3/2012 TROJJEDINÁ LÁSKA U jednoho z pramenů na horské stezce byl vyrytý nápis: „Můj úkol je snadný: dávat, pouze dávat!“ Kaţdý pramen dává vodu. Kdyby přestal dávat vodu, přestal by být sám sebou. Stal by se pouze větší dírou v zemi nebo ve skále. Přestal by existovat jako pramen. Kaţdý pramen dává vodu. Taková je jeho podstata. Pramen, u něhoţ byl onen nápis, však dával víc, neţ pouze vodu: poskytoval příleţitost k zamyšlení, k ještě jednomu pohledu na to, co povaţujeme za tak obyčejné. Vzbuzoval vděčnost. Jak můţe být člověk nevděčný, kdyţ dostává dar? Láska je ve své podstatě podobná pramenu. Kdysi jedna gymnazistka na otázku, čím je láska, dala nejkrásnější odpověď: „Láska, to je „D“ na třetí, čil i „Dávat Dobro Druhému.“ Tato jednoduchá definice zcela vystihuje podstatu lásky. Láska je touhou po dobru druhého člověka a dáváním tohoto dobra. Touţím dávat. To je její podstata. Kdyţ přestane být pro druhého, zaniká, stejně jako zaniká pramen, který přestal dávat vodu. Slavnost Nejsvětější Trojice nám ukazuje Boha jako Lásku. Není to láska samolibá. Bůh nám zjevuje sebe v trojjediné podobě, aby nás zavedl do světa své lásky, ve kterém ţijí tři Boţské Osoby pro sebe navzájem, zcela se oddávají jedna druhé. Tuto Lásku můţeme poznat i my, protoţe Bůh nám zjevuje sám sebe. Tuto lásku lze objevit také ve skutcích, které kaţdá z těchto tří Boţských Osob činí pro nás. Právě takto poznáváme tuto lásku, učíme se ji. Neţ začneme děkovat jiným za všechno, co pro nás udělali, poděkujme nejprve Bohu za lásku, kterou miluje kaţdého z nás. Vţdyť zásluhou Trojjediného Boha jsme tu a můţeme se učit jeho lásce a tuto lásku předávat svému okolí. S přáním krásných dnů a mnoho lásky kaţdému s Vás ţehná P. Pavel
Anketa o andělích stráţných Rozhovor s paní Marií Bubnovou Co tě pálí – O andělích stráţných Co se dělo i co nás čeká
Z myšlenek P. Výprachtického Z knihy Vzdáleným nablízku Příběhy ţelvy Loudalky Liturgické okénko
Křest: Petra Králová, 10. března 2012, Nekoř. Lukáš Macháček, 10. března 2012, Nekoř. Tomáš Karel Knizner, 25. března 2012, Nekoř. Derek Pavlíček, 15. dubna 2012, Nekoř. Lenka Vymetálková, 13. května 2012, Nekoř. Pohřeb: Marie Glonková, 23. února 2012, 80 let. Jaroslav Pacholík, 10. března 2012, 85 let. Mária Roškaninová, 11. dubna 2012, 80 let. Emílie Bednářová, 24. května 2012, 89 let.
Pokračování komentáře ke mši svaté z minulého čísla Zvonů.
Vstupní modlitba Celou úvodní část mše svaté uzavírá kněz modlitbou. Tato vstupní modlitba se nazývá kolekta – sbírka, shrnutí. Je to proto, ţe v ní kněz shrnuje do jedné modlitby to, co kaţdý z nás osobně předkládá Bohu. Po úvodní výzvě „modleme se“ by měla následovat krátká chvíle ticha. To proto, abychom Bohu v duchu přednesli své prosby. Kněz tyto prosby všech shrnuje v hlasité modlitbě a předkládá je Bohu Otci skrze Jeţíše Krista v Duchu svatém. Při tom stojí s rozepjatýma rukama – je to modlitební gesto známé jiţ z kreseb v katakombách. Modlitbu kněze stvrzujeme zvoláním „amen“, coţ znamená „ano, tak jest“. Pokud pozorně sledujeme myšlenky vstupní modlitby, pak naše AMEN zazní naprosto samozřejmě zřetelně a rozhodně. (Příště pokračování) Pavol Sandánus
– Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal 2
nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Kdyţ pozorně hledíme do svého nitra a do svého okolí, poznáváme pravdivost slov Písma: „Čím je víc vědění, tím je víc bolesti“ (Kaz 1,18) V sobě zjišťujeme slabost vůle a sílu vášní a rozpor mezi rozumem a vůlí, který vystihuje Pavel větou: „Nedělám to dobré, co chci, ale to zlé, co nechci.“ V rodině, která má být 24 hodin naplněna upřímností a láskou, vybuchují ostrá slova a zlověstné pohledy. Mnoţí se slzy, napětí, soudní nechutnosti a rozchody, od sousedů se oddělujeme ploty, dost vysokými a hustými a přes ně posíláme zlé pohledy a nadávky, jindy jen zdvořilé, ale neupřímné fráze. A kdyţ se sdruţujeme, většinou ze strachu o sebe, potom chybí láska a důvěra. Starší říkají: „Za našich časů byl svět jinačí“. A mladí dodávají: „Aţ my dorostem, musí to vypadat jinak v člověku, rodině, ve státě, ve světě.“ Neklamme se. Kdyţ mluvíme o krásnější minulosti či lepší budoucnosti, je to jen únik z nepěkné přítomnosti. A mimo Jeţíše Krista se nenarodil nikdo, kdo by odhalil nemoc, provedl diagnózu, předepsal lék. A proto jen ti, kdo přijmou jeho slovo s upřímným srdcem, mají v sobě pokoj. Ţijí příjemně i s nepříjemnými a mohou říci s apoštoly: „Oplývám radostí ve všech svých trápeních.“ Podle našeho Pána je nemocí světa leţ a neláska. Proto prosí Otce za ty, které si vybral a poslal jako lékaře do světa, aby je posvětil pravdou a zachoval v jednotě, aby byli pevní a tam, kde se bude omílat ta největší a nejnebezpečnější leţ- „ Není boha, není duše, posmrtného ţivota“- aby hlásali Boţí pravdu i vlastní krví. Aby proti nelásce stavěli odpuštění, modlitbu za pronásledované, proti snaze rozdělovat lidi, úsilí sjednotit je v Kristu. A říkat pravdu o nebeském Otci tam, kde bude pěstována nenávist mezi chudými a bohatými, kulturními a zaostalými, či rasová a třídní nenávist. Je to poslání nejen apoštolů, ale všech, kdo ţijí svůj křest a biřmování. Ale i křesťany svádí svět. Proto ta modlitba Jeţíše. Prosme i my! Připravil Jiří Pomikálek
Velikonoční jarmark proběhl v naší farnosti na květnou neděli. Děti na něj vyráběly přáníčka, náušnice, kostičky s modlitbami. Od vás jsme na jarmark dostali také spoustu krásných a dobrých věcí. Kraslice, pomlázky, zajíčky, beránky, perníčky, cukroví. Všem, kteří něco udělali, nebo si koupili, moc děkujeme. Pro „černoušky“ jste darovali 3300 korun. Aneta a Štěpánka. 3
Naše nekořské klubko dostalo pozvání od PMD ze Špindlerova Mlýna na horské klubání. Zúčastnit se mohly skupiny z celé republiky, ale v omezeném počtu. Odjíţdělo se v pátek 20.4 odpoledne, abychom stihli úvodní program. Po příjezdu nás v chatě ubytoval David a následovala dobrá večeře. Den jsme zakončili představováním jednotlivých misijních klubek. Navzájem jsme se podělili o záţitky a vyprávěli o našich aktivitách. Druhý den začal mší svatou. Během dopoledne někteří z nás vyráběli a kreslili přáníčka, nebo sáňkovali, protoţe v Krkonoších byl ještě sníh. Krásné slunečné sobotní odpoledne jsme si uţili na společné procházce po okolí. Večer pokračovalo seznamování klubek, protoţe to v pátek všichni nestihli. V neděli jsme proţili sváteční bohosluţbu s páterem Jiřím Šlégrem, který je ředitelem PMD v České republice. Odpoledne jsme se rozloučili a odjíţděli k domovu. Děkujeme všem, kteří nás bezpečně dopravili tam i zpět. Anežka Faltusová
V sobotu 21. 4. se v naší farnosti konala bohosluţba s udělováním svátosti nemocných. Na devátou hodinu se nás sešlo kolem čtyřiceti a po udělení svátosti nás otec Pavol pochválil, ţe náš zpěv zní lépe, nějak radostněji. Po této bohosluţbě jsme se přesunuli do farní hospůdky, kde nás čekalo milé překvapení v osobě otce Pavla Pokorného z Jablonného nad Orlicí. Nejprve jsme ale zasedli k občerstvení, menší děti přednesly básničky a Nikolka krásně zahrála na klavír. Dostali jsme také malé dárečky. Poté nám otec P. Pokorný promítl diapozitivy ze své cesty po Iránu. Jeho vyprávění bylo jako vţdy poutavé. Cestovali celkem čtyři, tři kněţí a jeden lékař, ale ti tři nemohli do ţádosti o vízum uvést „katolický kněz“; to by je tam nepustili. V Iránu musí ţeny chodit na veřejnosti zahalené, v autobuse si nesmí sednout vedle muţe, na to dohlíţí policie. Kdyţ si chtěli naši cestovatelé koupit hotový chléb, dívali se na ně s podivem, nabízeli jim mouku, ať si chléb upečou. Nakonec koupili nějaké sušenky – rok výroby 83. Mysleli, ţe jsou zkaţené, ale nebyly – v Iránu se pouţívá jiný letopočet. Ţeny se (pokud na to mají) hodně zdobí zlatými šperky, poněvadţ stačí, aby muţ řekl 3x propouštím tě a ţena musí odejít jen s tím, co má na sobě. Obyčejní lidé ţijí velice chudě, ale jsou prý takoví radostní. Tak třeba čerpat a donášet vodu je velmi zdlouhavá procedura, o tom se nám ani nezdá, přesto stále reptáme. To jsou jen střípky z toho, co otec Pavel vyprávěl. Všichni jsme byli spokojeni a těšíme se na příští podobné posezení. M. Matyášová 4
– (….)V závěru své řeči v parlamentu – před poslanci a senátory – z nichţ většina neměla zřejmě nikdy Bibli v ruce- jsem zmínil scénu z Lukášova evangelia: Jeţíš prochází v Jerichu zástupy lidu a náhle osloví předního celníka, který ho pozoroval ukryt ve větvích fíkovníku. Pak jsem ten příběh srovnal s počínáním křesťanů v naší zemi. Kdyţ Kristovi učedníci po pádu komunismu vyšli po dlouhé době svobodně na veřejnost, vnímali všude kolem mnoţství lidí, kteří jim tenkrát tleskali, a snad i nemnohé, kteří jim dosud hrozili pěstí. Nevšimli si však, ţe stromy okolo jsou plné Zacheů. Těch, kteří se nechtěli či nemohli vmísit do zástupu starých či zbrusu nových věřících, kteří však nebyli lhostejní ani nepřátelští. Tito Zacheové byli hledající a zvědaví, avšak zároveň si chtěli zachovat odstup a nadhled, ta zvláštní směsice tázání a očekávání, zájmu i plachosti, někdy snad i pocitů viny a jakési „nepatřičnosti“ je drţela v skrytu fíkového listí. Jeţíš Zachea oslovil jménem, povzbudil ho, aby sestoupil dolů ze svého úkrytu. Překvapil ho tím, ţe chtěl přijít pod jeho střechu, i kdyţ mohl počítat s tím, ţe za to bude okamţitě pomlouván a kritizován: „Vstoupil k hříšníkovi jako jeho host!“ Není psáno, ţe by se snad Zacheus kdy zařadil mezi Jeţíšovy učedníky, ţe by jej následoval na jeho cestách jako kolega Matouš…. Víme však, ţe se rozhodl změnit svůj ţivot a ţe jeho domu se dostalo spásy. Církve naší doby své Zachey však takto oslovit nedokázaly. (…) Zacheus se můţe jevit jako nenapravitelný individualista, „nezařaditelný“- tam, kde se lidé ochotně šikují do nadšených či rozhněvaných zástupů, instinktivně hledá své ukryté místečko ve větvích fíkovníku. Nedělá to z pýchy, jak by se mohlo zdát, vţdyť ví o své „malé postavě“ a velkých slabostech, o svých dluzích vůči absolutním poţadavkům a výzvám. Své soukromí a odstup a nadhled je schopen a ochoten opustit jen tehdy, je-li „osloven jménem“ – pak se můţe stát, ţe náhle přijme i ony absolutní výzvy a změní svůj ţivot. Oslovit Zachea však můţe jen ten, komu není tento člověk cizí a neznámý, ten, kdo jím nepohrdá a komu není lhostejný, ten, komu není ani vzdálené to, co se odehrává v jeho srdci a mysli. K Zacheům dnešní doby se můţe patrně opravdově přiblíţit jen ten, kdo sám byl a do jisté míry stále je Zacheem. Tato kniha mi mluví z duše. Není to tak dávno, kdy jsem i já sama zakusila, jak si jako křesťané vystačíme, jak snadno se zabydlíme v zaběhnutých partičkách, kde je nám dobře, máme své místo a i ty, které jinak vnímáme jako své blízké, mezi sebe 5
nepustíme, protože….natož někoho, kdo by přišel zvenku a chtěl „ochutnat“…možná by měl větší šanci pro svou atraktivitu „novosti“, ale co pak…? Nakolik jsme opravdu schopni „oslovit jménem“ bez dalších nároků…. Kniha VZDÁLENÝM NABLÍZKU byla oceněna jako nejlepší teologická kniha Evropy a hned zmizela z pultů, právem, ale co je to platné, jestliže ji s úctou a porozuměním přečteme, ale zůstaneme nadále „vzdálení“. Lenka Konopková
Nevím, jestli mi může pomoci anděl strážný, když mám z něčeho strach. A máme opravdu každý svého anděla strážného nebo jich je více? Zeptal jsem se odborného asistenta na Katedře pastorální a spirituální teologie CMTF UP v Olomouci, Jaroslava France. Ptal se Šimon Krsek Milý Šimone, jak je to vlastně s tím andělem stráţným? Jedno je třeba říct hned na úvod: Andělé jsou a svědčí o nich jak bible, tak i tradice církve. Abychom to neodbyli jen tak jednou větou, tak přidám ještě toto. Slovo samotné pochází z řečtiny, která slovem angelos překládá starozákonní hebrejské slovo malak. V obou případech to znamená doslova posel. Takto jsou v bibli označováni tělesní lidé i bytosti duchovní. Nás ale zajímají ti druzí. Starý zákon hovoří velmi často o Boţích poslech, a to také proto, ţe si zboţní Ţidé dokázali jen stěţí představit, ţe by se svatý Bůh účastnil natolik přímo lidského stvořeného ţivota. Slovo svatý totiţ v hebrejštině znamená doslova „ten, kdo je oddělený“. Ţidé tím chtěli říct, ţe Bůh je zcela jiný neţ vše ostatní, on je nestvořený, ale lidé jsou stvoření. Proto se Bůh účastní na ţivotě Ţidů i našem, ale zároveň s námi hovoří skrze posly. Je také pravda, ţe se Ţidé nauce o andělech věnovali velice rádi a velmi často. My jsme křesťané a ţivot andělů patří mezi pravdy naší víry. Jeden z lateránských koncilů (Laterán je místo v Římě a je zde nejvýznamnější kostel katolické církve, u kterého se konalo setkání vzdělaných a zboţných křesťanů) zanechal jednoznačnou a dobře promyšlenou zprávu, ţe „na samém počátku časů stvořil Bůh z ničeho obojí podobu stvoření, duchovní i tělesnou, tedy anděly i pozemský svět; potom stvořil i člověka, který se podílí na obojím, protoţe je stvořen s duší i tělem.“ Z toho plyne jedna důleţitá věc. Ty duchovní bytosti, tedy andělé jsou stvořeni Bohem, Bůh je chtěl mít na světě, jsou dobří a také jsou Bohem milováni. Dobří andělé proto stejně jako dobří lidé milují Boha. U andělů je úţasné to, ţe nemají tělo, jako máme my lidé. Mají rozum i vůli, jako máme my lidé. Také jsou nesmrtelní. A pro svoji netělesnost jsou také velmi mocní a silní. A teď pozor! Kaţdý člověk je svobodný a můţe se s druhými setkávat, 6
proto o kaţdém říkáme, ţe je osoba. Andělé jsou také takoví, a to znamená, ţe je moţné s nimi nějakým způsobem komunikovat, a tedy s nimi i mluvit. Nemají tak pěkná těla, jako máme my, protoţe nemají těla ţádná, ale přesto s nimi můţeme být ve vztahu. Proč jim vlastně říkáme poslové, andělé? Svatý Augustin, biskup ze severoafrického Hippo, který zemřel roku 444, o nich napsal jednoduchou a zajímavou myšlenku. Bohem jsou stvořeny netělesné bytosti a jejich úkolem je být andělem. Andělem je tento netělesný tvor nazván aţ tehdy, kdyţ přijme úkol svěřený Bohem. Kdykoliv anděl mluví k člověku, potom je to z pověření Boha a přináší mu vlastně jednu základní zprávu. Člověče, Bůh na tebe neustále myslí a neustále ti chce pomáhat. Úkolů svěřených andělům je v bibli celá řada. Po vyhnání Adama a Evy zavřeli bránu do ráje, chránili Lota, anděl zastavil Abraháma, kdyţ chtěl obětovat Izáka, jiný ohlašuje narození Jana Křtitele i Jeţíše Krista, zpívají při Jeţíšově narození, slouţí mu na poušti, jsou s ním, kdyţ se modlí v Getsemanech před svou smrtí, jsou u vzkříšení, kdyţ jeden z nich odvalí kámen od hrobu. A ve Zjevení sv. Jana dokonce čteme, ţe na konci času přijdou společně s Jeţíšem Kristem k nám na svět. Na jejich úkoly často odkazují jejich jména. Některá z nich známe. Rafael znamená „Bůh uzdravuje“, Gabriel znamená „Bůh je mocný“, Michael znamená „Kdo je jako Bůh?“. To poslední jméno nechce říct, ţe by byl Michael jako Bůh, ale chce se tím naznačit, ţe nikdo není jako Bůh. Proto je Michael velkým příkladem pokory. A protoţe je pokorný stává se podle tradice kníţetem nebeského vojska. Tedy nejvyšším vojevůdcem. Co se týká počtu andělů, tak tuto otázku bych ponechal stranou. Je jich totiţ nepochybně velmi mnoho. Bible hovoří o vysokých číslech, která symbolicky odkazují na nespočet (např. kniha Daniel 7,10). Jak je to ale s těmi stráţci? Ochranu Boţích poslů například pro církev zmiňuje uţ Nový zákon a ten Starý hovoří i o tom, ţe celý ţivot člověka je lemován přítomností Boţích poslů. Bůh o nás neustále pečuje, ochraňuje nás, hýčká si nás, ale zároveň nám pořád nechává svobodu jít vlastní cestou, na které nás provází jeho poslové a stráţí naše kroky. Andělé stráţní jsou s námi podle slov Písma od dětství. Pán Jeţíš ve své lásce k dětem hovoří jasně, kdyţ říká, ţe není dobré pohrdat „ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, ţe jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce.“ (Matoušovo evangelium 18,10) Můţeme se tedy domnívat, ţe tu není jen jeden anděl na jednoho člověka, ale ţe jsme doslova ve společenství andělů. Kdyţ jsou s námi na začátku, tak jsou s námi aţ do konce. Pán Jeţíš jednou svým učedníkům pověděl podobenství o boháčovi a chudákovi, a kdyţ ten chudák Lazar zemřel, tak k tomu Jeţíš dodal, ţe ho „andělé přenesli k Abrahamovi“. Lidský ţivot je tak obklopen ochranou andělů a také jejich přímluvou u Boha. O tom velmi pěkně vypráví například kniha Job. Šimone, prozradím ti ještě jedno tajemství. My lidé jsme velmi chytří, náš rozum je úţasný dar, ale velmi často ho uţíváme k tomu, abychom obešli stanovená pravidla anebo abychom zpochybnili to, co je povaţováno za jisté. Stávalo se to i v případě ţivota andělů. Našli se lidé, kteří tvrdili, ţe andělé nejsou. Proto bylo třeba pouţít rozum a s pomocí víry říct, ţe i kdyţ jejich ţivot popřeme a budeme dělat, ţe nejsou, tak oni budou pořád přijímat od Boha úkoly. Velcí křesťané proto opakovaně potvrzují, ţe andělé a zvláště ti stráţní tu s námi jsou. Jeden citát za všechny. Sv. Jeroným byl velký znalec bible a dokonce ji přeloţil z hebrejštiny a řečtiny do latiny, komentoval slova Jeţíše 7
Krista o tom, ţe není dobré pohrdat těmi nejmenšími takto: Důstojnost člověka je tak veliká, ţe má kaţdý od narození stráţného anděla. To napsal hezky, ţe? Na závěr jednu důleţitou poznámku. Tradice církve nás nezavazuje k povinnosti věřit v existenci stráţných andělů. Navíc by jakýkoliv zájem o Boţí posly neměl předčít náš vztah k Pánu. Vţdyť i oni sami jsou nepochybně nejraději, kdyţ především v Bohu „ţijeme, pohybujeme se, jsme“ jak říká svatý Pavel. Především jsme povoláni k víře. To slovo má mnoho společné se slovem důvěra a odkazuje na to, ţe věřící má pevnou důvěru v Boţí přítomnost ve svém ţivotě. Šimone, díky za otázku. Při psaní jsem si vzpomněl, ţe jsme s babičkou, kterou uţ andělé odnesli do Boţí náruče, chodili na pouť do kostela sv. Andělů stráţných na Straţisku. A nedovedu si představit, ţe by se tato zboţná ţena, která nedala růţenec z ruky, mýlila v otázce existence andělů stráţných. Modlitba je nejlepší cesta k proniknutí do Boţích tajemství. Modlitbě zdar a třikrát hurá! Jaroslav Franc, Th.D.
Věříš, že každý máme anděla strážného? Modlíš se k němu, popřípadě s ním máš nějakou zkušenost? - Věřím, ţe nějakého stráţného anděla určitě mám a ţe mě provází a pomáhá mi. Bohuţel s ním neumím moc spolupracovat. V situacích kdy bych potřebovala pomoct, si na něj prostě vůbec nevzpomenu, to se obracím přímo na Pána Boha. Trochu mě to mrzí, protoţe ve chvílích samoty by mi mohl být třeba i oporou a společníkem. Asi s tím budu muset něco udělat. (Ţena 45 let) - Věřím. Někdy si na něho vzpomenu, myslím, ţe funguje dost dobře, hlavně co se řízení týká. (Muţ 34 let) - Určitě. Myslím, ţe kaţdý má svého anděla. Málokdy se k němu ale modlím. (Ţena 35 let) - Věřím. Určitě byly situace, kdy tam museli být. Občas si na něho vzpomenu, ale nemodlím se k němu. (Muţ 29 let) - Určitě věřím. Četla jsem, ţe je moc důleţité se ke svému andělu stráţnému modlit. Pravidelně se k němu nemodlím, ale s dětmi někdy ano. Snaţím si jeho blízkost uvědomovat. (Ţena 44 let) - Věřím. Jako malá jsem se s rodiči denně večer modlila k andělu stráţnému za sebe i všechny blízké. Teď se často modlím k andělům stráţným svých dětí a prosím je, aby mi na ně dávali pozor. (Ţena 34 let) 8
- Věřím, ţe kaţdý má svého anděla stráţného. Nějaký rošťák má moţná 4 anděly stráţné. Někdy se modlíme všichni doma společně modlitbu Anděle Boţí stráţce můj. (Dívka 9 let) - Kdyţ jsem někdy v noci sama, tak se modlím, aby mě chránil. Modlíme se celá rodina, kaţdý večer Otče náš, Zdrávas a Anděle Boţí. Slyšela jsem příběh o andělu stráţném: Ve vlaku seděl v kupé pán a někam jel. Přistoupil k němu nějaký muţ a řekl mu, ať vystoupí o stanici dřív. On poslechl a pak se dozvěděl, ţe vlak měl nehodu, tím, ţe vystoupil dřív, se zachránil. (Dívka 12 let) - Anděl stráţný existuje. Má křídla. Někdo má kluka někdo holku jako anděla stráţného. Já mám asi holku. Modlím se k andělu se sestrama. (Dívka 7 let) -Věřím. Znám modlitbu Anděle Boţí stráţce můj, tu jsme se učili na náboţenství. Někdy se jí i na náboţenství modlíme. Doma se jí modlím sama nebo se sourozenci. (Dívka 11 let) - Jo, všechno moţný se k němu modlím. (Chlapec 11 let) - Věřím, ţe mě před všema špatnýma ochrání a před čertem. (Dívka 6 let) - Ano věřím. Bráška se modlí Andělíčku můj stráţníčku a já se modlím Anděle Boţí. A prosíme ho, ať nás opatruje. (Dívka 9 let) V novém žlutém katechismu YOUCAT je napsáno v otázce čislo 55 toto: Kaţdý člověk dostává od Boha anděla stráţce. Je dobré a smysluplné modlit se k andělu stráţci za sebe i za ostatní. Andělé mohou dát o sobě vědět v ţivotě křesťanů například jako poslové nějaké zprávy nebo jako pomáhající průvodci. S falešnými anděly esoteriky nemá víra nic společného. Ptala se a připravila Aneta Sršňová
Rozhovor s paní Marií Bubnovou (1926) S paní Bubnovou jsem se seznámila před dvěma roky, kdyţ jsem sháněla pro své auto garáţ na zimu. Hned na první pohled mě okouzlila a získala svou laskavostí a dobrotou v očích. Auto uţ garáţuji u sousedů, ale za paní Bubnovou vţdy ráda zajdu. 9
Vy ale z Nekoře nepocházíte? Ne ne, jsem z Bystřece. Do Nekoře jsem se přivdala r. 1951. Jsem z pěti dětí prostřední, měla jsem ještě dva bratry a dvě sestry. Jak jste si jako děti hrály? My jsme nechodili do školy, ale do Štěpnice moudrosti a ctnosti v Bystřeci. Tak se jmenovala. No a po škole jsme měli hned povinnosti. Chodili pomáhat na pole, pásli kozy, dělali si ohníčky a opékali brambory, do lesa jsme chodili na šišky, na borůvky aţ k Čenkovicím, tam jsme je hned prodali a domů si nesli uţ peníze…v zimě jsme drali peří, dělali knoflíky… Jací byli rodiče? To byli dobráci. Vţdycky se shodli a nás děti vedli k témuţ. Maminka pomáhala u sedláků za propachtované (pronajaté) pole od nich. Ač byl tatínek krejčí, já si ušiju tak zástěru, ale Anče, sestře, té to šlo. Já spíš pletla, to jsem se naučila ve škole v ručních pracích. Maminka nám vţdycky říkala: „Co se naučíte, to se vám bude hodit.“ A my se jako děti bránily: „ Jo, jo a pak to budem muset dělat.“ A na co v Bystřeci vzpomínáte nejraději? Byli jsme v Sudetách a tancovalo se po stodolách. Nejradši vzpomínám na ty party mládeţe. Kolikrát jsme měly kaţdá jednoho tanečníka z horního konce a jednoho z dolního a nejednou se kluci pro to seprali. Ale s manželem jste se na tancovačce neseznámili. Ne, ne já kdyţ skončila obecní školu, ještě mi nebylo čtrnáct a uţ jsem musela jít pracovat. Pět let jsem byla v tabákové továrně v Lanškrouně. Bylo nás doma pět dětí, musely jsme se o sebe postarat. Pamatujete si, co jste si koupila za první výplatu? Já tuším, že běžky. No uţ nevím. Přidávala jsem našim na elektřinu. Ale asi něco na sebe. Později jsem si našetřila na kolo. A jak to bylo s tím seznámením. Jak probíhala vaše známost? Po pěti letech v Lanškrouně jsem přestoupila do Jablonného do Isolitu a tam byla aţ do důchodu, do 57 let. Tam jsme se také s Joţkou poznali. On byl strojní zámečník. Začali jsme spolu chodit, kdyţ mi bylo 19let a chodili jsme spolu 6 let. On v létě jezdil z Nekoře do práce na kole a v zimě spolu s dalšími třemi chlapy byli na byt u jedné staré paní vedle továrny. V neděli jsme vţdycky vzali deku a gramofon na kliku, ten vozil s sebou na kole a šli si někam sednout a vyhrávali. A podnikali jste výlety i na kole, když jste si ho pak koupila? No jéje. Byli jsme aţ ve Dvoře Králové, cestou jsme přespali v Holicích, kde měl Joţka známé z totálního nasazení. Později si pořídil motorku. To z peněz od otcových sestřenic, které byly svobodné, ţily v Americe, kde měla kaţdá ranč. Z peněz, co jeho rodičům posílaly, si koupili pole a tu jeho motorku. Pak to posílání 10
peněz uţ nebylo moţné. Ani se nedozvěděli, komu jejich majetek v Americe připadl, kdyţ zemřely. A na motorce jste se nebála? S Joţkou ne, to nebyl ţádný blázen. Kdyţ jsme byli někde v poli, tak mi to i půjčil, ale papíry jsem si nikdy ani později na auto neudělala. Na motorce jsme byli třeba za tetou ve Zlíně. Hodně jsme taky jezdili se závodním výborem z práce na výlety, to vzal vţdycky Joţka harmoniku a celou cestu se zpívalo. A v Izolitu jste měli dobrou pracovní partu? No mě volili opakovaně úsekářkou. Všechny spory jsem se snaţila urovnat v dobrotě. Ale nechtěla jsem to dělat a stejně mě vţdycky zvolili. Uţili jsme si tam dost legrace. Na dílně jsme se s mistrem domluvili, ţe si po práci ustrojíme vánoční stromeček a pak jsme si vymýšleli legrační dárky. Třeba jsme s Ančou (sestrou) vzaly chlapům boty a vloţily jim do nich nějaký mls, zabalily a byl dárek. Nebo jim dávali podvlíkačky, ţenské dostaly i krajkové prádlo a pak se v tom producírovaly po dílně. Jednou jsem si vyprosila více hadrů, co jsme měli na čištění strojů a Anča z nich spíchla mistrovi trenky…Já k tomu připsala „ V téhle kráse v letním parnu, můţeš chodit na plovárnu…“ Pak povídal, ţe je opravdu nosil A jaké to bylo žít s rodiči manžela? No víte, jeho dva sourozenci tu dlouho nevydrţeli. My byli s Joţkou klidné nátury. S tchánem to šlo, ale s jeho maminkou to bylo hodně náročné. Nakonec jsme si světničku přepaţili a udělali si tam i vlastní kuchyni. My se s manţelem nikdy nepohádali. Vţdycky stál při mně. I jeho sourozenci. Mně maminka vštěpovala od mládí: „Holka chraň se první hádky.“ My se spolu vţdycky srovnali. Joţkově mamince jsme nakonec doslouţili. Jen krátce pobyla v Červené Vodě a zemřela v nemocnici. Později jsem si sem do Nekoře brala na zimu i svoji ovdovělou maminku, ale v péči o rodiče jsme se se sourozenci střídali, naši oba se doţili devadesátky. Bratr bydlel kousek od naší maminky, tak mohla být přes léto doma sama. A jak jste snášela, že jste neměli děti? To byla a je bolest. Děti jsme mít nemohli. A já si vţdycky přála tři. Říkala jsem jedno je pro strach, dvě pro zlost a tři pro radost. Sestra má sedm, druhá jedno, jeden bratr tři kluky a druhý dvojčata. Tak mám hodně synovců a neteří. A o adopci jste neuvažovali? Uvaţovali, ale netroufli jsme si. Znali jsme případy, kdy se to později moc nevydařilo, a tak jsme zůstali sami. Ale člověku to stejně mnohokrát přijde líto ještě i teď. A co vám pomohlo se tu zabydlet? 11
Měli jsme tu moc dobrý sousedy. Chodili jsme k sobě na besedu. Na pomoc jsme měli své lidi, švagry apod. kdyţ se třeba stavěla garáţ. A k Fiedlerom jsme chodili kaţdou středu odpoledne ještě se sestrou Ančou, která dojela, hrát karty. „Tajného duráka“, hráli jsme o fazole, ještě s Čápovou. Teď sem v neděli zaskočí, často s buchtou, Miládka Matyášová. To je moc hodná holka. Já uţ se motám a tak se uţ ani na nákup nebo do kostela nedostanu. V neděli poslouchám mši z rádia. A chovali jste nějaká zvířata? No jéje. Kozy, slepice, kočky a psa. Míša to byl oblíbenec. Toho si pořídil manţel, kdyţ odešel do invalidního důchodu se srdcem a cukrovkou. Toho jsme měli 12 let. Manţel ho přeţil o rok. Ten pes všemu rozuměl. Stačilo říct, jdeme na procházku a uţ si nesl vodítko. Nejkratší trasu jsme chodili na přehradu. Jednou jsme šli manţelovi naproti aţ do Vlčkovic, kde byl na motorce, někomu tam pomáhal. Domů jsme se uţ vezli všichni tři i s Míšou. Nebo mi manţel z domu poslal po něm ve staniolu v tlamě zabalenou čokoládu, kdyţ jsem sekla trávu nad domem. V pořádku ji donesl, aţ pak dostal od cesty. Kdyţ jsem hubovala kamarádku, ţe se neměla zouvat, jen to slyšel, uţ jí nesl pantofle. A když byl manžel v důchodě, nebylo mu to dlouhé? Ale kdeţe. On pořád něco vylepšoval. Byl hodně zručný. Udělal nám třeba pračku. Moţná první v Nekoři. Nebo sprchu na venek, kdyţ jsme v létě sušili, třeba 3x jsem se šla osvěţit. Jinak spravoval lidem jinde nespravitelné hodiny, šicí stroje…korunu si nikdy nevzal. Sám si ušil i kalhoty, šil cejchy…ten se opravdu nenudil. Asi se vám dost stýská, když jste měli tak pěkný vztah. No o to to je horší. Uţ jsem vdovou 16 let, ale člověk si kolikrát za den vzpomene. Moc děkuji za milé setkání a rozhovor. Lenka Konopková
Jako malá jsem jezdívala na prázdniny k babičce a spolu s ní se modlila Korunku k Boţímu milosrdenství. Před Velikonocemi se mi dostala do ruky kníţka Deníček Sv. Faustiny a korunku jsem se začala opět modlit. Sestře Faustině se zjevoval Pán Jeţíš a mluvil k ní. Říkal jí o svém milosrdenství a lásce k nám. Chtěl, aby namalovala obraz, tak jak ho viděla, z Jeho srdce vytryskly dva prameny (krev a voda), které objímaly celou zem svou milostí a láskou. Pán Jeţíš nadiktoval sestře Faustině tuto modlitbu: Korunka k Boţímu Milosrdenství se modlí na obyčejném růţenci: na začátku: Otče náš…, Zdrávas Maria…, Věřím v Boha…. Na zrnkách Otčenáše: Věčný Otče, 12
obětuji Ti Tělo a Krev, Duši i Boţství Tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Jeţíše Krista, na smír za hříchy naše i celého světa. Na zrnkách Zdrávasu: Pro jeho bolestné utrpení buď milosrdný k nám i celému světu. Na zakončení (třikrát): Svatý Boţe, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem. Přislíbení Pána: „Duše, které se budou modlit tuto Korunku, zahrnuje moje milosrdenství v ţivotě a zvláště v hodině smrti. Skrze modlitbu této Korunky rád dám všechno, oč mě budou prosit." Aneta Sršňová.
Pane, neprosím o zázrak, ale o sílu pro všední ţivot, nauč mne umění malých kroků… Učiň mne vynalézavým a vstřícným, dej mi jistotu v správný čas, obdař mne citem, abych dokázal odlišit prvořadé od méně důleţitého. Prosím o disciplínu, abych jen tak neproklouzl ţivotem a své dny rozumně rozdělil, abych neprospal záblesky světla a krásy a abych aspoň tu a tam našel čas na umělecký záţitek. Dej, ať pochopím, ţe snít o minulosti či budoucnosti mi nepomůţe. Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je nejblíţe a povaţovat právě proţívanou hodinu za tu nejdůleţitější… Ochraň mne před naivní vírou, ţe v ţivotě musí jít všechno hladce. Daruj mi střízlivé poznání, ţe těţkosti, poráţky, neúspěch a zklamání, jsou přirozenou součástí ţivota a ţe díky jim rosteme a dozráváme… Připomínej mi, ţe srdce se často staví proti rozumu a pošli mi ve správnou chvíli někoho, kdo má odvahu mi říci pravdu s láskou. Dej mi chléb kaţdodenní pro tělo i pro duši, projev tvé lásky, přátelské gesto a aspoň tu a tam náznak, ţe budu někomu uţitečný… Vím, ţe mnohé problémy se vyřeší trpělivostí - dej, abych dokázal čekat - ať vţdy Tebe i ostatní nechám domluvit. To nejdůleţitější si člověk neřekne sám, ale to nejdůleţitější mu bývá řečeno… Ty víš, jak moc potřebuji přátelství. Kéţ dorostu k této nejkrásnější, nejtěţší, nejriskantnější a nejněţnější záleţitosti ţivota. Vnukni mi pravou chvíli a pravé místo, kde mohu zanechat balíček dobra - pár slovy nebo i beze slov... Ochraň mne před tím, ţe bych mohl promarnit svůj ţivot a nedávej mi to, co si přeji, ale to, co potřebuji… A nauč mne umění malých kroků…! Z kostelní krabičky 13
– Milé děti, Loudalka se těšila na mši svatou, protoţe teď všemu lépe rozumí. Dobře ví, ţe před setkáním s Pánem Jeţíšem si musíme očistit srdíčko lítostí nad svými hříchy. Potom čteme z Bible a posloucháme, co nám Pán Jeţíš říká. A pak neseme své dary. Chléb a víno Pán Jeţíš promění ve své tělo a ve svou krev. Je tady s námi. A chce přijít ještě mnohem blíţ k nám, a proto můţeme ke sv. přijímání. „Aha, to je ta oplatka?“ zeptala se Šikulka. A Loudalka ji hned opravila a řekla: „Kdepak, to není ţádná obyčejná oplatka, ale v tom chlebu je sám Pán Jeţíš a přichází k nám do srdce.“ „Velmi správně, Loudalko,“ pochválil ji tatínek. „A proč tedy ještě nemůţu jít ke svatému přijímání? To mě Pán Jeţíš nemá tolik rád?“ „Ale ne,“ odpověděla maminka, „to víš, ţe tě má rád. Ale teď se tě zeptám: Umíš řídit autobus jako taťka?“ „To ne,“ řekla Loudalka. „A umíš uvařit celý dobrý oběd jako já?“ „To také ne,“ odpověděla ţelvička. „A máme tě přesto rádi, viď?“ Loudalka horlivě přikývla: „No samozřejmě, vím, ţe mě máte moc rádi.“ „Tak to vidíš. Pán Jeţíš to ví a nezapomíná na tebe. Kdyţ chce dospělý řídit auto, musí k tomu udělat zkoušky a znát mnoho předpisů. I děti se na sv. přijímání připravují, ne aţ kdyţ jsou dospělé, ale mnohem dřív. Nejčastěji to bývá ve 3. třídě anebo někdy ještě dříve. Uţ se brzo dočkáš i ty, Loudalko!“ Loudalka povídá: „Uţ aby to bylo, moc se na setkání s Pánem Jeţíšem těším! Víš, mami, mně někdy připadá, kdyţ se dívám na dospělé, kteří jdou ke sv. přijímání, jako by se na Pána Jeţíše moc netěšili. Já se uţ těším moc!“ A maminka jí odpověděla: „Neboj se, tvé srdíčko nezůstává prázdné. Kdykoli Pánu Jeţíši řekneš: Přijď ke mně, Pane Jeţíši, mám tě ráda!, tak on k tobě přijde, i kdyţ zatím trochu jinak neţ ve svatém přijímání. http://www.loudalka.op.cz
Uţ vím, dám dopis na zrcadlo či do košíčku na šití, však ţel dosud mě nenapadlo co psát, jak dopis začíti.
štěstí - po t se píše ě a zdraví - a pak selhává uţ nadobro má fantazie, tak přízemní a kulhavá.
Maminko moje milovaná, a v zubech konec násadky, přemýšlím; stránka nenapsaná čeká a čeká na řádky.
A trhám papír, muchlaje ho - maminka stojí nad válem a chystá něco voňavého tu v odhodlání zoufalém
Přeji Ti dnes v den Tvého svátku - ve slově Tvého velké T no vida, uţ mám druhou řádku a pokračuji ve větě:
přibíhám k ní, tiskne mě k sobě, očima mlčky ptá se mě. Pak zamoučněné ruce obě zvedly mě rychle ze země. Jaroslav Seifert 14
Pivní noky z mletého masa. Potřebujete: 50dkg mletého masa, 20dkg strouhané nivy, čerstvou nasekanou bazalku, pepř, sůl Těstíčko: 1 vejce, hladká mouka, pivo, solamyl, pepř, sůl
Hučičí maso Potřebujete: 1kg mletého masa, 4 rajčata, 3 zelené papriky, 1 cibuli, 1kg brambor, feferonku, pepř, sůl Postup: Maso si osolíme, opepříme a přidáme najemno nakrájenou cibuli. Do máslem vymazaného pekáčku klademe vrstvu na kolečka nakrájených brambor, vrstvu masa, vrstvu rajčat a papriky oboje nakrájené na kolečka. Můţeme posypat pálivou parikou nebo přidat nakrájenou feferonku. Takto střídáme vrstvy, dokud máme suroviny, poslední vrstvou budou brambory. Přikryjeme pokličkou a dusíme v troubě asi padesát minut. Před dopečením můţeme sundat pokličku a brambory potřeme máslem a necháme dopéct.
Postup: Maso smícháme solí a pepřem podle chuti a s nastrouhanou nivou, přidáme bazalku. Směs pomocí dvou lţic tvarujeme do noků a namáčíme v pivním těstíčku. Těstíčko: Vejce smícháme s hladkou moukou, pivem, solamylem, pepřem a solí. Suroviny (mouku, pivo, solamyl) přidáváme podle hustoty těstíčka, abychom v tom mohli namáčet noky. Kdyţ máme těstíčko hotové, namáčíme v něm noky a smaţíme na pánvi. Dobrou chuť AnetaSršňová!
Student teologie se ptá po přednášce: „Můţete mi doporučit nějakou dobrou knihu o pokoře, pane profesore?“ – „Moji,“ zní odpověď. Vědec povídá Bohu: „Boţe, uţ nejsi potřebný. Věda postoupila tak daleko, ţe uţ i my vědci umíme udělat člověka z hlíny.“ „Tak to předveď,“ povídá Bůh. – Vědec začne nabírat ze země hlínu a Bůh na to: „Počkej, počkej, ber ze svojí hlíny!“ 15
setkání misijního klubka: 8.6: 16.30 hod. Noc kostelů v Nekoři: 1.6: od 18.00 – 22.00 hod. setkání biřmovanců: 1. 6., 15.6: 19.00 hod. Mše svatá u sochy Nejsvětější Trojice směrem na Líšnici. V případě moc nepříznivého počasí bude mše svatá v kostele: 2.6: 19.00 hod. ministrantské setkání: 8.6: 10.00 hod. Boží Tělo: 10.6: 8.00 hod. – průvod ze svátosti Eucharistie z Nekoře do kostela v Šedivci. Prosím děti (druţičky), aby si přinesly okvětní lístky na průvod ze svátosti Eucharistie. setkání seniorů: 20.6: 16.00 hod. mše svatá pro děti: 29.6: 18.00 hod. Děkovná mše svatá za uplynulý školní rok. Po mši svaté táborák u fary. Pouť v Sobkovicích, ţehnání hasičského praporu: 14.7: 10.00 hod. Pouť v Těchoníně: 15.7: 9.45 hod. Při příleţitosti svátku sv. Kryštofa žehnání automobilů a řidičů: 22.7. Pouť ve Studeném: 29.7: 11.00 hod. biblická hodina: kaţdé úterý v letním čase v 19.00 hod. a zimním v 18.00 hod. Srdečně jste zváni do kostela sv. Mikuláše v Nekoři, kaţdý pátek po mši svaté na adoraci před vystavenou Nejsvětější svátostí oltářní. Změna vyhrazena. Všechny pastorační aktivity budou vyhlášeny v neděli u ohlášek a vyvěšené na farních stránkách.
„Pravděpodobnost, ţe panty u domovních dveří budou skřípat, je přímo úměrná tomu, jak pozdě přijdeš domů.“ „Kaţdý přesně ustřiţený drát je vţdycky krátký.“ ZVONY OD SVATÉHO MIKULÁŠE Vydává farní společenství ŘK farnosti NEKOŘ. Pouze pro vnitřní potřebu farnosti. Příspěvky vhazujte do krabičky Zvony, odevzdejte Janě Krskové, či zašlete na email:
[email protected] .Korektura textu Lenka Konopková Náklady na vytištění 10,- Kč, prosíme, vhoďte do krabičky Zvony.
16
