TRACK
Catherine O’Flynnová
CO SE ZTRATILO
Catherine
C O S E Z T R AT I L O
O’Flynnová
Copyright © Catherine O’Flynn, 2007 Translation © Richard Podaný, 2008 Cover and layout © Lucie Mrázová, 2008 ISBN 978-80-87162-12-5 ISBN 9788074730306 (PDF)
Napsáno pro Petera a věnováno památce Donala z Hillstreet a Ellen z Oylegate.
1984 D e tek ti vní ka ncel á ř So ko l
1 Zločin je tam. Neodhalený, neviditelný. Jen doufala, že nedorazí pozdě. Řidič autobusu udržoval stálou rychlost pětadvacet kilometrů za hodinu, brzdil před každou zelenou, dokud místo ní nenaskočila červená. Zavřela oči a v duchu pokračovala v cestě tak pomalu, jak to jen dokázala. Jenže když pak oči zase otevřela, autobus se stejně vlekl daleko za jejím nejpesimističtějším odhadem. Předcházeli je i chodci a šofér si pohvizdoval. Podívala se po ostatních cestujících a pokusila se vydedukovat, co dneska budou dělat. Většinou to byli důchodci a ona napočítala čtyři úplně stejné velikánské kostkované nákupní tašky. Poznamenala si to statistické zjištění do zápisníku; měla dost rozumu, aby nevěřila na náhody. Přečetla si v autobusu všechny reklamy. Většinou to byly reklamy na reklamní plochy: „Když si tohle čtete vy, možná to budou číst i vaši zákazníci.“ Zamyslela se, jestli někdo z jejích spolucestujících někdy využil reklamního prostoru v autobuse, a kdyby ano, co by asi tak propagovali nebo inzerovali. „Přijďte všichni obdivovat moji velikánskou, kostkovanou nákupní tašku plnou kočičího žrádla.“ 11
„Popovídám si s kýmkoli o čemkoli. Kromě toho také jím sušenky.“ „Pán a paní Robertsovi, certifikovaní výrobci nejsilnějšího čaje na světě. Značka: Vymačkáváme sáčky.“ „Zaváním prapodivně, nikoli však nepříjemně.“ Kate napadlo, že ona by si tam ráda zadala reklamu na kancelář. Doprovodila by ji obrázkem, zvolila by siluetu sebe a Mickeyho, viděných skrz lupu. A pod tím by stálo: DETEKTIVNÍ KANCELÁŘ SOKOL Hledání stop. Sledování podezřelých. Odhalování zločinů. Navštivte naši kancelář, vybavenou nejnovějším kriminalistickým zařízením. Do sešitku si opsala telefonní číslo z reklamy, že tam zavolá časem, až bude její kancelář plně akceschopná. Konečně autobus dojel ke krajinářsky upraveným trávníkům a zoufale povlávajícím vlajkám v průmyslové zóně, která obklopovala nedávno otevřené Nákupní středisko Zelené doubí. Obzvláštní pozornost věnovala číslu patnáct v Langsdale Estate, kde svého času pozorovala cosi, co zřejmě byla hádka mezi dvěma muži. Jeden měl velikánský knír, druhý si zase ten chladný den nasadil tmavé brýle a nevzal si sako – podle ní vypadali oba na zločince. Po zralých úvahách a také poté, co později zahlédla před budovou podniku velikou bílou dodávku, dospěla k závěru, že ti dva jsou pašeráci diamantů. Dneska ale na pozemku té firmy panoval úplný klid. Otevřela zápisník na stránce nadepsané „Sledování č. 15“. K dnešnímu datu pak lehce kodrcavým autobusovým rukopisem, který byl pro tuhle stránku typický, připsala: „Žádná nová zjištění. Přebírají novou dodávku z Nizozemska?“ 12
Patnáct minut nato už Kate procházela klimatizovaným vzduchem tržnice do Zeleného doubí. Tržnice nebyla žádná tržnice. Byla to podzemní část obchodního střediska, hned vedle konečné autobusů, a byla určená jen pro neznačkové, podřadné obchody: bižuterie, levné drogerie, levné parfumerie, zasmrádající řeznictví, obchody s hořlavým oblečením. Jejich zápach se mísil se smradem prachu, který se pálil v topných tělesech nade dveřmi, a jí se z toho dělalo zle. Většina Katiných spolucestujících se neodvažovala dál do střediska než právě jen sem. Byla to nejbližší přibližná obdoba zanedbané obstarožní High Street, která ihned po otevření střediska zažila rychlý úpadek. Když teď jel autobus po High Street, nikomu se dobře nedívalo na vyčítavě zatlučené vchody do krámů, plné krabiček od jídla z donášky a suchého listí. Došlo jí, že je středa, a přitom si zapomněla koupit ve své oblíbené trafice poslední číslo komiksového časopisu Beano. Marná sláva, bude pro něj muset jít do toho ošumělého novinového stánku ve středisku. Pak se zastavila a prohlížela si na regálu vydání časopisu Správný detektiv. Ta ženská na obálce na kriminalistku vůbec nevypadá. Má na sobě sice plstěný klobouk a pršiplášť… ale to je tak všechno. Vypadá spíš jako televizní komik. To se Kate nelíbilo. Vyjela eskalátorem do přízemí, kde už začínaly ty správné obchody a kde byla pítka a stály umělohmotné palmy. I když byly prázdniny, na větší nával bylo ještě brzy. Nikdo z jejích spolužáků neměl dovoleno chodit do nákupního střediska bez rodičů. Někdy narazila na rodinku, která s sebou vláčela některého z jejích vrstevníků, a pak se rozpačitě pozdravili. Získala dojem, že dospělí nemají moc dobrý pocit z toho, jak se tu potuluje sem a tam sama, a tak kdykoli se jí někdo z prodavačů, členů ochranky střediska nebo z rodičů optal, vždycky 13
mlhavě hovořila o nějakém rodiči, který je hned ve vedlejším obchodě. Jenomže většinou se jí nevyptával nikdo, přesněji řečeno, nikdo si jí tu vlastně ani nevšímal. Kate se někdy zdálo, že je neviditelná. Bylo devět třicet. Ze zadní kapsy kalhot vytáhla dnešní program, pracně vyťukaný na psacím stroji. 09.30 až 10.45 10.45 až 12.00 12.00 až 12.45 12.45 až 13.30 13.30 až 15.30 15.30
fa Tandy: prozkoumat vysílačky a mikrofony povšechný dozor ve středisku oběd (Vanezi) fa Midlandské školní potřeby: podívat se na razítkové podušky, jestli se hodí pro odběr otisků dozor u bankovních poboček návrat (bus)
Kate honem vyrazila k obchodu Tandy. Zneklidnilo ji, že k restauraci dorazila dobrých dvacet minut po poledni. Takhle se profesionál nechová. To je lajdáctví. Počkala u dveří, až ji někam přijdou usadit, i když sama viděla, že u jejího obvyklého stolku je volno. Stejná číšnice jako jindy ji dovedla ke stejnému stolu jako jindy a Kate zapadla do oranžové umělohmotné kóje, z níž bylo vidět do středového hlavního atria. „Chceš se dneska podívat do jídelníčku?“ zeptala se jí servírka. „Ne, díky. Dala bych si dětské speciální menu a k tomu banánový nápoj, prosím. A prosím, mohla bych hovězí burger dostat bez salátovky?“ „Není v něm salátovka, ale nakládačka, děvenko.“ Kate si to poznamenala do notesu. „Salátovka/nakládačka – není okurka jako okurka. Zjistit, v čem je rozdíl.“ 14
Hrozně nerada by při tajné misi provařila svoje inkognito kvůli nějaké takovéhle hloupé chybě. Kate se podívala na veliký umělohmotný dávkovač rajčatové omáčky ve tvaru rajčete, který stál na stole. Tyhle nádoby měla moc ráda – protože jsou tak naprosto logické. V minulém pololetí četl ve škole Paul Roberts svou slohovou práci na téma „Moje nejlepší narozeniny“, jejímž zlatým hřebem bylo líčení toho, jak ho prarodiče a rodiče vzali na oběd k Vanezimu. Líčil, jak jedl špagety s masovými kuličkami, což kdovíproč jí i celé třídě přišlo srandovní. Ale on dál nadšeně rozkládal, jak pil šerbet a jak si poručil ten největší zmrzlinový pohár. Podle něj to bylo úžasné. Kate to nechápala: když se mu to tak moc líbilo, proč se nesebere a nezajde si tam na oběd sám? Klidně by ho mohla napoprvé doprovodit a říct mu, kde je nejlepší místo. Mohla by mu ukázat, kde je na stěně ta destička, která se dá odšoupnout, takže pak člověk vidí špinavé nádobí šinoucí se po běžícím pásu. Mohla by mu povědět, jak kdysi doufala, že se jí podaří na pás umístit nějaký samočinný fotoaparát, který by tudíž kroužil kolem celé restaurace a pořizoval snímky, načež by se vrátil k ní. Mohla by ho upozornit na umývače nádobí, který podle jejího názoru možná má vražednické sklony, a třeba by jí Paul mohl pomoct i se sledovačkou. A třeba by mu mohla nabídnout, ať se stane společníkem detektivní kanceláře (pokud by to Mickey schválil). Ale neřekla mu nic. Jen o tom přemýšlela. Rozhlédla se, aby měla jistotu, že ji nikdo nesleduje, pak sáhla do tašky a vyndala Mickeyho. Posadila si ho vedle sebe, k oknu, aby si toho servírka nevšimla; navíc měl odtamtud dobrý výhled dolů na lidi. Školila Mickeyho, aby se mohl stát jejím parťákem v kanceláři. Obyčejně 15
dělal jenom pozorování. Byl dost malý, aby i přes svůj poněkud extravagantní úbor působil nenápadně. Kate se Mickeyho oblečení líbilo, i když se kvůli němu nemůže tak hladce ztratit v davu. Mickey měl na sobě proužkovaný gangsterský oblek a na botách psí dečky. Psí dečky trochu kazily dojem, nevypadal v nich zrovna jako Sam Spade, ale Kate se líbily i tak; a co víc, sama by podobné chtěla taky. Mickeyho vyrobila podle soupravy „Ušij si vlastního Opičáka Oldu – gangstera“, kterou jí darovala tetička. Většinu jejího dětství proválel Olda na hromadě s ostatními plyšovými a látkovými hračkami, ale když si loni založila detektivní kancelář, přišlo jí, že na to náležitě vypadá. A Opičák Olda, to nebylo ono. Udělala z něj proto Mickeyho. Kate s ním každé ráno probrala denní program a on s ní vždycky jezdil v plátěné brašně z armádních přebytků. Servírka přinesla jídlo. Kate snědla burgra a pročetla si první letošní číslo Beana. Mickey zatím bedlivě sledoval dole v atriu nějaké podezřelé puberťáky.
2 Kate bydlela kus cesty autobusem od Zeleného doubí. Žila v jediném bloku viktoriánských domů, který v širém okolí zbyl; třípatrová budova z červených cihel čněla z houště šedých a bílých komunálních krychlí, jako by jí bylo trapno. Katin dům byl nacpaný mezi trafiku na jedné a řeznictví a zelinářství na druhé straně. V jejich domě evidentně taky býval obchod, ale teď byla výloha zakrytá závěsem a někdejší prodejnu proměnili v obývací pokoj, kde Katina babička trávila vlekoucí se odpoledne sledováním televizních soutěží. 16
Jejich dům jako jediný z celého bloku nikdo nepoužíval k podnikání (vyjma Katiny zkusmé snahy rozjet detektivní kancelář) a v něm jediném taky někdo trvale bydlel. Ani jeden majitel sousedních obchodů nad krámem nebydlel; každý den v šest večer zavřeli a zamířili ke svým půldomkům na předměstí, takže všude kolem Katina pokoje zavládlo ticho a prázdnota. Kate majitele obchodů dobře znala a měla je ráda. Zelinářství patřilo Erikovi a jeho ženě Mavis. Děti neměli, ale na Kate byli odjakživa hodní a rok co rok jí kupovali až překvapivě dobře volené dárky k Vánocům. Loni jí dali soupravu šablon a křivítek, díky nimž si Kate nakreslila na vizitky logo opravdu profesionálního vzhledu. Teď, co jí většinu času zabírala detektivní kancelář a neustálé pozorování, neměla Kate tolik času je navštěvovat, ale i tak k nim jednou týdně zaskočila na čaj, houpala nohama na stoličce za pultem, poslouchala Radio 2 a dívala se, jak si zákazníci nakupují hory brambor. Vedle Erika s Mavis měl řeznictví pan Watkins. Pan Watkins byl starý pán, Kate to odhadovala tak na sedmdesát osm. Byl moc hodný a měl hodnou manželku, ale maso už od něj kupovalo moc málo lidí. Kate váhala, jestli to nemá něco společného s tím, jak pan Watkins vždycky stojí v krámě a velikým sekáčkem odhání z masa mouchy. Ale možná to byla i nekonečná spirála – čím míň zákazníků pan Watkins měl, tím míň masa nabízel a čím míň masa nabízel, tím míň vypadal jako řezník a tím spíš vypadal jako bláznivý dědula, co sbírá kusy masa a ty pak vystavuje v okně. Když šla kolem něj Kate před týdnem, zjistila, že ve výloze je jeden králík (a Kate věděla najisto, že na celém světě už králičí nejí nikdo, jenom pan Watkins sám), nějaké ledvinky, kuře, vepřový bok a šňůra buřtů. To samo o sobě nebylo u pana Watkinse nic mimořádného. Kate se zastavila a poulila oči do výlo17
hy proto, že řezník zřejmě zahájil novou marketingovou ofenzívu. Podle všeho mu začalo být maličko trapné, jak jsou jeho výlohy minimalistické, a snad aby to nevypadalo tak divně (v čemž se podle Kate silně přepočítal), začal zboží aranžovat do bujaré scenerie. Vypadalo to, jako že kuře vede králíka vyvenčit na vodítku z buřtů na kopeček z vepřového, na což vše z výše svítí tmavorudé ledvinové sluníčko. Kate zvedla zraky od té hrůzostrašné scény a zjistila, že pan Watkins na ni užasle pokyvuje zevnitř krámu a zvedá palce, jako by ho vyvedla z míry vlastní duchaplnost. Na druhé straně od Katina domu měl pan Palmer trafiku. Pan Palmer pracoval se svým synem Adrianem, který byl pro Kate náhražkou nejlepšího kamaráda a který byl navíc zatím jediným zákazníkem detektivní kanceláře Sokol. Adrianovi bylo dvaadvacet a chodil na vysokou. Pan Palmer chtěl, aby si jeho syn po státnici našel „pořádné zaměstnání“, ale Adrian takovou ctižádost neměl a docela spokojeně seděl v trafice za pultem a četl si a pomáhal s řízením jejich drobného podničku. Palmerovi bydleli v moderním půldomku na kraji města, ale matka a Adrianova sestra do trafiky skoro nechodily – i prodej cukrovinek tak zbyl na mužskou část rodiny. Adrian se ke Kate choval jako k dospělé, ale on se tak koneckonců choval ke každému. Nedokázal nasazovat různé tváře pro různé zákazníky jako jeho otec. Pan Palmer starší uměl ve vteřině přepnout ze shovívavého „Tak jak se máme, mladý muži?“ na naprosto upřímné „To jsou zase otřesné zprávy, viďte, paní Stevensová?“ Ať už se Adrian nadchl pro cokoli, vždycky si myslel, že stejné nadšení cítí všichni, anebo by je cítili, kdyby jim dodal patřičné informace. Celá odpoledne býval zabraný do časopisu New Musical Express nebo si četl knížky o muzikantech. S nefalšovaným přesvědčením doporu18
čoval zákazníkům hudební nahrávky a byl chronicky neschopný pochopit, jak nepravděpodobné je, že by paní Dochertyová náhle přešla od dechovky k MC5, anebo že by Debbie Caseyová s celou svou pohihňávající se holčičí partičkou našla valného významu v hudbě Leonarda Cohena. Jakmile nechal otec Adriana v trafice samotného, jeho syn vypnul v rádiu pořad Jimmyho Younga a zasunul do maličkého kazeťáčku kazetu. Nikdo se ho na tu muziku nikdy nezeptal, což připisoval jisté nesmělosti svých zákazníků, a tak vždycky dával na pult ceduli s rukou psaným oznámením: „Právě hraje: Captain Beefheart – Lick My Decals Off, Baby! Další informace u obsluhy.“ Ale s Kate Adrian rád mluvil o kriminalistice, o klasických filmových detektivkách, o tom, kteří ze zákazníků by mohli být vrazi a kde asi tak ukryli těla svých obětí. Adrian odjakživa s neobyčejným nadáním vymýšlel ty nejoriginálnější úkryty pro mrtvoly. Někdy Kate chodila s Adrianem do velkoobchodu a radila mu, jaké cukrovinky by měl nakoupit; to si pak prohlíželi svalnaté skladové dělníky a odhadovali, kdo z nich má hustě popsaný trestní rejstřík. Adrian věděl o detektivní kanceláři Sokol, ale nevěděl o Mickeym. Mickey byl přísně tajný. Pana Palmera pořád víc a víc zlobilo, jak mu školní děcka kradou sladkosti, a tak Adrian najal agenturu Sokol, aby provedla bezpečnostní audit trafiky. Kate mu oznámila, že na to má taxu jedna libra denně plus výlohy. Dále oznámila, že podle jejího odhadu by audit měl trvat nejvýše půl dne a výlohy nebudou žádné, protože bydlí hned vedle. Takže mu vystavila fakturu na půl libry. Z téhle „opravdovské“ zakázky byla nadšením bez sebe. Dokonce si šla koupit bloček prázdných propisovacích formulářů faktur; stál tři čtvrtě libry, čímž se ekonomická bilance Sokola dostala do minusu, ale brala to jako vklad do budoucího rozvoje. Kate 19
požádala Adriana, ať se chová tak normálně, jako když jindy prodává v trafice. Ona bude hrát roli zlodějky. Řekla, že jejím hlavním úkolem je najít slabiny. Po dvaceti minutách Kate trafiku opustila a vrátila se do kanceláře, že napíše zprávu. Tu za několik hodin odevzdala Adrianovi – a s ní i cukrovinky v hodnotě sedmatřiceti pencí, které se jí povedlo ukrást. Audit měl dvě části: v první podrobně popisovala svou činnost v krámě, ve druhé rozvedla doporučení, jak „zatočit se zločinem“. Šlo o jiné uspořádání některých volně dostupných sladkostí za pár halířů, úplnou reorganizaci pultu s bramborovými lupínky a zavěšení dvou zrcadel na strategických místech. Adrian nakládal s auditem s úplně stejnou vážností, s jakou byl sepsán, a doporučené úpravy provedl do posledního písmene. Pan Palmer byl výsledky nadšen, protože krádeže prakticky ustaly. Kate pak pana Palmera požádala, jestli by jí nemohl napsat nějaký pochvalný komentář k odvedené zakázce, protože si všimla, že podobná osobní doporučení používají k propagaci svých služeb i jiní podnikatelé. Už viděla, jak je reklama v autobuse ověnčená upřímnou chválou: „Rychlá, profesionální služba za velmi rozumnou cenu.“ „Agentura nám vyhověla diskrétně, taktně – a především EFEKTIVNĚ.“ „Od té doby, co jsme se uchýlili k pomoci detektivní kanceláře Sokol, šla zločinnost strmě dolů.“ Proto ji mírně zklamalo, když jí pan Palmer napsal tohle: „Moc hodná holčička! Ty jsi prostě poklad, Kate!“
3 Při každé návštěvě v Zeleném doubí Kate zaskočila do obrovské prodejny Midlandských školních potřeb, kde měli 20
velký výběr papírnického zboží. Dneska si jako záminku vybrala, že chce prozkoumat, jakou mají nabídku razítkových podušek, ale ona si vždycky našla nějaký důvod, aby mohla v obchodě strávit víc času. Hodiny jenom letěly. V celém Maltézském sokolovi sice není jediná scéna, v níž by si Sam Spade nakupoval papírnické zboží, ale Kate věděla, jak důležité jsou pro úspěšného vyšetřovatele prvotřídní kancelářské potřeby. Papírnické zboží se pro Kate poctivě řečeno stávalo stále vážnějším problémem. Na začátku minulého pololetí ji poprvé pustili ve škole do skladu kancelářských potřeb. Paní Finneganová Kate řekla, že ji jmenuje svou zástupkyní pro kancelářské a školní potřeby, a pak jí udělala obšírný výklad o jejích budoucích povinnostech a zodpovědnosti. A divila se, jak to, že vždy tak pozorná Kate jako by se nořila do vlastního světa. Paní Finneganová: Je zásadně důležité, abys za každý vydaný čistý sešit od žáků vybrala podepsaný odstřižený roh ze starého, popsaného sešitu. Odstřižky je třeba ukládat do téhle plastové schránky a na konci týdne musí počet odstřižků v ní přesně souhlasit s počtem sešitů, které uvedeš do kontrolního soupisu. Rozumíš tomu dobře, Kate? Kate: … Paní Finneganová: Kate? Kate prostě nebyla připravená na to, jakou jeskyni pokladů ve skladu najde. Čekala nějaký kumbálek, ale ona to byla celá místnost. Kromě toho bylo hned jasné, že všechny školní potřeby, které kdy užívala ona i její spolužáci, jsou jen titěrnou a nudnou kapičkou v širém oceánu školního skladu. Nacházely se v něm luxusní předměty, třeba mnohobarevná kuličková pera, kovová ořezávátka, celá balení fixů – a kromě toho i seriózní, noblesní předměty, například skládací pořadače a dlouhatánské 21
sešívačky. Kate neslyšela z výkladu paní Finneganové ani slovo proto, že se na chvíli ocitla v šoku. Od toho odpoledne sklad školních potřeb nosila v hlavě. Věděla, jak je pro detektiva důležité, aby se uměl vžít do mysli zločince, ale tušila, co její mozek vede k tomu, aby se překonával ve vynalézavosti, pokud jde o falšování kontrolního soupisu. Měla strach, že ji to zvolna táhne na šikmou plochu. Dneska věnovala v Midlandských školních potřebách půlhodinu zkoumání razítkových podušek a snažila se usilovně, leč marně vymýšlet, proč jednu tak naléhavě potřebuje. Teď se Kate přesunula k obvyklému dozoru před bankovními pobočkami a stavebními spořitelnami. Hlídala je už přes hodinu. Dvě bankovní pobočky a tři pobočky stavebních spořitelen se nacházely jedny vedle druhých ve druhém patře střediska, nedaleko dětského koutku. V uličce mezi nimi byla oáza umělých rostlin, obklopená sedačkami z oranžového plastu. Kate tam seděla a Mickey jí nenápadně vyčuhoval z tašky, kterou si odložila vedle sebe. Odjakživa si myslela, že pokud má ve středisku dojít k nějakému vážnému zločinu, dojde k němu tady. Nepochybovala o tom. Lidi z ochranky měli plno práce s hlídáním drobných zlodějů a honěním záškoláků, zato Kate si udržovala všeobecný přehled a jednou se jí ty hodiny, které sledování věnovala, jistě vyplatí. Někdy podlehla představám o tom, jak jí obec uspořádá děkovnou slavnost, až zmaří první velkou loupež. V časopisu Beano se za dobré skutky odměňuje „bezva hostinami“, které bez výjimky tvoří hory bramborové kaše, z níž trčí uzenky. Kate doufala spíš v cosi na způsob medaile nebo čestného odznaku – a možná by ji mohli odměnit i tím, že bude moct pracovat po boku dospělých detektivů. Jedním uchem poslouchala tlumené brebentění Rádia Zelené doubí a prohlížela si lhostejné tváře lidí, kteří 22
vcházeli do dveří bank a zase z nich vycházeli. Dívala se jako v transu, jak si lidi vybírají stovky liber. Odněkud přispěchali mladí manželé, každý měl v ruce pět nebo šest tašek z módních obchodů, vybrali si každý sto liber a pak zase upalovali k obchodům. Skelnost jejich pohledů jako by zapadala do celkového neskutečného dojmu ze střediska. Vypadalo to, že nikdo tu nemá žádný konkrétní záměr; proud je přivlekl Kate do cesty, zahradili jí cestu, jako by se tu jenom procházeli. Někdy ji to děsilo. Napadlo ji, jestli ona sama není v Zeleném doubí jediný živý člověk. A jindy si zase pomyslela, že je možná duch, který v uličkách mezi obchody a na eskalátorech straší. Věděla, že jednou spatří u bankovních poboček někoho, kdo se tváří jinak. Úzkostně, anebo prohnaně, nebo nenávistně, nebo toužebně; to bude bezpochyby její podezřelý. A tak propátrávala pohledem obličeje a hledala jakýkoli záblesk odlišnosti. Šmejdila očima po dětském koutku, pár dětí jejího věku bez valného zájmu zahlíželo na tamní atrakce. Na prolézačky „kouzelná džungle“ nebo na bazén plný míčů už byly moc velké, ale na rozdíl od Kate jim podle všeho nedošlo, že celé středisko je jedno obrovitánské hřiště. Kate v břiše cítila tupou bolest z osamělosti, ale její mozek si jí nevšímal. Byla to stará vesta. Katina oblíbená knížka Jak se stát detektivem (vydaná v edici Zvídavé mládí) mluvila zcela jednoznačně o tom, že kdo chce rozlousknout zločin, musí počítat s ošoupanýma nohama a spoustou nudy. Musí do toho vložit hodiny času denně, den za dnem: Nejlepší detektivové jsou vždy připraveni – ve dne i v noci. Kdykoli je mohou povolat, aby vyšetřovali zločiny nebo sledovali podezřelé. Lumpové jsou prohnaní a rádi se ukrývají v temnotách.
23
Byla to informace podléhající nejpřísnějšímu utajení, ale Kate strávila v Zeleném doubí jednu noc. Domů přinesla padělanou, na stroji napsanou zprávu o školním výletě a pak vyrazila do střediska s Mickeym, láhví pití a se zápisníkem. Do střediska přijela před zavírací dobou a schovala se v umělohmotném domečku uprostřed dětského koutku. Tam počkala, až prodavači odejdou domů a někdo vypne hudební kulisu. Pokusila se zůstat celou noc vzhůru a pozorovat z domečku banky, jen sem tam vylezla, aby se podívala víc zblízka a aby si protáhla nohy. Ale před svítáním nejspíš usnula; když se pak probudila, bankovní pobočky už měly otevřeno a už v nich byli první zákazníci. Ještě štěstí, že Mickey, profík do morku kostí, zůstal bdělý, takže jim nic neuteklo. Ale vlastní nedostatek vytrvalosti ji zklamal. Zařekla se, že to zkusí znovu a příště už do rána vzhůru vydrží. Pán, který seděl dvě místa od ní, vstal a vykročil pryč. Kate si otráveně uvědomila, že ačkoli tam vysedával dost dlouho, nevšimla si jeho obličeje. Možná je to tipař a obhlíží si Lloyds a možná že by na jeho tváři našla soustředěný výraz. Vstala a vyrazila za ním, ale rozmyslela si to, když jí došlo, že už by měla jet domů. Zapsala do sešitu záznam o vykonané sledovací směně, nacpala Mickeymu hlavu zpátky do tašky a zamířila na autobus.
4 PŘÍSNĚ TAJNÉ. ZÁZNAMNÍK DETEKTIVA. MAJETEK AGENTKY KATE MEANEYOVÉ. Čtvrtek 19. dubna Opálený muž v kostkované sportovní bundě – zase u Vaneziho. Nově má tmavé brýle s kovovou obroučkou. 24
Myslím Američan, vypadá jako padouši v Columbovi. Podezření: je to najatý zabiják sledující svou oběť. Začínám tušit, že by mohlo jít o tu servírku, co jí hlava roste rovnou z ramenou bez krku. Hodně se po ní kouká. Ještě musím odhalit motiv vraždy, ale zítra s ní zavedu nezávazný hovor a v případě potřeby ji budu varovat. Nejdřív ale potřebuji o panu Opáleném sesbírat víc důkazního materiálu. Na odchodu mu cestou kolem mého stolu upadl zapalovač. Šlo myslím o pokus nahlídnout ke mně do poznámek. Rychle jsem strčila sešit pod jídelníček a on skryl své zklamání. Možná mu začíná svítat, že jsem protivník na úrovni. Pátek 20. dubna Pan Opálený dneska nikde, ale přišla žena s podezřele nepadnoucí parukou. Spojení mezi nimi??? Chovala se naprosto klidně, snědla sachr a nejevila při tom žádné známky rozrušení. Servírka bez krku nikde – zeptala jsem se na ni její kolegyně, když mi nesla jídlo, a dozvěděla jsem se, že má „volno“. Zajímavé. Sobota 21. dubna Zase u Vaneziho. Pan Opálený jako vždy v rohové sedačce. Přítomna i paní Paruková, ale podezření o jejím napojení na pana Opáleného se nepotvrdilo. Viděla jsem ji, jak si bere z různých lahviček spousty pilulek – paruka možná ze zdravotních důvodů, ne ze zločinných pohnutek. Znovu zpozorovala na lavici před obchodem Mothercare ženu v modrém pršiplášti. Dnes s vozíkem, ale stále žádné dítě.
25
Úterý 24. dubna Dnes nic k hlášení. Zpozorovala muže, jak jí z hnědého papírového pytlíku pomerančovou kůru. Sledován 40 minut, nezaznamenány žádné další deviace. Dvě hodiny pozorování u bank – nikdo nevypadal podezřele. Středa 25. dubna Muž středního věku v prodřeném kabátě. Upadlo mu něco do odpadkového koše. Viděla jsem ho, jak tam strká celou ruku a něco vytahuje. Myslela jsem si, že mu s tím lidi z ochranky jdou pomoct, ale místo toho ho vyvedli ze střediska. Všimla jsem si, že z toho byl zmatený a strčil si do kapsy starý hamburger, který někdo zahodil. Rozhodla jsem se, že ve vyšetřování tohoto případu pokračovat nebudu. Čtvrtek 26. dubna Vysoký běloch spatřen, jak se skrývá v tropickém porostu ve středovém atriu. Jako kdyby mluvil do jednoho listu. Žádný zjevný zločinný motiv – a tak jsme s Mickeym rychle odešli pryč. Pátek 27. dubna Při sledování bank kolem mě prošel samotný muž a vrazil do Barclays. Nepochybovala jsem, že jde o přepadení. Sledovala jsem ho s fotoaparátem, ale zjistila jsem, že křičí na pokladníka něco o bankovních poplatcích. Klel jako dlaždič, ale ozbrojen nebyl a o přepadení bankovní pobočky nejevil zájem. Ale beru to jako užitečný nácvik – nachytal nás nepřipravené.
26
5 Paní Finneganová zavedla v páté třídě do praxe převratný zasedací pořádek. Ne ten podle abecedy, jako u pana Gibbse. Ani to nebyl systém „chlapci zvlášť, dívky zvlášť“, jakému dává přednost paní Cressová. A samozřejmě to nebyl ani systém „každý si sedne vedle svého kamaráda“, o jakém sní každé dítě (paní Cressová takový návrh označila za „bizarní“). Šlo o metodu, jejíž pomocí mělo být dosaženo úplné vyváženosti. V každé lavici měl být součet inteligence, zlobivosti, smradlavosti a hlučnosti v rámci možností co nejpodobnější. Hlučného žáka posadí k tichému, zlobivého k žalobníčkovi. Paní Finneganová tím bezpochyby chtěla vytvořit ovzduší nedůvěry: vyrobit třídu z donašečů a vnitřních sporů. Jenomže většině třídy systém jen dovolil sedět vedle kamarádů. Spokojená většina neměla žádné rysy a vlastnosti tak výrazné, a proto bylo třeba je párovat s podobně nevýraznými žáky, aby nedocházelo k nebezpečné mocenské převaze a nerovnováze. O to byl ale systém surovější k těm několika žákům, kteří byli na okrajích třídní hierarchie. Kate měla pověst chytré, dobře vychované, tiché a čistotné žákyně, a tak k ní za odměnu posadili Terezu Stantonovou. Když spolu seděly první den, Tereza se otočila ke Kate, řekla „Zírej!“ a pak svižně spolkla pětipenci. Nato otevřela pusu a vyplázla jazyk, aby dokázala, že mince je opravdu v břiše. Kate vyjekla a schovala se za učebnici, ale Tereza pak začala vydávat různé nechutné, blivé a krkavé zvuky a jeden obzvlášť odporný rázně vymrštil pětipenci z nějaké nehorázné vlhké tělní dutiny až na Katin úkol. Tereza s nimi do třídy začala chodit od jara, z minulé školy ji prý vyhodili a její příchod rozvrátil zavedenou hi27
erarchii a vztahy, které tady panovaly už od první třídy. Předtím tu byla oficiálně uznávaná nejzlobivější holka a ještě před ní nejzlobivější kluk. A taky největší špindírové obou pohlaví a nejcáklejší kluk a holka… a ať šlo o jakékoli hodnocení – nejzlobivější, nejhlučnější, největší trapič –, vždycky dokázali kluci postavit toho nejvýraznějšího kandidáta. Teď někdejší držitelé přeborů jen koukali celí zmatení a popletení z lavičky na to, jak je Tereza Stantonová ve všech disciplínách hravě překonala. Bylo potřeba všechno přehodnotit. Třicítka dětí žila od svých pěti let v domnění, že nikdo nemůže zlobit hůř než Eamon Morgan. Jednou, když si všemi obávaná paní Finneganová pro něco odskočila do skladu, vlezl si Eamon na její místo za katedrou, předvedl nijak obzvlášť přesnou, ale neskutečně drzou parodii na její proslovy a pak, provázen zděšenými výkřiky a vzdechy devětadvaceti spolužáků, napsal křídou na tabuli „Kráva“. Když se paní Finneganová vrátila do třídy, myslela si Kate, že snad strachem omdlí. Nikdo z celé třídy nezapomene na to dlouhé odpoledne plné děsu, křížových výslechů a hrozeb, na jehož konci se Eamon přece jen doznal, aby ostatní spolužáky zachránil před trestem. A nikdo nezapomene, jak se v tu chvíli paní Finneganová strašlivě usmívala. Terezu hned první den ve třídě podle všeho znudil výklad paní Finneganové o knížectví velšském tak, až začala hlasitě a táhle zívat. Vůbec si nevšímala toho, že na ni všichni ostatní upírají zraky, práskla učebnicemi a sešity, zabouchla vrchní desku lavice a jednoduše si šla po svých. V učebně nastal zmatek. Bylo to, jako když celou kosmologii zapomenutého divošského kmene obrátí najednou naruby krabice kukuřičných lupínků. Třída naprosto nevěděla, jak si má tuto událost zařadit do doposud známého výkladu světa. Sebrat se a jít pryč 28
ze školy? Je ráno do školy zavezli a pak zas odpoledne vyzvedli, oni se dovolovali, i když chtěli na záchod, i na hřišti se drželi předem určených rolí, frontu stáli jen z té správné strany a po chodbě vždycky chodili vlevo. Škola, to byla jedna složitá soustava neviditelných silových polí a hranic; jak chcete překročit hranici, kterou nikdo ani nevidí? A v následujících dnech Tereza bombardovala pátou třídu jedním nepředstavitelným otřesem po druhém. A snad největším z nich bylo, jak naprosto jí je jedno, když paní Finneganová zuří. Když byla Kate první den ve třídě paní Finneganové, dospěla k nesmírně obtížnému rozhodnutí, že se radši počurá, než aby se učitelky dovolila, jestli smí na záchod. K tomuto rozhodnutí přispělo, že pět let předtím Kate poslouchala, jak se po chodbách rozléhají děsivé zvuky hněvu paní Finneganové. Když se dostala k ní do třídy, učitelčiny psychotické výlevy nijak nepřispěly k tomu, aby změnila názor. Pro děti bylo těžké to pochopit, ale vypadalo to, že paní Finneganová jimi všemi opravdu opovrhuje. Cokoli řekla, bylo prosáklé zlověstným, trpkým sarkasmem. Paní Finneganová každý den začala větou „Dobrý den, děti“, a přesto se jí povedlo už ten prostinký pozdrav zatěžkat tolika vrstvami významu, posměchu a hořkosti, až se z toho Kate dělalo zle. Ale většinou celá třída krutý posměch vlastně očekávala a v nic jiného ani nedoufala, protože jako další možnost se už nabízelo jen to, že paní Finneganové ujedou nervy. Samotná hlasitost jejího řevu stačila, aby se jim žaludek stáhl do pěstičky, zloba v něm byla takového druhu, jaký se jinak málokdy slýchá mimo okruh rodiny, a dokonce někdy docházelo i na násilí. Když si John Fitzpatrick pořídil nový pankáčský sestřih, aby ho nemohla tahat za vlasy, začala ho paní Finneganová jednoduše tlouct. 29
Ale Terezou nic z toho ani nepohnulo. Nebyla to hraná statečnost, s níž se Noel Brennan usmíval, když ho paní Finneganová fackovala; tohle byla nefalšovaná lhostejnost. Jako kdyby nejen paní Finneganová, ale i celá třída byly jednoduše pod Terezinu rozlišovací schopnost. Učitelka na Terezu řvala a dloubala do ní na zdůraznění každé slabiky, ale Tereza se na ni jenom lhostejně dívala, jako kdyby sledovala starý kreslený film s vypnutým zvukem. Ale jednoho dne paní Finneganová přišla na to, kterým knoflíkem se ta hlasitost ovládá. Tereza koukala z okna a učitelka ji seřvala za to, že celou učebnici pokreslila obludnými obličeji. Na konci proudu urážek paní Finneganová, jako by zcela nepříznačně uznávala porážku, řekla Tereze: „Nejspíš tě znovu vyloučí ze školy, ale příště tě už žádná jiná škola nevezme, takže budeš muset být celý den doma a…“ Než stačila doříct, Tereza jí vůbec poprvé začala věnovat plnou pozornost. Do očí jí vhrkly slzy a pak se rozplakala a brečela neovladatelně půl hodiny. Paní Finneganová tomu jenom užasle přihlížela, stejně jako celá třída. O přestávce všichni mluvili o Terezině kapitulaci a svržení přeborníci ve zlobivosti se pokusili získat si něco z dřívějšího lesku tvrzením, že kdyby jim někdo vyhrožoval, že budou muset zůstat doma, tak by nebrečeli, ale smáli se. A byla to pravda, protože tohle byla mezi všemi výhrůžkami paní Finneganové ta nejméně účinná, tak na úrovni nešikovného varování „Jez chleba i s kůrkou, nebo nebudeš mít kudrnaté vlasy“. Jenomže Kate, která seděla vedle Terezy, do toho viděla. Všimla si, že Tereza má na nohou a na pažích takové podlitiny a spáleniny, jaké ještě nikdy neviděla, takže jí bylo naprosto jasné, proč Tereza chce být ve škole. Někdy odpoledne Tereza vyhlížela z okna ven 30
a Kate div neupadla do transu, jak si upřeně prohlížela okraje těch modročerných obláčků, které její spolužačce vykukovaly zpod rukávů.
6 Jeden sychravý čtvrtek seděla Kate po škole doma, u stolu v obýváku, a vší silou se snažila přijít na něco zajímavého, co by se dalo napsat o Vikinzích. V učebnici si prohlédla tmavé fotky rezavých kusů kovu a úlomků keramiky a zatoulala se duchem kdovíkam. Vzpomněla si, jak jindy pracovala na stejném místě, ale šlo o něco důležitého. Kreslila si propiskou a pravítkem úhlednou tabulku a z dálky Ella Fitzgeraldová zpívala o nějaké paní, co je tulačka. Táta si v kuchyni prozpěvoval s ní a chystal jim ke svačině rybí prsty a brambůrky. „Tati, co to jsou kozky?“ zakřičela na něj Kate. Už jí to vrtalo hlavou nějakou dobu. „Co že je co?“ „Kozky. Ona tam zpívá ‚nechci hrát kozky s barony a hrabaty‘.“ Kate si živě představovala, jak se někdo pro pobavení aristokratické společnosti převlíká do kozí kůže. „Žádný kozky. Je tam nechci hrát v kostky,“ odpověděl jí křikem. S Kate to trochu zacloumalo. „No víš, jako hrát s nima hazard. Znáš to, jak ti gangsteři pořád hrajou, když zrovna neproháněj sukně nóbl rajdám nebo neutíkaj před polišema, no ne, zlato?“ Otec to celé proslovil s otřesným brooklynským přízvukem. „Mluvěj všichni v New Yorku, jako kdyby měli v puse knedlík, tati?“ Místo odpovědi jí do obličeje přiletěla skrz servírovací okýnko ve dveřích mokrá utěrka. 31
„Jo, přesně tak, knedlík v hubě a kozky, takový už je to město. Mimochodem, už máš výsledky?“ „Ještě ne, pořád kreslím tabulku.“ Kate si to měřila pravítkem, aby měla jistotu, že budou všechny linky stejně daleko od sebe. Zrovna dokončovali poslední výzkum. Tenhle týden byl rozsáhlý a týkal se dropsů s hruškovou příchutí. Otec je měl rád stejně jako ona sama, a tak navštívili patnáct různých obchodů s cukrovinkami a porovnávali jejich velikost, polevu (nebo jestli jsou bez), cenu za čtvrt libry, stupeň kyselosti. Frank byl statistik na penzi a s Kate často sestavovali úhledně sepsané zprávy a tabulky: nejlepší čajovna ve Warwickshiru, nejlepší slané bramborové lupínky, nejnevrlejší servírka v kraji. Na příští měsíc měli naplánovaný autoritativní průzkum desetipencových sáčků se směsí bonbonů. Frankovi bylo jedenašedesát, takže byl s přehledem nejstarší rodič ve třídě, ale Kate to nikdy nevadilo. Bylo jim spolu báječně. Kate měla za to, že její táta je nejmíň stokrát zábavnější a zajímavější a chytřejší než všichni ostatní rodiče, co znala. Pár spolužáků mělo jenom mámu a ne tatínka, ale Kate byla jediná, kdo měl jenom tátu a ne maminku. Maminka od nich odešla, když byla Kate ještě maličká, a ona si na ni vůbec nepamatovala. Někdy dumala, kde by ve svém životě vůbec vzali místo na dalšího člověka; na žádnou maminku jednoduše nezbýval volný prostor. Všechny víkendy a prázdniny měli dopředu naplánované. Výlety na zajímavé hřbitovy, do zajímavých plynáren, továren, do zapomenutých částí města. Frank zalidňoval místní dějiny vymyšlenými postavami se srandovními jmény a komickými životopisy. O víkendu mu Kate sedala po večerech na klíně a společně se dívali na televizi. Vždycky doufali, že na BBC2 poběží nějaký starý americký černobílý film: gangsteři, detektivové, padou32
ši, osudové ženy, stíny a pistole. Milovali Humphreyho DeForesta Bogarta a vždycky se smáli, když dělal troubu z Elishi Cooka juniora nebo z Petera Lorreho. Franka to hrozně bralo a Kate se snažila opepřovat svoji mluvu tvrďáckými americkými výrazy. „Honem, tati. Za chvilku začínají Rockfordovy případy.“ „Honem? Honem? To chceš mít každý rybí prst opečený jinak? Myslíš, že je to legrace, osmažit je tak, aby byly všechny úplně stejně řvavě oranžové na všech stranách? Víš, jaká je dřina vyhnout se ‚tmavému povrchovému zbarvení‘, jak se říká v nejlepších restauracích? Buď prosím od té dobroty a dej mi v kuchyni volnou ruku.“ „Už mu zvoní záznamník. Prošvihneš to.“ „Velký umělec musí s podobnou obětí počítat. Myslím, že i Michelangelovi uteklo pěkných pár klasických dílů Columba, když dodělával Sixtinskou kapli. A Picasso ani nevěděl, že dávají Profesionály. A stejně je to repríza. Všechny jsou reprízované.“ Konečně prostrčil Frank servírovacím okýnkem dva talíře a oba si sedli ke stolu a dívali se, jak toho Jim Rockford při výletu na ryby odhalil víc, než na kolik ho najali. Když seriál skončil, Frank řekl Kate, ať se jde podívat do zásuvky v předním pokoji. Vrátila se s balíčkem v pruhatém papíru. „Co v tom je?“ „Dárek pro tebe.“ „Od koho?“ „Ode mě. Cos myslela?“ „A k čemu?“ „Přece jsem ti říkal, že až dokončíme ten průzkum hruškových dropsů, něco ti koupím.“ Kate se usmívala. Samozřejmě že se na tenhle slib pamatovala, ale připadalo by jí neslušné tvářit se, jako 33
že dárek čekala. Rozbalila si ho a našla knížku s názvem Jak se stát detektivem. Znovu se usmála. Knížka se jí zamlouvala. „Napadlo mě, že bysme spolu mohli rozlousknout pár zločinů – já bych byl Sam Spade a ty bys byla ten jeho pomocník… jak se jenom… Miles Archer.“ „Toho hned na začátku filmu zabijou.“ „Jo, jasně, ale taky neměl tuhle knížku – ty budeš chytřejší. Můžeme pro začátek vypátrat, kdo nám krade ten jogurt, když mlíkař tvrdí, že ho tam před dveře každý pátek dává.“ Jenomže Kate si už s vypoulenýma očima listovala v knížce a žasla, jaké možnosti se před ní otevírají. „Tati, mohli bysme toho dokázat víc. Můžeme lapat opravdový bandity – bankovní lupiče, únosce… Koukej, tady se píše, jak se máš přestrojit, aby ses dostal k podezřelému blíž… A hele, ‚turista‘, paráda – nikdo si ani nevšimne, že vlastně fotíš zločince.“ „Já mám dojem, že tady u nás by turista mohl být trošku podezřelý. Birmingham je Birmingham.“ „Anebo myč oken… Tati, to je bezva knížka. Budeme bojovat se zločinem přímo v ulicích.“ Jenomže to tak nedopadlo. Pár měsíců nato se Kate jednou ráno probudila a zjistila, že k ní do pokoje proudí jasné denní světlo. Sama se nikdy moc dobře budit nedokázala, a tak užasla, že se jí pro jednou nabízí šance překvapit otce: až jí přinese čaj ke snídani, ona už bude sedět a klidně si číst. Čekala v posteli a poslouchala, kdy uslyší, jak se otec šourá po kuchyni a k tomu poslouchá orchestrální country z Radia 2, ale neslyšela nic. Znovu si v knize Jak se stát detektivem pročetla kapitolu o ověřování alibi a pak, znechucená z toho, že jí to překvapení nevyjde, přece jen vstala a šla do kuchyně. Lednička byla otevřená a ona uvnitř uviděla jednu z tátových bot, jak je 34
položená na margarínu. Zavolala, ale on se neozýval. Pak ve výlevce uviděla štos papírů, napůl spálených a hozených do vody. Byla tam jeho průkazka na autobus, staré poznámky, nějaké reklamní letáky a článek o statistických metodách. Když procházela přes kuchyň do obýváku, všímala si víc a víc věcí, které nebyly na svých místech, spousty maličkostí, co byly v nepořádku. Zvláštní hra. Otce našla, jak leží na podlaze v ložnici. Když otevřela dveře, připadalo jí, že ji k sobě naléhavě volá, ale když k němu doběhla a klekla si u něj, jako by ji vůbec neviděl, jen pořád dokola opakoval stejné nesrozumitelné slovo a rukou pořád a pořád chytal něco maličkého, co lítá ve vzduchu a rozčiluje ho. Kate s ním plačky cloumala a říkala: „Vzbuď se, tati, vzbuď se,“ ale věděla, že nespí. Vůbec nevypadal na toho tátu, kterého znala. Tvář měl zamračenou a díval se úplně skrz ni, a dokonce jako kdyby ji odstrkoval. Věděla, že by někam měla zavolat, ale nedovedla si představit, že by zvedla sluchátko. Nevěděla, jak by o něm mohla mluvit, jako kdyby tu nebyl. Nakonec se ozvaly sirény a přijela babička. Jejího tatínka jako kdyby neobyčejně rozrušila vázanka šoféra sanitky, snažil se ho za ni chytit a u toho křičel nějaké neznámé slovo, co znělo trochu jako „Harry“. To bylo to poslední, co od něj slyšela. Čtyři hodiny nato zemřel v nemocnici. Babička jí řekla, že měl příhodu. Kate to nechápala. Každý pořád máme nějaké příhody. I tatínek jí vyprávěl spoustu příhod, když nemohla usnout. Seděla v nemocnici na chodbě, dívala se upřeně na dveře, za které ho odvezli, a ráda by si od něj ještě něco poslechla. Od té doby se její život změnil. Nastěhovala se k nim babička. Vdova, jejíž jediná dcera před osmi lety opustila Franka a Kate a našla si nový domov v Austrálii. Babička Ivy celé ty roky udržovala styky s Frankem, posílala přání, občas je navštěvovala, ale s Kate si byly v podstatě cizí. 35
Ivy se Kate představila a řekla: „Nechci, abys musela do ústavu. Přistěhuju se k tobě, aby se to nestalo. To bych nikomu nepřála. Budu ti vařit a budu tu s tebou bydlet. Už je mi jedno, kde bydlím. Tvého tatínka je mi líto – moc líto. Ty nemůžeš za to, že byl tak starý, ale já ti maminku nahradit nedokážu. Tyhle věci mi moc nejdou. Jednou jsem to zkusila a podívej se, jak to dopadlo. Tvoje matka je pitomá. Říkám to moc nerada, ale je to tak. Nejdřív se provdá za dvakrát staršího muže – a pak si uteče a nechá tě a já teď abych to zachraňovala… zase. Vím, že jsi chytrá holčička, a taky vím, že jsi hodná holčička. Takže spolu určitě budeme dobře vycházet. O mně bys měla vědět jenom tohle – ráda se dívám na televizní soutěže a ráda chodím hrát bingo.“ Kate přikývla a tu informaci přijala s jedním velikánským myšleným pokrčením rameny. Zjistila, jak můžou být večery dlouhé a prázdné, a noci byly ještě horší. Víkendů se děsila. Naučila se, že když myslí na Franka, nemá myslet na tu poslední noc – jeho mozek poškodil tlak krve, byl zmatený a sám a mlčky dělal v domě nepořádek. Poučila se, že myslet na to je příliš nebezpečné. V kredenci našla zapomenutého látkového opičáka a založila detektivní kancelář Sokol. Zaměstnávala si hlavu seznamy úkolů, sledováním, hlášeními, plány. Ve škole se usilovně učila, byla potichu, sedávala ve vedlejším obchodě s Adrianem, chodila v jejich velkém domě z jedné místnosti do druhé.
7 Kate přeběhla přes vršek umělého kopce. Nebe za jejími zády bylo nachové a vítr cloumal ošklivými, vyčouhlými 36
stromy, ohýbal je a zmítal jejich větvemi. Ze křoví vyhnal odpadky a točil jimi jako malými cyklony přede dveřmi mezonetových domků. Blížila se bouřka a Kate v běhu cítila, jak vzduch syčí a jiskří. Řítila se z kopce a běžela a běžela a vítr ji ještě hnal. Připadala si nezranitelná. Proběhla kolem rozbitého skla na autobusové zastávce, kolem umělých krajinářských prvků na sídlišti a pustým nádvořím mezi domy. Vítr tam bláznivě mrskal prádlem na šňůrách, Kate upalovala slepě mezi tím a z kusů oblečení, které se jí motaly kolem obličeje, se nadechovala pracích prostředků s květinovou vůní. Smála se a běžela, kolem školy, kolem zchátralé stavebnice metodistického kostela, při běhu poskakovala, cítila se utržená ze řetězu a doufala, že ji vítr odnese. Když už běžela po ulici, začaly na dlažbu dopadat první macaté kapky deště. Chtěla ke svému oknu, odkud se může dívat na to, jak přes dráty na stožárech lítají blesky. Patnáct minut nato mrzutě seděla a vyhlížela na promáčené ulice. Nebe přešlo od nachové do šedé a elektřinou nabité vzrušení blížící se bouřky rychle zdechlo, až z něj byla úmorná realita deštivého odpoledne. Dívala se, jak dešťové kapky stékají po okenním skle, takže všechno za nimi je rozmazané, a cítila, jak se jí zmocňuje dobře známý pocit na zvracení. Světlo bude ještě pěkných pár hodin, a ona se tu bude užírat za oknem. Neznala v blízkém sousedství žádné děti. Obyčejně jí to nevadilo: všechny chodily do školy na Cheathamské ulici a vypadaly degenerovaně nebo jako rváči. Byla ráda, že je u sebe v kanceláři s Mickeym a svými záznamy. Jen někdy, o letních večerech, se dívala, jak si děti hrají ve velkých partách, snad i po třiceti. Už dobře znala i ty jejich hry, tak dlouho je sledovala. Hrávala je i ona ve škole, třeba vybíjenou nebo pasáka, ale ze 37
všech jejich her ji zaujala jediná. Děti jí říkaly Žalářník a byla to nějaká podivná, celosídlišťová verze hry na schovávanou. Kopalo se při ní do plechovek, propouštěli se zajatci a zřejmě to nemělo žádné hranice. Jednou seděla jako přilepená k oknu a dívala se, jak pátrací oddíl v rojnici probírá celé okolí a hledá posledního schovaného. Vydržel to skoro dvě hodiny a Kate ho celou tu dobu jasně viděla, jak sedí na střeše jednoho mezonetového domu. Už se stmívalo, děcka křičela jeho jméno stále netrpělivěji, on si všiml, jakou má šanci, přeskočil na střechu schodišťové šachty a odtud se neuvěřitelně přehoupl na jeden z mladých stromků, který se ohnul pod jeho vahou a složil ho přímo k té plechovce, on do ní kopl, a tím osvobodil vězně. Kate se přidala k nadšenému křiku a výskání a smíchu. Dokonce si oblékla kabát, že poběží ven k nim, ale u dveří ji opustila odvaha. Dneska déšť uvěznil za sklem všechny. Kate se odtáhla od okna a přinutila se k nějaké práci. Kate svůj pokoj milovala. Když tatínek umřel, babička jí ho pomohla zařídit úplně odznova. Místo koberce si vybrala černobíle kostkované lino. K jedné stěně místo staré překližkové šatní skříně, toaletního stolku a komody postavili čtyři registračky koupené v bazaru. Aušusový dětský psací stůl nahradili velikým psacím stolem z masivu, taky koupeným z druhé ruky, a nejlepší ze všeho bylo, že i tak jim ještě zbyly peníze na otočnou židli. Kate stůl postavila tak, že když za ním seděla, měla okno za zády a před sebou dveře. Podle pokynů v knize Jak se stát detektivem umístila nad dveře zrcadlo natočené tak, aby zpoza stolu viděla, co se děje za ní na ulici, a především pak proto, aby mohla zmařit pokusy případných falešných myčů oken nahlédnout do jejích papírů. Byla to dřina, odolat touze, aby se na té kolečkové židli vozila po linoleu sem a tam; jen jedno odpoledne nedělala 38
skoro nic jiného, pak už se snažila svůj zlozvyk udržet pevně na uzdě. Povolila si denně deset minut drandění na židli, jinak muselo být veškeré používání židle čistě účelné. Někdy si brala ze zásuvky pero a dělala, jako že si nevšimla toho, že se s ní židle točí dokola až moc – bylo dost těžké takhle nepodvádět –, ale jinak se mimo povolenou dobu nedopouštěla příliš mnoha do očí bijícího točení ani ježdění sem tam. Na stole měla Kate psací stroj, který dostala k Vánocům, když jí bylo sedm. Byl sice jenom dětský, umělohmotný, ale svou práci zastal a ona si nemyslela, že by to klientům mělo vadit. Zato však litovala, že si ještě tehdy o Vánocích psací stroj polepila samolepkami s poníky a pejsky; to by Sam Spade nikdy neudělal. Kromě toho měla na stole malou kartotéční krabici, do níž si hodlala zakládat základní údaje o svých zdrojích a kontaktech. Zatím vyplnila jenom tři kartičky ze dvou set. Na jedné byly údaje sousedovic Adriana, na druhé adresa místní policejní stanice, na třetí spojení na registr motorových vozidel. V amerických filmech viděla spoustu detektivů, jak „pátrají po značkách“. Nevěděla jistě, jak by to šlo v Británii, ale adresu do Swansea si opsala z telefonního seznamu čistě pro jistotu, aby pak ušetřila čas. Dneska odpoledne se vrhla do výroby zbrusu nového Identi-bloku. Ten původní si pořídila před nějakým rokem a půl, přesně podle pokynů v knize Jak se stát detektivem. Byl to blok o třiceti stranách, které byly rozdělené do čtyř vodorovných pruhů. Do toho horního Kate nakreslila nejrůznější typy vlasů, do druhého obočí, oči a kořeny nosů, do třetího nosy, do toho dolního pak brady a ústa. S výsledkem byla Kate poměrně spokojená, i když zjistila, že její kreslířské schopnosti mají své meze, následkem čehož polovina výsledných tváří vy39
padá dost podobně: víc nebo míň jako televizní komik Arthur Mullard. Teď ale měla větší ambice. Myšlenka, že by si mohla zadat reklamu v autobuse, ji přiměla znovu a kriticky zhodnotit vlastní kancelář a její vybavení, díky čemuž jí došlo, že tímhle tedy na potenciální solventní klienty těžko zapůsobí. Mít Identi-blok, to je dobré a jistě by to náramně pomohlo, kdyby jí klient popisoval podezřelé, ale Kate napadlo, že ručně kreslený notes by některým lidem mohl připadat neprofesionální. A tak dneska identifikační soupravu předělávala, ovšem – a to byl její mistrovský tah – za pomoci fotografií vystřižených z časopisů. Kate měla na psacím stole obrovský štos časopisů, které pro ni schovával Adrian, a teď je začala trpělivě prohlížet a vystřihovala si všechny stránky, na kterých byly slušné, ostré fotky obličejů v přibližně vhodné velikosti. Odpoledne ubíhalo, přestalo pršet, zvenčí zase začalo být slyšet dětský křik a Kate se usilovně soustředila na tváře těch cizích lidí.
8 Zase jedno skoro zdechlé odpoledne v páté třídě. Kate se koukala z okna přes ulici na mezonetové domy, kde tři vzteklí psi terorizovali každého, kdo se pokusil přejít přes neupravený kus trávníku plný odpadků. Kate měla ze psů hrozný strach, ale protože byla pokousaná už jedenáctkrát, jako iracionální strach se to dalo brát těžko. Sídliště bylo plné psů – lidi si je kupovali, aby jejich bydliště byla bezpečnější, ale dopadlo to jinak. Všichni ti psi měli narušenou psychiku: nenáviděli děti, nenáviděli bicykly, nenáviděli kameloty, nenáviděli černošské děti, nenáviděli bělošské děti, nenáviděli všechno, co se rych40
le pohybovalo; někteří nenáviděli i nebe a celý den skákali a štěkali na ně. Štěstí pro ty psy bylo, že se vždycky našel další pes, který trpěl stejnou psychózou, takže mohli vytvářet smečky. Po sídlišti hlídkovaly tyhle party stejně smýšlejících psů, kteří se potulovali po cestách pro pěší a po dvorech mezi bloky v celých inkontinentních, kulhavých a vzájemně se podporujících skupinách. Kate se dívala na jejich vyplazené jazyky a zlovolné čumáky a snažila se zachovat klid. Když si majitelé psů všimli, že se dává před těmi jejich uslintanými, běsnými, násilnickými potvorami na útěk, vždycky za ní křičeli: „Neboj se, oni strach vycítí.“ Měla to být užitečná rada, ale jak, to Kate nechápala. A ještě něčemu ne a ne porozumět – rozdílu mezi štípnutím a kousnutím. Snad to mělo něco společného s úmyslem, ale těžko říct. V šesti z těch jedenácti případů, kdy ji nějaký pes pokousal, byl jeho majitel u toho a vždycky popsal napadení takhle: „Jenom si hraje. Nekouše, jenom štípe zubama.“ Kate sledovala paní Byrnovou, nejhubenější ženu na světě, jak se kolem psů lopotí s dvojmístným kočárkem a spoustou nákupních tašek. Měla dojem, že s paní Byrnovou něco není v pořádku, že je na ní něco moc smutného, snad právě to, jak je málo vidět. Psi si jí ani nevšimli; dívali se skrz ni, jako by tam ani nebyla. S Kate chodila do třídy dcera paní Byrnové, Karen. Jednou pozvala Kate k nim domů. Tehdy si Kate všimla, že paní Byrnové si skoro nevšímají ani její vlastní děti. Byla pouhý stín, který neklidně poletoval z jedné místnosti do druhé. V jejich bytě všechny koberce lepkaly a nikde žádný pan Byrne. Kate si pomyslela, že nejspíš jednou odtrhl od toho lepkavého koberce boty a usoudil, že znovu se už přilepit nechce, a tak nechal nebohou paní Byrnovou, ať si k tomu krouživému vzorečku pod nohama zůstane přilepená sama. 41
Nepříjemné kovové zaskřípání z podlahy třídy přimělo Kate, aby se, ač nerada, vrátila ke knížkám, které měla položené před sebou. Byly tři čtvrtě na tři v úterý odpoledne. V úterý a ve čtvrtek měli matiku – celé odpoledne jen samou matiku. Anebo to tak bývalo. Asi tak před třemi měsíci to přestaly být hodiny matiky a staly se z toho stojaté kaluže zoufalství a beznaděje. Tak to zůstalo doteď. Tehdy v únoru se Kate dopracovala ve čtvrtém sešitu cvičebnice matematiky pro pátý ročník na stranu 31. Tady poprvé narazila na pojmy úhel a azimut. Cvičebnice si usmyslela to dokládat výkladem s obrázkem, který se týkal střediska řízení letového provozu a kde různá letadla soupeřila o místa pro přistání. Kate si stránku dlouho prohlížela. Měla fůru času, protože ona a Paddy Hurley byli oproti zbytku třídy o dva sešity napřed. A tak si dala načas a snažila se pochopit ty symboly s kroužky, tečkované čáry a na první pohled náhodná čísla. Nedávalo jí to smysl, ale má dost času, než se začne vyptávat paní Finneganové. Utekla asi tak hodina a Kate zkusila různá možná vysvětlení těch údajů. Celý okraj stránky už měla popsaný stále zmotanějšími a počáranějšími výpočty, když tu jí Paddy Hurley poklepal na loket a dal jí najevo, že se na stránce 31 zasekl taky. Seděli, šeptem si povídali a pokoušeli se nějak pohnout z místa, a pět minut před třetí Kate konečně uznala porážku, zvedla ruku a dožadovala se pozornosti paní Finneganové. Utekly tři měsíce. Kate i Paddy pořád trčeli na straně 31, rozdíl byl jen v tom, že tam uvízl i zbytek třídy. Až minulý týden se Mark McGrath, nejnatvrdlejší kluk ze třídy, slepě dopotácel na osudnou stranu, načež hned zakopl o hromadu mrtvol, která tam na něj čekala. Paní Finneganová byla sice až zločinně nevhodná k výuce menších dětí, zato počtářka byla vynikající. 42
Když ji tehdy poprvé Kate požádala o objasnění, jak to je se stranou 31, měla učitelka pocit, že podala tak jasné a přesné objasnění problému úhlů a azimutů, jak to jen dokázala. Bohužel, Kate ani Paddy nepochopili z jejího středoškolského odborného výkladu ani slovo. A v následujících týdnech zvedali ruce další a další žáci a všichni se ptali na stranu 31. Pokaždé, když výsledkem jejího bezchybného vysvětlení byly jen nechápavé výrazy, jako by v paní Finneganové cosi odumřelo, a nakonec to vzdala. Pokud byl poslední dva měsíce někdo takový trouba, aby si dovolil říct, že zůstali jako přilepení na straně 31, dostalo se mu chladné odpovědi: „No tak se odlep.“ Sem tam se stalo, že některý chytřejší a odolnější žák záhadu domněle rozlouskl, ale když pak své nevyhnutelně mylné vysvětlení předložil paní Finneganové, jen se na něj chladně dívala, až postupně ztichal a zmlkl. Kate si v duchu probírala výhody a nevýhody toho, že by si pro kancelář pořídila vysílačky. Výhody byly na první pohled jasné – vysílačky jsou bezva, bez konkurence prostě ty nejbezvadnější super věci na světě. V každém obchodě, kde vysílačky prodávali, na ně Kate zírala přinejmenším půl hodiny a celou tu dobu byla jako u vytržení. Prohlížela si obrázky na krabici, kde nějaký kluk držel vysílačku a z naslouchátka vycházely klikyháky – asi měly znázorňovat statický šum nebo zvukové vlny nebo kouzlo – a pod tím bylo právě tak klikatým písmem napsáno: „Slyšíte mě? Končím.“ Kate div nepadala do mdlob. Snila o tom, že bude mít vlastní vysílačku, jako jiné holčičky sní o vlastním poníkovi. Nevýhody byly zrovna tak patrné na první pohled. Mickey nemluví a nic neudrží v ruce, takže jemu by vysílačka byla na nic. Kdepak kouzlo, to by byl jenom inertní kus umělé hmoty, který by mu musela přilepit k hlavě izolepou. Kate si vzdychla a pak se nechápavě zadívala na Terezu, 43
protože si všimla, že ta si čte ve cvičebnici matematiky na straně 63. Nemluvila s ní, protože Tereza nad všemi spolužáky dávno mávla rukou a bavila se s nimi zásadně jen za pomoci krkání. Ale pohled na to, jak Tereza svou potrhlou přítomností špiní nedostupný ráj strany 63, ji dohnal k činu. „Paní Finneganová řekla, že stranu 31 nesmíme nikdo přeskočit. Musíme se odtamtud sami odlepit, pak teprv můžeme pokročit dál.“ Tereza se na ni podívala, chviličku krčila obočí, ale pak se přestala snažit porozumět a vrátila se ke cvičebnici. Kate to zkusila znovu. „Terezo – nemůžeš si dělat, kterou stránku chceš, musíš procházet cvičebnicí popořadě. Kdybych to já udělala, byla bych teď nejspíš na straně sto nebo tak něco.“ Tereza zvedla hlavu, tentokrát naštvaněji. „Jasně, jenže tam nejsi, že jo? Protože ses zasekla na nějaký stránce, kde vám to úča neumí vysvětlit. Ale já ji nepotřebuju – ta ať mi nic neříká.“ „Ale ona přijde na to, že jsi to přeskočila, a pak bude hodiny a hodiny řvát.“ „A jak by na to přišla? Už měsíce jenom trčí za katedrou. Je vyřízená. Sesypala se mi před očima. Pořád řve, ale už to není jako dřív, je zdrchaná. A kromě toho jsem nic nevynechala. Je to lehký.“ Kate chvíli seděla a snažila se tu návnadu nespolknout, protože věděla, že to bude jen předehra k nějakým novým Tereziným hrůzám, ale pak neodolala. „Tak mi ukaž, co jsi s tou stranou 31 udělala.“ Tereza přelistovala ve cvičebnici zpátky a Kate se obrňovala a čekala, že stránka bude celá počmáraná sprostými obrázky, anebo možná i pomatlaná sráděrami – u Terezy nemohla vyloučit nic. Místo toho ji ale 44
čekala úhledně spočítaná stránka, jen na krajích byly nějaké pomocné výpočty a poznámky. Kate poulila do cvičebnice oči a snažila se přijít na to, jakou hloupou chybu Tereza udělala, a jak se tak koukala, Tereza povídá: „Stačí si představit, že kružnice je koláč, kterej někdo rozdělil na tři sta šedesát porcí…“ A v příštích dvaceti minutách Tereza pronesla srozumitelný, obsáhlý monolog, ze kterého se Kate dozvěděla o úhlech a azimutech a o dalších trigonometrických pojmech všechno, co o nich vědět potřebovala.
9 Na pondělní ráno o školním volnu svolala Kate poradu s Mickeym, kde měli přehodnotit strategii firmy Sokol. Začínala totiž pochybovat, že se v Zeleném doubí někdy stane něco opravdu významného, a měla obavy, jestli si takhle kancelář někdy udělá jméno. Točila se protentokrát na židli dokolečka dokola, aby jí to rychleji myslelo. Mickey ji sledoval ze svého místa, opřený o psací stroj. „Musíme vyřešit nějaký zločin, Mickey, jako správní detektivové,“ prohlásila Kate a zase se pohroužila do myšlenek. Věnovat spoustu času práci je zásadní věc, ale dobrý vyšetřovatel se musí taky spoléhat na instinkt. A Kate její instinkt od začátku říkal, že v Zeleném doubí se něco závažného stane, že tam dojde k něčemu, díky čemu se ona proslaví. Teď ovšem dostala strach, že ji instinkt možná zklamal. Prohrábla notesy a zjistila, že úlovek ze Zeleného doubí je hubený – podezření, dohady, ale žádní opravdoví podezřelí, žádné důkazy, žádný zločin. Možná tam detektivní kancelář Sokol vzhledem ke vší té ochrance a kamerám jenom marní čas. 45
Špatné místo, špatný čas – tahle slova jí nešla z hlavy. Třeba by se dal bohatší úlovek čekat od jejich čtvrti. Třeba má zločin u nosu a chodí kolem něj den co den. Je vždy ve střehu a zapisuje si poznámky, kdykoli tam je – ale teď je možná potřeba změnit metody kanceláře. Po další hodince točení se na židli přišla Kate s návrhem. Po příští čtyři týdny se bude agentura Sokol zaměřovat půl na půl na jejich čtvrť a na Zelené doubí. Na konci této doby si pečlivě proberou poznámky a nato se činnost kanceláře zaměří zcela na tu lokalitu, která se bude zdát potenciálně bohatší na kriminalitu. První den nové strategie nemohl začít líp. Jeden z kluků, co pro pana Palmera roznášeli noviny, zavolal, že je nemocný. Kate trafikanta umluvila, aby odpolední roznášku svěřil jí. Ideální příležitost provádět ve čtvrti nějaké to poctivé, důkladné sledování. Pan Palmer váhal: prý je na to Kate moc mladá a on navíc neví, jestli je to práce pro holku, ale protože stejný bacil skolil i Adriana, neměl moc na vybranou. Kate nacpala Mickeyho ke všem těm Evening Mailům do velké roznáškové brašny a vyrazila; jen mírně pod tou tíhou zakolísala. Začala s roznáškou v řadě obecních činžáků. Všechny měly malou předzahrádku a všechny byly jako nové a obyvatelé si je různě individuálně přizdobili. U jednoho byla lavička, u jiného pítko, před dalším brunátný trpaslík lovil ryby v rybníčku velkém jako louže. Slunce pražilo a ve vzduchu se vznášel pach horkého kreozotu. Kate chodila po jedné cestičce k domu za druhou a vždycky se snažila toho z různých náznaků co nejvíc vydedukovat o lidech, kteří bydlí uvnitř. První dům měl na dveřích cedulku s nápisem „Pes je v pohodě, pozor, zlá tchyně“. Kate si v duchu poznamenala, že tu žije někdo vyšinutý. I na druhém byla cedulka, na kterou se Kate dlouho dívala, ale pořád nechápala. „Nechceme tu 46
žádné agenty s teplou vodou.“ Nakonec si to opsala do sešitu. Nechápala, co v tom domě mají proti teplé vodě – že by nějaký speciální dům pro otužilce? Ke čtvrtému domu si přistavěli verandu. Na dveřích na verandu nebyla poštovní schránka a Kate několik minut nechápavě přemýšlela, načež jí došlo, že si musí ty dveře sama otevřít a až pak se dostane k původním domovním dveřím, kde je ta schránka. Nechápala, k čemu to je. Co když zdejším obyvatelům ta dveřová expanze přeroste přes hlavu a oni nebudou vědět, kdy přestat? Představovala si jedny domovní dveře za druhými, jak se táhnou po cestičce dál a dál, a roznašeči a pošťáci musejí všemi těmi dveřmi procházet, než se dostanou ke schránce. Otevřela bílé plastové vnější dveře a zjistila, že stísněný prostor verandy je plný bot a kabátů. Zvolna potřásala hlavou a pak řekla nahlas Mickeymu: „Tady nás potřebujou, chlapče. Nezamčené dveře plus majetek rovná se zločin.“ Poznamenala si, že až si dá firma Sokol natisknout vizitky, má jim jednu hodit za dveře. Brala jeden dům za druhým a narazila na další a ještě další verandy. Každá z nich byla takový maličký svět se spoustou vodítek, podle nichž se mohla něco dozvědět o obyvatelích domu. Někde byly pěkné stolky a naaranžované květiny, někde plno viktoriánských panenek, někde haldy dětských bicyklů a kolečkových bruslí, jinde to zavánělo rajčatovou polívkou. V každé se Kate musela zastavit a dělat si poznámky. Zapisovala si dedukce o obyvatelích domů a rozhodla se, že až se Adrian vrátí do práce, všechno mu to přečte a ověří si, jak se trefila. Obzvlášť se těšila, až se mu svěří se svým přesvědčením, že v čísle 32 bydlí nějaký únosce, na což soudila z toho, že na verandě našla kobercovou lemovku a vystříhané noviny. Když se dostala na konec řady domů, podívala se na svoje digitální hodinky a otřáslo jí, když 47
zjistila, že roznáška v pouhých třiceti domech jí zabrala hodinu a půl. Další zastávka: Trafalgar House, dvacetipatrový činžák, který se mezi ostatními výškovými budovami tyčil jako strážný hlídající vstup na sídliště. Tahle budova vrhala stín až na hřiště u Katiny školy, takže se za roky strávené v různých třídách naučila odhadovat čas jednoduše podle toho, které části hřiště jsou na sluníčku a které ne. Vzpomněla si, že v první třídě vznikla nakrátko jedna pověra: všichni pevně uvěřili, že v jednom z bytů ve dvacátém patře žije strašidlo. O každé přestávce se krčili na betonu a mžourali do dálky k tomu oknu, na němž nebyly žádné záclony, a sem tam někdo ze třídy vyjekl, že to strašidlo uviděl, a všichni se rozprchli po hřišti. Kate ho neviděla nikdy. Ani v pěti letech nevěděla jistě, jestli věří na strašidla, ale dívala se tam i tak. Připadalo jí to lepší než skákání přes švihadlo, kterému se podle všeho věnovaly o přestávkách všechny ostatní holky. Trafalgar House sice vrhal stín na její život, ale uvnitř nikdy nebyla. Teď přešla přes liduprázdné hřiště před věžákem, kde občas ráda visívala za nohy z rámu houpačky a přemýšlela. Na hřišti bylo vždycky chladno, protože bylo zastíněné věžákem, kolem kterého se na ně navíc pořád vrhal boční vítr. Došla k hlavním dveřím a stiskla tlačítko s nápisem „Služby“, jak jí to nakázal pan Palmer. Dveře zabzučely a Kate se vmáčkla do tmavé haly. Byly v ní dva výtahy a taky nějaký smrad, na jaký ještě nikdy nenarazila. Bylo to trochu jako u bazénu a trochu jako v prázdné třídě. Byl to smutný smrad. Pan Palmer noviny srovnal tak, aby Kate mohla začít v nejvyšším patře a pak se propracovávat po schodech dolů. Přivolala si výtah a brzy černé okýnko zežloutlo a dveře se otevřely. Tenhle výtah nevypadal jako ty nablýskané skleněné v Zeleném doubí; byl kovový a otřís48
kaný a popsaný spoustou jmen a slov. Kate to zklamalo. Vzpomněla si na pořad pro děti, na který se dívala s tátou, když byla moc malá. Byl o holčičce, která bydlela v činžáku s myškou a pejskem. Každý den nastupovala do výtahu a myška vyskočila psovi na čumák a odtamtud zmáčkla tlačítko do přízemí. To se Kate moc líbilo. Ráda by bydlela v činžáku s výtahem. Ale jak se teď snažila nešlápnout do louže v koutě a jak si prohlížela spálené fleky od cigaret na desce s tlačítky, říkala si, že nakonec až takové terno ta holčička nevyhrála. Brala všech dvacet pater odshora dolů, ale neuviděla u toho jedinou živou duši. A nenašla jiná vodítka k tomu, jak žijí lidé za dveřmi, než závany kuchyňských vůní a zvuky z televizorů; oboje se vždycky vyřinulo ze štěrbiny na poštu, když zvedla kryt. Tady si nikdo nedával před dveře trpaslíky ani kytky. Jako by ty dveře nikdo ani nepoužíval. Napadlo ji, jestli ti lidi vůbec opouštějí svou velikou kvádrovitou věž, anebo jestli spíš celé dny nečekají, kdy přijdou nějaké ty „Služby“, jako je Kate. Představovala si, jak zvednou noviny, které jim prostrčila za dveře, a čtou si o světě, který nikdy nenavštívili. Poprvé ji napadlo, že spolužáci měli pravdu. Až na to, že to není jedno strašidlo, ale je jich fůra, v každém bytě jedno. Asi prolítávají skrz zdi a domlouvají se jenom divnou řečí a těmi kresbičkami, co jsou po nich ve výtahu. Když byla Kate zase venku na sluníčku, došla k mezonetovým domkům, kde měla roznést zbytek novin. Kontrast oproti Trafalgar House bil do očí. Na travnatých kopečcích mezi bloky domů posedávali lidi a hrály si děti. Kate poznala pár děcek ze školy – a když kolem nich procházela s brašnou, cítila se rozpačitě. Usmívala se a mávala jim, ale zjistila, že nedokáže vyndat notes a dál si dělat poznámky o tom, co vidí. Nenápadně zatlačila Mickeyho hlouběji do brašny, mimo dohled. Došlo jí, 49
že tohle je jedna z těch věcí, které jí na Zeleném doubí tak vyhovují – nikdo ji tam nezná. Tam není ta zamlklá holka ze třídy. Ta, co nemá mámu ani tátu. Tam je inspektorka, neviditelná agentka, která se plavně prosmykuje obchodním střediskem a vidí věci, kterých si nikdo jiný nevšimne. Kate upadla do přemýšlení o zločinu, a tak si nevšimla tří psů, kteří za ní došli na prázdný meziblok, přes nějž zrovna přecházela. Otočila se a podívala se na ně, na ty vyplazené jazyky a upřené oči, teprve až když na ni jeden začal vrčet. Upomínala se, že nemá dávat najevo strach, ale ta informace se dostala pozdě do nohou, takže ve chvilce už upalovala, jak nejrychleji mohla. Psi se rozběhli za ní a zběsile štěkali. Kate brzdila brašna, a tak z ní bez velkého přemýšlení vytáhla Mickeyho a odhodila ji i s novinami. Psi se na chvilku zastavili a začali brašnu očuchávat, takže Kate dostala trošku náskok. Běžela tak rychle, jako ještě nikdy v životě, a doběhla k ohrádce na kontejnery na konci jednoho bloku a zabouchla za sebou její dvířka dřív, než do nich psi vrazili, začali skákat a vztekle vrčet. Pevně k sobě přitiskla Mickeyho, opřela se o hnusně smrdící kontejner a skrz laťkové dveře vyhlížela, co psi. Vypadalo to, že nestačí dýchat tak rychle, jak by potřebovala. V prsou ji píchalo a v očích ji pálily slzy. Špatné místo, špatný čas, pomyslela si. Zabořila obličej do Mickeyho měkké hlavičky a zadýchaně mu špitla do oušek: „Změna strategie: všechny zdroje přesunout zpátky do Zeleného doubí.“
10 V příštích pár měsících trávili Adrian a Kate trafikantskou hluchou dobu – mezi polední špičkou a vydáním večerníků – tím, že si vymýšleli morbidní historky o zákaznících. 50
S chutí vždycky na nepopsané stránky místních penzistů, kteří si denně chodili pro bylinkové pastilky nebo pro časopis Přítel lidu. Adrian: Všimla sis, že se tu už pár dnů neukázala paní Daleová? Kate: Co tím myslíš? Adrian: To, že pan Dale si tu včera koupil pytlík rybízového dropsu a pak ho svědci viděli, jak vleče cosi jako velmi těžký kufr. Kate: ! Adrian: Přesně tak. A když byl výše uvedený pan Dale dotazován, jak se vede jeho choti, pak tento pan Dale odpověděl – a tady pozor – „Je u sestry v Yarmouthu.“ Kate: Vždycky stejná výmluva! Adrian: Legrační, že? Jako kdybysme někdy předtím slyšeli o nějaké „sestře“ – nebo o nějakém „Yarmouthu“. Kate: To je víc než divné. To je podezřelé. Adrian: Přesně to mě napadlo taky. A tak jsem řekl, přirozeně zcela nezávazným tónem: „A co vy, pane Dale, vy za manželkou nepojedete?“ Kate: Dobrá otázka, Adriane. Adrian: Jo, taky jsem si myslel. Kate: No a co odpověděl? Adrian: Řekl: „Jasně, jedu za ní, proto mám ten kufr. Přišel jsem jenom zrušit donášku novin.“ Kate (po krátké odmlce): Chytrej, co? Adrian: Ďábelsky. Kate: Nejdřív zrušil manželku, pak noviny. Chladnokrevný pan Dale. Panu Jacksonovi z čísla 42 v Showell Gardens začali říkat „Bezcitný vrahoun“, protože nosil elegantní tříčtvrteční kabát a kožené rukavice. Pan Porlock, který každé ráno zastavoval u trafiky v jaguáru a vyzvedával si 51
noviny, byl zase „Defraudant-gentleman“, protože jako jediný ze všech zákazníků si kupoval Financial Times. Kelvin O’Reilly z Cheathamské ulice byl „Sekerník“, protože byl veliký a trošku natvrdlý. Každý, kdo si koupil čokoládu s limetovou příchutí, byl vrah, aspoň podle Adriana, který k téhle sladkosti choval nejvyšší odpor, takže si myslel, že žádný bezúhonný občan by v podobné nepřirozené kombinaci chutí nenašel zálibu. „Ti všichni překročili společenské normy, Kate. Jejich mravní kompas se zbláznil. Jsou schopní všeho.“ Kromě toho Adrian přisuzoval každému, kdo si kupoval hořkou čokoládu, „temné spády“. Kate se snažila zakládat svá podezření na konkrétnějším důkazním materiálu, ale ani ona se neubránila a musela podezřívat všechny, kdo si kupovali bramborové lupínky s krevetovou příchutí. Oba se ale shodli, že kdo kupuje tyčinky KitKat, v zásadě musí patřit celospolečensky mezi síly dobra. Na oběd Adrian obyčejně chodil pozdě, kolem třetí, když už doobědval pan Palmer. Pokud Kate nebyla ve škole a bylo pěkné počasí, šli se projít k průplavu. A i když ta kulisa byla k tématu vhodnější, mimo trafiku si o zločinu povídali málokdy. Jednou se Kate zeptala Adriana: „Odejdeš z trafiky? Najdeš si jednou nějakou práci ve městě?“ „Nevím. Možná. Snažím se na to moc nemyslet.“ „Ale tvůj táta bude potřebovat pomáhat pořád, no ne? Musí přece chodit nakupovat do velkoobchodu a vést účetnictví. Kdo by se mu zatím staral o krám?“ „Mám dojem, že by si rád do trafiky pořídil prodavače.“ „Ale nechce tam posadit tvoji sestru, že ne?“ Kate se Adrianovy zamračené, pankáčské sestry trochu bála. Adrian se rozesmál. „Myslím, že ta by sem ani nepáchla. To není nic pro ni. Ta radši vyplácává půl sudu gelu 52
na vlasy denně a doráží na mě kvůli mýmu hudebnímu vkusu. Myslím, že táta nás tu nechce ani jednoho. Neví, proč by mě tolik let podporoval na školách, kdybych pak prodával mentolky.“ „Ale vždyť on tohle přesně dělá.“ „Jasně.“ „Vždycky uděláš, co po tobě táta chce?“ Adrian si vzdychl. „Ne, ani moc ne. Ale krám je jeho.“ „No a tak jako všeobecně… máš dojem, že táta ví, co je pro tebe nejlepší?“ „Nevím, Kate, promiň, ale nevím. Nijak o tomhle hluboce nedumám. Prostě se jako vezu. Jsem tady spokojenej, ale on by nebyl spokojenej, kdybych tu zůstal.“ Kate hodila do průplavu kámen. „Já si myslím, že dospělý někdy… no jo, já vím, že ty jsi dospělej taky, ale myslím jako rodiče… nebo dědečkové a babičky… že si někdy myslej, kdovíjak přesně nevědí, co je pro jejich děti nejlepší, ale ono to tak není. Vlastně jsou s tím často úplně vedle a děti to vědí mnohem líp, ale na tom nezáleží, protože babička, nebo to je jedno kdo, je dospělá, takže je po jejím. I kdyby z toho ten mladší měl být hrozně, hrozně nešťastnej a utrápenej.“ Kate se odmlčela, jako kdyby už skončila, ale pak se znovu dala do řeči a nedívala se Adrianovi do očí. „Tak například… jeden příklad bych věděla…“ Adrian si všiml, jak se Kate maličko zachvěl hlas. „Například moje babička, i když jí tak nemám říkat, mám jí říkat Ivy. Ivy chce, abych na konci příštího roku šla na Redspoon.“ „Do internátní školy?“ „Jo. Říká, že tam berou nadaný děti bez poplatků – že to je velká šance a že bydlet s ní pro mě není to pravý. Říká, že ona se o mě nedokáže postarat dost dobře. Já jí na to, že nepotřebuju, aby se o mě někdo staral. Umím si dělat špagety na toustu. Umím obsluhovat pračku. Jenže 53
ona vždycky řekne, že musím přijít mezi svoje vrstevníky. Mně se to ale nelíbí.“ Kate maličko zradil hlas. „Já vlastně ani moc nechci být mezi stejně starýma dětma. Nic nedělají… jenom koukají na telku… a… a myslím, že oni mě taky moc nemají rádi, protože neumím dost rychle utíkat, a mám dojem, že některejm připadám divná. Nejradši jsem, když je po škole a můžu se dát do vyšetřování. Snažila jsem se jí to vysvětlit. Vykládala jsem jí, že budu řešit zločiny a že přesně tak to chtěl i táta. Táta chtěl, aby ze mě byl detektiv, ne abych šla do nějaký pitomý školy daleko od domova. Táta by mě nikdy neposlal pryč od sebe…“ Adrian podal Kate papírový kapesník, ale pořád se na něj nepodívala. „Podle babičky bych tě neměla v krámě otravovat. Říká, že ti jenom překážím a že to není přirozený, abych neměla stejně starý kamarády. Říká, že nejspíš mě jenom lituješ a myslíš si, že jsem hrozně divná.“ Adrian si klekl a otočil Kate hlavu, aby se na něj dívat musela. „Neposlouchej ji, Kate. Vůbec mě neotravuješ a nejsi divná. Jsi moje kamarádka. Kdybych v krámě byl celá odpoledne sám, odvezli by mě do cvokárny. V tobě je toho víc než ve všech ostatních. A já tě obdivuju, Kate, vážně že jo. Koukni se na mě, je mi dvaadvacet a nedělám nic. Nemám žádnej cíl. Tobě je deset, úplně sršíš nápadama, běháš pořád sem a tam, vždycky máš nějaký plány a nápady, vždycky máš co na práci. Dospělí proti tobě vypadají jako mrtvoly. Mně je jedno, kolik ti je let, byl bych tvůj kamarád, i kdyby ti bylo pětaosmdesát nebo pětadvacet. Jsi živější než my všichni. Měla bys na sebe být pyšná.“ Oba nějakou chvilku mlčeli. Kate se podívala na Adriana a povídá: „A do tý školy nepůjdu.“ 54
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
