Literární soutěž Sdružení Ulita 2010/2011 Sborník
Šálek mého čaje
1
Úvod Dostává se vám do rukou sborník prací, které byly ve školním roce 2010/2011 zaslány do prvního ročníku literární soutěže pořádané Sdružením Ulita. Téma soutěže – „Šálek mého čaje“ se neslo zcela v duchu činnosti našeho sdružení, které provozuje v Blansku malou neziskovou čajovnu. Literárního klání se mohli zúčastnit zájemci ve dvou věkových kategoriích (žáci základních škol a studenti středních a vysokých škol), žánrově si pak mohli zvolit prózu nebo poezii. Celkem bylo zasláno 28 příspěvků – 4 do první kategorie a 24 do druhé kategorie. Jak již bylo řečeno, jednou z činností Sdružení Ulita je provoz čajovny s klubem. Čajovna Ulita je však svého druhu unikát, protože veškerý její chod zajišťují dobrovolníci ve svém volném čase a bez nároku na finanční odměnu. Jejich šálkem čaje je tedy vytvořit pro návštěvníky příjemnou atmosféru, v níž zažijí mnoho příjemných chvil nad voňavým čajem. Atmosféru, kvůli které se k nám budou rádi vracet, atmosféru plnou kultury, zábavy a přátelství. A co je šálkem čaje pro soutěžící? To se můžete dočíst na následujících stránkách. Za Sdružení Ulita Martina Nejezchlebová Zuzana Hájková
2
Příspěvky hodnotila porota ve složení: Drahoslava Křivánková, knihovnice Martina Nejezchlebová, předsedkyně Sdružení Ulita Vendula Nesrovnalová, učitelka českého jazyka Zuzana Hájková, studentka translatologie Pavel Starý, student žurnalistiky
Poznámka: Básně, úvahy a povídky obsažené ve sborníku neprošly jazykovou korekturou, aby byla zachována jejich autenticita. Příspěvky vám tedy předkládáme ve stejné podobě, v jaké je hodnotili i porotci.
3
POEZIE Můj bezedný šálek čaje Michaela Krupová, 12 let, 1. Kategorie – 1. místo Můj bezedný šálek čaje, co mi život uvařil, někdy chladný, jindy horký, tak, jako by živý byl. Můj bezedný šálek čaje, jeho vůně uspává, jeho pára uklidňuje a snům za mě zamává. Můj bezedný šálek čaje všech chmurů mě zbaví. Můj bezedný šálek čaje je to, co mě baví.
4
Čajový sen Barbora Pernicová, 12 let, 1. Kategorie – 2. Místo Můj den končí posezením u čaje zalévám hrneček a sypu směs. Při chuti zdá se mi, že jdu do zeleného háje A pomalu vznáším se do nebes. Cestou potkám motýly jak si letí vzduchem, jak si krásně hovili Vidím jen pouhým okem! Můj obláček přistává v čajovém městečku právě mě potkává Hrneček co ztratil Hrnečku. A kde může být? Ptám se smutného šálku, kam se mohla ukrýt? A v tom dostávám obálku. V ní byl pro nás vzkaz: Hrnečka je ukrytá v ulici U Sáčku čaje Zajdi do čajovny Ulita Hrnečka tam je. A však nebude to zadarmo, chutný čaj mi uvaříš. A nebudeš volat,mámo, Sám si teď poradíš. Neboj Hrnečku, ráda ti pomůžu, tvou ubohou děvečku, zachráním, neboj se těch divných mužů.
5
Vezmeme skořici a k tomu vanilku, Natrhej bylinnou kytici, Uděláme čajovou nadílku. To vše smíchej, Zalij vodou, douškem ochutnej, To páni koukat budou. ,,Ach né,to je chuť´´ říká Čajový pán. Vem si hrnečku,a ať už jsi tam! Kde pane Čajový? No přece na svatbě! Nechal jsem ji vystrojit! Tak už běžte! Svatba byla veliká. Jé,obláček,přišel si pro mě! Tak já jdu,pápá! A štěstí v životu hodně. Vracím se do zeleného háje, A utíkám k potoku. Tolik hodin už je?! Musím spát,potůčku. Ze snu se probudím, A chutnám poslední doušek čaje. Hrneček uklidím, To je moje! A tak pouhý šálek čaje, Dokáže udělat krásný sen, Ale ikdyž není prvního máje Vždyť bude se mi zdát zase krásný sen!
Kamila Kalová, 12 let, 1. Kategorie, 3. místo
Když ráno vstanu snídani si dám a k tomu svůj dobrý šálek čaje si vychutnám Když venku padá sníh A na okno mráz maluje já dám si horký šálek čaje a hned mi krásně teplo je.
6
Šálek čaje Nikola Puškárová, 20 let, 2. kategorie Připadá mi to jako by to bylo včera, šálek svého čaje jsem právě vypila. Paprsek slunce pohladil můj vlas, mě ozářil právě svítící čajový jas. Dnes už den končí, nyní zhasíná, můj šálek čaje právě náhle usíná.
Šálek mého čaje Baláková Barbora, 18 let, 2. kategorie Jsme cizí lidé pod šedavou oblohou, Živíme se krví, chlebem, svobodou. Na cestách nás míjí živoucí poutníci, Mezi vírou a rozumem hledáme rovnici. Hrany člověka obrousíme cigaretou, Ale jeho skutky, už nám nikdy neodkvetou. Z rozkopaných ulic čiší lhostejnost a chlad, V rozkopaném srdci přesto plane žár. Život – ten zvláštní stav – si s námi jen hraje. Jedinou jistotou je šálek mého čaje.
7
Nezvaná návštěva Dominika Šilerová, 16 let, 2. kategorie Vedle kávy vidím čaj, tak už by naši hosté mohli vědět co si sakryš daj. Pořád stojí u dveří, jak kdyby nevěděli, že už mohli by jít dál. Pod pokličkou slyším vodu řvát, o kousek dál, v setnici, nechám ódu na svou skříň přát. Návštěva se suše valí, přes všechny místnosti, až sem. Ale co tady? Vím to, bude se jim zdát krásný sen. Jeden křičí rychle čaj, teda jestli v téhle domácnosti eště nákej maj......ušklíbne se! Ale ona, ona si kávu přeje. Mlýnek s radostí se kymácí, a mě u srdce to, už ani trochu nehřeje. Jak by mohlo, když mi plné šálky vrací. Zmizli. Ani nevím jak, však nejdřív vyliju kávu, a čaj, taprve až pak.
Vzpomínka na léto Martina Nejezchlebová, nesoutěžní Zavřené oči, vidím tu vzpomínku, visí mi v hlavě, jak šaty na ramínku. V hrníčku s čajem letní sny utopím tu vůni dálek, o které v zimě sním. V hrníčku s čajem, co voní, kdo ví čím, najednou ucítím tu vůni jehličí, co každé ráno budí tě ze spaní, studenou rosou spánek ti poraní.
8
ČAJ Amira Smoudi, 17 let, 2. kategorie
Čajovou chutí rozpouští se naděje vloček mrznoucích v šatech smutku zahalených rozpouští se beznaděj v hlubinách Severního ledového oceánu ovázaná mašlí nekonečných přání v letu zastavených.
Alarmující horká pára nad šálkem dobrého čaje oslazuje smysly až do výšin harmonického zapomnění leptá kůži strachu zaceluje rány zamykajíc do ledového hradu zevnitř stovky sluncí osázeným hrajíc tepelnou melodií.
Jak v klavírních klapkách čajových lístků motá se chuť tak zívají mrznoucí oblaka tančících víl-chladících šelem chuť teplejší krve v těle teplomilných …proudí myslí srdcem tělem.
ČAJ Jan Hrbol, nesoutěžní Není nad to dát si čaj, nejlépe hned po ránu, neříkat si ajajaj, neříkat si o ránu. 9
ABSTRAKCE Iva Šotnarová , 26 let, 2. kategorie Je ticho. je noc. je klid je čas snít . Jen miska čaje vábí chutí do toho ticha bez pohnutí . Klidem, tichem slyšeným zblízka hořce voní ta miska . Když přijdou myšlenky, co mohlo být a není, má barvu jako pohlazení . jsou věci, které někteří jen znají. jsou dálky v tom čaji Jdou vlny, jdou bouře, myšlenky víří. ta chuť vždy všechno smíří .
10
Lucie Minářová, 17 let, 2. kategorie, zvláštní ocenění
11
Monika Sedláková, 17 let, 2. kategorie – zvláštní ocenění
12
PRÓZA
Můj šálek čaje Barbora Pernicová, 12 let, 1. kategorie – 1. místo Venku padají bílé vločky,které se v poklidu snáší na zem.Je tma,hvězdy na obloze září a to ticho.Je krásná zimní atmosféra,která zavládla v naší domácnosti.Děti se vydaly na večerní jízdu na sáňkách a na bobech,kterou si užívaly se vším všudy.Koulovaly se,honily se,hrály závody,kdo dojede dál a nemohl chybět ani nový sněhulák před domem.Mezi těmihle dětmi byl i Lukáš a jeho sestřička Zuzanka. O nich si povíme jeden příběh. Nastal den před Štědrým dnem.Zuzanka a Lukáš měli dnes ve škole besídku,tak si přivstaly,aby se mohly nastrojit.Lukáš se Zuzankou se tak těšili na Štědrý den,že nemohly odolat těm slovům koled,které si ráno zpívaly.Zuzanka po snídani nasadila sněhule,kabát,který jí byl skoro až po paty,čepici,šálu,rukavice-a vyrazila.Lukášovi to oblékání trvalo trochu déle,ale u Zuzanky byl cobydup! Cestou do školy potkaly své kamarády,s kterými si zahráli ranní koulovanou-říkaly tomu zimní rozcvička.Ve škole na ně čekal svítící stromeček,svíčky na schodech a to nejlepší,co děti potěšilo-paní učitelky s kytarou,harmonikou a varhanami hrály koledy,a děti se připojili.Jednoduše řečeno-byl Vánoční čas.Děti se odebraly do tříd,daly si dárečky,zazpívaly koledy,pustily prskavky,popřály si šťastné a veselé a hurá domů. Děti se nemohli dočkat,co od Ježíška dostanou,aby jim to lépe utíkalo,pustily si koledy,vzaly vánoční výzdobu a celý pokojíček si vyzdobily.Bylo to překrásné.Na dveře pokoje zaklepala maminka a řekla ,,děti,pojďte,máme pro vás s tatínkem překvapení!´´.Děti neváhaly a hned šli za maminkou do obýváku.Uviděli tam stát krásno,hustou jedličku.Děti skákaly a dupaly radostí,že jdou zdobit stromeček.Vytáhly cukroví,ozdoby,žárovky a hurá do toho.Ten den tak utekl,že si ani neuvědomily že už bude večer.Děti se chystaly ke spánku,a nechaly si zdát o zítřku-o Štědrém dnu. Ráno zmizelo 24 políčko v adventním kalendáři.Lukáš s Zuzankou rychle vylezli z postele a šli zbudit rodiče.Po snídani se všichni oblékli a šli do kostela pro Betlémské světlo,které nesmí chybět u Štědrovečerní večeři.Jak se vrátili,děti se ani nevysvlíkaly a popadly boby,s kterými šly dovádět na kopec vedle domu.Na oběd se vrátily a zahřály se teplou polévkou.Po obědě si šly odpočinout k televizi,kde dnes dávali samé pěkné pohádky.Nastala tma.Děti šli do svých pokojů se svátečně obléct a Zuzanka vytáhla housle,na kterých si celý měsíc cvičila koledy.Šly ke stolu,maminka dala na talíře rybu a bramborový salát,který byl výtečný.Po večeři zazvonil zvoneček a děti šli rychle a s napětím ke stromečku.Rozbalily dárky,z kterých měly obrovskou radost.Zuzanka dostala panenku,která mluvila,spala,kašlala,plakala,papala a počůrávala se,k tomu čepici a ponožky.Lukáš dostal velkou autodráhu s překážkami a s značkami,k tomu také čepici a ponožky.Zuzanka vytáhla housle,a společně si všichni zazpívali vánoční koledy.Stromeček svítil a po celém domě vonělo vánoční cukroví.Najednou děti slyší podivné hrkání,jako kdyby jel vlak.Šly po zvuku,ale na tu záhadu nemohly přijít.Až v kuchyni přišly záhadě na kloub.Byla to konvice,v které se vařila voda na čaj.Posadily se ke stolu,maminka nalila čaj do šálků a všichni si šálek čaje vychutnávali.Ta chuť,ta barva,ta vůně,ta vánoční nálada.Ta je jen jednou za rok.Stejně i tak dobrý a chutný čaj je jednou za rok,a to na Štědrý den.Šálek bylinkového čaje je na zakončení krásného zimního a ještě k tomu Štědrého dne ta nejlepší tečka. 13
Jen šálek maté Ondřej Pinta, 16 let, 2. kategorie – 1. místo Sedím ve svém pokoji a vdechuji omamné aroma lístků maté. Lžičkou rozvířím sedlinu, ale ta opět pomalu, jako vzdušný vír na podzim, usedá ke dnu. „Zase my dva,“ povím potichu kalíšku. Jeho modré malování na bílém podkladu ale mlčí jako vždycky. Já se tím ovšem nenechávám odradit. „No tak, proč mi něco nepovíš?“ usměju se pro sebe. Vím totiž, že poví. Skrz vůni jeho čaje, prostřednictvím jeho oprýskaného ouška. „Proč jsme tu spolu? Proč ty a já?“ zkusím to znova. Opět si trochu usrknu. Jemná chuť cesmíny se postupně rozlévá do celého těla. Přináší úlevu ale zároveň i podivné ne nepříjemné pnutí. Kontury zašlého pokoje přede mnou se rozmazávají a padám zpět – proti proudu času. ~~~ „Ty hnusnej hajzle! Už tě tu nechci ani vidět!“ rozkřikla se matka a hodila po otci talíř. Ten už na to ale byl připravený, a tak hbitě uhnul ke straně a od stěny se rozlétly střepy. „Uklidni se. O tolik snad nejde. Tak jsem s chlapama šli do…“ na chvilku se odmlčel. Otočil hlavu směrem ke mně a vypadal, jakoby snad nevěděl, jestli to má říct,“ ale čert to vem. Byli sme v bordelu. Jako ty bys nikdy nikoho neměla.“ „Táhni!“ vykřikla znovu matka a dobře mířenou trefou zasáhla tátu do ramene. Potom se složila na židli u kuchyňského stolu a rozplakala se. „Na co čumíš? Jdi do pokoje!“ utrhnul se na mě otec. Potichu jsem vycupital, abych se vyhnul případné ráně nádobím. V pokoji jsem si sedl na pohovku a zahleděl se do zdi. Bílá barva nového nátěru lehce bodala do očí, ale zároveň ukazovala, že byt je čerstvě zařízený. Vše tu bylo ještě nové. Vlastně všechno kromě nádobí. To už rodiče stihli zlikvidovat. Jediné, co zbylo, byl hrníček, který jsem šmudlal v ruce. Vždycky, když se začali hádat, rychle jsem pro něj doběhl a schoval ho v dlani. Vytvořil jsem si k němu pouto, které ani dobře nezvládnu vysvětlit. Za ty desítky a stovky hodin, když jsem přejížděl prsty jeho jemnou strukturu a vystupující motivy, jsem si zapamatoval každý jeho výstupek a prohlubeň. Jako slepec, který čte Braillovo písmo, si jsem jistý, že bych tenhle šálek rozeznal od jakéhokoliv jiného. ~~~ S výdechem se ustálím v přítomnosti. „Ano, proto jsem spolu. Máš pravdu. Ale to nevysvětluje proč jen my.“ Na chvilku se odmlčím a zahledím do prázdna. Malý, průhledný proužek vůně vzlétne od kalíšku a rozdráždí moje smysly. Opět ho uchopím do ruky a něžně pohladím po baňatém boku. „Pověz mi jak to, že jsme sami.“ Jako zelené ruce dryád se mé mysli chopí vzpomínky a už mě táhnou do přítmí šerého lesa. ~~~ Přestože se rodiče neustále hádali, vydrželi spolu dobrých deset let. Ukončila to až téměř banální událost – došel alkohol. Otec se prostě sbalil, odešel a už o něm nikdy nikdo neslyšel. 14
Matka z toho nejprve byla nešťastná. Chodila týdny po bytě jako loutka. Trhavě se pohybovala a vypadalo to, že každou chvíli upadne. Téměř se zdálo, jako by s ní opravdu pohyboval nešikovný marionetář. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se otec vrátil. Přestal jsem tedy chodit na vysokou školu, která mě stejně nebavila, a našel si místo v nedalekém obchodě se smíšeným zbožím. Každé ráno jsem ušel několik set metrů, navlékl si modrou čapku a povinně se usmíval na lidi. Rukama mi prošlo snad všechno, co by kdy člověk mohl potřebovat k životu. Přesto jsem nikdy nepronikl za lidské fasády. Po práci jsem se vrátil do našeho 3+1 v malé bytovce. Sednul jsem si do svého pokoje, potichu popíjel čaj ze svého malovaného hrníčku a koukal na nepřítomně bloumající matku. Tohle se opakovalo několik týdnů. A pak, když jsem se vrátil z práce, nebyl doma nikdo. Nezmizelo nic víc, než téměř nepříjemná blízkost jiné osoby. Už předtím jsem cítil, jakoby se něco ve mně uzavíralo. Teď jsem to dokonale pochopil. Už jsem nikoho nepotřeboval. ~~~ Zhluboka se nadechnu a vrátím zpět do přítomnosti. Stěny stále toho samého pokoje už zešedly. Usadil se na nich prach a zakryl tu vtíravou novost, kterou kdysi zářily. Na polstrovaném křesle cítím stín svého otce. Vytrvale, vyčítavě, bezhlasně se na mě dívá. S němým pokáráním na šedých rtech mi dělá společnost. „Co mi tím chceš říct?“ zeptám se znovu šálku. „No tak co?!“ už téměř zakřičím. Pár hlubokých nádechů a klidně odkládám hrníček zpět na stůl. Rozvířím lžičkou lístky cesmíny a opět se zvedá podzimní vír. Jenomže tentokrát si nejsem jistý, jestli se náhodou v šálku krutou rychlostí nehnětou a netočí mé vlastní útroby. Střeva se smotávají a rozmotávají a začátek honí konec. Potřesu hlavou a děsivá představa zmizí. „Já vím, co mi chceš. Máš mi dát odpověď na otázku; na to, na co se ptám už několik let. Na to, co chci vědět od doby, kdy odešel otec. Jsem jenom obětí minulosti a cizích přání? Kolik mi vlastně zbylo možností. Kdy jsem viděl víc, než jen odrazy svých vzpomínek?“ Hrneček mlčí, ale v tichu jeho hladiny slyším odrazy hádek rodičů. Poloplíživé matčiny kroky. Svůj vnitřní hlas, který na mě už léta křičí. Šálek nemusí mluvit. Jeho mlčení mi řekne všechno. „Máš pravdu,“ odpovím smutně.
Long Jing – výlet za čínskou legendou Viola Floriánová, 17 let, 2. kategorie – 2. místo Jmenuji se Alice a budu vyprávět příběh, který se stal jednoho deštivého a ponurého dne. Zrovna jsem šla domů, ale byla jsem ve městě nová, ještě jsem se v něm příliš nevyznala, a tak jsem zabloudila. Zkrátka den, jak se tomu říká? Ano, den blbec. Všichni mi lezli na nervy a měla jsem celkem slušnou depresi. Navíc jsem si doma nechala deštník, a tak mi byla proklatá zima. Najednou jsem však zahlédla uprostřed úzké uličky malý krámek, ve kterém se svítilo. Pocítila jsem zvláštní nutkání zjistit, co ukrývá.
15
Celá promrzlá jsem vešla dovnitř. Ihned jsem ucítila omamnou, ale příjemnou vůni. Byla to čajovna. Nikde jsem však neviděla ani živou duši. „Dobrý večer,“ pozdravila jsem nesměle a popošla jsem dále do místnosti. Všechno bylo ze dřeva a z hlíny. Zdi byly vymalovány teplými barvami a já okamžitě cítila, že mi v těle opět proudí krev. „Vítej,“ ozvalo se najednou. Z rohu místnosti, která byla oddělena závěsem z dřevěných korálků, vyšel muž malé postavy. Číňan, napadlo mě. Jeho oči byly šikmé i zelený oděv vyhlížel orientálně. „Jen pojď dál a posaď se,“ vybídl mě znovu. Trochu rozpačitě jsem se na něj usmála, ale vybrala jsem si malý stůl v odlehlé části místnosti. Čekala jsem, jestli přinese nabídku nebo se přijde zeptat, co si dám, ale on zmizel. Dost jsem se podivila. Za chvíli se však naštěstí znovu ukázal. Kráčel ke mně, ale zvláštní bylo, že nesl podnos s čajem, přestože tam kromě mě nikdo nebyl. „Ten je na uvítanou pro nové hosty,“ usmál se a položil mi na stůl hliněnou konvičku a malý šálek. „Jmenuje se Long Jing - Dračí studna, myslím, že ti dnes obzvlášť přijde k chuti,“ usmál se na mě podivným vševědoucím pohledem. „Je opředen legendami a lidé od jezera Xihu mu věnují celý svůj život,“ tajemně se usmál, mírně se poklonil a odešel. Nestihla jsem ani nic namítnout. Položila jsem ruce na sálající konvičku a nalila horkou žlutozelenou tekutinu do šálku. Přivoněla jsem si. Zahřálo mě u srdce. Chvíli jsem sledovala plamínky vonných svíček v místnosti a přemýšlela jsem o celém dni. Ovládla mě nostalgie, nostalgie po klidu, míru a harmonii. Ale, co dělat? Samo se to přece nespraví. Napila jsem se a zavřela jsem oči. Jemně nasládlá chuť s kaštanovými tóny ovládla všechny mé smysly. Rázem jsem však ucítila, že mě něco lechtá na ruce. Otevřela jsem proto oči, ale čajovna záhadně zmizela. Stála jsem na pěšině uprostřed hustého lesního porostu, vzduch byl těžký a teplý. Nic nepřipomínalo českou přírodu. Polekala jsem se. Kde to tedy jsem? Zoufale jsem se rozběhla po cestě. Najednou se přede mnou otevřelo široké prostranství. Stála jsem u vyvýšeného dřevěného altánu s orientálně prohnutou střechou. Všude, kam oko dohlédlo, byly keře. Čajovníky. V dálce se rozprostíralo jezero. Nic jsem nechápala. Vtom jsem však zaslechla hlasy. Přestože mluvili cizím jazykem, rozuměla jsem jim. Vycházely z altánu. Starý mnich, oděný ve volném plášti tmavé barvy, stál uprostřed shromáždění mužů i žen různého věku. Jeho hlas zněl ustaraně: „Jestli se do pár dnů nespustí déšť, naše úroda bude ztracená a umřeme žízní. Musíme se společně modlit k drakovi, pánovi všech vod, aby spustil déšť.“ Ostatní jen smutně a pokorně sklonily hlavy. Já cítila, že je opravdu hrozné horko a moje žízeň také rostla. Co teď budu dělat? Přece se nemůžu ukázat těm lidem. Jak se dostanu zpět do čajovny? Vtom však ke mně někdo zezadu neslyšně přistoupil a položil mi ruku na ústa. Podlomila se mi kolena. Chtěla jsem se bránit, ale tichý a mírný hlas mi řekl: „Nekřič, ať je nevylekáme, teď se musí všichni soustředit.“ Ten člověk mi připadal podivně povědomý. Jeho obličej a to zelené oblečení. „Vy? Co tady děláte. A co tady dělám já?“ poznala jsem Číňana z čajovny. „Jen ti chci něco ukázat. Pojď prosím se mnou,“ odpověděl vlídně. Neměla jsem příliš na vybranou. Vzal mě za ruku a vedl do lesa. Šli jsme po hlasech. Sledovali jsme skupinu lidí z altánku, která se mezitím vydala na cestu. V hlavě mě napadalo mnoho otázek, ale tušila jsem, že by stejně nebyly zodpovězeny, neboť jsme museli jít naprosto tiše. Skupinka svorně mlčky kráčela do kopce, který stále více stoupal. Asi po hodině se zastavili. Na tom místě nebyl les. Do výšky se tyčila holá skála. My jsme zůstali ukrytí za nejbližšími stromy. Mnich pohlédl dolů na plantáž. Pokývl na své 16
společníky a ti se ihned sesedli do kruhu. Tiše začal odříkávat zvláštní slova. Nic se však nedělo. Seděli tam ještě velmi dlouho. Mně začaly dřevěnět nohy a v ústech jsem měla jako na Sahaře. „Co se bude dít?“ zeptala jsem se šeptem. Můj společník ale pomalu přivřel oči a já pochopila, že mám mlčet a čekat. Mnich najednou povstal. Podíval se na oblohu. Já jsem také vzhlédla. A nevěřila jsem svým očím. Po nebi se hnaly černé mraky. Muž se usmál a ulehčeně se opřel rukou o kraj skály. Ozvala se hromová rána. Všichni úlekem zkameněli. Jakoby snad měl přijít konec světa. Stalo se ale něco zcela jiného. Skála se rozletěla. Přímo z jejího středu vytrysknul pramen čisté, svěží vody. „Sláva, sláva!“ volali všichni. Drželi se za ruce a tančili mezi kapkami vody. „Děkujeme, dobrý draku,“ řekl mnich. Na důkaz svého vděku pojmenoval toto místo i čaj, který pěstovali, Dračí studna. Ještě chvíli jsem je tak pozorovala, než se mi obraz začal rozmazávat. Potom jsem je spatřila naposledy. Společně pracovali mezi čajovníky a byli šťastní. Ocitla jsem se opět v čajovně. Zahlédla jsem malého Číňana, jak na mě mrkl a opět odešel za závěs. Znovu jsem se napila čaje a moje žízeň rázem zmizela. Pochopila jsem, co mi chtěl říci. Pomocí čaje mi ukázal, že lidský úspěch spočívá se spolupráci, vzájemné pomoci a důvěře. V zamyšlení jsem dopila svůj Long Jing a nechala jsem na stole peníze. S potěšením jsem shledala, že venku již neprší. Skoro jakoby se oteplilo. Nebo mě jen hřálo u srdce? Ať tak či onak, od toho dne se čaj stal mým nejoblíbenějším nápojem. Vždy mě uklidní nebo naopak probere, přesně podle toho, co zrovna potřebuji. A Thao (ten záhadný čajman) je dnes mým přítelem. I když teď mi čínské legendy pouze vypráví. To mu ale rozhodně nemám za zlé, protože některé věci skutečně stačí zažít jednou.
Až přijdu tam, kde mi nalijí šálek mého čaje Lucie Hrochová, 16 let, 2. kategorie – 3. místo Kdyby se alespoň zvedl vítr! Kdyby tak na něčí střeše zamňoukala kočka! Kdyby se kouřilo alespoň z jednoho komína! Jenomže kde nic, tu nic. Procházím prázdným městem a přemýšlím, jestli život vymizel z něho, nebo ze mě. Zastavuji se před čajovnou. Na dveřích jsou mříže a do očí bijící cedule s nápisem ZAVŘENO. Tisknu prsty na sklo výlohy a prohlížím si židle, na kterých nikdo nesedí a z poloviny vypité šálky čaje, které už nikdo nedopije. Dýchám na tu průhlednou zeď přede mnou a kupodivu na ní žádný opar nezůstává. Začínám mít toho DOST! A tak prudkým výkopem, který by mi mohl závidět leckterý karatista, doslova devastuji silné sklo! Můj náhlý vztek způsobil, že se všude kolem rozlétly tisíce ostrých střípků a aniž by u toho vydaly jakýkoliv zvuk, dopadly neznámo kam. Otvor ve výloze byl tak velký, že jsem se jím bez problému protáhla. Jen v posledním momentu jsem dlaní nepatrně zavadila o jednu z jeho špičatých nebezpečných hran a 17
zanechala na něm kousek svého rudého já – pozitivní známku toho, že ještě pořád alespoň fyzicky žiju. Jako vítěz jsem se triumfálně rozhlédla po místnosti. Ten blažený pocit hrdosti mě však opustil stejně tak rychle, jako se dostavil. Jsem tam, kde jsem byla na začátku. Sama – tentokrát v prázdné čajovně, kde si mohu vybrat, na jakou z patnácti čalouněných židlí se posadím. Dělá se mi špatně a mám sílu jen stát. A tak stojím. Kdoví, kolik uběhlo minut, možná hodin! Nelze to přesně určit, protože hodiny stojí a netikají, a kdybych nestála přímo proti stěně, kde visí, ani bych si jich nevšimla. Ony stojí, já stojím. Nakonec si sedám na podlahu. Možná přímo do střepů, na tom nesejde. Abych alespoň něco udělala, natahuji se pro porcelánový hrneček u nejbližšího stolu. Čaje je v něm už jenom trocha při dně. Jedním douškem jej polykám. Au! Byl horký! Byl horký, přestože se tvářil, že tu stydne a chladne již několik let! Bestie! Prsty si mnu krk a přemýšlím, co jsem to vlastně vypila. A najednou… Najednou si prohlížím šachovnicový vzor na dlažbě a začíná se mi tu líbit. Vykouzlila mi na rtech úsměv tak nečekaně, až mě to samotnou trochu vyděsilo. Lehám si na zem a tisknu k ní ucho s prosebným přáním, aby mi alespoň ty mramorové dlažky něco pošeptaly. „Celkem efektivní vstup! Možná trochu neúsporný a pro mladou dámu nevhodný, ale každého hosta rádi uvítáme!“ Odkdy mají podlahy mužský hlas? „Mohu Vám podat ruku?“ Zvuk vychází shora, nikoli zezdola. Zvuk! podivila jsem se. Jak nejpomaleji to jde, obracím hlavu a zrak k jeho původci. Nade mnou stojí mladý pán oblečený jako číšník (číšník?) a jeho ruka je stále natažena. Ve druhé drží podnos se dvěma šálky čaje. „Proč jste nepřišla dveřmi?“ „Bylo na nich napsáno zavřeno.“ „A kdo tvrdil, že to platí právě pro Vás?“
Šálek mého čaje Martin Cigánek, 18 let, 2. kategorie Byl běžný podzimní páteční večer. Venku vál chladný vítr, obloha se rychle stmívala a Petr se vracel domů z práce. Bydlel sám v přízemním bytě v jednom z paneláků na pražském sídlišti. Byt měl poměrně moderně zařízený a také tam měl opravdu pořádek, všechno mělo své místo. Z práce se Petr vždy vracel naprosto utahaný a vyčerpaný. Pracoval v jedné z pražských poboček Komerční banky, na postu bankovního úředníka. V týdnu doma po 18
večerech často ještě dodělával rozdělanou práci, ale páteční večery pro něj byly vysvobozením. A k onomu vysvobození si navíc dopomáhal svým oblíbeným šálkem čaje z lysohlávky české. S účinky čaje z lysohlávkek se setkal už před několika lety na vysokoškolských kolejích, kde se tyhle halucinogenní houbičky hojně rozšířily a propadlo jim nemálo studentů. Petr byl mezi nimi a málem ho to tehdy stálo vyloučení z vysoké školy. Štěstí ovšem bylo na jeho straně a na škole setrval a také ji úspěšně dokončil. Slabounký čaj z téhle houby si však jednou týdně dopřává dodnes. Onen každý pátek, vždy když přijde kolem šesté hodiny večerní domů, si nejprve odloží, poté si dopřeje vařící koupel ve své moderní vířivé vaně, kde stráví klidně i celou hodinu. Po koupeli se osuší a jde si dát něco rychlého k snědku. Většinou to jsou smažená vajíčka nebo toasty. Během přípravy si rád dopřeje své oblíbené irské whisky Tullamore Dew, umístěné na svém tradičním místě v baru v obývacím pokoji. Po večeři si Petr většinou pustí televizní noviny, uloží se do své pohodlné kožené sedačky a popíjí přitom zbytek své whisky. Po zprávách obvykle přichází ona velká chvíle čaje. Petr už měl za ty roky v oku svoji standardní dávku, po které se příjemně odreagoval a pěkně tak ukončil další týden plný spěchu a stresu v práci. Lysohlávky měl usušené, schované ve skříňce v kuchyni v papírovém pytlíčku. Z něj si jich pár nasypal do hrnku, zalil vřelou vodou a nechal luhovat. Když byl čaj hotový, tak si jej přelil do oblíbeného hrníčku a šel do obýváku. Tentokrát si v televizi pustil nový megafilm od režiséra Nolana, který si před dvěma dny přinesl z nedaleké videopůjčovny. Plný očekávání se uložil přímo naproti své obrovské plazmové televizi do sedačky a obklopován velmi kvalitním zvukem z drahého domácího kina začal bedlivě sledovat velkofilm. Přitom si dopřával malé doušky svého oblíbeného čaje z lysohlávek. Byl ve svém ráji. V tom najednou na dveře Petrova bytu někdo zabušil. Byly to pronikavé, až strašidelné rány, jakoby dotyčný použil celou pěst. ,,Kdo to k sakru může být, takhle pozdě večer?'' pomyslel si Petr, který leknutím vyskočil ze sedačky. Opatrným, neslyšným krokem se šel podívat ke dveřím. Neměl však odvahu rovnou dveře otevřít, a tak se opatrně podíval kukátkem. Za dveřmi spatřil skupinku tří mužů v černých oblecích, ne zrovna s přátelskými výrazy v obličejích. ,,Co po mně mohou takhle pozdě chtít? Těm neotevřu!" rozhodl se Petr. V tom však zahlédl, jak jeden muž drží v pravé ruce pistoli. Petr se neskutečně lekl a nevěděl, co má dělat. Třem mužům, navíc ozbrojeným, se jen stěží ubrání. Navíc, když doma nemá žádnou zbraň, snad jen s výjimkou kuchyňských nožů. Petr stál naprosto vyděšený za dveřmi, když najednou opět zabušili. Tentokrát to byly ještě větší rány poukazující na docházející trpělivost mužů. Petr pořád nevěděl, co má dělat. Ale čas se prudce krátil a musel co nejdříve začít jednat. Bylo mu jasné, že se do bytu dříve nebo později dostanou a vzdorovat jim by byla hloupost, a tak se rozhodl utéct. K tomuhle rozhodnutí mu nahrával i fakt, že bydlí v přízemí a zem od okna dělí všehovšudy dva metry, což by neměl být problém seskočit. ,,Co si ale vzít s sebou?" mihlo se Petrovi hlavou. Rozhodl se pro kuchyňský nůž pro případ nouze a také pro svoji brašnu s notebookem. Právě notebook by mohl být zájmem těch mužů. Na nic jiného nepřišel. ,,Doma žádnou velkou hotovost neukrývám a pro vybavení bytu by si jen stěží přišli tři muži takhle pozdě večer, navíc za přítomnosti majitele bytu. Z důvodu vyloupení bytu by přišli rozhodně jindy. Určitě jim jde o notebook a hlavně data v něm ukrytá!" pomyslel si Petr a rychle si obul boty a hodil na sebe oblíbenou koženou bundu. ,,Snad mi přinese štěstí," řekl si Petr. Když doběhl k oknu v obýváků a začal ho otvírat, 19
ozvalo se třetí zabušení, tentokrát doprovázené i naléhavým zvoláním: ,,Okamžitě otevřete! My víme, že jste doma!" To už však Petr skákal z okna dolů. Dopad nebyl zrovna nejjemnější a tak tak, že si nezvrtnul kotník. Rozhlédl se kolem, ale nikde nikdo. ,,Kdo by taky takhle pozdě v noci chodil po venku," pomyslel si Petr. V hlavně se mu honilo několik otázek, z nichž nejaktuálnější byla, kam se vydat. ,,Na náměstí, kde by se mohl někdo procházet a třeba by mi pomohl? Nebo se vydat na druhou stranu a ztratit se tak v uličkách sídliště? Nebo směrem ke garáži a ujet někam daleko autem?" Poslední možnost ihned vyloučil, protože sáhnutím do kapse od bundy zjistil, že klíče od auta leží doma na stole. Nyní zvažoval dvě možnosti - mezi lidi nebo se někde ztratit. Jednat musel hodně rychle. V přemýšlení Petra vyrušila rána z jeho bytu. Muži právě vykopli dveře a vnikli tak dovnitř. Vyděšený Petr rychle oběhl panelový dům a druhou stranou utíkal směrem mezi ostatní domy na sídlišti. Tím se tak rozhodl pro cestu do neznáma. Pořád nechápal, co po něm mohou chtít. V hlavě si přemítal různé možnosti, ale na nic nepřišel. Přitom utíkal dál a dál sídlištěm mezi paneláky a doufal, že se trojici mužů ztratil. O opaku se však přesvědčil, když se ohlédl za sebe. Nechápal, jak je to možné, ale dva ze tří mužů mu byli v patách. Mezi nimi mohlo být tak padesát metrů a Petr věděl, že není bůh ví jaký běžec. O schopnostech protivníků nic nevěděl. Jako nejlepší možnost Petrovi přišlo změnit směr cesty. Zabočil doprava, mezi činžovní domy a pokračoval v běhu dál, co mu nohy stačily. Když se opět ohlédl za sebe, spatřil tam jen jednoho muže. ,,Že by se mi podařilo setřást už dva chlapy?" svitla v Petrovi jiskra naděje. Po chvíli si však uvědomil, že to tak růžové nebude. Ba naopak. ,,Jestli se rozdělili po jednom a nyní mě pronásledují ani nevím kde, tak je to daleko horší." Petr se rozhodl zabočit doprava a vběhnout tak do místního parku. V uličkách mezi domy se cítil příliš nebezpečně a rozlehlá plocha parku mu momentálně přišla jako nejlepší možnost. Také doufal, že konečně po dlouhé době spatří opět všechny tři muže, aby se ujistil, že mu nehrozí nikde žádné nečekané nebezpečí. Petrovi však začaly náhle docházet síly. Byl zhruba v půlce parku a rozhodl se opět otočit za sebe. Tam spatřil dva muže, ale ti byli proklatě blízko. ,,Nemůžu to vzdat," řekl si Petr a nadále běžel, co mu nohy dovolily. ,,Na druhém konci parku je nonstop hospoda. Jestli tam doběhnu, jsem zachráněn!" doufal Petr. Najednou ale v dáli před sebou uviděl tmavou siluetu osoby blížící se pomalým krokem proti němu. ,,Že by záchrana?" Po pár metrech se však tmavá silueta osoby změnila v urostlého vysokého muže v tmavém obleku, nekompromisně kráčícího proti němu. V tom mu to došlo. ,,Kdepak záchrana, jen jim vyšlo rozdělení a dostali mě. Ale já se nedám!" řekl si Petr a prudce změnil směr běhu doleva. Přitom si vytáhl kuchyňský nůž z brašny. Začal se připravovat na setkání. Třetí muž, který pomalu kráčel proti Petrovi, se bleskurychle rozběhl a doběhl ho během několika kroků. Petr už byl vysílen, ale zmohl se ještě na máchnutí nožem proti dobíhajícímu muži. Naneštěstí pro něj ho zasáhl, někam do oblasti ramene. Muž zasténal, ale pokračoval v běhu. Znovu Petra dostihl a tentokrát si dával větší pozor na jeho vzdorování. Skočil po něm a Petr se pod tíhou těla statného muže sesunul k zemi. Při pádu ztratil nůž a jediné, co mu zbylo k boji, byly jeho vlastní pěsti. Než je však stihl použít, muž mu je pevně uchopil a Petr se nezmohl vůbec na nic. V tom je doběhli i další dva muži a Petr byl definitivně chycen. V parku nikde nikdo, jen on a tři muži v oblecích, kteří jej pevně svírají. 20
„Co po mně krucinál chcete? Já nic nemám! Nic! Slyšíte mě? Vůbec nic! Jenom notebook s daty z práce, ktery jsou vám stejně k ničemu! Tak co chcete?" začal Petr křičet na muže. Ti mu přikázali, ať okamžitě zmlkne a namířili na něj zbraní. Petr je poslechl a dal jim brašnu s notebookem. ,,Tady máte. Vezměte si ten notebook a nechte mě na pokoji!" doufal Petr, že se notebookem vykoupí ze zajetí. Reakci, která však ze strany mužů přišla, vůbec nechápal. Muž si brašnu vzal a odhodil ji daleko pryč. ,,Co tedy chcete?" zeptal se Petr. Odpověď přišla vzápětí. Jeden z mužů namířil Petrovi zbraní na obličej. ,,Proč?" zmohl se ještě na otázku celý vyděšený Petr a lítostivě se podíval do očí muži, jenž na něj právě mířil. Nenašel tam však jediné známky lítosti či pochopení. V tom přišel výstřel. Najednou vyskočil Petr celý zpocený ze sedačky. Na konferenčním stolku měl prázdný hrnek a v televizi právě dobíhaly titulky končícího filmu, na který se tak těšil. Bylo tři čtvrtě na dvanáct v noci a v tom najednou někdo silně zabušil na dveře od jeho bytu. Petr se strašně lekl a v hlavě mu proběhl celý sen znovu od začátku. Vybavil si, že právě takhle nějak začínal. Rychle vypnul televizi a neslyšným krokem se vydal ke dveřím. V duchu se modlil, aby tam nespatřil tři statné muže v oblecích. Když došel ke dveřím, oddělal víčko z kukátka, zavřené oko přiložil k otvoru a po pár sekundách se rozhodl oko otevřít. Naštěstí tam spatřil sousedku. Byť byl její výraz nekompromisní, jako by jej šla zavraždit, neskutečně se mu ulevilo a dveře otevřel. V tom sousedka spustila asi minutový proslov, jak nemůže spát diky tomu, jaký randál vydává jeho domácí kino. Že je to rušení nočního klidu a zavolá na něj policii. Petr si paní sousedku v klidu vyslechl, poté se ji zdvořile omluvil a slíbil jí, že si dá příště pozor, aby neměl puštěnou televizi tak nahlas. Poté zavřel dveře a šel si opláchnout obličej studenou vodou. ,,To byl ale sen," pomyslel si Petr. ,,Že by to bylo tím čajem?" začal přemýšlet o důvodu tak děsivého zážitku. Nakonec dospěl k závěru, že je na čase s lysohlávkami skončit. ,,Přece jen je to halucinogenní droga a já nejsem žádnej feťák!" uvědomil si a rozhodl se k radikálnímu řešení. Došel do kuchyně, vzal pytlík s nasušenými lysohlávkami a vysypal je do záchodu. Poté šel do ložnice. ,,Už nikdy víc. Jsou přeci i lepší možnosti, jak se odreagovat. Co takhle najít si přátele, jít s nimi popít, pokecat a ne trávit čas sám doma s lysohlávkama. Je čas na změnu," řekl si Petr, když už ležel ve své posteli a chystal se ke spánku.
Šálek mého čaje Jiří Daniel, 18 let, 2. kategorie Když se řekne šálek mého čaje, tak si každý vybaví něco jiného. Někdo si představí pytlík s čajem, jiného hned napadne jeho oblíbený hrnek s čajem nebo mu na jazyk přijde chuť rumu. Mně se vybaví rodina a moji nejlepší přátelé. S přáteli se u čaje setkávám nejvíce v čajovně Ulita. Do čajovny jsem začal chodit s biřmovanci, to jsou ti, kteří se připravují na svátost biřmování. Přípravu jsme měli každý druhý týden, a když jsme skončili, šli jsme do čajovny. Do teď jsme dobrá parta a v čajovně se čas od času sejdeme. Také jsem se s nimi naučil pít Spálenou mumii. Spálená mumie je podle mě jeden z nejlepších čajů, které tam vaří, možná taky z důvodu, že voní po uzeném 21
bůčku. Nechápu, ale hromadu lidí odradí chuť po vyluhovaných starých ponožkách, které měl na nohách poutník, který ušel za týden desítky až stovky kilometrů a nekoupal se. Nechápu. Další velkou skupinou, se kterou se setkávám u šálku čaje, jsou Perličky – pěvecký sbor blanenského gymnázia. Ne, že bychom na každé zkoušce pili čaj. Čaj je jedním z chodů na našem letním soustředění. Do Mladějova na Moravě, který vlastně leží v Čechách, jezdíme vždy na konci letních prázdnin. Ke snídani je vždy, jak už jsem říkal, čaj, rohlíky, šunka, sýr a Perla, docela výstižné jméno pro margarín, který jedí Perličky. Někdo by tak mohl konstatovat, že jsme svým způsobem kanibalové. Každý den má službu na vaření jiná skupina, složená ze členů sboru. Nutno dodat, že všechny skupiny vaří čaj dobře včetně mé, a samozřejmě včetně té, ve které je moje přítelkyně. A ještě bych měl zmínit mou nejmilejší cimbálovou muziku Drahan. Když deci vína uznáte jako šálek čaje, tak se s členy Drahanu setkávám také nad čajem. A velmi dobrým čajem. A tohoto dobrého čaje jsme schopni zkonzumovat několik litrů. Ono to vypadá, že jsme alkoholici, ale je nás na to osm, s tanečníky často i víc. Vlastně by mě zajímalo, jestli existuje nějaký vínový čaj, když nepočítám svařené víno. Ale je pravda, že s cimbálovkou jezdíme také na soustředění a ten pravý čaj ke snídani patří. A v neposlední řadě, i když o tom píši až nakonec, je to čaj, který mi vaří moje mamka, každé všední i víkendové ráno. A není to jen šálek, ale celá konvička. K tomu nějaké jídlo. A skoro každé ráno je jiná příchuť. U žádného z těchto zmíněných šálků čaje - ať už mého, či cizího - nejde o příchuť nebo jak je sladký či jakou má barvu. Jde o to, kdo ho pro Vás udělal a s kým ho pijete. Mohli byste pít ten nejlepší a nejdražší čaj, ale když ho budete pít sami, tak věřím, že Vám bude chutnat víc čaj, který koupíte v obchodě v Mladějově, který budete pít s kamarády tak jako já s biřmovanci, Perličkami, cimbálovkou, přítelkyní, doma ...
Ondřej Dražka, 16 let, 2. kategorie Je ráno, pátek desátého prosince. Den začal jako každý jiný. S výjimkou toho, že jsem nestíhal. Ne že bych ještě nikdy ráno nestíhal nebo nezaspal, ale nestává se mi to často. Abych to vysvětlil, každé ráno jezdím do školy s taťkou. Ale včera mu nebylo dobře, a tak si šel lehnout. Já si myslel, že se to přes noc zlepší a ráno s ním pojedu, ale když jsem ráno přišel do ložnice a zeptal se, jestli pojede do práce, řekl, že ne. Zděsil jsem se. Za deset minut mi odjíždí autobus a já nejsem vůbec nachystaný. Bleskově jsem skočil do kalhot a zuby jsem si přejel kartáčkem. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že jsem na něm ani neměl pastu. Sáhl jsem do skříně, vytáhl několik učebnic a hodil je do tašky. Nebyl čas učebnice třídit. Z domu jsem vyběhl tak rychle, že jsem ani nestihl zhasnout světlo. Běžím z kopce a modlím se, abych stihl autobus. Když jsem seběhl, uviděl jsem ho v zatáčce. ,,Musím se dostat na druhou stranu silnice!“ pomyslel jsem si. Vbíhám do cesty troubícím autům, ale je mi to jedno. Jediné, co mě zajímá, je to, abych mi spoj neujel. Povedlo se. Už sedím na zadním sedadle vedle spolužačky a vyprávím jí své ranní dobrodružství. Řekla mi, že ona ráno všechno pohodlně stihla. Dokonce se i nasnídala. Chleba s máslem, buchtu a čaj. ,,Čaj!“ Vykřikl jsem tak nahlas, až se několik lidí na svých sedadlech 22
otočilo. ,,Ano, čaj, “ řekla kamarádka, „co je na tom divného?“ Čaj! Já jsem úplně zapomněl, že dneska píšeme slohovou práci na téma Šálek mého čaje. Zbytek cesty do školy přemýšlím, o čem budu psát. Ale v hlavě nic není. Jako kdyby mi někdo všechno vytloukl z hlavy. Ve škole se posadím do lavice a mlčím. „Musím si dát kafe,“ řekl jsem si. To mi určitě pomůže. Jdu k automatu. Vytahuji deset korun. Vhazuji je do automatu a mačkám tlačítko s citrónovým čajem. Vždyť jsem chtěl kávu, tak proč jsem si dal čaj? Sám nevím. Možná proto, že o něm pořád přemýšlím. „Ale co, aspoň jsem ušetřil tři koruny,“ řekl jsem si sám pro sebe. Vracím se do třídy a sedám si do lavice. A právě včas. Přichází učitel a v ruce drží zadání slohové práce. Bere křídu a píše. „Tak, je to tady.“ Pomyslel jsem si při upíjení horkého čaje. Chutná zvláštně. Čaj z automatu jsem měl už několikrát, ale nikdy nechutnal tak, jako teď. Ale nijak zvlášť se nad tím nepozastavuji. Pokládám kelímek s čajem na lavici. Koukám na něj. „ No jasně!“ vykřikl jsem v hlavě. „ Napíšu o tobě. O kelímku s čajem. O tom, jak jsi mě inspiroval!“ Beru tužku a píšu. Občas se napiji čaje. Když dopisuji, dopíjím i poslední kapky. To nebyla náhoda, že jsem si koupil čaj místo kávy. Už vím, proč čaj chutnal jinak. Byla v něm inspirace. Bylo v něm něco, co mi říkalo, že i když den nezačal nejlíp, může to být fajn den. To je můj příběh o obyčejném kelímku čaje, který mi pomohl napsat slohovou práci. Pokládám tužku a odevzdávám papír.
Královský šálek čaje Tomáš Hloušek, 17 let, 2. kategorie Dobrý den, mé křestní jméno je Šálek a příjmení Čaje. Byl jsem vyroben na zakázku někdy v květnu roku 1953 kdesi v Londýně a dovolím si konstatovati, že jsem vcelku luxusní šálek. Má základní barva je bílá, jsou na mně ručně malované modré obrazce prokládané zlatem a ouško, to mám celé pokryté tímto kovem. Dvaceti čtyř karátovým samozřejmě, nejsem žádné béčko. Objednal si mne manžel Jejího Veličenstva - Philip, vévoda z Edinburghu. Na den, kdy jsem poprvé spatřil královnu, si pamatuji přesně. Bylo to 2. června 1953 někdy k večeru. Pokud dobře ovládáte dějepis, tak jistě víte, že toto byl den korunovace Alžběty II. Philip tehdy řekl něco ve smyslu, že nová královna Velké Británie si zaslouží také nový šálek čaje. Existují-li svatební dary nebo narozeninové dary, tak můžeme konstatovati, že já jsem dar korunovační. Korunovační dar britské královny Alžběty od jejího manžela. Jak vznešeně to zní. Poprvé se ze mne královna napila den po své korunovaci. V pět hodin, samozřejmě. Hned jsem poznal, že jsem jí padl do oka. Z vybavení místností, do kterých jsem během svého pobytu v Buckinghamském paláci nakoukl, jsem docela lehko rozpoznal, že se královně líbí modrá barva a pozlacené, lehce kýčovité věci. Přesně takový jsem i já. Poprvé, když ze mne Její Veličenstvo ráčilo píti, byl jsem naplněn až po okraj mátovým čajem. Dodnes si vzpomínám, jak jsem byl nervózní, když mne královna vytáhla z kredence, položila na stůl, donesla konev, naplnila mne vodou a chvíli čekala, až se mátový čaj vylouhuje. Po chvíli ze mne začala usrkávat. Kolem pobíhali malí Charles s Annou a královna přejížděla palcem po mém oušku, smějíce se tomu, jak si děti hrají. 23
Čas plynul a každodenní schůzky s Jejím Veličenstvem, nepočítám-li dobu, kdy byla na zahraničních cestách, se opakovaly s přesností atomových hodin. Někdy mne pila o samotě, někdy kolem pobíhali Charles s Annou, ke kterým se postupem času přidali Andrew a Eduard, někdy řešila s ministry při jejich návštěvě Buckinghamského paláce všemožné problémy, někdy jen tak popíjela o samotě s Philipem a řešili všední starosti, stejné, jako máte vy, obyčejní lidé. Já už svoje povinnosti spojené s mým veledůležitým posláním - být ten, ze kterého Její Veličenstvo popíjí o páté čaj - zvládal naprosto s přehledem a bez sebemenší nervozity. Skutečnost, že jsem součástí života královny, byla pro mne naprosto samozřejmou. Někdy kolem roku 1980 se stala velice vyjímečná událost. U stolu se sešla celá rodina až na Charlese. Ten přišel až těsně před pátou (co ho znám, tak vždy chodil akorát na čas, ale nikdy ne pozdě) a za ruku držel mladou krásnou dívku. Diana se jmenovala. Představil ji své matce, otci a pak svým sourozencům. Anna se tehdy nabídla, že rozlije čaj. Vzala z kredence hrníčky a já čekal, že mne postaví před královnu. Ale omyl! Anna mne postavila přímo před krásnou Dianu. Vnitřně jsem na královně vycítil, že nebyla příliš nadšená z toho, že bude někdo jiný pít z jejího šálku, ale jak se na britskou královnu sluší a patří, nedala nic najevo a napila se z jakéhosi obyčejného šálku, na který se po většinu času jen prášilo. Zajímavá je skutečnost, že tehdy se v Buckinghamském paláci pil mátový čaj, stejně, jako den po královnině korunovaci. Zpočátku jsem nebyl příliš nadšený z toho, že nebudu ku pomoci královně, jak tomu bývalo po posledního čtvrt století, ale mé pocity se změnily, když se ze mne Diana napila. Tak mladé a líbezné rty se mne předtím ani potom už nikdy nedotkly. Diana je také jediný člověk, nepočítáme-li samozřejmě Její Veličenstvo, který ze mě kdy pil. Bylo mi velice líto, když jsem o 17 let později slyšel rozhovor královny s Philipem o tom, že Diana zahynula v Paříži. Když už byla s Charlesem ve svazku manželském, čas od času popila čaj s královnou a působila na mě jako obyčejná, milá žena. Čas utíkal a utíkal a byl rok 2003. Od královniny korunovace uplynulo padesát let a při příležitosti tohoto výročí si vzpomněla na to, co jí dal její manžel před půl stoletím. Nechala vyrobit mou přesnou kopii a pokud je to možné, pijí s Philipem o páté čaj se stejných šálků. Ale nikdy nedošlo k záměně, královna nás rozezná. Za oněch padesát let, co mi tolik a tolik hodin přejížděla palcem po oušku, oloupalo se trochu zlata. A já jsem za to rád. Značí to totiž, jak moc jsem s královnou prožil, kolika jednání, radostí i smutků v jejím životě jsem byl přímým svědkem a také toho, že dobře plním své poslání - sloužit Jejím Veličenstvu k pití čaje, vždy v pět hodin, každý den.
24
Co je pro mě šálkem mého čaje? Nikola Puškárová, 20 let, 2. kategorie Málokoho napadne kolik významů má při vyslovení pouhá krátká věta- Šálek mého čaje. Za touto větou se toho skrývá hodně podob. Ale pokud chceme znát všechny strany pohledu, bude nás to stát mnoho času a především úsilí. Pokusím se Vám vysvětlit alespoň jeden význam této slovní podoby. Takže odkud mám vlastně začít? Už vím. Tak co vlastně tato věta pro mě znamená? Myslím si, že chce tímto výrazem vysvětlit, či spodobnit něco milého, nebo příjemného pro naši osobu, možná také je to nějaká činnost, kterou děláme rádi a vracíme se k ní. Pro mě šálek mého oblíbeného čaje představuje poslech hudby. Ano, přesně tak. Když je mi není dobře a ubírám se do deprese, vždy si pustím svojí oblíbenou hudbu. Je pravda, že některé písně mi někdy připadají smutné, ale jsou také písně, které jsou veselé a vtipné. Hudba mi dokáže vždy zvednout náladu. Co děláte, když se chcete bavit? Já si vždy pustím hudbu, abych měla stále dobrou náladu. Ano, hudba nás sbližuje a vytváří nám pocit pohody. V barech ji hrají, v rádiích a televizích, prostě všude kolem. Hudbou je podle mě svět lepší. At´ už posloucháte cokoliv například klasiku, či modernější styly, určitě vás to povzbuzuje. Kouzlo hudby zkrátka jedinečné, dokáže v nás vyvolat spousty emocí a některé lidi dokonce i roztančit. Hudba znamená pohled na svět jinýma očima a je pro mě šálek mého čaje.
Martina Spoustová, 17 let, 2. kategorie Nad šálkem dobrého čaje seděl mladý pár. Na první pohled na něm bylo něco zvláštního. Pomineme-li fakt, že se čaje v roztomilých světle modrých konvičkách ani nedotkli, pomineme- li chlapcův vytřeštěný výraz, jistě však nepomineme velkou žlutou hvězdu s vše říkajícím nápisem JUDE na jeho bílé košili. Vlastně bylo ihned vidět, že v čajovně nejsou tak úplně kvůli čaji, bylo za tím něco hlubšího. Ocitáme se v malé polské čajovně někdy na přelomu roku 1939. Právě jsme svědky toho, jak dívka chytá tmavovlasého chlapce za ruku. „Všechno dobře dopadne Erneste, ty řeči o koncentračních táborech jsou jen propagandistické fámy, Angličani by nic takového nedovolili. “ Podíval se na její obličej zkoumavým pohledem plným lásky a rukou nervózně přejel přes žlutou hvězdu, která ho tak tížila. „Nedoufám v nic jiného,“ řekl naprosto vážným hlasem. Zaplatil nedotknutý čaj a vyšli s dívkou ven. Doprovodil ji domů, letmo ji políbil na tvář a odešel pryč. Potřeboval být sám. Žid a položidovka. Nikdy to nevadilo. Nikdy to neřešili. A teď? Jak rád by měnil s nějakým německým blondýnem. Copak na tom záleží? Proč oni? Proč oni dva? Před válkou se považoval za obrovského vlastence, ale potom, co skopčáci napadli jeho vlast, zjistil, že přednější je mu život. Vlastní život a život jeho nejbližších. Život drahé Marie. Jistě, uším zarytých patriotů to zní příšerně, on se ale ocitl v bezprostředním nebezpečí, které se bohužel netýkalo jen jeho. Zvěsti o koncentračních táborech dorazily už i 25
sem. Vši, cholera, svrab, hlad a nelidské zacházení. Naskočila mu husí kůže. Filozofové hledají smysl života bůh ví jak dlouho a já už ten svůj konečně našel. Smrt. Možná člověk v bezprostředním ohrožení života jeho smysl najít nemůže. Je mi 20. Mám s bídou dodělanou školu a teď mě oddělá nějakej Němec v nějakým podělaným koncentráku. Skvělé vyhlídky. A jak k tomu přijde moje milovaná Marie? Zatímco takhle uvažoval, došel až domů. Mezitím Marie uléhala do postele. Zelené oči měla napuchlé od dlouhého pláče. Jak dlouho vydrží být tak silná? Jak dlouho ještě? Dělat, že je všechno v pořádku? Dělat, že žádný Hitler, ani Německo není? Ignorovat deportace milovaných lidí? Musela. Musela kvůli Ernestovi. I kdyby jen kvůli němu, nesměla zahodit ani tu poslední naději. Jsme v dvacátém století, tohle se tady přece dlouho dít nemůže. Někdo to jistě včas zarazí. Usmála se na jeho fotku a se slovy : „My to zvládneme, drahý,“ usnula s poněkud naivním úsměvem na rtech. Bylo to ráno jako každé jiné. Tedy od německé okupace už rána nebyla taková jako předtím. Vstal, protáhl se a už ze stereotypu zapnul radio. Z reproduktoru se ozval zvučný führerův hlas. Odplivl si do umyvadla a velice znechuceně radio vypnul. Když vešel do kuchyně ani nepotřeboval nic říkat. První, co uviděl kromě levného komisárku s máslem na stole, byla hystericky plačící matka. Hlasitě si povzdechl. Hned, jak spatřila syna, vrhla se mu s pláčem do náruče. „To ne, nemůžou.“ „Já vím,matko.“ „Utečeš, já..já tě nepustím. Nenechám si vzít svého jediného syna. To nemůžou!!“ Další hysterický záchvat pláče. Pak najednou ztichla a bezmocně se na syna podívala: „Já tě prostě nepustím. Ať se ty skopčácký kur*y postaví na hlavu. Erneste, nemůžou. Řekni, že nemůžou? Jsi přece můj syn, můj jediný syn! “ Nevěděl, co říct. Na tuhle chvíli už se připravoval dlouhou dobu. Při těch představách si myslel, že bude brečet, že se zhroutí a nebude se moc ovládat, ale reakce byla klidná. Necítil nic neobvyklého. Vlastně se mu chtělo smát. Se svým židovským údělem se smířil. Předvolání do sběrného tábora dostala většina jeho kamarádů. Tušil že to nebude dlouho trvat, no a tady to měl. Cár papíru, kde bylo ledabyle a bez emocí napsáno jeho jméno,datum narození a datum odjezdu. Hladil matku po prošedivělých vlasech. Neměl sílu cokoliv říct. Co by ji uklidnilo? Jeho osud mu byl předurčen a vyhnout se mu nebylo možné. „Musím to jít oznámit Marušce.“ „Ach Maruška,“ zaskučela matka a sesunula se v novém záchvatu pláče na židli. Sundal z věšáku bundu a najednou pocítil nutkavou potřebu být s Marií. Cestou k ní nepřemýšlel. Neplánoval si, co jí řekne. Rozrazil dveře. Zrovna vařila čaj. Stačil jeden jediný pohled. „Ach ne,to ne. Už to přišlo?“ Třásl se ji hlas, i když chtěla být silná. „Pojď ke mně!“ řekl a otevřel náruč. Ač sám nechtěl, po tváři mu začaly nejprve jednotlivě, poté v celých proudech, stékat slzy. „Marie? Marie poslouchej mě!“ zoufale s ní zatřásl. Marie ho ale neposlouchala. Upadla do stavu naprosté apatie. Kam zmizely ty slastné časy? Časy, kdy o okupaci,Němcích a koncentrácích nepadlo ani slovo? Ty doby, kdy byli oba šťastní. 26
„Erneste? Já jsem chtěla být silná.“ „Jsi nejsilnější dívka kterou znám a nedovedu popsat slovy, jak moc jsem rád, že tě mám. „Nemůžou mi tě vzít!“ „Maruško poslouchej mě, i když se ta doba, co jsme spolu, může někomu zdát krátká, pro mě to bylo nejdelší a nejkrásnější období v mém životě, a kdyby nebylo téhle špíny, jednalo by se o období které by zřejmě nikdy neskončilo. Nikdy a s nikým jsem nezažil, to co s tebou.“ Mlčela. Co taky čekal? Přišel jí oznámit, že zítra odjíždí do sběrného tábora, odkud se třeba už nikdy nevrátí. Políbila ho. Ráda by řekla něco trefného, povzbuzujícího a utěšujícího a zároveň něco silného. Něco, co by mu dokázalo, že o nic nejde, že jede jen na nějaký nepovedený pobyt, ze kterého se vrátí unavený nebo možná nemocný, ale ze kterého se VRÁTÍ! Nemohla. Nevěřila už ničemu. Mlčky se odvrátila a z police vytáhla láhev koňaku. „Těchto pár hodin, co nám zbývá, musí být výjimečných.“ Smířeně pokývl hlavou. „Miluju tě!“ „Já tebe taky.“ Doba jim úřady určená uběhla jako voda. Loučili se dlouho a vášnivě. Nechtěli si to připustit, ale každý tam někde v nitru věděl, že se možná vidí naposledy. Vlak už stál na nástupišti. Doprovodit ho šly obě věrné ženy. Až teď mu došlo, jak moc mu to rve srdce. Na nástupišti už s věcmi stálo několik známých tváří. Rozloučil se nejprve s matkou a pak bylo na řadě to bolestnější. „Budu ti psát a každý den na tebe čekat.“ „Dám ti vědět hned jak dojedu na místo. Ach, Marie.“ Poslední dlouhý polibek. Zase plakala, ale to bylo pochopitelné. Nastoupil do vlaku. Jedinou útěchou mu byl fakt, že on je Žid, kdežto milovaná Maruška jen položidovka, což ji snad v příštích dnech uchrání od všeho zlého. Ve vagóně bez oken, kde to páchlo močí, se tísnil nehezký počet lidí. Vmáčkl se mezi starce známého od vidění a snažil se usnout. Nechtěl přemýšlet, nechtěl nic. Stesk. Tak mocný nával stesku nečekal, a to byli na cestě slabou hodinu. Nevěděli kam ani jak dlouho pojedou. Cesta nikam. Mezitím se Marie vrátila domů. Podívala se do zrcadla. Zvláštní, jak člověk může během jednoho dne zestárnout. Co jen teď se mnou bude? Bez Ernesta jsem nic. Nemám nikoho jiného. Na stole byla položená nedopitá láhev koňaku. Do očí ji vyhrkly slzy, chvíli váhala, ale pak se zplna napila. Ulevilo se jí. „Los! Los!“ ozvalo se venku z nástupiště. Trhl sebou. Usnul. Jak dlouho asi jeli? Netušil. Obrovská masa lidí se dala do pohybu. Jeden po druhém vyskakovali z vlaku, kde je Němci hnali na připravenou plochu. „Reihen sich!“ řvali němečtí esesáci. Do některých dokonce kopali. „Pche, nadřazenej národ. Pakáž to je! V tu chvíli se dostal před jednoho esesmana. „Vorname und Name! “ „Ernest Katzynsky“. „Rechts,“ a ukázal ledabyle rukou na skupinku nervózně postávajících Poláků. Přidal se k nim. Jak se ukázalo, esesák mu tímto gestem zachránil život. Ale na jak dlouho? 27
Dny plynuly. Od Ernesta nedostala žádnou zprávu. Snažila se být silná. Pokud to jen trochu šlo, trávila téměř veškerý volný čas s Ernestovou matkou. Nechala se najmout v malém lazaretu, jen aby nemusela myslet na hrozný osud svého milého. Zprávy nezněly vůbec dobře. Padaly fráze jako: konečné řešení židovské otázky a nebo vyhlazovací tábory. Snažila se být nad věcí. Brala to jen jako drby. Většina jeho přátel zmizela neznámo kam. Skopčáci říkali, že jedou do lepšího tábora. Dostal práci jako zámečník. Bylo to výhodné, o trochu větší příděl a především práce pod střechou. Neustále myslel na Marii. Jak rád by ji napsal, ale to bylo nereálné. Žádný kontakt se světem. Naprostá potupa a izolace. Po několika týdnech pomalu přišel na to, jak to v táboře chodí. Na popravy a podobné věci si zvykl. Zní to ohavně, ale naučil se s lidmi nesoucítit. Na soucit se tady nehrálo. Musel sobecky myslet na sebe, což nebyl problém. Vytrhla si další šedý vlas. Už tomu bude skoro rok, co jí Ernesta odvlekli. Ani jedna jediná zpráva o tom, zda je nebo není naživu. Začala upadat do depresí. Jako by toho nebylo málo, zdraví Ernestovy matky se zhoršovalo den ode dne. Skončilo to skromným pohřbem. Zůstala úplně sama. O plynových komorách se dozvěděl čistě náhodně. Vyměňoval zámek v jedné esesácké kanceláři, když zaslechl dva německé poslíčky, jak si o tom vypraví. Tak to byl konec. Žádné lepší tábory, smrt. Po několika dnech od téhle události zapomněl na své sobectví a dal svůj příděl jednomu sovětskému zajatci. Poláci na tom tady byli příšerně, ale s Rusy se to nedalo srovnávat. Naneštěstí byl u tohoto skutku chycen. Každý druhý by byl na místě popraven, on se však dostal do jakéhosi Sonderkommanda. Nevěděl v čem ta práce spočívá. Už dál nemohla. Dny se vlekly. Nemohla jíst ani cokoliv jiného. Jediné, co mohla, bylo myslet na Ernesta a to ji ničilo. Nevěřila že by mohl žít. Proklínala se za to. S každým dnem, umírala naděje čím dál víc. Zdá se to jako věčnost, co ho odvlekli. Když přišlo její předvolání, nebrečela. Naopak, brala to jako vysvobození. Neměla tady nikoho komu by chyběla. Smířena se svým osudem čekala až přijde její den. Čekal všechno možné, ale připravovat nebohé lidi na smrt opravdu ne. Jeho práce spočívala v stříhaní vlasů budoucích obětí a nebo v jejich vysvlékání před vstupem do plynových komor. Měli zakázáno s nimi mluvit pod trestem smrti. Ti lidé absolutně netušili, že pochodují jako stádo ovcí na smrt. Tahle práce ho neskutečně ubíjela. Dneska je to už třetí transport. Už naprosto apaticky stříhal ženám i dětem dlouhé vlasy. Už ani neměl tendenci připravit je na jejich budoucí osud. Neměl sílu. „Erneste?“ Kdo tady znal jeho jméno? Jedna z dívek v řadě byla MARIE! Prodrala se vpřed a vpadli si do náruče. To se ovšem esesákovi nelíbilo. Přiskočil a odehnal je od sebe. Ernest na něj promluvil něco německy. „Sie haben zwei Minuten.“ Znělo to v tom humbuku tak lidsky. Položil si pro sebe otázku jestli dvě minuty něco spraví. Takové privilegium, jaké má teď on, o tom se tady nikomu nezdá. Ale co má dělat? Má jí snad říct, že jde právě na smrt? Že zrovna v tenhle okamžik skončí její krátký život? Nebo má mlčet? „Marie, ani nevíš jak si mi chyběla. Nebyl den kdy bych na tebe usilovně nemyslel. Já, já..žiju jen díky tobě! “ „Chyběl jsi mi, už tě nikdy neopustím.“ 28
Polil ho studený pot. Copak je možné aby ji po tak krátké chvíli zase ztratil? Přepadnou esesáka bylo nereálné. Utéct? Nemožné. Rozhodl se pronést nejtěžší větu svého života : „Marie, teď půjdeš do sprch. A poté na tebe počkám a budeme už jen spolu.“ Tekly mu slzy z očí. „Ale drahoušku, pročpak pláčeš? No není to osud? Potkat se na tak nelidském místě?“ „Nepochybně, Maruško.“ „Miluju tě a navždy budu, teď už musíš jít.“ Políbil ji. Srdečně se na něj usmála a postavila se zpátky do fronty. Dveře od komory se zavřely. Tak a teď je konec. Co to jen udělal? Jak jen mohl? Nemá smysl dál žít. Bez jediné osoby, kterou kdy miloval. Bylo po všem. Mrtvoly byly vyneseny ven. Její tělo už nezahlédl. Vyšel ven, ledabyle si protřel uslzené oči a zadíval se na zamračené nebe. Z neznámého důvodu si vzpomněl na malou útulnou čajovnu, kde se setkali poprvé. „Neboj Maruško, dlouho tě tam samotnou nenechám a pak už budeme navždy spolu. Navždy! “
Malcolm Dominik Synek, 18 let, 2. kategorie Malcolm byl obyčejný muž, jakých vídáme na ulici každý den tucty. Měl krásnou ženu a tři děti, byl to slušný a vzdělaný člověk. Se svým životem byl nadmíru spokojený a toužil už jen po klidném stáří. V době našeho příběhu se Malcolm živil jako velkoprodejce čajů. Jeho firma, kterou za léta pracně vybudoval, dovážela z Asie velké množství nejrůznějších druhů čaje. Dále je rozvážela svým klientům, kteří s nimi plnili regály vlastních obchodních domů. Firma vždy dobře prosperovala. Čaj pije téměř každý člověk, takže o zákazníky neměla nouzi. Jenže to se změnilo s nástupem konkurence, která dokázala dovážet zboží o něco málo levněji. Kdo by taky platil víc za stejné služby?! V době celosvětové krize se Malcolmovi už nemohlo stát nic horšího. Většina dávných klientů přešla ke konkurenci a jen málo jich zůstalo u osvědčené firmy. Bylo na čase zahájit vyjednávání s novými obchodními řetězci a získat nová obchodní spojení. Jenže tuhle práci dělal Malcolm naposledy před třiceti lety, kdy svoji práci začínal. Měl proto obavy před každou schůzkou. Strach z krachu celé jeho společnosti se stupňoval po každé schůzi, jejíž výsledek byl příznivý pro konkurenční firmu. Malcolm si stále více uvědomoval, že pro záchranu živobytí je třeba udělat mnohem víc, než na co stačí všichni jeho zaměstnanci. Jenže nevěděl, co by to mělo být. Zkrátka čekal na nějaký zázrak, jenomže ten se ne a ne objevit. Celá situace došla tak daleko, že Malcolm musel propustit část zaměstnanců, aby měl na výplaty. V této době se v obchodních kruzích začalo proslýchat o novém restauračním řetězci ze zámoří, který měl prý hledat nové zákazníky právě v naší zemi. Jednalo se o bezalkoholové a nekuřácké restaurace, kde by se podávaly pouze přírodní pokrmy. Mezi takové patří i čaje. Když se o nové příležitosti dozvěděl Malcolm, ihned si vše prověřil a sjednal si obchodní schůzku s hlavním dodavatelem do těchto zařízení. Domluvili se na setkání u oběda, venku totiž sněžilo a navíc Malcolm tvrdil, že nejlepší smlouvy se uzavírají u prostřeného stolu. Na dohodnuté místo přijel o čtvrt hodiny dříve a všechny materiály k prezentaci čajů si prošel 29
ještě jednou. Doufal, že tohle by mohla být ona příležitost, která by jeho firmu znovu postavila na nohy. Když nadešel čas schůzky, nervózně se díval ke dveřím, ale dlouhou dobu nezpozoroval nikoho, kdo by odpovídal jeho představě o solidním obchodníkovi. V tom k němu přisedl starší muž s plnovousem oblečený do něčeho, co připomínalo župan. Představil se jako zástupce společnosti a začal se Malcolma vyptávat. Ten byl nejprve řádně překvapen, ale muže poznal podle hlasu z telefonu, takže mohl začít se svojí prezentací. Zrovna když byl v nejlepším, přerušil jej muž otázkou, jaké vlastně jsou nabízené čaje. Malcolm znal dobře připravenou odpověď. Vychrlil ze sebe množství slov se zářivým úsměvem. „Ano, to vše jsem si již přečetl ve vašem letáku, ale prozraďte mi, jak Vám chutná a co právě Vám dává?“ zeptal se muž. Na tuhle otázku Malcolm neuměl odpovědět. Sám totiž vlastní čaje už dlouhou dobu neochutnal a dávno zapomněl, jak chutnají. „Musím říct,“ vykoktal nakonec, „že tento čaj je pro mě vždycky vzpruhou do nového dne.“ Malcolm dokončil pak svoji prezentaci, ale dobře věděl, že nového zákazníka nezíská. Vyčítal si, že kvůli své chybě teď bude muset propustit všechny zbývající zaměstnance a sám přijde o práci. Vousatý muž nakonec zdvořile podotknul, že dá vědět o svém rozhodnutí do několika dnů. Zdrcený Malcolm se vrátil do práce, kde pomalu začal sepisovat výpovědi z důvodu bankrotu. Poprosil svoji sekretářku, aby mu uvařila čaj, který dováží. Chtěl tak napravit svoji chybu, i když věděl, že už je to zbytečné. Sekretářka mu za chvíli donesla horký čaj s citronem. „Šálek Vašeho čaje.“ oznámila, když s úsměvem vstupovala do kanceláře. „Děkuji.“ opáčil slušně Malcolm. Zapnul počítač a přisunul si hrneček blíže. Ochutnal čaj a zdál se mu více než hrozný. Sám pro sebe si řekl, že je lépe, když tak ohavný čaj neochutná už nikdo další. Malcolm byl opravdu na dně. Nevěděl kudy dál a cítil se mizerně. O pár dní později byl ale Malcolm uprostřed svojí práce vyrušen hlasem sekretářky, který se k němu nesl až z chodby: „Pane řediteli, ono to prasklo. Celé to byl podvod. Oni si z nás vystřelili a teď za to půjdou ke dnu.“ „Cože? Ani trošku vám nerozumím. O čem to mluvíte?“ zeptal se Malcolm. Od svojí oddané sekretářky se pak dověděl, že onen muž v županu byl nastrčený podvodník a že zpráva o nových restauracích byla podvrh. Celou akci zorganizovala konkurence, aby získala všechna tajemství Malcolmovi firmy. Díky tomu, že jim prozradil, co věděl, konkurenční firma nakoupila stejný čaj jako Malcolm a topí se teď v dluzích, protože nemá, komu by jej prodala. Malcolm nelenil ani chvíli, nasedl na první letadlo do Indie, kde si získal nového dodavatele kvalitního čaje. Sám vyzkoušel mnoho různých příchutí, než vybral ty pravé. Rozhodoval se podle vlastní chuti a věděl, že tentokrát už se nesplete. Firma se odrazila ode dna takovou rychlostí, že smetla veškerou konkurenci v Evropě a Malcolm ohromně zbohatl. Nikdy už ale nedopustil, aby prodával zajíce v pytli. Dokonce zřídil ve své firmě speciální oddělení pro testování kvality a chuti čaje. Malcolm si uvědomil, že krása čaje nespočívá v jeho reklamě ani v názvu, ale že je ukryta v čajových lístcích a stejně jako pravá tvář člověka bývá odhalena teprve tehdy, když ji člověk prověří na vlastní kůži.
30
Šálek mého čaje Kateřina Tenorová, 17 let, 2. kategorie Lidé jsou různí. Mají odlišný vzhled, povahu, styl života, potřeby, přání a touhy. Stejně tak hodnoty, které utvářejí jejich život a ovlivňují, zda jsou šťastni, nebo naopak. Každý z nás je originál a nachází seberealizaci i uspokojení někde jinde, s někým jiným a u něčeho jiného. A to je ten šálek čaje, který každý člověk má a který má pro něho obrovský význam. Je to věc oblíbená, vyhledávaná, potěšující a občas i trochu magická. Samozřejmě, že můj šálek čaje může být i English breakfast tea nebo Darjeeling tea uvařený v konvičce a vypitý při dobré pohodě, ale tohle je materiální šálek čaje. Ten duchovní a požitkový je pouze můj vnitřní pocit uspokojení, štěstí nebo snad pomíjivý stav v mém nitru, který tak ráda zažívám a mám snad i dojem, že jsem opravdu šťastná, spokojená a vnitřně obohacená. Mé hodnoty se nijak významně neliší od hodnot obyčejných lidí z mého okolí. Za nejdůležitější považuji zdraví, protože bez něj by nic jiného nebylo. Dále je to samozřejmě štěstí, které se rádo lidem oklikou vyhýbá, pohoda, klid, radost a zejména rodina a přátelství. Bez rodiny a pravých přátel by nebyl šťastný snad nikdo, bez nich to prostě nejde. Těchto pár slov na papíře působí možná dost směšně, ale role blízkých lidí v životě člověka je podle mne snad nejdůležitější ze všeho. Je to základ pro život. Je smutné přiznat si, že ne všichni lidé mají něco, co já považuji za základ. O to více je potřeba si toho základu vážit. Další faktor, který ovlivňuje můj život, je určitě druh zájmu, záliba, koníček či spolek, kde trávím volný čas, kde se bavím a odreagovávám od každodenní zátěže. Já sama nacházím odpočinek ve fotbale, v posezení s přáteli, na akcích, kde se všichni pobavíme, ráda čtu, ale to, co nejpodstatněji ovlivnilo moje bytí a stále ho ovlivňuje, je cestování. To do svých koníčků uvádí snad většina lidí, možná jen z nějaké popularity či touhy působit zajímavě a nekonvenčně, ale popravdě - kdo z nich v cestování shledává něco hlubšího? Netvrdím, že pouze já, ale právě toto je můj šálek čaje a první věc, která se mi pod tímto pojmem vybaví. Ano, šálek čaje Katky Tenorové je prozrazen, ale stačí to? Nestačí, a proto bych ráda objasnila, proč a co pro mě poznávání cizích krajů, zvyků a zejména lidí znamená. Mým hlavním cílem je vysvětlit, jak mě cestování ovlivňuje v dobách, které trávím doma, někdy v radosti, někdy v pochmurné náladě. Nechci zde ale vypovědět, kolik zemí jsem navštívila a jak se mi tam líbilo. K cestování jsem se dostala jako slepý k houslím, a to doslova. Můj táta, sám cestovatel teoretik, avšak nadšený milovník všech zemí, vzal svou malou, asi šestiletou dcerku na poznávací zájezd do Rakouských Alp. Jednoho léta to byly Alpy, dalšího roku už jiná země, a tenhle proces se opakoval asi pět let. Kromě toho jsem byla s babičkou u moře nebo na táborech či na společné dovolené s rodiči. Později se situace změnila, začali jsme jezdit i s mým strýcem. Takto jsme byli čtyři roky po sobě na různých místech Evropy. Jeli jsme autem, sami sobě pánem, koupili si, co chtěli, zastavili si, kde chtěli, a to se nám všem velmi líbilo. Později jsem jela s tátou na zájezd jiné dimenze - do jiné kultury, což mi otevřelo další obzor. Letos vše vyvrcholilo poznávacím zájezdem, který mi zprostředkoval snad nejlepších čtrnáct dní mého života. Mezitím jsem mnohokrát cestovala za fotbalem, který máme celá rodina rádi. Teď se však musím smát, mohl tenkrát táta vědět, jak mi tři dny v Alpách ovlivní
31
život?? Nejspíš ne, ale stejně jsem mu a strýci tolik vděčná za všechny ty cesty, skvělé chvíle a okamžiky. A to je právě to, co tolik miluji, uznávám a považuji za můj šálek, za něco, co je prostě jen moje a nikdo mi to už nikdy neukradne. Ráda vzpomínám na různé zážitky, vtipné příhody, prekérní až smutné situace, které nakonec dobře dopadnou. Zážitky jsou to, na co člověk bude vzpomínat až do smrti. Koupím-li si drahou mikinu, budu mít drahou mikinu a to je pouze materiální věc. Koupím–li si zájezd, pojedu někam jinam, poznám nové lidi, světově známé památky či snad zažiji něco nevšedního, budu vzpomínat na to, ať hezké nebo špatné. Na to špatné se časem stejně podívám s nadsázkou a nějakému trapasu se s chutí pousměji. Budu z toho žít a často si na to vzpomenu. Moje vzpomínky jsou něco absolutně úžasného, nepopsatelného. Ten okamžik je prchlivý, neuvěřitelně krátký, ale tak nádherný. Často mne natolik dostává, že mi ovlivňuje myšlení snad na celý den. Musím se přiznat, že není dne, kdy bych nepomyslela na nějaké místo, nějakou příhodu nebo něco podobného. Když je mi nejhůř, myslím na krásná místa a pohodu, která z toho všeho sálala, prohlížím si fotky, je mi lépe. To je i můj zaručený recept na úzkost. Občas je mi po nějakém místě tak smutno, že ve mně spíš naopak vyvolává skepsi. Sama sebe považuji dost často za osobu létající v oblacích, protože například ve škole jsem schopná sledovat tabuli a zároveň být na bílé pláži u azurově modrého moře někde na tropickém ostrově vysněném v mé mysli. Anebo čerpám z míst již navštívených, takže taková zátoka někde na Sicílii mou mysl často dostává do pokojného stavu. Co mě ale totálně dostává, je ovlivnění reálnými zážitky. Občas si myslím, že jsem blázen, ale stane se mi někdy následující věc. Vykonávám jakoukoli věc denního stereotypu od vynášení odpadků, pití ranní kávy nebo cesty vlakem, a náhle se mi v mysli a těle zjeví stejný pocit, který jsem už jednou měla na určitém místě někde jinde a zároveň se mi to místo vybaví kompletně s jeho atmosférou. Tak se mi přihodí, že jdu například v Doubravici kolem potoka a najednou ucítím určitou vůni a zavětřím pach smogu v Dillí. Nevím, co má zápach z doubravické drůbežárny společný s tímto exotickým městem, ale je to fakt. Docela směšný fakt. Nebo ráno popíjím kávu a zničehonic mám pocit, jako bych byla ve vesnici Guimillau, kde jsem s tátou pila to nejlepší cappuccino, jaké jsem kdy měla. A tak jsem jednou tam, podruhé zase tam a jindy úplně někde jinde. Občas dost mimo. Moje stavy jsou samozřejmě spojené s danou vzpomínkou na ono místo, ale považuji to občas za paranormální, že mi naskakují v hlavě místa, na která si moc nevzpomínám nebo o nich nemluvím. Jev popsaný výše mi občas ztěžuje, ale i usnadňuje život. Když se mi nechce žít přítomností, uteču si tam a tam a někdy i záměrně. Je to strašně super mít se kam vracet, byť jen v mysli. I když nejsem dokonalá, dělám chyby, nepůsobím vždy dobro a jsem někdy zvláštní, i přesto si připadám nějak vnitřně bohatá, a to jen díky těm všem vzpomínkách a zážitkům, které umocňuje i to, že jsou zažity s mými milovanými osobami. A to je ten můj šálek čaje. Celá tato práce je podivná. Plná myšlenek jdoucích přes sebe. Vyprávění nebo úvaha? Zamyšlení nebo objasnění mé osoby? Myslím si, že je to vlastně jedno. Můj šálek čaje je o mně a je pouze můj. Je to můj pocit, můj životní návod a pomocník pro neobvyklé chvíle. Touto prací jsem svůj čaj nalila do šálku i ostatním, ať mají možnost pochopit část mé osoby. 32
Kdo chce, nechť ochutná, kdo nechce ať ho klidně vylije, ale já si budu vařit čaj pořád stejný bez ohledu na chutě ostatních.
Šálek mého čaje Kateřina Veselá, 18 let, 2. kategorie Doma v pokoji mám prosklenou skříň. Je v ní výstavka hrnečků, které jsem od někoho dostala a které pro mě mají určitou citovou hodnotu. Nemohu říct, který z nich je můj nejoblíbenější, to by nebylo vhodné a férové vůči těm ostatním. Vím však, že všech šest je nejen darem, ale zároveň i jakýmsi symbolem. První z nich je bílý hrneček s ovečkou. Je na něm napsán text určený jen pro mě, jakožto pro přítelkyni vztahem povinnou. Dostala jsem jej od přítele ke svátku, abych na něj co nejvíce často myslela, aby mi jej připomínal, když spolu momentálně nejsme. Zatím však svůj prvotní účel nesplnil, stojí pořád na výstavce a čaje se ještě nedotkl. Pro mě je to symbol lásky, která je pro můj život velice důležitá, bez které nikdo z nás být nemůže. Když se o tento hrneček člověk stará a pečlivě jej umývá, dává pozor aby nespadl, pak může vydržet věčně. A přesně stejně je to i ve vztahu. Kdybychom se o něj nezajímali, za chvíli by se rozpadl na několik střepů. Tohle je první šálek mého čaje - láska. Druhý hrneček je celý červený, místy jsou bílé vánoční stromečky a hvězdičky. Jak už malba napovídá, dostala jsem jej na Vánoce. Je pro mě významný tím, že jsem jej obdržela od své dlouholeté kamarádky. Známe se už od školky, člověk by řekl, že po takové době jsou na sebe lidé alergičtí, opak je ale pravdou. Naše přátelství je pevné, i když se vyskytly určité pasáže, kdy jsme si zrovna neporozuměly. Ale velikost hrnečku dává velikost i našemu přátelství. Proto je to moje symbolika přátelství, které je důležité. Láska někdy odejde, ale přátelé zůstávají napořád. Třetím v pořadí je takový malinký zelený hrneček. Na to, že zelenou barvu přímo nesnáším, mě tento překvapil, hned mi padl do oka. Zeleného prcka jsem dostala také minulý rok, to když jsme měli taneční. Měl to být dárek na závěrečný ples, který jsem si vytančila od spolužáka. Na celé taneční si vzpomínám hlavně kvůli tomuto, protože vedoucí kurzu tehdy radila klukům, co mají dát holkám: ,,Dejte jim něco, čím na vás budou vzpomínat, třeba takový hrneček, něco originálního“. Jenže co se nestalo. Na ples dorazili kluci spolu s celou armádou hrnečků. Přišlo mi to strašně vtipné, protože skoro každá dívka měla nějaký hrneček a vypadalo to, jako bychom byli na výprodeji jarmarku. Klukům se asi nechtělo nic moc vymýšlet, a tak se chytli první nápovědy. Na druhou stranu, hrneček je ale dárek, který bude plnit své poslání i za několik let. Zmiňuji jej ale proto, že jsem jej dostala spolužáka, jehož osoba je pro mě synonymum lenosti. Ten než aby něco jednou v životě udělal sám, raději neudělá nic. Jenže i to u něj má své výhody. Ostatní mu většinou pomohou, protože je to přeci jen jejich kamarád. Proto, když se podívám na tento hrneček, vzpomenu si na vychytralou lenost, kterou sama také někdy praktikuji, například doma. Ono je také důležité občas si od věcí odpočinout a nechat je volně plynout. Všechno se nějak vyvine. Proto ve svém životě volím i takové ,,time outy“, kdy si potřebuji od všeho oddechnout a nabrat nové síly. 33
Čtvrtý hrneček je střední velikosti, výrazné žluté barvy. Dostala jsem ho, stejně jako zelený, na závěrečném plese v tanečních. Na žlutém podkladu se krásně vyjímá bílá květina. Daroval mi ho další spolužák a já úplně koukala, že zrovna on, se kterým jsem ani příliš netančila. Dary se však vždy jen přijímají, nehledě na okolnosti. Úsměvné mi přišlo samotné předávání, ke kterému došlo přímo na tanečním parketu. Nějak jsme se asi nepochopili, a tak můj tanečník zvedl taštičku s hrnečkem, že mi jej předá. Jenže co se nestalo - dostala jsem tím hrnkem pořádně do hlavy. Alespoň jsem teď měla pádný důvod mít tento dárek jako bolestné. To je tak, když dva chtějí dělat totéž, není to totéž. Pokud bych k hrnečku měla připsat popisku, zřejmě bych k němu přiřadila slovo hudba. Hudbu jsem poslouchala už odmala, v koupelně si zpívala se sprchou u pusy, hrála jsem na flétnu a chodila do sboru. Je to dobrý vynález, který dokáže zahnat chmury lépe, než ta nejlepší čokoláda. V mém životě hraje hudba čtvrtou důležitou roli. Pátý z mých šálků je červený s černými puntíky, docela objemný a na první pohled možná obyčejný. A odkud pochází? Kdo by to byl řekl, že ze závěrečného plesu odejdu, jako bych vyplenila hrnčířský krámek?! Tenhle jsem dostala od tanečních mistrů Míšenských za roli Paní kultury. Byla to jejich forma poděkování za organizaci ze strany studentů. Když mi ho předávali, byla jsem docela překvapená, nečekala jsem to. Tihle dva lidé spolu tvoří dokonalý taneční a životní pár. Když nám předváděli tance, bylo to, jako byste se dostali na tu nejvyšší úroveň. Jedním slovem nádherné! Jejich kreace v našem podání sice nebyly až tak dech beroucí, určitě v nás ale tato dvojice zanechala stopu. Tanec mám velice ráda, chodím do street dance kroužku, abych se odreagovala. Tahle zkušenost byla ale úplně odlišná. Společenské tance, to je sice jiná parketa, ale tanec je to také. Americká tanečnice Ruth Saint Denis řekla: ,,Tanec je komunikace mezi tělem a duší. Vyjadřuje to, na co slova nestačí,“. S tím plně souhlasím. A proto můj pátý hrneček symbolizuje mnou oblíbený tanec. Poslední, v pořadí šestý hrneček, má veselé barvy. Hrají na něm prim žlutá, oranžová a červená. Daroval mi ho opět můj přítel, bylo to na minulé Vánoce. Je na něm kočička a nápis Just smile. Když se na tento hrneček podívám, nelze udělat opravdu nic jiného než se prostě smát. Jeho barvy působí na oko uklidňujícím dojmem, jsou to barvy léta. Když řeknete někomu, ať si vybaví léto, ozvou se reakce jako volno, slunce, akce s přáteli, dovolená, radost. Léto je zřejmě nejoblíbenějším ročním obdobím u každého z nás, o tom nemám pochyby. Pro studenty přináší bonus v podobě dvou měsíců prázdnin, během kterých nemusíte myslet na to, že zítra musíte odevzdat práci. Poslední hrneček je díky svým barvám symbolem mé pohody, kterou v životě potřebuji. Když je člověk v pohodě, věci mu jdou samy od ruky, daří se mu. Když se něco nepodaří a já to přijmu s úsměvem, snáze tenhle okamžik odezní. Je neděle večer, šest hodin, a já dokončuji tuto práci. Přitom jsem si uvařila čaj do mého hrnku pohody. Při pití jsem přemýšlela nad věcmi, které mě baví a jsou pro mě důležité. Tři slova – šálek mého čaje - nutí člověka představit si buď nádobku s tekutinou, nebo to, co má v životě rád. Mně se díky shodě náhod podařilo snad tyto dva významy spojit. Nejenže mám šest krásných hrnečků, ale zároveň jsou to i životní symboly, které u mě hrají prim.
34
Padouch nebo hrdina, má ho každá rodina. Adam Zavoral, 17 let, 2. kategorie Řeknete si zřejmě, že v dnešní době nemůže být nikterak obtížné najít si zábavu. A hle, je! Každý dospělý si jistě vzpomene na své mládí. Chodil s partou kamarádů ven, v zimě stavět sněhuláky, hrát koulovanou, bruslit nebo se klouzat, v létě pak honit kulatý nesmysl a házet děvčata do rybníka. Pomyslí si tedy samozřejmě, že díky rozvinutým možnostem dnešní moderní doby se jeho dítě určitě zabaví stejně snadno. A hle, nezabaví! Černou noční můrou se rodičům stává sama modernost dnešní doby. Děti raději než čerstvý vzduch nasávají podobně čerstvé informace kolující po sítích, jako je Facebook. Zeptejte se dítěte, proč nejde ven s kamarády stejně tak, jako i vy jste chodili. Ale odpověď bude, že kamarádi jsou přece na Facebooku, tak proč chodit ven. V létě je tam horko, v zimě zase zima. Marně se snažíte dítě zabavit jiným způsobem. A potěš pánbůh, když vypadne proud. Váš potomek tím v podstatě ztratí jeden nádherný den svého online života. Chodí od ničeho k ničemu, pokud se mezi těmito dvěma místy vůbec chodit dá, a může se unudit k smrti. Tento život ohrožující stav volá po změně! A to pokud možno po změně k lepšímu. Ovšem donuťte dítě jít ven. Nebo alespoň tímto směrem. Nepovede se! Ale proč by taky mělo. Vždyť fotbal si může zahrát na počítači. A vlastně ani neriskuje ošklivé zranění. Sněhuláka zvládnou šikovní jedinci poměrně realisticky ztvárnit také pomocí počítačových programů. A vlastně ani neriskují omrzliny nebo nachlazeni. Zatoužíte-li po nějaké té kráse čí zvláštnosti přírody, nebude vám dělat problém požádat strýčka Googla o drobnou výpomoc. Který blázen by se s funěním bizona sápal nahoru na hory, když může v teple svého domova procházet úchvatné záběry Himalájí. Pakliže se mu bude zdát chladno, několika krátkými tahy myši se dostane do slunného Španělska na krásnou písečnou pláž. Může samozřejmě zesílit topení, ale tomu chybí ten okouzlující vizuální efekt. Ale je snad toto ta správní cesta? Jedná se stále ještě o vývoj naší moderní doby nebo už je to úpadek člověka samotného? Technika jde dopředu, ale nejdeme my náhodou špatným směrem? Zdá se tak, že v dnešní době může každý z nás šálek svého čaje naplnit právě pomocí počítače. Ale má to tak být?
Kožicháči Lenka Dítětová, 16 let, 2. kategorie, zvláštní ocenění Měl jsem celkem slušně prosperující prodejnu čaje, jejíž interiér byl zařízen v elegantním stylu, který jsem odkoukal od konkurence v cizině. Čalouněné dřevěné židle a pohovky, na stolečcích lampa a váza s květinami. Na stěně se skvěla má usmívající se podobizna s geniálním sloganem, Vychutnejte si lahodný šálek mého čaje‘. Byl jsem hrdý na to, co jsem vlastníma rukama vybudoval, má práce pro mě byla vším. Takhle spokojeně jsem si žil, i když, pravda, poslední dobou už kšefty nebyly to, co bývaly.
35
Ten den jsem byl zrovna ve skladu, když tu slyším zvonek, ciliilink. Hned spěchám do krámu uvítat zákazníka. U dveří stojí zavalitá dáma s fialovou parukou v liščím kožichu a rozhlíží se kolem sebe. V jedné ruce má naditou šrajtofli a v druhé táhne hubeného pudla s růžovou mašlí a kloboučkem. Poskočilo mi srdce radostí a jal jsem se tento nesourodý pár náležitě uvítat. Opatrně, aby to zámožná dáma nezpozorovala, jsem sundal ceduli nad pultem, na které stálo mé životní heslo, Všem psům vstup přísně zakázán!‘. Ale pod vidinou slušného výdělku jsem byl ochoten mou nenávist ke všem štěkajícím bestiím pro jednou překonat. Však už jsem nějaký ten peníz notně potřeboval. „Ručku líbám, milostivá paní,“ spustil jsem medovým hláskem a pomohl paní sundat saténové rukavičky a kožich. Dáma se na mě přísně podívala a já získal neodbytný pocit, že mě považuje za mola, který by do jejího kožichu jen vyžral díru. S pohrdavým úšklebkem přehodila kožich přes židli a řka „Fifinečko, hlídej!“ pudla odvázala. Tomu se ale očividně nic hlídat nechtělo, a tak se ta bestie vesele rozběhla po obchodě, shazujíc přitom lampy a vázy ze stolečků. Šly na mě mrákoty, ale neměl jsem čas zaobírat se tím, neboť paní si zaujatě prohlížela mé zboží. „Jdu pro nějaký čaj,“ řekla zpěvavým hlasem. Ihned jsem se chopil příležitosti a začal milostivé vychvalovat svůj sortiment „Smím vám nabídnout čaj zelený, ovocný či černý? Také bílý máme, až z Indie. Velmi kvalitní. Chceme si čichnout, milostivá?“ Paní bez jediného slůvka ukázala masitým prstem na polici s ovocnými čaji. Sundal jsem je hned všechny dolů, div jsem pod jejich tíhou neupadl. Taky jsem jí dal přivonět, to se ví. Borůvkový, jahodový, meruňkový i takové s lákavými názvy jako Ovocný vánek nebo Šeherezádino tajemství. Ale ani jeden z toho pestrého výběru se milostivé jaksi nepozdával. Pokaždé jen pokrčila nosíkem, přimhouřila oči a mohutně zavrtěla hlavou, až se jí paruka otřásla. Dobře tedy, povídám si, zkusíme zelený. Až se mi brejličky zamlžily, když jsem před ni vyskládal všechny své zelené poklady. Chtěl jsem jí dát tedy zase čichnout, ona mě ale zarazila a povídá, že se jí nezdají dost zelené. Pravda, zaskočila mě tímto argumentem. Zkoušel jsem jí tedy vysvětlit, že jsou zelené tak akorát, že víc už ani zelenější být nemůžou, mně musí věřit, já jsem přeci odborník. Paní si ale jen pohrdavě odfrkla a zakroutila hlavou. Do třetice všeho dobrého, řekl jsem si a ukázal na své černé čaje. Dáma je všechny pečlivě zkoumala, i kukátko si na ně vytáhla, aby lépe viděla. Ale zase jen odvrátila zrak, že toto není černý čaj. Pravý černý čaj, poučuje mě, má být černý jako bota, jako tma v pytli nebo také jako uhel a že ,toto‘ (s výrazem naprostého znechucení ukázala na mé zboží) se správnému černému čaji nepodobá ani za mák. A co že to jsem za obchodníka, když neprodávám čaj černý jako bota. Měl jsem v plánu jí ještě ukázat své bílé čaje z Indie, ale tímto mi dala dokonalou ťafku. Zůstal jsem na ni hledět jako opařený a nedostávalo se mi slov. Jen jsem zakoktal něco jako „Ugm hogm,“ a sesunul se na židli, neboť mé rozklepané nohy mi vypověděly službu. Tím jsem v očích dámy klesl na bezvýznamnou nulu, se kterou už nemínila ztrácet svůj drahocenný čas. Fifinečka mezitím stihla z mého útulného obchůdku udělat kůlničku na dříví. Vázy shozené, pohovky a polštářky roztrhané, záclonky zničené a má podobizna na zemi, polita zapáchající žlutou tekutinou. Paní se slovy „Fifinečko, k noze,“ popadla psíka a odporoučela se pryč, až se za nimi zdvihl oblak peří z roztrhaných polštářků. 36
Z jejich návštěvy jsem se už nevzpamatoval. Zdemolovaný obchůdek jsem prodal a odstěhoval se. Za své celoživotní úspory jsem si koupil drahý kožich až po zem a pořídil si pudla. Koupil jsem mu i mašli a klobouček, navlas stejný, jako měla ona zámožná dáma. V tomto obleku a s pejskem v náručí nyní navštěvujeme všemožné prodejny čaje. Prodavač, jen co nás uvidí ve dveřích, se začne spokojeně usmívat a v duchu si sumíruje svůj královský výdělek. Já se elegantně usměji, vstoupím dovnitř a vypustím psa, ať se pořádně vydovádí. Prodavače umořím svými požadavky a pudlík mezitím zdemoluje prodejnu. Nebožák obvykle po naší návštěvě nadobro zavře svůj podnik a po nějaké době ho potkám na ulici v drahém kožichu a s pudlíkem v ruce. Prodavači čaje, těšte se! Však už je nás, kožicháčů, pěkná řádka! Čas od času mě ovšem chytnou a odvezou ve svěrací kazajce na psychiatrii. S doktorem jsme už staří známí. Vždy se na mě jen unaveně podívá a povzdychne si: „Tak už vás tu mám zase.“ Dá mi nějaké pilulky a pošle na samotku. Po těchto lécích o sobě týden nevím. Někdy mám ale i světlejší chvíli a v jedné takové jsem vám, mí drazí přátelé, stihl napsat i tento dopis. Teď už ale musím končit, neboť si jdu vypít lahodný šálek indického čaje. Aby mi totiž nevychladnul.
Jiří Mrázek, 17 let, 2. kategorie, zvláštní ocenění Táži se vás, ženichu, zda si berete zde přítomnou … Tak, a je to tady. Teď se musím rozhodnout, co říct. Ale musím se rozhodnout rychle, ať to nevypadá divně. Nemiluji ji – to je fakt a z toho musím vycházet, ale to ona neví a já jí nechci ublížit, i když – neublížím jí mnohem víc tím, že budu celý život něco předstírat? Jak by se asi tvářila, kdyby po mnoha letech zjistila, že celý její život byl jen iluzí? Nelze si vybrat dobrou variantu, jen tu méně špatnou, tu ohleduplnější… Asi jsem to neměl nechat zajít tak daleko, ale to už jsem prostě já – pořád něco odkládám, čekám, že to někdo vyřeší za mě, … jenže, tohle za mě nikdo nevyřeší. …budete jí oporou, … Všechno to začalo přesně před rokem, v den, kdy mělo paradoxně všechno skončit. Tou dobou jsem s ní chodil již více než rok a zjistil jsem, že našich společných zájmů moc není, přípustná témata ke konverzaci povážlivě ubývají a to, co jsem bral jako klad, se pod vlivem času mnohem víc blížilo k záporu. Rozhodnutí bylo jednoznačné – rozchod byl jediná možná varianta, protože jsem si nedokázal přestavit naši společnou budoucnost. Měl jsem na ni však i množství pozitivních, příjemných vzpomínek a nechtěl jsem jí nijak ublížit, a proto jsem se rozhodl udělat to co nejohleduplněji. Rozhodl jsem se tedy, že ji pozvu do její oblíbené čajovny, kde jsme se mimochodem také seznámili. Když si to teď procházím zpětně, nebylo to zrovna nejinteligentnější rozhodnutí, protože do té doby měla to místo spojené pouze s pozitivními zážitky a jí to místo takto málem zničil. …v dobrém i ve zlém, … Domluvili jsme se na sedmou hodinu večer, já jsem tam však seděl již půlhodinu předtím a připravoval se, jak jí to říct tak, abych se jí nedotknul a zároveň se vyvarovat všech možných klišé. I ona přišla o něco dříve, a tak jsem si na moment pomyslel, že třeba něco tuší. Tato představa se ale rozplynula, když jsem uviděl její rozzářenou tvář. Rozběhla se ke 37
mně, a padla mi kolem krku – odstrčil jsem ji se slovy, že mám rýmu a ještě na mě leze něco dalšího a nechci, aby to chytla. To samozřejmě nebyla pravda, ale v tu chvíli se mi to zdálo jako nejpřijatelnější řešení. Sedli jsme si a ona si objednala její nejoblíbenější čaj – rooibos. Já jsem zůstal u klasiky obyčejný citrónový, přišlo mi to vhodné po tom, co jsem jí řekl, že mám rýmu. Při konverzaci jsem pomalu načínal téma rozchodu, ale ona všechno úspěšně ignorovala a potom přinesli čaj. Zvedla hrnek – a pod hrnkem byl snubní prsten! Tuto chybu číšníkovi v životě neodpustím, protože nebýt jí, tak tu dnes nestojím, protože nebýt jí, tak tu dnes nestojím a neřeším takové dilema. Ona okamžitě zvedla prsten a začala vykřikovat: „Ano, ano, ano, vezmu,“ čehož si všiml muž od vedlejšího stolu a s hrůzou ve tváři pádil pro číšníka. Měl štěstí – ta, kterou chtěl požádat o ruku, ještě nedorazila a nebyla tak ochuzena o překvapení – já jsem však štěstí neměl. Jak já jí to proboha budu teď vysvětlovat? Zmohl jsem se jen na větu: „Ten není ode mě,“ když přispěchal číšník a začal se horečně omlouvat. „Takže ty si mě nechceš vzít?“ Chtěl jsem jí říct něco jako ‚Ne, spíš naopak,‘ ale podíval jsem se jí do očí a to byla obrovská chyba. V jejích očích bylo ohromné zklamání a já jsem v tu chvíli neměl sílu ji odmítnout. Snad ze soucitu jsem jí proto odpověděl: „Ale chci, jen jsem ti to chtěl říct až příští pátek, ještě nemám koupené prstýnky.“ V tu chvíli se veškeré naděje na rozchod toho večera rozplynuly a já jsem začal přemýšlet, jak zakamuflovat ten příští pátek. …ve zdraví i nemoci, … Nakonec jsem ho však nijak nekamufloval. Koupil jsem prstýnek a přišlo mi velice nevhodné rozejít se s ní na zásnubách, pořád jsem ale doufal, že mne odmítne. Ten týden předtím jsem se snažil chovat se co nejhůř, abych se jí zhnusil, ale ani to nepomohlo. Od té doby jsem se s ní snažil rozejít ještě několikrát. Vždy jsem to plánoval několik dnů i týdnů dopředu, ale pokaždé to na něčem vybouchlo – jednou jí umřel pes, tak jsem se s ní prostě nemohl rozejít, jindy byla po nemoci, měla svátek a podobně. A tak jsem se dostal až sem. …dokud vás smrt nerozdělí? Počkat? Není to náhodou znamení? Když se mi tolikrát nepodařilo se s ní rozejít, neznamená to snad, že se s ní nemám rozejít? Dobře, asi si ji vezmu. „Ano.“
38
Amira Smoudi, 17 let, 2. kategorie – zvláštní ocenění
39
