2011. Na férovku, pane ministře. Exkluzivní rozhovor s ministrem obrany Alexandrem Vondrou najdete na stránkách 2 až 5

11/2011

REPORT

Na férovku, pane ministře Exkluzivní rozhovor s ministrem obrany Alexandrem Vondrou najdete na stránkách 2 až 5.

Armádu prostě potřebujeme! V  hlavním sále Ministerstva obrany ČR se  ve  středu 2. listopadu 2011 uskutečnilo každoroční shromáždění velitelů. Zahájení se spolu s pracovníky ministerstva obrany, Generálního štábu, veliteli operačních stupňů i brigád a útvarů zúčastnil také prezident České republiky Václav Klaus, ministr obrany Alexandr Vondra, náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek a další hosté. Cílem velitelského shromáždění bylo především objasnit nejdůležitější priority a hlavní úkoly AČR v roce 2012 a způsob jejich plnění, projednat účast vojáků české armády v zahraničních operacích a hlavní úkoly v oblasti přípravy vojsk. Součástí programu bylo také představení dalších milníků, kterými se resort obrany bude ubírat. Už v  úvodu připomněl náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek, že by další radikální snižování armádního rozpočtu mohlo v  budoucnu výrazně ovlivnit nejen schopnosti a  závazky vůči vlasti, ale také deklarované ambice našich závazků ve prospěch Aliance a Evropské unie. „Již dnes se armáda vzhledem k přiděleným finančním prostředkům ocitla ve velmi složité situaci,“ zdůraznil generál Picek a  poukázal na  skutečnost, že  právě na  toto bude muset zareagovat i Bílá kniha o obraně, jejíž tvůrci nepočítali s tak radikálním omezením zdrojového rámce. Prezident republiky Václav Klaus jako vrchní velitel ozbrojených sil apeloval na přítomné pracovníky resortu, aby nepolevovali ve svém úsilí ve zdokonalování české armády a hledali cesty k řešení současného stavu, k  posílení jejího kreditu v  očích celé veřejnosti. Ve svém projevu mimo jiné uvedl: „Ministr obrany Vondra řekl minulý týden při  vojenské přísaze na  Hradčanském náměstí – silněji než to naši ministři obrany říkávali v minulosti, neboť většina z nich se s armádou v podstatě bohužel vůbec neidentifikovala – že armádu potřebujeme. Řada z vás tomu byla přítomna. To je výrok velmi netriviální, který v naší zemi nebýval a o to více není nyní zcela jednoznačně přijímán. Zejména na počátku 90. let postoje vlivné části naší politické scény s  tímto názorem nebyly v  souladu. „Václav Klaus současně uvedl: „Dovětek by ale měl znít ještě, že  musíme našim občanům i  zákonodárcům vysvětlit, proč armádu potřebujeme. Zdá se mi nedostatečné založit obhajobu potřeby armády na účinkování v  zahraničních misích. Tyto mise navíc při  proměnlivosti politiky a  mezinárodní situace dostatečným argumentem nejsou a  nemohou se  stát výlučným zdrojem legitimity armády v  očích veřejnosti. Nemyslím si ani to, že  můžeme být armádou chemické ochrany a  polních nemocnic. Není možné změnit armádu ani na  pomocný

záchranářský sbor například při  povodních. Tyto věci sice úlohou armády také jsou, ale pouze také. Hlavní rolí armády je podle ústavy chránit celistvost našeho státu,“ podtrhl prezident Václav Klaus v projevu a dodal: „Nechceme-li rezignovat na svůj stát a nechcemeli rezignovat na jeden ze základních atributů státu, pak armádu potřebujeme. Páni generálové a  důstojníci, potřebu armády pomůžete obhájit jen, když budete obhajovat existenci našeho státu.“ Ministr obrany Alexandr Vondra zdůraznil, že resort čeká skutečně nelehké období. Zmínil, že Bílá kniha jako analytický materiál v jednotlivých kapitolách ukazuje cesty pro ty, kterým záleží na tom, aby armáda fungovala a  aby byla v  případě potřeby připravena chránit občany a bránit tento stát. Hovořil také o hlavních úkolech, jež budou v nejbližší době realizovat ti, kteří byli v sále přítomni. Bolestivým bude zřejmě zeštíhlení resortu spojené s propouštěním vojáků a především občanských zaměstnanců. Ministr Vondra hovořil o tom, že v současné době žijeme v období nejistoty a vyjmenoval příklady destabilizace v Evropě i ve světě. „Česká republika není ostrůvkem, kterému by se  tyto problémy vyhnuly. Důsledkem je, že musíme čelit protichůdným požadavkům. Na  jednu stranu jsou ozbrojené síly jedním z  pilířů naší státnosti a  svrchovanosti a  my na  tuto roli, tento pilíř, nesmíme za  žádných okolností rezignovat. Na  druhou stranu si nemůžeme naplánovat zdroje, které jsou nad ekonomické možnosti státu a jeho přežití. Jak ukazuje historie, stát, který rezignuje na obranu, nepřežije. Armádu prostě potřebujeme, ale zároveň obrana, která je budována nad možnosti státu, mu nakonec uškodí,“ řekl ministr obrany. Nabádal, že musíme najít rovnováhu mezi těmito extrémními póly. Soustředit se  na  zachování a  rozvíjení primárních funkcí armády a zároveň respektovat požadavek na elementární stabilitu veřejných financí. Poté přiznal, že ví o tom, že vojáci dnes volají po stabilitě, kterou se on jako ministr snaží zajistit. „Vážím si každého, kdo je ochoten v  současnosti sloužit s  plným nasazením i přes problémy, kterým on a případně jeho nejbližší spolupracovníci čelí. Vážím si těch, kteří vědí, že služba v armádě je mnohem více než jen obyčejným zaměstnáním,“ uvedl Alexandr Vondra. Text: Miroslav Šindelář Foto: Marie Křížová Projevy prezidenta republiky Václava Klause, ministra obrany Alexandra Vondry a náčelníka Generálního štábu AČR armádního generála Vlastimila Picka jsou uveřejněny na www.army.cz.

editorial

obsah HOST Na férovku, pane ministře

2

Bez projektu nelze stavět

10

Napůl voják a napůl diplomat

36

Exkluzivní rozhovor s ministrem obrany Alexandrem Vondrou

Rozhovor s velitelem sil podpory brigádním generálem Jánem Gurníkem Generálmajor Antonín Pugzík je nejen přidělencem obrany ČR v Itálii, ale také deanem vojenského diplomatického sboru v Římě

operace KFOR 1999–2011 Přišel čas odejít…

6

Příslušníci úkolového uskupení Armády České republiky KFOR se loučili s obyvateli Kosova

výcvik Nová puška = nová očekávání

12

Není to jen o desítkách

20

Přežít v boji

34

Čtvrtý poradní a výcvikový tým se na nasazení v afghánském Wardaku připravuje již s novými útočnými puškami CZ 805 BREN A1 Vyškovské oddělení elektronického boje a průzkumu se snaží vytvořit jednotnou koncepci přípravy odstřelovačů

Vojáci a vojákyně bez zdravotnického vzdělání procházejí speciálním výcvikem zaměřeným na kvalifikované ošetření zraněného v bojových podmínkách

my a nato Bydhošť – budoucnost pro NATO

Premiérová návštěva A reportu ve stěžejní výcvikové instituci Severoatlantické aliance – Joint Force Training Centre

14

Vážení čtenáři, „na férovku“ se s vámi dnes chci podělit o několik postřehů či zážitků z  přípravy tohoto čísla časopisu A  report. Kde začít? Správně tušíte, že  u  rozhovoru s  ministrem obrany Alexandrem Vondrou, přesněji řečeno u  fotografií. Jsou pravé a  původní! Nejde o  žádnou montáž, koláž či počítačově vytvořený obraz, na  který jsme umně „domontovali“ ony červené boxerky. Ministr je férový chlap se smyslem pro humor a nadsázku. Ne že bych při nápadu vytvořit tyto fotografie neměl obavy, že budu prohlášen za příliš odvážného, ale nakonec jsem svou vizi vyslovil a čekal. Zkrátka zafungovalo ono známé „kdo si počká, ten se dočká“ a výsledek máte na další stránce. Nejen že ministr odložil sako a navlékl si boxerky, ale jak můžete číst v úvodu rozhovoru také přiznal, že v mládí byly situace, kdy to bylo „na férovku“. Tak a teď urychleně k dalším postřehům, které provázely „jedenáctku“. Především vás všechny chci ujistit, že opomeneme-li v nějakém článku uvést tu či onu jednotku, která se účastnila té či oné akce či cvičení, není to ze strany redakce a kolegů redaktorů žádný záměr, nepůsobí zde žádné vzájemné sympatie či antipatie. Zkrátka, ne vždy je možné, zvláště v případech, kdy se na akcích podílí dokonce několik desítek jednotek, je všechny vyjmenovat a zařadit do textu. Chápu, že pro mnohé z vás je to citlivá, přímo srdeční záležitost a že vás mrzí, když se ve výčtu zúčastněných octnete v té nezáviděníhodné a  bezejmenné skupině „a  další“. Opakuji, není v  tom záměr. Svou roli zde také hraje prostor, který je článku věnován, a současně skutečnost, že ne vždy se o vaší účasti dozvíme. Všem stále nabízíme – piště, mailujte, telefonujte a informujte nás o akcích, které zabezpečujete, na kterých se podílíte. Bude-li to možné, rádi se zúčastníme. Nu a  „na  férovku“ ještě jeden postřeh, spíše námět. Blíží se  nám konec roku a nepočetný redakční tým již připravuje letošní závěrečnou dvanáctku, ale také následnou jedničku roku 2012. Máte-li tedy nějaké vize, náměty, připomínky, co byste rádi na stránkách časopisu A  report četli, co vám schází a  také naopak co vám „přebývá“ – napište, zavolejte, doporučte. Naše telefonní čísla a mailové adresy jsou uvedeny v tiráži na straně 48. Ale pozor, to nebyla výzva k rychlému přeskočení až na závěrečnou stránku, to byl námět… Příjemné čtení vám přeje

zbrojní veletrh Francouzský UCAV

18

MAKS 2011

30

Francie realizuje mezinárodní projekt bojového bezpilotního letounu Na letecké základně Žukovskoje u Moskvy se v srpnu konal mezinárodní letecký a kosmický veletrh MAKS 2011

Jan Procházka, šéfredaktor časopisu A report

tělesná příprava Docvičeno! Vyhodnoceno!

mise

Netradiční nahlédnutí do letošní kontroly tělesné přípravy, kterou provázela celá řada změn

Nevařil hrachovou kaši

22

S problematikou výbušných nástražných systémů seznamuje na americké základně v Hohenfelsu české vojáky bývalý učitel akademie FBI Bob Weir

medailon Příliš vzdálená pomoc

RG-31 Nyala

23

C-4 a C-104 Univerzální kulomet vzor 59

43 45

sport Smeče střídaly hlavičky a milimetrová podání

32

Major Karel Dejmal zastupoval Armádu České republiky při práci na celé řadě výzkumných projektů na Špicberkách

technika a výzbroj K bojově i komerčně nejúspěšnějším kolovým obrněným vozidlům současnosti patří RG-31

28

27

Patnáctý ročník nohejbalového turnaje o pohár šéfredaktora časopisu A report

historie Tobrúcké krysy počesku

38

Military English Diplomatický protokol a etiketa Inzerce

41 47 48

Od okamžiku, kdy českoslovenští vojáci bránili severoafrický přístav Tobrúk, uplynulo již sedmdesát let

host Exkluzivní rozhovor s ministrem obrany Alexandrem Vondrou

Alexandr Vondra bezesporu patří mezi muže, kteří se v mládí uměli chlapsky nebo-li „na férovku“ vypořádat s nejednou problémovou situací. „Myslíte, že v hospodě člověk sundal brýle a řekl – jdeme na to,“ opakuje si nahlas ministr obrany moji otázku a bez zaváhání dodává: „Byly takové momenty. To by člověk nebyl chlap, aby se někdy nehájil silou. Chlap na to musí být připraven. To ví každý voják, ví to i ministr obrany. Musí to být na férovku, ne zezadu.“

Na férovku, pane ministře

Pane ministře, v  minulosti jste se  zabýval především zahraničními vztahy, s armádou jste neměl příliš velké zkušenosti. Férově, nezaskočily vás tak trochu problémy, které se nyní před vámi postupně odkrývají? Před nástupem na  ministerstvo obrany jsem zkušenosti svého druhu s  armádou měl. Celá devadesátá léta, zvláště zpočátku, jsem se  jako jeden z  mála zasazoval o rozšíření Severoatlantické aliance. To samozřejmě mělo svou silnou armádní nebo-li vojenskou dimenzi, takže jsem mohl armádu a  ministerstvo obrany trochu poznat. Nezastírám ovšem, že to pro mne byla úplně nová zkušenost a nová výzva převzít zodpovědnost za  resort obrany a  zodpovídat za  armádu zejména v  dnešní době, která není vzhledem k  ekonomické situaci v eurozóně jednoduchá. Prostě léta hojnosti, kdy jsme si tak trošku vyskakovali a leckdo to využíval nebo zneužíval k  tomu, že  se  žilo nad  poměry, skončila. My nyní sklízíme onu nezávidění hodnou úrodu.

S  tím se  musíme všichni vypořádat, včetně Armády České republiky. Takže z tohoto pohledu jsem čekal, že to nebude jednoduché. Chlapsky přiznávám, že  to je složitější, než jsem si uměl představit před rokem a čtvrt. To však není výzva k ústupu. Naopak, to je výzva dotáhnout potřebné reformy tak, abychom tento složitý moment naší historie zvládli. Jste více než rok ve funkci, změnil se za tu dobu v návaznosti na zmíněné nové zkušenosti nějak váš názor na vojáky? Samozřejmě se  pozměnil a  jednoznačně k  lepšímu. Hned po  nástupu do  funkce jsem navštívil prakticky všechny posádky v  České republice a  byl jsem také dvakrát v Afghánistánu a jednou v Kosovu. Musím říci, že  česká profesionální armáda v  oblasti úrovně připravenosti vojáků, jejich výzbroje, výstroje, ale také ve  schopnosti účinně spolupracovat s  našimi spojenci udělala nesmírný pokrok. Platí to zejména

u  vojáků toho „spodního patra“. Za posledních dvacet let prošlo misemi téměř dvacet pět tisíc vojáků a na těchto vojácích je onen pokrok na první pohled znát. Zde neplatí teze o „přitloustlé armádě“. Jsou to chlapi perfektně fyzicky, a věřím, že i psychicky, připravení. Zmínil jste svou návštěvu u  jednotek KFOR v  Kosovu. Tuto alianční operaci jsme před pár dny po  dvanácti letech opustili. Jak vnímáte naše působení v Kosovu? Vnímám to jako veliký úspěch a  zároveň satisfakci. Dobře se pamatuji, že v roce 1999, kdy se  rozhodovalo o  tom, zda do  Kosova půjdeme, jsem byl velvyslancem ve Spojených státech a účastnil se této debaty. Jako jeden z mála jsem prosazoval

3

host při  obraně země a  v  širším smyslu zda je schopna dostát aliančním závazkům. Proto musíme postupovat selektivně. Máme určité priority, kde se svých schopností vzdát nesmíme a  naopak některé činnosti můžeme utlumit. Pověstná pyramida v Bílé knize jasně ukazuje schopnosti, které musíme udržet. V  oblasti nadstavby se  dá leccos „obětovat“, nebo se  dohodnout na  dělbě práce se spojenci. Příkladem selektivní „redukční diety“ je rozhodnutí o snížení počtu vojenských újezdů. Původně byl dán návrh zachovat všechny újezdy a  pouze omezit jejich rozlohy. My jsme situaci přehodnotili a výsledkem je, že vojenský újezd Brdy, který armáda využívala nejméně, opustíme. Obdobně to je s  hodnocením počtu letišť. Ještě letos učiníme rozhodnutí, které z nich opustíme.

naše aktivní angažování v  rámci NATO navzdory mnoha skeptickým a  negativním hlasům, které tehdy zaznívaly. Znamenalo to skutečně politicky obhájit a  probojovat naši účast. Myslím, že po těch dvanácti letech, kdy se  v  silách KFOR vystřídalo téměř osm tisíc vojáků, můžeme konstatovat, že tato mise byla velmi úspěšná. Především zastavila vraždění na Balkáně, zastavila nebezpečí, že ono vraždění přeroste ve vojensky ozbrojený konflikt, který poznamená celou Evropu. Dnes je vojenská část operace fakticky u konce a práce je zde spíše pro policisty, soudce a  diplomaty. Naši vojáci, kromě několika důstojníků, kteří nadále působí na  velitelství sil KFOR, mohli odejít a  symbolicky uzamknout základnu Šajkovac. Významné je, že jsme dokázali z naší účasti sklidit „určité ovoce“ v  podobě budoucích vztahů. Čeští vojáci dokázali svojí nestranností získat respekt jak u  Srbů, tak u  kosovských Albánců. Myslím, že  to je nejlepší vizitka jejich práce. Pane ministře, premiér před nedávnem zmínil, že dosavadní tupé škrty by měly vystřídat ty ostré. Co konkrétně to bude pro resort Ministerstva obrany ČR znamenat? Tupé škrty znamenaly ono plošné snižování o  deset procent ve  státní správě. To  se  dotklo nejen vojáků, ale také policistů, zkrátka všech zaměstnanců státní správy. Nyní, v  té druhé fázi, přistupujeme k určité selekci. Ostré škrty předvídala Bílá kniha o  obraně, která nám definuje příslušné nástroje. Plošně již dál škrtat nechceme, protože bychom se  mohli dostat na  kritickou mez. Museli bychom pak řešit otázku, zda je armáda ještě schopna plnit zadané ústavní úkoly a  povinnosti

4

Výhled vojenského rozpočtu počítá s 39 miliardami pro rok 2013 a 36 miliardami pro rok 2014. Co to představuje pro armádu, nebude redukce početních stavů na  šestnáct tisíc vojáků a  šest tisíc občanských zaměstnanců skutečně nezbytná? Chápu, že každý chce mít jistotu. Armáda alespoň tu elementární jistotu bezesporu také potřebuje, aby mohla středně- a dlouhodobě svou činnost plánovat. Situace je však taková, že  tu střednědobou jistotu nemá nikdo. Nemá ji ani ministr financí, protože neví, jak se  evropská ekonomika bude vyvíjet, jak se  bude vyvíjet státní rozpočet. Ekonomika bude stagnovat vzhledem k  dluhové krizi, nebo dokonce upadne do  recese. To dnes nevíme, tudíž velkou jistotu nemáme. Musíme být ovšem schopni na  tuto situaci flexibilně reagovat. A kdo jiný by to měl být schopen než bezpečnostní složky. Pro rok 2012, a to je předmětem zákona o státním rozpočtu, který bude schvalovat Poslanecká sněmovna, má resort obrany naplánován stejný objem prostředků jako letos. Příští rok tedy určitě zvládneme, není žádný důvod k  obavám. Pokud jde o  výhled na  roky následující, který není přímou součástí zákona o  státním rozpočtu, tak tam samozřejmě ta částka, se  kterou se  pro resort obrany počítá, je absolutně neuspokojivá. Budeme o tom určitě jednat, protože měla-li by se  stát reálnou, pak to samozřejmě znamená přehodnotit některé úkoly, včetně aliančních závazků. Nechci říkat, co by bylo, kdyby... Vše závisí na  ekonomické situaci v  celé Evropě a  na  rozhodnutí politické reprezentace. Rozhodně budu bojovat za  to, aby armáda měla dostatečné prostředky na zvládnutí případné složité situace. Současně budu žádat, aby se všichni, kteří jsou součástí systému ozbrojených sil, akce na  záchranu armády zúčastnili. Armádu potřebujeme a budeme ji potřebovat, protože vplouváme do „nejistých vod“ na celém kontinentu a rezignovat na obranu a na vojenské závazky by bylo velikou chybou. Hovoříte o  Bíle knize o  obraně, která přesně popsala současné problémy armády. Zaznívají ovšem hlasy, podle kterých nyní vázne rozpracování postupů, jež by je řešily...

S  tím zásadně nesouhlasím. Naplňujeme přesně harmonogram, který je obsažen v  poslední kapitole Bílé knihy. Do  konce roku budeme do  vlády předkládat materiál, který jednak nastíní budoucnost obrany vzdušného prostoru a  také navrhne řešení otázky vojenských újezdů. Bílá kniha o obraně v části ochrany vzdušného prostoru hovoří o  zachování supersoniků. Nezměnila nic na tomto záměru ani současná ekonomická situace? Splátky za  pronájem gripenů v  následujících letech jsou předmětem platných smluv a  neumím si představit, že  bychom tyto závazky neplnili. Splátky ve výši dvou miliard ročně jsou v  rámci možností rozpočtu ministerstva obrany. O čem mluvíme, je situace po roce 2015, kdy začnou působit strukturální reformy. Já pevně věřím, že se ekonomika odpíchne ode dna. Pokud jde o  budoucnost našeho nadzvukového letectva, neumím si představit, že  bychom na tuto schopnost rezignovali. Za prvé bychom ztratili ochranu toho nejdůležitějšího, co máme, to je naše suverenita. My nemáme moře, vzduch je naše moře a  z  tohoto pohledu si opravdu neumím představit, že by ochranu desetimilionové České republiky vykonával někdo jiný. Celkovou spojeneckou ochranu řešíme v rámci činnosti aliančního systému NATINADS. Musíme mít ale schopnost elementární ochrany klíčových objektů strategického zájmu, například jaderných elektráren, před možnými scénáři typu jedenáctého září. Oblast letectva nezahrnují pouze nadzvukové letouny, ale i vrtulníky. Premiér Petr Nečas jednal v těchto dnech v Bílém domě ve Washingtonu s americkým prezidentem Barackem Obamou o možném vzniku centra NATO pro výcvik pilotů vrtulníků v České republice. Co můžeme od případného vzniku centra očekávat? My jsme před několika lety rozhodli, že  jednou ze  specializací české armády v rámci Aliance bude posilování schopností transportního vrtulníkového letectva. Bylo to správné rozhodnutí, protože transportní vrtulníky se  osvědčily jak během nasazení v  Afghánistánu, tak při  řešení různých krizových situací. Naší ambicí je dál tyto schopnosti rozvíjet v rámci mezinárodních vrtulníkových iniciativ. Je to cesta jak posilovat spojenectví a dělbu práce, jak posilovat „Smart defence“, tedy chytrou obranu. Proto se toto téma stalo předmětem jednání českého premiéra s  americkým prezidentem. Američané tuto naši iniciativu dlouhodobě podporují. V pardubickém Centru leteckého výcviku již probíhá příprava pilotů transportních vrtulníků pro potřeby Aliance, pro potřeby Afghánistánu. Důležitou roli v tomto procesu sehrávají také Letecké opravny Malešice, které disponují potřebnými certifikáty na  modernizaci a  opravy transportních vrtulníků ruské provenience. To bude také předmětem jednání mezi českým prezidentem Václavem Klausem a ruským prezidentem Medveděvem v rámci jeho připravované návštěvy České republiky. Jedná se tedy o velice významnou

iniciativu, která přesahuje hranice našeho státu. Pane ministře, 22. září bylo zveřejněno opatření, jež řeší oblast zmírnění dopadů zdanění příspěvku na bydlení. Uvádí se v něm, že „uvedené částky budou vypláceny všem vojákům, kteří si řádně plní své služební povinnosti“. Znamená to, že například kdo bude kázeňsky řešen, nebo nesplní přezkoušení z  tělesné přípravy, bude mu příspěvek krácen? Především my jsme našli v  rozpočtu 700  miliónů korun, abychom byli schopni dorovnat ztrátu, která vojákům po  prvním lednu příštího roku v důsledku zdanění příspěvku na bydlení nastane. Výše dorovnání je volená podle výše platu a  u  nejnižších hodností na úrovni mužstva a poddůstojníků bude prakticky stoprocentní. U  vyšších hodností s  ohledem na  jejich platové podmínky je, soudím, uspokojivá. Toto řešení je pro mne důležité vzhledem k nutné stabilitě ozbrojených sil. My jsme neměli jinou možnost než prostředky vyplácet přes kázeňské odměny, které nebudou zatím zdaněny. Samozřejmě pokud profesionální voják není schopen řádně plnit své povinnosti, a zde zdůrazňuji, že být profesionálním vojákem není nějaký nárok, je to určité privilegium, určitá výsada včetně možnosti pobírání příspěvku na  bydlení, pak voják, který se  dopouští kázeňských prohřešků a  neplní si své základní povinnosti, nebo se  dokonce dostává do  konfliktu se  zákonem, musí očekávat postih. Dohlédneme samozřejmě na  to, aby velitelé, kteří zde mají své slovo, nezneužívali tento systém, neprováděli nějakou osobní selekci, osobní personální politiku.

by zde být shoda, pokud bychom se pustili do nějakých velereformních kroků. V takové situaci nejsme, s výjimkou možná nějakých kosmetických záležitostí. Peníze a ještě jednou peníze. Musíme se zeptat i na další téma, jež nenechává spát mnohé vojáky i jejich rodiny. Zdanění výhod – konkrétně příplatku za mise. V červnu jste prohlásil, že příplatek za mise zdaněn nebude. Stále tento závěr platí i přes možné ostré škrty, nastane-li ekonomická krize? Ano platí. Platí všechna má prohlášení, a  toto tím spíše. Proti tomuto návrhu jsem se kategoricky ozval. Považoval bych za  nemorální zdaňovat tento příplatek. V misích vojáci nasazují vlastní život a sahat jim na  peníze tímto způsobem, je pro mne nepřijatelné. Zmínil jste, že být vojákem je určitou výsadou, určitým privilegiem. Na  velitelském shromáždění v  září zaznělo, že  vznikne nový kariérní řád. V čem bude nový a co mohou vojáci, zvláště na základních funkcích očekávat? Přípravný tým vede náměstek Michael Hrbata. Proces řízení kariér a  reforem s  tím spojených má několik etap. Nyní půjde o  stanovení systemizovaných míst pro mužstvo, pro velitele a  také pro různé specifické odbornosti. Smyslem je zvyšovat

mezi vojáky kariérní prostupnost. Ano, armáda je organizována na  hierarchickopyramidálním principu, čili ne každý to může dotáhnout do  těch nejvyšších pater. Jde nám o  to, aby v  systému nerozhodoval protekcionalismus a „kamarádčovství“, ale skutečné schopnosti vojáků vystoupit po „žebříčku“ nahoru. Pane ministře, na závěr si dovolím ještě jednou použít slovo férový. Ve  Vyškově jste hovořil také o  vztahu mezi státem a  profesionálem. Uvedl jste: „Je nutné nastavit cosi, co nazveme férový závazek.“ Máte již konkrétní představu o tomto novém závazku? Základním závazkem je přísaha. Jsem velmi rád, že jsme se po letech vrátili k tradici vojenských přísah na  Hradčanském náměstí v Praze. Je to slavné místo spojené s  českými tradicemi. Společně s  prezidentem republiky Václavem Klausem jsme konstatovali, že  slyšet hromadné „Tak přísaháme“ na  Hradčanském náměstí od  pěti set nových rekrutů byl obrovský zážitek. To není jenom nějaký symbolický akt, to je právní a  vysoce morální závazek. Práce profesionálního vojáka není práce jako každá jiná. Jak jsem již říkal, je to určitá výsada, určité privilegium, určitý oboustranný závazek. Ten závazek je na  určitou dobu a není možné v průběhu jeho plnění výrazně měnit přijatá pravidla. To samozřejmě platí pro obě strany.

Připravil: Jan Procházka Foto: Radko Janata

Žhavé téma mezi vojáky je také výsluhový příspěvek. V  červnu jste na  mimořádném velitelském shromáždění na různé fámy reagoval slovy: „Jsou to nesmysly, nevěřte jim.“ Současně jste ale zmínil, že  cílem všech změn, které navrhujete, není v  žádném případě zhoršit situaci. Je již připraven soubor těchto změn? Není zatím nic připraveno. Otázka výsluh se  netýká jenom ministerstva obrany, ale také ministerstev vnitra a spravedlnosti. Musela

5

Operace KFOR 1999–2011

rubrika

Přišel čas odejít… „Diten e mir nga uštaret ček“ – „Na shledanou, čeští vojáci,“ loučili se s příslušníky úkolového uskupení Armády České republiky KFOR (ÚU AČR KFOR) obyvatelé Kosova.

6

7

operace KFOR 1999–2011 Velitel úkolového uskupení Armády České republiky major Josef Nejedlý zamyká vstupní bránu na základně Šajkovac v severovýchodní části Kosova. Klíče od objektu předává novému majiteli, a to řediteli vodárny Ilmi Selimimu. Po dvanáctiletém působení v mnohonárodní mírové operaci NATO pod názvem Joint Guardian, respektive Joint Enterprise končí další významná kapitola v historii české armády. Je čtvrtek 27. října 2011 krátce po dvanácté hodině. „Základna je připravena k  předání. Stanovený úkol jsme splnili,“ říká velitel úkolového uskupení AČR KFOR major Nejedlý a upřesňuje více než čtyřměsíční činnost svých devětadevadesáti podřízených, a  to nejen ze 141. zásobovacího praporu 14. brigády logistické podpory Pardubice, ale i  vojáků a  vojákyň z  dalších dvaceti osmi vojenských útvarů a  zařízení Armády ČR. „Veškeré smluvní vztahy jsou vypořádány. Provozuschopná vojenská technika, zbraně a  materiál byly převezeny zpět do  České republiky. Část materiálu, jehož přeprava do  ČR by byla s  ohledem na  jeho stáří a upotřebitelnost již nerentabilní, byla dána k  dispozici našim řeckým kolegům, kteří nadále pokračují v  plnění operačního úkolu. Jistý díl jsme darovali místní samosprávě. Jedná se  například o  část ubytovacích kontejnerů, které jsou AČR využívány již od  doby působení v  silách SFOR na  území Bosny a  Hercegoviny a  stavebně-ubytovací i  spojovací materiál,“ konstatuje mjr. Nejedlý. Tím však vstřícnost české strany vůči místním obyvatelům zdaleka nekončí. „V areálu vodárny, konkrétně v prostorách bývalého autoparku, ponecháváme veškeré oplocení, dále vybudované osvětlení a štěrkový podklad,“ upřesňuje náčelník logistiky úkolového uskupení nadporučík Karel Kostelecký. Suma sumárum, česká armáda odchází ze základny Šajkovac, mezi vojáky přezdívanou také jako „Šajk“, „Orlí hnízdo“ nebo „Šajkatraz“, bez závazků a navíc s tím, že všem žadatelům o ten či onen materiál vyšla nadstandardně vstříc. Pravdou je, že čeští profesionálové odešli z  Šajkovace, nikoliv však z  Kosova. V  roce  2012 zde bude působit necelá patnáctka příslušníků Armády ČR ve  strukturách velitelství KFOR.

Polovina armády „prošla“ Kosovem

Při  vší úctě ke  stovkám odpracovaných hodin a  přepravovaným tisícům nejrozmanitějších položek materiálu na  kilometry dlouhých vlacích se krátce zastavme u lidského „potenciálu“. Od  roku 1999 se  na  území Kosova vystřídalo v  třiadvaceti kontingentech Armády ČR celkem 8  261 vojáků a  vojákyň a dalších 1 090 příslušníků AČR tvořilo záložní jednotky (rotu a prapor) v tuzemsku. S  nadsázkou řečeno – Kosovem „prošla“ polovina české armády. Ba co víc, řada

8

tehdejších velitelů čet a  rot v  misi KFOR následně plnila úkoly ve  vyšších pozicích v afghánské operaci ISAF. Česká stopa na  území Kosova je velice výrazná. Přestože je tomu již přes dvanáct let, jméno velitele první nasazené jednotky (6. průzkumná rota 6. speciální brigády) plukovníka Karla Klinovského tady neupadlo v zapomnění a místní si ho stále pamatují. V této souvislosti je třeba říct, že de facto všechny nasazené jednotky Armády České republiky, průzkumnými rotami počínaje a česko-slovenskými prapory i samostatnými kontingenty AČR konče, plnili v zájmovém prostoru operační úkol. Od 30. června 2011 bylo zahájeno rušení základny, přesun techniky a materiálu do ČR, a tudíž 2. úkolové uskupení KFOR bylo svým způsobem výjimkou. „Náš hlavní úkol související s  předáním prostoru základny Šajkovac se  samozřejmě odlišoval od  standardního nasazení jednotky v zahraniční misi. Strukturu roty netvořili takzvaní bojovníci, ale specialisté – řidiči, ženisté, skladníci, strážní. Nicméně k  určenému zadání jsme přistoupili jako k operačnímu úkolu v bojové operaci. Také jsme pracovali s maximálním nasazením a sáhli si na dno svých sil,“ argumentuje kapitán Jiří Kubík, velitel roty zabezpečení.

Odjezd s čistým štítem

Důstojný a emotivní, tak lze stroze charakterizovat slavnostní nástup při  příležitosti předání základny Šajkovac a  ukončení činnosti českého kontingentu v  silách KFOR. Jeho význam povýšili svojí účastí také významní hosté jako například velvyslanec České republiky v  Kosovu Jiří Doležel, zástupce regionu Priština Gje­ losh Vataj, starosta města Podujeva Agim Veliu, vrcholní představitelé z  velitelství HQ  KFOR, EULEX a  UNMIK. Delegaci Armády ČR vedl zástupce ředitele Společného operačního centra Ministerstva obrany plukovník (od 28. října brigádní generál) Jaroslav Kankia. Úvod slavnostního ceremoniálu patřil proslovům. „Vždycky zdůrazňuji, že  největší podíl na úspěších mise mají dvě jednotky – ta první a ta poslední. Vaše úkolové uskupení tady odvedlo velký kus poctivé práce. Dokázalo v  krátkém čase rozebrat a  vyklidit celou základnu, postupně plnit termíny odvozu techniky a  materiálu zpět do  České republiky a  navíc jste pomohli mnoha zdejším rodinám předáním pro nás již nepotřebného materiálu. Děkuji vám

za  vzornou reprezentaci České republiky a její armády,“ zdůraznil J. Kankia. Na  jeho slova navázal velvyslanec ČR v Kosovu J. Doležel. „Tento den je pro nás všechny nejen velmi významný, ale i smutný zároveň. Zvykli jsme si na to, že nad Šajkovacem vlaje česká vlajka a  po  Kosovu potkáváme české vojáky. Tímto okamžikem to ale končí. Díky profesionálům AČR však můžeme říct, že se Kosovo stalo pro Čechy otevřenou zemí a  my, diplomaté, musíme tuto možnost otevřených dveří využít pro rozvoj všestranných vztahů.“ Slavnostní akt pokračoval podpisem předávacího protokolu, dále odhalením pamětní desky, která bude všem připomínat

zdejší mnohaleté nasazení českých vojáků a vojákyň, a předáním symbolického klíče od základny řediteli vodárenského objektu. Na závěr byla za vojenských poct spuštěna a  odnesena státní vlajka České republiky a vztyčena standarta Republiky Kosovo. „Každé ráno, když jsem se probudil a viděl, jak svítí česká základna, věděl jsem, že jsem v bezpečí a že se nemusím se svojí rodinou ničeho bát. Budete mi moc chybět,“ vyznává se jeden z místních obyvatelů veliteli české jednotky KFOR. „Náš úkol jsme splnili, je čas odejít. Sbohem Kosovo,“ dodává major Nejedlý. Text a foto: Pavel Lang

9

host Rozhovor s velitelem sil podpory brigádním generálem Jánem Gurníkem

Bez projektu nelze stavět Redakční cestománie za generály, kteří nedávno přišli z aliančních struktur do vrcholného managementu Armády České republiky, pokračuje. Po „pražských“ generálmajorech Petru Pavlovi a Františku Malenínském (A reporty č. 9 a 10) jsme se tentokrát vydali na staroboleslavské Velitelství sil podpory za brigádním generálem Jánem Gurníkem. Po tříleté misi na zahraničním pracovišti Joint Force Command v Nizozemsku již čtvrtý měsíc velí silám podpory AČR. Pane generále, když se řekne JFC Brunssum, co se vám dnes vybaví? Moje tříleté působení na tomto velitelství NATO ve funkci náčelníka logistiky. V reálu nové zkušenosti nabyté v mezinárodním prostředí. Velel jsem tam více než šedesátičlennému uskupení odborníků ze čtyřiadvaceti aliančních zemí. Profesně mě to posunulo hodně dopředu. Především proto, že velitelství v Brunssumu de facto řídí misi ISAF v  Afghánistánu a  já byl aktivní součástí tohoto procesu. Jedná se  o  velikou a  složitou operaci, navíc několik tisíc kilometrů vzdálenou. Naším denním chlebem byla koordinace a  řízení logistického zabezpečení mise s dodávkami obrovského množství materiálu, včetně pohonných hmot. Když pak na vlastní oči vidíte, že  systém logistické podpory vojsk funguje

jak v krizové oblasti, tak i v bojových podmínkách, je to pro vás krásné zadostiučinění. Máte příjemný pocit, že  vaše práce je potřebná, má smysl. Svým konáním můžete výrazně ovlivnit efektivitu nasazení jednotek. Je to veliká zodpovědnost, která vás takříkajíc formuje do budoucna. O  podpoře vojsk hovoříte s takovým zaujetím, jakoby vám ji daly do  vínku „logistické“ sudičky. Přitom je vaše dosavadní praxe spojena výhradně s  velitelskými funkcemi… Máte pravdu. Názor na  logistiku jsem změnil teprve nedávno. Upřímně řečeno

(1983) až po zástupce velitele společných sil – velitele pozemních sil (2008). Co byste v  této souvislosti řekl na adresu velitelského sboru? Doporučuji každému vojákovi a  vojákyni, kteří chtějí v  budoucnu úspěšně velet vojenské jednotce, aby si logistickou funkcí, kde se  reálně zabezpečují vojska, osobně prošli. Věřte, že prospěch z tohoto kroku bude oboustranný. Vy jste tento krok již absolvoval a tudíž se nabízel návrat do velitelské pozice. Čím to, že dnes sloužíte u sil podpory Armády ČR? Plním to, co je v zápisu z personálního pohovoru s  náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky. Proto jsem byl po návratu ze zahraničního pracoviště ustanoven do funkce velitele sil podpory.

až  na  aliančním velitelství, kdy začala být podpora jednotek v  mojí gesci. Tam jsem zásadně přehodnotil svůj postoj k  tomuto druhu vojska. Dříve jsem jako velitel vydal rozkaz a  komplexní podpora šla tak trochu mimo mě. Odpovědní logistici to vždycky zabezpečili a já to nijak neřešil. Teprve postupem času jsem získal reálný obraz, co to ve skutečnosti obnáší. Že se jedná o mravenčí práci, kterou ve finále může zhatit doslova malichernost. Pracovat pro spokojenost zabezpečovaného je velice těžký úkol. Ne vždy a ne náležitě bývá po právu oceněn. Máte za sebou více než pětadvacetiletou vojenskou praxi, a to od velitele tankové čety

Jak je to tedy s  vaším takzvaným přerodem doopravdy? To víte, že ve mně to pomyslné tankistické srdíčko stále buší, ale jak se  říká, člověk míní, život mění. Síly podpory beru jako velkou výzvu. K tomu poznávám jiný stupeň velení, jiné odbornosti, jiný kraj. To jsou nesporná pozitiva, která rozšíří moji profesní připravenost, moje dosavadní zkušenosti. Každopádně tady neustrnu, určitě postoupím dál. Vůbec se  tu necítím jako ryzí logistik, ale spíše jako manažer. Nedělám si ambice být největším expertem přes podporu vojsk. Moje poslání na velitelství je trochu jiné. Ve  vrcholných funkcích sil podpory je nový tým. Dolaďujeme styl práce, prosazujeme efektivní řešení, abychom co nejlépe splnili úkoly před nás postavené. I když to v současnosti ještě občas zaskřípe, pevně věřím, že  se  již v  krátké době podaří všechny řídící procesy sladit a zefektivnit. Kdybych nebyl přesvědčený o tom, že je v našich silách posunout toto velitelství kupředu, nemám tady co dělat. Nechť síly podpory konečně dostanou jasné zadání, včetně schopností, které mají v  budoucnu plnit, a  vojenská veřejnost uvidí, že  to zvládneme se ctí. Bílá kniha o obraně vám neposkytla zřetelný pohled do budoucna?

Je zřejmé, že  klíčovou roli sehrávají a  budou sehrávat přidělené finanční zdroje. Bílá kniha o  obraně sice spatřila světlo světa, ale poté se dle mého mínění částečně zastavila tolik potřebná následná diskuse o  její praktické realizaci. De facto i  mně, veliteli operačního stupně, chybějí aktuální informace od  nadřízených, co bude dál. Snažím se  je všemožně získat, ale mnoho se  mi jich nedostává. To je jedna stránka věci. Tou druhou jsou jednání s příslušníky podřízených vojenských útvarů a  zařízení. Při  všech možných příležitostech se  mě donekonečna ptají, co a  kdy se  bude dít. Při  tom neskutečně rychle běží čas a  pomalu narůstá nervozita. Lidé mají přece právo vědět, na čem jsou. Bez nich je nám i  ta nejvíce sofistikovaná technika k  ničemu. Rozhodnutí musejí přijít co nejdříve. Kolektiv zainteresovaných musí jednat co dál po  zveřejnění Bílé knihy. Je nezbytné, aby se široké fórum, včetně zástupců mladé generace, shodlo na konečném řešení situace. Položme už na stůl jasnou a nadčasovou koncepci. Od zdi ke zdi donekonečna chodit nelze. Hovořit o pilířích je hezké, ale otázka zní, kdo a jak je konkrétně zabezpečí. Co můžete pro zlepšení stávajícího stavu udělat vy? Při  nejmenším přispět svými názory a zkušenostmi. Já je svým nadřízeným nabídl. Mám svoji vizi sil podpory a ta není vůbec tajná. Můžeme se konkrétně bavit o té, či oné variantě, ale vždy skončíme u  budoucího zadání. To je alfa a  omega všeho.

Obrazně řečeno, první se staví dům a teprve poté se  vybavuje jeho interiér. Nepropadejme panice, že  už není čas na  konstruktivní rozpravu s  podřízenými. Je v  našich silách připravit nejlepší alternativu, která má budoucnost. Samozřejmě že  bez jasného finančního rámce to nemůže fungovat. Jak na  současnou situaci reagují vojáci a  vojákyně sil podpory? Nemám žádnou informaci, že  bychom byli v nejbližší době konfrontováni s masovými odchody profesionálů od sil podpory. Tak trochu se  obávám negativních reakcí ze strany poddůstojníků a praporčíků, protože se  dostali do  nelehké situace. Svým způsobem také tím, že  jsme výrazně snížili počet posádek. Více z  nich tedy musí dojíždět za prací, a tudíž bydlet na ubytovně a  vést dvojí domácnost. To je finančně velmi náročné, obzvlášť při  současné výši jejich služebního příjmu. Není tajemstvím, že  profesionálové na  základních funkcích pobírají něco málo přes dvacet tisíc korun. Většina z nich navíc splácí hypotéky, a tak o  nějakém nadstandardu nemůže být řeč. Proto se  jim snažíme v  maximálně možné míře vyjít vstříc. Například tím, že je po dohovoru s velitelem společných sil umístíme co nejblíže k  jejich trvalému bydlišti. Někdy však ani toto opatření nepomůže. Lákavá nabídka z  civilního sektoru je prostě silnější. Ztrácíme tak specialistu v  oboru. Nakolik je dokážeme v  budoucnu bezproblémově nahrazovat, to je otázkou. Myslíte si, že  jisté rozčarování příslušníků armády, zejména v  sociální oblasti, má vyloženě ekonomický podtext? Ten, kdo se rozhodl pro službu v armádě, moc dobře ví, že jej nečeká procházka růžovou zahradou. Je ztotožněn s tím, že může být opakovaně vysílán do krizových oblastí ve světě a tam být ohrožen na zdraví, neřkuli na  životě. Na  druhou stranu proto zákonitě očekávají adekvátní ohodnocení svojí činnosti, včetně jistých benefitů. Problém je v  tom, že  oni v  prvopočátku uzavřeli s organizací konkrétní smlouvu a ta se postupem času začíná měnit. Bohužel v jejich neprospěch. Na to každý slyší a reaguje velice citlivě. Samozřejmě se také v některých jiných ozbrojených silách Severoatlantické aliance snižují počty personálu a krátí platy. Avšak žádná ani ta sebemenší pravidla by se  neměla měnit v  průběhu hry. To  může být kontraproduktivní.

Text: Pavel Lang a Jan Procházka Foto: Marie Křížová

10

11

výcvik

Nová puška = nová očekávání Čtvrtý poradní a výcvikový tým se na nasazení v afghánském Wardaku připravuje již s novými útočnými puškami CZ 805 BREN A1

12

Velká Střelná na  Libavé nezůstala první listopadový týden naprosto nic dlužná svému jménu. Na nasazení v afghánském Wardaku se zde totiž připravoval čtvrtý poradní a  výcvikový tým. Zvykal si zde na  nové zbraně, kterými bude v  Afghánistánu vyzbrojen. Především se  jednalo o  novou útočnou pušku CZ 805 BREN A1 a granátomet podvěsný pod ni. A tak se pálilo doslova o sto šest. Malé kovové terče padaly na  dvě stě padesát metrů jeden za  druhým. Střílelo se z různých vzdáleností z místa i za pohybu. Ve stoje, v leže a v sedu. S ostrou střelbou se  nacvičovala i  taktika po  napadení protivníkem. Střelba z  granátometů byla velkou neznámou. Takže hodně očekávání. Nakonec

se ale ukázalo, že se jedná o poměrně snadnou záležitost. Je to spíš vrhač granátů, takže žádná velká rána, ani zpětný ráz. Po krátkém zacvičení dopadaly obloukem granáty na dvě stě padesát metrů do cílového čtverce. Když vezmeme v  úvahu, že  střepinový účinek má poloměr sedm metrů, velmi účinný prostředek. Pokud se  týče útočné pušky, malinko těžší zbraň, což kompenzuje lehčí munice a  zásobníky. Zajišťovací pojistka a  přeřazovač způsobu střelby z  obou stran. Také napínací páka závěru může být umístěna po  obou stranách. Ideální pro leváky. Zásobník z  transparentního materiálu umožňuje kontrolu spotřebované munice. Větší komfort střelby, díky ráži 5,56 mm menší zpětný ráz. Především ale komplet zaměřovací techniky od  Meopty Přerov. Vedle kolimátoru je puška vybavena trojnásobně přibližující optikou, laserovým zaměřovačem a  přístrojem nočního vidění, který je prý nesrovnatelně lepší než Klára. Na rozdíl od  střelby na  větší vzdálenosti mechanickými mířidly, kdy muška přikrývala celý cíl, nyní si může střelec umístit zaměřovací tečku pohodlně, kam si vybere. Takové jsou první poznatky.

„S  novými útočnými puškami jsme naprosto spokojeni. Vystříleli jsme několik desítek tisíc nábojů a zatím jsem se s žádnou technickou závadou nesetkal. Příčinou několika drobných problémů bylo to, že naši vojáci si na nové zbraně teprve zvykají. Stalo se nám například, že špatnou polohou prstů přibrzdili nabíjecí mechanismus,“ řekl nám zástupce velitele týmu major Martin Hajduch. „Sami máte možnost vidět, že  se  jedná o  velice přesnou zbraň, kterou není možné srovnávat s  osmapadesátkou, byť jsme s ní byli velmi spokojeni. Je to již zcela nová generace.“ Na  základě toho, co jsme měli možnost vidět a  slyšet, by se  ale chtělo pět ódu na  novou pušku. Na  opravdu fundované hodnocení je stále ještě příliš brzy. Doufejme však, že  útočná puška CZ 805 BREN potvrdí slavné jméno československého kulometu vyráběného během druhé světové války licenčně ve Velké Británii a  osvědčí se i v náročném afghánském prostředí. Více se zkušenostem z používání nových zbraní budeme věnovat v příštím čísle A reportu. Text a foto: Vladimír Marek

13

my a NATO zařízení NATO se  nachází v  norském Stavangeru (JWC – Joint Warfare Centre), ovšem s  tím rozdílem, že  se  specializuje na operační stupeň velení. Základními kameny bydhošťského JFTC jsou velitelství, štáb a tři divize. Z jejich názvů vyplývá i  specifika působení – divize výcviku, divize podpory výcviku a  divize podpory. Suma sumárum, sto pět tabulkových pozic, které obsazuje jak mezinárodní vojenský, tak civilní personál. Když se  k  nim však připočítá kontraktovaný personál, dále tzv. národní dobrovolné příspěvky členských zemí a národní podpůrné prvky, respektive podpůrné jednotky, počty osob na JFTC jsou až trojnásobně vyšší. Zdejší mezinárodní komunitu tvoří představitelé osmnácti ozbrojených sil členských zemí NATO. Největší zastoupení má samozřejmě hostitelská země Polsko a následně Francie, Spolková republika Německo a  Spojené státy americké. Českou republiku reprezentuje brigádní generál Jaromír Zůna ve  funkci chief of staff neboli náčelníka štábu a praporčík Ondřej Zeman, který pracuje v personálním managementu. Novinkou je možnost vyslání svého personálu ze  zemí zapojených do  programu Partnerství pro mír (PfP – Partnership for Peace). V letošním roce byly státy PfP

Premiérová návštěva A reportu ve stěžejní výcvikové instituci Severoatlantické aliance – Joint Force Training Centre

Bydhošť

– budoucnost pro NATO Z tuzemska je to do Bydhoště takříkajíc coby kamenem dohodil. To je všeobecně známo. Málokdo však ví, jak důležitou úlohu toto polské město sehrává v rámci Severoatlantické aliance. Nejenže je zde dislokována klíčová výcviková instituce NATO Joint Force Training Centre (JFTC), ale Česká republika, potažmo Armáda České republiky tady má významné zastoupení – náčelníkem štábu JFTC je brigádní generál Jaromír Zůna. Úvodem je třeba říct, že  spojitost Bydhošť a vojáci má dlouhodobou tradici. Tento vztah funguje i v současné době. Polské ozbrojené síly zde reprezentují jednotky několika druhů vojsk – inspektorát podpory, velitelství pomořanského vojenského okruhu, centrum doktrín a výcviku, brigáda logistiky, vojenská nemocnice a  základna oprav letectva. Zdejší obyvatelstvo je tudíž na vojáky zvyklé a  de facto je bere „za  svoje“.

14

Od roku 2004 k nim přibyli profesionálové a  civilní zaměstnanci zahraničních armád členských států Severoatlantické aliance. Příchod NATO znamenal rozšíření vojenské přítomnosti ve  městě o  mezinárodní charakter. Kromě Joint Force Training Centre byla do  Bydhoště dislokována skvadrona alianční agentury NATO Communication and Information Systems Services Agency (NCSA) a 3rd NATO Signal Batalion, který

má v  současnosti českého velitele podplukovníka Zbyška Weisse. Na  tyto skutečnosti adekvátně reagovali představitelé města, a  to tím, že  prosadili celou řadu opatření k zajištění optimálních životních podmínek pro rodiny zahraničních profesionálů. Jedním z nich je mezinárodní škola, která zabezpečuje výuku podle standardů International Baccalaureate Organization (IBO). Dnes se  v  ní učí přes osmdesát žáků. Jejich počet se každým rokem zvyšuje.

Osmnáct signatářů s jedním cílem

Joint Force Training Centre Bydhošť je v  přímé podřízenosti aliančního velitelství pro transformaci Allied Command Transformation (ACT) Norfolk. V současné době JFTC zastává klíčovou pozici taktického výcviku v  Alianci. Obdobné výcvikové

osloveny a nyní záleží na jejich rozhodnutí, nakolik tuto exkluzivní příležitost využijí. V této souvislosti lze poznamenat, že funkce náčelníka štábu JFTC je takzvaně rotační. Přeloženo do srozumitelné řeči to znamená, že ji po tříletém funkčním období převezme jiná země NATO. Nabíledni je tedy otázka, zda Armáda ČR (ne)svede boj o  vrcholné, potažmo jakékoliv pozice v  tomto prestižním aliančním výcvikovém centru. Praxe spojená se  širokou škálou sofistikovaných výcvikových aktivit a  vysokou intenzitou nasazení personálu vnucuje řešení k „nevyklízení“ pozic. Dosavadní služba českých profesionálů je tady vysoce hodnocena.

Nové zadání = mise ISAF!

Bleskový průzkum na  pražském Vítězném náměstí ukázal, že vojenská veřejnost toho ví o existenci, respektive poslání JFTC Bydhošť pramálo. Za nevelké zadostiučinění nechť pro tentokrát poslouží jeho krátké curriculum vitae. V  prologu musí zaznít, že  původní zadání JFTC se  na  hony liší od  stávajících úkolů centra. Na  svém počátku bylo totiž určeno především k výcviku sil NATO Response Force (NRF). Avšak v  souvislosti s  rostoucím zapojením NATO do  operací, především v Afghánistánu, došlo postupně k  přehodnocení priorit v  přípravě aliančních profesionálů. Zásadní otázkou bylo zkvalitnění přípravy velitelů a štábů vysílaných do mise ISAF a vytvoření vhodné výcvikové instituce, kde by bylo možné nové formy realizovat. Ke zlomu dochází v roce 2008, kdy tehdejší velitel Allied Command Transformation generál J. N. Mattis vydal nařízení, kterým prioritně určil JFTC k plnění výcvikových úkolů k podpoře mise NATO ISAF. Výše uvedené rozhodnutí přehodilo pomyslnou výhybku stávajícího výcviku na  jinou kolej. Nejenže se  centrum organizačně restrukturalizovalo, ale novému zadání se  přizpůsobila celá informační architektura. Popis výcvikových aktivit JFTC by nesporně vydal na  samostatnou a  obsáhlou publikaci. Zaměříme se  tedy pouze na  některé činnosti. Jako prvotní lze vzpomenout výcvik poradenských a styčných týmů do  stupně prapor (OMLT/POMLT neboli Operational Mentor and Liaison Teams/ Police Operational Mentor and Liaison Teams Kandak), který JFTC organizačně koordinuje a  zabezpečuje prostřednictvím americké výcvikové základny JMRC Hohenfels v  SRN. Další aktivitou centra je příprava OMLT pro vyšší stupně velení, konkrétně brigáda, sbor a základna, pod názvem OMLT Above Kandak. Širokou škálu výcvikových metod rozšiřuje příprava velitelů a štábů regionálních velitelství ISAF (Regional Commands ISAF), jakožto i  organizace experimentálních cvičení CWIX, specializovaných kurzů v  oblasti boje s improvizovanými výbušnými prostředky, experimentování v oblasti simulací, komunikačních a informačních technologií i postupů a pořádání výcvikových a odborných konferencí i workshopů NATO.

15

my a NATO To však není od JFTC zdaleka všechno. Vedle výcvikových funkcí převzalo v letošním roce také dvě významné role v Alianci, které souvisejí s  použitím pokročilých simulačních technologií ve výcviku a s podporou tzv. distribuovaných cvičení, provedených současně v reálném čase v různých lokalitách světa, prostřednictvím CFBLNet (Combined Federated Battle Lab Network). V prvé řadě centrum bylo ustanoveno jako NATO Live Virtual and Constructive Simulations Hub a  dále se  stalo rozhodující institucí poskytující NATO Functional Area Systems, což velice zjednodušeně představuje systémy velení a  řízení v  aliančních operacích. Motto vepsané do znaku JFTC: „Transformation Through Training“ je tedy v této souvislosti velice příhodné. Příkladem schopností JFTC podporovat distribuovaná cvičení velkého rozsahu bylo například cvičení RC North v únoru 2011, které bylo organizováno společně se cvičením Unified Endeavour zahrnující výcvik dvou regionálních velitelství ISAF – RC-E a RC-SW. S využitím CFBLNet a AMN-TF (Afghan Mission Network – Training Federation) byly propojeny cvičící velitelé a  štáby dislokované v  Bydhošti (Polsko) a na americkém kontinentu v Suffolku, Fort Hoodu, Camp Lejeune, Fort Braggu a Fort Lewisu. Cvičení demonstrovalo nejenom vysokou kvalitu a  efektivnost takto organizovaného výcviku, ale současně i  způsobilost propojení jak systémů národních, tak aliančních, a  v  reálu ukázalo, jakým směrem se bude NATO v této oblasti do budoucna ubírat. Á propos, generál Zůna působil ve  funkci zástupce ředitele cvičení na řídicím štábu v americkém Suffolku. Výstižnější než strohý popis aktivit bude nesporně statistika. Z dostupných informací vyplývá, že  od  roku 2007 bylo v  režii JFTC vycvičeno 201 týmů OMLT a 45 POMLT v počtu zhruba pět a půl tisíce osob. V roce 2011, v době naší říjnové návštěvy, už dosáhl počet cvičících ve všech formách výcviku tři tisíce. Uvedené číslo však nezahrnuje účastníky plánovacích a  odborných konferencí aliančního rozměru. S  nimi se počet personálu, který se účastnil výcvikových činností na  JFTC, blíží ke  čtyřem a  půl tisícům osob. A  výše zmíněná cvičení? Centrum jich organizuje v  letošním roce jedenadvacet! Pro úplnost dodáváme, že k dosažení co nejvyšší kvality a reálnosti výcviku centrum využívá, a to vedle svých vlastních kapacit, také expertních znalostí personálu z velitelství NATO, ISAF i  armád členských států Aliance. Není tajemstvím, že  při  velkých cvičeních jde většinou o  specialisty mající aktuální zkušenosti z  bojových operací v  Afghánistánu. Pro zvýšení koordinace mezi aliančními silami a  afghánskými bezpečnostními složkami se  v  široké míře uplatňuje přítomnost pracovníků afghánské policie, pohraniční policie a  armády. Například nedávného cvičení Above Kandak OMLT se  zúčastnilo přes šedesát příslušníků bezpečnostních složek Afghánistánu, včetně tří generálů a  šestadvaceti plukovníků.

16

typu v NATO. Měl jsem možnost být u zrodu a nyní vidím dospívající a plně funkční instituci JFTC. Samozřejmě že mě to velmi těší. Zejména v  posledním roce JFTC zaznamenalo mimořádný kvalitativní posun v  plnění svého poslání a  začalo zúročovat výsledky dlouhodobého úsilí zdejšího personálu. I  já do  toho dávám všechny svoje zkušenosti,“ konstatuje generál. A není jich za více než třicet roků služby v armádě málo. Po ukončení studia pracoval na  Vysoké vojenské škole pozemního vojska, s brigádou rychlého nasazení se zúčastnil misí IFOR a SFOR na území bývalé Jugoslávie, sloužil na Generálním štábu AČR,

V popředí zájmu Aliance

Nejeden profesionál z  vojenského útvaru či zařízení AČR může význam výcviku pro  NATO považovat za  nadhodnocený. Realita je však jiná a  pro Alianci z  ní vyplývají dvě aktuální témata. Tím prvním je idea „Smart defence“, která odráží obsah a  směr uvažování o  dalším rozvoji NATO a  patrně bude i  jedním z  nosných témat na summitu NATO v roce 2012 v Chicagu. Skutečností se  totiž stalo, že  ekonomický vývoj posunuje potřebu těsnější spolupráce mezi členskými státy Aliance do roviny urgentního požadavku. Výcvik je zcela zákonitě považován za jednu z hlavních oblastí naplňování ambicí výše uvedeného myšlenkového směru. Tím druhým je koncepce komplexního přístupu k  řešení krizí, který je v  NATO vyjádřen pojmem „NATO support to comprehensive approach“. Jinými slovy, pokud má být Aliance připravena čelit budoucím krizím komplexní povahy, jinou volbu než těsnou spolupráci s  Organizací spojených národů, Evropskou unií a  dalšími mezinárodními a  nevládními organizacemi nemá. Existuje názor, že  společný výcvik civilních, policejních a  vojenských složek směřujících do  krizových oblastí je jednou z  nejvíce perspektivních a  dynamicky se  rozvíjejících oblastí profesní přípravy. „V souladu s cíli NATO má již v současnosti každé cvičení organizované na JFTC Bydhošť takový charakter. Jsou zde zastoupeny jak OBSE, EU, OSN a další organizace, tak akademičtí pracovníci, diplomaté, zástupci soukromého sektoru i sdělovací prostředky. Samozřejmě že  nechybí vojenský a  civilní personál přímo z krizové oblasti,“ říká brigádní generál Jaromír Zůna a  zdůrazňuje: „Výcvik bude pro Alianci i v budoucnu klíčovou oblastí jejího zájmu. Proto také s takovou důsledností buduje svoje výcvikové instituce a rozvíjí celou řadu nových metod pro podporu výcviku v oblasti simulačních a  trenažérových technologií a  distančních forem přípravy. JFTC Bydhošť je toho dobrým příkladem.“

Kompaktnost mnoha individualit

Pro zasvěcené není brigádní generál Jaromír Zůna ve  funkci náčelníka štábu Joint Force Training Centre žádným překvapením. Stačí se  ohlédnout o  dvanáct

roků zpět. V  roce 1999 NATO přijalo Capability Package (balíček schopností), který nesl název ACSTP – Allied Command and Staff Training Program. Jednalo se  o  to, že  Aliance měla zájem vybudovat simulační centrum pro přípravu velitelů a štábů taktického stupně velení. V této souvislosti byly osloveny členské státy, aby předložily svoje případné nabídky stát se hostitelskou zemí. Česká republika, v té době „nováček“ v  Alianci, tento zájem projevila. Jaromír Zůna tehdy zastával post zástupce náčelníka odboru pro integraci do NATO na GŠ AČR a  zpracováním tohoto projektu byl pověřen. Po  téměř dvou letech se  ČR dostala do nejužšího výběru. Jako možná dislokace se nabídla instituce ve Vyškově, kde již byla vybudována podstatná část požadované infrastruktury. Po jedenáctém září 2001 dostaly přednost jiné priority. Jednou z nich byla i transformace velitelských struktur NATO, potažmo vytvoření ACT a  následně JFTC, které je de facto pokračováním prvotního projektu ACSTP z roku 1999. Také jde o výcvikové středisko – simulační centrum pro přípravu velitelů a  štábů taktického stupně velení. „Vidím v  tom jistou kontinuitu. V  České republice jsem jedním z mála, možná vůbec jediným nositelem historie zařízení tohoto

Tři indicie brigádního generála

Maskáče, studená káva, časový rozvrh. Tři indicie, které jsou pro generála Jaromíra Zůnu příznačné. Ke  každé z  nich nám poskytl osobitý komentář. „Matematicky vyjádřeno – maskáče mám na sobě z devětadevadesáti procent. Má to přímou vazbu především na  permanentní cvičení nebo součinnostní jednání k  nim. Nejsem vzorem úředníka v  kanceláři. Pro představu, za uplynulý rok jsem absolvoval dvanáct výjezdů mimo JFTC, počínaje Afghánistánem přes pobaltské země a Spojenými státy konče. Jinými slovy, v  každém měsíci mám služební cestu související s výcvikem na jeden až tři týdny.“ Zvědavost nám nedá nezeptat se  na  důvod jednoprocentní absence polního stejnokroje. „Ples JFTC a  služební jednání s  představiteli místní samosprávy,“ směje se J. Zůna. Žádostí o  kávu vyslovuje nespočet. Avšak v  jeho případě se  potěšení z  lahodné chutě espresa naprosto míjí účinkem. „Frekvence vaření kávy je na  mém pracovišti skutečně vysoká. Bohužel to končí s  prvním douškem. Potom se  pustím

do pracovního procesu a na kávu zcela zapomenu. Studená mi vůbec nechutná, a tak požádám o další. Kolorit se opakuje,“ vtipkuje náčelník štábu. Při  pohledu do  jeho pracovního diáře musí člověku naskočit husí kůže. Zhlédne totiž kalendářní rok „rozpitvaný“ na  hodiny a minuty. „Náš výcvikový cyklus je dán rotacemi v Afghánistánu. Od ledna do července jedeme de facto bez přestávky, včetně sobot a nedělí. Jedná se o sedmiměsíční šňůru, v níž jsou mezery mezi jednotlivými zaměstnáními řádově ve  dnech. V  srpnu zpravidla čerpáme dovolenou. V následujících dvou měsících plánujeme a poté se proces výcviku rozjede znovu. Upřímně řečeno je to tvrdý chlebíček. Když však člověk vidí jeho smysluplnost a  hlavně to, že  sehrává klíčovou roli v profesní přípravě aliančních jednotek před jejich nasazením do  bojové operace, opětovně pro to udělá maximum možného,“ říká náčelník štábu JFTC Bydhošť brigádní generál Jaromír Zůna.

Text: Pavel Lang Foto: Radko Janata a archiv Joint Force Training Centre

na Velitelství sil územní obrany, na  velitelství TRADOC v  USA, jakož i  Velitelství výcviku a doktrín a následně na Ředitelství výcviku a doktrín, poté na Velitelství sil podpory a  výcviku a  Velitelství výcviku – Vojenské akademii. Od prvního srpnového dne loňského roku zastává funkci náčelníka štábu Joint Force Training Centre. „Jak se říká, skočil jsem do toho rovnýma nohama. Tady to ani jinak nejde. Intenzita nasazení je pro jakoukoliv funkci na  JFTC velmi vysoká,“ hodnotí J. Zůna. Babylon národů jej nezaskočil. „Základ mého (ne)úspěchu stojí na  kompaktnosti personálu. Čím více jsou lidé jednotní, tím efektivněji plní úkoly. Poměrně rychle jsem získával jejich podporu. Přitom musíte velice citlivě a  uvážlivě jednat. Vždyť každá země, potažmo každý člověk má svoje národní zvyklosti a  profesní návyky,“ argumentuje a vzápětí přiznává, že někdy je třeba na personál i trochu zatlačit. „Čas od času se  vyskytnou situace, kdy velmi důrazně prosazuji, aby se věci dotáhly do požadovaného konce. Přiznávám, že do jistých procesů aktivně vstupuji a  snažím se  mít situaci neustále pod kontrolou. Využití každé minuty pracovní doby považuji za samozřejmost u  profesionála ve  strukturách NATO,“ vyznává se brigádní generál.

17

veletrh Pohonná jednotka s plochou tryskou

Francouzský UCAV

Vize společného bojového letu víceúčelových bojových letounů Rafale a bezpilotních bojových nEUROnů

Předpokládaný vzhled jedné z prvních verzí Maketa nEUROnu na výstavě SIAE Le Bourget 2011

Veletrh SIAE Le Bourget 2011 potvrdil trend rozvoje bezpilotních letounů. Evropský vývoj je z technologického i vojenského hlediska obdobný jako v USA. Probíhá především v zemích EU. Projekt nEUROn

Francie se  vždy snažila o  zbrojní autarkii. V  posledních třiceti letech minulého století byla z  hlediska zbrojní výroby, zásobování energií a  potravinami zemí nejlépe připravenou na  válku v  celé západní Evropě. Při  hodnocení vývoje technologií a  realizace výroby vystupuje do  popředí především francouzské letectví. Nelze se proto divit jeho aktivitám v oblasti nejmodernějších bezpilotních letounů, včetně bojových UCAV (Unmanned Combat Aerial Vehicle). K  uvedenému lze dodat, že  Francie má v oblasti vojenské robotiky zajímavou historii. Bylo zde například postaveno u  společnosti Schneider et Cie, a  to v  sérii, již roku 1918 první robotické vojenské vozidlo. V oboru bezpilotních letounů lze první francouzský vývoj registrovat až  v  osmdesátých letech minulého století. Výjimku z  uvedené skupiny tvoří protiponorkové raketové torpédo Malafon z první poloviny šedesátých let, které by bylo možno zařadit mezi útočné bojové bezpilotní letouny. Nejstarší francouzský průzkumný bezpilotní letoun je Fox AT vyvinutý pobočkou konsorcia EADS Defence and Communications. Jeho vývoj byl zahájen v  roce 1986 a  k  bojovému nasazení došlo v  Perském zálivu a na Balkáně. Výsledkem francouzského vývoje bezpilotních letounů, který probíhá zhruba čtvrt století, je slušná přehlídka typů s  pevnou či rotující nosnou plochou, přičemž některé z  nich se  dočkaly i  bojového nasazení. Na  jejich vývoji pracují především dvě

18

velká konsorcia SAGEM a  Thales. Jedná se  v  první řadě o  Sperwer, který působí v Afghánistánu, a to v rámci jak francouzských, tak kanadských ozbrojených sil. S tímto typem se mohou setkat i naši vojáci v  rámci tamní mise. Konsorcium SAGEM vyvinulo před několika lety i jeho modernizovanou verzi s vyššími výkony. Uvedený typ vychází z  koncepčně podobného bezpilotního letounu Crecerelle stejného výrobce, který se  objevil v  konfliktech první poloviny devadesátých let minulého století. V  současnosti se  francouzský letecký průmysl podílí na  vývoji nových typů bezpilotních letounů rovněž v rámci evropského konsorcia EADS. K  nejperspektivnějším z  nich patří nekonvenčně řešený dvoutrupý Drac, který je již ve  službě. Následují dvě verze středního průzkumného typu Eagle 1 a Eagle 2, které jsou rovněž zavedeny do výzbroje francouzské armády a v neposlední řadě vyvíjený Talarion s proudovým pohonem, který má rozměry menšího bojového letounu. Vývoj byl ukončen u  taktického proudového Surveyor-600. Mezi produkty EADS se  v  posledním období objevily rovněž bezpilotní vrtulníky. Větší Orca-1200 je určen především pro potřeby námořnictva, zatímco menší typ Scorpio používá hlavně policie. Nejnovější Cassidan byl vystavován pouze jako maketa. Na  vývoj menších typů se  zaměřuje firma ALCORE. Jedná se  o  zavedený Azimut, dále Ypsilon, Futura a Biodrone. Převážnou část francouzské letecké produkce vojenského charakteru realizuje společnost Dassault. Ta se  v  minulosti

nespecializovala na samostatný vývoj technologií elektronické neviditelnosti stealth, avšak dosáhla v  ní značného pokroku. Víceúčelový bojový letoun Rafale zavedený nedávno do  výzbroje francouzského letectva splňuje řadu kritérií stealth, stejně jako Eurofighter Typhoon nebo Suchoj Su-27 a jeho verze. Koncem devadesátých let minulého století zahájila společnost Dassault vývoj bojového bezpilotního letounu kategorie stealth pod názvem LOGIDUC. V  červenci roku 2000 odstartoval technologický demonstrátor AVE-D nesoucí jméno Petit Duc. O  rok později se  vznesla větší verze AVE-D Moyen Duc. Ve  všech případech se  jednalo o  jména sov. Vedoucím projektu se stal Thierry Prunier. Ve třetí přípravné fázi byl LOGIDUC roku 2004 transformován na  větší verzi Grand Duc, která měla sloužit k  bojové činnosti i  strategickému průzkumu. Vývoj však již získal podstatně širší základnu. Roku 2003 byla podepsána smlouva mezi třemi hlavními leteckými výrobci ve Francii, a  to Dassault Aviation, EADS France a  Thales o  společném vývoji bezpilotního bojového letounu kategorie stealth pro velké výšky a vzdálenosti HALE (High Altitude Long Endurance). Společný projekt dostal označení nEUROn, jež některé zdroje uvádějí ve  formě NEURON nebo Neuron. Díky spolupráci v  rámci EADS se  zapojily rovněž švédská společnost Saab 25 %

Maketa nEUROnu v aerodynamickém tunelu

(avionika, palivový systém, design, letové testy), řecká EAB (díly draku, tryska), italská Alenia Aeronautica 22 % (střelecký systém, pumovnice, elektrický systém, systém letových dat), švýcarská RUAG Aerospace (testy v aerodynamickém tunelu, zbraňový systém), Thales (datová síť, řídicí rozhraní) a  španělská EADS CASA (pozemní kontrolní stanice, letové testy). Dassault Aviation z 50 % koordinuje vývoj, připravuje celkovou koncepci a design, dále systém řízení letu a hlavní pozemní i letové testy. Velkou hodnotu měl především vstup Saabu, který pokročil ve  vývoji vlastního bezpilotního letounu kategorie stealth. Důvodem k  aplikaci technologie stealth byly především rozměry připravovaného bezpilotního letounu, které umožňují jeho snadnou detekci a  zaměření různými druhy senzorů na zemi i na palubách letounů. Zvláště v případě bojového použití se jedná o podstatný faktor z hlediska přežití. Při vzdušném souboji s  klasickým bojovým letounem je bezpilotní typ v  nevýhodě, protože jeho vzdálený operátor má ve srovnání s pilotem výrazně horší možnosti sledování protivníka, především vizuální. Výhodou bezpilotních typů je naopak absence omezení přetížení při manévrech daná odolností pilota. Jako zajímavost lze uvést, že  jednou z  vývojových možností evropského

bezpilotního bojového letounu byly bezpilotní upravené verze víceúčelových bojových letounů JAS-39 Gripen nebo Rafale, které se od perspektivních UCAV prakticky téměř neliší ani velikostí. Uvedené řešení mohlo generovat značné úspory, protože by odpadl celý vývoj draku, pohonné jednotky a velké části avioniky. Realizace programu probíhá pod kontrolou francouzské agentury pro vyzbrojování DGA.

Základní technický popis

Bojový bezpilotní letoun nEUROn je samokřídlo o  rozpětí 12 m bez svislých ocasních ploch. Vývoj již pravděpodobně dosáhl úrovně technologického demonstrátoru. Koncepce je velmi podobná americkému bezpilotnímu bojovému letounu X-47B společnosti Northrop Grumman, který dosáhl vývojového stadia prototypu. Vzhledově podobný je i britský typ Taranis společnosti BAE Systems, americký Phantom Ray společnosti Boeing nebo ruský MiG Skat. Nejedná se  však o  kopie, ale doklad toho, že  ideální konstrukce dosažená s  využitím srovnatelné technologické úrovně dává vizuálně srovnatelný výsledek. Výhodou uvedeného řešení je čistší aerodynamický tvar, který snižuje spotřebu pohonných hmot, a vyšší statická pevnost draku, protože odpadají přechody mezi křídly a trupem.

Drak nEUROnu je pokryt kompozitovými panely, jejichž kladení ukazuje tento obrázek

Takové letouny mohou teoreticky provádět manévry s vyšším přetížením než klasicky řešené typy. Prakticky všechny současné konstrukce bezpilotních bojových samokřídel, která využívají technologii stealth, vycházejí tvarově z amerického strategického bombardéru B-2 Spirit. Kostru draku z  lehkých slitin pokrývají kompozitové panely. Modernizovaný motor Adour, převzatý z letounu Jaguár, je umístěn ve  zvýšeném hřbetu. Sériové letouny mají mít motor M88 používaný bojovým letounem Rafale. Vstup vzduchu i plochá tryska jsou umístěny nad  půdorysem letounu. To snižuje pravděpodobnost detekce především pozemními senzory. Tvar vstupu vzduchu má snížit pravděpodobnost detekce turbíny kompresoru zepředu. Nelze vyloučit, že plochá tryska bude ve  finálním provedení pohyblivá, což zlepší manévrovací schopnosti cestou změny vektoru tahu. Drak spočívá na  tříkolovém podvozku příďového typu. Jako výzbroj mají sloužit pumy a řízené střely nesené ve  vnitřních pumovnicích. Start prototypu je plánován na příští rok. Jednicová cena sériového letounu by měla dosahovat výše 25 milionů eur. Text: Martin Koller Foto a obrázky: autor a Dassault

19

výcvik Vyškovské oddělení elektronického boje a průzkumu se snaží vytvořit jednotnou koncepci přípravy odstřelovačů

Není to jen o desítkách „Teplota dvanáct, vlhkost osmdesát sedm. Rychlost sedm metrů za sekundu, klesá,“ hlásil voják stojící na palebné čáře s přístrojem připomínajícím lepší hodinky. Skupina maskovaných odstřelovačů na to reagovala tím, že za pomoci nožů a šroubováků začala urychleně seřizovat mířidla svých pušek. Třítýdenní kurz odstřelovačů, který v září letošního roku organizovalo oddělení elektronického boje a průzkumu z Vyškova, se právě přehoupl do své druhé poloviny. „Jsme v podstatě jediným oficiálním kurzem pro odstřelovače, který se  organizuje v  naší armádě. Připravujeme ho dvakrát do  roka. Je to organizačně velice náročné. A  to především na  zajištění potřebných prostor a nemalého množství munice. Jedná se  již o  čtvrtý běh. Každý rok máme požadavky vycvičit zhruba sto lidí. Přitom přibližně pro polovinu z nich je absolvování kurzu podmínkou pro účast v  zahraniční misi. Dřív se  u  nás cvičili odstřelovači převážně ve  střelbě ze  zbraně, my se  snažíme pojmout tuto odbornost v  celé její šíři. Neorientujeme se  také pouze na  průzkumné jednotky či brigádu rychlého nasazení a sedmou mechanizovanou brigádu, ale na  všechny útvary naší armády. Nyní zde máme například příslušníky ostrah letištních prostor a  dokonce jednoho střelce z  Hradní stráže,“ vysvětluje velitel kurzu nadrotmistr Jiří Horák. „Každý rok probíhá výběrové řízení, kterého se účastní příslušníci všech útvarů. Podmínkou je mít čistý trestní rejstřík, minimálně dva roky služby za sebou a výtečné hodnocení z tělesné přípravy. Přezkušuje se ze znalostí topografie, spojovací přípravy a  dalších odborností. V  kurzu totiž již není na  tyto záležitosti čas. Uchazeči musí prokázat, že umí ovládat zbraň

20

a  základy střelby. Je tam i  střelba pod stresem a  nezbytné základní znalosti, aby se nám nestalo, že člověk nedovede navázat spojení anebo zabloudí v lese.“

Taktika je osmdesát procent

Jiří Horák dělá instruktora již třetím rokem. Předtím sloužil jako odstřelovač u  102. průzkumného praporu. Dvakrát byl v této funkci v misi v Afghánistánu. Absolvoval také celou řadu různých kurzů pro odstřelovače, a to včetně těch policejních. Třináct posluchačů kurzu má zatím za sebou základy střelby a  nastřelení zbraně. Sami si pod odborným dohledem udělali rektifikaci. Začínalo se praktickou střelbou na  sto metrů, vzdálenost se  postupně prodlužovala. V  tomto okamžiku se  posunuli již na hranici čtyř set až pěti set metrů. Absolventi zvládli rovněž přesuny pod taktickým námětem a  základy maskování. Tedy vhodnost maskování, vyhledávání, propátrávání a další průzkumné činnosti. Všichni jsou vybaveni vlastními zbraněmi, převládá SVD Dragunov. Zhruba šedesát procent času je věnováno střelbě, zbytek ostatním činnostech. Odstřelovač vystřílí za tři týdny přibližně pět set nábojů. „To ale neznamená, že  bychom nějak podceňovali taktiku, ta představuje osmdesát procent našeho úspěchu. Začíná to již zasazením do  prostoru. Odstřelovači se  musí ve  dvojici i s veškerým materiálem a zbraní přesunout mnohdy na  poměrně velkou vzdálenost. Často vyčkávají i  několik dní, získávají zpravodajství a informace. Teprve pak mohou vystřelit a stejně složitou cestou se dostat zpátky do  bodu vyzvednutí. Při  práci vojenského odstřelovače se  často může jednat jen o  jeden výstřel, který rozhodne všechno. Největší problém je ale v  tom, že  většina velitelů nedokáže odstřelovače správě využít. Na  to narážíme pokaždé, když vytěžujeme ať již bývalé či současné posluchače ohledně jejich zkušeností z misí a z výcviku. Odstřelovači jsou pro velitele očima vepředu stejně jako průzkumný orgán. Většinou ale nevědí, co s nimi, takže

je zařazují do sestav jako kulomet. A to je velká škoda,“ vysvětluje Jiří Horák. „Mezi policejními a  vojenskými odstřelovači je velký rozdíl. Ti policejní střílejí většinou na  podstatně kratší vzdálenosti, jejich zásah však musí být naprosto přesný. Nám mnohdy stačí, když cíl jen poraníme. Jeho odsunem zaměstnáme mnohem větší počet osob. To ale neznamená, že by o vyškovský kurz neměli zájem i odstřelovači od Policie České republiky.“

Spolupráce s odborníky

Kurz je náročný především svou intenzitou. Jak teorie, tak i  praxe se  probírá do pozdních hodin. Účastníci jsou pod neustálým fyzickým a  psychickým tlakem. Musí zvládat spoustu taktických návyků spojených především s  přesuny, maskováním a  taktickým nasazením. Pro přípravu odstřelovačů existuje množství aktivit. V  armádě je řada nadšenců, kteří se  snaží tuto problematiku někam posunout. Mnohé útvary si výcvik v  této oblasti ale zajišťují nekoncepčně. A  právě to by chtělo vyškovské oddělení elektronického boje a průzkumu pozměnit a dosáhnout jednotné koncepce. Kromě těchto základních kurzů uvažují organizátoři do  budoucna o  spuštění nástavbových kurzů. V  tomto případě by se jednalo již o nasazení pod taktickým námětem včetně celkového plnění úkolů až po stažení. Podle nadrotmistra Horáka není vůbec důležité, zda kurz absolvují tabulkoví odstřelovači anebo starší střelci. Obě funkce mají společné základy, což prý umožňuje použít dobře vycvičeného staršího střelce jako odstřelovače. Poznat dobrého odstřelovače přitom není jednoduché. Každý člověk je jiný, dobrý střelec by měl mít velkou trpělivost. Ta práce vyžaduje dlouhodobou psychickou a fyzickou odolnost. Měl by to být všímavý člověk, který si zapamatuje co nejvíce informací a umí je i správně předat. V  průběhu kurzu organizátoři rovněž velice úzce spolupracují s  výrobcem nábojů Sellier Bellot, s  Českou zbrojovkou a Meoptou Přerov. Lidé z těchto firem pro ně dělají odborné přednášky a  zapůjčují jim nejnovější výrobky. V případě Meopty se  týkají především konstrukce zaměřovacích a pozorovacích dalekohledů. Ty si také mohou vyzkoušet přímo na  střelnici. Díky

univerzální liště na  SVD Dragunov není problém uchytit ani tu nejnovější optiku. Pro úspěšné splnění úkolu má velký význam i použitá munice. V minulosti se občas stávalo, že do dragunova přišly nekvalitní bulharské náboje. S nimi byl problém nastřílet. V současné době se jako nejmenší možné zlo používá kulometná munice. Z odstřelovaček ráže 308 se střílejí náboje Sellier Bellot. Je to výborná munice konkurující zahraniční špičce. Ta se  používá i v kurzu. „Myslím si, že  dříve jsme jako národ měli spoustu dobrých střelců. O tom ostatně svědčí i  sportovní výsledky dosažené například na  olympijských hrách. Bylo to dáno tím, že tady fungoval Svazarm a střelecká základna byla hodně široká. Něco podobného již dneska není. Přesto se  domnívám, že máme spoustu schopných lidí,“ říká nadrotmistr Horák. „Nevím, zda dozrála doba na přezbrojení pušek Dragunov. Na to se musíte zeptat někoho jiného. Svého času to byla a nejspíš stále ještě je vynikající zbraň. Jak s oblibou říkáme ‚vojákůvzdorná‘. Hodně toho vydrží. Ta nejnovější odstřelovačská technika je ale přece jen již někde jinde. Pro odstřelovače by se  podle mého názoru asi nejvíce hodila puška Accuracy International. Pro starší střelce by byla vhodná zbraň Heckler a Koch 417.“ Text a foto: Vladimír Marek

21

mise

technika a výzbroj S problematikou výbušných nástražných systémů seznamuje na americké základně v Hohenfelsu české vojáky bývalý učitel akademie FBI Bob Weir

Nevařil hrachovou kaši

Muž míchající vařečkou v obřím hrnci na jedné ze specializovaných učeben americké základny v SRN Hohenfels připomínal kuchaře. Jeho skutečná profese však byla o poznání „adrenalinovější“. Bob Weir působil dvacet tři let jako voják pyrotechnického odřadu americké armády. Další čtyři roky pak přednášel na akademii FBI o výbušninách. Nyní zasvěcuje mimo jiné i české vojáky odcházející do afghánské mise do tajů nástražných výbušných systémů a všeho dalšího, co s tím souvisí. V hrnci neměl hrachovou kaši, ale ledkové hnojivo, ze kterého vyrábí protivník výbušniny. „Ne že  bych přímo na  učebně vařil skutečné výbušniny. Používám sice stejné látky a  prostředky, musím ale tady pochopitelně dodržovat veškeré bezpečnostní předpisy. Nehrozí, že  by mohlo dojít k  nějakému výbuchu. To, co je v  hrnci, představuje jen ukázku toho, co mohou vojáci při  nějaké prohledávací operaci najít. Musí přesně vědět, na co mají zaměřit pozornost. Jakou barvu má připravovaná výbušnina, jaká je kozistence materiálu, jak voní atd. Je zbytečné je učit výrobu těchto prostředků, to je záležitost zkušených lidí, pyrotechniků. Běžní vojáci to nikdy nebudou potřebovat,“ vysvětluje Bob Weir. „Snažíme se zde dávat vojákům základní informace o  tom, s  čím se  mohou v prostoru nasazení setkat. Seznamujeme je nejen s improvizovanými výbušnými systémy, ale především s tím, jak protivník myslí. Poznat dobře toho, co stojí proti nám, je ze  všeho nejdůležitější. To představuje klíč ke  všemu. Měli by vědět, z  čeho všeho je schopen výbušná zařízení sestavit. V mnoha případech se  totiž jedná o  odpad, kterému nikdo obvykle nevěnuje pozornost. Přitom právě tyto znalosti nás mohou včas dovést k  pachateli teroristických útoků a  předejít tak případným ztrátám.“ Informace, které vojáci v Hohenfelsu dostávají, jim ale nemají jen pomoci vytvořit

22

si představu o  tom, co všechno je možné vyrobit z odpadu, ale také jim dostat doslova do  krve, jak by se  měli v  těchto situacích chovat. Největší chybou přitom bývá, že  vojáci zvedají ze  země neznámé, volně ložené předměty. „Sbírat ze  země mohou v  podstatě jen to, co sami upustili. Právě takto jsme přišli o  řadu velmi dobrých vojáků, kteří se nedrželi toho, co jsme jim říkali,“ dodává Bob Weir. „Během své kariéry jsem se mnohokrát setkal s takzvanou pyrotechnickou pastí. Nástraha byla konstruována tak, aby vojáky lákala zvednout ji ze  země. V  okamžiku, kdy to udělali, však vybuchla. Byla totiž dalším systémem zajištěna proti zdvihu. Pokud bych během své práce nepoužíval hlavu, tak bych tady s vámi už nemluvil. Ze všech těchto případů jsem se poučil a nyní se snažím své těžce nabyté zkušenosti předávat dál vojákům.“ Pyrotechničtí instruktoři a  učitelé v  Hohenfelsu se  pochopitelně snaží průběžně sledovat nejnovější vývojové trendy konstrukce výbušných systémů. Přes síť mají přístup nejen do  americké, ale i  alianční databáze, která je pravidelně doplňována. Jsou v ní zařazeny i poznatky z těch nejnovějších výbuchů. Tomu ostatně odpovídá i  rozsáhlý fond sbírkových trojrozměrných předmětů, který

se  podařilo pyrotechnikům shromáždit. Je možné ho rozdělit do  několika kategorií. Jednak to jsou samotné výbušniny a látky, ze  kterých se  vyrábějí. Dále sem patří odpalovací zařízení počínaje těmi nejprimitivnějšími v  podobě kusu starého plechu, který tvoří spínač, a konče nejmodernějšími mobilními telefony. Stejně důležité je ale také poznat předměty, jež mohou sloužit k zamaskování improvizovaného výbušného prostředku. „Sbírka pyrotechnického materiálu, kterou používáme k  názornému výkladu, je nejspíš na vyšší úrovni, než mají k dispozici ostatní země. Veškerý materiál, jenž se nám podařilo shromáždit, odpovídá přesně tomu prostředí, do  kterého jsou nasazováni spojenečtí vojáci. Osobně jsem přesvědčen, že  se  vyplatí investovat do  této oblasti. Vojáci se  právě díky této názornosti více zapojují do diskuse. Dělají si poznámky, ta tematika je oslovuje. Pokud pak při  nasazení na  cokoliv z  toho, co jim ukazujeme, natrefí, měli by okamžitě zbystřit. Je to pro ně indikátor, že se něco děje, že hrozí určité nebezpečí,“ vysvětluje Bob Weir. „Díky těmto diskusím a  zapojení posluchačů máme i  zpětnou vazbu. Často se  nám stává, že za námi přijdou vojáci, kteří se právě vrátili z Afghánistánu, a děkují nám za zkušenosti, jenž jsme jim předali. Prý právě díky našim lekcím se jim podařilo včas rozpoznat hrozící nebezpečí. Výhodou je rovněž to, že  se  pohybují v  určitých cyklech. Vojáci se  k  nám vracejí s  jinou jednotkou a opět musí projít školením. Právě toto opakování jim pomáhá ještě více si upevňovat potřebné návyky. To, že  se  v  pravidelných intervalech střídá nasazení v  misích a  příprava na  ně, jim umožňuje, aby lepe pronikli do  některých záležitostí. Při  tom dochází, právě na základě určitých praktických poznatků, k neformální diskusi a výměně zkušeností.“ Text a foto: Vladimír Marek

Technologie ochrany současných kolových obrněných vozidel má svoje počátky v Africe. Výsledkem dlouhého vývoje je, kolové obrněné vozidlo RG-31, které mohou naši vojáci potkávat v rámci svojí afghánské mise.

RG-31 Nyala Jihoafrická a  rhodeská armáda vedly už v  šedesátých létech minulého století válku proti partyzánům vyzbrojovaným z  bývalého Sovětského svazu. Vojáci hledali způsob ochrany komunikací pro bezpečný transport osob i zásobování. Přitom chyběl dostatečný počet příslušníků ozbrojených sil na pokrytí celého rozlehlého území. Problém nemohla v dostatečné míře vyřešit ani mobilita daná motorizací a  nasazením vzdušně-výsadkových a  speciálních jednotek. Ani technologicky nebylo možné zajistit eliminaci min a náloží všude a každý den.

Farmářské technologie

Vzdálenosti mezi osadami a  farmami byly velké. Nezpevněné komunikace se podobaly stezkám, což poskytovalo dobrou příležitost pro umístění min nebo improvizovaných výbušných systémů. Zabránit jejich kladení nebylo možné a  udržovat všechny komunikace vyčištěné od  nich také ne. Na řešení nakonec přišli farmáři v Rhodesii. Když nebylo možné vyčistit komunikace, bylo nutné zvýšit odolnost vozidel. Zpočátku farmáři opatřovali svoje nákladní automobily improvizovaným pancéřováním proti střelám z  pěchotních zbraní. Exploze pod koly je přivedly ke  zvýšení závěsů náprav, což eliminovalo následky exploze. V  případě zničení kola, pokud vydržela náprava, se pouze namontovalo kolo nové. Vysoký chod pérování a  tlumičů omezil možnost destrukce náprav. Farmářské automobily se začaly podobat off-roadům. V některých případech byly podběhy a prostory dna pod řidičem opatřovány pancéřovými

deskami. I  v  případě uvedených technických úprav byla řada vozidel poškozena nebo zničena, především požárem palivové soustavy. Avšak osádky přežily, mnohdy bez zranění. Dalším stupněm byla domácí výroba zcela nových vozidel, vysoce odolných vůči minám. Mnohdy se  jednalo o  konstrukce, připomínající vzhledem pavouky, kde tělo tvořila pancéřovaná kabina a  nohy vysoké nápravy. Některá vozidla byla navíc opatřena obloukovými ochrannými rámy pro případ, že  by následkem výbuchu došlo k jejich převrácení. Pomocí rámů, které navíc chránily kabinu při pádu na  zem, bylo možné jen s  pomocí heveru, navijáku nebo jiného automobilu vrátit vozidlo zpět na kola. V poslední vývojové fázi došlo k opatřování spodků vozidel pancéřovými deskami, spojenými do  tvaru široce otevřeného V, které poprvé použili Francouzi za války v Alžírsku. Tato konstrukce do jisté míry rozkládá tlakovou vlnu výbuchu a  tak snižuje její účinnost oproti klasicky řešenému plochému dnu automobilů i vojenské obrněné techniky.

Od Mamby k Nyale

Vývoje nových vozidel pro potřebu armády se  chopila jihoafrická firma Land Systems OMC. Ta dlouhodobě zajišťovala servis a opravy obrněné techniky pro armádu. Ve službě byla dlouhá léta řada typů kolových obrněných vozidel, která pocházela ještě z  doby druhé světové války, například britské obrněné automobily Straussler nebo americké M3 Scout. Zajímavé je, že zkratka tvořící název firmy OMC vychází z  konkrétního typu vojenské techniky, avšak nikoli kolové. Plné znění je Olifant Manufacturing Company, tedy společnost vyrábějící Olifant. Jméno mýtického rohu nese tank, konkrétně jihoafrická verze britského typu Centurion. Firma OMC využila při  konstrukci nového vozidla odolného vůči minám zkušenosti jak farmářů, tak techniků z  vojskových a  policejních dílen. Proběhly testy pěti principů ochrany proti explozi zdola. Jednalo se  o  vyplnění prostoru ve  dvojitém dnu vodou, konstrukci dvojitého dna tvořeného deskami v  určité vzdálenosti od  sebe, umístění chráněných nebo odhazovacích palivových nádrží do dna, úpravu podvozku tak, že při explozi odpadne pouze kolo a nedojde k poškození

nápravy a nakonec tvarování dna pancéřové karoserie vozidel do V. Společnost OMC se po několika létech stala divizí firmy Reunert. Nová firma měla název Reunert OMC. Právě tam byl realizován vývoj prvních jihoafrických obrněných vozidel. Především se jednalo o klasický kolový obrněný transportér Ratel 6×6 v  několika verzích. Dále o průzkumné vozidlo Roikaat 8×8 a nakonec samohybnou kanonovou houfnici G 6 v konfiguraci 6×6. Samostatnou vývojovou linii tvořila vozidla s  vysokou odolností vůči minám. Z  nich nejstarší je Buffel, připomínající klasický gun truck ovšem se  dnem ve  tvaru V. Následoval obdobně řešený Casspir s  uzavřenou pancéřovou karoserií, který slouží v řadě armád a policejních sborů dodnes. V roce 1997 koupila Reunert společnost TFM Industries. Následoval vývoj zcela nové řady obrněných vozidel. Po realizaci politických změn roku 1994 vstoupily na území Jihoafrické republiky zahraniční firmy. Výrobce obrněných vozidel koupila slavná britská zbrojovka Vickers, jejíž jihoafrická filiálka se přejmenovala na  Vickers OMC. Nově vyvíjené kolové obrněné vozidlo nazvané Mamba se  stalo základem pro konstrukci současného typu RC-31 Nyala. Mamba byla vyráběna ve  čtyřech verzích, a  to Mk1, 2, 3 a  Taipan. Dostala se  do  výzbroje Demokratické republiky ostrova Svatého Tomáše a  Princova ostrova, Estonska, Jihoafrické republiky, Republiky Kongo, Rwandy, Španělska, Švédska, USA a Velké Británie. Bojově byla nasazena v Afghánistánu, Angole, Bosně, Iráku, Kosovu, Makedonii, Somálsku, Súdánu a  na  Západní Sahaře. Roku 2004 koupilo firmu Alvis Vickers konsorcium BAE Systems. V rámci této akvizice získalo i nejnovější výrobky z jižní Afriky RG-12 a RG-31 Nyala. Vozidlo RG-31 bylo původně vyvíjeno pro potřeby speciálních jednotek. Avšak po září 2001 se vojenské operace přiblížily svojí formou operacím četnictva a speciálních jednotek, což průběžně rozšířilo odbyt. Nyala se tak stala aktuálním výrobkem z hlediska konfliktů nízké intenzity. Při vývoji konstruktéři TFM využili informace z bojového nasazení typu Mamba. Jednalo se do jisté míry o konkurenční projekt. Verzi Mamba III s motorem Mercedes vyvíjela australská divize Sandok Austral. Odpovědí

23

rubrika

24

REPORT

RG-31 Nyala

25

technika a výzbroj

sport Celkem devatenáct družstev z celé armády se 20. října zúčastnilo již 15. ročníku nohejbalového turnaje o pohár šéfredaktora časopisu A report.

konstruktérů OMC byla právě Nyala. Dno její pancéřové karoserie je tvarováno do V, pérování má vysoký zdvih, kolo se  po  explozi trhaviny odděluje bez vážnějšího poškození nápravy. Odolnost proti útoku explozí pod koly byla testována simultánní explozí dvou protitankových min TM-57, z nichž každá obsahuje 7 kg TNT. Dno karoserie bylo testováno explozí jedné miny TM-57. Odolnost proti útoku zdola přesahuje u  RG-31 v  rámci systému STANAG úroveň 4. Přesto, že  první sériová verze vozidla Mk3A Nyala využívala ještě podvozek mamby, nakoupila ji řada států a má za  sebou bojová nasazení. K  těm došlo v Afghánistánu, Bosně, Etiopii, Gruzii, Iráku, Kolumbii, Kosovu a  Libanonu. Další verze RG-31 je nákladní. Nese starší označení Sabre nebo nové RG-31M. Nákladní prostor za kabinou není pancéřován a v případě potřeby ho lze zakrýt plachtou. Modernizovaná verze Mk5 se  liší od  Mk3 již vzhledem. Má však dvě provedení, konkrétně základní a pak vzhledově odlišné Mk5E, které je vlastně zkráceným typem zcela jiného vozidla, a  to RG-33L v  konfiguraci 4×4. V roce 2008 prezentoval výrobce také verze Mk6, Mk5 jako ambulanci a modernizovaný Sabre jako samohybný minomet. V  rámci americké armády nesou nyaly ve  verzích Mk3 s  motorem Detroit Diesel i  Mk5 s  motorem Cummins jméno Charger. V současné době jsou RG-31 například ve  výzbroji ozbrojených sil Kanady v  počtu 75 ks verze Mk3 s  dálkově ovládanou zbraňovou základnou Protector M151 společnosti Kongsberg. Sto vozidel si od amerického ministerstva obrany vypůjčila francouzská armáda. Dalších 100 kusů RG-31 Mk5E se  zbraňovými základnami Samson Hlavní takticko-technická data RG-31Mk3: Délka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 000 mm Šířka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 470 mm Výška stropu karoserie. . . . . . 2 650 mm Světlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322 mm Hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . 10 200 kg Maximální přepravovaná hmotnost. . . . . . . . . . . . . . . . . 1 200 kg Objem palivových nádrží . . . . 196 l Maximální rychlost. . . . . . . . . 100 km/h Dojezd. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 600 km

26

slouží ve španělské armádě, která má navíc opci na dalších 80 vozidel. Spojené arabské emiráty disponují 76 kusy. K  menším uživatelům patří se  čtyřmi RG-31 Kolumbie, Svazijsko se sedmi, Rwanda se šesti, s pěti Mali a Nizozemsko a také vojska OSN, která používají 30 RG-31. Neupřesněný počet RG-31 slouží v  jihoafrické armádě a  policii. Dosud největším uživatelem jsou USA. Americká námořní pěchota má ve  výzbroji 12 RG-31Mk5A jako vozidla programu MRAP kategorie I  a  1  385 RG-31Mk5E jako vozidla programu MRAP kategorie II. Speciální jednotky USSOCOM používají 50 RG-31Mk5A1S. Americké pozemní síly mají ve výzbroji 148 kusů RG-31Mk3, dále 257 kusů RG-31Mk5A1 a  111 kusů RG-31Mk5E. Neupřesněný počet RG-31 používají rovněž firmy zaměstnávající tisíce žoldnéřů působících v Iráku a Afghánistánu a známých jako contractors.

Základní technický popis

Základem konstrukce vozidla je samonosná skořepinová karoserie – monocoque, svařená z  ocelových pancéřových plechů, která je příčně rozdělena na  dvě samostatné části, motorovou a  bojovou. První z  nich se  nalézá v  přední části vozidla a  obsahuje pohonnou soustavu tvořenou motorem, spojkou, převodovkou a  rozvodovkou. Pro RG-31 je používáno několik různých motorů, konkrétně šestiválcový vznětový Daimler Benz OM 352A o  výkonu 125 kW, dále vznětový Iveco Tector F4AE0681D nebo vznětový šestiválec Cummins 6.7L  QSB o  výkonu 205  kW. Všechny motory jsou chlazené vodou. Točivý moment od  automatické převodovky Allison 2000 nebo Allison  2500 přenáší kardanové hřídele přes centrální rozvodovku na diferenciály kol přední a zadní nápravy. Motorový prostor je pancéřován z boků a  zdola dnem vozidla ve  tvaru V. Vpředu narušuje ochranu vstup vzduchu k chladiči, opatřený ocelovými lištami. Ochranu motoru zepředu zajišťují ocelové lišty, které kryjí vstup vzduchu, a  zesiluje mohutný nárazník opatřený průchodkou lana navijáku. Čelo karoserie a  chladič vytvářejí dostatečnou hloubku pro ochranu motoru před kumulativními hlavicemi pancéřovek. Odolnost bočního pancéřování zesilují schránky na výstroj kombinované s blatníky a  kola opatřená dojezdovými obručemi

(runflat). Horní zdvíhatelný kryt motoru pancéřovaný není. Bojový prostor odděluje od motorového pancéřová a protipožární stěna. V jeho přední části sedí řidič a velitel vozidla. Za  nimi zády ke  stěně vedle sebe šest až  osm příslušníků pěšího družstva. Obvyklá sestava je šest a  střelec-operátor ovládající vně lafetovanou zbraň. Bojový prostor je opatřen okny z  průhledného materiálu, který má stejnou odolnost vůči střelám, střepinám a  explozím jako okolní pancéřování. U  nejstarší verze Mk3 doplňují okna před velitelem a řidičem tři okna po  každé straně vozidla. První je součástí bočních dveří, zajišťujících nástup a  výstup do prostoru velitele a řidiče. Další dvě mají společný rám. Na zádi se nalézá okno v  jednokřídlých pravých dveřích tvořících značnou část plochy zadní stěny pancéřové karoserie. Verze Mk6 již má na  boku jen dvě okna, a  to ve  dveřích a  v  zadní části boku prostoru družstva. Okna jsou navíc menší než u  předešlých verzí. První verze RG-31 má ve stropu devět poklopů. Z nich osm je obdélníkových nad  sedačkami velitele, řidiče a  šesti příslušníků družstva. Za  prostorem velitele a  řidiče je kruhový poklop umožňující lafetaci výzbroje. Charger a Mk5 již poklopy nad velitelem a řidičem nemají a počet poklopů nad prostorem družstva byl snížen na  čtyři a  jeden kruhový pro lafetaci zbraně. Odolnost spodní části boku vozidla bojového prostoru zesilují schránky na výstroj pod dvířky velitele a řidiče, dále náhradní kola a kombinované blatníky se  schránkami nad  zadními koly a rovněž tato kola. Ve schránkách se nalézají také zásobníky na vodu. U verze Mk5 a Mk6 došlo k celkovému prodloužení karoserie a změně tvaru její přední části. Žaluzie v horní části byly sníženy. Část vstupu vzduchu se nalézá pod nárazníkem. Prostor nad  koly je opatřen žaluziemi pro odvod vzduchu. Tvar žaluzií se liší u různých verzí a výrobních sérií vozidel. Jedno z provedení Mk5 má již jen dva poklopy nad prostorem družstva. Karoserie je v horních rozích opatřena zdvíhacími oky. Pancéřování vozidla odolává střelám z  pěchotních zbraní ráže 5.56 mm a  7,62 mm. Přepravu všech verzí RG31 lze realizovat pomocí letounů C-130 Hercules.

Smeče střídaly hlavičky a milimetrová podání Jeho hlavními organizátory i  letos byli pracovníci oddělení záchranné a výsadkové služby a  tělesné výchovy společně s  kolegy ze Střediska tělovýchovy a sportu MO. „Dobrý den, raději ahoj,“ zahájil turnaj olympijský medailista a bývalý mistr světa a Evropy v hodu diskem Imrich Bugár. O  tomto vynikajícím sportovci a  bývalém reprezentantovi Československa je známo, že má smysl pro humor, což potvrdil i v hale na Ruzyni. „Nebudete tomu věřit, ale nejhorší úraz v mé sportovní kariéře se mi stal právě při nohejbale,“ řekl v úvodu turnaje téměř sedmdesáti nastoupeným nohejbalistům Imrich Bugár a dodal: „Zkrátka je to k nevíře, ale utrhl jsem si biceps. Takže hlavně pozor. Sportu zdar a  nohejbalu zvlášť.“ Legendární diskař také prozradil, že  s  kolegy na  Dukle uvažovali, že  postaví vlastní tým. „Musím to letos odkoukat a na další ročník se určitě připravíme.“

Imrich Bugár měl ještě jednu symbolickou povinnost – slavnostní výkop. A jak to dopadlo? Opět s  humorem. „Musím si to napřed natrénovat.“ Jednou, dvakrát a  napotřetí to tam bylo. Míč téměř předpisově přelétl síť a  bylo zahájeno. Na  čtyřech hřištích se  v  ruzyňské kryté hale postupně vyplňoval „pavouk“ schématické tabulky postupujících do  dalších zápasů. Věřte, bylo se na co koukat. Některá družstva, jak se  říká, „měla natrénováno“ a  nešlo o  žádnou falešnou formu. Točené smeče střídaly hlavičky a  téměř milimetrová podání. Nad korektností pečlivě bděli rozhodčí a diskuse, zda to byla čára, či aut, se při turnaji zkrátka „nepěstovaly“. Ve  tři odpoledne bylo vše jasné. Vítězem se  stalo družstvo ze  základny munice Mladkov – Bystřice pod Hostýnem, druhou příčku obsadili ženisté z  Bechyně – tým „A“ a  bronz letos patří týmu ze  základny dopravního letectva v  Praze-Kbelích.

Abychom byli spravedliví, tak neoblíbená „bramborová“ medaile připadla nohejbalistům z  Prahy. Tento tým však sklidil obdiv všech kolegů. Důvod? Snad se  chlapi neurazí, zkrátka byli nejstarší, ale o  to větší úctu jejich výkon zaslouží. Poháry prvním třem týmům předala ředitelka Kabinetu ministra obrany Karolína Stránská, která všem zúčastněným poděkovala za skvělé sportovní výkony i nasazení. „Jsem ráda, že  jste se  dostavili v  tak hojném počtu,“ uvedla ředitelka Stránská a dodala. „Je potěšitelné, že  se  turnaj koná již popatnácté. Znamená to, že je zde již jasná tradice a  že  o  tento turnaj je zájem. Doufám, že se můžeme těšit, že příští rok se zde potkáme minimálně ve stejném počtu. Vítězové budou mít možnost obhajoby a ostatní zase chuť si to o  první, druhé i třetí místo sportovně rozdat.“ Text: Jan Procházka Foto: Radko Janata

Text: Martin Koller Foto: autor, BAE Systems a US Army

27

tělesná příprava Netradiční nahlédnutí do letošní kontroly tělesné přípravy, kterou provázela celá řada změn

Docvičeno! Vyhodnoceno! Tradiční úkol v obvyklém období, přesto s řadou změn. To bylo letošní výroční přezkoušení vojáků a vojákyň z tělesné přípravy. Závěrečná zpráva byla v těchto dnech předložena náčelníkovi Generálního štábu Armády ČR. Poté bude s výsledky seznámena armádní veřejnost. Časopis A report při tom nebude chybět. Avšak dříve než zveřejníme dosažené počty sedů, kliků, shybů, respektive výkony v metrech a sekundách, zmíníme se o některých zajímavostech. Výroční přezkoušení z  tělesné přípravy probíhalo od roku 1993 na základě nařízení NGŠ AČR č. 5/1993. Jednalo se o základní průlom, protože se  poprvé podařilo navést ucelený a průkazný systém kontroly fyzické zdatnosti v Armádě ČR. Důležité bylo i to, že se výročního přezkoušení tělesné připravenosti zúčastnili všichni vojáci a občanští zaměstnanci mimo jednotlivců omluvených ze zdravotních důvodů. Je známo, že každý systém se postupem času vyvíjí a  zdokonaluje. Nejinak tomu bylo i  v  případě testování tělesné připravenosti profesionálů. Za  uplynulých téměř osmnáct let došlo ke dvěma zásadním obměnám. „V roce 2000 hodnocení z tělesné přípravy přešlo na bodový systém. Pro splnění podmínek výročního přezkoušení musel voják splnit minimum v testu silových schopností nebo v testu vytrvalostních schopností. Původní systém bohužel umožňoval pro splnění hodnocení vyhovující nezvládnout například vytrvalostní test. Příklad? Silový test – vyhovující, granát – dobře, vytrvalostní test – ujít například čtyři sta metrů. Celkové hodnocení vyhovující, což znamenalo, že splnil,“ konstatuje vedoucí oddělení záchranné a výsadkové služby a tělesné výchovy

28

sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO plukovník Ladislav Nagy. Druhá změna se datuje od dubna letošního roku a má souvislost s novým normativním výnosem ministerstva obrany NV MO č. 12/2011. „Kontrola tělesné přípravy se  skládá z  výročního a  profesního přezkoušení. Každý test výročního přezkoušení z tělesné přípravy je hodnocen známkou, a to od jedničky (výtečně) až po čtyřku (nevyhovující),“ popisuje novinky plk.  Nagy a  dodává: „Zaměřili jsme se  především na  rozvoj vytrvalostních schopností a  tím i  jeho testování. Testy silových schopností jsou téměř v  nezměněné podobě, naopak zpřísnily se  normy pro hodnocení vytrvalostních schopností. Dále se výrazně zpřísnily normy v testu tři sta metrů plavání, aby nedošlo ke zneužití této disciplíny na úkor osvědčeného běžeckého testu.“ Jestliže výroční přezkoušení z  tělesné přípravy, jako základní druh prověření, zohledňuje pohlaví a věk jednotlivce a nebere ohled na profesi nebo služební zařazení, tak nové profesní přezkoušení z  tělesné přípravy splňuje podmínky zákonných norem prosazování principu

rovnosti mužů a žen. „Profesní přezkoušení z  tělesné přípravy je platné pro všechny vojáky i  vojákyně a  je odstupňované podle velitelského stupně, druhu vojska a  služebního zařazení. Důležité je, že bere ohled i na úkoly vojenského útvaru pro daný rok,“ argumentuje plk. Nagy a zdůrazňuje, že tento druh přezkoušení sice probíhal u vojenských útvarů a zařízení AČR již několik let, ale od letošního dubna je novinkou také pro vyšší velitelské stupně, což jsou Velitelství sil podpory, Velitelství společných sil, Generální štáb a ministerstvo obrany. „V souladu s vyhláškou č. 414/2009, část 4 Tělesná zdatnost a zdravotní omezení, a čl. 127 NV MO č. 12/2011 bude hodnocení vojáka složeno ze dvou známek, konkrétně z výročního a profesního přezkoušení z tělesné přípravy,“ říká vedoucí oddělení záchranné a výsadkové služby a tělesné výchovy SRDS – OS MO. V  této souvislosti upřesňujeme, že  vedle základních kontrolních testů (složených ze  silových testů, testů rychlosti, obratnosti a  koordinace pohybu, vytrvalostních testů) se  přezkušovalo z  rozšiřujících kontrolních

testů, kam spadají disciplíny jako boj zblízka, vojenské lezení, vojenské plavání, pěší přesuny nebo překonání překážkové dráhy NATO. Nová legislativa, která řeší služební tělesnou výchovu resortu obrany, se  připravovala téměř patnáct roků a  již z  tohoto údaje je zřejmé, že  to nebyla jednoduchá cesta. „Zásadním problémem, který tak dlouho řešili moji předchůdci, byla již výše vzpomínaná problematika rovného přístupu mužů a žen,“ vysvětluje plk. Nagy a dodává, že se na přípravě normativního výnosu podílela odborná komise složená z nejzkušenějších tělovýchovných pracovníků, kteří zastupovali vojska i školicí subjekty resortu MO ČR. V  rámci připomínkového řízení měly možnost se  vyjádřit také všechny velitelské stupně a  vojenské subjekty. To, že  připomínek bylo velice mnoho, svědčí o tom, že tato oblast výcviku zajímá široké spektrum příslušníků Armády ČR. V  této souvislosti je třeba zdůraznit, že  NV MO č. 12/2011 nabyl účinnosti dnem 4. dubna 2011. Snahou zainteresovaných osob byl však jiný termín – začátek letošního roku. „Z  objektivních příčin se nám to nepodařilo. Nicméně po odborné linii jsme připravovali tělovýchovné pracovníky na  tuto zásadní změnu. Začátkem letošního roku jsem provedl metodické zaměstnání pro všechny pracovníky ČVO 84, kde jsem základní změny obecně avizoval. Opakovaně zdůrazňuji, že  tělesná příprava není jen o  přezkoušení, ale je to systematický proces probíhající celoročně. Proto

také klademe důraz na dlouhodobější systematickou přípravu. Vůbec nejde o to, týden před přezkoušením lehce potrénovat a  potom se  do  toho vrhnout takříkajíc po  hlavě,“ prohlašuje L. Nagy. Tím největším pozitivem je, že  nová legislativa splňuje platné zákonné normy České republiky zejména ve vztahu ke genderové politice. Rovněž přesněji mapuje současný vývoj a potřebu vycvičenosti profesionála. Je flexibilní pro jednotlivé druhy vojsk a  velitelské stupně. Vedoucí pracovníci tedy mohou přizpůsobit výcvik současným reálným požadavkům připravenosti vojáka a jednotky. Další základní oblastí armádní tělovýchovy je kompenzace vlivu výcviku a psychického zatížení na  organismus. V  rámci výběrové tělesné výchovy jsou nabízeny aktivity pro volný čas, aktivity v rámci teambuildingového programu a  sportovní soutěže různých úrovní. Řada tělovýchovných činností je zapojena do programu prevence sociálně nežádoucích jevů. Nelze zapomínat ani na  skutečnost, že součástí vojenských kolektivů jsou i občanští zaměstnanci. Na ně nová legislativa také pamatuje, a to tím, že se mohou aktivně zapojit do  armádních sportovních dnů, soutěží a přeborů. Není sporu o  tom, že  i  služební tělesná výchova v  resortu obrany má svoje problematické stránky. První ukazatel se  týká personálu. Empiricky je známá skutečnost, že  tělesná zdatnost a  zdravotní stav mládeže je na  alarmující úrovni. Vedoucí

tělovýchovní pracovníci zadali projekt, který má zevrubně zmapovat současný stav mládeže jako potencionálních příslušníků Armády České republiky. „Musíme být připraveni na  tuto úroveň a  přizpůsobit opatření a  prostředky k  dosažení požadované kvality,“ říká plukovník Nagy. Druhý ukazatel je neméně složitější. Je jím oblast zabezpečení výcviku z  hlediska odpovídajících sportovišť a tělovýchovných zařízení. „Bohužel i přes podporu velení armády a  ředitele SRDS – OS MO se  nedaří plnohodnotně nabídnout vhodné podmínky pro výcvik nebo využití volného času vojáků. Nedostatek finančních prostředků se odráží i v této oblasti,“ sděluje plk. Nagy. Kromě tohoto hlediska někteří škarohlídové již dlouhodobě kritizují vhodnost disciplín, z  nichž jsou přezkušováni. Zejména se jedná o test leh – sed. „Uznávám, že  zrovna ideální varianta to není. Avšak provést z něho přezkoušení jedenkrát za rok nemůže být problém pro člověka, který posiluje zainteresované partie také jinými cviky. Ty jej připraví na to, aby u tohoto testu neměl problémy,“ vysvětluje plukovník Nagy a říká, že se letos zavedené novinky ponechají v  nejbližších dvou letech otestovat v praxi a poté se provede jejich analýza a  případné korekce. „Minimálně dva nastávající roky zůstanou nové normy pro hodnocení tělesné přípravy beze změn,“ konstatuje. Text: Pavel Lang Ilustrační foto: Jana Deckerová

29

zbrojní veletrh Letouny Suchoj T-50, Su-34 a Su-35

MAKS 2011 Vojenský veletrh v Rusku je vždy středem zájmu zahraničních odborníků. Přináší totiž možnost viděl in natura nejmodernější techniku, která se mnohdy jinde nevyskytuje. Letošní Mezinárodní letecký a  kosmický salon MAKS (Meždunarodnyj avia­ kosmičeskij salon) se  konal ve  dnech 16.  až  22.  srpna tradičně na  letišti Žukovskoje zhruba 60 km za  Moskvou. Podle oficiální statistiky na  něm vystavovalo rekordních 842  firem a  společností ze  40  zemí. Více než půl milionu návštěvníků mohlo vidět, kromě jiného, 241 letadel. Objem uzavřených kontraktů údajně podle oficiálních zdrojů mírně překročil 10 miliard USD. Státem řízená Spojená korporace leteckého průmyslu OAK (Objediněnnaja aviastrojitělnaja korporacija) údajně dosáhla objemu kontraktů ve  výši 7,5 miliardy USD. Předpokládá se  její finanční růst až  o  40 %.

U nás málo známý transportní Il-86

30

Kontrakty v oboru vrtulníků dosáhly výše kolem 500 milionů USD. Přitom u nás neznámá firma Jutair objednala 40  nových Mi-171, které hodlá provozovat. Ruská společnost Transaero, jež vyrábí různé trenažéry, podepsala s evropským konsorciem Airbus objednávku na  osm dopravních letounů A320neo ve  výši 730  milionů USD. Poprvé se rovněž v Rusku objevil obří dopravní A380. Lze předpokládat, že  obchodníci z Airbusu pokládají Rusko za perspektivního partnera i pro tento typ. Je to dáno především rozlohou ruského státu a  objemem tamní letecké dopravy, ale i  stále rostoucím počtem Rusů, kteří cestují do zahraničí. Společnost Iljušin finance se rozhodla nakoupit 13 dopravních

letounů CS100 a CS300 od kanadské společnosti Bombardier. Ruská společnost Russian Technologies podepsala smlouvy se společnostmi Boeing a Safran o spolupráci v  oblasti technologického vývoje. Marketingový ředitel společnosti Boeing dokonce přiznal, že došlo k podcenění potenciálu Ruska a Společenství nezávislých států. Na základě současného vývoje předpokládá do roku 2030 prodej 1 080 proudových dopravních letounů, především velkokapacitního typu Boeing 777 a  modernizovaného středního Boeing 737NG ruským společnostem, především Aeroflotu. Předpokládá se rovněž uplatnění vyvíjeného typu Boeing 787 Dreamliner. Rusko se  však zároveň snaží realizovat vývoj vlastních moderních dopravních letounů. Příkladem je Suchoj SSJ-100 Superjet. V současné době již létá devět kusů nejmenšího provedení, přičemž končí vývoj větších verzí. Dalším želízkem v  ohni je ukrajinsko-ruský Antonov An-158 určený

Strategický bombardér Tu-144

pro regionální přepravu až  99 osob, který poprvé vzlétl v dubnu tohoto roku. Lze konstatovat, že většina obchodů byla zaměřena na civilní letectví a nové technologie. Zároveň nelze přehlédnout, že  ekonomická krize omezila i možnosti ruských výrobců a  obchodníků. Pravděpodobně však méně než jejich západních partnerů. Navíc není možné popřít obecně platný fakt, že dlouhá doba služby současných letounů a zároveň dlouhá doba jejich vývoje omezuje prezentaci nových typů. Z uvedených důvodů byly předváděny hlavně různé modernizace známých produktů. Z  hlediska naší republiky je důležité, že  na  veletrhu MAKS byla expozice našeho leteckého a obranného průmyslu prakticky stejně velká jako ve Francii na SIAE Le Burget.

Především osvědčené typy

Stejně jako některé další specializované veletrhy se  MAKS koná několik dnů. Z nich jsou první vyhrazeny pouze pro odborníky a poslední, obvykle sobota a neděle, pro veřejnost. Ve  dnech pro odborníky probíhá vesměs rozsáhlejší prezentace všeho druhu. Na  letošním MAKSu se  v  této době naopak téměř nelétalo a  předváděly se  většinou zahraniční, konkrétně americké a  francouzské letouny, které přiletěly na  přátelskou návštěvu. Obzvláště diváky nadchla italská akrobatická skupina Frecce Tricolori s  cvičnými proudovými letouny MB-339PAN. Nejžhavější novinka veletrhu víceúčelový bojový letoun Suchoj T-50 PAK FA nebyl oproti očekáváním a slibům vystaven ani ve  formě makety. Při  přesunech po  letišti přes něj byla přetažena plachta. Poprvé byl předveden ve vzduchu delegaci vedené Vladimirem Putinem po  odchodu návštěvníků a vystavovatelů a ve větší vzdálenosti od přístupné části letiště. Letová prezentace ruských letounů a vrtulníků se  konala především ve  dnech pro veřejnost. Jenže došlo ke  změně počasí a  velká část letů byla zrušena pro déšť. Místo dvou T-50 létal pouze jeden, a  to

ve skupině s dalšími letouny. I jeho let byl nakonec oficiálně ukončen technickou závadou. Dlouhodobému a nákladnému vývoji T-50 má pomoci spolupráce s Indií, která se má podílet na jeho dokončení především finančně. Tím získá jako jedna z mála zemí přístup k letounu páté generace. Mimo T-50 se žádná významná novinka neobjevila. Jako hlavní poutače sloužily především modernizované verze osvědčených typů MiG-29 a Su-27 v modifikacích Su-30, Su-34, Su-37 a  MiG-35. Úroveň ruských strojů předváděly tři letecké akrobatické skupiny, konkrétně Striži na  MiG29UB, Russkije vitjazi na  Su-27 a  Sokoli Rossii na Su-27 a Su-34. Poslední skupina létá i na typu MiG-29. Relativní novinkou byl druhý prototyp víceúčelového vrtulníku Mi-38 s  americkými motory Pratt and Whitney. Na  tomto veletrhu se  poprvé objevily některé typy řízených střel s  plochou dráhou letu, například starší 3M143. Mezi nevelkou nabídkou z oboru pozemních sil je třeba uvést ruskou verzi vojáka budoucnosti, která využívá systém satelitní navigace GLONASS. Objevila se modernizovaná verze protitankové řízené střely Kornet pracující v  samonaváděcím režimu „odpal a  zapomeň“. Ruské společnosti prezentovaly rovněž několik nových upoutaných průzkumných balonů. Například typ Kolibri unese na  jeden kubický metr plynu 0,6 až 0,7 kg zátěže. Běžnou součástí veletrhů MAKS jsou kosmické technologie. Zde byla prezentace méně rozsáhlá než v  dřívějších letech a  zaměřovala se  především na  technologie. Opět se  objevily modely hyperzvukových letounů a kosmických kluzáků. Rusko se  však připravuje vypustit do kosmu teleskop s největší anténou. Již tradičně se v rámci statické expozice objevily některé symboly ruského a sovětského letectví. Jednalo se především o strategický bombardér Tu-160 a známý turbovrtulový Tu-95M, který drží stále světový primát v doletu bez doplňování paliva a je zároveň nejrychlejším vrtulovým letounem. Mimo tyto obry bylo možno vidět

podstatně méně rozměrné zajímavosti. Například stíhací letouny I-15 a I-16 z období mezi světovými válkami a dokonce MiG-3, který se počátkem druhé světové války proslavil jako stroj sice rychlý, avšak obtížný z hlediska pilotáže. Oproti minulému ročníku 2009 došlo k  řadě změn. Především bylo na  veletrhu výrazně méně bezpilotních letounů. Řada konstrukcí pravděpodobně odpadla z  technologických a  finančních důvodů. Dařilo se především firmě Zala Aero z Petrohradu. Její typ Dozor střední velikosti bude pravděpodobně zaveden do  výzbroje ruských ozbrojených sil. Oficiálně se na veletrhu objevil izraelský bezpilotní letoun Heron, který se má rovněž stát součástí výzbroje ruské armády. Ruskými robotickými systémy, bojovými letouny a obranným průmyslem se budeme zabývat v dalších článcích. Text a foto: Martin Koller

Malorozměrový upoutaný balon Kolibri s průzkumným vybavením

MiG-3

31

medailon fakta

Major Karel Dejmal zastupoval Armádu České republiky při práci na celé řadě výzkumných projektů na Špicberkách

Špicberky jsou ostrovy v  Severním ledovém oceánu. Byly objeveny kolem 12.  století Rusy a Vikingy. Ze  šedesáti procent jsou pokryty ledovcem nebo sněžnými pláněmi. Přestože leží daleko za  polárním kruhem, moře zde většinou nezamrzá. Kromě celé řady ptáků zde žijí i čtyři druhy savců – hraboš, liška polární, sob a lední medvěd. Špicberská dohoda z  9. února 1920 přiznala Norsku svrchovanost nad  tímto územím. Nicméně podle této smlouvy mohou občané zemí, které se  staly signatáři dohody (i bývalé Československo), stejným právem využívat zdejší přírodní nerostné bohatství. Díky tomu zde mohly vzniknout osady se  stálým ruským osídlením. V určitých dobách žilo na ostrově dokonce více Rusů než Norů. Po  napadení Sovětského svazu nacistickým Německem bylo veškeré civilní obyvatelstvo Špicberků evakuováno britskou válečnou lodí – Rusové do  SSSR a  Norové do Velké Británie. Norská vojenská posádka ale zůstala. Počátkem září 1943 však došlo k jejímu napadení německými vojáky z křižníku Tirpitz. Sedm Norů bylo v obranném boji zabito a dalších čtyřicet jedna zajato a  odvezeno do  Německa. Zbytek posádky se zachránil v horách.

Příliš vzdálená pomoc

Vojenský meteorolog major Karel Dejmal se během svého pobytu na Špicberkách ocitl několikrát v situaci, kdy se mu v těle doslova vařil adrenalin. Jednou mu například uprostřed zátoky poměrně daleko od pobřeží nešel nastartovat člun, přitom voda kolem měla nějaké tři stupně. Jindy zase ležel nad propastí na haldě suti a nemohl se téměř pohnout. Hrozilo totiž, že se lavina dá do pohybu i s ním. „Na Špicberkách se člověk přece jenom chová trochu jinak než třeba u nás v České republice. Všichni jsme byli mnohem opatrnější a ostražitější. Uvědomovali jsme si, že případná pomoc by dorazila až za několik hodin, ale třeba i za několik dní,“ připomíná major Dejmal.

Major z „matfyzu“

Jeho vojenská kariéra není úplně standardní. Důstojníkem je teprve pět let. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy se  zaměřením na  meteorologii a  klimatologii. Tento obor završil dokonce doktorským studiem. Pracoval v  Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR a  v  Českém hydrometeorologickém

32

ústavu. S  armádou přišel poprvé do  styku v roce 2001, kdy jako kreslič a písař vykonával vojenskou základní službu v Povětrnostním ústředí AČR. Po čtyřleté přestávce oblékl opět uniformu v  říjnu 2005. Začal pracovat jako analytik na  odboru hydrometeorologického zabezpečení VGHMÚř v  Praze a  od  září 2006 působí jako odborný asistent katedry vojenské geografie a  meteorologie Univerzity obrany. V  létě letošního roku využil nabídku Jihočeské univerzity a Generálního štábu AČR a strávil téměř měsíc na  služební cestě daleko za  polárním kruhem na  Špicberkách. Společně s kolegou hydrologem zde zaměřoval sledovaná jezírka a potoky. Zanášel značky na  ledovci, podle nichž se  kontroluje jeho

pohyb a odtávání. Věnoval se rovněž studiu dohlednosti a rozlišitelnosti objektů při různých světelných a  meteorologických podmínkách. Na tomto projektu spolupracoval s katedrou zbraní a munice Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany. „Garantem výzkumu na  Špicberkách bylo centrum polární ekologie na  katedře biologie ekosystémů Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. K  našim úkolům patřilo rovněž fotografování zvolených objektů. Dále jsem, nejen pro tento účel, prováděl meteorologická pozorování dohlednosti, oblačnosti, výskytu meteorologických jevů a srážek. Kromě toho jsme kontrolovali automatické meteorologické stanice, které byly na  ostrově instalovány. Všichni jsme se  samozřejmě podíleli také na běžném chodu stanice – úklidu na chatě, přípravě jídla, dřeva a na dalších záležitostech,“ popisuje major Dejmal.

Kurz obrany

Pětičlenná expedice odcestovala v  polovině srpna leteckou linkou přes Oslo do  metropole Špicberk Longyearbyenu. Zde absolvovali povinný kurz obrany proti divoké zvěři včetně praktické střelby. Každoročně dojde na  Špicberkách k  několika incidentům s  poměrně hojně rozšířenými

ledními medvědy. Proto je jakýkoliv pohyb beze zbraně po ostrově přísně zakázán. Další cesta majora Dejmala vedla turistickou lodí do  ruského města Pyramiden a  odtud pak asi čtyři kilometry pěšky do lovecké chaty v zálivu Petunia, kterou si pronajali od Rusů. V žádném případě se nejednalo o přepychové ubytování. Obyčejné dřevěné palandy a  suchý záchod venku. Žádný internet ani mobilní telefony. Jediné spojení s civilizací bylo prostřednictvím satelitního telefonu. Ani to ale v  odlehlejších částech ostrova nefungovalo. Přesto se tato chata postupně proměnila ve stálou výzkumnou stanici obývanou tři měsíce v roce. V létě 2012 by pak na Špicberkách měla vyrůst nová česká polární stanice. „Zpočátku nás zde působilo šest. Kromě mne z  Univerzity obrany zde byli biologové z  Jihočeské univerzity, Masarykovy univerzity a Botanického ústavu Akademie věd. Postupně se  ale počet obyvatel chaty snižoval a  po  mém odjezdu tam zůstal již jen jeden člověk. Hydrolog z  Jihočeské univerzity tam strávil celou letní sezonu od  července do  konce září. Zastával funkci správce chaty, staral se  o  celkovou přípravu a  zabezpečení,“ vysvětluje major Dejmal. „Zpočátku jsme zde zažili polární den, i o půlnoci se dalo bez problémů číst.

Poprvé zapadlo slunce 26. srpna. Překvapilo mne také extrémně teplé počasí, teploty zpočátku dosahovaly patnácti stupňů. Velmi na  mne zapůsobila mohutnost ledovců a setkání s místními zvířaty na velmi krátké vzdálenosti, ať již se jednalo o soba, polární lišku či tuleně. O půlnoci 26. srpna jsme mohli pozorovat, jak devět vzácných bílých velryb proplulo v  bezprostřední blízkosti kolem našeho pobřeží. Zážitkem zvláštního druhu bylo brodění ledových potoků a koupel v moři, které mělo tři stupně Celsia.“

Rád by se vrátil

Jako určitá výhoda se ukázalo, že Karel Dejmal je voják. A  to především při  střelbách a nošení zbraně v terénu. Ostatní členové expedice nebyli ale nováčky. Pohybovat se  v  přírodě a  zvládnout celou situaci po fyzické stránce tak pro ně nepředstavovalo příliš velký problém. Špicberky jsou pro meteorologa výjimečné tím, že  díky absenci zdrojů znečištění je tam extrémně dobrá dohlednost. Pokud právě nepršelo nebo nesněžilo, dosahovala více než padesát kilometrů. I když se jedná o relativně malé ostrovy, bylo na nich možné pozorovat výrazný nárůst kontinentality od  západu k  východu. „Jistou zajímavostí, a  pro automatická měření také velkým

problémem, jsou výrazná zimní oteplení, při  nichž teplota vystoupí nad  nula stupňů Celsia. Když se k tomu přidá déšť, sněhová pokrývka roztaje a při následném ochlazení vše opět zmrzne. Přístroje se  pak často ocitnou uvězněny až  v  půlmetrové vrstvě ledu,“ dodává na  závěr Karel Dejmal. Špicberky mu viditelně učarovaly. Rád by se na ně ještě někdy v budoucnu vrátil a pokračoval v započatém výzkumu. Samozřejmě pokud bude armáda ochotna se na něm nadále podílet. Text: Vladimír Marek Foto: archiv Karla Dejmala

33

výcvik

Vojáci a vojákyně bez zdravotnického vzdělání procházejí speciálním výcvikem zaměřeným na kvalifikované ošetření zraněného v bojových podmínkách

Přežít v boji

Doposud poklidná rekognoskace terénu rázem končí incidentem. Na kraji lesíka se patrola dostává do léčky. Prudká střelba protivníka jí způsobuje vážné následky. Ani vřava na bojišti neutlumí výkřiky „raněný“. Ty se postupně ozývají třikrát za sebou… Přestože jsou vojáci pod palbou nepřítele, díky krycí palbě se jim daří vyvázat z léčky a  odtáhnout zraněné kolegy za  nedalekou terénní nerovnost. Tam jim poskytují první neodkladnou zdravotní pomoc v  bojových

Praporčík Jaroslav Duchoň

34

podmínkách. Prioritou je zastavit pomocí škrtidel masivní krvácení z  horních a  dolních končetin. Intenzivní protiúder částečně eliminuje protivníka. Nastává příhodná situace k rychlému přemístění do relativně klidnějšího prostoru. Tam se  v  prvotním ošetření pokračuje – zraněným se  opět kontrolují masivní zdroje krvácení, zajišťuje průchodnost dýchacích cest, ošetřují možná poranění hrudníku a  provádí se  zákroky na  prevenci rozvoje nebo samotnou stabilizaci šokového stavu. „MEDEVAC třicet minut,“ zaznívá rázný povel velitele. Jasný signál pro podřízené, že za půl hodiny musejí čekat se zraněnými na určeném místě. Ani pěší transport do  přistávací zóny není poklidným přesunem. Předpokládané riziko napadení nepřítelem se  opakovaně stává realitou. Seskupení však jedná podle stanovených operačních postupů a  zhruba

za pětadvacet minut je v určeném bodu vyzvednutí. Pohled na  přistávající záchranný vrtulník je utvrzuje ve  splnění náročného úkolu. Ranění jsou přepraveni do polní nemocnice, kde se  jim dostane potřebné odborné lékařské péče. Nejen tento scénář byl k  vidění na  říjnovém kurzu Combat Life Saver (CLS), který organizuje strakonická protiletadlová raketová brigáda.

Analogie americké taktické medicíny

U  prvopočátků poskytování první neodkladné zdravotní pomoci v  bojových podmínkách, takzvaného programu TCCC (Tactical Combat Casualty Care, TC3) stál příslušník obvaziště 252. protiletadlového raketového oddílu 25. plrG praporčík Jaroslav Duchoň, který tento systém využíval již od roku 2003. Výrazným impulsem v  jeho následné iniciativě se mu stal incident z dubna 2008, kdy vozidlo Armády ČR najelo v afghánské provincii Lógar na improvizovaný výbušný systém a došlo k úmrtí praporčíka Radima Vaculíka a  těžkému zranění nadporučíka Roberta Chudého, se kterými tehdy sloužil v  provinčním rekonstrukčním týmu. „Dost nás to vzalo a spontánně jsme se rozhodli, že  uděláme maximum možného ve  zvýšení šancí k  přežití. Po  misi jsme nejprve začali jezdit jako výjezdní tým složený z  několika instruktorů Combat Life Saver s  přednáškami o  takzvané bojové medicíně k  průzkumnému praporu do  Prostějova

a  k  pyrotechnikům z  EOD (Explosive Ordnance Disposal) do Bechyně. Od poloviny roku 2009 se  začaly ve  Strakonicích pořádat první kurzy CLS. Byly zaměřené na kvalifikované ošetření zraněného v taktickém prostředí a  určené výhradně pro profesionály bez zdravotnického vzdělání,“ říká praporčík J. Duchoň. Jeho vize nebyla vždy a  všude přijímána se  zcela otevřenou náručí. Dokonce se  v  jistých akademických kruzích stalo, že  ji šmahem odsoudily k  neúspěchu, respektive k  nefunkčnosti. Možná i  proto, že  se  od  předcházejícího, a  to již zavedeného uceleného systému neodkladné péče o nemocné v poli označovaného zkratkami BATLS (Battlefield Advanced Trauma Life Support) a  BARTS (Battlefield Advanced Resuscitations Techniques and Skills) částečně „odlišovala“. „Implementace prvků civilní medicíny do taktického prostředí ne vždy efektivně funguje. Námi prosazovaný program je naprostým analogem amerického systému TC3 platného již od roku 1996, jenž vychází z  dlouhodobých zkušeností z  reálných bojových operací. Jeho prioritou je provést co nejkvalitnější zdravotní ošetření za  extrémních podmínek, navíc s  velice omezenými personálními a  materiálními zdroji. Jinými slovy, je to bojová medicína založená na  faktech z  praxe (Evidence Based Medicine). Nevymyslel jsem nic nového, pouze chtěl vytvořit další prostor ke  zlepšení stavu,“ vyslovuje svůj názor J. Duchoň a dodává, že od poloviny roku 2009 probíhají pětidenní kurzy CLS de facto každý měsíc. „Za  dobu existence CLS jsme ve Strakonicích proškolili zhruba pět set profesionálů z  různých vojenských útvarů a  zařízení Armády ČR. Přednost dáváme vojákům, které čeká nasazení v zahraničních operacích. Těší nás veliký zájem o  tento speciální výcvik. Zpočátku jsme žádali velitele o vyslání jejich podřízených do kurzu, dnes je tomu přesně naopak. Bez nadsázky mohu říct, že se z tohoto speciálního zdravotnického výcviku stala prestižní záležitost. Bohužel některé zájemce musíme dočasně odmítnout. Naše kapacity jsou velice limitovány,“ konstatuje vojenský zdravotník. Co konkrétního má na mysli? Především materiální a  finanční zabezpečení, které nemá odpovídající podporu. „Jenom spotřební materiál na jeden běh kurzu vychází zhruba na sedm a půl tisíce korun. V tomto směru si vypomáháme sami. Uvědomujeme si nevyčíslitelnou hodnotu této zdravotnické přípravy. Kvalifikovaná pomoc zraněnému, navíc kamarádovi, je přece mnohem důležitější než nějaká stovka z vlastní iniciativy,“ argumentuje praporčík.

Certifikace přede dveřmi

Neodkladná péče programu Tactical Combat Casualty Care zahrnuje tři základní fáze, a  to péči pod palbou (Care Under Fire), dále péči mimo dosah efektivní nepřátelské palby (Tactical Field Care) a péči v průběhu odsunu (Tactical Evacuation Care – TACEVAC). Význam TCCC umocňuje celá řada odborných studií, které ve svých

závěrech konstatovaly, že by nemalé množství úmrtí vojáků v polních podmínkách šlo nepochybně snížit. Fakta říkají, že  kolem devadesáti procent těžce zraněných umírá na bojišti a při odsunu, tedy ještě dříve než se jim dostane kvalifikované lékařské péče. První neodkladná zdravotní pomoc je tedy bezpochyby klíčová. Pro úplnost ještě jednu poznámku. V rámci TCCC tak vznikla nová specializace, která však není shodná se  standardním vojenským zdravotníkem, a  to takzvaný combat lifesaver. Ten je plnohodnotným příslušníkem bojové jednotky, přičemž za  situace ozbrojeného střetu svým know-how významně zvyšuje pravděpodobnost na  přežití svých zraněných kolegů. Spolu s municí a materiálem disponuje úzce specifickým zdravotnickým vybavením pro poskytování taktické zdravotní pomoci. Optimální počet „lifesaverů“ v  družstvu jsou dvě osoby. „Systém naší přípravy je založen na  drilu teoretických znalostí a  poté praktických návyků v  terénu. Činnost absolventů kurzů je zevrubně monitorována instruktory CLS. Postupujeme od  jednoduchého ke  složitému. Příklad? Zvyšování náročnosti při  reálných nasazeních. Postupně zkracujeme čas na transport zraněného k  vrtulníku nebo jim nesdělíme počet raněných při  nastřelení v  léčce. Oni tak musejí delší dobu a pod palbou pracovat v  extrémních podmínkách,“ konstatuje praporčík Duchoň a  upřesňuje, že  ošetření zraněného v boji ovlivňují na rozdíl od civilního prostředí významné faktory, jako například stres, hluk, tma nebo nedostatek zdravotnického materiálu a  v  neposlední řadě nepřátelská palba. Učební plán kurzů není konstantní, ale čas od času se do jisté míry změní. Rozhodujícími činiteli jsou v tomto směru odborné instituce jako například CoTCCC (Committee on Tactical Combat Casualty Care) nebo u nás Česká asociace bojové medicíny (Czech Association of Combat Medics), které korigují obsahové zaměření v  závislosti na  aktuální situaci v  místech současných válečných konfliktů. „My se  s  jejich doporučeními ztotožňujeme. Kvůli vyšší efektivitě přípravy následně přehodnotíme náš výukový systém ošetřování pacientů v taktickém prostředí. Jestliže nám řeknou, abychom se  zaměřili na  spinální traumata, položíme na  tuto problematiku důraz,“ argumentuje prap. J. Duchoň. V  nejbližších dnech proběhne certifikace strakonického kurzu CLS. Jinými slovy, po  dvou letech činnosti „na  koleně“ dojde k  nabytí jeho legislativního rámce. Vojáci a vojákyně Armády České republiky budou na závěr získávat namísto osvědčení o absolvování kurzu plnohodnotný certifikát tzv. combat lifesavera. „Strakonické pracoviště by se  tímto opatřením oficiálně stalo jednou z  pěti specializovaných školicích institucí v armádě,“ upřesňuje zástupce velitele 25.  protiletadlové raketové brigády plukovník Dalibor Zvonek. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

35

host Generálmajor Antonín Pugzík je nejen přidělencem obrany ČR v Itálii, ale také deanem vojenského diplomatického sboru v Římě

Post vojenského přidělence obrany České republiky v Římě je výjimečný již tím, že ho zastává dvouhvězdičkový generál. Nejen na to, ale na mnoho dalších záležitostí týkajících se vojenského diplomatické sboru jsme se ptali generálmajora Antonína Pugzíka.

Napůl voják a napůl diplomat Měl jste už dříve nějaký vztah k  Itálii, anebo jste tuto zemi začal objevovat až  v  okamžiku, kdy jste se stal vojenským přidělencem? Byl jsem dvakrát s  rodinou v  Bibione. Kromě toho jsem se v roce 2007 zúčastnil krátkodobého kurzu pořádaného NATO Defence College v Římě. Předtím, než jsem nastoupil na místo přidělence obrany České republiky, jsem tedy o Itálii něco málo věděl. Zato s Řeckem, které mi bylo přiděleno jako země přiakreditace, jsem se začal blíže seznamovat až během výjezdu. Co pro vás představuje tato přiakreditace? Do  Řecka jezdím na  dvě základní akce – státní svátek a den ozbrojených sil. Kromě toho ho navštěvuji jednou, maximálně dvakrát do roka při příležitosti shromáždění. Jedná se o brífink, na kterém Řecko informuje o  svých ozbrojených silách. Další mou povinností je doprovod a zabezpečení cesty významných funkcionářů Ministerstva obrany ČR do  této země. Příliš často se tam ale nejezdí. V této souvislosti jsem tam byl pouze jednou. A to jako doprovod náměstka ministra, když jsme od  Řeků přebírali tři tanky pro Vojenský historický ústav. Když jsme před nedávnem likvidovali základnu Šajkovac v  Kosovu, úzce jsme spolupracovali s řeckou armádou, která nám pomáhala při přepravě a naopak od nás získala některá zařízení,

36

jež jsme už nepotřebovali. Podílel jste se  i  vy ze své pozice na této spolupráci? Ne, to byla bilaterální záležitost pouze jednotek v Kosovu.

činnosti tohoto výboru a  přípravou akcí vojenského, kulturního a  sportovního charakteru pro více než padesát zahraničních vojenských úřadů akreditovaných v Římě.

Jak vůbec probíhalo vaše zapracování do funkce přidělence obrany? Absolvoval jsem v  Praze šestiměsíční odbornou přípravu a  krátkodobý jazykový kurz. Mimo jiné jsem studoval informace o  ozbrojených silách, zahraniční politice a  kultuře obou států. Po  příjezdu bylo pochopitelně důležité navázat kontakty s  ostatními příslušníky vojenského diplomatického sboru a  představiteli italských ozbrojených sil. A také s pracovníky našeho zastupitelského úřadu v Římě.

Na základě čeho je člověk vůbec vybrán za deana vojenského diplomatického sboru? Většinou je zvolen někdo, kdo je nejdéle ve funkci. Rozhoduje ale i hodnost. V Římě je ve  funkcích přidělenců obrany jedenáct generálů. Jenom já jsem ale dvouhvězdičkový, tedy generálmajor. I to zřejmě sehrálo svou roli. Je to ale hodně náročná funkce. Jako dean se  musím účastnit prakticky všech akcí. Kromě toho musím organizovat například ples vojenského diplomatického sboru, na který zveme představitele italské armády. Letos jsem dvakrát organizoval střelby pro přidělence. V  tom druhém případě to byla střelba z italských pěchotních zbraní, tedy z pistole, karabiny a samopalu.

V minulosti jste vykonával vysoké armádní manažerské funkce a  najednou jste v  situaci, kdy máte jen jednu podřízenou. Je to velká změna stylu práce? Samozřejmě, odpadl každodenní stres při  řešení mimořádných a  důležitých událostí a úkolů typu „včera bylo pozdě“. Zadání, které přede mnou nyní stojí, má převážně dlouhodobý charakter. Plním i úkoly reprezentace České republiky při  účastech na  oslavách státních svátků, dnech ozbrojených sil, konferencích, pietních aktech a podobně. V dubnu 2010 jsem byl zvolený deanem vojenského diplomatického sboru, a  tak mi přibyly úkoly s  organizováním

Přidělenec obrany je víc diplomat, anebo vojenský odborník, který předává a  zároveň vstřebává zkušenosti a  informace vojenského charakteru? Dá se  říci, že  je to tak půl napůl. Zkušenosti a  informace jsou získávány z  oficiálních zdrojů. Další možnost představují návštěvy vojenských útvarů a zařízení a pak také konference a semináře, kterých se  účastním. Vojenská problematika je o to složitější, že každý voják má svou

částečné snížení intenzity výcviku italské armády. V  našem tisku se  objevily informace o  prodeji italských eurofighterů AČR. Jak moc je tato informace relevantní? Není. Já osobně si jako bývalý příslušník vzdušných sil myslím, že eurofighter je sice vynikající letoun, pro nás však příliš drahý. Teď mluvím nejen o  pořizovací ceně, ale i  jeho provozu. Navíc pro tak malý stát, jakým je Česká republika, je zbytečně předimenzovaný.

odbornost, přidělenec obrany však musí zvládnout celé toto spektrum. A  to i  záležitosti, se  kterými se  během své vojenské kariéry vůbec nesetkal. Čím pro nás může být italská armáda inspirativní? Především zkušenostmi z  misí, a  to od  přípravy na  ně přes jejich zabezpečení až  po  vytěžování poznatků z  nich. Dále pak uměním „prodávat“ veřejnosti dobré výsledky z  činnosti všech druhů vojsk jak v  misích, tak na  vlastním teritoriu. Velmi dobrá je spolupráce italské armády se státní správou. Inspirativní je rovněž provázanost

vojenskoprůmyslového komplexu s  jejími potřebami. Celý svět prochází ekonomickou krizí, mnohé armády, včetně té naší, jsou nuceny reorganizovat. Jak je na  tom v  tomto směru italská armáda? První dílčí reorganizace proběhla počátkem roku 2005, a  to přechodem na  plně profesionální armádu. Shodou okolností to bylo ve stejném termínu jako v případě Armády České republiky. Další reorganizační kroky jsou plněny průběžně. Zásadní reorganizace se zatím ale neuskutečnila. Nedostatek finančních prostředků má za následek

Během první světové války vznikly v Itálii československé legie. Vzpomínají Italové ještě po  tak dlouhé době na  historii této vzájemné spolupráce? Velice intenzivně. Vzorně se  například starají o  hroby československých legionářů v Arcu, Roveretu a  na  dalších místech. Každoročně jsou zde pořádány pietní akty, kterých se  kromě mne účastní i  zástupci Československé obce legionářské a odboru pro péči o válečné hroby. Na těchto akcích je hojně zastoupena nejen italská správa a samospráva, ale i veřejnost. I po těch letech se vzpomíná na to, jak tisíce Italů byly nuceny v tomto období žít na území České republiky a  jak byli tito lidé vřele přijati. Po těch více než devíti desetiletích v mnoha případech přetrvaly přátelské rodinné vztahy. V  době první světové války měl nemalé kontakty na  italské velení generál Štefánik. Je toto jméno pro italskou veřejnost stále ještě aktuální? Ano, hodně se  o  něm mluví právě při těchto pietních aktech. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv generálmajora Antonína Pugzíka

37

historie Blíží se půlnoc. Písečnou krajinu z ničeho nic sevře téměř hrobové ticho. Definitivně zmlklo mohutné každodenní staccato dělostřeleckých hlavní a leteckých bomb. Dokonce i Lilly Marlen přestala z amplionů prozpěvovat. Najednou se na obou stranách fronty ozývá tiché našlapování a šoupání. Začíná platit nepsaná dohoda. Nejen českoslovenští, polští a australští vojáci, ale také protivník v zákopech o pár desítek metrů dál sbírá raněné a mrtvé. Doplňuje zásoby a munici.

Od okamžiku, kdy českoslovenští vojáci bránili severoafrický přístav Tobrúk, uplynulo již sedmdesát let

Edvard Beneš připíná stuhy na bojový prapor Čs. pěšího praporu – 11 Východního Československá obrana v Tobrúku

Tobrúcké krysy počesku Takovéto nepsané příměří se  v  dobách, kdy severoafrický přístav Tobrúk hájili vojáci Československého pěšího praporu 11 – Východního, opakovalo téměř každou noc. Vraťme se  ale na  začátek tohoto dnes již sedmdesát let starého příběhu, který se natrvalo zapsal do  historie československé a později i české armády. Československá jednotka vznikla na Středním východě v létě roku 1940 tehdy ještě jako Československý pěší pluk  4. Velel mu podplukovník Karel Klapálek. Později byla jednotka nasazena v Sýrii. V té době ale pronikl Rommelův afrikakorps daleko na  východ. Strategicky významný přístav Tobrúk se  od  11. dubna 1941 ocitl izolovaný v obležení sto kilometrů za frontou. Obránci odolávali přesile. Bylo potřeba střídat vyčerpané jednotky a posílit obranu. A  tak přichází řada i  na  Československý prapor 11 – Východní. Předsunutá skupina ubytovatelů pod velením majora Karla Střelky se  přesunula do Tobrúku již 12. října. V té době také ostatní naši vojáci předali svá postavení Australanům a  stáhli se  přes Palestinu do egyptské Alexandrie. Zde byli doplněni a  vystrojeni zimními součástkami. Rozhodujícím dnem se  pro prapor stal 21.  říjen 1941. V  brzkých ranních hodinách, ještě za  tmy, se  téměř 650 mužů nalodilo na torpédoborce Napier a Hasty a vyrazilo směr Tobrúk. Tam obě lodě dopluly krátce před půlnocí. Českoslovenští vojáci se  okamžitě po vylodění shromáždili u staré italské pevnosti Airente. Zde na ně čekalo nejen jídlo

38

(většina z  nich měla vyprázdněný žaludek po neklidné plavbě), ale i praporní ubytovatelé. Po jednom dni odpočinku nastupovali vojáci rovnou na  perimetr tobrúcké obrany. Prapor byl začleněn do  polské Samostatné brigády karpatských střelců, kterou vedl brigádní generál Stanislav Kopunski. Prapor převzal úsek dlouhý necelých šest kilometrů, na  němž bylo třináct pevnůstek vybudovaných ještě Italy. Naši vojáci si velice rychle jednotlivé pevnosti pojmenovali. Té největší S 19 říkali Honza. Služba v nich nebyla, ani když se nebojovalo, právě snadná. V  okamžiku, kdy začalo pršet, jejich obránci okamžitě „plavali“ i s celým zařízením. Tobrúk sice po většinu obléhání trpěl obrovským nedostatkem vody, přesto zdejší občasné přívalové deště měly doslova smrtící charakter. Průtrž mračen a  následný příval vody, ke  kterému došlo 18. listopadu, strhl desátníka Jaroslava Roznětínského. Od tohoto okamžiku ho již nikdo nespatřil. Jeho tělo s největší pravděpodobností odnesla voda do moře. Další naši vojáci při tom utrpěli úrazy. I když ale nepršelo, ve vlhkých chodbách a místnůstkách byla neustále zima. Neexistoval tedy žádný přijatelný kompromis mezi spalujícím sluncem, které vysušovalo kůži, a promrzlými kostmi. K dispozici byla jen voda, po  níž zůstávala v  ústech hořká pachuť chlóru. A to ještě pouze v omezeném množství několika litrů na osobu a den, které se dále snižovalo. Stejně úsporně se muselo zacházet i s jídlem. Většinou se omezovalo pouze na konzervy s hovězím, které se po nějaké době přejedlo. Do obleženého

přístavu mohly připlouvat lodě jen za bezměsíční noci. A i během ní si německé ponorky vybíraly svou daň. Prapor byl svou výzbrojí koncipovaný jako vysloveně lehká jednotka. Kromě těžkých a  lehkých kulometů měl pouze granátomety a  malé minomety ráže 76 mm, protitankové pušky a  šest brencarrierů. To se  ale díky zručnosti Čechů začalo velice rychle měnit. Obzvlášť poté, co si zřídili mechanickou dílnu. Vedle celé řady kořistní výzbroje v  ní zprovoznili i  čtyři italské houfnice z  produkce Škody Plzeň ráže sto milimetrů. Díky tomu mohla již počátkem prosince vzniknout pod velením nadporučíka Ivana Pazderky československá dělostřelecká četa, která se  stala součástí česko-polské baterie. Do bojeschopného stavu uvedli dokonce jeden ukořistěný tank. Rutinní obrannou činnost si vojáci zpestřovali bojovými průzkumy, což byla poměrně riskantní a  nebezpečná činnost. Jen do počátku prosince jich provedli téměř devadesát, z nichž pouze třetina byla nočních. V  té době se  také zrodil název Tobrúcké krysy, na který byli obránci přístavu patřičně hrdí. Britská 7. divize přijala dokonce obrázek krysy do svého znaku. Původně se jednalo o hanlivé oslovení německé propagandy. Jeden z  britských kolaborantů William Joyce, pracující pro německý rozhlas, denně vyzýval krvavé krysy obklíčené v Tobrúku, aby konečně vylezly ze  svých děr. Je jen symbolické, že v devadesátých letech minulého století naši vojáci během misí na  Balkáně několikrát spolupracovali s příslušníky 7. britské divize. Stejně jako u Tobrúku.

V  té době se  ale již formovaly spojenecké jednotky, které měly vyprostit přístav z obklíčení a zatlačit německo-italská vojska daleko na východ. Také této útočné operace měli možnost účastnit se  českoslovenští vojáci. K polskému hulánskému pluku byl přičleněn československý pronásledovací oddíl. Ten tvořilo velitelské družstvo, dvě čety druhé roty, družstvo 4  brencarrierů, jedna houfnice, protitankový kanón, ženijní družstvo, spojovací roj, motospojka a  zdravotnická hlídka. Ještě předtím, než se  takto vytvořené úderné uskupení dalo do pohybu, zaútočil na postavení Italů zbytek našeho praporu. Krátce před šestou hodinou pronikla hlídka 3. roty pod velením nadporučíka Ladislava Snídala do  nepřátelského opěrného bodu na kótě 69. O tři čtvrtě hodiny později obsadili vojáci 4. roty čtrnáct opuštěných nepřátelských kulometných hnízd a  hned vzápětí dobyli i  nejsilnější pozici, kótu Twin Pimples. Za  svítání nastoupil do  útoku i  pronásledovací oddíl. Nepřátelské sevření se pomalu ale jistě hroutilo. Po  269  dnech obležení Tobrúku skončilo. Tedy alespoň na nějakou dobu. Československá jednotka ale zůstala v tomto severoafrickém městě až do 7. dubna 1942. Nejdříve jako součást britské a  později indické brigády. Po  stažení byla jednotka doplněna, nově vyzbrojena protiletadlovými kanóny Bofors a reorganizována na 200. lehký protiletadlový pluk – Východní. To už se ale jednalo o jinou historii. Čtrnáct padlých Čechoslováků zůstalo navždy v tobrúcké pustině.

Italská předválečná opevnění v Tobrúku, čs. vojáci

Náš první a poslední tank na Středním východě, Češi si opravili „neopravitelný“ britský tank Valentine

Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA

39

4. ROČNÍK BĚŽECKÝCH ZÁVODŮ PRO SAMOSTATNOU KATEGORII

ZÁCHRANNÝCH A BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK Hervis ½maraton Praha a Volkswagen maraton Praha

Ředitel organizačního týmu závodů Hervis ½maraton Praha a Volkswagen maraton Praha Carlo Capalbo nabízí příslušníkům AČR a dalších složek IZS možnost účasti vytrvalostních běžců na významným mezinárodních závodech v samostatné kategorii záchranných a bezpečnostních složek (KZBS). Jako vyjádření své úcty a poděkování příslušníkům armády a dalším členům IZS za práci v mezinárodním měřítku i ve prospěch občanů ČR nabízí zvýhodněné startovné. Vedle toho organizátor věnuje finanční částku do nadačních fondů, které se starají o rodiny těch, kteří se při výkonu povolání těžce zranili anebo zemřeli.

Pořadatel: OdZVSlTV SRDS-OS MO Organizátor: PIM, Praque International Marathon, spol. s r. o. Termín: 31. březen 2012 (½maraton) 13. květen 2012 (maraton) Start a cíl:   ½maraton Praha: Rudolfinum, náměstí Jana Palacha,   Maraton Praha: Staroměstské náměstí Účastníci:  Jednotlivci (muži i ženy) a čtyřčlenné týmy (včetně smíšených). Individuální účastník absolvuje celou trať a bude hodnocen v celkovém pořadí i v rámci KZBS. Tým absolvuje stejnou trať štafetovým způsobem. Startovné ½maratonu:   Jednotlivec do 11. 12. 2011 – 400 Kč, do 27. 3. 2012 – 500 Kč   Tým (štafeta) do 11. 12. 2011 – 4 000 Kč, do 27. 3. 2012 – 5 000 Kč Startovné maratonu:   Jednotlivec do 11. 12. 2011 – 500 Kč, do 8. 5. 2012 – 700 Kč   Tým (štafeta) do 11. 12. 2011 – 4 500 Kč, do 8. 5. 2012 – 5 500 Kč

Kontaktní osoba za resort obrany: pplk. Miroslav Jebavý, 218 661, 602 734 515, e-mail: [email protected]

Přihlášky/registrace pouze on-line na www.pim.cz/kzbs. V požadované registraci je nutné vyplnit všechny povinné údaje, zejména číslo VÚ/VZ. Uzávěrka přihlášek/registrací: ½maraton – 27. 3. 2012 Maraton – 8. 5. 2012 Pořadatel si vyhrazuje právo uzavřít registraci předčasně z důvodu maximální povolené naplněnosti startujících!!! Způsob platby: – platební kartou on-line – bankovním převodem – hotově, přímo v kanceláři PIM, Záhořanského 3, Praha 2 (Při bezhotovostní úhradě je nutný variabilní symbol, který každý získá při elektronické registraci. Aktuální bankovní spojení na www.pim.cz.) Platbu je nutné provést do týdne od registrace!

military english

VI. High in the Sky VI.III weather conditions Weather in general is known to be critical to tactical operations and planning at operational level. History is full of examples documenting the weather effects on combat operations on land as well as in the air. Many victories and defeats from around the world have been attributed to the skillful incorporation of weather data into military planning and combat operations. Weather is an uncontrollable and dynamic factor with the potential to affect every combatant, piece of equipment, and operation. As modern warfare becomes more and more dependent on advanced electrooptical equipment, increased attention is being placed on its vulnerability to adverse weather. Moreover, weather influences the actions and decisions of both forces – friendly as well as hostile. Military aviation is influenced by weather more than any other military branch as it has to incorporate weather forecast information not only because of strategic and tactical reasons but more so purely on an operational level. Therefore, Air Force commanders must be aware of and prepare for the general and specific effects of weather on friendly major weapons systems, aircraft, equipment, and navigation. At the same time, they have to evaluate the effectiveness of the weapons systems and ammunition they are planning to use. This includes assessing plans to lessen the undesirable effects of weather on friendly forces and to take full advantage of the same effects on the enemy. Military aviation operations span all corners of the battlefield and include both fixed-wing and rotary-wing aircraft. Weather conditions thus play an essential part of an aviation planner’s tasks and they must include weather conditions in takeoff areas, employment routes, engagement zones, landing zones, etc. Weather does not always bring only adverse conditions and it is the duty of aviation commanders to consider all known weather conditions both favorable and unfavorable. Clouds, ice, snow, strong winds, high and low temperatures, storms and other weather phenomena have always been major considerations for aviation operations. Clouds may limit the effectiveness at which an aerial illumination device works and decrease the detection range for thermal sights. Rain and snow are known to have caused predetonation of ordnance. Winds affect fuel consumption and safety during landings and takeoffs. Lightning during storms is always very risky to air refueling or rearming operations. No matter how advanced aircraft equipment and levels of ammunition are, weather can easily make it impossible for them to be successfully employed during battles.

Glossary   advanced /ædˈvænst/ – vyspělý, zdokonalený;   adverse /ædˈvɜrs/ – nepříznivý;   assess /əˈsɛs/ – vyhodnotit;   attribute /əˈtrɪbjut/ – přisuzovat;   consideration /kənˌsɪdəˈreɪʃən/ – úvaha/potaz;   dependent /dɪˈpɛndənt/ – závislý;   effectiveness /ɪˈfɛktɪvnes/ – účinnost;   employ /ɛmˈplɔɪ/ – použít, nasadit;   essential   /əˈsɛnʃəl/ – podstatný;   favorable /ˈfeɪvərəbəl/ – příznivý/žádoucí;   forecast /ˈfɔrˌkæst/– předpověď;   illumination /ɪˌluməˈneɪʃən/ – osvětlení;   incorporate /v.ɪnˈkɔrpəˌreɪt/ – začlenit;   influence /ˈɪnfluəns/ – ovlivňovat;   lessen effect /ˈlɛsən/ /ɪˈfɛkt/ – snížit vliv;   lightning /ˈlaɪtnɪŋ/ – blesk;   operational level /ˌɒpəˈreɪʃənl/ /ˈlɛvəl/ – operační úroveň;   ordnance /ˈɔrdnəns/ – munice;   phenomenon /fɪˈnɒməˌnɒn/ – jev;   predetonation /prɪˌdɛtnˈeɪʃən/ – předčasný výbuch;   purely /ˈpjʊərlɪ/ – čistě;   rearming /riˈɑrmɪŋ/ – dozbrojení/přezbrojení;   refueling /riˈfyuəl/ – doplnění paliva;   skillful /ˈskɪlfəl/ – obratný;   span /spæn/ – zasahovat;   tactical operation /ˈtæktɪkəl/ /ˌɒpəˈreɪʃən/ – taktická úroveň;   takeoff /ˈteɪkˌɔf/ – vzletový;   undesirable /ˌʌndɪˈzaɪərəbəl/ – nežádoucí;   unfavorable /ʌnˈfeɪvərəbəl/ – nepříznivý/nežádoucí;   vulnerability /ˈvʌlnərəbəlɪtɪ/ – zranitelnost. Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.

Phraseology and definitions The phrase take full advantage of means to use something to get what you want and can be used without the word full (take advantage of). In our context, the word affect is a verb (The decision affected the choice of the ordnance) whereas effect is its noun equivalent (The bomb didn’t cause the expected effect); but effect can also be a formal verb meaning to make happen; when forming adjectives and adverbs, we use the noun form (eg. effective, effectively, etc). The word take off is a phrasal verb with at least five different meanings (rise into air at the beginning of a flight in our context of aircraft) and its noun form is usually hyphenated = take-off (also with not only one meaning). The adjectival form is usually a one word compound takeoff. The word phenomenon is of Latin origin and has irregular plural form phenomena.

Poznámky Letecké prostředky se v základním rozděleni v angličtině dělí na fixed-wing a rotary-wing aircraft, kterým v češtině neodpovídají přesně korelující termíny a používá se termínů letoun, resp. vrtulník. Sloveso employ je v angličtině používáno především pro význam zaměstnat, v našem kontextu jde však o význam použít či nasadit (The Army employs the latest technological inventions). Electro-optical je termín zastřešující veškeré elektronické a optické prvky ve výzbroji či vybavení. Engagement zone – oblast/zóna kontaktu s nepřítelem; landing zone (často zkracováno na LZ) – je místo přistání; pickup zone (známé také jako PZ) – místo vyzvednutí. Slovo dependent je tvořeno z kořenového to depend a je následováno předložkou on (popřípadě upon) eg. It depends on the weather; It is dependant on the weather) ale v záporném významu je používána předložka of (The two systems are independent of each other).

40

exercises Use expressions from the text to match these definitions:   1. __________   2. __________   3. __________   4. __________   5. __________ ___   6. __________   7. __________   8. __________   9. __________ 10. __________

– to make use of; use – a departure, especially of airplanes – artificial light – to include or be included – a location chosen for fighting an enemy force – produce an effect or change in something; to act on something – capability of being physically or emotionally wounded or hurt – weapons and munitions – to equip with new weapons – statement of what is likely to happen

2. Choose the correct prepositions. 1. Favourable weather conditions are critical ______ the succesfull starting of the tactical operations. a) to   b) on   c) with   d) in 2. More and more pilots are dependent _______ the modern technique. a) to   b) about   c) for   d) on 3. Pilots must be aware ______ the weather conditions to predict the performance of the aircraft. a) of   b) about   c) with   d) for 4. The density of air has significant effects _____ the airplane’s performance. a) upon   b) with   c) on   d) for 5. Pilots are becoming more and more dependent _____ computers and advanced technology. a) for   b) to   c) upon   d) on 6. The last aviation accident has been officially attributed ______ pilot error. a) to   b) for   c) about   d) onto 7. Boing’s flight plan was influenced ______ Chile volcanic ashes. a) of   b) by   c) for   d) because

technika a výzbroj

3. Match the beginnings of the sentences to their appropriate endings. 1. Flight planning requires accurate weather forecasts so that fuel consumption calculations can 2. The wind may provide a head or tail wind component which in turn will 3. Aircraft increase the chances of snow and rain during take off and landing when aircraft 4. It is believed that weather modification will play its role in 5. Weather-modification will likely become 6. The higher the air temperature is

C-4 a C-104

a) smash through clouds containing super-cooled water. b) account for the fuel consumption effects of head or tail winds and air temperature. c) the lower the air density is and the lower the take off weight of the aircraft is. d) war-fighting applications in less than 25 years. e) increase or decrease the fuel consumption by increasing or decreasing the air distance to be flown. f) a part of national security policy used both locally, domestically and internationally.

4. Fill in the gaps with the words from the box. influence   considered   predictions employment   forecasting equipped   critical   advanced Air Force Weather (AFW) is a military branch consisting of active and reserve Air Force personnel who are organized, 1 ____________ and trained to enhance combat operations. AFW personnel provide tailored weather decision aids which play a 2 ____________ role in all military activities. Accurate weather 3 ____________ enable the commander to direct combat forces at the right time, with the appropriate effort, in support of tactical, operational, and strategic operations. Weather must therefore be 4 ____________ in every facet of military force planning, deployment, and 5 ____________, and system design and evaluation. Part of the AFW concept includes specifying and 6 ____________ the condition of the near-earth space environment. Weather asserts constant 7 ____________ on the readiness, morale, and effectiveness of military forces, the choice of military strategy and tactics, and the performance and useful life of military weapons systems. Even the most 8____________, high-cost weapon systems are affected by the aerospace environment.

Zpracoval tým ÚJP Vyškov, foto: archiv redakce

3

200

Answer key to the exercises Ex. 1: 1 employ, 2 takeoff, 3 illumination, 4 incorporate, 5 engagement area, 6 affect, 7 vulnerability, 8 ordnance, 9 rearm, 10 forecast. Ex. 2: 1a, 2d, 3a, 4c, 5d, 6a, 7b. Ex 3: 1b, 2e, 3a, 4d, 5f, 6c. Ex. 4: 1 equipped, 2 critical, 3 predictions, 4 considered, 5 employment, 6 forecasting, 7 influence, 8 advanced.

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu: [email protected].

Historie a služba

Oblíbený sportovní letoun začal svoji službu v  první polovině třicátých let minulého století. Švédský konstruktér Anders J. Anderson se  rozhodl v  nově založené berlínské letecké továrně Bücker Flugzeugbau postavit cvičný letoun schopný plné akrobacie. Jeho prototyp vzlétl roku 1933 s označením Bü 131 a  jménem Jungmann (Mladík). Nový letoun se  stal důležitým faktorem přípravy pilotů německé Luftwaffe. Prakticky se  podílel už na  školení kádrů ilegálního nacistického letectva v  rámci organizace Deutscher Luftsportverband. Vydařená koncepce i letové výkony vzbudily zájem řady armád i soukromých firem. Import nebo licenční výrobu realizovaly Bulharsko, Československo, Finsko, Japonsko, Jihoafrická republika, Jugoslávie, Maďarsko, Nizozemsko, Rumunsko, Španělsko a  Švýcarsko. Ve  španělském letectvu sloužily Bü 131 až do roku 1968. Jedním ze zájemců o licenční výrobu se stala i společnost Ringhoffer-Tatra z Kopřivnice, přesněji její pobočka Moravskoslezská vozovka, a. s., (psáno rovněž Moravsko-slezská vozovka a.s.) dříve Studénská továrna na  vagony sídlící ve  Studénce. Sériová výroba se rozběhla nedlouho před okupací Československa a jejím výsledkem bylo 35 letounů, které nesly označení Tatra T-131. Prvních 10 z nich dostali frekventanti výcviku Masarykovy letecké ligy, která od  roku 1926 soustřeďovala a  podporovala zájemce o  létání, především perspektivní vojenské piloty. Jeden T-131, přestavěný z pozdější verze C-104, se nalézá v muzeu Tatry Kopřivnice. Výroba v  Tatře byla po  obsazení Slezska nacisty ukončena. Avšak již v  roce 1940 dostala zakázku na  několik set kusů pražská firma Aero. Tam se vyráběly originální Bü 131 ve verzi D2. Ještě téhož roku se však továrna zaměřila na průzkumný typ FW 189, který je známý jako Rám. Po osvobození byla výroba znovu zahájena pro potřeby československých ozbrojených sil. Letoun dostal označení C-4 (cvičný) v  souladu s  novým kódovým značením vojenských

letadel. Stal se  základním typem pro výcvik pilotů v Letecké vojenské akademii (VÚ 4640), která působila od  roku 1945 v  Havlíčkově Brodě, poté v  Hradci Králové s  „detašmány“ v Pardubicích a Malackách. Souběžně používali C-4 příslušníci Školy důstojníků letectva v záloze, jež byla dislokována v Havlíčkově Brodě. Další letouny se  postupně dostaly k  cvičným letkám bojových leteckých pluků. Již v roce 1946 došlo k zástavbě československého čtyřválcového zážehového, vzduchem chlazeného, invertního motoru Walter Minor 4-III o výkonu 77 kW do draku C-4. Nový levotočivý motor nahradil jinak oblíbený původní pravotočivý německý Hirth HM 504A-2 o stejném výkonu. Sériové letouny s domácími motory dostaly označení C-104. Do roku 1949 jich bylo vyrobeno téměř 300. Hlavním odběratelem nového typu byla armáda a  menší množství převzal i  Sbor národní bezpečnosti. Avšak od roku 1947 byly zahájeny dodávky od výrobce pro civilní zájemce v  aeroklubech. Krátce poté začala armáda

technika a výzbroj

přebírat nový letoun C-5 (Z-26) a  postupně předávala svoje C-4 a C-104 do  civilu. Část letounů získala zemská plachtařská střediska, která podléhala ministerstvu dopravy, jež pro ně letouny nakupovalo. Od nich přišel popud na úpravu C-104 k vlekání větroňů a kluzáků. Vývoj realizoval Vědecký letecký ústav (v některých pramenech je uváděn jako Letecký vědecký ústav) v  Praze-Letňanech. Jako nejjednodušší řešení se  ukázalo použití kovové vrtule, stavitelné na  zemi, která nahradila u vlečných letounů pevnou kovovou. Vzhledem k tomu, že  hrozilo přehřívání motoru, došlo k  dodatečné montáži chladiče oleje a přidání dalších lapačů vzduchu s cílem zvýšení jeho průtokového objemu. Tato úprava se v praxi plně osvědčila a letoun s poměrně slabým motorem mohl tahat prakticky všechny standardní větroně. Průběžně docházelo k nahrazování německých motorů českými, takže naprostá většina C-4 byla v rámci oprav a revizí transformována na C-104. Koncem padesátých let sloužily C-104 na všech letištích Svazarmu (Svaz pro spolupráci s  armádou). Tato státní branná organizace byla určena především k  předvojenské přípravě mládeže v  mnoha odbornostech. S  výjimkou různých brigád poskytovala výcvik i materiál pro něj zdarma, což umožňovalo opravdu masové zapojení občanů. V rámci Svazarmu bylo na C-104 ustaveno i několik výškových a rychlostních rekordů.

Základní takticko-technická data:

Hmotnost prázdného letounu  . . . . . . . . . . . . Rozpětí  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup se dvěma osobami  . . . . . . . . . . . . . . . Dolet  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

  390 kg   7,40 m   6,76 m   2,25 m   185 km/h   4 300 m   650 km

Univerzální kulomet vzor 59 Služba letounů C-104 byla v Československu ukončena v roce 1964. V  té době je v  aeroklubech již nahrazoval podstatně modernější typ Z-26 Trenér. Několik později restaurovaných kusů C-104 však létá i v dnešní době. V polovině devadesátých let byla realizována limitovaná výroba nových Bü 131 u společnosti CASA ve Španělsku a kopie české C-104 u firmy FFH v Polsku. Staticky lze C-104 vidět například v expozici Leteckého muzea v Praze-Kbelích.

Základní technický popis

Letoun Aero C-104 je jednomotorový dvoumístný vyztužený dvojplošník, určený pro základní výcvik a  akrobacii. Základ draku trupu tvoří kostra svařená z ocelových trubek. Motorový prostor kryjí duralové plechy, zbytek trupu tvarované dřevo a  především plátno. Tandemově umístěné pilotní prostory jsou shora otevřené a vybavené větrnými štítky. K výbavě patří rovněž hasicí přístroj. Horní i spodní nosná plocha mají dvounosníkovou dřevěnou konstrukci a jsou od centroplánu šípovité. S trupem a vzájemně jsou spojeny aerodynamickými vzpěrami a  drátěnými výztuhami. Jako zajímavost lze uvést, že horní a spodní křídlo jsou zaměnitelné. Vodorovná a svislá ocasní plocha mají konstrukci z ocelových trubek a jsou potažené plátnem. Základ hlavního podvozku tvoří plátnem potažené aerodynamické nohy uchycené k centroplánu spodního křídla. Obě hlavní kola mají mechanické brzdy. Na zádi trupu se nalézá ostruhové kolečko.

Připravil: Martin Koller Foto: autor a archiv VHÚ

Historie a služba

Kulomety československé konstrukce a  výroby patřily vždy ke  světové špičce. Jmenovat lze slavný vz. 26 známý v  britském provedení jako BREN, těžký vz. 37, známý v  britské licenci jako BESA. Po  druhé světové válce se  objevila svým způsobem nadčasová konstrukce univerzálního kulometu vz.  52, pro který byl vyvinut náboj vz. 52 o  nižším výkonu. Z hlediska tehdejších taktických požadavků však nevyhovoval účinný dostřel zbraně dosahující pouze 1  000 m. Proto bylo rozhodnuto zkonstruovat nový kulomet pro náboj odpovídající sovětskému o  rozměrech 7,62 × 54 mm s  nábojnicí s okrajem. Uvedené sovětské náboje zároveň používaly nově zavedené kulomety, lehký DP a těžký Gorjunov vz. 43. U nás byl realizován vývoj dvou variant náboje 7,62 × 54 mm, a to vz. 59 a vz. 59 TŽ s těžkou střelou. Široké spektrum kulometů zavedených do výzbroje mělo být nahrazeno jednotným, univerzálním typem. Vývoj nového, rotního kulometu byl zahájen prvního ledna 1956 ve Výzkumně vývojovém ústavu, pozdější Konstruktě Brno pod krycím jménem Rachot. Podle různých informačních zdrojů vedl vývojový tým buď Jan Myslík, nebo Antonín Foral. První z nich například překonstruoval kulomet vz. 52 z náboje vz. 52 na sovětský vz. 43. Nová munice se stala důvodem pro změnu označení zbraně na  vz. 52/57. Antonín Foral rovněž zkonstruoval pás s  otevřenými články pro UK 59. Výhodou uvedené koncepce byl lehčí, jednodušší, a proto méně poruchový podávací mechanismus. Sériová výroba probíhala ve Zbrojovce Vsetín v období 1960 až  1975 a  dala více než 37  000 kulometů. V  roce 1968 byl kulomet překonstruován na  náboj rozměrů 7,62 × 51 mm s drážkou, který nesl označení vz. 68. Důvodem vývoje bylo

rozšíření možností exportu. Ten však nebyl velký a směřoval na Kubu. Kulomet vz. 59 získal svoji univerzálnost na základě následujících konstrukčních řešení. Byly vyvinuty dva typy hlavní, lehká a  těžká. V  lehkém provedení spočívá kulomet na  integrální, sklopné dvojnožce. K  míření je možno použít buď mířidla, nebo zaměřovací dalekohled. Na zbrani je nasazena schránka s pásem na 50 nábojů. V těžkém provedení spočívá kulomet na trojnožce, oficiálně nazývané podstavec, která pro něj byla speciálně vyvinuta. Má nastavitelnou výšku a umožňuje i střelbu stoje na vzdušné cíle. Zaměřování je možné pomocí mířidel nebo dalekohledu. Zásobování náboji je prováděno ze schránky obsahující pás pro 250 nábojů. Od počátku šedesátých let minulého století se kulomety vz. 59 staly rovněž součástí výzbroje vojenské techniky, například věže používané pro obrněné transportéry OT-62 a  OT-65. Dále je bylo možno upevnit na  nekryté lafety obrněného

transportéru OT-810 a raketometu vz. 70. Jako zajímavost lze uvést, že  kulomet bylo možno upevnit do  univerzální lafety UL-1, kterými byly vybaveny střílny stálých opevnění nebo střílny polních opevnění z  prefabrikovaných dílců. Údajně se uvažovalo o možnosti lafetace do věže BVP-1, ale sovětská strana nedůvěřovala pásu s otevřenými články. Kulomety vz. 59 tvořily výzbroj každého motostřeleckého družstva, dělostřelecké baterie a  dalších jednotek bývalé ČSLA. Dále je používalo vojsko ministerstva vnitra. Jsou dosud ve  výzbroji naší armády. Zúčastnily se  prakticky všech zahraničních vojenských misí. V  nedávné době byla pro ně vyvinuta jednoduchá lafetace umožňující uchycení na hlídkových automobilech Land Rover Defender, zavedených do výzbroje AČR. V posledních letech si však vojáci stěžují na nesprávnou funkci zbraně, především na velký počet závad při střelbě.

diplomatický protokol a etiketa

Stolování

Drazí přátelé, dnešní díl o etiketním chování u stolu budu věnovat základnímu postupu servisu jídel a nápojů. Tentokrát nemohu použít, tak jak tomu bylo v posledním článku, pořádek abecední, neboť servis nápojů a jednotlivých chodů má svá stanovená gastronomická pravidla, která je potřeba dodržovat a ctít.

NÁPOJE

Základní technický popis

Podle zatímního předpisu Děl-21-6, který platí dodnes, je univerzální kulomet vz. 59 účinná zbraň určená k  ničení živých nekrytých jednotlivých i skupinových cílů, dále ke střelbě na  slabě pancéřovaná vozidla, letouny a  vrtulníky. Jedná se  o  zbraň s  pásovým podáváním nábojů, kde pohon automatiky zabezpečuje pístový mechanismus uváděný do činnosti plyny odebíranými při výstřelu z hlavně. Při výstřelu je hlaveň spojena pevně tělem a závěr uzamčený. Hlavní části kulometu jsou lehká/těžká hlaveň, mířidla, pouzdro závěru, závěr, spušťadlo a  pažba s  uzávěrou pouzdra závěru. Základní rozdíl mezi lehkou a těžkou hlavní je v délce a vnějším průměru. Těžká hlaveň je oproti lehké o 10 cm delší a má větší průměr. Materiál lépe absorbuje teplo vznikající při střelbě. Oba typy hlavně mají vývrt se čtyřmi chromovanými drážkami a poli. Na ústí je našroubován kuželový tlumič plamene, zajištěný proti otočení odpruženou západkou, která je umístěna v nosiči mušky. Ten slouží zároveň jako základna sklopné dvojnožky. Ve dvou třetinách délky hlavně od ústí je nalisován plynový násadec. Jedná se o objímku, která kryje otvor v hlavni sloužící k odběru plynu při střelbě. Množství plynu určeného pro pístovou trubici pístu pohánějícího závěrový mechanismus reguluje otočný plynový regulátor v dolní části násadce. Má dvě polohy pro větší nebo menší množství přepouštěného plynu. Otočná objímka hlavně slouží jako základna rukojeti. Ta je určena k  přenášení zbraně nebo k  uchopení při  střelbě stoje. Dále je používána pro bezpečnou výměnu horké hlavně. V prostoru nábojové komory je hlaveň vně opatřena dělenými závitovými žebry, umožňujícími její fixaci do pouzdra závěru pomocí hlavňové spojky. K míření slouží mechanická mířidla tvořená stavitelnou muškou a sklopným stavitelným rámečkovým hledím. Dalším zaměřovacím prostředkem je optický zaměřovací dalekohled 4×8 °. Dalekohled slouží k míření na vzdálenosti od 100 do 1 500 m.

Hlavní takticko-technická data:

Ráže  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   7,62 mm Délka s lehkou hlavní  . . . . . . . . . . . . . . . .   1 115 mm Délka lehké hlavně  . . . . . . . . . . . . . . . . . .   593 mm Délka těžké hlavně  . . . . . . . . . . . . . . . . . .   693 mm Délka s těžkou hlavní na podstavci  . . . . . .   1 323 mm Hmotnost s lehkou hlavní  . . . . . . . . . . . .   8,67 kg Hmotnost s těžkou hlavní na podstavci  . .   19,24 kg Teoretická rychlost střelby  . . . . . . . . . . . . .   800 ran/min Bojová rychlost střelby s těžkou hlavní  . . .   350 ran/min Bojová rychlost střelby s lehkou hlavní  . .   150 ran/min Dostřel  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .   4 800 m Hmotnost schránky s 50 náboji  . . . . . . . .   1,98 kg Hmotnost schránky s 250 náboji  . . . . . . .   9,12 kg Hmotnost podstavce  . . . . . . . . . . . . . . . . .   9,96 kg

Základní součást zbraně, ke  které jsou uchyceny všechny ostatní hlavní díly, je pouzdro závěru vyfrézované z oceli. Pohybuje se v něm závěrový mechanismus. Vně jsou vidět hledí, oka pro uchycení do univerzálního podstavce a oka předního čepu, který slouží k uchycení zbraně do lafet. V přední části pouzdra se nalézá válcový otvor pro zasunutí hlavně. Ta je fixována otočnou hlavňovou spojkou s vnitřním děleným závitem. Její součástí je víko skluzavky, jež kryje shora systém podávání pásu. Skluzavka slouží k vedení pásu a nasazení malé schránky s 50 náboji. Její součást tvoří kryt posouvače, který je opatřen kladičkou poháněnou pohybem závěru, takže posouvá nábojový pás. Automatickou střelbu zabezpečuje především závěr, který se skládá z nosiče závorníku, závorníku a závory. Přední část závěru tvoří píst zapadající do pístové trubice a iniciující pohyb závěru vzad. Závěr se  pohybuje podélně v  pouzdře závěru. Zasouvá náboj z  pásu do  nábojové komory. Nosič závorníku při výstřelu svým pohybem vpřed zamyká pomocí závory, uložené kyvně v  nosiči, nábojovou komoru a  iniciuje zápalku náboje. Při pohybu vzad odemyká závoru a unáší ji spolu s  nosičem závorníku vzad. Přitom pomocí odpruženého vytahovače, uchyceného na závorníku, vytahuje náboj z hlavně a zároveň svojí boční šikmou plochou uvádí do pohybu kladičku posouvače, který posune pás o jeden náboj. Při pohybu vzad závěr stlačuje vratnou zpruhu a na konci svého pohybu naráží na  odpružený nárazník. Oba tyto díly jsou upevněny v krku pažby a při složené zbrani se nalézají uvnitř pouzdra závěru. Vratná zpruha poté tlačí závěr zpět. Ten při svém pohybu vytlačuje ozubem závorníku náboj z pásu vpřed a zároveň šikmou plochou uvádí do pohybu kladičku posouvače, který přeskočí pás o jeden článek. Spušťadlo zajišťuje ovládání zbraně tak, aby střelba byla vedena podle potřeb střelce. Nejvýraznější částí je dřevěná pažbička. Před ní je lučík se  spouští a  nad  ní pouzdro spušťadla. V něm se nalézá vnitřní část spouště, spoušťová páka, vypouštěcí páka, vnitřní část pojistky a  záchytky spušťadla. Po levé straně jsou křidélko páky pojistky zbraně a páka záchytky spušťadla. Spušťadlo lze podélně posouvat v drážkách pouzdra. Posun slouží k napnutí závěru. Spušťadlo umožňuje střelbu pouze dávkami.

Připravil: Martin Koller Foto: autor

Aperitiv: Aperitivem rozumíme nápoj, který se  podává cca 15 min. před jídlem a nemusí sloužit jako přípitek. Přípitek může být jakýkoliv další servírovaný nápoj. Jako aperitiv mohou být podávány tyto druhy nápojů: vermuty, lihoviny, šumivá vína, sekty a  šampaňské, míšené a nealkoholické nápoje. Z gastronomického hlediska má aperitiv vliv na povzbuzení chuti k jídlu, z hlediska společenského jím otevíráme společenský podnik. Pivo a nealkoholické nápoje: Pivo servírujeme převážně pro pánskou společnost a může se stejně jako nealkoholické nápoje servírovat po  celou dobu servisu. Pivo servírujeme pouze ve sklenicích o obsahu 3 dl a teplotě cca 9 °C. Nealkoholické nápoje servírujeme ve sklenicích 2 dl. Bílá vína: Bílá vína servírujeme po aperitivu ke studeným předkrmům nebo i jako přípitek, není-li určeno jinak. Bílé víno podáváme vychlazené o teplotě cca 10 °C. Naléváme je do sklenice určené na bílé víno nebo do základní (neutrální) vinné sklenice. Bílé víno podáváme k rybám, drůbeži a bílému masu. Na přání hosta je možno toto víno servírovat i k ostatním chodům menu. Růžová vína: Růžová vína převážně servírujeme k  teplým masovým předkrmům, výjimečně k  hlavním chodům, ale především k moučníku. Teplotu růžového vína volíme chladnější. Červená vína: Červená vína servírujeme vždy po  servisu bílého vína. Podáváme je o  teplotě cca 15 °C. Naléváme je do sklenice určené na červené víno nebo do základní (neutrální)

vinné sklenice. Červené víno podáváme k  tmavé drůbeži, masům a zvěřině. Na  přání hosta je možno ho servírovat i  k  předchozím chodům menu. Šumivé víno, sekty a šampaňské: Vína šumivá, sekty a šampaňské můžeme servírovat jako aperitiv, welcome drink či nápoj určený k přípitku na zahájení servisu menu. Tyto nápoje podáváme vychlazené o teplotě cca do 6 °C a naléváme je do sklenic k  tomu určených (miska, flétna, špička). Uvedené nápoje můžeme podávat jak k  moučníkům, ovoci, tak i  jako speciální druh digestivu na závěr servisu menu. Káva: Servis kávy následuje po ukončení konzumace moučníku. K  servisu kávy patří předchozí debaras (úklid) použitého stolního inventáře z tabule, na níž pak zakládáme cukr a mléko. Při servisu kávy dbáme vždy na  její vysokou teplotu. Mnohdy je servis kávy spojen s podáváním digestivu. Digestiv: Digestivem rozumíme nápoj podávaný na ukončení servisu menu. Z gastronomického hlediska má digestiv vliv na podporu trávení, z hlediska společenského naznačuje ukončení setkání. Dámské společnosti nabízíme jemnější pálenky a sladké likéry, pánské společnosti pálenky ostřejší.

JEDNOTLIVÉ CHODY JÍDEL

Studené předkrmy: Studené předkrmy nabízíme vždy jako první chod menu před polévkou na  vy-

Ředitelka Kabinetu ministra obrany přijme vojáka/vojákyni z povolání na volné systemizované místo staršího důstojníka oddělení protokolu ministra obrany v hodnosti poručík/nadporučík. Kvalifikační předpoklad: vysokoškolské vzdělání, znalost anglického jazyka na úrovni STANAG 2, bezpečnostní prověrka stupeň D Požadavky: reprezentativní vystupování, komunikativní a flexibilní přístup, organizační schopnosti Obsah činnosti: protokolární zabezpečení pracovních aktivit ministra obrany v civilním i vojenském sektoru Znalost protokolárních zvyklostí výhodou Nabídku a strukturovaný životopis zasílejte na e-mail: [email protected]

chlazeném dezertním talíři a se založeným dezertním příborem. Polévky: Polévky podáváme buď jako první chod menu, nebo jako chod druhý po  studeném předkrmu. Polévku servírujeme v  bujon šálcích různých velikostí, speciální silný vývar v  mocca šálku s  dezertní či mocca lžičkou. Servis polévky v  hlubokých talířích používáme

při  rodinné či uzavřené společnosti, neboť jeho součástí je podávání polévky z polévkové mísy, tzv. teriny. K  tomu zakládáme na  tabuli velkou polévkovou lžíci. Do  stanoveného menu zařazujeme polévky převážně při  obědě, podávání polévky večer není pravidlem. Teplé předkrmy: Teplé předkrmy nabízíme v  menu vždy mezi polévkou a  hlavním chodem na  předehřátém dezertním talíři a  se  založeným dezertním příborem na  tabuli. Není-li do menu zařazena polévka, tak před teplým předkrmem servírujeme předkrm studený. Hlavní jídla (hlavní chod): Hlavní jídla podáváme na  předehřátém masovém talíři k  založenému masovému příboru. Je-li součástí hlavního chodu salát či kompot, jsou oba tyto doplňky servírovány před servisem vlastního hlavního jídla tak, že  kompot zakládáme na  pravou stranu, salát na levou. Sýry: Sýry servírujeme buď přímo na  dezertním talíři, nebo je před zraky hosta krájíme a následně servírujeme. Součástí tohoto servisu je máslo a dva druhy pečiva. Moučníky: Studené moučníky (dorty, zákusky) servírujeme na studeném dezertním talíři a na tabuli se  založenou moučníkovou vidličkou na pravé straně. Moučníky teplé servírujeme na  předehřátém dezertním talíři a  na  tabuli se  založeným moučníkovým příborem (dezertní lžíce a vidlička). Servírujeme-li zmrzlinové poháry, tak na menším dezertním talířku se  zmrzlinovou lžičkou. K  pudingům a krémům zakládáme kávovou lžičku. Ovoce: Ovoce, stejně jako sýry, servírujeme buď přímo na dezertním talíři, nebo je před zraky hosta loupeme a krájíme. Příbory používáme dezertní anebo speciální na ovoce. Připravil Karel Míšek oddělení protokolu Kabmo Použitá literatura: Lužovský, J. H.: Stolování pro každého, 2006, MAC Praha

47

REPORT

inzerce Ředitelka Kabinetu ministra obrany přijme vojáka/vojákyni z povolání na volné systemizované místo staršího důstojníka oddělení protokolu ministra obrany v hodnosti poručík/nadporučík. Kvalifikační předpoklad: vysokoškolské vzdělání, znalost anglického jazyka na úrovni STANAG 2,

bezpečnostní prověrka stupeň D Požadavky: reprezentativní vystupování, komunikativní a flexibilní přístup, organizační schopnosti Obsah činnosti: protokolární zabezpečení pracovních aktivit ministra obrany v civilním i vojenském sektoru Znalost protokolárních zvyklostí výhodou Nabídku a strukturovaný životopis zasílejte na e-mail: [email protected]

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor Jan Procházka Grafická úprava Andrea Bělohlávková Kresby Jiří Král

Výběrová řízení

 Rektor-velitel Univerzity obrany vypsal výběrové řízení na obsazení místa zástupce vedoucího oddělení chemické a radiační ochrany Ústavu ochrany proti zbraním hromadného ničení. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti podplukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru vojenská chemie nebo příbuzném oboru, kurz vyšších důstojníků, pedagogický titul docent v příslušném oboru nebo předpoklady pro jeho získání, odborná praxe v oboru minimálně 5 let, vědecká a publikační činnost v oblasti OPZHN, AJ 2222, BP „D“. Místo výkonu práce Vyškov. Termín obsazení místa – 1. leden 2012. Uchazeči předloží přihlášky k výběrovému řízení do 14. prosince 2011 s přehledem vědecké a publikační činnosti na adresu: Univerzita obrany, personální odbor, Ing. Jiří Komolík, Kounicova 65, 662 10 Brno, alc. 442 417. Výběrové řízení před komisí se uskuteční 22. prosince 2011 ve Vyškově. Podrobnější informace naleznete na www.unob.cz v části úřední deska.  Děkan Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany vypsal výběrové řízení na obsazení místa odborný asistent skupiny taktiky útvarů a svazků katedry vojenského managementu a taktiky. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti podplukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru vojenský management nebo příbuzném oboru, kurz vyšších důstojníků, alespoň 5 let praxe v oboru, praktické odborné zkušenosti a znalosti v oblastech použití vojsk v operacích, taktiky, velení a štábní služby, publikační činnost v oblasti operační a taktické činnosti vojsk, AJ 2222 a BP „T“. Termín obsazení místa – 1. leden 2012.

48

Uchazeči předloží přihlášky k výběrovému řízení do 14. prosince 2011 s přehledem vědecké a publikační činnosti na adresu: Univerzita obrany, personální odbor, npor. Ing. Nela Urbanová, Kounicova 65, 662 10 Brno, alc. 442 393. Výběrové řízení před komisí se uskuteční 22. prosince 2011. Podrobnější informace naleznete na www.unob.cz v části úřední deska.  Děkan Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany vypsal výběrová řízení na obsazení míst těchto akademických pracovníků:  vedoucí vědecký pracovník katedry zbraní a munice. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti podplukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské doktorské vzdělání v oboru zbraní a munice nebo obdobného zaměření, kurz vyšších důstojníků, alespoň 10 let práce v oboru, pedagogický titul profesor nebo docent v příslušném oboru nebo předpoklady pro jeho získání, vědecká a publikační činnost v oboru zbraní a munice, AJ 2222, BP „D“. Termín obsazení místa – 1. leden 2012.  vedoucí skupiny ženijních konstrukcí katedry ženijních technologií. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti podplukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v oblasti ženijní problematiky nebo v příbuzném oboru, kurz vyšších důstojníků, alespoň 10 let práce v oboru, pedagogický titul docent v příslušném oboru nebo předpoklady pro jeho získání, vědecká a publikační činnost v oblasti ženijní problematiky, AJ 2222, BP „D“. Termín obsazení místa – 1. leden 2012.  asistent skupiny elektrotechniky katedry elektrotechniky. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti kapitán. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v oblasti elektrotechniky nebo elektroniky,

základní důstojnický kurz, vědecká hodnost CSc., popřípadě akademicko-vědecký titul Dr., resp. Ph.D., nebo předpoklady pro jeho získání, vědecká a publikační činnost v oblasti elektrotechniky, vítány kompetence v oblasti programování a práce v simulačních prostředích, AJ 2222, BP „V“. Termín obsazení místa – 1. leden 2012. Uchazeči předloží přihlášky k výběrovému řízení do 14. prosince 2011 s přehledem vědecké a publikační činnosti na adresu: Univerzita obrany, personální odbor, Ing. Jiří Komolík, Kounicova 65, 662 10 Brno, alc. 442 417. Výběrové řízení před komisí se uskuteční 22. prosince 2011. Podrobnější informace naleznete na www.unob.cz v části úřední deska.

Volná místa

 Velitel Nemocniční základny nabízí funkci náčelník pracoviště zdravotnických KIS a telemedicíny 6. polní nemocnice (nadrotmistr, PT 9, maturita, BP„T“, STANAG 2211, praporčický kurz). Požadavek na praxi a znalost problematiky KIS. Uchazeči mohou kontaktovat kpt. Mgr. Davida Vernera – 606 668 312.  Hledám za sebe náhradu (možná i jiná specializace) na systemizované místo starší řidič na velitelské četě velitelské roty u útvaru 1825 Tábor. V případě zájmu volejte tel. 737 332 487.

Různé

Koupím do sbírky různá vyznamenání, medaile a odznaky – současné i staré, naše i cizí. Kontakt 605 745 922.

Jazyková korektura Jaroslav Pajer Foto na titulní straně Jan Kouba V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 8. 11. 2011 Toto číslo vyšlo dne: 14. 11. 2011 Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: [email protected] Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 e-mail: [email protected]

Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje:  jméno a příjmení,  datum narození (NE rodné číslo!!!),  údaj, zda jde o VzP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort,  adresu bydliště. V případě VzP, o. z. i přísl. AZ dále:  číslo VÚ či VZ a město posádky,  číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort:  číslo účtu, na který má být poslán honorář,  název a číslo banky,  na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

NOVÝ SYSTÉM PŘIDĚLOVÁNÍ POUKAZŮ NA DOMÁCÍ REKREACI V   R O C E 2012 OPro rok 2012 zavádíme přímou distribuci poukazů na domácí rekreace žadatelům OO konkrétní poukazy je možné žádat již nyní OFormuláře žádostí zůstávají nezměněny, běžně jsou dostupné i na www.volareza.cz

CENY POUKAZŮ NEZMĚNĚNY

Bližší informace Vám rádi zašleme elektronicky na vyžádání tel.: (973) 201 631, (973) 201 608, (973) 201 633 nebo na e-mail [email protected]

NOVINKY V NABÍDCE ZAHRANIČNÍCH REKREACÍ BONUSY 500 Kč ZA OSOBU

ONové webové stránky se širokospektrou nabídkou zájezdů prověřených českých touroperátorů doplněných o vlastní produkty ONabídka dovolené v kterémkoliv ročním období včetně lyžařských zájezdů a zájezdů na Last minute OMožnost využití běžně dostupných slev navýšených o finanční bonusy Volarezy

BONUSY 1000 Kč ZA OSOBU

OZajištění zájezdů přímo přes webové stránky Volarezy OMožnost zahraničních pobytů v zařízeních jiných armád OInformační koutky s nabídkou dovolených na většině zařízení VLRZ a dále ve vojenských klubech Vyškov a Praha

Vojenská lázeňská a rekreační zařízení, Magnitogorská 12, 101 00 Praha 10 Dispečink domácích rekreací: e-mail [email protected], tel.: (973) 201 633 Dispečink zahraničních rekreací: e-mail [email protected], tel.: (973) 201 604 www.volareza.cz

Foto: Finmeccanica

Italské vojenské letectvo používá bitevní vrtulníky Agusta Westland A129 Mangusta. K jejich nasazení došlo v Makedonii, Somálsku a Angole.