2011. Jak naložíme s církevním majetkem? Jan Graubner, Jakub Hučín, Martin Satoria

UNIVERSUM REVUE ČESKÉ KŘESŤANSKÉ AKADEMIE 3/2011 Jak naložíme s církevním majetkem? Jan Graubner, Jakub Hučín, Martin Satoria

Už na konci války jsem byl rozhodnut, že budu astronomem S Jiřím Grygarem hovořil Josef Beránek

Oto Mádr: „Církev je Boží dar a naše dílo“ Vojtěch Novotný

Vyznání víry. Pokus o výklad Jan Sokol

Podnikání a duchovní život Cécile Renouard

Poslední kolo církevních restitucí Josef Beránek

O takové svobodě se nám nezdálo Václav Vacek

Nesnáze s prosebnou modlitbou Christoph Böttigheimer

Stopy křesťanství v současné evropské kultuře a civilizaci Ctirad V. Pospíšil

ROČNÍK XXI, CENA 40 Kč

ZE ŽIVOTA ČKA Česká křesťanská akademie, Centrum dějin české teologie KTF UK a Pastorační středisko Arcibiskupství pražského uspořádaly 9. května 2011 v kostele sv. Vojtěcha v PrazeDejvicích večer k poctě nedávno zemřelého ThDr. Oto Mádra. Za účasti asi 100 posluchačů, mezi nimi i arcibiskupa pražského Mons. Dominika Duky, promluvil o morální teologii O. Mádra doc. Jiří Skoblík, o Mádrově ekleziologii doc. Vojtěch Novotný, oba z Katolické teologické fakulty UK.

Arcibiskup Dominik Duka se účastnil ustavujícího synodu Křesťanské policejní asociace.

Ve dnech 14. a 15. května 2011 se v Praze Emauzích uskutečnil ustavující synod Křesťanské policejní asociace, o jejíž založení řadu let usiloval ředitel ČKA Stanislav Novotný (více v rubrice Letem světem). 15. června 2011 se konalo v Emauzích kolokvium na téma „Naše civilizace (Je Evropa schopna se postavit za společnou myšlenku?)“. Úvodní referáty přednesli historik prof. Jaroslav Pánek, místopředseda AV ČR, a ekonom ing. Pavel Kohout, publicista a ředitel pro strategii společnosti Partners.

Kolokvium: Je Evropa schopna se postavit za společnou myšlenku?

18. června 2011 Akademický výbor ČKA na svém zasedání v Emauzích zhodnotil činnost akademie za uplynulý půlrok a schválil založení nové místní skupiny v Kolové u Karlových Varů, v pořadí již 79.

Ve dnech 29. července – 5. srpna 2011 proběhl tradičně na Pavlátově louce u Nového Města nad Metují 21. ročník Akademických týdnů, které pořádá stejnojmenné občanské sdružení ve spolupráci s ČKA a za podpory mj. magistrátu Nového Města nad Metují a Královéhradeckého kraje. Na 200 účastníků si vyslechlo přednášky řady známých osobností – biskupa Václava Malého, dr. Tomáše Sedláčka, dr. Jiřího Grygara, prof. Petra Piťhy, prof. Vladimíra Smékala, dr. Marka Váchy a dalších. Prezident ČKA Tomáš Halík převzal 25. srpna 2011 ve Vídni Cenu za nejlepší evropskou teologickou knihu (Patience with God, v českém originálu Vzdáleným na blízku) za roky 2009/2010, kterou mu udělila Evropská společnost pro katolickou teologii. Prof. Tomáš Halík se koncem srpna 2011 zúčastnil v Johannesburgu v Jihoafrické republice mezinárodní konference Víra a sekularismus, kde přednesl hlavní referát o evropské perspektivě vztahu křesťanství a sekularismu.

ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE

je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 800 individuálních členů a kolektivními členy jsou Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Poličce, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném Brodu. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.

UNIVERSUM

REVUE ČKA, číslo 3, vychází 10. října 2011, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jaroslav Šebek; přírodovědecká sekce: Jan Fischer, Jiří Grygar, Miloš Havránek, Alois Honěk, Ladislav Krlín, Jiří Ludvík, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. Foto na obálce: archiv Hanky Jelínkové. ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 40 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Sdružení MAC. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, [email protected].

OBSAH

EDITORIAL LETEM SVĚTEM 4

Vážený čtenáři,

Založena Křesťanská policejní asociace Ve stínu Love Parade / 5 Britské nepokoje očima Tabletu / 6 ANKETA

Jak naložíme s církevním majetkem? v tomto čísle nalézáš zdánlivě nesourodou směsici témat: Co se snad již konečně navraceným církevním majetkem?, etika podnikání, křesťanské základy naší civilizace, význam prosebné modlitby a další. Možná bude tentokrát poněkud náročné zamýšlet se nad jejich společným jmenovatelem. Proto se pokusme v tomto směru učinit určitou nabídku. Snad by jí mohl být princip osobní i společenské odpovědnosti uplatňující se s nadčasovou duchovní dimenzí v prostoru svobody a lidských práv. Jedním z plodů dlouhého vývoje evropské křesťanské civilizace je zřejmě tržně sociální stát. Jeho ideový základ primárně spočíval na křesťanském principu solidarity úspěšných s méně úspěšnými (bohatých s chudými, zdravých s nemocnými, schopnějších s nezaviněně méně schopnými apod.). Ve druhé polovině dvacátého století však zde postupně dochází ke zhoubným deformacím. Do popředí se agresivně dostává přesvědčení o nároku všech na všechny technicky možné benefity a požitky a tato nárokovost se navíc zdůrazňuje bez jakéhokoliv vztahu k odpovědnosti a k povinnostem. Léčení takové společenské rakoviny rozhodně nebude jednoduché, krátké a zejména nemůže být bezbolestné. Jeho pozitivní výsledek není zaručen, může být jen předmětem naděje. Nelze přitom předpokládat, že se vyhneme hořkým sociálně traumatizujícím souvislostem. Snad bychom si mohli v poněkud netradiční souvislosti připomenout i novozákonní citát: „Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi.“ Obvykle bývá chápán ve smyslu potvrzení privilegovanosti církevních autorit. Velmi dobře však může být i společenskou výstrahou, že Bůh nebude automaticky a blahovolně rozvazovat vše, co si na zemi k vlastní škodě buď zlovolně nebo hloupě svážeme. Právě zde může být od společenské odpovědnosti přímá spojitost i k tématu prosebné modlitby, které je tentokrát poněkud provokujícím způsobem obsaženo v diskusní a polemické rubrice našeho časopisu. Obsah celého čísla může dobře poukázat na bohaté dědictví naší euroatlantické civilizace s bytostným křesťanským jádrem. Zároveň nás však naléhavě upozorňuje, že toto dědictví musíme usilovně, tvůrčím způsobem a s osobním nasazením rozvíjet a neustále nově interpretovat ve vztahu k aktuálním výzvám současnosti. Jan Bednář

/8

Jan Graubner, Jakub Hučín, Martin Satoria

ROZHOVOR

Už na konci války jsem byl rozhodnut, že budu astronomem

/ 10

S Jiřím Grygarem hovořil Josef Beránek

TÉMA

Oto Mádr: „Církev je Boží dar a naše dílo“

/ 14

Vojtěch Novotný

ČLOVĚK A SPOLEČNOST

Vyznání víry. Pokus o výklad

/ 18

Jan Sokol

Podnikání a duchovní život

/ 22

Cécile Renouard

Poslední kolo církevních restitucí

/ 26

Josef Beránek

O takové svobodě se nám nezdálo

/ 29

Václav Vacek

TRENDY

Nesnáze s prosebnou modlitbou

/ 32

Christoph Böttigheimer

NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA

Výuka etiky na školách

/ 36

Zuzana Svobodová

Česká církev a média: realita

/ 38

Paula Fassati

HISTORIE

Stopy křesťanství v současné evropské kultuře a civilizaci / 39 Ctirad V. Pospíšil OFM

KULTURA

Strom života – filmový skvost 21. století

/ 45

Lukáš Jirsa

RECENZE Cena jednoho čísla Universa v roce 2012 bude činit 50 Kč, roční předplatné pak 200 Kč. Věříme, že tuto úpravu ceny akceptujete a budete i nadále věrnými čtenáři této revue. Redakce se naopak vynasnaží, abyste se vždy cítili četbou obohaceni a těšili se na další čísla Universa.

/4

/ 46

Hans Küng: Na počátku všech věcí Jan Bednář

KOMENTÁŘE

/ 50 U NIV ER S UM 3 /XXI

3

LETEM SVĚTEM

Založena Křesťanská policejní asociace O víkendu 14. a 15. května proběhl v Praze ustavující synod Křesťanské policejní asociace.

Ú

častníky pozdravili arcibiskup Dominik Duka, náměstek policejního prezidenta plk. Mgr. Pavel Osvald, Robert L. Vernon, zakladatel Pointman Leadership Institute (PLI) a bývalý zástupce velitele policejního sboru Los Angeles (USA), John Garmo PhD., prezident Character Solutions International, člen PLI (USA), Don Axcell, výkonný ředitel Christian Police Association (CPA) UK (Velká Británie) a jeho kolega Dudley Martin, vězeňský kaplan Mgr. Bc. Martin Škoda, zástupce hlavní kaplanky Vězeňské služby ČR, a další hosté. Synod přijeli podpořit též někteří příslušníci Hasičského záchranného sboru. Záštitu nad setkáním přijala Česká křesťanská akademie, jelikož její ředitel Stanislav Novotný je dlouhodobě úzce spojen s úsilím o vznik Křesťanské policejní asociace. Na počátku, za svého působení ve funkci policejního prezidenta, uspořádal první workshopy v České republice, a to právě společně s Robertem L. Vernonem a předsedou křesťanských policistů Německa Matthiasem Lehmannem. Tehdy také vznikl Pointman Leadership Institute, jenž dnes působí v 60 zemích světa. Další vývoj na naší politické scéně

CO JE KPA? Křesťanská policejní asociace je občanským sdružením s působností na celém území České republiky. Tak, jak je plánována, je to nezávislá, nezisková, zájmová organizace s profesním zaměřením, která sdružuje muže a ženy především z řad Policie ČR, občanských zaměstnanců PČR, středních a vyšších policejních škol a Policejní akademie ČR, s otevřeností pro ostatní pracovníky bezpečnostních sborů České republiky, kteří jsou členy křesťanských církví či křesťanské hodnoty vyznávají. KPA je zásadně nepolitická a z hlediska příslušnosti k církvím nadkonfesní, tedy stojí na přísně ekumenickém základě. Jejím cílem je podpora profesní etiky svých členů a jejich pracovních kolegů, pomoc ostatním, péče o společenství a zvěstování evangelia. Redakce

4

U N I VE R S U M 3 / XXI

Založení KPA. Byla to mimořádná událost, která měla nezvykle duchovní rozměr. a na ministerstvu vnitra však paradoxně nedovolil pokračovat v jeho práci právě v ČR, kde tehdy mj. vznikla myšlenka mezinárodního společenství policistů, kteří by se na základě křesťanských hodnot snažili efektivně vést své policejní útvary a bojovat proti korupci. S. Novotný proto oslovil své zahraniční přátele, zajistil finanční prostředky na konání synody a pomohl připravit strukturu zasedání a semináře, který následoval bezprostředně po vzniku KPA. Průkopnická práce Stanislava Novotného tak doznala naplnění až po 17 letech. Samotné založení KPA v ČR bylo velmi přivítáno všemi přítomnými hosty, včetně pražského arcibiskupa Dominika Duky. Bylo též přečteno přání Ekumenické rady církví a předsedy KPA Německa M. Lehmanna. Shromáždění poté schválilo stanovy a zvolilo vedení KPA. Generálním prefektem KPA byl zvolen mjr. Jiří Laňka, který koncem června 2011 přijal též jáhenské svěcení. Odpoledne proběhl seminář pod vedením Roberta Vernona, v němž účinkovali všichni zahraniční hosté. Seminář byl natolik přitažlivý, že i policisté, kteří původně přijeli pouze založit KPA, zůstali až do večera. Účastníci hodnotili seminář velmi pozitivně, a to jak pro jeho profesionální úroveň, tak pro duchovní obsah. Nedělní ráno bylo vyhrazeno ekumenické bohoslužbě slova, při níž kolem oltáře stálo pět policistů – duchovních z různých církví. Přítomni byli i zahraniční hosté. Po bohoslužbě všichni zúčastnění zasedli ke společnému stolu a diskutovali o další cestě, kterou právě ustavená KPA půjde. „Jako hlavní úkol se jeví ‘dát o sobě vědět’ dalším

bratrům – policistům,“ uvedl Jiří Laňka. „Neméně důležitým úkolem, který jsme si stanovili, je příprava rozdělení členské základny na oblastní skupiny pro pružnější jednání a vytváření užších společenství uvnitř KPA.“ S vděčností byla přijata nabídka pomoci a podpory ze strany CPA UK a začlenění KPA do její informační sítě. Spolupráce na mezinárodní platformě křesťanského společenství policistů je jednou z priorit vedení KPA. „Přes soustředěnou pozornost, kterou jsme všichni věnovali těmto úkolům, jsme však ani na okamžik nezapomněli na vděčnost našemu nebeskému Otci, díky jehož vedení jsme se sešli a na jehož milost stále můžeme spoléhat.“ Redakce

LETEM SVĚTEM

Ve stínu Love Parade Zatímco oči a uši médií byly zaměřeny na duhový mejdan, druhý den v Praze Kobylisích kázal v kostele U Jákobova žebříku farář Miloš Rejchrt s Tomášem Adámkem (ČCE) o pokoře a přijetí druhých.

L

etošní první Love parade v Česku upoutala pozornost médií i politiků. Účastníků bylo nějakých pět tisíc včetně M. C. Putny (kterého Reflex zachytil s transparentem „Katolické buzny zdraví Bátoru“). Mediální odezvy pak jitřily emoce víc než samotný happening. V tomto světle stojí za pozornost kázání a přímluvy pronesené hned další den v neděli při bohoslužbě v kostele, kde se po desetiletí scházejí homosexuálně orientovaní křesťané. Kazatelé Miloš Rejchrt a Tomáš Adámek vycházeli z Listu Římanům 15,1–7): My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: ‚Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.‘ Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.

 POZNÁMKY Z KÁZÁNÍ Apoštol Pavel píše v listu Římanům: Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nepřišel se nad jiné vyvyšovat, nepřišel lidi ponižovat a urážet, nýbrž nechal na sebe naopak dopadnout lidské urážky a lidskou zlobu. Tento vzor staví Pavel před oči zejména jedné skupině v římském sboru, a to té, kterou označuje jako „silnou“. Kým přesně byli tito silní a čím se lišili od slabých, zda se jednalo jen o různé názory na skladbu křesťanova jídelníčku nebo ještě o něco jiného, je v této chvíli podružné. Vždyť různé křesťanské církve, skupiny a názorové proudy se mohou od sebe lišit v tolika různých ohledech, že omezením výkladu na jeden konkrétní historický spor bychom se patrně minuli s vlastním smyslem tohoto textu. Pavel chce všechny ty různé směry a skupiny uvnitř církve přivést nejen

k tomu, aby pokojně existovaly vedle sebe, ale aby si navzájem naslouchaly; aby ukončily své spory a směřovaly k jednomyslnosti v Kristu. (...) Dospět k dobrovolné oběti sebe sama, k níž patří i ochota přijímat, zvládat a zpracovat v sobě urážky i křivdy – to dokáže opravdu jen vnitřně silný člověk. Být vystaven urážkám není nic pro slabochy. Slabý člověk – ať už slabý svou vírou, charakterem nebo jakkoli jinak – by měl zůstat urážek ušetřen, vyhýbat se jim, aby získal čas se vnitřně upevnit a zesílit, pokud k tomu vůbec někdy dojde. Ale silný si může dovolit stát se jejich terčem. Právě tak to udělal Ježíš a na tomto místě jistě není nutno rozebírat všechny detaily pašijového příběhu. Po všech svých razantních, velmi neberánkovských polemikách a výpadech proti svým odpůrcům, jak je dosvědčují evangelia, se stal vědomě Beránkem Božím, který neotevřel svá ústa. Z 15. kapitoly listu Římanům je patrné, že Pavel sám sebe spolu s Ježíšem řadil do skupiny silných. Snášet slabosti slabých a dokonce stavět se na jejich místo jako jakýsi hromosvod urážek, které na křesťany nevyhnutelně dopadají, považoval už v té chvíli za svou povinnost. Právě proto, aby slabé uchránil toho, co by v té chvíli ještě nebyli schopni snést. Takže nakonec i jeho vězení, utrpení a mučednická smrt byly, stejně jako ta Kristova, v jistém smyslu „zástupné“. (...) Vše to, co ti silní snášeli a trpěli až do krajnosti, byl projev starosti o život, o plný, perspektivní život těch druhých, život byl pro ně vrcholnou hodnotou. Avšak stejně jako Ježíš i Pavel se jako jeden ze „silných“ dobrovolně stal hromosvodem, který nápadně vyčníval nad své okolí, a proto se na něj nakonec svezla všechna nelibost, ano, až nenávist odpůrců evangelia. Několikrát byla zmíněna 15. kapitola listu Římanům, ze které byl vzat text kázání. Vraťme se ale ještě na okamžik na samý počátek tohoto listu a shrňme si jeho velká témata. Hned v prvních třech jeho kapitolách apoštol Pavel poukazuje na to, že před Bohem jsme na tom všichni stejně. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. To bezpochyby platí pro všechny názorově tak

od sebe vzdálené skupiny, a to nejen uvnitř křesťanství: Židy i pohany, ateisty i lidi náboženské; silné i slabé, katolíky i protestanty, liberály i evangelikály. Ale ještě daleko důrazněji a naléhavěji, s neskrývanou radostnou vděčností vyhlašuje Pavel radostnou zvěst pro každého, kdo chce slyšet: všichni se stávají spravedlivými zdarma, z milosti Boží v Kristu Ježíši. Nikdo nemá přednost. Pro ty, kdo jsou tu z Boží milosti, není teď už žádného odsouzení, i kdyby je odsuzoval celý svět. A kdybychom snad i my sami byli v pokušení někoho odsuzovat, připomeňme si, že takové počínání by bylo přinejmenším mrháním časem a energií. Vždyť jakou váhu by mělo naše odsuzování, jestliže Bůh neodsuzuje? Proto se raději pokusme naladit na stejnou vlnu jako on; raději přijímejme jeden druhého, jako i Kristus k slávě Boží přijal nás.

 PŘÍMLUVNÉ MODLITBY Přimlouváme se za všechny znesvářené skupiny v křesťanské církvi, ale nejen v ní. Dej, prosíme, opět moudrost zejména těm silným, aby se nad slabé nepovyšovali, ale cítili jako své poslání se jich zastávat a ochraňovat je. K tobě voláme: Pane, smiluj se! Tam, kde se slabých nikdo nezastává, zastávej se jich sám, neboť i za ně snášel Kristus bolesti smrti. Dej ale také, aby slabí ze své slabosti nečinili přednost a ideál. K tobě voláme: Pane, smiluj se! Prosíme za ty, kdo po celém světě snášejí příkoří, pronásledování a mučení pro evangelium, pro svou víru, nebo prostě jen proto, že se jakýmkoli způsobem odlišují, vybočují z řady nebo vyčnívají nad průměr. Dej, aby i v těchto zkouškách byli schopni obstát. K tobě voláme: Pane, smiluj se. (...) -red-

U NIV ER S UM 3 /XXI

5

LETEM SVĚTEM

Britské nepokoje očima Tabletu Nepokoje zruinovaly lidi, pošpinily obraz Británie po celém světě. Ze všeho nejvíc ale naprosto dezorientovaly její občany, kteří nyní nevědí, co si mají o své zemi myslet.

T

akhle nějak lze shrnout běžně dostupné komentáře v britském tisku. Není bez zajímavosti začíst se hlouběji do postřehů katolického týdeníku The Tablet:

 MLČENÍ KŘESŤANŮ? Nejvýmluvnější duchovní výpověď během nepokojů zazněla z úst Tarika Jahana. Když se snažil spolu s dalšími chránit svůj obchod, rozjeté auto srazilo jeho syna a dva přátele. Všichni tři byli na místě mrtvi. O pár hodin později promluvil do kamery: „Neobviňuji vládu ani policii. Neobviňuji nikoho. Jsem muslim. Věřím v osud a předurčení, byl to jeho osud a teď je pryč. A můj Allah mu odpustí a požehná mu.“ Ne všechna média odvysílala jeho přihlášení se k islámu, ale všichni okamžitě šířili jeho výzvu k pokoji: „Ztratil jsem svého syna. Černí, Asiaté, bílí, my všichni žijeme v téže komunitě. Proč máme zabíjet jeden druhého? Proč to děláme? Vystupte vy, kdo chcete ztratit vlastní syny. Jinak – se uklidněte a jděte domů. Prosím.“ Naopak křesťanské představitele v té chvíli nebylo slyšet. Arcibiskup z Canterbury Rowan Williams byl sice hned druhý den pozván, aby promluvil v Parlamentu, ale média mu mnoho pozornosti nevěnovala. Čelný představitel anglikánů mj. uvedl: „Státní školství je příliš zaměřeno na to, aby z dětí vychovalo spotřebitele do ekonomického soukolí.“ A ocenil premiéra Camerona, který vyzval k obnově školského systému, aby děti byly vedeny k větší občanské odpovědnosti. „Je klíčové, aby vláda podporovala rozvoj silných komunit,“ uvedl dále, „ale komunity tvoří lidé, ne vládní iniciativy.“

 KDYŽ SE DÁ STÁDO DO POHYBU Všichni známe ten tlak davu, moment, kdy děláme něco, co bychom normálně nedělali, jen proto, že to ti okolo nás udělají jako první. Na koncertě je to legrace. Ale možná je v tom něco hrozivějšího. Ingnorujte někoho, kdo před vámi leží na chodníku, a ostatní ho budou překračovat. Sehněte se

6


k němu, abyste mu pomohli vstát, a ostatní se účastně zeptají, čím mohou pomoci. Psychologové takové chování studují už dlouho a nikdy ho asi úplně nevysvětlí. Pouliční nepokoje jsou nejspektakulárnějším příkladem tohoto fenoménu. „Lidé dělají výtržnosti, protože se pak cítí silnější,“ napsal jeden z bloggerů, „i kdyby to mělo být jen na jednu noc.“ Měl určitě pravdu. Ale on pokračoval: „Lidé se bouří, protože jim celý život říkali, že jsou k ničemu, a teď si uvědomili, že společně mohou dělat úplně cokoliv.“ To není tak jisté. Bylo by příliš snadné nepokoje brát jako pochopitelnou, nebo dokonce omluvitelnou reakci na nespravedlnost. Jeden italský novinář se mě ptal, zda není na vině chudoba. Když potřebuješ chleba, řekl jsem mu, nejdeš ho krást do PC landu. Nejvíc se kradly velkoplošné obrazovky a móda, nenajíš se ani jedním. Výtržníci se navzájem domlouvali smartphony, a především manažerskými telefony blackberry, a tak se jim dařilo nečekaně se přemísťovat a plenit další a další obchody... Na podobných bouřích je vždycky něco nepochopilného a mysteriozního. Ale jedna věc nijak tajemná není. Takové nepokoje zastaví jen adekvátní odpověď policie. A otázka zní, proč jí to trvalo tak dlouho?

 A KDO JSI TY? Procházel jsem s otcem Scanlonem jeho chudou farností pár dní po té, co hlavní třídu změnili vandalové k nepoznání. Desítky drobných obchodníků během jedné noci přišly o živobytí, jiní, co získali práci v supermarketu, otevřeném před pár týdny, jsou opět bez práce. Zaslechl jsem najednou, vzpomíná můj průvodce, jak jeden vandal povídá druhému, hele to je otec Scanlon. „A kdo jsi ty?“ zapojil se P. Scanlon do hovoru. „Pohřbíval jste mého dědečka před dvěma týdny,“ odpověděl chlapec. „Co myslíš, že by dědeček řekl dneska?“ pokračoval otec v rozhovoru. „Nech to být a běž domů!“ Tu pondělní noc, vedl P. Scanlon několik podobných rozhovorů. Tenhle chlapec přišel blíž, položil kradené zboží na podezdívku

a zeptal se: „Je to hřích, když si tohle vezmu?“ „Ano, jednak to bude hřích,“ odpověděl kněz, „a pak – když tě s těmi věcmi chytí, budeš mít zkažený celý život.“ Chlapec na místo odpovědi jen pohodil hlavou, ale krabice tam nechal ležet. Později přišel za otcem Scanlonem ještě jednou. Ptal se, co když ho policie pozná na kamerách, a kněz mu slíbil, že se za něj když tak přimluví. „Je tady tlak vrstevníků, abys byl v bezpečí, musíš být v partě,“ říká otec Scanlon. „Páteří národa je víra. Urgentně musíme znovu získat smysl pro Boha.“

 POČÍTÁTE S NÁMI? Příliš mnoho mladých nepoznalo úplnou rodinu, nepoznali citovou blízkost a přijetí. A to má své důsledky. Za prvé, deprivovaní mladí lidé jsou uvnitř hluboce rozlobení a svoji zlobu zaměřují na ty, které činí odpovědnými za svoji situaci. Za druhé nemají potřebné sebevědomí a dohánějí to potřebou vlastnit (což naše společnost podporuje) nebo potřebou patřit k partě, která má primitivní, korumpující smysl pro sílu a moc. Za třetí postrádají prostředí, které by je sytilo, kultivovalo jejich smysl po hodnoty, ctnosti a morální principy a usměrnilo jejich sebestřednost. Takové prostředí je těžké ve školách vytvářet a měla by o to usilovat i širší společnost, děti se přece nepohybují jen ve škole. Nemůžeme mávnutím proutku odstranit chudobu, ale můžeme udělat hodně pro začlenění dětí a vyrovnání jejich možností do budoucna. Dětem prospívá, když vyrůstají v prostředí, které má jasné a férově dodržované hranice. Ukazuje se, že katolické školy jsou na dobré cestě. Spolupracují s rodinami i s místními komunitami. Děti vyrůstají v konzistentním hodnotovém prostředí od čtyř do osmnácti let. A postupně si uvědomují, že na nich záleží, že i oni mají svoji nepřenositelnou odpovědnost. Redakce

LETEM SVĚTEM

Vzpomínky na patera Františka Ferdu

P

ater František Ferda zasvětil svůj život nezištné pomoci trpícím. Laskavý a v některých případech humorný vztah hluboce a pokorně věřícího člověka k pacientům byl pro něho charakteristický. S P. Ferdou jsem se počátkem roku 1978 seznámil v Sušici prostřednictvím manželky. Zpočátku jsem se ke způsobu léčby stavěl rezervovaně. V této době měla manželka problémy s kyčelním kloubem – hrozila akutní operace. Po konzultaci jsme přešli na jeho způsob léčby, která trvala sice řadu týdnů, ale byla úspěšná – a bez operace. Po této zkušenosti jsem se začal s P. Ferdou stýkat velmi často – po dobu dvanácti let. Pater Ferda všechny své diagnózy formuloval pacientům precizně a srozumitelně. V mnoha případech dokázal diagnostikovat pacienta na libovolnou vzdálenost! Pro zajímavost uvádím určení diagnózy pro svého přítele v Itálii a dívky z Moskvy. P. Ferda nežádal žádné informace o zdravotním stavu obou pacientů, pouze se formálně zeptal na jména a město. Za necelých třicet minut neomylně zjistil

veškeré údaje o jejich potížích a co bylo nejdůležitější: příčiny onemocnění, včetně léků, které oba pacienti užívali! Obě diagnózy byly potvrzeny jako přesné… Pro pacienty byly diagnózy v tomto krátkém čase neocenitelnou výhodou, protože během několika minut se v písemné formě dozvěděli o skutečném stavu svých zdravotních potíží. V porovnání s lékařskými testy, které trvají několik dní či týdnů, hrozí, že zdravotní stav pacienta se může změnit natolik, že výsledná diagnóza neodpovídá skutečnosti a pozbývá platnosti… „Mám naprostou jistotu,“ říkával, „že se nemohu mýlit, protože v okamžicích, kdy diagnostikuji, je pacient přede mnou jako otevřená kniha.“ Diagnostické a léčitelské schopnosti patera Františka Ferdy, jeho nazírání na onemocnění, léčbu (zásadně bylinami) se vymykaly ortodoxnímu chápání a myšlení nejen laické veřejnosti, ale i odborníkům z medicíny a psychologie. Vysvětlit tajemství tohoto Božího daru je pro současnou vědu nepochopitelné, nerozluštitelné…

P. František Ferda Nicméně papež Jan Pavel II. ocenil mimořádnou osobnost Františka Ferdy zvláštním diplomem. Kardinál František Tomášek se v osobních dopisech vyjadřoval s respektem o jeho nevšedním léčitelském daru. Odešel z tohoto světa před dvaceti lety 7. července 1991. Jaroslav Pruner

Katolík stále inspirující: Křesťanský boj o společenský vliv

P

eriodikum Katolík: list pro kulturu a život z víry vycházelo v letech 1945– 1948 v redakci Adolfa Kajpra SJ. Z řady jeho inspirativních článků vybral Vojtěch Novotný text, v němž Kajpr vysvětluje, jakými prostředky smí křesťan usilovat o společenský vliv. „Jsou dva způsoby boje o vliv na lidi, o vliv na vývoj světa. Totiž je mnoho takových způsobů, ale mezi křesťany jsou dva hlavní způsoby, dvě hlavní východiska k přetváření světa. Jedni se na to dívají takto: Nejdříve musíme míti moc. Politickou moc. Musíme se jí hledět zmocnit a nesmíme přitom být příliš vybíraví v prostředcích. Totiž s těmi prostředky je to tak: Nějakých křiklavých nespravedlností se ani my nechceme dopouštět. Bylo by pak přece jenom těžko mluvit o duchu nebo o křesťanství. Ale jinak trochu demagogie, tu a tam nějaké to přehánění v líčení vlastní dokonalosti a ve zkaženosti druhých, to přece jinak nejde, to už se rozumí samo sebou. Jde jenom o to, dostat se k moci. Dostat se pokud možno k moci mohutné,

neomezené. A potom, až ji budeme mít, začneme znovu budovat křesťanskou společnost. Zařídíme katolické školy, vyčistíme naše kulturní pole od všeho nevěreckého a požitkářského, postavíme společenský život opět na křesťanské základy. Druhým se tato metoda nebude nikdy líbit. Zdá se jim, že ze špatných kořenů nemůže vyrůst dobrý strom. A každá nesprávnost, každá ta demagogie, se všemi svými lžemi a polopravdami, i když to všechno směřuje, jak se tvrdí, ke krásnému cíli, se jim zdá stále používání principu o účelu, jenž světí prostředky. A to nebude nikdy a nikde dobré. [...] A tak tito druzí tedy říkají: Ne napřed politickou moc, ne co možná největší množství bez velké vybíravosti získané, nýbrž nejdříve duchovní zpracování, neúnavné, trpělivé vychovávání, vnitřní tvoření jiného člověka, toť cesta k novému světu. Ostatní vám bude přidáno. Skutečné křesťanské ctnosti, mezi něž patří nezbytně a na prvním místě pokora a láska, mezi něž však nutně patří i prozíravá moudrost a síla, musí nakonec projeviti

svoji převahu ve všech oborech života, musí zbraněmi ducha, bez násilí, zvítězit nad bezduchou prázdnotou nekřesťanskou. [...] Kristus neřekl: Svět pozná, že jste moji učedníci podle hojné účasti na slavnostech, nýbrž po tom, budete-li se milovati navzájem, budete-li skutečnými mírotvorci, lidmi, kteří v každém svém činu dávají najevo, že duchovno je pro ně ve stupnici hodnot na prvním místě, lidmi, kteří hledají vášnivě pravdu ve všech věcech, kteří budují jednotu a přispívají k ní v rodině, ve společenském životě, v životě národním a mezinárodním. Po tom svět pozná učedníka Kristova, setkáli se s ním jako s člověkem vzdělaným, mírným, rozvážným, zkrátka člověkem, na jehož tváři lze rozpoznati aspoň slabounký odlesk Syna člověkova, k jehož obrazu a podobenství nás od věčnosti předurčil Otec. Toť jediný pravý cíl veškeré naší veřejné činnosti, činnosti výchovné, činnosti spolkové a organizační. Neboť opravdovou cenu má něco jen tehdy, je-li to shodné s vůlí Kristovou.“ Adolf Kajpr. Kterou cestou? Katolík 1947, 22. 6., roč. 10, č. 25, s. 2-3 U NIV ER S UM 3 /XXI

7

ANKETA

Jak naložíme s církevním majetkem?

Č

as snad již konečně uzrál, více než 20 let od vkročení do svobody, k vyřešení vztahů mezi církvemi a státem. Zainteresované strany se shodly na majetkovém vyrovnání, a tak české církve čeká výrazná změna. Je na tuto změnu připravena naše největší církev, církev římskokatolická? Anketní otázka tentokrát zní: „Jak naložíme s (navráceným) církevním majetkem?“ Revue Universum na svých stránkách pravidelně pořádá anketu na rozličná aktuální témata týkající se české společnosti, která se někdy přímo a jindy poněkud vzdáleněji dotýkají křesťanského pohledu na svět. Prostor pro anketu je vymezen dvěma stránkami v časopise, někdy se však zajímavých hlasů sejde tolik, že rádi přidáme ještě stránku třetí. Při plánování tohoto čísla se redakční rada revue Universum jednohlasně shodla na důležitosti otázky, jak katolická církev naloží se svým znovuzískaným majetkem. Obeslali jsme obvyklý počet lidí, kteří mají k tématu co říci, s prosbou o účast v anketě. Odezvou bylo zarážející ticho. Nechceme nebo neumíme o majetkových poměrech v církvi hovořit? Nebo jde o kombinaci obojího? Nakonec jsme rádi alespoň za tři odvážné hlasy, jejichž původcům upřímně děkujeme. (K anketě se ovšem, aniž o tom věděl, vyslovil také letohradský farář Václav Vacek, který v tomto čísle o několik stránek

NOEMI seznamka pro křesťany  pro věřící všech věkových skupin  kontakty včetně vzkazů a fotografií  pobyty pro nezadané

Podrobné informace: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice telefon: 777 222 877 [email protected]

www.noemka.cz 8


dále kromě jiného píše následující: „Mám tolik pastorační práce, že nevím, kam skočit dřív. Děsím se, jestli nám vrátí majetek. Neumíme s ním hospodařit.“)

MONS. JAN GRAUBNER arcibiskup olomoucký Odpověď může být dostatečně výstižná a stručná, když řeknu: Dobře. Chceme-li ovšem uvažovat dál, musíme si uvědomit základní věc. Stát sice některý majetek vrátí a za některý dá finanční náhradu, ale přestane církev financovat. Církev tedy musí především zajistit finanční prostředky na platy duchovních a zaměstnanců, na nutný provoz a základní opravy. Dále je třeba vzít v úvahu, že jde jen o částečnou nápravu křivd. Ne o náhradu všeho, oč církev za komunismu přišla. Navíc katolíci ukázali bezprecedentní velkorysost k nekatolíkům, kteří dostávají 20 % z celé částky, zatímco podle množství zabraného majetku komunisty by měli nárok asi na 2 %. Jde o všechny náboženské společnosti včetně židovských obcí, které jsou dnes placeny státem. Všichni si musí vybudovat vlastní hospodářskou základnu, která bude finančně zajišťovat jejich provoz. Podle dohodnutého návrhu zákona by se měl vracet jen majetek státu, který spravují České lesy a Pozemkový fond, dále pak objekty v rukou státu, které církev užívala a potřebuje k pastoračním účelům a bydlení. K výdělku tedy mohou sloužit jen lesy a pole vrácené některým církevním subjektům a finanční náhrady, které bude nutno investovat tak, aby z jejich výnosu bylo možno hradit zmíněné platy. Už dnes je jasné, že církev nebude mít na utrácení víc, než má nyní. Bude žít skromně. Nebude hospodařit samostatně každá fara, protože faráře budou i nadále platit biskupství. Ta zřídí hospodářské organizace (akciové společnosti nebo s.r.o.), kterým svěří správu majetku svého i farností.

Ne všechna biskupství měla v historii lesní majetek. Nyní je připraven klíč, podle kterého se rozdělí finanční prostředky pro jednotlivé diecéze tak, aby to bylo spravedlivé. Při stanovení finanční částky se zohlední, kolik kdo dostal naturálního majetku. Církev tedy nebude sama hospodařit jako kdysi, kdy jezdili faráři se svými pacholky a děvečkami na pole. Ponese ale plnou zodpovědnost za správu majetku, za rozhodování, do čeho bude investovat. Podle církevního práva je základní jednotkou biskupství. Předpokládá se tedy, že bude hospodařit každé biskupství samostatně, což neznamená, že nemohou spolupracovat tam, kde to bude výhodné, že například nesvěří určité majetky stejné společnosti, aby bylo hospodaření dostatečně ve velkém. Rozhodně se nemusejí bát o práci ti, kteří tam dnes pracují, protože v práci je třeba pokračovat, i když asi za trochu změněných podmínek.

JAKUB HUČÍN psycholog Spíš než bych se pouštěl do polemiky a radil někomu, jak má s církevním majetkem naložit, chci nabídnout svůj osobní zážitek. Před více než deseti lety jsem rok bydlel na nově vybudované faře v Praze-Chodově. Dvoupodlažní podsklepená vilka s veškerým zařízením – farář velký pokoj s příslušenstvím, jáhen taktéž, kromě toho další čtyři pokoje. Během té doby jsem byl také několikrát na návštěvě v rodinách u některých aktivních farníků, kteří bydleli v paneláku na sídlišti nedaleko fary. Jednou to byla dvougarsonka, ve které bydleli mladí rodiče se dvěma malými dětmi, v druhém případě byt 3+1, v němž bydleli rodiče, tři dospívající děti (dvě spaly na palandě a jedno mělo postel na skříni, protože jinak to v malém pokoji nešlo) a ještě u sebe měli starou babičku, o niž se

starali. Styděl jsem se. Nedlouho poté se mi do ruky dostal snad Reflex, přesně si to už nepamatuji, a v něm se psalo, jak bydlí některé české osobnosti. A když jsem četl o tom, jak se pan kardinál Vlk rád dívá na Prahu z rondelu ve svém stometrovém bytě v Arcibiskupském paláci, už jsem se nejen styděl, ale také mě to pohoršovalo. Mezi kněžími či biskupy jsem nezažil úzkost, kterou jsem mohl poznat později, totiž úzkost obyčejných lidí, jestli neztratí své zaměstnání a jestli se jim podaří finančně zajistit rodinu, pokrýt všechny možné výdaje za nájem, energii, telefon, případně si ještě uspořit na auto a jeho provoz. To vše bylo na faře samozřejmé. Jistě, ne všichni katolíci obracejí každou korunu v ruce a ne všichni bydlí ve stísněných panelákových bytech, mnozí mají svůj luxusní dům, auto, pozemky a dostatek peněz, ale většina to určitě nebude. Nejsem si vůbec jistý, zda se má církev podobat právě té skupině, která si není vědoma hmotných rizik života, tedy těm, kteří se nemusí starat o výdaje, protože je o ně již dávno postaráno.

MARTIN SATORIA řeholní kněz Jsem na světě už dost dlouho, ale ne tolik, abych pamatoval dobu, kdy církev se svým majetkem svobodně disponovala. Po listopadu 1989 došlo k jistému majetkovému narovnání a byly tak vyslány i jisté signály manažerských schopností a neschopností církví zacházet s majetkem, který bezprostředně nesouvisel s jejich základní existencí, nicméně mohl zajistit jejich bohatší činnost. Třebaže tehdy existoval konsensus v tom, že se církev zatím spokojí jen s navrácením budov, nezbytných k základnímu fungování dříve potlačených a zakázaných aktivit – především řeholního života a církevního školství, existovaly od samého počátku tendence až tlaky směrem k vyrovnání bezezbytkovému. Byl jsem u toho, a sice jako generální vikář brněnské diecéze. Pocítil jsem tehdy „synchronizovaný“, minulostí, přítomností i představou budoucnosti nesený pocit ohrožení. Minulost byla prezentována vzpomínkou na vyprávění pamětníků církevního hospodaření. Věřícím, kterým víra nebránila v kritickém pohledu na počínání církve, ta vyprávění nepomáhala k optimistickým představám. Ke všemu se mi zrovna tehdy dostala do rukou nová Zuberova studie Osudy moravské církve v 18. stol. monitorující i tehdejší

www.kna.cz/prodejny

ANKETA

Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, sms: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Časopis je též k doptání ve všech knihkupectvích Karmelitánského nakladatelství.

Vážení přátelé, čtenáři časopisu Universum, redakce časopisu spolu s vedením ČKA, která je jeho vydavatelem, se na Vás obracejí se závažnou výzvou. Universum stále vychází se zcela zásadní finanční podporou ze strany Ackermann-Gemeinde, což dosud umožňovalo, aby bylo poskytováno členům ČKA pouze na základě placení členského příspěvku. Za tuto dlouhodobou a nezištnou podporu patří Ackermann-Gemeinde opravdu velký dík a naše hluboká vděčnost. Zmíněná vnější podpora však bude od příštího roku utlumována. Jednak se tenčí finanční možnosti našich přátel z Ackermann-Gemeinde a kromě toho nemůžeme být do nekonečna cílem zahraniční podpory, jejíž finanční zdroje plně pocházejí jen z kapes prostých německých daňových poplatníků – křesťanů. Musíme proto udělat vše pro to, abychom se i finančně postavili na vlastní nohy. Na základě předběžné analýzy nutných nákladů vydávání časopisu, jsme dospěli k závěru, že náš časopis se od příštího roku 2012 může udržet jen tehdy, když se členové ČKA a další příznivci stanou pravidelnými předplatiteli. Věříme, že si Universa ceníte natolik, že jste ochotni uhradit roční předplatné ve výši 200 Kč (4 čísla). Složenku naleznete vloženou v tomto čísle. Nenajde-li se takto zmíněný počet zájemců o předplatné, bude nutno od příštího roku přistoupit k redukci obsahu časopisu, bohužel velmi reálnou variantou by byl i jeho zánik. Proto Vás žádáme, abyste se snažili časopis všemožně podporovat i jeho propagací a aktivní snahou o získání dalších předplatitelů ze svého okolí. Jan Bednář a Stanislav Novotný

církevní hospodaření. Děs běs. Kdosi po jejím přečtení navrhl přejmenování na „Ostudy moravské církve…“. K obavám vedla i tehdejší nezkušenost naší polistopadové hierarchie, zavalené nezvládnutelným množstvím nároků, požadavků a nabídek, které přinesla svoboda, a skrze to vše i bezbranných vůči kroužícímu roji „zaručených hospodářských expertů“, s mnoha doporučeními, z nichž nejpádnějším mělo být ručení, že „je to náš člověk“. S takovými manažery, vybavenými neohraničenou důvěrou biskupů a řeholních představených a s prakticky nekontrolovatelnou mocí nad obrovským majetkem nebylo těžké si představit budoucí vývoj. To vše mi blesklo vždy, když se o navrácení majetku aktivně jednalo. Zrovna tak mi ale nyní bleskne hlavou, že dnes známe i kompetentní a loajální poradce

a manažery v některých řídících církevních strukturách. Za připomenutí stojí i nekomplikovaný a věcný přístup nového pražského arcibiskupa ke kauze „katedrála“, nebo očividné vystřízlivění mnohých představených. Posun je zřejmý. A moje odpověď na anketní otázku „Jak naložíme s (navráceným) majetkem“? Tedy: budou jistě přizváni právníci, ekonomové a podnikatelé. Nemělo by se určitě zapomenout na výzvu „selskému rozumu“. Ale především je třeba zajistit, aby u toho byla církev v plné své parádě a síle, aby majetek byl přebírán a spravován církví, „skrze níž Bůh miluje tento svět„ (J 3,16). Aby se majetek dostal právě do takové služby. Pak není proč se bát ostudy. Jak to spolehlivě zajistit nevím, třeba mne něco napadne. Vím ale jak tomu účinně pomoci. Ale to ví snad každý... Připravil Lukáš Jirsa


9

foto: archiv J. Grygara

ROZHOVOR

Už na konci války jsem byl rozhodnut, že budu astronomem Stárnout, resp. nestárnout jako astronom Jiří Grygar je snem většiny z nás – i ve svých pětasedmdesáti letech stále čile pracuje a cestuje mezi Brnem, Prahou a Jižní Amerikou. Odmala jste prý chtěl být skautem a hvězdářem. Je to pravda? Kdy a čím Vás skauti a hvězdy zaujaly? Obě mé dětské touhy přišly současně. Byl jsem v prvních ročnících tehdejší obecné školy hodně často nemocný, a tak jsem se tehdy životem pročetl. Do rukou se mi dostaly Foglarovy knihy, z nichž mne nejvíc okouzlili Hoši od Bobří řeky. Současně jsem dostal k Vánocům pod stromeček populárně-vědeckou knížku pro mládež, kterou napsal Josef Pospíšil a jmenovala se „Vesmír novýma očima“. Věděl jsem od rodičů, že skaut byl Němci zakázán, a tak jsem jen doufal, že se dožiju konce války a do skautu se budu moci přihlásit. Udělal jsem to hned v červnu 1945 a od té doby jsem už skautem nepřestal být, i když nás

10


komunisté hned po převzetí moci znovu zakázali. Tím se v mých očích zcela odepsali, protože jsem věděl, že skaut zakázali také nacisti hned v roce 1939. Pokud jde o astronomii, ta naštěstí za války zakázána nebyla. Dokonce to byla jedna z mála činností, které Němci nijak nebránili, takže mnoho lidí se k astronomii upínalo pro její nadčasovost a možnost aspoň krátkého vytržení z válečné reality. Časopis Říše hvězd, vydávaný Českou astronomickou společností, šel na dračku a Společnost měla koncem války na 5 tisíc členů – tento rekord už nikdy nepřekonala (dnes má sotva 600 členů). Knížku Josefa Pospíšila jsem během vánočních svátků uměl nazpaměť a nejvíc jsem oceňoval, že hvězdáři dokážou určovat vlastnosti nebes-

kých těles, ačkoliv nás od nich dělí šílené (astronomické) vzdálenosti. Byl jste už v mládí rozhodnut studovat astronomii? Na konci války jsem byl rozhodnut, že budu astronomem, a začal jsem si sám zjišťovat, co pro to musím udělat. Hned po válce jsem se s rodiči přestěhoval z Brna do Opavy a ve 4. třídě obecné školy jsem potkal stejně potrefeného spolužáka Pepíka. Společně jsme se vloudili do tamějšího astronomického kroužku pro dospělé a při návratu ze školy nebo z kroužku jsme pak celé hodiny stáli na rohu, kde se naše cesty domů dělily, a vedli rozsáhlé debaty o astronomii podle toho, co jsme právě četli nebo slyšeli v kroužku. Pepíkovi rodiče

ROZHOVOR znali astronoma-amatéra JUDr. J. Kvíčalu v Bílovci a ten nás o prázdninách učil pozorovat proměnné hvězdy a meteory na rampě tamější stáčírny piva. Dr. Kvíčala mne ovšem varoval, že astronomie mne neuživí, a doporučoval, ať se jí věnuji jako svému koníčku, ale na zaměstnání v tom oboru mám zapomenout. V roce 1949 jsme se vrátili do Brna a tam jsem měl další kliku, že mne na střední škole učil biologii a chemii dr. Hynek Kohoutek. Byl tam přeložen z trestu, protože se politicky angažoval u národních socialistů. Mně však jednou zavolal po hodině k sobě a zeptal se mne, zda bych se nechtěl seznámit s jeho synem Lubošem, který byl o rok starší a věnoval se soustavně rovněž astronomii. Tak jsme opět ve dvou pokračovali tam, kde jsem přestal s Pepíkem. Přečetli jsme si návod na astronomická pozorování amatérů a vybrali jsme si sledování meteorických rojů. To už jsme byli oba na gymnáziu a na střeše činžáku jsme soustavně pozorovali významné roje. Pozorování jsme si sami zpracovávali a uveřejňovali. Kromě toho jsme brigádničili na stavbě brněnské hvězdárny na Kraví hoře a působili jako průvodci na čtvrtroční putovní výstavě „Vývoj vesmíru, Země a člověka“. To byla výtečná průprava pro popularizaci vědy, protože návštěvníci se nás ptali na cokoliv a naší snahou bylo poskytnout jim co nejlepší odpovědi. A na jakou vysokou školu jste nakonec zamířil? Po matuře jsem – podobně jako o rok dřív Luboš – začal studovat fyziku na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Byl jsem šťastný, že přes různé bolševické útoky na TGM se komunisté ještě neodvážili změnit jméno univerzity – to udělali až po několika letech, kdy už jsme měli po promoci. Nakonec jsme však oba promovali v Praze, protože studium astronomie v Brně bylo zrušeno. Brněnský profesor astronomie J. Mohr nastoupil v téže funkci na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze a my jsme šli za ním. Studium fyziky v Brně mi otevřelo nové obzory. Měli jsme znamenitého odborného asistenta dr. Martina Černohorského (ten se stal po roce 1989 zakladatelem a prvním rektorem Slezské univerzity v Opavě!), a tak jsem byl daleko víc nadšen jím, ale i dalšími osobnostmi na brněnské fakultě, neboť kvalita a zajímavost studia předčila mé představy. Bohužel to nemohu říci o studiích astronomie v Praze, neboť přednášky mi připadaly zastaralé a s Brnem se to vůbec nedalo srovnat. Nejvíc jsem se v Praze naučil od svých kolegů – staršího

Luboše a stejně starého Zdeňka Sekaniny. Jelikož jsme byli jen tři studenti na celé specializaci astronomie, měli jsme totiž přednášky i cvičení dohromady. Navíc se mým externím školitelem při přípravě diplomové práce stal tehdejší doc. Vladimír Vanýsek z Brna a ten mi dal krásné téma. S ním jsem si také mnohem lépe rozuměl, protože patřil k mladší generaci s úplně jiným tahem na branku. J I Ř Í G R YG A R

Tvrdím, že křesťanská a speciálně katolická podoba víry je racionální už od dob církevních učitelů, jako byli sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský. Promluvy a spisy současného papeže jsou přece povýtce racionální. Studoval jste v padesátých letech minulého století..., ptal jste se tehdy někdy sám sebe, jak se víra v Boha může srovnat s astrofyzikou? Na gymnáziu v Brně jsme měli výuku náboženství až do septimy a naším profesorem byl nezapomenutelný Dominik Pecka. Jeho výklad byl tak zajímavý a hodnotný, že na hodiny náboženství chodili i někteří ateisté. Naprostá převaha třídy však byla věřící, někteří z nás chodili i ministrovat a stýkali jsme se také s výřečným a oblíbeným kaplanem P. Stanislavem Krátkým, později tajně vysvěceným biskupem. Dominik Pecka spolu s Bohdanem Chudobou a RNDr. Arturem Pavelkou vydali v Brně tuším v roce 1946 útlou knížku tří přednášek pod názvem „Křesťanský realismus a dialektický materialismus“. Byla to kvalifikovaná kritika marxismu-leninismu a velmi mi objasnila zásadní rozpor mezi oficiální ateistickou propagandou a nesrovnatelně hlubší filosofií náboženství. Právě D. Pecka se věnoval vztahu přírodních věd a víry s velkým nadhledem, a tak jsem se držel právě jeho dodnes moderního postoje v té věci. Během totality se v každém kolektivu téměř ihned vědělo, s kým se dá mluvit svobodně o těchto vzrušujících otázkách

a před kým si naopak musí člověk dát pozor na pusu. Těch několika málo nebezpečných lidí jsme si moc nevšímali, ostatně ani na našem gymnáziu ani na vysokých školách, kde jsem studoval, se téměř nevyskytovali. Podobně to bylo i s našimi kantory. Několik z nich bylo přeloženo na střední školy z trestu podobně jako zmíněný dr. Kohoutek a právě ti patřili k našim nejoblíbenějším učitelům, kteří neváhali výuku prezentovat na vysokoškolské úrovni, a to nám velmi vyhovovalo. Nakolik byla později Vaše pracovní kariéra poznamenána totalitním režimem? Má největší traumata v tomto směru se netýkala mne, ale právě mých skvělých učitelů. Můj katecheta z obecné školy byl komunisty ve vězení umučen ve věku 46 let. Do vězení se dostal jak Dominik Pecka, tak Stanislav Krátký; oba ztratili tzv. státní souhlas. To mne velmi trápilo. Sám jsem se poprvé setkal s jistými obtížemi, když jsem měl po vysoké škole nastoupit v Astronomickém ústavu ČSAV do vědecké aspirantury a náhle jsem dostal dopis, že má aspirantura byla zrušena. Brzy jsem zjistil, že mne někdo udal, že chodím do kostela, a to stačilo. Nicméně asi po dvou měsících jsem dostal nový dopis, že aspiranturu mohu přece jenom nastoupit. Až po letech jsem se dozvěděl, že o obnovené povolení mé aspirantury se zasloužil prof. Emil Buchar z ČVUT, jeden z nejnoblesnějších českých astronomů, které jsem poznal. V Ondřejově bylo zajímavé rozložení „kádrů“. Tvrdé jádro komunistů se vyskytovalo v oddělení výzkumu Slunce; měkká odnož v oddělení meziplanetární hmoty a vysoké atmosféry Země a bezpartijní se soustřeďovali v Laboratoři pro výzkum času a ve stelárním oddělení. Právě do toho oddělení jsem chtěl nastoupit, takže vlastně nebylo co řešit, i když mým formálním školitelem byl astronom z oddělení meziplanetární hmoty, ale ten byl bezpartijní. V podstatě jsem tedy neměl během aspirantury žádný politický problém; ten se vyskytl až před obhajobou kandidátské práce, kdy na mě někteří straníci tlačili, abych vstoupil do KSČ, a podmiňovali tím připuštění k obhajobě. Ty návrhy jsem však soustavně odmítal, a jelikož v komisi pro obhajoby CSc. byl opět prof. Buchar, tak soudím, že znovu zapracoval a disertaci jsem mohl obhájit. Komise naštěstí nevěděla, že mým tajným školitelem byl exulant prof. Zdeněk Kopal, který působil v té době na univerzitě v Manchesteru. Ten mi také zadal výborné téma pro kandidátskou práci.


 11

ROZHOVOR



Když se v roce 1968 náhle otevřela možnost stáží v cizině, přihlásil jsem se do konkursu na roční stáž v Kanadě a ke svému úžasu jsem ji skutečně získal. Stáž zahrnovala školní rok 1969–1970, takže jsem stihl hladce odjet, ale po roce jsem se musel rozhodnout, zda přijmu prodloužení, které mi v Kanadě nabídli, ale které mi ČSAV už nepovolila, což by znamenalo exil, anebo se vrátit. Vrátil jsem se domů, na rozdíl od svých kamarádů Luboše a Zdeňka, kteří zvolili v téže době exil. Zpočátku jsem po návratu neměl žádné obtíže. To přičítám dalšímu skvělému šéfovi nejprve stelárního oddělení a pak i řediteli ústavu doc. Luboši Perkovi. Jenže v roce 1976 nastoupil doc. Perek do OSN a nový ředitel ukázal příkladnou bdělost. Zjistil, že jsem byl v roce 1978 na církevním pohřbu známého geofyzika a popularizátora vědy dr. Jiřího Mrázka, pozval si mne na kobereček a sdělil mi, že to byla velká ostuda pro Geofyzikální ústav ČSAV, a že mne proto žádá, abych neumřel jako zaměstnanec Astronomického ústavu (!), protože nechce mít stejnou ostudu. Pak jsem se dozvěděl, že nemohu školit další aspiranty, protože je kazím (to byla vlastně pravda). Do třetice jsem pak měl problém z toho důvodu, že jsem společně se dvěma

křesťanství A SVĚT

historie A SOUČASNOST

literatura A VÝTVARNÉ UMĚNÍ

komentáře A ANALÝZY

recenze A ROZHOVORY

PERSPEKTIVY PŘÍLOHA KATOLICKÉHO TÝDENÍKU

www.katyd.cz 12


kolegy napsal dlouhou kapitolu z dějin vesmíru do obsáhlé knihy Vesmír, kde jsem propagací teorie Velkého třesku chtěl údajně zadními vrátky vrátit do astronomie kněžourské názory o stvoření světa Bohem. Z toho důvodu jsem pak nesměl vystupovat v rozhlase a zejména v televizi. Pro jistotu jsem tedy přání soudruha ředitele splnil a našel jsem si místo v Laboratoři nízkých teplot Fyzikálního ústavu ČSAV v Řeži, kde mi všechno dovolili, tj. jezdit do ciziny, školit, koho chci, a dokonce vystupovat ve sdělovacích prostředcích. Měl jsem pak sice jisté potíže, ale to už se náboženské víry přímo netýkalo. Jak jste se vlastně dostal k popularizaci vědy v rozhlase a v televizi? Tu nabídku jsem dostal od dramaturga redakce vzdělávacích pořadů Slovenské televize v Bratislavě. Souhlasil jsem, pokud mi povolí vybrat si vhodné spolupracovníky. Znal jsem se totiž v té době s redaktorem časopisu Technický magazín v Praze dr. Vladimírem Železným, který uměl psát televizní scénáře, ale měl zákaz jakékoliv spolupráce s Československou televizí. Společně jsme pak vybrali ilustrátora Káju Saudka, který měl pro změnu zákaz cokoliv pro televizi nakreslit. Když mi dramaturg tuto sestavu schválil, tak mě už přemlouvat nemusel; velmi mne to natáčení bavilo, i když to bylo časově náročné, protože natočení jednoho dílu trvalo obvykle dva natáčecí dny od 9 do 20 hodin plus cesta z Řeže do Bratislavy a zpět. Neměl jste pocit, že Vám popularizace bere čas na vědecké bádání, nebo jste se naopak v mediální a popularizační oblasti „našel“? Dávám si celý život pozor, aby mi popularizace nepřerostla přes hlavu. Zároveň ten širší záběr popularizace mi dává možnost ve vědecké práci kombinovat poznatky z oborů na první pohled téměř nesouvisejících, takže jde o podstatný prvek mého sebevzdělávání. Nevěřil byste, jak zapeklité otázky dostávám na veřejných přednáškách, a to mne nutí o nich přemýšlet a leccos nového si nastudovat. Je těžké mluvit k laikům, kteří se zároveň ptají na „nejnovější objevy“ tak, aby Vám porozuměli? Mně to většinou nepřipadá těžké, protože díky mnoha dotazům, které dostávám, mám docela dobrou představu o okruhu vědomostí běžných tazatelů. Ten kumšt spočívá v tom, vžít se co nejlépe do kůže tazatele a pak se odpověď nabídne sama.

JIŘÍ GRYGAR 17. března 1936 se narodil v Heinersdorfu v německém pohraničí 1954–1959 studoval fyziku na Přírodovědecké fakultě MU v Brně a také astronomii na MFF UK 1959–1962 pracoval ve stelárním oddělení Astronomického ústavu ČSAV v Ondřejově, 1980 působí ve Fyzikálním ústavu AV ČR v Řeži a v Praze, kde je zaměstnán dosud 1992–1998 byl předsedou České astronomické společnosti, je také zakládajícím členem Evropské astronomické společnosti 1996 získal ocenění od UNESCO (Kalinga Prize 1996) 2001 zvolen místopředsedou Evropské rady skeptických organizací (ECSO) 2004–2008 byl předsedou Učené společnosti ČR 2008 obdržel Čestnou medaili Za zásluhy o Akademii věd ČR Napsal více než stovku prací o meziplanetární hmotě, spektroskopii a fotometrii hvězd.

Proč myslíte, že veřejnost zajímá astronomie, bádání o vesmíru, co je láká na Vašich přednáškách a besedách? Zdá se, že astronomie je v našich zemích odjakživa velmi přitažlivá. V současné době je to nejspíš proto, že astronomické objevy přicházejí doslova jako na běžícím pásu a lze je většinou dosti snadno vysvětlit i bez složité terminologie nebo matematických vzorců. Astronomie tak pomáhá lidem pochopit i mnohé problémy fyziky, chemie, biologie, geologie a dokonce i filosofie. Ne nadarmo patřila Uranie mezi múzy. Mimochodem je pravda, že neustále u sebe nosíte divadelní kukátko, abyste se mohl dívat na noční oblohu? To divadelní kukátko od firmy Zeiss je úžasný pomocník, protože má hmotnost jen 100 gramů, průměr objektivů 18 mm a zvětšuje 2,5x při velmi širokém zorném poli. Složené v kapse má rozměry 100 x 30 x 20 mm. Hodí se nejenom na noční pozorování oblohy, ale také např. na přečtení nápisů na turistických rozcestnících a prohlížení tabulek a grafů

foto: archiv J. Grygara

ROZHOVOR

„Dávám si celý život pozor, aby mi popularizace nepřerostla přes hlavu. Zároveň ten širší záběr popularizace mi dává možnost ve vědecké práci kombinovat poznatky z oborů na první pohled téměř nesouvisejících, takže jde o podstatný prvek mého sebevzdělávání.“ promítaných na plátno ve velkých přednáškových sálech. Vozím ho sebou i na kole. V posledních letech jste znám i díky práci mezi skeptiky, poukazujete vášnivě na iracionalitu převlečenou za neochvějné argumenty. A přitom máte rád poetiku Jiřího Suchého, jste věřící, jak to jde k sobě? Má kritika iracionality má dávné kořeny proto, že už od mládí zjišťuji s úžasem a nyní i s jistým zděšením, jak populární je ve veřejnosti naprosto iracionální astrologie. Přívrženců astrologie je snad v každé civilizované společnosti podstatně více než zájemců o astronomii, což je poněkud divné, když uvážíme, jak je astronomie na rozdíl od astrologie úspěšná. Tvrdím, že křesťanská a speciálně katolická podoba víry je racionální už od dob církevních

učitelů, jako byli sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský. Promluvy a spisy současného papeže jsou přece povýtce racionální. Totéž platí o poetice Jiřího Suchého, který je mezi přírodovědci právě z toho důvodu tak oblíben; jeho fantazie se velmi podobá fantazii, kterou musí každý vědec v sobě pěstovat, chce-li ve vědě uspět. Mnohokrát jste řekl, že víra a věda jsou dvě zcela samostatné oblasti, vstupuje přesto nějak víra do vaší práce? Nemohu říci, že by víra do mé práce vstupovala přímo, ale nepřímo velmi významně. Křesťanská víra přece učí, že svět stvořený Bohem má smysl, že každá lidská bytost je jedinečná a nadaná nejenom svobodnou vůlí, ale také pocitem, že člověk by měl v tomto úžasném vesmíru rozmnožovat ty hřivny, jimiž byl obdařen.

Může nějak rozum a věda podpořit vztah člověka k Bohu, jeho víru? Můžete k tomu něco říci z Vaší vlastní zkušenosti? Když jsem byl dítě, věřil jsem jako dítě, ale během dospívání se musí dětská víra proměnit, jinak uschne. Zejména v době oficiálně propagovaného ateismu mnoho mých vrstevníků víru ztratilo. Sám jsem s tím neměl nejmenší problém, protože mne doslova podržela astronomie a zejména kosmologie, která proniká k počátkům existence našeho vesmíru. Připadlo mi podobně jako Galileovi, že existují dvě Boží knihy: Bible a přírodní vědy. Ty knihy na sebe navazují, jak to vystihl současník Galileův Cesare kardinál Baronius: „Bible nám neříká nic o tom, jak nebesa fungují, ale jak se máme do nebe dostat.“ Josef Beránek


13

TÉMA

Oto Mádr: „Církev je Boží dar a naše dílo“ Vojtěch Novotný

V článku, který vychází z referátu předneseného 9. května 2011 při večeru k poctě ThDr. Oto Mádra, se autor zaměřil na základní prvky, charakteristické pro Mádrovo pojetí církve.

N

ejprve se zamyslím nad tím, co se vlastně míní Mádrovou eklesiologií a jaká byla její metoda. Odtud se pokusím uchopit jádro jeho odpovědi na otázku, co je církev, abychom pak přešli k tomu, co v jeho reflexi převládá, totiž k církvi jako události lidské víry. Nakonec se na to, jak právě toto pojetí církve ústilo v koncept církve smrtelně ohrožované a v imperativ mobilizovat všechny vnitřní síly. Nakonec se pokusím o krátké shrnutí.

tu a o Bohu. Současně však platí, že řeč o Kristu nakonec nepochybně vede i k řeči o církvi, jež je jeho živým tělem. S tímto konstatováním se vrací otázka, proč tedy Mádr nenapsal ucelenější pojednání o tajemství církve. Odpověď poskytuje skutečnost, že se vědomě rozhodl následovat svého duchovního otce Jana Evangelistu Urbana OFM v úsilí o tzv. živou teologii. Mínil tím teologickou reflexi, jež dává „odpověď na otázky živých lidí, věřících, polověřících i nevěřících“, a snaží se jim pomoci, aby rostli do plnosti Kristovy. A právě z nasměrování k živým lidem vyvozoval Mádr závěr, že si teologie nesmí  POJEM A METODA brát témata a myšlenková schémata pouze MÁDROVY sama ze sebe a ze své tradice a nesmí se EKLESIOLOGIE uzavírat do tradiční specializované terminologie: má naopak vstupovat do myšlenkového a hodnotového světa člověka, Obrat eklesiologie Oto Mádra vyžaduje k němuž se obrací, a vyjadřovat se v jeho upřesnění. Mádr nikdy ucelené teologicjazyce. ké pojednání o tajemství církve nenapsal. „Moderního svobodného člověka A vlastně se na toto tajemství ani příliš neptal. Marně bychom v jeho textech P. Oto Mádr (15. února 1917 – 27. února 2011) evangelizovat dogmatickými formulemi a právnicky hranatou morálkou je konhledali obsáhlejší úvahy o tom, co círtraproduktivní. Nezbývá než být živými kev je. Velmi vzácně jsou také užívány obvyklé obrazy, jimiž je podstata církve opisována – Boží lid, Boží svědky Boží lásky, jak to dělal Ježíš, náš Pán a vzor.“[3] Citovaná slova objasňují, proč se Mádr jako teologický myslitel město, Boží chrám, Beránkova nevěsta, Kristovo tajemné tělo, lid shromážděný v jednotě Otce, Syna a Ducha svatého apod. Mádr a autor vyhýbal tradičním traktátům, včetně toho eklesiologickéhovořil prostě o církvi, přičemž tento pojem velmi často nahrazoval ho, a proč se snažil omezovat na minimum odbornou dogmatickou terminologii. Měl za to, že by tak nebyl současný člověk osloven zájmenem „my“.[1] Skutečnost, že nenapsal celistvější eklesiologický traktát, bychom srozumitelně. Je ale místo pro eklesiologii tam, kde se živá teologie a formalimohli spojovat s tím, co lze nazvat postulát christocentrického uspořádání křesťanské zvěsti. Mádr jej vyjádřil tak, že je třeba, abychom zované dogmatické pojednání vylučují? Ano! Je-li totiž živá teologie při evangelizaci tohoto světa nejdříve hovořili o Kristu – „dříve než- uváděním člověka do plnosti Kristovy, pak to nutně znamená, že je li o Bohu, neboť on [Kristus] je cesta k Otci, a dříve než o církvi, i uváděním do církve, jež je „jeho tělem, plností toho, jenž přivádí protože ona buď je živé tělo Ježíše Krista, nebo to není církev“.[2] k naplnění všechno, co jest“ (Ef 1,22–23). A je-li přednostním adreEklesiologický diskurs náleží až na třetí místo, za diskurs o Kris- sátem živé teologie současný věřící, pak to značí, že její nedílnou sou-

14


TÉMA částí je i výklad o tom, co pro něj církev znamená a jakým způsobem je s ní spojen. Tak se eklesiologie vrací na scénu. A s tím i otázka, co tento pojem v Mádrově živé teologii znamená. Odpověď zní: Mádrova eklesiologie spočívá v uvažování o tom, jak jsou čeští křesťané, kteří jsou mu současní, církví – a jak mají církví být, jak mají církev žít. Obecné věroučné povědomí o tom, co církev je, je zde jen výchozím předpokladem uvažování o tom, jak být církví zde a nyní. Dogmatické poznání toho, co církev je, je prostě kritériem Mádrova uvažování o soudobé místní církvi, o církvi živých lidí, kritériem jejího hodnocení z hlediska stavu, který ji nyní charakterizuje, a výhledu k tomu, jaká by být měla, i k tomu, jakým způsobem by měla takto vytčeného cíle dosahovat.[4] Je to eklesiologie diagnostická, prognostická a terapeutická. V této její charakteristice je již zahrnuta i skutečnost, že Mádr ve své reflexi o církvi cíleně uplatňoval metodu, jež je, jak uvedl, vlastní morální teologii, VOJTĚCH tedy metodu axioticko-aplikační.[5] Axióze spočívá v hodnocení toho, zda a za jakých okolností je předmět poznání dobrý či špatný; aplikace spočívá v tázání po tom, ke kterému cíli je předmět poznání použitelný. Jeli pak oním předmětem poznání katolická církev ve své současné a místní tvářnosti, vede uplatnění axioticko-aplikační metody k tomu, že je toto konkrétní církevní společenství vždy znovu hodnoceno a upozorňováno na to, jaké by mělo být, aby své poslání plnilo dobře, přitažlivě.[6] Proto Mádr vždy znovu vyslovoval své slovo o této době a předkládal aktuální reflexe k jádru věci. A proto také je jeho eklesiologie neustálým „rozlišováním duchů“ a hledáním způsobů, jimiž má být přítomnost lidského a církevního bytí prožívána a vyjadřována autenticky křesťanským způsobem.[7]

toho kterého okamžiku.[10] Vtělené Slovo, Kristus jdoucí dějinami, má proměnlivou podobu proměnlivé církve: podobu její víry, lásky a naděje, její teologie, jejího umění a jejího působení na společnost, ale i podobu všeho, co je v ní nevěrnost, neláska a beznaděj, hloupost, nekulturnost apod. Má podobu církve živé i církve ohrožené a případně i církve umírající.

 CÍRKEV JAKO UDÁLOST LIDSKÉ VÍRY V těchto tvrzeních lze hledat Mádrovu odpověď na otázku, co je církev. Ještě jednou ovšem nutno upozornit, že toto jádro své eklesiologie Mádr nahlížel prizmatem metody morální teologie. Tak se stalo, že se do středu jeho pozornosti dostala právě církev jako událost lidské víry, a to v zorném úhlu otázky, jaká tato víra hic et nunc je a jaká být má. N O V OT N Ý Mádrova soustředěnost na církev jako naše dílo má ovšem vedle uvedených důvodů teoretických také biografické kořeny. Zkušenost, které nabyl v situaci pronásledování, mu totiž ukázala, že existence církve „nezávisí na blahovůli mocných ani na politické síle hierarchie, ale na vnitřní vitalitě věřících. Na bytostném zájmu o ni, na aktivním šíření Boží pravdy, na připravenosti k oběti“.[11] „Církev přetrvává, dokud aspoň několik jedinců zůstává věrných Kristu, i kdyby ostatní byli vybiti. Ale naopak, při plné svobodě a podpoře církev neodvratně odumírá, jestliže ochabuje její vnitřní spojení s Bohem, chybí-li věrnost Kristu a církvi ,až k prolití krve’. Za menší cenu neobstojí Boží království, ba žádná velká věc vůbec.“[12] Jinak řečeno, Mádr zakusil, že církev se v situaci ohrožení obejde „bez konzistoří, ba i biskupů, bez škol, nemocnic a tisku, bez klášterů a poutí, bez biblí, eucharistie a kněží v nejkrajnějším případě – ale nepřežije bez lidí, kteří vzali Boží věc za svou, kteří nedožívají, ale žijí církev, protože nemohou jinak, protože se dali proniknout životodárným Duchem; jejich život je Kristus a umřít zisk“ (Flp 1, 21).[13] Mádrova eklesiologie tak vyrůstá ze zkušeností ověřeného přesvědčení, že konstitutivním prvkem církve je živá víra v Ježíše Krista, neboť v tom, koho uchvátil Kristus, se „všechno, co je v něm pravdivé a dobré“, „organicky spojuje v jediné Ano Bohu, Kristu, církvi“.[14] Ten, kdo je prostoupen Kristovým Duchem, z vnitřní nutnosti musí žít církev.[15] A žít církev, to je – jak Mádr uvedl – něco jiného nežli „dožívání“ (ve smyslu věrnosti, jež je ovšem neplodná) nebo „přežívání“ (ve smyslu aktivismu bez naslouchání Bohu). Žít církev – to znamená církev „prožívat“, církví být, „nezavřít se do minulosti, nevysnívat si budoucnost, ale žít dnešek s Bohem a s člověkem“.[16] Ten, kdo je prostoupen Kristovým Duchem, nemůže církev odmítat, opouštět nebo k ní být lhostejný, neboť by odmítal, opouštěl nebo byl lhostejný k Bohu a jeho Kristu.[17] Naopak, ten, koho uchvátil Kristus, je veden k tomu, aby církev miloval, to jest – ve střízlivé Mádrově definici lásky – aby k ní měl trvale kladný vztah, nezištně jí přál bytí a dobro, vzal ji za svou, učinil ji součástí svého já a své já jí nabídl.[18] Je veden k tomu, aby ji miloval, nakolik tím miluje Toho, jenž jediný je dobrý a jenž jediný si naši lásku plně zaslouží. Tím je také řečeno, že naše láska k církvi, probouzená Duchem pravdy, může a má být zdravě kritická: nemáme v ní milovat to, co je zlé a neprav-

Mádrova eklesiologie spočívá v uvažování o tom, jak jsou čeští křesťané, kteří jsou mu současní, církví – a jak mají církví být, jak mají církev žít.

 CO JE CÍRKEV? Přistupoval-li ovšem Mádr k církvi tímto způsobem, pak je zřejmé, že přece jen vycházel z určitého – snad i spontánního – porozumění tomu, co je církev. Toto jádro jeho eklesiologie je zcela prosté, byť naprosto nesamozřejmé. Jeho vlastními slovy je lze postihnout takto: „Církev je místo, kde se nám – skrze ni a v jejím svazku – dává Bůh“, „církev je Boží přebývání mezi lidmi“,[8] „Kristus jdoucí dějinami“.[9] Jinak řečeno, Bůh, který se lidem dává a zpřítomňuje v Ježíši Kristu ukřižovaném a vzkříšeném, je nyní v čase a prostoru přítomen pod způsobou vztahů, jež pojí nás, kteří jsme v něj uvěřili – pod způsobou konkrétního společenství církve. Tato výpověď o objektivní povaze církve by ovšem zůstala neúplná, pokud by z ní nebylo zřejmé, že bere-li na sebe Bůh v Ježíši Kristu podobu vztahů, jež pojí nás, kteří jsme v něj uvěřili, pak to znamená, že má jeho sebedarování a sebezpřítomnění podobu naší víry. V pojmu víry je přece obsaženo obojí: Boží dar i jeho přijetí z naší strany. A přesně tak je tomu i s pojmem církve: také jím se míní Boží sebedarování v Ježíši Kristu a jeho Duchu i naše přijetí tohoto daru v odpovídajícím darování sebe samých. Vnější tvářností Boží vydanosti tomuto dějinnému světu, jakýmsi jejím vtělením, je ovšem naše víra, či přesněji: touto Boží tvářností – Božím obrazem a podobenstvím – ve světě jsme my, v Krista věřící, a naše skutky. Tak daleko jde absolutní láska, že Bůh, který dává v Ježíši Kristu sám sebe a tím i spásu, je v dějinném světě přítomen skrze přítomnost církve a nechává si jejími proměnami vtiskávat stále novou tvářnost, takže sám „Nezměnitelný mění svou podobu“, aby se přiblížil lidem


 15

TÉMA



divé, a tudíž v rozporu s Boží dobrotou a pravdou. Platí však, že kvůli tomuto zlu a této falši nemáme opouštět Krista, který „ve své církvi nese kříž a potřebuje, abychom ho nesli s ním“.[19] „Křesťanství a spása se dějí, křesťan mimo dějiny církve je mimo Kristovo dílo. Nesmíš říkat: Co bylo ošklivé, s tím já nemám nic společného. Chceš-li být opravdu Kristův, musíš ho přijmout celého, i s církví a jejími dějinami. On se neštítí tvé duchovní špíny a bídy, jde s tebou i nížinami života. Je tvá povinnost zůstávat s ním, když jde se svým lidem tisíciletími, když jako hlava svého mystického těla prožívá bezprostředně jeho slávu, zápasy i morové rány. A je k dispozici jako lékař.“[20]

 CÍRKEV UMÍRAJÍCÍ A Z MRTVÝCH VSTÁVAJÍCÍ Dostáváme se tak k dalšímu charakteristickému rysu Mádrovy eklesiologie, totiž vědomí, že bere-li na sebe Boží sebedarování v Ježíši Kristu podobu vztahů, jež pojí nás, kteří jsme v něj uvěřili, pak to znamená, že má trvale podobu Krista, jenž byl pro nás učiněn hříchem (2 Kor 5,21), podobu Krista ukřižovaného, jenž nemá přitažlivý vzhled či krásu (srov. Iz 53,2), podobu toho, kdo vinou člověka a z lásky k němu umírá, podobu toho, komu má být ve vzkříšení dán nový život. Naráží se zde, jak je jistě zřejmé, na Mádrovu teologii církve umírající. Abychom se varovali jednostrannosti, je třeba upozornit, že je uvedena konstatováním, že „v církvi se odehrává trojí proces: vznikání – rozkvět – zanikání. Všechno trvale a současně.“[21] Mádra však zajímal zvláště aspekt poslední, který je trvalou charakteristikou každé místní církve, nakolik je společenstvím hříšníků zápasících s vlastní nevírou a nevěrou. Právě proto, že se soustředil na církev jako na událost lidské víry, měl stále před očima, že toto společenství je ohroženo faktory vnějšími a také, ba zejména, faktory vnitřními. Ovlivnilo to jeho dílo natolik, že pro ně sám užil souhrnnou charakteristiku „morálně teologicky orientovaná ,živá teologie církve v ohrožení’“.[22] Měl přitom na mysli zejména texty Modus moriendi církve z roku 1977 a Jak církev neumírá z roku 1986. Ty jsou dosti dobře známy a není třeba je rozvádět. V obou je vzhledem k dané době položen důraz na ohrožení církve zvenku, a to i přes to, že si Mádr uvědomoval, že církev, jíž „je svěřeno jádro toho, čím ona je“, v podstatě nemůže být zničena zvenku, že však může sama sebe smrtelně ohrozit zvnitřku, pokud znehodnotí nebo vyprázdní svou víru a společenství, které z ní roste.[23] V jedné z polistopadových retrospektiv své teologické cesty k tomu Mádr uvedl: „Známá pravda, že církev může být ohrožována nejen zvnějšku, ale též zevnitř, se jevila našim očím zvlášť ostře. Na skálopevné víře ztroskotaly propaganda i teror; naproti tomu slabost víry, převaha sebelásky nad láskou k bližnímu, nevěrnost vůči evangeliu a vážné podceňování magisteria církve – to vše jsou cesty sebelikvidace naší víry a církve. Toto vnitřní ohrožení u nás dále trvá, i po osvobození; dokonce sílí a nabírá nové formy. Vůbec jsem přesvědčen, že „teologie ohrožení“ by měla mít pevné místo v celku teologie, a to všude a provždy. Nebezpečí likvidace církve se leckde nezdá být zcela nereálné.“[24] V textech, jež vyšly po roce 1989, vstupuje do popředí trojjediný faktor ohrožení církve: nebezpečí ztráty živé víry, nebezpečí ztráty celku pravdy a nebezpečí ztráty jednoty. To vše je – až jaksi monotónně – přítomno v Mádrově přemítání o polarizaci církve a jejím dynamickém středu, o pravdě a toleranci apod. Svými kořeny sahá toto téma až do doby těsně po koncilu, výrazněji se projevovalo počátkem 70. let, kdy Mádr zastával funkci sekretáře Teologické komise při Sboru biskupů a ordinářů ČSR. V té době také vyslovil svou preferenci pro církev dialogu, kterou nepřestával proklamovat

16


Oto Mádr: „Moderního svobodného člověka evangelizovat dogmatickými formulemi a právnicky hranatou morálkou je kontraproduktivní. Nezbývá než být živými svědky Boží lásky, jak to dělal Ježíš, náš Pán a vzor.“ i po listopadu 1989 [25] a kterou vepsal – jako „svorník programové klenby“ – do vínku Teologickým textům.[26] Z této preference je zřejmé, že Mádrova detekce nebezpečí, jimiž je soudobá místní církev smrtelně ohrožena, ústí ve vytčení cest k plnosti života.

 SHRNUTÍ Eklesiologie Oto Mádra je uvažováním o soudobé místní církvi, o církvi živých lidí. Tato církev je posuzována pomocí implicitní představy o tom, co vůbec církev je: společenství těch, kdo uvěřili v Ježíše Krista, tedy těch, mezi nimiž přebývá Bůh, který na sebe ovšem bere proměnlivou podobu lidské víry. Vzhledem k tomu, že jsme hříšníci, má Bůh v církvi trvale podobu nepodobnosti: ten, který je Život sám, se jeví jako umírající. Právě na toto usmrcování Ježíše Krista mezi námi, a tak i na umírání církve v nás Mádr v procesu axióze poukazoval. Ovšem jen proto, aby pak v procesu aplikace s nadějí vyhlížel k tomu, jaká by v nás církev být měla, a k tomu, jakým způsobem bychom měli takto vytčeného cíle dosahovat. Tedy proto, aby upozorňoval na to, jak máme církev žít, jak máme církví být, aby tu ve světě a pro svět stála – řečeno s Janem Karafiátem – „krásná církev Kristova“. Následující citáty tedy vyjadřují tresť toho, oč v Mádrově eklesiologii jde a co pro nás zůstává jejím závazným odkazem: „Církev je svěřena do našich rukou. Neustavila by se bez Krista, ale ani bez apoštolů. Nevyrostla by bez působení Ducha svatého, ale ani bez tisíců evangelizujících mužů a žen. Neobstála by v pronásledováních bez Boží milosti, ale ani bez věřících odhodlaných jít i na smrt. Církev je Boží dar a naše dílo. Až do té míry, že naším (ne)přičiněním může zahynout.“[27]

TÉMA „Církev vnitřně silná je v podstatě nezničitelná zvenčí, zato sama se může smrtelně ohrozit zvnitřku, přestane-li být sama sebou. To proto, že jí je svěřeno jádro toho, čím ona je, ona může znehodnotit nebo vyprázdnit svou víru, ona vytváří nebo rozkládá své společenství.“[28] „Co očekává Bůh od těch, kdo mu patří, ve stadiu umírající církve [?]: V podstatě totéž, co v každém stadiu: službu naplno. [...] Přijmout smrt! [...] Intenzivně žít! [...] Vydat ze sebe všechno nejlepší! [...] Neumřít! To znamená nechtít nechat církev zemřít. [...] zmobilizovat všechny vnitřní síly a zdroje, zápasit o své uzdravení a návrat.“[29] „Kdybych byl požádán o nejstručnější odpověď na otázku, jak církev neumírá, řekl bych, že na to odpovídá sama tím, že žije. [...] Církev bude žít ne z milosti přátel nebo nepřátel, ale přetlakem vitality, vlastní vnitřní silou Ducha, která se nedá udupat. ,Jako umírající, a hle, žijeme.‘“ (2 Kor 6,9)[30] Poznámky: [1] Srov. Mádrův syzygos, in: Zvěřina, Josef. Věřím v církev. Teologické texty 2009, roč. 20, č. 2, s. 53: „Církev se stala hypostazí. Existuje jako cosi od nás vzdáleného, nad námi, v neposkvrněné svatosti, jednotě a poslání. Zdá se, že se stala mimozemskou abstrakcí. Církev je však Tělo Kristovo, tj. Boží vtělení do lidské skutečnosti. Jako Kristus: Bůh, který byl v něm, netrůnil v nadzemských výšinách, nýbrž byl v hypostatické božsko-lidské (teandrické) jednotě – a tak je tomu i s církví. [...] Církev jsme my, církev je v nás.“ [2] Mádr, Oto. Bratr Ježíš. Teologické texty 1992, č. 4, s. 121. [3] URBAN, Jan Evangelista. Dnešní přístup k teologii: Křesťan v současném světě. [Praha], 1969, s. 1–17; ID. Živá teologie. Katolické noviny 1969, 2. 2., č. 5, s. 1. Mádr, Oto. Slovo o této době. Praha: Zvon, 1992, s. 149 (kap. Největší je láska /1991/), s. 223 (text Církev dnes a zítra /1971/); ID. Živá teologie včera a zítra. Teologické texty 1998, č. 6, s. 193–195. [4] Podobné rysy měla i eklesiologie dalších českých teologů té doby: NOVOTNÝ, Vojtěch (ed.). Česká katolická eklesiologie druhé poloviny 20. století. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2007. [5] Srov. Mádr, Oto. Slovo, s. 202 (kap. Základní cyklus vědeckého poznání /1975/): „Není příliš těžké vyslovit specifickou otázku každého oboru a určit, že v celku teologie má fundamentálka s většinou biblistiky a částí historických oborů povahu převážně konstatační, exegeze a spekulativní teologie je výrazně explikační, morálka axioticko-aplikační, pastorálka výrazně aplikační.“ [6] Pro explicitní užití této metody srov. např. Mádr, Oto. Slovo, s. 246 (kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené církve) /1986/).

[7] Při jedné příležitosti to opsal slovy: “... jsme povinni sobě i Pánu dějin pokoušet se o to, abychom nepřehlédli znamení, jimiž nás vybízí, a nezaspali příchod jeho království v druhé pol. 20. století, v Československé socialistické republice, skrze nás. Proto se ptáme: Co je dnes? Co máme dělat pro zítřek?“ Mádr, Oto. Slovo, s. 215 (kap. Církev dnes a zítra /1971/). [8] Mádr, Oto. Slovo, s. 215 (kap. Církev dnes a zítra /1971/). [9] Mádr, Oto. Slovo, s. 266, 269 (kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené církve) /1986/). [10] Mádr, Oto. Slovo, s. 215 (kap. Církev dnes a zítra /1971/). [11] Mádr, Oto. Slovo, s. 25–26 (kap. Pro nebo proti /1984/). [12] Mádr, Oto. Český hlas na světovém teologickém fóru. Teologické texty 1990, č. 4, s. 121. [13] Mádr, Oto. Slovo, s. 52 (kap. Duchovní vertikála /1982/). [14] Mádr, Oto. Slovo, s. 269 (kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené církve) /1986/). Srov. ID. K jádru věci: Aktuální reflexe z let 1993–2003. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 2003, s. 31: “... člověk uchvácený Bohem je ochoten přijmout Boha bez výhrad i s jeho přítomností v jeho církvi, vedené lidmi.“ [15] Srov. např. Mádr, Oto. Slovo, s. 43–44 (kap. Vyhlížení zítřků /1980/). [16] Srov. Mádr, Oto. Slovo, s. 43–47 (text Vyhlížení zítřků /1980/). [17] Mádr, Oto. Slovo, s. 269 (kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené církve) /1986/), s. 25 (kap. Pro nebo proti /1984/). [18] Mádr, Oto. Slovo, s. 26–27 (kap. Pro nebo proti /1984/), s. 150 (kap. Největší je láska /1991/); ID. Potřeba milovat, potřeba nenávidět. Teologické texty 1990, č. 5, s. 161. [19] Mádr, Oto. Slovo, s. 26 (kap. Pro nebo proti /1984/). [20] Mádr, Oto. Slovo, s. 78 (kap. Odpovědnost za dějiny /1983/). [21] Mádr, Oto. Slovo, s. 237 (kap. Modus moriendi církve /1977/). [22] Mádr, Oto. Slovo, s. 301 (kap. Z projevu při udílení čestného doktorátu teologie v Bonnu /1991/). [23] Mádr, Oto. Slovo, s. 251 (kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené církve) /1986/). [24] Mádr, Oto. V zápasech za Boží věc: Vzpomínky, texty a rozhovory. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 2007, s. 201 (kap. Dialog dvou teologií /1992/). [25] Srov. Mádr, Oto. K jádru věci, passim; ID. V zápasech za Boží věc, passim. [26] Mádr, Oto. Proč Teologické texty. Teologické texty 1990, č. 1, s. 1. [27] Mádr, Oto. Slovo, s. 266 (kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené církve) /1986/). [28] Mádr, Oto. Slovo, s. 251 (kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené církve) /1986/). [29] Mádr, Oto. Slovo, s. 241–242 (kap. Modus moriendi církve /1977/). [30] Mádr, Oto. Slovo, s. 288 (kap. Jak církev neumírá: (K teologii ohrožené církve) /1986/).

www.kna.cz/prodejny

Časopis je též k doptání ve všech knihkupectvích Karmelitánského nakladatelství.

Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax 225 341 425, e-mail: [email protected]


17


Vyznání víry. Pokus o výklad Jan Sokol

Mnoho křesťanů si dnes láme hlavu s tím, jak „oslovit současného člověka“ – nejenom lidi neznámé a známé, ale třeba i vlastní dospívající děti. I když víme, že víru nedáváme my, nýbrž Kristus sám, je jistě na nás, abychom jí nekladli zbytečné překážky, nýbrž jí pomáhali.

P

rotože křesťanské poselství trvá už dva tisíce let, vyžaduje to dnes jisté úsilí, nejenom nějakou „taktiku“ zvěstování, ale hlavně lepší pochopení u křesťanů samých. Křesťanská církev jako historický fakt a instituce se nemůže vzdát své minulosti, včetně těch vyjádření své naděje a víry, na nichž kdysi vznikla. Bible i tradiční texty jsou pro ni důležité nejen jako záruky její souvislosti a kontinuity, ale také proto, že ji stále kontrolují a korigují, kdykoli by pod vlivem dobové nálady a okolí na něco podstatného zapomněla, něco zanedbala. [1] Proto je současný výklad těchto textů nezbytný, nemůže z nich však něco vynechat jen proto, že to dnes těžko chápeme. Právě tomu, co nám jde proti srsti, je třeba věnovat zvláštní pozornost, protože to může být životně důležité upozornění, že začínáme bloudit. Ostatně sám Pán Ježíš mluví o dobrém hospodáři, „který vynáší ze svého pokladu věci nové i staré“ (Mt 13,52). V následujícím se chci pokusit o výklad jednoho ze základních textů křesťanské tradice, totiž vyznání víry. Slovo „pokus“ tu není jen pro ozdobu, nýbrž výslovně upozorňuje, že je to riskantní počin jednoho určitého křesťana v určitém prostředí a době. Obrací se právě k těm, kdo mají s pochopením Kréda nějakou nesnáz. Kdybych jej měl nějak obhájit, musel bych použít Rousseauovo: „Neodvážil bych se lidi poučovat, kdyby jim jiní nepletli hlavy.“

 VYZNÁNÍ VÍRY Vyznání víry je na prvém místě starokřesťanská modlitba, stručný text, kterým si člověk před Bohem připomíná, co je to, co ho činí křesťanem – a tedy zároveň odlišuje od jiných. Než se pustíme do výkladu jednotlivých vět a slov tohoto velice hutného, a ovšem také starobylého textu, měli bychom si něco říci o jeho původu, povaze a významu. Křesťanem se člověk nerodí, nýbrž stává se jím tak, že přijímá Kristovo pozvání a hlásí se k jeho učení, jak je rozvinula a rozvíjí jeho církev. Hlásí se k ní ovšem nejen slovy, protože ví, že „ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“ (Mt 7,21). Ačkoli v naší době může mít slovo „učení“ (řecky dogma) i špatnou pověst, je vyznání ten nejsvobodnější a zároveň nejuniverzálnější způsob, jakým se náboženské společenství může vytvořit a udržovat, aniž by se roz-

18


plynulo v okolním světě. Nevyžaduje žádný určitý původ ani žádné další předpoklady, neptá se na rasu, jazyk ani společenské postavení. Každý, kdo uslyšel Kristovo slovo, se k němu může svobodným rozhodnutím přihlásit a přidat.[2] Stručná shrnutí obsahu křesťanské víry jsou už v Novém zákoně (Mt 28, 19) a charakteristicky souvisejí se křtem, svátostí vstupu do církve. V současné liturgii se užívají dva podobné texty, které vycházejí ze stručnějších modliteb, doložených už ve 2. století, a v současné podobě pocházejí ze 6. století. Kratší, tzv. Apoštolské vyznání víry je poprvé doloženo v jižní Francii a od 9. století se v římské církvi užívá při křtu. Trochu obšírnější Nicejsko-cařihradské vyznání víry vzniklo hlavně ze sporů o povahu Boží Trojice ve východní církvi ve 4.–7. století a od roku 1014 se užívá jako Krédo v západní katolické liturgii. Následující výklad se drží tohoto širšího textu, ale přihlédne i k odlišnostem Apoštolského vyznání. Vyznání víry je, jak jsem už řekl, modlitba, kterou si křesťané před Bohem jednak připomínají ty skutečnosti, na nichž jejich víra stojí – Boží Stvoření, biblické Zjevení i život, utrpení a vzkříšení Ježíše z Nazareta jako Krista – jednak se hlásí k naději, která se o ně opírá. Postupuje tedy od toho, co se už stalo, k tomu, v co křesťané věří a doufají do budoucnosti. První část sice staví na skutečných událostech, nepředstavuje je však jen jako historická fakta, nýbrž v jejich náboženském významu pro současnost a budoucnost. Vlastní obsah vyznání víry je tudíž náboženský, to znamená, že aspoň zčásti přesahuje každou lidskou zkušenost – a přesto musí být vyjádřen slovy běžné lidské řeči. Tak srozumitelné, aby se vyznání víry mohl modlit úplně každý. To znamená, že nemůže být vyjádřen s teologickou či filosofickou snahou o přesnost, nýbrž srozumitelnými obrazy a symboly. ]3] V latině a v řečtině se vyznání víry nazývá symbolum (symbolon) čili shrnutí. [4] Symbol v tomto smyslu neznamená jen nějaký básnický obraz, nýbrž hutné, prosté a přitom výstižné shrnutí nějaké důležité skutečnosti – i když samozřejmě takové, na kterou se nedá sáhnout ani ukázat prstem. Protože se ale běžná lidská zkušenost v čase mění, tak jak se mění lidský svět, a slova mění své významy, vyžaduje starobylý text v každé době také výklad, který se pokusí to, co bylo srozumitelné před staletími, učinit podobně srozumitelným i dnes. „Člověk konec konců slyší jen to, čemu rozumí“, jak říká Goethe. Tak běžné slovo „nebe“ zde neznamená oblohu nebo dokonce mezihvězdný prostor astronomů, o němž dnes víme, že se v něm nedá žít. Znamená protiklad k této zemi, ke všemu, s čím můžeme

foto: Pavel Vágner


Právě jako svobodný tvor, který může rozvažovat, tvořit a také se zodpovídat, je člověk „obrazem Božím“, protože se podílí na jeho moci. zacházet a udělat vlastní zkušenost, včetně strachu, zármutku, bolesti a smrti. Vyjadřuje biblickou víru v možnost úplně jiného „života“, kde „Hospodin setře slzu z každé tváře“ (Iz 25,8), kde „smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“ (Zj 21,4). Právě proto, že je tak úplně „jiný“, nedovede si jej člověk představit jinak, než pomocí více nebo méně výstižných symbolů, jako je právě „nebe“ a „život“.

 VĚŘÍM V BOHA Křesťanská víra rozhodně není jen nějaký světový názor, přesvědčení nebo výklad světa, ale také ne odvážný „skok do tmy“, jak si to představovali romantici. Je to naděje a pevné spolehnutí na něco, co sice nemůžeme vidět, co však také není jen tak ve vzduchu, nýbrž může se opřít o to, co se už událo a stalo. [5] O Boží slovo v jeho Zjevení, které ale samo odkazuje na skutečnost Stvoření. K tomu se ještě vrátíme. Víra se obrací k jedinému Bohu, to znamená, že nikomu jinému se křesťan nemá klanět a nic jiného nemá uctívat. Jen samému Bohu je zavázán úctou a poslušností, kdežto vůči všem ostatním „mocnostem“ a silám světa i společnosti stojí jako svobodný. To jistě neznamená, že by je mohl ignorovat či popírat, že by se proti nim musel bouřit, nicméně mu už nevládnou a nestojí nad ním. Tento jediný Bůh je svrchovaný vládce nade vším, zároveň ale i „otec“ všech lidí, který se o nás stará a pečuje o nás – nakolik mu to naše svoboda umožní. „Nebi a zemi“ vládne jako ten, který je stvořil,[6] a to bez jakéhokoli omezení něčím, co by jeho stvoření předcházelo a co by je podmiňovalo. Bůh je „všemohoucí“ v tom

smyslu, že není ničím omezen, ne ovšem v tom smyslu, že by sám odpovídal za všechno, co v jeho stvoření napáchali a páchají lidé. Naopak všechno, nebe i země, viditelné i neviditelné, tak jak vyšlo z jeho stvoření je „velmi dobré“ (Gn 1,31) a teprve lidskou neposlušností vstoupilo do světa zlo a smrt (Gn 3,17). Podstatným rysem Boží všemohoucnosti je totiž to, že svému stvoření jaksi deleguje velikou svobodu a moc. Rostlinám dává schopnost růst a množit se a živočichům je dává za potravu. Stvořený svět tak není sveřepý boj kdo s koho ani chaos, nýbrž uspořádaný „zástup“,[7] kde všechno má své místo, ale zároveň i své poslání a svoji volnost. Zejména člověka nevede Bůh na drátku jako loutku, nýbrž svěřuje mu celý svět, aby „naplnil zemi“, aby ji „obdělával a střežil“ (Gn 1,28 a 2,15). Právě jako svobodný tvor, který může rozvažovat, tvořit a také se zodpovídat, je člověk „obrazem Božím“, protože se podílí na jeho moci. Není omezen nějakou mříží, nýbrž přikázáním, jímž se má řídit – které ale může také porušit. Může tak udělat i něco, co nesmí.

 VĚŘÍM V JEŽÍŠE KRISTA Druhá a nejdelší část vyznání víry se týká Ježíše Krista, druhé božské osoby v Trojici, k němuž se křesťanství zejména obrací. Boží Trojice, jeden Bůh ve třech osobách, je velký křesťanský paradox, kámen úrazu pro všechny racionalistické výklady. Zdůrazňuje především neproniknutelné tajemství Boha, který přesahuje každou lidskou představu, a brání tak jednoduchým a nebezpečným myšlenkovým zkratům. Otec, Syn a Duch svatý tvoří Trojici, která se nedá rozumem proniknout a redukovat na nějaký „pojem Boha“ jako u Platóna,


 19




20

nebo na samovládce jako v islámu. Žije svým vlastním vnitřním životem lásky a ruší tak každý individualismus. Tajemství Trojice, které už samo brání tomu, aby se z křesťanství mohla stát pouhá ideologie, těsně souvisí s dalším – s tajemstvím Božího Vtělení. Text vyznání hned na začátku obsahuje asi nejstarší shrnutí křesťanské víry – totiž že Ježíš z Nazareta, který žil a zemřel mezi lidmi, je zároveň Kristus a Pán.[8] Další část Nicejsko-cařihradského vyznání, která v Apoštolském vyznání chybí, je výsledek staletých sporů hlavně ve východní církvi. Dnes těžko chápeme, proč tolik symbolů – „zrozený a nestvořený, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, stejné podstaty s Otcem“ – zdůrazňuje nepochopitelnou jednotu Ježíše Krista s Otcem. Jenže opačné mínění alexandrijského kazatele Areia, že Kristus je Otci nějak podřízen, mělo tehdy významné politické důsledky. Panovník, který se přirozeně přirovnával k Otci, mohl odtud totiž odvozovat, že jako je Kritus podřízen Otci, je i jeho církev poddána vladaři. To je také důvod, proč se ariánství tak dlouho udrželo – zejména u panovnických dvorů. Vyznání víry trvá na tom, že Ježíš je zároveň člověk i Bůh, že je Otci bytostně roven, že není součástí stvoření, nýbrž „zrodil se“ z Otce, ne jako tvor, nýbrž „Syn“, a to „přede všemi věky“. On je to Slovo, kterým všechno začalo: „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí“ (J 1,3n). Tento Boží Syn a prostředník Stvoření „pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe“. Nenarodil se z vůle pozemského otce (J 1,13), nýbrž „z Ducha svatého, přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“ To se opět nedá chápat jako nějaká „naivní embryologie“, která se zřejmě objevila už ve starověku.[9] Je to pokus prostě vyslovit, co se z naší zkušenosti vysvětlit nedá: jak se Bůh z lásky mohl stát zároveň člověkem, aby se na lidském životě, bolesti a smrti mohl sám podílet.[10] Že byl pro naši spásu také ukřižován, že umřel a byl pohřben, nejsou jen symboly, nýbrž skutečnosti. Další těžko přijatelný, a přece podstatný paradox křesťanské víry, že Syn Boží může trpět a jako člověk zemřít. Proč nám to připadá jako paradox? Asi proto, že máme jinou, svoji lidskou představu o „bohu“.[11] Jenže křesťan ví, že se o Bohu sice nepřímo dozvídá z jeho Stvoření (Ř 1,20), o něm samém však může vědět jen to, co mu Bůh sám ve svém Zjevení sdělil. Podle toho musí naopak korigovat své vlastní představy. Smrt je pro člověka příliš vážná věc, než aby ji mohl odbýt epikurejským sofismatem.[12] Výklad Vykoupení a jeho souvislosti s Ježíšovou smrtí není jednoduchý a pokusil jsem se o něj jinde.[13] Zde stačí připomenout, že skutečnost Ježíšovy smrti je zásadní podmínka, aby i jeho Zmrtvýchvstání bylo skutečné, a tak také základem naší naděje na Vzkříšení.[14] Jenže vzkříšení z mrtvých je pro nás problém – a nemáme jej teprve dnes: už apoštolové „rozebírali, co to znamená“ (Mk 9,10) a svatému Pavlovi se Athéňané rovnou vysmáli (Sk 17,31n). Možná, že dnes, kdy se lidé většinou dožívají vysokého věku a umírají jako Abrahám „sytí svých dnů“ (Gn 25,8), není vzkříšení pro naše současníky tak přitažlivé jako pro první křesťany. Přesto by ztráta jakékoli naděje měla i pro dnešního člověka a společnost zhoubné důsledky.[15] V kázání apoštolů má ovšem vzkříšení takové místo, že se mu nemůžeme vyhnout. V Novém zákoně neznamená oživení mrtvoly,[16] nýbrž nový život v „duchovním těle“ (1K 15,44.46), které neumírá, protože „smrt nad ním nepanuje“ (Ř 6,9). Samo spojení „duchovní tělo“ v protikladu k „tělu přirozenému“ ukazuje, že i svatý Pavel měl s vyjádřením velké nesnáze a že se tedy zřejmě nejedná jen o paradox, který by se dal nějak „rozlousknout“, nýbrž o skutečné tajemství. Co z něho však pro věřícího plyne, je poměrně prosté: křesťan se nemusí a nemá bát ani smrti. Bůh, který mu dal smrtelný život, se o něho postará, i když zemře. Že si nedovedeme představit jak, není vůbec důležité.


Vedle tohoto útěšného poselství je tu však ještě druhé, spíš hrozivé: Kristus, který se vrátil k Otci, přijde soudit živé i mrtvé. Ani zde si nedovedeme představit, jak a kdy se to stane – ostatně Ježíš několikrát říká, že to neví nikdo, jen Otec sám. Proč ale vůbec nějaký „soud„? Protože jen představa soudu, konečného rozlišení mezi dobrým a zlým, dává člověku smysl a jeho jednání vážnost – jinak by všechno bylo jedno a na ničem by nezáleželo. Pouze představa „soudu“ – důsledek už prvního přikázání Adamovi (Gn 2,16) – vytváří rozdíl mezi dobrým a špatným. Zatímco příroda okamžitě „trestá“ myš, která vběhla kočce do spárů, nebo cyklistu, který neměl helmu, svoboda a velikost člověka je právě v tom, že ničemnost není na místě potrestána. Kdyby hřích znamenal okamžitou smrt, z lidské svobody by nic nezbylo.[17] Symbol „soudu“ tak zakládá jak svobodu, tak také vážnost života: na mém jednání záleží, není jedno, co udělám, a i když se mi daří dobře, neznamená to, že je všechno v pořádku. To je vlastní smysl obrazu soudu, který každého čeká. Ale co věčné zavržení? To je především „tmavé“ pozadí, aby proti němu mohlo vystoupit to, co je jasné a zářivé, „světlo světa“. Konečný soud ovšem patří pouze Bohu a nikdo z nás nemá právo někoho odsoudit – dokonce ani v myšlence. Když se Dante kdysi odvážil zalidnit své „Peklo“ těmi, které neměl rád, rozhodně nejednal jako křesťan. Trochu záhadná věta Apoštolského vyznání, že Kristus „sestoupil do pekel“ dokonce možná naznačuje, že by peklo nakonec – z jeho milosti – mohlo zůstat prázdné, neboť „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Ale dokud je svět světem, musí tu být i představa soudu – asi tak jako gravitace, abychom vždycky věděli, kam nechceme spadnout. Co přijde po soudu je Kristovo „království“, o němž víme jen to, že „bude bez konce“. Ježíš sám je opatrně přirovnává ke „svatbě“ a k „hostině“, ale svatý Pavel připomíná, že si je nemůžeme nijak představit (1K 2,9). To ovšem také není naše starost. Dokud nepřijde, máme mluvit a jednat „jako ti, kdo mají být souzeni zákonem svobody“ (Jk 2, 12).

 VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO Slovo „duch“ v češtině i v dalších jazycích souvisí se slovy „dýchat“ a „dech“, čili se životem. Duch svatý je ta božská osoba či „tvář“, která život dává jako láska a životu vládne jako moudrost. Na tom, že „vychází z Otce i Syna“, se kdysi rozešla západní církev s východní, protože chtěla zdůraznit naprostou rovnost a souměrnost Boží Trojice proti pochopitelnější představě jakési podřízenosti Otci, jak jsem o ní už mluvil. Není to tedy tak, jak si představoval středověký mystik Joachim de Fiore, že po věku Starého zákona či Otce přišel věk Nového zákona čili Syna a teď přijde věk Ducha. Naopak se nám Bůh vždycky dává poznat jen jako Trojice neredukovatelných osob, ve svém Stvoření, Zjevení a Vykoupení, na nichž se všechny podílejí. V jednu svatou církev jako společenství Kristovo věří všichni křesťané. Katolík se od jiných odlišuje tím, že svůj vztah k Bohu vidí jako zprostředkovaný církví, že víc zdůrazňuje její „všeobecnost“, řecky katolicitu, a to jako viditelný rys své církve, která se nedělí na národy a - přes všechny potíže a překážky – o jednotu usiluje už „v tomto věku“. Také její viditelná „apoštolská“ povaha či souvislost, její trvání napříč staletími, je pro katolíka možná významnější než pro jiné křesťany. Proto nám ostatně tolik záleží i na starých textech církve, jako je vedle Bible i Vyznání víry nebo liturgie. Proto se katolíka také víc dotýká historická minulost jeho církve, včetně jejích temných stránek. Pro tento svůj závazný vztah k vlastní minulosti může katolická církev někomu připadat jako konzervativní, nepružná nebo těžko-

foto: Pavel Vágner


Protože jsme s Kristem spojeni nejen historickými texty, ale také svátostmi, liturgií a živou tradicí své církve, nemusíme se bát o těchto textech vždy nově rozvažovat, jako to kdysi udělal třeba svatý Augustin nebo Tomáš Akvinský. pádná. Jenže tato minulost není pro nás jen břemeno, ale také pevná kotva. Protože jsme s Kristem spojeni nejen historickými texty, ale také svátostmi, liturgií a živou tradicí své církve, nemusíme se bát o těchto textech vždy nově rozvažovat, jako to kdysi udělal třeba svatý Augustin nebo Tomáš Akvinský. Nemusíme být tak úzkostliví jako současní fundamentalisté – a přitom nám také nehrozí, že bychom kázali nějaké „jiné evangelium“ (2K 11,4). Toto evangelium, určené pro všechny národy a časy (Mt 28,19), „každé rase, kmeni, jazyku i národu“ (Zj 14,6), nabízí každému možnost odpuštění a věčný život. Je tu ale ještě jedna nesnáz, totiž představa vzkříšení mrtvých nebo dokonce „těla“, s našimi názory na život tak těžko slučitelná. Už jsem řekl, že neznamená oživení mrtvoly, ale proč se tu tak důrazně připomíná? Zdá se mi, že vyjadřuje jednu podstatnou věc: že totiž i „věčný život“ má být „život“ osobní, nějak související s jednotlivými životy každého z nás. Je to jistá polemika s řeckou představou „ducha“, který ovšem jako „netělesný“ nemá žádnou individuální tvář ani historii a nemůže vlastně ani promluvit. Je „věčný“ jen v tom smyslu, jako třeba číslo nebo Pythagorova věta, je nesmrtelný jen proto, že nežije. Proti tomu paradoxní spojení vzkříšeného či „duchovního těla“ trvá na tom, že i ten zcela jiný „život“, který očekáváme, bude život jednotlivých a nezaměnitelných osob, nikoli nějaké splynutí s vesmírem, v němž by se každá individualita rozpustila.[18] A pak už zbývá jen staré hebrejské potvrzení „Amen“, ať se tak stane. Poznámky: [1] V tom je zásadní rozdíl a rozhodující přednost náboženství nějak formulovaného, společně sdíleného a institucionalizovaného. Jen ti, kdo se domnívají, že žádné korektury nepotřebují, mohou dávat přednost „soukromému“ náboženství vlastní výroby. To jim sice ušetří různé nesnáze a konflikty, zato jim ale také nic nového neřekne a nedá. [2] Vynucené „přijetí víry“ je nepřijatelné právě proto, že nemůže být skutečným vyznáním. Rodiče mají své děti k převzetí víry vychovávat a připravovat, své dospělé rozhodnutí ale dělá každý za sebe. [3] Kam snaha o větší pojmovou přesnost vede, ukazuje názorně i jistá těžkopádnost tohoto traktátu se spoustou poznámek a odboček, za niž se čtenáři omlouvám. [4] Z řeckého sym-ballein, dát dohromady, shrnout.

[5] Viz Žd 11,1, kde se víra charakterizuje jednak jako spolehnutí, jednak jako elenchos pragmatón, doslova „prokázání skutečností“. [6] Jinde Bible užívá také slovesa „založil“ nebo „ustanovil“. [7] Gn 2,1; hebrejské caba znamená zástup vojska, Septuaginta je ovšem do řečtiny překládá jako kosmos, okrasu a dobré uspořádání. [8] Viz např. Ř 10,9; 1K 12,3 a mnoho dalších míst, zejména v knize Skutků a v Pavlových listech. Opakuje se tak často, že je dnes můžeme vnímat jako jediný pojem, ačkoli je to spojení rozumově neslučitelného, první skutečné vyznání. [9] Apokryfní Protoevangelium Jakubovo (19–20) líčí, jak porodní bába chtěla v Betlémě vyzkoušet Mariino panenství a byla na místě potrestána. [10] Ačkoli Ježíš přijal plné lidství, přece s ním nepřevzal zátěž lidské neposlušnosti a hříchu. To je smysl učení, podle něhož už jeho tělesná matka byla jaksi vyňata z obecného údělu „padlého člověka“ a počata „bez dědičného hříchu“. Hříchem se zde míní neposlušnost Adamova a všechno, co způsobila, rozhodně ne sexualita jako taková, jak se dnes někteří domnívají. [11] České a slovanské slovo „bůh“ je skutečně předkřesťanského původu a souvisí se slovem „bohatý“, které ovšem původně neznamenalo „majetný“, nýbrž „štědrý“. Podobnou souvislost má také latinské deus s dives a divitiae. [12] „Dokud jsme zde, není smrt, a až přijde, nebudeme už my...“ (Epikúros), takže smrt se člověka vlastně netýká. [13] J. Sokol, Člověk a náboženství. Praha: Portál 2004, kap. 20 a 21. [14] Srov. 1K 15,17. [15] Tato podivná a doslova „protipřírodní“ představa, že život je jen životem odsouzence k smrti, se zříká i té elementární „naděje“, jakou projevuje každý živočich, když se stará o potomstvo. Je charakteristické, že už epikurejci, kteří ji poprvé vyslovili, o děti nestáli. [16] Vzkříšení Lazara (J 11,43n.) nebo dcery Jairovy (Mk 5,22 a násl.), kteří později zřejmě zemřeli, je tudíž jen obrazem, podobenstvím toho vzkříšení, o němž mluví vyznání víry. [17] Velkým podobenstvím o lidské svobodě a soudu je starozákonní příběh o Noemovi a potopě. Hospodin viděl lidské ničemnosti a „trápil se ve svém srdci“ (Gn 6,6), a přece jim nezabránil. Vyhlédl si Noema, aby lidi varoval a dal jim příležitost k obrácení. Teprve když nic nepomohlo, poslal potopu – a po ní jako kdyby se jí sám „ve svém srdci“ zalekl: „Už nikdy nezahubím všechno živé.“ (Gn 8,21) [18] Pro tento výklad „duchovního těla“ mluví i to, že pro osobu v našem slova smyslu řečtina neměla slovo a Bible ji často opisuje slovem prosópon, obličej.


21


Podnikání a duchovní život Cécile Renouard

Mnozí špičkoví pracovníci multinárodních podniků věnují skutečně mnoho peněz a času humanitním a charitativním organizacím. Často však zcela opomíjejí se kriticky podívat na vlastní konkrétní aktivity a jejich negativní společenské důsledky.

M

nozí pokládají podnikání za neslučitelné s životem podle křesťanských zásad, protože „je nemožné sloužit zároveň Bohu i mamonu“. Tím jsou ovšem hospodářství a finance vydány na pospas expertům, kteří sice i mohou být v neděli dobrými křesťany, ale přes týden jako by se ocitali ve zcela jiném světě, ve kterém křesťanská víra ovlivňuje jejich pracovní činnost jen zcela okrajově. Naproti tomu ve Spojených státech, zcela v protikladu k uvedenému evropskému postoji, se samo náboženství stává předmětem podnikání a lídři/podnikatelé tam hlásají příslušnost k náboženskému společenství jako prostředek a záruku úspěšnosti v životě či dokonce v konkrétním zaměstnání. Případný rozpor mezi evangelijními hodnotami a kritérii světské úspěšnosti se přitom přechází mlčením. Nesnáze vzájemného působení duchovního a každodenního podnikatelského života jsou příznačné pro napětí mezi etikou a náboženskými hodnotami na jedné a hospodářskými aktivitami na druhé straně. Existuje i tendence obhajoby striktního oddělení etické sféry od sféry hospodářské, které se přisuzuje zcela zvláštní vnitřní logika, nezbytná k překonávání překážek, které jí stojí v cestě. Proti tomuto názoru se jednoznačně staví poslední encyklika Benedikta XVI. Caritas in Veritate (2009, č. 36): „Hospodářská sféra není svou přirozeností neutrální a asociální. Patří do velké oblasti lidské činnosti, a právě proto, že jde o činnost lidskou, musí mít institučně uspořádanou etickou strukturu.“ Dochází také k pokusům instrumentalizovat etiku a podřizovat ji hospodářské výkonnosti. Důsledky obou přístupů jsou stejné a mají podobu neochoty vystavit kritickému zkoumání současné hospodářské struktury či dokonce obhajoby současného převládajícího finančního kapitalismu. Ve hře je nakonec aktivita společnosti, která tak ztrácí půdu pod nohama; lze vůbec etické, duchovně pojaté lidské počínání vykázat do výlučně soukromé sféry a tak neutralizovat jeho snahy o strukturální proměny?

 DIAGNÓZA ETICKÉ, HOSPODÁŘSKÉ A DUCHOVNÍ KRIZE Max Weber v roce 1905 napsal: „‚Profesionální úkon‘, který zůstává bez přímého propojení na nejvyšší kulturní hodnoty nebo jen nemůže být subjektivně vnímán jako prostá hospodářská nutnost, zůstává obecně nesrozumitelný, nepochopitelný. Ve Spojených stá-

22


tech, kde se honba za ziskem stává bezuzdnou, bezohlednou vůči eticko-náboženskému smyslu zisku, se jeho dosažení mnohdy posuzuje jen jako zajímavý výkon a stává se jakýmsi sportem. Nikoho jako by přitom nezajímalo, kdo bude jednou v takto vytvořeném prostoru přebývat. Může se stát, že poslední z lidí na konci naznačeného vývoje zažijí reálně nástup ‚bezduchých odborníků‘, bezcitných požitkářů a propadu do nicoty, prohlašované za ještě nikdy nedosažený vrchol lidskosti.“ Naneštěstí se ukazuje, že tato předpověď byla prozíravá: Což nejsme už dnes svědky autistického chování specialistů, například prestižními diplomy ověnčených finančních operátorů, kteří ani nehnou brvou, když pobírají přemrštěné bonusy z fondů svých bank živených jmenovitě spekulací při obchodování se základními potravinářskými surovinami, vykořisťováním méně informovaných spotřebitelů a v dluzích se topících amerických i jiných domácností? Tito lídři se dovedou zároveň dojímat strastmi světa, aniž by z nich ale vyvodili nějaké důsledky a přiznali nepřímou spoluodpovědnost za hlad a jiné katastrofy, plynoucí z jejich vlastní spekulace. Nevadí jim nespravedlivá výše jejich odměn ani s tím související životní styl. Obecněji lze tyto inkoherence nalézt i v našem životě, třebaže v méně šokující podobě. Jak se můžeme jako konzumenti ponořit do současného kapitalistického systému, bez ohledu na narůstající nerovnosti či psychické a sociální utrpení těch, kdo v tomto systému končí na dlažbě? V našem současném kapitalismu s jeho pojetím člověka a zacházením s ním mnohé funguje jako opium našeho svědomí. Jde přitom o souběh několika faktorů.

 OPIUM SVĚDOMÍ První z nich souvisí se všestrannou mobilitou naší společnosti: To, co bývalo považováno za morálně nepřípustné, není už dnes systematicky zavrhováno, a je velmi nesnadné určit například kritéria, podle nichž jsou rozdíly v odměnách ještě spravedlivé, nebo naopak už nespravedlivé. Tím jsou de facto zpochybněna mnohá existující konkrétní právní ustanovení a při jejich uplatňování pak dochází k podivným interpretacím. Astronomické příjmy jsou například považovány za legitimní; dokonce i špičkoví manažeři, jinak velmi dbalí vlastní společenské odpovědnosti, pobírají bez námitek mzdy ve výši několika milionů eur ročně. Na mé dotazy v této věci jsem


Je nesnadné být sám sebou a řídit se tichým hlasem vlastního svědomí, když celý život jednotlivce určuje organizace; zajišťuje vysoký příjem, prestižní postavení a blahobyt, výrazně ovlivňuje seberealizaci, pracovní i společenskou prestiž.

několikrát obdržela odpověď: „Je to přehnané, ale tak funguje tržní mechanismus!“ Jinak řečeno, „nechtějte změnu postoje po mně, tady by muselo nejdříve dojít ke změnám struktur; já využívám ty dosavadní stejně jako ostatní, ani více, ani méně“. Jiným významným příkladem jsou nesnáze spojené s mobilitou výrobních podniků, charakteristickou pro současný hospodářský systém. Jak určit, co tu je ještě správné a co už je příliš při současných přesunech výroby z jedné země do druhé? Tyto přesuny sice narážejí na kritiku (nutí zaměstnance stěhovat se z místa na místo za prací a přitom se pokaždé adaptovat na nové podmínky, vystavuje je tlaku ve jménu požadovaného výkonu), zároveň tento systém ale všichni využíváme a jako lidé mobilní a „dobře připojení“ se podílíme na nadvládě současného kapitalistického systému nad lidmi méně mobilními, hůře napojenými a zatíženými nepříznivými důsledky situace, ve které se nacházejí, což ztěžuje stanovení příslušných mravních mezí. Osobní kritika jednotlivce je obtížná také proto, že ve společnosti existuje jistý konsensus akceptující negativní dopad tohoto systému. I bez něj je ale obtížné stanovit zde pevné, morálně nepřekročitelné meze. Analýza struktur je nesnadná, protože vztah k práci se stal čistě osobní záležitostí každého z pracovníků, což má závažné negativní dopady na jejich zdraví, které pak musí ošetřovat podnikoví lékaři nebo psychologové. Druhým významným znepokojujícím faktorem našeho současného hospodářského systému je schizofrenní postoj jistého počtu špičkových kádrů, kteří sice rozpoznávají bezvýchodnost vzniklé situace i mravní problémy, které tato situace plodí, cítí se ale bezmocní nějak je na své úrovni v podniku ovlivnit a něco pro dobrou věc udělat. V této situaci volí namísto odporu vůči poznanému zlu pracovní útěk vpřed. Jiní rovnou popírají jakoukoliv osobní odpovědnost za systém z obavy, že by mohli být souzeni a odsouzeni spolu s ním. Mnohokrát jsem si musela vyslechnout následující námitku: „To je ale přece argumentace levičáků!“, jakmile jsem jen vyjádřila své obavy z důsledků delokalizace průmyslové výroby do chudých jižních oblastí. Nalepením levičácké etikety jsou snadno smetena pod stůl všechna vznikající napětí spolu s kritikou převládající nespravedlivé logiky. Mnozí se brání odkazy na mocný systém, který u jiných jen ve vší tichosti plodí špatné svědomí, blokované ovšem přesvědčením, že v této rozporuplné a bezvýchodné situaci nemá svědomí jednotlivce žádnou možnost dosáhnout nějaké změny k lepšímu.

Třetím faktorem, brzdícím snahy o potřebné změny, je konformismus a všudypřítomná vláda instrumentálního myšlení; tento postoj můžeme nazvat „syndromem hodného žáka“. Mnozí špičkoví vedoucí pracovníci jsou takovými vzornými, nadanými studenty snažícími se vždy vyhovět na ně kladeným požadavkům, čímž se ale nepozorovaně stávají spolupachateli banalizovaného zla, kterému se brání pohlédnout zpříma do očí. Na jejich omluvu lze uvést „třicet zlatých“ poválečných let, kdy se zdálo, že vědecký a technický pokrok nenaráží na žádné meze, a kdy obavy z možného vyčerpání přírodních zdrojů byly sotva slyšitelné (třebaže už tehdy např. Ivan Illich a André Gorz poukazovali na slepou uličku, do které se dostal rozvoj životního a výrobního stylu). Inženýři tehdy usilovali především o technickou kvalitu vlastní výrobní činnosti a byli velmi hrdí na pozoruhodné výsledky, kterých se jim podařilo dosáhnout. Šéfové naftařských podniků dnes často mluví o proslulém „trvale udržitelném rozvoji“ jako o malé revoluci pro inženýry, jejichž činnost se odvíjí na stále menším specializovaném úseku těžařské činnosti, takže jim unikají širší souvislosti. Přiznat se k neschopnosti nalézt řešení daného problému (například v konfliktních situacích mezi podnikem a okolními obcemi) je vždy nepříjemné, zvláště pro člověka vychovaného v nejvyšší úctě k dosaženému výkonu a v iluzi, že problémy týkající se životního prostředí lze vyřešit technickou cestou. K tomu přistupuje ještě organizace práce sama o sobě; je totiž rozkouskovaná do řady dílčích úkonů s patřičným místním a sektoriálním rozhodováním, což velmi ztěžuje vytváření osobního kritického názoru na celý výrobní proces. Je také nesnadné být sám sebou a řídit se tichým hlasem vlastního svědomí, když celý život jednotlivce určuje organizace; zajišťuje vysoký příjem, prestižní postavení a blahobyt, výrazně ovlivňuje seberealizaci, pracovní i společenskou prestiž. Obava ze ztráty těchto jistot spolu s návyky životního stylu většinu osob pacifikují a tlumí jejich snahy o potřebné změny. Čtvrtý faktor, ztěžující kritický pohled na současný společenský systém, je filantropická tradice, kterou obránci bezuzdného kapitalismu spojují s teoretickým ospravedlňováním tohoto ekonomického systému. Mnozí špičkoví pracovníci multinárodních podniků věnují skutečně mnoho peněz a času humanitním a charitativním organizacím. Vyzvedávají sociální a společenské aktivity svých podniků, často ale přitom nevynakládají prostředky potřebné ke kritickému sledování vlastních konkrétních aktivit a věnují málo pozornosti jejich negativním společenským důsledkům, například přesouvání


 23




odpovědnosti za ožehavější část aktivit na subdodavatele, kteří nejsou ve své činnosti nijak kontrolovaní. Rozhodujícími ukazateli přitom nadále zůstávají maximalizace zisku a společenské postavení vedoucích kádrů podniku. Sledovaným cílem je zabezpečení podnikových aktivit spolu s dobrým image. Řada kroků, jejichž hlavním cílem nepřestává být rostoucí zisk, je přesto užitečná. Výchozím bodem činnosti je ale nadále instrumentální logika. Ta jistě nevylučuje celkové zvýšení životní úrovně obyvatelstva, zároveň tím ale v očích vedoucích kádrů ospravedlňuje zhoršení situace „několika nešťastníků“, kteří nedovedou držet krok s vývojem. Tato menšina se může nicméně v další generaci stát většinou bojující s neblahými následky takto pojatých aktivit podniku. Popsaný způsob hospodářské činnosti je napadnutelný z několika pozic. Nevyhnutelnost vytváření odpadu je prosazována podle hesla „když se kácí les, létají třísky“. Náprava škod dodatečnými kompenzacemi už jen prohlubuje nerovnost mezi vítězi a poraženými, závislými na rozhodnutích vítězů. Celý tento systém je zaměřen na růst objemu materiálních statků i přesto, že požadavkem spravedlnosti je odpovídající vztah mezi svobodami a právy jednotlivce, mj. také na výběr politickohospodářských nástrojů ke zlepšování společenských vazeb a vůdčích osobností. Podstatným prvkem je snižování nerovností ve společnosti. Libertinské smýšlení musí být podrobeno kritice z pozice nejzranitelnějších, ale také pro jemu vlastní posilování umrtveného, nekritického svědomí těch nejbohatších, kteří z tohoto systému mají největší prospěch. Poslední hrozivá nesnáz spočívá v dnes už převládající podobě škol komerčního a inženýrského zaměření. Technické vzdělání je tu ceněno výše než formace etická, politická a vůbec transdisciplinární, která by upozorňovala na komplexní výzvy, vybízela k hledání smyslu a odpovědnosti soukromých aktérů hospodářství a probouzela zájem studentů o celou šíři podnikání s jeho dopady na všechny, kterých se tak či onak týká. V současnosti jsou studenti hospodářství a finančnictví připravováni libertinskou hospodářskou naukou. Za těchto okolností je pro ně krajně obtížné odolat pokušení nasměrovat veškeré úsilí na momentálně nejvýnosnější kariéru bez ohledu na to, zda je jejím obsahem činnost osobně a společensky opravdu žádoucí. Kde má v sobě pro matematiku nadaný student nalézt morální sílu odolat sirénám luxusního života, ke kterému se mu na konci studia otevírá brána? Společenská úspěšnost plynoucí ze srovnání s kolegy a přáteli se dnes přece poměřuje především výší příjmů!

 CESTA K DUCHOVNÍ A MRAVNÍ INTEGRITĚ Výsledná diagnóza současného stavu je ponurá, ale jsou zde i důvody k naději: Součástí studijních programů budoucích ekonomů se v poslední době stává také příprava na solidární podnikatelství a social business spolu se způsoby rozvíjení tohoto nového studijního odvětví. Někteří špičkoví manažeři, například Emmanuel Faber, náměstek generálního ředitele firmy Danone, mluví o nevyhnutelnosti „mentální revoluce“ vedoucích pracovníků této firmy. Roste počet studentů, kterým při volbě budoucího povolání záleží na jeho smysluplnosti, čímž už zpochybňují dogmatickou úctu k současně vládnoucí podobě kapitalismu. Jak ale žít lépe osobně i společensky? Zůstává bohužel pravdou, že mnoho vedoucích pracovníků žije nadále v závislosti na vlastní, individuální kariéře spojené se zápasem o moc a vázané na politické strany. Schází jim odvaha a také manévrovací prostor potřebný k prosazení nezbytných radikálních změn. Je zřejmé, že uspokojující řešení vzniklých problémů nebude možné nalézt bez politických rozhodnutí podporujících snahy o vytvoření nových společenských forem. Nové situaci neodpovídá dostatečně ani liberální demokratický systém převládající v zemích evropského

24


Západu. Nedovede například řešit ekologické problémy, kterým čelí nejen jednotlivé státy s liberálně demokratickým zřízením, ale dnes už celé mezinárodní společenství. Musí vzniknout nový participativní demokratický systém, který v nás probudí větší zájem o řešení těchto problémů a nasměruje nás k novému životnímu stylu. Nutná spolupráce všech si zde vynutí přísnější společenskou kontrolu a také důrazně připomene morální a duchovní zásady pro život jednotlivců i jejich společenství. Právě toto nasměrování schází v přípravě studentů i později v chování těch, kdo nesou odpovědnost za věci veřejné jak v oblasti hospodářské, tak politické. Nabízím několik příkladů ukazujících směr duchovní cesty, o kterou tady jde.

 SVĚTLO NA KONCI TUNELU? Pozoruhodný počet špičkových kádrů si začíná od vypuknutí finanční krize v roce 2008 uvědomovat selhání dosavadního systému financí s krátkodobým úvěrováním výrobních podniků. Roste počet těch, kdo se odvažují popsat situaci, ve které se ocitají v průběhu své činnosti, ať v bankách, výrobních podnicích či jiných ziskových organizacích. Někteří se hlásí o slovo ve veřejné debatě se studenty a zaměstnavatelskými svazy, zapojují se do studijních programů a do práce redakcí odborných názorových časopisů. Protestují tak proti „hříšným strukturám“ a hledají cestu k vyrovnanějšímu fungování podniků, ve kterých jsou zaměstnaní, a k jejich žádoucí spolupráci s místním společenstvím. Jsou to významné příklady humanismu a konkrétní duchovnosti tváří v tvář dnešním výzvám. Ve světle těchto postojů si můžeme s užitkem znovu přečíst příběh Ježíšova setkání se Zacheem v Lukášově evangeliu (Lk 19,1– 10). Také dnešní člověk se setkává s Někým, kdo mu dodává odvahu vzít na sebe riziko spojené s obnovou některých aspektů vlastní existence a nalézat v ní osobní štěstí. Musí tu ale být výchozí impuls: Zacheus byl zvědavý. Slyšel o Ježíšovi vyprávět a sám byl možná nespokojený se životem, který vedl. Z nějakého důvodu se vyšplhal na strom a tam se jeho pohled setkává s Ježíšovým. Je jím osloven, vyzván k setkání. V jeho průběhu nedochází k žádnému hodnocení či dokonce odsouzení jeho činnosti, je to jen pozvání jako odpověď na projevenou touhu, je to pohled, který zve ke společnému stolu člověka takového, jaký je. Tato důvěra nachází odezvu v Zacheově osobním rozhodnutí změnit vlastní chování; uznává nespravedlnost, které se dopouštěl, a zahajuje konkrétní proměnu svého jednání prohlášením, že čtyřnásobně vrátí postiženým to, oč je připravil. Jak vypadají doprovodná znamení takového rozhodnutí v dnešním podnikání? Nepochybně k takovému rozhodnutí dochází ve třech postupných etapách. Prvním krokem je osobní rozhodnutí dodržovat platná pravidla za současné pozornosti ke společenské odpovědnosti vlastního podniku jako celku. To už je samo o sobě významný počin, bohužel vůbec ne samozřejmý a běžný. Věřící tu například musí překonat intimistické pokušení bránící veřejnému vystoupení v této věci, například ve jménu hlavního cíle křesťanské víry, kterým je „posvěcení rodinného života“ (tento postoj se opírá o náboženské autority) před všemi pracovními závazky. Druhým krokem je výchova vlastního vědomí pracovní odpovědnosti za přístup k napětím souvisejícím s výkonem povolání. S ním je totiž spojena rutina inklinující k přehlížení vznikajících napětí. Potřebným výchozím impulsem mohou být osobní krize plynoucí z pracovního neúspěchu, nové výzvy nutící překonat do té doby platný rámec pracovní činnosti, teologální zkušenost, objevení základních, ale do té doby opomíjených hodnot lidské existence, setkání s nouzí a utrpením před vlastními dveřmi atd. Třetím krokem pak je osobní rozhodnutí angažovat se v nápravě takto rozpoznané nespravedlnosti.

ČLOVĚK A SPOLEČNOST Obvykle má podobu hledání etických pravidel pro konkrétní jednání na daném místě. Neobejde se to bez hnutí srdce i rozumu, bez odvahy a energie k nesnadným rozhodnutím založeným na odborných schopnostech a znalostech nasměrovaných ke vzniklé situaci. Doprovodným jevem bývá jistá osamocenost.

 OPĚRNÉ BODY DUCHOVNÍHO ŽIVOTA V PRACOVNÍM PROCESU Celá lidská existence má podobu směřování. Duchovního rozměru lze dosáhnout příslušnou péčí srovnatelnou s jinými oblastmi života (se zdravím, s orientací v současné společnosti atd.). Jak ale v zaměstnání pěstovat duchovní život? Potřebné orientaci se tu nabízejí čtyři opěrné body. Prvním je snaha vyhnout se fixaci na jednu jedinou výseč skutečnosti. Bonhoeffer tu mluví o „polyfonii života“ v protikladu k výlučnému nasměrování na jeden z možných směrů, který nedovoluje vnímat pestrost naší existence jako celku a nutí postupovat kupředu s očima upnutýma na jeden bod. Marcuse takového člověka nazývá jednorozměrným. Kdo odolá tomuto pokušení a otevře se pro přijetí toho, co se mu nabízí, kdo reaguje na okolnosti a na lidi okolo, vidí skutečnost najednou trochu jinak. Dokáže se přenést v duchu do situace jiného člověka. Desátá kapitola Lukášova evangelia upozorňuje na tento vnitřní postoj ve scéně, kdy Ježíš vysílá své učedníky hlásat příchod Božího království a tím jim svěřuje tuto zvěst i pro dobu, kdy on sám už s nimi nebude. Lukáš nám říká, že Ježíš po jejich návratu „zajásal v Duchu svatém a velebil svého Otce“. Radost je plodem zřeknutí se sebe samého, přijetí jiných a tím i Jiného, pulzujícího života. Následuje podobenství o milosrdném Samaritánovi, které připomíná, že nemáme při poměřování skutečnosti podléhat navyklým předsudkům nebo údajné termínové naléhavosti, za kterou se lze schovat před požadavkem soucitu a nutnosti zastavit se, vžít se do situace toho, kdo je vytlačen na okraj cesty, a věnovat mu potřebnou péči a čas. Konečně je tu setkání s Martou a Marií (Lk 10,38–42), které vyzývá k vnitřní usebranosti, nepřikládající přespřílišnou váhu tomu, co je třeba udělat, a ochotné vnímat také hlas varující před ultimativním požadavkem výkonu a jednat nadále obezřetně, otevřeně a svobodně. Druhým požadavkem je potřeba zkoumat povahu vztahů, které udržujeme. V knize Le nouvel esprit du capitalisme autoři Boltanski a Chiapelle rozlišují mezi lidmi, kteří dovedou vztahy nejen vytvářet, ale také udržovat (mailleurs), a lidmi, pro které jsou vztahy výlučně prostředkem k prosazení vlastních záměrů nebo dokonce pouhou příležitostí, jak zneužít jejich křehkosti k rozšíření vlastních trhů a upevnit svůj vliv soustředěním veškerých toků informací i zboží do vlastních rukou. Je to v přímém protikladu k budování vztahů tam, kde ještě neexistují, a ke snaze vytvářet přitom prostor k samostatnému bytí. První z nich jsou tedy jakýmsi „převozníkem a následníkem Krista“ vybízejícího k následování a přitom dosažení cíle na vlastní cestě. Navazují opravdové vztahy k druhým. Vytvářím vztahy, nebo je jen využívám? Odpověď s sebou nese právní a politické důsledky. Umožňuje situace v mém podniku rozvoj lidských schopností a sítí dalších společenských vztahů ku prospěchu celku? Jestliže svatost spočívá ve vytváření prostoru pro formulování názorů a pro tvůrčí práci, pak je jí přímo či nepřímo ovlivněna činnost všech zúčastněných, ať se nacházejí blízko či daleko. To měl na mysli Karl Rahner, když říkal, že když někdo jí banán, měl by se zajímat také o podmínky, za kterých se banány pěstují a prodávají… Třetí krok spočívá v kritické rektrospektivě dosavadních vlastních postojů, a to s ohledem na statečnost, vynalézavost a nezištnost, které už ve Starém zákoně byly spojeny s postavami proroka,

krále a kněze. Prorok pozvedá hlas uvnitř vlastního lidu, má ale odstup od jeho počínání a kárá jeho nespravedlnost a zpronevěru. Podobnou úlohu hraje v dnešní občanské společnosti aktivista nestátních a neziskových organizací tím, jak odmítá nespravedlnost a usiluje o jinou kvalitu společenských vazeb. Spolu s obdobně smýšlejícími lidmi nutí mocné tohoto světa, podnikatele i politiky, aby usilovali o příslušné změny v hospodářství a uspořádání společnosti. Podobné postoje lze, jistě v pozměněné podobě, zaujmout i uvnitř podniků, například při obhajobě práv spoluzaměstnanců či při rozboru zaběhaných praktik. Znamená to rovněž převzetí rizika, které může vést do blízkosti křížové cesty: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost…“ (Mt 5,10). Královský rozměr lze rozpoznat ve snahách razit uprostřed daných společenských vztahů cestu k lepšímu uspořádání věcí veřejných a usilovat o veřejné blaho. V rámci jednotlivých podniků je uplatňování tohoto přístupu pravděpodobně snazší. Otázka přitom zní: Jak prozíravě, trpělivě a bez rozmělňování vlastního ideálu a osobního přesvědčení získat pro svůj pohled na nespravedlivá opatření spolupracovníky a vyvolat o nich v příslušné části podniku debatu s cílem dosáhnout rozhodnutí, která by vedla k jejich nápravě? Ta budou nejčastěji skromná, ale přesto významná a někdy i riskantní, jak už to při zavádění novot bývá. A konečně, kněžskou službou jsou ve Starém zákoně pověřeni muži, kteří sami nevlastní žádné pozemky, ale závisí ve svých běžných potřebách na jiných lidech. Žijí tak oproštění od mnoha obvyklých povinností v jiném vztahu ke světu. Je to prostor, ve kterém může zaznít svobodná výměna názorů i inspirované slovo (třeba nespojené výslovně s křesťanstvím) bez vazby na majetek nebo společenské postavení. Poslední krok se týká společenského rozměru naší víry a naší duchovní zkušenosti. Lze jej odpozorovat na Ježíšově setkání s ochrnutým (Lk 5): „Když (Ježíš) viděl jejich víru, řekl tomu člověku: ,Tvé hříchy jsou ti odpuštěny…‘“. Naše osobní i kolektivní víra může hory přenášet! Je ale naše důvěra a odvaha dostatečně velká? Usilujeme o společný postup v takto zaměřených hnutích? Mladí podnikatelé a manažeři v nich mohou navazovat zajímavé a užitečné styky za předpokladu, že rozprava o pracovních zkušenostech je otevřená a nevyhýbá se temným místům. Pokud se pohybuje jen na všeobecné úrovni bez zmínky o konkrétních detailech, vyústí obvykle do vzájemného zdvořilého povzbuzování, které se širokým obloukem vyhýbá palčivým strukturálním problémům ve vlastní činnosti i za jejími hranicemi. Mnozí špičkoví aktéři v ekonomice jsou ovšem příliš vzdálení církvi, než aby spolupracovali s výše uvedenými křesťanskými organizacemi. I za těchto okolností je ale možné užitečně se zabývat ve vztazích k pracovním kolegům společnými tématy, na která mají jedni i druzí svůj kritický názor a jako společný sdílejí snad jen pocit nedostatečnosti a nepochopení. Podobně je tomu i v rodinách – i tam se nabízí prostor k probouzení kritického ducha a postojů například vůči nejprestižnějším a nejlépe placeným postům. Lze tak účinně doprovázet děti v jejich hledání vlastní životní cesty a povzbuzovat je v jejich snaze, aby dávaly přednost úspěšnému utváření vlastního života před úspěchy v budování kariéry. Morální a duchovní výzvy jsou propojeny s důvěrou, někdy i za cenu velké osamocenosti, která ale umožňuje prožitek neslýchané blízkosti laskavého Boha. Před tím, kdo se přestane chovat jako kořistník, dovede se zbavit strachu a svých idolů, se otevírají zcela nové možnosti. Takový člověk má najednou odvahu dát své schopnosti do služeb spravedlnosti a bratrství mezi lidmi, vyplout na hlubinu v bezpečné jistotě, že nic a nikdo jej nemůže odloučit od zdroje opravdového života. Autorka vyučuje sociální etiku a morální a politickou filozofii a je vedoucí výzkumu na ESSEC Iréné ve Francii. Z časopisu Études (červen 2011) přeložil Petr Kolář SJ.


K

25


Poslední kolo církevních restitucí Josef Beránek

Vláda se bude podle ministra kultury Jiřího Bessera (TOP 09) snažit, aby k restituci došlo nejpozději do konce roku 2012. Konkrétní podoba zákona vzniká v těchto dnech. Jak církev naloží se získaným majetkem a kdo na tom vydělá?

Z

a celou novodobou historii nebyly vlády schopny dořešit restituce církevního majetku. Přiznejme si ovšem, že celých těch dvacet let ani v křesťanských církvích nebyl jednotný názor, nakolik o navrácení nemovitého majetku usilovat. V prvních letech po sametové revoluci k opatrnosti nabádaly spíš ideové důvody – správa majetku bude církev zatěžovat a odvádět od hlavního poslání, tedy hlásání evangelia. Dnes zaznívají i hlasy, že majetek je v takovém stavu, že bude pro církve spíš zátěží. Předseda České biskupské konference Mons. Dominik Duka brzy po svém jmenování restituce vnímá také jako kompromisní uzavření historie. „Nechceme připravit státní rozpočet o další peníze, o to zde nejde, jde tady o takovéto dořešení těchto věcí, kde se oboustranně přistoupí ke kompromisu,“ řekl. Letos na jaře, když se začaly rýsovat obrysy dohody o rozsahu restitucí, pak na setkání s řeholními představenými, kteří budou hlavními příjemci restituovaného majetku, apeloval, aby si rozmysleli, co budou nárokovat, a hlavně, aby si připravili strategický plán. Mnozí účastníci nad pojmy ze světa velkého byznysu kroutili hlavami, ale o velký byznys koneckonců jde.

 NEZBYTNÁ DOHODA Vedle navrácení 56 procent majetku v podobě polí, lesů a rybníků v hodnotě 75 miliard korun vládní komise navrhla finanční kompenzace ve výši 59 miliard korun. Finanční náhrada se bude vyplácet po dobu 30 let. Podle předpokladů formulovaných poslankyní Kateřinou Klasnovou (VV) k odluce od státu dojde za 17 let. První tři roky bude stát na platy duchovních a církevní administrativy dál vydávat 1,4 miliardy ročně. Od čtvrtého roku se bude tento příspěvek každoročně snižovat o pět procent. Jde tedy o mnohem „kompromisnější“ návrh, než předložila Topolánkova vláda, jak co do celkové výše, tak co do úroků z nesplacené částky (uvažuje se pouze o inflaci). Kdyby se stát chtěl skutečně spravedlivě vyrovnat, je tu ve hře zhruba 180 miliard korun, připomněl v rozhovoru kardinál Miloslav Vlk. „To je rozdíl mezi tím, co za oněch zhruba 60 let stát z církevního majetku získal, a tím, co do církví „investoval“, jak to zhodnotila ona parlamentní komise za Topolánkovy éry. Neutrální zpráva ČTK v závěru ještě konstatuje, že „stát každoročně platí církvím

26


1,5 miliardy korun ročně. Zablokovaný majetek přitom přináší 4,5 miliardy korun.“ Restituce v dlouhodobém racionálním ohledu ocení spíš celá společnost – symbolické narovnání vztahů hodné právního státu, odblokování majetku k dalšímu hospodaření a využití. „Politici před tím dvacet let zavírali oči, to je ale potřeba změnit. Obracejí se na mě tisícovky starostů, v jejichž obcích nejsou vyřešeny záležitosti s církevním majetkem. Brzdí je to v rozvoji obcí i v tvorbě územních plánů. Jako stranický šéf ministra kultury tuto problematiku otevírám s ministrem každý měsíc a věřím, že v tomto volebním období se nám restituce církevního majetku podaří dořešit,“ shrnul letos na Velehradě pro ParlamentníListy.cz poslanec Petr Gazdík (Starostové). Poslankyně Klasnová připomíná i odluku církví, avšak je o poznání opatrnější než Gazdík: „V koaliční smlouvě je uvedeno, že vyřešíme tento poslední restituční dluh, ekonomickou soběstačnost církví a jejich odluku od státu. Legislativní proces je ale dlouhý, nemůžeme říkat, že už to je definitivně za námi. 59 miliard je vysoká částka. Bude hlavně úkolem ministra financí, aby při tvorbě rozpočtu předložil racionální návrh, kde každoročně od roku 2013 ty dvě a půl miliardy brát.“ Bez ohledu na to, jak celá záležitost dopadne, by se církevní organizace měly na tuto riskantní výzvu, spíš než výhru, připravit, a to opravdu tvorbou a posléze realizací strategického plánu. (V tuto chvíli pro přehlednost neřešme odluku a postupný přechod na samofinancování církví, ale držme se aktuálního uvolnění zablokovaného majetku, o který by se církev měla starat jako správný hospodář.)

 RISKANTNÍ VÝZVA Celá minulá léta se mnozí kněží anonymně vyjadřovali v tom smyslu, že stávající stav financování církve jim vyhovuje a považují jej za jednodušší než odluku od státu doprovázenou restitucemi. Není se čemu divit. Vzhledem k průměrnému věku kněží a řeholních představených je patrné, že většina z nich vyrůstala za socialismu. Byli formováni v době, kdy neměli možnost učit se hospodařit a spravovat majetky. Navíc většina z nich, ovlivněna koncilním vanutím, přijala násilné oproštění od starosti o majetek spíš pozitivně. Byla to doba, kdy se v církvi hodně diskutovalo o nebezpečí provázanosti státní a církevní moci, a dokonce o tom, nakolik má

ČLOVĚK A SPOLEČNOST církev mít moc a nakolik má usilovat šenost mají i některé řády, protože práspíš o autoritu. (Což, jak připomněl vě pohled z vnějšku často umožňuje už Max Weber, nebylo po staletí autoupřesnit „doslovně“, čeho chce skupina maticky slučováno do jedněch rukou.) opravdu dosáhnout, na co má potřebV Bílé knize církve předseda ČBK né kapacity a co je ochotna opustit. Dominik Duka uvádí příklady dobréA jaké konkrétní kroky tedy bude třeho hospodaření církve na Katolickém ba postupně učinit. Zároveň je vhodné týdeníku, Karmelitánském nakladateldo přípravy vtáhnout pokud možno ství či pražském arcibiskupství, které všechny, jichž se bude týkat. A to už úspěšně pronajímá historické objekty může být docela velká skupina i pro v centru Prahy. Všechny tyto podniprofesionálního moderátora. katelské aktivity (první dva subjekty Nejzrádnější na podobných plájsou společnosti s ručením omezenech totiž je, že pár týdnů po jejich ným) ovšem využívají zjevně specifické sepsání se nic nestane“. Vedení nemá a jedinečné pozice. dost sil rozhodnout o změnách či je Navrácená pole, lesy, rybníky prosazovat a jednotliví členové týmu a budovy třeba v Sudetech budou přímo mají sklon omlouvat si váhavost křičet po nějakém smysluplném využití. tím, že to tak během tvorby plánu Dosavadní zkušenosti ale jasně ukazunemysleli... Tyto neduhy ostatně zná jí, že pro historické objekty se jen těžko i komerční sektor a je často výmluvou hledá funkční použití, tím hůř využiv menších firmách, proč se podobtí, které by pokrylo provozní náklady né plány nerealizují. Právě to je ale a opravy takových budov. Pole jsou také důvodem, proč tyto firmy nikdy v tuto chvíli spíš investicí do vzdálené nepřesáhnou obzor či potenciál svého budoucnosti. Ve srovnání se západní ředitele. Evropou se sice zdá, že by ceny pozemFarnosti a kláštery teď budou stát ků a pronájmy mohly v budoucnu až před otázkami typu: Jaké aktivity čtyřnásobně růst, zatím je ovšem příchceme a jsme schopni realizovat? jem z nájmů mizivý (a tomu odpovídají Jaké zázemí pro ně potřebujeme nyní? prodejní ceny). Lesy pak jsou také podA jaké za pět let? Jak naložíme s dalnikáním pro budoucnost, zvláště pokud Ježíš a Pilát. Církev jako svátost, jako znamení šími prostorami či majetkem, který byly v nedávné minulosti vytěženy. A to Božího příklonu k lidem má svěřenu autoritu. pro naše hlavní činnosti nevyužijeme? vůbec nemluvíme o možné ekologické Zatímco moc vyplývá z blízkosti světské moci, Jsme jej schopni udržovat v takovém zátěži, kterou bude muset nový vlastník z majetku či z podpory veřejnosti a vztah k ní stavu, abychom jej mohli pronajímat? řešit na své náklady. (Jadrný konkrétní musí církev znovu a znovu prověřovat prvotním A co nás taková péče bude stát? Nebo příklad je také uveden v rastru u článku posláním. je lepší nepotřebné nemovitosti proVáclava Vacka O takové svobodě se nám dat? A jsou vůbec nyní prodatelné za nezdálo v tomto čísle revue Universum.) rozumnou cenu? Nebo je lepší počkat? Už dnes ostatně církev v západních a jižních Čechách a dokon- Na koho se můžeme obrátit o pomoc a radu? První rady asi poskytce i na Olomoucku sahá k prodejům nevyužitého či chátrajícího nou lidé z ekonomických a stavebních oddělení na biskupstvích, ale církevního majetku. „Prodej nemovitostí neprobíhá organizovaně to je pořád jen začátek. přes arcibiskupství a jedná se spíš o jednotlivé případy, kterých není Strategický plán by měl být postaven tak, aby minimalizoval rizimnoho. Jde vždy o objekty nesakrální, tedy fary, případně budovy ka, že nebude dodržován a bude se postupovat podle momentálního hospodářského charakteru, a to jen takové, které farnost nedokáže rozpoložení, dále by měl řešit riziko přetížení řeholníků a kněží. Tedy využít a které jsou většinou ve stavu vyžadujícím větší investici, na navrhnout takovou formu správy, která by se nevymkla kontrole na niž místní společenství nemá prostředky,“ uvedl například nedávno straně jedné a na straně druhé by nebyla jen komunikačním kanálem mluvčí Arcibiskupství olomouckého Jiří Gračka. a starosti by vlastně jen hromadně přesouvala na duchovní osoby. Bílá kniha v této souvislosti zmiňuje jak prodeje nejvýhodnější Nedělejme si iluze, že tady postačí ekonomická rada nebo podobný nabídce, tak i předání k dispozici sociálním a charitativním institu- poradní orgán. cím. Má-li ovšem být takový postup – a je jedno, zda jde o prodej, přeNa církevní restituenty čekají dva zásadní nároky – zvládnout nechání či naopak zainvestování pro budoucnost – obhajitelný, měl podnikatelské riziko a minimalizovat riziko pohoršení. To první zná by vycházet z celkové koncepce, ze zmíněného strategického plánu. každý ředitel, který musí rozhodovat, i když nemá úplné informace. Musí unést období nejistoty, kdy si své rozhodnutí nemůže potvrdit výsledky. A s čím většími objemy firma nakládá, tím bývá zpětná vazba delší. A pokud dotyčný nevydrží vzniklé napětí a rozhodnu JAKÁ JE DOBRÁ STRATEGIE? tí změní předčasně, velmi pravděpodobně se pozitivních výsledků Strategický plán by měl instituci poskytnout vizi na pět až deset let nikdy nedočká. Manažeři se v této praxi sebereflexe a schopnosti dopředu. Zformulovat cíle, kterých chce postupně dosáhnout, či pri- rozhodovat trénují celé roky. Církevní představitelé na různých úrovority, které chce sledovat. A pak také rozvrhnout kroky, jimiž chce ních mohou být najednou nuceni osvědčit tyto schopnosti, aniž by k vytyčeným cílům dojít. se mohli trénovat a zmýlit bez vážnějších důsledků. Důsledkem pak K přípravě a formulaci takových plánů si komerční podniky bývá neustálé měnění rozhodnutí či přenechávání ne zcela jasně berou alespoň napoprvé externí poradce a podobnou dobrou zku- vymezených pravomocí.


 27




Musí-li totiž statutární zástupce, tedy osoba životní praxí a zájmy zaměřená na duchovní věci, rozhodovat o velmi složitých právních, realitních či stavebně-investičních záležitostech, může rozhodovat formálně (pak uvádí v pokušení správce k samostatnému, pro sebe prospěšnému podnikání), nebo rozhoduje bez ohledu na správce (a ten pak buď jednoho dne skončí totálně demotivován, nebo bude spíš než správce jen jakýsi oprašovač a dispečer). Varianta, že církevní představitelé rozhodnou moudře a se znalostí věci, je vzácná. Jednoduše proto, že se v oblasti nepohybují tak dlouho a soustavně jako jiní hráči. Výsledkem mnohem častěji bývá odkládání rozhodnutí, snaha vyhovět všem či slepá a proměnlivá důvěra v někoho z blízkých. Že takový postup snadno vyvolá pohoršení, je nasnadě. A bývalo to právě zacházení s majetkem a mocí, co v minulosti mnohé z obyčejných věřících odradilo od církve, jak výmluvně dokládá ve své studii Yves J. Congar. Nemluvě o tom, že pro ředitele – kněze či řeholníka občas nastanou situace, kdy by jako ředitel měl jednat jinak než kněz, a jsou dost dobře neřešitelné.

 CO ŘÍKÁ KOMPENDIUM SOCIÁLNÍHO UČENÍ Jediným možným řešením této situace je efektivní spolupráce s laiky, to ovšem bude znamenat znovu promyslet pozici laiků v rozhodovacích grémiích. Zatím leží odpovědnost, a tedy i moc rozhodovat na bedrech církevních představitelů. Role laiků je logicky podřízená, poradní. Těžko je možné po nich chtít spoluodpovědnost a nasazení, jako by se jednalo o jejich vlastní záležitost, když tomu tak není a ve stávajících zažitých strukturách ani jinak být nemůže. Avšak zaběhané formy nemusejí být jediné možné, ani perspektivní. „Univerzální určení statků s sebou nese omezení ohledně jejich užívání ze strany legitimních vlastníků,“ uvádí trochu provokativně Kompendium sociálního učení církve. „Jednotlivá osoba nemůže jednat tak, že by nedbala na důsledky užívání svých vlastních prostředků,

OČIMA NÁRODOHOSPODÁŘE Výše deficitu veřejných financí dnes patří všude ve světě k ostře sledovaným ekonomickým parametrům a každý její nárůst je pro ČR nežádoucí. Lidsky lze pochopit i obavy VV z toho, aby prostředky potřebné k naplnění dohody nebyly odkrojeny z finančního přídělu rezortům, spravovaným jejich ministry. Vše je však dobré hodnotit v kontextu, v tomto případě tedy nahlížet optikou českých veřejných rozpočtů jako celku. Deficit českého státního rozpočtu v roce 2012 má dosahovat 105 mld. Kč, výdaje státního rozpočtu 1090 mld. Kč. Eventuální navýšení výdajů veřejných financí o 3 mld. Kč by znamenalo jejich nárůst o nepatrné 0,3 % a schodku veřejných rozpočtů v poměru k hrubému domácímu produktu o 0,1 % . Takto nepatrný posun by obraz Česka v očích ratingových agentur rozhodně nepoškodil. K tomu přistupuje fakt, že odblokování církevního majetku k užívání by ekonomice dodalo pozitivní impulz, který by se příznivě zúročil na příjmové straně veřejných rozpočtů. A co se týče obavy VV z bolestného škrtání výdajových položek: věří snad někdo, že mezi více než tisíci miliardami plánovaných veřejných výdajů nelze najít tři, jejichž úspora a přesunutí na jiný účel by bylo daňovému poplatníkovi ku prospěchu?

Ing. Martin Kupka, ekonom

28


ale musí při svém jednání sledovat nejen svůj osobní prospěch, ale také společné dobro. Z toho vyplývá povinnost vlastníků, aby své statky nedrželi v nečinnosti a zaměřovali je k produkci, třeba tím způsobem, že je svěří tomu, kdo chce a je schopen produktivně je využívat.“ V tomto kontextu pak Kompendium doporučuje pozornosti různé formy vlastnictví a organizace fungování společností. „Podnětný a velmi významný příklad v tomto ohledu představují aktivity podniků družstevního typu, malé a střední podniky... Sociální nauka církve zdůraznila přínos, který tyto aktivity přinášejí k růstu hodnoty práce, smyslu pro osobní a společenskou odpovědnost, demokratickému životu, lidským hodnotám prospěšným trhu i společnosti.“ Sociální nauka včetně univerzálního určení statků je jistě v církevním prostředí známa. Především v tomto prostředí by se měla aplikovat a testovat. Ovšem změnit organizační a rozhodovací schémata nebude snadné. Vlastnictví je odedávna spojováno s mocí a ta je zase směšována s autoritou. V zájmu hájení oprávněné autority svěřené Kristem (ve věcech víry a mravů) pak mnohdy církevní představitelé prosazují vedoucí postavení kněží, řeholníků a řeholnic ve všech církevních aktivitách a podnicích. Je otázkou, nakolik to je rozumný postoj v různých katolických sdruženích, v hospodářské oblasti je to postoj překonaný a nehodný následování. Přitom nejde o to vytlačit kněze a řeholníky z pozic ekonomů a vlastníků, ale vyjasnit si úskalí vlastnění dřív, než se rozhodne o té nejvhodnější osobě, která by danou pozici měla zastávat.

 LZE VYUŽÍT ZKUŠENOSTÍ „SVĚTA“? Nemá-li církevní organizace odpovídající osobu, je potřeba se po ní poohlédnout a zároveň pro ni připravit prostředí, které by ji motivovalo. V komerčním prostředí se v takových situacích klíčovým lidem většinou nabízí možnost získat podíl na firmě. Církevní řád těžko může někomu nabídnout podíl na řádovém majetku. I tak ovšem lze nalézt cesty, které usnadní plné nasazení, nesení rizika a odpovědnost za výsledky. V tomto smyslu lze uvažovat o založení společné společnosti s ručením omezeným nebo ještě tvárnější zájmové sdružení právnických osob. Zde si vstupní parametry včetně vloženého „věna“, způsob rozhodování, organizaci práce i odpovědnost a způsob řešení případného ukončení spolupráce stanovují partneři, kteří se v něm spojují právě pro řešení konkrétní aktivity. Ty je však třeba popsat v opakovaně zmiňovaném strategickém plánu. Vhodná osoba se tak může stát ředitelem, aniž by musela být nutně např. členem řádu, protože mise podniku bude jasně formulována a zároveň zbude dostatek prostoru pro tvůrčí iniciativu vedení (pochopitelně na jeho odpovědnost). Standardní nástroje komerčního prostředí, jako je strategický plán, schéma vymezení rolí a odpovědností či zažité organizačně právní struktury mohou být cennou osnovou i pro církevní podniky. A lze si jen přát, aby tyto vyzkoušené „osnovy“ naplnili vedoucí církevních podniků prostředím rozvíjejícím osobnosti všech účastníků v duchu Kompendia a tak vytvářeli pozitivní obraz o církvi jako takové. Nebojme se přitom použít zkušeností „světa“, v základní myšlence podnikání se totiž shodujeme. Velcí podnikatelé i duchovní velikáni říkávali: „Když je dobrý nápad, peníze se vždycky najdou.“ Literatura: Congar, Yves J.: Za církev sloužící a chudou. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1995. Duka, Dominik, Badal, Milan: Bílá kniha církve. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2009. Kompendium sociální nauky církve. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2008.


O takové svobodě se nám nezdálo Václav Vacek

Patnáct let jsem sloužil v duchovní správě pod policejním dohledem, jednadvacátý rok sloužím ve svobodě, o jaké se nám ani ve snu nezdálo. Posouzení, jak jsme obstáli tenkrát a nakolik obstojíme dnes, ponechme Milosrdnému. Ale sami potřebujeme hledat, kde stojíme a co máme dělat.

P

řežili jsme náboženskou nesvobodu, násilí, zastrašování a velkou nouzi vnějších možností. Mnoho let bez Bible, jen s provizorním vzděláním v ruinách církevních struktur (bez biskupů, bez nejlepších učitelů, kteří by měli vyučovat, bez lepšího vedení kněží – v městech často působili kněží kolaborující s režimem), odrazováni představenými od pastorační horlivosti a často udáváni donašeči. Mexické fakulty nám dávaly veliké pravomoci a přesto nedošlo k nějaké závažné výstřednosti. Jistě, o různá selhání nebyla nouze, ale nebylo jich víc než mezi těmi, kteří žili nebo dnes žijí v normálních podmínkách.

 NÁSLEDKY CHYB SE ČASTO DLOUHO NAPRAVUJÍ Čtyřicet let trvalo Izraelitům, než mohli vstoupit do země otců. Dlouhou dobu budovali judští navrátilci z babylonského otroctví zpustošenou zem. Vnější svoboda nestačí. Na rychlou změnu v ´89, jsme nebyli dostatečně připravení. Ti, kteří dříve vytvářeli program Desetiletí duchovní obnovy, po jmenování nových biskupů pochopitelně ustoupili do pozadí. Nejen biskupové se teprve rozhlíželi. Osvědčené dobré zkušenosti z dosavadní pastorace, včetně zkušeností tajné církve, jsme ale nevyužili. Společnosti – tenkrát ještě nebohaté – žijící v euforii jsme neuměli mnoho nabídnout. Začali jsme obnovovat vlastní trosky (kostely neměly ani pořádné zámky, nebyly seznamy pozemků a dalšího majetku, třetina far měla suchý záchod…). Z bezradnosti jsme obnovili poutě a později začali organizovat velké náboženské slavnosti. (Jenže život farnosti vypadá jinak. Dort má svůj význam, ale nemůže nahradit každodenní potravu.) Laici obnovili Charitu, postupně začali vyučovat náboženství, nastoupili na některá místa v církevních úřadech, ale dál jsme je nepustili.[1] Jako postupně ožívala naše města, tak „prokoukly“ i mnohé církevní budovy. Ale už jsme nežili starostmi druhých jako dříve. Postupně jsme ztráceli sympatie veřejnosti.

 UDĚLALO SE MNOHO PRÁCE, MNOHO PRÁCE ZŮSTÁVÁ Dnes náš bohatý svět nabízí svá lákadla. Pokud někdo neobjeví „víru“ jako osobní a přátelský vztah, odchází. Nemálo našich rodin se už na bohoslužbách neobjevuje. I přednášky a koncerty jsou méně navštěvovány. Je otázkou, zda udržíme hodnoty naší civilizace. Ale kdyby ještě přišel čas a lidé se začali ptát po smyslu života, potřebujeme být připraveni. V minulém režimu jsme mnoho věcí nesměli – ani studovat. Ale nebyli jsme Bohu vzdálenější než dnes. Jinou otázkou je, zda jsme pozorně naslouchali „Co Duch praví církvi“. Brzy po převratu Tomáš Halík varoval před budováním církevních škol a nemocnic. Křesťanskou ideu všeobecného vzdělání, zdravotní a sociální péči už přece naše společnost přijala za svou. Neodvážili jsme se jít tam, kam se jiným nechce. Matce Tereze jsme snad udělili nějaký řád, ale mohli jsme se s ní poradit, čemu se věnovat u nás. Možná by nám poradila jít mezi nejpotřebnější: mezi Romy, narkomany, přistěhovalce. Dnes se čím dál silněji ozývají hlasy, že tito lidé jsou pro nás ohrožením. Jedné protestantské církvi se už v devadesátých letech u nás podařila dobrá misijní akce, řada jejích amerických členů u nás začala vyučovat angličtinu. U toho mluvili i o Bohu, zvali lidi ke čtení a promýšlení Bible. Dodneška vydávají knihy pomáhající porozumění Písmu a zdravému životnímu stylu. Nemusíme jet do cizí země a učit se cizí jazyk jako misionáři (jako naši předkové). Okolo nás lidem schází pozornost. Mimo Romy, které jsme neuměli oslovit, s námi už léta žijí pracovití Vietnamci, Ukrajinci, teď přicházejí Mongolové, někde muslimové. Máme k nim být pohostinní už jako občané, jako křesťané tím více. Přistěhovalci neumějí mnoho česky, mají potíže s vyřizováním dokladů na našich úřadech, nemohou svým dětem opravovat školní domácí úkoly, přinejmenším v češtině. Jejich děti jsou často výbornými žáky. Po vyučování pomáhají do noci rodičům v obchodě.


 29




Řada těchto dětí už nebude prodávat levné oblečení a mizerné boty, budou možná patřit mezi naši elitu. Mohli bychom si je získat a objevit jim velikost evropské a křesťanské kultury. Vyvarujme se chyb zemí, ve kterých místní lidé dostatečně nepřijali přistěhovalce mezi sebe. Mnoho jejich potomků se necítí v Evropě dobře a ze strachu se utíkají k radikálním muslimům. Ale přece dobré soužití v zemi není možné bez dobrých vztahů většiny k menšinám. Mír ve světě není možný bez míru mezi náboženstvími. Vzájemné přátelství a vzájemné poznávání je životně důležité. Nevzdělaní lidé, zhlouplí komunistickou propagandou, dodneška zazlívají českým králům, že k nám zvali německé kolonisty. Jenže my máme přece dobrou historickou zkušenost v soužití s menšinami. Uvedu jeden z mnoha příkladů. Klášter německých premonstrátů v Teplé byl po 700 let požehnáním pro celou krajinu. Až pak se během pár let soužití Čechů a Němců zkazilo. Válka, odsun. Zbyly ruiny (vojenský velitel hned v roce 1949 po obsazení kláštera vyhodil do povětří pivovar a pilu, aby získal prostor pro nástupiště vojáků) a dodneška živořící kraj. Strach z nepřítele je ničivý. Ze strachu z ohrožení v dnešní společnosti se i v církvi řada mladých lidí vrací ke konzervativním náboženským projevům a straší druhé především nebezpečím islámu. Carlo Caretto, mnich a mučedník, žil mezi muslimy s velikou úctou k nim. Albert Schweitzer se nebál žít mezi černochy. Matka Tereza nežila v křesťanské zemi. Strach svazuje. Po pádu komunistického režimu jsem si říkal, škoda, že jsem se neodvážil více. Potřebujeme se víc držet odvážných. Měli jsme řadu těch, kteří v mnohaletých, někdy krutých poměrech objevili to podstatné a použitelné z dosavadní praxe křesťanů. Bylo by škoda na ně a jejich dílo zapomenout. Vzpomínáte, jak Jan Pavel II. při své první návštěvě u nás řekl: „Nezapomeňte na svou zkušenost.“ Ještě je čas se vrátit ke zkušenosti těch, kteří byli v těžkých dobách nejen stateční (to může být i terorista), ale byli tak prozíraví, že jim dal v jejich názorech na současný křesťanský život poslední koncil za pravdu. Dostali se mezi lidi a promýšleli jak dnes mluvit o Bohu. Za jejich názory stojí poctivé svědectví jejich života. Je nám potřeba společného hledání, jak lidem objevit Boží náruč. Na výzvu biskupů se Boží lid v přípravě na církevní sněm vyjádřil. Ale hierarchie se názorů laiků lekla. Po zkušenosti tolika desetiletí v útlaku můžeme své zkušenosti s rozvahou před kýmkoliv obhájit.

HISTORICKÝ MAJETEK SVAZUJE Spočítal jsem, že naše farnost má majetek asi za půl miliardy. Osm kostelů a jejich cenný mobiliář a další objekty. Ne všechny potřebujeme. Letohrad má na 6500 obyvatel pět kostelů. 1500 Kč ročně získáme za nájem pole. Ze sbírek nestačíme majetek udržovat. Shánět a vypracovávat granty je příliš pracné. Mám tolik pastorační práce, že nevím, kam skočit dřív. Děsím se, jestli nám vrátí majetek. Neumíme s ním hospodařit. Líbilo by se mi, kdybychom restituce (které jsou spravedlivé) věnovali státu a vyjednali, aby stát převzal péči za kostely – jsou bohatstvím této země, nejen křesťanů. My bychom se starali o vnitřek. Za minulého režimu nás církevní tajemníci a církevní představení brzdili, abychom nebyli horliví v péči o lidi, dnes nám svazuje ruce a nohy (jistě cenný) majetek.

30


Nad nikoho se nepovyšujeme a nikomu svou zkušenost nevnucujeme, ani Východu, ani Západu, ani Římu. Ale ani vysoká teologie nebo úřad, ani nic jiného ji nemůže zpochybnit.

 CO POTŘEBUJEME NEJVÍCE? Preevangelizace máme dost. Lidé přicházejí na naše křty (pokud křtíme při farní mši), svatby i pohřby, ale nerozumějí naši podivné „řeči“. Přicházejí spíše fotografovat folklór našich církevních slavností (také bych rád jednou viděl „Jízdu králů“ na Slovácku). Mnoho kostelových lidí neumí mluvit s druhými lidmi o Bohu, často ani se svými dětmi. Židé zakusili mnohem víc historického pronásledování než my. Svým dětem se odvažují vyprávět vymyšlený příběh. Abramův otec Terach vyráběl modly – panáky – a prodával je. Jednoho dne pravil k synovi: „Abrame, zítra jedu do sousedního města, možná udělám velký kšeft. Ty budeš v krámě.“ Druhý den Abram seděl v krámku, koukal na panáky … a pak vzal sekyru a všechny roztřískal, kromě největšího – tomu vrazil sekyru do ruky. Večer se táta vrátil domů, prochází obchodem a vykřikne: „Co to znamená?“ „No, já jsem jim uvařil výbornou polévku,“ říká syn, „a oni se začali hádat a pak se všichni začali prát. Ten velký vzal sekyru a všechny je rozmlátil. Podívej, ještě ji drží v ruce.“ „Co to povídáš,“ rozzuřil se Terach, „vždyť to jsou sochy ze dřeva a kamene! Ty přece nemůžou mluvit!“ „Vidíš, a ty se k nim modlíš!“ – Popadl sekyru, rozbil posledního panáka a utekl. Židé porozuměli tomu, co znamená biblické: „Vyjdi...“ Vedou děti k rozbíjení model svých rodičů a k tomu, aby toto poselství předávaly dalším generacím. Židovští rodiče přemáhají strach, že jejich děti vylijí s vaničkou i dítě. Věří, že i o jejich děti bude Hospodin pečovat, jako pečoval o Abrama.

 ROZPOZNÁME SVÉ MODLY? Rozpoznáme my své modly? Podstatné od nepodstatného? Neujede nám zase příští vlak? Nemusíme vymýšlet nic nového. Jen se potřebujeme vzdělávat u Ježíše. Ne u rabínů, učitelů, mistrů a náboženských vůdců, ale od toho, který zná Boha z první ruky. „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,18) Řekl, že jeho slovo je tak důležité pro náš život jako základy domu stavěné na skále. Někdo mi volal, že v TV bude známý výborný psycholog. Ve dvouhodinovém pořadu „Dobré ráno“ třikrát promluvil, celkem asi 7 minut (jinak tlachání a anglické písničky). Televize je pro hloupé. Ale – kolik minut my při bohoslužbě dáváme Ježíšovu vyučování? Před několika roky jsem řekl našim mužským: „Dostalo se nám všeobecného vzdělání jako nikdy našim předkům. Potřebujeme si ale také rozumět s Bohem. Myslíte si, že bychom byli schopni si jednu hodinu týdně vyhradit na práci s Písmem?“ „Byli, také se hodinu týdně učíme angličtinu nebo chodíme do posilovny.“ „Vydržíme-li deset let a projdeme-li si 500 vyučovacích lekcí, to už se domluvíme. (A nebudeme muset ani platit žádné školné.)“ Vidíme-li dobrý film, několik dní se k němu vracíme. Je-li pro nás porozumění Písmu zážitkem, žijeme jím.

ČLOVĚK A SPOLEČNOST Už šest let asi šest set rodin odbírá poznámky k nedělním biblickým lekcím, které jim posílám (zdrojů je samozřejmě více). Porozumíme-li Ježíši a přijmeme-li jej jako geniálního Učitele moudrosti, Mistra a Pána života, rádi si od něj necháme poradit. Každý můžeme mít dobrý postřeh, objev nebo nápad. Ale bude-li pro nás podstatný Ježíšův názor, odpadne řada našich těžkostí a zbytečných sporů.[2]

 UČME SE OD JEŽÍŠE Naučíme-li se od Ježíše mluvit s Bohem a o Bohu, nebudou lidé kroutit hlavou nad našimi podivnými představami o Bohu, nad našimi některými modlitbami, ve kterých přemlouváme Boha, co má za nás udělat. Potřebujeme si mnoho věcí znovu promyslet v souvislosti s naší situací menšiny a dnešní doby. Ani my, ani rodiče nemůžeme vychovávat (ani nábožensky) své děti tak, jako jsme byli vychováváni a vedeni my. Řada dnešních dětských pokojů se spíše podobá hračkářství, ale děti si neumějí hrát, rodiče si s nimi nepovídají. Jak s dětmi mluvíme o Bohu my? K čemu je dobré být křesťanem? Proč se modlíme? Proč chodíme do kostela? K čemu nám slouží Ježíšova hostina? Ladí naše názory s Ježíšovými? Jak si dítě srovná v hlavě, že Bůh má rád i hříšníky a přitom jeho rozvedení rodiče nemohou ke stolu Páně? Co jim říkáte? Není snadné mluvit o Bohu s dítětem jako o Otci, když má doma místo táty už čtvrtého mužského. Jak jim budeme jednou pomáhat k uzdravení? Pomáháme znásilněným; jak pomáhat těm, které zprznil kněz? Co říkáte rodičům, kteří se trápí tím, že jejich děti spí se svými „partnery“? A jak pomáháte těm mladým? Jak vážně vás a vaše křesťanství bere mládež? Je mnoho dalších otázek. Děti jsou úžasné, dokud je my dospělí nezkazíme. Být spravedlivým člověkem neznamená, že už nechybuji. Ale udělám-li chybu, přiznám ji, vím, co je správné a co nesprávné. Nic z toho se nedá nahradit nějakou zbožností. Přít se o nepodstatné věci, kde a kdy klečet, jak hluboko se uklánět, je nepochopením křesťanství. Budou si nás děti vážit? Jestlipak moudře zvolíme, čemu se věnovat? Někteří židé před válkou včas prodali pod cenou své domy, utekli a zachránili se útěkem před Hitlerem. Jiní se snažili svůj majetek do poslední chvíle udržet. Ti, co přežili, mohou vést své potomky k důvěřování Hospodinu. Budeme-li my, křesťané, slušnými a upřímnými lidmi, kteří jsou známí poctivou prací, drží slovo a nepomlouvají druhé, budeme-li umět pochválit druhé a budeme-li stát o poctivou kritiku, třeba se bude ještě někdo o Boha, možná i o církev, zajímat. Kéž by. Václav Vacek je farářem v Letohradě. Poznámky: [1] Lanškrounský administrátor Josef Kacálek spravoval několik farností. Měl nejen z kriminálu špatné zdraví – polovinu plic a třetinu žaludku. Vyškolil si řadu laiků, kteří mu byli schopni pomáhat při bohoslužbě. V 1. pol. 70. let jsem jako bohoslovec přišel na tyto bohoslužby i já. Jedna paní uvedla biblická čtení, pak je, včetně evangelia, přečetla a kázala – mírně nad průměrem kázání farářů. Myslím, že ani neměla maturitu. [2] Někteří bojovně hájí celibát, druzí jej odsuzují. Zbytečně. Ježíš celibátní život povýšil z opovržení (tenkrát lidé svobodnými opovrhovali) na stejnou hodnotu jako život v manželství. (Manželství bylo pokládáno za jediný způsob života, jedinec se ani nemohl dost dobře sám uživit, natož zaopatřit na stará kolena.) Ježíš prohlásil: „Někteří nežijí v manželství,

foto: Pavel Vágner

Ani my, ani rodiče nemůžeme vychovávat (ani nábožensky) své děti tak, jako jsme byli vychováváni a vedeni my.

protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ (Mt 19,12) Biskupové nejsou nevzdělaní, samozřejmě vědí, že většina apoštolů byla ženatých, ale mají strach, aby se církev nerozpadla na dvě části, kdyby začali světit ženaté muže. Apoštolové nemohli říci manželkám: „Holky, běžte do továrny nebo lovte ryby, my jdeme s Pánem Ježíšem.“ Ježíš by to nedovolil. To buddhisté říkají manželkám: „Jdu na pár let do kláštera, postarej se o děti a o staré rodiče.“ Biblické „opustit“ znamená např. pro manželství vyvázat se z nezdravých závislostí na rodičích. Rozhodně to neznamená nechat staré rodiče na holičkách. Ježíš přísně kárá ty, kteří o rodiče nedbají. (Srov. Mt 15,1–9) Ježíšovi učedníci, tak jako rabíni, učili náboženství v „druhém pracovním poměru“. Někdy s Ježíšem vyráželi na několikadenní cestu.


31

TRENDY

Nesnáze s prosebnou modlitbou Christoph Böttigheimer

Boží zásahy do lidských dějin se v posledních letech staly důležitým tématem teologické reflexe, která vede i k otázce smysluplnosti prosebné modlitby. Souvisí nějak se současnou krizí víry v Boha?

P

rosit Boha o něco má smysl jen za předpokladu, že On skutečně může do běhu lidských dějin účinně zasahovat. Není to tedy žádné okrajové téma. Písmo svaté mluví o přímých Božích zásazích do dějin jako o něčem zcela samozřejmém a je zprávami o nich prostoupeno. Podobně je i epiklektická modlitba ustavující součástí církevní liturgie. Přestože tedy biblické texty o Božím zjevení přinášejí bezmála nepřehledný počet Božích zásahů do našich dějin, dostalo se dnes prosté spoléhání na přímé Boží zásahy do dějin našeho světa z různých důvodů do hluboké krize. Prosebná modlitba tak upadá do podezření ze zbytečnosti a nesmyslnosti: „Představa přímých Božích zásahů do dějin je výchozím bodem většiny iritujících problémů současného člověka s modlitbou.“[1] Zasahuje Bůh nějakým zvláštním způsobem do světového a historického dění? Dosáhne vroucně se modlící člověk opravdu toho, oč prosí (Mt 7,7; 21,22; Lk 11,9; Jn 16,24)? Má prosba o Boží pomoc vůbec smysl? Tyto otázky se týkají ústřední výpovědi křesťanské a obecněji biblické víry, a proto je nemůžeme přejít mlčením, když právem mluvíme o krizi víry v Boha. V dalším se budeme podrobněji zabývat prosebnou modlitbou a kritikou možností Božích zásahů. Potom budeme zkoumat její možné důsledky pro teologii Božího jednání a pro prosebnou modlitbu samu.[2]

 PŘÍRODOVĚDECKÉ DOTAZOVÁNÍ Přírodní vědy natrvalo otřásly biblickou představou Boha, „který tě (z Egypta) vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží“ (Dt 5,15) a tak zasáhl do světových dějin. Úžasný pokrok v poznání, který v průběhu novověku vědy přinesly, dospěl až k výroku, že hypotéza ,Bůh‘ je nepotřebná. Došlo se k ní jmenovitě ve spojení s materialistickomechanistickým světovým názorem, podle něhož existuje jako místo veškerého dění pouze materiální skutečnost, ze které lze toto dění také vysvětlit. Tato skutečnost je přesně determinovaná a Boží zásahy do ní se tak jeví jako stále méně možné. Mechanistický materialismus přírodních věd ovšem prošel v 19. století krizí a prostřednictvím teorie relativity a kvantové teorie dospěl k nemožnosti úplného matematického určení všech

32


přírodní procesů: Vědy si nemohou připisovat úplné poznání smysly postižitelné skutečnosti, o jejím vysvětlení ani nemluvě; v důsledku Heisenbergovy „neostrosti skutečnosti“ je ostatně vyvrácena i sama představa jasně ohraničeného, deterministicky pojatého světa. Představa kauzální uzavřenosti fyzického světa přesto nadále převládá v představách západního člověka, který se ve svém myšlení nadále drží schématu příčina-důsledek a ve svém každodenním počínání se řídí přesvědčením, že vědění (věda) a technika dokážou zvládnout jak osobní a pracovní výzvy, tak i společenské problémy. Tento rigidní naturalismus se v poslední době znovu šíří; poznatelné je pro něj pouze to, čeho se lze dobrat přírodovědeckou metodou (metodický nebo epistemologický naturalismus) a skutečné je pro něj jen to, co lze touto metodou prozkoumat (ontologický naturalismus)[3]. I když odmítneme přetaženou deterministickou představu, šířenou naturalisticko-redukcionistickým světonázorem, i uzavřenost světa, ve kterém vládne kauzalita spolu s jejími důsledky, nemůžeme popřít nesnáze, se kterými se potýká současná teologie ve svých snahách objasnit Boží zásahy do dění v přírodě a v dějinách bez argumentování výjimkou z přírodních zákonitostí.[4] V návaznosti na negativní teologii lze jistě říci, že Boží jednání je zásadně odlišné od lidského a že k němu nenalézáme v našem světě nic analogického, takže není „zařaditelné do sledu pozemských příčinností“ ani v nich nevytváří nějakou „mezeru“[5]. Může se ale teologie spokojit zjištěním, že interakci mezi Bohem a časnými příčinami „si nelze představit“, případně že Boží jednání „prochází napříč jakýmkoliv lidským jednáním i všemi fyzikálními příčinnými posloupnostmi“[6]? Není tím věřící člověk odsouzen k bloudění mezi světem víry a světem přírodních věd – jinými slovy řečeno – k nevyhnutelné schizofrenii, před kterou mezi jinými po celý svůj život naléhavě varoval jezuita Pierre Teilhard de Chardin? Je nepopiratelné, že jedním z kořenů současné krize víry v Boha jsou nedávné objevy přírodních věd. Některé z nich lze jen krajně nesnadno zprostředkovat kognitivně, uvést je do vztahu s Božími zásahy do dějin a popsat takovou bezprostřední Boží interakci s běžnými, v časoprostoru probíhajícími procesy. Ani kvantová teorie s jejím postulátem nemožné jednoznačnosti určitých fyzikálních procesů a teoretickou možností včlenit Boží zásahy do objevené

TRENDY nahodilosti nemůže ale na situaci nic zásadního změnit; propojení mikrofyzikální neurčitosti s děním na makrofyzikální úrovni zůstává totiž prozatím nevysvětlené. V neposlední řadě nutno připomenout, že přísně vzato se náhoda a záměrné jednání vzájemně vylučují. Na makrofyzikální úrovni je tedy bezprostřední Boží zásah do dějin obtížně přijatelný. Nelze se opřít ani o teorii chaosu, který jednak není zcela nedeterminovaný, jednak neumožňuje přenos informací mezi transcendentním Bohem a chaotickými procesy tak, aby byla zachována jak původní energetická úroveň, tak přírodní zákonitosti. To všechno ovšem na druhé straně ještě neznamená zásadní přírodovědecké vyvrácení jakékoliv možnosti Božího zásahu; nicméně je ale zřejmé, že „současná teologie nenabízí žádný uspokojivý model klasického zázračného přímého Božího zásahu do dějin“.[7] Znamená to ovšem, že se nacházíme v nouzovém stavu, jehož součástí je přijetí bezvýznamnosti víry pro přírodními vědami ovládaný svět; zároveň je bezmyšlenkovitě akceptována roztříštěnost přístupu ke světu do řady oblastí, ovládaných navzájem nepropojenými vědními odvětvími. Rezignuje-li církev na hledání průsečíků teologických výpovědí s přírodovědeckým výzkumem, připouští nezadržitelný skluz víry do bezvýznamnosti: „Stane se čistě subjektivní interpretací bez empirické zakotvenosti, protože vše, co má být relevantní, musí v jistém okamžiku podstoupit empirický test.“[8] Věřící, kteří usilují o intelektuální odpovědnost za svou víru, zůstávají ve věci racionálního vysvětlení intervencionistické blízkosti Hospodina do značné míry přenecháni svému osudu a mnohdy nacházejí útočiště v deistické představě boha, jehož působnost je omezená na okamžik Stvoření a který v dalším přenechává stvořený svět přírodním zákonům, funkcím a mechanismům: „Mnozí chápou dění ve světě řídící se přírodními zákony jako strnulou mechaniku, která se vsunula mezi člověka a Boha; ten pak zůstává bez vlivu na náš konkrétní život. Existují nějaké přímé zásahy do takto jednou spuštěného světového mechanismu vzdáleným Konstruktérem?“[9] Takové deistické pojetí boha v sobě nese nevyhnutelně latentní příklon k praktickému ateismu a posiluje existující tísnivou krizi víry v Boha. foto: Pavel Vágner

 FILOSOFICKO-TEOLOGICKÉ OTÁZKY

Věřící, kteří usilují o intelektuální odpovědnost za svou víru, zůstávají ve věci racionálního vysvětlení intervencionistické blízkosti Hospodina do značné míry přenecháni svému osudu...

K otázce týkající se intervenčního Božího jednání v dějinách a tím také smysluplnosti prosebné modlitby nestačí zohlednit jen přírodovědecké výhrady k ní; neméně významné jsou také souvislosti mezi lidskou a Boží svobodou jednání. S touto filosoficko-teologickou otázkou jsou pozitivní teologii položena jasná omezení: „Jak probíhá společné působení svobody Boží se svobodou lidskou, jak souvisí milosrdná Boží vůle s našimi modlitbami, to je v konečné instanci ,nezjistitelné‘, ,nevyzpytatel-

né‘.“[10] Negativně pojato lze jednoznačně říci, že Bůh nemůže jednat bez člověka a bez ohledu na jeho autonomii: „Ve světě se neděje nic bez stvořitelského předpokladu a spolupráce stvoření, takže zásadně je vše, k čemu dochází ve stvořeném světě, poplatné kauzalitám viditelného světa a může být s jejich pomocí zkoumáno.“[11]


 33

TRENDY



Vyřazení lidské svobody samostatně utvářející náš svět, resp. její pohled nepřichází s žádným jiným vjemem skutečnosti, než s jakým zmanipulování, by mělo za následek i dodatečné omezení samého k ní přistupuje nevěřící člověk. Boží Slovo povolává k bytí a nic z toho, co se stalo (Jn 1,3), se aktu Božího stvoření. Další otázky, týkající se proseb o Boží zásah do dění ve světě, vyvstávají ve spojení s Boží všemohoucností a jeho nestalo bez něj (Gn 1,1). Tento vztah je vztahem bezpodmínečné trvalou láskou ke stvoření. Má smysl prosit o něco Boha, který už lásky zjevené v Ježíši Kristu a čekající na proměnu lidského ‚ne‘ v ‚ano‘. Pod tímto zorným úhlem se před počátkem lidských dějin ví o prosBoží všemohoucnost jeví propojená se bách, se kterými se jednou lidé na něj C H R I S TO P H B ÖT T I G H E I M E R svobodnou vůlí člověka, kterého se lásbudou obracet a které vyslyší? „(Váš) kou snaží získat: Otec ví, co potřebujete, dříve než ho „Ježíšův příklad ukazuje, jak je Bůh prosíte“ (Mt 6,8; 6,32). Nejedná všemovšemocný, a to v bezpodmínečném houcí a nejvýš dobrotivý Bůh vždy ku propojení sebe sama s jednou proprospěchu člověka, světa a dění v něm vždy darovanou svobodou jeho stvobez ohledu na to, zda jej o to prosíme ření.“[15] nebo neprosíme? Může vůbec lidská S touto Boží láskou ke stvoření prosba dokonalého a neměnného Boha se setkáváme všude, kde se ve službě ovlivnit tak, že změní svůj záměr? Takojiným projevuje obětavost a dobrota – vá modlitba jistě mění přístup proseb„ubi caritas, ibi deus est“. Bůh nekoná níka k předmětu jeho prosby. Stane se tu a tam ve světovém dění, ale přesto zřejmě otevřenějším a ochotnějším, v něm působí, a to skrze lidi dobré vůle, ale co dokáže jeho modlitba změnit popřípadě skrze ty, kdo se otevírají slov postoji Boha samého? Ani na tyto otázky nedává teologie uspokojující odpovědi. V pod- vu Ježíše Krista a pracují na příchodu Božího království: „Bůh je statě zůstává otázka po Božím zásahu do běhu světa v důsledku lid- činný tam, kde se uskutečňuje jeho láskyplná vůle.“[16] Tam, kde se lidé v souladu s Ježíšovou proexistencí s důvěrou ské prosby otevřená. Ten, kdo na ni odpovídá příliš rychle, si musí uvědomit, že na sebe bere obrovské potíže, spojené s už tak krajně obracejí na Boha, řídí se jeho vůlí a slouží bližnímu, tam může Bůh tísnivými otázkami, týkajícími se existence zla ve světě, stvořeném skrze ně v našem světě působit i za hranicemi našich lidských moždobrotivým Bohem: Kdyby Bůh někde do dějin zasáhl, proč by tak ností (Mt 25,40). „Bůh jedná skrze ponižovanou bezmocnost těch, nečinil v jiných srovnatelných situacích? Proč by prosby jedněch kdo se v důvěře svěřují jeho působení.“ [17] Tímto způsobem mohou být znásobeny lidské možnosti, aniž by jejich působení přestalo být vyslyšel a jiným nevyhověl? Filosoficko-teologické problémy plynoucí z přijetí možnosti lidským činem. To ale neznamená ztotožnění lidského jednání Božího zásahu do světového dění jsou značné. S jistotou lze pou- s božským, ani nahrazení Boha člověkem, „nýbrž že Bůh skrze nás ze negativně říci, že o Bohu nelze mluvit sentimentálně antropo- zjevuje viditelně své vlastní, v každém stvoření činné jednání, a tak morfním jazykem, který by jej vměstnával do časoprostorových nám dává podíl na svém vlastním životě“[18]. Bůh jedná nepřímo kategorií, kde by pak jednal v souladu s lidským zasahováním v našich dějinách činy každého člověka, který se nechá vést jeho do dějin a snad i vstupoval do přírodovědeckých mezer našeho Duchem lásky: „Bůh od prvopočátku dává člověku možnost utvářet sebe sama poznání. Kant rozpoznal všeobecné nebezpečí prosebné modlitby[12], k obrazu, kterým jako Boží stvoření je, totiž k obrazu Bezpodmínečkterou Ludwig Feuerbach shrnul do tvrzení, že se jedná o lidskou ného, a tak je zpřítomnit uprostřed podmíněného.“[19] Boží zásah do dění ve světě si musíme představit jako osobně projekci vztahu k sobě samému do modlitby: „Modlitba je hnutím lidského srdce k sobě samému, ke své vlastní zprostředkovaný. Jeho působení skrze lidské aktéry brání odlišení bytosti. V modlitbě člověk zapomíná, že jeho přání naráží na nepře- jeho činů od lidských a v konečné instanci je jen věřící člověk schopen je jednoznačně rozpoznat. To znamená, že Boží působení ve kročitelné meze, a toto zapomenutí jej oblažuje.“[13] Ačkoliv antropomorfismus představuje základní úskalí naší světě není nikdy zcela bezpečně identifikovatelné: Říká se, že Bůh zasahuje do konkrétních událostí, ale činí tak mluvy o Bohu, ve vztahu k prosebné modlitbě se jeví jako takřka nevyhnutelný. Přesto nelze chápat prosebnou modlitbu jako pro- způsobem, který lze vždy pochopit i bez jeho zásahů … Zážitek Božístředek k prosazení vlastních přání a zájmů. Ne náhodou Ježíš varuje ho činu nelze nikomu zprostředkovat se stejnou nevyhnutelností, své učedníky před záplavou nedomyšlených slov, před „mluvením s jakou ji vnímá sám věřící.“[20] Tím se stává Boží čin pouhým tvrzením víry ve vztahu k udánaprázdno, jak to činí pohané“ (Mt 6,7). losti, která se nijak neliší od ostatního dění v našem světě. Jde tedy o „paradoxní chápání události jako Boží čin i „přesto“, že je dobře pochopitelná jen jako obyčejné dění ve světském slova smyslu“[21] –  DŮSLEDKY LIDSKÉ MLUVY „Boží inkognito zůstává zachováno“[22]. O BOŽÍM JEDNÁNÍ V důsledku toho, co jsme doposud řekli, by bylo trvání na příCo z toho všeho plyne pro víru ve stvoření a v Boží všemohoucnost? mém Božím zasahování do přírodního a historického dění filosoficVše, co říkáme o Božím jednání, musí být spojeno s vědomím jeho kou banalizací, zneuznáním přírodovědeckých poznatků a nakonec transcendentní, univerzální stvořitelské moci. Jako Stvořitel pečuje i umocněním teodicejní problematiky. Vhodnější bude vycházet při Bůh o své stvoření trvale a tato Boží tvůrčí působnost je mimo jaký- těchto úvahách o Božím jednání z Božího trvajícího stvořitelského koliv přímý lidský dosah. Boží péče je „nepřímou spolu-přítomnos- činu neboli z jeho skryté přítomnosti ve stvoření, za současného tí Boha Stvořitele a Prapodstaty všeho, co tvoří náš svět“.[14] Jako zachování existující lidské svobody, která ale může být bez nesnází transcendentní podmínka možnosti působí Bůh ve veškerém bytí. motivovaná bezpodmínečnou láskou. Zůstává ovšem nadále otázka: Víra chápe svět jako Boží stvoření, v němž je Bůh trvale přítom- Má prosebná modlitba ještě nějaký smysl, když si nelze představit ný. V časoprostoru to znamená takový přístup víry, který na první žádný přímý Boží zásah do dění okolo nás? Nemá, pokud usiluje

Není dnešní krize víry v Boha do značné míry důsledkem falešné představy Božích činů v dějinách, následného zklamání z nevyslyšených modliteb a vyostřeného problému teodiceje?

34


TRENDY o nezprostředkovaný Boží zásah; naopak ale smysl má, pokud směřuje k motivování lidského ducha Duchem Božím jakožto Boží pomocí. Jestliže přestaneme chápat Boží čin jako mechanicko-kauzální zásah do sledu událostí odvíjejících se v našem světě, pak nemá smysl jej o takový zásah prosit. Ve světle tohoto poznatku by bylo užitečné vzít pod kritickou lupu liturgické přímluvy našich bohoslužeb. Kdyby se v církvi mluvilo o Božím působení ve světě ve výlučně osobních kategoriích a za striktního respektování zásadní analogičnosti mluvy o Bohu, velmi by to otupilo kritiku prosebné modlitby, iritující řadu dnešních křesťanů. Není dnešní krize víry v Boha do značné míry důsledkem falešné představy Božích činů v dějinách, následného zklamání z nevyslyšených modliteb a vyostřeného problému teodiceje? Obvykle se přece biblická výzva „proste a bude vám dáno“ (Lk 11,9) nepotvrzuje právě tam a tehdy, když je brána doslovně v konkrétním případě: „Marnost modlitby je pravidlem, vyslyšení je výjimkou.“[23] Proč Bůh nezasahuje, resp. proč neučiní konec nevýslovnému utrpení? Představa Boha se z naší mluvy ještě nevytratila, ale už neodpovídá našemu vnímání skutečnosti. Zdá se, že v moderním světě už neprocházíme opravdovým zážitkem jeho konkrétního projevu. „Nemůžeme být poctiví bez poznatku, že musíme žít ve světě ‚et si deus non daretur‘.“[24]

 KRIZE MODLITBY – KRIZE VÍRY V BOHA Jestliže je modlitba konstitutivní pro živou víru, pak je doprovodným jevem krize modlitby nutně krize víry v Boha. Čelit jí znamená v první řadě intelektuálně přijmout obtíže s prosebnou modlitbou. Vede to k poznatku, že spontánní zásah Boží do dění ve světě není filosoficky ani přírodovědecky akceptovatelný. Pokus uniknout této skutečnosti cestou paradoxů, například tvrzením, že Bůh jedná „napříč“ vším lidským počínáním, nikam nevede: Znamená totiž popření racionálnosti víry, takže pak za ni nelze nést žádnou odpovědnost. „Teologická nerozumnost se obvykle vyznačuje obzvláštní zbožností.“[25] Prosebná modlitba je intelektuálně poctivá a odůvodnitelná, když se obrací na Božího Ducha, „který oživuje“, jak se modlíme ve vyznání víry, a nikoliv když prosí Boha o intervenci do běhu světových událostí. Taková modlitba směřuje k větší otevřenosti člověka, skrze kterého pak Duch nepřímo může působit. Dochází přitom k součinnosti božského s lidským, přičemž Bůh není přítomen jinak než ve skrytu, případně právě uprostřed lidské slabosti a bezmoci (1Kor 1,25; 2Kor 12,9n.; Fil 3,7n.). „Bůh je ve světě slabý a bezmocný a jen tímto způsobem je s námi a pomáhá nám.“[26] Otevřít se prosebnou modlitbou Božímu Duchu a nechat se jím vést znamená uvědomit si vlastní situaci stvořené bytosti, vztahující se k Bohu, který je trvale příznivě nakloněn svému stvoření. Je prapůvodem všeho; vybízí člověka, aby odpověděl na jeho zvoucí lásku a nechal se tím vést k vnitřní svobodě. Prosebná modlitba k němu tak není nějakou žebráckou podřízeností, nýbrž „exodem“ do svobody, kterou Kristus člověku zjednal (Gal 5,1). Autor Christoph Böttigheimer je profesorem fundamentální teologie na Katolické univerzitě Eichstätt-Ingolstadt. Z časopisu Stimmen der Zeit 7/Juli 2011 přeložil Petr Kolář SJ.

Literatura: [1] G. Lohfink, Beten schenkt Heimat. Theologie u. Praxis des christlichen Gebets (Freiburg 2010), s. 48. [2] Ch. Böttigheimer, Glaubensnöte. Theologische Überlegungen zu bedrängenden Glaubensfragen u. Kirchenerfahrungen (Freiburg 2011), s. 13–33. [3] L. Honnenfelder, Phänomen „Neuer Atheismus“. Statement zu Beginn des ersten Podiumgesprächs, in: Zur debatte 38 (5/2008), s. 21n. [4] K. v. Stosch, Gott – Macht – Geschichte. Versuch einer theodizeesensiblen Rede vom Handeln Gottes in der Welt (Freiburg 2006), s. 123–174. [5] Lohfink (A. 1), s. 51. [6] Tamtéž, s. 52. [7] P. Becker, Das Wirken Gottes in der Welt. Zur Vereinbarkeit von Theismus u. Naturwissenschaften, in: MThZ 56 (2005), s. 248–257, 255. [8] Tentýž, Kein Platz für Gott? Theologie im Zeitalter der Naturwissenschaften (Regensburg 2009), s. 12. [9] B. Grom, Deistisch an Gottglauben? Biblische Spiritualität u. naturwissenschaftliches Weltbild, Stimmen der Zeit 227 (2009), s. 40–52, 45. [10] Lohfink (A. 1), s. 59. [11] G. Greshake, Grundlagen einer Theologie des Bittgebets, in: Bittgebet – Testfall des Glaubens, ed. U. G. Lohfink (Mainz 1978), s. 32–53, 44. [12] Kant, Die Religion innerhalb der Grenzen der bloßen Vernunft. Theorie-Werkausgabe, sv. 8, ed. W. Weischedel (Frankfurt 1968), s. 245–263n., 246n. [13] L. Feuerbach, Das Wesen der Religion. Ausgewählte Texte zur Religionsphilosophie, ed. U. eingel. V. W. Weischedel (Frankfurt 1968), s. 870nn. [14] H. Kessler, Den verborgenen Gott suchen. Gottesglaube in einer von Naturwissenschaften u. Religionskonflikten geprägten Welt (Paderborn 2006), s. 98. [15] K.-H. Menke, Thesen zur Christologie des Bittgebetes, in: Hilft Beten? Schwierigkeiten mit dem Bittgebet, ed. V. M. Striet (Freiburg 2010), s. 87–105, 93. [16] J. Werbick, Gott verbindlich. Eine theologische Gotteslehre (Freiburg 2007), s. 325. [17] H. Kessler, Sucht den Lebenden nicht bei den Toten. Die Auferstehung Jesu Christi in biblischer, fundamentaltheologischer u. systematischer Sicht. Erweiterte Neuausgabe (Würzburg 2005), s. 296. [18] Ch. Büchner, Wie kann Gott in der Welt wirken? Überlegungen zu einer theologischen Hermeneutik des Sich-Gebens (Freiburg 2010), s. 387. [19] S. Wendel, Der ‚beständige Wunsch, ein würdiges Glied im Reiche Gottes zu sein‘ (I. Kant) Das Bittgebet auf dem Prüfstand der Vernunft, in: Hilft beten? (A. 17), s. 11–30, 22. [20] W. Pannenberg, Analogie u. Doxologie, in: Dogma u. Denkstrukturen (FS Edmund Schlink), ed. V. W. Joestet et al. (Göttingen 1963), s. 96–115, 108. [21] R. Bultmann, Jesus Christus u. die Mythologie, in: týž, Glauben u. Verstehen, Gesammelte Aufsätze sv. 4 (Tübingen 5/1993), s. 141–189, 175n. [22] Lohfink (A. 1), s. 52. [23] J.-J. Höhn, Beim Wort genommen. Über die Zwecklosigkeit des Betens, in: Hilft Beten? (A. 17), s. 59–86, 59. [24] D. Bonhoeffer, Widerstand u. Ergebung. Briefe u. Aufzeichnungen aus der Haft, ed. V. E. Bethge (München 12/1983), s. 177. [25] Höhn (A. 23), s. 178. [26] Bonhoeffer (A. 24), s. 178.


35


Výuka etiky na školách Zuzana Svobodová

Do českých základních škol a gymnázií se dostal v posledních letech další předmět – etická výchova.[1] Pro srovnání: etická výchova má v českých školách podobné postavení jako výchova dramatická. se pro zájemce o výuku etické výchovy nabízejí kurzy dalšího vzdělávání – nejnověji například v rámci kurzů celoživotního vzdělávání na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ve světě má výuka etiky již delší historii, včetně revizí programů předmětu, z nichž se mohou čeští učitelé etiky učit, aby jejich působení bylo kvalitní. Dosavadní česká literatura pro tento obor se většinou opírá o systém vzdělávání vzniklý ve Španělsku a zaměřený na výchovu k prosociálnosti, která čerpá více z psychologie než z filosofie. Z publikací ve světových jazycích ale může učitel získat mnoho dalších podnětů, které nečerpají pouze z jednoho druhu zdrojů, což je v případě etiky velmi důležité. K dispozici jsou tak například zpracované zkušenosti z Kanady, Německa, Francie či Velké Británie, existují také internetová fóra zaměřená konkrétně na etickou výchovu, kde je možné nalézt mnoho námětů k výuce, příklady zpracování různých témat, další literaturu a jiné zdroje.

 ETIKA ČI ETIKETA?

E

tická výchova není povinná, jedná se o doplňující vzdělávací předmět, což znamená, že může, ale také nemusí být zařazen jako samostatný předmět. Záleží zejména na řediteli školy, jaký prostor bude chtít předmětu dát. Současný stav lze však považovat za dočasný, a postupně se počítá s tím, že výukové plány českých škol se budou podobat plánům škol v zemích Evropské unie. Podle pravidelných výzkumů Evropské komise Eurydice [2] je etická výchova zařazena v alternaci s předmětem náboženství jako volitelný předmět ve většině zemí EU na primárním i sekundárním vzdělávacím stupni a lze z tohoto předmětu rovněž maturovat.[3]

 BOJ O ETIKU O zařazení etické výchovy do českých vzdělávacích programů se zasadilo zejména občanské sdružení Etické fórum České republiky působící od roku 1999.[4] Studovat učitelství etiky je u nás možné na několika vysokých školách, jako první nabízely tuto aprobaci teologické fakulty, což není bez souvislosti s tím, že etika v alternaci s náboženstvím patří u nás k povinně volitelným předmětům na církevních školách již od počátku jejich obnovené existence – tedy od roku 1990. V souvislosti se změnami ve vzdělávacích programech

36


Sám název – etická výchova – byl v českém prostředí zvolen pro svou návaznost na další „výchovné“ předměty (hudební výchova, výtvarná výchova apod.). Nicméně i v dokumentech Evropské unie se název tohoto předmětu za poslední roky několikrát měnil.[5] Kritici zavádění etické výchovy jako zvláštního předmětu často hovoří o tom, že etika by měla být součástí všech předmětů, celá škola by měla mít svůj kvalitní étos, který bude patrný například i v jídelně, ve školním klubu či na chodbách. To je jistě pravda, ale cílem etické výchovy není jen osvojit si základy slušného chování. Přesto propagátoři etické výchovy jako školního předmětu často argumentovali tím, že na vysvědčení je jedna známka, k níž není vztažena výuka žádného předmětu. Vždyť chování se hodnotilo vždy, a přesto nebylo v rozvrhu určeno, kdy se mají žáci o zásadách správného chování dozvídat. Mnozí dnes proto pojímají právě výuku etické výchovy jako nácvik správného společenského jednání. Etika však není pouze etiketa. Takzvaní nepřizpůsobiví žáci by v takovém případě byli nyní negativně hodnoceni za své chování na vysvědčení dvakrát – nejen v rámci kolonky „chování“, ale i v rámci etické výchovy. Problematika hodnocení etické výchovy je velmi sporná: Pokud by totiž v situaci, kdy rodina je prvním a základním výchovným prostředím, byla etická výchova chápaná jako nácvik prosociálního chování, pak pro žáky z určitého prostředí bude přirozená a jednoduchá, pro jiné žáky nepřirozená a cizí. Což by se mohlo

NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA zdát podobné, jako když žák z rodiny podporující hudební vzdělání bude úspěšnější v hodinách hudební výchovy než žák hudebně dosud nevzdělávaný, ale zde může pedagog posuzovat, jak žák ve vzdělávání roste. U žáků z problematických rodin bude při nejlepší etické výchově učitel sledovat, jak se žák mění, odlišuje od svého původního prostředí. To je samozřejmě společensky žádané, nicméně především učitel si musí tuto problematiku řádně uvědomit a pečlivě zvažovat, co je pro žáka nejlepší, a za žádných okolností se nesmí stát manipulátorem.

 PROMĚNA ČLOVĚKA V plánech zahraničních škol má etická výchova jiné cíle, než základy etikety. Protože etika je součástí filosofie, je také etická výchova vyučována tak, aby se žákům otevíral filosofický obzor. Svět zde není předkládán jako černobílý, ale i ti nejmenší žáci jsou přiváděni k problémům, které není snadné a často ani možné jednoznačně vyřešit, ale přesto je třeba s nimi žít a snažit se nalézt co nejlepší možný přístup. Příkladem může být hledání správného přístupu k lidem, kteří se nějak odlišují ať již národností, vyznáním, životním stylem, návyky či v jiném ohledu, dále například hledání správného jednání vůči životnímu prostředí v různých situacích (ve škole, doma, ve městě). Důležitým obsahem výuky je také přibližování významných událostí a osobností tak, aby žáci pochopili hlubší význam svátků a památek – a dokázali pro sebe objevovat jejich hodnotu. To může být samozřejmě součástí i výuky dalších předmětů, například dějepisu či výuky jazyků, ale v rámci etické výchovy je možné se zvlášť věnovat právě některým kritickým či sporným otázkám té které významné události či osobnosti. Události ani osobnosti nemají být v rámci etické výchovy předkládány k osvojení jako znalosti, ale mají být promýšleny, diskutovány, hodnoceny – vždyť podstatou etiky je právě hodnocení, zvažování.[6] Žáci tak mohou odkrývat dilemata a učit se na konkrétních příkladech způsoby jejich řešení, kriticky hodnotit konsekvence zvoleného jednání, diskutovat o dalších možných způsobech řešení, obhajovat vlastní názor, naslouchat druhým, hledat společná řešení či přijímat vzájemnou rozdílnost názorů. Aby mohlo být takto náročných cílů dosaženo, je důležitá metoda práce. V různých publikacích k etické výchově je možné číst mnoho rozpracovaných metod, nicméně vždy zůstává podmínkou, že žák je v tomto předmětu naprosto ústřední a chybí-li jeho skutečně aktivní zapojení do výuky, ztrácí tento předmět svou charakteristiku. Jestliže si žák v tomto předmětu sám neklade otázky a nehledá na ně své vlastní odpovědi, nemá pak tento předmět s filosofií a s etikou mnoho společného. Učitel je zde v jiném postavení, než v ostatních předmětech, kde se snaží žáky něco konkrétního naučit. V rámci etické výchovy má učitel především za úkol přivést žáky k problému a postupně v dialogu otevírat hloubku a závažnost problematiky, přičemž v určité vrstvě pak žáci vnímají, že se jich problematika dotýká a musí pro sebe (a za sebe) nalézt vhodný způsob přístupu. Žáci se tak učí vážit své jednání, ale také se rozhodovat a jednat, což je velmi důležitá životní schopnost – i když v určité míře k ní samozřejmě napomáhají ve škole i ostatní vyučované předměty. Etická výchova může být prostorem, kde mají žáci možnost sami přicházet k podstatným životním problémům blíže a díky společné práci ve třídě se učit, že mnoho problémů nemá jednoznačné řešení a je třeba vlastní reflexí nacházet nejlepší možné, nikoli rezignovat, nechat se vláčet davem či reklamou a žít tak anonymní život. PhDr. Zuzana Svobodová, PhD. působí na Teologcké fakultě Jihočeské univerzity.

ETIKA V SYSTÉMU É EVROPSKÝCH ŠKOL Ke sledování úrovně zapojení jednotlivých žáků do předmětu etická výchova se na vysvědčení v systému Evropských škol hodnotí křížkem ve čtyřškálové stupnici (dvakrát ročně) následující kompetence: 1. ročník · pozitivně se začleňuje do skupiny · sleduje okolní svět a začíná klást otázky · v příbězích rozezná dobré a špatné jednání 2. ročník · pozorně a s respektem naslouchá ostatním · chápe pravidla každodenního života · poslouchá příběhy a srovnává je s reálnými životními situacemi 3. ročník · dokáže se ztotožnit s ostatními · chápe důvody pro respektování života · vnímá skrytý smysl příběhů, vyobrazení a postav · chápe význam oslav a tradic 4. ročník · vyjadřuje svůj názor tolerantně a konstruktivně · posuzuje chování podle přijatých norem · chápe, jak oslavy připomínají klíčové momenty v rámci společenství · začíná přemýšlet o základních aspektech života 5. ročník · uznává právo každého na svobodu projevu, jednání a svědomí · analyzuje současné události podle přijatých norem · analyzuje hlubší smysl předepsaného textu · přijímá odpovědnost za své jednání

Poznámky: [1] Změna pro Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání nabyla účinnosti dne 1. září 2010. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia otevřel možnost výuky etické výchovy jako doplňujícího vzdělávacího oboru již od roku 2007. [2] Viz webové stránky s výzkumy: www.eurydice.org. [3] Volitelnost tohoto předmětu zpravidla znamená, že žáci navštěvují buď předmět náboženství, nebo předmět etická výchova. V případě Portugalska přibývá jako třetí možnost ještě předmět Osobnostní a sociální rozvoj. [4] Počáteční práce probíhaly společně se slovenskými kolegy, těm se podařilo prosadit etickou výchovu jako variantu k předmětu náboženství, které se vyučují na Slovensku mezi povinnými předměty. Výraznou osobností zde byl především Ladislav Lencz, viz například jeho práci Pedagogika etickej výchovy s podtitulem Výchova k prosociálnosti (vydalo Metodické centrum v Bratislavě roku 1998). [5] Ve školním roce 1997/98 jsou ve výzkumu Eurydice uváděny anglické názvy „ethics“ a „moral education“, v materiálech z roku 2000/01 se užívá jen „moral education“, roku 2002 se používá „ethics“ a „ethical instruction“ a v letech 2006/07 a 2009 se užívá názvu „moral instruction“. [6] Příkladem hodnocení úspěšnosti v etické výchově je u některých zahraničních typů škol právě hodnocení získaných kompetencí skutečně souvisejících s filosofickou etikou.


37


Česká církev a média: realita Může církev vést dobrý dialog se sekularizovanou společností, když není schopna ani životodárného dialogu vnitřního? Několik poznámek k článku Jiřího Zajíce Víra v masmédiích s otazníky, který byl publikován v revue Universum 2/2011.

H

romadné sdělovací prostředky již dlouhou dobu rozhodně nestojí mimo zájem církevní hierarchie. Její oficiální smýšlení o masmédiích ukazuje, že církev si je dobře vědoma jejich významu. V Communio et progressio (1971) čteme následující: „Sdělovací prostředky jsou [tedy] pro katolíky významné ze tří důvodů: napomáhají dnešnímu světu církev pochopit; podněcují dialog uvnitř samotné církve; a konečně umožňují církvi pochopit mentalitu a lidi dnešní doby, jimž má podle božího příkazu přinášet poselství spásy. Přitom bude církev používat jazyk, kterému lidé budou rozumět, a bude se zabývat otázkami, které bytostně hýbou lidstvem.” (čl. 125) Při zevrubném prozkoumání přítomnosti katolické církve v českých sekulárních médiích (především v České televizi) musíme konstatovat, že církev selhává ve všech třech bodech, které Vatikán zdůrazňoval již v roce 1971. Čeští církevní představitelé (ve velké většině) bohužel nedostatečně využívají možností prezentace v médiích, vnitřní dialog stále vést neumí a hovořit jazykem dneška také ne.

s náročnou úlohou rozhodovať a preberať zodpovednosť.“[1] Zcela shodná situace, kterou Rončáková nachází na Slovensku, panuje i v České republice. Absence vnitřního dialogu vede k nedostatku schopných komunikátorů, kteří by zajistili prezentaci církve na venek a to právě v médiích. Rončáková konstatuje několik důvodů, které se za tragickým nedostatkem takových osobností skrývá: (1) Slabá motivace kněží stát se vnějšími komunikátory, (2) nespolupráce kněžského a laického stavu, (3) eliminace schopných ambiciózních komunikátorů jako těch, kteří příliš vystupují z řady, (4) předsudky a obavy z vnější prezentace církve, (5) absence strategie návratu investic. Rončáková kromě diagnózy problému také načrtává kroky, které by mohly vést k pozitivní změně. Uvádí strategické investice do lidských zdrojů a vyšší důvěru ve schopné novináře. V rámci investic se konkrétně jedná o „1. Formačnú starostlivosť o sekulárnych novinárov so záujmom o náboženskú komunikáciu a 2. Cieľavedomú investíciu do cirkevných komunikátorov.“[2]

 PROBLÉM VNITŘNÍ (NE)KOMUNIKACE

 DIALOG VNITŘNÍ PODMÍNKOU DIALOGU VNĚJŠÍHO

Neschopnost dialogu církevních představitelů s vnějším světem je závažným jevem, ovšem ještě závažnější je neschopnost komunikace uvnitř církve samotné – především mezi biskupy a laiky. K tomuto druhu komunikace Jiřím Zajícem vzpomínaná Terézia Rončáková poznamenává: „Za základný poznatok vyplývajúci z výskumu môžeme označiť určitú dvojpólovosť postoja k vnútrocirkevnému dialógu a jeho potrebe: na jednej strane zdôrazňovanie jeho kritickej absencie a volanie po ňom ako po riešení mnohých problémov, na druhej strane spokojnosť so status quo a neochota riešiť věci verejne. Nositeľmi prvého postoja sú predovšetkým angažovaní kňazi a laici s rozhľadom, ale bez kompetencií, druhý postoj reprezentujú najmä nositelia kompetencií

38


Současná situace vztahu církve a médií je podle našeho názoru přímo krizová. Církev by měla mít jasný a pevný hlas ve společnosti, protože je její nedílnou součástí. Aby tomu tak bylo i nadále, musí se naučit mluvit nejen navenek, ale i v rámci ní samotné. Dokud nebude ochotna připustit dialog v rámci sebe samé, nebude možné budovat adekvátní pozice ani na poli vnějším. Současný stav, kdy lidé vidoucí změnu jsou upozaďováni a povětšinou ignorováni lidmi, kteří mají moc prosazovat změny v rámci církve, je z dlouhodobého hlediska sebezáhubné. Zatímco se česká (a slovenská) katolická církev ještě nenaučila dobře zacházet s jazykem televize, již by se měla adaptovat na jazyky další (jazyk sociálních

sítí, jazyk internetu). Ano, například již v roce 1996 sice zazněl hlas polského jezuity Krzystofa Oldakowskiho, který na setkání bohoslovců východní a střední Evropy na Velehradě (9. – 13. října 1996) řekl, že „důsledky plynoucí z technického pokroku a jiných změn v oblasti médií nemohou být na okraji pastorační činnosti církve,“[3] ale je to právě a pouze příklad hlasu, který zcela zaniká ve faktickém nezájmu církevní hierarchie o tuto oblast. Faktický nezájem církevní hierarchie o média (což nevyvrátí sebelaskavější vyjádření na papíře), absence dlouhodobější práce s nimi či nevyužívání skutečných odborníků v daných oblastech přetrváná. Ač tedy jednotlivci v rámci církve využívají svého práva (či v tomto případě spíš naplňují svoji povinnost) zpravovat své biskupy o problematice nových médií, hierarchie nevyvíjí žádnou adekvátní reakci.[4] Teprve až církevní hierarchie vyslyší volání po otevřeném vnitrocírkevním dialogu, který je požadován laiky, bude církev připravena vést smysluplný dialog také na mediálním poli, jehož příjemci nebudou pouze příslušníci dané církve, ale také majoritní sekularizovaná společnost. Teprve tehdy se katolická církev bude moci stát jedním z hlasů, které zvou i nevěřícího člověka k hledání pravdy. Mgr. Paula Fassati Poznámky: [1] Rončáková, Terézia: Prienik náboženského a publicistického štýlu III: Môže cirkev hovoriť mediálnym jazykom?, Praha: Paulínky 2010, s. 272. [2] Tamtéž, s. 279. [3] Oldakowski, Krzystof SJ: Média, kultura, církev, in: Nová evangelizace, Velehrad: Refugium 2000, s. 67. [4] Právo a povinnost laika v této oblasti se zakládá na Kodexu kanonického práva: „Věřící mají právo, ba dokonce někdy i povinnost, přiměřeně své učenosti, kompetenci a vážnosti, kterou požívají, sdělit posvátným pastýřům svůj názor na věci týkající se dobra církve, a také oznámit tento názor i ostatním věřícím zachovávajíce přitom neporušenost víry a mravů i úctu k pastýřům, dbajíce na společný užitek a důstojnost osob.“ (Kán. 212 § 3)

HISTORIE

Stopy křesťanství v současné evropské kultuře a civilizaci Ctirad V. Pospíšil OFM

Nejde mi primárně o apologii křesťanství, ale spíš o prezentaci kulturních skutečností, s nimiž se setkáváme a jež jsou s křesťanstvím těsně spjaty. Porozumět jim je nutným předpokladem chápání naší kulturní identity, abychom ji dokázali zodpovědně rozvíjet.

K

řesťanství je velmi komplexní náboženský jev s mnoha kulturními ozvuky. Rozlišujme autentické křesťanství a jeho mnohé a rozličné zkomoleniny. Zároveň dodejme, že křesťanství rozhodně není uniformním jevem. Jeho podstatou je jednota v rozličnosti a rozličnost v jednotě: souvisí to hlavně s obrazem křesťanského Boha, který jakožto trojjediný je právě jednota v rozličnosti a rozličnost v jednotě. Jedna víra byla a je prožívána mnoha způsoby a vyjadřována v řadě kulturních okruhů lidstva. Autentické křesťanství je něco jako velkolepá symfonie. Lidé různých dob a kultur jsou pak povoláni k tomu, aby sobě dostupnými prostředky tuto symfonii interpretovali tady a teď. Je

jasné, že mnozí pomyslní hudebníci se teprve učí znát noty a zvládat partituru. Kdo to kloudně zvládne, toho nám pak nebeský autor a dirigent převelí do svého vlastního orchestru a my tady na zemi začínáme zase znovu. Není tedy divu, nebývá-li konkrétní provedení této velmi náročné symfonie právě dokonalé. Teologie je tu ale od toho, aby lidem připomínala její pravou povahu a vedla je ke snaze ji co nejlépe provést. Křesťané jsou normální lidé, a tak není divu, že v jejich dějinách je zlo promícháno s dobrem, velikost s nízkostí, věrnost ideálu s jeho zrazováním a karikováním. Étos pravdy nám velí připomínat obojí: to pozitivní i to negativní. Je-li třeba se omlouvat a kát za chyby,[1] pak spravedlnost zároveň vyžaduje, abychom


 39

HISTORIE



si připomínali věci jednoznačně pozitivní a nosné. Zároveň je politováníhodné, že ti, kdo křesťany tvrdě pronásledovali a páchali na nich ohavná zvěrstva, si s nějakými recipročními omluvami vůbec nedělají hlavu. I to však o něčem vypovídá. Evropa nikdy nebyla doopravdy křesťanská, neboť nikdy nedošlo ke skutečnému pokřesťanštění smýšlení lidí a různých společenských struktur. Žádný zlatý věk křesťanství nikdy nebyl. Kdo chtěl prožívat evangelium doopravdy, nikdy to neměl snadné ve společnosti a někdy ani ve vlastní církvi. Křesťanství ale v našich dějinách působilo a zanechalo zde řadu stop, nad nimiž se nyní chceme zamýšlet. Je třeba si uvědomit, že promýšlet následující body předpokládá dost značné vědomosti z historie, dějin filosofie a teologie, a především odložení všech předsudků. O každém z těchto bodů by se dalo napsat velmi rozsáhlé pojednání. Zde nám nezbývá, než se spokojit s tím nejzákladnějším.

 BIBLICKÁ SYMBOLIKA O stopách křesťanství v naší kultuře není sporu. Stačí zajít do nějaké galerie se středověkým či raně novověkým uměním. Vypovídací hodnotě obrazů a soch může porozumět jen ten, kdo zná Starý a především Nový zákon. Studium dějin výtvarného umění se bez znalosti Bible neobejde. Totéž platí i o architektuře, zejména sakrální. V literatuře se setkáváme nejen s biblickými motivy, ale i s přebíráním jistých literárních forem, symbolů a obratů. Čeština je protkána mnoha příslovími a rčeními. Čteme-li hlavně biblickou mudroslovnou literaturu a žalmy, jasně vidíme, že mnoho těchto rčení a úsloví není vůbec originálních, neboť mají svůj původ právě v Bibli. Například přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ je parafráze výroku z Žalmu 7,16. J. A. Komenský razil heslo „škola hrou“ a studenti se žertovně dožadují, aby si ve škole mohli místo výuky hrát. Málo z nich však zná pravé biblické pozadí tohoto programu. Nachází se v knize Přísloví 8,30, kde personifikovaná Boží moudrost tvrdí: „Byla jsem mu [Hospodinu] věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas.“ Komenský tedy chtěl výu-

KŘESŤANSTVÍ V NAŠÍ CIVILIZACI: 1. Biblická symbolika: výtvarné umění, literatura, architektura, přísloví 2. Opisování knih – most mezi antikou a námi 3. Pozitivní vnímání stvoření a jeho inteligibilita – základ a východisko moderních přírodních věd 4. Pojem pravé svobody – transcendence. Obraz Boha jako určitá forma sebepochopení a především sebeúcty člověka 5. Pojem osoby. Personalismus, dialogický personalismus 6. Rovnost všech lidí před Bohem 7. Univerzalizace pojmu bližní – solidarita s potřebnými 8. Demytologizace politické moci – deideologizace myšlení 9. Demokracie 10. Historizace našeho myšlení 11. Ateismus jako vnitrokřesťanský a do jisté míry vnitrojudaistický jev 12. Moderní hermeneutika.

40


ku vedoucí k pravé moudrosti. Prazákladní lidská zkušenost nadto říká, že nejúžasnějších tvůrčích výkonů ve vědě a umění dosahujeme, když se naše usilování proměňuje v určitou formu hry. Hra je totiž velmi významná antropologická kategorie.

 OPISOVÁNÍ KNIH – MOST MEZI ANTIKOU A NÁMI Další nesmírně důležitou stopou jsou nejstarší rukopisy antických a středověkých spisů. Po stěhování národů vstoupily do dějin nové národy, jejichž kulturní úroveň a vzdělanost se nemohly měřit s kulturním odkazem antiky. Tento odkaz se uchovával především v klášterních knihovnách, kde se opisovala nejen díla křesťanských autorů, ale i velká díla antiky – i profánní a pohanská. Středověcí opisovači postavili pravý kulturní most mezi námi a antikou – geniální počin! Křesťanství totiž ke své plné existenci potřebuje určitý kulturní podklad, který byl v raném středověku velmi provizorní.

 POZITIVNÍ VNÍMÁNÍ STVOŘENÍ A JEHO INTELIGIBILITA – ZÁKLAD A VÝCHODISKO MODERNÍCH PŘÍRODNÍCH VĚD Židovství a pak i křesťanství se vyznačují velmi pozitivním postojem ke světu pojímanému jako stvoření. Materiální stránka existence je dobrá, neboť vyšla z rukou Stvořitele (srov. Gn 1). Autentický judaismus a křesťanství odmítají dualismus, podle něhož je pozitivní jen duch, zatímco materie je nositelkou zla. Dualistickým postojem k materii se vyznačovala především gnóze, která velmi vyhrocovala dualistické tendence obsažené v řeckém myšlení. Rané křesťanství se k ní postavilo poměrně ostře, ale jisté vlivy řecké inklinace k dualistickým tendencím do antického a středověkého křesťanství přece jen pronikly. Dnešní teologie se však vůči těmto příměsím poměrně jasně ohrazuje. Další stopou vlivu křesťanství v dnešním světě je – pro leckoho překvapivě – existence a rozvoj přírodních věd. Proč se moderní přírodní vědy nerozvinuly v jiném kulturním okruhu? Je to prosté: byl-li podle judaistické a křesťanské víry svět stvořen inteligentním Stvořitelem, je to základ pro naše hledání inteligibilních struktur a zákonitostí v něm. Od renesance až do 18., ba i 19. století byli přírodovědci také teology. Prezentovali své počínání jako „četbu knihy stvoření“, jako hledání zákonitostí, vložených do stvoření osobním a inteligentním Stvořitelem. To jistě platí o Koperníkovi, Galileim, Keplerovi, Newtonovi i našem Mendelovi. To, že průkopníci přírodních věd leckdy naráželi, má dvě základní příčiny. Za prvé někdy překračovali svou kompetenci a zasahovali i do filosofie a teologie, interpretačních věd, kde se nutně střetávají různé interpretace. Za druhé, ve vědě existují zaběhlá paradigmata. Boří-li je někdo, nemá to lehké ani mezi svými kolegy-přírodovědci. Jejich odpor ho nutí hlouběji propracovávat a hlavně dokládat svá tvrzení. Přechod od jednoho paradigmatu k jinému lze definovat jako jistou revoluci v daném oboru. Pokud tedy teologové a církevní představitelé nepřijímali hned to, s čím přicházeli někteří přírodovědci, nijak se to nevymykalo zákonitostem přechodu od jednoho paradigmatu k novému. Jakmile ale nositelé nového paradigmatu přinesou nezvratné doklady svých objevů, opozice končí, protože fakta a zjevnou pravdu víra ani dobrá teologie nemohou odmítat. Přírodovědci se dnes většinou o filosofii a teologii moc nezajímají a otázka, jak vysvětlit, že lidský intelekt je s to odhalovat velmi spletité inteligibilní struktury kosmu, je příliš nevzrušuje. Tato otázka je však zcela legitimní.

HISTORIE  POJEM PRAVÉ SVOBODY – TRANSCENDENCE Tuto stopu vidí jen ti, kdo znají hlouběji biblické vědy, filosofii a teologii. Musíme se tu však omezit jen na to nejzákladnější. Především: Starý zákon není ani tak originální v tom, že Jahve – Hospodin – je jediný, ale spíš v tom, že Hospodin je jakožto osoba vůči světu dokonale svobodný: svět mu nemůže dát nic, co by On sám už neměl. Svět naopak celou svou jsoucnost dostává od Boha. V žádném jiném soudobém náboženství nic podobného není. Všechna božstva jiných národů byla jen součástí světa. I Platónova idea dobra a první hýbající nehybný u Aristotela byly sice nejvyššími jsoucny, leč zároveň byly součástí tohoto světa, vůči němuž tato jsoucna rozhodně nevykazovala svobodu. Uvedené první principy všeho navíc nemohly být skutečně svobodné, nemajíce osobní charakteristiky, a svobodná může být sensu stricto jen osoba. Jak Izraelité dospěli k tomuto pojetí Boha? Velmi prostě: zakoušeli ho totiž jako jednající svobodu, vybízející člověka, aby byl svobodný. V knize Genesis (Gn 12) třeba čteme, že Bůh oslovil Abraháma s výzvou, aby opustil rodný dům a vydal se do nejistoty jen s příslibem, že z něho bude velký národ. Zda to vykoná nebo ne, je však už na Abrahámovi samém. Uvědomme si, že obraz Boha, který nosí ve své mysli člověk, je určitou formou jeho sebepochopení. Jaký obraz Boha, taková antropologie. Bible o tom mluví dost jasně v Gn 1,26: člověk byl stvořen k obrazu a podobě Boží. Teologie v úzkém smyslu a antropologie jsou spojité nádoby. V Bibli je člověk povolán ke svobodě, protože ho určují hlavně jeho dobrá či špatná rozhodnutí. Řekové sice znali politickou nezávislost obce, což nazývali svobodou. Osobní svobodu v pravém slova smyslu však neznali, neboť jejich sebeporozumění bylo povýtce fatalistické. Oidipús nezmůže nic proti sudbě, určující jeho tragický život a dané dávno předtím, než to Oidipús může jakkoli ovlivnit. Není náhodou, že právě v křesťanské Evropě se pojem osobní svobody stal klíčovým. Nenajdeme ho v jiných kulturách, neboť úzce souvisí se sebepochopením člověka vycházejícím z Bible a pak z křesťanského myšlení. Člověk je sice v mnohém determinován tímto světem, je světu imanentní, může však svou svobodou tento svět i překračovat, je vůči němu v jistém ohledu transcendentní. Připomeňme si zároveň, že křesťanství prokvašuje určitou kulturu jen postupně, a není tedy divu, že mladé národy v raném i vrcholném středověku se k ideálu pravé osobní svobody propracovávaly jen pomalu.

 POJEM OSOBY. PERSONALISMUS, DIALOGICKÝ PERSONALISMUS Nyní by nás už nemělo překvapit zcela nesporné tvrzení, že copyright na pojem „osoby“, klíčový pro naši evropskou kulturu, má právě křesťanská teologie. Tento pojem se totiž objevil a byl propracováván v prvních stoletích křesťanství v souvislosti se spory o to, jak vyjadřovat tajemství Nejsvětější Trojice a tajemství vtělení Slova. Pak se tento pojem aplikoval i na antropologii. Objevují se tu dvě základní charakteristiky osoby, tedy bytí obdařeného rozumem a svobodou: substancialita osoby a to, že tu jde nutně o vztahové bytí. Substancialitu osoby popíšeme snadno. Osoba je neměnící se totožnost, i když člověk se v průběhu života stále mění. Je to cosi neměnného, mé stále totožné vlastní „já“, ač sám se stále měním. Způsob prožívání této identity se pochopitelně také mění. Souhrn tohoto sebeprožívání nazýváme osobností.

Vztahový charakter osoby je zřejmý: osoba si sebe samu uvědomuje ve vztahu k „nejá“ a zejména k „ty“, tedy ve vztazích. V trinitární teologii platí, že osoba Otce je totožná s jeho vztahem k Synu a osoba Syna zase se vztahem k Otci. V Trojici je tedy osoba substanciálním vztahem: kdyby Otec nebyl ve vztahu k Synovi, vůbec by nebyl. Tato relační koncepce osoby pak vedla k novému způsobu myšlení ve filosofii. Personalisté především zdůrazňují, že osoba není věc. Ptát se tedy, co je osoba, není adekvátní, protože osoba je někdo. Zejména Martin Buber jasně konstatuje, že neexistuje základní slovo „já“, neboť tím základním slovem je „já-ty“. „Já“ je bez „ty“ nemyslitelné. Ač Buber nevyznával Boha jako Trojici osob, dokáže jen na základě Starého zákona vyslovit základní princip trojiční teologie, který se u něho aplikuje na antropologii. Tak se ozřejmuje, že alterita není něco, co máme likvidovat, ale součást naší vlastní identity, dané určitou sítí vztahů. Pro věřícího je tím základním a ustavujícím jeho vztah k Bohu. Právě Boží otcovské „Ty“ dává vztahově vzniknout mému „já“. Díky tomuto ustavujícímu synovskému vztahu je pak člověk v ostatních vztazích svobodný, neboť ony jeho vlastní identitu nezakládají. V nich si člověk uvědomuje sebe sama a prožívá své vlastní vztahové „já“. Vědomí nezvěcnitelnosti osoby, která je sama v sobě tajemstvím, je vlastní různým formám personalismu, vztahové – dialogické – chápání osoby pak charakterizuje filosofický směr, nazývaný dialogický personalismus. Tam, kde se s člověkem jedná jako s pouhou věcí, dochází logicky k pošlapávání lidských práv a nerespektování lidské důstojnosti. Personalismus a dialogický personalismus se staví jako hráz proti tomuto útoku na člověka a tyto směry je třeba hodnotit jako nesmírně praktickou a přínosnou záležitost.

 ROVNOST VŠECH LIDÍ PŘED BOHEM Všichni lidé jsou si před Bohem rovni na základě stvořenosti k obrazu Božímu a i proto, že všechny lidi vykoupil Kristus. Opět platí, že s takto důsledným učením o rovnosti všech lidí se v jiné kultuře nesetkáváme. Rovnost důstojnosti lidství ale neznamená, že lidé by byli stejní co do schopností, vzdělanosti, mravních kvalit a odpovědnosti, kterou ve společnosti mají. Jak ve sféře svobody, tak i zde trvalo národům Evropy dlouhá staletí, než dokázaly tento ideál jasně uchopovat a aplikovat. Zároveň je jasné, že náš právní řád i kultura zřetelně stojí na rovné důstojnosti lidí. Např. slavné ideály Francouzské revoluce zásadně čerpají z křesťanství, bez něhož by byly nemyslitelné, ač sami představitelé této revoluce byli zaměřeni proti církvi a křesťanství. Problém je v tom, že antropologie se zde odtrhuje od svého teologického zakotvení v Bohu. Člověk sám chce být „bohem“, určovat, co je dobré a zlé. Tento sebestředný humanismus, vyvyšující člověka, nakonec vedl k tragédii obrovského krveprolití jak za Francouzské revoluce, tak za nacistické a komunistické totality: místo halasně slibované svobody ostnaté dráty a nesvoboda, místo důstojnosti člověk degradovaný na svévolně disponovatelnou věc. Tam, kde člověk není nositelem posvátného tajemství, sebeúcta a úcta k druhému ztrácejí své poslední opodstatnění.

 UNIVERZALIZACE POJMU BLIŽNÍ – SOLIDARITA S POTŘEBNÝMI S rovností všech lidí před Bohem souvisí také otázka, kdo je můj bližní, komu mám pomáhat, když se dostane do neštěstí. Ježíš to říká zcela zřetelně v podobenství o milosrdném Samaritánovi (srov. L 10,25–37). Samaritán byl příslušník národa, kterým Židé pohrdali.


 41

HISTORIE



Pro Židy byl bližní především příslušník jejich národa, ač ve Starém zákoně byly i předpisy nařizující lidské jednání k cizincům a otrokům. Sami Židé se k ideálu univerzalismu a rovnosti všech lidí před Bohem propracovávali jen pomalu. Důsledek Ježíšova postoje je v naší civilizaci dodnes patrný. Dojde-li k nějaké živelní katastrofě kdekoli na světě, Evropané se snaží solidárně pomáhat a odhlížet přitom od názorových, národnostních, kulturních i rasových odlišností. To rozhodně není samozřejmost. Např. pro muslima je bližním především zas a zas muslim. Kdyby u nás došlo k nějaké přírodní katastrofě, můžeme si být jisti, že v muslimském světě by se zdvihla vlna solidarity jen ve prospěch jejich souvěrců, ti ostatní by je prostě nezajímali. Plody a stopy křesťanství v naší kultuře často vnímáme jako cosi lidsky samozřejmého, ale tak tomu zdaleka není. Co u nás není autenticky lidské, nemůže být autenticky křesťanské a autenticky náboženské. Je to dáno tajemstvím vtělení: Ježíš Kristus je pro křesťany doopravdy Pán, Bůh, ale i zcela doopravdy i člověk. Ale kde se tajemství vtělení nevyznává, takový princip tak úplně samozřejmě neplatí. Totéž platí o institucích zaměřených na pomoc trpícím: nemocnicích, starobincích, sirotčincích. Proč nevznikly například v Indii či v Číně? Je to zřejmé: je to dáno jiným sebepochopením člověka, jinou antropologickou koncepcí úzce související s příslušným náboženstvím. V dějinách Evropy se člověk často mylně pokládá za přirozeně dobrého. To, co je stopou a plodem působení křesťanství, se pokládá za autentické lidství. Ale když se to vše odstřihne od svého zdroje, náhle se vyjeví, že to tak docela samozřejmé není.

 DEMYTOLOGIZACE POLITICKÉ MOCI – DEIDEOLOGIZACE MYŠLENÍ Již ve Starém zákoně se setkáváme s něčím zcela nebývalým: pročítáme-li knihy Samuelovy a Královské, zjišťujeme, že panovníci jsou v nich velmi tvrdě kritizováni. Otevřeně se hovoří o jejich omylech a nevěře. Je to nesrovnatelné s tím, jak o svých panovnících tehdy vypovídaly okolní národy. Tam se setkáváme se zbožšťováním v zásadě nekritizovatelného panovníka. Vztah k Bohu, pravá víra a svět politiky se v Bibli velmi jasně rozlišují. Zřetelně o tom mluví i sám Ježíš v diskusi s učedníky farizeů a herodiány, když se ptají, zda platit daň císaři nebo ne (L 20,20–28). Říká, že modloslužebné peníze s císařovým portrétem se císaři mají dávat, ale srdce člověka má patřit pravému Bohu, dárci svobody. Sami křesťané se k desakralizaci politické moci propracovávali opět jen postupně. Jedině toto oddělení sféry vztahu k Bohu od konkrétní politické moci pak znamenalo možnost usilovat o nové politické uspořádání obce, což je příznačné pro Evropu posledních staletí. Proč k tomu došlo právě v Evropě a ne jinde? Inu proto, že bez křesťanských kořenů naší kultury by to nebylo možné. Křesťanství ale vede i k tomu, že dospělý věřící je velmi kritický a odmítavý k různým ideologiím. V nich se totiž stále opakuje, že jistá, sama v sobě dobrá nitrosvětská hodnota je povýšena na absolutní princip, na „boha“. Bůh je totiž pro člověka to, co on sám ve svém srdci staví na první místo. Nakonec tedy každý musí mít nějakého „boha“ či „bohy“, nějakou pro něho prvořadou hodnotu či ideu. Např. láska k vlastnímu národu je dobrá, jakmile se však stane „bohem“,

teologická literatura – novinky www.ikarmel.cz/teologie

42


vede to ke strašlivým koncům, jak ukazuje nacismus. Úsilí o sociální spravedlnost je dobré, jakmile se z něho ale učiní „bůh“, vede to k hrůzám komunismu. Ideologie je moderní obdobou modloslužby. Falešní a nitrosvětští „bohové“ toho slibují velmi mnoho, ale ve skutečnosti nás jen obírají o svobodu a pravý ráj jistě nepřinášejí. Není náhodou, že nacismus a komunismus pravé křesťany perzekuoval: ti totiž odmítají posluhovat falešným „bohům“, dají se jen velmi obtížně zvládat. S křesťany a jejich bytostnou svobodou měli problémy už římští císařové a mají je i novodobí diktátoři a falešná politická a ideologická božstva. Také však bohužel platí, že mnozí nositelé jména „křesťan“ tomuto ideálu nečiní zadost nebo k němu nikdy nedospěli.

 DEMOKRACIE Jednoosobový Bůh je vskutku problém. Jak může být osobou někdo zhola sám, když osoba je nutně vztahovou záležitostí? Za druhé, jeden Bůh na nebi v zásadě ospravedlňuje vládu jednoho panovníka nad ostatními na zemi. Ne nadarmo slovo „monarchie“ opět pochází z doby sporů o tajemství Trojice. Monarchianismus podtrhuje nadřazenost Otce ostatním osobám Trojice nebo nějak redukuje Trojici osob na jedno božství. Když v Německu zfanatizované davy řvaly: „Jeden Bůh, jedna říše, jeden vůdce“, pan Peterson vydal velmi odvážnou studii „Monoteismus jako politický problém“. V jejím závěru konstatoval, že trojiční obraz Boha neumožňuje ospravedlňovat absolutní vládu jednoho diktátora nad všemi ostatními. Velký německý evangelický teolog Jürgen Moltmann ve studii „Trojice a Boží království“ dospívá k závěru, že model demokracie, kde jsou tři základní moci – zákonodárná, výkonná a soudní – rozděleny a mohou účinně jednat jen ve vzájemné kooperaci, vlastně strukturálně kopíruje to, co teologie učí o tajemství Trojice, kde jsou tři osoby, jež mohou jednat jedině ve vzájemných vztazích, přičemž jedna osoba nikdy nepohlcuje ostatní. Naopak diktatura je pohlcením ostatních pravomocí mocí výkonnou, je tedy formou politického monarchianismu. Není náhodou, že moderní demokracie jako dialogický systém, v němž se alterita a minorita nelikvidují, ale respektují, se zrodila výlučně v zemích s předchozí mnohasetletou křesťanskou tradicí. Naopak islámští integralisté občanskou společnost a demokracii zásadně odmítají. Neodpovídá to totiž jejich náboženské tradici a obrazu jednoosobového Boha. Zakladatelé demokracie určitě neměli na mysli trojiční teologii. Vycházeli však z pojmů ryze křesťanských: rovnost důstojnosti všech občanů a svoboda. To je pak vedlo k takovému uspořádání věcí veřejných, v němž se jasně odráží mystérium Trojice. Inu, křesťanské kořeny své identity od své přítomnosti nemůžeme nikdy oddělit. Chceme-li svou identitu dobře chápat a rozvíjet, musíme se těmito souvislostmi zabývat. Nemusíme být přitom všichni křesťany. Měli bychom však sobě dobře rozumět a neměli bychom nedomyšleně likvidovat svou identitu, která dala světu tak úžasné věci.

 HISTORIZACE NAŠEHO MYŠLENÍ Řecké myšlení směřuje především k tomu neměnnému, a od časovosti a proměnlivosti tedy abstrahuje. Biblické myšlení je dějinné, zaměřené na to konkrétní. Klasicky se střet mezi řeckým myšlením a křesťanstvím projevuje v otázce univerzality spásy realizované Ježíšem Kristem. Pro Řeka nemůže mít nějaká jednotlivá historická událost univerzální význam. Nám jde teď ale o to, ukázat na velké napětí existující mezi nehistorickým a historickým myšlením.

HISTORIE Různé anály se sepisovaly již v antice, byly to ale vždy děje spjaté  MODERNÍ HERMENEUTIKA s postavou určitého krále. Židé jako jedni z prvních začali vnímat dějiny jako příběh kolektivní osoby, jíž je národ. Teprve křesťanství Hermeneutika je umění interpretace, hlavně interpretace textu a pak však vnáší do dějin nadnárodní koncepci dějin, dějiny církve. Vzhle- i komplexů kulturních tradic i celé reality. Hermeneutický problém dem k univerzalismu křesťanství je od nadnárodního konceptu dějin je bytostně praktický, neboť kolektivní osoby, trvající po mnoho generací, mají nutně problém, jak zajišťojen krok k dějinám lidstva. vat vlastní identitu v proměnlivosti dějin. V reakci na osvícenství, které nebylo C T I R A D V. P O S P Í Š I L Je jasné, že judaismus a křesťanství jako historii nakloněno a pro něž minulost byla náboženství stojící na posvátných textech hlavně temnotou v poměru ke světlu přímají od prvopočátku velké hermeneutické tomnosti, se na počátku 19. století zrodila problémy. Která z interpretací je adekvátní moderní historiografie jako věda. To soua která identitu společenství zrazuje? Kde viselo i s posunem ve filosofii, jež se stále jsou meze správného chápání a aplikování více věnovala tajemství konkrétní existence biblického poselství? Tento palčivý problém věcí a osob. Historizace myšlení má ovšem se vyhrotil zejména v protestantismu, kde svůj základ především v důsledně historicplatilo, že každý má oprávnění interpretokém vnímání reality, s nímž se setkáváme vat Boží slovo. Ale kolik interpretů, tolik v Bibli. interpretací. Není v něm k dispozici nějaká nadřazená autorita autentického výkladu, jímž je v katolické církvi interpretace ze  ATEISMUS strany magisteria. Evangeličtí teologové Křesťanství i judaismus učí, že Bůh je nevýslovný. Naše případně proto museli klást mnohem větší důraz na pravidla správné interpresprávné poznání o něm je však vždy jen provizorní a musí být kori- tace, aby se na jejich základě dalo rozlišit mezi interpretací kvalitní govatelné. Každé naše tvrzení o Bohu musíme podrobovat kritice: a adekvátní a interpretací naopak nekvalitní a neadekvátní. Právě Bůh je spravedlivý, ne však takovým způsobem jako člověk. Bůh je v protestantismu se tak přednostně rodí moderní hermeneutika. mírou veškeré autentické spravedlnosti, je spravedlnost sama. Naše Mezitím se objevil moderní koncept národa, jenž také začíná mít výroky o Bohu jsou jen analogické. Mezi našimi výroky o Bohu problém s vlastní identitou v proměnlivosti dějin. Hermeneutica pravým Bohem je podobnost, jež je spjata s nepodobností ještě ký problém se stal v současnosti jedním z nejnaléhavějších. Každý mnohem větší. Právě tato otevřenost tajemství, transcendenci je odborník na tuto problematiku vám řekne, že kadlubem, v němž se základním rysem autentické teologie, která musí být sama k sobě utvářely základy moderní hermeneutiky, byla křesťanská teologie a hlavně její německá evangelická odnož. nesmlouvavě kritická. Ateista třeba tvrdí, že ten či onen koncept Boha v teologii či ve filosofii neodpovídá realitě, že prostě takový Bůh není. Teolog ale nemá problém tento teoretický ateismus jako kritiku našich výpově-  ZÁVĚR dí o Bohu začlenit do svého myšlení. Ateismus je vlastně jen vyhraněná negativní teologie, stavící na druhém z výše uvedených kroků Souhrn zmíněných bodů zřetelně dokládá, že stopy křesťanství kritiky výroků o Bohu. Může ale teoretický ateista, který své tvrzení v evropské kultuře a našem myšlení jsou mnohem četnější a hlubší, o neexistenci Boha není s to vědecky nezvratně doložit, učinit totéž než si mnozí uvědomují. Uvedené body mají být spíše otevřením s tvrzením věřícího teologa, tedy začlenit ho do svého modelu myš- diskuse a výzvou k zamyšlení než nějakou definitivní výpovědí. Opět lení? Nemůže, protože jeho tvrzení existenci pravé transcendence podotýkám, že jednou věcí je ideál, zatímco jeho realizace v konkrétních dějinách může být něco odlišného, co se s oním ideálem v zásadě neguje. Bible sama se svým tvrzením, že nitrosvětští bohové neexistují, nemusí bohužel krýt, a to zase souvisí i se svobodou, které můžeme je v zásadě první ateistickou knihou světa. Křesťané prvních tří sta- zneužívat. Nebylo by tedy metodologicky zcela korektní argumenletí odmítající vzdávat bohopoctu před obrazem císaře bývali ozna- tovat proti výše řečenému jen na základě historických selhání jedčování za ateisty. Víra v jediného, transcendentního, svobodného notlivých křesťanů a celých společenství věřících. Ale i tento přístup, a osvobozujícího Boha implikuje určitou formu ateismu vůči všemu, je-li aplikován korektně, je hluboce opodstatněný, neboť stále platí, co by se rádo za „boha“ vydávalo. Moderní ateismus není tedy jev že historie je učitelkou života. Křesťan velmi dobře ví o strmosti ideprotikřesťanský, ale paradoxně jev vnitrokřesťanský. Feuerbachovo álu, o nějž usiluje, a tak svou identitu prožívá kajícně, jsa si vědom dílo „Podstata křesťanství“ je přeplněno skvostnými teologickými mnoha svých nedostatků. Autentičnost náboženství se ale měří právě inspiracemi. schopností a mírou sebekritičnosti. I přiznané chyby tedy vydávají Problém tkví v tom, že ateista vyvozuje z tvrzení „Tato před- určité svědectví o tom, co je pravé křesťanství. stava Boha neodpovídá plně realitě“ závěr: „Žádný Bůh, žádná I nevěřící člověk by si tedy na základě těchto úvah mohl jasněji transcendence není.“ Negativní teologie působí jako osvobození, uvědomit, že teologie není vědou jen pro pár podivínů, vědou uzaotevření cesty k pravé transcendenci, neboť Bůh je vždy větší než vřenou v rámci nějakého konfesního kontextu. Ten, kdo se dotýká naše představy a výroky. Avšak ateista nám nakonec řekne, že žád- pojmů Boha a člověka, se tak nutně dotýká toho, co se nachází hluná transcendence není, a tudíž ani pravá svoboda, a tak člověku boko v kořenech evropské civilizace a kultury, a proto má k těmto nezbývá nic jiného než být striktně determinován nitrosvětskými věcem rozhodně co říci. Prof. Ctirad V. Pospíšil záležitostmi. Ateista musí upadnout do určité formy ideologie, působí na CMTF Univerzity Palackého v Olomouci. protože něco nakonec na prvním místě v jeho myšlení být musí. Vědecký ateismus, hlásaný u nás přes čtyřicet let, určitě nevedl ke Poznámka: [1] Srov. např. Mezinárodní teologická komise, Paměť a smíření, církev skutečně svobodnějšímu člověku.

Autentičnost náboženství se měří právě schopností a mírou sebekritičnosti. I přiznané chyby tedy vydávají určité svědectví o tom, co je pravé křesťanství.

a viny minulosti, Praha 2000.


43

foto: Film Europe

Film Strom života si jako každé skutečné umělecké dílo žádá opakované setkání.

44


KULTURA

Strom života – filmový skvost 21. století Film amerického režiséra Terrence Malicka Strom života bez nadsázky patří k povinnému vzdělání každého přemýšlivého křesťana. Strom života je jeden z nejkrásnějších filmů s duchovní tématikou, jaké kdy byly natočeny.

T

errence Malick (nar. 1943) za svoji bezmála čtyřicetiletou fimlařskou kariéru natočil pouze pět filmů. Všech pět patří mezi poklady filmové historie a Strom života (2010) je podle mnohých zatím vrcholem jeho zcela výjimečné umělecké kariéry. Terrence Malick nedává rozhovory, nechodí na premiéry svých filmů ani se neúčastní slavnostních ceremoniálů filmových festivalů, na kterých vítězí jeho filmy. O Malickovi a jeho díle je těžké nepsat pateticky. Čtenář neznalý Malickových filmů nutně bude autora tohoto textu podezřívat z přehánění, z vynášení Stromu života do přílišných výšin, bude si myslet, že jsem se snad i pomátl na rozumu. Nikoli, vážený čtenáři, neztratil jsem svoji kritickou soudnost. Jen jsem viděl film, o jehož kráse nelze vypovědět, stejně jako nelze vypovědět o kráse zapadajícího slunce nebo o duchovním prožitku věřícího člověka, který prochází tragédií Velkého pátku, tichem Bílé soboty a radostí Velikonočního vzkříšení. Strom života si jako každé skutečné umělecké dílo žádá opakované setkání, a tak je ošemetné o něm vynášet soud poté, co jsme film viděli poprvé – tak jak to činí – a musí činit – většina filmových kritiků.

 BOŽE, KDE JSI? Snad všechy dostupné texty o novém Malickově díle konstatují, že se jedná o příběh umístěný do druhé poloviny 20. století, ve kterém se americká rodina vyrovnává se ztrátou jednoho ze tří synů. Ano, na první pohled je tomu skutečně tak, nicméně srdce příběhu bije jinde, dotýká se „důležitějších“ skutečností, totiž snahy naleznout Boha ve svém srdci, ve své minulosti, ve všech věcech. Celý film je vyprávěn dospělým Jackem (Sean Penn), který vzpomíná na své dětství, na svoji milující matku (Jessica Chestainová) a přísného otce (Brad Pitt). Jack se ptá, jak mohli rodiče unést smrt jednoho ze svých dětí, jak se s touto nepřípustně těžkou ranou dokázali vyrovnat. Proč se ptá? Podle snad všech recenzentů proto, že právě prožívá výročí smrti svého milovaného bratra. Dovolím si nicméně nabídnout jiné vysvětlení: Jack se svojí manželkou truchlí nikoli kvůli

dávné tragické smrti bratra, ale kvůli smrti své vlastní dcery. Proto to depresivní ráno, kdy si zmatený Jack s manželkou nemají co říct, proto manželka nese bílou růži k fotce, jejíž motiv je pro diváka nerozpoznatelný, proto Jackův pocit, „jako by narážel do zdi“, jak později šeptá své manželce do telefonu. Mnozí recenzenti se také pozastavují nad naivním koncem filmu, kdy se ocitáme „v nebi“. Vadí jim ztvárnění nebe jakožto pláže, u které se všichni setkávají a objímají a to zaliti měkkým a milosrdným slunečním světlem. Omyl spočívá v domněnce, že ono nebe – je „skutečným“ nebem v rámci filmového světa. Zde se ovšem nejedná o záznam jakéhosi života po životě. Jedná se o Jackovu představu – tedy představu lidskou a naivní, jaké to bude v nebi, jaké to bude po smrti, jaké to bude, až se setká se všemi, které miloval: s matkou, s otcem, se svými bratry – a také se svojí dcerou.

 TEP LIDSKÉ EXISTENCE Takřka celý děj Stromu života se odehrává v mysli ztrápeného Jacka, který vzpomíná na své dětství od početí (doslova) přes porod, své první kroky, svá první setkání se sourozenci, nevinné dětské hry i hříšné touhy dospívajících chlapců. Malickovi se podařilo nevídané: Dokázal zpřítomnit okamžiky a obrazy našich životů, které si každý z nás nosí ukryté někde hluboko v srdci. Večeře s rodiči u rodinného stolu, společné návštěvy kostela, první těžká provinění (která jsou pro okolí třeba jen nicotnou epizodou, pro dítě však událostí zásadních rozměrů!), smutek z opouštění domova… Přestože Malick zobrazuje konkrétní situace jedné rodiny v USA padesátých let 20. století, tyto obrazy mě samotnému vrátily mnohé vzpomínky na dětství, které jsem strávil ve východní Evropě let osmdesátých. Malickovi se skrze ztvárnění konkrétních situací podařilo zachytit něco obecně sdíleného, podařilo se mu nahmatat tep lidské existence. Jackův život byl plný bolesti a upřímného hledání odpovědi po smyslu těžkých chvil, které byl on a jeho rodina nuceni prožít. Proto všechny ty vzpomínky. Film začíná otázkou po Bohu – a končí odpovědí na Boží volání.

 DOKONALÝ FILM? Strom života není jednoduchým filmem. Stejně jako předchozí Malickovy snímky i tento opět – a ještě více než ty předchozí – posunuje hranice filmového vyjádření. Práce kamery plující prostorem i časem, použití klasické hudby, která mnohé sekvence proměňuje v nezapomenutelné přílivy krásy (aniž by ovšem šlo o kýč, jak se také můžeme dočíst), propracovaná koncepce zvuku, přesný střih a herecké výkony – to vše je mistrovské. Malick strávil tři roky výběrem chlapců, kteří se ujmou rolí dospívajících dětí v padesátých letech. Výkony oněch tří kluků, kteří byli vybráni z 10 000 dětí, jsou zcela neuvěřitelné, protože v nich není ani stopa po herectví. Oni žijí své životy před kamerou a stejně tak tomu je i u všech ostatních rolí včetně hvězdné trojice Jessicy Chestainové (matka), Brada Pitta (otec) a Seana Penna (dospělý syn Jack). Nechci zde kromě Zlaté palmy v Cannes vyjmenovávat další ocenění tohoto výjimečného snímku, už jen proto, že k nim v blízké budoucnosti zajisté přibudou ještě mnohá další. Jen si na závěr dovolím podotknout, že mezi prvním a druhým Malickovým celovečerním snímkem uplynulo pět let (Pustina, 1973; Nebeské dny, 1978) a mezi druhým a třetím (Tenká červená linie, 1998) dokonce dlouhých dvacet letech. Následující pauzy mezi natáčeními se ale již zkracují: čtvrtý snímek Nový svět měl premiéru v roce 2005, pátý Strom života v roce 2011. Na příští rok je ohlášen zatím nepojmenovaný milostný příběh a na rok 2013 film s názvem Voyage of Time. Snad i Terrence Malic cítí, že se připozdívá? Lukáš Jirsa


45

RECENZE

Hans Küng: Na počátku všech věcí Autor, emeritní profesor fundamentální teologie v Tübingen, v této knize poskytl čtenáři určitý vhled do toho, co bychom v souladu s ním snad mohli česky nazvat veškerou skutečností.

J

de o určitý nadstavbový souhrn veškerého lidského vědění v kombinaci s osobní i společenskou zkušeností, prožívání života a hodnotovou orientací uznávající přesažnost objektivní skutečnosti vůči smyslovým dojmům, analýze chladné racionality i subjektivním emocím. Středobodem výkladu je přitom počátek: především počátek vesmíru a v návaznosti na něj počátky života i počátky lidské existence. V závěru pak autor krátce komentuje protipól: konec existence lidstva, konec Země i představy o konci celého našeho vesmíru.

 KOMPLEMENTARITA VĚDY A NÁBOŽENSTVÍ Küng v celé knížce, vydané nakladatelstvím Vyšehrad v roce 2011 (v překladu Vladimíra Petkeviče), předvádí před zraky čtenáře velice rozsáhlou, ale v zásadě spíše jen informativní expozici teoretické fyziky, a to především ve vztahu ke kosmologii, biologie, širokých interpretací evoluce, ale i antropologie. Pro orientaci čtenáře je důležitá deklarace autora ohledně volby modelu pro chápání vztahu mezi přírodními vědami a filosoficko-teologickými náboženskými pohledy. Autor zde odmítá jak konfrontační, tak integrační model a plně akceptuje „komplementární model kriticky-konstruktivní interakce“ přírodních věd a náboženství. V knížce k tomu na různých místech používá motiv vrcholně umělecké hudební skladby. Pokusme se na něm tedy krátce a symbolicky autorem zvolený model ilustrovat. Představme si Mozartovu operu nebo Beethovenovu symfonii. Takovou skladbu můžeme analyzovat fyzikálně akusticky, tj. postupně rozložit partituru na jednotlivé tóny a ty pak popisovat pomocí fyzikálně akustického aparátu kmitů strun. Sebedokonalejší fyzikální (přírodovědný) popis tohoto druhu nám však evidentně nezachytí umělecký dojem a estetický prožitek z poslechu takové skladby. Tomu bude blíže umělecká kritika a muzikologický rozbor. Na druhé straně však skladbu nelze realizovat bez hudebních nástrojů a patrně by nevznikla bez existence kompozičních teorií, k čemuž všemu jsou nutné i poznatky fyzikální akustiky.

46


Hans Küng

Již jsme zmínili, že obsahový záběr knížky je obrovský. Bohužel nelze totéž říci o metodě zpracování, které do značné míry „jde po povrchu“ a poněkud se utápí v opakujících se výkladových smyčkách. Ke cti autora ovšem dodejme, že se nesnaží budit dojem kvalifikovaného znalce přírodních věd. Zřejmě chce v tomto směru být pouze informátorem v nezbytném rozsahu. Specialista v přírodovědných oborech nebo v matematice zde proto stěží nalezne něco, co by ho mohlo profesně zaujmout. Také odborník v oblasti filosofie nebo teologie nejspíš bude mít analogický pocit, neboť i zde se autor, navzdory své evidentní profesní kvalifikaci, snaží být spíše popularizátorem, někdy možno říci i glosátorem, a svůj výklad směřuje spíše k širší laické veřejnosti. Záběr knížky a její popularizační zpracování si pochopitelně vybírají svoji daň v řadě nepřesných vyjádření. Částečně to zřejmě je i záležitost českého překladu. Je např. politováníhodné, že zmínění „slavné druhé Gödelovy věty o neúplnosti“ není jasnější a vzhledem k filosofickým aplikacím konkrétnější. Také nepůsobí dobře, když se matematický pojem „grupa“ překládá slovem „skupina“.

 OTEVŘENÝ OBZOR POZNÁNÍ Závěrem se pokusme zachytit představu modelu veškeré skutečnosti tak, jak by zřejmě odpovídala Küngovu pojetí. Uzavřenými křivkami, pro přehlednost nejlépe kružnicemi, si nejprve vymezme oblasti jednotlivých typů lidského poznání,

tedy poznání exaktně přírodovědného, teoreticky matematického, filosofického, teologického apod. Oblasti vymezené těmito křivkami mohou (typicky např. mezi matematikou a přírodními vědami), ale nemusí mít vzájemné průniky, avšak jim odpovídající druhy poznání jsou vzájemně plně autonomní. Odborník, jenž se v některé z těchto oblastí pohybuje, není nucen vstupovat do oblastí jiných, avšak může tak s prospěchem učinit, zachová-li respekt ke zmíněné autonomii (komplementaritě) oblastí různého poznání a nebude-li mezi nimi vytvářet nelegitimní krátká spojení. Plně komplexní (veškerá, úplná, nejzazší) skutečnost přitom není zplna obsažena v žádné z právě zmíněných oblastí poznání, které jsou tudíž v tomto smyslu neúplné. Tuto neúplnost Küng zřejmě chápe v gödelovském pojetí. Úplnou skutečnost si potom zřejmě lze znázornit jako kruh, jenž v sobě zahrnuje všechny dílčí oblasti a typy poznání. Nelze ho však chápat jako linii vně opsané kružnice, ale spíše jako rozostřený obklopující kruhový pás jdoucí směrem ven do ztracena. V tomto smyslu Küng chápe lidské poznání jako principiálně neuzavřené. Můžeme si položit otázku, zda tuto skutečnost brát negativně a agnosticky jako autorovo přesvědčení o principiální nemožnosti lidsky dosáhnout úplného poznání. Vše v recenzované knížce však nasvědčuje tomu, že autorova interpretace je spíše pozitivní a optimistická a vyúsťuje v tezi, že člověk bude mít vždy otevřený obzor pro další a další rozvíjení svého poznání na poli „úplné skutečnosti“ i v jejích dílčích segmentech. Tento optimismus má svého druhu i ideový protějšek. Přestože Küng v knize manifestuje své křesťanství velmi střízlivě, v závěru lze nalézt poměrně jasnou prezentaci toho, co můžeme považovat za vyjádření křesťanské naděje. Přírodovědec, matematik, filosof, teolog, prostě jakýkoliv kvalifikovaný specialista stěží nalezne v recenzované knížce něco objevného z hlediska svého striktně odborného zájmu. Zvídavý čtenář však může nalézt mnoho nadhozených tezí a otázek k přemýšlení. Jan Bednář

RECENZE Henri de Lubac Meditace o církvi

Phillippe Nemo Co je Západ?

Karmelitánské nakladatelství 2010

CDK 2011

V knize Méditation sur l’Église, která nyní, více než půl století po prvním francouzském vydání, vychází také česky, shrnul autor své obsáhlé znalosti církevní tradice, a to v době, kdy eklesiologická debata uvnitř katolické církve, ale i v protestantské teologii byla vedena s velkým zaujetím a také za velkých vzájemných střetů. De Lubac svou knihou, přeloženou do mnoha jazyků a v samotné Francii vydanou šestkrát, nabízí rozšířený pohled na církev v čase, jmenovitě od doby patristiky, doby církevních otců. Zdrojem jeho znalostí je aktivní spolupráce na rozsáhlém projektu edice francouzských překladů patristických textů, známé pod souhrnným názvem Sources chrétiennes, zahájené už v roce 1940. De Lubacovým záměrem bylo ukázat na základě takto získaných znalostí co možná souhrnně celý vývoj eklesiologie, zvláště její počátky, a tím jednak zklidnit celou tehdejší debatu, jednak poukázat na to, co všechno tato bohatá tradice už obsahuje a co může být inspirací i pro přítomnost. Odkazy na tyto prameny z prvních století církve, a to jak tehdejšího křesťanského západu, tak i křesťanského východu, zabírají skoro polovinu de Lubacovy knihy. Není to tedy četba pro chvíle oddechu; je určena spíše teologicky zaujatému a vzdělanému čtenáři a i ten ji musí číst opravdu pozorně. Je příznačné, že první vydání Meditace o církvi vyšlo jen několik málo let před svoláním druhého vatikánského koncilu, který právě k ožehavým otázkám týkajícím se církve zaujal jasný postoj svou pastorální konstitucí o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes), na jejímž vypracování se do té doby z modernismu podezíraný de Lubac mohl významně podílet. Pátá kapitola jeho Meditace o církvi dokonce už nese název „Církev uprostřed světa“. Dekret o ekumenismu (Unitatis redintegratio) téhož sněmu je logickým doprovodem pastorální konstituce o církvi a z obou textů vyplývá, že nauka o církvi ani skoro pět století po nástupu reformace neztratila nic ze své brizantnosti: Jak lze definovat církev, která společenství křesťanů si zaslouží tento název, která nikoliv a proč? Jsou pravoslavní, luteráni, presbyteriáni, koptové a další církvemi? Podle jakých kritérií se tu má rozlišovat?

Kam míří katolická církev svým ekumenismem? Chce jen tyto „zbloudilé křesťany“ přivést zpět do lůna jediné skutečné církve, tedy do církve římskokatolické? Ve výčtu otázek se dá pokračovat. Neméně závažné otázky se týkají vnitřní struktury církve a jejího vztahu k civilní společnosti a právě do této debaty de Lubac přispěl erudovaně a významným způsobem. Zbývá otázka kvality překladu do češtiny. Francouzská teologická literatura je svébytná a svérázná. Překlady do jiných jazyků, snad s výjimkou do francouzštině blízké španělštiny nebo italštiny, jsou velmi obtížné. De Lubac navíc svou mateřštinu ovládá mistrně. Autor těchto řádků měl to štěstí slyšet jej přednášet poslední rok jeho činnosti v Lyonu. Francouzští jezuitští posluchači tam po skončení hodiny často komentovali „Ah, que c’était beau! (Ah, to bylo krásné!)“, jako kdyby obsah sám byl až druhotný. Překládání takového autora je natahováním na překladatelský skřipec. Lze to doložit už na nesnázích při překládání titulu knihy. Podobně jako v češtině se ve francouzštině sloveso „méditer“ pojí nejčastěji s předmětem v akuzativu: Méditer une vérité, un livre… Spojení „Méditation sur…“ ani podrobné slovníky francouzštiny v této podobě neuvádějí; je to spojení zvláštní a u de Lubaca záměrné. Jeden z kvalitních německých překladů zní „Die Kirche. Eine Betrachtung“. Čeština bohužel takovou možnost (kdy jde o jazykovou hříčku) nenabízí. Americký překladatel neusiloval o doslovnost a podle smyslu zvolil hezký název The Splendor of the Church. Podobnými překladatelskými oříšky se kniha přímo hemží, není tedy divu, že výsledný český text postihuje literární krásu předlohy jen z části a na některých místech vznikají i nesnáze s plným pochopením autorova záměru, často vyjádřeného pouhým náznakem, tak typickým pro francouzský způsob pěstěného slovního přednesu. Přesto i po ukončení Druhého vatikánského koncilu je četba Meditace o církvi významným příspěvkem k našemu lepšímu chápání církve, ke které se hlásíme, i jejího vztahu ke světu, ve kterém žijeme. Petr Kolář SJ

Nazývá je „synové a dcery kapitalismu“. Nebýt Západu, Země by těžko uživila dnešních šest miliard obyvatel planety, říká provokativně Nemo ve své stručné studii o evropských či lépe řečeno západních hodnotách. Tento francouzský filosof a historik, který je mimochodem autorem několika knižních rozhovorů s Émanuelem Levinasem, nečekaný výrok opírá o demografický vývoj. „Víme-li, že tato demografická exploze začíná v Evropě a dotýká se jiných kontinentů, teprve když jsou zasaženi Evropou, jeví se jako jediné racionální vysvětlení této explozivní změny ona modifikace, k níž došlo v interní organizaci tohoto kontinentu.“ Tuto „interní organizaci“ pak chápe jako ojedinělý historický vývoj, vycházející za prvé z vynálezu obce, svobody pod zákonem, vědy a školy Řeky; za druhé z vynálezu práva, soukromého vlastnictví, „osoby“ a humanismu Římem; za třetí z etické a eschatologické revoluce způsobené Biblí (milosrdenství, jež překonává spravedlnost, lineární pojetí času); za čtvrté z papežské „revoluce“, jež vědomě nastolila užívání rozumu v podobě řecké vědy a římského práva, aby vepsala do dějin biblickou etiku a eschatologii, a za páté z prosazování liberální demokracie, která dala základ modernitě. Nemo tedy vidí jádro západní civilizace diferencovaněji, než se běžně opakuje, a zároveň se snaží postupovat přísně filosoficky a nenechat se strhnout k laciné obhajobě vlastních pozic. Výsledkem je podnětná, hutně psaná studie, která místy osvěží nevšedními postřehy a souvislostmi, například pokud jde o zdůvodnění rostoucí produktivity dělbou organizací práce, včetně směn na velké vzdálenosti pod vlivem liberálního myšlení, nebo když navrhuje politický koncept Západní unie, jakožto konfederace všech „západních“ zemí od Spojených států, přes Evropu po Austrálii či varuje EU před rozšiřováním o muslimské země. Jindy spíš opráší staré známé úvahy o stavebních kamenech Evropy. Zde také vidím největší přínos knihy – je to praktická rukověť pro všechny, komu nejsou lhostejné ideové debaty o směřování Evropy, protože se sám cítí být Evropanem, přestože se to v české kotlině příliš nenosí. Josef Beránek U NIV ER S UM 3 /XXI

47

RECENZE

48

R. Hemfelt, F. Minirth, P. Meier Závislosti srdce Jak opustit nezralé vztahy

Martin C. Putna Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století

Karmelitánské nakladatelství 2010

Knihovna Václava Havla 2011

Dva psychologové a jeden psychiatr ve své čtivé a velice podnětné knize ukazují, jak je možné dosáhnout uvolnění z pout nezdravých mezilidských vztahů. Na začátku ukazují, že závislé vztahy mohou dlouhodobě zatěžovat naše životy, aniž bychom si byli vědomi skutečnosti, že naším skutečným problémem je právě nedobře fungující vztah k druhým lidem. Známým příkladem závislosti, která je očividná a jasně negativní, je závislost na alkoholu. Autoři ovšem upozorňují, že úplně stejně destruktivní jsou i závislosti mnohem méně nápadné – a právě mezi ty nejméně nápadné patří i „závislosti srdce“. Diagnostikují tzv. spoluzávislost, tedy fakt, že na závislém člověku pak „spoluzávisí“ i mnozí další lidé. Alkoholismus, workoholismus, nezdravý perfekcionismus a mnohé jiné druhy závislostí totiž zcela jasně „ovlivňují rodinu a blízké příbuzné, kteří se tak stávají spoluzávislými a trpí stejně nebo možná ještě více než sám závislý“. Závislosti a spoluzávislosti jsou navíc podle autorů dědičné, protože poškození se samozřejmě přenáší na další, závislými lidmi vychovávanou generaci. Na konkrétních případech ze svých odborných praxí autoři ukazují nejdříve příčiny spoluzávislostí (a závislostí) – nenaplněné citové potřeby, nešťastné dětství atd., následně analyzují jednotlivé příběhy a tím umožňují čtenáři, aby v nich nacházel podobnosti či odlišnosti se svým vlastním životem. Poukazují na faktory, které závislé lidi neustále dokola vrhají do neřešitelných a bolestivých situací a předkládají i možnost narušení destruktivního scénáře, který (spolu)závislé vztahy vždy provází. V posledním díle knihy pak načrtávají potřebné kroky k uzdravení vztahů. Hemfelt, Minirth a Meier podotýkají, že „dnešní životní styl, postoje a cíle přispívají“ k prohlubování spoluzávislosti, která je podle nich vždy založena na nedostatku naplnění potřeby lásky. Autoři nenápadně pracují s křesťanskými motivy, aniž by se ovšem uchylovali k duchovním radám. Vždy zůstávají na poli psychologie, která je ovšem stavěna na vědomí křesťanské rozlišitelnosti dobra a zla. Lukáš Jirsa

Na závěr svého působení ve funkci ředitele Knihovny Václava Havla napsal autor zdařilou analytickou intelektuální biografii Václava Havla se zaměřením na kořeny jeho myšlení a postojů. Rozsáhlá kniha je napsána na základě detailních znalostí Havlova života a díla stejně jako jejich dějinného a kulturního kontextu. Autor kreslí plastický obraz Havla jako eklektického, receptivního myslitele, jako člověka, který – ovlivněný celou řadou velmi odlišných osobností: odkazem dědečka Vácslava, otcem Václavem, strýcem Milošem, bratrem Ivanem, Josefem Šafaříkem, Franzem Kafkou, Janem Patočkou, Zdeňkem Neubauerem, Zdeňkem Urbánkem a dalšími – dokázal být mj. pro svou myšlenkovou nevyhraněnost zprostředkovatelem mezi různými názorovými proudy a lidmi a jako referenční bod integrovat český disent coby jeho vůdčí postava. Autor postupuje chronologicky: od duchovního spiritistického dědictví dědečka Vácslava a otcova humanistického náboženství ovlivněného Masarykem přes koncepty vzešlé z prostředí skupiny šestatřicátníků, divadelně úspěšná léta šedesátá, spory v časopise Tvář, disent, underground, myslitelský vliv Jana Patočky a Chartu 77 až po filosofické období v letech osmdesátých (Dopisy Olze a Kampademie), myšlenkový vývoj a konkrétní činy V. Havla po sametové revoluci, včetně jeho mýtu a antimýtu. Kniha zachycuje myšlenkové a intelektuální prostředí, jež Havla ovlivňovalo, ať už jako dramatika absurdního divadla, filosofujícího spisovatele nebo jako prezidenta republiky či organizátora Fóra 2000, a je zalidněna velkým množstvím významných osobností. Právě výtečná analýza kořenů velmi širokého intelektuálního záběru V. Havla – absurdní divadlo, různé filosofické směry, hermetismus a esoterika, politologie, nekonfesijní spiritualita a katolictví, soudobá literatura... – a jeho konkrétních životních činů a postojů činí z knihy velice objevné dílo, založené na pečlivé práci s dostupnými prameny a napsané svěžím jazykem. Vladimír Petkevič


Richard Swinburne Bůh jako vysvětlení Triton 2011

Díky nakladatelství Triton máme možnost v češtině poprvé poznat dílo významného filosofa a teologa Richarda Swinburna (1934), emeritního profesora univerzity v Oxfordu a autora početné řady spisů věnovaných z velké části tzv. přirozené teologii. Ta se „zabývá argumenty, které postupují od nejobecnějších vlastností světa k existenci Boha jako jeho stvořitele a zachovatele“, nečerpá tedy poznatky ze zjevení, i když jeho možnost rozumově zdůvodňuje. Autor tuto knížku z roku 1996, která již byla přeložena do 22 jazyků, pokládá za krátké shrnutí svého pojetí přirozené teologie. V anglickém originálu se jmenuje „Is there a God?“, český název však dobře vystihuje obsah i strukturu knihy. Autor v ní totiž ukazuje, že tvrzení o Boží existenci, které nazývá teismus, vysvětluje svět a jeho řád i existenci lidí a lidské duše lépe a jednodušeji než další dvě možná vysvětlení (která označuje jako materialismus a humanismus). V první ze sedmi kapitol odvozuje z předpokladu, že existuje Bůh jako osobní bytost, základní Boží vlastnosti (všemohoucnost, vševědoucnost a dokonalou svobodu), vysvětluje, co znamenají, a odvozuje z nich další nutné Boží vlastnosti. Jádrem druhé kapitoly jsou čtyři kritéria pro posuzování pravděpodobnosti, že nějaká vědecká teorie je pravdivá. Tato kritéria jsou pak v dalších kapitolách aplikována na teistické vysvětlení vesmíru a přírodních zákonů, evoluce biologických druhů a duševního života. Teismus se ukazuje jako nejjednodušší a nejpravděpodobnější vysvětlení. Dvě poslední kapitoly jsou věnovány problematice zla a teistickému vysvětlení zázraků a náboženské zkušenosti. Tradiční křesťanské pravdy jsou zde rozumově zdůvodňovány s využitím moderních postupů vycházejících z analytické filosofie. I když knížka nemá polemický charakter, může být velmi kompetentním vkladem do diskuse se současným ateismem. Přeložil ji s velkým odborným porozuměním a jazykovým citem Karel Šprunk a prof. Stanislav Sousedík k ní napsal zasvěcený úvod s uvedením autorových spisů, v nichž jsou témata přirozené teologie probírána podrobněji a hlouběji. Vladimír Roskovec

RECENZE André Glucksmann Rozprava o nenávisti Kalich 2011

Ondřej Beránek Ignác Goldziher – vězeň z Budapešti: život a dílo zakladatele islamologie CDK 2010

Je s podivem, že první kniha francouzského filosofa André Glucksmanna (nar. 1937), který je v České republice častým hostem, vychází až nyní. S jeho myšlenkami se můžeme seznámit na stránkách Respektu, kde vycházejí jeho eseje na aktuální témata, a každoročně jej můžeme osobně potkat i na konferenci Forum 2000. Z obou zdrojů jej známe jako člověka neústupného a nesmiřitelného, jako člověka neúnavně upozorňujícího na nespravedlnosti a hrůzy tohoto světa. Zvláštní pozornost dlouhodobě věnuje Rusku a jeho zločinným aktivitám v Čečensku a Gruzii. Glucksmann již od konce šedesátých let podporoval utlačované a nespravedlivě stíhané, a to i u nás v Československu. Je tedy vlastně „starým známým“, a tak je dobře, že mu je vydáním jeho esejů o nenávisti umožněno opět o trochu více proniknout do našeho skomírajícího veřejného prostoru. Rozprava o nenávisti je souborem kratších esejů, jejichž jednotícím jmenovatelem je fenomén nenávisti v lidském společenství. Glucksmann vždy zachází s konkrétními událostmi a snaží se svého čtenáře usvědčit z nebezpečné slepoty. Podle francouzského filosofa je totiž nenávist všudypřítomným fenoménem, kterému se nelze vyhnout. Války, teroristické útoky, rasové projevy nenávisti, zlo každodenně přítomné v televizních zprávách a v novinách se nás netýká jen vzdáleně. Nenávist je v tomto světě stále přítomná, je člověku vlastní, a tak je také fenoménem hodným filosofa. Glucksmann čtenáře nutí hledět na nejrůznější hrůzy dneška, aby jej dovedl ke zjištění, že se na nich tak či onak podílí – přinejmenším svým naprostým nezájmem o ně. V jednotlivých kapitolách Rozpravy o nenávisti se s francouzskou uvolněností a zjevnou erudicí věnuje těm nejpalčivějším formám nenávisti. Upozorňuje na stálou a neutuchající nevnávist vůči Židům, na různě se projevující nenávist mužů vůči ženám. Glucksmann je člověk, který se rozhodl nikdy nezapomínat na bolesti naší ztrápené domoviny – planety Země. Jeho myšlení je znepokojující. Vyžaduje od nás pohled do vlastního nitra. Dotýká se nás utrpení druhých lidí, nebo raději – zcela krátkozrace a nekřesťansky – žijeme svůj šťastný a ničím nerušený středoevropský život? Lukáš Jirsa

V roce 2010 vydalo brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury ve své edici Dějiny a kultura knihu s názvem Ignác Goldziher – vězeň z Budapešti: život a dílo zakladatele islamologie. Její autor Mgr. Ondřej Beránek, Ph.D. vystudoval arabistiku a kulturu islámských zemí na Univerzitě Karlově. Dále své vzdělání prohluboval na univerzitách ve Spojených státech amerických a v Saúdské Arábii. V současné době je vedoucím blízkovýchodního centra na Metropolitní univerzitě v Praze. Kniha arabisty Ondřeje Beránka přináší české odborné i laické veřejnosti celou řadu zajímavých informací, které vystihují život zakladatele vědecké islamologie v Evropě Ignáce Goldzihera (s. 23–66). Jistě je namístě připomenout, že se tak děje na základě primárních pramenů v podobě Goldziherových deníků a bohaté korespondence. Zde se nachází zdroj pro pochopení jeho pozice v rámci intenzivních vztahů s předními univerzitními pracovišti Francie i Velké Británie. Na druhou stranu se zase ukazují bohaté kontakty s muslimskými učenci z celého Blízkého východu, pro které byl žádaným partnerem do odborného dialogu. Takto se v plnosti projevuje jeho naprosto výjimečné postavení, které si mezi evropskými vědci vydobyl mimo jiné také svým studiem na prestižní egyptské univerzitě al-Azhar. Vše je doplněno dalšími zdroji, jako jsou vzpomínky jeho následovníků a kolegů. Tím ale plastický obraz života významného maďarského vědce židovského původu nekončí. Čtenář Beránkovy knihy může vedle bibliografických údajů získat i komplexní vhled do Goldziherovy vědecké tvorby (s. 67–108). Právě tato kombinace je podle mého názoru ideálním způsobem pro bezprostřednější seznámení s životem a prací člověka, který stál u samotného počátku dodnes tak významného vědeckého oboru. Lze tedy jen souhlasit, že i díky různým souvislostem vycházejícím z důležitých světových událostí posledních desetiletí je stále potřeba věnovat pozornost zásadním textům předchozích generací učenců. Vedle těchto dvou základních oddílů čtenář v Beránkově knize nalezne překlady některých kardinálních textů, které charakterizují Goldziherův zájem o vystižení

zásadních aspektů islámu (s. 109–160). Překlady jsou pořízeny z německých originálů s tím, že s ohledem na komplikace plynoucí z práce s Goldziherovými odkazy musel Ondřej Beránek také přihlížet k moderním anglickým překladům a jejich verzím poznámkového aparátu. Předkládaná publikace se díky tomu jistě stane významným textem pro českou odbornou i laickou veřejnost, která se zajímá o počátky evropského vědeckého výzkumu islámu. Díky Beránkově práci je Goldziherova osobnost komplexně představena na pozadí významných vnitřních proměn maďarské společnosti na počátku minulého století. Martin Klapetek

Kontakt a přihlášky v ČR: Sdružení Ackermann-Gemeinde Praha/Prag Vyšehradská 49, 128 00 PRAHA 2 tel.: +420 221 979 325 http://www.sag-praha.com


49

KOMENTÁŘE

Kapsář Petra Koláře KORUPCE PŘEKROČILA ÚNOSNOU MEZ Tímto pozoruhodným výrokem na sebe upozornil pan B., „jeden z nejúspěšnějších byznysmenů v naší zemi“, v rozhovoru s Hospodářskými novinami 19. září 2011 a dodal, že „pro čím dál víc lidí je nepřijatelné platit daně státu, který je rozkrádán“. Večer pak nabídla debatu o zmíněném rozkrádání majetku u nás Česká televize. Pan B. náleží k těm, kdo u nás po 17. listopadu 1989 rychle a velmi zbohatli, aniž by přitom – zřejmě – onu únosnou míru korupce překročili; jinak by přece bylo nelogické stěžovat si na vlastní zlořád praktikovaný také ještě jinými subjekty. Vyvstává otázka, jaká je ona ještě „únosná míra“ korupce, o které zde pan B. mluví a která by se neměla překračovat. Osobně si myslím, že z právního a také jen prostě lidského hlediska žádná únosná míra korupce neexistuje, jako neexistuje ani žádná únosná míra násilí páchaného na jiném člověku. Každá míra korupce, každé vyko-

nané násilí je nemravné (to je ovšem jen staromódní slovo) a také stihatelné – nebo by aspoň mělo být – je tomu ale tak u nás opravdu…?

NAŠI NEPŘIZPŮSOBIVÍ SPOLUOBČANÉ Nesnáze s nepřizpůsobivými, hlavně romskými občany v poslední době u nás narůstají. Není to zcela nový fenomén, máme je mezi námi už velmi dlouho, ale věci časem dozrávají, jako například v současné době erupce nespokojenosti s diktaturami v arabském světě, a tak máme u nás najednou nárůst problémů s nepřizpůsobivými lidmi. Část našich romských, ale s nimi i část ryze českých gádžů opravdu nejeví žádoucí snahu přizpůsobit se většinové populaci a široko daleko není k nalezení žádný přesvědčivý doklad o zdařilém vyřešení tohoto problému, se kterým zápolíme podobně jako řada dalších evropských zemí. Tento fakt je vodou na mlýn všem radikálům s jejich radikálními návrhy řešení.

Přehlížejí přitom jednu mimořádně závažnou okolnost, na kterou nás upozorňuje například kritika ze strany EU – že totiž nejde o problém jen těch nepřizpůsobivých, ale o problém celé naší společnosti, tedy i nás přizpůsobivých. Hledání východiska ze slepé uličky, do které jsme se dostali, je celo-společenský problém sociálního míru v naší zemi. Bez přijetí této zásady a z ní plynoucí starostlivosti a péče se s tímto problémem nedá hnout z místa. Jeho tíha pak nejvíce doléhá na ty, kdo žijí na místě existujících třecích ploch mezi námi a těmi „nepřizpůsobivými“. A jestliže zmíněný problém nevyřešili nikde beze zbytku, pak existují přece jen významné rozdíly v přístupu k němu a ke spolunažívání s dokonce hodně obtížnějšími menšinami, než jsou naši Romové. Stačí jen uvážit problémy s islámskými menšinami v zemích na západ od nás.

Mediář Josefa Beránka

K

ampaň Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která drsným způsobem upozorňuje rodiče, že mají odpovědnost za to, na co se jejich děti dívají, přehlédne málokterý televizní divák. Po patnácti letech mají tedy radní jasno: Dětské násilí je podporováno obrazovkou. Chtěl bych věřit, že je to opravdu názor Rady a ne jen projekt zaplacený z evropských fondů. Značná část mediálních analytiků totiž donedávna tvrdila, že násilí na obrazovce může ovlivnit pouze již narušené jedince. V profesním čtrnáctideníku Marketing&média upozornili na logický důsledek. Nejen rodiče – i Rada, potažmo televizní redakce, by měla cítit odpovědnost za to, co se vysílá. Autor článku prý nedávno poslal Radě podnět, že kreslený seriál

50

U N I VE R S U M 3 / XXI 2009-3.indd 50

Batman budoucnosti je plný nesmyslného brutálního násilí – střílení, kopání do břicha, úderů do hlavy, lámání vazu... A odpověď radních? „Seriál vývoj dítěte neohrožuje.“ Možná ten reklamní šot ani neviděli. A je to koneckonců jen reklama, ne?

Č

asový souběh výbojů mladých vandalů v Anglii a demonstrací španělských studentů zavdal příčinu mnoha komentářům na téma „ztracené generace“ bez pořádného vzdělání, bez hodnot, bez práce, bez budoucnosti... Vlastně je prý docela pochopitelné, že se bouří. Euro doplňuje vysoké počty nezaměstnaných absolventů. Nezaměstnanost mladých Britů je téměř 20 % (což je jen o málo víc než u nás). Zatímco nenásilně demonstrujících mladých Španělů je bez práce víc než dvojnásobek. Spíš než rozebírání psychologizujících analýz nemocné společnosti by možná prospělo podívat se tam, kde

mladí lidé práci dokážou sehnat. Například Němci a Rakušané zaměstnají devět z deseti absolventů. Sami Němci úspěch přičítají úzkému sepjetí výuky a praxe. Firmy si de facto samy vychovávají techniky, čímž minimalizují dobu nutnou na zapracování a ještě mají k dispozici lidi se znalostí nejnovějších technologických postupů. Když Angela Merkelová navštívila v létě největší evropský strojírenský veletrh, šla se podívat nejdřív na expozice výuky učňů a techniků, protože ví, že v těchto místech se rodí zítřejší Evropa. Ne snad proto, že jde právě o techniku, učně a dělníky, ale proto, že jde o oblast, která v Evropě ztrácí půdu pod nohama a potřebuje o to víc invence, úsilí a zdravé soutěživosti. Od toho koneckonců politiky máme – aby dodávali odvahu a vytvářeli transparentní prostředí s jasnými pravidly. Vytváření umělých pracovních míst ani ospravedlňování bouří nikomu nepomůže.

www.facebook.com/nakladatelstvi.portal

www.portal.cz Eric Berne

Guido Quarzo

Jak si lidé hrají

Don Bosco mi ukazoval cestu

My všichni bez pƎestání hrajeme hry – sexuální, manželské, mocenské hry, soutĢživé hry s našimi pƎáteli... Berne nás nechává porozumĢt tajným trikƽm a nevĢdomým manévrƽm, které jsou souēásơ našich dƽvĢrných vztahƽ. Po pƎeētení knihy se všichni v nĢjaké hƎe poznáme a poznáme i naše partnery, rodiēe, kolegy. brož., 200 s., 259 Kč

Životopis blahoslaveného Dona Ruy Michal Rua byl mezi prvními chlapci, kteƎí se stali nejbližšími spolupracovníky Dona Boska a jeho nepostradatelnými pomocníky. Don Rua se stal po smrƟ zakladatele hlavním pƎedstaveným salesiánƽ. Kniha je inspirujícím úvodem do historie salesiánského díla. brož., 104 s., 149 Kč

Wunibald Müller

Thomas Moore

Sám, ale ne osamĢlý

Život jako hra na osmnáct jamek

Autor poukazuje na to, proē nĢkteƎí lidé pociƛují osamĢlost nepƎíznivĢ, a naznaēuje, jaké podmínky jsou nutné k tomu, abychom samotu prožívali v poziƟvním smyslu. HovoƎí na témata sebepoznání, sebehodnocení. Nabízí cesty, které nám mají dodat odvahu, abychom se samotĢ postavili a tvoƎivĢ s ní naložili. váz., 112 s., 209 Kč

PƎíbĢhy z golfového greenu PƎíbĢhy nás uvádí do svĢta golfu, který je zároveŸ hracím polem našeho života. Golf hraje v jednotlivých pƎíbĢzích roli „hry na život“, zenového pƎíbĢhu se skrytým tajemstvím, které musí ētenáƎ spolu s protagonisty pochopit, aby nalezl klíē, který se skrývá nejen v pƎesném úderu, ale také v postoji a myšlenkovém rozpoložení hráēe. váz., 216 s., 325 Kč

Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected] Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno universum_2010.indd 1

.ŉtçNRYVNpKR 2ORPRXF WHOID[ PRELO UHIXJLXP#UHIXJLXPF]

(GLĀQtŉDG\ 6RXERUQpGtOR7RPiåHäSLGOtND 6RXĀDVQpRWi]N\ 6WXGLHUXVNpKRP\åOHQt 3UDPHQ\VSLULWXDOLW\ 6RFLHWDV 6WXGLMQtWH[W\&HQWUD$OHWWL +ODV9HOHKUDGX 6ORYRDREUD] ÿHåWtMH]XLWp

1iNXSSŉHVLQWHUQHW ZZZUHIXJLXPF] ²VOHYD

<ĂƌůZĂŚŶĞƌͮWŽƐůĄŶşĂŵŝůŽƐƚ WƎşƐƉĢǀŬǇŬƉĂƐƚŽƌĄůŶşƚĞŽůŽŐŝŝ <ŶŝŚƵŬŽŶĐŝƉŽǀĂů<ĂƌůZĂŚŶĞƌũĂŬŽǀǉďĢƌƐǀǉĐŚ ĚǀĂĐĞƚŝēƚǇƎŶĞũǀǉǌŶĂŵŶĢũƓşĐŚƐƚĂƚşǌƉĂƐƚŽƌĄůŶş ƚĞŽůŽŐŝĞ͘sŶşŵĄŵĞƚƵŚůŽƵďŬƵǀŽĚƉŽǀĢĚşĐŚ ŶĂƚĄƉĄŶşēůŽǀĢŬĂĚŶĞƓŶşĚŽďǇ͘ sĄǌĂŶĄ͕ϱϲϬƐƚƌĂŶ͕ϰϱϬ<ē͘ ĂƌůŽDĂƌŝĂDĂƌƟŶŝͮƌĂŵĂƚĂǀşƌǇ dŝƚƵůǌĂŚƌŶƵũĞƚƎŝƚĞŵĂƚŝĐŬĠĐĞůŬǇ͕ũĞũŝĐŚǎƉŽũşĐş ŵǇƓůĞŶŬŽƵ ũĞ ŚůĞĚĄŶş ͣǎŝǀĠŚŽ ŽŚĂ͘͞ WƎĞƐ ƉŽƐƚĂǀǇĂƉŽƓƚŽůƽ͕:ĞǎşƓŽǀƵŵĂƚŬƵDĂƌŝŝĂǎĞŶǇ ďůşǌŬŽ:ĞǎşƓĞ͕ƉƌŽƌŽŬĂůŝũĄƓĞǌǀĞŬĂƌĚŝŶĄůDĂƌͲ ƚŝŶŝƉŽƐůƵĐŚĂēĞŬǎŝǀĠƷēĂƐƚŝŶĂƉƌŽĐĞƐƵǌƌĄŶş ǀşƌǇ͕ ĂďǇ Ɛ ŶĄŵŝ ƽŚ ŵŽŚů ƉƌŽǎşǀĂƚ ĚĞƚĂŝůǇ ǀƓĞĚŶşŚŽĚŶĞ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϮϳϮƐƚƌĂŶ͕ϮϱϬ<ē͘ WĂǀĞůŵďƌŽƐͮ<ƎĞƐƚ WƌƽǀŽĚĐĞŬŽďŶŽǀĢŬƎĞƐƚŶşŚŽǀǇǌŶĄŶş WƌĂŬƚŝĐŬǉŶĄǀŽĚ͕ũĂŬǀƓĞƐƚŝŬƌŽĐşĐŚƉƌŽŚůƵďŽͲ ǀĂƚŽƐŽďŶşǀşƌƵ͕ǀǇĐŚĄǌşǌďŽŚĂƚƐƚǀşŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠ ƚƌĂĚŝĐĞsǉĐŚŽĚƵŝĄƉĂĚƵ͕ǌďŝďůĞĂůŝƚƵƌŐŝĞ͘ WŽƐůŽƵǎşŬĂǎĚĠŵƵ͕ŬĚŽĐŚĐĞŚůŽƵďĢũŝƉŽƌŽǌƵͲ ŵĢƚƐǀĠŵƵŬƎƚƵ͘ sĄǌĂŶĄ͕ϮϲϮƐƚƌĂŶ͕ϮϱϬ<ē͘ WĂǀĞůǀĚŽŬŝŵŽǀͮĞŶĂĂƐƉĄƐĂƐǀĢƚĂ WĂǀĞůǀĚŽŬŝŵŽǀŶĂēƌƚĄǀĄŶĞũŚůƵďƓşŚŽƵƌēĞŶş ǎĞŶǇ͘WŽǌŝƚŝǀŶşǀǉƐůĞĚŬǇǀĢĚĞĐŬǉĐŚǀǉǌŬƵŵƽ ĂŶƚƌŽƉŽůŽŐŝĞ͕ƉƐǇĐŚŽůŽŐŝĞĂƉŽĚ͘ǌĂƐĂǌƵũĞĚŽ ƉŽũŵƽ ŬƎĞƐƛĂŶƐŬĠ ƚƌĂĚŝĐĞ͘ KĚŚĂůƵũĞ ƐĞ ƚƵ ƚĠŵĂŬƌĄƐǇĂƉŽĚŶĢƚŶĠǎĞŶƐŬŽƐƚŝǀůĂŚŽĚŶĢ ƚĞŽůŽŐŝĐŬĠŵ ƚĞǆƚƵ ŶĂ ďŝďůŝĐŬĠŵ ǌĄŬůĂĚĢ ĂǀŬŽŶƚĞǆƚƵǀǉĐŚŽĚŶşƉĂƚƌŝƐƚŝĐŬĠƐƉŝƌŝƚƵĂůŝƚǇ͘ sĄǌĂŶĄ͕ϯϯϲƐƚƌĂŶ͕ϯϲϬ<ē͘

8.9.2011 11:05:14 :ĂŶWĂǀůşŬͮsǌƉŽŵşŶŬǇŶĂǌĞŵƎĞůĠũĞǌƵŝƚǇ͕ ŶĂƌŽǌĞŶĠǀĞĐŚĄĐŚ͕ŶĂDŽƌĂǀĢĂǀŵŽͲ ƌĂǀƐŬĠŵ^ůĞǌƐŬƵŽĚƌŽŬƵϭϴϭϰ şůŽ ŶĢŬĚĞũƓşŚŽ ƉƌŽǀŝŶĐŝĄůĂ ĞƐŬĠ ƉƌŽǀŝŶĐŝĞ dŽǀĂƌǇƓƐƚǀĂ:ĞǎşƓŽǀĂ:ĂŶĂWĂǀůşŬĂ;ϭϵϮϬʹϮϬϬϴͿ ŵĄ ŶĞǌŵĢƌŶŽƵ ǀǉƉŽǀĢĚŶş ŚŽĚŶŽƚƵ͘ ƵƚŽƌ ƉĞēůŝǀĢŵĂƉƵũĞǎŝǀŽƚŽƉŝƐŶĠƉƎşďĢŚǇēĞƐŬǉĐŚ ũĞǌƵŝƚƽũŝǎŽĚƌŽŬƵϭϴϭϰ͕ƚŽǌŶĂŵĞŶĄŽĚŽďŶŽͲ ǀĞŶşƎĄĚƵĂǎĚŽƐŽƵēĂƐŶŽƐƚŝ͘<ƚĞǆƚƵũƐŽƵƚĠǎƉƎŝůŽǎĞŶǇƐƚĂƚŝƐƚŝĐŬĠ ƚĂďƵůŬǇĂƐĞǌŶĂŵǇƉƵďůŝŬĂĐşũĞĚŶŽƚůŝǀǉĐŚũĞǌƵŝƚƽ͘ sĄǌĂŶĄ͕ϴϬϬƐƚƌĂŶ͕ϱϵϬ<ē͘

DŝĐŚĂůůƚƌŝĐŚƚĞƌͮKēĞƐŬǉĐŚƚĞŽůŽŐŝĐŬǉĐŚ ƐŽƵēĂƐŶşĐşĐŚ dĞǆƚǌĂŚƌŶƵũĞǀĞůŬǉƐƵŵĄƎŝŶĨŽƌŵĂĐş͘ŶĂůǇǌƵͲ ũĞƉŽĚůĞĐŚƌŽŶŽůŽŐŝĐŬĠƉŽƐůŽƵƉŶŽƐƚŝǀƓĞĐŚŶǇ ƉƵďůŝŬĂĐĞƐĞĚŵŝƐŽƵēĂƐŶǉĐŚēĞƐŬǉĐŚƚĞŽůŽŐƽ ;d͘,ĂůşŬĂ͕D͘<ĂƓƉĂƌƽ͕W͘ŵďƌŽƐĞ͕>͘dŝĐŚĠŚŽ͕ Z͘ĞŵƵƐĞ͕͘KƉĂƚƌŶĠŚŽĂ͘s͘WŽƐƉşƓŝůĂͿ͕ ƉƎŝēĞŵǎǀǇƐůŽǀƵũĞŽďĞĐŶĢũƓşǌĄƐĂĚǇŶĂĚƚƌĞŶͲ ĚǇ͕ ũŝŵŝǎ ēĞƐŬĠ ƚĞŽůŽŐŝǌŽǀĄŶş ŶǇŶş ƉƌŽĐŚĄǌş͘ WƎĞĚƉŽŬůĄĚĄ ƐĞ ĚƌƵŚǉ Ěşů ĚĂůƓş ēĞƐŬĠ ƚĞŽůŽŐŝĐŬĠ ͣ^ĞĚŵŝēŬǇ͘͞ sĄǌĂŶĄ͕ϰϬϬƐƚƌĂŶ͕ϯϱϬ<ē͘ >ĄǌĂƌŽ/ƌŝĂƌƚĞͮ^ǀĂƚĄsĞƌŽŶŝŬĂ'ŝƵůŝĂŶŝ ĄǀƌĂƛǌŽǎşůĄƐŬǇ sĞƌŽŶŝŬĂ'ŝƵůŝĂŶŝ;ϭϲϲϬʹϭϳϮϳͿ͕ŝƚĂůƐŬĄŬůĂƌŝƐͲ ŬĂͲŬĂƉƵĐşŶŬĂ͕ƐƚŝŐŵĂƚŝǌŽǀĂŶĄŵǇƐƚŝēŬĂ͕ĐŚŽͲ ůĞƌŝĐŬĄŽƐŽďŶŽƐƚƉĂƌĂĚŽǆŶĢŶĞƉŽƉƐĂƚĞůŶĠŚŽ ŬůŝĚƵĂǀĞƐĞůş͕ũĞĐŚĄƉĄŶĂũĂŬŽƉĂƚƌŽŶŬĂƚĢĐŚ͕ ŬĚŽǌĂŬŽƵƓĞũşŶĞĚƽǀĢƌƵŽĚŶĞũďůŝǎƓşĐŚ͕ĂŶĞďŽ ũƐŽƵ ǀǇƐƚĂǀĞŶŝ ŶĞƐƉƌĄǀŶǉŵ ŝĚĞŽůŽŐŝĐŬǉŵ ƉŽƐƚŽũƽŵ͕ ĂƌŐƵŵĞŶƚƵũşĐşŵ ũŵĠŶĞŵ Žǎşŵ͘ ƵƚŽƌǌŽŚůĞĚŸƵũĞŶĞũŶŽǀĢũƓşďĄĚĄŶşǎŝǀŽƚĂƐǀĢƚŝĐĞ͘ ƌŽǎŽǀĂŶĄ͕ϴϴƐƚƌĂŶ͕ϵϬ<ē͘

Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích nabízí v rámci celoživotního vzdělávání

nové kurzy dalšího vzdělávání k etické výchově vhodné zejména pro učitele

• • • •

Etika a etická výchova v zrcadle evropského školství – 6 hodin Plánování předmětu etická výchova – 6 hodin Cíle a obsahy etické výchovy (od RVP ZV ke školní předmětové osnově) – 8 hodin Metoda filosofického dialogu a etická výchova na ZŠ – 8 hodin

Přihlášky a informace o kurzech vyřizuje garant kurzů: PhDr. Zuzana Svobodová, PhD., [email protected] nebo referent CŽV: Mgr. Helena Machulová, [email protected] Seznam dalších kurzů CŽV naleznete na webových stránkách fakulty:

www.tf.jcu.cz Teologická fakulta JU, Kněžská 8, 370 01 České Budějovice

NAKLADATELSTVÍ

VYŠE H RAD SPOL. S R. O.

Jindřich Suso

Wolf B. Oerter (ed.)

RUKOPISY KNÍŽKA PRAVDY Z NAG HAMMÁDÍ 3 Filosofie – mystika – Jak už můžeme znát Helena Soukupová imaginace po Eckhartovi z předešlých dvou svazků ANEŽSKÝ KLÁŠTER V PRAZE Knížka pravdy Jindřicha „Rukopisů z Nag Hammádí“, Druhé rozšířené a doplněné vydání Susa (+1366) je ve své byly v roce 1945 v blízkosti obsáhlé reprezentativní monografie stručnosti pronikavou vesnice Nag Hammádí o jedné z nejvýznamnějších památek obhajobou Eckhartových v horním Egyptě objeveny středověké Prahy. Autorka knihy se papyrové kodexy obsahupostupně zabývá osobou zakladatelky, myšlenek odsouzených papežskou bulou z r. 1329, jící 52 koptsky psaných vznikem a vývojem františkánského třebaže jméno slavného spisů. Příznivé klimatické řádu i jednotlivými etapami stavebnídominikána zůstává nevy- podmínky umožnily doho vývoje kláštera. Anežka se jako řčeno. Pod rouškou vizí, chování těchto rukopisů jedna z prvních vysoce postavených obrazných líčení a fiktivsestavených v 4./5. stol. osobností své doby věnovala charitaních dialogů se rozpřádá Třetí svazek přináší v čestivní činnosti a významně ovlivnila filosoficky přesný rozbor kém komentovaném kulturní a umělecký vývoj v Čechách ústředních Eckhartových překladu další tři raně i v sousedních zemích. Kniha zároveň témat, jako je rození Boží- křesťanské a gnostické reaguje na nejnovější českou i zahraho Syna v duši, zbožštění traktáty: Požehnaný niční literaturu a přináší množství člověka či jeho sjednocení Eugnóstos, Moudrost plánů a unikátních fotografií. s Bohem v „základu duše“. Ježíše Krista a Zjevení Váz., 468 s., 240 x 330 mm, Váz., 160 s., 198 Kč Adamovo. DPC 1298 Kč, do 31. 10. 2011 je zaváděcí cena knihy 999 Kč

Váz., 232 s., 298 Kč

Van Jones ZELENÁ EKONOMIKA Jedno řešení pro dva největší problémy Van Jones je známým aktivistou v oblasti lidských práv a ochrany přírody. V Zelené ekonomice řeší dva největší problémy: chudobu okrajových vrstev společnosti a zhoršující se životní prostředí. Řešení vidí v zavedení nových metod a principů podporujících vznik zdrojů „zelené“ energie a jejich decentralizaci. Tato kniha se v roce 2008 ve Spojených státech stala bestsellerem. Váz., 224 s., 288 Kč

Víta Nejedlého 15 130 00 Praha 3 tel./fax: 224 221 703 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz OBJED NÁV KY ZASÍLEJTE NA|AD RE SU:

Vyšehrad|–|expediêní sklad, Štørboholská 44, 102|00 Praha|10 tel./fax: 271 961 380 e-mail: [email protected] Pįi|nákupu| v|expediêním|skladu sleva 20 % na www.ivysehrad.cz sleva|15 % Pokud máte zájem o|zasílání našeho bulletinu étení (vychází 2 x roênø), napište nám adresu, na kterou jej máme posílat.

2011. Jak naložíme s církevním majetkem? Jan Graubner, Jakub Hučín, Martin Satoria

Recommend Documents