sborový list OBČASNÍK SBORU CÍRKVE BRATRSKÉ V PARDUBICÍCH
08-09/2010
sborová dovolená – Malenovice
☼
Ohlédnutí za prázdninami
1
☼
Všechno nejlepší!
Narozeniny v září a v říjnu oslaví:
Hejzlarová Anna Kalenský Radomír Kamp Pavel Řeháková Štěpánka Sodomková Marie Špaček Jiří Widenská Kristina
75 55 45 25 85 25 20
let let let let let let let
Budete nazváni „Hospodinovi kněží“, bude se vám říkat „Sluhové našeho Boha. Iz. 61,6
Sbírky 4. července 2010 18. července 2010 25. července 2010 1. srpna 2010 8. srpna 2010 15 srpna 2010 22. srpna 2010 29. srpna 2010 5.září 2010 12.září 2010 kasa vestibul
2
2 121 2 319 7 708 3 263 1 494 5 030 4 150 2 292 3 105 3 621 1 639
Kč Kč Kč Kč Kč Kč Kč Kč Kč Kč Kč
Úvodník DVOJÍ METR. Určitě to znáte ze školy. Učitelův oblíbenec dostane lepší známku než já, i když věděl méně než já. Vybavuji si ten pocit ukřivděnosti a nespravedlnosti. Nebo mediálně známé osobnosti dají lehčí trest u soudu za zabití při autonehodě, než dostane obyčejný člověk. A těch příkladů bychom našli v životě hodně. A když se podíváme do Archy, tak také něco najdeme. Někdo něco zapomene a je lajdák, druhému se to stane také třeba v jiné podobě a toho chlácholíme, že se nic neděle, že se to stává, že toho má moc… Jsem přesvědčená, že láska se v plné míře projeví až v odpuštění. Když se nic neděje, je vše v pořádku. Ale pozor! Někdo něco udělal, neudělal, udělal jinak, než jak jsem zvyklá, nebo dokonce zapomněl…?!! Když se trochu zamyslím, dosadím si do třech teček ještě další věci, které mě občas nadzvednou ze židle. Jak se stavím k těmto situacím? Umím odpustit? A umím odpustit všem stejně? Pán Bůh mě během prázdnin obvinil, že „měřím“ při odpuštění dvojím metrem. Někomu odpustím velmi snadno, protože to je můj přítel, druhého pěkně „zkoupu a vymáchám“, protože ho zrovna „nemusím“. 1 Janův 4:19 - 21 My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. Protože na vlastní kůži vím, jaké to je být „zkoupaná a vymáchaná“, ráda bych sebe i Vás vyzvala k tomu, abychom se zamysleli nad tím, jestli opravdu miluji Boha a své bratry a sestry a jestli lásku a lásku projevenou odpuštěním prokazuji všem stejně. A protože nejsme stroje, ale nedokonalí lidé, jistě budeme mít dostatek příležitostí si projevovat lásku a ne jen o ní mluvit. Neříkám, že mám zavřít oči a špatné věci přehlížet – i napomínat se dá s láskou. Ale to je zase z jiného soudku. Marie Kampová
Telegraficky z letního kapitánského deníku Archy TŘI SVATBY Během léta jsme se třemi dvojicemi prožili jejich vstup do společného života. Poslední sobotu ve školním roce byl potštejnský Modlivý důl místem společného manželského slibu sestry Jitky Špačkové a bratra Jana Brůny. První sobota nového školního roku se stala svatebním dnem Martiny Jindrové (ze sboru CB Horní Krupá) a Libora Kalvacha. Svatební obřad proběhl v sále Staré radnice v Havlíčkově Brodě. O týden později jsme na pardubickém zámku vyslali do manželství sestru Evču Zbytkovou a Káju Bartoše. Pečením koláčů, zdobením svatebních prostor anebo chystáním svatebních darů pro nás úkol 3
neskončil: doprovázejme tyto naše milé na jejich společné cestě. Dobré manželství je náročný úkol, ale zároveň projev Božího požehnání. BUDOVA ARCHY MÁ SPRÁVCE Po dvou letech, kdy staršovstvo sboru spolu s dalšími spolupracovníky hledalo náhradu za rodinu Kampových, se během prázdnin objevilo řešení pro zajištění péče o budovu Archy. Manželé Lada a Petr Lašutovi s Pepou, Aničkou a Vlastičkou se přistěhovali do Archy a začali se o ni starat. Byla sjednána jednoroční dohoda o spolupráci a 12. září byli do této služby vysláni. Vítáme je tedy na palubě a věříme, že společný úsek plavby nebeský Otec požehná. ODCHOD BRATRA MRKVIČKY Během prázdnin náhle odvolal Pán Bůh do nebeského domova z našeho středu našeho milého osmdesátníka, bratra Václava Mrkvičku ze Skutče. Jeho odchod byl pro nás při jeho vitalitě a plném životě překvapením. Ale chceme důvěřovat Otci, že z jeho ruky pochází vždy věci dobré. Za život a službu našeho milého bratra jsme Bohu vděční. O ŠKOLE NOE, budoucí křesťanská škola si prázdnin moc neužila. Během léta intenzívně probíhala jednání s různými úřady - na magistrátě, na krajském úřadu, na ministerstvu, s jednotlivými radními města, s vlastníky objektů vhodných k provozování školy (např. Centrum Don Bosco na Dukle) atd. Do konce září chceme podat žádost o registraci školy na ministerstvu školství. Na konci srpna staršovstvo pověřilo vedením školy Markétu Chmelovou a také jmenovalo budoucí radu školy. V ní zasednou tito naši spolupracovníci: Daniela Čapková (KS), Marie Dusilová (SŽ), Samuel Jindra (CB), Radomír Kalenský (CB), Pavel Kamp (CB), Jiřina Knaiflová (CB), Jaroslav Trávníček (ŘKC), Marek Výborný (ŘKC), Věra Žítková (CB). PRÁZDNINY ZA NÁMI, NOVÝ ŠKOLNÍ ROK PŘED NÁMI Prázdniny poněkud vyprázdnily naše klubovny a sálky. Život Archy se částečně přesunul na různá tábořiště a do penzionů. Během prázdnin proběhlo velkých pět táborů a také menší akce soukromějšího rázu. Ale se zářím přišly nové úkoly a výzvy. První zářijovou neděli jsme do služby vyslali učitele nedělní školy, vedoucí Awany a dorostu a také ostatní učitele ve školách včetně týmu připravujícího projekt křesťanské základní školy NOE. Modleme se také za vedení mládeže, evergreenů, skupinek, Seniorklubu, Alfy a dalších činností ve sboru. Nechceme jen plnit volný čas, ale povzbuzovat se v následování Krista a zvát k jeho následování další. S vděčností Bohu a vděčností za Vás, spolupracovníky a spolumodlitebníky Sam. Jindra
4
Proudy živé vody Protože jsem poznal trýzeň žízně, vykopal jsem studnu, aby z ní i jiní mohli pít. E.T. Seton Rok teče neúprosně kupředu jako řeka. Mnohé věci jsou již za námi a my nemáme moc je změnit. Nikdo se z nás se nemůže vrátit v čase, aby napravil zpřetrhané vazby, obnovil porušené vztahy, vzal zpět slova, která ho mrzí anebo povzbudil hřejivým slovem léčícím kdejakou bolest. Rok se spěje k svému závěru a před námi je pár týdnů, ve kterých se smíme zastavovat a přemýšlet nad sebou jako nad Hospodinovými nádobami, jenž si připravil ke každému dobrému dílu. Alespoň takový obraz před nás staví vize staršovstva pro rok 2010, neboť se opírá o Pavlovo slovo Timoteovi: „Ve velké domácnosti nejsou jen zlaté a stříbrné nádoby, nýbrž i dřevěné a hliněné, jedny pro cenné věci, druhé na odpadky. Kdo se od těch falešných nauk očistí, bude nástrojem vznešeným, posvěceným, užitečným pro hospodáře, připraveným ke každému dobrému dílu.“(2Tm 2:20n) Přemýšlím-li nad vizí staršovstva, napadá mne ještě jiný obraz. Vzpomněl jsem si na zakladatele woodcraftu E.T. Setona a jeho úžasnou knihu Dva divoši. Jako kluk jsem se jí nechal zcela pohltit. V mysli se mi vybavila část, kdy Yan a Sam kopali studnu. Našli si vhodné místo u řeky, kde začali hloubit díru budoucí studny. Když zajistili dostatečně silný přítok, čekala je další práce. Studnu vyčistit. Odebírali špinavou vodu tak dlouho, dokud nezačala téct voda průzračně čistá. Každý z nás je Boží studnou. Jako práce na studně nekončí jejím vykopáním, ani pro nás nic nekončí přijetím Krista jako Pána a Spasitele. Naopak. Začíná celoživotní proces čištění pramene. Od čeho se očišťujeme? Asi každého napadne: hřích. Nenechme se ale zmást. Někdy je třeba se očistit i od lhostejnosti k hříchu. Nebýváme lhostejní jen k sobě, ale i k lidem okolo nás. Jak hříchům lidí v Arše, tak i našich nejbližších, sousedů anebo třeba spolupracovníků. Brání nám v plnění našeho úkolů nositelů světla. Tento vzácný úkol Bůh svěřil také jednomu ze svých andělů. Co se ale nestalo? Onen anděl se vzbouřil a chtěl být svým vlastním pánem. Přestal být třpytivou hvězdou a stal se temným Božím protivníkem - satanem. Nejsme mu svou lhostejností výrazně podobní? Však satanu takovým životem děláme radost, protože důsledky lhostejnosti jsou: • kompromisní život … Bible nás ústy Janovými před takovým životem varuje: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3:15n). Buďme horcí. Vřeme pro Krista! Neboť jsme nadějí pro tento svět, který se topí ve svých vinách, studu a nepřijetí. Vnášejme svými postoji, názory i chováním světlo do životů druhých, neboť Bůh chce jednat prostřednictvím nás samých. • ztráta životního směru … Proč odbíhat ze závodní dráhy? Apoštol Pavel o sobě píše: „Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.“ (1K 9:26n). Život nám nabízí mnoho možností, jak strávit svůj čas a kam ho investovat i jak si ho užívat plnými doušky. Ba co víc! Můžeme pro sebe získat celý svět. Být úspěšní a obdivovaní. Co nám to ale prospěje, když ztratíme svůj život? Nuťme se jako apoštol ranami ke kázni. Poměřujme své životy Písmem a zastavujme se každý den nad tím, co nás čeká, abychom zbytečně své životy neutratili. 5
• vyhasnutí světla … Jsme povoláni ke krásnému úkolu: Nositelé světla. Sám Kristus k tomu říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ (Mt 5:15). Dostali jsme za úkol být nositeli Božího evangelia. Lhostejnost k hříchu však způsobuje, že naše světlo hasne, stejně jako sůl ztrácí na své slanosti. Klaďme si znepokojující otázky: „Je můj život inspirující? Dokážu již svým životem druhé zastavit? Jedná Bůh mým prostřednictvím?“ Bůh miluje lidi, proto dává svého Syna, aby byli lidé zachráněni. Mějme na mysli Boží plán. Bůh chce přinést záchranu Pardubicím, Chrasti, Kvasínu i jiným místům prostřednictvím společenství Archy – prostřednictvím nás samých. I na konci mého přemýšlení se mne velmi dotýkají slova citátu uvedeného v záhlaví článku. Pociťuji sám na sobě trýzeň žízně a prahnutí po Bohu v marnosti života (Ž 63:2). Nutí mne to neskončit kopání studny jen vyhloubením díry, ale také vlastním pročišťováním, aby i ostatní mohli pít. Souzním se slovy Richarda Fostera: „Dnešní doba nepotřebuje větší počet inteligentních nebo talentovaných lidí, ale zoufale se jí nedostává lidí s hlubším charakterem.“ Souzním i se slovy Ježíše Krista: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ (Jan 7:37n). Přátelé, naše Archa nepotřebuje chytřejší a vzdělanější lidi. Vážným nedostatkem jsou hlubocí lidé, z nichž by druzí mohli pít. Staňme se studnami, ze kterých budou tryskat proudy živé vody. Jen nezapomeňme, že změna začíná uvnitř… Martin Tabačan
Akce v září a říjnu 26. 9. 29. 9. 30. 9. 1. - 3. 10. 1. 10. 2. 10. 3. 10. 3. 10. 3. 10. 4. - 5. 10. 4. 10. 10. 10. 14. 10. 14. - 17. 10. 15. - 17. 10. 17. 10. 22. 10. 24. 10. 28. - 31. 10. 17.11.
19:00 Modlitební staršovstvo 8:00 Pracovní setkání staršovstva 9:00 Skupinka maminek Víkendový pobyt mládeže 15:30 Modlitební setkání za NOE Křesťanskou základní školu Rodinná konference v Arše 9:00 Bohoslužba s vysluhováním Večeře Páně 16:30 Setkání vedoucích Awany a besídek s kazatelem 19:00 Setkání účastníků víkendu duchovní obnovy Výjezdní zasedání Rady CB v Arše 18:00 Pracovní setkání staršovstva 9:00 Bohoslužba o zahraniční misii - slouží Brian Dagen 9:00 Skupinka maminek Legoprojekt Víkend duchovní obnovy 19:00 Modlitební staršovstvo 15:30 Pracovní setkání NOE Křesťanské základní školy 19:00 Modlitební staršovstvo Celostátní sjezd mládeže v Havlíčkově Brodě Prezentace Křesťanské školy NOE 6
Jan Amos Komenský (4) U ŠVÉDSKÉ KRÁLOVNY KRISTINY Zájem o Komenského pedagogické práce byl ve švédském království mimořádný. Vždyť českého učence při jeho návštěvě Švédska přivítala samotná královna Kristina! Mluvila s ním dokonalou latinou, což Komenského mile překvapilo a dovolil si ji za to pochválit. Ona mu poděkovala a vysoce ocenila jeho skvělou učebnici Dveře jazyků, kterou při učení latiny s úspěchem používala. Snad tím poukazem na vynikající učebnici chtěla zdůraznit, co bude Švédsko od Jana Amose požadovat. V závěru návštěvy byl Komenský pozván k oficielním rozhovorům ke kancléři, nejvyššímu představiteli švédské politiky. KOMENSKÝ S RODINOU V ELBINKU (1642 – 1648 ) Rozhovory s kancléřem Oxenstiernem začaly za několik dní. „Byl jsem od něho zkoumán tak ostře, jak od nikoho z učenců, po celé čtyři dny. A to nejdříve ve věcech školských,“(1) vzpomíná Komenský. Druhý den jednání pokračovalo v šest hodin ráno. Český učenec se dovídá, že byl zvolen k nápravě škol celého království švédského, a že prý s volbou souhlasili i biskupové, neboť Jan Amos podle nich není kalvinista, ale husita. Komenský byl velkým úkolem překvapen a odvolával se na nutný souhlas svých souvěrců a také připomněl slíbenou spolupráci v Anglii, jakmile se tam politická situace uklidní. Při dalším Jednání se pro Komenského, jeho rodinu a pomocníky hledalo vhodné místo pobytu. Komenský na vyzvání kancléře si zvolil Prusko, město Elbink (dnes Elblag) stanovil kancléř. (Je to pruské přímořské město na území dnešního Polska, které bylo tehdy pod kontrolou Švédů). Podle kancléře je to město klidné, vhodné pro studium. V radě města jsou prý mužové učení a moudří, nebude tedy chybět dobrá spolupráce; mezi občany i kněžími jsou zčásti luteráni, zčásti reformovaní. Jan Amos dostává radu, aby v náboženství zachoval nestrannost. Komenský zase od luteránského Švédska požadoval politickou podporu pro Čechy. Věřil, že Švédsko jako velmoc může při uzavírání míru prosadit pro Čechy a Moravany svobodu a vyhnancům návrat do vlasti; požadoval i finanční podporu pro rozptýlené členy Jednoty bratrské. Jednání příští dny pokračovalo. Ukončil ho kancléř až čtvrtý den. Napsal list panu de Geerovi a podal jej Komenskému s prosbou o předání. Už jsme si řekli dříve, že rodina de Geerů Komenského finančně podporovala; nyní se bude jednat o podporu rozsáhlejší. Pan de Geer nabídl platit také Komenského spolupracovníky a rozptýlené příslušníky Jednoty bratrské. Na toto téma byl Jan Amos dobře připraven. Když se jeho hostitel dotazoval na počet podporovaných osob, sáhl do kapsy a vyndal seznam pozůstalých kazatelů, vdov a sirotků. Napočítal v Uhrách a v Polsku 94 kazatelů a 3 bratry starší. Pan de Geer slíbil, že Komenskému a jeho spolupracovníkům dá 7
už dříve slíbenou částku a těm novým poukáže každoročně také dohodnutou podporu, pokud bude Komenský uvolněn pro práce ve Švédsku. „ Velebil jsem Boha, oči a ruce k nebi zvednuv, že nám ubohým, opovrženým světa, vzbudil tak veliké dobrodince; připomínám to zde, aby trvala pro budoucnost paměť na ctnosti tak vynikající.“(2) V Elbinku byl Jan Amos mile přivítán pány konšely, kteří mu slíbili pomoc a dobrou spolupráci. Pomohli mu vyhledat pohodlný dům k bydlení i k práci. Komenský spěchal do Lešna, aby odevzdal starším dopis i dary a získal od nich souhlas pro svou práci ve Švédsku. Bratři ho pro požadovanou práci uvolnili a přidělili mu čtyři mladé spolupracovníky. Byl mezi nimi i Petr Figula, nadaný kazatel a budoucí zeť Komenského, o kterém ještě uslyšíme, protože se stal blízkým a věrným pomocníkem Jana Amose. Na podzim roku 1642 se Komenský s rodinou usadili na šest let v pobaltském Elbinku (Elblagu). Město pod švédskou správou bylo klidné a nebylo odtud daleko do polského Lešna, střediska českobratrské emigrace. Škola, kde bude Jan Amos učit, stála v zahradě obklopena stromy, jak si vždy přál. Pokud byl se svými žáky ve třídě nebo v přírodě, byl spokojen. Ale když po vyučování své žáky opustil a měl psát nové učebnice, které pro švédské školy jeho chlebodárci požadovali, prožíval těžké chvíle. R V okupovaném městě mu radost nepřinášela ani isolovanost od světa. Jako pastýř starající se o Boží stádce v exilu, rozhodl se na podzim roku 1643 poslat do Švédska svého důvěrníka Petra Figula, aby mu přinesl čerstvé zprávy od nejvyšších představitelů. Svěřil mu dopisy pro pana de Geera a kancléře Oxenstierna a žádal odpověď na řadu otázek. Brzy je dostal. Kancléř mu písemně slíbil, že Švédsko při mírovém jednání zajistí, aby byl v Čechách obnoven stav před vypuknutím třicetileté války roku 1618 a aby nekatolíci měli stejná práva jako katolíci. Naděje na obnovení království českého tím znovu stouply, ale jen dočasně. „CHCI PSÁT DÍLA, KTERÁ PŘETRVAJÍ“ 5. září 1643 se Janovi Amosovi a jeho ženě Dorotě narodila dcera Zuzana. O rok později, už jako profesor gymnázia, mohl Komenský pokračovat na započatých dílech pansofických – všenápravných. Získal bohaté zkušenosti v Anglii, dostal řadu podnětů od Francise Bacona, Wolfganga Ratkeho, Tomasse Campanelly, René Descarta a mohl navázat na svá díla Předchůdce vědy a Cesta světla. Nyní se zamýšlí nad příčinami a důsledky současné války a všechny své zkušenosti i poznatky chce promítnout do rozsáhlého díla, jímž by svět změnit k lepšímu. Posilovala ho víra v Písmo - víra, že celý svět má východisko v Kristově díle spásy. Odvolává se na proroka Zachariáše: „Navraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, a navrátím se k vám“. Komenský píše osnovu velkolepého sedmidílného filozofického díla, jehož název však zatím tají. Až v dopisu zaslaném 18. dubna 1645 Ludvíku de Geerovi prozradí, že jde o Obecnou poradu o nápravě věcí lidských. Dílo se obrací k pokolení lidskému, především však k učencům evropským a povede k porozumění mezi lidmi, církvemi a národy. Byl to jistě nadlidský úkol, navíc v době, kdy se na mnoha místech Evropy válčilo. Komenský však volil dobře, když tomuto úkolu dal přednost před sepisováním učebnic. CHLADNÉ PŘIJETÍ VE ŠVÉDSKU V srpnu roku 1646 daroval Pán Bůh Komenskému a jeho ženě Dorotě chlapečka Daniela. Na podzim se český učenec potřebuje vydat do Švédska ze dvou důvodů. Musí k posouzení předložit požadované školské příručky a také si chce znovu vyjasnit švédské stanovisko k české otázce po ukončení třicetileté války. Podpoří Švédové české nekatolíky a umožní jim návrat do vlasti? Ludvík de Geer ho přijal velmi chladně, projevil nespoko8
jenost nad tím, že Komenský nenapsal všechny učebnice, které měl v plánu a vytkl mu i účast na ekumenickém jednání v polské Toruni v roce 1645, na němž mělo dojít k dohodě mezi disidenty a katolíky. Další ostrá výtka se týkala Janovy kalvínské orientace. Přijetí u kancléře Oxenstierna nebylo o nic příjemnější. Český vyhnanec s velkými obtížemi obhajoval svou účast v Toruni, kde se prý postavil proti švédské válečné politice. Příznivěji dopadla Komenského návštěva u královny Kristiny, která opět vysoce ocenila jeho latinskou učebnici a zajímala se o nové Janovy práce. TOUHA PO ZMĚNĚ V říjnu byl Komenský opět doma. Maličký Daniel prospíval, ale o jeho mamince Dorotě se to říci nedalo. Přivítala svého muže s velkou radostí a svěřila se mu, že by se ráda vrátila domů, do Lešna. Má tam svůj dům a své přátelé. U svého muže našla porozumění. S návratem do Lešna plně souhlasil. Cesta do Švédska mu vzala poslední zbytek nadšení pro psaní švédských učebnic. Také synoda bratrská, která ho před lety povolala mezi své starší a svěřila mu důležitý úřad písařství, ho volala zpět. Lešenský sbor Jednoty ho opakovaně žádal o návrat. Bratři si byli vědomi, že ve Švédsku prokázal Jednotě, rozptýlené v několika zemích, velké služby, ale nyní by jim měl posloužit slovem naděje, která se pomalu vytrácela. Komenský volání pochopil a začal s přípravou návratu. Ještě se musí poradit s lékařem, zda jeho drahá manželka Dorotka s dětmi mohou dlouhou a namáhavou cestu podniknout. ZPÁTKY V LEŠNĚ (1648 - 1650) V srpnu roku 1648 se Jan Amos se svou rodinou vrátil do Lešna. Všichni byli unavení, ale šťastni, že jsou opět doma. Cesta Dorotce zdravotně neprospěla. Uložili ji na její milované lůžko. Těžce dýchala, ale se všemi se pozdravila úsměvem. Nikdo netušil, co se za dva dny, 26. srpna 1648, stane. Jen ona, Dorotka to tušila a byla na to připravena, protože nebeským věcem se celý život učila. Nebe bylo vždy její pravou a vytouženou vlastí. Zemřela ve víře, že se tam se svým milovaným manželem setká. Vždyť oba přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána; a to je jediná cesta k věčnému životu, kde nebude ani žalu, ani bolesti. JAN AMOS ZNOVU OSIŘEL Nad rakví své milované ženy vyjádřil písní její životní úděl, který se podobal mnoha českým pobělohorským exulantům: „ Zjinud jinam přecházeti los jest něčí až do smrti.“ (3) Byl to i los Komenského. Je zdrcený, zlomený, ale odhodlaný dál pracovat. Dokud živ bude, nikdy nepřestane a nepadne. Jeho naděje, zakotvená v Bohu, ho ani v této těžké chvíli neopustila. Věděl, že ho právě teď Jednota velice potřebovala, neboť přední starší, Jiří Erastus a Vavřinec Justin, zemřeli a Pavel Fabricius byl vážně nemocen. Kdo jiný než Jan Amos mohl se postarat o mladé kazatele, kteří z pověření Jednoty dokončili studia a museli hledat zaměstnání v cizině u reformovaných? Volba byla jednoznačná. Komenský se stal biskupem Jednoty bratrské a také rektorem gymnázia. S Pavlem Fabriciem a Václavem Locharem přejímá v létě roku 1648 hlavní odpovědnost za řízení rozptýlené Jednoty bratrské. Velké starosti mu dělají i jeho děti. Vedle dvou dospělých dcer, Doroty Kristiny a Alžběty, má ještě pětiletou Zuzanku a dvouletého Daniela. Alžbětin manžel Petr Figulus byl nejbližším spolupracovníkem Komenského a v jeho potomstvu pokračuje rod Jana Amose až do současnosti. A právě jemu o smrti své ženy Doroty Cyrillové píše Komenský dopis: „ Takový je úděl naší smrtelnosti, že naprosto nevíme, kde koho zastihne jeho osud, a často nastává to, čeho ses nejméně nadál. Smutný toho příklad na mne právě dolehl ve 9
vlastní rodině na milované manželce, která mi byla vyrvána ve chvíli, kdy se něčeho takového bylo nejméně obávat…vrátila svého ducha Bohu 26. srpna, druhého dne po tom, co jsme sem přišli. Včera byla důstojně pohřbena. Vidíš tedy, že jsem nečekaně navštíven novým křížem, novými starostmi. Co si mám počít? Chválit musím jméno toho, který všechny naše záležitosti, i život, i smrt, řídí podle své dobré vůle…Jeho jméno buď blahoslaveno na věky!“ (4) VESTFÁLSKÝ MÍR (1648) Skončila třicetiletá válka, Jan Amos píše švédskému kancléři a prosí ho, aby při uzavírání mírové smlouvy pamatovali na Čechy. Záhy však prožívá zklamání. Švédsko potvrdilo nárok Habsburků na České země a ti dokonali jejich pokatoličtění. Návrat do vlasti, po kterém všichni tolik toužili, se opět proměnil v sen. Jan Amos píše druhý dopis švédskému kancléři. Pláče, ale volí tvrdá slova o zradě a zklamání: „ Ne že jsem opuštěn sám, nebo nějaká částka našich, stoupenci naší církve, nýbrž že opuštěn je celý národ.“(5) POSLEDNÍ ČESKÝ BISKUP JEDNOTY BRATRSKÉ Devět měsíců uplynulo od úmrtí druhé ženy Komenského Doroty Cyrillové. V Toruni 17. Května 1649 se oženil s Janou Gajusovou, dcerou českého faráře, v té době rektora nizozemského gymnázia. Svatba prý byla slavná. Třetí Komenského manželka Jana se brzy stala oporou dětem i svému manželovi, kterého vždy obdivovala a nyní i milovala. Šťastný Komenský znovu kázal, opravoval i doplňoval svá díla a dával je do tisku. Povzbuzoval tak bratry a sestry, prožívající těžké chvíle v exilu. Žádný z nich nemá po vestfálském míru naději, že spatří svou vlast. A Jednota bratrská, to malé a ještě rozptýlené stádečko v exilu, pro které už ve vlasti není místa? Spěje k zániku. Ztrácí vliv. Mnozí její synové opustili tu první lásku ke Kristu, k řádu a kázni. Snad právě proto Bůh trestá svůj lid a neotvírá mu cestu k návratu do vlasti. Po smrti Pavla Fabricia v roce 1649 byl Komenský jediným zbylým českým biskupem (seniorem) Jednoty bratrské. KŠAFT UMÍRAJÍCÍ MATKY (1650) „Kdo se ozve za národ sražený na pokraj hrobu? Tu se ujímá slova senior Jednoty bratrské, počtem vždy tak nepatrné, v níž však stále žilo vědomí strážných odkazu Husova, promlouvá knížkou prostince vybavenou, jejíž hlas spoluutváří dějiny českého lidu až podnes. Je to Kšaft umírající matky Jednoty bratrské.“(6 ) Je to odkaz především Jednotě, ale i českému národu. Kazatelé Jednoty po celém světě rozptýleni mají být hlasateli pokoje. Český národ má od Jednoty přijmout její duchovní statky. Komenský jich vyjmenoval šest: láska k čisté Boží pravdě, touha po jejím vždy lepším chápání, láska k řádu a kázni v církvi, sjednocení Čechů ke společné službě Bohu, snaha po vytříbení mateřského jazyka a lepší cvičení mládeže, než bývalo. Komenský nepřestává věřit, že český národ je národem vyvoleným k velkým úkolům a předpovídá svému lidu lepší budoucnost: „Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém loučení, nýbrž k tobě se nejpředněji obracím, tebe pokladů svých nápadníkem činím: Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu (hříchy našimi na hlavy naše uvedeného) vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! ...Živ buď národe posvěcený Bohu; neumírej.“ (7) UHRY-BLATNÝ POTOK (1650-1654) Dva roky pobyl Komenský v polském Lešně a už ho volají do Horních Uher. Potřebují přebudovat zastaralé školství v Blatném Potoku. Zvací dopis s velkou pečetí podepsal sám kníže Zikmund Rákóczi. Sklíčenému Komenskému svitla nová naděje. Rakócziovci by mohli se švédskou pomocí vytlačit Habsburky ze střední Evropy a poskytnout evange10
líkům toužebný návrat do vlasti. Tak to totiž vyjádřil ve svém proroctví Mikuláš Drabík. „Komenský sice již dříve věřil, že proroctví neskončila příchodem Kristovým, jak zněla přijatá církevní nauka, ale proroctví Kotterova a Poniatowské se nevztahovala přímo osobně na něho. Nyní se však dostal pod silný vliv svého spolužáka Drabíka, který míval od roku 1643 vidění a žádal na Komenském přímou účast na jejich šíření a výkladu. Drabík to také byl, kdo u Komenského nakonec rozhodl, že se přece odebral do Uher. “ (8). Úzká rada Jednoty s rozhodnutím svého biskupa souhlasila a pověřila ho, aby vykonal v Uhrách vizitační cestu a vyřídil rozhodnutí církevního sněmu, že se Jednota nerozejde a nespojí s jinými příbuznými církvemi. Komenský pochopil, že je do Uher nejen zván, ale i posílán, a tak se dal brzy na cestu. Na Bílou sobotu dorazil do Skalice, prvního města uherského, v němž je znamenitá církev moravských vyhnanců. Konalo se tam slavnostní shromáždění, pravděpodobně u příležitosti otevření nové modlitebny. Komenský měl vzácnou příležitost k vyřízení pozdravů a usnesení církevního sněmu v Lešně. Po šestidenní zastávce v Púchově se vydal do knížecího sídla v Blatném Potoku (Sárospataku). Byl uveden ke knížeti Zikmundovi a byl potěšen jeho moudrou řečí. Rozhovory s knížetem a jeho rádci pokračovaly ještě řadu dní a opakovaně byl Jan Amos žádán, aby se do Uher vrátil k delšímu pobytu a pomohl při nápravě školního vzdělávání. Komenský se brzy do Potoku vrátil se dvěma pomocníky. Prvním byl náš známý Petr Figulus, druhým Adam Samuel Hartmann. V červnu roku 1651 se kníže Zikmund oženil s Jindřiškou Falckou, dcerou Bedřicha, krále českého. Úkol oddat snoubence svěřili Komenskému, poněvadž s nevěstou se ke svatebnímu obřadu dostaví celý německý dvůr a mezi uherskými biskupy se nenašel nikdo, kdo by dovedl hovořit německy. Svatba byla slavná, okázalá, ale radost trvala jen krátký čas. Novomanželka, krásná Jindřiška Marie, za tři měsíce po svatbě umírá - a po půl roce, 28. března 1652 má pohřeb mladý kníže Zigmund Rákóczi. Proroctví Drabíkovo, že mladý kníže pomocí švédské armády vytlačí Habsburky ze střední Evropy a vyhnaným evangelíkům poskytne možnost návratu do vlasti, se opět nesplní. Tento den si Komenský připomíná šedesáté narozeniny. Uvědomuje si, že všechna dosavadní proroctví o možném návratu do vlasti nebyla zjevením Božím, ale jen lidským přáním. POTOCKÁ ŠKOLA – DÍLNA LIDSKOSTI Komenský se snažil na nesplněná proroctví rychle zapomenout. Soustředil se na didaktické práce a na vedení potocké školy. „Celá má metoda směřuje k tomu, aby školská robota se změnila v hru a potěšení; tomu zde nechce nikdo rozumět. S mládeží se zachází zcela otrocky, i se šlechtickou; učitelé zakládají svou vážnost na chmurné tváři, drsných slovech, ba i na ranách a chtějí raději být obáváni než milováni.“(9) Tak si stěžoval Komenský kněžně-matce. Ona ho s pochopením vyslechla a pro didaktické práce a vedení školy přidělila Komenskému požadovaný počet spolupracovníků. Veškeré písemnosti vzniklé tímto týmem jsou obsaženy ve třetím svazku Didaktických děl. Z toho zvlášť Škola hrou a Svět v obrazech jsou pedagogy v celém světě uznávány a vysoce hodnoceny. Škola hrou je dramatická úprava některých kapitol z učebnice Dveří jazyka. Už první představení s padesáti žáky mělo velký úspěch. Diváci se bavili, žáci se při tom chovali přirozeně a lépe si zapamatovali látku z učebnice. Bylo to zábavné, nebyla to nuda. A o to šlo Komenskému nejvíc. Druhé dílo Svět v obrazech bylo složitější. Jan Amos si rukopis vezl do Lešna nedokončený, neboť v Uhrách nenašel vhodného malíře a rytce pro obrázky. V Lešně knížku dokončil neznámý malíř a rytec; zhotovil 150 obrázků. Rukopis poslal Komenský do No11
rimberka tiskaři Endterovi několik dní před spálením Lešna. Tím byl Svět v obrazech (Orbis Pictus) zachráněn. Na rozloučenou s uherskými lidmi žijícími v bídě začal Komenský psát knížku Gentis felicitas (Štěstí národa). Věnoval ji knížeti Jiřímu II. Rákóczimu, který převzal vládu po svém zemřelém bratru Zikmundovi. Loučí se i s potockou školou, „dílnou lidskosti“, v níž mají všichni poznat všechno na základě moudrosti získané svými smysly, rozumem a vírou. Lidé se v této škole stávají vpravdě lidmi. Loučí se také se studenty, kteří projevili vděčnost za vše, čím je „Učitel národů“ obohatil. Loučí se s českými a moravskými vyhnanci jako jejich biskup, kazatel a bratr v Ježíši Kristu. Vrací se do Lešna a o neštěstí, které ho spolu s obyvateli celého města čeká, nemá nejmenší tušení. br. Ladislav Vopelák /Pokračování/ (1) Komenský, Jan Amos: O sobě. Praha, Odeon 1987, s. 162. (2) Komenský, Jan Amos: O sobě. Praha. Odeon 1987, s. 169. (3) Komenský, Jan Amos: O sobě. Praha. Odeon 1987, s. 223. (4) Komenský, Jan Amos: O sobě. Praha. Odeon 1987. s. 248-249. (5) Komenský, Jan Amos: O sobě. Praha. Odeon 1987, s. 224 (6) Říčan, Rudolf: Jan Amos Komenský-muž víry, lásky a naděje. Kalich 1971, s. 50. (7) Komenský, Jan Amos: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Praha 1928, s. 27-28 a 33. (8) Patočka, Jan: Komeniologické studie III. Praha, Oikoymenh 2003, s. 86. (9) Komenský, Jan Amos: O sobě. Praha, Odeon 1987, s. 238-239 Použitá literatura: 1. Komenský, Jan Amos:O sobě. Praha, Odeon 1987. 3. Komenský, Jan Amos: Cesta světla. Mladá fronta Praha 1992. 4. Komenský, Jan Amos: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Praha 1928. 5. Breviář myšlenek Jana Amose Komenského. Brno, Integrál Brno 2008. 6. Hanuš, Miroslav: Osud národa. Praha, Československý spisovatel 1957. 7. Kratochvíl, Miloš V.: Život Jana Amose. Praha, Československý spisovatel 1979. 8. Hromádka, J. L.: Theologie a církev. Praha, Husova československá a evangelická fakulta bohoslovecká 1949. 9. Bartoš, František M.: Knihy a zápasy. Praha, Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká 1948. 10. Říčan, Rudolf: Jan Amos Komenský-muž víry, lásky a naděje. Praha,Kalich 1971. 11. Patočka, Jan: Komeniologické studie III. Praha, Oikoymenh 2003. 12. Veškeré spisy Jana Amose Komenského. Svazek XV. Zábřeh 1910. 13. Veškeré spisy Jana Amose Komenského. Svazek XVII. Zábřeh 1910.
Nebeským věcem se mají lidé učit, protože nebe je naší vlastí a dům našeho Otce je místem, v němž se nám při připravují příbytky. Jan Amos Komen Komenský
12
Křesťanská škola NOE ROZPIS SETKÁNÍ MODLITEBNÍHO TÝMU K motlitbám jsou zváni všichni, komu leží projekt křesťanské školy na srdci. Setkání jsou 1krát za měsíc vždy v pátek od 15.30 do 17.30 hodin v Arše v místnosti malé besídky, a to:
1. října, 5. listopadu, 3. prosince 2010 "ŠKOLIČKA" Pokud se chcete zúčastnit nebo pozvat rodiny s dětmi na další prezentaci Noe-KZŠ tzv. "Školička", pak si zaškrtněte ve svém kalendáři datum 17. 11. a sledujte nástěnky, kde se brzy objeví plakáty na tuto akci! Na setkání a společné modlitby se za tým Noe – KZŠ těší Evža Čermáková
AWANA klub a besídka ZBOŘTE TENTO CHRÁM A VE TŘECH DNECH JEJ ZNOVU POSTAVÍM – LEGOPROJEKT V ARŠE Zveme děti od 6 do 12 let ke stavbě legového městečka. Záměrem je pozvat do Archy nové děti a jejich rodiče. Pokud vaše ratolest ráda staví z Lega, ať přivede svého kamaráda. Po tři stavební odpoledne od čtvrtka do soboty vždy od 16:00 do 18:30 budeme v hlavním sále společně stavět městečko z Lega® (8x3,5 metru). V polovině stavebního odpoledne bude vždy občerstvení a zvěst evangelia pro děti. Stavební dny budou od 14. do 16. října. Kapacita stavebního týmu je 32 dětí. Registrace dětí do naplnění kapacity bude probíhat každý stavební den vždy od 15:30 hodin v Arše. Postavené legové městečko slavnostně představíme rodičům i veřejnosti v neděli 17. října na dopolední rodinné bohoslužbě (přizpůsobené více dětem). Odpoledne od 16 hodin vás pak zveme na derniéru projektu, kde budou promítány fotografie a dokumentární film, jak celé město vznikalo. Kdo máte chuť zapojit se do týmu Legoprojektu na kterýkoliv den, informujte se u Radka Kalenského st. Přivítáme pomocníky do skupinek po 4 dětech i ochotné sestry na občerstvení. Potřebujeme i šikovné ruce na přípravu místností ve středu odpoledne a bourání městečka v neděli navečer. Prosíme též modlitebníky o podporu během celého projektu. Kéž je Pán oslaven v srdcích těch nejmenších! Více na www.cb.cz/pardubice nebo www.cb.cz/legoprojekt. br. Radek Kalenský
13
Svědectví UZDRAVENÍ Před devíti lety mé koleno prošlo artroskopií. Cosi v něm řádilo a obrušovalo chrupavku. Cosi bylo odstraněno a chrupavka urovnána tak, jak to nejlépe šlo. Od té doby byl pro mne problém popoběhnout nebo poskočit. Mohla jsem chodit a to i po horách. Toužila jsem po Božím uzdravení kolena a tak na všech uzdravujících shromážděních jsem si je brala za své. Přesto lékař v dubnu rozhodl „totální endoprotéza“ - přijala jsem to jako nejlepší řešení z Božích rukou. A potom to už šlo jako na drátku. V dubnu doporučení, v červnu rozhodnutí a termín nástupu 17. srpna. Nečekala jsem takovou rychlost, ale byla jsem za ni vděčná. Měla jsem jet na sborovou dovolenou, tak jsem oznámila důvod odstoupení a Samuel přislíbil modlitby. Moc děkuji všem, kteří se modlili za tuto mou operaci. Bylo to cítit a znát i na všem co se se mnou a kolem mne dělo. Operace proběhla dobře i rehabilitace byla rychlá a tak mne 3. září propustili do domácí péče. A co se dělo kolem mne? Uvědomila jsem si to až při nedělním kázání o nás jako žárovkách napojených vírou na Boží akumulátor. Neřekla jsem nikomu evangelium, s nikým jsem o Bohu nemluvila, ale můj pobyt v nemocnici byl plný světla, pohody a radosti a to vše se šířilo i kolem. Vím, že to nebyla moje zásluha, ale vás, kteří jste se modlili a hlavně Boha, který vyslýchal. s. Eva Blažková PODĚKOVÁNÍ Do LDN Rybitví mě poslala má praktická lékařka, abych dostala chuť k jídlu a přibrala aspoň 10 kg na váze. Přibrala jsem 5 kg a to jen z toho, co mně dobrého přinesly sestry z CB. Chci tímto za vše poděkovat, hlavně i za modlitby, pozdravy ode všech, i za ty dobroty. V Rybitví u mě bylo 19 osob v 30-ti návštěvách. I to bylo svědectvím pro 5 pacientů, kteří byli se mnou na pokoji. Byly otázky, byly odpovědi. Bylo hodně svědectví, pokud by měl někdo zájem, jsem k dispozici. Pán Bůh je úžasný, všude přítomný a velmi nás miluje; o tom jsem měla možnost se znovu přesvědčovat. Díky, díky. s. Jiřina Ubralová O NAŠÍ SLUŽBĚ VE VESTIBULU Milí přátelé, jsem velice vděčný za vás, kteří ochotně, bez ohledu na časné nedělní ráno, vykonáváte „vítací“ službu ve vestibulu naší Archy. Chci k ní dnes předložit několik podnětů. To, že ve vestibulu musí někdo být po celou dobu bohoslužby, se snad už vžilo natolik, že to není třeba připomínat. Do vestibulu může totiž po celou dobu přijít někdo nový zvenku, kterému bychom se měli věnovat, nebo tam mohou hlasitým projevem rušit děti, či později přicházející účastníci bohoslužby. Všechny tyto návštěvníky je třeba usměrňovat a podle potřeby se jim věnovat a posloužit jim. Pro všechny, kteří přicházejí do Archy, jste vlastně prvním a důležitým kontaktem se sborem a vlastně i s Boží přítomností mezi námi. Proto jistě na vašich tvářích nechybí milý úsměv, přidáte přívětivé slovo uvítání a podáte nenásilně příchozímu ruku. Buďte
14
pozorní v tom smyslu, že ne každý je zvyklí na tento způsob přivítání (zvláště u nově příchozích diskrétně zvažte, zda je nutné je pronásledovat až k šatně s napřaženou rukou). A teď to hlavní, proč toto píšu. V poslední době přichází do Archy mnoho nových účastníků bohoslužeb – alespoň je to můj dojem a díky Bohu za tuto skutečnost. O to víc je potřeba navázat s nimi hned u dveří kontakt. Přivítat je, zeptat se odkud přicházejí, prostě se jim nenásilně věnovat a projevit o ně zájem. Je třeba je doprovodit k šatně, ukázat kde jsou zpěvníky, nebo kde sedí rodiče s dětmi, případně je uvést do sálu a nabídnout jim místo. Věřte, že taková nová rodina, nebo i jednotlivec velice intenzivně vnímá, do jakého prostředí přichází, jak jsme pozorní, slušní a pohostinní. Není nic horšího, než když někdo nový přijde do Archy a za celou dobu si ho nikdo ani nevšimne. I to se u nás stává a jen zloděj to ocení. Vás, kteří byste rádi tuto službu v Arše vykonávali a zatím jste se nenašli na rozpisu služeb – přijďte za mnou a hned to napravíme. S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud. Tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Žd 13,2 napsal br.V.Lukáš
Sborová dovolená 2010 Letošní společná sborová dovolená ve stejném termínu jako vždy se posunula na východ naší republiky do malebných Beskyd. Využili jsme komfortního vybavení hotelu KAM v Malenovicích. Schéma dne bylo stejné jako v minulých osmi dovolených, jen týdenní program byl opět přizpůsoben možnostem, které poskytovala tato krajina. Program zase skvěle připravila již osvědčená trojice Jindrovi, Kuklovi a Žouželkovi. Kazatel Samuel Jindra se samozřejmě ujal péče o naše duchovno. A opět to bylo úžasné, ne-li nejlepší! V neděli nám zprostředkoval Boží slovo přímo v areálu hotelu. Každé ráno začínalo modlitebním setkáním, kdy jsme mohli vzdávat dík za opravdu krásné počasí a požehnaný čas. V biblické půlhodině jsme počtáři rána byli provedeni onou královskou cestou – cestou kříže: „V kříži spása, v kříži život, v kříži štít proti nepřátelům, v kříži má zdroj svrchovaná slast, posila mysli, duchovní útěcha, v kříži vrchol ctnosti, dokonalost svatosti, … On tě předešel nesa tvůj kříž a umřel za tebe na kříži, abys i ty nesl svůj kříž a přál si zemřít na kříži. Neboť zemřeš-li s ním, budeš s ním také žít, budeš-li sdílet jeho muka, budeš s ním sdílet i slávu.“ (Tomáš Kempenský). A toto rozpracováno do čtyř dnů: 1) Kristův kříž – kříž záchrany, 2) Petrův kříž – kříž následování, 3) Šimonův kříž – kříž utrpení, 4) Pohřbený kříž – sláva již bez kříže. Samo o sobě již úchvatné téma! Ale navíc nám k tomu br. kazatel ještě vytvořil pravou křížovou cestu se čtyřmi kříži – zastaveními podél cesty lesem, která stoupala až k nádherné vyhlídce na Malenovice a do dáli. Na každém kříži denně bylo obměňováno Boží sdělení, někdy i s příběhem. To vše k osobním zastavením a zamyšlením a k individuálním návštěvám v průběhu celého dne. Byla to i místa k setkávání lidí, kteří by se třeba ani jinak spolu do řeči nedali. Byla to i příležitost k vzájemnému povzbuzení, ke ztišení, slzám úlevy. A to čtvrté zastavení – pohled na sluncem osvícenou krajinou, oblohu, která se nade vším klene. Zde jsme jen v modlitbě mohli vzdávat chválu Bohu neb ji15
nak to ani nešlo. Ve stejný čas měly děti besídku za obětavého vedení Evženie Čermákové a Lenky Macháčkové. Hanka Jindrová nám připravila na pondělí návštěvu Krakova a solných dolů ve Wielicze. Krásný program, který se trochu zvrtnul v křížovou a bludnou cestu Polskem, kdy chvíli slunko svítilo na záď, pak na pravobok autobusu a posléze se nás začalo oslňovat. Takže cesta na sever se změnila na jihovýchod. Pan řidič si jaksi nerozuměl s navigací a navigace, byť i mluvila v rodném nářečí, nebyla sto se dorozumět s panem řidičem. Naštěstí se nás po několika hodinách ujala bodrá polská paní řidička, a tak nás vyvedla se svým červeným autíčkem bezpečnou padesátikilometrovou rychlostí směrem na Krakov. Do Wielicky jsme po šesti hodinách také dorazili. Díky rodné polštině Petra Kotase, který vyjednal posunutí návštěvy, jsme o nic nepřišli. Takže ten zážitek ze solného království místních dolů nás neminul. Opět jsme mohli prožít rozmanitost Božího stvoření pod zemí. V té obrovské hloubce, kam jsme sfárali po „svých“, jsme po tři hodiny žasli nad tím, co vlastně je obyčejná sůl. Dlouhé chodby ze soli včetně dlažby, které se rozšiřovaly ve velká prostranství, solná jezera, sály s nádhernou výzdobou, sochami a křišťálovými lustry, to vše ze soli. A za tím vším práce a um lidí. Na Krakov nezbylo sice mnoho času, ale každý si prošel historické město podle možností. Navštívili jsme židovskou část se synagogami i historické náměstí s tržnicí, chrámem, okolními uličkami a hradbami. A hlavně v Malenovicích jsme byli večer zpět po dvou hodinách jízdy. Náplň každého dne byla pro všechny individuální. Někteří využili sportovní areál k fotbalu, volejbalu, děti měly vyžití díky přípravě lanové dráhy Lojzou Blažkem, ženy a dívky umě vytvářely stromečky a křížky z korálků pod vedením Hany Černíkové, jiní houbařili. Odpoledne byly dobrovolné výlety na rozhlednu, Poustevny, Radhošť, vodopády s jezírky, ke kterým vedla kouzelná cesta soutěskou. A tak bylo mnoho příležitostí k vzájemné pomoci a prokazování si bratrské lásky. Nechyběl ani tradiční turnaj v petanque s téměř sto procentní účastí. Letos opět zvítězil nováček Zdeněk Šenkýř. Také se soutěžilo s balonky naplněnými vodou. Zážitkem pro mnohé statečné byl ranní či částečně noční výstup na Lysou Horu na výhod slunce. Méně stateční, ale ne pohodlní vstát, sestoupali dolů k malenovickému kostelíku, odkud pozorovali východ slunce nad lesy asi o půl hodiny později. Také již tradičně patřil jeden večer svědectví ze života některých z nás. Tentokrát Sváti a Jarmily Hekalových. Dle očekávání to byla perfektní prezentace, upřímné svědectví, nahlédnutí do jejich života a humor tak, jak je známe. Ani letos nechyběl host. Byl jím velitel hasičů z Havířova a bratr v Kristu, Pavel Budina. Jeho vyprávění jak z osobního života, jeho svědectví cesty za Ježíšem i s ním, tak i zajímavosti z náročné profese hasiče a záchranáře bylo poutavé. Zážitkem byly i zasvěcené dotazy dětí. Jeden krásný den jsme věnovali celodenní túře s výstupem na Lysou Horu. Bylo to trochu náročné, ale kdo došel, byl odměněn nejen borůvkovým koláčem, když si ho koupil, ale i nádherným výhledem. Jinak bychom si asi neuměli představit ti mohutnou rozeklanost a vrstevnatost Beskyd a Javorníků – prostě Boží dílo. Týden uplynul v pohodě, klidu a přišel závěrečný večer, na který se vždy těšíme. Po hodnocení, odměňování, programu dětí, pěveckém vystoupení našeho smíšeného sboru, taneční exotické kreaci nás dobrovolníků, kteří jsou schopni se zesměšnit, a společném zpívání za doprovodu Danušky Drabinové, přišel závěrečný bod – to překvapení. Odehrávalo se večer na křížové cestě, kdy jsme všichni obdrželi sáček se třemi kamínky. Po promluvě br. kazatele do našich duší a zastavení u tří křížů, jsme tak mohli po zamyšlení se a prozkoumání našich hlubin, odkládat své hříchy, slabosti, bolesti 16
a vše, co nás tlačí v botě. Bylo úžasné, jak na té cestě tmou jeden druhého podpíral, vedl a svítil na cestu. A potom u čtvrtého kříže modlitba, vzdání díků a opět ten pohled na Boží oblohu plnou hvězd, světel tam dole a v dálce probleskující záře věštící bouřku. Byl to týden plný Boží milosti a tedy: Díky, Bože, díky. pro SL připravili manželé Žítkovi
Tábor besídky a Awany - Miletín 2010 Rádi jsme se tento rok znovu vrátili do rekreačního centra Miletínské Lázně. Počasí nám přálo, ani vedro, ani deštivo, zkrátka jak má být. Myslím, že to bylo po dlouhých letech poprvé, co se termín posunul doprostřed července. Kvůli této změně s námi možná nemohl být někdo z vedoucích nebo i dětí, ale platí to i obráceně – díky tomu byl náš tým obohacen o nové tváře. Dětí jsme měli o něco méně než vloni, ale tím, že na jednoho vedoucího průměrně vycházely tři děti, mohli jsme se jim o to víc věnovat. Po prvních dnech jsme si uvědomili některá slabá místa v rozdělení dětí do chatek. Pomohl nám však nařízený „cvičný poplach“ jičínských hasičů. Všichni, děti i vedoucí, si museli zabalit to nejnutnější a do 15 minut být u brány, kde jsme měli vyčkat příjezdu hasičského auta, aby nás zkontrolovali. Ke zklamání dětí hasiči nepřijeli. Místo toho nám však nařídili cvičně prohodit několik dětí v chatkách, aby se ověřilo, zda v případě požáru chatek umíme děti evakuovat. Zvládli jsme to! A nakonec jsme na tom vydělali, protože děti byly s novým rozdělením více spokojené. Téma tábora jsme připravovali již od února. Napadlo nás využít nádherné knihy „Strom pokladů“. Pojednává o čtyřech zvířátkách, která hledala podle mapy cestu ke Stromu pokladů. Zvířátka měla každé jinou povahu, ale na společné cestě se naučila, jak moc je každé z nich důležité právě svou odlišností. Na konci své cesty objevila ten největší poklad – přátelství. Tento příběh jsme dětem přetavili do již tradiční táborové příručky, kde jsme se snažili objevené pravdy podepřít biblickým pohledem. Celý příběh jsme jim vždy dopoledne převyprávěli za pomoci téměř profesionálních hlasů našich několika vedoucích a promítání obrázků data-projektorem. Poslední večer jsme pro děti připravili cestu za jejich pokladem, kterým byly zapečetěné svitky pergamenu, na kterých byly povzbudivé vzkazy od jejich kamarádů nebo vedoucích. Některé starší děti pochopily, že to je pro ně ten největší poklad. Znovu platí převeliká pochvala všem vedoucím, kuchařkám, hospodáři i zdravotnici, kteří se na pokojném a úspěšném průběhu tábora podíleli. Mohl bych chválit každého zvlášť, ale spíše uvedu jeden příklad za všechny. Naše pracovité kuchařky Dáša K. a Maruška K. totiž vymyslely nové pořekadlo: „Bez soli a ‚bez Jirky‘ to nejde.“ A měly pravdu, náš hospodář nepolevil ze své pracovitosti ani letos. Věřím však, že všichni jsme odjížděli s poučením, které bylo náplní celého tábora, že jsme se potřebovali navzájem a užívali si Božího požehnání – vzájemného společenství. Každoroční motto našich táborů – pohodoví vedoucí dělají pohodové děti – se letos beze zbytku naplnilo. Jirka Hrubý, hlavní vedoucí
17
Konference A Rocha 9. -12. 9. 2010 se konala v Husinci a v Prachaticích šestá celostátní konference A Rocha – křesťané v ochraně přírody. Tématem letošní konference byly houby. Možná si to ani neuvědomujeme, ale bez hub by to nešlo. Samozřejmě, že nás hlavně zajímala praktická stránka věci – co v lese sbírat a co ne (i když přednášky byly také velmi zajímavé). Při našich dvou exkurzích do lesa jsme našli asi 170 druhů hub, které naši odborní průvodci určili. Přímo v lese nám ukázali, jak některé druhy od sebe rozeznat. Nakonec i ornitologové si přišli na své, když spatřili orla mořského. Dalším tématem večerních přednášek bylo často diskutované téma klimatických změn. Zajímavý pohled bratra z Británie. Tímto tématem se zabývají vědci celého světa, politici, byznysmeni, ale i obyčejní lidé. Řadím se do poslední skupiny lidí, a proto nevím, zda výkyvy teplot a počasí jsou něco normálního v porovnání s vývojem naší planety v řádech tisíců let, anebo něco nenormálního v porovnání v řádech stovek a desítek let. Ale jeden závěr jsem si pro sebe udělala. Nevím, kdy si pro nás Pán Ježíš přijde, proto se chci chovat tak, aby moje děti a popřípadě děti mých dětí měli kde žít. To znamená nežít jen konzumním životem – koupit, spotřebovat, vyhodit – ale přemýšlet: 1. Potřebuji to koupit? Je to nezbytné? 2. Pokud to potřebuji, tak to dobře využiji. 3. A pokud to musím vyhodit, pak přemýšlím, kam to vyhodím – třídit odpad. Myslím, že to může dělat každý z nás. Nemusíme dělat „velké“ věci. (Britská A Rocha podporuje výsadbu stromu v Ghaně). Jsme křesťané. Jsme stvořeni stejným Bohem jako živá i neživá příroda okolo nás. Jako Boží stvoření vypovídáme o velikosti a dokonalosti našeho jediného Boha. Marie Kampová 18
English Camp 2010 English camp jsme prožili, stejně jako minulý rok, v krásné přírodě Orlických hor a stejně jako minulý rok, s americkým týmem z Arkansasu. Tomuto jedinému týdnu předcházela dlouhá doba příprav a množství modliteb, za které vám všem děkujeme. Bůh nám celý týden nesmírně žehnal, kromě jediného dne (celodenního výletu) nás provázelo velmi pěkné počasí. Snad i to přispívalo velmi příjemné atmosféře po celou dobu. Náplní campu byly jako obvykle hodiny angličtiny, sport, výlety, hry, ale tím nejdůležitějším byly večerní programy s diskusními skupinkami, které kempáky provedly příběhy ze starého zákona, které měly vždy jeden pojící prvek – byly to příběhy o vykoupení. Všechny příběhy potom vyústily do příběhu Ježíše Krista, který byl jasnou zvěstí pro všechny zúčastněné. Nezvyklou aktivitou byl i labyrint – hluboký zážitek cesty odpuštění v tichu. Věřím, že nejednoho kempáka tato nezvyklá událost posunula dál. Byli jsme účastni mnoha rozhovorů, příkladů Božího jednání, nových přátelství. Po skončení EC se s námi „amíci“ zdrželi ještě dva dny na tzv. Follow upu, ale přesto, že odjeli, pro nás camp ještě neskončil. Po celé prázdniny a na příští školní rok jsou připraveny akce, které budou mít přímou návaznost na letošní English camp. Závěrem bychom ještě chtěli moc poděkovat za vaši podporu, a to ne jen modlitební, ale i finanční a morální. Díky vám a Pánu mohl proběhnout kemp bez větších komplikací. Tomáš Jeníček, člen EC týmu
19
Zahraniční misie POZDRAVY Z MARIUPOLU Slíbili jsme a tak tedy i touto formou našemu sboru předáváme vyřízení pozdravů z Mariupolu – dětského domova Obnovlenie, od Iriny Klimové, od ředitelky domova Naděždy Ivanovny Konovalenko, od spousty dalších křesťanů a některých dětí. Na první dva týdny v srpnu jsme měli už dlouhodobě naplánováno setkání s dětským domovem Obnovlenie v Mariupolu. A jak se odjezd blížil, velice se nám letos nechtělo, pociťovali jsme únavu a tak nějak ztěžka jsme promýšleli i různé dárky konkrétním lidem a všechna další zařizování. Zpětně jsme si uvědomili, že možná i po těch několika dlouhých letech zařizování dokumentů s Ukrajinou, se nám jakoby Ukrajina podvědomě zprotivila. Ale jak to v životě chodí, tento výjezd byl sice náročný, ale velice krásný. Prvních několik dní jsme strávili v dětském domově Obnovlenie a setkali se s několika dětmi, kteří pamatují naše půlroční vychovatelství. Některým tehdy bylo 14 let a nyní ve dvaceti se chystají oženit. Byla to legrace s nimi vzpomínat, protože některé situace si nepamatovali oni a některé zase my. Ale častokrát jsme zaslechli: „Jo, na to si pamatuju a mám schovanou fotografii s vámi“. Tradicí se staly večery s karetní hrou RAGE, která tam slaví už 6 let úspěchy, a pravidelně tam dovážíme nová balení, když se karty po čase poztrácejí. Hlavní část pobytu jsme však prožili na Krymu s dětmi (vlastně novou generací dětí 10-17 let) a některými pracovníky domova. Z Mariupolu na Krym se dá po silnici docestovat přes noc, a tak jsme s plně naloženým transitem dětského domova vyrazili. Přímo na pláži Černého moře jsme z několika stanů a stanových přístřešků postavili tábor. Nutno dodat, že letošní teploty na Ukrajině byly opravdu rekordní a dosahovaly až 40°C ve stínu (kdyby tam tak nějaký byl…!). Hlavní vedoucí tábora byla Irina Klimová, která stále ještě po operaci kolena chodí s francouzskou holí a v náročném terénu se nemohla pohybovat. Nicméně, jak nám sama říkala a dosvědčila to i spousta dětí, tak po návštěvě Čech v roce 2006, kdy zde absolvovala řadu výletů a dvacetikilometrovou túru v Krkonoších, si uvědomila, že je dobré podobné věci realizovat i na Ukrajině. A tak ve svých 50 letech (ještě před svým úrazem) absolvovala s dětmi několik pochodů s přenocováním v drsných horách Krymu. I letos Irina prokázala skvělou přípravu a na mapě vytipovala několik zajímavých míst. Její funkci průvodce v horách zastoupil její syn Ljoša (20 let) a my tedy přes den s dětmi vyráželi na pochody do hor, na historické opevnění ze 14. století v Sudaku, do aqvaparku, atd. Byla také velká Boží milost, že ač je na Ukrajině skoro vše zpoplatněno a na Krymu obzvlášť přehnaně, naši skupinu dětského domova vždy po počátečním přemlouvání pouštěli bezplatně a tím také program tábora mohl být nabyt zážitky a dojmy. Opět jsme prožili silná pouta přátelství a blízkosti, skvělých rozhovorů. Blízkost – tu zvláště při četném cestování devítimístným transitem, kde se nás tísnilo devatenáct. Nebo při pochodech, kdy přinutíte děti, které v horách nejsou vůbec zvyklé šlapat, na túru a přes různá stádia vyčerpání a lamentování vyšplháte na vysokou horu s dech beroucím výhledem, pak vidíte jejich užaslé obličeje a cítíte, jak to má pro ně obrovský přínos. Zpáteční cestu z Ukrajiny jsme měli společnou s Veronikou Linhartovou a zamýšleli se nad tím, proč nás cesty zavály právě až na východ Ukrajiny, když daleko snadnější by 20
byly vztahy se západní Ukrajinou. A jeden ze společných postřehů z letošního roku byl, že zatímco např. v Kijevě je vidět určité zlepšení, modernizace a tím i určitá ztráta blízkosti vztahů a té pravé slovanské duše, zato v donbaském městě Mariupol změny, modernizace, opravy, … po šesti letech spočítáte na prstech jedné ruky, ale o to více pocítíte slovanskou duši. Budiž také pro náš sbor povzbuzením, že jsme se znovu přesvědčili, jak velký význam má podpora Iriny Klimové. Ať už kdysi pozvání do Čech, kdy po návratu získala nový náboj do práce a inspiraci, anebo finanční podpora, která ji pomohla překonat na Ukrajině citelnou finanční krizi a také částečně pomohla při placení výloh za operaci a rehabilitace. Letos jsme to prožili opravdu silně, jak Bůh někdy propojuje křesťany z různých zemí a jak to má pro celkové Boží dílo velký význam. A tak i když toho nejste svědky na vlastní oči, pokud Vám to leží na srdci, modlete se, prosím: 1. za úplné uzdravení kolena Iriny Klimové; 2. přimlouvejme se také za domov Obnovlenie, protože prožívají vnitřní i vnější tlaky, jako ostatně křesťané všude, když se snaží společně každodenně pracovat, zde navíc v tak složité oblasti – pomoci sirotkům a dětem z narušených rodin. A jinak se nás mnoho lidí ptá, jak Sergej vplul opět do ruského jazyka, tak pro usmání nutno dodat, že vytvořil a mluvil zcela novým jazykem česko-ruským se silným přízvukem češtiny. Tímto svým exotickým projevem zaujal i notně pobavil všechny své bývalé krajany :o)). Monika, Sergej, Marek Kalvachovi UKRAJINA 2010 Letošní výjezd na Ukrajinu byl pro mě v pořadí sedmý, a zároveň byl jiný než ty předchozí. Měli jsme sloužit na dvou místech, nejprve deset dní v dětském domově v Mariupolu, poté tři dny v Kyjevě. Náš tým se skládal z pěti lidí a byl tvořený dvěma národnostmi. Hned jak jsme přiletěli do Kyjeva, čekal nás teplotní šok, v hlavním městě bylo minimálně o deset stupňů více než v České republice. Věděla jsem, že v Mariupolu bude ještě hůř. Když jsme přijeli na místo, mé obavy se naplnily. Bylo tam okolo třiceti pěti stupňů. Večer vedoucí uspořádali přivítání se spoustou dýní a jiného ovoce. Další den se teploty začaly šplhat ještě výše, směrem ke čtyřicítce. Zvolili jsme variantu vodní hry a snad každý chtěl být co nejvíce zlitý. Další den jsme dětem vyprávěli svá svědectví a pokoušeli se s nimi hrát nějaké méně náročné pohybové hry. Pak jsme jim vyprávěli o České republice, Ania vyprávěla o Polsku a o Krakově (je totiž Polka). Večer jsme se dívali na film o Praze v ruštině. Hodně dětí nám potom říkalo, že Praha je krásné město, i když nejvíce je nadchly česko-polské speciality, které jsme s sebou přivezli. Jelikož teploty stále stoupaly, už jsme se nepokoušeli hrát s dětmi hry a věnovali se pouze ručním pracím. Několikrát jsme se mohli svlažit v místních vodách, jednou to bylo u uměle navezeného jezera, dvakrát u tamějšího moře. Přibližně v polovině pobytu jsme se zúčastnili akce, která se nazývala „Pochod života“. Jednalo se o projití trasou smrti, kterou byli nuceni jít mariupolští Židé za druhé světové války. Prošli jsme městem, na jeho konci nás odvezli autem do nedaleké vesnice na místo masakru. Tam byla přítomna i německá delegace křesťanů. Žena středních let říkala, že její dědeček se na masakrech podílel a se slzami v očích prosila všechny přítomné o odpouštění. Poté následovala Večeře Páně. Všichni věří, že v ten 21
moment se začala psát nová kapitola v duchovních dějinách Ukrajiny. Předposlední den pobytu v Mariupolu jsme se jsme se jeli podívat do vesnice Červone, kde má Cerkov dobrych peremen (zřizovatel dětského domova Piligrim) tři pěstounské rodiny a středisko na odvykání určené pro narkomany a alkoholiky. Na každém místě jsme se společně modlili a ve středisku někteří z nás říkali svědectví. V Kyjevě jsme trávili čas asi s patnácti dětmi z místních pěstounských rodin. Dělali jsme s nimi bužírky a sádrové masky, což se setkalo s velkou odezvou. Následující den přijeli od moře malé děti ze střediska, se kterými jsme pak vyzkoušeli techniku zažehlování korálků a některé jsme se pokoušeli naučit hrát pexeso. Můžu říct, že během letošního výjezdu jsem častěji volala k Bohu, ať mi pomůže to vše zvládnout, protože teploty mě opravdu ničily. Skutečně jsem cítila, jak mi Pán pomáhá a naplňuje mé unavené tělo energií a mysl optimismem. Veronika Linhartová
Církev O VYROVNÁNÍ STÁTU S CÍRKVEMI (z vyjádření Synodního seniora ČCE Joele Rumla)
Financování církví státem souvisí s jednou velice zajímavou skutečností, která se moc nezveřejňuje a laická veřejnost o ní nic moc neví. Fakta jsou taková, že v roce 1948 zabral stát církvím majetek, který dosud nevrátil, ani nijak neproplatil. Jsou snadno dostupné dokumenty, zpracované nezávislými ekonomy, které říkají, že kdysi zabavený majetek církví za dobu, co jej drží stát, vynesl státu o 169 mld korun více, nežli kolik financí vydal stát za tutéž dobu na církve. Hrubým propočtem z toho vyplývá, že tento církvím zabavený majetek přispívá ročně do státního rozpočtu částkou o 2,5 mld korun větší, nežli stát vydává ročně církvím. Při uvažovaném snížení platů duchovních o 10%, tj. zhruba o 150 mil. korun, to znamená prakticky další navýšení dotace od církví do státního rozpočtu o tuto částku! Podle této skutečnosti, která se spíše zamlčuje, to vůbec nejsou daňoví poplatníci a už vůbec ne nevěřící, kteří nemají s církvemi nic společného, kdo platí ze svých daní církve, ale jsou to naopak církve, které prostřednictvím jim zabaveného majetku dotují státní rozpočet. A stát si potom velkoryse může dovolit předražené zakázky, nesmyslné benefity a další finanční rozmařilosti podle hesla „z cizího krev neteče“. Myslím si, že tato čísla jsou pádným argumentem proti těm, kteří rozhořčeně vykřikují – „jak to, že z mých daní jsou podporovány církve“. připravil V. Lukáš
22
Služby CB Knihovna (půjčování knih vždy po shromáždění)
Audio půjčovna
Irena Hambálková Eva Heinová Daniela Stříhavková
tel. 466 415 226 tel. 732 340 476
Dagmar Kalvachová Dagmar Kalvachová Martin Hambálek Radomír Kalenský Daniel Čapek Martin Tabačan Marek Kalvach Petr Kalvach
tel. 466 412 210 tel. 466 412 210 tel. 466 415 226 tel. 466 648 082 tel. 777 040 730 tel. 774 134 301 tel. 736 466 891 tel. 777 043 356
Marie Kampová Daniel Chráska
tel. 732 157 375 tel. 466 412 253
(půjčování MC vždy po shromáždění)
Prodej knih a hudby Kavárna Kurzy Alfa Awana klub Práce s dorostem Schůzky mládeže Evergreeni Chválící skupinka Správce budovy Kancelář sboru, pokladník Varhanní doprovod
ELIM
Pardubice
o. s.
křesťanská společnost pro evangelizaci a diakonii Výbor pobočky:
Vladimír Lukáš – předseda Eva Widenská Petr Kalvach st.
Revizor hospodaření:
Jaroslav Žítek
Struktura činnosti: Kavárna a knihkupectví - vedoucí Dagmar Kalvachová (Dubinská) Seniorklub - vedoucí Vladimír Lukáš, zástupce - Petr Kalvach st. Volejbalový kroužek - vedoucí Jiří Žouželka Číslo účtu (pro vaše případné sponzorské dary): 1036025167/5500
23
Pravidelná setkání NEDĚLE
Modlitební chvíle Bohoslužba Bohoslužba
08:00 hod. 09:00 hod. 09:15 hod.
ÚTERÝ
Kurz Alfa
18:00 hod
STŘEDA
Biblická hodina
18:30 hod.
ČTVRTEK
Archa, malý sál Archa, velký sál Kvasín
Archa, malý sál Církev bratrská Pardubice
Klub maminek Awana klub Biblická hodina
09:00 hod. 17:00 hod. 18:30 hod.
Archa, sudé týdny Archa Kvasín, sudé týdny
PÁTEK
Dorost
16:30 hod.
Archa, klubovna
Archa Lonkova 512 530 09 Pardubice
SOBOTA
Mládež
18:00 hod.
Archa, malý sál
[email protected]
NEDĚLE
Evergreeni
18:00 hod.
Archa, malý sál
www.cb.cz/pardubice
Kazatel Číslo účtu sboru CB Pardubice 1201277369 / 0800 Konstantní symbol 558 Variabilní symbol Při úhradách používejte prosím jako variabilní symbol své rodné číslo datum narození (bez čísla za lomítkem), před které uvedete toto dvojčíslí podle druhu určení platby: dary, desátky splátky dluhů ARCHY dary pro křesťanskou školu úhrada akce mládeže úhrada tábora AWANA úhrada sborové dovolené zahraniční misie úhrada Awana klubu účelové dary pro křesťanskou školu
68........ 78........ 99........ 33........ 11........ 77........ 55........ 66........ 99........
Samuel Jindra tel. 723 929 999
[email protected]
Druhý kazatel Martin Tabačan tel. 774 134 301
[email protected]
Starší sboru Pardubice Dušan Beníšek tel. 603 399 349 Radomír Kalenský tel. 606 788 791 Petr Kotas tel. 602 309 227
Sborový list. Vychází jako občasník sboru Církve bratrské v Pardubicích. Všechny připomínky, podněty a nápady či modlitební předměty adresujte prosím redakci Sborového listu: Samuel Jindra
[email protected] Dagmar Kalvachová Pol.
[email protected]
Vladimír Lukáš tel. 602 482 914 Jaroslav Žítek tel. 466 263 749
Kvasín Zdeněk Šenkýř tel. 469 666 966
Uzávěrka příštího čísla listopad 2010. Náklady na vydání tohoto čísla činí asi 10 Kč.
24
