ZPRAVODAJ SBORU CÍRKVE BRATRSKÉ V ČERNOŠICÍCH
1/2010
Domov a cizina „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským… Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána – žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé.“ (2 K 5,1–10) Co má křesťan společného s politikou, sociální pomocí, ekologií, kulturou atd. v místě, kde bydlí? Měl by být křesťan plnohodnotnou součástí společnosti? A nemá mít jeho angažovanost v tomto světě nějakou míru? Nespočívá křesťanská naděje spíše v druhém příchodu Kristově než v naivní snaze zde budovat ráj na zemi?
S přicházejícím jarem ve mně tyto otázky znovu ožívají. Brzy budou volby do poslanecké sněmovny. Týkají se každého dospělého občana ČR – a tedy i křesťanů. V naší obci se řeší celá řada otázek včetně diskuse o využití pozemků pod ZŠ v Mokropsích. Možná na ně nemám kvalifikovaný názor, ale týkají se mě jako křesťana žijícího v naší obci na břehu Berounky. Jako sbor vstupujeme do závěrečné fáze stavby modlitebny, která má ambici být nejen bohoslužebným prostorem, ale také komunitním centrem otevřeným pro občany Černošic. Jak se těchto úkolů zhostit? Jak se poprat s angažovaností ve světě na jedné straně a nezakotveností křesťana zde na zemi kvůli naději věčného života na straně druhé? Kde domov tvůj? „Víme, že pokud zanikne náš pozemský stan, máme domov z Boha. Dům věčný v nebesích, neučiněný lidskýma rukama.“ (2 K 5,1). Tento život zde na zemi žijeme jako cizinci s cestovním pasem s nápisem
1
„nebe“. Pavel tento pobyt připodobňuje stanování v kempu. Zde na zemi to je dočasný a chatrný příbytek. Tam „nahoře“ máme domov, kde nám příbytky připravil sám Ježíš Kristus (J 14,2). „Proto zde (na zemi) sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským.“ (2 K 5,2). Pavel je přesvědčen, že tady na zemi to nikdy nebude lepší než to, co nás čeká v nebi. Není chvíle, kdy by o tom zapochyboval. „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší, ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.“ (F 1,22–23). Tohle Pavlovo pevné přesvědčení mě fascinuje. Pavel měl úplně jasno, kde je jeho občanství. Znal svůj cestovní pas. Věděl, kde je doma. A to měl tady na zemi rozjetý velmi rozsáhlý „business“, který ho stravoval dnem i nocí. Kolik jeho sborů po tehdejším světě potřebovalo poradit, upevnit a pastoračně posloužit! Kolik protivníků se dralo do těchto božích stádeček! A kolik lidí ještě neslyšelo o Kristu! Jak moc Pavel chtěl odejet do Španělska (Ř 15,24), aby i zde posloužil evangeliem. Všimněte si, jak perfektně měl zpracované priority a diář plný nedokončených úkolů. A přesto tak neochvějně vyznává, že sténá touhou, aby už byl u Pána. Jeho cíl a domov není tady na zemi. Dokonce nespočívá ani v samotném angažování se ve službě církvi, která ho tolik potřebuje a kterou
2
tolik miluje. Jeho domov je u Pána. To je zdaleka nejvyšší motivace. Život v cizině „Proto horlivě usilujeme být jemu potěšením (abychom se mu líbili), ať už jsme nebo nejsme doma.“ (2 K 5,9). Bylo by bláhové si myslet, že apoštol se jen zálibně díval na nebeské vízum ve svém cestovním pasu. Právě nadějný výhled k nebeskému příbytku ho vede k horlivosti, k aktivitě, nikoliv ke složení rukou v klín. „Být mu potěšením“, „dělat mu radost“, „líbit se mu“ vším, co děláme a říkáme. Znamená to žít naplno, žít pro Boha a pro lidi, svým příkladem strhávat ostatní. Být tak „všemu lidu milí“ (Sk 2,42). „Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“ (F 4,8). A zde se tedy konečně dostáváme k oné angažovanosti na tomto světě.
Došli jsme sem ale velmi důležitou oklikou – přes své občanství. Ano, půjdeme domů, říká Pavel, ale s jakou se domů vrátíme? O to totiž jde. Pavel ví, že se všichni musíme objevit před soudnou stolicí Kristovou, aby každý dostal odplatu za to, co činil na tomto světě – ať dobré či zlé. Tohle přece říkal už Pán Ježíš tady na zemi (např. Mt 24,46). Bylo by tedy zásadní chybou stáhnout se ze světa. Proto je tak klíčové, aby se křesťané vědomě aktivně účastnili civilního života, užívali krásy a darů přírody a přijímali zodpovědnost za okolí, ve kterém žijí. Potřebné napětí Naším životním cílem je milovat Boha, lidi, život – a přitom nebýt připoutáni k tomuto světu, k bohatství, k tělesným nebo duševním radostem, dokonce ani k člověku. To je nesmírně těžký úkol, který je dán i našemu křesťanskému společenství v Černošicích. Na jedné straně nás to zavazuje, abychom vynaložili
veškeré úsilí k prožití bohatého a plného života na této zemi, kdy se budeme pro Pána Ježíše Krista také plně angažovat v zápase o dobrou věc – v politice, v ekologii, v obchodu, v rodině, ve vztazích s přáteli i nepřáteli, v misii v tom nejširším slova smyslu. Na straně druhé nás tento úkol vyzývá, abychom k ničemu nepřičichli tak silně, že bychom už tento svět, své aktivity, vztahy s lidmi i církev samou zaměnili za poslední cíl svého života, kterým je věčný život s Kristem. Naše občanství je v nebi. Toto napětí křesťan nesmí nikdy ztratit. Kéž tedy i náš sbor v Černošicích smí být s přicházejícím jarem nově burcován Pavlovou neutuchající prací pro Ježíše Krista a touhou se Bohu líbit zde, v cizině. A kéž ještě více vrůstáme v Pána Ježíše Krista, takže nám nebude činit potíž „se vším praštit“, až si nás zavolá k sobě domů. Pavel Paluchník
3
Sborová neděle 21. 3. 2010 Co říci o sborovém dnu? Vždyť jste tam byli skoro všichni! Dovolím si tedy napsat, jak jsem to prožila já. Snad i ti, kdo tam nebyli, dostanou radost. Za dávných časů se v některých sborech takové neděli, kdy byl program dopoledne, pak společný oběd a po něm odpolední program, říkalo „Hody lásky“. My, tenkrát mladí, jsme z toho měli legraci a nechápali jsme, koho takové pojmenování napadlo. Dnes už to chápu, protože teď ve sboru prožívám takové pěkné ovzduší plné lásky. A zvlášť minulou neděli jsem měla velikou radost, že můžeme být spolu, že k sobě patříme jako velká rodina a že se máme rádi. Dopolední shromáždění vedl náš kazatel Pavel Paluchník, tématem kázání byla Ježíšova slova z kříže, tentokráte to byla zvolání „Žízním.“ a „Bože můj, proč jsi mne opustil?“. Nejsilněji mi vynikla myšlenka, že my už nikdy nebudeme muset prožít odloučení od Boha, tu opuštěnost a zavržení, protože Pána Ježíše to postihlo místo nás.
4
Po shromáždění jsme vystoupili na Vráž, společný oběd jsme tentokrát museli uspořádat v hostinci, neboť už se do naší „staré“ modlitebny nevejdeme. A pak už jsme se velmi těšili na odpolední program – konečně jsme mohli poprvé vstoupit do nové modlitebny. Byl to zvláštní pocit, mně to připadalo tak trochu jako ve snách, neboť je to neuvěřitelné, že modlitebna už stojí. A když nám Tomáš Hejzlar ukazoval, co v kterém prostoru bude, snili jsme asi všichni, jaké to jednou bude, až zde budeme doma. Už se na to těšíme, i když možná mnozí „s bázní a třesením“, neboť je ještě potřeba hodně práce a hodně peněz. Přesto však pocity a myšlenky, které převládaly, byly úžas a vděčnost. Pán Bůh podivuhodně pomáhal od začátku až doposud. Jak řekl
Tomáš, Pán Bůh otvíral dveře, které byly zavřené. Učí nás tak spoléhat jen na něj a právě v důvěře v jeho pomoc se pustit do další práce. Zároveň jsme také vděčně pomysleli na ty, kteří odvedli na tomto díle velkou práci, nejspíš ani netušíme, kolik to bylo starostí a rozhodování, jak těžké to břemeno asi je. Tak ať jsme připravení pomoci a podílet se modlitbami i činy.
Nakonec jsme si v novém prostoru s radostí i zazpívali. Věřím a těším se, že v nové modlitebně bude hlasitě a dobře znít naše vděčná chvála Hospodinova jména.
Přiznám se vám bez mučení, že nemám rád schůze. Většinou je to nuda, většinou se nic neřeší, případně nevyřeší.
Nakonec se ukázalo, že schůze byla velmi dobře připravena, posuďte sami: prvním důležitým bodem byl společný oběd! Mně chutnalo, svíčková je mé oblíbené jídlo. (Že by to Zdena zařídila kvůli mě?) V každém případě se sluší poděkovat, takže Zdeničko, děkujeme!
Sborová schůze – správně výroční členské shromáždění – by neměla být jen tak obyčejná schůze. Sbor není jen tak nějaký spolek, je církví v daném městě. A tak jsem byl velmi zvědavý, jak proběhne první výroční členské shromáždění černošického sboru. Budou členové zvědaví, budou se ptát? A na co?
Hana Šimková
Následovala prohlídka rozestavěné modlitebny. Chodím na stavbu dost často, takže jsem překvapen nebyl, mně se stavba moc líbí... A tak jsem se zájmem pozoroval ostatní, kteří přišli dovnitř bu-
5
dovy poprvé. Asi byli všichni do jednoho překvapeni krásou velkého sálu. Velice zajímavý tvar, krásná hra světla a stínu, fakt se „to“ panu Fránkovi povedlo. A když jsme stoupali po schodišti do horního patra, nemohli jsme si nevšimnout zvláštně tvarovaného bednění kolem okna. To se dá vůbec postavit? Takže zase musím pochválit stavební firmu pana Many, všechny tyto složité konstrukce dělají v ceně normálních rovných zdí. Klobouk dolů! Přiznám se, že mě dojala zkouška akustiky. Jistě, akustika byla dobrá, ale poprvé jsem slyšel zpěv v naší nové modlitebně. Doufám, že budeme rádi a často zpívat a oslavovat našeho Pána! Když jsme opouštěli stavbu modlitebny, měl jsem radost, že se všem líbila. Jistě je na místě poděkovat všem, kteří kolem stavby běhají. Dovolte, abych nejmenoval. A nesmím ani naznačovat. Musí totiž ještě běhat dál, a ne málo.
bylo otázek, myslím, že si každý vše přečetl předem a vše mu bylo jasné. Anebo to nikdo nečetl? Na první pohled by se z průběhu členského shromáždění zdálo, že jsme ideálním sborem. Všichni se vším souhlasili, nebylo připomínek, takže dobrý. Ale ideálním sborem pochopitelně nejsme. Ideální sbor by se skládal z ideálních členů a k tomu máme daleko. Soudím podle sebe, k ideálu mám daleko. Moc daleko, to mi věřte! Myslím si, že máme stále ještě jednu (minimálně jednu) slabost: bojíme se zeptat bratra či sestry vedle sebe, jak se má, zda-li nepotřebuje v něčem třeba pomoci. Bojíme se, abychom toho druhého neranili, bojíme se překročit pomyslnou hranici. Ale Písmo nám říká jasně: Neste kříž jedni druhých, a tím plňte zákon Kristův. A jestli chceme být otevřeným sborem, právě tohle se musíme naučit! Máme ještě trochu času... a hlavně na to nejsme sami!
Tomáši, prosím tě, vydrž! Naštěstí. Ještě před odpoledním výročním členským shromážděním jsem neodolal a ochutnal jsem skvělé kousky dortíků. Sice teď plním závazek, že hubnu, ale v tu neděli jsem jej asi porušil. Několikrát teda. Sestrám připravujícím občerstvení děkuji, bylo to moc dobré! Mám teď výmluvu. Za všechny sborové složky práce jsme dopředu napsali stručné zprávy, které měl každý k dispozici vytištěné. Protože ne-
6
František Šimek
Výlet do Nenačovic Na neděli 14. března odpoledne byl naplánován první letošní nejen besídkový, ale i sborový výlet. Vybrala jsem ne moc známou malou rodinnou sklárnu v Nenačovicích. Jednak proto, že mě tento tip vyčtený z knížky zaujal, nikdy jsem ještě ve sklárně nebyla, jednak to byla jistota pro jakékoli počasí. Nad to jsem ještě vykoukala z mapy a internetu pěknou krátkou trasu akorát na procházku. Tolik k přípravě. (To pro ty, co by možná ode mě očekávali větší informovanost ohledně povrchu terénu či obutí.) Sama jsem se těšila, jaké to tam bude – v tu stranu jsem ještě moc nezavítala. Sešlo se nás docela dost (nestihla jsem to spočítat, ale tak asi sedm aut) a vyrazili jsme přes kopec směr Loděnice a za ní dále do údolí Kačáku, do Nenačovic. Sklárna nebyla tak nápadná, jak jsem čekala, ale vevnitř bylo teplo a útulno. Měli tam rozžhavenou jednu pec, druhá byla zrovna odstavená. Pan majitel nás nejen přivítal, ale dokonce poskytl i důkladný
průvodcovský servis – vysvětloval vše ohledně historie, technologie, dnešního odbytu a odpovídal na naše zvědavé dotazy. My zatím sledovali zručnou práci tří sklářů (z toho dvou Mongolů – to mě zaujalo) při výrobě ptáčků a ryb. Po prohlídce jsme navštívili jejich prodejnu, kde toho bylo tolik k okukování a výběru, že jsme se tam zdrželi poněkud déle, než bylo v plánu. Po společném fotu jsme konečně vyrazili na procházku. Nejprve po silnici (provoz téměř žádný) po turistické červené. Ta se ale brzy oddělila směrem k říčce a ze silnice se stala trochu rozježděná polňačka. Mířila přes můstek k lesu, kam už ale někteří nedošli, nevím, zda se zalekli prvního dojmu. Lesem už pak byla cesta pohodová a děti se nadšeně rozbíhaly okolo a hrály si. Ostatní jsme si povídali a cesta pěkně ubíhala (občas jsme minuli mršiny zvěře), až jsme se ocitli opět na silnici. Tam už jsme to obrátili zpět do Nenačovic, kam jsme svižným krokem dorazili zanedlouho. Našemu Bohu za svěží vzduch dík. Jitka Hřebcová
7
Máme víru, lásku, naději S prvními hřejivými paprsky jarního slunce konečně přestalo mrznout, slezl sníh a vykvetly první sněženky. Chtělo by se mi říci, že i na stavbu naší nové modlitebny se vrátil ruch, ale to bych stavebním dělníkům křivdil. Pracovali i přes zimu, mráz a nepřízeň počasí a stavba již dostala svoji podobu. Vše probíhá podle harmonogramu, v zimních měsících byly prováděny zejména práce uvnitř modlitebny na zhotovení příček, na rozvodech vody, odpadech, příprava bednění a konstrukcí na usazení rámů oken a v dílnách se připravovaly části ocelové konstrukce rampy. Zároveň probíhaly práce na projektech interiérů a nábytku, v bytě kazatele a sborových prostorách včetně vybavení a navržení kuchyní. V únoru a březnu byly prováděny v závislosti na počasí betonáže, usazení konstrukce velkého okna na schodišti a dobetonování schodů do prvního patra. Probíhají jednání
8
s dodavateli materiálů na zhotovení lavic, dřevěných stěn, nábytku a interiéru. Bratři Slávek Ranš spolu s Tomášem Steblem a Janem Hřebcem se ujali realizace elektro a všech potřebných sítí. Je to velký díl práce vymyslet a natahat rozvody kabelů pro zásuvky a osvětlení všude tam, kde bude potřeba. Od zvonku a ovládání domovních dveří přes ozvučení sálu a přilehlých prostor, rozvody videa, televizního a PC/internetového signálu až po zabezpečení objektu. Začínají práce, kde se můžeme osobně zapojit a přiložit ruku k dílu, a jsem vděčný za to, že máme šikovné bratry a sestry, kteří to opravdu umí. Ve velkém sále řešíme umístění stupínku, kazatelny a stolu Páně, rozvody mikrofonů, umístění reproduktorů a přenos zvuku a obrazu do dalších místností, zejména pro maminky s dětmi a bytu kazatele atd. Ve stavební části řešíme finální úpravy ploch, jelikož s ohledem na to je navržena
výška podlahy a schodů. Ohledně interiérové části probíhají stálé konzultace s panem arch. Fránkem s cílem zajistit dokonalý a čistý vzhled interiérů. Vzhledem k tomu, že betonáž stropů proběhla velmi zdárně a čistě, bude na stropech ponechán pohledový beton a tomu bude také přizpůsobena podlaha v celém objektu. Tím vyniknou dřevěné lavice, stupínek a kazatelna a dřevěné obložení stěn malého sálu i části chodby ze světlé dubové spárovky. Stěny budou bílé s obkladem od 2 m výše z trubiček Miralonu. Tím by se také mělo docílit ještě lepších zvukových vlastností a tepelné izolace vnitřku. Dále přemýšlíme o řešení schodiště a okna s barevnou vitráží (znak naší církve). K betonování podlah by mělo dojít za tři týdny a věříme, že se práce také díky lepšímu počasí pohnou dopředu. Na druhé straně narůstá exponeciální měrou počet hodin konzultací a upřesňování detailů. Po dodání spárovky začnou truhláři v dílnách zhotovovat lavice, kuchyně, dveře a další dřevěné prvky. Tuto část si vzal na starost bratr Šimek, odborník na slovo vzatý. Díky za to! Dne 6. dubna 2010 proběhne další kontrolní den za přítomnosti stavebního úřadu MÚ v Černošicích. Splníme tak
jeden z kontrolních bodů stavebního povolení. Průběžně dochází ke kontrolám a diskusím s revizními techniky, aby se předešlo případným nesrovnalostem. Nelehkým úkolem bylo zpracovávání podkladů pro žádosti o dotace, shánění finančních prostředků k dokončení díla. Dnes jsme opět o krok dále k dokončení hrubé stavby, která by měla být hotova do konce dubna 2010, ale čeká nás ještě hodně práce, no práce jako na kostele. Proto jsem vděčný za to, že máme ve svém středu bratry, kteří jsou odborníci ve svém oboru, a sestry, které jsou jim oporou. Rozličné hřivny a obdarování přicházejí ke slovu, i stavební firma SIPA se snaží kvalitně a zdárně dílo realizovat. Všem nám na výsledku záleží a to je dobře. Myslím, že i sborová prohlídka stavby 21. 3. byla pro nás povzbuzením, že to již dlouho nebude trvat a budeme moci naši novou modlitebnu otevřít veřejnosti. Podle průběhu prací plánujeme otevření na počátek října tohoto roku, ve víře, že se dílo podaří. Všem vám za podporu jakéhokoliv druhu děkuji. Tomáš Hejzlar
9
S osamostatněním sboru a stavbou nové modlitebny přirozeně přichází potřeba ohlédnout se zpět do historie.
Žili jsme v Černošicích klidný život Vzpomínky nejstarší členky sboru Jaroslavy Vodičkové. Začněme obecně, abychom se měli čeho chytit. Na co si ve svém životě pamatujete jako první zážitky? Pamatuji si na to, jak se k nám přistěhoval pan kazatel Mejstřík, to bylo ještě před válkou. Bydleli jsme v rodinném domě naproti, tam jsem se narodila. Rodiče patřili do žižkovského sboru. Maminka (a babička) byly z Černošic, tatínek pocházel z východních Čech, z Proseče. Pamatuji si, když jsme tam byli na návštěvě, jak jsme tam chodili do shromáždění k sestře Kvapilové. V historii černošické stanice figuruje jméno dr. Straky. Pamatujete si na něj? To byl lékař? Pan doktor Straka byl zubař, bydlel v Černošicích v serpentinách cestou na Vráž. Patřil do sboru v Soukenické, tenkrát jsme byly jejich stanice. Často nám sloužil. Ordinaci měl na Strossmayerově náměstí, tam jsme k němu chodili. Byl to velmi veselý člověk. Často k nám chodil v neděli odpoledne na kafíčko, moje matka byla pohostinná. Významnou postavou byla sestra Růžena Petrovická. Tu pamatuji jako starou paní. Měla u sebe sestru Kolínskou, ta jí pomáhala, bydlely v domě v Topolské spolu.
10
Je zajímavé, že se mluví o sestře Petrovické, sestře Kolínské. O manželích nic. Vím, že sestra Kolínská měla dvě dcery. Ale na jejího manžela si nevzpomínám. Sestra Petrovická byla asi sama, nevzpomínám si, že by se tam vyskytoval nějaký muž. Dům v Topolské si nechala postavit pro sebe někdy po roce 1913. Sestra Petrovická se starala o sirotky? Ano, to bylo za války. Měla u sebe v domě několik sirotků. Když byl zřízen sirotčinec ve Chvalech, děti se tam pak odstěhovaly. V péči o sirotky se velmi angažovala sestra Kalliková, to byla učitelka, byla úžasně agilní, měla misionářské schopnosti, svědčila v okolí. Jak vzpomínáte na rodinu Kallikových? Kallikovi byli velmi obětaví a pracovití, hodně se v církvi angažovali. Bratr Kallik měl v Praze továrnu na stylový nábytek, nechal si v Mokropsech u hřiště postavit vilu (dodnes tam stojí). Za války jsme u nich na verandě hráli loutkové divadlo. Měli tři děti, dceru a dva syny. Syn Ferdinand si vzal za manželku Gertu Figulusovou, posledního přímého potomka Jana Ámose Komenského. Pamatuji si, že měla Komenského rodin-
ný prsten. Moc dobře si na ní pamatuji, protože nás taky učila v besídce. Byla moc příjemná. Po válce se odstěhovali do Afriky. Kde jste se v té době scházeli? Shromáždění bylo u sestry Petrovické v Topolské (v dnešní modlitebně). Když bylo příhodné počasí, bývalo shromáždění i venku. Někdy u Kalliků na zahradě a často v Topolské na zahradě. Jak jste se naučila hrát na klavír? V mládí jsem chodila na soukromé hodiny klavíru, hudební školy tenkrát nebyly. To jsem netušila, jak dlouhá léta potom budu ve shromáždění doprovázet. Dočetl jsem se, že shromáždění bývalo odpoledne.
Ano, a dlouho, ještě za bratra Mikuleckého. Strašně jsme se snažili, aby bylo ráno, protože odpoledne to bylo nepraktické, mnozí ve shromáždění klimbali… Dlouho jsme za to bojovali, dokonce jsme zorganizovali podpisovou akci. Ale nic se nedělo. Až přišel bratr kazatel Sita a řekl, když chcete dopoledne, tak to uděláme dopoledne, a bylo hotovo. Kazatel jezdíval občas ve středu do hodiny, v neděli většinou sloužili místní bratři. Pamatuji si, že za války o středečních hodinách hodně sloužili bratr Kallik, sestra Kalliková, bratři Straka, Štorek a další. Sestra Kalliková vedla biblické hodiny? To by bylo i dnes velmi neobvyklé. Sestra učila besídku a výborně nám sloužila i v biblických hodinách. Že vede biblické hodiny sestra, nikomu nevadilo.
11
Do shromáždění jsem chodívala s babičkou. Kolik nás bylo se moc nepamatuji, vzpomínám, že jsme se scházeli v kuchyni, to je dnes zadní část sálu, kde je piáno (v té době tam byla ještě příčka). Jak jste prožívali společenské změny? Období války, léta 46–47, nástup komunismu, 50. léta? Politické zvraty jsme vlastně ani nezaznamenali. Byli jsme tak trochu za větrem. Ani v 50. letech se tu nic nedělo, žádný tlak jsme neprožívali. Komunisti o nás dobře věděli, sledovali nás, ale neobtěžovali. Když šel náš Jindra studovat do Oděsy, to bylo v roce 1971 za tuhé normalizace, tak se o tom mluvilo a nakonec to komunisti povolili. Pán Bůh to řídil. Když se tak zamyslíte nad celou tou dobou těch zhruba 65 let, co pamatujete, kdy byste řekla, že sbor prožíval období rozkvětu a Božího požehnání a kdy naopak přišly těžkosti a trápení? My jsme se tady měli stále dobře. Žádné těžkosti jsme neměli. Snad jenom v době, kdy nás bylo málo, když všichni staří zemřeli a noví lidé nepřicházeli. To bylo v době, kdy nám často sloužil T. Č. Zelinka. Tenkrát Blahouš Košťák říkal, jestli by nebylo lépe stanici zrušit. Scházelo se nás tak osm nebo deset. Ale o tom jsme nechtěli ani slyšet. Je tomu tak asi 30 let. To bylo smutné období. Ale jinak žádné problémy nebyly. I když se na sboru měnil kazatel, u nás na stanici se to nijak neprojevilo. Všichni kazatelé k nám domů často jezdili na návštěvy, měli jsme
12
dobré vztahy. Opravdu bojovat jsme museli jen za to dopolední shromáždění. Před pár lety začalo být zřejmé, že bude nutné nějak řešit sborové prostory, protože modlitebna začíná být sboru malá. Patřila jste k těm, kteří podporovali variantu přestavby a přístavby stávající modlitebny. Ano, stejně jako můj syn. Oba názory, přestavovat nebo stavět na zelené louce, měli přibližně stejně zastánců. Ale nakonec převážil názor stavět na novém místě, zdálo se to asi výhodnější. Už jsem se s tím smířila a na novou modlitebnu se těším. Je úžasné, že ten člověk, co koupil modlitebnu, nás tu nechá, dokud budeme potřebovat. Škoda, že obec není vstřícnější a nepomůže. Vždyť kostel je pro všechny a jednou to taky bude památka, tak by se obec mohla zapojit. Hlavně se bojím, aby se sbor nemusel moc zadlužit. To by pak bylo těžké. Bude to docela těžké loučení s Topolskou. To bude. Po tolika letech! Vždyť je tady shromáždění nějakých devadesát let. Ale nedá se nic dělat, už se sem nevejdeme. Při každém větším shromáždění je to znát. A jak jsem řekla, na novou modlitebnu se moc těším. Díky za rozhovor. Vyprávění zaznamenal RŠ
Zpráva velikonoční Nemocničním pokojem se prohání jaro. Několik dnů stačilo, a z nesmělých pupenců se vyklubala svěží zeleň. Velikonoční jaro, za oknem veverčí reje, ve větvích cypřiše zasedla matka kosice na svoje poklady. Snad budou tři, možná i čtyři. Čas milostných her, pokora k obětování doba počestných slibů, odpuštěných selhání, dobývání věčnosti, čas víry, naděje, lásky. Ota Štanc st., duben 2009
13
Co dolehlo na třetí schod Jak víme, neděle 28. 3. nebyla pouhou obyčejnou nedělí. Byla neobyčejná rovnou natřikrát – byla to neděle Květná, Majda Ranšová byla pokřtěna a zároveň oslavila své osmnáctiny. A jak také víme, když se sejdou Ranšovi, je vidět, že tu novou, větší modlitebnu skutečně potřebujeme. Z toho důvodu se část mládeže špalírem rozestavila na chodbě; na mě jakožto na dámu vyšlo privilegium, mohla jsem se posadit, konkrétně na třetí schod (odspoda). Mrzí mě, že jsem toho moc neviděla – vlastně vůbec nic. A přiznávám se, z toho, co jsem slyšela, jsem si moc nezapamatovala. Ale jak řekl Pavel – moje nejlepší kamarádka měla pohřeb, tak to snad pochopíte. Ze křtu se člověk bez obrazu fakt moc věcí nedoví, ale můžu říct, že bratr kazatel se nijak nepřeřekl, Majda taky ne, navíc si ani nepřišlápla šaty a jestli vůbec brečela, tak to na hlase nebylo znát. To já jsem tedy tak úspěšná nebyla. Hned po křtu a přijetí do sboru jsem totiž s ostatními zpěváky vylezla na stupínek, vyměnila si dojatý pohled se svou znovuzrozenou kamarádkou a pak jsem měla co dělat, abych ten spirituál (Deep river) nezazpívala roztřeseně jako nějakou operní árii. Když jsem se vrátila na svůj schod, započalo tradičně netradiční kázání.
14
Honza Macek nám (vám) přečetl oddíl z Bible (jedna z Ježíšových posledních slov: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“), na který pak Pavel kázal. S čistým svědomím můžu prohlásit jen to, že se mi to, stejně jako všechna ostatní kázání, moc líbilo. :-) Po shromáždění se jako obvykle všichni odebrali na kafíčko a něco dobrého k němu a řeknu vám, teprve tady se ukázalo, jak moc tu novou modlitebnu potřebujeme. Když všichni spořádaně sedí vevnitř, vládne tam jen jaksi „stulená“ atmosféra, ale venku, když se povolí uzda jarní dobré náladě a radosti, všichni se smějí, cosi vyprávějí a přitom rozkládají rukama nohama, je úžasné sledovat, jak nám nestačí ani otevřené prostranství. Já nevím jak vy, ale já s pravým rukávem mokrým od slz a kapsou naditou posmrkaným toaleťákem byla v takové euforii, že jsem měla chuť vzletět až někam do nebes. Ale ještě že jsem zůstala na zemi, mohla jsem se zapojit a stát součástí té velké veselé rodiny. (A přitom být Šťastná.)
15
Mládež v Horní Blatné I letos jsme s mládeží vyrazili na hory, tentokrát do Horní Blatné (držíme se stále Krušných hor). Někteří dorazili auty, jiní zase autobusem. Většina pobytu probíhala asi takto: ráno chvilka – chvilkaři si mohli vzít nějaký verš, co si vytáhli ve shromáždění na Silvestra a nějak je oslovil. Potom jsme podnikali různé výlety, buď na běžkách, sněžnicích nebo jen tak po svých. Také se jezdilo na lyžích či snowboardu, párkrát se vyjelo na Klínovec. Někteří se byli podívat v Karlových Varech. Dvakrát se také jelo na bowling do Ostrova. Den jsme zakončili společným programem na téma komunikace mezi námi
16
a Bohem. Poslední večer byl zábavný program, který měli na starosti Mirek a Ota. Nejdříve se hrála hra kufr, potom jsme zahráli divadlo, které jsme pilně celý den cvičili. První skupinka měla tragédii, druhá komedii a třetí absurdní drama. A tím skončil náš pobyt a rozjeli jsme se zpátky do svých domovů. Das ist alles. Řadový mládežník mohl na horách zažít mnoho emocionálně nabitých situací. Pocity dobrodružství (běžkový výlet, survival na sněžnicích), adrenalinové okamžiky (sjezdy na běžkách), gurmánské zážitky (svačina na běžkách, večeře vevnitř), chvíle plné strachu a napětí (vý-
let na běžkách, řádění nočního démona), pocity zmaru a bezmoci (běžkový výlet, jízda autem po namrzlé vozovce) a v neposlední řadě radost a nadšení (výlet na běžkách, večerní program, společné hry). Na horách se nám i navzdory/díky tomu líbilo. Takze musim napsad neco o nas pobyt. Kdyz byli jsme v Horny Blatne, byli jsme take v Karlovy Varu. Tam to byl moc hezky, protoze prvni byli jsme v restauraci a jetli naseho kolac. Potom byli jsme na ulice, abychom videt vsechno. Mam rada dum tam, oni jsou moc pekny. Do konce musela jsem koupit oblaty. Jiny dny delala jsem prochazki s jinou lide a myslim, ze meli jsme vic zert. Ve vecer hrali jsme neco spolu, to byl moc hezky, ale jen kdyz nekdo hral neco s me… (účastnice pobytu z Německa)
Naši milovanou cukrárnu v Perninku potkala tragédie. Majitelka se rozhodla zvýšit tržby, a tak ji začala předělávat na podnik, kde budou nabízet poněkud jiné služby a pouze pro mužskou část místní populace. Museli jsme tedy na svém výletu za dortíky vzít zavděk klasickou restaurací, nicméně se nás ujal povídavý hostinský a zahrnul nás vyprávěním o historii Perninku, Horní Blatné a přilehlého okolí. A gurmánský zážitek si někteří z nás vynahradili v Karlových Varech, kde jsme se mohli cpát pařížskou šlehačkou a přitom na plazmě sledovat velkolepé finále Olympijských her.
17
Ze staršovstva V období od vydání minulého čísla Sborového života, tedy v měsících prosinec až březen, se staršovstvo scházelo v měsíční periodě. Zabývalo se tradičně prací jednotlivých složek sboru, péčí o členy, probíhajícími a plánovanými akcemi, hospodařením sboru a stavbou nové modlitebny. Lidé Staršovstvo se opakovaně setkalo s některými mladými lidmi, vždy to bylo v jiném duchu. Radostné setkání bylo s Magdou Ranšovou, která vyjádřila touhu nechat se pokřtít a vstoupit do sboru. Poté se pravidelně setkávala s Paluchníkovými v rámci přípravy ke křtu a na dalším setkání staršovstva bylo na základě jejího vyznání rozhodnuto o křtu a přijetí do sboru. Nemalou radost má staršovstvo i z rozhovoru s Otou Štancem mladším ohledně jeho členství, který se uskutečnil v návaznosti na ukončení série rozhovorů s kazatelem Pavlem Paluchníkem. V tomto období mělo staršovstvo i dva smutné rozhovory s Lenkou Čížkovou, která požádala o ukončení členství v CB. Vyjádřili jsme svoji lítost nad tím, že se rozhodla opustit naše společenství, ale její postoj respektujeme. Zdůraznili jsme, že ji máme rádi a že má dveře zpět otevřené. Přejeme jí, aby našla společenství tam, kde jí bude dobře.
18
Akce sboru Staršovstvo je rádo, že se podařilo zahájit kurzy Alfa, v nichž vidí možnost pozvat další lidi do našeho společenství a tímto k tomu členy sboru povzbuzuje. Byla schválena změna termínu návštěvy v Poděbradech na 30. 5. 2010. Také jsme požádali kazatele, aby vyzval mládež ke službě v nedělním shromáždění. V rámci mimořádných událostí sboru jsme se též zabývali přípravou sborového dnu a výroční členské schůze, které se konaly 21. března. Ohledně oslav Velikonoc staršovstvo odsouhlasilo konání shromáždění na Velký pátek („Dokonáno jest!“ – závěr série Posledních slov Pána Ježíše Krista z kříže), kdy bude slavena SVP, stejně jako v Neděli zmrtvýchvstání. Také jsme probírali sborovou dovolenou, kdo bude organizátor, téma duchovních programů a další. Dovolená je stále otevřena i pro další účastníky.
Staršovstvo podporuje setkávání mladých rodin. Na základě rozhovorů kazatele s mladými rodinami a páry a projevenému zájmu vznikla zatím první skupinka, které se účastní Paluchníkovi, obě rodiny Steblů a Štancovi. Staršovstvo podporuje další setkávání po rodinách.
Též podporujeme modlitební setkávání, která zatím budou pokračovat v pátek od 19 hodin. Hospodaření sboru Co se týče hospodaření sboru, byly provedeny následující úkony. Sbor byl přihlášen k dani. Provedla se registrace k dani z nemovitosti. Bylo podáno přiznání z pozemku a stavby. Uzavřelo se účetnictví za rok 2009. Byly proplaceny faktury z Rady CB na stavební fond, příspěvek na platy kazatelů a na příspěvek na Radu CB. Hospodář sboru zajišťuje vhodné úročení volných prostředků na účtu. Stavba nové modlitebny Na staršovstvu jsme se shodli na zadání studie ozvučení sálu několika odborným firmám s tím, že posoudíme výsledek a podle něj vybereme finální řešení. Staršovstvo za sbor požádalo RCB o vyhlášení sbírky ve sborech na stavbu modlitebny. Kazatel i staršovstvo pokračuje v úsilí shromáždit finanční prostředky na dostavbu modlitebny i dalšími způsoby. Tomáš Hejzlar získal od ministra financí příslib ohledně finanční podpory státu. Prosím, modlete se za Boží pomoc v této věci.
Jan Drahokoupil
19
Pravidelný program Úterý Středa Pátek Pátek Pátek Pátek
18:15 19:00 9:30 16:30 19:00 19:00
setkání mládeže (Vrázova ul.) biblická hodina setkání sester (po rodinách) setkání dorostu sborový zpěv (po dohodě) modlitební setkání
Na jaře 2010 se v našem sboru můžeme těšit na tyto mimořádné události: Neděle Neděle Neděle Neděle Neděle
11. 4. 25. 4. 16. 5. 23. 5. 30. 5.
kazatel Bronislav Matulík (CB Praha-Smíchov) kazatel Daniel Smetana (CB Litomyšl) slouží mládež CB Smíchov/Černošice slavnost seslání Ducha svatého (slouží kazatel Pavel Paluchník) sborový zájezd sboru CB v Černošicích do sboru CB v Poděbradech
Občasník Sborový život vydává pro vlastní potřebu sbor Církve bratrské v Černošicích. Adresa: Topolská 523, 252 28 Černošice II, tel.: 251 641 138, e-mail:
[email protected], http://cb.cz/cernosice. Vedoucí editor Pavel Paluchník, grafická úprava Veronika Hejzlarová, produkce HQ Kontakt, vyšlo v dubnu 2010.
20
