1. Lekce první Katechetika a katecheze – úvod Co očekáváme od katecheze?1 Položme si na úvod otázku: jakým způsobem lze přispět k tomu, aby poznání obsahu současné katechetiky povzbudilo zájem o obnovu katecheze u nás tak, aby se s katechezí počítalo jako s účinným nástrojem evangelizace? Otázky, které se v souvislosti s katechezí a výukou náboženství v praxi objevují, si můžeme rozdělit do tří okruhů: 1. V čem jsou katecheze (a to se týká i náboženského vyučování) jiné v praxi a v teorii? Jaká je situace v jiných evropských zemích? Jakým způsobem zorganizovat a kam směřovat nabídku na formaci a vzdělávání katechetů? Jaké materiály a pomůcky jim poskytnout a jejich službu jim usnadnit? Tyto otázky souvisejí s posláním katechetických center na diecézní úrovni, mnohé lze zobecnit na národní úroveň. 2. Z pastorační praxe pocházejí odlišné otázky: Jak přimět rodiče, aby plnili povinnost náboženské výchovy svých dětí a posílali je na výuku náboženství? Můžeme odmítnout křest dítěte, když je evidentní, že nikdo neposkytne dítěti výchovu ve víře? Jak zajistit, aby děti po prvním přijetí svátostí pokračovaly ve svátostné praxi? Jak jim učinit co nejzajímavější výuku náboženství, abychom nemuseli rezignovat na vyučování a nešlo jen o setkání plná her a kreslení? Jak oživit bohoslužby s dětmi, aby chodily do kostela rády a nevyrušovaly tam? Případně: Jak začlenit katechumeny do společenství farnosti? Jak najít vhodné kmotry pro biřmovance? Jak vytvořit a udržet s mladými „spolčo“, do jaké míry se mu věnovat a jaký obsah dát jejich setkáním? Jak pomoci seniorům, aby nelpěli na křtu svých vnoučat, jejichž rodiče o církev nemají zájem? Jaké pojetí dát výuce náboženství na církevních školách, aby byla smysluplná? 3. Třetí okruh otázek by mohl vyplývat ze závěrečného dokumentu Plenárního sněmu katolické církve v ČR „Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě“ (vydán v roce 2007), který se má stát podkladem pro přípravu diecézních synod. Proto nás může zajímat, jak se v závěrech sněmu promítají požadavky na katechezi a náboženské vzdělávání. Vezmeme-li v úvahu, že se sněm nezabýval specificky katechezí, nepřekvapí nás, že v závěrečném dokumentu nejsou uvedeny všechny potenciální možnosti katecheze, které by bylo žádoucí u nás uplatnit. Můžeme se v tom inspirovat zkušenostmi z evropských zemí, kde systematickou pozornost obnově katecheze, iniciovanou tamní biskupskou konferencí, již věnují několik let (např. ve Francii).
1
Srov. ZIMMERMANNOVÁ, Marie. Co očekáváme od katecheze? In: Cesty katecheze 1/2009, s. 5.
Identita katechetiky a její základní východiska2 Katechetika jako vědní obor Katechetika = vědecká reflexe katecheze v rámci pastorační činnosti církve. Disciplína je to poměrně mladá; katecheze existuje od počátku církve, katechetika jako samostatný obor je záležitostí posledních dvou set let. Církev katechezi uskutečňovala různými formami, ale obsah a metody nijak po mnoho staletí nereflektovala. Počátek disciplíny bývá kladen do roku 1774, kdy proběhla reforma vysokoškolského studia. V rámci něj bylo podle plánu opata Rautenstraucha reformováno i teologické studium a v jeho rámci se objevila i katechetika, někde samostatně, někde jako součást pastorální teologie. V praxi se katechetika rozvinula na sklonku 19. století, a to v souvislosti se vznikem a rozvojem tzv. katechetického hnutí, které se snažilo až do II. vatikánského koncilu obnovit jak obsah katecheze, tak i metody v praxi. Ovlivněno bylo novými poznatky zejména v oblasti psychologie. V německy hovořících oblastech došlo na sklonku 19. století k následujícímu posunu: od katechetiky, která byla silně ovlivněna neoscholastikou, se oddělil proud, který následoval názory moderní pedagogiky a psychologie. Pro tento směr, který více reflektoval pedagogickou dimenzi katecheze, se ujal výraz pedagogika náboženské výchovy nebo náboženská pedagogika. Identita a členění katechetiky Identita je dána především předmětem: tím je katecheze, a to nejen ve svých dílčích projevech, k čemuž patří výuka, reflexe zkušeností víry, iniciace ke svátostem, doprovázení ve víře. Katechetika je systematická vědecká reflexe katecheze za účelem lepšího chápání, zkvalitňování a řízení této činnosti. Vzhledem k pestrosti forem katecheze je třeba katechetiku jako obor podrobněji členit. Obvykle se člení na základní, materiální a formální. a) Základní: studium základních podmínek a předpokladů katecheze, stejně jako její identitou a hlavními dimenzemi. b) Materiální: obsah, který je katechezí sdělován, tedy struktura a členění poselství přítomného v Písmu a tradici. c) Formální: problematika způsobů katechetického sdělování nebo zprostředkování, tedy výrazovými prostředky, metodickými postupy, plánování a vytváření katechetických projektů. Jiným způsobem lze obor členit na katechetiku základní a speciální, která je diferencovaná zpravidla podle adresátů katecheze, jejich věku, situace či statusu. Katechetiku charakterizuje i celek metod, který odpovídá různým dimenzím a aspektům katechizace. Proto je třeba katechetiku chápat jako interdisciplinární obor, a to ještě tak, aby disciplíny mezi sebou komunikovaly a společně působily. Dvojí ráz katechetiky: teologický a pedagogický Katechetika měla toto dvojí východisko: důraz na pedagogický ráz byl typický pro první desetiletí 20. století, neboť zde převládalo úsilí o obnovu metody. Teologický důraz dominoval v tzv. kérygmatické fázi katechetického hnutí, kde byl důraz na obnovu obsahu. 2
Srov. ALBERICH, Emilio a DŘÍMAL, Ludvík. Katechetika. Praha: Portál, 2008, s. 7-12.
Katechetika s teologií souvisí díky vlastní povaze katecheze, která patří do kontextu pastorace jako služba slova církve určená pro výchovu víry. Dlouho byla postulována podřízenost katecheze vůči systematické teologii, jež ji redukovalo na zjednodušení systematické teologie; tento přístup je dnes považován za překonaný. Teologický ráz katechetiky je třeba vnímat v rámci pastorální teologie, protože katecheze náleží do oblasti pastorace. Proto musí katechetiky definovat svou identitu ve vztahu s ostatními příbuznými disciplínami, homiletikou, liturgickou teologií atd. Přesné hranice se těžko definují, neboť katecheze se rozvíjí často v úzkém vztahu s dalšími pastoračními aktivitami. Katechetika ale odpovídá i charakteristice pedagogické disciplíny. Antropologický obrat, typický pro naši kulturu, věnuje více pozornosti člověku a jeho konkrétní situaci. Proto se katechetika zajímá i o přístupy schopné osvětlit pastorační činnost: kulturní antropologii, sociologii, psychologii, teorii komunikace. Pedagogický ráz objasňuje i účel katechizace: výchova víry ve prospěch jejího zrání. Proto je katechetika rovněž pedagogickou vědou. Originalita a specifičnost katechetické činnosti Katecheze má svou originalitu: není rozhodně „předáváním obsahu víry“, jak se dodnes velmi často chápe, což souvisí úzce se zjednodušením a popularizací obsahu teologie. Tento přístup převládal po celé období novověku: autoři katechismů byli teologové, katechismy byly vytvořeny jako syntézy teologie populární formou a katecheze byla chápána jako výuka věrouky a mravouky pro běžné věřící. Teologie má samozřejmě nezastupitelnou úlohu, je ovšem třeba rozlišovat mezi její úlohou a úlohou katecheze. Teologie, zejména systematická, odpovídá na potřebu budovat základy, uvádět do systému a vědecky prohlubovat víru i církevní praxi. Katecheze pak slouží růstu víry jednotlivých konkrétních osob či skupin, a to díky procesu propojení křesťanského poselství s jejich potřebami. Identita katecheze a její význam3 Soustředíme se na období po II. vatikánském koncilu (II VK), protože hledání a proměnám identity katecheze v historii se budeme věnovat v dějinném výkladu podrobněji. V 70. letech 20. století vznikl korpus základních dokumentů o katechezi, které měly poskytnout směrnice pro další vývoj v církvi na univerzální úrovni. První bylo Všeobecné katechetické direktorium v roce 1971, poté Řád pro iniciaci dospělých (1972), posynodální apoštolské exhorty Evangelii nuntiandi (1975) a Catechesi tradendae (1979), encyklika Redemptoris missio (1990) a samozřejmě KKC (1992) a nové Všeobecné direktorium pro katechezi (1997). K nim patří i dokumenty biskupských konferencí. Katecheze v procesu evangelizace Priorita evangelizace v poslání církve po II VK vede k tomu, že se katecheze mnoha svých dřívějších úkolů může vzdát v její prospěch a často se objevuje nová dvojice „evangelizace a katecheze“. Problém s identitou katecheze je v množství a různorodosti jejích forem a typů, dokonce se jako katecheze označuje mnoho aktivit, které s ní ne až tak těsně souvisí. 3
Srov. ALBERICH, Emilio a DŘÍMAL, Ludvík. Katechetika. Praha: Portál, 2008, s. 45-53.
Východisko k pochopení identity pokoncilní katecheze je následující: katecheze je součástí služby slova. Její identitu a význam je třeba hledat v rámci procesu evangelizace. Tento pojem byl zpřesněn právě v sedmdesátých letech a od zúženého vnímání jako hlásání evangelia nevěřícím v misijních oblastech se dochází k širšímu významu: evangelizace je celek hlásání evangelia a svědectví evangeliu ze strany církve skrze všechno, co církev říká, co koná a čím je. Katecheze tedy není „předávání víry“ a vyučování náboženským pravdám, ale formace, výchova víry ve službě evangelizace. Nutno ovšem připomenout, že existuje ještě etapa, která katechezi předchází, tzv. první evangelizace. Tato složka je dnes důležitější než v minulosti, má totiž napomoci k nesmírně důležité první konverzi. Teprve na jejím základě je člověk disponován a motivován ke katechezi ve vlastním slova smyslu. Co je tedy katecheze? Definic existuje celá řada. Přes tuto rozmanitost se v současnosti dosáhlo, co se týče identity katecheze jistého konsensu, a to na základě trojí výchozí skutečnosti: Božího slova, víry a církve. Katecheze je především služba slova, tedy služba evangeliu, hlásání Krista a jeho poselství; katecheze je výchova víry, „asistence“ církve u zrodu víry člověka a pomoc v růstu této víry; katecheze je činnost církve, resp. vlastní projev její existence a podstatný prvek jejího poslání. Souhrnně katecheze = každá forma služby církve Božímu slovu, která je zaměřena na pomoc při zrání křesťanské víry jak u jednotlivců, tak u celých společenství. V důsledku toho náleží v oblasti katechetických aktivit zvláštní důraz iniciační katechezi jako základní formaci víry. Do tohoto kontextu spadá rovněž zdůvodnění faktu, že církev po koncilu dává v oblasti katechetické práce jasnou prioritu katechezi dospělých (VKD 20). Poznámka k terminologii: odvozuje se od tří základních pojmů: katecheze, víra a náboženství. a) Katecheze: tradiční výrazy katecheze, katechismus atd. jsou nejvhodnější k označení katechetické služby církve a mají také nejdelší tradici, jak uvidíme později. b) Víra: terminologie se rozvinula v rámci katechetického hnutí ve 20. století jako projev snahy o překonání intelektualistické koncepce katecheze. Nejznámější termíny jsou výchova víry, předávání, víry, zprostředkování víry atd. Je tu ovšem občas problém z teologického hlediska – v jakém smyslu víru vychovávat, vyučovat atd.? c) Náboženství: nejproblematičtější skupina výrazů, kam patří pojmy náboženská výchova, náboženská formace, výuka náboženství. Jejich obsah je natolik široký, že sounáležitost s katechezí je možný pouze na základě podrobného výkladu. Zejména pojem náboženská výchova má velmi široký význam a zahrnuje podstatně větší oblast než katecheze.
Biblické základy katecheze4 Ježíš Kristus a katecheze Z tohoto hlediska je třeba nahlédnout Ježíše i jeho život a jeho poselství jako historickou realitu. Ježíš Kristus, který je Ano a Amen katecheze samotného Boha, Slovo, které se z vůle Otce a v završení Duchem svatým sdělilo, je korunou a završením Božího sebesdělení. Boží katecheze vrcholící v Ježíši Kristu nezahrnuje jen Boží slovo. Ježíšův život, zázraky a znamení, poslušnost až k smrti na kříži, jeho zmrtvýchvstání a naplnění zaslíbení v seslání Ducha, to vše můžeme shrnout do pojmu „katecheze Ježíše Krista“. Samozřejmě nelze odhlédnout ani od obsahu: naznačme tedy některé didaktické kontury a poznámky k metodicko-didaktickým strukturám učitelského působení Ježíše Krista. Prvním nápadným rysem je to, že Ježíš přesně adresoval své poselství konkrétním osobám. To, co dnes nazýváme psychologickou a sociální analýzou, je typickým rysem Ježíšovy pedagogiky. Poznání konkrétní situace lidí dávalo Ježíšovi možnost takříkajíc „ušít na míru“ podobu svého poselství každému, ke komu mluvil. Ježíš argumentoval jinak saducejům, jinak farizeům; chápal nouzi a strach tělesně postižených; s dětmi jednal s láskou a lidskou blízkostí. Ježíšova řeč se vyznačovala flexibilitou a variabilností. Ježíšova řeč je konkrétní, názorná a otevřená perspektivě hlubší dimenze. Ježíš nepředkládal posluchačům abstraktní reflexe. Pohyboval se v kontextu hebrejského myšlenkového a jazykového okruhu, který se vyznačoval konkrétním, existenciálním myšlením, proto používal, jak odpovídalo rabínské praxi, krátké příklady, obrazy, paralelismy a pořekadla. Ježíš miloval, jak o tom svědčí zejména synoptická evangelia, konkrétní a přímou řeč. Ježíš obtížná a neprůhledná témata vykládal jednoznačně a lehko zapamatovatelně. Ježíšovo vypravěčské umění mělo hlubší dimenze – poskytlo základní stupeň chápání i nejmenším, ale dospělým otevíralo další hlubší a nové obzory. Díky tomu evangelní zvěst přináší poselství napříč staletími i kulturami. Učitelské umění Ježíšovo mělo mnoho podob. Kromě katecheze pro jednotlivce a osobních rozhovorů vedl taky „skupinové“ katecheze v podobě formace učedníků, ale i „masové“ katecheze pro velké skupiny. Výchovný a vzdělávací cíl Ježíšův bylo přivést posluchače do oblasti, kde jde o existenciální témata, k novému přehodnocení a „zeskutečnění“ života. Nešlo jen o plané intelektuální poznání. Ježíš hovořil k posluchačům první epochy svého duchovního působení. Tím, že si zformoval učedníky, vychoval si z nich vlastně první následovníky – první katechety. V jakém smyslu se lze pro dnešní katechetickou praxi inspirovat Ježíšovou katechezí => Cesty katecheze (Ludvík Dřímal), in: CK 1/2009
4
Srov. LÄPPLE, Alfred. Kleine Geschichte der Katechese. München: Kösel Verlag, 1981, s. 30-40.
Přechod od hymnického zvěstování k evangelijnímu – katechetická nutnost Novozákonní biblická věda ukazuje dva novozákonní způsoby vyznání Krista: hymnické a evangelní. Jako první se objevilo ono hymnické – tyto úryvky nacházíme v Pavlových listech, zatímco evangelní vyznání jsou plodem dalšího období, kdy vznikaly první záznamy o Ježíšově životě. Položme si otázku: proč hymnické vyznání časem nedostačovalo? Mají evangelní vyznání nějaký jiný cíl? Vyvstaly nějaké nové otázky, na které bylo třeba odpovědět, a proto ta změna? Hymnická vyznání Krista byla kultickými aklamacemi, které se obracely „vzhůru“, k Ježíši Kristu jako vyvýšenému Pánu, který znovu přijde. Bylo tomu tak, protože žilo ještě dost pamětníků, kteří uchovávali vzpomínku na Ježíše jako na živou osobnost, nebylo tedy nutno zaznamenávat konkrétní historie jeho života a poselství, proto byl důraz kladen na liturgickou oslavu Krista. V druhé a třetí křesťanské generaci toto vyjádření už ale nedostačovalo, zejména v komunitách křesťanů obrácených z pohanství, neboť zde takoví svědci už chyběli. Katecheze, která sloužila jako příprava na křest, případně ke hlásání radostné zvěsti, musela vyloučit některé základní omyly, které se týkaly Ježíše a jeho zvěsti. Navíc bylo třeba připomínat Ježíše jako reálného žijícího člověka, protože křesťané z pohanství byli často ovlivněni platonismem, který měl tendenci hodnotit vše tělesné jako realitu nižšího řádu. Proto musela být hymnická vyznání zpřesněna a doplněna evangelijními výroky. Katechetické zacílení evangelních vyznání mělo ještě jeden význam: spojovalo takříkajíc Ježíše s Kristem. Vyvýšený Pán není nikdo jiný než ponížený služebník. Evangelijní vyznání mají zabránit jisté „dehistorizaci“ Ježíšovy osoby a mají věřícím stále stavět před oči Ježíše živého, hovořícího, trpícího. Základní katechetické pojmy v Novém zákoně Aby bylo možno popsat obsah křesťanské katecheze, je nutno se věnovat i formulacím a tomu, co vlastně vyjadřují. Katechetickou činnost popisuje zhruba 20 řeckých sloves, která označují zprostředkovávání křesťanské zvěsti. Nejfrekventovanější jsou následující: Didaskein = vyučovat Kéryssein = ohlašovat velkou událost Euangelidzesthai = zvěstovat dobrou zprávu Katéchein = poučovat Martyresthai = dosvědčovat, potvrzovat Frekventované jsou i odvozené pojmy: didaskalia (učení), euangelion (radostná zvěst), martyria (svědectví). Sloveso katechéin vyprecizoval sv. Pavel ve smyslu „vyučit někoho v pravdách víry“; z toho pak bylo odvozeno označení „katechumen“ pro toho, kdo je o víře poučován či se připravuje na křest, a „katecheta“ pro toho, kdo ohlašuje a vykládá radostnou zvěst. Katecheze byla pak chápána jako „cesta za Pánem“. Zajímavé je i sloveso kéryssein, při jehož výkladu musíme zohlednit tři komponenty: poselství samo, zvěstovatele a posluchače. Poselstvím je Boží slovo samo, služebník musí být Bohem povolán, posluchač pak nevnímá tzv. kérygma jako hodnotově neutrální informaci, ale zvěst, která vede k obrácení a připravenosti následovat Krista.
Katecheze v etapě starověku5 Duchovní a náboženské prostředí prvního šíření křesťanství Orientace křesťanské misie z Palestiny na západní území římské říše postavilo katechezi do prostředí četných duchovních a náboženských proudů. Pokud se nemělo křesťanství stát jednou z četných malých východních „sekt“, muselo se s tímto prostředím úspěšně vyrovnat. Misijní zvěstování a církevní katecheze sledovaly v podstatě tentýž cíl. První zvěstování mělo přivést lidi k obrácení, a po tomto prvním kroku následovala teprve katecheze, často jako tzv. disciplina arcani, která prohlubovala víru nových křesťanů. Křesťanské zvěstování muselo v prostředí vzdělanců obstát v konkurenční nabídce různých filosofických a náboženských směrů, často gnostických, jak o tom svědčí některé Pavlovy listy a janovské spisy. Aby křesťanství mohlo v takové situaci obstát, muselo nutně vstoupit s těmito směry do dialogu a připravit si tak jisté pole. Pozitivní vztah křesťanství a filosofie vyjádřili například sv. Justin a Klement Alexandrijský.6 Hlavní zástupci „akademické“ katecheze raného křesťanství Řečtí apologeté 2. století: Sv. Justin Mučedník (Apologie křesťanství), Tacián (Diatessaron), Irenej z Lyonu (Adversus haereses). Křesťanští autoři 3. století: Klement Alexandrijský (Stromata), Origenes (Hexapla, biblické komentáře a homilie), Řehoř Divotvůrce (Výklad víry). Latinští autoři: Minucius Felix (Dialog Octavius), Tertulián (Apologeticus, De praescriptione haereticorum). Afričtí spisovatelé: Cyprián z Kartága (De ecclesiae unitate, sbírka dopisů), Lactantius (Divinae institutiones). Katecheze ve starokřesťanském katechumenátu Při studiu této problematiky je třeba uvědomit si několik základních faktů. Katecheze se pochopitelně netýkala jen vrstvy vzdělanců, ale v daleko větší míře velkého množství analfabetů. Je známo, jaký vliv na masy lidí mělo působení římských rétorů; navíc i celkem subtilní teologické problémy se v období prvních církevních koncilů řešily ve veřejné diskusi. Velkému množství nevzdělaných lidí bylo třeba předávat křesťanskou zvěst výhradně ústně. Křesťanské komunity tak činily formou tzv. katechumenátu, přípravného období před přijetím křtu, který byl autentickým a odstupňovaným uvedením do „Pánovy cesty“. Bez povědomí o starokřesťanském katechumenátu je těžko pochopit některé zásadní důležité katechetické hlavní linie. Katechumenát jako uvedení a „výcvik“ v křesťanské víře měl tři základní etapy. Nejprve musel každý kandidát projít zhruba tříletou zkušební lhůtou, kde se prověřovala vážnost jeho úmyslu. Na závěr tohoto období musel kandidát projít zkouškou uzavřenou hlasováním věrohodných zástupců místní církve (tzv. viri probati). Následoval zhruba jednoletý kurz s každodenním vyučováním o křesťanské víře. Vyznání víry a modlitba Otče náš však kandidátům zatím nebyly v rámci discipliny arcani sdělovány. Nejkratší formulace 5 6
LÄPPLE, Alfred. Kleine Geschichte der Katechese. München: Kösel Verlag, 1981, s. 41-61. Ten je autorem výroku: Tentýž Bůh, od něhož pochází Starý i Nový zákon, daroval Řekům filosofii.
vyznání víry z 2. století zněla následovně: „Věřím v Otce všech, v Ježíše Krista a v Ducha svatého a v odpuštění hříchů.“ Toto vyznání nebylo předáváno písemně, ale pouze ústně. Poslední částí katechumenátu byl rok přijetí křtu, obzvláště intenzivní byly poslední dva týdny před přijetím křtu, který se konal o velikonocích. Závěrečná etapa před křtem obsahovala zejména časté bohoslužby, každodenní výuku, modlitbu a půst. Teprve před křtem byl kandidátům sdělen obsah vyznání víry a základní modlitby, tzv. „předávání pokladů víry“. Starokřesťanský katechumenát byl veden za aktivní účasti celé obce. Je nutno ještě připomenout, že katechumenát a katecheze vůbec byla záležitostí pouze pro dospělé; ti pak byli svědky víry a prvními učiteli svých širších rodin. Katechumenátní katecheze zejména vzhledem k dlouhé době přípravy vedly skutečně k živě prožívanému křesťanství. Teprve po „masových obráceních“ po konstantinovském ediktu (313), kdy se křesťanství stalo praktickou podmínkou pro úspěšnou kariéru ve státních službách, katechumenát ztratil onen zvláštní osobní přístup ke každému kandidátovi a tato masovost se stala jednou z příčin zániku tohoto institutu. Katechetická centra a školy Zájem vzdělaných kruhů o křesťanství a vědecké diskuse o teologických tématech souvisí se zřízením vzdělávacích center pro teology a katechety. Nacházely se v těsném prostoru východního Středomoří, všechny vznikly na přelomu 3. a 4. století a celkem byly tři: v egyptské Alexandrii, palestinské Cesareji Přímořské a syrské Antiochii. Tato centra se vyznačovala jasně profilovaným teologickým zaměřením a rozličnými vědeckými metodami. Vedly se zde tvrdé teologické diskuse a vědecké kontroverze; každá škola měla zvláštní starost o správný výklad Písma, aby ho bylo možno nezkresleně předávat. Alexandrijská katechetická škola Zvláštní teologickou situaci a význam alexandrijské školy působil její intenzivní kontakt s různými filosofickými směry, zejména s nabídkami helénistické filosofie a největší rivalkou křesťanství, tedy gnózí. Alexandrijská škola se vyznačovala zejména zájmem o základy filosoficko-metafyzického obsahu hlásané víry, závislost na platónské filosofii a alegorickým výkladem Písma. Hlavními zástupci jsou Klement Alexandrijský, Origenes a Pantainos. Z druhé generace, tzv. neo-alexandrijské školy lze jmenovat Atanáše, Basila Velikého, Řehoře Naziánského, Cyrila Alexandrijského a Řehoře z Nyssy. Katechetická škola v Cesareji Hlavním zástupcem byl Origenes, který musel opustit kolem roku 230 katechetickou školu v Alexandrii. Typická byla provázanost teologie s ostatními vědami, zejména logikou, dialektikou, fyzikou, matematikou a astronomií, což založilo pověst tohoto centra jako vědecké instituce a nebylo to prakticky v souladu s Origenovou oblíbenou alegorickou metodou výkladu Písma. Zde se preferovalo propojení s postupem, který se už do jisté míry podobal moderní textově kritické metodě. Hlavními zástupci byli kromě Origena Řehoř Divotvůrce a Eusebius. Škola byla typická praktickým propojením vědy a praxe, kdy členové této instituce byli kompetentními partnery v dialogu s helénským světem. Antiochijská katechetická škola Opačnou pozici vůči alexandrijské škole zaujímala katechetická škola antiochijská. Proti alegorickým tendencím kladla teologickou a metodickou střízlivost, zejména ve výkladu Písma. Přístup, který preferoval metodu založenou na gramatice a logice při výkladu Písma,
byl nezaměnitelným znamením antiošské teologie. Hlavními reprezentanty byli Lukián ze Samosaty, Jan Zlatoústý, Theodor z Mopsuestie a Theodoret. Kázání jako katecheze pro lid Katechetická centra byly jakýmisi kontaktními místy, kde se řešily vědecké problémy. Měla však kontakty i s teologií v praxi, takže docházelo k žádoucí symbióze. Teologické závěry zprostředkovávali zejména biskupové jakožto představení křesťanských obcí zejména formou listů a kázání. Ukažme si dva modelové příklady, které se zapsaly výrazně do historie katechetiky. Cyril Jeruzalémský (315-386) Do dějin teologie se zapsal jako ten, kdo se zasloužil o precizaci nauky o Ježíši jako Božím Synu, jenž se stal člověkem. Jakožto biskup v Jeruzalémě se osobně věnoval katechumenům, které během jejich formace vzdělával svými cykly kázání, stal se tedy prvním učitelem náboženství své obce. Cyril si byl ovšem vědom, jaký je problém s udržením víry u nově pokřtěných, pokud by se jim nikdo nevěnoval; hrozila jim krize orientace, pokud by se dostali do vlivu tehdejší ariánské propagandy. Sepsal proto pro ně kolem roku 348 slavné Mystagogické katecheze. K častějšímu utvrzení své obce však nejčastěji používal cykly svých kázání. Cyril striktně odlišoval homilii a katechezi. Homilií rozuměl výklad úryvku Písma, který zazněl v bohoslužbě slova, každá jednotlivá katecheze však byla integrální součástí většího a delšího procesu výuky a výchovy ke křesťanství. Aurelius Augustinus (354-430) Sv. Augustina a jeho dílo můžeme nazvat skutečnou katechetickou klasikou latinské církve starověku. Původním povoláním rétor, což mu později velmi pomohlo, nám zanechal ve svých Vyznáních působivý obraz svého obrácení vrcholící křtem z rukou milánského biskupa Ambrože; i to můžeme chápat jako svědectví o tom, jaká byla praxe starověké církve. Augustin na základě svého vzdělání rétora postavil svou teorii křesťanské katecheze. Roku 401 napsal na základě žádosti jednoho jáhna z Kartága spis „o vyučování začátečníků v křesťanství“, známé pod názvem De catechisandis rudibus, který se stal základem pro uvádění do křesťanské nauky a praxe. V dalším spisu, dokončeném roku 426, De doctrina Christiana, načrtl Augustin pedagogické konsekvence úspěšné katecheze. Základní obrysy katecheze, které Augustin preferoval: - Preferoval tzv. narrativní teologii, která témata stavěla na základech starozákonních i novozákonních příběhů. - Každá jednotlivá katecheze musela být integrální součástí většího celku, neboť začátečníci ve víře musejí být uváděni do nauky o Ježíši Kristu a jeho zvěsti systematicky. - Po uvedení tématu příběhem (narratio) musí následovat tzv. explicatio, tedy vysvětlení všeho, co věcně s příběhem souvisí. - Dalším krokem je interrogatio, čili rozhovor žáka a učitele; zde je místo pro hlubší objasnění nauky. - Poslední částí je exhortatio, tedy povzbuzení k začlenění právě slyšeného do vlastního života a k intenzivnímu dialogu s Bohem o slyšeném. Augustin stanovil některé zásady, ke kterým by mělo být přihlíženo i v dnešní katechezi:
a) Nabízej málo, ale názorně a od základů. b) Učivo nabízej cíleně, názorně, jednoduše a vše uváděj do souladu. c) Věnuj jednotlivcům individuální péči a zohledňuj jejich úroveň vzdělání, věk, povolání a prostředí, z něhož pocházejí. Katecheze ve středověku7 Epochu středověku můžeme pro naše potřeby definovat v rozmezí sedmého a patnáctého století, tedy od doby plné konsolidace francké říše, kdy byl na jejím území již nastolen nový politický, duchovní a náboženský řád, po nástup reformace. Tento prostor zejména ve své rané fázi byl charakteristický napětím mezi světskou a církevní mocí, papežstvím a císařstvím, v teologické rovině později poznamenán sporem františkánů, kteří preferovali augustiniánský základ, s dominikány zaměřenými na Aristotelovi založený tomismus, mezi univerzitní teologií a lidovou vírou a zbožností. V klášterech a na teologických fakultách univerzit vznikaly další impulsy pro reformu církve a rovněž pro kázání a katecheze určené lidu; zmiňme alespoň reformní benediktinské kláštery Cluny, Hirsau a Gorze. V tomto velmi komplexním světě ale žilo opravdové křesťanství a pro mnohé vědce je tak trochu hádankou, kterou charakterizoval Josef Andreas Jungmann: Neexistovala pravidelná katecheze pro děti, ale nenacházíme ani katechezi pro dospělé po vzoru starokřesťanského katechumenátu – přesto však nacházíme křesťanství v rozkvětu, a to je opravdová hádanka. Skutečně existovalo kvetoucí křesťanství, ale vedle emocionálních proudů středověké zbožnosti nemůžeme přehlédnout silné tendence jeho magického chápání. Jak tedy můžeme charakterizovat středověkou katechezi? Výchozí pozice středověké katecheze Konec starokřesťanské epochy byl charakterizován nástupem křtů dětí oproti staršímu katechumenátu, který byl tak důležitý pro intenzivní výchovu a vzdělávání kandidátů křtu. Masové vstupy do církve po konstantinovském obratu křesťanské komunity velmi přetížily. Místo přistupujících jednotlivců tak vzniká skutečně lidová církev, která si vynutila změnu pastoračního konceptu. To se projevilo zejména v misiích mezi germánskými kmeny. Zde dostačilo obrácení kmenového knížete, jemuž byli zanecháni misionáři, aby se pokusili o následné postupné obrácení jejich lidu. V této situaci docházelo k dalším masovým křtům, kde ovšem nepřipadalo v úvahu individuální obrácení a vzdělání ve víře. Početní „úspěchy“ byly důležitější než vnitřní obrácení nových křesťanů. Otázkou zůstává, zda existoval nějaký souhrn toho, co měli noví křesťané znát, jakýsi „minimální katechismus“; ten nám ukazují tzv. zpovědní instrukce a zpovědní tabulky – těm se budeme věnovat později. Jako další problém si můžeme uvědomit, že misionáři často nerozuměli dialektům kmenů, k nimž byli posláni; z toho vyplývá, že ačkoliv ve svém misijním úsilí mohli být velmi horliví, jejich svěřenci získávali velmi kusé a leckdy magicky podbarvené představy o křesťanství. Vznikalo tak jakési „smíšené“ náboženství, jehož stopy v lidové zbožnosti můžeme zaznamenat až dodnes. 7
LÄPPLE, Alfred. Kleine Geschichte der Katechese. München: Kösel Verlag, 1981, s. 64-85.
Další bariérou byla odlišnost komunikačního a liturgického jazyka. Ojedinělé povolení slovanské liturgie pro misi Cyrila a Metoděje nebylo pro jiná území opakováno. Jazyková bariéra opět posílila magické chápání křesťanství, zejména při slavení eucharistie. Toto magické chápání svátostí a Boží milosti opět velmi silně ovlivnilo úroveň a podobu lidového křesťanství. Nové formy katecheze Je nutno vycházet z možností a předpokladů, které středověkou katechezi ovlivňovaly: zánik křesťanského katechumenátu ve prospěch dětských křtů a fakt, že většina křesťanů středověké epochy byli analfabeti. Otázkou tedy bylo, jak zajistit kontinuální náboženské vzdělání křesťanů, kteří neuměli číst a psát, a jak realizovat náboženskou výchovu dětí. Domácí laická katecheze Jestliže má být domov první školou pro život v světské i náboženské oblasti, platilo to zvláště ve středověku. Rodný dům byla „malá církev“, základní katechetický prostor. Slovo rodičů mělo absolutní platnost, neboť na pokřtěné rodiče byl do jisté míry přenesen pastýřský a učitelský úřad směrem k jejich dětem a také domácímu personálu. Rodiče byli tedy prvními učiteli náboženství svých dětí a připravovali je také k prvnímu přijetí svátostí. Základ svých znalostí rodiče získávali předáváním od svých rodičů a prarodičů, a to zpravidla skrze společné kázání, které v karolínských dobách bylo obvyklé v neděli a o svátcích. Byl to určitý typ katecheze dospělých, obdoba katecheze dětí v rodičovském domě. Byly vedeny v tematických cyklech: vyznání víry, svátosti, modlitba Otče náš, skutky milosrdenství, blahoslavenství. Vzhledem k tomu, že zvláštní katecheze pro děti nebyly, neboť ty se účastnily kázání pro dospělé a na rodičích pak bylo, aby jim obsah vyslechnutého kázání tlumočili v domácím rozhovoru. Velkou pomocí byl fakt, že kazatelé začali používat ustálené formule pro označování některých skutečností, což napomáhalo lepšímu zapamatování a předávání obsahů víry. Byla to velká pomoc i pro průběh takovýchto domácích katechezí. Byla tato katecheze funkční a životná? Rodina čítala tehdy docela živý organismus mnoha osob. Domácí výchova víry a socializace dětí do církve byla samozřejmá, zejména v zimním období byly děti intenzivněji připravovány například ke svátostem, častěji jim byly vyprávěny biblické příběhy atd. Děti byly často přítomny křtu svých četných sourozenců, stejně tak byly častěji svědky i přijímání svátostí ze stejných důvodů. Velkou úlohu hrálo také časté setkávání se smrtí, která nebyla nic vzácného, vzhledem k tomu, že dětská úmrtnost byla vysoká a lidi se dožívali sotva čtyřiceti let. Zde začínalo tzv. ars moriendi, které se rozvinulo zejména v dalších staletích. Role křestních kmotrů Role kmotrů, která je dnes chápána velmi symbolicky, byla ve středověku podstatně důležitější. Kmotři byli – vzhledem k tomu, že bývali zpravidla voleni z osob nejbližších rodině – svědky víry jak slovy, tak činy. Kromě toho byli často povinni převzít výchovu svých kmotřenců, pokud ti přišli o rodiče. Karolinský příspěvek k základům školství Panování Karla Velikého bylo pro středověkou katechezi velmi důležitým obdobím. Cášská synoda v roce 789 stanovila, že u každého kláštera či katedrály má být zřízena škola pro chlapce, kde se budou učit žalmům, psaní, čtení, počtům, liturgickým svátkům a
gramatice. Bylo to sice vzdělání určené pro přípravu budoucích kněží a řeholníků, ale jejich kvalitní příprava měla velký vliv i na katechezi – byli pak schopni realizovat náboženské vzdělávání pro svěřené lidi. Zpovědní knížky a tabule – základy budoucích katechismů Anglosaské a iroskotské misie kladly při svém působení důraz na individuální prožívání víry a osobní zpověď. Tato monastická zbožnost měla vliv i na jejich katechezi. Pro „zpovědní zrcadlo“ neexistují žádné bohaté textové středověké předlohy, dochovaly se spíše tzv. „zpovědní tabule“, na nichž byly nakresleny názorné ilustrace k porušování desatera. Často byly připevňovány u vchodů do kostelů nebo do špitálů, aby podněcovaly především k uzdravení duší. Tyto knížky a tabule jsou jedním z mála dokladů obsahů středověké katecheze. Role „médií“ ve středověké katechezi Středověká zbožnost se často rozvíjela za pomoci toho, co bychom dnešním jazykem nazvali médii. V žádné jiné době jejich role v katechezi nebyla tak veliká. Hlavní formou byly tzv. biblia pauperum, bible chudých, často velkoformátové obrazy pro analfabety, někdy samostatné, někdy ve formě knih. Ty zobrazovaly život světců, témata ze Starého zákona a bohatý výběr scén ze života a umučení Ježíše Krista. Nevznikaly jenom ve formě knih či obrazů, jejich umístění byla častá v gotických kostelech, v nichž byly umístěny četné oltáře, nástěnné obrazy, sochy atd. – dnes už si to ani neumíme představit, protože puristické hnutí nám dnes představuje gotické kostely jako čisté, relativně nepříliš zařízené prostory. Všechny tyto prostředky posilovaly víru středověkých analfabetů. V souvislosti s vyslechnutým kázáním dodávaly podněty k osobnímu prohlubování vyslechnutého, což se promítalo i do podoby víry středověkých lidí. Zapomenout nelze ani na pobožnosti – zárodky růžence a křížové cesty, které umožňovaly osobnější přístup k víře. Zásadní impulsy přidávaly i různé podoby dalších pobožností, žehnání a svěcení v průběhu celého roku, které svými znameními rovněž zprostředkovávaly pravdy víry chudým. Zmínit je třeba i tradiční vánoční, velikonoční a pašijové hry a dále taky pouti; specificky jimi mohly být i parodie, jako třeba v germánském prostoru oblíbené „oslovské svátky“, případně funkce „mláďátkových opatů“ nebo „biskupů“. Přínos teologie katechezi Znovu zopakujme již řečené: na rozdíl od křesťanského starověku, kdy byli biskupové rovněž teology, tomu ve středověku tak nebylo. Na biskupské stolce se dostávali kandidáti (díky germánského vlastnického a patronátního práva), kteří nebyli příliš teologicky vzdělaní a neměli ani příliš zájem o pastoraci. Mezi univerzitní teologií a církevní hierarchií se prohluboval již tak hluboký příkop. Katechetické impulsy karolínské renesance Toto období bylo důležité pro vzdělání a podporu katecheze a také liturgie. Karel Veliký zřídil na svém dvoře modelovou školu a svěřil ji Anglosasovi Alcuinovi. Poskytovala mladým lidem u dvora kvalitní vzdělání, a to již v nastupující obecné řeči vzdělanců – latině. Alcuin sestavil latinský katechismus, v němž objasnil základní teze vyznání víry a modlitby Otče náš. Ve své době sloužil jako vzorový katechismus a již zde zaznamenáváme metodiku otázka – odpověď.
V období karolínské renesance vznikl také tzv. weisenburgský katechismus, nazývaný podle místa vzniku. Ten byl napsán ve dvou jazykových verzích, latinsky a místním dialektem. Obsahoval výklad modliteb Otče náš a Zdrávas Maria, výklad 20 (!) hlavních hříchů, apoštolské a atanášské vyznání víry a Gloria. Tento katechismus kladl značný důraz na Nový zákon a liturgii. To odpovídalo zaměření karolinské církevní reformy. Přehlédnout nelze ani metodický úvod De disciplína ecclesiastica, jehož autorem je Alcuinův žák Hrabanus Maurus. Dlouholetý představený katedrální školy ve Fuldě nebyl žádným originálním myslitelem, ale velkým znalcem starokřesťanské literatury a vytvořil určité překlenutí a syntézu odcházejícího raného křesťanství a souběžného středověku. Hugo od sv. Viktora a jeho přínos Klášter sv. Viktora u Paříže se vyznačoval originálním pastoračním konceptem: slučoval ve vyvážené syntéze dialektiku a mystiku; typickým zástupcem byl právě Hugo. Ve svém díle Didascalion sloučil úvod do studia svobodných umění a teologie, a to metodou postupných kroků, v nichž je sloučen faktor poznávání a mystického vhledu. Jednalo se o následující postup: a) Cogitatio (lectio) – nastolení tématu a výklad b) Meditatio – prohloubení a promýšlení tématu c) Contemplatio (operatio) – existenciální zasazení tématu do života Teologizace středověké katecheze Středověká scholastika měla velký zájem na precizování metodologie vědeckého myšlení, což se promítlo i do katecheze. Šlo zejména o metody disputace rozvíjené na univerzitách, kdy typickými zástupci z oblasti teologie byli např. Petr Lombardský a Petr Abélard. Naštěstí velcí středověcí teologové byli zároveň i duchovní pastýři: to platí zejména pro největší hvězdu scholastiky, Tomáše Akvinského. On je zároveň klasickou ukázkou, jak se do lidových katechezí (realizoval je ve formě lidových kázání) promítala univerzitní metoda, protože se začíná více objevovat promyšlená a subtilní argumentace, která však nemusela být prakticky příliš funkční.
