2009. číslo 86

Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie

MARATHON 1/2009 číslo 86 _________________________________________ Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění Obsah: 1. ÚVODNÍ POZNÁMKA ........................................................................................................................... 2 2. HLAVNÍ MATERIÁLY .......................................................................................................................... 3 SYSTÉMOVÝ POHLED NA KRIZE A VÝVOJ (MILAN KOHOUTEK) ................................................................. 3 Krize, dialektika, systémová teorie a soudobá globalizace (Pavel Sirůček) ...................................... 18 3. RECENZE .............................................................................................................................................. 27 DIMENZE KOMPENDIA SOCIÁLNÍ NAUKY CÍRKVE (JAROSLAV ŠETEK)..................................................... 27 MANAŽEŘI RS (BOHUMÍR ŠTĚDROŇ) ..................................................................................................... 31 4. DISKUSNÍ MATERIÁLY ..................................................................................................................... 33 PRÁCE A KAPITÁL (J. P. KROUPA) ........................................................................................................... 33 FINANČNÍ KRIZE – NÁVRAT KEYNESIANISMU? (MARTIN LIBRA) ............................................................. 37 5. PRACOVNÍ MATERIÁLY ................................................................................................................... 38 NĚKTERÉ NOVÉ KROKY V ROZPRACOVÁNÍ TEORIE REDISTRIBUČNÍCH SYSTÉMŮ (RADIM VALENČÍK)..... 38

MARATHON Internet: http://www.valencik.cz/marathon http://misc.eunet.cz/marathon Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN 1211-8591

Redigují: Vladimír Prorok e-mail: [email protected] Pavel Sirůček e-mail: [email protected] Radim Valenčík (224933149) e-mail: [email protected] Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní 16 110 00 Praha 1 tel.: 224933149 e-mail: [email protected]

2

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions. About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers. Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON. The magazine can be accessed at: http://valencik.cz/marathon E-mail contact: [email protected]

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 1/2009. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení: - Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon). - Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (2/2009) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. března 2009. - Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. - Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík). - Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: [email protected]. - V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu. - V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357). - Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky. - Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka 14. ročník časopisu Marathon začínáme jeho 86. číslem. Najdeme v něm jen jeden hlavní materiál, kterým je pojednání M. Kohoutka na téma Systémový pohled na krize a vývoj. Zato ovšem je hned v první části velmi obsáhlá recenze P. Sirůčka na tento materiál, která jej hodnotí v širším kontextu toho, co bylo na dané téma zpracováno a publikováno v několika posledních létech. Současně dané téma aktualizuje na problematiku současné krize týkající se globálního finančního systému. Podobně i recenze J. Šetka na publikaci Kompendium sociální nauky církve a M. Štědroně na knihu I. Brože Mistr ministr přesahují tento žánr. První má podobu systematické analýzy dané problematiky v širších kontextech. Druhá vtipně připomíná některé historické kontexty. Následují dva diskusní materiály. Na konec jsme pak zařadili – v ještě surové, nehotové podobě – některé nové teoretické výboje v oblasti teorie redistribučních systémů. Uvedené problematice se hodláme věnovat v dalších číslech, protože právě zde očekáváme podstatný pokrok. A to pokrok doložitelný – v podobě matematického důkazu tvrzení, která jsou relevantní i z praktického hlediska. K tomu směřuje i pozvánka na teoretický seminář, kterou v rámci úvodní poznámky uveřejňujeme.

Teoretický seminář: Teorie redistribučních systémů – o čem je a co nového přináší? (a co od něj očekáváme) Ve středu 28.1.2008 od 15.00 do (přibližně) 19.00 proběhne na Vysoké škole finanční a správní ve spolupráci s Českou společností ekonomickou seminář Teorie redistribučních systémů – o čem je a co nového přináší?

3

POZVÁNKA NA SEMINÁŘ České společnosti ekonomické pořádaný v návaznosti na 5. bienále ČSE ve spolupráci s Katedrou ekonomie a mezinárodních vztahů Vysoké školy finanční a správní o.p.s. na téma:

Teorie redistribučních systémů – o čem je a co nového přináší? Program: - Úvodní vystoupení: doc. Radim Valenčík, CSc. - Další příspěvky: RNDr. Petr Budinský, CSc., Mgr. Ing. Petr Wawrosz, RNDr. Ing. Hana Vysloužilová, Ing. Jiří Benesch, DiS. A další. - Diskuse. Cílem semináře je seznámit odbornou veřejnost s výsledky bádání v oblasti teorie redistribučních systémů (jako jednoho z perspektivních rozšíření a aplikací teorie her) formou několika navazujících vystoupení připravených v rámci týmu, který se touto problematikou zabývá. Podrobit dosavadní výsledky kritické oponentuře. Středa 28.1.2008 15.00-19.00 Podklady: http://www.vsfs.cz/?id=1046 Místo: VŠFS KEMV, Estonská 500, Praha 10, místnost 004 (aula) – vchod z Kodaňské ulice Seminář bude pouze v češtině Zváni jsou všichni přátelé ekonomie Koordinátor tohoto semináře: [email protected] Koordinátor ČSE seminářů: daniel.munich @cerge-ei.cz

Akce probíhá v návaznosti na 5. bienále ČSE, na kterém z důvodu časových možností nebylo možné prezentovat všechny příspěvky, které byly k dané problematice připraveny týmem působícím při VŠFS. Za tým tak vystoupil pouze P. Wawrosz a s vedením ČSE bylo dojednáno, že prostor pro ucelenou prezentaci příslušné tématiky a dosažených výsledků bude poskytnut v rámci výše uvedené akce. Předpokládáme, že na akci budou předneseny i některé původní výsledky (mj. i řešení některých úloh, které zmiňuje pracovní materiál uvedený v tomto čísle našeho časopisu). Ze semináře bude vydán sborník, do kterého bude moci se svým příspěvkem vstoupit kdokoli, kdo na dané téma připraví materiál v podobě samostatného příspěvku, ohlasu, kritické reflexe apod., pokud vyhoví požadavkům na kvalitu v rámci recenzního řízení.

2. Hlavní materiály Systémový pohled na krize a vývoj Milan Kohoutek

1. Úvod

4

Z mnoha historických příkladů lze odvodit, že nepříznivé jevy a krize byly svého druhu regulátory a podněty vývoje lidské společnosti. Lidstvo se vlastně prostřednictvím zvládání nepříznivých jevů a pomocí narůstající zkušenosti vyvíjelo. Je to tzv. metoda učení se z pokusů a omylů. Současnost přináší do vývoje lidstva novou kvalitu. Spočívá v globalizaci a zejména ve způsobu jejího prosazování. Lidstvo je schopno se zničit, a to nejen prostřednictvím zbraní. Čím dále tím více je zřejmé, že namísto dosud uplatňované metody učení se z pokusů a omylů, spojené se silnou nahodilostí a tím s velkým nebezpečím zániku lidské civilizace, musí nastoupit jiný přístup. Potřebu jiného přístupu postřehl již Jan Amos Komenský (28. 3. 1592 – 15. 11. 1670), když se zamýšlel nad krizí 17. století. V díle „Všenáprava (Panorthosie) - Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“ uvádí tuto myšlenku: „Činitel nápravy je někdo, kdo má znalost, možnost i vůli k nápravě porušené věci. (Neboť, jako se nic samo netvoří, tak se ani samo nepřetvořuje. Odtud poučka: Kde nikdo nenapravuje, není nápravy.) Na napraviteli se požaduje trojí věc: Znáti, moci, chtíti. Odstraňte jen jedno z toho, náprava nepůjde.“ Nezbytným jiným přístupem k zajišťování vývoje lidské společnosti je systémový přístup. Tento pojem je dnes často užíván, dosti často však až zneužíván jako svého druhu zaklínadlo maskující neschopnost skutečně systémové práce. Proto je zřejmě účelné, vymezit jeho obsah.

2. Systémový přístup Systémový přístup jsou metodické principy a pravidla vypracovaná pro studium systémů. Základní myšlenkou systémového přístupu je představa, že různorodé objekty jsou často podobné (izomorfní, příp. homomorfní). Základním rysem systémového přístupu je ucelenost pohledu na objekty. Objektem je jev či proces, a to jakékoli povahy. Je to část reality, která sama sestává z rozlišitelných částí. Mezi nimi existují vazby, které v úhrnu určují vlastnosti objektu jako celku. K pojmu lidské společenství Objekt našeho zájmu jsou lidská společenství. Stručně je tedy třeba tento pojem vysvětlit. Základnou pro existenci lidí je jednak životní, jednak sociální prostředí. Životní prostředí je aktivitami lidí modifikovaná příroda. Včetně rostlin a živočichů vyšlechtěných člověkem, včetně staveb, terénních úprav apod., které udělaly generace lidí. Sociální prostředí jsou různá společenství, která utvářejí lidé k uspokojování svých potřeb a zájmů, od rodiny až po celou lidskou společnost. Člověk je tak zřejmě vždy příslušníkem více společenství. Lidské společenství (stručně dále společenství) je tak obecný název pro určitou ucelenou, specifickými vlastnostmi vymezenou, část sociálního prostředí. Systémový přístup je protikladem k tradičnímu množinovému popisu objektů. Množinový popis vychází z popisu matematických objektů. Množina je v podstatě soubor určitých prvků. Prvky jsou předem definovány, mají svou samostatnou existenci. Množina je v podstatě „mnohé, myšlené jako celek“. Při systémovém přístupu jde naopak o zachycení zvláštní povahy celku. Systém je v podstatě „celek, myšlený jako mnohé“. U množinového přístupu má prvotnost prvek, u systémového přístupu celek. Systém vyjadřuje celostní souvislost objektů. Části systému jsou spojeny nějakou vlastností, která je zcelující svou povahou. Celek není pouhým součtem částí, nýbrž se vynořuje nad své části jako něco kvalitativně jiného. Celek představuje emergentní vlastnosti systému, tj. vlastnosti, které nemá žádná jeho část sama o sobě (lat. emergere = vynořit se, vzejít). Příklad 1. „pár bot“ a „dvě boty“ – „pár“ je emergentní vlastnost, „spojnice“ dvou objektů v celek. 2. „stroj“ a „součásti stroje“ – „sestava“ součástí v celek je emergentní vlastnost, která dělá součásti strojem. Společenství je objekt, na kterém vytváříme tzv. živé systémy. Množinový popis, protože se týká matematických objektů, neumožňuje objevit na objektu „živé“. To umožňuje právě systémový přístup. Nicméně, používá určitý matematický popis, a tím nabývá samovolně množinové povahy. Mění ale pohled na povahu objektu. Zvládání vývoje společenství je ve své podstatě řiditelností tohoto vývoje, které je dosahováno procesem zvaným řízení. Prvkem tohoto procesu je rozhodnutí, resp. rozhodování. Při systémovém přístupu jde o efektivní řízení. To má dvě složky: účelnost (stručně zaměřenost na „správné“ věci) a účinnost (stručně zaměřenost na to, dělat věci „správně“, tj. s co nejmenší spotřebou zdrojů).

5

Zdroje (prostředky) k řešení problémů lidí jsou a budou vždy omezené. Z hlediska potřeb praxe je třeba jako zdroj zvlášť zdůraznit čas. V praxi je totiž ovladatelnost vždy spojena s vyřešením alespoň dílčího problému, tj. s realizací určité činnosti v konečném čase, v určité lhůtě. Omezenost zdrojů znamená, že s nimi spojné řešení je třeba uzavřít do definovaných hranic a vždy řešit určitou konkrétní úlohu. Při řešení máme na mysli jen některé vlastnosti objektu. To z hlediska praxe vede k „redukci“ objektu na systém. Systém je tak „redukovaný“ systémový objekt, protože vlastnosti částí objektu a vazby mezi nimi, které z hlediska daného účelu nepovažujeme za důležité, „nepřenášíme“ ze systémového objektu do systému. Podstatou utváření systému na objektu je jeho definování podle určité vlastnosti objektu jako celku. Jsou přitom dva základní projevy ucelenosti objektu: (1) vnitřní, která spočívá ve vlastním uspořádání celku a umožňuje jeho přirozené dělení na složky a (2) vnější, která je dána možností přirozeného spojení předem existujících objektů do určitých tříd objektů. Příkladem projevu vnitřní ucelenosti je konkrétní živý organismus jako množina orgánů nebo tkání či funkčních podsystémů, či jakýchkoli dalších morfologických či fyziologických složek. Příkladem projevu vnější ucelenosti jsou přirozené klasifikační systémy, u nichž se systémovost projevuje možností přirozeně seskupit klasifikované objekty. Například jsou odhalovány zvláštní jednotky, které spojuje společná vlastnost určitého typu (např. třída savců, ptáků atd.). Reálnému objektu může odpovídat prakticky nekonečně systémů na něm utvořených. Tvorba systému pro řešení problému řízení Při řešení problému řízení, resp. ovládání určitého objektu prostřednictvím systémového přístupu je tedy třeba utvořit na objektu systém užitím následujících kroků: 1. Především je třeba rozlišit podstatné prvky systému a jeho okolí od ostatní reality, a to odpovědí na otázku: Je daná část reality významná z hlediska účelu, který sledujeme? Kladná odpověď znamená, že danou část reality je pro řešení problému potřebné zahrnout do úvah včetně vazeb na ostatní části. Záporná odpověď znamená, že jde o část reality, kterou je účelné z úvah vyloučit.

2. Dalším krokem je rozlišení části systému a části okolí odpovědí na otázku: Lze danou část řídit (ovládat)? Kladná odpověď znamená, že jde o část systému, záporná odpověď znamená, že jde o část okolí systému. Nad celkovou realitou, tzv. univerzem, je tedy utvořen uzavřený systém, tj. systém, který nemá s vnějším

prostředím prakticky žádné takové vzájemné interakce, které by byly významné z hlediska řešeného problému.

6

V rámci tohoto uzavřeného systému je pak utvořen otevřený systém, tj. systém, který má takové vzájemné interakce (vstupy a výstupy) s okolím, které ovlivňují výsledky zkoumaného problému. Rozlišujeme tak systém, jeho okolí a vnější prostředí. 3. Problémy, které se řeší pomocí systémového přístupu jsou různě složité. Složitost je v podstatě dána úrovní

organizovanosti objektu, na němž je systém utvářen. Řešení složitých úloh vyžaduje rozložit systém na jeho části až na prvky, tj. části, které jsou z hlediska dané úlohy účelově dále nedělené (i když dělitelné). Dospívá se tím od složitého problému k dílčím až základním problémům, které lze zpravidla snadněji řešit. Obdobně jako se rozkládá systém, rozkládá se i jeho okolí. Postup rozkladu systému (S) probíhá od celku k podsystémům (PS) hierarchické úrovně 1, úrovně 2 atd., až k prvkům (E), kde rozklad končí. Získá se tak tzv. konečný strom rozkladu. Jeho příklad:

Postupným rozkladem systému se tak dospěje k prvkům systému a jeho okolí různé hierarchické úrovně. Mezi nimi jsou různé vazby. Vazba představuje spojení mezi dvěma prvky či podsystémy. Rozlišuje se 1. vstupní vazba (vstup) - kterou na prvek (podsystém) působí ostatní prvky (podsystémy), 2. výstupní vazba (výstup) - kterou prvek (podsystém) působí na ostatní prvky (podsystémy). S rozkladem systému a jeho okolí na části souvisí strukturovanost problému. Ta souvisí se snadností, s níž lze systém dělit na jeho části. Nesnadné může být již oddělení systému a jeho okolí od vnějšího prostředí. Podle snadnosti dělení se rozlišují dobře a špatně strukturované systémy. Problémy spojené s dobře strukturovanými systémy lze většinou řešit algoritmy, tj. rutinními postupy, problémy spojené se špatně strukturovanými problémy vyžadují tvůrčí přístupy, rozsáhlé znalosti i intuici. Jejich praktické řešení je spojeno se subjektivním

7

rozhodnutím lidí. Závisí na tom, které osoby rozhodují (jejich postojích, znalostech, zkušenostech, dovednostech). V souvislosti se strukturovaností úloh se také rozlišují tzv. tvrdé a měkké systémy. Čím vyšší je neostrost, mlhavost a nejednoznačnost vytváření systému, tím větší je jeho měkkost. Pokud jde o systémy utvářené na objektu společenství, jedná se o utváření tzv. živých systémů. Živý systém je takový systém, který vykazuje základní funkce živé hmoty, tj. růst, rozmnožování, přizpůsobování okolí a zdokonalování. Živý systém je systém otevřený, složitý, špatně strukturovaný, dynamický a kybernetický. Dynamický systém je systém, jehož chování závisí na čase. Je opakem statického systému, který ve svém chování čas nezahrnuje. Chování systému se projevuje přeměnou (transformací) vstupů systému ve výstupy systému. To znamená, že v systému probíhá určitý proces. Proces je časová posloupnost různých stavů systému. Stav systému (podsystému, prvku) je souhrnem jeho vnitřních vlastností v určitém okamžiku. Je určován funkčními podmínkami prvků, podsystémů a vazeb systému v daném okamžiku. Jsou to podmínky a vlastnosti systému, které lze v daném časovém okamžiku rozpoznat. Chování systému je jeho reakcí na podněty (vstupy) z okolí určitými výstupy. Může mít různý charakter. Obecně vyvolává určitý stav vstupu A různé možné varianty stavů výstupů B1, B2, … Bi, …,, Bn (tj. je obecně počet n různých výstupů). Nejsou-li stavy výstupů (či dokonce možné výstupy jako takové) známy – buď vůbec, nebo alespoň jen některé z nich - jde o tzv. neurčité chování systému. Rozhodování za této situace je pak tzv. rozhodování za neurčitosti. Jsou-li známy všechny varianty výstupu a jejich důsledky, jde o tzv. nejisté chování systému a o rozhodování za nejistoty. Jsou-li známy všechny varianty výstupu, jejich důsledky i možnosti jejich nastoupení, jde o stochastické (tj. pravděpodobnostní) chování systému a o rozhodování za rizika. Stochastické chování systému (opakem je deterministické chování) je takové chování, při kterém probíhá v systému stochastický proces. Je to proces, při kterém stavy systému vyplývající z jeho předcházejících stavů nastávají jen s určitou pravděpodobností. Touto pravděpodobností je tzv. riziko. Riziko (výstupu Bi při stavu vstupu A) je pravděpodobnost, s níž může při určitém stavu vstupu A systému nastoupit varianta výstupu Bi, přičemž pro stav vstupu A existují varianty výstupu B1, B2, … , Bi, …, Bn. Varianty výstupu jsou spojeny nejen s pravděpodobností jejich nastoupení, nýbrž hlavně s jejich důsledky na stav systému. Úskalí aplikace systémového přístupu K výhodám systémového přístupu patří, že pojetí ucelenosti pohledu napomáhá překlenout rozpor zobecněných abstraktních pojetí s jedinečnými, konkrétními jevy či jevovými formami. Zpřehlední se a zjednoduší dané řešení problému a rychleji (a většinou i snadněji a levněji) se tak dospěje k praktickým závěrům. Současně je ale tvorba systému spojena s určitým nebezpečím. Nemáme jistotu, zda nedošlo k neadekvátní redukci reality, zda zjednodušení není přílišné. Jde o nebezpečí, že systém nezachycuje objekt dostatečně věrohodně a že tak závěry činěné o chování objektu na základě chování systému mohou být neúplné až chybné. Tvorba systému může být velmi nebezpečným přístupem, pokud se systém vytvoří i na zcela reálně neadekvátních objektech. Souhrnně je ale tvorba systému na objektu vždy přínosem. Napomáhá vždy výrazně urychlit proces uspořádávání myšlení a jednání, které se týká dané části reality. Aby systém dostatečně vyhovoval potřebám praxe je třeba ho korigovat o poznatky z jeho praktického využívání.

3. Kybernetický systém Kybernetický systém je zvláštním typem dynamického systému. Je to samořídící se systém. Znamená to, že má cílové chování, tedy vyznačuje se svého druhu vědomím. Cílové chování je spojeno se směřováním k určitému cílenému stavu, k cíli. Cíl je určitý požadovaný stav budoucnosti, který myšlenkově předjímá (anticipuje) člověk. V kybernetickém systému, kromě látek a energií, dochází ke vzniku, přenosu a zpracování informací. Kybernetika je tak především specifický přístup, v němž předmětem zkoumání není látková a energetická výměna, nýbrž informační výměna a rozhodovací procesy. Zpráva a informace S pojmem informace souvisí pojem zpráva. Často bývají oba pojmy zaměňovány, resp. brány jako synonyma. Nejde ale o synonyma. Informace je obsažena ve zprávě jen tehdy, jestliže u příjemce odstraňuje jisté nevědění, tj. jestliže má určité následky na stav příjemce. Mírou těchto následků je přijatá informace.

8

Informace tak snižuje neurčitost rozhodovacího procesu - tím se liší od bezobsažné zprávy či dokonce od dezinformace. Informace má dvě stránky: odčerpává a zároveň šetří zdroje. Na jedné straně je spojena s náklady na pořízení, přenos a zpracování, na druhé straně je bez informací málo pravděpodobný výběr efektivního postupu k cíli. Jako proces je informace (resp. informování) komunikací. Komunikace se uplatňuje jen tehdy, je-li informace příjemcem přijata, plně pochopena a vyvolá-li u něj určitou aktivitu. Z hlediska komunikace je informace vztahem (vysílajícího) objektu a (přijímajícího) subjektu v prostoru a čase: 1. Jako prostorový vztah se informace uplatňuje komunikací mezi objektem a subjektem, který lze schematicky znázornit následovně:

2. Jako časový vztah se informace uplatňuje spojením minulého s budoucím v přítomnosti: informace se vztahují k minulosti, v přítomnosti dochází k rozhodování, v budoucnosti dospěje k výsledku činnost realizovaná na základě rozhodnutí, což lze schematicky znázornit následovně: Informace ====> Rozhodování ====> Výsledek minulost přítomnost budoucnost Jestliže příjemce zprávy vybere a oddělí určitý problém a nalezne mezi zprávami takové, které mu problém umožní řešit, pak se pro něj zpráva stává informací. Kybernetický systém, tj. systém s cílovým chováním, má následující strukturu:

Legenda: S - řídící podsystém (subjekt řízení), O - výkonový podsystém (objekt řízení), I - podsystém příjmu informace, i - informační vstup, p - výstup působení, a - aferentní dráha, e - eferentní dráha, z - zpětná vazba,

9

s - snímání výstupu Jako systém s cílovým chováním se kybernetický systém snaží dosáhnout svého cíle. Cíl je určitý stav či určité uspořádání okolí nebo systému, které jsou náhodnými vlivy narušovány. Působení systému s cílovým chováním spočívá v jeho snaze kompenzovat uvedené rušivé vlivy. K tomu přispívá uspořádání základní struktury kybernetických systémů. Lze v něm zpravidla rozlišit následující části: a) Výkonový podsystém (efektor) - O. Je to výstupní část systému, kterou systém působí na své okolí nebo sám na sebe (realizuje svoje rozhodnutí). U společenských systémů se výkonový podsystém nazývá řízený objekt či objekt řízení. b) Podsystém příjmu informace (receptor, čidlo) - I. Je to vstupní část systému, kterou systém získává informace o stavu ovlivňovaného (1) okolí nebo (2) sama sebe. c) Řídící (rozhodovací) podsystém - S. Je to část systému, která analyzuje informace dodávané podsystémem příjmu informace a integruje, koordinuje a usměrňuje výkonový podsystém. U společenských systémů se řídící podsystém nazývá řídící subjekt či subjekt řízení. Z informací dodávaných podsystémem příjmu informace řídící podsystém vydává rozhodnutí, kterými je ovládán výkonový podsystém. Tato rozhodnutí se dějí podle určitého algoritmu, který je v řídícím podsystému obsažen ve formě programu, a podle hodnotící funkce (či kriteriální nebo cílové funkce), kterou lze považovat za součást tohoto algoritmu a která představuje informace o cíli a kritériu jeho dosažení. d) Aferentní dráhu - a. Je to dostředivá komunikační cesta poznávacích (kognitivních) informací od podsystému příjmu informací k řídícímu podsystému. e) Eferentní dráhu - e. Je to odstředivá komunikační cesta, po které postupují výkonové (dispoziční) informace k výkonovému podsystému. Jak je ze schématu patrno, mezi řídícím a řízeným podsystémem kybernetického systému existuje vztah vzájemné závislosti: z hlediska fungování systému je řídící podsystém nadřazen výkonovému podsystému, z hlediska existence systému je naopak výkonový podsystém nadřazen řídícímu podsystému.

4. Rovnovážný stav a stabilita kybernetického systému Struktura kybernetického systému má znaky: 1. invariantní, které tvoří strukturální základnu systému, již nelze měnit má-li systém zůstat daným systémem, u které lze jen upravit podmínky pro její fungování, 2. variantní, které jsou: - kvantitativní, tj. dané přípustnými hodnotami parametrů fungování prvků a vazeb systému, - kvalitativní, tj. znamenají přípustný vznik či zánik některých vazeb a prvků systému a jejich fungování. Se strukturou kybernetického systému souvisí jeho oblast fungování. Je omezena dvěma hranicemi: 1. dolní hranicí – stavem, kdy je ohrožena existence systému, 2. horní hranicí – stavem, kdy systém dosáhl svého cíle a jeho fungování je co nejlepší. Snaha systému sledovat cíl přes měnící se podmínky a vlivy okolí je snahou dosáhnout rovnovážného (stabilního) stavu proti působení rušivých vlivů, tendencí systému udržovat svou rovnováhu s okolím a uchovat tak svou existenci. Systém je v rovnovážném stavu se svým okolím, jestliže vstup z okolí v daném okamžiku odpovídá stavu, který vyžadují cíle systému. Rozlišují se rovnovážné stavy systémů různého druhu. Obecně může mít systém jeden i více rovnovážných stavů, nemusí mít ale i žádný. Pro technické systémy je charakteristický pevně daný rovnovážný stav. Rovnovážný stav může mít též podobu cyklické rovnováhy, kdy systém ve svém vývoji periodický prochází několika stavy. Kybernetické systémy, jako dynamické systémy, mají rovnovážný stav v podobě dynamické rovnováhy, tj. v podobě procesu, v němž systém ve svém vývoji prochází stavy, které k dosažení cílů systému vedou v nejkratší možné době. Protože dynamické systémy fungují v podmínkách trvale se projevujících vlivů okolí, je dynamická rovnováha spíše trvalou tendencí než skutečností, stavem. Opakem dynamické rovnováhy je statická rovnováha, tj. směřování k finálnímu stavu (ke „smrti“), které je charakteristické pro uzavřené systémy. Poznámka: Proto je sporné u dynamických otevřených systémů mluvit o „optimu“, tj. stavu s nejlepším uspořádáním. Hledání optima je spojeno s vytvořením v podstatě uzavřeného systému nad daným reálným objektem. U otevřených systémů jde spíše o stavy blízké optimu. Dnes je slovo optimum často svého druhu „zaklínací klín“, kterým se „vytlouká“ jiný „problémový klín“, aniž se problém řeší. Dosažení dynamické rovnováhy nezávisí tolik na počátečních podmínkách, nýbrž spíše na parametrech systému, které zakládají jeho fungování. Systém tak může dosahovat dynamické rovnováhy z různých počátečních stavů a různými cestami a zdroji. To je vlastnost zvaná ekvifinalita. Rovnovážný stav mohou narušit podněty vnější, které nutí proměnné veličiny systému překročit přípustné rozmezí své proměnlivosti, nebo podněty vnitřní, dané nerovnováhou látkově energetických a informačních procesů uvnitř systému.

10

Kybernetický systém vykazuje dvě základní protikladné tendence svého chování: (1) Odstředivou tendenci oddělit, izolovat své části, vydělit je z „homogenity“ systému. Z toho vyplývá existence strukturovanosti systému. (2) Má dostředivou tendenci spojovat své části v celek. Řídící podsystém projevuje aktivitu jako integrační (zcelující) tendenci, která se projevuje ve snaze usměrňovat části systému. Obě tendence nejsou nikdy v absolutním souladu. To vede k fluktuacím (ke kolísání) v chování prvků systému a nakonec i systému jako celku. Vlastnosti prvků nemohou být trvale stejné povahy již v zájmu uchování existence systému. Přílišná specializovanost prvků v extrémním případě vede k plné funkční determinovanosti, k určitému strukturálnímu ztuhnutí systému, a tím k nepružnosti jeho chování. Specializace na jedné straně může vést k vyšší efektivitě fungování systému, na druhé straně zužuje schopnost jeho přizpůsobení vůči podnětům, které se snaží systém vyvést z rovnováhy. Míra účelnosti specializace je v podstatě dána schopností systému uchovávat poměrně stálé zejména vnitřní prostředí. Tím jsou pro účelnou specializaci dány její meze z hlediska odolnosti, resp. zranitelnosti či životaschopnosti systému. Žádoucím stavem vnitřního prostředí je dynamická rovnováha vazeb mezi prvky systému. Ta je zajišťována tzv. homeostází, tj. souborem vnitřních mechanismů, které udržují vnitřní parametry systému v předepsaných mezích. Se schopností udržovat rovnovážný stav systému souvisí stabilita systému. Tou je souhrn aktivit chování systému, při nichž systém v měnících se podmínkách (a) své určité podstatné vlastnosti udržuje nebo (b) tyto vlastnosti v rámci přípustných mezí mění. Přípustné meze představují počáteční stavy lability systému. Jsou charakterizovány kritickými hodnotami stability určitých parametrů systému (tzv. invariantních parametrů či invariantů), jejichž překročení znamená, že systém neuchová své vlastnosti, tj. nezůstane daným systémem. V kybernetických systémech je pro stabilitu systému nutnou podmínkou existence alespoň jedné zpětné vazby. Tou je informační spojení podsystému řízení s určitými říditelnými stavovými proměnnými na výstupu z řízeného objektu. V případě odchylky hodnoty stavové proměnné od předepsané hodnoty působí podsystém řízení na ty stavové proměnné vstupu výkonového podsystému, které souvisejí s danou stavovou proměnnou na výstupu (s danou zpětnou vazbou) tak, aby vyvolal určitou odezvu v reakci výkonového podsystému. Dynamický systém na změny vnějšího prostředí reaguje buď (a) odezvou, tj. přímou (bezprostřední) reakcí, nebo (b) přizpůsobením, tj. dlouhodobou změnou, tedy souborem funkčních změn, příp. změn ve variantní složce struktury systému. Odezva nezanechává podstatné stopy na vlastnostech systému. Přizpůsobení zanechává dlouhodobé stopy v chování, případně i ve struktuře systému. Společenství se, jako živý systém, vyznačuje aktivním jednáním a jeho základní vlastnosti jsou ve schopnosti: 1. Reakce (odezvy) na změny podmínek existence přizpůsobením; tomu odpovídá schopnost dráždivosti a přizpůsobivosti u živočichů. Přizpůsobení je buď pasivní (tj. přijímáním způsobu existence, který nabízí okolí) nebo aktivní (tj. orientací na takové řešení variantních znaků, které zvyšují vyhlídky přežití a růstu). 2. Vyměňovat látky, energie a informace uvnitř systému i s okolím (to souvisí s ekonomickou stránkou existence společenství); tomu odpovídá metabolismus u živočichů. V jiných podmínkách okolí musí systém změnit svůj způsob výměny látek, energií a informací. 3. Reprodukce jako výrazu orientace k progresivnějšímu přežití a růstu systému (to souvisí s inovacemi, ochranou a obranou života společenství); tomu odpovídá schopnost přímého i nepřímého rozmnožování u živočichů. Schopnost reprodukce je prvkem stability systému zprostředkované působením informací. Živý systém má tendenci přijmout sebesložitější řešení, jen aby byla jeho reprodukce zajištěna. A to i za cenu krátkodobé neefektivnosti. Entropie Jako míra „nedostatku informací“ o stavu systému (míra neurčitosti poznání chování systému) slouží tzv. informační entropie. S ní souvisí termodynamická entropie. Ta je mírou neuspořádanosti termodynamického systému. Vztah termodynamické a informační entropie je v tom, že zisk informace, tj. pokles informační entropie, je současně spojován s poklesem neuspořádanosti systému. Informaci lze tak interpretovat jako zápornou entropii, tzv. negentropii. Jinými slovy: informace má materiálního nositele a je zobrazena na nějaký signál. Při zpracování signálu dochází ke změně rozložení látky nebo energie v nějakém termodynamickém systému a tedy jakýkoli proces zpracovávání informace je doprovázen změnou jak termodynamické, tak informační entropie. Termodynamická entropie je tak zvláštním případem entropie informační. Elementární částici termodynamického systému lze totiž považovat za zvláštní případ symbolu zprávy. Termodynamický systém je tak zkoumán jako statistický soubor elementárních částic (prvků systému), které konají mechanický pohyb. Míra uspořádanosti tohoto pohybu je dána uspořádaností mechanického pohybu částic v podobě toku určitým směrem (tj. k určitému cíli). Čím je pohyb uspořádanější, tím je termodynamická entropie systému menší. Uspořádanost je pak pravděpodobnost, že částice se pohybuje daným směrem k cíli.

11

Poznámka. V současnosti se často píše o turbulenci a chaosu. Uspořádanost pohybu částic lze také charakterizovat z hlediska hydrodynamiky. V ní se rozlišuje laminární tok, kdy jsou trajektorie pohybu jednotlivých částic viskózní tekutiny (tzv. proudnice) čáry spolu rovnoběžné, a turbulentní tok (turbulence), kdy dochází k degradaci pohybu v daném směru viskózními silami. Laminarita toku závisí na parametru systému, který rozhoduje o tom, kdy systém přejde do stavu turbulence. Tímto parametrem je tzv. Reynoldsovo číslo (či kritérium). Je vyjádřením pravděpodobnosti pohybu částice v určitém směru, tedy určitým hydrodynamickým vyjádřením entropie systému. Chaos je pak úplná degradace pohybu částic na „bezcílný“ pohyb. Vztahy entropie lze vyjádřit uspořádanost systému ve vazbě na jeho okolí. Jsou výrazem vývoje jako obecné vlastnosti systému, který dosáhl určité složitosti. V uzavřeném systému entropie postupně vzrůstá, stav s menší pravděpodobností přechází do stavu s větší pravděpodobností. Je-li systém v nehomogenním stavu, bude pravděpodobně v budoucnosti ve stavu homogenním. Znamená to, že směřuje do stavu statické rovnováhy. Ten je charakterizován maximální neuspořádaností, chaotickým pohybem částí systému, tzv. „tepelnou smrtí“. Otevřený systém neustále působí proti růstu své entropie přizpůsobováním se podmínkám svého okolí, tj. větším uspořádáním. Jde o proces, který se vyznačuje zápornou entropií. Entropie vyjadřuje v tomto smyslu úpadek uspořádání systému. Společenství, jako živý systém, je otevřeným systémem. Jakmile se tedy začíná uzavírat, směřuje k větší neuspořádanosti, k zániku. Otevřenost systému není ale neomezená. Aby byl systémem, musí se jasně odlišovat od svého okolí, tzn. musí být do určité míry uzavřen. Jeho základní vlastností je ucelenost, tj. musí mít hranice dostatečně „nepropustné“, aby jeho prvky nedifundovaly do okolí. Otevřenost systému tedy musí být v rovnováze s jeho uzavřeností. Z hlediska míry otevřenosti systému lze rozlišit dvě složky entropie: 1. ireverzibilní (nevratnou) složku entropie, která reprezentuje nevratné děje spojené s uvolňováním energie z transformace látky, 2. evoluční (vývojovou) složku entropie, která je vázána na vstupní toky a která reprezentuje děje v systému spojené se vstřebáváním energie z okolí a s uspořádáváním látky a energie. Celková změna entropie otevřeného systému je pak rovna součtu změny obou uvedených složek. Při vývoji otevřeného systému mohou tedy nastat následující případy změny celkové entropie: 1. etapa růstu, vývojového progresu, kdy dochází k většímu uspořádání systému a jeho celková entropie klesá, 2. etapa stagnace, kdy je systém v daných podmínkách v maximu svého uspořádání a celková entropie systému se nemění, 3. etapa degradace, vývojového regresu, kdy dochází k rozkladu systému a jeho celková entropie roste. Ireverzibilní složka entropie má u reálných systémů vždy tendenci k růstu. Nulová je jen u nereálných idealizovaných systémů, strojů se stoprocentní účinností, což je tzv. perpetuum mobile druhého druhu. Na udržení konstantní celkové entropie, případně na jejím poklesu, se proto může podílet jen vývojová složka entropie: vždy má zápornou hodnotu. Zakládá se na informacích o stavech systému a jeho okolí.

5. Teorie vývoje a synergetika Vývojem se zabývá evoluční (descendenční) teorie, která vychází z předpokladu, že všechny objekty univerza a jejich struktury vznikly dlouhým postupným vývojem ze struktur a forem jednodušších. Jejím opakem je kreační teorie, která zastává názor, že svět je stálý a neměnný od doby, kdy byl stvořen zásahem „vyšší moci“ či připouští určitý vývoj, požaduje ale vždy jistou formu „prvního hybatele“, který vývoj uvedl do pohybu. Skutečností je, že systém, který dosáhl určité složitosti, projevuje schopnost samoorganizace (či samoregulace), tj. samopohybu, jehož projevem je tvorba kvalitativně nových struktur systému. Zatímco evoluční teorie ukazuje, že objekty a jejich uspořádání v čase nejsou neměnné, synergetika zkoumá jak probíhá proces samotvorby uspořádávání. Zkoumá koevoluci a kooperaci systému a jeho okolí, přechodná stadia vývoje a tvořivý mechanismus vzniku nového a současně destrukční procesy zániku starého. Synergetika je teorií vzniku nových kvalit a struktur systémů. Studuje synergické, „součinné“ aspekty reality, jejich synergii. Synergetika ukazuje, že k úplnému popisu chování systému je vedle jeho fungování potřebný i popis jeho vývoje. Pohlíží na strukturu systému jako na jeho vnitřní vlastnost, která zajišťuje jeho určitou stabilitu, příp. setrvačnost, a zároveň jeho progresivní a efektivní transformace, které mu umožňují adaptovat se na nové situace. Ukazuje, že čas a prostor nejsou homogenní, nýbrž závisejí na konkrétní době a konkrétním místě. Závisejí na konkrétním obsahu vývoje. Nejsou vnějšími, nýbrž vnitřními součástmi systému. Objekt je časoprostorová struktura, která má svůj vznik, vývoj a případně zánik. K základním druhům veličin, které charakterizují vlastnosti systémů, tj. k látce, energii a informacím, tak synergetika připojuje čas a prostor.

12

Tím je překonán i rozpor v chápání anorganického a organického vývoje, tj. rozpor mezi termodynamickými zákony, podle kterých systémy spontánně směřují do méně uspořádaných stavů, a vývojovým principem biologie (a dialektiky), podle kterého vývoj spočívá ve směřování od méně dokonalých struktur ke strukturám dokonalejším. Ukazuje, že jak živé, tak neživé systémy se vyznačují spontánním přechodem do stavů s větší uspořádaností, jestliže intenzivně přijímají z okolí látky a energie. Ukazuje se, že vznik nového předpokládá součinnost čtyř základních činitelů (podsystémů): 1. evolučního materiálu, 2. variability (rekombinace, mutace) evolučního materiálu, 3. výběru nových variant ve spolupráci systému a jeho okolí, 4. fixování výběru, tj. vytvoření struktur systému, které zajišťují výsledky výběru. Vznik nového (a s tím spojený zánik starého) je u složitých systémů možný tehdy, když se přiblíží k hranici své stability, tj. do stavu, který je dostatečně vzdálen od rovnovážného stavu. Zpětná vazba a stabilita systému Uvedli jsme, že podmínkou možnosti udržovat dynamickou stabilitu systému je existence alespoň jedné zpětné vazby mezi jeho částmi. Je to podmínka nutná, nikoli však postačující. Aby systém mohl udržovat svou dynamickou stabilitu, musí být zpětná vazba tzv. kompenzační, tj. musí mít schopnost oslabit účinky odchylky stavové proměnné, s níž je spojena. Podle druhu odezvy se rozlišují dva druhy zpětné vazby: 1. Negativní zpětná vazba, která působí ve směru zmenšování odchylky stavové proměnné. Je tak vždy vazbou kompenzační. 2. Pozitivní zpětná vazba, která odchylku stavové proměnné zvětšuje. Může tak působit kompenzačně v podstatě jen za podmínek, při nichž může dojít k „překmitu“ stavové veličiny do blízkosti hodnoty odpovídající jinému stabilnímu stavu systému, než byl výchozí. Následně musí dojít k přibližování se („dokmitávání“) hodnoty stavové veličiny k nové hodnotě odpovídající adaptaci systému k jeho novému chování. Na tom se pak podílí určitá negativní zpětná vazba. Aby se mohla pozitivní zpětná vazba kompenzačně uplatnit, musí jít o poruchu takové intenzity, že v systému dojde k takovému dočasnému narušení stability systému (tzv. deterministickému chaosu), že jeho strukturální přestavba je dostatečně synchronní se změnami v jeho okolí. Neexistuje-li dostatečná souhra pozitivních a negativních zpětných vazeb systému, porucha vede až k zániku systému. Uplatnění synergického účinku, tj. schopnost samoorganizace systému, tak souvisí se schopností přechodu systému do různých stabilních stavů. Při tom se uplatňují nelineární jevy, které lze vysvětlit působením pozitivních a negativních zpětných vazeb. Pozitivní zpětná vazba působí ve směru zvětšování počtu variant struktur systému (až do vyčerpání možných zdrojů jejich tvorby), negativní zpětná vazba struktury stabilizuje. Interakce mezi oběma vazbami, kdy variace jistými směry jsou posíleny a jinými směry naopak potlačeny, mohou vést k chaotickému chování. Chaotické chování má při dostatečné součinnosti pozitivních a negativních zpětných vazeb podobu tzv. deterministického chaosu. Nejde při něm o ztrátu uspořádanosti systému, nýbrž o její zvláštní formu, o skryté uspořádání. Nezbytným předpokladem pro vznik samoorganizace systému jsou fluktuace. Jsou to procesy vnitřní variace struktur systému. V blízkosti rovnovážných stavů nevedou k samoorganizaci, pokud v systému neexistuje pozitivní zpětná vazba. Daleko od rovnovážných stavů vedou k uplatnění nelineárních vlastností systému: k rozpadu jeho starých podob a následně ke vzniku jeho nových podob, nebo k jeho zániku. Vliv okolí na vývoj systému Náhodné odchylky parametrů stavu systému (fluktuace) jsou vyvolány v podstatě vnějšími silami, tj. okolím systému. Jsou projevem nadbytku energie okolí systému (resp. disharmonie energie systému a energie okolí). Jednotlivé prvky okolí systému tak vstupují s prvky systému do nahodilých vazeb, které se v dalším průběhu buď zesilují nebo naopak rozpadají. Dochází tak k nahodilým „zkouškám“ různých nových podob systému, k mutacím podob otevřeného systému. Na vzniklou mutaci stávajícího systému může okolí svým chováním působit trojím způsobem: a) rychle mutanta rozkládá, b) je k existenci mutanta neutrální, c) je k existenci mutanta příznivější než k původnímu systému. V případě etapy růstu systému se v chování okolí k systému uplatňují hlavně první dva uvedené způsoby. Třetí způsob chování ke vzniku mutanta se uplatňuje jen pozvolna. Ve fázi růstu je systém s okolím dostatečně harmonizován, tj. vnitřní síly systému jsou s to kompenzovat změny okolí, které jsou dostatečně plynulé; systém je s to se přizpůsobovat pomocí kvantitativních změn svých parametrů. Náhodná porucha, resp. mutace, se ještě utlumí, mutant zanikne. Kvalitativní vývoj systému je tak možný nejspíše po dosažení etapy kulminace, kdy se vyčerpává kvantitativní stránka jeho vývoje. Vnitřní síly, oslabované rostoucí entropií systému, jsou stále méně schopny

13

kompenzovat působení vnějších sil a okolí je s to stále výrazněji podporovat existenci mutantů a vyvolávat tak zánik původního systému. V okamžiku vzniku mutanta má mutace ještě postavení nahodilé změny. Systém je v tzv. bifurkačním bodě a jeho vývoj má výrazně nejistý charakter. Ještě nelze rozhodnout, zda jde o mutaci příznivou (progresivní) nebo nepříznivou (regresivní), zda daná nahodilá změna je příležitostí vývoje systému k lepšímu uspořádání, nebo zda se jedná o zárodek ohrožení existence systému, vývoje k horšímu uspořádání, k degradaci a k zániku systému. V tom je právě projev skutečnosti, že se jedná o kritický bod ve vývoji systému, kdy se aktivují síly, které mohou způsobit změnu jeho podoby. Vývoj připouští dualismus. Jeho výsledkem může být jak systém vyšší úrovně, tak úpadek až zánik systému („slepá větev“ ve vývoji). U konkrétního systému tak nelze jeho vývoj chápat přímočaře jako vývoj k dokonalejšímu systému. Aby se jeho vývoj nedostal do „slepé uličky“, musí se uplatňovat i činitel uchovávající, systém musí uchovávat určité invariantní parametry, které mu umožní při změnách okolí přechod do jiných stabilních stavů. Problém vývoje systému je tedy značně složitý, neboť se systém zároveň s náhodnými změnami (mutacemi) musí bránit i mutacím nepříznivým. Vývoj živého systému lze tak nejspíše přirovnat k vývojovému stromu, v němž některé větve jsou již v minulosti ukončeny, některé v současnosti končí, některé v budoucnosti skončí a jiné budou mít možnost a schopnost dalšího pokračování a větvení.

6. Možnosti řízení vývoje systému U systémů, jejichž fungování se účastní lidé, je možné, aby se vedle samovolného vývoje uplatnilo i lidské vědomí a na něm založená činnost lidí jako tvůrců systému. Jde o uplatnění schopnosti lidí transformovat ve své představivosti minulé dění a simulovat dění budoucí. Tak lze vytvořit představu cílového systému a způsobů k jeho dosažení. Na tomto základě pak lidé řídí proces jeho tvorby. Tím lze významně usměrnit a zrychlit vývoj systému v určitých směrech, resp. zpomalit či znemožnit ve směrech jiných. Vývoj systému je dán výskytem fluktuací v systému. Ty jsou svou povahou náhodnými jevy. Různě se kombinují a tvoří určitý stochastický proces. Řízení vývoje systému je tak řízením stochastického procesu. Zakládá se ve své podstatě v tom, že lidé do řetězce jednotlivých náhodných fluktuací (událostí) vkládají „vědomé fluktuace“ („vědomé události“) v podobě své činnosti. Ty mohou s velkou spolehlivostí ovládat a usměrňovat tak řetězec událostí daných působením náhodných fluktuací („volbou přírody“). Tj. zvětšovat pravděpodobnost dosažení vytčeného cíle až na pravděpodobnost nastoupení jistého jevu. Typy řízení V řízeném systému existují jeho dva základní podsystémy - řídicí podsystém, tzv. subjekt řízení a řízený podsystém, tzv. objekt řízení. Uvedli jsme, že základní podmínkou řiditelnosti kybernetických systémů je existence zpětné vazby. Jsou přitom tři možné základní typy jejího uplatnění. Při systémovém přístupu k řízení se všechny tři typy uplatňují ve vzájemné kombinaci, podle konkrétního případu řízení. Otevřené řízení Základem řízení je to, že subjekt řízení působí na objekt řízení určitými prostředky zvanými „řízení“. Tím dociluje subjekt řízení určitého chování objektu řízení. Chováním systému je „výstup“. Okolí působí na systém prostřednictvím činitelů zvanými „vstup“. Jde o tzv. otevřené řízení. Vazbu řízení představuje určitý subjektem řízení předem stanovený časový program činnosti objektu řízení. Řídící subjekt bezprostředně nevyužívá žádných informací o účincích řízení ani o jevech signalizujících změnu situace. Informace jsou využity jen zprostředkovaně tím, že jsou jako informace o chování systému a jeho okolí v minulosti zahrnuty do programu činnosti. Zpětná vazba se tak uplatňuje nezřetelně. Pro praxi řízení je možnost uplatnit otevřené řízení možností ulehčit si řízení tím, že se subjekt řízení po delší dobu nemusí zabývat chováním svých podsystémů. To ale vyžaduje, aby bylo možné pro podsystémy s dostatečnou spolehlivostí určit na delší dobu program jejich chování a aby se důsledky případných neočekávaných stavů mohly projevit ve výstupu jen nepodstatně. Vyžaduje to zabezpečovat stabilitu podmínek, v nichž mají podsystémy působit.

14

Řízení zpětnou vazbou

Druhým typem řízení je řízení s využitím informací o výstupu systému. Řízení se zakládá na předávání subjektu řízení informací o výstupu, na klasické zpětné vazbě. Nevýhodou řízení pomocí zpětné vazby je to, že se odchylka musí nejprve objevit a že tak dochází ke zpožděné reakci na změny, až když se negativní vlivy projeví. Řízení dopřednou vazbou Třetím typem řízení je typ řízení s využitím dopředné vazby: Jeho snahou je odstranit nevýhody řízení klasickou zpětnou vazbou. Dopředná vazba je informačním

vztahem subjektu řízení se vstupem do systému. Jde o tzv. adaptivní řídicí systém. Při tomto způsobu řízení dostává řídící subjekt zprávy o změnách, kterým bude systém vystaven a podle toho upravuje řízení. To má výhodu v možnostech reakce na podněty z okolí. Není však většinou snadné odhadnout

15

předem vliv jednotlivých činitelů, které z okolí na systém působí. Nicméně, tento způsob řízení umožňuje často reagovat na změnu situace s dostatečným předstihem a zmírnit tak až neutralizovat možné negativní důsledky projevu změn vstupu do systému. Je zřejmé, že by se dopředná vazba měla uplatnit zejména tam, kde porucha fungování systému může mít závažné následky. Někdy lze na vstupy (okolí) působit. Toho se dociluje vytvořením podsystému ovlivňování vstupů: Tento způsob řízení dopřednou vazbou je spojen s tím, že se část okolí „začlení“ do systému a že je ovlivňována tak, aby vstupy do objektu řízení nevyvolaly nežádoucí odchylky výstupů ze systému. Hranice systému se tedy definuje (rozšíří) tak, že se do něj zahrne ovlivňovaná část okolí.

7. Cykly vývoje společenství

Ze základních teoretických východisek vyplývá, že společenství, živý systém, může stabilně existovat jen v podobě opakujících se a na sebe navazujících vývojových cyklů. Každý cyklus nutně obsahuje jak běžný (normální) stav, tak i krizový stav. Jde o to, jakou podobu tyto stavy mají, a to zejména krizový stav. Běžný (normální) stav je stavem dynamické rovnováhy systému se svým okolím, stav jeho směřování do relativně nejlepšího uspořádání vzhledem k daným podmínkám jeho fungování. Dynamika systému je dána působením dvou protikladných druhů sil: síly prvního druhu se snaží vychýlit systém z jeho stabilního stavu, síly druhého druhu se snaží systém ve stabilním stavu udržet. Projevem jejich působení je konflikt. Časem se ale začne dynamická rovnováha systému s jeho okolím narušovat. Původní podmínky fungování systému přestávají vyhovovat. Podmínky budoucího fungování není dobře možné odvozovat pouze extrapolací trendů minulého vývoje. Nastává období stagnace a následně regresu. Kvalitativní změna systému je nevyhnutelná. Systém se náhle ocitá ve stavu zvýšené citlivosti ke konfliktům. Systém se ocitá v nestabilním stavu. Cesta jeho dalšího vývoje se rozštěpuje do řady možných směrů, vývoj nabývá silně stochastický charakter, výsledky vývoje jsou značně nejisté. Systém se ocitá v krizovém stavu, v širším a původním smyslu tohoto slova. Krize neznamená ještě nic pozitivního ani negativního. Krizový stav v širším smyslu je stav zřetelné nerovnováhy systému, kdy dochází k poruchám jeho fungování. Poznámka.. To souvisí i s původním obsahem starořeckého slova „krize“. Tam mělo slovo ‘η κρίσις význam „rozhodnutí, rozlišení, výběr, soud“. I v čínštině je „krize“= (vej - ti). Přitom (vej) = „nebezpečný, nebezpečí, ohrožovat, hrozit“, (ti) = „příležitost“. Má tedy v čínštině stejný obsah jako v antické řečtině. Teprve později, zřejmě v 19. století, slovo „krize“ nabylo obsahu „obtížné situace, tísně“.

16

Proto je účelné rozlišit pojmy „mimořádný stav“, jako krize v širším smyslu, a „krizový stav“ jako stav vyvrcholení mimořádného stavu v negativním směru, kdy výrazně převažuje ohrožení systému nad příležitostmi k jeho rozvoji. Která stránka vývoje převáží, to závisí na tom, do jaké míry je další vývoj samovolný (živelný) a do jaké míry je subjektem řízení zvládán (tj. řízen). Možné varianty vývoje společenství lze shrnout do následujícího schématu:

Živelný vývoj končí katastrofou (pohromou), poškozením a oslabením systému až k hranici své dynamické stability. Rozuzlení katastrofy záleží na tom, zda může systém ještě procházet tzv. stavy oprávněnosti, které mu poskytují určité příležitosti k záchraně (určité „obranné čáry“). Využití takových příležitostí znamená, že se řídícímu subjektu systému podaří nalézt tzv. strategii zvratu nepříznivé situace a přejít k obnově systému. Přitom je nutno zdůraznit, že nemůže jít o obnovu původního (běžného) stavu systému, ale o jeho tzv. ozdravění, o jeho inovace, o jeho zbavení se neproduktivních prvků a vazeb a o vytvoření nových, perspektivních prvků a vazeb. Klíčové prvky zvládání krizí Stěžejními charakteristikami systému, které tvoří předpoklad možného řešení krizí, jsou tzv. klíčové prvky řešení krizí. Vzájemně na sebe působí a tvoří tak určité „krizové předivo“ systému. Patří mezi ně komunikace, kultura, tvůrčí klima, složitost struktury, úroveň řízení, úroveň příprav, nákladnost (zdrojová náročnost) opatření. Možnosti zvládání mimořádného, resp. krizového stavu jsou v úzké souvislosti se schopností správně, zejména včas, rozpoznat signály mimořádného, resp. krizového stavu, se správnou analýzou ohrožení, která z nich vyplývá a s realizací efektivních opatření k jejich zvládnutí. Platí přitom, že nejefektivnější je prevence, resp. profylaxe, tj. opatření, která jsou spíše hledáním a využíváním příležitostí k projekci, nastartování a realizaci progresivního vývoje. Analýza ohrožení Systémový přístup k ohrožení začíná analýzou ohrožení. Analýza ohrožení slouží ke zjištění ohnisek ohrožení společenství v určitém období a k ohodnocení jejich závažnosti z hlediska celkové bezpečnosti. Její správnost má význam pro efektivnost vynaložení omezených zdrojů k ochraně, obraně a rozvoji společenství. Je při ní třeba mít na zřeteli prioritně nikoli riziko (to je často spojováno s uplatňováním klasické zpětné vazby řízení, navádí k tomu), nýbrž možnou škodu (což je spojeno s uplatněním především dopředné vazby řízení, tvůrčích, strategických přístupů).

17

Schématicky vyjádřeno (v kartézských souřadnicích):

Bod Oi zobrazuje ohrožení určitého druhu. Čím vyšší je hodnota míry ohrožení, tím větší je (zpravidla) ohrožení. Zpravidla má větší ohrožující potenciál ohnisko, jehož bodu v kartézských souřadnicích odpovídá více poloha bližší k severovýchodnímu rohu grafu (ve smyslu uspořádání stan na mapách). Při nezbytném uspořádávání ohrožení podle jejich závažnosti pro společenství je nutné používat jediný ukazatel, jako podklad pro tzv. vícekriteriální rozhodování - o užití omezených zdrojů. Tímto ukazatelem je míra ohrožení. Mírou ohrožení je svou podstatou součin (tzv. kartézský součin) velikosti poškození a rizika, který je roven obsahu obdélníka OŠiOiRi, tj. v geometrické podobě jde o plochu obdélníka. Problém, který je spojen s mírou ohrožení, je právě ve spojení obou ukazatelů (škody a rizika) do jednoho ukazatele:

Obsahy obdélníků OŠ1O1R1 a OŠ2O2R2 jsou stejné, protože body O1 a O2 leží na stejné hyperbole (jsou stejné součiny složek souřadnic každého z bodů O1 a O2). Ohniska ohrožení, která vyjadřují body O1 a O2, mají tak stejnou míru ohrožení. Proto je třeba varovat se při analýze ohrožení formálního přístupu k hodnotě míry ohrožení. Vždy je třeba logickým rozborem stanovit kvalitativní parametry systému - například stanovit přípustnou horní hranici míry ohrožení, která nesmí být překročena, má-li systém zachovat svou existenci, stanovit kvalitativní stupně poškození apod. Stanovuje se i dolní hranice míry ohrožení, tj. úroveň, od které má poškození takový praktický význam, aby se jím řízení mělo předem zabývat.

18

8. Závěr Základní myšlenka zvládání vývoje společenství, zejména krizí, spočívá v tom, že se sice nepředvídaným událostem nelze zcela vyhnout, že však lze připravit většinu zdrojů k minimalizaci jejich nepříznivých účinků, k včasnému přechodu k progresivnímu vývoji. Mezi nejvýznamnější zdroje patří především dovednosti, znalosti a schopnosti lidí: Knowledge itself is power. Gouverner c'est prevoir. Vědění samo je moc. Řídit znamená předvídat. Francis Bacon Henri Fayol (22.1.1561 - 9.4.1626) (29.7.1841 - 19.1.1925)

Krize, dialektika, systémová teorie a soudobá globalizace Pavel Sirůček Fundovaný a profesionální (ale přitom čtivý a přístupný) text odborníka na krizové řízení M. Kohoutka reprezentuje materiál k diskuzi, která proběhla 26.11.2008. Pod záštitou a ve spolupráci s Klubem sociologů a psychologů (http://mujweb.cz/www/socpsych.klub) zorganizoval Klub ekonomů seminář na téma Systémový pohled na krize a vývoj. Náplní byla úvodní přednáška M. Kohoutka, doplněná bohatou a výstižnou prezentací. Tato je celá dostupná na http://us.share.geocities.com/ekonomove/files/kohoutek_krize.pps. Následovala kritická diskuze, která se dotkla řady aktuálních problémů v kontextu globální finanční situace, ale i obecnějších otázek teoreticko-metodologického charakteru. A to včetně varování před „těžkotonážní“ dialektikou i lidově interpretovanou a údajně všeřešící systémovou teorií. Jednalo se v pořadí o druhý seminář zresuscitovaného Klubu ekonomů (informace též na http://www.geocities.com/ekonomove), s tradicí sahající až do roku 1990. A to včetně šestnácti ročníků Zpravodaje Klubu ekonomů, jehož mnozí autoři se pravidelně objevovali a stále objevují na stránkách Marathonu. Činnost Klubu dočasně pozastavená v polovině roku 2007 (vlivem personálních a organizačních problémů) byla v menším měřítku obnovena koncem léta 2008. A 8. 10. 2008 proběhla diskuze na téma Banky, zadluženost, korupce za účasti řady renomovaných odborníků na finanční oblasti, v čele s V. Kyzlinkem. Původně plánovaná orientace na česká specifika a problémy však byla zatlačena do pozadí aktuální světovou finanční krizí, které se většina vystoupení přímo či nepřímo dotýkala. Interdisciplinární problematikou mapovanou textem M. Kohoutka se Klub ekonomů podrobněji zabýval již v roce 1998. Ve Zpravodaji Klubu ekonomů (1998, roč. 7, č. 6) byly publikovány také podkladové materiály M. Kohoutka, S. Heczka a P. Sirůčka. První dva stojí i dnes za krátké připomenutí a shrnutí. A to ve světle následného vývoje v období 1998-2008, i ryze aktuálních světových problémů a událostí. Ostatně základní teze v nich obsažené jsou samotnými autory stále doplňovány a zpřesňovány, o čemž svědčí i aktuální Kohoutkův text. Materiály byly v upravené podobě publikovány v Marathonu (1998, roč. 2, č. 4) a jsou přístupné v archivu na nových www stránkách časopisu (http://www.marathon.webnode.cz). Diskuzí čísla tehdy byla Krize společenských systémů (též s příspěvky J. Kukačky, J. Dolejše, J. Smíška a M. Grossmanna).

Ohrožení a příležitosti ve světle současných krizí V materiálu Ohrožení a příležitosti - základ vývoje společenských systémů (též Marathon, 1998, č. 4, s. 23 25) Kohoutek vychází z toho, že lidé zakládají existenci na životním a sociálním prostředí. Naznačuje důvody sdružování lidí do společenství a zkoumá podmínky, které jsou pro účelné a účinné fungování a rozvoj společenství nezbytné. Za východisko úvah označuje závěry teorie řízení a teorie systémů. Při náhledu na systém usiluje o postižení podstaty nepříznivých vlivů uplatňujících se v rozvoji společenství. A na základě toho o nalezení možností jejich ovlivňování tak, aby se nepříznivé vlivy neprojevily pro člověka výrazně negativně.

19

Stručně zde načrtává strukturu a rozlišení prvků systému, přičemž jeho pojetí spojuje s otázkou ovladatelnosti určité části reality člověkem v kontextu vždy omezených zdrojů, včetně času. Za základní druhy systémů označuje uzavřené, nezávislé na okolí a otevřené, na okolí závislé. Na společenství je obvykle nahlíženo jako na systém otevřený. Důležité kategorie systémové teorie, včetně jejich typologie a tvorby systémů pro účely problému řízení jsou ostatně taktéž obsahem úvodních pasáží příspěvku v tomto čísle Marathonu. Připomeňme, že tvorba systému nad společenstvím znamená zjednodušování reality, což má své výhody i nevýhody. Systémy, vytvářené pro potřeby řešení úloh spojených s ovládáním fungování a vývoje společenství, náleží k tzv. živým systémům. Tedy systémům, které vykazují základní funkce živé hmoty - přizpůsobují se vlivům okolí a zdokonalují se. Text z roku 1998 (i 2008) naznačuje složitost a rozklad systému, a zamýšlí se nad základními stavy, kterými při vývoji prochází společenství. Působí na něj mechanismy fungování a vývoje, které možno odvodit z přírodních a společenských zákonitostí. Působí objektivně a vytvářejí pozadí, na kterém uplatňují činnost lidé. Vývoj od základního stavu, přes narůstání konfliktů a poruch fungování postupně dospěje do kritického (tzv. bifurkačního) bodu. Zde se možný vývoj polarizuje do dvou základních směrů - uplatnění příležitostí a ohrožení. Společenství překračuje mez sladěnosti a ocitá se v mimořádném stavu krajní možné neuspořádanosti, kdy ještě plní v daném uspořádání svůj účel, ale přibývají již známky možné a potřebné změny uspořádání. Nastává nestabilní období vývoje. Kohoutek konstatuje, že využití příležitostí znamená uplatnění aktivit lidí a připomíná, že uplatnění spontánního vývoje znamená v podstatě převážení ohrožení nad příležitostmi (zdůraznil PS). Uspořádání společenství se dostává k mezi únosnosti, do krizového stavu. Hrozí dlouhodobá degradace, až zánik společenství. Pokračuje-li spontánní vývoj, dojde k dosažení kritických hodnot potenciálů poškozujících sil a nakonec, určitou tzv. spouštěcí událostí, k jejich uvolnění, překročení meze únosnosti a k pohromě. Jsou-li uchráněny základní hodnoty společenství, může se vývoj ještě zastavit v tzv. stavu oprávněnosti. Zde existují zbytky příležitostí k záchraně existence společenství. To je ale spojeno s nalezením a realizací strategie zvratu, s ozdravěním a přechodem do nového běžného stavu s perspektivním uspořádáním umožňujícím opětný vzestup. Nejsou-li základní hodnoty uchráněny, spěje společenství nutně k překročení meze své existence a k zániku. Připomenutí výše naznačené logiky je poučné a aktuální také z hlediska komplexního pohledu na probíhající (nejen) finanční krizi. A v neposlední řadě v úzce souvisejícím kontextu stále nezdolné víry liberálů o spontaneitě vývoje založeném na působení „neviditelných“ tržních sil a mechanizmů. Kohoutkovy příspěvky společenství nazírají ve smyslu kybernetického systému, jehož základem existence jsou informace. Právě na nich se zakládá možnost ovlivňovat (v podstatě spontánní) vývoj společenství aktivitami lidí. Naznačena je posloupnost rozhodnutí coby základ řízení společenství i dva základní podsystémy - subjekt a objekt řízení. Kybernetickým i synergetickým prizmatem jsou analyzovány základní typy řízení, např. v podobě využívání tzv. zpětné vazby či tzv. dopředné vazby, včetně příslušných omezení. Neboť také ekonomika se vyvíjí cyklicky, je důraz kladen na pohyby cyklické (podrobněji viz část 7. výše). Tyto musí být lidmi ovlivňovány v zájmu existence a rozvoje společenství tak, aby nedošlo k nepříznivému narušení stability. Stabilitu přitom narušuje série náhodných poruch. Směřují společenství k bifurkačním, novým strukturám, mutacím jeho stavů. Každá mutace je zárodkem možného vývoje společenství, jeho větvení do řady možných směrů. Podmínkou stability je, že systém obsahuje tzv. kompenzační zpětnou vazbu. „Pro praxi to znamená, že je třeba: (1) uplatňovat co nejvíce dopřednou vazbu a pozorně zkoumat, které možné mutace systému se objevují (uplatňovat i pluralitu, aby se objevily) a jaké přinášejí příležitosti a ohrožení, (2) sledovat možnosti jejich podpory či naopak potlačení a (3) vytvářet potřebné zdroje k možnému uplatnění kompenzační zpětné vazby (pozitivní i negativní). Setrvávání společenství v mimořádném stavu by přitom mělo být v zájmu snižování nejistot jeho existence a vývoje co nejvíce zkracováno a nemělo by se pokud možno připouštět přiblížení k mezi únosnosti. Zkrácení nemůže být ale zjednodušeně spojováno s rychlostí, s násilným urychlováním a přeskakováním etap vývoje. Nutné je pochopit podstatu potíží a příležitostí. Jinak se zvyšuje pravděpodobnost komplikovaného vývoje, s několikanásobným přechodem přes krizový stav a stav oprávněnosti, s narůstáním obtíží při každém opakování cyklu pro zavádění strategie zvratu. Krize je především krizí řízení (zdůraznil PS), tj. projevem neschopnosti či neochoty především subjektu řízení správně reagovat. Seznámení lidí s charakterem mimořádných a krizových stavů a s možnostmi jejich překonání je základem pro jejich možné zvládání. Vytváří se tím určitá komunikace a kultura, při které se lidé stávají pružnější a vnímavější k nezbytnosti zavádět potřebné regulátory a změny“ (výše cit. text in Zpravodaj Klubu ekonomů, 1998, č. 6, s. 4). Závěrem Kohoutek opětovně připomíná, že jde o to, aby ekonomika byla především příležitostí a nikoli ohrožením. Využívá přitom materiály S. Heczka, varující před složitostí tzv. formační krize nastupujícího transnacionálního nového produkčního řádu. Její propuknutí bylo původně predikováno cca do let 2000-04. „Živelné řešení tohoto problému je spojeno s velkými nejistotami pro další vývoj české společnosti a světové civilizace vůbec. Tento problém je třeba řešit ... I v české společnosti mohou vznikat zárodky jeho pozitivního řešení. Je třeba jejich vznik podporovat, sledovat a rozvíjet“ (dttto). Úvahy Kohoutek tradičně zakončuje etymologickým pohledem na slovo krize. „Číňané mají pro krizi výraz wei - ji. Jeho první část znamená ohrožení, druhá příležitost (zdůraznil PS). Obdobně má starořecké krisis

20

původní význam „soudní jednání, moment zřetelné nerovnováhy“. Až vlivem francouzštiny, v 19. století, dostalo slovo krize význam „obtížná situace, tíseň“ (tamtéž). Připomenout možno, že také např. J. A. Schumpeter, ve svých již klasických textech o hospodářských cyklech (založených na inovacích, 1939 aj.), sestupné fáze cyklu považuje za nezbytné a užitečné. Ve dvoufázovém náhledu, se střídáním rozmachu a deprese, je ekonomickou podstatou deprese rozšíření výdobytků rozmachu. Výjimečně zde deprese může vést až ke krizi, s bankroty, panikami či zhroucením úvěrového systému. Ve čtyřfázovém schématu oživení a krize představují přizpůsobování systému směrem k nové, kvalitativně vyšší, rovnováze. Východiskem je vždy nová vlna inovací. Vzpomenout možno i známou kategorii kreativní destrukce (blíže Marathon, 2000, č. 4, 2004, č. 1, 2007, č. 4, 5 aj.). Krize jsou nedílnou součástí i společensko-ekonomického života. Bývají příležitostí a může se jednat o fenomén dalšího růstu, kdy z chaosu vzniká kvalitnější řád. Krize mohou sjednocovat, stmelovat a iniciovat hledání nových cest. Na druhé straně se však mohou stát fatálními a systém zcela zahubit. A v neposlední řadě krize mohou být dobrou výmluvou a představovat hodnověrné alibi. Jako příklad poslouží dnešní nejenom finanční problémy, kdy se na tzv. globální finanční krizi vymlouvá kdekdo, včetně špatných politiků, manažerů, bankéřů, spekulantů apod. Skutečná podstata problémů je tímto zamlžována a uniká.

S. Heczko o tzv. formačních krizích a jejich předehrách Text S. Heczka Krize a tzv. společenský pokrok (též Marathon, 1998, č. 4, s. 26 - 27) staví na faktu, že všechny otevřené systémy vykazují známky cyklického (periodického, rytmického) vývoje. Zvlášť evidentní je to u živých a přírodních systémů. Tyto vykazují devět základních znaků, zásad chování: monismu (jednoty všech částí systému), kooperace (spolupráce) podsystémů, samoregulace, tvořivosti „nového“, centrosymetričnosti, látkového, prostorového a časového polymorfismu (mnohotvárnosti), regionalizace (zonality), cykličnosti a evoluce vývoje. Připomenuta je antická přírodní filosofie s typickým vědomím o cyklickém zanikání a novém vznikání. Kdy krouživé pohyby hvězd byly pro tyto filozofy předobrazem cyklických pochodů na Zemi. A také v nich dokonce spatřovali příčiny pozemského dění. I polyteista Platón věřil ve věčně trvající světové cykly a ve stěhování duší. Aristoteles pak soudil, že přirozený svět existuje navěky a v neustálé změně prokazuje stálou pravidelnost. Novoplatonikové rovněž uznávali cyklické pojetí času, nikoli lineární, kdy v nezměrných časových intervalech se konfigurace hvězd dostávají do stejné pozice, a pak všechny věci začínají působit v témže koloběhu. Připomenuty jsou i myšlenky starých Indů či představy ve starém Iránu. Starověk byl celkově ovládán představou koloběžného, kruhového vesmíru, kde všechno se opakuje stále dokola, přičemž nedochází k žádnému citelnějšímu vývoji, pokroku (s využitím cit. práce, vždy zdůrazněno SH). „Sám pojem cyklu konečně značí oběh, pravidelně se opakující řadu změn, období a etap, řecky „kyklos“ čili kruh“ (výše cit. text in Zpravodaj Klubu ekonomů, 1998, č. 6, s. 5). Novověk přináší představu postupného pohybu dějin, majícího cyklicko-vlnovitý, spirálovitý charakter (Vico, Hegel, Marx, Lenin, Sprengler, Toynbee, Toffler aj.). Bylo již zkoumáno mnoho různorodých cyklů, které se překrývají navzájem a čas od času tvoří „uzly“ rozhodujícího významu, přelomové body gigantických, historických změn. Dochází tak k neustálému vzájemnému přizpůsobování se technologických, sociálních, ekonomických a politických proměnných dějinného vývoje. O současnosti Heczko soudí, že jsme svědky - ať se nám to líbí, nebo nikoli - komplexního procesu adaptace sociálně-ekonomických systémů na nové podmínky. „Nyní prožíváme tzv. dlouhou depresi v rámci IV. Kondratěvova dlouhodobého hospodářského cyklu (dlouhé vlny), ve které ovšem roste také tlak na akumulaci a investování do racionalizace výroby a do perspektivně nových technologií. Hledají se ... nové technologie, nové způsoby akumulace, nové metody řízení ...“ (dtto, s. 6). Varuje ale před podmínkami nestability, chaosu (nepořádku) a turbulencí, ve kterých se postupně rodí nový produkční řád, s novou úrovní materiálních výrobních sil, novou formou akumulace kapitálu, novou formou státní regulace i s novou podobou mezinárodní dělby práce. „Zkrátka vzniká nová forma moderní průmyslové (kapitalistické) společnosti, a to prostřednictvím vědeckých, zemědělských, průmyslových a sociálních krizí či revolucí... V tomto kontextu lze pojem „krize“ vnímat jako normální formu pohybu, existence a vývoje moderní společnosti, kdy za „porodních bolestí“ (jak říkával i K. Marx v návaznosti na židovskou eschatologickou tradici) přichází na svět nová společnost“ (tamtéž). Heczko přitom zdůrazňuje význam revolucí, válek, politických převratů aj. důležitých historických událostí vázaných na dobíhání fáze dlouhé deprese, tedy na spodním bodu obratu dlouhé vlny (nejenom čistě ekonomické). Zde pojmy jako dlouhá vlna, K (= Kondratěvova)-vlna, resp. K-cyklus, dlouhodobý (ekonomický, resp. společensko-ekonomický) cyklus aj. považujeme za přibližná synonyma. Celou dlouhou vlnu pracovně modelujeme dvoufázovým schématem, s etapou dlouhodobé expanze a deprese, přibližně stejných délek, s celkovým trváním cca 50 let. Upřesnění i podrobnější naznačení mechanizmu založeného na inovační logice zájemce nalezne v Marathonu, 2007, č. 4 a 5 aj.

21

U spodního bodu obratu příslušné dlouhé vlny jde o různé události v rámci tzv. formační krize (1848, 1896, 1939-45), které umožňují kvantitě přerůst v novou kvalitu. „... čili přinášejí sebou ono potřebné prosazení nové formy moderní průmyslové společnosti, nového produkčního řádu, nového technologického stylu, jehož další rozvoj pak nese následující dlouhou expanzi a přináší i novou prosperitu“ (dtto). Rozvojové impulzy nového produkčního řádu se ovšem časem vyčerpají a jeho krize koncem etapy dlouhé expanze (na horním bodu obratu K-vlny) přinášejí potřebu nového „šturmování nebe“ čili nutnost začít opětovně s hledáním nových forem společensko-ekonomického života. Jde o tzv. otevírací krize, s historickými příklady revolucí a dalších významných historických událostí let 1871, 1917 či 1968. Heczko v roce 1998 soudil, že přechod k nové V. dlouhé K-vlně, která zabere cca první polovinu 21. století, má sice „přinést žádoucí podstatný nárůst společenské produktivity a společenského bohatství, předtím však nutno zvládnout značné transakční náklady a nemalá rizika přechodového období (fáze turbulence), a to včetně možnosti zániku lidské civilizace v chaosu nezvládnutelných živelných přeměn“ (tamtéž, s. 7). A pouze na tomto základě se lidstvo může „dočkat zrodu rané globální občanské společnosti (informační společnosti, superindustriální společnosti, technotronní společnosti, znalostní společnosti) někdy na úsvitu příštího, třetího tisíciletí naší éry (po Kristu), tak kolem roku 2005 (snad po překonání očekávaného, na léta 1999-2003, střednědobého cyklického poklesu světové ekonomiky)“ (dtto). Heczko dodává: „Počátkem nového tisíciletí lze proto konkrétně očekávat formační krizi rodící se nové společnosti, v jejímž důsledku se plně zformují a prosadí základy této globální občanské a superindustriální (...) společnost, postupně potom přerůstající ve společnost postindustriální, postmoderní a postliberální (...). Lze jen doufat, že tato formační krize nebude příliš tvrdší než ta, kterou svět zažil zhruba před 60. léty, kdy v bouři 2. světové války nastupoval státně monopolní kapitalismus se svou konzumní společností, společností masové výroby a spotřeby“ (tamtéž). Jak predikce obstály ve světle vývoje? V níže specifikovaném vystoupení S. Heczka z počátku roku 2008 jsou rekapitulovány hrozby a nejistoty dneška (růst cen surovin, finanční krize, globální klimatické změny a mnohé další). Za hlavní znepokojující rys současné páté etapy vývoje světové ekonomiky, nastupující počátkem 90. let, označuje prohlubování nerovnoměrností vývoje. Efekty globalizace neúprosně vedou k prohlubování rozdílů např. mezi zeměmi, hlavně mezi zeměmi bohatými a chudými. Nerovnoměrnosti a problémy zesilují migrační toky. Globální problémy a ohrožení (včetně řady možností rychlé globální smrti lidstva) jsou vzájemně provázány. Nárůst sociálního a politického napětí vytváří vhodné kulisy pro různé katastrofy často i rozměrů téměř apokalyptických. Podstatu dnešních turbulencí Heczko stále spojuje s tzv. formační krizí vázanou na dobíhání dlouhé deprese v rámci sestupu dlouhodobého hospodářského Kondratěvova cyklu (zde a níže vždy zdůraznil PS). Předchozí formační krize (1848, 1896, 1939-45) měly své předehry. Předehrou krize minulé, spojené s II. SV, mohla být Velká deprese 1929-33 a samotná II. SV představovala zlom či vyvrcholení. Délka krize, včetně předehry, činila 16 let (1929-45). Počátky aktuální formační krize, resp. její předehry je možné spojovat s událostmi let 1989, 1991 či 1998 (asijská finanční krize). Heczko se kloní k roku 1998, protože rozpad socialistické soustavy ekonomicky prospěl Západu a oddálil nástup krize. Pokud k tomuto roku (ovšem mechanicky) přičteme 16 let dospíváme k přibližnému datu 2014, jako tolik očekávanému možnému nástupu dalšího dlouhodobého K-cyklu s fází expanze. Současná formační krize však může být delší a mnohem komplikovanější, neboť možná prožíváme krizi rodící se globální občanské a informační společnosti (též v rámci velkých vln futurologů Tofflerových). Současná čtvrtá technologická (informační) revoluce tak vytváří předpoklady pro uzavření celé industriální epochy lidstva. Není však vůbec jasné, s jakým společenským kataklyzmatem bude zlom či vyvrcholení současné formační krize spojeno. Dochází také k modifikaci a přehodnocování původních odhadů náběhu nové V. K-vlny, často pojímané již v globálních rozměrech. Její start se obvykle odkládá a posunuje. Uvedené lze ilustrovat i texty v Marathonu v minulých letech. Při mechanické interpretaci instrumentaria „inovačních“ dlouhých K-vln lze nástup další dlouhé K-vlny, zřejmě již nutně v globálním měřítku, očekávat kolem roku 2015. Kolem roku 2040 by tak nastal vrchol tohoto cyklu, spojený s tzv. otevírací krizí (minulé 1871, 1917 či 1968), které nastolují nové otázky a úkoly. A to včetně nástupu nových podob nekapitalistického, resp. socialistického uspořádání. Otázkou zůstává i připravenost subjektu.

Nové náboženství 4. 2. 2008 se uskutečnil odborný seminář k novým jevům globalizace nazvaný Práce, kapitál a inovace v soudobé globalizované realitě. Cílem bylo shrnutí a kritická diskuze nad výstupy řešitelského a výzkumného týmu Charakter globálního kapitalismu obecně i v ČR, jeho vnitřní rozpory a možnosti překonání. Zaznělo pět referátů a řada dalších příspěvků, námětů a postřehů z mnoha oblastí. Účastníci z řad řešitelských týmů a odborného zázemí politické strany, různých Klubů aj. se shodli na aktuálnosti, ale i komplexnosti, ambicióznosti a značné problematičnosti tématu, a v neposlední řadě na množství nedořešených otázek.

22

Soudobá globalizace významně zasahuje všechny sféry života. Na jedné straně je vyústěním ziskové a růstové motivace světového hospodářství, zároveň však mění jeho vlastnosti a ovlivňuje podstatu nejenom ekonomických procesů. Tyto lze vnímat a hodnotit diametrálně rozdílně. Politická globalizace kapitalismu často bývá maskujícím označením pro vnucování hodnot, způsobu života a institucí jiným (pro imperialismus). Nových dimenzí i významu nabývá celá řada problémů, včetně konsekvencí pro možnosti reálně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti, šetřit práci či pro proměny přivlastňování si výsledků práce jiných. Také úvahy o socialismu pro 21. století je nutno zasadit do kontextu multidimenzionálních, ambivalentních procesů globalizace probíhajících diferencovaně na různých úrovních, kdy dochází k propojování a růstu závislostí, ale i ke značným asymetriím a rozpornostem. V úvodním vystoupení vedoucího řešitelského týmu P. Sirůčka zazněla rekapitulace výstupů týmu, včetně jejich publikování. Připomenuty byly otevřené problémy, odlišné pohledy a hodnocení. I v této oblasti jsou však mnozí stále vesměs dobrovolnými zajatci tzv. konvenčního myšlení, kdy vědecké zkoumání (ale i zdravý selský rozum) bývá nahrazováno vírou. Globalizace je mocnou a vlivnou ideologií. Ideologie globalizace, a ideologie tzv. lidských práv, se staly novým náboženstvím a novodobou obdobou hříchů je porušování pravidel salónní politické (hyper)korektnosti. Obdobné platí o postojích ke směřování a fungování EU. Také z mainstreamového přístupu k integraci se stalo dogma a ideologie. Podstatu „demokracie“ a elitářský přístup, včetně povinných a neustálých mediálních ideologických masáží, dokladují hysterické reakce na výsledek referenda v Irsku, a na nedávnou návštěvu „provokatéra z Prahy“ V. Klause tamtéž. Eurohujerové zleva, ze středu i zprava spustili uražený ryk, jak si může dovolit zpochybňovat svatý Grál. A ještě se přitom zaklínat zastydlými národními zájmy. Neslýchané a ostudné ! Vždyť přece každý uvědomělý Evropan ví, že irské referendum bylo zmanipulované D. Ganleym a Irové musí skládat reparáty tak dlouho, až dobrovolně a rádi schválí vše, co byrokratické euroelity potřebují. Jak servilně by asi vůči Bruselu, i Washingtonu, vystupoval coby prezident J. Švejnar, tak fanaticky protlačovaný středo-levopravou havlovskou unií pravdy a lásky? Tedy kandidát přes noc vytvořený mediální manipulací. Na reakce k letní akci v Gruzii raději nepomýšlet. Jednou jsme zase měli štěstí, a za svého prezidenta se dnes stydět nemusíme. Systematickému a brutálnímu nátlaku je nutno nebojácně odolávat a striktně odmítat i kolovrátkový pseudoargument, že nepřijetím Lisabonské reformní smlouvy je nějak ohroženo české předsednictví EU. Spíše právě naopak. Nehledě na nepřiměřené zveličování významu tohoto putovního formálního cirkusu, přinášejícího prebendy jen politickým elitám. V pevném a konzistentním postoji je třeba vytrvat a postavit se zde za našeho prezidenta. Bez ohledu na stranické knížky a sympatie. Polekané elity ho ústy lokajských médií nestoudně nazývají „kazisvětem z Prahy“. Takto kazit jejich svět a globální plány je však chvályhodné. S Lisabonskou smlouvou zasazenou do kontextu evropské integrace, jejím vznikem, klíčovými pilíři a změnami, co přináší seznamuje text M. Petříka Evropa ve slepé uličce. S podtitulem Lisabonská smlouva a politická unifikace (Praha, CEP 2008). V předmluvě V. Klaus odmítnutí Lisabonské smlouvy spojuje se žádoucím návratem k osvědčenému mezivládnímu uspořádání. Plány eurobyrokratů a euroelit jsou ale odlišné, se sílícími tlaky na unifikaci. Cestou k ní je i vyděračský způsob přijímání této smlouvy. Vnucenou mírou „evropanství“ se aktuálně stal postoj k Lisabonské reformní smlouvě, bez níž se prý Evropa neobejde. Ale jejíž znění prakticky nikdo nezná a nečetl. Její podoba i procesy ratifikace jsou nepřehledné, neproniknutelné a záměrně komplikované, kdy podstata věcí je profesionálně zatemňována. S cílem smlouvu protlačit i přes odpor veřejnosti. Mnozí však negativně vnímají, že reformní smlouva nejenže dramaticky mění mezinárodní postavení zemí a rozleptává, ba přímo fakticky ruší, státní suverenitu. Dále vyhovuje a nahrává velkým a mocným, a v neposlední řadě taktéž zakotvuje neoliberální pilíře volného trhu. Mainstreamové mínění (utvářené a válcované propagandou a médii) však poukazuje na neexistenci alternativy. Podle těchto hlasů např. Česko Lisabonskou smlouvu odmítnout nemůže, ať je jakákoli. Prostě proto, že Unii potřebujeme. Obdobný přístup převažuje také v otázkách přijetí Eura. Nediskutuje se vůbec proč, ale kdy. Alternativy nejsou připouštěny. Celá Evropská unie, Eurogroup a Lisabonská smlouva jsou vydávány za automatická a samozřejmá dobra. Kdo tento názor jásavě nesdílí, je ocejchován puncem málo informovaného, nebo přímo zpátečníka a škůdce patřícího do minulých věků. Nakonec i výsledek rozhodnutí českého Ústavního soudu se dal velmi lehce předpovídat. V Česku může proces ratifikace Lisabonské smlouvy pokračovat, neboť soud alibisticky oznámil, že nenalezl rozpor mezi smlouvou mající reformovat EU a českým ústavním pořádkem. A ani přitom příliš nezakrýval politickou dimenzi svého rozhodnutí, která je však tzv. „nezávislé“. Příznačné je, že proti smlouvě a falešným argumentům pro její přijetí u nás fakticky vystupují a bojují především stoupenci trhů bez přívlastků. I ti totiž její skutečný charakter (spočívající v protlačení veřejností již odmítnuté tzv. euroústavy, jako dalšího kroku k definitivnímu odnárodnění) dobře vnímají. Na rozdíl od celé řady představitelů taktéž tzv. radikální levice, kteří nechápou, nebo jsou motivováni, aby záměrně nechápali. O stoupencích mylných tzv. třetích cest, moderních sociálních demokratech, nebo bloudech považujících evropskou unifikaci dokonce za téměř proletářskou revoluci ani nemluvě.

23

Neřešitelné rozpory neoliberální globalizace Soudobá globalizace samotná je dynamickým, nerovnovážným procesem. Jde o fenomén nabývající na intenzitě (a popularitě i módnosti) od 60., resp. ještě více od 80. let minulého století. Jedná se přitom o další, kvalitativně odlišnou, fázi procesů probíhajících na různých úrovních, s různou intenzitou již odpradávna. Dnes ale globalizace akceleruje a eskalující problémy dokumentují omezenost neoliberálních dogmat a liberálního tržně-kapitalistického rámce. Rozpory nejsou v těchto mantinelech dlouhodobě řešitelné. Lidstvo se nenávratně ocitlo na osudové křižovatce, ze které mohou být cesty různé. Na křižovatce se ocitla také Evropská unie a stalo se již společenskou konvencí neustále hovořit o nutnosti její reformy. Je ale přitom vnucovaná federalizace skutečně nevyhnutelná? Přitom však nekapitalistická, či přímo socialistická, budoucnost rozhodně nenastane automaticky a bez všestranně připraveného subjektu systémových změn (blíže viz Marathon, 2008, č. 2). Diskutovány a zpřesňovány jsou různé scénáře možného vývoje - prizmatem politických ideologií (liberální, sociáldemokratické, neokonzervativní, radikální, zelené, katastrofické i socialistické, v různých variantách a odstínech) a z pohledu hlavních světových center a hráčů (USA, Rusko, Čína, EU, OSN aj.). Jádro globalizace spočívá v technologicko-ekonomické sféře a má silné dopady na ostatní společenské subsystémy, které za jádrem obvykle zaostávají. Pro zarámování rozporných procesů je možné využití dlouhých K-cyklů, založených na významu převratných inovací a jejich vlivu na industriální společnost. Ke komplexnímu uchopení je však nutný interdisciplinární a systémový přístup, včetně moderní, ale i módní teorie chaosu. Nejen zde by však nebylo na škodu připomenutí a prostudování odkazu skutečných klasiků (včetně oprášení základů dialektiky), a to nejenom z levé či levější části ideově-politického spektra. Globalizace bývá mnohdy vnímána pouze jako ekonomická (se symbolem internetem) a ztotožňována s procesy internacionalizace či ekonomické integrace. Sama ekonomická globalizace však přitom má dimenze internacionalizace, transnacionality a propojení výrobních, informačních aj. sítí. Pozornost by měla být věnována i rozporu kosmopolitismu a národní orientace v podmínkách globalizace. Ne všichni přitom automaticky přebírají všeobecně, a cíleně, šířenou představu ústupu od globalizace založené na národních státech, s příklady patrnými prý hlavně v Evropě. Mnozí národní rámec a specifické cesty nezavrhují. Ostatně i události spojované s aktuální tzv. globální finanční krizí silně otřásly dogmatem, že globalizace (a kapitál) velké ani malé národní státy již nepotřebují. Minimálně však na znárodnění privátních ztrát ano. Zisky samozřejmě budou ihned reprivatizovány. Přehlíženy jsou tradičně odklony a protiproudy jako glokalizace a deglobalizace. Zaměňována záměrně bývá globalizace coby objektivní civilizační proud (proti kterému by neprotestoval možná ani pověstný český velikán a všeuměl Jára Cimrman), který lze zasadit do kontextu Marxových úvah o racionalitě a ekonomii času, a její dosud jediná neoliberální podoba. Zde je třeba rozlišovat mezi anti- a alter- globalizačními hnutími, včetně jejich mecenášů. Všeobecné akceptování globalizace v neoliberální formě se však stalo součástí i koncepcí moderních tzv. třetích cest.

Rozvoj výrobních sil a nebezpečná financializace světa Příspěvky T. Vaško na výše specifikovaném pracovním semináři (uskutečněném však ještě před finanční krizí podzimu 2008) opakovaně připomenuly slova I. M. Wallersteina o „demisi neoliberální globalizace“. Důraz byl kladen na pokračující financializaci světa, která se stala podstatným a stále nebezpečnějším rysem. Někteří hovoří také o kasinovém charakteru soudobé světové ekonomiky. Diskutovány byly kroky amerického Federálního rezervního systému (FED), globální přebytek peněz a další problémy americké ekonomiky („dvojí“ deficit aj.) i financování americké hegemonie (např. čínským kapitálem). Někteří přitom konstatovali, že často jde o (nejen) mediální „bubliny“, a že ani nelze očekávat brzký konec USA jako supervelmoci. Také bylo poukázána na jednorozměrnost velmocenského postavení bývalého SSSR, které hlavně v posledních etapách mělo pouze dimenzi vojenskou. F. Neužil zhodnotil soudobou fázi globalizace z filosofického hlediska a zdůraznil nový náboženský mysticismus neoliberálních teorií, resp. jejich absentující kritickou sebereflexi. Odmítl přihlouplý (ale rafinovaný) optimismus liberálních výhledů na „šťastnou globalizaci“, ale na druhé straně i strašení přehnaně katastrofickými scénáři. Vyslovil však vážné pochybnosti ohledně konzervativních základů socialistických koncepcí i programů s příkladem údajně zdravého tradicionalismu KSČM. U inovační koncepce dlouhých K-vln poukázal na stálou platnost klíčových marxistických kategorií typu výrobních sil a vztahů, na základě kterých by měly být adekvátně uchopeny i rozporností globalizace. Ekologický ekonom J. Zeman varoval před trajektorií „vyspělých“ společností a upozornil na klíčovou otázku klasifikace pravých a nepravých potřeb, před kterou nemůže zavírat oči ani moderní socialismus. Komu vlastně prospívá např. automobilová doprava či podpora údajně nevyhnutelného rozvoje dálnic, a to často

24

i za aktivního přispění i radikální levice? Opravdu za všechny špatnosti světa může nárůst poptávky v Číně či Indii? Poukázáno bylo i na problémy se způsobem statistického zachycování nejen dlouhých vln, kdy ani statistika nikdy není zcela prosta ideologických a politických zadání. Zopakována byla známá teze, že soudobá západní civilizace má pouze dvě možnosti - stálý růst či totální kolaps. Prognostik A. Bálek podtrhl globalizaci jako kvalitativní změnu vývoje společnosti a jako produkt rozvoje výrobních sil. V kontextu scénářů vývoje, ale i úvah o vítězství socialismu v duchu některých klasiků zdůraznil důležitost postavení a sílu sjednocené Evropy. V diskuzi zazněla řada inspirativních připomínek a námětů. Např., že první faktickou globalizací bylo již před 8 000 lety rozšíření geneticky upraveného obilí v jižní Americe. Globalizace samotná ostatně není nic převratně nového, jde však o její formy a soudobou akceleraci. Např. francouzský antropolog a etnograf C. LéviStrauss obdobně jako globalizaci odsuzuje univerzalismus, imperialismus či kolonialismus. Podle jeho mínění se zde jedná o produkty „civilizačního běsnění moderního člověka“, který touží po neustálém rozšiřování své síly, po stálém ekonomickém růstu a tzv. pokroku. Ideologičnost soudobé globalizace by měla být posuzována taktéž v duchu i, (ale nejenom i), koncepcí S. Žižka. Stále větším problémem se přitom stává příliš rychlý svět, komprese času a prostoru či spekulativní a stále parazitnější charakter soudobého kapitalismu. Rozpory zatemňuje sílící anonymita vlastnictví či institucionalizované investorství. Neustále se opakující připomínky poukazují na opomíjení taktéž duchovní dimenze soudobé globalizace či přehlížení zkoumání dopadů globalizace na lidský faktor. A to včetně postupující degenerace lidstva a nárůstu rizik díky technologickému experimentování s člověkem. Kritizována byla degradace a dehonestace českého vzdělání, prezentovaného jako další zábava a měnícího se v pouhou tržní službu. Samotní autoři podkladových textů znovu upozornili na úskalí zjednodušujících interpretací inovačních dlouhých K-vln, na pasti a značná úskalí technicko-technologického determinismu i nebezpečně přitažlivá „vysvětlení“ všech významných historických událostí, revolucí, válek či monetárních jevů touto optikou. Byly připomenuty další pozorovatelné cyklické pohyby, včetně sociorytmů, nebo střídání generací (jako nositelů nových hodnot přibližně dvakrát za období cca padesátiletého ekonomického K-cyklu). Spíše pro odlehčení zazněla některá objasnění aktuálních osudových osmiček v toku český dějin, možná i trochu v duchu „baudyšovské“ astrologie. Nejenom zde však stále naléhavěji zazněla a stále zaznívají vážná varování před porušenou relativní rovnováhou mezi prací a kapitálem oproti poválečnému období, a to směrem k jednoznačné dominanci kapitálu. Existence a soustavný tlak bývalého socialistického tábora klíčově přispívaly ke zlepšování postavení zejména lidí práce na Západě. Zlom je spojen s přelomem 60. a 70. let minulého století, jako vrcholem IV. Kvlny, a následnou sestupnou fází dlouhé deprese. Sílí ataky na sociální stát, přichází ofenzíva neoliberální tzv. Nové pravice a později řízená demontáž socialistické soustavy. Hovoří se o krizi sociálního státu a o globalizaci jako její příčině. Dnes jsou lidé stále více přinucováni čelit globálním výzvám a ohrožením stále více individuálně. Současná fáze globalizace je tak charakterizována především dominancí nadnárodních společností, postupující liberalizací a rozevíráním nůžek mezi bohatstvím a chudobou.

Co naznačuje soudobá tzv. globální finanční krize? Dnešní svět je zasažen tzv. globální finanční krizí, která se postupně rozšiřuje v krizi ekonomickou. Otázkou ale zůstává, zda jsou současné finanční problémy jenom (a primárně) krizí ekonomickou? A i když se občas avizovaný konec kapitalismu (zatím) nekoná, eskalující problémy zřejmě budou mít negativní sociální důsledky pro velkou část obyvatel. Taktéž stoupenci názoru, že interpretace médií (s líčením dramatických událostí, především v USA) je řádově přehnaná a následné reakce politiků po celém světě značně nepřiměřené, si některá nebezpečí uvědomují. Minimálně v oblasti otřesené důvěry, nebo v tom, že média mohou tak dlouho papouškovat, že je velká krize, až ji tímto sami vyvolají. Propagandistický trhák, resp. akademická teze se rychle mohou změnit v sebenaplňující zničující proroctví. Autoři (jako S. Heczko, níže s využitím jeho podkladových materiálů ze začátku prosince 2008 - pozn. PS) připomínají, že finanční krize jsou důsledkem soudobé globalizace, především propojenosti kapitálových trhů. V rozvinutých zemích mají podobu bankovních nebo měnových krizí. V rozvojových zemích jsou typické kombinace obou krizí, s doprovodnými obtížemi při splácení zahraničních dluhů. Finanční krize přitom často vedou k hospodářským recesím, nebo depresím. Rekapitulovány bývají obecné znaky finančních krizí (včetně jevů, které jim předchází, a jevů doprovodných a následných), ale i jejich jedinečnost. S příklady útoků na Evropský měnový systém (1992-93), mexické měnové krize (1994-95), měnových turbulencí v zemích Východní a Střední Evropy (1997-98), asijské měnové krize (1997-98), ruské finanční krize (1998-99), brazilské měnové krize (1999), finanční krize v Turecku (2000-01) a Argentině (2001-02). Světová finanční krize propukla 9. srpna 2007 na americkém hypotečním trhu, a následně se přenesla na úvěrové trhy a začala snižovat důvěru mezi bankami. Po roce americká hypoteční a úvěrová krize přerostla do globální finanční krize, která zasáhla také Evropu (Německo, Belgii, Holandsko, Lucembursko, Francii, Británii aj.). 3. října 2008 americký Kongres schválil plán G. W. Bushe uvolnit na pomoc bankrotujícím bankám 700 mld. USD. Problémy se stále

25

valí dále (Island, Ukrajina, Maďarsko atd.). V důsledku krize na finančních trzích se na pokraji recese ocitly ekonomiky USA, Japonska, Německa a Velké Británie i ekonomiky eurozóny a EU jako celek. Reálnou se stává hrozba další světové ekonomické krize. Někteří příčiny problémů (či přímo krize) spojují s chybnou makroekonomickou politiku v řadě zemí a vládními regulacemi, jiní to však striktně odmítají. Uváděna bývá pomalost trhů a nezodpovědnost politiků a manažerů. A to včetně absentující sebekontroly banky, bankéřů i celé komunity bankéřských „cechů“, a v neposlední řadě nedostatečné kontroly ze strany centrálních autorit. Krize bývá pojímána taktéž jako nikoli krize trhů samotných, nýbrž krize finančních institucí, která je způsobena nerovnoměrně rozdělenou racionalitou. Připomínáno bývá, že finanční krize mívají společného jmenovatele ve střídajících se vlnách všeobecného optimismu a pesimismu, které však nejsou rozptýleny rovnoměrně a bývají „nakažlivé“. Ale také, že finanční krize se vyznačují svou jedinečností, kdy spouštěcí mechanizmy mívají rozlišné. V současnosti sehrála roli např. bublina na trzích aktiv, umocněná tzv. finančními inovacemi a deriváty. Globální charakter dnešních problémů přitom svědčí o vysokém stupni provázanosti nejenom finančního systému. Jiní varují před závažností situace a očekávají převratné proměny světové ekonomiky i politiky, ke kterým však zatím nedochází (psáno začátkem prosince 2008 - pozn. PS). Kritické hlasy ale upozorňují na daleko hlubší příčiny aktuálních nejenom finančních problémů, spočívající v samotném charakteru trhů a (neo)liberálních mechanizmů, resp. fundamentech globálního kapitalistického systému. Připomínán bývá také historický vývoj finančního systému do moderní podoby a role bank. Kořen všeho zla někdy bývá spojován s existencí úroku. A někdy i s (již prastarými) návrhy jeho zákazu a výhradním vydáváním peněz státem. Dnešní problémy lze nazírat taktéž jako další důkaz prohlubující se všeobecné krize kapitalismu, který však může z krize vyjít posílen a částečně transformován i adaptován na kvalitativně nové podmínky. Stále otevřenou otázkou tedy zůstává, zda jsou aktuální problémy oním klíčovým předělem a mezníkem, např. pro náběh dalšího vzestupu V. K-vlny. Spíše se zatím ale ukazuje, že nikoli, a že svět musí být vystaven ještě závažnějším výzvám (či „ranám“) a globálním zvratům i proměnám. Nicméně nic na závažnosti situace taktéž neubírá, že hospodářská krize hrozící české ekonomice zřejmě nebude bezprostředně vyvolána krizí finanční, jako tomu bylo v USA, nebo západní Evropě. Možná u nás propukne díky nákaze ze zahraničí a následným reakcím firem. Klíčovou roli může sehrát pokles exportu na západní trhy (a monokulturnost české „auto-monto-sklado-ekonomiky“), snížení výkonu nejen průmyslu i deficit veřejných investic. A ani se nemusí jednat o krizi v pravém smyslu, nýbrž o útlum „růstu pro růst“ (a něčí zisky). Stále důležitější roli nyní hraje přetrvávající existence české koruny, umožňující jistou „nezávislost“ na europrostředí a europroblémech. Mainstreamové přístupy naopak stále dokola opakují, že členství v Eurozóně je automatickou jistotou a kotvou v rozbouřených časech globální nestability. Neúčast v Eurogroup nás ale např. může uchránit před nutností podílet se na nákladech řešení finančních problémů jinde. Euro bude nástrojem rozložení nákladů do všech zemí Eurozóny, a to bez ohledu na to, jak byly tyto krizí primárně zasaženy, a jak k problémům fakticky přispěly. Evropské problémy však datum našeho případného vstupu posouvají dále a celkově oddalují. Ostatně je třeba otevřeně si přiznat, že přijetí Eura není záležitostí ekonomickou, ale rozhodnutím navýsost politickým. A konečně demaskovat, v zájmu koho vlastně jednají fanatičtí stoupenci Eura, s mediálně šířenými propagandistickými bludy o výhodnosti pro všechny a neexistenci jiných alternativ. A přitom využívat toho, že jisté mocné globální síly zřejmě mají s českým prostorem plány jiné. Různí autoři přitom odlišně popisují průběh a příčiny aktuálních finančních problémů. A to včetně důležité role médií, nejen v kontextu amerických prezidentských voleb. Nejenom evropská média většinou zcela nepokrytě fandila jednomu z kandidátů, kterého fakticky kritizovat nešlo (ani se k němu příliš vyjadřovat), aniž by si dotyčný okamžitě nevysloužil rasistický cejch. Hystericky-přehnaná líčení událostí spojených s finanční krizí, nezřídka s vizí apokalyptické katastrofy, výrazně nahrávala (a v konečné instanci i významně nahrála) právě Obamovi. Cíleně bylo šířena propaganda, že je spojen se „změnou“. Tato sice nikdy fakticky konkretizována nebyla, ale očekávání jsou stále veliká. Pokračují chvalozpěvy ohledně nadějí pro evropskou levici, celý svět, i srovnávání s New Dealem či J. F. Kennedym. Realisté však konstatují, že Barack Hussein Obama je pouhou bezduchou loutkou a dokonale prefabrikovaným produktem PR agentur, který vyhovuje globálním superelitám. Tato afroamerická celebrita, tmavší manekýn tzv. americké demokracie, s luxusní visačkou intelektuálního liberála (v americkém slova smyslu), se skutečnou levicí nemá, ani nemůže, mít mnoho společného. A v neposlední řadě mnozí varují před sílící diktaturou menšin a nenormálnosti, která je však v prvé řadě dobrým byznysem. USA před, a po Obamovi, tak skutečně jiné být mohou. Půjde však o konec „waspovství“, nebo o konec samotných USA? Někteří upozorňují, že se přitom může (i kouzlem nechtěného) nakonec jednat o amerického Gorbačova, a to včetně analogií s koncem a rozkladem bývalého SSSR. Na diskuzi Klubu ekonomů 8. 10. 2008 V. Kyzlink upozornil na stále platné aspekty tvorby úvěrů (multiplikace depozit, problémy likvidity a časových nesouladů, aspekt důvěry). Velkou krizi 1929-33 označil za projev již nezvládnutelných potíží kapitalistického systému a za vyústění dlouhé konjunktury v kontextu hospodářských cyklů. Dnešní krizi však vyvolala špatná hospodářská politika, kde hlavním viníkem jsou neoliberální recepty a dogmata. Za konkrétní příčiny označil nezodpovědnost manažerů finančních institucí, krátkozrakost a nezodpovědnost politiků, v kombinaci s nedostatečnou regulací finančních trhů. Zde je možno

26

připomenout, že přetrvává skalní víra, že protekcionistická opatření dramaticky prohloubila krizi 30. let. I vrcholná setkání hlav států protekcionismus stále nazírají jako cosi negativního a jako lék a řešení nabízejí liberalizaci. Ale přitom právě ona je hlavní příčinou potíží. T. Vaško připomněl moc bankéřů, kteří hýbou světem a tento fakticky v mnohém ovládají. Uvedl příklady historických postav, které se moci financí snažili postavit, ale (možná však pouhou zajímavou shodou okolností) brzy špatně skončili. Ať Ježíš, Cézar, A. Lincoln či J. F. Kennedy, který také chtěl oslabit moc FEDu. Dnešní finanční krizi (ale třeba i 11. září 2001) možno nazírat taktéž optikou spikleneckých teorií a konstrukcí. Tajní spiklenci (např. ilumináti) zde tahají za klíčové nitky i při fungování mezinárodního finančního systému. Skuteční vlastníci amerického FEDu tak pomocí krize hodlali nastolit nové světové uspořádání. Ostatně i celou ofenzívu neoliberalismu od 70. let minulého století lze chápat jako prostředek k znovuobnovení moci financí. Opakovaně zazněla vážná varování před fiktivností finančních derivátů, jejichž hodnota je astronomická (kolem 500 biliónů USD), a které jsou zcela odtržené od výroby. Tyto představují „časovanou atomovou bombu“. Na dnešní problémy možno nahlížet i očima nositele tzv. Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 2008 P. R. Krugmana. Byl oceněn za přínos v analýze obchodních zákonitostí a lokalizace ekonomických aktivit (blíže Politická ekonomie, 2009, č. 1). Výběr však vyvolal také reakce kritické, některé dokonce hovořící o znevážení ocenění. Krugmanovi vyčítají, že je více publicista a popularizátor, než skutečný ekonom a akademický vědec. Upozorňují na jeho politické postoje, na pro mnohé jednostrannou kritiku G. W. Bushe, nebo právě na aktuální finanční krizi, nahrávající spekulacím ohledně udělení ceny. Krugman proslul nejen odborným texty (o mezinárodním obchodě, regionální ekonomii či měnových krizích v Asii), popularizačními pracemi pro širší veřejnost a řadou učebnic, ale od roku 2000 především jako liberální sloupkař v New York Times. Kritické hlasy upozorňují na menší „vědeckost“ oceněného. Poukazují na větší množství článků do novin, ve srovnání s vědeckými pracemi. Jiní konstatují přílišnou jednoduchost některých Krugmanových modelů a teorií, zaměření na specifické problémy výzkumu, nebo na přespřílišnou popularizaci ekonomické vědy. Z pravé části politického spektra zaznívá kritika jeho politických názorů a komentářů. Někteří připomínají místy až neobjektivní kritiku Bushovy administrativy, kterou demokrat Krugman viní i z odpovědnosti za současnou finanční krizi. Aktuální problémy mu připomínají Velkou krizi 30. let, totální kolaps nicméně neočekává. Minimálně však problémy považuje za stejně vážné, jako v případě asijské krize koncem 90. let (kterou sám úspěšně predikoval). Nyní Krugman ocenil kroky britského premiéra J. G. Browna na záchranu finančního sektoru, které měly stanovit ráz celosvětového úsilí. Jasná vize, podle Krugmana, přišla z Londýna, a nikoli z Washingtonu, ještě ovládaném starým prezidentem. Jiné pohledy však dnešní finanční problémy nepřipodobňují k situaci 30. let minulého století, ale spíše odkazují na ekonomickou krizi, která vypukla roku 1873. A to včetně zajímavých analogií s posuny ve významu částí světa západním směrem. Krize 1873 odhalila posuny významu světových regionů směrem na západ - ze střední Evropy do USA. Dnešní problémy možná naznačují další posuny na západ, z USA do Číny a Indie. Nicméně stále platí stará pravda, že tak dlouho kráčíme na Západ, až se ocitáme na Východě. O tom, zda vývoj v USA a Evropě je dočasným výkyvem v kontextu hospodářských cyklů, nebo již ohrožuje samotnou světovou ekonomiku pojednávají texty ve sborníku Americká finanční krize. Hrozba pro světovou ekonomiku? (Různí autoři, s předmluvou V. Klause. Praha, CEP, č. 71/2008). Otřesy na amerických finančních trzích a následnou americkou finanční krizi přitom někteří nepovažují za selhání volného trhu, nýbrž za selhání státních regulací typu postátněného amerického trhu s hypotékami či euro-amerického modelu měnové politiky centrálně řídícího úrokovou míru. Poučné je, že americký FED je pro pravověrné liberály málo liberální (málo „soukromý“ i protržní), s misesovským poselstvím, že centrální banky devastují ekonomické prostředí manipulacemi s hodnotou peněz. Jiní ale upozorňují, že v případě mocné autority FEDu jde o konsorcium soukromých bank, které je liberální a tržní až moc a kontrolované, resp. regulované naprosto nedostatečně. Ostatně zcela odlišně lze vnímat a hodnotit i významné zákony týkající se US ekonomiky, např. v kontextu New Dealu, který je některými označován za tragédii a hlavní příčinu i dnešních obtíží USA. Odlišné hlasy však připomínají, že pragmatický požadavek regulovaného kapitalismu taktéž dnes (obdobně jako před II. SV) zvítězil nad čistou ideologií volného trhu. A nebo dokonce hovoří o konci neoliberální globalizace, ba i přímo o (definitivním) konci samotného několikasetletého mýtu o „neviditelné ruce“. Totální krach ideologie „neviditelné ruky trhu“ se ale nedostavuje, nicméně mnozí přiznávají nutnost systémových reforem moderního kapitalismu, včetně jeho „řízení“. Což však rozhodně není totéž jako proměna celého systému na nekapitalistický, ba přímo socialistický. Oprašován ale přitom dnes hojně bývá Marx, se stále platnými poučkami o kapitalistických krizích z nadvýroby. Dnes také v kontextu „nadvýroby peněz“, kdy nikdo nemůže donekonečna a beztrestně „vyrábět“ ničím nepodložené peníze. Ať je již čtenáři bližší optika Krugmanova, Klausova, nebo kterákoli jiná, neměl by nikdy ztrácet ze zřetele zakotvení problémů v širším globálním, ekonomicko-sociálním, politickém a institucionálním rámci, jímž je neoliberální (tržní) globální kapitalismus. Přitom i základní poučky o zvládání krizových stavů jsou dnes možná aktuálnější než kdy jindy.

27

Teoretické základy krizového řízení Zdaleka nejenom pro úplnost dodejme, že Milan Kohoutek je autorem ojedinělé publikace, která ale bohužel víceméně zcela zapadla. A to v důsledku mikroskopického nákladu (a tudíž značně vysoké ceny) a především nedostatečné propagace, kdy kniha byla nakonec k sehnání pouze na jediném, a dosti zapadlém, místě v Praze. A v neposlední řadě díky až přehnané skromnosti a převeliké pečlivosti samotného autora, který je profesionalitou přímo posedlý. Kohoutek v žádných textech rozhodně neplýtvá slovy, zavrhuje jakýkoli balast a „vatu“ a odmítá vypustit z rukou cokoli, co nemá opravdu důkladně prostudováno, promyšleno a prodiskutováno. Připomíná slavného prof. Matulku (v podání J. Plachty) z ještě slavnějšího filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Velká škoda - text již léta mohli využívat nejenom studenti různých VŠ, v celé řadě předmětů, ale i např. pracovníci státní správy. Jedná se o publikaci Kohoutek, M.: Krizové řízení. Část 1 - teoretické základy (Slaný, Melandrium 2004, ISBN 80-86175-39-1, 112 stran). Práce byla podrobněji představena recenzí Systémový pohled na teoretické základy krizového řízení (Marathon, 2004, roč. 8, č. 6, s. 33 - 34), opět samozřejmě dostupnou v archivu starších čísel. Fundovaný odborník v oblasti krizového řízení, ekonom, chemik, zkušený ministerský praktik či vysokoškolský pedagog (a v neposlední řadě vyhlášený haškolog) v jedné osobě, Milan Kohoutek, zde shrnul zkušenosti za více než třicet let působení v oblasti krizového řízení. Text „vyjadřuje úsilí vytvořit na základě poznatků z teorie i praxe sjednocující základnu pro posuzování a uplatňování protikrizových opatření v různých oblastech činnosti lidí“ (s. 5, rec. publ.). Tato základna je tvořena především uplatněním systémové teorie a systémového přístupu. Tato původně plánovaná první část byla věnována teoretickým základům krizového řízení s těžištěm právě v systémovém přístupu k řešení různých krizí a cílem podat základy systémově založené teorie řešení krizí „v co nejstručnějším souhrnu“ (tamtéž). Podle autora má jít o sjednocující základnu a východisko pro další připravované díly věnované konkrétnějším oblastem krizového řízení, zejména formám krizového řízení používaným ve veřejné či státní správě a způsobům uplatňovaným v činnosti podnikatelských subjektů. Na avizovaná pokračování však zatím nedošlo. Stále přitom platí, že text je možno jednoznačně doporučit všem zájemcům nejenom o problematiku krizového řízení. I bez jakýchkoli úprav a doplnění by knihu bylo možné dnes úspěšně využívat. Nic z fundovanosti a aktuálnosti neztratila. Ve světle aktuálních turbulencí spíše naopak. V současnosti je však dostupná pouze v Národní knihovně. Závěrem nutno opakovaně vyjádřit naději, že nedílná aplikační pokračování, resp. případná ucelená knižní „hard“ podoba budou následovat dříve než za dalších třicet let. Skoro pět let ale již zase uteklo. Kde to vázne, Milane?

3. Recenze Dimenze Kompendia sociální nauky církve Jaroslav Šetek Papežská rada pro spravedlnost a mír: Kompendium sociální nauky církve. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2008. 534 s. ISBN 978-80-7195-014-1.

Východiska pro vydání Kompendia Předchozí papež Jan Pavel II. rozvinul a rozpracoval bohaté dědictví katolické sociální nauky zveřejněním tří rozsáhlých encyklik Laborem exercens, Sollicitudo rei socials a Centesimus annus. Tyto encykliky představují základní etapy katolického pojímání dané problematiky. Jeho nástupce Benedikt XVI. plně pokračoval v nastolené směrnice katolické sociální nauky. Jako příklad lze uvést úryvky z článků 26, 31 b a 28b encykliky Deus caritas est ze dne 25. prosince 2005: “Chudí prý nemají zapotřebí charity, nýbrž spravedlnosti. Skutky charity by (podle marxistů) měly pro bohaté představovat způsob jak se vyhnout nastolení spravedlnosti. Ve skutečnosti se ale jedná o nelidskou filozofii. Člověk žijící v přítomnosti je obětován molochu budoucnosti, jejíž faktická realizace zůstává přinejmenším pochybná. K utváření lepšího světa se přispívá výhradně tím, že se koná dobro teď, osobně, se zanícením, všude, kde je to možné, a bez ohledu na stranické strategie a programy.

28

Nikoli stát, který by reguloval a řídil všechno, je tím, co potřebujeme, nýbrž takový stát, který by na základě principu subsidiarity velkodušně uznával a podporoval iniciativy pocházející od různých společenských sil.” Trvalý zájem o člověka žijícího ve společnosti vedl k tomu, že církev nastřádala bohaté naukové dědictví, které mají kořeny v Písmu svatém, zejména v evangeliu a v apoštolských spisech, a které dostávalo svůj tvar počínaje již církevními otci a velkými učiteli středověku.

Charakteristika Kompendia v rámci sociálního učení katolické církve V duchu sociálního učení Jana Pavla II a Benedikta XVI. vydala Papežská rada pro spravedlnost a mír souhrn dokumentů Kompendium sociální nauky církve jako celistvé zpracování katolického sociálního učení. Dimenze slova “sociální” je v rámci Kompendia značně rozsáhlá, týká se všech aktuálních problémů světové populace (pojetí slova sociální jako společenský, ale i jako tíživý potřebující výraznou pozornost). Výraz “sociální nauka” pochází od papeže Pia XI., čímž označuje nauku týkající se sociálně výmamných témat. Toto učení se rozvíjelo v církvi od encykliky Rerum novarum papeže Lva XIII. Prostřednictvím magisteria papežů a biskupů, a ve společenství s nimi. Ve své podstatě se jedná se o rozsáhlé dokumenty textů ze sociální nauky katolické církve. Dokumenty dávají nahlédnout do úsilí katolické církve aktivně promýšlet problematiku sociálních ekonomických, politických a právních vztahů. Z tohoto důvodu si studia Kompendia vyžadují interdisciplinámí přístup společensko-vědních oborů teologie, filozofie, religionistiky, sociologie, politologie, psychologie, ekonomie, etiky, deontologie, oborů práva (pracovního, sociálního zabezpečení, rodinného, trestního, mezinárodního) aj. Při studiu se nalézají v počátku každé kapitoly informace o ideových východiscích dokumentů, po nichž následují důsledné rozbory celospolečenské problematiky, která se soustřeďuje na témata vzbuzující pozornost v současném celosvětovém společenství, tedy i v postindustriální realitě soudobé české společnosti. Kompendium samotné přináší na začátku souhrn zkratek, včetně zkratek biblických knih, dopis kardinála Angela Sodana a prezentaci dokumentu. Následuje Úvod, dvanáct (dále členěných), kapitol tvořících tři části dokumentu, dále Závěr a nezbytné rejstříky. Podněty k promýšlení např. soudobé krize rodiny se nachází v pasážích druhé části dokumentu. Stejně tak se zde nalézá analýza problémů na trhu práce, tj. důstojnosti lidské práce, sociálních a ekonomických práv pracujících a principu solidarity. Text se zaměřuje i na vztahy etiky a ekonomiky, na povahu ekonomických institucí a jejich fungování. Stranou nezůstává ani politická oblast, kde se dokument dotýká základů, na nichž má být budována obec, institucí demokratického politického systému či vztahů státu a náboženské komunity. Hlavní odkaz Kompendia spočívá v důrazu na službu občanské společnosti, ke které jsou zavázáni taktéž křesťané. Stranou nezůstává ani problematika věnovaná mezinárodní integraci a rozvoji mezinárodní spolupráce. Středem pozornosti jsou taktéž vysoce aktuální otázky globálních problémů lidstva, tj. životního prostředí, energetiky, nerovnoměrného ekonomického růstu, válečných konfliktů a mezinárodního terorismu. Kompendium potvrzuje, že křesťanská víra není soukromou záležitostí jedinců. Přestavuje dimenzi, kterou lze spatřovat v dílech prospěšných celosvětovému společenství, tj, že člověk má přednost před jakýmikoli politickými, nebo ekonomickými cíli. Historie učí, že svoboda a důstojnost člověka jsou do značné míry závislé na uspořádání hospodářského a sociálního systému, kterým se rozumí soubor rámcových podmínek, v nichž se uskutečňuje hospodářský proces a sociální pohyby. Lze přitom konstatovat, že většinou neprávem se katolickým etikům hospodářství dřívějších staletí vyčítá “statičnost” jejich učení, neboť chtěli každému zajistit takové místo v sociálním a ekonomickém systému, které bylo dáno jejich původem a stavem.

Počátky krize duchovních hodnot a současná postindustriální společnost Datovat počátky krize duchovních hodnot, které se prolínají do všech stránek života ve společenství není jednoduché. Významní filozofové, vědci náboženští a kulturní činitelé současné doby tvrdí, že soudobá civilizace prožívá krizi duchovního rozměru. Názory na vznik, genezi a příčiny této krize se přitom různí. Podle některých filozofů ochořela evropská civilizace již v antice, a to počínajíc Sókratem, kdy se filozofie vydala cestou racionalismu. Odklonem od člověka se přestala zajímat o hledání smyslu lidského života, neboť se opustil sofistický postulát, že “člověk je mírou všech věcí”. Evropská civilizace tak byla zavlečena do slepé uličky a dnešní civilizační krize. K svérázným představitelům tohoto názoru se řadil Friedrich Nietzsche. Celé století po první průmyslové revoluce se věřilo, že technika je pro člověka jenom dobrodiním. Éra dvacátého století již touto iluzí netrpěla. Svědčí o tom názory některých filozofických myslitelů. Např. podle Jana Patočky byla I. světová válka vyvrcholením první a druhé průmyslové revoluce, podle Martina Heideggera panství racionality, techniky a vědy rodí člověka bezdomového. Tato bezdomovost spočívá v tom, že se člověku vytrácí původní smysl domova, tj. místo, kde je v komunitě svých blízkých. Novodobý člověk chce rozumem zvládnout, řídit, usměrňovat a řídit veškeré přírodní a společenské procesy

29

ve svůj prospěch. Zpětnou vazbou však je, že svět původně lidské dimenze se stal technickým, kde se uvažuje pouze technicky. Svět člověka se zredukoval na objekty a věci, které mají funkční charakter. Tak se stalo, že současný typ společnosti s přívlastkem např. postindustriální zapomněl na člověka, jehož postavení a vážnost se měří prostřednictvím věcí, jejichž míra vlastnění je mírou vážností člověka. V tom spočívá neštěstí přeměny původně lidského světa ve svět profánní: energie, zisku, dobývání, vlastnění, spotřebování, využití, prospěchu tedy světem účelu. Z výše uvedených důvodů si položme otázku: Jaký je vztah mezi etikou, sociální a ekonomickou dimenzí ? Společensko-vědní disciplíny zabývající se těmito problémy se jeví jako zcela nezávislé a jenom obtížně spojitelné [3]. Ekonomické a sociální problémy byly řešeny po celá staletí v rámci filosofie, a jsou s etikou neoddělitelně spjaty (blíže tamtéž).

Jaká měla být současná epocha, kterou analyzuje Kompendium? Soudobý světový sociálně-ekonomický systém prochází při svém fungování určitými základními stavy. Nepochybně těmi hlavními faktory, ovlivňujícími jeho funkční strukturu, jsou ekonomické procesy. Jedná se zejména o procesy globalizace ([7]) a polycentrismu. Obecným problémem při charakteristice těchto procesů je realita, že uvedené procesy probíhají částečně objektivně a tím ovlivňují prostředí světového hospodářství s jeho jednotlivými subjekty. Zároveň jednotlivé společensko-ekonomické subjekty na základě míry poznání těchto procesů se snaží implementovat normy do systému světového hospodářství, které mají ekonomické procesy ovlivňovat - bud' je podporovat, a nebo brzdit. Různé kombinace typů prognóz světového ekonomického a sociálního systému v různých obdobích daly vzniknout etapizaci globálního prognózování, jejichž geneze se datuje cca od 60. let 20. století, kdy začíná start celosvětových výhledů do budoucnosti. Vývoj generací lze časově rozčlenit mezi tři základní časové horizonty [8]: 1. generace - přelom 60. a 70. let 20. století, 2. generace - přelom 70. a 80. let 20. století a 3. generace polovina 90. let 20. století. První generace začíná studií H. Kahna Rok 2000 - Rámec pro úvahy o nejbližších třiceti letech z roku 1967, jejíž teoretický koncept přijímá nejstarší futurologická organizace - Světová federace studií o budoucnosti. Teoretický koncept Kahna rozvinula Světové federace studii o budoucnosti světovou optimistickou prognózu na budoucnost bez podstatných kvalitativních změn, kdy světové populaci přes značné obavy z termojaderného konfliktu je přisuzována politická a hospodářská stabilita. Na druhé straně z iniciativy vlivných západoevropských politiků a vědců vzniká koncem 60. let 20. století v evropském regionu slavný a známý Římský klub a na americkém kontinentě např. koncepty: Anny a Paul Ehrlichových (Lidstvo, zdroje a životní prostředí), Forrestra (Dynamika světa), Meadowsových a spol. (Meze růstu) aj. Výše uváděné prognostické koncepty první generace předpovídají, že růst světové populace a spotřeby, spolu s jejím vyvolaným náporem na přírodní zdroje a fyzické prostředí, vede lidstvo do záhuby, jejímž důsledkem bude náhlý úbytek obyvatelstva a bídná životní úroveň těch, kteří přežijí (blíže [7] aj.). Druhá generace globálních prognóz z přelomu 70. a 80. let 20. století začíná se vznikem instituce Interfutures pod patronací OECD a Brandtovy komise věnované sporu “Severu a Jihu”. V této prognostické generaci je protiklad mezi katastrofickou budoucností a soběstačností společností ponechán v pozadí. Důvodem k tomu byla okolnost, že zvolený časový horizont - přelom tisíciletí je příliš blízký a během období prvních deseti let třetího tisíciletí, se neobjeví žádné neřešitelné problémy. Třetí generace prognóz z počátku 90. let aplikují ve značné míře simulační modelování a exaktní matematicko-statistická instrumentaria. Dokladem aplikace těchto metod jsou prognostické studie jako: Globus 2000, Komplexní ekonomická perspektiva do roku 2000 (EHK OSN), Naše společná budoucnost (mezinárodního týmu pod vedením norské premiérky H. G.. Brudtlandtové [7]). Současně s těmito pracemi vyšla velká řada specializovaných studií mezinárodních organizací typu Světové banky, OECD, Mezinárodní organizace pro potraviny a zemědělství. Mezi nejvýznamnější autory této generace patří dvojice I. Carsson a S. Ramphal, kteří za období 1992-95 vypracovali publikaci Naše společné sousedství, kde kladou za strategický cíl řešení adekvátní vypořádání nadnárodních struktur tváří v tvář budoucímu vývoji většiny globálních problémů, zejména problematiky války a míru a budoucnosti člověka vzhledem k měnící se hiearchii hodnot lidské společnosti. Výše uvedené generace futurologických a prognostických studií za období posledních čtyřiceti let 20. století potvrdily, že budoucnost globálních problémů lidstva na začátku nového tisíciletí bude odrážet oblasti všelidských sociálních, ekonomických, eticko-humanitárních a kulturních aspektů rozvoje lidské civilizace. Tímto se bude projevovat a prohlubovat rozpor mezi typy společností konzumní a chudoby. Tento rozpor může dospět i ke celosvětovému konfliktu (prognóza sociologa teorie konfliktu Ralfa Dahrendorfa). Lidstvo nespasí ani pokrok či věda, ani politické revoluce, ale pouze kolektivní naděje, kterou mu přínáší křesťanství. Tvrdí to papež Benedikt XVI. ve své nové encyklice Spaseni v naději (Spe Salvi), kterou zveřejnil Vatikán 30. listopadu 2007. Dokument o rozsahu osmdesát stran je zaměřen na teologické posouzení křesťanské naděje v

30

posmrtný život. Kriticky ale probírá konkrétní období dějin lidstva, zejména novodobým formám šíření ateismu, který podle něj vedl k největším krutostem, jež civilizace poznala. Papež vidí dva zásadní historické milníky, které tento úpadek přínesly: Velkou Francouzskou revoluci a proletářskou revoluci inspirovanou myšlenkami Karla Marxe. Uznává sice, že obě revolty byly odpovědí na hlubokou nespravedlnost své doby, kritizuje ale Marxe za expanzi ateismu 19. a 20. století. "A není náhodou, že tato myšlenka vedla k největším formám krutosti a pošlapávání spravedlnosti," soudí hlava katolické církve. Nynější encyklika, tedy papežský okružní list adresovaný všem katolickým věřícím na celém světě, je druhým dokumentem tohoto typu, který papež Benedikt XVI. od svého zvolení na Svatý stolec v roce 2005 napsal.

Nejzávažnější problém současnosti - terorismus jako nová podoba vedení války (podle Kompendia) Rozpadem bipolárně rozděleného světa nastal nesmírně příznivý obrat od dlouhodobé konfrontace k dialogu a posléze i k trvale se prohlubující spolupráci mezi bývalými rivaly. Zánikem hrozby bipolární konfrontace zmizelo nebezpečí hrozby masivního konfliktu mezi dvěma koalicemi, zato se však objevila řada nových rizik vyplývajících především z nestability a nejistot na regionální, ale i celosvětové úrovni. Avšak žádný z konceptů těchto generací nezaměřil pozornost na hypotézu, že závažným globálním problémem lidstva při startu nového tisíciletí se stane otázka terorismu v globální dimenzi. Vývoj za období posledních deseti let 20. století mohl plně tuto hypotézu potvrdit, když v přelomu roku 1989 a 1990 bylo teroristickými útoky přímo postiženo 74 států a incidenty se odehrály v dalších 60 zemích. Plně se tato hypotéza potvrdila za velmi reálnou teroristickými útoky na USA ze dne 11. září 2001, kdy terorismus se stal globálním problémem lidstva. Mohly být teoretické koncepty užitečné pro včasné varování ? Přestože žádný z teoretických konceptů futurologie a globalistiky nevytvořil za poslední tři desetiletí minulého tisíciletí hypotézu, že mezinárodní terorismus se stane globálním problémem lidstva, ustanovily se však obavy ze sílících rozporů mezi konzumní typem společnosti Západního světa se světem s převládající chudobou. I tyto rozpory současného světa jsou analyzovány v Kompendiu.

Závěrečné zhodnocení významu Kompendia Doba, ve které žijeme, je svou povahou velkým společenským přerodem, a proto je dobou nutně kontroverzní. Hledání konsensu v pohledu na uplynulý vývoj vyžaduje velkou dávku trpělivosti, vzájemné tolerance a ochoty k naslouchání. Proto lze současnou dobu charakterizovat vysokým stupněm diferenciace, kdy se náboženské instituce (a to nejenom katolické) staly prostředními v tom smyslu, že nepatří ani do soukromé sféry, ani do struktur státu či ekonomiky. V demokratickém politickém systému, kde je garantována náboženská svoboda, získávají náboženské instituce také charakter dobrovolných sdružení. V tom lze spatřovat velmi důležité důsledky jak pro instituce samotné, tak pro místo náboženství v životech moderních jedinců.

Zdroje: [1] Benedikt XVI.: Encyklika Deus caritas est (Bůh je láska). 25. prosince 2005. [2] Benedikt XVI.: Encyklika Spe Salvi (Spasení v naději). 30. listopadu 2007. [3] Dušková, I.; Džbánková, Z. (2005c): Etická dimenze institucionálních změn (vybrané problémy). Praha, Oeconomica - VŠE v Praze 2005. [4] Hoffner, J.: Hospodářský řád a hospodářská etika. Směrnice katolického sociálního učení, 1995. [5] Hanuš, J.: Náboženství v globální občanské společnosti. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2008. [6] Papežská rada pro spravedlnost a mír: Kompendium sociální nauky církve. V italském originále: Compendio della dottrina sociale della Chiesa. Citta del Vaticano, Libreria Editrice Vaticana 2004. [7] Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj - současnost - výhledy). Slaný, Melandrium 2007. [8] Šetek, J.: Ekonomické a sociální dopady skupinového zla terorismus. Marathon, 6/2007.

31

Manažeři RS Zamyšlení nad knihou I.Brože Mistr Ministr, kterou vydalo Ottovo nakladatelství v Praze Bohumír Štědroň M.Uhde ve své vynikající hře Král Vávra, popisující malý mechanismus vládnutí, ústy ideologa Kukulína interpretuje neprozkoumané oblasti: nezáleží jaká fakta vidíme, ale odkud je vidíme. Pak je zřejmé, že některá prostě neuvidíme.Proto je důležitá pozice ve které stojíme, protože ta rozhoduje o tom, co vidíme… Manažeři reálného socialismu (RS) představují neprozkoumanou oblast i v dnešní době; pro analytický přístup musíme odpovědět na otázku, co to byl tzv. reálný socialismu v politologických termínech. Je pravděpodobné a experimentálně ověřitelné, že revoluce představuje nejpomalejší způsob, jak změnit politický systém. Francouzská revoluce prošla čtyřmi základními etapami v krystalické čisté podobě a podobný průběh měly i revoluce dřívější (po vyhnání krále ve starověkém Římě vznikla taková bída, že římský občan nesměl vlastnit ani zlato, ani stříbro), ale i pozdější, ať již šlo o revoluci ruskou,čínskou, v belgickém Kongu, v Turecku nebo v Iránu. Ukazuje se, že v první, jakobínské fázi, se každá revoluce zaměřuje na snižování hustoty obyvatelstva ve spravované oblasti, i když se taktické přístupy nové třídy mohou značně lišit (Mao Ce-tung řídil politické byro pomocí dvou konkubín a postupoval v řadě případů mnohem liberálněji, než předchozí čínští císařové). Patologicky defektní J.Stalin převádí po říjnové revoluci postupně historický vývoj v Rusku retrográdně před Kateřinu Velikou, která v Rusku rozdělila exekutivní a soudní moc. Patří k historickým ostudám ruské politické elity, že nepostupovala podobně jako italská v případě Nerona a Mussoliniho nebo francouzská v případě Robespierra. Neomlouvají ji ani skvělé herecké výkony J.Stalina, který je miláčkem části ruské společnosti i dnes, ani hluboké náboženské cítění ruského obyvatelstva, které přijalo s vysokou dávkou destruktivního fanatismu stalinskou interpretaci marxismu za nové náboženství. Barrasovské období v Rusku (N.S.Chruščov) předchází delší období prvního konzula republiky (L.Brežněv). Tohoto období se týká i recenzovaná kniha I. Brože Mistr ministr, která profesionálně a se zaujetím i obdivem popisuje manažerské schopnosti i život ministra zahraničí B.Chňoupka. B.Chňoupek podobně jako i G.Husák je selfmademan; nevděčí za svou politickou kariéru ani příbuzenským svazkům nebo vypočítavým sňatkům, ani rodinnému majetku. Uznávaný autor literatury faktu I.Brož líčí s profesionální erudicí manažerskou kariéru inženýra ekonomie do jedné z nejvyšších funkcí socialistické feudální monarchie i jeho osobní záliby v období, které značně připomíná Rakousko-Uhersko před první světovou válkou, i když předlistopadový režim nestačil pro svou relativně krátkou dobu existence na rozdíl od Kuby nebo Severní Koreje vytvořit dynastii a ani se o to nepokusil. Zůstává otevřená otázka, nakolik je „monarchistický„ manažerský styl perspektivní i dnes, protože po teroristických útocích v New Yorku nastal ve všech ústředních orgánech státní správy nejen v ČR shon po bezpečnostních materiálech a opatřeních již zrušené Varšavské smlouvy. Celá problematika má i strategický aspekt: shrneme-li a zobecníme-li současné trendy, následující diagram, který byl zpracován na konferenci Future of Media Summit v roce 2006, představuje zajímavou analýzu vazeb v sektoru telekomunikací, médií a IT (TMT). Diagram (viz dále) znázorňuje vazby mezi největšími a nejdůležitějšími subjekty na mediálním, telekomunikačním a IT trhu respektive podtrhuje nárůst vazeb mezi lety 2000 až 2006. Uzly grafu reprezentují klíčové společnosti z těchto tří oblastí a spojnice mezi jednotlivými body reprezentuje úzkost vazby mezi nimi. Z grafu je více než patrné, že provázanost a konsolidace všech trhů je značná a rychle se prohlubuje. Ukazuje se, že v současnosti probíhá bez jakýchkoliv kontrolních mechanismů megaintegrace všech sítí, ať již jde o počítačové, telekomunikační, sociální, právní, vládní i ostatní s postupným směřováním k nové politické formaci: počítačovému feudalismu. V blízké budoucnosti bude mít každý fyzický, právnický či biologický objekt (včetně domácích mazlíčků a pokojových rostlin, se kterými bude možné komunikovat prostřednictvím Internetu) svou IP adresu a bude opatřen kontrolním RFID čipem; to umožní prostřednictvím superpočítačů téměř dokonalé centrální plánování. Proto je politický odkaz manažerů RS stále aktuální. V této souvislosti nelze opět nepřipomenout jednu ze závěrečných scének skvělé a nadčasové hry M.Uhdeho Král Vávra: Starý Vrba (představitel politické gerontokracie, který přednášel vymyšlené dějiny irského národa nazpaměť je v závěru divadelní hry vykonstruovaně obviněn ze zavinění nestability politického systému) je mrtev, přestože je živ a živ, přestože je mrtev…

32

Vazby mezi nejvýznamnějšími subjekty v TMT sektoru v roce 2001

Vazby mezi nejvýznamnějšími subjekty v TMT sektoru v roce 2005

33

4. Diskusní materiály Práce a kapitál J. P. Kroupa Společnost pro německý jazyk prohlásila v roce 2004 pojem Humankapital (humánní kapitál) [v češtině se častěji používá pojem „lidský kapitál“ – poznámka editora] za opovržení hodný výraz roku. (Unwort des Jahres) Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že výraz humánní kapitál degraduje člověka na ekonomicky zajímavou veličinu. (http://de.wikipedia.org/wiki/Humankapital) Tento pohled má do jisté míry své opodstatnění, zejména tehdy, jedná-li se o jednostranný pohled z perspektivy podnikatelské sféry, neboť tato vidí ze své pozice pracovní sílu jako zdroj, disponující schopnostmi, které lze najmout a ve svůj prospěch využít. Zajímavý je pohled na kapitál a práci z perspektivy dělby práce. Dělba práce je objektivně opomíjenou formou spolupráce. Moderní společnost přehlíží tuto skutečnost, neboť mylně předpokládá, že hybnou silou vývoje je soutěž. Přitom nám uniká fakt, že soutěž je ve své podstatě konflikt, tudíž proces, který rozděluje společnost na vítěze a poražené. To se týká především procesu rozdělení výsledku společného úsilí vzniklého dělbou práce, tudíž vzájemnou spoluprací. Zatím co proces vzniku bohatství probíhá ve znamení spolupráce, probíhá redistribuce výsledku společného úsilí na principu egocentrické kreativity jednotlivců formou soutěže, tudíž konfliktním způsobem. Kapitál je v nejširším slova smyslu vklad do dělby práce. Z tohoto hlediska nabývá ve své skladbě formu peněžní, věcnou a humánní. Humánní forma kapitálu je jakožto integrální součást celkového kapitálu nepostradatelná pro dělbu práce a je projevem jak inteligence jedince, tak i kolektivní inteligence. Je vázána na existenci lidí a jejich spolupráci vzájemně spojených do procesu dělby práce. Z tohoto hlediska nelze kapitál chápat jinak, nežli jako celek. Tento celek vystupuje ve třech formách: finanční, věcné a humánní. Celkovou strukturu kapitálu lze vyjádřit následujícím vztahem: K=FK+VK+HK. K: kapitál FK: finanční forma kapitálu(finanční prostředky,volný kapitál, hledající uplatnění ve formě investičních prostředků) VK věcná forma kapitálu(zvěcnělá forma kapitálu: materiál, stroje, zařízení, budovy...) HK: humánní kapitál Z hlediska funkce těchto forem kapitálu v dělbě práce vystupují tyto navenek jako dvě složky: kapitál a práce. Obdobným způsobem definuje K. Marx kapitál v soustavě článků, uveřejněných roku 1849 v "Neue Rheinische Zeitung" pod názvem Lohnarbeit und Kapital (Námezdní práce a Kapitál). Kapitál se sestává ze surovin, pracovních nástrojů a potravin všeho druhu. Tyto jsou použity za účelem vyprodukování nových surovin, nových pracovních nástrojů a nových potravin. Všechny tyto části jsou výtvory práce, produkty práce, nahromaděná práce. Nahromaděná práce, která slouží k nové produkci je kapitál. (K. Marx, přeloženo z: Lohnarbeit und Kapital http://gutenberg.spiegel.de/?id=5&xid=1736&kapitel=1#gb_found ) Zejména z poslední věty předchozího citátu vyplývá, že kapitál není ve své podstatě nic jiného, nežli zhmotnělý humánní kapitál. V této definici však nevystupují ony v čase nahromaděné zkušenosti, dovednosti, zkrátka vědění, které člověk vkládá ve formě živé práce do procesu dělby práce. Marx zde vidí práci pouze jako činnost. Činnost ve formě práce je pouze aktivním projevem těch vědomostí a dovedností, které jsou pro práci, pracovní činnost, základním předpokladem. Až dosud jsme viděli v kapitálu to fyzicky hmotné, hmatatelné: Peníze, materiál, stroje a nástroje. Čili to a čím hmotu přetváříme. Zatím co vnímáme první dvě složky kapitálu jako bohatství, uniká nám skutečnost, že tím vlastním bohatstvím je humánní kapitál ve formě souboru znalostí a dovedností. Až dosud nám unikalo, že tou rozhodující a nejdůležitější složkou, tím skutečným kapitálem je lidské vědění a jeho dovednost, pomocí kterých člověk vědomě, cíleně přetváří věci hmotné ve věci jemu potřebné. Vkladem do nárůstu hodnoty a vzniku vzácného statku je tudíž lidské vědění a dovednost. Uvědomělý proces metamorfózy předmětu lidské činnosti je práce. Takto dostává kapitál vedle jeho formy fyzické i formu nehmotnou-humánní kapitál, jehož vlastníkem je člověk včleněný do procesu dělby práce. Ztratíme-li vědomost a dovednost hmotu přetvářet a s tím spojenou organizaci,pak přestane existovat kapitál jako takový. Nemůžeme tudíž vložit ani peníze, ani hmotu do procesu metamorfózy, jestliže nevíme, jak ji uskutečnit. Železná ruda zůstane proto tak dlouho bezcenným kamenem, pokud nevíme nic o redukci oxidu železitého uhlíkem a neumíme toto poznání v praxi uskutečnit. Z uvedeného vyplývá, že z hlediska zásluhovosti stojí

34

humánní kapitál nad jeho ostatními formami. Nemám-li výrobní prostředky, avšak vím jak je zhotovit a za jakým účelem tyto použít, pak je snadné je vytvořit. Mám-li výrobní prostředky a nevím jak je použít, jsou pro mně jednoduše bezcenné, neboť jsou nepoužitelné. Vědomost a schopnost jednotlivce je s ohledem na ohraničenou duševní kapacitu člověka vnímat, ukládat a zpracovávat informace omezena. Výsledkem je oborová specializace. Člověk je takto schopen vložit do výroby pouze určitou, dílčí část. Z toho důvodu představuje humánní kapitál jednotlivce určitou specializovanou, parciální složku celkového, v čase akumulovaného lidského humánního kapitálu. Celkový, v čase akumulovaný humánní kapitál je tudíž majetkem lidské civilizace v určitém historickém vývojovém období. Je tudíž celospolečenským majetkem. Jeho celkové uplatnění je možné pouze formou celospolečenské dělby práce. Humánní kapitál nabývá z toho důvodu celospolečenskou povahu. Pohled na humánní kapitál jako na výlučně soukromé vlastnictví je tudíž zavádějící. Jeho celospolečenský charakter se promítá v celospolečenské dělbě práce. To se také týká ostatních forem Kapitálu. Výsledkem pracovního procesu je výrobek nebo služba, která je určena pro ostatní a nikoliv pro vlastní potřebu. Podnik je místo, kde se setkávají v procesu dělby práce formy kapitálu - finanční, věcný a humánní: - humánní kapitál za účelem vlastního uplatnění a za účelem vlastní obživy a reprodukce jeho nositele. - finanční a věcný kapitál za účelem jeho rozmnožování. Rendita kapitálu vyjadřuje míru jeho schopnosti se rozmnožovat. Účel použití výsledku společného úsilí vyjadřuje charakter všech tří komponent kapitálu, a souvisí zpětně s procesem dělby práce. V procesu dělby páce se obecně jedná o dvě probíhající fáze: První, tvorba hodnot jako prostředek k získání prostředků k jejich vzájemnému rozdělení, druhá fáze, proces vlastního rozdělení výsledku společného úsilí. Dělba práce všech tří forem kapitálu vede ke vzniku výkonu určeného ke směně. V tomto případě mají partneři jakožto majitelé jednotlivých složek kapitálu společný zájem a snahu vzájemně kooperovat. Zde dochází na základě dokonalé dělby práce k projevu vysoké kolektivní inteligence. V opačném případě, kdy se jedná o rozdělení výsledku společného úsilí toto ovšem neplatí. Zde dochází k permanentním rozporům. Míra rozporů a nespolupráce ve fázi rozdělení může nabývat natolik silného charakteru, že se celková kolektivní inteligence jeví jako všeobecně nízká. Takový to stav objektivně snižuje výkonnost a efektivnost funkce systému jako celku. Subjektivita všech tří složek kapitálu je dána skutečností, že jejich nositelem je člověk, nadaný kreativní inteligencí, preferující vlastní zájem při redistribuci výsledku společné činnosti. Předmětem redistribuce výsledku společného úsilí je přidaná hodnota. Podíl z přidané hodnoty, který pro sebe nárokuje kapitál vystupuje ve formě zisku, přičemž podíl, který pro sebe nárokuje humánní kapitál (práce) má charakter mzdy. Zde je nutno zohlednit prostou a rozšířenou reprodukci obou forem kapitálu. Jestliže si finanční a věcný kapitál pro sebe nárokuje celý zisk, pak získává veškeré takto získané prostředky na vlastní rozšířenou reprodukci. Kapitál takto dociluje formou zakalkulovaných nákladů mimo mzdových vlastní prostou reprodukci a dociluje navíc ve formě zisku rozšířenou reprodukci. Mzda začleněná do nákladů slouží k prosté reprodukci humánního kapitálu. Objektivně musí tudíž mít majitel humánního kapitálu také podíl na zisku jakožto zdroj vlastní rozšířené reprodukce. Pod tímto pojmem je nutno rozumět schopnost humánního kapitálu dále kapitalizovat část vlastních příjmů ve formě peněžní, věcné, popřípadě jako investici do vzdělání.(navýšení vlastního humánního kapitálu). K tomu ovšem v praxi dochází pouze tehdy, jestliže saldo příjmů a výdajů nositele humánního kapitálu vykazuje trvalý přebytek. Vzhledem k tomu, že je do dělby práce zapojen ještě třetí člen-stát v roli vůdce, Pak jeho podíl při redistribuci představuje daň, která má charakter příspěvku obou zbývajících členů za účelem financování výdajů celospolečenského významu. Z hlediska celkového oběhu peněz se jedná o celospolečenskou investici, kterou je možno ze strany státu jakožto reprezentanta společnosti přeměnit na kapitálový vklad. To se sice v současné době děje, avšak do oblastí, které nejsou buď vůbec, nebo jsou nepřímo návratné( vzdělání, ostatní infrastruktura). Je proto všeobecně účelné vkládat část těchto prostředků ve formě státního, celospolečenského kapitálového podílu na produktivních subjektech činných v hospodářské oblasti společnosti. Vezmeme-li v úvahu permanentní antagonizmus práce a kapitálu v oblasti rozdělení, pak je význam činností a zásluhovost jednotlivých složek kapitálu v procesu vzniku výkonu určeného ke směně naprosto stejná. Humánní kapitál má sice vyšší zásluhovost jak ostatní složky kapitálu, ale při jeho uplatnění je bytostně odkázán na ostatní jeho formy. Tyto totiž vytvářejí elementární, ucelený systém dělby práce. Formou jejich vzájemné interakce nemůže být tudíž vzájemná soutěž ale spolupráce na základě vzájemné rovnosti. Rovnost vzájemného postavení je dána faktem nemožnosti existence jednoho bez druhého. Jinak řečeno, kapitál bez nasazení práce nemůže sám o sobě

35

existovat, neboť nenajde vlastní uplatnění jako kapitál. Totéž platí i o práci ( humánním kapitálu). Tento nemůže bez nasazení jeho ostatních forem existovat jako pracovní síla, člověk nemůže pracovat. Tvrzení, že kapitál najímá pracovní sílu a tato má charakter zdroje, je tudíž nesprávné. Najmutí něčeho znamená použít něco za účelem upřednostnění, docílení vlastního prospěchu, s něčím prostě dle vlastního uvážení nakládat. Jedná se tudíž o přechodné právo s věcí v rámci smluvního ujednání a ostatních právních norem svobodně nakládat. Protože humánní kapitál má charakter nehmotného majetku, lze tento tudíž vložit ve formě kapitálového podílu do podniku. Za současného postavení humánního kapitálu se vlastně jedná o tichou kapitálovou účast. Pod pojmem tichá kapitálová účast se rozumí přenechat podnikateli vlastní kapitál oproti výnosu(mzdy) bez nároku zasahovat do běhu podniku. V tomto případě by však měla mzda obsahovat i podíl na zisku, neboť mzda jako taková je objektivně prostou reprodukcí humánního kapitálu. Humánní kapitál je tudíž kapitál, který společně s částí ostatních forem kapitálu( FK+VK), tvoří souhrnnou složku celkového kapitálu. Z toho důvodu by měl být humánní kapitál vykazován na pravé straně bilance a jeho vlastník mít postavení plnoprávného aktivního podílníka. Skutečnost, že humánní kapitál je formou celkového kapitálu je patrný již ve stádiu vzniku pracovního poměru. Hledá –li člověk zaměstnání, pak se rozhoduje při rovnováze nabídky a poptávky na pracovním trhu naprosto svobodně, s kterým podnikem naváže pracovní poměr. Výše mzdy, čili reprodukce jeho humánního kapitálu je pak v procesu vzniku pracovní smlouvy předmětem licitace jak majitele humánního kapitálu na jedné straně, tak i majitele ostatních složek kapitálu na straně druhé. Zde dochází zcela běžně k situaci, kdy podíl humánního kapitálu na celkovém výsledku společného úsilí je pro jednu stranu (humánní kapitál) příliš nízký(nízká nabídnutá mzda), v opačném případě pak pro kapitál příliš vysoký(Vysoká požadovaná mzda). V obou případech potom zcela zákonitě nedojde ke vzniku pracovního poměru. Humánní kapitál tak nenalezl kapitál, který by byl schopen, popřípadě ochoten akceptovat požadovaný poměr rozdělení. Totéž platí i z pozice kapitálu, kdy tento buď není schopen, nebo ochoten akceptovat humánním kapitálem požadovaný poměr rozdělení. Odchylky od rovnovážného stavu mezi kapitálem a humánním kapitálem způsobují situaci, kdy se jedna komponenta kapitálu dostává na úkor druhé do výhodného postavení a může si takto vynutit poměr rozdělení ve svůj prospěch. V tomto případě platí, že vynucený prospěch jednoho, je automaticky neprospěch toho druhého. Tento stav se projevuje růstem, popřípadě poklesem vyplácených mezd. Mzdy rostou tehdy, kdy panuje na trhu nadbytek produktivně umístěného kapitálu v poměru k humánnímu kapitálu. V opačném případě mzdy jakožto podíl na rozdělení výsledku společného úsilí klesají. Tvrzení, že kapitál najímá práci je tudíž jednostranný pohled ze zorného úhlu kapitálu. Z pozice humánního kapitálu lze opět tvrdit, že humánní kapitál najímá produktivní věcný a finanční kapitál. Tento stav je zvláště patrný v případě venture-funds. V tomto případě majitel humánního kapitálu majícího podobu podnikatelského záměru, popřípadě vynálezu, patentu, hledá finančně potentního společníka za účelem založení firmy. Obě tvrzení vyjadřují pohled z úhlu vlastního postavení a úlohy v procesu dělby práce a rozdělení výsledku společného úsilí. Jedná se tudíž o dva subjektivní pohledy na jednu věc. Využití vlastního dominantního postavení kapitálu vůči práci v procesu redistribuce výsledku společného úsilí postřehl již A. Smith: Mezi podnikateli existuje vždy a všude něco jako tichá, ale trvalá dohoda nedopustit nárůst mzdy nad její obvyklou úroveň. Porušení této dohody je brán jako velmi nezdvořilý akt vůči ostatním, a znamená ostudu v očích sousedů a stejně smýšlejících. (Adam Smith, (přeloženo z Adam Smith, Der Wohlstand der Nationen, první kniha strana 58) Jestliže Adam Smith mluví o vzájemné dohodě na úrovni podnikatelů, dostává tento vliv zcela jiné dimenze v době, kdy se vlastníci kapitálu stávají politicky dominantní společenskou vrstvou. Práce má jako protihráč jen omezené možnosti, spočívající v protestu a stávce. A. Smith líčí jednání druhé strany takto: ...sdružují se z vlastní vůle( Dělnici) za účelem zvýšení mezd. Obvyklou záminkou jsou vysoké ceny potravin, mnohdy i zisky které podnikatelé s jejich pomocí docilují. Tyto akce jsou vždy všeobecně známé, neboť ať mají ofenzivní nebo defenzivní charakter, dělají velký povyk aby nahnali strach a mnohdy necouvnou před hrubým násilím ve snaze docílit rychlého řešení. Jednají v pošetilostí a neúměrností lidí, kteří jsou buď na hranici vyhladovění, a musí jejich zaměstnavatelům nahnat strach aby jejich požadavky byly ze strany zaměstnavatelů splněny. (Tamtéž). Je zajímavé a zároveň zarážející, že z hora uvedené postřehy učinil A. Smith již v roce 1776. Neschopnost najít všeobecně akceptovatelné podmínky a pravidla rozdělení výsledku společné činnosti trvá až doposud, t j bezmála čtvrt tisíciletí! Základním problémem je skutečnost, že kapitál v jeho zvěcnělé a finanční formě je přesně kvantifikovatelný ve formě peněz. Vklad humánního kapitálu takto v běžné praxi vyjádřit nelze. Humánní kapitál jakožto kapitál nemateriální povahy se nedá přímo vyjádřit penězi, tudíž nelze mu přímo přiřadit kvantifikovatelnou hodnotu.

36

Tento stav je zřejmý již z běžného pohledu na bilanci podniku, kde na straně pasiv se humánní kapitál jako kapitálový zdroj (pasiva), a tím ani jako forma bohatství podniku, jakožto součást hospodářských prostředků vyjádřených v penězích(aktiva) nevyskytuje. Danou situaci lze vyjádřit jednoduchým příkladem: Do podniku je vložen finanční kapitál ve výši 100.000 Kč. Při rentabilitě kapitálu 8 % vynese tato investice 8000 Kč. Na základě vývoje uvedl náš podnik inovovaný výrobek vyššího řádu a zvýšil rentabilitu onoho kapitálu na 15 %. Výsledek je navýšení reinvestovaného kapitálu o 100 000 x 0,15= 15 000 Kč. Přesto, že na zvýšení rentability kapitálu má zásluhu pouze humánní kapitál, nezaznamenají jeho majitelé ( zaměstnanci vývojového oddělení) žádný trvalý nárůst výtěžku z vloženého humánního kapitálu, neboť tento nemá peněžní formu vkladu. Lze tudíž říci: V případě kapitálového vkladu (finanční a věcný kapitál) je rentabilita vložených prostředků dána vztahem 15 000/100 000*100=15 %. V případě vkladu humánního kapitálu lze formulovat tento vztah poměrem 15000/0*100 =… Tato rovnice nemá řešení, neboť humánní kapitál není kvantifikován a rovná se tudíž nule. Zde se naskýtá možnost vedoucí přes státní investiční fond: Bude-li se náš vklad ve výši 100 000 skládat ze dvou stejných podílů (finanční a věcný vklad 50 000 Kč, vklad humánního kapitálu ve formě investičního fondu 50 000 Kč),pak dosáhne humánní kapitál 15% podíl na zisku ve výši 50 000*0.15= 7500 Kč. Nutnost investovat vklad humánního kapitálu formou státního investičního fondu je dán komplexitou dělby práce , rozdílnou mzdou, kapitálovou náročností a charakterem výroby.(jinou skladbu zaměstnanců co do vzdělanosti má malířská fira, jinou výrobce letadel.) Je proto zcela na místě, jestliže stát převezme společenskou funkci investora a převede část příjmů z daní jako vklad do státního podílového fondu. Podíl vkladu státního investičního fondu je takto vykazatelný v bilanci podniku na straně pasiv a to jako složka vlastního kapitálu. Je tudíž finančně kvantifikovatelný. Zásadní výhoda spočívá v situaci, kdy reprezentant státního podílového fondu jakožto manager vloženého humánního kapitálu, dostává možnost spolurozhodovat jako plnoprávný podílník. Je tudíž na stejné úrovni, jako reprezentanti ostatních složek kapitálu (finančního a věcného). Současná spoluúčast odborů ve vedení podniku je neúčinná, neboť nedisponují majetkovými podíly. Idea státních investičních fondů není zajisté nová. Celá řada zemí disponuje státními fondy, jejichž příjmy doplňují státní rozpočty. Touto formou jsou organizovány i penzijní fondy různých zemí. Výše zmíněné fondy se však orientují převážně na nákup státních dluhopisů. Tato forma státních investičních fondů tak nevyjadřuje kapitálovou účast Humánního kapitálu. Nové na situaci je chystané opatření koaliční vlády Spolkové Republiky Německo jehož platnost má začít v r. 2009. Podle tohoto opatření umožní vláda založení podílových fondů zaměstnanců jednotlivých odvětví. Tyto investiční podílové fondy musí 75 % vložených prostředků investovat do těch podniků, jejichž zaměstnanci se stali podílníky příslušných fondů. Toto opatření bylo učiněno na nátlak koaličního partnera SPD ve snaze čelit nepříznivé tendenci, kdy vedení společností vyvolá tlak na mzdy spolu se snižováním počtu pracovních míst za současně vzrůstajících zisků. K tomuto kroku přikročila vláda SRN mimo jiné i na základě tiskové zprávy spolkové vlády o vývoji chudoby z května 2008. Podle této zprávy se i v době konjunkturálního vzestupu nadále rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Podle této zprávy platí 13 % občanů SRN jako chudí, přičemž každý čtvrtý občan je závislý na státním transferu finančních prostředků. (převzato z http://www.managermagazin.de/unternehmen/artikel/0,2828,553928,00.html ) V případě realizace tohoto opatření dojde objektivně k situaci, kdy mzda bude vyjadřovat prostou reprodukci a výnosy z podílových fondů zaměstnanců potom zisk z vloženého humánního kapitálu. Uvedené opatření se v současné podobě dotýká pouze výrobní sféry spolu s oblastí služeb. Humánní kapitál vložený do nevýrobní sféry spolu s oblastí financovanou z přerozdělení je za současného stavu vyloučen. Jako následné komplexní řešení je možno vidět v zřízení státního investičního fondu, do něhož by přispívali jak všichni zaměstnanci, tak i vláda ze státního rozpočtu. Zhodnocovat humánní kapitál formou státního podílového fondu je efektivní možnost jednotlivce investovat do budoucnosti. V tržním hospodářství neoliberálního typu dochází k situaci, kdy stále větší počet obyvatel disponuje příjmy, jejich výše je buď pod, nebo na hranici chudoby. Tito lidé nemají za prakticky nulového přebytku domácího rozpočtu žádnou možnost investovat do budoucnosti. Toto platí pro stále širší okruh obyvatelstva. Je nutno si uvědomit, že mzda je náklad a z důvodu soutěže je tento minimalizován. Individuální investice do budoucnosti je ovlivněna volně použitelným přebytkem mzdy nad životními náklady a ten je u většiny obyvatelstva příliš nízký. Z toho důvodu probíhá, pokud vůbec, akumulace kapitálu příliš pomalu, to jest neúměrně dlouho. I za tohoto stavu však vkládá obyvatelstvo do státního rozpočtu jak spotřební daň, tak i daň z přidané hodnoty. Kromě toho financují tyto domácnosti nákupem zboží zisky ostatních investorů. Jestliže stát používá

37

tyto prostředky výlučně na vytváření optimálního rámce pro svobodnou podnikatelskou činnost soukromých nositelů výkonu, potom nastává objektivně situace, kdy nositelé humánního kapitálu finančně podporují existenci a růst vlastní chudoby bez možnosti tento proces efektivně ovlivnit. Je proto zcela na místě, jestliže stát převezme za tyto lidi funkci investora a převede část příjmů z uvedených daní jako vklad do státního podílového fondu. Konečným cílem je vytvořit u strategických podniků kapitálový podíl s nepominutelnou menšinou.(více jak 25 %). Výtěžek z vloženého kapitálu by byl zdrojem jednak rozšířené reprodukce investičního fondu, financování sociálních výdajů společnosti a v neposlední řadě by tvořil druhou příjmovou složku obyvatelstva. Takto je možno docílit přechod od postavení práce jakožto zdroje do jeho přímé kapitálové účasti a zajistit tak humánnímu kapitálu aktivní podíl na rozhodování podniku. Pouze tak lze dostat humánní kapitál do rovnoprávného postavení s ostatními složkami kapitálu. Existence státního podílového fondu jakožto reprezentanta humánního kapitálu vytváří možnost sociálně spravedlivého rozdělení vytvořeného bohatství. Tento základní problém není bez státního investičního fondu řešitelný jak v systému ryzího tržního, tak i sociálně tržního hospodářství. Závěrem Celkově lze předpokládat, že stát jako spoluvlastník produktivního kapitálu se stane co do zdroje příjmu nezávislý na soukromém kapitálu a bude mít možnost krýt vlastní výdaje přímo z podílu na zisku. To povede ke snížení daňového zatížení jak fyzických, tak i právnických osob. Sníží se závislost státu na soukromém kapitálu, neboť výkonnostním subjektem nebude pouze podnikatel ale i stát. Ten může formou cílených pohybů vlastního kapitálu rychle a cíleně posilovat změnu strukturální skladby vlastního hospodářství. Formou strategických investičních podílů na zahraničních podnicích může spolu s mezinárodními dohodami jak na úrovni EU, tak i bilaterálních dohod s jinými státy optimalizovat nejen rozvoj strukturální skladby vlastního hospodářství, ale i globalizované ekonomiky jako celku. Existence vlastního státního investičního fondu může působit jako stabilizační faktor globalizovaných soukromých investičních fondů. Mezinárodně operující investiční fondy takto získají ve snaze maximalizovat vlastní zisky protihráče, který je sice rovněž zainteresován na maximalizaci zisků, ale jejich použití má celospolečenský, především sociální účel. Soukromý kapitál takto získá podnikatelského partnera se silně sociálním akcentem. To u ryze soukromého investičního kapitálu nelze s ohledem na jeho charakter ani očekávat. Je zcela nelogické, jestliže tržní hospodářství, jak neoliberální, tak i sociálně tržní tvrdošíjně lpí na principu soutěže a potlačování monopolního postavení podnikatelských subjektů a při tom stejně tvrdošíjně trvá na monopolu soukromé držby finančního a věcného kapitálu. Přitom je zcela evidentní, že monopolní držba soukromého kapitálu má stejné negativní, nežádoucí projevy, jako je tomu v případě monopolního postavení podnikatelských subjektů na trhu- využívají své postavení (bezkonkurenční postavení v důsledku neexistenční soutěže) ve vlastní prospěch na úkor ostatních.

Finanční krize – návrat keynesianismu? Martin Libra Jednou zavržené, dnes opět v kurzu – myšlenky J. M. Keynese jsou součástí balíku opatření k překonání krize západních ekonomik. Znamená to návrat ekonomie J. M. Keynese na scénu? V důsledku finanční krize se kterou se dnes svět potýká se rozproudila debata, jak tuto krizi potlačit a jak předejít dalším podobným krizím v budoucnu. Část světových politiků vidí řešení ve státních zásazích, které známe z teorie J. M. Keynese. Keynes tvrdil, že agregátní poptávka po zboží v době recese může být nedostatečná a může vést k vysoké nezaměstnanosti a k deflaci. Aby se předešlo těmto jevům, je třeba poptávku stimulovat kombinací snížení úrokových měr – tzn. zlevnění peněz a investice státu – finanční injekce , která ve výsledku způsobí oživení ekonomické aktivity. Znamená to, že v době krize vláda může použít dluhové financování, v době konjunktury však musí být státní rozpočet v přebytku a vzniklé dluhy uhradit. Krátkodobě tedy deficit být vyrovnaný nemusí, zatímco dlouhodobě ano. Pokud tomu tak není a rozpočet je deficitní i v době konjunktury, pak jde o tzv. vulgární keynesianismus, který vznikl a rozmohl se v období od 50. do 70. let a který má dlouhodobě závažné vedlejší efekty jako např. neúnosný nárůst státního dluhu a ztráta důvěry veřejnosti, pro které ztrácí účinnost. Původní Keynesovy teorie byly v době svého vzniku, tedy ve 20. a 30. letech odpovědí na ekonomické problémy ve Velké Británii a v USA a právě dnes, kdy jsme svědky kritické situace na finančních trzích, jsou znovu diskutovány. Avšak rozměry dnešní krize, médii srovnávané s tou z 30. let 20. století jsou mnohem méně dramatické a rovněž její příčiny leží jinde.

38

V době, kdy Keynes formuloval své myšlenky viděl možnost jak předejít ekonomickému poklesu v kombinaci zvýšení výdajů státu – deficitním financování a snížení úrokových měr. Americký FED a vlády některých evropských zemí dnes právě tato opatření realizují – krátkodobá úroková míra v USA byla několikrát snížena až na dnešní hodnotu 1,5 % a byl schválen plán na uvolnění většího množství kapitálu do ekonomiky. Tato politika sice neznamená návrat do 60. let, kdy ekonomové a vlády téměř všech zemí věřili, že moderní kapitalistická ekonomika nepracuje automaticky nejefektivněji, ale že této maximální efektivity lze dosáhnout vládní intervencí, část ekonomů se dnes shoduje v tom, že za současné situace je potřeba ekonomice určitý finanční stimul poskytnout. Otázkou je v jaké výši a nakolik je americkou vládou schválených 700 mld. dolarů realistickou částkou. Jak ale minulost ukázala, Keynesiánská opatření ve výsledku vedla k vyšší inflaci a prohloubení hospodářského cyklu. Zásadní ranou pro ně byla 70. léta, kdy došlo ke stagflaci, která byla do té doby neznámým jevem (kombinace stagnace a inflace) a kterou svými teoriemi nedokázali vysvětlit. To vedlo ke ztrátě důvěry veřejnosti ve stabilitu měny. Posláním J. M. Keynese ve 30. letech byla záchrana kapitalismu a jeho řešení ve své době zafungovala. Podle mého názoru dnes kapitalismus záchranu nepotřebuje. Ekonomika se standardně pohybuje v cyklech, kdy ve fázi poklesu se zároveň pročistí od nekonkurenceschopných subjektů a dochází k ozdravení. Snažit se cyklus potlačit státními zásahy se neosvědčilo. Ty totiž působí s různě velkým zpožděním a proto ekonomiku zpravidla ještě více rozkolísají, než aby ji zklidnili. Myslím si, že hledat řešení v regulaci bankovního trhu není vhodné, naopak mnoho současných problémů bylo způsobeno regulací. Nepotřebujeme žádný nový kapitalismus, pouze ten jeden, pravý kapitalismus, založený na volném obchodě a působení neviditelné ruky trhu, nikoli regulaci a zásazích velmi viditelné ruky státu. Podle mého názoru příčiny dnešní krize neleží v nedostatečné regulaci, ale právě naopak v přílišných zásazích státu do ekonomiky. Například manipulace amerického FEDu s úrokovými sazbami způsobilo problémy se splácením hypoték, které v důsledku způsobili jednak propad cen nemovitostí ale také vyšší inflaci. Nebezpečné jsou snahy států banky řídit a rozhodovat, která má v případě problémů padnout a která má být zachráněna. Státní zásahy způsobují deformace a ve výsledku znamenají ještě vetší problémy. K dalšímu prohloubení problémů by mohlo vést také rozšíření státního protekcionismu, který ve 30. letech vedl k dramatickému poklesu ve světovém obchodě a může vést dokonce až k politickému extremismu. Chceme-li se v budoucnu vyhnout obdobným potížím, nesmíme opakovat staré chyby a musíme státní regulaci ne zvýšit, ale naopak, snížit.

5. Pracovní materiály Některé nové kroky v rozpracování teorie redistribučních systémů Radim Valenčík Přinášíme některé nové krůčky v rozpracování teorie redistribučních systémů. Některé z nich si kladou za cíl spíše informovat o tom, kterým směrem se bádání vyvíjí a jaké otázky otevírá, než seznámit čtenáře s hotovými výsledky. Důležité je zejména to, že na současném stupni rozpracování teorie redistribučních systémů již lze poměrně přesně formulovat problémy, které doložitelně mají řešení formou matematického důkazu a které mají i značný význam pro praxi. Platí to zejména pro upřesnění modelů vyjednávání.

Upřesnění modelů vyjednávání V materiálech publikovaných v přecházejících číslech Marathonu i v knížce Teorie her a redistribuční systémy (Valenčík, R., VŠFS – EUPRESS 2008) jsme dali určitou představu procesu vyjednávání v elementárním redistribučním systému. Nyní ukážeme, jak model vyjednávání precizovat tak, aby bylo možné řešit celou řadu přesně formulovaných úloh, které odpovídají na otázku, zda příslušný systém konverguje k určitému typu rovnováh či nikoli, formou matematického důkazu. Nejdříve si připomeneme grafické vyjádření jednotlivých typů rovnováhy. Podrobně jsou východiska formulována ve Zvláštním čísle Marathonu z roku 2007 a jednotlivé typy rovnováhy v článku Aplikace výpočtu Nashovy rovnováhy v redistribučních systémech (Valenčík, R., Marathon 1/2008). Kromě nich v tomto grafickém vyjádření jsou vyznačeny dva body, od nichž se může odvíjet proces vyjednávání.

39

Obrázek 1: Názorná představa o jednotlivých typech rovnováhy v redistribučním systému

y

žlutý bod

x

z zelený bod Hráči A, B, C dostávají výplaty (x, y, z), jejichž všechny kombinace (za výše uvedené předpokladu snížení výkonu celého systému, pokud se tyto výplaty odchýlí od distribuce podle výkonnosti) leží na redistribuční ploše v příslušných trojrozměrných souřadnicích vymezené silnými liniemi (které ukazují body, kde jeden z hráčů dostává nejnižší možnou výplatu). Na těchto liniích se nacházejí všechny diskriminační rovnováhy. Uvnitř redistribuční plochy pak leží společné rovnováhy. Jedním z důležitých výsledků teorie je, že společná rovnováha vzniklá vyjednáváním formou podbízení je rovnováhou Nashova typu. Šipky (zeleně) naznačují, kterým směrem se mohou posouvat jednotlivé typy rovnováhy v případě, že na redistribuční systém působí různé vnější vlivy. Nyní se podívejme na zelený bod. Pokud by byl systém v tomto bodě, znamená to, že diskriminovaným hráčem je hráč B. Má nejnižší možnou výplatu. Současně to znamená, že oproti diskriminační rovnováze (fialový bod) je systém posunut směrem k rovnostářské rovnováze (červený bod). Tím je jednoznačně určeno, kdo bude vyjednávat, ke komu a s jakým návrhem přijde: - Vyjednávání bude iniciovat hráč B. - Návrh učiní hráči A. Pokud se týká vlastního návrhu, má několik možností: - Diskriminovaný hráč dává znevýhodněnému koaličnímu hráči nejmenší možnou nabídku, která je ovšem pro znevýhodněného koaličního hráče výhodnější než v předcházející koalici. - Diskriminovaný hráč dává znevýhodněnému hráči největší možnou nabídku, která je ovšem pro diskriminovaného hráče výhodnější než v předcházející koalici. V případě opakovaného vyjednávání má diskriminovaný hráč opět několik možností: - Drží se jednoho typu nabídek (nejmenší či největší). - Střídá nejmenší a největší možné nabídky. - Střídá nabídky podle toho, zda znevýhodněný hráč v dosavadní koalici je ten výkonnější (v tomto případě byla nerovnováha posunuta směrem k rovnostářství), nebo naopak méně výkonný (v tomto případě byla nerovnováha posunuta směrem k orientaci na výkonnost). Za situace, kdy jeden z hráčů dává znovu nabídku hráči, kterému ji již dal, se posouvá nabídka v jeho prospěch či neprospěch o určitý parametr. Za tohoto předpokladu lze dokázat, že ve všech předpokladech systém konverguje ke třem nestabilním diskriminačním rovnováhám.

40

Obrázek 2: Grafické vyjádření procesu konvergence

B y

1

7 8

5

4

3

Cz

xA

2

6

Pro srovnání – pokud by systém byl ve žlutém bodě, tak platí: a) Vyjednávání iniciuje hráč A. b) Návrh učiní hráči C. c) Návrh zdůvodní nutností vyšší míry rovnostářství. Vyjednávání pak může probíhat takto (popisujeme, jak situace vznikly): 1 – startovní bod 2 – A nabídl koalici C (C byl více znevýhodněn vzhledem k tomu, že systém byl oproti diskriminační rovnováze více výkonnostní) zdůvodněnou potřebou vyšší míry rovnostářství 3 – B nabídl koalici A (A byl více znevýhodněn vzhledem k tomu, že systém byl oproti diskriminační rovnováze více rovnostářský) zdůvodněnou potřebou vyšší míry odměny podle výkonnosti 4 – C nabídl více rovnostářskou koalici B 5 – A nabídl více výkonnostní koalici B, v tomto případě již výhodnější pro B než v případě 3 6 – C nabídl více rovnostářskou koalici A, v tomto případě již výhodnější pro A než před tím v případě 2 7 – A nabídl více výkonnostní koalici B, v tomto případě již výhodnější pro B než před tím v případě 5 8 – C nabídl více rovnostářskou koalici B, v tomto případě již výhodnější pro B než před tím v případě 4… Návazně na to můžeme zkoumat řadu úloh v případě, kdy někteří z hráčů nemají úplné informace. Případ kdy není úplná znalost všech parametrů: - 1 až 3 z hráčů neznají své vlastní ocenění výkonnosti. - 1 až 3 z hráčů neznají ocenění výkonnosti 1 až 2 ostatních hráčů. Přitom: - V některých případech lze ukázat, že systém konverguje ke třem nestabilním rovnováhám. - V jiných příkladech nemusí. Prozkoumat různé případy je poměrně obtížné a jsou to samostatném matematické problémy. - Lze formulovat i předpoklady, za kterých se systém posunuje k Nashově rovnováze – tak je tomu např. tehdy, kdy po zjištění nestability původních diskriminačních rovnováh, se některý z hráčů rozhodne učinit nabídku, která zvyšuje výplatu diskriminovaného hráče o určitý parametr (tj. není to již jen 1, ale více). Každý z uvedených případů má praktický význam. Ukazuje to, ve kterých případech může dojít k rozumné dohodě a kdy ne, podle čeho se systémy, v nichž může dojít k rozumné dohodě poznají, a kdy jsou systémy odsouzeny k nestabilitě (a jakému typu nestability). Jedná se o typické úkoly, které mají následující parametry: - Musejí být a také mohou být přesně formulovány předpoklady jednotlivých úloh. - Tyto úlohy mají přesné matematicky vyjádřitelné řešení (formou matematického důkazu). - Porovnávání předpokladů s realitou má značný praktický význam.