KATEDRA SCENÁRISTIKY A DRAMATURGIE (KSD) PŘEDSTAVUJE:
SBORNÍK PRACÍ STUDENTŮ 1. ROČNÍKU KSD 2007/2008
Tomáš Hruška Beata Janda Parkanová Tereza Pařízková Irena Soukupová Alexandra Škampová Štefan Titka Martin Toul
Všechny práce vznikly v rámci Scenáristického semináře 1. ročníku KSD. Pedagogické vedení: Prof. Lubor Dohnal, Mgr. Bohdan Karásek
Magnificent Se7en Tomáš Hruška… … ..……………………... „NÁVŠTĚVA U MAMČI“ Etuda na téma: Vnitřní monolog str. 3-7
Beata J. Parkanová. …. … .….. „ŽENA, MUŽ A DÍTĚ“ Etuda na téma: Flashback str. 8-9
Tereza Pařízková ..……….. „JARO“ Etuda na téma: Paralelní děje str. 10-15
Alexandra Škampová. …. . …….. „VÁNOCE“ Etuda na téma: Paralelní děje str. 16-18
Irena Soukupová …………………………….. „KABÁT“ Etuda na téma: Montáž str. 19-22
Štefan Titka………………… …. .. ….. „KAFE A VODA“ Etuda na téma: Náhoda str. 23-36
Martin Toul……………….. ………………….. „NESPAVEC“ Etuda na téma: Charakteristika postav str. 37-39
2
Etuda na téma: Vnitřní monolog
„NÁVŠTĚVA U MAMČI“ Tomáš Hruška
FAMU
3
1.Ext. Ulice. Do ulice přijíždí taxík. Vystupuje z něho naparáděná žena ve středních letech. Je silně nalíčená. Na sobě má černé šaty a přes ně krátký kabát. V rukou má naplněnou nákupní tašku. Platí taxikáři a vchází do starého činžovního domu. 2. Int. Starý činžovní dům. Žena jde pomalu po schodech a nese nákupní tašku. Slyšíme klapot jejich podpatků. Vychází do patra a zastavuje se před dveřmi do bytu. Z kabelky, kterou má přes rameno, vytahuje klíče a odemyká. 3. Int. Byt ve starém činžovním domě. Žena vchází do potemnělého bytu. Zavírá za sebou dveře a rozhlíží se kolem sebe. Vidíme zanedbanou kuchyň s umaštěným sporákem a haldou špinavého nádobí v dřezu. Žena si to zamračeně prohlíží a kroutí hlavou. Otáčí se ke dveřím, které vedou do dalšího pokoje. Žena (nahlas): „Mami!“ Hlas staré ženy (ozývá se zpoza dveří): „Tady jsem Ilonko!“ Žena otevírá dveře do dalšího pokoje. Je to obývací pokoj, který je také potemnělý. V rohu pokoje sedí v přítmí stará žena. Sedí ve velkém ušáku, který podmiňuje její malou postavu. Stará žena hledí nepřítomně před sebe. Mladší žena pokládá na zem nákupní tašku, prochází obývákem až k oknu a roztahuje závěsy. Do místnosti proniknou paprsky světla. Poté otevírá jedno z oken. Slyšíme ruch z ulice. Žena: „Proč si tady nevyvětráš mami…máš tady hrozně zatuchlo…a co to nádobí…dyť už tam máš plíseň…neřikej mi, že ho nemůžeš umejt.“ Stará žena: „Jsem hrozně unavená Ilonko…“ Mladší žena chvíli hledí na tu starší. Poté ji pohladí po tváři a odchází do kuchyně. Slyšíme zvuky mytí nádobí. Stará žena v křesle stále hledí nepřítomně před sebe. Monolog staré ženy: „Sedím tady skoro celej den. Sedím a nemůžu se hnout. Nemůžu si dojít ani na záchod. Nemůžu už vůbec nic. Nikdo by po mně ani neštěk, kdybych tady umřela. Nikoho by to vůbec nezajímalo. Nikdo se nestará vo starou bábu. Nechala bys mě tady klidně shnít, umřít, chcípnout, jak prašivou bestii. Nechala bys mě tady se plazit do poslední
4
chvíle po koberci. Nechala bys mě se tady trápit a válet se ve vlastních sračkách. Nechala bys mě tady vlastnímu osudu…….“ Monolog staré ženy přerušuje hlasité rozbití talíře o zem. Mladší žena v kuchyni hlasitě zakleje a začíná sbírat po zemi střepy. Po chvíli se vztyčí a zadívá se do obýváku na svoji matku. Lehce se na ni usměje. Mladší žena: „Mami promiň…..já vim, že to máš těžký, když táta umřel a seš na všechno sama…ale já teď nemám čas sem za tebou chodit a……“ Stará žena: „Netrap se tim Ilonko….já stejně za chvilku odejdu za nim….“ Mladší žena: „Takový věci vůbec neřikej prosim tě….já jen, že dokavaď tady byl táta, tak jste byli jeden druhýmu na blízku a starali se o sebe…teď mám o tebe strach….“ Mladší žena se v kuchyni otočí a pokračuje v mytí nádobí. Starší žena ji pozoruje. Hlasitě se pousměje a opře si hlavu o roh ušáku. Monolog staré ženy: „Můj manžílek…ten je jedinej, kdo za mnou stále přichází. Nikdy nezklame a vždycky se na mě přijde kouknout. Můj manžílek, kterej mě za celej život dokázal akorát pořádně namlátit, dát pár facek, pár kopanců. Ale já vždycky byla poslušná, vždycky jsem ho ctila a rány maskovala. Nikdy jsem nic necekla. Vůbec nic. Pěkně jazyk za zuby a ani slůvka, nic. Ten vždycky přijde. Přijde a kouká, prohlíží si mě a směje se, jak se trápim, jak jsem dopadla, jak se nemůžu hejbat. Nikdy mě nezklame. Už přes rok je mrtvej a vždycky přijde. A směje se a kouká, jak se krmím práškama a jak se nemůžu hejbat. Potvora……“ Mladá žena vychází z kuchyně s utěrkou v ruce. Prochází kolem staré ženy a utěrku pokládá na plynová kamna. Poté si sedá na roh ušáku ke staré ženě. Ta jí nevěnuje jediný pohled. Mladší žena: „Já vim, že si ho měla moc ráda mami…..“ Stará žena: „Měla Ilonko…..stejně jako mám ráda tebe….“ Stará žena se na mladší otočí a jemně se pousměje. Mladší žena: „I Matěj na něj občas myslí. Když teď dělal maturitu, říkala jsem mu ať poprosí dědu, že se na něho určitě přimluví, aby to všechno zvládnul.“ Starší žena: „Matěj je celej po něm Ilonko…“ Mladší žena: „Přišli ti ty moje dopisy?“
5
Stará žena: „Neboj se…mám je všechny schovaný Ilonko…“ Ženy se chvíli mile dívají jedna na druhou. Monolog staré ženy: „Ty tvoje krátký a stručný dopisy. Dopisy, který choděj s určitou pravidelností několikrát do roka. Používáš dopis, ani nezavoláš…ani se nezmůžeš svý starý mámě zavolat. Radši ji necháš se trápit a shnít. Umřít v šedivý garsonce. Píšeš tam, jak si furt zaneprázdněná, jak si buduješ kariéru a kolik máš peněz. On se taky ptá, kde seš, co se s tebou stalo a proč se na mě nepřídeš podívat. Podívat se na mě, jak se trápim a jak se krmim práškama. Tak mu říkám, že nechodíš, že prdíš na starou bábu, že ji radši necháš chcípnout ve starý garsonce pár metrů vod sebe. A on se pořád směje….potvora…“ Mladá žena pomalu vstává a jde k nákupní tašce, kterou nechala v rohu pokoje. Pokládá tašku na stůl a šátrá ve své kabelce. Po chvíli vyndavá peněženku a z ní několik bankovek, které také pokládá na stůl. Stará žena vše mlčky pozoruje. Mladší žena: „Já už budu muset jít mami…mám ještě nějaký vyřizování….tady ti nechávám nějaký jídlo a peníze. Kup si něco hezkého a nemysli pořád na ošklivý věci…“ Starší žena: „To si nemusela Ilonko…neměla sis dělat starosti….“ Mladší žena: „Prosim tě…peněz mám víc, než bych potřebovala….navíc to pro tebe dělám ráda…“ Mladší žena si dává přes rameno kabelku a přichází ke starší ženě. Líbá ji na čelo a usmívá se na ní. Strará žena jí úsměv opětuje. Mladší žena: „Měj se krásně mami….já se zase ozvu nebo se stavim s nějakou dobrotou.“ Mladší žena rázně odchází z obývacího pokoje. Stará žena za ní hledí. Slyšíme zaklapnutí dveří. Stará žena (spíše pro sebe): „Budu se těšit Ilonko.“ Stará žena sedí v křesle a nepřítomně hledí přes sebe. Monolog staré ženy: „Jednou dopadneš jako já děvenko. Já se s tebou piplala, rozmazlovala jsem tě a kam to vedlo. Jsi arogantní, bezcitná k ostatním lidem, zlá…..“ 4. Int. Starý činžovní dům.
6
Mladší žena pomalu odchází po schodišti. Slyšíme klapot jejich podpatků. Do tohoto záběru zvolna přechází monolog staré ženy. Monolog staré ženy: „Natolik zlá, že necháš vlastní matku se válet ve sračkách v ubohý šedivý garsonce pár metrů od sebe. Natolik zlá, že se vysmíváš chudákům z nádraží. Jsi kurva, která neví, co je soucit s chudáky a vlastní matkou. Kurva, která nemyslí na svoje děti a svýho manžela. Ale já ti nic nevyčítám. Jednou dopadneš stejně jako já. Jednou budeš sedět v křesle a nebudeš moc si dojít na záchod, nebudeš se moc jít najíst a budeš pomalu chcípat a plazit se ve vlastních sračkách po koberci ve starý garsonce pár metrů od svejch dětí. A on se směje. Hlasitě a opravdově. On se směje a dává mi za pravdu. Vše co říkám vždycky odkývá a nikdy nezklame. Vždycky se na mě příjde kouknout holčičko. Vždycky. A já se vždycky směju s ním. Schodištěm se náhle ozve hlasitý smích staré ženy. Mladší žena se na okamžik zastaví a otočí se za sebe. Poté se po schodech opět rozejde o něco rychlejším krokem. KONEC
7
Etuda na téma: Flashback
„ŽENA, MUŽ A DÍTĚ“ Beata J. Parkanová
FAMU
8
Muž a žena, věk kolem 35-40 let. V dětském domově. Po pohovoru s vedoucím DD přichází chodbou do místností plné dětí. Muž a žena, manželé, se drží za ruce, usmívají se na sebe. Žena nejistá, nervózní, muž pevný pohled, snaží se jí dodat odvahy. V místnosti s dětmi vedoucí pokleká k asi tříleté holčičce a hezky k ní mluví. Žena pokleká vedle něj, usmívá se na holčičku. Muž ženy stojí vedle jejího boku, rukou ji hladí po vlasech. Žena vztáhne k holčičce ruku, aby jí pohladila vlásky a ouško. Flashback: Žena sama nad mrtvolou svého asi sedmiletého syna, hladí ho po vlasech a po uchu. Muž ji stojí obdobně vedle boku, až trochu za zády, opakuje už musíme jít, už musíme jít Už musíme jít, zopakuje žena u holčičky a podívá se na vedoucího DD. Ten s úsměvem odpovídá, že ne. Žena si uvědomuje že zopakovala repliku ze své vidiny, jemně nesouhlasně zatřepe hlavou, muž ji přestává hladit po vlasech. Žena k němu zvedne oči, dívají se sobě do očí, muž ji znovu začne hladit po vlasech. Žena se vrací pohledem k holčičce a ptá se jí, co má ráda. Holčička chytne ženu za ruku a odvádí ji k dětské tříkolce, žena roztěkaná, muž s vedoucím stojí vedle sebe a sledují ženu. Muž ji škrábe dlaně. Děvčátko se snaží vydrat na tříkolku Flashback: Žena s mužem a s policií nad kolem svého syna. Řidítka s tmavými fleky. Žena se dotýká fleků, pak si nevědomky olizuje prsty a cítí krev. Policista: nechráněné koleje a kluci blbnou a pak jsou tyhle tragédie, je nám to moc líto. Děvčátko padá z tříkolky a rozplakává se. 1. Žena vybíhá z místnosti, muž s vedoucím na sebe chápavé pohledy, muž chodbou dobíhá ženu. 2. Žena pevně sevře plačící holčičku do náručí a sama se rozpláče, holčička překvapená pevným sevřením přestává plakat, muž pohyb směrem k ženě, vedoucí ho jemně zadrží a klidně se na něj usměje. Žena se přes slzy usměje na oba muže a nepatrně souhlasně pokyne hlavou na svého muže. KONEC
9
Etuda na téma: Paralelní děje
„JARO“ Tereza Pařízková
FAMU
10
INT. NEMOCNIČNÍ POKOJ. DEN Nemocniční pokoj se dvěma lůžky a různými lékařskými zařízeními je osvětlený sluncem. Obsazená je pouze jedna postel, ta bližší oknu. Leží na ni STAŘEC (89) s bílými vlasy, povislým vrásčitým obličejem a napíchnutou kapačkou. Právě spí. Jeho křehké unavené tělo se pravidelně zvedá a zase klesá. V pravé dlani, teď už bez jakékoli síly, svírá ovladač od televize, co stojí na stolku před ním. Do místnosti vstoupí ZDRAVOTNÍ SESTRA (27). Dojde k oknu, které otevře a pustí do místnosti čerstvý vzduch. Stařec se po chvíli probudí a přitáhne si peřinu blíž k tělu. ZDRAVOTNÍ SESTRA Na chvilku tu vyvětráme, pane Kvasnička, ať tu máte čerstvý vzduch. STAŘEC To není třeba. Klidně to hned zavřete. ZDRAVOTNÍ SESTRA Ale kdepak, alespoň na chvilku. Ukažte, spravím vám polštář. Sestra se nahne nad starce a začne mu spravovat Všimne si při tom ovladače, který má v posteli.
polštář.
ZDRAVOTNÍ SESTRA A televizi vám taky zapnu, ať máte zábavu. Vezme mu bez rozmýšlení ovladač a stiskne jedno z tlačítek. V televizi se objeví dopolední pořad pro ženy v domácnosti. STAŘEC Na to se dívat nechci… ZDRAVOTNÍ SESTRA Zkusíme, co dávají jinde… Na dalším kanálu běží česká pohádka. STAŘEC Tuhle už jsem viděl… Sestra zkusí přepnout na další kanál, kde běží cestopisný film o Rusku. ZDRAVOTNÍ SESTRA A tohle? STAŘEC
11
V Rusku jsem byl několikrát a nechci se na to znovu dívat v televizi. Sestra televizi vypne, ovladač položí na stolek vedle postele. ZDRAVOTNÍ SESTRA Tak si to potom ještě projeďte a snad něco najdete… STAŘEC Ale já nic nehledám. Sestro, prosím vás, myslíte na mě s tou věcí, jak jsme se bavili? ZDRAVOTNÍ SESTRA Nejde to, pane Kvasnička. Nemůžu to udělat. Sestra se při té větě dívá na zelené listí stromů, co šumí ve větru. Dojde k oknu a zavře ho. Bez jakýchkoli jiných slov odejde z místnosti. Stařec povzdychne a své drobné tělo pomalu stočí do klubíčka. Peřinu si pořádně přitáhne k tělu a snaží se usnout. INT. VNITROSTÁTNÍ AUTOBUS. DEN Autobus je obsazený pouze z poloviny. Od té doby, co vyjel ze stanice uběhly už nejméně dvě hodiny. Cestující jsou pohodlně rozvaleni na dvousedačkách a pospávají nebo se jen tak dívají z okna na ubíhající zelenou krajinu. ŘIDIČ (52) je podsaditý pán, který se ve svém autobuse cítí jako doma. Na skle před sebou má nalepéné rodinné fotografie a nad hlavou se mu houpe plyšová hračka, snad pro štěstí. Spíš ze zvyku než z radosti si prozpěvuje spolu s rádiem, které má nahlas zapnuté. Zrovna, když podruhé vykřikuje refrén písničky spolu se zpěvákem z rádia, musí se rychle vyhnout osobnímu autu, které jede zčásti v protisměru. ŘIDIČ (vykřikne) Debil jeden! Já bych je ze silnice vyházel, takovýhle sígry! Většina cestujících se se zděšením otočí jeho směrem. Ten je s mávnutím ruky uklidňuje, na chvíli se přitom otočí směrem do trupu autobusu. ŘIDIČ Nebojte, lidi. Nic se nestalo, viděl jsem ho včas, a tak jsem to… Najednou je cítit náraz. Řidič se se zděšením otočí na předtím prázdnou vozovku. Pozdě. Kamión proletí polovinou autobusu jako nic. Křik trvá jen chvíli. Potom se rozhostí ticho, občas přeřušené vzlyky a voláním o pomoc. Plyšová hračka visí na kousku skla, které jako krápník trčí ze střechy autobusu.
12
Lehce se pohupuje v jarním větru. Řidič je uvězněný ve své sedačce a nemá sílu ani odvahu otočit se do zadní části vozu. INT. NEMOCNIČNÍ POKOJ. DEN Stařec sedí na své posteli a upřeně se dívá na stěnu před ním. Je nehybný, jako v meditaci. Na stolku vedle postele leží ovladač a hromádka novin a časopisů, které vypadají naprosto netknutě. Z tohoto stavu ho vytrhne DOKTOR (39), který přichází s úsměvem do jeho pokoje. DOKTOR Pane Kvasničko, tak jak se dneska cítíme? Doktor ani nečeká na odpověď a začíná starce prohlížet. DOKTOR Už nám přišly ty testy, na které jsme čekaly a nasadíme další léky… STAŘEC Necítím se dobře, pane doktore. Nechci už další prášky… DOKTOR No tak, kde je vaše mladistvá kuráž a odhodlání? přece odporovat něčemu, co je pro vaše dobro…
Nebudete
STAŘEC Nechci další léky. Chci, aby to už bylo všechno za mnou. Jsem ze všeho unavený, nic mě nebaví. Doktor jakoby neslyšel starcovo hořekování. DOKTOR Takže večer léky nasadíme a uvidíme, jak zapůsobí. STAŘEC Ale… Doktor odchází nekompromisně z místnosti, zavírá za sebou dveře. Stařec sepne ruce v pěst, schoulí se do klubíčka a propukne v tichý pláč. INT. VNITROSTÁTNÍ AUTOBUS. DEN Trosky autobusu pokrývají celou šířku silnice, kolem stojí spousta automobilů. Z dálky je slyšet přijíždět záchranka a hasiči. V autobusu lidé potichu naříkají. Celá jedna strana autobusu je urvaná, na silnici je několik mrtvých těl. MUŽ (53) to celé pozoruje, kvůli šoku nemůže promluvit. Leží na druhé straně
13
autobusu, nohy má na dvousedačce zaklíněné. Nemůže se vůbec pohnout. Do autobusu se opatrně dostávají záchranáři v červeném. Jeden z nich se rozhlédne a jde rovnou k muži. ZÁCHRANÁŘ Jak se jmenujete? Muź se na něj vyděšeně kouká, nezmůže se slova. Záchranář si prohlíží jeho zaklíněné nohy. Zkouší se jich dotýkat, muž na to však vůbec nereaguje. ZÁCHRANÁŘ Zkuste promluvit, půjde to. Jste v šoku, ale půjde to. Jak se jmenujete? Muž se na něj dál zděšené hledí, potom se viditelně nadechne. MUŽ (potichu) Dan. ZÁCHRANÁŘ Tak Dane, teď mě dobře poslouchejte. Musím vám vytáhnout ty nohy a bude to bolet. Ale potom už vás dostaneme ven…Musíte mi však trochu pomoct. MUŽ Nechci umřít. ZÁCHRANÁŘ Neumřete. A teď se zkuste rukama trochu nadzvednout. Dan kouká na muže v červeném širokýma očima, jakoby mu trvalo strašně dlouho, než dokáže něco pochopit. On, vědec, kterému ostatní nestačili, ne naopak. INT. NEMOCNIČNÍ POKOJ. VEČER Stařec se snaží zvednout z postele. Své vyzáblé končetiny bez síly staví pomalu na zem, až se mu podaří postavit se na ně. Zamotá se mu okamžitě hlava, musí se přidržet stolku. Potom se začne šourat k oknu, za kterým pomalu padá tma. S obtížemi se mu podaří ho otevřít. Zavře oči a hlasitě se nadechne čerstvého vzduchu, který začíná proudit do místnosti. Potom se pravou rukou pevně zachytí o parapet a snaží se na něj dostat celým tělem. Marně. Po chvíli mu ruka podklouzne a on padá na studenou podlahu. Snaží se hned zvednout, ale nejde mu to. Po chvíli vejde do pokoje sestra s pravidelnou dávkou léků. Když uvidí starce ležet na zemi, odloží rychle tác s léky a běží mu na pomoc.
14
ZDRAVOTNÍ SESTRA Co to proboha vyvádíte? Stařec se do ní zavěsí a nechá si pomoct posadit se na postel. ZDRAVOTNÍ SESTRA Proboha, pane Kvasnička, co jste chtěl dělat? STAŘEC Sestro, pomozte mi. Nenechte se prosit od starého člověka. Vím, že vy pomoct můžete… ZDRAVOTNÍ SESTRA Ne, nemůžu. Už mě o to, prosím vás, víckrát nežádejte. Nemůžu vám pomoct. Sestra dojde pro tác s léky, který předtím položila na druhou postel a podá starci sklenici s vodou a mnoho pilulek. ZDRAVOTNÍ SESTRA Tohle spolykejte přede mnou. Počkám si. Stařec bere do roztřepaných rukou sklenici a vloží do úst první pilulku. Sestra přejíždí očima po stolku u postele, na chvíli se zastaví u netknutých novin a lehce si povzdechne. Potom vezme do rukou ovladač od televize a stiskem knoflíku ji zapne. Právě běží zprávy. ZDRAVOTNÍ SESTRA Tak, dobře. A teď si vemte další a zapijte ho. Sestra sedí u starce dokud nespolkne posledni pilulku a potom vezme tác s léky a odchází z místnosti. Televizi nechá zapnutou. Stařec ji příliš nevnímá. Stočí se do klubíčka a snaží se usnout. Zrovna ve chvíli, kdy ve zprávách beží reportáž o tragické nehodě na silnici na Prahu, kde zemřelo dvanáct lidí, mezi nimi i řidič autobusu a jistý vědec.
KONEC
15
Etuda na téma: Paralelní děje
„VÁNOCE“ Alexandra Škampová
FAMU
16
Vilová čtvrť v Praze. Jaguár zajíždí do garáže funkcionalistické vily. Dům je ověšen šňůrami blikajících světélek. Ve druhém patře k rozsvícenému oknu přistoupí žena s hustými polodlouhými vlasy a zatáhne závěs. Žena zatahuje v jídelně zlatavý závěs a volá: „Kájo, připrav příbory. Juli, pojď jíst. Karle, umej jim ruce.“ Čtyřčlenná rodina sedí u prostorného starožitného stolu, na nějž se také pohodlně vejdou: balíček zelenočervených papírových ubrousků, klíče s přívěškem napodobeniny golfového míčku, notebook, dva telefony a časopis Story. Na talířích leží vepřové řízky a losová filé s bramborovou kaší. Z obýváku doléhají zvuky televize. Šestiletý chlapec v mikině Nike kňourá: „Mami, já nechci jíst.“ Žena v tričku Lacosta štěkne na manžela v teplácích Addidas: „Já jsem ti řikala, ať tu čokoládu nežere.“ Dobrman, který hlídal večeři v talířích rodiny, se odsunul na perský koberec v hale a sklopil své kupírované uši. Vilová čtvrť v Praze. Funkcionalistická vila bliká a září jako nákupní centrum. Sousední vila s ovocnými stromy spí. Okna jsou tmavá, nikde ani světélko. Psí bouda před vchodem je opuštěná. Pruhovaná chaloupka v Jizerských horách. Ze dvou komínů se kouří, kolem domu pobíhají dvě děti s německým ovčákem, rodiče se s nimi koulují. Sáňkují na louce vedle domu. Ze dveří vychází dědeček a svolává skupinku: „Tak pojďtě se usušit, babička připravila večeři.“ Matka v ušance přibíhá s dětmi: „Já už bych jedla, asi někoho sním.“ Otec, který odložil sáňky ve stodole, chytá děti zezadu za lýtka: „Ham, ham, tady je dobrý masíčko.“ Pes je následuje, vesele vrtí ocasem, pokouší se oblíznout dětem nosy. Dědeček věší v kuchyni na šňůry nad kamny oteplovačky: „To zas bude sušení, vy jste jak vodníci.“ Šestiletá holčička si stoupá na špičky, aby byla vyšší a důležitější: „Nó, my jsme byli nejdřív sněhuláci a potom, …potom se ten sníh roztál a jsme z nás vodníci.“ Mladší bráška jí skáče do řeči: „Dědo, dědo, my jsme koulovali tátu. A on nás zahrabal do sněhu jako do písku.“ Otec přikládá do kamen. Matka již bez ušanky, zato ve fialových šatech jim podává suché oblečení: „Vezmeš si punčocháče a šaty, ať se Ježíškovi líbíš.“ Rodina usedá k nevelkému venkovskému stolu, všichni do sebe žďuchají, psa pustí pod stůl. Babička s matkou přinášejí z kamen rybí polévku, pod polštář uloží mísu s osmaženými kousky kapra. Na okno postavily mísu s bramborovým salátem. Holčička si na stole mezi talíři všimne skleničky se smrkovou větvičkou: „Jé, to je ta kytička, kterou jsem přinesla, když jsem byli venčit Terezu.“
17
Luxusní vila, rodina sedí v sedačkách, chlapec rozdává profesionálně zabalené dárky. Otec pokukuje po televizi, matka pročítá SMS. Čtyřletá dcerka matce ukazuje pannu s porcelánovou hlavou. Hoch je poněkud rozmrzelý: „Já jsem nechtěl masku supermana, ale spidermana. Ach jó.“ Matka se nakloní k manželovi: „Prosím tě, dej je vykoupat, ať už spěj, já jsem dneska po celým dni utahaná, už ať mě nikdo nesere. Celej den tady uklízím a vařím a on si ještě bude vymejšlet.“ Luxusní vila, krom obýváku a svítících řetězů je klid. Matka se opíjí koňakem, sleduje na videu Deník Bridget Jonesové. Přichází otec. Přiopilá nabroušená matka: „Snad jsi tam neusnul? Celej den se válíš na gauči a spíš jako mimino.“ Otec: „Já jsem přemejšlel a to dá taky zabrat.“ Matka: „A co jsi vymyslel?“ Otec: „Jakej ti dám dárek. Zaplatím ti kosmeťák.“ „No ty jsi debil! Ty už mě taky sereš. Nemysli si, že mi vypiješ koňak. Dojdi si pro víno do sklepa. Možná, že na tebe budu dneska v noci hodná. Ale s tím prstenem jsi se moc nevytáhl. To přece nebudu nosit. Já si koupím šperky pod stromeček sama.“ Roubenka, v sednici stojí sud, z něhož trčí větve z borovice. Slámové ozdůbky, hořící svíčky ve svícíncích připnutých k větývkám, pár skleněných koulí. Dědeček ukazuje na jednu z koulí: „Takovýhle koule tady v kraji dělávali. V chalupách. V každé chalupě dělali korálky, knoflíky, ozdoby, přívěšky na lustry.“ Matka: „Proč to přestali dělat?“ Dědeček: „Odešli Němci, ti byli nejšikovnější.“ Otec: „A rozjely se továrny.“ Babička: „Jenže po revoluci v devětaosmdesátém ty továrny zavřeli.“ Děti nedočkavě oblézají dárky pod improvizovaným stromkem, pes se rozvalil u kamen a tvrdě usnul. Chrápe. Napětí kolem dárků mu nic neříká. Matka: „Děti, zazpíváme Ježíškovi, abychom si ty dárečky zasloužili.“ Babička si sedne k rozladěnému klavíru, dědeček si podá z knihovny violoncello, matka vytáhne ze šuplíku flétnu a dceři podá housličky. Otci sedí na klíně syn a dělá, že s ním čte noty a slova. Zazpívají Nesem vám, Chtíc, aby spal a Veselé vánoční hody. Když dojde na Ježíšku, panáčku, dostane nejmladší prostor zazpívat si sólo: „Ježíštu, panáčtu…“ A ty Janku na housličky se změní v : „Karolínko na housličky, a ty babi na piáno, a ty dědo na to čelo…“ Děti poskakují uprostřed místnosti, zatímco dospěli hrají Ježíška panáčka pořád dokola, texty si vymýšlejí až do úmoru. Konečně odkládají noty i nástroje, usedají do křesel kolem stromečku. Po chvíli sedí v křeslech medvídci, brusle, knihy a šnorchl. Dospěli sedí s dětmi mezi balícími papíry, ověšují se ponožkami a šálami od Ježíška a popíjejí portské. KONEC
18
Etuda na téma: Montáž
„KABÁT“ Irena Soukupová
FAMU
19
Interiér, předsíň bytu - starší muž stojí uprostřed předsíně a trochu neohrabaně, ještě rozespalý si nazouvá boty, zátylek mu osvětluje žluté světlo žárovky, z jedné z bot mu vypadla hroudička bláta, snaží se ji rozšlapat do neviditelna, trochu to na linu skřípe, do předsíně vchází žena: „Počkej prosim tě, já to zametu, než to tady rozšlapeš.“ – žena zmizí ve vedlejší místnosti a po chvíli se vrací s lopatkou a smetáčkem - muž si v její přítomnosti zkouší zavázat tkaničku na jedné noze, ohýbání už mu přeci jen moc nejde, musí si párkrát poposkočit aby neztratil rovnováhu, ale jakmile žena zmizí ve vedlejší místnosti s lopatkou smetí, opře si nohu o malý naleštěný konferenční stolek s telefonem - rukou šmátrá po bundě na věšáku, ale žena už je zase tady a vytrhává mu ji z ruky: „Tu si neber, venku už je zima.“ – obrací se žena směrem do vedlejší místnosti a šmátrá přitom po kapsách bundy. - muž stojí a čeká, pohled upřený kamsi do prázdna, na konferenčním stolku koženou aktovku a svačinu v igelitovém sáčku „Tys kouřil, táto, no jo…měl si vajgla v kapse. Na prosim tě.“ – ukazuje mu žena nalomenou půlku ohořelé cigarety a druhou rukou podává těžký kabát s podšívkou. Čpí naftalínem a muž si již oblečen přičichává ke svému rameni, jako by ani nebylo jeho „Šálu máš v kapse, kdybys potřeboval.“ - za mužem se zaklapnou dveře Exteriér, chodník, tma - ponurá autobusová zastávka, kdesi v odlehlé části Prahy, keře kolem ní přečnívají na chodník a za nimi se vynořuje činžovní zástavba - na zastávce stojí jen několik málo lidí, ale nejsou to noční pohroužilci, vyhlížejí autobus, jeden z nich kouří, paní stojící vedle se na něj opovržlivě ušklebuje, dva školáci se mlátí rukavicemi na gumičce do tváří a smějí se - muž stojí kousek stranou, v zimním kabátu mu začíná být trochu horko a tak si jej rozepíná a korzuje, aby na tělo nahnal trochu studeného vzduchu - pomalu se rozednívá a rysy tváří jsou patrnější
20
„Nazdar sousede, to to ještě nejelo?“ – obrací se na muže chlapík asi v jeho letech s hučkou na hlavě „Ne? To je dobře, já jsem dneska nějak zaspal.“ – libuje si chlapík
- autobus v zatáčce před zastávkou zakucká a pískne, brzdy zaskřípějí. Interiér, autobus - muž se přidržuje pogumované tyče, autobus je naplněn lidmi, kynklají se v rytmu zatáček a školáci na zadních sedadlech povykují, postarší pár manželů sedící před nimi se na ně otáčí, trochu vyjeveně a rozhořčeně se dívají, vytrženi ze svého poklidu a tempa - muži je čím dál tím větší vedro, už si rozepíná i vlněný svetr na zip a zhluboka oddychuje, přičemž s každým nádechem více cítí ten chemický pach, už má i pachuť v ústech a vidí, že i někteří spolucestující nelibě nesou jeho odér, pubescentní dívky po jeho pravici se smějí o dlaní a dělají divné obličeje, za krkem se mu shromažďují krůpěje potu - lidé se o něj otírají, jak se snaží protlačit dál a jemu je to nepříjemné, ohlíží se na ně, vedro je k nevydržení, šála jej hřeje v kapse, rozepíná si kabát, v rukách jako by měl křeč, v prstech mu zůstane jeden knoflík, zastrčí ho do kapsy kalhot, chytí se oběma rukama tyče nad hlavami, visí na ní jako opičák v Zoo a už je mu trochu lépe, kabát se rozevřel a s každým dalším otevřením dveří do jeho zákoutí proudí studený vzduch, přistupující lidé jej ale posouvají stále dál do útrob autobusu, dál od osvěžení - autobus se s přibývajícími zastávkami naplnil k prasknutí a teď už se začíná vyprazdňovat na vzdálenějších zastávkách, blíží se ke svému cíli - muž sedí na jedné ze zadních sedaček, lidí ubylo, nikdo se na něj nelepí, ani jej nesleduje, a tak se odhodlá konečně si kabát sundat, složí jej podšívkou ven, jak to vždy dělá manželka a položí na sedadlo vedle sebe, ze svého vlněného svetru ještě trochu cítí ten zápach, aktovku má na klíně a drží ji zkřehlými prsty, protože přes to strašné vedro jsou jeho ruce vždy studené jako kapří ploutvičky, prohmatává si je, cvičí s nimi a přitom čte muži sedícími naproti z rozevřených novin Exteriér, autobusová zastávka - muž stojí na autobusové zastávce a za jeho zády v dáli mizí autobus, okolo prochází dáma s malým šedým pudlem na vodítku, je starší než muž a její šedý kožíšek ladí se psím, roztomile
21
cupitá v poněkud ošmajdaných botkách na podpatku, klobouček ve snaze o eleganci sklopený na stranu, muže by si pravděpodobně vůbec nevšimla, kdyby nebyl tak nalehko, má na sobě jen vlněný svetr, žádný kabát ani bundu, slunce svítí a muž má na tváři spokojený úsměv, vchází do vrátnice nedalekého podniku a pokývnutím zdraví muže za okénkem, prochází chodbou a stoupá po schodišti. Interiér, předsíň bytu - muž odemyká a vstupuje do předsíně, nerozsvítí, pokládá aktovku na stolek. „No kde seš, táto? Pojď honem, nebo ti to vystydne,“ ozývá se z vedlejší místnosti od chvíle kdy dveře lehce vrzly s otevřením. - muž si zouvá boty a otevírá dveře toalety, nechá je za sebou lehce pootevřené, jen tak aby malý proud světla ozářil škvírou žluté lino v předsíni, v malém prostoru rezonují zvuky jak dopadá tekutina na keramiku, kapky do vody, pšouk, muž si lehce odkašle, opláchne si ruce - jde do kuchyně za manželkou, usadí se za stolem a čeká „Tys byl v hospodě? Cejtim tady pivo…“ – muž nechá otázku bez odezvy - žena před něj staví talíř s teplým jídlem, sklenici minerálky a odchází z pokoje ven, patrně do koupelny, protože muž slyší jak napouští vanu „Kde máš kabát, táto, snad ti ho v tý hospodě neukradli?“ – přispěchá zpět za pár minut a upře na muže oči - ten v klidu žvýká sousto, sahá do kapsy kalhot, chvíli loví a pak s vítězoslavným cvaknutím, jako když vyloží karty při mariáši, položí na stůl velký hnědý knoflík. KONEC
22
Etuda na téma: Náhoda
„KAFE A VODA“ Štefan Titka
FAMU
23
INT. BYT – DEN Paní LIBUŠE (64) vypravuje jako každý den na procházku svého boloňského psíka. Koupe ho v malé vaničce a něžně k němu žvatlá jako k malému děťátku. Fénuje ho a pejskova srst se pohybuje pod teplým vzduchem. Rozčesává mu srst. Obléká ho do červeného oblečku. Nakonec se postaví před své dílo. Sedí před ní na zadečku malá chlupatá koule s vyplázlým jazýčkem. LIBUŠE (žvatlá) No nejsme my k zulíbání… Pejsek zaskruhrá. EXT. ULICE – DEN Paní LIBUŠE si vykračuje po chodníku – asi 2 metry před ní cupitá na vodítku Bertík. Libuše má na sobě elegantní kostýmek, jako by z jiné doby. Hlavu jí zdobí klobouček. Je v dobré náladě. Kolem prochází kominík s hustým knírkem. Jak míjí paní LIBUŠI, oba za chůze bez zastavení prohodí pár slov. KOMINÍK Zdravíčko. LIBUŠE (žertovně) Dobré ráno vám přeju. Měla bych si dneska vsadit Sportku, co myslíte? KOMINÍK (žertovně zpátky) Pak to ale nesvádějte na mě, když nevyhrajete! Paní LIBUŠE se možná až moc nahlas zasměje a pokračuje v cestě. Prochází kolem staveniště, na kterém začíná být rušno. Dělníci v jámách LIBUŠI zdraví a v pozdravném gestu nadzvedávají ochranné helmy na svých hlavách. LIBUŠE Pěkné ráno, chlapci. Ať vám to dneska jde od ruky! Pokračuje dál ulicí s úsměvem na tváři. Bertík se pojednou rozcupitá rychlým krokem na maximální vzdálenost vodítka
24
směrem k plátku slaniny ležícího uprostřed bílého křížku na zemi. Paní LIBUŠE mu chce vodítko zkrátit, ale dřív než k němu stačí dojít, slyší podivný těžký zvuk a dřív než se stačí podívat vzhůru, odkud zvuk přichází, přistane před ní s dunivou ránou obrovský klavír. Bertík zmizel. LIBUŠE zírá na klavír ještě neschopná jakékoliv reakce. Po nárazu se trochu zvednul prach na zemi a po stranách klavíru se dostává ven. LIBUŠE v ruce stále drží vodítko, které přejede pohledem. Vede kamsi hluboko pod klavír. K paní LIBUŠI přibíhají dělníci ze stavby. Dva se postaví za ni. Mluví s ní, ale LIBUŠE nereaguje. Pořád hledí na klavír. Jeden z dělníků poklekne ke klavíru, zapře se do něj silou a klavír se mírně nadzvedne. Dělník rukama přidrží hranu klavíru a nakoukne pod něj. Hned nato jej pustí zpátky na zem a v kleče se podívá na paní LIBUŠI, která mu věnuje pohled. Dělník v kleče sundá z hlavy helmu a zakroutí jemně hlavou ze strany na stranu. Paní LIBUŠE stojí stále jako opařená. Dělníci vedle ní, oba ve stejnou chvíli, sundají z hlavy helmy a opřou si je o břicho. Z domu vybíhá rozčilený muž – LUBOMÍR (72). Na jeho chování je něco strojeného, přehnaně dramatického. Rozhlíží se nahoru do oken a zas hned dolů na klavír zaražený do země. Chytá se za hlavu. LUBOMÍR Panebože! Můj bože! Nestalo se nikomu nic? Bože můj, jsou všichni v pořádku? Já… nechápu, jak se to mohlo stát. Přísámbůh! Něco se někde muselo uvolnit nebo… Rovnou zamíří za paní LIBUŠÍ, kterou zpozoruje před klavírem. LUBOMÍR Panebože! Paní, jste v pořádku? Madam. Madam, slyšíte mě? Nestalo se vám nic? LIBUŠE jen natočí hlavu na LUBOMÍRA. LIBUŠE (vydechne) Bertík. INT. BYT LUBOMÍRA – DEN
25
Na kuchyňském stole bublá rychlovarná konvice. Ozve se cvaknutí a hned vzápětí horkou vodu LUBOMÍR rozlévá do připravených hrnků s kafem. LUBOMÍR Opravdu v tuto chvíli nemohu najít slova, která by vyjádřila, jak moc lituju vaší ztráty. LIBUŠE sedí v křesle. Je už o něco klidnější. Stále má ale nepřítomný pohled a navlhlé oči. V ruce žmoulá Bertíkovo vodítko, které má omotané kolem zápěstí. LIBUŠE (posmutněle a teatrálně) Byl tak mladý a plný síly… LUBOMÍR (zmateně) Je to… je to opravdu strašné… Přejde do obýváku a podá LIBUŠI do křesla šálek kávy. LIBUŠE (nahlas usrkne z šálku) Děkuji vám. Všimne si fotky na stěně. Je na ní LUBOMÍR, asi o 10 let mladší, jak přebírá nějakou cenu. Potřásá si na fotce s profesorsky vyhlížejícím mužem. Na tváři má křečovitý úsměv. LUBOMÍR si všimne pohledu LIBUŠE a nervózně si ukazovákem upraví brýle na nose. LIBUŠE To jste vy? LUBOMÍR Ano… tehdy jsem zrovna obhájil svou dizertaci. LIBUŠE Vážně? LUBOMÍR přivře oči a zakýve hlavou. LUBOMÍR Vážně. LIBUŠE vstává a jde se podívat na fotku. Je jich na zdi ještě hromada. Všímá si, že po celé délce zdi, až do kuchyně, se vine řada tématicky podobných výjevů.
26
LIBUŠE To je všechno z vaší… dizertace? LUBOMÍR No… vlastně ne. Je to focené při různých příležitostech. LIBUŠE Hmmm. Vypadá to, jako byste na všech něco přebíral. LUBOMÍR Technicky vzato… na všech něco přebírám. LIBUŠE Páni! Co vlastně děláte? LUBOMÍR Tak lidé by nejspíš řekli…no… že jsem… vědec. LIBUŠE Vědec? LUBOMÍR Vědec. LIBUŠE na jedné fotce vidí stát LUBOMÍRA před rozkošatělým stromem spolu se skupinou dalších, podobně vypadajících mužů. LUBOMÍR Tahle je ze stáže na Oxfordu. LIBUŠI ale na fotce uhranul pes stojící u nohou jednoho z mužů. Začíná nabírat a pofňukávat. LUBOMÍR je zmatený. LUBOMÍR Co… co se děje? LIBUŠE Bertík. LIBUŠE zavzlyká a rozbrečí se. LUBOMÍR vstane, vytáhne pohotově z kapsy kapesník a podá jí ho. LIBUŠE se do něj vytroubí. LUBOMÍR jako by v bolesti zavře oči, když mu LIBUŠE przní kapesník. LIBUŠE Děkuju. LUBOMÍR si vezme zpátky kapesník a pohybem ruky si znovu upraví brýle na nose. Položí kapesník opatrně na kraj stolu.
27
LIBUŠE ještě popotahuje. Pohledem sjede na druhou stranu místnosti a skrz polootevřené dveře vidí křídlo klavíru. LIBUŠE svraští nepatrně obočí. LIBUŠE Vy máte klavír. LUBOMÍR si opět přistrčí brýle na nose. Podívá se směrem, kterým se dívá LIBUŠE a opět jako by v bolesti zavře oči. LIBUŠE Vy… vy máte klavír. Proč… jak...? LUBOMÍR Klavír? LIBUŠE Ano, klavír. Vidím v pokoji klavír. LUBOMÍR se křečovitě zasměje. Poupravuje si brýle. LUBOMÍR (v křeči) To… se vám zdá. To jen ta skříň možná může trochu vypadat jako klavír. LIBUŠE se na něj podívá, rázným krokem dojde ke dveřím a otevře je dokořán. Pořád ho pohledem sleduje. Je to LUBOMÍROVA pracovna. Uprostřed místnosti stojí klavír. Na stěnách jsou mapy sluneční soustavy. LUBOMÍR No… možná že to opravdu je klavír. LIBUŠE (nechápavě, vyhrkne) Vy máte klavír. Proč byste chtěl mít dva? LUBOMÍR Jsem… LIBUŠE čeká na odpověď. Jemně přitom sjíždí hlavou v očekávání. LUBOMÍR si odkašle a zahuhlá. LUBOMÍR (tázavě) … jsem… sběratel? LIBUŠE (nepříliš přesvědčeně) Vy jste sběratel?
28
LUBOMÍR se snaží znít přesvědčivě. LUBOMÍR Ano… sběratel. LIBUŠE Kolik jich máte? LUBOMÍR Čeho? LIBUŠE No těch klavírů přeci. LUBOMÍR Ach ano. Klavírů… Rukou si tlačí brýle do lebky. Mávne ledabyle rukou a jako by si odfrkne. Jako by přesný počet hledal v hlavě a snažil se své virtuální klavíry spočítat. LIBUŠE ho stále nedůvěřivě pozoruje. LUBOMÍR (nervózně) Těch je… ano, klavíry. Klavíry – to je moje. Klavíry… LIBUŠE teď popojde k oknu. Za klavírem vidí v podlaze zaražený kolík a na něm kus provazu. Vedle leží sekyrka. Podívá se z okna a na ulici přímo pod ní vidí dělníky, jak odklízejí klavír z chodníku. Jsou v osmém patře. LIBUŠE zahlédne malý červený flíček přes bíle nasprejovaný kříž a opět zafňuká. Vzápětí ale hned přestane a začne ohmatávat rám okna. Vyhlédne znovu z okna a pozoruje bílý kříž přes chodník. LUBOMÍR za jejími zády to nervózně pozoruje. LIBUŠE Můžu se vás na něco zeptat? LUBOMÍR má opět na tváři bolestnou grimasu, jako by prožíval největší muka. LIBUŠE Jak jste chtěl dostat krucinál klavír tímhle oknem dovnitř? LUBOMÍR znovu pošťuchuje brýle do kořene nosu. LUBOMÍR (koktá) No… to… samozřejmě mohu všechno vysvětlit.
29
Obočí mu vyskočí na čele, když se LIBUŠE sehne a zvedá ze země sekyrku. V očích má podivně prázdný, odhodlaný výraz. LUBOMÍR (koktavě) Ono… dá... rozkládací klavír. Ano, přesně tak. Na co dneska ti lidi nepřijdou, že? LIBUŠE (nevzrušeně pozoruje sekyrku v ruce) Tak rozkládací klavír. LUBOMÍR se začíná třást. Z čela si stírá pot a brýle už má tak zatlačené do čela, že se mu oči skoro dotýkají skel. LIBUŠE vykročí směrem k LUBOMÍROVI. LUBOMÍR s sebou cukne tak prudce, že mu na zem spadnou jeho brýle. LUBOMÍR (překotně) Já… jen jsem se s vámi chtěl seznámit. Nevěděl jsem jak. Já… LIBUŠE se na moment zarazí a tváří se překvapeně. Sundá z hlavy svůj klobouček, který postaví na klavír, a jde dál směrem k LUBOMÍROVI, který couvá z pracovny zpátky do obýváku. Sekyrka se jí houpe u boku, kolem zápěstí má stále omotaný psí obojek. LUBOMÍR zakopne a sveze se na zem. LIBUŠE si všimne na zemi brýlí, zpomalí a lehkým pohybem kotníčku je rozšlápne. LUBOMÍR má v očích hrůzu. LIBUŠE Myslím, že se teď poznáme moc dobře. LIBUŠE za sebou prudce zabouchne dveře do pracovny. Zpoza dveří se ozývá zoufalý křik LUBOMÍRA. INT. OBÝVÁK – DEN LUBOMÍR leží na zemi, schovává se pod svýma rukama. LIBUŠE nad ním stojí se sekyrkou a překvapeně na něj hledí. LIBUŠE Ježiši Kriste, co tak ječíte? LUBOMÍR vykoukne přes své rameno ze své improvizované skrýše a zamžourá před sebe. LIBUŠE zasekne sekeru do dřevěné skříňky po její pravici a jde do kuchyně. LUBOMÍR lehce vyjekne. LIBUŠE (povzdechne si nevěřícně) Bože…
30
LUBOMÍR se pomalu zvedá ze země a ohmatává prostor před sebou – hledá brýle. LIBUŠE vykoukne z kuchyně a vidí bezradného LUBOMÍRA jak leze po čtyřech. Povzdechne si, zakroutí hlavou a dojde do pracovny, kde zvedne rozšlápnuté brýle, odnese je k LUBOMÍROVI a jedním pohybem mu je nasadí. LUBOMÍR je překvapený. LIBUŠE Jsou ale trochu rozbité… LUBOMÍR (hystericky) Trochu?! Vždyť jsou úplně zničené…! LIBUŠE Pochopte, že jsem byla rozrušená! Já nejsem ta, co někomu hodila klavír na psa! LUBOMÍR zmlkne a zatváří se provinile. Rozbité brýle se snaží na nose upravit. LIBUŠE Co vás to proboha vlastně napadlo? LUBOMÍR Já… hrozně moc jsem vás chtěl pozvat na kafe… LIBUŠE (nechápavě, po krátké pauze) Nestačilo se zeptat? LUBOMÍR se zatváří překvapeně. LUBOMÍR (opakuje otázku) Zeptat? LIBUŠE No ano, zeptat. LUBOMÍR se jemně škrábe po bradě. LUBOMÍR (potichu pod vousy) Zeptat… LIBUŠE chodí po kuchyni a stoupá si na špičky. Nahlíží do všech skříněk. LUBOMÍR to pozoruje z pracovny. LIBUŠE
31
Máte tu nějaký čaj? LUBOMÍR si u toho stíhá urovnávat kalhoty. Sundá si brýle a zadívá se na ně. Povzdechne si. LUBOMÍR Žádný čaj, obávám se. Jen káva. LIBUŠE se zarazí. LIBUŠE Chcete mi říct, že tu není nic kromě kávy? LUBOMÍR Mám vodu. LIBUŠE Kafe a voda. LUBOMÍR (opakuje) Kafe a voda. LIBUŠE povytáhne obočí a pokrčí rameny. LIBUŠE Tak tedy co se dá dělat. Kafe a voda. INT. KUCHYŇ – DEN Na stole jsou dva šálky kávy, ze kterých se ještě kouří, a vedle sklenice s vodou. U stolu sedí LUBOMÍR. Tváří se trochu zaraženě, kradmo pokukuje po LIBUŠI, která si ho zkoumavě prohlíží. LIBUŠE se prudce nakloní k LUBOMÍROVI, který se málem utopí ve své sklenici vody. Zuby mu CINKNOU o sklenici. LIBUŠE (prudce) Poslyšte! LUBOMÍR se zakuckává. LIBUŠE má hlavu opřenou skoro o stůl. LIBUŠE Opravdu jste hodil ten klavír na Bertíka jenom proto, aby jste mě pozval na kafe? LUBOMÍR se stále dusí.
32
LIBUŠE je ve svém světě. Už vůbec nevnímá LUBOMÍRA. LIBUŠE (zasněně) Musel stát hodně peněz. LUBOMÍR se stále topí. LIBUŠE si až teď LUBOMÍRA všimne, zvedne se a poplácává ho po zádech. LIBUŠE (pokračuje) Vlastně je to docela romantické. LUBOMÍR přichází k sobě a podívá se směrem k LIBUŠI, která se uculuje. Znervózní. LUBOMÍR Vážně? LIBUŠE (přísně a pak hned zasněně) Ohavné… ale romantické taky. LIBUŠE vystřelí s rukama dopředu a chytne LUBOMÍROVY dlaně do svých. LUBOMÍR vytřeští oči překvapením. LIBUŠE LUBOMÍRE, máte mě rád? Máte mě opravdu rád? LUBOMÍR vypadá jako vystrašené zvířátko. Dlouze pozoruje LIBUŠI, která pozoruje zas jeho. LIBUŠI se po tváři rozlije úsměv. LUBOMÍR se jí stále dívá do té rozněžněné tváře a obočí mu stoupá výš a výš. ZATMÍVAČKA. INT. KOUPELNA – DEN LUBOMÍR sedí ve vaně. Na stoličce vedle vany sedí LIBUŠE s kartáčem v ruce a drbe mu záda. LIBUŠE Ruku… tu ruku, Lumírku!
33
LUBOMÍR zvedne ruku a LIBUŠE začne drhnout drsným kartáčem jeho podpaží. LUBOMÍR vyštěkne. LUBOMÍR Au! LIBUŠE Tak… a teď se postavíme! LUBOMÍR pootočí hlavou směrem k LIBUŠI a oči se mu zúží, jak příkře se na ní zahledí. INT. CHODBA BYTU – DEN LUBOMÍR stojí před zrcadlem. Po vlasech mu sklouzává hřeben a češe mu patku do strany. LUBOMÍR se tváří kysele. LIBUŠE Nádhera! INT. CHODBA BYTU – DEN LUBOMÍR se dívá tupě před sebe. LIBUŠE mu upravuje sako a motýlka ze strany na stranu. Když už to trvá moc dlouho, LUBOMÍR sjede pohledem na LIBUŠI, která má lehce vystrčený jazyk a dál manévruje v naprostém zaujetí s motýlkem k naprosté dokonalosti. Na zdi u klíčů vidí LUBOMÍR vodítko Bertíka. LIBUŠE odstoupí od svého díla a založí si ruce. LIBUŠE (žvatlá) No nejsme my k zulíbání? Na LUBOMÍROVĚ tváři přistane LIBUŠINA ruka a zatřepe mu s tvářičkou. LUBOMÍR je dál apatický. EXT. ULICE – DEN LIBUŠE a LUBOMÍR jdou ulicí. Před nimi se zjeví KOMINÍK. Opět si vyměnují poklony za chůze. LUBOMÍR ani necekne, dokonce KOMINÍKOVI nevěnuje ani pohled. Tuhle situaci zažívá docela pravidelně. KOMINÍK Paní LIBUŠKO, teda vám to dneska ale sekne! Přeju vám krásný den!
34
LIBUŠE (přehnaně radostně) Vy, lichotníku! A co takhle popřát k tomu krásnému dni i trochu toho štěstíčka? KOMINÍK (lehce úlisně) Jestli chcete, můžete si sáhnout na nějaký ten knoflíček… nebo štětku… LIBUŠE mávne rukou a trochu se začervená. LIBUŠE (vesele) Vy jeden…! Prochází kolem staveniště, kde práce na chvíli ustane, když kolem prochází paní LIBUŠE s LUBOMÍREM. Dělníci jako jeden muž pozdraví a nadzvednou helmy. LIBUŠE (zvesela) Práci zdar, mládenci! Dělníci dokončí úklonu, nasadí helmy a věnují se dál své práci. Paní LIBUŠE se se najednou rozeběhne a sklání se k zemi. LUBOMÍR jako by si až teď všimnul dělníků, otočí se k nim a lehce nadzvedne klobouk na hlavě na pozdrav. Dělníci šibalsky odpovídají stejným gestem, jen už ne tak okatě jako když zdravili paní LIBUŠI. LIBUŠE (stále skrčená u země) Kominíček mi přece přinesl štěstí! Podívej, Lumírku! Pětistovka! LIBUŠE se zvedá ze země a podívá se na LUBOMÍRA. LUBOMÍR má na tváři lehký úšklebek. LIBUŠE Uvědomuješ si vůbec, jaké máme štěstí, že jsme první? A co se tak šklebíš? Narovnej se trochu! LUBOMÍRŮV úsměv nabývá ďábelských rozměrů. LIBUŠE stojí na místě a nechápavě LUBOMÍRA pozoruje. Otočí se k dělníkům.
35
LIBUŠE No chápete to, chlapci? LIBUŠE přejede pohledem čtyři dělníky a trochu se zakaboní. Dělníci stojí jako jeden muž, s podobně ďábelskými výrazy jako LUBOMÍR. LIBUŠE (zadumaně) Nebylo vás náhodu pět? Někdo vám onemocněl? ZATMÍVAČKA. Ozve se ZVUK SEKERKY, zasekávající se do dřeva vysoko nad hlavami všech. KONEC
36
Etuda na téma: Charakteristika postav
„Nespavec“ Martin Toul
FAMU
37
Charakteristika 1 Muž s hubenýma rukama, s hubenýma nohama a přimhouřenýma očima.Je nespavec, nedaří se mu usnout, trvá to už dlouho, co nespí. A když chodí, jako by se to všechno pod ním houpalo. Nahoru a dolů houpalo, že z toho má někdy muž mořskou nemoc, i když třeba sedí jen ve svém nehybném pokoji, nebo třeba když si vaří vajíčka. Nedokáže usnout, ať dělá cokoliv,vyzkoušel všechny různé způsoby, co o nich slyšel. Zkoušel počítat před spaním svoje prsty pořád a pořád dokola, nebo zkoušel počítat všechny brouky v koberci, ale nic. Dlouze po nocích telefonoval s neznámými lidmi, četl nudné kuchařky a brožury o rybaření... Zkoušel procházky lesem, nebo dokonce pracovat rukama, něco jako na stavbě nebo poště nebo tak podobně… zkoušel se unavit spoustou nových zážitků, ale všechno bylo spíš k ničemu, spíš naopak. Chodil na všechna půlnoční představení,dokonce i na operu, s představou, že ta ho zaručeně uspí, jak se o ní povídá, ale byl zase rozpálený. K ránu bylo možné posedávat jenom v barech a hernách, jinak všechno spalo. On nemůže spát, protože se bojí, že něco zaspí, že každou chvilku se někde něco stane, co se už nebude opakovat a on že o to přijde. Z té představy je skoro nemocný. Myslí si o každém místě a chvíli, že stojí za to. Má už takovou povahu, nic se sebou nenadělá. Někdy ale přece jenom usíná, když leží na gauči a pomalu zavírá oči, ale jakýkoliv hluk nebo představa ho hnedka probere. Nespí déle jako půl hodiny.Víc ne. A z toho nekončícího vzrušení a nespánku a nových dobrodružství pomalu chřadne, je hubený, dokonce spíš tenký. A protože mu nejde spát tak vypije spoustu černé kávy, aby byl trochu při vědomí. A od kávy má žluté zuby. A jak nespí, tak strašně rychle zabloudí, protože se mu v tom stavu zdají věci k nepoznání. Proto je často k vidění, jak bloudí po ulicích a ne a ne si vzpomenut, kde je a kam jde. Je možné ho vidět v tramvaji, jak překvapeně pozoruje městskou krajinu z okýnka, jako by cestoval po Měsíci.
Charakteristika 2 Druhá postava je skoro nijaká. Pracuje nejspíš v bance, nějaký drobný úředník, možná noční vrátný, nebo prodavač ovoce. Je hrozně nudný. To je jediná věc, co se o něm dá s přesností říct. Je těžké ho popsat, například popsat jeho obličej, protože jeho obličej je natolik nezáživný, že se na něj dlouho nevydržíte koukat. Nevýrazný tvar a nezajímavé oči. Chodí jako by vyhořel, jako by někdy potichu a nenápadně uvnitř vyhořel. Má rodinu. Ženu a dvě děti. Všichni stejně nevýrazní. Občas jedou společně k moři, ale nezažijí nic opravdu zajímavého. Ještě se mu nestalo, že by zažil něco
38
opravdu zajímavého. Má to v sobě, tak jak někteří lidé nechtěně přivolávají maléry a jiní zase dobrodružství, tak tento muž s nudnou pleší přivolává nevýrazné dny. A lidé o něm ani neví. Klidně kolem vás může projít, zaklepat vám na rameno a zeptat se kolik je hodin a vy mu můžete klidně neodpovědět, né schválně, ale protože si ho nevšimnete. A jak nezažívá nic zajímavého, nedokáže vyprávět ani zajímavé historky, a pokud aspoň někdy nějakou zaslechne, nedokáže ji zajímavě podat, udělá z ní tu nejnudnější, jakou znáte. Má už takový talent. A ten nudný muž jednou potká toho muže co neumí spát, můžou sedět vedle sebe při cestě vlakem, nebo se potkají pod okapem, když budou čekat až přestane pršet. A ten nudný muž je docela upovídaný, tak jak spousta nudných lidí upovídaných je a začne nespavci vyprávět.Vypráví o sobě a své ženě a své práci a ten nespavec pomalu začne zívat, a začnou se mu přivírat oči a jde na něj veliký a dlouhý spánek. Cítí, že po strašně dlouhé době bude opravdově spát. Poznal, že nudný muž je natolik nudný, že v jeho případě o nic nepřijde. A nespavce zaplaví po dlouhé době klid a nespavec usíná a spí, a bude tvrdě spát jak už dlouho ne. Tak nudný ten nudný člověk je. KONEC
39
© FAMU 2008
40