KURZ PRÁVNICKÝCH DOVEDNOSTÍ PRÁVNICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI Letní semestr 2007/2008
PSANÍ ODBORNÉHO PRÁVNÍHO TEXTU Přednášející: Michal Bobek [
[email protected]] Seminář II – Citace v odborném textu, vědecká etika, plagiátorství Čtení na seminář:
Výběr z novinových článků k opisovačským kauzám I. Budila a Z. Sováka (příloha I). Winterová, Alena; Hlavsa, Petr; Zoulík, František: Recenze – Český civilní proces (autorka: JUDr. Ilona Schelleová). Právní rozhledy, roč. 1997, č. 11, str. 581 – 585 (příloha II). Bobek, Michal: O (ne)neformovatelnosti studia práv v Čechách. I. Právní vzdělání a právní kultura. Právní rozhledy, roč. 2005, č. 10, str. 365 – 370 (příloha III) Boldiš, Petr: Bibliografické citace dokumentu podle CSN ISO 690 a CSN ISO 690-2: Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla. Verze 3.3. (Zdroj: http://www.boldis.cz (příloha IV)).
Otázky k četbě (které budou předmětem diskuse v rámci semináře): Prostudujte si připojené novinové články a diskusi k „opisovačským“ kauzám JUDr. Zdeňka Sováka a prof. Ivo Budila. Zamyslete se nad následujícími otázkami: a. Je z obou kauz patrný konsenzus odborné veřejnosti na tom, co je to plagiátorství? Existuje konsensus o jeho nesprávnosti? b. Jak byste definovali „plagiát“? Zamyslete se nad následujícími scénáři: i. Autor vezme část své práce a publikuje ji v nezměněné podobě pod jiným názvem. ii. Autor čerpá z myšlenek jiných. Ač chybí výslovný odkaz na zdroj myšlenky, slova, výrazy a obraty jsou vlastí autorovi (převyprávění cizího textu). iii. Do svého textu autor přejímá doslovné pasáže textu cizího, aniž je vyznačí jako přímý citát. c. Jaké typy odpovědnosti může mít plagiátorství za následek? Je paralelní postih za plagiátorství (kupř. občansko-právní, trestní, správní, disciplinární) možný či naopak vyloučen? d. Je pro postih případného plagiátora relevantní vznik občansko-právní škody a její kvantifikace?
Soud projedná případ opisování odborných justičních textů 24.5.2006
Zpravodajství ČTK str. 0 dce zak Ministerstvo spravedlnosti
stk
ministr spravedlnosti; Judr.Pavel Němec; státní zastupitelství; Nejvyšší soud; Vrchní soud; Krajský soud; soudce; soud; trestný čin; trestní stíhání; vězeňství;
Praha 24. května (ČTK) - Obvodní soud pro Prahu 10 projedná v pátek narovnání konfliktu mezi soudcem pražského vrchního soudu Zdeňkem Sovákem, Liborem Nedorostem z Nejvyššího státního zastupitelství a pedagogem Vysoké školy Karla Engliše v Brně Vladislavem Větrovcem a nakladatelstvím C.H.Beck a třemi poškozenými autory. Sovák, Nedorost a Větrovec jsou obžalováni za opisování odborných textů. "Spis se k soudu od mediační služby vrátil s uzavřenou dohodou o narovnání, nyní musím zjistit, zda s dohodou poškození souhlasí, zda ji uzavřeli svobodně a zda jí rozumí," řekl dnes ČTK soudce Roman Podlešák. Poškozenými jsou kromě nakladatelství také skuteční autoři publikovaných textů, například soudci Nejvyššího soudu Pavel Šámal a František Púry. Cílem mediace je mimosoudní zprostředkování kontaktu mezi obviněným či odsouzeným a poškozeným, které směřuje k urovnání konfliktního stavu. Lze ji využít při obvinění z trestných činů, za něž hrozí maximálně pětiletý trest vězení. Takzvané narovnání soud schválí pouze v případě, že s ním obě strany souhlasí. Poté soud může trestní stíhání zastavit. Podmínkou mediace je přiznání obviněných a oboustranná dohoda na úhradě způsobené škody. Obžalovaní by také měli složit peníze na veřejně prospěšné účely. Muži jsou obžalováni z porušování autorských práv a podvodu v prvním odstavci. Žalobce totiž na rozdíl od policie vyčíslil způsobenou škodu výrazně nižší - na 24.300 korun. Helena Válková z nakladatelství C.H.Beck však již dříve pro Mladou frontu Dnes škodu odhadla na 650.000 korun. S muži byla původně stíhána také soudkyně Krajského soudu v Brně Alena Knapilová, její stíhání ale žalobce před časem zastavil. Skutek, z něhož byla obviněna, se podle něj nestal. Podle MfD obvinění opisovali odborné texty svých kolegů a tiskli je pod svými jmény v odborných časopisech i v publikacích. Opsaných textů bylo dohromady asi 150 stran. Nedorost listu řekl, že plagiáty vznikly nedopatřením. Chyba prý vznikla poté, co mu kolega Sovák poslal texty k rozpracování a mezi nimi byly i texty jeho kolegů, což údajně přehlédli. Originální a "opsané" texty se od sebe lišily jen jediným: podpisem, uvedla MfD. Většinou šlo o texty, které se týkaly problematiky konkurzů a obchodního práva. Bývalý ministr spravedlnosti Karel Čermák pozastavil v souvislosti s "opisovací" aférou soudci Sovákovi i žalobci Nedorostovi výkon funkce. Současný ministr Pavel Němec však jeho verdikt v případě Sováka zrušil a vrátil mu talár. Sovák poté přešel z Nejvyššího soudu na Vrchní soud v Praze. Němec svůj krok zdůvodnil tím, že vyšetřování trvá příliš dlouho. Nedávno ale Sovákovi talár dočasně sebral znovu, tentokrát však kvůli jiné aféře. Po zveřejnění odposlechů pořízených policií při vyšetřování podezřelých konkurzů soudce Jiřího Berky vyšlo najevo, že se prostřednictvím Větrovce, údajného organizátora zmanipulovaných konkurzů, pokoušel zahladit následky své dopravní nehody. Ministerstvo nyní zjišťuje, zda se nedopustil kárného provinění. Sovák před časem v opilosti havaroval a způsobil škodu 220.000 korun. Zaplatil však pouze 1500 korun pokuty. Způsob, jakým byla nehoda vyšetřena, se nezdál protikorupční policii, která kvůli tomu obvinila Větrovce, litoměřického soudce Josefa Knotka a dva lovosické úředníky. Štěpánka Zenklová kš Cas| 10:17
Soud zastavil stíhání za opisování odborných justičních textů 26.5.2006
Zpravodajství ČTK str. 0 dce zak Ministerstvo spravedlnosti
stk
ministr spravedlnosti; Judr.Pavel Němec; státní zastupitelství; Nejvyšší soud; Vrchní soud; Státní zástupce; Krajský soud; soudce; soud; trestný čin; kriminalita; vězeňství;
-------------------Praha 26. května (ČTK) - Obvodní soud pro Prahu 10 dnes zastavil stíhání soudce pražského vrchního soudu Zdeňka Sováka, Libora Nedorosta z Nejvyššího státního zastupitelství a pedagoga Vysoké školy Karla Engliše v Brně Vladislava Větrovce, kteří byli obviněni za opisování odborných textů. Před tím soud schválil jejich narovnání s poškozeným nakladatelstvím a třemi skutečnými autory textů. "Všechny podmínky pro zastavení stíhání byly splněny," konstatoval soudce Roman Podlešák. Verdikt ale ještě nenabyl právní moci, protože státní zástupce si ponechal lhůtu na rozmyšlenou, zda si na něj podá stížnost. U myšlenky zavést do českého právního řádu institut narovnání paradoxně stála právě zástupkyně poškozeného nakladatelství C.H. Beck Helena Válková. "Jsem ráda, že jsem nyní měla možnost ho využít v praxi," řekla novinářům. Zklamalo ji ale, že se dnes ani jeden z obviněných k soudu nedostavil. Omluvili se z rodinných důvodů. "Ta újma se má odčinit i tím setkáním...my všichni poškození jsme se dostavili a znovu jsem si uvědomila, jak je oběť handicapovaná, když nemá možnost vidět druhou stranu," uvedla. Muži byli obžalováni z porušování autorských práv a podvodu. V dohodě o narovnání se zavázali, že se autorům veřejně omluví ve dvou nejčtenějších právnických periodicích Trestně právní revue a Právnické rozhledy. Zároveň musel každý složit na veřejně prospěšné účely částku 100.000 korun - rozhodli se ji poukázat na pomoc obětem trestným činům. Původně s nimi byla obviněna také soudkyně Krajského soudu v Brně Alena Knapilová, její stíhání ale žalobce již dříve zastavil. Skutek, z něhož byla obviněna, se podle něj nestal. Obvinění opisovali odborné texty svých kolegů a tiskli je pod svými jmény v odborných časopisech i v publikacích. Vybrali asi deset textů z knih Podnikání a ekonomická kriminalita v ČR a Základy práva pro střední a vyšší odborné školy, jejichž autory jsou soudci Nejvyššího soudu Pavel Šámal a František Púry a soudce plzeňského krajského soudu Alexander Šíma. Většinou šlo o texty, které se týkaly problematiky konkurzů a obchodního práva. Pod svými jmény je otiskly například v časopisech Trestní právo či Konkurzní noviny a vzali si za to i honoráře. Vydavatelstvím časopisů, které statě otiskly, v mimosoudním vyrovnáním společně uhradili škodu ve výši 350.000 korun. Nedorost před časem v médiích řekl, že plagiáty vznikly nedopatřením. Chyba prý vznikla poté, co mu kolega Sovák poslal texty k rozpracování a mezi nimi byly i texty jeho kolegů, což údajně přehlédli. Z uzavřené dohody ale vyplývá, že museli připustit spáchání úmyslného trestného činu. "Ani jeden z nás, kdyby tam byla nedbalost, bychom tu dohodu nepodepsali," uvedla Válková.
Všichni poškození museli dnes u soudu prohlásit, že dohodu o narovnání před mediačním úředníkem uzavřeli bez nátlaku a svobodně, a že jí rozumí. Cílem mediace je mimosoudní zprostředkování kontaktu mezi obviněným či odsouzeným a poškozeným, které směřuje k urovnání konfliktního stavu. Lze ji využít při obvinění z trestných činů, za něž hrozí maximálně pětiletý trest vězení. Takzvané narovnání soud schválí pouze v případě, že s ním obě strany souhlasí. Podmínkou mediace je přiznání obviněných a oboustranná dohoda na úhradě způsobené škody. Bývalý ministr spravedlnosti Karel Čermák pozastavil v souvislosti s "opisovací" aférou soudci Sovákovi i žalobci Nedorostovi výkon funkce. Současný ministr Pavel Němec však jeho verdikt v případě Sováka zrušil a vrátil mu talár. Sovák poté přešel z Nejvyššího soudu na Vrchní soud v Praze. Němec svůj krok zdůvodnil tím, že vyšetřování trvá příliš dlouho. Nedávno ale Sovákovi talár dočasně sebral znovu, tentokrát však kvůli jiné aféře. Po zveřejnění odposlechů pořízených policií při vyšetřování podezřelých konkurzů soudce Jiřího Berky vyšlo najevo, že se prostřednictvím Větrovce, údajného organizátora zmanipulovaných konkurzů, pokoušel zahladit následky své dopravní nehody. Ministerstvo nyní zjišťuje, zda se nedopustil kárného provinění. Sovák před časem v opilosti havaroval a způsobil škodu 220.000 korun. Zaplatil však pouze 1500 korun pokuty. Způsob, jakým byla nehoda vyšetřena, se nezdál protikorupční policii, která kvůli tomu obvinila Větrovce, litoměřického soudce Josefa Knotka a dva lovosické úředníky. Štěpánka Zenklová mal Cas| 15:26
Soudce Sovák půjde před kárný senát. Díky Brožové. 24.8.2007
aktualne.cz Tomáš Fránek
str. 0 Soudy a právo - Domácí Soudnictví, vězeňství Nejvyšší soud; Vrchní soud; soudce; kriminalita; soud;
Případ projedná kárný senát Nejvyššího soudu Brno - Předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová dostala znovu před kárný senát soudce Zdeňka Sováka, který byl obviněn z porušování autorských práv a podvodu. Vrchní soud v Praze, kde Sovák působí, však kárné řízení s ním původně zastavil. S tím ale Brožová nesouhlasila a podala odvolání. "Zastavení trestního stíhání a narovnání není totožné se zastavením kárného řízení, protože soudce Sovák svým chováním porušil povinnosti soudce a ohrozil u veřejnosti důvěryhodnost funkce soudce v nestranné, objektivní a spravedlivé rozhodování," uvedl důvody pro podání odvolání mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig. Potvrdil také, že kárný senát Nejvyššího soudu se bude Sovákovým případem zabývat 5. září. Spoluaktér Větrovec
Sovákovým spoluobviněným případu byl vysokoškolský profesor a jeden z hlavních aktérů kauzy zmanipulovaných konkursů na soudu v Ústí nad Labem Vladislav Větrovec. Sovák s Větrovcem podle obvinění opisovali odborné texty svých kolegů a tiskli je pod svými jmény v odborných časopisech a publikacích. Asi deset statí vybrali například z knih Podnikání a ekonomická kriminalita v ČR a Základy práva pro střední a vyšší odborné školy, jejichž spoluautory jsou soudci Nejvyššího soudu Pavel Šámal a František Púry. Případ nakonec skončil dohodou o narovnání, Sovák i Větrovec se zavázali k veřejné omluvě a zároveň musel každý složit na veřejně prospěšné účely 100 000 korun. A Vrchní soud v Praze právě kvůli dohodě o narovnání karné řízení se soudcem Sovákem zastavil. Soudce s 2,46 promile Opisování textů není jediný případ, do kterého byl Sovák společně s Větrovcem zapleten. Mělnický soud totiž začátkem srpna osvobodil litoměřického soudce Josefa Knotka, Větrovce, bývalého místostarostu Lovosic Miroslava Závadu a úředníka odboru dopravy v Lovosicích Miloslava Brousila. Ti všichni čelili obvinění, že se pokusili zahladit právě sovákovou dopravní nehodu. Sovák havaroval u Lovosic na Litoměřicku v listopadu 2003. Policie mu v krvi naměřila 2,46 promile alkoholu. Při nehodě vznikla škoda 220 000 korun, lovosický odbor dopravy ale Sováka potrestal jen pokutou 1500 korun. Majitelka domu, do kterého Sovák naboural, už při prvním líčení vypověděla, že za soudce Sováka přijel vzniklou škodu uhradit Větrovec.
URL| http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=492424
HN.IHNED.CZ, 1.6.2007 Jan Šmíd: Co s takovým plagiátorem?
Profesor antropologie Ivo Budil má problém. Jeho kanadský kolega jej přistihl při opisování. Profesor, bývalý děkan filozofické fakulty a nyní prorektor Západočeské univerzity v Plzni, tvrdí, že jde o nedorozumění. Jediným kladným hrdinou tohoto příběhu je Čechokanaďan profesor David Z. Scheffel, který neváhal problém plagiátorství otevřít. Jak by se asi v jeho kůži zachoval český vědec? Jaká rizika s sebou nese odvaha označit profesora, děkana a prorektora za plagiátora? Dostal by takový český vědec vůbec někdy nějaký grant? Na kterém pracovišti by jej nechali, aby jim viděl do nekalých praktik? Nikomu se nic nestalo Skutečnost, že českého plagiátora řešíme přes vzdálenou Kanadu, jakoby potvrzuje skepsi, kterou postuluje profesor Scheffel ve svém článku o úrovni postkomunistické antropologie. Opisuje se asi ve všech zemích světa, ale leckde jinde se s tím dokáží vypořádat. My to zatím nedokážeme. Případů, kdy se věhlasní (= v Česku známí) akademici dopustili plagiátorství, je více. Zatím z toho však nikdy, pokud je známo, nebyly vyvozeny žádné závěry. Lžidocenti, kteří opsali velkou část své habilitační práce, zůstávají docenty, a Zdeněk Pinc, který opsal celou kapitolu jedné své knihy, se už několik let úspěšně tváří, že se nic nestalo. Věru dobrá taktika, protože ono se skutečně nic nestalo: Pinc dále poučuje studenty o filozofii. Profesor Budil ví, že v českém prostředí se mu nemůže nic stát. Shromáždil tedy několik plytkých argumentů, proč se ve své práci dopustil tolika chyb, a to má stačit. Kdyby tytéž chyby učinil student ve své bakalářské práci, bude z toho průšvih. Ale zkušený profesor se může vymluvit, že nezvládá formální standardy vědecké publikační činnosti. Zametat schody seshora Není třeba dělat z prof. Budila největšího darebáka v akademickém světě, také však není možné tento prohřešek přejít mlčením. Ivo Budil je zatím nejvýše postaveným hodnostářem, který byl nařčen z plagiátorství, a jelikož se schody mají zametat odshora, mělo by se nějak začít. Ale jak? Když je z nějakého prohřešku obviněn politik, volá se obvykle po jeho okamžitém odstoupení. Akademická veřejnost by snad mohla být povznesena nad taková teatrální řešení. Takže by neměl následovat hon na Budila (který stejně nehrozí), ale věcné řešení problému (které také zatím nehrozí). Jak by mělo vypadat, u nás nikdo neví. Pro české prostředí stále platí, že dlouhodobě pěstované osobní vztahy jsou lepší zárukou kariéry než nějaká etika. A tak si může být prorektor prof. Budil jistý, že svůj průšvih úspěšně zahraje do autu. Ale neměl by, to je snad jasné. Jistě by stálo za zmínku posoudit dosavadní publikační aktivitu Ivo Budila a prověřit, zda jde skutečně o náhodné selhání, nebo naopak o dlouhodobý trend, a zda určitá část bohaté publikační aktivity příslušného profesora je založena na plagiátech. Kdo to vymyslí, zorganizuje a zaplatí? To je jednoduché, univerzita, která postavila podezřelého profesora do čelných funkcí. Jinak jej z nich bude muset neslavně odvolat. Autor je šéfredaktorem studentského časopisu Agora, odkud je tento text také převzat Autor/ři: Jan Šmíd
Když vědci kradou 9. června 2007, Lidové noviny
O MODERNÍ MORÁLCE HISTORICKÁ LEKCE Každý historik opisuje, ale chytrý tak, že se to nepozná. Když jsem se na počátku devadesátých let dozvěděl toto moudro na jednom z historických seminářů pražské filozofické fakulty z úst přednášejícího docenta (dnes profesora), považoval jsem to nejprve za jeden z mnoha bonmotů, kterými tento excentrik oblažoval studenty každou hodinu. Za nějaký čas jsem se však přesvědčil, že nejde o vtip. Na jedné z přednášek jiného docenta (dnes také profesora) mi najednou začala pronášená slova znít povědomě. Nejdříve jsem zmateně přemýšlel a pak mi to došlo: pan docent slovo od slova přerecitoval několik odstavců z mé rok staré seminární práce. O tom, že cituje a kdo je autorem, se vůbec nezmínil. Nejprve jsem byl v šoku, ale pak jsem nad věcí mávl rukou. Je holt údělem studentů, že jejich práci pokud stojí za to - profesoři využijí, utěšoval jsem se. O několik let později, když už jsem jako postgraduální student začal psát vědecké články, mě tento profesor vykradl podruhé. Ve své knize citoval různé dokumenty podle archivních signatur, ale zapomněl se jaksi zmínit o tom, že mu jako zdroj nesloužil archiv, ale rukopis mého článku, který jsem mu neprozřetelně svěřil k vydání v jakémsi sborníku, jenž pak vůbec nevyšel. Několik týdnů jsem váhal, co dělat. Nakonec jsem se rozhodl nedělat nic. Děsil jsem se trapnosti skandálu, který by mi navíc zcela určitě znemožnil dodělat doktorát. Bylo mi líto tří nebo čtyř let výzkumu, a tak jsem raději předstíral, že je vše v pořádku. Plagiátorství je zločin, který má mnoho společného s domácím násilím nebo znásilněním. Jeho oběti se cítí trapně, snaží se věc vysvětlit jako omyl či chybu a málokdy věc nahlásí. S viníky jsou většinou přímo či nepřímo spojeni existenčně. Nemusí jít pouze o členy jednoho vědeckého týmu, v malém prostředí české vědy, kdy se všichni znají a každý má vybudované své klientské sítě, může obvinění z plagování - pokud věc není zcela jednoznačná, a taková je málokdy - znamenat také konec kariéry toho, kdo se odvážil o věci hovořit. Proto jsou veřejně propírané případy jen pomyslnou špičkou ledovce. Je příznačné, že poslední českou plagiátorskou aféru rozvířil vědec, který působí v Kanadě. Kulturní antropolog David Z. Scheffel obvinil v Sociologickém časopise prorektora Západočeské univerzity v Plzni, prof. RNDr. Ivo Budila, Ph. D., DSc., že v jednom svém článku s malými změnami opsal podstatné pasáže jeho staršího textu (o kauze informovaly minulý týden Hospodářské noviny). Budil se hájí předvídatelným způsobem: nešlo prý o striktně vědecký text, redakce bez jeho vědomí vyškrtala poznámkový aparát a v článku je Scheffelův text, jehož spoluautorem je Josef Kandert, několikrát zmíněn, byť s chybným vročením. David Z. Scheffel na Budilův pochybný článek upozornil v rámci textu, který reflektuje minulost a budoucnost antropologie ve střední a východní Evropě. Konstatuje, že v Česku „neexistuje konsenzus ani o tak základním prvku vědecké činnosti, jakým je definice hranic mezi vlastní a cizí myšlenkou“. Podle něj by čeští antropologové měli schválit kodexy chování, standardy užívané při hodnocení rukopisů určených k publikaci, kritéria pro udělování vyšších titulů a pravidla kariérních postupů. „Profesionální prohřešky, včetně akademických podvodů, by měly být definovány a stíhány. Bez takových přísných pravidel našim kolegům hrozí nebezpečí, že namísto věrohodné vědecké práce vytvoří Potěmkinovu vesnici.“ Scheffelova slova se dají velmi dobře vztáhnout na další sociální vědy - situace některých je zřejmě ještě o poznání horší, než je tomu s kulturní antropologií. Proč vlastně vědci kradou? Můžeme jmenovat obecné příčiny: dědictvím komunismu je malý respekt k jakýmkoli zákonům či pravidlům slušného chování, silničního provozu, a obludná tolerance krádeží. Není mnoho zemí na světě, kde by se vám člověk jako u nás po desetiminutové známosti pochlubil, jak šikovně okrádá svého zaměstnavatele, jak uplácí policisty, švindluje s daněmi nebo jezdí metrem načerno.
V sociálních vědách hrají roli i specifické příčiny: akademický provoz nutí vědce k nadprodukci textů, které nemají jiný význam než ten, že jsou vykázány jako výstup z nějakého grantu. Vznikají tím celé mlhoviny bezvýznamných článků, které se dají multiplikovat donekonečna. V takovém prostředí lze pak spáchat zločin nevědomky - stačí trocha nepozornosti, jedna chybějící poznámka, a už se vezete. České univerzity nepůsobí v tržním prostředí, takže nemusejí dbát na kapitál zvaný dobrá pověst. Fakulta, na níž se vyskytl plagiátor, se nemusí obávat, že příští rok bude muset zavřít pro nedostatek studentů. Z toho plyne malá vůle se těmito případy zabývat a dotahovat je do konce. Třeba Libor Pavera, který se před lety habilitoval na základě opsané práce, dál působí na opavské univerzitě, byť „jen“ v jejím managementu. Jak se v Plzni vyrovnají s Budilovou kauzou? Výsledek je dost dobře odhadnutelný. Malé pochybení zasloužilého pana profesora bude rychle zapomenuto a vše se vrátí do zaběhnutých kolejí. Plagiátorství je zločin, který má mnoho společného s domácím násilím nebo znásilněním. Jeho oběti se cítí trapně, snaží se věc vysvětlit jako omyl či chybu a málokdy věc nahlásí. O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace Petr Zídek
Když vědci kradou II 23. června 2007, Lidové noviny
O MODERNÍ MORÁLCE HISTORICKÁ LEKCE Čas, který nás dělí od roku 1989, bude určitě skvělým výzkumným terénem pro historiky budoucích generací. Rychlé cesty vzhůru a ještě rychlejší cesty dolů, mžikem nabyté i ztracené bohatství, všechna ta dramata transformace, to bude ze vzdálenosti několika desetiletí ale materiál! Budoucí historici jistě nepominou přerod vysokých škol, který se od toho, co se dělo ve zbytku společnosti, zase tak neodlišoval. Základní problémy dnešního českého vysokého školství jsou natolik známé, že nemá cenu je ani vyjmenovávat. Kauza prorektora Západočeské univerzity v Plzni Iva Budila, který byl přistižen při několikanásobném plagování, však ukazuje na jednu zásadní věc, o níž se doposud příliš nemluvilo: Jaké mají české univerzity obranné mechanismy proti bezskrupulózním šíbrům? Prorektor Ivo Budil je v českých sociálních vědách velmi vlivnou postavou, přestože jeho akademická kariéra je přinejmenším podivná. Vystudoval paleontologii a paleoantropologii na Přírodovědecké fakultě UK (1984-1990) a v roce 1994 získal doktorát z teorie kultury na Filozofické fakultě UK. V roce 2001 se pak habilitoval ze sociologie na Fakultě sociálních věd UK prací Proměny antropologického myšlení. Od Isidora ze Sevilly po Franze Boase. Otázku, jak je možné, že se mohl ze sociologie habilitovat někdo, kdo tento obor nevystudoval, navíc prací, která nemá se sociologií příliš společného, nejsou dnes aktéři tehdejších událostí schopni uspokojivě vysvětlit. Habilitační spis, který by do celé věci mohl vnést jasno, 15. června kdosi na fakultě sociálních věd ukradl, což vedení školy vzápětí oznámilo policii. To hlavní však teprve přijde: Budilova habilitace, kterou svými oponentními posudky doporučili k přijetí Jiří Kabele, Jan Keller a Jaroslav Malina, nesplňuje elementární kritérium vědeckého textu: nemá poznámkový aparát. Jak je možné, že to, co musí obsahovat každá seminární práce v bakalářském cyklu, postrádá práce habilitační? To, že spis bez poznámkového aparátu byl přijat k získání docentury, navíc v jiné disciplíně, je naprosto zásadním a bezprecedentním zpochybněním základních vědeckých pravidel. Budilova akademická kariéra se završila v roce 2006, kdy byl jmenován profesorem v oboru antropologie pro změnu na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jeho vědecký
přínos se však zdá být dost skromný. V bibliografii na svých internetových stránkách, zachycující období po roce 2000, neuváděl žádnou studii publikovanou v zahraničním odborném periodiku, svá skripta citoval v oddíle „odborné monografie a knihy“ a mezi „původní práce v odborných časopisech“ zařadil také články uveřejněné v revui Střední Evropa. Když byl na odbornost uváděných knih minulou sobotu dotázán, odpověděl, že „jde bezpochyby o literární artefakty, jejichž status posoudí vždy tím pověřené odborné grémium“. Otázku po povaze periodika Střední Evropa je podle něj „nutno adresovat jeho vydavateli“. Vzápětí po této e-mailové výměně upravil profesor Budil vlastní internetové stránky: své práce již například neuvádí pod hlavičkou „odborné monografie a knihy“, ale jen „knihy“. Zatímco Budilova vědecká produkce je skromná, jeho angažmá v akademických strukturách je ohromující. Jako prorektor pro výzkum a vývoj a současně vedoucí katedry antropologie na plzeňské univerzitě má čas zasedat ve vědeckých radách sedmi fakult a akademických ústavů, v šesti oborových radách, v akademickém sněmu Akademie věd a řadě dalších komisí a pracovních skupin. Na celé věci je nejvíce šokující stanovisko Západočeské univerzity v Plzni, jejíž představitelé věc bagatelizují a ještě před jednáním etické komise, která má věc posuzovat, se veřejně staví za profesora Budila. Děkan filozofické fakulty Ladislav Cabada vydal 12. června prohlášení, v němž se ohrazuje proti „nepravdivým a tendenčním útokům na prof. Budila“, a vyhrazuje si právo bránit se proti nim „všemi dostupnými cestami“. O den později se za Budila postavilo celé vedení univerzity, které prý přijalo jeho „vysvětlení“ doložené „stanovisky renomovaných osobností“. Podle veřejného vyjádření rektora Josefa Průši je univerzita připravena Budila „chránit před nepodloženými a tendenčními útoky“. Rektor Průša o celé věci dále odmítá komunikovat a nechává tak bez odpovědi zejména otázku, jak hodlá univerzita zajistit, aby Budil nemohl ze své vysoké funkce ovlivňovat složení a jednání etické komise. Kauza profesora Budila prokazuje, že u nás nebyly tunelovány jen banky a akciové společnosti, ale také věda. Jde o ojedinělý případ? Nebo jsou mezi námi i další profesoři, kteří se habilitovali z oborů, které nevystudovali, pracemi, které nemají poznámky? A jak je možné, že Budilovi vše tak dlouho procházelo? Skutečně nelze poznat, když někdo mírně upravený překlad z angličtiny vydává za vlastní text? Akademici, odpovězte rychle, v sázce je opravdu mnoho! *** To, že práce Iva Budila bez poznámkového aparátu byla přijata k získání docentury, navíc v jiné disciplíně, je naprosto zásadním a bezprecedentním zpochybněním základních vědeckých pravidel O autorovi| redaktor Orientace Petr Zídek
Jde o více než o prosté opisování 21. června 2007, Lidové noviny
DISKUSE Profesor Ivo Budil byl obviněn z plagiátorství, což jeho mateřská Západočeská univerzita bagatelizuje ještě před zasedáním příslušné etické komise. K případu se vyjádřil i sociolog Miloslav Petrusek. Vstupuji do případu s vědomím spoluodpovědnosti za to, k čemu došlo v letech, která následovala po habilitačním řízení, jež proběhlo na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v letech 2000-2001. „Případ Budil“ je neobvyklý nejen rozsahem plagiátorství (opisování z cizích pramenů bez uvedení odkazu), ale i tím, jak se Ivo T. Budil a zejména jemu nadřízené akademické orgány k věci stavějí. Ačkoliv dnes je jednoznačně prokázáno, že Budil použil bez odkazového aparátu, který je ve vědě naprosto standardní, nejméně tří knih, a nadto (což také není zcela běžné) „recykloval“ již použitý text jedné své knihy do jiné své knihy, vedení univerzity (děkan, a dokonce rektor) se snaží celou kauzu (a
o kauzu opravdu jde) zbagatelizovat jako „drobné pochybení“, za něž se autor omluvil, a zejména se pokoušejí přesunout odpovědnost z viníka (Ivo T. Budil) na doc. Tomáše Kaisera, který na druhý Budilův plagiát upozornil (o prvním se psalo v Sociologickém časopise). Zcela nestoudně se mluví o štvanici na slušného, čestného a oblíbeného učitele a zejména o snaze poškodit „případem Budil“ dobré jméno Západočeské univerzity, na níž je profesor Budil prorektorem. Aby bylo méně zasvěcenému čtenáři jasné, proč kauza Budil vyvolala takovou odezvu, připomenu, že použití cizího textu ve vlastní vědecké práci se řídí přesnými pravidly a porušení těchto pravidel je marná sláva - intelektuální krádeží. Vědecká obec je na toto porušení mravní normy neobyčejně citlivá zejména dnes, kdy je k plagiátorství jeden dobrý motiv i dobrá příležitost. Oním motivem je honba za počtem publikací, podle nichž je měřena výkonnost autora - potom někteří jednají podle principu „ber kde ber“, jenom ber. Budil se kompromitoval sám Na „kauze Budil“ jsem zčásti osobně zainteresován tím, že jsem byl předsedou habilitační komise pro Ivo T. Budila v roce 2000. Tehdy Fakulta sociálních věd UK souhlasila (po zevrubném Budilovu vysvětlení a vyjádření Západočeské univerzity) s tím, že umožní habilitaci Ivo T. Budila v oboru sociologie (jako oboru příbuzném se sociální a kulturní antropologií, v níž již v té době pracoval). Komise neshledala formální důvody, proč by habilitační řízení nemohlo být zahájeno. Nicméně již v průběhu řízení (ano, po bitvě je každý generálem) se ukázalo, že předložená habilitační práce (habilitační komise ji neposuzuje, to je v kompetenci vědecké rady) vykazuje jisté nedostatky, zejména se vyznačuje tím, že (podle jednoho z oponentů) „velká část práce má povahu velice důkladných slovníkových hesel s neuvěřitelně detailními popisy často pouhých historických epizod“ a že v práci chybí poznámkový aparát, „který bývá ve vědeckých dílech, zvláště tohoto rozsahu, obvyklý“. Habilitační řízení bylo nicméně uzavřeno pozitivním doporučením ke jmenování docentem. Zde je počátek všech dalších kroků, které skončily navýsost smutným a v polistopadovém období vývoje společenských věd bezpříkladným případem, který Ivo T. Budila více než kompromituje. Svou spoluodpovědnost na „otevření stavidel“ nepopírám, ačkoliv přímou odpovědnost nenesu. Druhý rozměr kauzy je odpudivý. Je to pokus přenést odpovědnost na docenta Kaisera a jeho manželku. Ať již jsou vztahy obou s univerzitou v Plzni jakékoliv, je „motivace“ docenta Kaisera irelevantní a věci se netýkající: Kaiser ani společenskovědní obec či aspoň její významná část nepořádá žádný hon na Budila a nekompromituje Západočeskou univerzitu. Budil se kompromitoval sám a z jeho počinu je nutno vyvodit naprosto jednoznačné důsledky. Vedení Západočeské univerzity se ovšem může dobrovolně kompromitovat tím, jestliže jednání její etické komise bude neprůhledné a nejednoznačné a nebude směřovat pouze k jedinému tématu a problému, jímž je „kauza Budil“. Zdvořilá omluva nestačí Třetí rozměr je obecnější a týká se prestiže sociálních věd obecně: „projede-li“ Budilův případ tak, jak je tomu v české kotlině obvyklé, totiž tím, že vyšumí do ztracena a potrestáni budou nevinní, pak půjde o vážné ohrožení prestiže sociálních věd. I když se formálně nic nedá revokovat, jak by si někteří radikálové přáli, v každém případě dnes již nevystačíme s žádnou zdvořilou omluvou. A konečně můj osobní příběh, který Budilův případ uvádí do ještě jiného kontextu. V roce 1985 jsem jako pomocný knihovník pověřený evidencí diplomových prací zjistil, že vedoucí katedry sociologie FF UK dal svým politickým „protégé“ svá vlastní skripta, ti je opsali a předložili (jemu) jako diplomové práce. Když jsem na tuto hanebnost (zneužití služebního postavení a podvod) písemně upozornil, obdržel jsem po dvou urgencích od tehdejšího děkana odpověď v podobě otázky - jaké politické pohnutky vás vedou k tomu, že špiníte dobré jméno poctivého a čestného soudruha? V poststalinské fázi minulého režimu jsme trpěli především vševládným strachem a tím, že se nelze domoci práva. Jestliže v akademické obci, která má být příkladnou doménou eticky čistého chování, připustíme, aby se lidé znovu báli upozornit na nešvary a dokonce prokazatelné podvody, potom -lituji - jsme příliš velký krok (aspoň v tomto ohledu) dopředu neudělali. Z případu Budilova musí být vyvozeny závěry jednoznačné a kategorické, nic jiného není přípustné a přijatelné.
O autorovi| Miloslav Petrusek, profesor Fakulty sociálních věd a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Miloslav Petrusek
Divné řeči okolo nemravnosti 29. června 2007, Lidové noviny
Diskuse LN - Je obvinění profesora Iva Budila z plagiátorství oprávněné? ANO Prorektor Západočeské univerzity v Plzni (ZČU), profesor antropologie Ivo Budil čelí nepříjemnému podezření z nepřiznaného opisování z cizích prací. Avšak horší než případné Budilovo selhání v minulosti je to, co škola i dotčený autor předvádějí v současnosti. To říká o plagiátorství v Česku víc než zjištění, že se opisuje i v habilitačních spisech. Nejvyšší představitelé ZČU a další Budilovi zastánci ve svých veřejných prohlášeních různým způsobem zlehčují, co se stalo. Mimo jiné narážejí na to, že nejde o nic jiného než o osobní mstu. Socioložka Ida Kaiserová se prý nemůže smířit se svým nedávným vyhazovem z Budilovy katedry. Její manžel teď proto vystupuje proti škole, na které sám jako matematik působí. Ano, byl to opravdu Tomáš Kaiser, kdo upozornil, že Budil nekale opisoval nejen v jednom nepříliš důležitém článku, ale také v zásadním díle, za které získal docenturu a které pak také dostalo cenu Hlávkovy nadace. Řadu lidí poukaz na osobní pozadí Budilova obvinění znejistí. Jenže Budilovy potíže vůbec neodstartovali manželé Kaiserovi. O to se postaral David Scheffel, antropolog působící v Kanadě. Ten v nedávno vydaném čísle Sociologického časopisu prohlásil, že Budil bez náležité citace opsal velký kus jeho článku. Budil obvinění takto bagatelizoval (MFD, plzeňská mutace 20. 4.): „Pokud chce někdo hodnotit moji akademickou integritu, nechť kriticky posoudí moje knihy Za obzor Západu, Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Od prvotního jazyka k rase, Život a dílo Victora Courteta, Zrození moderní rasové teorie, a Válka Zuluů, které mají dohromady 2033 strany, a nikoliv neodborný informativní a populární článek, čítající stran sedm.“ Teprve to byla ta hozená rukavice, kterou Kaiserovi zvedli. Se značnou dávkou štěstí se pak Tomáši Kaiserovi celkem brzo podařilo v díle Za obzor Západu najít první krajně podivný úsek. (Dodejme, že v tuto chvíli je už těch úseků víc a nejen v uvedeném díle.) Odhalovat tento typ podvodu vůbec není snadná, natožpak zábavná věc. Jít do sporu s kolegou či učitelem, natožpak vysoce postaveným činovníkem je mrzuté, a někdy nebezpečné. Univerzity docenty a profesory zoufale potřebují, už proto, aby mohly (re)akreditovat studijní programy. Plagiáty se navíc typicky odhalují zpětně, takže se lehce stane, že s inkriminovaným textem mezitím řada vlivných lidí spojí svou pověst tím, že napíše pochvalné recenze nebo vřelá doporučení (v našem případě došlo k obojímu). Kdo vůbec může mít v našich poměrech nějaké výrazné pohnutky k tomu, aby se začal v podobném případu šťourat? Zkrátka, je jenom logické a normální, že případ Budil podstatným způsobem postrčil někdo, kdo k tomu měl své mimořádně silné (osobní) důvody. Začátkem května jsem vypracoval odborné stanovisko právě k těm podkladům, které shromáždil Tomáš Kaiser. Požádal mne tehdy, abych se jako badatel a učitel z oblasti sociálních věd vyjádřil k tomu, zda asi tři strany česky psaného textu lze či nelze považovat za plagiát přiložených odstavců z jiného díla psaného v angličtině. Hodlal na svůj nález upozornit rektora své školy, ale nechtěl se unáhlit. Jako matematik chtěl svoje podezření opřít o kvalifikovaný názor člověka z oboru. V zájmu nestrannosti jsem o stejné posouzení požádal ještě jednu kolegyni, která - na rozdíl ode mne - o původu posuzovaného textu nevěděla vůbec nic. Shodli jsme se nezávisle na sobě, že
posuzovaná část Budilovy knihy je prakticky beze zbytku překladem originálního anglického textu. Obě odborná posouzení i posuzované materiály vzápětí dostal rektor ZČU s návrhem, aby se orgány univerzity začaly věcí zabývat. Pokud tedy nyní činovníci ZČU mluví o bezdůvodné a nepodložené mediální kampani, dotýká se mne to. Věnoval jsem svůj čas a úsilí tomu, abych oněch několik stran textu se vší vážností posoudil. Postupoval jsem náležitě a zodpovědně, s vědomím, o jak vážnou věc jde. Pečlivě jsem volil formulace, aby moje stanovisko bylo zřetelné a dostatečně razantní, a přitom s citem odůvodněné. Avšak nejvyšší představitelé ZČU teď vlastně ve svých prohlášeních nejenže popírají existenci obou posudků, ale také jejich celkem jednoznačné vyznění. Univerzita se nemusí stydět za to, pokud nějaký její činovník nebo student opisuje. To se stává. Stydět by se ale měla tehdy, pokud není schopná se k takovým případům postavit čelem. O autorovi| Zdeněk Konopásek, sociolog působící v Centru pro teoretická studia UK Praha / AV ČR a na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Zdeněk Konopásek
Po tvrzení má následovat důkaz 29. června 2007, Lidové noviny
NE Miloslav Petrusek, profesor Fakulty sociálních věd a Filozofické fakulty UK v Praze, lituje své spoluzodpovědnosti za úspěšné habilitační řízení Iva Budila zakončené roku 2001 (Jde o více než o prosté opisování, LN 21. 6.). Důvodem mu je Budilovo údajné plagiátorství, jehož se měl dopustit neúplným odkazem na článek Davida Z. Scheffela a Josefa Kanderta, z něhož citoval, údajné zamlčení tří nejmenovaných pramenů, které měl použít v jedné ze svých knih, a fakt, že si dovolil včlenit významnou část jedné své starší publikace do publikace novější. Vzhledem k tomu, že jsem loni byl účasten jednání Vědecké rady Masarykovy univerzity, která rozhodovala o Budilově profesuře, jsem logicky spoluzodpovědný za profesorský titul Iva Budila. Na rozdíl od profesora Petruska se za to nebudu kát, naopak si dovolím zcela nestoudně (abych použil Petruskovu dikci) se Iva Budila zastat. Sleduji jeho akademickou dráhu více než deset let a nemohu než vyjádřit obdiv. Doslova z ničeho vybudoval v Plzni fakultu humanitních studií, dnes fakultu filozofickou, pro výuku i badatelskou činnost získal na jedné straně zkušené odborníky například z Akademie věd ČR, na druhé straně dal příležitost vědecky vyrůst řadě začínajících mladých vědců. Některé obory se za historicky krátkou dobu dopracovaly k opravdové excelenci, například archeologie nebo antropologie. Vedle svých manažersko-administrativních povinností, spojených postupně s funkcemi děkana, proděkana a prorektora a organizátora mnoha konferencí, nezanedbává ani tvůrčí práci, jejímž výstupem je v první řadě jeho publikační činnost. Jde o zhruba šedesát článků, šest monografií a studijních textů, plus ojedinělý překlad Dumézilových Bohů Indoevropanů, s pozoruhodným záběrem od antropologie a historie přes politologii a sociologii až po srovnávací mytologii a jazykovědu. Ve svém zdrcujícím odsudku profesor Petrusek mimo jiné tvrdí, že Ivo Budil „použil bez odkazového aparátu, který je ve vědě naprosto standardní, nejméně tří knih“. Profesor Petrusek však neuvedl, v jaké publikaci se tak stalo a o jaké jde knihy. Tím zcela znemožňuje, aby jeho tvrzení bylo ověřeno. V disciplínách, které si zaslouží být vnímány jako vědecké, platí, že každé tvrzení by mělo být ověřitelné. Jinak zůstáváme v rovině hypotéz a spekulací. I já mohu jen spekulovat, že je míněna Budilova nejrozsáhlejší monografie Za obzor Západu: Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase, kterou roku 2001 vydalo nakladatelství Triton. Na 670 stránkách autor představuje doslova stovky názorů světových
antropologů, etnologů, lingvistů, mytologů, konfrontuje je mezi sebou, polemizuje s nimi, některé vyvrací, jiné potvrzuje. Na dalších zhruba 20 stránkách následuje poznámkový a bibliografický aparát ke každé kapitole, vlastní bibliografie čítá na 65 stránkách přibližně 1750 titulů. Většina bibliografických odkazů tak nefiguruje přímo v textu, ale až v poznámkovém aparátu. První citační kauzu (viz Sociologický časopis 2007/1), kterou profesor Petrusek zmiňuje, Ivo Budil vysvětlil redakčním krácením svého poznámkového aparátu. Nemám důvodu nevěřit tomuto Budilovu vysvětlení, s redakčním krácením mám jako autor spíše delších textů sdostatek vlastních zkušeností. A Petruskovo obvinění z,recyklování‘ (sic) vlastních textů je až komické. To je přeci svaté právo každého autora používat a rozvíjet podle uvážení vlastní texty! O autorovi| Václav Blažek, profesor Masarykovy univerzity v Brně
Slova jako plagiát nejsou na místě 29. června 2007, Lidové noviny
NE Pomalu se zaokrouhluje soubor hledačů pravdy, kteří horlivě slídí po nepravostech v díle profesora Iva Budila. Nechci tvrdit, že je to ďábelské spiknutí někoho, s kým kdysi profesor Budil jako děkan neobnovil pracovní smlouvu, protože to by ponížilo přemýšlení o tomto tématu mnoha jiných, kteří kauzu vidí jako čistě akademický problém a nemají zde žádné jiné než vědecké zájmy. O kauze Budil jsem v tomto týdnu mluvil s některými svými kolegy, kteří jasně vyjadřovali názor, že opisování bez citace je nesprávné. Když jsem zjišťoval, co konkrétního vědí o tomto zvláštním případě, zhrozil jsem se: kromě obecné floskule nevěděli nic. Myslím, že je to charakteristické: brzy se dostaneme do stadia odsuzování Charty, k němuž jsme byli vyzýváni, aniž by nám ji někdo dal přečíst. Nicméně přitvrzuje. Objevují se jasně nepravdivá tvrzení a odvolávky na jakési analýzy, veřejnosti nepřístupné. Současně s tím se radikalizují návrhy na řešení; požadují se „závěry jednoznačné a kategorické“. Problém citací se zdá být prostý: vypadá jako srovnání dvou textů a posouzení jejich podobnosti. Teorii zde vytvářejí názory o vědeckém poznání jako odkrývání Pravdy a citace jsou jednak prakticky nepominutelné (zajištění návaznosti na jiné odborníky), jednak jsou morálním uznáním úsilí jiných badatelů. V této oblasti existuje řada iluzí, z nichž některých se teď dotknu. Běžným omylem je přesvědčení, že každá společenskovědní disciplína existuje pouze v jedné formě, a to ve formě akademické, jejímž cílem je poznání struktur a událostí dané vědní oblasti (je to to, co se tradičně vyučuje na vysokých školách a co převládá v akademické přírodovědě). Ale forem každé disciplíny je mnoho. Jejich velká část je obrácena k bezprostředním potřebám konkrétní společnosti, např. k informaci studentů nebo neprofesionálních zájemců. Tato orientace neznamená, že publikace, jež ji realizují, jsou nevědecké, ale pochopitelně formy citací jsou jiné než u akademických textů (např. zkrácené citace na konci kapitol, někdy jen seznam hlavní použité literatury). To platí o značné části Budilových textů. Jiná iluze je ta, že forma citací v rozsáhlém shrnujícím díle může být stejná jako u článků, v nichž například botanici publikují svá empirická zjištění a jejich teoretické důsledky. Ale v mnoha oborech společenských věd, kde předmět je velmi rozsáhlý, je nutné použít metody, kompilující celou řadu dílčích prací, které samy mohou být značně obsáhlé; pak se zase citování stává problémem, zejména pokud zde dojde k souběhu s nějakým nepříliš akademickým typem práce. Opět je zde příkladem mnoho prací Budilových. V souvislosti s kauzou profesora Budila bych chtěl upozornit ještě na jeden závažný problém. Jsou lidé, kteří bez ohledu na svůj věk obohatí některou disciplínu o rozsáhlé dílo, jaké nám mohou závidět mnohé národy. Jde o práce, které dlouhodobě formují obor, umožňují jeho detailní apropriaci studenty
a odborníky a které také hluboce ovlivňují veřejné mínění. Jak už jsem uvedl, často se zde však setkáváme s mírnou odchylkou od uznané akademičnosti, což provokuje. Vidím teď publikum, které křičí: Ano, ale nesmí to být plagiát, krádež, opisování apod. Tato slova pocházejí z nekompetentního slovníku. Za drobnou chybu se profesor Budil omluvil, slova jako plagiát vůbec nejsou na místě. Je to něco úplně jiného: dílo profesora Budila je tak rozsáhlé, že nemohl nepoužít zmíněnou kompilační metodu. Přirozeně se to dotýká zejména věcných informací a biografických údajů. Proto mne překvapuje, že cupovači Budilových textů toho nenašli více. Nejsem slepý obdivovatel, ale myslím si, že zjevné publikační zásluhy bychom profesoru Budilovi měli uznat a celý problém neeskalovat. Hodnotit bychom měli Iva Budila především podle jeho zásluh a nenechat se svést osobními postoji. To si vyřiďme jinde.
O autorovi| Evžen Neustupný, profesor archeologie na filozofické fakultě ZČU
Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2 (01 0197) Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla Petr Boldiš Verze 3.3
OBSAH
OBSAH
Obsah 1
Citace a jejich smysl 1.1 Proč citovat ? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Citační etika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
4 4 5
2 Obecné zásady pro citace 2.1 Interpunkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5 6
3 Struktura citace 3.1 Primární autorská odpovědnost (povinný údaj) . . . . . . . . . . 3.1.1 Více autorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.2 Autorem dokumentu je korporace . . . . . . . . . . . . . . 3.1.3 Autor je neznámý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.1.4 Kniha má pouze editora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Údaje o názvu (povinný údaj) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2.1 Kniha má více názvových informací . . . . . . . . . . . . 3.2.2 Dokument je jednou z více částí . . . . . . . . . . . . . . 3.2.3 Název je vícejazyčný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Typ média (povinný údaj) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4 Sekundární odpovědnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4.1 Přeložená publikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5 Údaje o vydání (povinný údaj) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6 Údaje o místu vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.1 Více míst vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.6.2 Místo vydání neuvedeno (pravděpodobné místo nebo země) 3.6.3 Místo vydání neuvedeno (nelze zjistit ani zemi) . . . . . . 3.7 Nakladatelské údaje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.7.1 Příklady zkracování: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.7.2 Chybí jméno nakladatele/vydavatele . . . . . . . . . . . . 3.7.3 Vydavatelů je více (více míst vydání) . . . . . . . . . . . 3.7.4 Autorem a vydavatelem je korporace . . . . . . . . . . . . 3.8 Datum vydání (povinný údaj) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.8.1 Datum vydání u seriálové publikace (časopisy) . . . . . . 3.8.2 Chybí datum vydání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9 Údaje o fyzickém popisu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9.1 Více svazků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9.2 Přiložený materiál (suplement) . . . . . . . . . . . . . . . 3.10 Údaje o edici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10.1 Edice má podedici (další edici podřízenou předchozí edici) 3.11 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.12 Údaje o standardním čísle (povinný údaj) . . . . . . . . . . . . .
7 7 7 8 8 8 8 9 9 9 10 10 10 10 11 11 11 11 12 12 12 12 12 13 13 14 14 14 14 15 15 15 15
4 Odkazy na citace v textu 16 4.1 Řazení citací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 4.2 Umístění citací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 5 Slovník použitých termínů a zkratek
19
6 Seznam použitých zdrojů
20
2
OBSAH
OBSAH
Změny ve verzích materiálu Verze 3.3 Opraveny drobné chyby v textu.
Verze 3.2 Tato verze dokumentu byla revidována a byly opraveny nalezené typografické chyby. Rovněž byla přepracována a rozšířena kapitola 4 „Odkazy na citace v textuÿ. Po konzultaci s ISO byla doplněna část o interpunkci. Dokument je dostupný ve formátu PostScript a PDF. c 1999–2004 Petr Boldiš
Tento text je určen pro individuální potřebu. K jeho hromadnému šíření je zapotřebí souhlasu autora.
3
1
1
Citace a jejich smysl
1.1
Proč citovat ?
CITACE A JEJICH SMYSL
Smyslem citování je poskytnout dostatek údajů k tomu, aby byl kdokoli schopen nalézt dokument, z něhož autor čerpal. Karel Janoš (10, s. 83) uvádí tři důvody, proč citovat:
1. ověření uvedených tezí Pro odborné práce je důležitá návaznost na předchozí poznání. Dnes už prakticky nelze výzkum nebo odbornou práci zahájit tzv. na zelené louce, tj. bez základních pramenů a prostudování již provedených výzkumů. Citujeme, z jakých předpokladů vychází náš výzkum a na základě jakých studií pracujeme. V opačném případě děláme zbytečnou práci a objevujeme již objevené. 2. získání širšího kontextu ohledně dané tématiky Při vědecké komunikaci je nezbytné uvést čtenáře do souvislostí, ve kterých naši práci provádíme. V dnešní době úzké specializace odborníků je důležité poukázat na význam a účel práce tak, aby mu mohli porozumět nejen specialisté v daném oboru. 3. informační etika V České republice je chráněno intelektuální vlastnictví a autorský zákon umožňuje použít výňatky z cizích děl v následujících případech: a) v odůvodněné míře citace výňatků ze zveřejněných děl jiných autorů, ve svém díle b) zařazení celých drobných zveřejněných děl do svého samostatného díla vědeckého, kritického, odborného nebo do díla určeného k vyučovacím účelům, pro objasnění jeho obsahu c) užití zveřejněného díla v přednášce výlučně k účelům vědeckým nebo vyučovacím Zákon1 ovšem zdůrazňuje: vždy je však nutno uvést jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen.
1 Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (Autorský zákon) č.121/2000 Sb. Oddíl 3: Bezúplatné zákonné licence. §31 Citace.
4
1.2
Citační etika
1.2
2
OBECNÉ ZÁSADY PRO CITACE
Citační etika
Citační etika vyžaduje, aby autor zveřejnil veškeré informační prameny, které použil pro svoji práci tak, aby je bylo možné identifikovat. Je žádoucí, aby autor zřetelně označil převzaté části od částí, které jsou jeho vlastní. Pro citace částí děl se proto doporučuje je typograficky odlišit od dalšího textu např. „kurzívouÿ. Na konec nebo na začátek této části uvádíme identifikační údaje, které v práci odkazují na úplnou citaci.
Nejčastější prohřešky proti citační etice: 1. Citování díla, které autor nepoužil. Je velmi oblíbené vložit do použitých pramenů různé kapacity oboru (tzv. authorities), ačkoli nemají sebemenší souvislost s tématem práce. V kybernetice se s oblibou cituje Wiener, ve fyzice Einstein apod. Je smutné, že se tato praxe užívá i na některých vysokých školách, kde je například zvykem v diplomových pracích uvádět dílo oponenta, aniž by souviselo s tématem. 2. Necitování díla, které autor použil. je ještě závažnějším přestupkem. 3. Citování vlastních děl, která nemají souvislost s novým dílem (tzv. autocitace). Pokud autor napsal už nějaké dílo, může sama sebe propagovat tím, že svá předchozí díla uvede v seznamu citací. Je značně ješitné, uvádět v citacích svá vlastní díla, aniž by souvisela s tématem práce. 4. Nepřesné citování, znemožňující identifikaci díla. Pokud citujeme dokument, zapíšeme ho tak, aby se dal nalézt. Pokud přejímáme citace zprostředkovaně, zvyšuje se riziko nepřesného zápisu a tak i riziko chyby. Proto by mělo být zásadou ověřovat, zě se podle uvedené citace dokument dá najít. To je důležité především u elektronických dokumentů. Je-li dílo špatně citováno, může se naskytnout otázka, zda nejde o úmysl.
2
Obecné zásady pro citace • Citace musí být především přehledná a jednotná. Následujícím text popisuje i několik alternativ, kterými lze údaje zapsat. Je potřeba vybrat si jednu variantu a té se pak držet ve všech případech citací v rámci jedné práce. • Citace by měla být úplná. Je vždy lepší, aby citace obsahovala více údajů pro identifikaci (např. u seriálových publikací nebo elektronických zdrojů), než pouze kusé údaje. • Citujeme výhradně z primárních pramenů (tj. dokumentů, které jsme měli v ruce). Předejdeme tak nepřesnostem, které vznikají z přejímaných citací (viz. výše – nepřesné citování). 5
2.1
Interpunkce
2
OBECNÉ ZÁSADY PRO CITACE
• Zachováváme pravopisné normy pro daný jazyk. • Pokud některý údaj chybí, vynecháme ho a pokračujeme údajem následujícím (např. vydání). • Údaje v citaci členíme do tematických celků – tzv. „políÿ Veškeré údaje v citaci jsou rozděleny do tematických skupin – „políÿ, jejichž pořadí určuje pro každý typ dokumentu norma. Tato pole určují i zařazení údajů stejného typu v citaci na jedno místo. • Zachováváme jazyk knihy. Kromě údajů o autorech a názvu nepřekládáme údaje v následujících polích: – údaje o vydání (tj. 1st edition, 2nd ed. apod.) – nakladatelské údaje (tj. jména nakladatelů – údaje o fyzickém popisu, zkratky) Výjimka: V údajích o fyzickém popisu používáme češtinu – tj. u anglické knihy NEPÍŠEME 320 p. (pages) ALE 320 s. (stránek).
2.1
Interpunkce
Interpunkce (používané oddělovací znaky) se v jednotlivých částech citace liší, a je proto rozepsána u jednotlivých modelů dokumentů. Údaje píšeme stylem : Údaj – oddělovací znak – mezera – další údaj Norma ISO 690 nestanovuje interpunkci pro citace. V příkladech uvádí pouze ilustrativní schéma interpunkce – například oboustrané mezery u znaku dvojtečky „:ÿ. ISO 690:1987 uvádí k oddělovacím znakům následující: „Pro všechny citace v rámci jedné publikace má být užíván jednotný systém interpunkce. Každý údaj citace má být jasně oddělen od údajů ostatních interpunkčním znaménkem – tj. čárkou, tečkou apod.ÿ Na základě upozornění jsem tuto problematiku prostudoval a domnívám se, že citační normy se také řídí pravopisnými pravidly a typografickými normami. Proto se píše mezera POUZE po interpunkčním znaménku. Tento názor byl konzultován s pracovní skupinou ISO TC 46/SC 9 (National Library of Canada). Tato skupina potvrdila, že převažující editorskou praxí (např.doporučení příručky „The Chicago Manual of Styleÿ) je psaní mezery pouze po interpunkčním znaménku.
Příklad č. 2.1 KOSEK, Jiří. Html – tvorba dokonalých www stránek. Praha: Scientia, 1995. POZOR!!! Za každým oddělovačem pole začínáme velkým písmenem.
6
3
3
STRUKTURA CITACE
Struktura citace
V této kapitole jsou stručně popsána základní knihovnická pravidla pro zápis citací, ze kterých vychází i citační normy. Údaje (pole) jsou seřazeny tak, jak se po sobě uvádí v citaci. Je-li povinný údaj dostupný (tj. zjistitelný), musí být uveden.
Struktura citace: Primární odpovědnost. Název díla: podnázev díla. Alternativní odpovědnost; Sekundární odpovědnost. Označení vydání. Místo vydání: Jméno nakladatele, Rok vydání. Rozsah díla. Edice. Poznámky. Standardní číslo. Pozn. Podtržené položky jsou povinné stejně jako psaní názvu kurzívou.
3.1
Primární autorská odpovědnost (povinný údaj)
Autora (tj. toho, kdo je za dílo intelektuálně odpovědný) uvádíme ve formě: Příjmení, křestní jméno nebo iniciály křestního jména Zpravidla se příjmení autora uvádí velkými písmeny. Jméno se uvádí bez titulů a vědeckých hodností. Příklad č. 3.1 KOSEK, Jiří. MONJO, F. N. Pro přehlednost se někdy v poli autorské odpovědnosti k oddělení jednotlivých autorů používá znak – (pomlčka, resp. spojovník) místo čárky. Je to akceptovatelné z hlediska přehlednosti citace. Příklad č. 3.2 VYMAZAL, Michal – JINDŘICH, Jiří.
3.1.1
Více autorů
Je-li v dokumentu uvedeno více autorů, uvádíme v takovém případě všechny autory do počtu tří: Příklad č. 3.3 WILLS, G., JOHNES, F., FLETCHER, G. Stojí za zvážení, zda opravdu není lepší (a přehlednější) nahradit znak čárku pomlčkou. Příklad č. 3.4 WILLS, G. – JOHNES, F. – FLETCHER, G.
7
3.2
Údaje o názvu (povinný údaj)
3
STRUKTURA CITACE
Nad počet tří autorů uvedeme pouze prvního nebo typograficky zvýrazněného autora (např. tučným písmem), další spoluautory vynecháme a dopíšeme zkratku „et al.ÿ (et alii) = a jiní2 Příklad č. 3.5 WILLS, G., et al.
3.1.2
Autorem dokumentu je korporace
Uvádíme jméno této korporace, pokud není totožné se jménem vydavatele. Jedná-li se o stejnou organizaci (tj. autor i vydavatel), můžeme toto jméno uvést pouze v nakladatelských údajích (viz příklad). Příklad č. 3.6 National Semiconductors. Pokud dokument vydala menší organizační jednotka, je potřeba rozepsat údaj hierarchicky (viz příklad). Příklad č. 3.7 Masarykova univerzita v Brně. Ekonomicko-správní fakulta. Katedra veřejné ekonomie
3.1.3
Autor je neznámý
Pokud kniha neobsahuje jméno autora ani jméno korporace, oblast autorské odpovědnosti vynecháme. To se často vyskytuje u oficiálních dokumentů. Příklad č. 3.8 Zákon č. 256/1992 Sb. ze dne 30. dubna 1992 o ochraně osobních údajů v informačních systémech.
3.1.4
Kniha má pouze editora
viz. strana 10 sekundární odpovědnost.
3.2
Údaje o názvu (povinný údaj)
Název zapisujeme v takové podobě, v jaké je na titulní stránce(stránka s názvem na začátku knihy). Obálka (přebal) je většinou graficky upraven (např. z důvodu propagace knihy) a proto může snadno dojít k chybnému zapsání názvu. Pokud se název opisuje název z titulní stránky, snižuje se riziko omylu na minimum. 2 Česká norma ČSN ISO 690 (01 0197) uvádí možnost ekvivalentní české zkratky „aj.ÿ (a jiní)
8
3.2
Údaje o názvu (povinný údaj)
3
STRUKTURA CITACE
Příklad č. 3.9 Html – tvorba dokonalých stránek
3.2.1
Kniha má více názvových informací
Kniha může mít název a podnázev. V takovém případě se řídíme pořadím názvů na titulní stránce, které oddělíme znakem „:ÿ (dvojtečka). Příklad č. 3.10 Internet: první kroky českého uživatele. Zobrazení na titulní straně: INTERNET První kroky českého uživatele
3.2.2
Dokument je jednou z více částí
Může nastat případ, že dokument je součástí většího celku, například jednotlivé části studie, přílohy apod. V tom případě se snažíme zjistit hierarchii celku (tj. co je nadřazený dokument), a v jakém vztahu tyto dokumenty jsou. Většinou je hierarchie zobrazena tak, že nadřazený celek je graficky umístěn nejvýše, a další podřízené celky jsou uvedeny pod ním. Nemusí to ovšem platit vždy! Příklad č. 3.11 BSA response to Piracy Green Paper. Appendix II. 1997 Global Software Piracy Report. Zobrazení na titulní straně: BSA response to Piracy Green Paper Appendix II. 1997 Global Software Piracy Report
3.2.3
Název je vícejazyčný
U oficiálních dokumentů mezinárodních organizací jako je např. UNESCO, se často setkáme s vícejazyčnými názvy. Názvy zapisujeme v pořadí, v jakém jsou na titulní stránce a mezi nimi uvedeme znak „=ÿ (rovnítko).V příkladu se jedná se obrazovou publikaci v češtině a němčině. Příklad č. 3.12 Stará Šumava = Der Alte Böhmerwald Zobrazení na titulní straně: Stará Šumava Der Alte Böhmerwald
9
3.3
Typ média (povinný údaj)
3.3
3
STRUKTURA CITACE
Typ média (povinný údaj)
Tento údaj je povinný u elektronických dokumentů. Uvádíme jej v hranatých závorkách. Údaj můžeme volitelně doplnit další informací o dokumentu, jako [databáze online] nebo [program na CD-ROM]. U tradičních (tj. tištěných) dokumentů tento údaj vynecháváme. Nejpoužívanější typy jsou následující: • [online] • [CD-ROM] • [disketa 3.5”]
3.4
Sekundární odpovědnost
V dokumentu může nastat situace, kdy není uveden autor, ale jen sestavovatel (editor). V tom případě zapíšeme sestavovatele do pole sekundární odpovědnosti. Do tohoto pole mohou být zapsáni i ilustrátoři nebo překladatelé. Příklad č. 3.13 Materiály z konferencie Slovenské knižnice. Usporiadala a do tlače pripravila Daniela Gondová.
3.4.1
Přeložená publikace
Publikace má zahraničního autora, českého překladatele a ilustrátora. Údaje o sekundární odpovědnosti zapisujeme následovně: jméno (iniciály) a přijmení překladatele; (středník) jméno (iniciály) a příjmení ilustrátora 3 Příklad č. 3.14 Přeložila Milena Blažková; ilustrace Vladimír Jiránek.
3.5
Údaje o vydání (povinný údaj)
Číslo vydání je velmi důležité, protože dokument může být časem upraven (rozšířen, zkrácen apod.), a je tedy nezbytné citovat přesnou verzi dokumentu. Ekvivalenty v cizích jazycích jsou: Auflage, edition, izdanie. Příklad č. 3.15 3. vydání. 3rd edition. 3. Auflage
3 Jméno autora publikace se uvádí v poli primární autorské odpovědnosti – tj. na začátku citace.
10
3.6
Údaje o místu vydání
3.6
3
STRUKTURA CITACE
Údaje o místu vydání
Zapisujeme první místo v pořadí nebo místo typograficky zvýrazněné. Uvádíme v podobě, v jaké se objevují v dokumentu, tj. London, Paris; nepočešťujeme Londýn, Paříž! V případě nejasnosti, kde se nalézá uvedené místo, je možné do kulatých závorek napsat upřesňující údaj (tzv. kvalifikátor), jako například název státu. Příklad č. 3.16 Cambridge (Massachussets). Pozn. Neuvedení státu v USA by zde mohlo vyvolat domněnku, že dokument byl vydán ve Velké Británii.
3.6.1
Více míst vydání
Zapisujeme první místo v pořadí nebo místo typograficky zvýrazněné. V knize: Amsterodam * Paris * New York * Toronto v citaci: Amsterodam: 3.6.2
Místo vydání neuvedeno (pravděpodobné místo nebo země)
Uvedeme zemi (místo) v hranatých závorkách.4 Pokud si nejsme jisti, uvedeme zemi na konci s otazníkem. Obecně je lepší v tomto poli uvést alespoň pravděpodobné místo vydání. Příklad č. 3.17 [Paříž] nebo [Paříž?] [Francie] nebo [Francie?]
3.6.3
Místo vydání neuvedeno (nelze zjistit ani zemi)
V tomto případě uvedeme zkratku „s.l.ÿ (sine loco = bez místa).5 Zkratku umístíme do hranatých závorek. Příklad č. 3.18 [s.l.]: Longman [b.m.]: Král
4 Všechny 5 Norma
údaje, které doplňujeme z jiných zdrojů uvádíme v hranatých závorkách. ČSN ISO 690 (01 0197) uvádí jako ekvivalent zkratku „b.m.ÿ(bez místa).
11
3.7
Nakladatelské údaje
3.7
3
STRUKTURA CITACE
Nakladatelské údaje
Zapisujeme jméno nakladatele v co nejkratší srozumitelné podobě. Z názvu vynecháváme zkratky obchodních organizací typu s.r.o., Inc. nebo Ltd. Jediným doplňkem, který vždy zůstává, je zkratka „Pressÿ. 3.7.1
Příklady zkracování:
V dokumentu uvedeno
v citaci
John Willey & Sons Wordsworth Edition Limited Cambridge University Press
Willey Wordsworth Cambridge University Press
3.7.2
Chybí jméno nakladatele/vydavatele
V tomto případě uvedeme zkratku „s.n.ÿ (sine nomine = beze jména).6 Zkratku umístíme do hranatých závorek. Příklad č. 3.19 Praha: [s.n.] Praha: [b.j.] V případě, že jméno nakladatele zjistíme z jiných zdrojů, napíšeme je do hranatých závorek. Příklad č. 3.20 [Květ]
3.7.3
Vydavatelů je více (více míst vydání)
Stává se, že některé tištěné publikace jsou vydávány několika spolupracujícími vydavateli. Zapisujeme podle modelu: místo vydání: 1. nakladatel; místo vydání: 2. nakladatel ;. . . . I zde platí pravidlo zápisu nejvýše tří nakladatelů. Je-li nakladatelů více, zapisujeme pouze prvního nebo typograficky zvýrazněného. Příklad č. 3.21 Amsterodam: Elsevier; Oxford: Pergamon Press
3.7.4
Autorem a vydavatelem je korporace
Zde je nutné se ujistit, že název korporace je dobře identifikovatelný (viz též kapitola 3.1.2).
6 Norma
ČSN ISO 690 (01 0197) uvádí jako ekvivalent zkratku ”b.j.” (beze jména)
12
3.8
Datum vydání (povinný údaj)
3
STRUKTURA CITACE
Příklad č. 3.22 UNESCO Je-li autorem korporace s velmi obecným jménem nebo jménem, které může vést k záměně s jinou korporací – „Katedra psychologieÿ, je nutné rozepsat korporaci tak, jak je to v dokumentu. Příklad č. 3.23 Univerzita Karlova. Filosofická fakulta. Katedra filozofie. nebo (není-li rozepsáno) doplnit vhodný kvalifikátor v kulatých závorkách:7 Příklad č. 3.24 Katedra filozofie (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha).
3.8
Datum vydání (povinný údaj)
Vždy zapisujeme datum vydání (tj. datum vytvoření publikace za účelem zpřístupnění). U knih se totiž objevují i tzv. reprinty, což jsou pouze přetisky v nezměněné podobě, na jejichž obsahu se nic nemění!! Jiný případ představuje tzv. reset(dotisk v jiné sazbě). Rozdíl v citování: V knize
v citaci
3rd edition 1990, reprint 1995 3rd edition 1990, reset 1993
1990 1993
Datum tisku, je-li uvedeno, se zapisuje pouze pokud se odlišuje od data vydání. Příklad č. 3.25 1985 (1990 tisk). U elektronických dokumentů zapisujeme zpravidla podle normy ISO 8601 – tj. rok-měsíc-den. Příklad č. 3.26 1999-10-21
3.8.1
Datum vydání u seriálové publikace (časopisy)
Seriálová publikace nevychází jednorázově, ale v průběhu několika let. Jedná-li se o tzv. „aktivníÿ, vycházející seriál, zapisujeme: 1990- .8 Pomlčka a mezera zde naznačují stále probíhající vydávání tohoto periodika. 7 Doplňujeme
údaje z dokumentu, který popisujeme. Proto zde nejsou hranaté závorky, které používámd pro zápis údajů z jiných zdrojů. 8 Po znaku „-ÿ je vynechána 1 mezera.
13
3.9
Údaje o fyzickém popisu
3
STRUKTURA CITACE
U periodik, která přestala vycházet (tzv.mrtvé seriály ) a několikadílných publikací místo mezery zapíšeme datum, kdy vyšlo poslední číslo (poslední díl). Příklad č. 3.27 1990–1995.
3.8.2
Chybí datum vydání
1. Zapíšeme datum copyrightu publikace: c 1990. 2. Chybí-li datum copyrightu, zapíšeme datum tisku: 1990 tisk. 3. Není-li možné zjistit ani datum tisku, určíme je odhadem (do hranatých závorek – knihovnická pravidla): [1985]
publikace vyšla v roce 1985
[1985?] publikace vyšla pravděpodobně v roce 1985
3.9
[198-]
publikace vyšla v 80. letech
[198-?]
publikace vyšla pravděpodobně v 80. letech
Údaje o fyzickém popisu
Zde zapisujeme fyzický rozsah dokumentu (díly, stránky, ilustrace atd.). Stránkování neuvádíme v jazyce dokumentu, ale v češtině tj. u anglického píšeme 256 s. (stran) Příklad č. 3.28 ix, 256 s. Pozn. Dvojí stránkování – devět stránek číslovaných římskými číslicemi a 256 stránek číslovaných arabskými číslicemi.
3.9.1
Více svazků
Zapisujeme způsobem: počet svazků (stránky v 1. svazku, v 2.svazku. . . ) Příklad č. 3.29 3 sv. (256, 320, 162 s.)
3.9.2
Přiložený materiál (suplement)
Dokument může být doprovázen dalším materiálem jakým je např. CD-ROM nebo disketa (kniha o programovacím jazyku). Údaj zapisujeme v češtině.
14
3.10
Údaje o edici
3
STRUKTURA CITACE
Příklad č. 3.30 230 s., 1 disketa. 230 s., 1 CD-ROM.
3.10
Údaje o edici
Edici zapisujeme následujícím způsobem: název edice; číslování v rámci edice Příklad č. 3.31 Malá řada; sv. 12.
3.10.1
Edice má podedici (další edici podřízenou předchozí edici)
Zapisujeme: Název edice. Název subedice, číslování v rámci edice. I když to norma neuvádí, bylo by patrně lepší uvádět edici v kulatých závorkách podle knihovnických pravidel. Příklad č. 3.32 (Filozofické eseje. Malá řada; sv. 12.)
3.11
Poznámky
Do poznámky můžeme napsat libovolný text, o kterém se domníváme, že je důležitý. Příklad č. 3.33 Prvně publikováno jako doktorská práce. Interní materiál. Obsahuje rejstříky.
3.12
Údaje o standardním čísle (povinný údaj)
Čísla ISBN a ISSN zapisujeme na konec záznamu. Tato čísla, pokud se vyskytují v dokumentu, je nutné zapsat, protože jednoznačně identifikují dokument. Příklad č. 3.34 ISBN 80-7169-608-0 ISSN 1210-0684
15
4
4
ODKAZY NA CITACE V TEXTU
Odkazy na citace v textu
V textu odkazujeme na dokument, ze kterého citujeme části textů nebo z něj používáme závěry a myšlenky. Odkaz v textu slouží k identifikaci dokumentu, případně jeho konkrétní části (stránek). Pro zápis odkazů v textu se používá jedna z následujících metod: 1. Metoda poznámek Na jednotlivé dokumenty odkazujeme číslem poznámky a citace samotné uvádíme v poznámce pod čarou. Číslování poznámek může být buď průběžné v celém dokumentu (číslování začíná od první stránky a načítá se na dalších stránkách) nebo může začínat na každé stránce od čísla 1 za předpokladu, že veškeré odkazy jsou uvedeny v poznámce pod čarou na stejné stránce.
Příklad č. 4.1 . . .tento postup uvádí JACSÓ2 i někteří další autoři jako např. TENOPIR3 . . . V poznámkách pod čarou vypadají záznamy následovně: 2 JACSÓ, Peter. Errors of omission. Online & CD-ROM Review, October 1999, vol. 23, no. 5, s. 20–25. 3 TENOPIR, Carol. Electronic access to periodicals. Library Journal, 1993, vol. 118, iss. 4, s. 54–55.
2. Metoda číselných citací Jednotlivé dokumenty jsou očíslovány podle pořadí, v jakém jsou uvedeny v citačním soupisu. V případě, že je některý z nich citován vícekrát, opakuje se pod stejným číslem. Příklad č. 4.2 . . .jak uvádí TENOPIR(33), tato problematika je poměrně obsáhlá. . . kolega JACSÓ její výzkum dále doplňuje ve své vlastní studii(3) . . . která z práce Carol Tenopir (33) vychází. . . V soupisu citací vypadají záznamy následovně: 3. JACSÓ, Peter. Errors of omission. Online & CD-ROM Review, October 1999, vol. 23, no. 5, s.20–25. ... 33. TENOPIR, Carol. Electronic access to periodicals. Library Journal, 1993, vol. 118, iss. 4, s. 54–55.
16
4.1
Řazení citací
4
ODKAZY NA CITACE V TEXTU
3. Metoda uvádění roku publikace V textu se vyznačuje identifikační část, pod kterou lze dokument nalézt v bibliografickém soupisu na konci dokumentu společně s rokem vydání dokumentu v kulatých závorkách. Identifikační částí bývá zpravidla jméno autora.
Příklad č. 4.3 . . .jak uvádí PAGELL (1993) . . . uživatelé už si nemyslí, že možnost získat soupis bibliografických citací je báječná věc a možnost získat souhrn článku již také není zázrak, ale bída. Uživatelé chtějí plný text a to ihned. V soupisu citací vypadá záznam následovně: PAGELL, Ruth. 1993. Reaching for the Bottle, Not The Glass: The End-User Factor of Electronic Full Text. Database, October 1993, vol. 16, no. 5, s. 52–54. V případě, že autor napsal v daném roce více prací, za rokem vydání se pro odlišení uvádí malá písmena abecedy (a-z). Příklad č. 4.4 . . . na tuto tendenci jako první upozorňuje TENOPIR (1993a) a své tvrzení dokládá závěry z další studie TENOPIR (1993b) . . . V soupisu citací vypadají záznamy následovně: TENOPIR, Carol. 1993a. Electronic access to periodicals. Library Journal, 1993, vol. 118, iss. 4, s. 54–55. TENOPIR, Carol. 1993b. Moving toward quality. Library Journal, 1993, vol. 118, iss. 10, s. 86–88.
Tato metoda je přehlednější než metody s použitím číselných odkazů a zároveň čtenáře uvádí do kontextu problematiky. Tento styl je preferován vědeckými komunitami především v USA.
4.1
Řazení citací
Citace se řadí abecedně (nejprve názvy s číslem na začátku, poté písmena). V případě více děl jednoho autora řadíme díla podle roku vydání – nejmladší díla jsou uvedena jako první. Citace je možné také uspořádat podle tématických celků nebo podle druhu dokumentů a poté abecedně (je-li to vzhledem k rozsahu citací účelné).
17
4.2
Umístění citací
4.2
4
ODKAZY NA CITACE V TEXTU
Umístění citací
Citace můžeme umístit: 1. pod čarou na stránce, na níž je odkaz (způsob č. 1) 2. na konci dokumentu – obvyklejší způsob, vyžadovaný i u diplomových prací; jeho výhodou je soustředění veškerých citací na jednom místě. 3. kombinace obou způsobů – tj. uvedení citace jako poznámky pod čarou a zároveň v celkovém soupisu na konci práce Obvyklé označení stránky s citacemi je: Literatura Soupis bibliografických citací Lze také použít univerzální označení: Použité zdroje (toto označení zahrnuje všechny typy dokumentů včetně tištěných)
18
5
5
SLOVNÍK POUŽITÝCH TERMÍNŮ A ZKRATEK
Slovník použitých termínů a zkratek
AACR2R 9 – Anglo-american cataloging rules, 2nd revision. Anglo-americká katalogizační pravidla. Alternativní odpovědnost – osoba nebo korporace, která má na publikaci intelektuální podíl (může se jednat o spoluautora, překladatele nebo sestavovatele). Datum vydání – datum vytvoření publikace za účelem jejího zpřístupnění (prodeje). Elektronická konference – uživatelská skupina, která diskutuje na dané téma prostřednictvím zasílání vzkazů. Příspěvky jsou zasílány na jednotlivé adresy účastníků diskuse. Na základě e-mailové žádosti je možné obdržet celkový seznam příspěvků, příp. jejich plné znění. ISBD – International standard bibliographic description. Mezinárodní knihovnická pravidla pro popis dokumentů. Korporace – skupina osob nebo organizace vystupující pod svým vlastním jménem (organizace, firmy apod.). Monografická publikace – jednorázově vydaný dokument představující samostatnou jednotku. Seriálová publikace – publikace vydávaná v částech po sobě nebo se záměrem stálého pokračování, navazující na sebe obvykle číselně nebo chronologicky (např. časopisy, noviny). Sekundární odpovědnost – autor doplňků publikace (např. ilustrátor). Šedá literatura - (polopublikovaná literatura) – literatura, která není dostupná přes běžný knižní trh. Patří sem např. konferenční sborníky, firemní literatura, diplomové práce apod. Reprint – dotisk v nezměněné sazbě. Reset – dotisk v jiné sazbě. USENET – diskuzní systém, kde se diskutuje na dané téma prostřednictvím zasílání a vybírání příspěvků ze serveru.
9 Definice k odborným termínům jsou použity z norem ČSN (51279) a další níže uvedené literatury - především (12).
19
6
6
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
Seznam použitých zdrojů
1) A Guide to Electronic Style: International Committee of Medical Journal Editors [online]. International Committee of Medical Journal Editors, c1995, updated January 22, 1999 by webmaster [cit. 1999-12-10]. URL:
. 2) Anglo-americká katalogizační pravidla: druhé vydání, revize 1988: dodatky 1993. Joint steering committee for revision of AACR2, překlad Národní knihovna České republiky. 1. české vydání. Praha: Národní knihovna České republiky, 1997. ISBN 80-7050-278-9. 3) Citing the sites: MLA-style guidelines and models for documenting internet sources [online]. Version 1.3. [cit. 1999-12-10]. URL: . 4) Cite them right – electronic information [online]. [cit. 2004-11-10]. URL: . 5) ČSN ISO 690 (01 0197). Praha: Český normalizační institut, c1996. 32 s. 6) HARNACK, Andrew – KLEPPINGER, Gene. Beyond the MLA Handbook : Documenting Electronic Sources on the Internet [online]. [cit. 2004-11-10]. URL: . 7) ISBD (G): všeobecný mezinárodní standardní bibliografický popis: anotovaný text. Prac. skupina Revizního výboru ISBD vytvořená katalogizačním výborem IFLA; z angl. originálu přel. a čes. překlady opatřila Hana Vodičková. 1.české vydání. Praha: Národní knihovna České republiky, 1993. viii, 36 s. ISBN 80-7050-159-6. 8) International federation of library associations and institutions (IFLA). Library and information science: citation guides for electronic documents [online]. c1995-1999; last revision September 30 1999 [cit.2000-01-04]. URL: . 9) International Organization for Standadization (ISO). Excerpts from ISO 690-2 Information and documentation: Bibliographic references. Part 2: Electronic documents or parts thereof [online]. [cit. 1999-10-10]. URL: 10) JÁNOŠ, Karel. Informační etika. Praha: Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Katedra informačních studií a knihovnictví, 1993. 134 s. 11) PALOVSKÝ, Radomír – SKLENÁK, Vilém. Informace a Internet. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1998. 380 s. 12) TENT, Jan. Citation guides for electronic documents [online]. International Federation of Library Associations and Institutions [IFLA], 15 March 1996 [cit. 1997-10-10]. URL: . 13) Zákon č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých. In Autorské právo, průmyslová práva podle stavu k 13.5. 1998. Ostrava: Sagit, 1998. ISBN 80-7208-069-5.
20
6
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
14) Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (Autorský zákon) č.121/2000 Sb. Oddíl 3: Bezúplatné zákonné licence. §31 Citace.
Citace této práce BOLDIŠ, Petr. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2: Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla. Verze 3.3. c
1999–2004, poslední aktualizace 11.11. 2004. URL: . . Komentáře a poznámky je možné zasílat na e-mail: [email protected]
21