-1-
Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra občanského práva
Rigorózní práce
Úřední úschovy Kristýna Rytířová 2007/2008
„Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Úřední úschovy zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny“.
-2-
OBSAH 1.
ÚVOD .......................................................................................................
4
2.
HISTORICKÝ EXKURZ .......................................................................
6
2.1.
Soudní úschovy v letech 1811 – 1950 ..................................................................
6
2.2.
Soudní úschovy v období let 1951 – 1964 ............................................................
11
2.3.
Soudní úschovy v období let 1964 – 1992 ............................................................
16
2.3.1.
Soudní úschovy v období od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 ........................................
18
2.3.2.
Soudní úschovy v období od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1992 ......................................
25
Změny po roce 1992 .............................................................................................
31
ÚSCHOVY DLE HMOTNÉHO PRÁVA .............................................
32
3.1.
Občanský zákoník ..................................................................................................
32
3.2.
Zákoník práce ........................................................................................................
35
3.3.
Obchodní zákoník ..................................................................................................
36
4.
OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ŘÍZENÍ O ÚSCHOVÁCH ..........
39
5.
ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ O ÚSCHOVÁCH ................................................
41
5.1.
Návrh na zahájení řízení .......................................................................................
41
5.2.
Vady podání – návrhu na zahájení řízení ..............................................................
50
6.
ZKOUMÁNÍ PODMÍNEK ŘÍZENÍ .....................................................
53
7.
NÁKLADY ŘÍZENÍ, SOUDNÍ POPLATEK .......................................
59
8.
OKAMŽIK SPLNĚNÍ ZÁVAZKU .......................................................
62
9.
ÚČASTNÍCI ŘÍZENÍ .............................................................................
65
10.
VYDÁNÍ ÚSCHOVY ..............................................................................
70
10.1.
Vydání úschovy příjemci ......................................................................................
70
10.2.
Vydání úschovy složiteli .......................................................................................
74
10.3.
Vydání úschovy třetí osobě ...................................................................................
77
10.4.
Nahrazení nesouhlasu s vydáním úschovy ............................................................
77
11.
KADUČNÍ ŘÍZENÍ, „STARÉ ÚSCHOVY“ ........................................
79
12.
ÚSCHOVA VE ZVLÁŠTNÍCH PŘÍPADECH .....................................
81
12.1.
Úschova při vyvlastňovacím řízení .......................................................................
82
12.2.
Úschovy dle § 811 o.z. .........................................................................................
82
12.3.
Úschovy podle § 80 trestního řádu .......................................................................
83
13.
NÁPAD REJSTŘÍKU SD .......................................................................
94
14.
ZAHRANIČNÍ ZKUŠENOSTI .............................................................
102
14.1
Úschovy ve slovenském právním řádu ..................................................................
102
14.2.
Úřední úschovy v Rakousku .................................................................................
104
14.3.
Úřední úschovy v Německu ..................................................................................
105
NÁVRHY LEGISLATIVNÍCH OPATŘENÍ .......................................
110
2.4.
3.
15.
-315.1.
Legislativní návrhy na změnu některých ustanovení ...........................................
111
15.2.
Další opatření nelegislativního charakteru ...........................................................
117
16.
SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ ...................................................
120
17.
REZUMÉ .................................................................................................
127
18.
PŘÍLOHY .................................................................................................
130
-4-
1. Úvod Tato rigorózní práce je věnována úředním (soudním) úschovám. To jest úschovám, které jsou popsány v hmotném právu především v § 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník), v § 214 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník) a zejména pak osobitému (speciálnímu) řízení o úschovách, jak je upraveno v §§ 185a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský soudní řád nebo o.s.ř.). Institut úschov u soudu je upraven v našem právním řádu poměrně skromně, je mu věnováno jen osm paragrafů procesní normy a několik dalších pak v oblasti hmotného práva. Přesto se však jedná o důležitý nástroj na ochranu dlužníka dávající mu možnost řádného splnění závazku. Jak dochází k rozvoji podnikatelského prostředí, tak jeho význam v posledních letech neustále narůstá. Domnívám se proto, že je třeba i na tuto oblast upřít větší pozornost právní vědy. Cílem mého zkoumání je popsat a zhodnotit současnou právní úpravu úředních (soudních) úschov, zejména pak procesní normy – řízení o úschovách. Záměrem je zjistit silná a slabá místa právní úpravy. U ustanovení hmotné i procesní normy, která již nevyhovují nynějším požadavkům nebo jsou zmatečné a působí výkladové problémy, navrhnout legislativní změny. Za další cíl si kladu ověřit použitelnost a využití institutu úředních (soudních) úschov v praxi. Za metodu zkoumání jsem zvolila zejména metodu popisnou, jak lze očekávat u textu, který zkoumá právní normy. Dále jsem používala i dedukci a indukci. U zkoumání zahraničních pramenů jsem pracovala s metodou komparace. Tuto metodu jsem využívala i při porovnávání změn české právní úpravy v průběhu času. Při psaní jsem pracovala s obvyklými prameny. V mém případě to jsou především originální prameny práva, nejčastěji odkazuji na občanský soudní řád, občanský zákoník a obchodní zákoník. Co se týče zahraničních pramenů práva, také v těchto případech jsem preferovala originální prameny práva, tedy německý a rakouský občanský zákoník, slovenský občanský soudní řád a
-5občanský zákoník. Ve větší míře jsem využívala uveřejněná soudní rozhodnutí (judikáty). Odkazy na publikované odborné texty a komentáře k předmětným zákonům, se v mé práci vyskytují méně často. Shledala jsem, že existuje jen velmi málo literatury a nedostatek je i oficiálně publikovaných soudních rozhodnutí z této oblasti. Navíc většina dostupné judikatury odkazuje na rozhodnutí vydaná ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, a citelně chybí rozhodnutí novějšího data. Neobjevila jsem také žádnou odbornou publikaci, jež by se samostatně ve větším rozsahu věnovala soudním úschovám a podávala ucelený přehled této problematiky. Kromě výše uváděných pramenů jsem vycházela i z vlastní soudní praxe. Od roku 2001 pracuji na pozici vyšší soudní úřednice u Městského soudu v Brně, dle rozvrhu práce jsem pověřena i rozhodováním v řízení o úschovách. Proto jsem do rigorózní práce zahrnula také své zkušenosti a poznatky ze soudní praxe Městského soudu v Brně. Tato práce tedy není čistě teoretická, ale naopak se snaží zohlednit i problémy a nedostatky zákonné úpravy, se kterými se potýkají jak účastníci řízení, tak soudy při rozhodování. Vzhledem
k povinnosti
zachovávat
mlčenlivost
o
veškerých
údajích
obsažených v soudních spisech a účastnících řízení, nemohu některé své právní názory a tvrzení podepřít uveřejněním konkrétních usnesení ať již Městského soudu v Brně nebo Krajského soudu v Brně, ačkoliv z nich vycházím. Text mé rigorózní práce se bude zaměřovat především na procesní normu, a to §§ 185a a násl. o.s.ř. Přesto považuji za nutné nejprve zasadit problematiku úschov do historického rámce a poukázat na vývoj legislativy v této věci, kdy zejména zkušenosti z období první republiky se ukázaly být velmi podnětné. Dále zařadím i stručné vysvětlení úschov z hlediska hmotného práva. Následovat bude stěžejní část práce popisující řízení o úschovách, jak je upraveno v občanském soudním řádě. Zde budu vycházet ze členění zákona a věnovat se postupně jednotlivým paragrafům řízení o úschovách, tak jak jdou za sebou. Značný rozsah textu se zabývá i zvláštními úschovami ve smyslu § 185f o.s.ř., neboť tato problematika je dle mých zkušeností v komentářích téměř úplně opomíjena, přičemž se však dotýká velkého počtu účastníků. Dále jsem se domnívala, že je třeba zmínit i některé zahraniční zkušenosti. V závěru práce bilancuji, zda jsem dosáhla stanovených cílů a navrhuji legislativní opatření a další postupy na zlepšení současného stavu.
-6-
2. HISTORICKÝ EXKURZ 2. 1. Soudní úschovy v letech 1811 – 1950 Požadavek, aby dlužník, který chce plnit, avšak z důvodů spočívajících na straně věřitele nemůže, se mohl od svého závazku osvobodit i proti vůli věřitele a bez jeho součinnosti, vedl k tomu, že se v právních řádech vyvinul institut zvláštního způsobu splnění závazku - splnění uložením do úřední (soudní) úschovy. Institut složení dluhu k soudu (soudního složení) obsahoval již rakouský obecný občanský zákoník – ABGB. ABGB vyhlášený patentem z 1. června 1811 (čísl. 946) s platností pro všechny země, které tvořily císařství rakouské (vyjma zemí koruny uherské), nabyl účinnosti 1. ledna 1812. Jednalo se o rozsáhlé legislativní dílo, zákoník čítal 1502 paragrafů a na svoji dobu byl velice moderní. Při vzniku Československé republiky v roce 1918 bylo stanoveno čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb. z. a n. (tzv. recepční zákon), že zůstávají v platnosti dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení. Součástí československého právního řádu se tak stal i rakouský obecný občanský zákoník, který platil jako „Československý obecný zákon občanský“ ve znění tzv. dílčích novel až do konce roku 1949 a z větší části až do konce roku 1950. Složení dluhu k soudu upravoval § 1425 shora uvedených občanských zákonů shodně takto: „Nemůže-li býti zaplacen dluh proto, že věřitel jest neznám, nepřítomen nebo není spokojen s nabídnutým, nebo z jiných závažných důvodů, náleží dlužníku, aby složil k soudu věc, již jest splatiti, nebo nehodí-li se k tomu, zažádal za soudní opatření k její úschově. Každý z těchto úkonů, stal-li se po právu a byl-li věřiteli oznámen, zprošťuje dlužníka jeho závazku a uvaluje nebezpečenství splněné věci na věřitele.“1 Dle vládního návrhu nového občanského zákoníku z třicátých let minulého století (k nové kodifikaci občanského práva však nakonec nedošlo) mělo mít základní ustanovení o soudním složení následující znění: „Nelze-li dluh splniti proto, že věřitel je neznám nebo nepřítomen nebo že to, co se mu 1
Rouček, Fr., Sedláček, J. a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl šestý. Praha: reprint původního vydání CODEX Bohemia, s.r.o., 1998, s. 283.
-7nabízí, bez důvodu odmítne; že dlužník bez vlastní viny je v nejistotě, kdo je věřitelem; nebo že se vyskytly jinaké důležité důvody na straně věřitele, je dlužník, nebo kdo jiný je povolán splniti, oprávněn dlužnou věc složiti k soudu nebo, nehodí-li se k tomu, žádati, aby soud učinil opatření, aby byla vzata v úschovu.“ Z ustanovení § 1425 občanského zákona vyplývá, že dlužník mohl složit k soudu dlužné plnění, jestliže: a) věřitel byl neznám nebo nepřítomen, nejčastěji se jednalo o případ, kdy věřitel byl neznámého pobytu. Dále tehdejší teoretici práva uváděli, že by jako důvod pro složení stačila i pochybnost, kdo je věřitelem. b) věřitel nebyl s nabídkou spokojen a je v prodlení přijmout řádně nabídnuté plnění. c) existují jiné závažné důvody, pro které dluh nelze zaplatit. Prvorepubliková právní nauka vykládala tento třetí případ § 1425 občanského zákona restriktivně tak, že překážka splnění musela být v osobě věřitele. Kromě § 1425 bylo zmiňováno soudní složení i v dalších ustanoveních občanského zákona. § 1428 připouštěl, aby v případě, že dojde ke ztrátě dluhopisu, bylo možno složit dlužnou částku k soudu, než věřitel obstará jeho umoření. § 890 umožňoval soudní uložení nedělitelné věci. Bylo-li několik věřitelů a jen jeden dlužník, nebyl tento povinen vydat věc jednotlivému spoluvěřiteli, pokud nedostal jistoty. Dlužník se mohl domáhat, buď aby se všichni spoluvěřitelé dohodli, nebo mohl žádat soudní uložení věci. § 455 upravoval případ, kdy zastavil majitel zástavy třetí osobě svoji zástavu a vlastník byl s dalším zastavením seznámen, pak mohl vlastník svůj dluh plnit jen s vůlí toho, kdo měl podzástavu nebo musel dluh složit k soudu... Soudní složení umožňovaly i v některé další zákony např.: -
§ 46 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n.,
-
§ 74 směnečného zákona (zák. č. 1/1928 Sb. z. a n.),
-
§ 307, § 315 a § 385 exekučního řádu (zák. č. 79/1896 ř.z.),
-
§ 91 zákona o společnostech s ručením omezeným, (zák. č. 58/1906 ř.z.). Subjekty soudního uložení byly v prvé řadě dlužník (složitel) a dále
věřitel.
-8Výlučným předmětem soudního uložení nebyl jen peněžitý obnos, ale bylo možné složit i jiné předměty závazku. Do úschovy soudu bylo tak možné skládat např. šperky, mince, domovní klíč, směnky, výmazná prohlášení, listiny vůbec a zejména často vkladní knížky. Připouštělo se i složení pouze části dlužného plnění. Složit finanční částku v hotovosti nebylo možné a peníze bylo nutné zaslat na účet soudu u poštovní spořitelny, číslo konta se dalo zjistit na každé poště. Poštovní úřady v obvodě soudu měly na skladě k dispozici vplatenky. Složení k soudu se dokonávalo teprve vyrozuměním věřitele o něm a teprve potom nastaly účinky deposice. Do té doby byl složitel oprávněn odvolat deposici a předmět složení požadovat zpět, aniž by tomu mohl věřitel zabránit. Došlo-li však k řádnému vyrozumění věřitele, retrotrahoval se účinek soudního uložení na okamžik, kdy bylo složeno. Tímto okamžikem tedy nastaly právní účinky soudního složení, které byly podle § 1425 občanského zákona tyto: 1. nebezpečí přecházelo na věřitele, pokud je věřitel dosud nenesl, 2. hlavním, tj. nejdůležitějším účinkem soudního složení byl zánik dlužníkova závazku. Ten se posuzoval, jakoby nastal ex tunc, okamžikem provedeného složení. ŘÍZENÍ O ÚSCHOVÁCH Soudní řízení o přijetí dluhu složeného dle § 1425 občanského zákona bylo řízením nesporným. Na řízení se vztahovaly zejména ustanovení zák. č. 208/1854 ř.z., o soudním řízení v nesporných právních věcech. V období první republiky pak došlo k samostatné legislativní úpravě nesporného řízení, a to zákonem č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních řízení nesporného. Touto zákonnou úpravou byl poprvé na našem území uceleně upraven tzv. nesporný proces jako samostatný druh civilního řízení, ovládaný odlišnými zásadami než proces sporný. V řízení nesporném se tak uplatňovaly zásada oficiality, zásada vyšetřovací a zásada neveřejnosti. V rámci opravného řízení bylo možné uplatnit nové skutečnosti. Nespornému soudci náležela samotná manipulace spojená se soudní depozicí, tedy přijetí depozita k soudu, přičemž se jeho zkoumání omezilo na otázky:
-9a) zda se vůbec deponovaný předmět hodil k soudní depozici, kdyby tomu tak nebylo učinil by ex offo opatření k jeho úschově u schovatele, b) zda složitel (v tehdejší terminologii ukladatel) uváděl nějaký důvod uznaný zákonem pro soudní složení, c) zda byla dána místní příslušnost soudu, místně příslušný byl soud, v jehož obvodu bylo splnitiště. Složení podle § 1425 občanského zákona totiž zprošťovalo dlužníka závazku jen tehdy, stalo-li se tak u soudu, v jehož obvodu měl dlužník podle povahy obligačního závazku plnit. Neboť i když podle čl. XVIII uvozovacího zákona k jurisdikční normě (zák. č. 110/1895 ř.z.) žádný soud nesměl odepřít přijetí složeného dluhu, neznamenalo to, že by se dlužník mohl zprostiti svého dluhu jeho složením u kteréhokoliv soudu na území republiky. 2 Každý jiný dlužník byl totiž povinen plnit v místě splnění (mimo něž nebyl věřitel ani povinen přijmout plnění), nebylo tedy důvodu, aby dlužníkovi, který skládal dluh k soudu, poskytovat výjimečné právo plnit kdekoliv, tj. složit plnění u kteréhokoliv soudu.3 Po přijetí deposita byl soud povinen vyrozumět věřitele, aby mohly nastat účinky soudního složení. Tehdejší zákony nenařizovaly, aby se soud z moci úřední staral o zúročení soudního depozita. Soud uložil složený obnos na běžný účet označený jménem soudu, nesl sice vůči účastníkovi nebezpečí složení, tj. zejména insolvenci depozitního ústavu, složitel (ukladatel) však neměl nárok na úrok připsaný po dobu soudní depozice. Podle výnosu ze dne 16. února 1924, čís. 48.715/23 se připsaný úrok převáděl koncem každého druhého kalendářního roku na společný účet sirotčích pokladen. Chtěl-li tedy složitel (ukladatel) dosáhnout úročení, musel sám deponovanou finanční částku vložit na vkladní knížku (případně vkladní list) a provést její vinkulaci ve prospěch soudu. Pokud došlo ke sporu o vydání soudního depozita, vyčkal nesporný soudce s jeho vydáním na právní moc rozsudku, kdy ve sporném řízení byl 2
Čl. XVIII zák. č. 110/1895 ř.z. má následující znění: „Žádný řádný soud nemůže odmítati z důvodu nepříslušnosti přijmouti soudní složení, podle předpisů občanského práva učiněné.“ 3
Tento názor vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČSR dne 22. 2. 1938, sp. zn. Rc 16728, Rv II 203/37, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 8524 (JUD).
- 10 zjištěn oprávněný příjemce depozita. I v případě, že mohlo dojít k vydání depozita bez sporného řízení, bylo nutno o tom vydat usnesení. Teprve po jeho právní moci soud zasílal usnesení depositnímu ústavu k realizaci a dále bylo stanoveno, že depozitní ústav směl vyplácet pouze na základě dokladu opatřeného tzv. pokladním, tj. červeným šestihranným soudním razítkem. Řízení ohledně starých úschov (tj. úschov, které nebyly vydány do určité lhůty) bylo velmi zdlouhavé a postupovalo se při něm dle dvorských dekretů ze dne 30. října 1802, č. 582 sb. z.s. a ze dne 1. května 1837, č. 199 sb. z.s.. Proto prvorepublikový právní teoretici nabádali nesporné soudce, aby pečovali o co nejrychlejší vyřízení věci, tak aby nemuselo dojít k řízení o umoření starých depozit. O tom, že právní teorie, praxe a zákony v době předválečného Československa byly na velmi dobré úrovni svědčí i to, že v oblasti soudních úschov jsou dnes uplatňována obdobná východiska a principy.
- 11 -
2. 2. Soudní úschovy v období let 1951 – 1964 Radikální politická změna, ke které došlo v Československu po únoru 1948, se projevila i v právním řádu. V letech 1950 a 1951 došlo k nové kodifikaci československého práva ve všech jeho základních odvětvích (s výjimkou pracovního práva). V roce 1951 tak vstoupil v platnost nový občanský soudní řád (zák. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních) a také nový občanský zákoník (zák. 141/1950 Sb.). Nutno dodat, že změna politického zřízení se podepsala i na faktickém využívání institutu soudních úschov, s likvidací podnikání tento ztratil na významu a byl využíván téměř výhradně v právních vztazích fyzických osob a dále ve vztazích mezi státem, „socialistickými organizacemi“ apod. a fyzickými osobami (např. při vyvlastňovacím řízení). 4 V obou výše uvedených zákonech byly zmiňovány soudní úschovy. Institut soudní úschovy upravoval § 316 a § 317 občanského zákoníku a §§ 359 až 368 občanského soudního řádu. To představovalo podstatný rozdíl oproti předchozí právní úpravě, kdy soudní složení bylo zmiňováno pouze v občanském zákoně, avšak v procesní normě mu nebyla věnována samostatná pozornost, nebylo tedy výslovně upraveno jako samostatné řízení. Ačkoli oba zákoníky z roku 1950 podléhaly sovětskému vlivu a na jejich vydání je nahlíženo jako na krok zpět, v právní úpravě institutu soudních úschov to neplatilo. To, že bylo upraveno samostatně řízení ve věcech soudní úschovy, lze hodnotit pozitivně. § 316 občanského zákoníku (zák. 141/1950 Sb.) zněl takto: „Nelze-li závazek splnit z důležitého důvodu, zejména je-li věřitel neznám, nepřítomen nebo v prodlení, je dlužník nebo ten, kdo má za něho plnit, oprávněn uložit dluhovanou věc do soudní úschovy.“ § 317 stanoval, že uložení, které se stalo po právu, zprošťovalo dlužníka závazku a nebezpečí nahodilé zkázy uložené věci přecházelo na věřitele. Ustanovení § 316 a § 317 občanského zákoníku se tedy nijak zásadně nelišila od do té doby platného § 1425. Opět bylo možno složit dlužnou částku do úschovy soudu zejména v případě, že byl věřitel neznám, nepřítomen nebo v prodlení. Zajímavé je, že předchozí právní úprava hovořila výslovně pouze o dlužníku, tehdejší teoretikové práva z toho 4
§ 20 odst. 2 zák. č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu
- 12 vyvozovali, že potíže musel mít dlužník. V novém znění § 316 byl uveden nejen dlužník, ale i ten, kdo měl za něho plnit. Nejdůležitější účinek řádného složení představoval opět zánik závazku. PROCESNÍ NORMA – ŘÍZENÍ O ÚSCHOVÁCH Řízení ve věcech soudní úschovy se zahajovalo na návrh. K přijetí věci byl dle občanského soudního řádu (zák. 142/1950 Sb.) příslušný kterýkoli okresní soud, měl-li však další opatření s předmětem úschovy učinit jiný soud, bylo nutno ho o složení vyrozumět (§ 359). Řízení nebylo veřejné a konal ho soudce bez ústního jednání. Usnesení o přijetí věci do soudní úschovy se dle ustanovení § 361 doručovalo dlužníkovi (složiteli) a osobě, pro kterou byla věc složena (věřiteli). To byla podstatná změna oproti předchozí právní praxi, kdy účastníkem v počáteční fázi řízení ve věci přijetí dluhu do soudní úschovy byl jen ten, kdo se domáhal přijetí depozita soudem. Věřitel tedy nemohl ovlivnit přijetí depozita (podáním opravného prostředku proti usnesení o přijetí) a nebyl oprávněn vyjadřovat se k otázce, zda jsou splněny podmínky pro složení k soudu, neboť se mělo za to, že ten, v jehož prospěch bylo depozitum složeno, nebyl nijak ohrožen ve svých právech přijetím věci do soudní úschovy a nebyl v tom okamžiku účastníkem řízení.5 Nové pojetí upravené v § 361, kdy účastníkem řízení byl od počátku i věřitel (resp. od okamžiku, kdy se o složení dozvěděl), který měl právo podávat proti usnesení o přijetí úschovy opravný prostředek – stížnost, nebylo šťastné a narušovalo zásadu, že soud při rozhodování o přijetí soudní úschovy vychází z tvrzení složitele, tedy že soud nepřezkoumává důvody úschovy z hlediska pravdivosti tvrzení složitele. O tom, že soudy se pak musely zbytečně zabývat stížnostmi věřitelů svědčí i rozhodnutí Krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 10. 1952, sp. zn. Rc 38/53, 5 Ok 475/52.6 Krajský soud v něm potvrdil, že v řízení o přijetí věci do soudní úschovy zkoumá soud jen, zda jsou tu podmínky uložení
5
Toto potvrdil i v rozhodnutí Nejvyšší soud ČSR ze dne 15. 4. 1942, sp. zn. Rc 18262, R I 110/42, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 9438 (JUD). 6
Rozhodnutí Krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 10. 1952, sp. zn. Rc 38/53, 5 Ok 475/52, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 10107 (JUD).
- 13 do soudní úschovy podle § 316 občanského zákoníku. Otázku, zda se uložení stalo po právu a jaké má právní účinky, v tomto řízení řešit nelze. V daném případě krajský soud rozhodoval o stížnosti věřitele, který namítal, že smlouva o pronájmu honitby, na základě níž složitel uložil částku 12.000 Kčs do soudní úschovy, je neplatná a navrhoval, aby usnesení okresního soudu v Uherském Hradišti bylo změněno tak, že se návrh na přijetí částky 12.000 Kčs do soudní úschovy zamítá. Ani stěžovatel sám však nepopíral, že odepřel přijmout částku 12.000 Kčs, kterou mu složitel poslal. Tím dle názoru krajského soudu byla splněna podmínka stanovená v § 316 občanského zákoníku k uložení plnění do soudní úschovy a bylo na složiteli, chtěl-li tohoto práva použít či nikoli. Krajský soud proto rozhodl, že stížnost nebyla důvodná. Peníze a cennosti se uložily do soudní úschovy u peněžního ústavu, který byl k tomu oprávněn. Listiny se podle své povahy ukládaly přímo u soudu. Pro jiné movité věci soud na náklady složitele ustanovil pro jejich opatrování vhodného schovatele. Pokud se nepodařilo najít vhodného schovatele nebo se jednalo o věci nevhodné k soudní úschově (např. podléhající zkáze), tak soud přijetí věci do soudní úschovy odmítl. Občanský soudní řád se poměrně podrobně věnoval situaci (§ 363), kdy si úschova vyžadovala náklady, které byl povinen uhradit složitel. Vzhledem k tomu, že institut soudních úschov nebyl v té době příliš využíván a většina soudních úschov byla jistě realizována složením finanční částky, by se mi jevilo jako účelnější zařadit tuto problematiku do některého podzákonného předpisu (např. nařízení ministra spravedlnosti č. 192/1950 Sb. nebo č. 95/1952 Sb.) a nezahlcovat tím občanský soudní řád. Vydání předmětu úschovy bylo upraveno v ustanovení § 365 a § 366 a z textu vyplývá, že soud byl povinen vydat depozitum složiteli, pokud si tento zažádal ještě dříve než byl vyrozuměn věřitel anebo v případě, že soud uznal pravomocně složení za nepřípustné. Věřiteli (příjemci) vydával soud předmět úschovy na základě jeho žádosti. Pokud již došlo k vyrozumění věřitele o složení, vydal soud předmět úschovy složiteli, jen jestliže si to vymínil, nebo jestliže věřitel předmět úschovy nepřijal (případně pokud souhlasil s vydáním složiteli). Předmět
- 14 úschovy bylo možné také vydat jiné osobě, která o depozitum zažádala, ovšem jedině tehdy, pokud s tím souhlasil složitel i věřitel. Podrobně se povinností soudu vydávat předmět úschovy na žádost složitele zabýval Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne 25. 6. 1954, sp. zn. Rc 124/54, CZ 227/54.7
Vyslovil názor, že „Vydanie predmetu úschovy
zložiteľovi, ak veriteľ predmet úschovy neprijal (§ 366 ods. 1 o.s.p.), predpokladá žiadosť zložiteľa o vydanie predmetu úschovy. Bez takejto žiadosti nie je súd oprávnený rozhodovať o vydaní predmetu úschovy zložiteľovi.“ V případě, že někdo z účastníků odporoval vydání, soud žádost o vydání zamítl a žadatele odkázal, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného příslušného řízení. Nevykázal-li žadatel (ve lhůtě, kterou určil soud), že podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného příslušného řízení, mělo se za to, že se nároku na vydání vzdal. Významným počinem nově upraveného řízení ve věci soudní úschovy bylo také to, že se výslovně zabývalo tzv. starými úschovami. I když je tehdejší právní úprava značně odlišná od současné, je třeba ocenit snahu zákonodárce upravit tuto oblast. Stává se totiž, že úschovy nakonec nejsou z nějakých důvodů vydány, a proto občanský soudní řád reagoval i na staré úschovy a stanovil podmínky a způsob jejich likvidace. § 367 občanského soudního řádu požadoval, aby soud, u něhož byly staré úschovy, vyzval oprávněné po uplynutí pěti roků ode dne složení vyhláškou, kterou měl uveřejnit vhodným způsobem, aby do jednoho roku od jejího uveřejnění vykázali své oprávnění. Jestliže oprávnění tak neučinili, měl prohlásit předměty úschovy za propadlé ve prospěch státu (o tom bylo třeba oprávněné poučit). Byly-li známy osoby, které předmět úschovy složily, anebo pro něž tyto předměty byly složeny, měl je soud uvědomit o vydání vyhlášky zvlášť. Závěrečný § 368 pak stanovoval, že soud měl vyzvat příslušný orgán státní správy, aby se vyjádřil o přihlášených nárocích. Považoval-li soud ohlášené nároky za zřejmě neoprávněné nebo nepřihlásil-li se nikdo, prohlásil předměty
7
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 6. 1954, sp. zn. Rc 124/54, CZ 227/54, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 9748 (JUD).
- 15 staré úschovy za propadlé ve prospěch státu; listiny se měly uložit ve spisovně.8 Soud měl tedy jednak vyzvat oprávněné vyhláškou, aby do jednoho roku prokázali svoje oprávnění, a dále, pokud tak oprávnění neučinili, měl soud prohlásit depozitum za propadnuté ve prospěch státu. Z uvedeného vyplývá, že likvidace starých úschov tedy měla dvě fáze. Tehdejší praxe vykládala tato ustanovení o starých úschovách tak, že žádat o vydání staré úschovy bylo možné i po uplynutí jednoroční lhůty, a to až do té doby, dokud předmět úschovy nebyl prohlášený za propadlý ve prospěch státu 9. Zajímavá je také otázka, proč zákonodárce do ustanovení § 367 považoval za nutné vtělit tuto část textu „...Byly-li známy osoby, které předmět úschovy složily ....“, znamená to, že se mohly na soudě nacházet úschovy, u nichž nebyl znám složitel? Bylo by možné, aby ze soudního spisu nebylo patrné, kdo předmět úschovy složil? Nebo se například stávalo, že zemřel složitel a nebyli známi jeho právní nástupci a byl ten případ tak častý, že zákonodárce o tom, chtěl výslovně pojednat? Předpokládám, že zákonodárce neměl na mysli, že by složitel byl neznámého pobytu, neboť tuto situaci by zřejmě definoval jinak. S jakými konkrétními případy se tehdejší soudy potýkaly a která ustanovení zákona jim při výkladu činila potíže, lze jen těžko usuzovat, protože se mi podařilo dohledat pouze dvě rozhodnutí odkazující na řízení dle §§ 359 a násl. občanského soudního řádu. Z nich si lze udělat jen malou představu o využívání institutu soudních úschov.
8
§ 368 byl novelizován zákonem č. 68/1952 Sb., původní znění první věty § 368 bylo následující: „ Soud vyzve finanční prokuraturu, aby se vyjádřila o přihlášených nárocích.“ Po novelizaci věta první § 368 zněla takto: „Soud vyzve příslušný orgán státní správy, aby se vyjádřil o přihlášených nárocích.“ 9
Srovnej stanovisko Najvyššího súdu SSR ze dne 2. 9. 1975, sp. zn. Rc 20/76, Cpj 52/75, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 1828 (JUD).
- 16 -
2. 3. Soudní úschovy v období let 1964 – 1992 Po vydání ústavy v roce 1960 se mělo za to, že je třeba dosavadní soudní řád nahradit novým podstatně jednodušším kodexem. Vycházelo se z mylné představy, že velmi stručný předpis je snáze pochopitelný a snáze aplikovatelný. Výsledkem této snahy bylo vydání nového občanského soudního řádu - zákon č. 99/1963 Sb., který byl účinný od 1. dubna 1964. V souvislosti s tím došlo k vydání i nového notářského řádu – zákon č. 95/1963 Sb., jenž nabýval účinnosti rovněž 1. dubna 1964. Nově kodifikován byl zákonem č. 40/1964 Sb. také občanský zákoník, účinnosti nabýval stejně jako shora uvedené zákony 1. dubna 1964. V souvislosti s vydáním nových předpisů došlo i v oblasti soudních úschov ke změnám. Zásadní změna se týkala řízení o úschovách, kdy předmětná ustanovení byla přesunuta z občanského soudního řádu do notářského řádu. Státní notářství bylo považováno za státní orgán, který má pomáhat občanům a organizacím při ochraně jejich práv a při uspořádání jejich vzájemných vztahů. V rámci své rozhodovací činnosti konalo řízení a rozhodování o dědictví, o umořování listin, o registraci právních úkonů, o notářských poplatcích a také o úschovách. Tento přesun rozhodovací činnosti v řízení o úschovách v první instanci na státní notářství neodpovídal historickému vývoji a přinášel s sebou některé problémy, neboť z počátku státní notářství nemělo v této oblasti žádné zkušenosti a občas docházelo i k záměnám
s dalšími
úschovami,
ve
kterých
však
státní
notářství
nerozhodovalo, ale pouze plnilo funkci schovatele. JEDNOTLIVÉ DRUHY ÚSCHOV SKLÁDANÉ ZA ÚČELEM SPLNĚNÍ DLUHU Jednalo se zejména o úschovy podle občanského práva hmotného, konkrétně podle § 83 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění platném v letech 1964 až 1991 (dále jen o.z.)
10
. Podle ustanovení § 83 připouštěla-li to povaha dluhu,
bylo možno jej z důležitých důvodů týkajících se věřitele splnit uložením do notářské úschovy, zejména odpíral-li věřitel přijmout plnění, byl-li věřitel
10
Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, stanovil, že z části první občanského zákoníku se vypouštějí ustanovení hlavy páté až sedmé včetně nadpisů (§52 až 99), tímto zákonem byl tedy vypuštěn i § 83. Institut úředních (resp. soudních) úschov byl stejným zákonem č. 509/1991 Sb. nově upraven v § 568 občanského zákoníku.
- 17 neznám nebo nepřítomen. Z uvedeného znění vyplývá, že důvody notářské (úřední) úschovy byly koncipovány obdobně jako v předchozích právních úpravách - tedy z důvodů spočívajících na straně věřitele. Avšak oproti předchozím právním úpravám zde není výslovně uveden nejvýznamnější účinek úředního složení a to je zánik závazku (zproštění dlužníka jeho závazku). Tato nová právní úprava, tak mohla ohledně účinků úřední úschovy mást neodbornou veřejnost (laiky). Vedle úschov podle § 83 občanského zákoníku připouštěly se také úschovy podle ustanovení § 253 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění platném do roku 199211. Text tohoto ustanovení byl následující: „Připouští-li to povaha plnění, lze je z důležitých důvodů týkajících se toho, jehož nárok má být uspokojen, složit do notářské úschovy, zejména odpírá-li přijmout plnění nebo není-li přítomen“. O úřední úschově se zmiňoval dále § 271 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu)12. Podle tohoto ustanovení mohl dlužník nebo ten, kdo za něho měl plnit, splnit závazek uložením věci, která byla předmětem závazku, do úschovy úředního orgánu k tomu příslušnému na náklady věřitele v místě plnění, nebylo-li možné splatný závazek splnit, protože věřitel byl dlužníkovi neznám nebo protože byl nepřítomen nebo byl v prodlení nebo měl-li dlužník odůvodněné pochybnosti o tom, kdo byl jeho věřitelem. Orgánem oprávněným přijímat plnění bylo podle tehdejšího československého práva státní notářství. Složení náhrady za vyvlastnění do úřední úschovy předpokládalo i ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu a později ustanovení § 111 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Náhrady za vyvlastnění se skládaly do úschovy státního notářství poměrně často. V naprosté většině případů se jednalo o plnění skládané za účelem splnění dluhu, přičemž nejčastěji
11
Ustanovení § 253 odst. 4 zákona č. 65/1965 nebylo během své účinnosti od 1. 1. 1966 do 31. 12. 2006 dotčeno žádnou zásadní novelizací. Pouze zákonem č. 264/1992 Sb. se v citovaném paragrafu nahradilo slovo „notářské“ slovem „soudní“. 12
Zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu) byl účinný v období od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991.
- 18 uváděnými důležitými důvody na straně věřitele byl jeho neznámý pobyt nebo odmítnutí přijetí plnění. PROCESNÍ NORMA – ŘÍZENÍ O ÚSCHOVÁCH Jak již bylo napsáno výše s nově vydaným zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (dále jen notářský řád nebo not. řád) došlo k přesunu řízení o úschovách z občanského soudního řádu do notářského řádu. Notářský řád byl schválen 4. 12. 1963 a účinný byl v období od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1993. Během této doby byl dotčen čtyřmi novelami – zákonem č. 158/1969 Sb., zákonem č. 29/1978, zákonem č. 134/1982 Sb. a zákonem č. 519/1991 Sb. Řízení o úschovách bylo upraveno v § 66 až § 78 notářského řádu. Řízení o úschovách bylo zásadně novelizováno zákonem č. 134/1982 Sb. a dále § 68 odst. 2 a § 70 byly dotčeny zákonem 158/1991 Sb. Novela z roku 1982 se dotkla téměř všech ustanovení řízení o úschovách a většina z nich byla podstatně pozměněna.
2. 3. 1. Soudní úschovy v období od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 (podle notářského ř. ve znění platném před účinností zákona č. 134/1982 Sb.) Velmi významným počinem ohledně řízení o úschovách bylo zhodnocení tehdejší praxe ze strany Nejvyššího soudu ČSR. Ze zprávy, kterou projednalo občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu ČSR v roce 1977, se můžeme dozvědět celou řadu podnětných informací o tom, jak probíhalo řízení o soudních úschovách.13 Zahájení řízení o úschovách za účelem splnění dluhu Státní notářství přijímalo do úschovy peníze a movité věci, které byly u něho skládány za účelem splnění dluhu (§ 69 odst. 1 písm. a) not. řádu). Řízení o úschovách se zahajovalo na návrh (§ 67 not. řádu). Návrh musel kromě obecných náležitostí obsahovat označení toho, kdo úschovu skládal (složitel), toho, pro nějž byl předmět úschovy určen, dále případně též osob, které uplatňovaly právo na předmět úschovy, tito shora uvedení se stávali účastníky řízení (§ 68 not. řádu). V návrhu musel být uveden důvod úschovy. V praxi státních notářství však výše uvedené náležitosti nebyly vždy důsledně 13
Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 2. 1977, sp. zn. Rc 34/77, Cpj 43/76, , Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 5359 (JUD), 5360 (JUD), 5361 (JUD), 5362 (JUD), 5365 (JUD), 5367 (JUD).
- 19 dodržovány. Nejčastějšími vadami návrhů na zahájení řízení byly nedostatky v označení účastníků a nedostatky v popsání důvodů pro složení předmětu úschovy, důvody úschovy bývaly uvedeny neúplně a někdy nebyl ani uveden důvod žádný. Ve věci sp. zn. Nsn 301/74 státního notářství v Mělníce byl sice učiněn dotaz na MěstNV v M., z jakého důvodu byly složeny peníze na depozitní účet státního notářství, avšak ani z této odpovědi nebylo možno zjistit, o jaký druh úschovy má jít. Přesto státní notářství úschovu přijalo rozhodnutím podle ustanovení § 69 odst. 1 písm. a) not. řádu a § 83 o.z. Ve věci sp. zn. Nsn 205/75 státního notářství v Kroměříži byla do úschovy podle ustanovení § 83 o.z. a § 69 odst. 1 písm. a) not. řádu přijata částka složená na běžném účtu u státní spořitelny jako výnos nemovitostí osob zdržujících se v cizině, a to jen na základě žádosti státní spořitelny podané navíc v jiné věci. Ve věci sp. zn. Nsn 251/75 státního notářství v Náchodě byla podle ustanovení § 69 odst. 1 písm. a) not. řádu a § 83 o.z. přijata do úschovy část kupní ceny za domek pro oprávněné, jejichž adresa v cizině byla v rozhodnutí uvedena. Návrh ve spise chyběl, takže nebylo možno zjistit, o jaké důležité důvody na straně věřitelů šlo. Uvedení důvodu, pro který bylo dlužné plnění skládáno do úschovy, bylo velmi podstatnou náležitostí návrhu na přijetí do úschovy. Ze strany státních notářství nebyla však věnována tomuto údaji patřičná pozornost a v důsledku toho pak činilo státnímu notářství někdy obtíže rozlišovat, o jaký druh úschovy šlo a jaký postup měl být v konkrétním případě zvolen. Ve věci sp. zn. Nsn 3/75 státní notářství v Chrudimi nesprávně přijalo rozhodnutím do úschovy hotovost a movité věci zanechané zemřelým pacientem v nemocnici, které byly později převedeny do dispozice státního notářství příslušného k projednání dědictví. Nešlo tedy o úschovu podle ustanovení § 69 písm. a) not. řádu a nemělo být vydáno rozhodnutí. Ve věci sp. zn. 2 Nsn 501/75 státního notářství ve Žďáře nad Sázavou byly peníze složené dědicem s odůvodněním, že je spoludědic odmítl přijmout, ačkoliv mu byly poukázány jako dědický podíl na základě rozhodnutí o projednání dědictví, nesprávně posuzovány jako úschova podle ustanovení § 69 odst. 1 písm. b) not. řádu v souvislosti s řízením o dědictví. Podle obsahu
- 20 návrhu však šlo o úschovu podle ustanovení § 69 odst. 1 písm. a) notářského řádu a § 83 o.z. V řízení o úschovách dále státní notářství zkoumalo, zda byly splněny podmínky v ustanovení § 70 not. řádu, zejména, zda se věc hodila k úschově. Další podmínkou pro rozhodnutí o přijetí předmětu úschovy bylo to, že předmět úschovy byl v dispozici státního notářství. Pokud šlo o peníze, že byly složeny u příslušné státní spořitelny nebo u finančního odboru okresního národního výboru. O přijetí peněz mělo být správně rozhodováno teprve tehdy, když bylo složení peněz prokázáno. Ve věci sp. zn. Nsn 403/74 státního notářství v Chebu bylo však vydáno rozhodnutí o přijetí peněz do úschovy, aniž před tím státní notářství vyzvalo složitele, aby tyto peníze složil u státní spořitelny. Učinilo tak teprve po vydání rozhodnutí o přijetí úschovy. Ve věci sp. zn. Nsn 3/74 státní notářství v Jičíně přijalo rozhodnutím do úschovy peníze složené pro oprávněné neznámého pobytu a teprve v tomto usnesení vyzvalo složitele, aby příslušné částky složil u finančního odboru okresního národního výboru. Rovněž ve věci sp. zn. Nsn 2/73 státního notářství v Liberci bylo teprve v rozhodnutí o přijetí úschovy uloženo složiteli, aby po právní moci rozhodnutí složil peníze u státní spořitelny. Již ve stádiu zahájení řízení bylo nutné, aby státní notářství zkoumalo otázku způsobilosti navrhovatele (složitele) být účastníkem řízení, otázku procesní způsobilosti a případně i otázku jeho zastoupení. Nesprávně tedy ve věci sp. zn. 4 Nsn 207/75 státní notářství v Jihlavě jednalo s pracovnicí výrobního družstva, která nepředložila doklad o tom, že je oprávněna za toto družstvo jednat. Nebyl-li účastník řízení (zpravidla ten, pro koho je předmět úschovy skládán) znám nebo byl neznámého pobytu, ustanovilo mu státní notářství pro řízení o úschově opatrovníka ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) not. řádu. Rozhodnutí státního notářství Aby mohly nastat účinky složení do úschovy zamýšlené odpovídajícím ustanovením hmotného práva, muselo dojít k uložení dlužného plnění takovým způsobem, aby byly splněny podmínky nejen hmotného, ale i procesního
- 21 práva. Ukládané plnění muselo být přijato do úschovy státního notářství rozhodnutím a toto rozhodnutí muselo nabýt právní moci. V rozhodnutí, kterým státní notářství přijímalo předmět plnění do úschovy, bylo nutno uvést, kdo je složitelem, pro koho je předmět úschovy určen, co je předmětem úschovy a muselo být uvedeno také příslušné zákonné ustanovení, podle kterého státní notářství úschovu posuzovalo. Rozhodnutí se doručovalo všem účastníkům do vlastních rukou. Při rozhodování státní notářství nezkoumalo pravdivost tvrzených důvodů, nezabývalo se otázkou, zda složením plnění do úschovy došlo k platnému splnění dluhu či nikoli a nepříslušelo mu ani zkoumat platnost právního úkonu, kterým dluh vzniknul. V řízení o úschovách šlo o zkoumání pouze formálních podmínek tohoto způsobu splnění dluhu, jehož volba zásadně spočívala na dlužníku. Ke složení dlužného plnění nebylo tedy třeba souhlasu věřitele, šlo o jednostranný právní úkon dlužníka14. Ve věci sp. zn. Nsn 208/75 státního notářství v Jihlavě bylo nesprávně odmítnuto přijetí do úschovy peněžní částky, kterou dva věřitelé odmítli přijmout, protože podle soudního rozsudku měla navrhovatelka (složitelka) vyplatit každému z oprávněných po 19 500 Kčs, složila však pouze po 17 790 Kčs. Ve věci sp. zn. Nsn 1/70 státního notářství v Domažlicích odvolací soud správně zrušil rozhodnutí státního notářství, jímž bylo odmítnuto přijetí do úschovy s odůvodněním, že smlouva, z níž vznikla složiteli povinnost k plnění, je neplatná, a že tedy věřitel právem odmítá plnění přijmout. Odvolací soud správně uvedl, že zákon nesvěřoval státnímu notářství v řízení o úschovách řešení otázky platnosti právního úkonu, z něhož došlo k plnění, a že ustanovení § 66 odst. 3 not. řádu nedopadalo na takovéto případy. Vydání předmětu úschovy Notářský řád poměrně podrobně upravoval způsob vydávání depozita. Předmět úschovy složený za účelem splnění dluhu vydávalo státní notářství oprávněnému na jeho žádost. Souhlasu složitele bylo k vydání předmětu
14
Srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 1966, sp. zn. 3 Co 504/66, Rc 65/67, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 565 (JUD).
- 22 úschovy zapotřebí jen tehdy, jestliže ke složení došlo pro tvrzenou spornost práva nebo uvedl-li to složitel jako podmínku (§ 72 odst. 1 not. řádu). Výklad ustanovení § 72 odst. 1 not. řádu ohledně vydání předmětu úschovy nalezneme mimo jiné i v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1977, sp. zn. Rc 42/78, 11 Co 96/77.15 Státní pojišťovna složila do úschovy státního notářství pro Prahu 2 podle § 83 o.z. finanční částku 58 783 Kčs, která představovala pojistné plnění z havarijní pojistky po zemřelém pojištěném. Předmětná finanční částka byla složena pro čtyři oprávněné, neboť bylo sporné, kdo je oprávněn pojistné plnění přijmout. Úschova byla přijata ve smyslu § 69 odst. 1 písm. a) not. řádu za účelem splnění dluhu pravomocným rozhodnutím státního notářství. Následně státní notářství pro Prahu 2 svým rozhodnutím zamítlo žádost všech oprávněných o vydání pro ně složené částky 58 783 Kčs. Své rozhodnutí státní notářství odůvodnilo tím, že mezi oprávněnými jsou nevyřešené vzájemné právní nároky a státnímu notářství nebyl sdělen obsah dohody, kterou oprávnění údajně ohledně předmětu mezi sebou uzavřeli, takže nelze přezkoumat oprávnění osob, které výplatu žádají. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání všichni oprávnění a namítali, že všichni shodně požádali o vydání úschovy, která byla jen pro ně složena, což postačuje plně k tomu, aby jim úschova byla vydána. Městský soud v Praze změnil rozhodnutí státního notářství tak, že se předmět úschovy vydává všem oprávněným k rukám jejich společného zástupce na základě plné moci. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že o této úschově bylo možno rozhodnout podle ustanovení § 72 a násl. not. řádu. Podle ustanovení § 72 odst. 1 not. řádu státní notářství je povinno bez dalšího vydat oprávněnému na jeho žádost předmět úschovy. Z této zásady je výjimka jen v tom případě, jestliže ke složení došlo pro tvrzenou spornost práva anebo jestliže si složitel vymínil svůj souhlas jako podmínku pro vydání úschovy. V této věci si státní pojišťovna jako složitelka souhlas s vydáním úschovy oprávněným nevymínila a nešlo ani o druhý případ, kdy by bylo třeba ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 not. řádu jejího souhlasu k vydání úschovy oprávněným. Tvrzená spornost práva ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 not. 15
Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1977, sp. zn. Rc 42/78, 11 Co 96/77, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 2044 (JUD).
- 23 řádu by se totiž musela týkat spornosti mezi složitelem a oprávněným, nikoliv případné spornosti mezi více oprávněnými navzájem. Nešlo ani o případ ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1, věta druhá, not. řádu, protože jiné osoby, než ty, pro něž byla úschova složena, o její vydání nežádaly. Bylo tedy podle názoru Městského soudu v Praze povinností státního notářství vydat předmět úschovy oprávněným, jestliže o to shodně všichni požádali. Notářský řád také věnoval pozornost vydávání předmětu úschovy zpět složiteli. Pokud státní notářství odmítlo pravomocně přijetí věci do úschovy, vrátilo ji složiteli (§ 72 odst. 2 not. řádu). Složiteli dále vydalo státní notářství předmět úschovy na jeho žádost, a)
jestliže oprávněný nebyl dosud o složení státním notářstvím vyrozuměn,
b)
vymínil-li si to složitel při složení,
c)
prohlásil-li oprávněný státnímu notářství, že předmět úschovy nepřijímá (§ 72 odst. 3 not. řádu). Složiteli vydalo státní notářství předmět úschovy složený za účelem
splnění dluhu na jeho žádost i tehdy, souhlasil-li s tím oprávněný. Jiné osobě žádající o vydání předmětu úschovy státní notářství jej vydalo jen za souhlasu složitele a oprávněného (§ 73 odst. 1 not. řádu). Předmět úschovy bylo možno složiteli vydat rovněž, pokud se nevyjádřil oprávněný ve lhůtě stanovené státním notářstvím, ačkoliv byl na důsledky nevyjádření upozorněn (§ 73 odst. 2 not. řádu.) Ve věci sp. zn. Nsn 13/74 státního notářství Plzeň-jih skládal složitel do notářské úschovy úhradu za užívání bytu ve prospěch vlastníka domku, protože odmítal přijmout od něho úhradu s odůvodněním, že již není vlastníkem domku. Byla tu tedy důvodem pro složení spornost práva. O vydání úschovy pak požádal nový vlastník domku. Předchozí vlastník domku s vydáním úschovy novému vlastníku souhlasil, složitel však nikoliv. Státní notářství vydalo předmět úschovy předchozímu vlastníku, který však o vydání nepožádal. Státní notářství kromě toho nesprávně aplikovalo i ustanovení § 73 odst. 2 not. řádu, poněvadž nešlo o vydání předmětu úschovy složiteli a nevyjádření se ve lhůtě může nahradit pouze souhlas u oprávněného, nikoliv však souhlas složitele s vydáním jiné osobě.
- 24 Byl-li souhlas k vydání předmětu úschovy odepřen, bylo možno jej nahradit rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného státního orgánu, kterým bylo stanoveno, že ten, kdo vydání odporoval, byl povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 73 odst. 3 not. řádu). Řízení o starých úschovách Podle ustanovení § 74 odst. 1 not. řádu vydalo státní notářství, u něhož byly složeny úschovy za účelem splnění dluhu, po uplynutí lhůt uvedených v ustanovení § 74 odst. 2 not. řádu rozhodnutí, v němž uvedlo, že předmět úschovy připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do jednoho roku ode dne vyhlášení a že tím zaniknou práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy. K postupu podle ustanovení § 74 odst. 1 mohlo dojít, jen uplynula-li doba tří roků od právní moci rozhodnutí, kterým byly peníze nebo věci přijaty do úschovy, a v ostatních případech ode dne složení (§ 74 odst. 2 not. řádu). Po uplynutí jednoroční lhůty nebylo třeba vydávat další, zvláštní rozhodnutí o tom, že předmět úschovy připadá státu. Depozitum připadlo státu ze zákona, takže další rozhodnutí by mohlo mít pouze deklaratorní a ne konstitutivní význam. Předmět úschovy připadl tedy státu bez dalšího prvým dnem po uplynutí uvedené lhůty (jednalo se o hmotněprávní lhůtu, jejíž účinky nastávají přímo ze zákona).16 Ve věci sp. zn. Nsn 403/74 státního notářství v Chebu bylo v rozhodnutí o přijetí úschovy uvedeno nesprávné poučení, že úschovy které nebudou do pěti let vyzvednuty, propadnou ve prospěch státu. Stejně nesprávné poučení bylo uvedeno i v rozhodnutí ve věci sp. zn. Nsn I 21/71 státního notářství Plzeň-město. Ve věci však potom nebyla dodržena ani tříletá lhůta podle ustanovení § 74 odst. 2 not. řádu, poněvadž úschova byla přijata rozhodnutím z 10. 2. 1972 a již 10. 10. 1974 bylo vydáno rozhodnutí podle ustanovení § 74 odst. 1 not. řádu. Ve věci sp. zn. 3 Nsn 358/71 státního notářství v Gottwaldově nebylo vydáno rozhodnutí, ale jen vyhláška. Ve věci sp. zn. 4 Nsn 201/75 a 4 Nsn 209/75 státního notářství v Jihlavě bylo vydáno nesprávné poučení, že úschova propadne, nebude-li vyzvednuta do 16
Srovnej stanovisko Najvyššího súdu SSR ze dne 2. 9. 1975, sp. zn. Rc 20/76, Cpj 52/75, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 1828 (JUD).
- 25 tří let od složení. Státní notářství vycházelo z nesprávného počátku tříleté lhůty a neuvedlo v rozporu s ustanovením § 74 odst. 1 a 2 not. řádu uplynutí další jednoroční lhůty.
2. 3. 2. Soudní úschovy v období od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1992 (podle notářského ř. ve znění platném po účinnosti zákona č. 134/1982 Sb.) 1. dubna 1983 nabýval účinnosti zákon č. 134/1982 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon o státním notářství a řízení před státním notářstvím (notářský řád). Řízení o úschovách podle novelizovaného znění notářského řádu zhodnotil ve svém stanovisku Nejvyšší soud ČSR dne 20. 10. 1988, sp. zn. Rc 35/89, Cpj 38/88.17 Zahájení řízení o úschovách za účelem splnění dluhu Podle ustanovení § 66 odst. 1 not. řádu přijímalo státní notářství do úschovy peníze a jiné movité věci, které se hodily k úschově, jestliže byly podle prohlášení složitele skládány za účelem splnění dluhu nebo k jeho zajištění (před novelou zákona č. 134/1982 Sb. toto upravoval § 69 odst. 1 písm. a) not. řádu). Šlo o tzv. kvalifikované úschovy, dělící se na úschovy soluční (za účelem splnění dluhu) a zajišťovací (za účelem zajištění dluhu). Řízení se zahajovalo na návrh (§ 67 not. řádu). Ustanovení § 68 odst. 1 not. řádu taxativně vymezovalo okruh účastníků řízení o úschově. Účastníkem tohoto řízení byl především ten, kdo peníze nebo věci do úschovy skládal (složitel), po přijetí do úschovy také ten, pro koho byly peníze nebo věci určeny (oprávněný), po právní moci rozhodnutí o přijetí do úschovy byl účastníkem řízení i ten, kdo uplatňoval právo na předmět úschovy. Ve věci sp. zn. Nsn 301/86 státního notářství v Chomutově jednal za organizaci pracovník ve funkci referenta pro zlepšovací návrhy a ve věci sp. zn. Nsn 404/84 státního notářství v Jablonci nad Nisou podnikový právník. V obou případech není ze spisu patrno, že by se státní notářství zabývalo tím,
17
Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Rc 35/89, Cpj 38/88, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 4423 (JUD), 4424 (JUD), 4425 (JUD), 4426 (JUD), 4428 (JUD).
- 26 zda tito pracovníci, kteří nebyli statutárními orgány organizace, byli pověřeni jednáním za ni. Ve věci sp. zn. 6 Nsn 2/88 nepostupovalo státní notářství v Přerově důsledně, když sepsalo protokol s osobou, která o sobě tvrdila, že je předsedou základní organizace Českého svazu zahrádkářů, aniž si ověřilo její totožnost a aniž se zabývalo jejím oprávněním jednat za organizaci. Z návrhu na zahájení řízení muselo být patrno, kterému státnímu notářství byl návrh určen, kdo jej činil, ve prospěch koho byla úschova skládána a z jakého důvodu měl být předmět úschovy složen. Nejčastějším důvodem bývalo odmítnutí věřitele přijmout dlužné plnění. Návrhy byly podávány ze strany fyzických osob nejčastěji přímo do protokolu u státního notářství, právnické osoby je podávaly písemnou formou, zpravidla však po konzultaci se státním notářstvím, zejména pokud by vznikly pochybnosti o obsahu návrhu a jeho formálních náležitostech. Některá státní notářství měla pro návrh na zahájení řízení o úschově zpracován svůj vlastní domácí vzor. V návrzích na zahájení řízení býval zejména správně uváděn důvod, pro který byly peníze nebo věci skládány do úschovy a zpravidla z nich bylo možno zjistit, o jaký druh úschovy šlo. Byly však zjištěny i případy, kdy návrhy na zahájení řízení neměly všechny potřebné náležitosti, popřípadě kdy státní notářství nepostupovalo důsledně podle procesních předpisů při odstranění vad podání. Ve věci sp. zn. Nsn 3/87 státního notářství v Ostravě nebylo ze spisu patrno, o jaký druh úschovy šlo, protože ve spise chyběl návrh nebo žádost složitele. Spis obsahoval pouze opis poukazu státního notářství státní spořitelně, aby ve věci úschovy byla přijata částka 800 Kčs na běžný účet státního notářství od složitele pro dvě osoby a o složení částky byla státnímu notářství podána zpráva. Státní notářství se pokoušelo vejít ve styk se složitelem, ovšem bezvýsledně; proto byl dán pokyn k založení spisu. Tento postup nebyl správný, neboť šlo-li o vady podání, mělo být v případě jejich neodstranitelnosti, řízení podle ustanovení § 25 not. řádu a § 43 odst. 2 o.s.ř. zastaveno. Ve věci vedené pod sp. zn. N 1/88 státního notářství Plzeň-město postrádal návrh na zahájení řízení důvod, pro který byl předmět úschovy
- 27 skládán, takže z něho nebylo možné dovodit, o jaký druh úschovy se mělo jednat. Rozhodnutí státního notářství Ukládané plnění muselo být v případě úschov složených za účelem splnění dluhu přijato do úschovy rozhodnutím státního notářství a toto rozhodnutí muselo nabýt právní moci. V rozhodnutí státní notářství mělo uvést, kdo je složitelem, pro koho je předmět úschovy určen, co je předmětem úschovy a mělo uvést rovněž důvod úschovy skutkovými údaji (např. k zaplacení půjčky ze dne ....), aby bylo možno později identifikovat za jakým konkrétním účelem byla úschova zřízena. Rozhodnutí muselo být též odůvodněno, zejména bylo třeba uvést příslušné zákonné ustanovení, podle kterého byla úschova posuzována. Rozhodnutí muselo být doručeno účastníkům do vlastních rukou. V praxi státních notářství se vyskytovala pochybení, spočívající v opomenutí některých podstatných údajů, které mělo rozhodnutí obsahovat. Ve věci sp. zn. Nsn 2/86 státního notářství v Liberci organizace navrhla přijetí částky na zaplacení odměny za využití vynálezu, neboť oprávnění ji odmítli přijmout pro nesouhlas s výší odměny. V rozhodnutí o přijetí částek do notářské úschovy z 13. 4. 1987 státní notářství třikrát citovalo ustanovení § 69 odst. 1 písm. a) not. řádu takže bylo zřejmé, že zcela přehlédlo novelu notářského řádu (zákon č. 134/1982 Sb.), ve které bylo odchylné znění § 69. V rozhodnutí naopak chybělo uvedení příslušného ustanovení hmotného práva a v rozporu s § 71 not. řádu bylo v odůvodnění uvedeno, že úschova bude vydána oprávněným nebo vrácena složiteli na jeho žádost. Ve věci sp. zn. Nsn 4/87 státní notářství v Opavě přijalo do úschovy rozhodnutím peněžitou částku za účelem splnění dluhu a současně nadbytečně rozhodlo, že „tato úschova bude vydána jen na písemnou žádost nebo protokolárně sepsanou žádost oprávněnému nebo jiné osobě, která prokáže právo na předmět úschovy, že před vydáním budou sraženy depozitní poplatky a dále že nebude-li úschova do 3 let od právní moci tohoto rozhodnutí vyzvednuta, připadne podle § 74 odst. 1, 2 not. řádu státu“. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 18 Co 123/87 nadbytečné výroky správně zrušil a poukázal též na to, že stanovení lhůty pro připadnutí státu
- 28 bylo předčasné, neboť takové rozhodnutí by připadalo v úvahu až po uplynutí stanovené lhůty. V některých případech docházelo nesprávně k vydání rozhodnutí o přijetí úschovy ještě před tím, než se předmět úschovy dostal do dispozice státního notářství. Ve věci sp. zn. Nsn 4/83 státního notářství v Liberci nebylo ze spisu patrno, zda peněžitá částka byla již ve státní spořitelně složena, přesto bylo vydáno rozhodnutí o jejím přijetí. Podle obsahu spisu byla nakonec tzv. „složená“ částka vyplacena oprávněnému přímo složitelem. Ve věci sp. zn. Nsn 332/86 státního notářství v Děčíně byl ve výroku rozhodnutí o přijetí peněžité částky do úschovy teprve složitel vyzván, aby příslušnou částku složil u České státní spořitelny, a po vydání rozhodnutí teprve následoval poukaz spořitelně, aby založila běžný účet a přijala částku, kterou měl zaplatit složitel. Vydání předmětu úschovy Podstatným způsobem došlo k novelizaci právní úpravy ohledně vydávání předmětu úschovy. Podle ustanovení § 71 odst. 1 not. řádu předmět úschovy složený za účelem splnění dluhu vydávalo státní notářství oprávněnému na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než oprávněný uplatňoval právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu bylo třeba, nesouhlasil s vydáním předmětu úschovy oprávněnému, bylo k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele bylo třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele. Složiteli vydávalo státní notářství předmět úschovy na jeho žádost: a) jestliže oprávněný projevil s tímto postupem souhlas, b) prohlásil-li oprávněný státnímu notářství, že předmět úschovy nepřijímá, nebo c) nevyjádřil-li se oprávněný ve lhůtě stanovené státním notářstvím, ačkoliv byl na důsledky nevyjádření upozorněn (§ 71 odst. 2 not. řádu). Složiteli vydalo státní notářství předmět úschovy také tehdy, požádal-li o jeho vydání ve lhůtě podle § 74 not. řádu a pokud v této lhůtě se o něj
- 29 nepřihlásil oprávněný nebo jiná osoba, která prokázala právo na vydání úschovy (§ 71 odst. 3 not. řádu). Na rozdíl od předchozí právní úpravy notářského řádu již nebyla dána složiteli možnost vydání depozita si vymínit při jeho složení. Jiné osobě, než která byla uvedena v ustanovení § 71 odst. 1, vydalo státní notářství předmět úschovy jen se souhlasem složitele a oprávněného (§ 71 odst. 4 not. řádu). Stejně jako v předchozí právní úpravě bylo možno nahradit nesouhlas s vydáním úschovy pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného státního orgánu. Řízení o starých úschovách Podle ustanovení § 74 odst. 1 a 2 not. řádu rozhodlo státní notářství, u něhož byly úschovy složené za účelem splnění dluhu, po uplynutí tří let od právní moci rozhodnutí o přijetí úschovy, případně ode dne, kdy měl být předmět úschovy vydán, že předmět úschovy připadnul státu, jestliže se o něj nepřihlásil nikdo do jednoho roku ode dne vyhlášení. Tím zanikly práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy. Rozhodnutí se uveřejňovalo vyhláškou a doručovalo účastníkům řízení. Uplynutím roční lhůty, nebyla-li v této lhůtě žádost o vydání předmětu úschovy podána, nabyl předmět úschovy stát. Uplynutím této lhůty nabyl stát předmět úschovy také v případě, jestliže nebylo včas podané žádosti pravomocným rozhodnutím vyhověno (§ 74 odst. 4 not. řádu). Státní notářství správně vycházela z toho, že po bezvýsledném uplynutí jednoroční lhůty není třeba vydávat další zvláštní rozhodnutí o tom, že předmět úschovy připadl státu. V souvislosti s tzv. starými úschovami byla však zjištěna některá jiná pochybení. Ve věci sp. zn. Nsn 402/84 státního notářství v Berouně byla na úřední desku vyvěšena vyhláška 13. 1. 1988. Její vadou bylo, že chybělo poučení o možnosti odvolání. Tato závada byla napravena po jejím zjištění vydáním nové vyhlášky. Ve věci sp. zn. Nsn 301/84 státní notářství v Hodoníně po uplynutí tříleté lhůty nerozhodlo podle ustanovení § 74 odst. 1 not. řádu, ale poukázalo
- 30 Českou státní spořitelnu, aby peníze složené pro dva oprávněné zaslala na účet ONV. V některých případech bylo rozhodnutí podle ustanovení § 74 odst. 1 not. řádu vydáno s delším časovým odstupem po uplynutí tříleté lhůty. Ve věci sp. zn. 2 Nsn 517/82 státního notářství v Ostravě nabylo rozhodnutí o přijetí do úschovy právní moci dnem 20. 5. 1983 a ještě 4. 12. 1987 nebylo vydáno rozhodnutí podle ustanovení § 74 odst. 1 not. řádu. Obdobný případ byl zjištěn též ve věci sp. zn. 4 Nsn 1003/83 státního notářství v Olomouci. Z obou výše uvedených stanovisek Nejvyššího soudu ČSR vyplývá, že praxe státních notářství nebyla jednotná, docházelo k pochybením při používání předpisů hmotného i procesního práva. V řízení i v rozhodování o úschovách se často projevovala schematičnost a nebyl brán zřetel na problematiku konkrétních případů. Přežívaly i navyklé formy práce odpovídající předchozí právní úpravě.
- 31 -
2. 4. Změny po roce 1992 Události v listopadu 1989 a následující společensko ekonomické změny výrazně zasáhly do právního řádu. Demokratizační procesy vyvolaly nutnost koncepční reformy jak občanského práva hmotného tak procesního. Obojí je zatím uskutečňováno prostřednictvím řady novel. Ke změnám došlo i v oblasti úředních (soudních) úschov. Zákonem č. 509/1991 Sb. byl novelizován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Tímto zákonem bylo z části první občanského zákoníka vypuštěna ustanovení hlavy páté až sedmé včetně nadpisů (tj. ustanovení § 52 až 99). Došlo tedy i ke zrušení § 83 občanského zákoníku, který umožňoval dlužníku splnění dluhu do notářské úschovy. Současně touto novelizací nabývalo účinnosti od 1. 1. 1992 ustanovení § 568, které nově definovalo institut úřední (soudní) úschovy. Ještě k výraznějším změnám došlo v oblasti řízení o úschovách na poli procesní normy. 1. 1. 1993 nabýval účinnosti zákon č. 263/1992 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Tímto zákonem došlo k navrácení původní koncepce řízení o úschovách, kdy řízení o úschovách bylo vyjmuto z pravomoci notářství a nadále se opět koná před soudem. Zákon č. 263/1992 Sb. nově vkládal do občanského soudního řádu §§ 185a až 185h, které zakotvují řízení o úschovách. Dále se v čl. II. odst. 1 stanovovalo, že okresní soud, v jehož obvodu působilo státní notářství, převezme dnem účinnosti tohoto zákona spisy v řízení o dědictví, o umořování listin a o úschovách, které do tohoto data nebyly pravomocně skončeny, a řízení dokončí. Čl. II. odst. 3 zakotvoval, že řízení o úschovách zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona soud dokončí podle dosavadních předpisů. A v čl. II. odst. 5 se uvádí, že okresní soud, v jehož obvodu působilo státní notářství, převezme dnem účinnosti tohoto zákona předměty všech úschov, o nichž státní notářství vedlo řízení, a dále úschov přijatých v souvislosti s řízením o dědictví a úschov podle § 103a zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Úspěšné převedení agendy úředních úschov jakož i dalších (zejména řízení o dědictví) na okresní soudy bylo velmi organizačně náročné.
- 32 -
3. ÚSCHOVY DLE HMOTNÉHO PRÁVA Právo hmotné definuje úřední (soudní) úschovy, stanovuje předpoklady a podmínky pro využití tohoto specifického způsobu splnění závazku. Ustanovení upravující úřední úschovy se nachází především v občanském právu hmotném.
3. 1. Občanský zákoník Za nejvýznamnější bychom mohli považovat úpravu institutu úředních úschov v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník nebo o.z.), a to konkrétně v § 568. V občanském zákoníku jsou definovány tzv. soluční úschovy, jejichž cílem je splnění dluhu. Podle ustanovení občanského zákoníku je k zániku závazku splněním třeba, aby dlužník splnit svůj dluh vůči věřiteli řádně a včas. Dluh musí především splnit sám dlužník. Na místě dlužníka a za něj může dluh splnit (tak, aby skutečně šlo o právní úkon splnění dluhu) jeho zástupce (zákonný i smluvní), poukázaný (za podmínek stanovených v § 535 an. o.z.), ručitel (za podmínek v § 546 an. o.z.), plátce mzdy nebo jiných příjmů (podle § 551 o.z.), popř. i pojišťovna (podle pojistné smlouvy, popř. právního předpisu). Osobou oprávněnou plnit může být i osoba, která se na tom s dlužníkem dohodla (např. za podmínek § 531 odst. 1 o.z.), za podmínky, že s tím věřitel souhlasí. Naopak dluh musí přijmout zásadně věřitel. Na jeho místě a za něj může dluh přijmout jeho zástupce (zákonný i smluvní)18, poukazník (za podmínek stanovených v § 535 an. o.z.) a osoba, která předloží věřitelovo potvrzení o tom, že je oprávněna přijmout plnění (§ 562 o.z.). Dlužník, pokud se na tom s věřitelem dohodl, může plnit i třetí osobě (na základě smlouvy ve prospěch třetího – § 50 o.z.), pokud ovšem třetí osoba s tím vyslovila souhlas.19 18
Srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. 7 Cdo 146/93, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 5522 (JUD). 19
Holub, M. a kol.. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde Praha a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2003, s. 863
- 33 Dlužník musí svůj dluh splnit řádně. To znamená, že musí plnit, to co je povinen poskytnout, tedy předmět závazku. Plnění musí být poskytnuto ve sjednané kvalitě. Není-li sjednána, pak je třeba plnit v průměrné střední jakosti (§ 496 o.z.). Dlužník musí svůj dluh splnit včas. Tím se rozumí, že dlužník plní v době tzv. splatnosti plnění neboli dospělosti závazku. To je doba zpravidla dohodnutá mezi věřitelem a dlužníkem (§ 563 o.z.). Dlužník musí svůj dluh splnit na místě dohodnutém s věřitelem (§ 567 o.z.), není-li toto místo dohodnuto, určuje ho občanský zákoník (sídlo dlužníka). § 568 Občanský zákoník v § 568 definuje zvláštní způsob splnění závazku, který umožňuje dlužníku osvobodit se od svého závazku i proti vůli věřiteli a bez jeho součinnosti, splněním do úřední úschovy - mluví se o tzv. soluční úschově. § 568 stanovuje, že nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. A dále určuje, že vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel. Úřední úschovou se rozumí výhradně úschova složená u soudu v rámci řízení podle §§ 185a a násl. občanského soudního řádu. Tohoto způsobu splnění závazku může využít pouze dlužník, který chce splnit svůj dluh, avšak pro překážky spočívající na straně věřitele nemůže. Aby mohl uložením do úřední (soudní) úschovy nastat požadovaný následek - zánik dluhu, vyžaduje ustanovení § 568 o.z., aby měl dlužník k takovémuto způsobu splnění zákonný důvod. Takový důvod představuje: a) nepřítomnost věřitele, b) prodlení věřitele, c) důvodné pochybnosti dlužníka, kdo je jeho věřitelem, d) nedostatek vědomosti dlužníka o tom, kdo je jeho věřitel (věřitel je neznámý). Kdyby se později ve sporném řízení prokázalo, že složení do úschovy soudu nebylo oprávněné, zejména proto, že pro ně nebyl žádný ze zákonných
- 34 důvodů, pak se má za to, že nebyl závazek (dluh) splněn a povinnost plnění věřiteli nadále trvá. Stejně by se posuzoval i případ, kdyby se dlužník složením do úschovy jen preventivně snažil zajistit pro případ, že by snad nějaký ze zákonných důvodů nastal v době splatnosti závazku. Jestliže dlužník neplní proto, že nastaly zákonem stanovené důvody na straně věřitele, nedostane se do prodlení. Dlužník se nemůže dostat do prodlení, je-li v prodlení věřitel. Pokud bylo složeno dlužné plnění do úschovy soudu po právu, považuje se za splněné a má za následek zánik dluhu. Rekodifikace občanského zákoníku20 Institut úschov je upraven také v nově připravovaném občanském zákoníku a to v § 1632, ten je rozdělen do odstavce jedna a dva. Znění § 1632 odst. 1 je následující: „Nelze-li dluh splnit proto, že věřitel je neznámý nebo nepřítomný, že věřitel odmítl bezdůvodně plnění přijmout, že dlužník je bez své vinny v nejistotě, kdo je věřitelem, nebo z jiných důležitých příčin na straně věřitele, je ten, kdo má splnit, oprávněn složit předmět plnění do soudní úschovy. Účelně vynaložené náklady spojené s náhradním splněním jsou k tíži věřitele. Odst. 2 pak určuje, že o složení zpraví soud toho, pro koho se složení stalo, a podle potřeby zařídí jeho zastoupení. Osobně považuji současné znění § 568 o.z. za zdařilejší, které zahrnuje všechny překážky na straně věřitele, jenž mohou nastat. Přičemž nyní platné znění koresponduje i s občanským soudním řádem, kdy překážky na straně věřitele jsou ve stejném znění vyjmenovány i v procesní normě a soud by je měl uvést následně i ve výroku rozhodnutí. Při použití § 568 o.z. jsem se nesetkala s výkladovými problémy, zda je dán důvod pro soudní úschovu či nikoliv. Také termín prodlení věřitele je výstižnější, neboť zahrnuje jednak případ, kdy věřitel bezdůvodně odmítá přijmout plnění, ale také dopadá na situaci, kdy věřitel neposkytuje součinnost při splnění dluhu nebo odmítá vydat potvrzení o splnění dluhu. V navrhovaném znění působí rozpaky především nově uvedená překážka pro řádné splnění spočívající v jiných důležitých příčinách na straně 20
Návrh občanského zákoníku, pracovní verze před dokončením odborné diskuse a druhého kola projednávání v rekodifikační komisi – říjen 2006: [citováno 8. 4. 2007]. Dostupný z http:// portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304.
- 35 věřitele. Jak budou soudy zkoumat, co je jiná důležitá příčina a jak široce může být vykládána? V současnosti se při rozhodování o přijetí předmětu plnění vychází z prohlášení dlužníka a věcná legitimace dlužníka a věřitele se nezkoumá21, bude tedy stačit, že dlužník obecně prohlásí, že nastaly jiné důležité příčiny na straně věřitele? Již teď se dlužníci v mnoha případech jen snaží využít institutu úschov, aby uložili k soudu své sporné dlužné plnění (např. pro nesouhlas s výši dlužného peněžitého plnění), i když jinak důvody pro úschovu nejsou dány. Odstavec 2 § 1632 se mně jeví jako nekoncepční. Proč v normě hmotného práva opětovně uvádět něco, co je upraveno v procesní normě? V občanském soudním řádě je přesně a jednoznačně stanoveno jakou formou a kdy (v jakém okamžiku) je věřitel uvědoměn o složení předmětu úschovy k soudu. Proč zrovna výslovně v občanském zákoníku uvádět, že věřitel bude zpraven o složení, když už zákonodárce také nevymezuje za jakých podmínek bude úschova vydána, kdy může připadnout státu atd., což je stejně důležité jako samotné vyrozumění věřitele. Rovněž tak zcela nadbytečné je uvádět, že soud podle potřeby zařídí zastoupení věřitele, to je upraveno opět v procesní normě a vyplývá to i z dalších ustanovení hmotného práva – občanského zákoníku. Zbytečně se rozšiřuje již tak značně rozsáhlý zákoník. I když je třeba nové kodifikace občanského zákoníku, není nutné dle mého názoru měnit koncepci a znění těch ustanovení, která se během více jak 40 let osvědčila a nahrazovat je novým textem.
3. 2. Zákoník práce V současnosti platný a účinný zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, výslovně neupravuje možnost složení dlužného plnění do úřední (soudní úschovy). Pouze v § 326 stanovuje, že závazky v pracovněprávních vztazích se řídí mimo jiné § 559 až 573 občanského zákoníků. § 568 o.z. se tak vztahuje i na závazky z pracovněprávních vztahů. Naopak předchozí zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb.) výslovně upravoval institut úředního složení v § 253 odst. 4. Složit dlužné plnění do 21
Viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 379/2005: [citováno 15. 10. 2007]. Dostupný z http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id= 27514 &searchstr=%F8%EDzen% ED +o+%FAschov%E1ch.
- 36 soudní úschovy bylo možné z důležitých důvodů týkajících se toho, jehož nárok měl být uspokojen, zejména odpíral-li přijmout plnění nebo nebyl-li přítomen. V minulosti v době před rokem 1989 bývalo ustanovení § 253 odst. 4 zákoníku práce využíváno poměrně často. Nejčastěji se jednalo o případy, kdy byly skládány nedoplatky mzdy do úschovy státního notářství pro občany, kteří se bez povolení příslušných orgánů zdržovali mimo území ČSSR.22 V současné době se institut úřední úschovy dlužného plnění vzniklého z pracovněprávních vztahu téměř nevyužívá. To je pravděpodobně i důvodem, proč možnost splnění dluhu do úřední (soudní) úschovy nebyla výslovně upravena v novém znění zákoníku práce.
3. 3. Obchodní zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník) se výslovně zmiňuje o úschovách v § 214 odst. 4 a odst. 5 a na tento § 214 odkazuje následně i § 220 odst. 3. Ustanovení § 214 odst. 4 zní takto: „Nové akcie nebo zatímní listy, které mají být vydány místo akcií nebo zatímních listů, jež byly prohlášeny za neplatné, nebo listinné akcie, jež nebyly při změně podoby akcionáři převzaty ani v dodatečné přiměřené lhůtě, prodá představenstvo prostřednictvím obchodníka s cennými papíry bez zbytečného odkladu na účet dotčené osoby na regulované trhu, pokud jsou kótované, nebo ve veřejné dražbě. Místo, dobu a předmět dražby představenstvo zveřejní nejméně dva týdny před jejím konáním. Ve stejné lhůtě odešle zprávu o veřejné dražbě nebo o záměru prodat akcie na veřejném trhu dotčené osobě, pokud je společnosti známa. Výtěžek z prodeje akcií nebo zatímních listů po započtení pohledávek společnosti proti dotčené osobě vzniklých v souvislosti s prohlášením jejích akcií za neplatné a prodejem akcií vyplatí společnost bez zbytečného odkladu dotčené osobě nebo jej uloží do úřední úschovy.“ Z citovaného ustanovení vyplývá, že pokud by se nepodařilo výtěžek z prodeje akcií nebo zatímních listů po provedeném započtení pohledávek 22
Viz. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 2. 1977, sp. zn. Rc 34/77, Cpj 43/76, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 5361 (JUD).
- 37 vyplatit oprávněné osobě, je akciová společnost povinna jej uložit do úřední úschovy, jíž se rozumí úschova soudní. Ustanovení § 214 odst. 5 má následující znění: „Pokud nemají být vydány za akcie nebo zatímní listy stahované z oběhu nové akcie nebo zatímní listy, není prohlášením akcií nebo zatímních listů za neplatné dotčeno právo dotčené osoby na zaplacení jejich ceny nebo vrácení emisního kursu nebo jeho části. Společnost si však může proti pohledávce akcionáře na zaplacení ceny nebo vrácení emisního kursu započítat pohledávky, které jí vznikly proti akcionáři v souvislosti s prohlášením jeho akcií nebo zatímních listů za neplatné, a rozdíl zaplatí dotčené osobě bez zbytečného odkladu po prohlášení akcií nebo zatímních listů za neplatné nebo jej uloží do úřední úschovy.“ Akciová společnost je také v tomto případě povinna vyplatit kupní cenu nebo emisní kurs či jeho část sníženou po provedeném započtení pohledávek dotčené osobě bez zbytečného odkladu po prohlášení listinných akcií nebo zatímních listů za neplatné nebo ji uložit do úřední úschovy za podmínek § 568 o.z. Jde o případy, kdy není akciové společnosti dotčená osoba známa, je nepřítomna či je v prodlení nebo má akciová společnost důvodné pochybnosti, kdo je dotčenou osobou, potom může uložit plnění do úřední (soudní) úschovy a její závazek tím zanikne. 23 Přiměřené použití ustanovení § 214 obchodního zákoníku a tedy možnost úřední úschovy předpokládá i § 220 odst. 3 tohoto zákona. Dojde-li k likvidaci akciové společnosti, dělí se likvidační zůstatek mezi akcionáře v poměru jmenovitých hodnot jejich akcií a akcionářům vzniká nárok na podíl na likvidačním zůstatku. § 220 odst. 3 zní: „Nárok na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku vzniká akcionáři vrácením listinných akcií společnosti předložených na výzvu likvidátora. Vrácené akcie likvidátor zničí. Pokud akcionář listinné akcie na výzvu likvidátora nevrátí, postupuje likvidátor přiměřeně podle ustanovení § 214.“24
23
Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství POLYGON, 2002, s. 2707 24
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1925/2006: [citováno 15. 10. 2007]. Dostupný z http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=35475&searchstr =%F8%EDzen%ED+o+%FAschov%E1ch.
- 38 Tak jak dochází k rozvoji podnikatelského prostředí, začínají tvořit návrhy akciových společností na úschovu dlužného plnění stále větší podíl na nápadu soudních úschov. Do budoucna budou pravděpodobně nejčastěji podávat návrhy za účelem splnění dluhu do úschovy soudu právě akciové společnosti.
- 39 -
4. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ŘÍZENÍ O ÚSCHOVÁCH Řízení o úschovách upravuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský soudní řád nebo o.s.ř.), v hlavě páté, ustanovení § 185a až § 185h. Řízení o úschovách je charakterizováno jako řízení nesporné. Patří však k těm nesporným řízením, u kterých je dán rozdílný (konfliktní) zájem na vyřešení určitého právního vztahu a také mezi ta nesporná řízení, která nelze zahájit pouze z vlastní iniciativy soudu, ale naopak zahájení řízení o úschovách je vždy závislé na podání návrhu účastníka na jeho zahájení. S povinností soudu zahájit řízení o úschovách jen na základě podaného návrhu souvisí i vymezení účastníků řízení. Podle definice účastníků obsažené v ustanovení § 94 odst. 2 o.s.ř., která se vztahuje i na řízení o úschovách, jsou účastníky řízení jednak navrhovatel a dále ti, které zákon za účastníky označuje.25 Jde v podstatě o výčtovou metodu, účastníkem řízení je totiž jen ten, komu toto postavení přiznává výslovné ustanovení zákona. Okruh zákonem stanovených účastníků přitom nemůže být rozšiřován (leda opět zákonem). Jako ve většině nesporných řízení je u řízení o úschovách dána věcná příslušnost okresních soudů. V tomto řízení soud rozhoduje usnesením a provádí úkony bez nařízení jednání. Podstatným rysem řízení o úschovách je to, že se jedná o řízením formální. Soud se při rozhodování o přijetí dlužného plnění do své úschovy nezabývá zkoumáním pravdivosti tvrzení složitele, pouze shodou s důvody uváděnými pro tento způsob zániku závazku v hmotném právu. Soud tedy v řízení o úschovách nepřezkoumává, zda existuje či neexistuje mezi složitelem a příjemcem právní vztah, který by byl důvodem takového plnění.26 25
V učebnicích procesního práva se hovoří o tzv. třetí definici účastníků, přičemž občanský soudní řád obsahuje celkem tři definice. První definice se týká účastníků sporného řízení (§ 90 o.s.ř.), další dvě pak účastníků nesporného řízení. Druhá vymezuje účastníky těch nesporných řízení, která lze zahájit i bez návrhu (§ 94 odst. 1 o.s.ř.) a třetí definice vymezuje účastníky nesporných řízení, jež bez návrhu zahájit nelze (§ 94 odst. 2 o.s.ř.). 26
Viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. 24 Co 223/95, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 6152 (JUD).
- 40 A nezabývá se ani otázkou, zda složením plnění do úschovy dojde k platnému splnění dluhu či nikoli. Proto také není třeba dokládat k návrhu listinné důkazy ani uvádět navrhované důkazy. V řízení o úschovách jde o zkoumání pouze formálních podmínek tohoto způsobu splnění dluhu, jehož volba spočívá zásadně na dlužníku.
- 41 -
5. ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ O ÚSCHOVÁCH 5. 1. Návrh na zahájení řízení Řízení o úschovách, jak bylo uvedeno v předchozí kapitole, je návrhovým řízením, to znamená, že je možné ho zahájit pouze na základě návrhu na zahájení řízení, který podá složitel. Na návrh na zahájení řízení se přiměřeně vztahuje ustanovení § 79 o.s.ř., dále musí obsahovat obecné náležitosti požadované v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. a nakonec je třeba, aby obsahoval také prohlášení o důvodech úschovy, tak jak to požaduje ustanovení § 185a o.s.ř. Návrh na zahájení řízení o úschovách musí mít níže uvedené náležitosti: -
označení soudu, kterému je návrh určen,
-
označení účastníků řízení, popřípadě též jejich zástupců,
-
označení věci, které se návrh týká,
-
prohlášení o důvodu úschovy dle § 185a o.s.ř.,
-
prohlášení o místu plnění,
-
označení předmětu úschovy,
-
vylíčení rozhodných skutečností,
-
údaj o tom, čeho se navrhovatel domáhá,
-
datum sepsání návrhu,
-
podpis navrhovatele.
Tyto povinné údaje je třeba v návrhu uvést takovým způsobem, aby z jeho obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě, aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu návrhu dovodit. Nezáleží na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou uvedeny. V následujícím textu jsou některé z náležitostí rozebrány podrobněji. 1. Označení účastníků řízení V řízení o úschovách je již tradičně navrhovatel označován jako složitel a ten pro koho je předmět úschovy skládán se nazývá nejčastěji příjemcem a v některých případech i osobou, která uplatňuje právo na předmět úschovy (dále jen příjemce)27.
27
O účastnících řízení o úschovách více v 9. kapitole
- 42 Fyzickou osobu je třeba jako účastníka řízení označit jménem, příjmením a bydlištěm. Právnická osoba se označuje obchodní firmou nebo názvem právnické osoby a sídlem. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci. S řádným označením složitele – fyzické osoby či právnické osoby nebývají v praxi žádné problémy. S identifikací příjemce však výjimečně nastávají komplikace. Ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. předpokládá, že k přesné identifikaci fyzické osoby postačí její jméno, příjmení a bydliště. V komentářích k tomuto ustanovení je možné se dočíst, že účastníci řízení musí být označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo se má řízení účastnit, aby je nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinými osobami) a aby s ním soud mohl jednat.28 Je-li to potřebné, je třeba uvést i další údaje umožňující odlišení od jiné fyzické osoby (např. datum narození, rodné číslo...). To, co je o přesné identifikaci účastníka řízení zcela rozumně uváděno v komentářích, není však možné vždy aplikovat v praxi. Jak již bylo popsáno, charakteristické pro řízení o úschovách je to, že se jedná o formální řízení, kde se vychází z tvrzení složitele. Pokud tak např. složitel – akciová společnost podá návrh na soudní úschovu finanční částky, která představuje výtěžek z prodeje listinných akcií, pro svého konkrétního akcionáře (fyzickou osobu) – příjemce a toho označí jen jménem, příjmením a bydlištěm, musí soud považovat takové označení příjemce ve smyslu zákona za bezchybné a zcela postačující. V takovém případě nemůže soud požadovat další doplnění návrhu. Může se však stát, že na stejné adrese bude bydlet více osob se stejným jménem a příjmením (např. Jan Novák) nebo že se uvedená osoba odstěhovala a není známo nové místo jejího trvalého pobytu či jiné místo, kde by se zdržovala. Soud pak v prvém případě nebude schopen zjistit, která z těchto osob je řádným účastníkem řízení, s níž má jednat a v druhém případě, když došlo k odstěhování osoby, nebude soud mít možnost vyhledat novou adresu jejího bydliště. Tento stav nemůže soud odstranit ani ve smyslu ustanovení § 128 o.s.ř. za pomoci Centrální evidence obyvatel či evidence Střediska 28
Viz. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6 vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 243.
- 43 cenných papírů, neboť vyhledávání v těchto evidencích je důsledně koncipováno na základě rodného čísla nebo pokud není známo rodné číslo, tak v Centrální evidenci obyvatel i dle data narození. Vzhledem k dnešní dynamické době, kdy není výjimkou, že fyzické osoby často mění bydliště, by bylo dobré novelizovat ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. tak, že by se i u fyzických osob, které nejsou podnikateli a nejedná se o věc vyplývají z obchodních vztahů, připouštěla možnost požadovat další údaje potřebné k identifikaci účastníka řízení (tj. datum narození). 2. Prohlášení o důvodu úschovy dle § 185a o.s.ř. Ve smyslu ustanovení § 185a odst. 2 o.s.ř. musí návrh na zahájení řízení (na přijetí do úschovy) obsahovat prohlášení toho, kdo peníze, cenné papíry nebo jiné věci do úschovy skládá, že závazek, jehož předmětem jsou hodnoty skládané do úschovy nelze splnit, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo že složitel věřitele nezná. Řízení o úschově poskytuje ochranu dlužníkovi, který nemůže splnit splatný závazek pro překážku na straně věřitele. Z žádného jiného důvodu než ze shora vyjmenovaných nemůže soud předmět úschovy přijmout. Z logiky věci vyplývá, že v daném případě může nastat jen jeden z těchto důvodů. Věřitel je nepřítomný Nepřítomnost věřitele znamená, že věřitel není přítomen v místě vzniku závazku, ani v místě, které bylo dohodnuto jako místo splnění (splnitiště), popř. v místě, které stanoví (podpůrně) zákon, a dlužník nezná místo, kde se věřitel nachází. Pochybnosti při výkladu pojmu nepřítomnost věřitele vznikají zejména v souvislosti s případy, kdy věřitel je sice známého pobytu, ale trvale mimo území České republiky. V těchto případech je třeba vycházet z toho, že pouhá skutečnost, že věřitel má trvalé bydliště na známé adrese mimo území České republiky, nemůže být považována za nepřítomnost věřitele ve smyslu ustanovení § 568 o.z.29 29
Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 2. 1977, sp. zn. Rc 34/77, Cpj 43/76, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 5359 (JUD), 5360 (JUD), 5361 (JUD), 5362 (JUD), 5365 (JUD), 5367 (JUD).
- 44 Ilustrační příklady Akciová společnost XX podává návrh na soudní úschovu finanční částky ... Kč představující výtěžek z prodeje listinných akcií pro akcionáře YY, neboť věřitel je nepřítomen. Akciová společnost zaslala dlužné plnění prostřednictvím pošty na adresu trvalého pobytu, kterou měla k dispozici ve své databázi akcionářů. Pošta sdělila, že se adresát odstěhoval bez udání nové adresy. Akciová společnost nemá k dispozici žádnou jinou adresu a neví, kde se věřitel – akcionář YY zdržuje. Věřitel je v prodlení (mora creditoris) K prodlení věřitele dojde, jestliže věřitel neposkytl dlužníkovi potřebnou součinnost v době plnění, nepřijal řádně nabídnuté plnění (§ 520, § 522 o.z.) nebo odmítl dlužníkovi vydat potvrzení o splnění dluhu (§ 569 o.z.). Věřitel se ocitne v prodlení především, pokud nepřijme plnění. Musí jít ovšem o plnění, které je povinen přijmout, tedy o plnění řádně a včas nabídnuté. Věřitel se může ocitnout v prodlení také tehdy, neposkytne-li dlužníkovi k plnění potřebnou součinnost. Tato součinnost se typicky projevuje u některých smluvních obligací.30 Součinnost potřebná ke splnění dluhu může spočívat i v různých faktických úkonech zákonem výslovně nepředepsaných (např. zkouška obleku šitého na míru). Poslední případ prodlení věřitele je ten, když věřitel dlužníkovi nevydá na své náklady potvrzení o splnění dluhu, ač o ně bylo požádáno. Dlužník takové potvrzení potřebuje, aby mohl v případě potřeby prokázat, že došlo ke splnění, a tedy k zániku dluhu, neboť důkazní břemeno leží na něm. Odmítne-li věřitel vystavit dlužníkovi kvitanci, ocitne se v prodlení, třebaže by jinak byl ochoten plnění přijmout. V takovém případě má dlužník právo plnění odepřít, přičemž následek nevydání kvitance, jde k tíži věřitele. Nutno dodat, že obchodní zákoník má v rámci komplexní úpravy prodlení rovněž vlastní úpravu prodlení věřitele (§ 370 až 372).
30
Např. § 638 občanského zákoníku stanovuje v odst. 1, že je-li k provedení díla nutná součinnost objednatele, je zhotovitel oprávněn určit k tomu přiměřenou lhůtu a po jejím marném uplynutí může od smlouvy odstoupit, upozorní-li na takový následek. A podle odstavce 2 § 638 o.z. totéž platí, provádí-li se dílo u objednatele a ten nevykoná potřebná zdravotní a bezpečnostní opatření pro osoby provádějící dílo.
- 45 Ilustrační příklady Pan XX podává jako univerzální dědic po panu YY návrh na přijetí finanční částky ... Kč pro paní ZZ z toho důvodu, že se paní ZZ vzpěčuje vrátit mu dluhopisy a vydat řádnou kvitanci.31 Paní XX podává návrh na soudní úschovu finanční částky ... Kč představující nájemné a zálohy na služby v měsíci lednu až březnu roku 2003 vztahující se k bytu č. 1 v I. podlaží na ulici xx v Brně, neboť vlastník nemovitosti - domu, ve kterém se předmětný byt nachází, odmítá od ní přijmout výše uvedené plnění. Paní XX nabývá dle odstupní smlouvy ze dne 25. 1. 1949 č.d. ..../49 rodinný dům s tím, že je povinna vyplatit panu YY finanční částku ... Kč. V návrhu na přijetí finanční částky ... Kč do úschovy soudu uvádí jako důvod úschovy prodlení věřitele, neboť tuto finanční částku zaslala poštou panu YY a ten ji odmítl převzít. Akciová společnost XX podává návrh na soudní úschovu finanční částky ... Kč jako plnění závazku představujícího smluvní pokutu dle pravomocného usnesení Krajského soudu v Brně čj 12/15 Cm..../99 - 66 ze dne 12. 4. 2003 pro věřitele společnost s ručením omezeným YY a to z důvodu prodlení věřitele. Společnost s ručením omezeným YY dle sdělení pošty na adrese uvedené v obchodním rejstříku nesídlí. Další osoby uvedené v obchodním rejstříku (jednatel, společníci) s akciovou společností XX nekomunikují a žádnou adresu, na které by společnost s ručením omezeným YY fakticky sídlila, nesdělily. Akciová společnost XX se domnívá, že společnost platně zapsaná v obchodním rejstříku, nemůže nemít své sídlo a být nepřítomna. Vzhledem k tomu, že společnost s ručením omezeným YY, neposkytuje v místě, uvedeném v obchodním rejstříku jako své sídlo, potřebnou součinnost při splnění dluhu, podává akciová společnost XX návrh přijetí finanční částky .... Kč do úschovy soudu, neboť věřitel je v prodlení. Občanské sdružení XX je povinno dle pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně čj. 55 C ..../95 – 100 ze dne 5. 5. 2002 vydat společnosti s ručením omezeným YY konkrétní movité věci (stavební materiál) 31
Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1938, sp. zn. Rc 16736, RI 24/38 Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 8525 (JUD).
- 46 a tato společnost s ručením omezeným YY má oproti vydání movitých věcí vrátit finanční částku zaplacenou občanským sdružením XX. Společnost s ručením omezeným YY odmítá uhradit finanční částku a současně odmítá převzít od občanského sdružení XX movité věci. Občanské sdružení XX podává návrh na soudní úschovu z důvodu prodlení věřitele a žádá o uložení movitých věcí u soudu, po pravomocném převzetí movitých věcí do úschovy soudu podává návrh na exekuci na společnost s ručením omezeným YY na finanční částku uvedenou ve vykonatelném rozsudku. Dlužník – složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem Důvodné pochybnosti, má dlužník tehdy, jestliže přesto, že zhruba je mu známo, kdo věřitelem by být mohl, není si tím jist – má pochybnosti. Tato situace obvykle nastává v případě, že si na dlužné plnění činí nárok dva či více subjektů. Ilustrační příklady Akciová společnost (pojišťovna) XX navrhla, aby soud přijal do úschovy plnění z pojistné smlouvy č... uzavřené dne 2. 2. 1999 ve výši .... Kč a to pro pana YY nebo paní ZZ, neboť má odůvodněné pochybnosti, který z bývalých manželů je oprávněným věřitelem. Pohledávka z pojistné smlouvy vznikla za trvání manželství, k plnění však mělo dojít až po rozvodu manželství a akciová společnost XX má pochybnosti, kterému z bývalých manželů má plnit, když oba uplatňují právo na plnění z pojistné smlouvy. Akciové společnosti XX není přitom známo, zda a jak si rozvedení manželé vypořádali společné jmění manželů. Pan XX podává návrh na přijetí finanční částky 200000,- Kč do soudní úschovy, protože má důvodné pochybnosti, zda je jeho věřitelem pan YY nebo pan ZZ. Dne 25. 5. 2004 uzavřel pan XX kupní smlouvu na pozemky v katastrálním území ... s panem YY. Podle této smlouvy má do 31. 1. 2005 zaplatit z celkového nedoplatku kupní ceny ve výši 400000,- Kč splátku 200000,- Kč. Dne 15. 11. 2004 mu sdělil pan ZZ, že mu pan YY postoupil svoji pohledávku z výše citované kupní smlouvy a připojil neověřenou kopii smlouvy o postoupení pohledávky z 1. 11. 2004 s neověřenou kopií doložky na ověření podpisu. Doporučeným dopisem pan XX sdělil jmenovanému ZZ, že mu postoupenou pohledávku zaplatí, pokud však předloží originál nebo ověřenou kopii smlouvy o postoupení pohledávky s ověřeným podpisem pana YY. Na
- 47 tento dopis pan ZZ nereagoval. Pan XX má důvodné pochybnosti, kdo z výše uvedených příjemců je jeho věřitelem, když mu je tvrzeno postoupení pohledávky, ovšem jen postupníkem a aniž by mu bylo postoupení řádně prokázáno.32 Nadace XX podává návrh na přijetí finanční částky ... Kč představující nájemné za měsíc červen 2002 dle nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 8. 1999, neboť má odůvodněné pochybnosti, zda je jejím věřitelem společnost s ručením omezeným YY nebo společnost s ručením omezeným ZZ, neboť obě společnosti uplatňují nárok na shora uvedenou finanční částku. Nadace XX má platně uzavřenou nájemní smlouvu na nebytové prostory v domě čp. ... na ulici xx v Brně. Společnost ZZ tvrdí, že je novým vlastníkem výše specifikovaného domu, a to na základě kupní smlouvy ze dne 5. 1. 2002 uzavřené se společností s ručením omezeným YY, a z toho důvodu je Nadace XX povinna hradit nájemné jí. Společnost YY tvrdí, že kupní smlouva ze dne 5. 1. 2002 je neplatná, k přechodu vlastnictví nedošlo a Nadace XX je povinna hradit nájemné nadále jí. Za této situace má Nadace XX důvodné pochybnosti, kdo je jejím věřitelem. Dlužník věřitele nezná Tato situace může např. nastat v případě, že věřitel zemře a dlužníku není známo, kdo je dědicem zemřelého věřitele. O úschovu pro neznámého věřitele půjde také tehdy, když složitel v návrhu na přijetí úschovy označí příjemce pouze jeho právním postavením (např. jako vlastníka nemovitosti).33 Za úschovu pro známého příjemce (věřitele) lze považovat totiž jen takovou úschovu, ve které je jako příjemce (věřitel) označena konkrétní, přesně identifikovaná fyzická či právnická osoba. Ilustrační příklady Paní XX podává návrh na soudní úschovu finanční částky ... Kč, která představuje nájemné za měsíc leden 2004 vztahující se k nebytovým prostorám 32
Tento ilustrační příklad jsem zpracovala podle textu návrhu na přijetí peněžní částky do úschovy, který byl otištěn v publikaci autorů Holub, M. a kol.. Vzory smluv a podání. 9. vydání. Praha: Linde Praha, a.s. Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2005, s. 704. 33
Tento právní názor vyslovil ve rozhodnutí Městský soud v Praze ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 24 Co 140/2003, Jc 8/2004, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 26879 (JUD).
- 48 v domě čp. .... na ulici xx v Brně, z důvodu, že svého věřitele nezná. Paní XX uzavřela smlouvu na pronájem uvedených nebytových prostor dne 1. 1. 1995 s vlastníkem domu panem YY. Pan YY dne 15. 12. 2003 zemřel. Přičemž paní XX není známo, kdo je dědicem zemřelého vlastníka domu, neboť zůstavitel zanechal několik závětí a mezi potencionálními dědici probíhá spor o určení pravosti závětí, přičemž nebyl ustanoven žádný správce dědictví. Pan XX jako správce konkursní podstaty úpadce YY podal návrh na soudní úschovu finanční částky …. Kč z důvodu, že svého věřitele nezná. Svůj návrh odůvodnil tím, že podle rozvrhového usnesení o ukončení konkurzu Krajského soudu v Brně čj. …. ze dne 12. 1. 2006 je povinen vyplatit právnické osobě ZZ shora uvedenou finanční částku. Právnická osoba ZZ však již neexistuje, ke dne 15. 1. 2006 byla vymazána z obchodního rejstříku. 3. Prohlášení o místě plnění Z návrhu na zahájení řízení o úschovách musí být patrné, zda mezi dlužníkem a věřitelem bylo dohodnuto místo plnění. K řádnému splnění závazku se totiž vyžaduje, aby závazek byl splněn ve stanoveném místě. Soudem místně příslušným k řízení o úschovách je totiž dle ustanovení § 88 písm. l) o.s.ř. ten soud, v jehož obvodu je místo plnění; jsou-li místa plnění v obvodu několika soudů, je k řízení příslušný soud, který nejdříve zahájí řízení (jde o tzv. příslušnost výlučnou). Místo plnění podle o.z. Místo plnění ve věcech vyplývajících z občanskoprávních vztahů se řídí dle § 567 o.z. Ten stanovuje, že dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Místo plnění podle obchodního zákoníku Obchodní zákoník obsahuje vlastní právní úpravu pro určení místa plnění. V ustanovení § 336 obchodního zákoníku nalezneme obecné pravidlo pro nepeněžitá plnění. Podle něj pokud není místo plnění určeno ve smlouvě (také obchodní zákoník preferuje dohodu účastníků) a nevyplývá-li něco jiného z povahy závazku, je dlužník povinen plnit závazek v místě, kde měl v době uzavření smlouvy své sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště. Vzniklli však závazek v souvislosti s provozem závodu nebo provozovny dlužníka, je dlužník povinen splnit závazek v místě tohoto závodu nebo této provozovny.
- 49 Nepeněžité dluhy jsou dluhy odnosné, tedy že si je věřitel vyzvedne v místě sídla, místě podnikání, závodu (provozovny) anebo bydlišti dlužníka. V praxi však bývá místo nejčastěji stanoveno smlouvou. Obecné pravidlo pro peněžitá plnění vyplývající z obchodních vztahů je uvedeno v ustanovení § 337 odst. 1 obchodního zákoníku. V něm se stanovuje, že peněžitý závazek plní dlužník na své nebezpečí a náklady v sídle nebo místě podnikání, popřípadě bydlišti věřitele, nestanoví-li smlouva nebo tento zákon jinak. Peněžité dluhy jsou dluhy donosné, tedy že dlužník musí příslušnou peněžitou částku doručit věřiteli do sídla, místa podnikání nebo bydliště. V obchodním zákoníku nalezneme ještě pravidlo pro určení místa vzájemného plnění a to v ustanovení § 338. Na povinnost uvést v návrhu na zahájení řízení o úschovách i místo plnění, aby soud mohl ověřit, že je místně příslušným soudem, složitelé v mnoha případech zapomínají. V praxi Městského soudu v Brně to byl jeden z nejčastějších důvodů pro vydání usnesení, kterým soud vyzývá složitele k doplnění vadného (neúplného) podání. 4. Označení předmětu úschovy V návrhu na zahájení řízení o úschovách musí být uvedeno, jaká věc má být do úschovy soudu přijata. Dle ustanovení § 185a odst. 1 o.s.ř. lze u soudu složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku. Do úschovy nelze složit věci podléhající zkáze (např. potraviny) a věci, které pro jejich povahu nebo velikost (např. lokomotivu) nelze uložit u soudu ani u banky a nepodaří se pro ně nalézt vhodného schovatele. Do úschovy nelze přijmout ani listiny, jejichž obsah zjevně odporuje zákonu. V případě, že se jedná o věc, která se do úschovy nehodí, nebo nebyl nalezen vhodný způsob úschovy, soud návrh na přijetí úschovy zamítne (viz. § 185c o.s.ř.). Peníze Do úschovy soudu jsou nejčastěji skládány peníze, a to v české měně. Nic však nebrání tomu, aby byly do úschovy složeny i peníze v cizích měnách. Pokud by byl například dlužník povinen uhradit plnění ve Slovenských korunách, může v návrhu na přijetí do úschovy vyčíslit a následně složit příslušnou částku přímo ve Slovenských korunách.
- 50 Otázkou je, jestli by peněžní částky měly být vloženy na bankovní účet, který je úročen a jestli se při vydání z úschovy vrací i s úroky. Postup soudů při vydávání finančních částek uložených na depozitních účtech v občanskoprávním řízení není právním řádem výslovně úpraven. Výklad k této problematice můžeme najít v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. Rt 40/96, 2 Tzn 44/95.34 Ustanovení § 135a o.z. zakotvuje právo vlastníka věci hlavní i k jejím přírůstkům, byť by byly odděleny od věci hlavní. Tím stanoví, že přírůstek (akcese) je jedním z právních důvodů nabytí vlastnického práva. Podle teorie občanského práva hmotného se rozlišují přirozené plody (fructus naturales) a tzv. civilní plody neboli výnosy peněz (fructus civiles). U těchto civilních plodů je třeba okamžik nabytí vlastnictví oddělením posoudit podle okolností konkrétního případu…. Otázka, zda je depozitní účet, jenž je veden na orgán činný v trestním řízení, je či není úročen, je v této souvislosti otázkou zásadní. Pokud by takový účet úročen nebyl, nemohlo by ani k žádnému vydání úroků dojít, neboť přírůstek u deponované peněžní částky by nevznikl. Vlastník takové peněžní částky ani nemá žádného práva domáhat se, aby ji orgán uložil na úročený bankovní účet. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ačkoliv se týká trestní věci, obsahuje natolik obecné zásady, že jej lze aplikovat i na řízení o úschovách. Soudy tedy nejsou povinny ukládat složené peněžní částky na úročený bankovní účet a předmět úschovy (peněžní částka) se vrátí včetně úroků, jen pokud je vynesl.
5. 2. Vady podání – návrhu na zahájení řízení Podání - návrh na zahájení řízení o úschovách je vadný tehdy, pokud neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo neurčitý (§ 43 odst. 1 o.s.ř.). Nápravu
neúplného
podání
lze
zjednat
jeho
doplněním.
Nesrozumitelnost nebo neurčitost podání lze odstranit jeho opravou.
34
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. Rt 40/96, 2 Tzn 44/95, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 6781 (JUD).
- 51 Soud je povinen z úřední povinnosti vyzvat účastníka, který učinil neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné podání, aby vady podání odstranil (§ 43 odst. 1 o.s.ř.). Výzvu k odstranění vad podání – návrhu na zahájení řízení činí soud usnesením, které doručí osobě, o jejíž podání jde. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. d) o.s.ř.). Usnesení vedle formálních náležitostí musí obsahovat: a) údaje o tom, v čem je podání – návrh na zahájení řízení neúplný, popř. proč je nesrozumitelný nebo neurčitý, b) poučení, jak je třeba doplnění nebo opravu provést, c) lhůtu k odstranění vad, d) poučení o tom, že návrh na zahájení řízení bude odmítnut, jestliže nebude včas opraven nebo doplněn (musí se však jednat o takový nedostatek, pro který soud nemůže v řízení pokračovat). Návrhy na zahájení řízení o úschovách nejčastěji neobsahují údaj o tom, zda bylo dohodnuto místo plnění. Dalšími velmi častými vadami návrhu jsou nedostatky v prohlášení o důvodech úschovy ve smyslu § 185a odst. 2 o.s.ř. Vadný je takový návrh, kde prohlášení o důvodu úschovy zcela chybí nebo je zmatečné. Složitelé v některých případech sice vylíčí rozhodné skutečnosti, ze kterých by soud mohl dovodit o jaký důvod úschovy se jedná, avšak zapomenou, že ustanovení § 185a odst. 2 o.s.ř. explicitně vyžaduje, aby složitel v návrhu na zahájení řízení sám učinil prohlášení o důvodu úschovy. Stává se také, že prohlášení o důvodu úschovy nemůže být ani uvedeno, protože žádný důvod pro přijetí plnění do úschovy neexistuje, pouze je dlužník ve sporu se svým věřitelem a uložením dlužného plnění do úschovy se snaží vyřešit svůj spor. Zmatečné prohlášení o důvodu úschovy obvykle obsahuje dva důvody pro přijetí do depozita soudu. Například je uvedeno, že složitel žádá o přijetí plnění do úschovy z důvodu, že věřitel je nepřítomen a v prodlení, přičemž je zřejmé, že věřitel nemůže být současně nepřítomen a zároveň neposkytovat součinnost při splnění dluhu, tedy že správně měl být v návrhu na zahájení řízení o úschovách uveden jen jeden z těchto důvodů.
- 52 V ojedinělých případech není v návrhu řádně označen některý z účastníků řízení či není zřejmé, zda návrh podala oprávněná osoba. Zcela výjimečně není v návrhu řádně označen předmět úschovy. Ten by měl být popsán tak, aby ho nebylo možné zaměnit s dalšími. To se týká především návrhu na přijetí movité věci. Rovněž nelze, aby soud dopředu přijal plnění, které ještě není splatné. Z praxe Městského soudu v Brně vyplývá, že značná část návrhů na zahájení řízení obsahuje nedostatky, které je nutno odstranit, aby soud mohl meritorně rozhodnout. Statisticky nejsou však vadná podání na zahájení řízení okresními soudy sledována, proto není možné zjistit kolik procent podání je vadných.
- 53 -
6. ZKOUMÁNÍ PODMÍNEK ŘÍZENÍ Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (§ 103 o.s.ř.). Zákon ukládá soudu přihlížet z úřední povinnosti, zda není dán nedostatek podmínek řízení. Neexistence určité podmínky nebo její zánik v průběhu řízení má procesní následky závislé na tom, zda jde o nedostatek podmínky odstranitelný nebo neodstranitelný. Vždy má však nedostatek některé z podmínek řízení za následek, že soud nesmí vydat meritorní rozhodnutí. Pokud se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí než zastavení řízení. Nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, soud řeší v závislosti na povaze podmínky řízení. Nezdaří-li se za použití vhodných opatření tento nedostatek odstranit, soud řízení také zastaví. Občanský soudní řád nemá ustanovení, ve kterém by vypočítával všechny podmínky řízení. Teorie procesního práva však mezi ně tradičně řadí tyto jednotlivé procesní podmínky: a) návrh na zahájení řízení (popř. rozhodnutí soudu o zahájení řízení), b) podmínky týkající se soudu (pravomoc a příslušnost věcná, funkční a místní), c) podmínky týkající se účastníků řízení (způsobilost být účastníkem řízení a procesní způsobilost), d) tzv. negativní procesní podmínky (tj. překážka litispendence a překážka rei iudicatae), f) zvláštní podmínka vztahující se pouze k řízení o úschovách (předmět úschovy musí být v dispozici soudu). Nejčastěji v řízení o úschovách není splněna zvláštní podmínka vztahující se pouze k tomuto řízení tedy, že předmět úschovy je v dispozici soudu. To znamená, že soud může meritorně rozhodnout o přijetí úschovy teprve tehdy, když byl předmět úschovy složen k soudu. Pokud ani přes výzvu soudu složitel předmět úschovy k němu nesloží, jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a soud může rozhodnout jen tak, že se řízení o úschovách zastavuje.
- 54 Pokud se v řízení o úschovách vyskytnou ještě další nedostatky podmínek řízení, pak se zpravidla jedná o nedostatek podmínky týkající se účastníků řízení a nebo o nedostatek podmínky týkající se místní příslušnosti soudu. Způsobilost být účastníkem řízení Také v řízení o úschovách je třeba k jednání a rozhodování soudu ve věci, aby označené subjekty byly způsobilé být účastníky řízení. Tuto způsobilost být účastníkem řízení má podle § 19 o.s.ř. ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen, ten komu ji zákon přiznává. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením, smrtí tato způsobilost zanikne (§ 7 odst. 1 a 2 o.z.). Způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby (§ 18 odst. 1 o.z.). Pro nedostatek způsobilosti být účastníkem v den jeho zahájení může soud řízení jedině zastavit. V řízení o úschovách se to týká složitele. Je však vysoce nepravděpodobné, že by návrh na zahájení řízení podal neexistující složitel (např. zaniklá právnická osoba) a z logiky věci nemožné, aby přijetí do úschovy požadoval složitel, který zemřel. Vzhledem k tomu, že příjemce (osoba uplatňující právo na předmět úschovy) se stává účastníkem řízení až po právní moci usnesení o přijetí do úschovy (§ 185b o.s.ř.), je třeba, aby způsobilost být účastníkem řízení měl nejpozději dnem právní moci. Může tak dojít k situaci, že složitel označí jako příjemce v návrhu na zahájení řízení o úschovu fyzickou osobu, která již zemřela (před podáním návrhu na zahájení řízení) a přesto řízení nebude zastaveno. Je totiž přípustné, aby složitel následně ještě před vydáním usnesení o přijetí do úschovy změnil svůj návrh v tom smyslu, že označí příjemce jako neznámého a změní své prohlášení o důvodu úschovy v tom smyslu, že příjemce nezná. V takovém případě by řízení nebylo zastaveno a předmět úschovy by byl přijat pro neznámého příjemce. Toto může nastat v zejména, jestliže dědické řízení po původně označeném příjemci není skončeno a složiteli není znám ani okruh případných dědiců (např. z důvodu sporů o platnost závěti). Pokud by však složitel nadále požadoval přijetí dlužného plnění do úschovy podle původního návrhu pro zemřelou osobu, řízení bude zastaveno.
- 55 Jestliže složitel nebo příjemce ztratí způsobilost být účastníkem řízení v průběhu řízení, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat.35 Zkoumání místní příslušnosti Místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne jednat o věci samé. Rozhoduje-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí (§ 105 odst. 1 o.s.ř.). Zatímco k nedostatku věcné příslušnosti je soud povinen přihlížet kdykoliv za řízení, soustřeďuje se zkoumání místní příslušnosti jen na začátek řízení, přičemž případný nedostatek místní příslušnosti je nadále zhojen. Soudem místně příslušným v řízení o úschovách, jak již bylo vysvětleno v předešlé kapitole, je dle § 88 písm. l) o.s.ř. soud, v jehož obvodu je místo plnění. Místo plnění je v obvodu jiného okresního soudu Dojde-li soud po zkoumání své místní příslušnosti k závěru, že není soudem místně příslušným, vysloví usnesením, proti kterému je odvolání přípustné, svou místní nepříslušnost a současně rozhodne, kterému místně příslušnému soudu bude věc postoupena po právní moci usnesení. Ilustrační příklady Složitel X, s.r.o. se sídlem ...., okres Žďár nad Sázavou podal k Městskému soudu v Brně návrh na přijetí částky 25.000,- Kč do soudní úschovy. Složitel ve svém návrhu učinil prohlášení, že místo plnění nebylo ve smlouvě o koupi najaté věci dohodnuto a tato smlouva o koupi najaté věci byla uzavřena ve smyslu § 489 a násl. obchodního zákoníku. Obchodní zákoník stanovuje v § 337 odst. 1, že peněžitý závazek plní dlužník na své nebezpečí a náklady v sídle nebo místě podnikání, popřípadě bydlišti věřitele. Složitel označil za svého věřitele: 1) XY, spol. s r.o., se sídlem Praha 4, .... a dále 2) JUDR. YY, r.č...., bytem Praha 1,.... správce konkursní podstaty společnosti YY, spol. s r.o. se sídlem Praha 6, .... Složitel jako zákonný důvod úschovy uvedl odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem. V dané věci Městský soud v Brně vyslovil usnesením místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti bude věc postoupena Obvodnímu 35
Ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení v průběhu řízení více v 9. kapitole
- 56 soudu pro Prahu 4 jako soudu místně příslušnému. Městský soud v Brně vycházel z toho, že žádný z výše uvedených subjektů nemá sídlo v obvodu Městského soudu v Brně a současně nebyla mezi dlužníkem a věřitelem uzavřena dohoda, ve které by místem plnění byl stanoven obvod Městského soudu v Brně, ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 obchodního zákoníku se sídlo věřitele č. 1 nachází v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4. Složitel X, a.s., se sídlem Praha 8, ... podal k Městskému soudu v Brně návrh na přijetí částky 100.000,- Kč do soudní úschovy, jako zákonný důvod soudní úschovy prohlásil, že věřitele nezná. Složitel ve svém návrhu uvedl, že místo plnění nebylo dohodnuto a závazkový vztah se řídil občanským zákoníkem. Místem plnění je sídlo dlužníka ve smyslu ustanovení § 567 o.z. V dané věci Městský soud v Brně vyslovil usnesením místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jako soudu místně příslušnému. Městský soud v Brně při rozhodování vycházel z toho, že sídlo dlužníka se nachází v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 8. Složitel X, a.s., se sídlem Brno, ... podal k Městskému soudu v Brně návrh na přijetí částky 95,- Kč do úschovy soudu ve prospěch příjemce – fyzické osoby XY, bytem ..., okres Hodonín. Složitel ve svém návrhu učinil prohlášení, že místo plnění nebylo dohodnuto a dále uvedl, že se jedná o závazkový vztah řídící se obchodním zákoníkem. Obchodní zákoník stanovuje v § 337 odst. 1, že peněžitý závazek plní dlužník na své nebezpečí a náklady v sídle nebo místě podnikání, popřípadě bydlišti věřitele. Soud zjistil, že věřitel (příjemce) má trvalý pobyt na adrese: ..., okres Hodonín. V dané věci je sídlo věřitele v obvodu Okresního soudu v Hodoníně. Městský soud v Brně proto vyslovil usnesením místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti bude věc postoupena Okresnímu soudu v Hodoníně. Jakmile usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti nabude právní moci, postoupí soud spis soudu, který byl určen ve výroku usnesení. Soud, jemuž byla věc postoupena, je oprávněn sám znovu posoudit svou místní příslušnost. Jestliže nesouhlasí se závěrem postupujícího soudu, předloží spis svému nadřízenému soudu a v předkládací zprávě uvede důvody svého nesouhlasu.
- 57 Rozhodnutím
tohoto
nadřízeného
soudu
o
důvodnosti
nesouhlasu
s postoupením věci je vázán i soud, který věc postoupil. Místo plnění nelze určit Může se také stát, že místo plnění nelze zjistit. V takovém případě postupuje okresní soud ve smyslu § 11 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Ilustrační příklad Složitel XX v návrhu na zahájení řízení prohlásil, že svého věřitele nezná, protože původní věřitelka zemřela a jemu není známo, kdo je jejím dědicem. Dále prohlásil, že místo plnění nebylo dohodnuto, že povinnost vyplatit výtěžek z prodeje akcií podle § 214 odst. 4 obch. zák. je obchodním závazkovým vztahem a plnění je peněžitým plněním, proto je třeba místo plnění posuzovat podle § 337 odst. 1 obchodního zákoníku, který stanoví, že peněžitý závazek plní dlužník v sídle nebo místě podnikání, popřípadě v bydlišti věřitele. Vzhledem k tomu, že dlužník nezná svého věřitele, nezná ani místo jeho bydliště – tedy místo plnění. Městský soud v Brně vyslovil místní nepříslušnost a po právní moci usnesení předložil věc Nejvyššímu soudu České republiky k rozhodnutí o určení místně příslušného soud. Nejvyšší soud České republiky shledal podmínky pro určení místně příslušného soudu ve smyslu § 11 odst. 3 o.s.ř., neboť místo plnění ve smyslu § 88 písm. l) o.s.ř. nelze určit. Soudem příslušným k projednání a rozhodnutí věci určil s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení Městský soud v Brně, u něhož bylo řízení zahájeno a v jehož obvodu bylo poslední bydliště zemřelé věřitelky.36 Místo plnění není v České republice Pravomoc soudů České republiky je dána, pokud místo plnění se nachází na našem území. Jestliže bylo místo plnění na území jiného státu, je třeba zjistit, zda se na tento případ vztahuje mezinárodní smlouva, jinak se postupuje podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zmps). Podle § 2 se 36
Tento ilustrační příklad jsem zpracovala podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 28 Nd 284/2007: [citováno 15. 10. 2007]. Dostupný z http: http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=37771&searchstr=%F8%EDzen%ED+o+%FA schov%E1ch
- 58 ustanovení zmps použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Zákon č. 97/1963 Sb. neobsahuje výslovné ustanovení o pravomoci soudů České republiky pro řízení o úschovách, zakládá ve svém ustanovení § 37 odst. 1 pravomoc soudů České republiky v majetkových sporech, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost nebo podle § 37 odst. 2 je-li pravomoc našich soudů založena písemnou úmluvou stran37. Předpokladem existence pravomoci soudů České republiky v řízení o úschovách je tedy především jejich příslušnost, ta by byla ve smyslu § 37 odst. 1 zmps, jen pokud by místo plnění na území České republiky. Ilustrační příklad Složitel XX podal návrh na soudní úschovu finanční částky ….Kč, poněvadž se mu nepodařilo vyplatit podíl na likvidačním zůstatku. Jelikož se jedná o obchodní závazkový vztah a plnění je peněžitým plněním je třeba místo plnění určit § 337 odst. 1 obchodního zákoníku. V daném případě bylo místo plnění mimo území ČR, neboť příjemce má trvalý pobyt v …., Slovenské republice. Vzhledem k tomu, že v žádné dvoustranné mezinárodní smlouvě se Slovenskem není upravena pravomoc soudů v řízení o úschovách a podle § 37 odst. 1 zmps není v tomto případě dána pravomoc českých soudů (jakožto podmínky řízení) rozhoduje Městský soud v Brně o zastavení řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř.
37
Viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 32 Od 61/2003 [citováno 15. 10. 2007]. Dostupný z http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=16105&searchstr=%F8%EDzen%ED+o+% FAschov%E1ch
- 59 -
7. NÁKLADY ŘÍZENÍ, SOUDNÍ POPLATEK Náklady řízení Ustanovení o nákladech řízení jsou obsažena v hlavě třetí občanského soudního řádu. Mezi náklady řízení, které vznikají v souvislosti s řízením o úschově, patří odměna za zastupování advokátem, pokud byl účastník zastoupen advokátem, soudní poplatek a popřípadě náklady dle § 185e o.s.ř. Ve sporném řízení jsou náklady řízení přisouzeny účastníku, který měl ve věci úspěch. Tuto zásadu úspěchu ve věci nelze však použít v nesporném řízení. Proto ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. mimo jiné stanovuje, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu. Toto je třeba vztáhnout i na ostatní nesporná řízení, která lze zahájit jen na návrh, kam patří i řízení o úschovách, protože zásadou úspěchu ve věci se řídit nelze a jiná obecná zákonná úprava chybí. Při rozhodování o nákladech řízení o úschovách by bylo možné ještě využít ustanovení § 150 o.s.ř., jehož znění je následující: „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladu řízení zcela nebo zčásti přiznat.“ Pokud složitel navrhuje, aby soud v usnesení o přijetí dlužného plnění do soudní úschovy současně rozhodl i o povinnosti příjemce uhradit složiteli náklady řízení, nelze tomuto návrhu vyhovět. V počáteční fázi řízení o úschovách je totiž účastníkem pouze složitel, příjemce se jím stává až po nabytí právní moci usnesení o přijetí věci do úschovy. Nelze proto po příjemci spravedlivě požadovat, aby hradil náklady řízení, pokud on nemohl ovlivnit vydání usnesení, kterým soud vyhovuje návrhu na přijetí věci do soudní úschovy ani se nemohl v této fázi řízení jakkoli vyjádřit k nákladům řízení a jejich výši. Na druhou stranu není žádoucí, aby složitel (dlužník), jenž byl nucen uložit dlužné plnění do úschovy z důvodu, který vznikl na straně věřitele, nesl tyto další náklady spojené s řízením o úschovách. Složitel může tyto náklady požadovat, avšak musí tak učinit ve sporném řízení a zažalovat o jejich úhradu příjemce. Ve sporném řízení se může soud zabývat otázkou, jestli bylo složeno do úschovy po právu, jestli to byl žalovaný (příjemce), kdo svým jednáním (či nečinností) zavinil, že složitel (dlužník) byl nucen složit plnění do
- 60 úschovy a jestli požadované náklady, které mu s uložením do depozita soudu vznikly, jsou oprávněné. Soudní poplatek Za řízení před soudy České republiky se vybírají soudní poplatky. Zpoplatněno je i řízení o úschovách. Výši soudních poplatků, způsob placení, splatnost, následky nezaplacení poplatku atd. upravuje zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ve věcech soudních poplatků za řízení rozhoduje soud, který je věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Poplatníkem soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně je navrhovatel (tj. složitel), poplatková povinnost vzniká podáním návrhu na zahájení řízení. Sazby poplatků za řízení jsou stanoveny pevnou částkou nebo procentem ze základu poplatku. Základem procentního poplatku je cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou. Při výpočtu konkrétní výše soudního poplatku se základ poplatku zaokrouhluje na celá sta korun dolů a vypočtený procentní poplatek ze základu se zaokrouhluje na celé desítky korun nahoru. Soudní poplatky se platí v české měně. Poplatky, které nejsou vyšší než 5.000,- Kč, lze platit kolkovými známkami vydanými Ministerstvem financí. Ostatní poplatky se platí na účet státního rozpočtu zřízený u České národní banky pro jednotlivé soudy (dále jen účet soudu). Nebyl-li soudní poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení zaplacen, vyzve soud poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Soud vrátí poplatek z účtu soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Bylo-li na soudním poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Poplatek za návrh na zahájení řízení se nevybírá, jestliže soud podání, kterým se zahajuje řízení, pro vady odmítne. Sazba soudního poplatku pro řízení o úschovách je stanovena v položce č. 11 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb.
- 61 Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení o úschově za účelem splnění závazku, podle předmětu úschovy se vyměřuje takto: a) peníze do 20.000,- Kč včetně
200,- Kč,
b) peníze v částce vyšší než 20.000,- Kč
1 % z této částky,
c) za každou movitou věc
500,- Kč,
d) za každý cenný papír
100,- Kč.
Je-li předmětem směnka nebo šek anebo jiný cenný papír s uvedenou jmenovitou hodnotou, vybere se poplatek způsobem uvedeným shora pod písmenem a) nebo písmenem b) ze základu, kterým je peněžitá částka uvedená ve směnce nebo šeku anebo uvedená jmenovitá hodnota jiného cenného papíru. Nejčastěji, jak bylo popsáno i v předchozích kapitolách, jsou podávány návrhy na přijetí peněžité částky do úschovy soudu. Z toho důvodu jsou nejvíce používány pro stanovení soudního poplatku sazby uvedené pod písmenem a) a písmenem b). Náklady na úschovu dle § 185c o.s.ř. Kromě soudního poplatku a případně odměny za zastupování advokátem může nastat případ, kdy si uložení do úschovy soudu vyžádá ještě další náklady, které je nucen uhradit složitel. S touto situací počítá ustanovení § 185c o.s.ř., kde je upraveno, že vyžádá-li si úschova náklady, uloží soud složiteli, aby složil přiměřenou zálohu na náklady. Nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, soud návrh na přijetí úschovy zamítne; soud rovněž návrh na přijetí úschovy zamítne, nehodí-li se věc k úschově vůbec nebo nenalezne-li se vhodný způsob úschovy. Případ, kdy úschova vyžaduje náklady, nenastává často. Cenné papíry, vkladní knížky, cennosti a jiné movité věci, které se hodí k úschově u banky, soud převezme a nejpozději následující den složí do depozitní schránky, jenž má pro tyto účely u banky pronajatou. Ostatní movité věci menších rozměrů se uloží v kovové skříni případně v depozitní místnosti.38 Pokud by se movitá věc nehodila k úschově v kovové skříni (depozitní místnosti) ani k úschově u banky, soud ji může uložit u schovatele, avšak v tomto případě si úschova vyžádá náklady, které požaduje schovatel za řádné opatrování věci. 38
Podrobněji přijetí věcí do úschovy upravuje ustanovení §§ 105 až 109 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů.
- 62 -
8. OKAMŽIK SPLNĚNÍ ZÁVAZKU 39 Dikce § 568 občanského zákoníku40, používající slova „ ...nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy“ vede k jedinému výkladu, a to k tomu, že uložením dochází ke splnění dluhu a tedy i k zániku dlužníkova závazku. Avšak toto ustanovení neodpovídá na základní otázku, související s právními účinky složení dlužného plnění na soudě, a to kterým momentem dochází k zániku závazku. Nastávají účinky splnění závazku již podáním návrhu na zahájení řízení nebo faktickým složením plnění do úschovy nebo až vynesením rozhodnutí o přijetí dlužného plnění do úschovy soudu či snad teprve okamžikem, kdy je o depozici vyrozuměn příjemce (věřitel)? Před odpovědí na tuto pro dlužníka zásadní otázku je třeba objasnit průběh řízení o úschovách v jeho počáteční fázi od podání návrhu na zahájení řízení až po vydání rozhodnutí o přijetí do úschovy, tak aby byly zcela zřejmá jednotlivá stádia řízení. Řízení o úschovách se zahajuje podáním návrhu na přijetí dlužného plnění do úschovy soudu. Jakmile je návrh podán, pracovníci soudu ho zaevidují a přiřadí mu spisovou značku, jednotlivé strany návrhu očíslují a založí do přebalu s nadepsanou spisovou značkou. Pak teprve je spis přidělen pověřenému (dle rozvrhu práce) soudci nebo vyššímu soudnímu úředníkovi, ten nejprve prostuduje návrh, zda obsahuje všechny náležitosti. Pokud je návrh bezvadný a je zaplacen soudní poplatek, je vyzván složitel ke složení předmětu úschovy. Ve výzvě je stanovena i lhůta, do které nejpozději musí být předmět úschovy složen u soudu. Vzhledem k tomu, že nejvíce bývají podávány návrhy na přijetí peněz do soudní úschovy, nejčastěji výzva obsahuje číslo bankovního účtu soudu a dále variabilní symbol, pod kterým má být finanční částka složena. Kopie výzvy na složení finanční částky se předává i účetnímu oddělení, které podle variabilního symbolu identifikuje peníze připsané na účet 39
Při psaní této kapitoly jsem čerpala především z textu Zátureckého, P. Uloženie do úschovy za účelom splnenia dlhu (Problematika právnych účinkov). Socialistické súdnictvo, 1970, č. 7, s. 11 an. 40
Pro lepší přehlednost textu odkazuji jen na § 568 o.z., i když ustanovení připouštějící možnost plnit do soudní úschovy nalezneme i např. v obchodním zákoníku (§ 214 odst. 4 a 5) a dalších zákonech.
- 63 soudu a následně podá do příslušného soudního spisu zprávu o složení peněz na účet, ve zprávě uvede i den, kdy byla finanční částka složena41. Až po faktickém složení předmětu úschovy (tzn. depozitum je v dispozici soudu) vydává soud usnesení, kterým rozhoduje o přijetí plnění do úschovy soudu. Toto usnesení se doručuje složiteli a je proti němu přípustné odvolání. Po nabytí právní moci tohoto usnesení se s vyznačenou doložkou právní moci zasílá na vědomí příjemci (věřiteli). Příjemce (věřitel) se totiž stává účastníkem řízení až po právní moci usnesení o přijetí do úschovy (§ 185b o.s.ř.). Z toho, co bylo výše popsáno, je vidět, že mezi podáním návrhu na zahájení řízení o úschovách, faktickým složením plnění do úschovy a vynesením rozhodnutí o přijetí do úschovy, jeho doručením a nabytím právní moci může být značné časové rozpětí, takže určení okamžiku zániku závazku je pro dlužníka mimořádně významné. Aby nastaly účinky zániku dlužníkova závazku musí dojít ke složení takovým způsobem, aby byly splněné podmínky jak hmotného práva tak procesního práva. Jednou z podmínek procesního charakteru je, aby složené plnění k soudu bylo přijaté rozhodnutím a toto rozhodnutí nabylo právní moci. I když se pravomocným rozhodnutím o přijetí věci do úschovy vytvářejí nové právní vztahy, např. se neumožňuje složiteli jednostranně požadovat vrácení předmětu úschovy, má toto rozhodnutí převážně charakter deklaratorní. Stanovuje, že ke složení do úschovy došlo za splnění formálněprávních podmínek. O předmětu úschovy se nerozhoduje věcně, soud tím, že přijímá složené plnění do úschovy, nedeklaruje, že se složení stalo po právu. I v případě, že by bylo plnění přijato právoplatně do soudní úschovy, nevznikla by totiž úschova s účinky zániku závazku, pokud by pro to nebyly dané hmotněprávní podmínky podle ustanovení § 568 o.z. Z formálního charakteru rozhodnutí soudu plyne, že i když je podmínkou vzniku úschovy a podmínkou materiálněprávních účinků úschovy, neovlivňuje určení okamžiku, kterým účinky splnění závazku nastávají.
41
Těžko si lze představit řádné převzetí předmětu úschovy soudem ihned poté, co složitel podal návrh na zahájení řízení, jak to bývá uváděno i v uznávaných komentářích k o.s.ř. (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 774). Např. že by se složitelé domáhali na pokladně soudu složení dlužných částek, které jsou často velmi vysoké (i statisícové) či složitel skládal na dvoře soudu dlužné plnění představující stavební materiál apod.
- 64 Literatura i judikatura se shodují na názoru, že zánik závazku nastává dnem, v němž byl předmět úschovy složen u soudu. Pravomocné rozhodnutí o přijetí plnění do úschovy má retroaktivní účinnost a zánik závazku nastává se zpětnou účinností (ex tunc) od okamžiku, kdy bylo složení do úschovy fakticky vykonané.
- 65 -
9. ÚČASTNÍCI ŘÍZENÍ Podle ustanovení § 185b o.s.ř. je účastníkem řízení o úschovách složitel. Po právní moci usnesení o přijetí do úschovy je účastníkem řízení také ten, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny, (dále jen příjemce) a ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy. Účastníky řízení o úschovách tedy vymezuje výslovně zákon (srov. § 94 odst. 2 o.s.ř.) a jsou jimi: 1. složitel; Složitelem je ten, kdo podává návrh na zahájení řízení o úschovách. Může jím být dlužník či osoba, která má za dlužníka plnit a od které je věřitel plnění povinen přijmout.42 Jde-li o solidární závazek více dlužníků (§ 511 odst. 1 o.z.) může dlužné plnění do úschovy složit kterýkoliv z dlužníků. Jedná-li se o závazek více dlužníků dílčí povahy (§ 511 odst. 2 o.z.), může každý dlužník splnit svůj dluh složením té části závazku, která na něho připadá. 2. příjemce; Ten pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny je příjemcem. Příjemcem může být věřitel či osoba, která za věřitele může plnění přijmout.43 Jde-li o dílčí dělitelný závazek vůči více věřitelům (§ 512 odst. 1 o.z.) a každý z věřitelů je oprávněn požadovat pouze svůj díl, lze se solučními účinky složit do úschovy pouze tu část plnění, jež připadá na věřitele, vůči kterému nelze závazek splnit. Jedná-li se o nedělitelný závazek vůči více věřitelům (§ 512 odst. 2 o.z.) a dlužník je oprávněn plnit kterémukoliv z věřitelů, postačí, nelze-li závazek splnit vůči věřiteli, jemuž chtěl dlužník plnit. Složení je možno vykonat ve prospěch tohoto věřitele a účastníkem řízení je pouze tento věřitel.44 A dále také dlužník může složit do soudní úschovy, co je dlužen,
42
K osobám, od kterých je věřitel povinen plnění přijmout, více ve 3. kapitole
43
K osobám, které můžou plnění přijmout za věřitele, více ve 3. kapitole
44
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 777, 778.
- 66 pokud chtěl plnit jednomu z věřitelů a ostatní spoluvěřitelé k tomu nedali souhlas. 3. osoba, která uplatňuje právo na předmět úschovy; Účastníkem řízení je také ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy. Stává se účastníkem řízení od okamžiku, kdy uplatní právo na předmět úschovy, ovšem ne dříve než dojde k pravomocnému přijetí úschovy.45 Charakteristické pro příjemce i osobu uplatňují právo na předmět úschovy je to, že se stávají účastníky řízení až po právní moci usnesení o přijetí úschovy. Do té doby je účastníkem jen složitel. Usnesení, kterým byla úschova přijata, se doručuje složiteli do vlastních rukou a ten má právo proti němu se odvolat. Po nabytí právní moci tohoto usnesení, se toto rozhodnutí doručuje s vyznačenou doložkou právní moci i příjemci/příjemcům a osobě uplatňující právo na předmět úschovy také do vlastních rukou poté, co se o své právo přihlásila. Tyto osoby již nemohou podat odvolání. Stanovením přesného okamžiku, od kterého je příjemce a případně i osoba uplatňující právo na předmět úschovy účastníkem řízení, je zásluhou novely občanského soudního řádu, konkrétně zákona č. 30/2000 Sb.46 Původní znění předpokládalo, že příjemce se stával účastníkem řízení ihned po faktickém přijetí depozita a osoba uplatňující právo na předmět úschovy až teprve po nabytí právní moci usnesení o přijetí dlužného plnění do úschovy soudu. Když pomineme, že nebyl důvod, aby se osoba uplatňující právo na předmět úschovy stávala účastníkem řízení v jiný okamžik než příjemce, působil původní text § 185b o.s.ř. interpretační pochybnosti, od jakého okamžiku se stává příjemce účastníkem řízení o úschovách. Navíc tím, že se příjemce stával účastníkem řízení ještě před pravomocným přijetím úschovy, mu umožňovalo napadat odvoláním právě usnesení, kterým se dlužné plnění 45
Ve své soudní praxi jsem se téměř nesetkala s případem, že by se účastníkem řízení stala osoba uplatňující právo na předmět úschovy. V naprosté většině návrhů na zahájení řízení byly v textu osoby, pro které bylo plnění skládáno, označeny jako příjemci. V průběhu řízení o úschovách se zpravidla nestává, že by nějaká osoba v návrhu neuvedená uplatňovala právo na předmět úschovy. 46
Zákon č. 30/2000 Sb. je účinný od 1. 1. 2001. Před tím bylo znění § 185b o.s.ř. následující: "Účastníkem řízení je složitel a po přijetí úschovy také ten, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny (dále jen "příjemce"). Po právní moci usnesení o přijetí do úschovy je účastníkem řízení i ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy".
- 67 přijímalo do úschovy soudu. Vzhledem k tomu, že při rozhodování o přijetí úschovy soud zkoumá pouze splnění formálních podmínek tohoto způsobu splnění dluhu, jehož volba zásadně spočívá na dlužníku, není sebemenší důvod, aby do této fáze řízení zasahoval příjemce (věřitel). 4. opatrovník; Kromě výše uvedených osob se může stát účastníkem řízení i opatrovník, neboť účastníkovi, nejčastěji příjemci47, který není znám nebo je neznámého pobytu (je nepřítomen), musí být k ochraně jeho zájmů a práv ustanoven opatrovník. Ačkoliv pro doručení usnesení o pravomocném přijetí úschovy by stačilo ustanovit opatrovníka za podmínek § 29 odst. 3 o.s.ř., jeví se mi účelnější využít § 29 o.z. a to z toho důvodu, že v řízení o úschovách může nastat situace, kdy je třeba učinit nejen procesní úkon, ale i právní úkon s hmotněprávními účinky. Občanský zákoník v § 29 umožňuje ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Za stejných podmínek může soud ustanovit opatrovníka i tehdy, jestliže je to třeba z jiného vážného důvodu. Což se v řízení o úschovách vztahuje na případ, kdy je třeba za nepřítomného nebo neznámého příjemce provést právní úkon, který tento prokazatelně sám provést nemůže. K této situaci dochází např. tehdy, když složitel požádá o vrácení soudní úschovy (§ 185d o.s.ř.) a je třeba zjistit, zda příjemce s vydáním souhlasí či nesouhlasí. Z hlediska teorie práva nepředstavuje ustanovení opatrovníka žádný problém, v praktické rovině však soudy obtížně hledají vhodnou osobu pro výkon této funkce. Vzhledem k tomu, že agenda soudních úschov není příliš známá a post opatrovníka nepřináší žádný „zisk“, je pro soud značně komplikované takovou osobu nalézt. Jelikož výkon funkce opatrovníka je záležitostí dobrovolnou, nelze ustanovit opatrovníkem někoho, kdo s tím nesouhlasí48.
47
Teoreticky by bylo možné, aby během řízení o úschovách se stalo neznámým i místo pobytu složitele. V praxi jsem se však s podobným případem nesetkala, naopak situace, kdy je příjemce neznám nebo neznámého pobytu nastává poměrně často. Proto se v následujícím textu dále věnuji jen opatrovníku, který byl ustanoven příjemci. 48
Viz. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 11 Co 766/2000, Soudní rozhledy, 2001, č. 10, s. 346
- 68 Není ani možné jmenovat opatrovníkem obec (jako právnickou osobu) např. podle posledního známého pobytu příjemce bez jejího souhlasu, neboť výkon opatrovnické funkce nespadá do její samosprávné činnosti (dle § 13 a § 14 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Musí s ní být proto zacházeno jako s každou fyzickou osobou, což znamená, že podle současného znění o.s.ř. nelze obec pověřovat funkcí opatrovníka proti její vůli.49 A jelikož jsou obce a města přetížena vlastní agendou, nemají zájem vykonávat funkci opatrovníka neznámého pobytu. Soud se může také pokusit oslovit složitele s žádostí, aby sám navrhl vhodného kandidáta na tento post. Tento způsob výběru však také není zcela ideální, protože opatrovník musí především hájit práva příjemce a být nepodjatý, což vzhledem ke kontaktům se složitelem by mohlo být zpochybňováno. V krajním případě je možné ustanovit opatrovníkem neznámého nebo nepřítomného příjemce advokáta, avšak ten bude za řádný výkon funkce zpravidla požadovat finanční odměnu, což zvýší náklady státu (resp. odčerpá finanční prostředky z rozpočtu soudu na daný kalendářní rok). Ani Řízení o úschovách nemusí vždy nutně skončit s týmiž účastníky, s nimiž probíhalo na počátku. Ke změně dochází v případě, že účastník řízení ztratí způsobilost být účastníkem dříve, nežli je řízení pravomocně skončeno. Postup soudu, když nastane tato situace, upravuje ustanovení § 107 o.s.ř. Ustanovení § 107 platí pro sporné i nesporné řízení. Ztratí-li účastník během řízení způsobilost být účastníkem, posoudí soud podle povahy věci, zda lze či nelze v řízení pokračovat. Nelze-li bez dalšího pokračovat, soud řízení usnesením přeruší. O tom s kým bude posléze pokračováno, rozhodne potom soud opět usnesením. Procesním nástupcem fyzické osoby jsou její dědicové, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba, jsou jejími procesním nástupcem ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích
49
Viz. nález č. 97 Ústavního soudu ČR ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000, Sbírka nálezů a usnesení – svazek 23. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 3
- 69 práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Ilustrační příklad Městský soud v Brně pravomocným usnesením čj. Sd 28/... - 50 ze dne ... přijal do své úschovy finanční částku ... Kč, kterou složil složitel Družstvo A ve prospěch příjemce B, spo. s r.o., neboť příjemce byl v prodlení. Předmět úschovy představuje úhradu nájemného za užívání id. 2/3 pozemků zapsaných na LV č. ... pro obec Brno, k.ú. ..., v období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000. Soud zjistil z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Brně, ze dne 1. 8. 2003, že příjemce B, spol. s r.o. zanikl výmazem z obchodního rejstříku ke dni 1. 7. 2003. Tím příjemce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, aniž by někdo vstoupil do jeho práv a povinností. Soud dále zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, že id. 2/3 předmětných nemovitostí nabyl na základě kupní smlouvy ... ze dne 1. 3. 2003 pan X, r.č. ..., bytem... Soud rozhodl usnesením čj. Sd28/... - 55 ze dne ..., že pan X se stává procesním nástupcem právnické osoby B, spol. s r.o., neboť převzal práva a povinnost, o než v tomto řízení jde - právo na předmět úschovy, který byl složen jako nájemné za užívání id. 2/3 předmětných pozemků za období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000. Neumožňuje-li to povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. K této situaci v řízení o úschovách dochází tehdy, když účastník nemá žádného procesního nástupce. Před tím než je pravomocně zastaveno, je však třeba vydat předmět úschovy a to může být v některých případech značně komplikované, neboť procesní norma toto nijak neupravuje. Například zemřeli (zanikne-li) složitel a předmět úschovy byl složen ve prospěch neznámého příjemce, je soud postaven před obtížně řešitelný problém, komu depozitum vydat. Obdobná situace by nastala v případě, že zemřel (zanikl) příjemce a složitel si odmítl převzít předmět úschovy zpět. Přistoupení a záměna účastníků jsou možné jen v řízení sporném, protože jak přistoupení, tak i záměnu může soud povolit jen na návrh žalobce a žalobce je účastníkem toliko sporného řízení. Z povahy věci tedy plyne, že přistoupení a záměnu účastníků nelze v řízení o úschovách uplatnit.
- 70 -
10. VYDÁNÍ ÚSCHOVY Jaký je osud depozita, poté co došlo k jeho pravomocnému přijetí soudem? V zásadě mohou nastat pouze následující situace: 1. buď dojde k vydání předmětu úschovy příjemci případně osobě, která na něj uplatňuje právo, 2. nebo je předmět úschovy vrácen složiteli, 3. anebo připadne státu. Tato
kapitola
se
věnuje
prvním
dvou
případům,
způsob
vydávání/vracení depozita upravuje obsáhlý § 185d o.s.ř. O vydání/vrácení úschovy se rozhoduje usnesením, které se doručuje účastníkům řízení. Proti usnesení je možné podat odvolání. Ani v tomto usnesení soud nepřiznává náhradu nákladů řízení účastníkům. Nejde o sporné řízení, jehož výsledek by bylo možné považovat za úspěch či neúspěch složitele, příjemce nebo osoby, která na předmět úschovy uplatňuje právo.
10. 1. Vydání úschovy příjemci Ustanovení § 185d odst. 1 má následující znění: „ Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce50 nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejichž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li složeno pro neznámého věřitele.“ Způsob vydávání předmětu úschovy se liší podle toho, z jakého důvodu došlo ke složení úschovy: 1) příjemce (věřitel) je v prodlení Účelem úschovy je především její vydání příjemci. Pokud bylo složeno do úschovy soudu z důvodu, že příjemce je v prodlení, tak je příjemce konkrétně určen a soud mu vydá úschovu na základě jeho žádosti. Podmínkou vydání depozita je žádost příjemce, bez takovéto žádosti není soud oprávněn 50
Je otázkou, koho tím zákonodárce měl na mysli, protože případ, kdy si o vydání předmětu požádá osoba uplatňující právo na předmět úschovy, neuvedená složitelem v návrhu na zahájení řízení je řešen v § 185d odst. 3 o.s.ř.
- 71 rozhodovat o vydání předmětu úschovy. Soud v tomto případě nemusí zjišťovat souhlas dalších osob (např. složitele). 2) příjemce (věřitel) je nepřítomen Také v tomto případě je nutné, aby si o vydání předmětu úschovy požádal příjemce a není třeba zjišťovat souhlas dalších osob. Je poměrně časté, že se soudu z registru Centrální evidence obyvatel podaří zjistit nová adresa příjemce a poté, co bylo příjemci zasláno pravomocné usnesení o přijetí úschovy, se tento o předmět úschovy přihlásí. 3) příjemce (věřitel) je neznámý Jestliže složitel složil předmět úschovy z důvodu, že mu byl věřitel neznámý, pak k vydání depozita nestačí jen žádost příjemce, ale je třeba, aby s vydáním souhlasil i složitel. Souhlasu složitele k vydání úschovy je zapotřebí vždy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.51 Složitel musí výslovně souhlasit, pokud by se složitel nevyjádřil ve lhůtě stanovené soudem, nelze úschovu vydat, v tomto případě není možné použít postup podle ust. § 185d odst. 2 písm. c) o.s.ř. Je otázkou, zda by s vydáním měl souhlasit i opatrovník neznámého příjemce? Osobně se domnívám, že ano, neboť opatrovník má hájit zájmy neznámého příjemce a v tom případě, by měl posoudit, zda se o předmět úschovy přihlásil oprávněný příjemce nebo ne. 4) složitel (dlužník) má odůvodněné pochybnosti, kdo je jeho příjemcem (věřitelem) Pokud měl složitel pochybnosti, kdo je jeho věřitelem a v návrhu uvedl jako možné příjemce dvě a více osob, pak musí s žádostí na vydání předmětu úschovy jednoho z příjemců souhlasit i ostatní příjemci. Příjemci musí souhlasit výslovně a není možné použít postup dle § 101 odst. 4 o.s.ř. Se získáním výslovné odpovědi mívají občas soudy problémy, neboť se stává, že se ostatní příjemci nereagují na výzvu soudu, zda s vydáním úschovy souhlasí či nesouhlasí.52 Jestliže se soudu nepodaří získat vyjádření příjemce, má soud za to, že s vydáním nesouhlasí.
51
Viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 24 Co 140/2003, Jc 8/2004, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 26879 (JUD). 52
U Městského soudu v Brně se osvědčilo do výzvy, aby příjemce vyjádřil souhlas či nesouhlas s vydáním úschovy, zároveň uvést poučení o možnosti uložit podle § 53 o.s.ř.
- 72 Poněkud nejasná je situace ohledně souhlasu složitele. Je v tomto případě třeba, aby souhlasil s vydáním i složitel? Zákon říká, že souhlasu složitele je třeba jen tehdy, bylo-li složeno pro neznámého věřitele. Jestliže složitel uvedl v návrhu konkrétní jména potencionálních příjemců, je možné předpokládat, že bylo složeno pro neznámého věřitele? Dostupná judikatura nám v rozhodování nepomůže, neboť můžeme nalézt rozhodnutí, kdy soud nevydal předmět úschovy, protože nebyl získán souhlas složitele, ale taktéž rozhodnutí, ve kterém se uvádělo, že souhlasu složitele není třeba. Já bych se přikláněla k názoru, že souhlasu složitele není třeba. Složitel se má při podávání návrhu rozmyslet z jakého důvodu ukládá úschovu k soudu. Pokud mu není znám věřitel, pak v návrhu má příjemce označit jako neznámého. Pokud však je složitel přesvědčen, že věřitelem je jedna osoba ze dvou či více konkrétně určených osob, pak důvodem úschovy jsou odůvodněné pochybnosti v osobě věřitele. Složitel si je tedy jistý, že příjemcem má být jedna z těchto v návrhu označených osob. Navíc neznámý příjemce musí být zastoupen opatrovníkem, přičemž v případě odůvodněných pochybností o osobě věřitele se opatrovník neustanovuje a soud jedná jako s účastníky řízení pouze se složitelem a v návrhu vyjmenovanými osobami. Domnívám se také, že pro složitele není podstatné, který příjemce z příjemců nakonec předmět úschovy získá, neboť dnem, kdy předmět úschovy složil k soudu svůj dluh řádně splnil, čímž byl naplněn z jeho strany účel úschovy. Z názoru, že souhlasu složitele není třeba, vychází i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1977, sp. zn. Rc 42/78, 11 Co 96/77.53 Na shodnou žádost všech oprávněných o vydání předmětu úschovy, který byl přijat do notářské úschovy za účelem splnění dluhu, s tím že podle tvrzení složitele není jisto, kdo z oprávněných je skutečným věřitelem, vydá státní notářství předmět úschovy bez souhlasu složitele, neuvedl-li to složitel jako podmínku (§72 odst. 1 not. ř.54 – nyní si složitel takovou podmínku se zřetelem
pořádkovou pokutu tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení, zejména tím, že neuposlechne příkazu soudu. 53
Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1977, sp. zn. Rc 42/78, 11 Co 96/77, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 2044 (JUD). 54
§ 72 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím, ve znění platném před účinností zákona č. 134/1982 Sb.
- 73 na § 185d o.s.ř. nemůže vymínit); složitelem tvrzená spornost mezi oprávněnými navzájem nebrání vydání předmětu úschovy. Naopak zcela opačné stanovisko nalezneme v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1995, 24 Co 223/95. Souhlas složitele podle třetí věty § 185d odst. 1 o.s.ř. k vydání úschovy složené pro neznámého věřitele je nutný nejen tam, kde složitel uvedl v návrhu, že věřitele vůbec nezná, ale i v případech, kdy věřitelem může být některá ze dvou či více osob (a složitel neví, která z nich), i v těch případech, kdy složitel sice označil osobu, která může být jeho věřitelem, ale má o tom odůvodněné pochybnosti. Nutnost souhlasu není proto závislá na tom, zda v návrhu konkrétního příjemce (o němž má pochybnosti, že je věřitelem), několik příjemců (z nichž jen jeden či někteří mají být věřiteli) nebo příjemce vůbec neoznačil. Pokud bychom se ztotožnili s tímto stanoviskem, znamenalo by to, že téměř ve všech případech by bylo třeba zajistit souhlas složitele. 5) s plněním příjemci nesouhlasila osoba, jejíž souhlas je nutný Od 1. ledna 2005 již tato situace nenastává a souhlas s vydáním mohou udělit pouze účastníci řízení o úschovách (příjemce, osoba uplatňující právo na předmět úschovy, opatrovník nebo případně složitel). Udělovat souhlas s vydáním mohla osoba, pro jejíž nesouhlas došlo ke složení úschovy, jen do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále jen zákon o pojistné smlouvě). Tímto zákonem došlo ke změně občanského zákoníku a to v tom smyslu, že v části osmé byla zrušena hlava patnáctá včetně nadpisů. Tím byl zrušen i § 811 odst. 1 o.z. Před účinností zákona o pojistné smlouvě mohl složit složitel předmět úschovy právě s odkazem na § 811 o. z. Ten v odst. 1 mj. stanovoval, že týkala-li se pojistná událost zastavené nemovitosti, plnil pojistitel jen se souhlasem zástavního věřitele a v odst. 2 se pak uvádělo, že odepřel-li zástavní věřitel souhlas k plnění, složil je pojistitel do soudní úschovy. Složitelem byl tedy pojistitel, příjemcem pojištěný (oprávněný z pojistné smlouvy). S vydáním předmětu úschovy příjemci musel souhlasit i zástavní věřitel (jako osoba, pro jejíž nesouhlas došlo k plnění do úschovy), což bylo problematické, neboť ten neměl v řízení o úschovách postavení účastníka řízení. Jestliže zástavní věřitel nebyl účastníkem řízení, pak se mu ani nedoručovalo usnesení
- 74 s výrokem o vydání úschovy a nemohl se ani odvolat proti tomuto usnesení, pokud by například soud při rozhodování chybně nevzal v úvahu jeho nesouhlas s vydáním. Vzhledem k tomu, že již § 811 o.z. není platný ani účinný a v novém znění zákona o pojistné smlouvě obdobné ustanovení není upraveno, může pojistitel složit předmět úschovy jen za podmínek § 568 o.z. Zákon o pojistné smlouvě v § 1 odst. 2 stanovuje, že nejsou-li některá práva a povinnosti účastníků soukromého pojištění upravena tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, řídí se občanským zákoníkem. Pojistitel může využít ustanovení § 568 o.z. například tehdy, když na něm bude pojistné plnění vyžadovat jak pojištěný tak i zástavní věřitel a pojistiteli nebude známo, kdo je jeho oprávněným věřitelem. S ohledem na shora uvedené, by bylo vhodné novelizovat občanský soudní řád a v § 185d odst. 1 větě druhé vypustit závěrečná slova „a osoby, pro jejichž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy“.
10. 2. Vydání úschovy složiteli Za splnění určitých podmínek je možné předmět úschovy vydat (vrátit) i zpět složiteli. V následujícím textu se budeme zabývat vrácením depozita složiteli poté, co došlo k pravomocnému přijetí věci do úschovy soudu. Až do právní moci usnesení o přijetí úschovy totiž může složitel s návrhem disponovat a tedy i vzít návrh na zahájení řízení zpět a vyžádat si již složený předmět úschovy (§ 96 o.s.ř.). Vydání předmětu úschovy složiteli nepředstavuje po právní ani faktické stránce žádný problém, zákon podmínky přesně a srozumitelně definuje. Podle § 185d odst. 2 o.s.ř. složiteli vydá soud předmět úschovy na jeho žádost, a) jestliže příjemce projeví s tímto postupem souhlas, nebo b) prohlásí-li příjemce soudu, že předmět úschovy nepřijímá, nebo c) nevyjádří-li se příjemce ve lhůtě stanovené soudem, ačkoliv byl na takové následky upozorněn. Mohli bychom nalézt snad jediný případ, kdy by při zjišťování souhlasu složitele s vydáním úschovy zpět složiteli mohlo dojít ke spornému závěru. A to tehdy, pokud by opatrovník nepřítomného nebo neznámého příjemce
- 75 souhlasil s vydáním úschovy složiteli a tím by omezil práva oprávněného, která měl řádně hájit. Ilustrační příklad Složitel podal návrh na přijetí finanční částky 100.000,- Kč do soudní úschovy pro fyzickou osobu pana XY, který je neznámého pobytu. Finanční částka představovala dlužné plnění, které byl složitel povinen vyplatit za zrušení spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Složitel a příjemce pan XY byli podílovými spoluvlastníky nemovitosti, protože však pan XY byl dlouhodobě neznámého pobytu, soud na návrh složitele spoluvlastnictví nemovitosti zrušil a nemovitost přikázal složiteli za přiměřenou náhradu 100.000,- Kč pro pana XY. Jelikož pan XY byl neznámého pobytu složitel splnil svůj dluh složením do soudní úschovy. Soud úschovu pravomocně přijal. Nepřítomnému příjemci byl ustanoven opatrovník. Pravomocné usnesení o přijetí úschovy soudem zaslal složitel příslušnému katastru nemovitostí, tímto usnesením dokládal splnění povinnosti uložené rozsudkem soudu. Poté co byl na list vlastnictví zapsán pouze složitel, si tento požádal o vrácení úschovy, tj. o vydání finanční částky 100.000,- Kč. Opatrovník na výzvu soudu sdělil, že s vydáním finanční částky složiteli souhlasí. Soud byl tedy povinen vydat usnesení, ve kterém rozhodl, že se úschova vydává složiteli, přestože bylo zřejmé, že příjemce měl na úschovu nezpochybnitelný nárok. Ačkoliv vlastní proces vydávání úschovy zpět složiteli po právní stránce nepředstavuje žádný problém, je zajímavé položit si otázku, jaké jsou právní následky vydání úschovy zpět složiteli.55 Je možné, aby jednou pravomocným složením do úschovy zaniklý závazek opět „obživl“ nebo se na zániku původního závazku nic nemění, a nebo dojde na základě vrácení úschovy ke vzniku nového právního vztahu? Podívejme se nyní, jaké účinky má vrácení předmětu úschovy na právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem v jednotlivých případech uvedených v § 185d odst. 2 o.s.ř.
55
Otázkou právních následků vrácení úschovy složiteli se podrobně zřejmě jako jediný zabýval Dr. Peter Záturecký, soudce Najvyššího súdu SSR. Z jeho textu Uloženie do úschovy za účelom splnenia dlhu (Problematika právných účinkov) otištěném v Socialistickém súdnictve v roce 1970, čísle 7, s. 14 an., jsem při psaní vycházela. Ačkoli od doby publikování textu došlo ke změnám v právním řádu v oblasti soudních úschov, jeho závěry, ke kterým při psaní došel, považuji za velmi podnětné a v mnohém nepřekonané.
- 76 1) Vrácení na žádost složitele (dlužníka), jestliže příjemce (věřitel) prohlásil, že předmět úschovy nepřijímá. Pokud se složení do úschovy stalo po právu, závazek platně existoval, předmět úschovy byl pravomocně přijat do úschovy soudu a tím se splnily podmínky § 568 o.z., tak závazek uložením zanikl. Příjemce (věřitel) byl s uložením depozita obeznámen doručením pravomocného usnesení o složení předmětu úschovy k soudu, avšak o vydání předmětu úschovy si nepožádal. Za této situace má složitel (dlužník) dvě možnosti, buď ponechá dlužné plnění nadále v úschově soudu, v tom případě se nic nemění na zániku závazku. A nebo si ho vyžádá, na výzvu soudu příjemce prohlásí, že předmět úschovy nepřijímá a složitel ho přijme zpět, což bude spojené s určitými právními následky. Nejpraktičtějším se jeví výklad, že i platně zaniknutý závazek může „obživnout“ ve své původní formě. Faktu, že dlužník si vyžádal a přijal plnění zpět, by bylo třeba přiznat účinky anulování původního složení do úschovy. Vrácením předmětu úschovy by se vytvořil stav, jako kdyby uložení do úschovy vůbec nenastalo a jak kdyby závazek dlužníka nebyl zanikl. Právní skutečnost způsobující zánik závazku (pravomocné uložení do úschovy soudu) by se odstranila, a to s účinností ex tunc, takže právní vztah účastníků by nadále trval ve své původní formě. 2) Vrácení na žádost složitele (dlužníka), jestliže příjemce (věřitel) projevil s tímto postupem souhlas. Zatímco v předchozím případě se věřitel omezil na prohlášení, že předmět úschovy nepřijímá, v tomto přímo dal souhlas k vydání úschovy dlužníku. Tuto situaci můžeme vykládat tak, že oběma výslovnými projevy účastníků a následným vrácením předmětu úschovy došlo ke změně původního závazku a nastal tedy nový stav, jako kdyby byl vznikl závazek nový. 3) Vrácení na žádost složitele (dlužníka), nevyjádřil-li se příjemce (věřitel) ve lhůtě stanovené soudem, ačkoliv byl na takové následky upozorněn. Jestliže v předešlých případech šlo o výslovné projevy vůle obou účastníků, tak v tomto posledním třetím případě je na jedné straně, a to na straně příjemce (věřitele) jen jeho pasivní reakce na výzvu soudu.
- 77 Za této situace se opět jako nejpraktičtější jeví výklad, že vrácením předmětu úschovy došlo k restituci původního závazku. Tedy, že vrácením předmětu úschovy se vytvořil stav, jako kdyby uložení do úschovy nebylo nastalo a jako kdyby závazek složitele (dlužníka) nikdy nezanikl. Je ovšem legitimní klást si otázku, zda je možné vrácení úschovy přikládat v prvním a třetím případě stejné právní následky, když v prvním příjemce výslovně projevil vůli předmět úschovy nepřijmout, zatímco v posledním třetím ho provází jen pasivní reakce příjemce. Domnívám se, že nejdůležitější význam je třeba připsat právnímu úkonu složitele - žádosti o vrácení úschovy, který je možný vykládat tak, že tím souhlasí s restitucí původního závazku.
10. 3. Vydání úschovy třetí osobě Vydání předmětu úschovy osobě, kterou složitel neuvedl v návrhu, avšak během řízení uplatnila na úschovu nárok, je možné za předpokladu, že s tím výslovně souhlasí složitel i příjemce (§ 185d odst. 3 o.s.ř.). To je rozdíl oproti situaci, kdy složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je jeho věřitelem a v návrhu uvádí konkrétní příjemce, o kterých se domnívá, že by mohli být jeho věřiteli. V takovém případě postupuje soud při vydávání úschovy příjemci podle ustanovení § 185d odst. 1 o.s.ř. a stačí souhlas s vydáním od ostatních příjemců, avšak souhlasu složitele není třeba. Ustanovení § 185d odst. 3 o.s.ř. se uplatní tehdy, pokud se o předmět úschovy přihlásí někdo úplně jiný v návrhu neuvedený, kterého složitel za svého věřitele ani nepovažoval. Je proto správné, aby s vydáním takové osobě souhlasil nejenom příjemce ale i složitel.
10. 4. Nahrazení nesouhlasu s vydáním úschovy § 185e o.s.ř. stanovuje, že byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.56
56
Novela zákona č. 30/2000 Sb. – upřesnila formu rozhodnutí. Obecný termín rozhodnutí užitý v původním znění § 185e o.s.ř. činil pochybnosti, jakou formou mělo být rozhodnuto o tom, že ten, kdo odporoval vydání, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy. K odstranění pochybností se nově stanovilo, že bude rozhodováno rozsudkem.
- 78 Rozsudek se nevydává v rámci řízení o úschovách, ale ve sporném řízení. V řízení o úschovách není totiž soud oprávněn řešit sporné otázky mezi účastníky. Žalobcem je ten, komu byl souhlas odepřen, žalovaným ten, kdo souhlas odepřel. Soud by měl účastníky o této možnosti poučit (§ 5 o.s.ř.). Výrok rozsudku o tom, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci, nahrazuje projev vůle žalovaného, tj. chybějící souhlas (§ 161 odst. 3 o.s.ř.). Postup podle ust. § 185e o.s.ř. je vyloučen, vyjde-li v průběhu řízení najevo, že předmět úschovy byl sepsán do majetku konkurzní podstaty úpadce (doloženo výpisem ze soupisu konkurzní podstaty), který není složitelem a správce konkurzní podstaty odmítl udělit souhlas s vydáním předmětu úschovy. Soud v takovém případě musí vydat správci na jeho žádost předmět úschovy, neboť ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkurzu a vyrovnání) má prohlášení konkurzu mimo jiné za účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce konkurzní podstaty. Podle § 18 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání je soupis listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku a podle § 18 odst. 3 jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas. Osoba, která uplatňuje nárok na předmět úschovy, se jej může domáhat jen podle § 19 zákona o konkurzu a vyrovnání.
- 79 -
11. KADUČNÍ ŘÍZENÍ, „STARÉ ÚSCHOVY“ Poměrně často se stává, že nedojde k vydání předmětu úschovy příjemci či osobě uplatňující právo na depozitum a ani si ho nevyžádá zpět složitel. Příjemce si nemusí požádat o vydání úschovy z nejrůznějších příčin, například protože se neznámý nebo nepřítomný příjemce vůbec nedozví o úschově nebo příjemce nadále odmítá převzít úschovu či mezi více příjemci nedošlo k dohodě, který z nich je oprávněným věřitelem. Na takovéto situace musí pamatovat zákon, jinak by mohla depozita ležet na soudě „navždy“. V § 185g o.s.ř. a 185h o.s.ř. je upraveno tzv. kaduční řízení, jehož smyslem je likvidace „starých úschov“ tím, že připadnou státu. V § 185g odst. 1 se stanovuje, že uplynula-li lhůta tří roků od právní moci usnesení o přijetí do úschovy, popř. ode dne kdy, předmět úschovy měl být podle návrhu složiteli vydán, rozhodne soud (tzv. kadučním usnesením), že předmět úschovy připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do tří roků ode dne vyhlášení tohoto usnesení. Toto usnesení soud vyvěsí na úřední desce. Kaduční rozhodnutí se tedy vydává po uplynutí lhůty 3 roků počítáno od právní moci usnesení o přijetí do úschovy. Usnesení by mělo být vydáno bezprostředně po uběhnutí této lhůty, doručuje se do vlastních rukou všem známým účastníkům řízení (složiteli, příjemci, opatrovníku neznámého či nepřítomného příjemce, osobě uplatňující právo na předmět úschovy) a je třeba ho vyvěsit na úřední desku soudu (§ 50i o.s.ř.). Usnesení je vyhlášeno dnem vyvěšení na úřední desku soudu. To, že se lhůta pro vydání kadučního usnesení začíná plynout ode dne právní moci usnesení o přijetí úschovy, působí jednoznačně a neumožňuje více výkladů. Naopak stanovit počátek této lhůty „ode dne, kdy předmět úschovy měl být podle návrhu složiteli vydán“, tak jak to jako další možnost připouští zákon, je podle mého názoru zmatečné a není mi zřejmé, co tím zákonodárce vlastně zamýšlel. V současné době již není možné, aby si v návrhu na zahájení řízení složitel vymínil možnost vrácení předmětu úschovy, jak tomu bylo např. v sedmdesátých letech, kdy státní notářství bylo povinno vydat úschovu složiteli, pokud si to vymínil při složení57. Za této situace není absolutně žádný 57
§ 72 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím, ve znění platném před účinností zákona č. 134/1982 Sb.
- 80 důvod, proč by se lhůta k vydání kadučního rozhodnutí měla začít počítat ode dne podání návrhu - žádosti složitele o vydání úschovy a ne ode dne právní moci usnesení o přijetí úschovy. Neumím si představit žádný případ, kdy by bylo pochopitelnější použít jako počátek lhůty den, kdy měl být předmět úschovy podle návrhu složiteli vydán. I po vydání kadučního usnesení si může složitel, příjemce nebo osoba uplatňující právo na předmět úschovy požádat o vydání depozita. Toto připouští ustanovení § 185g odst. 2 o.s.ř. Soud při vydávání depozita postupuje dle § 185d o.s.ř. Uplynula-li tříletá lhůta ode dne vyhlášení kadučního usnesení a nebyla-li v této lhůtě žádost o vydání předmětu úschovy podána, připadne předmět úschovy státu. Uplynutím této lhůty nabude stát předmět úschovy i tehdy, nebylo-li včas podané žádosti pravomocně vyhověno (§ 185g odst. 3 o.s.ř.). Vlastnické právo stát nabude dnem následujícím po uplynutí lhůty bez dalšího rozhodnutí. Za stát fakticky přebírá předmět úschovy Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Připadl-li předmět úschovy státu, zanikla práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy (§ 185h o.s.ř.). Na právních následcích úschovy (tj. splnění závazku, pokud bylo složeno po právu) se tím nic nemění.
- 81 -
12. ÚSCHOVA VE ZVLÁŠTNÍCH PŘÍPADECH Tato kapitola se věnuje úschovám skládaným podle § 185f o.s.ř. Vedle solučních úschov, které byly popisovány na předchozích stránkách, přijímá soud úschovy i podle zvláštních předpisů. V § 185f o.s.ř. se uvádí, že přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených zvláštními předpisy, řídí se ustanoveními příslušného předpisu, a není-li jich, ustanoveními § 185a až 185h, a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu. Jak se určuje, která úschova je úschovou podle § 185f o.s.ř.?58 Jednoznačný výklad není. Můžeme se tak setkat s naprosto odlišnými interpretacemi. Existují teorie, podle nichž jsou úschovou ve smyslu § 185f o.s.ř. všechny ostatní úschovy, kdy se závazkový vztah neřídil občanským zákoníkem a jeho ustanovením 568. Například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1925/2006 jeho soudci považují úschovu podle § 214 odst. 5 obchodního zákoníku za úschovu podle zvláštních předpisů ve smyslu § 185f o.s.ř.59 Naopak v některých komentářích k obchodnímu zákoníku nalezneme opačný názor, tedy že se jedná o úschovu podle § 185a o.s.ř. a ke stejnému výkladu jsem dospěla také.60 Já osobně bych rozlišovala úschovy podle toho, co uložení peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí vyvolalo, jaký je smysl a účel úschovy u soudu. Pokud je důvodem úschovy zánik závazku, navrhovatel je v postavení dlužníka, který chce splnit dluh, pak bych takovou úschovu považovala za úschovu dle § 185a o.s.ř. nikoliv za úschovu ve zvláštních případech dle § 185f o.s.ř. Pokud uložení k soudu vyvolala jiná potřeba, například nezahlcovat trestní řízení řešením skutkových a hmotněprávních
58
Především je třeba takovéto úschovy, o nichž se vede řízení o úschově, odlišit od faktických úschov dle § 352 o.s.ř., o kterých se žádné samostatné řízení nevede. 59
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1925/2006: [citováno 15. 10. 2007]. Dostupný z http: http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=35475&searchstr=%F8%EDzen%ED+o+%FA schov%E1ch 60
Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství POLYGON, 2002, s. 2707
- 82 pochybností o vlastnickém právu k odňaté věci, pak by se jednalo o úschovu dle § 185f o.s.ř. Podkapitolu 12. 1. a 12. 2. jsem do následujícího textu zařadila jen proto, že tradičně takto bývají pojímány v komentářích k občanskému soudnímu řádu a cítila jsem potřebu se k nim v tomto směru vyjádřit.
12. 1. Úschovy při vyvlastňovacím řízení V komentářích občanského soudního řádu61 k ustanovení § 185f o.s.ř. se obvykle dočteme, že toto se vztahuje na úschovy peněžních náhrad za vyvlastnění podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon však již není platný a účinný. Od 1. 1. 2007 vstoupil v účinnost zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákon o vyvlastnění), kde je upravena v § 13 povinnost vyvlastnitele složit do úschovy soudu náhradu za vyvlastnění pro oprávněnou osobu v případě, že tato osoba není známa, že není znám její pobyt nebo že je v prodlení. Když se podíváme na nově platné znění § 13, tak se vlastně jedná o klasickou soluční úschovu za účelem splnění dluhu a průběh řízení bude zcela totožný jako u solučních úschov. Jestliže se § 185f o.s.ř. nevztahuje na obchodní zákoník (§ 214 odst. 4 a 5), pak není důvod, aby se vztahoval na zákon o vyvlastnění. A proto se domnívám, že od roku 2007 je nesprávné, pokud se aplikuje § 185f o.s.ř. na peněžní náhradu za vyvlastnění dle § 13 zákona o vyvlastnění.
12. 2. Úschovy dle § 811 o.z. Úschovou ve smyslu § 185f o.s.ř. byl do 31. 12. 2004 postup dle § 811 o.z., který stanovoval, že pojistitel skládá do soudní úschovy pojistné plnění z pojistné události týkající se zastavené nemovitosti, jestliže zástavní věřitel odepřel pojistiteli souhlas k plnění pojištěnému. § 811 o.z. však od 1. 1. 2005 není účinný, neboť v tento den nabyl účinnosti zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), který mimo jiné zrušil i toto ustanovení občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že 61
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, s.782
- 83 § 811 o.z. již nelze aplikovat a v novém znění zákona o pojistné smlouvě obdobné ustanovení není upraveno, může pojistitel složit předmět úschovy jen jako soluční úschovu za podmínek § 568 o.z.
12. 3. Úschovy podle § 80 trestního řádu Ustanovení § 185f o.s.ř. se v současné době vztahuje na movité věci nebo peníze skládané na základě ustanovení § 80 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád nebo tr.ř.). § 80 odst. 1 trestního řádu říká, že není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu.... A v § 80 tr. ř. odst. 2 se pak uvádí, že je-li nebezpečí, že se věc, která nemohla být vrácena nebo vydána podle odst. 1, zkazí, prodá se a částka za ni stržená se uloží do úschovy soudu... Do úschovy soudu se tak na základě ustanovení § 80 odst. 1 a 2 trestního řádu může dostat věc, na kterou si činí nárok dvě a více osob, přičemž není zřejmé, které z osob věc náleží (to je nejčastější případ). A dále se k soudu skládají peníze stržené za prodej věci, kterou si přes opakovanou výzvu oprávněná osoba nevyzvedla nebo peníze z prodeje věci, která nemohla být vrácena či vydána, protože bylo zde nebezpečí ze zkázy. Jelikož nejčastěji jsou na soud skládány movité věci na základě ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, bude se následující text věnovat právě těmto případům s tím, že uvedené přiměřeně platí i pro peněžní částky přijaté dle § 80 odst. 1 věty čtvrté a § 80 odst. 2 trestního řádu. Účelem uložení věci do úschovy soudu ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr.ř. je potřeba objasnit, zda vlastnické právo nebo jiné právo k věci zakládající nárok na její vydání, má ten, kdo věc vydal nebo komu byla odňata nebo jiná osoba činící si nárok na vydání nebo popřípadě i osoba, které zákon svěřuje k věci zvláštní oprávnění (správce konkursní podstaty, správce
- 84 dědictví). Věc se ukládá do úschovy také proto, že není účelem trestního řízení řešit skutkové a hmotněprávní pochybnosti o tvrzeném vlastnickém nebo jiném právu. Osobně považuji § 185f o.s.ř. za jedno z nejproblematičtějších ustanovení v řízení o úschovách. Obecně formulovaný a stručný § 185f o.s.ř. nám mnoho nenapoví, jak by mělo být správně vedeno řízení v těchto případech. Navíc se právě v těchto případech projevoval obzvlášť markantně naprostý nedostatek judikatury. Až do konce roku 2006 existovalo jediné výkladové stanovisko Nejvyššího státního zástupce č. 21/1999 ze dne 20. 8. 199962 (dále jen výkladové stanovisko Nejvyššího státního zástupce č. 21/1999), jehož výklad se navíc vztahoval pouze k první fázi řízení o úschovách a to do přijetí předmětu úschovy soudem. Za tohoto stavu nebylo žádným překvapením, že soudy postupovaly značně rozdílně a účastníci nemohli s určitostí předvídat vývoj své kauzy. Situaci by mohlo výrazně zlepšit nově přijaté stanovisko Nejvyššího soudu ČR. Dne 11. 10. 2006 zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR stanovisko sp. zn. Cpjn 203/2005 (dále jen stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2005) k rozhodování soudů ve věcech úschov, prováděných soudy v občanském soudním řízení na základě rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.63 Ilustrační příklady Dne 8. 7. 2002 bylo odcizeno v Hradci Králové na ulici... v době od 18.00 hod. do 23.00 hod. osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia Combi, bílé barvy, rz...., VIN:..., výrobní číslo motoru..., rok výroby...., jehož majitelem je společnost AX, s.r.o. Pachatel krádeže vozidla nebyl zjištěn. Následně bylo dne 1. 4. 2004 zajištěno osobní motorové vozidlo značky Škoda Octavia Combi, bílé barvy, rz...., VIN:..., výrobní číslo motoru..., rok výroby...., jehož majitelem je společnost BY, s.r.o, která tentýž den předmětné vozidlo 62
Nejvyšší státní zástupce, Úschova věcí vydaných nebo odňatých v trestním řízení, výkladové stanovisko č. 21/1999 ze dne 20. 8. 1999, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 23113 (LIT). 63
Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005 [citováno 18. 4. 2007]. Dostupný z http://www.nsoud.cz/stanoviska.php?action=read&id=34&searchstr=& print=true
- 85 vydala dle § 78 odst. 1 tr. řádu jako věc důležitou pro trestní řízení. Současný vlastník BY, s.r.o. vozidlo řádně zakoupil od pana XX za částku 200.000,- Kč prostřednictvím autobazaru YY s.r.o. Ve věci byla na zajištěném vozidle provedena
metalografická
expertiza.
Z výsledku
odborného
zkoumání
vyplynulo, že původní VIN bylo z karoserie vystřiženo a na místo bylo nestandardně uchyceno jiné VIN, vzhledem k tomu nelze původní VIN karoserie zjistit. Zkoumání bylo podrobeno i výrobní číslo motoru vydaného vozidla, to prokazuje znaky provedeného zásahu a to tak, že původní číslo bylo vybroušeno a přeraženo novým číslem motoru. Dalším odborným zkoumáním bylo zjištěno, že motor ze zajištěného vozidla je totožný s motorem z odcizeného vozidla. V konkrétním případě je zřejmé, že jsou pochyby o právu na věc, když na předmětné vozidlo si činí nárok jak společnost AX, s.r.o., tak i společnost BY, s.r.o. Ve věci bylo proto Policií ČR rozhodnuto dle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu tak, že se předmětné vozidlo ukládá do úschovy Okresního soudu v Hradci Králové a osoby, které si na věc činí nárok se upozorňují, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. Dne 1. 5. 2000 náhle zemřela ve svém rodinném domě na ulici... v Hradci Králové paní AA. Provedeným ohledáním bylo zjištěno, že se zde nachází socha s církevní tématikou – Madona s dítětem, autor neznámý, rozměry ...., technika, materiál: dřevořezba, mořeno, popis...., hodnota ....Kč. Bylo pojato podezření, že tento umělecký předmět pochází z trestné činnosti. Byl proto odborně zdokumentován a následně ztotožněn v databázi SEUD (systém evidence odcizených uměleckých děl) jako předmět pocházející z trestné činnosti. Na základě této skutečnosti byl umělecký předmět zajištěn a proběhlo pátrání po jeho původu. Na věc vznesla nárok prostřednictvím svého statutárního zástupce nadace BB, vlastnický nárok nadace BB dokladovala dobovými fotografiemi. Byl vypracován odborný znalecký posudek znalkyní z oboru výtvarné umění, starožitnosti, ve kterém se vyjádřila ke shodě předmětné sochy s dobovými fotografiemi předloženými nadací BB. Závěr zněl, že z předložených fotografií ji nelze jednoznačně ztotožnit. Vzhledem k tomu, že na věc si činí nárok, jak nadace BB, tak i paní CC – jediná dědička po zemřelé AA, bylo rozhodnuto dle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, že věc se ukládá do úschovy Okresního soudu v Hradci Králové. Osoby, které si na věc činí nárok se upozorňují, aby jej uplatnily v občanskoprávním řízení.
- 86 Zahájení řízení, rozhodnutí soudu o přijetí věci Ve smyslu § 185f o.s.ř. se má soud řídit ustanoveními zvláštních zákonných předpisů a teprve není-li jich, ustanoveními § 185a až 185h o.s.ř. Z takto formulovaného ustanovení občanského soudního řádu vyplývá, že přednost má trestní řád a teprve pokud nějakou situaci neupravuje, má se použít ustanovení o úschovách v občanském soudním řádě. Řízení
o
úschovách
zahajuje
soud
na
základě
obdrženého
pravomocného usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného dle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu. Je třeba, aby předkládané usnesení mělo tyto náležitosti: - musí být pravomocné s řádně vyznačenou doložkou právní moci, - ve výroku usnesení musí být předmět úschovy přesně specifikován, aby nemohlo dojít k záměně, - ve výroku musí být uvedeno, ke kterému konkrétnímu okresnímu soudu ČR se předmět úschovy ukládá. Nelze napsat jen, že se předmět úschovy ukládá do úschovy soudu, protože pak by usnesení nebylo určité, - z usnesení musí být zřejmé, kdo věc vydal nebo komu byla odňata a kdo si na ni činí nárok (dále jen osoby, které si na věc činí nárok), a to tak, aby je bylo možné jednoznačně identifikovat, - z usnesení musí vyplývat, že osoby, které si na věc činí nárok, byly poučeny, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. Nejčastěji se vyskytují v předkládaných usneseních tyto nedostatky: - jsou předkládána usnesení, na kterých není vyznačena doložka právní moci, - z usnesení není zřejmé, kdo věc vydal nebo komu byla odňata anebo kdo si na věc činí nárok. Je však nezbytně nutné, aby tyto osoby byly soudu známy, neboť tyto se následně stávají účastníky řízení o úschově, - v ojedinělých případech není specifikován soud, který má věc přijmout nebo chybí poučení osob, aby své sporné právo uplatňovaly v občanskoprávním řízení. Otázkou je, co dělat, když usnesení předložené orgány činnými v trestním řízení je neúplné nebo obsahuje vady, pro které nelze v řízení pokračovat. Pokud by se jednalo o klasický návrh na soluční úschovu, pak by soud vyzval složitele, aby odstranil vady podání a jestliže by tak ve stanovené lhůtě neučinil, návrh na zahájení řízení by soud odmítl. Je však možné zvolit
- 87 stejný postup i v případě předloženého usnesení dle § 80 trestního řádu, pokud by orgány činné v trestním řízení neodstranily vady podání? Je přípustné, aby jednou pravomocné rozhodnutí státního orgánu nebylo realizované? Dále je sporné, kdo by měl mít předmět úschovy ve své dispozici. Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zástupce č. 21/1999 odkazuje na § 113 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení soud rozhoduje o přijetí do úschovy, jen jestliže byl předmět úschovy již složen do úschovy soudu. Podle tohoto výkladu je soud povinen si věc převzít, s tím že okamžikem předání nastupuje odpovědnost soudu za řádnou úschovu, tj. že nedojde ke zničení, ztrátě nebo poškození nad rámec běžného opotřebení. Naopak stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2005 tvrdí, že věc, o níž bylo podle § 80 odst. 1 věty třetí tr. ř. rozhodnuto, že se ukládá do úschovy soudu, se považuje za uloženou dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby věc byla soudu skutečně odevzdána. Vzhledem k tomu, že dlouhodobé opatrování takovéto věci je finančně značně náročné, lze předpokládat, že orgány činné v trestním řízení (v tomto případě Policie ČR a státní zástupce) budou mít k výkladu Nejvyššího soudu ČR námitky. Rozpor panuje také ohledně okamžiku, kdy je věc přijata do úschovy a způsobu, jakým má být věc přijata. V tomto případě bych se přikláněla k stanovisku Nejvyššího soudu ČR. Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zástupce č. 21/1999 předpokládá, že soud je povinen vydat rozhodnutí o přijetí do úschovy (anebo o nepřijetí, proti němuž lze podat odvolání) a po právní moci konat řízení ve věci, které osobě bude předmět úschovy vydán. Ačkoliv to dále výslovně není výslovně uvedeno, lze předpokládat, že lhůty uváděné v řízení o úschovách se budou vztahovat k právní moci usnesení, kterým předmět úschovy byl přijat do úschovy soudu. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2005 je odlišné. Nejvyšší soud ČR dovodil, že soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje. K uložení věci, která byla orgánům činným v trestním řízení podle ustanovení § 78 tr. řádu vydána nebo která jimi byla podle ustanovení § 79 tr. řádu odňata, do úschovy soudu dochází na základě rozhodnutí, vydaného v souladu s § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu. Podle
- 88 jeho názoru zákon nevyžaduje, aby k tomuto rozhodnutí přistoupila ještě další právní skutečnost, věc se považuje za uloženou do úschovy bez dalšího dnem právní moci usnesení předsedy senátu, státního zástupce nebo policejního orgánu vydaného podle § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu. Uložení věci do úschovy tedy upravuje trestní řád, a proto se v občanském soudním řízení o úschově takových věcí nepoužijí ani přiměřeně – jak vyplývá z ustanovení § 185f o.s.ř. – ustanovení § 185a a § 185c o.s.ř. a ustanovení § 113 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Správný postup po zahájení řízení o úschově nebyl zřejmý ani mnoha okresním soudům, jak vyplývá z příkladů uvedených ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2005. Nesprávně tedy například Okresní soud v Semilech ve věci vedené pod sp. zn. Sd 5/2002 a Okresní soud v Kolíně vedené pod sp. zn. 9 Sd 126/2004 rozhodly o přijetí věci do úschovy, ačkoliv o jejím uložení do úschovy již pravomocně rozhodl policejní orgán. Naproti tomu správně vycházel například Okresní soud v Děčíně ve věci vedené pod sp. zn. Sd 9/2001 při rozhodování o vydání úschovy ze závěru, že věc byla uložena do úschovy u soudu ve smyslu § 185f o.s.ř. na základě pravomocného usnesení státního zástupce. V souladu se zákonem není dále usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 vydané ve věci vedené pod sp. zn. 7 C/Nc 25/2000, kterým byl zamítnut návrh státního zástupce na přijetí věci s odůvodněním, že \“soud nemá k dispozici dostatečně velké prostory k uskladnění věci, příp. prostory, které by byly chráněny z hlediska bezpečnosti \“. Nehledě k tomu, že o tom, zda věc bude uložena do úschovy, rozhodují orgány činné v trestním řízení, nevzal soud při svém rozhodování také v úvahu, že pro uložení věci do úschovy podle § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu se nevyžaduje složení věci u soudu, a to ani v době před vydáním rozhodnutí o uložení věci do úschovy, ani po jeho přijetí. Po právní moci usnesení o uložení věci do úschovy věc nadále zůstává (až do skončení soudního řízení o její úschově) u orgánu činného v trestním řízení, kterému byla vydána nebo který ji odňal, popřípadě ji v průběhu trestního řízení převzal, ledaže by soud v občanském soudním řízení v zájmu zajištění řádné úschovy učinil (zpravidla po dohodě s příslušným orgánem činným v trestní řízení) jiné opatření. Náležitou nápravu v tomto případě nezjednal ani
- 89 Městský soud v Praze jako soud odvolací; i když usnesení soudu prvního stupně zrušil, učinil tak jen proto, že hodnotil \“snahu soudu prvního stupně o převzetí věci do soudní úschovy jako nedostatečnou z hlediska zajišťování vhodného schovatele\“. Obdobně je nesprávný názor Okresního soudu v Litoměřicích, který ve věci vedené pod sp. zn. 2 Sd 2/2001 zamítl návrh státního zástupce na přijetí věci do úschovy proto, že \“nebyl nalezen vhodný způsob úschovy\“ neboť \“soud nemá žádné prostory, kde by mohl věc umístit, ani se nepodařilo najít vhodného schovatele\“. Účastníci řízení U klasických solučních úschov za účelem splnění dluhu je účastníkem řízení složitel a ten, pro koho je předmět úschovy určen (příjemce) a případně i ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy. Úschovy ve zvláštních případech uložené na základě pravomocného usnesení podle § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu se odlišují zejména tím, že v tomto řízení nemá nikdo postavení složitele. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2005 složitel v tomto řízení nevystupuje. Procesní postavení složitele nemá ani orgán činný v trestním řízení, který rozhodl usnesením o uložení věci k soudu, neboť tento po právní moci tohoto usnesení nemá na věci žádný právní zájem. Nesprávně považoval za složitele orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o uložení věci do úschovy podle § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, například Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci vedené pod sp. zn. Sd 45/2001, Okresní soud v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. Sd 152/2004 a Okresní soud v Karviné ve věci vedené pod sp.zn. 37 Sd 25/2001. Podle stanoviska Nejvyšší soudu ČR sp. zn. 203/2005 má procesní postavení příjemce v tomto občanském soudním řízení podle přiměřeného užití § 185b o.s.ř. ten, kdo věc vydal nebo komu byla odňata, neboť této osobě by byla věc orgánem činným v trestním řízení vrácena, kdyby o tom v důsledku námitek jiné osoby nevznikly pochybnosti. Ten, kdo uplatnil právo na věc, která byla pro účely trestního řízení vydána nebo odňata, má v občanském soudním řízení o úschově této věci procesní práva a povinnosti přihlašovatele, neboť jeho procesní postavení je z hlediska přiměřeného užití ustanovení § 185b o.s.ř. obdobné osobě, která uplatňuje u soudu právo na předmět úschovy. Jako přihlašovatel je účastníkem řízení samozřejmě také ten, kdo uplatnil
- 90 právo na věc uloženou do úschovy, i když tak neučinil u orgánu činného v trestním řízení, ale až po právní moci jeho usnesení přímo u soudu v občanském soudním řízení. Kromě toho, že v tomto typu řízení nevystupuje složitel, je ještě jeden podstatný rozdíl oproti úschovám za účelem splnění dluhu. U solučních úschov se příjemce a osoba uplatňující právo na předmět úschovy stávají účastníky řízení až po právní moci usnesení o přijetí do úschovy. Naproti tomu u úschov ve zvláštních případech v souvislosti s § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu jsou příjemce a přihlašovatel, který uplatnil nárok na předmět úschovy již v rámci trestního řízení, účastníky řízení od jeho počátku. Vydání úschovy Stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2005 se v bodě IV. podrobně věnuje vydávání předmětu úschovy. Při vydání předmětu úschovy soud postupuje přiměřeně podle § 185d a § 185e o.s.ř. Znamená to, že uložená věc bude odevzdána tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata (příjemci), nebo tomu, kdo na ni uplatnil v trestním řízení právo (přihlašovateli), anebo přihlašovateli, který na ni uplatnil právo až v průběhu řízení o úschově, jen tehdy, jestliže o to požádal a, současně, jestliže s vydáním (odevzdáním) věci souhlasili ostatní účastníci řízení. Z uvedeného vyplývá, že podmínkou pro vydání předmětu úschovy je třeba podat žádost o vydání a dále výslovný souhlas ostatních účastníků řízení. V případě, že s odevzdáním věci nesouhlasí některý z účastníků, bude věc odevzdána žadateli tehdy, bude-li účastníku, který vydání odporoval, pravomocným rozsudkem soudu vydaným ve sporném řízení uloženo, že je povinen souhlasit s odevzdáním věci žadateli. Soud v řízení o úschově věci proto vždy vyžádá od ostatních účastníků vyjádření, zda souhlasí s tím, aby uložená věc byla vydána tomu, kdo o to požádal. Pokud ostatní účastníci souhlasí s odevzdáním předmětu úschovy jednomu z žadatelů, soud rozhodne usnesením, že se předmět úschovy vydává. Po právní moci tohoto usnesení musí soud učinit opatření, aby byla uložená věc skutečně odevzdána. V případě, že souhlas nebyl udělen (některý z účastníků buď výslovně odporoval odevzdání věci nebo na výzvu soudu ve stanovené lhůtě neodpověděl), soud rozhodne usnesením, že se předmět úschovy žadateli nevydává. V usnesení je třeba poučit žadatele podle § 185e o.s.ř., že pokud byl
- 91 souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bude rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli. Toto poučení ve smyslu § 185e o.s.ř. je třeba vždy uvést, neboť upozornění uvedené v usnesení orgánu činného v trestním řízení má jen obecnou informativní povahu. Postup při vydávání úschov je pro účastníky řízení zřejmě poněkud složitý a nepřehledný, neboť velká část žadatelů předkládala Městskému soudu v Brně, jak jsem při rozhodování v řízení o úschovách zjistila, pravomocné rozsudky, ve kterých bylo určeno, že jsou vlastníky věci. Zajímavé také je, že v naprosté většině případů byly ve sporném řízení o určení vlastnictví k věci zastoupeni advokáty. Správný petit žaloby nebyl tedy dovozen často ani právníky. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. k tomu uvádí, že pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo k uložené věci určeno vlastnické právo žadatele nebo jiného účastníka soudního řízení o úschově, není sám o sobě způsobilým podkladem pro závěr o tom, že věc bude z úschovy této osobě vydána, neboť vyřešením otázky, kdo je vlastníkem uložené věci, nemusí být vždy bez dalšího nepochybné, zda mu má být věc z úschovy opravdu vydána a zda nárok na odevzdání věci z úschovy nemá místo vlastníka například zástavní věřitel, oprávněný ze zadržovacího práva nebo správce konkursní podstaty. Správně proto například Okresní soud v Semilech ve věci sp. zn. 8 C 846/2004 zamítl žalobu o určení vlastnictví k věci, uložené do úschovy na základě pravomocného usnesení policejního orgánu, když dovodil, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem, neboť nesouhlas žalovaného s vydáním uložené věci žalobci lze nahradit jen způsobem uvedeným v ustanovení § 185e o.s.ř. a nikoliv určením vlastnického práva k této věci. Naproti tomu nelze považovat za správné například usnesení Okresního soudu v České Lípě vydané ve věci sp. zn. 12 Sd 2/2003, kterým bylo rozhodnuto o vydání uložené věci žadateli s odůvodněním, že pravomocným rozsudkem soudu bylo k věci určeno jeho vlastnické právo. V souladu se zákonem rozhodl například Okresní soud v Děčíně ve věci sp. zn. Sd 9/2001 o vydání věci žadateli na základě zjištění, že pravomocným rozsudkem soudu byl nahrazen souhlas s vydáním věci u osoby, která si na věc činila nárok v trestním řízení.
- 92 Setkala jsem se i situací, kdy poté, co soudu bylo předloženo pravomocné usnesení orgánu činného v trestním řízení vydané ve smyslu § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu a u soudu bylo zahájeno občanské soudní řízení o úschově, orgán činný v trestním řízení toto usnesení následně dalším pravomocným usnesením zrušil a rozhodl o vrácení věci jednomu z účastníků řízení. Kaduční řízení, „staré úschovy“ Také na úschovy, které byly přijaty podle § 185f o.s.ř., se vztahují lhůty uváděné v ustanovení § 185g o.s.ř. Uplynula-li tedy lhůta tří roků od právní moci usnesení orgánu činného v trestním řízení o uložení věci do úschovy soudu, vydaného podle § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, aniž by některý z účastníků požádal o její vydání (k pravomocně zamítnutým žádostem se nepřihlíží – tj. pokud bylo rozhodnuto, že se předmět úschovy nevydává), soud usnesením rozhodne, že uložená věc připadne státu, jestliže se o ní nikdo další nepřihlásí ode dne vyhlášení (tj. vydání) tohoto usnesení. Totéž platí i pro případ, že nebylo pravomocně vyhověno žádosti o vydání věci, která byla podána ještě před uplynutím této lhůty. Vlastnické právo stát nabude dnem následujícím po uplynutí lhůty bez dalšího rozhodnutí. I v těchto případech za stát fakticky přebírá předmět úschovy Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Připadl-li předmět úschovy státu, zanikla práva účastníků i jiných osob k předmětu úschovy (§ 185h o.s.ř.). Úchov, které nakonec připadnou státu je poměrně hodně. Přestože si velké procento účastníků během řízení o úschově požádá o vydání věci, tak pokud je jejich žádost zamítnuta pro nesouhlas dalších účastníků řízení a soud rozhodl o nevydání předmětu úschovy, již si nepodají žalobu o nahrazení souhlasu s odevzdáním věci ve smyslu § 185e o.s.ř. Na vině může být zřejmě i obava z unesení důkazního břemena ve sporném řízení, pokud např. výsledný automobil byl sestaven ze dvou odcizených vozů nebo si účastník neschoval doklad o koupi např. u cyklistického kola, potom těžko prokazuje své vlastnické právo k věci. Dalším důvodem, proč často přijaté věci nejsou vydány, může být pro některé osoby složitost občanskoprávního řízení a jeho dlouhé trvání.
- 93 Kaduční řízení je jedno z řízení, u kterých se nenaplnil předpoklad zákonodárce. Vzhledem k tomu, že toto řízení u věcí přijatých dle § 185f o.s.ř. není upraveno odlišně od solučních úschov, zákonodárce zřejmě předpokládal, že většina přijatých věcí bude vydána ještě před uplynutím lhůty 3 let a že tedy likvidace „starých úschov“ nastane v minimu případů, takže to státu (potažmo orgánům činným v trestním řízení nebo soudům, u kterých jsou věci uloženy) nezpůsobí žádné větší komplikace. Pokud však předmět úschovy není vydán jeho vlastníkovi, musí být opatrován díky lhůtám v řízení o úschovách nejméně šest let. To je velmi dlouhá doba a jestliže např. ještě musí po celou dobu hradit náklady schovatele, je to finančně značně náročné. O tom, že soudy rozhodovaly rozdílně i v případě postupu dle § 185g o.s.ř. svědčí opět stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 203/2005. Správně proto například Krajský soud v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 18 Co 33/2004 a Krajský soud v Ostravě vedené pod sp. zn. 10 Co 795/2004 dovodily, že uplynutím lhůty tří let od usnesení, vydaného podle ustanovení § 185g odst. 1 o.s.ř. uložená věc připadla státu, neboť do té doby o její vydání nikdo nepožádal. Naproti tomu nelze souhlasit s názorem Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 18 Co 192/2003, podle kterého nelze vydat usnesení podle ustanovení § 185g odst. 1 o.s.ř. tehdy, jestliže osoba, která si na věc činila nárok
v trestním
řízení,
své
právo
neuplatnila
v řízení
ve
věcech
občanskoprávních, neboť za této situace je třeba považovat toho, kdo věc podle § 78 tr. řádu vydal nebo komu byla podle ustanovení § 79 tr. řádu odňata, za osobu, která má na věc právo a které je proto třeba věc bez dalšího odevzdat. Soud totiž přehlíží, že – jak vyplývá z přiměřeného užití § 185d a § 185e o.s.ř. – příjemci (tomu, kdo věc podle § 78 tr. řádu vydal nebo komu byla podle ustanovení § 79 tr. řádu odňata) může být uložená věc – jak to platí ohledně všech žadatelů o vydání věci – odevzdána jen tehdy, souhlasí-li s tím všichni účastníci řízení (včetně osoby, která si na věc činila právo v trestním řízení) nebo byl-li jejich nesouhlas nahrazen pravomocným rozsudkem soudu. V případě, že uloženou věc nelze vydat ani příjemci, protože nesouhlas některého z dalších účastníků řízení nebyl pravomocným rozsudkem soudu nahrazen, je přiměřené užití ustanovení § 185g o.s.ř. možné.
- 94 -
13. NÁPAD REJSTŘÍKU SD Řízení o úschovách bývá často považováno, co do počtu případů a společenského významu, za nepříliš důležité. Jiným typům řízení je věnována v právní teorii podstatně větší pozornost. Jsou však opravdu úřední (soudní) úschovy jevem tak minoritním, jak se zdá při četbě právnické literatury? Jak často rozhodují soudy ve věcech úschov a přibývá v posledních letech počet podaných návrhů v této věci nebo naopak klesá? Alespoň částečnou odpověď nalezneme v počtu podaných nových návrhů na zahájení řízení o úschovách (dále jen nápad) k soudu, které se evidují v rejstříku Sd.64 Z údajů v níže uvedených tabulkách vyplývá, že průměrně se soud první instance v roce 2003 zabýval 41 případy ve věci soudní úschovy, v roce 2004 v průměru 108 případy a v roce 2005 pak v průměru 261 případy. Nejvytíženější v roce 2005 byl Okresní soud v Ostravě s nápadem 5129 věcí, následuje Obvodní soud pro Prahu 4 s nápadem 1736 věcí, Obvodní soud pro Prahu 10 s nápadem 1303 věcí, Obvodní soud pro Prahu 6 s nápadem 1027 věcí. Další soudy již mají nápad pod 1000 věcí za rok, k Městskému soudu v Brně v roce 2005 bylo podáno 901 návrhů na zahájení řízení, k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 bylo podáno 635 návrhů, k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 pak 547 návrhů. Ostatní soudy v České republice měly v roce 2005 nápad nižší než 500 věcí. Naopak nejméně návrhů na zahájení řízení o úschovách v roce 2005 evidoval Okresní soud ve Strakonicích se 44 případy, Okresní soud v Domažlicích se 42 případy, Okresní soud v Prachaticích s 28 případy a Okresní soud v Tachově s 25 případy. U všech soudů kromě Obvodního soudu pro Prahu 5 došlo oproti roku 2003 k nárůstu počtu napadených věcí a to i několikanásobnému. Např. Okresní soud v Ostravě v roce 2003 měl nápad 203 věcí a v roce 2005 pak 64
Nápad soudních úschov jednotlivých okresních soudů jsem zjišťovala tak, že jsem všechny soudy obeslala žádostí o sdělení informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších změn a doplňků a Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR č. M-1827/99, na jejichž základě lze poskytovat obecné údaje o počtech a druzích projednávaných věcí. Od soudů první instance jsem požadovala sdělení celkového nápadu v rejstříku Sd a dále odděleně nápadu soudních úschov a nápadu rozhodčích nálezů (v případě, že by byly také evidovány v rejstříku Sd) a to v letech 2003, 2004 a 2005.
- 95 5129 věcí, oproti roku 2003 se nápad tedy zvýšil 25x. U Obvodního soudu pro Prahu 4 se nápad zvýšil 7x, u Obvodního soudu pro Prahu 8 se zvýšil 15x, u Městského soudu v Brně 4x, u Okresního soudu v Hodoníně 18x, u Okresního soudu v Třebíči 22x, u Okresního soudu v Karlových Varech 12x ... Když se podíváme na statistiku počtu soudních úschov podle krajů, tak nejčastěji je využíván institut soudních úschov v obvodu Městského soudu v Praze, ve kterém bylo průměrně za rok 2005 podáno na jeden soud 696 návrhů na zahájení řízení. Následují okresní soudy v obvodu Krajského soudu v Ostravě, kde v roce 2005 napadlo průměrně na jeden soud 592 věcí, zde je to ale způsobeno enormním nárůstem nápadu u Okresního soudu v Ostravě. V obvodu Krajského soudu v Brně bylo v roce 2005 průměrně podáno k jednomu okresnímu soudu 176 věcí. V obvodu Krajského soudu v Praze nápad činil v průměru 170 věcí na jeden okresní soud, v obvodu Krajského soudu v Hradci Králové 117 věcí, v obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem 113 věcí a v Obvodu Krajského soudu v Plzni 108 věcí. Nejméně často je institut soudních úschov využíván v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích, tam bylo v roce 2005 průměrně na jeden okresní soud podáno jen 80 návrhů na zahájení řízení. 1) V níže uvedené tabulce jsou seřazeny soudy první instance podle počtu podaných návrhů na zahájení řízení zení o úschovách, přičemž první je uveden soud, který měl v roce 2005 nejvyšší nápad soudních úschov v rejstříku Sd a poslední je soud s nejnižším nápadem.65 NÁZEV SOUDU Okresní soud v Ostravě Obvodní soud pro Prahu 4 Obvodní soud pro Prahu 10 Obvodní soud pro Prahu 6 Městský soud v Brně Obvodní soud pro Prahu 8 65
NÁPAD V ROCE 2005 5129 1736 1303 1027 901 635
NÁPAD V ROCE 2004 201 714 494 250 490 237
NÁPAD V ROCE 2003 203 235 69 67 221 41
Čísla uvedená v tabulkách představují pouze nápad soudních úschov. Do roku 2004 evidovaly některé soudy v rejstříku Sd i rozhodčí nálezy a spisy rozhodců. Od roku 2005 by již měly být do rejstříku Sd zapisovány pouze úschovy a rozhodčí nálezy mají být vedeny v rejstříku Nc. Jak jsem zjistila ze sdělení, které zaslaly soudy, tak u některých i v roce 2005 byly do rejstříku Sd zapisovány i rozhodčí nálezy. Ve všech případech, kdy v letech 2003, 2004 a 2005 byly do rejstříku Sd zapisovány u soudů i rozhodčí nálezy, jsem do tabulek zanesla jen nápad soudních úschov.
- 96 Obvodní soud pro Prahu 9 Obvodní soud pro Prahu 1 Obvodní soud pro Prahu 2 Obvodní soud pro Prahu 3 Okresní soud Praha - západ Okresní soud v Olomouci Okresní soud Plzeň - město Okresní soud v Karviné Okresní soud v Šumperku Okresní soud v Kladně Obvodní soud pro Prahu 7 Okresní soud v Hradci Králové Okresní soud v Pardubicích Okresní soud Praha-východ Okresní soud v Karlových Varech Okresní soud ve Frýdku-Místku Okresní soud v Č. Budějovicích Okresní soud v Přerově Okresní soud v Liberci Okresní soud v Kolíně Okresní soud v Hodoníně Okresní soud ve Zlíně Okresní soud Brno-venkov Okresní soud v Opavě Obvodní soud pro Prahu 5 Okresní soud v Příbrami Okresní soud v Benešově O.s. Vsetín pobočka Val. Meziříčí Okresní soud v Novém Jičíně Okresní soud v Třebíči Okresní soud v Kutné Hoře Okresní soud v Mělníku Okresní soud v Chrudimi Okresní soud v Bruntále Okresní soud v Ústí nad Labem Okresní soud v Nymburce Okresní soud v Litoměřicích Okresní soud v Teplicích Okresní soud v Uherském Hradišti Okresní soud v Berouně Okresní soud v Chomutově Okresní soud v Chebu Okresní soud v Mostě Okresní soud v Břeclavi Okresní soud v Ml. Boleslavi Okresní soud v Prostějově Okresní soud v Ústí nad Orlicí Okresní soud v Blansku Okresní soud v Táboře
547 462 430 408 382 316 307 282 268 263 254 248 240 234 229 221 214 214 216 210 203 186 175 164 161 150 138 132 129 129 128 126 124 124 122 121 120 117 116 115 114 114 110 109 108 107 107 105 104
271 266 266 296 153 141 247 215 38 103 144 187 96 118 66 186 105 65 94 164 148 60 98 55 155 68 138 27 79 32 68 44 36 53 41 44 50 112 27 62 57 45 35 128 89 122 87 43 45
29 70 72 124 37 52 228 95 45 56 26 77 35 15 19 38 44 18 64 31 11 27 21 23 183 71 30 6 32 6 32 15 19 25 24 24 19 53 2 18 27 34 22 21 25 34 31 24 33
- 97 Okresní soud ve Žďáře n. Sázavou Okresní soud v Kroměříži Okresní soud v Jablonci n. Nisou Okresní soud ve Svitavách Okresní soud v Náchodě Okresní soud v Děčíně Okresní soud v Havlíčkově Brodě Okresní soud v Jičíně Okresní soud v Jihlavě Okresní soud v České Lípě Okresní soud v Klatovech Okresní soud Plzeň - jih Okresní soud v Sokolově Okresní soud v Semilech Okresní soud ve Znojmě Okresní soud v Jindřichově Hradci Okresní soud v Trutnově Okresní soud Plzeň - sever Okresní soud v Lounech Okresní soud ve Vyškově Okresní soud v Rakovníku Okresní soud ve Vsetíně Okresní soud v Písku Okresní soud v Jeseníku Okresní soud v Pelhřimově Okresní soud v Rychnově n. Kn. Okresní soud v Českém Krumlově Okresní soud v Rokycanech Okresní soud ve Strakonicích Okresní soud v Domažlicích Okresní soud v Prachaticích Okresní soud v Tachově Celkem Průměrný nápad na jeden soud
100 96 94 94 90 88 88 87 83 82 81 80 79 79 78 77 73 73 72 71 68 68 65 57 57 56 54 53 44 42 28 25 22716 261,10 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 6,3x
55 65 260 30 76 69 27 48 41 38 32 31 39 25 37 286 39 22 52 133 25 14 42 93 27 90 20 16 23 24 15 18 9467 108,81 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 2,6x
37 21 32 40 23 67 9 14 19 46 18 21 44 7 20 23 19 19 26 13 3 3 26 5 17 27 12 13 22 16 17 13 3595 41,32
2) Dále jsou okresní soudy roztříděny do osmi tabulek podle toho, pod který krajský soud spadají. V každé tabulce jsou soudy řazeny podle výše nápadu soudních úschovy, kdy první je soud s nejvyšším nápadem.
- 98 Okresní soudy spadající pod Krajský soud v Praze NÁZEV SOUDU NÁPAD V ROCE 2005 Okresní soud Praha - západ 382 (386)66 Okresní soud v Kladně 263 (260) Okresní soud Praha-východ 234 (233) Okresní soud v Kolíně 210 (229) Okresní soud v Příbrami 150 (165) Okresní soud v Benešově 138 Okresní soud v Kutné Hoře 128 Okresní soud v Mělníku 126 Okresní soud v Nymburce 121 Okresní soud v Berouně 115 (112) Okresní soud v Ml. Boleslavi 108 Okresní soud v Rakovníku 68 (67) Celkem 2043 Průměrný nápad na jeden soud 170,25 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 5,7x
NÁPAD V ROCE 2004 153 103 118 164 68 138 68 44 44 62 89 25 1076 89,66 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 3x
Obvodní soudy v Praze spadající pod Městský soud v Praze NÁZEV SOUDU NÁPAD V NÁPAD V ROCE 2005 ROCE 2004 Obvodní soud pro Prahu 4 1736 714 Obvodní soud pro Prahu 10 1303 (1375) 494 Obvodní soud pro Prahu 6 1027 (1025) 250 Obvodní soud pro Prahu 8 635 (664) 237 Obvodní soud pro Prahu 9 547 (543) 271 Obvodní soud pro Prahu 1 462 266 Obvodní soud pro Prahu 2 430 266 Obvodní soud pro Prahu 3 408 (407) 296 Obvodní soud pro Prahu 7 254 144 Obvodní soud pro Prahu 5 161 (1048) 155 Celkem 6963 3093 Průměrný nápad na jeden soud 696,3 309,3 oproti roku oproti roku 2003 se 2003 se nápad zvýšil nápad zvýšil 7,6x 3,4x 66
NÁPAD V ROCE 2003 37 56 15 31 71 30 32 15 24 18 25 3 357 29,75
NÁPAD V ROCE 2003 235 69 67 41 29 70 72 124 26 183 916 91,6
Čísla v závorkách představují nápad agendy Sd v roce 2005, který zveřejnilo Ministerstvo spravedlnosti ČR na svých internetových stránkách http://portal.justice.cz/ms/soubor.aspx?id=19491 [citováno 18. 2. 2007]. Údaje uvedené v závorkách představují případy, kdy byl uveden odlišný údaj o počtu soudních úschov, než který jsem zjistila přímo od soudů. V některých případech, kdy je v závorce uvedeno vyšší číslo, je rozdíl patrně způsoben tím, že do agendy Sd byly ještě stále zahrnovány rozhodčí nálezy. Proč je však někdy v závorce uvedený počet věcí v Sd nižší, nedokáži vysvětlit.
- 99 -
Okresní soudy spadající pod Krajský soud v Českých Budějovicích NÁZEV SOUDU NÁPAD V NÁPAD V NÁPAD V ROCE 2005 ROCE 2004 ROCE 2003 Okresní soud v Č. Budějovicích 214 105 44 Okresní soud v Táboře 104 (103) 45 33 Okresní soud v Jindřichově Hradci 77 286 23 Okresní soud v Písku 65 42 26 Okresní soud v Pelhřimově 57 27 17 Okresní soud v Českém Krumlově 54 20 12 Okresní soud ve Strakonicích 44 23 22 Okresní soud v Prachaticích 28 15 17 Celkem 643 563 194 Průměrný nápad na jeden soud 80,38 70,38 24,25 oproti roku oproti roku 2003 se 2003 se nápad zvýšil nápad zvýšil 3,3x 2,9x
Okresní soudy spadající pod Krajský soud v Ústí nad Labem NÁZEV SOUDU NÁPAD V NÁPAD V ROCE 2005 ROCE 2004 Okresní soud v Liberci 216 94 Okresní soud v Ústí nad Labem 122 (136) 41 Okresní soud v Litoměřicích 120 50 Okresní soud v Teplicích 117 112 Okresní soud v Chomutově 114 57 Okresní soud v Mostě 110 (103) 35 Okresní soud v Jablonci n. Nisou 94 260 Okresní soud v Děčíně 88 69 Okresní soud v České Lípě 82 (69) 38 Okresní soud v Lounech 72 52 Celkem 1135 808 Průměrný nápad na jeden soud 113,50 80,8 oproti roku oproti roku 2003 se 2003 se nápad zvýšil nápad zvýšil 2,9x 2,1x
Okresní soudy spadající pod Krajský soud v Hradci Králové NÁZEV SOUDU NÁPAD V NÁPAD V ROCE 2005 ROCE 2004 Okresní soud v Hradci Králové 248 187 Okresní soud v Pardubicích 240 (239) 96 Okresní soud v Chrudimi 124 36 Okresní soud v Ústí nad Orlicí 107 87 Okresní soud ve Svitavách 94 30 Okresní soud v Náchodě 90 76
NÁPAD V ROCE 2003 64 24 19 53 27 22 32 67 46 26 380 38
NÁPAD V ROCE 2003 77 35 19 31 40 23
- 100 Okresní soud v Havlíčkově Brodě Okresní soud v Jičíně Okresní soud v Semilech Okresní soud v Trutnově Okresní soud v Rychnově n. Kn. Celkem Průměrný nápad na jeden soud
88 87 79 73 56 1286 116,91 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 4,3x
Okresní soudy spadající pod Krajský soud v Plzni NÁZEV SOUDU NÁPAD V ROCE 2005 Okresní soud Plzeň - město 307 (306) Okresní soud v Karl. Varech 229 (231) Okresní soud v Chebu 114 Okresní soud v Klatovech 81 Okresní soud Plzeň - jih 80 (64) Okresní soud v Sokolově 79 Okresní soud Plzeň - sever 73 Okresní soud v Rokycanech 53 (52) Okresní soud v Domažlicích 42 Okresní soud v Tachově 25 (9) Celkem 1083 Průměrný nápad na jeden soud 108,3 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 2,5x
27 48 25 39 90 741 67,36 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 2,5x
9 14 7 19 27 301 27,36
NÁPAD V ROCE 2004 247 66 45 32 31 39 22 16 24 18 540 54 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 1,3x
NÁPAD V ROCE 2003 228 19 34 18 21 44 19 13 16 13 425 42,5
Okresní soudy spadající pod Krajský soud v Ostravě NÁZEV SOUDU NÁPAD V NÁPAD V ROCE 2005 ROCE 2004 Okresní soud v Ostravě 5129 201 Okresní soud v Olomouci 316 141 Okresní soud v Karviné 282 215 Okresní soud v Šumperku 268 38 Okresní soud v Frýdku-Místku 221 186 Okresní soud v Přerově 214 65 Okresní soud v Opavě 164 55 O.s. Vsetín pobočka Val. Mez. 132 27 Okresní soud v Novém Jičíně 129 79 Okresní soud v Bruntále 124 (123) 53 Okresní soud ve Vsetíně 68 14 Okresní soud v Jeseníku 57 93 Celkem 7104 1167 Průměrný nápad na jeden soud 592 97,25
NÁPAD V ROCE 2003 203 52 95 45 38 18 23 6 32 25 3 5 545 45,42
- 101 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 13x
oproti roku 2003 se nápad zvýšil 2,1x
Okresní soudy spadající pod Krajský soud v Brně NÁZEV SOUDU NÁPAD V ROCE 2005 Městský soud v Brně 901 (904) Okresní soud v Hodoníně 203 (202) Okresní soud ve Zlíně 186 (195) Okresní soud Brno-venkov 175 Okresní soud v Třebíči 129 (88) Okresní soud v Uh. Hradišti 116 (105) Okresní soud v Břeclavi 109 Okresní soud v Prostějově 107 Okresní soud v Blansku 105 (77) Okresní soud ve Žďáře n. S. 100 Okresní soud v Kroměříži 96 (94) Okresní soud v Jihlavě 83 Okresní soud ve Znojmě 78 Okresní soud ve Vyškově 71 (79) Celkem 2459 Průměrný nápad na jeden soud 175,64 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 5,2x
NÁPAD V ROCE 2004 490 148 60 98 32 27 128 122 43 55 65 41 37 133 1479 105,64 oproti roku 2003 se nápad zvýšil 3x
NÁPAD V ROCE 2003 221 11 27 21 6 2 21 34 24 37 21 19 20 13 477 34,07
Co tedy z uvedených čísel vyplývá? Jednak že došlo k výraznému nárůstu počtu podaných návrhů na zahájení řízení o úschovách. Dále že existují opravdu velké rozdíly mezi jednotlivými soudy, přičemž nejčastěji institut soudních úschov využíván ve velkých městech, jako je Praha, Brno a Ostrava. Tyto soudy mají tak vysoký nápad soudních úschov za jeden rok, jaký jiné soudy nedosáhnou ani za několik let. Také rozdíly mezi jednotlivými kraji jsou značné, kdy např. porovnávat náplň práce soudů v obvodu Městského soudu v Praze se soudy v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích téměř nemá význam. Výše uvedená čísla dokládají také to, proč je pro Ministerstvo spravedlnosti tak těžké standardizovat výkonnost okresních soudů a jak je obtížné provádět personální politiku.
- 102 -
14. ZAHRANIČNÍ ZKUŠENOSTI Před tím, než přistoupím k závěrečnému posuzování a hodnocení české právní úpravy úředních úschov, mi přišlo inspirativní zjistit, jaká je právní úprava tohoto institutu v zahraničí. Rozhodla jsem se ji porovnat s normami těch zemí, jejichž koncepce právního řádu a soudního řízení je alespoň částečně podobná té naší a jsou nám blízká i z hlediska teritoriálního. V následujícím textu tedy srovnávám naši zákonnou úpravu úředních úschov se slovenskou, rakouskou a německou. Přičemž jsem pracovala především s originálními prameny práva, neboť tento zvláštní způsob zániku závazku nepatří i v posuzovaných zahraničních právních řádech k významným právním institutům.
14. 1. Úschovy ve slovenském právním řádu Slovenská úprava institutu úředních (soudních) úschov je v podstatě totožná s českou. V hmotném právu nalezneme ustanovení o úschovách v občanském zákoníku, zákoníku práce a obchodním zákoníku. Způsob a postup při ukládání do úřední úschovy, což je úschova soudní, upravuje procesní norma – občanský soudní řád. Občanský zákoník Když se podíváme na slovenské znění § 568 zákona 40/1964 Zb., občansky zákonník,67 tak zjistíme, že je identický s českým zněním rovněž § 568. Text ustanovení § 568 ve slovenské verzi je následující: „Ak dlžník nemôže svoj záväzok splniť veriteľovi, pretože veriteľ je neprítomný alebo je v omeškaní alebo ak dlžník má odôvodnené pochybnosti, kto je veriteľom, alebo veriteľa nepozná, nastávajú účinky splnenia záväzku, ak jeho predmet dlžník uloží do úradnej úschovy. Vynaložené potrebné náklady s tým spojené znáša veriteľ.“ Také další ustanovení občanského zákoníka o místě plnění (§ 567), prodlení věřitele (§ 522), prodlení dlužníka (§ 520) apod. jsou koncipována obdobně jako v českém právním řádu (občanském zákoníku). 67
Zákon č. 40/1964 Zb., Občansky zákonník: [citováno 16. 3. 2007]. Dostupný z http://www.zbierka.sk/akt-znenia.asp#.
- 103 Zákoník práce Ve slovenské právní úpravě pracovního práva nalezneme přímo ustanovení o úřední úschově, narozdíl od naší úpravy, kde zákoník práce pouze odkazuje na občanský zákoník (§ 568). Pro neprávníky, což je většina zaměstnanců, je jistě výhodnější a přehlednější, pokud je institut úředních úschov upraven přímo v zákoníku práce. Na druhou stranu se zdá být zbytečné zahlcovat právní řád (další zákony) ustanoveními ve stejné věci, zvláště když si stejně podmínky a předpoklady uložení dlužník musí nastudovat v občanském zákoníku a způsob uložení úschovy pak v občanském soudním řádě. Na Slovensku je v současné době platný a účinný zákon č. 311/2001 Zb., zákonník práce.68 Ustanovení § 33 upravuje místo plnění (§ 33 odst. 1), lhůtu k plnění (§ 33 odst. 3) a možnost složit plnění do úřední úschovy (§ 33 odst. 4). § 33 odst. 1 zákona č. 311/2001 Zb., zákonník práce, má následující znění: „Nárok je potrebné uspokojiť na mieste ustanovenom týmto zákonom alebo dohodou účastníkov. Ak nie je miesto plnenia takto určené, je ním bydlisko alebo sídlo toho, čí nárok sa má uspokojiť.“ § 33 odst. 3 a 4 pak zní takto: „Ak nie je lehota uspokojenia nároku ustanovená právnym predpisom alebo ak nie je určená v rozhodnutí alebo dohodnutá, musí sa nárok uspokojiť do siedmich dní odo dňa, keď o uspokojenie oprávnený účastník požiadal. Nárok možno uspokojiť aj zložením do úradnej úschovy.“ Obchodní zákoník Také v zákoně č. 513/1991 Zb., obchodný zákonník,69 nalezneme ustanovení o úschovách. § 214 odst. 5 stanovuje: „Nové akcie vydané namiesto akcií, ktoré boli vyhlásené podľa odseku 4 za neplatné, predstavenstvo bez zbytočného odkladu predá. Výťažok z predaja akcií po započítaní pohľadávok spoločnosti, ktoré jej vznikli v súvislosti s vyhlásením akcií za neplatné a s ich predajom, spoločnosť bez zbytočného odkladu vyplatí dotknutej osobe, ktorej 68
Zákon č. 311/2001 Zb., Zákonník práce: [citováno 16. 3. 2007]. Dostupný z http://www.zbierka.sk/akt-znenia.asp#. 69
Zákon č. 513/1991 Zb., Obchodný zákonník: [citováno 16. 3. 2007]. Dostupný z http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_maxi_zak_fr0.htm.
- 104 akcie boli vyhlásené za neplatné, alebo výťažok uloží do úschovy podľa osobitného zákona.“ Občanský soudní řád Tak jako v českém právním řádu se i na Slovensku úřední úschovou rozumí uložení dlužného plnění do úschovy soudu. Řízení o úschovách je upraveno v zákoně č. 99/1963 Zb., Občansky súdny poriadok,70 v § 185a až 185h. Slovenská verze řízení o úschovách je téměř stejná jako česká. Výjimkou je § 185b a § 185e. Jedná se o ustanovení, která byla v našem občanském soudním řádě již novelizována a naše znění lze považovat za lepší a jednoznačnější. Slovenské
ustanovení
§
185b
určuje
účastníky
řízení
takto:
„Účastníkom konania je zložiteľ a po prijatí úschovy aj ten, pre koho sú peniaze, cenné papiere alebo iné veci určené (ďalej len „príjemca“). Po právoplatnosti uznesenia o prijatí do úschovy je účastníkom konania aj ten, kto uplatňuje právo na predmet úschovy.“ Největším nedostatkem tohoto ustanovení je, že příjemce se stává účastníkem řízení ještě před právní mocí usnesení o přijetí předmětu úschovy. Příjemce tak může podávat do tohoto usnesení odvolání, ačkoliv podle ustálené judikatury i odborných výkladů, je pouze věcí dlužníka, zda bude požadovat uložení dlužného plnění k soudu a soud při rozhodování zásadně vychází z tvrzení dlužníka (složitele), jeho tvrzení nepřezkoumává a námitky věřitele (příjemce) jsou pro vydání rozhodnutí zcela irelevantní. V § 185e stanovuje, že „Ak bol súhlas s vydaním predmetu úschovy odopretý, možno ho nahradiť právoplatným rozhodnutím súdu, ktorým bolo rozhodnuté, že ten, kto vydaniu odporoval, je povinný súhlasiť s vydaním predmetu úschovy žiadateľovi.“ V české verzi je přesněji určeno, jakým typem rozhodnutí má soud rozhodnout a to rozsudkem.
14. 2. Úřední úschovy v Rakousku I v rakouském právu je zakotven zvláštní způsob splnění závazku – plnění do soudní úschovy. Pokud dlužník chce splnit, je mu v tom však 70
Zákon č. 99/1963 Zb., Občansky súdny poriadok: [citováno 16. 3. 2007]. Dostupný z http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_maxi_zak_fr0.htm.
- 105 bráněno okolnostmi, které nejsou v jeho sféře, může za určitých předpokladů plnění složit a tímto způsobem se zprostit svého závazku71. V Rakousku je dosud platný § 1425 Obecného občanského zákoníku (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch – dále jen ABGB)72. Jelikož současné znění ustanovení § 1425 ABGB je totožné s tím, jež bylo u nás účinné až do roku 1950, platí pro něj to, co bylo napsáno v kapitole 2.1. Na rakouském příkladu je vidět, že není nutné novými kodifikacemi neustále měnit ta ustanovení zákonů, jež se osvědčila.
14. 3. Úřední úschovy v Německu Také německé zákony umožňují dlužníku, aby se zprostil dluhu náhradním splněním z příčin, které se vyskytly na straně věřitele. Úschovy – uložení (němčina používá termín Hinterlegung) jsou upraveny v německém občanském zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch – dále jen BGB) v § 372 až § 386.73 Na rozdíl od naší právní úpravy, kde je úředním úschovám v občanském zákoníku věnován pouze jeden paragraf, je německá úprava v BGB značně rozsáhlá a dlužník má v ní také mnohem aktivnější úlohu. Předpoklady uložení Úvodní § 372 BGB nejprve určuje, co, kdo a z jakých důvodů je oprávněn složit do úřední úschovy. Peníze, cenné papíry a ostatní listiny, jakož i cennosti může dlužník uložit pro věřitele na veřejném místě k tomu určeném (bei einer dazu bestimmten öffentlichen Stelle), pokud je věřitel v prodlení s převzetím. Totéž platí v případě, když dlužník nemůže svou povinnost splnit, nebo ji nemůže splnit spolehlivě z jiného důvodu, nikoliv však z nedbalosti, avšak z důvodu spočívajících v osobě věřitele nebo v důsledku pochybností o osobě věřitele.
71
Koziol, H., Welser, R. Grundriss des bürgerlichen Rechts Band I Allgemeiner Teil und Schuldrecht. Vídeň: Mazsche Verlags, 1979, str. 229, 230 překlad do češtiny Aspena, s.r.o., IČ 60751185, se sídlem Brno, Grohova 17, zakázka č. 56687 72
ABGB Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch: [citováno 10. 6. 2007]. Dostupný z http://www. ibiblio.org/ais/abgb1.htm 73
Bürgerliches Gesetzbuch: [citováno 10. 6. 2007]. Dostupný z http.// www.rechtliches.de/info_ BGB.html, překlad do češtiny Aspena, s.r.o., IČ 60751185, se sídlem Brno, Grohova 17, zakázka č. 52053
- 106 Stejně tedy jako našem občanském zákoníku je možnost dána možnost úschovy – uložení jen pro překážky na straně věřitele. Překážkami na straně věřitele jsou: prodlení věřitele, jiné důvody spočívající v osobě věřitele a pochybnosti o osobě věřitele. Dlužník může složit, pokud je věřitel v prodlení s převzetím. Dlužník musel tedy nejprve plnění nabídnout na správném místě, správným způsobem a ve správnou dobu. Složeno může být i tehdy, pokud dlužník svůj závazek nemůže nebo s jistotou nemůže splnit „z jiného důvodu v osobě věřitele“, přičemž německá právní teorie k tomu uvádí příklady: neznámý pobyt, nezvěstnost nebo nezpůsobilost věřitele k právním úkonům. Konečně může dlužník složit i v případě „nejistoty o osobě věřitele, která nespočívá v nedbalosti“, jako příklady se uvádí: Např. původní věřitel zemřel, ohledně dědické posloupnosti existuje spor nebo dlužník s jistotou neví, kdo z více věřitelů, kteří jej žalují, je vlastníkem uplatňované pohledávky. Způsobilými ke složení jsou pouze určité movité věci: -
peníze,
-
cenné papíry a ostatní listiny
-
cennosti („velká hodnota na malém prostoru“). Příklady: zlato, drahé kameny, šperky, umělecká díla, nikoliv však kožich74.
Věci, které nejsou způsobilé složení, může dlužník nechat vydražit a zprostit se poté svého závazku rovněž složením, nyní již výtěžku (srovnej § 383 BGB). § 373 BGB se věnuje úschově při vzájemném plnění, kdy je možnost vázat právo věřitele k přijetí uložené věci na provedení příslušné protislužby (protiplnění). Místo uložení, ohlašovací povinnost § 374 v odst. 1 BGB určuje místo uložení a v odst. 2 ohlašovací povinnost. Uložení je třeba uskutečnit v místě, kde mělo být plněno. Provede-li dlužník uložení na jiném místě, musí věřiteli nahradit škodu, která tím vznikne. 74
Klunzinger, E. Einführung in das Bürgerliche Recht Grundkurs für Studierende der Rechtsund Wirtschaftswissenschaften. Mnichov: Vahlen, 1998, str. 226, 227, překlad do češtiny Aspena, s.r.o., IČ 60751185, se sídlem Brno, Grohova 17, zakázka č. 56687
- 107 Místem složení je místně příslušný okresní soud.75 Na rozdíl od našeho pojetí úschov, kde věřitele o uložení zásadně zpravuje soud, německý občanský zákoník ukládá tuto povinnost samotnému dlužníku. Dlužník musí věřiteli uložení neprodleně oznámit, v případě opomenutí je povinen nahradit škodu. Oznámení se nemusí provádět, je-li to nemožné. § 375 BGB stanovuje zpětný účinek uložení při zaslání poštou, pokud byla věc poslána poštou. Právo na vrácení (Rücknahmerecht) V § 376 odst. 1 BGB je stanoveno, že dlužník má právo vzít si uloženou věc zpět. V odst. 2 jsou vyjmenovány případy, kdy však již dlužník tímto právem nedisponuje. Vrácení je vyloučeno: 1. pokud dlužník oznámí na místo uložení, že se vzdává práva na vrácení, 2. pokud oznámí věřitel na místo uložení, že věc přijímá, 3. nebo pokud je na místo uložení předložen pravomocný rozsudek, který prohlašuje uložení za právoplatné. Podle § 377 odst. 1 BGB právo na vrácení nepodléhá exekuci. Podle odst. 2 je-li na majetek dlužníka zahájeno řízení o platební neschopnosti, nelze během řízení o platební neschopnosti vykonat právo na vrácení, a to ani ze strany dlužníka. Účinky uložení V českém právu má složení do soudní úschovy za následek splnění dluhu. Stejné účinky přisuzuje uložení i německé právo. To však rozlišuje účinky uložení při vyloučení vrácení (jen v tomto případě je právním následkem splnění) a účinky uložení při nevyloučeném vrácení. § 378 BGB upravuje účinek uložení při vyloučení vrácení (Wirkung der Hinterlegung bei ausgeschlossener Rücknahme). Je-li vyloučeno vrácení uložené věci, je dlužník díky uložení osvobozen od svého závazku stejným způsobem, jako kdyby v době uložení plnil věřiteli. § 379 BGB se věnuje účinkům uložení při nevyloučeném vrácení (Wirkung der Hinterlegung bei nicht ausgeschlossener Rücknahme). V odstavci 1 se určuje, že není-li vyloučeno vrácení uložené věci, může 75
Klunzinger, E. Einführung in das Bürgerliche Recht Grundkurs für Studierende der Rechtsund Wirtschaftswissenschaften. Mnichov: Vahlen, 1998, str. 226, překlad do češtiny Aspena, s.r.o., IČ 60751185, se sídlem Brno, Grohova 17, zakázka č. 56687
- 108 dlužník věřitele odkázat na uloženou věc. Odstavec 2 vymezuje další účinky uložení. Pokud je totiž věc uložena, nese věřitel riziko (der Gläubiger trägt die Gefahr) a dlužník není zavázán k placení úroků nebo poskytnutí náhrady za nevyužité přírůstky věci (nicht gezogene Nutzungen). Odstavec 3 definuje, jaké bude mít právní následky, pokud si dlužník vyžádá uloženou věc zpět. To je zajímavé, neboť český právní řád také připouští, aby si složitel vyžádal předmět úschovy zpět, avšak o právních následcích se nezmiňuje a právní následky se musí dovodit pouze výkladem ustanovení o úschovách. Německý občanský zákoník výslovně stanovuje, že vezme-li si dlužník uloženou věc zpět, platí ustanovení, že uložení nenastalo. Náklady za uložení Náklady za uložení jdou k tíži věřitele, pokud si dlužník uloženou věc nevezme zpátky (§ 381 BGB). Likvidace starých úschov – zánik práva věřitele (Erlöschen des Gläubigerrechts) I německý právní řád počítá s možností, že věřitel si předmět plnění nemusí vyzvednout a přijmout. To upravuje § 382 BGB, podle kterého právo věřitele k uloženému obnosu zaniká po uplynutí 30 let po přijetí oznámení o uložení, pokud se věřitel před touto lhůtou neohlásí na místě uložení; dlužník má právo na vrácení, i když se práva na vrácení vzdal. Co vyplývá z toho ustanovení ve srovnání s naší legislativou? V Německu je mnohonásobně delší lhůta, během níž věřitel může požadovat vydání předmětu úschovy. U nás to je to přibližně 6 let, v Německu celých 30. Z § 382 BGB je rovněž patrné, že pokud se věřitel o dlužné plnění nepřihlásí, preferuje se jeho vrácení dlužníku, i když se práva na vrácení vzdal. To je rozdílné od naší úpravy, kde se nerozlišuje, jestli si věřitel o vydání předmětu úschovy požádal nebo ne, dlužník může požádat o vrácení úschovy stále za stejných podmínek. Vydražení
věcí
nezpůsobilých
k uložení
(Versteigerung
hinterlegungsunfähiger Sachen) Podle našeho právního řádu, aby se dlužník mohl zprostit závazku, musí do úschovy soudu uložit zásadně předmět dlužného plnění. Mohou nastat situace, kdy se proto dlužník dostane do značně nevýhodného postavení např. z důvodu, že úschova si vyžádá nepřiměřeně vysoké náklady na schovatele nebo jestliže, soud návrh na přijetí úschovy zamítne, jelikož nenalezne vhodný
- 109 způsob úschovy (§ 185c o.s.ř.). Německý právní řád reflektuje stav, kdy pro dlužníka by mohlo být uložení předmětu plnění spojeno s neúměrnými obtížemi a umožňuje v § 383 až § 386 BGB vydražení věcí nezpůsobilých k uložení. Podle § 383 odst. 1 BGB není-li dlužná movitá věc vhodná k uložení, může ji dlužník v případě prodlení věřitele nechat v místě plnění vydražit a výnos uložit. Totéž platí v případech, kdy dlužník nemůže svou povinnost splnit z jiného důvodu na spočívajícího v osobě věřitele nebo v důsledku pochybnosti o osobě věřitele, pokud je likvidace věci nebo její uchování spojeno s nepřiměřenými náklady. Odstavec dva téhož paragrafu stanovuje, že nedá-li se z vydražení věci v místě plnění očekávat přiměřený úspěch, vydraží se věc na jiném vhodném místě. Podmínky dražby definuje třetí odstavec tohoto paragrafu a to: – dražba proběhne za účasti soudního vykonavatele, přizvaného na místo dražby nebo jiné úředníka, oprávněného k provádění dražby nebo veřejně určeného licitátora (veřejná dražba). Čas a místo dražby včetně všeobecného popisu věci se veřejně oznámí. Další podmínky dražby jsou vymezeny v § 384 BGB, podle odstavce 1 je vydražení přípustné teprve poté, když jím bylo věřiteli pohroženo. Pohrůžka dražbou (Androhung der Versteigerung) nemusí nastat, když je věc vystavena zkáze a s odkladem dražby je spojeno riziko. § 382 odst. 2 stanovuje povinnost dlužníka o dražbě neprodleně informovat věřitele, v případě opomenutí je povinen nahradit škodu. Pohrůžka a oznámení nemusí nastat, je-li to nemožné (§ 382 odst. 3). Kromě dražby si může dlužník vybrat ještě jiný způsob zpeněžení věci nevhodné k uložení. § 385 BGB předpokládá, že má-li věc burzovní nebo tržní hodnotu, může dlužník zajistit prodej z volné ruky za běžnou cenu prostřednictvím obchodního makléře, zmocněného k takovým prodejům, nebo prostřednictvím osoby, oprávněné k veřejným dražbám. Náklady za dražbu nebo prodej uskutečněný dle § 385 BGB jdou k tíži věřitele, pokud si dlužník nepřevezme uložený výnos zpět (§ 386 BGB).
- 110 -
15. ZÁVĚR Cílem mé práce bylo především popsat právní úpravu institutu úředních (soudních) úschov. Pokoušela jsem se tak vyplnit vakuum v této oblasti, neboť jsem neobjevila žádnou odbornou publikaci, která by se ve větším rozsahu věnovala úschovám u soudů. Věřím, že tento cíl se mi podařilo naplnit. Na předchozích stránkách jsem se snažila rozebrat jednotlivá ustanovení zákonů, jež se vztahují k úředním (soudním) úschovám v hmotném právu a dále zejména podrobně popsat procesní normu, tj. ustanovení občanského soudního řádu, fáze řízení o úschovách a nastínění soudní praxe u okresních soudů. Dále jsem chtěla ověřit využívání tohoto institutu, tedy zda a jak často jsou podávány návrhy na zahájení řízení. Po zjištění nápadu u všech okresních soudů je zřejmé (viz. 13. kapitola), že návrhy na přijetí úschovy jsou podávány a to nikoliv minoritně. Je vidět i vzrůstající tendenci v tomto směru. Při pátrání po zahraničních zkušenostech jsem narazila na zajímavé a pro nás netradiční řešení depozit za účelem splnění dluhu v německém právu. Na rozdíl od naší hmotněprávní úpravy, kde je úředním úschovám věnován jen velmi malý prostor, tak německá úprava v občanském zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch) je značně rozsáhlá a dlužník v ní má také mnohem aktivnější úlohu. Inspirativní je i důraz na ekonomickou stránku, tedy umožnění dlužníku vydražit předmět úschovy v případě nepoměrně vysokých nákladů na uložení. Pokud bychom uvažovali o nějaké výrazné změně v našem právním řádě, stálo by za úvahu napodobit německou úpravou. Důležitým cílem bylo zjistit i slabá místa právní úpravy, rozpoznat ta ustanovení, jejichž výklad působí interpretační potíže nebo ta ustanovení, která již nevyhovují nynějším požadavkům. Během psaní práce jsem na takováto ustanovení nevyhnutelně narazila, neboť ani právní úprava úředních (soudních) úschov není bezchybná a je možné ji nadále vylepšovat. V následujícím textu se snažím nalézt odpověď na otázku, jak zlepšit právní úpravu institutu úředních úschov. Toho můžeme dosáhnout jednak novelizací některých ustanovení zákona nebo podzákonných předpisů, a případně i dalšími postupy a opatřeními nelegislativního charakteru.
- 111 -
15. 1. Legislativní návrhy na změnu některých ustanovení Nejprve je třeba se zamyslet, jestli je nutné nějakým způsobem zásadně měnit celou koncepci úředních úschov. Co se týče hmotného práva, zejména občanského zákoníku, není třeba cokoliv měnit. Ustanovení § 568 o.z. je kvalitní normou, je stručné, dostatečně obecné, jednoznačné a srozumitelné. Překážky na straně věřitele, které taxativně vyjmenovává, tedy že věřitel je neznámý, nepřítomný, v prodlení nebo že má dlužník odůvodněné pochybnosti, kdo je jeho věřitelem, zahrnují všechny případy, jež mohou nastat. Také účinek úřední úschovy – dlužníkovo splnění závazku je jednoznačné. Procesní normu – občanský soudní řád nebude rovněž třeba zásadně měnit, osobně se domnívám, že ke zlepšení by stačilo novelizovat jen některá níže uvedená ustanovení. § 79 odst. 1 o.s.ř. Ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. by mělo být doplněno tak, že návrh na zahájení řízení bude muset povinně obsahovat i datum narození nebo rodné číslo účastníka řízení - fyzické osoby. Aktuální znění tohoto ustanovení předpokládá, že k přesné identifikaci účastníka řízení – fyzické osoby postačí jméno, příjmení a bydliště. To však v dnešní době, kdy je běžné se stěhovat za prací nebo studiem apod., neobstojí. Vzhledem k tomu, že řízení o úschovách je formální řízení, kde se neprovádí dokazování a které může trvat i víc jak šest let, působí nedostatečná identifikace účastníků řízení – fyzických osob značné problémy. Bez data narození nemůže soud vyhledat požadované údaje o osobě v Centrální evidenci obyvatel (např. změnu adresy, úmrtí osoby apod.). 185d odst. 1 o.s.ř. Toto ustanovení působí nepřehledně a nejasně. Často proto způsobuje pochybnosti při výkladu zejména účastníkům řízení, kteří nejsou zastoupeni advokátem. Srozumitelnější a logičtější by bylo podmínky pro vydání úschovy rozčlenit tak, aby korespondovaly s důvodem, pro který byla úschova přijata. Dále by bylo vhodné v případě, že je třeba získat souhlas s vydáním předmětu úschovy od více osob, se inspirovat § 185d odst. 2 o.s.ř. Ten při vydávání úschovy složiteli připouští, aby příjemce byl poučen, že soud vydá předmět úschovy složiteli nejen tehdy, když s tím příjemce výslovně souhlasí (§ 185d odst. 2 písm. a) o.s.ř.), ale také tehdy nevyjádří-li se ve lhůtě stanovené
- 112 soudem, ačkoliv byl na takové následky upozorněn (§ 185d odst. 2 písm. c) o.s.ř.).76 Není důvod pro rozdílnou úpravu při vydávání předmětu úschovy, kdy příjemce podle odst. 1 musí výslovně souhlasit s vydáním, zatímco podle odst. 2 se nemusí ani vyjádřit. Navíc by se tak předešlo výkladovým sporům, kdy se někteří účastníci domáhají i při vydávání úschov dle § 185d odst. 1 o.s.ř., aby soud poučoval příjemce podle § 185d odst. 2. S ohledem na to, co bylo uvedeno v kapitole č. 10, o osobě, pro jejíž nesouhlas došlo ke složení dlužného plnění do úschovy by bylo ještě vhodné novelizovat ustanovení § 185d odst. 1 větu druhou, že se by se vypustila závěrečná slova: „a osoby, pro jejichž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy“ . Nově by § 185d odst. 1 o.s.ř. mohl mít např. následující znění: „Jestliže ke složení došlo proto, že věřitel byl v prodlení, neznámý nebo nepřítomný, vydá soud předmět úschovy příjemci na jeho žádost. Souhlasu složitele je třeba, bylo-li složeno pro neznámého věřitele. Jestliže ke složení došlo proto, že složitel má odůvodněné pochybnosti, kdo je jeho věřitelem, je k vydání předmětu úschovy kromě žádosti příjemce zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li složeno pro neznámého věřitele. Soud může připojit k výzvě pro osobu, jejíhož souhlasu s vydáním předmětu úschovy je třeba, doložku, že nevyjádří-li se tato osoba ve lhůtě stanovené soudem, ačkoliv byla na takové následky upozorněna, bude mít soud za to, že s vydáním předmětu úschovy souhlasí.“ 185d odst. 3 o.s.ř. Tento paragraf se prakticky v řízení o úschovách neaplikuje, protože nejčastěji o vydání žádají osoby uvedené v odst. 1 a 2, tedy příjemce nebo složitel. Velmi zřídka se vyskytne případ, kdy o vydání žádá osoba uplatňující právo na předmět úschovy, která nebyla uvedena v návrhu složitele a přihlásila se teprve až v průběhu řízení. Vzhledem k naprosto minimálnímu využití ho není nutné měnit. Pokud by však zákonodárce zamýšlel zachovat pro celé ustanovení § 185d o.s.ř. obdobné podmínky pro vydávání, může se i v odst. 3 76
a dále dle § 185d odst. 2 písm. b) o.s.ř. – prohlásí-li, že předmět úschovy nepřijímá.
- 113 nově upravit možnost soudu připojit k výzvě pro složitele a příjemce doložku, že nevyjádří-li se ve lhůtě stanovené soudem, ačkoliv byli na takové následky upozorněni, bude mít soud za to, že s vydáním předmětu úschovy souhlasí. 185g odst. 1 o.s.ř. V § 185g o.s.ř. a 185h o.s.ř. je upraveno tzv. kaduční řízení, jehož smyslem je likvidace „starých úschov“ tím, že připadnou státu. Ustanovení § 185g odst. 1 o.s.ř. by mělo být novelizovat tak, že se z něj vypustí slova „popřípadě ode dne, kdy předmět úschovy měl být podle návrhu složiteli vydán“, která byla v mírně pozměněném znění do současné právní úpravy zřejmě nedopatřením přejata z té předchozí platné do roku 1992 (zákon č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Je zcela dostačující stanovit počátek tříleté lhůty, po jejímž uběhnutí se vydává kaduční usnesení, dnem právní moci usnesení o přijetí do úschovy. Řízení o úschovách může trvat i víc jak šest, vezmeme-li v úvahu lhůty v něm stanovené, tedy že po třech letech od právní moci usnesení o přijetí soud vydává kaduční usnesení a za další tři roky od vyhlášení kadučního usnesení, pokud předmět úschovy nebyl vydán, připadne teprve státu. Lhůta šesti let se zdá být dost dlouhá na to, aby si příjemce mohl o předmět úschovy požádat a převzít si ho. Toto platí zcela jistě pro nepřítomného příjemce, neznámého příjemce a pro příjemce, který byl v prodlení. Lhůta šesti let nemusí být však dostačující v případě, že složitel měl odůvodněné pochybnosti, kdo je jeho věřitelem a za příjemce označil více příjemců. V takovém případě obvykle probíhá sporné řízení u soudů mezi příjemci a vzhledem k tomu, jak dlouho trvá řízení před českými soudy, nemusí tato lhůta stačit na to, aby bylo ve sporném řízení rozhodnuto, kdo je oprávněným příjemcem. Ilustrační příklad Složitel složil do úschovy finanční částku, která představuje nájemné za užívání nemovitosti, pro příjemce č. 1 a příjemce č. 2, protože má odůvodněné pochybnosti, kdo je jeho věřitelem. Příjemce 1 ani příjemce 2 si nepožádali o vydání předmětu úschovy a ani nepodali žalobu o nahrazení souhlasu dle § 185e o.s.ř. Mezi příjemcem č. 1 a 2 však v době, kdy je vedeno řízení o úschově, probíhá několik let spor před soudy různých instancí (včetně
- 114 Nejvyššího soudu ČR), než je pravomocně rozhodnuto, že příjemce č. 1 je právoplatným vlastníkem nemovitosti. Teprve pak po pravomocně skončeném řízení o určení vlastnictví k nemovitosti si příjemce 1 požádá o vydání předmětu úschovy. Tříletá lhůta vyhlášená v kadučním usnesení je koncipována tak, že po jejím uběhnutí automaticky bez dalšího rozhodnutí připadne předmět úschovy státu (tedy pokud nedošlo k jeho vydání), není možné běh lhůty přerušit pro spor o předmět úschovy vedený u soudu ani z jiného závažného důvodu. Dokud nedojde k podstatnému zrychlení sporného řízení před českými soudy, jeví se jako účelné novelizovat ustanovení § 185g odst. 1 o.s.ř. a prodloužit lhůtu v kadučním usnesení uvedenou např. na 5 let. Takže by předmět úschovy připadl státu, jestliže by se o něj nikdo nepřihlásil do 5 let ode dne vyhlášení tohoto usnesení. 185f o.s.ř.v souvislosti s § 80 odst. 1 a 2 trestního řádu Nedostatkem tohoto ustanovení je jeho přílišná obecnost, takže není zřejmé, jak by mělo být správně vedeno toto řízení, kdo je jeho účastníkem, jestli má soud vydávat usnesení o přijetí, za jakých podmínek je možné vydat předmět úschovy a zda je přípustná likvidace starých úschov podle § 185g o.s.ř.. Většinu těchto výkladových potíží odstranilo komplexní a podrobné stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/200577. Otázkou však zůstává, jestli velmi obecné a krátké ustanovení § 185f o.s.ř. dovolovalo tak široký výklad a jestli je tento výklad jediný správný? Když např. nejvyšší státní zástupce ve svém stanovisku č. 21/1999 ze dne 20. 8. 199978, dospěl k odlišnému výkladu, ačkoliv je taktéž právně erudován a s danou problematikou měl zkušenosti z praxe orgánů činných v trestním řízení. Pro laickou veřejnost, je pak stanovisko Nejvyššího soudu ČR v podstatě nedostupné, neboť málokdo má přístup k počítačovým systémům,
77
Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005 [citováno 18. 4. 2007]. Dostupný z http://www.nsoud.cz/stanoviska.php?action=read&id=34&searchstr=& print=true 78
Nejvyšší státní zástupce, Úschova věcí vydaných nebo odňatých v trestním řízení, výkladové stanovisko č. 21/1999 ze dne 20. 8. 1999, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 23113 (LIT).
- 115 které zpracovávají a třídí právní informace (např. ASPI) nebo zkušenosti s vyhledávání relevantních rozhodnutí a stanovisek soudů. Vzhledem k tomu, že náš právní systém není založen na precedentních rozhodnutích soudů (to znamená, že rozhodnutím nadřízeného soudu je vázán pouze soud prvního stupně v dané konkrétní věci), bylo by vhodné stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005 vtělit do právního řádu. Stačilo by ho zapracovat do vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro krajské a okresní soudy, ve znění pozdějších předpisů, k současným ustanovením věnujícím se řízení o úschovách. Tak by bylo jednoznačně (bez možnosti odchylných výkladů) upraveno řízení podle § 185f o.s.ř. v souvislosti s § 80 odst. 1 a 2 tr. řádu. Do budoucna by stálo za úvahu, jestli u tohoto typu depozit neupravit odchylně likvidaci starých úschov, neboť v těchto případech hradí veškeré náklady (obvykle značně vysoké) na uložení a opatrování věci během řízení stát ze svého rozpočtu, přičemž je vedlejší, zda je to Policie ČR nebo okresní soud. Navíc movité věci mnohaletým uskladněním často ztrácí svoji hodnotu (typicky u motorových vozidel), takže státu pak připadají věci bez realizační hodnoty. Často se totiž stává, že předmět úschovy je uložen po celou lhůtu šesti let, neboť osoby uplatňující právo na věc nepodniknou žádné právní kroky, aby jim mohl být předmět úschovy vydán. Například by bylo možné novelizovat § 80 trestního řádu v tom smyslu, že v usnesení orgánu činného v trestním řízení, kterým se věc ukládá do úschovy soudu, by byla určena lhůta, v níž jsou účastníci řízení povinni požádat o vydání věci u soudu a případně i podat žalobu na nahrazení souhlasu s vydáním dle § 185e o.s.ř., jestliže byla žádost o vydání pravomocně zamítnuta, jinak předmět úschovy připadne státu. Převedení agendy soudních úschov na notáře Kromě výše uvedených možných novelizací jednotlivých ustanovení občanského soudního řádu, je možné uvažovat i o zásadnější změně koncepce soudních úschov. A to, zda řízení o úschovách v první instanci ponechat v kompetenci okresních soudů a nebo jím pověřit notáře. Stav, kdy notář (resp. dříve státní notářství) rozhodoval v řízení o úschovách, zde již existoval a to v letech 1964 až 1992. Jedním z největších problémů české justice, je pomalost řízení, soudy jsou přetíženy obrovským množstvím napadených věcí, které
- 116 nestačí rychle vyřizovat. Řízení o úschovách v první instanci před notářem by patrně bylo rychlejší než u soudu, jelikož soudům někdy trvá i několik měsíců než rozhodnou o přijetí věci do úschovy. Notáři by zřejmě pružněji reagovali při nárazovém navýšení počtu napadených věcí,79 mohli by tomu přizpůsobit svou personální politiku, např. dočasně zvýšit počet zaměstnanců, přijmout zaměstnance na částečný úvazek apod. Jak kvalitní by byla rozhodovací činnost notářů je těžké předem posoudit. Lze se však domnívat, že pokud by bylo v řízení o úschovách v první instanci přeneseno na notáře, nedošlo by k výraznému zhoršení ve kvalitě vyřizování této agendy. Jednoznačnou nevýhodou převedení agendy soudních úschov na notáře by bylo pro složitele výrazné zvýšení poplatků za zahájení řízení. Jestliže nyní je nejčastěji uhrazen soudní poplatek ve výši 200,- Kč (skládaná dlužná částka je do 20.000,- Kč), pak u notářů by byly poplatky zcela jistě značně navýšeny. Částka 200,- Kč nepokrývá reálné náklady spojené s řízením zejména, zejména pokud se jedná o mzdové náklady. Je otázkou, zda by tak nedošlo k omezení přístupu k soudu zejména pro účastníky, kteří skládají opakující se plnění. Ilustrační příklad Nájemník – fyzická osoba bydlí v domě, o který probíhá soudní spor o vlastnictví mezi dvěma subjekty. Nájemník chce platit řádně nájem, ale neví, kdo je oprávněným vlastníkem a platby nájemného po něm požadují oba subjekty. Rozhodne se tedy skládat nájemné 3.500,- Kč měsíčně do úřední úschovy, aby řádně splnil svůj závazek. Vzhledem k tomu, jak je koncipováno řízení o úschovách, musí každý měsíc podat nový návrh a zaplatit soudní poplatek a zároveň nemůže požadovat náhradu nákladů řízení (ty by musel uplatnit samostatně ve sporném řízení). Pokud by se řízení o úschovách převedlo na notáře, musel by být poplatek za řízení zvýšen minimálně na 1.000,- Kč, takže by jeho náklady na bydlení se zvýšily o tento poplatek za řízení a je otázkou, jestli by byly ještě únosné. Další velký problém při převádění řízení o úschovách na notáře by zřejmě představovaly úschovy ve zvláštních případech, tj. úschova věcí složených na základě usnesení, vydaného dle § 80 odst. 1 a 2 trestního řádu. 79
Např. u Okresního soudu v Ostravě stoupl počet napadených věcí z 201 v roce 2004 na 5129 v roce 2005, to představuje meziroční nárůst 4928 věcí.
- 117 Tento typ řízení není vůbec zpoplatněn, tzn. že nejsou vybírány soudní poplatky. Před rozhodnutím, zda je pro stát i účastníky výhodnější pověřit řízením o úschovách notáře nebo ponechat současný stav, by bylo třeba udělat podrobnou analýzu situace, možných pozitivních i negativních dopadů.
15. 2. Další opatření nelegislativního charakteru Ke zlepšení situace by kromě novelizace občanského soudního řádu mohla přispět i níže uváděná opatření. Mohla by být zavedena téměř okamžitě a nevyžadovala by velké finanční náklady a ani by nebyla organizačně náročná. Publikace rozhodnutí krajských soudů Jedním z velkých problémů při pochybnostech o správném výkladu jednotlivých ustanovení řízení o úschovách je nedostatek oficiálně publikované judikatury. Jestliže pracovníci soudu pověření rozhodováním o úschovách přihlížejí při rozhodování i k usnesením nadřízených soudů, která se jim podařilo neoficiálně získat od svých kolegů nebo jsou jim známa ze své předchozí rozhodovací činnosti, účastníci řízení jsou zcela odkázáni na oficiálně publikovaná rozhodnutí. Přitom by jistě častější publikace rozhodnutí krajských soudů přispěla k jednotnému rozhodování soudů a k odstraňování pochybností při výkladu ustanovení řízení o úschovách. Vzhledem k tomu, že kauzy soudních úschov se prakticky nedostávají k Nejvyššímu soudu ČR a končí u krajských soudů, pak tento se této role ujmout nemůže. Šetření soudní praxe Nejvyšším soudem ČR V popisu činnosti Nejvyššího soudu ČR je mimo jiné i sledování a vyhodnocování pravomocných rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímat stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve všech věcech určitého druhu.80 V minulosti byla provedena Nejvyšším soudem ČSR dvě rozsáhlá šetření notářské praxe v řízení o úschovách a jejich výsledky Nejvyšší soud ČSR publikoval ve svém stanovisku ze dne 11. 2. 1977, sp. zn. Rc 34/77 a stanovisku ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Rc 35/89. Z hodnocení vyplývá, že 80
§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb.
- 118 v průběhu celého řízení o úschovách docházelo ze strany notářství k pochybením, ve zprávě jsou pro ilustraci uváděny konkrétní případy špatného postupu při řízení81. Další rozsáhlejší stanovisko bylo vydáno téměř po dvaceti letech a to výše uváděné stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, které se věnuje úschovám v souvislosti s § 80 odst. 1 tr. řádu. U solučních úschov ukládaných za účelem splnění dluhu od roku 1988 však žádné stanovisko vydáno nebylo, takže není možno posoudit současnou praxi při rozhodování soudních úschov, není možné zjistit, z kterého důvodu jsou depozita nejčastěji skládána, jakých chyb se okresní soudy dopouštějí, v jakém rozsahu a jak je jejich rozhodovací činnost kvalitní apod. Stanoviska z roku 1977 a 1988 přispěla k interpretaci jednotlivých ustanovení řízení o úschovách a podle toho, jak často jsou citována v odborných textech, z nich jejich autoři čerpají ještě dnes. Bylo by proto užitečné, kdyby Nejvyšší soud ČR opět zhodnotil řízení o úschovách. Vzory soudních rozhodnutí U všech okresních soudů ČR by měl být v současné době již zaveden vnitřní počítačový systém na uchovávání a podporu informací soudu ISAS (Informační Systém Administrativy Soudů), který umožňuje zejména vedení rejstříků soudů na počítači. V systému ISAS je ale možné vytvářet i dokumenty v textovém editoru MS Word (např. usnesení, rozsudky, výzvy, předávací protokoly apod.). V rámci elektronizace dat v evidenci soudních agend vytvořilo Ministerstvo spravedlnosti ČR databázi vzorů soudních rozhodnutí. Co se však týká řízení o úschovách obsahuje pouze vzor kadučního usnesení dle § 185g o.s.ř.82 Bylo by vhodné zahrnout do této databáze vzorů soudních rozhodnutí i další vzory usnesení, která jsou vydávána během řízení o úschovách. Vzdělávání pracovníků justice Vzdělávání soudců v současné době již funguje a soudci mají vcelku pravidelně možnost účastnit se různých přednášek. Pro vyšší soudní úředníky, kteří jsou nejčastěji pověřeni vyřizováním agendy soudních (úředních) úschov, taková možnost vzdělávání není dostatečná. Bylo by proto vhodné, aby 81
Více informací – viz. kapitola 2.3. Soudní úschovy v období let 1964 – 1992
82
Údaj platný k 1. 2. 2007 pro Městský soud v Brně
- 119 ministerstvo spravedlnosti zajistilo i systematické a pravidelné vzdělávání vyšších soudních úředníků, což by se jistě následně pozitivně projevilo v rozhodovací činnosti soudů. Užitečné by bylo i organizovat pravidelná neformální pracovní setkání vyšších soudních úředníků, při kterých by měli možnost konzultovat a porovnávat soudní praxi u jednotlivých soudů s cílem o jednotné rozhodování.
- 120 -
16. SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ Knižní díla: 1. Malý, K., Sivák, F. Dějiny státu a práva v Československu (I. díl do r. 1918). Praha: Panorama, 1988 2. Stavinohová, J., Hlavsa, P. Civilní proces a organizace soudnictví, Brno: Masarykova univerzita v Brně a Jan Šabata nakladatelství DOPLNĚK, 2003 3. Schelleová, I. Český civilní proces, Praha: Linde Praha a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 1997 4. Schelleová, I. Organizace soudnictví, notářství a advokacie, Praha: Linde Praha a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 1997 5. Plecitý, V., Vrabec, J., Salač, J. Základy občanského práva, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004 6. Kindl, M., Šíma, A., David, O. Občanské právo procesní, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005 7. Svátek, L. Pojištění vkladů, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 3408 (LIT), 1994. 8. Rouček, Fr., Sedláček, J. a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl šestý. Praha: reprint původního vydání CODEX Bohemia, s.r.o., 1998. 9. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 10. Holub, M. a kol.. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde Praha a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2003. 11. Jehlička, O., Švestka, J., Škvárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 12. Součková, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001.
- 121 13. Jakubka, J. Zákoník práce pro praxi. Olomouc: Nakladatelství ANAG, 2004. 14. Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství POLYGON, 2002. 15. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. 16. Holub, M., Škárová, M. a kol. Vzory rozhodnutí a úkonů soudu všech tří stupňů v občanském soudním řízení. Praha: Linde Praha a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2002 17. Holub, M. a kol. Vzory smluv a podání. 9. vydání. Praha: Linde Praha a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2005 18. Vrcha, P. Civilní judikatura. Výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky. 2. vydání. Praha: Linde Praha a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2005. 19. Jelínek, J., Sovák, Z. Trestní zákon a trestní řád. 9. vydání. Praha: Linde Praha a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 1997 Texty v odborných časopisech: 1. Záturecký. P. Uloženie do úschovy za účelom splnenia dlhu (problematika právnych účinkov). Socialistické súdnictvo, 1970, č. 7, s. 11 an. 2. Kúth, V. Súčasné problémy rozhodovania štátnych notárstiev v konaní o úschovách. Socialistické súdnictvo, 1980, č. 11, s. 22 an. 3. Koňa, I. Problematika rozhodovania o úschovách na štátnom notárstve. Socialistické súdnictvo, 1985, č. 5, s. 17 an. 4. Koňa, I. Niektoré problémy v konaní o úschovách. Socialistické súdnictvo, 1989, č. 4, s. 16 an. 5. Večeřa, I. Procesní nástupnictví u právnických osob. Právní rádce, 2003, č. 5, s. 15 an.
- 122 6. Eliáš, K. Prodlení dlužníka a prodlení věřitele. Právní rádce, 2003, č. 12, s. 10 an. Judikáty: 1. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 7. 1926, sp. zn. Rc 6179, R I 602/26, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 13588 (JUD). 2. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1928, sp. zn. Rc 8283, Rv I 1828/27, Automatizovaný systém právních informací – ASPI, (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 14114 (JUD). 3. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 2. 1938, sp. zn. Rc 16728, Rv II 203/37, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 8524 (JUD). 4. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1938, sp. zn. Rc 16736, R I 24/38, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 8525 (JUD). 5. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 4. 1942, sp. zn. Rc 18262, R I 110/42, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 9438 (JUD). 6. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 9. 1942, sp. zn. Rc 18339, Rv I 793/42, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 9463 (JUD). 7. Rozhodnutí Krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 10. 1952, sp. zn. Rc 38/53, 5 Ok 475/52, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 10107 (JUD). 8. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 6. 1954, sp. zn. Rc 124/54, Cz 227/54, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 9748 (JUD). 9. Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR ze dne 22. 1. 1966, sp. zn. Rc 26/66, 4 Cz 160/65, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 399 (JUD). 10. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 12. 1966, sp. zn. Rc 65/67, 3 Co 504/66, Automatizovaný systém právních informací –
- 123 ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 565 (JUD). 11. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1974, sp. zn. Rc 41/74, 11 Co 497/73, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 1616 (JUD). 12. Stanovisko Najvyššího súdu SSR ze dne 2. 9. 1975, sp. zn. Rc 20/76, Cpj 52/75, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 1828 (JUD). 13. Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 2. 1977, sp. zn. Rc 34/77, Cpj 43/76, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 5358 (JUD), 5359 (JUD), 5360 (JUD), 5361 (JUD), 5362 (JUD), 5363 (JUD), 5364 (JUD), 5365 (JUD), 5366 (JUD), 5367 (JUD), 5368 (JUD), 1915 (JUD). 14. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1977, sp. zn. Rc 42/78, 11 Co 96/77, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 2044 (JUD). 15. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Rc 14/80, 4 Cz 41/77, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 2234 (JUD). 16. Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Rc 35/89, Cpj 38/88, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 4423 (JUD), 4424 (JUD), 4425 (JUD), 4426 (JUD), 4427 (JUD), 4428 (JUD), 4429 (JUD), 3363 (JUD). 17. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 1993, sp. zn. 12 Co 144/93, Automatizovaný systém právních informací – ASPI, (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 13138 (JUD). 18. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. 7 Cdo 146/93, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 5522 (JUD).
- 124 19. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. 24 Co 223/95, Automatizovaný systém informací – ASPI, (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 6152 (JUD). 20. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. Rt 40/96, 2 Tzn 44/95, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 6781 (JUD). 21. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 24 Co 290/98, Automatizovaný systém informací – ASPI, (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 15574 (JUD). 22. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 11 Co 766/2000, Soudní rozhledy, 2001, č. 10, s. 346 23. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. Rt 4/2001, 7 Tz 189/99, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 15607 (JUD). 24. Nález č. 97 Ústavního soudu ČR ze dne 2. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000, Sbírka nálezů a usnesení – svazek 23. vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2002. 25. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. Jc 136/2002, 29 Odo 639/2001, Automatizovaný systém právních informací – ASPI, (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 23111 (JUD). 26. Rozhodnutí Městského soud v Praze ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. Jc 8/2004, 24 Co 140/2003, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 26879 (JUD). 27. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. Rc 25 Cdo 1526/2001, Automatizovaný systém informací – ASPI, (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) –evidenční číslo literatury 28672 (JUD). 28. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 32 Od 61/2003 [citováno 15. 10. 2007]. Dostupný z http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=16105&searchstr=%F8%E Dzen%ED+o+%FAschov%E1ch 29. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 379/2005: [citováno 15. 10. 2007]. Dostupný z http:
- 125 http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=27514&searchstr=%F8%E Dzen% ED +o+%FAschov%E1ch. 30. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. Rc 33 Odo 880/2006, Automatizovaný systém informací – ASPI, (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2007, stav k 9. 4. 2007) –evidenční číslo literatury 29053 (JUD). 31. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005 [citováno 18. 4. 2007]. Dostupný z http://www.nsoud.cz/stanoviska.php?action=read&id=34&searchstr=&print=true 32. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1925/2006: [citováno 15. 10. 2007]. Dostupný z http: http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=35475&searchstr=%F8%ED zen%ED+o+%FAschov%E1ch 33. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 28 Nd 284/2007: [citováno 15. 10. 2007]. Dostupný z http: http://www.nsoud.cz/rozhod.php?action=read&id=37771&searchstr=%F8%ED zen%ED+o+%FAschov%E1ch Výkladová stanoviska: 1. Nejvyšší státní zástupce, Postup podle § 80 odst. 1 tr.ř. u vozidla vydaného nebo odňatého v tr. řízení, výkladové stanovisko č. 7/1995 ze dne 29. 12. 1995, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 23063 (LIT). 2. Nejvyšší státní zástupce, Úschova věcí vydaných nebo odňatých v trestním řízení, výkladové stanovisko č. 21/1999 ze dne 20.8.1999, Automatizovaný systém právních informací – ASPI (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 23113 (LIT). 3. Komise pro cenné papíry, stanovisko Komise pro cenné papíry č. 7/1999 ze dne 1. 3. 1999, Automatizovaný systém právních informací – ASPI, (COPYRIGHT ASPI, a.s. 2006, stav k 2. 11. 2006) – evidenční číslo literatury 14385 (LIT). Internetové stránky: 1. Ministerstvo spravedlnosti ČR, Nápad vybraných agend v roce 2005: [citováno 18. 2. 2007]. Dostupný z http://portal.justice.cz/ms/soubor.aspx?id=19491.
- 126 2. Návrh občanského zákoníku, pracovní verze před dokončením odborné diskuze a druhého kola projednávání v rekodifikační komisi – říjen 2006: [citováno 8. 4. 2007]. Dostupný z http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304 Zahraniční prameny: 1. Zákon č. 40/1964 Zb., Občansky zákonník: [citováno 16. 3. 2007]. Dostupný z http://www.zbierka.sk/akt-znenia.asp#. 2. Zákon č. 311/2001 Zb., Zákonník práce: [citováno 16. 3. 2007]. Dostupný z http://www.zbierka.sk/akt-znenia.asp#. 3. Zákon č. 99/1963 Zb., Občansky súdny poriadok: [citováno 16. 3. 2007]. Dostupný z http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_maxi_zak_fr0.htm. 4. Zákon č. 513/1991 Zb., Obchodný zákonník: [citováno 16. 3. 2007]. Dostupný z http://jaspi.justice.gov.sk/jaspiw1/htm_zak/jaspiw_maxi_zak_fr0.htm. 5. ABGB Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch: [citováno 10. 6. 2007]. Dostupný z http://www.ibiblio.org/ais/abgb1.htm 6.
Bürgerliches
Gesetzbuch:
[citováno
10.
6.
2007].
Dostupný
z http://www.rechtliches.de/info_BGB.html. 7. Koziol, H., Welser, R. Grundriss des bürgerlichen Rechts Band I Allgemeiner Teil und Schuldrecht. Vídeň: Mazsche Verlags, 1979 8. Klunzinger, E. Einführung in das Bürgerliche Recht Grundkurs für Studierende der Rechts- und Wirtschaftswissenschaften. Mnichov: Vahlen, 1998
- 127 -
17. Summary The subject of this rigorous thesis is legal custody. Legal custody presents a specific manner of fulfilling an obligation. If the debtor intends to pay their obligation, however they are prevented to do so by circumstances not within their sphere, they can, under certain conditions, pay the fulfilment to the court, and this way absolve themselves from the obligation. Legal custody is described namely in § 568, Act no. 40/1964 Coll., Civil Code (henceforth the Civil Code), in § 214 Act no. 513/1991 Coll., Commercial Code, and the judicial process in custody proceedings appears in §§ 185a
and following Act no. 99/1963 Coll., Code of Civil Procedure
(henceforth the CCP). § 568 of the Civil Code According to the Civil Code, the termination of obligation by fulfilment requires that the debtor pays their debt to the creditor properly and on time and in the appropriate place. § 568 of the Civil Code allows that the debtor deposits their debt into a legal custody thereby fulfilling their obligation. This manner of fulfilment is not available to any debtor and for any reason. Legal custody is available only to such debtors, who cannot fulfil their obligation for reasons that lie with the party of the creditor. The Civil Code requires that the debtor has a legal reason. Such reason consists in: a) Absence of the creditor; b) Delay of the creditor; c) Reasonable doubt of the debtor about who the creditor is; d) Ignorance about who the creditor is (creditor is unknown). Legal custody proceedings according to the CCP Legal custody consists in depositing with the court. The procedures are described in Code of Civil Procedure, in §§ 185a and following. The competent court is the district court. The custody proceedings can be started only on the motion of the debtor, who is in such circumstances referred to as the bailer. According to § 185a p. 2 CCP, the bailee must state the legal reason for depositing their obligation in their motion for starting the proceedings. This means, that they
- 128 must state whether the creditor is absent, unknown, in delay or there is reasonable doubt about the person of the creditor. The proceedings of custody consists of several stages. In the first stage, the participant is the bailee.. The bailee deposits the debt with the court – in terms of CCP this is the object of custody. Only when the subject is deposited with the court, the court decides about its acceptance. Termination of obligation comes into effect on the day the object of custody is deposited with the court in fact. The next stage of the proceedings of custody starts at the moment, the ruling of acceptance of the object comes into effect. Valid decision of acceptance of the object for custody is sent by the court to the creditor. At the moment of the legal effect, the creditor becomes the participant of the proceedings; in terms of the CCP the acceptor. Since that moment, the acceptor can request delivery of the object of custody. Besides the acceptor denoted by the bailee in the motion for starting the proceedings, the participant in the proceedings can be any other person that exercises the right to the object of custody despite not being denoted as such by the bailee in the motion for starting the proceedings. Conditions for delivering the object of custody are described in § 185d p. 1 CCP. The object of custody is delivered by the court upon the request of the acceptor. If the bailee had reasonable doubt about the person of the creditor and mentioned more acceptors in the motion, the delivery to a particular acceptor is conditioned by the consent of the other acceptors. If the object of custody is deposited for an unknown acceptor, the delivery is also conditioned by the consent of the bailee. Delivery of the subject of custody can also be requested by the bailee; conditions for such delivery are described in § 185d p. 2 CCP. The court delivers the subject of custody to the bailee, provided: a) the acceptor gives consent to such procedure; or b) the acceptor declares at the court they do not accept the object of custody; or c) the acceptor does not express themselves in the term fixed by the court, despite being informed about such consequences..
- 129 According to § 185d p. 3 CCP, the court delivers the object of custody upon request of another person exercising the right ot the object of custody only if there is consent of the bailee and the acceptor(s). In case the acceptor does not request the object of custody and the bailee does not request the return of the object of custody, there are procedures for the court to deal with such object of custody. The settlement of old custody is governed by § 185g CCP; such objects of custody fall to the state. The court must pass a ruling; such ruling is issued three years after the acceptance of the object for custody came into effect. The ruling determines that the object of custody fall to the state, if nobody requests its delivery within three years of declaring the ruling. Thus, the subject of custody can be deposited with the court for approximately 6 years, before falling to the state. The importance of legal custody has been increasing recently and the courts receive a growing number of motions for starting the proceedings of custody each year.
