2008

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva

Rigorózní práce

ÚVĚROVÝ PODVOD

Mgr. Daniela KARASOVÁ 2007/2008

„Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Úvěrový podvod zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny“.

……………………………

1

§ 250b Úvěrový podvod (1) Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.

(2) Stejně bude potrestán, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu nikoliv malou.

(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, nebo b) způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

(5) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu.

2

OBSAH I.

ÚVĚROVÝ PODVOD JAKO TÉMA RIGORÓZNÍ PRÁCE……………………...12

II.

ROZŠÍŘENÍ TRESTNÍHO ZÁKONA O ÚVĚROVÝ PODVOD 1. Důvody pro úpravu speciální skutkové podstaty…………………………………………….15 2. Kritika přijetí skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu z důvodu důkazní nouze……………………………………………………………………..16

III. SKUTKOVÁ PODSTATA TRESTNÉHO ČINU ÚVĚROVÉHO PODVODU 1. Konstrukce skutkové podstaty úvěrového podvodu……………… ………………………...20 2. Úvěrová smlouva a úvěr a) Smlouva o úvěru…………………………………………………………………………...23 b) Subjekty smlouvy o úvěru…………………………………………………………………24 c) Účel úvěru………………………………………………………………………………….26 d) Typy úvěrů a smluv a ochrana poskytovaná ustanovením § 250b tr.zákona……………...27 3. Subvence a dotace a) Pojem druhy………………………………………………………………………………33 b) Poskytování dotací a návratných finančních výpomocí…………………………………..34 c) Dostupná judikatura……………………………………………………………………….36 4. Podvodné jednání a) Obecně k objektivní stránce trestného činu úvěrového podvodu………………………...38 b) Nepravdivé údaje………………………………………………………………………….40 c) Hrubě zkreslené údaje a zamlčení podstatných údajů……………………………………43 5. Základní skutkové podstaty z pohledu společenské nebezpečnosti………………………….44 6. Kvalifikované skutkové podstaty a) Charakteristika kvalifikované skutkové podstaty…………………………………………48 b) Škoda a jiný zvlášť závažný následek…………………………………………………….49 c) Zajištění úvěru a způsobení škody………………………………………………………...51 d) Členství v organizované skupině………………………………………………………….56

IV. VÝVOJOVÁ STÁDIA TRESTNÉHO ČINU A ZÁNIK TRESTNOSTI…………….59

3

V.

PACHATEL TRESTNÉHO ČINU ÚVĚROVÉHO PODVODU…………………….61

VI. VZTAH PODVODU A ÚVĚROVÉHO PODVODU 1. Specialita a subsidiarita……………………………………………………………………...67 2. Právní kvalifikace skutků dokonaných před 1.1.1998……………………………………….68 3. Nález Ústavního soudu sp.zn. IV. 158/2000………………………………………………...70 4. Podmíněné propuštění podle § 62 tr.zákona…………………………………………………74 5. Konkurence trestných činů podvodu a úvěrového podvodu… ……………………………..75

VII.

SOUBĚH TRESTNÉHO ČINU ÚVĚROVÉHO PODVODU S JINÝMI TRESTNÝMI ČINY………………………………………………………….78

VIII. DOKAZOVÁNÍ TRESTNÉHO ČINU ÚVĚROVÉHO PODVODU………………81

IX.

OCHRANA FINANČNÍCH ZÁJMŮ EVROPSKÉ UNIE 1. Trestněprávní ochrana finančních zájmů a tři pilíře Evropské unie………………………...84 2. Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství a právní úprava v České Republice…………………………………………………………………………..86 3. Corpus Juris…………………………………………………………………………………90 4. Evropský úřad pro potírání podvodných jednání – OLAF………………………………….92

X.

ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA 1. Slovensko…………………………………………………………………………………….94 2. Polsko ………………………………………………………………………………………..96 3. Rakousko …………………………………………………………………………………..100 4. Německo ……………………………………………………………………………… …..101

XI.

PRÁVNÍ ÚPRAVA DE LEGE FERENDA 1. Základní změny v připravovaném trestním zákoníku …………………………………….104 2. Úvěrový a dotační podvod …………………………………………………………………106 3. Zhodnocení navrhované úpravy…………………………………………………………….108

XII. ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ………………………………………………………….112

4

XIII. RESUMÉ V ANGLICKÉM JAZYCE…………………………………………………116

PŘÍLOHY…………………………………………………………………………………...119

5

POUŽITÉ ZDROJE A JUDIKATURA Právní předpisy: Listina základních práv a svobod (LZPS), usnesení předsednictva ČNR č.2/1993 o vyhlášení LZPS jako součásti ústavního pořádku České republiky Úmluva o ochraně lidských práv a svobod zákon č.140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (tr.zákon) zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (tr.řád) zákon č.117/1852 ř.z. o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1.1.1927 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (ObčZ) zákon č.513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (ObchZ) zákon č.21/1992 Sb., o bankách , ve (BankZ) zákon č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) zákon č.190/2004 Sb., o dluhopisech (úplné znění zákon č. 288/2006 Sb.) zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů zákon č.87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů (úplné znění zákon č. 296/2006 Sb.) zákon č.455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů zákon č.321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru zákon č.128/2000 Sb., o obcích zákon č.129/2000 Sb., o krajích zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole zákon č.250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu zákon č.200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších přepisů

6

vyhláška č.23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli nařízení vlády č.140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných

Komentáře: Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2002. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 6.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001. A.Zoll (red.), A.Barczak-Oplustil, G.Bogdan, Z.Cwiakalski, M.Dabrowska-Kardas, P.Kardas, J.Majewski, J.Raglewski, M.Rodzynkiewicz, M.Szewczyk, M.Wróbel. Kodeks karny. Czesc szczególna. Tom III. Komentarz, Zakamycze, 2006, wyd.II.

Monografie: Aleš, M. Německo-český právnický slovník. 2.vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2003. Delmas-Marty,M., Vervale, J.A.E. Corpus Juris 2000, v českém překladu J.Fenyka a S. Kloučkové. Brno: Vydavatelství Sypták, 2001. Jelínek J. Trestní právo-novelizace v letech 1997-1999. 1.vydání. Praha: Linde, 2000. Marková, H., Boháč, R.Rozpočtové právo.1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2007. Pikna B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v Evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). Praha: Linde Praha a.s., 2003. Solnař V., Fenyk J., Císařová D. Základy trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplněné vydání. 1.vydání. Praha: Nakladatelství ORAC, 2003. Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001.

7

Odborné články: Dolenský A. Úvěrový podvod. Hospodářské noviny, 17.12.1997. Fenyk J. Úroveň implementace Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství a protokolů k této Úmluvě v členských státech Evropské unie a stav prací v České republice. Státní zastupitelství. 2005, č.11. Fenyk J. Některé aspekty vývoje trestního práva v Evropské unii (ochrana finančních zájmů Evropských společenství). Státní zastupitelství. 2004, č.4-5. Herczeg, J. K pojmu "úvěru" u trestného činu úvěrového podvodu. Trestní právo, 2004, č.1. Chmelík, J. Problematika úvěrových podvodů. Karlovarská právní revue, 2007, č.2. Ivor, J., Novela trestného zákona z roku 1999 ve Slovenskej republike, Kriminalistika, 2000, č.1. Koukal, P., K úpravě trestního postihu podvodného jednání (de lege ferenda), Trestní právo, 1996, č.10. Marek, K., Smlouva o úvěru. Státní zastupitelství, 2007, č.9. Musil, J. Respektuje český zákonodárce princip subsidiarity trestní represe ?. Kriminalistika, 2007, č.3. Pelikán, R., Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy, 2008, č.3. Pikna B. Ochrana finančních zájmů společenství. Trestní právo, 2004, č.11. Plíva S. Právní problematika úvěrové smlouvy. Obchodní právo, 1998, č.12. Polák P. Evropská společenství, Evropská unie, justiční spolupráce mezi členskými státy Evropské unie – obecný přehled. Státní zastupitelství. 2004, č.4-5. Soukup P. Poškozený a jeho postavení v trestním řízení obecně a s přihlédnutím k řízením ve věcech podvodných jednání. Trestní právo, 2006, č.9. Soukup P. Jednání pachatele podvodu a jeho zvláštních druhů v česko.německé komparaci. Trestní právo. 2007, č.10. Soukup P. Instrumenty práva Evropské unie proti podvodným jednáním pachatelů finanční kriminality. Trestní právo. 2006, č.4. Straka, J. Písmoznalectví – expertiza ručního písma jako významný důkaz v trestním i občanskoprávním řízení. Trestní právo, 2006, č.4.

8

Teryngel, J. K tzv."balíčkové" novele trestního zákona. Bulletin advokacie, 1998, č.2. Teryngel, J. Ke změnám v trestním zákoně. Právní rádce, 2002, č.1, Vantuch, P. K trestnému činu úvěrového podvodu dle § 250b TrZ. Trestní právo, 2000, č.10.

Ostatní: Národní strategie proti podvodným jednáním poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Evropských společenství Metodika finančních toků a kontroly programů spolufinancovaných ze strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a Evropského rybářského fondu na programové období 2007-2013, s platností od 1.ledna 2007. Důvodová zpráva k z. č.253/1997 Sb., http://www.psp.cz/knih/1996ps/tisky/t022000a.htm. Slovenský trestní zákon, http://www.minv.sk/legislativa/300TZ.htm. Polský trestní zákoník, http.//www.polskieustawy.com/act_index.php?act=KK. Rakouský trestní zákoník, http://www.sbg.ac.at./ssk/docs/stgb/stgb_index.htm. Německý trestní zákoník, http://www.sadaba.de/GSBT_StGB_001_012.html Vládní návrh trestního zákoníku ze dne 19.12.2007 včetně důvodové zprávy, www.justice.cz

Stanoviska: Výkladové stanovisko nejvyššího státního zástupce ze dne 05.10.1999, č.7/2000, Nepravdivý údaj jako znak trestného činu podle § 250b odst.1 tr.zákona Výkladové stanovisko nejvyššího státního zástupce ze dne 22.10.2003, č.14/2003, Ke sjednocení výkladu pojmu "trestný čin, jímž byly dotčeny finanční nebo ekonomické zájmy Evropské unie“ Výkladové stanovisko nejvyššího státního zástupce ze dne 26.11.2003, č.15/2003, Ke sjednocení výkladu zákonů ve vztahu ustanovení § 250 odst.1 a § 250a odst.1 a § 250b odst.1 tr.zákona Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp.zn. Tpjn 301/2003.

9

Vybraná rozhodnutí: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.02.1967, sp.zn. 3 Tz 4/1967. Rozhodnutí Nejvyšší soudu SR ze dne 14.09.1982, sp.zn. 3 To 43/82. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 11 To 57/83. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.06.1999, sp.zn. 7 Tz 84/1999. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.11.1999, sp.zn. 8 Tz 164/99. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.01.2001, sp.zn. 7 Tz 290/2000. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2000, sp.zn. 9 Tz 98/2000. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2000, sp.zn. 8 Tz 297/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.09.2000, sp.zn. 9 Tz 192/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.07.2002, sp.zn. 4 Tz 46/2002. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.8.2002, sp.zn. 6 Tdo 445/2002. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.07.2003, sp.zn.5 Tdo 648/2003. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 06.11.2003, sp.zn. 5 Tdo 1256/2003. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.04.2004, sp.zn. 8 Tdo 51/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 05.05.2004, sp.zn. 3 Tdo 447/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp.zn. 8 Tdo 1374/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1484/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.02.2005, sp.zn. 3 Tdo 180/2005. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.03.2007, sp.zn. 7 Tdo 1401/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 09.08.2006, sp.zn.8 Tdo 765/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.08.2006, sp.zn. 7 Tdo 918/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.09.2006, sp.zn. 6 Tdo 1002/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 04.10.2006, sp.zn. 5 Tdo 1124/2006. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.02.2007, sp.zn. 6 Tdo 93/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.03.2007, sp.zn. 11 Tdo 33/2007. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.03.2007, sp.zn. 11 Tdo 33/2007. Usnesení Nejvyšší soudu ČR ze dne 30.11.2007, sp.zn. 11 Tdo 760/2007.

10

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 08.12.1999, sp.zn. 6 to 575/1999. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.11.2004, sp.zn. 3 To 845/2004. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 08.11.2004, sp.zn. 3 To 604/2004.

Nálezy Ústavního soudu: Nález Ústavního soudu ze dne 22.01.2001, sp.zn. IV ÚS 158/2000. Nález Ústavního soudu ze dne 20.02.2001, sp.zn. Pl ÚS 5/2000. Nález Ústavního soudu ze dne 25.11.2003, sp.zn. I. ÚS 558/2001. Nález Ústavního soudu ze dne 20.09.2006, sp.zn. II. ÚS 566/2005 Nález Ústavního soudu ze dne 07.11.2006, sp.zn. I. ÚS 631/2005.

11

I.

ÚVĚROVÝ PODVOD JAKO TÉMA RIGORÓZNÍ PRÁCE Úvod této rigorózní práce z oblasti trestního práva hmotného začnu možná trochu

netradičně, domnívám se však, že tak výstižně navodím téma rigorózní práce nazvané "Úvěrový podvod". Odhaduje se, že přibližně 5% žadatelů o úvěr lže. Je mnoho lidí, kteří řeší svoje problémy se splátkami jednoho úvěru uzavřením další úvěrové smlouvy, odolat reklamním spotům a inzerátům poskytovatelů úvěrů je obtížné, když uzavření úvěrové smlouvy je natolik jednoduché. Téměř neomezené poskytování spotřebitelských úvěrů tak vede k postupnému zadlužování jednotlivců i domácností a ke vzniku s tím úzce souvisejících negativních jevů, včetně trestné činnosti. Podle psychologa Karla Riegela nás bohužel psychika v tomto případě nechrání, spíše naopak. Náš způsob myšlení je archaický, stavěný na boj o přežití. Dost dobře nemůžeme nereagovat na signály o hojnosti „potravy“. Reklama mnohdy vysílá klamné signály takové hojnosti. A protože peníze jsou velmi abstraktní a zboží je naopak hmatatelné a atraktivní, jsme neobyčejně zranitelní.1 V roce 2007 bylo nově nařízeno 427.800 soudních exekucí oproti 309.457 exekucím nařízeným v roce 2006, což představuje téměř 40 % nárůst. Jak uvedl JUDr.Juraj Podkonický, Ph.D., prezident Exekutorské komory České republiky, v roce 2007 se poprvé výraznou příčinou nárůstu počtu nově nařízených exekucí staly nesplácené úvěry u bankovních i nebankovních finančních institucí.2 Dnem 1.ledna 2008 nabyl účinnosti zákon č.182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), upravující nové způsoby řešení úpadku dlužníka. Problematiku trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr.zákon) jsem si jako téma rigorózní práce vybrala s přesvědčením, že to pro mě nebude jen teoretická práce, ale poznatky a závěry využiji i jako státní zástupkyně, jejíž specializací je majetková a hospodářská trestná činnost. I přesto, že jde pouze o jeden paragraf ve zvláštní části trestního zákona a v porovnání s ostatními majetkovými delikty o relativně novou skutkovou podstatu, kde judikatura zatím není až tak obsáhlá. 1

Kohoutová Z. Půjčit si můžete, splácet musíte. Mladá fronta Dnes, 2.10.2007, s. E1.

2

(citováno 22.5.2008). Dostupný z: http://www.exekutorskakomora.cz.

12

V této práci se nejprve zabývám důvody, které vedly zákonodárce k přijetí speciální skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, aby následovaly kritické poznámky z řad praxe, upozorňující zejména na problematické vyřešení dosavadní důkazní nouze zjednodušením dokazování v podobě úpravy formálních znaků speciální skutkové podstaty oproti obecnému trestnému činu podvodu podle § 250 tr.zákona. Podstatu práce pak tvoří samotný rozbor formálních znaků dvou základních skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu upravených v § 250b odstavec 1 a odstavec 2. Orgány činné v trestním řízení jsou obhajobou často kritizovány za to, že při právní kvalifikaci skutků zejména u majetkové a hospodářské trestné činnosti nerespektují základní zásady civilních právních předpisů a skutky pak kvalifikují jako trestné činy podle konkrétního ustanovení zvláštní části trestního zákona, aniž by k tomu byly zákonné důvody. Proto jsem považovala za nutné se v této práci alespoň zevrubně věnovat také souvisejícím civilním právním předpisům, i když skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu nepatří mezi tzv. blanketní či odkazující skutkové podstaty, obsahuje formální znaky, které nejsou definovány v trestněprávních předpisech. Mám na mysli pojmy úvěr, úvěrová smlouva, subvence a dotace. Následuje charakteristika objektivní stránky, podvodného jednání v podobě uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, když naprostá většina skutků kvalifikovaných jako úvěrový podvod je spáchána uvedením nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. U základních skutkových podstat tohoto trestného činu bylo třeba zaměřit pozornost i na materiální znak, tedy stupeň jejich společenské nebezpečnosti, v souvislosti s tím, že přestože jde o majetkový trestný čin, nevyžaduje zákon k trestnosti způsobení škody. U kvalifikovaných skutkových podstat upravených v § 250b odstavec 3 až odstavec 5 tr.zákona je způsobení škody znakem, jednou z okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, i zde však "způsobuje" nemalé problémy, zejména je-li úvěr řádně splácen nebo je-li adekvátně zajištěn. Cílem této práce je tak pokusit se o rozbor právní úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona, nikoliv však pouze izolovaně, ale i v kontextu s obecným trestným činem podvodu podle § 250 tr.zákona a shodně konstruovaným pojistným podvodem podle § 250a tr.zákona, a posouzení možného souběhu s dalšími trestnými činy.

13

Samostatné kapitoly jsou věnovány pachateli trestného činu úvěrového podvodu, dokazování tohoto trestného činu a problematice vývojových stádií trestného činu v souvislosti se zánikem trestnosti. Vstupem České republiky do Evropské unie se ještě více otevřela mnohým subjektům možnost čerpání nemalých finančních prostředků ze strukturálních fondů Evropské unie, proto se domnívám, že by tato práce nebyla úplná bez menšího exkursu o ochraně finančních zájmů Evropské unie. Každá obdobná práce také musí umožnit porovnání české právní úpravy se zahraniční, k tomuto účelu jsem vzhledem k historické a geografické blízkosti zvolila sousední státy, tedy úpravu německou, rakouskou, slovenskou a obšírněji polskou, o které se podle mého názoru dosud v odborných článcích mnoho nepsalo. Nelze také opominout, a v současné době to platí dvojnásob vzhledem k právě v poslanecké sněmovně projednávanému novému trestnímu zákoníku, ani úvahy de lege ferenda, když podstatnější změny se mají dotknout i stávající skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Pro představu o výskytu tohoto trestného činu jsem přiložila i statistické přehledy soudů a státních zastupitelství za roky 2004, 2005 a 2006 (k dispozici na www.justice.cz). Při rozboru problematiky, která je tématem této rigorózní práce, jsem vycházela nejen z knižní literatury a poměrně četných časopiseckých příspěvků, ale především jsem se snažila upozornit na vývoj a přehled judikatorních rozhodnutí týkají se přímo, ale i nepřímo, trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona, když současný vývoj společnosti s sebou přináší stále nové formy trestné činnosti, na něž musí být rychle a adekvátně reagováno. V neposlední řadě čerpám poznatky ze své dosavadní praxe u policie a státního zastupitelství.

Práce odráží právní stav k datu 25.05.2008.

14

II.

ROZŠÍŘENÍ TRESTNÍHO ZÁKONA O ÚVĚROVÝ PODVOD

1. Důvody pro úpravu speciální skutkové podstaty Na samém počátku si dovoluji ocitovat alespoň část skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 201 zákona č.117/1852 ř.z. o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1.1.1927, nazvané „Hlavní druhy podvodů, jež podle vyšší částky stávají se zločinem“, která trefně vyjadřuje, jak různorodá podvodná jednání byla - a jsou i nyní. Výstižně také navozuje podstatu problematiky řešené v této úvodní kapitole. Zní: Způsoby podvodu nedají se sice pro jejich přílišnou rozmanitost všechny v zákoně vypočísti. Vzhledem však ku škodě právě dotčené dopustí se zločinu zvláště ten, kdo… následuje výčet podvodných jednání pod písmeny a) až e). Přestože málokteré ustanovení mělo tak široký výklad a umožňovalo tak rozsáhlý trestní postih protispolečenského jednání jako ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 odst.1 tr. zákona, kterého se ve znění účinném do 31.12.1997 dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl nebo využil něčího omylu, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, na některé nové formy trestné činnosti to obrazně řečeno „nestačilo“. Jednalo se zejména o jevy označované jako tunelování bank. V 90. letech 20. století poskytovaly banky mnohamilionové úvěry na rozjezd podnikatelské činnosti, které nebyly spláceny vůbec nebo byla splacena jen nepatrná část z poskytnutého úvěru. Mnohdy tyto úvěry nebyly ani dostatečně zajištěny, věci poskytnuté jako zástavy byly v předkládaných znaleckých posudcích nadhodnoceny nebo byly neprodejné, v některých případech dokonce ani fakticky neexistovaly. Výjimkou nebyly ani případy získávání úvěrů u několika bank současně, které byly zajištěny stejnou zástavou, nebo případy, kdy úvěr poskytnutý bankou ke konkrétnímu účelu, byl použit na uhrazení jiného úvěru. Výsledkem toho jsou mnohamilionové ztráty bank a dosud neskončená trestní řízení. Trestné činy úvěrový podvod podle § 250b, jakož i pojistný podvod podle § 250a, byly do trestního zákona zařazeny novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.ledna 1998. Z obecné části důvodové zprávy mimo jiné vyplývá, že úprava

15

majetkových a hospodářských trestných činů již nekoresponduje se stávající úrovní hospodářských vztahů a neodpovídá potřebám jejich ochrany. Ukazuje se totiž, že postih za porušení uvedených povinností podle zvláštních zákonů je buď jen symbolický, nebo plně nevystihuje závažné důsledky takového porušení práva. Za takové situace právo nemůže být dostatečným regulativem chování ekonomických subjektů a nástrojem ochrany řádných podnikatelů.3 Ve zvláštní části důvodové zprávy k těmto novým skutkovým podstatám, systematicky zařazeným do hlavy deváté mezi trestné činy proti majetku, se uvádí, že doplněním ustanovení o trestném činu podvodu se sleduje rozšíření trestního postihu na další formy podvodného jednání, které sice je trestné podle stávající právní úpravy, ale zpravidla se nedokáže. Stávající skutková podstata trestného činu podvodu totiž vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. Důvodem pro doplnění trestního zákona o skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona byla ta skutečnost, že ne všechna jednání spočívající v uvedení nepravdivých údajů v rámci jednání o uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru (a obdobně i dotace nebo subvence), a tím spíše případy, kdy pachatel již poskytnutý úvěr použije na jiný než sjednaný účel, bylo možné postihovat podle stávající skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona. Přitom taková jednání výrazně poškozují banky a slouží k získání neoprávněné majetkové výhody toho, kdo se takového činu dopustí.4

2. Kritika přijetí skutkové podstaty úvěrového podvodu z důvodu důkazní nouze Zdůvodnění přijetí uvedené novely trestního zákona a potřeby vytvoření speciálních skutkových podstat podvodného jednání vyvolalo mezi odbornou veřejností rozpaky. Jednou ze základních zásad trestního řízení je totiž zásada presumpce neviny, vyjádřená jak v článku 40 odst.2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst.2 evropské Úmluvy o ochraně 3

Důvodová

zpráva

k zákonu

č.253/1997

http://www.psp.cz/knih/1996ps/tisky/t022000a.htm. 4

Tamtéž.

16

Sb.,

citováno

3.10.2007.

Dostupný

z

lidských práv a základních svobod, tak přímo v ustanovení § 2 odst.2 zákona č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr.řád). Podle této zásady každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Vyjadřuje požadavek, aby vina obviněného, resp. obžalovaného, byla úplně a nepochybně prokázána. Tím je těsně spjata se zásadou pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst.5 tr.řádu).5 Ze zásady presumpce neviny, klíčové zásady v rámci dokazování, vyplývají další dvě pravidla a to pravidlo „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného) a pravidlo, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána. A právě posledně zmíněné znamená, že obviněný má právo, nikoliv však povinnost, dokazovat svoji nevinu. Vinu obviněnému musí dokázat orgány činné v trestním řízení, konkrétně pro státního zástupce je tak výslovně stanoveno v ustanovení § 2 odst.5, věta pátá tr.řádu. V souvislosti s výše uvedenou zásadou byla kritizována zejména ta skutečnost, že orgány činné v trestním řízení se budou snažit vyhnout problémům souvisejícím s prokazováním subjektivní stránky - úmyslu způsobit škodu - u obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona tím, že skutek kvalifikují jako úvěrový podvod podle § 250b tr.zákona. Znakem základních skutkových podstat tohoto trestného činu totiž není způsobení škody na cizím majetku. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona, ve znění účinném do 31.12.1997, spáchaného vylákáním úvěru, bylo na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě, tedy uváděl banku v omyl nebo využil jejího omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil.6 Podvodný úmysl pachatele tedy musel být prokázán již k době uzavírání smlouvy o úvěru, což bylo mnohdy obtížné. Pokud se ho nepodařilo prokázat, bylo možné v některých případech věc kvalifikovat jako 5

Šámal, P. In Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s.11-12. 6 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.01.2001, sp.zn. 7 Tz 290/2000.

17

trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst.1 tr.zákona, označovaný za tzv. nemajetkový podvod. Banka byla v těchto případech poškozena na svém právu rozhodnout, na jaký účel úvěr poskytnout a na jaký nikoliv. Ochrana poskytovaná tímto ustanovením však nebyla dostatečná, jednak s ohledem na nízký hrozící trest (odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest), jednak proto, že skutková podstata podle § 209 odst. 1 tr.zákona nedopadala na všechny případy podvodného jednání v souvislosti s poskytováním úvěrů. Navíc se na tento trestný čin vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 3.února 1998 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.11.1999, sp.zn. 8 Tz 164/1999). Ústavní soud se již zabýval stejnou problematikou ohledně shodně konstruovaného trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr.zákona a konstatoval následující: „Odůvodňuje-li však zákonodárce šíři kriminalizace „předpolí“ majetkových podvodů poukazem na důkazní obtíže v průběhu trestního stíhání osob z těchto podvodů obviněných, může být ústavní váha tohoto veřejného zájmu (na trestním postihu) problematická. Na zmíněný fakt upozorňuje ve své replice navrhovatel, když uvádí, že takovýto výklad, resp. zdůvodnění právní úpravy, by bylo v rozporu se zásadou presumpce neviny ve smyslu čl.40 odst.2 Listiny. Konstrukce skutkové podstaty trestného činu zajišťující, aby dokazování naplnění jejích znaků činilo orgánům činným v trestním řízení co nejmenší potíže, znamená, že rozsah předmětu dokazování se skutečně zúží. Tím se zároveň rozšíří dosah, záběr skutkové podstaty takovéhoto trestného činu. V žádném případě se ale povinnost pečlivě objasňovat i okolnosti svědčící zejména ve prospěch obviněného, zatěžující orgány činné v trestním řízení, nepřesouvá na obviněného. Jen v takovémto případě, pokud by k onomu přesouvání došlo, by zásada presumpce neviny dotčena byla. Tak tomu však není. Přestože otázky rozsahu dokazování a přesouvání zmíněné povinnosti spolu úzce souvisejí, nejsou jedno a totéž. Zúžení záběru dokazování prováděného orgánem činným v trestním řízení neznamená automaticky přenesení výše uvedené povinnosti, kterou tento orgán v důsledku presumpce neviny má, na osobu obviněnou. Proto při hlubším pohledu na věc, ani důvod kriminalizace pojistného podvodu, spočívající ve snaze minimalizovat důkazní tíseň orgánů činných v trestním řízení, byť by mohl být zpochybněn snad trestně-politicky, není ústavně nekonformní, neboť s presumpcí neviny nekoliduje“.7 7

Nález Ústavního soudu ze dne 20.02.2001, sp.zn. Pl ÚS 5/2000.

18

Plně souhlasím s názorem JUDr.Jelínka, který zase poukazoval na to, že důvodem kriminalizace by neměla být jen obtížnost dokazování určitého znaku skutkové podstaty, ale především úvaha, zda se ve společnosti vyskytuje určitý hromadný sociální protispolečenský jev, který nelze dosavadními prostředky postihnout.8 Dokazování subjektivní stránky totiž patří obecně k nejobtížnějším u všech trestných činů už proto, že zavinění je definováno jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu v době spáchání činu.

8

Jelínek J. Trestní právo-novelizace v letech 1997-1999. 1.vydání. Praha: Linde, 2000, s.93.

19

III) SKUTKOVÁ PODSTATA TRESTNÉHO ČINU ÚVĚROVÉHO PODVODU

1. Konstrukce skutkové podstaty úvěrového podvodu Jak uvedl JUDr. Adolf Dolenský, pod společným názvem jsou tu vlastně dva speciální druhy podvodu: úvěrový a subvenční-dotační. Ekonomický rozdíl je podstatný: Peníze půjčené na základě úvěru se musí věřiteli vrátit, kdežto subvence-dotace se nevrací. Z toho plyne rozdíl ve stupni nebezpečnosti obou druhů podvodu. Při úvěrovém podvodu v užším slova smyslu je věřitel poškozen v prvé řadě na svém nemajetkovém právu, a to právu určovat použití úvěru (v odborném tisku se před novelizací psalo, že je možno tyto případy stíhat jako nemajetkový podvod podle § 209 tr.zákona), při subvenčním-dotačním podvodu je věřitel poškozen na tomto právu i na majetku.9 Zákonodárce konstruoval trestný čin úvěrového podvodu jako tzv. abstraktní ohrožovací delikt. Ani u jedné ze základních skutkových podstat podle § 250b odst.1 a podle § 250b odst.2 tr.zákona totiž zákon nevyžaduje, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona, vyvolání poruchy ani konkrétní ohrožení chráněného objektu – majetku. Způsobení škody je znakem až kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu. Trestný čin úvěrového podvodu je tak dokonán již pouhým uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů ve smyslu § 250b odst.1 tr.zákona, není tedy ani třeba, aby došlo k uzavření úvěrové smlouvy či k poskytnutí dotace nebo subvence; v teorii se hovoří o tzv. předčasně dokonaném deliktu. V případě skutkové podstaty podle § 250b odst.2 tr.zákona se tak stane samotným použitím poskytnutých finančních prostředků na jiný než určený účel. Trestný čin úvěrového podvodu je v základních skutkových podstatách konstruován vpodstatě jako nemajetkový trestný čin. Obsahově se proto nejvíce podobá trestnému činu poškozování cizích práv podle § 209 tr.zákona, jak již bylo zmíněno. 9

Dolenský A. Úvěrový podvod. Hospodářské noviny, 17.12.1997, s.3.

20

Z hlediska zavinění se jedná o úmyslný trestný čin. Pokud například pachatel uvedl do formuláře úvěrové smlouvy, že je zaměstnán u konkrétního zaměstnavatele a pobírá čistý měsíční příjem v určité výši, přestože u uvedeného zaměstnavatele nikdy nepracoval, nebo šlo o uchazeče o zaměstnání evidovaného na úřadu práce, pak je zřejmé, že jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm.a) tr.zákona. Vzhledem k absenci škody jako znaku základních skutkových podstat tohoto trestného činu proto ani úmysl pachatele nemusí ke způsobení škody směřovat, i když ve většině případů tomu tak samozřejmě je. Trestně odpovědný podle § 250b odst.1 tr.zákona bude i pachatel, který sice díky uvedení nepravdivých údajů získal úvěr, ale řádně jej včetně úroků splácí. V těchto případech bude třeba podle konkrétních okolností zvážit stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost z hledisek uvedených v § 3 odst.2, odst.4 tr.zákona (k tomu blíže viz podkapitola 5. Základní skutkové podstaty z pohledu společenské nebezpečnosti). Takové potencionální pachatele lze však uklidnit tím, že banky ani jiní poskytovatelé úvěru v těchto případech trestní oznámení zpravidla nepodávají, pro ně je podstatné, že dlužník úvěr řádně splácí. Objektem trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona je zájem na ochraně sjednávání úvěrových smluv, poskytování subvencí a dotací včetně jejich účelového určení, v konečném důsledku tedy cizí majetek. Toto ustanovení chrání především poskytovatele úvěrů, aby měly jistotu, že při rozhodování o poskytnutí úvěru vycházejí z podkladů odrážejících skutečnou situaci žadatele, zejména tu finanční. Trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty uvedené v prvních dvou odstavcích. Jejich jednočinný souběh je však vyloučen, neboť skutková podstata uvedená v § 250b odst.2 tr.zákona je vůči skutkové podstatě uvedené v § 250b odst.1 tr.zákona ve vztahu subsidiarity, tedy pouze doplňuje jí poskytovanou ochranu týmž společenským vztahům. Ustanovení § 250b odst.2 tr.zákona se použije jen tehdy, když úvěr je použit na jiný než sjednaný účel bez toho, že by při jeho získání byly uvedeny nepravdivé údaje. Naplní-li tedy pachatel jedním skutkem znaky obou těchto skutkových podstat, posoudí se jeho jednání jen jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 tr.zákona. Jde o skutkové podstaty zařazené pod názvem úvěrový podvod a proto je zjevné, že primární musí být ta, která obsahuje jednání podvodné povahy. Jestliže tedy pachatel již při uzavírání úvěru uvedl stran jeho budoucího použití nepravdivé údaje (jde vlastně o přípravu k jednání popsanému ve skutkové podstatě uvedené pod § 250b odst.2

21

tr.zákona) a tak podvodně dosáhl poskytnutí úvěru, závažnost jeho jednání je nezbytné vždy vystihnout posouzením podle skutkové podstaty obsahující podvodné jednání. Pak je ovšem nadbytečné a zásadám trestního řízení odporující zároveň totéž jednání, dojde-li do stádia pokusu, resp. dokonaného činu, posoudit jako další trestný čin.10 V základních skutkových podstatách trestného činu úvěrového podvodu jsou použity pojmy "úvěrová smlouva", "úvěr" "subvence" a "dotace". Náš trestní zákon definici těchto pojmů neobsahuje, podle mého názoru se však nejedná ani o normu s tzv. blanketní nebo odkazující dispozicí, nedovolává se ani neodkazuje na civilní normy, které tyto pojmy upravují; obdobně je upraven například trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr.zákona. Jak uvedl Solnař, rozlišení skutkových podstat na popisné a blanketní je podmíněno okolností, zda znaky skutkové podstaty jsou uvedeny přímo v trestním zákoně, což je pravidlem a žádoucí, též proto, že trestní právo je právo zákonné, či zda je třeba zákonné znaky doplnit z jiného zákona nebo na základě zákonného zmocnění obsahem normy nižšího stupně.11 Je však třeba upozornit na to, že ani jiný právní předpis přímo pojem "úvěrová smlouva" nezná. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ) upravuje v ustanoveních § 497 až § 507 smlouvu o úvěru, kterou se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky (§ 497). Pojem "úvěr" je ale vymezen v § 2 písm. b) zákona č.21/1992 Sb. o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen BankZ), šířeji, rozumí se jím v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky. Pojmy "subvence" a "dotace" používají normy finančního, resp. rozpočtového práva. Pokud bychom měli vycházet z důvodové zprávy, úmyslem zákonodárce zcela jistě byla ochrana komerčních bank před trestnou činností páchanou v oblasti úvěrování. Mezi úvěrové produkty patří kromě klasických úvěrů poskytovaných na základě smlouvy o úvěru i například eskont směnek, různé záruky banky a faktoring či forfaiting, které ale podle v 10

) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.06.1999, sp.zn. 7 Tz 84/1999.

11) Solnař V., Fenyk J., Císařová D. Základy trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplněné vydání. 1.vydání. Praha: Nakladatelství ORAC, 2003, s.83.

22

současné době již většinového názoru ochranu poskytovanou ustanovením § 250b tr.zákona nepožívají.

2. Úvěrová smlouva a úvěr a) Smlouva o úvěru

Sjednáváním úvěrové smlouvy se rozumí postup stran při uzavírání smlouvy o úvěru podle ustanovení § 497 až § 507 ObchZ. Závazkové vztahy vznikající ze smlouvy o úvěru se řídí vždy a v celém rozsahu bez ohledu na povahu účastníků této smlouvy právě těmito ustanoveními, jelikož smlouva o úvěru patří mezi tzv. absolutní obchody ve smyslu § 261 odst.3 písm.d) ObchZ. Mezi podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení § 497 ObchZ patří závazek jedné strany (věřitele) poskytnout na požádání druhé strany (dlužníka) v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a závazek druhé strany (dlužníka) poskytnuté peněžní prostředky vrátit a navíc z nich zaplatit úroky. Poskytovatel úvěru se stává věřitelem v pravém slova smyslu až v případě skutečného plnění - poskytnutí peněžních prostředků žadateli, který tímto naopak získává postavení dlužníka ze smlouvy s povinností úvěr vrátit a zaplatit z něj úroky; jde vlastně o tzv. synallagmatickou smlouvu, kde jsou obě strany dlužníky i věřiteli navzájem. Pro samotný vznik smlouvy o úvěru totiž zákon nevyžaduje, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo, stejně tak ze zákona nevyplývá povinnost dlužníka poskytnutý úvěr skutečně čerpat. Smlouva o úvěru má tak charakter smlouvy konsensuální, pro jejíž vznik postačí pouze dohoda stran alespoň o podstatných náležitostech smlouvy. Smlouva o úvěru nemusí mít písemnou formu, přesto je tato forma v praxi pravidlem a v případě úvěrových smluv uzavíraných bankami i povinností, která pro ně vyplývá z ustanovení § 11 odst.4 BankZ. Podle tohoto ustanovení je banka a pobočka zahraniční banky povinna vést agendu každé smlouvy uzavírané s klientem takovým způsobem, aby na žádost České národní banky byla bez zbytečného odkladu schopna předložit příslušné doklady v ověřeném překladu do českého jazyka. Písemná forma smlouvy je speciálně určena

23

i pro smlouvy o spotřebitelském úvěru podle zákona č.321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Stejně tak konkrétní smlouva o úvěru obsahuje i úpravu řady dalších otázek, jako je způsob a lhůta poskytnutí peněžních prostředků věřitelem, výše úroků z úvěru včetně případných úroků z prodlení a smluvních pokut, účel úvěru, je-li sjednán, způsob a lhůta vrácení úvěru (splátkový kalendář) či způsob zajištění závazku vrátit poskytnuté peněžní prostředky. Práva a povinnosti smluvních stran, v rámci dispozitivní právní úpravy smlouvy o úvěru i odchylně od obchodního zákoníku, mohou upravovat i úvěrové podmínky, za nichž banky nebo jiné subjekty úvěry poskytují. Tyto úvěrové podmínky mají charakter tzv. jiných obchodních podmínek ve smyslu § 273 odst.1 ObchZ a pokud na ně smlouva o úvěru výslovně odkáže, stávají se součástí smluvních ujednání a jako takové musí být ke smlouvě přiloženy a oběma stranám, resp. dlužníkovi, známy.

b) Subjekty smlouvy o úvěru

Jak již bylo shora uvedeno, smlouva o úvěru se řadí mezi tzv. absolutní závazkové vztahy, právní vztahy z ní vznikající se řídí jmenovanými ustanoveními obchodního zákoníku vždy bez ohledu na povahu účastníků této smlouvy. Účastníky smlouvy o úvěru, a tedy možnými pachateli trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona, jsou věřitel a dlužník. Možnost jako věřitel uzavřít smlouvu o úvěru má zásadně kterákoliv fyzická a právnická osoba za podmínky, že nespojuje poskytování úvěrů s přijímáním vkladů od veřejnosti, dlužníkem může být kdokoliv. Věřitelem jako smluvní stranou zavazující se poskytnout 2.straně určitou úvěrovou sumu ve formě peněžních prostředků jsou především banky. Bankami se ve smyslu § 1 odst.1 BankZ rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice, založené jako akciová společnost, které přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry, a které k výkonu těchto činností mají bankovní licenci. Poskytování úvěrů právnickým a fyzickým osobám patří mezi hlavní, nikoliv však jediné činnosti komerčních bank. Zatímco však přijímání vkladů bez bankovní licence není až na výjimky ze zákona možné, samotné poskytování úvěrů z vlastních volných zdrojů bankovní licenci nevyžaduje. Příkladem zvláštního zákona

24

umožňujícího bez bankovní licence přijímat vklady od veřejnosti je zákon č.87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů (úplné znění zákon č. 296/2006 Sb.); podle § 1 odst.2 tohoto zákona je družstevní záložna družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje finanční činnosti, jimiž se rozumí zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení a peněžních služeb v různých formách. Vzhledem k tomu, že poskytování úvěrů není vyhrazenou činností bank, není tato činnost vyloučena z působnosti zákona č.455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (§ 3 odst.3 písm.a), dále jen ŽivnZ). Jde o živnost, která dokonce ani není uvedena v žádné příloze k živnostenskému zákonu, jedná se proto o živnost volnou ve smyslu § 19 písm.c) ŽivnZ. Podle nařízení vlády č.140/2000 Sb., kterým se stanoví seznam oborů živností volných, patří poskytování úvěrů a půjček nebankovními subjekty do živnosti označené jako služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy, obor č.103. Poskytování úvěrů je tak předmětem podnikání i jiných právnických a fyzických osob a i ve vztahu k nim se pachatel může dopustit trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona. Konečně v jediném kogentním ustanovení upravujícím smlouvu o úvěru, v § 499 ObchZ, je uvedeno, že za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele. Z toho plyne, že poskytovat úvěry lze jak v rámci podnikatelské činnosti jakožto činnosti soustavné prováděné samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, a v takovém případě může být sjednána úplata, stejně tak může úvěr jednorázově poskytnout i osoba bez podnikatelského oprávnění k této činnosti, nemůže však za sjednání závazku poskytnout úvěr požadovat úplatu. Novela, kterou byla do trestního zákona zavedena skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu, nabyla účinnosti dnem 1.ledna 1998, tedy v době, kdy spotřebitelské úvěry ještě nebyly tak rozšířenou záležitostí jako v současné době. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nebyla vždy jednotná v tom, jaké subjekty mohou poskytovat úvěry na základě úvěrové smlouvy z hlediska ustanovení § 250b tr.zákona. Aplikace tohoto ustanovení byla v některých případech podmiňována tím, že úvěr poskytla banka. Z podnětu nejvyšší státní zástupkyně zaujalo k této problematice stanovisko i trestní kolegium Nejvyššího soudu, podle něhož ustanovení § 250b tr.zákona o trestném činu úvěrového

25

podvodu je možno aplikovat i na případy, kdy poskytovatelem úvěru (věřitelem) ze smlouvy o úvěru není banka, nýbrž jiný subjekt poskytující v rámci svého předmětu podnikání úvěry (např. družstevní záložny, stavební spořitelny) nebo i jiné subjekty, pokud poskytnou úvěr na základě smlouvy o úvěru podle § 497 a násl. ObchZ.12

c) Účel úvěru

Pro trestní odpovědnost podle § 250b odst.2 tr.zákona má rozhodující význam pojem "účel úvěru". Jak již bylo výše uvedeno, skutková podstata úvěrového podvodu podle § 250b odst.2 tr.zákona je vůči skutkové podstatě téhož trestného činu

podle

§ 250b odst. 1

tr.zákona ve vztahu subsidiarity, proto je třeba i v tomto případě vykládat pojem úvěru jako peněžní prostředky poskytnuté věřitelem dlužníkovi na základě smlouvy o úvěru podle § 497 až § 507 ObchZ. Účel, ke kterému může dlužník peněžní prostředky získané od věřitele na základě smlouvy o úvěru použít, není obecně zákonem nijak omezen, závisí tedy pouze na dlužníkovi, jak s takto získanými penězi naloží. V rámci dispozitivní právní úpravy si však smluvní strany mohou dohodnout, k jakému konkrétnímu účelu bude muset být úvěr použit. V ustanovení § 501 odst.2 ObchZ je uvedeno, že stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. V případě, že ve smlouvě o úvěru bylo stanoveno, k jakému účelu lze úvěr použít, a dlužník poskytnuté peněžní prostředky použije v rozporu s takto stanoveným účelem, má podle § 507 ObchZ věřitel právo od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy. Výjimku z právě uvedeného představují například hypoteční úvěry (dnes již neplatí stoprocentně) a zejména úvěry poskytované účastníkům stavebního spoření, které jsou přímo ze zákona účelovými úvěry určenými na investice do nemovitostí, resp. na bytové potřeby. 12

Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp.zn. Tpjn 301/2003.

26

Použití prostředků k jinému účelu není v praxi až tak neobvyklé a to i za situace, kdy věřitel peněžní prostředky neposkytuje přímo dlužníkovi v hotovosti nebo převodem na jeho běžný účet, ale uhrazuje jeho závazky související s účelem, na který byl úvěr poskytnut. Často se totiž jedná o závazky fiktivní nebo úmyslně nadhodnocené. Účel úvěru lze vymezit různě, například u spotřebitelských úvěrů druhovým označením zboží nebo i určením konkrétního zboží podle výrobního čísla (například u motorových vozidel). Jestliže obchodní společnost poskytne klientovi tzv. spotřebitelský úvěr z vlastních zdrojů za účelem konkrétní koupě určité věci, uvedené ve smlouvě o úvěru, tím způsobem, že na klienta nepřevede peníze, ale zaplatí za něho jím vybrané zboží přímo prodejci, přičemž k samotnému zboží zakoupenému klientem od prodejce této společnosti nevznikají podle smlouvy žádná práva, jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení § 250b tr.zákona.13 Jak vyplývá i z odůvodnění tohoto rozhodnutí, jedná se v těchto případech o účelovou úvěrovou smlouvu, kdy je úvěr poskytnut, resp. musí být použit na uhrazení určitého zboží. Jde o situace, kdy si klient vybere u smluvního prodejce poskytovatele úvěru určité zboží, například elektroniku nebo motorové vozidlo, prostřednictvím tohoto prodejce uzavře s poskytovatelem úvěru smlouvu o úvěru a úvěr v konkrétní peněžní částce je mu poskytnut tak, že za něho poskytovatel úvěru uhradí jím vybrané zboží přímo na účet prodejce. Klient si zboží převezme, stává se jeho vlastníkem a úvěr splácí poskytovateli úvěru formou sjednaných měsíčních splátek.

d) Typy úvěrů a smluv a ochrana poskytovaná ustanovením § 250b tr.zákona

Úvěr patří mezi nástroje, kterými je ovlivňováno množství peněz v oběhu, objektem úvěrových vztahů jsou peněžitá plnění. Nejčastěji se poskytují peněžní úvěry, tedy volné finanční prostředky, ať již v hotovosti nebo v bezhotovostní podobě, které je povinen dlužník v dohodnuté době věřiteli vrátit a to včetně úroků. Dělit úvěry lze podle nejrůznějších kritérií, nejznámější je asi dělení podle doby, na kterou je úvěr poskytnut, na úvěry krátkodobé (se splatností zpravidla do 1 roku), střednědobé (se splatností do 4-5 let) a dlouhodobé (se 13

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.11.2004, sp.zn. 3 To 845/2004

27

splatností nad 5 let). Pro účely této práce nyní stručně popíši nejčastější typy peněžních úvěrů, s nimiž se lze v souvislosti s trestným činem úvěrového podvodu setkat. Kontokorentní úvěr je upraven v § 710 ObchZ, podle kterého, je-li ve smlouvě o běžném účtu stanoveno, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když nemá k tomu potřebné peněžní prostředky na účtu, řídí se práva a povinnosti stran při uskutečnění těchto plateb smlouvou o úvěru podle § 497 a násl. ObchZ. Jedná se o krátkodobý úvěr poskytovaný na běžném účtu tak, že zůstatek účtu může přecházet do debetu, přičemž jeho maximální výše je dána dohodnutým úvěrovým rámcem, a klient (dlužník) platí úroky za takto čerpané peněžní prostředky. Z podstaty věci plyne, že tento úvěr nemůže mít povahu úvěru účelového. Revolvingový úvěr je úvěr, který se automaticky obnovuje na původní výši v rámci limitu sjednaného mezi bankou (poskytovatelem úvěru) a klientem, jakmile klient část úvěru splatí. Spotřebitelský úvěr je poskytován fyzickým osobám především k financování nákupu různého spotřebního zboží a služeb, může být i účelově určen na nákup konkrétní věci. Hypoteční úvěry, dříve účelově určené výhradně na pořízení nebo výstavbu nemovitosti, lze od 1.května 2004, kdy nabyl účinnosti nový zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech (úplné znění zákon č.288/2006 Sb.), použít na jakýkoliv účel. Podle § 28 odst.3 zákona se hypotečním úvěrem rozumí úvěr, jehož splacení včetně příslušenství je zajištěno zástavním právem k nemovitosti a to i rozestavěné. Úvěr se považuje za hypoteční úvěr dnem vzniku právních účinků zástavního práva. Nemovitost se musí nacházet na území České republiky, členského státu Evropské unie nebo jiného státu, tvořícího Evropský hospodářský prostor (§ 28 odst.4). Díky této legislativní změně, související se vstupem České republiky do Evropské unie, se i u nás začíná poskytovat tzv. americká hypotéka. Jde o hypoteční neúčelový úvěr zajištěný zástavním právem k nemovitosti s delší dobou splatnosti. Mezi účelové úvěry ze zákona patří úvěry poskytované účastníkům stavebního spoření, které upravuje zákon č.96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 5 odst.2 má účastník stavebního spoření právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření na financování bytových potřeb v České republice po splnění podmínek tohoto zákona a podmínek stanovených stavební spořitelnou ve všeobecných obchodních podmínkách, zejména po splnění předpokladů zajištění jeho

28

návratnosti. Úvěr ze stavebního spoření může být stavební spořitelnou poskytnut a účastníkem použit pouze na financování bytových potřeb včetně bytových potřeb osob blízkých (§ 5 odst.3) a je povinností účastníka doložit stavební spořitelně použití úvěru na bytové potřeby; bytové potřeby jsou taxativně uvedeny v § 6, jedná se například o výstavbu bytového domu, rodinného domu nebo bytu ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu, změnu stavby na bytový dům, rodinný dům nebo byt, koupi rodinného domu nebo bytu včetně rozestavěné stavby těchto domů nebo bytů, koupi pozemku v souvislosti s výstavbou nebo koupí rodinného domu nebo bytu, ale i splacení členského vkladu nebo podílu v právnické osobě, jejímž je účastník členem nebo společníkem, stane-li se účastník nájemcem bytu. Podle většinového názoru právě výše demonstrativně jmenované peněžní úvěry spadají pod ochranu poskytovanou ustanovením § 250b tr.zákona o úvěrovém podvodu. Z praxe je známo, že zatímco v 1.polovině 90.let minulého století byly hlavním pramenem ztrát bank úvěrové obchody, v současné době (i díky zpřísnění bankovního dohledu) tyto ztráty pocházejí z eskontních, forfaitingových a dalších podobných operací.14 V oblasti podnikaní se využívá tzv.eskont směnky, někdy se však nesprávně hovoří o eskontním úvěru. Jedná se výhradně o obchod se směnkami na základě smlouvy o převodu cenných papírů podle § 13 zákona č.592/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv o úvěrový vztah na základě smlouvy o úvěru podle obchodního zákoníku. Banka při dospělosti předkládá směnku k proplacení nikoliv bývalému majiteli, od kterého ji koupila, ale směnečnému dlužníku. Pouze v případě platební neschopnosti či odmítnutí směnky směnečným dlužníkem ji banka prezentuje k proplacení poslednímu indosantu, tj. poslednímu majiteli směnky. Nejde tedy o prosté poskytnutí peněz s případným zajištěním směnkou, ale jde o nákup směnky, a zdrojem uspokojení kupujícího by mělo být inkaso směnky od směnečníka. Ze smlouvy o eskontu směnky tedy prodávající nemá povinnost kupní cenu za nákup směnky vrátit, ale odpovídá jako výstavce a indosant za zaplacení směnky.15 Banky nabízejí i další finanční úvěrové produkty, jako jsou akceptační úvěr, avalový úvěr či bankovní záruka. Jejich společným znakem je to, že při nich klient nezískává přímo 14

Herczeg, J. K pojmu "úvěru" u trestného činu úvěrového podvodu. Trestní právo, 2004, č.1, s.4.

15 Tamtéž.

29

likvidní prostředky, ale jen záruku banky, která se zavazuje splnit jeho závazek, jestliže tak neučiní sám klient. Rovněž nelze zapomenout na takové produkty, které umožňují financování klientů, včetně krytí rizik spojených s dodavatelskými úvěry, jako je faktoring a forfaiting. Při těchto operacích dochází k odkupu pohledávek bankou, která přebírá riziko jejího nezaplacení, jakož i další rizika s danou pohledávkou spojená. Faktoring je smluvně sjednaný průběžný odkup krátkodobých pohledávek, které vznikly dodavateli v důsledku poskytnutí nezajištěného dodavatelského úvěru. Odkup pohledávek provádí specializovaná faktoringová společnost (banka) zpravidla bez možnosti zpětného regresu dodavatele v případě, že odběratel nezaplatí. Pro dodavatele plní faktoring hlavně funkci předfinancování (úvěrování) tím, že faktoringová společnost proplácí sjednanou výši odkupovaných pohledávek ihned v okamžiku jejich cese. Forfaiting je možno charakterizovat jako odkup střednědobých a krátkodobých pohledávek vzniklých při vývozu, přičemž subjekt odkupující pohledávky - forfaitér nemá možnost zpětného postihu vývozce, jestliže pohledávka není dovozcem řádně zaplacena. Znamená to tedy, že vývozce dostává zaplacenou svou pohledávku forfaitérem a úvěrové riziko (riziko jejího nezaplacení), jakož i další rizika spojená s danou pohledávkou přecházejí plně na forfaitéra. Společným znakem všech těchto bankovních obchodů je jednak to, že umožňují financování potřeb klientů na jiném smluvním základě, než je smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku, a jednak při nich nedochází k dočasnému poskytnutí peněžních prostředků. 16 S ohledem na to, co dosud bylo uvedeno, již zřejmě nikdo nepochybuje o tom, že trestní odpovědnost ve smyslu ustanovení § 250b tr.zákona o úvěrovém podvodu, jak vyplývá z nepřesné formulace "při sjednávání úvěrové smlouvy", je vázána jen a pouze na jednání pachatele učiněná v souvislosti se smlouvou o úvěru podle ustanovení § 497 až § 507 ObchZ, nikoliv s jiným typem smluv, byť by na jejich základě také došlo k poskytnutí peněžních prostředků. Zde je namístě opětovně připomenout, že mezi podstatné části smlouvy o úvěru patří závazek dlužníka zaplatit úroky z poskytnutých peněžních prostředků. Bez tohoto závazku nejde o smlouvu o úvěru podle obchodního zákoníku, i kdyby takovou dohodu

16

Tamtéž.

30

smluvní strany výslovně takto označily. Určité problémy mohou vzniknout především v případě povahy tzv. smlouvy o bezúročném úvěru. Smlouva, která má podstatné části stejné jako smlouva o úvěru, až na to, že v ní není obsažen závazek dlužníka zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, není jako smluvní typ upravena ani obchodním zákoníkem, ani občanským zákoníkem. Jde o tzv. nepojmenovanou smlouvu, jejíž uzavření oba zákoníky umožňují (§ 269 odst.2 ObchZ a § 51 ObčZ).17 Pod pojem úvěrové smlouvy nelze podřadit ani takové formy smluv, které spočívají nikoliv v poskytnutí peněženích prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingovou smlouvu).18 Leasing, stručně vyjádřeno, totiž představuje zvláštní způsob financování spočívající v užívání věci leasingovým nájemcem, který za toto užívání platí nájem ve formě splátek kupní ceny, zatímco poskytovatel leasingu zůstává vlastníkem předmětu leasingu až do úplného zaplacení kupní ceny. Vzhledem k nárůstu trestné činnosti v oblasti leasingových smluv se objevují hlasy volající po širším výkladu ustanovení § 250b tr.zákona, který by umožňoval trestní postih i těchto případů. Takový výklad pojmu "úvěrová smlouva", který by zahrnoval i leasingové smlouvy či smlouvy o koupi zboží na splátky, by překračoval meze přípustného výkladu právní normy a nelze jím nahrazovat chybějící znaky skutkové podstaty. Ani poukaz na vysokou společenskou nebezpečnost jednání nedostatek formální stránky nenahradí. Ústavní soud (IV.ÚS 565/99) judikoval, že je neústavní, jestliže jiný subjekt než subjekt moci zákonodárné doplňuje podmínky trestnosti, byť by to bylo v souladu s konkrétní materiální stránkou spáchaného činu, s níž ale nekoresponduje příslušný znak skutkové podstaty uvedený ve zvláštní části trestního zákona.19 V posledních letech v České republice několikanásobně vzrostl objem spotřebního zboží pořizovaného na úvěr. Tento ekonomický vývoj, jakož i potřeba sjednocování našeho právního řádu s právem Evropské unie, vyústil v přijetí zákona č.321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který nabyl účinnosti dnem 1.ledna 2002. Podle § 2 písm.a) citovaného zákona se spotřebitelským úvěrem rozumí poskytnutí peněžních 17

Plíva S. Právní problematika úvěrové smlouvy. Obchodní právo, 1998, č.12, s.3.

18

Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp.zn. Tpjn 301/2003.

19

Herczeg, J. K pojmu "úvěru" u trestného činu úvěrového podvodu. Trestní právo, 2004, č.1, s.4.

31

prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona je pouze fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván. Věřitelem se tu naopak rozumí fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje spotřebitelské úvěry v rámci své podnikatelské činnosti. Podle § 4 odst.1 musí být smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uzavřena písemně, zákon stanoví i její obsahové náležitosti. Je zřejmé, že spotřebitelský úvěr se poskytuje nejen na základě smlouvy o úvěru podle obchodního zákoníku, ale i různých leasingových smluv nebo smlouvy o koupi zboží na splátky. Podvodná jednání při uzavírání těchto typů smluv bude možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 tr.zákona za předpokladu, že bude prokázán úmysl pachatele způsobit škodu na cizím majetku. Závěrem lze shrnout, že v každém případě je nezbytné jakoukoliv smlouvu posuzovat podle jejího obsahu a nikoliv pouze podle jejího označení stranami, a v případě pochybností, zda jde v konkrétním případě skutečně o smlouvu o úvěru uzavřenou podle ustanovení § 497 až § 507 ObchZ, vyřešit tuto otázku v rámci tzv. předběžných otázek ve smyslu § 9 odst.1 tr.řádu. Ani v případech jiných smluv totiž nelze vyloučit, jak již bylo uvedeno, možnou trestní odpovědnost za obecný trestný čin podvodu podle § 250 tr.zákona, u něhož se ale vyžaduje úmysl způsobit škodu nikoli nepatrnou a obohacení pachatele nebo jiné osoby. Týká se to zejména v praxi hodně využívané smlouvy o půjčce podle § 657 a § 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ), kterou věřitel přenechává dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dlužník je povinen platit úroky jen, pokud byly stranami dohodnuty. Smlouva o půjčce je na rozdíl od smlouvy o úvěru tzv. smlouvou reálnou, k jejímu vzniku nestačí dohoda stran, ale musí dojít k faktickému předání (odevzdání) věci (peněz). Z judikatury uvádím: Skutečnost, že vypůjčitel nesplnil svůj závazek k vrácení peněz ve sjednané lhůtě, až tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve

32

smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.20

3. Subvence a dotace

a) Pojem a druhy

Pojmy subvence a dotace patří do oblasti finančního, resp. rozpočtového práva. Vzhledem k tomu, že jednotlivé zákony neužívají pojmů dotace a subvence zcela přesně, můžeme pod ně zahrnout i další příspěvky a finanční výpomoci, pokud splňují obecné náležitosti dotace nebo subvence, byť je tak příslušný právní předpis přímo neoznačuje.21 Ostatně navržená skutková podstata dotačního podvodu v § 210 nového trestního zákoníku obsahuje kromě subvencí a dotací také návratné finanční výpomoci a příspěvky. Subvenci lze obecně charakterizovat jako finanční podporu poskytovanou z veřejných prostředků. Problematiku dotací upravuje více právních předpisů včetně těch podzákonných, odkazuji například na zákon č.128/2000 Sb., o obcích, zákon č.129/2000 Sb., o krajích, zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, zákon č.250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a zejména na zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů. Dotace a návratné finanční výpomoci patří mezi výdaje státního rozpočtu. Podle § 3 písm.a) tohoto zákona se dotací rozumí peněžní prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel. Návratnou finanční výpomocí jsou podle § 3 písm.b) prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté, nestanoví-li zvláštní zákona jinak, bezúročně právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel, které je povinen jejich příjemce vrátit do státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu. 20

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.02.1967, sp.zn. 3 Tz 4/1967.

21

Šámal, P., Púry, F., Štenglová, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.1288.

33

Dotace i subvence lze dělit na účelové, určené na konkrétní akci nebo předem stanovený okruh potřeb, a neúčelové, které může příjemce použít podle svého uvážení. U některých dotací se vyžaduje spoluúčast příjemce dotace, zákon o rozpočtových pravidlech hovoří také o dotacích obsahujících (jsou poskytovány zcela nebo částečně z prostředků rozpočtu Evropské unie) a neobsahujících prostředky od Evropské unie. V souvislosti s trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst.2 tr.zákona je vždy třeba jako předběžnou otázku vyřešit, zda se v daném případě jedná o účelovou dotaci nebo subvenci. Ze státního rozpočtu se poskytují dotace a návratné finanční výpomoci územním samosprávným celkům na jinou než podnikatelskou činnost, právnickým a fyzickým osobám na podnikatelskou činnost, dotace dále občanským sdružením, právnickým a fyzickým osobám poskytujícím zdravotní, kulturní, vzdělávací a sociální služby na tyto účely, dotace státním fondům a další.

b) Poskytování dotací a návratných finančních výpomocí

Na dotaci nebo návratnou finanční výpomoc zpravidla není právní nárok (nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak). Poskytují se na základě žádosti příjemce a to písemným rozhodnutím, které kromě identifikace poskytovatele a příjemce musí obsahovat poskytovanou částku a účel, k němuž je určena, lhůtu, v níž má být účelu dosaženo, případně další podmínky, které musí příjemce v souvislosti s použitím dotace splnit; u návratné finanční výpomoci se navíc stanoví lhůta pro navrácení poskytnutých prostředků. Příjemce dotace nebo návratné finanční výpomoci je povinen provést finanční vypořádání, tedy poskytnout přehled o čerpání a použití prostředků a vrácení nepoužitých prostředků. Zákon upravuje také řízení o odnětí dotace nebo návratné finanční výpomoci, které se z důvodu na straně příjemce dotace zahajuje tehdy, došlo-li po vydání rozhodnutí o jejich poskytnutí ke zjištění, že údaje, na jejichž základě byly poskytnuty, byly neúplné nebo nepravdivé /§ 15 odst.1 písm.b)/. Na rozdíl od smlouvy o úvěru neexistuje v rámci platné právní úpravy konkrétní (pojmenovaná) smlouva o poskytnutí dotace nebo subvence, podle § 17 zákona č.218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, mohou být dotace nebo návratné finanční výpomoci

34

poskytovány na základě dohod uzavíraných mezi poskytovatelem a žadatelem, stanoví-li tak zvláštní zákon, který také vždy stanoví náležitosti těchto dohod. Jinak se domnívám, že je tu dán prostor pro použití ustanovení § 51 ObčZ, podle něhož mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Poskytovatelem dotace a návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu a tedy tzv. osobou oprávněnou ve smyslu § 250b odst.2 tr.zákona může být ústřední orgán státní správy, úřad práce nebo organizační složka státu, kterou určí zvláštní zákon (§ 14 odst.2), dotace v oblasti vědy a výzkumu poskytuje Akademie věd České republiky a Grantová agentura České republiky. Obce a kraje mohou být příjemcem, ale i poskytovatelem dotací. Dotace a návratné finanční výpomoci se také poskytují ze státních fondů, které se zřizují zákonem jako právnické osoby pro finanční zabezpečení stanovených úkolů. V současné době je jich zřízeno šest, konkrétně se jedná o Státní fond životního prostředí České republiky, Státní fond kultury České republiky, Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, Státní fond dopravní infrastruktury, Státní fond rozvoje bydlení a Státní zemědělský intervenční fond. Tak například Státní fond životního prostředí České republiky poskytuje prostředky v podobě dotací, subvencí, půjček, převzetí závazku a další pomoci na akce a činnosti související s ochranou a zlepšováním životního prostředí, prostředky Státního fondu rozvoje bydlení lze použít formou dotací a úvěrů na krytí části nákladů spojených s výstavbou, pořízením, opravami a modernizacemi bytů, bytových a rodinných domů, nebo Státní zemědělský intervenční fond, který kromě jiného rozhoduje o poskytnutí dotace a kontroluje plnění podmínek poskytnutí dotace v souladu se zákonem o č.252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s nařízením Komise ES č.800/1999 poskytuje subvence při vývozu zemědělských výrobků a potravin; subvencí při vývozu se podle tohoto zákona rozumí nevratná podpora určená k překlenutí rozdílu mezi cenami na vnitřním trhu Evropských společenství a cenami na světovém trhu při vývozu zemědělských výrobků a potravin, jejichž vývoz je žádoucí z hlediska stability trhu. Peněžení prostředky, které svěřují Evropská společenství České republice k realizaci programů nebo projektů spolufinancovaných z rozpočtů Evropské unie, s výjimkou podpory Společenství pro rozvoj venkova, jsou soustředěny v Národním fondu, který spravuje ministerstvo financí a koordinuje tak řízení finančních toků a dodržování postupů při realizaci

35

společných programů České republiky a Evropské unie. Národní fond spravuje prostředky předstupních nástrojů (Phare, Ispa, Sapard), strukturálních fondů a Fondu soudržnosti, prostředky na tzv. přechodový nástroj (Transition facility) a na pomoc EHP a bilaterální pomoc Norska. V budoucnu by měl spravovat i prostředky z bilaterální pomoci Švýcarska.22 Údaje o dotacích a návratných finančních výpomocí poskytnutých ze státního rozpočtu včetně údajů o jejich příjemcích se zaznamenávají do centrální evidence (tzv. CEDR), která je veřejně přístupná prostřednictvím internetu. Tato skutečnost je umožněna tím, že na poskytování informací o dotacích a návratných finančních výpomocí se nevztahuje povinnost mlčenlivosti podle zákona č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tato skutečnost má přispívat k zprůhlednění a možnosti kontroly.23

c) Dostupná judikatura

Rozhodnutí týkajících se úvěrového podvodu spáchaného v souvislosti s dotacemi a subvencemi je na rozdíl od úvěru o poznání méně, přesto lze uvést následující. Finanční prostředky poskytnuté podnikateli ze státního rozpočtu na stanovený účel nelze považovat za cizí svěřenou věc, proto ani úmyslné svévolné použití těchto prostředků k jinému než určenému účelu nemůže být trestným činem zpronevěry podle § 248 tr.zákona. Za splnění dalších podmínek však do 31.12.1997 přicházelo v úvahu posouzení takového skutku jako trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr.zákona (srov.rozhodnutí pod č.46/1995 Sb.rozh.tr.), a byl-li skutek spáchán od 1.1.1998, může jít o trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst.2 tr.zákona.24 V tomto konkrétním případě šlo o to, že obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným uzavřel dne 20.7.1995 s Okresním úřadem v T. dohodu o financování protiradonových opatření z rozpočtu Okresního úřadu v T. na víceúčelový objekt zařízení pro děti a mládež H. v T., který měla společnost v pronájmu, přičemž finanční příspěvek ve výši 543.300,-Kč bylo 22

Marková, H., Boháč, R. Rozpočtové právo.1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, s.163.

23

Tamtéž, s. 113. , 24 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2003, sp.zn. 5 Tdo 1060/2002

36

možno čerpat pouze na protiradonová opatření v souladu se směrnicí Ministerstva financí České republiky čj. 122/67321/1993 a vyhláškou č.76/1991 Sb., přičemž obviněný byl s touto skutečností seznámen a peněžní částka byla dne 14.10.1995 převedena na bankovní účet společnosti, avšak na uvedeném objektu protiradonová opatření provedena nebyla, byla provedena pouze radonová diagnostika v hodnotě 11.550,-Kč, přičemž obviněný zbylou částku použil pro své jiné podnikatelské záměry, čímž svým jednáním způsobil České republice, resp. Okresnímu úřadu v T., škodu ve výši 531.750,-Kč. V dalším konkrétním případě byl obviněný uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst.2, odst.3 tr.zákona pro skutek spočívající ve stručnosti v tom, že jako statutární zástupce společnosti s ručením omezeným v rozporu s podmínkami pro čerpání dotace, poskytnuté z rozpočtových prostředků Statutárního města Brna a Jihomoravského kraje na úhradu nákladů spojených s uspořádáním turnaje v házené, použil dotace v celkové výši 463.230,-Kč na jiný než deklarovaný účel a při vyúčtování dotací předložil doklady o úhradě ubytování v hotelu, přestože v hotelu žádní účastníci turnaje ubytováni nebyli, ke škodě poskytovatelů dotací.25 Jiný obviněný byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst.1, odst.3 tr.zákona, kterého se dopustil, stručněji vyjádřeno, tak, že jako starosta města při výkonu své funkce zaslal jménem města na Ministerstvo pro místní rozvoj ČR žádost o účelovou finanční dotaci z „Programu podpory výstavby nájemního bydlení a technické infrastruktury“, v níž požadoval na novou výstavbu 10 bytových jednotek dotaci ve výši 4.000.000,-Kč, ačkoliv věděl, že bude provedena výstavba pouze 9 bytových jednotek a v takovém případě by náležela dotace pouze ve výši 3.600.000,-Kč. 26 Ve vztahu k vyrovnávacímu příspěvku lze uvést případ, kdy byl obviněný uznán vinným dvěma skutky kvalifikovanými jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst.1, odst.4 písm.b) tr.zákona, když jako předseda představenstva akciové společnosti ve dvou případech podal žádost o poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, přičemž v těchto žádostech vědomě neuvedl skutečnosti rozhodné pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, a

25

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.02.2007, sp.zn. 6 Tdo 93/2007.

26 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.09.2006, sp.zn. 6 Tdo 1002/2006.

37

takto jednal ve snaze je získat protiprávně. V konkrétním případě šlo o to, že svým podpisem stvrdil splnění podmínek pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, i když věděl, že celková rozloha obhospodařované půdy byla na počátku (do uzavření smluv o podnájmu) a na konci (po skončení platnosti těchto smluv) kalendářního roku vyšší než byla plocha uvedená v žádosti.) Smyslem vyrovnávacího příspěvku podle nařízení vlády č.505/2000 je podpora zemědělského hospodaření v méně příznivých oblastech a stát ho poskytuje s cílem přimět zemědělce, aby napříště pozemky využívali například k chovu dobytka na úkor orné půdy. Vyrovnávací příspěvek se poskytuje na 1 ha obhospodařovaných travních porostů ve výši stanovené v § 11 nařízení vlády, pokud jsou splněny podmínky uvedené v § 10.27

4. Podvodné jednání a)

Obecně k objektivní stránce trestného činu úvěrového podvodu

Objektivní stránka trestného činu představuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky. Podvodné jednání u trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 tr.zákona je na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 250 odst.1 tr.zákona specifikováno na uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při podání a vyřizování žádosti o subvenci nebo dotaci. Je zde tak poměrně velký prostor pro judikaturu, aby vymezila povahu těchto informací. Stejně jako u obecného trestného činu podvodu, možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání 27

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.03.2007, sp.zn. 11 Tdo 33/2007.

38

neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.28 Na druhé straně, jak již Ústavní soud několikrát zdůraznil, je třeba respektovat zásady trestní právo jako ultima ratio a vigilantibus iura (právo pomáhá bdělým). Z principu nezbytnosti plyne, že možnost využít trestněprávního prostředku nesmí být natolik snadná, aby pro oprávněné subjekty bylo nejvýhodnější zcela rezignovat na aktivní ochranu jejich práv a zájmů v míře, jež po nich lze rozumně požadovat (např. dohlížet na faktické poskytovatele úvěru – zprostředkovatele a jimi dávané pokyny).29 Znak „uvede“ nelze chápat úzce v tom smyslu, že jde pouze o fyzické vyplnění údajů v žádosti o úvěr nebo o poskytnutí subvence nebo dotace. Znak „uvede“ naplní ta osoba, jež učiní právní úkon úmyslně obsahující nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, popř. právní úkon, který neobsahuje podstatné údaje, tj. osoba uzavírající smlouvu o úvěru nebo žádající o subvenci nebo dotaci, popř. jiná osoba za tuto osobu jednající (srov. přiměřeně č. 27/2001 Sb.rozh.tr.). Bez ohledu na konkrétní formu pak musí jít svojí podstatou o podvodné jednání.30 Průběh bankovní operace směřující k uzavření smlouvy o úvěru a plnění závazků ze smlouvy, který lze obecně vztáhnout i na nebankovní operace směřující ke stejnému cíly, se zpravidla skládá z následujících etap: - ústní informativní jednání mezi bankou a žadatelem o úvěr (zjišťují se možnosti poskytnutí úvěru, jeho příp. druh, čerpání, splatnost, majetkové poměry a popř. podnikatelský záměr žadatele, hospodářské výsledky) - podání písemné žádosti o poskytnutí úvěru podávané zpravidla na tiskopisech banky (žádost zpravidla obsahuje základní údaje a další údaje o žadateli, které umožňují ověřit jeho tzv. bonitu, údaje o požadovaném druhu úvěru a údaje o závazcích klienta, přílohu žádosti pak tvoří výpisy z katastru nemovitostí, znalecké posudky, finanční výkazy apod.) - posouzení žádosti bankou - uzavření úvěrové smlouvy - kontrola plnění úvěrových podmínek - splnění závazků ze smlouvy 28 29 30

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 06.11.2003, sp.zn. 5 Tdo 1256/2003. Nález Ústavního soudu ze dne 07.11.2006, sp.zn. I. ÚS 631/05. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.03.2007, sp.zn. 11 Tdo 33/2007.

39

- případné uplatnění sankčních a zajišťovacích prostředků. 31

b) Nepravdivé údaje

Za nepravdivé údaje uvedené v souvislosti se sjednáváním úvěrové smlouvy nebo se žádostí o poskytnutí subvence nebo dotace ve smyslu § 250b odst.1 tr.zákona se považují ty údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence nebo dotace.32 Proto tedy ne uvedení každého nepravdivého údaje bude trestně postižitelné podle tohoto ustanovení. Musí jít o takové údaje, které jsou pro věřitele (poskytovatele úvěru) podstatné při jeho rozhodování o schválení či zamítnutí úvěru. Podle výkladového stanoviska nejvyššího státního zástupce č.7/2000 je nepravdivým údajem jako znakem skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 tr.zákona údaj, který není v souladu se skutečným stavem a který pachatel vědomě lživě uvede v žádosti o poskytnutí dotace (pozn. obdobně tomu bude i v případě subvence a úvěrové smlouvy). Jak dále vyplývá z tohoto výkladového stanoviska, trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona je speciální skutkovou podstatou ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250b tr.zákona, jedná se tedy o speciální druh podvodu, takže při prokazování subjektivní stránky tohoto trestného činu je nutno vycházet z toho, že podstatou jednání je uvedení v omyl, a to alternativními způsoby jednání uvedenými v ustanovení § 250b odst.1 tr.zákona a vždy je třeba prokázat, že pachatel úmyslně a vědomě předstíral okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.33 Úvěry ve vyšších částkách se prakticky neposkytují bez jejich adekvátního zajištění. Ustanovení § 250b tr.zákona dopadá na podvodná jednání při sjednávání úvěrové smlouvy, 31

Marek, K., Smlouva o úvěru. Státní zastupitelství, 2007, č.9, s.30-31.

32

Šámal, P. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.1289. 33

Výkladové stanovisko nejvyššího státního zástupce ze dne 05.10.1999, č.7/2000 Nepravdivý údaj jako znak

trestného činu podle § 250b odst.1 tr.zákona

40

kam zcela jistě patří i jednání o zajištění úvěru. Nelze totiž opomíjet akcesorickou (vedlejší) povahu zajišťovacích institutů k hlavnímu závazkovému právnímu vztahu. V praxi to znamená, že do postupu při sjednávání úvěrové smlouvy bude nutno zařadit i sjednávání zástavních smluv k věcem nemovitým i movitým, zastavení pohledávky, zajištění postoupením pohledávky, zajišťovací převod práva či zajištění ručitelským závazkem. Vzhledem k tomu, že druh a výše zajištění pohledávky z úvěru jsou vždy výslovně uvedeny v úvěrové smlouvě (byť podrobnou úpravu obsahuje vlastní zástavní či jiná zajišťovací smlouva) a jsou tak její nedílnou součástí, lze dovodit, že trestně postižitelné budou i nepravdivé údaje uvedené při sjednávání zajištění pohledávky z poskytnutého úvěru.34 K tomu již bylo rozhodnuto, že vylákání potřebných dokladů o cizí nemovitosti pod nepravdivou záminkou a poskytnutí této nemovitosti bez souhlasu jejího vlastníka jako zástavy k zajištění úvěru může být posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 tr.zákona spáchaný na úkor vlastníka nemovitosti. Poskytne-li budoucí dlužník při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje ohledně svého oprávnění nakládat s nemovitostí, kterou hodlá použít jako zástavu k zajištění úvěru, ač ví, že k tomu nemá souhlas vlastníka nemovitosti, může tím spáchat trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 tr.zákona (a nikoli trestný čin podvodu podle § 250 tzr.zákona) a to na úkor věřitele, který úvěr poskytne.35 V naprosté většině případů úvěrových podvodů jsou uváděny nepravdivé údaje, odvažuji si dokonce tvrdit, že orgány činné v trestním řízení včetně soudů drobné nuance mezi uvedením nepravdivých a hrubě zkreslených údajů ani neřeší. Jak už z výše uvedeného částečně vyplývá, u úvěrových smluv půjde hlavně o informace o ekonomické situaci žadatele o úvěr. Fyzické osoby předkládají zejména potvrzení o zaměstnání a výši čistého měsíčního příjmu, podnikatelé výkazy zisků a ztrát, rozvahy, daňová přiznání, výpisy z bankovních účtů, oprávnění k podnikatelské činnosti apod. Souhrnně jde o doklady, které poskytovateli úvěru umožní provést ekonomickou analýzu hospodaření žadatele o úvěr a určit tzv. úvěrové riziko, tj. jeho objektivní schopnost plnit svůj závazek ke splácení poskytnutého úvěru podle dohodnutého splátkového kalendáře, neboť je to právě poskytovatel úvěru, který na sebe bere riziko za možné nezaplacení poskytnutého úvěru. V případě subvencí a dotací se navíc vyžaduje potvrzení nebo čestné prohlášení o bezdlužnosti příjemce (žadatele) vůči orgánům 34 35

Herczeg, J. K pojmu "úvěru" u trestného činu úvěrového podvodu. Trestní právo, 2004, č.1, s.4. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.8.2002, sp.zn. 6 Tdo 445/2002.

41

veřejné správy, zejména nesmí mít daňové nedoplatky, nedoplatky na pojistném na veřejné zdravotní pojištění a na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a další údaje, které potvrzují splnění podmínek pro přiznání a poskytování konkrétní subvence či dotace. Vzhledem k velké oblibě spotřebitelských úvěrů se nejčastěji předkládají nepravdivá potvrzení o zaměstnání a výši příjmu nebo čestná prohlášení žadatelů o úvěr, která vyžadují úvěrové společnosti při poskytování těchto úvěrů. U úvěrů v nižších částkách někdy dokonce stačí zaměstnavatele jen ústně uvést, řečí mnohých pachatelů "přečíst z papírku paní na přepážce". Nezaměstnaní žadatelé o úvěr tak předkládají potvrzení o výši svého příjmu od zaměstnavatele, u kterého buď nikdy nebyli zaměstnáni nebo u něho pracovali v dávné minulosti, často uvedený zaměstnavatel ani neexistuje, nevykonává žádnou činnost nebo nemá žádné zaměstnance. Samotné potvrzení je pak opatřeno otiskem razítka onoho údajného zaměstnavatele, v lepším případě i se správně uvedeným identifikačním číslem. Z výpovědí obviněných se dozvíte, kde a za kolik takové potvrzení můžete koupit, a pokud ho od někoho získáte zdarma, pak musíte počítat s tím, že část z poskytnutého úvěru budete muset předat osobě, která nepravdivé potvrzení opatřila, jako její zaslouženou provizi. Tímto nechci nijak snižovat význam této práce, jde pouze o mé poznatky z vyšetřování této trestné činnosti, z nichž je zřejmé, že spáchat úvěrový podvod je v některých případech až neskutečně jednoduché. Je to dáno i tím, že vzrostl počet subjektů poskytujících úvěry a v rámci konkurenčního boje vedeni snahou získat co největší množství klientů poskytují úvěry na počkání komukoliv, aniž by si ověřovali údaje uvedené v žádosti o úvěr. V případě úvěrů ze stavebního spoření se může jednat o nepravdivé údaje týkající se použití úvěru, který lze ze zákona použít pouze pro potřeby bydlení. Ze své praxe mohu uvést zase ne tak neobvyklý příklad, kdy obchodní zástupkyně stavební spořitelny zajistila za provizi 5.000,-Kč pro dvacet zájemců o překlenovací úvěr ze stavebního spoření nepravdivá potvrzení o zaměstnání a výši příjmu v případě, že žadatel o úvěr neměl podle hodnotících kritérií stavební spořitelny dostatečný příjem. Žadatelům o úvěr poté bylo poskytnutí překlenovacího úvěru stavební spořitelnou bez problémů schváleno a ti ho pak použili na zcela jiné účely, než do smlouvy uvedli, například na úhradu dluhů z podnikání nebo na koupi motorového vozidla. Obchodní zástupkyně obstarala také fiktivní smlouvy o dílo na

42

rekonstrukci bytu, a faktury dokládající nákup stavebního materiálu. Stavební spořitelna bezhotovostně poukázala peníze na účty uvedené žadateli o úvěr, které sice korespondovaly s účty firem uvedených v předložených dokladech, jednalo se ale o běžné účty oné obchodní zástupkyně a rodinných příslušníků. Trestní oznámení podala v tomto případě stavební spořitelna poté, co si dotazem u uvedených zhotovitelů stavebních prací ověřila, že žádnou takovou zakázku neměli. Mezi významné údaje patří podle mého názoru také údaj o kontaktní adrese žadatele, neboť nejednou se již stalo, že žadatel o úvěr se v místě svého trvalého bydliště uvedeného v předloženém občanském průkaze již několik let nezdržuje. V konkrétním případě se tak stalo, že žadatelka o úvěr nejenže poskytovateli úvěru zamlčela své další závazky, ale uvedla i adresu, kde již době uzavření smlouvy několik měsíců nebydlela, neboť zde neplatila nájemné. Společnost, která jí poskytla úvěr zajištěný zajišťovacím převodem práva, tak podle smluvním podmínek tento institut nemohla realizovat, neboť se jí vyrozumění nepodařilo doručit do rukou dlužnice.

c) Hrubě zkreslené údaje a zamlčení podstatných údajů

Za hrubě zkreslené údaje se považují takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence či dotace, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence či dotace. Může se jednat například o jednání, jímž někdo dosáhne poskytnutí úvěru bankou na základě předložených, hrubě zkreslených údajů o možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru nebyla jeho návratnost reálná, a návratnost úvěru nebyl způsobilý zajistit ani zajišťovací institut, když hodnota zastavené nemovitosti byla úmyslně nadhodnocena.36 Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k 36

Šámal, P. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001,

s.1289.

43

tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, subvence nebo dotace by nebyla poskytnuta, anebo pokud by byla, tak za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela. O úvěrový podvod na úkor banky by tak mohlo jít například v případě, kdy vedoucímu pobočky banky, který je oprávněn uzavřít jménem banky smlouvu o poskytnutí úvěru, žadatel o úvěr, případně i v součinnosti s jiným pracovníkem banky jako spolupachatelem, zatají skutečnou majetkovou situaci žadatele, protože ta by mu neumožňovala podle hodnotících kritérií banky poskytnutí úvěru, a následně dojde k čerpání peněz z úvěru.37 Ve většině případů žadatelé o úvěr zamlčí, že současně mají i jiné závazky z dříve uzavřených smluv o úvěru, o půjče nebo leasingových smluv, vyživovací povinnosti apod., takže jejich, byť pravdivě uvedený čistý měsíční příjem, po odečtení splátek a životních nákladů již nebude stačit na splátky nového úvěru.

5) Základní skutkové podstaty z pohledu společenské nebezpečnosti Základem trestní odpovědnosti je spáchání trestného činu, kterým se podle § 3 odst.1 tr.zákona rozumí pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Již v § 3 odst.2 však trestní zákon říká, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu; stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a pohnutkou (§ 3 odst.4 tr.zákona). Jak již zde bylo několikrát prezentováno, formálním znakem ani jedné ze základních skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 a podle § 250b odst.2 tr.zákona není způsobení škody. Jednání spočívajícímu v tom, že obviněný jako dlužník získal úvěr od banky poté, co jí uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, a tento úvěr včetně úroků řádně splácel, může chybět potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Ještě více je to patrné v případě použití oprávněně získaného úvěru na jiný než určený účel bez souhlasu banky, pokud je tento úvěr řádně splácen. 37

Tamtéž s.1290.

44

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst.2 tr.zákona), je ale na druhou stranu nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků některé skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst.2 tr.zákona se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.38 Při splnění formálních znaků trestného činu úvěrový podvod podle § 250b odst.1 tr.zákona nelze současně dovodit absenci jeho materiálních znaků z pouhé skutečnosti, že dovolatel sjednané úvěrové smlouvy plnil. To proto, že samotný úvěr mu byl poskytnut jenom a právě proto, že jednal podvodným způsobem. Nelze totiž mít za to, že v případě podvodného vylákání úvěru a jeho následného a bezproblémového splácení nejde o označený trestný čin, resp. o nenaplnění jeho materiálních znaků z pohledu jeho společenské nebezpečnosti, neboť v takových případech by podvodné jednání pachatelů v zásadě bylo beztrestné a to v rozporu s typovou společenskou nebezpečností takové trestné činnosti. Je zapotřebí pouze zopakovat, že je-li uvedený trestný čin již dokonán podvodným jednáním při uzavření smlouvy, není na místě z pohledu typového stupně společenské nebezpečnosti takového trestného činu rozlišovat mezi pachateli, kteří úvěr splácí či nikoliv, případně mezi těmi, jimž byl úvěr poskytnut, a mezi těmi, jimž úvěr poskytnut nebyl.39 Pokud je jediným proviněním obviněného uvedení nepravdivých skutečností o zaměstnání a výši příjmu, za současného pravidelného hrazení splátek úvěru, aniž by tak činil pouze v důsledku hrozícího trestního stíhání, pak toto jednání podle mého názoru nedosahuje takového stupně nebezpečnosti, který by přesahoval stupeň nepatrný ve smyslu ustanovení § 3 odst.2 tr.zákona, tím spíše, jde-li o osobu do té doby bezúhonnou. Domnívám se, že v těchto případech někdy může docházet k nadměrnému rozšíření trestní represe. Ze své praxe mohu uvést příklad obviněného, stíhaného policejním orgánem pro trestný čin úvěrový podvod 38 39

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 05.05.2004, sp.zn. 3 Tdo 447/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.02.2005, sp.zn. 3 Tdo 180/2005.

45

podle § 250b odst.1 tr.zákona za situace, kdy při uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru sice nepravdivě uvedl své zaměstnání a výši příjmu, úvěr však řádně ze svých prostředků splácel a proto mu sám poskytoval úvěru později nabídl navýšení rámce revolvingového úvěru. Mnozí proto nikdy nepovažovali stávající formulaci skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona za správnou s odůvodněním, že základní skutkové podstaty tohoto trestného činu by měly být vázány na způsobení škody. Pokud nevznikne škoda, měl by přicházet v úvahu pouze postih pro přestupek. Námitka, že v praxi půjde o postih především takových jednání, jimiž škoda byla způsobena nebo se pachatel pokusil škodu způsobit, neobstojí, neboť konstrukce skutkové podstaty má být taková, aby pokrývala typově shodné případy shodného stupně nebezpečnosti pro společnost. Uvedená skutková podstata v základních ustanoveních postihuje i jednání, která nebezpečnost pro společnost mohou zcela postrádat, a věc bude muset být řešena úvahou orgánů činných v trestním řízení o tom, že pro nedostatek společenské nebezpečnosti nejde o trestný čin. To je stav z hlediska právní jistoty nežádoucí.40 V podobných případech by přicházel v úvahu pouze postih za přestupek proti majetku podle § 50 odst.1 písm.a) zákona č.200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o to pokusí. Absurdní je už to, že zatímco pro kvalifikaci skutku jako přestupku se vyžaduje způsobení škody, za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 i odst.2 tr.zákona lze pachatele postihnout i tehdy, když jako dlužník žádnou škodu nezpůsobil. Uvedený přestupek proti majetku by tak přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by činem, který by byl jinak úvěrovým podvodem, byla způsobena na cizím majetku nepatrná škoda a zároveň by konkrétní orgán činný v trestním řízení dospěl v dané věci k závěru, že s ohledem na nepatrný stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost (§ 3 odst.1,2 tr.zákona) nejde o trestný čin. To ukazuje legislativní nedomyšlenost a zřejmě i nadbytečnost postihu pro trestný čin úvěrového podvodu v případě, že jím není způsobena škoda.41

40

41

Teryngel, J. K tzv."balíčkové" novele trestního zákona. Bulletin advokacie, 1998, č.2, s.14. Vantuch, P. K trestnému činu úvěrového podvodu dle § 250b TrZ. Trestní právo, 2000, č.10, s.5.

46

Ústavní konformitou ustanovení § 250b odst.1 tr.zákona z hlediska absence škody jako znaku základních skutkových podstat se zabýval i Ústavní soud a v nálezu sp.zn. I.ÚS 631/05 vyjádřil názor, že pokud má v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu dle § 250b tr. zákona, u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.42 V této souvislosti i Ústavní soud konstatoval, že obdobná jednání se vymykají obecné představě o trestném činu a poukázal na jisté odlišnosti soukromoprávních vztahů chráněných ustanoveními § 250a a § 250b tr.zákona, to v kontextu se svým nálezem ve věci vedené pod spisovou značkou Pl. ÚS 5/2000 a zabývajícím se trestným činem pojistného podvodu podle § 250a tr.zákona, kterým „povýšení přípravného stádia na dokonaný trestný čin neshledal rozporným s ústavním principem rovnosti, vyžádá-li si užití této legislativní techniky intenzivně působící veřejný zájem“.43 Při posuzování proporcionality trestněprávní ochrany je třeba vycházet zejména z toho, že zatímco úvěrové vztahy (věřitel - dlužník) jsou založeny na návratném poskytování finančních prostředků, podstatou pojištění je sdružení pravidelně placených malých částek od velkého počtu subjektů, s cílem zajistit dostatek financí na úhradu nenadálé individuální škody a právě tato skutečnost zvyšuje nutnost jejich veřejnoprávní ochrany. V tržní ekonomice však mají významné místo i úvěry, subvence a dotace. Odkazuje přitom i na závěry uvedené v nálezu ze dne 2.6.2005, sp.zn. IV. ÚS 469/2004: „ Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude

42 43

Nález Ústavního soudu ze dne 07.11.2006, sp.zn. I. ÚS 631/2005. Tamtéž.

47

možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl.1 odst.1 Ústavy a čl.4 odst.4 Listiny)“.44 Trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b je součástí trestního zákona s účinností od 1.ledna 1998. Přestože tak bylo původně zamýšleno a bylo by to i logické s ohledem na navržené formální pojetí trestného činu, ani do budoucna se nepočítá se způsobením škody jako znakem základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu (blíže viz kapitola XI. Právní úprava de lege ferenda). Ze svých zkušeností mohu závěrem uvést, že pokud již jsou shora popsané případy kvalifikovány jako trestný čin, je často již státním zástupcem aplikován institut podmíněného zastavení trestního stíhání podle ustanovení § 307 a § 308 tr.řádu, samozřejmě za splnění všech dalších zákonem stanovených podmínek. Institut postoupení věci k projednání přestupku podle § 171 odst.1 tr.řádu jsem v této souvislosti dosud nevyužila.

6. Kvalifikované skutkové podstaty

a) Charakteristika kvalifikované skutkové podstaty

Kvalifikované skutkové podstaty zpravidla bývají obsaženy v druhém a dalších odstavcích zvláštní části trestního zákona. Trestný čin úvěrového podvodu je v tomto směru atypický tím, že obsahuje dvě základní skutkové podstaty uvedené v odstavci 1 a v odstavci 2. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby na rozdíl od obecných přitěžujících okolností vyjadřují tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Tyto okolnosti jsou formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní skutkové podstatě, zvyšují typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ustanovení § 88 odst.1 tr.zákona vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti 44

Tamtéž.

48

podmiňující použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy naplněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost. (srov. R 34/1982). 45 Co se týče subjektivní stránky, tak zatímco u základních skutkových podstat platí, že pravidlem je úmyslné zavinění a v zákoně musí být vždy výslovně uvedeno, pokud k trestnosti postačí zavinění z nedbalosti, platí pro okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zásada zcela opačná, tedy nestanoví-li výslovně trestní zákon něco jiného, postačí zde zavinění z nedbalosti (§ 6 tr.zákona). V případě trestného činu úvěrového podvodu jsou těmito znaky způsobení škody nebo jiného zvlášť závažného následku a členství v organizované skupině. S výjimkou členství v organizované skupině, kde z povahy věci je třeba úmyslného zavinění, ve vztahu ke zbývajícím dvěma znakům postačí zavinění z nedbalosti.

b) Škoda a jiný zvlášť závažný následek

Škodou se rozumí újma majetkové povahy ve sféře poškozeného. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen. U trestného činu úvěrového podvodu představuje škodu určitá peněžní částka. Jiný zvlášť závažný následek nemá charakter majetkové škody a zpravidla je povahy nehmotné, přičemž se svou nebezpečností pro společnost musí rovnat nebezpečnosti následku spočívajícího ve značné škodě.46 Ve své praxi jsem se dosud nesetkala s aplikací tohoto znaku kvalifikované podstaty trestného činu úvěrového podvodu, podle mého názoru je to dáno tím, že jde o pojem dosti neurčitý; v novém trestním zákoníku se s tímto pojmem jako znakem kvalifikovaných skutkových podstat již nepočítá. Pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu úvěrového podvodu, spáchaného ať již základním jednáním uvedeným v odstavci 1 nebo v odstavci 2, podle odstavce 3. se 45

Šámal, P. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001,

s.582. 46

Šámal, P. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.1291.

49

vyžaduje způsobení škody nikoliv malé, podle odstavce 4. písm.b) způsobení značné škody a podle odstavce 5. způsobení škody velkého rozsahu. Podle výkladového ustanovení § 89 odst.11 tr.zákona se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,-Kč (do 31.12.2001 to byla částka nejméně 12.000,-Kč), značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,-Kč (do 31.12.2001 nejméně 200.000,-Kč) a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,-Kč (do 31.12.2001 nejméně 1.000.000,-Kč). I přes poměrně časté novelizace trestního zákona zůstává toto ustanovení od roku 2002 nezměněno a se změnou se překvapivě nepočítá ani v připravovaném trestním zákoníku. Některé soudy považovaly za škodu celou výši vyplaceného úvěru; v konkrétním případě to soud odůvodnil tím, že kvalifikovaná skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.3 tr.zákona je naplněna v okamžiku, kdy na základě nepravdivých údajů skutečně dojde k poskytnutí úvěru, přičemž škoda je ve výši vyplaceného úvěru. Další jednání pachatele, který následně plní podmínky úvěrové smlouvy a řádně úvěr splácí, případně jej splatí před smluveným termínem, je nutno posuzovat jako kroky k náhradě škody.47 Stejně tak Vrchní soud v Olomouci, když uvedl, že je-li v souvislosti s úvěrovou smlouvou za podmínek upravených v § 250b odst.1 tr.zákona z úvěrového účtu čerpán kontokorentní úvěr, pak kreditní platby na tento účet přicházející, jimiž se snižuje debetní zůstatek účtu, mají povahu náhrady škody. Z hlediska výše škody způsobené trestným činem nelze vycházet z výše debetního zůstatku na účtu po přijetí kreditních plateb, nýbrž z výše vyčerpaného kontokorentního úvěru.48 Takový výklad je ovšem v rozporu se shora uvedeným chápáním škody jako zmenšení majetku poškozeného. Ke škodě nikoliv malé ve smyslu § 250b odst.3 tr.zákona nedochází pouhým vyplacením úvěru, ale teprve, pokud úvěr není splácen. Poměrně typická je situace, kdy po poskytnutí úvěru nebyla uhrazena žádná splátka. V těchto případech se z důvodu prodlení stává úvěr splatným v celé výši a v této výši také vzniká věřiteli škoda. Pozdější splátky lze již posuzovat pouze jako náhradu způsobené škody, kterou je třeba zohlednit jako polehčující okolnost při úvaze soudu o druhu a výměře trestu, a samozřejmě při rozhodování o nároku na náhradu škody v rámci tzv. adhézního řízení. 47 48

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 08.11.2004, sp.zn. 3 To 604/2004. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 2 To 23/2005.

50

Škodou však nelze chápat výši úvěru získaného nebo použitého trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 nebo § 250b odst.2 tr.zákona bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení. Jestliže pachatel trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zák. jedná (ať způsobem uvedeným v odst.1, popřípadě v odst.2 tohoto ustanovení), ale se záměrem dodržet podmínky úvěrové smlouvy o splácení půjčky a jeho finanční možnosti to nevylučují, nelze dovodit, že jde na straně věřitele o škodu ve smyslu ustanovení § 250b odst.3 tr.zákona. Takový pachatel může svým jednáním naplňovat formální znaky základních skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona.49 Závěrem lze tedy shrnout, že v každém případě je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti. Je rozdíl mezi jednáním pachatele, který, byť dosáhl získání úvěru podvodným způsobem, úvěr řádně splácí a věřiteli tak nevznikla žádná hmotná škoda, a mezi jednáním pachatelem, který taktéž získal úvěr podvodně, úvěr však s ohledem na svoji finanční není schopen podle sjednaného splátkového kalendáře splácet, a uhradí jej až důsledku trestního řízení.

c) Zajištění úvěru a způsobení škody

Úvěry ve vyšších částkách se neposkytují bez jejich adekvátního zajištění. Poskytovatelé úvěrů tak výraznou měrou snižují právě jim hrozící riziko, že v důsledku porušení povinností druhé strany ponesou negativní důsledky (finanční ztrátu) ze svého. Z ustanovení § 1 odst.2 ObchZ vyplývá, že i pro obchodní vztahy platí občanskoprávní úprava zajištění závazků tam, kde nemá obchodní zákoník úpravu vlastní. Konkrétní způsob zajištění závazků je pak na dohodě smluvních stran, v případě zajištění úvěrů je to zejména ručení a zástavní právo, u úvěrů poskytnutých na koupi určité věci (například motorového vozidla) zajišťovací převod vlastnického práva k této věci; často se používají i kumulovaně. Zajišťovací instituty plní dvě funkce a to funkci zajišťovací, jak vyplývá ze samotného názvu, ve smyslu zajištění řádného a včasného splnění dlužníkovi povinnosti, a funkci uhrazovací jako zabezpečení uspokojení věřitelovy pohledávky přímo z majetku dlužníka 49

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.06.1999, sp.zn. 7 Tz 84/99.

51

nebo 3.osoby. Společným znakem zajišťovacích institutů je jejich akcesorická (vedlejší) povaha k hlavnímu závazkovému právnímu vztahu, vzniklého například právě ze smlouvy o úvěru. Akcesorická povaha mimo jiné znamená, že zajišťovací instituty zanikají, jestliže zanikne jimi zajištěná pohledávka. Novela obchodního zákoníku účinná od 1.ledna 2001 zcela odstranila do té doby rozdílné názory teorie i praxe v případě odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru z důvodů uvedených v ustanoveních § 505 až § 507 ObchZ. Je zcela nepochybné, že zajištění zástavním právem nebo ručením, popř. i jiným právním prostředkem, se vztahuje nejen na splnění povinnosti dlužníka z úvěrové smlouvy samotné, ale také na splnění povinnosti dlužníka vrátit dlužnou částku s úroky v případě, že věřitel od smlouvy odstoupil. Odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.50 Tato problematika také názorně ukazuje na nejednotnost v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, i když je třeba připustit, že nejde o otázku, na kterou lze dát z hlediska trestněprávní teorie jednoznačně uspokojivou odpověď. V mediálně známé trestní věci nadhodnocených drahých kamenů použitých jako zástava poskytnutého úvěru rozhodl Nejvyšší soud tak, že v případě, kdy je úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňuje věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku), resp. zákona č. 513/1991 Sb. (obchodního zákoníku) získání dlužné částky zpět, nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona ve znění platném do 31.12.1997, byť pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo nevrátit ve smluvené době nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a tím uvádí peněžní ústav v omyl. Nemůže totiž vzniknout v důsledku takového jednání škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty (shodně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.02.2001, sp.zn. 8 Tz 303/2000).51 V této věci z roku 1992 byly drahé kameny, které poskytli žadatelé o úvěr bance do zástavy, ohodnoceny na částku ve výši 13.455.250,-Kč, což byla částka několikanásobně vyšší než jejich skutečná hodnota (1.345.525,-Kč) a proto nemohly sloužit k pokrytí celé výše úvěru. V trestním řízení se ale obviněným nepodařilo prokázat, že by o tom věděli, neboť znalecký posudek vypracoval 50

Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 6.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001,

s.1342 51 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.11.1999, sp.zn. 8 Tz 164/99.

52

uznávaný odborník v daném oboru a ke stejným závěrům dospěl i znalec poškozené banky. Trestný čin podvodu podle § 250 tr.zákona by mohl být spáchán pouze za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr - třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet - byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže byl dlužník s touto skutečností alespoň srozuměn; v případě nesplacení úvěru by bance vznikla škoda ve výši rozdílu těchto hodnot. Stejně rozhodl Nejvyšší soud i v případě, kdy byl úvěr zajištěn ručením. Ve smyslu ustanovení § 250b odst.3 tr.zákona škoda věřiteli objektivně nevzniká ani v případě, kdy na základě smluvních podmínek nastupuje při splácení úvěru ručitel. Reálnou majetkovou újmou ručitele záležející v tom, že na základě úvěrové smlouvy v důsledku nečinnosti dlužníka musí splácet jeho úvěr věřiteli, nelze považovat za škodu ve smyslu ustanovení § 250b odst.3 tr.zákona, neboť speciální skutková podstata úvěrového podvodu je určena jen na ochranu zájmů věřitelů. Ke skutečnosti, že zprostředkovaně vzniká majetková újma ručiteli, lze přihlížet při hodnocení stupně nebezpečnosti takového činu pro společnost.52 Senát č.8 Nejvyššího soudu se s těmito názory neztotožnil v rozhodnutí vydaném pod spisovou značkou 8 Tdo 51/2004 a naopak dospěl k závěru, že je-li při uzavírání úvěrové smlouvy současně obviněným poskytnuta zástava za účelem zajištění úvěru (uzavřena zástavní smlouva), je trestný čin podvodu spáchán i za předpokladu, když dlužník byl srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je stejná nebo vyšší, než je výše poskytnutého úvěru. Poskytnutí takové zástavy není rozhodné proto, že trestný čin podvodu podle § 250 tr.zákona byl dokonán v době, kdy byl úvěr vyplacen. Zástavní právo v případě realizace zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem slouží pouze jako náhrada této škody. Obdobně tyto závěry platí i o jiných zajišťovacích institutech (např. ručení atd.). Jak vyplývá i z odůvodnění tohoto rozhodnutí, tyto závěry vychází ze zásady, že trestnost činu se posuzuje podle doby, kdy byl čin spáchán, což je okamžik dokonání trestného činu, tedy pokud jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty včetně následku. Škoda vzniká bance v okamžiku, kdy peněžní plnění z úvěru vyplatila pachateli. Z tohoto důvodu není vznik škody vůbec vázán na to, zda při podvodném jednání byl závazek, prostřednictvím něhož byl spáchán trestný čin podvodu, zajištěn zástavním právem, ručením

52

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.06.1999, sp.zn. 7 Tz 84/99.

53

3.osoby nebo jiným zajišťovacím institutem. Zástavní právo je pouze jedna z možných alternativ náhrady již způsobené škody, proto není možné na realizaci zástavního práva vázat posouzení otázky vzniku škody jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona. K realizaci zástavního práva nedochází automaticky vždy v souvislosti se vznikem závazku, ale až tehdy, kdy není řádně a včas uhrazen, protože představuje možnost vynucení si od dlužníka splnění této povinnosti (shodně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 25.11.2003, sp.zn. I.ÚS 558/2001). Navíc úhrada nesplaceného úvěru zpeněžením zástavy je proces na dlouhou dobu s ne vždy jistým a očekávaným výsledkem. 53 Jiné, pozdější, rozhodnutí tohoto senátu (sp.zn. 8 Tdo 746/2005), které vycházelo ze zmíněného právního názoru, bylo nálezem Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 566/2005 zrušeno a v novém rozhodnutí v téže věci vydaném pod sp.zn. 8 Tdo 1306/2006 dospěl i senát 8 Tdo k tomu, že nadále je třeba vycházet z rozhodnutí Nevyššího soudu sp.zn. 8 Tz 164/1999 a sp.zn. 8 Tz 303/2000, neboť tento byl potvrzen i nálezem Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 558/01, resp. sp.zn. II. ÚS 566/2005, dle něhož se o trestný čin podvodu nejedná, byl-li závazek, i za splnění podmínky, že dlužník neměl od počátku v úmyslu jej plnit, zajištěn takovou zástavou, jejíž hodnota byla stejná či vyšší než hodnota zajištěného závazku, pokud s tímto byl dlužník od počátku přinejmenším srozuměn. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil zejména princip právní jistoty spočívající v tom, že každý by měl mít alespoň rámcovou představu o tom, zda jeho jednání je právem dovoleno nebo zakázáno, a dále princip rovnosti před zákonem, tedy aby zákon byl vykládán stejně pro všechny případy splňující stejné podmínky. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. Přehodnocení interpretace pak představuje zásah do právní jistoty a rovnosti všech subjektů, které legitimně očekávají, že také v jejich případě bude zákon vykládán stejně.54 Tento princip však Ústavní soud zdůraznil již mnohem dříve, když uvedl, že pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autorativně konstatována jen ohledně 53

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.04.2004, sp.zn. 8 Tdo 51/2004.

54 Nález Ústavního soudu ze dne 20.09.2006, II. ÚS 566/2005.

54

takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně přepokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. 55 Lze uzavřít, že v současné době převládá právní názor, podle kterého trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona v kvalifikovaných skutkových podstatách může být spáchán pouze v případě, že pachatel neměl úmysl poskytnutý úvěr splácet a úvěr je zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačuje k tomu, aby byl jejím prodejem úvěr splacen. K zajištění úvěru a potažmo ke způsobení těžšího následku je třeba přihlížet i z pohledu subjektivní stránky, když zavinění lze dovodit pouze za situace, kdy pachatel alespoň vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že zástava nemá takovou hodnotu, aby došlo k uspokojení věřitele. Domnívám se však, že uvedené závěry mohou být i problematické, zejména v případě střednědobých úvěrů v situaci, kdy k realizaci zástavního práva zatím nedošlo a není tedy známa cena, která by mohla být obdržena. Navíc zástava může být v době realizace již neprodejná, třebaže její znalecky tehdy určená hodnota odpovídala deklarované výši, to například s ohledem na vývoj cen nemovitostí v dané lokalitě. Je nutné také upozornit na to, že zástavní smlouva vytváří samostatný právní vztah, v němž v některých případech nevystupuje jako subjekt přebírající na sebe povinnosti ani ten, kdo úvěr získal. Problematický je v tomto směru také okamžik dokonání trestného činu úvěrového podvodu v kvalifikované skutkové podstatě. Ze své praxe mohu uvést případy, které oznámila pobočka České spořitelny a.s. poté, co během jednoho měsíce poskytla úvěr dvaceti žadatelům, kteří měli být zaměstnáni u stejného zaměstnavatele. Dodatečně zjistila, že uvedený zaměstnavatel (společnost s ručením omezeným) již delší dobu nevyvíjí žádnou činnost a nemá žádné zaměstnance. Žadatelé o úvěr byli nezaměstnaní, nicméně v době, kdy proti nim bylo zahájeno trestní stíhání, mohli podle splátkového kalendáře uhradit zatím pouze první až druhou splátku, což někteří i učinili, nicméně za tak krátkou dobu nešlo usuzovat na jejich úmysl splácet či nesplácet. Navíc šlo o úvěry ve výši kolem 100.000,-Kč se splatností delší než dva roky, to s ohledem na možné úvahy o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 tr.řádu, kde lze stanovit zkušební dobu od šesti měsíců do dvou let.

55

nález Ústavního soudu ze dne 25.11.2003, sp.zn. I. ÚS 558/2001.

55

Závěrem bych v této souvislosti ještě upozornila na rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR ze dne 30.11.2007, sp.zn. 11 Tdo 760/2007. V této věci z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně soud řešil otázku přípustnosti zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu promlčení za situace, kdy skutek formálně vykazoval znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst.1, odst.4 tr.zákona a při užití této právní kvalifikace by s ohledem na promlčecí lhůty upravené v § 67 tr.zákona promlčen nebyl, vrchní soud však z důvodu, že nebyla splněna materiální podmínka pro přísnější právní kvalifikaci, skutek kvalifikoval pouze podle 250 odst.1, odst.3 písm.b) tr.zákona a odůvodnil to zřízeným zástavním právem k nemovitosti a dobou, která uplynula od spáchání trestného činu. Obviněný se skutku dopustil dne 4.5.1995 vylákáním úvěru ve výši 9.000.000,-Kč. Zatímco zřízení zástavního práva k nemovitosti na zajištění úvěru lze podle Nejvyššího soudu ČR obecně považovat za okolnost mající vliv na stupeň nebezpečnosti činu (v daném případě však byly výraznými rozpory v hodnotě nemovitosti), na určení stupně společenské nebezpečnosti nemůže mít vliv okolnost, která stojí mimo osobu pachatele a jeho čin, a která neexistovala v době, kdy pachatel čin spáchal. Dobu, která případně uplyne od spáchání trestného činu do jeho zjištění a následného objasnění, zákon promítá do institutu promlčení (ustanovení § 67 a násl. tr.zák.) a spojuje s ním zánik trestnosti činu a tím i trestní odpovědnosti jeho pachatele. Jestliže doba od spáchání trestného činu nedosahuje zákonných promlčecích lhůt, přichází v úvahu pouze její promítnutí do mírnějšího uloženého trestu a v mezních případech do upuštění od potrestání pachatele (§ 24 a násl. tr.zák.).56

d) Členství v organizované skupině

Organizovaná skupina v trestním zákoně definována není, její charakteristika tak vpodstatě vychází z judikatury, byť dvacet a více let staré, a z jejího vymezení ke zločinnému spolčení, jehož definice je obsažena v ustanovení v § 89 odst.17 tr.zákona. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení alespoň tří osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy, jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje 56

usnesení Nejvyšší soudu ČR ze dne 30.11.2007, sp.zn. 11 Tdo 760/2007.

56

určitou plánovitostí a koordinovaností a jímž se spáchání činu usnadňuje a zvyšuje se pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle. Toto sdružení nemusí mít nijak trvalý charakter a může směřovat ke spáchání i jen ojedinělé anebo jednorázové trestné činnosti. Není nutné výslovné přijetí za člena skupiny ani výslovné přistoupení ke skupině, postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se podílel na její činnosti. Přitom není podstatné, zda takový pachatel plní případně jen dílčí úkoly podle pokynů organizátora trestného činu a zda mu jsou známy úkoly ostatních členů skupiny, způsob nebo jiné okolnosti jejich plnění apod.57 Soudní praxe vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. R 45/1986).58 To je ale v rozporu s tím, že trestní odpovědnost je zkoumána pouze u osob, proti kterým bylo zahájeno trestní stíhání a byla na ně podána obžaloba. Často se totiž uvedené osoby nepodaří ztotožnit, z odposlechů telekomunikačního zařízení jsou známy jen pod přezdívkou, z provedeného dokazování ale logicky vyplývá, že se zúčastnily uvedené trestné činnosti. Spáchání trestného činu členem organizované skupiny může být buď přitěžující okolností podle § 34 písm.ch) tr.zákona, anebo jde o okolnost, která vede k použití přísnější trestní sazby… U každého z členů organizované skupiny se tato okolnost posuzuje samostatně a pokud některý člen vybočil z původní dohody (jde o tzv. exces), má to vliv i na právní hodnocení jeho činu (viz R 24/1983).59 Jednání člena organizované skupiny vytvořené ke spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst.2 písm. a) tr. zákona, který vybočí z původní dohody a věci se zmocní násilím, je třeba posoudit jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zákona, avšak bez použití kvalifikační okolnosti podle § 234 odst. 2 písm. a) tr. zákona, že loupež spáchal jako člen organizované skupiny. Jednání ostatních členů organizované skupiny je třeba v takovém případě posoudit jako dokonaný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 písm.a) tr. zákona, neboť všechny znaky tohoto trestného činu byly společným jednáním členů skupiny naplněny a exces jednoho ze členů spočívá v tom, že navíc použil násilí, aby se zmocnil věci.60 57

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 11 To 57/83.

58 Púry, F. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.255. 59

Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.173. 60 rozhodnutí Nejvyšší soudu SR ze dne 14.09.1982, sp.zn. 3 To 43/82.

57

Ve vztahu k členství v organizované skupině se vyžaduje zavinění ve formě přímého nebo nepřímého úmyslu, pachatel si musí být vědom vytvoření této skupiny s dalšími nejméně dvěma fyzickými osobami. Zločinné spolčení je vyšší formou organizovaného zločinu, podle § 89 odst.17 tr.zákona je jím společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Podle § 88 odst.2 tr.zákona skutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny, nebrání tomu, aby za splnění podmínek stanovených tímto zákonem byl současně postižen jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení. Jako členové organizované skupiny byli například odsouzeni pachatelé trestného činu úvěrového podvodu spáchaného formou tzv. letadla, v tomto směru proto odkazuji na rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v kapitole V. Pachatel trestného činu úvěrového podvodu.

58

IV) VÝVOJOVÁ STÁDIA TRESTNÉHO ČINU A ZÁNIK TRESTNOSTI Za vývojová stádia trestného činu označujeme přípravu, pokus a dokonaný trestný čin. Zatímco pokus je obecně trestný u všech úmyslných trestných činů, příprava je trestná pouze k zvlášť závažným úmyslným trestným činům, tedy ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.4 a odst.5 tr.zákona. Podle § 8 odst.1 tr.zákona je pokusem trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 8 odst.3 písm.a) tr.zákona však trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu. Za dobrovolné upuštění je možné považovat jen takový přístup pachatele, z něhož vyplývá, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby mohl dokončit trestnou činnost, a také ví, že mu v jejím dokončení nic nebrání, tedy předpokládá (a to třeba i mylně), že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit (srov. rozhodnutí č.7/1957 Sb.rozh.tr.). Podle judikatury se o dobrovolné upuštění nejedná v případech, kdy byl pachatel přistižen při činu a dalšího jednání zanechal z obavy o odhalení nebo z důvodu překážky, kterou nemohl překonat nebo mu v dalším jednání zabránila 3.osoba. Přípravou k trestnému činu se podle § 7 odst.1 tr.zákona rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§ 41 odst.2) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. O zániku trestnosti přípravy (§ 7 odst.3 tr.zákona) platí totéž, co již bylo uvedeno u pokusu trestného činu. Proto nelze považovat za dobrovolné upuštění od pokusu (§ 8 odst.3 písm.a) tr.zák.) trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.1, odst.4 písm.b) tr.zákona, jestliže pachatel předložil bance nepravdivé potvrzení o zaměstnání a výši příjmů a teprve poté, co zjistil, že nebude možné zajistit „zdání“ pravdivosti tohoto potvrzení snahou dodatečně uzavřít pracovní smlouvu a banka tak při ověřování údajů zjistí, že jím uvedený údaj se

59

nezakládá na pravdě, vzal svou žádost o úvěr zpět.61 V daném případě šlo o hypoteční úvěr na koupi rodinného domu, který by musel být zajištěn zástavním právem k nemovitosti, a o dovolání rozhodoval senát 8 Tdo (viz jeho rozhodnutí sp.zn. 8 Tdo 51/2004) Obviněný až poté, co se mu nepodařilo dodatečně uzavřít pracovní smlouvu u uvedeného zaměstnavatele, a kdy již bylo zřejmé, že tuto skutečnost banka dotazem u zaměstnavatele zjistí, jí telefonicky oznámil, že o požadovaný úvěr již nemá zájem. Stejně tak nelze považovat za dobrovolné upuštění od pokusu (§ 8 odst.3 písm.a/ tr.zákona) trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.1, odst.4 písm.b) tr.zákona, jestliže se pachatel při pokusu o vylákání hypotečního úvěru prokazoval padělaným občanským průkazem a předložil bance padělaný odhad ceny nemovitosti a návrh kupní ceny na nemovitost, přičemž úvěrová smlouva nebyla uzavřena po zjištění skutečnosti, že odhad ceny nemovitosti byl padělaný. Žádost pachatele byla stornována až po odhalení jeho podvodného jednání ze strany banky.62 Naopak, oznámil-li žadatel o úvěr telefonicky bance, že údaje, na jejichž podkladě požádal o poskytnutí úvěru a které vedly k uzavření smlouvy o úvěru, jsou nepravdivé, lze to podle § 8 odst.3 písm.a) tr.zákona považovat za důvod k zániku trestnosti jeho jednání kvalifikovaného jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst.1 a § 250 odst.1, odst.4 písm.b) tr.zákona, jestliže tím zabránil, aby mu banka úvěr poskytla.63 Dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu znamená zánik trestnosti přípravy nebo pokusu trestného činu, ke kterému jednání pachatele směřovalo, nikoliv však zánik jeho trestní odpovědnosti za jiný dokonaný trestný čin, jehož znaky svým dosavadním jednáním naplnil (§ 7 odst.4, resp. § 8 odst.4 tr.zákona). Jak již bylo uvedeno, znakem základních skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu není způsobení škody (následku), trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 tr.zákona je dokonán již uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů, není tedy ani třeba, aby došlo k uzavření úvěrové smlouvy či k poskytnutí dotace nebo subvence; v teorii se hovoří o tzv. předčasně dokonaném deliktu. 61 62

63

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp.zn. 8 Tdo 1374/2004. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 04.10.2006, sp.zn. 5 Tdo 1124/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.07.2002, sp.zn. 4 Tz 46/2002.

60

V. PACHATEL TRESTNÉHO ČINU ÚVĚROVÉHO PODVODU České trestní právo je založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob za konkrétní jednání a následek. Pachatelem trestného činu je osoba, která svým jednáním uskutečnila všechny znaky trestného činu nebo to alespoň měla v úmyslu, i když k dokonání činu nedošlo; mám zde na mysli pokus trestného činu podle § 8 tr.zákona a přípravu k trestnému činu podle § 7 tr.zákona, je-li v konkrétním případě trestná. V tomto smyslu je pachatelem také osoba, kterou trestní zákon označuje jako spolupachatele (§ 9 odst.2 tr.zákona) nebo účastníka na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu (§ 10 tr.zákona). Zatímco pachatelem obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona může být kdokoliv, resp. osoba, která v době spáchání činu dosáhla věku 15 let a byla příčetná (tzv. obecný subjekt), pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 tr.zákona spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc ve smyslu § 10 odst.1 písm.c) tr.zákona půjde jen v případě, kdy jednání pachatele, účastníka úvěrové smlouvy, dosáhne stádia pokusu nebo dokonaného trestného činu.64 Některé soudy chybně kvalifikovaly jednání osoby, která opatřila potvrzení, jako spolupachatele podle § 9 odst.2 tr.zákona (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.11.2004, sp.zn. 3 To 604/2004). Postavení účastníka ve smyslu § 10 odst.1 tr.zákona totiž odlišuje od spolupachatele podle § 9 odst.2 tr.zákona skutečnost, že se účastní protiprávního jednání nepřímo, jednáním, jež samo o sobě nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu a proto je také trestní odpovědnost účastníka (organizátora, návodce nebo pomocníka) závislá na trestnosti hlavního pachatele (tzv. akcesorita účastenství). Spolupachatelé se naopak dopouští trestného činu společným jednáním, aniž je nutné, aby se každý z nich na trestné činnosti podílel ve stejném či obdobném rozsahu.65 Z praxe znám mnoho případů, kdy jednání samotného pachatele trestného činu úvěrového 64

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 08.12.1999, sp.zn. 6 to 575/1999.

65

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.03.2007, sp.zn. 7 Tdo 1401/2006.

61

podvodu je vpodstatě pasivní a je to organizátor, kdo naplánuje provedení skutku, zajistí si osobu - pachatele trestného činu, obstará mu nepravdivé potvrzení o zaměstnání, doveze ho k poskytovateli úvěru a poskytnutý úvěru nebo věc, na jejíž pořízení byl úvěr poskytnut, si ihned převezme. Je třeba mít na paměti, že zásadou společnou všem formám účastenství v užším slova smyslu je zásada akcesority účastenství, spočívající ve vázanosti trestnosti účastníka na trestnosti hlavního pachatele spolu se stádiem trestného činu, do kterého tento pachatel dospěl. Z toho také vyplývá, že účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze kvalifikovat jako jeden pokračující trestný čin účastenství včetně možnosti sčítat výši škody, i když by jinak byly splněny podmínky pro pokračování uvedené v § 89 odst.3 tr.zákona. V takových případech lze posoudit jednání pouze jako vícenásobný trestný čin. A bohužel i za situace, kdy to vůbec nevystihuje konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání takového pachatele, mám zde na mysli zejména případy známé pod označením "letadlo". Konkrétního případu se dopustila obviněná M.L., společně s dalšími osobami, při zprostředkování prodeje vzdělávacího programu formou systému M. marketing pro společnost S.I., kdy zájemce o koupi produktu v hodnotě cca 1.900 USD zároveň vstupuje do systému M. marketing, tak, že přesvědčovala nové klienty o vstupu do společnosti, i když věděla, že je nutné složit vstupní poplatek ve výši 1.900 USD a její klienti jsou v tíživé finanční situaci a nedisponují potřebnými finančními prostředky, pomáhala jim vyřídit si hotovostní úvěr u České spořitelny, a.s. na nákup cizí měny tak, že organizovala získávání falešných potvrzení o zaměstnání a výši příjmu, které pak celkem 26 klientů předložilo při uzavírání úvěrových smluv, čímž způsobili České spořitelně a.s. škodu v celkové výši nejméně 778.000,-Kč.66 Je pak na orgánech činných v přípravném trestním řízení zaměřit dokazování na to, zda se nejedná o obecný trestný čin podvod podle § 250 tr.zákona spáchaný případně i tzv. nepřímých pachatelem. V této souvislosti bych chtěla zmínit podstatné závěry z usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 7 Tdo 918/2006, týkající se vztahu obecného trestného činu podvod podle § 250 tr.zákona a speciálního trestného činu pojistný podvod podle § 250a tr.zákona, konstruovaného obdobně jako trestný čin úvěrový podvod podle § 250b tr.zákona: 66

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.03.2007, sp.zn. 7 Tdo 1401/2006.

62

Poměr mezi oběma trestnými činy je takový, že ustanovení § 250 odst.1 tr.zákona je obecným ustanovením postihujícím podvodné jednání v podstatě v jakékoli souvislosti, jestliže je způsobena škoda a dojde k obohacení, zatímco ustanovení § 250a odst.1 tr.zákona je speciálním ustanovením postihujícím podvodné jednání jen při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, aniž by bylo nutné, aby vznikla škoda a došlo k obohacení, přičemž způsobení škody je při splnění zákonných předpokladů okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Z tohoto vztahu obou trestných činů vyplývá, že pokud skutek nelze posoudit podle speciálního ustanovení § 250a odst.1 tr.zákona o trestném činu pojistného podvodu, protože pachatelství je vyloučeno nedostatkem náležitostí v osobě pachatele (pozn. v daném případě byla účastníkem pojistné smlouvy manželka obviněného) a účastenství je vyloučeno v důsledku zásady akcesority (pozn. manželka obviněného jednající bez úmyslného zavinění), je namístě posoudit ho podle obecného ustanovení § 250 odst.1 tr.zákona o trestném činu podvodu, jsou-li naplněny všechny znaky uvedené v tomto ustanovení.67 Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.2 tr.zákona se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. Pachatelem u úvěrové smlouvy je zásadně dlužník, jenž použije úvěr bez souhlasu věřitele na jiný než určený účel, u subvence nebo dotace pak její příjemce, který ji použije bez souhlasu oprávněné osoby na jiný než určený účel. I když zde zákon nepoužívá tyto pojmy, ale jen slovo "Kdo …" z korelativního vztahu (arg. "… bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby …", když o tento souhlas může žádat jen dlužník, resp. příjemce subvence nebo dotace), je možno dovodit, že se jedná o konkrétní subjekt. 68 Trestný čin úvěrového podvodu patří mezi trestné činy s omezeným okruhem pachatelů, ustanovení § 90 odst.1 tr.zákona stanoví, že pokud zákon vyžaduje k spáchání trestného činu zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. Totéž platí i pro tzv. nepřímého pachatele a proto osoba, která tyto podmínky 67

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.08.2006, sp.zn. 7 Tdo 918/2006.

68

Šámal, P. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001,

s.1291.

63

nesplňuje, může být pouze účastníkem; účastníkem totiž může být jakákoliv osoba, která byla v době činu příčetná, dovršila věku 15 let a svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. O tzv. konkrétní subjekt se jedná v případě, že jde o pachatele se zvláštní vlastností, v tomto případě půjde především o dlužníka, ale nelze vyloučit (§ 250b odst.1 tr.zákona) ani osobu věřitele. V případě trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona neplatí zásada, že trestně odpovědný nemůže být ten, k jehož ochraně je příslušné ustanovení trestního zákona určeno. V tomto směru se pak jeví jako překvapivý názor Nevyššího soudu, že zákon nevyžaduje, aby subjekt trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona byl nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.09.2006, sp.zn. 6 Tdo 1002/2006). Zákon sice používá pojem "kdo", nikoliv pojem "dlužník", ale plyne to z povahy věci samé. Přestože byla i u nás v posledních letech zvažována možnost zavedení trestní odpovědnosti právnických osob, české trestní právo stále vychází ze zásady societas delinquere non potest - společnost nemůže jednat protiprávně. Shodná novela, která rozšířila trestní zákon o skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu (zákon č. 253/1997 Sb.), stanovila, že pokud je konkrétním nebo speciálním subjektem právnická osoba, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná (§ 90 odst.2 tr.zákona). Právnická osoba je uměle vytvořený subjekt práva, právní úkony může činit svými statutárními orgány nebo je za ni mohou činit zástupci. Jednání statutárního orgánu je vlastním (přímým) jednáním právnické osoby, kromě statutárních orgánů mohou za právnickou osobu činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud to vyplývá z vnitřních předpisů právnické osoby nebo je to obvyklé s ohledem na pracovní zařazení takové osoby (srovnej § 20 ObčZ a § 13 ObchZ). Za právnickou osobu mohou také jednat osoby na základě smluvního zastoupení (plné moci); poskytovatelé úvěrů mají často uzavřené tzv. rámcové smlouvy s 3.osobami, například s provozovateli autobazarů nebo prodejen spotřebního zboží, kteří za poskytovatele úvěru uzavírají úvěrovou smlouvu. Trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona se lze dopustit též na úkor právnické osoby, a to jak fyzickou osobou, která stojí mimo strukturu právnické osoby, tak i fyzickou osobou uvnitř právnické osoby, která je zařazena do její organizační struktury. Proto trestný čin podvodu může být spáchán i v rámci pracovněprávních vztahů, jestliže např. pachatelem je zaměstnanec a osobou jednající v omylu (či s neznalostí všech podstatných skutečností),

64

resp. osobou poškozenou, je zaměstnavatel.69 Jako příklad lze uvést skutek spočívající v tom, že obviněná M.H. jako pracovnice České spořitelny, a.s. po předchozí dohodě se samostatně stíhaným J.M., bez ověření potvrzení o zaměstnání, tedy v rozporu s interní instrukcí spořitelny, kladně vyřizovala žádosti o poskytnutí úvěru u České spořitelny, a.s. jednotlivých žadatelů o úvěr, kterým nepravdivá potvrzení o zaměstnání systematicky opatřovali obžalovaní J.B, M.H. a R.V., přičemž věděla, že poskytnuté finanční prostředky budou vloženy jako vstupní poplatek do systému S. a nesplacením úvěrů vznikla České spořitelně a.s. škoda ve výši 4.043.195,-Kč; obviněná M.H. byla uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst.1, odst.4 písm.a,b) tr.zákona, neboť na základě svého pracovního zařazení byla oprávněna uzavírat za Českou spořitelnu a.s. smlouvy o úvěru do výše 100.000,-Kč, což činila (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne, sp.zn. 8 Tdo 1596/2005). Na základě zkušeností z praxe lze konstatovat, že hlavní pachatel trestného činu úvěrového podvodu je často tzv. bílý kůň, který s vidinou slíbené provize uzavře několik úvěrových smluv během krátké doby. Právě v těchto případech je pomoc účastníka tak významná, že by bez ní nebyl schopen hlavní pachatel trestný čin vůbec spáchat. Jde o společensky nejnebezpečnější formu podvodných jednání. V poslední době je zaznamenána i organizovaná forma trestné činnosti v oblasti tzv. spotřebitelských úvěrů. Podstata páchání této trestné činnosti spočívá v tom, že organizovaná skupina pachatelů (organizátorů) neoprávněně získává značné finanční prostředky prostřednictvím spotřebitelských úvěrů u peněžních ústavů, zejména u České spořitelny, a.s., a to zneužitím ekonomicky slabých nebo nepřizpůsobivých občanů, od kterých, pod různými sliby a záminkami, získávají osobní doklady a podpisy na úvěrových smlouvách s tím, že tyto osoby (organizátoři) získají podstatnou část takto získaných peněz. Samotní úvěroví dlužníci získají pouze nepatrnou část nebo dokonce peníze nedostanou vůbec. Často je vybaví i padělanými doklady a poskytnou jim i peněžní částkou potřebnou k založení účtu u banky, na který je pak úvěr poukázán.70 Domnívám se, že pachatelem úvěrového podvodu může být také osoba odlišná od věřitele a dlužníka, například ručitel, trestně postižitelné jsou i nepravdivé údaje při sjednávání zajištění pohledávky z poskytnutého úvěru. 69 70

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.07.2003, sp.zn.5 Tdo 648/2003. Chmelík, J. Problematika úvěrových podvodů. Karlovarská právní revue, 2007, č.2, s.8.

65

Závěrem bych chtěla ještě upozornit na ustanovení § 167 tr.zákona o nepřekažení trestného činu. Tohoto trestného činu se v souvislosti s úvěrovým podvodem dopustí ten, kdo se hodnověrným způsobem doví, že jiná osoba připravuje nebo páchá trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst.5 tr.zákona a spáchání nebo dokončení tohoto činu nepřekazí. Lze tak učinit i včasným oznámením státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu (§ 167 odst.3), trestně odpovědný nebude pouze ten, kdo nemohl trestný čin překazit bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání (§ 167 ods.2).

66

VI) VZTAH PODVODU A ÚVĚROVÉHO PODVODU 1. Specialita a subsidiarita Jednou z nejproblematičtějších otázek týkajících se trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona je vymezení jeho vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr.zákona. A zdaleka nejde jen o skutky dokonané před 1.lednem 1998, spočívající v podvodném vylákání bankovních úvěrů se škodou velkého rozsahu, o kterých soudy rozhodovaly již za účinnosti novely trestního zákona provedené zákonem č.253/1997 Sb., která zavedla novou skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona. I u jednání spáchaných po 1.lednu 1998 přetrvávaly a dá se říci, že přetrvávají, pochybnosti, podle jakého ustanovení taková jednání posuzovat. V rámci výkladu o možnosti souběhu trestných činů se pojednává i o tzv. specialitě a subsidiaritě trestných činů. V poměru speciality jsou trestné činy, jejichž skutkové podstaty jsou určeny k ochraně stejných zájmů, když speciální ustanovení zvlášť postihuje určitý druh útoků tak, aby byla vystižena zvláštní povaha těchto útoků a jejich společenská nebezpečnost. Z případů zdánlivé konkurence trestních zákonů nejméně pochybné jsou případy tzv.speciality, kdy čin má sice rovněž znaky dvou nebo více ustanovení trestního zákona, tato ustanovení však jsou v poměru kruhů navzájem se pokrývajících (poměr pojmu širšího a užšího, resp. obecného k zvláštnímu – lex specialis derogat generali) nebo v poměru kruhů se křížících. U skutkových podstat, které se kříží, je užší ustanovení speciální, jen pokud má současně znaky ustanovení širšího. Ustanovení užší je speciální v poměru k širšímu a čin se posoudí jen podle ustanovení speciálního, ať je toto přísnější či mírnější. Účelem speciálních ustanovení je postihnout tyto útoky zvláštním způsobem, od obecného odchylným.71 V poměru speciality je také vždy trestný čin s omezeným okruhem pachatelů, který je od obecného ustanovení odlišen právě konkrétním nebo speciálním subjektem.72 71

72

Solnař V., Fenyk J., Císařová D. Základy trestní odpovědnosti. Praha: ORAC, 2003, s.406-407. Šámal, P. In Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České

republice. 1.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.35.

67

Případy tzv. subsidiarity (podpůrnosti) nepovažuje právní teorie zdaleka za tak jednoznačné. Jde o situace, kdy čin (skutek) má také znaky dvou a více ustanovení trestního zákona, kdy ale ustanovení širší se uplatní jen tam, kde se neuplatní ustanovení jiné – primární (Lex primaria derogat legi subsidiariae.). Jeho účelem je doplnit ochranu poskytovanou již ustanovením primárním. Tento poměr zpravidla vyplývá ze znaků skutkové podstaty trestného činu.

2. Právní kvalifikace skutků dokonaných před 1.lednem 1998 To, že ani Nejvyšší soud nebyl v této otázce jednotný, dokazují dvě naprosto rozdílná rozhodnutí jeho senátů, která řešila otázku právní kvalifikace skutků dokonaných před 1.lednem 1998 a to ve vztahu k ustanovení § 16 odst.1 tr.zákona, upravující časovou působnost trestního zákona. Podle tohoto ustanovení se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Je zde vyjádřena zásada zákazu retroaktivity zákona v neprospěch pachatele, vyplývající z mezinárodních smluv o lidských právech a z článku 40 odst.6 Listiny základních práv a svobod. Ve svém rozhodnutí ze dne 29.06.2000, sp.zn. 9 Tz 98/2000, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ustanovení § 250b tr.zákona o úvěrovém podvodu je pro pachatele příznivější. Odůvodnil to mimo jiné tím, že při vymezení pojmu relevantních trestněprávních norem, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem je jako celek pro pachatele příznivější, nebylo až dosud v právní praxi pochyb o tom, že je sem nutno podřadit zejména ustanovení popisující druhově určitý trestný čin, ustanovení o trestnosti účastenství, o jednotlivých vývojových stádiích trestné činnosti, o místní a osobní působnosti trestního zákona, o ukládání trestů a okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o souběhu trestných činů, o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, o upuštění od potrestání, ustanovení o počítání času, o obsahu určitých pojmů, o zániku trestnosti, i aboliční ustanovení amnestií. Okolnost, že až dosud ustanovení o podmíněném propuštění pachatele z výkonu trestu do okruhu těchto trestněprávních norem zahrnována výslovně nebyla, neznamená, že by takovýto širší výklad podmínek trestnosti byl contra legem. Pokud

68

judikatura výslovně uznává závěr, že na zřetel mimo zvláštní části trestního zákona musí být brána též část obecná, přičemž obě musí být posuzovány komplexně, bylo by proti smyslu tohoto principu nezahrnout do těchto úvah také okruh zákonných podmínek, jež upravují podmíněné propuštění pachatele z výkonu trestu, a to právě v obecné části trestního zákona. Byť jde o aplikaci obecné části trestního zákona až ve fázi vykonávacího řízení, ve svém souhrnu již v době rozhodování o druhu a výměře trestu má stanovená právní kvalifikace činu pro obviněného zásadní význam. Z tohoto pohledu je ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.5 tr.zákona v platném znění z hlediska ustanovení § 16 odst.1 tr.zákona pro pachatele příznivější nežli ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 odst.4 tr.zákona ve znění platném před 1.1.1998, neboť ustanovení § 250b odst.5 tr.zákona není na rozdíl od trestného činu podvodu podle § 250 odst.4 tr.zákona obsaženo v taxativním výčtu trestných činů uvedeném v ustanovení § 62 odst.1 tr.zákona, podle kterého lze odsouzeného podmíněně propustit až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, když obecně tak lze podle § 61 odst.1 tr.zákona učinit již po výkonu poloviny trestu odnětí svobody.73 Zcela opačné stanovisko zaujal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24.1.2001, sp.zn. 8 Tz 297/2000. Vyslovil zde názor, že aplikace ustanovení § 16 odst.1 tr.zákona nepřichází v těchto případech vůbec v úvahu. Jestliže pachatel před 1.1.1998 vylákal od bankovního ústavu za předstírání nepravdivých skutečností úvěr a jeho nesplacením způsobil škodu velkého rozsahu, přičemž měl od počátku v úmyslu finanční prostředky nevrátit a způsobit tak škodu na cizím majetku, je jeho jednání i za účinnosti zákona č.253/1997 Sb. nutno posoudit jako trestný čin podvodu podle § 250 odst.1, odst.4 tr.zákona. Při porovnání znaků skutkových podstat dospěl k závěru, že pro trestný čin podvodu je charakteristické způsobení škody na cizím majetku a to již v základní skutkové podstatě (odstavci 1). Naproti tomu pro naplnění znaků základních skutkových podstat trestného činu podle § 250b tr.zákona není třeba, aby škoda vůbec vznikla. I za účinnosti tohoto ustanovení zůstává součástí trestního zákona i ustanovení § 250 tr.zákona, podle něhož se nadále postihuje jednání těch pachatelů, kteří ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí mimo jiné tím, že uvedou někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu. Proto bylo-li prokázáno 73

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2000, sp.zn. 9 Tz 98/2000.

69

naplnění znaků trestného činu podle § 250 tr.zákona i z hlediska subjektivní stránky pachatele (úmysl způsobit škodu), jedná se o trestný čin podvodu podle tohoto ustanovení. 74 Osobně se přikláním k tomuto názoru, ze zkušenosti však mohu říci, že obecné soudy se řídí názorem předchozím.

3. Nález Ústavního soudu ČR sp.zn. IV ÚS 158/2000 Ustanovení § 250b tr.zákona o trestném činu úvěrového podvodu se za relativně krátkou dobu své existence dostalo až k Ústavnímu soudu, který se jím zabýval na podkladě ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení tohoto ustanovení. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 22.01.2001, sp.zn. IV ÚS 158/2000, vyjímám to podstatné: Stěžovatelé byli obžalováni a následně Městským soudem v Praze jako soudem prvního stupně odsouzeni pro trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst.1, odst.4 tr.zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, resp. pomocí k tomuto trestnému činu podle ustanovení § 10 odst.1 písm. c) k § 250 odst.1, odst.4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, neboť se dopustili deliktního jednání za účinnosti trestního zákona ve znění před 1.1.1998, kdy nabyl účinnosti zákon č.253/1997 Sb., jímž byla do trestního zákona zahrnuta nová skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu. Jejich deliktní jednání spočívalo, stručně řečeno, v tom, že v podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru a finančně z něho profitovat L. a K. navedli B., aby získal bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr, poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili kancelářské prostory k podnikání, L. předjednal, zařizoval a zrealizoval pro B. zahraničního obchodního partnera, opatřil veškeré podklady a potřebné materiály k získání úvěrového zdroje pro obchodní projekt, T. společně s L. a K. opatřili pro B. nemovitost, kterou získal do bezpodílového spoluvlastnictví za cenu 400.000,-Kč. Cenu této nemovitosti znalec z oboru stavebnictví, již odsouzený H., nadhodnotil a pro účely úvěrového řízení jí určil částkou přes 11 milionů Kč (pro případ tísně částkou přes 8 milionů Kč), ačkoliv jiný znalec téhož oboru ji ocenil částkou přes 400.000,-Kč. B. poté v Komerční bance, a.s., Praha, uzavřel dne 22.11.1994 smlouvu o poskytnutí účelového úvěru na částku 9 74

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2000, sp.zn. 8 Tz 297/2000.

70

milionů Kč, zajištěného zřízením zástavního práva k uvedené nemovitosti, přestože věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a že čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy, když následně z poskytnuté částky poskytl T., L., K. a L. celkem 6.710.000,-Kč. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud potvrdil skutková zjištění Městského soudu v Praze jako správná a úplná, konstatoval však, že skutková zjištění byla nesprávně právně kvalifikována, neboť novelou trestního zákona č.253/1997 Sb., účinnou od 1.1.1998, byla do trestního zákona zakotvena nová skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b trestního zákona, která je ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podvodu speciální a naplnění jejích znaků vylučuje použití ustanovení § 250 trestního zákona. Protože podle Vrchního soudu v Praze podstatou jednání B. bylo rovněž to, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a hrubě zkreslené údaje zamlčel a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu a že ostatní stěžovatelé mu poskytli pomoc ke spáchání tohoto činu, zejména opatřením prostředků a radou, je nesporné, že takové jednání, pokud by bylo spácháno za účinnosti trestního zákona ve znění citované novely, by naplňovalo znaky trestného činu úvěrového podvodu, resp. pomoci k tomuto trestnému činu. Vzhledem k tomu, že právní kvalifikace jednání B. jako trestného činu podle § 250b odst.1, odst.5 tr.zákona a v návaznosti na to i právní kvalifikace jednání ostatních stěžovatelů podle § 10 odst.1 písm.c) k § 250b odst.1, odst.5 tr. zákona je z hlediska ustanovení § 16 odst.1 tr. zákona příznivější, neboť s ohledem na ustanovení § 62 odst.1 tr. zákona u trestného činu úvěrového podvodu, osoba odsouzená za tento trestný čin, může být podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody po výkonu jeho poloviny, zatímco osoba odsouzená za trestný čin podvodu může být propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně v příslušném rozsahu zrušil a ve věci sám rozhodl. Stěžovatelé se uvedenými rozhodnutími cítili být dotčeni ve svých právech ústavně zaručených v čl.11, čl.36 odst.1 a čl.40 odst.6 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění své stížnosti kromě jiného uvedli, že provedené důkazy byly obecnými soudy účelově interpretovány, že zavinění přímého pachatele, jakož i dalších účastníků trestného činu, nebylo prokázáno způsobem, který vylučuje důvodné pochybnosti, a že důkazy, kterými hodlali prokázat svoji nevinu, obecné soudy neprovedly, aniž by to odůvodnily. Dále uvedli, že Vrchní soud v Praze se potřebě dokazovat subjektivní stránku trestného činu vyhnul tím, že

71

jednání přímého pachatele posoudil jako úvěrový podvod, když změnu právní kvalifikace odůvodnil tím, že toto ustanovení je pro obžalované i při stejné trestní sazbě příznivější, neboť umožňuje podmíněné propuštění již po polovině odpykaného trestu, zatímco při původní právní kvalifikaci by s ohledem na ustanovení § 62 tr.zákona odsouzení museli odpykat nejméně dvě třetiny uloženého trestu. Taktéž nesdíleli názor Vrchního soudu v Praze, že ustanovení § 250b tr. zákona o úvěrovém podvodu je ve vztahu k trestnému činu podvodu ustanovením speciálním a argumentovali opačně. Tvrdili, že ustanovení o úvěrovém podvodu zahrnuje i jednání, která by jako podvod nemohla být posouzena pro nedostatek subjektivní stránky (nedostatek úmyslu obohatit se) i pro nedostatek stránky objektivní (jednání poškozeného v omylu), což podle nich znamená, že nelze tvrdit, že ustanovení o úvěrovém podvodu je obecně příznivější jen proto, že není obsaženo v ustanovení § 62 tr. zákona. Proto za situace, kdy stěžovateli B. nebyl dostatečně prokázán úmysl obohatit se ke škodě cizího majetku v době sjednávání úvěrové smlouvy, je posouzení jeho jednání jako úvěrového podvodu v rozporu s čl.40 odst.6 Listiny, stejně jako i u ostatních stěžovatelů, když jejich trestnost je v rámci zásady akcesority účastenství závislá na trestnosti hlavního pachatele. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná. Podle čl.40 odst.6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona je promítnuta v ustanovení § 16 odst.1 trestního zákona, podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější, než právo dřívější. V daném případě šlo o posouzení, zda z hlediska trestnosti hlavního pachatele B. je použití ustanovení § 250 odst.1, odst.4 tr. zákona (dřívějšího zákona), příznivější než použití ustanovení § 250b odst.1, odst.5 tr. zákona ve znění po novele, zákonem č. 253/1997 Sb.

72

(pozdějšího zákona). Trestnost pachatele je důsledkem jeho trestní odpovědnosti. Základem trestní odpovědnosti je pachatelovo deliktní jednání, jež naplňuje po materiální i formální stránce skutkovou podstatu trestného činu. Jednání, za které pachatel může být uznán vinným a uložen mu trest, tedy musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok o vině a o trestu. Podle toho, zda souhrn takových norem podle pozdějšího zákona je ve srovnání se souhrnem norem dřívějšího zákona, je jako celek pro pachatele příznivější, či nikoliv, lze rozhodnout o aplikaci pozdějšího zákona. Ustanovení § 62 tr. zákona však není relevantní normou pro výrok o vině a trestu pachatele, neboť souvisí s výkonem již uloženého trestu, a z tohoto důvodu nemůže být rozhodující normou pro posouzení trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestního zákona. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl.36 odst.1 a čl.40 odst.6 Listiny ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil. Lze tedy shrnout, že pokud jde o skutky spáchané před 1.lednem 1998, nemusí být pro pachatele příznivější právní kvalifikace skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.1, odst.5 tr.zákona proto, že jinak by mohlo jít v konkrétním případě o jednání do 31.prosince 1997 beztrestné. Orgány činné v trestním řízení musí v těch případech, kdy došlo k poskytnutí úvěru do tohoto data, pachateli prokázat úmysl způsobit škodu, třebaže k zaplacení úvěru později nedošlo. A tento úmysl nelze vyvozovat jen z toho, že údaje sdělené při sjednávání úvěrové smlouvy nebyly zcela v pořádku. S ústavní stížnosti stěžovatelé spojili návrh na zrušení ustanovení § 250b tr. zákona, v platném znění, neboť měli za to, že v důsledku zákonné konstrukce tohoto trestného činu dochází při aplikaci tohoto ustanovení ke zvýhodnění ochrany majetku banky proti ochraně jiných subjektů, ať podnikatelských či soukromých osob. Návrhem na zrušení ustanovení § 250b trestního zákona se Ústavní soud nezabýval s odůvodněním, že "aplikace citovaného ustanovení není zatím postavena najisto, a není tedy důvod podrobit toto ustanovení soudní kontrole".75 Zde je namístě doplnit, že problematikou tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva všech vlastníků ve smyslu čl.11 75

Nález Ústavního soudu ze dne 22.01.2001, sp.zn. IV ÚS 158/2000.

73

odst.1 Listiny se Ústavní soud zabýval v případě ustavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 250a trestního zákona o pojistném podvodu a vyslovil názor, že ohrožení majetku či jeho poruchy, způsobené pojistným podvodem jsou ve svém reálném důsledku typicky závažnější, než poruchy vyvolané podvodem obecným, kde provázanost různých subjektů pojištění chybí. Proto je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu vyrovnána trestněprávní úpravou.76

4. Podmíněné propuštění podle § 62 tr.zákona Jak vyplývá z výše citovaných rozhodnutí, soudy při řešení otázky, jaká právní kvalifikace skutku spočívajícího v podvodném vylákání bankovních úvěrů se škodou velkého rozsahu, spáchaného před 1.lednem 1998, je pro pachatele příznivější, vycházely z jediného ustanovení obecné části trestního zákona a to z § 62 odst.1 tr.zákona. Toto ustanovení obsahuje taxativní výčet zvlášť závažných úmyslných trestných činů, u kterých lze odsouzené podmíněně propustit až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, namísto obecné poloviny uloženého trestu. Zákonodárce však v souvislosti s přijetím nových skutkových podstat trestných činů pojistného a úvěrového podvodu opomněl doplnit tento výčet právě o trestné činy pojistného podvodu podle § 250a odst.5 tr.zákona a úvěrového podvodu podle § 250b odst.5 tr.zákona. Přitom jejich typový stupeň nebezpečnosti vyjádřený sazbou trestu odnětí svobody na 5 až 12 let je shodný jako u obecného trestného činu podvodu podle § 250 odst.4 tr.zákona, krádeže podle § 247 odst.4 tr.zákona nebo zpronevěry podle § 248 odst.4 tr.zákona. Znakem všech těchto kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů je způsobení škody velkého rozsahu (do 31.12.2001 dosahující částky nejméně 1.000.000,-Kč). Pachatelé trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.5 tr.zákona tak mohli být podmíněně propuštěni již po výkonu poloviny uloženého trestu. 76

Nález Ústavního soudu ze dne 20.02.2001, sp.zn. Pl ÚS 5/2000.

74

Novelou trestního zákona provedenou zákonem č.265/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2002, byla tato nerovnost odstraněna a trestné činy úvěrového podvodu podle § 250b odst.5 tr.zákona a pojistného podvodu podle § 250a odst.5 tr.zákona byly také zařazeny mezi zvlášť závažné trestné činy taxativně vyjmenované v § 62 odst.1 tr.zákona. Od 1.1.2002 je tedy možné i u těchto trestných činů podmíněné propuštění až po vykonání dvou třetin trestu. I zde lze poukázat na nespravedlnost této úpravy. S ohledem na to, že ustanovení o úvěrovém a pojistném podvodu je účinné od 1.1.1998, není vyloučeno, že někteří pachatelé těchto deliktů již podmíněně propuštěni byli, nebo na podmíněné propuštění čekají. Přechodná ustanovení měla stanovit, že toto zpřísnění se nemělo vztahovat na pachatele odsouzené pro tyto trestné činy, kteří ke dni 1.1.2002 odpykali nejméně polovinu uloženého trestu.77

5. Konkurence trestných činů podvodu a úvěrového podvodu I zde lze na úvod předeslat, že ani v této otázce není názor jednotný, byť převládají tvrzení, že v případě možné konkurence obou trestných činů má přednost kvalifikace skutku jako úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona. V Beckově komentáři je bez bližšího odůvodnění uvedeno, že jednočinný souběh trestných činů podvodu podle § 250 tr.zákona a úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona je vyloučen, neboť trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona je ve vztahu speciality k trestnému činu podvodu podle § 250 tr.zákona.78 To je i v intencích důvodové zprávy. Shodný názor, byť ne zcela tak kategorický, jak bude dále uvedeno, měla i nejvyšší státní zástupkyně. Podle výkladového stanoviska č.15/2003, ustanovení o trestném činu pojistného podvodu podle § 250a tr.zákona a ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona se při konkurenci s ustanovením § 250 tr.zákona o trestném činu podvodu v rámci právního posouzení jednoho a téhož skutku (jednání) pachatele použijí 77

Teryngel, J. Ke změnám v trestním zákoně. Právní rádce, 2002, č.1, s.36-37.

78

Šámal, P., In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.1292.

75

přednostně (a to jak ve vztahu k základní, tak i kvalifikovaným skutkovým podstatám zmíněných trestných činů). Naplňuje-li tedy jednání pachatele znaky skutkových podstat obou těchto trestných činů, posoudí se jen podle ustanovení upravujícího některou z těchto dvou skutkových podstat a nikoli podle ustanovení § 250 tr.zákona o trestném činu podvodu. Současně však předesílá, že ani jedna z obou možných variant není plně uspokojivým řešením z hlediska právní teorie. Proto je tu lépe hovořit, které z těchto ustanovení vzájemně si konkurujících, se použije při řešení konkrétního případu přednostně, než o tom, že jde o poměr "čisté" speciality nebo subsidiarity, byť samozřejmě z pohledu teorie nelze na základě jiného vztahu než poměru výlučné (speciální) či podpůrné (subsidiární) aplikace toho kterého ustanovení tento problém vůbec vyřešit.79 Naopak podle stanoviska Nejvyššího soudu, sp.zn. Tpjn 307/2001, které však nebylo schváleno k publikaci, ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona je ve vztahu k ustanovení § 250 odst.1 tr.zákona o trestném činu podvodu ustanovením subsidiárním. Naplňuje–li tedy jednání pachatele znaky skutkových podstat obou těchto trestných činů, posoudí se jen podle skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona. V odůvodnění této navrhované právní věty se mimo jiné zdůrazňovalo, že skutková podstata podvodu podle § 250 tr.zákona obsahuje oproti úvěrovému podvodu znaky předpokládající, že pachatel podvodným jednáním způsobí škodu na cizím majetku a že sebe nebo jiného obohatí. Na druhé straně ustanovení § 250b tr.zákona je užší v tom, že okolnosti, za nichž může být čin spáchán, omezuje jen sjednávání úvěrové smlouvy či žádost o poskytnutí subvence nebo dotace. Podstatné je, že oba tyto trestné činy jsou zařazeny mezi trestné činy proti majetku, tedy trestné činy určené na ochranu týchž zájmů. Přitom však typickým znakem skutkových podstat určujících povahu a typovou nebezpečnost nejvýznamnějších trestných činů proti majetku, jakými jsou trestné činy podvodu podle § 250 tr.zákona, krádeže podle § 247 tr.zákona a zpronevěry podle § 248 tr.zákona, je znak způsobení škody na majetku. V případě skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst.1 tr.zákona je dalším znakem záměr pachatele sebe nebo jiného podvodným jednáním obohatit. To jsou znaky, které jsou pro vystihnutí stupně společenské nebezpečnosti

79

Výkladové stanovisko nejvyšší státní zástupkyně ze dne 26.11.2003, č.15/2003 Ke sjednocení výkladu zákonů

ke vztahu k ustanovení § 250 odst.1 a § 250a odst.1 a § 250b odst.1 trestního zákona

76

jednání pachatele, který svým skutkem naplní znaky obou posuzovaných trestných činů, podstatně významnější než skutečnost, že pachatel se činu dopustil vůči bance při sjednávání úvěrové smlouvy. Účelem ustanovení o úvěrovém podvodu podle § 250b odst.1 tr.zákona zjevně je pouze doplnit ochranu poskytovanou skutkovou podstatou ustanovení § 250 odst.1 tr.zákona o trestném činu podvodu o případy podvodně vylákaného úvěru v bance, kdy není prokázáno, že by pachatel tak jednal v úmyslu úvěr nesplácet a tak se obohatit a způsobit škodu; případy, kdy je pouze prokázáno, že pachatel při získání úvěru uváděl nepravdivě údaje relevantní pro poskytnutí úvěru. Ve věcech, kdy se podaří prokázat, že pachatel se chtěl zároveň obohatit a způsobit škodu, byl totiž postih podle dosavadního ustanovení § 250 odst.1 tr.zákona naprosto dostatečný a nebylo třeba z důvodu vystižení nějaké zvláštní nebezpečnosti útoků vůči určitému subjektu spáchaným určitým způsobem zavádět nové ustanovení. V tomto případě nejde o vyloučení souběhu trestných činů, které by bylo namístě charakterizovat jako poměr speciality skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst.1 tr.zákona vůči skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 tr.zákona. Přesnější je dovodit, že jde o vyloučení jednočinného souběhu z důvodu poměru subsidiarity, tedy, že ustanovení § 250b

tr.zákona o trestném činu úvěrového

podvodu je vůči ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 odst.1 tr.zákona ustanovením subsidiárním a použije se jen, nedopadá-li na posuzovaný čin toto primární ustanovení. 80

80

Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp.zn. Tpjn 307/2001.

77

VII. SOUBĚH TRESTNÉHO ČINU ÚVĚROVÉHO PODVODU S JINÝMI TRESTNÝMI ČINY

V návaznosti na shora uvedené je třeba se alespoň krátce zmínit o možném jednočinném souběhu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr.zákona, a o jeho vztahu k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 209 tr.zákona. Trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst.1 tr.zákona se dopustí ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo užije takové listiny jako pravé. Okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby v odstavci 2. jsou členství v organizované skupině (a) a způsobení značné škody nebo jiného zvlášť závažného následku (b). Toto ustanovení chrání především důvěru v pravost a pravdivost veřejných listin. Veřejná listina není nikde v zákoně definována, lze ji však charakterizovat jako dokument vydaný státním orgánem právně upraveným způsobem, kterým se zakládá právo nebo povinnost nebo se jím zjišťuje určitý stav nebo skutečnost; některé právní předpisy přímo stanoví, co je veřejnou listinou. Ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu jde zejména o doklady prokazující totožnost osoby jako je občanský průkaz, cestovní pas a řidičský průkaz, dále například živnostenský list nebo koncesní listina; připsání dalšího předmětu podnikání do rozhodnutí příslušného státního orgánu o registraci předmětu podnikání je pozměňováním veřejné listiny ve smyslu § 176 odst.1 (R 60/1994-I.).81 Naopak za veřejnou listinu nelze považovat neověřenou kopii veřejné listiny ani udělenou plnou moc, byť by podpisy na plné moci byly ověřeny notářem. Padělání veřejné listiny je úplné vyhotovení nepravé listiny, která má vyvolat dojem listiny vydané k tomu příslušným orgánem předepsaným způsobem. O podstatnou změnu obsahu půjde v případě neoprávněného zásahu do listiny pravé, například přepsáním, dopsáním nebo vymazáním údajů nebo výměnou fotografie, pokud tím dojde ke změně těch údajů, které listina osvědčuje. Znak „v úmyslu, aby jí bylo užito pravé“, předpokládá, že pachatel v době, kdy padělá veřejnou listinu nebo 81

Rizman S. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.941.

78

podstatně změní její obsah, jedná s cílem, aby jí bylo užito jako pravé. Není podstatné, zda jí má takto užít přímo pachatel nebo jiná osoba.82 Z hlediska aliney 2 § 176 odst.1 je trestný čin dokonán až samotným užitím takové listiny jako pravé a pachatel si je přitom vědom toho, že jde o listinu padělanou nebo významně pozměněnou. Jestliže spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr. zák. bylo nutným prostředkem ke spáchání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., kterým došlo, resp. mělo dojít ke způsobení značné škody, lze uvedený těžší následek vyjádřit současným použitím kvalifikovaných skutkových podstat podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) i podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.83 Jednočinný souběh trestných činů úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr.zákona je možný a dochází k němu zejména v případech, kdy pachatel uzavírá úvěrovou smlouvu po předložení padělaných nebo pozměněných dokladů totožnosti. Odlišná je situace v případě trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst.1 tr.zákona, jehož se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl (a), nebo využije něčího omylu (b). Toto ustanovení chrání mnohá osobnostní práva jednotlivce, ale i práva právnických osob, nikoliv však práva majetková. Není neobvyklé jednání pachatele, který uzavře smlouvu o úvěru po předložení ztracených, odcizených nebo i padělaných dokladů totožnosti existující osoby a na tuto osobu se pak obracejí věřitelé se svými pohledávkami, tato osoba stává se podezřelou ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu a hrozí jí trestní stíhání. Ze své praxe mohu uvést, že v takových případech bylo pachateli sděleno obvinění i ze spáchání trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst.1 písm.a) tr.zákona a byl za to i pravomocně odsouzen. Podle názoru Nejvyššího soudu však není jednočinný souběh trestných činů poškozování cizích práv podle § 209 tr.zákona a podvodného jednání ve všech jeho zákonných modifikacích (dle § 250, § 250a a § 250b tr.zákona) možný. Jednání pachatele trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona směřuje zejména k podvodnému vylákání úvěru a způsobení majetkové škody v podobě nesplaceného úvěru a použití cizích dokladů totožnosti je k tomu pouhým prostředkem. Základní rozdíl mezi těmito skutkovými podstatami je v objektu trestného činu, zatímco u trestného činu podvodu to je cizí majetek, ustanovení § 209 tr.zákona o trestném 82 83

Tamtéž. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.09.2000, sp.zn. 9 Tz 192/2000.

79

činu poškozování cizích práv chrání jiná než majetkový práva fyzických a právnických osob. Z toho vyplývá, že směřuje-li podvodné jednání k porušení či ohrožení majetkových práv, nemůže jít o trestný čin poškozování cizích práv, ale v úvahu přichází jen trestný čin podvodu. Tento závěr platí i pro případ, že subjekt uváděný v omyl není totožný s tím, ke škodě jehož majetku dojde k obohacení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.3.2006, sp.zn. 8 Tdo 275/2005) 84

84

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.8.2006, sp.zn.8 Tdo 765/2006.

80

VIII. DOKAZOVÁNÍ TRESTNÉHO ČINU ÚVĚROVÉHO PODVODU

Základní zásada pro dokazování je upravena v § 2 odst.5 věta první tr.řádu jako povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Policejní orgány zahajují prověřování, zda nedošlo ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona, zpravidla na základě trestního oznámení subjektů poskytujících úvěry, tj. především bank nebo obchodních společností podnikajících v oblasti úvěrování. Trestní oznámení podávají v okamžiku, kdy dlužník vůbec nezačne úvěr splácet podle sjednaného splátkového kalendáře nebo ho po určité době přestane plnit a je pro věřitele nekontaktní. V případech, kdy jde o úvěry ve vyšších částkách, si zejména banky ještě před poskytnutím úvěru alespoň telefonicky ověří, zda žadatel o úvěr skutečně pracuje u zaměstnavatele, jehož potvrzení o zaměstnání a výši příjmu k žádosti o úvěr doložil. Pokud tomu tak není, podávají trestní oznámení i v případě, že žádost o úvěr byla právě z tohoto důvodu bankou zamítnuta. Občas se lze v praxi setkat i s tím, že trestní oznámení podá zaměstnavatel nepravdivě uvedený žadatelem o úvěr, pokud se o této skutečnosti sám dozví. Další skupinu oznamovatelů tvoří osoby, které ztratily nebo jim byly odcizeny osobní doklady, a po předložení těchto dokladů uzavřela jiná osoba úvěrovou smlouvu. Trestní oznámení podávají v okamžiku , kdy jsou vyzváni k úhradě splátek úvěru. Výjimečné nejsou ani případy, kdy si osobní doklady za účelem uzavření úvěrové smlouvy "vypůjčil" rodinný příslušník či známý této osoby bez jejího vědomí. V praxi jsem se setkala i s několika případy zjištěnými přímo při trestním stíhání konkrétní osoby za jiný trestný čin, například při zjišťování finančních poměrů osoby stíhané za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr.zákona. Při dokazování této trestné činnosti, pominu-li výpovědi obviněného a svědků, hrají důležitou roli informace zachycené v listinné podobě, resp. i na jiném nosiči informací, z listinných důkazů především uzavřená úvěrová smlouva, předložené potvrzení o zaměstnání a výši příjmu nebo čestné prohlášení, výpisy z účtu, výpisy z katastru nemovitostí, z obchodního a živnostenského rejstříku, účetní závěrky, výkazy zisků a ztrát atd. U účelově

81

určených úvěrů ze stavebního spoření a hypotečních úvěrů to jsou především objednávky, faktury, dodací listy, stavební a projektové dokumentace. To i s ohledem na to, že obviněný často popírá, že úvěrovou smlouvu uzavřel, především tehdy, byla-li smlouva uzavřena na odcizené nebo padělané osobní doklady. Často příprava na uzavření úvěrové smlouvy v sobě zahrnuje i nepravdivé nahlášení osobních dokladů jako odcizených nebo ztracených. Provést identifikaci pisatele na úvěrové smlouvě je často obtížné. V písmoznalectví platí premisa, že se žádný člověk nepodepíše dvakrát za celý život zcela shodně. Kromě toho v málokterém oboru identifikujícím osobu může tato svůj projev záměrně měnit tak, jak je tomu v rukopisu.85 Možnosti oboru písmoznalectví, odvětví zkoumání ručního písma, jsou v těchto případech často limitovány i tím, že sporným materiálem je pouze podpis malého rozsahu, samotný obsah úvěrové smlouvy je napsán na počítači nebo vyplněn osobou, která za poskytovatele úvěru smlouvu s žadatelem uzavřela. V takových případech je třeba zajistit jednak sporné materiály v originále (úvěrovou smlouvu) a další související písemnosti, což zpravidla nečiní problém, a srovnávací materiál, s jehož kvalitou již problémy být mohou. Měl by spornému odpovídat zásadně druhem a pokud možno, i rychlostí provedení, sklonem a velikostí písma. V české i v zahraniční písmoznalecké praxi se ustálilo používání tří stupňů pravděpodobnosti pro závěr jak kladný, tak i záporný. Jako výchozí body na obou koncích myšlené osy jsou závěry „kategoricky ano“ a „kategoricky ne“. Uprostřed osy je pak závěr „nelze rozhodnout“, který nastává v případě, kdy ani shodné, ani rozdílné znaky nevytvářejí oproti druhé skupině identifikačně významnější komplex.86 Ze svých zkušeností mohu uvést, že pokud pachatel od počátku podpis na smlouvě finguje, tedy záměrně použije jiný typ či sklon písma než svoje obvyklé písmo, nelze určit osobu pisatele, závěry znaleckých posudků jsou takové, že nejde o pravý podpis osoby, na jejíž doklady byla smlouva o úvěru uzavřena. Znalecké posudky z oboru písmoznalectví vyhotovují pro účely trestního řízení zejména Kriminalistický ústav Praha a jednotlivá OKTE (odbor kriminalistické technicky a expertiz) krajských policejních správ. U účelově určených úvěrů se poskytovatelé úvěru snaží zabránit jeho použití na jiný účel tím, že peněžní prostředky bezhotovostně převedou na žadatelem uvedený účet 3.osoby (prodávajícího). Často je třeba také zjistit finanční situaci dlužníka nesplácejícího úvěr, proto 85

Straka, J. Písmoznalectví – expertiza ručního písma jako významný důkaz v trestním i občanskoprávním řízení. Trestní právo, 2006, č.4, s.4. 86 Tamtéž

82

v případě podezření z trestného činu úvěrového podvodu lze podle § 8 odst.2 tr.řádu vyžádat u příslušné banky údaje podléhající bankovnímu tajemství, zejména, zda tato osoba je majitelem účtu nebo má k účtu jiného dispoziční právo, historii vkladů a výběrů, zda jí byly poskytnuty jiné bankovní produkty a platební morálka při jejich splácení. Poměrně mravenčí práce je v případech, kdy žadatel o úvěr sice uvede všechny požadované údaje pravdivě, zamlčí však své další závazky, které mu znemožňují poskytnutý úvěr řádně splácet. V těchto případech je třeba obstarat všechny listiny týkající se jednotlivých závazků, např. smlouvy o půjčce, smlouvy o úvěru u jiných subjektů, leasingové smlouvy, zjistit životní náklady obviněného a posoudit, zda vzhledem k jeho čistému měsíčnímu příjmu bylo reálně v jeho možnostech úvěr splácet či nikoliv. Znesnadnit prokazování této trestné činnosti může delší časový odstup mezi spácháním skutku a podáním trestního oznámení a navazujícími fázemi trestního řízení. Problémy někdy činí i velký rozsah spisového materiálu shromážděný policejním orgánem, ve spisu se často nacházejí totožné listiny několikrát a spis obsahuje i velmi nepodstatné listinné důkazy, to vše pak brání snadné orientaci ve spisu. Dále lze v této souvislosti uvést také otázku právní kvalifikace skutku jako trestného činu s ohledem na civilní právní předpisy a s tím úzce související specializaci orgánů činných v trestním řízení na specifickou majetkovou a hospodářskou trestnou činnost. Lze však uzavřít, že objasněnost úvěrových podvodů je v porovnání s jinými majetkovými trestnými činy relativně vysoká, výjimku tvoří pouze případy, kdy je úvěrová smlouva uzavřena po předložení ztracených nebo odcizených osobních dokladů. Úspěšnost odhalení takových pachatelů je velmi malá a většina těchto věcí končí odložením podle § 159a odst.4 tr.řádu.

83

IX. OCHRANA FINANČNÍCH ZÁJMŮ EVROPSKÉ UNIE 1)

Trestněprávní ochrana finančních zájmů a tři pilíře Evropské unie Trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona postihuje podvodná jednání

nejen v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv, ale i v rámci řízení o poskytnutí subvence a dotace, resp. jejich užití na jiný než určený účel. Pokud by tato práce neobsahovala exkurs o ochraně finančních zájmů Evropské unie, byla by podle mého názoru neúplná. Česká republika se stala členskou zemí Evropské unie dne 1.května 2004. Již jako přistupující země mohla čerpat finanční prostředky z tzv. fondů předvstupní pomoci, jednalo se zejména o fondy PHARE (například podpora vzdělávání, dopravy, zemědělství, veřejných institucí), SAPARD (speciální program pro zemědělství a rozvoj venkova) a ISPA (oblast životního prostředí a dopravy). Členské státy pak čerpají peníze především ze strukturálních fondů, například z Evropského fondu regionálního rozvoje ERDF (zlepšování infrastruktury, podpora malých a středních podniků, pracovních míst), z Evropského sociálního fondu (aktivní politika zaměstnanosti) a z Evropského zemědělského podpůrného a záručního fondu EAGGF (financování společné zemědělské politiky) nebo z Fondu soudržnosti (Kohezní fond), který však nepatří mezi strukturální fondy; po vstupu do Evropské unie nahradil fond ISPA. Finanční toky ze strukturálních fondů do České republiky probíhají ve stručnosti tak, že Evropská komise stanoví celkový objem svého závazku na program a fond za programové období a po schválení programu zašle České republice na účet Národního fondu Ministerstva financí, který byl určen jako tzv. platební a certifikační orgán, zálohovou platbu. Následně posílá průběžné platby a závěrečnou platbu na základě žádostí doložených certifikací. Národní fond pak provádí převody těchto prostředků do jednotlivých kapitol státního rozpočtu a ty pak uvolňují prostředky státního rozpočtu, které mají být kryty z prostředků z rozpočtu EU; podrobněji viz Metodika finančních toků a kontroly programů spolufinancovaných ze strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a Evropského rybářského fondu na programové období 2007-2013, s platností od 1.ledna 2007 (k dispozici na http://www.mfcr.cz). Veškeré finanční toky probíhají v eurech.

84

Nejprve je však třeba alespoň v základních rysech ozřejmit pojmy Evropská společenství a Evropská unie, neboť se v následujícím textu vzájemně prolínají. Pojmem Evropská společenství (dále ES) se označují v současné době již pouze dvě mezinárodní organizace mající společné orgány a to Evropské společenství (resp. před vstupem Maastrichtské smlouvy v platnost dne 1.11.1993 Evropské hospodářské společenství) a Evropské společenství atomové energie (EURATOM), obě založené tzv. Římskými smlouvami ze dne 25.3.1957 na dobu neurčitou, nicméně již několikrát změněnými. Evropská společenství nemají zcela jednoznačnou právní povahu, nejčastěji se v této souvislosti hovoří o mezinárodní supranacionální organizaci (supranacionalita -

nadstátnost; přenesení

svrchovaných práv státu na jiný subjekt). Evropská unie (dále EU) představuje další stupeň integrace členských států ES zavedený Maastrichtskou smlouvou (Smlouvou o EU) ze 7.2.1992 s cílem hospodářské, měnové a posléze i politické unie. Evropská unie není mezinárodní organizací a nemá právní subjektivitu, jedná se o mechanismus spolupráce představující ojedinělý svazek tří různých celků, tzv. pilířů. I.pilíř tvoří ES, která jsou institucionálním základem a „tvrdým jádrem“ EU. Do II. pilíře spadá společná zahraniční a bezpečnostní politika a do III. pilíře spolupráce v oblasti justice a vnitra, tyto pilíře mají mezivládní charakter a v záležitostech těchto pilířů lze rozhodovat jen jednomyslnou dohodou všech členských států.87 Maastrichtská smlouva byla při zachování třípilířové struktury EU revidována tzv. Amsterdamskou smlouvou, která vstoupila v platnost 1.5.1999, a doplněna a pozměněna tzv. Smlouvou z Nice, která vstoupila v platnost 1.1.2003. Amsterdamská smlouva značně omezila III. pilíř, do kterého náleží již pouze policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, nadále se však jedná o mezivládní spolupráci s požadavkem jednomyslnosti v rozhodování. V rámci I.pilíře EU, tedy primárního práva ES, jehož prameny jsou zřizovací smlouvy ES (včetně smluv je měnících a doplňujících), upravoval ochranu finančních zájmů ES nejprve článek 209A, který do Smlouvy o ES zařadila Maastrichtská smlouva, resp. později článek 280 ve znění Amsterdamské smlouvy. Článek 209A pouze proklamativně stanovil 87

Polák P. Evropská společenství, Evropská unie, justiční spolupráce mezi členskými státy Evropské unie –

obecný přehled. Státní zastupitelství. 2004, č.4-5, s.2.

85

zásady asimilace a kooperace, článek 280 je již razantnější a zní: Evropská společenství a členské státy musí proti podvodům a jiným protizákonným aktivitám útočícím na finanční zájmy ES použít opatření přijatá podle tohoto ustanovení, opatření, která musí působit jako odrazující prostředek a musí být způsobilá poskytovat účinnou ochranu v členských státech (odst.1). Členské státy musí přijmout rovnocenná opatření proti podvodům útočícím na finanční zájmy ES, jaká používají i proti podvodům útočícím na jejich vlastní finanční zájmy (odst.2).88 Dále je stanovena povinnost členským státům koordinovat jejich postupy zajišťující ochranu finančních zájmů Společenství proti podvodům a Radě Evropské unie po projednání s Účetním dvorem ES přijmout nezbytná opatření v oblasti prevence a boje proti podvodům útočícím na finanční zájmy Společenství. (odst.3 a 4). V rámci III. pilíře EU byla sjednána Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, včetně dvou jejích dodatků.

2. Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství a právní úprava v České republice Pomineme-li oblast mezinárodní justiční spolupráce, je druhou oblastí, na které se členské státy alespoň částečně shodly, ochrana finančních zájmů Evropských společenství. Rozpočet Evropských společenství se pohybuje kolem 100 mld. EUR a podle statistik, které zpracoval Účetní dvůr ES a které se ani v posledním období příliš nemění, je zhruba od počátku 90.let každoročně nejméně 10% fondů ES užíváno v rozporu s právními předpisy Evropské unie. Odhady hovoří o tom, že kolem 1-2% příspěvků pramenících z těchto fondů je získáváno trestnou činností.89 Jedná se zejména o podvodná jednání při získávání finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie, při nabývání vývozních subvencí (např. předstírání vývozu zboží, manipulace s cílem určení zboží) nebo při získávání prostředků ze 88

Fenyk J. Úroveň implementace Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství a protokolů k této Úmluvě v členských státech Evropské unie a stav prací v České republice. Státní zastupitelství. 2005, č.11, s.12. 89 Fenyk J. Některé aspekty vývoje trestního práva v Evropské unii (ochrana finančních zájmů Evropských společenství). Státní zastupitelství. 2004, č.4-5, s.13.

86

strukturálních fondů (např. na neexistující programy, zneužívání finančních prostředků k účelům, k nimž nebyly určeny). Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství vychází z článku 280 Smlouvy o založení ES, byla přijata dne 26.7.1995, v platnost však vstoupila až dne 17.10.2002. Smyslem úmluvy je postihnout prostředky trestního práva podvodná jednání proti rozpočtu Společenství. Úmluva vychází z předpokladu, že tato jednání nejsou v mnoha případech omezena na jeden stát, ale naopak jsou páchána zločineckými sítěmi napojenými na řídící složky

nebo osoby státních i soukromých společností, a proto je třeba definovat

vzájemnou spolupráci při jejich potírání v užším slova smyslu a harmonizovat vnitrostátní trestní zákony. Úmluva proto zavádí trestný čin podvodu poškozujícího finanční zájmy ES, který by měl být implementován do národního práva členských států.90 Jeho skutková podstata zahrnuje podvodná jednání jak v oblasti příjmů, tak v oblasti výdajů společenství, kde zahrnuje úmyslný čin nebo nedbalostní jednání týkající se použití nebo předložení nepravých, nesprávných nebo neúplných výkazů nebo dokladů, které mají za následek přidělení finančních prostředků nebo nezákonné zadržování prostředků ze základního rozpočtu ES či rozpočtů spravovaných ES nebo jejich jménem; dále nepředložení informací v rozporu s nějakým konkrétním závazkem s týmž následkem a chybné použití těchto finančních prostředků pro jiné účely, než pro které byly původně přiděleny. Finanční zájmy Společenství jsou definovány jako veškeré v rozpočtu Společenství vykázané příjmy a výdaje, dále všechny příjmy a výdaje, které jsou spravovány přímo nebo z pověření Společenství a jeho orgánů nebo zařízení.91 Méně závažná podvodná jednání (se škodou do 4.000 EUR) ani vývojová stádia a účastenství nemusí být trestným činem, mohou být postižena správními sankcemi. K této Úmluvě byly přijaty dva Protokoly, které trestněprávní ochranu finančních zájmů ES doplňují. První Dodatkový protokol byl přijat dne 27.9.1996 a upravuje povinnost členských států trestně postihovat korupci osob odpovědných za nakládání s prostředky z fondu společenství. Druhý Dodatkový protokol byl přijat dne 19.7.1997 a zaměřuje se na oblast trestní odpovědnosti právnických osob za protiprávní jednání poškozující finanční 90

Tamtéž, s.14.

91

Pikna B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v Evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). Praha: Linde Praha a.s., 2003., s.288.

87

zájmy Evropských společenství a na praní špinavých peněz. V souvislosti s prvním pokusem o rekodifikaci trestního zákona byl připraven také návrh samostatného zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který obsahoval výčet trestných činů upravených v trestním zákoníku, k nimž měla být uplatňována trestní odpovědnost právnických osob; tento návrh byl dne 2.11.2004 Poslaneckou sněmovnou v prvním čtení zamítnut. Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ani její dodatkové protokoly však dosud nebyly všemi členskými státy ratifikovány. České republika v rámci současné rekodifikace zavádí do trestního zákoníku novou skutkovou podstatu trestného činu nazvaného Poškození finančních zájmů Evropských společenství v § 258, čímž plní mezinárodní závazky vyplývající ze zmíněné Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, jejíž články 1 a 2 jsou tímto implementovány do našeho právního řádu. Zní: § 258 Poškození finančních zájmů Evropských společenství (1) Kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. 2) Stejně bude potrestán, kdo neoprávněně zkrátí nebo použije finanční prostředky, které tvoří příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem. 3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu. 4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) b) c)

spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy Evropských společenství, nebo způsobí-li takovým činem značnou škodu.

5) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu.

V současné době je pojem trestný čin, kterým byly dotčeny finanční nebo ekonomické zájmy Evropské unie, definován (pro potřeby státního zastupitelství) jako trestný čin, kterým

88

jsou buď přímo porušena či ohrožena majetková práva Evropských společenství, včetně rozpočtů orgánů, úřadů a agentur zřízených podle Smlouvy o ES, nebo kterým jsou porušena či ohrožena majetková práva jiných subjektů, pokud v souvislosti s jejich spácháním dojde ke zneužití účelově poskytnutých prostředků z rozpočtu Evropské unie (Evropských společenství). Jde také o trestné činy namířené proti jednotné měně Evropské unie.92 K dotčení finančních nebo ekonomických zájmů Evropské unie může dojít například podvodným vylákáním dotací či subvencí poskytovaných z rozpočtu Evropských společenství prostřednictvím grantů, jejich úmyslným použitím v rozporu se stanoveným účelem nebo korupčním jednáním osob pověřených jejich správou, a to i tehdy, kdy vlastníky těchto prostředků nebo předmětů za ně pořízených se staly již jiné subjekty. V těchto případech dochází k dotčení zájmu Evropské unie na řádném využívání všech prostředků pocházejících z rozpočtu Evropských společenství v souladu s účelem, pro který byly poskytnuty. Naopak takto již nelze posuzovat situace, kdy prostředky z rozpočtu Evropských společenství byly řádně poskytnuty a řádně použity, poté se však stanou přemetem útoku třetí osoby, například pachatele trestného činu krádeže podle § 247 tr.zákona. Podle § 15 odst.1 písm.e) vyhlášky č.23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, je k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení ve věcech úmyslných trestných činů, jimiž byly dotčeny finanční nebo ekonomické zájmy Evropské unie, příslušný státní zástupce vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu je nižší státní zastupitelství, které by bylo jinak ve věci příslušné. Právní rámec pro ochranu finančních zájmů EU tvoří především zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Ústředním orgánem finanční kontroly je Ministerstvo financí ČR, které vydává mimo jiné metodiky, naposledy Metodiku finančních toků a kontroly programů spolufinancovaných ze strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a Evropského rybářského fondu na programové období 2007-2013, s platností od 1.ledna 2007. Kontrolu hospodaření z prostředky poskytnutými České republice ze zahraničí 92

Stanovisko ke sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k výkladu pojmu "trestný čin, jímž byly dotčeny finanční nebo ekonomické zájmy Evropské unie" v ustanovení § 15 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 23/1994 Sb. , o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, č.14/2003.

89

provádí Nejvyšší kontrolní úřad, který úzce spolupracuje s orgány EU (zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů).

3. Corpus Juris

Podstatná ustanovení Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství byla v polovině 90.let 20.století dále podrobněji rozpracována skupinou právních expertů z oblasti trestního práva a souvisejících oborů pod vedením prof. Mireille Delmas-Marty z Francie. Výsledkem jejich činnosti byl projekt jakéhosi modelového evropského trestního zákona a trestního řádu nazvaný Corpus Juris. Původní znění z roku 1997 bylo po proběhlých debatách přepracováno na verzi Corpus Juris 2000, ze které vycházím.93 Corpus Juris nemá žádnou právní závaznost, představuje soubor norem trestního práva v rámci Evropské unie určený k minimální ochraně finančních zájmů ES vypracovaný v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora a Evropskou úmluvou o lidských právech. Je to první projekt obsahující sankce trestního práva, neboť doposud existovaly pouze sankce správní.94 Samotný obsah Corpus Juris je uvozen šesti základními principy (principy legality, individuální trestní odpovědnosti, proporcionality, soudní záruky, evropské teritoriality a "kontradiktorního" způsobu řízení) Corpus Juris je členěn na čtyři části. V první části (Trestní právo hmotné - zvláštní část) je popsáno osm skutkových podstat trestněprávního jednání, které jsou považovány za delikty spáchané ke škodě finančních zájmů ES a k nimž se má evropská teritorialita uplatňovat. V prvé řadě (článek 1) se jedná trestný čin podvodu proti finančním zájmům Evropských společenství a příbuzné trestné činy, jehož znění je následující:

93

Delmas-Marty,M., Vervale, J.A.E. Corpus Juris 2000, v českém překladu J.Fenyka a S. Kloučkové.

Brno: Vydavatelství Sypták, 2001. 94

Pikna B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v Evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce).

Praha: Linde Praha a.s., 2003., s.292.

90

1.

Podvodem proti rozpočtu Evropských společenství se rozumí jednání spočívající ve spáchání jednoho z následujících trestných činů spáchaných buď úmyslně (podvod) nebo z neopatrnosti nebo z hrubé nedbalosti (příbuzné trestné činy), jak v oblasti výdajů, tak příjmů:

a)

jestliže v souvislosti s poskytnutím příspěvku nebo subvence či v souvislosti s vyrovnáním finančního dluhu jsou příslušným orgánům předloženy údaje, které jsou v podstatném ohledu neúplné, nepřesné nebo založené na padělaných dokumentech, a to takovým způsobem, že může dojít k riziku poškození finančních zájmů Evropských společenství,

b)

ve stejném smyslu, jestliže dojde k opomenutí poskytnout příslušným orgánům informace, ačkoli je stanovena povinnost k jejich poskytování,

c)

zpronevěrou fondů Společenství (subvence či příspěvky), které byly řádnou cestou poskytnuty.

2.

Není trestně odpovědným ten, kdo opraví, doplní nebo dodatečně poskytne požadované údaje a ten, kdo vezme zpět žádost o poskytnutí peněžních prostředků učiněnou na základě padělaných dokumentů nebo kdo informuje příslušné orgány o skutečnostech, které opomněl uvést dříve, než je jeho jednání těmito orgány odhaleno.

Ze znění tohoto článku je zřejmé, že postihuje jednak předkládání neúplných, nepřesných nebo nepodložených údajů v souvislosti s poskytováním příspěvků nebo subvencí z rozpočtu Evropských společenství a jednak zpronevěru fondů Společenství, které byly řádnou cestou poskytnuty. Z pohledu českého trestního práva jde o soustavu jednání charakteru podvodu nebo zpronevěry v oblasti příjmů i výdajů, jelikož čl.1 návrhu stanovuje trestnost jednání spočívajícího v předložení neúplných, nepřesných nebo padělaných údajů s cílem nezákonně získat dotaci nebo subvenci či neoznámení údajů, na které se vztahuje oznamovací povinnost, se stejným úmyslem nebo zpronevěře prostředků z fondů Společenství, které byly legálně poskytnuty. V literatuře zabývající se srovnáváním normativních znaků skutkové podstaty podvodu proti finančním zájmům Společenství obsažené v návrhu Corpus Juris a skutkových podstat podvodu a úvěrového podvodu v českém trestním kodexu (§ 250, 250b trestního zákona) se poukazuje zejména na rozdílnost stran zavinění. Zatímco dle našeho trestního práva nejde spáchat podvod z nedbalosti, v případě tzv. podobných trestných činů postačuje neopatrnost či hrubá nedbalost, které

91

přibližně korespondují naší nedbalosti vědomé a nevědomé. Trestného činu zpronevěry fondů se může dopustit jen úředník Společenství.95 Dalšími trestnými činy jsou podvod ve sféře volné soutěže (článek 2), spáchaný v souvislosti s rozhodovacím procesem v rámci veřejných zakázek podle komunitárního práva, praní špinavých peněz a podílnictví (článek 3) na výnosech a ziscích z vymezených trestných činů proti finančním zájmům ES, zločinné spolčení (článek 4) za účelem poškození takových zájmů, korupce (článek 5) v podobě aktivní a pasivní korupce evropských i národních úředníků odpovědných za spravování fondů společenství, zneužití pravomoci (článek 7) těchto úředníků a vyzrazení služebního tajemství (článek 8). Trestného činu zpronevěry fondů se dopustí ten funkcionář Společenství, který byl zmocněn nakládat s jejími fondy a neoprávněně si je přivlastnil nebo je zneužil (článek 6). Druhá část Corpus Juris (Trestní právo hmotné - obecná část) obsahuje zásady trestní odpovědnosti včetně trestní odpovědnosti právnických osob a trestněprávní sankce. Třetí část je procesní a upravuje i postavení tzv. Úřadu evropského veřejného žalobce, který by pro vymezené trestné činy zastupoval veřejnou žalobu před národními soudy členského státu, a část čtvrtá stanoví subsidiární působnost národního práva ve vztahu ke Corpus Juris. Jak uvedl B.Pikna, projekt Corpus Juris představuje snahu o materializaci myšlenky na vytvoření nadnárodního trestního práva při současném zachování národního systému trestního práva členských států EU.96

4. Evropský úřad pro potírání podvodných jednání - OLAF Evropská komise jako orgán odpovědný za rozpočet EU nejprve zřídila koordinační orgán UCLAF (1988-1999), který ovšem neměl potřebná oprávnění k tomu, aby byl efektivní, proto rozhodnutím č.1999/352 ze dne 28.04.1999 byl zřízen orgán nazvaný Evropský úřad 95

Soukup P. Instrumenty práva Evropské unie proti podvodným jednáním pachatelů finanční kriminality. Trestní

právo, 2006, č.4, s.13. 96

Pikna B. Ochrana finančních zájmů společenství. Trestní právo, 2004, č.11, s.14.

92

pro potírání podvodných jednání (Organisation de la lutte anti-fraunde -European Antifraund Office - OLAF). Jeho působnost je vymezena oblastí ochrany finančních zájmů a k tomu je vybaven vyšetřovacími pravomocemi v oblasti správního práva, nikoliv v oblasti práva trestního, což souvisí s otázkou vnitřní suverenity jednotlivých členských zemí. V jeho čele stojí generální ředitel, který je jmenován Evropskou komisí na pět let. OLAF úzce spolupracuje s příslušnými státními orgány jednotlivých členských států, včetně orgánů činných v trestním řízení, protože základní povinnosti při ochraně příjmů a výdajů z rozpočtu EU leží na bedrech jednotlivých členských států. OLAF provádí jednak vnitřní administrativní (správní) vyšetřování v rámci všech orgánů a institucí ES, jednak vnější vyšetřování spočívající v zajišťování působení nařízení ES v jednotlivých státech včetně kontroly na místě činu. Jeho Achillovou patou je však absence pravomocí v trestním řízení, protože nejen podvodná jednání, ale i řada jiných tzv.nesrovnalostí (irregularities) při nakládání s prostředky EU má zároveň charakter trestného činu; nesrovnalostí se rozumí každé porušení podmínek, za kterých byly prostředky strukturálních fondů poskytnuty České republice a za kterých byly dále poskytnuty konečným příjemcům nebo uživatelům. OLAF také úzce spolupracuje s Eurojustem, který je možno charakterizovat jako určité koordinační centrum mezinárodní justiční spolupráce, a s Europolem (Evropský policejní úřad). Ve spolupráci s členskými státy si vybudoval síť kontaktních národních bodů, v České republice je to Nejvyšší státní zastupitelství v Brně.

93

X. ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA 1. Slovensko Dne 1.září 1999 nabyla účinnosti jedna z nejvýznamnějších novel slovenského trestního zákona č.140/1960 Z.z., provedená zákonem č.183/1999 Z.z., která byla reakcí na společenské a ekonomické změny, které s sebou přinesly i nové formy trestné činnosti. Jmenovaná novela přinesla změny ve vícero oblastech, mimo jiné k dosavadní právní úpravě obecného trestného činu podvodu přibyly nové skutkové podstaty trestných činů úvěrového podvodu podle § 250a a subvenčního podvodu podle § 250b. Slovenský zákonodárce reagoval na novou situaci později (pozn. ve srovnání s Českou republikou), považoval však za potřebné rozšířit okruh speciálních ustanovení o větší počet protiprávních jednání.97 Dnes je Slovensko, co se týče rekodifikací základních trestněprávních předpisů, o několik kroků vpřed, nový trestní zákon (zákon č.300/2005 Z.z) i nový trestní řád (zákon č.301/2005 Z.z.) nabyly účinnosti dnem 1.ledna 2006. Trestný čin úvěrového podvodu je nyní upraven v § 222, trestný čin subvenčního podvodu v § 225 a slovenský trestní zákon již obsahuje i skutkovou podstatu trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství upravenou v § 261 až § 263.98 Trestný čin úvěrového podvodu obsahuje dvě základní skutkové podstaty. Podle § 222 odst.1 tr.zákona se ho dopustí ten, kdo vyláká od jiného úvěr nebo zajištění úvěru tím, že jej uvede v omyl v otázce splnění podmínek pro poskytnutí úvěru nebo pro splácení úvěru, a způsobí mu tak malou škodu; za to mu hrozí trest odnětí svobody na jeden rok až pět. Druhá základní skutková podstata naopak dopadá na osoby oprávněné jednat za poskytovatele úvěru, pokud umožní úvěr získat tomu, o němž ví, že nesplňuje podmínky pro jeho poskytnutí; ustanovení § 222 odst.2 zní: Odnětím svobody na dvě léta až pět let bude pachatel potrestán, jestliže jako zaměstnanec, člen, statutární orgán, zástupce nebo jiná osoba oprávněná jednat za toho, kdo úvěr poskytuje, umožní získat úvěr tomu, o němž ví, že nesplňuje podmínky 97

98

Ivor, J., Novela trestného zákona z roku 1999 ve Slovenskej republike, Kriminalistika, 2000, č.1, s.55 Slovenský trestní zákon je dostupný z: http://www.minv.sk/legislativa/300TZ.htm.

94

stanovené pro jeho poskytnutí. Mezi znaky kvalifikované skutkové podstaty v § 222 odst.3 patří, byť i alternativně, způsobení větší škody, spáchání činu ze zvláštního motivu nebo závažnějším způsobem jednání, a zde zákon hrozí již poměrně přísným trestem odnětí svobody na tři léta až deset let. Za způsobení značné škody (§ 222 odst.4) lze uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let a dopustí-li se pachatel činu popsaného ať již v odstavci 1 nebo 2, a způsobí-li tím škodu velkého rozsahu, nebo se činu dopustí jako člen nebezpečného spolčení nebo v krizové situaci, může mu být soudem uložen dokonce trest odnětí svobody na deset až patnáct let. Trestného činu subvenčního podvodu podle § 225 tr.zákona se lze dopustit dokonce ve třech variantách. Základní skutková podstata upravená v odstavci 1. dopadá na toho, kdo vyláká od jiného dotaci, subvenci, příspěvek nebo jiné plnění ze státního rozpočtu, z rozpočtu veřejnoprávní instituce, rozpočtu státního fondu, rozpočtu vyššího územního celku nebo rozpočtu obce, jejichž poskytnutí nebo použití je podle obecně závazného právního předpisu vázáno na podmínky, které nesplňuje, a to tím, že jej uvede v omyl v otázce jejich splnění, a za to mu hrozí trest odnětí svobody na jeden rok až pět let. Stejný trest hrozí i tomu, kdo takto neoprávněně získanou dotaci, subvenci, příspěvek nebo jiné plnění použije ve větším rozsahu na jiný než určený účel (§ 225 odst.2). Podle § 225 odst.3 jsou pak trestně odpovědné osoby oprávněné jednat za poskytovatele uvedených plnění, pokud jinému umožní jejich získání s vědomím, že tato osoba nesplňuje podmínky pro jejich poskytnutí; právě z důvodu jejich postavení jim hrozí i přísnější trest a to trest odnětí svobody na dvě léta až pět let. Znaky kvalifikovaných skutkových podstat i tresty, které lze za ně uložit, jsou formulovány shodně jako u trestného činu úvěrového podvodu. Hranice výše škody je upravena v § 125 odst.1 tr.zákona. Malou škodou se rozumí škoda převyšující částku 8 000 Sk a následující hranice jsou pak upraveny jako násobky této částky – větší škodou je částka dosahující nejméně desetinásobku, značnou škodou částka dosahující nejméně stonásobku a škodou velkého rozsahu se rozumí částka dosahující nejméně pětisetnásobku této částky. Slovenský trestní zákon obsahuje výklad i dalších kvalifikovaných znaků - závažnější způsob jednání je upraven v § 138, zvláštní motiv v § 140, nebezpečné spolčení v § 141 a krizová situace v § 134 odst.2 tr.zákona. Krátce ke srovnání. Slovenská úprava úvěrového a subvenčního podvodu je oproti stávající české propracovanější a je více srovnatelná s navrhovanou úpravou v

95

rekodifikovaném trestním zákoníku. Úvěrový podvod výslovně dopadá jednak na pachatele, který od jiného vyláká úvěr nebo dokonce i zajištění úvěru tak, že ho uvede v omyl v otázce splnění podmínek pro poskytnutí úvěru, resp. schopnosti úvěr splácet, a způsobí mu malou škodu, jednak na osoby jednající za poskytovatele úvěru, pokud žadateli poskytnou úvěr s vědomím, že pro to nesplňuje podmínky. V novém českém trestním zákoníku by tato skutečnost měla být navíc vyjádřena kvalifikační okolností „spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného“. Slovenská skutková podstata úvěrového podvodu má také rozsáhlejší škálu okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, které jsou zároveň vyloženy v zákoně. Bude-li pachatel odsouzen slovenským soudem, hrozí mu přísnější trest než u nás, na Slovensku však toto ustanovení nepostihuje použití účelově určeného úvěru na jiný účel. Pod názvem subvenčního podvodu jsou zahrnuty i dotace, příspěvky nebo jiná plnění ze státního rozpočtu, z rozpočtu veřejnoprávní instituce, rozpočtu státního fondu a rozpočtu vyššího územního celku nebo rozpočtu obce. Kromě jejich vylákání žadatelem, který nesplňuje podmínky pro jejich poskytnutí, a jejich poskytnutí osobou k tomu oprávněnou s vědomím, že žadatel nesplňuje podmínky, je zde trestné také použití neoprávněně získané subvence a dalších plnění na jiný než určený účel ve větším rozsahu.

2. Polsko

Základní normou polského trestního práva hmotného je trestní zákoník ze dne 6. června 1997, vydáno ve Sbírce zákonů z 2. srpna 1997, č. 88, pol. 553. Obdobu českého trestného činu úvěrového podvodu nalezneme v kapitole XXXVI. nazvané Hospodářská trestná činnost, konkrétně v článku 297.99 Konstrukce tohoto trestného činu vychází z německé právní úpravy subvenčního a úvěrového podvodu (viz dále podkapitola 4. Německo). Novelizací ze dne 18.března 2004 byl podstatným způsobem rozšířen rozsah trestněprávní ochrany na nové finanční instituce, které 99

Polský trestní zákoník (kodeks karny) je k dispozici na http.//www.polskieustawy.com/act_index.php?act=KK.

96

původní skutková podstata neobsahovala, jako reakce na mezinárodní závazky Polska spojené s jeho vstupem do Evropské unie. Ustanovení čl.297 poskytuje ochranu řádnému fungování hospodářského obratu a zároveň tím chrání i hospodářské zájmy společnosti a individuální zájmy účastníků tohoto obratu. Článek 297 upravuje dva typy trestněprávního jednání, podle § 1 lze spáchat úvěrový, dotační, subvenční podvod a podvod s veřejnými zakázkami konáním, podle § 2 je sankcionováno opomenutí, § 3 pak upravuje klauzuli beztrestnosti ve vztahu k oběma předchozím typům. Skutková podstata upravená v čl. 297 § 1 zní: Kdo za tím účelem, aby pro sebe nebo jinou osobu získal úvěr, peněžní půjčku, ručení, záruku, akreditiv, dotaci, subvenci, potvrzení závazku vyplývajícího z ručení nebo ze záruky od banky či podobné peněžní plnění na určitý podnikatelský účel, elektronický platební nástroj nebo veřejnou zakázku od banky nebo organizační složky provozující podobné podnikání na základě zákona nebo od orgánu či instituce disponující veřejnými prostředky, předloží padělaný, pozměněný dokument nebo dokument s nepravdivými či zavádějícími údaji anebo nepravdivé písemné prohlášení týkající se okolností, které by mohly podstatně ovlivnit získání uvedené finanční podpory, platebního nástroje nebo zakázky, bude potrestán odnětím svobody od 3 měsíců do 5 let. V čl.297 § 2 je trestně sankcionováno nesplnění oznamovací povinnosti, stejný trest hrozí i tomu, kdo – přestože má takovou povinnost - nesdělí příslušnému subjektu, že došlo k situaci, která by mohla ovlivnit pozastavení nebo omezení výše poskytnuté finanční podpory uvedené v § 1 či veřejné zakázky anebo možnost dalšího využívání elektronického platebního nástroje. Potrestán však nebude ten, kdo ještě před zahájením trestního řízení dobrovolně zajistí, aby finanční podpora nebo platební nástroj, uvedené v § 1, nebyly využity, vzdá se dotace nebo veřejné zakázky či uspokojí nároky poškozeného (čl. 397 § 3). Trestný čin uvedený v čl.297 § 1 je trestným činem obecného charakteru, jeho pachatelem může být kdokoliv, kdo je trestně odpovědný. Jinou osobou, pro kterou je získávána některá z forem finanční podpory, elektronického platebního instrumentu nebo veřejné zakázky, může být fyzická osoba, právnická osoba i organizační jednotka, která nemá právní subjektivitu. Jedná se o úmyslný trestný čin. Výčet forem konání pachatele je taxativní, může spočívat v předložení padělaného nebo pozměněného dokumentu, dokumentu s nepravdivými či zavádějícími údaji anebo nepravdivého písemného prohlášení týkajícího se

97

okolností, které by mohly podstatně ovlivnit získání uvedené finanční podpory, platebního nástroje nebo zakázky. Pojem předkládá lze definovat poměrně široce, rozumí se tím veškeré činnosti spočívající v předkládání dokladů nebo prohlášení, jejich odevzdání k prohlédnutí nebo k posouzení, jakož i vystupování s těmito doklady nebo prohlášeními před orgány nebo osobami. Z hlediska trestní odpovědnosti podle čl.297 § 1 nemá význam forma ani platnost předkládaného dokladu nebo prohlášení. Pro naplnění znaků tohoto trestného činu, stejně jako u nás, není nezbytné vyvolání následku v podobě získání úvěru a dalších uvedených plnění, trestný čin je dokonán již ve chvíli, kdy pachatel předloží padělané nebo pozměněné doklady nebo nepravdivé písemné prohlášení, i kdyby to nevedlo k získání úvěru a dalších plnění. Úvěr není omezen pouze na bankovní úvěr, zákon nevyžaduje, aby banka byla jednou ze stran úvěrové smlouvy, ani neobsahuje požadavek, aby úvěrová smlouva byla obsahově totožná se smlouvou upravenou v bankovním právu. I v polské odborné literatuře se však objevily názory, zda pojem úvěr podle čl.297 §1 nechápat pouze v kontextu významu, který mu dává bankovní právo upravující úvěrovou smlouvu. Pro názor, že úvěrem ve smyslu čl.297 § 1 se rozumí veškeré typy smluv upravující úvěrové vztahy, tedy nejen úvěrová smlouva ve smyslu bankovního práva, hovoří jednak neexistence výrazného omezení úvěru pouze na instituci upravenou v předpisech bankovního práva, jednak pravidlo smluvní volnosti ohledně obsahu úvěrové smlouvy. Z hlediska naplnění znaků uvedených v čl.297 § 1 je tak podstatná pouze kvalifikace určité smlouvy jako smlouvy upravující úvěrový vztah dvou subjektů, přičemž se může jednat o akceptační úvěr, avalový úvěr, úvěr v rámci bankovního účtu, hypoteční úvěr, hotovostní úvěr, obchodní úvěr, úvěr v rámci platebních karet, úvěr v rámci splátkového prodeje, revolvingový úvěr, úvěr od centrální banky apod. Dotacemi se podle čl.106 zákona ze dne 30.června 2005 o veřejných financích rozumí běžné výdaje státního rozpočtu podléhající zvláštním pravidlům vyúčtování, rozlišují se tzv. účelové dotace (např. svěřené jednotkám místní samosprávy na financování vlastních úkolů i úkolů z oblasti vládní administrativy podle zákona), tzv. dotace subjektům (příspěvek na financování běžné činnosti subjektu uvedeného v zákoně), tzv. předmětné dotace (příspěvky na určité typy výrobků a služeb) a tzv. dotace na první opatření běžných prostředků (pro nově vznikající rozpočtové podniky).

98

Subvencí se v souladu s čl.69 zákona o veřejných financích rozumí druh běžných výdajů dvojího charakteru, tj. obecné subvence pro jednotky místní samosprávy a subvence pro politické strany. Elektronický platební nástroj je upraven v zákoně ze dne 12.září 2002 o elektronických platebních nástrojích, rozumí se jím každý platební nástroj umožňující jeho majiteli provádění operací při použití elektronických nosičů informací nebo umožňujících elektronickou identifikaci majitele, nezbytnou pro provedení operace; jde zejména o platební kartu nebo nástroj elektronických peněz. Trestný čin upravený v čl.297 § 2 má naopak tzv.individuální charakter, jeho pachatelem může být pouze osoba, která má uloženou oznamovací povinnost, tedy povinnost oznámit příslušnému subjektu, že nastala situace, která může mít vliv na zastavení nebo omezení výše přidělení finanční podpory nebo veřejné zakázky nebo na možnost dalšího využití elektronického platebního nástroje. Tato oznamovací povinnost může vyplývat přímo ze zákona, např. povinnost oznámení konkurzu, insolvence nebo ztráty schopnosti splácet úvěr, z vnitřních norem např. banky nebo jednotky místní samosprávy, ale i ze smlouvy nebo z rozhodnutí příslušného orgánu. Vzhledem ke konstrukci informací jako těch, které mohou, nikoliv mají, mít vliv, je zřejmé, že nemusí jít pouze o takové informace, ze kterých bezesporu vyplývá, že kdyby je daný orgán nebo instituce měly k dispozici, pak by s jistotou zastavily nebo omezily výši úvěru. Jedná se o tzv. abstraktní ohrožovací delikt, úmyslný trestný čin a je zřejmé, že tento trestný čin může být spáchán pouze opomenutím. V čl.297 § 3 je pak upravena klauzule umožňující beztrestnost, která se vztahuje na oba typy trestněprávního jednání upravené v čl. 297 § 1 a § 2. Ke splnění podmínek beztrestnosti je dostačující plné uspokojení nároků poškozeného.

99

3. Rakousko Základní

normou

trestního

práva

hmotného

je

rakouský

trestní

zákoník

(Strafgesetzbuch) – Spolkový zákon ze dne 23.ledna 1974, BGBI 1974/60, o soudně trestných činech, který nabyl účinnosti dnem 1.ledna 1975.100 Skutkové podstaty trestných činů podvodného charakteru jsou upraveny v šestém oddílu zvláštní části, nazvaném trestné činy proti cizímu majetku. Obecného trestného činu podvod podle § 146 se dopustí ten, kdo v úmyslu nezákonně obohatit prostřednictvím oklamaného sebe nebo třetí osobu, navede uvedením v omyl jiného, aby něco konal, zdržel se nebo strpěl, čímž způsobí na jeho majetku nebo majetku třetího škodu, a za to mu hrozí trest odnětí svobody až na šest měsíců nebo peněžitý trest až do 360 násobku denní sazby. Těžkého podvodu podle § 147 odst.1 se dopustí a trestem odnětí svobody až na tři léta může být potrestán ten, kdo se dopustí podvodu, při kterém k oklamání mimo jiné užije nesprávnou nebo padělanou listinu, nesprávný, padělaný nebo odcizený bezhotovostní platební prostředek, nesprávné nebo zkreslené údaje, nějaký jiný takový důkazní prostředek nebo nesprávný měřící přístroj (§ 147 odst.1 -1.). Stejný trest hrozí i tomu, kdo se dopustí podvodu se škodou převyšující 2.000 EUR (§ 147 odst.2) a přesahuje-li způsobená škoda 40.000 EUR, hrozí trest odnětí svobody na jeden rok až deset let (§ 147 odst.3). Hledisko závažnosti se projevilo také v úpravě skutkových podstat trestného činu živnostenského podvodu podle § 148 a podvodu z nouze podle § 150. Trestného činu podle § 148 se dopustí ten, kdo spáchá podvod po živnostensku (výdělečně), a za to mu hrozí trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let, pokud si však v úmyslu spáchat těžký podvod opatří opětovným spácháním opakovaný příjem, bude potrestán trestem odnětí svobody na jeden rok až deset let. Pouze se souhlasem poškozeného může být stíhán pachatel trestného činu podvodu z nouze podle § 150 odst.1, jehož se dopustí ten, kdo spáchá podvod z nouze a způsobí pouze nepatrnou škodu, jestliže se však nejedná o jeden z případů podle § 147 a § 148. Za to mu hrozí trest odnětí svobody do jednoho měsíce nebo peněžitý trest do 60 násobku denní sazby, nebude však vůbec potrestán, pokud se činu dopustí k újmě svého manžela, příbuzného v pokolení 100

Rakouský trestní zákoník je k dispozici na http://www.sbg.ac.at./ssk/docs/stgb/stgb_index.htm.

100

přímém, svého bratra nebo sestry nebo k újmě jiného příslušníka, pokud s ním žije ve společné domácnosti. S trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona lze porovnat zejména trestný čin poškození úvěru podle § 152. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo tvrdí nesprávné skutečnosti a tím poškodí nebo ohrozí úvěr, zisk nebo zaměstnání jiného. Za to mu hrozí trest odnětí svobody až na šest měsíců nebo peněžitý trest až do 360 denních sazeb, oba tresty mohou být uloženy i vedle sebe. Podle § 152 odst.2 však může být pachatel stíhán pouze na návrh (žádost) poškozeného.

4. Německo Základním pramenem trestního práva hmotného ve Spolkové republice Německo je trestní zákoník ze dne 15.5.1871, ve znění vyhlášeném dne 13.11.1998 (BGBI-I-98,3322). Německou právní úpravu lze označit za precizní a z toho důvodu i za inspirativní pro naše zákonodárce. Z hlediska zvoleného tématu je podstatný oddíl 22., kde jsou kromě obecného trestného činu podvod (Betrug, § 263) upraveny v samostatných skutkových podstatách zvláštní typy podvodného jednání, mimo jiné také subvenční podvod (Subventionsbetrug, § 264) a úvěrový podvod (Kreditbetrug, § 265b).101 Základní skutková podstata subvenčního podvodu podle § 264 odst.1 zní: Trestem odnětí svobody až na 5 let nebo peněžitým trestem bude potrestán, kdo 1. uvede před úřadem příslušným k rozhodování o udělení subvence nebo před jinou institucí či osobou účastnící se subvenčního řízení (poskytovatel subvence) nesprávné nebo neúplné údaje o skutečnostech podstatných pro subvenci pro něho nebo pro jiného, které jsou pro něho nebo pro jiného výhodné, 2. předměty nebo peněžité plnění, jejichž použití je omezeno právním předpisem nebo poskytovatelem subvence, použije v rozporu s tímto omezením, 3. poskytovatele subvence v rozporu s právními předpisy o poskytování subvencí nechá v neznalosti o skutečnostech podstatných pro subvenci nebo 4. v subvenčním řízení použije na základě nesprávných nebo neúplných údajů získané potvrzení o nějakém oprávnění k subvenci nebo o 101

Německý trestní zákoník, http://www.sadaba.de/GSBT_StGB_001_012.html

101

skutečnostech podstatných pro poskytnutí subvence. V odstavci druhém jsou demonstrativně uvedeny tzv. zvlášť těžké případy, za které hrozí trest odnětí svobody od 6 měsíců do 10 let, jde zejména o případy, kdy pachatel získá pro sebe nebo pro jiného neoprávněnou subvenci velkého rozsahu z hrubé zištnosti nebo za použití padělaných nebo pozměněných dokladů, jako úřední osoba (veřejný činitel) zneužije své oprávnění nebo postavení nebo pachatel využije pomoci úřední osoby (veřejného činitele), která zneužila svého oprávnění nebo postavení. Přiměřeně se i zde použije ustanovení obecného trestného činu podvod podle § 263 odst.5, týkající se spáchání podvodu výdělečně pachatelem jako členem organizované skupiny, která se spolčila k pokračujícímu páchání trestného činu subvenčního podvodu (§ 264 odst.3). Mírnější trest (trest odnětí svobody až na 3 léta nebo peněžitý trest) hrozí pachateli, který jedná podle odstavců 1 až 3 lehkomyslně, a potrestán podle odstavců 1 až 4 nebude ten, kdo dobrovolně zabrání, aby na základě činu byla subvence poskytnuta, nebo se o to alespoň dobrovolně a závažně snažil, nebyla-li subvence poskytnuta bez jeho přičinění. Německý trestní zákoník také umožňuje soudu vedle trestu odnětí svobody od nejméně jednoho roku za trestný čin podle § 264 odst.1 až odst.3 odejmout způsobilost zastávat veřejné úřady a způsobilost získávat práva z veřejných voleb; předměty, kterých se čin týká, mohou být zabrány. Kladně lze hodnotit výkladová ustanovení, v § 264 odst.7 se stanoví, co se rozumí subvencí; subvencí je jednak plnění z veřejných prostředků podle spolkového nebo zemského zákona provozům nebo podnikům, které alespoň částečně a) je poskytnuto bez tržní protihodnoty a b) má sloužit k podpoře hospodářství, jednak plnění z veřejných prostředků podle práva evropských společenství provozům nebo podnikům, které je alespoň částečně poskytnuto bez tržní protihodnoty. V § 264 odst.8 je uvedeno, jaké skutečnosti jsou podstatné pro subvenci; jsou to jednak ty, které zákon nebo poskytovatel subvence na základě zákona označil za podstatné pro subvenci, nebo ty, na nichž podle zákona závisí povolení, poskytnutí, vrácení, prodloužení nebo ponechání subvence nebo subvenční výhody. Německý trestní zákoník obsahuje pojmové znaky subvence ve smyslu tohoto ustanovení, přičemž subvencí jsou nejen peněžitá plnění, ale i předměty, a dále stanoví, jaké skutečnosti jsou podstatné pro poskytnutí subvence. Trestné je i použití účelových subvencí v rozporu s tímto účelem. Mezi tzv. zvlášť těžké případy subvenčního podvodu patří také jednání pachatele v postavení úřední osoby, která v subvenčním řízení zneužije své oprávnění nebo postavení a za to jí soud může odejmout způsobilost zastávat veřejné úřady a způsobilost získávat práva z veřejných voleb.

102

Základní skutková podstata úvěrového podvodu podle § 265b odst.1 zní: Kdo provozu nebo podniku v souvislosti se žádostí o poskytnutí úvěru, ponechání nebo změnu podmínek úvěru pro provoz či podnik nebo předstíraný provoz nebo předstíraný podnik předloží 1. o hospodářských poměrech a) nesprávné nebo neúplné podklady, jmenovitě bilance, výkazy zisků a ztrát, přehledy majetku nebo znalecké posudky, nebo b) písemně učiní nesprávné nebo neúplné údaje, které jsou pro příjemce úvěru výhodné a podstatné pro rozhodnutí o takové žádosti, nebo 2. při předložení nesdělí takové zhoršení hospodářských poměrů, podchycené v podkladech nebo údajích, které jsou podstatné pro rozhodnutí o takové žádosti. Za to mu hrozí trest odnětí svobody až na 3 roky nebo peněžitý trest, nebude však potrestán ten, kdo dobrovolně zamezí, aby poskytovatel úvěru na základě činu poskytl požadované plnění a pokud není plnění poskytnuto bez přičinění pachatele, pak pokud se o to alespoň dobrovolně a opravdově snažil ( § 265b odst.2). Výkladové ustanovení § 265b odst.3 stanoví, co se rozumí podnikem a provozem a zejména, co se považuje za úvěr; úvěrem jsou peněžité půjčky všeho druhu, akceptační úvěry, úplatné nabytí a posečkání se zaplacením peněžních pohledávek, diskont směnek a šeků a převzetí ručení, garancí a ostatních záruk Německá úprava úvěrového podvodu zahrnuje kromě počáteční fáze úvěrového vztahu, podání žádosti o úvěr, také fázi ponechání a změny úvěrových podmínek (plnění oznamovací povinnosti) a trestá uvedení neúplných nebo nesprávných údajů týkajících se hospodářských poměrů ve vyjmenovaných účetních dokladech. Uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslujících údajů v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku ošetřuje skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 tr.zákona. V ČR by se jednání popisované v § 265b německého trestního zákoníku kvalifikovalo jako souběh § 125 a § 250b trestního zákona.102 Pojem úvěr je v německém trestním zákoníku definován podstatně šířeji než u nás.

102

Soukup P. Jednání pachatele podvodu a jeho zvláštních druhů v česko-německé komparaci. Trestní právo. 2007, č.10, s.19.

103

XI. PRÁVNÍ ÚPRAVA DE LEGE FERENDA 1. Základní změny v připravovaném trestním zákoníku

V současné době je více než aktuální rekodifikace trestního práva hmotného a potažmo i novelizace dalších právních předpisů, zejména trestního řádu. Jak uvedl již na počátku 20.století německý právní filozof Gustav Radbruch, nejlepší reformou současného trestního práva by bylo nikoliv jeho nahrazení lepším trestním právem, nýbrž jeho nahrazení něčím dokonalejším, než je trestní právo („etwas Besseres als das Strafrecht“).103 Při přípravě nového znění trestního zákona, resp. zákoníku, bylo třeba zvážit, zda ponechat současný počet skutkových podstat podvodného jednání nebo zda je třeba s ohledem na stávající situaci a praktické zkušenosti a poznatky upravit nové zvláštní skutkové podstaty. P.Koukal již dříve ve svém článku vyjmenoval určitá základní kritéria, která by v této souvislosti měla být posuzována především. Jedná se zejména o to, zda posuzovaný druh podvodného jednání je natolik častý a časově trvalý, že je možno o něm hovořit jako o určitém typovém druhu jednání, které se vyznačuje společnými typovými znaky, dále, zda tyto společné typové znaky mají natolik specifický charakter, že snižují či prakticky znemožňují účinný trestní postih takového jednání podle ustanovení o trestném činu podvodu a konečně, zda společenský zájem na účinném postihu tohoto typového druhu podvodného jednání je takový, že odůvodňuje i výrazný zásah do stávající koncepce trestního práva spočívajícího v úpravě dosud důsledné zásady individuální zásady včetně otázky zavinění.104 Podrobný rozbor připravovaného trestního zákoníku, který by podle optimistických předpokladů mohl nabýt účinnosti dnem 1.ledna 2009, přesahuje možnosti této práce, zaměřím se proto pouze na ta ustanovení obecné a především zvláštní části, která souvisí s 103

Musil, J. Respektuje český zákonodárce princip subsidiarity trestní represe ?. Kriminalistika, 2007, č.3,

s.161-162. 104

Koukal, P., K úpravě trestního postihu podvodného jednání (de lege ferenda), Trestní právo 10/1996, s.14-16.

104

tématem této práce. Vycházím ze znění vládního návrhu uveřejněného na internetových stránkách www.justice.cz ke dni 25.05.2008, včetně znění důvodových zpráv. Důvodová zpráva k navrhovanému trestnímu zákoníku zdůrazňuje mimo jiné i důsledné pojetí trestního práva jako ultima ratio a jeho pomocnou (subsidiární) úlohu v rámci právního řádu jako celku, podle navrhovaného znění § 12 odst.2 lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Důraz je také kladen na integraci České republiky do evropských struktur a z toho plynoucí závazky v trestněprávní oblasti. Nejvýraznější změna oproti stávající úpravě spočívá ve formálním pojetí trestného činu jako základu trestní odpovědnosti; trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst.1). Toto pojetí by se mělo projevit nejen v přesnějším vymezení jednotlivých skutkových podstat trestných činů zákonodárcem, ale i ve zvýšení jednotnosti při jejich výkladu a aplikaci orgány činnými v trestním řízení. Další významnou navrhovanou změnou je dělení trestných činů podle jejich typové závažnosti vyjádřené trestní sazbou na méně závažnější přečiny (trestné činy úmyslné s horní hranicí trestu odnětí svobody do tří let a všechny nedbalostní) a zbývající označené jako zločiny. Odbočím-li krátce k trestnímu řízení, potom klasické trestní řízení má být konáno pouze o zločinech, u přečinů by měly převažovat zjednodušené formy řízení včetně tzv. odklonů. Jednotlivé hlavy zvláštní části trestního zákoníku mají být napříště řazeny s ohledem na prvořadou trestněprávní ochranu člověka, především jeho života, zdraví, tělesné integrity, ale i obydlí a majetku. Trestné činy proti majetku jsou zařazeny do hlavy páté (oproti stávající deváté), v následující hlavě šesté jsou upraveny hospodářské trestné činy (oproti stávající druhé).

105

2. Úvěrový a dotační podvod

§ 209 Úvěrový podvod (1) Kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Stejně bude potrestán, kdo bez souhlasu věřitele, v nikoli malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel. (3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, byl-li za čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. (4) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobíli činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu. (5) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, b) spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu. (6) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, a) b)

způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, nebo spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady (§ 307), teroristického útoku (§ 309) nebo teroru (§ 310). (7) Příprava je trestná.

§ 210 Dotační podvod (1) Kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Stejně bude potrestán, kdo použije, v nikoli malém rozsahu, prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel. (3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 a byl-i za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. (4) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobíli činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu. (5) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a)

spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny,

106

b) spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu. (6) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, a) b)

způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, nebo spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady (§ 307), teroristického útoku (§ 309) nebo teroru (§ 310). (7) Příprava je trestná.

Podle § 209 tr.zákoníku se napříště budou posuzovat pouze jednání učiněná v souvislosti s úvěrovou smlouvou. Do odstavce 1. byla doplněna slova "při čerpání úvěru", neboť některé úvěrové smlouvy vážou čerpání úvěru na splnění určitých podmínek. Z hlediska typové závažnosti byla odlišena i skutková podstata úvěrového podvodu podle § 209 odst.2, kde je rozhodující použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel v nikoli malém rozsahu. V § 209 odst.3 je nově zavedena trestnost recidivy jednání popsaného v základních skutkových podstatách, jak je tomu dosud například u trestného činu krádeže podle § 247 odst.1 písm.e) tr.zákona; stejná kvalifikovaná skutková podstata se zavádí také u obecného trestného činu podvodu, pojistného podvodu a níže rozebíraného dotačního podvodu. Mezi okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zařadil zákonodárce i způsobení větší škody (50.000,-Kč), s níž se dosud u podvodných jednání nepracovalo, a této škodě má odpovídat nově zavedená sazba trestu odnětí svobody na jeden rok až pět let (§ 209 odst.4), a postavení pachatele jako osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného (§ 209 odst.5 písm.b), když i tento znak se zatím objevuje jen u jiných majetkových trestných činů, například zpronevěry podle § 248 odst.1, odst.3 písm.a) tr.zákona nebo porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst.1, odst.2 písm.a) tr.zákona. Nově bude podle § 209 odst.6 písm.b) pachateli přitěžovat i spáchání trestného činu úvěrového podvodu v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestných činů vlastizrady (§ 307), teroristického útoku (§ 309) nebo teroru (§ 310), kde zákon hrozí trestem odnětí svobody na pět až deset let, tedy stejně jako při způsobení škody velkého rozsahu. Naopak v souladu s proklamovanou zásadou určitosti skutkových podstat již není v navrhované předloze použit, a to nejen u úvěrového podvodu, značně obecný znak "jiný zvlášť závažný následek". Příprava trestného činu bude nadále trestná pouze u zvlášť závažných zločinů, ovšem jen v případech uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, jak tomu je i u úvěrového a dotačního podvodu. Hranice výše škody, upravené v § 136 odst.1 se

107

od současné úpravy neliší. Jde o celkem překvapivé řešení, neboť stávající hranice výše škod byla do trestního zákona zavedena novelou, zákonem číslo 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.ledna 2002. Trestný čin dotačního podvodu je vzhledem k rozdílné povaze od úvěrového podvodu upraven samostatně v § 210. Mimo dotací a subvencí je rozšířen i na návratné finanční výpomoci a příspěvky. Základní skutková podstata tohoto trestného činu v § 210 odst.1 je shodná jako dosavadní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 tr.zákona, ani zde se žádné kvantifikační hledisko v podobě výše způsobené škody nevyžaduje. Odstavec druhý a odstavce následující jsou pak konstruovány shodně jako u skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 209, proto odkazuji na výše uvedené. Závěrem ještě odkazuji na novou skutkovou podstatu trestného činu poškození finančních zájmů Evropských společenství v § 258, blíže viz kapitola IX. Ochrana finančních zájmů Evropské unie, podkapitola 2. Úmluva o ochraně finančních zájmů Evropských společenství.

3) Zhodnocení navrhované úpravy Na závěr je třeba uvést několik hodnotících poznámek k projednávanému vládnímu návrhu trestního zákoníku, zejména ve vztahu k problematice této práce. Především, trestní zákon si po více než 40 letech zaslouží ucelenou změnu, současný trestní zákon je účinný od 1.ledna 1962 a od té doby byl mnohokrát novelizován. Připravené znění budoucí právní úpravy navazuje do určité míry na stávající úpravu, což je jistě žádoucí tam, kde i dosavadní právní úprava zcela vyhovuje současným potřebám, a to zejména z hlediska zachování kontinuity judikatorních rozhodnutí, tolik významných pro právní praxi, a zamezení určitého chaosu v prvních měsících po nabytí účinnosti nové úpravy. Podstatné jsou ale samozřejmě změny, významné i dílčí, jakou je například formulační změna u trestného činu úvěrového podvodu spočívající v tom, že napříště bude trestné uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů nejen při sjednávání úvěrové smlouvy,

108

ale i při čerpání úvěru, jako reakce na nedostatek současné právní úpravy, na který je praxí poukazováno. Oproti stávající úpravě v podobě jedné skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu budou upraveny samostatně jako dva trestné činy úvěrový podvod a dotační podvod, zcela nově jako reakce na vstup České republiky do Evropské unie se zavádí skutková podstata trestného činu poškození finančních zájmů Evropských společenství v § 258. Kladně je třeba hodnotit i zvýšení počtu okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a tomu odpovídající odstupňování trestních sazeb, zejména zavedení recidivy takového jednání. I na základě svých zkušeností musím souhlasit s vyšším trestním postihem recidivujících pachatelů úvěrových podvodů, kterých vzhledem k jisté jednoduchosti jeho spáchání rozhodně není zanedbatelné množství. Také jednání pachatele úvěrového a dotačního podvodu jako osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, není o nic méně škodlivé než například u trestného činu zpronevěry, která tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby obsahuje již nyní. Přestože tak bylo původně zamýšleno a bylo by to i logické s ohledem na formální pojetí trestného činu, ani napříště nebude jednání naplňující znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 209 odst.1 trestné až při způsobení škody nikoli nepatrné, stejně jako u obecného trestného činu podvodu a ostatních majetkových trestných činů. Způsobení škody jako znaku základní skutkové podstaty je praxí požadováno prakticky od samotného zavedení skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Pokud jde o majetkový trestný čin, pak by měl postihovat výhradně jednání směřující ke způsobení újmy na majetku jiné osoby. Kriticky se lze vyjádřit k tomu, že skutková podstata úvěrového podvodu opět obsahuje rozdílné pojmy a to úvěrová smlouva a úvěr, nikoliv smlouvu o úvěru v souladu s obchodním zákoníkem. Úvěr by měl být napříště upraven v občanském zákoníku, když úprava smlouvy o úvěru je jen s drobnými úpravami převzata z nynější úpravy, strany smlouvy o úvěru jsou nově označovány jako úvěrovaný a úvěrující (viz návrh občanského zákoníku – verze 17.12.2007, dostupné na www.justice.cz). Úprava zániku trestní odpovědnosti v podobě účinné lítosti (nově § 33) zůstává vpodstatě nezměněna, stejně tak - odbočím-li k ustanovení § 163 tr.řádu - trestní stíhání pouze se souhlasem poškozeného bude možné jen u obecného trestného činu podvod.

109

V případě, že je úvěr splácen, poškozený ani neuplatňuje nárok na náhradu škody v trestním (adhezním) řízení. Mezi základní zásady trestního práva procesního patří zásada oficiality spočívající v tom, že orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti, nestanoví-li trestní řád něco jiného (§ 2 odst.4 tr.řádu). Tato zásada je prolomena ustanovením § 163 odst.1 tr.řádu, který obsahuje taxativní výčet trestných činů, pro které lze trestní stíhání zahájit a vést pouze se souhlasem poškozeného, jde-li o pachatele, vůči němuž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst.2 tr.řádu). Tak je tomu i u obecného trestného činu podvod podle § 250 tr.zákona. Poněvadž poskytovat úvěry či sjednávat pojistné smlouvy mohou jen subjekty, které splní zákonné podmínky pro výkon uvažovaných činností a které nemohou být k poškozenému v příbuzenském či emočním vztahu (§ 100 odst.2 tr.řádu), zákonodárce nezahrnul do § 163 odst.1 tr.řádu souhlas poškozeného s trestním stíháním pojistného a úvěrového podvodu.105 S tím sice nelze stoprocentně souhlasit s ohledem na to, že úvěr může poskytnout i osoba bez podnikatelského oprávnění k této činnosti, pokud za sjednání závazku poskytnout úvěr nepožaduje úplatu, nicméně takových případů bude zřejmě naprosté minimum. I tak to stálo za úvahu, například v Rakousku lze pachatele trestného činu poškození úvěru stíhat jen na návrh (žádost) poškozeného, německá a polská úprava obsahují úpravu účinné lítosti. Domnívám se, že nová úprava jako celek, pokud bude v tomto znění přijata, vyváženě reaguje na potřeby praxe. Lze jen doufat a přát si, aby nijak výrazně neutrpěla při projednávání v Poslanecké sněmovně tak, jako tomu bylo při předchozím pokusu o přijetí nového trestního zákoníku (pozn. Poslanecká sněmovna vládní návrh trestního zákoníku definitivně nepřijala dne 21.03.2006 poté, co jí byl po prvotním schválení vrácen Senátem). Vládní návrh trestního zákoníku byl tehdy Poslaneckou sněmovnou schválen s řadou pozměňovacích návrhů, mimo jiné bylo zrušeno navržené znění trestného činu úvěrového podvodu podle § 187 tr.zákona a změněno na trestný čin použití prostředků z úvěru, jehož jediná základní skutková podstata zněla: Kdo bez souhlasu věřitele v nikoli malém rozsahu použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený úvěr. Zůstalo tedy pouhé torzo z původní skutkové podstaty, kdy zcela vypadla skutková podstata upravená původně 105

Soukup P. Poškozený a jeho postavení v trestním řízení obecně a s přihlédnutím k řízením ve věcech podvodných jednání. Trestní právo, 2006, č.9, s.14.

110

v odstavci 1. spočívající v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru.

111

XII. ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ Novela trestního zákona provedená zákonem č. 253/1997 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.ledna 1998 a kterým byla do trestního zákona zavedena nová skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b, bezesporu splnila svůj účel v tom, že zjednodušila dokazování oproti obecnému trestnému činu podvodu podle § 250 tr.zákona. V případě trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona bylo totiž nutné dovodit příčinnou souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (nebo učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.106 U trestného činu úvěrového podvodu již není třeba prokazovat, že banka nebo jiný poskytovatel úvěru jednal v omylu nebo že pachatel o tomto omylu věděl. Formálním znakem základních skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu není ani způsobení škody, škoda je znakem až kvalifikovaných skutkových podstat a proto z hlediska subjektivní stránky postačí nedbalostní zavinění, které je z pohledu dokazování mnohem jednodušší než dokazování úmyslu. Zároveň však lze uložit jak pachateli trestného činu podvodu podle § 250 odst.1 tr.zákona, jehož znakem je způsobení škody nikoli nepatrné, tak i trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst.1 a odst.2 tr.zákona, kde se způsobení škody nevyžaduje, stejný druh a výměru trestu, tedy trest odnětí svobody až na dvě léta, a se změnou této nerovnosti nepočítá ani vládní návrh trestního zákoníku. Nicméně právě okamžik dokonání trestného činu úvěrového podvodu z hlediska způsobení škody patří podle mého názoru k otázkám nejproblematičtějším. Nelze souhlasit s tím, že trestný čin úvěrového podvodu v kvalifikovaných skutkových podstatách je dokonán již v okamžiku vyplacení určité úvěrové částky, ať již v hotovosti nebo bezhotovostním převodem na účet, bez ohledu na splácení úvěru v souladu se splátkovým kalendářem, byť by to zcela jistě ze všech možných řešeních bylo pro orgány činné v trestním řízení nejjednodušší. Pokud jsou úvěrové splátky řádně hrazeny, škoda na straně věřitele nevzniká, 106

) Šámal, P. In Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4.vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s.1277.

112

ostatně základem úvěrového vztahu je poskytnout na požádání dlužníka v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a vrátit poskytnuté peněžní prostředky i s úroky. Osobně však nesouhlasím s tím, že vznik škody lze v případech úvěrů zajištěných zástavním právem k nemovitosti nebo jiným zajišťovacím institutem vázat na výsledky případné realizace (zpeněžení) tohoto zajišťovacího institutu. Zajišťovací instituty mají akcesorickou (vedlejší) povahu k hlavnímu závazkovému právnímu vztahu, jehož podstatou je i jeho řádné a včasné uhrazení závazku. Teprve poté může, ale nemusí, protože to je zcela v dispozici věřitele, dojít k realizaci zástavního práva nebo jiného zajištění jakožto možnosti vynutit si od dlužníka splnění jeho platební povinnosti. Navíc je to v našich podmínkách proces na dlouhou dobu s ne vždy jistým a očekávaným výsledkem. Druhou, podle mého názoru spornou, otázkou je vztah obecné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona a trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr.zákona jako skutkové podstaty speciální. Situaci navíc podle mě zkomplikoval i dnes již obecně přijímaný závěr, že pachatelem úvěrového podvodu může být pouze účastník úvěrové smlouvy, tedy tzv. speciální subjekt, vzhledem k tomu, že i tzv. nepřímý pachatel musí splňovat podmínky speciálního subjektu, ostatní osoby mohou být pouze v postavení účastníků ve smyslu § 10 tr.zákona. To i v případě pachatele, který navede několik dalších osob k uzavření úvěrových smluv, pomůže jim vyřídit veškeré formality a poskytnuté úvěry si za směšnou odměnu ponechá pro vlastní potřebu. Protože jde o vícenásobný trestný čin účastenství na trestném činu úvěrového podvodu, nelze sčítat výše škod způsobených jednotlivými pachateli, a tomu odpovídá i druh a výměra uloženého trest. V těchto případech zcela jistě stojí za zvážení právní kvalifikace skutku jako obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst.2 tr.zákona, samozřejmě při naplnění všech formálních znaků této skutkové podstaty. Ustanovení § 250b tr.zákona o trestném činu úvěrového podvodu se ale netýká pouze úvěru, ale i uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v žádostech o subvenci nebo dotaci nebo použití účelově určených dotací a subvencí na jiný než určený účel. Přestože trestných činů úvěrového podvodu spáchaných prostřednictvím subvencí a dotací je zatím nepoměrně méně než v souvislosti s úvěry, i toto ustanovení má své opodstatnění, o čemž svědčí i to, že se do budoucna počítá se samostatnou skutkovou podstatou dotačního podvodu a tato skutková podstata je výslovně rozšířena o návratné finanční výpomoci a příspěvky.

113

Dotace, subvence, návratné finanční výpomoci a příspěvky totiž patří mezi významné výdajové položky státního rozpočtu. Připravovaná rekodifikace fakticky žádné průlomové změny v této oblasti nepřináší. Pravdou je, že namísto jedné speciální skutkové podstaty by měly být dvě, dotační podvod byl navíc rozšířen i o návratné finanční výpomoci a příspěvky, což je jistě z hlediska právní jistoty žádoucí, i když i nyní spadaly pod úvěrový podvod. Důležitou roli u této trestné činnosti hraje prevence, zejména ze strany osob, které posuzují žádosti o poskytnutí subvencí a dotací a rozhodují o jejich poskytnutí, a zaměstnanců komerčních bank a jiných poskytovatelů úvěrů. Zejména zaměstnanci úvěrových oddělení bank jsou natolik specializovaní, že by mohli podstatnou část podvodných jednání odhalit, navíc již dnes mají k dispozici například registry dlužníků. Jisté riziko podle mého názoru představují zprostředkovatelé úvěrů úvěrových společností, kteří mají za každou uzavřenou smlouvu provizi a jejich cílem je tak uzavřít co největší množství smluv. Domnívám se proto, že by mohl být upraven i určitý obezřetný postup ze strany poskytovatelů úvěrů. Měli být mít zakotveny určité minimální povinnosti zkoumat majetkové poměry klienta, postupovat profesionálně a neuzavírat smlouvy i s osobami, u nichž jim musí být po zhodnocení získaných údajů zřejmé, že splátky úvěrů budou nad jejich finanční možnosti. Otázkou je i zřízení centrálního registru poskytnutých úvěrů včetně platební morálky dlužníků. Vzhledem k tomu, že právní úprava smlouvy o úvěru, jakož i souvisejících institutů, vychází z civilních právních předpisů (zejména obchodní a občanský zákoník), dovolím si i úvahu de lege ferenda v této oblasti, protože jejich případná úprava by mohla vyřešit minimálně můj jistý morální problém při trestním stíhání pachatelů určitých "typů" úvěrových podvodů. Je jasné, že hlavním účelem, proč jsou úvěry poskytovány, je zajištění výnosu z úroků z poskytnutého úvěru. Přesto považuji za problém to, že náš právní řád upravuje pouze úrok z prodlení, ale nijak neomezuje výši smluvního úroku, který v některých případech podle mého názoru hraničí až s lichvou v obecně chápaném smyslu, a taková smlouva zcela jistě bude v rozporu s dobrými mravy a tedy neplatná. Nejvyšší soud ČR rozhodl, že úrok převyšující více než čtyřnásobně obvyklé úroky, ze které v té době poskytovaly úvěry banky, je nemravný.107 Praktická využitelnost trestného činu lichvy pro oblast spotřebitelských úvěrů je pak značně omezena neexistencí trestní odpovědnosti právnických osob a také formulací jednoho ze znaků skutkové podstaty, kterým je "zneužití 107

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp.zn. sp.zn. 21 Cdo 1484/2004.

114

tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti", ve spojení se značně restriktivním výkladem pojmu "nezkušenosti". I tento znak navíc musí být úmyslným zaviněním, což omezuje praktickou aplikovatelnost tohoto trestného činu takřka výhradně na skutečné pokoutné 108

lichváře.

Pro trestněprávní kvalifikaci skutku a trestní postih pachatelů má kvalita právní úpravy skutkové podstaty velký význam, sama o sobě však v boji s tímto druhem trestné činnosti není spasitelná. V současné době je velkým problémem odchod zkušených policistů ze služby kriminální policie a vyšetřování, kteří jsou nahrazováni policisty z obvodních oddělení nebo nově příchozími, kteří dosud nemají dost znalostí a zkušeností s tímto druhem trestné činnosti. Ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b v trestním zákoně jistě má své opodstatnění a nelze souhlasit s tím, že jde o skutkovou podstatu nadbytečnou s ohledem na možnou kvalifikace takového jednání jako obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr.zákona. Nejen proto, že shodná nebo obdobná jednání jsou takto kvalifikována i v zahraničních trestních zákonících, ale zejména, že jde o jednání časté a trvale se vyskytující, a s ohledem na vývoj v oblasti úvěrování lze předpokládat, že v nejbližší době nevymizí, spíše naopak.

108

Pelikán, R., Několik poznámek k problematice půjčování peněz spotřebitelům. Právní rozhledy, 2008, č.3,

s.91.

115

XIII. RESUMÉ V ANGLICKÉM JAZYCE The criminal offence of loan fraud pursuant to Section 250b was worked into the Criminal Code by means of amendment in terms of Act no. 253/1997 Coll., which came into effect on 1 January 1998. This concerned a reaction to the phenomenon from the 1st half of the 1990s known as so-called tunnelling of banks, when the bank provided loans of millions of Crowns to help start-up commercial activity, which were then not repaid or only an insignificant amount of the loan provided was repaid. Although this behaviour was punishable according to the existing regulations for the general criminal offence of fraud pursuant to Section 250 Criminal Code, it was not usually able to be proven. And it was just this justification of new facts in terms of failure of evidence when proving the subjective side – intention to cause damage – that was mainly criticised in terms of the general criminal offence of fraud; however the Constitutional Court did not indicate this fact as constitutionally nonconforming, as it does not clash with the presumption of innocence. The legislator construed the criminal offence of loan fraud pursuant to Section 250 Criminal Code as a so-called abstract endangering tort, seeing as for not even one of the two basic facts as set out in paragraph 1. and 2. does it require damage to be caused, in theory however there is also talk of a so-called prematurely completed tort. From the point of view of culpability, this concerns a premeditated criminal offence. The object of this criminal offence is the interest in protection of arranging of loan contracts, provision of subsidies and grants including determination of their use, i.e. protection for third party assets. In the basic body of the criminal offence of loan fraud, the single-acting concurrence of which is ruled out due to subsidiarity, the terms loan contract, loan, subsidy and grant are used. The Criminal Code does not contain a definition of these terms, loan contract is regulated for in the Commercial Code in Section 497 to 507, subsidy and grant are terms of financial, if you like, budget law. The fundamental parts of the loan contract include the obligation of the one party (the creditor) to provide finances to the other party (the debtor) at their request and to their benefit to a certain amount and the obligation of the other party (the debtor) to return the finances provided and also to pay interest on them. Despite the fact that the law does not require a

116

written format for this, it is the rule in practice. Loans are mainly provided by banks, but may also be provided by other corporate entities or natural persons, as this concerns a so-called “unrestricted” business not subject to proof of qualifications or experience, anyone may be the debtor. For criminal liability pursuant to Section 250b para. 2 Criminal Code, the purpose of the loan is of decisive importance, this is not restricted in any way by law, but the parties may agree on the specific purpose for which the loan is provided, if you like, used. Subsidy can be characterised as financial support provided from public funds, grants and returnable financial aid are included in expenditure from the state budget, provided for example to regional self-governing entities or corporate entities and natural persons for commercial activities; subsidies and grants can be divided into special-purpose and general. There is not usually any legal entitlement to a grant or returnable financial aid, these are provided on the basis of application by written decision, the recipient is obliged to implement financial settlement. Finances from the European Union are concentrated in the National Fund. Fraudulent action in terms of the criminal offence of loan fraud pursuant to Section 250b para. 1 Criminal Code is specified as statement of false or grossly distorted information or concealment of fundamental information when arranging a loan contract or when submitting and handling an application for a subsidy or grant. False information can be regarded as such information, the content of which does not at all correspond to the actual state of affairs with regards to certain facts, which are fundamental for the creditor when making a decision on approval or rejection of a loan application; false confirmation of employment and level of income is most frequently submitted. Gross distortion is regarded as such information, which provides erroneous or incomplete information about important facts and fundamental information is concealed by a person who fails to state this. The circumstances, which condition use of the higher sentencing guidelines in socalled qualified body of the criminal offence of loan fraud, include causing damage not of a small nature (at least CZK 25,000.00), significant damage (at least CZK 500,000.00) and damage of a large extent (at least CZK 5,000,000.00), causing another especially serious consequence and membership in an organised group. The perpetrator of the criminal offence of loan fraud pursuant to Section 250b para. 1 Criminal Code committed through fraudulent behaviour when arranging a loan contract may

117

only be a participant to this contract, a person who only provides the participant to the loan contract with the requisite false documentation, may only be an accessory. Pursuant to Section 250bpara. 2 Criminal Code, a person commits the criminal offence of loan fraud if, without the consent of the creditor or other authorised party, they use the loan, subsidy or grant for a purpose other than the determined purpose, i.e. the debtor, if you like, the recipient of the subsidy or grant. This criminal offence is one of those criminal offences with a limited circle of perpetrators and the principle does not apply here that a person for whose protection the pertinent provisions of the Criminal Code are intended cannot be held criminally liable. Some of the main problems resolved in this thesis are also the question of the level of danger to society caused by the behaviour as described in the basic body of the criminal offence of loan fraud in the event that the loan provided is duly repaid as well as the question of causing damage in the qualified body of the criminal offence if the loan provided is duly repaid or secured by adequate security institutions and the question of possible competition of the general criminal offence of fraud pursuant to Section 250 Criminal Code and the special body of the criminal offence of loan fraud pursuant to Section 250b Criminal Code. The thesis also deals with the connections between the criminal offence of loan fraud and protection of the financial interests of the European Union, which the Czech Republic became a member of on 1.5.2004, especially with a view to drawing on financial resources, in part from the so-called Pre-Accession Aid Funds (Phare, Sapard and Ispa) and especially from the structural funds. Separate chapters are devoted to the Convention on protection of the financial interests of the European Communities, including two amendments and the new body of the criminal offence relating to this called Damaging of the financial interests of the European Communities in Section 258 of the new Criminal Code, of the model for the European Criminal Code and Code of Criminal Procedure called Corpus Juris and cooperation with the European Anti-Fraud Office (OLAF). Comparison of Czech regulation for the criminal offence of loan fraud with foreign regulation is facilitated by Slovak, Polish, German and Austrian regulations. The conclusion of the thesis is made up of considerations of de lege ferenda and assessment of the body of the criminal offence of loan fraud in Section 209 and grant fraud in Section 210 of the new Criminal Code.

118

PŘÍLOHY Statistické přehledy soudů a státních zastupitelství za roky: 2004 2005 2006

119

120

121