ELEKTRONKA 0/2003
Několik slov úvodem (od naší sudičky)
Tak jako z lásky dvou mladých lidí vzniká nový život a v porodních bolestech matky přichází na svět všemi členy rodiny toužebně očekávané dítě, rodí se z nadšení několika studentů naší školy nový měsíčník, jemuž jeho „rodiče“ dali v duchu rodinných tradic jméno Elektronka. Stejně jako se snaží rodiče ve svém potomkovi vypěstovat během jeho dospívání ty nejlepší vlastnosti a vybavit ho těmi nejpotřebnějšími dovednostmi, aby byl v dospělosti životaschopným jedincem, tak si i naši zakladatelé časopisu Elektronka kladou podobné ambice. Vytvořit životaschopné školní periodikum, jehož tvář bude odrazem života všech studentů naší školy. Stejně jako život mladého člověka utváří kromě výchovy rodičů i spousta podnětů, kterých se mu dostává z jeho okolí, tak i náš nově se rodící časopis ponese pečeť výchovných zásahů nejužšího kolektivu jeho redakce, spolu se všemi podněty, které získá zvenčí - tedy od vás všech, kteří jej budete číst. Jako se člověk ve svém životě opírá o některé osvědčené návyky a zkušenosti, bude se náš časopis opírat o určité rubriky, jimž dáte obsah právě vy - studenti a budete tak v budoucnu spolurozhodovat o tom, které z nich se stanou opravdu těmi osvědčenými, které zaniknou, a kterým naopak dáte svými nápady vzniknout. Stejně jako je snahou rodičů svou výchovou kultivovat potomstvo, bude se i redakce Elektronky snažit o kultivovaný časopis a od všech čtenářů, jeho potenciálních spolutvůrců, očekává totéž. Prozatím úzký redakční kolektiv nadšenců svým počinem navazuje na dřívější tradici školního časopisu, která byla, bohužel, přerušena a doufá v její úspěšné navázání. K tomu, aby se tento úmysl naplnil, bude však potřebovat kromě své vlastní invence i nápady a příspěvky vás - čtenářů našeho společného znovuzrozeného měsíčníku. Nechť je tedy nulté číslo nejen jakýmsi pokusným balónkem a dárečkem pod vánoční stromeček, ale zároveň i dobrým základem pro vznik dalších čísel, na která se budou všichni naši studenti v budoucnu těšit. (Mgr. Oto John)
Vážení čtenáři, jsem rád, že se na naší škole našlo pár jedinců, kteří budou obětovat část svého volného času psaní článků do měsíčníku Elektronka. Časopis má dvě formy, tištěnou (do každé třídy 1 kus) a elektronickou, ta bude volně přístupná na webových stránkách školy a na Publicu. Naše redakce v tuto chvíli čítá 9 stálých přispěvovatelů (z toho jeden člen z 1. ročníku, pět členů z 2. ročníku, dva členové z 3. ročníku a jeden učitel). Myslím si, že jsme vytvořili „tým“, který bude svou práci brát poctivě. Doufám, že časopis Elektronka bude vaším oblíbeným zdrojem srozumitelných a užitečných informací. Ať se již jedná o informace týkajících se života na škole i mimo školu nebo různé články z pravidelných rubrik (příběhy, povídky, úvahy, zprávy z internetu, kalendárium, aj.). Aby tomu tak bylo, musíme na vaše podněty a připomínky samozřejmě reagovat. Proto vás prosím, neváhejte nám napsat, kdykoli se vám na našem časopisu něco nebude líbit nebo v něm něco podle vašeho názoru bude chybět (schránka pro vaše případné dotazy a připomínky bude umístěna ve studovně). Vaše připomínky pro nás budou tím nejcennějším podkladem pro další práci. Věřím, že nulté číslo Elektronky je startovní meta, z níž časopis Elektronka vystartoval jako závodník, který si do cíle běží pro první cenu, to je závodník plný energie a síly, který překoná každou překážku… (Petr Coufal, P3 - šéfredaktor)
TANEČNÍ KURZ Když řeknu taneční, rozdělí se veřejnost na dva tábory. Ten první, doufám že i přes čím dál menší návštěvnost tanečních kurzů, je pořád ještě větší a jsou to lidé, kteří prošli minimálně základním kurzem tanečních. A ten druhý tábor, který by měl být menší, v nejlepším případě skoro nulový, a to těch občanů, kteří tam nechodili, ale chystají se, ale bohužel také i těch, co tam nikdy v životě neplánují jít. Z vlastní zkušenosti vím, že ač si to lidé neuvědomují nebo nechtějí uvědomovat, dělají neskutečně velkou chybu.Většina lidí skončí otázkou: „Na co mi to bude?“ nebo „Proč zbytečně vyhodím tolik peněz?“ Není to ani z daleka tak zbytečné, jak se na první pohled zdá. Taneční kurzy jsou sice převážně o tanci, ale najde se i čas na výuku společenského chování a všichni účastníci si po každém kurzu odnášejí spoustu nových zážitků a nejen s nově nalezenými kamarády, ale i s těmi staršími zažijí spoustu legrace. Ti, co s tanečními měli někdy něco společného, vědí, že se to celé točí kolem tzv. „prodloužených“, na kterých se prezentujete svými schopnostmi, jež jste získali za jednu polovinu kurzu. A závěrečné „kolony“. Poslední hodiny, kde se na vás přijde podívat spousta známých, příbuzných v některých případech i učitelů. Každý z nich bude pečlivě sledovat, co jste se během kurzu naučili. Jsou to převážně babičky a dědečkové, kteří o vás určitě budou říkat, že jste vyrostli a co je to tu za cizího pána (paní). Aniž by si uvědomili, že mají v podstatě pravdu. V tanečních kurzech, jak jsem již zmínil, vás kromě tanečních kroků naučí i správnému chování a stávají se z vás malí gentlemani a mladé dámy. Rodiče se na vás dívají zpovzdálí a říkají všem kolem: „Podívejte se na toho mládence (dívčinu), to je můj syn (moje dcera), ten je tak strašně šikovný a jak tančí… To bychom do něj nikdy neřekli, to nás úplně překvapilo, jak mu to jde.“
2
ELEKTRONKA - MĚSÍČNÍK VOŠ A SPŠE OLOMOUC
ELEKTRONKA 0/2003 A vy? Vy klidně můžete být to největší dřevo v okolí a Váš(e) partner(ka) má pocit, že stěhuje 150 kilogramovou almaru a ne, že tančí. Názor vašich rodičů to ale nezmění. Takže doufám, že ti, kteří taneční absolvovali, v tomto článku shledají aspoň trochu pravdy, a ti kteří se do nich chystají, nebudou tímto článkem odrazeni od jejich návštěvy. Tanečním, mimo jiné, vděčím za svůj život, jelikož se v tanečních poznali moji rodiče a o několik let později se vzali. Tak - pánové hurá do obleku a rukaviček, dámy do šatů a lodiček. (Ondřej Krňavek, 2.A + Petr Drlík, 2.B)
- Anketní otázky vyučujícím VOŠ a SPŠE Jako prvního jsme si pro anketu vybrali hlavu naší školy – pana ředitele Paed. Dr. Jiřího Michala… Byl jste od mládí rozhodnut věnovat se pedagogické činnosti nebo Vás k této profesi přivedly jiné pozdější okolnosti? Vzpomenete si ještě, čím jste chtěl být, když jste byl ještě dítětem? Samozřejmě, že jsem již od dětství měl různé sny a představy o své budoucí profesi – výpravčí na dráze s červenou čepicí a výpravkou, kovboj, slavný sportovec. Ale již asi od 8 let se ve mně nejsilněji uhnízdila touha stát se archeologem, prozkoumávat pyramidy s poklady faraónů, najít novou Tróju nebo alespoň velkomoravský hrob Metoděje. Proto jsem začal číst literaturu faktů, studovat střední školu, chodit do archeologického kroužku v muzeu, brigádničit na výzkumech. Vystřízlivění bylo dosti kruté – můj vysněný obor na VŠ nebyl otevřen, na archivnictví mě nevzali, zbyla Pedagogická fakulta s aprobací Čj – D. Měl-li byste tu možnost, vrátil byste se do lavice střední školy, kterou jste absolvoval nebo byste si z pohledu Vašich dnešních zkušeností vybral nějakou jinou? Proč? Střední škola, kterou jsem absolvoval v roce 1971, byla ještě tzv. střední všeobecně vzdělávací škola ( dnes gymnázium ) – humanitní větev. Dodnes toho nelituji, protože jsme byli dobrá parta – 3 kluci a 33 dívek, takže by naši studenti určitě záviděli. Učili jsme se čtyřem cizím jazykům. Vedle nezbytné ruštiny to byla dále angličtina, němčina a latina. Bylo málo matematiky, fyziky a chemie, a tak, bohužel, vrchol mé matematiky je trojčlenka. Byl jste účastníkem nějakého průšvihu v době Vašich středoškolských studií? Jistě, průšvihů bylo mnoho, ale nikdy jsme nic neničili, nikoho nešikanovali, nic nedrogovali. Oblíbený byl o přestávkách turnaj ve fotbale s houbou na tabuli, přepojování el.proudů a napětí v rozvodné skříni při fyzikálních labinách u pěkné začínající fyzikářky, různá pomoc školníkovi při údržbě v době zkoušení atd. Inspiroval Vás některý z Vašich učitelů například svým přístupem ke studentům nebo metodou své práce? V čem Vás ovlivnil? Ano, měl jsem několik učitelských vzorů, více kladných než záporných. Asi na mě nejvíce zapůsobily svým klidem a smyslem pro humor, profesionálním nadhledem a odborností. Poznal jsem, že důležitá je vzájemná domluva, že vtipná a ironická poznámka je mnohdy účinnější než křik a plané vyhrožování, že špatné je podceňování a shazování studentů, nadřazování vlastní důležitosti. Jaký typ studenta je Vaší povaze blízký? Co se Vám na dnešních studentech líbí a s čím byste se naopak u nich raději nesetkával? Mám rád studenty bystré a aktivní, kteří mají zájem o své vzdělání a ochotu pro to něco udělat. Hrají fair play a neutíkají před zodpovědností. Jsou schopni komunikovat a umí obhájit své názory. Mohou mít i menší průšvihy, ale dovedou přiznat chyby a poučit se z nich. Líbí se mi jejich přiměřené sebevědomí a schopnost přizpůsobit se. Nemusím zbabělce a výhybkáře (vyhýbají se nepříjemnostem), namyšlené frajery, kteří „bojují za svá práva“ a povinnosti jim nic neříkají, kteří anonymně ničí vybavení školy. Myslíte si, že se něco opravdu radikálně změnilo od doby, kdy jste střední školu navštěvoval Vy a nebo je vztah učitele a žáka svým způsobem konstantní? Radikální rozdíly ve vztahu učitel žák a naopak se, podle mě, dnes příliš neprojevují, snad jsou více otevřené až kamarádské, možná chybí více dřívější vzájemné úcty a tolerance. Myslíte si, že studenti v současnosti doceňují význam předmětu, kterému vyučujete, pro svoji další životní praxi? Na typu naší školy bude dějepis vždy spíše okrajovým předmětem, i když hodně záleží na vyučujícím, jakým způsobem podá probíranou látku, protože to někdy může být i zábava a skoro až detektivka. A čeština, jako jeden z hlavních maturitních předmětů, je vnímána spíše jako strašák. Je pak ale trapné, když maturant nezná ani např. základy pravopisu, gramatiky a výslovnosti své mateřštiny. Co Vás dokáže po vyčerpávající a někdy až téměř sisyfovské práci opět postavit na nohy? Způsoby dobíjení baterek mám různé - aktivně i pasivně sport, turistika a cestování (jako průvodce), práce na zahradě, pěkný film nebo knížka, ale někdy i dobrá počítačová hra .
Dopis dědečkovi New York
1.září 2035
Milý dědečku, nelekni se letopočtu a věz ,že stroj času je báječná věc. Já si to stejně jako teď Ty myslel také, a to vroce 2015, kdy ho američtí vědci sestrojili . Popravdě si to myslel celý svět . Ale jen do té doby než ho nějaký multimilionář použil k tomu, aby si zachránil asi před čtyřiceti lety manželku. Ta potom při autonehodě srazila a zmrzačila vědce, který kvůli zranění hlavy nesestrojil katalyzátor. To vedlo k silnému skleníkovému efektu. Tomu pomohl i nějaký časový turista, který si vzal do minulosti automobil. Takže nikdo nesestrojil parní stroj, proč taky, spalovací motor je přece lepší. A to není vše, jistě znáš bitvu o starověkou Tróju, historikové by se divili, kdyby věděli, že v trojském koni nebyli vojáci, ale napalmová bomba. Za zmínku stojí i ta věc s časovými paradoxy. Ty, jako vědec, to pochopíš. Jeden pacifista se rozhodl, že zabije ELEKTRONKA - MĚSÍČNÍK VOŠ A SPŠE OLOMOUC
3
ELEKTRONKA 0/2003 Adolfa Hitlera. Vrátil se v čase. Přesněji do 1.světové války a skutečně ho zabil. Pacifista ale netušil, že do Evropy vpochoduje J.V.Stalin, který to udělal za něj. Aby toho nebylo málo, tak díky něčímu zásahu měl Stalin a jeho komunistický Sovětský svaz atomové bomby. Pochopitelně válku vyhrál a ani ho to moc nestálo. Poslední kapitulovaly Spojené státy a to jen proto, že nějaký Němec sestrojil balistické rakety. Ta kapitulace byla jasná, zvláště když nad Washingtonem o půlnoci zasvítilo jaderné sluníčko. Poslední, co přežilo, bylo čínské hnutí odporu. Nevím jak, ale získalo stroj času. A zabilo Stalina. A báťušku Stalina vystřídal pro změnu Hitler a pak to znáš, jen s tím rozdílem, že měl atomovky a balistické střely. To, co následovalo, proti tomu byl holocaust jen nevinná hra. A kdo přežil? Arabové. Atomovky vybuchující v poušti asi nebyly dost účinné. Pomocí stroje času zabili nejen Hitlera, ale bůh ví proč, i Stalina. Následovala desetiletí míru a utopie jako ve Star Treku, jenže i v téhle době existovali teroristé. A vypustili smrtící virus. Ten během jednoho týdne zlikvidoval 85% lidstva. Ti, co přežili, neměli ani tušení, proč oni žijí a jejich blízcí ne. Já byl jeden z těch, co zůstali na živu. A to jen díky tomu, že jsem pracoval v laboratoři na vývinu biologických zbraní. Tam byla přísná karanténa a stroj času. To mi umožnilo poslat tenhle dopis. A konečně to pravé jádro věci. Tím, že jsi ho četl, ses nakazil virem, který zabije jen Tebe. Teď už stroj času nevynalezneš! Promiň, Tvůj JOHNY (Jaromír Vykoukal, T3A)
Internet - Co je to internet a jak vznikl? Dobře, pojďme se podívat, jak se narodilo to, co dnes všichni užíváme a pomalu si nedovedeme představit život bez něj. V říjnu 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici země "Sputnik". "PANIKA", jež zachvátila Spojené státy, je velmi slabý výraz pro skutečnost, která tam nastala. Do této doby totiž všichni věřili, že USA jsou tou vůdčí zemi s nejvyspělejší technologii na světě. O SSSR se předpokládalo, že to je sice velká a silná země, ale se zastaralou technologií, která se ve vědě a technologii nemůže rovnat USA. V následujícím roce dostalo Americké oddělení obrany, tvořené "ARPA" (Advanced Research Projects Agency) řadu specifických úkolů s cílem obnovit vůdčí postavení USA ve vědě a technologii, zejména ve vojenských oborech. V roce 1964 ukončila Korporace RAND svůj výzkum a představila decentralizovanou "síť" výkonných počítačů, která by spojila vojenská velitelská stanoviště a předávala mezi sebou potřebné zprávy. Protože celý systém byl od začátku koncipován bez nějakého "centrálního" zdroje, nepřítel se nemohl zaměřit na nějakou specifickou oblast a zlikvidovat celý systém. První "uzlový" počítač schopný přenášet informace byl připraven v září 1969 na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) a v prosinci téhož roku byly vybudovány další tři "uzly" a to u SRI, dále na Univerzitě v Santa Barbaře (Kalifornie) a na Univerzitě v Utahu. Tato novorozená počítačová síť byla pojmenována ARPANET, protože jejím sponzorem bylo Hlavní velitelství armády USA - "PENTAGON". V roce 1972 bylo na tomto "dětském" internetu napojeno pouhých 23 počítačů, ale stalo se něco velmi důležitého. Ray TOMLINSON od BBN vytvořil úplně první emailový program. Je nutné tomu porozumět. Federálně subvencovaný systém ARPANET byl navržen jako komunikační systém pro zasílání JEDINĚ vědeckých informací (mezi univerzitami) a komunikační systém mezi vojenskými velitelstvími v případě atomové války. Ale začalo se dít něco velmi divného. Hlavní provoz na ARPANETU netvořily nějaké vědecké nebo vojenské dokumenty, ale OSOBNÍ zprávy a vzkazy uživatelů. Výzkumníci pracující na tomto projektu otočili ARPANET k užívání jejich vlastní ultra vysokorychlostní "pošty". Velmi brzy se narodily "Seznamy adresátů" (největší byl "SF-LOVERS" seznam pro vědecko-fantastické fanoušky). V roce 1973 byl ARPANET ze 75% provozu využíván pro "e-mail". Je nutné rozumět, že i když již šlo o spojení počítačů, nebyla to ještě nějaká "Celosvětová pavučina". Tady je jasný důkaz, že i když se velmi často Internet a Pavučina mnoha lidmi ztotožňují, ve skutečnosti je Internet nějaká globální síť počítačů, které mohou mezi sebou komunikovat a Pavučina je pouze část Internetu. Internetová síť může existovat nezávisle na Pavučině, ale Pavučina nemůže existovat bez "sítě". … pokračování v příštím čísle (Jelínek Matěj, 1.A)
Děti – naše záchrana nebo zkáza? Obloha krvavě rudá s blankytem se střídá, slunce jde spát a probouzí se temná noc. Anděl však lidstvo chrání, sestoupil z nebe a dítě na zem posílá… Tu náhle z domu křik se rozléhá do temné noci, do nebe posetého hvězdami… Člověk se narodil, jaký to zázrak. Matka bolestmi trpěla, otec rosu jí z čela stírá, oba se smějí, plni radosti, láska k dítěti – teplem ho zahřívá. Pár vlásků má drobeček, očka mu svítí, zabalen v dece zkoumá okolí. Život jako běžec dlouhým krokem utíká, dítě se batolí, chodí a promlouvá. Učí se… Svět jej však kazí! Malinká dušička… rozpozná? Co ji podráží a klade klacky pod nohy? A naopak… Co v ní probouzí lásku, cit a něhu k okolnímu zlému světu, zkaženému lží, smutkem, nenávistí? Bude si vážit dobroty lidí, či pohrdat druhými? Bude chtít pomáhat neb slabým ubližovat? To jest otázka pro rodiče… Učte, prosím, děti lásce k druhým, milovat a odpouštět, pochopit a znovu šanci dát, prosit a děkovat, bránit se zlému a dobru pomáhat, usmívat se, starým lidem se věnovat a city umět najevo dávat. Dítě se narodilo, svět mělo zachránit, zkouškami zla podstoupilo, pro lásku se obětovalo, aby lidstvo v lásce žilo, navzájem se milovalo a znovu začalo žít – podruhé se narodilo… Co udělá pro anděla lidstvo znovu počaté? Odvděčí se láskou k němu, ke světu a přírodě? Rovnováha, šance nová, harmonie spolužití – to jsou slova k světu novému… Zde však otázka se nabízí, zda pochopí to lidstvo samo či se opět zkazí? (Petr Coufal, P3)
4
ELEKTRONKA - MĚSÍČNÍK VOŠ A SPŠE OLOMOUC
ELEKTRONKA 0/2003
Chuť moci Fenrick seděl na svém koni a shlížel dolů na zástupy svých věrných vojáků. Tak jednoduché bylo stát se mocným. Tak jednoduché. V jeho hlavě se zas a znova odehrávala bitva o ten proklatý most. Jich bylo sotva dvacet a nepřátel třicetkrát tolik. Tehdy se s mladého Fenricka stal muž Fenrick, kapitán pěchotního oddílu. Přežilo jich pět. Byl to masakr. Nebyl to boj, jak na něj byl zvyklý. Boj, při kterém se protivníci dívají do očí, krouží kolem sebe a čekají, až ten druhý udělá chybu. Tehdy to byla jatka. Jen stát, opřený o záda muže za vašimi zády a sekat. Na nic nehledět a jen sekat. Na nic nehledět a jen sekat. Tehdy mu už začínaly námahou odumírat ruce. Bili se snad hodinu, než tehdy přišly posily a rozdrtily nepřítele. A pak, když byl kapitánem, poslali je Špinavé legie (tak si říkali dobrovolníci) do bažin bojovat proti tsorrtům. Tehdy jich přežilo z dvou set pouhých patnáct. Museli ale plnit rozkazy z vrchu. Teď, když generál Fenrick už nemusel plnit ničí rozkazy, stál na pahorku a sledoval své ohromné legie. Věděl, že ti muži jsou mu oddaní tak jako on byl kdysi oddaný svému generálovi. Věděl, že tahle bitva byla poslední-rozhodující bitva. Již několikrát prohráli a museli obětovat část vojska, aby se jiná, mnohem větší část zachránila. Je to tak správně. Musí to být správně. Všichni to tvrdí. Všechny vojenské příručky říkají, že ztráty do dvaceti procent jsou skvělé. Pokud vyhrajete, pak i ztráty do sedmdesáti procent jsou únosné. To tvrdí vojenské příručky. Někteří veteráni tvrdí, že jsou únosné jakékoliv ztráty, pokud to přežijete právě vy. Již hodlal vydat rozkaz k útoku, ale slova se mu zasekla v hrdle. Vzpomněl si, jak v podobné soutěsce ztratil celý jízdní prapor. Stateční vojáci tehdy zahynuli jako obětní beránek, aby ostatní šiky mohly přepadnout nepřítele ze zálohy. Je to tak správně. Nemůže to být nikdy jinak. Přední dobrovolnický voj padne. Jsou to hrdinové. Tehdy nevědomky udělal ze svého nejlepšího přítele hrdinu. Podíval se ještě naposledy na své podřízené a vyjel vpřed v čele tisíců hrdých a oddaných lidí proti statisícovým zástupům skřetů. Vyjel jako první. Největší z hrdinů. Vyjel jako ten, za koho budou vojáci po bitvě držet hold alespoň měsíc. Vyjel jako jezdec z předního voje. Vstříc velkému vítězství. Bitva byla ohromná. Ztráty vzhledem k poměru sil minimální. Spojenci přišli včas. „Proč jsem jen přežil“, ptal se Fenrick sám sebe, když procházel rozdupanou zkrvavenou planinou plnou mrtvých těl. „Tak mnoho. Tak mnoho jsem jich ztratil.“ „Výtečné vítězství“, pochválil jej jeden z jeho kolegů. „Graciézní naplánování. A ty ztráty. Tahle bitva je skvostným příkladem toho, že správná taktika může ztráty naprosto minimalizovat.“ „Proč ne já?“ „Vy, kolego, právě vy budete odteď zcela jistě hlavním generálem. Vaše taktika je bezchybná.“ Když začala bouřka, všichni už oslavovali ve městě. Jen několik lišek, divokých psů, hyen a jeden člověk bloumali po bojišti. Dalšího dne našli mrtvé tělo Fenricka Esthera na kopci. (Ondřej Malý, 2.B)
„!Školní hitparáda!“ „Proboha, co si to zas vymysleli?! Snad si nemyslí, že tam budu hlasovat!“ Ano, to si mohou někteří říkat, ale proč nehlasovat, když to ovlivní to, co budete poslouchat. No, ale začneme hezky od začátku. Školní časopis bude ve spolupráci s naším rádiem pořádat tuto hitparádu, podle které se bude také určovat, které písničky se budou hrát častěji. Nevím, jak vy, ale já bych byl rád, kdybych o přestávce slyšel moji oblíbenou písničku. A proto se nebojte hlasovat! Hlasovat se bude anonymně, takže se nemusíte stydět :) Lístky s názvy písniček se budou moci házet do připravené schránky, která bude umístěna (asi) dole ve studovně. Výsledky budou průběžně psány na určenou nástěnku. Nemusíte jen hlasovat, ale také si můžete dojít přímo do rádia (je ve 2. patře) a nechat si zahrát písničku na přání, samozřejmě si ji budete moci sami uvést, pokud se nestydíte a nebo to nechat na „zkušených“ radiomaniacích :)) Další součástí tohoto mého hudebního sloupku budou „3 TIPY“, tím myslím, že začnu uveřejňovat jména interpretů nebo názvy písniček (v závorce bude žánr), které mě předchozí měsíc zaujaly (to, co se líbí mně, se nemusí líbit každému, je to jen můj vlastní názor, záleží na vkusu každého z vás…) A teď konečně interpreti, kteří mě v listopadu zaujali: „3 TIPY“ >>> Chiny (Rap), Munkey bussiness (funky) a Evanescence (rock). (Jan Kroutil, 2.A)
DEEP SPACE GAMING - HRANÍ HER V HLUBINÁCH VESMÍRU Představte si, že máte asi 15 000 let času a nemáte do čeho píchnout. Co budete dělat? Nejprve si asi poklepete na čelo, protože 15 000 let času nemají podle Bible ani proklatci, z důvodu svého hřešení bloumají po glóbu zemském a dychtí po milosrdenství smrti. Myšlenka tisícileté – nebo přesněji řečeno mnohagenerační – nudy ale není tak bizarní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Představte si, že jednoho dne se lidstvo dopracuje do mimořádně pokročilého stadia, kde budou jakýmkoliv technologicky přijatelným způsobem překonány rozdíly, cupující dnes jednotu lidstva a místy také jednotu nešťastníků. Lidstvo si řekne „co jsme si, to jsme si“ a místo oblíbené hry na boření a znovustavění se rozhodne pro něco smysluplnějšího, například pro cestování ke hvězdám spojené s šířením života, civilizace a tak vůbec. Vynecháme debaty o problémech mezirasověgalaktické politiky, které vyřeší jen ledově chladný pan Kvok, a také závažné problémy, zda má lidstvo právo zaneřádit vesmír kosmickou variantou McDonalds a zda se smí na povrchu cizí planety vykadit palubní pes, neboť by jeho střevní bakteriální flóra mohla způsobit vážnou ekologickou krizi. Existují totiž mnohem horší problémy: Pokud totiž chceme na povrchu jiných světů stát, musíme se tam – budhisticticky řečeno – nejdříve dostat. Většina autorů sci-fi předpokládá, že se šílené propasti temnot podaří překonat nějakým velmi pohodlným způsobem a budeme se pohybovat ze světa na svět se stejnou lehkostí, jako si dnes jdeme do Delvity pro čerstvou bagetu. „Však ono to NĚJAK půjde, NĚKDO NĚCO vymyslí.“ Ale co když to NĚJAK prostě nepůjde? Co když jsou všechny představy o tak zvaných „rychlých skocích“ pustou fikcí, protože by vyžadovaly moc energie, anebo by byly jednoduše zcela nevhodné pro něco tak křehkého, jako je lidské tělo? Pak by zbývala jediná možnost – pomalé podsvětelné cestování. Také takové cestování ale bude opravdu příšerně dlouhé, a protože odesílání každého kilogramu hmoty na cestu vyžaduje velkou energii, bude velmi stísněné a nepohodlné. Pokud by se nepodařilo vyvinout opravdu funkční a spolehlivou hibernaci, museli by lidé cestovat bdělí, „ve svém časovém měřítku“, takže by život mnoha z nich byl omezen na ELEKTRONKA - MĚSÍČNÍK VOŠ A SPŠE OLOMOUC
5
ELEKTRONKA 0/2003 zrození i smrt v temnotách. Generace a generace by se střídaly ve stejném prostoru a musely by dokonce recyklovat vzduch, vodu, exkrementy i mrtvá těla… pobyt na ponorkách za druhé světové války by byl vedle toho výlet luxusním parníkem. Co by se dělo s psychikou takhle zavřených nešťastníků? Pokud můžeme věřit Miligramovým pokusům – a „ponorková nemoc“ a zločinnost, rostoucí s koncentrací lidí naznačuje, že můžeme – pak se velmi pravděpodobně mezi sebou dříve nebo později povraždí. Je zhola jedno, jak dobře vybereme první generaci lidí – co se stane s druhou nebo třetí, už není garantováno. Jak zavřít vedle sebe na celý život tolik lidí a zajistit, aby se vzájemně nepozabíjeli? Existuje jedno velmi elegantní řešení: Nechat jejich těla ležet zavřená v malé plechovce, zatímco jejich mysli cestují po úžasných virtuálních světech. Můžou společně hrát hry, například v obrovských MMORPG světech. Můžou žít plnohodnotný život ve virtuálním světě podobném Matrixu. Stráví celý život cestováním jednoduše proto, že to je nejefektivnější metoda, jak přežít cestování mezihvězdnými pustinami, nepovraždit se a nebo nezblbnout. V ději Matrixu je obsaženo jakési perverzní poselství, které říká, že jakkoliv je realita ohavná, je z nějakého důvodu vždy lepší než virtuální svět. Ale proč? Pokud pomineme hledisko ryze eugenické (je v zájmu civilizace, aby se geneticky vhodní jedinci množili a udržovali ji místo toho, aby strávili život hraním), jen těžko racionálně pochopíte, PROČ by to tak mělo být. V čím nepřirozenějším, stísněnějším a ekologicky zničenějším světě lidstvo žije, tím víc potřebuje umělé sny, které zastaví mysl před šílenstvím. Na Zemi to je smutné, ale tam nahoře, v šílenství mezihvězdných temnot, to je prostě nutné. „Deep Space Gaming“, hraní her v hlubinách vesmíru, je jednoduše nejlepší – a možná i jediný – způsob, jak umožnit pomalé cestování vesmírem. Pokud je na této úvaze jen špetka pravdy, představuje vznik počítačových her v dějinách lidstva stejný zlom jako vynález raketového motoru nebo písma – ani bez jedné z těchto věcí se totiž živí k cizím světům nedostaneme. Pokud to tak je, je hraní klíčová technologie, která bude pro zdraví kosmonautů stejně nezbytná jako regenerace svalstva v beztížném stavu. Komentáře odpůrců her pak jednou budou vypadat stejně hloupě jako tvrzení athénských starců, že čtení a psaní zničí kulturu, protože si lid přestane vážit moudrosti starců - vypravěčů. (Berger Adam, 2.A)
- Památné věty 1) "Chtěl bych si psát deník," prohlásil po roztrhání čtvrté první stránky. 2) Konec se nezadržitelně blížil. Věděl to a nemohl tomu zabránit. 3) "Proč?" pomyslel si, když do aktovky dával penál. "Rozumíte tomu že?" zeptal se učitel. "Ano." Zalhali… 4) Učitelka nevydržela proud nesmyslů a vykřikla na zkoušeného žáka: "Kdo má ty vaše kecy pořád poslouchat?" Po několika dalších otázkách se uklidnila a řekla: "Když vezmu v potaz výjimečnou délku souvětí, které jste při zkoušení tvořil, tak vám musím jako češtinářka dát za 4. Příště vám to ale v občanské nauce nepomůže." 5) "Hoši, je zde trochu hlučno…" zašeptal profesor do řvoucí třídy. 6) „Je tam zkrat!!!“ 7) „Pánové, proboha, jsme elektrotechnici!!!“ zvolal do třídy. „Ale já se jako elektrotechnik necítím,“ ozvalo se. 8) "Štíty mimo provoz!" … oblíbená věta kapitána Pickárda
- Pranostiky Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok na to běží. Když vánoce obílí stromy sněhem, tak je posype jaro květem. Na svatého Ondřeje ještě se nám ohřeje, ale na svatého Mikuláše už je zima celá naše. Studený prosinec - brzké jaro. Mnoho sněhu v prosinci - mnoho ovoce a trávy.
- Elektronka chválí… Student 1B Jan Straškrába se umístil jako první ve své kategorii v evropské soutěži modelářů železnic. Svůj úspěch si náležitě vychutnal při vyhlášení vítězů ve Vídni. Blahopřejeme!
- Ztráty a nálezy -
V kanceláři školy je možno si v úřední hodiny vyzvednout: - troje klíče - 4 školní pouzdra - 1 kalkulačku Toto sdělení se týká pouze těch, kteří uvedené věci opravdu pohřešují…
- Důležité Telefon kanceláře VOŠ a SPŠE: 585 208 121 Úřední hodiny pro studenty:
Grafický design - Petr Coufal, jazykový dohled - Mgr. Oto John :-)
6
ELEKTRONKA - MĚSÍČNÍK VOŠ A SPŠE OLOMOUC
1030 - 1045 1220 - 1240 1415 - 1500
