2. Reformace Pokles důvěry v církev a pochybnosti o oprávněnosti jejího mocenského postavení ve společnosti započal jiţ koncem 14. století, kdy došlo k prvnímu církevnímu rozkolu, který se začátkem 15. století ještě více prohloubil, kdyţ v čele západního křesťanstva stáli zároveň tři papeţové. Kostnický koncil (jednal v letech 1414 aţ 1418) sice tento rozkol vyřešil, k poţadované zásadní změně ţivota církevních přestavitelů však nedošlo. Naopak rozmařilý ţivot papeţského dvora, udělování církevních hodností a úřadů bez jakýchkoli zásluh příbuzným, nebo těm, kdo si hodnost zaplatili, věřící pohoršoval. Na špatnou morálku kněţí a biskupů, kteří zanedbávali své povinnosti, na zastaralou, nefunkční výuku křesťanství upozorňovali mnozí humanisté. Například Erasmus Rotterdamský, který sám sebe označoval za Evropana, doporučoval pojmout křesťanskou víru jako upřímný dialog mezi člověkem a Bohem. Byl pro snášenlivost, prosazoval osobní náboţenství a bohosluţby v národním jazyce, aby jim prostí lidé rozuměli. Rady jeho ani dalších humanistů však vyslyšeny nebyly. K zásadnímu obratu došlo aţ roku 1517, kdy Martin Luther veřejně vyhlásil svůj zásadní nesouhlas s římskou církví, po Lutherově vzoru následovali další odváţní reformátoři, především Jan Kalvín. Jednota univerzální křesťanské církve v západní a střední Evropě skončila.
Německá reformace Německé území Svaté říše římské bylo z mnoha důvodů pro šíření reformačních myšlenek nejvhodnější. Svatá říše římská nebyla jednotný stát, ale svazek skládající se z více neţ dvou set nejrůznějších víceméně samostatných království, kníţectví, vévodství, biskupství, měst apod., spojených často jen osobou císaře. Říše se rozkládala na území dnešního Německa, Rakouska, Švýcarska, Itálie, části Nizozemí a zahrnovala i část Francie, Polska a také České království. Autorita císaře ve Svaté říši římské postupně s rostoucím vlivem říšských kníţat a velkých měst upadala. O záleţitostech říše rozhodoval říšský sněm, císař byl závislý na jeho vůli. Bohatství církve, zejména klášterů, která na území říše vlastnila více neţ třetinu všech pozemků, ţivot biskupů, kteří se starali jen o zvyšování svých příjmů, kritizovala šlechta, která na tento majetek pohlíţela se závistí, měšťané i venkované. Právě v této situaci s kritikou církve vystoupil Martin Luther [luter], který získal doktorát teologie na Wittenberské univerzitě, kde pak několik let vyučoval. Roztrţku s církví vyvolal spor o odpustky. Papeţ Lev X. chtěl prodejem odpustků získat prostředky na stavbu velkolepé svatopetrské katedrály v Římě. Prodej odpustků byl proto podstatně zvýšen, prodej odpustků se přeměnil ve výnosný obchod.
Martin Luther byl hluboce přesvědčen, ţe člověka ospravedlňuje pouze víra a ţe dobré skutky samy o sobě nemohou smazat hříchy a zaručit spasení. 31. října 1517 přibil na vrata zámeckého kostela ve Wittenbergu 95 tezí, v nichţ vyzval k veřejné disputaci o
Martin Luther (ţil v letech 1483–1546) pocházel z řad drobného měšťanstva, studoval v Erfurtu práva, později vstoupil proti vůli svého otce do augustiánského řádu jako mnich. Roku 1507 byl vysvěcen na kněze a o rok později začal přednášet na nově zaloţené univerzitě ve Wittenbergu, kde v roce 1512 získal doktorát z teologie. Ve svých 95 tezích ostře vystoupil proti církvi, odsoudil obchod s odpustky a na základě Bible dokazoval, ţe člověk nemůţe dosáhnout odpuštění hříchů vnějšími církevními úkony, ale jen upřímnou a uvědomělou vírou v boha. Tím Luther zpochybnil zprostředkující úlohu církve mezi člověkem a bohem, čímţ proti sobě popudil dva nejmocnější muţe tehdejšího světa – papeţe i císaře Karla V. ► Kdo v Čechách se také ostře postavil proti prodeji odpustků? Jak jeho snaha o nápravu církve skončila? ► Co Lutherovi na prodeji odpustků vadilo nejvíce? Jen díky přízni saského kníţete Friedricha Moudrého ho nepostihnul stejný osud jako jeho předchůdce. Pod ochranou svého příznivce překládal na hradě Wartburgu Bibli do němčiny a odtud zasahoval do dalšího průběhu reformace v Německu. Nejvyšší církevní moc neměli mít podle jeho názoru biskupové a papeţ, ale světská kníţata a panovník – coţ znělo feudálům velmi sympaticky.
nemravnosti kupčení s odpustky. Jejich prodej označil za výslovně hanebný. Lutherovy myšlenky však mířily podstatně dál, k nápravě celého způsobu ţivota římské církve. V následujících letech dále rozvíjel a vytvářel nové pojetí křesťanského ţivota. Papeţ označil jeho názory za kacířské a dal jej do klatby. Luther se ale rozhodl k činu, který neměl do té doby obdoby – papeţskou bulu roku 1520 ve Wittenbergu veřejně spálil. Tím přeťal všechny svazky, které jej k Římu poutaly. Luthera zachránil saský kurfiřt Friedrich Moudrý, který ho skrýval před císařem Karlem V. i církevní mocí na hradě Wartburgu u Eisenachu, kde se mohl věnovat své teologické práci. Přeloţil zde Nový zákon do němčiny, aby tak přiblíţil evangelium prostým věřícím. Na základě jeho učení vznikla nová křesťanská církev, její stoupenci se označovali jako luteráni.
Často bylo zřejmé, ţe náboţenský ţivot spočívá pouze ve vykonávání předepsaných úkonů, návštěv bohosluţeb a přijímání svátostí. Luther poloţil důraz na osobní víru jednotlivce. Nejde přece jen o to, vykonávat pravidelně předepsané obřady. Křesťan má svůj vztah k Bohu skutečně proţívat. Bůh ostatně také o osudu kaţdého člověka přímo rozhoduje. Luther také obnovil staré učení o tom, ţe Bůh sám uţ předem rozhodl, zda ten či onen jedinec bude spasen, přijat do ráje, či nikoliv. Tato myšlenka se pro další vývoj reformace ukázala jako podstatná. ► Co je podle Luthera důleţité pro spásu člověka? ► Co kromě jiného nové Lutherovo pojetí evangelické církve umoţňovalo kněţím? Nápověda: Luther sám šel v tomto směru příkladem.
Na které své předchůdců se v uvedené mědirytině Luther (postava úplně vpravo) odkazuje?
Lutherovo učení se brzy začalo šířit nejen po německých státech, ale i dál, do Českého království, do Polska i Uher, na sever do skandinávských zemí. Zasáhlo i Švýcarsko. Obsahovalo i některé prvky příbuzné husitskému hnutí (očistu církve, odmítání svrchovanosti papeţů, kázání v národním jazyce, konec světského panování církve aj.). Císař Karel V. proti stoupencům Lutherova učení ostře vystoupil. Říše se tak rozdělila na dva nesmiřitelné tábory – katolický a „proreformní“ luteránský (téţ protestantský). Ohlas našly Lutherovy myšlenky i na venkově mezi lidovými vrstvami, kde se objevila celá řada kazatelů prosazujících myšlenku křesťanské rovnosti. Sedláci se rozhodli bránit proti sílícímu útlaku vrchnosti se zbraní v ruce. Německá selská válka vypukla v roce 1524 a šířila se po celé říši. Martin Luther se v tomto konfliktu postavil na stranu šlechty. Sice stíţnosti německých sedláků na jejich stále se zhoršující situaci povaţoval za oprávněné, ale jejich rebelii rázně odsoudil: „… připravují vzpouru, loupí a bezboţně plení kláštery a zámky, které jim nepatří, a zaslouţí si tedy smrt těla a duše jako zjevní silniční lapkové a vrazi.“
Selští rebelové se organizovali v početných houfech, na mnoha místech se k nim přidávala městská chudina, někde dokonce i chudší měšťané a v Durynsku i nespokojení havíři. Připojil se k nim
i kněz Tomáš Müntzer, který věřil v moţnost nastolení boţího království na zemi, kde nebudou rozdíly mezi společenskými stavy ani soukromé vlastnictví. Šlechtě trvalo více jak dva roky, neţ se podařilo udusit všechna ohniska povstání. K potlačení selské rebelii se neváhala spojit luteránská a katolická šlechta. Mnozí ze vzbouřenců byli popraveni, patřil mezi ně i sám Tomáš Müntzer. Řešení postavení poddaných bylo odsunuto na několik set let.
► Kterému hnutí v Čechách se tak se svými názory přiblíţil?
Náboženský smír K tomu, aby se podařilo reformaci ve Svaté říši římské potlačit, neměla habsburská strana dostatek sil. Přestoţe se Karlu V. podařilo protestanty v tzv. šmalkaldské válce, která vypukla v roce 1546, s pomocí mladšího bratra Ferdinanda I. porazit, byl nakonec nucen uzavřít s protestanty v říši kompromis. Roku 1555 byl na římském sněmu vyhlášen augsburský (téţ aušpurský) náboženský mír. Augsburský náboţenský mír se vztahoval pouze na katolíky a luterány svobodného stavu (šlechtice a měšťany říšských měst). Jeho zásadou bylo „cuis regio, eius religio“ – česky „koho území, toho náboţenství“, takţe poddaným nezbývalo neţ se v otázce víry podřídit své vrchnosti.
Nezávislost šlechty v otázce víry ještě více posílila jejich nezávislost na panovníkově moci. Namísto náboţensky i politicky jednotné říše zvítězil systém různých víceméně samostatných států a seskupení. Augsburský mír byl nesporně úspěchem protestantů. Reformovaná církev tak získala zázemí nejen v Německu a v severním Nizozemí, ale šířila se dál do baltských zemí, Dánska, Švédska, Norska a do Polska. Pod vlivem reformace vznikla celá řada nových evangelických univerzit, např. v Marburgu, Königsbergu (Královci), Jeně, Basileji, Heidelbergu a dalších. K luteránské víře přešla mnohá říšská kníţata, patřil k nim i braniborský kurfiřt Albrecht, který byl zároveň i velmistrem Řádu německých rytířů. Po té, co v roce 1525 přestoupil k luteránství, přisvojil si území německých rytířů jako pruské kníţectví. Zjistěte, z jakého rodu tento braniborský kurfiřt a velmistr Řádu německých rytířů pocházel a čím se tento rod později proslavil.
Švýcarská reformace Na Lutherovo učení navázali především reformátoři ve Švýcarsku, nejvýznamnější z nich byl Jan Kalvín. Stejně jako Luther odmítl uznat autoritu papeţe spolu s celou hierarchií církve. Své náboţenské představy zpracoval Kalvín nejen do ucelené soustavy, ale promítl je přímo do ţivota města, v němţ ţil – Ţenevy. Ta se stala státem ovládaným radou starších zdejší kalvínské obce (mluvíme o teokratickém státu) a měla být příkladem dokonalého společenského uspořádání. Na morálku obyvatel dohlíţela tzv. konzistoř, která mohla zasahovat i do soukromí jednotlivých rodin. Jakékoli veřejné zábavy byly přísně zakázány, porušení pravidel se tvrdě trestalo. Kalvín přiznával Bohu absolutní svrchovanost a v důsledku toho se cítil povolán do role bezohledného diktátora. Dokonce vyuţíval i inkvizici. Ne náhodou se Ţenevě v té době přezdívalo „kalvínský Řím“. Pronásledoval protivníky i svobodomyslné občany s krutostí, jakou plodí jen náboţenský fanatismus.
Jan Kalvín (ţil v letech 1509– 1564) byl francouzského původu, ale působil převáţně ve Švýcarsku, kam musel uprchnout. Stejně jako Luther studoval bohosloví a byl vysvěcen na kněze. Záhy po příchodu do Ţenevy se stal i jejím světským vládcem. Kladl důraz na vzdělání mládeţe v otázkách víry, a tak v roce 1559 byla zaloţena v Ţenevě teologická akademie. Kalvín dohlíţel na zachovávání přísných mravů a počestnosti, zakázal v celém městě mimo jiné tanec a hry, návštěvy kostela byly zákonnou povinností. Přestupky proti manţelskému svazky nebo proti mravopočestnosti byly trestány velmi krutě. Stačilo podezření, ţe někdo není dostatečně horlivým věřícím, aby byl například vhozen do vařícího oleje. ► Kde v současné Evropě bychom našli teokratický stát? Kalvín odmítal řeholnické řády, naopak lpěl na pracovním úsilí a píli. Povolil dokonce úroky, které mnohé katolické státy zakazovaly nebo jako jednání nevhodné pro křesťany přenechávaly ţidům. Kalvín rozvinul zejména Lutherovu myšlenku o Boţí svrchovanosti nad člověkem do učení o předurčenosti (predestinaci) kaţdého člověka buď ke spasení, či k zatracení. Protoţe však důvody tohoto Boţího rozhodnutí zůstávají
Kdyţ v roce 1553 přijel do města španělský lékař Miguel Servet, který neuznával učení o svaté Trojici, byl okamţitě zatčen a po krátkém procesu upálen jako kacíř. Byl významným vědcem. Zjistěte (i s pomocí následující poštovní známky), kterým lékařským objevem se proslavil.
Kdo z humanistických učenců skončil na hranici stejně jako Servet o půl století později?
Přes svou mravní přísnost však Kalvínovo učení získalo brzy mnoho příznivců. Rozšířilo se např. ve Francii (kde jsou jeho příznivci označováni jako hugenoté [igenoti]), Nizozemí, Anglii (označováni jako tzv. puritáni), Skotsku (tzv. presbyteriáni), Uhrách, v českých zemích i v samotném Německu. Vedle luteránství se kalvínství stalo druhým hlavním proudem reformačního myšlení.
Anglická reformace O vytvoření nové na papeţi nezávislé anglikánské církve rozhodl na rozdíl od jiných zemí v Anglii král Jindřicha VIII. (1509–1547). Podnětem k ní byl původně spor krále a papeţe, který odmítl vyhovět Jindřichovu přání anulovat jeho první sňatek se španělskou princeznou Kateřinou Aragonskou. Chtěl se oţenit s její dvorní dámou Annou Boleynovou [bolinovou]. Papeţ však jeho ţádosti nevyhověl, neboť byl pod vlivem císaře Karla V., blízkého příbuzného Kateřiny, která navíc představovala v Anglii, kde sílila kritika katolické církve jiţ od 14. století, důleţitou propapeţskou stranu. Papeţovo jednání způsobilo roztrţku Anglie s Římem. Angličtí duchovní prohlásili Jindřicha VIII. za hlavu anglické církve, zcela nezávislé na papeţi. Vznikla nová anglikánská církev. Jindřich se nejen rozvedl, ale jako hlava anglikánské církve zkonfiskoval obrovský majetek katolické církve. Kláštery byly zrušeny, katolíci pronásledováni a popravováni. Zabavené statky získávali šlechtici a bohatí měšťané. Na velkých rozlohách půdy začali noví majitelé ve velkém chovat ovce, coţ umoţnilo rozvoj hospodářsky velmi významné soukenické výroby.
lidskému rozumu nepochopitelné, nezbývá člověku nic jiného, neţ aby bezvýhradně uvěřil v naprostou Boţí spravedlivost. Těţko pochopitelné učení však mělo své zdůvodnění. Právě jím chtěl Kalvín bojovat proti pouze vnějšímu dodrţování pravidel křesťanského ţivota. Nestačí konat jen dobré skutky, protoţe ty mohu konat i ze zištných důvodů. Jenom Bůh můţe vědět, z jakých skutečných pohnutek jsem je udělal – anebo udělám. Ví to předem, protoţe je vševědoucí. ► Kalvínovu učení se označuje také jako helvétské vyznání, vysvětlete proč? ► Pro zvídavé: Zamyslete se nad tím, proč podle některých historiků kalvínská reformace přinesla pro evropský vývoj ve svých důsledcích víc neţ luteránství.
► Kdo kritizoval nešvary v katolické církvi jiţ ve 14. století? ► Kdo stojí dnes v čele anglikánské církve?
◄ Jindřich VIII. nezůstal ani s Annou Boleynovou. Na portrétu z roku 1545 je se svojí třetí ţenou Jane Seymourovou a princem Edvardem (vládnul pouze šest let, v letech 1547– 1553, a zemřel předčasně v 16 letech).
Církevní hierarchie byla v anglikánské církvi zachována – hlavou církve je král, kdo ale stojí v čele anglikánských duchovních? Čím se anglikánští duchovní zásadně liší od katolických? Kolikrát byl Jindřich VIII. nakonec ţenatý, zjistíte z následujícího přehledu a s pomocí anglicko-českého slovníčku:
Mezi popravenými katolíky byl i kancléř Jindřicha VIII. a významný humanista, autor Utopie, Thomas More (ţil v letech 1478–1535). ► O čem jeho slavné dílo Utopie pojednává? ► Co označujeme pojmem utopie, utopický?
Kolik manželek nakonec tento tudorovský panovník měl a jaký byl jejich osud?
Boj o reformaci pokračoval po celou vládu Jindřicha VIII. i za jeho následovníků. V době vlády Marie Katolické (1553–1558), Jindřichovy dcery z prvního manţelství, vychované ve španělském prostředí, byli pronásledováni naopak anglikáni – stoupenci reforem (odtud získala Marie Tudorovna přízvisko Krvavá). Pronásledování anglikánů však netrvalo dlouho, ukončila ho předčasná smrt Marie a nástup její nevlastní sestry Alţběty na anglický trůn. Alžběta I. (1558–1603), dcera Anny Boleynové a Jindřicha VIII., byla naopak horlivou zastánkyní anglikánské církve, za její vlády se anglikánská církev ustanovila v podobě, v jaké existuje dodnes. Dlouhá doba vlády královny Alţběty patří k nejslavnějším kapitolám v celé historii Anglie. Hospodářství země vzkvétalo. Rozvíjela se výroba a úspěch provázel i obchodní výboje ve Středomoří a v Atlantiku. V boji se svým úhlavním nepřítelem – Španělskem a jeho spojenci – šla Anglie od vítězství k vítězství. Angličtí korzáři pod patronací své královny přepadávali španělské lodi se zlatem z amerických osad a přiváţeli na ostrovy bohatou kořist. Spolu se španělským zlatem však přinášeli i neméně cenné zprávy o nových zeměpisných objevech. Spor reformační Anglie s hlavou katolické církve, která Alţbětu povaţovala za nemanţelského potomka, a proto její královský titul neuznávala, samozřejmě trval. Papeţ dokonce místo Alţběty prohlásil za anglickou panovnici skotskou královnu Marii Stuartovnu, která poté, co musela opustit Skotsko, hledala útočiště právě v Anglii u své vzdálené sestřenice Alţběty I. Její soupeřka Alţběta I. ji nakonec ale nechala uvěznit a po obvinění ze spiknutí, kterého se Marie Stuartovna měla údajně účastnit, ji dala popravit.
► Pro zvídavé: Zjistěte, kdo byl manţelem Marie Katolické.
Marie Stuartovna (ţila v letech 1542–1587) byla dcerou skotského krále Jakuba V. z rodu Stuartovců a francouzské šlechtičny Marie de Guise. Uţ v prvním roce svého ţivota byla korunována skotskou královnou. Jako šestiletá byla poslána na paříţský dvůr, kde byla provdána za budoucího francouzského krále Františka II. Kdyţ v roce 1560 její manţel předčasně zemřel, stala se v 18 letech poprvé vdovou a vrátila se zpět do rodného Skotska, kde však nebyla příliš oblíbená (zdejším kalvinistům vadila nejen Mariina katolická víra, ale i časté prohřešky proti mravopočestnosti).
Alţběta s ryšavými kadeřemi neměla lehkou situaci. Bylo jí dvacet pět let, nevynikala krásou, ale získala přes předchozí ústrky značné vzdělání. Její angličtí právníci tvrdili, ţe její nástupnické právo je platné, protoţe manţelství krásné Anny a Jindřicha VIII. posvětil biskup. Katoličtí politici ve Francii měli jiný názor. Jindřich totiţ později vyhlásil své manţelství za neplatné a Alţbětu za nemanţelské dítě. Nebylo by tedy pro francouzskou korunu výhodnější, kdyby se vlády v Anglii ujala manţelka následníka trůnu Františka Marie Stuartovna, královna skotská? Mariina babička byla nejstarší sestrou Jindřicha VIII., nikdo tedy nemůţe popřít, ţe je právoplatnou dědičkou anglické koruny. Šestnáctiletá bystrá, půvabná a romantická Marie Stuartovna říkala směle ano, stejně bystrá a hlavně realistická Alţběta ne. Po otci zdědila silnou vůli a vládychtivost, byla houţevnatá, rozváţná a nějaká ta váhavá nedůvěřivost ji jednou za spletitých politických záleţitostí bude pouze ku prospěchu. Zvedá se zde opona nad velkou hrou, která bude trvat 40 let a jejímţ zdánlivě posledním dějstvím bude poprava Marie Stuartovny roku 1587. Herců bylo mnoho, nejeden zemřel dříve, neţ se začalo hrát. Hlavní role připadly dvěma ţenám – rozumné a opatrné vladařce Alţbětě a citové, duchaplné a smělé Marii Stuartovně. Protestantští diváci vţdy tleskali Alţbětě a vinu přisuzovali Marii. A katoličtí tleskali a usuzovali opačně. Historici se, samozřejmě, vţdy více věnovali Alţbětě, ale básnící, dramatici a romanopisci se soustřeďovali na přitaţlivý zjev Marie Stuartovny a její romantické příběhy. (Josef Polišenský – Ţeny v dějinách lidstva, s. 49–50)
Poprava katolické královny Marie Stuartovny roku 1587 zmařila španělskou naději na rekatolizaci Anglie. Přispěla k tomu, ţe se Španělé rozhodli vyřešit stále narůstající konflikt obou zemí silou. Vyzbrojili početnou flotilu – více neţ 120 válečných lodí a s takřka 30 000 muţi na palubách – a vypluli proti ostrovnímu království. Angličtí námořníci, proslulí svými pirátskými výpady, nedovolili španělské armádě vyuţít její početní převahy v boji muţe proti muţi. Při nočním útoku přivlekli angličtí námořníci mezi španělskou flotilu zápalné lodi a způsobili v jejích řadách paniku. Španělský admirál se ještě pokusil Britské ostrovy obeplout, ale prudká bouře jeho loďstvo rozmetala. Domů se vrátila sotva polovina většinou poškozených lodí z kdysi pyšné flotily – nepřemoţitelné španělské „armady“. Poráţka Španělska v námořní bitvě v lamanšském průlivu v roce 1588 rozhodla o převaze Anglie na moři. Anglie ovládla oceán na mnoho set let.
Alžbětinská doba byla „zlatá“ nejen pro anglické hospodářství, ale i pro kulturu. V Anglii vrcholila renesance. Jejím nejvýznačnějším představitelem byl básník a dramatik William Shakespeare [viljem šejkspír].
Tři tisíce nádherných šatů, které jinak šetrná, ale i trochu marnivá Alţběta po sobě zanechala, se přimlouvá za to, abychom uvěřili jedné historce. Podle ní londýnský biskup v přítomnosti královny kázal proti parádivosti, Alţběta prohlásila, ţe ho pošle rovnou do nebe, jestli ji bude podobnými řečmi ještě jednou otravovat. Vůči svému nejbliţšímu okolí, dvořanům a sluţebnictvu, se královna netajila svými despotickými vrtochy. Občas si to odnesly hezké dvorní dámy. Na krásu Marie Stuartovny ţárlila aţ dětinsky směšně. Cizí vyslanci a dvořané znali královninu slabost, a proto se před ní předháněli v lichocení a mistrně pomlouvali známé krasavice z evropských dvorů. (Josef Polišenský: Ţeny v dějinách lidstva, s. 49–50)
► Která Shakespearova díla jsou úzce spjata s Tudorovci na anglickém trůně?
► Objasněte, co symbolizují jednotlivé předměty a výjevy na obrazu anglické královny Alţběty I.
Důsledky reformace Katolická reformace (protireformace) Katolická církev ve snaze zabránit dalšímu rozšiřování reformace v Evropě a pod tlakem kritiky i z vlastních řad dospěla k závěru, ţe je třeba učinit zásadní vnitřní změny ve svém fungování. Tyto změny měl projednat církevní koncil, který papeţ svolal do italského Tridentu (dnešní severoitalské město Trento). Tridentský koncil zasedal s přestávkami téměř dvacet let (1545–1563) a svůj úkol splnil. Jím obnovená katolická církev byla silnější, lépe čelila reformačním myšlenkám. Význam tridentského koncilu byl však ještě větší – vtiskl totiţ církvi podobu, kterou si udrţela aţ do poloviny 20. století. Oporou reformované katolické církve se stal jezuitský řád schválený papeţem jiţ roku 1540 jako „ozbrojené rámě víry“. Jezuité se věnovali především misionářské činnosti, dohlíţeli na školství a podíleli se na výchově nové generace katolíků. Jejich koleje, které nově zřizovali, svou kvalitou předčily zastaralé středověké univerzity, jejich moderní způsob výuky se stal vzorem i pro protestantské školy a vycházel z něj i slavný pedagog Jan Amos Komenský. Do Čech přišli jezuité na pozvání českého krále Ferdinanda I. roku 1556. Náboženské války ve Francii Za vlády Františka I. (1515–1547) se také ve Francii začíná šířit reformační hnutí a ačkoliv královská moc proti reformaci postupovala velmi rozhodně, přívrţenců myšlenek Jana Kalvína, kteří se ve Francii nazývali hugenoti [igenoti], stále přibývalo. Náboţenské spory přerostly během času aţ v dlouho trvající náboţenské války. Nešlo však jen o víru, ale i o mocenský boj mezi hugenoty a katolíky. Spor mezi oběma stranami, které hledaly spojence v zahraničí, měla vyřešit násilná likvidace hugenotů během svatební noci předáka hugenotů Jindřicha Navarrského a francouzské princezny Markéty z Valois. Tento masakr, ke kterému došlo z 23. na 24. srpna 1572, se nazývá bartolomějská noc (podle dne zasvěceného sv. Bartoloměji).
Jedním z oblíbených námořníků Alţběty I. byl Francis Drake, který za své pirátské sluţby ve prospěch anglické koruny byl povýšen na admirála a získal i nejvyšší anglický šlechtický titul. ► Která část oceánu a proč nese jeho jméno? Za vlády Alţběty I. došlo i pokusu o kolonizaci Severní Ameriky. Osadu, kterou angličtí kolonisté zaloţili, pojmenovali na královny Virginie. ► Proč jí dali právě takový název?
Ignác z Loyoly [lojoly] (ţil v letech 1491–1556) byl španělský šlechtic a první generál (nejvyšší představený) jezuitského řádu, roku 1622 prohlášený za svatého. Roku 1521 u Pamplony utrpěl v bojích s Francouzi těţké zranění nohy, následkem čehoţ se několik týdnů zmítal mezi ţivotem a smrtí. Po uzdravení se rozhodl zasvětit svůj ţivot sluţbě bohu a církvi. Spolu s přáteli zaloţil společenství, jehoţ sluţby později nabídl samotnému papeţi (jako nejvyššímu veliteli řádu). Roku 1540 byl papeţem potvrzen nový církevní řád – Tovaryšstvo Jeţíšovo (Societas Jesu – jezuité). Roku 1773 byl tento řád zrušen, ale jiţ roku 1814 byl opět obnoven. ► Zjistěte, zda ve vašem okolí působili či působí jezuité, popřípadě čím zabývali.
Vtom se vedrali na nádvoří jeho domu. Admirál Coligny slyšel, jak dole paţby nebo tyče usilují vyrazit dveře. Někdo velel: Znal ten jasný, podráţděný hlas, Guise. Ihned také věděl, co jej očekává: smrt. I opustil loţe, aby ji očekával stoje. Sluha Cornaton mu oblékl ţupan. Ranhojič Ambroise Paré se otázal, co se vlastně děje, a Cornaton odpověděl pohlédnuv na pana admirála: „Je to Bůh. Povolává nás k sobě. Vylamují domovní dveře. Jakýkoli odpor je nemoţný.“ Bušení ustalo, neboť Guise promlouval k svému šiku. Byl to velký houf a také stráţe ... Zvon na kostele Saint-Germain-l´Auxerrois dal znamení. V celém městě se vyrojila občanská garda. Poznávali se podle bílé pásky na paţi a bílého kříţe na klobouku. Na všechno bylo pamatováno a kaţdý dostal svůj úkol, nízký lid jakoţ i urození pánové. Pan z Montpensieru si vzal na starost Louvre i péči o to, aby odtamtud neunikl jediný protestant. Ulice U suchého stromu byla přidělena panu de Guise, neboť si sám vyprosil čest, aby směl skoncovat s admirálem, který stále ještě nebyl mrtev, nýbrţ je raněn a bezmocný. Za temného dunění zvonu zvolal jasným hlasem k svým vojákům: „Ještě v ţádné válce jste si nedobyli takové slávy, jakou můţete sklidit dnes!“ To také uznávali a měli se statečně k dílu. (Heinrich Mann – Mládí krále Jindřicha IV., s. 211-212)
Ignác z Loyoly jako světec. ► Kde v zahraničí našli podporu francouzští katolíci a kde hugenoti? Jen v Paříţi přišlo té krvavé noci o ţivot aţ 2000 lidí. A kdyţ se v následujících dnech vraţdění rozšířilo i na venkov, celkový počet obětí dosáhl podle některých odhadů aţ 25000 mrtvých. Jeden z nejděsivějších masakrů v dějinách má na svědomí ţena, která je zde vyobrazena v černém oděvu a v čele průvodu dvořanů.
Samotný Jindřich Navarrský masové vraţdění přečkal. Po vymření rodu Valois pak nastoupil roku 1589 na francouzský trůn jako Jindřich IV. (1589–1610) a bratrovraţedné boje ukončil. Roku 1598 vydal edikt nantský, ve kterém bylo sice katolictví prohlášeno za první náboţenství v zemi, ale zároveň byla zaručena i svoboda vyznání pro hugenoty. Řadou opatření se Jindřich IV. snaţil obnovit rozkvět hospodářství ve Francii – např. sníţením daní podpořil rozvoj řemesel a obchodu, vznikaly nové manufaktury, jejichţ výrobky se vyváţely i na zahraniční trhy, narůstal námořní obchod s Asií, v Kanadě byly zaloţeny první osady. Roku 1610 jej zavraţdil katolický fanatik a místo teprve devítiletého syna Ludvíka XIII. se vlády chopila královna – vdova Marie Medicejská. Prosazovala politiku sbliţování Francie se Španělskem, tradičním francouzským nepřítelem. Mocenský a hospodářský růst Francie se načas opět zastavil. Situace se změnila aţ poté, co se do čela francouzské politiky dostal kardinál Richelieu. Konfesní rozdělení Evropy Výsledkem reformace i protireformace bylo trvalé rozdělení Evropy podle jednotlivých konfesí, které trvá dodnes. Nejvíce se to
► Jak se tato ţena původem z Itálie, královna – vdova, která vládla i za své tři dospělé syny, jmenovala? Slovníček pojmů: azyl – z řeč.: asylon = útočiště disputace – vědecká rozprava, diskuse o řešení vědeckých problémů klatba – téţ interdikt, trest pro zvlášť těţké hříšníky, vyhlašovaný papeţem; zákaz vykonávat bohosluţby a udělovat svátosti konfese – z lat.: confessio = vyznání kurfiřt – z něm.: der Fürst = kníţe, küren = volit; hodnost, která umoţňovala svému drţiteli volit římskoněmeckého krále (ve středověku volbu provádělo sedm kurfiřtů) protestant – z něm.: protestieren = protestovat; na sněmu ve Špýru v roce 1529 luteránská kníţata vystoupila proti nařízení císaře Karla V.,
projevuje právě na území bývalé Svaté říše římské, dnes zejména na území Německa. Ve kterých částech současného Německa se obyvatelstvo hlásí ke katolictví a kde k luteránství?
kterým zakazoval reformaci v říši reformace – hnutí usilující o reformu církve; nakonec toto hnutí způsobilo rozpad církevní jednoty středověké Evropy teokracie – z řeč.: theos = bůh, kratein = vládnout; forma vlády, kdy v čele státu stojí duchovenstvo ► Zjistěte, kolik milionů lidí se v současnosti hlásí ke katolické víře a kolik k protestantismu. Proč je ve světě více katolíků?
Otázky a úkoly: 1. Proč začali Martin Luther, Jan Kalvín a další usilovat o reformu katolické církve? 2. Do kterých dalších zemí se z území Svaté říše římské rozšířila v průběhu 16. století německá reformace? Jaké důvody vedly v případě těchto zemí k odklonu od římskokatolické církve? 3. Co to byl augsburský mír a jaké důsledky měl pro ţivot na území říše? 4. Proč představuje „alţbětinský věk“ pro Angličany jedno z období v dějinách, na které jsou právem pyšní? 5. Jakými otázkami se zabýval tridentský koncil a proč? 6. Jaký význam má v dějinách Francie edikt nantský?
Knihovnička: André Castelot – Královna Margot Alexandre Dumas – Královna Margot Georges Livet – Náboženské války Heinrich Mann – Mládí krále Jindřicha IV., Zrání krále Jindřicha IV. Margaret Simpsonová – Alžběta I. a její dobyvatelské úspěchy Alison Weirová – Šest žen Jindřicha VIII. Stefan Zweig – Marie Stuartovna Filmotéka: Královna Alžběta (Elizabeth), reţie: Shekhar Kapur (1998) Královna Margot (La reine Margot), reţie: Patrice Chéreau (1994) Luther, reţie: Eric Till (2003) Panenská královna (The Virgin Queen, TV seriál), reţie: Coky Giedroyc (2005)
