TŘEBÍČSKÉ POVĚSTI
Na Strážné hoře v Třebíči stála stará kaplička. Jednou se na radnici poradili a rozhodli, že má být zbořena. Na zbourání kapličky vybrali a poslali jednoho statného chlapíka. Chlapík se tam vypravil s krompáčem a lopatou. Obešel kapli, vybral vhodné místo k bourání a začal. Ale ouha! Jakmile se rozpřáhl a kopl do zdi, krompáč odskočil od kaple, jako kdyby ho vrhla nazpátek nějaká neviditelná síla. A zároveň se ozval varovný tichý hlas: „ Nestavěls, nehruť!“ Chlapík si myslel, že se mu asi něco zdálo, nikde kolem nebylo živé duše. Znovu se rozpřáhl a kopl podruhé. V tom momentě mu krompáč vyletěl z ruky, na tváři ucítil pořádný pohlavek a za ním další a další. „Pánbůh se mnou a zlé pryč!“ vykřikl. Na další rány už nečekal. Odhodil krompáč i lopatu a pelášil ze Strážné hory, co mu síly stačily. Celý udýchaný přiběhl do města a rovnou na radnici. Tam vypověděl, co se mu při bourání přihodilo.
A dodal: „Na bourání mě už nedostanete, ani kdybyste mi slibovali hory doly. Co jsem dneska zažil, to mi stačí nadosmrti.“ Bylo kolem té události veliké divení, zvláště když chlapík z toho zážitku onemocněl. Jaký div, že už se do bourání nikomu nechtělo. Co kdyby? Tak zůstala kaple na Strážné hoře stát na svém místě i pro další časy. A stojí tam již tři a půl století dodnes. Pěkně se tam vyjímá. Úkoly k pověsti:
1. Kde stála v Třebíči kaplička? _______________________________________ 2. O čem bylo rozhodnuto na radnici? _______________________________________ 3. Co se ozvalo, když chlapík kopl do zdi? _______________________________________ 4. Jak to s kapličkou dopadlo? _______________________________________ 5. Prohlédni si obrázek kapličky a zkus ji namalovat.
Na Strážné hoře žil dřevorubec, kterému říkali Valibuk. Byl silný, vysoké postavy a měl obrovskou sílu. Jinak to byl velmi dobrý člověk. Často říkal, že by se i s čertem vypořádal, kdyby lidi trápil. Čert Pokušitel z Pekelného kopce se dozvěděl o Valibukových slovech a nechtěl nechat na sobě, že by byl slabší než člověk. Čert došel ke kováři na Kocandu, kde byla kovárna. Poprosil ho, aby mu udělal velikou palici. S palicí se vydal na Valibuka. Valibuk právě seděl na kládě a obíral kýtu divokého kance, kterého pekl na rožni. Obr čertovi také zdvořile nabídl pečeni, čert nechtěl. „Přišel jsem s tebou bojovat, aby se ukázalo, kdo je silnější,“ řekl čert. Valibuk se smál, jakou má malou plácačku a prý, že s ní čert z nouze mouchy lapá. Potom si přinesl svůj obrovitý meč a na mýtince se dali do boje. Lidé na Jejkově s hrůzou poslouchali rány a pozorovali, jak na Strážné hoře létají jiskry. Čert dostal strach, ustupoval a hnal se ze stráně ke Stařečskému potoku. Tam se začal rychle zahrabávat, aby unikl Valibukovi. Valibuk do místa, kde se kouřilo ze země, sekl mečem. Usekl čertovi kus ocasu. Ocas hned zkameněl. Když Taliáni stavěli most přes údolí, našli zajímavý kámen. Z kamenných kvádrů postavili mostní pilíře a do jednoho z nich vsadili i čertův ocas. Tak se kraj zbavil čerta Pokušitele.
Úkoly k pověsti:
1. Kde žil dřevorubec Valibuk ? _______________________________________ 2. Odkud byl čert Pokušitel? _______________________________________ 3. Co si nechal čert od kováře udělat? _______________________________________ 4. Jakou zbraní bojoval Valibuk proti čertovi? _______________________________________ 5. Co usekl Valibuk čertovi? _______________________________________ 6. Namaluj ilustraci k pověsti.
V Třebíči i jiných městech se konávaly trhy, na které se sjížděli lidé z celého okolí. Po jednom velkém trhu se sešli v hospodě „Na Kocandě“ pod třebíčským klášterem dva kováři, oba náramní siláci – Jandečka z Kožichovic a Čapka z Kocandy. Začali se vytahovat, kdo z nich má větší sílu. Kožichovický kovář se vsadil, že donese velký kámen od kovárny na rameni bez odpočinku až ke střítežskému kříži. Položil si kámen na rameno a doprovázen průvodem zvědavců, vydal se na cestu. V místech u dnešního železničního nádraží mu praskla krevní žilka, ale kovář kámen nepustil. Lidé mu utírali tekoucí krev, ale kovář šel pomalým krokem dál. Všichni jej přemlouvali, aby odstoupil od sázky, kovář si však nedal říct. Dokonce i Čapka, který sázku vyprovokoval, přemlouval jej, že sázku zruší. Kovář však šel tvrdošíjně dál. Nakonec klesl vysílen k zemi a na místě zemřel. Na památku této nešťastné sázky a k výstražnému poučení byl postaven žulový kámen za příkopem nalevo silnice. Má podobu jehlanu a je necelý metr vysoký. Uprostřed kamene je vytesán kříž. Nad křížem je trojlístek a pod ním podkova. Pod křížem jsou vytesány kovářské nástroje – kleště a kladivo. Úkoly k pověsti:
1. Co se konávalo v Třebíči i jiných městech ? _______________________________________
2. O co se vsadil kožichovický kovář? _______________________________________ 3. Co se kováři cestou stalo? _______________________________________ 4. Jak sázka dopadla? _______________________________________ 5. Opiš věty, které popisují kámen. ______________________________________________ ______________________________________________ ______________________________________________ ______________________________________________ 6. Kámen podle popisu namaluj.
Přeneseme se o několik století zpět do dob husitských válek. Na uříceném koni se blíží k Třebíči spěšný posel a veze důležitou zprávu. Je ihned vpuštěn do kláštera a přijat opatem Benešem. Ten se od posla dovídá, že husité míří k Třebíči. Na nádvoří nastal ruch. Opat přemýšlel, jak zachránit klášterní poklady. Jistota je jistota – co kdyby se husité zmocnili kláštera. A tak se rozhodlo, že se poklad tajně uschová. Z velkých železem pobitých truhlic se stěhovaly do připravených košů zlatem vyšívaná roucha, stříbrné a zlaté kalichy, velké množství stříbrných a zlatých mincí, stříbrné sochy. Ve vší tajnosti mizel vzácný poklad v úzkých kamenných chodbách ozářených jen mihotavým světlem kahanů. Část nákladu byla uložena do komory ve stěně chodby a úzký otvor byl ihned zazděn. Zvlášť pečlivě byly uschovány sochy, které byly velmi cenné. Když nosiči splnili svůj úkol, byli odváděni spleti dalších chodeb, aby ztratili orientaci a nepamatovali si, na kterém místě je poklad ukryt. Tak místo s ukrytým pokladem znal jen opat. Druhý den se husitská vojska rozložila kolem kláštera. Klášter však nedobyli a odtáhli s vojskem na další pochod. Léta ubíhala. V klášteře se střídali opati a místo ukrytého pokladu upadlo v zapomenutí. Přesto se našlo aspoň dvanáct stříbrných soch apoštolů. Zbývající část pokladu se nikdy najít nepodařilo, je dosud ukrytý ve zdech kláštera. Podaří se ho někdy najít?
Úkoly k pověsti:
1. Kdo mířil k Třebíči ? _______________________________________ 2. Napiš, co obsahoval poklad. _______________________________________ 3. Kam byl poklad ukryt? _______________________________________ 4. Kdo znal místo ukrytého pokladu? _______________________________________ 5. Co z pokladu se našlo? _______________________________________ 6. Namaluj ilustraci k pověsti.
V dřívějších dobách býval v okolí Třebíče hluboký les, na jehož okraji žila v malé chalupě bába kořenářka- jménem Alruna. Od jara do podzimu sbírala a sušila léčivé byliny . O každé bylince věděla, na jakou nemoc je potřeba. A tak vesničané z širokého okolí chodili za bábou kořenářkou. Na rány dala mast, na žaludek pelyněk, na otekliny puškvorec. Protože za svou pomoc nevzala nikdy ani groš, lidé jí dávali, co zrovna měli: mléko, máslo, vejce, mouku. A když chudák neměl nic, bába kořenářka mu také pomohla. Když se jednou den schyloval k večeru a venku pršelo, ozvalo se náhle silné zabouchání na dveře. „Kdopak to může být,“ podivila se kořenářka a šla otevřít. Do světnice vešel raněný muž, sotva pletl nohama a svěřoval se bábě: ,,Chtěl jsem si zkrátit cestu lesem, v lese jsem však zabloudil, z koně jsem spadl a zranil se. Tu jsem uviděl vaši chalupu.“ Babka jezdce uložila, rány mu ošetřila, celou noc u něho bděla. Jezdec – rytíř pár dnů stonal, kořenářka snažila se ze všech sil mu pomoci. Až konečně zdráv děkuje Alruně za pomoc a dává jí měšec zlata. Kořenářka zlato odmítá, léčí každého, kdo v její chýši zavítá. Rozloučil se s bábou rytíř, skočil na koně, předtím ale nechal tajně ležet měšec na stole. Alruna se vrátí do jizby a co vidí? Měšec zlata. Potěžká jej, kam to zlato jenom dát? Starostí nemůže spát, celou noc se obrací. Zmámilo ji kouzlo zlata, najednou ho chce víc. Lakotou ji ztvrdlo srdce. Přestala léčit nemocné chudáky, kdo neměl dukáty, tomu nedala nic. Jednou přišla chudá žena s děckem v náručí k bábě Alruně, aby dítě uzdravila. Alruna však chtěla zlato. Marně žena pláče, děcko pozvedá, Alruna však bez peněz zatvrzele ženu s děckem odmítá a matce dítě v náručí umírá.
Bába v lesní chýši těší se jen ze zlata. Jednou ji ale zase zabouchal na vrata pocestný a prosil bábu o nocleh. Alruna hned poznala bohatého poutníka a zvala ho dál. Před očima má jen jeho těžký váček s penězi.V noci vezme tenkou dýku, potichu jde k jeho loži a zamíří na srdce. Vtom ale zahřmí jeho přísný hlas: „Běda tobě, bábo tvrdá, přiblížil se trestu čas!“ Alruna s hrůzou prchá z chýše, mráz jí běhá po zádech. Najednou před sebou spatří ženu jako zjevení, v náručí má mrtvé dítě a proklíná bábu: ,,Kéž bys bábo za svou lakotu zkameněla!“ Bába cítí, jak jí ruce i nohy tuhnou. Propadla se do země až po kolena a celá na místě zkameněla. Od Třebíče k Pocoucovu stojí bába ještě dnes, jako balvan v mezi trčí, tam, kde stával kdysi les. Úkoly k pověsti:
1. Jak se jmenovala bába kořenářka ? _______________________________________ 2. Co dávali vesničané bábě za léčení? _______________________________________ 3. Co kořenářku změnilo? _______________________________________ 4. Proč matka proklela Alrunu? _______________________________________ 5. V co se kořenářka proměnila? ________________________________________
V Benátkách žila kupecká rodina, která rozvážela vzácné zboží po celé Evropě. Jednou se jejich syn Francesko vypravil do Čech. Po zastávce v královském městě Znojmě směřovala kolona do Třebíče. Nejprve nabídli vybrané zboží v zámku a poté vjeli na třebíčský rynk. Prodávali vzácné koření, látky a krásně broušená benátská zrcátka. Když náměstím procházel cechmistr Lukáš s dcerou Albínou, zbývalo právě jediné. Albíně, která byla považována za nejhezčí dívku z Třebíče, se zrcátko zalíbilo, ale do oka jí padl i urostlý Francesko.Také Franceskovi se Albína na první pohled zalíbila a zbytek dne myslel už jenom na krásnou dívku. Den se schyloval k večeru, když mladý kupec zaklepal na dveře cechmistra Lukáše. Francesko se představil a pověděl, že by rád Albíně daroval zrcátko, které se jí tolik líbilo. Albína za dárek poděkovala a cechmistr pozval Franceska na večeři. Albína i mladý kupec měli oči jen pro sebe. Při loučení Francesko Albíně slíbil, že se brzy do Třebíče vrátí. Celou zpáteční cestu se mu míhal před očima obraz třebíčské dívky, která si získala jeho srdce. Když se vrátil do rodných Benátek, čekala ho smutná zpráva. Loď, na které se plavil jeho otec, se za silné bouře potopila. Proto o svém rozhodnutí odjet zpět do Čech řekl matce až za nějaký čas. Loučení bylo smutné. Cesta mladému kupci rychle ubíhala a Francesko se vracel do Třebíče, jak před krátkou dobou slíbil Albíně. Po příjezdu požádal cechmistra o ruku jeho dcery. Prohlásil, že dřív než se ožení, nechá postavit pro Albínu krásný dům. Cechmistr souhlasil a také se postaral, aby konšelé přidělili Franceskovi stavební místo přímo na třebíčském rynku. Zkušený italský stavitel odvedl poctivou práci. Podle kupcova přání postavil
renesanční dům sgrafity. Po přípravy na hostina? se dnes nachází
a nechal ho vyzdobit dokončení stavby začaly svatbu. A kde se konala V malém sále s arkýřem, kde obřadní síň.
Úkoly k pověsti:
1. Odkud pocházel Francesko? _______________________________________ 2. Jaké zboží Francesko prodával? _______________________________________ 3. Co se Albíně zalíbilo? _______________________________________ 4. Co nechal Francesko pro Albínu postavit? _______________________________________ 5. Čím byl dům vyzdoben? _______________________________________ 6. Prohlédni si sgrafit a zkus také nějaký namalovat.
V dřívějších dobách bývali trubači, kteří vytrubovali hodiny. V Třebíči trubač troubil vždy jen do tří stran, směrem ke hřbitovu se nesmělo troubit. Všude se ale najdou lidé, kterým není nic svaté. Patřil mezi ně i jeden trubač. Kdykoliv odtroubil do tří stran, zastavil se a díval se ke hřbitovu. Pořád mu vrtalo hlavou, proč se tím směrem nesmí troubit. Jednou si řekl: „Kdoví, jak k tomu zákazu došlo. Já to přece jen zkusím, ať mají mrtví, kteří tam odpočívají, taky trochu muziky.“ Od slov k činu neměl daleko, nasadil troubu k ústům a ke hřbitovu zatroubil. Panečku, ten si dal! Zčistajasna se před ním objevil kostlivec a PLESK! PLESK! Z každé strany tomu chlapíkovi uštědřil takový lepanec, že mu trouba vypadla z pusy. Potom kostlivec zaklepal zubama a varovně pronesl: „Ještě jednou zkus rušit mrtvým jejich věčný spánek a bude to tvá poslední hodinka!“ Nato zmizel. Nešťastný trubač měl z té lekce málem smrt. Však taky do něho nějaký čas nic nebylo. Kostlivcova slova si vzal k srdci a na troubení ke hřbitovu už ani nepomyslel. Teprve za nějaký čas v hospodě vypravoval, co oné noci zažil. Úkol: Vyhledej a napiš, co řekl kostlivec trubači. __________________________________________________ __________________________________________________ __________________________________________________
Vyrobil: __________________
Zdroj použité literatury a materiálu: Jan Dokulil: Náš kraj Miroslav Hedvábný: Pověsti Třebíčska Miroslav Hedvábný: Třebíčské pověsti a zajímavosti http://www.google.cz/imgres?q=t%C5%98EB%C3%8D%C4%8C&hl=cs&sa= G&biw=1280&bih=509&gbv=2&tbm=isch&tbnid=ljY8yhbIBWG4VM:&imgre furl=http://www.edb.cz/Detail.aspx%3FL%3DCZ%26SML%3D672492202500 0&docid=8OSjm5OOogljM&w=201&h=240&ei=HSGTTsXzNojN4QSOsPiLAQ&zoom=1&iact=rc&dur =62&page=5&tbnh=136&tbnw=114&start=43&ndsp=12&ved=1t:429,r:7,s:43 &tx=53&ty=39 http://www.google.cz/imgres?q=t%C5%98EB%C3%8D%C4%8C&hl=cs&sa= G&biw=1280&bih=509&gbv=2&tbm=isch&tbnid=z8x8X95Lkaf9fM:&imgref url=http://www.radio.cz/cz/rubrika/cestujeme/trebic-bazilika-svatehoprokopa&docid=uKOGnUbR2hqj9M&w=135&h=180&ei=HSGTTsXzNojN4Q SOsPiLAQ&zoom=1&iact=hc&vpx=1073&vpy=215&dur=16&hovh=144&hov w=108&tx=131&ty=74&page=4&tbnh=133&tbnw=97&start=31&ndsp=12&ve d=1t:429,r:5,s:31
