2. Eurytmie a taneční umění
• Tanec kdysi: o Okruhy hvězd a pohyby planet k pevným hvězdám převedené do pohybu lidí jsou počátkem tance. o Starověký Egypt: Tanec se využíval při kultických slavnostech. Kněží ztvárňovali svým tancem běh hvězd a mytologické scény z příběhu Osirida a Isis. o Starověké Řecko: Tanec tvořil důležitou část výchovy mladých. Vysoce si ho vážili, byl považován za dar bohů. Tancovalo se i v různých mysterijních školách. Tanec na uctívání Apollóna se tančil kolem oltáře nebo celého chrámu, když na oltáři hořely obětiny. o Později se tanec stal důležitou součástí divadelních představení. Velcí muži, básníci, hrdinové se vážně zabývali tancem. o Sofokles byl mimo jiné známým tanečníkem a uvaděčem kolových tanců. Sokrates považoval tanec za důležitou disciplínu. Pro Platóna byl darem bohů a ty, kteří se o tanec nezajímali, označoval za nešikovné a nezpůsobné hlupáky.
o Tancovaly se také bojové tance (na získání šikovnosti v zacházení se zbraní, na dodání odvahy a síly…) před bitvou i po ní.
•
Naše otázky:
1. Co se dělo ve světě tance v době vzniku eurytmie? 2. Co je obsahem pohybových umění 20. stol.? 3. Co odlišuje eurytmii od současného tance? Zaměřili jsme se přitom nejen na líčení některých charakteristik nově vznikajících tanečních směrů, ale i na to, kde se dají nalézat podobnosti nebo paralely mezi nimi a eurytmií.
•
Přelom 19. a 20. století a přísun nových impulzů v tanečním umění
Stejně jako literatura, hudba, malba, architektura a ostatní umění, i tanec hledá nové estetické koncepty, formy ztvárnění a výrazové prostředky. Základní principy baletu položené v r. 1667 za doby Ludvíka XIV. potřebovaly další rozvoj, tanec jako takový volá po obnově a novém přístupu. Do popředí se dostává stará myšlenka, že MOTION a EMOTION (POHYB a EMOCE) spolu úzce souvisejí.
Delsarte (1811 – 1871) Francouzský herec a operní zpěvák. Studoval vztah emoce a gesta, tělesné pozice. Své nové objevy učil další herce a tanečníky. Hledal řeč, která by byla schopna zachytit moment, v němž by byla přítomna síla života, ducha a duše. Postuluje jednotu času, prostoru a pohybu. Pracuje s principem napnutí – uvolnění, rovnováhy a formy, gesta a pozice těla v souvislosti s duševními náladami. Rozděloval lidské tělo podle aspektu myšlení (hlava), cítění (trup), vnímání a konání (končetiny). Jeho přístup byl využíván v němých filmech.
Dalcroze (1865 – 1950) Tanec budoucnosti by měl být expresionistický, tanec poezie, uměleckého vyjádření emocí a pravdy. Tanec a publikum by se měly potkat na oslavě krásy, přes plasticitu a rytmus. Zaobíral se zejména rytmem. Rudolf Steiner byl jeho škole pozitivně nakloněn, jeho rytmická cvičení dokonce doporučoval, aby se člověk naučil šikovnosti a ovládání svých údů. „Vztah mezi Dalcrozem a eurytmií je asi takový: Kdyby byl Dalcroze chemie, naše věc (eurytmie) je alchymie.“ RS
•
Tanec 20. století
V průběhu 20. století se tanec rozšířil do bezpočtu nových směrů. Vznikají nové styly, techniky, formy, obsahy, choreografické směry, ale rozvíjejí se i nová umění (film, fotografie, design…) V Americe a Německu si tanečníci kladou otázky: -
o čem vypovídá můj tanec? má ke mně vztah? Jaký? Kdo jsem já? má vztah ke světu, v kterém žiji?
Každý tanečník má svůj subjektivní pohled a převádí své zážitky do pohybu. Je to období hledání, experimentování, překračování hranic, tvorby nové umělecké estetiky. Přitom umělec často naráží na hranice svých vlastních možností vnitřních i vnějších a musí se s nimi konfrontovat. Hledá, jak se přiblížit pravdě. Témata: Touha. Meziprostor. Sebepoznání. Realita a ideály. Tanec jako mluva. To neviditelné se stává viditelným. Emoce. Spiritualita. Zjevení. Svoboda. V rozvoji svobodného tanečního pohybu, resp. výrazového tance, má významné místo.
Isadora Duncan (1877 – 1927) Viděla v tanci výraz volné mysli a radikálně se vzepřela omezením, která nařizoval klasický tanec. Její vliv byl ohromný, jak na vývoj scénického umění, tak na nastupující generace tanečníků. Odhodila klasický bílý kostým i střevíčky, tančila oděná do řecké tuniky, bosa a s rozpuštěnými vlasy, což byla pro tehdejší publikum šokující novinka. Jako první se ukázala na scéně oděna pouze do přiléhavého trikotu. Z jejich myšlenek: „Každá melodie obsahuje linii, která se dá nakreslit. Teď bych ještě měla dokázat, naučit se tak ovládat, aby se moje tělo mohlo stát úplně touto linií. Tak daleko však ještě nejsem. Dělám to rukama, dělám to nohama, no ještě se jí nestávám. Stále ještě zůstává něco z mé osobnosti. Nepochybuji však, že je to možné, zcela se stát hudbou. To je to, co hledám: Pak teprve by se stal tanec uměním. Teď tančím k hudbě, moje osoba tančí k hudbě. Ale v tom druhém případě by to tak už vůbec nebylo, ale byla by to hudba sama, která by tančila. Anebo verš, protože to nemusí být právě
hudba, na kterou se má tančit, může to být verš, zážitek, pocit. Každý verš, zážitek, pocit, se dá takto ztvárnit. A takový tanec by musel působit na všechny lidi, tomu by všichni rozuměli, protože by byl pravdivý, oproštěn od jednotlivé osoby, která náhodně tančí. A doufám, že to nevzdám a najdu taneční vědu, s naprosto pevnými a jistými zákonitostmi. To doufám.“ Elisabeth Duncan, její sestra, v roce 1945 (po smrti Isadory D.) viděla eurytmické vystoupení. Řekla: „To měla vidět moje sestra Isadora. Takové umění celý život hledala.“
Rudolf Laban (1879 – 1958) Byl umělec, filosof, učitel, vědec, taneční designér a aktivní vůdce v revoluci konvenčního myšlení, kde si zvolil tanec jako médium. Věřil, že tanec je základem veškeré existence. Jako architekt byl fascinován pravidlem "Zlatého řezu", což ho přivedlo blíže ke studiu lidského těla - jeho struktury a možností. Umění pohybu přikládal velkou důležitost - viděl v něm velice mocný nástroj k sebepoznání, porozumění druhých a světa kolem nás. Tanec byl pro něj možností, jak si uvědomit nejen fyzický ale i duchovní fenomén zvýšením síly vědomí, vnímání a komunikace. Považoval za důležité v člověku znovu oživit skryté emocionální a iracionální schopnosti. Měl i nápad převést řeč do pohybu podle pohybu úst. U – zcela úzké, I – zcela natáhnuté... Později toho výzkumu zanechal. „Tanečník je pro mě každý nový člověk, který svoje vědomí nečerpá jednostranně z brutality myšlení, pocitů a vůle. Je to ten člověk, který dokáže jasnou mysl, hluboké city a silnou vůli harmonicky vyvážit a spojit do pohyblivého celku. Jsem přesvědčen, že to, co člověk nazývá duchovní jednotou, lidskostí, všestranným souhlasem se životem nebo podobně, že to žádný myslitel, snílek nebo člověk moci nikdy neztvární. Dokáže to jedině ten, kdo celé své cítění a konání čerpá ze světa tance tělesně – duševně – duchovních zjevení.“
Marta Graham (1894 – 1991) V roce 1926 založila na Manhattanu School of Contemporary Dance. Pohyb byl vedený pocitem emocí, byla to revoluce vůči jakýmkoli standardizovaným pohybům. Svou taneční techniku vybudovala na napětí a uvolnění a dechu.
a
„V mé práci jsem se vždy snažila, ukázat obraz člověka v jeho boji s jednotou, o to, co by člověk mohl nazvat spíš božskou myšlenkou a o něm jako jeho vlastní o sobě.“ Její styl byl charakteristický obrovskou energií a nábojem. Jako 75 letá vystupovala se svým posledním programem. Jako 96 letá ještě dělala choreografii pro své tanečníky.
Doris Humphrey (1895 – 1958) Žákyně Marty Graham. Choreograf musí mít otázku: V co věřím? Co chci říct? „Chorý svět může stvořit jenom choré umění. Navzdory všemu, člověk sní, doufá, miluje, modlí se, tančí a zpívá. Jeho vnitřní život je však bohužel v této epoše vnímán jako nepotřebný.“ „V tanci můžeme cítit dech v hrudi, na jeho původním místě. To však není všechno. Myšlenka dechu: nádech – pauza – výdech, se dá převést na celé tělo. Tak může člověk dýchat koleny, pažemi, anebo celým tělem. Tento přenos nepůsobí uměle, ale je přirozený a uspokojující. Dechové rytmy se dají nekonečně variovat, s různými částmi těla, delším nebo kratším timingem a různým prostorovým utvářením. Už jenom v této částkové oblasti rytmu leží celý svět pohybových možností.“
Pina Bausch (1940 – 2009) V 70. letech vzniká ve Wuppertálu v Německu nová výrazová umělecká forma – taneční divadlo. Spojuje prvky divadla, tance, řeči, světla, kostýmů, hudby v kreativní syntéze. Vystoupení vznikají cestou improvizace. Tanečníci jsou podněcováni otázkami a impulzy, aby se kreativně vyjádřili. Zajímá je běžný člověk se svými pocity a příběhem. Osobní život se stává děním na jevišti. Není pro nás možné zmínit se o všech významných tanečnících 20. století a jejich impulzech. Zkusili jsme se zabývat aspoň některými důležitými osobnostmi.
