Český jazyk 8.ORg Zkoušející: Mag. Eva Zojer Hlavní termín: květen 2009 Témata na výběr: 1. Problematika eutanazie v zemích EU Jako východisko slouží zkrácené interview ,,Umřít žízní bolí. To není eutanazie‘‘ (příloha č. 1) z časopisu Týden ze dne 16.února 2009 autora Vladimíra Ševely. Zaujmi k obsahu přiloženého textu vlastní stanovisko a zamysli se na otázkou, proč případ Eluany Englarové vyvolal nejenom v Itálii ostrou polemiku a rozdělil tuto zemi na dva tábory. Jak vidí smrt zmíněné ženy lékařka Pohunková? Existují i jiné případy odpojení od výživy a kdy a kde k nim nejčastěji dochází? Proč se s nimi v civilizovaném světě vůbec setkáváme? Jak tento jev můžeme interpretovat? Je možné mu nějakým způsobem předejít? 2. Bilance dvaceti let demokracie v zemích bývalého východního bloku Přiložený článek ,,Za komunismu bylo lépe, míní každý čtvrtý Němec z východu‘‘ (příloha č. 2) z webové stránky www.tyden.cz ze dne 2.ledna 2009 slouží pouze jako možný impuls k zamyšlení nad problematikou životních podmínek a možností dvacet let po pádu komunismu v Evropě. Jak se změnila situace pro obyvatele bývalého východního bloku? Zamysli se nad tím, jak souvisí srovnání obou režimů – komunistická diktatura versus demokracie – s věkem, vzděláním, pohlavím a bydlištěm obyvatel. Jak vypadá tvá vlastní bilance a bilance tvého blízkého okolí? Čeho si nejvíce ceníš v demokratickém systému? U kterých bodů zůstáváš kritickým a osvíceným občanem EU?
3. Interpretace povídky ,,Studna‘‘ české spisovatelky Lenky Procházkové Interpretuj povídku Lenky Procházkové ,,Studna‘‘ podle již poznaných kriterií analýzy krátkého prozaického textu (téma, typ vypravěče a perspektivy vyprávění, jazykové prostředky, charakteristika protagonistů, možný záměr autorky, grafická úprava). Nalezni v osudech obou hrdinek paralely a blíže je objasni. Zamysli se rovněž nad samotným titulem zvoleného textu. Jaké asociace v tobě vyvolává slovo ,,studna‘‘? Jak je možné interpretovat nadpis této prózy? Analyzuj centrální téma této povídky a zvaž, do jaké míry je tento text i v dnešní době aktuální. V interpretaci textu se mohou odrážet vlastní úvahy a asociace, které v Tobě daný text vyvolal.
Příloha č.1: Umřít žízní bolí. To není eutanazie Příběh Eluany Englarové, jejíž život v kómatu minulý týden ukončili lékaři, rozdělil Itálii. Bývalá předsedkyně etické komise českých lékařů Dagmar Pohunková se před časem rozhodla zjistit, zda se podobné případy nedějí v tichosti i u nás. Kdybyste byla ošetřující lékařkou Eluany Englarové, vyhověla byste žádosti jejích rodičů? Nevyhověla. Protože bych nechtěla, a podle evropských zákonů bych ani nesměla. To nebyla eutanazie. To bylo vysloveně zabití pacienta tím, že mu přestali zajišťovat základní životní potřeby. Rodiče argumentovali tím, že ji chtějí zbavit utrpení ve stavu, z něhož není návratu. Vždyť vlastně nežila. To je špatné? Pokud byla schopná trpět, tak přece nebyla mrtvá! To je logické. Její tělo bylo živé a nebylo nemocné. Měla vyřazenou vyšší nervovou činnost. Nebyla napojena na přístroje, jen na umělou výživu. A kdyby ji chtěl někdo zbavit utrpení a ukončit její život, dalo se to udělat daleko rychlejším a bezbolestným způsobem. Smrtící injekcí. Ale to by bylo kvalifikováno jako vražda. Místo toho ji nechali umřít žízní a hladem. A to trvá déle a je to trápení. Čili já bych to nemohla udělat – kvůli svému svědomí, lékařskému slibu a také proto, že by mě zavřeli. Eluana podle vás po odpojení výživy opravdu trpěla? Případ Eluany je podobný jako případ Američanky Terri Schiavové, která byla odpojena od výživy před třemi lety. Říkalo se, že nic necítí. Ale příbuzní, kteří k ní chodili, viděli, jak se mění, jak se scvrkává. Došlo k naprostému vysušení a smrti žízní. Bylo to na žádost manžela proti vůli rodičů a bratra. Manžel měl přítelkyni a chtěl se rozvést, aby se mohl znovu oženit. To byla ošklivá záležitost. Navíc v posledních letech byly zdokumentovány případy, kdy se lidé, kteří byli v podobném kómatu, probrali. Už i Světová asociace lékařů vydala prohlášení, že akcentuje kvalitu života před jeho délkou. Nešlo by to i v případě zmiňované Italky? Ne, ona nebyla schopná léčbu odmítnout. Ovšem v poslední době padají návrhy, že by každý člověk, dokud je zdráv nebo alespoň při vědomí, měl udělat ,,poslední pořízení‘‘. Doporučuje to i Rada Evropy. Pacient ale nesmí zvolit přímé usmrcení. Ale má právo odříct další léčbu. A je u nás běžné, že člověk odmítne léčbu? Ano, je možné se rozhodnout. Když řeknete, že nechcete, tak nechcete. Když jsem byla mladá lékařka a pan profesor Netoušek byl raněn mrtvicí, jeho poslední slova byla: ,,Nekřísit!‘‘ Když si pacient za plného vědomí žádá ukončit léčbu, lékaři jsou oprávněni tu léčbu ukončit. Pokud pacient padne do bezvědomí a udělal takové prohlášení dříve, je třeba se zeptat jeho příbuzných a známých, jestli si myslí, že by na tom trval. Na německé konferenci lékařů zaznělo, že by tím odpovědným neměl být rodinný příslušník. Tam může být střet zájmů – třeba vnučka chce byt po babičce. Měl by to být kamarád, někdo nezúčastněný, ke komu mám důvěru. V nemocnicích je nedostatek lůžek. Neoficiálně se traduje, že volná lůžka se získají jednoduše tak, že se péče ,,podcení‘‘, a urychlí se tak smrt pacienta... Setkala jsem se s tím jako medička. Neříkalo se, že se schválně nechají umřít, ale...Prostě se ten život neprodlužoval. Jako na předsedkyni etické komise se na mě obrátili, jestli bych neprověřila podezření, že se pacientům dávalo hodně diazepamu, aby se utlumilo dýchání a oni se vlastně udusili. To se neprokázalo. Ale ,,větralo se‘‘. Když jste na ležícího starého pacienta otevřeli v zimě okno, protože sestřičky říkaly, že se musí větrat, tak pacient samozřejmě ten zápal plic dostal. Tehdy nebyl nikdo, kdo by žádal náhradu škody. Dnes by to neprošlo, protože pacienti i příbuzní jsou na to dalece citlivější, stížnosti se vyřizují a je možné žádat o finanční náhrady. Ale jsou jiné věci. Když můj otec ležel na jedné pražské klinice, dostal třeba čaj na stůl v pokoji, ale nemohl k němu dojít. Aby řekl spolupacientovi, na to byl příliš hrdý. Tak trpěl žízní. Byl to dobrý špitál a není to dávno. Před několika lety ležela moje kamarádka na velmi dobré pražské chirurgii. Měla rakovinu slinivky. Našla jsem ji na pokoji ve špatném stavu. Povídaly jsme si a mezitím přišla sestra a dala jí na noční stolek hluboký talíř s kolínky a plátkem hovězího. U toho byla lžíce. Říkám: ,,Evo, nebudu tě rušit, budeš jíst.‘‘ A ona: ,,A jak? Lžící to nesním.‘‘ Měla zubní protézu, která jí nepadla, když teď zhubla. Šla jsem za sestrou, jestli by jí mohli dát vidličku a nůž nebo raději změnit dietu a přinést třeba kaši. Sestra: ,,To já nemůžu, dietu musí změnit pan doktor.‘‘ Jenže kdo má panu doktorovi říct, že pacientka nejí? Ta sestra. I dnes jsou pacienti, kteří si netroufnou říct, že nemůžou kousat. Takže my řešíme jeden případ v Itálii, a u nás jsou přitom tisíce případů ,,odpojení od výživy‘‘... Snad ne tisíce, ale staří pacienti někdy umírají hlady. To je dokázáno nejen ve světě, ale i v českých nemocnicích. Ale to nemá s Eluanou co dělat. U nás staří lidé ve špitále umírají hladem z nepozornosti personálu a příbuzných. A může to být jenom nepozornost? Vždyť to sestry i lékaři musejí vidět. To není zlá vůle, ale blbost. Padá to na vedení toho oddělení. Šéf dbá na odbornou úroveň, operační úspěchy, musí vyplňovat výkazy hlášení a nemá čas být u pacientů. Dnes je tlak na prosperitu nemocnic, mluví se o zákonech, co si zdravotním může a nemůže dovolit, ale už se nemluví o slušnosti, empatii, etice. Na to, aby pacient ležel v suchu a neměl žízeň, na to vlastně není zákon. Jde o lidskou slušnost, schopnost vcítit se a představit si, že by člověk mohl být v kůži toho druhého. Vladimír Ševela, časopis Týden č.7 ze 16.února 2009
Příloha č.2: Za komunismu bylo lépe, míní každý čtvrtý Němec z východu Na začátku roku, kdy si Němci připomenou dvacáté výročí pádu berlínské zdi, je mnoho z nich vývojem ve své zemi za poslední roky zklamáno. V roce 1989 očekávalo 71 procent obyvatel tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), že se jejich osobní životní poměry zlepší. V současnosti ale jen 46 procent lidí z bývalé NDR říká, že se toto jejich očekávání naplnilo. Vyplývá to z průzkumu institutu Forsa, který dnes zveřejnil list Berliner Zeitung. Každý čtvrtý obyvatel východního Německa je přesvědčen o tom, že se lidem v této části země vede hůř než před rokem 1989. Méně než dvě pětiny lidí uvedli, že na znovusjednocení východní a západní části Německa získali. V bývalé Spolkové republice Německo si před 20 lety 52 procent dotázaných od budoucnosti slibovalo, že se jejich situace zlepší. Dnes jen 40 procent dotázaných říká, že se tak skutečně po roce 1989 stalo. "Euforie, která panovala po pádu (berlínské) zdi, je dávno pryč," říká šéf institutu Forsa Manfred Güllner, podle kterého se předsudky mezi lidmi z východu a západu Německa upevnily. Říká, že obyvatelé bývalé NDR si myslí, že byli jenom využiti. Západní Němci zase podle něho mají pocit, že na východ je třeba jen platit. Průzkumu se zúčastnilo přibližně tisíc respondentů, přičemž asi polovina byla z někdejší NDR a z Berlína. Společnost Forsa se lidí ptala na zčásti stejné otázky již v roce 1989, tedy v době, kdy bylo Německo ještě rozdělené. Autor: ČTK, 2.01. 2009, Zdroj: www.tyden.cz
Příloha č.3: Lenka Procházková: Studna Nepředstavovala jsem si, že bude tak mladá. Ani, že tu bude bydlet sama. (Jmenuje se Eva.) Ten muž, co ji přivezl, prý zase odjede. Vidím, že by ji nejraději odvezl taky. Dům se mu nelíbí, je to opravdu už barabizna. Akáty sahají až k horním oknům a ta jsou zabedněná. Slepý dům bez proudu a bez vody. To ho mate nejvíc, mužsky usuzuje, že v tak velkém hospodářství museli mít přece vodu. (Však měli.) Prochází zpustlou zahradou, pořád hledá studnu. Dobře, že odjíždí, čmuchala tady nepotřebuju. Jen ať tu Eva zůstane sama. Jen ať si klidně přivede elektrikáře, budiž světlo. Aspoň si večer spolu posvítíme na ty bedny, co přivezla z Prahy. Jsem zvědavá. Po padesáti letech se konečně něco děje! Samé knihy? Jen v kufru pár hadříků, a to prý je herečka! Tak počkej, teď ti zahraju já, takové divadlo neznáš. Zhasnem si na to. To víš, v pohraničí se chodí brzo spát. Ale, ale, ona má baterku? Tak ať, v pojistkách ta závada nebude. No vidíš. Co vidíš? Nevidíš. Nefňukej mi tady hysterko! Správně, zabedni se v kuchyni, lehni si do spacáku. Teď ti zase rozsvítím, abys mi neutekla hned ráno. Spi při světle, budu tě hlídat. Přivolám ti sny. Ale umím jen černobílé a v němčině. Časem porozumíš. Proto jsem tady. Proto jsi přijela. Čekala jsem na tebe padesát let. Vida, jak jí otrnulo, jak je hned po ránu pracovitá! S konví do lesa ke studánce a zase zpátky, to bude pochůzek, než vysmejčí ten dům. Začla kuchyní, herečka. Umývá kredenc, už bude u spodního šuplíku. Škoda, že tu nejsou myši, no nejsou. Už ho otevřela, už má tu kuchařskou knihu. Spíš by se měla jmenovat Dorota! Tak si to teda prolistuj, dorotko, ale opatrně, když to vydrželo i rabování! To věnování je pořád čitelné "ANNĚ JOHAN – VÁNOCE 1936". Krásný dárek. A co vlastně tenkrát dostal Johan od Anny? Ale pozor, kam šla? Kde je Eva? Kde trajdá, trajda? Na hřbitově! Dobré místo, jenže špatný čas, je poledne a jsou tu dvě ženské. To nemáte doma co dělat, báby? Co se s tou vetřelkyní bavíte? Samozřejmě, že hledá hrob, ale Anna tu není a Johan taky ne. Tak si zkontroluj nápisy, Evičko, a pojď, pojď pěkně domů. Řekla jsem domů, ne do konzumu! Aha, má asi hlad, na to jsem už zapomněla, že tělo musí jíst. Jen jestli ten starý sporák bude fungovat. Určitě má prasklý šamot, a i kdyby neměl, praskne. Cože? Ona má v bedně elektrický vařič, nejenom knihy. Je praktická, herečka. Ale je tu sama. Má jenom mě. A já ji neopustím ani na krok. To budem pořád trčet v kuchyni? Ten dům sis přece koupila celý! Tak alou, běž se podívat vedle do pokoje, já jsem taky zvědavá, co tam zbylo po těch lidech, kteří nemají hrob. Rozpadlá manželská postel bez matračky. No, ale ty jsi praktická, seženeš truhláře. A copak asi najdem v té almaře? Promiň. Ty ses teď lekla, viď. Ale vždyť je to jenom figurína, krejčovská panna s terčem na hrudi. No tak ji odnes do stodoly, když tě taková hloupost straší. A moc se nerozhlížej radši. Nenajdeš tu nic k užitku. Jen shnilé trámy, rozpukaný mlat. Pojďme se zase chvilku bát! Koleduješ si o to každým krokem. Samá voda, přihořívá, už! Po čem to šlapeš maličká? To je stará psí kostřička. Kdysi ho kdosi zabil, chlupáče. Pro psa se přece nepláče! Tak nepřeháněj, šetři slzy. Večer ti zase zhasnu brzy. Tešíš se na sny, které přijdou, které ti pošlu? "JÁ JSEM SE NARODILA V ROCE 61! ŠESTNÁCT LET PO VÁLCE! PO VAŠÍ PROHRANÉ VÁLCE! TAK MĚ NECHTE NA POKOJI!" Nekřič mi tady! Vzbudíš lidi ve vsi. Budou si myslet, že tu straší. Oni si to stejně myslí. Proto ten dům nikdo nechtěl. Ten čekal až na tebe. A já taky. Ta holka má teda kuráž! To musím uznat, protože já bych po takové noci do mansardy nelezla. Fuj, to je prachu! Nesnáším mrtvé mouchy. Tobě to nevadí? Nebojíš se, že chytneš nemoc? Pavouci prý nosí štěstí. To určitě vymyslely Češky, šmudly líné. Tu toaletku nech na pokoji, zrcadlo je beztak prasklé a šuplata vylámaná. Museli tady řádit jako kobylky. Polož to album! Co je ti po tom, jací lidé tu kdysi žili. To je horší, než hrabat se v cizím prádle! Ale ty Anniny svatební šaty se povedly, to koukáš herečko, jak jí to na fotce sluší. Vlečka je z vamberecké krajky! Za války ji přešili na biřmovací šatičky pro Editku. A taky měli syna. Co máš ty? S čím jsi sem přijela? Léčit si zlomené srdce? Tak dej pozor, aby sis při tom léčení nezlomila vaz! Tohle je dramatický kraj. Ty to nevíš? Necítíš to? A pak, že herečky mají instinkt. Přivezli jí další bednu, jakoby jich neměla dost. Nesou ji do dolního pokoje. Skříňka na iluze, ale potřebují k tomu anténu, aby je chytli. Mám toho chlapa shodit ze střechy? Mám? Ne. Co je mi po něm, mě zajímá jen Eva. Tak jí to pěkně vylaďte, ať se máme večer na co dívat. Tady jsou večery dlouhé, zvlášť v tak osamělém domě. Ovšem české filmy mě nezajímají. Copak? Nebuď vzteklá, vždyť němčina je světový jazyk. Budeš se zkrátka koukat na to, co ti našteluju. Já jsem tu byla první! Nemlať do té bedny a nebreč, beruško. Pojď radši spinkat. Sny už čekají... "NECHTE MĚ BÝT! JÁ VÁM TAKY NEVYČÍTÁM, ŽE JSTE MI ZABILI DĚDEČKA! TOTIŽ, ŽE MI NĚMCI ZA VÁLKY ZABILI DĚDEČKA." Kde zas je? V zahradě. A má tam hned po ránu návštěvu. Cizí muž s podezřelým proutkem v ruce. Něco hledá? Vodu. Hledá vodu! Tak to se mi vůbec nelíbí. Virgule se mu chvěje v ruce, zastavil se. Přímo nad studnou. Musím tu holku vylekat, dřív než začne kopat. Ale tentokrát pořádně. Definitivně. Nechci ji tu. Má v sobě moc síly, je příliš odhodlaná. Klidně si jde i do lesa, sama. Sama? Tak to ji musím doprovodit. Zavedu ji ke skále. Udělám to tam, kde jinde, než tam.
Ten starý kříž už je zarezlý a chybí pamětníci, kteří by jí řekli, proč hosem před padesáti lety zasadili. Vlastně by tu měly být čtyři kříže. Skála je obrostlá mechem a ona má městské botičky s hladkými podrážkami, hopsanda. Půjde to jako po másle. Ela hop! Co zas? Přece jen instinkt? Tak pusť tu břízku! Stejně tě dlouho neudrží. Podívej se dolů, tohle je sichrovka. A honem si ještě zařvi, já česky rozumím, co budeš křičet? Boha vynech, ten je na mojí straně, jinak by tě sem neposlal. Ale on tě poslal, předurčil, abych se uklidnila, abych se smířila. Padesát let na to pokorně čekám! Nedívej se do nebe, dívej se dolů! Prožij si ten pád předem. Jednou, desetkrát, stokrát, než se břízka urve, a ona se urve, to mi věř!Tak co zakřičíš, abych si to mohla pamatovat, abych se tím ukolébala konečně? Moje děti volaly ‘‘mami!‘‘, když Johan vytáhl z kabátu pušku tady na té skále, kam nás zavedl, prý rozloučit se s domovem, s naší krajinou. Nechtěli jsme odejít, on taky nechtěl, a tak jsme tu zůstali. Navždy. Nakonec zastřelil i sebe. Neopustil nás. Tak už si zařvi, dokud máš ještě sílu. Nadechni se a ... "PANÍ ANNO, POMOŽTE MI!" Proč voláš mě? Jak tě to napadlo? Co je to za trik? Bože, co to znamená? Co mi to děláš? Drž se pevně, ty huso! Musíš přeručkovat blíž. Skopni ty boty nemehlo! Tady je výstupek, druhou nohu sem. Teď se přimkni celým tělem a podej mi ruku. Držím tě! Už jsi v bezpečí. Už se neboj, Evo! "NIKOMU JSEM NIC NEUDĚLALA! CHTĚLA JSEM TU BÝT ŠŤASTNÁ!" Vždyť budeš. Aspoň někdo. Dohlédnu na to. Nebreč jak malá holka a pojď domů. Rozsvítíme si, profouknu komín a zkusíme zatopit v těch starých kamnech. Potom si třeba pustíme televizi. Nějaký český film. A zítra můžeš pozvat bagristy, aby zase vykopali naši studnu. Je plná kamení, Johan tu nechěl nechat nic k užitku. Studnu zavalil, dům proklel a pak nás zavedl na skálu. Netušila jsem, co udělá, nebyla jsem na to připravená. Proto jsem se nedokázala smířit celých padesát let. Chtěla jsem ten dům bránit proti vetřelcům a přitom jsem se bránila odpuštění. Bože, odpusť mi moje viny, stejně jako já odpouštím svému viníkovi. (1994) z povídkového souboru ,,Zvrhlé dny‘‘ (1995)
