1.Vyzdvižení koráli
K pohybům zemské kůry v Alpách došlo v době, kdy v nich žili Keltové. V Andách se nacházejí v nadmořské výšce 3600 metrů zkamenělí, ale neporušení koráli, zatímco nedaleko lidé ve svých stanech zmrzli a pohřbilo je bahno. Pohoří na Zemi se nezvrásnila v šerém dávnověku, nýbrž v době, kdy již žili lidé.
Recentní koráli v nadmořské výšce 3600 metrů Sedíme u sklenky vína a diskutujeme o samoorganizaci geologických systémů, když mě zaskočí otázka, jež přivodí náhlou změnu tématu: „Jak staré jsou podle vašeho názoru Andy?“ Jak má člověk odpovědět renomovanému profesoru geofyziky, aniž si hned přibouchne dvířka k jakékoli další odborné diskusi? Ve svých knihách jsem se totiž již dříve zmínil, že Andy mohou být staré pouhých několik tisíciletí. „Ano,“ odpověděl jsem, „Amazonka se kdysi vlévala do Pacifiku, tedy na opačné straně než dnes, a pak se vyvrásnily Andy. Teprve od té doby ústí Amazonka do Atlantiku. Geolog Gero Hillmer (Hamburská univerzita) uvedl v dokumentárním snímku televize ZDF vysílaném 24. září 2000 pod názvem Praamazonka, že k této události došlo asi před sto čtyřiceti miliony let poté, co se od sebe oddělily Afrika a Amerika a vytvořil se Praatlantik. Já jsem svou hypotézu představil již ve své knize Omyly v dějinách Země, je založena na nálezech nezvětralých lastur a pobřežních linií vysoko v Andách a na dochovaných legendách domorodců, kteří byli očividně svědky zvrásnění And. Jelikož se o této události zmiňují jihoamerické mýty, došlo k tomu patrně“ – chvíli jsem 7
uvažoval, zda nemám uvést svou standardní floskuli „před několika tisíciletími“, abych pak přece jen velkoryse odpověděl – „možná nejvýš před deseti tisíci lety“. „Opravdu jsou tak staré?“ odpověděl mi nečekanou protiotázkou prof. dr. Ing. Karl-Heinz Jacob (Technická univerzita Berlín) a vzápětí pokračoval: „Pobýval jsem se skupinou geologů a geofyziků vysoko v bolivijských Andách v Jižní Americe. V nadmořské výšce více než 3600 metrů se tam nachází největší a nevýše položená solná pouš\ na světě. Nocovali jsme ve stanu na jednom ostrově. Vládl tam ledový chlad. Všude se mezi kaktusy vyskytovali zkamenělí koráli. Byli neporušení. Jak dlouho si mohly tyto nechráněné zkameněliny zachovat svůj původní vzhled, vezmeme-li v úvahu už jen neustálé střídání teplot a trhavý účinek mrazu?“ „Ano,“ odpověděl jsem, „jde o jev, který jsem už mnohokrát popsal ve svých knihách a nachází se všude na světě tam, kde na zemském povrchu objevujeme ideální, tedy čerstvě působící zkamenělou flóru a faunu nebo také otisky nohou, ačkoli mají být několik milionů let staré. Jde v každém případě o paradox času, vezmeme-li za základ geologickou časovou stupnici. Když zkrátíme čas a smrštíme ho jako gumový pásek, který byl předtím libovolně natažen, problém zmizí. Známý badatel Paul Sereno našel v saharském písku v téže geologické vrstvě, kde se na palčivém slunci bělí skelety dinosaurů a prakrokodýlů, zkamenělé lidské kosti a zkamenělou hlavu recentní krávy. Jak dlouho se uchovají dinosauří kosti na povrchu pouště? Jsou snad staré jen jako lidé a krávy, tvorové zesnulí a zkamenělí zřejmě před pouhými několika tisíciletími, kdy byla na místě Sahary ještě jezerní a lesnatá krajina? Voda zmizela před pár tisíci lety a přesně v této době tam zřejmě uvízli nebo pošli žízní sauři a prakrokodýli. Dodnes žijí uprostřed Sahary ve zbylých vodních dírách krokodýli ohrožující beduíny, kteří si přicházejí načerpat vodu. Naskýtá se otázka: Jak dlouho může přežít v tak malých tůních hrstka velkých dravců a čím se v poušti živí? Tady je ve hře několik málo tisíciletí, pravděpodobně ještě méně.“ „Zajímavé,“ prohlásil profesor Jacob. „Já jsem si tehdy vzal s sebou jednoho ze zkamenělých korálů, protože jsem nevěděl, jak jsou staří. Doma na univerzitě jsem ho pak ukázal odborníkovi, který ho přiřadil k těm, kteří dnes rostou v Pacifiku. Jak se tedy dostali recentní koráli do téměř čtyřtisícové výšky? K tomu nemohlo dojít před miliony let! Zvrásnily se Andy skutečně teprve před relativně krátkou dobou? Zdá se, že fakta to potvrzují!“ 8
„Už počátkem dvacátého století bylo v jedné geologické studii založené na výzkumech v Evropě uvedeno, že Alpy se z valné části vrásnily ještě v době, kdy v nich žili Keltové, čímž se zešikmily pobřežní linie jezer v alpském předhůří. Tato studie byla vyřazena z knihoven a mně ji poslal jeden anonymní čtenář mých knih s poznámkou, že tato téměř neuvěřitelná skutečnost musí být zveřejněna, nebo\ zemská kůra je křehčí a pohyblivější, než v současné době uvádějí vědci a média.“ Dnes se opravdu každý sesuv svahu, k němuž dojde ve třetím světě a jsou při něm zasypáni lidé, ihned klade za vinu západním průmyslovým státům. Ty prý mohou za každou aktuální klimatickou změnu, popř. klimatickou katastrofu, k níž dojde. Ale ještě před několika lety se v Evropě vůbec neinformovalo o takových přírodních katastrofách v Asii nebo Africe, k nimž docházelo odnepaměti. Počet přírodních katastrof v celém světě ve skutečnosti v posledních desetiletích dokonce klesá, a tak se musela klimatická rada OSN sama distancovat od svého tvrzení šířeného médii, že spolu se zvyšováním koncentrace tzv. klimatických plynů analogicky stoupl také počet přírodních katastrof. V posledních letech se ovšem snížil rovněž počet prudkých hurikánů. Kromě toho se v Evropě od roku 2000 již neotepluje, nýbrž se podle satelitních dat NASA (webová stránka GISS, tj. Godardova institutu kosmických studií) definitivně ochlazuje, a to ve střední Evropě a Skandinávii v letech 2000–2009 o 0,5 až 1 stupeň Celsia!
Historická klimatická změna Název odborné knihy Helmuta Gamse a Rolfa Nordhagena Postglaziale Klimaänderungen und Erdkrustenbewegungen in Mitteleuropa (Postglaciální klimatické změny a pohyby zemské kůry ve střední Evropě) z roku 1923 vypovídá o tom, že v posledních tisíciletích muselo dojít k mnoha geologickým událostem. V současné době naopak žijeme v klidném světě, pozorujeme-li klima a stabilitu zemské kůry. Dnešní odborný svět tento terénní výzkum, akribicky provedený počátkem 20. století, nebere oficiálně na zřetel. Má to svůj důvod, nebo\ podle Gamse a Nordhagena posledních deset tisíc let od údajné ledové doby v žádném případě neproběhlo jednotvárně a stejnoměrně, nýbrž vysloveně katastroficky. Ve shrnutí výsledků svého výzkumu (Gams/Nordhagen, 1923, s. 129 a 283 a násl.) poukazují badatelé jednoznačně na důvody, proč geologové, biologové, archeologové a geografové příliš rychle uvěřili předběžným schématům a nedomýšlejí je 9
dále. Gamsovo a Nordhagenovo přání, aby se jejich výzkumy a poznatky staly „mocným podnětem k bádání na tomto poli, a to novými metodami a novou silou“, nebylo dosud splněno (Gams/Nordhagen, 1923, s. 17). Právě výzkum klimatu dokonce učinil výrazný krok zpět, nebo\ klimatické křivky z posledních několika tisíciletí, zvláště pak z onoho právě uplynulého, byly zfalšovány tak, aby se jevily chladnějšími doby, kdy bylo podobně teplo jako dnes nebo tepleji. Dosáhlo se tím, že mohl být postaven na pranýř vliv člověka coby hlavního faktoru způsobujího oteplování Země ve 20. století. Proto byla vymyšlena teze monotónního, rovnoměrného průběhu klimatu. Jenže terénní studie z počátku 20. století ukazuje, že v dobách našich předků hladiny již existujících jezer severně od Alp – Bodamského, Ammerského, Federského nebo švýcarských jezer – mocně stouply a vytvořily plážové valy a terasy, zatímco zničily veškeré kolové stavby a ostatní pobřežní sídliště. V tomto období zhoršeného klimatu dosáhly pohyby zemské kůry obzvláštní intenzity a vedly k vytvoření nových jezer u Mnichova, Tölzu a Memmingenu. Současně se přestaly tvořit říční písky a spraš a postupně se zalesňovaly duny u Bodamského jezera, v Severním Porýní a v ostatních oblastech. Tyto vědeckým výzkumem potvrzené pohyby zemské kůry v alpském prostoru se odehrály v době, kdy tam žili Keltové, v subatlantské fázi, již studie zasadila do doby minus 850 až minus 120 (podle geologické časové osy). Důležité je poznamenat, že vedle klimatických příčin vyvolaly pohyby zemské kůry také tvorbu a distribuci mocných ložisek křídy (Gams/Nordhagen, 1923, s. 304 a násl.). Pokud jde o klimatické změny, jsou zajímavá výskytiště travertinu (vápenný tuf) ještě jako mladého sedimentu, který vzniká vylučováním z netermální sladké vody a obsahuje rostlinné struktury, ale také živočišné zbytky, jakož i schránky měkkýšů. Tufu se používá ke stavbě kleneb nebo jako výplně hrázděných konstrukcí, čistého tufu také jako páleného vápna. V Evropě se tuf vyskytuje v teplém až mírném podnebném pásmu, tedy v oblastech, jež se liší od subtropů průměrnou roční teplotou nižší než 20 °C, jako jsou Švábská a Francká Alba a Předalpsko. Podle konvenčního geologického času byla velmi teplá fáze, klimatické optimum v tzv. atlantiku, časově neohraničená perioda, která začala pozvolna před 10 tisíci lety a trvala 4000 let. Dříve badatelé, mj. Gams a Nordhagen, zasazovali toto klimatické optimum do pozdější doby, mělo začít před 7500 až 7000 a končit před 5500 lety. Toto klimatické optimum se ve střední Evropě vyznačovalo průměrnými tep10
lotami, které byly asi o 2,5 °C vyšší než dnes, a současně i vyšší vlhkostí. Vyšší teploty způsobily celosvětově značný ústup ledovců. V Alpách roztály ledovce asi před 9000 lety, aby asi o 2300 let později opět sestoupily do nižších poloh. Sahara nebyla na vrcholu klimatické fáze atlantiku písečnou pouští, nýbrž zalesněnou jezerní krajinou s bohatou zvířenou a květenou. Skalní kresby ukazují také stáda hovězího dobytka, který byl chován v dnes aridní, tedy velmi suché oblasti. V atlantiku se značně rozrostly močály, stoupla hladina mnoha jezer a na sever od Alp se tvořil zvýšenou měrou tuf. Vznik jezerních pánví si lze podle Gamse a Nordhagena (1923, s. 34) a dalších badatelů vysvětlit izostatickým propadem alpského masivu a zlomy probíhajícími kolmo k okraji Alp: „Takové kolébavé pohyby (…) jako u Ammerského jezera známe přece také jinde na okraji Alp (srov. např. Gogarten). Bravais již v roce 1838 popsal na norském pobřeží mezi Altenem a Hammerfestem strmé pobřežní linie a Hansen je v roce 1890 správně vyložil. Naprosto stejné našli také (…) jiní badatelé u švédských vnitrozemských jezer.“ (tamtéž, s. 34) Proč se pohoří ještě před krátkým časem izostaticky propadala, čímž se vyklenovala na jiných místech? Kdyby hory rostly pomalu již miliony let, musel by proces izostatického propadání probíhat odpovídajícím způsobem také pomalu a nemohl by způsobovat kolébavé pohyby během krátkých časových úseků. Podívejme se důkladněji například na Ammerské jezero ležící před branami Mnichova, které má v současné sobě rozlohu 47 km2 a je zbytkem kdysi mnohem většího jezera. Za uznávaný fakt se považuje, že jezero měřilo tehdy v severojižním směru na délku 37 km, zatímco dnes jeho délka činí 16,2 km. Pilsensee bylo ještě součástí Ammerského jezera a spojovalo je s Wörthsee. Výška hladiny Ammerského jezera se v současné době uvádí s hodnotou 532,9 metru nad mořem, zatímco pobřežní linie z poledové doby je třeba hledat až o 60 metrů výše, na což odkazuje také poloha četných skupin mohylových hrobů (viz obr. 1, s. 12). Tufové ložisko o rozloze asi 300 tisíc m2 se nachází na okraji starého Ammerského jezera u Pollingu. Za svůj vznik vděčí bezpochyby dřívějšímu Ettingskému potoku. Nejsvrchnější zvětrávací vrstvu tufového ložiska tvoří křída o mocnosti dva až tři metry, jež dosahuje výšky necelých 600 metrů nad mořem. V této výšce je třeba hledat maximální pobřežní linii horního Ammerského jezera (Gams/Nordhagen, 1923, s. 37). Jak jinak vypadalo Předalpsko nejen ve střední době kamenné, nýbrž také v době bronzové a železné? 11
Obr. 1: Zmenšená jezera. Ammerské jezero ve své dnešní rozloze (šedá plocha) a jeho maximální velikost v době našich keltských předků (šrafovaná plocha). Zajímavá je poloha mohylových hrobů (MH) a existence drumlinových polí na břehu Ammerského jezera. Detailní mapa (A) viz obr. 2. Skica podle Gams/Nordhagen (1923, s. 19).
Obr. 2: Tufová ložiska. Situační plán jako detailní mapa (A) z obr. 1 ukazuje linie staršího stavu vody z bronzové doby a mladšího, výše položeného (600 m n. m.) stavu z doby železné. Ettingský potok se kdysi vléval do dnes vyschlého Jacobsee, popř. Ammerského jezera a zapříčinil vznik tufových ložisek. Křída o mocnosti 2 až 3 m, pokrývající celé tufové ložisko a zasahující až do výšky 596 m n. m., pochází podle výzkumů Gamse a Nordhagena z dřívějšího Ammerského jezera. Skica (přepracovaná) a fotografie z Gams/Nordhagen, 1923. 12
13
Jenže pobřežní linie starého jezera leží dnes v nestejné výši. Zatímco na jižním konci se nachází břeh, jak bylo popsáno, ve výšce 600 m, na severním vykazuje všude výšku 560 m. Tento výškový rozdíl si nelze vysvětlit jinak než tektonickými pohyby. K poruše došlo jistě až po konci „ledové doby“, nebo\ tufy vytvořené již před maximálním stavem vody obsahují lesní flóru velmi podobnou dnešní. Na to, že hladina vody poklesla poměrně nedávno, poukazují také jména niv. Jeden „wörth“ (starý výraz pro ostrov) leží jižně od Unterpeissenbergu a na jednom z takových ostrovů byl v 8. století vybudován klášter Grafrath (Gams/Nordhagen, 1923, s. 32). Podobná pozorování lze učinit také u jiných jezer v alpském předhůří. V této souvislosti je třeba vidět „mnichovskou nakloněnou rovinu“, dlouhou 70 a širokou 10 až 40 kilometrů. Severní třetinu této roviny zabírají z větší části močály, zatímco ve zbývající oblasti se vedle štěrků vyskytuje také starší spraš nebo pískovec. Zajímavé však je, že – odhlédneme-li od říčních zářezů nebo starších úzkých nízkých hřbetů mezi dvěma údolími (riedel) – jde o dokonale rovnou plochu, jež kolem Mnichova vykazuje spád od 0,6 do 0,7 procenta. Tato rovina klesá ze 700 metrů u Holzkirchenu až na 415 metrů u Moosburgu. Geology již dříve napadlo, že zde proběhlo dodatečné naklonění, pro což hovoří rovněž nápadný rozdíl ve spádu zemského povrchu a hladiny spodní vody (Gams/Nordhagen, 1923, s. 44).
Mokré horninové proudy Je zajímavé, že u Ammerského jezera existují stejně jako v celém alpském předhůří drumlinová pole, jež jsou považována za glaciální relikty „ledové doby“. Jde o podlouhlé pahorky kapkovitého půdorysu, jež mohou být až 1000 metrů dlouhé a 100 metrů vysoké. Proudnicový tvar tělesa pahorku prý zformoval pohybující se ledovec. Tento krajinný tvar je považován za typickou součást bazální morénové krajiny. Podélné osy drumlinů leží údajně vždy ve směru pohybu ledovce. Je tomu ale skutečně tak? Severozápadně od Friedrichshafenu se nachází městská část Friedrichshafen-Raderach, postavená na drumlinu. Tento pahorek je obklopen v jakémsi kruhu dalšími drumliny. Takové lze nalézt rovněž dále na severozápad, avšak jen málokdy jsou souběžné – srovnej mj. pahorky A a X na obr. 3. Drumliny v jihoněmeckém prostoru jsou vskutku velmi odlišné, pokud jde o vnitřní sedimentární stavbu a vzhled (Zeitschrift für Geomorfologie, vyd. 47/3, 2003, s. 373–392): různě strmé 14
Obr. 3: Drumliny. Horní snímek: Městská část Friedrichshafen-Raderach ležící na drumlinu je obklopená kruhem dalších drumlinů, které jsou zalesněné. Přehledová mapa ukazuje, že v okolí se nachází ještě více drumlinů, které však nejsou vzájemně rovnoběžně uspořádané. Snímek vlevo dole: Drumlin u Pollingu (srov. obr. 1). Snímek vpravo dole: Benediktinský klášter Andechs byl postaven na drumlinu (srov. obr. 2).
svahové úhly, častá „ostruha“ zvedající se ve směru toku, dva nebo tři kulminační body a vpřed natažené „prsty“, to vše jsou vlastnosti u pravých drumlinů nepravděpodobné. Existující vyvýšeniny nebo sedimenty, jako starší ledovcový till, prý „přejely“ a deformovaly do proudnicového tvaru ledovcové masy. Mohou vůbec vznikat takové kopcovité krajiny, jež se jeví jako komplexně, systematicky založené? Odkud se berou bodová uložení sedimentů, rozprostřená do rojů? Odborníci se domnívají, že jde o morénové usazeniny ještě starších výčnělků zanechaných ledovcovými proudy. Lze si tak vysvětlit poměrně rovnoměrné uspořádání do jakýchsi polí? 15
Obr. 4: Kulaté formy. Drumliny v Tasikmalaye se vyznačují kulatým tvarem, protože se podklad nepohyboval. Domorodci si na těchto „hrbech“ stavěli vesnice. V původní rovině se nacházejí rýžová pole (R). Doplněný blokový diagram ze Sandberga (1937) podle B. G. Eschera.
Drumlinová pole lze skutečně nalézt i v oblastech, které nebyly nikdy zaledněné. Poblíže Tasikmalaye na západě indonéské Jávy se nachází tzv. Krajina deseti tisíc pahorků. Tato terénní forma byla popsána jako drumlinová již v roce 1925. Jelikož tam nebyly žádné ledovce, byla příčina jejího vzniku spatřována v mokrých horninových proudech (Escher, 1925). Výklad, že jde o drumliny, je oficiálně odmítán, protože protáhlé pahorky neleží ve směru toku, ačkoli jinak se vyznačují vlastnostmi drumlinu, především se ale liší od okolí vnitřním složením: „Proto nepanují nejmenší pochyby o drumlinové povaze deseti tisíc pahorků“ (Sandberg, 1937, s. 14). Rozdíl tedy tkví pouze v kulatém a proudnicovém tvaru, zatímco jinak všechny vlastnostitěchto pahorků odpovídají vlastnostemdrumlinů. Tento spor se vede ze závažného důvodu, nebo\ kulaté drumliny nemohly být vytvořeny ledovci, čímž zřejmě odpadá důkaz ve prospěch „ledové doby“, nebo\ drumliny vznikají i bez „rychle ujíždějících“ ledovců. Nemohly drumliny vzniknout docela jinak, tedy bez glaciálních účinků, také v Předalpsku? Nizozemský geolog dr. Christoph Sandberg uvádí: „Zkoumáme-li fenomén drumlinů, musíme dojít k závěru, že jejich příznačné vlastnosti ani jednotlivě, ani jako celek nepoukazují na glaciální původ, nýbrž na to, že jde o produkt usazování vodou a plynem nasycených horninových proudů, které musely být krátce před vznikem tohoto jevu v poměrně rychlém pohybu.“ (Sandberg, 1937, s. 14 a násl.) Sandberg tudíž potvrzuje, že se nejedná o relikty ledové doby. Třebaže se oproti tomu glaciální původ těchto pahorků považuje všeobecně za prokázaný, dočítáme se v Geologickém slovníku: „Vlastní příčina vzniku je stále ještě sporná.“ (Murawski/Meyer, 1988, s. 43) 16
