Faaker See 2008
1.Den-4 .října 2008 Motorkářské srazy, si myslím, nejsou právě tou zábavou, kterou bych musel často. Přesto Faaker See je už taková malá tradice a i když je už konec sezony v dohledu a finanční zdroje nejsou neomezené, pohoří Karawanken v Jižních vápencových Alpách je velkým lákadlem. A každým rokem se dají v trojmezí Rakouska, Itálie a Slovinska najít nové, atraktivní cíle, které ukrojí pár milimetrů směsi na kolech našich miláčků. Apropó, naše cesta vlastně začíná gumovou alchymií a řešením rovnice, která motá hlavu každému, kdo okusil slasti na dvou kolech. Obout levně, lepivě a nejlíp nesmrtelnou gumu tak to je ta matematická záhada, kterou letos musím už potřetí vyřešit........ Sraz naší tříčlenné skupinky máme v Prostějově na dálnici u OMV, ale ještě musím do Mohelnice. Za prvé přezout zadek, za druhé se zde připojí Jitka. Komplikace v pneuservisu (mechanikovi zůstala v náboji kola vložka čehož si nevšiml a pak se tam snažil silou narvat osu-málem mě trefil šlak když jsem to viděl) nás zpozdila zhruba o půl hodiny a tak jedeme co to dá po dálnici směrem k Prostějovu kde nás už na pumpě čeká Jirka JVK. Jirka opět v dobré náladě a s rozzářeným obličejem dává zapomenout na problém s pneu a po domluvě nás vede k hraničnímu přechodu Hevlín. Čeká nás dnes dost kilometrů a to zpoždění doháníme českou dálnicí. Dnešek budeme trávit převážně v sedle, přece jenom něco kolem 700 km je docela mazec a nechceme k naší bytné do Khünburgu dojet v noci. V Rakousku směřujeme přes Dunaj na Mariazeel, cestičky se začínají pomalu zvedat a projíždějíc kolem závodního okruhu v Zeltwegu se nám už po levé ruce objevují kontury pohoří Lavanttalských Alp. Toto pohoří spolkových zemí Štýrska a Korutan jsem zanesl do svých plánů cesty a teď nezbývá než jej projet. Přispívá nám k tomu i počasí, které se zatím drží a tak pár metrů za městečkem Bad St.Leonard točíme ostře vpravo a šplháme k sedlu Klippitztörl (N46°56´35.64" E14°41´26.29").
Cesta je příjemná, zatáčky, krátké rovinky a stoupání, člověk si prostě užívá jízdy. Já si k tomu bohužel užila i zimu. To krásné skoro letní počasí se po 1000 trochu přehouplo a já byla ráda, že jsme udělali malou přestávku...Šplháme se do sedla, pohoří není příliš vysoké, samotné sedlo má jen něco přes 1550 m.n.m a tudíž se nám cesta klikatí nádhernými, převážně smrkovými porosty a až nahoře v průsmyku se ráz krajiny trošku mění a přes oblé travnaté vrcholy se v místě malého lyžařského střediska koukáme zpátky do údolí. Moc příjemné pohledy to byly milý čtenáři, a i teď ve vzpomínkách na výhledy z terasy místní hospůdky kde koukajíc a popíjejíc s přáteli .....hm, Campari s džusem.....to naladilo i mne.... v družné debatě si představuji, jak to tam musí být krásné v zimě.............. Čas je ovšem náš nepřítel, tak zase do sedel a fofrem směrem k další zastávce! Čeká na nás baron George Khevenhüller a, že se nesluší nechat barona čekat je přece nasnadě. Jako slušně vychovaní potomci praotce Čecha se dostavujeme na místo po anglicky, což znamená na odpolední čajíček, nicméně : ,,Ach ti zapomnětliví aristokraté!!!!!" Pan baron měl asi něco jiného na práci, ne a ne nás přijmout....Stojíme tudíž s otevřenou pusou a zíráme na sídlo rodu Khevenhüllerů - Hrad Hochosterwitz, středověký hrad postavený na dolomitové skále a pyšně shlížející ve své majestátnosti dolů do údolí. Můj mozek odkojený jiskřičkami, později pionýrským šátkem a SSM (pro později narozené - socialistický svaz mládeže) nějak nemůže vstřebat, že něco takového může vlastnit soukromá osoba!!! Čtrnáct bran hradu, každá skrývající tajemství mi nedá spát ještě dnes, a to hlavně proto, že na prohlídku už nezbývá čas a tak co myslíš Jitko? Příští rok????? Jistě ano, a dá mi každý za pravdu...jen co zhlédne tento krásný hrad, aspoň na fotce, já
jej viděla zmenšený už loni v muzeu Minimudus při návštěvě Klagenfurtu... Tak jen pár obligátních fotek na památku a už fičíme kolem Ossiacher See a Villachu směrem na Khünburg do postýlek k paní Pernull. Blížíc se k jezeru Faaker registrujeme zvyšující se počty motorkářů a to věru občas i na strojích, ze kterých by asi český policajt při náhodné kontrole dostal infarkt!!! Frau Pernull nás už ani nečeká (asi někam odešla), otevřený penzion, a klíče od pokoje na stole značí, že u ní už máme dveře doslova otevřené .....ale na to jsme přišli až po upozornění jiných hostů, které jsme v první chvilce měli za rodinné příslušníky vypomáhajíc paní Pernull s ubytováním hostů.... :-) a tak ji potkáváme až druhý den na snídani. Tak rychle do hajan přátelé............
2.Den 05.října 2008 ,,Jirko, co myslíš, vede tím průsmykem Lanza silnice?" volám ráno dolů do jídelny na již snídajícího Jirku a Jitku. ,,Myslím, že jsem tudy už někdy projel!", slyším vzápětí jeho odpověď, když scházím ze schodů dolů do jídelny. Ti dva už jsou na snídani, jen mi to dnes trvalo nějak dlouho, pořád jsem se nemohl vyhrabat z postele......Jsem rád, že Jirka pojede s námi, sice chtěl asi původně namířit hned na sraz k Faaker See, ale dal se ukecat. Máme dnes v plánu projet spojnicí tří států Rakousko - Itálie Slovinsko a zase zpátky do Rakouska. Jen tou silnici mezi městečky Paularo a Pontebba si nejsem jistý, i v podrobné mapě s měřítkem 1:200000 je jen nějaká šedá čára vedena ve vysvětlivkách jako nezpevněná silnice a ani jeden z nás nemá mezi stehny úzké sedlo endura se špalíčky na pneu, vhodná na tuto silnici-nesilnici. Vyrážíme po deváté hodině podél řeky Gail na západ a po 27 kilometrech točíme vlevo na jih a míříme do kopců zdolat Plöckenpass (1360m.n.m). Cesta je místy mokrá, je i dost ,,zima" a tak si užívám zatáček jen v suchých místech a jedu opatrně. Jo jo jel jsi tak opatrně, že jsi to dával jen jednou rukou a druhou natáčel video o tom jak krásně ti to jde ..... :-) video zde
Vjíždíme do mlhy, pak zase chvíli mrholí, prostě nevyzpytatelné, rychle se měnící Alpské počasí......Snad bude na italské straně líp. Sjíždíme po 52-ce a odbočujeme vlevo do Paluzzy a pak v dalším městečku obdivujeme nádherný interier kostela s obrovským Ježíšem na kříži. Stoupáme k průsmyku Forcella di Lius (1338m.n.m) a v Paularu odbočujeme vlevo směr Casera Ramaz a za touto usedlostí odbočíme vpravo na silnici k průsmyku Passo del Cason di Lanza. Teda silnice, no nevím jestli se tak dá nazvat stezka sice s asfaltem, ale široká místy jen 2 metry s ostrými do pravého úhlu zlomenými zatáčkami. Tady patří slova obdivu mým kamarádům, Jirka na těžkém cesťáku BMV, Jitka na Fazeru se mě statečně drží, pod koly směs mokrého listí, mlha, do toho mrholí, pak už začíná pršet, jedeme tmavým lesem...... Všechno jednou skončí i tahle cesta má svůj konec a dnes už je to krásná vzpomínka. Prší už docela fest, ale nějaká usedlost přímo láká sesednout a něco udělat se zkřehlostí těla. Podivní, ale milí jsou tihle majitelé, kteří nás vzali pod svou střechu, koukám na nějakou černošku, která se tady otáčí mezi hosty, objednáváme si něco podivného.........,,Jitko? Co to bylo? Čaj a kafe poznám a dál?" .....byla to speciální polévka paní domu, zřejmě i kuchyně.....byla fazolová a na to jak ji paní vychvalovala....musela jsem si ji hódně dochutit parmazánem aby se dala sníst :-)) Čekáme až se déšť zmírní, hopsnem do sedel a už po lepším kousku italského asfaltu míříme na sedlo Passo del Cason di Lanza (N46°33´56.96"E13°10´16.46"). Zde už jsme zase na regulérní silnici a míříme dolů na Pontebbu. Cesta vede kamenitým údolím, a ráz krajiny se zase úplně změnil, z krásných lesních úseků z občasnými vodopády a travnatými náhorními planinami na passu zůstala jen vzpomínka. Občas se na silnici válí kameny a pořád po očku koukám na svah, jestli se na nás nevalí kamenná lavina.
V Pontebbě, městečku, kterým jsme již letos jeli v červnu na Gardu, najedeme na silnici č.13 a míříme na Tarvisio. Jirka už má dost toho ,,courání a krosu se svým cesťákem" a taky se už těší na sraz a tak se tady rozdělíme a já spolu s Jitkou zamíříme do Slovinska. Jedeme kolem překrásného Lago di Predil a kolem něj stoupáme ke stejnojmennému průsmyku. Slovinci mu říkají Predel (1156), což pro nás je důležité snad jen proto, že opouštíme letos již naposled Itálii a začínáme se kochat krásami Triglavského národního parku. Kousek za přechodem na nás majestátně vzhlíží pevnost Forte Predel (N46°25´14.75E13°35´12. 29") se svou krvavou historii známou už z dob Napoleonských válek. ,,Ivo vidíš tu kozu?" volá na mě Jitka. No všiml jsem si až po upozornění a tak si v duchu říkám, že stádo koz na hradbách pevnosti je určitě lepší než kdyby zde ještě byli vojáci, kteří by nás pozorovali a ........ už sjíždíme z průsmyku kolem rozestavěného mostu (myslím, že za pár let bude ozdobou silnice), směrem k Bovci a výhledy směrem k Triglavu jsou nádherné. Svítí už sluníčko a rozehrává na okolních dvouapůltisícových vrcholech (Jalovec 2645m.n.m) nádherné divadlo. Sjíždíme dolů do údolí a o nějakých 600 výškových metrů níže pod průsmykem Predel těsně před Bovcem zastavujeme u hřbitova padlých v 1. světové válce a pak už točíme na východ do dalšího údolí (pevnost Fort Kluže je o pár metrů dál, kousek za Bovcem, ale na tu dnes čas nezbude). Jedeme proti proudu řeky Soči s nádherně průzračnou vodou a necháváme se vést údolím. Zastavujeme na svačinku u silnice s visutým mostem a sedíc uprostřed mostu nevěřícně koukáme dolů na průhlednou nazelenalou vodu řítící se korytem řeky. ,,Nezapomeň zavřít pusu, když žvýkáš!", říká Jitka vidouc, že nemůžu odtrhnout zrak od té nádhery okolo nás. Ještě, že je tady se mnou, možná bych tam seděl ještě teď. ,,Vstávej a jedem!" velí vzápětí a už se kráčejíc k motorkám houpe v bocích do rytmu lanového mostu. ,,No jo, vždyť už jdu" bručím a opravdu s nechutí přehazuji nohu přes sedlo motocyklu. Stoupáme do sedla Vršič (1611m.n.m) , jeli jsme tady už vloni při návštěvě jezera Bled a tak už nám jsou některé
výhledy známy .....no přesto jsi mi zase nezastavil tam, tuším v 7 zatáčce, kde stojí Ruská kaple. Během 1. světové války stavěli tuto náročnou horskou silnici ruští zajatci a jako upomínka na tisíce obětí nelidských podmínek – mrazu, hladu, infekčních nemocí a zejména lavin – tam v lesním zákoutí mezi serpentinami silnice stojí působivá „ruská" kaple......a o to víc si můžeme užívat klikaté silnice. Držím v ruce Jitčin foťák přepnutý na kameru a pár záběrů si můžete prohlédnout Videa .... Vršiče. Na vrcholu se nezdržíme a fičíme hned dolů do Kranjské Gory, kde v místní restauraci na nás čeká kapučíno. Jde dnes už o poslední zastávku, za chvíli se bude smrákat a máme ještě zhruba 90 kilometrů k paní Pernull. Posíláme smsku Jirkovi, že se dnes už na srazu neobjevíme, jsme utahaní a taky je třeba něco sníst k večeři, takže po zdolání Korentského sedla netočíme na východ k jezeru Faaker, ale naopak k západu a hledáme nějaký otevřený market a něco k snědku. Do Khünburgu na naši základnu dojíždíme už za tmy, ale zato s hlavou plnou nádherných zážitků z právě končícího dne..........A kdypak dorazil Jirka? Tak to nevím, byl jsem už dávno v říši snů a sladkého spánku........
3.Den 06.října 2008 Pokud člověk nikam nemusí a to se týká mých dvou přátel a mě, tak si se vstáváním hlavu nedělám. Pomalu se trousím na snídani, Jirka včera (nebo už dnes?) přijel kdoví kdy a tak není kam spěchat.
Ale vida, už šramotí po schodech a přisedá si k nám s plnou pusou informací o tom, co jsme už včera jaksi nestihli. European bike week festival je v plném proudu a dnes už tam zavítat musíme, přece nejde tam nezajet. Dáváme dokupy plán na dnešní den a pomaličku krmíme své GPS-ky potřebnými údaji. Nezbytná ranní káva prolitá hrdlem z nás dostává poslední zbytky ospalosti a už naskakujeme do sedel svých dvoukolových miláčků. Samosebou dostali i oni ranní papání v podobě sprejování řetězu a Jirka, který sedlá ,,něco co nemá řetěz!!" tak alespoň stírá ranní rosu ze sedadla a olupuje rakouský hmyz, který včera nabral noční jízdou na plexi -- vrahoun jeden. Nevím proč na něj nevolal: ,,Prosím uhněte z cesty!!! Jedu !!!!" Zeptat se ho na to však nestihnu, už mačká startér svého BMW, Jitce už bzučí vysavač (motor) Fazeru a tak taky mačkám červené tlačítko a už si chrochtám u vibrací mého SV. Doleva dnes odbočujeme při nájezdu na silnici 111 a po 12 km opět vlevo a prudce do kopce zdoláváme první vrcholky a údolí Gailtalských Alp. Jedeme na Kreuzen a pak k nejvýše položenému jezeru v Korutanech--Wiesensee (930m.n.m). Míříme k východnímu cípu jezera jelikož objet jej na motorce možné není. Cesta k jezeru a zvláště posledních pár kilometrů vede trošku zapomenutou krajinou s krásnou přírodou, turismem příliš nepoznamenanou a o to krásnější. Moc se mi osobně líbil úsek MatschieldBoden-jezírko Farchtnersee-Weisensee s jen velice řídkým osídlením. Ráj pro tuláky a cyklisty. Ledovcové jezero Weisensee (N46°41´58.78"E13°24´45.80") je protáhlá nudle, připomínající fjord jehož konce nevidno, ale pro plavby chtivé je zde několik přístavů a tak celodenní výlet okolo jezera není žádný problém. Zamávali jsme s trochou závisti nasedavším turistům a už koukáme na jeden z vrcholů okolních dvoutisícovek. Ano tam někde severním směrem se skrývá další cíl naší dnešní cesty-hora Goldeck (2139n.m.n.m) se známým lyžařským střediskem nad městečkem Spittal a.d.Drau. Jak jsem zde již podotkl dříve, jezero se objet nedá a tak se kousek vracíme stejnou silnicí a pak už za městečkem Zlan
najíždíme na placenou Alpenstrasse. Samotný výjezd byl hezký, ale trošku fádní a ani výhled na vrchním parkovišti nebyl příliš úchvatný, možná mé lehké zklamání způsobily ty včerejší krásy Triglavu. Přesto však mi stoupání na vrchol utkvělo v paměti hlavně ze dvou důvodů. Blížíme se k ostré pravotočivé 180ce a jak už to tak bývá, člověk hledá optimální průjezd a kouká co jede z vrchu aby si trošku nadjel..... ,, Ty bláho!!!! Vždyť ta skupina motorek jedoucí proti nám to ....to ....je....Roman!!!" Ano Roman se svou skupinou! Věděli jsme, že k Faaker také míří, ale potkat se takhle náhodně? Neuvěřitelné o to víc, že loni jsme se v podobné zatáčce potkali ve stoupání na Stoderzinken !!! To je teda gól! Nezbytné zdravení s kamarády, okukování motorek, pár objetí a potřásání rukou..........a........a........my nahoru, oni dolů.......... Po prohlídce okolí na vrchním parkovišti jsem trochu zklamán, vidět je jen na jednu stranu údolí a šplhat na kopec se nám nechce. Bufet zavřený, chceme něco do žaludku a tak sjíždíme k chatě, kterou jsem si vyhlédl při cestě nahoru. A to je druhý důvod-zvláštní to stavení s podivnou...a hlavně stále obsazenou.... kadibudkou a obsluha v podobě dědka s babkou. Jídlo je, ale vynikající, teplíčko se táhne od kamen na kterých se i vaří, jako na chatě u mě doma. Prostě pohoda..... ,,Jitko, co takhle jít si ještě zasáňkovat?" ptám se s plnou pusou tlačenky. Sice se na mě divně koukla, asi pro kontrolu, který že půllitr piva stojí přede mnou, ale je pro, ovšem v létě? Ale ano jde toSommerrodelbahn Turacherhöhe-sáňkařská dráha je nedaleko odtud směrem na Bad Kleinkirchheim a Turach! Jedeme tam! A jak se Ti Jitko jízda líbila?.....tak nejprve musím připomenout, že jsme si před jízdou samotnou
vyjeli na motorkách nahoru kouknout jestli ta dráha opravdu stojí za to.....vypadalo to pěkně divoce...tak rychle zpátky dolů... v pokladně kupujeme lístky, odkládáme přilby....prý je nebudeme potřebovat zato jsme každý nafasoval jedny boby přímo na sedačku lanovky... a hurá nahoru. Celou jízdu lanovkou jsem koukala jestli náhodou neuvidím nějakého, šílenou rychlostí se řítícího bobistu.....abych už dopředu věděla, která zatáčka by mohla vynášet a nic....tak konečně nahoře. No jo, ale jak se asi na ty boby sedá...Neboť si tu se svou neznalostí připadám jak vesničan ve městě....čekám jak to rozpálí ta odvážná rakouská babička s vnučkou. Hned se uklidňuji....to zvládnu taky....nebudu zbytečně napínat....já myslela, že se cestou snad i zastavím....buď jsem moc lehká váha nebo jsem to tou jednou pákou neuměla pořádně okočírovat.....jela jsem tak pomalu, že v poslední zatáčce to už vypadalo, že mne předjedou ti ukřičení a řádně rozjetí teenageři...... S lehce naraženým kostrčem po divoké jízdě se ještě jedeme kouknout na jižní stranu jezera Wörthersee do městečka Maria Wörth. Tady v romantickém koutku Korutan se na poloostrově nachází vzácná památka-gotický poutní kostel Maria Wörth jehož vznik spadá někam do roku 890 n.l. Dorazili jsme právě na svatbu (aby také ne, když je to nejvyhledávanější kostel na svatební obřady v Rakousku) a tak si sedíc tiše v pozadí vychutnáváme spolu se svatebčany nádherný zpěv nesoucí se kostelem. Obdivujeme výzdobu a má duše je unesena vší tou krásou okolo. Myslím, že dlouho nezapomenu na tyto okamžiky a snad na závěr můžu říci: ,,To se musí vidět, k popsáni tohoto místa můj um nestačí "..... Po hodince emocí vyrážíme směrem k jezeru Faaker a funguje tady nepřímo úměrná rovnice-čím menší vzdálenost k jezeru,tím víc potkáváme spolumotorkářů, mířících jako my na European bike week, celoevropský sraz šílenců na motorkách, pořádaný různými H-D kluby Evropy. A u jezera? ... Zde video z European bike week
Intermezzo European bike Week - co říci k tomuto mega srazu? Silnice kolem jezera se promění na jednosměrku jako každý rok, a houf motocyklů všemožných tříd a kubatur se líně valí po silnici kolem jezera. Líně......ono to ani nijak nejde milý čtenáři, je to jen popojíždění jedné veliké nikdy nekončící hordy motorek, a pokud náhodou někdo z davu odpadne a zaparkuje, okamžitě ho nahradí dva další. Burácení motorů, občas provázeno střelbou z otevřených výfuků ,,hostesky" nabízející své služby (krásné ženské, až jsem se bál, že mi skočí dozadu na sedadlo, sakra copak s ní, že?) další na korbě auta svíjející se do rytmu metalu, kousek dál zní z obrovského stanu country, tisíce motorek zaparkovaných všude okolo, kdy prohlídnout si každou - strávil bych zde rok......Spousty fousatých, prsatých, macatých, potetovaných a v kůži nacpaných H-D lidiček okolo, H-D trička, H-D doplňky na moto, přilby, kožené hadry, cetky všeho druhu........... A mezi tím vším bláznovstvím já, človíček z klidné vesničky na Moravě, kde občas kluci honí staré Pionýry 21. Moc se zde necítím ve své kůži, není to můj styl zábavy, přesto sedíc v koutku obrovského stanu strhne, mě ta všeobecná veselost a je to i docela fajn se zaposlouchat do live muziky linoucí se z reprobeden. Posedíme hodinku, dvě........projdeme pár stanů, pivko, něco na zub.........Už mě to láká někam do klidu, když odjíždím, cítím se svobodně, nechávajíc ten blázinec za sebou....Přesto příští rok zase na shledanou tady, kamarádi dvou kol, moc rád se zase přijedu podívat, ta atmosféra zde je magická........
Den 4 07.října 2008 A pak, že je sedmička šťastné číslo!!!!! Skláníme se spolu s Jirkou nad Jitkou ležící na zádech v poli řepky a krev nám tuhne v žilách, Fazer je o pár metrů dál zablácený a pomuchlaný. Tak pohni se už konečně, řvu strachy v myšlenkách a když se pomalu zvedá a ohmatává, jsem štěstím bez sebe, že se vlastně nic nestalo!!!! Pitomých pár kamínků štěrku v jedné zatáčce způsobilo tento pád, kdy já se ještě stačil vyhnout, ale Jitka jedoucí těsně za mnou už reagovat nestihla. Možná za to mohla i únava z cesty, máme totiž za sebou už nějakých 340 kilometrů a jedeme skoro bez zastávky. Tedy, abych byl přesný, po vydatné snídani jsme si trošku natáhli trasu přes lyžařské středisko Obervellach a objeli Kreuzeckgruppe s několika skoro třítisícovkami. Že jsme při tom i pěkně vymrzli je jasné a únava se projevila už po pár kilometrech směrem k Liezenu. Zastavujeme na krátké občerstvení na místní slavnosti hasičů a pak uháníme dál směrem k Dunaji, kdy nás po pár desítek km potkala tato nemilá příhoda. Jitku obdivuji, otřepala se poměrně rychle motorka je pojízdná, nasedá a jede dál, klobouk dolů. Jedeme po pravém břehu Dunaje a když narazím na pěknou restauraci neváháme sesednout. Je jasné, že nálada není ideální, naražené rameno určitě bolí hodně, a proto nasedáme a míříme nejkratší cestou domů. Je to fajn, že pomuchlaná motorka drží, a pak už jen Novomlýnské nádrže a už za tmy dálnice Brno - Prostějov a poslední tankování..............
ZÁVĚREM Loučím se s nejlepšími kamarády, které mi Bůh seslal na mých prozatímních cestách na dvou kolech a
už sám mířím k Ostravě. Dojíždím domů kolem půlnoci a SMSka do tmy svítícího mobilu od Jitky a Jirky, že jsou v pořádku doma definitivně zažehnává moje obavy, zda dojeli v pořádku jako já. P.S. Fazerek se ještě v současné době, kdy píšu tyto řádky, nachází v servisu, ale jeho majitelka jak ji znám už spřádá plány na příští sezónu a taky se už jistě těší na další stovky a tisíce kilometrů, kdy se mi bude zase objevovat při pohledech do zpětného zrcátka......Když já už si tak na to zvykl, že ji tam mám............ P.P.S. Já u té nehody ztratil špunty do uší, když jsem si rval přilbu z hlavy. A ona? Nezapomněla na to!!!!! Za pár dnů mi dovezla nové----no je todle to normální lidi??!?!?!
Faaker See 2008
