1
16. Téma 1. světové války ve světové a české literatuře Fakta: - probíhala v letech 1914 – 1918 - záminkou byl atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu - byly použity nové vynálezy: ponorky, tanky, bojový plyn yperit - zemřela spousta lidí, mnohdy velmi násilným a drastickým způsobem, není tedy divu, že vzniká v literatuře nový pojem – válečná a protiválečná literatura
Světová literatura: Francie Romain Rolland ( Romén Rolán )
- získal Nobelovu cenu za literaturu - byl prozaikem, hudebním vědcem, autor životopisů významných osobností, jako např. Beethovena nebo Lva Nikolajeviče Tolstého
- literárním vrcholem jeho tvorby je románová epopej Jan Kryštof - protiválečného zaměření je novela Petr a Lucie – jde o novelu na shakespearovské téma. Příběh tragické lásky dvou mladých Pařížanů za 1. světové války. Román je založen na kontrastu – hrůzy války x vysněný svět dvojice milenců, problémy války x rozvíjející se cit lásky. o V centru pozornosti je osmnáctiletý Petr, který se uprostřed válečné Paříže náhodně v metru setká s dívkou Lucií. Oba mladí lidé se do sebe zamilují, bez ohledu na vrcholící válku. Křehký svět milenců však nemůže uniknout ničivé válce – na Velký pátek hynou za náletu v troskách chrámu. o tato novela je inspirována bombardováním Paříže na Velký pátek 1918, kdy mezi mnoha oběťmi bylo i několik Rollandových přátel o ukázka: Nebe zůstalo i na Velký pátek zataženo dlouhými šedivými závoji, ale vzduch byl vlahý a klidný. Na ulicích bylo vidět květiny, narcisy, fialky. Petr jich několik koupil a Lucie je nesla. Šli po tichém Zlatnickém nábřeží a prošli kolem Čisté Matky boží. Půvab starého města, zalitého tlumeným světlem, obklopoval je svou velebnou lahodou. Na náměstí svatého Gervasia se před nimi rozlétl houf holubů. Dívali se za nimi, jak poletují kolem chrámového průčelí; jeden z nich usedl na hlavu kamenné sochy. Nahoře na průčelních schodech, když se již chystali vkročit do chrámu, Lucie se obrátila a spatřila ve vzdálenosti několika kroků mezi scházejícími se věřícími asi dvanáctiletou rusovlasou dívenku; opírala se, obě ruce majíc zdviženy nad hlavou, o průčelí a pohlížela na ni. Měla jemnou, poněkud archaickou tvářičku středověké sošky, s úsměvem záhadným, roztomilým, oduševnělým a něžným. Také Lucie se na ni usmála a ukázala ji Petrovi. Ale dívenčin pohled se vznesl nad ni a náhle se zděsil. A děvčátko si zakrylo tvář dlaněmi a zmizelo. ”Co se jí stalo?” zeptala se Lucie.
2
Petr se však nedíval. Vešli. Nad hlavami jim vrkal holub. Poslední zvuk zvenčí. Pařížský ruch pohasl. Širé nebe zmizelo. Velebné tóny varhan, mohutné klenby, kamenná a zvuková opona, to všechno je oddělilo od světa. Zastavili se v postranní lodi, vlevo od vchodu mezi druhou a třetí kaplí. Usedli na schody ukryté před pohledy ostatních lidí a schoulili se k sobě ve výklenku pilíře. Seděli zády ke kruchtě, a když zdvihli oči, viděli horní část oltáře, kříž a barevná okna v poboční kapli. Krásné staré písně plakaly svým zbožným smutkem. Petr a Lucie, dva mladí pohané, drželi se za ruku před tím velikým Přítelem v truchlícím kostele. A oba zároveň šeptali: ”Veliký Příteli, před tebou se s ním, před tebou se s ní snoubím. Spoj nás! Vidíš naše srdce.” A jejich prsty zůstaly spojeny, vpleteny do sebe jako proutky v košíku. Byli jediným tělem a tím tělem probíhaly vzrušené vlny tónů. Oddali se snění, jako by leželi v témž loži. Lucie v duchu uviděla zase tu rusovlasou holčičku. A najednou se jí zazdálo, že ji už viděla ve snu, zrovna té noci. Nedařilo se jí vzpomenout si, zdali se jí o ní opravdu zdálo, nebo zdali promítá do minulého spánku to, co před chvílí spatřila před chrámem. Potom ji omrzelo lámat si tím hlavu a její myšlenky se zase roztoulaly. Petr myslil na dny svého krátkého uplynulého života. Skřivan vzlétající nad zamlženou rovinou, aby našel slunce ... Jak je daleko! Jak vysoko! Je vůbec možné dospět k němu? Mlha houstne. Už není vidět ani zem, ani nebe. A síly ochabují ... Najednou, zatímco pod klenutou kruchtou se nese gregoriánský zpěv, zaznívá jásavá píseň a z šera se vynořuje zkřehlé tělíčko skřivana volně plujícího po nekonečném moři slunce ... Stisk prstů jim připomněl, že tak plují spolu. A opět se uviděli v šeru kostela, jak se k sobě pevně tisknou a poslouchají krásné chrámové zpěvy; jejich srdce, rozplývající se láskou, byla u samých vrcholů nejčistší radosti. A oba si vroucně přáli, modlili se o to, aby z těch výšin již nikdy nesestoupili. V té chvíli Lucie, jež zrovna vášnivým pohledem políbila drahého přítele (oči maje přivřeny a rty pootevřeny, zdál se ztracen v slastné extázi, a jakoby nadnášen vděčnou radostí, pozdvihoval hlavu k oné nejvyšší Síle, kterou člověk pudově hledá vždycky nahoře), užasle spatřila v červeném a zlatém okně postranní kaple usměvavou tvář té rusovlásky. A zatímco tak na ni mlčky pohlížela, trnouc úžasem, znovu na té zvláštní tvářičce uviděla onen výraz zděšení a soucitu. V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících; a nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu drahou hlavu ze všech sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko. A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.
- tentýž protiválečný postoj zaujal i v románu Dobrý člověk ještě žije. o vznikl jako reakce na 1. světovou válku, hlavní postavou je starší muž Nicolas, který žije v kraji vína a přes všechna životní zklamání si uchovává živelnou radost ze života, nesmírnou chuť plně žít, osobitý humor, autorovo poselství čtenáři - válka nezničila „dobrého člověka“.
Henri Barbusse ( Anry Barbys )
- zkušenosti válečného dopisovatele využil v románě Oheň je založen na osobních zážitcích autora, který žil dlouhou dobu jako obyčejný voják v zákopech a vedl dialogy s vojáky o smyslu války. Román je psán tzv. „z pohledu zdola“. o román nemá hlavního hrdinu, je deníkem čety, zachycuje každodenní život, příběhy z dovolené, obrazy z bojišť. Je to jednoznačně protiválečný román – zdůrazňuje přátelství, kamarádství, soudržnost. Jsou zde i humorné situace – tzv. drsný humor, který pomáhá vojákům přežít.
o
3
Německo Erich Maria Remarque ( Erich Maria Remark )
- německý prozaik, antifašista, proto se vystěhoval z Německa a střídavě žil na -
různých místech Evropy a v USA. je jedním z nejčtenějších spisovatelů, umí zvolit přitažlivý námět, sympaticky vykreslit hrdiny, dojímá svými příběhy lásky, na druhou stranu – jeho příběhy jsou šablonovité, základem je jedno schéma a to pak mistrně rozepsáno zajímavost: oženil se s bývalou Chaplinovou manželkou
- proslavil se generačním románem Na západní frontě klid o vypráví o smutném osudu studentů jedné třídy gymnázia, kteří se ovlivněni svým profesorem Kantorkem dobrovolně přihlásí na frontu, neboť to považují za morální povinnost vlasti. Prodělají výcvik plný šikanování a poté zažívají zákopové boje na západní frontě. Pokud nezemřou, ztratí všechny své ideály, iluze o společnosti, do které se narodili. Protestují, snaží se přežít. Hlavní postavou je 18letý student Pavel Bäumer. Všichni jeho kamarádi umírají, on též, jako poslední, a to ve chvíli, kdy se zprávy z bojišť omezily jen na jedinou větu: “Na západní frontě je klid“. o autor klade důraz na pomoc a přátelství i v takových podmínkách, jako je válka o ukázka: Náš vojenský výcvik trval deset neděl a ovlivnil nás pronikavěji než deset let školní docházky. Naučili jsme se, že vyleštěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera. Poznali jsme, napřed s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně, že na vojně zřejmě nerozhoduje duch, nýbrž kartáč na boty, nikoliv myšlenka, nýbrž systém, nikoliv svoboda, nýbrž dril. Šli jsme na vojnu s nadšením a dobrou vůlí; ale udělali všecko, aby to z nás vytloukli. Po třech týdnech nám už nebylo nepochopitelné, že oprýmkovaný listonoš má nad námi větší moc, než dosud měli naši rodiče, naši učitelé a všechny kulturní kruhy od Platóna po Goetha dohromady. Svýma mladýma bystrýma očima jsme viděli, že klasický pojem vlasti, hlásaný našimi učiteli, se zde zatím realizuje tím, že musíme se vzdát své individuality do takové míry, jakou by se nikdo neodvážil chtít po nejpodřadnějším sluhovi. Salutovat, stát v pozoru, parádemarš, k poctě zbraň, vlevo v bok, vpravo v bok, srážet kufry, nadávání a tisíc šikan; představovali jsme si úkoly jinak a zjistili jsme, že nás k hrdinství připravují jako cirkusové koně. Ale brzo jsme si na to zvykli. Dokonce jsme pochopili, že část těch věcí je nutná, ostatek však že je naprosto zbytečný. Pro takové odstíny má voják jemný čich. Po třech a po čtyřech jsme byli rozděleni mezi družstva, spolu s frískými rybáři, sedláky, dělníky, řemeslníky, s nimiž jsme se rychle spřátelili. Kropp, Müller, Kemmerich a já jsme přišli k devátému družstvu, jehož velitelem byl desátník Himmelstoss. Platil za největšího rasa na kasárenském dvoře – a to byla jeho pýcha. Zavalitý pořízek se zrzavým, bojovně nakrouceným knírem si svého času odsloužil dvanáct let a stal se potom listonošem. Obzvláště měl spadeno na Kroppa, na Tjadena, na Westhause a na mě, protože cítil náš tichý vzdor. Jednoho rána jem musel čtrnáctkrát stlát jeho postel. Pokaždé našel nějakou chybu a všechno rozházel. Dvacet hodin – s přestávkami ovšem – jsem jednou mazal a kartáčoval pár prastarých bot, tvrdých jako kámen, až byly měkkoučké jak máslo a až ani Himmelstoss nevěděl, co by jim vytkl; – na jeho rozkaz jsem kartáčkem na zuby čistě vydrhl světnici našeho družstva; Kropp a já jsme dostali rozkaz zamést zasněžený kasárenský dvůr jen smetáčkem a lopatkou. Dali jsme se do plnění
4
rozkazu a byli bychom metli až do zmrznutí, kdyby se k tomu náhodou nebyl nachomýtl nějaký poručík; poslal nás pryč a vynadal Himmelstossovi, co se do něho vešlo. Jediným výsledkem bohužel bylo, že Himmelstoss na nás dostal ještě větší vztek. Čtyři týdny po sobě jsem měl každou neděli stráž a stojky, celý měsíc jsem měl úklid ubikace; – s plnou polní a puškou jsem na rozmáčené oranici cvičil přískoky a ”K zemi!” a ”Vztyk!”, až jsem byl od hlavy k patě obalený mokrou hlínou a až jsem se zhroutil; – o čtyři hodiny později jsem se u Himmelstosse hlásil s bezvadnou výstrojí a výzbrojí a arci také s rukama rozedřenýma do krve; – s Kroppem, Westhusem a s Tjadenem jsme za třeskutého mrazu po čtvrt hodiny cvičili stát v pozoru, bez rukavic, holé prsty na ledové hlavni pušky, a Himmelstoss se kolem nás plížil, číhaje na nejmenší pohyb, aby mohl konstatovat neplnění rozkazu; – za jedinou noc, kolem druhé hodiny ranní, jsem běhal v košili osmkrát z nejhornějšího patra kasáren až dolů na dvůr, protože moje spodky vyčnívaly o několik centimetrů přes okraj stoličky, na kterou každý musel naskládat a narovnat své věci. Vedle mne běžel dozorčí poddůstojník Himmelstoss a šlapal mi na prsty nohou; – při cvičení s bodákem jsem musel pokaždé šermovat s Himmelstossem, přičemž já měl v rukou těžký železný podstavec a on fortelnou dřevěnou pušku, takže mě mohl pohodlně mlátit, až jsem měl paže samou modřinu; pravda, jednou mě při tom popadl nepříčetný vztek. Udělal jsem divoký výpad a vrazil Himmelstossovi takovou do žaludku, až se svalil. Když si šel stěžovat, vysmál se mu velitel roty a řekl, že má dávat lepší pozor; znal svého Himmelstosse a zřejmě mu ten nálet přál. – Dosáhl jsem mistrovství ve šplhu na skříně – a pomalu jsem začal ohrožovat světového rekordmana v disciplíně dřepů; – třásli jsme se, když jsme jenom zaslechli Himmelstossův hlas, ale udolat nás, to se tomu splašenému poštovnímu šimlovi nepodařilo.
- volným pokračováním je román Cesta zpátky o vypráví o osudech lidí zničených válkou, kteří se vracejí domů a tím končí frontová přátelství, zážitky z války vedou k vnitřní prázdnotě, vykořeněnosti, odcizení, smutku.
USA - v USA vznikl nový literární pojem – tzv. ztracená generace o tímto termínem se označuje generace amerických autorů 20. let 20. století, kteří byli poznamenáni 1. světovou válkou a nikdy se z tohoto otřesu nevzpamatovali – viz Hemingway. Základním literárním tématem je zklamání a skepse, hledání východiska v přírodě či umění. Rovněž hlavní hrdinové jejich knih jsou „ztracení jedinci“, kteří nemohou nikde zakotvit o řadíme sem především E. Hemingwaye
Ernest Hemingway ( Ernst Hemingvej )
- nositel Nobelovy ceny za literaturu za novelu Stařec a moře - působil jako reportér, dobrovolník na frontě za 1. světové války, kde byl těžce raněn. Jeho další život je prokládán dobrodružnými výpravami do Afriky, během španělské občanské války pracoval zase jako dopisovatel. o po 2. světové válce žil především v USA a na Kubě, oddával se alkoholu, trpěl stále více maniodepresemi až nakonec spáchal sebevraždu. o měl zálibu v nebezpečných sportech – býčí zápasy a box ( býk byl u něj symbolem plodnosti )
5
- jeho autorský styl byl úsporný, říká se tomu metoda ledovce – z díla je vypuštěno vše nepodstatné, je zhuštěné, na malé ploše se hodně odehraje
- román Sbohem, armádo o příběh lásky mezi raněným americkým vojákem a mladou anglickou zdravotní sestrou, před válkou se ale nedá utéct, román končí tragicky
- román Komu zvoní hrana – o příběh ze španělské občanské války. Hlavní postavou je americký dobrovolník, učitel španělštiny, který splní tajně přidělený úkol – vyhodí do povětří most, ale je těžce raněn, při čekání na smrt teprve nalézá skutečný smysl života, a to lásku. Nakonec umírá.
- symbolistická novela Stařec a moře o poslední dílo vydané za autorova života o dokonalý příklad metody ledovce o jedná se o velice jednoduchý příběh, v němž starý kubánský rybář Santiago dva dny a dvě noci zápasí s obrovskou rybou, marlinem, kterou nakonec harpunuje a připoutá ke člunu. Téměř okamžitě poté úlovek sežerou žraloci. Do vesnice se rybář vrací jen s kostrou své ryby, polomrtvý vyčerpáním. o tato novela je knihou o věčném snažení a boji, o oslavě prostého člověka, o lidské existenci v krásné přírodě. o příběh zdánlivě svádí k mylné domněnce o marnosti lidského snažení – ale měřítkem smyslu života přece není materiální zisk, ale hloubka uspokojení, vnitřní štěstí.
Česká literatura: Jaromír John ( Jón ) - válečný dopisovatel - je autorem povídkového souboru Večery na slamníku – zachycují bezprostřední zážitky z fronty, povídky přestavují monology prostých lidí zavlečených do války, autor zdůraznil vojenské kamarádství
Jaroslav Hašek Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války -
satirický humoristický román zpočátku v sešitech na pokračování ilustrace Josefa Lady
-
prostředí: Praha po sarajevském atentátu, zázemí i fronta, 1. světová válka
-
hlavní postavy: o postavy oddaných služebníků režimu: poručík Dub – bývalý gymnazijní profesor, ztělesnění zla, podlosti, je směšný
6
hejtman Ságner – tupý, hloupý, bezmezně ctižádostivý nadporučík Lukáš – obojaký, vypočítavý, přetvářka i dobrosrdečnost, sleduje své zájmy a prospěch; feldkurát ( = polní kněz ) Otto Katz – opilec, pokrytec, snaží se vyhnout vojenské službě X o lidové postavy - lidový odpor k válce a násilí hostinský Palivec paní Müllerová o hlavní postava – voják Švejk: vojenský sluha - pucflek je to postava dvojaká : na jedné straně geniální chytrák, neustále aktivní, rafinovaný, nic ho nevyvede z míry, překvapivě obratně se vyrovná s každou situací, na druhé straně prostoduchý blb, uvádí k absurdnosti všecky zájmy státu, zákony, rozkazy) – ”prostomyslný dobrák” čtenář neví, která z těchto dvou stran je ta pravá Švejkova povaha je to destruktivní typ, vytváří zmatek, rozklad vojska zevnitř, prohraje válku tomu, kdo ho do ní pošle -
4-dílný román, nedokončený: o 1. díl: V zázemí – „Tak nám zabili Ferdinanda!“ – toto jsou úvodní slova celého románu, která pronáší Švejk na adresu paní bytné Müllerové. Poté jde na frontu (vozík tlačený paní Müllerovou, protože Švejk má revma), před odvodní komisi, ocitá se v blázinci, ve vojenské nemocnici, ve službách polního kuráta Katze, který ho prohrál v kartách, a pak se stává sluhou nadporučíka Lukáše – spolu s ním poslán do Budějovic k marškumpanii o 2. díl: Na frontě – pěšky k posádce, setkání s poručíkem Dubem, cestování z místa na místo o 3. díl: Slavný výprask – cesta do předních pozic rakouské armády, na srbské a ruské frontě o 4. díl: Pokračování slavného výprasku – nedokončen, Švejk náhodně padl do ruského zajetí, návrat k své marškumpanii
-
v románu je podán obraz nesmyslné a kruté války, ničemnosti a surovosti zdravý rozum prostého člověka × nesmyslnost války, ponižování člověka
-
forma – nedějová, volně přiřazované dějové epizody, v popředí Švejkovy rozhovory a vyprávění, tzv. hospodská historka – později používal i Bohumil Hrabal
-
jazyk – obecná čeština, vojenský slang, argot, vulgarismy,zkomolená němčina, hra se slovy; dokumentaristické postupy – citace vojenských rozkazů, předpisů, novinových článků a vyhlášek; písně, přísloví, průpovídky; živě hovorový spád román byl zfilmován, poprvé s Karlem Nollem v hlavní roli, pak se Sašou Rašilovem a v nejznámější verzi s Rudolfem Hrušínským.
-
7
-
existuje též loutková podoba vytvořená Jiřím Trnkou
