Lidská důstojnost ZS 15/16 doc. Jindřich Šrajer, Dr. theol.
Lidská důstojnost Historický
a kulturně společenský kontext
(globalizace, pluralita, multireligiozita, multikulturnost …) Pojmové
ujasnění
(lidská důstojnost/ důstojnost člověka (osoby)) Historický
vývoj pojmu lidská důstojnost
Lidská důstojnost
Základ lidské existence, pokojného soužití mezi lidmi, platforma diskuse kontroverzních (naléhavých) otázek.
Lidské důstojnosti (důstojnosti člověka) se dovoláváme, když je: pošlapávána nebo ohrožována.
Lidská důstojnost Je základem:
Charty spojených národů z 26. 6. 1945
Všeobecné deklarace lidských práv (1948) (bezprostřední odpověď na masová zvěrstva proti lidskosti dvou světových válek)
moderních ústav vyspělých zemí
Lidská důstojnost „My, členové spojených národů jsme pevně rozhodli (...), obnovit a posílit naši víru (....) v lidskou důstojnost a hodnotu lidské osoby.“ (preambule Charty spojených národů z 26. 6. 1945)
„Všichni lidé se rodí svobodní a stejné důstojnosti a práv.“ (1. článek Všeobecné deklarace lidských práv 10. 12. 1948)
Lidská důstojnost „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“. (čl. 1. Listiny základních práv a svobod promulgovanou v roce 1993).
Lidská důstojnost Realita 21. stol.:
ve světě dochází trvale k porušování lidských práv a svobod
(IS, války, terorismus, mučení, drogové mafie ...) (Rusko, Ukrajina, Čína, Severní Korea, Irák, Irán, Sýrie, Afganistán, Mexiko…)
organizace lidských práv „Amnesty international“. založena v roce 1961 (londýnský advokát Peter Benson) upozorňuje na nejkřiklavější případy porušování lidských práv. vyvíjí tlak na zodpovědné činitele
Shrnutí
Respekt k důstojnosti člověka je základem pokojného soužití, humanity. Úcta k člověku je trvalým požadavkem. Realizace této úcty v dějinách, je často podmíněna dobovým chápáním člověka. Pojem lidská důstojnost je v základu VDLP a ústav vyspělých zemí. V 21. stol. dochází přesto k masivnímu pošlapávání lidské důstojnosti (války, terorismus, mučení, vykořisťování…)
Lidská důstojnost Těžko definovatelná Nebezpečí: často omílané, vysmívané, bezobsažné fráze, hezké floskule, prázdného slova. Používáme ho vždy, když postrádáme věcné argumenty. Důležité otázky: Má vůbec pojem lidské důstojnosti normativní sílu? Je pojem lidské důstojnosti jednotně vykládán?
Lidská důstojnost Pojem lidská důstojnost: je zatížen růzností výkladů těší se pozornosti rozličných disciplín (filosofie, teologie, náboženství, etiky, politiky, práva, psychologie, sociální práce, literatury, umění aj.)
specifická pojmová interpretace jednostranná konkretizace
Lidská důstojnost Etymologická otázka „lidská důstojnost“ nebo „důstojnost člověka“
Lidská důstojnost
Není výlučně západního původu - má zde však hluboké kořeny různorodost interpretací opakované a nové pokusy o jeho výklad a zdůvodnění
v mnohém se překrývají a doplňují
Lidská důstojnost Po mnoho století výlučným tématem filozofie a náboženství
v novověku tématem jurisprudence a politiky
Lidská důstojnost synonyma: váženost, vážnost, ctihodnost, vznešenost, vhodnost, slušnost, náležitost
hodnost
Lidská důstojnost „[Důstojnost] jest tolik, jako zasloužilost, hodnost, cena osobní, vážnost (v chování), ve smyslu konkrétním i úřad čestný. Vaše [Důstojnost]-i vyskytuje se jako titul praelátův, opatův, představených katedrálních a kolegiátních kapitol. [Důstojný] tolik jako stálý, věrný (kdo dostojí svému slovu), dále vážný, zasloužilý, hodný něčeho vůbec a cti zvláště. Odtud vyskytuje se [Důstojnost] (reverendus) jako titul nižšího duchovenstva. Veledůstojný (admodum reverendu), titul kanovníkův katedrálních atd., vysoce důstojný (amplissimus), titul praelátův, opatův, nejvýše důstojný, nejdůstojnější (reverendissimus) titul biskupů atd“.
(Ottův slovník naučný)
Lidská důstojnost kontingentní sociální nebo podmíněná: ocenění osobních kvalit či zásluh jednotlivce privilegované společenské postavení člověka připisuje se jen vybraným lidem (exkluzivita) může být získána, ztracena či znovu osvojena váže na sebe požadavek rozličného respektu a úcty není mravním požadavkem nemusí se výlučně vztahovat na člověka (živočichové, rostliny, příroda, lidské výtvory)
Lidská důstojnost inherentní ontologicky pojatá (v něčem obsažená) nepodmíněná důstojnost metafyzický (vnitřní) bytostný charakter člověka nárokuje si respekt mravního ohledu inkluzivní pojetí lidské důstojnosti vztahuje se na všechny lidi konkretizuje se v realizaci etických požadavků má se projevovat odpovídajícími činy důstojným myšlením a jednáním
Shrnutí V
průběhu dějin se koncipují dvě podstatné výkladové formy lidské důstojnosti – kontingentní a inherentní pojetí. V západních dějinách se tyto dva výkladové přístupy doplňují. Člověk jako důstojná bytost, má svým životem tuto důstojnost osvědčovat a prohlubovat.
Otázky
V jakém významu se používá v běžné řeči slovo „důstojný“?
V čem spatřuješ hlavní rozdíl mezi kontingentním a inherentním pojetím lidské důstojnosti? Jaký má toto rozlišení dopad do praxe?
Jaký je rozdíl mezi morálním ohledem a respektem velké úcty? Uveď příklad!
Pojetí důstojnosti v pohanské antické filozofii
zdůrazňuje jedinečnost člověka (zóon logon echón a zóon politikon) nepracuje s pojmem „důstojnost člověka“ převažuje kontingentní pojetí lidské důstojnosti Sofisté artikulují poprvé subjektivitu člověka (člověk je míra všech věcí!). Připravují půdu ideji kosmopolitismu Sokrates, Platón, Aristoteles shoda v důrazu na odpovědnost člověka vůči společnosti na jeho úsilí o dobrý život! Aristoteles – božský prvek v člověku (rozum), ctnost (velkomyslnost) Stoikové (Cicero) – důstojnost člověka
Pojetí důstojnosti v pohanské antické filozofii „Velkomyslný jest ten, kdo se pokládá za hodna velkých věcí a skutečně jich také hoden jest. Ten totiž, kdo se tak cení, aniž jest toho hoden, jest člověk pošetilý, žádný ctnostný člověk však není pošetilý ani nerozumný. Velkomyslný jest tedy ten jmenovaný; neboť ten, kdo jest hoden malých věcí a pokládá se za hodna jen takových, jest rozumný, nikoli však velkomyslný. Velkomyslnost totiž záleží ve velikosti, jako také krása ve veliké postavě, kdežto lidé malé postavy jsou sliční a souměrní, nikoli však krásní. Ten, kdo se pokládá za hodna velkých věcí, aniž jest jich vskutku hoden, jest nadutý, ten však, kdo se pokládá za hodna větších věcí než opravdu jest, není vždy nadutý. Ten, kdo se pokládá za hodna menších věcí, nežli jest, jest malomyslný.“
(Nikomachova etika 1123b)
Pojetí důstojnosti v pohanské antické filosofii „Jest tedy velkomyslný člověk co do velikosti na vrcholu, co do správnosti ve středu – neboť se cení podle hodnoty -; ostatní tak činí buď příliš mnoho nebo příliš málo.(…) Velkomyslný člověk, poněvadž jest hoden největších věcí, jest asi nejlepší; (…) Opravdu tedy velkomyslný člověk musí být nutně dobrý. I zdá se, že vlastní předností velkomyslného člověka jest velikost v každé ctnosti. (…) Přihlížímeli k jednotlivostem, jevil by se velkomyslný člověk zcela směšným, kdyby nebyl dobrý. Nebyl by ani cti hoden, kdyby byl špatný; (…) Nejvíce tedy, opakuji, má velkomyslný člověk vztah ke cti, ale také umírněně se bude chovati k bohatství, moci a všelikému zdaru a nezdaru, ať se přihodí jakkoli, i nebude se ani příliš radovati ve zdaru, ani v nezdaru příliš truchliti. Neboť ani ke cti, ač jest největší, se tak nechová – vždyť moc a bohatství jsou žádoucí pouze pro čest; ten tedy, kdo je má, chce býti pro ně ctěn -; tomu, komu čest jest nepatrnou věcí, jsou jí i ostatní věci (…). Co se týká zdraví anebo dobrého stavu a jest příjemné, touží mírně a jak má, i po ostatních příjemnostech, když nejsou oněm na překážku, anebo nejsou proti krásnu nebo nad jeho majetkové poměry.“ (Nikomachova etika 1123b, 1124, 1119)
Pojetí důstojnosti v pohanské antické filosofii „Ani nemluví mnoho o lidech; ani totiž nevypravuje o sobě, ani o druhém; neboť mu nejde o to, aby byl chválen, ani o to, aby ostatní byli haněni, ani zase není přítelem vychvalování; proto o jiných zle nemluví, ani o nepřátelích, leč pro jejich zpupné chování. (…). I pohyb u velkomyslného člověka se zdá býti pozvolný, hlas vážný, mluva klidná; vždyť ten, kdo usiluje o málo věcí, nekvapí, ani nenapíná hlasu ten, kdo nic za velké nepokládá; neboť křik a unáhlení pocházejí odtud.“ (Nikomachova etika 1125)
Pojetí důstojnosti v pohanské antické filosofii „Jestliže naše přirozenost žádá, aby člověk pomáhal člověku, ať je to kdokoliv, jen právě proto, že je to člověk, musí být podle téže přirozenosti i prospěch všech lidí věcí společnou. A jestliže tomu tak je, jsme všichni spojeni jedním a týmž přirozeným zákonem, a jestliže toto platí, jistě nám přirozený zákon zakazuje, abychom jeden druhému ubližovali. (…). Ti lidé pak, kteří tvrdí, že sice musíme mít ohled na spoluobčany, ale nikoli na cizince, ti popírají cit pospolitosti celého lidského rodu. (…). Kdybys způsobil v něčem újmu člověku zcela neužitečnému jen pro svůj vlastní prospěch, jednal bys člověka nedůstojně a proti zákonům přírody.“ (Cicero, De officiis, III, 27,28,30)
Shrnutí
V pohanské antice převládá kontingentní pojetí lidské důstojnosti. Aristoteles věnuje pozornost božskému prvku v člověku (rozum). Důstojnost ztotožňuje s velkomyslností, ta předpokládá dobrý život, ctnost. Stoikové rozvíjejí ideu kosmopolitismu. Otevírají prostor pro pojetí důstojnosti člověka. Cicero shrnuje stoické myšlení a myšlenky římského práva a hovoří o důstojnosti každého člověka.
Otázky V
čem je pro pojetí důstojnosti člověka významný přínos starověké, pohanské antiky? Co objevujeme ve vztahu k lidské důstojnosti u Aristotela? V čem je zajímavý a přínosný Cicero ve vztahu k pojetí lidské důstojnosti?
Pojetí důstojnosti v Bibli
Bible neobsahuje systematické učení o člověku – je zde množství rozličných obrazů člověka -, ani samotný pojem důstojnost člověka. jsou zde důležité výpovědi, které jsou pro biblickou řeč o člověku, a tím také pro diskusi o jeho důstojnosti, určující. biblické, „hebrejské myšlení“ před - helenské antiky, se odlišuje od „myšlení řeckého.“ Starozákonní člověk uvažuje v aspektech a konstelacích. Starozákonní Izraelita si uvědomuje, že je Bohem stvořenou bytostí. Jeho život se odvíjí ve vztazích. Nechápe se jako autonomní jedinec. problém: rozporuplnost výpovědí o důstojnosti člověka - positivní vykreslení ideje důstojnosti člověka x případy nehumánního násilí páchaného na nepřátelích Izraele ve jménu Božím. Napětí mezi bídou a důstojnosti člověka (Job). pozitivní idea důstojnosti člověka - zpráva o stvoření (Gn 1 -11) a skutečnost Kristova vtělení.
Shrnutí
Ve Starém zákoně se řeší napětí mezi důstojností (vznešeností) a bídou (misérii) člověka. Důstojnost člověka je postavena na čl., jako Božím obrazu. Člověk může důvěřovat Bohu i v obtížných situacích, důstojnost je zachována nevypověditelností vzájemného vztahu mezi člověkem a Bohem, ze strany Boha. SZ rozvíjí „kulturu lidské důstojnosti.“ Předkládá ustanovení, která mají chránit svobodu, dobré jméno člověka. Péče o lidskou důstojnost zahrnuje ochranu slabých, ochranu života a štěstí člověka. Lidská důstojnost podtrhuje lidskou vzájemnost a solidaritu. Ježíš představuje dokonalost lidství a božství. Bere na sebe zlo a hřích člověka a lidstva – vykupuje je. Skrze zmrtvýchvstání odhaluje eschatologický rozměr lidské důstojnosti. Ježíš zakládá bratrství a sesterství všech lidi. Všichni jsou si před Bohem rovni, za všechny položil svůj život.
Otázky
V čem se liší pojetí důstojnosti v pohanské antice a Bibli ? Základem podobnosti člověka s Bohem je jeho schopnost komunikace – má vliv na úroveň této komunikace, zda člověk v Boha věří či nevěří? Člověk má podle bible vládnout živočišné říši – jak má tuto nadvládu z etického hlediska realizovat? Jak rozumíš tomu, že důstojnost člověka je v bibli chápána jako dar? Jak rozumíš Kristově vtělení vzhledem k důstojnosti člověka a rovnosti všech lidí?
Pojetí důstojnosti v období patristiky
Období patristiky (1. – 7. stol. po Kr.)
Řečtí otcové (Tertulián, Origénes, Klement Alexandrijský, Justin mučedník, Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský, Řehoř Nýsský, Řehoř Naziánský, Basilej,…)
Latinští otcové (Ambrož, Jeroným, Augustin, Řehoř Veliký, Lev I. Veliký, Laktanc…)
Pojetí důstojnosti v období patristiky
Vliv biblického učení o stvoření a stoické filosofie
Otázka ztráty lidské důstojnosti v důsledku provinění člověka
Rovnost všech lidí před Bohem
Výsostné postavení člověka v rámci stvoření
Pojetí důstojnosti v období patristiky Ztráta lidské důstojnosti skrze hřích? starší křesťanští autoři ne vždy zřetelně rozlišovali: mezi přirozenou podobností člověka s Bohem na základě stvoření, náležející všem lidem (imago creationis) a nadpřirozenou podobností - zdokonalení skrze milost. Tertulián: v duši hříšníka zůstává obsaženo stvořené, původní dobro. Co pochází od Boha, nebude zničeno, nýbrž zatemněno. Na špatném člověku je vždy něco dobrého, jako na dobrém je i malinko špatného. Klement Alexandrijský předpokládá i u pohanu podobnost s Bohem. U křesťanů se umocňuje na základě křtu.
Pojetí důstojnosti v období patristiky
Řehoř Nýsský: Boží obraz v člověku je hříchem zpitvořen k nepoznání - podobně jako nepoznáme člověka, který padl obličejem do bláta – mění se v obraz zlého. Hřích znehodnocuje Boží dar. Boží obraz však není nenávratně ztracen, je pouze zakryt. U významných řeckých církevních otců se zdá, že z lidské důstojnosti hříšníka toho mnoho nezůstane – jde však často při těchto vyjádřeních o rétorické figury, nadsázky.
Pojetí důstojnosti v období patristiky Ambrož: u hříšníka dochází k úplné ztrátě podobnosti s Bohem. Hříchem ztrácí člověk své jméno, stává se někým jiným. Mění se v nicotného člověka. Boží milost mu dává možnost nového začátku. Starokřesťanští teologové – jakož i teologové pozdějších dob - v duchu antické a biblické tradice srovnávají neřestné lidi se zvířaty. S oblibou se odkazují na 49 žalm, verš 13: „Ale člověk, byť byl ve cti, nemusí ani noc přečkat; podobá se zvířatům, jež zajdou“.
Pojetí důstojnosti v období patristiky
Tacián: je názoru, že člověk by se neměl více nazývat člověkem, když jedná jako zvíře. Laktanc: se domnívá, že po odstranění náboženství nemůže být zachována ani moudrost ani spravedlnost. Klesneme pak buď skrze ztrátu rozumu k tuposti zvířat nebo k divokosti bestie. Ambrož: odkazuje na to, že PS připisuje hříšníkům zvířecí jména: had, mezek, kůň, liška. Právem už není nazýván člověkem, protože se změnil a z člověka se stal někdo podobný zvířeti. Podobně hovoří sv. Augustin.
Pojetí důstojnosti v období patristiky
církevní otcové hovoří o rovnosti všech lidí rovnost všech lidí a přiznání důstojnosti každému člověku odvozují také z Ježíšova požadavku lásky k nepřátelům: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“. (Mt 5, 44n)
Hříšnost, která by mohla motivovat důstojnosti, zde nehraje žádnou roli.
k
odstupňování
Shrnutí
Ve stoicko-křesťanské tradici vystupuje do popředí důstojnost člověka ponejprv jako nárok na jeho určitou podobu. Následně se prosazuje pojetí důstojnosti člověka jako jeho podstatného znaku (metafyzická podstata). Ukazuje se obzvláště v rozumu a svobodě (interpretace člověka jako osoby) – podobnost člověka s Bohem. Rovněž tak v jeho vzpřímené postavě, a také v privilegovaném postavení člověka vůči ostatnímu stvoření a v konečném důsledku ve výkupném činu Ježíše Krista.
Pojetí důstojnosti ve středověké scholastice (cca 11. -13. stol.) všichni lidé mají nesrovnatelnou důstojnost, vděčí za ni Bohu Bernard z Clairvaux (1090-1153): základ lidské důstojnosti podobnost člověka s Bohem člověk je korunou stvoření vzpřímený postoj je odkazem na jeho vznešené určení Boží obraz v člověku, na základě stvoření, nemůže být ztracen. Tomáš Akvinský (1225-1274) Člověk představuje stvoření, které se podílí na všech řádech a stupních bytí a života. Rozumná duše člověka je nejdokonalejší z pozemských forem bytí, proto mu musí složit andělé, i když stojí v hierarchii bytí nad ním. Boží vtělení propůjčuje člověku nesrovnatelnou důstojnost, protože posiluje v člověku naději na dosažení blaženého patření na Boha v nebi. Tomáš nadřazuje blaho společnosti nad osobní blaho jednotlivce (trest smrti).
Shrnutí
Církevní otcové rozvíjejí inherentní pojetí lidské důstojnosti za pomocí myšlenkové stavby stoicismu doplněné o biblický obsah. Člověk je Bohu podobný, čl. přináleží privilegované postavení v rámci stvoření, všichni lidé jsou si před Bohem rovni. Církevní otcové řeší otázku možné ztráty lidské důstojnosti v důsledku hříchu. Důstojnost hříšníka se neztrácí, je však zatemněna či zpitvořena. Středověká scholastika pokračuje v dosavadní interpretaci lidské důstojnosti (vliv stoicismu). Argumentuje se zde teologicky – čl. je Božím obrazem. Zdůrazňuje se svoboda (Bernard z Clairvaux) a privilegované postavení člověka v hierachii bytí (Tomáš Akvinský). K důstojnosti člověka patří jeho schopnost přijmout věčné (Bernard z Clairvaux), být schopen komunikace s Bohem (Tomáš Akvinský). Ten připouští s odvoláním na lidskou důstojnost i trest smrti.
Otázky
Může člověk přijít o svoji důstojnost hříšným jednáním? Jakým?
Dá se skloubit trest smrti s důstojností člověka?
Souhlasíš s názorem Tomáše A., že oběť zločinem ztrácí svou důstojnost, a že v případě potrestání pachatele ji nabude zpět?
Pojetí důstojnosti v renesanci a humanismu
období renesance a humanismu (cca 14. – 17. stol.) Přechodové období mezi středověkem a novověkem. důstojnosti člověka je v tomto období věnována zvláštní pozornost výraz lidská důstojnost – dignitas hominis – získává zvláštní význam v konfrontaci se středověkou zkušenosti lidské bídy – der miseria hominis. Temný obraz člověka středověku (Inocenc III.):
„Lidé jsou zformováni z prachu a popela, ze země ornice a špinavého semene. Přichází na svět jako dílo prostopášností slabí, křehcí a nazí. Jsou škaredá od bolestných nemocí a strachů poznamenaná těla, mořeni hnidami, vešmi a červy. Ke všemu tomu produkují jen hlen, moč a lejno na rozdíl od stromů pole, které přinášejí květy a ovoce. Celý lidský život, který nenalézá klid ani v noci, je prý jediná dřina a námaha – jen slizký trus.“
Pojetí důstojnosti v renesanci a humanismu
Humanisté jednostranně zdůrazňují proti veskrze trudnému obrazu člověka středověku jeho důstojnost, velikost a vznešenost. Člověk je podoben Bohu, má rozum a svobodnou vůli, má významné postavení vůči všem, má nesmrtelnou duši, má dokonale zformované lidské tělo
Tradiční
nové
Pojetí důstojnosti v renesanci a humanismu
Pico della Mirandola (1463 – 1494) nepochybuje o Boží existenci. Člověku nepřiznává významné místo uprostřed stvoření, v rámci kosmu. Daruje mu však, inspirován jedním z mýtů platónského dialogu Protagoras, nevídanou svobodu. Bůh, podle něho, stvořil člověka bez bytostného určení. Nic mu prý pro něho nezbylo, když předtím bytostně určil všechny jiné živočichy. Do Božích úst vkládá slova, která adresuje Adamovi:
„Nedal jsem ti žádné pevné místo k bydlení, … žádné vlastní vzezření, ani
nějaké zvláštní dary, to vše záleží jen na tobě jak budeš bydlet, vypadat a jaké budeš vlastnit dary, závisí to na tvém přání a rozhodnutí. Přirozenost ostatního stvoření je pevně určena a je ohraničena vnitřními zákonitostmi. Pro sebe sama si je urči ty sám bez jakéhokoli omezení a ohledů podle svého uvážení… Nestvořil jsem tě ani nebeského ani pozemského, ani smrtelného ani nesmrtelného, ty sám ve své velikosti svobodně jako tvůrčí sochař utváříš sebe sama k podobě, kterou upřednostňuješ“.
Pojetí důstojnosti v renesanci a humanismu Opačné postoje Montaigne (1533-1592) a Voltaira (1694-1778) Silněji poukazovali na nicotnost člověka a jeho skromné místo ve vesmíru. Chtěli zlomit jeho přehnané povýšenectví a pýchu. „Domýšlivost je naše přirozená dědičná nemoc. Člověk je nejnešťastnější a nejubožejší ze všeho stvoření, a vesměs nejnadutější. Vidí a cítí se zde na zemi bydlet v blátě a bahně země, v nejhorším, nejodumřelejším a nejzpráchlivějším koutě kosmu vyhníván a přikován …; a jde a sedá si ve své domýšlivosti tam nad měsíční dráhu a činí si nebe za podnož svým nohám. Z pýchy této domýšlivosti pak dochází k tomu, že se srovnává s Bohem, připisuje si božské vlastnosti, a domnívá se že je vyvolený a od ostatního stvoření separován“.
(Montaigne)
Pojetí důstojnosti na počátku novověku Pascalova koncepce:
Bluise Pascal (1623-1662) rozpracoval jedinečným způsobem „dvojakost člověka.“ Člověk má sklon k bezuzdné domýšlivosti, jako i k nejděsivější sklíčenosti.
Člověk není podle něho ani zvíře ani anděl, nýbrž bytí mezi tím.
Shrnutí
V humanismu a renesanci jsou výklady lidské důstojnosti systematičtější a obsáhlejší než u středověkých filosofů. Uchovává se zde a dále rozvíjí křesťansko-metafyzický obraz člověka. Velikost a vznešenost člověka je odvozována od jeho podobnosti s Bohem, daru rozumu a zvláštního postavení ve světě. K tradičnímu pojetí se přidává také důraz na dokonalost lidského těla, které je považováno za důstojný příbytek nesmrtelné lidské duše. Je odrazem Boží dokonalosti. Dosti jednostranně je zde vyzdvihována vznešenost člověka a upozaďována jeho bída, která byla naopak přehnaně zvýrazňována u středověkých autorů. B. Pascal přináší vyvážený pohled na člověka. Reflektuje jak jeho bídu, tak jeho vznešenost.
Otázky
Proč si myslíš, že má člověk tendenci vidět sebe sama příliš pesimisticky či naopak zase příliš optimisticky?
Nevnímáš jistou paralelu mezi kultem těla v humanismu a renesanci a současností? O čem to může vypovídat?
Jak se dá rozumět svobodě člověka ve vztahu k jeho důstojnosti?
Pojetí důstojnosti v novodobé filosofii rozumu
Pascal zahájil proces, kdy mělo stále více ztrácet na významu nábožensko-metafyzické zdůvodnění lidské důstojnosti. Lidská důstojnost je stále méně odvozována od podobnosti člověka s Bohem a jeho privilegovaného postavení v rámci kosmu. Akcent se přesouvá na jeho rozum a svobodu. Pascal, jako věřící křesťan, píše:
„Veškerá důstojnost člověka spočívá v myšlení. Nemám hledat svoji důstojnost v prostoru, nýbrž v řádu svého myšlení…. Skrze prostor si uvědomuji, že jsem součástí kosmu a ztrácím se v něm jako jeden bod, skrze myšlení jsem sto to pochopit“.
Pojetí důstojnosti v novodobé filosofii rozumu
Pufendorf (1632 - 1694), odborník na přirozené a mezinárodní právo, spojil ve své představě o důstojnosti člověka pojem Mirandolova chápání důstojnosti ze svobody s Pascalovým pojetím důstojnosti z myšlení. Podle Pufendorfa již samotné slovo člověk ozřejmuje, že v něm spočívá zvláštní důstojnost. Nejvyšší důstojnost má člověk na základě toho, že má nesmrtelnou duši, která je vybavena světlem rozumu, schopností věci posuzovat a vybírat, a kreativně jednat. Podle Pufendorfa s přirozenosti člověka spojená důstojnost je základem sebeúcty, a tím i úcty k druhým, kteří jsou právě takoví, jaký je on sám:
„Kdo tedy ctí sebe sama jako člověka, ten musí prokazovat úctu všem ostatním, protože jsme přišli na svět ve stejné podobě, tedy lidství je nám všem společné.“
Shrnutí
Novodobé objevy o postavení země a člověka v rámci kosmu (Koperník, Galilei) zpochybňují dosavadní náboženské přesvědčení o člověku jako středobodu vesmíru, jako tomu, kvůli kterému byl svět stvořen. Pascal v návaznosti na přesvědčení Koperníka představuje zlom ve filosofickém uvažování. Důstojnost člověka neodvozuje od postavení člověka v rámci kosmu, nýbrž z jeho schopnosti myslet. Otevírá tím prostor pro utváření novodobé filosofie rozumu.
Pojetí důstojnosti u Immanuela Kanta
I. Kant (1724-1804) chápe člověka jako „občana“ dvou světů: Člověk je součástí živočišné říše, přirozené bytí - (ens naturae), patří k viditelnému světu - (res extensa) = bytí menšího významu (v rámci kosmu), podléhá zákonu kauzality (přírodním zákonům) jako každé jiné živočišné bytí (svět nutnosti). Je mravní bytostí, rozumovým bytím – ens morale, patří k mravnímu světu – res cogitans = uvědomuje si sebe sama, je osobou, je od ostatních zcela odlišné bytí, má důstojnost, má v sobě mravní zákon (svět účelů či svobody).
Pojetí důstojnosti u Immanuela Kanta
Kant považuje důstojnost za bezpodmínečnou, nesrovnatelnou vnitřní hodnotu člověka. Je nevyčíslitelná. Být člověkem, znamená být neprodejný. Kant přitom rozlišuje „cenu“ a „důstojnost.“ V lidském světě:
„má všechno buď cenu nebo důstojnost. Co má cenu, na jeho místo může být jako ekvivalent dosazeno něco jiného; co naproti tomu je nad jakoukoli cenu, tedy žádným ekvivalentem nahrazeno, má důstojnost“.
Důstojnost v sobě zahrnuje nárok i povinnost:
„(Člověk) vlastní důstojnost (absolutní vnitřní hodnotu), čímž si ode všech ostatních rozumných tvorů vynucuje úctu“.
Pojetí důstojnosti u Immanuela Kanta
Člověk je úctou povinován i k těm, kteří svou důstojnost sami popřeli. Nesmí jim být odepřena. Podle toho platí, že
„nesmím odepírat veškerou úctu prostopášníkovi jako člověku, která mu nemůže být odňata minimálně v kvalitě člověka; ačkoliv on sám svým jednáním se činí nedůstojným téhož samého“.
Hegel (1770 –1831)měl jednou prohlásit:
„Sama nejzvrhlejší myšlenka nějakého ničemy je velkolepější a vznešenější než zázrak nebe“.
Pojetí důstojnosti u Immanuela Kanta Důstojnost = povinnost vůči sobě
Podle Kanta nemáme jen práva a povinnosti vůči jiným, nýbrž také povinnosti vůči sobě samým. Vyzývá každého, aby nikdy neurážel vlastní důstojnost, která ho povyšuje nad vše stvoření a vlévá mu úctu k sobě samému. Patří k tomu: nikdy se před druhými neplazit. Nepodřizovat se jim jako psi. Kdo před jinými dobrovolně ohýbá páteř, vzdává se tím vzpřímené chůze. Pošlapává vlastníma nohama svoji důstojnost. Jen život ve vzájemné úctě a správné sebeúctě podle Kanta umožňuje vzpřímenou chůzi, což odpovídá důstojnosti člověka.
Pojetí důstojnosti u Immanuela Kanta
Kant je rozhodným zastáncem absolutních trestů (trestu smrti). Zlý skutek bude trestem očištěn. Stát má bezpodmínečnou povinnost zločince potrestat. Pokud by ho stát nepotrestal, nectil by jeho důstojnost
(nebral by ho jako svobodné bytí, které je odpovědné za své činy)
Trestem (trestem smrti) získává zločinec zpět ztracenou důstojnost.
Námitka: zpředmětnění?
Pojetí důstojnosti u Immanuela Kanta
Kdo týrá zvířata a ničí přírodu ohrožuje důstojnost člověka.
Zvířata ani příroda nemají podle Kanta důstojnost (představují pouze nevědomé bytí, věci). Nezaslouží si úctu jako rozumné bytosti. Člověk s nimi může libovolně nakládat. Odmítá však nevhodné chování vůči nim (brutalitu). Vede to ke hrubosti v jednání člověka ve vztahu k druhým lidem.
Pojetí důstojnosti u Immanuela Kanta
Podle Kanta úcta před důstojností druhého člověka vyžaduje nenutit ho k sebeúctě. Doslova k tomu říká:
„Nikdo mě nemůže nutit k tomu, abych byl šťastný, nýbrž každý smí hledat svoji blaženost na cestě, která se jemu samotnému zdá dobrá, když tím jenom není narušena svoboda druhých, kteří o podobný cíl usilují podle nějakého možného společného zákona“.
Shrnutí
Kant zůstává na pozicích filosofické tradice, autorů Cicera, Augustina, Lva Velikého, Tomáše Ak., Manettiho, Pascala či Pufendorfa, aj. Důstojnost člověka považují za absolutní hodnotu odvozenou od jeho přirozenosti. Přísluší jedině jemu, zatímco ostatnímu stvoření chybí. Podle Kanta spočívá důstojnost člověka v jeho rozumu, který ho pozvedá do roviny svobodného a mravního bytí. Kant zastává i již dříve rozvíjenou pozici, že lidská důstojnost znamená i jistý požadavek na podobu člověka a jeho postojů. Kant, na rozdíl od středověkých myslitelů, jako i většina novověkých filosofů, opustil nábožensko-metafyzické zdůvodnění důstojnosti člověka. Myšlenku podobnosti člověka s Bohem, Kant, zcela vypustil.
Otázky
Čím podle Kanta převyšuje člověk ostatní živočichy a okolní svět? Co z toho pro něho vyplývá při jednání vůči nim?
Uvažuj o situacích, kdy může dojít k zpředmětnění člověka! Nedochází k němu při aplikaci trestu smrti?
Neproviňují se rodiče proti důstojnosti člověka, když vnucují svým dětem štěstí, které nechtějí? Uveď nějaké takové situace!
Má člověk cenu nebo důstojnost? Dá se jeho hodnota vyčíslit (viz článek „Jakou cenu má člověk – pár tisíc, nebo miliardu?“)
Důstojnost člověka a lidská práva
Pochopení pojetí lidské důstojnosti a jejího zdůvodnění v dějinách je předpokladem pochopení ideje lidských práv a jejího dějinného vývoje.
O lidských právech v dnešním slova smyslu – o jejich uplatňování či nedodržování - je možné hovořit až od novověku (cca 18. stol.) – člověk je respektován ve své svobodě a právech (člověk = občan). Do té doby hovoříme o určité „prehistorii“ lidských práv a jakýchsi předstupních, které vedly k jejich novodobému chápání.
Prehistorie lidských práv
Idea lidských práv je úzce spojena s přirozeným právem (zákonem). Vztahuje se k pojmu, esenci či přirozenosti člověka. Positivní (promulgované) právo musí mít své zdůvodnění v prepozitivní (přirozeně právní) rovině (již sofisté běžně rozlišovali mezi normami, kt. platí na základě lidského ustanovení a normami, kt. platí od přirozenosti)! Idea lidských práv se také opírá o ideu jednoty lidského rodu [Cicero (stoikové), křesťanství – rovnost všech lidí před Bohem - problém (rozchod křesťanské praxe s křesťanskou naukou)].
Lidská práva ve společenském kontextu Trojvrstevná, aristokraticko-vertikální společnost:
o
o
Společnost a její fungování je postaveno na principu pravdy, ideologicky normativně. V takovéto společnosti má právo vládnout pouze ten, kdo tuto pravdu vlastní, je nositelem určující ideologie. V takovéto společnosti je nutný určitý druh lidí: kasta mudrců, kněží či ideologů, kastou lidí – vojáků, válečníků, rytířů a jiných ozbrojených sil kastu lidí (měšťanstvo) - vytváří hmotné bohatství společnosti. V tomto konceptu je subjektem práv jen pravda (ideologie). Bludu, ideologické odchylce, žádná práva nepřísluší! Ohrožují homogenitu společnosti.
Lidská práva ve společenském kontextu Společnost demokraticko-horizontální : S americkou revolucí (1776) se prosazuje nový princip legitimizace veřejné moci. Dosavadní princip pravdy je nahrazen principem souhlasu. Demokraticko-horizontální systém se prosazuje především díky lepší výkonnosti a pružnosti v zajišťování občanského blaha (hmotného, kulturního, vědeckého a duchovně-náboženského). „Považujeme za zřejmé tyto pravdy: všichni lidé byli stvořeni rovnými, jsou obdařeni od Stvořitele určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž je právo na život, na svobodu a na vyhledávání štěstí. Vlády jsou utvářeny proto, aby zajišťovaly tato práva, a jejich spravedlivá moc pochází ze souhlasu těch, jimž se vládne...“ (Deklarace nezávislosti 1776)
Jedná se o laický stát. Je postaven na respektu ke svobodě a právům jednotlivce (svoboda svědomí, vyznání). Stává se pouze ochráncem těchto práv. Stát se prohlašuje za světonázorově neutrální.
Významné dokumenty lidských práv
Petition of Rights (1628) - první dokument lidský práv puritánské revoluce Declaration of Rights (1688) – dokument tzv. slavné revoluce Virginia Bill of Rights (1776) – dokument americké revoluce Deklarace nezávislosti [13 spojených státu (1776)] - první psaná ústava novověku Společná ústava Spojených států amerických (1789) Proklamace práv člověka a občana (1789) - požaduje pro každého právo na svobodu, vlastnictví, rovnost před zákonem a ochranu před libovolným zatýkáním (francouzská revoluce) Francouzská ústava (1791) Všeobecná deklarace lidských práv (1948) a další dokumenty Spojených národů.
Právní positivismus
Zastánci právního positivismu (počátek druhá pol. 19. stol.) tvrdí, že positivní právo nepotřebuje prepositivní odůvodnění. Ospravedlňuje se samo sebou. Hlavním představitelem právního positivismu je ve 20 stol. je Hans Kelsen (1881 – 1973) Základní teze zastánce právního positivismu se dá formulovat: Právo je to, co lidská autorita za právo deklaruje a jako takové může prosadit. Gustav Radbruch v roce 1932 napsal „Kdo má schopnost právo prosadit, dokazuje tím, že je k ustanovení práva povolán“. Po Hitlerově diktatuře svoji tezi odvolal a vyzýval k znovuoživení přirozeného práva. Mimo jiné říká: „Právní věda se musí rozpomenout na nashromážděnou tisíciletou moudrost antiky, křesťanského středověku a osvícenství, kdy existuje nejvyšší právo jako zákon, přirozené právo, božské právo, právo rozumu, krátce nadzákonné právo….“.
Teorie přirozeného práva (zákona)
Existují dvě významné teorie přirozeného práva: Klasické a novověké přirozené právo.
Klasické přirozené právo (křesťansko-středověké přirozené právo). Rozhodující podobu nalezlo u Tomáše Akvinského. Převažuje zde teologická argumentace. Novověké přirozené právo, nebo-li právo rozumové (profánně-novověké přirozené právo). Je základem politické filozofie osvícenství. Jeho nejzralejší podobu nalézáme u Kanta. Dominuje zde racionální argumentace.
Pojetí klasické nauky přirozeného práva
Základem klasického přirozeného práva, resp. jeho pojetí, je Tomášova teorie přirozeného zákona. V jeho podání není přirozený zákon identický s předem daným přírodním zákonem. Přirozený zákon představuje schopnost člověka participovat na Božím zákonodárství (lex aeterna). Tímto zákonem je člověk vázán. Na základě rozumu však může (má) v jeho intencích pořádat a řídit oblasti, které mu přísluší spravovat. Člověk je vázán povinností vůči Bohu konat dobro. Je však zároveň zmocněn k tomu, specifikovat jeho obsah. Všechny praktické zásady přirozeného zákona mají být poznatelné rozumem. Měly by být přístupné obecnému diskursu.
Novověké přirozené právo
Teorie novověkého přirozeného práva pracuje stejně jako klasická teorie práva s pojmem, esencí či přirozeností člověka, včetně existenciálních cílů, které musí být řízeny rozumem. Kant rozlišuje mezi: (I.) legalitou (právní povinnosti); (II.) moralitou (povinnosti ctností). Právní povinnosti se vztahují jen na vnější jednání. Závaznost právních povinností je striktní (povinnost lze přesně určit i vynutit). Právní povinnosti mají přednost před povinnostmi ctností. Povinnosti ctností přesahují rozsah právních povinností. Nejde jen o vnější chování, nýbrž i o mravní motivaci. Jde o růst ve vlastní dokonalosti. Závaznost povinností ctnosti je rozsáhlá (je možné ji určit jen ve všeobecných zásadách, např. lásku).
Politický liberalismus – svobodný právní stát
Podle klasické teorie přirozeného práva je „správné“ (spravedlivé) nutně spojeno s „dobrým“. Je nevyhnutelně spojeno se světonázorovým a náboženským obsahem, s nárokem na pravdivost. Novověký stát se musí vzdát, chce-li být svobodnou společností, nároku na pravdu. Koncipuje se do pozice zajištění práva (míru). Otázku celkového určení člověka, základních hodnot a smyslu přenechává jednotlivci, resp. jeho svobodě, partikulárním (náboženským, filosofickým) diskursům. Sekularizovaný stát se v mravních otázkách omezuje jen na zakazování toho, co společnosti škodí (např. pedofilie). Žije z předpokladů, které sám nezaručuje (představuje to jeho ohrožení). Světonázorově neutrální stát nemůže být hodnotově neutrální (Halík). Může takový stát zajistit, aby se v jim garantovaných prostorách svobody dobře žilo? Je možná politika bez vnímání základních hodnot a smyslu, bez kritérii lidskosti a humanity? Právo není eticky neutrální. Musí se orientovat na lidskou důstojnost. Vynutitelnost práva, jako základ spořádaného fungování společnosti, vyžaduje ctnost.
Problematika lidských práv v současnosti
Důstojnost člověka nalézá vyjádření v lidských právech. Ta jsou v současnosti zpochybňována v rovině teoretické i praktické. Dochází k instrumentalizaci člověka: člověk je podřizován ekonomickým, politickým či jiným cílům (dochází k vykořisťování, manipulaci, mučení, apod.). problémem je rasová, náboženská, nacionální, politická, sociální nesnášenlivost či diskriminace. lidé jsou stále více hodnoceni podle „kvality života“. Některý život je považován za bezcenný (postižení, staří, apod.). člověk je nahlížen jako předmět či produkt. Lze ho buď použít, nebo odstranit. Vše je na těch, kteří nad ním mají moc (např. přístup k nemocným ze strany zdravotnického personálu).
Problematika lidských práv v současnosti K porušování lidských práv dochází: ze strany národů, které se dovolávají „národních zájmů“ nebo své činy ospravedlňují poukazem na „odlišné kulturní tradice“ (např. současné Rusko) když se dovolávání práv oddělí od spravedlivých požadavků morálky a obecného dobra (lidská práva jsou ohrožována ve jménu lidských práv – invaze lidských práv). Porušují se práva druhých lidí či národů. když dochází k nátlakovými akcím vázanými na zahraniční pomoc. Ta je často podmiňována nepřípustnými požadavky, např. nucenou kontrolou porodnosti nerespektující práva rodičů a jejich dětí (problematika třetího světa). Jedná se o tzv. „kulturní imperialismus“.
Problematika lidských práv v současnosti - obtíže „V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva. Často se konstatuje souvislost mezi vymáháním práva na zbytečnosti, nebo dokonce na výstřelky či neřesti v bohatých společnostech (…). Jsou-li individuální práva zbavena rámce povinností, jež jim dávají plný smysl, stávají se pomatenými a spouštějí spirálu prakticky neomezených požadavků, zbavených jakýchkoli kritérii“ (Benedikt XVI. Caritas in veritate, čl. 43)
Problematika lidských práv v současnosti - obtíže „Lidská práva v současnosti zajišťují princip humanitárního vměšování, který dovoluje přijít na pomoc postiženým a obětem i v cizích zemích. Stojí též u zdroje nových mezinárodních soudů, jež jsou výrazem odhodlání nadřadit morálku suverenitě vlád, odsoudit zločiny proti lidskosti, genocidu a válečné zločiny, a zavést tak spravedlnost v planetárním měřítku. Setřením hranic mezi oblastí práva a morálky zavádí nové pojetí lidských práv jakýsi mravní světový řád – i když je nutno dodat, že intervenčního práva se využívá jen velmi výběrově a postižení jsou výhradně zločinci z „malých“ zemí, jejichž počínání vyvolává skandál v západním veřejném mínění.“ (LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ, s. 68)
Shrnutí
Důstojnost člověka nalézá své vyjádření v lidských právech. Existuje mezi nimi spojitost, čímž se mají chránit lidská práva před nepochopením či zneužitím. Positivní právo musí nalézat své zdůvodnění v prepozitivní rovině. Problematický je právní positivismus, který legitimizuje právo pouze na základě principu prosaditelnosti a vymahatelnosti. Pro pojetí lidských práv je důležitý společenský kontext. Prostor pro lidská práva není ve společnosti tzv. aristokraticko-vertikální, která je založena na principu pravdy. V demokratickohorizontální společnosti jsou naopak lidská práva v jejím samotném základu. Tato společnost funguje na principu souhlasu. Problémem moderních světonázorově neutrálních, pluralitních společností, je, že žijí z hodnot, které samy nevytváří.
Otázky
Jak rozumíš vztahu práva a ctností?
Čím je oslabena síla zákona, jeho vymahatelnost?
Jaké má stát nástroje k vymahatelnosti zákona?
Jak může světonázorově neutrální společnost garantovat, aby se v ní také dobře žilo (garance nejen spravedlnosti, ale i dobra)?
Světonázorová pluralita Světonázor zahrnuje otázky po podstatě a určení člověka, jeho orientaci ve světě v komplexu otázek po základních životních jistotách, hodnotách a smyslu. Dotýká se i problému transcendence. Světonázory jsou náboženské, politické, filosofické. Otevřená společnost, ve které si občané uchovávají své názory a navzájem se respektují, je hodna respektu a podpory. Za liberálním postojem civilizovaných států se ukrývá: pragmatické poznání – nikdy se nedokážeme zcela sjednotit v otázkách po hodnotě života a smyslu světa. filozofické přesvědčení - na světonázorové otázky se nedá dát všeobecná odpověď. právní názor - pluralistické společnosti musí přenechat svým občanům zodpovězení světonázorových otázek, když chtějí být pluralistickými. Hranice tolerance jsou dány v pluralitní společnosti intolerancí k intoleranci!
Filosofie a otázka světonázoru
Filosofie konce 19. a začátku 20. stol. potvrzuje, že otázky světonázoru nejsou zodpověditelné se všeobecnou platností. Nejsme vlastníky privilegovaných pramenů poznání. Nemůžeme uchopit s jistotou celek bytí. Žádný ze světonázorů, např. teismus, panteismus nebo materialismus, si nemohou nárokovat absolutní platnost svého přesvědčení. Dilthey, Weber a Jaspers zastávají názor, že světonázory více či méně poskytují stejné orientační možnosti. Žádný z nich se nemůže považovat za nositele celé pravdy. Neznamená to ovšem, že jednotlivec nemůže být přesvědčen o věrohodnosti jednoho či druhého světonázoru. Nikdy ho to ale neospravedlňuje k tomu, aby svůj názor vnucoval jiným. Není oprávněné předkládat vlastní světonázor jako absolutní pravdu.
Idea lidské důstojnosti a světonázor
Ve svobodné společnosti je možné věřit i na nepravděpodobné. Ve světonázorových a náboženských otázkách může jedinec považovat za pravdivé, co chce. Nikdo nesmí nutit své bližní, aby chápali svět stejně jako on. Nesmí na bližního vykonávat nátlak ve světonázorových otázkách. Světonázorově neutrální stát nesmí diktovat občanům se světonázorem spojené hodnoty nebo ideje. Nesmí jim vnucovat náboženský obraz světa. Žádná vláda nesmí předepisovat občanům, jak mají přemýšlet o duchovních hodnotách a náboženských otázkách. Nevylučuje to ovšem privátní a veřejné diskuse o problematických otázkách. Světonázorově neutrální stát nesmí vnucovat občanům určité pojetí života. Nesmí ho vydávat za jediné správné. Členové takového společenství by měli být vůči sobě tolerantní.
Svobodná společnost - tolerance
Ve svobodné společnosti musí existovat tolerance. Ta má ovšem své hranice. Světonázorově neutrálnímu státu musí být dovoleno chránit určitý obraz člověka a od toho se odvíjející hodnotový systém. Nemůže mu být jedno, jak o sobě smýšlejí jeho občané. Na jedné straně mluvíme o světonázorové neutralitě, na druhé straně o určitém hodnotovém systému. Mohlo by jít o obecně závazné směrnice. Neodvíjely by se od interpretace člověka a světa, nýbrž od univerzálně sdílených hodnot. Je otázkou, zda důstojnost člověka představuje takovou hodnotou? Důstojnost člověka je spojena se světonázorovým obrazem člověka. Nemůže být tedy nosným základem pluralistické společnosti. Prezentace lidské důstojnosti jako vrozené, předem člověku dané absolutní hodnoty, je bez světonázorového výkladu nesrozumitelná, nevýznamná. Snaha spojit světonázorově neutrální stát s určitým hodnotovým systémem se zdá být nerealizovatelnou. Oba principy k sobě nepasují. Naznačený protiklad je v praxi obvykle umenšován realizovatelným kompromisem.
Ideologická neutralita státu – tichá likvidace náboženství ve veřejném prostoru?
V posledních desetiletích se prosazuje zásada tzv. „politické korektnosti“. Podle některých to vede k tomu, že vedle dvou morálně nepřijatelných modelů: - státem vnucovaného náboženství - státem vnucovaného ateismu se do společnosti vkrádá jiná problematická politika: - státem vnucovaný sekularismus. Pod praporem všeobecné tolerance a neurážení náboženského cítění kohokoliv se pomalu destruuje to, z čeho zásada tolerance a náboženské svobody vyrostla.
