…….....někdy v červenci…… Jen za mnou pozdě odpoledne, někdy uprostřed týdne, zaklapnou dveře a už volám:„Jitko jsi tady?” Koukám do kuchyně i ložnice, ale z obýváku už se ozývá Jitka. „Ahoj, už jsi doma? Jakpak ses měl v práci, co je nového a jak dopadly zkoušky?” „Jo, jo celkem to ušlo,” bručím. Tohle je dnes podružné, tyhle informace, jak kdo dopadl při zkouškách z praktických jízd. „Představ si, koho jsem dnes potkal! Pamatuješ se ještě na Libora Šimka? Takový vysoký, štíhlý, asi v mojich letech. Jednou jsme s ním jeli na vyjížďku na Bystřičku.” „No, už moc ne,” odpovídá a zvědavě kouká co ze mě vypadne. „Tak si představ, dnes jsme se potkali před úřadem a ptal se mě, jestli někam nejedeme. A já hned na to, že plánujeme někam na pár dnů, ale tentokrát s našima klukama.” „A on by chtěl někam s náma vyjet?” „No to by měl a asi by se přidal i jeho kluk, dokonce už má svou motorku!!! Co ty na to?” „No Ivi, to by šlo!” „Viď, že jo?? A pokud by se ještě přidali Milda, Zdena s přítelkyní a Honza, rázem je nás osm na pěti motorkách. To budeme muset máknout a rychle něco vymyslet.” „A kdy myslíš, že bychom vyrazili? Koncem srpna?” „Já mám už 26. nástup ve škole, takže někdy kolem patnáctého? Jak seš na tom ty??” „To by šlo, a kam bychom s nimi vyjeli?” „Nesmíme je moc vyděsit, nějak příliš daleko asi ne!! Nemají zkušenosti a myslím, že můžeme ujet
tak maximálně do 450km denně!!!” „Myslím, že to bude tak akorát a máš už nějaký nápad kam?” „Někam k Villachu bych to vzal, pamatuješ, jak jsme byli tehdy u té paní, které jsem omylem ukradl ten ručník při balení? Jak jen se to jmenovala, nevíš?? Mohli bychom ji ho zase vrátit!!” „To bylo ….myslím……. Kürnich, či tak nějak se to jmenovalo.” „JO, jo už si vzpomínám, Khünburg to byl!! Hele jdu hledat kontakt, třeba ještě budu mít něco v mailech a staré poště. A musíme ještě nějak vymyslet jak zainteresovat i naše mlaďochy, ať maj trochu snahu a neleží vše jen na nás!!” „To by bylo dobré, máš pravdu,” odpovídá Jitka a já už zapínám noťas. Probírám se starými kontakty a po chvílí už odesílám dotaz do penzionu paní Pernull a dychtivě čekám na odpověď.
15.srpen-přesun do Havraníků „Čauky a jeď opatrně,” jsou moje poslední slova než Jitka zaklapne hledí. Vše je dnes trochu jinak. Vyrážím o půl hoďky později neb jsme rozděleni na dvě skupinky, které mají následný sraz na dálnici u ÖMV-ky za Prostějovem. Zde přijíždím s Honzou za zády a s dvěma motorkami v závěsu. Rukojeti jejich řídítek svírají Libor a jeho syn Dominik. Jen sundáme přilby, prohodíme pár slov a už je tady druhá skupina. Jitka má na místě baťůžku Mildu a Zdena za sebou Petru. Jsme kompletní!!! Padá mi kámen ze srdce, přece jen, dát v dnešní době do kupy partu lidí je mnohdy těžší, než výlet samotný. „Jdeme na gáblik Honzo?” „Jasné, vždyť jsme se ani nestačili naobědvat!!” Přesunujeme se do útrob čerpací stanice a po půlhodince jsme „in Ordnung”, a nachystáni na další cestu. Do Brna je to jen kousek, sotva se stačím rozkoukat jak jedou za mnou a už nabíráme směr na Moravský
Krumlov. Do města přijíždíme od západu za což můžou opět Ivančice a věčné opravy silnic v okolí. To nám ovšem nevadí, sice jsem chtěl původně přijet tunelem pod zámkem, ale stejně nevím zdali by to šlo. Stavíme u Eurooilu. „Přátelé, tankujeme vždy všichni plnou bandasku, ať se nemusíme někde nahánět s flaškami s benzínem,” prosím ostatní a už pokukuji naproti přes cestu. Je tam totiž malá branka, kterou se možná dostaneme na starý židovský hřbitov. „Nejde to,” hlásí Honza. „Asi bude vchod někde za rohem,” a už si to rázuje dolů po silnici. Rychle se přidáváme a kousek za kruháčem nacházíme tu správnou branku, kterou vcházíme na pohřebiště. Židovská obec zde zanikla dva roky před tím, než nás obsadili Němci a ani další totalitní režim nebyl těmto památkám nijak zvlášť nakloněn. Občas si zde zařádili i vandalové a tak je až s podivem, že to co zde vidíme, se uchovalo až do současnosti. Nejstarší náhrobky se datují někam do 16. století, to budou asi ty pískovcové, mramor a žula pak nastoupila o tři století později. Pořádně vše okoukneme a po půlhoďce už jsme opět na kruháči, tentokrát ovšem už na motorkách. Druhým výjezdem se dostáváme na Zámeckou ulici, projedeme si centrum, sjedeme opět k řece Rokytná a pak nahoru do kopce ke kapli Sv. Floriána. Posledních asi 200 metrů je uzavřeno závorou, ovšem s jakýmsi zvýšeným průjezdem pro cyklisty?? Chvíli váhám, ale zdá se, že se tam s těmi kufry a malým přikrčením v sedle taky dostanu. Tak tedy jedeme!!! „Jitko, jak ses tam vešla,” říkám, jen co sundám přilbu. „Škoda slov, Ivo...koukni se raději na video :-) !!!!!” „Mildo, to by nebylo špatné, takové video s jízdou zručnosti. Ujmeš se toho??” „Jo, jasně a taky nějakou fotku udělám,” prohlašuje a už si chystá vybavení.
My ostatní však ještě jdeme okouknout dominantu města stojící na kopci Floriánek. Bohužel nejsme poutníci a ani zde nepřicházíme v ten pravý čas. Je samozřejmě zavřeno!! Nezbývá než okukovat zvenčí. Nu pro mě je to asi ta největší kaple, co jsem kdy viděl. Měla pohnutou historii, jak už to u podobných objektů bývá zvykem. Je postavena ve stylu klasicizujícího baroka a ještě se to zde zdaleka tak nevlní jako u pozdějších barokních staveb. V každém rohu přibližně obdélníkové stavby je věž a mezi nimi je sevřená sedlová střecha. V průčelí stavby nad portálem mezi věžemi je patrně socha Sv. Floriána jenž je patronem města dole pod kopcem. Výhled na Moravský Krumlov je odsud opravdu pěkný. Prohlídka je za námi, filmování a focení také a tak chvíli počkáme až se kameraman Milda usadí na sedadle a vyrážíme směrem na Znojmo. Vždy jsme zatím jen tímto městem projeli a nebyl čas na nějakou prohlídku o které jsme vždycky přemýšleli. Prostě nikdy nebyl čas až srpen Léta Páně 2013 konečně vyšel a prodíráme se uličkami starého města až úplně nahoru na konec Klácelovy ulice k SZ-rohu kostela Sv. Mikuláše. U kamenné zídky parkujeme stroje a jdeme na to!!! Na prohlídku :-)) Ta stavba je zvenčí trochu podivná, nemá tvar baziliky a tak si říkám jestli to nebude nějaká stavitelská kulišárna, která má jen znaky gotiky. „Jak to působí na tebe Jitíku? Co na to říkáš?” „Připadám si tu tak trochu jako v tělocvičně.” „Já taky, to je přesné, tos vystihla!!! Teď mi to teprve docvaklo. Je to typ halového kostela!!” Těch jsme zatím moc nepotkali, možná Brno a Sv. Jakub se mi vybaví a pak už nic……… Nu Jitka se věnuje focení a pak mizí v boční kapli s klukama, takže okukuju detaily sám.
Je zajímavé vidět síťovou klenbu takhle v jedné rovině, rozdělenou jen sloupovím. Moc se mi líbí barokní kazatelna ve tvaru zeměkoule, nebo gotická křtitelnice v boční lodi. Tohle spojení gotiky a baroka jsme viděli už mnohokrát a zde je to vše propojeno hezky citlivě. „A tvoje postřehy Jitko?” Je to jiné, než když objevujeme sakrální stavby spolu. Interiér procházím s klukama a všímám si detailů, které zaujali je. Gotika a její prvky je nechávají zcela chladnými, zato stoleček s lístečkem „Napiš Bohovi své přání” je zaujal nejvíce. Bohužel už tu nejsou papírky, takže si svoje přání říkám jen tak pro sebe. Teď už jej můžu napsat veřejně. Přála jsem si, aby nad námi bděl Sv. Kryštof a my všichni v pořádku dojeli. Mami, to musíš vidět….vytrhne mě ze snění Milda a už mě vede k nástěnce, kde jsou uveřejněna přání dětí a je to fakt moc roztomilé. Asi nejvíce nás dostalo přání Petříka, který si přál „Pane Bože, zařiď prosím, aby letos jel Milan Novotný na jiný tábor než já” Vycházím bočním vchodem na jižní straně a hned přes uličku je portál do kaple Sv. Václava. Ta byla postavena o něco později někdy kolem r. 1500 a je hodně podobná stylu vedle stojícího kostela. Při nějakých stavebních úpravách zde narazili i na staré pohřebiště, jak se dozvídáme o průvodkyně sedící u vchodu. Jdu se přeptat ostatních, zda se půjdou podívat do kostnice, ale přidává se jen Zdena. Musíme tedy s prohlídkou kaple trošku pohnout. Sestupujeme dolů do podzemí, takže na interiér kaple trochu opomíjím, přesto si nelze nevšimnout krásné kroužené klenby. Na tohle se zase tak často nenarazí. To už se, ale shýbáme před nízkým vstupem do kostnice. Koukáme se Zdenou okolo a nic!!! Žádné lebky jako v Hallstattu či Kutné Hoře!! Vše nám však vysvětlí průvodkyně a tak přece jen nějakou tu kostičku lze vidět, ovšem jen v minimální míře. Je to tady zkrátka jiné než jinde, milý čtenáři, ale za zastávku to určitě stojí. Povídání bylo asi na čtvrt hodinku a vše co jsme se dozvěděli popisovat nebudu. Avšak Vy, co vás tahá za nos zvědavost, se tu určitě zastavte!!!! Vycházíme se Zdenou z podzemí a vidím kolem sebe naprostý chaos. Tím myslím, že si každý dělá co chce :-)))). Je potřeba trochu organizace :-)))). Takže sonduju jak na tom kdo je, zda se ještě někam vydáme po okolí, či se už přesuneme do blízkého penzionu a posedíme u pivka a nějakého papání.
Nejsme všichni zajedno a tak Jitka s Mildou jede ještě okouknout rotundu a my ostatní volíme druhou variantu. Psát nyní o tom co jsme měli k večeři není zajímavé, takže povídej nyní raději ty Jitko!!! „Jaké to bylo v okolí rotundy?” Dýchla na nás doba středověku a to doslova. Už nějaký rok mi straší modré špendlíky románských staveb na Google Earthu a Rotunda Sv. Kateřiny ve Znojmě je zrovna jedna z nich. Mít ji na dohled a nestrčit tam aspoň nos mi přišlo zcela nemyslitelné. Takže, stojím s motorkou u parkoviště a koukám na záda ostatních spolu-jezdících. Chápu je, dobře vím, že většina mužů má v určitých chvílích přece jen raději plný talíř, než kus historie na dosah :-) Jsem ráda, že mi aspoň jeden zůstal, takže s Mildou v klidu zaparkujeme a vyrážíme okouknout stavbu, která Znojmo dělá Znojmem stejně slavným jako okurky :-) Jelikož už hodina pokročila, není třeba se tlačit davy. Zcela pohodlně míjíme schody a patro zdoláváme výtahem. Žádné vstupné se za obdiv Rotundy z exteriéru neplatí. Je to pro mě velký zážitek, mám ráda tyto stavby s téměř tisíciletou historií a vždycky sním o tom, jaké by to bylo mít možnost vrátit čas do dob jejich největší slávy. „Mami, koukej ten parádní výhled,” vytrhne mě z myšlenek Milda. A měl pravdu. Rotunda Svaté Kateřiny stojí v areálu přemyslovského hradu, vlevo s výhledem na kostel Sv. Mikuláše, přímo pod námi se Znojmem klikatí Dyje a v dálce za jedoucím vlakem po železničním mostě přes řeku zahlédnu věže Louckého kláštera. Krása!!!! Teď ještě pár fotek Rotundy. Má tvar válce, k němuž je na východě připojena apsida. Stojí na malé skalce, takže dovnitř se jde zcela neobvykle po schodech. Interiér osvětlují malá okýnka, ale to my už neuvidíme. Je třeba doplnit osiřelé spolucestovatele. Dělí nás pouhých 6 kilometrů. A jedeme právě včas, jídlo už se nosí ke stolu :-)
16.srpen- jedeme Rakouskem do Förolachu Nějak nemůžu dospat, jsou čtyři ráno a vrtá mi hlavou jak to vše zvládneme. Jestli jsem nenasadil příliš vysokou laťku v podobě těch pěti set km co nás dnes čekají a jak to naši kamarádi a „jablka” zvládnou. Nějak to ještě do půl šesté vydržím, pak už, ale musím z postele. Potichu se vykradu ven z penzionu a napadá mě, že si trochu okouknu okolí Havraníků. Kousek odsud by měla být proslulá vinice Šobes a tak zrychluji původně vycházkové tempo na ostrý pochod a sem tam si i popoběhnu. Hned za vesnicí na malém kopečku je pěkná kaplička a když se ohlídnu přes rameno tak za ní právě vychází slunce. Paráda, romantika jak blázen!!! Ovšem já už pádím Havranickým vřesovištěm a lesní pěšinou k vinici. Vycházím z lesa a zažívám zklamání, můj původní odhad se prodlužuje dle rozcestníku o další tři km a to už nedám. Nezbývá než to obrátit zpátky. Za slabou půlhoďku už jsem zase u kostela ve vesnici a vidím, že ani Jitka nemá spaní, tamhle u hospody už telefonuje a nevěří svým očím. Místo od penzionu, vidím Iva jak se žene vesnicí od lesa. Pokládám hovor a hned ho musím vyzpovídat, kam že vedla jeho tajná mise tak brzy po ránu :-) Nu, když to vypadá takhle, nebudeme otálet a vzbudíme kluky. Něco malého si koupíme na snídani a kolem osmé vyjíždíme k hranicím. Dnes je to hlavně o přesunu, ale přes to se snažím vybrat silnici, kterou ještě neznáme. A myslím, že se to i podařilo, ženeme se mezi usedlostmi a občas protneme nějakou hlavní spojnici jako např. 38 u Fuglau. Pořád to je však hlavně o těch uzoučkých silničkách. Projíždíme po L 7064 skrz Els a dostáváme se do Mühldorfu. Tady někde začíná Naturpark Jauerling se stejnojmennou nejvyšší horou. Zde se to hodně podobá Beskydám, i nadmořská výška oťukává tisíc metrů a my víme, že budeme muset točit kola dolů kopcem o nějakých osm set metrů níže, což slibuje pár hezkých zatáček. Uzounké silnice definitivně končí Dunajem ke kterému se dostáváme v Aggsbach Markt. Nám dobře známá B3-ka vedoucí proti proudu nahoru ke Greinu slibuje „jablíčkám” pěknou podívanou a i já přiznávám jistou závislost. Sakra
nebyl nějaký můj praděd šífařem??? Pokukuji po lodích a málem jsem přejel šikovnou hospůdku pod ruinou hradu Weitenegg.Takže tento více než devítiset-letý stařík nám dělá společnost u dopolední kávičky a hlídá nyní na parkovišti naše stroje. My však pospícháme, takže jej necháme dále hlídat Dunaj a jen co v Greinu natankujeme, zahýbáme na most a nabereme směr na Weyer. Po chvíli už máme za sebou další desítky km a je čas na pozdní oběd. Na křižovatce 115 a 117-ky na řekou Enns je hospůdka Jax a jelikož se majitel hezky činí, po chvíli už dlabeme co si kdo poručil. Na mě se směje Wienerschnizel a ty Jitko? Aha játýrka v trojobalu si dává vedoucí zájezdu. No tak tedy dobrou chuť všem !!!! Tak a máme před sebou poslední úsek cesty. Poslední ? Nu pokud se tak dá nazvat nějakých 269 km, tak budiž. Sto sedmnáctka nás vede na Hall a následně stáčíme řídítka na Liezen. Našim „jablkům” se blíží malá maturita. Vlevo, západním směrem se už rýsují kopečky Dolních Taurů, a jeden z průsmyků, Sölkpass, který dnes mladí pokoří společně s náma „staříkama”. Takže doleva na L 704 a hurá do kopce!!! Za pár minut jsme nahoře a přichází první průsmykové focení. Jsem tady asi už po páté a dnes je zastávka příjemná. Počasí fajn a my chvíli bloumáme po okolí. Skutečně však jen chvilku a už sjíždíme dolů do údolí k Murau. Na kruháči pod sídlem našeho bývalého ministra zahraničí to vezmeme prvním výjezdem na 97-ku a řeka Mur nám děla společnost až k odbočce na Turrach. Čeká nás nyní asi 17 km stoupání nahoru k Turracher See. Tak co mám to risknout??? Ale jo, zkusím to!!!! Zastavuju, sesedám a obracím se k baťůžku. „Honzo tak co pojedeš?” ptám se syna. „Teď, když jsme tak naloženi?” slyším odpověď. „To nějak dáš,” zvedám mu sebevědomí, ale je ve mě malá dušička.
Moje první kilometry na tandemu jsou krušné, ale dávám najevo, že se nebojím a trochu se snažím korigovat velké nadšení své ratolesti. Inu v 17-nácti řídit motorku s bezmála dvěma sty koníky…….. Přemýšlím hlavně o ostrých vracečkách, ty nemám moc rád ani já. Ovšem tady je silnice poměrně široká a než se párkrát nadechnu jsme nahoře u jezera ve výšce 1770 m.n.m. Ufff, mám to za sebou. Pěkně jsem se opotil!!! Hezky to klučina zvládl. Libor je téměř bez paliva a i my ostatní potřebujeme doplnit bandasky. Pamatuji si pumpu dole pod kopcem v nějaké vesnici a tak už jen lehounkým plynem sjíždíme dolů. Doplňujeme jak nádrže, tak nějakou tu sladkost do žaludku, ale nic zásadního to není. To pravé nás totiž čeká o pár desítek km dále. V cestě nám totiž u vesnice Radenthein stojí jedna z vyhlášených Korutanských restaurací. V itineráři cesty mám poznamenané asi toto: Venkovský hostinec sto let starý okouzlující interiéry,vyhlášené místní kuře v celém regionu, sladová whisky, výtečné doutníky. Takže sjíždíme z 88-ky na pozici ( N46.7931301°, E13.7302610°), odhazujeme přebytečné věci a hrneme se ke stolu. Na venkovní terase se nechytneme, ale uvnitř nám servírka místo našla . „Jak to chutná Honzo?” „Dobré je to,” odpovídá, ale jen tak napůl. S plnou pusou to ani jinak nejde. „Mám to trochu málo slané,” konstatuji, ovšem solnička nikde. Prý to ovšem tak má v dobrých restauracích být. Nic se nemá dochucovat, vše má prý kuchař ve své moci. No, ale mi ta sůl prostě chyběla……… ……….Tak nějak cítím, že bych měla naši návštěvu v tomto PIPI BARu upřesnit. Honzovi a dalším chutnal obrovský výborný Chessburger zcela bez kousku kuřete :-) Jediný kdo si dal specialitu byl právě Ivo. Původně jsem mu chtěla se smaženými stehny pomoct, ale v poslední době mi kuřecí jaksi neleze. Popravdě jak zapíchl do porce vidličku a kuřátko „zavonělo”….musela jsem ven, že musím ještě fotit. Ani on se mi zdálo do mdlob napadal, myslím, že moje těstoviny, které doma milujeme, by s přehledem pokořily toto kuřecí nej :-)
Nadlábnuti máme před sebou posledních 70 km a okolo půl osmé jsme na místě. Trochu asi vyděsíme majitele jenž sedí s hosty venku na terase u večeře.. Asi s motorkářema nepočítal, soudě podle jeho rozpačitého pohledu. Ovšem můj přirozený šarm a perfektní znalost němčiny jeho pochybnosti vyvrací jen co se přivítáme......ještě, že Milda umí tak dobře anglicky, jinak nevíme kde kdo spí...domácí byl totiž Holanďan :-) Hoj, jsme v Förolachu a všichni v pořádku!!! Spadl mi kámen ze srdce a hlt whisky po dojezdu, jak je už naším zvykem, mi dnes udělal obzvláště dobře.
17. srpen-nádherný výjezd na Mangart „Víš přece, že to asi jinak nepude, Jitko. Na tom tabletu to prostě mají zavedeno takhle!!” „Já vím. Berou nás jako jednu velkou rodinu a na mě je, abych vše zapsala podle osob na papír!!” „Ranní kávu, ale nemusíš a to ostatní také ne. Jen to co si vezmeme z lednice večer musíme naťukat do toho tabletu. Ovšem na druhou stranu mají ty ceny fajn!!” „To tedy mají, flaška bílého jen za čtyři, pivo za euro pade, kafe za půl, to se dveře lednice netrhnou!!” „Jen abychom jim ten automat na kafe nějak nezavařili!” odpovídám. „To snad nee, viděl jsi jaká je to mašina?” povídá Jitka a na papír už zapisuje včerejší konzumaci. „Takže dnes ten Mangart a hřbitovy?” ptám se a souhlasné přikývnutí u mě vyvolává horečnatou činnost na dotykové obrazovce Mia. Krátce po deváté vyjíždíme údolím řeky Gail po 111-ce na Hermagor, Zde natankujeme a po pár km zahýbáme na Nassfeld Strasse. Pár hezkých zatáček a jsme v lyžařském středisku ve výšce 1530 m.n. m. Zde, hnedle za hranicí, už na Italské straně, zastavujeme u SZ cípu jezera a probíhá nezbytná foto-
dokumentace. Sjezd do Pontebby mi připadá zajímavější, chvíli se pak pohybujeme kolem dálnice, ale opravdu jen pár km a odbočujeme přes most v Chiusaforte. SP-76-ka je šikovná silnice, poměrně úzká, ale jak se blížíme k lyžařskému středisku Sella Nevea, je jízda čím dál větším požitkem. V posledních letech se tady hodně investovalo do infrastruktury a nový asfalt jest toho dokladem. Koukám vpravo mezi stromy na sjezdovky jež vedou z hory Canin dolů do údolí městečka Selly. V zimě jistě parádní svezení. Ještě kousek do kopce a pak už sjíždíme k Lago del Predil 960 m.n.m. Poprvé co jedeme kolem vidím celé jezero. Vždy jsme jeli jen po silnici na kterou teď odbočujeme-SS54. Ta nás přivádí na Slovinskou hranici a na Predel Pass 1156 m.n.m. Silnice je tady sevřená mezi hory Canin a Mangart a dnes jsou výhledy po okolí fantastické. Jitka jedoucí v čele (já trouba na známé silnici dole na křižovatce blbě odbočil), po chvíli zastavuje u Fort Predel. Ano!!! Dnes si to konečně vychutnáme i pěšky!!! Tak hajdy na pobořené zdi pevnosti!! Trochu jsme se sice opotili, ale výstup stál za to. Jaký obrovský rozdíl je to dnes oproti minule, kdy jsme zde neviděli na krok. To bylo v květnu a dnes o tři měsíce později je vše naopak. Támhle na SV už z rozvalin vidíme další POI dneška, horu Mangart, na kterou jsme v květnu neměli nárok. Tak tedy dnes!!! Sjedeme kousek dolů na křižovatku a odbočujeme vlevo na 902-ku. Pomalu stoupáme nahoru až nás zastavuje mýtnice. Tu jsem nečekal, nu nedá se nic dělat, jsme o 5 ojro lehčí. Nechápu moc, že stejně mají platit auta i autobusy!!!! Jak ty by mohly vyjet nahoru??? Po této uzoučké silnici??? Blbost!!!! Výjezd nahoru je parádní, jen ty plechovky mě občas pěkně s…....u. Vytřeštěné oči mají někteří řidiči a bojí se či uhnout. Však by také Jitka mohla povídat,nechtějí viď?? Ivovi se výjezd na Mangart moc líbil, ale mě naskočila husina ze strachu hned po první vracečce. Byla pod skálou, tma tam jako v čertí díře, štěstí, že nic nejelo.
S Mildou na tandemu nemůžu tak divočit, jako když jedu sama. Z přírody nemám nic, protože na pozorování panoramat nemám kdy, zcela se musím soustředit na cestu a ostatní účastníky na této úzké silničce. Milda to asi vycítil a natočil mi malé video. Abych věděla kudy jedeme a taky trochu dokumentu, jak tam ti blázni na čtyř kolech řádí :-) Za pár minut jsme nahoře, tedy téměř, neb nás zastavuje značka zákaz vjezdu asi km pod vrcholem. Zdá se však po chvíli, že to pude i dál. Občas totiž někdo shora přijíždí a tak se ptám: „Kdo se přidá k vrcholové skupině?” „Já chci jet,” povídá Zdena a ve dvou motorkách vyjíždíme až nahoru. Silnice pod vrcholem je jednosměrná a tvoří jakési laso. A výhledy když vylezeme na vrcholek nad silnicí? Koukni sám milý čtenáři, na fotku dolů do údolí směrem k jezerům Fusine. Ostatní nás už čekají dole u mýtnice, musíme tudíž po čtvrthodině na vrcholu rychle zpátky dolů. Opět se pak napojujeme na 203-ku. Fičíme dolů kopcem až do Logu pod Mangartom. Zastavujeme na POI (N46. 403949°, E 13.599404°). Zde se totiž nachází hřbitov padlých vojáků z I. světové a na jaře nám pršelo, takže se zastávka nekonala. Sochař Ladislav Kofránek zde svého času bojoval v RU-armádě a možná mu zachránilo život, že jej jeho velitelé nechali pracovat na sousoší právě na tomto hřbitově zde v Logu n. M. Osm metrů vysoké sousoší ztvárňuje dva vojáky muslimského a křesťanského vyznání, kterak hledí na horu Rombon, o kterou se tehdy bili s Italy. Padlí muslimové z tehdejší Bosny zde mají náhrobky, pochopitelně ne, ve tvaru kříže, jako padlí křesťané. Hřbitov je poměrně rozsáhlý, padlí zde leží na třech terasách a my hledáme české nápisy na náhrobcích.
Českých vojáků je zde pochováno asi 40. U jednoho z náhrobků a na památníku zanecháváme i stopu našeho motopoznání, stejně jako jsme činili na jaře. Už nám trochu kručí v břiše a další zastávku u Fort Hermann hodně zkrátíme. V podstatě jen na malé zastavení a nějakou fotku okolí. Je dost vedro, chce to doplnit tekutiny a něco k snědku. Gostišče Andrejc jsme testovali už na jaře a tehdy to nedopadlo špatně. Docela se mi zbíhají sliny na divjačinsky golaž, takže se ženu na zahrádku a ostatní jakbysmet. Poznávám paní jenž se nám věnovala minule, ovšem dnes je to tragédie. O co rychleji kmitala v jarních měsících tak dnes jako by už měli vyděláno. Nakonec uteče dobrá půlhoďka než něco přistane na stole a můžeme uspokojit hlasitý žaludek. Krmě však byla fajn. „Jitko, půjdeme se kouknout pěšky nebo tam zajedeme?” „A jak je to daleko? Já si nevšimla.” „Mě se zdá, že tak půl km, ale nejsem si jistý, taky jsem víc koukal po hospodě,” odpovídám. „Tak tam raději zajedem,” uzavírá debatu Jitka a po chvíli už mačkáme startér. Honza, Milda a Petra zůstávají na místě, my ostatní se přesunujeme k dalšímu hřbitovu na pozici (N 46.342240°, E 13.666664°). Je velmi podobný tomu předešlému a není se co divit, že si jich člověk ani nevšimne. Oba totiž od silnice vypadají jako normální běžné hřbitovy a padlí leží vždy až za ostatními hroby. Taky zde jdeme do kopce, a velký kříž vyskládaný z kamenů ve svahu (viditelný dobře na Earthu) jako by hlídal hroby i zde odpočívajících českých vojáků. Ten je však zde již od války a tehdy měl jistě jiný úkol. Za války zde totiž byla nemocnice a mimo jiné mezi vojáky patřili i Fráňa Šrámek či Josef Váchal. Uvazujeme trikoloru na informační tabuli a kamínek s českou vlajkou najde své místečko uprostřed kříže na svahu.
Visutý most nad řekou Soča, o pár km dále, je nezbytnou zastávkou před stoupáním na Vršič. Stoupání nahoru do sedla je zábavné, nějaký divoký Ital to žene jako by šlo o život, tak se k němu přidávám a nechávám se strhnout. Přátelé tady zabloudit nemohou a nahoře jistě budeme chvilku okukovat okolí. Pár minut a jsme s Honzou v sedle. Ostatní přijíždějí po chvilce a hned se ženu k nim. „Tak támhle v boudě máte nálepky kdo si chcete koupit, a pojedeme ještě na ten kopec nad Villachem Jitko?” „Ivi, asi budete muset jet s klukama sami, Petře je špatně od žaludku a už jsme i z toho i horka docela dost utahaní .” „Aha, tak to nebudeme trhat partu, sami nepojedeme,” povídám a už ťukám do Mia patřičné údaje. Máme to do Förolach něco ke stu km a taky ještě potřebujeme tankovat. Honza by se chtěl taky ještě posadit za řídítka (myslel jsem, že by si vyjel Villacher strasse). Takže si to nějak sumíruju v hlavě a říkám si, že to zase trochu risknu. Honzo 201-ka na Slovinské a 109-ka rakouské straně budiž dnes tvoje silnice!! Korensko sedlo (Wurzenpass) a jeho 1073 m.n.m. není zrovna nějak extra vysoko, ale věřím, že mu zůstane dlouho v paměti…….. …..tento trip je to jinak, jak jsem již psala, jezdím v koloně poslední. Má to nevýhodu, že se stále musím dotahovat, ale i malou výhodu, že po projetí těch přede mnou vím, do čeho jdu. Chvíle kdy jede Honza jsou pro mě milou vyjímkou. Jedu první dle GPS-ky a můžu to rozjet a nehlídat si předjezdce. Jsem tak s Mildou na tandemu nahoře první a dokonce i s malým předstihem :-)...... Trošku mě mrzelo, že už jsme nezastavili ve vojenském muzeu, které se tady nedávno otevřelo, ale měl jsem i trochu sevřené půlky při sjezdu dolů. Je zde i kousek 18% klesání a při tom předjíždění plechovek, jimž smrděly brzdy, jsem byl i trochu orosený. Agip v Hartu nás doplnil palivem a pak už je to
jen o přesunu do místa ubytování. Ještě něco nakoupíme na zítřejší náročnou cestu a kolem osmé už vypínáme motory na parkingu u Sonntaghofu. Tak se totiž jmenuje náš penzion.
18.srpen-průsmyky v Dolomitech Takhle vypadá malované počasí? Zdá se, že ano, když kouknu z okna. Takže dnes se pojede královská etapa. Krmím Mio průjezdnými body a na výsledný součet km se raději ani nekoukám. Tedy přesněji, já vím a ostatním tak nějak maličko uberu a mlžím u snídaně, že to dnes nebude víc než 450. Tuším, že však budeme atakovat pátou stovku. Do sedla se vyhoupneme už po osmé a záhy vyjíždíme po 110-ce na první průsmyk-Plöckenpass 1357 m.n.m. Dolů je to kapku pomalé, v úzkých tunelech se šine dolů obytňák a než jej všichni předjedeme, chvíli to trvá. Projedeme Paluzzou a odbočíme doleva na SP123. Míříme k Monte Zoncolan, kde se letos myslím jelo Giro. Několik zatáček nahoru a pak zase dolů a jsme v Ovaro. Tydle silnice jsme ještě nejeli, stejně tak i ty co budou následovat a musím říci, že si je patřičně vychutnávám. Taky se začínají pomalu rýsovat typické tvary Dolomitů a jejích velikánů. Z Ovaro se vydáváme severně po SR 355 a opět šplháme do kopců. Stoupání končí ve vesnici Cimasappada kde na malém náměstí dáme první zastávku. Jsme přibližně ve 13-stech metrech a je vidět, že tady to žije hlavně v zimě. Okoukneme místní kostelík Sv. Osvaldo, něco málo zakousneme a pokračujeme na Santo Stefano di Cadore. A jejda tunel!!! Než kouknu do GPS-ky jsme v něm a je poměrně dlouhý, myslím něco přes 4 km. A to je trochu problém, tuším, že na výjezdu bude odbočka a co myslíš milý čtenáři??? Byla tam, a dokonce do tří směrů. Nerad bych najel špatně, dnes si bloudění nemůžu dovolit, obzvlášť když jsou tady nějaké nadjezdy a podjezdy. Takže zastavujeme než chytnu signál a pak už v pohodě najedeme správným směrem na Santa Caterinu. U přehradní nádrže Lago di Santa Caterina (Lago di Auronzo) parkujeme.
Tady to za zastávku určitě stojí. Začátkem 30-tých let minulého století zde do cesty řece Ansiei postavili stavbaři betonovou hráz o výšce asi 50 metrů a tak vzniklo toto umělé jezero. Není nijak veliké, ale pohled od hráze SZ směrem na Tre Cime di Lavaredo, asi nejznámější vrcholy Dolomit, je nádherný. Velký štít (Cima Grande 2999 m.n.m) uprostřed nám až magicky zvedá adrenalin a není se co divit. Někde tam je Cortina a pamatuji si jak jsem zde byl kdysi poprvé a jak mi tydle hory učarovaly. Jsem tak napjatý, zda budou mít podobné pocity i naši potomci, že jsem si skoro nevšiml kostelíku hnedle naproti přes cestu. Je zasvěcený Sv. Kateřině Alexandrijské a možná by stál za malou prohlídku. Ta však není asi běžně možná, vše jest uzavřeno.Takže natočit motory a pokračujeme!! Do Cortiny to máme co by kamenem dohodil. Propleteme se městem a vyjíždíme nahoru do kopce po SR-48 směrem na Pocol. Propleteme se městem je trochu slabé. Asi tu mají nějaké slavnosti, protože u cesty stojí plno lidí. Chvilku to je docela příjemné, protože to vypadá jakoby čekali právě na nás, ale po pár stech metrech to pořádně zhoustlo i na silnici. A tady je ten rozdíl, trochu se proplétáme i mezi auty, koly i lidmi. Taková tlačenice nebyla snad ani v zatáčkách na letošním Stelviu :-) Kousek dále je pak známá odbočka na Passo Giau. Přichází střídání za řídítky a Honza se ujímá řízení. Jeho první průsmyk přes dva tisíce metrů, přesněji 2236 m.n.m. Přichází první ostré vracečky, stoupání, předjíždění plechovek a obytňáků.…….. Bojím se, musím si to přiznat. Néééé, nechci býti baťůžkem. Současně si to však užívám, nemusím tak sledovat provoz a okolní štíty jsou parádní podívaná.Tyhle protichůdné pocity trvají až nahoru na parkoviště než sklopí můj řidič policajta. Ani se nestačím moc rozkoukat a začínáme řešit tankování. Libor vydrží cca 50 km tak se chvíli brouzdám POI-kama v navigaci. Vypadá to na pumpu v Canazei. Taky žaludek si žádá žvanec. Trochu je mi líto, že jsem si Giau moc neužil, ale to už je asi úděl první motorky.
Sjedeme do údolí až k vesnici Selva di Cadore. Údolím Val Fiorentina se dostaneme o 1200 metrů níže až do Caprile a zase stoupáme na Malga Ciapela. To už máme před sebou Marmoladu, nejvyšší horu Dolomit, kterou objedeme zprava a to už máme před sebou jezero Fedaia. Ideální zastávka na pozdní oběd!!! Přejedeme hráz a v restauraci pod lanovkou ukojíme chuťové buňky. Chutná nám moc a nevím jestli to není i tou výškou. Takhle poobědvat ve více než dvou tisících, to se nekoná každý den. Libor už jede jen na výpary, takže je fajn, že do Canazei to máme už jen z kopce. Místní Agip doplní naše nádrže a vyjíždíme do dalšího sedla na Passo Pordoi. Honza si zase přesedá, ale ostatní už poodjeli a i když vidím tabuli Pordoi, nějak jsem zaváhal a odbočujeme vlevo. Po chvíli je mi jasné, že jedeme asi blbě, ovšem stín pochybnosti ve mě zůstává a jedeme tedy až na vrchol Passo Sella (2244 m.n. m.). Samo sebou nikdo nikde!!! Jsem to, ale trubec. Rychle přesedáme a švihám to zpátky dolů a pak zas nahoru na to správné parkoviště. Krásný nový asfalt tu mají položený a jede se nádherně. Zbytek skupinky na nás trochu z obavami čeká, nu přijeli jsme o skoro půl hoďky později. Takže se na vrcholu (2239m.n.m) ani moc nerozhlídneme a sjíždíme zase dolů kopcem do Arraby. Zde odbočujeme vlevo na Bruneck. Zase kus cesty, kterou jsme s Jitkou ještě nejeli. A až do Brunecku docela fajn. Ovšem potom je to opruz. Silnice až na rakouskou hranici je jedno auto za druhým, nedá se ani moc předjíždět a docela trvá než se dostaneme k odbočce na 111-ku. U odbočky naposledy tankujeme, usedám opět jako batoh a vyjíždíme na posledních asi 80 km. Honza už si docela troufá a úměrně tomu mám i sevřený zadek. Kötschach-Mauthen -zde už je to trochu o jiné silnici, mám obavy z policajtů a tak zase přeskakuju za řídítka a po půlhodině jsme ve Förelachu. Končíme královskou etapu s nějakými 515-km a myslím, že toho dnes máme všichni tak akurát. Tak hurá do tepláků a na pivko chlazené v lednici paní domácí!!!
19.Srpen-vodopád, muzeum a kamenný trůn Vstáváme do krásného rána, Zdena s Petrou se chtějí kouknout do Benátek a Jitka jim na cestu půjčuje svou Hondici. Za prvé mohou použít namontovanou navigaci, a za druhé se jim i líp pojede s pevnými kufry. Odjíždějí na noc asi hodinu před námi. A já, dneska, no je to trochu sentiment, usedám po dvou letech na svého bývalého koníka FAZERA, se kterým jsem objela kus Evropy a natočila mu na tachometru dobrých 50 tisíc kilometrů. Při rozjezdu má sice Milda obavy, že to dnes na něj asi bude moc velké dobrodružství, ale nakonec se srovnáme všichni tři :-) To my dnes toho tolik nemáme, viz nadpis, a trošku se tedy poflakujeme okolo kávovaru a vychutnáváme ranní kafčo dýl než jindy. Kolem půl desáté však i my vyjíždíme. Sotva se ohřeje motor a trošku tomu přitnu, jdu na brzdy!!! Díky kolego v protisměru, kdybys mi neukázal, měl bych tam naloženo přes kilčo a to by místní poliši s radarem támhle po kopcem na 70-ce asi dokázali pořádně ocenit. Takhle, téměř vzorově projíždíme okolo a musím trochu zvolnit. Tahle 111-ka vedoucí k Villachu není zrovna k závodění. Je zde i dost stacionárních radarů, Holanďan hovořil myslím o šesti. Po chvíli už míjíme jezero Faaker a zjišťuji, že zde mají na kruháči „pořádnou” motorku. Ta tady myslím není dlouho, nebo ano? Nepamatuji si ji, ale už jsem tu nejel pár měsíců. Malá zastávka na foto a už pokračujeme po 85 na Abtei. Za vesničkou se Dráva stáčí vlevo a my naopak vpravo na POI N 46.547196°, E 14.514420° u Gasthofu Zenkl. Na oběd je brzy, ale na procházku? Dojedeme až k vodopádu nebo to bude kus cesty pěšo? Na parkingu je vše jasno. Dvacet minut Wasserfall Wildenstein je na tabulce a tak srdnatě zahajujeme výstup. Proč ta silná slova. Inu motohadry a přes třicet ve stínu se moc nemá rádo.
Takže se lehce splavený a zadýchaný konečně dostávám na vyhlídku pod vodopádem. Nevím jak jsou na tom ostatní, ale moc to nyní neřeším a hajdy pod sprchu. Samozřejmě ne pod hlavní proud. Ten je zásobován z korutanského vrcholu Hochobir (2139m.n.m.) a to by mě asi umlátilo, vlést si doprostřed. Ovšem i kapky odfouklé větrem mají pořádný říz. Je to jako u chrliče v bazénu a v mžiku jsem ochlazen a mokrý jako myš. Vodopád Wildenstein je jedním z nejvyšších vodopádů v Evropě a býti tady u jarního tání, asi by nám předvedl i jiné kousky než dnes. I tak je množství vody tryskající ze skály z výšky 54m impozantní. Máš pravdu, ten ostrý výstup v parném létě stál opravdu za to!! Naskytly se mi dost zajímavé pohledy. Koukám s odstupem k proudu padající vody na ty velké chlapy. U vodopádu dovádějí jako malí kluci. A to stojí za všechnu tu námahu :-)))) Dolů kopcem už to jde samo, jen teplota stále stoupá nahoru a zdá se, že dnes budu muset nějaké POI-ky oželet. Na parkingu dáme „bír óne” alkohol a při doplňování tekutin přemítám co a jak dále. Potřebujeme se teď dostat někam do kopců severně od Völkermarktu. Tady je to samé jezero, malé či velké a u jednoho z nich, Klopeiner See leží osada Unterburg. Už ani nevím kde jsme se dozvěděl o soukromém muzeu motorek, které zde vlastní majitel jednoho z penzionu. A proč se nezastavit, když jedeme okolo? Zastavujeme u jakési dřevěné garáže na (N 46.6054584°, E 14.6096756°). Zdá se to tady mrtvé, ale zřejmě majitel zaslechl naše motory a než jsme se otočili na úzké silnici, přichází sympaťák ve věku okolo pětašedesáti. Slovo dalo slovo a už běží pro klíče. Klapne zámek a mě málem vypadnou oči. Pán je totiž sběratel všeho. Naskytnul se mi a asi i ostatním pohled jako na smetiště. Musím zaostřit, abych v té sbírce všeho možného konečně uviděla celou motorku. Nejdříve se nám pochlubí svojí opečovávanou R1-kou a už otvírá dveře garáže i dílny současně. No má to tady pěkně narváno a všemu dominuje JAGUÁR E-Type 4,2. Starých motocyklů tady má tak odhadem dvacet, ovšem muzeum to není v tom pravém smyslu ani náhodou. Myslím, že v tom kde co leží se vyzná jen on a my se jen stěží protáhneme kolem „vystavených” exemplářů.
Asi i nějakou Jawu jsem zahlídl, ale jak říkám, místa málo a na nějaké důkladnější zkoumání to není. už čekají venku a nezbývá, než se rozloučit. Přejedeme Völkermarkt a stoupáme do kopců k vesnici Diex a jejímu opevněnému kostelu. Známe jej už z jara, dnes zde chceme hlavně poobědvat. Máme smůlu!! Obě hospody zavřeny!! Zkusím i tak vlízt dovnitř a potkáváme paní co poradí. Asi dva km po vrstevnici je Gasthaus Petschnighof a tam by to mělo být otevříno. A ano je!!! Dokonce parádní vyhlídku máme servírovanou obědnímu menu, až se nám ani nechce pokračovat. Není se co divit, jsme přes jedenáct set metrů vysoko a vedro je na zdechnutí. Co nás asi čeká až sjedeme z kopců??? Mohli bychom zůstat a koupat se tam dole, v přírodním koupališti pod terasou, ale touha po poznání je silnější. Rád bych ještě prozkoumal okolí Maria Saal. Ta facka horkého vzduchu, kterou však dostaneme při sjezdu do Brücklu, je opravdu pořádná. Jsme o necelých sedm set metrů níže a vedro nám redukuje plány. Míjíme hrad Hochosterwitz (chtělo by to jej už někdy navštívit) a najíždíme na čtyř proudovou S37ku. Sjezd u Zollfeldu je nějaký zavřený a musíme se kousek vrátit po okresce L71 na místo zvané Herzogstuhl. To souvisí s vykopávkami římského města Virunum, jež tu vzniklo někdy po smrti Krista. Takže je to asi tak. Vykopali zde korunovační trůn korintských panovníků a nevím proč jej nenechali na nedalekém Magdalensbergu, či amfiteátru u Zollfeldu, ale právě zde u dálnice. To je však jedno. Parkujeme na malém parkingu pod vysokými stromy a jdeme se podívat. Herzogstuhl je obehnán ozdobnou mříží a ještě ukrytý za sklem, fotky nebudou asi nic moc, ale zase na druhou stranu tady těch pár šutrů ve tvaru obrovské židle dýchá historií. Úplně si představuju tu slávu, jaká zde musela být o nějakých dva tísíce let nazpátek. „Jitko, co ty na to? A jak neseš to vedro? Pojedeme ještě kouknout ke kostelu?” Ani představa chladu v interiéru kostela mě nenaláká udělat jednu zastávku navíc. Je mi neskutečné vedro a taky jsem už unavená. Chci zpět! „Myslím, že toho dnes už bylo dost, nakoupíme a pojedeme zpět.”
Je pravdou, že by to dnes už chtělo oddych. Se včerejškem už máme natočeno k sedmi stům km a vedro tady v nížině je opravdu otravné. Do Förolach to máme necelou stovku. Jedeme kolem severního břehu Wörthersee, po cestě doplníme palivo a v Arnolsteinu i nějaké zásoby v místním Spaaru. Něco po šesté pak přijíždíme k penzionu. Po chvíli už sedíme u pivečka na balkoně, když se ozve zaklepání a za dveřmi domácí. A nepřichází s prázdnou!! Zdá se, že nastane družba! Nabízí vínko, klobásku a nějaké pochutiny k zakousnutí. My oplácíme slivovicí a po chvíli, zdá se, už není cizí jazyk překážkou :-))) . Docela zajímavé bylo povídání s tímto Holanďanem, jenž se stal nezaměstnaným a rozhodl se k tomuto podnikání zde v těchto končinách Rakouska. „A počasí zítra? Nevíte jak bude?” vyzvídám. „Morgen? Schlechte Wetter. Regen. Ganzen Tag,” zní odpověď. Nu to není moc povzbudivé a když se kolem půlnoci začne zvedat vítr a padají první kapky, je jasné, že zítra ráno z postelí spěchat nemusíme.
20 Srpen-déšť, déšť, Porsche, kamión a nehoda Trochu jsem nevěřil „starousedlíkovi” , ale zdá se, že měl pravdu. Prší a to středně silně a neustále. Snídaně se tudíž natahuje, následuje dopolední kafe a pomalu uvažujeme o testu nepromoků. Co taky tady na baráku, že? V nedalekém Gmünd in Kärnten trávil kus života Ferdinant Porsche a tak je tady soukromé muzeum sběratele Pfeifhofera. Máme to nějakých 60 km, to by i v tom dešti vcelku ušlo a třeba přestane pršet? Ještě dnes sedlám synkova Fazera a že by se mi s tou jetou přední gumou a Mildou na tandemu jelo nějak Óbr dobře, tak to nee! Moje rychlost je tak trochu velmi pomalá :-( Čtyři km po 111-ce a odbočujeme do kopců vlevo na L-33. Silnice stoupá a po chvíli jedeme i trochu v mlze. Lesy se paří a houbaři budou mít asi žně. Po chvíli už najíždíme na dálnici u Paternionu. Známku jsme už koupili ráno u pumpy a není se proto těch 15 km co bát místních policajtů. Sjedeme z dálnice a
kousek jedeme městečkem až na POI (N 46.908169°, E 13.532637°) . Je zde poměrně rušno, není se co divit, vždyť v tomto počasí je tohle asi jediná rozumná činnost. Platíme a jdeme se kouknout. Muzeum není nijak veliké, v přízemí je jedna místnost s menšími exponáty a promítacím plátnem s několika místy k sezení. Za stěnou ve vedlejší místnosti pak stojí asi čtyři vozidla. Na patře pak jsou umístěna samotná auta a je jich zde asi dvanáct. Všichni se tak nějak rozprchnou po budově a každý si hledá to své. V mém případě mě ani tak nezajímají auta samotné, ale spíše život samotného Ferdinanda. Koukám co zde mají z období II. světové, jestli tady nebude třeba něco o tanku Königstiger nebo o Totenkopfring a tak. Nu ani nebylo, ale neválečné období je zde zmapováno docela pěkně, včetně dobových fotografií a drobných předmětů. Uvnitř muzea strávíme necelou hodinku s nadějí na konec deště, hned jak vyjedeme na hlavní jsme na silnici vedoucí na Malta Hochalmstrasse a to by bylo hezké poježděníčko. Není, je hnusně a leje. Nabereme tedy směr nazpátek k Förolach. Sjedeme z dálnice a zase stoupáme do kopce na Kreuzen. Bože, to je trouba s tím návěsem, kde se tady po těch úzkých silnicích vydal!? A má českou SPZ-ku!! ÁÁÁ už to ucpal a je v pr….li. Co teď? Zastavuji za ním asi dva metry a on najednou dává zpátečku a couvá na mě!!! Troubím okamžitě, ale on nic a dál couvá!!!. Honza návěs tlačí do kola. Ty vole STŮŮŮJ!!! Asi zasáhl můj strážný anděl. V momentě, kdy už seskakuje a už mě jsem se viděl pod návěsem, neb jsem do kopce nemohl s motkou couvat naštěstí vyřadil a zastavil. A najednou se rozjel a jede dál!!! To jsem už vytočený do ruda, dávám za jedna, předjíždím a zastavuju ho. Kouká na mě jako z jara co se děje. Vůbec mě neslyšel a neviděl. Prohlížím co je kde ulomené a prasklé, ale zdá se, že při mě stáli všichni svatí. Škoda téměř žádná!!! Přesto to sepíšeme, co kdyby se něco objevilo?? Co říci na závěr? Snad jen, že tímto pozdravuju toho dispečera, co posílá ty chudáky za volantem firmy Šmídl na tyhle silnice. Z pohledu pozorovatele stojícího 4 metry opodál to byl pořádný šok.
Ještě teď mi naskakuje husí kůže a pocit bezmoci z pohledu co se mi naskytnul. Myslím, že tak nebezpečnou situaci jsem ještě v Ivově závěsu nezažila. Vracíme se zpět a jestli jsem doteď jela velmi pomalu, pak odtud je to rychlost šneka. Snad jsem všechny za sebou moc neotrávila...ale fakt jsem se bála přidat. Docela otrávený se vracím s ostatními kolem druhé do Förolachu. Zdena s Petrou už dorazili z Benátek a tak hned vyzvídáme jak bylo? A zdá se, že to stálo za to. Vypadají moc spokojeně. Možná časem, zde přibude i jejich povídání. ,,Jitko jak to dnes uděláme s obědem, půjdeme dolů do hospody,” ptám se. ,,Mildo, tys tam už byl na pizzu, jak tam mají otevřeno, všimnul sis?” obrací se Jitka na syna. ,,Mají otevřeno celý den, ale nevím, jestli vaří, mají tam nějakou polední pauzu,” odvětí Milda. Nakonec v pozdním odpoledni zasedneme k obědo-večeři a docela si pochutnáme na místní, typické korutanské kuchyni. Je čas na malou bilanci uplynulých dní, plánování zítřejší cesty k domovu a my s Jitkou si ještě po zpáteční cestě z restaurace najdeme čas na návštěvu místního kostelíku a pár fotek zapadajícího slunce někde nad vrcholy Gaitalských Alp. Ano sluníčka, neb se v podvečer docela vyčasuje, což je znamení, že zítra můžeme nepromoky zase uložit někam na dno kufrů.
21. srpen - Maria Saal, Honzova Vídeň a domov……. Ano, je to fajn, neprší a jen co posnídáme (dnes, oproti včerejšku, svižně) loučíme se s Holanďany a vyjíždíme směrem na Villach. Ovšem jen co najedeme na rychlostní S 37-ku sjíždíme k poutnímu kostelu v Maria Saal. Ten si nemohu odpustit, i když nás jeho návštěva bude stát nějakou tu minutu zpoždění. Označení „Dóm či katedrála” není zde zcela přesné, ale vzhledem k významu stavby se často používá. Je zde jakési duchovní centrum Korutan. Na načančaném náměstí parkujeme stroje a jdeme se kouknout na stavbu jež spadá do doby vrcholné gotiky. Po požáru v roce 1669 byl kostel přestavěn avšak gotika je zde patrná dodnes, mimo jiné na osmiboké márnici a hřbitovní kapli hned vedle katedrály. V trojlodním interiéru se mísí gotické klenby s barokní výzdobou a máme možnost sledovat i pečlivou práci dvou restaurátorek na opravě kazatelny.
Mě to však více táhne ven a začínám hledat TO!! TO?? Co je to TO?? Ve fasádě kostela je totiž zabudována kamenná deska z římské hrobky dávno zaniklého města Virunum. A najednou stojím před jižní zdí kostela a mám to rovnou před očima!!! Ostatní jsou už někde venku, takže se z nálezu můžu radovat jaksi jen sám se sebou. Nu škoda, tenhle kamenný reliéf, vůz Smrti, přepravující zemřelé do podsvětí, je nádherný. Asi jsem něco zanedbala v čase příprav. Vůbec si nepamatuji, že Ivo objevil takovou vzácnost. V době kdy on slídil po zdi po reliéfu, já slídila s Mildou po přilehlém obchůdku. O reliéfu se prakticky dovídám až při tomto psaní. Ostuda?!? Malou drobnou minci si zde ještě ukryji na památku a určitě se zde ještě musíme někdy zastavit a vše podrobně prozkoumat. Zdá se, že hodinka stačit nebude. To jsem si oddychla. Nic není ztraceno, příště budu připravenější :-) Cesta po dálnici bývá většinou nuda, ale pro mě dnes určitě není. Střídáme se totiž s Honzou za řidítky a můžu proto dosti pozorovat okolí. Zkouším taky něco nafilmovat, ale naše mini-kamerka bohužel nezvládá tlumit otřesy, které při jízdě nevyrovnám jen pevným držením přístroje. Trochu jsme museli šetřit místem, a proto Jitčina zrcadlovka zahálí doma. Náhradní přístroje bohužel na tuto náročnou činnost nestačily, jak jsem následně zjistil až doma. Blížíme se k Vídni a kousek před městem tankujeme. Za řídítka usedá Honza a jsem zvědav jak si na těch čtyřproudovkách v hustém provozu povede. A bylo to fajn, poprvé nemusím čučet jen na auta kolem sebe, ale je chvilka sledovat i ostatní zajimavůstky okolo silnice. Dálnice pomalu končí, ajaj tam prudí ještě rakouští policajti, asi kontrolují nálepky. Trochu ve mě hrklo, ale naštěstí nás nestaví a kousek před hranicemi už se zase ujímám vlády nad motocyklem já. Za chvíli je tady Brno a kousek před Olomoucí se loučíme s Liborem a Dominikem, se Zdenou s Petrou a s Mildou.
My ještě něco zakousneme v Globusu a k Ostravě přijíždíme okolo osmé. Hezky jsme se povozili s našimi jablky, to si někdy zase zopakujeme Jitko co říkáš? Jsem pro, samozřejmě. Moc jsem si to užila. Vždyť naše moto-poznávání bylo díky klukům tak trochu jinýma očima :-) Máš pravdu, bylo to jiné a zábavné něco našim ratolestem ukázat a snad je i navnadit na nějakou další motopoznávačku.
