15. STOLETÍ LUCIA CESARINI MARTINELLIOVÁ

Stredoveka-latinska_literatura_Sestava 1 18.3.15 11:05 Stránka 446

15. STOLETÍ LUCIA CESARINI MARTINELLIOVÁ

Skutečnost, že kniha věnovaná středověké latinské literatuře obsahuje pojednání o 15. století, si zaslouží stručný komentář. Patnácté století totiž charakterizuje tolik nových skutečností (nezadržitelné prosazování se humanismu), že mezi ním a stoletím, které mu bezprostředně předcházelo, zcela zjevně existuje historický zlom. Je pravda, že tento zlom se netýká globálně všech aspektů občanského a kulturního života. V této době skutečně nescházejí ani prvky kontinuity s pozdním středověkem, především v rámci oněch struktur, které lépe zaručují udržování tradic a dlouhodobých modelů historického vývoje, jako byla např. škola, univerzita, církevní aparát a státní správa. Fenomén, jakým byl humanismus, představuje v 15. století vzhledem k celkové spiritualitě a mentalitě širokých společenských vrstev divokou a silně expandující avantgardu, která se však rozhodně stále týká pouze menšiny a má omezený dosah. A přesto tato menšina vyvolá proces, který v průběhu několika málo staletí hluboce poznamená také struktury a instituce odolnější vůči inovacím. Pokud však posuneme úhel pohledu, ze kterého na tuto otázku pohlížíme, od problému protikladu mezi středověkem a renesancí ke zhodnocení životaschopnosti „novolatinské“ kultury jako takové, můžeme tvrdit, že 15. století je nepochybně stoletím velmi významným. Především proto, že nám nabízí neobvyklou podívanou na převrácení již po mnoho staletí přetrvávající tendence k postupnému omezování užívání latiny jako literárního jazyka ve prospěch literatury psané v národních jazycích. Humanisté si totiž bez nejmenšího zaváhání zvolili jazyk antického Říma, který používali nejen v oblastech už tradičních, ale také naprosto nových. Tato zdánlivě extravagantní a nevysvětlitelná tendence se dokonce týká nejen 15. století, ale také, se značnými rozdíly v různých částech Evropy, nejméně první poloviny století následujícího. Humanisté kromě toho nechtěli

446


15. STOLETÍ

používání latiny pouze „kvantitativně“ rozšířit, ale také změnit kvalitu jejích forem a struktur. Odpovídající pojednání o novolatinské literatuře 15. století by předpokládalo jiné místo. Na tomto místě, kde máme v úmyslu zjednodušeně osvětlit některé základní problémy této literatury a načrtnout linie jejího historického vývoje, je třeba učinit strohý výběr, který na úvod souhrnně vysvětlím. Především, všechny následující pasáže budou na úkor jiných, tradičnějších okruhů (monastická a univerzitní kultura apod.) věnovány téměř výhradně oblasti „humanistické“ kultury. Geografickou oblastí, o které budeme pojednávat, bude v podstatě Itálie, a upozorníme přitom na skutečnost, že humanismus je po velkou část 15. století jevem typicky italským, který se teprve v průběhu 16. století promění v hnutí evropského rozměru. Nakonec se pokusíme vymezit oblast „novolatinské literatury“ na díla žánrově a obsahově různorodá, která však lze nějakým způsobem odvodit z výrazových forem „přirozeného jazyka“. Vyloučíme přitom odborná díla všech žánrů a filozofické spisy v úzkém slova smyslu, které se naopak uchylují ke specializovaným jazykovým prostředkům, dobře rozpoznatelným v prostředí tradice. S lítostí rezignujeme na historické pojednání o pojmech jako „humanismus“ a „renesance“, které zahrnují složité a různorodé jevy, jež byly přirozeně badateli různého ideologického a metodologického zaměření hodnoceny protikladně. V bibliografii uvedeme některé obecněji pojaté orientační pomůcky, jež bude nicméně třeba doplnit vhodnou četbou textů. Na tomto místě budeme odkazovat na vědomě zjednodušenou definici humanismu, která však může být užitečná pro první přiblížení termínů, jimiž se zde zabýváme. Volba autorů je kvůli množství významných osobností v každém případě libovolná a málo signifikantní. Pět spisovatelů, kterým věnujeme zvláštní pojednání (Leon Battista Alberti, Aeneas Silvius Piccolomini, Lorenzo Valla, Angelo Poliziano a Giovanni Pontano), bylo zvoleno proto, abychom podali přehled různých skutečností z hlediska chronologického, geografického a literárněhistorického. U jiných, v rychlosti zmíněných, postav nebylo na omezeném prostoru, který jsme měli k dispozici, možno uvést jejich přesné biografické údaje.

447


STŘEDOVĚKÁ LATINSKÁ LITERATURA

HISTORICKÉ POZADÍ Italskému i evropskému 15. století vévodí několik velkých událostí, které zde krátce zmíníme. Koncem 14. století se v tzv. velkém západním schizmatu (1378–1418) projevuje krize univerzálního církevního zřízení. Po návratu papeže z Avignonu do Říma (1377) se církev nedokáže znovu sjednotit a zhruba po čtyřicet let jsme svědky současné volby dvou papežů, jednoho římského a druhého avignonského. Příčiny schizmatu se dotýkaly některých teologických otázek a jednoho problému v podstatě politického, tedy problému autority, kterou vyžadoval papež, resp. biskupové shromáždění na koncilu. Protiklad mezi „absolutistickým“ a „polycentrickým“ pojetím církve zase souvisí se skutečností, že v Evropě se utvářel systém autonomních národních států, z nichž každý hledal vlastní sféru hegemonie. Takové úsilí o nezávislost se projevuje také v církvi, v napětí mezi různými biskupstvími a papežstvím. V některých zemích jsou reformní tendence velmi silné, jako např. v Čechách, kde mělo husitské hnutí (pojmenované podle svého zakladatele Jana Husa, 1369–1415) velké množství stoupenců a stalo se výrazem společenského napětí, nebo v Anglii, kde přetrvával vliv tezí Jana Viklefa (1330–1384). Alespoň v malé míře se však reformní tendence prosazovaly všude tam, kde se projevovala potřeba proměnit projevy náboženského života tak, aby byly méně vázány na hierarchickou moc církve a byly bližší svědomí jednotlivců, také laiků. Tomuto souboru problémů, které hluboce otřásly vědomím věřících, se církev pokusila čelit dvěma velkými koncily, kostnickým (1414–1418) a basilejským, který pak byl přeložen postupně do Ferrary, Florencie a nakonec do Říma (1431–1445/47). Nehledě na politické a náboženské důsledky se koncily stanou příležitostí k setkávání učenců celého křesťanského světa včetně byzantského Východu. Patnácté století totiž v průběhu těchto dramatických událostí zaznamenalo znovuobjevení řecké kultury na Západě. Na konci 14. století zesílil tlak Turků na byzantské císařství a celá první polovina nového století byla poznamenána (většinou nevydařenými) pokusy o vojenskou protiofenzivu a diplomatickými jednáními, zaměřenými na překonání rozporu mezi římskou a byzantskou církví. Na florent-

448


15. STOLETÍ

sko-ferrarském koncilu se roku 1439 podařilo zpečetit sjednocení obou církví, avšak vojenské tažení Mehmeda II. již nebylo možno zastavit a roku 1453 Konstantinopol padla. Z hlediska kulturního měly tyto události mimořádně významné důsledky, neboť s sebou již od počátku století přinášely masovou emigraci byzantských intelektuálů (církevních představitelů, funkcionářů, profesorů, kopistů a obchodníků s knihami) na Západ a s nimi i rozšíření znalosti antické a středověké řečtiny a řecké kultury. Na druhé straně vedlo zrození velkých evropských národních států k rychlé proměně politické rovnováhy na pevnině. Ukončení tzv. stoleté války mezi Francií a Anglií roku 1453, tj. zároveň s pádem východního císařství, znamenalo úpadek feudální šlechty, která byla od této chvíle podřízená vládě silných monarchií s centralizujícími tendencemi. Nové uspořádání evropských států vyvolalo tlak na politicky nejslabší oblasti, jako byla Itálie nebo Flandry, jež se vyznačovaly přítomností malých územních celků. Tyto země byly velmi rozvinuté, pokud šlo o ekonomický a společenský vývoj a kulturní zájmy, avšak před expanzivními choutkami vojensky mnohem silnějších států se ukázaly jako v podstatě bezbranné. Expanzivní tendence se ostatně projevily také ve vztahu k mimoevropským územím, směrem na východ i na západ: objevení Ameriky roku 1492 konvenčně označuje konec středověku a počátek moderní doby. Ve vztahu k problému, který nás na tomto místě zajímá nejvíce, je třeba připomenout, že upevnění velkých národních států se zakrátko projevilo jako mocný faktor kulturní unifikace, a především zavdalo rozhodný podnět k tomu, aby se národní jazyky prosadily na úkor jazyka univerzálního, jakým byla latina. Pokud se týče Itálie, příznaky krize, která již od 14. století silně poznamenávala systém komun, se prohloubily na počátku tohoto nového století, které tak trochu všude charakterizují pokusy o experimentování s novými institucionálními formami (posílení dosud většinou regionálně omezených „signorií“ i na rozlehlejších územních celcích; potvrzení osobní moci, která formálně nepoškozovala systém komun, jako byla např. moc Medicejských ve Florencii). V politickém uspořádání zrozeném z této proměny v Itálii povstalo několik dominantních center a ta se po celé 15. století účastnila vojenských střetů, v nichž docházelo k častým zvratům na spojeneckých frontách.

449



Těchto středisek, která postupem času nabyla specifickou politickou a kulturní fyziognomii, je v podstatě pět: milánské vévodství, v němž nejprve vládl rod Viscontiů a pak Sforzů, benátská republika, florentská republika, která byla od třicátých let ve skutečnosti řízena rodinou Medicejských, papežský Řím a neapolské království, kde v průběhu čtyřicátých let vystřídali dynastii Anjouovců Aragonští. Mezi těmito centry se ustavil jakýsi permanentně konfliktní stav, který podporoval rozvoj velmi spletité a rafinované politické a diplomatické praxe. Tato praxe se nejvýrazněji projevila v míru z Lodi roku 1454, který na téměř půlstoletí definoval rovnováhu mezi italskými státy. Tažení Karla VIII. Francouzského Itálií roku 1494 znamenalo ošklivý konec tohoto systému. Během 15. století došlo také k významným objevům a vynálezům. Technickou událostí předurčenou k tomu, aby v krátkém čase způsobila revoluci v kulturním životě, byl především vynález knihtisku pomocí pohyblivých typů, díky němuž byly mechanismy šíření myšlenek mnohem pohotovější a nekonečně se urychlily. Knihtisk se začal významně prosazovat od poloviny 15. století. Opravdu revolučním způsobem tento nový komunikační prostředek poprvé použije protestantská reformace, když jej využije k tomu, aby pronikla k lidovým vrstvám. Avšak také na úrovni přenosu vysoké kultury knihtisk radikálně změnil vztah mezi autory a adresáty literárních děl, a to zavedením instituce mocného prostředníka, kterým byl vydavatel. Pod tlakem těchto skutečností není 15. věk stoletím jednotným. Události, které spadají do jeho první poloviny a představují přirozený vývoj dějin konce 14. století, charakterizuje silná myšlenková a politická dynamičnost (úsilí o náboženskou obnovu, pokusy s novými politickými formami, otevření se řecko-byzantské kultuře). Klíčová léta, která následují po polovině století (konec stoleté války, pád Konstantinopole, mír z Lodi), pro Itálii znamenala počátek vnitřního uspořádání a rovnováhy, i když se neobešla bez symptomů ochabnutí, pokud se týče kulturních inovací. Pro největší evropské státy to naopak byla léta přípravy na fázi expanze, jejíž výsledky budou patrné v následujícím století. Vpád Karla VIII. a pak Ludvíka XII. do Itálie byly jistě traumatickými skutečnostmi, znamenaly však méně výrazný časový mezník, než bychom si mohli myslet. Badatel zabývající se dějinami italské kultury může snadno rozeznat prvky kontinuity, které se sta-

450


15. STOLETÍ

rým stoletím spojují alespoň první dvě desetiletí 16. století, zahrnující např. dobu pontifikátu Lva X. a zlaté období vydavatelství Alda Manuzia. Kdybychom chtěli hledat symbolické datum pro konec období humanismu, je snad nejreprezentativnějším termínem rok 1527, tj. rok vyplenění Říma německými lancknechty. Patnácté století je italským stoletím par excellence. Evropa pohlížela na Itálii jako na vzor progresivní kultury ve všech oblastech a pokoušela se ji s časovým zpožděním téměř jednoho století napodobovat. Italský humanismus nalezl velmi různorodé způsoby, jak se rozšířit za Alpy. Kromě velkých příležitostí k setkáním na mezinárodní úrovni, jako byly koncily a sněmy, je třeba připomenout působení jednotlivců: počínaje zaalpskými studenty, kteří navštěvovali italské univerzity, přes diplomatické legace až po činnost obchodních podniků a bank. Cesta do Itálie byla považována za významnou formační zkušenost pro vzdělaného člověka, i když v ní někdy mohl vidět do očí bijící negativní aspekty země. Jako příklad za všechny uveďme Erasma Rotterdamského, který Itálii navštívil ve svém mládí roku 1506 a tvrdě ho zasáhla podívaná na válku a bídu lidu. První velké osobnosti evropského humanismu, Jacques Le Fèvre d’Étaples, Erasmus Rotterdamský, Tomáš More, Guillaume Budé, Cornelius Agrippa, Filip Melanchton, přicházejí na svět právě v posledních desetiletích 15. století a vyvíjejí svou činnost již za hranicemi století, proto o nich nebudeme v této práci pojednávat. K tomu, abychom podali úplný obraz o evropské novolatinské kultuře, by však měli být ideálně připojeni k vývojové linii této literární historie.

VĚK HUMANISMU Termínem „humanismus“ (který je tradičně užší než výraz „renesance“) na tomto místě rozumíme jednoduše hnutí úzké intelektuální vrstvy, která se na přelomu 14. a 15. století ztotožnila se zvláštní koncepcí humanae litterae či studia humanitatis. Takovéto termíny, které se při jisté obezřetnosti blíží modernímu pojetí literatury, se odvolávají na soudobý univerzitní systém a odkazují na oblast vědění,

451



povšechně spojovanou s gramatikou, rétorikou, poezií a v negativním smyslu s tím vším, co nebylo obsaženo v nejtradičnějších disciplínách (právo, lékařství, filozofie a teologie). Samotný termín „humanista“ je vynálezem pozdního 15. století. Humanisté vyžadovali respekt k důležitosti těchto studií, kterým se přednostně oddali a jejichž význam pro formaci člověka zdůrazňovali ve více či méně explicitní polemice se scholasticky inspirovanou výchovou. Tuto volbu totiž nemůžeme považovat za čistě pedagogickou techniku, která by byla z ideologického hlediska neutrální. Humanismus byl proto občas považován za filozofii člověka, občanského života a hledání pozemských hodnot v protikladu k askezi, eschatologickým vizím a alegorismu, jimiž se středověká kultura snažila v teocentrické vizi nově zpracovat odkaz klasického dědictví. Všechny tyto interpretace, které obsahují část pravdy, se však často jeví jako abstraktní a dílčí, či nedostatečně charakterizující, pokud je nezasadíme do specifického kontextu. Badateli různého ideologického zaměření, často však sjednocenými ve své touze reagovat na přílišnou chválu humanismu, byla podporována taková hodnocení, která značně snižují jeho inovační význam a kladou důraz na výrazné ochabování kultury 15. století v porovnání s velmi živými kulturními tendencemi konce středověku. Ale také ti, kteří občas z různých důvodů upozornili na „neofeudální tendence“ renesanční společnosti, na aristokratičnost humanistické kultury a na její neschopnost vyvinout organické filozofické či vědecké systémy, se v podstatě zastavují u dílčích aspektů tohoto fenoménu, který je však třeba studovat komplexně a z dlouhodobé perspektivy. Humanismus se nerodí v 15. století: jeho východiskem, ve kterém se najdou iniciátoři hnutí v období mezi koncem 14. století a počátkem století patnáctého, je mistrovství Franceska Petrarky (pokud se týče jeho postavy, odkazujeme na pojednání o 14. století). Patnácté století však charakterizuje proces obzvláštního urychlení sociálních a kulturních fenoménů, které znamenaly zrod prvních humanistických kruhů, z velké části složených z intelektuálů z řad laiků především s právnickým vzděláním (zvláště notářů). Jestliže ve 14. století jsou tyto kruhy sporadickým a roztříštěným jevem, vázaným na místní tradice, v 15. století jsme svědky utváření velmi kompaktní a homogenní třídy, jež si je dobře vědoma sama sebe a úlohy, kterou je schopna zastávat v okruhu center politické moci i v jejich samotném jádru.

452


15. STOLETÍ

Humanisté totiž nalezli uplatnění ve státních kancelářích, na dvorech, u velkých šlechtických rodin a představitelů vysoké církevní hierarchie; méně často v kulturních institucích ve vlastním slova smyslu, jako např. na univerzitách. Naopak je jasně cítit jejich zásadní odstup od společenských fenoménů, jako byly obchodnické vrstvy a profesní korporace, tzv. cechy, přestože ty na konci středověku představovaly významné východisko pro laickou kulturu. Volba latiny na úkor národního jazyka znamenala rázné a jistě ne nedobrovolné skoncování s tímto světem. Vazba na politické instituce, ne však na ekonomické třídy, nás nutně vede k úvaze o jedné skutečnosti. Přestože badatelé dlouho upozorňovali na rozdíly mezi různými centry humanismu (Florencie oproti Římu, Neapoli atd.), je třeba mít na zřeteli, že humanisté jsou zpravidla nositeli kosmopolitní kultury, která je pouze povrchně vázána na konkrétní prostředí. Jistě existují rozdíly mezi jednotlivými centry a každé z nich má své specifické hodnoty, které byly dány politickými směrnicemi států nebo tradicemi hlouběji zakořeněnými ve společenském životě. Muži aktivní v kulturním životě těchto center však velmi často (snad s výjimkou Benátek) nepocházeli z místních rodin a nebyli citově vázáni na „rodnou zemi“, ale jako clerici vagantes často přecházeli z jednoho města do druhého a hledali přitom výhodnější zakázku. Biografie pěti humanistů, kterým se budeme věnovat níže, je pro tento jev exemplární. Společenské zařazení humanistů nám pomáhá pochopit některé základní charakteristiky jejich produkce. Podstatný odklon humanismu od akademické kultury definuje demarkační čáru mezi tradičním prostředím univerzitních „umění“ (– artes: lékařství, právo, filozofie a teologie) a studia humanitatis: univerzity se totiž budou k hnutí humanistů dlouho stavět záměrně nepřátelsky a teprve později a velmi pozvolna se otevřou novým metodám, vytvořeným humanisty na širokém a heterogenním poli „umění slova“. Příznačným příkladem ještě dlouho přetrvávající odlišnosti mezi oběma kulturami je osvojení si dvou různých druhů písma. Zatímco texty humanistického původu byly nejprve psány a pak tištěny v písmu zvaném littera antiqua (které se v podstatě používá dodnes), univerzitní texty zůstaly zakotveny v systému zvaném littera moderna, tj. v „gotickém“ písmu.

453



Celkem vzato otevřený, i když vystavený ostrým polemikám, naopak zůstává vztah humanistů k velkým řeholním řádům, působícím na poli teologických a filozofických studií, především k dominikánům a augustiniánům. Z tohoto hlediska je příznačná úloha, kterou ve Florencii v 15. století hrál dominikánský konvent San Marco, ve kterém byla otevřena první veřejná městská knihovna, a to na přání Cosima Medicejského a díky zásadnímu příspěvku jednoho bohatého soukromého fondu výrazně humanistického charakteru. Humanisté, distancující se od tradičních korporací vědění a od jejich přísného vymezování a klasifikací a nevraživí ke scholastické metodě, jež v pozdním 14. století formovala vědecké bádání v různorodých oblastech, byli protagonisty napříč jdoucí, mnohotvárné a nehomogenní kultury. Velkou část jejich produkce bychom dnes mohli definovat jako jakýsi druh publicistiky, protože byla vázána na bojovnou diskusi o nahodilých faktech a problémech a o politickém či kulturním řádu v širokém slova smyslu, vedenou prostřednictvím problematických forem, jako byl dialog, dopis, memoáry atd., aniž by to vše směřovalo k vytvoření organického a teoreticky strukturovaného systému vědomostí. Především ve druhé polovině století se prosadily také žánry výrazněji „vědeckého“ charakteru (komentáře k textům, filologická miscelanea, antikvářská díla), které si z publicistiky nicméně zachovávají nenucený a hovorový charakter a nesystematickou strukturu. Literatura jako druh umění, jehož účelem je zábava, zajímá humanisty pouze okrajově. Jak lze tušit, vytvářela volba latiny namísto národního jazyka na tomto poli dosti obtížně překročitelné hranice: publikum adresátů, vymezené úzkým okruhem těch, kdo byli schopni latinsky nejen číst, nýbrž číst „s potěšením“, se jeví jako enormně umenšené v porovnání s možnými čtenáři Petrarkova Zpěvníku (Canzoniere) a novel Decameronu, tj. v porovnání s onou vrstvou obchodníků, která zřejmě vrstvu intelektuálů již nezajímá. Latinsky psaná literatura a především poezie se tedy uplatňují v podstatě pouze uvnitř vytříbených kruhů silně inovačního a experimentálního charakteru. Ale jestliže literatura jako vznešený druh umění má tendenci k redukci, vlastní jazyk literatury, tj. způsob vyjadřování, který napodobuje přirozenou mluvu (tu, kterou každodenně užíváme ve společenské komunikaci), se pro humanisty stává distinktivním

454


15. STOLETÍ

znakem a rozšiřuje se na disciplíny, ve kterých tradičně převládají oborové žargony. Humanisté například nemohou tolerovat, aby filozofické nebo teologické dílo bylo napsáno v „barbarské“ latině pařížských logiků: musí být složeno v dobré ciceronské latině, v souladu s pravidly klasické gramatiky a rétoriky. Tak dochází k tomu, že spisy filozofa Marsilia Ficina (1433, Figline Valdarno–1499, Florencie), představitele florentského novoplatonismu pozdního 15. století, jsou také literárními díly vysoké stylistické úrovně. Vzhledem k výše řečenému není snadné definovat obsah nové kultury. Jejím nejnápadnějším aspektem, který byl dlouho považován za aspekt výhradní, je tzv. „návrat k antice“, tj. že se ve všech oblastech projevuje tendence k opouštění výrazových forem vlastních předcházejícím staletím („moderní“ je ovšem termín, kterým se zvláštním způsobem označovala scholastická kultura 13. a 14. století) ve prospěch jiných forem, napodobujících formy klasické. To platí pro literaturu stejně jako pro výtvarné umění, pro filozofii stejně jako pro jisté i méně významné aspekty vkusu a zvyku. Tento proces je ve skutečnosti složitější a jeho jasný příklad můžeme nalézt právě v dějinách písma, které jsme zmínili o něco málo výše. Nové humanistické písmo, littera antiqua, jehož používání inicioval mimo jiné Poggio Bracciolini (1380, Terranova–1457, Florencie), si vzalo za vzor raně středověkou karolínskou minuskuli, která je charakteristická pro rukopisy 9. až 12. století. Humanisté neměli k dispozici příklady římské minuskuly, které by mohli napodobit, a byli si dobře vědomi toho, že se inspirují středověkým vzorem. Důležité však bylo eliminovat nenáviděné písmo scholastiky a znovu nastolit model, který byl „klasický“, ne-li svou dobou, tak alespoň svou jednoduchostí a čistotou forem. Mohli bychom říci, že v mnoha dalších oblastech došlo k něčemu podobnému: humanisté vyzdvihovali antiku na úkor nedávné minulosti a často se přitom odvolávali ani ne tak na klasické období, jako na pozdní antiku či středověk před obdobím scholastiky. Ve filozofii po Ciceronovi znovu rozkvétají nejen myšlenky církevních Otců, ale často také filozofů 12. století, jako např. platoniků ze školy v Chartres nebo Jana ze Salisbury. Ještě nápadnější je římský vliv v novolatinské poezii a beletrii a jeho rozpoznání je základní podmínkou pro doslovné i hlubší pochopení textu.

455

15. STOLETÍ LUCIA CESARINI MARTINELLIOVÁ

Recommend Documents