Občasník 70. oddílu Zálesák
č.15
zalesak.skauting.cz
2002
Zahajovák –výlet Žihle 14. dne měsíce lovu, zapsala Pejťa a Lenka
Jestliže se chytáte čísti následující řádky přečtěte si, prosím, toto VAROVÁNÍ. Tyto řádky vznikly za účelem napsat zápis z výletu dosud nevyzkoušenou formou, formou komentovaného zápisu.Tak jsme se sesedly u jednoho šikovného stroje a začaly šílet. Proto prosím, čtěte bez újmy na zdraví a nezapomeňte, že popis některých osob a situací může zcela fiktivní a tudíž setkání s konkrétní osobou či situací bylo nebo je pouhou náhodou..
Pomalu jsme se začali srážet na nádraží.Bylo to někdy okolo třičtvrtě na 8. Já jsem se také chystala se na nádraží sejít. Ale jako skoro obvykle mě zklamaly dopravní podniky. Tramvaje a trolejbusy na nádraží se rozhodly nejezdit. A nebyla jsem ani sama. Jojo. Naše trolejbusy jezdili zase pro změnu drobet jinam. Trochu to mátlo, ale nakonec jsme se našli. Moje hrůzné představy o účasti se naštěstí nevyplnily a sešlo se nás docela požehnaně. Požehnaně znamená celý Poštolky, čtyři Káňata (jmenovitě: Niky, Ferda, Petr, Anet), šest Krtečků (a to : Janina, Ali, Áňa, Káťa, Taťka, Pavel) a ňáký to vedení, ale ne elektrický :-). To je nám všem jasný, že tam byl Ruda a Lenka (hlavní organizátoři), Gábina a Lochness, ne ňáký dráty! Ruda, chudák, vystál příšernou frontu a koupil nám jízdní lístek na vláček, který snad pamatoval ještě první republiku. Dokonce měl i stahovací okýnka na kličku. No, byl to sice zase motoráček, ale měl připojený dokonce 4 vagónky. Nám to stačilo, vyhráli jsme si. Taky se někteří jedinci váleli po zemi. Jak málo stačí ke štěstí. Ale Pejťa nám ve vlaku tentokrát nevytírala. A na to jsou teď jiní experti. To jsou, ale já Anču nechci prásknout. No, dál jsme taky zpívali a mávali z okýnek. Dokonce jsme požívali ledovou čokoládičku (a nejen požívali , taky jsme jí nabízeli sportsmenům). A aby toho nebylo málo, Pavlovi v tunelu někdo ukrad hodinky, který neměl ani před tim a Alici dokonce klobouk (ta ho před tim pro změnu měla). To je pravda, ty tunely nás poněkud překvapily. Já jsem zrovna chtěla udělat čárku a najednou, představte si to, tma jako v pytli. Ale kromě tunelů jsme se zaobírali i hrou, ve které jsme spojovali známá (nebo spíš neznámá) rčení ze starých řeckých pověstí, pro ty o něco mladší byly připraveny rozházené pohádkové dvojice. Po výstupu v Žihli jsme šli bůhví kam (to není pravda, já jsem to věděla a Ruda skoro taky), ale potkali jsme krásný štěňátka (celý tři kusy) a pak i koťátka (počet přesně nezjištěn). Po části cesty lesní jsme byli násilím zastaveni a zaúkolováni – udělejte si kolík tlustej jako můj palec (Rudovo) a dlouhej jako asi 20cm. Tak a teď hádejte, co bude za hru. Cílem je klacík nenápadně ztratit tak, aby ho nikdo jiný neviděl a tudíž nesebral. Ostatní se snaží vystopovat co nejvíce klacíků. Nepochopim, jak Lukáše po nekonečnym a častym opakování týhle hry může bavit lézt člověku za patama a hledat. Chudáci ti tři, kterejm ten hamták sebral zahozenej kolíček. Chybička se vloudila, oddílové tamtamy nám neřekly a v Šaginapi jsme se s Rudou nedočetli, že se tohle hraje poněkud častěji. Tak že bychom si příští výlet urobili nějaký ten kolíček? Jasně, myslíš pro změnu?! Samozřejmě, změna je život, aneb opakování jest matkou moudrosti. To je fakt. Po ukončení této hry Lochness vybalil svůj super zeleňoučkej váček a ukázal nám sladké tajemství. A to doslova a do písmene. Z váčku vylezly2 bílý krabice a v nich se vylíhly dortíky. Vrhli jsme se na ně, ale nejdřív jako slušní skautíci popřáli Lochnessovi k jeho nedávným (měl je asi tak před měsícem, ale to byly prázdniny, takže Lochness, omluv malé zpoždění) třicetinám a předali květiny. A Ruda dělal zuřivého reportéra, aby tyto okamžiky zachytil. Další fotofil, akorát nevim, jestli by se mi chtělo fotit ty uplácaný držtičky našich drahoušků (Ahoj Kačenko!!). Naprosto neosobní poznámka, že? Cesta pokračovala směrem 2
na Nový Dvůr kolem pěkného barokního pomníčku, zřejmě se sv. Janem Nepomuckým. Pěknej pomníček. No, ale my capali dál. Minuli jsme pár hezkejch domečků (tam bych se hned stěhovala) a zapadli do lesíčka. Na pasece se nepásl jelen, ale chlap na super skládací židličce. Pokuřoval a ten druhej, kterej nebyl v první chvíli vidět, stavěl trošku větší dřevěnou chatičku. Áňa a Káťa si zařídili krám s pracím práškem, kterej všem vnucovali tak dlouho, až měla část bezinky úplně všude. A v tyto okamžiky na nás vykukla další pěkná hra. Katastrofy. To víte, média jsou v poslední době přeplněná katostrofama a i naše skautské hnutí musí jít s dobou a proto jsme se dali na prevenci. Ta vypadala asi tak, že při záplavách, po zapískání písmene Z, jsme se vrhli 30cm vysoko, nejlépe na strom (před vodou se člověk schová jenom dostatečně vysoko a pro cvičné účely stačí kousek). Požár – P – měl za následek naše schování a ukrytí (i když my, co zažili oranžovej Kaceřov bychom doporučovali jinej postup záchrany – dle zkušeností) a my, co žádné zkušenosti nemáme, jsme se poučili z americkejch filmečků a schováváme se před ohnivou vlnou, V = vichřice = držet se stromu a nepustit, to aby nás vítr neodfouk. Po té, co jsme uslyšeli B, jsme sevrhli k zemi – atentát je atentát a bombičkou do hlavičky dostat nechcem. Kdo vyčnívá, stává se snadným terčem. Chemickej poplach nás bleskově zavelel pod pláštěnku a to po písmeni CH. Člověk by neřekl, kolik lidí se vejde pod jednu pláštěnku a kolik lidí si s sebou na výlet žádný pršiplášť nebere. Cestou potkáváme kamení. A není to ledajaké kamení, je to dokonce velké kamení. Že by kamenný městečko? Doba oběda se nezadržitelně blíží a proto si dáme Kit-e-kat a někdo buřtíčka či klobásku. Jinými slůvky stavíme a děláme oheň na kameni pod kamenem. No řekněte, už jste pekli na 5,5metrů dlouhym klacku, co se nedá pořádně ořezat do špičky, protože je zahnutej a tlačí vás z toho vyhřátýho kamínku dolů? My, co jsme dali přednost nižším krajinám, jsme opejkali klasickým způsobem. Jen jsme museli dávat pozor na ty nahoře. To víte, špatně se opejká, když vám někdo neustále šermuje horkým buřtem před obličejem a ze shora se vám směje. Co ty na to Lukáši? Ano, další ryze neosobní poznámka. Ale nahoře to bylo senza. A za nás, za Jižany a hlavně za nás všechny nahoře se všem těm dole omluvuju. Ruda s Lochnessem připravili hru na procvičení míření. Připravili čtverec se čtyřmi okýnky a zbytek si posbíral každý 5 šišek a taky švestek. Ve čtverci byly sice 4 okna se 4 čísly, ale kdyby byla jenom čtyřka, se možná moc nestalo. No, dál se čtyři pečlivě rozdělený skupiny snažili trefovat a mít na konci co nejvíc šišek. Hádejte, kdo to nakonec vyhrál? No přece vítěz, kdo jinej! Po odházení jsme padali dál. Protože se Ruda kdesi zpozdil, přidali jsme další katastrofu – R jako všichni k Rudovi. Chudák. Tak tohle bylo trošku jinak. Ruda se nezpozdil, ale část tlupy se zpozdila a zbytek, ten už je dobře. Po R se všichni rozběhli k nic netušícímu Rudovi. Jelikož se cestou na Viklan nic jinýho kromě katastrof nedělo, začala pracovat naše fantazie. Protože Petr, jak je známo, je Koště, aby mu nebylo smutno, udělali jsme z Lukáše Hadr a z Arnýho Domestos (ale choval se jako Mr. Proper nebo Propper - či jak se to píše). Z nás, Káti, Áni, Pejti, se stala Likvidační Rota, která se stará o pořádek mezi čistícíma prostředkama a bakteriema ( to je ten zblitek, kromě Lucky a Gábiny = Voda, Lochnesse = 3
Kýbl,Lenky, to je Houbička a Rudy. Ten byl pasován na Záchodovou Štětku). Jak vidíte fantazii se meze nekladou. A to se člověk dovídá věci, o kterých se mu ani nesnilo. I to se stává. Další bod trasy zve se Viklan. Nebo spíš kdysi se viklal, ale teď už ne. Ještě při mé poslední návštěvě se hezky pěkně viklal a teď ani kousek. A to s náma byl Lukáš a Árný s Petrem, kteří mu marně domlouvali. A on nezdvořák nic. Jinými slovy Viklan se doviklal. Viklan je vlastně teď Neviklan.. Pak, cestičkou pryč od neviklanu Ruda přepojoval své vnitřní vlny a nechával nad svou všemocnou dlaní levitovat šiškovej kousek. Ano, Ruda je velmi všemocný :-) Dokonce v té chvíli trumfnul i samotného Davida Coperfielda. A skoro i toho pavouka, na jehož pavučince šiškoun visel. Cestička se vesele klikatila a ze zákoutí na nás vykouknul další vetší šutříček. Hrdě se pyšnil názvem Bába. U Babči se taky usmívala jeskyňka, kterou jsme chtěli prozkoumat, ale vchod byl příliš těsný. Tak jsme vylezli na ní. Lukáš si všimnul něčeho, co ocitoval něčím necitovatelným a pak už jsme slejzali po něčem opracovanym, co vypadalo jako schody. Další balvánek byl Dědek, to aby Bábě nebylo smutno. Ten ale neměl žádnou jeskyňku, ani schody, ani Leonardovu hrobku, ani starší nápis, něž Babča (z roku 1857). Tady byl nejstarší (z těch rozluštěnejch) z 1897. To už jsme se blížili k Žihli a tak jsme si ještě ve dvojicích zaházeli tenisákem přes nataženej provaz. Cestou sem se ještě mladší Petr proběh, protože si u balvánku nechal čepičku. No jo, co nemá Petr v hlavě, musí mít v nohách. Sportovec. Ale zpět k házení. Nejlepší byl Árný + Petr. Další bodík programu – odsunek na nádražíčko. Ano, naše kroky vedly ke stanici železného oře. Před nádražím někteří udělali nájezd na místní kulturní zařízení, které mívá touto dobou už otevřeno, sice otevřeno, ale téměř nic nemajíc. Skoupili jsme jim jen jistou (nemalou) dávku bramborových smaženin. Ale Bohoušek nenalezen. Před tím, než přisupěl vláček (tentokrát normální) jsme si ještě jednou pískli CH. Ostatní čekající asi trošku nechápali (podle jejich udivených výrazů). To bylo taky dobrý, protože většina už měla své protichemické odění zpět v teple batůžku. Naskákali jsme do vagónku a počali pěti. Rozhodčí nebyl k nám přátelsky nakloněn (a Lochness později také ne). Naštěstí vlak byl kupíčkový, tak to nebyl takový problém pro čokoládovější spolucestující. Povím vám pravdu, legrace jsme si užili dost a dost. K tomu jsme zlikvidovali veškeré zásoby mikrotenových pytlíků celé naší výpravy. K čemu? To je naše malé tajemství. Zeptejte se na to zasvěcených :-) Nebo se možná radši ani neptejte a kdybyste chtěli třeba vědět, co se stalo s Janiným nic netušícím Hermelínem, tak to taky nechtějte. Pak už nás přivítalo naše drahé, milené, dlouho očekávané, trošku ušmudlané místo dalšího pobytu – velkoměsto Plzeň. Po našem halasném opuštění vagónku jsme se sešrotili dole a obklopili stánek s růžovoučkou cukrovou vatou. Po té, co jsem od všech ochutnala (kdo má lepší se přece musí zkusit), jsem si v druhym kole dala taky a já taky. Následuje přemístění dolů, ke krámku s lázeňskými oplatkami. Já ne. Já se totiž přemístila do jiného vláčku a cestovala do Dobřan (ale do blázince ještě ne). Tam už se na nás Ruda nemoh koukat a radši šel. Po nákupu jsme tradičním způsobem (v protisměru) vyběhli schody (Anetě dokonce sežrali oplatku) a mířili na zastávku, na který nás to ráno vyhodilo. Tam ovšem stálo napsáno, že od 14.9. asi od 18:00 je zastávka přesunuta do ňáký ulice od š. Po zjištění, že je 18:26 jsme se ptali neinteligentně vypadajícího mládence, kde ona od š hnízdí. Houby věděl (a my taky). Pak si nás začal všímat jistý sympatický pán v červeném a poslal nás onam. Teda ne tam, kam si někteří myslíte, ale směrem ulice od š. Posléze se tam sám vydal a my za ním. 4
V přeplněném dopravním prostředku jsme zjistili, že trasa trolejbusu je ta původní. Ale Ruda už na zastávce nebyl. Skoro na Borech přistoupil Kátin známej Mirek. A znáte Janinu, toho chudáka pěkně vystresovala!! PÁPÁ!! Ale my nejsme Teletubies, takže Ahój! No tak ahoj!!
Shahiyena
27.-29. dne měsíce lovu, zapsal Petr Jak možná někdo už víte, ve dnech 27.-29. 9. si Poštolky vyrazili do Ošelína. Jenomže tentokrát to nebyla tajná výprava, aby se všichni ztratili, tentokrát to byl předrádcovský kurz – vlastně taková příprava na to, že z nich bude roverská družina. Pátek Sraz byl v pátek 27.9. (původně 20.9., ale pro nemocnost se to muselo přesunout) na Hlavním nádraží. Sešli jsme se vši tedy My Poštolky (mimo v té době zahraničního člena – Michala), Milan a Mirka. Koupili jsme si pár těch lístků, aby se neřeklo, a vyrazili směr Ošelín. Ve vlaku jsme se rozdělili do skupin (kluci a holky) a Milan nám dal papír se situacema, který máme v Ošelíně předvést pantomimou. Byly tam otázky jako třeba: v kolik hodin jede vlak ...? Potom jsme konečně dorazili na místo. Tam nám prozradili, co nás vlastně čeká: jako třeba úžasně nabitej program, takže osobní volno bylo od 23 do 7 hodin. Hned potom jsme si vyslechli legendu, že máme Slunce v jeho slunečním kočáře vézt na jeho pouti kolem Země s tím, že každý z nás ho bude držet za jeden paprsek. Šlo vlastně o to, že se dal tenisák (Slunce) do takovýho toho gumovýho posilovacího kroužku (kočáru), na kterým bylo 5 dlouhejch provázků (paprsků) a my ty paprsky drželi na koncích a měli s ním projít trať (kolečko kolem Země) tak, aby nám nespad (bylo to kus lesem, takže docela zajímavý). Pak přišli na řadu ty pantomimy z vlaku. Něco jako nejbližší nemocnici by jsme asi nenašli, ale záchod jo, takže jsme poměrně uspěli. Potom se nám už konečně podařilo se tak trochu zabydlet, zabrat si postele a pokusit se v batohach najít něco, co by se dalo sníst. Jenomže něco po půl osmý nás vyhnali ven s tím, že máme postavit stožár na vlajku. Dopadlo to tak, že jsme při svitu lampy a baterek kopali pomocí okapu a vidlí díru na stožár. Tyč tam už naštěstí byla, jenom stačilo přidělat lanko (bohužel bylo k dispozici jenom 10 hřebíčků, takže jsme si moc nezaohejbali). Když se nám podle našich představ (ne podle představ časovýho rozvrhu) podařilo ten hečmatej stožár zahrabat, šlo se zase dovnitř, tentokrát besedovat, rokovat, debatovat a dělat ještě spoustu dalších věcí. Po probrání dvou témat, co jsme si doma měli připravit, se nás Mirka pokusila naučit pár novejch uzlů. No a potom následovala už jenom večerní hygiena a večerka. Jo! Málem bych zapomněl! Ještě než jsme usli, dostal každej z nás balíček s tím, že ho máme rozbalit ráno před budíčkem. A pak jsme už plni všeho možnýho konečně usli. Sobota Ráno jsme zjistili, že v balíčkách jsou trika s oddílovým znakem a nápisem Shahiyena 2002, a už tu byli Milan s Mirkou, že máme vstávat a cvičit. Tak jsme teda vstali, vybelhali se ven a pokusili se přivítat nepřítomné sluníčko. Potom jsme zkusili schrastit někde 5
něco k jídlu a vztyčili jsme vlajku. Pak přišla na řadu historie. Probrali jsme historii střediska, oddílu a spoustu dalších věcí, až nás z toho bolely hlavy. A tak, aby se nám nepřehřály mozky, museli jsme ven do zimy (sluníčko bylo stále nepřítomné). Tam jsme si zkusili vazby a taky ukázky jednotlivejch vázanejch staveb. Provázky byly sice všude a dalo práci je uklidit, ale jinak nám to celkem šlo. Následovat měla svačina, jenomže ta se tam nějak časově i materiálně nevešla, tudíž jsme pokračovali rozebíráním her (naštěstí už zase vevnitř). No a od toho rozebírání už samozřejmě nebylo daleko k hraní, takže jsme si zaběhli dostihy. Pravidla to mělo děsně složitý, takže je nebudu popisovat (stejně si je už nepamatuju). Šlo prostě o to, že jsme jako koně měli uběhnout (ujít) trať a měli jsme si tipnout, jak dlouho nám to bude trvat. Takže když se někomu nechtělo běhat, dal si třeba 15 minut jako Lukáš. Pak se tam taky nějak dalo sázet na cizí koně a byly za to taky body a ... (prostě nepochopitelný, no). Nakonec vyhrál Lukáš, protože má prej v hlavě atomový hodiny. Když jsme se vycválali, šly holky kuchtit („rizoto“) a kluci připravit večerní oheň. Příprava ohně byla celkem v pořádku, ale je záhadou, co se vlastně dělo v kuchyni, protože z „Rizota“ se vyklubalo „Rizoto ala Švýcarský brambory“. Ale v nouzi se přece jenom sní všechno a ještě se vyškrábou připálený zbytky. Po obědě jsme se sesedli vevnitř pochlubit se svými vynálezy. Měli jsme si totiž doma připravit řešení jednoho z těhle úkolů: a/ způsob, jak udržet brožovanou knihu otevřenou, aniž bychom tím ničili její vazbu b/ ramínko na šaty, z něhož oblečení nesklouzne c/ způsob, jak připevnit na plavky tubu nebo lahvičku opalovacího krému a prototypy přivézt do Ošelína. Nakonec se nám sešly 4 ramínka a 1 lahvička opalovacího krému. Árny s Luckou měli na ramínkách kolíky (i když každý trochu jinak (i když Lucka je tam vlastně neměla, protože jí upadly)), Petr měl na ramínku šmirglpapír, Pejťa přivezla tubičku na provázku se skobičkou. Nejlepší byl Lukáš, ten si svoje ramínko dodělával ještě ve vlaku, takže tam z tašky postupně tahal vruty, kombinačky, šroubovák, kladivo... Nakonec to vyřešil tak, že triko na ramínko prostě přišrouboval. Sice se špatně sundavalo, mělo v sobě díry, ale je to jinak ideální pro tažení za letadlem. Po probrání výhod a nevýhod ramínek s vrutem jsme si ty včera natrénované vázané stavby vyzkoušeli v praxi při stavbě brány. Ta se nám nějak protáhla, takže následovala rovnou symbolika, kde jsme probírali, co na kroj patří a co nepatří. Po ní byla každodenní komunikace, při který jsme taky každej dostal papír s obrázkem a měli jsme popsat ostatním, co na něm je - zjistili jsme, že si vůbec nerozumíme, protože nám vznikalo všechno možný, jenom ne to, co nám vzniknout mělo. Protože to bylo šíleně náročný, rozhodli jsme se, že si zazpíváme. Tak nás Milan naučil „Na tý louce zelený“ (jednotlivý slova se nahrazujou pantomimou) a „Zpívání v dešti“ (všichni se u toho úžasně kroutí, takže to vypadá jak ve zvláštní škole). Ekonomika se nám tam časově nevešla, jelikož holky musely 6
udělat večeři a kluci dodělat ten chabě započatej oheň. Sice si nebyli úplně jistý, jestli to bude hořet, ale věřili Pejtě, která měla zapalovat. Pak holky konečně dokuchtily tu krupičkovou kaši. Když se do ní dalo „tak trochu víc“ cukru a kakaa, byla výborná. Potom se ještě udělaly drobné kosmetické úpravy na ohni a na nádobí, spustila vlajka a vydrhly protézy... Poté jsme se teple oblíkli a šli vesele přimrzat k lavičkám u ohně. Tam bylo pokračování naší konzervace na námi z domova připravená témata. Nakonec jsme toho probrali trochu víc, než bylo v plánu, tak jsme se už radši odebrali do spacáčků, kde v konzervaci někteří ještě pokračovali Ale přeci jenom se nám i přes neustálé projíždění místních vlaků podařilo po třetí hodině ranní usnout. Neděle Po tom nočním rokokování nebyl budíček v 7 nic moc, ale co se dá dělat. Takže všechno bylo zase jako včera – rozcvička, zuby, hledání něčeho poživatelného k snídani (třeba Milanovo vánočky), vztyčení vlajky... Změna byla, až když jsme hráli čtyři roční období: Jaro: Z přírodnin (neničit živé rostliny) a svých věcí udělat co nejvyšší „rostlinu“ s co nejvíce „listy“ Léto: Trať ve „slunečních brýlích“ a s nehybnýma rukama (3× kolem „modřínu“) Podzim: Najít co nejvíce listů, které znáte Zima: Přinést „sádrový“ (např. z hlíny) otisk stopy psa Pak byla ekonomika, kterou jsme včera nějak nestihli. Učili jsme se vyplňovat všechny možný ty odporný papíry, co jsou potřebný (brr), ale stejnak to nikdo nečte. Pač nám to lezlo na mozek, zase jsme zazpívali. Holky pak udělaly pokus o hrachovku a kluci odklidili zbytek po ohníčku. Jsme se posilnili a naši dva vůdcové nám přednesli už poslední přednášku – vývojová psychologie (hezkej název, co?). Když jsme potom dovývojovali a dopsychologovali, akorát jsme uklidili, spustili vlajku a odebrali se na nádraží. Ve vlaku jsme potom hromadně poslali Michalovi SMSky k svátku a prohlídli si fotky na Mirky digitálu. Pak byla ješte zpětná vazba, no a po ní už Plzeň. No.
Memoriál Jožky Knappa
5. dne měsíce padajícího listí, zapsala Zuzka, Milan Sešli jsme se ráno na zastávce šestnáctky u Luny. Já jsem ještě šla odvézt kolo panu Kudovi, který byl tak hodný a mé vozidlo mi odvezl. Pak jsme nasedli do šestnáctky a odjeli na konečnou šestnáctky v Doubravce. Vyšlapali jsme kopeček a byli jsme u kluboven (pozn. MK: střediska 5. květen, alias 3. středisko, prostě to pod Chlumem), v jejichž okolí se závod měl konat. Hlídka holek byla: Jana na kimovku, Lucka vysílala, Pejťa přijímala, já jela na kole a Anča běžela. kimovka Árný, Michal vysílal, Petr přijímal, Pavel Kluci: jel na kole a Martin ml. běžel. Vedení (staroušci a stařenky): Pepík kimovka, Lenka vysílala, Mirka přijímala, Gábina jela na kole a Lukáš (toho si půjčili, protože do kategorie skautů už byl starej) běžel. Když jsme dorazili, tak asi za půl hodiny byl nástup, tam jsme se dozvěděli, co a jak a pak se začalo startovat. Ani jsme si nemohli projít trasu. Když jsme se dostali na řadu, tak 7
to šlo docela dobře až na kolo, protože jsme nevěděli, kudy ject, tak jsme se ztratily. Hlavně, že organizátoři říkali, že se nemáme, kde ztratit. Omyl. Po dlouhém bloudění jsem našla cestu a předala papírek Anče. Kluci a vedení dopadli líp, protože se neztratili. Čekali jsme dlouhou dobu, než jsme se dozvěděli výsledky, tak někteří z nás si krátili čekání při hře kafe. To je taková hra na dvě skupiny. Jedna skupina je v předklonu a drží se za pas a druhá skupina na ně skáče. Jestli se podlomí nohy první skupině, tak prohrála, a jestli spadne dřív druhá skupina, tak prohrála. Taky byla otevřená stanice ňákejch odchycenejch ptáků, nebo co to bylo (pozn. MK: plzeňská Záchranná stanice ptactva, Zuzko!). Konečně jsme se dočkali vyhlášení výsledků. A dopadli jsme takhle: my jsme byly sedmé, kluci čtvrtí a vedení osmé. Kluci docela zklamali (pozn. MK: zpočátku to vypadalo nadějně, ale pak zafungovalo nám nepřející kolo – padal řetěz a taky jezdec…). No co, příští rok to snad bude lepší! „Technické“ doplňky MK: V kategorii skautek soutěžilo12 hlídek, u skautů 13 a u staroušků a stařenek 9 hlídek. Organizace závodu opravdu nebyla nejlepší a zvláště zabloudění řady hlídek skautek (nejen té naší) bylo při lepším značení zbytečné. Po létech jsme si předem nemohli projít trať a vymstilo se nám to, protože holky mohly být lepší. (Chcete odhad ? Myslím, že tak čtvrté.) Kolo bylo pech. Už kdysi nás zradilo kolo Mufa 1 a přišli jsme kvůli tomu o vítězství. Situace jako by se opakovala. Bylo to o to nepříjemnější, že vítězství nám mohlo darovat plaketu už navždy, protože jsme vyhráli minulé 2 ročníky. Stanice „ňákejch odchycenejch ptáků“ byla poměrně zajímavá, i když malá a zřejmě ne zajímavá pro všechny. Taky tam všichni nebyli. Jejich škoda. Kromě např. zraněného výra si návštěvníci mohli prohlídnout různé typy budek, poznat, jak vypadají vejce kterých ptáků apod. Ještě krátký náhled na stupně vítězů: Skautky Světlušky Vlčata 1 29. oddíl 23. oddíl 23. oddíl 2. 53. oddíl 53. oddíl 58. oddíl 3. 93. oddíl 93. oddíl 34. oddíl
Skauti 57. oddíl 32. oddíl 3. oddíl
Rangers 58. oddíl 55. oddíl 53. oddíl
Roveři Stařešinstvo 55. oddíl 55. + 3. oddíl 32. oddíl 10. oddíl 23. oddíl 29. oddíl
Chcete znát průběh závodu u našich hlídek ? Skautky: Startují ve dvou skupinách. Jana vybíhá čtvrtá a má 15 věcí. Lucka vysílá, zdá se, nejrychleji, Zuzka vyjíždí čtvrtá, jen s malým zpožděním. Dojela také čtvrtá i po bloudění díky nedostatečně značené trase. Ančí doběhla třetí, ale s obrovskou časovou ztrátou. Skauti: I tady byly dvě skupiny. Kuba vybíhá třetí, ale v podstatě v chumlu čtyř, a má 20 věcí. Pavel vyjíždí jako první s náskokem více než 2 minut, což jasně mluví o kvalitě semaforu. Bohužel, pak přišly spadlé řetězy a Pavel, takže Pavel předává jako čtvrtý, na stejném místě Martin dobíhá, ovšem se zpožděním skoro tři minuty. Staroušci: Vzhledem k počtu hlídek jen jedna skupina. Pepík vybíhá pátý se 17ti slovy. Gábina vyjíždí šestá s minutovým zpožděním, Lukáš dobíhá osmý se ztrátou téměř tři minuty.
8
Stopou bratra Šiwi
6. dne měsíce padajícího listí, zapsala Ančí V neděli 6.10.02 jsme s Janou, Káťou, Zuzkou a se mnou pod dohledem Davida vyrazily na závod „Stopou bratra Šiwy“, na kterém jsme nikdy předtím nebyly. Dorazily jsme do kluboven na Bolevci a usadily se u ping-pongového stolu. Zanedlouho přišel Michal, že nás bude podporovat (ha ha). Začalo pršet a šly jsme do ňáké minihaly. Byl nástup v krojích a řekli nám potřebné informace. Napřed šli vlčata a mezi nimi jedna hlídka světlušek. My jsme dostaly číslo 1MS (mladší skautky). Vyrazily jsme na cestu s mapou a naším závodním papírem. Běžely jsme (šlo nám o vítězství) a dorazily na 1. stanoviště „šplh na laně“ a vylezla jsem jenom já. Běžely jsme a doběhly k 2. sekání sekerou. To dopadlo docela úspěšně. A tak to pokračovalo dál a dál, až jsme došly do cíle, kde jsme napsaly větu, kterou nám dali u startu na zapamatování. Disciplíny byly třeba: jízda na kole, tonoucí (laso), střílení ze vzduchovky, kipu morseovka, uzlování, překvapení (měření a vážení). Pak jsme jen blbly a čekaly na nástup. Když jsme se dočkaly, přišlo vyhodnocení. Byly jsme na třetím místě a šly domů. Hrozně se nám to líbilo a příští rok půjdeme znovu.
Čekatelská zkouška
11.-13. dne měsíce padajícího listí, zapsal David V 5h jsme měli sraz v klubovně Šedé střely (České údolí).Byli jsme všichni moc šťastni, když jsme se po tak dlouhé době opět viděli. Večer se povídalo o tématech, která budou v neděli po nás chtít vědět. Pili jsme čajík, hrálo se na kytaru a pak se kecalo a kecalo, až bylo ráno. Sobota začala rozcvičkou, zpívali jsme a přitom se kroutili jako žížaly. Hráli jsme si taky na Pány pošťáky. Roznášeli jsme dopisy do krabic, které byly rozmístěny po celém Česáku. Byla to dřina pořád běhat do kopce a s kopce. Pak se rozdala trička s barvami družin (bílá), na nichž byl znak orla a pod ním napsáno MENS OPUS AMIKUS. Přišel večer a s ním i slavnostní vyřazovací oheň. Marek k nám pronesl pár moudrých vět, Vlaďka nám přečetla povídku na zamyšlení, no a nakonec jsme si s Markem potřásli levicí, něco nám řekl, my jsme odpověděli „SLOUŽÍM“ a dostali účastnický list lesního kurzu a nášivku. Oheň skončil okolo desáté a tím začalo opravdové učení, začaly se také objevovat první příznaky stresu. Probouzíme se do dalšího dne písničkou, kterou nám na kytaru zahrál Marek. Oblékli jsme se do krojů. Sešli jsme se v jedné místnosti a seznámili se skoro všemi známými zkoušejícími. Psali jsme test a pak další test a pak se zkoušelo a zkoušelo a zkoušelo. Nakonec to udělali skoro všichni. Poslední zakřičení pokřiku: „NIKDY NEZRAĎ DUVĚRU, PRAVDA, SÍLA, ČEST NAŠÍM ŠTÍTEM JEST, BUĎ PŘIPRAVEN, VLASTI SLUŽ, OVLÁDEJ SE, PAK JSI MUŽ.“ a pak jsme se loučili a loučili a objímali i nějaká ta slza se objevila, protože to mohl být poslední den, kdy jsme se spolu naposled viděli. Všichni se rozprchli do různých koutů naší republiky a zbyly nám ty krásné chvíle, na které aspoň já budu do konce života vzpomínat. 9
Podzimní výprava na Oblátek
12.-13. dne měsíce padajícího listí, zapsala Jana (sobota) a Martin W. (neděle) Sobota Sešli jsme se v sobotu 12.10. v 7:45 na hlaváku. Přišli: Lukáš, Petr, Kuba, Michal, Lucka, Pejťa, Jana, Káťa, Martin st., Pavel, Martin ml., Piko a Klára. A vedoucí: Pepík, Gábina, Milan a Mirka. Hned ve vlaku jsme snědli koláč od Anči. Asi po hodině ve vlaku jsme vystoupili v Mladotice – zastávka. Když jsme přišli na Oblátek, byli tam ještě lidi, který slavili už od čtvrtka. Trochu jsme si vybalili věci a už jsme začali s hrou na celý víkend. Hra se jmenovala „Návrat boha Quetzalcoatla“. Nakreslili jsme si každej svýho králíka a šli jsme ven. Zastavili jsme se na silnici a tvořili jsme bohy z krve a kostí. Pepík nám dal křídy a my jsme kreslili vlastní bohy na silnici (Pozn. MK: a já myslel, že se po vzoru aztéckých bohů „tvořili“ lidi). Pak jsme hodnotili bohy ostatních. Vyhrál ten Kubovo. Sešli jsme trochu blíž k naší budově. Na cestě udělal Pepík čáru a položil 3 lahve s šiškama. My jsme v našich trojicích – čtveřicích měli sestřelit svojí láhev a vysypané šišky po jedné donést do druhé lahve. Potom jsme se vrátili zpátky. Vevnitř jsme vybrali jednoho králíka ze skupiny a kancelářskou sponkou připnuli na krabičku od sirek. První si ji nandal na nos a přeběh místnost, předal dalšímu a takhle jsme se vystřídali všichni. No a pak byl oběd. Byly špagety. Po obědě jsme šli zase k našim bohům na silnici. V lese jsme měli postavit domek z přírodnin aspoň 50 cm × 50 cm × 50 cm. Domy měly mít okno a dveře. Funkční otevírací dveře byly za bonus. Domy by asi moc nevydržely. Michal, aby ostatní přesvědčil, že náš domek je pevný, vlez dovnitř. Poštolky se nás pak snažili naučit kolmou a šikmou vazbu. Přesunuli jsme se na druhou stranu budovy. Našli jsme si do skupiny špičatý kámen nebo klacek. Pomocí nich jsme měli zorat pole 1 × 1 m. Nejdřív odstranit trávu, zorat půdu, udělat kanálky a do středu dát ešák, zasít kukuřici a nakonec kanálky zavlažit půdu tak, aby proud vody narazil do ešáku. Vevnitř jsme dostali trochu ovsa a měli jsme umlít mouku. Ty, co šli ven a mleli na kamenech, měli mouku a ty, co nechtěli vylejzat, se museli spokojit s vyloupaným zrním. A zase jsme šli ven. Na hřišti před budovou jsme hráli aztéckou hru Tlachtli. To je v podstatě basket, akorát se nesmí hrát rukama. Když dal někdo gól, musel oběhnout velkou borovici. Družstvo, které prohrálo, mělo být obětováno. Potom bylo připlutí Španělů. Stoupli jsme si do kola a byli jsme ovázáni lanem. Takhle jsme se měli přemístit přes celé hřiště. Museli jsme taky zakotvit loď - uvázat loďák kolem stromu, už byla docela tma. Ještě jsme se rozmístili po cestě a běželi takovou menší štafetu. Štafeta končila uvnitř. Navečeřeli jsme se. Oprava plachet – udělat plachtu 2 x 2 m z oblečení nebo utěrek a šátku. Pak co nejlépe přinést krále i s trůnem, teda s židlí. Připravili jsme si dary a měli je darovat bohovi. Bůh dostal spoustu užitečných věcí, jako třeba K(k)oště. Ani je patřičně neocenil. Ještě jsme ošetřili zraněného Španěla. A šli jsme spát. Někdo spal v zimě na matracích a někdo v teple na gauči u krbu. 10
Neděle Ráno jsme spali o něco déle, protože Gábina byla budíček vedoucích, ale spala s náma. Pepíček přišel zvenku a tím nás probudil. Nasnídali jsme se a sbalili si spacáky. No a šli jsme dobývat Aztéky. Rozdělili jsme se do dvou skupin. Jedna byla Aztékové, těm patřilo volejbalové hřiště a území před chatkami. Druhá skupina tvořila námořníky, kteří měli prostor mezi chatkami a les. V lese byl sklad munice (šišky). Úkolem námořníků bylo dostat 20 šišek na hřiště, aniž by je chytili Aztékové, kteří směli jen na trávník před chatkami a na hřiště. Každý námořník směl nést jen jednu šišku, když ji hodil, musel do lesa pro další. Hra trvala ½ h. a pak se role skupin prostřídaly. Ani jedné skupině se nepodařilo na hřiště donést 20 šišek. V další hře šlo o to, abychom našli vzácnou vodu, která by nás zachránila od smrtelných nemocí. (teď jsme hráli za námořníky). Vydali jsme se po trojicích. Na chatce byly papíry, kde stálo, kudy jít. Např. azimut 20 kroky 30 ⇒ 30 kroků azimutem 20. Ale bacha – každých 6 minut to jeden námořník nevydržel a odebral se do věčných lovišť. Takže když to ta skupina nestihla do 18 minut, tak měla smůlu. Potom jsme šli hledat poklad. Byl to závěr naší Aztécké hry. Nejdříve jsme dostali osm otázek, které se týkaly aztéckých pověstí. Za každou správnou odpověď nám Pepík nakreslil kus mapy k pokladu (!Pepíku, měl by ses více trénovat v kreslení map!). Startovali jsme podle toho, která skupina měla nejvíc bodů. První šli Petr a spol., druzí Lukáš a spol. a třetí Kuba a spol. Cesta byla docela nudná. Šli jsme nahoru, dolů, doleva a doprava, ale pořád po silnici, až jsme došli do nějaké vsi. Petr špatně odbočil a poklad dostal Lukáš. Cestou zpět na nás narazil ještě Kuba a Lukáš nám šel ukázat, kde byl poklad (čokoláda). Pak jsme si každý ještě natrhali jablka a vyrazili zpátky. Po obědě jsme sbalili a začali uklízet. Přitom Lukáš kecal něco o tom, že když budeme mít rychle uklizeno, tak půjdeme slaňovat potok. Když už bylo definitivně uklizeno, šli jsme ven, kde jsme se rozdělili na 2 skupiny a hráli jsme ještě hry. Třeba která skupina budeme mít v nejširším místě nejmenší obvod. Pak jsme udělali hada a první se chytil brankové tyče. Naši soupeři se postupně snažili utrhnout co největší kus hada (au). Potom jsme vrátili barák majiteli (asi v pořádku) a vydali se na nádraží. Tam jsme si rozdělili čokoládu a chtěli si zahrát louskáčka (počkáte na vlak a když jede, tak si dáte hlavu na koleje a komu to víc louskne, tak vyhrává), ale pak přijel náš vlak, my jsme nasedli a jeli do Plzně. Ve vlaku nám Pepík dal za úkol napsat celkové hodnocení výpravy. No, a v Plzni jsme se rozešli na všechny trolejbusy a tramvaje… Bodové výsledky (ovlivněné hodně týmovými soutěžemi): 1. Lukáš 81 bodů, 2. Káťa 80, 3. Jana 78, 4. Piko 77, 5. Michal 72, 6. Petr 70, 7. Martin W. 68, 8. Pejťa 67, 9.-10. Klára a Kuba 60, 11. Lucka 58, 12.-13. Martin ml. a Pavel 56
11
Závěr Lesní školy Šiwo
18.-20. dne měsíce padajícího listí, zapsala Mirka Po letní části proběhla o víkendu 18.-20.10. podzimní část Lesní školy Šiwo. Hlavním posláním tohoto víkendu bylo zakončit Lesní školu Šiwo 2002 a slavnostně vyřadit frekventanty, což se podařilo. Ale nebudu předbíhat a vezmu vše od začátku. V pátek odpoledne jsme se v poměrně hojném počtu sešli v klubovnách mysliveckého spolku na Slovanech. Večer probíhal ve znamení diskusí (a jídla). Oficiálně jsme skončili v deset, ovšem ve skutečnosti tomu bylo trochu jinak. S blížící se půlnocí ale vzrůstal počet odcházejících alias plzeňáci šli do svých postýlek. Mimoplzeňští (a já) zůstali a ještě dlouho kecali. Ráno nastalo velmi rychle a my byli vzbuzeni příchodem instruktorů, plzeňských účastníků, ale hlavně nám přijela snídaně. Dopoledne nás čekala metodika s br. Akelou, ukázka pletení lan s br. Pindou a beseda nad deníky lesoškoláků. Pak následoval oběd na „záchytce“ a přesun do doubraveckých kluboven střediska Pátý květen. Usadili jsme se v jedné z útulných kluboven a besedovali o historii a současnosti středisek. Po této besedě přišel na řadu již dlouho očekávaný slavnostní oheň. Zapálení, závěrečná slova instruktorů a konečně … vyřazení frekventantů, při kterém jsme obdrželi šedý šátek, nášivku a prozatímní dekret (nášivka patří na pravé rameno pod znak mezinárodní organizace a šedý šátek místo hnědého). Po tomto vyřazení ještě následovalo udělení oblastních vyznamenání. Pokřik a konec (zatím jen ohně). Večer (už opět v mysliveckých klubovnách) probíhal ve znamení zpěvu, vyprávění… a tentokrát i někteří plzeňští vyměnili svou postel za tvrdý koberec. Neděle a ráno. Posledním bodem programu (tedy když nepočítám úklid) bylo „horké křeslo“ aneb „ptej se mne na cokoliv a já ti na cokoliv odpovím“. Nic nemůže trvat věčně, a tak i tato lesní škola končí. Poslední stisky rukou a nazdar. A mé pocity (a myslím, že nejen mé): bylo to nej.
Vyznamenání Okres Plzeň-město je součástí Západočeské oblasti "Bílého orla", která od roku 1999 uděluje svá oblastní vyznamenání jako ocenění zásluh za rozvoj skautingu v našem kraji. Vyznamenání má podobu kovového odznaku ve tvaru vzlétajícího orla držícího lilii. Má 4 stupně. První se jmenuje "Uznání a dík" a kovový odznak vypadá v podstatě tak, jak jsem popsala. Následující tři stupně se nazývají "Čestný odznak Bílý orel" a odlišují se svou barvou (bronzový, stříbrný a zlatý). Od "Uznání a díků" se liší tím, že orel je v kruhu s lipovými lístky. Stejně jako v předchozích letech se i letos udělovalo několik těchto vyznamenání (především v souvislosti s prací na Západočeském skautském jamboree 2002). Z našeho oddílu dostala Lenka "Uznání a dík" za průvodcovské a tlumočnické služby na jamboree (prováděla skupinu německých skautů), a Milan, který obdržel bronzový "Čestný odznak Bílý orel III. stupně" za dlouholetou službu skautingu. Pokud vám nestačí písemný popis vyznamenání, můžete si je prohlédnout na jejich krojích, oba by je měli nosit uprostřed pravé kapsy košile. Milan by měl mít navíc malou světlemodrou stužku nad levou kapsou. Určitě všichni blahopřejeme.
12
