6
ISSN 1804-3283
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
V tomto čísle 2013/14 naleznete:
Dům zahraniční spolupráce ve svých prostorách každoročně hostí společná setkání učitelů u krajanů a lektorů češtiny v zahraničí, kde se scházejí nejen samotní učitelé a lektoři, ale i představitelé institucí, jež se podílejí na realizaci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstvo zahraničních věcí. Otevíráte 6. číslo bohemistického časopisu Krajiny češtiny, které vyšlo u příležitosti 6. setkání učitelů u krajanů a lektorů češtiny v zahraničí. Téma Můj oblíbený střípek Česka poskytlo široký prostor k pohledu krajanů a studentů zahraničních univerzit a zájemců o výuku češtiny v zahraničí na dění v České republice. Úvodní rozhovor s docentkou Ivanou Bozděchovou je další, nikoliv však poslední, v řadě rozhovorů s význačnými českými bohemisty, kteří jsou spjati s naším Programem. V rubrice Lektoři a učitelé se zastavíme v Portugalsku na univerzitě v Lisabonu, v USA u krajanů v Chicagu či v Itálii na filozofické fakultě jedné z nejstarších univerzit v Evropě. V příspěvcích rubriky Letem světem kromě jiného navštívíme malebné české město Dobrušku, které každoročně vítá účastníky kurzu češtiny pro krajany, podíváme se do českých vesnic na Krymu, s žáky české učitelky v Srbsku vyneseme Moranu do potoka. Můžeme se zapojit do Noci s Andersenem v Austrálii, zjistit, jak chutnají hubičky v Americe, či se přesvědčit, že Sokol v Paříži stále žije. V tomto čísle našeho/vašeho časopisu naleznete též informace o krajanském životě ve Švýcarsku, které nám poskytl krajan Jaroslav Havelka, nebo bohatě vykreslený portrét Sabine Gruša. Letos na příspěvky bohatá rubrika Didaktické zkušenosti nám předvede širokou škálu pohledů na výuku češtiny v zahraničí (v Káhiře, Bukurešti, Nancy, Daruvaru, Eibenthalu, Udine či Paříži). V Literárním koutku najdeme literární počiny učitelek u krajanů v Srbsku a Brazílii a lektora v Srbsku. Všímavý čtenář dozajista nepřehlédne všechny zajímavé glosy a autentické texty, které opět prostupují celým časopisem.
1 | Editorial
Pěkné počtení nejen o prázdninách přejí Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová
šesté číslo | červenec 2014
01
2 | Úvodní rozhovor
doc. PhDr. Ivana Bozděchová, CSc.
02
3 | Lektoři a učitelé
Symbióza češtiny a slavistiky na Lisabonské univerzitě v Portugalsku / Anna de Almeidová Česká komunita v Chicagu se představuje... / Klára Moldová Bohemistika ve městě nad řekou Pád / Zuzana Muchová
06 09 16
4 | Letem světem
Dobruška 2013... / Radan Kapucián České vesnice na Krymu / Jiří Bernkopf Neseme Moranu, nesem do potoka / Ilona Kirchnerová Pohádková Šumava u protinožců / Eliška Kyršová Rozličné chutě hubiček / Klára Moldová Český jazyk na Universidad de Buenos Aires / Radka Návarová Lidice a děti ze školy Jana Antonína Bati / Markéta Pilátová Festival českých duchovních písní v Oršavě / Petr Skořepa Silou lví, vzletem sokolím! / Lenka Žehrová
24 29 32 35 37 41 43 45 47
5 | Portrét
Krajiny života Sabine Gruša / Alice Hanáková České stopy v Ženevě / Olga Vlachová
6 | Didaktické zkušenosti a studie
Specifika výuky češtiny pro Araby / Arwa Al Hamatiová Střípky češtiny / Hana Herrmannová Jak využít literárního textu k rozvoji vyjadřování v cizím jazyce... / Lenka Froulíková Využití dramatické výchovy při výuce krajanů v Chorvatsku / Luděk Korbel Čtenářské aktivity na Eibenthale / Kateřina Roháľová Výsledky průzkumu bilingvismu ve smíšených rodinách v Itálii / Jana Sovová
50 56 64 71 75 79 84 86
7 | Recenze
Vyzpívat ódu na život / Jiří Krejčí
88
8 | Literární koutek
Mé oblíbené srbské (a bělehradské) střípky Česka / Zdeněk Andrle Tři věci / Ilona Kirchnerová Tam a zpátky / Markéta Pilátová a dále | glosy a autentické texty
89 90 95
editorial / obsah
editorial
červenec 2014 číslo
Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích
01
úvodní rozhovor
2.
Rozhovor s bohemistkou doc. PhDr. Ivanou Bozděchovou, CSc.
Proč jste se rozhodla studovat češtinu? Jaká byla vaše cesta oblastí bohemistiky a jak jste se dostala ke své současné práci na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK? Odmalička jsem měla ráda literaturu: nejprve pohádky, které mi četla nebo vyprávěla maminka, a jakmile jsem se naučila číst, i další literární žánry. I když jsem si to při čtení neuvědomovala, s příběhy, místy a lidmi jsem se nechávala vtahovat i do hájemství jazyka. Slov čtených, k nimž se lze vracet, i slyšených. Měla jsem hodně ráda mluvené slovo – rozhlasovou četbu na pokračování, jevištní mluvu i recitaci veršů. Od ní je totiž jen krůček k hudbě. Ačkoliv se nikdo v mém příbuzenstvu jazykům profesionálně nevěnoval, rozhodla jsem se pro dva z nich (češtinu a angličtinu) při volbě oboru studia na FF UK v Praze. Od dětství mi bylo jasné, že budu učitelkou, jen jsem dlouho nevěděla,
šesté číslo | červenec 2014
co budu učit – ještě na gymnáziu mě totiž bavily téměř všechny předměty. A právě tam, kromě zmíněné přitažlivosti jazyků, mi pomohla svým vzorem jedna z profesorek. Snad i proto dodnes ctím poslání učitelů, a pokud můžu, ráda je podpořím. Samozřejmě ve sféře výuky českého jazyka. Po absolvování Univerzity Karlovy jsem se původně chtěla (a mohla) vrátit učit na domovské gymnázium, ale vedoucí diplomové práce mě vyzval, abych se přihlásila do konkurzu na místo asistenta na katedře českého jazyka. Byla to výzva, která se neodmítá, a tak jsem už (a dosud) z FF UK vlastně nikdy neodešla. Pro Program podpory českého kulturního dědictví v zahraničí představujete ideální spojení většiny jeho částí v jedné osobě: jste členkou Komise pro lektoráty a Komise pro krajanské záležitosti, členkou redakční rady časopisu Krajiny češtiny,
úvodní rozhovor
V roce 1985 ukončila studium Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obor učitelství všeobecněvzdělávacích předmětů čeština – angličtina) a získala titul PhDr., tamtéž se habilitovala (CSc. v roce 1993) a byla jmenována docentkou českého jazyka (v roce 2009). Trvale působí v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK, s dvěma pracovními přestávkami, kdy jako lektorka češtiny učila v zahraničí (Fulbrightovo stipendium pro učitele, 1990–1992, USA, 2010–2012, Korejská republika). V letech 2004–2006 vykonávala funkci proděkanky pro zahraniční a vnější vztahy FF UK. Vyučuje současný český jazyk, především lexikologii a slovotvorbu, je autorkou dvou vědeckých monografií, o tvoření slov skládáním a o současné terminologii, a řady studií a článků publikovaných v odborných časopisech a sbornících. Mezi jiným je členkou Jazykovědného sdružení ČR a Komise pro slovanskou slovotvorbu při Mezinárodním komitétu slavistů.
02
Úvodní rozhovor | Rozhovor s bohemistkou doc. PhDr. Ivanou Bozděchovou, CSc.
S MŠMT a DZS spolupracuji (a od samého počátku velmi ráda!) od 90. let 20. století – nejprve nepřímo (ve světě na zkušenou, tedy dva roky jako lektorka češtiny v zahraničí), pak věcně-administrativně (jako bývalá proděkanka pro zahraničí FF UK) a posléze člensky: od roku 2006 v Komisi pro lektoráty, od roku 2013 v Komisi pro krajanské záležitosti a od letošního roku v redakční radě časopisu Krajiny češtiny. Na tomto spojenectví mě nejvíce přitahují souvislosti, vzájemné prolínání, možnosti využívat a sdílet různorodé zkušenosti s jazykem a jeho výukou spjaté. Taková „intertextualita“ dává smysl, vždycky mě těší, když lze navazovat, propojovat, když se lidé znovu potkávají, blíže poznávají, to zavazuje i motivuje. Kontinuita i novost – sdílení zkušeností a inspirace pokračovat. Rozhodnout, co mě baví nejvíc, je těžké: všechno s přidanou hodnotou průniků těchto tří sfér – vždyť totiž: 1) Lektorkou češtiny jsem sama byla, vím, „zač je toho loket“ a ráda se seznamuji s jinými lektoráty a bohemistickými pracovišti ve světě i prostřednictvím výběru lektorů – šíření a objevování češtiny (někdy až dobrodružné) je mým zájmem profesním i srdečním. Takže se nejen vracím, ale i sleduji vývoj a snažím se přispět zkušeností, úsudkem, kvalifikací. Společně nám jde o kvalitní výuku češtiny na zahraničních univerzitách. 2) Krajanské záležitosti jsou mi profesním průvodcem; od svých prvních učitelských prázdnin každoročně učím v letním kurzu češtiny, kam přijíždějí krajané (zejména z USA), s krajany jsem se také stýkala a učila je v USA. Krajanská tematika je mi tedy zvlášť blízká. Mezi krajany mám hodně bývalých žáků a přátel, u nichž zejména si uvědomuji hodnoty české kultury a českého jazyka, býváme jimi podobně posedlí. 3) Krajiny češtiny: už názvem si mě časopis získal, fandím mu od jeho zrodu, který jsem nepřímo sledovala. Moc si vážím možnosti vyjádřit se k jeho obsahu, protože si uvědomuji, jak široký dopad a jak záslužnou úlohu má. Nepochybuji, že jeho význam roste, a velmi oceňuji práci jeho redaktorek i všech ostatních, kteří se na jeho tvorbě podílejí. Není to lehká práce... A co mě možná nejvíc těší? Potkám-li ať u konkurzů, tak na lektorátech či jiných pracovních místech v zahraničí absolventy studia češtiny na FF, bývalé studenty. Zadostiučinění, praktický výsledek práce. Viděno retrospektivně také to, jak se rok od roku zvyšuje konkurence a kvalita uchazečů o lektorská místa. – Z právě řečeného snad vyplývá, že mě všechny tyto spojené nádoby obohacují, každá specifickou hodnotou, odbornou i lidskou.
šesté číslo | červenec 2014
Sama máte zkušenosti s prací lektorky na zahraničních univerzitách (Korejská republika, USA). V čem spatřujete shody a rozdíly v přístupu učitele ke studentům, studentů ke studiu češtiny a naší zemi? Přístupy učitele ke studentům (i studentů k učitelům) jsou v každé zemi spojeny s charakterem školství, s tradicemi, konvencemi, zvyklostmi společenskými, pedagogickými, široce kulturními. Měla jsem možnost působit ve dvou zemích značně kulturně (i jinak) rozdílných: v USA a v Korejské republice. Učila jsem na třech velmi odlišných univerzitách: University of Nebraska, Omaha nabízela češtinu především pro krajany (a hlavně ve večerních kurzech), vedle vlastní jazykové výuky byly tedy silně zastoupeny české reálie). Nebraská univerzita úzce spolupracovala i s krajanskou komunitou a spolkem, lektorská činnost se tedy přirozeně, a pro mě velmi zajímavě, rozšířila. Stanford University v Kalifornii nabízela český jazyk pro slavisty, a výuka tak probíhala na poměrně vysoké úrovni lingvistických znalostí studentů, jejich motivace byla silně profesní. Hankuk University of Foreign Studies v Soulu poskytuje češtinu jako jediná jihokorejská univerzita a jako jeden z 45 cizích jazyků. Motivace jsou velmi pragmatické: úspěšně dokončit studium jako předpoklad k získání práce; v naprosté většině však bez dalšího uplatňování znalosti češtiny. Přístup amerického učitele ke studentům se od přístupu učitele českého tolik neliší (jako v případě srovnání česko-korejského): v různé míře se pohybuje na škále demokratický – kolegiální – přátelský. Američtí studenti jsou sebevědomí, rádi konverzují, diskutují, ptají se, těžce bojují se složitou českou gramatikou a mají smysl pro humor; někdy větší než pro disciplínu a zodpovědnost. Korejští studenti bez výhrad a připomínek přijímají veškeré pokyny a úkoly učitele, a to bohužel i když zcela nerozumějí. Tradice výuky na korejských školách (od základních a středních) jim velí především memorovat, využívat pamětní učení. Nejsou však zvyklí znalosti samostatně používat, tvořit vlastní věty a bývá velmi obtížné konverzovat s nimi. Korejští studenti jsou pracovití, disciplinovaní a ambiciózní. Přístup učitele k nim (i vztah studentů k učiteli) je předurčen společenskými pravidly – učitel je ve společnosti velmi respektován, má prestižní postavení. Pro studenty je velkou autoritou, kterou bezvýhradně respektují, a to i proto, že je starší: věk patří vedle vzdělání k dalším kritériím postavení člověka na společenském žebříčku. Co byste doporučovala vysílaným lektorům a učitelům? Máte pro ně nějaké praktické rady a tipy, které se týkají výuky samotné, její organizace, učebních materiálů apod.? Netroufám si dávat rady vysílaným lektorům a učitelům; na základě dosavadních zkušeností z obou komisí věřím, že jsou dobří a většinou i zkušení učitelé češtiny
úvodní rozhovor
FF UK přijímá zahraniční studenty češtiny včetně krajanských. Od kdy spolupracujete s MŠMT a DZS v rámci našeho Programu? Která z uvedených činností vás nejvíc zajímá a obohacuje a proč?
03
Úvodní rozhovor | Rozhovor s bohemistkou doc. PhDr. Ivanou Bozděchovou, CSc. / Glosa | Erasmus+
se smyslem pro specifičnost prostředí a podmínek výuky, že mají i odborné znalosti a přehled o moderních výukových materiálech. Snad bych jen potvrdila význam komunikačního zaměření výuky – osvojování jazyka v širokém vzdělanostně-kulturním a poznávacím rámci, jazyka pro praxi, jako nositele kultury a klíče k otvírání profesních i osobních vztahů. Všem vysílaným přeji hodně pochopení pro jejich práci, sílu k překonávání rozdílů, radost, nová poznávání a osobní spokojenost a štěstí. Přeji jim, aby cesta s češtinou do zahraničí byla i cestou k sobě sama a k našemu češství. Jak nahlížíte na současné postavení bohemistiky jako vysokoškolského oboru v zahraničí? V jakých zemích vidíte největší potenciál pro její rozvoj? Jaký je váš názor na budoucnost používání češtiny ve světě? Bohemistika byla a je na zahraničních univerzitách jedním z malých oborů, to je přirozený fakt. Jeho budoucnost vidím v širších jazykově-srovnávacích a kulturně-historických kontextech. Potenciální pro rozvoj bohemistiky jsou hlavně země střední Evropy, v menší míře USA a perspektivně některé asijské státy. Přirozeně se bude dále pěstovat a rozvíjet v souvislosti s obory slavistickými, jako jazyk typologicky slovanský a jako úřední jazyk Evropské
unie. Ale především je to samozřejmě jazyk národní, zprostředkovatel bohaté kultury, historického odkazu i slovesného umění současnosti. Vždyť do češtiny byla celá bible poprvé přeložena už kolem roku 1360, tedy jako do prvního slovanského jazyka a dříve než do řady „velkých“ evropských a světových jazyků, včetně např. angličtiny a němčiny. Zavazuje nás poselstvím Jana Husa a Jana Ámose Komenského, hudbou Dvořákovou, Smetanovou, Janáčkovou, slovy Jaroslava Haška, Karla Čapka, Bohumila Hrabala, Ivana Klímy, Jaroslava Seiferta, obrazy Alfonse Muchy i činy a díly mnoha a mnoha dalších u nás i ve světě známých Čechů. Jazyk stejně krásný jako jeho hlavní město a stejně důležitý jako každý jiný národní jazyk. – Může se nám (učitelům, školám, Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy a Domu zahraniční spolupráce) snad dostat krásnějšího a záslužnějšího úkolu než jej předávat, šířit a kultivovat? Velice děkujeme paní docentce za poskytnutý rozhovor.
Glosa
Erasmus+
Ahoj
Program Erasmus+ (2014–2020) rozvíjí nejen dovednosti mladých lidí a zvyšuje jejich šance získat dobré zaměstnání, ale také modernizuje vzdělávání, odbornou přípravu a práci s mládeží. Díky programu Erasmus+ získají více než 4 miliony Evropanů příležitost obohatit své studium, odbornou přípravu či praxi o zkušenosti ze zahraničí. Erasmus+ podporuje nadnárodní partnerství mezi institucemi zabývajícími se vzděláváním, odbornou přípravou a mládeží a také úsilí členských států EU o modernizaci vzdělávání. Erasmus+ navazuje na Program celoživotního učení (Erasmus, Comenius, Leonardo, Grundtvig aj.) a na program Mládež v akci. V rámci Erasmus+ nejsou
šesté číslo | červenec 2014
rozdělovány jen granty, program rovněž podporuje nejrůznější sítě a nástroje pro spolupráci. Mezi ty nejznámější patří Eurydice, Eurodesk, eTwinning, Euroguidance, Europass, NARIC, ECVET, SALTO. Využijte příležitosti! Informace o programu Erasmus+ naleznete na webové stránce české národní agentury www.naerasmusplus.cz.
úvodní rozhovor / glosa
Petr Chaluš | Dům zahraniční spolupráce
04
Autentický text | Čechy v srdci Evropy, Čechy v srdci mém
Autentický text
Čechy v srdci Evropy, Čechy v srdci mém Leonid Štol, úvod Olga Vlachová | Dům zahraniční spolupráce
V srdci mém kvetou pražské růže Jedenkrát dávno jsem přečetl v některém profesionalním časopise že Praha se jmenuje zlatá nejen pro svou krásu, ale i proto, že v Praze na jaře kvetou forsythie. Ten keř má velké množství zlatavě žlůtých květů a jmenuje se česky zlatice. Bylo napsáno že zlatice rostou všude: v parkech, ve velkých a malých zahradach, podle dopravních tepen a městských ulic. A když kvetou Praha si obléká zlatý oděv. I tehdy já jsem rozhodl, že někdy na jaře určitě budu v Praze a uvidím to na vlastní oči. Uběhlo několik let... V tom časopise se objevil zajímavý článek o českých chryzantémách a taky o tom že na podzim v botanické zahradě vedle Trojského zámku probíhá chryzantémová přehlídka, kde se dá uvidět spousta druhů těch rostlin. I já jsem pochápel, že je nutno jistě odjet do podzimní Prahy na ten festival. Po roce jsem dostal z Čech krásný snímek. Moje neteř se vdávala. Svatba byla na začatku června a slavila se v Průhonickém parku. Na té fotce byli krásní a šťastní novomanželé, a kolem nich – moře kvetoucích azalek a rododendronů. To bylo jako v pohádce! Dívaval jsem na tu fotku a řekl jsem si že budu blbec jestli nenavštívím Průhonice a neuvidím to sám. Konec – konců já jsem se octnoul v Praze. Bylo to v červenci. Zlatice uz nekvetly, azalky taky. A chryzantémy ještě neměly nejen květy ani poupě. Ale já jsem věděl, že v Trojské botanické zahradě kvetou hemerokalisy. Jasně že jsem šel tam. Sbírka hemerokalisů byla báječná, zahrada – moc velká a zajímavá. Kromě toho našel jsem tam obrovskou sklenici v níž kvetly tropické rostliny a madagaskarské sukulenty. A proto jsem tam byl celý den a už nikam vic nešel.
šesté číslo | červenec 2014
Večer jsem rozhodl, že zítra brzo ráno pojedu na Petřín abych se podívat na Prahu z ptačí perspektivy. Jak jsem chtěl, tak udělal. Rozhledna byla vysoká, počasí – hezké, výhled – úžasný. Najednou jsem uviděl dole krásnou zahrádku. V té zahrádce kvetly růže a vypadala ona seshora jako skvělý orientální koberec. To byla známá Petřínská růžová zahrada. Není nutno říct, že opět nikam jsem vic nešel. Druhý večer jsem pomyslel, že už je čas jako všichni normalní cestující navštívit Pražský hrad a Karlův most. Ale ve večerních televizních zprávach bylo oznámeno, že ve skenici univerzitní botanické zahrady rozkvetl obrovský leknín Viktoria Regia. Uslyšel jsem to, pomyslel a řekl jsem si: No tak co! Karlův most a chrám Svátého Víta vybudovány svědomitě, stojí už stovky let a budou stat věčně. Ale Viktoria kvete pouze pár dní i když neuvidím ten leknín teď riskuji neuvidět ho nikdy. A proto příští den jsem jel do Prahy 2, Na Slupi 16. Viktoria mě natchla a opravdu byla královská. Ale ještě tam byla velká a krásná sbírka vodních a vlhkomilných rostlin. Tak v ten den jsem nenavštívil ani Pražský hrad ani Karlův most… Samozřejmě potom jsem byl na Pražském hradě i na Karlově mostu, na Vyšehradě, v klášteře Sváté Agnesy, uviděl jsem Stavovské divadlo, Nový Svět a Loretu, a mnoho jíných pozoruhodností zlaté Prahy. Ale když jsem se unaval uměleckými nebo architekturními krásamy šel jsem odpočinout do zahrad a parků. Díky, že jsem nemusel jít dlouho a daleko. Po Pražském hradu jsem seděl na lavičce v Královské zahradě nebo procházel skrz zahrady na Valech. Nedaleko od chrámu Svatého Mikuláše byla Vrtbovská zahradka, Černinská na Hradčanach, Valdštejnska a Furstenberská zahrady na Malé Straně. Chtěl bych v to doufat, že ještě jednou přece budu v Praze na jaře, když kvetou zlatice, nebo na začátku léta navštívuji Průhonice a uvidím kvetoucí azalky. Ale jednou budu úplně starý a už nikam neodjedu. Budu sedět ve houpacím křesle s teplým plédem a vzpomínat na Pražské paláce, náměstí, ulice a mosty. Samozřejmě i Pražské zahrady a parky. Dřív než odejdu vzpomním na kvetoucí hortenzie v zahradě Strahovského kláštera a kouzelné vůně petřínských růži. A bude to hezký konec mého života.
autentický text
V ruském Novorossijsku v květnu tohoto roku proběhl již 3. ročník literární soutěže našich krajanů organizované Kulturně osvětovým českým klubem Mateřídouška. Tentokrát nesl název Čechy v srdci Evropy, Čechy v srdci mém. Autorem vítězné práce je Leonid Štol. Je mu 59 let, vystudoval Biologickou fakultu Moskevské státní univerzity, pracuje jako zahradní architekt. Jeho tatínek byl Čech a jeho manželka Irina je Ruska. Od roku 2009 jsou s manželkou členy klubu Mateřídouška a spolu docházejí na hodiny češtiny. Aktivně se účastní různých akcí, zpívají v krajanském souboru Kytice a hrají ochotnické divadlo. Jejich 18letá dcera Sofie také pracuje v klubu Mateřídouška. Vzhledem k tomu, že je nadanou výtvarnicí, kreslí kulisy pro divadelní hry.
05
lektoři a učitelé
3.
Symbióza češtiny a slavistiky
na Lisabonské univerzitě v Portugalsku Anna de Almeidová | lektorát Lisabon, Portugalsko
Symbióza je oboustranně výhodné soužití. V přírodě najdeme celou řadu příkladů, jako je třeba často citovaná symbióza mořské sasanky a raků poustevníčků. A jaký to má vztah k češtině a slavistice v Lisabonu?
V následujícím školním roce pak na FLUL proběhl zcela v režii českého velvyslanectví první ročník volného kurzu českého jazyka a kultury, který měl dokázat své opodstatnění a docílit, aby portugalská strana spolupracovala na ustavení řádného lektorátu českého jazyka a literatury. Cesta, která vedla k vytyčenému cíli, však trvala ještě dalších deset let. Díky nadšení a tvrdošíjnosti češtinářky žijící v té době již deset let v Portugalsku a díky plné podpoře českého velvyslanectví se podařilo češtinu na fakultě udržet ve formě volného kurzu pro zájemce z fakulty i z veřejnosti. Vyučující
šesté číslo | červenec 2014
Přednáška Františka Listopada na semináři v roce 1998
současně zorganizovala dalších šest ročníků přednáškového cyklu o české kultuře. Studentům češtiny i dalších oborů přednášel absolvent pražské AVU Pedro Penilo o Jiřím Kolářovi a jeho kolážích v kontextu českého výtvarného umění. Profesor Pavel Štěpánek z olomoucké univerzity přijel do Lisabonu na stipendijní pobyt prestižní Nadace Calouste Gulbenkian a přednášel po celý jeden školní rok o české architektuře. Doktorka Věra Menclová z FF UK nadchla portugalské studenty vyprávěním o Boženě Němcové a ženách v české literatuře a ze stejné fakulty přijeli přednášet také Jiří Pelán o Franzi Kafkovi, docent Jaromír Tláskal o Pražském lingvistickém kroužku a jiní. Tato organizátorská a učitelská práce přinesla plody v roce 2005, kdy se poprvé podařilo češtinu na fakultě institucionálně ukotvit. Tehdejší velvyslanec Ladislav Škeřík podepsal protokol o spolupráci mezi Velvyslanectvím České republiky v Portugalsku a FLUL, kterým se fakulta oficiálně zavázala poskytovat pro výuku češtiny prostory a studenty a velvyslanectví přislíbilo učitele. To byl nesporný pokrok v postavení výuky češtiny na fakultě. Situace však pořád nebyla ideální, protože pro vyučující, která se výuce věnovala ve svém volném čase, se nedařilo najít finanční
lektoři a učitelé
Výuka českého jazyka a literatury probíhá na Filozofické fakultě lisabonské klasické univerzity Faculdade de Letras da Universidade de Lisboa (FLUL) od školního roku 1998/99. Na prosazení možnosti vyučovat zde češtinu a na organizaci prvního volného kurzu českého jazyka a kultury na této škole měl zásadní podíl tehdejší velvyslanec České republiky v Portugalsku Václav Hubinger. V průběhu roku 1998 navštívil děkana fakulty a pomohl uspořádat „reklamní“ seminář Úvod do českého jazyka a kultury, složený z přednášek o etnickém a historickém vývoji České republiky, o tehdejší situaci a perspektivě integrace naší země do evropských struktur a o české kultuře a umění. Seminář probíhal po dobu pěti týdnů a kromě velvyslance Hubingera na něm vystoupili vynikající čeští a portugalští odborníci, jmenovitě v Portugalsku žijící básník, dramaturg a literární a divadelní kritik František Listopad, tehdejší představitel Evropské komise v Portugalsku João Faria, již zesnulý ředitel filmového archivu a velký přítel české kinematografie João Bénard da Costa a portugalský znalec Janáčkovy hudby João Paes. Tyto přednášky doplňoval minikurz českého jazyka.
06
Lektoři a učitelé | Symbióza češtiny a slavistiky na Lisabonské univerzitě v Portugalsku
prostředky, s výjimkou jednorázového sponzorského daru od portugalské pobočky firmy Moravia Steel. Pak přišel rok 2006, kdy lektorky polštiny, slovinštiny a češtiny vyvinuly širokou iniciativu za účelem spojit učitele, badatele a překladatele a najít strategické partnery mezi slavisty, hispanisty a lusitanisty v Portugalsku i v zahraničí a iniciovaly založení Mezinárodní společnosti pro ibero-slovanské studie CompaRes se sídlem v Lisabonu. Tato společnost uspořádala mezinárodní ibero-slovanskou vědeckou konferenci, která se úspěšně opakuje každý rok na jaře.
Cyklus přednášek o české kultuře v roce 2003
výuka českého jazyka a literatury v rozsahu 18 hodin týdně: čeština se stala jedním z volitelných jazyků povinné dvojice slovanských jazyků jako Český jazyk a kultura I – VI a česká literatura se začala vyučovat v rámci předmětů Úvod do slovanských literatur a Témata slovanských literatur. Toto posílení výuky českého jazyka a literatury v nabídce fakulty vedlo v roce 2008 k ustavení oficiálního Lektorátu českého jazyka a literatury na Lisabonské univerzitě, s nímž je spojena plná organizační a finanční podpora ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Významu slovanských studií a lektorů slovanských
šesté číslo | červenec 2014
Fakultní pěvecký sbor Slava v roce 2012
jazyků si cení i fakulta, která od školního roku 2013/14 nově lektorce češtiny a lektorkám dalších slovanských jazyků přiznala částečnou finanční odměnu. Tyto nepochybné úspěchy však neznamenají, že výuka češtiny v Lisabonu má vyhráno. Po dvou úspěšných ročnících bakalářského studia slavistiky fakulta upřednostnila jiné obory a slavistika má nyní formu volitelného zaměření (tzv. minor studies) dvou bakalářských studijních oborů všeobecná studia a umění a humanitní studia. Aby slavistika a s ní i český jazyk a literatura v budoucnu nezmizely z mapy oborů vyučovaných v Portugalsku, vyvíjejí vyučující slovanských jazyků a literatur (posílené mezitím lektorkou bulharštiny a v brzké budoucnosti také lektorkou chorvatskou) ofenzívu k posílení slavistiky na fakultě. Vloni zorganizovaly lingvistickou konferenci Den slovanské jazykovědy a na letošní říjen už je svolán její druhý ročník. Od letošního školního roku také tyto lektorky společně zajišťují výuku předmětu Úvod do slovanské lingvistiky, který dříve přednášela hostující profesorka z jiné lisabonské univerzity. Pro příští rok je v plánu nové zařazení předmětu Úvod do dějin slovanských národů. Již třetí rok na fakultě úspěšně působí smíšený pěvecký sbor Slava s repertoárem písní slovanských národů, založený a vedený lektorkou češtiny. Členy sboru Slava jsou studenti a učitelé fakulty i zájemci z řad veřejnosti a sbor vystupuje v rámci řady kulturních akcí pořádaných na fakultě i mimo ni. V letošním roce byl přiznán sboru od Lisabonské univerzity finanční příspěvek na mimoškolní činnost. Lektorky slovanských jazyků a literatur pořádají společné literární a překladatelské přednášky a čtení a samy jsou autorkami překladů děl a antologií slovanských autorů do portugalštiny. V této souvislosti uveďme loňské vydání překladů Vančurovy Markéty Lazarové a Rozmarného léta, jejichž autorkou je česká lektorka. Lektorky se také nadále aktivně účastní každoročních konferencí Týden ibero-slovanské kulturní výměny na FLUL pořádané společností CompaRes. Česká a slovinská
lektoři a učitelé
V zázemí FLUL a za rozhodného přispění české, polské a slovinské lektorky tato společnost kromě každoročních iberoslovanských konferencí uspořádala mnoho akcí za účelem propagace a spolupráce mezi oběma kulturami, nacházejícími se na opačných zeměpisných koncích Evropy. Zahájení činnosti společnosti CompaRes a podpora velvyslanectví slovanských zemí vedly k tomu, že v roce 2006 bylo na fakultě zřízeno Středisko slovanských jazyků a kultur, které pomohla vybavit nábytkem, zařízením a pomůckami polská nadace Semper Polonia. Dalším úspěchem společného úsilí tří jmenovaných slovanských lektorátů bylo ve školním roce 2008/09 otevření bakalářského studijního oboru slovanská studia. Do jeho tří ročníků byla začleněna
07
Lektoři a učitelé | Symbióza češtiny a slavistiky na Lisabonské univerzitě v Portugalsku / Autentický text
lektorka se v rámci nového evropského programu TEMPUS+ také podílejí na organizační přípravě projektu mezinárodního magisterského studia, zaměřeného na dějiny umění a překládání uměleckých publikací s účastí FLUL, UPOL, Lublaňské univerzity a dvou ruských univerzit. Součástí tohoto společného mezinárodního studijního oboru má býti studium českého jazyka a literatury na FLUL. Právě synergie výuky jednotlivých slovanských jazyků a postupného budování slavistiky na Lisabonské univerzitě se ukazuje být rozhodujícím faktorem při prosazování a udržení výuky českého jazyka a literatury v Portugalsku, kde chybí historická tradice zvláštního zájmu o český jazyk a kulturu. Faculdade de Letras da Universidade de Lisboa
Moje ostrůvky češtiny v Rumunsku Florica Stanica Octavia, úvod Hana Herrmannová | lektorát Bukurešť, Rumunsko Florica Stanica Octavia je studentka bohemistiky v 1. ročníku magisterského programu na Univerzitě v Bukurešti. Její úvaha vznikla v rámci kurzů na fakultě jako domácí úkol. Text je neopravený, můžeme v něm tedy sledovat některé časté a opakující se chyby, jež se objevují ve větší či menší míře téměř u všech studentů a jež je někdy těžké vymýtit. Problémy například stále představuje pozice reflexivního zájmena, oddělování adverbiale čárkou/čárkami (což je v češtině nešvar, který se stále častěji objevuje i v písemném projevu rodilých českých mluvčích), používání velkých písmen v souladu s rumunskou, nikoli českou normou, rozlišování dokonavých a nedokonavých sloves a tvoření jejich futura, rozlišování druhů adjektiv a s tím spojené správné psaní, a samozřejmě jsou zde stále potíže se skloňováním nebo shodou například subjektu a predikátu v komplikovanějších případech (většina ostrovů jsou). Ale chvála chybám! Právě jejich společné opravování se nám osvědčuje jako jeden z nejlepších prostředků, jak je výhledově odstranit. Moje ostrůvky češtiny v Rumunsku nejsou velmi početné. Jsou jenom několik, ale zkusím je prozkoumávat a využivat jich. Většina ostrovů jsou v Bukurešti, městě kde nyní živím, a nejdůležitější jsou fakulta a České Centrum Bukurešť. Samozřejmě, že fakulta je můj hlavní ostrov češtiny a to díky profesorům, kteři nám vždy dávájí dodatkové materiály, díky kurzům, ale i díky knihovně, kterou máme na fakultě. Máme dost knihy v češtině a nedávno končila jsem číst první knihu v češtině: „Obsluhoval jsem anglického
šesté číslo | červenec 2014
krále“. Na začátku pro mne bylo dost těžké rotumět textu, ale potom to bylo jednoduché. Uživala jsem číst tu knihu i protože jsem viděla film, který je jeden z mých oblibených. Podle mého názoru, výklad Ivana Barneva byl výjímečný. České Centrum Bukurešť je druhý nejvěší ostrov a se snaží se stát mým oblibeném ostrovem. Proč? Protože, po událostech, kterých organizují, nabízí každemu z nás dostatečně velký otvor k českému jazyku a kultuře. Mluvíme o projekcím dokumentarních filmů, o výstavách, koncertech. Mají zajímavý a atraktivný program, který se hodí i k mladíkům i k staříkům. Navíc, České centrum se stál důležitější pro mne po jsem začala tam pracovat jako dobrovolník. Daleko od Bukurešti, někde v jihozápadním Rumunska, je tam soustroví, které ještě jsem neprozkoumala. Mluvím o českých vesnicích v Banatu. Ještě jsem tam nepřijela, ale doufám, že v dubnu budu navštivít Eibenthal, který je největší z všech vesnicí. Já a moji kolegové chceme udělat projekt o jich, o mém tradicích a obycejích, o mém způsobu životy, ale, zejména o jazyku, protože čeština, kterou tam použivají je velmi odlišná od oficiální češtiny a se vyvijela jinak. Má velmi silné vlivy z Rumunštiny, ale i z Srbštiny. Vesnice byly založeny na počátku 19. století Čechům, kteři byli kolonizovani v Banatu Rakouskému císařstvi. Kolonizace Čechů nastala v 3 etapách: v roce 1823, 1826 a v roce 1867 jako důsledek potřeby zalidňovat slabě obývali území. Podle mého názoru, společenství Čechů v Banat musí být oceňovana a každy z nás musí navštívit vesnice, ne jenom kdo studuje češtinu nebo jini slovanský jazyk. Jsem jistá, že to by bylo zajímavá zkůšenost. To jsou moji ostrůvky češtiny. Jestli v Bukurešti jsou i jiné ostrovy, doufám, že budu je nedávno najít.
lektoři a učitelé / autentický text
Autentický text
08
Lektoři a učitelé | Česká komunita v Chicagu se představuje aneb Dáte si housku v Brvíně...
Chicago, ilustrační fotografie
Česká komunita v Chicagu se představuje aneb Dáte si housku v Brvíně na Dvaadvacáté Čermákově třídě? Klára Moldová | krajanská komunita Chicago, USA
šesté číslo | červenec 2014
Fáze emigrace Čechů do USA Češi začali odcházet do Spojených států již v 16. století. Od poloviny 19. století přesun obyvatel značně zesílil a je možné popsat jeho jednotlivé fáze. Migrační vlna let 1848–1914 měla sociálně ekonomický charakter. Po zrušení roboty nemohly oblasti bez průmyslu a s nízkou úrodností uživit zemědělské dělníky, zároveň klesala dětská úmrtnost a počet obyvatel rostl. Rozhodování části lidí podpořila také rakouská mobilizace do krymské války. Zprávy od krajanů v Kalifornii o nálezu zlata a možnosti koupit levně půdu byly dalším argumentem pro vystěhování. Inteligence neloajální vůči monarchii hledala východisko z první světové války emigrací v letech 1914–1918. Odchod ze země to byl ale
lektoři a učitelé
Jak obtížné je popsat historii české komunity ve Spojených státech a charakterizovat její povahu, demonstrují kromě rozlohy soustátí také poslední údaje ze sčítání obyvatel z roku 2010. K úplnému nebo částečnému českému původu se přihlásilo kolem 1 263 000 obyvatel, a tento počet nezahrnuje téměř půl milionu lidí, kteří svůj původ označili jako československý. Mezi státy s největším počtem české populace se řadí Texas, Illinois a Wisconsin, a stát Nebraska vede v procentuálním zastoupení Čechů v celkové populaci. Historie i stáří české komunity, zakotvené tradice i zvyky se liší stát od státu, stejně jako míra asimilace krajanů v americké sociokultuře.
09
Lektoři a učitelé | Česká komunita v Chicagu se představuje aneb Dáte si housku v Brvíně...
Česká komunita ve státě Illinois a v Chicagu V Illinois se hlásí k úplnému nebo částečnému českému původu okolo 130 000 lidí (statistické údaje z roku 2006). Už názvy chicagských čtvrtí napoví, kde Češi zanechali svoji stopu. Projet se můžeme Plzní, Českou Kalifornií a dalšími částmi města, které byly ještě nedávno výhradně české. Češi se stále sdružují do krajanských spolků podle různých předmětů zájmu, ačkoliv ne v takové míře, jako tomu bývalo před časem. Mezi nejpočetnější a historicky ukotvené spolky v Chicagu patří: American Sokol, Bohemian Lawyers Association, CSA Fraternal Life, Czechoslovak American Congress, Czech Catholic Mission Church, Czech & Slovak American Genealogy Society of Illinois, Friends of Bohemian National Cemetery, United Moravian Societies a další. Mladšími institucemi podporujícími českou komunitu jsou Generální konzulát České republiky, založený v roce 2006 tehdejším ministrem zahraničních věcí Cyrilem Svobodou, a od roku 1990 fungující Pražský výbor Chicago Sister Cities International, který pořádá množství rozmanitých kulturních akcí. Češi se také sdružují kolem českých restaurací a obchodů (Bohemian Crystal, Czech Plaza, European Deli, Klas).
šesté číslo | červenec 2014
Fenomén českých škol V roce 1872 založili čeští imigranti spolek The Free Thinkers Bohemian School Association, který ve státě Illinois registrovali v roce 1897. Tím dali vzniknout několika českým školám. Právě historie těchto institucí nejlépe vykresluje obraz zdejší české komunity ve 20. století. Zmiňovaný spolek zakoupil půdu pro školu na území pozdějšího předměstí Chicaga – ve městě Cicero, jehož středem vede Cermak Road pojmenovaná podle významného Čechoameričana Antonína Čermáka (1873–1933), rodáka z Kladna, který působil ve funkci chicagského starosty v letech 1931–1933. Dnes je Cicero hispánskou čtvrtí. Charakter budov a nápisy na ulicích však nezapřou českou historii (věž Western Electric Company, která ve 30. letech zaměstnávala až 40 000 lidí, většinou Čechoslováků; restaurace Klas; Švec & Sons Funeral Home; Cermak Funeral Home; Vesecký Bakery; Sokol Slávský; Rosický‘s Cleaners a další). V roce 1921 spolek v Ciceru postavil budovu české Školy T. G. Masaryka. V roce 1937 bylo jméno školy změněno na T. G. Masaryk Free Thinking School Association. Již od svých začátků byla Masarykova škola velmi aktivní. Také na přelomu dvacátých a třicátých let, tedy v době krize, se v české škole učilo každý den a bratrské a kulturní spolky zde pořádaly své schůze. V budově se konaly časté bankety a taneční večery. Na začátku čtyřicátých let byla aktivita zpomalena kvůli dopadům druhé světové války, ale v padesátých a šedesátých letech byla činnost znovu obnovena, stejně jako v dalších školách v okolí, kterých nebylo málo – Škola Besídka, Škola Vojta Náprstek, Škola Jan Neruda In Chicago, Škola Karel Havlíček a Škola Alois Jirásek v Berwynu, Škola Brookfield a Škola Jan Hus v Lyonsu a Škola Jaroslav Vrchlický ve Stickney. Na konci šedesátých let se česká komunita začala stěhovat i do dalších oblastí Chicaga a etnické složení čtvrti se začalo měnit. Některé instituce na předměstí vzaly pod svá křídla městské školy, které by jinak byly zrušeny (například Škola Jan Neruda se přemístila do Školy T. G. Masaryka). V osmdesátých a devadesátých letech měla Škola T. G. Masaryka stále početné třídy češtiny, ale na konci devadesátých let začala aktivita klesat, spolky se z budovy vystěhovávaly a ve třídách bylo velmi málo žáků. Škola T. G. Masaryka V novém miléniu je výuka znovu pravidelná. Charakter kurzů se ale zřejmě provždy změnil z povinné školní docházky na volnočasové kroužky. V prosinci 2012 Dům zahraničních služeb (od roku 2013 Dům zahraniční spolupráce) spolu s MŠMT a MZV vyslal v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí do Školy T. G. Masaryka první učitelku z České republiky. Tato pozice pomohla vrátit život nejen českým programům a výuce, ale také opuštěně vypadající budově školy.
lektoři a učitelé
většinou krátkodobý. Po ochladnutí euforie ze vzniku první republiky odcházeli lidé z důvodu hospodářské krize. Na začátku druhé světové války to byli hlavně politici, vojáci a z civilního obyvatelstva Židé. Nejednalo se však o tak početnou vlnu, jakou byla výše popsaná a ta následující. V letech 1948–1989 opustilo Československo půl milionu lidí, ačkoliv ostraha hranic byla stále tvrdší a tvrdší. Mnoho z raných emigrantů této fáze se zpět mohlo vrátit až po čtyřiceti letech. V myslích emigrujících krajanů byla vidina profesního uplatnění a zlepšení ekonomického postavení. Po roce 1989 je sklon k emigraci ovlivněn věkem a výší dosaženého vzdělání. Velké, ale bohužel nepříliš prozkoumané procento komunity, tvoří Češi, kteří odjeli do USA prostřednictvím turistického víza a rozhodli se tam zůstat. Vízum vypršelo, a oni tak pobývají na území USA nelegálně. Jejich pobyt by se dal přirovnat k situaci emigrantů v roce 1968. Po případném návratu do vlasti neexistuje prakticky cesta zpět. Teroristický útok na New York v roce 2001 zpřísnil emigrační politiku, usadit se a legálně pracovat na území USA již není tak snadné. Ačkoliv ekonomika Spojených států není tak silná jako dříve, stále je země za Atlantickým oceánem lákavým pokušením pro mnoho Čechů. Důvody k odchodu se pohybují od profesních (např. úzce specializovaných pozic programátorů a inženýrů v Sillicon Valley) až po ty nejosobnější.
10
Lektoři a učitelé | Česká komunita v Chicagu se představuje aneb Dáte si housku v Brvíně...
dopoledne probíhají současně dva kurzy pro rodilé mluvčí (5–8 let, 9–13 let). Sobotní odpoledne patří dětem, které používají češtinu jako cizí jazyk (6–13 let). V týdnu probíhá večerní výuka dospělých ve dvou kurzech určených pro začátečníky a pokročilé. Dalším z programů jsou již druhým školním rokem zavedené Kulturní čtvrtky. Učitelka prezentuje různá historická či kulturní témata týkající se českého kulturního dědictví (Antonín Dvořák, Václav Havel, státní svátky v ČR a jejich historie). Osvědčují se i setkání s pozvanými hosty (spisovatelé, dramaturgové, zaměstnanci konzulátu). Tento nový program se těší stále větší oblibě mezi členy české komunity i mezi Američany, kteří se chtějí dozvědět nové informace o historicky významných osobnostech naší země a o současné kultuře. Vysokou návštěvnost mají také kurzy vaření a pečení českých pokrmů (Easter Baking Class, Czech Summer Desserts, Czech Gravies). Cílem učitelky je propojit jednotlivé akce českých spolků, které často vystupují samostatně. Děti Masarykovy školy recitovaly básně u příležitosti uctění památníku Lidic (který se nachází asi 40 mil západně za Chicagem) a při oslavě Memorial Day. Stánek školy s knihami a školním medem byl nachystán pro pikniky na Českém národním hřbitově i na piknik Czechoslovak American Congress. Celá škola se zúčastnila podzimního festivalu Houby Day. Přehled jazykových kurzů pořádaných ve Škole T. G. Masaryka za období působení vyslané učitelky:
Výuka v Masarykově škole je dobrovolná a čistě zájmová pro všechny věkové kategorie. Díky nové učitelské posile se třídy mohly rozdělit podle věku a jazykové úrovně. Kurzy pro děti jsou v současné době naplněny na maximální možný počet. Výhodou pro rodiče je jednak cenová dostupnost kurzů, jednak jejich časová paralelnost. V sobotu
šesté číslo | červenec 2014
středoškoláci čeština jako cizí jazyk
dospělí začátečníci
dospělí pokročilí
leden 2013
10
9
6
4
0
15
leden 2014
14
11
9
0
12
15
Podoba výuky Specifickým vzděláváním procházejí bilingvní děti. Každou sobotu absolvují tři hodiny výuky rozdělené přestávkou do dvou bloků, přibližně hodina je věnována čtení a psaní, zbytek času je určen předávání obecného kulturního povědomí. Děti se učí český přírodopis i zeměpis, hudební výchovu a věnují se výtvarným činnostem. Nevyhnutelný charakter malotřídky se řeší rozmanitými druhy činností pro jednotlivé skupiny a vzájemnou spoluprací dětí. Frontální výuka není tak častá. Nejmenší děti se nově učí číst formou genetické metody,1 která se 1| LISCINSKY, C. (2012): Čteme s porozuměním každý den. Praha: Kritické myšlení (uprav. Kateřina Šafránková).
lektoři a učitelé
Současný stav výuky češtiny
děti 6–13 čeština jako cizí jazyk
O školní zahradu se každé úterý stará Second Czechoslovak Garden Club. Ve sníženém přízemí budovy se nacházejí dvě učebny a veliká kuchyň, kde se pořádají kurzy vaření. V prvním patře je byt učitelky a další dvě třídy. V druhém patře probíhá výuka nejmladších dětí a sídlí zde také genealogická knihovna The Czech and Slovak American Genealogy Society. Budova školy je více využívána i díky pronájmům různým spolkům. Na střeše stojí včelí úly a škola za účelem získávání prostředků prodává svůj vlastní med.
děti 9–13 let bilingvní
Ačkoliv péče o dům přináší mnohé starosti, škola je vděčná za tuto ojedinělou skutečnost, protože mnoho českých škol v USA si musí prostory pronajímat a chybí jim autenticita prostředí obzvlášť důležitá pro nejmenší žáky.
děti 5–8 let bilingvní
Škola T. G. Masaryka
11
Lektoři a učitelé | Česká komunita v Chicagu se představuje aneb Dáte si housku v Brvíně...
Děti ze školy T. G. Masaryka s učitelkou češtiny (kroje patří do inventáře Ústředny moravských spolků)
velmi osvědčila, protože jistým způsobem připomíná nabývání dovednosti čtení v americkém vzdělávacím systému. Společenská prestiž jazyka Česká komunita čítá velké procento krajanů druhé generace, kteří se narodili českým rodičům ve třicátých nebo čtyřicátých letech již na území USA. Ačkoliv emigranti dodržovali kulturní zvyklosti, většinou nepovažovali za část národního odkazu jazyk, přáli si, aby se jejich děti asimilovaly. Čeština se v domácnostech užívala jako tajný dorozumívací jazyk rodičů. Asimilační tendence, politické okolnosti v Evropě a nemožnost udržovat komunikaci s domovem způsobily ustrnutí kultury v čase. Těmto lidem je dnes mezi 60–90 lety, umějí málo česky, ale mnohdy překvapí svojí znalostí českých zvyků, písní, pranostik a historie. Protipólem, nebo spíš koexistujícím prvkem, je nejmladší česká komunita. Propagace bilingvismu a zdůrazňování výhod dvojjazyčnosti podporuje rodiče ve snaze udržet u potomků oba jazyky. Ačkoliv si americký občan musí studium na české univerzitě platit, vyjde ho levněji než studium v USA. Rodiče myslí i na budoucí kariéru svých dětí. Tato část komunity vyhledává nově vydané
šesté číslo | červenec 2014
české knihy, zajímá se o kulturní trendy a osobnosti české kultury. Nemá tendenci sdružovat se do spolků. Víra v pravdivost rčení „kolik umíš jazyků, tolikrát si člověkem“ klade českou školu mezi volnočasové priority, ačkoliv kvůli ní mnozí rodiče stráví víkend za volantem. Sobotní kolorit Zmiňovaná Cermak Road (22nd Street) prochází městy, která byla do šedesátých let obývána výhradně Čechy (Cicero, Berwyn a Riverside). Jejich potomci, Američané potýkající se s češtinou v kurzech pro dospělé, používají bez přízvuku mnoho názvů, o jejichž překladu nemají tušení. Nezbývá než žasnout nad čistou výslovností Dvaadvacáté stejně jako města Berwyn, totiž Brvín. Pokud tu budete mít chuť na housku, odnesete si domů z Vesecký Bakery vždy vánočku. Z jakéhosi důvodu tento název převládl, snad kvůli podobě tvaru obou druhů pečiva. Jen rodilí Češi nad regálem s pečivem kroutí hlavou. Při setkání členů spolků můžete zaslechnout zvolání, jehož se dříve používalo při vstupu do statku či odchodu ze stavení: „Pozdravte nábytek a dobytek.“ Starší paní se oslovují sokolským „Nazdar, sestro.“ Občas v sobotu ráno zaparkuje před školou Škoda 120 nebo
lektoři a učitelé
12
Lektoři a učitelé | Česká komunita v Chicagu se představuje aneb Dáte si housku v Brvíně...
velorex. To rodiče přivážejí děti na vyučování. Sami si během výuky skočí na koprovou omáčku nebo guláš do nedalekého Klasu, nejstarší české restaurace ve Spojených státech. Soused, 89letý Ray Wittenborn, česky přes plot volá, jestli už máme upečený mazanec na Velikonoce a že nám rozkvetly sněženky. Včelí úly pojmenované po českých prezidentech sbírají pyl na „T. G. Med” a ze tříd se line smích nad povedenými kousky žáků: Paní učitelka: „Umyla sis ruce, Klárko?“ Klára: „Jo, smelni si.“ (to smell = čichnout si) Pětiletá žačka kamarádovi: „Jestli nemáš pastelky, můžeme je šérovat.“ (to share = podělit se) Šestiletý Lukáš při hraní pexesa: „On pikuje jen červenou!“ (to pick = vybírat)
Šestiletý Lukáš, maminka Češka, tatínek Slovák: „Máme napísat aj poslední meno?“ (příjmení = last name) Paní učitelka: „Jak se říká mláděti od lva?“ Desetiletá Sandra: „Lvíčko.“
Amerika chová velikou úctu k předkům a rodinné genealogii. Vždyť málokdo o sobě může tvrdit, že je stoprocentní Američan, že jeho předci nepřišli z jiného světadílu. A tak dodržování tradic, které jsou pro okolí neznámé, není důvodem ke studu ani nevzbuzuje jízlivé komentáře, ale naopak je to část americké národní hrdosti, jak se můžeme přesvědčit v následujícím rozhovoru.
Rozhovor s Danielou Mahoney Sedíme v kuchyni české školy T. G. Masaryka v Chicagu. Vše voní jablky, protože se tu zrovna vaří přesnídávka pro děti ke svačině. Daniela oblečená v chodském kroji vyfukuje šedesát vajec a tímto se chystá na zítřejší dílnu s dospělými zájemci o českou lidovou tvořivost. Za sebou máme kreativní den s dětmi české školy. Všude kolem nás leží balíky se slámou, moukou a kořením, které dorazily jako Danielin předvoj a dávaly tušit, že se zde bude odehrávat něco mimořádného. V troubě se pečou ozdoby z těsta, které nás dnes Daniela naučila vyrábět. A jak se na stole vrší vyfouklé skořápky a přibývá žloutků, povídáme si nejen o vaječném umění.
šesté číslo | červenec 2014
vyjádřit nějak sama sebe, a tak jsem začala plést, háčkovat a postupně jsem přešla na kraslice. Zabýváte se hlavně českým odkazem předků nebo jste šířila evropskou lidovou kulturu obecně? Nejprve jsem se začala zabývat zdobením vajíček voskovou technikou a pomůcky jsem si zakoupila od ukrajinské společnosti v Minneapolis. Ze začátku jsem používala i jejich knihy, a tudíž jsem se zaměřovala i na vzory, které byly původně z území Ukrajiny a východního Slovenska. Takže se poměrně dobře orientuji v evropském folkloru obecně.
lektoři a učitelé
Kdy a jak začal váš zájem o lidovou tvorbu? V roce 1980 jsme s maminkou utekly z Prahy do Mnichova a později jsme se usadily ve Wuppertalu v Německu. Ve Frankfurtu jsem se pak během automobilového veletrhu seznámila se svým budoucím manželem, na jehož pozvání jsem na den přesně, akorát před 31 lety, přijela do Spojených států, to jsem se ještě jmenovala Šípková. V roce 1983 jsem začala malovat vajíčka, protože se mi stýskalo po lidových tradicích mé země a cítila jsem potřebu vlastní profilace. Celý život žiji v oregonském Portlandu. Když jsem přijela do Ameriky, připadala jsem si trochu osaměle a odtržení od české komunity ve mně vyvolalo touhu po vlastní profilaci, touhu
13
Lektoři a učitelé | Česká komunita v Chicagu se představuje aneb Dáte si housku v Brvíně...
Čemu všemu se kromě dekorace vajíček věnujete? Původně jsem se koncentrovala jenom na zdobení vajíček a jejich prodej. Později jsem začala vyučovat veřejnost, jak malovat vajíčka voskem. Ve státech Oregon a Washington jsem vytvořila dokonce i programy pro školy. Později jsem přidala výrobu slaměných předmětů, jakožto i dekorací z těsta, tradiční vystřihovánky z barevného papíru a další. Moje úsilí o uchování lidových tradic vyvrcholilo vydáním několika knih, které jsou v angličtině i v češtině, zaměřují se na české a slovenské lidové kroje. Vydala jsem také několik pracovních sešitů k tematice lidových krojů, tradicí a zvyků.
jsem namalovala v průměru asi 3 000 vajec za rok, tedy celkem přes 90 000 vajec. Kdyby se tato vajíčka poskládala do kartonů po tuctu a tyto krabičky by se postavily jedna na druhou, tak by vytvořily moji sochu Svobody, která by byla 11krát vyšší než socha Svobody v New Yorku. A víte, že myslím, že ten symbol svobody v tom mám obsažený taky? Ačkoliv nežiji ve státě, kde jsem se narodila, jsem zde svobodná a mohu se zabývat tím, co mám ráda. Moje socha Svobody je postavená z kraslic a moje svoboda na kraslicích taky stojí. Ale vajíčka mi teď v Oregonu vyfukuje kompresor.
A několik knih dostala taky Masarykova škola, děkujeme. Povíte nám něco o svém programu Teach The Teachers? Zjistila jsem, že kdo dává, ten také dostává. Aby si ode mě lidi mé výrobky kupovali, musím jim je nejprve představit. A nikdo neocení krásně nazdobené vajíčko, pokud si ho předtím nezkusil vyrobit sám. A tak je to se vším. Rozhodla jsem se tedy nebýt sobecká a objíždím Ameriku s tímto programem Teach The Teachers. Snažím se naučit pedagogy nejen českých škol to, čím se já sama zabývám.
Rozhovor byl veden ústně, zapsala jej autorka článku.
Chicago je důkazem, že nepůsobíte jen ve státě Oregon. Kam všude vás vaše záliba zavedla a kde se vám líbí nejvíc? Navštívila jsem mnohokrát Iowu, Nebrasku, Illinois, Texas, New York, Oregon, Washington, Kalifornii a mnoho dalších míst. Chicago mám asi nejradši. Jsem nadšená, že vidím, jak je místní obec aktivní v uchovávání českého jazyka a kulturních zvyklostí všeobecně. Potěšilo mě, jak jsem byla přivítána vaší školou s otevřenou náručí a jak byli někteří rodiče potěšeni, že se jejich děti učí něčemu, co uměly jejich babičky, ale oni sami už to doma nedělají. Myslím si, že to je obecně velký trend české komunity v USA, že tu chybí ty české babičky, které jsou za oceánem, rodiče nemají čas děti učit tradiční věci. Netušila jsem, že můj příběh lidi zaujme natolik, dokonce jsem byla požádána největším českým a slovenským muzeem ve Spojených státech, tedy National Czech & Slovak Museum and Library in Cedar Rapids, abych se podílela na jejich projektu orální historie. V angličtině jsme nahráli mé vzpomínky, které jsou dnes k dispozici online.
United States Census Bureau [online]. Cit. 2014-03-28.
.
Směje se Daniela při pohledu na nepořádek na stole a na hromadu výdunků.
Literatura BUBENÍČEK, R. (1939): A History of the Czechs in Chicago. Chicago: The Czech & Slovak Genealogy Society of Illinois. HABENICHT, J. (1996): History of Czechs in America. Chicago: The Czech & Slovak Genealogy Society of Illinois.
Spočítala jste si někdy, kolik vajíček prošlo vašima rukama? Počítala jsem to, vychází to na 3 000 vajec za rok (10 denně po 300 dnů v roce), čili za posledních 31 let
lektoři a učitelé
Chicago Sister Cities [online]. Cit. 2014-03-28. .
šesté číslo | červenec 2014
14
Glosa | Rusalka debutovala v Chicago Lyric Opera
Rusalka
Hello
debutovala v Chicago Lyric Opera Klára Moldová | krajanská komunita Chicago, USA
Glosa
Představitelka Rusalky Maria Martinez
Jelikož se celé představení hrálo v češtině, potřeboval operní dům učitele fonetiky pro zpěváky a někoho, kdo by představení v české komunitě propagoval. Díky tomu jsem nahlédla do zákulisí přípravy veliké produkce a tři měsíce jsem docházela do opery nejprve na individuální lekce se zpěváky, potom na korepetice s klavírem a na závěr na orchestrální zkoušky. Hned zkraje sezóny věnovala opera velkou péči přípravám a školení potenciálního publika. Management opery připravil dvojjazyčnou reklamu, dramaturg Roger Pines přijal pozvání do české školy T. G. Masaryka, aby nám vysvětlil děj opery a momenty, na které je třeba se soustředit. Opera také pořádala školení pro dobrovolníky, kteří byli vždy před začátkem představení připraveni zodpovědět otázky
šesté číslo | červenec 2014
posluchačů. Uvědomila jsem si, jak je svět rusalek, ježibab a vodníků specifický pro český folklor a jak nelehké je podat charakter těchto pohádkových bytostí americké společnosti. Lákavou se stala i nabídka marketingu – česká komunita obdržela lístky s 30% slevou, pokud při nákupu zmínila promo kód vodnik. Šest plánovaných představení se téměř vyprodalo, a tak operní dům s kapacitou 3 500 míst musel zařadit do programu reprízu navíc. Pozvání přijal i velvyslanec České republiky ve Spojených státech Petr Gandalovič, který se spolu s dalšími 90 hosty zúčastnil recepce v budově opery před jedním z představení. Provedení Rusalky sklidilo kladné ohlasy a upozornilo na českou komunitu i kulturu v Chicagu. Místní tisk nešetřil kladnými recenzemi na představení ve hvězdném obsazení. Poděkování za fotografii patří Todd Rosenberg Photography.
glosa
Dílo poměrně dobře zasazené do českého kulturního povědomí si svoji americkou cestu prošlapávalo překvapivě dlouho, navzdory téměř tříletému pobytu Dvořáka ve Spojených státech. Premiéra Rusalky se v newyorské Metropolitní opeře uskutečnila až v roce 1993 a na přelomu února a března roku 2014 se konala i v Chicago Lyric Opera.
15
Lektoři a učitelé | Bohemistika ve městě nad řekou Pád
Bohemistika ve městě nad řekou Pád Zuzana Muchová | lektorát Padova, Itálie
Padovská univerzita Università degli studi di Padova patří v rámci Evropy k nejstarším a nejznámějším (v Itálii je třetí nejstarší, byla založena roku 1222). Asi nejpopulárnější postavou spjatou s Padovskou univerzitou zůstane Galileo Galilei, který zde přednášel, nicméně i mezi svými studenty se může univerzita pochlubit jmény jako Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Torquato Tasso či Mikuláš Koperník. Co se týká Čechů studujících ve městě nad řekou Pád, práva zde studoval pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, v letech 1383–1387 navštěvoval hodiny církevního práva pozdější český světec Jan Nepomucký; z dalších jmenujme např. Mikuláše Kusánského nebo Albrechta z Valdštejna.
starších knih je zde velice důkladně a detailně zastoupena současná česká knižní produkce z oblasti beletrie, jazykovědy, literární historie a teorie, kultury či umění, a zejména pak moderní historie a politologie. Kromě knižních publikací knihovna disponuje i úplnými ročníky řady periodik3. V loňském roce byly fondy navíc doplněny asi 2 500 svazky, které knihovně věnovala profesorka Alena Wildová-Tosi, působící dlouhodobě na římské univerzitě. Kromě beletrie či odborných knižních publikací tak byla padovská „česká” knihovna rozšířena o důležitá periodika, např. Pelikánovy Listy, 55 čísel čtvrtletníku Svědectví či 40 ročníků Světové literatury. Fondy knihovny nevyužívají jen studenti filozofické fakulty, ale také studenti sociologie a politologie, popř. díky meziknihovní výpůjční službě kdokoli z dalších zájemců.
Historie českého jazyka a literatury na této univerzitě začíná mnohem později. Prvním vědcem, který se zabýval českou literaturou a kulturou, byl Emilio Teza (1831– 1912), jenž působil na Padovské univerzitě od roku 1889. V Itálii i v Čechách byla např. vydána jeho korespondence s Jaroslavem Vrchlickým (jedná se o 96 dopisů z let 1885– 19011). Stojí za podotknutí, že Jaroslav Vrchlický byl přijat za člena padovské akademie.
Roku 1930 se stal profesorem slovanské filologie Ettore Lo Gatto, hlavně rusista, který měl nicméně bohaté kontakty i s meziválečným Československem a později se stal profesorem italské literatury a ředitelem italského kulturního institutu v Praze. Kromě jiného přeložil Máchův Máj nebo Babičku Boženy Němcové.
Teprve ve dvacátých a třicátých letech 20. století začínají na italských univerzitách vznikat samostatné slavistické obory. První katedra slovanské filologie v Itálii byla založena právě v Padově v roce 1920 Giovannim Maverem, jenž je považován za zakladatele italské slavistiky. Do tohoto období také můžeme klást založení zdejší české knihovny2, která je, co se týká českých fondů v Itálii, určitě jednou z nejlépe vybavených. Kromě
šesté číslo | červenec 2014
1| SEIDL, I. (1988): Jaroslav Vrchlický a Emilio Teza v kontextech česko-italských literárních a kulturních vztahů. Vzájemná korespondence z let 1885–1901. Brno. 2| Byla založena ve 20. letech 20. století zásluhou českého Ministerstva školství a národní osvěty stejně tak, jak tomu bylo např. v Neapoli, Terstu, Římě či Miláně. 3| A2, Bohemia, Česká literatura, Dějiny a současnost, Host, Literární noviny, Revue Labyrint, Paměť a dějiny, Revolver Revue, Slovo a slovesnost, Slovo a smysl, Souvislosti, Soudobé dějiny, Tvar.
lektoři a učitelé
Budova Filozoficke fakulty Palazzo Maldura a hlavní budova univerzity Palazzo del Bo
16
Lektoři a učitelé | Bohemistika ve městě nad řekou Pád
Od roku 1937 je s Padovskou univerzitou spjatý Arturo Cronia, který působil v první polovině 20. let 20. století jako profesor v Praze. Do Československa se vrátil roku 1929, a to jako hostující profesor na brněnské univerzitě, kde působil do roku 1932. Ve stejné době také navázal kontakty s Bratislavou. Roku 1932 opět odešel na univerzitu do Prahy, odkud se roku 1936 vrátil do Itálie. Arturo Cronia je autorem české gramatiky Grammatica della lingua ceca (1949)4 a také krásné knihy o česko-italských vztazích Čechy v dějinách italské kultury: tisíciletá žeň, která byla roku 1936 vydána česky (Česká akademie věd a umění). Samostatná katedra Československé literatury a jazyka existuje na Padovské univerzitě od roku 1968. V 90. letech byla přejmenována na Katedru českého a slovenského jazyka a literatury. Nejdříve zde jako profesor působil Slovák Milan Stanislav Ďurica, který na zdejší univerzitě obhájil habilitaci z politických věd. Po jeho odchodu v roce 1982 byla výuka jazyka zajištěna českou lektorkou Ludmilou Charvátovou (která na katedře působila nepřetržitě až do roku 2009) a výuka literatury byla suplována profesorkou srbo-chorvatštiny Jolandou Marchiori. Od roku 1987, kdy se stala profesorkou československého jazyka a literatury, zde až do roku 1990 přednášela Sylvie Richterová. V českém prostředí je známější jako prozaička a literární teoretička, do italštiny však přeložila např. básnickou sbírku Chyba broskví od Jana Skácela (Il difetto delle pesche, Roma 1981) nebo dílo Jiřího Koláře Z pozůstalosti pana A. (Opere postume del signor A., Alfortville 1990, s A. Murou). Poté následovala krátká perioda, kdy bylo místo profesora suplováno profesorkou srbo-chorvatštiny Sofií Zani. V roce 1992 do Padovy z Neapole přichází Jaroslav Stehlík, který se zabýval fenoménem cestování a je autorem i několika univerzitních skript, např. La lingua ceca (Miláno 1994). Po jeho předčasné smrti v roce 2002 na jeho místě pracovala baltistka Loredana Serafini. Od akademického roku 2006/07 je katedra českého a slovenského jazyka a literatury spjata se jménem Alessandra Catalana. Navíc od roku 2009 působí v Padově výměnný lektor vysílaný MŠMT ČR. Padovská bohemistika je jednou ze sedmi, které v současnosti na území Itálie existují5. V rámci výměnného programu Erasmus má univerzita uzavřenou smlouvu s Univerzitou Karlovou a spolupracuje i s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích.
šesté číslo | červenec 2014
Mimo univerzitní půdu se s výukou češtiny můžete také setkat v několika krajanských a kulturních spolcích, které najdete v šesti italských městech6. Kromě toho v Miláně spolupůsobí České centrum (Centro ceco), jehož ředitelkou se v roce 2013 stala Radka Neumannová a se kterým naše pracoviště spolupracuje. V loňském a předloňském roce to bylo v rámci projektu Giovani Europei (Mladí Evropané)7. V tomto akademickém roce se naše studentka Lucia Bonora zúčastnila mezinárodního literárního festivalu Festival de Littérature européenne, konaného v listopadu 2013 v Miláně, u jehož příležitosti přeložila do italštiny několik básní Kateřiny Rudčenkové. Po celou dobu básnířčiny milánské návštěvy byla také jejím čestným doprovodem. V minulosti naše katedra spolupracovala také s českým kulturním spolkem Vicolo d’oro v Boloni, který existuje od jara roku 20058 a se kterým jsme měli možnost seznámit se prostřednictvím Gajané Ballardini (viz článek Filmová návštěva z jižních Čech v Krajinách češtiny č. 3, 2011, s. 35). V předloňském roce jsme byli pozváni na Svátek české kultury, který se konal dne 13. října 2012 na neogotickém hradu Palazzo Rosso v Bentivogliu, nedaleko Boloně, a kde jsme si mohli v rámci festivalu komorní hudby poslechnout skladby Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Vlastimila Lejska či Miroslava Kabeláče. Kromě hudby zde zazněly i texty české básnířky Kateřiny Rudčenkové a své dílo zde představil grafik Pavel Piekar.
4| První česká (praktická) mluvnice napsaná pro Italy pochází z roku 1928 a je z pera lektora češtiny v Terstu, doktora Bohuslava Černého – ČERNÝ, B. (1928): Corso pratico elementare della lingua cecoslovacca. Milano. 5| V současnosti existují bohemistiky, s různým personálním obsazením, na univerzitách v Benátkách, ve Florencii, v Neapoli, Padově, Římě, v Udine a ve Viterbu. 6| Circolo culturale v Udine, Associazione dei connazionali e degli amici della Repubblica Ceca v Miláně, Associazione culturale Emilia Romagna – Repubblica Ceca „Vicolo d’oro“ v Boloni, ARCA (Amici della Repubblica Ceca Associati) ve Florencii, Sdružení krajanů a přátel České republiky Praha – Řím (Associazione Praga – Roma) v Římě, Boemia Associazione Culturale Ceco-Italiana v Neapoli. 7| V roce 2012 se konference zúčastnila Petra Hůlová, která zde představila svoji poslední knihu Čechy, země zaslíbená (viz článek Petra Hůlová podruhé v Padově, Krajiny češtiny, č. 5, 2013, s. 32). Na jaře roku 2012 to byla Kateřina Tučková s knihou Vyhnání Gerty Schnirch (italsky L’espulsione di Gerta Schnirch) a Petra Soukupová s knihou Zmizet. 8| Associazione Culturale Emilia Romagna – Repubblica Ceca „Vicolo d’oro“ di Bologna [online]. Cit. 2014-06-02. .
lektoři a učitelé
Roku 1931 byl založen výměnný lektorát a prvním lektorem se stal Josef Bukáček, dlouhodobě působící i v Terstu, který je autorem řady učebnic italštiny. Vedle jazyka se věnoval také české literatuře, kromě jiného právě vztahu Jaroslava Vrchlického k italské literatuře.
17
Lektoři a učitelé | Bohemistika ve městě nad řekou Pád
eSamizdat, ojedinělý internetový projekt, a rozhovor s Alessandrem Catalanem Alessandro Catalano (1970) vystudoval bohemistiku a historii na univerzitě La Sapienza v Římě, českou literaturu poté přednášel na univerzitě ve Florencii a Pise a od prosince roku 2006 je profesorem českého jazyka a literatury na Univerzitě v Padově. Specializuje se na české dějiny v raném novověku, česko-italské vztahy a moderní českou literaturu. Do italštiny překládá české autory, mimo jiné Bohumila Hrabala, Jiřího Koláře, Vítězslava Nezvala, Patrika Ouředníka a Michala Viewegha. Od roku 2003 vydává spolu se Simonem Gaugnellim italský internetový slavistický časopis eSamizdat. Vedle četných studií a edic publikoval dvě monografie, které vyšly i v českém překladu. Jedná se o knihy Rudá záře nad literaturou: Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945–1959), Brno 2010, a Zápas o svědomí: Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1589–1667) a protireformace v Čechách, Praha 2008. V roce 2010 vydal (spolu s K. Kellerovou) sedmisvazkovou německo-italskou edici Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Adalbert von Harrach (1598–1667). Mimo to je členem redakční rady časopisu Souvislosti, Folia Historica bohemica a Českého časopisu historického.
To se týká počátku vašeho studia spojeného s ruštinou, ale co čeština? Do Prahy jsem se poprvé dostal v roce 1990 a postupně jsem velmi rychle lásku k ruské literatuře vyměnil za lásku k Praze, kde jsem se cítil od začátku jako doma. Nakonec jsem ukončil svoje dvouoborové studium diplomovou prací
šesté číslo | červenec 2014
na češtině. Dlouho jsem váhal mezi českou literaturou a historií, v té době jsem už absolvoval zkoušky zaměřené především na historii střední Evropy. Byla to každopádně spíš než vědecká, volba „duševní“. S přestávkami jsem vlastně od roku 1994 do roku 2002 žil v Praze mnohem víc než v Itálii a dosud, pokud je to jen trochu možné, jezdím do Prahy několikrát do roka. A co vás na Praze tak zaujalo? Pro Italy je to místo, které vždy v dějinách mělo své kouzlo. Všichni koneckonců znají spojení „magická Praha“ podle slavné knihy Angela Maria Ripellina. V čem to přesně spočívá, neumím ani po tolika letech jednoznačně posoudit. U mě, myslím si, to souviselo s atmosférou na konci 80. let, kdy zájem o země tehdejšího sovětského bloku prudce rostl a kdy se doufalo, že se naskytne možnost vymyslet sociální systém, který překoná to, co lidi štvalo na obou stranách železné opony. To bylo samozřejmě naivní, ale do Prahy jsem se dostal na počátku 90. let, kdy v Čechách bylo všechno v pohybu, zatímco v Římě, ve městě, odkud pocházím, se toho spíš
lektoři a učitelé
Co vás vedlo ke studiu slovanských jazyků, respektive češtiny? Hodnotit v dospělosti, proč se člověk rozhodne studovat to či ono, když končí gymnázium, je vždy obtížné. Člověk má tendenci i svou osobní minulost interpretovat na základě toho, co následovalo později. Já jsem každopádně začal na univerzitě studovat fyziku, ale ruštinu jsem se učil už předtím, od svých 16 let, a jako každý správný „depresivní“ romantik jsem ji začal studovat kvůli Dostojevskému. Zní to možná trošku divně, že jazykovědec začal svá vysokoškolská studia studiem věd exaktních, ale není to ojedinělý případ, právě mezi lingvisty znám mnoho těch, kteří začali kdysi studovat některou z exaktních disciplín.
18
Lektoři a učitelé | Bohemistika ve městě nad řekou Pád
Zleva ve směru hodinových ručiček: Alessandro Catalano a studentky magisterského studia Lucia Bonora, Simona Ferrarato, Katerina Peressutti, Eva Celladin
Čím je v Itálii dáno tak výsadní postavení ruštiny mezi ostatními cizími jazyky? Za poslední 2–3 roky počet studentů ruštiny na všech italských univerzitách prudce vzrostl, stal se z něj třetí, čtvrtý nejstudovanější cizí jazyk. V Itálii, v rámci studia jazyků, musíte studovat minimálně dva jazyky, jednooborové studium neexistuje, takže řada studentů si ruštinu vybírá k angličtině, španělštině a podobně. Bohužel kombinace ruštiny
šesté číslo | červenec 2014
a dalšího slovanského jazyka je dnes naopak velice vzácná. Ve srovnání s dobou mého studia, kdy češtinu studovalo mnohem více zájemců, se jedná opravdu o velký nárůst na ruštině a sestupný trend u ostatních slovanských jazyků. Co vede současné studenty k tomu, že se rozhodnou studovat právě češtinu? Je to třeba česká literatura? Ta byla tím důvodem řekněme tak někdy před deseti či více lety, kdy byl u studentů nastupujících na bohemistiku jednoznačně nejoblíbenějším českým spisovatelem Milan Kundera. U nejmladších ročníků už nadšení pro žádného českého spisovatele nepozoruji, to pak až v průběhu studia. Bohemistiku si jako obor vybírají studenti nejčastěji proto, že se jim líbilo v Praze, když tam byli na výletě, anebo protože tuší, že by jim čeština mohla být nápomocná při hledání práce. Chcete tím říct, že Praha je stále tím „magickým místem“ nebo spíš marketingovou značkou? Z toho, co říkají studenti, se mi zdá, že „magická“ stále je. Faktem ale zůstává, že například skoro každá kniha, která u nás vychází a týká se českého světa, musí dnes mít v názvu slovo Praha. Koneckonců o tom svědčí i poslední kniha Umberta Eca Pražský hřbitov.
lektoři a učitelé
nikdy moc neměnilo. Navíc sklon Čechů k černému humoru, tato osobitá povaha českého humoru, tvořil výrazný kontrast k tomu, co jsem zažil v Rusku a představoval pro mě odlehčení od již jakési „únavy“ z ruského prostředí. Velmi důležité pro mě taky bylo, jak je jednoduché „konzumovat“ v Čechách kulturu. Nemyslím tím jen stránku finanční, ale i možnost seznámit se přímo s autory, spisovateli, dramatiky, herci. Tehdy k tomu byla pro nás ještě navíc poměrně příznivá situace. Cizinec mluvící česky působil v té době opravdu trochu jako zjevení. Nejsem si vůbec jistý, do jaké míry to platí teď, někdy se mi zdá, že se dnes situace poněkud obrátila. Zkrátka mě zajímala kultura, kterou jsem cítil jako blízkou, ale kterou jsem málo znal. Dnes bych se však zřejmě rozhodl pro studium něčeho mnohem vzdálenějšího, předpokládám, že studium arabštiny nebo čínštiny.
19
Lektoři a učitelé | Bohemistika ve městě nad řekou Pád
Nicméně studium češtiny pro vás nebylo jen studiem jazyka, ale spíš prostředkem k poznání nového prostředí, je to pravda? Rozhodně se nepovažuji za lingvistu. Vždy mě spíš přitahovaly všeobecné kulturně-historické otázky a vztahy. Nicméně jsem dlouho pracoval jako překladatel. Začínal jsem u různých odborných a technických textů, později jsem začal překládat beletrii. A to je vlastně dobře, to byla taková praktická škola, kterou teorie překladu nemůže nahradit. Je třeba přeložit určitý počet stran, než si člověk určité automatismy osvojí. Takto jsem měl také možnost seznámit se s některými současnými českými spisovateli. Dnes jsem však natolik vytížený, že už téměř nepřekládám. A stýkáte se ještě s některými z nich? Zůstali jste přáteli, nebo to byla setkání čistě profesní? To se samozřejmě může stát, stalo se a stává se, ale spíš náhodou. Sám to nevyhledávám, ale člověk si prostě s někým padne do oka, s někým ne. Nezdá se mi ale podstatné, jestli se člověk pak v soukromém životě stýká s historikem, spisovatelem, sportovcem... Vrátíte se někdy k překladům? Asi už ne. A pokud ano, určitě ne systematicky. Poměrně často se na mě nakladatelé obracejí se žádostí o překlad, ale dnes už raději doporučuji někoho jiného. Já už překlady budu pravděpodobně dělat jen např. v rámci nějakého většího projektu, kde budu mít vedle překladu možnost věnovat se i badatelské činnosti s ním spojené. A existují v Itálii mladí překladatelé z češtiny? Samozřejmě existují, je jich dokonce mnohem víc než v minulosti, z češtiny se poslední dobou začalo překládat mnohem víc. Kdysi se obraz české literatury zakládal na několika „perličkách“ a byl spíše doménou fajnšmekrů. Pamatuji si i dobu, v polovině 90. let, kdy nakladatelé české knihy nechtěli, protože je považovali za náročnou literaturu. Dnes se překládá hodně, pokud existuje zainteresovaný čtenář,
šesté číslo | červenec 2014
může si na českou literaturu udělat mnohem přesnější názor, než tomu bylo dřív. S rostoucím počtem překladů narůstají ale i problémy. Velice rychle se k překládání beletrie dostávají čerství absolventi češtiny bez zkušeností a podle toho občas výsledek také vypadá. Ale pořád je to lepší, než kdyby se nepřekládalo nic. A kteří čeští autoři jsou v současné době tak říkajíc „v kurzu“? Co se týká prodaných výtisků, nevím, jestli bych použil výraz „v kurzu”, ale určití spisovatelé se dokázali etablovat v tom smyslu, že mají svůj okruh čtenářů a bylo od nich přeloženo více knih, například Michal Viewegh, Jáchym Topol nebo i Patrik Ouředník. Byli také přeloženi autoři jako Jaroslav Rudiš, Radka Denemarková, Petra Hůlová, Kateřina Tučková. Jiný okruh představuje literatura pro děti, kde byli například publikováni Petr Sís či Pavel Čech. Nicméně mám dojem, že jedinými skutečně známými autory zůstávají v Itálii Milan Kundera a Bohumil Hrabal. Poslednímu z nich byl věnován i jeden díl prestižní knižnice I Meridiani a jeho dílo je v italštině v podstatě skoro kompletně k dostání. Milan Kundera zůstává v italském prostředí českým kmenovým autorem. Toto výsadní postavení si drží už od 80. let a o jeho aktuálnosti svědčí např. i to, že na konci loňského roku vyšel Kunderův poslední román Slavnosti bezvýznamnosti v italštině dokonce dřív než ve francouzštině (La festa dell’insignificanza, nakladatelství Adelphi). A co rozhoduje při výběru titulů, které budou přeloženy? Na tuto otázku se nedá zcela jednoznačně odpovědět. V případě Michala Viewegha asi pomohlo, že se jeho knihy dobře prodávaly. Možná stojí za to zmínit, že italský režisér Roberto Faenza si od něho vypůjčil látku pro (nepříliš povedené) filmové zpracování Případu nevěrné Kláry. Dnes je asi nejdůležitější, aby se o spisovatelích mluvilo na veletrzích. I dnes autorovi pomáhají překlady do jiných jazyků. Vedle toho se vydavatelé orientují také podle literárních ocenění. Z českých cen je třeba velmi sledovaná cena Magnesia Litera. Díky všem těmto faktorům se podařilo prosadit již několik titulů; některé už vyšly, další tituly se překládají. Těžiště vašeho zájmu je na badatelském poli a zde je váš vědecký záběr obrovský. Co vítězí: literatura nebo historie? V podstatě jsem váhal (a částečně bojoval) mezi literaturou a historií celý život. Pak jsem rezignoval a smířil se s tím, že moje vědecká činnost pojede po těchto dvou kolejích. Prostě to ke mně patří. Silnější zůstane ale asi záliba v historii. Koneckonců co se týče literatury, nevěnuji se rozborům jednotlivých textů, i zde se pohybuji spíš na poli literární historie. Na první pohled možná může toto časové rozpětí překvapit, ale to je dáno i tím, že každý bohemista v Itálii ví, že bude celý život učit na katedře literaturu sám. A také jsme
lektoři a učitelé
A je pro Italy těžké naučit se česky? To je opravdu velmi těžké. U Italů například vůbec nepřipadá v úvahu to, co je pro Čecha víceméně běžné, studovat jazyk jako samouk. A to se psalo v učebnicích jazyků už v 17. století. Dříve to bylo možná v něčem jednodušší, protože většina studentů jazyků přicházela na univerzitu z gymnázií, ať už klasických či přírodovědných, a tím pádem na obou z nich prošla studiem latiny, které následně u studia jazyků výrazně pomohlo. Dnes již tomu tak není a máme studenty hlavně z jiných typů škol. Pro mě osobně bylo asi nejtěžší naučit se české lexikum, které je hodně odlišné. Proto ve mně možná dodnes zůstala silná nechuť k záplavě cizích slov, která lze dnes v češtině pozorovat. Každopádně si myslím, že bez několikaměsíčního pobytu v České republice, tak alespoň rok a půl, je aktivní znalost češtiny pro Italy těžko dosažitelná.
20
Lektoři a učitelé | Bohemistika ve městě nad řekou Pád
dříve museli psát svoji disertační práci na úplně jiné téma nebo z úplně jiného období než byla naše práce diplomová. Každopádně u mě je vždy zásadní, jak mě určité téma dokáže oslovit. Která témata patří k vašim oblíbeným? Jeden z nejdůležitějších okruhů mého zájmu je určitě protireformace ve střední Evropě. Dlouhodobě jsem se zabýval pobělohorskou dobou, rekatolizací, osobností Arnošta Vojtěcha z Harrachu, česko-italskými vztahy. Velmi překvapující pro mě bylo množství nevyužitých dokumentů, které se v archivech zachovaly. Často totiž nejsou psány ani česky, ani německy. Myšlenka vydání tzv. Harrachových „deníků“ vznikla po náhodné návštěvě vídeňského archivu a objevení tohoto vzácného pramene o každodenním životě barokního šlechtice v italštině. Česky vyšla moje monografie o kardinálu Harrachovi Zápas o svědomí: Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1589–1667) a protireformace v Čechách a zmíněné deníky jsou dnes dostupné v německoitalském vydání9, tedy v jazycích, které sám Harrach používal. Druhý okruh mého zájmu směřuje k moderní avantgardě na jedné straně a k současné literatuře na straně druhé, o tom jsem publikoval různé články. Třetí okruh je spojený s dobou socialismu, pražského jara a normalizace. Napsal jsem knihu o české literatuře 50. let 20. století Rudá záře nad literaturou: Česká literatura mezi
šesté číslo | červenec 2014
9| Böhlau [online]. Cit. 2014-06-02. . Universität Wien [online]. Cit. 2014-06-02. . 10| Dějiny a současnost [online]. Cit. 2014-06-02. .
Host [online]. Cit. 2014-06-02. .
11| Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [online]. Cit. 2014-06-02. . 12| eSamizdat [online]. Cit. 2014-06-02. . 13| Stefania Mella v roce 2009 ukončila magisterské studium češtiny na Padovské univerzitě diplomovou prací, týkající se polemik Václava Havla s Milanem Kunderou (Český úděl), Ludvíkem Vaculíkem (Poznámky o statečnosti) a Petrem Pithartem (Bedra některých). Ve své disertační práci se věnuje fenoménu fejetonu v samizdatové literatuře (čtyřem svazkům dosud nepublikovaných fejetonů z let 1975–79 Československý fejeton/fejtón). 14| Souvislosti [online]. Cit. 2014-06-02. .
lektoři a učitelé
Publikace Alessandra Catalana
socialismem a undergroundem (1945–1959)10 a různé studie k pražskému jaru a k dějinám disentu. Ve třetím čísle Soudobých dějin z roku 2013 jsem například, na základě dlouhého studia pozůstalosti, publikoval studii Zdeněk Mlynář a hledání socialistické opozice11. Před třemi lety jsem u nás v Padově organizoval velký mezinárodní kongres Samizdat mezi pamětí a utopií. Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu ve druhé polovině 20. století. Několik příspěvků bylo mezitím publikováno i česky. V časopise eSamizdat jsme věnovali monografická čísla Chartě 77, Egonu Bondymu, pražskému jaru, samizdatu a nejnověji i Václavu Havlovi12. Mimochodem máme teď na naší univerzitě doktorandku, která se věnuje tématu disentu ve své disertační práci, kterou by měla letos v létě obhájit13. Jinak mě lákají i různé jiné „výstřednosti“ české kultury, např. falešné rukopisy z 19. století. Právě nedávno jsem hledal stopy po jejich recepci v italské literatuře 19. století. Jednoduše řečeno, téma mě musí nějak strhnout. A mnohdy ani sám nevím, proč se tak stane. Dobrým příkladem je nedávno publikovaná studie o Karlu Čapkovi Hledání nového umění před první světovou válkou v časopise Souvislosti14. V různých pracích o Čapkovi jsem našel narážky na text, který napsal v roce 1914 pro francouzské čtenáře. Nedalo mi to a hledal jsem tak dlouho, až jsem kromě zmíněného textu našel tolik dalších nových materiálů, že již nebylo jiné cesty než připravit sedmdesátistránkový soubor textů, včetně neznámého dopisu Karla Čapka zakladateli futurismu T. F. Marinettimu.
21
Lektoři a učitelé | Bohemistika ve městě nad řekou Pád
Jaké bylo a je v Itálii uplatnění pro absolventa češtiny? Pro mě osobně bylo rozhodující, že jsem vyhrál konkurz na doktorandské místo. Tím se v Itálii kdysi člověku otevírala vědecká kariéra. O tom svědčí např. i to, že z absolventů doktorátu na slavistice římské univerzity La Sapienza zůstávalo do určitého roku asi 95 % lidí v akademickém prostředí. Problémy následovaly až poté, i proto moje kroky směřovaly do Vídně, kde jsem se naštěstí díky různým stipendiím mohl plně věnovat svému projektu týkajícímu se dějin raného novověku. K aktivní výuce bohemistiky jsem se pak znovu vrátil, až když bylo konečně vypsáno volné místo pro bohemistu, a to bylo právě tady, v Padově. 15| Aracne editrice [online]. Cit. 2014-06-02. .
šesté číslo | červenec 2014
Český samizdat
A současná situace? Z našich zkušeností se mi zdá, že problém našich absolventů není najít práci. To se jim daří buď zde, anebo v České republice. Problémem je spíše klesající tendence zájmu o češtinu, a ta se, pokud se nestane něco zásadního v politickospolečenské sféře jako na konci 80. let, pravděpodobně ani v budoucnosti nějak moc nezmění. Nedostatek studentů je také jednou z příčin toho, že se v okamžiku, kdy jde profesor bohemistiky do důchodu, katedra z finančních důvodů zavře. To platí samozřejmě pro všechny malé obory. Ani v tomto ohledu nepředpokládám, že by se situace mohla nějak razantně změnit. I v Padově nastala situace, že pokud by nepřišlo na pomoc české ministerstvo školství, už dávno bychom lektora češtiny neměli. A jak jsem měl možnost v posledních pěti letech vyzkoušet, mít dobrého lektora či lektorku je pro pedagoga vždy přínosem. Situace dnes není bohužel nijak příznivá, můžeme tedy jen doufat, že my „mladší“ zůstaneme zdraví až do důchodového věku (což je v univerzitním prostředí v současné době ve většině případů 70 let), aby katedru nezavřeli. To ale bohužel není záruka toho, že budeme schopni i nadále českou kulturu reflektovat a nebudeme spíš bránit nástupu nových generací. Děkuji vám za rozhovor a přeji pevné zdraví, minimálně do těch 70 let.
lektoři a učitelé
Na tomto místě bych se vás ráda zeptala na váš, již zmíněný, projekt internetového časopisu eSamizdat. Jedná se o kulturně-literární časopis slovanských zemí, který vychází italsky od roku 2003. Původní koncepce byla udělat klasický časopis, který bude mít různé rubriky, sekce a části. Tak první čísla opravdu vypadala. Snažili jsme se sledovat a recenzovat celou italskou publikační činnost týkající se slovanských literatur. Časopis poté prošel různými vývojovými fázemi a dnes se jedná spíše o tematická čísla vycházející jednou za dva roky. Zajímavé na tom je, že za celou dobu existence neměl časopis žádné dotace. Bohužel, v Itálii systém grantů podobný vašemu neexistuje. Zdá se mi, že v České republice ani nedokážete ocenit, jakou podporu na kulturu každý rok ještě máte. Impulzem k založení byla asi určitá mladistvá „vzpoura“ a snaha vymezit se vůči institucionalizovanému italskému filologickému pojetí slovanských literatur. Dnes jsme však již všichni zestárli, možná i trochu zmoudřeli, a časopis se stal spíš místem, kde publikujeme výsledky větších projektů, kongresů, konferencí apod. Už v době vzniku prvního čísla jsme si velmi zakládali na tom, aby časopis vycházel jako tzv. open-access, tedy dostupný všem zájemcům v elektronické podobě zdarma. Nicméně zájemcům o tištěnou podobu časopisu je nabídnuta forma print on demand, tedy nakladatel (v tomto případě Aracne15) vám na vaši žádost zašle počet výtisků podle vašeho přání. Nedostáváme se tedy do situace, že někde zůstávají kupy neprodaných výtisků nebo se naopak musí dělat dotisky již rozebraných čísel. Možná jsem trochu naivní, ale mám za to, že toto je model, který může pro běžnou vědeckou literaturu fungovat bez újmy na kvalitě časopisů, ale i v podstatě monografií apod. Tam, kde se už neplatí honoráře, a to se dnes stává stále častěji, je to asi dobrá cesta, jak minimalizovat výdaje spojené s vydáváním vědeckých textů.
22
Glosa | Pražské Jezulátko v Baťově Dobré vodě
Pražské Jezulátko
Oi
v Baťově Dobré vodě
Markéta Pilátová | krajanská komunita Mato Grosso do Sul, Brazílie
Glosa
Zleva nahoře: Soška přivezená z České republiky, přichystaná na slavnostní uvedení v Batayporã / Předseda Centra historické paměti Jindřicha Trachty pan Evandro Trachta čte slavnostní projev. Zleva dole: Pražské Jezulátko před katolickým kostelem v Batayporã / Místní kněz a hasiči bezpečně přepravují sošku do katolického kostela. Vpravo: Choreografka folklorního souboru Klenot Guiomar Baťa Arambašič
šesté číslo | červenec 2014
O měsíc později, v chladném ránu zněla v Batayporã slavnostní hudba, zvony v místním katolickém kostele zvonily a oznamovaly slavnostní příjezd kopie sošky Pražského Jezulátka. Pražské Jezulátko pak na cestě do místního kostela provázeli krojovaní členové místního folklorního spolku Klenot. Odpoledne po slavnostních aktech následovala v místním katolickém kostele přednáška učitelky české kultury a jazyka Markéty Pilátové o historii a legendách, které se vážou k uctívání Pražského Jezulátka. Přednáška byla určená pro širokou veřejnost a zúčastnilo se jí kolem čtyř desítek posluchačů. Po přednášce se pak ještě dlouho diskutovalo o významu kultu Pražského Jezulátka a také o osobních zkušenostech a vzpomínkách věřících z Batayporã, kteří již v minulosti přišli s tímto kultem do styku nebo navštívili Prahu a Českou republiku. Kopie sošky Pražského Jezulátka zatím zůstává v místním kostele. Už teď ji navštěvují věřící nejen z okolí Batayporã, ale i ze vzdálenějších koutů Brazílie.
glosa
Když papež František při své první cestě, jež vedla na jeho rodný kontinent v červenci 2013, sloužil mše na mytické pláži Copacabana v Rio de Janeiru, byli přítomní nejen Brazilci, ale také početná mezinárodní komunita. Na Mezinárodní setkání katolické mládeže se vypravili také zástupci české katolické církve, mezi nimi i arcibiskup Dominik Duka, který do Ria de Janeira vezl mimo jiné vzácný dar. Nikoli pro papeže, ale pro komunitu českých krajanů v malém městečku Batayporã ve státě Mato Grosso do Sul. Předseda tamního Centra historické paměti Jindřicha Trachty (Centro de Memmória de Jindřich Trachta) Evandro Trachta totiž před časem navštívil řád karmelitánů v chrámu Panny Marie Vítězné na pražské Malé Straně a požádal je o sošku Pražského Jezulátka pro svatyni, kterou Centrum historické paměti Jindřicha Trachty hodlá vybudovat. Karmelitáni souhlasili a prostřednictvím arcibiskupa Dominika Duky byla vzácná kopie věhlasné sošky přivezena do Brazílie a předána do rukou Evandra Trachty a jeho rodiny. Ta ji pak dopravila do Batayporã, jednoho ze čtyř měst založených Janem Antonínem Baťou ve třicátých letech minulého století.
23
letem světem
4.
Dobruška 2013
aneb Ohlédnutí za kurzem krajanů Radan Kapucián lektorát Jekatěrinburg, Ruská federace, v roce 2013 učitel kurzu pro krajany v Dobrušce
Účastníci kurzu v Dobrušce 2013
Také tentokrát se do Dobrušky z celého světa sjelo více než šedesát frekventantů, převážně stipendistů. Všichni pak měli možnost svoji domovskou zemi představit na večerech národů, samozřejmě česky! Studenti se celý měsíc intenzivně učili v šesti třídách – od úplných začátečníků, přes mírně pokročilé, až po ty velmi pokročilé. Většinou používali učebnice
šesté číslo | červenec 2014
Čeština krok za krokem, případně Čeština pro život a další doplňkové materiály, které připravovali učitelé pro svoje třídy. Začátečníkům obvykle pomáhají učitelé při výkladu komentáři v anglickém či španělském jazyce, zkušenější jsou odkázáni pouze na to, co česky již znají. Studenti, kteří začínali od nuly, si osvojovali především základní jazyková pravidla, seznamovali se s gramatickými kategoriemi češtiny a učili se fráze z běžného života. Pokročilejší už mohli navazovat na to, co znají a co během let života v cizím prostředí nezapomněli. Nejednou si mohli ověřit, že s tzv. „kitchen Czech“ si málo vystačí. Ti, kteří se už mohli dobře domluvit česky, se vedle složitých gramatických cvičení zabývali také některými svébytnými nuancemi našeho krásného jazyka. Jelikož se jednalo o kurz současného hovorového jazyka, všichni se snažili komunikovat česky co nejčastěji.
letem světem
V létě roku 2013 se uskutečnil 23. ročník kurzu českého jazyka pro krajany. Již tradičně se vždy v srpnu sjíždějí krajané z celého světa do školicího střediska Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy Praha v Dobrušce, aby se ještě lépe seznámili s jazykem svých předků, půvabnou češtinou.
24
Letem světem | Dobruška 2013 aneb Ohlédnutí za kurzem krajanů
Nebudeme zdaleka zmiňovat všechny programy, připomeňme si alespoň některé z nich. Mezi seznamovací programy patřila každoroční Sportovně-jazyková olympiáda, která se konala v Semechnici u Opočna. Studenti, rozděleni do skupin po třídách, společně bojovali v různých neobvyklých disciplínách. Nešlo ani o to, kdo zvítězí, nýbrž především o to, aby se studenti mezi sebou lépe poznali, a také o to, aby si osvojili myšlenku kolektivního přátelství, z níž olympijské myšlenky vycházejí. Spíše oddechovou aktivitou byla návštěva bowlingu v pivovaru Rampušák v Dobrušce či prohlídka muzea v Deštném, kde právě probíhal sklářský festival spojený s jarmarkem, dále večerní zájezd na kulturně-hudební slavnosti v Opočně pod názvem Porcinkule. Všem se velmi líbila večerní prohlídka zámku v Potštejně s průvodkyní v dobovém oblečení a následným překvapením. Byli jsme přijati v soukromých komnatách samotným panem hrabětem. Prohlédli jsme si mimo jiné takové skvosty české kulturní tradice jako Jiráskův Hronov, Poláčkův Rychnov nad Kněžnou či Babiččino údolí v Ratibořicích. Nechme stranou, zdali si klasikové svoje románové postavy a jejich prostředí přikrášlovali či nikoliv, dědictví jejich génia nás překvapuje dodnes. Který Čech by neznal Staré pověsti české, Bylo nás pět či legendární Babičku! Jako učitelé českého jazyka můžeme poněkud posmutnět, že pravděpodobně málokdo z našich frekventantů se s chutí začte do původních literárních předloh, ale i novější filmová zpracování stojí za zhlédnutí. Vlaďka Koreňová, vedoucí kurzu krajanů, do velmi bohatého programu výuky zařadila též promítání filmů. Kromě zmiňované Babičky jsme si užili mistrovství českých herců například ve filmech Ženy v pokušení, Vratné lahve, v pohádce S čerty nejsou žerty. Později jsme do místního kina zavítali i na nový český film Lidice. Některé z kulturně-osvětových programů byly spojeny i v širší tematické bloky. Například v neděli dopoledne jsme se v rámci populárně-naučné přednášky spojené s tvůrčím seminářem seznámili s tématem Betonové hranice Československa před druhou světovou válkou. Studenti se nejprve dozvěděli, kdy a proč tento velkoryse
šesté číslo | červenec 2014
pojatý, ale nikdy nedokončený projekt obrany naší státní hranice vznikal. Poté si vyzkoušeli ve skupinkách, co obnášela práce projektantů, a navrhovali trojrozměrné papírové makety rozličných obranných objektů. Odpoledne pak měli možnost si zachovalá opevnění prohlédnout ve vojensko-historické expozici Dobrošov. Místní průvodce nám poskytl zasvěcený výklad a odpověděl na četné dotazy. Za skutečné vrcholy kurzu můžeme považovat osobní setkání studentů s panem Josefem Lukáškem, sběratelem orlických a podorlických pověstí, legend a pohádek, který s sebou přivezl i některé ze svých sbírek, či besedu s paní redaktorkou Marií Fialovou z Českého dialogu, která představila mj. dokument o českých krajanech ve Švýcarsku. Následná neformální beseda o tamějším nejslavnějším českém krajanovi Bohuslavu Martinů se velmi protáhla. Na konci kurzu si studenti mohli v praxi vyzkoušet vše, co se během měsíc trvající intenzivní výuky naučili. Ve čtvrtek byli vybráni vedoucí skupinek, kteří si vylosovali místa, kde budou provádět dle předem připravených kritérií místopisný průzkum. Nejprve si museli samostatně najít cestu do určené obce či města a stihnout příslušný spoj. Záhy přišli na to, že zdaleka ne všude jezdí autobusy třikrát za hodinu, jako ve velkých aglomeracích. Všichni tuto část úkolu zvládli a patří jim velká pochvala. Následovala společná část přípravy prezentace zjištěných údajů. V pondělí dopoledne pak všichni předvedli, jak se zhostili zadaných úkolů. Prezentace probíhaly samozřejmě v češtině. Největší odměnou studentům byly vzájemné ovace i radost z toho, že se něco nového dozvěděli. Jak bývá na závěr zvykem, po splnění všech kritérií získávají studenti certifikáty o absolvování kurzu na příslušné jazykové úrovni. Poslední z podmínek pro získání certifikátu bylo společné vystoupení na scéně kina v Dobrušce, kde předvedli něco z toho, co se naučili. Vedle různých českých písní byla představena rozličná témata, jako například kalendář, diváci se mohli těšit z nové originální verze ve světě známé pohádky Červená karkulka. Ještě před tím, než se všichni rozjeli a rozletěli do svých domovů, jsme společně navštívili lázeňské město Poděbrady a pak nás v Senátu České republiky v Praze osobně přivítal senátor Tomáš Grulich. Ti, kteří ještě nespěchali, si mohli samostatně prohlédnout vybrané pražské památky, projít se po Karlově mostě, vychutnat si večerní osvětlení Pražského hradu, případně se zasnít v některé z četných kavárniček v centru Prahy.
letem světem
Nedílnou součástí kvalitního jazykového kurzu obvykle bývá také bohatý kulturně-osvětový program. Na kurzu Dobruška 2013 byla naplněna i tato část programu. Měli jsme štěstí, že nám přálo počasí, a mohli jsme si tak všechny výlety za českou kulturou a historií náležitě užít. Konec konců, i zmoklé špekáčky připravené na ohníčku byly výborné.
25
Letem světem | Dobruška 2013 aneb Ohlédnutí za kurzem krajanů
Každá radost jednou končí. I my jsme se nakonec rozloučili. Pokud nám bude štěstí přát, možná se příští rok znovu uvidíme v Dobrušce!
Slovo na úplný závěr dávám našim dlouholetým studentkám: Margaretě Supik z USA a Edně Gómez z Mexika. Edna Vážení tu – všichni v sále, učitelé – a tak dále, čtyřikrát už jsem tu byla, mnohému se naučila. Proto bych celému týmu, chtěla říct pár mojich rýmů. Kdopak to moh tenkrát vědět, psal se ročník nula devět, že sem vkročí ženská jedna, až z Mexika – Gómez Edna. V roce jedenáct snad klidně pěšky, přišla bych až do Dobrušky. Nevadil mi letoun, kola, zase je tu moje škola. V roce dvanáct už v mém těle, šéfové i učitelé, opravdu – a věřte mi, vzrostla láska k české zemi.
Margaret V roce dva tisíce jedna jsem poprvé přijela na kurz do Dobrušky. Manžel Charles dostal stipendium na tento kurz a já jsem chtěla také studovat. Neuměla jsem vůbec česky, znala jsem jen „knedlíky“ a „koláč“. Byla jsem ve žluté třídě a moje učitelka Milena mluvila jen česky a rusky. Prvních pár dnů to šlo – nominativ, akuzativ… a pak jsme se učili hodiny – půl desáté, tři čtvrtě na pět… plakala jsem, že vůbec nerozumím. To byla katastrofa a já uprostřed ní. Učitelka Milena byla trpělivá a laskavá. Domluvily jsme se, že Margaret (já) bude mluvit česky. Další rok jsem byla v červené třídě – zase s učitelkou Milenou. Pak jsem dostala stipendium a postoupila do třídy zelené. Další rok jsem byla ve třídě fialové. A teď už několik let patřím do třídy nejvyšší – oranžové. A Charles? Můj zlatý český manžel měl češtiny dost. Říká, že se mu z češtiny točí hlava. Dobruška je můj letní domek. Chtěla bych sem jezdit až do osmdesáti let. Uvidíme. Přeji vám úspěšný boj s češtinou.
Pozn.: Texty studentek jsou autentické, byly předneseny v rámci slavnostního zakončení kurzu a otištěny dne 19. srpna 2013 v Listech z Dobrušky. Literatura Kurz krajanů [online]. Cit. 2014-04-07. .
Dnes se třináctý rok píše, řeknu vám to – nahlas – tiše, tento rok už věřte tomu, nechce se mi ani domů.
Po těch čtyřech krásných rocích, mám teď slzy v obou očích. Nechci být už dále naměkko, tedy: Ať žijí Čechy, – Dobruška – a taky Mexiko!!!
šesté číslo | červenec 2014
letem světem
Nyní to už raděj zkrátím, věřím – že se zase vrátím, abych tu zas chvíli byla, něco víc se přiučila.
26
Autentický text | Dobruška
Autentický text
Dobruška Miriam Xavier Filip Marino z Barretos, Jana de Faria Cardoso, úvod Klára Bachurková krajanská komunita Sao Paulo, Brazílie
Brazilští účastníci kurzu u jednoho stolu ve školní jídelně
Dvě účastnice, paní Miriam Xavier Filip Marino z Barretos a paní Jana de Faria Cardoso ze Sao Paula, mi po návratu poslaly povídání o tom, jaké to v Dobrušce bylo. Obě dvě se vrátily nadšené, dojaté a se spoustou plánů, jak nové poznatky využít v praxi. Paní Miriam byla žákyní úrovně A2, proto text poslala v portugalštině s českými výrazy, které se v Dobrušce naučila. Její vyprávění jsem přeložila. Paní Jana byla žákyní úrovně B2 a napsala celý text česky. S jejich svolením vám obě povídání posílám a za všechny účastníky bych chtěla poděkovat organizátorům této výjimečné akce.
šesté číslo | červenec 2014
autentický text
V loňském roce dostali čtyři Brazilci příležitost poznat nejen historické město Dobrušku ležící v Královéhradeckém kraji, ale také okolí, hlavní město Prahu a přitom se ještě naučit český jazyk nebo se v něm zdokonalit. Konal se zde totiž již tradiční intenzivní kurz českého jazyka pro krajany v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí.
27
Autentický text | Dobruška
„Ahoj“ krajani!
Dobruška
Právě jsem se vrátila z krásného města Dobrušky a mohu říct, že měsíční kurz českého jazyka skutečně stojí za to!
Dobruška pro mě znamenala velké dobrodružství a nejen výuku českého jazyka. Měla jsem celý měsíc jen pro sebe v cizím prostředí, kde jsem nikoho neznala a musela se všemu novému přizpůsobit. Ale zvládla jsem to, i bez rodiny a známích.
Byla jsem ohromená vynikající organizací celého kurzu i doprovodných aktivit a péčí o účastníky: nikdy nechyběla disciplína, respekt a dobré chování. Také ubytování a stravování bylo výborné. Moc ráda bych se do Dobrušky zase vrátila! Hodně jsem se toho naučila. Své nově nabyté znalosti rozhodně využiji k tomu, abych je předala svým dětem, vnučce, známým, nebo všem, koho to bude zajímat. Loučení bolelo... Celý měsíc jsem byla pohromadě s lidmi z celého světa s podobným životním příběhem. Příběhem provázeným smutkem příbuzných, kteří v minulosti museli odejít z vlasti. Na druhou stranu jsem našla spoustu nových dobrých známých. Lidí, kteří mají jeden velký společný cíl: zprostředkovávat jazyk a českou kulturu dalším generacím v zahraničí. Doufám, že tento kurz bude pokračovat ještě hodně dlouho! Moc děkuji za tuto příležitost! Zdraví, Miriam Marino z Brazílie!
šesté číslo | červenec 2014
Moje spolužaci a spolužačky byly velmi skvělé. Byli tam mladí a starší lidé. Poznali jsme dobře východní Čechy, skoro všechná města okolo Dobrušky si zasloužily návštěvu. Byli jsme v krásných zámkách i dokonce poznali nákupní středisko a koupaliště v Hradci Králového. Dobré jídlo nám nescházelo. Mimo Dobrušky nám dávali stravenky nebo už předem objednaná jídla. Studenti se rychle skamarádili a nálada byla velká. Na poslední den výuky, dostali jsme zajímavou úlohu: každá skupina musela navštívit vesničku v okolí Dobrušky a získat co nejvíc informacích od obyvatelů nebo starosty, kdyby tam nějaký byl. Ty informace jsme potom museli dát dohromady s fotkami a dělat přednášku před školní komisí z Prahy. Nejslavnější den pro nás byl den maturity, v mísnim nově přestavěným kině. Každá skupina ukázala svoji kreativitu, buď s nějakou písní nebo s nějakým tancem a divadýlkem. Na závěr kurzu nám podali výbornou večeři v nové restauraci v Dobrušce. Poslední dva dny jsme strávili v Praze v moc dobrým hotelu. Ještě byla organizovaná návštěva pražského hradu a společenská návštěva Senátu republiky. Stálo to za to! Moc!!! Doporučuji kurz v Dobrušce každému žáku, co se zajima o češtinu a taky českou kulturu. Moc všem děkuji za tuto příležitost, srdečně zdraví, Jana de Faria Cardoso
autentický text
Nezapomenutelný je nejen intenzivní kurz českého jazyka vedený kompetentními učiteli, ale také všechny ostatní aktivity, díky nimž jsme se toho hodně dozvěděli o české kultuře a historii. Měli jsme taneční hodiny (mazurku, polku, valčík), účastnili se filmů a přednášek, naučili se zpívat folklorní písničky i českou hymnu, či se účastnili zábavných soutěží. Podnikali jsme výlety autobusem po okolí a poslouchali povídání o české historii dokonce ve třech jazycích: češtině, angličtině a španělštině! Poznali jsme krásné hrady a jejich historii v podání místních průvodců, pivnici, české sklo, skalní město, bunkr z období druhé světové války a kromě toho samozřejmě také památky samotné Dobrušky. Při všech těchto výletech jsme ochutnali typické jídlo a neskutečně se bavili. Moc se mi líbila činnost, kdy jsme ve skupinkách navštívili blízká městečka a museli s lidmi mluvit česky! To byl úžasný nápad a pro nás všechny velký zážitek! Na konci pobytu jsme pobyli dva dny v Praze, kde jsme poznali slavný Pražský hrad a další zajímavá místa (Karlův most, orloj atd.).
28
Letem světem | České vesnice na Krymu
České vesnice na Krymu Jiří Bernkopf krajanská komunita Čechohrad, Ukrajina Alexandrovský kostel, zdroj www.radio.cz
Někde za jejich zády se nachází tři české vesnice, kam jsem ještě nedávno jezdil vyučovat: Lobanovo, Alexandrovka a Bratskoje. Jako cizinec momentálně nejsem na Krymu vítaný, ačkoliv je možné, že by mě ozbrojenci propustili, netroufám si vjezd na poloostrov riskovat. Výuka češtiny na Krymu se tímto zastavuje. Komunity na poloostrově Krym (v čechohradském dialektu „Hrym“) budou odděleny ode mě i od svých krajanů v Čechohradu státní hranicí. České komunity na Krymu jsou staré víc než 150 let. První Češi přišli po krymské válce (1853–1856), kdy poloostrov masově opouštěli Tataři. Zprávy o osídlení Krymu českými kolonisty jsou různorodé a navzájem se příliš nekryjí. Petr Kokaisl (2009) zmiňuje první výpravu českých kolonistů do Simferopolu již v roce 1856. Jejich další osudy však nejsou známy. Hlavní vlna osídlení Krymu proběhla v letech 1860–1864. Tehdy došlo k založení českých, respektive částečně českých vesnic:
šesté číslo | červenec 2014
Bohemka (1862, dnes Lobanove), Alexandrovka (1862), Bratskoje (1963), Carekviči (nyní Puškino) a Tábor (nyní Makarovka). Kromě Čechů odjížděli na Krym také Bulhaři, Bělorusové a Estonci, jejich přítomnost je stále patrná. Tataři se na poloostrov postupně vraceli, ale v roce 1944 byli masově deportováni do střední Asie a na Sibiř, jejich další návrat započal až v 90. letech, po rozpadu SSSR. V současnosti jsou nejpočetnějšími národy na Krymu Rusové, Ukrajinci, Krymští Tataři, Bělorusové, Arméni, Židé, Moldavané a Poláci. Alexandrovka Jednu z nejstarších českých vesnic založili Češi spolu s Němci. Vůči Němcům byli mírně v menšině, takže se nechali ovlivnit německými tradicemi a kulturou. Kvůli neustálému stěhování počet Čechů v následujících desetiletích ještě klesl, a to až na jednu třetinu. Češi odjížděli zejména do Čechohradu, ale také do Ameriky. V roce 1911 žilo v Alexandrovce 189 Čechů, což byla asi čtvrtina obyvatel vesnice. Dnes žije v Alexandrovce přibližně 200 Čechů, což je ale už pouze desetina obyvatel vesnice. Němci zmizeli po druhé světové válce úplně, místo nich do vesnice přišli Rusové a později Ukrajinci. Dnes žije v Alexandrovce 17 národností, Češi jsou počtem na čtvrtém místě. Alexandrovka byla postavena na místě dřívější tatarské oázy a pyšní se vlastním vrtem, který zásobuje celou vesnici kvalitní pitnou vodou. To je věc nevídaná nejen na Krymu, ale i na celé Ukrajině. Do Alexandrovky si jezdí lidé pro vodu z širokého okolí. Češi na sebe nedávno upozornili postavením pamětního kamene, do kterého vytesali text české písničky „Alexandrovko, vesničko má“, kterou krajané sami složili a která
letem světem
Je jedenáct hodin, 11. března 2013. Blížíme se spolu se štábem České televize k mysu Čongar, který spojuje poloostrov Krym s Ukrajinou. Nasprejovaný nápis na transformátoru varuje: „Rossijskaja okkupacija“. Za námi jede autobus s aktivisty z Melitopolu, kteří jedou podpořit protestní akci místních nespokojených vesničanů, kterým ozbrojenci zaminovali pole. S každým kilometrem jsem víc a víc nervózní. Blížíme se k nedávno vzniklé hranici Ukrajina/Krym. Nevíme, kdo ji střeží a jaké zákony tu vlastně platí. Vystupujeme z auta několik kilometrů před hranicí a dál pokračujeme pěšky. Vidíme pytle s pískem, ruské vlajky a ozbrojence s kulomety. Když se přiblížíme na doslech, namíří na nás. Střílí do vzduchu. Na rameni mají nápis organizace Berkut, kterou prozatímní ukrajinská vláda rozpustila za masové porušování lidských práv na kyjevském Majdanu.
29
Letem světem | České vesnice na Krymu
V roce 1880 byla v Alexandrovce otevřená první škola. Byla to malotřídka, která byla rozdělena na českou a německou třídu. Učily se zde dohromady děti od 1. do 5. třídy. V roce 1885 si Češi otevřeli školu vlastní. Prvním učitelem byl misionář Josef Dombrovský, který v roce 1895 odjel do Austrálie. Potom přijel z Bohemky učitel Jan (Ivan) Hlavatý se ženou Kateřinou, který zde učil až do roku 1920. Od této doby přestala být v Sovětském svazu čeština vítaná. Učitel Franz Rohlen neučil ani rok, když beze stop zmizel den poté, co společně s žáky uctil na hřbitově památku učitele Hlavatého. Na jeho místo nastoupil alexandrovský rodák Franz Kaplan. V roce 1933 se v zemi rušily školy národních menšin, čemuž se nevyhnula ani alexandrovská česká škola. Místo ní vznikla Škola kolchozní mládeže, která fungovala do roku 1937, kdy byl její ředitel Karl Ruff zatčen a odvlečen za Ural. V tomto roce zmizel i učitel Franz Kaplan. Soustavná výuka češtiny se v obci neobnovila. Dnes se tu česky již prakticky nemluví. V místní škole se učí rusky a tatarsky. Kromě toho na vesnici působí učitelka estonských krajanů vyslaná Estonskem. Díky iniciativě Ministerstva zahraničních věcí ČR a Centra pro humanitární pomoc krajanům probíhala v obci od roku 1998 nepravidelná prázdninová výuka češtiny a nárazově působil v obci český učitel i během roku. V červenci roku 2013 do Alexandrovky přijela na týden dobrovolnice Lucie Škarvadová, kterou na moje pozvání vyslala dobrovolnická organizace INEX-SDA. Prakticky veškeré náhrady včetně dopravy na Ukrajinu si Lucie hradila sama, český spolek jí poskytl byt, ve kterém přes rok bydlí estonská učitelka. Výuka probíhala v domově důchodců, kde pracuje předsedkyně spolku Jekatěrina Mirošnik a který tvoří zázemí pro neformální setkávání dětí krajanů i jejich rodičů. Během roku se tu děti i dospělí společně zabývají rukodělnými činnostmi, vyrábí krásné suvenýry z přírodních materiálů. Komunita je stmelena pevným svazkem rodičů a dětí, díky čemuž spolek projevil na ukrajinské poměry nebývalou organizovanost. Odpoledne docházely na výuku děti, večer jejich maminky. Přítomnosti dobrovolnice si krajané velmi vážili, na konci jejího krátkého pobytu uspořádali společně se seniory kulturní odpoledne, na kterém děti i rodiče předvedli,
šesté číslo | červenec 2014
co se naučili, a všichni ochutnali české palačinky, švestkové knedlíky a jiná česká jídla. Večer byl korunován vystoupením souboru Studánka. Soubor Studánka je klenotem lidové tvořivosti v obci, jedná se o velmi talentované zpěvačky převážně starší generace, které bravurně zpívají dvojhlasně i trojhlasně české, ukrajinské a ruské písničky. Zajímavostí je, že jeho členky nejsou Češky, ale manželky Čechů. Česky se pravda na vesnici už nemluví, jazyk neovládá dobře ani předsedkyně spolku. Nicméně krajané chodili na výuku s nadšením, byla radost s nimi pracovat. Členky spolku (jedná se výhradně o ženy) se scházejí každý den, tráví spolu prakticky všechen volný čas a společně se aktivně účastní kulturního života obce. Češtinu nepovažují za jazyk, kterým by snad někdy mluvily plynule, ale za kulturní bohatství jejich vesnice, o které je třeba pečovat. Na svou vesnici jsou náležitě hrdé, o emigraci do ČR nikdo z nich nepřemýšlí. Díky pohostinnosti a aktivnímu stylu života krajanů se Alexandrovka ukázala jako velmi dobré místo pro pobyt dobrovolníka. Bratskoje Bratskoje bylo založeno českými kolonisty v roce 1863. Do roku 1930 tu žili pouze Češi. Po kolektivizaci se do vesnice začali stěhovat noví obyvatelé, se kterými se Češi asimilovali. Do roku 2001 ještě na Krymu nikdo nevěděl, že v Bratském žijí Češi. Dnes tam nemluví česky prakticky nikdo. Poslední žijící (bývalá) nositelka jazyka – paní Lucie Kratofilová – si již češtinu kvůli ztrátě paměti nevybavuje. Na vesnici najdeme všechny negativní jevy současného severního Krymu. Do očí bije nebývalá chudoba. Je tu ohromující počet polorozpadlých opuštěných domů, které lidé nemají komu prodat. Na vesnici je katastrofální nedostatek vody, protože před několika lety někdo ukradl měděnou nádrž z místního vrtu. Druhý vrt, který zůstal funkční, dodává nekvalitní slanou vodu, která teče jen 4 hodiny denně. Bývalý kolchoz Stachanovec je rozkradený a na vesnici je vysoká nezaměstnanost. V roce 2006 vyhořela pošta, škola a nemocnice. Pošta a nemocnice byly obnoveny, do školy děti dojíždí do 5 km vzdálené obce Gvardějskoje. V obci je kulturní dům, který je v zoufalém stavu. Chlapci (od páté třídy) si zvykli trávit čas „na kulečníku“, což je garáž, kde se schází místní mládež a věnuje se tam kulečníku a alkoholu. Předsedkyně Světlana Kolončenko celkem realisticky předpokládá, že pro místní výuka češtiny nemá valný smysl, ale má velký zájem o to, abychom se s dětmi věnovali české kultuře a pomohli jim s realizací českých svátků. Podobně jako v Alexandrovce tu mají velkou
letem světem
je jakousi místní hymnou. Architektonickou dominantou Alexandrovky jsou monumentální ruiny neogotického kostela Srdce Ježíše Krista z roku 1911. Ten fungoval do roku 1932, od té doby však chátrá. V současnosti stojí jen obvodové zdi, střecha se propadla. Předsedkyně krajanské organizace paní Jekatěrina Mirošnik se ho snaží zachránit předáním do správy pravoslavné církvi. Ta nabídla provést rekonstrukci kostela v původním duchu za podmínky, že bude sloužit pravoslavným věřícím. Katolíků je v obci prý jen něco přes deset, takže je to asi rozumné řešení.
30
Letem světem | České vesnice na Krymu
V Bratském jsem byl týden, pro děti jsem měl program každý den na 3 hodiny. Hráli jsme hry, učili se českou abecedu, zpívali české písničky a povídali jsme si o České republice. Na konci mého krátkého působení jsme s dětmi odjeli do Alexandrovky zúčastnit se společného kulturního odpoledne. Na hodiny chodilo průměrně pět dětí (4. až 7. třída), přičemž děti se často střídaly zejména proto, že musely pracovat v hospodářství nebo hlídat mladší sourozence. Nicméně byly za moji návštěvu velmi vděčné a prosily mě, abych se vrátil. Rovněž paní Kolončenko byla velmi ráda a dělala vše pro to, abych se ve vesnici cítil dobře. V Bratském je pro učitele práce málo, nicméně může zároveň učit v nedaleké Alexandrovce. Každý projev zájmu ze strany ČR je pro krajany morální podporou, kterou v nelehkých podmínkách potřebují a kterou si zaslouží. Lobanovo Prvními obyvateli vesnice po krymské válce byli Bulhaři. Ti ji z neznámých důvodů vzápětí opustili a v roce 1862 přišli Češi. Vesnici dali název Bohemka, který byl v roce 1945 změněn na Lobanovo, podle jména pilota Jevgenije Ivanoviče Lobanova. Původní název se zachoval v názvu místní železniční stanice. Česká škola byla postavena v roce 1867 a čeština se zde učila až do roku 1939. Na vesnici je kulturní dům, který ovšem funguje jen v letních měsících, protože není vytápěn. Z grantu Ministerstva zahraničních věcí ČR byla zrekonstruována rozlehlá budova českého centra. V letech 2003 až 2005 tu působil český učitel. Před několika lety bylo české centrum bohužel závažně poničeno tornádem, které poškodilo střechu, do budovy pronikla voda. V současnosti se v několika místnostech drolí stropy, ve kterých hnijí trámy. Pěkně vybavený byt pro učitele se tak stal prakticky neobyvatelným. Česká třída zůstala nepoškozená a v letních měsících tam lze vyučovat. V budově je dále modlitebna a české muzeum. Vzhledem k tomu, že budova dnes patří církvi a pozemek se bude privatizovat, není jasné, zda zůstane k dispozici české komunitě. Na vesnici působí český pěvecký soubor pro dospělé i pro děti a dětský taneční soubor, který se stal
šesté číslo | červenec 2014
na vesnici populárním díky častým výjezdům na soutěže po celé Ukrajině. Do Lobanova jsem se snažil dojíždět na prázdniny nebo na prodloužený víkend jednou za měsíc. Ne vždy se mi to dařilo, poslední zimu mi výuku znemožňovaly zprvu tuhé mrazy a potom ruská okupace. Na výuku docházelo kolem deseti dětí, celkem se jich vystřídalo asi patnáct. Byla to poměrně kompaktní skupinka, takže se dařilo učit systematicky formou intenzivních víkendových kurzů jednou za měsíc. Setkali jsme se vždycky v sobotu ráno na tři hodiny, potom odpoledne na další dvě hodiny a v neděli opět ráno na tři hodiny. Co se týče hodinové dotace, byla výuka srovnatelná s výukou v Čechohradu (8–10 hodin za měsíc). Neúspěchem byl pokus o příměstský tábor, na který docházelo jen 3–5 dětí. Ačkoliv byl termín tábora znám dostatečně dopředu, rodiče paní předsedkyni neupozornili na to, že jejich děti budou tento týden na prázdninách jinde na Krymu. Ve vesnici je ještě značný počet lidí, kteří mluví česky. Často na ulicích potkávám rodiče, kteří mě zdraví a seznamují se se mnou. Výuku češtiny podporuje ředitel místní základní školy, který nám poskytl učebnu v zimních měsících. Zaujalo mě také to, že některé děti se hrdě hlásí k české národnosti, s čímž jsem se v Čechohradu (primární místo působení učitele na Ukrajině) u školáků prakticky nesetkal. Lobanovo je vesnice s relativně dobrou životní úrovní a je dobře dostupné z města Džankoj (autobus jezdí přes den každou půl hodinu). Kromě toho je na vesnici železniční stanice, ze které je možné dojet osobním vlakem značky Škoda do Feodosie. Donedávna zde stavěly dálkové vlaky na trase Oděsa – Simferopol. Lobanovští by rádi, kdyby měli opět českého učitele. Podle mého názoru by ho však plně nezaměstnali. Nicméně stejně jako Bratskoje (a v menší míře Alexandrovka), také Lobanovo potřebuje vědět, že na něho Češi nezapomněli. Proto je potřeba tam jezdit a podporovat místní krajany alespoň naším zájem o jejich činnost. Nezbývá, než si přát, aby nám to politické okolnosti umožnily. Literatura DMITRUK, S. (2012): Alexandrovka. Simferopol: Vltava. DMITRUK, S. (2011): 150 let krymskoj Bohemke. Simferopol: Vltava. KOKAISL, P. a kol. (2009): Krajané: Po stopách Čechů ve východní Evropě. Praha: Za hranice.
letem světem
zásluhu na zachování české kultury i lidé, kteří nejsou českého původu. Roman Grycjuk, původem ze západní Ukrajiny, působí jako místopředseda spolku a doprovází na bajan soubor Studánka z Alexandrovky. V současnosti se s paní Kolončenko snaží na vesnici zrenovovat domek, ve kterém by byla komůrka pro učitele a české muzeum, které by zároveň sloužilo jako místo pro aktivity s dětmi. Na vesnici působí malý český sbor.
31
Letem světem | Neseme Moranu, nesem do potoka
Vynášení Morany
Neseme Moranu, nesem do potoka Je večer a za okny už padla tma. Na hodinách je něco kolem jedenácti v noci a chtělo by se říct, že dědečkům tiše padá pěna. Ale protože v Bele Crkvi se těžko sežene točené pivo, ani s tou pěnou to není zase tak slavné. „Tak už je asi čas, abychom šli domů, ne?" „No počkej, teď nemůžeme jít domů, odteď až do půl jedné chodí krajem Baba Roga." „A navíc, když půjdeš domů v jedenáct, může se ti stát, že potkáš jedenáct upírů. Když půjdeš ale v jednu hodinu, tak potkáš jen jednoho a toho už klidně přepereš." V kraji, ve kterém spolu ve vzácné symbióze žije katolické a pravoslavné náboženství, a vedle nich i mnoho pověr a lidových tradic majících charakter spíše bájí a pověstí, pomalu končí zima a začíná jaro.
šesté číslo | červenec 2014
U komunity českých krajanů, kteří přišli do oblasti Bele Crkve ve 30. letech 19. století za lepšími životními podmínkami a úrodnějším krajem, než jim nabízela rumunská strana Banátu, převládá náboženství katolické. Církevní tradice a církevní rok jako takový určuje ve vysoké míře chod života v českých domácnostech v Bele Crkvi, Kruščici, Českém Sele a Gaji, kde působím jako učitelka české krajanské menšiny. Druhým důležitým faktorem, který ovlivňuje život v tomto kraji, je však samozřejmě příroda a zemědělství, protože to je oblast konání, na které je většina krajanů nejvíce závislá. Mysl krajanů je tak otevřena také lidovým tradicím, které pochází už z dob pohanských, resp. předkřesťanských. Z těchto skutečností jsem vycházela, když jsem se rozhodla ve vesnici Kruščice obnovit tradiční český jarní zvyk vynášení Morany. Morano, Morano, kdes tak dlouho byla? Vynášení smrti a vítání jara je západoslovanský lidový zvyk pocházející z předkřesťanské éry. Jeho ústředním prvkem
letem světem
Ilona Kirchnerová | krajanská komunita Bela Crkva, Srbsko
32
Letem světem | Neseme Moranu, nesem do potoka
Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1366, kdy je v Praze popisován zvyk vynášet na jaře z obce postavu představující smrt, za doprovodu zpěvů a her ji přinést k řece, kde je za velkého křiku utopena a lidé se jí vysmívají, že už jim uškodit nemůže. Ze zápisu vyplývá velká oblíbenost obyčeje, a to jak mezi prostými lidmi, tak i u duchovenstva. Popěvky a rituály doprovázející tento zvyk byly později odsouzeny jako pověrečné a kněžím bylo přikázáno, aby těm, kteří se ho účastní, zabránili v přístupu ke svátostem, dokud jim arcibiskup nestanoví vhodnou pokutu. Postupně začala důležitost rituálu upadat a už v 19. století měl zpravidla podobu her mládeže. V Čechách byla kontinuita tohoto zvyku přerušena, jeho obnově se však věnují folklorní skupiny. Pro naše předky byl proto rituál vynášení zimy a vítání jara významnou událostí, kterou prožívalo celé společenství. Dospělí a staří ale jenom přihlíželi. Přímými aktéry byli mladí lidé, dospívající nebo děti, ti, kteří představují naději do budoucna. Na Smrtnou neděli tedy svobodná děvčata (nebo mládež) zhotovila symbolickou ženskou figurínu nazývanou Smrt, Smrtholka, Morena, Mařena. Ke zhotovení Morany se používalo to, co už nebylo k potřebě, suché větve, stará sláma, uschlá tráva z loňska. Morana bývala ustrojena do bílého a okrášlena náhrdelníky a ozdobami z vaječných skořápek a prázdných šnečích ulit, tedy symboly smrti a všeho neživého, „suchého” – vždyť figurína Morany představuje smrt, nemoci, bídu a všechno, co lidem škodí. Děvčata smrtku vynesla za vesnici, kde byla spálena (oheň je stejně jako voda očistný živel) nebo častěji vhozena do potoka nebo řeky, která ji odnesla z vesnice jako symbol překonání zimy. Smrt a neštěstí jsou pryč, voda je vzala. Kontrastem k Moraně a nedílnou součástí této tradice bylo přinášení Líta (letečko, májíček), které symbolizovalo příchod jara a obnovení života. Na rozdíl od Morany bylo vytvořeno ze živých a barevných materiálů – sám stromek (povětšinou listnatý) zobrazuje magii života. S takovýmto Lítem pak mladí koledou obešli vesnici a u každého domu obřadními zpěvy a říkankami oznámili, že zima je pryč. Od hospodářů za tu dobrou zprávu dostali něco dobrého a nakonec si z dárků uspořádali hostinu, u níž nechyběla dobrá zábava, muzika, zpěv a tanec.
šesté číslo | červenec 2014
Smrt chodí po vsi, má velký vousy Když jsem oznámila předsedovi České besedy v Kruščici, Jozefu Irovičovi, že bych se za pomoci svých studentů, České besedy, folklorního souboru a obyvatel Kruščice ráda pokusila o obnovení, nebo lépe řečeno zavedení tradice vynášení Morany a přinášení Líta, setkal se můj nápad s vřelým přijetím. Cokoli, co pomáhá udržet kolektivního ducha české menšiny, je zde opravdu vítáno. Začali jsme tedy s dětmi v mém kurzu, v rozmezí 1. – 4. třída základní školy, připravovat vše potřebné. Vysvětlili jsme si, co znamená figurína Morany, proč se do vsi přináší Líto, jakým způsobem se celá akce realizuje, co vše je k tomu potřeba. Děti se s velkou chutí začaly učit říkadla a básničky. Co je však nejvíce bavilo, bylo ťukání, chrastění, štěrchání, zvonění a klepání na všelijaké hudební nástroje perkusního charakteru, které zde mám k dispozici, a tleskání, dupání a křičení na Moranu, zkrátka cokoli, co je hlasité, rychlé, při čem se běhá, křičí nebo bouchá do čehokoliv. Podařilo se nám tak vytvořit přibližně 15minutové pásmo, které děti s chutí odříkávaly i mimo hodiny češtiny všem, kdo byli ochotní ho poslouchat. Několik dní před Smrtnou nedělí byla vytvořena loutka Morany ze suchých větví a starých hadrů v symbolicky černé a bílé barvě. Korále měla Morana z vaječných skořápek, na jejichž shromažďování se podílely snad všechny maminky, babičky a tety, a to nejenom v Kruščici, ale i v Bele Crkvi a Českém Sele, protože „moje” děti mají příbuzné všude a rády se pochlubí vším novým. Vlasy Morany tvořily šuty (suché zbytky klasů kukuřice). Posléze přibylo k Moraně také Líto, zelený stromek ozdobený červenými a žlutými pentlemi a kraslicemi. Ještěže bylo dopředu určeno, co kdo ponese a jaké bude pořadí nosičů, protože jinak by hrozilo, že se mezi malými aktéry strhne o rituální předměty skutečná bitka. Na Smrtnou neděli dopoledne jsme se konečně seskupili před kostelem sv. Václava (dříve sv. Trojice) v Kruščici, děti v krojích folklorního souboru, ve kterém většina z nich tančí, a vyrazili jsme za patřičného hluku na konec Kruščice k místnímu malému potůčku, neboť Kruščice nedisponuje řekou, ani potokem v pravém slova smyslu. Ale tady jde především o symboliku. Po cestě se náš hlouček utěšeně rozrůstal o další obyvatele vesnice, a to nejenom o Čechy, ale i o místní Srby, kteří chtěli vědět, co se to proboha děje. Děti předvedly svoje vystoupení na jedničku (tedy vlastně na pětku – to je nejlepší známka v místních poměrech) a sklidily uznání a potlesk, ale především „sklidily” bonbony a koláče, které si po vyčerpávajícím výkonu právem zasloužily. Morana skončila v potoce, a kdyby potok
letem světem
je figura oblečená v ženských šatech, známá pod četnými jmény jako například Morana, Morena, Marzana, Mařena, Smrt, Smrtka nebo Smrtholka. Rituál se zpravidla koná na Smrtnou neděli. Jarní vynášení smrti bylo u východních a jižních Slovanů nahrazeno oslavami jara na sv. Jiří, na kterých se více podepsal křesťanský vliv.
33
Letem světem | Neseme Moranu, nesem do potoka
Smrt jsme vám odnesli, nový líto vnesli Je pátek. Venku to sice vypadá, jako by zima nikam neuplynula a z posledních sil ještě zatínala drápy. Po tom, co v březnu bylo mnohdy i 25° C, jsme se vrátili k vpravdě aprílovému počasí a při sezení u odpolední kávy a hodnocení uplynulé neděle bylo třeba zatopit v kamnech. Vynášení Morany vzbudilo kýžený ohlas, tradice je alespoň pro tento rok živá a vypadá to, že minimálně v Kruščici se akce příští rok zopakuje, a možná dokonce ve větším měřítku. Vracíme se k tradiční výuce, ale děti se neustále ptají, kdy zase budeme trénovat nějaké básničky, divadlo nebo něco takového. Do kurzu v Kruščici mi přišlo i několik malých srbských dětí, které sice přilákaly spíše koláče a bonbony, ale v jejich věku je to silnější motivace než touha po vědomostech. A co bude teď? Čekají nás Velikonoce, neboli Červené svátky, s nimi spojený Jaje fest (volně přeloženo „Festival vajíček"), pálení čarodějnic, První máj a Karneval květin. Naštěstí se pořád něco děje. A možná, že v krajině, kde víte, že „když zasadíte knoflík, vyroste vám bunda", bude letos dobrá úroda i proto, že jsme poprvé utopili Moranu.
Literatura MOTLOVÁ, M. (2010): Český rok od jara do zimy. Praha: Fortuna Libri. Rodinný klub setkávání, o. s. [online]. Cit. 2014-05-24. . RVP Metodický portál, inspirace a zkušenosti učitelů [online]. Cit. 2014-05-24. .
šesté číslo | červenec 2014
Ukázka: Přišlo jaro do vsi, kde si, zimo, kde si? Byla zima mezi nama, a včil už je za horama, hu, hu, hu, jaro už je tu! Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi! Co nám léto přinese? Obilíčko zelené a vajíčko červené.
Neseme Moranu, nesem do potoka, do černého lesa, do zimného plesa. Neseme Moranu v oleji smaženú babu černú zimnú, pryč s ňú za dědinu. Moranu nesem s velikým nosem, do vody ji dáme, jaro přivítáme. Smrt, smrt ukrutná, kyselica nechutná. Kyselicu sníme a smrt utopíme.
Smrt chodí po vsi má velký fousy už nemůže choditi musíme ji nositi od města k městu nesem nevěstu jestli nám nic nedáte tak si ji tu necháte!
letem světem
alespoň trochu tekl, dalo by se říci, že voda ji vzala. K atraktivitě celé akce přispělo i to, že z Bělehradu dorazili reportéři televize RTS2, kteří připravují pořady o menšinách žijících v Srbsku.
34
Letem světem | Pohádková Šumava u protinožců
Jak zaměstnat rodiče
Pohádková Šumava u protinožců 5. dubna 2014 se na Šumavě pod záštitou České školy Melbourne uskutečnila historicky první Noc s Andersenem, která byla výsledkem společného úsilí některých Čechů a Slováků, kteří v Austrálii žijí, a vyslané krajanské učitelky. Události se zúčastnilo více než 50 dětí se svými rodinami a řada dalších návštěvníků, kteří přijeli celou akci podpořit.
otevřít letovisko pro místní Čechy a Slováky, pojmenoval ho právě Šumava. Od té doby se tato usedlost se sadem, jezírkem, lesem a loukou, ležící poblíž melbournského předměstí Belgrave, stala útočištěm, kde se Češi a Slováci scházejí pravidelně dodnes. A tak se i o prvním dubnovém víkendu mohli dospělí a děti sejít na tomto unikátním místě, které bylo právě k takovému přátelskému družení vybudováno. A nebylo to setkání ledajaké – bylo to setkání kouzelné, jehož ústřední roli hrála dětská kniha a pohádka.
Pokud právě dumáte nad tím, co má společného australské Melbourne s českou Šumavou, tak vězte, že to není jen stejné jméno. Místní Šumava byla založena katolickým farářem Josefem Peksou, který emigroval do Austrálie počátkem 50. let poté, co se jeho aktivní výpady proti komunistickému režimu staly trnem v oku tehdejší vládnoucí straně. Josef Peksa pocházel z jižních Čech, odkud pramenil i jeho vřelý vztah k šumavským hvozdům, a když se mu roku 1959 po prvotních nesnázích podařilo na pozemcích bývalé farmy
Noc s Andersenem je český projekt na podporu čtenářství, který pro děti „upekly” v roce 2000 knihovnice z Uherského Hradiště, ale jehož úspěch brzy překročil brány Zlínského kraje a putoval tak daleko, až se dostal i k protinožcům. Datum na začátku dubna není náhodné, ale souvisí se dnem narození spisovatele Andersena a je zároveň oslavou Mezinárodního dne dětské knihy. V letošním roce se jej za Austrálii zúčastnila také Česká a slovenská škola v Sydney a Česká škola Melbourne.
šesté číslo | červenec 2014
letem světem
Eliška Kyršová | krajanská komunita Melbourne, Austrálie
35
Letem světem | Pohádková Šumava u protinožců
Z pohádky O koblížkovi
V zápalu hry
Jako krajanská učitelka působící v Melbourne jsem se podílela na přípravách i samotné akci. Kromě sepsání pozvánky pro čtenáře v místním krajanském měsíčníku Kvart jsem lákala k účasti především rodiče s dětmi, aby přijeli podpořit atmosféru odpoledne a večera, do nichž byla zapojena celá řada lidí. Týden před samotnou událostí pak probíhaly nejintenzivnější přípravy a zařizování, které mě udržovaly vzhůru až do pozdních nočních hodin.
dobrovolníky, kteří mi pomáhali s kulisami, některými postavami a hudebním doprovodem. Představení mělo velký úspěch.
Hlavní program začínal od 19 hodin a byl nejnáročnější na přípravu. Děti při něm byly rozděleny do několika skupin podle věku a jazykové vybavenosti, a tak se večer rozprchly do jednoho ze tří pohádkových stanů nebo budovy bývalé kuželny. Můj program probíhal v kuželně, kde na pohádky čekalo asi 15 dětí s rodiči. Tady jsme vařili dort společně s pejskem a kočičkou, trnuli strachy, když koblížek v lese potkal vlka, a smáli se líné Kateřině, která byla tak lenivá, že ji vlastní děti musely krmit. Jednotlivé pohádky jsem četla nebo hrála společně se dvěma
šesté číslo | červenec 2014
Přeji všem letošním účastníkům i organizátorům andersenovského nocování, aby byl tento první ročník začátkem nové místní tradice v Austrálii. Literatura NEBESKÝ, A. (2011): Historické črty melbournského exilu. Letovisko Šumava [online]. Cit. 2014-04-01. . Noc s Andersenem (2010–2014) [online]. Cit. 2014-04-03. .
letem světem
Odpolední program začal zpíváním s kytarou a hrami pro děti do 6 let pod mým vedením, kde se s dětmi vyřádili i rodiče. Děti tahaly lístečky z klobouku a podle obrázku na lístku měly poznat, o jakou písničku se jedná. Při zpěvu došlo i na Já jsem muzikant, Pásla ovečky nebo oblíbené Krávy, krávy z dílny pánů Svěráka a Uhlíře. Všechny písničky byly pohybové a interaktivní, protože jak věděl už pedagog Komenský, výuka musí být především názorná. Napomáhá to porozumění, zvlášť když je řeč o dětech vícejazyčných, a v tomto případě často teprve batolatech. Hráli jsme také tradiční lidové hry, při nichž byli někteří rodiče tak zapálení, že například v roli rybiček prchajících před rybáři podnikali se svými potomky v náručí doslova akrobatické kousky. Po zpívání následovalo oficiální přivítání všech účastníků, české představení Princezna na hrášku v podání dětí z dramatického kroužku České školy Melbourne a slovensko-anglické představení souboru KUK JUNIOR. Odpoledne si účastníci mohli opéct buřty a zazpívat táborovou klasiku s členy místní české kapely Vintage Blue Music.
Největší radost mi udělal dětský smích a rodiče, kteří za mnou po představení přišli s tím, že se skvěle bavili, i když češtině nerozumí. Čtení pohádek, divadélka, povídání a hry skončily až za tmy. Nejvytrvalejší a nejodvážnější děti se před spaním mohly projít potmě s lucerničkou borovicovou alejí až ke kapličce, kde na ně čekala pohádková víla. Všichni malí účastníci a účastnice naší Noci s Andersenem dostali letošní pohlednici k projektu zaslanou až z Čech a diplom za účast. S několika dalšími vytrvalci jsme skutečně nocovali ve stanu pod oblohou, které kraluje souhvězdí Jižního kříže, abychom se za křiku papoušků kakadu probudili do slunečného rána.
36
Letem světem | Rozličné chutě hubiček
Rozličné chutě hubiček Klára Moldová krajanská komunita Chicago, USA
Níže citovanou báseň přinesla do školy studentka češtiny pro pokročilé Roberta Kulik. Účastníci kurzu mají v rámci referátu za úkol seznámit své kolegy s anglickým textem o českém prostředí a přeložit základní slovní zásobu tohoto textu. Roberta si vzhledem k blížícímu se svátku svatého Valentýna vybrala báseň svého pradědečka napsanou za zajímavých okolností.
Nejmladší z Kriegseisů, Gotthart (1878–1944), si všímal mladé dívky pokaždé, když ráno vcházel do dolů. Dvojice se do sebe po čase zamilovala, ale Markovi tím nebyli zvlášť nadšeni, protože Gotthart nebyl Čech. Jejich Františka měla střední školu a celá rodina si na vzdělání velmi zakládala. Markovi nechtěli, aby si vzala pruského horníka, který nechodil do žádných škol. Láska ale zvítězila. Gotthartu Kriegseisovi na poměrně dlouhou dobu zkalila štěstí emigrace. Františka odešla do Ameriky, a až potom si Gotthart uvědomil, kde se nachází jeho nejoblíbenější střípek Česka – za oceánem. Odešla do Ameriky sama a jako první. Její bratr František jí totiž nabídl sponzorování – americké zákony umožňovaly cizincům získat občanství, pokud se za ně zaručil po finanční a morální stránce sponzor. Františka se usadila u bratra v Chicagu a pracovala usilovně tři roky, aby naspořila peníze na sponzorování Gottharta. S ním se pak před první světovou válkou
šesté číslo | červenec 2014
Kriegseise se ženou a matkou Roberty, rok 1905
(okolo roku 1910) přestěhovala do Cicera, městečka na západním předměstí Chicaga. Zůstali tam až do své smrti a stále tam žije také část jejich potomků. Přesné datování básně je neznámé, rodina odhaduje její vznik na léta 1897–1903. Všechny Gotthartovy básně vznikly před emigrací, tedy ve Slaném, v Rakousku-Uhersku za vlády Františka Josefa I. Chicagští potomci Gottharta stále vlastní několik jeho básnických knih (báseň Rozličné chutě hubiček se nachází společně s dalšími šesti v knížečce kolibřích rozměrů). Gotthart vyjadřoval poezií stesk po své manželce a posílal jí básně v dopisech jednotlivě nebo sebrané do malých knížek. Byl vášnivý socialista a bojoval proti monarchistům, proto jsou v jeho poezii patrné i jiné než jen milostné motivy. Toto cítění zřejmě vedlo manžele k emigraci. Gotthart ve Spojených státech amerických, na rozdíl od svých dvou bratrů, v dolech už nikdy nepracoval. Důvodem byly zničené plíce. Výše popsaný osud jedné rodiny nebyl pro přelom 19. a 20. století zdaleka ojedinělý. V období 1880–1910
letem světem
Rodina Kriegseisů odešla z Pruska do Čech na konci 19. století. Rodiče a tři synové se usadili u města Slaný na Kladensku. Tam také pracovali v dolech na černé uhlí. Průtok čerstvého vzduchu šachtami měl v důlních prostorách na starosti pan inženýr Marek. Jeho dcera Františka třídila kostky uhlí podle velikosti do pětadvacetikilových pytlů. Pytle pak házela na vozíky, které stály připraveny na kolejnicích.
37
Letem světem | Rozličné chutě hubiček / Autentický text | Střípky Česka očima studentů českého jazyka...
Autentický text
Střípky Česka
očima studentů českého jazyka v Brazílii studenti-krajané ze Sao Paula, úvod Klára Bachurková krajanská komunita Sao Paulo, Brazílie
opustilo naše území až půl milionu Čechů, které lákala vidina lepší práce, jiné státní zřízení a touha po svobodě. Americká komunita byla největší skupinou příslušníků našeho národa mimo vlast. Až do poloviny 70. let minulého století tvořili Češi 70 % veškeré emigrace z Rakouska-Uherska.
Rozličné chutě hubiček Gotthart Kriegseise Hubička je podivné stvoření, mívá chuť rozličnou, jako koření. Hubička, kterou dá dítě matce, chutná jako mandle a je po ní sladce. Hubička, kterou muž muži udělí, chutná jak vyčichlá voda ze zelí.
Letošní výuku českého jazyka jsme zahájili povídáním o České republice. Každý student měl říct, co si vybaví, když se řekne Česká republika. Jednoho napadlo „pivo“, druhého „Karlův most“, třetího „Milan Kundera“ a dalšího zase „Antonín Dvořák“. Napsali jsme všechna slova na tabuli a začali je rozvíjet, přidávat asociace, až se nám na tabuli vytvořila „mozaika“ České republiky. Každá skupina toto téma rozvinula jiným způsobem, ale důležité bylo, že se všichni zasnili, zavzpomínali… A právě tyto vzpomínky je inspirovaly natolik, že mi někteří z nich napsali krátký text o České republice na libovolné téma. Jedná se o zážitky z rodiny, z cest, plány do budoucna. Pojďme z těchto střípků složit zrcadlo, které bude odrážet Českou republiku tak, jak je viděna očima brazilských studentů českého jazyka.
Hubička, s kterou se pozdraví dívčiny, chutná celerem a budí láskoviny. Hubička, již si dají dvě matrony, chutná jak zdřevnatělé kedlubny. Hubička od báby mívá chuť zázvoru, po níž se vyškrábe kašel až nahoru. Hubička, kterou mně dá moje potěšení, chutná mi nade vše koření. Hubička, kterou dá milý milence, chutná nade vše pomeranče. Hubička, kterou muž manželce dá, ta má chuť jako medová.
šesté číslo | červenec 2014
Moje rodina a Česká republika Moje maminka je Češka. Přijela do Brazílie, když jí bylo sedm let. Od narození jsem byla hodně v kontaktu se svými prarodiči, kteří spolu hovořili pouze česky. Jezdívali jsme k nim téměř každý víkend. Jak já jsem ty víkendy milovala! Dědeček zpívával české písně, tančil a neustále si z něčeho dělal legraci. Časem jsem začala rozumět, co si babička s dědečkem povídají. Bylo to legrační, protože když babička s maminkou mluvily o něčem, co jsem nesměla vědět, říkaly si to česky. Jednou si zase něco šeptaly česky a myslely si, že jim vůbec nic nerozumím, ale já jsem to po nich zopakovala portugalsky. Byly z toho hodně překvapené a nechápaly, jak je to možné... (Elisabeth Regina Pospisilova Valente Araujo, překlad do češtiny)
letem světem / autentický text
Báseň ve sborníku
38
Autentický text | Střípky Česka očima studentů českého jazyka v Brazílii
Vždy když se v televizi objeví něco o České republice, tak se díváme. Sledovali jsme i českou výpravu na olympijských hrách a fandili jim. Když něco vyhráli, byli jsme moc hrdí a nadšení! Moje dcera se začala učit česky a tancovat v souboru Slavia. Chodíme jí držet palce na představení. Je to obrovská radost zažít tady v Brazílii alespoň něco z České republiky. Miluji hodiny českého jazyka. Chci se naučit česky, a pokud to bude možné, také se co nejvíc účastnit ostatních aktivit v Unii. (Eloisa Musil, překlad do češtiny) Můj tatínek trpěl Alzheimerovou chorobou. Jednou, to ještě žil se mnou, se mu podařilo v noci utéct z domu tak, že otevřel dveře zavírací sponou. Ráno jsem se probudila a nenašla ho. V zoufalství jsem zavolala policii, ale policisti mi řekli, že není možné nic dělat a že musím počkat na nějaký kontakt. V té době tatínek již míval v kapse adresu bydliště. Skutečně se mi po dlouhém čekání ozval nějaký muž a ptal se, zda znám pana Antonína. Já jsem zvolala: „Ano! To je můj otec!“ A hned se zeptala, kde mohu tatínka najít. Neznámý muž mi řekl: „Jeďte prosím na ulici, která se jmenuje Československo.“ Moc dobře jsem tu ulici znala. Je to jedna hezká ulice v Sao Paulu, několik kilometrů od našeho domu. Tatínek bloudil celou noc, až se mu nakonec podařilo dojít tam, kam chtěl: do své země. Chudáček. Všechno zapomněl, ale nezapomněl na svou vlast. (Vera Novak Antônio, překlad do češtiny)
Cesty studentů do České republiky Praha je překrásné město, zejména v noci. Vyzařuje romantiku, magii a lásku. Každý kout v Praze skrývá nějakou vzpomínku. Veselé hospůdky plné lidí, půllitrová piva, retro kavárničky... Český jazyk a česká kuchyně plná kalorií identifikují český národ. A taky mě. Praha je mým druhým domovem. (Vera Novak Antônio, překlad do češtiny)
šesté číslo | červenec 2014
Když mi bylo asi dvacet let, odjel jsem do Prahy a Hradce Králové. Hodně se mi líbila příroda, pole, kostely. Ještě bylo trochu sněhu a já jsem byl celý promrzlý. Měl jsem ztuhlé uši i nos, to jsem nikdy předtím nezažil. Bohužel cesta byla krátká. Strašně rád bych se do této krásné země jednou vrátil. Moc se mi stýská. (Edward Musil, překlad do češtiny) Víc než na cokoliv jiného z Prahy si vzpomínám na jednu cestu tramvají. Bylo to ze zastávky Klamovka směrem ke Starému Městu. Stmívalo se. Když jsme přejížděli most, otevřel se přede mnou nádherný pohled na Pražský hrad, Karlův most a za nimi obloha s červánky. Bylo to něco překrásného. Také nikdy v životě nezapomenu, jak jsem šel brzy z rána po Karlově mostě. Byla trochu mlha, zima, pošmourno. Ty pocity se nedají popsat, ale zanechalo to na mě velmi silný dojem. (Bruno Hees Toewes, překlad do češtiny) Když se řekne Praha, vždycky se mi jako první vybaví pražské tramvaje. Ale nejvíc se mi stýská po kavárnách a hospodách s dobrým pivem, po procházkách po Karlově mostě, návštěvách Pražského hradu, po místech, kde žili Kafka a Neruda. Rád bych se znovu prošel uličkami s domy se spoustou architektonických detailů. Praha je krásné město. Měl jsem velké štěstí, že jsem ho mohl poznat. (Jorge Rafael Antônio, překlad do češtiny) Moje zkušenosti získané v České republice byly vždy produktivní a hodně emotivní. Co se týče kultury, poznal jsem z vyprávění, jaké to bylo za komunismu, a proč jsou lidé trochu „ztracení“ mezi kapitalismem a komunismem. Díky české přítelkyni jsem dokázal překonat spoustu stereotypů o Češích. Myslím si, že Češi jsou hrdí na to, že jsou Češi, i když ta jejich hrdost je trochu potlačovaná... (Lucas Ribeiro do Valle Guissani, překlad do češtiny) Když jsem jela do České republiky poprvé, byla jsem ještě hodně malá. Nerozuměla jsem ničemu z architektonických památek, ještě jsem nedokázala ocenit, co kolem sebe vidím. Pamatuji si ale na malé dětské hřiště, které bylo u domu, kde bydlela teta, sestra mého dědečka. Strašně ráda jsem si hrála s ostatními dětmi, i když jsem jim nerozuměla. Vzpomínám si na koňská spřežení v Praze, a jak jsem po koních přejížděla dlaní. Jedna věc mi z dětství zůstala. Vždy, když jsem v Praze, se nazpaměť učím názvy zastávek tramvají, kterými projíždím. (Cristina Novak Antônio, překlad do češtiny)
autentický text
Dědeček pracoval v Československu ve Škodovce. Když přijel do Brazílie, zůstal této značce věrný a vůbec nikoho nepřekvapilo, že si pořídil právě auto značky Škoda. Babička vařívala mé milované vepřoknedlo-zelo. Tatínek často hovořil o rodném městě, Plzni, a také o Kladnu, kde studoval. Já jsem v dětství zbožňoval českého Hurvínka. Dnes pracuji v nadnárodní společnosti Finlandesa a IT centrum je v Brně. Tak či onak mě Česká republika doprovází celý život. Kolega z práce byl před třemi lety v Praze. Když se vrátil, řekl mi, že to je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Jakmile to bude možné, chtěl bych se tam vydat. (Marcos Purkyt, překlad do češtiny)
39
Autentický text | Střípky Česka očima studentů českého jazyka v Brazílii
Nejhezčí cesta v mojim životě byla cesta do Dobrušky. Užila jsem každou vteřinu mého času. Nejen výuka byla bezvadná, ale výlety taky. Zamilovala jsem se strašně do Hradce Králového, ve všech smyslu. Má krásnou architekturu, čisté ulice a hodně obchodu. Dokonce jsme byli v nákupním středisku na procházku a na nákupy. Moderní středisko, jako ty nejvýznamnější na světě. Taky jsme tam objedvali, protože tam byly dobré restaurace. A na konec jsme taky byli v koupališti, protože bylo nesnesitelní horko. Co se mě moc líbilo, bylo vychování obyvatelů. Mnoho lidí, žádný křičení a strkání. To bylo překvapivé pro člověka, kdo žije v Brazílii, kde národ je moc nevychovaný. (Johanna Faria de Cardoso, autentický text) Jeli jsme vlakem a já jsem věděl od Petry, že tam bude hezká krajina. Vystoupili jsme. Přešli jsme most, tenké ulice a já jsem pořád myslel na ten náš cíl. Najednou před námi stál nádherný středověký hrad. Karlštejn. První hrad, který jsem viděl v mém životě. (Davi Costa da Silva, autentický text) Loni jsem s kamarády cestoval po Evropě a měl jsem to štěstí, že jsem poznal také Prahu, Brno, Ostravu a další města České republiky. Navštívili jsme několik hradů, které byly po cestě. Byl jsem nadšený krásou českých měst, kulturou, historií a zejména lidmi. Vzdělání, dobrá výchova a milý přístup Čechů na mě zanechaly velký dojem. Poznali jsme jednoho Čecha, který nás pozval k sobě domů do Prahy, provedl nás městem a povyprávěl nám hodně zajímavých věcí z historie města. Je podivuhodné, kolik toho lidé vědí. V České republice jsme také jedli nejlepší jídla z celé Evropy! Vrátil jsem se do Brazílie se snem jet jednou studovat do České republiky. Hodně se mi zalíbil také český jazyk. Vyfotil jsem neskutečně mnoho různých českých nápisů a popisků v češtině. Doufám, že se mi díky hodinám českého jazyka jednou podaří tyto podivné šifry rozluštit. (Thiago Muniz Garcia, překlad do češtiny)
šesté číslo | červenec 2014
Milan Tvrzský de Gouvêa
Děti a jejich „výmysly“ o České republice Žila byla v českém lese jedna víla. Byla moc krásná, ale velice nebezpečná. Když se k ní přiblížil nějaký muž, začala s ním tancovat. Tancovala, tancovala... a ten muž se z víru tance nikdy nedostal. Jednou projížděl lesem na koni krásný český princ. Když uviděl vílu, snažil se jí utéct, ale ona ho dostihla a začala s ním tancovat. No a jak to dopadlo? Tak to je jednoduché. Dneska v tom lese kromě víly straší také duch toho prince. (Yasmin Musil Delgado, 9 let, překlad do češtiny) Jednou byla Česká republika napadena čarodějnicí, vodníkem a čertem. Jak se tam dostali? Vodník vylezl z vody, čert z pekla a čarodějnice přiletěla na koštěti. Naštěstí je v České republice hora Blaník a v ní spí vojsko svatého Václava. V hoře se objevila díra a z ní vylezli vojáci se svatým Václavem v čele a Českou republiku zachránili. (Igor de Andrade Martins Reis, 8 let, překlad do češtiny) Karel Čtvrtý byl na Karlštejně a Eliška Přemyslovna tam chtěla jít také, ale nemohla, protože ženy měly na Karlštejn vstup zakázán. Karel Čtvrtý zrovna pil pivo, když královna přišla k hradu. Začala na krále tak křičet, že chce jít dovnitř, až ho celého poprskala. (Milan Tvrzský de Gouvêa, 6 let, překlad do češtiny)
autentický text
Yasmin Musil Delgado
40
Letem světem | Český jazyk na Universidad de Buenos Aires
Výuka češtiny na Universidad de Buenos Aires
Český jazyk na Universidad de Buenos Aires Radka Návarová | krajanská komunita Buenos Aires, Argentina
šesté číslo | červenec 2014
Andrea Vanina Neyra, specialistka na český středověk. Navíc už zde byla zkušenost s podobným projektem z loňského roku, který realizovala moje předchůdkyně Vendula Hingarová, což přispělo k vyhovění žádosti. I přes poněkud neatraktivní čas siesty a ne zrovna útulné prostory fakulty (bývalé továrny na cigarety) se na přednášky dostavovalo až dvacet posluchačů. Přednášky jsou přístupné nejen studentům univerzity, ale i široké veřejnosti, tudíž také krajanům. Hned na první přednášce jsem využila přítomnosti dvou českých stipendistů, iberoamerikanistky Hany Matochové a politologa Ondřeje Plachého, kteří navštívili Argentinu s výzkumným záměrem a kteří promluvili o dosavadních výsledcích své práce. Českého středověku se ujala medievistka Neyra, mými tématy byl vývoj českého jazyka, doba pobělohorská, národní obrození, první republika, poválečný vývoj a současná situace ČR. Cyklus pak uzavřel český konzul Milan Frola s tématem česko-argentinských vztahů a další stipendistka Markéta Píšová s historií imigrace Čechů do Argentiny.
letem světem
Náplní mé práce u krajanů je především výuka samotného jazyka, a ač se v hodinách prakticky pokaždé dostáváme k tématům kulturním či historickým, není to v rozsahu, v jakém by si studenti představovali. Navíc si v takové chvíli chtějí být jisti, zda opravdu všemu dobře rozumí, takže přecházíme do španělštiny a tím končí procvičování jazyka českého. Tento problém se vyřešil semestrálním cyklem přednášek Aproximaciones a la lengua, la cultura y la historia checa (Úvod do českého jazyka, kultury a historie) na Filozofické fakultě jedné z největších a nejprestižnějších argentinských univerzit Universidad de Buenos Aires. Fakulta v rámci rozšiřujícího programu výuky poskytuje prostor externistům, jejichž semináře a přednášky obsahově přímo nepatří do studijních plánů. Je nutné podat oficiální žádost se zcela konkrétní představou o obsahu výuky – témata hodin, časová dotace, bibliografie, využití technických pomůcek atp. Pro schválení kurzu je výhodou nabídnout jej bezplatně a také participuje-li na něm další vyučující, zaměstnanec univerzity. Náš kurz splňoval obě podmínky, dvou historicky zaměřených hodin se ujala badatelka z dané univerzity
41
Letem světem | Český jazyk na Universidad de Buenos Aires / Autentický text | Báseň o rodném městě
Autentický text
Báseň o rodném městě Aleksandar Taleski, úvod Milena Přikrylová, lektorát Skopje, Makedonie
V některých případech studentům nic neříkal ani samotný název přednášky, proto jsem se látku snažila pojmout zeširoka, nezahltit je jen daty a fakty. Vždy jsme se věnovali jak politickému, tak i kulturnímu a jazykovému vývoji. Zájemcům o danou problematiku pak byla doporučena rozšiřující literatura a vymezený čas 120 minut nám poskytl i prostor pro krátkou diskusi. Nejvíce se diskutovalo o poválečném vývoji. Posluchače z řad univerzitních studentů zajímala zejména doba totality. Krajané se zase stále vrací k rozdělení Československa, sami se dodnes považují za Čechoslováky a je pro ně těžké pochopit, proč z jejich pravlasti vznikly dva samostatné státy. Cyklus se setkal s pozitivním ohlasem. A také vzhledem k tomu, že zde pozoruji překvapivý zájem o český jazyk a českou kulturu i mimo krajanskou komunitu, rozhodně připravím podobný, tentokrát více literárně zaměřený kurz. Do jazykových hodin se tento rok přihlásilo rekordních 55 začátečníků, z nichž většina nepatří do krajanské komunity. Několik nadšenců se učí česky s cílem přesídlení do ČR, natolik jim učarovala Praha a dovolená v Česku. Další by v České republice rádi absolvovali alespoň část vysokoškolského studia. Miloš Forman, Antonín Dvořák, Franz Kafka, Jan Patočka, Limonádový Joe, motorky Jawa a Čezeta a české pivo jsou motivy dalších studentů, kvůli kterým se pustili do studia našeho jazyka a kvůli kterým se rádi účastní i dalších akcí, včetně přednášek na univerzitě.
Autorem básně je Aleksandar Taleski, student 3. ročníku češtiny jako vedlejšího oboru. Aleksandar je zamilovaný do češtiny a báseň mi přinesl spontánně sám od sebe.
Báseň o rodném městě Vítam vás, milí přátelé, V náší zemí zděděné, Abyste mými hosty byli A pěkné zážitky tady měli. Chci vám ukázat hodně míst, Různé zážitky povídat a číst, Několik století staré památky, Co máme za zvyky a jaké máme svátky. Město postavené slavnými králi Vedle hor a „Pelisteru“, které vždy tady stály. Město, které několik jmen mělo, Které často bylo rozbořené a znovu se stavělo. Několik symbolů, které jsou částí toho města, „Via Egnatia“ – nejznámější starověká cesta, V centru stojí hodinová věž, Uprostřed několik mešit a kostelů též. Slavný „Širok sokak“ na věky tam stojí Minulost a současnost vždy dohromady spojí. Pravda, že je za srdce státu považována Bitola je v mnoha písních popsána.
Říjen 2013
šesté číslo | červenec 2014
letem světem / autentický text
Universidad de Buenos Aires
42
Letem světem | Lidice a děti ze školy Jana Antonína Bati
Lidice
a děti ze školy Jana Antonína Bati
Soutěžní obraz na téma Krajina a život v harmonii
Soutěžní obraz na téma Rodinná farma
Každý rok přichází na české ambasády, konzuláty a krajanské organizace v zahraničí informace o Mezinárodní dětské výtvarné výstavě Lidice1. Ta byla založena v roce 1967 k uctění památky dětí z české obce Lidice, zavražděných německými nacisty, a všech dalších dětí, které zahynuly ve válečných konfliktech.
Škola má totiž vynikající učitelku výtvarné výchovy, Martu Ribeiro, jejíž výtvarný kroužek je v městečku velmi známý. Prvním krokem ke spolupráci byla přednáška pro učitele základní školy nejen o výtvarné výstavě jako takové, ale zejména o historii českých a také brazilských Lidic.
Z původně národní výstavy se v roce 1973 stala výstava mezinárodní, které se v posledních letech pravidelně účastní více než 25 000 výtvarných děl dětí z ČR a SR a z dalších 60 až 70 států, včetně exotických zemí jako Čína, Japonsko, Filipíny, Indie, Keňa, Malajsie, Srí Lanka nebo Zimbabwe. Přihláška na výstavu se dostala do rukou předsedy Centra historické paměti Jindřicha Trachty (Centro de Memória de Jindřich Trachta), Evandru Trachtovi, který mě na možnost spolupráce upozornil. Dohodla jsem konkrétní kroky se státní základní školou Jana Antonína Bati v městečku Batayporã v brazilském státu Mato Grosso do Sul.
šesté číslo | červenec 2014
Brazilské městečko Lidice bylo pojmenováno po vyhlazené české obci v roce 1944. Dnes má asi pět tisíc obyvatel a leží v oblasti tropického deštného pralesa zvaného Mata Atlántica přibližně 160 kilometrů vzdáleného od Rio de Janeira. V Lidicích se konají poutě, které sem lákají množství obyvatel okolních měst. K oslavám se řadí také svátky míru, pořádané na počest lidické tragédie. Tu připomíná upravené náměstí v centru města s kostelem a sochou Fénixe, symbolem Lidic. Místní děti zde navštěvují školu pojmenovanou po Edvardu
1| Mezinárodní dětská výtvarná výstava Lidice (2014) [online]. Cit. 2014-06-10. .
letem světem
Markéta Pilátová | krajanská komunita Mato Grosso do Sul, Brazílie
43
Letem světem | Lidice a děti ze školy Jana Antonína Bati
Výtvarné práce žáků putovaly do Sao Paulo, kam je odvezl pan Evandro Trachta. Odtud odletěly do Prahy a poté je do Lidic osobně dopravil generální konzul Pavel Procházka. Dveře do světa a s tím spojené zdravé ambice se dětem z Batayporã otevřely a stačil k tomu jeden malý, nenápadný letáček a trocha organizačních schopností a pomoci dospělých.
Benešovi. Toto místo velmi dobře zná ředitelka krajanského spolku Česká a slovenská kulturní dílna Dolores Baťa Arambašičová, vnučka zakladatele městečka Batayporã Jana Antonína Bati, podle něhož je pojmenovaná tamní základní škola. Při přednášce jsem vyprávěla nejdříve o historických souvislostech a vypálení Lidic a následné o vlně mezinárodní solidarity, která vedla k pojmenovávání míst na celém světě jménem Lidice, a paní Dolores Baťa Arambašičová vyprávěla o brazilských Lidicích. Učitelé základní školy následně zvažovali možnost návštěvy brazilských Lidic a ve svých hodinách pak s dětmi mluvili nejen o výtvarné výstavě, ale také o českém historickém kontextu. Následovalo několik týdnů, v nichž děti kreslily svoje výkresy na letošní téma výstavy, které jako by někdo vymyslel na míru zdejší realitě. Stát Mato Grosso do Sul je totiž rozlehlé území nekonečných polí a pastvin a místní obyvatelé se zabývají zejména zemědělstvím. Mnoho dětí žije na rodinné farmě a do školy přijíždí polními cestami na kole, školním autobusem nebo na koni. Téma soutěže, které znělo Rodinné zemědělství aneb Naše zahrádka a pole, rozdělené do dalších témat jako Domácí zvířátka, jejich obydlí, Nepřátelé našeho sadu nebo Pečujeme o krajinu a žijeme s ní v harmonii, místní děti velmi oslovilo. Většina z patnácti výkresů, které nakonec paní učitelka Marta Ribeiro na výstavu vybrala, se věnovala tématu krajiny a rodinnému zemědělství. Na obrazech napnutých na kvalitních plátnech, pro něž paní Ribeiro jela až do dvě hodiny vzdáleného města Dourados, doslova září temperové barvy a brazilské květiny, bavlníková pole, moře ozařované nočním táborákem na pláži nebo prosté výjevy z rodinných farem. „Když maluju, cítím velký klid, dokážu se dlouho soustředit, což se mi u jiných věcí tak lehce nestává,“ říká jedna z žákyň paní Ribeiro.
šesté číslo | červenec 2014
Když byly konečně zveřejněné výsledky, všichni začali okamžitě bouřlivě oslavovat čestné uznání pro čtrnáctiletou Byancu Reys de Souza2. Je to totiž ohromný výsledek pro malou základní školu a městečko, kde neexistuje žádná lidová škola umění, pouze přirozený talent a nadšení místních dětí a učitelů. „Zakazoval jsem své dceři malovat, protože jsem potřeboval, aby mi víc pomáhala na farmě, teď vidím, jak jsem byl hloupý,“ řekl po vyhlášení výsledků soutěže otec úspěšné malířky.
2| Mezinárodní dětská výtvarná výstava Lidice, Exponáty – Jižní Amerika (2014) [online]. Cit. 2014-06-10. .
letem světem
Oceněný obraz, autorka Byanca Reys de Souza
Malí umělci ze školy Jana Antonína Bati byli nesmírně napjatí, ještě nikdy svoje práce neposílali tak daleko. Sledovali webové stránky výstavy a 10. května 2014, kdy byly zveřejněny výsledky, jim držela palce celá Batayporã. „Pevně věřím, že se těmto dětem povede, aby jejich práce byly v České republice vystavené, sama bych si od nich některý z obrázků hned koupila, velmi mne překvapila jejich vysoká úroveň. I kdyby se však na výstavě a v soutěži v letošním ročníku nijak neumístily, jsou tady další ročníky. Jsem nesmírně ráda, že se nám společně s Evandrem Trachtou a Markétou Pilátovou povedlo zrovna ve škole pojmenované po mém dědečkovi založit tuto tradici. Místní děti mají ohromný potenciál, je třeba jim jen dát možnost ho projevit, “ řekla Dolores Baťa Arambašičová.
44
Letem světem | Festival českých duchovních písní v Oršavě
Festival českých duchovních písní v Oršavě Krajané na festivalu českých duchovních písní
Pokud přijedete k české krajanské komunitě do rumunského Banátu za kulturou, budete zřejmě příjemně překvapeni. Češi jsou zde stále schopni uspořádat zajímavé tradiční oslavy, třeba posvícení, dožínky nebo masopust. Z těch novějších „umělých“ akcí se tady asi nejvíc ujalo pořádání festivalů. Místní Češi mají dosud vlastní kapely nebo aspoň schopné harmonikáře, ve velkých vesnicích stále existují malé folklorní a pěvecké sbory. Na náhodného návštěvníka působí zdejší kulturní události velmi příjemně. Jsou veselé, spontánní, mají prostě „šťávu“.
repertoár. Jiný se snaží získat si místní mládež poslechovými večery, během kterých jí pouští české i světové hity, domnívaje se, že tím někoho ohromí. Další je talentovaný organizátor, proto zve ke krajanům různá česká hudební tělesa od pěveckých sborů a folklorních souborů, přes písničkáře, až třeba po ochotné rockové kapely.
Lehké rozčarování ovšem pocítíte, pokud máte možnost kulturní kalendář českých krajanů sledovat pravidelně. V Krajinách češtiny č. 4 vystihuje učitel Jiří Krejčí velmi trefně stav kultury u krajanů v Chorvatsku. Píše, že „jejich aktivity směřují spíše k minulosti – k dědictví po předcích“. A dále, že „krajanská kultura je až příliš zacyklena do sebe samé“1. Totéž lze říci o situaci v rumunském nebo srbském Banátu.
Zdejší kapely si dál hrají osvědčený repertoár a mládež poslouchá, co sama chce. A to, jak téměř všichni místní odešli v polovině představení jednoho velmi dobrého českého pěveckého sboru, jim dlouho nezapomenu.
Jakmile my, učitelé u krajanských komunit, k podobnému závěru dospějeme (a po čase k tomuto závěru dojde naprostá většina z nás), začneme hledat cesty, jak s touto situací něco dělat. Jinými slovy, jak přiblížit místním současnou českou hudební kulturu. Jak je přesvědčit, že dechovka je prima, ale je to jen jedna z mnoha tváří české hudební scény.
Ke krajanské komunitě v Rumunsku se vracím velmi často. Proto jsem měl možnost vyzkoušet všechny uvedené cesty. Bohužel musím konstatovat, že výsledky mého snažení často nebývají adekvátní vynaloženému úsilí. Reakce místních lidí je většinou vlažná. Zdvořile si interpreta poslechnou, pokývají hlavami, ale to je tak vše.
Zklamání? Ale vůbec ne! Jen zjištění, že pokusy o změnu stavu zvenčí nemají moc velkou šanci. Úplně jinak je totiž přijímáno, pokud s něčím novým přijdou sami místní Češi. To se sice nestává příliš často, ale občas přeci.
Cesty jsou různé. Někdo je muzikant, pokusí se tedy infiltrovat do místní kapely a zkouší oživit její petrifikovaný
K takovým „novotám“ patří třeba nápad uspořádat přehlídku kostelních sborů. Myšlenka je překvapivě jednoduchá: V každé zdejší české komunitě je většina lidí věřících a chodí nejčastěji do katolických kostelů. A při těchto kostelech vždy působí malé či větší smíšené pěvecké sbory, které na různé úrovni udržují repertoár duchovních písní zpívaných česky při bohoslužbách.
1| KREJČÍ, J. (2012): Jaromír Nohavica v Daruvaru. Krajiny češtiny, 4, s. 38.
S nápadem uspořádat jednou za rok pravidelnou přehlídku takových pěveckých sborů přišlo v roce 2010 vedení Demokratického svazu Slováků a Čechů
šesté číslo | červenec 2014
letem světem
Petr Skořepa krajanská komunita Svatá Helena a Gerník, Rumunsko
45
Letem světem | Festival českých duchovních písní v Oršavě / Glosa | České mše na Daruvarsku
v Rumunsku – místní krajanské organizace. Inspirací byla podobná akce, jakou již delší dobu pořádají rumunští Slováci. Od té doby se festival uskutečnil už čtyřikrát.
diecézí, kánony či vícehlasé úpravy zpěvů z Taizé nebo moderní kytarové aranže písní s doprovodem fléten z novodobých zpěvníků Hosana.
Poslední setkání proběhlo v moderním katolickém kostele v Oršavě, kam se sjeli zástupci z devíti míst, v nichž žije česká komunita. Průběh je vždy podobný. Začíná se mší svatou, kterou tentokrát celebroval děkan Václav Mašek. Kázání věnoval Panně Marii, protože tématem letošního festivalu byly mariánské písně. Po mši se střídají jednotlivé pěvecké sbory ze všech zúčastněných komunit. Znějí písně v starodávném i modernějším hávu, v úpravě pro pěvecký sbor i s promyšleným nástrojovým doprovodem.
Celé setkání vždy provází přátelská, neformální atmosféra. Kontakt mezi publikem a právě vystupujícím souborem je živý, všichni účastníci se vzájemně podporují a povzbuzují potleskem. Podobně vypadá závěrečné loučení a dokonce i cesta domů.
Nejzajímavější na celé události je to, že se jí vždy účastní široké spektrum zpěváků a zpěvaček. Od nejmladších, kteří teprve získávají první pěvecké zkušenosti, přes „ultramoderní“ mládež, až po babičky v tradičních starodávných krojích.
Nezbývá než konstatovat, že čeští krajané rozhodně nijak neustrnuli, přijímají nové vlivy a rádi jimi doplňují svůj tradiční repertoár. Musí se však jednat o kulturní oblast, která je jim blízká. Setkání pěveckých sborů jsem uvedl jako příklad. Podobných oblastí však lze rozhodně najít víc.
Stejně široké je i hudební zpracování křesťanských písní. Zní tu jednohlasé písně z kancionálů českých a moravských
Glosa
České mše na Daruvarsku
Bok
Luděk Korbel | krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko
Na popud českého učitele a s pomocí místní farnosti a dobrovolníků se podařilo mše uspořádat s překvapivým ohlasem. Ačkoliv je Chorvatsko katolický stát, a přestože z krajanské komunity pocházel i bývalý záhřebský biskup Josip Salač, vztah místních krajanů k církvi se liší od většinové chorvatské populace. Je to dáno i historickými vazbami na Československo. A proto bylo cílem zprostředkovat krajanům český jazyk tímto způsobem, a navázat tak na společnou českou tradici.
šesté číslo | červenec 2014
Pomohl nám k tomu především páter Petr Havlíček z olomoucké akademické farnosti u kostela Panny Marie Sněžné, který mše sloužil. První obavy o to, kolik lidí přijde, zda budou ochotni zúčastnit se bohoslužby, kterou v češtině neznají, se rozplynuly už první den v Končenicích, kam přišel téměř plný kostel věřících. To odpovídalo též jeho tradici, na místním oltáři stojí i sochy českých světců. Druhý den v Daruvaru byl ještě úspěšnější, lidé se do velkého městského kostela téměř nemohli vejít. V Ivanově Sele, nejstarší české vesnici v Chorvatsku, mají také „český“ kostel s obrazy našich světců. Proto nebylo divu, že si sem lidé i z daleka našli cestu. Snad se nám podaří uspořádat i další mše. Už jen to, že mnozí lidé zavítali do kostela, aby si poprvé poslechli Otčenáš česky, dávalo celé akci smysl.
letem světem / glosa
V polovině července 2013 se ve třech chorvatských obcích, v Daruvaru, Končenicích a Ivanově Sele, po dlouhé době a někde snad i poprvé sloužily české mše v mateřštině místních farníků.
46
Letem světem | Silou lví, vzletem sokolím!
Silou lví, vzletem sokolím!
Sokolský Mikuláš
Sokolský ples
Měla jsem možnost osobně se seznámit s Georgem Švandou, sekretářem pařížského Sokola. V malé kavárničce na břehu Seiny mě s bodrostí sobě vlastní zahrnul informacemi, fotografiemi a vzpomínkami nejen na život sokolské obce, ale i na život vlastní, který, nutno říci, byl s tím sokolským od počátku velmi úzce svázán. Pan Švanda je potomek českých emigrantů, kteří se do Paříže dostali ve dvacátých letech. Tatínek byl krejčí, maminka šila u Chanela, oba nadšení sokolové vychovávali malého George i jeho staršího bratra Jacquese ve stejném duchu. Od malička se tak jejich synové účastnili sokolských sletů a představení, učili se česky od ostatních sokolů, a jak jen to šlo, zajeli se do Čech podívat. Dnes je pan Švanda jednou z vůdčích osobností pařížského Sokola, podílí se na organizaci všech kulturních i sportovních akcí a jako nadšený vexilolog se ve volném čase věnuje sokolským historickým praporům a praporům československých dobrovolníků z první a druhé světové války. Stále jezdí do Prahy na všesokolské slety jako hrdý praporečník a pravidelně zde navštěvuje svou českou sestřenici. Sám se snažil předat rodinné žezlo dál svým dětem. U syna, který se přestěhoval do Helsinek a založil tam rodinu, to příliš nevyšlo. Dcera žijící v Paříži se snaží alespoň příležitostně pomáhat s internetovými stránkami organizace a se sokolským časopisem Zpravodaj.
Jak to tenkrát všechno začalo…
šesté číslo | červenec 2014
Na počátku všeho stála Českomoravská beseda, založená Josefem Václavem Fričem v roce 1862, která si jako vůbec první organizace kladla za cíl shromažďovat Čechy žijící ve Francii. Fričovi se podařilo přesvědčit po Paříži roztroušené malé české řemeslníky s podobným vlasteneckých smýšlením k pravidelným společným schůzkám, jež se od 16. října 1862 konaly každý čtvrtek v Café des Nations v ulici Saint Honoré. Pařížští Češi se zde scházeli, četly se české i francouzské noviny, hrály se karty nebo kulečník, někdy se pořádaly besedy nebo přednášky týkající se české kultury a politiky. Setkání České besedy se účastnili i spřátelení Francouzi, jeden z nich, Joseph Sansboeuf, se poté, co se svými studenty navštívil II. všesokolský slet v Praze, rozhodl v rámci organizace založit sekci gymnastiky s názvem SOKOL. Tehdy se psal rok 1891 a do nově vzniklé gymnastické sekce se začalo hlásit takové množství lidí, že o rok později došlo k přejmenování organizace na Sokol Paříž. Sokol sklízel od začátku na sportovním poli samé úspěchy, přesto se však věnoval, stejně jako dříve Českomoravská beseda, i osvětě kulturní a historické: na podnět jednoho z členů byla v roce 1908 umístěna v městečku Crécy socha českého krále Jana Lucemburského,
letem světem
Lenka Žehrová | lektorát Paříž – Sorbonna, Francie
47
Letem světem | Silou lví, vzletem sokolím!
Pařížský Sokol před vystoupením v Remeši 30. srpna 1914
Prapor československých dobrovolníků
sokolská knihovna na počátku století obsahovala na 500 svazků, Sokol spolupracoval s dalšími českými organizacemi.
Mnichovská dohoda se stala i pro pařížské sokoly velkou ranou, členové Sokola veřejně protestovali a vyjadřovali své sympatie k Čechům. Nejvíce rozruchu asi způsobil generál Faucher, šéf francouzské vojenské mise v Československu, který na protest podal demisi a odešel z Daladiérovy vlády. Poté, co německá vojska vstoupila do Prahy, pařížský Sokol opět organizoval demonstrace, kterých se účastnily tisíce lidí. Zatímco Hitler v Československu činnost Sokola okamžitě zakázal a značnou část jeho členů nechal zatknout, popravit či poslat do Osvětimi, pařížští sokolové se opět hlásili jako dobrovolníci k československým útvarům, kde se zasloužili mimo jiné o vznik Výboru československého odboje ve Francii.
Mezi válkami začaly vznikat další sokolské odnože v Nantes, Salaumines a Bruay-en-Artois. Všechny fungovaly až do roku 1939. Sokolská činnost se v této době rozšířila o divadelní sekci a začal vycházet měsíčník Československá Paříž. Připomeňme, že v této době nebyla v Paříži žádná česká škola ani jiná organizace, která by umožnila mladým Čechům něco se o jejich vlasti dozvědět. Sokol tak plnil funkci nejen kulturního a sportovního zázemí, ale zároveň se tu z generace na generaci předával jazyk a české tradice.
šesté číslo | červenec 2014
I za bývalého režimu se snažili pařížští sokolové podporovat československý národ zvenku, příkladem může být demonstrace v roce 1971 k výročí upálení Jana Palacha, která byla rozehnána policií. Sokol žije! Pařížský Sokol dnes čítá něco kolem stovky členů. Většinou se jedná o zasloužilé sokoly starší generace a jejich rodinné příslušníky – mluvíme tu o čtvrté až páté generaci sokolů. Starší členové se stále snaží udržovat jazyk a předávat ho mladým, ale často narážejí na nezájem nebo příliš malou motivaci, a tak postupně začíná převládat francouzština. Sokolská knihovna za obou válek hodně utrpěla a to, co z ní zbylo, je dnes k vidění v knihovně Českého centra (která je však kvůli dlouhodobé rekonstrukci zavřena). Sokolský archiv byl v devadesátých letech převezen do státního archivu v Praze a do muzea Tyršova domu, v Paříži zbylo dokumentů jen pomálu.
letem světem
Po vyhlášení první světové války se všichni bojeschopní sokolové okamžitě přihlásili do francouzské armády. Spolu se členy spolku Rovnost a Spolku českých zahrádkářů sokolové založili Český národní výbor v ulici Bonaparte č. 18 (dnes zde sídlí České centrum a konzulát). Na této adrese všichni Češi mohli poprvé dostat doklad o tom, že nejsou Rakušané. Tímto byl položen základ budoucí Roty Nazdar, vojenského oddílu cizinecké legie československé armády ve Francii. Rota Nazdar byla víceméně zdecimována po krvavé bitvě v La Targette poblíž Arrasu. Sokolští vojáci, kteří přežili, následně bojovali v Champagne, na Sommě, ve Verdunu atd. Od roku 1917 se připojili k československé armádě zformované na území Francie, o jejíž vznik se zasloužili především T. G. Masaryk, E. Beneš a bývalý sokolský starosta J. Čapek. Podle slov pana Švandy si Masaryk před svým odjezdem do Ameriky schoval poměrně velké finanční obnosy u jednotlivých členů sokolské obce, protože si nemohl v Paříži otevřít účet. Později se o této době Masaryk vyjádřil slovy: „Bez sokolů by nebyla Československá republika.“
48
Letem světem | Silou lví, vzletem sokolím!
Vlevo: První skupina českých a slovenských dobrovolníků před odjezdem do Bayonne 23. srpna 1914 Vpravo: Sokolská vlajka
Dále Sokol pravidelně pořádá tři slavnosti na sokolské louce. Nejprve jarní otevření louky, následně sportovní svátek v červnu a svatováclavské posvícení v září. Během těchto setkání probíhají volejbalové turnaje o pohár Moce (dobrovolníka padlého v 2. světové válce). Každý rok je možné v únoru na radnici 13. pařížského obvodu navštívit sokolský bál, kde živý orchestr hraje výhradně český repertoár a nabízí se české občerstvení. Pravidelně si sem přichází zaplesat přibližně 200 až 250 lidí. Posledních deset let se konají jednou ročně v dubnu slavnostní obědy s tradičním českým jídelníčkem pro nejstarší členy sokolské obce a v prosinci samozřejmě svátek svatého Mikuláše. Do nedávna se pořádaly i silvestrovské večery, které ale nakonec byly pro malý zájem a nevyhovující prostory zrušeny. Čtyřikrát ročně Sokol vydává časopis Zpravodaj, informující převážně o proběhnuvších či chystaných akcích. Sokol je tak stále místem, kde žijí české tradice, kde se alespoň občas mluví českým jazykem, kde se tančí české tance, připravují a konzumují české
šesté číslo | červenec 2014
pokrmy, zkrátka místem, kde jsou lidé hrdí na své české kořeny. Přesto, nebo možná právě proto, že už počty a motivace dnešních sokolů nejsou to, co bývaly v dobách největší sokolské slávy, je třeba ocenit snahu všech těch, kteří bojují za to, aby činy českých Francouzů a francouzských Čechů neupadly v zapomnění. Vždyť to byli právě oni, kdo se nemalou měrou podíleli na vzniku prvního samostatného československého státu. U příležitosti stoletého výročí začátku 1. světové války je podle mého názoru více než vhodné na ně s velkými díky vzpomenout… Literatura CHALOUPEK, J. H. (2009): Sokol de Paris, Paříž: Sokol. Sokol Paříž [online]. Cit. 2014-04-01. . + soukromý archiv a vzpomínky George Švandy
letem světem
Přesto Sokol stále žije. Každý týden si může kdokoli po zaplacení drobného příspěvku přijít zahrát volejbal, zacvičit gymnastiku, jógu nebo si zatančit české a moravské folklorní tance. Každoročně Sokol pořádá spolu se Sdružením československých dobrovolníků vzpomínkové slavnosti připomínající válečné události: 9. května na hřbitově La Targette, kde byly uloženy ostatky českých a slovenských vojáků padlých ve Francii, 28. října u Vítězného oblouku nebo 1. listopadu na hřbitově Pére Lachaise.
49
portrét
5.
Krajiny života Sabine Gruša
Rozhovor se Sabine Gruša Alice Hanáková | lektorát Bonn, Německo
Vstoupil jsem do lesa který plul lehounce čechrán větrem Jiří Gruša: Les Babylon / Sabině
Sabine Gruša – manželka Jiřího Gruši: spisovatele, velvyslance, ministra školství, ředitele Diplomatické akademie ve Vídni, prezidenta Mezinárodního PEN klubu, nositele řady vysokých literárních a mezinárodních vyznamenání.
V domluvený čas stojím před dveřmi řadové vilky v Merl, necelou hodinu cesty autobusem z Bonnu. V prosklené výplni domovních dveří rozeznávám přicházející postavu. Dveře se otevírají a s úsměvem ve tváři mne zve dál paní Sabine Gruša. (Přechylovat jméno Gruša či nikoli? Tahle myšlenka mne napadá až nyní. Rozhodnutí – určitě ne. Její příjmení si zachová tvar tak, jak je běžně oslovována.) Vstupuji do světlem prostoupené haly. Brzy už sedíme u šálku pravého anglického čaje, který si paní Gruša vozí z návštěv u své dcery v Anglii. Dostalo se mi cti, že piji čaj ze šálku Jiřího Gruši. Sabine Gruša pochází z rodu, v jehož genealogii se lze zpětně dopátrat až do roku 1356, k době vlády Karla IV., který byl v roce 1346 v Bonnu korunován na německého krále. Paní Gruša však nepochází z Bonnu ani z žádného jiného místa ze Severního Porýní-Vestfálska, jejím rodištěm je dolnoslezský Liebenthal, dnešní polská Lubomierz.
šesté číslo | červenec 2014
portrét
Jiří Gruša nečekaně zesnul při operaci srdce 28. 10. 2011. Paní Sabine Gruša však jeho spisovatelský a lidský odkaz „stavitele mostů vzájemného porozumění mezi Čechy, Němci a Rakušany“ i nadále uchovává živý svým úsilím o vydávání souborného díla Jiřího Gruši a zpřístupněním jeho archivu a odkazu v Literárním archivu Centra kulturních dějin 20. století Moravského zemského muzea v Brně. Celý její život je spjat s knihami a literaturou. Byla to její životní volba, volba profese knihovnice. Dlouhá léta byla zástupkyní ředitele a od roku 2001 až do okamžiku odchodu z profesního života vedla Městskou knihovnu v Bonnu.
50
Portrét | Krajiny života Sabine Gruša. Rozhovor se Sabine Gruša
Celý váš život je doprovázen knihami a literaturou. Jako knihovnice a vedoucí Městské knihovny v Bonnu jste strávila hodně času ve společnosti knih a lidí, jejichž život je také spjat s knihami, například tím, že literaturu tvořili. Vždyť váš druhý manžel Jiří Gruša byl spisovatel, který psal jak česky, tak německy. Kdo vás tedy přivedl ke knihám a co vám pomohlo vytvořit tuhle silnou vazbu ke knihám a literatuře? To začalo v mém dětství díky mým rodičům. Měli jsme doma málo knih, to je jasné, když jsme museli opustit vlast a v roce 1946 jsme přišli sem na Západ. Ale pro rodiče bylo velmi důležité, aby se jejich dvě dcery vzdělávaly. Co bylo zvláštní, že když jsem byla nemocná a musela jsem ležet, tak jsem do postele nedostala dětské obrázkové knížky k prohlížení, ale protože můj otec byl kunsthistorik, tak to byly obrazové publikace. To byly mohutné svazky, které otec měl z profesních důvodů. A to byly tedy ty moje „obrázkové knížky“. Tehdy vůbec nebyl rozvinutý knižní trh s dětskou literaturou jako dnes. Knihy však pro mne byly vždy důležité. Měla jsem je ráda odmalička a v době dospívání na gymnáziu jsem vedla i školní žákovskou knihovnu. Tam vznikla i moje touha stát se knihovnicí. Váš život byl a je tedy svět literatury. Vzpomenete si na své první setkání s českou literaturou? Pravděpodobně nevíte, že můj první manžel byl Joachim Bruss. Překládal knihy Václava Havla, po mnoho let působil na Velvyslanectví NSR v Praze a nyní řídí Česko-německý fond budoucnosti. Absolvoval bonnskou slavistiku a v roce 1972 si v Praze udělal doktorát. Patřil k prvním studentům ze západní Evropy, které k sobě přijal profesor Romportl. Joachim Bruss je geniální překladatel, jeho čeština je úžasná. A tedy prostřednictvím svého prvního muže jsem se dostala i k české literatuře, především k tehdejší moderní literatuře. V roce 1968 jsem měla místo v knihovně ve Wuppertalu a tam jsem mohla v překladech poznávat českou literaturu šedesátých let vydávanou nakladatelstvím Suhrkamp. To byl tehdy „boom“. Poté přišla na řadu polská literatura, ale to už byla jiná záležitost. Tehdy jsem četla například Věru Linhartovou, její Rozpravu o zdviži, takže tenhle směr poněkud experimentální literatury. To bylo tedy moje první opravdové setkání s tehdejší moderní českou literaturou. Samozřejmě před tím se ke mně dostala klasika – Božena Němcová nebo z českého prostředí i němečtí autoři „pražského kruhu“ – právě to, co bylo všeobecně známé. Díky svému prvnímu manželovi jste tedy byla i v kontaktu se Slavistickým seminářem bonnské univerzity?
šesté číslo | červenec 2014
Ano, se slavistikou na Univerzitě Bonn jsem se dostala do kontaktu v roce 1967, když tam můj první muž začal studovat. Tehdy tam působil profesor Rothe, který pomáhal studentům získat blízký vztah k Československu, pořádal například exkurze. Kontakt s profesorem Rothe se nikdy nepřerušil a trvá až dodneška. Pravidelně navštěvuje můj literární salon. Jedním z jeho studentů byl i profesor Ludger Uhdolf, který učí na Technické univerzitě v Drážďanech. Naše přátelství trvá již řadu desetiletí a u něj můj druhý muž míval přednášky z poetiky. Dílo vašeho druhého manžela, Jiřího Gruši, je prezentováno dlouhou řadou knih, které jsou vysoce hodnoceny jak po jazykové, tak po obsahové stránce slovy: úžasný jazyk, ohromující znalosti, chytré, intelektuálně náročné, vtipné, jiskřivé … Byla jste vždy první čtenářkou, poradkyní, mohla jste pomáhat a zasahovat do manželova psaní, snad i s ním spoluvytvářet? Jak jste prožívala vznik nové knihy? Tedy, nikdy jsem nebyla spoluautorkou. To nemohu tvrdit a svému muži ani teď udělat, třebaže jsem u překladů pomáhala. Například manžel překládal pro Pavla Kohouta Konec velkých prázdnin / Ende der großen Ferien. Tam jsem asi hodně pomohla, protože šlo o řadu rozličných jazykových rovin. Prodavačka přece mluví jinak než pianistka. Radila jsem, ale nikdy jsem nebyla spoluautorkou. Když můj muž někdy něco chtěl vědět, poradila jsem mu. Hlavně při jeho nejranějších pokusech. Například v roce 1982, když psal knihu Franz Kafka aus Prag. Také u jeho prvních literárních esejů bylo velmi obtížné nezasahovat. Musela jsem zlepšit jeho němčinu. Šlo vesměs o různost stylových rovin či o výrazy, které neexistují. Museli jsme spolu diskutovat. Můj muž byl tady v Německu „poněmčelý spisovatel“ a jednoduše zvyklý, že ženy mají jinou pozici. Musela jsem se tedy někdy snažit, abych se prosadila. A někdy nebylo vůbec snadné prosadit svůj názor. I když jsem neuměla česky, bylo mi jasné, že můj muž má dar slova, moc působit slovem. A já jsem ten dar nesměla zničit. Nešlo jen o to učinit jeho němčinu srozumitelnou, ale také přitom nezničit „Grušu“. Například při psaní knihy Gebrauchsanweisung für Tschechien und Prag / Česko – návod k použití jsem si občas myslela, že už to dál nejde a že to musím nechat být, jak to je. Nakonec z toho vznikla kouzelná knížka. Čtivá a živá. Jeho němčina je tu naprosto úžasná. Stala se šlágrem, že? Ano, to je úžasný knižní průvodce. A nejen pro Němce, i Češi se poučí o skutečnostech, o kterých si myslí, že jsou jim již důvěrně známé. V současné době najdeme v knihkupectvích jen některé tituly z díla Jiřího Gruši. V tomto roce začínají vycházet první knihy souborného díla Jiřího
portrét
Ale to již paní Gruša odpovídá na mé otázky:
51
Portrét | Krajiny života Sabine Gruša. Rozhovor se Sabine Gruša
Ve svém životě jste dostala i roli manželky velvyslance a ministra, protože Jiří Gruša byl po dlouhá léta českým velvyslancem v Bonnu (1990–1997) a ve Vídni (1998–2004) a v roce 1997 i ministrem školství v České republice. Působil také jako ředitel Diplomatické akademie ve Vídni (2005–2009)
šesté číslo | červenec 2014
a prezident Mezinárodního PEN klubu (2004–2009). Vy sama jste předsedkyní Společnosti německých přátel a podporovatelů Nadace Olgy Havlové. Ty diplomatické začátky nebyly vůbec pěkné ani snadné. Hned po revoluci 1989 na ministerstvu zahraničí nikdo nechtěl mého muže za velvyslance. Nikdo. Až později po porevolučních změnách mi všichni říkali: „Stojíme za Jiřím.“ Také při návštěvách Čech jsme museli zpočátku bydlet v hotelu na vlastní náklady. To se však změnilo a velvyslanci se dostalo na domácí půdě důstojného přijetí poté, co zasáhla paní Olga Havlová. Bylo to v roce 1991 při státní návštěvě prezidenta Richarda von Weizsäckera. Tehdy byla velvyslancům dána k dispozici vila s personálem. Myslela jsem, že sním. A později, když můj muž byl velvyslancem ve Vídni, byl za ním poslán „muž číslo 2“, muž, který v mládí byl na diplomatických studiích v Moskvě. Nyní ho měl můj manžel stále po svém boku jako dohlížitele. Já jsem ale nebyla vždy spolu se svým mužem. Jako žena velvyslance jsem učinila své povinnosti zadost a pomohla probudit život na vídeňském velvyslanectví ze spánku Šípkové Růženky, postavila jsem společenský život na nohy, pořádala jsem benefiční plesy, ochutnávky moravských vín aj. Měla jsem však svou práci na plný úvazek v Bonnu, nezbývalo tedy nic jiného, než že já nebo manžel jsme létali do Vídně a do Bonnu. Po listopadových událostech 1989 Husák odstoupil a Havel přišel na Hrad. Byla jsem se svým mužem – on Čech a já Němka. Brala jsem minulost a křivdy minulosti velmi vážně. Uvědomovala jsem si, že teď je moje příležitost, kdy mohu já nějak přispět, aby se vztahy mezi oběma zeměmi zdárně vyvíjely. Proto jsem přijala návrh paní Olgy Havlové a v Bonnu založila Společnost německých přátel a podporovatelů Nadace Olgy Havlové. Šlo o sociální projekty se zaměřením na děti a mládež. Nyní je spolupráce řízena velvyslanectvím v Berlíně a v současnosti je zaměřena na příhraniční oblasti. Známá je tamní problematika sexuálního obtěžování dětí a mládeže „zákazníky z Německa“. Do projektu je zapojena na české straně policie, úřad na ochranu mládeže, soudci. Já také stále spolupracuji s Výborem dobré vůle (VDV), s paní doktorkou Černou, která doposud řídí Nadaci Olgy Havlové. Jak jste vlastně poznala paní Olgu Havlovou? Kdy došlo k vašemu osobnímu setkání? Olgu Havlovou jsem samozřejmě poznala prostřednictvím svého druhého muže. Nejdříve to bylo přes literaturu, protože manžel editoval Havlovy Dopisy Olze. Osobně jsem ji bohužel poznala až na podzim roku 1991 při oficiální státní návštěvě německého spolkového prezidenta v Československu. Neměly jsme pro sebe mnoho času, ale hned od začátku jsme si byly velmi sympatické. Proto také Olga přijela hned v listopadu 1991 na mimořádnou návštěvu do Bonnu, při které jsme projednaly založení sesterské
portrét
Gruši v němčině i češtině. S touto myšlenkou k vydání Jiri-Grusa-Werkausgabe / Souborné vydání díla Jiřího Gruši jste přišla vy. Snaha vydat celoživotní dílo spisovatele není lehká záležitost. Kdo vám byl při této realizaci vaší myšlenky nápomocen? Ano, vydat souborné dílo mého muže jsme se rozhodli společně my všichni dědicové ve spolupráci s literárními vědci z Rakouska, Německa a Čech. Rozhodli jsme se tak brzy po smrti mého muže, hned na začátku roku 2012. Všichni víme, jak čas neúprosně běží, a již po několika letech po jeho skonu by to nebylo snadné. Obtíž spočívala v tom, že jeho dílo nebylo soustředěno na jednom místě, ale rozptýleno na různých místech. Jiří již v roce 2009 spolupracoval v Brně s nově otevřeným archivem exilových i domácích osobností disentu, který vznikl v Moravském zemském muzeu. Jako první sem soustředil svůj archiv Pavel Kohout, další následovali jeho výzvy a příkladu. Svému muži jsem řekla, aby to takhle také udělal. A brzy nato byla převezena první část jeho materiálů do brněnského archivu. A mně bylo jasné, když můj muž zemřel, že vše, co tu bylo, přijde do Brna. Je to přece součást evropské paměti k období před a po roce 1989. A vše, co do archivu bylo zasláno, je zpřístupněno veřejnosti a lze si v archivu prohlédnout. Samozřejmě se musí ještě dále hledat, co je publikováno v antologiích a časopisech, hledat příspěvky pro rozhlas. Jsou to také ještě i drobnosti, rukopisné záležitosti. Například při jídle, když se v restauraci čekalo na jídlo, se můj muž nudil. Vzal si jídelní lístek a na druhou stranu napsal báseň, která ho v tom okamžiku napadla. I tohle jsem sbírala a dávala do krabic. A i tohle patří teď do archivu. A pro zpracování jsou potřební spolupracovníci. Nechci žádné suché historicko-kritické vydání, ale pro čtenáře čtivé vydání s komentářem. V České republice byla situace téměř jasná, že vydání souborného díla se zhostí brněnské nakladatelství Barrister & Principal, protože to už bylo úspěšné při předchozím vydávání manželových knih. Úzká spolupráce byla zajištěna v Brně s překladatelem Mojmírem Jeřábkem a v Praze s Daliborem Dobiášem. Ale pro vydání německé verze to bylo velmi obtížné. Neuvěřitelné. V celém Německu se nenašel jediný vydavatel, který by chtěl vydat souborné dílo. To se totiž velmi těžce prodává. Dílo v německé jazykové verzi bude nakonec vydáváno rakouským vydavatelstvím Wieser-Verlag, které již dříve vydalo knihu Benesch als Österreicher / Beneš jako Rakušan a rozhovor mezi mým mužem a Václavem Havlem. Vše je nyní v nejlepších rukou a během pěti let bude vydáno deset svazků.
52
Vzpomínka a přítomnost. Foto Jiřího Gruši na lavičce v zahradě, za oknem zahrada domu s onou lavičkou
„Zákoutí”, kde Jiří Gruša během tří měsíců napsal Česko – návod k použití (tehdy tam však byl jiný stůl)
společnosti VDV. Německá společnost na podporu VDV pak vznikla v květnu 1992. Ohromnou pomoc jsem našla v manželce tehdejšího konzula Evě Honové, na německé straně mě podporovala Bettina Fehr, která prostřednictvím svého muže byla s „českou věcí“ hluboce svázána. Olga na mne velmi zapůsobila a pomohla mi překonat mnohá zklamání, která jsem v okolí svého muže od jeho „takzvaných přátel“ zažila. Také jsme byly zajedno, že v čase převratných změn, kdy se všichni budou orientovat na profit, je zapotřebí pomoci těm neprivilegovaným, najít pro ně místo ve společnosti a pomáhat jim.
hodiny se hovořilo a diskutovalo. Před revolucí se v našem domě a na zahradě setkávaly veličiny české emigrace: Tigrid, Tomský, Janouch, Brousek, Kohout a jiní. Po smrti mého muže jsem tento literárně-kulturní salon opět tady u nás v Merl obnovila – na jedno úterý v měsíci pozvu nějakou osobnost, k tomu se sejde jistý okruh lidí, diskutuje se, probírá nějaké téma. Čeští umělci tu u mne ale nebývají, loni tu však byl někdo, kdo nám představil Pražský literární dům autorů německého jazyka. Problém je jazyk – moji současní hosté neumějí česky.
Pojďme ještě blíže k české kultuře, společenskému a politickému životu v České republice. Kdo z českých osobností zůstane pro vás nezapomenutelným? Českou kulturní a také politickou scénu jsem začala poznávat, jak jsem již řekla, za dob studií mého prvního muže v Praze. Tehdy se vytvořily i první kontakty s Brnem, s profesory a studenty, kteří nebyli právě konformní s režimem. A pak přišla setkání i s ilegální scénou, s lidmi jako Pavel Tigrid a Jiří Pelikán. K těm největším osobnostem, se kterými jsem se setkala, patří především Eduard Goldstücker, první tchán mého druhého muže, který mne přijal, jako bych byla jeho vlastní dcera. Spolu se svou ženou Martou nás navštěvoval i zde v našem domě. Hodně mi objasňoval věci z dob, kdy byl komunistou, rozdílnosti mezi jeho smýšlením a oficiální komunistickou propagandou. Díky němu jsem pochopila i českou intelektuální scénu v době první republiky. Tato setkání byla pro mne vždy velkým zážitkem. Bylo to pro mne velmi pozitivní, protože jsem tím poznávala a přijímala i minulost svého muže a pochopila, z jakého prostředí přišel. Z domu rodičů a z času před ‚revolucí‘ jsem byla zvyklá na společenský život. Na zahradě našeho domu se sestavily stoly do dlouhé řady, lidé se sesedli a po dlouhé
šesté číslo | červenec 2014
Jaký je váš vztah k českému jazyku? Učila jste se česky? Chuť učit se jsem měla, ale přednost měla němčina mého muže. Když jsem ho poznala, německy sice již uměl, ale byla to akademická němčina, na psaní knih v němčině to nestačilo. Nakonec ale psal svá díla v češtině nebo v němčině. Svůj poslední esejistický román Beneš jako Rakušan napsal jako osmdesátistránkovou přednášku v němčině. Originál knihy však vznikl v češtině a poté jej pro rakouské vydavatelství převedl do němčiny. Úžasná je kniha Česko – návod k použití. Je naprosto neuvěřitelné, že tuhle knihu napsal tam v rohu u stolu během tří měsíců. Za pouhé tři měsíce! Když byl manžel jmenován velvyslancem a já jsem také pobývala na velvyslanectví, měla jsem českého učitele. Základy jsem zvládla. Šlo o jednoduchou domluvu se zaměstnanci, v restauraci jsem si také bez problémů dokázala objednat. Nemám problémy při čtení jednoduchého textu. Pro setkání s Olgou Havlovou mi byly připraveny texty, aniž by v nich byly servírovány obtížné jazykolamy. Když byl manžel v Praze ministrem školství a Václav Klaus premiérem, tak Václav Klaus mému muži říkával: „Přiveďte s sebou Sabine.“ Byla jsem mu sympatická, mluvili jsme však spolu jen německy. On uměl německy
portrét
Portrét | Krajiny života Sabine Gruša. Rozhovor se Sabine Gruša
53
Portrét | Krajiny života Sabine Gruša. Rozhovor se Sabine Gruša
Trvalo vám dlouho, než jste se naučila správně vyslovovat křestní jméno svého manžela „Jiří“? Jméno svého muže jsem se naučila správně vyslovovat velmi brzy, vlastně jsem s tím neměla naprosto žádné problémy. Na rozdíl od prezidenta Václava Havla, který „ř“ neuměl nikdy moc dobře vyslovit. Sám se tomu vždy smál. Ale teď se musím nadechnout já: „Drei Brüder – tři bratři“. (Vysloveno s naprostou lehkostí a jasným „ř“.) Jaká je podle vás čeština, je melodická a příjemná na poslech? Velmi jsem oplakala rozdělení Československa. Musím říci, že slovenština je pro mé uši hezčí. Pak jsou to moravské lidové písně, kterým dávám přednost před českými, které mi připomínají lidové písně z Bavorska. Kniha Jiřího Gruši Česko – návod k použití informuje, netradičním způsobem ve srovnání s běžnými průvodci, německé turisty a ty, co se zajímají o Českou republiku (již ve čtvrtém přepracovaném vydání) o legendárních počátcích země od praotce Čecha, o historických okamžicích a osobnostech, o předsudcích, o charakteristických znacích a záludnostech české výslovnosti a jazyka. Jiří Gruša si hraje s českými jmény a prototypy, trefně poodhaluje českou duši. Kdo je vlastně Čech jako takový – má něco z Kafky, Švejka, Rumcajse, Ferdy Mravence …? Objevila a odhalila jste vy pro sebe charakter Čechů? Ne, to ne. V tom jsem opatrná. Když se mne někdo zeptá, jaký je Němec, odpovím, že Němec obecně neexistuje. Buď je někdo Bavor nebo Hamburčan, ale TEN Němec není. To je pošetilé. A stejně tak neexistuje typický Čech. Když porovnám rodilého Pražáka s někým, kdo pochází od jihočeských rybníků, tak to jsou naprosto odlišné dva světy, oba mluví naprosto odlišně. Takže Čech nebo Moravan jako takový není. A označovat Čecha za Švejka je naprosto strašné. Švejk je přitom zlehčován, bagatelizován. To by každý Němec musel být považován za Fausta! Není dobré zevšeobecňovat. Tak to vidím já.
šesté číslo | červenec 2014
Čechy – zem jako zátiší – zmíníme-li první kapitolu jmenované knihy, co si představíte? Vidíte konkrétní obraz nějaké krajiny, města či místa? Jsou pro vás Čechy zemí hradů a zámků? Pro mne má tato otázka – země hradů a zámků – v sobě něco romantického. Představím-li si současné Čechy a Moravu, jak v dnešní době vypadají, tato romantická představa mizí. Když si vzpomenu na sever a západ země, vybaví se mi také zanedbané vesnice, rozpadající se hrady, zámky. Některé jsou krásné a v pořádku, ale bohužel musím dodat, že řada je jich ohrožena. Praha – k tomu mohu jen říci, že když jsem do Prahy přišla v roce 1969, vyrazilo mi to dech, jak byla krásná. A kupodivu jako Němka jsem se tam necítila vůbec cize. Tak jak to vypadalo, mi od prvního okamžiku připomínalo německá středověká a historická města. Něco takového mi bylo důvěrně známé. Praha jako evropské město byla překrásná, nádherná. Ráda vzpomínám na své dlouhé procházky pod Strahovem. Sice bylo hodně skryto za lešením a člověk si říkal, jak daleko to ještě půjde, ale i to dotvářelo tu charakteristickou pražskou atmosféru. Praha se pro mne stala kultovním obrazem. Časem se ale tato Praha výstavbou sídlišť a výškových domů proměnila. A po roce 1989 se sice hodně renovovalo, ale stal se z toho Disneyland. Teď se bráním jezdit do Prahy, stalo se z ní něco neskutečného. Stěží potkáte Čecha, v centru jsou to jen průvody cizinců. A co se stalo s Malostranskou kavárnou? To je tragédie, a není jediná. Tak to bohužel vidím já. Jezdíte často do České republiky? Teď tam nejezdím tak často jako dříve. Teď už je to jiné. Po revoluci šlo hlavně o záležitosti kolem mého muže. Nejdříve tu byla možnost, okamžik, kdy se můj muž mohl vrátit opět domů, a poté se to týkalo jeho působení jako velvyslance a ministra. Můj zesnulý muž je vlastně jediná osobnost, kterou nosím v srdci. To je samozřejmé. On byl opravdu hrdý Čech v tom pozitivním smyslu slova, jak to bylo vnímáno za první republiky. Hrdost na to, co bylo doma v Čechách, a přitom se pěstovala otevřenost vůči světu: zajímat se o vše, co se ve světě děje, a nebránit se přijímat to. Byl Čechem od hlavy až k patám a já říkám „český Evropan“, velmi otevřený světu. Teď, když můj muž tu už není a já jedu do Prahy, tak se mé návštěvy omezují na návštěvy jeho hrobu. Jinak mě také zajímá, když se koná nějaká zajímavá akce. A také velmi ráda zajdu do Pražského literárního domu německé literatury, mám ráda tamní atmosféru. A pak je to Brno. Tam se cítím jako doma. Není to jen samotným městem, ale tam jsem byla i pěkně přijata. A nyní jsou v archivu Centra kulturních dějin 20. století v Moravském zemském muzeu soustředěny materiály k dílu mého muže.
portrét
velmi dobře. Při nějaké příležitosti mne někomu představil a přitom řekl: „Paní Grušová mluví bohužel jen německy.“ Na to jsem však odpověděla, že moje angličtina je vynikající a francouzsky mluvím také velmi dobře, ale „světový jazyk češtinu“ bohužel neovládám. Vlastně jsem v Čechách nikdy pořádně nežila. Můj muž byl velvyslancem v Bonnu, poté krátce ministrem v Praze, ale pak získal post velvyslance a ředitele Diplomatické akademie ve Vídni a poté byl ředitelem Mezinárodního PEN klubu. Nakonec se chtěl vrátit domů do Bonnu, takže jsem neměla možnost zdokonalovat se v češtině.
54
Portrét | Krajiny života Sabine Gruša. Rozhovor se Sabine Gruša
Jiří Gruša Les Babylon (Sabině) Vstoupil jsem do lesa který plul lehounce čechrán větrem bylo to zřejmé za velké luny na cestě k jihu šla tam tak prudce že se mi zatměly oči a já se sesul do třeslice která mě nesla jak plodová voda zaťaté oči ruce na prsou zapomínal jsem zoufalství Čech odkud se tento les prodíral k mořskému břehu aby se oděl listím
Kdybyste porovnala města Bonn, Prahu a Vídeň, jak byste tato města charakterizovala? Jak na vás působí? Ano, v Bonnu to bylo jisté napětí mezi útulným městem pro studenty a otevřeností vůči světu, protože to bylo hlavní město. Teď je Bonn opět příjemné studentské město. Praha, jak už jsem řekla, má pozoruhodné dějiny, ale přítomnost, ve které člověk rychle vystřízliví. Vídeň, i když je konzervativní, má velmi živou kulturní scénu. A Vídeň není žádné muzeum, to musím zdůraznit. Děkuji vám za rozhovor. Je to zajímavý mozaikový obraz vzpomínek a vyprávění. Pozn.: Rozhovor byl veden osobně, nahrán, přeložen a poté přepsán lektorkou, doplněn dále na základě telefonátu a e-mailové korespondence se Sabine Gruša.
(Hlídka na Rýnu, 2001)
Babylon – Der Wald in Ensko (für Sabine) So kam ich da in einen wald der schwamm leicht aufgebauscht vom wind es war am himmel zu erkennen der mondvoll südwärts zog ich folgte ihm mir wurde schwarz vor augen und fiel ins hohe gras das trug wie fruchtwasser hände auf der brust und irgendwie schon blindlings vergaß ich das land von dem er sich löste ein meeresufer suchend an dem man belaubt (Der Babylonwald Gedichte, 1988)
šesté číslo | červenec 2014
portrét
Báseň Les Babylon v německé verzi, kterou Jiří Gruša napsal pro svou ženu
55
Portrét | České stopy v Ženevě. Rozhovor s Jaroslavem Havelkou
České stopy v Ženevě
Rozhovor s Jaroslavem Havelkou, předsedou Besedy Slovan Ženeva a místopředsedou Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku Olga Vlachová | Dům zahraniční spolupráce
Ing. Jaroslav Havelka se narodil v Lošticích v okrese Šumperk v roce 1937. Vystudoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. Po sovětské okupaci Československa emigroval do Švýcarska, kde se v roce 1973 oženil. S manželkou, synem a jeho rodinou žije v Ženevě. Zpočátku pracoval v konstrukční kanceláři továrny vyrábějící elektroerozivní obráběcí stroje a po získání znalosti angličtiny nastoupil do americké firmy Caterpillar. Technické vzdělání z Československa si rozšířil dosažením titulu MBA na Webster University v Ženevě. Zaměstnavatelem byl poté vysílán do zemí, v nichž ženevská pobočka působí. V 65 letech odešel do důchodu, ale ještě několik dalších let u této společnosti pracoval. Na počátku svého působení v Ženevě byl Besedou Slovan příležitostně žádán o pomoc, postupem času byl zvolen do dnešních funkcí předsedy Besedy Slovan a místopředsedy Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku pro kontakt s ČR.
Mohl byste čtenářům přiblížit spolek Beseda Slovan Ženeva, jeho vznik, historii a poslání? V únoru roku 1901 se deset krajanů rozhodlo založit v Ženevě spolek Československá beseda Slovan. Podrobnější a rozsáhlejší informace jsou uvedeny v knize Stanislava Broučka Cestami demokracie1. Spolek prošel do dnešní doby různými zájmovými a pracovními etapami, ovlivněnými politickou situací v dané době na straně jedné, na straně druhé též rozdílnými demokratickými osobnostmi, které v něm působily, většinou mimo svá povolání, a to v duchu národní soudržnosti a ve prospěch spolkových politických potřeb. Hlavní období existence Besedy Slovan Ženeva, která kromě kulturních, společenských a sportovních činností měla také politický charakter, byla následující:
šesté číslo | červenec 2014
• Údobí spolupráce s představiteli obrození samostatnosti (před vznikem samostatného Československa v roce 1918) je velmi dobře historicky zpracováno ve výše uvedené knize Stanislava Broučka. • Protektorát a okupace ČSR je období, kdy se spolek musel definovat pro místní úřady jako nepolitický, ale i tak spolupracoval s emigrační vládou ČSR. • Poválečná činnost a spolupráce s vládou ČSR a s diplomatickými představiteli ČSR při OSN v Ženevě je sporadicky zaznamenána v poválečných zápisech kroniky Besedy Slovan, které byly několikrát přerušeny. • Údobí mezi lety 1948 a 1968 zanechalo málo záznamů o činnosti spolku. Bývalí diplomaté, kteří pracovali v Ženevě, se scházeli hlavně na základě osobních kontaktů, ale kontinuitu spolku uchovali. • Po okupaci Československa v roce 1968 se v Besedě Slovan sešli mnozí krajané, kteří se zpočátku, pod vedením spolku československými krajany z emigrantských kruhů po roce 1948, sdružovali ke kulturní, sportovní 1| BROUČEK, S. (2001): Cestami demokracie. Ženeva, Praha: Etnologický ústav AV ČR.
portrét
V listopadu roku 2013 jsem se během služební cesty do Českých škol bez hranic v Ženevě a Curychu setkala s významnou osobností tamního českého krajanského života, Jaroslavem Havelkou. S překvapivou vitalitou a zápalem vyprávěl o životě a práci našich krajanů ve Švýcarsku.
56
Portrét | České stopy v Ženevě. Rozhovor s Jaroslavem Havelkou
a společenské zájmové činnosti, později také k politické práci nebo i spolupráci s disentem v ČSR a k jeho podpoře. Vedoucí činovníci Besedy Slovan zpočátku koordinovali příchod emigrantů s místními předpisy a pravidly a pomáhali nově příchozím Čechoslovákům při jednání na švýcarských úřadech. Činnost spolku se s pozvolna narůstajícím počtem členů soustředila na společné zájmy kulturní a sportovní. Výlety do zajímavých míst, každoroční plesy a informativní přednášky s aktuálním politickým tématem sdružovaly někdy až 200 krajanů ze Ženevy a okolí. Na základě osobní iniciativy některých žen byly bez pomoci úřadů pořádány bezplatné kurzy češtiny pro děti nově příchozích emigrantů. • Po roce 1989 Beseda Slovan organizovala hlavně kulturní a historicko-politické aktivity a přednášky pro své členy a místní veřejnost. Jako většina spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku se Beseda Slovan snažila podle svých možností pomoci nově se rodící demokratické cestě Československa. Mnohé z těchto akcí navíc významně přispěly ke zvýšení popularity českých zemí v našich nových domovech. Postupem času sice ubývá krajanů z emigrantských vln roku 1948 a 1968, ale postupně se k Besedě Slovan připojují krajané dnes žijící nebo pracující v Ženevě. Češi neoplývají velkými sdružovacími potřebami jako některé jiné národnosti, ale tento rys se pozvolna mění s přibývajícím věkem, měnícími se zájmy jednotlivců a s životními podmínkami společnosti. Působíte také ve Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Kolik tato organizace sdružuje spolků? Jakým činnostem se věnuje? Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku byl založen v roce 1915. Od roku 2005 jsem jeho místopředsedou pro styk s ČR a s jejími úřady. Svaz spolků sdružuje spolky zaměřené na činnost kulturní, sokolskou, společenskou a skautskou, všechny i s jistými dávkami politického vědomí, s působením na národní
šesté číslo | červenec 2014
Vraťme se nyní k Besedě Slovan Ženeva. Můžete nastínit hlavní poslání Besedy? Jakými konkrétními způsoby plníte úkoly, které jste si stanovili? Jaké významné akce Beseda Slovan organizovala v minulosti? Poslání každého spolku, tedy i Besedy Slovan Ženeva, stojí na aktuálních osobních zájmech na jedné straně a na straně druhé na osobnostech vedoucích činovníků, na jejich vizích společenské prospěšnosti a na orientaci v dobových tendencích a potřebách. V posledním desetiletí jsme uspořádali mnohé akce, kterými jsme sobě i místní veřejnosti ukázali historickou, kulturní a politickou souvislost některých dějinných událostí naší rodné země a našeho nového domova v Ženevě, resp. ve Švýcarsku.
portrét
110 let Besedy Slovan; představitelé města Ženeva a delegace z ČR, uprostřed Jaroslav Havelka
identitu a soudržnost. Některé politické aktivity Československa se před 1989 snažily proniknout do těchto činností, kontrolovat je nebo ovlivňovat přes řízené jedince. Byly o tom vysílány různé rozhlasové a televizní relace. Svaz sídlí v německy mluvící části Švýcarska, kde žije velká většina nově usídlených krajanů z ČR. V historii Svazu bylo sdruženo až přes 20 spolků československých krajanů. Dnes, v důsledku věkových zábran a změněných motivací, Svaz koordinuje 12 spolků Čechů a Slováků. Vzhledem k registraci a vítané účasti slovenských jednotlivců a spolků zůstáváme sdružením spolků Čechů a Slováků, vydáváme časopis Zpravodaj, jehož redaktorem je občan slovenského původu. Součástí Svazu spolků je též Masarykův fond, který byl založen v roce 1935 a znovu obnoven Svazem spolků v roce 1971. Rozvinula se dobrá spolupráce spolků a Svazu spolků s některými úřady a představiteli Československa, hlavně na úrovni Senátu Parlamentu České republiky, Ministerstva zahraničních věcí a zastupitelských úřadů ČR ve Švýcarsku. Na druhé straně však zůstal u některých úřadů a jedinců v ČR zastaralý, spíše nepřátelský pohled na zahraniční spolky, které v dřívější době byly v podstatě spolky emigrantů. Díky působení Stálé komise Senátu pro Čechy v zahraničí a našim přímým kontaktům se však tento stereotyp dnes napravuje a dochází k lepšímu a širšímu pochopení krajanů žijících nebo jen působících v cizině. Početně je mladých aktivních Čechů v zahraničí, obzvláště v Ženevě, více, než odpovídá jejich účasti ve spolcích. Ukazují se však i snahy nových českých příchozích založit zcela nové spolky podle jejich zájmů, k čemuž jim ochotně poskytujeme informace a pomoc. Činovníci Svazu spolků a jednotlivých spolků považují i dnes za svoji povinnost udržet historickou kontinuitu, tak důležitou pro zakotvení národního dědictví našich rodných zemí na území nových domovů. Snažíme se předat tuto štafetu novým generacím pokračovatelů tradičních i nově aktualizovaných sdružení, které jsou nositeli našich tradic a kultur. Dějiny Svazu spolků ve Švýcarsku nebyly dosud zpracovány, rodí se však zájem mladých generací studentů o práci na tomto poli.
57
Zeď reformátorů
Památník reformátorů se jménem Jana Husa
Časté vzpomínkové oslavy u pomníku Jana Palacha ve Vevey za přítomnosti delegací a významných hostů připomněly i místní veřejnosti hodnoty politického boje za přesvědčení a svobodu. Jednou z těchto nejvýznamnějších oslav bylo Symposium na počest Jana Palacha a Jana Zajíce ve Vevey v roce 2007 za účasti delegací církví, Senátu Parlamentu České republiky a Velvyslanectví ČR v Bernu. Z iniciativy Besedy Slovan Ženeva a na základě našich zkušeností, jak se zde popularizují i méně významné archeologické nálezy jiných evropských zemí, vyrobil Historický ústav Akademie věd v Brně DVD pro domácí a zahraniční popularizaci archeologických objevů na Pavlovsku a Věstonicku. Tyto objevy mají celosvětový význam a ukazují světové prvenství některých životních aktivit tehdejších společností na Věstonicku a Pavlovsku. DVD nazvané Čas lovců je pro zahraničí k dispozici též v angličtině. Překvapila nás neochota použít tento prostředek k popularizaci a posílení rozvoje národní identity v ČR. Bylo třeba jisté energie a přesvědčivosti, abychom úspěšně přiblížili ženevské i naší veřejnosti historický a politický vliv husitské doby Českého království na zdejší zrod reformace. Zajistit vytesání jména Jana Husa na přilehlém památníku u Zdi reformátorů si vyžádalo značné organizační a společenské úsilí krajanů a jejich ženevských přátel. V roce 2011 jsme darovali místnímu Mezinárodnímu muzeu reformace (MIR) jako trvalý exponát faksimile ojedinělého Stížného listu českých a moravských pánů, které jsme nechali vyrobit za podpory církví ČR a Magistrátu hlavního města Prahy. Osobnost Jana Husa a České království tak zaujaly důstojné místo v ženevském muzeu, které má mezinárodní rozsah, čímž je část naší historie zařazena do pozitivního vývoje evropského a světového dění. V přítomnosti mezinárodní veřejnosti prohlásila ředitelka MIR, že Jan Hus není jen „předreformátor“, jak je často uváděno, ale je plným právem považován za církevního reformátora. Zajistili jsme zařazení filmu Lidice do programu Mezinárodního filmového festivalu lidských práv v Ženevě
a v souvislosti s tím upořádali veřejné vystoupení Památníku Lidice. V rámci této akce bylo vzpomenuto i prvé politické sebevraždy na poli Společnosti národů v Ženevě, kdy se československý občan Stefan Lux v roce 1936 zastřelil během hlavního zasedání na protest proti rostoucímu fašismu. O tom pak blíže jednalo sympozium Od Stefana Luxe po tragédii Lidic. Film Odcházení od Václava Havla byl s naší podporou a iniciativou již dříve zařazen do programu tohoto mezinárodního festivalu. Závěrem roku 2013 jsme překvapili ženevskou veřejnost tím, že jsme uspořádali vzpomínkový kulturní večer v Kalvínově auditoriu na počest českého osvoboditele Ženevy generála Ferdinanda z Bubna a Litic. Zúčastnili se jej představitelé ČR, potomci rodiny generála a místní představitelé. Tím, že jsme zdejší veřejnosti připomněli český původ tehdejšího generála rakouské armády a osvoboditele Ženevy, jsme aktualizovali známou a připomínanou historickou událost obrany Ženevy rakouskou armádou před Napoleonem v roce 1813, kdy Ženeva po příchodu Ferdinandových vojsk obnovila v prosinci 1813 svoji samostatnost. V roce 1915, jakoby na oplátku, Ženeva umožnila Masarykovi vyhlásit program pro obnovení samostatnosti českých zemí. Tímto jsme také připomněli rodišti generála Ferdinanda z Bubna a Litic, městu Zámrsk, evropskou osobnost jejich rodáka. Zúčastnili jsme se též tamějších oslav.
šesté číslo | červenec 2014
Ženeva je zapsána v povědomí Čechů jako město, které hostilo prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, a také je spojena se jménem jeho syna Jana Masaryka. Můžete nám to připomenout podrobněji? Při různých příležitostech připomínáme význam pobytu T. G. Masaryka pro obrození samostatnosti bývalých zemí Českého království po rozpadu Rakouska-Uherska. Pobyt Masaryka v Ženevě a jeho vyhlášení boje o samostatnost před
portrét
Portrét | České stopy v Ženevě. Rozhovor s Jaroslavem Havelkou
58
Portrét | České stopy v Ženevě. Rozhovor s Jaroslavem Havelkou
Čtenáře by jistě zajímalo, na jaké akce se krajané ve Švýcarsku mohou v blízké budoucnosti těšit? Vědomí dlouhodobého vývoje spolku, práce a obětavost předcházejících spolkových generací nás zavazují k zachování spolku a postupnému předávání jeho tradice mladším generacím. Přizpůsobováním vlastní činnosti se snažíme podnítit zájem nových generací krajanů. Mimo obvyklé příležitostné aktivity připravujeme říjnové oslavy vzniku samostatného československého státu v roce 1918. Na rok 2015 připravujeme oslavy rozličných jubileí, zejména v době od října do listopadu 2015. Hlavní osnovou oslav bude Jan Hus, dalším tématům věnujeme průběžně patřičnou pozornost: • 700 let od upálení Jana Husa; • 100 let od vystoupení T. G. Masaryka v Ženevě (6. 7. 1915) a jeho vyhlášení boje za obnovení samostatnosti ztracené zánikem Českého království; • 100 let od založení Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku; • 70 let od konce 2. světové války; • 50 let od založení ženevské Nadace Jan Masaryk. Snažíme se, aby součástí těchto oslav byly alespoň některé rozpracované akce: • putovní výstava o Janu Husovi pořádaná Muzeem v Kostnici a v Táboře v prostorách poskytnutých ženevským World Council of Churches (WCC) a Temple Madelaine;
šesté číslo | červenec 2014
Pomník Jana Masaryka
• sympozium na téma Jan Hus, které poukáže na husitský původ, význam a dnešní aplikace Čtyř pražských artikulů pro náboženský a politický vývoj v Evropě a ve světě, s mezinárodní účastí historiků, teologů a politologů; • vztah Československa k Husovu odkazu; • promítání filmu Jan Hus a/anebo TV seriálu Druhý život Jana Husa; • další hudební a kulturní pořady. Počítáme s účastí delegací ČR, eventuelně jiných zemí, které budou na programech participovat. Již bylo řečeno, jak se vyvíjela spolupráce s Českou republikou v minulosti. Jak tuto spolupráci hodnotíte nyní? Naše spolupráce s ČR je po formální stránce pro nás velmi uspokojivá. Naše spolkové kontakty s ČR jsou dány spoluprací se Stálou komisí Senátu Parlamentu České republiky a MZV. Významným partnerem pro kontakt s ČR je velvyslanectví, a to především tam, kde individuálně a podle situace dojde ke společnému jednání nebo potřebě součinnosti. Víme, že personální obsazení ZÚ Bern je omezeno počtem pracovních sil, ale neomezilo to naši potřebnou a nevyhnutelnou spolupráci. Naše poslední březnové jednání Svazu spolků s Velvyslanectvím ČR v Bernu na téma další spolupráce vytyčilo velmi slibnou součinnost na poli vzájemně prospěšných aktivit. Domníváme se, že společným úkolem nás a úřadů v ČR by mohlo být poopravení negativních názorů šířených dřívějšími režimy o emigrantech. Dnes chceme sdružovat jednotlivce s dobrým vztahem k původní zemi a rozšiřovat v cizině pozitivní obraz země našeho původu. Minulý rok vznikla v Ženevě Česká škola bez hranic. Jaké jsou vaše vzájemné vztahy? Ženevská Česká škola bez hranic2 vznikla z činnosti této školy při Besedě Slovan a s významnou pomocí Stálé mise 2| Česká škola bez hranic [online]. Cit. 2014-06-24. .
portrét
mezinárodním publikem dne 6. července 1915 během ženevské Konference o Janu Husovi se staly mezníkem na cestě k obrození národního vědomí a samostatnosti Čechů a Slováků. Masaryk zde převzal Husův odkaz pravdy do základů své působnosti a politické orientace. Vzpomínkovou desku Kostnické jednoty z roku 1920 věnovala Beseda Slovan Ženeva Stálé misi ČR při Úřadovně OSN. Deska je jedno z námi připomínaných svědectví spojitosti některých historických událostí a epizod českých zemí a Švýcarska. Deska leží na „českém území“ Stálé mise v Ženevě a připomíná význam Ženevy pro kontinuitu českých zemí. Světová federace organizací spojených národů (WFUNA) byla založena v Ženevě v roce 1946. Jejím prvým prezidentem byl zvolen Jan Masaryk. Po jeho smrti založila WFUNA v roce 1956 Nadaci Jan Masaryk a postavila svému prvému předsedovi Janu Masarykovi pomník, dodnes stojící nedaleko ženevské úřadovny Spojených národů. Beseda Slovan Ženeva se za podpory Stálé mise ČR při Úřadovně OSN v Ženevě energicky zasadila o zachování této nadace, a to i přesto, že v letech 2000 chtěla WFUNA tuto nadaci zrušit. Besedě Slovan se podařilo, že nadace pokračuje se stejnými cíli, z nichž jedním bylo a je uchovat vážnost a jméno Jana Masaryka ve vědomí mezinárodní veřejnosti. Ministerstvo zahraničních věcí udělilo na naši žádost organizaci WFUNA medaili Jana Masaryka za založení Nadace Jan Masaryk. Medaili převzal generální tajemník WFUNA Bonian Golmohammadi v roce 2011.
59
Portrét | České stopy v Ženevě. Rozhovor s Jaroslavem Havelkou / Glosa | Asociace Lucerna svítí vstříc...
Glosa
Asociace Lucerna
svítí vstříc česko-italské spolupráci Zuzana Muchová | lektorát Padova, Itálie Ciao Předávání faksimile Stížného listu českých a moravských pánů, 2011
Závěrem nám prosím prozraďte, co je podle vás v současnosti největším úspěchem spolku? Jaký máte před sebou největší cíl? Našim cílem je zajistit pokračování spolku a postupně převést jeho vedení do rukou mladších generací. Chceme s úspěchem realizovat nejbližší projekty s pomocí místních zdrojů i z ČR. Dokončit projekt obnovení ženevské Nadace Jan Masaryk a zajistit, aby tato nadace byla v budoucnu administrativně včleněna do systému podpor a grantů administrativy ČR jako část kulturního dědictví ČR v cizině. Není to otázka jednoho opatření, ale potřeby postupného procesu a uvědomování si prospěšnosti činnosti nadace. Jak již bylo řečeno – máme zodpovědnost za to, co dokázali naši předchůdci, a zodpovědnost k naší původní vlasti. Krajanské hnutí všude na světě, tedy i ve Švýcarsku, považujeme za součást českého kulturního dědictví. Děkuji za rozhovor a přeji vám, aby všechna očekávání byla naplněna a práce se vám dařila. Tento rozhovor byl veden písemně.
V dubnu roku 2013 vznikl v Boloni kulturní spolek Lucerna1, za jehož existencí stojí manželé Andrea a Gajané Ballardini, oba narození v Čechách, ale již dlouhodobě žijící v Itálii, k nimž se přidalo ještě několik dalších přátel. Tato asociace vznikla jako nezisková organizace sdružující občany České republiky a Italské republiky. Jejím cílem je rozvíjet česko-italskou spolupráci ve třech oblastech, a to kulturní, společenské a vzdělávací. Mezi členy asociace, kromě členů řádných, patří také členové čestní, např. profesor Sergio Corduas z Benátek nebo Alessandro Catalano z Padovy. V prostorách významného Museo Ebraico di Bologna byla díky zprostředkování Lucerny uspořádána výstava Židovské památky Středočeského kraje a na závěr této čtyřměsíční výstavy byl uspořádán hudebně-literární večer, věnovaný dílu a osobnosti básníka Jiřího Ortena a hudebního skladatele Pavla Haase. Na podzim během univerzitního festivalu historie asociace Lucerna představila italskou knihu dokumentující vznik a činnost československých legií v Itálii. Kromě řady koncertů, výstav a jiných kulturních akcí se spolek může pochlubit dvěma velice úspěšnými a prospěšnými počiny, kterými je založení „České školičky“ v Boloni (listopad 2013) a v lednu 2014 založení „Slovenské školičky“2, která vznikla jako první v Itálii. Projekt Česká školička je určen českým a česko-italským dětem žijícím v regionu Emilia Romagna: setkání se konají každý měsíc a účastní se jich děti předškolního i školního věku. Po úspěšném prvním roce činnosti by spolek Lucerna chtěl i nadále pokračovat v rozvíjení obou školiček a jejich vzájemných setkání, k jakým může dojít např. během českého letního tábora v Rimini. Takovým projektům nezbývá než držet palce a do budoucnosti popřát jen hodně úspěchů. 1| Facebook [online]. Cit. 2014-06-02. . 2| Slovenská školička spolupracuje s lektorkou slovenštiny Renatou Kamenárovou, která působí na univerzitě ve Forlì.
šesté číslo | červenec 2014
portrét / glosa
ČR při Úřadovně OSN v Ženevě. Po období krátké činnosti školy v rámci Besedy Slovan se škola jako kolektiv rozhodla působit samostatně, což Beseda Slovan uvítala a pomohla tomu, aby se tato změna dala uskutečnit. Naše společná existence v Ženevě naprosto vyhovuje každému z našich zadání a je oboustranně počítáno se spoluprací tam, kde toho bude potřeba. Orientace MZV na České školy bez hranic (ČŠBH) se projevila finančními a také organizačními opatřeními, která poněkud oslabila předcházející intenzitu společných zájmů, ale vcelku jsme s tím pozitivně srozuměni a této situaci a finanční podpoře činnosti ČŠBH v Ženevě a Švýcarsku jsme nakloněni.
60
Autentický text | Oblíbený střípek v české mozaice
Autentický text
Oblíbený střípek v české mozaice Aurora Masiello, Luigi Izzo, Maria Teresa Iervolino, úvod Lenka Uchytilová lektorát Gent, Belgie (dříve Neapol, Itálie) Oslovila jsem několik svých bývalých studentů, pro něž se čeština a česká kultura stala součástí jejich života, s otázkou, jaký je jejich oblíbený střípek v české mozaice. Toto jsou nejzajímavější příspěvky.
Aurora Masiello vystudovala obor český jazyk a literatura na Univerzitě „Orientale“ v Neapoli, studia ukončila v roce 2008. V současnosti žije v Praze a pracuje jako asistentka zahraničního oddělení jedné soukromé kliniky. Zároveň působí jako překladatelka a učí italštinu. Trvalo mi asi deset let, než jsem si uvědomila, že Češi strašně moc dbají na psy. Asi téměř každý druhý člověk v Praze má svého domácího mazlíčka. Co mě nejvíc dojme, jsou ty různé kombinace zvíře-člověk: byznysmeni, malé děti, těhotné ženy, starší lidé, velmi staří a všichni stráví určitý počet hodin sociálního života s nimi. Nevadí, jestli mají vyřizovat něco tam, kam psi nesmějí. Oni jsou tak slušně vychovaní, že trpělivě a tiše čekají na své lidské přátele. Přijde mi divné, když náhodou nevidím žádné psy sedící venku u večerek při nákupu majitelů. Prahu necharakterizuje jen její vizuální básnickost, její obyvatelé, spíš její obyvatelé se psy. Další skutečnost, která mě docela dojímá, je, že Pražané si moc potrpí na psy s papíry. Nikdy v životě jsem neviděla tolik rodokmenů, jako vidím tady. Předtím jen v časopisech a v knihách. Můžu tvrdit, že hodně lidí z mého sousedství poznám podle toho, jak narazím na jejich kamarády na čtyřech tlapkách. Zajímavé je také, že v češtině existuje specifické slovo, které označuje ty psí procházky: venčit (psa). Jiří Wolker složil báseň o věcech. Byl totiž přesvědčen, že se na nás věci dívají a v jejich laskavém tichu nás hlídají, protože mají vlastní city. Já si podobně myslím, že si moderní Čech vědomě zvolil psa, protože jsou určité věci, které
šesté číslo | červenec 2014
jenom psi umějí vnímat. Právě proto si sice potrpí na čisté rasy, aby měli krásné a záviděné exempláře vedle sebe, ale chtějí, aby byli s nimi u každé příležitosti: na cestě na poštu, do banky, do školy, dokonce i do nemocnice a na rande. Já si Prahu bez jejích psů už neumím představit!
Luigi Izzo: Oblíbený střípek mého života Luigi Izzo vystudoval obor český jazyk a ruský jazyk a univerzitě „Orientale” v Neapoli. V současnosti žije v Neapoli a pracuje jako hotelový manažer. Začal jsem studovat češtinu před 14 lety v Neapoli, spíš náhodou a ze zvědavosti, ale nemyslel jsem si, že to bude tak zajímavé a krásné. Moje štěstí bylo také mít dobrou učitelku na univerzitě. V následujících letech jsem měl možnost lépe poznat českou kulturu. Pobýval jsem často v Brně a podnikl jsem výlety do dalších míst. Musím přiznat, že to byly nejlepší měsíce mého života, na které nikdy nezapomenu. Všichni Češi se ke mně chovali opravdu nádherně, byl jsem doslova unešen a do této země se zamiloval. Zvláště si vzpomínám, že již během prvních několika dnů v Brně nás jednou večer jeden číšník spontánně pozval na pivo do bytu svých přátel, a pak se šlo na diskotéku, kde nám všem zaplatil rundu pití. V noci jsme se pak procházeli po městě a konečně ve dvě ráno jsme skončili v domě jeho rodičů, přímo v jejich ložnici, kde nás rodičům představil. I dnes to je stále jedna z nejbizarnějších a nejzábavnějších příhod, které jsem prožil. A to vše se stalo, když jsme se s tím člověkem poprvé setkali! Emoce, které jsem cítil s českými lidmi, jsou pro mě jedinečné
autentický text
Aurora Masiello: Můj oblíbený střípek Česka
61
Autentický text | Oblíbený střípek v české mozaice
a nepopsatelné. Při mém odjezdu mě všichni přátelé z Brna doprovázeli na nádraží s mnoha dárky a transparentem věnovaném výhradně pro mě. Nyní pracuji jako obchodní manažer v hotelu v centru Neapole. Je to práce, která mi umožňuje kontakt s turisty z celého světa a s jejich kulturou.
M. T. Iervolino na návštěvě u I. Klímy
Když se mě lidé ptají, proč jsem studoval češtinu, vždycky říkám, že to byla jeden z nejkrásnějších vzdělávacích možností v mém životě. Kromě toho, jak moje učitelka říkala: „Kolik řečí umíš, tolikrát ses narodil.“
Nemohla jsem uvěřit svým očím. Za nějakou dobu jsme se s panem Klímou domluvili, že až přiletím do Prahy, zavolám mu a sejdeme se. V telefonu mi vysvětlil cestu a řekl, že na mě bude čekat na zastávce autobusu.
Maria Teresa Iervolino: Některé sny jsou opravdové
Ten očekávaný den konečně přišel. S velkým vzrušením jsem jela tramvají až na domluvené místo. Přijela jsem však o hodně dříve, nervózně jsem přecházela a čekala na Ivana Klímu, kterého jsem znala pouze z fotky a z knih. Teď ho poprvé uvidím.
Maria Teresa Iervolino vystudovala obory bohemistika, anglistika a srbochorvatština na univerzitě „Orientale“ v Neapoli, studia ukončila v roce 1999. Nyní pracuje jako učitelka angličtiny a věnuje se literárním překladům z češtiny. Když jsem poprvé byla v Praze, zaujala mě na rohu Staroměstské radnice slepá dívka, jež krásně hrála na housle. Před sebou měla krabici, do které kolemjdoucí lidé házeli mince a s potěšením poslouchali její nostalgickou hudbu. Já bych byla ráda věděla, jak ta žena vnímá lidi kolem sebe, kteří se na ni dívají a poslouchají její melodie. Na co myslí, jestli si dokáže představit tváře lidí, o kterých může mít pouze tušení, a nemůže vidět, jak přesně vypadají? Po dvou letech jsem přečetla knížku povídek Ivana Klímy Milostné rozhovory. Moc mě zaujala povídka Bílý dům. Hlavní postavou té povídky je slepá dívka, která hraje na flétnu před Pražským hradem. Od té doby se Ivan Klíma stal mým nejoblíbenějším českým současným spisovatelem a chovala jsem naději, že se s ním jednou setkám, a snad jeho dílo přeložím do italštiny. To byl jenom můj tajný sen, o němž jsem nemohla tušit, jestli se někdy splní. Čas zatím plynul, a po devíti letech, v roce 2007, jsem mu konečně napsala nesmělý mejlík, ve kterém jsem ho poprosila o rozhovor o knize Milostné rozhovory. Jaké bylo moje překvapení, když mi pan Klíma odpověděl a napsal, že mě velice rád uvidí.
šesté číslo | červenec 2014
Přesně ve dvě hodiny vidím pana Klímu, je to opravdu on. Zastavil auto a srdečně mě pozdravil. Pak mě pozval k němu domů. Nerozeznávala jsem, jestli je to pravda, nebo to se mi jen zdá, že jsem se spisovatelem Klímou, doma u něho, mluvíme, on mě zve do své pracovny. Všude má knihy, fotky s Havlem, s Vaculíkem, prožívám historický moment – hovořím s žijící legendou... On, to dítě, které přežilo Terezín… Nemohla jsem tomu všemu věřit. V Itálii by něco takového bylo nepochopitelné, že nejznámější spisovatel zve svou čtenářku domů... Pan Klíma mi vykládal o své zkušenosti v Terezíně, i když o tom mluví nerad. A pak dodal „Napsal jsem jednu povídku, která se celá odehrává v Terezíně, to byste mohla přeložit vy.“ Nyní sedím u stolku ve svém malém bytě v Neapoli a v ruce mám malou knížku s modrým obalem. Titul té knížky je italský: Miriam, povídka z Terezína, překlad a doslov od Maria Teresa Iervolino. Ano, to je první překlad do italštiny Klímovy povídky Miriam. Jeden z mých snů se stal skutečností, stal se opravdovým snem.
autentický text
Vždycky když přijedou Češi, je to pro mě velká radost. Líbí se mi, když je můžu překvapit, odpovídám na jejich otázky přímo v češtině, a vidím, jak jsou potěšení a zvědaví. Stále používám češtinu také v kontaktu s mnohými přáteli, které jsem potkal v České republice. Mnozí z nich mě během těchto let přijeli do Neapole navštívit. Při jejich návštěvě se pokaždé ta magie opakuje a mně připadá, že se čas zastavil.
62
Glosa | Ivan Klíma v Gentu
Glosa
Ivan Klíma v Gentu Lenka Uchytilová lektorát Gent, Belgie Dag
Ivan Klíma, nejpřekládanější český spisovatel, do ciziny už moc nevyjíždí, přesto k naší velké radosti přijal pozvání k autorskému čtení na univerzitě v Gentu. Jeho vystoupení se konalo 23. 10. 2013 v rámci semináře Literatura a kultura střední Evropy, který je součástí programu slavistických studií.
Ivan Klíma v Gentu – plakát
Ivan Klíma se narodil roku 1931 a jeho život výrazně poznamenaly snad všechny historické peripetie, jimiž střední Evropa v tomto období prošla. Těžko by si posluchači mohli přát zasvěcenější osobnost, která by jim minulost dokázala tak živě přiblížit. Hlavním tématem besedy byly memoáry Moje šílené století, ale došlo i na čtení z legendární povídky Miriam. Mluvilo se i o Václavu Havlovi a Milanu Kunderovi, a o tom, že nejvyšší hodnotou je pro lidstvo život v demokratické společnosti. Ivan Klíma hovořil rovněž o práci spisovatele, o inspiraci a životodárné zpětné vazbě od čtenářů. Nejen posluchači kladli otázky. Spisovatel se zajímal o plány studentů do budoucna a o to, zda někdo z nich pomýšlí na dráhu spisovatele či žurnalisty. Několik rukou se nesměle zvedlo. A když byl dotázán na poselství, které by posluchačům sdělil? Není nic krásnějšího v životě, než láska.
Studentky bohemistiky s Ivanem Klímou v historickém Gentu
glosa
Setkání s Ivanem Klímou se uskutečnilo díky finanční podpoře Ministerstva zahraničních věcí České republiky v rámci Projektu na podporu bohemistiky v Belgii a finanční podpoře Univerzity v Gentu.
šesté číslo | červenec 2014
63
didaktické zkušenosti a studie
Specifika výuky češtiny pro Araby
Quwwatu ´l-ʼinsāni fī ʽaqlihi wa lisānihi. Síla člověka tkví v jeho rozumu a jazyku.
Arwa Al Hamatiová | lektorát Káhira, Egypt
(arabské přísloví)
Budoucí průvodci a překladatelé u jednoho ze sedmi divů světa (s českou lektorkou uprostřed); 2. ročník
Následující příspěvek se zabývá specifiky, jež s sebou přináší výuka Arabů, a to konkrétně v Egyptě, jediné arabské zemi, kde se bohemistika vyučuje na akademické půdě. Prosté vybavení většiny učeben, velký počet studentů (ve čtyřletém bakalářském programu studuje poslední dva roky přes 100 studentů1, z toho je zhruba 90 ve dvou ročnících), jejich odlišné kulturní zázemí, znalosti a jazyk, ale i nestabilní situace v zemi byly faktory, jež lektorku postavily před úkol, jak studenty co nejefektivněji učit český jazyk a zároveň jim představit Českou republiku, její reálie a kulturu tak, aby je to pokud možno motivovalo ke studiu.
šesté číslo | červenec 2014
Studenti si na základě výsledků zkoušek ze střední školy vybírali mezi hebrejštinou, perštinou, turečtinou nebo češtinou, k jejichž studiu není zapotřebí tolik bodů jako například ke studiu angličtiny. Podle slov studentů si český jazyk, o kterém nejčastěji slyšeli poprvé teprve při nástupu na vysokou školu, nakonec zvolili na základě doporučení svých přátel, rodiny či známých, neboť v tomto pro Egypt exotickém jazyce spatřují dobrou možnost uplatnit se v oblasti turismu či například překladatelství a tlumočení. Řada z nich si češtinu během studia oblíbí. 1| Tj. zhruba o 40 více než například v akademickém roce 2010/11.
didaktické zkušenosti a studie
6.
64
Didaktické zkušenosti a studie | Specifika výuky češtiny pro Araby
Písmo Arabské písmo je písmo hláskové, píše se zprava doleva a užívá ligatur (spojování písmen). Má 28 grafémů, z nichž 6 má dvě formy psaní a 22 čtyři formy (samostatnou, začáteční, prostřední a koncovou). Spisovná arabština má tři krátké a tři dlouhé samohlásky, přičemž arabské texty jsou obvykle nevokalizované (nemají krátké samohlásky). V arabském písmu se neodlišují velká a malá písmena. Latinka je tak pro Araby písmem zcela odlišným. Studenti píší nejčastěji tiskace, podle jejich slov se latinku ve školách neučí, musí ji nastudovat sami. Její nedostatečné osvojení spolu s neznalostí pravopisu se v praxi projevuje tím, že studenti všech ročníků zaměňují velká a malá písmena. Například ve jménech zemí někteří studenti píší malé písmeno, naopak velké písmeno se objevuje nejen na začátku slova uprostřed věty (To mě Překvapilo. / Získal Jsem stipendium.), ale i uprostřed slova samotného (sTuduje, násLedují) nebo na jeho konci (udělaT, egypT). Lektorka se proto v každém ročníku věnovala objasnění základních pravidel psaní velkých a malých písmen. Studentům bylo rovněž nutné zdůraznit, že odlišování velkých a malých písmen je v češtině důležité a jejich zaměňování je chybou. I když se tyto chyby v písemných pracích studentů stále objevují, již nejsou tak časté.
Fonetika Výslovnost českých hlásek v zásadě nezpůsobuje studentům problémy o nic větší než jiným nerodilým mluvčím studujícím češtinu, nicméně ve srovnání s nimi jim činí potíže rozeznat znělou hlásku b od neznělého p, jelikož v arabštině se hláska p nenachází. Například při překladu arabské písně se lektorka se studenty dostala ke slovu raṣāṣ, které studenti přeložili jako kulky, lektorka navrhla jako vhodnější překlad náboje, nicméně studenti namítali, že raṣāṣ neznamená nápoje/pití. Aby byl rozdíl zřejmý, bylo nutné slova náboje a nápoje napsat na tabuli. Snížená schopnost od sebe rozeznat tyto hlásky se projevuje jak ve výslovnosti, tak v psaní. V domácích úkolech tyto chyby nebývají časté, zřejmě z toho důvodu, že si studenti mohou psaní slov ověřit, nicméně i tak se objevily výrazy jako bolitická situace, brasečí chřipka
šesté číslo | červenec 2014
či komické věty: Z odporných knih, časopisů a novin děláme dobrou poznámku; Internet byl rozpitý. V diktátech však již byl tento nedostatek patrnější, zejména u slov, která byla pro studenty nová. Chyby byly například ve slovech odbověď, připěch (příběh), přecho (břicho), žapa (žába), bralesy, polest, zápavní (zábavný), pobík/bobík/Bobek (pupík), potbis (podpis) nebo žepro. Nelze však říci, že by Arabové nebyli schopni tyto hlásky dobře vyslovovat, ostatně obě písmena znají z jiných jazyků či cizích jmen. Navíc k přepisu těchto jmen do arabštiny někdy bývá užito perského grafému p, jehož podoba je shodná s arabským písmenem b ()ﺐ, pouze má místo jedné tečky tři ()ݒ. Při nácviku výslovnosti obou bilabiál je vhodné poukázat na způsob tvoření těchto hlásek. Oba rty jsou sevřené, avšak při výslovnosti hlásky p dochází k většímu svalovému napětí. B je znělá hláska, hlasivky jsou sevřené a kmitají. Studenti si to mohou vyzkoušet přiložením prstů ke krku, rozdíl je zřejmý zejména pokud ve vyslovování hlásky na chvíli setrváme. Pro ještě větší názornost je dobré přiložit papír s velkým písmenem B a vyslovit je, papír se nehýbe. Poté přiložíme papír s velkým písmenem P a k úžasu studentů se papír pohne. Studenti si to obvykle rádi hned zkoušejí a snaží se hlásku dobře vyslovit. Výslovnost hlásek b a p je možné procvičovat například na dvojicích slov uvedených v následujícím cvičení, jež samo o sobě pak slouží k ověření, zda studenti slyší rozdíl mezi těmito hláskami. Zakroužkujte slovo, které slyšíte: 1| Jak probíhala (bitva x pitva)? 2| Dostal ten (nápoj x náboj)? 3| Nemůžeš (brát x prát) všechny věci najednou. 4| Na stromě je (buben x pupen). 5| (Obava x Opava) není na místě. 6| Tento (sbor x spor) vyhrál. 7| (Byl x pil) jsi tam? 8| Honzo, víš, že včera v hospodě byla pořádná („pitka” x „bitka”)? 9| Ten zpěvák měl hezký (bas x pas). 10| V místnosti byla (Bára x pára). Někteří studenti rovněž zaměňují hlásku š a č (spisovná arabština foném č nemá, neexistuje tudíž pro něj ani grafém, nicméně v nespisovné arabštině se nachází – např. slovo český se ve spisovné arabštině řekne tišīkī, avšak v nespisovné čīkī, rozdíl je patrný pouze při výslovnosti, grafický zápis je shodný – písmeno č je zapsáno grafémy t a š). V kombinaci s chybným vyslovením kvantity tak například vznikla věta: Lékař může napsat pračky (místo prášky).
didaktické zkušenosti a studie
Příspěvek se věnuje vybraným jevům, které způsobují Egypťanům problémy dané odlišným jazykovým systémem, a dále představuje několik přístupů a metod, jež lektorka užívala při výuce.
65
Didaktické zkušenosti a studie | Specifika výuky češtiny pro Araby
V češtině je hlavní přízvuk vázán k první slabice slova nebo přízvukového taktu (fonetického slova) a je tak základním zvukovým prostředkem k rozlišení hranice slov v mluveném projevu. V arabštině oproti tomu bývá u víceslabičných slov přízvuk na předposlední slabice nebo na třetí slabice od konce, jednoslabičná slova většinou přízvuk nemají a dvojslabičná jej mají na slabice první. Studenti mají tendenci klást přízvuk na stejné místo jako v arabštině, proto je s nimi nutné přízvuk procvičovat při hlasitém čtení. Lexikologie
Práce ve skupinách; 1. ročník
I když se ne všechna tato slova svým významem hodí pro první věty začátečníků, studentům jsou blízká. Lektorka je proto v prvních hodinách výuky využívá k procvičování abecedy, výslovnosti a určování rodu (např. lze slova napsat na tabuli, studenti je mají rozdělit do čtyř sloupců podle rodu a životnosti/neživotnosti u maskulin).
vždy doporučuje studentům, aby se slovíčka učili nahlas, neboť si je tak lépe zapamatují, a procvičovali je ve větách. Pro rozvíjení slovní zásoby je vhodné rovněž zapojit nové fráze, idiomy, přísloví a rčení. Dobrou pomůckou je kniha arabských přísloví s českým překladem: BAHBOUH, Ch. – BAHBOUHOVÁ, M. (2001): 365+1 arabské přísloví a mudrosloví. Praha: Dar Ibn Rushd, nebo kniha J. Oliveria (OLIVERIUS, J. (2003): Kapitoly z frazeologie a idiomatiky moderní spisovné arabštiny. Praha: Roman Míšek – SET OUT). Lektorka například napíše na tabuli několik arabských přísloví a studenti je překládají do češtiny nebo naopak vychází z českých přísloví, v nichž studenti mají doplnit chybějící slovo a hledat vhodné ekvivalenty v arabštině.
Novou slovní zásobu je dobré poznávat v kontextu (např. v textu, pomocí písniček, vtipů apod.). Lektorka
Ukázka dvou cvičení (v prvním z nich je v závorkách uvedeno řešení, resp. vhodný ekvivalent v arabštině):
Doplňte následující přísloví a rčení a najděte k nim vhodné ekvivalenty v arabštině: – ʼAl-ḥubb ʼaʽmā (wa li-hāḏā lajsa fi ´l-ḥubb mašūra). Láska je slepá
Láska je …………. ( / a proto v lásce není rady.) …………………. růže přináší. ( Chlubí se ……………… peřím. (
– ʼAṣ-ṣabr miftāḥu ´l-farağ. Trpělivost je klíčem k úlevě.) – ʼAl-qarʽa taftachir bi-šaʽri ´l-ġarība. Plešatá se chlubí cizími vlasy.)
Žádný …………… z nebe nespadl. (
– Li-kulli ʽālim hafwa/zalla. Každý učenec někdy šlápne vedle.)
……………… chyby. ( nepostavíš.)
– Kalima „jā rajt“ ʽumruhā mā ʽammarat bajt. Slovem „kdyby“ dům
Co můžeš udělat ………….., neodkládej na ……………. ( Dnešní práci neodkládej na zítřek.)
šesté číslo | červenec 2014
– Lā tuʼachchir ʽamala ´l-jawm ʼila ´l-ġad.
didaktické zkušenosti a studie
V češtině existuje několik desítek slov, které jsou arabského původu, např. algebra (ar. ʼal-ğabr), admirál (ar. ʼamīru ´l-baḥr), alkohol (ar. ʼal-kuḥūl), beduín (ar. badawī), cifra (ar. ṣifr – nula), cukr (ar. sukkar), čaj (ar. šāj), elixír (ʼal-ʼiksīr), chemie (ar. ʼal-kīmijāʼ), káva (ar. qahwa), magazín (ar. machzan, pl. machāzin – sklad, zásobárna), matrace (z něm. Matratze, východiskem je arabské maṭraḥ – místo), monzun (ar. mawsim – roční doba), sokol (ar. ṣaqr), šafrán (přes latinské safranum, ar. zaʽfarān), tarif (ar. taʽrīf – definice, určení, taʽārīf – tarif, ceník), vádí/ wádí (ar. wādī), žirafa (ar. zarāfa) a další.
66
Didaktické zkušenosti a studie | Specifika výuky češtiny pro Araby
K arabským příslovím a rčením přiřaďte vhodný český ekvivalent (v některých případech může být více možností):
Li-kulli ğawād kabwa.
Každý kůň někdy klopýtne. ʼAkal tamrī wa rağamanī bi-´n-nawā.
Jedl mé datle a házel po mně pecky. Ṭūl ʽumrihi ´n-nağğār bābuh machlūʽ.
Truhlář má celý život rozbité dveře. Lā tabṣuq fi ´l-biʼr ʼallatī tašrab minhā.
Kovářova kobyla chodí bosa. Nekousej do ruky, která tě krmí. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
Neplivej do studny, ze které piješ. Fi ´l ʽiʼāda ʼifāda. Opakování je užitečné.
Opakování matka moudrosti. Chybovat je lidské.
Kullu ibn Ādam chaṭṭāʼ.
Všichni Adamovi synové dělají chyby. Lā taʽuḍḍ ʼal-jadd ʼallatī tamtadd ʼilajk.
Nekousej do ruky, která se k tobě natahuje.
Vynikající pomůckou k rozvíjení slovní zásoby je ilustrovaný arabsko-český slovník (viz dále). Co se týče arabskočeských a česko-arabských slovníků, jejich nabídka na českém trhu je značně omezená. Před rokem 2006 byl na trhu v podstatě pouze jeden arabsko-český, českoarabský slovník – KROPÁČEK, L. (1998): Arabsko/český-česko/ arabský slovník. Praha: SPN, jenž vyšel poprvé v roce 1972. I když byl první větší příručkou tohoto charakteru a byl jistě zpočátku studia nápomocný, obsahoval pouze 4 500 slov, a k překladům tak nebyl postačující. Arabští studenti češtiny a čeští studenti arabštiny proto byli nuceni při svém studiu používat velké zahraniční překladové slovníky. Ze zkušenosti lektorky je na místě zmínit, že egyptští studenti jen výjimečně ovládají jiný jazyk než arabštinu, proto byly dva poměrně nedávno vydané slovníky více než žádoucí. V roce 2006 vyšel slovník: ZEMÁNEK, P. – MOUSTAFA, A. – OBADALOVÁ, N. – ONDRÁŠ, F. (2006): Arabsko-český slovník. Praha: Roman Míšek – SET OUT), jenž obsahuje 21 000 slovních hesel, a v roce 2011 pak tento slovník: BAHBOUH, Ch. (2011): Česko-arabský slovník. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd.
šesté číslo | červenec 2014
Arabština je lexikálně nesmírně bohatý jazyk, navíc existuje značný rozdíl mezi dialekty a spisovnou arabštinou, v terminologických oblastech se projevuje terminologická neustálenost, tyto i další důvody vedou k tomu, že v současné době neexistuje velký česko-arabský a arabsko-český slovník. Nicméně vedle výše zmíněných slovníků existují i různé terminologické slovníky. K rozšíření slovní zásoby studentům rovněž může sloužit dvoujazyčná konverzace BAHBOUH, Ch. – FLEISSIG, J. (1999): Česko-arabská a arabsko-česká konverzace. Praha: Dar Ibn Rushd, jež obsahuje základní konverzační fráze v nejběžnějších situacích. Při studiu slovní zásoby studenti nejčastěji používají výše zmíněný Arabsko-český slovník a Fronkův Anglicko-český – česko-anglický slovník2. Od 2. ročníku studenti rovněž využívají Slovníku spisovné češtiny (pro školu a veřejnost). Konverzace Systém výuky na fakultě nerozlišuje přednášky a semináře. Vysoký počet studentů ve dvou ročnících (i 45 studentů 2| FRONEK, J. (1999): Anglicko-český – česko-anglický slovník. Praha: Leda.
didaktické zkušenosti a studie
Aby si studenti přísloví, rčení (či fráze a idiomy) lépe osvojili, lze s nimi dále pracovat v rámci konverzace. Studenti se rozdělí do dvojic a mají vytvořit krátký dialog s použitím alespoň pěti probraných frazémů.
67
Didaktické zkušenosti a studie | Specifika výuky češtiny pro Araby
Vlevo: Konverzace na různá témata ve dvojicích; 2. ročník Vpravo: Ve 3. ročníku je pouze 11 studentů, v učebně postačí ke sledování filmu notebook. Tři oříšky pro Popelku se studentům líbily
Jako příklad úkolu pro výuku ve skupinách lze uvést aktivitu s názvem „Ostrov“. Studenti se rozdělí do zhruba šestičlenných skupin. Lektorka odvypráví příběh: na zemi došlo ke katastrofě, přežít mohou pouze studenti a dalších 6 jimi vybraných lidí, se kterými pojedou na ostrov. Každá skupina posléze dostane papír, na němž jsou napsána jména a charakteristiky 12 osob. Seznam lidí by měl být různorodý – muži a ženy různého původu, věku, vyznání, znalostí, schopností, hendikepů apod. Nejdříve pracuje každá skupina zvlášť. Studenti mohou diskutovat samozřejmě pouze v češtině. Když mají seznam „vyvolených“ hotový, každý promluví o jednom vybraném člověku a zdůvodní, proč ho skupina vybrala. Lektorka výsledky zapisuje na tabuli. Závěrečný úkol je, aby se tentokrát již všichni dohromady ve třídě dohodli na konečném seznamu. Ukázka ze seznamu lidí: 1) Monica Arnold (žena, 50 let, Američanka) je lingvistka, tlumočnice a překladatelka. Ovládá deset jazyků. Procestovala celou Evropu. Je majitelkou velkého knihkupectví. 2) Irokéz Vanuatu (muž, 66 let, Melanésan) je náčelník
šesté číslo | červenec 2014
kmene z ostrova, který je blízko toho, kam má být vyslána skupina. Zná dobře místní flóru a faunu. Má nůž a oštěp. Je vážně nemocný. 3) Lucia Veneto (žena, 23 let, Italka) je manželka Davida, modelka, v současné době je těhotná. Má velké sportovní nadání. 4) David Brott (muž, 36 let, Němec) je právník, vyhrál řadu soudních sporů. Jeho koníčkem je rybolov. Tímto způsobem lektorka měla možnost slyšet mluvit každého jedince ve třídě během jedné přednášky. Je dobré studenty podporovat v debatě, například: „Nemyslíte si, že nemůžete od sebe oddělit manžele?“; „Nemyslíte si, že byste měli na ostrov vyslat tuto ženu, když je těhotná?“; „Nemyslíte si, že budete potřebovat lingvistu, který ovládá deset jazyků?“ Další aktivita napomáhá rovněž rozvoji slovní zásoby. Lektorka při ní využívala dobré pomůcky k výuce češtiny pro Araby: Arabsko-českého ilustrovaného slovníku3, kdy vybrala několik témat, která vyvěsila na zeď. Studenti měli tentokrát pracovat ve dvojicích či trojicích. Každá dvojice vždy přistoupila k papíru a měla vést konverzaci na dané téma s tím, že museli použít všechna uvedená slovíčka. Zhruba po pěti minutách lektorka dala pokyn a studenti se posunuli směrem vpravo k dalšímu papíru s jiným tématem. Tento způsob výuky vede k tomu, že jsou všichni studenti aktivní, seznamují se s novou slovní zásobou a okamžitě ji využívají v praxi. Překlad slov je uveden, studenti se tedy nemusí ptát
3| Z čínsko-anglického originálu slovník přeložila Zuzana Bernardová, vyšlo v roce 2009 v Praze.
didaktické zkušenosti a studie
ve třídě), špatná akustika, hluk z venku (někdy je nutné používat mikrofon), ale i například lavice, se kterými nelze pohybovat, ztěžují výuku. Zejména výuka konverzace, kterou studenti velice potřebují, je náročná. Lektorce se nejvíce osvědčila skupinová výuka, která umožňuje, aby každý student během lekce mluvil a byl aktivní. Podporuje diskusi, řešení problému či několika dílčích problémů. Studenti zpočátku na tento přístup nebyli zvyklí, v egyptském způsobu výuky převažuje frontální výuka, nicméně během několika hodin se přizpůsobili.
68
Didaktické zkušenosti a studie | Specifika výuky češtiny pro Araby
lektorky na význam. Lektorka pouze prochází mezi dvojicemi, opravuje případné nedostatky nebo se zapojuje do konverzace. Nakonec lze vždy vybrat určitou dvojici, která před třídou předvede rozhovor. Studenti se mohou navzájem opravovat. Přiblížení české kultury studentům Při výuce je nutné brát neustále zřetel na to, že studenti pocházejí z odlišného kulturního prostředí. Citlivý přístup při výběru vhodného textu, tématu konverzace či poslechu byl zásadní. Zejména pak před promítáním filmu bylo vždy nutné zvážit, zda žádná scéna nemůže vyvolat u studentů stud, či dokonce pohoršení. Některé hodiny lektorka koncipovala tak, aby bylo propojeno co nejvíce činností dohromady a zároveň aby studenti rozvíjeli své povědomí o české kultuře. Samozřejmě tento úkol byl snazší v poslechové laboratoři, která je technicky dobře vybavená (k dispozici je však pouze k výuce předmětu s názvem poslech), nicméně lektorka někdy využívala v běžné učebně alespoň notebook, malý reproduktor, případně ještě navíc mikrofon.
šesté číslo | červenec 2014
Lekce může začít konverzací na téma hudba (Jakou hudbu máte rádi? Kdo je váš oblíbený zpěvák? Umíte hrát na nějaký hudební nástroj? apod.). Pro rozvíjení slovní zásoby lze opět použít ilustrovaný arabsko-český slovník (názvy hudebních nástrojů, hudebních stylů atd.). Dále studenti měli podle poslechu opravit text známé české písničky pro děti Kočka leze dírou4. Poté studenti pracovali s textem připraveným lektorkou, jenž měl představit jednu z velkých osobností české klasické hudby Bedřicha Smetanu a jeho symfonickou báseň Vltava. Následoval poslech této básně, přičemž studenti měli za úkol najít místo, které jim připomíná předešlou dětskou písničku. Diskuse o těžkém Smetanově údělu a významu symfonické básně dále vedla k jeho mladšímu kolegovi, Antonínu Dvořákovi. Po dvou ukázkách z Novosvětské symfonie lektorka studentům pustila ukázku ze Svěrákova filmu Obecná škola, v němž se tato symfonie rozezní, když oba malí hrdinové skočí z mostu na vlak.
4| Posloužit zde může kniha s CD – BARTOŠOVÁ, J. (2013): Zpívejte si česky. Praha: ASA.
didaktické zkušenosti a studie
Studenti se v Gíze dobře bavili
69
Didaktické zkušenosti a studie | Specifika výuky češtiny pro Araby
Poznámky k přepisu arabských slov: ʼ – hamza (tzv. český ráz), tj. odsazení hlasu, hrtanová hlasivková závěrová neznělá hláska ʽ – ʽajn, hrtanová (laryngální) polozávěrová hláska
´ – odpadnutí ʼa (ʼalifu) určitého členu ḏ – interdentální úžinová znělá hláska, odpovídá anglické-
mu th ve slově this ġ – vyslovuje se jako české tvrdě ráčkované r, čípková úži-
nová kmitavá znělá hláska ğ – vyslovuje se jako dž, zadodásňová palatalizovaná polo-
závěrová znělá hláska ḥ – hltanová (faryngální) úžinová neznělá hláska Poslechová laboratoř
ī – vodorovná čárka nad samohláskou označuje kvantitu ḍ, ṣ, ṭ – emfatické hlásky, temně vyslovované protějšky hlá-
Dvě melodie, jež propojily známou písničku pro děti s klasickým Smetanovým dílem a Dvořákovu symfonii s filmem, pomohly studentům o něco více poznat českou kulturu a být pro některé studenty jakýmsi úvodem k poslechu Dvořákova symfonického koncertu v Káhirské opeře, kam se mohli podívat především díky podpoře Velvyslanectví České republiky v Káhiře.
sek d, s, t q – měkkopatrová závěrová neznělá hláska
Literatura BAHBOUH, Ch. – BAHBOUHOVÁ, M. (2001): 365+1 arabské přísloví a mudrosloví. Praha: Dar Ibn Rushd. BAHBOUH, Ch. – FLEISSIG, J. (2003): Základy moderní spisovné arabštiny I. Praha: Dar Ibn Rushd.
Výuka na univerzitě byla zejména v letním semestru často narušována demonstracemi. Ve výuce někdy nebylo možné pokračovat, ať už kvůli přílišnému hluku, tak z bezpečnostních důvodů. I proto se lektorka rozhodla uskutečnit jednu přednášku v příznivějších podmínkách, a to na místě, které by neměl žádný návštěvník Egypta vynechat, pyramidy v Gíze. Jistě stojí za zmínku, že někteří studenti toto místo překvapivě navštívili poprvé. Studenti však i na toto setkání museli být připraveni. Předem byli rozděleni do skupin, z nichž každá měla za úkol se věnovat jinému turistickému cíli v Gíze, který pak měli na místě představit jako průvodci, jimiž se ostatně mnoho z nich chce po absolutoriu stát. Studenti nesměli nic číst, pouze mluvit. Po prohlídce pyramid a dalších památek v Gíze bylo příjemné posedět ve stínu jedné z malých pyramid královen, přičemž nechybělo ani malé pohoštění. Společný odpočinek lektorka se studenty strávila u čtení ukázek z české (Konstantin Biebl: Nový Ikaros) a pro dané místo příznačné (do češtiny přeložené) arabské poezie (tzv. básníci pouště), ale i za příjemného zpěvu jednoho ze studentů a následného tance některých studentů.
šesté číslo | červenec 2014
Kol. autorů (1996): Příruční mluvnice češtiny. Praha: NLN. MACHEK, V. (2010): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: NLN. OLIVERIUS, J. (2003): Kapitoly z frazeologie a idiomatiky moderní spisovné arabštiny. Praha: Roman Míšek – SET OUT. OLIVERIUS, J. – ONDRÁŠ, F. (2007): Moderní spisovná arabština. Praha: Roman Míšek – SET OUT. PALKOVÁ, Z. (1997): Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. Online Etymology Dictionary [online]. Cit. 2014-03-28. .
didaktické zkušenosti a studie
Netradiční metoda výuky
70
Didaktické zkušenosti a studie | Střípky češtiny. Interference mezi češtinou a rumunštinou...
Střípky češtiny
Interference mezi češtinou a rumunštinou jako metodická pomoc při výuce českého lexika Hana Herrmannová | lektorát Bukurešť, Rumunsko
Já bych se však nyní chtěla věnovat střípkům jazyka, jež mi jako lektorovi pomáhají předávat češtinu rumunským studentům, kteří projevili zájem hodný úcty o osvojení si nesnadného jazyka naší nevelké země. Coby lektorka češtiny pro cizince využívám shod a podobností, aby si studenti snáze osvojili slovní zásobu a pochopili některé morfologické zákonitosti ve slovotvorbě. Nejprve si musíme uvést několik zákonitostí rumunské výslovnosti. (Pro zjednodušení neuvádím mezinárodní fonetické znaky pro výslovnost, nýbrž přibližné české výslovnostní ekvivalenty.) Znak ӑ vyslovujeme jako dozvuk českých souhlásek bez následné samohlásky, â a î jako velmi tvrdé, poněkud zaokrouhlené y, tedy podobně jako ruské ы. Pokud i stojí před samohláskou, čteme je jako j, na konci slova pak netvoří samostatnou slabiku, výslovnost je tedy [i]. Pokud je samohláska e na začátku slova, čte se v některých případech jako [je], pokud se vyskytuje ve spojení ea, čte se jako polosamohláskové [e], které netvoří slabiku. Znak c čteme buďto jako [k], nebo jako [č], a to před samohláskami e a i, anebo jako [k´] ve spojení ch. Souhlásku g vyslovujeme před e a i jako [dž], ve spojení gh jako měkké [g´]. V rumunštině neexistují výslovnostní ekvivalenty pro hlásky h a ch, rumunské h se vyslovuje většinou téměř nezněle jako české [ch]. Souhlásce j odpovídá ve výslovnosti české [ž], ş vyslovujeme jako české [š] a ţ jako české [c]. Slabiky di, ti, ni se vyslovují jako [dy, ty, ny]. V obou jazycích nacházíme stejná nebo podobná slova, která pocházejí většinou buď z latiny (pro rumunštinu jako pro románský jazyk jsou to slova „vlastní“, pro češtinu přejatá), nebo z řečtiny, němčiny, francouzštiny, maďarštiny a dalších, leckdy i orientálních jazyků. V rumunštině pak najdeme velké množství přejímek slovanských,
šesté číslo | červenec 2014
z nichž některé jsou již staroslověnské, mladší pak zejména z ruštiny a bulharštiny. Pronikly sem jednak díky dlouhotrvajícímu slovanskému vlivu v rámci byzantského pravoslaví, jednak díky tomu, že Rumunsko je slovanským živlem obklopeno. Některá slova původně latinská či německá se do rumunštiny dokonce dostala či „vrátila“ přes některý ze slovanských jazyků. V dále zmiňovaných příkladech nebudu, až na výjimky, z úsporných důvodů uvádět původní jazyk. Existuje také omezená skupina výrazů, jejichž původ je většinou neznámý (někdy se, ovšem s nejistotou, připisují dáckému etniku, které je v Rumunsku považováno za původní obyvatelstvo a snad se stáhlo na vrcholy Karpat) a jimž se v jazykovědě někdy říká karpatské nebo též pastevecké výrazy. Spolu se svými uživateli doputovaly po horských hřebenech někdy kolem 15./16. století až do moravských Beskyd, odkud se některé z nich rozšířily i do obecného (nebo pouze velmi omezeně krajového) jazykového povědomí Moravanů a Čechů. Sem patří výrazy jako koliba – colibӑ (snad původem z řečtiny), adverbiale s nepříliš jasným významem baš – baş (přibližný význam zrovna, moc, tolik), bárem – barem (alespoň, přibližně), makar – mӑcar (alespoň, dokonce), vatra – vatrӑ (asi z íránštiny), brynza – brînzӑ, salaš – salaş apod. Čeština je pro studenty neslovanských jazyků velmi obtížná. Domnívám se proto, že je výhodné začít s výrazy, které čeština přejala z jiných jazyků, zejména z latiny, a které jsou v daném jazykovém prostředí společné. Eliminuje se tak původní vyděšenost, která může mnohé adepty načas přímo paralyzovat, a první seznámení s jazykem bude o poznání přátelštější. Výrazy, které jsou v podstatě stejné, ale někdy se liší třeba kvantitou samohlásek, nám mohou také sloužit k procvičování délek, které konkrétně rumunští studenti poměrně dlouho ani neslyší, a jmenného rodu. Uveďme například několik zcela shodných výrazů, jako maskulina motiv – motiv, platan – platan, puls – puls, student – student, talent – talent; dále feminina s málo odlišnou typickou femininní koncovkou, jako banka – bancӑ, bomba – bombӑ, lupa – lupӑ, rampa –
didaktické zkušenosti a studie
Střípky české kultury jsou díky našim velikánům rozsypány leckde ve světě. Stejně jako střípky českých myšlenek či díla českých rukou. Stejně jako ostrůvky českých emigrantů, kteří v dávných dobách odcházeli z vlasti pro víru, v dobách méně dávných zejména za obživou.
71
Didaktické zkušenosti a studie | Střípky češtiny. Interference mezi češtinou a rumunštinou...
lišné psaní a výslovnost některých hlásek a případnou změnu samohláskové kvantity a/nebo jmenného rodu lze ukázat na výrazech jako ocet – oţet, princ – prinţ, porcelán – porţelan; celulóza – celulozӑ, centrála – centralӑ, proces – proces, punč – punci; logika – logicӑ; anekdota – anecdotӑ, doktorát – doctorat, kravata – cravatӑ, kufr – cufӑr, kultura – culturӑ, nektar – nectar, ruksak – rucsac; marš – marş, pošta – poştӑ, škola – şcoalӑ, šok – şoc; pláž – plajӑ, kuráž – curaj ad. Česká slova původem neslovanská mohou sloužit také jako pomůcka k úvodu do práce s morfologickými slovotvornými principy – můžeme si na nich ukázat analogie mezi některými morfémy, pomocí nichž pak studenti mohou z jim známých rumunských lexémů sami vytvářet česká slova. Zde si ukážeme několik takových slovotvorných sufixů. Všechny příklady je nutno relativizovat, analogie platí většinou, nikoli úplně ve všech případech. Tak například femininní rumunské -ţie, -ţa mají v češtině rovněž femininní obdobu -ce (negace – negaţie, korupce – corupţie, porce – porţie, prezence – prezenţӑ). Rumunskému femininnímu -zie odpovídá v češtině rovněž femininní -ze (iluze – iluzie, konvulze – convulzie, okluze – ocluzie). Rumunské neutrální -u má často obdobu v českém -um v přejímkách z latiny (muzeum – muzeu, monstrum – monstru, neutrum – neutru, opium – opiu), u maskulinních vlastních jmen převzatých z latiny odpovídá v češtině rumunské koncovce -u maskulinní -us (Ovidius – Ovidiu, Tiberius – Tiberiu). Rumunské maskulinní -ist se pak v češtině objevuje jako -ista, femininní rumunská varianta -istӑ potom jako česká koncovka -istka (maximalista – maximalist, maximalistka – maximalistӑ, socialista – socialist, socialistka – socialistӑ, turista – turist, turistka – turistӑ). Pro doplnění si uvedeme také několik slov do češtiny přejatých, která se s rumunskými vždy přímo neshodují, jejich forma je ale dosti podobná: bárka – barcӑ (z lat., původu egyptského), čaj – ceai (přes turečtinu a perštinu ze severočín. ča, ale rumunský výraz pro čajník – ceainic už patrně pochází ze slov. jaz.), čardáš – ceardaş (z maď.), fazole – fasole (z něm., to z řeč.), kaple – capelӑ, kaštan – castan (z lat.), kmotr – cumӑtru (z lat.), lucerna – lanternӑ, máj – mai, mošt – must, nos – nas, nový – nou, pádlo – padelӑ (z něm.), plyš – pluş (z něm.), šroub – şurub (z něm., rumunský výraz pro šroubovák – şurubelniţӑ je ovšem, jak je patrné z koncovky, už přejatý ze slovanského jazyka).
šesté číslo | červenec 2014
Podobně jako většina (zejména mladých) českých mluvčích si dnes již sotva uvědomuje například latinský nebo jiný cizojazyčný původ některých do češtiny přejatých slov, také rumunští studenti bývají překvapeni, když je seznamuji s výrazy nebo morfémy, které pocházejí ze slovanských jazyků. Většinou je to překvapení radostné, které v hodině působí jako oživující prvek. Při udávání příkladů ze slovanských jazyků je však třeba mít na paměti, že mnoho mladých Rumunů dosti emocionálně prožívá svou národní příslušnost – tento jev je ovšem ve většině případů nutno považovat za projev zdravého národního cítění, nikoli za projev nacionalismu, a proto někdy mohou reagovat až posmutněle, pokud je takových příkladů mnoho najednou nebo pokud se lektor vyjádří nešikovně. Domnívám se proto, že je zapotřebí vždy zdůraznit, že uváděný příklad je v současnosti slovo skutečně rumunské a že hovoříme pouze o jeho původu, případně doplnit výklad příklady latinských, německých, anglických a jiných přejímek do češtiny. Většinou jsou ale objevy shod a podobností mezi oběma jazyky doprovázeny nadšením i smíchem, což je pro výuku rovněž velmi pozitivní, povzbuzující element. Některé výrazy přejala rumunština ze slovanských jazyků, ačkoliv původně pocházejí z jiných jazyků, např. z latiny nebo němčiny. Většina slovanských výrazů byla do rumunštiny přejata z ruštiny nebo bulharštiny, které nemají hlásku h. Je tedy dobré upozornit studenty, že na místě g v rumunské přejímce ze slovanského jazyka naleznou v češtině většinou h. Také zde najdeme některé analogie mezi morfémy, z nichž uveďme například české -ice, kterému odpovídá rumunské -iţӑ, české -yně a odpovídající rumunské -inӑ, české -ík a rumunské -ic nebo české -ář a rumunské -ar. Příklady: hospodář – gospodar, hospodyně – gospodinӑ, hranice – graniţӑ, mučedník – mucenic. Původem slovanské výrazy můžeme pracovně rozdělit na několik oblastí – nejstarší je patrně oblast náboženská, v níž se projevuje nepochybné působení byzantsko-ruského pravoslaví. Slova z této skupiny jsou v běžné rumunštině často považována za zastaralá, ovšem vzhledem k silně religióznímu založení většiny obyvatel jsou v jazyce církve stále živá a mnohá z nich jsou stále používaná i v běžné mluvě. V běžném rumunském hovoru, ale také třeba v obchodech, tak často potkáme např. slovo půst – post, postit se – a posti. Co je však důležité, že v češtině jsou mnohá z těchto slov (nebo jejich odvozeniny) stále běžně používaná. Dále sem patří třeba výrazy jako bohoslužba – slujbӑ, duch – duh, kadidelnice – cӑdelniţӑ, naděje – nӑdejde, pohan – pӑgân, pokání – pocӑinţӑ, cӑinţӑ, prorok – proroc, ráj – rai, sláva – slavӑ, svatý – sfӑnt, věčný, věčně – veşnic, vina – vinӑ, učeň, učedník – ucenic, zvěst – veste ad.
didaktické zkušenosti a studie
rampӑ, renta – rentӑ, strofa – strofӑ, vata – vatӑ, váza – vazӑ, vesta – vestӑ; maskulina nebo feminina, která se liší kvantitou samohlásky, jako bál – bal, minerál – mineral, plán – plan, pól – pol, pór (v kůži) – por, salám – salam, stát – stat, blůza – bluzӑ, móda – modӑ, sféra – sferӑ. Od-
72
Didaktické zkušenosti a studie | Střípky češtiny. Interference mezi češtinou a rumunštinou...
Poměrně velkou skupinu výrazů přejatých do rumunštiny ze slovanských jazyků představují názvy živočichů a rostlin, jako jsou například tyto: bob – bob, husa – gӑscӑ, kalina – cӑlin, konopí – cânepӑ, krtek – cârtiţӑ, křen – hrean, křepelka – prepeliţӑ (praslovanské onomatopoické slovo), labuť – lebӑdӑ, lebeda – lobodӑ, lín – lin, mák – mac, mrkev – morcov, oves – ovӑz, olej – ulei (také rumunský výraz pochází z výrazu staroslověnského, který má původ v latinském oleum), pelyněk – pelin, petržel – pӑtrunjel, rak – rac, štika – ştiucӑ, třtina – trestie, veverka – veveriţӑ, višeň – vişinӑ, vrabec – vrabie ad.; a názvy označující geografické jevy a jejich odvozeniny, jako balvan – bolovan (stsl., do rumunštiny přejato ze staré ruštiny, původ je ale patrně orientální), hranice – graniţӑ, hraničář – grӑnicer, lán – lan, louka – luncӑ, mokřina – mocirlӑ, oklika – ocol (všeslovanské; v latině existuje verbum colō s podobným významem, ale o slovanském původu v rumunštině svědčí prefix o-; podle rumunského ekvivalentu pro výraz objížďka – ocolire, objet – a ocoli si banátští Češi vytvořili verbum vobkolit), pažit – pajişte, potopa – potop, propast – prӑpastie, pustina/poušť – pustiu, pustošit – a pustii, step – stepӑ, val – val, vrch – vӑrf ad. Jedny z nejlogičtějších přejímek představují u každého národa názvy pokrmů a nápojů jeho sousedů. Tak rumunština převzala ze slovanských jazyků názvy, jako například droždí –
šesté číslo | červenec 2014
drojdie, jikry – icre, pálenka – pӑlincӑ, slanina – slӑninӑ, slivovice – şliboviţӑ nebo vodka – vodcӑ, němčina nám darovala například společné slovo šunka – şuncӑ (z hornoněmeckého schunke), italština salám – salam, francouzština kompot – compot atd. Do češtiny (zejména do jazyka banátských Če-
chů) naopak pronikla z rumunštiny (nebo z „balkánského“ jazyka) slova jako cujka – ţuicӑ (jednou přepalovaný alkoholický nápoj), čorba – ciorbӑ (typická balkánská polévka), miče – mici (grilované šišky z mletého masa), sármy – sarmale (kysané zelné listy plněné mletým masem a rýží) ad. Množství původně slovanských výrazů je prakticky nezařaditelné do nějaké výraznější tematické skupiny. Uveďme nyní pro zajímavost alespoň některé z nich, jako substantiva (a některé jejich odvozeniny) dar – dar (z verba dát – a da, odtud např. odvozené předat – a preda), doušek – duşcӑ, díra (ďoura) – gaurӑ (a demin. dírka/ďourka – gӑuricӑ), hlas – glas, zdrobnělina maminka – mamicӑ, obyčej/zvyk/mrav – obicei, opánek – opincӑ, otrava/jed – otravӑ (a odvozeniny otrávit – a otrӑvi, otrávený – otrӑvit; je zajímavé, že toto je další z rumunských, původem slovanských slov, která převzali banátští Češi z rumunštiny – např. votravičná houba), polka – polcӑ (jedno z ryze českých slov přejatých do celého světa), přítel – prieten (psl., ze sanskrtu, priyá- = vlastní, milý), rusalka – rusalcӑ (stsl., do rumunštiny se dostalo asi z bulharštiny, do češtiny z východoslovanských jazyků; do staroslověnštiny však slovo přešlo z latiny, z názvu pozdně římské pohanské slavnosti růží, rosalií, konané v létě přibližně v době dnešních svatodušních svátků; tak potom staroruské označení rusalija se používalo pro svátek sedmé neděle po sv. Duchu, v současné rumunštině pro tentýž svátek srov. rusalii), rána – ranӑ (a např. odvozené adj. raněný – rӑnit), stráž – strajӑ, troufalost/pýcha – trufie, trup/tělo – trup, vévoda – voievod; adjektiva bohatý – bogat (a např. odvozenina obohacený – îmbogӑtit), čestný – cinstit, drahý – drag, hrozný – groaznic (používá se, stejně jako v češtině, v negativním, ale i pozitivně zesilujícím významu, podobně jako ekvivalent k strašný, viz níže), poněkud kuriózní odraný – zdrenţӑros, pestrý – pestriţ, plný – plin (a odvozeniny, jako např. plnit – a umple, plněný – umplut), ruměný – rumen, slabý – slab, strašný – straşnic, veselý – vesel (a např. odvozenina obveselit – a înveseli) ad.; nebo verba, jako např. bušit – a buşi, honit/ hnát – a goni, klátit se – a se clӑtina, lepit – a lipi (a např. odvozenina lepidlo – lipici), opařit (se) – a (se) opӑri (a některé odvozeniny, jako opařený – opӑrit, opařenina – opӑrealӑ), plout – a pluti, šeptat – a şopti ad.; zajímavé je také třeba adverbium nadarmo – în zadar. Mnohé podobnosti najdeme samozřejmě také ve zvukomalebných slovech, jako jsou například bzučet – a bâzâi, cvrlikat – a ciripi, dunět – a duni, hrkat – a hurui, chrochtat – a grahӑi, klokot – clocot, kokodákat – a cotcodӑci, kykyrykat – a cucurica, mlaskat/pleskat – a plescӑi, syčet – a sâsâi, tikat – a ticӑi apod.
didaktické zkušenosti a studie
Další významovou oblastí, kde lze v rumunštině najít množství přejímek ze slovanských jazyků, je hospodářství a domácnost. Zde jsou některé příklady: bič – bici, brázda – brazdӑ, čep – cep, velice kuriózní černozem – cernoziom, číše/číška – ceaş(c)ӑ, dláto – daltӑ, gazda – gazdӑ (pův. maď., zde ale asi ze slov. jaz.), hnůj – gunoi (ale také odpadky; odpadkový koš je tedy coş de gunoi, viz níže), hon – goanӑ, hospodářství – gospodӑrie, hotový, hotovo – gata, hromada – grӑmadӑ, jesle – iesle, káď – cadӑ, kalit – a cӑli, kleště – cleşte, kopyto – copitӑ, kosa – coasӑ, kosit – a cosi, koš – coş (v rum. též s významem komín), kovadlina – nicovalӑ (stsl. nakovalo, nakovenj), lavice – laviţӑ, lopata – lopatӑ, lopatka – lopӑţicӑ, ocel – oţel, ocelář – oţelar, otava – otavӑ, pilník – pilӑ (všesl. z pila), pilovat – a pili, pluh – plug (všesl., Slované orali pluhem dřív než Římané), podkova – potcoavӑ, pohár – pӑhar (do češtiny přejato ze slovenštiny, slovo prý původně maďarské, odtud také přejato do rumunštiny), police – poliţӑ, práh – prag (rumunským studentům lze tedy velmi dobře vysvětlit legendární etymologii názvu našeho hlavního města, který zní v rum. Praga), prach – praf, pražit – a prӑji (ale také smažit), půda (v domě) – pod, puknout – a pocni, puška – puşcӑ (slovo je původně asi latinské, existuje domněnka, že ve významu zbraně se možná k ostatním Slovanům rozšířilo z češtiny), putna – putinӑ, rohož – rogojinӑ (slovo již praslovanské, původně však asi neindoevropské), rám – ramӑ, roj – roi, sak – sac, sáně – sanie, sázet/sadit – a sӑdi, skoba – scoabӑ, sloup – stâlp, trh – târg, udice – undiţӑ, ulice – uliţa, veslo – vâslӑ, zahrada – grӑdinӑ, závora – zӑvor, žlab – jgheab ad.
73
Didaktické zkušenosti a studie | Střípky češtiny. Interference mezi češtinou a rumunštinou... / Autentický text
Při přejímání slov někdy dojde k přenesení významu, čímž vzniknou takzvaní „falešní přátelé“. Rovněž upozornění na tyto výrazy může studentům pomoci při osvojování nového lexika, které se jim potom nezdá tak obtížné, také proto, že přenesený význam v sobě nese nádech komična. Tak například hltavý – lacom, hodiny – ceas, hloupý – prost, kožich – blanӑ, kůra – coajӑ, plod – rod, polštář – pernӑ, sklep – pivniţӑ, spalničky – pojar, společenská obuv – pantofi, ale pantofle – papuci, uhodit – a lovi, taška (na střeše) – ţiglӑ, ale cihla – cӑrӑmidӑ ad. Někdy vzniknou celé řady, jako třeba srp – secerӑ, sekera – topor, ale topůrko – coadӑ.
kořenům. Domnívám se ale, že využití shod a podobností mezi mateřským jazykem studenta a jazykem, který vyučujeme, nám může vždy poskytnout alespoň elementární materiál ke srovnávacímu přístupu k výuce, díky němuž adept nejenom ztratí ostych a snáze si osvojí lexikum i některé slovotvorné postupy daného jazyka, ale rovněž získá širší lingvistický pohled na jazykovou problematiku a také nové rozvíjející vědomosti o vlastní mateřštině.
Porovnání lexikální struktury rumunštiny a češtiny přináší poněkud nový pohled na koncept „národního jazyka“. Rumunsko i české země jsou tradičně „kotlem“ kultur a jazyků, a tak dnes běžný uživatel ani neví, jak velké množství slov „jeho“ jazyka je ve skutečnosti přejato z jazyků jiných. V praktické výuce není prostor pro hloubkovou etymologii, tedy například pro exkurzy k indoevropským jazykovým
MACHEK, V. (2010): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Literatura
Můj oblíbený střípek Česka Katerina Peressutti, úvod Zuzana Muchová lektorát Padova, Itálie Katerina Peressutti je posluchačkou 3. ročníku bakalářského studia Mediazione linguistica e culturale (studium jazyků pro mezinárodní komunikaci a spolupráci – angličtina a čeština) v Padově. V únoru 2014 však obhájila diplomovou magisterskou práci z češtiny na univerzitě v Lublani, kde takto ukončila 5leté studium italského a českého jazyka a literatury. Úkol byl zadán v rámci konverzačního tématu týkajícího se České republiky, zejména specifik jednotlivých regionů se zaměřením na vlastní zkušenosti studentů. Na Českou republiku mám nejen hodně hezkých vzpomínek, ale mám s ní spjato i několik veselých historek. Jedna z nich se týká návštěvy moravských hodů. Byla nás docela velká skupina, kluci a holky ze Slovinska, a na víkend jsme jeli na hody do malé slovácké vesnice, do níž nás pozval jeden z našich kamarádů. Hned cestou jsme se ztratili, protože jsme zapomněli jméno vesnice. Ale když jsme volali kamarádovi, aby nám poradil, kudy a jak se k němu přesně dostaneme, ujistil nás, že stačí sednout si do autobusu a že určitě poznáme, že jsem přijeli do správné
šesté číslo | červenec 2014
vesnice. Ukázalo se, že měl pravdu. Po půl hodině cesty se autobus najednou zastavil a nastoupili do něho vesničané, kteří nám řekli, že nemůžeme dál jet, dokud všichni v autobusu nevypijeme „štamprlu“. A my věděli, že jsme na místě. Po několika panácích se nám konečně podařilo vystoupit a před sebou jsme uviděli skupinku mladých kluků a holek v krojích, kteří po vesnici tancovali tradiční tance. Kroje byly různých barev a bylo nám vysvětleno, že každá vesnice má svoji barvu kroje a svůj vyšívaný vzor. Ten den slunko svítilo, hudba hrála, mladí tancovali, babičky na talířích nosily bezedné množství sladkostí: cukroví, vdolky, zákusky a pánové všude a všem nabízeli domácí slivovici a víno. Vzali nás i do vinného sklepa a do vinohradu, kde jsme ochutnali mladé víno a povídali jsme si. V naší skupině bylo také několik kluků z vinařské oblasti Doleňsko, kteří se s vesničany vsadili, že v pití vína a slivovice udrží krok s místními. Výsledkem této sázky byly fotky z hodů, na kterých naši kluci – úplně na všech – jenom spali, a sázku totálně prohráli. Ale nevzdali se a všem slíbili, že se příští rok určitě vrátí, už v lepší kondici. Druhý den, když jsme odjížděli, dali jsme si, jak je na Slovácku zvykem, „štamprlu“ na rozloučenou, babičky nám daly na cestu domů spoustu cukroví, které ale bylo tak dobré, že jsme ho skoro všechno snědli už po cestě. Tak tohle byl jeden z nejlepších víkendů, který jsem strávila v České republice. Vzpomínka, která nevybledne.
didaktické zkušenosti a studie / autentický text
Autentický text
74
Didaktické zkušenosti a studie | Jak využít literárního textu k rozvoji vyjadřování v cizím jazyce...
Jak využít literárního textu k rozvoji vyjadřování v cizím jazyce aneb „Škola má býti místo veselé“ (J. A. Komenský) Lenka Froulíková | lektorát Nancy, Francie Původní literární text1
Vznikl jsem na Moravě, žiju v Čechách v Praze, pochovají mě zas na Moravě: všude dobře, doma nejlépe. Morava je česká země, oddělená od Čech mírnou Vysočinou. Obyvatelé Moravy jsou Moravané, říkají si Moraváci. Mluví česky, jenže pěkněji. Hlavní město je podle mého názoru starobylý Olomouc, ale Brňáci myslí, že Brno. Morava sousedí na východě se Slovenskem, tvoří tedy mírumilovný přechod mezi Čechy a Slováky. K Moravě dnes patří i část Slezska. My Moraváci se podle rozumu dělíme na ženy, muže a děti. Podle zdraví na hlupáky a normální. Hlupáci chodí pořád v džínách a celé večery čumí na televizi. Normální se oblékají rozmanitě a čistě, umějí moc věcí a baví se vtipně sami. Všichni zdraví Moraváci rádi zpívají. Na Moravě jsou lidi upřímnější, slušnější, poctivější a zbožnější, až na pár výjimek, které vidíme všude. Kdo přichází z Čech na Moravu, hned vidí, že vesnice jsou tu pěknější a pole řádněji obdělaná. Moravští dělníci jsou svědomitější. Moravan, když přijde z práce, která ho nebavila, dá se do práce, která ho baví. Morava má hory a nížiny, lesy jehličnaté i listnaté, pole obilná, řepná i bramborová, ale na rozdíl od Čech má i dost vinic. Potoky na Moravě tečou z kopce, vítr fučí všemi směry, slunko jde od východu k západu. Když je pěkně, je pěkně, a když prší, také to ujde. V zimě mrzne. V noci bývá tma, když nesvítí měsíc. V potocích jsou ryby, na horách se pase dobytek. Někdo najde někdy v lese hřiby. Na Moravě je zkrátka všecko lepší. VACULÍK, L. (1990): U nás na Moravě. In: Srpnový rok. Praha: Mladá fronta.
Úvod
Posluchači
Studenti Lotrinské univerzity, druhé největší univerzity ve Francii, pocházejí nejen z Lotrinska, ale i z jiných historických krajů. Všichni studují český jazyk, literaturu a kulturu ve městě Nancy, které je pro ně místem, k němuž pro jeho půvab většinou přilnou. Rádi však hovoří o svých domovech, o historických památkách a přírodních zajímavostech jednotlivých francouzských departementů. Je výhodné spojit učební plán s oblíbenými tématy posluchačů, dát jim však návod k novému pohledu, ozvláštnit téma třeba nadsázkou.
Studenti třetího ročníku češtiny jako cizího volitelného jazyka. V tomto ročníku jsou také dospělí posluchači, absolventi různých vyskokoškolských oborů, kteří češtinu studují v rámci postgraduálního vzdělávání.
šesté číslo | červenec 2014
1| Uvedený text U nás na Moravě je součástí učebnice češtiny pro cizince – FROULÍKOVÁ, L. (2002): Zahrada českého jazyka. Čtyři roční období. Praha: Academia, s. 123.
didaktické zkušenosti a studie
U nás na Moravě
75
Didaktické zkušenosti a studie | Jak využít literárního textu k rozvoji vyjadřování v cizím jazyce...
Hlavní cíl Porozumění psanému textu a zvládnutí vlastní písemné produkce na jeho základě.
5. Vysvětlení titulu a závěrečné věty jako potvrzení nadsázky: U nás na Moravě Na Moravě je zkrátka všecko lepší. 6. Hlasitá četba textu.
Opakování a prohloubení daného jazykového materiálu. Kulturní poučení vztažené k českým zemím. Motivace k debatě v cizím jazyce. Vedení ke schopnosti samostatně vyjádřit své myšlenky ústně i písemně. Postupy Střídání aktivit spjatých s porozuměním psanému textu s ústním vyjadřováním v hodině a s písemným vyjadřováním v domácí přípravě (s možným využitím slovníku). Fonetické cvičení – hlasité čtení výchozího textu. Později vlastní písemná produkce. Gramatická cvičení upevňující znalost slovesných konjugací, stupňování adjektiv a adverbií. Lexikální cvičení vztažená k tématu krajina, podnebí a počasí. Jednotlivé aktivity rozložené do dvou (dvouhodinových) celků v rámci přímé výuky a do domácí přípravy 1. Předložení mapy České republiky, ujasnění základních pojmů formou otázek a odpovědí: Čechy, Morava se Slezskem, hranice se Slovenskem, Českomoravská vrchovina čili Vysočina, Praha, Brno a Olomouc. 2. Tichá četba první části textu. Výběr klíčových sloves z první věty a vysvětlení: vzniknout (narodit se), žít (bydlet), pochovat / být pochován (zemřít, umřít, pohřbít / být pohřben). Obyvatelská jména, rozdílné varianty: Moravané/Moraváci, Brňané/Brňáci, Pražané/Pražáci; Češi, Slováci. 3. Tichá četba druhé části textu. Výběr sloves ve 3. osobě plurálu a ve 3. osobě singuláru: chodí – čumí (dívají se) – oblékají se – umějí – baví se – zpívají – jsou – přichází – vidí – přijde – nebavila – dá se – baví. Uvedení infinitivu těchto sloves. Výběr adjektiv a uvedení pozitivu, komparativu a superlativu u každého z nich: normální – zdravý – upřímnější – slušnější – poctivější – zbožnější – pěknější – svědomitější. Výběr adverbií: pořád (stále) – rozmanitě – čistě – moc – vtipně – všude – řádněji (řádně). Antonyma těchto adverbií. 4. Tichá četba třetí části textu. Výběr slovního okruhu vztaženého ke krajině: hory – nížiny – lesy jehličnaté i listnaté – pole obilná, řepná i bramborová – vinice – potoky – kopec – v potocích ryby – na horách dobytek – v lese hřiby. Výběr slovního okruhu vztaženého k podnebí a počasí: vítr fučí všemi směry – je pěkně – prší – v zimě mrzne.
šesté číslo | červenec 2014
7. Převyprávění textu podle vybraných klíčových slov a slovních spojení. 8. Písemná práce (domácí): U nás v ... (Lotrinsku) V ... (Lotrinsku) je všechno ... Pracovat podle osnovy: zeměpisné umístění, typ krajiny, charakter obyvatel, podnebí a počasí. Prezentace v následující hodině. 9. Diskuse: Všude dobře, doma nejlépe. Souhlasíte? Jak rozumíte pojmu domov? Jste doma v ... (Nancy), v ... (Lotrinsku), ve Francii, v Evropě? A co žertovné české Všude dobře, doma nejlépe. Tak co doma? Existuje francouzský ekvivalent? 10. Písemná práce (domácí): Recept na domov Vezmi malý dům s pěknou zahradou, na terasu dej velký jídelní stůl a hodně židlí. Přidej útulné zařízení domu a milou rodinu. ... Dokončete text. Prezentace v následující hodině. Oprava diakritických znamének v obou písemných úkolech ve dvoučlenných skupinách a za pomoci vyučujícího. Odevzdání prací k celkové opravě vyučujícím. Několik autentických ukázek z písemných prací (ad bod 8) Alexandre: U nás v Lotrinsku Narodil jsem se v Lotrinsku, žiju v Nancy, ale jezdím vždy na dovolenou do Čech. Nevím kde umřu, ale doufám, můj popel bude rozprášen v lese na dobrém místě na houby. Obyvatelé Lotrinska jsou Lotrinskané, ale v horách jsou Vogézané. Hlavní město je Nancy, ale pro Francouze a Němce je to Metz. Lotrinsko sousedí na severu se Německem, proto je tam hodně hradů, zámků, pevností a kostnice. V Lotrinsku prší a prší, moc prší, ale pěkně prší. V Lotrinsku je všechno pěkné. Marie-France: U nás v Lotrinsku Vznikla jsem v Lotrinsku v Nancy. Tam stále žiju a, podle mého názoru, mě pochovají klidně v Nancy. Všude dobře, doma nejlépe. Lotrinsko je francouzská země v severovýchodní částy Francie. Nancy je oddělené od Metz šedesátými kilometry.
didaktické zkušenosti a studie
Dílčí cíle
76
Didaktické zkušenosti a studie | Jak využít literárního textu k rozvoji vyjadřování v cizím jazyce...
Denise: U nás v Burgundsku Vznikla jsem v Burgundsku, žiju v Nancy, v Lotrinsku pochovají mě v Nancy, protože moja rodina je tu. Burgundsko trochu zapomínala jsem, žila jsem tam jen 17 let, až do maturity. Burgundsko nebylo vždy francouzská země, bylo dříve nezávislé vévodství, ale lotrinský rytíř zabil našeho vévodu v 1477 roku vedle Nancy. Burgundsko se stalo francouzské v 1678 roku. Obyvateké jsou Bourguignons, jsou pišní na svoje víno, které produkují a pijí. Hlavní město je Dijon, staré a hezké město. Burgundsko sousedí na západě s Šampanskem, na východě s Franche-Comté. V Burgundsku a Lotrinsku nevím co je lepší. Několik autentických ukázek z písemných prací (ad bod10) Bénédicte Vezmi malý dům s pěknou zahradou, s květinami, ovocnými stromy, a proč ne s hezkou tyrkysovou bazénou. V létě odpočívej na terase a poslouchej děti smát se a hrát v bazéně. Potom zaváděj dovnitř. V jídelně je velký stůl a hodně židlí. Přátelé jsou vždycky vítány. Je to skoro „Epinalový obraz“. Ale občas, nezapomeň se dívat někde jinde protože potom můžeš pochopit, že všude dobře, doma nejlépe! Jean-François Nejprve nevstanite levou nohou. Vyberte jeden den kdy svítí slunce a nezapomenite udržovat zahradu. Jestli je deštivý, takto není dobré, neboť nevidíme krásnou krajinu a máme špatnou náladu. Na jídlo si udělejte, co máte rádi, ale ne příliš vyjma když chtíte. Pročpak? Když je dobré, kamarádi zůstanou na jeden den a když je perfektní, na celý život. Didier Vezmi malý dům s pěknou zahradou, na terasu dej jídelní stůl a hodně židlí. Vedle umístěte malý bazén pro děti v létě. Přidejte útulné zařízení domu a milou rodinu. Krásný malý pokoj pro každé dítě, se malou pohodlnou postelí. Nezapomeňte hernu a také místnost se dívat na televizi. Rádi vaříte, pak přidejte zařízenou kuchyni pro připravovat dobré jídlo. Potom, pro dívky, přidejte dvě koupelny a zrcadla.
šesté číslo | červenec 2014
Poznámka autorky Ukázky jsou ponechány v původní podobě, pouze přepsány z rukopisného tvaru do počítače. Diakritika byla opravena v rámci cvičení vedeného ve dvoučlenných skupinách samotnými studenty. K obsahu: Lotrinský kraj se v mnohém podobá Šumavě, jeho počasí má i podobnou pověst. Nancy a Metz byly v minulosti střídavě hlavními městy Lotrinska. Épinal je horské městečko s historickou tiskárnou, kde vznikaly velmi líbivé, někdy žertovné obrázky, a také ilustrace k pohádkám, vše ručně kolorováno. Didaktický dodatek Vhodným pokračováním práce s literárním textem U nás na Moravě se ukázala být četba několika krátkých úryvků z Českého snáře (vyšel v samizdatu roku 1981, oficiálně v roce 1990) stejného autora, a to těch pasáží, které jsou věnovány příjezdu jeho budoucí francouzské snachy Izabely do tehdejšího Československa. Její pohled na všední život Čechů – koupání v rybníku, houbaření a opékání špekáčků na ohni, její objevování kouzel pražských památek, opojné zážitky z koncertu v kostele svatého Jakuba a z kavárny Slavia, kde se setkala s přáteli Ludvíka Vaculíka, ale i poznání absurdit spojených s obchody a restauracemi té doby, byly dobrým podnětem k živé debatě studentů. Soustředila se jednak na existenci stereotypů v náhledu cizince na život v druhé zemi a nutnost se jim vyhnout, jednak na větší či menší důležitost materiálního zabezpečení a kulturní náplně v životě jedince a společnosti. Debata byla zakončena aktuálními a konkrétními daty z dnešního života obyvatel České republiky a informacemi o jejich názorech na různé společenské jevy, které jsem čerpala z výsledků sociologických výzkumů a z článků uveřejněných v Lidových novinách. Práci s literárním textem tak doplnil i pohled na tabulky, jejich grafickou podobu a vysvětlivky, to vše vedoucí k poznání nové slovní zásoby i procvičení mluvnice, například skloňování číslovek.
didaktické zkušenosti a studie
Existuje odpradávna rivalita mezi těma dvěmi městy stejně velikými. Obyvatelé Metz tvrdí, že Nancy je maloměstské a úzké a obráceně. Nicméně – a nejsem šovinista – Stanislaské náměstí je přejkrásné a Nancy je hlavní město Lotrinska. Obyvatelé v Lotrinsku mluví francouzsky, jenže často s příznačným přízvukem od kterého se obtížně zbavují. Lotrinsko sousedí na východě s malebným Alsaskem, na západě s rovným Šampaňskem a na jihu s FrancheComté které otevírá cestu do mírumilovného pohoří Jura. V Lotrinsku je zkrátka všecko lepší.
77
Glosa | Via Hrabal aneb Na cestě s Bohumilem Hrabalem
Via Hrabal aneb
Ciao
Na cestě s Bohumilem Hrabalem Ludmila Machátová | lektorát Benátky, Itálie
Glosa
V Benátkách byla celá akce navíc autory pojata jako pocta Sergiu Corduasovi, jenž Hrabalovo dílo v Itálii nejen překládal, ale i propagoval. Profesor Corduas se s hosty vernisáže podělil mimo jiné o vzpomínky na Hrabalovu návštěvu Benátek: Když Hrabal přijel do Benátek v roce 1987, na otázku, co by chtěl v Benátkách dělat vzhledem k tomu, že už tady předtím byl, odpověděl, že by se spíš rád podíval do Ravenny, kterou ale Hrabal už také dříve navštívil. Profesora Corduase napadlo, že by hlubším a mystičtějším zážitkem mohl být výlet benátskou lagunou na ostrov Torcello, „mystické srdce Laguny“ (Corduasova oblíbená metafora pro
šesté číslo | červenec 2014
ostrov Torcello), kde se také nacházejí starodávné fresky a které Hrabala uvedlo v němý úžas. Hrabal byl tak ohromen, že si, ač zapřisáhlý pivař, objednal bílé víno. Profesor Corduas k tomu dodal: „V tu chvíli jsem věděl, že toto způsobila torcellská Madonna.“ Na závěr hrabalovských oslav bylo uspořádáno čtení s projekcí filmů Něžné barbarství, Bohumil Hrabal mezi slovy a obrazy2. S největším ohlasem ze strany publika se setkala samotná multimediální prezentace, jíž autoři – Hrabalovi blízcí přátelé, dali velmi moderní tvar, který současného náročného diváka nenudí. Pokud by čtenáře téma zaujalo, více informací o Via Hrabal, pokračující následně v ČR, nalezne na http://www.sdruzeniserpens.cz/. 1| Projekt Sdružení Serpens vytvořený Tomášem Mazalem, Václavem Špalem, Ivem Krobotem, Jiřím Reihartem a Janem Čapkem. Na benátské akci se organizačně dále, krom výše zmíněných, podílelo České centrum v Miláně a Ca´Foscari Zattere. 2| Autory jsou profesor českého jazyka a literatury Massimo Tria a italský herec Antonio Varvarà.
glosa
Na benátské univerzitě Ca´Foscari byla 8. listopadu 2013 zahájena multimediální prezentací Via Hrabal1 čtrnáctidenní výstava Bohumil Hrabal barevně a černobíle kurátorů V. Špaleho a T. Mazala. Projekt Sdružení Serpens byl zatím prezentován například v Paříži, Amsterdamu, Varšavě, Mnichově, Praze či Salcburku. Cílem hrabalovské cesty je originálním způsobem oslavit sté výročí narození Bohumila Hrabala a připomenout osobnost a dílo tohoto velikána české literatury.
78
Didaktické zkušenosti a studie | Využití dramatické výchovy při výuce krajanů v Chorvatsku...
Využití dramatické výchovy při výuce krajanů v Chorvatsku aneb Cesta ke klíči
Luděk Korbel | krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko
Dramatická výchova ve výuce češtiny jako cizího jazyka
podle svých podmínek. Mým cílem je spíše nabídnout určitý způsob práce s některými skupinami dětí.
Dramatická výchova jako komplexní systém výukových činností má ve výuce jazyků široké možnosti uplatnění, jedním z jejích důležitých cílů, kromě sociálního rozvoje a spolupráce, je i rozvíjení komunikativních dovedností žáků.
Ve zdejším prostředí místní krajanští učitelé navíc nejsou příliš zvyklí učit žáky gramatiku, jde jednak o výše zmíněnou možnost „naposlouchat“ češtinu v běžných komunikačních situacích, jednak jde určitě podvědomě i o důvody motivační.
Odhlédnu-li od přesnějšího popisu této disciplíny (výběrový seznam publikací k tématu viz níže), zaměřím se ve svém příspěvku především na konkrétní využití možných prostředků dramatické výchovy u žáků nižších ročníků základní školy (případně starších žáků školky), tj. ve věku 6 až 10 let, a to v delším časovém horizontu.
Přesto je v jednotlivých lekcích mnoho možností, jak zapojit jakoukoliv aktivitu spojenou s hlubším probráním gramatické látky související s daným komunikačním tématem. Vzhledem k tomu, že se jednalo o celoroční projekt obsahující zhruba 15 až 20 lekcí, uvádím zde jen několik příkladů.
Dramatická výchova se mi jeví jako velmi vhodný prostředek k výuce, protože nabízí množství zážitkových metod. Stále nacházím její široké uplatnění především (ale nejen) u mladších a heterogenních skupin žáků, tedy tam, kde nelze použít klasický běžný způsob výuky jazyka – čtením a psaním, s textovými materiály a učebnicemi.1
Úvodní lekce – cesta ke klíči kolem nás
Cílová skupina Výuka žáků z krajanské komunity mívá (nejen v Chorvatsku) svá specifika, kterými se liší od běžné výuky češtiny jako cizího jazyka. Často jde o děti, pro něž je čeština mateřským jazykem. Navíc zde, v oblasti Daruvarska, nebývá neobvyklé, že ji žáci pravidelně používají mimo výuku (v rodině, ale i mezi spolužáky). Právě skupinám, jejichž znalosti jsou velmi dobré a v nichž lze ještě více rozvíjet slovní zásobu a komunikační dovednosti, byly lekce zde uvedené věnovány. Nakolik jsou přenositelné i do jiného prostředí, nechť posoudí každý sám,
šesté číslo | červenec 2014
První lekci rámuje knížka básní v próze Vítězslava Nezvala Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti2. Jde nám o klíč k jednotlivým věcem, k čemu se používají, jaké jsou, jak je pojmenovat, co cítíme, když je vnímáme, vidíme, hmatáme, slyšíme atp. Přes běžné seznamovací aktivity se dostaneme k věcem kolem nás. Nejprve žákům ukážu kámen, který vypadá z každé strany úplně jinak, jako drahokam, má své tajemství, a kdybychom jej sledovali jen očima, nepoznali bychom to. Proto se budeme na věci dívat „rukama“. V sáčku děti poslepu osahávají různé předměty, bavíme se o tom, jaké jsou. Začneme jednoduše: velké, malé, 1| Ve svém příspěvku mám konkrétně na mysli dramatickou výchovu jako systém smysluplně řazených činností v lekcích, nikoliv jako prostředek v procesu tvorby jevištního celku, tj. divadelního či recitačního představení, i když i to může být výsledkem jednotlivých činností. 2| Nezval, 1981.
didaktické zkušenosti a studie
Velmi vhodnou cestou, jak udržet zájem žáků a rozvíjet také jejich další schopnosti, je vyprávění příběhů, v případě komplexní lekce jde o tzv. příběhové drama, jehož nosnou linkou, vodítkem, ale i možným cílem je konkrétní děj, v mém případě již zpracovaný v knihách pro děti a mládež či ve známých českých pověstech.
Několik úvodních lekcí směřuje k poznání toho, co mají žáci kolem sebe, k tomu, co je jim blízké, co mají doslova „po ruce“. Cílem je samozřejmě také seznámit se mezi sebou navzájem.
79
Didaktické zkušenosti a studie | Využití dramatické výchovy při výuce krajanů v Chorvatsku...
Na to navazuje činnost, při které mají děti za úkol si kolem sebe vybrat nějaký zajímavý předmět, který se jim na první pohled líbí. Pak k němu dojdou a sáhnou na něj, nejlépe se zavřenýma očima, aby ten dotyk byl intenzivní. Až takto vystřídají několik věcí, popovídáme si o tom, co „viděly“. Zda se lišil jejich pohled očima od toho, co cítily pod prsty. Která věc byla opět nejstudenější, nejteplejší, nejhrubší... Samozřejmě tím poznáváme také svou třídu a neopomeneme zdůraznit, že každý člověk má právo vidět věci jinak. To se již přesuneme k samotnému Nezvalovi, zdatnějším přečtu úvod knihy o tom, že má básník raději věci než hračky, protože jsou stále věcmi a mohou být čímkoliv. Můžeme se bavit o tom, zda se nám někdy hračka rozbila. Méně zběhlým v češtině čtu rovnou jednotlivé, ty nejlehčí, básně o prostých věcech jako hádanky, jejich název je řešením. Dostaneme se tak k zásadní básni našeho setkání – o klíči. (Klíč byl také jednou z věcí, kterou nahmatali v sáčku.) Co by se mohlo klíčem odemknout? Zahrajeme si na to. Dveře? Pokladnice? Skříň? Auto? Předvádějí, co je napadne, a my hádáme. I samotné věci mohou ožít. Vezmu do ruky papír – imaginární rekvizitu a ptám se dětí, čím vším by mohl být, pokud nereagují, předvádím. Letadlem, hřebenem i oním klíčem. Zkoušíme si všechny možné věci a nutí nás to slova spontánně vykřikovat, když uhádneme. Cesta ke klíči v nás K mnohým setkáním velmi rád používám krásné příběhy Daisy Mrázkové, v tomto případě povídku Kámen a chlapec3. Převyprávím část příběhu, v němž si malý kluk vyšel na výlet. Co viděl? Co by mohl vidět ve vaší vesnici, vašem městě? Kudy by šel, kdyby chtěl jít tudy do lesa. Odpovídáme si. A pak dostanou pouhých deset vteřin na to, aby udělali živý obraz4 jejich vesnice, jsou budovami a vším, co stojí ve vesnici. Když se někoho dotknu, řekne nám, čím je. Případně mohu navázat na příběh a procházet kolem dětí, ony mi odpovídají, kolem čeho všeho chlapec šel. Rozšiřujeme si tak od minulé lekce obzor našeho vidění na věci vzdálenější. Pokračuji narativní pantomimou rozvíjející příběh knihy.5 Žáci dělají přesně to, co čtu. Probudí se, vyjdou ven před dům, rozhlédnou se, otevřou branku, pozdraví kamarády a putují vesnicí až k lesu, zde si sednou u cesty, tj. na zem ve třídě.
šesté číslo | červenec 2014
Chlapec tam totiž našel kamínek, onen z úvodní hodiny, úplně jinak vypadá z druhé strany, má tajemství. A dočtu příběh o tom, že i samotný kluk má v sobě také takové tajemství, a jednou se ukáže ostatním. Zahrajeme si ještě hru na tajemství – jedno z dětí dostane kamínek za zády do ruky tak, aby to ostatní neviděli, díváme se na sebe, pozorujeme, zda nás tajemství proměnilo, kdo by mohl kámen mít v ruce. Samozřejmě popisujeme, co se na člověku změnilo, tvář, úsměv atd. Na závěr si zazpíváme písničku Hany a Petra Ulrychových Kamínek v lese. Klíč ke kouzelné zahradě6 Tentokrát vyjdeme z knihy Jiřího Trnky Zahrada7. Dětem nejprve ukážu pětici kluků na obrázku. Co vidíte? Kolik je klukům let? Co dělají děti v jejich věku? Kam jdou? Šli do školy, ale do úplně jiné školy – čtu úvod knihy. Co děláte vy cestou do školy, zažili jste nějakou zajímavou situaci? Vyprávíme si ji, případně předvádíme. Opět se vrátím k narativní pantomimě a detailněji popisuji dětem, kudy mohli chlapci jít, oni jsou teď jimi a musejí skákat přes větve, jít po mokré trávě, kamenitou cestou, až dojdou k tajuplné brance. Osvědčila se mi jen v prostoru umístěná jednoduchá lavice, před níž si sedneme. Chlapci uviděli bránu, ale jak se dostat dovnitř? Jak ji odemknout? Čtu až k místu, kdy jeden z kluků řekne: „Vyndejte všechno z kapes, pánové.“ A tak na papírky namalujeme obrázky věcí, které takto staří kluci mohli mít v kapsách. Opět přečtu onu větu a obrázky si ukážeme a pojmenujeme. Přesně podle čteného textu postupně všechny jejich obrázky věcí z kapes naházím do pomyslného zámku. Ale branka se neotevřela. Čtu dál o tom, co se stalo: když kluci zatlačili, branka se sama otevřela, protože nebyla zamčená. Postupně vstoupíme do kouzelné zahrady a přemýšlíme, co by tam všechno mohli najít. Předvádíme to, například prostřednictvím živých
3| Mrázková, 2002, s. 22–24. 4| Živý obraz je obvyklý způsob, jímž se žáci „vžívají“ do dané situace, postavy, věci. Jde v podstatě o nehybnou fotografii, kdy svým vlastním tělem vyjádří předměty či živé bytosti, jejich nálady, stavy a podobně. 5| V případě narativní pantomimy se jedná o techniku, při níž učitel či určený žák vypravuje a ostatní aktéři podle toho hrají pantomimu. Vyprávění musí být postaveno tak, aby umožňovalo žákům akci. Technika může být vhodným doplnění výuky jazyka, pedagog sleduje přímo, zda žáci rozumějí textu. 6| Za nápady k této lekci vděčím své bývalé spolužačce Lucii Mecové, která přede mnou výborně Trnkovu Zahradu zpracovala, a já mnohé z jejích nápadů využil ve své verzi. 7| TRNKA, 1996.
didaktické zkušenosti a studie
studené, teplé, hrubé, hladké atd. Pokouším se s dětmi naučit pojmenovávat jednotlivé kvality a oním osaháváním si vše spojí s konkrétním pocitem.
80
Didaktické zkušenosti a studie | Využití dramatické výchovy při výuce krajanů v Chorvatsku...
Klíč první – Bruncvík a lev Z daných příběhů vybírám pouze část z několika lekcí s tématem této prastaré české pověsti o původu našeho národního znaku.9
Dramatická výchova na hodině češtiny
obrazů, a zase hádáme. Čtu o setkání se zlým kocourem. Hrajeme hry na honěnou s kocourem a další. Dočtu první kapitolu do konce, ukážeme si ilustrace v knize a mapu celé zahrady. Tři zlaté klíče V druhé půli našeho prvního roku při setkávání s motivem klíče se tak můžeme s žáky zabývat již ucelenými známými českými příběhy, které jsou pěkně zpracované Petrem Sísem do jedné knihy s názvem Tři zlaté klíče8. Pomocí příběhů-klíčů o Bruncvíkovi, Golemovi a mistru Hanušovi se hlavní hrdina dostává k zámku svého vlastního domu uprostřed Prahy, kam doputoval po dlouhé cestě. Možností se nabízí mnoho, já jsem využil knihy k tomu, abych dětem postupně nabídl setkání s jedněmi z nejznámějších českých pověstí a také s Prahou. A na závěr celého roku jsem si pak s nimi díky Sísově „bilderbuchu” mohl zopakovat všechny příběhy, a to za odměnu, neboť každý z klíčů – zapamatovaných příběhů, byl cestou k našim dveřím a oceněním za práci v hodinách.
šesté číslo | červenec 2014
chou Bruncvíka na Karlově mostě. Náš příběh bude o tom, jak se lev dostal na jeho štít. Cílem je nejen poznání českých reálií, ale také předání dostatečného množství informací pro samostatnou improvizaci žáků a jejich přemýšlení nad příběhem. Bruncvík byl princ, proto se podíváme, jaký má život, kde žije. Povídáme si o tom, kdo může žít na hradě či zámku, a poté žáci udělají živý obraz dvořanů. Postavím před ně židli – trůn pro Bruncvíka, ono místo zůstane volné. Ostatní k němu postupně přicházejí a sdělují, kým jsou a charakterizují své postavy gestem, pohybem. V této činnosti se seznamují se základními pojmy a děti se identifikují s jednotlivými postavami. Ukážeme si, jak se Bruncvík měl, jak se museli o něj všichni starat. To znamená, co nařídil, to všichni museli vykonat. Projdeme si Bruncvíkův den, všichni dvořanéžáci se o něj musí starat, když vstane, když si něco přeje. (Stačí cinknout na triangl a říct příkaz a oni jej musí splnit.) Ptám se žáků, zda by je bavil podobný život. Vysvětlím dětem, že nemohl nic dělat sám, nikomu pomáhat, starat se o sebe, a tak se chtěl stát statečným rytířem. Chtěl mít svůj vlastní štít, aby dokázal, že je rytíř. Důležité je v této části navodit situaci dilematu, život na zámku je pěkný, ale Bruncvík ho chtěl změnit, chtěl dokázat, že něco umí. Vstoupíme do rytířské školy, nejdůležitější jsou rytířské ctnosti, jako například statečnost, pomoc druhým lidem a nezištnost. Předvedeme si je v praxi – ve skupinkách jako situace, kde se mohou v životě všude objevit. Statečnosti se učíme v boji, vede nás starý rytíř. Zahrajme si hru na souboj ukazováky, to jsou naše meče, a vítězí ten, kdo se dotkne soupeře přesně mezi lopatky na zádech. Tato činnost je na rozhýbání a odreagování, zároveň se ale musí žáci soustředit. Můžeme si předvést i rytířský souboj jako narativní pantomimu. Poté si ukážeme, jak chtěl Bruncvík jít do světa, že musel požádat krále i svou princeznu o svolení. Co si mysleli, když jim žádost přednesl. (Vysloví názor krále a poté princezny nahlas.) Co by mu všechno dali s sebou? 8| Sís, 2007. 9| Vycházím z verze zpracované Oldřichem Sirovátkou v knize Brunclík a lev (SIROVÁTKA, 1989), která se nejlépe hodí pro menší děti.
didaktické zkušenosti a studie
Žáci se seznamují s českými národními symboly a so-
81
Didaktické zkušenosti a studie | Využití dramatické výchovy při výuce krajanů v Chorvatsku...
šesté číslo | červenec 2014
Silná zvuková kulisa může rychle a jasně navodit představu dané situace. Cílem je také sledovat, zda žáci už sami dokáží ve hře improvizovat a reagovat. Bouře se na chvíli utiší, ale zase přichází a bere jim části lodí – jednotlivé židle, musí zůstat pohromadě i na zbylých troskách a nikdo se nesmí utopit. Tak se dostal Bruncvík na Jantarový ostrov pouze se starým rytířem. Další části jeho dobrodružství o tom, jak se dostal z ostrova, mohu převyprávět či přečíst.10 Vrátíme se k Bruncvíkově milé, princezně, co asi dělá? Postavíme její pokoj z věcí ve třídě, a ptám se, co v něm všechno může mít? Dívky posadíme do pokoje, chlapci mohou být pro tuto chvíli sluhové. Jak vypadala, jak se cítila, když už několikátý rok marně čeká na Bruncvíka? (Tento moment je důležitý, sledujeme dva děje, Bruncvíka a princezny. Stavění pokoje z obyčejných věcí ve třídě vede k pochopení postavy, co by právě ona mohla mít kolem sebe a také k přesnému popisu místa děje.)11 Předám chlapcům obálku a oznámím jim, že ji mají doručit princezně, je od Bruncvíka. Sami či společně se mnou ji pak přečtou. Píše se v ní, že stále nemá štít, ale snad se brzy vrátí. V obálce jsou ještě tři obrázky, jak lev bojuje s medvědem, jak s ním Bruncvík pluje na lodi a jak bojuje s drakem. Společně přemýšlíme, co se stalo, jak se to stalo, že potkal lva, a co se událo nejdříve. Co by mu princezna mohla vzkázat? Co by mu napsala, kdyby mohla? Vrátíme se opět k Bruncvíkovi a dovyprávíme si podobným způsobem celý příběh. Budeme se nyní držet oněch obrázků z dopisu a postupně je převedeme do několika živých obrazů. Dostaneme se na svatbu princezny, přímo na hostinu, kam vstoupí Bruncvík. Právě uběhlo sedm let, po které měla zůstat svobodná, a říkáme si, co by si mohla princezna i Bruncvík pomyslet, když se poznali. Na závěr děj společně shrneme, zopakujeme si rytířské ctnosti a namalujeme si svůj vlastní štít – co bychom si my sami do něj chtěli dát.
10| Vždy, pokud vycházím z knižního zpracování příběhu, mám knihu po ruce, abych ji představil dětem. Vědomí toho, jak vypadá, žáky láká ji otevřít, prohlédnout si alespoň její ilustrace. Žádné mé převyprávění tuto možnost nenahradí. 11| Jak už jsem několikrát naznačil, pro žáky zapojené do podobně vedené lekce je klíčová jasná představa místa děje a dobré poznání své postavy, aby se s ní mohli ztotožnit. Obojí vede při výuce jazyka k bezprostřední tendenci vyjadřovat se slovně a může to být i pomocí v situacích, kdy žáci nechtějí mluvit sami za sebe.
didaktické zkušenosti a studie
A co byste si s sebou vzali vy na tak dlouhou cestu? Můžeme si zahrát známou hru o babičce z Číny. Opět se stáváme aktéry důležitého rozhodnutí, kdy každý z nás přemýšlí, jak by se zachovali rodiče, princezna, kdyby jim dal princ takový návrh. Bruncvík se vydal na cestu, z té zasílal princezně obrázky. Jak vypadal první obrázek, když odjížděl z hradu? Živý obraz všech dětí v situaci, kdy odjížděl z hradu. Nejprve jsou loučícími se dvořany, poté Bruncvíkem v plné zbroji na koni, jak vyjíždí do světa. Putoval několik týdnů, až došel hustým lesem až k moři. (Při jeho putování můžeme kdekoliv dobře uplatnit narativní pantomimu.) Uviděl před sebou moře, sedl si na břeh a přemýšlel. Co teď? Radí se s učitelem – starým rytířem, dávají své návrhy. Nakonec se shodnou na postavení lodi. Mají tedy úkol, z židlí kolem sebe postavit pevnou loď, aby se na ni všichni vešli (nejlépe v tichosti, pokud uslyším zvuk nějaké židle, nebudou ji moci na stavbu využít). Cílem je opět přesné navození situace, samostatné rozhodování a samozřejmě také rozvíjení slovní zásoby týkající se lodí, moře atp. Snažíme se žáky přimět k co nejpřesnějšímu popisu, kam by plula loď, kde by měla příď, kde je plachta, kde budou sedět, co přesně na lodi budou dělat, až vyplují. Vyplouváme, všichni si musí na lodi pomáhat, všichni mají nějakou práci, a nikdo se nesmí dotknout nohou podlahy-moře, v případě bouře se o sebe musí starat ještě víc. Správní námořníci si také musí pomáhat od smutku, a tak se naučíme píseň V moři je místa dost od Jarka Nohavici. Při zpěvu nepřestáváme plout, naopak nám píseň pomáhá navodit iluzi plavby. Během ní se ptám dětí, co vidí kolem sebe, a ony vyjmenovávají. Pokud vidíme piráty, musíme zrychlit nebo být úplně tiše. Zde se může naplno rozvinout dětská fantazie: vykřikují názvy všeho, co vidí kolem sebe, aby si dané slovíčko několikrát zopakované dobře zapamatovaly. Nutná je improvizace a reagování na jejich podněty. Ovšem jednoho dne se námořníkům a Bruncvíkovi přihodila nepříjemná věc, přišlo bezvětří. To je podobné chůzi člověka se svázanýma nohama, a tak dvě dvojice námořníků musí do člunu pro vodu k ostrovu, svážu jim nohy a oni se snaží s tímto hendikepem závodit. Zase v pořádku vyplujeme a pokračujeme ve zpěvu. Cílem této aktivity je pochopení vzájemné pomoci, nejen v lekci, ale ve třídě, v životě. Kdo běží rychle a nepomáhá svému kolegovi, snadno může upadnout a prohrát. Pluli dál, celé dni, až byli unavení a usnuli, zavřou oči a nechají se unášet na vlnách. Jenomže přišla silná bouře. Pustím její zvuk z rádia a sleduji, jak zareagují.
82
Didaktické zkušenosti a studie | Využití dramatické výchovy při výuce krajanů v Chorvatsku...
Závěrem Uvědomuji si, že nastíněné lekce nemusejí být vhodné do každé výuky, není ani mou snahou je nabízet k užití univerzálně, ostatně nejsou ani v této podobě dokonalé. Ale mohou se stát určitým vodítkem, jako mně byla dramatická výuka při prvních krocích ve výuce tady na Daruvarsku. Tak je možné můj příspěvek i číst, jako popis některých aktivit s krajanskými dětmi v Chorvatsku v průběhu jednoho roku. Možná není pro někoho vždy patrné, jakou jazykovou látku se děti učí. U daných skupin šlo především o nastavení komunikačních témat, z nichž se dá vycházet i ve výuce, každý může dané téma rozvíjet dále. Hodina s dramatickou výchovou je provázena činnostmi, které navozují hru na „jakoby“, to drží celý příběh i jeho fikci pohromadě a žáky v této hře plně zapojené. Proto jsem záměrně vynechal detailní popis aktivit, které jsou spojeny s procvičováním jednotlivých jazykových jevů, každý si je může do dané hrubé osnovy dosadit sám. Literatura
MARUŠÁK, R. (2010): Literatura v akci: Metody dramatické výchovy při práci s uměleckou literaturou. Praha: AMU, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky. MARUŠÁK, R. – KRÁLOVÁ, O. – RODRIGUEZOVÁ, V. (2008): Dramatická výchova v kurikulu současné školy: Využití metod a technik. Praha: Portál. MLEJNEK, J. (2011): Dětská tvořivá hra. 3. vyd. Praha: NIPOS-ARTAMA. MORGANOVÁ, N. – SAXTONOVÁ, J. (2001): Vyučování dramatu: hlava plná nápadů. Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku. SVOBODOVÁ, E. – ŠVEJDOVÁ, H. (2011): Metody dramatické výchovy v mateřské škole. Praha: Portál. ULRYCHOVÁ, I. (2007): Drama a příběh: tvorba scénáře příběhového dramatu v dramatické výchově. Praha: Akademie múzických umění, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky. VALENTA, J. (2008): Metody a techniky dramatické výchovy. 3., uprav. vyd. Praha: Grada Publishing. WAY, B. (1996): Rozvoj osobnosti dramatickou improvizací. Praha: ISV nakladatelství.
Beletrie MRÁZKOVÁ, D. (2002): Chlapeček a dálka. Ústí nad Orlicí: Grantis. NEZVAL, V. (1981): Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti. Praha: Albatros. SIROVÁTKA, O. (1989): Bruncvík a lev. Praha: Albatros.
Ostatní zdroje Dramatická výchova [online]. Cit. 2014-01-24. <www.drama.cz>. Tvořivá dramatika. Časopis o dramatické výchově, literatuře a divadle pro děti a mládež. Vydavatelství NIPOS-ARTAMA.
SÍS, P. (2007): Tři zlaté klíče. Praha: Labyrint, Raketa. TRNKA, J. (1996): Zahrada. Praha: Albatros.
BUDÍNSKÁ, H. (2008): Hry pro šest smyslů: Kartotéka pro loutkáře i neloutkáře, kteří si umějí hrát s dětmi. 7., uprav. vyd. Praha: NIPOS-ARTAMA. DISMAN, M. (1976): Receptář dramatické výchovy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. KOŤÁTKOVÁ, S. – PROVAZNÍK, J. – BLÁHOVÁ, K. – SVOBODOVÁ, R. – TOMKOVÁ, A. (1998): Vybrané kapitoly z dramatické výchovy. Praha: Karolinum. MACHKOVÁ, E. (2007): Jak se učí dramatická výchova: didaktika dramatické výchovy. 2. vyd. Praha: AMU, Divadelní fakulta, katedra výchovné dramatiky. MACHKOVÁ, E. (2011): Metodika dramatické výchovy: zásobník dramatických her a improvizací. 12. vyd. Praha: NIPOS. MACHKOVÁ, E. (2007): Úvod do studia dramatické výchovy. 2., uprav. vyd. Praha: NIPOS.
šesté číslo | červenec 2014
didaktické zkušenosti a studie
Odborná literatura k tématu
83
Didaktické zkušenosti a studie | Čtenářské aktivity na Eibenthale
Čtenářské aktivity na Eibenthale Kateřina Roháľová | krajanská komunita Eibenthal, Rumunsko Již třetím rokem působím jako učitelka českého jazyka na Eibenthale, bývalé hornické vesnici českého Banátu. Věnuji se zde dětem od 3 do 14 let v dopoledním i odpoledním programu, který pro ně společně s manželem připravujeme. Děti pochází z českých, smíšených i čistě rumunských rodin, a proto je velice obtížné vymyslet aktivitu, která bude vhodná pro všechny. Od začátku jsem se snažila přivést žáky ke čtení a využívala jsem k tomu také svých zkušeností z kurzu kritického myšlení1, se kterým již léta spolupracuji. Navštěvovali jsme knihovnu, s každou třídou jsme společně nahlas četli knihu vhodnou pro jejich věk. Letos jsem poprvé otevřela čtenářskou dílnu, ve které si každé dítě čte svou vlastní knihu, po přečtení ji prezentuje ostatním a do čtenářského deníku o ní zapíše několik poznámek, proč se mu kniha líbila. Vytvářím pracovní listy, ve kterých se kromě jiných úkolů objevují otázky k přečtené knize. S menšími dětmi jsem ve třídě vyrobila Strom čtení, na kterém má každý svou větvičku a lepí si na ni lístečky s názvy přečtených knih. Mám pocit, že čtení se dětem začalo líbit. Čtení knih v českém jazyce je pro ně kvůli omezené slovní zásobě obtížné, ale přesto si vytvořily ke čtenářství kladný vztah a návštěva knihovny se pro ně stala samozřejmou součástí školního programu.
Nedávno jsem se staršími žáky probírala tvorbu Boženy Němcové a společně jsme četli pohádku Chytrá horákyně. Myslím, že by tato hodina mohla být inspirací pro jiné učitele, proto jsem se rozhodla o ní napsat. Předmět: Český jazyk a literatura Téma: České pohádky a čeští spisovatelé Věk: 10–14 let Počet dětí: 12 Pomůcky: text pohádky (stačí jeden do dvojice), oblečení vhodné na převleky (šály, čepice…) Čas: 2 vyučovací hodiny (2x 45 minut) Cíle: seznámení žáků s životem a dílem spisovatelky Boženy Němcové; dramatizace pohádky; čtení textu s porozuměním; práce s textem pomocí některých metod kritického myšlení (čtení s předvídáním, pětilístek), zachování modelu E-U-R (evokace, uvědomění, reflexe); tvorba vlastního textu.
Potom všichni společně hledají přirovnání, ve kterých se tato vlastnost vyskytuje: chytrý jako liška, moudrý jako sova, moudrý jako kniha a chvíli si o jejich významu povídají. Další aktivita; na tabuli je napsáno 10 slov: děvečka, tele, prokurátor, hádanka, spravedlivý, svatba, sedlák, radit, chytřejší, odpuštění. Učitel se ujistí, že žáci všem slovům rozumí, a zadá se jim úkol – vymyslet krátký příběh s názvem Chytrá horákyně, ve kterém se tato slova budou vyskytovat. Žáci si své příběhy čtou navzájem ve dvojicích a někteří z nich je přečtou také nahlas před celou třídou. Uvědomění Následuje čtení první části pohádky. Text je čten společně nahlas a učitel se občas zastaví u obtížnějších slov, jejichž význam si s žáky vysvětlí. Čtení se ukončí větou: „Otec se velmi rozzlobil na nesvědomitého bratra, šel bez meškání do města a žalobu přednesl.“ Učitel vyzve dvě děti, aby přišly před tabuli. Jedno dítě se má vžít do role prokurátora a druhé do role ukřivděného otce a společně se mají pokusit předvést rozhovor, jaký asi probíhal mezi otcem a prokurátorem. Pokračuje se opět ve společném čtení druhé části textu, který končí hádankou pro oba bratry: „Co je na světě nejbystřejšího, co nejsladšího a co nejbohatšího?“ Tuto větu učitel napíše
Průběh hodiny Evokace Po přivítání učitel napíše na tabuli název dnešní hodiny Chytrá horákyně a vyzve děti, aby přemýšlely, jak jinak můžeme o někom říct, že je chytrý. Jejich nápady zapisuje na tabuli: inteligentní, moudrý, šikovný, umí si poradit…
šesté číslo | červenec 2014
1| Kritické myšlení [online]. Cit. 2014-06-10. .
didaktické zkušenosti a studie
Chytrá horákyně, Božena Němcová
84
Didaktické zkušenosti a studie | Čtenářské aktivity na Eibenthale
Čtenářské deníky
Ve třetí části děti čtou o tom, jak na tuto hádanku odpověděli oba bratři, a porovnávají své odpovědi s jejich. Text pokračuje úkolem pro Manku, která má k prokurátorovi přijít: ani ve dne ani v noci, ani nahá ani ustrojená, ani pěšky ani na voze. Tentokrát se děti rozdělí do dvou skupin. Každá skupina si má vybrat svou Manku a co nejlépe splnit zadaný úkol. K dispozici mají šátky a jiné rekvizity na dramatizaci textu. Následuje čtení poslední části textu, kdy se děti dozvídají o tom, jak se Manka snaží pomoci chudému sedlákovi, a rozhněvá tím svého muže. Text končí větou: „Nyní se vrať, odkud jsi přišla, abys však neřekla, že jsem s tebou nespravedlivě naložil, dovolím ti odtud vzít, co je ti nejmilejší.“ Děti se mají rozhodnout, jak tato pohádka skončí. Učitel nahlas se žáky diskutuje o závěru pohádky. Nakonec učitel přečte konec pohádky. Reflexe Poslední aktivitou je metoda pětilístku s názvem Chytrá horákyně, který si vypracuje každý sám, a pak si jej vyvěsí ve třídě.
šesté číslo | červenec 2014
Pětilístek: Chytrá horákyně Jaká?
……………………………………….
Co dělá?
……………………………………….
Napiš 1 větu.
……………………………………….
Napiš 1 slovo.
……………………………………….
Pro mě samotnou byla tato hodina velkým přínosem a potěšením. Dokázala jsem do ní zapojit děti různé jazykové úrovně a docílit jejich vzájemné spolupráce. Někteří žáci si v knihovně zapůjčili knihy od Boženy Němcové, aby si mohli sami doma přečíst další z jejích pohádek. Literatura TOMKOVÁ, A. (2007): Program Čtením a psaním ke kritickému myšlení v primární škole. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta. LISCINSKY, C. (2012): Čteme s porozuměním každý den. Praha: Kritické myšlení (uprav. Kateřina Šafránková).
didaktické zkušenosti a studie
na tabuli a žáci mají za úkol pokusit se tuto hádanku vyřešit. Společně si sdělují své nápady a společně s učitelem o nich diskutují.
85
Didaktické zkušenosti a studie | Výsledky průzkumu bilingvismu ve smíšených rodinách v Itálii
ve smíšených rodinách v Itálii
Jana Sovová | lektorát Udine, Itálie Ve svém referátu, reflektujícím postřehy z oblasti bilingvní výchovy dětí v česko-italských smíšených rodinách s trvalým pobytem na území Itálie, vycházím jednak z vlastní zkušenosti matky dvou již odrostlých bilingvních dětí ve věku 19 a 14 let a jednak z výsledků dotazníkové ankety, kterou jsme v časovém intervalu od 8. 3. do 24. 6. 2013 uspořádaly se speciální pedagožkou Veronikou Caruso, působící při České škole Miláno „Ámosek“. Cílem našeho průzkumu bylo zjistit, zda a jakým způsobem se rodičům daří bilingvní výchovu prosadit a jaké výhody či specifické obtíže tato situace přináší. V poměrně obšírném anonymním dotazníku, obsahujícím 33 otázek a 5 podotázek, se respondentky vyslovily k celé řadě okolností vzniku a průběhu bilingvismu svých dětí.1 Výzva k jeho vyplnění online byla zveřejněna mj. v prostředí uzavřené skupiny na Facebooku s (podle mého názoru) notně diskutabilním názvem Italky z ČR a SR, čítající 2 681 členek. Do ankety se zapojily ženy, jejichž mateřským jazykem je čeština, ve čtyřech případech pak slovenština. Jedna respondentka uvádí jako mateřský jazyk francouzštinu, ale vzhledem k tomu, že se narodila v ČR a měla potřebu se k tomuto tématu vyjádřit, byla do celkového vyhodnocení též zahrnuta. Průzkum ukázal, že všech 58 respondentek, mezi něž se počítáme i já a kolegyně Caruso, je přesvědčeno o prospěšnosti bilingvismu jako takového a cítí přirozenou potřebu zprostředkovat dětem své původní jazykové a kulturní zázemí. Na otázku č. 15, zda matka s dítětem komunikuje česky, odpověděla totiž drtivá většina jednoznačně kladně (celkem 47). Zbývajících 11 uvádí, že tak činí částečně. Přiznávám, že takové skóre bylo pro mě velkým překvapením, neboť za bezmála dvě desetiletí četných kontaktů s česko-italskými smíšenými rodinami jsem fenomén českých matek, komunikujících se svými dětmi převážně či dokonce výhradně česky, nezaznamenala. Vycházejme ale z předpokladu, že právě
šesté číslo | červenec 2014
v této anketě se sešla ta menšinová část, která se rozhodla nepromarnit onu jedinečnou šanci, kterou bilingvní výchova skýtá. Z odpovědí zaměřených na bližší okolnosti českojazyčné komunikace v italském majoritním prostředí však i přesto vyplynula na povrch celá škála odstínů, které ne vždy potvrzují všechna původní „ano“ – zdánlivě bezproblémová, lineární výchozí situace se začíná komplikovat a rozrůzňovat ve vztahu k okolí, partnerem a nejbližší rodinou počínaje a nejširším okruhem náhodných známých či ne zcela odborně připravených a informovaných zástupců školních či zdravotnických zařízení konče. Ukázalo se, že některé respondentky vyjádřily svou kladnou odpovědí spíše přání či dobrý úmysl, zatímco jejich přístup je ve skutečnosti spíše kolísavý. Po konečném přehodnocení se tedy statistika ustálila na počtu 24 respondentek postupujících podle metody „Jedna osoba – jeden jazyk” a dalších pěti, které, jak se zdá, tuto metodu také uplatňují, ale zatím nedokáží odhadnout její úspěšnost kvůli nízkému věku dítěte. Ve dvou případech matky uvádějí, že ačkoliv mluví vždy a za všech okolností na dítě česky, dostává se jim pouze italských odpovědí. Zdá se, že úspěšnost bilingvní výchovy je nevyhnutelně svázaná nejen se silnou motivací obou rodičů a s jejich důsledností při jejím uplatňování, ale i s tím, jak se dokáží vyrovnat s případným odrazujícím tlakem okolí. Mezi nejčastěji uváděné nepříznivé okolnosti patří pocit výlučnosti, „jinakosti“ ve společnosti ostatních. (Faktem je, že přitahujeme pozornost na hřišti apod., lidé neví, jestli mluvíme italsky a jak na nás reagovat. / Dostavame se do situaci, kdy by se mi libilo, aby nam okoli rozumelo kvuli lepsimu zapojeni do kolektivu...) Víckrát byl uveden i pocit lítosti z vyloučení partnera z hovoru. (Nevýhodou je, že otec nerozumí tomu, co si s dcerou povídáme a tak nějak ho to vyčleňuje z konverzace...) Některé respondentky jsou proto přesvědčeny, že je potřeba se na veřejnosti a před partnerem striktně vyvarovat situací, v nichž by jejich odlišnost mohla budit nežádoucí pozornost či nepochopení. (Pokud mluvíme česky okolí to nevnímá příliš dobře. Pokud komunikume italsky mám pocit, že lépe zapadáme do prostředí a nemáme pocit odlišnosti. Proto na veřejnosti často mluvím na dítě italsky. / Venku se snažíme komunikovat Italsky, aby okolí nemělo důvod nijak reagovat. Mě se třeba taky nelíbí, když v parku na sebe Marokíni řvou arabsky nebo jak to mluví.) Jiné naopak zaujímají kritický postoj ke svým dřívějším ústupkům vůči okolí a jsou rozhodnuty do budoucna svoji 1| Všechny výpovědi jsou citovány z jednotlivých dotazníků v původní podobě bez dodatečných úprav.
didaktické zkušenosti a studie
Výsledky průzkumu bilingvismu
86
Didaktické zkušenosti a studie | Výsledky průzkumu bilingvismu ve smíšených rodinách v Itálii
strategii změnit. (Tim, ze otec neovlada cestinu se komunikace v cestine limituje na jeho nepritomnost. Navic tim, ze cesky mluvime jen zridka, dite nema trpelivost na uceni cestiny. Je velka skoda a chyba nemluvit na dite vyhradne materskym jazykem. S pristim ditetem se budeme urcite vice snazit. /... u meho prvniho ditete jsem mluvila vice jazykem otce coz me pote velice mrzelo a vlastni dite jsem videla spise jako cizince mluviciho jinym jazykem – a to jsem italsky jazyk pouzivala denne neustale, mnohdy automaticky ... ale videt moje dite takto se vyjadrovat se mi opravdu nejakym zpusobem nelibilo...).
Respondentka ankety, která komentuje jazykové chování svých čtyř dětí, například velmi přiléhavě formuluje jeden ze svých výchovných principů takto: Spolu ujíždějí do italštiny jen v případě her a reálií, které se naučily přímo ve škole a ve školce a pro které nemají českou slovní zásobu. Snažím se na to ale obratem reagovat a vhodnou slovní zásobu jim poskytnout, pokud to jde a pokud ji sama znám, nejsem totiž dobrým znalcem her typu Yu-gi-oh (nebo jak se to píše...), různých superhrdinů, japonských kreslených seriálů a podobných „kravin", na které jsem doma uvalila cenzuru.
Ty respondentky, které podle všeho svým dětem poskytují důsledné bilingvní vedení, se mj. vyznačují mimořádně vysokou odolností vůči vnějším vlivům (Občas se to někomu nelíbí, ale je to jeho problém.), anebo si je dokonce vůbec nepřipouštějí. Některé z nich vytrvávají i za cenu jisté izolace. (Široké okolí se někdy pozastaví. Bývalo mi to nepříjemné v parku, chvíli jsem sama sebe musela přesvědčovat, abych vydržela hovořit jen česky. / Jsme stále cizinci pokud mluvíme mezi sebou jiným jazykem ... naučila jsem se s tím žít bez komplexů.) Ze své zkušenosti mohu dodat, že se většinou snažím před ostatními nemluvit na děti česky příliš dlouho a nahlas, jako to dělaly např. některé německé či americké matky, které jsem svého času znala. Obě děti mi naopak odpovídají velmi hlasitě a zřetelně, až mě to někdy uvádí do rozpaků. I mezi sebou hovoří (a dohadují se) vždy a všude česky. Mám pocit, že si s žádnou odlišností hlavu nelámou, i když jsou si jí samozřejmě vědomy. Když jsem se nedávno ptala syna, zda mu někdy nebylo nepříjemné nebo divné, že na něj mluvím jiným jazykem než ostatní, odpověděl mi, že mu naopak jako malému připadaly divné všechny italské maminky, protože nemluvily česky jako já.
Závěrem
šesté číslo | červenec 2014
Pozn.: Nějaký čas jsme váhaly, jak s Veronikou Caruso nashromážděným materiálem naložit. Naším původním záměrem bylo využít jej při přípravě referátů na odborné konference o bilingvismu či pro napsání disertační práce a není řečeno, že se tak v budoucnu nestane. V této fázi bychom však chtěly především poděkovat všem respondentkám za jejich ochotu sdílet zcela nezištně zkušenosti, spojené často s přiznáním vlastních pochybností, obtíží a omylů při hledání optimální cesty, jejíž cíl všichni tušíme, ale jehož dosažení není ani automatické a snadné, ba pro mnohé ani reálné, a to ne vždy jejich vinou. Máme za to, že nejlepším způsobem, jak tento cenný a pestrý materiál v této chvíli využít, by bylo jeho souhrnné zveřejnění coby dokumentu na webových stránkách Českého centra a českých kulturních spolků. Ti, kteří svou momentální situaci vnímají jako neuspokojivou, by zde mohli najít návod na možná řešení či odpovědi na otázky, které si kladou. Náš zvláštní dík patří těm, kterým se podařilo vypěstovat a udržet bilingvní prostředí daleko od domova, aniž to považují za něco výjimečného či pozoruhodného, a i přesto si našli čas k vyplnění dotazníku. Neboť jsou to právě jejich odpovědi, které mohou ostatním poskytnout naději a inspiraci.3 2| Viz např. jeho stěžejní publikace – ŠTEFÁNIK, J. (2000): Bilingvismus na pozadí dvoch morfologicky odlišných typov jazykov. Intenčný bilingvismus u detí. Bratislava: Univerzita Komenského. 3| Celý příspěvek byl přednesený na Druhém setkání Českých škol v Itálii, uspořádaném 29. 3. 2014 ve Florencii. Jeho znění bylo též uveřejněno na webu <www.czechevents.it>.
didaktické zkušenosti a studie
Malá odbočka k zamyšlení: slovenský lingvista a přední odborník na dětský bilingvismus Jozef Štefánik2 se koncem 80. let minulého století rozhodl, že zprostředkuje svým dvěma dětem co možná dokonalou znalost angličtiny. Dohodl se tedy s manželkou, že na ně bude mluvit od jejich narození výhradně anglicky, přestože to není jeho mateřský jazyk. Ovládal však angličtinu natolik slušně, že se tohoto úkolu zhostil se ctí. Na moji otázku, jak mohl vydržet tlak okolí, které jej nejspíš vnímalo většinou jako podivínského snoba, anebo jak mohl komunikovat celý život s dětmi svým nemateřským jazykem, mi odpověděl, že si prostě stanovil svůj cíl a vytrval v něm. Pro svůj experiment pak zavedl nový odborný termín: intenční bilingvismus. I přesto, že by nyní s již odrostlými dětmi rád komunikoval slovensky, jeho vlastní důslednost v bilingvní výchově se mu vyplatila i vymstila: žádné z dětí není schopno ani ochotno přepnout z počátečního komunikačního kanálu, který jim otec kdysi otevřel a který důsledně a bez výjimky pěstoval. Jakkoliv se nám může Štefánikův postup jevit jako násilný či nepřirozený, je jen důkazem toho, jak těsně je jazyková otázka propojena se sférou mezilidských vztahů, životního stylu a výchovy jako takové.
Škola bez hranic nepochybně představuje významnou pomoc pro rodiče, kteří mají to štěstí, že se taková škola nachází v blízkosti jejich bydliště. Účinnost této pomoci bude však jistě záviset na tom, zda hlavní impulz k pěstování mateřského jazyka jednoho z rodičů (v našem případě češtiny) vychází přímo od rodiny či nikoliv. To však platí ve výchovném a vzdělávacím procesu obecně.
87
recenze
Vyzpívat ódu na život Nad knihou básní Věry Vystydové Jiří Krejčí bývalý učitel u krajanů v Chorvatsku Sbírka Čtyřletý smutek Věry Vystydové přináší verše intimního ražení. Jedná se o poezii bytostně lyrickou s klasickým „arzenálem zbraní“ v podobě motivů rozmanitých podob lásky – k přírodě (především ke květinám), k dětem či k muži. Čtyřletý smutek je nicméně předně barevnou paletou nálad ženské duše, mezi nimiž dominuje rozpor mezi melancholií ve vztahu ke všemu pomíjivému a fascinací nad krásou života přírody i nezdolností lidské duše. Věra Vystydová píše jazykem, který se jeví být čtenáři v současných Čechách poněkud archaickým. Autorka jednak často inklinuje k inverzím v slovosledu (např. buben slzám stezku po tváři vybubnovával), jednak si libuje v emotivním nadužívání zdrobnělin (sluníčko, hvězdičky, kytičky atp.), které ve spojení s jednoduchým rytmem veršů mohou asociovat v paměti vzpomínku na dávnou školní četbu prvních obrozeneckých pokusů o staronovou podobu českého verše. Srovnejme pro zajímavost charakter jedné sloky básně Kdy Věry Vystydové – Zima že to byla / byla bílá princeznička / čistá, slibná nevěstinka / s kapkou deště na nosíčku / s šípem slunce na prstíčku – s úvodem skladby Amor a Venuše z almanachu Básně v řeči vázané tzv. Puchmajerovy básnické družiny z roku 1785 – Když Amor sobě vil kytičku, / píchla ho včela do prstíčku. / Počal si tedy naříkati / a šel k své matce žalovati. Pro chorvatskou krajanskou poezii je přímo příznačný odpor k inovativnosti – snaha veršovat jako v premoderním světě, z něhož předkové dnešních básníků a básnířek přišli. Věra Vystydová není výjimkou (v tomto ohledu se jeví být vhodně zvoleným doprovodem knihy folkloristicky laděné ilustrace Míry Borošové). Jako by autorčin jazyk nebyl jen nástrojem sdělení, ale sám v sobě zacyklenou vzpomínkou – pohledem zpět, který přeci tak sluší všemu lyrickému…
šesté číslo | červenec 2014
Básně Věry Vystydové se mohou zdát někomu ne zcela originální, naivní či kolísavé svou kvalitou, nelze jim však upřít snahu o upřímné hledání krásy slova. Navzdory tomu, že některé formulace veršů jen stěží můžeme považovat za autorskou licenci (např. Teď neočekávám oplátku, Kolika pohanami ještě zrudnu? či Když nemám radost k podání), autorčin jazyk je krásný, má smysl pro eufonii a rytmus (všimněme si hláskové skladby veršů), je čistý, bez falešných kudrlinek a příkras. Protože je známo, že lyrika umírá na mnohoslovnost, a protože je Věra Vystydová rodem z autorek čistě lyrických, jsou její verše nejsilnější a nejpůsobivější právě v básních nejkratších – slovy nejprostších. V srdci rezonují zejména verše zprvu nenápadné. Velký český lyrik Jan Skácel říkával, že dobrou báseň poznáte podle toho, že je nedoslovena, že „nad ní visí otazník“. Takových básní „s otazníkem“ najdeme v knize Věry Vystydové více. Jako návnada budoucích čtenářů nechť poslouží báseň Odjezd: Na otázku / Kdy přijdeš / odpověděly dveře / utnutím tvého stínu. / I ten odešel jistý / že tu i příště budu. / I pro mě bezmeznou útěchou.
Jen tak si kráčet ukrajovat dálku ťukáním podpatků Jen tak se dívat a vidět z našeho kopce za hranicemi vaši pláň Jen tak si zpívat a zaposlouchat se do hudby všehomíra Jen tak si dýchat a nechat se prostupovat vůní deštěm omyté země Jen tak si žít s lilií v duši s růží ve váze s trnem v dlani a být tu i onde včera i dnes a zítra a jarem i podzimem a parným létem s prosincovým mrazem s poznáním srpnové krátké noci i plavby nebeského kola po nebeské báni nechat se vzbudit s mašlí provázku světla na nose
Literatura Vystydová, V. (2013): Čtyřletý smutek. Daruvar: Nakladatelství Jednota, Chorvatsko.
recenze
7.
88
literární koutek
8.
Mé oblíbené srbské (a bělehradské) střípky Česka Zdeněk Andrle lektorát Bělehrad, Srbsko druhu (rozuměj filolog), obdělávám a tužím svého spartánského ducha v lokálním sokolském zařízení. V „Tyršově“ posilovně jsem se seznámil s testosteronovou hranolkou, nepacifistickým milovníkem palných hejblat Ratomirem (nomen omen), s nímž jsem, maje na benči 115 kilo, vedl disputaci o neomylnosti a přesnosti českých poloautomatů. Po nekonečné adoraci výše zmíněného, krátké direktivní prosbě a dlouhém hledání jsem mu z Česka přivezl mně neznámou technickou součástku asipušky, jež je prý nezbytná pro správný chod (střípků/střepin?). Z vděčnosti (a své výše) mne políbil na čelo a nabídl prodloužený víkend v místních osvěžovnách. No, picnul jsem se, a nebyl picnut! Střípky hospodské
Pozn.: Výrobek karlovarské produkce byl jedním z mála, jenž přežil (bez sebemenší poskvrny) fatální požár bytu mé kolegyně Vladislavy. Holt zlatý český hračičky – a ručičkám hold!
Staro Mesto, Mali Prag, Mala Vltava – toliko z výčtu náleven na úrovni. Osobně ovšem upřednostňuji poctivou čtyřku, tedy pajzl s ubrusy, jež rozhodně nemají nažehlené puky, s nečeským názvem Romantika. Domorodé pivo, jež je sladěno, nikoli slazeno, chmeleno a vařeno (bohužel však již neservírováno) dle české receptury, chutná opravdu po(d)vědomě. Podáváno je pak s delikatesou, které zde říkají hadí oči (rozuměj přemaštěný opečený rohlík). Pěna budiž vytvořena v ústech!
Střípky uliční
Střípky jazykové
Nelze opomenout jednu z populárních bělehradských ulic, jež ústí těsně při obskurní stavbě s parametry mrakodrapu, nepřehlédnutelném orientačním bodu, bývalém obchodním domu, ve kterém si paštikovo-pivní návštěvník mohl kdysi zakoupit (a taky že kupoval!; pracněji pak výjezdně doložkoval na čáře) elpíčka či plísňáky netesilového ražení. Tento paš se dalo pyšně pozorovat z kriminálního stínu Masarikove (sic!) ulice.
Éterickému ř ani laryngálnímu h se sice procpat nepodařilo, zato se do prvních řad prodrali chlapíci-Pepíci časopis, plin a spis; holčičího fleka si vystřílely čitanka, uloga, pištolj a kopačka. Zejména při poslední jmenované mé srdce českého fouska pokaždé zaplesá. Kopačka totiž jaksi nezapadá do systému (kopat se srbsky řekne šutirati)...
Pozn.: Tatíček se nachází v nablýskané paralelní, úhlopříčné i kolmé aristokratické společnosti krále Milana, královny Natálie a knížete Miloše. Střípky roztomilé neznalosti českého (a slovenského) pravopisu nesou i ulice Aleksandra Dubčeka, Šafarikova, Praška či Tiršova. V poslední jmenované, jakožto jeden z mála svého
šesté číslo | červenec 2014
Jo, a abych nezapomněl – střepy (ty ostré) i střípky (ony jemně poťouchlé, obroušené – pokud to tedy onomatopoická pichlavost zvukomalby dovolí) se za tepla, náhle zchlazeny studenou vodou, prskajíce, rozpadnou v prach!
literární koutek
Na úvod, zcela provokativně, nemůžu opomenout zašlou slávu českého sklářského a keramického průmyslu... Nějaký ten střep Česka (ovšem v celistvějším provedení) vlastní snad většina srbských domácností. Pohříchu však na něj nepadá hrách na stěnu v nonšalantních, elegantních a bizarních vitrínách socrealistické dvojbarevné variantní (model Alena, resp. Darina – patrně pro slovenský trh) skládačkové hypoprodukce, ale dřepí a střepí si v poklidu úklidu kdesi za těžkotonážními vrátky lehkovážné čtyřgenerační almary. Krása cibulového vzoru či technicky náročného brusu „Bratislava“ je zastíněna džezvou s orientálním květinovým leptem či sadou fildžánů, na jejichž dně se nachází půlměsíc (to pro případ, abyste pochopili, že je káva dopita). Národní poklad je tedy ukryt a skryt za kdysi plnými peněženkami jugoslávských turistů, kteří si v becherovkovém záchvatu nákupní horečky za poslední peníze, jež jim zbyly po 10denním pobytu v Československu (průměrný měsíční plat Titovy državy, i při vší snaze, nebyli s to utratit), chtěli dopřát jehněčí a rakiji na zlatém kaolínu.
89
Literární koutek | Tři věci
Tři věci Ilona Kirchnerová krajanská komunita Bela Crkva, Srbsko
Nebe. Zatím jenom to nebe, i když za jeden den stokrát
jiné nebe. Oči se k němu obracejí a hlava se zvedá. Vlastně nejde o to nebe, jde o to zadržet vodu, která leze z člověka ven a tlačí na bulvy, na duhovky, na mozek. A když člověk zakloní hlavu, je to právě, jako by pozoroval nebe. Jen žádné slzy, žádná slabost. Hlavně neukázat nic slabého, protože já to přece zvládnu, vždycky jsem to všechno zvládla a teď ... i teď ... ... nebe se zatahuje, černá a žloutne zároveň. Vítr. Hrom. Vody je tolik, že skla autobusu vypadají, jako by se v pravidelných kaskádách rozpouštěla. Voda už je všude. Venku, uvnitř, až v posledním koutě člověka. Občas je to jako zadržovat nutkavou potřebu dávit. Ten obrovský tlak v krku, co leze až ze dna břicha. Co všechno se pak valí z člověka ven při opouštění ... čeho všeho vlastně? Hranice, kraje, okraje, meze. Je dobré překročit hranice. Je dobré rozšířit kraje. Je dobré rozmlžit okraje. Je dobré rozorat meze. Krok. Pak ještě jeden. Bouře utichla.
Pach.
První, na co si pamatuje, byl pach. Člověku hodně utkví v mysli čichové počitky a podněty. To je dědictví vývoje. Každé místo jinak smrdí, nebo voní, záleží na úhlu pohledu. Špína a vlhkost dlažby, tuk z přepáleného oleje, pot z celodenní únavy překrytý drahou i levnou voňavkou, jen aby nebylo vidět, kolik toho má kdo ten den za sebou, jakou rychlostí z těla vyprchala ranní sprcha. A pak taky pot těch, kteří se nesprchují, nespěchají, koření na jednom místě s kelímkem od kafe z automatu a s hlavou zabořenou mezi lokty. Trochu močovina, trochu zvratky, ještě rozlité pivo nebo víno z krabice nebo petky, přetékající odpaďák chrlící ledacos, třeba hromadu vajglů, vůně karamelizovaného cukru – mandle pražené na místě a konzumované za chůze někam. Jedna veliká lepkavá koule, která praští do nosu každého, jakmile sejde schody. Poprvé koule, která má minimálně metr v průměru, za pár dní koule jako fotbalová mičuda, a pokud se vám stane, osud je osud, že už po schodech nahoru nevylezete, pak se pachová koule scvrkne do velikosti prachového zrníčka. Pachového zrníčka, které v nose už jenom tak zašimrá, ale hned je to pryč.
Mračna. Stahují se nad vsí. Psi štěkají. Cesty jsou hliněné, takže ani kroky není slyšet. Zvedá se vítr, jen tak pomalu. Není kam spěchat, co má přijít, přijde. Tady se prostě nespěchá, žije se pomalu. Kolem pramene na konci ulice vedoucí do polí. Voda bublá, je čistá, studená, dobrá, místní tvrdí, že léčivá a ani v zimě nezamrzne. Uvidíme v zimě. Jen pomalu a nespěchat, ať neunikne ani jeden zvuk, ani jedna nota, kterou okolní krajina mlčí. Nikdy nikde neexistuje absolutní ticho, jen uvnitř člověka a to je ten nejsmutnější stav, kterého se lze dožít. Po smrti, to je jiná. Uprostřed pole kukuřice na vyschlé cestě vedoucí k samotě se zastavila. Kukuřicí proudí vítr a uschlé listy a palice
šesté číslo | červenec 2014
literární koutek
Kdysi byl napsán příběh o kořisti a šelmách Jedny jsou žrány a druhé je žerou Kdysi jsem věděla, že jednu mám uvnitř Ale dnes už nevím kterou Vlk nebo ovce Lev nebo antilopa Orel nebo myš Velryba nebo plankton Člověk nebo člověk
90
Literární koutek | Tři věci
šustí. Klepou se a třou o sebe, mluví tím zvláštním jazykem. Zní to, jako by naposled povstalo mrtvé vojsko, které už není schopno pohybu, a poslední, co dokáže, je tak trochu řinčet rezavými zbraněmi. Nikomu už nemůže ublížit, nikdo se nemusí bát. Kdo stojí zády k té záplavě žlutých rostlin a zavře oči, má pocit, že každou chvíli ho šustění pohltí do sebe, kukuřičné listy ho opletou a malá žlutá zrna zaplní všechny útroby. Existuje krásnější smrt, než splynout v jedno s polem kukuřice?
Konečně. Splynuli v jedno, ale byla to dlouhá, upoce-
ná, těžce vybojovaná cesta. Už ani nevěděla, proč se tolik dřeli. Vždycky se to nakonec podařilo, pokaždé se jí zdálo, že už to je naposled, že na žádný další pokus už nemá sílu. Mluv se mnou.
Když vám někdo děkuje za to, co z vás vycucal, chce se tomu smát. A tak neplakala a nekřičela, ale jenom se hořce a hodně nahlas smála, až ten smích splynul s bublajícím pramenem, štěkajícími psy, nadcházející bouří. Skřípal jako rezavý plech, zněl, jako když se rychle a prudce trhá látka a nakonec jen suše šuměl a šustil jako pole kukuřice. Pak už nic.
Alina. „Protože seš prostě blbá!” Alina típla cigaretu. „Seš prostě naivní. Jak sis asi myslela, že to dopadne? Každýmu se za chvíli přejí, když má všechno naservírovaný a nemusí nic dělat.” Alina byla se vším vždycky rychle hotová. Pro ni to byla jasná záležitost. Chceš? OK. Nechceš, tak si polib prdel, já si mozek z hlavy nevystřelím. To není tak jednoduchý. Bába Josa ...
Byly to roztrhané kousky, které dohromady sešívala příliš tenkou nití, než aby to mohlo vytvořit celek. O to víc se potom pokoušela nevidět díry a rozpárané švy.
„No jo, tvoje bába Josa! Co řekne, to je svatý. Myslím, že už by ses nad to konečně měla povznýst. V tvym věku!”
Mluv se mnou. Říkej cokoli.
Ale to nejde. Vždyť jí přece vyprávěla, jak to je. Je to prostě osud.
Zuby nehty se držela té představy, že vytváří krásný gobelín, který má nevyčíslitelnou hodnotu, a každá trhlina v látce tak bolela víc a víc. Jeden zub, jeden nehet.
„A neřikej mi nic vo osudu. Prosim tě osud! Tvoje blbost je to! Někdo ti kdysi něco nakukal a ty s tím budeš jako žít na věky? Tvůj osud! Prosim tě, nebuď patetická.” Alina si zapálila další cigaretu.
Ještě je čas, ještě je z čeho dělat záplaty. Ještě je z čeho šít. Ještě je z čeho žít. Mluv se mnou. Říkej cokoli. Dotkni se mě. Co se v té době honilo hlavou jemu, to nikdo neví. Potřeboval její stabilitu, dala mu svou stabilitu. Potřeboval její sílu, dala mu svou sílu. Potřeboval její životní optimismus, dala mu svůj životní optimismus. A všechno to přijímal a nasával, rval čím dál větší kusy, ale jehlu a nit nikdy neuchopil. Díry ho nezajímaly. To, že se látka den co den mění a původní vzor se ztrácí, mu bylo jedno. Kde se co trhá, nebyl jeho problém. Vzal si to, co potřeboval, a když odcházel, zavadil o poslední cíp, rozpáral poslední pevné místo a zbytky mu lehce proklouzly mezi prsty. Mluv se mnou. Říkej cokoli. Dotkni se mě. Miluj.
No a tak proč to vždycky dopadne takhle nějak podobně? Vždycky. Alina je o deset let starší a nikdy nevěřila na „ezoterično”, jak tomu s patřičnou dávkou ironie v hlase říká. Je to přece racionálně uvažující osoba. Nečte horoskopy a nechodí ke kartářce a to, co chce, to prostě dostane, nedej bože, aby to jednou tak nedopadlo. Vlastně – nedej bože – Alina na boha v žádné podobě a formě nevěří, aspoň to vždycky hodně nahlas říká. „Protože seš prostě blbá,” uzavře Alina a típne cirageretu. Zítra ráno má pracovní schůzku, takže se jí nechce sedět v hospodě a poslouchat dokola omílané kecy na téma osud. Was heisst osud? Alina na osud nevěří.
Barbora.
Mluv se mnou. Říkej cokoli. Dotkni se mě. Miluj. Neodcházej.
Upíjí nervózně víno. Kavárna se za hodinu zavírá, už je tu jen pár posledních. Někdo z nich se ostře zasměje, vůbec se to sem nehodí. Na židli se loupe lak, na zdi se loupe omítka a to, z čeho má Barbora kruhy pod očima, se jí jen pomalu odlupuje z pusy, jako když se nožem okrajuje jabko. Šlupka po šlupce padá na zem. Barbora je jako to jabko, celá okrájená. „Tohle ještě nikdy neudělal...” Ale udělal, jenom se to prostě dřív zahojilo.
šesté číslo | červenec 2014
literární koutek
Ano, asi i poděkoval. Jsi důležitý člověk v mém životě, hodně jsi mi pomohla, můžu jít dál, žiju. Ty taky žij, neohlížej se, neplač, nekřič. A někdy zase nashle, až půjdu kolem, stavím se na kafe. Možná něco takového zaznělo a možná si to jen přála natolik, že to zaznělo.
Divná holka s divným předkusem. Ofina jí padá do očí a kolem obličeje pár pramenů, které se už nevešly do culíku. Nebo je to možná schválně, u Barbory člověk nikdy neví.
91
Literární koutek | Tři věci
Upije víno, spolkne slovo a je jasné, že dnes ještě ne. Za měsíc si to celé dáme znovu, herci budou stejní, kulisy taky, scénář se do puntíku opakuje, jenom maskér se možná trochu víc rozjede. Víc barev, takové jako naturalističtější! Barboro, proboha ... jeden pohled ji zarazí. Pohled, který se jmenuje Tomu ty nerozumíš a taky To není tak jednoduchý. A úsměv, ten úsměv Určitě mě miluje. No jasně, jen mu někdy trochu rupnou nervy. Na pohledy a úsměvy byla Barbora vždycky dobrá. A s vyraženými zuby? A s nateklým okem? Je to marné, dnes prostě ještě ne.
Josa. Sedí na zápraží a loupe švestky na povidla.
„Dáš si kafe?”
Vždycky si dá kafe. Byly doby, kdy si říkala, že by mohla být živa jenom z kafe. Josino kafe je silný jako noha od klavíru a černý jako kočky báby Very. Těch se trochu bojí, snad proto si maže kafe mlíkem. „Co nemluvíš?” Pokrčí rameny. „Ty se taky furt něčeho bojíš! Lidi se vo sebe staraj sami, někdy potřebujou jen trochu nasměrovat. Každej potom stejně de, kam chce. To už není tvoje starost.” Úděl Dušehory, to říká baba Josa. Dušehora se rodí jenom jednou za mnoho let. To si jeden nevybere, jestli bude Dušehora nebo nebude – jde jen o to, jestli to přijme nebo se tomu bude bránit. To je jenom na něm. „Je to jenom na tobě.” Nikdy neměla pocit, že si někdy mohla vybrat. Přicházelo to samo a potichu se to plížilo kolem. Mělo to kočičí tlapky, ale uvnitř příslib drápků, bylo to malé jako zrníčko písku, ale skřípalo to mezi zuby, mlčelo to jako ryba, ale tak nahlas, že uši zalehly. Dělalo to prostě jakoby nic a pak jí to jednoho dne skočilo za krk a ona věděla. Dušehora. Bude muset být Dušehora. Stávalo se jí často, že lidé, které znala třeba jen několik hodin, jí začali vyprávět o svých životních peripetiích. Nikdy se neptala, nikdy nezjišťovala informace. Prostě jen tak. S některými se stali přáteli, u mnohých si dnes nepamatuje ani jméno. Děti, které nechtěly mluvit nebo si hrát s nikým cizím, se usmívaly a po drobné chvilce ostychu už vyprávěly a nosily hračky. Nakonec u ní třeba i usnuly k údivu všech matek světa. Nebyla prostě nikdy cizí. Někdy měla pocit, že tady na tom světě je prostě pořád, a proto všem připadá vlastně taková jako povědomá, domácí. „Víte, vy mi hrozně někoho připomínáte. Já si určitě vzpomenu.”
šesté číslo | červenec 2014
Ten někdo, kdo tohle vymyslel, ať už mu různí lidé říkají různě, to teda nevymyslel moc dobře. O tom často přemýšlela. Nikdy ho nenapadla taková prostá věc, že totiž Dušehora potřebuje taky nějakou svoji Dušehoru, jen tak, aby to prostě bylo lehčí. No, asi to nemělo být lehčí. Několikrát už si myslela, že teď je to ono, že potkala někoho takového. Ale po pár letech, dnech, hodinách, rozhovorech většinou zjistila, že ne. Že už je zase všechno při starém. Může odejít kamkoli a jak rychle chce. Dohoní ji to. Podoby jsou různé, podstata je stejná. Vejít – změnit – odejít nebo zůstat, to už je jedno.
Cesty.
Cesty krátké, cesty dlouhé, kamenné, prašné, písčité, asfaltové, betonové, polní. Únikové cesty. Pomalu, krok za krokem, jen co noha nohu mine. Cesta na Tři kříže není dlouhá. Člověk se trochu zadýchá, trochu unaví, ale ví, že stoupá nahoru. Kříže hlídají město. Roztahují paže, jako by objímaly všechno kolem. Všechno živé i mrtvé, všechny duše, aby pokojně ulpívaly na věčnosti a v každé další vteřině. Teď. Teď. Teď. Sedla si na okraj vyhlídky. Vždycky na stejné místo tak, aby jí nohy visely dolů, protože potom má pocit, že tak trochu létá, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Je příjemné někdy nestát nohama na zemi. Nebo neutíkat nohama po zemi. Poslední dva roky života pořád utíkala. Mívala pocit, že kdyby na chvíli zpomalila, svět kolem sebou trhne a povalí ji na záda. Nebude vzpřímeně stát, bude se válet v blátě a každý na ni šlápne, každý si trochu kopne, a nebo ještě hůř, nikdo si ji ani nevšimne. Strach z ustrnutí, zastavení se. V tom nekonečném spěchu si ani neuvědomila, že už dávno nestojí rovně. Ten udýchaný koloběh jí seděl za krkem a nutil ji sklánět hlavu, hrbit záda. Za poměrně krátký čas prochodila už několikery boty. Copak děravé boty, říkala si, hlavně, že nemám díru do hlavy. I s tím odporným skřetem chvatu na zádech měla pocit, že běží tak rychle, jak nejrychleji dokáže. Klopýtala, podklesávala jí kolena, bolela ji páteř a pohled se nořil do všeho toho svinstva na chodníku. Mezi rozbitými flaškami, vajgly, odpadky a ostatním marastem se válela její největší obava. Strach vyrůstal z hlubiny jako tráva ze spár v dlažbě. Každá Dušehora tento pocit prožívá, i když se zuby nehty snaží udržet ho co nejdéle ve stínu. Jednou za čas na něj ale dopadne paprsek světla a ozáří rozšklebenou tvář prapodivné bytosti, která svým výrazem a držením těla všechno připomene. Je to strach z toho, že mezi hnijícími odpadky na chodníku, před nákupním centrem, na nádraží, ve škarpě u cesty, kdekoli se jedna beztvará hromada pohne a zformuje se do podoby někoho, kdo byl dříve blízký. Někoho, koho nebylo možno upozornit na správný směr. Přišel – možná i poslouchal, nebo chtěl cítit něco víc, ale nakonec to po něm sklouzlo do okapu nicoty. Nastavil se tedy zpátky do původní polohy a pokračoval tam, kde přestal. A Dušehora se mu začala ztrácet, mizela v mlze, jako se západem
literární koutek
„Nikdy dřív mě nepraštil.” Tak už od něj sakra odejdi. „Odejít nemůžu, neměla bych kde bydlet.” Kolikrát jí nabízela, že může bydlet u ní? Aspoň než si něco najde.
92
Literární koutek | Tři věci
slunce mizí krajina, až zůstanou jen malé tečky světel ve městě a i ty nakonec odejdou. A člověk si říká, je mi sice zle, ale je mi dobře v tom mém ukřivděném, důvěrně známém světě, v té mé chráněné krajinné oblasti, protože nic nemusím. A hlavně nemusím mít nikoho, o koho bych se měl starat, nikoho, kdo by se měl starat o mě. Nemusím mít ani sebe. Mé já je za posledním rohem posledního domu v poslední ulici poslední vesnice na konci poslední cesty. Nejhorší noční můra na světě i mimo něj – ztrácet se. Zmizet. Vesnice v noci byla nejkrásnější. Když se na ni dívala svrchu od Tří křížů, cítila se dobře. Nohy ve vzduchu, hlava nahoře, pohled do dáli a stovky třpytících se bodů. Nádech. Výdech. Ještě jednou. Lehko se dýchá. Klidně se dýchá.
Ani křupání ledu nikoho neruší. Možná je to křupání kostřiček toho, co nestihlo uniknout, a přesto to z tohoto světa zmizelo. Uniklo to svým vlastním způsobem. Snaha uniknout svému vlastnímu křupání – to je téměř krédo. Kousnout si do toho shnilého jablka a nejenom nevyplivnout, ale pořádně přežvýkat, vychutnat hořkost, každý milimetr chuti, každé zaskřípání hniloby. A polknout. Spolykat všechno do poslední šlupky. Kolik je toho ještě třeba spolknout? A sníh pořád padá. Nic ho nezastaví. I když v kamnech praská dřevo a v pokoji svítí lampa, zima se vkrádá štěrbinami, pode dveřmi, proniká hluboko a naplňuje temnotu uvnitř. Zapálí si další cigaretu, ale víno, které stojí v kuchyni na stole, si neotevře. Je třeba držet se posledních kousků zásad – nikdy nepít sama.
Zastavila se a přece všechno v jejím těle pracovalo tak, jak má. Zastavila se, ale všechno kolem ubíhalo svým obvyklým tempem. Narovnala se. Byl to pohyb tak plynulý a tak rychlý, že si ho uvědomila až o několik minut později. Nejprve ji to trochu vyděsilo. Jak to, že je to tak snadné? Kam zmizel skřet úprku sedící již dlouhý čas za jejím krkem? Ohmatala si pro jistotu záda, kam až dosáhla, a po chvíli ještě jednou. Musela si to prostě ověřit. Zmizel. Bylo jí moc dobře. Byla nahoře, nade všemi, vysoko nad hlavami všech duší. S nohama ve vzduchu a lehkými zády. S čistou hlavou. Cítila, že někde úplně dole se na sebe snaží upozornit blikající červený nápis jako v nahrávacím studiu.
Dnes je všechno smutné a pitomé jako turecká telenovela. Takový jednoduchý a strojeně dramatický scénář a přitom se vlastně nic neděje. Možná že to je právě to jádro červivého jablka. Prostě se NIC neděje. Jenom nasměrovat, ukázat správnou cestu a jít do jiného života. Ale copak to lze k někomu proniknout a pak už se o něj nestarat? Zachráníš-li jednou někoho, jsi za něj do smrti zodpovědný. Trest za pomoc bližnímu. Odměna? Úděl. Kolik malých smrtí bude muset ještě přežít, než navenek ztvrdne jako led, který pokryl toto město. Než zmrzne uvnitř.
POZOR! ONO TO PŘEJDE!
CHCI! Smím! Přeji si to ... Dušehora roztáhla obě paže daleko od sebe. I ona obejme tento svět jako jeden ze tří dřevěných křížů a bude ho pevně držet. Aspoň do té doby, než se jí vysmekne, aby se točil dál.
Sníh. V noci začal padat a padá už dva dny. Všechny
mrtvolky u silnic už došly svého klidu. Jejich střívka, která se rozprskla u krajnice, a všechna srdíčka, která pukla pod koly aut a kamionů, už nikoho nepohoršují. Už není třeba odvracet pohled. To, co není vidět, nikoho neruší. Je ticho. To bílé ticho.
šesté číslo | červenec 2014
Harmonikář. Stával často na náměstí Svobody. V létě
v pruhovaném tričku, na jaře a na podzim v pruhovaném svetru. V zimě už tam nebyl.
Říkali mu šílený harmonikář. Bylo jedno, jakou písničku zrovna hraje, všechny byly ve stejném tempu. Rychle a zběsile a do rytmu si poťukával pravou nohou. Nebo levou? Občas oběma. Poprvé ho viděla na jaře. V kulatých brýlích, kymácejícího se sem a tam. Když se nad tím tak zamyslí, tehdy hrál vlastně ještě poměrně klidně. Kolem hlouček postávajících lidí. Všichni veselí. Někdo jenom na chvíli, někdo jenom prošel. Mince zazvonila o dno futrálu a harmonikář přetrhl na vteřinu kývavý pohyb, aby vysekl něco jako velmi neforemnou poklonku směrem k dárci. Hrát ale nepřestal, ani když písnička skončila. Vypadalo to, jako by hrál jenom jednu celoživotní dlouhou píseň. Najednou, třeba v polovině, však přestal, sklonil se k futrálu, a aniž by z něj vysypal peníze, uklidil beze slova harmoniku, hodil si ji na záda a houpavou chůzí se vydal pokaždé jiným směrem. Dav ho pohltil.
literární koutek
No, ano. Ale teď ještě ne, teď je to přece dobré, teď na tyhle výhrůžky rozumu chci zapomenout. Aspoň na chvíli.
93
Literární koutek | Tři věci
Nějakou dobu ho chodila na Svoboďák pozorovat. Dušehory pozorují. Vždycky stejný příběh – hraní, kymácení, drobné úklonky, drobné mince, stop – jako když vypadne proud, konec, odchod. „To je přece Bruno, šílený harmonikář.” Alina zná skoro každého. Někdy je to až neuvěřitelné. Možná má doma v jednom pokoji rozsáhlou kartotéku obsahující životní osudy a ostudy. Řekni jméno, nebo ne, nemusíš, popiš člověka, ani ne zas tak moc detailně, a Alina ti hned povypráví, co ho to v tom životě potkalo, nebo co ho právě potkává, případně co ho určitě brzy potká. „Já sem si ho všimla, už když sem studovala tady na filozofický. On dělal myslím divadelní vědu, ale ne nějak moc dlouho. Takovej podivín, to von byl jako dycky. S nikým se moc nedružil, do hospody s náma chodil, ale nikdy moc nemluvil. Na harmoniku, to jo, to uměl hrát v kuse celej večer. Ale pak tě třeba druhej den potkal na Obilňáku, a jako by tě v životě neviděl. Prostě tě přehlídnul jako širý lány. Takovej jako vlastní svět. Život ve vlastním světě, proč ne. Lidi si často myslej, že takovej člověk určitě chlastá nebo fetuje, nebo má nějakou psychiatrickou diagnózu. Málokdo si je ochoten připustit, že vlastní svět si člověk může vytvořit ve svý hlavě, že jo. A nepotřebuje k tomu chemii ani poruchy chemie.” Alina se zasměje hrdelním smíchem a plácne ji po zádech. „Je mi zima, pudem si dát kafe, nebo radši s rumem.” Jdou a harmonika za nimi hází noty v překotném černobílém tempu. „Víš, ta harmonika, to je jako život. Černý klapky, bílý klapky, nádech výdech, jako plíce.” Jen jednou se jí podařilo navázat kontakt s šíleným Brunem. Sledovala ho tehdy, když přerušil svoje kývání, a právě když zaklapával futrál, vypadla mu z kapsy fotka. Vítr ji popohnal směrem k Dušehoře a ta ji rychle zvedla.
Bolest. Vlastně to dochází člověku hodně pomalu. Rozvíjí se jako stonožka, jako hádě, dává si na čas, vyhřívá se na slunci, v plamenech. Kousek po kousku narovnává masité tělo, svalovina se kroutí a napíná, a teprve když je všechno rovné, v přímce, teprve pak se zuby zakousnou.
Hryznul. A nepustil. Bývá to tak docela často, jenom otisky zubů nejsou vždycky na kůži. Ale někde uvnitř už promodrávají dvě řady malých modřinek. Hryznu a nepustím. Zakousnul jsem se, zakousnul jsem si tě a ty jsi moje kost a teď si tě mohu v klidu ohryzávat. Nespěchám, vychutnávám. Kosti neutíkají, čekají trpělivě (nebo útrpně?), až se lovec nasytí. Otevřely se dveře a do tmy se zakouslo ostré světlo. „Co tady děláte?” vlezlý hlas. Smích, blábolení, cinkot sklenic. „Všichni jsou venku,” protivný hlas. Smích, křik, blábolení, cinkot rozbitého skla. „Hej, jdeme do města,” hlas na hranici snesitelnosti. Smích, blábolení, křik, cinkot rozbitého skla, nedostatek prostoru. Najednou zjistila, že se nemůže nadechnout. A ten druhý taky mlčí, oči mu plavou v nejtemnějším jezeře. Odlepí se ode zdi. Chce mu říct mnoho. Jak moc jí ublížil tím jediným kousnutím. Oči plavou každé jinam. Chce se jí omdlít. Potácí se ven. UBLÍŽIL JSI. Stejně si to zítra nikdo nebude pamatovat, tak proč to vláčet za sebou? Nic. Jen se dostat domů, jen se dostat někam, kde je ticho. Smích, blábolení, křik, řinčení rozbitého skla, křik, muzika, obracející žaludek naruby, křik, barevná kola, smích, pryč, asfalt, boty od bahna, křik, smích, někdo zvrací. DVEŘE, POKOJ, TMA a TICHO. Konečně ticho. Ráno je šedivé, šklebí se a ukazuje díry po zubech, které mu vytloukla noc. Kousance se hojí pomalu. Jenom krev už neteče. Netečnost k modřinám. Za několik dní už zbude jen pocit z noci.
Šok. Nechce se totiž hned věřit. Dost jsme toho vypili, je tma, vedle v sále hraje muzika tak nahlas, že vibruje až v konečcích prstů. Divná vlezlá pouťová muzika. Pot tanečníků. Kouř. A v puse kovová chuť z cirkulárky řevu a trochu sladko, jako když si člověk rozkousne tvář a špatně se to hojí. Sliny s růžovou barvou.
šesté číslo | červenec 2014
literární koutek
Bolest pronikne až do mozku. Ozve se výkřik. Ječivý a ostrý – brousí se nože, nebo zase temný a řvavý – umírá kobyla.
94
Literární koutek | Tam a zpátky
Tam a zpátky Markéta Pilátová spisovatelka a učitelka v Jižní Americe
Z Ameriky se mi ale neozval, jak slíbil. Neposlal ani jeden mizernej dopis. A teď jsem teda musela utíkat i já. Nikomu jsem nic neřekla. Neměla jsem komu. Naši vedli místní Sokol a oba umřeli v koncentráku. Sbalila jsem si jenom pár věcí do batohu, aby to vypadalo, že jedu někam na vandr, a v neděli jsem nasedla na vlak do Železné Rudy. Znala jsem to tam, věděla jsem kde najít v lese hranici. To nebylo těžký. Ještě úplně nepřituhlo, bylo jaro po osmačtyřicátým a já neměla strach, že mě někdo chytí. Horší bylo, že jsem byla švorc. V kapse jsem měla jenom dva prstýnky po mámě a tátovy starý hodinky. V batohu dvě housky se salámem. Víc toho nezbylo. Za války jsem většinu věcí prodala, abych měla na jídlo, a když jsem začala dělat ve fabrice, tak to taky žádná sláva nebyla, rozhodně jsem z toho nemohla na cestu nic ušetřit, zvlášť takhle narychlo. Šlapala jsem tím lesem, občas jsem se koukla do mapy, ale přešla jsem tu hranici jako nic. Měla jsem štěstí. Vždycky jsem měla štěstí. V Německu jsem se pak různě protloukala, ale byla tam bída ještě větší než u nás. Chvilku jsem posluhovala u jedné rodiny v Hamburku, ale pořádně jsem o nic nemohla zavadit. Pak jsem v jedné kavárně, kde jsem myla nádobí a roznášela kafe, narazila na ty kluky z Čech. Anton, Jaroušek a Pepin. Byli
šesté číslo | červenec 2014
to kamarádi, dělali v přístavu. Padli jsme si do oka. Byla s nima sranda, lakomí taky nebyli a byla jsem ráda, že si s někým můžu popovídat. Asi za měsíc se za mnou přihrnuli a Pepin povídá: „Jani, měla bys jet s náma. Vyrážíme do Brazílie. To koukáš, co! Jedem v lednu, hned po Vánocích, nechceš jet s náma, zkusit štěstí za velkou louží?“ Nebyla jsem zrovna v dobrým období. Všechno mi připadalo, nevim, zbytečný, marný a černý. A oni byli plní legrace a všelijak se culili a pořád do mě hučeli, ať jedu s nima. „Pánové, což o to, já bych jela, jenže prostě nemám na lístek, to přece vidíte sami, ne?“ Trochu zvážněli. Ale podle toho, jak se tvářili, to měli vymyšlený už dávno. „No, my se na tebe složíme,“ povídá ten nejmenší z nich, Jaroušek. Jenže, moje máma říkala, že nikdy nic není zadarmo. A taky že ne. Nejdřív se na to teda museli hodně napít a ten večer jsme se pak všichni čtyři potloukali kolem přístavu a v těch měkounce osvícenejch přístavních špeluňkách jsme propíjeli všechno svoje upejpání a stud. „No, víš Jani, ty se nám všem ohromně líbíš…,“ začal Anton a Pepin si přisadil: „Je to tak, seš nádherná, seš celá taková…hm…krásně stavěná,“ zívl a šťouchl do Jarouška, kterej z nich byl nejvýřečnější, protože v Praze studoval práva, než zdrhnul. „Jani, my se na tebe složíme, no… prostě, ta cesta trvá měsíc, a tak sme si řikali, že když bude nálada, no za těch nocí tam na palubě, no sme si říkali, kdybys třeba s náma chtěla, však víš co, ne?“ Takže tohle si vymysleli milánkové. Ti prima kamarádi do nepohody. Byla jsem ale opilá a bylo mi s nima dobře. Pořád jsme se smáli, chechtali jsme se jak rackové a štrádovali jsme si to do našich pronajatých světnic v podkroví, kde to smrdělo kyselým zelím a rybinou. A já věděla, že s nima pojedu, a že když bude nálada, že to udělám. A nemyslete si, že jsem toho někdy litovala. Nikdy, ani minutu. Život se má žít na plný pecky, to mi taky máma říkala. Nikdy si neříkej, že něco uděláš až potom. Až budeš mít peníze, nebo ty správný roky. Protože ani jedno ani druhý mít třeba nebudeš.
literární koutek
Utíkat. Musela jsem utíkat. Hořelo mi za patama. A prý budu viset. Chodila jsem s Mirkem Steindlerem a za to by mě prý mohli pověsit. Řekla mi to Máňa. Ta husa Máňa, co se k nim přidala, ale co prej je ještě pořád moje nejlepší kamarádka. Jirka byl partyzán. A uměl vždycky zbuntovat lidi, a proto ho mladí komunisti nesnášeli. A když zdrhnul do Ameriky, já nechtěla jet. Měla jsem pocit, že bych se tam ztratila, že by ze mě ta Amerika udělala drobenku na koláč. Jenže, ani když jsem nechtěla jet, tak mi nedali pokoj. Prej sem se s ním tahala, tak jsem stejná jako on. To říkala Máňa. A prej kluci na schůzi hlasovali, že bych měla jít sedět. Nebo nejlíp viset. A já vím proč. Protože jsem jim nedala. Ani jednomu. Těm blbečkům, co jsou teď na koni a mají plnou hubu revolučních hesel. Za války se ale schovávali jak banda králíků a jenom Mirek nastavoval krk.
95
Literární koutek | Tam a zpátky
Nejvíc mě ale sebralo, když ta cesta skončila. Jako by nám najednou došla řeč. Zamířili jsme na jih, do oblastí, co je kolonizovali Němci, protože jsme všichni německy uměli a protože jsme tam měli od nějakých Antonových příbuzných slíbenou práci. Jako by nás ten novej život uzemnil. Začala jsem pracovat jako sekretářka, kluci se taky dobře uchytili v různých fabrikách, nejdřív jako úředníci a pak šéfové oddělení, Jaroušek dokonce znova vystudoval vysokou a stal se z něj tentokrát inženýr, odborník na termostaty. Už jsme se nescházeli, ani jsme nepili a nesmáli jsme se. To zázračný uvolnění, ta sranda a dobrodružství od nás odešly po špičkách jako zloději, kteří už nemají v domě co ukrást. Teď jsem ale tady. Začíná zima a zrají mandarinky. Čekají na první ranní mrazíky, aby mohly dokonale zesládnout. Za oknem rozkvétají sakury. Ztěžka se belhám do schodů, protože jsem tak tlustá, že se nevejdu do výtahu. Když mi předseda českého spolku volal, že mám přijít na hodiny češtiny, nejdřív se mi nechtělo. Česky jsem už moc neuměla, ale nechtěla jsem si to přiznat. Pravda je, že od té doby, co jsme se tak potichu rozešli s Pepinem, Antonem a Jarouškem, jsem se s Čechama moc nestýkala. Vzala jsem si brazilského zubaře, a když jsem šla na nějaký český večírek, všichni jsme stejně mluvili portugalsky. Ti tři ale na žádný večírky nechodili. Třeba tam ale taky budou. Na té první hodině. Jsou tam. Všichni. Sedí hned vepředu, takže mě nevidí. Když ale hlásíme jména a já řeknu Jana Hronová, ti tři se jako na povel otočí. „Hortenzie!“ zajásá Jaroušek. A já vidím, co vidí on, když se na mě otočí. Vlasy zničený barvením, lehce přetaženou rtěnku a tu moji figuru, která už není krásně udělaná, ale totálně dodělaná sladkým cukrovím máčeným v palmovým oleji a hovězíma stejkama, co se jich nejsem schopná vzdát, ani když mě doktorka prosí na kolenou. A já je taky vidím, jejich plešaté hlavy,
šesté číslo | červenec 2014
artrózy a falešný zuby. A stejně je to zase tady. Ten pocit, že jsme volní. Všechny naše emigrantský bitvy vybojovaný, odžitý, a když se pak po hodině hrneme ze dveří a všelijak se poplácáváme a řehtáme, je mi najednou zase stejně lehce u srdce, jako když jsem těm nestydům kývla na tu jejich vykutálenou nabídku. Pijeme už asi čtvrtou caipirinhu a mě bolí břicho od všeho toho smíchu, nevím, proč to muselo přijít, ale najednou se začneme bavit o smrti. Ne nějak jako tragicky, ale kluci začnou vespolek říkat, že ty hodiny češtiny je přesvědčujou o tom, že sou přece Češi a žádný Braziliáni, jak si to těch čtyřicet let ládovali do hlavy, aby se nezbláznili steskem. „Co kdybysme se vrátili?“ navrhne najednou Jaroušek. Všichni ztuhnem. Oněmíme. Řekl to, na co všichni už asi delší dobu myslíme. „Já se vám k něčemu přiznám,“ pokračuje Jaroušek a posune si brýle na nose. „Já bych chtěl umřít doma.“ Začneme všichni přikyvovat. Jakože jo, že tady nikdo z nás umřít nechce. Neshodnem se jenom na tom, proč vlastně. A zase jsem to nikomu neřekla. Zase jsem neměla komu. Můj milej brazilskej manžel už nežije, děti jsme neměli, a tak mě tady vlastně drží jenom zvyky a stejky. Kluci to mají horší, ti se tady rozvětvili a rozmnožili, mají majetky, byty a děti. Ale možná to ani nemyslí vážně, možná se jen tak štengrujou a za chvíli jsou zase zpátky. Ale já to vážně myslím. Všechno jsem prodala a s nikým jsem se nerozloučila, jako kdysi. Zase mám jen lehký batoh s pár kouskama prádla a všechny peníze na kreditní kartě. Nevím, jestli se mi bude chtít navždycky ležet ve zmrzlé hlíně tam u nás doma, ale jedno vím určitě. Cestu i panáky si tentokrát, pánové, divoká hortenzie platí sama!
literární koutek
Byl to nejkrásnější měsíc mýho života. Ti tři v těch pruhovanejch trikách. Houpání vln, zářivý hvězdy na nebi, Jarouškovy knížky, Antonova kytara a něžný Pepinovy ruce. Dnes se tomu říká volná láska a hipíci si myslej, že objevili kdoví co. Tenkrát jsme si to prostě užili. Všichni. A nikdy se nám nezdálo, že by v tom bylo něco špinavýho. Prostě se to tak stalo, někdo nám ten krásnej měsíc, bez jedinýho mraku na obloze daroval. Přistáli jsme v Riu a já si pamatuju, že Anton měl ještě nějaký úspory a že mi koupil moje první brazilský šaty, s velkým výstřihem, volánama a vzorem hortenzií. Hortenzie modře hořely na bílým plátně. „Ty naše divoká hortenzie,“ rozplýval se tehdy Jaroušek, když mě v noci rozpaloval a hladil po stehnech. Hodně jsme cestou pili, ochutnali jsme tu jejich třtinovou kořalku a taky jsme kouřili doutníky a vůbec na mě teda kluci nešetřili a já si nepřipadala jako lehká holka, ale jako Jana Hronová, která jede do Brazílie, kde se bude mít dobře.
96
Letní školy slovanských studií 2014
Letní školy slovanských studií 2014 Letní školy slovanských studií (LŠSS) jsou studijní kurzy pořádané několika veřejnými vysokými školami v České republice. Kurzy se konají každoročně v průběhu letních měsíců a jejich délka se pohybuje od 2 do 4 týdnů v závislosti na náplni kurzu zvolené jednotlivými LŠSS. Kurzy jsou určeny pro zahraniční studenty, odborníky (pedagogy, překladatele, tlumočníky) a akademické pracovníky z oblasti bohemistiky a slavistiky. Svým širokým záběrem jsou však otevřeny všem zájemcům o český jazyk, literaturu, dějiny a kulturu. V rámci svých vzdělávacích bloků nabízejí jednotlivé LŠSS kurzy českého jazyka rozličných úrovní, výběrové semináře zaměřené na studium české literatury, kultury a dějin, volnočasové aktivity zahrnující divadelní, hudební a taneční představení, exkurze, poznávací výlety apod.
Zájemci se mohou na Letní školy slovanských studií přihlásit jako samoplátci, kteří si hradí veškeré náklady sami. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT) nabízí rovněž stipendia, která spočívají v úhradě kurzovného, ubytování a stravování a bezplatném vstupu na kulturní aktivity pořádané v rámci LŠSS. Počet stipendijních míst na LŠSS pro jednotlivé země je stanoven na základě mezinárodních smluv uzavřených v gesci MŠMT s partnerskými zeměmi. MŠMT zveřejňuje nabídku stipendií k účasti na kurzech LŠSS prostřednictvím zastupitelských úřadů České republiky v zahraničí. Stipendia se poskytují pouze kandidátům, které nominují kompetentní orgány partnerských smluvních zemí.
Vysoká škola
Adresa
Termín
Kontaktní údaje
Ústav bohemistických studií Filozofická fakulta Univerzita Karlova v Praze
Náměstí Jana Palacha 2 Praha 1 116 38
25. 7. – 22. 8. 2014
Ředitel: PhDr. Jiří HASIL, Ph.D. Tel.: +420 221 619 262, [email protected] Kontaktní pracovnice: Vlastimila MIKÁTOVÁ Tel./Fax: +420 221 619 381 [email protected] http://lsss.ff.cuni.cz, http://ubs.ff.cuni.cz
Kabinet češtiny pro cizince Filozofická fakulta Masarykova univerzita v Brně
Arne Nováka 1 Brno 602 00
19. 7. – 16. 8. 2014
Ředitelka: PhDr. Eva RUSINOVÁ [email protected] Kontaktní pracovnice: Jaroslava VYBÍRALOVÁ Tel.: +420 549 495 970, +420 549 491 593, Fax: +420 549 491 525 [email protected] www.phil.muni.cz/kabcest/
Filozofická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci
Křížkovského 10 Olomouc 771 80
19. 7. – 16. 8. 2014
Ředitel: PhDr. Petr POŘÍZKA, Ph.D. [email protected] Kontaktní pracovnice: Gabriela Benešová Tel.: +420 585 633 165, 776 267 676, Fax: +420 585 633 000 [email protected] www.lsss.upol.cz
Ústav jazykové a odborné přípravy Studijní středisko Poděbrady (součást Univerzity Karlovy v Praze)
Jiřího náměstí 1/I Poděbrady 290 36
7. 7. – 1. 8. 2014
Ředitelka: Ing. Daniela VLKOVÁ [email protected] Kontaktní pracovnice: Mgr. Veronika jankulíková Tel.: +420 325 613 463, Fax: +420 325 614 453 [email protected] http://www.ujop.cuni.cz/kurz/letni-skola-slovanskych-studii
Odbor zahraničních vztahů Západočeská univerzita v Plzni
Univerzitní 20 Plzeň 306 14
7. 7. – 25. 7. 2014
Ředitelka: Mgr. Helena Marie ADJAL Tel.: +420 377 635 777, [email protected] Kontaktní pracovnice: Lenka kantárová Tel.: +420 377 635 775, Fax: +420 377 635 703 [email protected], [email protected] www.isls.cz
Filozofická fakulta Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Branišovská 31a České Budějovice 370 05
18. 8. – 5. 9. 2014
Ředitelka: doc. PaedDr. Bohumila JUNKOVÁ, CSc. [email protected] Kontaktní pracovnice: Miloslava MORAVCOVÁ Tel.: +420 387 774 808, Fax: +420 387 774 812 [email protected] http://summerschools.jcu.cz/summer-schools-2014
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Cit. 2014-06-24. .
šesté číslo | červenec 2014
97
Redakční rada časopisu Krajiny češtiny Ing. Iva Tatarková (DZS), předsedkyně redakční rady Mgr. Ladislav Bánovec (MŠMT) doc. PhDr. Božena Bednaříková, Dr. (FF UP) doc. PhDr. Ivana Bozděchová, CSc. (FF UK) PhDr. Jiří Hasil, Ph.D. (FF UK) Ing. Jitka Morčušová (DZS) Mgr. Ingrid Neckářová (ÚJOP UK) PhDr. Eva Rusinová (FF MU) Mgr. Lucie Šafarčíková (DZS) PaedDr. Olga Vlachová (DZS)
Externí odborní hodnotitelé příspěvků PhDr. Milada Čadská, CSc. (ÚJOP UK) Mgr. Darina Hradilová, Ph.D. (FF UP) PhDr. Milena Machalová (FF UP) PhDr. Jiří Nový, Ph.D. (FF UP) Mgr. Jindřiška Svobodová, Ph.D. (FF UP) PhDr. Lea Vyskočilová (FF MU) PhDr. Lenka Németh Vítová (UAM Poznaň)
Redakce DZS Mgr. Lucie Šafarčíková, PaedDr. Olga Vlachová
Sazba a grafická úprava Hedvika Člupná
Vydává © Dům zahraniční spolupráce
Autorské příspěvky nemusejí vyjadřovat názory redakční rady. Za věcný obsah odpovídá každý autor sám. V zájmu sjednocení pravopisné a grafické podoby časopisu jsou texty upraveny podle současných Pravidel českého pravopisu, podrobnější informace jsou souhrnně uvedeny v pokynech pro přispěvatele na webových stránkách DZS: http://www.dzs.cz/cz/program-podpory-ceskeho-kulturniho-dedictvi-v-zahranici/krajiny-cestiny-dokumenty/.
Kontakt Dům zahraniční spolupráce Na Poříčí 1035/4 110 00 Praha 1 www.dzs.cz
šesté číslo | červenec 2014
98