12.Sociální stát a jeho aktuální problémy Pojem-Sociální stát Jako sociální stát je označován stát, který usiluje o zajištění „welfare“ (blahobytu, přesněji podmínek slušného žití) pro své občany. Vymezení pojmu je však velmi obtížné a nepanuje o něm shoda, což je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu. Definic je mnoho, stejně jako autorů, kteří se zabývají tímto problémem. Pokud tyto uvedené definice různě propojíme, může se sociální stát definovat takto:„sociální stát je stát, v němž demokraticky organizovaná moc prostřednictvím sociálního zákonodárství a státní správy: 1) garantuje minimální příjem pro jedince a rodinu na úrovni životního minima, 2) poskytuje sociální zabezpečení umožňující předejít, zmírnit nebo překonat sociální rizika s cílem zajistit přiměřenou minimální úroveň sociálního zabezpečení a sociální suverenity, 3)zajišťuje kvalitní úroveň odpovídajících služeb pro všechny občany bez rozlišení společenského statusu“ Sociální stát lze chápat jako stát se silným veřejným sektorem a s výraznými intervencemi vlády do sociální oblasti. Sociální stát je v každém státě jedinečný, na druhé straně ale univerzální některými svými základními rysy. Podstatou této politiky je vyrovnávat šance při vstupu do života a vytvářet podmínky pro to, aby byl každému zajištěn určitý životní standard, nikoli jako dobročinná dávka, ale jako sociální právo. Welfare state můžeme charakterizovat jako stát, který se výrazně angažuje v řešení sociálních problémů svých občanů. V sociální oblasti má monopolní postavení.Přebírá na sebe sociální jištění obyvatel, pod kontrolou je tak značná část prostoru pro sociální jednání lidí. Sociální stát dále charakterizuje rozsáhlý a jednotný systém sociálního zabezpečení a velký rozsah služeb, které jsou poskytovány zdarma nebo za ceny neodpovídající hodnotě. Koncept welfare state je velice náročný na ekonomické zdroje a vede k centralizaci, byrokratizaci a anonymitě. V neposlední řadě je třeba uvést také vysokou míru redistribuce. Obsah
sociálního
státu-soc.zabezpečení,soc.pojištění,základní
příjem,péče
o
zdraví,zabezpečení v nezaměstnanosti,bydlení,vzdělání
Vývojové etapy sociálního státu Vznik sociálního státu je spojen s obdobím bezprostředně navazujícím na konec 2. světové války. Smutek uvádí šest vývojových etap welfare state: 1
1. Období experimentálních počátků (80. léta 19. století – 1930) V tomto období vznikají první pojistné systémy, které byly zpočátku dobrovolné, postupně se stávají povinnými. Nejdříve se vztahovaly pouze na určité vrstvy obyvatel. Objevuje se nová aktivní politika v oblasti vzdělávání, organizace nemocnic, výpomoci nezaměstnaným. Dále dochází k vzestupu státní legislativy zaměřené na zlepšení sociálních věcí. 2. Období konsolidace (1930 – 2. světová válka) Začíná se měnit názor na nezaměstnanost, je chápána jako základní sociální zlo,proti kterému je třeba bojovat státními zásahy. Nejedná se o selhání jednotlivce, ale o celospolečenský problém. Prosazují se názory, které zdůrazňují roli státu v sociální oblasti. Sociální stát směřuje k plné zaměstnanosti. 3. Období sociální přestavby (1945 – 1962) Jedná se o období budování moderního sociálního státu. V této etapě byly přijaty všechny moderní sociální zákony, ve kterých se realizuje reforma podle Beveridge. 4. Období sociální expanze (1962 – 1973) – zlatý věk welfare state V západních zemích mizí nezaměstnanost. Postupně roste životní úroveň a zvyšuje se podíl veřejných sociálních výdajů na hrubém domácím produktu. Jde o velice štědré období sociálního státu s podstatným růstem obecného blahobytu. 5. Období stagnace (1973 – 1980) Důvodem stagnace je hospodářská krize a rostoucí nezaměstnanost. Výdaje sociálního státu rostou v důsledku nároku obyvatel na sociální služby, zdroje je však stále obtížnější zvětšovat. Sociální státy se postupně dostávají do krize, kterou se dosud nepodařilo zcela překonat. 6. Rekonceptualizace sociálního státu, období pokusu o reformu welfare state (1980 – dosud) Hlavní příčiny krize sociálního státu spočívají v ekonomické oblasti. Objevuje se také politický aspekt, kdy hrozí, že občané by mohli ztratit konsensus se sociálním státem. Postupně se vytrácí solidarita mezi lidmi, hlavní zátěž provozu sociálního státu nesou střední vrstvy, aniž by měly nárok na poměrnou část toho, co státu zaplatí.Zároveň ubývá ekonomicky aktivních obyvatel.
Typologie soc. států: 1. Andersenova typologie
2. Titmussova typologie
2
Andersenova typologie 1. Sociálně-demokratický režim – všichni jsou závislí; všichni z něj těží a platí daně; každému je poskytována rovnost živ. standardu; stát vytlačuje trh a vytváří universal. solidaritu;vybírají se peníze, které se přerozdělují; nejméně četný (ve Skandinávii) 2. Liberální režim – určený pouze soc. potřebným; opatření poskytována na minimální úrovni jen soc. nejslabším;testovány majetkové poměry (USA, Japonsko, VB) 3. Korporativistický režim – korporace=pojištění; jištění prostřednictvím pojišťovacích systémů; snaha zachovat statusové rozdíly na trhu práce; dávky jsou diferencovány – individuálně (Německo, Rakousko, Francie) Český stát nelze jednoznačně přiřadit k žádnému ze tří typů soc. státu především proto, že v legislativě, ve struktuře institucí i v praktickém působení profesionálů přetrvává vliv totalitárního socialistického státu, korigovaný ne zcela koncepční a důslednou sociální politikou polistopadových vlád. Titmussova typologie-Residuální sociální stát -Pracovně-výkonový sociální stát -Institucionální sociální stát
Koncept sociálního státu byl a je kritizován od počátku svého vzniku, a to jak zprava, tak zleva. Kritika zprava přichází z řad liberálních s konzervativních myslitelů, kteří vyčítají sociálnímu státu omezování svobody jednotlivce a volného trhu. Naopak marxistická kritika zleva považuje sociální stát jen za nástroj vládnoucí třídy k umlčení třídy pracující, který podporuje stávající sociální uspořádání.Od 60. let se hovoří o krizích sociálního státu, které souvisejí s obecnějším politickým, ekonomickým a demografickým vývojem společností. Obecně lze rozlišovat tyto typy krizí sociálního státu: •
krize nákladů
- sociální stát je příliš drahý •
krize efektivity
- aparát sociálního státu je těžkopádný, pracuje neefektivně a netransparentně •
krize legitimity
-sociální stát je nespravedlivý, zvýhodňuje určité vrstvy společnosti Zastánci sociálního státu se shodují na tom, že sociální stát je třeba transformovat, aby odpovídal současnému uspořádání společnosti a chránil před novými riziky. 3
Krize sociálního státu O hluboké krizi, ve které se sociální stát nachází, se mluví stále více po celé Evropě. Stále častěji je diskutována otázka úspěšnosti a efektivity sociálně-politických opatření. Růst nákladů, zdražení vstupů, ztížení konkurence schopnosti vedou k hledání cest k úsporám ve všech oblastech tedy i v oblasti sociální. Zdroje krize Mezi hlavní příčiny patří především růst nákladů na financování sociálního státu,který vytváří tlak na jeho veřejné rozpočty. Dlouhodobou příčinou je postupná změna struktury ekonomiky, jejich výdajů a její celkové poptávky novými civilizačními trendy, spojenými s přechodem od konzumní společnosti ke společnosti znalostně sociální. Výdaje na vzdělávací a sociální sféru, zejména na prodlužování vzdělávání,na kvalitu zdraví i zdravé životní prostředí dlouhodobě rostou a jejich podíl na celkových výdajích se bude i nadále zvyšovat. 1.Ekonomické důvody – krize ekonomická Dvě ropné krize za sebou přinesly dlouhotrvající hospodářskou recesi, kdy byly nízké roční přírůstky HDP. Veřejné sociální výdaje přitom mají tendenci udržovat si svůj stálý růst. Welfare state je velice nákladný a jeho výdaje je obtížné redukovat.U nejrozvinutějších sociálních států dosahuje podíl veřejných sociálních výdajů celkem z NHP až úrovně kolem 60%, tady sociální výdaje vytlačují investiční prostředky a tvoří bariéru ekonomického růstu. Welfare state se kritikům zdá příliš nákladný,zpomaluje hospodářský růst a působí destabilizačně na hospodářství. 2.Ztráta efektivnosti sociálního státu – krize efektivity Zejména liberální kritikové poukazují na to, že obrovské náklady na sociální stát jsou málo efektivní, resp. zcela neefektivní, přičemž složitý systém redistribucí činí mechanismus sociálního státu neprůhledným. Jenom trh mu může zajistit efektivnost a transparentnost. Sociální stát navíc zaměstnává obrovský počet úředníků, které by trh eliminoval bez větších společenských dopadů. Tito pracovníci podle některých názorů spotřebují polovinu prostředků uvolněných pro sociální účely. Dle těchto kritiků welfare state slouží především k vytvoření pracovních míst pro střední třídu a využívají ho nejvíce ti, kteří mají informace, a ne ti, kteří to skutečně potřebují. Pod váhou těchto argumentů klesá důvěra obyvatelstva v efektivnost institucí sociálního státu. 3.Demografické změny – krize demografická Demografický problém stárnutí populace s sebou přináší zvýšení sociálních výdajů státu. Při platnosti existujících právních norem důchodového zabezpečení vede stárnutí k růstu počtu osob oprávněných k výplatě důchodu a současně znamená pokles podílu ekonomicky aktivní 4
populace, schopné vytvářet svou prací zdroje potřebné na důchodové zabezpečení. Navíc platí, že důchodci intenzivněji než ostatní věkové kategorie obyvatelstva využívají zdravotnické služby, na jejichž financování se rovněž podílí stát. Ačkoliv uvedené důsledky stárnutí vedou zpravidla k pochybnostem o možnosti zachovat existující úroveň sociálních výdajů, na základě propočtů vycházejících z demografických prognóz a předpokládaného vývoje norem důchodového zabezpečení je možné dospět k závěru, že demografický tlak ve většině zemí se nezdá být nepřekonatelný, pokud nedojde k naprostému ekonomickému kolapsu. J. Keller vidí řešení v posunutí věku odchodu do důchodu a tím zvyšovat podíl ekonomicky činných lidí. Toto řešení naráží však na problém rostoucí nezaměstnanosti,což na trhu vyvolává paradoxní situaci. Starší lidé by měli pracovat déle v situaci, kdy mladší marně hledají práci. Demografické změny jsou způsobeny kombinací nižší fertility a dlouhého očekávaného života, v situaci, kdy ekonomický růst je nízký. Mladí lidé proto hledají způsob, jak riziko chudnutí ve stáří pro sebe výrazně snížit. Snižují počet dětí a stále častěji zůstávají úplně bezdětní, neboť pořídit si dítě výrazně snižuje životní úroveň partnerů především ze středních a nižších příjmových skupin. Důsledky vyvozené z demografických poznatků jsou pro státem poskytované zabezpečení skličující, a je proto nutná strategická změna. Za alternativní řešení lze považovat snížení dávek, zvýšení důchodového věku, zvýšení daní a privatizaci. Navrhovaná opatření však mohou narazit na nedostatek politické vůle. Na politických vahách je na jedné straně rostoucí neochota pracující populace platit daně na sociální zabezpečení jiné generace, na druhé straně je to skutečnost, že důchodci jsou vlivnou kategorií voličů, která je schopna ve prospěch svých zájmů mobilizovat značný politický kapitál. 4.Ztráta sociálního konsensu – krize legitimity Sociální konsensus stál u zrodu sociálního státu a spočíval v akceptaci ideálu sociálního občanství, postaveného na zásadě úplné rovnosti občanů při uspokojování sociálních práv a na sociální solidaritě. Tyto původní myšlenky se však postupně vytrácejí, systém se začíná více poohlížet po předchozích výdělcích občanů, kteří chtějí ze sociálního státu něco čerpat. Další zvyšování sociální rovnosti v současných sociálních státech je při vysokém životním minimu příliš nákladné a vyvolává otázku„kdo to zaplatí“. Neúměrný růst daní se týká postupně všech a nevede k sociálnímu smíru, naopak chudí chtějí stále více. Důležité je proto klást si otázku, jakou rovnost a na jakém standardu si vlastně může welfare state dovolit, aby ji byl schopen
5
zaplatit.Sociální stát je postupně mnohými považován za nespravedlivý, neboť zvýhodňuje určité vrstvy společnosti a těží z něho ti, kdo v tom „umějí chodit“. 5.Ekologická krize Důsledky poškození životního prostředí se týkají především středních vrstev, a to z toho důvodu, že se nemohou se svým omezenými prostředky vykoupit ze špatného prostředí jako ti, kdo jsou skutečně bohatí.Společně s nižšími vrstvami jsou vystaveny všem hrozbám, jako jsou důsledky nadměrného automobilového provozu, problémové složky v potravě apod. Jejich finanční situace jim umožňuje pouze dvou až třítýdenní dovolenou ve „zdravé přírodě“.Na rozdíl od vrstev horních a bohatých jim jejich životní standard nestačí k tomu, aby se mohli do přírody na delší dobu odstěhovat. 6.Nedostatek veřejných sociálních služeb Nákladnost veřejných sociálních služeb neumožňuje u řady služeb plné pokrytí poptávky, která má naopak, zejména při bezplatnosti některých služeb, tendenci neúměrné narůstat. Nedostatek veřejných služeb je pak zdrojem kritiky občanů.
Reakce sociálních států na krizi Smutek uvádí tři cesty, kterými reagovaly různé vyspělé sociální státy na krizi: 1. Neo-liberální země (USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland) nastoupily strategii deregulace mezd a pracovního trhu. 2. Kontinentální země (Německo, Francie) nastoupily cestu pracovní redukce, přizpůsobení práce. 3. Skandinávské země se daly na cestu expanze zaměstnanosti (hlavně žen) Aktuální problémy sociálního státu: •
nedostatek kvalifikované veřejné diskuse o sociálních tématech
•
nevýkonnost sociální správy (způsobené personálními změnami po každých volbách)
•
nedokončená reforma státní správy (zejména by měla být decentralizováno poskytování soc. služeb)
•
ztráta sociálního konsensu, tzv. krize legitimity (lidé přestali věřit tomu, co slíbil stát)
•
demografické změny – stárnutí populace
•
nedokončená reforma zdravotnictví
•
neexistence komplexních státních programů týkajících se sociálních věcí
•
ztěžování činnosti nestátních neziskových organizací nevhodnou legislativou a způsobem financování 6
Patřila sem i absence zákona o sociálních službách, který by zplnomocnil klienta při rozhodování o vhodné formě služby. Zákon o soc. službách začíná platit od 1. 1. 2007, z. č. 108/2006 Sb
Pozitivní stránka sociálního státu - zdravotní a vzdělanostní politikou poskytuje zdravou a kvalitní pracovní sílu •
soc. stát zvyšuje kupní sílu obyvatel
•
soc. stát snižuje soc. nerovnost, zvyšuje pocit soc. bezpečí
7
