▪ Obsah
7
▪ Opona
39
▪ Dílna
90
▪ Čtená
98
▪ Esej
104
▪ Propadliště
120
▪ Poslední strana
Dopis na rozloučenou
Šeptání na papíře
Vůně pečiva a svařeného mléka
Můj milý Lucilie…
Den mne znavil k smrti…
Na závěr básně
Berte to třeba takhle, jako vztaženou ruku… Text Michal Šanda
Přemítání o dopisech, e-mailech, textových zprávách Text George Blecher
Proč bych chtěl napsat o dopisech? Protože jsem je nikdy nepsal… Text Petr Jacenko
Dopisy. Těch se můžeš dotknout. Jaký je papír? Text Kristin Dimitrova
(čtyři dopisy z roku 1911) Text Ivan Motýl
Text Karel Šebek
9
▪ Paopona
Míním se totiž nechat zpopelnit (samozřejmě po smrti) a rozhodl jsem se tak odkázat Muzeu urnu se svým popelem… Text Petr Král
11
42
▪ Dílna
94
▪ Deset otázek
100
▪ Esej
Odchozí pošta
Machoninová & Ulickaja
Vůně papíru a hlad
Rozhovor s ředitelem Poštovního muzea Janem Galuškou nad mizejícím uměním korespondence. O proměnách v komunikaci i v komunikacích. Text Gabriel Pleska
Překladatelka Alena Machoninová se ptá ruské spisovatelky Ludmily Ulické
Tady vůně papíru znepokojuje a psát inkoustem se rovná psát krví… Text Halyna Pahuťak
108
▪ Propadliště
Milá Vlněno! Koláž z korespondence sběratelů odznaků Sestavila Barbora Šedivá Foto David Konečný
▪ Kulatý stůl
Moderna s postmodernou všechno rozbily, takže lze psát cokoli a jakkoli… Kulatý stůl na téma dopis a epistolární literatura Účastníci Radim Kopáč, Aleš Haman, Jan Suk, Michal Šanda, Jakub Šofar
48
▪ Lóže
V dopisech Korespondenční rozhovor s Jiřím Skálou Text Kateřina Tučková
58
▪ Chór
Ó dobo dopisů… Básně Ivan Blatný, Ivan Wernisch, Radek Malý, Ivan Petlan, Petr Hruška, Vít Slíva, Tomáš Mazáč, Karel Škrabal, Zdeněk Volf Sestavil Ivan Petlan
64
▪ Dopis Gagarinovi
Dopis Gagarinovi Československá literární soutěž
23
▪ Anketa
Jakou roli ve vašem životě sehrál či sehrává dopis? Text Julie Bělomlinská, Marianna Gejde, Ota Filip, Jiří Kratochvil, Marie Kubátová, Ivan Matoušek, Lubomír Martínek
30
▪ Dílna
Z korespondence
80
Velmi milý příteli, vidím, že už ani nemá smysl se dál omlouvat, moje dopisy a vzkazy se staly stejně nereálné jako moje cesty do Prahy… Text Petr Král, Karel Šebek
Kam zmizel první kosmonaut
▪ Dopis Gagarinovi
rozhovor s cestovatelem Miroslavem Zikmundem Text RozRazil
88
▪ Dopis Gagarinovi
Pod vlajkou Hnutí KOCMOC Příběh svérázného rakouského kosmonauta Text Marek Sečkař
4
5
Anketa ▪ Text Julie Bělomlinská, Marianna Gejde, Ota Filip, Jiří Kratochvil, Marie Kubátová, Ivan Matoušek a Lubomír Martínek. Foto David Konečný
Jakou roli ve vašem životě sehrál či sehrává dopis?
▨ Julie Bělomlinská (Юлия Михайловна Беломлинская), narozena 1960, ruská básnířka, prozaička, výtvarnice, herečka a publicistka. Někdo moudrý přirovnal život k jízdě autobusem: jedni sedí po směru jízdy, očima napřed, a druzí proti směru, očima pozpátku. První žijí sny, druzí vzpomínkami. První jsou motory pokroku, druzí ochránci tradic. A jeden by bez druhého nebyl — autobus je přece jeden. Ve skutečném autobuse nikdy nemohu sedět proti směru — hned se mi začne točit hlava, ale v životě jsem právě naopak zase ta, která se dívá očima pozpátku. Už v dětství jsem pochopila, že ne každá nová věc je lepší než stará, a potom bylo období, kdy jsem se rozhodla, že každá stará věc je lepší než nová. Věřila jsem tomu dlouho. Měla jsem přezdívku „živý anachronismus“, ve dvaceti letech! Vždycky jsem měla ráda oblečení ze second handů a věci z bleších trhů. Narodila jsem se v Petrohradu, ve městě-muzeu staré architektury, a právě Petrohrad ve mně pravděpodobně probudil zálibu ve starých časech. Ale plně pochopit skutečnost, že v autobuse spolu s tradicionalisty jedou také pokrokáři, mi pomohlo až úplně jiné město, New York. Málokdo si uvědomuje, že New York je vlastně také muzeem architektury, architektury 20. století. Co se týče energie architektonické krásy, je pro mě New York jediným městem, které se nebojí couvnout před mým rodným Petrohradem. A tam, v New Yorku, kde jsem prožila víc jak deset let života, jsem pochopila, jak důležití jsou pro ochránce snílci. A my jsme zase důležití pro ně. Takže je asi pochopitelné, co znamená dopis pro ty, kteří se na cestě dívají očima nazpět.
22
23
24
A to by se jinak myšlenka dopisu mohla úplně vypařit! Protože se objevily telefony a videotelefony a další vymoženosti typu vše-
možných skypů. A další podobná hlučná zařízení pro urychlení spojení. To všechno je na mě ale nějak moc rychlé. I telefonní hovor — je vždycky tak neočekávaný. Jsem pro telefon moc pomalá. Telefon je pro mě past a léčka. A skype taky nemám ráda, nemám ho, ani net ani rádio ani televizi. Zato mám ale notebook a už mě nikdo nepřesvědčí, že husí pero je lepší než propiska. Ne, tady si musím přesednout ze své řady a tvrdit, že propiska je lepší a psací stroj ještě lepší. Elektronická pošta dala dopisům nový život. Napíšeš dopis a bleskurychlým poslem ho posíláš jakoby do vedlejšího domu. To je krása. S psaním rukou jsem se defi nitivně rozloučila, stejně se mi to pořádně nikdy nedařilo, jsem totiž přeučená levačka. Takže moji milovaní, kteří čítávali moje kilometry dlouhé milostné dopisy rukou, jsou skutečnými hrdiny. Ráda dostávám nejen milostné dopisy. Pracovní s dobrými zprávami jsou také dobré. Vedle elektronické pošty jsou ještě i různé sociální sítě, které obnovily žánr krátkých vzkazů. Nepleťte to ale s telegramem! Krátké vzkazy jsou také druhem dopisu. Dopis, to je znamení spokojeného života, možnost úniku před shonem. Ráno člověka, který se dívá pozpátku, to není ani telefon ani rádio. Ideálně je to klidné prohlížení ráno doručené pošty anebo například přinesených novin… Tak vypadá moje ráno. Vstanu, uvařím si kávu a zapnu notebook… Tam je moje pošta i ranní noviny. Mám takovou čínskou truhličku z barevného kartonu, kam schovávám doručené milostné dopisy. Ještě mám i jinou, s dopisy od dcerky. To všechno jsou znamení minulého století. Ukládat dopisy v notebooku není dobré ani spolehlivé.
A není mi ani jasné, jak by je potom, kdyby něco, bylo možné obřadně házet do ohně za zpěvu romance z repertoáru Isabelly Jurijevové: Svázané širokou stuhou, uchovávané léta, můj ortel je však vyřčen — sbohem navždy už! Krb hoří, zachvácena ohněm naposled vzplanula slova lásky… To se mi nelíbilo, a tak jsem si svůj poslední epistulární román vytiskla na tiskárně. Poté jsem dopisy položila vedle sebe do obálek: moje dopisy do žluté, jeho do zelené. Mých dopisů bylo celkem 64. Jeho 37. I když on je mnohem významnější spisovatel. Obálky s dopisy jsem převázala širokými hedvábnými stuhami: jeho dopisy fialovou, svoje oranžovou. Teď jsou v bezpečí v té samé truhličce na milostné dopisy… A pokud bude potřeba, klidně mohou podstoupit Obřadní Spálení. Ono je vlastně jednodušší žít život starých časů a ochraňovat tradice než pohánět pokrok. Je k tomu však potřeba sílu vůle. A přirozená příslušnost k těm řadám, které jsou v protisměru jízdy. V mých verších a písních se motiv dopisu objevuje často. Jedna z básní o rodném Petrohradu končí těmito slovy: … Jsem vcelku poslední hlupák, neumějící se modlit k Bohu, rozbíjející si čelo z nezvyku, pokolikáté už Petrohrad — holubník podkrovní… Letitý poštovní holube, poneseš psaníčko, tak promluv slovíčko za nás!
val zvláštní vybavení v podobě obálky, poštovní známky, pošťáka, který by jej mohl doručit a na jehož odpovědnosti také bylo, jestli vůbec dorazí — takový dopis, to byl celý podnik! V závislosti na vzdálenosti příjemce měl mezi okamžikem psaní a obdržením dopisu uplynout nějaký čas, od několika dnů až po několik týdnů. Fakticky byl dopis zasílán do vzdálené budoucnosti, v níž je možná (kdo ví?) už všechno jinak a to, co je napsáno v dopise, zcela ztratilo svůj smysl. Třeba se adresát přestěhoval nebo umřel nebo úplně zapomněl na existenci odesílatele. Je tedy jasné, že obdržení takového dopisu bude pro něj cestou do minulosti, kde odesílatel mluví o věcech, které se možná také už dávno změnily a nejsou takové, jak je popisuje. Tenkrát to nikomu nepřišlo zvláštní, byla to samozřejmost. Nicméně psát a přijímat dopisy neznamenalo jen sdílet informaci nebo udělat přátelské gesto, ale šlo i o vytváření jakési virtuální, imaginární skutečnosti, která byla nedílnou součástí každodenní reality a času, který existuje mimo náš čas fyzický a ve kterém existujeme běžně. Člověk, který psal dopis, vytvářel nějakou zvláštní budoucnost a tímto prohlašoval tuto skutečnost za stejně hodnotnou a možná dokonce i mnohem hodnotnější než to, co ještě není a co jako takové nikdy ani nebude. S příchodem a rozvojem dalších komunikačních možností, které poskytují okamžitou komunikaci s adresátem, se papírový dopis postupně začal považovat za anachronismus, pozůstatek, vyumělkovaný rozmar. Zároveň se virtuální budoucnost stala něčím, co už můžeme vnímat jen z odstupu a kde si těžko dokážeme představit svou nor-
▪ (Z ruštiny přeložila Lucie Řehoříková, překlad básní Anna a Ivan Petlanovi) ▨ Marianna Gejde (Марианна Марковна Гейде), narozena 1980, ruská básnířka, prozaička a překladatelka. Ještě před několika desetiletími dopis, tenkrát ještě psaný na papíře, potřebo-
mální existenci. Jako by byla ještě jedna síť, která udržuje náš pohled na svět jako na komplexní celek, teď je ale zředěná a rozpustná. Urychlené zprávy jsou nyní kratší, ale posílané častěji, a proto získaly téměř telegrafní charakter: každá z nich se snaží zachytit nějaký okamžik, myšlenku nebo situaci, která má momentální hodnotu, ale prakticky v ní stěží najdeme podrobný popis minulých událostí. Jako soudržné vyprávění, ucelený obraz, nám tedy minulost uniká. Zároveň se stává mlhavou, proměnlivou a nejistou osobnost autora dopisu i jeho příjemce: oba mluví o nějakém momentálním záblesku přítomnosti, o nějakém bodě, který však nemůže s jistotou garantovat kontinuitu a souvislost. Staré dopisy a staří lidé, kteří je psali, v nás mohou vyvolávat pocit nostalgie, snad jediné věci, která nás ještě spojuje — protože jimi být už pravděpodobně nikdy nebudeme moci. ▪ (Z ruštiny přeložila Polina Zolina)
▨ Ota Filip, narozen 1930, spisovatel. Jeden dopis sehrál v mém životě nešťastnou roli: Dne 21. srpna 1969 odpoledne jsem seděl v redakci ostravského nakladatelství Profi l sám. Poslouchal jsem rádio, tedy Vídeň, a slyšel o událostech toho dne, prvního výročí sovětské okupace, pro mě hrůzné zprávy, a dokonce i autentické reportáže, v němčině. Cítil jsem se jako uzavřen v neprodyšné místnosti. A v tom stavu jsem si vymyslel, co bych ve výročí tragického 21. srpna 1968 udělal, kdybych mohl. Tak jsem v nakladatelství sedl k psacímu stroji a na sedmi průklepech Foto David Konečný
▪ Julie Bělomlinská
mu ale odpověděla, že všechno bude „v pohodě“, a pustila jsem se do práce. Protože jsem za sebou už měla, ano kromě veršů a písní, také kilometry milostných dopisů, které jsem psala celý život a které pravděpodobně zhatily všechny moje pokusy stát se pro někoho normální manželkou. Nebo alespoň vynikající mrchou milenkou. Oba milostné projekty — jak „žena“, tak „kurtizána“ — se s třískotem rozbily. Zato však vykvetl pochybný projekt spisovatelky. Myslela jsem si, že profesionální dráha spisovatelky mě odnaučí vášni k epistulárním románům, ale epistulární romány pokračovaly dál. Bylo příjemné psát dopisy těm, kteří se mnou sdíleli byt nebo seděli v lavici: napsat dopis a taky ho hned osobně doručit. Samozřejmě vždycky mě rozčilovala pomalá cesta dopisů, pokud je bylo nutné posílat poštou. Dobře si pamatuji, že skutečná tragédie Romea a Julie není v tom, že mají takové příbuzné — v hádce, ale v tom, že zkrátka oslík je pomalejší než kůň. Kdyby posel od fra Lorenza přivezl svůj dopis dříve, tak by se veronští milenci mohli dožít zlaté svatby. V mládí existovaly i různé druhy doporučených dopisů a také telegramy. To všechno se mi ale nelíbilo: muselo se jít na poštu nebo telegraf a tam ještě bylo třeba vyplňovat jakési formuláře… Telegramy jako takové se mi vůbec vždycky zdály být výsměchem nad významem dopisu. A snila jsem… ne samozřejmě, v mé „řadě“ se snít nemá, vzpomněla jsem si ale přesto na všechny ty požehnané pohádkové časy, kdy bylo možné jakýkoliv dopis odeslat některým velikánem v sedmimílových botách. Vzpomněla jsem si, jak fantasté v sousední „řadě“ snili a snili… až konečně pro náš „autobus“ vymysleli internet a elektronickou poštu.
Foto archiv M. G.
Foto archiv J. B.
Je to přece jeden z nejstarších způsobů komunikace. Dopisy píšu odjakživa. Do té doby, než jsem se naučila psát, jsem rodičům psala dopisy v obrázcích — úplně jako prvobytní lidé. Potom jsem psávala dopisy kamarádkám. A v nich byla všechna vysvětlení školních dívčích přátelství a hádek — vždycky jsem se snažila vysvětlovat právě dopisy. Protože klidná výměna monologů je podle mě lepší než hádka naživo, kde často vítězí ten s lepším hlasem. Pak tento zvyk ze školních let přešel také do rodinného života: ani s dcerkou ani s muži jsem nevysvětlovala ani se nehádala, vždycky jsem dávala přednost starému dobrému dopisu. Nemám ráda telefon v žádné podobě: ať už se jedná o dlouhé důvěrné rozmluvy nebo rychlé, vždy neočekávané pracovní telefonáty. Můj současný status „spisovatelky“ je odvozen od mé záliby psát dopisy. Poslední muž, se kterým jsem nějakou dobu žila, si každý den pročítal moje monology všech našich neshod a nakonec prohlásil, že to všechno už je v podstatě hotová kniha „Návod na rodinný život“ a že je škoda, že čtenářem je jen on sám. Že jsem přece opravdu spisovatelka, a proto bych měla své dopisy také vydávat. Řekl to úplně vážně, bez sarkasmu, v jednom z těch světlých momentů našeho života. Zasmála jsem se, ale jeho slova jsem si zapamatovala. A po nějaké době mi nečekaně navrhli napsat prozaickou knihu. Vydavatel se mě zeptal, jestli jsem už někdy prózu psala, a já přece nepsala nic kromě básní a písniček. Odvážně jsem
▪ Marianna Gejde
▪ Ota Filip
25
jsem si vymyslel a sepsal své, dnes uznávám, fantasmagorické aktivity, do kterých bych se v té dusné náladě dne 21. srpna 1969 rád pustil, kdybych mohl. Pět kopií — jednu kopii jsem si nechal — a jeden originál sepsaného textu jsem vložil do obálek s adresami Gustáva Husáka, gen. Svobody, ÚV KSČ, jakož i tehdejšího ostravského primátora, jméno mi vypadlo, tajemníka Krajského výboru KSČ Mamuly — jehož jméno jsem nezapomněl — a redakce deníku KSČ Nová svoboda. Obálky s adresami jsem nechal ležet na psacím stole a řekl jsem si, že si ještě rozvážím, jestli je zítra odešlu. 22. srpna 1969 jsem do nakladatelství přišel až odpoledne a paní sekretářka Pásková mi sdělila, že ty obálky z mého psacího stolu už odeslala… Podlomila se mi kolena a sevřelo hrdlo. Pět dní jsem — zbytečně — doufal, že mě estébáci „nevyhmátnou“. Vyhmátli mě brzy ráno ve středu 27. srpna 1969. Až později jsem se dozvěděl, že StB měla zaregistrované vzorky písma téměř všech psacích strojů… Krajský soud v Ostravě, zvaný „krajzak“, mi za „hrdinství“, kterého jsem se vlastně nedopustil, „napařil“ 18 měsíců „natvrdo“. ▪
▪ Jiří Kratochvil
26
▨ Marie Kubátová, narozena 1922, spisovatelka. Dopis je skromné slovo o pěti písmenech, a přesto zahrnuje mnoho témat jako prostředník pro dohovor lidí s lidmi, institucí s institucemi, a proto má i mnoho tváří. Uvědomila jsem si to, když jsem odevzdávala písemnou pozůstalost své maminky, spisovatelky Amálie Kutinové, do archivu Památníku písemnictví ve Starých Hradech. V proměnách času i přesunů adres jsem pokládala kamenný hrad Arnošta z Pardubic za útočiště, které
přesahuje práh času a vrací dar řeči těm, kteří už promluvit nemohou. Když jsem v gotickém křídle odevzdávala maminčiny krabice písemností, cítila jsem chlad: v regálech odpočívaly temné krabice jako rakve na slzy, které svět nevidí, na nedopsané knížky a nedosněné sny, a zároveň naději, že tu najdeme i slova, která se zapsala do paměti jako do trezoru s poklady, a že je tam odplaví Léthé. Chtěla jsem si znovu popovídat s maminkou i o době, která rámovala její život, a proč se z role pražské spisovatelky sama přeřadila na poutnici po stezníčku starodávných krkonošských pohádek a zapomenutých písní. Hledala jsem, zda najdu i číslo časopisu „Srp a kladivo“, kde se autor ve svém příspěvku zabýval otázkou, zda se sběratelka nedopouští vykořisťování krkonošského lidu, když zapisuje jeho paměti… Ten časopis jsem nenašla. Slyšela jsem maminku, v rodné valaštině řekla: „Víš, na názor má mět každý právo. Ale nebylo to psáno pěknú češtinú, a kdyby doba vzala kotrlenec, nebylo by to ke cti pisateli ani novinám. Tož takové písemnosti nezaslúžija být mezi lejstry k uchování, a tož je ani nehledaj.“ Tu mi můj paměťový trezorek pootevřel skulinku a tou se z časů mého dětství vybavila „zlatá mísa“. To byla o Vánocích maminčina schránka na vánoční poštu. Maminka byla desátá dcera učitele Jana Taubera, který spravoval ve valašské obci Štítná školu, jež nesla název „Škola císaře a krále Františka Josefa Prvního“. Když čas rozvál kantorovy děti po světě, scházel se rod u vánočního stolu, a kdo nemohl přijet, poslal pozdravení. Babička Foto Vltava-Labe-Press
Foto Petr Kopřiva
▨ Jiří Kratochvil, narozen 1940, spisovatel. Základní význam. Všechno, co ve spisovatelském řemesle umím, jsem se naučil při psaní dopisů. Možná že to nejcennější, co jsem kdy napsal, jsou právě dopisy: v celé literatuře není totiž nic přirozenějšího než dopisy (tak proč
po čertech píšeme romány, eseje, povídky, hry!), to ony spojují skutečnost s literaturou v jedinečný dvojjediný tvar, jedině v dopisech se může profánní se sakrálním tak mrštně propojovat a na jediné dopisové straně může být zároveň zlomek té nejabstraktnější úvahy se záznamem nejkonkrétnějšího (skutečnosti, jíž jde ještě od nozder pára!), jen v dopisech může autor začínat myšlenky a s klidnou myslí je opouštět dříve, než se čeho dobere, a právě ta stěží počatá myšlenka je oním magickým zámotkem, z něhož se třeba jednou někomu z těch dvou — adresátovi nebo pisateli — ještě něco zázračného vyklube, a jedině v dopisech jsou vždy rozkošné anakoluty i výpadky paměti, jedině v dopisech je psaní stejně samozřejmou slastí jako dýchání, plavání, snění… Přitom ovšem nesouhlasím s publikováním svých už několika stovek dopisů, ať to mé nejdůležitější zůstane hezky rozmetáno po světě. Dvacet roků si píšu pravidelně s Květoslavem Chvatíkem, strukturalistou a literárním teoretikem, jsou toho dva kufry dopisů, jeden v Monaku, druhý v Moravském Krumlově, Chvatík několikrát přišel s nápadem, abychom ty dopisy publikovali. Vždy jsem odmítl. Dopisy jsou má naprostá svoboda, jíž už publikovaná literatura není. A tím teď nemyslím jen téma těch dopisů, myslím nádhernou svobodu nepublikovat, jen si tak psát pro potěšení přátel. Publikovat dopisy, to nejkrásnější, co jsem kdy napsal, bych považoval za neodpustitelnou zradu. ▪
▪ Marie Kubátová
27
Foto Honza Baka
▪ Ivan Matoušek
28
jako lék. Tak to chápal i lékař, který otce opatroval: „Když se syn neozývá, posílejte pozdravy pořád dokola a já budu hrát fi latelistu, který se zajímá.“ Roli fi latelisty přejal další lékař a taky listonoš a tatínek usnul v blaženém čekání na dopis od syna, který se jednou vrátí. Tu bych chtěla poděkovat i poštovským panáčkům, kteří tu hru na naději hráli s námi. Počítám mezi ně i horského listonoše, který si dělal zastávky i tam, kde pošta mlčela. Na mou otázku, proč si prodlužuje trasu i k babkám, kterým nikdo nepíše a noviny neodebírají, řekl: „Ty jsou jako čekanky u cesty… Čekají aspoň na to pozdravení. Na mý dobrýtro.“ A já pro ty poštovské panáčky, kteří roznášejí i naději, psala jsem „Pohádky poštovských skřítků“. Snad bych měla mezi očekávané dopisy zařadit z pokladů své horácké panímámy i válečné „Feldpostkarty“. Neobsahovaly mnoho slov, jen zprávu, že jsem živ a zdráv. Svůj vklad citů propašoval voják „za císaře pána“ do adresy: „Spanilomyslné vlastence Emince Kubátové, Benetzko, Oesterreich v Čechách.“ Horák byl ve své šetrnosti šetrný slovy. Když panímáma poslala korespondenční lístek se slovy „Přijeťte v mundurech, budeme kopat bandory“, byl to pokyn účelný, stejně jako „Přijeďte ve svátečním, v Merklově hrajou divadlo“. ▪ ▨ Lubomír Martínek, narozen 1954, spisovatel. Dopis a emigrace jsou téměř synonyma. Dopisy rodičům, přátelům, bývalým a občas i budoucím milenkám psané s vědomím, že jejich prvním čtenářem bude s největší pravděpodobností fízl, jsou nedílnou součástí emigrantova poznávání lidských povah a utvářejí jeho pohled na svět. Jsou však také dopisy psané souputníkům, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli rovněž osidlovat jiné kouty světa. Člověk tak získává příjemný pocit, že obývá několik zemí zároveň. A jak přibývá cest a nová mateřština pozbývá tajemství, mohutní korespondence s dalšími alter ego,
vyšlými z odlišných traumat a radovánek, s nákladem jiných zhovadilostí, které na něj otčina naložila i tehdy, když otce v životě nepoznal. Pozvolna tak vzniká lehounká pavučina, do níž lze polapit to, co jsme průběžně považovali za podstatné a svěřili papíru, zasunuli do obálky a opatřili známkou. Jenže pokrok zastavit nelze. Režimy, v nichž měl hlavní slovo kádrovák, domovní důvěrník a drbna, sice odnesl čas, ale ti, kdo v nich otravovali vzduch, neodešli. To pro ně vznikají pestrobarevné deníky zabývající se soukromím každého, kdo by mohl upoutat zájem platícího čtenáře. Jejich počet možno odhadnout dle výše nákladu. Od špičkových politiků přes intelektuály, lékaře, technickou inteligenci až po dělníky a trhovce, kdekdo si rád počte o nějakém tom neštěstí. Rovněž vydavatelé si v lovu na čtenáře pomáhají korespondencí kohokoli s kýmkoli, i tehdy, když pisatel a adresát dali jasně najevo, že si publikaci svých dopisů nepřejí. Listovní tajemství zmizelo stejně nenávratně jako mléko, které umí zkysnout, a máslo bez řepky. Tak člověku nezbývá než si radost z psaní dopisů odepřít, lítat po světě a domáhat se vrácení svých glejtů, aby je mohl zničit. Jeden nikdy neví, koho si literární historici, v něž se fízlové proměnili, vyberou za svou příští oběť. Pardon, objekt svého bádání… Když nerespektovali ani přání Hemingwaye, nositele Nobelovy ceny, co proti nim zmůže obyčejný hledač rovnováhy? ▨ Foto David Konečný
Tauberová, která usedala v čele stolu, důstojná v černém krajkovém čepečku na bílých vlasech, všechny pozdravy a dopisy předčítala a skládala do blýskavé mísy k betlému. Pamatuji dopis moravského strýce Ozefa: „Tož vás všecky z celého srdca pozdravuju. Kdo se teho roku narodil, teho vítám. Kdo se oženil, má moju sústrast. Kdo odešel, buď mu země lehká. Váš strýc Ozef, mistr kolářský a broumovský měšťanosta.“ Posledním dědicem oné „zlaté mísy“ byla moje maminka a po ní nyní já. Zdědila jsem mísu i s maminčiným vzkazem: „Komu sa daří, nepíše. Píše, komu sa nedaří a potřebuje slyšet dobré slovo.“ Dodala: „A ty, když ťa cosi hněte, nepiš dopis, ale piš knížky.“ Maminka vedla čilou korespondenci s babkami, s dětmi, kterým se stýskalo, s takovými „pastorky Páně“. K důležitým dopisům patří dopis kapelmajstra Tuláčka z Ponikýho, doprovázený mapkou, kde byly zakroužkovány všechny hospody, kde kapela hrála. Tam byla pro maminku naleziště písniček, a tak se pracovní mapa Tuláčkovy kapely a spisovatelčiny cesty sbratřovaly. Otec, ač stavební inženýr, si dopisoval s venkovskými tělocvičnými jednotami, pro které založil nakladatelství a vydával časopis „Pořadatel“. V korespondenci se sokolíky byly i dopisy hudebního skladatele Gustava Rooba, psané na notovém papíře. Mezi dopisy očekávanými s láskou byly pro mého otce dopisy od syna, který emigroval. Odešel jako geolog, který potřeboval styk s nalezišti, tedy z lásky k oboru. Jeho pozdravy z cest po pěti kontinentech udržovaly otce v závěru života
▪ Lubomír Martínek
29
Z korespondence Dílna ▪ Text Petr Král, narozen 1941, básník. Karel Šebek, narozen 1941, básník. Foto archiv Petra Krále
Jilemnice, 7. října (19)66 Velmi milý příteli, vidím, že už ani nemá smysl se dál omlouvat, moje dopisy a vzkazy se staly stejně nereálné jako moje cesty do Prahy (…). Nevím už opravdu, jsem-li tu já, či není-li tu místo mne zase jiný Šebek, který se zas po dlouhé době pokouší psát na stroji. Všechno se beznadějně zamotalo; a tahle končina se prý pořád ještě jmenuje Jilemnice. To je nedorozumění. Nezbývá asi, než probudit se zase jednou na papíře a všechno si to ověřit. Tak já to zkusím. (…) Ještě krátce k těm příhodám z mé zdravotní dovolené, která, jak už jsem naznačil v dopise a telefonicky, byla dosti pestrá. Jelikož jsem si tehdy na konci srpna uvědomil, že za sebe co nejdřív provdám nějakou dívku, a protože jsem se tohoto úkolu zhostil tak svědomitě, že jsem dokonce sehnal dívky dvě, a to za jediný večer, bylo nutno se vzhledem k novému stavu věcí nějak přeorientovat. To znamená, že jsem jednak začal řádně pít, kouřit atd., onemocněl jsem s tou rukou, zanechal svých bývalých čachrů v Jilemnici a odebral se se zmíněnými osobami do Vrchlabí, kde jsem doufal, že vyrazím z rodičů nějaké peníze. Dostalo se mi vydatné finanční pomoci i ubytování na chatě, a to zejména vzhledem k erotickému zájmu mého dospívajícího bratra o jednu z dívek, otcovu zájmu padesátiletého vepře o obě dívky, a v neposlední řadě matčině určité pohodlnosti (jedna z dívek pak mou matku „zastupovala“ v buffetu pro zedníky na místní stavbě, kde matka pracuje). Zkrátka, vznikl naším vpádem (byl jsem prvně za dosti dlouhý čas u rodičů déle
30
než půl hodiny) mezi vrchlabskými Šebky ohromný a nevylíčitelný blázinec, z něhož se doposud ne a ne vzpamatovat. Milý Petře, nemám dost sil ani chuti se o tom dál široce rozepisovat. Byly to dny trávené většinou na naší chatě u letiště, kde, dostatečně zásobeni tím nejlacinějším vínem a bohatým sortimentem kuřiva (Taras Bulba), bohudík většinou o samotě, jsme (já a dvě uvedené letušky) posouvali den za dnem čas odjezdu z Vrchlabí, nakonec jsme už z čiré nudy chodili za bílého dne „na houby“ téměř nazí, opíjeli jsme nebohého pstruha, kterého chytla jedna z dívek v potoce, vínem (skutečně lze opít i rybu — byl úplně tuhý a probral se zase až ve studené vodě). Byl jsem odměněn za své zásluhy a doslova znásilněn jednou z dívek (která toto cvičení pak ještě několikrát se střídavým úspěchem opakovala), nakonec jsem se z toho všeho málem doopravdy zbláznil, připraven o to poslední, co mám, totiž o poctivost, začal jsem opravdu halucinovat, slyšel jsem hlasy (ponejvíc hlas podobný hlasu mého otce, který mi šeptal do ucha různé odpornosti), měl jsem i jakési tělové či jiné halucinace (např. jsem jednou v noci, když jsem ležel sám na palandě, cítil, jak mne zlehka objímají jakési průzračné ruce, velice dlouho a něžně — na rozdíl od těch dvou řeznických pomocnic) atd. Ale už jsem aspoň z toho hnoje venku. Jedna z těch světlušek je už doma — ve Znojmě, druhá pracuje někde daleko od Jilemnice — nevím, takže mne už tyhle příšery nenavštěvují, jedině v noci, když spím. Zato mi však zůstalo přátelství s jilemnickou VB, jejímž členům se velmi zalíbilo v mém „dopomáhání k příživnictví a klamání orgánů“ (po jedné slečně bylo celostátní pátrání na žádost rodičů — kromě toho šlo o dívky pochybné pověsti), a to je sedativum,
které teď nutně potřebuji, abych neskákal z okna. A kromě toho je podzim (v kotelně se topí listím — je ho tu inflace). (…) Zdravím tě v noci a děkuju za všechno Tvůj Karel
Hoření Vrchlabí (u strýčka Oty), 24. října 66 Velice milý Petře, píšu zas na úplně jiném stroji, sedím na zcela jiném místě, pod jiným stropem, s jiným prázdnem v hlavě, než je jilemnická krajina. Venku už od rána prší zcela vrchlabsky a já pro samé bubnování kapek sotva slyším své skřehotání, jak se ho snažím vyluzovat na stroji. Už by tady měly být zase vrány, abych si připadal kdekoliv jako doma. A sníh. Bohužel, zatím se přihodilo jen to, že se mi podařilo opět onemocnět, a zdá se, že tentokrát to bude na delší dobu, a že budu snad i internován. Jde samozřejmě opět o mé dráty v hlavě, které se začínají doopravdy trhat, a někdo
si myslí, že to dá ještě někdy dohromady. Tak je nechám při tom. (Pravděpodobně půjdu na nějaký čas do léčení do Hradce Králové, kde jsem už jednou byl, na „nervové oddělení“ — lékaři tam jsou velmi nervosní — takže mám naději, že se budu nějaký čas konečně doopravdy fl ákat mezi SESTŘIČKAMI (!), a že budu mít konečně možnost trochu psát, aniž bych byl rušen babičkou: to je, aspoň z tohoto hlediska, pro mne dosti dobré, než abych nad ostatním, co se k tomu přidružuje, dále skuhral.) (…) píšu Ti slíbené otázky, které jsem posledně nestačil dát do dopisu (…): Kdybys měl poklad a měl ho někde ukrýt, kde by to bylo nejspíš? (…) Která česká slova Ti připadají z nejodpornějších?
Kdy jsi se v dětství nejvíc bál? Dětská strašidla? A kdy jsi prožíval největší úzkost v dospělosti? Chtěl bys, aby po Tvé smrti bylo Tvé tělo vystaveno v mausoleu? (…) Která část Jilemnice bys chtěl, aby byla ve Strašnicích především? (…) Co bys chtěl, aby bylo vystaveno z knih? Kdybys měl svět vidět již jen v jediné barvě, v jaké by to bylo? V kterého člena ptačí říše by ses chtěl nejradši proměnit? A v kterého ne? Tak to by zatím bylo všechno. Jinak se nic neděje, já jsem jen na menší procházce, a velmi brzy napíšu svou další adresu. Přál bych si, aby to byly Kosmonosy. Uzavřel bych tak konečně přátelství mezi oběma městečky a můj životní cíl by tím byl téměř dosažen. Ať žije surrealismus a policie! Zdravím tě pod rákoskou deště odpoledne z Vrchlabí, Tvůj oddaný Karel (Na obálce připsáno: „Ještě otázka: zda bys byl ochoten si se mnou vyměnit babičku. K.“)
Strašnice, 30. říjen 66 Vzácný Karle,
▪ Karel Šebek v Kosmonosích (kolem roku 1985)
jsem přese všechno rád, že nejsi internován, přes téměř ideální pracovní podmínky, které bys tím podle vlastních slov byl na čas získal. A protože myslím, že nejlépe dám tuto svou radost najevo tím, že včas odpovím na Tvůj dopis, přistoupím rovnou k zodpovídání otázek. (…) Poklad. První problém ovšem představuje poklad samotný. Začal jsem si jej kdysi promyšleně budovat za vojenskými dráty, kdy jsem, „všemi opuštěn“, nazýval s postupujícím podzimem stále zjihleji zárodky svého budoucího bohatství krabičky od zápalek, které jsem začal schraňovat v krabičce od doutníků — ale
31
zůstalo dodnes pouze při těch krabičkách. Něco by se snad ale při troše dobré vůle a při notné dávce zbytečné píle našlo: mé plnicí pero, lístek papíru s poznamenanými rozměry mého mateřského znamení, a samozřejmě, jestli jednou, nedejbože, neopatrně stoupne, i mrtvá Denisa… Stohy nepopsaného papíru. Celá podzimní příroda. Fotografie Boha Otce na výletě. Smuteční páska na vousy. Puška na dívky. Kus uhlí a brambora. Láhev jedu a ampulka whisky. Barevná stereoskopická fotografie aktu Dany Zátopkové. Většina lidí, dobře spoutaných a s roubíky v ústech. Akvarium s utopeným psem. Obrovský pomník svých vlastních bot. Své kravaty. Hůl pro případ, že by se mi zachtělo spáchat sebevraždu. A ještě jedna hůl pro zcela opačný případ. Popel z vánočního stromku od posledních vánoc. Jánošíkův čakan, Žižkova páska na oko, Tyršův karabáč, knihovna Vlasty Buriana, Mao Ce-Tungovy plavky, umělé zuby Grety Garbo. Ale hlavně: pořádné, nedobytné, vytopené, luxusní, defi nitivní vlastní doupě. A to by zároveň sloužilo za úkryt pokladu. Pro zmatení stop by patrně bylo nejlépe zřídit doupě hned pod mým skutečným příbytkem, s tak dokonale ukrytým vchodem, abych ani já sám jej nenašel. (…) Jaký by byl Tvůj poklad, kam bys jej ukryl? (…) Nejodpornější jsou mi v češtině všechny zdrobněliny, hlavně tak, jak je Češi používají v souvislosti se svými „rozkošemi“: „ještě jedno pivečko?“, „pěkně vínečko, šunčičku, cigaretku…“, „takový krásný, malý kozičky“. Moment, jenom se vyzvracím. Tvá slova? V dětství jsem se strašlivě bál popelářů, náletů, Mikuláše s čerty, sklenářů, brusičů, hluchoněmých, zubaře, injekcí a matky. Taky „dědka“, co číhal na děti, když šly ze školy. A polednice, kterou jsem si představoval jako naši služku tak, jak šla jednou oblečená za ježibabu na maškarní ples. Pana Pešla, když nás jednou hnal z lusek s řemenem, který si vytáhl z kalhot, a ty mu tak celou dobu, co za námi běžel, padaly do lusek. Bál jsem se také Vackova, kam jsem si umisťoval Foglarova Stínadla. Samozřejmě noční les. Být sám doma, když jsou dospělí na návštěvě. Fobie představy dveří, u nichž někdo z druhé strany bere
32
za kliku. Nutkavá neurosa nahlížení pod postele, není-li tam někdo. Strach před trestem za utrhávání nožiček a křídel broukům. Strach ze sršňů, škvorů a pijavic. Psi a hadi. Utopenci. Pytláci. Kominíci, když se na ně příliš neopatrně sáhne. Ruští vojáci, kteří berou hodinky a jedí děti. Rozzuřená dospělejší mládež. Rozběhnutý, uhřátý fotbalista při utkání, s kterým se je marné pokoušet navázat rozhovor. Rybáři, když se u vody promluví. Průvodčího pohled v tramvaji, když se na něj nedívá matka. Bulharský zahradník z konce Počernické ulice a jeho milenky páchnoucí po zkažené zelenině. Jeho zelenina. Snad největší dětský strach jsem zažil, když se na mne tehdy o táborovém slavnostním dnu vrhlo to medium a zavřelo mne do cimry v jedné chatě Letního tábora YMCY dřív, než sta-
čili přijet rodiče a vzít mě pod ochranu. Má největší dospělá úzkost bude asi ze snu, nejspíš ze snu z loňského vojenského cvičení, kdy jsem u jakési prkenné boudy navečer právě ve chvíli, kdy jsem se obrátil k Marie, jež před ní ve snu seděla, abych ji ujistil, že na světě je, zvlášť právě za soumraku, všechno v pořádku, právě v tu chvíli jsem zpozoroval na její tváři rychle se stupňující hrůzu z něčeho, co se nezadržitelně blížilo za mými zády, aby můj optimismus usvědčilo nejdrastičtěji ze lži. Přesto jsem se ve chvíli, kdy se mne hrozná věc za zády už už dotýkala a kdy Maria už vyrážela „smrtelný“ výkřik, probudil zaplavován erupcí nádherné ejakulace. Tvoje odpověď na otázku? Nechtěl bych, aby mé tělo bylo po smrti vystaveno v mausoleu, ale aby zato už za
mého života každá velká mrtvola vystavená kde po světě v mausoleu ve chvíli, kdy by se jí pohlédlo do tváře, nabyla na okamžik mých rysů. A přál bych si, aby se po mé smrti musely po celém světě děti učit ve škole nazpaměť můj podrobný životopis. Ty? (…) Ve Strašnicích mi chybí především jilemnický ponocný. Co bys Ty chtěl na oplátku ze Strašnic do Jilemnice? (…) Z knih bych jednou chtěl vidět sestaveno všechno, Prahu i její obyvatele, něžně listovat všemi stránkami dívek, aby se chodilo do lesa číst a utíkalo se do města zpátky mezi staré svazky před deštěm knih, abychom si na noc dávali pod hlavu knihy a platili v restauracích básněmi za vybrané
knihy pro naše bibliofi lské žaludky. Aby se na podzim zas jako kdysi na strništích pálily knihy. Ty? Chtěl bych vidět svět ve všech odstínech šedi jako ve fi lmu. Ty? Chtěl bych se proměnit v sokola. Za žádnou cenu bych nechtěl být kachnou. Ty? (…) Byl u mne nedávno Martin, jako obvykle mlčel, takže ani nevím, zda jsme ho s Prokopem, který byl u mne rovněž, trochu rozptýlili. Snad se zas na kus řeči zastaví. Babičku bych si s Tebou rád vyměnil; ještě raději a uspokojivěji by na mne zapůsobilo, kdybyste to ani Ty, ani ona nezpozorovali. Ale to se bohužel nestane. Zdravím tě ze svého soukromého sanatoria Petr
V Jilemnici 13. 11. 66 Velmi milý Petře,
▪ Karel Šebek — topič
pozdrav od stroje. Protože jsem v poslední době zamilován téměř do každé ženy, kterou potkám na ulici, bez ohledu na stáří, vzhled apod., a jelikož mám tudíž o sebe strach, že se dopustím nějakého výstřelku, který by skončil pro dotyčnou ženu tragicky, protože by jí to příliš nelichotilo, straním se lidí. Krátce řečeno: nejen ženy nemohu ani vidět, ale i muže, do kterých zamilován nejsem. Proto jsem taky odjel na tři dny do Jilemnice a jsem zde v celém prvním patře vilky sám (babička je ve Vrchlabí), abych opisoval a taky Ti napsal dopis, který dlužím. Právě před chvílí jsem rozečetl humoristický román Přítel Vítězslav Nezval od Jiřího Svobody a myslím, že zůstane rozečten. Jinak se ale příliš nenudím: žiju ze své „nemoci“ jak jen můžu nejvíc. Málo se sice teď směju, ale hodně píšu. A to je samo o sobě dost velká legrace. Jelikož kromě psaní a ostatního s tím souvisejícího psaní nedělám v poslední době doopravdy nic, až na to, že trochu spím a občas jím, nemohu zde tentokrát, jak to bývá zvykem v naší korespondenci, vypsat žádný zážitek či dobrodružství,
které by mne potkalo. Snad jen jedno: když jsem se jednou v noci trochu vrátil k svému někdejšímu vrchlabskému voyeristickému „způsobu života“, tj. vycházet jen v noci, jak to teď vůbec dělám nejen z voyerských pohnutek, které si už příliš nepřipouštím, aby mne to mohlo mrzet, spatřil jsem poblíž vrchlabského „lágru“ (někdejší tábor SA), bylo to velmi pozdě v noci, v osamělém činžáku, stojícím pod svahem, takže je do jeho oken velmi dobře ze svahu vidět, jedno opuštěné rozsvícené okno, v kterém se pohybovala nějaká drobná silueta. Ano, pozdě v noci, skoro k ránu, se tam svlékala nějaká asi deseti či jedenáctiletá dívenka, na jejíž ranní striptýz jsem tak náhodou padl a málem se z toho nad ní rozeřval. Jsem strašně rozcitlivělý k ránu. Pak už jen jedna příhoda, ale to není příhoda, ale jen to, že jsem se, když jsem honil strýcova psa, který mi, když jsem ho šel ven vyvenčit, utekl po stráni související se strýcovým obydlím za nějakým jiným psem, málem zabil, když jsem při honbě za ním spadl do nějaké rokle, a to po hlavě. Nic víc Ti o sobě ani při nejlepší vůli ze svých posledních dnů nemohu napsat. Odpovědi na otázky (…): Můj poklad, tj. to, co je pro mne nejvzácnější, by byl především můj psací stroj Ideal Neumann Blitz. A pak i ten menší Consul, na který píšu teď, když jsem si ho přivezl z Vrchlabí jako lehčí zavazadlo do Jilemnice. (Ideal Neumann bych neunesl.) Uschoval bych ho někam do hnízda datlů, aby to bylo hodně vysoko v koruně nejhustšího stromu. Tam bych také na něj chodil psát. Lidé by mysleli, že je to datel. Své opisy, dopisy a rukopisy bych uschoval do kotle. Babičku bych jako poklad uschoval tak, že bych se s ní nechal svázat do pytle a případně zakopat, kdyby zemřela. Čisté papíry, pásky do stroje apod. bych jako svůj poklad rozházel na střeše našeho domu v okamžiku, kdy by začla první jarní bouřka, nebo válka, do větru. Jilemnici, jako svůj poklad, bych přenesl kámen od kamenu, cihlu od cihly atd. někam do opuštěného dolu, do jehož štol bych ji znovu vestavěl na způsob zabydlování chodbiček mraveniště. (Anebo bych tento „poklad“ uschoval do Patagonie, jak to chtěl udělat vůbec s celým slovanstvem moudře Hitler.) Svou „dívku“, s níž jsem
33
▪ Karel Šebek: koláž, 1977 zase navázal kontakt, abych ji čas od času uviděl vedle sebe v posteli, bych uschoval v SSSR, kam bych s ní podnikl malý výlet za hraniční čáru a pak od ní utekl. Snad bych jako svůj „poklad“ schoval ještě jeden půllitr piva, který bych zapekl do bochníku chleba, a dále budík, který bych uschoval mezi knihy, abych při čtení pořád neusínal. (…) Nejodpornější slova v češtině: s tím, že je mi český jazyk samozřejmě „odporný“ jaksi vůbec, i když ho na druhé straně mám za jistých okolností ze všech „nejraději“, se mi, kromě zdrobnělin, které uvádíš Ty, a které jsou i pro mne velmi nepříjemné, hnusí pak už ne určitá slova, nýbrž zase samozřejmě některá hesla, provolání apod.,
34
ale i ta dovedu případně nějak z druhé strany „milovat“. Pak se mi hnusí (mám k nim odpor) některá slova z chuligánské hantýrky a několik nadávek. Nepříjemné pocity ve mně vzbuzuje i „slovo“ „šebek“, i když vlastně kromě mne a ostatních postižených nic neznamená konkrétně ze světa věcí apod. Strašidla dětství: z nejranějšího dětství si pamatuji v této souvislosti hlavně na otce, který mne často snad nespravedlivě trestal. Pak ještě na tmu a ticho ložnice, když jsem musel jít spát sám dřív než ostatní, ale kterými strašidly jsem si to prostředí zalidňoval, to si již nepamatuji. Z knížek jsem se bál vlka z Červené Karkulky, např., a pak se tento strach převedl jejím přiči-
něním i částečně na matku. Bál jsem se dunivě odbíjejících hodin v pokoji dědečka Krause. Prázdných pokojů a vůbec prázdných místností. Pak samosebou „Půdaře“, kterým mne začala strašit babička Krauseová, když jsem její půdu pomalu obracel vzhůru nohama. Němců, před osvobozením rozložených s kulomety na rozích jilemnického náměstí, kde jsem tehdy bydlel u dědečka K. Pak mne babička K. strašila ještě železnými dvířky zapuštěnými do zdi za kuchyňskými dveřmi. Když se dvířka otevřela, byla tam jen zašpiněná zeď, saze a plno pavučin a díra někam nahoru a dolů. Záchodu v témže domě, který byl v mezipatře. Pokoje, kde „bydlela“ slečna Votočková. Pepíka Dušků, nějakého vzdáleného synovce dědečka K., který byl přes své mládí úplně plešatý, otylý a páchl močí. Polibků, a to zvláště od babiček a vůbec starších lidí, ale i mazlení všeobecně. Paní lékárníkové, která bydlela na náměstí vedle babičky K., a o které se vyprávělo, že je ve spojení se záhrobím. Při četbě některých pohádek a dobrodužných příběhů (Píseň lodní posádky, Co bude po smrti? od Lombrosa). Svého vlastního hlasu, když jsem byl sám doma a hlasitě v dětství promluvil, a svého odrazu v zrcadle, když jsem do něho dělal grimasy s vyceněnými zuby. Dědeček Štětka mě strašil „Metyšem“, který je dosud žijícím skutečným jilemnickým občanem. Dále mne strašil strašidly, která si na mne vymyslil, „Tintirolem“, které sahalo z Jilemnice až do Martinic, a „Ňuhňou“. Bál jsem se také Krakonoše. Některých spolužáků, a to nejen starších, ale i rodičů některých spolužáků. Učitelů (ředitele Kobra, který mne v kabinetu ohrožoval motykou, když mne měl v podezření, že jsem ukradl spolužákovi album známek). Když jsem byl jednou u dědečka Š., hrál jsem si před vilkou na cestě a nějaká potrhlá stařena mne násilím vedla k cestě do polí. Snad kdyby tehdy pozorně z okna mne sledující dědeček nezakročil, byl bych doopravdy někde v lese upečen a sněden. Na Liščím kopci jsem se bál „antifašisty Řezníčka“ a nějaké Rakušanky, která k nám občas chodila uklízet. Jak jsem vyrůstal, měl jsem kolem sebe „strašidel“ čím dál tím víc. V pubertě to byly hlavně starší ženy. (Mrzáků jsem se příliš nebál, protože můj hodný dědeček Š.
byl sám hrbáč.) Pak ženy vůbec. A pak lidi vůbec, až na některé výjimky. Nejvíc se ale asi v současné době bojím sám sebe a také se pro sebe pokládám za nejnebezpečnější a nejreálnější, všudypřítomné strašidlo. V mausoleu bych si přál být po smrti vystaven, ale nejraději už za živa. (…) Ze Strašnic bych si přál mít např. i tu spoustu ptáků, jejichž řvaní jsem tehdy slyšel ráno po u Tebe probdělé noci, když jsem vyšel před dům a Prokop nesl v počínajícím svítání ven šálek vařící kávy, ale i názvy některých ulic. Dále pohled ze Strašnic na Židovský hřbitov. V každém případě název STRAŠNICE. (…) Přál bych si, aby můj pokoj a vůbec náš dům byl vystavěn z knih, které bych si vybral. Základy domu z knih nejčernějšího humoru, aby dům spadl. Kotelna aby byla vystavěna z Leninových, Stalinových atd. spisů. Postel z lodních deníků pro zápisy snů. Celou Jilemnici vystavěnou z knih surrealistické poesie a trestních zákoníků. Babiččina kuchyň samozřejmě i s kamny z kuchařek. Alespoň jeden lesík z mé dosavadní poesie, kterou bych tam chodil „dopisovat“. Záchodky z některých modernistů, atd. Já sám bych si přál být rovněž knihou. (…) Svět v barvě některých „barevných“ západů slunce, ale i např. roztaveného železa. Ale i v světle modré barvě. V černé. A samozřejmě v Tvé šedi světa fi lmů. Nikoliv v bílé, hnědé, zelené, růžové atd. Z ptáků bych také jako Ty nechtěl být v žádném případě kachnou, slepicí apod., a dále papouškem. Chtěl bych být některým z nočních ptáků, nejraději sovou. Ale i havranem. Pak ale i některým dravcem. Také ne rozhodně pštrosem např. (…)
▪ Karel Šebek: koláž, 1977
Tak zase na konci jednoho z dopisů, jimiž se spolu dorozumíváme jako hluchoněmí, když už jsme nuceni se takto dorozumívat. Zapomněl jsem ještě na výměnu babiček, která, pokud již nenastala a já jsem si toho nevšiml, by byla i pro mne velmi žádoucí, ale neznám Tvou babičku natolik dobře, takže nevím, zda bych si s ní rozuměl tak „špatně“, jako s babičkou svou. Obávám se, že si s babičkou budu nucen brzy taky dopisovat, protože její ústní projev je mi
35
čím dál víc nesrozumitelný. Jednou, až přece jen nastane komunismus, a okénka klosetů již teď jsou úplným výhledem do této budoucnosti, dojde snad i k všeobecné výměně babiček. Škoda, že se toho asi nedožijeme. („Tolikrát jsi živ, kolik znáš strážníků“.) A tímto se loučím a pozdravuju i od babičky a od všech ostatních jilemnických známých i neznámých Tvůj velmi Ti oddaný Karel
Jilemnice, 30. 11. 1966 Nejmilejší Petře, je půl druhé v noci a já nemohu pořád usnout, ač se o to už chvíli poctivě snažím, zháším a rozsvěcím lampu na nočním stolku a poznamenávám si věty, které mi brání usnout, a nakonec mne napadlo, že by bylo vůbec nejlepší napsat Ti popůlnoční dopis. Píšu to ovšem v posteli, vedle v kuchyni sípe babička, všude je naprosté ticho, až na ten nešťastný budík, který snad jednou přeci jen odnaučím tikat, až ho přestanu v hrobě natahovat, ale zatím to není pořád to, co bych si přál, až jednou umřu z toho věčného psaní, z něhož jsem zatím bohužel nedostal ani chřipku. Ale já Tě chci opravdu jenom v noci pozdravit, a když do Strašnic je daleko, musím psát dopis. Tenkrát, když jsem od tebe odešel se sáčkem plným jídel, která jsi mi dal na cestu, jsem ještě pořádně promrznul i s tou hroznou dívkou, kterou bych skutečně nejraději viděl někde třeba i zmrznout, kdyby nemyslela ty všechny svoje hrozné pitomosti vážně, ale takhle to nejde a tak ať si žije, ale raději co nejdál ode mne. Nevím už, proč jsem jí dal to maso od Tebe, a proč jsem i ten zbytek nesnědl sám, když jsem měl takový hlad, že bych klidně byl sežral i ji celou, a to tak rychle, že by o tom ani nevěděla. Ale já o této dívce skutečně nemíním hovořit. Domů jsem se dostal v pondělí ráno (jel jsem v půl jedné v noci z Prahy osobákem) a ta noční jízda mezi spícími spolu-
36
▪ Karel Šebek v dětství cestujícími, z nichž se už žádní mezi sebou nebavili a všechny hlavy byly skloněny hluboko na prsa, mne docela těšila. Ráno v pondělí jsem se s tou dívkou skoro ani nerozloučil a utíkal jsem z nádraží pořád pryč a tak rychle, aby mne nemohla dohonit, až mi zmizela z očí. Některé ženy jsou horší, než slepota. Ale jak říkám, už je pryč, protože jsem utíkal dost rychle. Kdy mne dohoní, nevím. (…) Pozoruji, že se mi už zase chce opravdu spát. Chtěl jsem napsat psát, ale ono je to někdy jedno. Vedle v kuchyni babička kašle, budík dál tiká jako bych ho měl zasazený přímo do ucha a teď se ke všemu ještě přidal vítr. Budu muset brzy opravdu
aspoň na noc se vždycky pokusit nějak ohluchnout. Je půl třetí, už napolo spím, nemám už sílu skládat báseň ani přestavovat postel, v níž se mi špatně leží, protože z ní vypadlo jedno prkno. Už mám jenom sílu se podepsat. Tvůj i v noci Karel
TRAPNÁ MUKA Teprve když se člověk setká se záhadou, uvědomuje si vlastní duši Karel Čapek, Jan Mikulášek / režie Jan Mikulášek
Ukázky vybral P. K., opraveny byly jenom „nejviditelnější“ gramatické chyby. Odkazy k tématům otázek, na něž si korespondenti odpovídají, byly pro větší přehlednost zvýrazněny kurzivou. ▪
www.provazek.cz
Dopis Gagarinovi ▪ Text RozRazil, foto J. Hanzelka a M. Zikmund (Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, archiv H + Z) Foto Jitka Taussik-Doležalová
Kam zmizel první kosmonaut rozhovor s cestovatelem Miroslavem Zikmundem
Co jste dělal 12. dubna v roce 1961? Byl jsem v Nepálu. Když jsme se vraceli z natáčení, koupil jsem si v Káthmándú anglické noviny a tam to stálo, „First Man in Space“. Je pozoruhodné, že jsem první zprávu zachytil právě pod Everestem, nejvyšší horou planety. Několik měsíců nato jste se vy a Jiří Hanzelka s Gagarinem osobně potkali v Kolombu na Srí Lance. Dnes Srí Lanka, ale v té době ještě Cejlon, tehdy to byla britská država. Bylo to na začátku prosince 1961, tedy pár měsíců poté, co Jura obletěl Zemi. Tehdy paní Bandáranájaková, předsedkyně vlády, spolu s generálním guvernérem uspořádali velkou recepci, dokonce si pamatuju i název místa, hotel Galle Face, kam jsme s Jirkou Hanzelkou byli pozváni a kam měl přijít i Gagarin. Ale co na tom bylo nejpěknější: My měli, než jsme se vydali na naši druhou cestu se dvěma vozy Tatra 805 po Asii a Oceánii, uzavřenu takovou dohodu s vedením Prazdroje, že nám do každého hlavního města na trase pošlou karton plzeňského piva, což jsem já jakožto rodák z Plzně přijal s velkou radostí. A zrovna v ten den přišla na ambasádu bednička. Tak jsme
80
to ve spěchu naložili a vyrazili do hotelu na recepci. Byli jsme představeni Gagarinovi a hned jsme si s ním padli do očí. No a někdo z nás, už nevím, jestli já nebo Jirka Hanzelka, říká: „Pojď, Juro, máme dole zaparkovaný vůz a v něm plzeňské pivo.“ On okamžitě zajásal, znáte Rusy, a tak jsme se zadním vchodem vykradli k té naší osmsetpětce, kde jsme pak společně v klidu ochutnali české pivo. Když jsme se asi po půl hodině vrátili, byl všude strašný poprask, Gagarin se ztratil a nikdo z těch jeho strážců nevěděl, co se děje. Takže to byl náš první kontakt s Jurou, hned jsme si potykali, on znal naše knížky a říkal: „Závidím vám vaše cesty, já jsem na orbitě strávil jen 108 minut.“ To mi utkvělo v paměti, to číslo je totiž v celém východním světě magické, sto osm je například pecek na buddhistickém růženci. Na mě to taky působí magicky… No a necelé dva měsíce nato už jsme byli na Sumatře, a co čert nechtěl, první kosmonaut, který na Sumatru přijel, byl German Titov, tedy druhý člověk, který vyletěl do vesmíru, takže v rozpětí dvou měsíců jsme poznali prvního i druhého kosmonauta.
Byli jste s nimi v kontaktu i později? Psali jste si třeba dopisy? Na to nebyl čas, ani z jejich ani z naší strany, ale přece: v roce 1962 jsme byli kvůli nějakým záležitostem v Akademii věd na skok doma. Když jsme se pak vraceli zpátky na Sumatru k našim Tatrám, dozvěděli jsme se, že na orbitě je třetí kosmonaut, Andrijan Nikolajev, den nato pak ve Vostoku 4 startoval Pavel Popovič. Poprvé v historii se na oběžné dráze nacházely dvě kosmické lodě současně. My jsme, pamatuju si to přesně, 12. srpna seděli v letadle do Moskvy. Přišla k nám letuška se vzkazem od kapitána, který věděl, že se známe s prvním i druhým kosmonautem, jestli prý nechceme na Vostok 3 a 4 zaslat radiotelegram. Samozřejmě jsme neváhali a rychle jsme v ruštině zformulovali zdravici do vesmíru. To jsme ještě netušili, že se za pár dní všichni setkáme v Moskvě. To bylo kdy? To bylo tuším 18. srpna, přistáli jsme v Moskvě a hned v hotelu dostali pozvání na recepci do Kremelského paláce. Tam jsme se setkali nejenom s Nikolajevem a Popovičem, ale i s Gagarinem, Titovem a zejména s Valentinou Těreškovovou,
Miroslav Zikmund (1919) obkroužil celý svět a spolu s Jiřím Hanzelkou o tom psal knihy, které se po celém světě čtou. Obědval s lovci lebek i v honosných palácích, setkával se s císaři a králi, náčelníky i diktátory, téměř zahynul v poušti a taky popíjel pivo s Gagarinem.
o které svět ještě nevěděl, že bude první ženou, která poletí do kosmu, a která se mimochodem později stane manželkou kosmonauta Nikolajeva. O další tři dny později jsme se pak zase všichni sešli při konferenci na Lomonosovově univerzitě. Tam, zatímco všichni ruští i cizí novináři fotili přes celý sál s teleobjektivy, já jsem jediný seděl v publiku a jen s Leicou na krku chodil pod pódiem, kde seděla celá ta „věrchuška“. Seděli tam všichni, včetně generála Kamanina, který vedl výcvik kosmonautů, vedle něj Titov, ten mi tak přátelsky pokynul. Mám fotku Kamanina, který na mě blahosklonně hledí a myslí si něco jako „no já vím, kdo jsi, ale tady nemáš co dělat, jsi moc blízko“… Tak taková byla moje a Hanzelkova setkání s Gagarinem a kosmonauty.
nesmírně náročné. Ale ten Cejlon tehdy, to byla jeho první zahraniční cesta do tak zvaného kapitalistického světa a on byl neobyčejně kamarádský, vřelý, usměvavý, vtipný… byl prostě ještě odpočatý, kdybych to měl vyjádřit stručně.
Karel Pacner dělal s Gagarinem rozhovor v létě 1966. Popisuje ho jako uštvaného člověka, který odpovídal mechanicky, jako by naučeně, bez úsměvu a bez zájmu plnil svou povinnost. Jak si pamatujete Gagarina vy? Dovedu si představit, o čem Karel Pacner mluví. Gagarin létal z jednoho místa na druhé jako takový ukázkový panák tehdejšího režimu a to pro něj muselo být
Kdybyste Juriji Gagarinovi dnes psal dopis, o čem by byl? Já bych mu napsal, že si ho pamatuju jako toho správného, u nás říkáme „ogara“, který se stal slavným, protože byl první. Tak jako byl první na Everestu Edmund Hillary, se kterým jsem se tehdy sešel v Káthmándú pár dní před tím slavným letem, tak byl Jura první ve vesmíru. Napsal bych mu, že je pro mě stále ten
jedinečný a usměvavý člověk, který si nezasloužil takové ty všelijaké dohady o tom, jak skončil svůj život. Pro mě je to pořád ten veselý, sympatický, prostý kluk, který se stal přes noc slavným, protože byl jednička. ▨
Máte rád létání? Chtěl byste vy sám letět do vesmíru? Za nic, opravdu za nic na světě… Víte, vyjadřují to i Jurova slova, když s námi mluvil o tom, že my si na svých cestách, tam dole, můžeme povídat s lidmi. On tam byl sám a byl rád, že se za těch 108 minut vrátil zpět. Tehdy se o tom samozřejmě nesmělo mluvit, ale jeho šance, že let přežije, byly tak padesát na padesát. Létání do vesmíru bylo a je zatím nebezpečné.
81
▪ 7. 12. 1961, Cejlon, Kolombo. Gagarin poprvé na „Západě“ — vlastně na východě
82
▪ 7. 12. 1961, Cejlon, Kolombo. Gagarin pod palmami, veselý, svěží, zvídavý
83
▪ 10. 12. 1961, Cejlon, Kolombo. Dva Jurové v Tatře 805 na dvoře Galle Face hotelu: Gagarin a Hanzelka
84
▪ 10. 12. 1961, Cejlon, Kolombo, na recepci v Galle Face hotelu. Uprostřed nad Gagarinem senátor Reggie Perera
85
▪ German Titov se kamarádsky usmívá, generál Kamanin shovívavě přihlíží, jak se Miroslav Zikmund v nabitém sále Lomonosovovy univerzity pohybuje s fotoaparátem přímo pod tribunou
86
87
108
Propadliště ▪ Z archivních materiálů národního podniku Vlněna Brno sestavila Barbora Šedivá, narozena 1981, noiserka.
109
110
111
