12 6:18:53 PM

Albatros

B-S_TISK.jen CESopr.indd 1

4/2/12 6:18:53 PM


4/2/12 6:18:53 PM

Zdeněk Svěrák

Pan Buřtík a pan Špejlička


4/2/12 6:18:53 PM


4/2/12 6:18:53 PM


4/2/12 6:18:57 PM

© Zdeněk Svěrák, 1971, 1972, renewed 2010, c/o AURA – PONT, Praha Illustrations © Jiří Votruba, 2010 www.albatros.cz ISBN 978-80-00-02681-7


4/2/12 6:18:57 PM

JAK SE TI DVA SEZNÁMILI

Když se pan Buřtík a pan Špejlička poprvé setkali, dali se do smíchu. „Nic ve zlém, pane,“ řekl pan Špejlička, „ale čemu se tak zvesela smějete?“ „Já se směju nám dvěma,“ odvětil pan Buřtík. „Já se také směju nám dvěma!“ zvolal pan Špejlička. „My vypadáme, co? Jeden jako sud a druhý jako tyčka.“

7


4/2/12 6:19:01 PM

Poněvadž se jim nechtělo do loučení, když se sotva seznámili, zašli spolu do restaurace Rozmarýnka. Pan Buřtík řekl číšníkovi: „Začněte nosit tlačenku s chlebem.“ Pan Špejlička si poručil šálek lipového čaje a jednu sušenku. „Něco mi říká,“ naklonil se k panu Buřtíkovi, „že my dva bychom se měli stát kamarády.“ „Já si to myslím také,“ řekl pan Buřtík a odstrčil dvanáctý talíř s několika slupičkami od tlačenky. Rozhodli se, že si na to nové přátelství připijí. Pan Špejlička lipovým čajem a jeho kamarád zamilovanou limonádou značky Bublinka. Potom dostal pan Špejlička skvělý nápad. „Právě tady čtu v novinách,“ povídá, „že ve městě Žatci zastavil slavný cirkus Evropa. Co kdybychom zkusili štěstí jako směšná dvojice neboli komické duo?“ „Myslíte, že bychom to svedli?“ váhal pan Buřtík. Ale to už pan Špejlička platil útratu, a divoce mávaje svýma tenkýma ručičkama, prohlašoval: „My dva? Cha! My se jen postavíme vedle sebe a nikdo se smíchy neudrží!“ A skutečně – koho cestou k nádraží potkali, ten se na ně usmíval. Pouze jeden člověk se neusmíval. Na zádech nesl pytel a v něm se něco hýbalo. „Co máte v tom pytli?“ uhodil na něj pan Buřtík přímo.

8


4/2/12 6:19:02 PM

„Štěňata. Narodilo se jich moc a nikdo je nechce. Jdu je utopit,“ řekl člověk. „Lžete!“ rozlítil se pan Špejlička. „Že je nikdo nechce? My například je chceme. Viďte, pane Buřtíku?“ A měli tři psíky. Sotva ušli pár kroků, div nezakopli o vrabce. „Řekl bych, že je nemocný,“ hádal pan Buřtík. Pan Špejlička vzal vrabce na dlaň. „Nemocný není, ale neumí ještě létat. Je to batole.“ A měli v pytli tři štěňata a vrabce. Na nádraží se však naši kamarádi dostali do úzkých. Pan Buřtík nemohl nastoupit do vagonu, protože byl tak silný, že se neprotáhl dveřmi. „Jeďte sám,“ řekl panu Špejličkovi, „přijedu za vámi nákladním vlakem.“ Ale nádražní úředník vystrčil hlavu z okénka jako kukačka z hodin a pravil: „Jiným vlakem než osobním vás přepravovat nelze, jelikož jste bohužel osoba.“ Naštěstí šel právě kolem strojvůdce Příhoda. „Cestujte jako spoluzavazadlo,“ pošeptal panu Buřtíkovi. „Budete hladce naložen do služebního vozu, který má dveře jako stodola.“ „Rychle k bednáři!“ vykročil pan Špejlička.

9


4/2/12 6:19:02 PM

Bednář vyrobil pro pana Buřtíka bednu na míru. „Napíšu na ni NEKLOPIT! Aby vás na dráze zbytečně neobraceli,“ řekl. „To nepište,“ namítl pan Buřtík, „ať mě raději obracejí, neboť nevydržím dlouho v jedné poloze.“ „Pak tedy napíšu KLOPIT! A budete chvíli na zádech, chvíli na břiše a chvíli na boku,“ navrhl mistr bednář. A při tom zůstalo. Pan Buřtík vzal bednu na záda a šli zase k nádraží. Cestou koupili rohlíky a mléko pro svá zvířata, tři kilogramy tlačenky, dva bochníky chleba a dvanáct limonád značky Bublinka, aby měl pan Buřtík do vlaku svačinu. Pan Špejlička zaskočil také do hračkářství, a když se vrátil, řekl: „Tady máte, aby vám nebylo v bedně smutno.“ A dojatý pan Buřtík spatřil na své dlani lesklou foukací harmoniku Virtuos. „To je rána!“ řekl však pan Špejlička s obavou. „Utratili jsme peníze za tlačenku a harmoniku, a nezbylo nám na vlak.“ Ale jeho silný kamarád se usmál a rozepnul si sako. „Přečtěte si, milý příteli, co je napsáno zde na vestě.“ Pan Špejlička spatřil nápis vyšitý zlatou nití: ZDE NENÍ KAPSA. JE TO JEN OKRASNÝ ROZPAREK. „Dal jsem nápis vyšít pro oklamání kapesních zlodějů,“ řekl pan Buřtík. „Ve skutečnosti tam kapsa je, což ovšem nikoho nenapadne.“

10


4/2/12 6:19:02 PM

„Důmyslné, to se musí uznat,“ pochválil pan Špejlička, a když spočítali všechny peníze, které v tajné kapse byly, zjistili, že se mohou s klidem vydat na cestu. Pan Buřtík si vlezl do bedny a pan Špejlička zatloukl víko čtyřmi hřebíky. „Hej hola, nosiči!“ zvolal silným hlasem. Nosiči bednu uchopili, ale byli překvapeni její váhou. „Copak to v ní je?“ tázali se. Co teď? Že má v bedně kamaráda, to pan Špejlička prozradit

11


4/2/12 6:19:05 PM

nechtěl. Co kdyby nosiči řekli, tak to ne, to není podle předpisu? A v té chvíli spustil pan Buřtík v bedně na foukací harmoniku. To nám scházelo, takhle se prozradit, zhrozil se pan Špejlička. Ale nosiči rozjasnili tváře: „Hned jsme si mysleli, že je to hrací stroj! Kdepak, hrací stroje bývají sakramentsky těžké.“ „Proč zásilku neklopíte?“ řekl železničář u váhy. „Nevidíte, že je tu výslovně napsáno KLOPIT?“ Nosiči bednu s námahou převrátili. Nyní leží pan Buřtík na břiše, pomyslel si pan Špejlička. Ale vtom uviděl, jak z bedny vytéká limonáda Bublinka. „Copak nám to ze zásilky teče?“ divili se železničáři. Vše je prozrazeno, zoufal si pan Špejlička. Tu však pan Buřtík začal v bedně hrát píseň Teče voda, teče. Všichni kolem s uznáním zamručeli: „Pěkný stroj! Hraje a hned předvádí.“ To si pan Špejlička oddychl. Ani slovem nelhal a všechno klapalo jedna radost. Bednu s panem Buřtíkem naložili do služebního vagonu.

V Žatci na nádraží ji pan Špejlička otevřel a oba vesele vykročili do města. Z prvního patra jednoho domu visela dlouhá punčocha. Pan Špejlička za ni jemně zatahal a z okna vykoukla paní.

12


4/2/12 6:19:05 PM

„To už jsem upletla tolik?“ podivila se. „Teď abych zase párala. Ach jo.“ „Nám by se vaše punčocha hodila,“ řekl pan Špejlička. Koupili ji za pět korun a ještě se od paní dověděli, kde je cirkus Evropa. Cestou se zastavili u očního optika a koupili brýle. „K čemu brýle?“ divil se pan Buřtík. „Máme-li punčochu, musíme mít i brýle,“ odvětil pan Špejlička a víc neprozradil.

13


4/2/12 6:19:06 PM

Chlapec od cirkusu, který zametal před stanem, jim ukázal maringotku pana ředitele. Bylo zvláštní, že z ní na několika místech kapala voda. „Chvíli počkáme, pan ředitel se sprchuje,“ usoudil pan Špejlička, ale chlapec řekl: „Pan ředitel se nesprchuje. Pan ředitel pláče. Utekl nám klaun Gustav.“ Pan Špejlička zajásal: „To znamená, že jdeme jako na zavolanou!“ A už ťukal na dveře maringotky. „Komická dvojice?“ zvolal ředitel cirkusu, a sotva otřel slzy od zármutku, hned mu po tvářích kanuly slzy štěstí. „To je přinejmenším ohromné!“ řekl. „Jelikož však nemáme čas na zkoušení, pojedete rovnou naostro.“ Odpolední program pro děti a mládež právě začínal. „Pane Špejličko,“ zašeptal pan Buřtík pln úzkosti, „co vlastně budeme předvádět?“ „Stoupneme si vedle sebe, a nikdo se smíchy neudrží,“ uklidnil ho pan Špejlička. A to už je pan ředitel postrčil do manéže. Když je děti spatřily, ozval se opravdu smích. Ale za chvilku ustal. Každý dychtivě čekal, co ti dva předvedou. Nepředváděli však nic.

14


4/2/12 6:19:06 PM

15


4/2/12 6:19:11 PM

Pan Buřtík se po očku podíval na pana Špejličku, a když viděl, že se mírně uklonil, uklonil se také. Ozval se slabý potlesk. Oba kamarádi na sebe pohlédli, jako by jeden od druhého čekal radu, pak začali couvat zpátky za závěs a přitom se stále ukláněli. Publikum udiveně zašumělo. „Co to bylo?“ tázal se ředitel.

16


4/2/12 6:19:13 PM

„Představili jsme se obecenstvu. Další přijde za chvíli,“ řekl pan Špejlička. Pan ředitel vyslal tedy do manéže akrobaty na hrazdě. Pan Buřtík se svému příteli svěřil, že má strach. „Připadá mi, že naše číslo nebylo tak veselé, jak jsme očekávali,“ řekl. Ale pan Špejlička neztrácel odvahu. „Předvedeme brejlovce indického,“ řekl a počal si na hubené tělíčko navlékat dlouhou punčochu. Pan Buřtík mu nasadil brýle a uložil ho do bedny. Když akrobaté skončili, postavil ji doprostřed manéže. „Milé děti,“ řekl rozechvělým hlasem, „zde v této bedně mám nebezpečného plaza jménem brejlovec indický.“ Obecenstvo zašumělo úžasem. Pan Buřtík sáhl do kapsy pro foukací harmoniku a hrál. Víko se pomalu odklápělo a pan Špejlička vysunul hlavu v punčoše s nasazenými brýlemi. „Jú!“ ozvalo se z hlediště. Ale pak se umělcům přilepila smůla na paty. Punčocha se zachytila o hřebík, a jak se pan Špejlička soukal ven, párala se a bylo mu všechno vidět: ruce i nohy. „To není žádný had! To je hubený pán!“ volaly děti. Pan Špejlička, celý roztřesený tou nehodou, vylezl z bedny a prohlásil:

17


4/2/12 6:19:13 PM

„Nyní vám předvedeme zvláštního vrabce!“ Sáhl do pytle pro ptáčka a posadil si ho na ukazovák. Pan Buřtík nastavil svůj prst a lákal vrabce, aby přeletěl k němu. Ale vrabčák se pouze krčil. „Milé děti,“ zvolal pan Špejlička slavnostně, „právě jste viděly jedinečnou podívanou: vrabce, který se umí stydět. Výcvik trval dva měsíce. Zatleskejte mu.“ Děti slabě zatleskaly. „Jako třetí číslo vám předvedeme trojici cvičených psů,“ ohlásil pan Špejlička. Ozval se nadšený potlesk. „Abych pravdu řekl,“ dodal pan Špejlička na čele již celý zapocený, „cvičení ještě nejsou, ale budou. Kdopak by také cvičil takhle malá štěňata, že!“ Pan Buřtík vzal pytel a řekl: „Máte velkou příležitost. Můžete si pohladit psy, které čeká sláva.“ Kdekdo si chtěl na štěňata sáhnout. Kdo si na ně však vůbec nechtěl sáhnout, byl ředitel cirkusu. Zčistajasna se objevil v manéži a s očima téměř vystouplýma z důlků řekl: „Konec, nechci, okamžitě, nikdy, nadobro, ven!“ Pan Špejlička se polekal a schoval se za tyč, která podpírala stan. „Kde je?“ zakřičel ředitel. „Ihned mi řekněte, kam se ten váš Tkanička, nebo jak se jmenuje, schoval!“

18


4/2/12 6:19:14 PM

„Nevím,“ řekl pan Buřtík a diváci se smáli, protože si mysleli, že je to nacvičené číslo. „Však já ho najdu!“ vykřikl pan ředitel a vykročil k tyči, za kterou se chvěl pan Špejlička. Pan Buřtík dostal o kamaráda strach. Oběma rukama ředitele vyzdvihl jako pírko do výšky a pověsil ho na visutou hrazdu. Pro jistotu ho ještě rozhoupal a pak zvolal: „Pospěšme, pane Špejličko!“ Popadli pytel se štěňaty a vrabcem a pádili k východu.

19


4/2/12 6:19:16 PM

12 6:18:53 PM

Recommend Documents