1.1 Inovační systém. Často se hovoří o vzdělanostní společnosti. Co tím máme rozumět? V historickém vývoji jsme dospěli do stadia globalizace: technické prostředky způsobují, že se svět „zmenšuje“. Jsme schopni se rychle dostat do kteréhokoliv místa na zeměkouli, dostáváme informace z celého světa, také ale celý svět se chce podílet na prosperitě, která byla donedávna výhradou těch nejbohatších zemí. Ekonomika přestává být uzavřená do hranic národních států, a i u nás si nakupujeme ekvádorské banány a japonská auta, tajvanské mobily a čínské počítače. Hospodářská soutěž se zostřuje, a jediným způsobem, jak trvale obnovovat konkurenční výhodu, je využívat výsledků a postupů vědy rychle zavedených do podnikání. Platí paradigma, že peníze investované do výzkumu přinášejí poznatky a poznatky využité v inovacích přinášejí peníze. Toto schéma se samo udržuje a již po léta se využívá v průmyslových zemích, dnes se však rozšiřuje do států, které průmyslovou tradici nemají. Termínem BRIC se označuje čtveřice států – Brazílie, Rusko, Indie a Čína – kteří se brzy stanou ekonomickými giganty. Velké země mají výhodu „nadkritického množství“, koncentrace zdrojů i zákazníků, jednotného právního systému, a dalších možností „economy of scale“. Nejdříve z těchto podmínek začaly těžit Spojené Státy. Evropská unie se snaží vytvořit takový jednotný ekonomický systém tak zvanou Lisabonskou agendou. I když její cíle nebyly splněny, jiné cesty k budoucí prosperitě není.
Rozkreslíme-li si základní paradigma do podrobností (obr. 1), dostaneme schéma inovačního systému (obr. 2).
Obr. 1 Paradigma vzdělanostní společnosti
1
Finanční toky Informační toky Hmotné toky
Obr. 2
Inovační systém
V inovačním systému nalézáme trojici základních partnerů, o níž se v literatuře hovoří jako o „triple helix“, trojité spirále: je to výzkumná komunita, podnikatelská komunita a státní správa a samospráva. Každý z těchto partnerů má v inovačním systému specifickou úlohu. Výzkum se skládá v zásadě z univerzit, ústavů Akademie věd, a z dalších výzkumných ústavů povětšině sdružených v AVO, Asociaci výzkumných organizací. Z pohledu inovačních činností je úkolem této komunity objevovat nové poznatky; ne všechny se dají okamžitě využít v praxi. Zatímco využití Roentgenových paprsků bylo okamžitě zjevné, Booleova algebra čekala na svůj okamžik téměř 100 let. Její využití bylo podmíněno rozvojem celé řady dalších oborů, především elektrotechniky, elektroniky a polovodičů, a výpočetní techniky. Motivací výzkumníků je dosažení uznání vědeckou komunitou, na základě publikací svých prací v časopisech a na konferencích. Publikací se však často zbavují možnosti dosáhnout ochrany duševního vlastnictví. Přetrvávajícím předsudkem vědců je „není ta pravá věda to, co přináší peníze“. Tito lidé pomíjejí řady nositelů Nobelovy ceny udělených za práce vykonané v průmyslových firmách. I praktické problémy si vyžadují rozvoj teorie: koncept „temné hmoty“ byl vytvořen v Bellových laboratořích při zkoumání poruch při vesmírných telekomunikačních spojeních.
2
Druhým prvkem je podnikatelská sféra. Motivem práce je zisk. Firmy ani tak neusilují o inovace jako o konkurenční výhodu. Nejsou ochotny platit za něco, k čemu má přístup každý, např. za poznatky publikované v odborném tisku. Mají přirozenou nedůvěru k výzkumníkům, jejichž jazyku obvykle nerozumějí. To platí ale i v opačném směru: kdo z výzkumníků je schopen porozumět výpočtům finančního ředitele firmy, zda se jí vyplatí využít nabízený poznatek. Specifickou úlohu v inovacích sehrávají malé a střední firmy, které mají mnohem výhodnější vzdělanostní strukturu než firmy velké, a v důsledku toho jsou pružnější a schopnější vstřebat nové poznatky a prakticky je využít. Jsou však mnohem zranitelnější než firmy velké, a často vyžadují odbornou a finanční pomoc, zejména pak ty z nich, které jsou založeny, aby nové poznatky uvedly na trh. Třetím prvkem je pak státní správa a samospráva. Zatímco na úrovni státní správy se připravuje legislativa, tedy také právní rámec podnikání, financuje základní výzkum (ZV) prostřednictvím grantové agentury či vybrané projekty aplikovaného výzkumu (AV) z programů MPO, na nižších úrovních pak samospráva může vytvářet zvláštní programy podpory podnikání, zejména podnikání inovačního, či podpořit jiné formy inovačních činností například založením oborově orientovaných klastrů, tedy sdružení výzkumných a podnikatelských institucí, která činnosti svých členů diskutují a koordinují. Není to jednoduchá záležitost. Inovační podnikání je během na dlouhou trať, a z pohledu politika, usilujícího o zvolení v dalším funkčním období, jde o záležitost jednak příliš složitou, jednak málo atraktivní, protože plody případného úspěchu bude sklízet někdo jiný. Jistého zlepšení situace se dosáhlo požadavkem na zpracování Regionálních inovačních strategií (RIS). Stále však přetrvává situace charakterizovaná rčením „Komu dal Pánbůh ouřad, tomu dal i rozum“ a často chybí zájem úředníků vzdělávat se. Také rámcová pravidla nejsou dobře nastavena, např. v RIVu chybí u bodů udělených za chráněné výsledky vazba na jejich komerční využití. Podnikatelská a výzkumná komunita představují uzavřené světy, které mají vlastní etiku, vlastní jazyk, vlastní způsob myšlení, a jejich vzájemná komunikace je plná úskalí. S výjimkou případů, kdy do výzkumu přechází zkušený manažer z průmyslového podniku nebo naopak výzkumník do řízení firmy, se osvědčilo mezi obě komunity vřadit mezičlánek, který podporuje vzájemnou komunikaci. Iniciativy EU vedou k zavedení standardního systému celoživotního vzdělávání s cílem dosáhnout vyšší profesionality pracovníků na rozhraní mezi oběma komunitami. U nás již při univerzitách vznikají oddělení pro transfer technologií (často pod jiným názvem, jako oddělení pro komunikaci s průmyslem, oddělení pro komercializaci poznatků apod.). Je ovšem chybou, že jejich pracovníci jsou vnímáni jen jako administrativa, která pouze eviduje poznatky zasluhující ochranu duševního vlastnictví a pečuje o to, aby tento proces správně proběhl. Ve skutečnosti, pokud mají plnit svou funkci správně, musí znát mentalitu obou komunit, mít v nich určitý respekt a důvěru potřebnou k práci s citlivými informacemi, a mít schopnost vybudovat si síť spolupracovníků v odbornostech, v nichž se škole nevyplatí zaplatit si experta na plný úvazek. O činnosti takového oddělení ještě bude řeč. Jinou formou mezičlánku mezi oběma světy je technologický park nebo technologický inkubátor, obojí se zaměřuje na podporu komercializace poznatku tím, že výzkumníci založí firmu, která s tímto poznatkem pracuje (tzv. spin-off nebo spin-out). I zde se vyžaduje od manažerů široký rozsah dovedností a 3
zkušeností, s důrazem na podnikatelskou a manažerskou zdatnost. I takové instituce již u nás existují. Téměř však chybějí agentury transferu technologií, pracující nezávisle na vysokých školách, a schopné předjímat potřeby průmyslových podniků a reagovat na ně. Spolupráce průmyslu s výzkumem je životně důležitá. Dosud tam, kde funguje, je založena na osobních vazbách. Bylo by však vhodné ji vnímat jako oboustranně prospěšnou činnost, vedoucí k přínosům jak na univerzitě (vhodná témata k výzkumu, založená na znalosti potřeb a rozvoje trhu), tak i v podniku (přístup do laboratoří, ke studentům, možnost vypisování témat doktorandských prací, přehled o tématech a aktivitách výzkumu ve světě), a tento přístup nabývá na důležitosti ve světě Otevřených inovací. Rozvoj spolupráce je založen na budování a posilování vzájemné důvěry. K tomuto tématu vzniklo doporučení EC, „Odpovědné partnerství“ (viz dále). Velmi důležitou složkou inovačního systému jsou finanční instituce. U nás v tomto směru pracují banky standardním způsobem. Mohly by však poskytovat širší škálu služeb pro začínající malé firmy. Tím by se obzvláště měla zabývat Českomoravská záruční a rozvojová banka, k tomuto účelu zřízená, ale nedostatečně kapitálově vybavená a bez potřebných zkušeností s inovačním podnikáním. Zvláštní kapitolou je pak financování firem spin-off. V zahraničí k tomu účelu slouží dvojí zdroje, a to tzv. podnikatelští andělé (business angels), a podnikatelský (rizikový) kapitál. Na rozdíl od bank, poskytujících podnikatelům úvěry, oba tyto zdroje investují do kmenového jmění firmy. V optimálním případě během let firma vyroste a zbohatne a investor svůj podíl se ziskem odprodá. Jsou případy, kdy výnosy jsou ohromující: investoru do firmy Skype se za rok a půl zhodnotila jeho investice 360 krát. Druhou stranou mince je ovšem vysoké riziko, že o své peníze přijde bez náhrady, pokud investovaná firma na trhu neuspěje. Podnikatelskými anděly se stávají úspěšní podnikatelé, ochotní investovat část svého jmění do slibných nápadů. Kromě peněz poskytují i své zkušenosti a kontakty. Obvykle jsou oborově orientovaní. Vysoké výnosy tohoto typu investování vedly k vytváření fondů podnikatelského (venture) kapitálu (často u nás používaný termín „rizikový kapitál“ je matoucí, fondy se riziku vyhýbají, jak jen mohou). Tato institucionalizace má své výhody i nevýhody. Fond vždy pracuje s portfoliem projektů, které bývají pro snížení rizika vybírány z více oborů, aby je nezničil krach jednoho odvětví (jako byla například v roce 2002 tzv. „internetová bublina“). Pokoušejí se snížit riziko i dalšími způsoby: vyžadují důkaz toho, že firma se umí pohybovat v podnikatelském prostředí (neinvestují do firem bez 2-3leté historie), často investují do klienta až v prokázané fázi růstu firmy, kdy už je její produkt trhem ověřen a přijat a poptávka po něm roste (např. tzv. “mezzaninové“ financování). Česká legislativa však tomuto způsobu investování není příznivá, a proto u nás téměř bezvýhradně operují fondy, registrované v zahraničí. Systém finančních služeb pro inovační projekty je v ČR nedostatečný. V určité míře jej nahrazují možnosti financování podobných projektů z Evropských prostředků (např. program CIP Competitive and Innovation Programme). V dalších podpůrných službách se situace také postupně zlepšuje. Fungují patentové kanceláře, ne všechny z nich však jsou schopny úspěšně vyjednat v zahraničí licence. Postupně se zlepšuje i informovanost prostřednictvím médií, viz např. program ČT „Den D“ o investování podnikatelských andělů do reálných inovačních nápadů. 4
Shrňme si, čím by bylo možno inovační systém v ČR zlepšit: Zvýšit profesionalitu pracovníků transferu technologií na rozhraní mezi výzkumem a hospodářskou sférou a pracovníků státní správy a samosprávy odpovědných za hospodářský rozvoj. K tomu účelu zavést vzdělávání podle připravovaných standardů EU, zaměřené nikoliv na počty proškolených osob, ale na důkladnou průpravu vybraných jedinců s potřebnými předpoklady. Jejich činnost řádně zaplatit. Upravit legislativu, zejména daňovou (zahrnout placený výzkum do daňově uznatelných nákladů, sladit metody zdanění investicí do počátečních etap rozvoje nových technologií se zahraničím, umožnit úspěšným novým technologickým firmám kótování na burze) Rozšířit škálu finančních nástrojů podporujících inovace (podpora klubů podnikatelských andělů, vytvoření regionálních fondů podnikatelského kapitálu apod.) Vyčlenit zdroje pro transfer technologií (v Evropě se k tomu účelu utratí cca 2% prostředků vyčleněných na výzkum a vývoj a pokládá se to za nedostatečné, snaha je zvýšit tuto částku na 3%). 1.2 Zásady odpovědného partnerství V lednu 2005 byl uspořádán seminář význačných evropských aktérů inovačních procesů, aby navrhl postupy zvyšující účinnost spolupráce veřejných výzkumných institucí a jejich hospodářských partnerů. Proběhl v rámci projektu Proton Europe, a zúčastnili se jej zástupci organizací EUA (Evropská asociace univerzit), EARTO (Evropské sdružení organizací pro výzkum a technologie) a EIRMA (Evropská asociace manažerů průmyslového výzkumu). Doporučení konstatuje důležitost spolupráce výzkumu a průmyslu, jejímž základem musí být vzájemné respektování specifického charakteru obou partnerů. Stanoví dvě zásady: z výzkumu hrazeného prostředky daňových poplatníků musí mít společnost maximální prospěch, a s jeho výsledky je třeba zacházet s co nejvyšší odpovědností. Co tyto dvě zásady znamenají v praxi: výsledky se nesmí stát majetkem soukromé firmy, tím spíše nesmí být zamčeny v trezoru. Ještě před 35 lety byla ve světě zavedena zásada, že výsledky veřejného výzkumu musí být dostupné všem zájemcům. To docela vyhovovalo v době, kdy výzkumníkům stačilo, aby své nové poznatky publikovali v odborném tisku. To však vedlo k situaci, kdy z nich často těžily zahraniční firmy, které s tvorbou prostředků pro výzkum neměly nic společného. Uvádí se fakt, že do dvou měsíců po publikaci, popisující výsledky výzkumu o „vysokoteplotních“ supravodičích (tedy materiálech jevících supravodivé vlastnosti při teplotách kolem -80oC), provedeného na univerzitě v Cambridge, podali Japonci téměř 2000 patentových přihlášek na všechny možné i nemožné způsoby praktického využití tohoto jevu. V blízkosti významných výzkumných univerzit ve Spojených Státech se registrovala řada firem z Japonska, Koreje, Německa a dalších zemí, jejichž jediným úkolem bylo přinášet informace o dosažených poznatcích silným průmyslovým firmám, které pak přeplácely autory, aby vedli jejich 5
podnikové výzkumné a vývojové laboratoře. Průlom do této situace přinesl až roku 1980 zákon Bayh-Dole, který v USA přiznal práva k výsledkům výzkumu instituci, která výzkum prováděla, a to bez ohledu na zdroj financování. Byly v něm obsaženy jen velmi mírné omezující podmínky, respektující tržní charakter poznatků. Tím se vyvolal zájem univerzit na komercializaci svých výsledků a nastartovala se etapa rychlého rozvoje spolupráce s průmyslem. Podobné zákony pak byly přijaty v řadě dalších zemí. Materiál Zásady odpovědného partnerství pak doporučuje jako perspektivní formu transferu technologií tzv. kolaborativní (společný) výzkum. Ten respektuje skutečnost, že jen málokdy je získaný poznatek přímo použitelný průmyslovým podnikem. Obvykle je třeba, aby komerční subjekt definoval problém, k jehož řešení jej hodlá využít (ať již je to nová technologie, nový výrobek či nová služba), a na něj zformuloval zadání inovačního projektu. V něm pak zástupci univerzity řídí činnosti, vykonávané pracovníky firmy, vedoucí k žádoucímu výsledku. V procesu dochází k přebírání zkušeností, „learning by doing“, a výsledky procesu jsou okamžitě využitelné. Nejúčinnější formou spolupráce je tzv. strategické partnerství, které ovšem nelze jen tak prostě deklarovat: musí se vybudovat postupně nejprve na jednodušších projektech, v nichž se partneři seznamují, přes složitější kroky, v nichž se vytváří vzájemná důvěra, až po zmíněné strategické partnerství, v němž každá z obou institucí vnímá možnosti partnera a využívá je. Zásady odpovědného partnerství popisují každou ze tří etap budování takového vztahu, a přinášejí podrobná doporučení, umožňující vyhnout se častým úskalím a chybám. 1.3 Útvar transferu technologií na VŠ a jeho úkoly Uvažujeme-li o činnosti manažera transferu technologií, měl by především vědět, jak vlastně vypadá cesta komercializace, od nápadu (poznatku) k uvedení produktu na trh, jaké jsou možnosti a kdy je vhodné zvolit kterou z nich. Označme tyto znalosti jako základy transferu technologií. Útvar transferu technologií, pokud je zřízen, je činěn zodpovědným za „odbyt“ výsledků výzkumu v hospodářské sféře; jeho součástí je pak ochrana duševního vlastnictví, která tvoří páteř komercializace: bez chránění nových poznatků nelze počítat s tím, že by průmysl byl ochoten za nové postupy či náměty platit. První oblastí zájmu by tedy měly být možné způsoby ochrany duševního vlastnictví. Toto pojetí je často ještě dále degradováno na prostou evidenci přihlášek vynálezů, a jeho pracovníci jsou vnímáni jako málo kvalifikované administrativní síly. Úspěšnost jejich úsilí je pak mizivá. Je vhodné si připomenout oba směry působení: technologická nabídka (technology push) má podle současných studií v USA i v Evropě úspěšnost cca 1:3000, tedy z 3000 námětů vede jediný k hospodářskému úspěchu. Naproti tomu technologická poptávka (technology pull), tedy témata odvozená ze znalosti trhu a schopnosti nalézt příležitost k vylepšení konkurenční výhody, mívají úspěšnost 60% až 80%. Témata vnášená zvenčí však bývají vnímaná jako omezování svobody bádání. Ta však končí tam, kde končí peníze na výzkum (převážně základní), a badatelé by se měli smířit s tím, že budou svou kvalifikaci a zkušenosti nabízet jako službu hospodářské sféře. Jde jen o to, aby byly přijímány úkoly, které posouvají vědecké poznání kupředu, nikoliv ty, pro jejichž řešení stačí rutina. I zde může sehrát kvalifikace pracovníků útvaru TT, jejich přehled 6
v daném oboru, pověst u kolegů-výzkumníků, a schopnost formulovat zadání projektu, ať již smluvního nebo kolaborativního. Zde se již ukazuje celá škála dalších potřebných dovedností: schopnost práce s informacemi (zejména pak zkušenost s vyhledáváním informací v patentových databázích), znalost základů právní problematiky smluv o výzkumu (tedy způsobů řešení rozporu, že výzkum nemusí vždy vést k využitelnému výsledku, a oprávněnému požadavku zadavatele úkolu, připravenému za výzkum zaplatit). Třetí oblastí dovedností je řízení projektů. Každá inovační činnost by měla mít jasný cíl a je tedy možné ji vnímat jako projekt s transparentní strukturou a plánovatelným rozpočtem. Připravit sled kroků v časovém harmonogramu, sledovat jejich plnění a provádět změny tam, kde se ukáže, že k cíli vede jiná cesta, to jsou schopnosti zkušeného projektového manažera. Čtvrtou oblastí je oblast podnikání. Některé z výsledků lze nejvhodněji komercializovat založením firmy typu spin-out. Typickou situací je, že ji zakládají výzkumníci se zkušeností z výzkumu a s novými poznatky, ale bez podnikatelských dovedností. Je třeba je vést, pomoci jim s průzkumem trhu, se sestavením finančního a personálního plánu, s integrováním všech těchto částí do podnikatelského plánu, a s nalezením investora. Je vhodné nově založené firmy sdružit v technologickém inkubátoru nebo v podobné instituci, kde pro ně lze snadno zabezpečit mentoring, vzdělávání či zorganizovat sdílené služby. V průmyslových státech si podobný inkubátor nebo technologický park (lišící se od inkubátoru tím, že doba pobytu firmy v něm není omezená) zakládají a řídí samy univerzity. Pokud má útvar transferu technologií podobné aspirace, je třeba zajistit, aby jeho manažeři zvládali i tyto dovednosti. Pátou oblastí je vyjednávání. Ať již jde o vyjednávání smluv o výzkumu nebo o prodej licencí, je vhodné znát zásady i úskalí vyjednávání, problémy vyjednávání pozičního a přednosti Harvardské školy vyjednávání. Samostatnou a dosud podceňovanou oblastí je marketing. Kromě klasického marketingu, používaného například při sestavení podnikatelského plánu, je třeba znát specifika „marketingu S2B“ (science to business), která je vhodné použít při vyhledávání uživatele nových poznatků. Na marketing též navazuje vyhodnocení výnosnosti inovačních projektů. Bez něho nelze stanovit, zda se vyplatí či nevyplatí získat licenci na konkrétní poznatek. V posledních letech se opouští prostá metoda výpočtu pomocí diskontovaných finančních toků (DCF), pomocí níž se počítala čistá současná hodnota projektu (NPV), a nahrazuje se metodou reálných opcí, které zejména v kombinaci s metodou stromu rozhodování (DTRO) a při zvážení tzv. „vnořených“ opcí (embedded options) vede k mnohem realističtějším výsledkům. Je třeba říci, že celý soubor znalostí se rychle vyvíjí, a zejména v USA je mu věnována značná pozornost. Do Evropy však novinky tohoto typu prosakují jen velmi zvolna. Existují tři způsoby, jakými může univerzita řešit komercializaci svých poznatků. a) Pomocí externí agentury pracující ad hoc. b) Pomocí interního oddělení, jehož rozpočet je součástí rozpočtu univerzity.
7
c) Pomocí k tomu účelu založené dceřinné firmy, které univerzita platí za dohodnutou kapacitu smluvní poplatky. Zkušenosti z UK ukazují, že forma a) je nejdražší a málo účinná. Využívá se jak forma b), tak i c), přičemž obě mají svá pro a proti. Vnitřní oddělení univerzity je možno dobře řídit a úkolovat. Postupem času však ztrácí iniciativu. Je vhodné je využívat zejména tam, kde jsou ve hře dlouhodobé strategické projekty, které po delší dobu nepovedou k finančním výnosům. Dceřinná firma je relativně levným řešením, po čase se ale začíná orientovat na výnosné projekty, z nichž ne všechny musí být zaměřeny na poznatky zakládající univerzity. Není v plné podřízenosti, v jaké je interní oddělení. Je třeba však poznamenat, že i ty nejúspěšnější univerzity deklarují, že mnohem důležitější než finanční toky je pověst univerzity v jejím hospodářském okolí. Ta přitahuje pozornost potenciálních studentů i těch nejkvalitnějších pedagogů a činí z ní klíčového hráče daného regionu. 1.4 Příprava odborníků na transfer technologií V Evropě se – pomalu – připravuje standardizace vzdělávání pracovníků transferu technologií (setkáváme se též s rovnocenným názvem: KT – knowledge transfer, KM – knowledge management, řízení znalostí). Dosavadní systém je velmi drahý, špičkové agentury či university se zkušenostmi v KM účtují frekventantům částky 700 € až 1500 € za den). Chybí kariérní dráha, takže zejména v zemích střední a východní Evropy je tato problematika pro osoby s vhodnou zkušeností jen málo atraktivní, když se mohou uplatnit jak ve vědě, tak i v podnikání. Vzděláváním se zabývaly postupně tři projekty 7. Rámcového programu: Proton Europe shromáždil a vyhodnotil osvědčené postupy využitelné v této oblasti, projekt CERT-TTT-M připravil curriculum vzdělávání a dosud probíhající projekt EuKTS pak podmínky akreditace a certifikace, tedy podmínky schválení vzdělávacích institucí, a podmínky vystavení vysvědčení o úspěšném absolvování kursů KM. Předpokládá se třístupňová kvalifikace. Nejnižší stupeň, „junior“, je možno absolvovat v místním jazyce a měl by poskytnout základní znalosti a dovednosti potřebné k vykonávání činnosti KM. Další stupeň, „senior“, by vedl po určité době praxe k specializačním kurzům, na jejichž základě by se vystavovala atestace, platná po určitou omezenou dobu. Bylo by tedy třeba ji po několika letech obnovovat. Posledním stupněm by byl „expert“, dosahovaný především rozborem vlastních případových studií, ať již úspěšných či neúspěšných. Předpokládá se, že zavedení tohoto systému by spolu se striktně vyžadovaným etickým kodexem umožnilo výměnu pracovníků KM v rámci ERA. Tím by se vytvořily tak potřebné osobní vazby a zvýšila účinnost diseminace nových poznatků po celé Evropě. Představa o úplném rozsahu znalostí KM pro stupeň „expert“ je uvedena v příloze 1.(M7)
8
SHRNUTÍ KAPITOLY Inovační infrastruktura má tři složky: komunitu výzkumníků, komunitu hospodářských subjektů a státní správu a samosprávu. První dvě mají svůj vlastní systém priorit, vlastní jazyk, vlastní způsob uvažování a není snadné přivést je k respektování zvláštností partnera. Je proto vhodné mezi ně vřadit mezičlánek, znalý obou prostředí, který může komunikaci obou stran významně usnadnit. Všechny tři složky mají rezervy v profesionalitě vykonávání úkolů spojených s komercializací výsledků výzkumu.
OTÁZKY K ZAMYŠLENÍ, ÚKOLY Zvažte pro konkrétní situaci na univerzitě, jak by měl být vybudován ÚTT (útvar transferu technologií, CTT – centrum transferu technologií). Navrhněte kvalifikační požadavky pro vedoucího tohoto oddělení pro výběrové řízení na obsazení funkce a předběžně navrhněte jeho plat. Zjistěte si počet patentových přihlášek podaných na univerzitě za poslední rok a navrhněte, kolik pracovníků by ÚTT mělo mít. Navrhněte jeho rozpočet při organizačním začlenění ÚTT jako útvaru rektorátu. Připravte prezentaci návrhu pro kolegium rektora.
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Krispin Rainer: Euro Inno Manager, Training materials, Hannover University, 1995 Pavel Švejda a kol.: Inovační podnikání, Praha 2007 R.Fisher, W.Ury, B.Patton, Dohoda jistá, Management Press, Praha 1994 Proton Europe, Final Report, 2007 P. Holec, Spolupráce vysoké školy s okolním prostředím, CSVŠ Praha 2000 P.F.Boer, The Valuation of Technology, John Wiley & Sons, 1999 J. Mitra, P. Formica, Innovation and Economic Development, Oak Tree Press 1997 J. Tidd, J.Bessant, K.Pavitt, Managing Innovation, John Wiley & Sons, 1998 H. Chesbrough, Open Innovation, Harvard Business School Press, 2006 B. Bellon, G.Wittington, Competing through Innovation, Oak Tree Press, 1996
9
