11. Aurelius Augustinus Narodil se roku 354 v Thagaste v Numidii (na území dnešního Tunisu) v rodině pohana - úředníka římské správy a křesťanky (později byla slavena jako sv. Monika). I kdyţ se ho matka v dětství pokoušela přivést ke křesťanské víře, Augustinus povaţoval náboţenství, včetně křesťanství, za tlach, podléhal svodům rozmařilého ţivotního stylu, kterým se vyznačovala rozkládající se společnost pozdního Říma. Dopouštěl se mnoha výstředností, mezi nimiţ nechyběla ani krádeţ. Ţil v nelegitimním svazku s prostou dívkou, jeţ se stala matkou jeho syna. Po úspěšných studiích v Kartágu (dnešní Tunisko) se stal vyhledávaným učitelem řečnictví a právníkem. Pod vlivem řeckých a římských autorů, např. Platóna, se v něm probudil zájem o filozofii. V době pobytu v Miláně Augustina hluboce zasáhla kázání tamějšího biskupa Ambroţe. Ve věku 33 let se dal pokřtít, zřekl se kariéry a radikálně změnil svůj způsob ţivota. Vrátil se do Afriky, kde se roku 391 stal knězem, později biskupem v městě Hippo Regius. Zemřel ve svých 76 letech za obléhání města germánským kmenem Vandalů. Augustinus usiloval o systematické podání jednotného křesťanského názoru. Vykonal nesmírně mnoho v dlouhotrvajících zápasech, jejichţ vyústěním byla organizační a ideová jednota církve. Potíral horlivě tzv. odpadlíky od oficiálního církevního učení. V rámci teologie a filozofie vyvolal v ţivot nový myšlenkový směr augustinianismus, který se aţ do 13. století stal hlavním ideovým pilířem církve. Jádrem Augustinovy filozofie je vztah mezi člověkem a Bohem. Boha učinil příčinou, středem a cílem světa, věcí a lidí. Bůh stvořil svět z ničeho (viz Starý zákon). Tímto názorem se Augustinus odlišil od starořeckých myslitelů, kteří předpokládali, ţe Bůh stvořil svět z jiţ existující hmoty či od novoplatoniků, podle nichţ svět postupně vyvěrá z Absolutna a zůstává dále jeho souvěčnou součástí. Pozemský svět a Bůh-Stvořitel jsou u Augustina příkře odděleni. Svět pochází od Boha, nikoliv z Boha. Křesťanský Bůh je osobním Bohem. Na rozdíl od Stvořitele není svět stvořených věcí ani věčný, ani dokonalý. Věčné jsou jenom ideje, které nevznikají ani nezanikají, jsou obsaţeny v boţském rozumu a Bůh podle nich tvoří všechny proměnlivé, pomíjivé věci. Vidíme tedy, ţe problematiku idejí - obecného (viz Platón) Augustinus posunul z oblasti filozofické do teologické. Z říše platónských idejí se u Augustina stává "Království Boţí". Místo světa idejí a světa smyslového (Platón) klade Augustinus proti sobě Boha a stvořený svět. Poznání idejí se stává otázkou poznání křesťanského Boha.
Středověká filozofie - spor nominalismu a realismu Atmosféra, v níţ vznikala středověká filozofie (nejprve patristika a poté scholastika), byla určována zásadním náboţenským postojem, dále svéráznou středověkou organizací vědeckého ţivota. Středověký člověk povaţoval, na rozdíl od Řeků a Římanů, pozemský svět za cosi přechodného. Země jím byla chápána jako něco cizího, místo úzkosti, slzavé údolí. Jeho pravou vlastí byla nebesa. Té však nemohl dosáhnout vlastními silami. Vţdyť sám cíl -Bůh se svou říší - nepochází z tohoto světa, je nadpřirozený. Lidská přirozenost selhává, zkazila se v důsledku hříchu biblického Adama (učení o prvotním dědičném hříchu, za nějţ lidstvo pyká). Člověk potřebuje nutně pomoc a oporu. Můţe ji očekávat od Boha, který posílá svého syna - vykupitele Jeţíše Krista. Kristus je spolu se svatou církví nápomocen věřícímu člověku svou milostí. Středověký člověk vycházel běţně z přesvědčení, ţe boţí milost vyţaduje svobodné spolupůsobení, aktivitu člověka. Z tohoto ústředního myšlenkového rámce vycházelo tehdy veškeré filozofování. Označení nejstaršího křesťanského filozofického směru patristika znamená, ţe je tento směr zaloţen na učení křesťanských myslitelů, nazývaných tehdy církevními otci (otec = latinsky pater). Pozdější středověký filozofický směr - scholastika svým pojmenováním (latinsky schola = škola) ukazuje, ţe vznikl a vyvíjel se na středověkých školách, prvních univerzitách. Církevní školy byly ve středověku pokračovatelkami starověkých státních škol. Vytvářely se v klášterech a při katedrálách jako klášterní a katedrální školy. První univerzity vznikaly od konce 12. století v Paříţi, Oxfordu, Bologni, Padově, Salamance aj. Studovat se začínalo přibliţně od 15 let na tzv. artistické fakultě (předchůdkyni dnešní filozofické fakulty). Byla to jakási všeobecně vzdělávací škola před vlastním specializovaným studiem (práva, medicína a teologie). Vyučování se skládalo z tzv. sedmera svobodných umění (trivium = gramatika, logika, rétorika; quadrivium = geometrie, aritmetika, astronomie, muzika). Vyučovací metodou byla četba a výklad textů (vedle církevních autorit se četli i tzv. pohanští filozofové, např. Aristoteles). Později k této metodě přibyla nová, tzv. disputace (diskuse, při níţ se procvičovala probraná látka). Cíl studia byl náboţenský - znalost Písma svatého. Pod vlivem myšlenkového odkazu antiky se však i zde uplatňovala světská -lidská stránka. Významným filozofickým problémem, který rozdělil středověké myslitele na dva protichůdné tábory, byl proslulý spor o univerzálie. Otázka, s jejímiţ formulacemi jsme se jiţ setkali u Platóna a Aristotela -problém skutečnosti obecného (neboli obecnin, univerzálií) - nepřestávala zaměstnávat filozofy po celá staletí. Diskuse o ní vzplanula v epoše rané scholastiky, stala se ústředním bodem filozofického zájmu v období scholastiky vrcholné a doznívala ještě v novověku. Vzpomeňme si, jak tuto problematiku formulovali řečtí myslitelé: Jsou pravou skutečností, bytím jednotliviny, tedy smyslově vnímatelné, hmotné věci (např. jednotliví ţiví koně, jednotlivé bílé věci či jednotliví lidé), anebo obecné ideje, rody či druhy věcí (např. idea koně = "koňovitost", "bělost", "člověčenskost"). Představitelé filozofického realismu ve středověku dávali přednost obecnému před jednotlivým, přiznávali mu realitu vyššího řádu. Musíme však mít na paměti, jak se odlišuje středověký význam pojmu realismus od
dnešního, běţně uţívaného významu. Pokud dnes mluvíme o realismu, máme na mysli např. člověka, který stojí tzv. pevně nohama na zemi, drţí se skutečnosti, faktů atd. Jeho opakem je idealista, tzn. člověk tak trochu s hlavou v oblacích. Typickým projevem takto chápaného idealismu můţe být názor: "Nevadí, ţe František či Eliška jsou nespravedliví, vţdyť existuje cosi, co znamená více neţ oni, co se všichni lidé snaţí napodobit - idea Spravedlnosti, Spravedlnost jako taková (tak vůbec). Ta hýbá našimi činy." Filozofický realismus pěstovaný v období scholastiky je tedy opakem toho, co pod tímto pojmem rozumíme dnes. Blíţí se spíše dnešnímu běţnému chápání pojmu idealismus. Mezi stoupenci filozofického realismu ve středověku si lze povšimnout názorových rozdílů. Radikální realisté v podstatě sdíleli klasické Platónovo stanovisko: obecniny, ideje jsou před věcmi. To znamená, ţe zmíněná "koňovitost", "člověčenskost", "bělost" atd. existuje samostatně jako vyšší skutečnost, předobrazy jednotlivých koní, bílých předmětů, lidí. Umírnění realisté se blíţili spíše k aristotelskému řešení: pojmy, univerzálie jsou ve věcech. Proti realistům vystupovali nominalisté, kteří tvrdili, ţe obecninám nepřísluší ţádná reálná existence. Prvotně a reálně existují jen jednotlivé věci. Obecné pojmy následují aţ po věcech. Vztahují se k nim jen jako jejich jména (latinsky = nomina). Člověk si je vymyslel proto, aby mohl shrnovat jednotlivé věci podle společných znaků. Můţeme se setkat i s názorem, ţe univerzálie jsou pouze "vanutím lidského hlasu". DOPORUČENÍ PRO ROZŠIŘUJÍCÍ STUDIUM A PRO DISKUSI: Studenti se zaměří na historickou situaci v době Augustinova života, připomenou si počátky šíření křesťanství. K četbě si zvolí texty z dostupných překladů Augustinových spisů (nejčastější jsou Augustinovo Vyznání, Praha 1926, 1990 a O boží obci, Praha 1950). Ze sekundární literatury je možné prostudovat monografii Milana Machovce, Svatý Augustin, Praha 1967. Na str. 186 - 202 tam najdeme drobné výňatky z Augustinových textů.
12. Tomáš Aquinský Významnou studnicí středověké vzdělanosti se staly v období vrcholné scholastiky nove se vytvářející mnišské řády. Zakladatelem františkánského řádu (roku 1208) se stal sv. František z Assisi (1.182 - 1226). I kdyţ pocházel z velmi zámoţné rodiny a vyrůstal v zjemnělém prostředí středověkého rytířství, zvolil si cestu absolutní chudoby a odříkání. Vyvolal v ţivot velké hnutí za mravní obrodu a očistu křesťanství a ţivota církve. Krista pojal jako trpícího, jehoţ je třeba následovat: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříţ a následuj mne!" (Evangelium podle Matouše, 16, 24). František podnítil mezi svými bratřími - františkány zájem o přírodu, rehabilitoval její postavení v rámci křesťanského světa. Proto nacházíme v této době mezi františkány pozoruhodné myslitele a badatele, kteří rozvíjeli přírodovědná studia. Zakladatelem dominikánského řádu byl sv. Dominik (1170 - 1221). Byl to velmi vzdělaný teolog. Zatímco František z Assisi se ve svém působení orientoval spíše na lidské city, Dominik se snaţil působit především na rozum. Dominikáni měli za úkol kázat boţí slávu, pečovat o spásu, hájit církev proti kacířům a napravovat hříšníky. Ideál chudoby nevystupoval u nich tak výrazně do popředí jako u františkánů. Přes mimořádný myslitelský přínos a vklad do evropské vzdělanosti však jak dominikáni, tak františkáni kladli často překáţky skutečnému vědeckému pokroku. Dostávali se do konfliktů se světskými profesory na univerzitách, kde také působili. Nepříznivým jevem byla pochopitelně i vzájemná rivalita mezi příslušníky obou řádů. Dominikáni mimo to ve středověku neblaze prosluli jako horliví sluţebníci svaté inkvizice, tj. instituce zřízené roku 1215 k vyhledávání a souzení osob, které se odchýlili od křesťanské církve v oblasti věrouky nebo kultu (tzv. kacíři). Tomáš Aquinský se narodil roku 1225 poblíţ Neapole. Pocházel z rodiny italského hraběte a normanské šlechtičny. Mládí proţil ve slavném klášteře benediktýnského řádu Monte Cassino. Studoval na neapolsko univerzitě, vstoupil do řad dominikánů. Kdyţ se odebral do Paříţe, aby tam prohloubil své znalosti a studoval především teologii, jeho vlastní bratři ho přepadli a uvěznili. Domníváme se, ţe rodina chtěla Tomáše tzv. navrátit světskému ţivotu. Proto přivedli do jeho jizby krásnou dívku "nalíčenou všemi vnadidly ţenské ješitnosti". Tomáš prý děvče vyhnal a rozpáleným dřevem na dveře nakreslil znamení kříţe. Celý svůj ţivot proţil v naprosté pohlavní zdrţenlivosti. Studoval s vynikajícími výsledky u předních osobností tehdejší doby. Sám pak působil jako učitel a organizátor výuky teologie. Přednášel mj. na paříţské univerzitě, kde polemizoval se svými četnými odpůrci. Byli mezi nimi radikální aristotelici, tzv. averroisté (nazývaní podle arabského myslitele 12. století Averroese), kteří přijímali Aristotelovy myšlenky pod zorným úhlem arabsko-ţidovských komentátorů jeho díla. Zásluhou těchto komentátorů objevovali především Aristotelovy přírodně filozofické a politické spisy, které byly po řadu století evropským učencům zcela neznámé. Averroisté hledali v Aristotelových pracích zázemí pro zdůrazňování úlohy lidského rozumu na úkor autority Boţského zjevení. Schvalovali Averroesův výklad Aristotelových myšlenek i tehdy, kdyţ odporoval církevnímu učení. K Tomášovým odpůrcům však náleţeli i konzervativní teologové augustiniánské orientace. Ti po dlouhou dobu ignorovali nové myšlenkové proudy a tendence v oblasti teologie a filozofie, dávali přednost Platónovi a jeho novoplatónskému výkladu, lpěli na staré tradici, odmítali zavádění tzv. novot v církvi. Roku 1272 se Tomáš vrátil do Neapole, kde přednášel na univerzitě. Zemřel v roce 1274 ve svých 49 letech. Zanechal po sobě obrovské dílo, které např. ve francouzském vydání z konce 19. století čítá 34 svazků. Pro ryzost svého charakteru ho nazývali "andělský učitel". Tomáše Aquinského si v dějinách filozofie ceníme proto, ţe kolem roku 1260 vytvořil originální křesťanskou filozofii, v níţ se mu podařilo jedinečným způsobem sjednotit starověké i raně křesťanské, středověké myšlenkové proudy, spojit prvky učení Platóna a Aristotela. Na Tomášovu nauku zvanou tomismus navázal moderní filozofický směr křesťanského myšlení 20. století - novotomismus. Jedním z velmi důleţitých motivů Tomášovy koncepce je názor, ţe lidský intelekt proniká v procesu poznání k podstatě věci (tj. k tomu, co se na ní nemění), existující v jednotlivých věcech. Ve schopnosti lidského intelektu uchopit podstatu tkví určitá moţnost poznat Boha (jako nejvyšší podstatu, základ veškeré skutečnosti). Uchopit absolutní podstatu Boha, která se nachází v nekonečné výši nad stvořenými věcmi, člověk není schopen. Ale přece jen existuje jakési spojení mezi Stvořitelem a stvořeným. Obojí totiţ existuje. Prostřednictvím našeho vědění o stvořených věcech se můţeme dopracovat i určitého vědění o Bohu. Přirozené poznání Boha je velmi nedostatečné. Víme sice, ţe Bůh existuje, ale nemůţeme zodpovědět otázku, jaký je Bůh co do své podstaty. Na tomto stupni filozofické úvahy nastupuje jiný druh vědem o Bohu, který překračuje hranice rozumu a nemůţeme jej dosáhnout cestou filozofického uvaţování. Toto poznání Boha je zprostředkováno zjevením. Zjevení je člověku přístupné skrze světlo boţí milosti. Nadpřirozené poznání Boha je předmětem teologie. Je přijímáno ve víře a musíme je přísně oddělovat od čistě rozumového poznání. Přes toto oddělení je však nadpřirozené poznání principiálně stejného druhu jako přirozené. Pro Tomáše je víra také věděním, i kdyţ má jiný obsah neţ přirozené vědění. Mezi teologií a vědou, vírou a věděním panuje harmonie. Rozpory mezi přirozeným poznáním a křesťanskou vírou vznikají podle Tomáše jen tehdy, pokud dochází k nesprávným závěrům tohoto přirozeného poznání, kdyţ vědec nebo filozof povaţují svou činnost za samoúčel a zapomínají přitom na Boha a nejvyšší pravdy zjevení.
DOPORUČENÍ PRO ROZŠIŘUJÍCÍ STUDIUM A PRO DISKUSI: Studenti připraví pod vedením učitele besedu o vynikajícím románu Umberta Ecca: Jméno růže. Tento román vzbudil velkou pozornost mezi světovou kulturní veřejností. Právě v něm lze mladému člověku přiblížit duchovní obzor středověkého člověka i povahu jeho filozofického tázání. O Tomáši Aquinském dále viz J. Maritain, Dvě studie o Tomáši Aquinském, Praha 1990 (přeložil O. A. Tichý).
13. Renesanční filozofické myšlení - úsvit novověké éry Slovo renesance (pochází z latinského slova renascor = narodit se znovu, obnovit se). Renesanční filozofická kultura trvala více neţ 250 let. Odráţí se v ní přechod od středověku k novověku. Předpoklady pro její vznik a rozkvět se vytvářely jiţ mnohem dříve. V období pozdní scholastiky můţeme pozorovat výrazné tendence, které lze povaţovat za příznaky pokračujícího rozkladu středověké společnosti, předzvěst velkého obratu, který se připravoval jak v ekonomické, tak i v politické a duchovní sféře. Filozofii ostatně musíme posuzovat vţdy na pozadí doby, v souvislosti s hlavními nositeli a hybnými silami společenského vývoje. Renesance přinesla v nejpokročilejších zemích Evropy velké změny. Vznikaly silné národní státy (tzv. absolutistické monarchie), rozhodující úlohu ve společnosti přejímalo krok za krokem ekonomicky, politicky i kulturně aktivní měšťanstvo, jeţ disponovalo nevídaným ekonomickým i duchovním potenciálem. Bylo to nesmírně dynamické dějinné období, plné sociálních konfliktů, náboţenských válek, selských povstání, období slavných zámořských objevů otevírajících lidstvu nové horizonty i období charakteristické rozštěpením církve. Renesanci dělíme přibliţně na tří období: 1. od poloviny 14. století do poloviny 15. století (zvýšený zájem o člověka a odkaz antiky ve Florencii); 2. od poloviny 15. století zhruba do počátku 16. století (první generace renesančních myslitelů, rozvíjel se především renesanční novoplatonismus, z Florencie se renesance rozšířila po celé Itálii); 3. od poloviny 16. století aţ do počátku 17. století (období rozkvětu přírodní filozofie, renesance se rozšířila do zaalpských oblastí, tj. do střední a západní Evropy). Myšlenkou, která otřásla dosavadním staletým názorem na svět, byl objev polského astronoma Mikuláše Koperníka (1473 - 1543), který ve své práci z roku 1543 O obězích nebeských těles vyvrátil geocentrický systém vesmíru a nahradil jej heliocentrickým. Tímto geniálním duchovním činem se vlastně začal nezadrţitelný proces osvobození přírodních věd od teologie. Současně jím byl dán impuls k rozvoji novověké přírodovědy. Na Koperníka navázali další matematikové a astronomové Jan Kepler (1571 - 1630) a Galileo Gali-lei (1564 1642), kteří se při obraně a rozvíjení Koperníkových myšlenek dostali do konfliktu se svatou inkvizicí. Kepler uchvátil své současníky a pokračovatele myšlenkou jednotné zákonitosti vesmíru, dále objevem základů nové metody, kterou se při zkoumání přírody řídila novověká přírodověda. Kepler vycházel z přesvědčení, ţe lidský duch je schopen chápat přírodu v jejích kvantitativních vztazích. Od Keplera vede spojnice ke Galileo Galileimu a od něho k René Descartesovi a dalším velikánům 17. století. Galilei zdůrazňoval to, co bylo vysloveno jiţ Keplerem, tj. názor, ţe člověk můţe číst ve velké a otevřené knize přírody, poněvadţ je psána jazykem matematiky. Přírodní procesy mají kvantitativní povahu, tudíţ jsou měřitelné, matematicky vyjádřitelné. Výsledky či předpoklady našich úvah o přírodě jsou ověřitelné experimentem. Rozdíl mezi starým, aristotelským a novým, galileiovským pohledem na přírodu vidíme nejlépe na příkladu volného pádu. Zatímco Aristoteles se tázal, Proč tělesa padají? - galileovská otázka je formulována zcela jinak: jak tělesa padají? Aristoteles si na svou otázku odpovídal: protoţe jsou těţká svou podstatou a hledají si své "přirozené místo" ve středu vesmíru. Galilei rozdělil proces volného pádu na několik dílčích faktorů, které jsou změřitelné a matematicky postiţitelné (dráha pádu, doba pádu atd.). Experimentálně pak zkoumal kvantitativní vztahy těchto faktorů. Výsledek (těleso, pokud mu nic nebrání v pohybu, vykoná v určitém časovém úseku tu a tu dráhu) je přírodní zákon v podobě matematické formule. Matematická formule nevysvětluje příslušný proces v jeho podstatě, nýbrţ podává jeho přesný - exaktní popis. Matematický ideál poznání přírody předurčil na dlouhou dobu podobu přírodovědy a s ní úzce spjaté filozofie.
Giordano Bruno Narodil se roku 1548. Rozešel se s dominikánským řádem, k němuţ náleţel, a stal se typickým renesančním učencem. Cestoval z místa na místo, neopomenul ani jedno významné vzdělanostní středisko Evropy. Po návratu do Itálie byl zrazen inkvizici a vydán do jejích rukou. Po šestiletém vězení byl roku 1600 upálen jako kacíř na Květném náměstí ve Florencii. Zemřel bez jediného výkřiku či prosby. Brunův vliv byl mimořádný. Není bez zajímavosti, ţe se k němu hlásil i rektor Karlovy univerzity, vynikající představitel domácí renesanční filozofie a vědy, Ján Jesenius, popravený v roce 1621. Bruno, jehoţ neochvějnost a věrnost poznané pravdě připomíná odkaz Jana Husa, proslul převratnou myšlenkou o nezměrné nekonečnosti vesmíru, vyplněného bezpočetnými světy, bez hranic, bez středu a v neustálém pohybu. Narušil základní křesťanské schéma vztahu člověka k Bohu, Boha ke světu. Bůh podle něho není oddělen od světa stvořených věcí a tvorů, neřídí svět zvnějšku, nýbrţ je ve světě, působí jako oduševňující princip jak v celku světa, tak i v kaţdičké jeho části. Bůh je všude a ve všem, vše je v Bohu. Takovému pojetí říkáme filozofický panteismus (z řeckého pan = vše, theos = Bůh). Byl to typický rys renesanční přírodní filozofie, který navazoval na dávné panteistické koncepce ve starověku i ve středověku. Středověký panteismus se lišil od oficiálního teismu (uznával existenci osobního Boha mimo svět - nad světem), byl stálým zdrojem rozmanitých opozičních proudů v rámci křesťanství a byl příznačný pro tzv. heretická - kacířská hnutí.
Brunova patetická "filozofická báseň", hymnus na neskonalou krásu a velkolepost vesmíru, jakoţ i důvěra v boţské schopnosti člověka, které si nacházely svůj výraz v nejrůznějších aktivitách, dalekosáhle ovlivnily velké myslitele novověku, zejména ty osobnosti, jeţ středem svého filozofického zájmu učinily tvořivý, aktivní vztah člověka ke světu, včetně své vlastní -lidské skutečnosti. Důleţitým rysem renesanční kultury, včetně filozofické sféry, byl tzv. antropocentrismus (z řec. anthropos = člověk a kentron = střed). Člověk se stal nejdůleţitějším objektem všestranného zkoumání. Začal být povaţován za ústřední článek kosmického řádu. Renesanční myšlení vybízelo k tomu, aby byl člověk zkoumán a pochopen ve svém výhradně pozemském určení. Učí ho spoléhat na vlastní síly, důvěřovat svým schopnostem. Renesanční člověk nevycházel z údivu sám nad sebou, nad rozměrem boţství, který v sobě odhalil a jenţ přináší své jedinečné výsledky ve výtvorech vědy, umění, ve sféře vojenství, mořeplavectví, politiky, finančnictví atd. S antropocentrismem souvisí další rys, jímţ je individualismus. Renesanční filozofie, poezie a výtvarné umění zobrazují vášnivé, často nespoutané individuum, jedince neuznávajícího ţádné překáţky na cestě ke svobodě a ke slasti, k úspěchu, moci a slávě. Oslava člověka, jeho schopností a talentu s sebou v období" renesance přinášela i stinné stránky: kult silného jedince jednajícího bez zábran ve jménu dosaţení kýţeného cíle, určitou míru výlučnosti, nadřazenosti nad prostým člověkem, pohrdání davem tzv. plebejců. Renesanční písemnictví přinášelo velmi bohatý materiál pro psychologická, sociologická či politologická zkoumání. Doba přála velkým koncepcím společnosti a státu, studiu řeckých a římských pramenů, filologii. Jedním z největších renesančních duchů - tvůrců moderního politického myšlení, byl Ital Niccolo Machiavelli (1469 - 1527). Machiavelliho povaţujeme za hlavního mluvčího zájmů italského měšťanstva v období tzv. prvotní akumulace kapitálu. Byl pravým synem své doby. Moc peněz a touha po zisku narušovaly dosud proklamované zásady křesťanské morálky, rozkládaly přeţilé společenské struktury. Machiavelli byl svědkem zvláštní, konkrétně historické amorálnosti, která byla produktem protikladných zájmů různorodých sil ekonomicky a politicky rozdrobené, nestejnoměrně rozvinuté Itálie. Machiavelli nemohl nevidět svár pokrokových společenských sil s těmi, které chtěly za kaţdou cenu udrţet zkostnatělé pořádky, kladly překáţky vytvoření silného jednotného státu. Ve svém díle se úspěšně pokoušel odpovídat na palčivé otázky doby, především ovšem zdůvodnit oprávněnost nároku na samostatnost - autonomii individua v dějinách. DOPORUČENÍ PRO ROZŠIŘUJÍCÍ STUDIUM A PRO DISKUSI: Uvedené téma skýtá mnoho možností. Ty jsou však současně dány rozhledem a zájmem studentů, erudicí učitele. K diskusi je možné využít poznatků o renesančním umění a literatuře. Studenti se mohou pokusit dokumentovat na konkrétních příkladech typické rysy nového názoru, sebevědomí renesančního člověka. K četbě lze využít např. Brunových Dialogů (Praha 1956) či textil Niccolo Machiavelliho (O knížeti, v novějším překladu Vladař).
14. Étos novověké vědy Prubířským kamenem nového nazírání na svět se stal vztah člověka i celé společnosti k vědeckému poznání, hodnocení významu a úlohy tohoto poznání v praktickém ţivotě. V epoše křesťanského středověku nebylo tolik důleţité, co člověk ví, jakého vzdělání dosáhl. Rozhodujícím kritériem jeho posuzování byla víra a láska k Bohu. Myslitelé 17. a 18. století oţivovali dávné antické dědictví. Nejvyšší určení člověka, pravý způsob jeho sebeuskutečnění spatřovali opět v rozumové činnosti, ve vědeckém poznání. Zatímco však staří Řekové nejvíce opěvovali poznání zbavené účelu a vedlejšího uţitku, novověcí filozofové a přírodovědci opustili pozici tzv. čisté teorie, teoretické filozofie nazírající jsoucno jakoţto jsoucno, a vědecké poznání spojili s jeho aplikovatelností, s praktickým vyuţitím a experimentálním ověřením. Důkaz pro toto tvrzení nacházíme v díle významného filozofa, politika a vědce, který stojí na pomyslné hranici mezi vlastní renesancí a klasickým novověkem. Francise Bacona z Verulamu (1561 - 1626). Jeho práce Nová Atlantida obsahuje vizi ideální společnosti budoucího věku, bájný ostrov šťastných lidí, kteří jsou řízeni sborem předních vědců a odborníků podle zákonů vědy. Tito lidé mají k dispozici vynálezy, jichţ vyuţívají ku prospěchu všech obyvatel. Postupují kupředu podle zásad přísně metodického poznání. Smyslem novověké vědy bylo osvobození člověka a stálé hledání nových cest. Světlo experimentu a síla metody odhalovaly lidstvu dávná tajemství, ukazovaly cestu novým generacím. Lidské poznání, které koneckonců vyústí v praktické uchopení a přetváření světa, je z hlediska novověkého myšlení nejdůleţitějším předpokladem dobra a blaţenosti člověka. Baconova tzv. účinná věda (scientia activa) se stala ideálem i hlubokým osobním vyznáním velkých postav filozofie a vědy od 17. století aţ do 19. století. Na rozdíl od tradičního křesťanství, jeţ vedlo člověka k pokoře před nadsmyslovou nádherou Boţí říše, před tzv. zasvětnem, pomáhala novověká přírodověda a filozofie odhalovat krásu, dokonalost a harmonii jiţ zde na zemi, v lidském údělu. Novověký člověk začal být pln nadějí a důvěry v moţnosti vědy, ve spásnou roli techniky. Začal očekávat, ţe právě tyto "kouzelné" výtvory jeho genia mu zajistí dlouhý a blaţený ţivot, umoţní mu najít své místo ve vesmírném řádu.
Problém poznání - noetická filozofie 17. a 18. století Vidíme, ţe otázka, Jak poznáváme? - se stala jedním z ústředních témat novověké filozofie. Vyznačovala se tzv. obratem k subjektu, tj. stala se filozofií lidského Já. Jednotliví myslitelé se od sebe odlišovali tím, jak ono Já pojímali, zda člověka chápali v prvé řadě jako bytost smyslovou, vnímající, nebo rozumovou, myslící. V prvním případě je zařazujeme mezi představitele tzv. empirismu (řecky empeiria = zkušenost), ve druhém případě mezi reprezentanty racionalismu (z lat. ratio, rationalis = rozum, rozumný). Empirismus, zdůrazňující význam smyslové zkušenosti, se šířil především v Anglii, racionalismus, kladoucí důraz na samočinnost rozumu, na evropském kontinentě. K empirikům řadíme: Francise Bacona, Thomase Hobbese (1588 -1679), Johna Locka (1632 - 1704), George Berkeleyho (1684 - 1753), Davida Huma (1711 - 1776). Mezi racionalisty počítáme: René Descartesa (1596 -1650), Benedikta Spinozu (1632 - 1677), Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646 - 1716).
Empirismus Soustřeďoval se na smyslové vnímání. Např. nám jiţ známému Francisi Baconovi bylo podezřelé všechno, co nashromáţdil samotný rozum - ponechaný sám sobě. S humorem přiznával, ţe plnil vlastně vţdy poslání "nejvyš-šího velekněze smyslů". Na druhé straně se však v jeho stěţejní práci Nové organon (Nový nástroj) setkáváme s rozborem klamů, k nimţ nás Často dovádějí právě smysly. Bacon varoval jak před jednostranným upřednostňováním smyslů, tak rozumu. Empiriky přirovnával k mravencům, kteří jenom snášejí a uţívají, racionalisty k pavoukům, jeţ bez ustání předou ze sebe síť. Filozofové by se podle něho měli chovat jako včely. Jde sice o to sbírat látku na květinách, ale téţ o to zpracovat získaný materiál vlastními silami, rozumí se přetvářejícím rozumem. Bacon věřil, ţe objevil prostředky, jak překonat nedostatky smyslů. Jedním z nich byl pro něho EXPERIMENT, poněvadţ v něm člověk jiţ záměrně uspořádává data, která mu přinášejí jeho smysly. Druhým prostředkem mu byla nová metoda - tzv. INDUKCE. Bacon svým pojetím induktivní metody (z lat. inductio = uvádění; usuzování od jednotlivých faktů na obecná tvrzení) překonal staré Aristotelovo pojetí. Podle Aristotelovy indukce prostým výčtem lze z toho, ţe A1, A2, A3... An má určitou vlastnost B, usoudit, ţe kaţdé A má onu vlastnost B. Bacon dokazoval, ţe takto pojatá induktivní metoda nedostačuje. Vytvořil vlastní koncepci. Nejprve je třeba vypracovat a rozumu předloţit přehled všech známých případů, jeţ se co do určité vlastnosti shodují. Ty zaznamenáme do tabulky. Po té musí následovat výčet případů, v nichţ hledaná vlastnost přítomna není. Konečně posledním krokem se stává vypracování tzv. stupňů (tzn. uvést, kde je vlastnost obsaţena více a kde méně). Teprve kdyţ jsme podle Bacona uskutečnili všechny tři kroky a vypracovali kompletní tabulku, jsme schopni vyloučit vše, co dané vlastnosti nepřísluší a postavit údaje před soudnou stolici našeho rozumu.
Tliomas Hobbes navázal na podněty F. Bacona názorem, ţe veškeré poznání člověka má svůj původ ve smyslové zkušenosti. Ve svém známém díle Leviathan předpokládal, ţe v lidské mysli nemůţe být nic, co by původně nebylo započato buď vcelku nebo po částech v některém z našich smyslů. Příčinou toho, ţe hmatáme, vidíme atd. jsou vnější tělesa, předměty, které se našim smyslům vnucují buď přímo nebo nepřímo. Britský empirismus vrcholil v 18. století v dílech Lockových, Humových a Berkeleyových. Zatímco pro racionalistické filozofy 17. století Descartesa, Leibnize a Spinozu byl rozhodující vliv matematiky, zejména geometrie (např. Spinoza uvědoměle budoval svůj filozofický systém geometrickým způsobem - lat. "more geometrico"), empirikové 18. století postupovali v souladu s mechanickou fyzikou a opírali se o učení Isaaca Newtona (1643 - 1727) - viz zákony gravitace, setrvačnosti, akce a reakce. DOPORUČENÍ PRO ROZŠIŘUJÍCÍ STUDIUM A PRO DISKUSI: Studenti si připraví příspěvky do diskuse o Baconově Nové Atlantidě. Pokusí se přemýšlet o aktuálních aspektech této utopie. Diskusi je možné obohatit o další Baconovy předchůdce a současníky. Nabízí se zde pokus o konfrontaci s Platónem, T. Campanellou, T. Morem. Baconúv známý výrok: VĚDĚNÍ JE MOC je možné konfrontovat s aristotelským ideálem čisté teorie, jak jej můžeme nalézt v Etice Nikomachově. Hobbesův myšlenkový odkaz lze přiblížit četbou z Leviathana (Praha 1941) nebo z nedávno vydaného Výboru z díla s úvodní studií M. Sobotky.
15. John Locke Studoval přírodní vědy, lékařství a státovědu. Svůj ţivot spojil s lordem Ashleyem (známý pod jménem lord Shaftesbury - významný anglický morální filozof, jenţ ovlivnil zejména vynikající osobnosti filozofie a literatury 18. století, např. Huma, Kanta, Schillera aj.). Spolu s ním se podílel na střídavých úspěších jeho státnické kariéry. Za vlády Viléma Oranţského vykonával Locke po 11 let úřad komisaře pro obchod a kolonie. Poslední léta svého ţivota strávil v ústraní. Locke koncipoval filozofii jako vědu o lidském duchu. V dějích našeho poznávání má být zjednáno stejné jasno, jaké vnesly zákony mechaniky do chování těles v přírodě. Ve svém stěţejním díle Esej o lidském rozumu Locke přiznal, ţe mu nejde o to spekulovat o podstatě duše a jejím vztahu k tělu (jak to činili středověcí i antičtí myslitelé). Chtěl zkoumat toliko původ, jistotu a rozsah lidského vědění. Předmětem filozofie učinil obsahy vědomí - ideje a lidské poznávací schopnosti. Pokusme se odlišit rozdíl mezi Platónovými a Lockovými idejemi. U Platóna jsou ideje pojaty ontologicky, tzn. jako dokonalé bytí. U Locka jsou to z hlediska teorie poznání (gnoseologie neboli noetiky) v nejširším smyslu obsahy vědomí. Ideje vyjadřují to, čemu my říkáme "vidiny", "pojmy", "představy", "vjemy" či "smyslové dojmy". Vědomí, které poznává, je doslovně "zaplněno" idejemi. Úkol filozofa spočívá podle Locka v tom, aby tyto ideje pozoroval, utřídil, rozloţil na ty nejjednodušší elementy a objasnil jejich původ. Právě v otázce, odkud pocházejí ideje, se Locke radikálně rozešel se svým velkým předchůdcem, racionalistou Descartesem. Proti jeho teorii vrozených idejí hájil Locke stanovisko, ţe lidská mysl je nepopsanou tabulí. Nic není v rozumu, co by nebylo předtím ve smyslech. Rozumu se veškerých elementů poznání dostává výhradně prostřednictvím smyslů. Poznáváme ovšem koneckonců tak, že si uvědomujeme své ideje. V Lockově pojetí tento závěr vůbec neznamená, ţe bychom měli popírat existenci vnějšího světa mimo naše vědomí. Vnější skutečnost, kterou Locke pojímal jako souhrn těles v prostoru, působí na naše smysly. Právě ony dávají jakési znamení, ţe je zřejmě cosi mimo člověka, poznávající subjekt. Skutečnou jistotou jsou však pro nás toliko ideje. Pokud poznáváme, stává se naším prvním úkolem seznámit se se světem, jenţ nás obklopuje. V druhém sledu ovšem jiţ vědomí nepřijímá dojmy z vnější skutečnosti, nýbrţ obrací se "samo do sebe" (pozoruje se jakoby zevnitř), sleduje svou vlastní činnost. Locke v této souvislosti hovoří o vnější a vnitřní zkušenosti, provádí klasifikaci idejí.
George Berkeley Studoval a působil na univerzitě v irském Dublinu. Na rozdíl od přírodovědecky světsky orientovaného Locka, byl učitelem teologie. Procestoval celou Evropu, ţil v Americe a na Bermudách, kde chtěl obracet na víru nezkaţené Indiány a poskytnout tak příklad Evropě. Jeho misijní záměry byly nakonec neúspěšné. V závěru svého ţivota působil jako biskup v rodném Irsku. Zemřel a je pochován v Oxfordu. Zatímco Locke byl nadšen newtonovskou fyzikou a přírodovědou, Berkeley si uvědomoval její meze a snaţil se zpochybnit základní myšlenky, z nichţ představitelé novověké přírodovědy vycházeli. Kritizoval např. dobově omezený výklad hmoty, nespokojil se se zjednodušeným pojetím, jak jej vytvořila tehdejší mechanika. Z pozice hluboce věřícího křesťana se obracel proti ateistickým tendencím, které u řady vědců vyplývaly z přírodovědeckého názoru na svět. Povšimli jsme si, ţe Locke ve své teorii poznání pracuje vlastně se třemi okruhy: 1. IDEJE, 2. "JÁ" - VĚDOMÍ, k němuţ ideje náleţejí, 3. VNĚJŠÍ SKUTEČNOST - tělesa v prostoru. Berkeley uvaţoval jiţ pouze o IDEJÍCH a "JÁ". To, čemu říkáme tělesa nebo věci, byly pro něho jenom kombinacemi našich počitků, jakási sbírka idejí. Odtud pramenil jeho proslulý závěr: BÝT JE BÝT VNÍMÁN (lat. esse est percipi). Co z toho plyne? Kdykoliv přestávám vnímat určitou věc, tato věc přestává existovat. Kdyţ opět začnu, např. otevřu znovu oči, přerušená existence věci se opět obnoví. Toto stanovisko ovšem svádí k tvrzení, ţe celý svět je pouze mou představou, reálně existuji jen já sám (SOLUS = jediný, IPSE = sám, tedy tzv. SOLIPSISMUS). Berkeley si byl vědom tohoto problému: "I kdyţ opravdu tvrdíme, ţe smyslové objekty jsou jen idejemi, které nemohou existovat mimo vnímání, nemůţeme z toho přece soudit, ţe existují jen tehdy, vnímáme-li je my, poněvadţ můţe existovat nějaký jiný duch, který je vnímá, i kdyţ je nevnímáme my. Pokud by nastala taková situace, ţe určitý předmět nevnímá vůbec nikdo na celém světě, jeho existenci z Berkeleyova hlediska zaručuje myslící duch - Bůh. Boţí vjemy jsou zde stále. Důsledně vzato: kromě myslícího ducha a jeho idejí tu nic není.
David Hume Byl posledním z velkých britských empiriků. Pocházel ze Skotska. Hume působil jako knihovník v Edinburghu, proslavil se nejenom jako nadaný filozof (bez jeho podnětů si neumíme představit vývoj moderní filozofie), ale téţ jako uznávaný historik, autor Dějin Anglie. Stal se bohatým a úspěšným muţem, který udrţoval styky s předními osvícenci, především s J. J. Rousseauem. Pokud bychom chtěli Huma srovnat s jeho předchůdci, musíme si uvědomit, ţe mu ze všech tří zmíněných okruhů (IDEJE, "JÁ" a VNĚJŠÍ SKUTEČNOST) nezůstalo vlastně nic jiného neţ samy ideje, jejich tok. Tyto ideje jiţ vlastně nenáleţejí k ničemu. "JÁ" je toliko svazkem smyslových dojmů. Ideje nám nereprezentují, jako je tomu u Locka a Descartesa, jiţ ţádné bytí (vnější skutečnost). Hume rozeznával třídy obsahů vědomí, tzv. percepcí (z lat. percipere = vnímat): 1. IMPRESE neboli dojmy; jsou to vlastně ţivé, momentální počitky, které vznikají, kdyţ vidíme, slyšíme, hmatáme, nenávidíme, milujeme atd., 2. IDEJE neboli představy (sloţené a jednoduché). Jednoduché ideje vznikají tehdy, kdyţ se rozpomínáme na nějaký smyslový dojem. Jde o jakési kopie našich impresí. Sloţené ideje se vytvářejí spojováním jednoduchých elementů (impresí a idejí). Principy, podle kterých k takovému sdruţování dochází, se nazývají ASOCIAČNÍ (z lat. ad = při, socio = spojuji). D. Hume vstoupil do dějin filozofie jako představitel SKEPTICISMU. Kritizoval mnoho základních vědeckých a filozofických pojmů. Jeho argumentace nebyla samoúčelná ani namířená proti zdravému lidskému rozumu. Obracel se pouze proti filozofům trvajícím na svých pravdách, kteří předstírají vědění tam, kde dosud ţádné není. Hume měl velký vliv na německého filozofa Immanuela Kanta, podnítil tzv. asociativní psychologii. Z klasického britského empirismu vyšly důleţité impulsy pro psychologu a filozofii 19. a 20. století. Navázal na něj raný pozitivismus, novopozitivismus a analytická filozofie. DOPORUČENÍ PRO ROZŠIŘUJÍCÍ STUDIUMA PRO DISKUSI: Studenti se pokusí číst a vyložit úryvky z dostupných překladů britských empiriků (viz např. učební texty Mileny Tlusté, Praha 1980 - Texty k dějinám filozofie, II, dále G. Berkeley, Pojednání o základech lidského poznání, Praha 1938). Studenti, ovládající anglický jazyk, se mohou pokusit o četbu originálu. Vhodným rozvinutím tématu může být úvaha o přínosu J. Locka pro moderní politické myšlení (formuloval zásady liberalismu). Zajímavou otázkou je i Humův vztah k náboženství.
16. Racionalismus Jiţ v případě britských empiriků jsme konstatovali, ţe je to filozofie obrácená k subjektu. Zakladatelem tohoto, ve srovnání se scholastikou jiţ moderního pojetí, se stal jeden z největších myslitelů novověku - René Descartes. Narodil se nedaleko města Tours ve Francii v rodině rádce parlamentu v Bretani. Studoval u jezuitů, později však, rozčarován, odešel dobrovolně k vojsku. Účastnil se bojů 30. letě války, dokonce bitvy na Bílé hoře. Svými filozofickými spisy, které psal za svého pobytu v Holandsku, se proslavil u francouzského dvora. Měl četné nepřátele mezi francouzskými jezuity a holandskými teology, kteří ho povaţovali za neznaboha. Na pozvání vzdělané královny Kristiny odjel do Švédska, kde se záhy nachladil a zemřel. Descartes, podobně jako Bacon, poukazoval na to, ţe jsme od poznání pravdy odváděni četnými předsudky. Smysly nás klamou. Např. hůl, kterou jsme ponořili do vody, se nám jeví jako zlomená. Jestliţe nás takto smysly oklamaly jednou, odkud vezmeme jistotu, ţe se tak neděje stále? Descartes vycházel ze zásady všeobecného pochybování, říkal, ţe o všem je nutné pochybovat. Na počátku jeho filozofování stojí tedy tzv. metodická skepse. Musí však být zakotvena v nějakém neotřesitelném východisku. Dospějeme k němu tak, ţe krok za krokem odvrhujeme všechno, co se dá jakkoliv zpochybnit (např. Boha, nebe, lidské tělo atd.). To, o čem však podle Descartesa pochybovat nemůţeme, je samo naše pochybování - myšlení. Pokud pro cesy tohoto druhu probíhají, musí tu být vţdy někdo, kdo myslí - pochybuje. Odtud tedy pochází slavný výrok: MYSLÍM, TEDY JSEM (COGITO, ERGO SUM). Descartesovo pochybování vede přes kritiku smyslů aţ k dále jiţ nezpochybnitelným podmínkám poznání v poznávajícím subjektu. Tyto podmínky nazývá Descartes idejemi rozumu. Zmíněné ideje - první principy veškerého poznání - jsou rozumu VROZENY (patrně je tam vloţil Bůh). Myšlenka: MY BEZPROSTŘEDNĚ NEPOZNÁVÁME VĚCI, NÝBRŢ NAŠE IDEJE O NICH, se stala jednou z ústředních tezí filozofie 17. a 18. století. Jednotliví myslitelé se lišili v názoru na existenci vnějšího světa. Descartesovým cílem bylo dokázat, ţe naše vědecké poznání pravdivě zachycuje vnější svět. To, ţe při vnímání jsou naše smysly podněcovány zvnějšku (vjemy jsou na naší vůli nezávislé), pro něho nebylo dostatečným důkazem existence předmětů mimo naše vědomí. Vystoupil s argumentem tzv. pravdivosti Boţí. Bůh garantuje jistotu světa, který nám reprezentují ideje. Bůh nechce (vzhledem ke své dobrotivosti), abychom se klamali v tom, co poznáváme jako evidentní zřejmé (tj. jasné a zřetelné). Pro Descartesa bylo bytí nějaké věci, předmětu vnějšího světa zastoupeno ideou. Důleţité bylo pro něho především tvrzení, ţe ideje mají v sobě jakýsi stupeň jistoty o předmětech vnější skutečnosti. Proto se na ně nemůţeme dívat jen jako na obsahy vědomí. V idejích totiţ podle Descartesa vychází najevo realita jejich předmětu - bytí předmětu je obsaţeno v ideji. Zatímco pro Locka kterákoliv idea poukazuje k vnější skutečnosti, k předmětům mimo vědomí, u Descartesa jsou toho schopny jen JASNÉ a ZŘETELNÉ ideje. Jasná je idea tehdy, pokud je přítomna, přímo nazírána, tzn. Ţe poznávající subjekt na ni nemyslí pouze René Descartes naráţkou či ve vzpomínce. Zřetelná je potud, pokud ji nesměšujeme dohromady s něčím dalším. Zmíněné úvahy uchránily Descartesa před solipsismem. Musíme však mít na paměti, ţe Descartes nezapřel také své matematicko-fyzikální zaměření. O vnějším světě se podle něho dozvídáme přes přírodovědu. Pokračovateli Descartesova racionalismu byli B. Spinoza a G. W. Lcibniz. Benedikt Spinoza pocházel z rodiny portugalských Ţidů, která uprchla před inkvizicí do Amsterodamu. V mládí byl vyobcován z amsterdamské ţidovské obce a do konce ţivota ţil jako nezávislý svobodomyslný učenec. V dějinách filozofie je znám především svými ontologickými názory. Z jeho ontologie vyplývala zajímavá etika i politická filozofie. Také jeho teorie poznání - noetika je silně prostoupena ontologickými principy (viz Spinozovo učení o substanci, atributech a modech). Spinoza povaţoval člověka za rozumnou bytost od přirozenosti. Podobně jako Descartes, ani on nedůvěřoval smyslům a byl přesvědčen, ţe v silách rozumu je poskytnout člověku čisté poznání včetně jeho ničím nenarušené jistoty. Tím, ţe rozum uchopí věci čistě, správně, chápe je současně tak, jaké doopravdy jsou - zákonité a nutné. Svým poznáním člověk koneckonců dospívá ke svobodě (poznaná nutnost). Poznání Spinoza povaţoval za nejvyšší mravní úkol lidstva. G. W. Leibniz byl vysoce aktivním vědcem (vynikl zejména v matematice), vynikajícím filozofem, organizátorem vědeckého ţivota, výchovy a vzdělání, polyhistorem. Bez jeho neúnavného mnohostranného působení si nelze představit německé, anglické ani francouzské osvícenectví. Byl kromě jiného znalcem a propagátorem myšlenek J. A. Komenského. Ve své teorii poznání se hlásil k Descartesovi, polemizoval s Lockem. Původ lidského vědění vysvětloval teorií vrozených dispozic (vţdyť ţilky v mramoru také ukazují obrys budoucí sochy). Do dějin filozofie se zapsal především učením o MONÁDÁCH (z řec. monas = jednotka), které chápal jako jakési duchovní počátky všech věcí, a učením o PŘEDZJEDNANÉ HARMONII (podle tohoto učení Bůh jakoţto "hodinář" nařídil všechny hodiny - monády tak, aby takříkajíc ukazovaly stejný čas; tzn., ţe Bůh rozvrhl svět podle jednotného plánu). Neméně proslul tzv. problémem TEODICEJE (otázka ospravedlnění Boha za zlo ve světě). DOPORUČENÍ PRO ROZŠIŘUJÍCÍ STUDIUM A PRO DISKUSI: Studenti si prostudují a vyloží druhou část Descartesovy Rozpravy o metodě (Základní pravidla metody). Zajímavým doplněním tematiky se může stát zasazení filozofických názorů novověkých racionalistů do kontextu historických souvislostí (např. ekonomický a politický vývoj Nizozemí, pokrokové myšlení)
17. Osvícenství Z hlediska teorie poznání se jak empirismus, tak racionalismus staly v 18. století základem osvícenství. Osvícenství bylo celoevropským jevem. Zrodilo se na půdě Anglie a Nizozemí, šířilo se do dalších zemí. Svého vrcholu dosáhlo ve Francii. Filozofové začali v průběhu "osvíceného věku" aktivně zasahovat do společenského ţivota. Filozofie pronikala na veřejnost a přestávala být záleţitostí uzavřeného okruhu učenců. Vystupovala jako svědomí doby, ohlašovala příchod nové epochy, do níţ bylo vkládáno tolik nadějí. Volnomyšlenkáři v řadách politiků, přírodovědců, literátů, umělců i opozičních sil uvnitř církví vyuţívali filozofických idejí ke kritice přeţilých pořádků, ke zdůvodňování revoluce. Obrat k subjektu se v rovině racionalismu projevil v tom, ţe stávající řády a struktury (politika, církev, stát, školství, věda atd.) byly postaveny před soudnou stolici rozumu, v rovině empirismu tím, ţe na vše stávající bylo uplatňováno měřítko lidské smyslové zkušenosti. Epocha osvícenství znamenala dovršení procesů, které započaly jiţ v renesanci. Filozofie se měla stát nástrojem osvobození vědomí od pověr, předsudků, jakýchkoli forem tmářství, zaostalosti. Světlo rozumu podněcovalo k zásadní proměně společenských poměrů. Hlavním krédem osvícenců byla víra ve všemocnou roli vědy, výchovy a vzdělání a v osvětovou činnost, ve společenský pokrok, v moţnost vzájemného respektu a tolerance mezi všemi příslušníky osvícené společnosti a ve spolupráci ve jménu všeobecného blaha. Nejradikálnějším bylo francouzské osvícenství. Mezi nejznámější představitele se zařazují obvykle: Charles de Sécondat, baron de la Bréde et de Montesquieu (1689 - 1755), Francois Marie Arouet-Voltaire (1694 1778), Denis Diderot (1713 - 1784), Jean dAlambert (1717 - 1783), Etienne Bon-not de Condillac (1715 1780), Julien Offroy de La Mettrie (1709 - 1751), Claude Adrien Helvetius (1715 - 1771), Paul Heinrich Holbach (1723 -1789), Jean Jacques Rousseau (1712 - 1778). Díky Montesquieuovi poznala Francie myšlenkový odkaz dřívějšího -anglického - osvícenství, zejména politickou filozofii Johna Locka. Montesquie, inspirován Lockovou teorií dělby moci, poţadoval oddělení moci zákonodárné, soudní a výkonné. Vladař musí respektovat zákony, na nichţ se usnesl parlament. Především soudci musí být naprosto nezávislí na zákonodárcích i vykonavatelích moci. V opačném případě hrozí nesvoboda. Voltaire se stal nezapomenutelným symbolem celého 18. století, epochy jako takové. Přes svůj neurozený původ se od mládí pohyboval ve dvorských kruzích. I on patřil mezi propagátory anglické filozofie, zvláště Newtona a Locka. Nejvíce proslul jako pronikavý a nesmiřitelný kritik fanatismu, zvláště náboţenského, a katolické církve. Napadal pověry, předsudky, učení o zázracích, modlosluţebnictví atd. Veřejnost často vzrušoval svými nevybíravými výroky. Z Voltaira vycházelo volnomyšlenkářské hnutí, které se šířilo po celé Evropě a zapustilo kořeny i u nás. Denis Diderot byl duší paříţské bohémy. Patřil k předním literátům, překládal z angličtiny, psal filozofické romány a eseje. K vrcholným činnostem jeho ţivota náleţela bezesporu práce na několikadílné Encyklopedii (aneb racionálním slovníkem věd, umění a řemesel). Na tomto monumentálním díle se podíleli přední vzdělanci, např. ďAlambert, Holbach a Helvetius. Vydání Encyklopedie bylo ve své době neobyčejným kulturním a politickým počinem vyjadřujícím narůstající sebevědomí francouzského měšťanstva - tzv. třetího stavu v předvečer revoluce.
Jean Jacques Rousseau Málokterý z velkých myslitelů byl tak rozporuplnou a vnitřně rozpolcenou osobností jako Rousseau. Narodil se v Ţenevě, v rodině hodináře. Matka zemřela při porodu, otec se záhy o dítě přestal starat. Jeana Jacquese vychovával pastor Lambercier, po té strýc a teta. Utekl od rytce, kam ho dali do učení, toulal se Savojskem. Měnil místa svého pobytu i příleţitostná zaměstnání, také náboţenské vyznám. Nechával se podporovat zámoţnými přáteli. Zvláštní kapitolou jeho ţivota byl dlouholetý svazek s bývalou sluţebnou Terezou Lavasseurovou. Všech pět dětí, které se jí narodily, dal Rousseau, tento velký teoretik výchovy, do nalezince. Zemřel v Paříţi, pronásledován neustálým patologickým strachem ze svých odpůrců. J. J. Rousseau se stal svou apoteózou přírody, citu postaveného proti vládnoucímu kultu rozumu a obţalobou deformujícího působení společnosti na člověka, inspiračním zdrojem evropského romantismu. Pod jeho přímým vlivem se nacházely velké postavy evropské literatury: Chateaubriand, Sandová, Hugo, Goethe, Byron aj. Svým románem Julie aneb Nová Heloisa či pedagogickým dílem Emil (tento román spálil v Paříţi kat, Rousseau musel uprchnout do Švýcarska) působil převratně jak na své současníky, tak i na celé 19. století. Mnoho jeho myšlenek se promítlo i do filozofie a literatury 20. století. Jako filozofa lze Rousseaua povaţovat za teoretika osvobození (emancipace) člověka. Radikálně vyhrotil kontrast mezi přírodou a kulturou, stal se jedním z prvních kritiků lidské civilizace, průmyslové společnosti, objevitelů tzv. odcizení člověka. Demaskoval nejrozmanitější podoby nepřirozenosti v lidském ţivotě, včetně společensky podmíněné nerovnosti mezi lidmi. K myšlenkám Rousseauovy politické filozofie (viz jeho koncepce státu -teorie tzv. společenské smlouvy) se přihlásily různé síly ve francouzské revoluci, zvláště pak její radikální, jakobínské křídlo. V Rousseauovi mělo také svůj původ ústřední heslo revoluce: VOLNOST ROVNOST - BRATRSTVÍ. Filozofii 20. století oslovil mj. svou kritikou zjednodušeného, jednostranného pojímání společenského pokroku, které bylo příznačné právě pro osvícence, dále odmítáním necitlivého vztahu
člověka k přírodě (srovnej-se současnou ekologickou filozofií ve světě). Teoretikové socialismu čerpali z jeho učení o soukromém vlastnictví a staré společenské dělbě práce a o formách odcizení v tzv. kapitalistickém společenském systému. DOPORUČENÍ PRO ROZŠIŘUJÍCÍ STUDIUM A PRO DISKUSI: Vhodným podnětem pro diskusi mohou být filozofické romány Denise Diderota Jeptiška, Jakub fatalista, Rameauův synovec, dále Voltairův Candide. O řadě událostí z Rousseauova života výstižně pojednává slavný román Liona Feuchtwangera Bláznova moudrost. Studenti se mohou pokusit vypracovat písemně esej na podněty, myšlenky Rousseauových prací, které jsou k dispozici v českém překladu (Emil, O původu nerovnosti mezi lidmi aj.). S Feuchtwangerovým zmíněným románem lze konfrontovat Rousseauovo autobiografické Vyznání (Praha 1978). Zajímavým tématem je např. otázka konzervativních rysů Rousseauovy filozofie.
18. Německá klasická filozofie Co se skrývá pod tímto označením? Máme jím na mysli velké filozofické soustavy, jimiţ v období přibliţně od osmdesátých let 18. století do počátku třicátých let 19. století vyvrcholil předchozí vývoj evropského filozofického myšlení. Tvůrci v pravém slova smyslu převratných filozofických myšlenek, které inspirují historiky filozofie, systematické filozofy i moderní vědce aţ do dnešních dnů, byli němečtí myslitelé: Johann Gottfried Herder (1744 -1803), Immanuel Kant (1724 - 1804), Johann Gottlieb Fichte (1762 - 1814), Fridrich Wilhelm Joseph Schelling (1775 - 1854), Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 - 1831).
Johann Gottfried Herder Povaţujeme ho za prvního filozofa dějin období romantismu. Jeho vliv na současníky i pokračovatele byl velký, projevoval se zejména mimo německé země. Pocházel z učitelské rodiny, převáţnou část svého ţivota strávil ve Výmaru (město Goethovo a Schillerovo). Na Goethovu přímluvu získal významnou funkci prvního duchovního země. Svou koncepcí dějin, která se vyznačovala mj. i zájmem o Slovany, jejich jazyk a kulturu, si Herder získal oblibu i na našem území. Jeho myšlenky se staly důleţitým inspiračním zdrojem pro český a slovenský národně romantický proud. Vyšli z něho např. příslušníci jungmannovské generace. Počínaje Herderem se do zkoumání společenského ţivota dostalo tzv. historické pojetí. Herderova filozofie dějin je zaloţena na myšlence, ţe vývoj dějin není nahodilý, nýbrţ ţe probíhá nutně. Dějiny jsou zasazeny do rámce vývoje naší sluneční soustavy. Nejsou popřením přírody, nýbrţ jejím přímým pokračováním. Člověk je podle Herdera produktem přírody, zůstává s ní spjat, i kdyţ se v důsledku vytvoření státu od ní odlučuje. Přednosti člověka před ostatními zvířaty odvozuje Herder z jeho vzpřímené postavy. Zdůrazňuje význam lidských rukou, které nejsou pouze tvůrci nových věcí, ale i myšlenek. Člověk stojí vlastně na rozhraní dvou říší, říše přírodní a říše "humanity" - lidskosti (rozumí se mravní dokonalosti, rozumu a svobody). Dosavadní dějiny ukazují, ţe lidský rod se vyvíjí stále k lepšímu. Násilí pozvolna ustupuje mírnosti. I kdyţ je člověk zprvu jen dítětem přírody, v dějinách se vychovává, stává se sám sebou. Dějiny jsou v Herderově koncepci procesem SEBEVYTVÁŘENÍ ČLOVĚKA.
Immanuel Kant Pocházel z početné rodiny řemeslníka, narodil se a ţil celý svůj ţivot v Královci (dnešní Kaliningrad, bývalý Kónigsberg na území Východního Pruska). Stal se jedním z nejvlivnějších evropských myslitelů, filozofem světového formátu. Působil dlouhá léta jako univerzitní učitel a knihovník, stal se také rektorem univerzity v Královci. Kantovy přednášky učinily z tohoto města jedno z hlavních, kdyţ ne vůbec největších duchovních center tehdejšího roztříštěného Německa. I. Kant byl oblíbeným a obdivovaným vysokoškolským pedagogem, laskavým a vtipným člověkem, který podporoval tvůrčí myšlení svých ţáků a jemuţ byla cizí jakákoliv forma despotismu. Nikdy mu nešlo o to, vychovávat jen profesionální filozofy, ale především MOUDRÉ LIDI, kteří cítí odpovědnost za výkon svého povolání. Vědu postrádající rozměr moudrosti povaţoval za velmi nebezpečnou. Právě úkolem filozofie musí být spojení vědy se ţádoucí moudrostí. Kant formuloval problém nutnosti úzkého spojení filozofie a speciálních věd. Tím vytyčil svého druhu nadčasovou otázku, která zůstává aktuální aţ do současnosti. Dalším důleţitým motivem jeho myšlení byla zásada přísného metodického postupu. Metodické myšlení je pro něho mnohem důleţitější, neţ konkrétní výsledky, ke kterým dospívá. Filozof musí podle jeho názoru zkoumat prameny, původ lidského vědění, oblast moţného a potřebného uţití veškerého vědění a konečně hranice rozumu. Poslední úkol je nejdůleţitější a nejobtíţnější. Skutečnému filozofu nestačí jenom znalosti, i kdyţ bez nich se neobejde. Musí být především samostatným myslitelem, tvořivým duchem nespokojujícím se toliko se zdáním pravdy, nýbrţ usilujícím o pravdu. Kantovu filozofii chápeme jako moment celkového vývoje novověké filozofie. Počínaje Baconem a Descartesem se filozofové nevztahují k objektivní skutečnosti - vnějšímu světu jako k něčemu danému (jak to činila epocha scholastiky), ale k principiálně ovladatelnému lidským rozumem. Myšlenková linie, která se vyznačuje zaměřeností filozofie k praktickému ţivotu, k hlubokému poznání zákonitostí přírody i dějin, pokračuje od Bacona ke Kantovi a Hegelovi. Všem zmíněným myslitelům jde o to, aby zdůvodnili a obhájili názor, ţe člověk je svobodnou bytostí, nezávislou na vnější autoritě. Představují ho jako "já" - subjekt schopný samostatného a sebevědomého jednání. Spolu s novým obrazem člověka jde ruku v ruce nový pohled na svět. Ten se postupem času stává čím dále tím více něčím, co člověka omezuje, narušuje jeho záměry, co se mu odcizuje. Novověcí racionalisté Descartes, Leibniz aj. se vyznačovali optimismem v teorii poznání. Věřili, ţe svět, který byl z jejich hlediska "napsán" v jazyce matematiky, "konstruován" geometricky, lze ovládnout. Kant navázal na jejich myšlenkový odkaz, ovšem s kritickými výhradami. Ve své převratné práci Kritika čistého rozumu (toto dílo dodnes náleţí k základním pilířům moderní filozofické literatury) rozvinul úvahy o dvojím kořenu lidského poznám. Jedním z nich jsou smysly - smyslovost, druhým rozum - rozvaţování. Překonává krajní
pozice racionalismu a empirismu. Rozhodující vlastností smyslovosti je schopnost vnímat předměty (tzv. receptivita). Rozvaţování se naproti tomu vyznačuje spontaneitou - tj. aktivní schopností myslet předměty. Rozvaţování tvoří aktivní stránku poznání, smyslovost pasivní. Smyslovost dodává materiál - látku, rozvaţování formu. Bez smyslovosti by k poznání nikdy nemohlo dojít (Kantova kritika racionalistů). Pouhá smyslovost ovšem nedostačuje (kritika empiriků). Ke smyslovosti musí přistoupit tzv. apriorní (ze smyslové zkušenosti nepocházející, ji samu však podmiňující) formy rozvaţování, který materiál dodaný smysly zpracují, spojí, uspořádají a propůjčí mu přiměřenou formu. Teprve pak lze hovořit o skutečném poznání. Kantovi odpůrci později kritizovali jeho koncepci poznání ze dvou protichůdných stran. Ti první upozorňovali na to, ţe potřebné sjednocování smyslovosti a rozvaţování probíhá výlučně ve sféře subjektu - "já". Poznání zůstává omezeno toliko na jevy - fenomény, neproniká aţ k samotným objektům, tj. k věcem, jak jsou "o sobě", nezávisle na vědomí (na tomto místě je třeba připomenout, ţe pojem fenomén je odvozen z řeckého slova fainetai = jeví se; pro Kanta vzniká jiţ zmíněným spojením smysly dodaného materiálu a forem rozvaţování). Druzí kritikové odmítali přijmout Kantovo pojetí "věci o sobě". Kant totiţ zdůrazňoval, ţe jev by byl bez něčeho, co se jeví (tedy bez věci o sobě) nesmyslnou záleţitostí. Věci o sobě existují mimo naše vědomí, nemůţeme je sice poznat, ale známe jejich působení na naši smyslovost. V učení o věci o sobě nacházíme Kantovu odpověď na problém objektivní skutečnosti - vnějšího světa mimo poznávající subjekt, vědomí, jak jsme se s ním setkali u noetických filozofů 17. a 18. stol. (Descartes, Locke, Berkeley a Hume). Kantovu filozofii nemohl pominout ţádný z pozdějších významných myslitelů. Filozofické myšlení 19, a 20. století na něho navazovalo ve dvojím smyslu: 1. obracelo pozornost na aktivní tvořivé "já" (soustřeďovalo se na problematiku vědomí, např. fenomenologie a existencialismus), 2. soustřeďovalo se na shrnování, třídění, analyzování dílčích poznatků, které filozofii poskytovaly různé speciální vědy (pozitivismus). DOPORUČENÍ PRO ROZŠIŘUJÍCÍ STUDIUM A PRO DISKUSI: Studenti se zaměří na četbu českého překladu nejznámějšího Herderova díla (Vývoj lidskosti, Praha 1941). Podnětů využijí k diskusi o smyslu dějin (viz tradice výkladu tohoto problému v dějinách českého myšlení), nacionalismu, humanismu. K otázce Kantovy teorie poznání se pokusí prostudovat vybrané texty z českého překladu Kantových Prolegomen (Prolegomena ke každé příští metafyzice).
19. J. G. Fichte
Pocházel z chudé tkalcovské rodiny. Na studiích se těţce protloukal. Pro své charakterové vlastnosti (nekompromisnost, hrdost, prudkost),býval často propouštěn. Před bídou ho zachránilo uprázdněné místo stolice filozofie v Jene. Fichte se stal duší jenského filozofického a kulturního ţivota. I zde se však dostal do velkých sporů (byl obviněn z ateismu a propuštěn). Roku 1805 obdrţel od pruské vlády univerzitní místo v Erlangenu, poté přednášel v Královci. Tam pracoval na slavných Řečech k německému národu. Přednesl je v zimě roku 1807 - 1808 v Berlíně. Chtěl povzbudit národní uvědomění Němců v době napoleonských válek. Po vzniku berlínské univerzity se stal jejím profesorem a prvním rektorem. Zemřel na tyfus v době nové války s Napoleonem (nakazil se od své manţelky, která dobrovolně ošetřovala raněné a nemocné v lazaretu). Fichtův ţivot i celá jeho filozofie byly prodchnuty vznešenými ideály. Podobně jako Kant, i on věřil v důstojnost člověka. Svým filozofickým dílem chtěl přispět ke zdůvodnění nutnosti mravního, společenského a politického jednání, vedoucímu k jejímu uskutečnění. Východiskem Fichtovy filozofie se stala teze o SAMOSTATNOSTI "JÁ". Její význam spatřujeme především v tom, ţe obsahuje výklad problematiky vědomí nikoliv z hlediska poznání, pouhého nazírání, nýbrţ s ohledem na důleţitost tzv. praktických vztahů člověka ke světu. Fichte inspiroval filozofy, kteří zkoumali v prvé řadě lidskou činnost - tzv. filozofy činné stránky. Zaujal je myšlenkou, ţe bytí předmětů tzv. "pro nás", nespočívá jenom v tom, ţe je nazíráme (neboli ţe nahlíţíme obsahy vědomí, ideje předmětů vnější skutečnosti ve vědomí), ale ţe tyto předměty na nás jako na ţivé, instinktivní bytosti vykonávají jakýsi "nátlak". Předměty tak kladou odpor "já", které se jich hodlá zmocnit, přisvojit si je. "Já" je z Fichtova hlediska co do své podstaty nekonečnou činností. Ono samo si vytváří meze, překáţky proto, aby je pak mohlo překonávat.
F. W. J. Schelling Byl to myslitel udivujícího talentu a intelektuálních schopností. Pocházel z rodiny protestantského pastora. Studoval teologii na proslulém wurtenberském vysokém učení v Túbingenu. K jeho spoluţákům a blízkým spolupracovníkům patřily vynikající osobnosti, které si dobyly tak jako on svétového věhlasu. Byl to např. německý romantický básník Friedrich Hólderlin, dále G. W. F. Hegel aj. Svůj první filozofický spis napsal Schelling ještě jako devatenáctiletý student. Velice se jím proslavil a vedle Fichta ho povaţovat i za nejvýznamnějšího německého filozofa po Kantovi. Dosáhl zářivé ţivotní kariéry. Působil na proslulých německých univerzitách, včetně berlínské. Vytvořil monumentální filozofické dílo. Na sklonku dvacátých let 19. století se Schelling rozešel se svými myšlenkovými souputníky jak odborně, tak i lidsky. Vzdálil se Kantovi, podal zdrcující kritiku Hegelovy filozofie, přimkl se ke katolickému filozofu Franzi Xaverovi Baaderovi (1765 1841). Pozdní období jeho tvorby bylo jiţ zcela samostatnou kapitolou dějin filozofie; názorů této etapy Schellingova vývoje vyuţívali programově ke svým politickým cílům představitelé konzervativních kruhů v Evropě (protiváhy vůči revoluční vlně inspirované hegelianismem). Svůj filozofický program (raného období) vyloţil v úvodu k Idejím k filozofii přírody. Rozhodl se, ţe se vyrovná se dvěma podle jeho názoru převládajícími tendencemi ve filozofii přelomu 18. a 19. století: se subjektivismem (viz Kantova filozofie "já") a objektivismem (srovnej vliv mechanické fyziky I. Newtona; filozofové této orientace si nebyli vědomi, ţe nezachycují toliko danosti, nýbrţ ţe překračují to, co je vykazatelné v mezích speciální vědy a směřují k filozofickému světovému názoru). Schelling spatřoval úkol své filozofie ve smíření protikladů, v obnovení jednoty světového názoru a ve vytvoření nové, pravé filozofie. Důleţitou myšlenkou Schellingových Idejí... je zároveň názor, kterým zásadně opravuje nám jiţ známé novověké pojetí problému poznání. Zatímco u plejády filozofů 17. a 18. století bylo poznání pochopeno jako výhradně lidská, subjektivní záleţitost, lidská akce, jíţ "já" tzv. přistupuje k předmětu poznání a snaţí se jej sobě podřídit, u Schellinga jiţ poznání není pochopeno jako lidská věc, potřeba, ale jako cosi, co je zaloţeno v samotném zakladu všech věcí, v ABSOLUTNU. Poznání tedy u Schellinga vystupuje jako kosmická síla, dějství, v němţ se uvědomuje (nachází cestu sám k sobě) původní základ světa. Schellingovy myšlenky obsaţené v jeho přírodní filozofii ve značné míře ovlivnily tzv. naturfilozofii (z něm. die Nátur = příroda) 19. stol., působily na četné přírodovědce. Není pro nás jistě bez zajímavosti, ţe měly nemalý ohlas i u nás. Inspirovaly jednak Františka Palackého (Krásověda), jednak Jana Evangelistu Purkyně i další významné postavy české filozofie a vědy v první polovině 19. století.
