Cvičení – opakování 1. Čím se zabývá stylistika? a) pouze písemnými jazykovými projevy b) výstavbou jazykových projevů c) vysokým jazykovým stylem 2. a) b) c)
Okolnosti jazykového projevu se nazývají: slohotvorní činitelé individuální jazykový styl mimojazykové prostředky
3. a) b) c)
Objektivním slohotvorným činitelem není: očekávaný adresát připravenost autora věk autora
4. a) b) c)
V jakém bodě jsou užity pouze prostředky stylově neutrální? přece, červený, kulička, ale, milionkrát psát, mlíko, anţto, tehdy, ţena hafan, uprostřed, kníţka, vítězit, dva
5. a) b) c)
Mezi funkční styly nepatří: prostěsdělovací umělecký písemný
6. a) b) c)
O psaném projevu neplatí: je zpravidla připravený je zaloţen na přímém kontaktu s adresátem má sloţitější stavbu neţ projev mluvený
7. a) b) c)
Mluvené jazykové projevy převažují v prostěsdělovacím stylu v administrativním stylu v odborném stylu
8. a) b) c)
Kde je správně vyjádřen vztah slohový postup – slohový útvar? mluvený - přednáška popisný - charakteristika vyprávěcí - ţádost
9. a) b) c)
Charakteristika nepřímá: popisuje osobu na příkladu jejího jednání podává výčet vlastností osoby popisuje vzhled předmětu z různých úhlů
10. Do mísy vložte všechny přísady a zamíchejte. Jde o slohový postup: a) vyprávěcí b) popisný 1
c) informační 11. V informačním slohovém postupu bychom nejspíše užili: a) Autobus za sebou zanechal jen oblak dýmu. b) Autobus je definován jako motorové vozidlo pro hromadnou dopravu. c) autobus odjíţdí ve čtvrt na osm. 12. Jaký slohový postup užijeme při přípravě odborného referátu? a) výkladový b) informační c) vyprávěcí 13. Odborné jazykové prostředky nazýváme: a) intelektualismy b) termíny c) pojmy 14. Styl populárně naučný se obrací a) k odborné veřejnosti s populárními tématy b) k laické veřejnosti se snahou o srozumitelné vysvětlení podstaty problematiky c) k laické, ale jiţ poučené veřejnosti, zabíhá do větších podrobností 15. Jazykové prostředky odborného stylu a) jsou vţdy spisovné b) jsou citově nezabarvené c) jsou kondenzované 16. Resumé je a) součást vertikálního členění textu b) cizojazyčné stručné shrnutí c) odkaz na odbornou literaturu a citace 17. Heslovitou strukturu mívá a) dotazník b) ţivotopis c) úřední oznámení 18. Ke stylu odbornému řadíme a) výklad b) disertaci c) návod 19. Pokud s navrhovanou změnou nesouhlasíte, předejte, prosím, vyplněný formulář svému poradci pro finanční plánování. V opačném případě bude zvýšení provedeno s účinností od 12. 1. 2008. Úryvek řadíme ke stylu: a) publicistickému b) prostěsdělovacímu c) administrativnímu 20. Jazyková kultura je a) celková úroveň jazykového vyjadřování 2
b) dodrţování pravidel pravopisu c) soubor písemností jednoho jazyka Úvaha O malých poměrech Jeden z bludů, kterými si se zálibou ztrpčujeme ţivot, je blud o malých poměrech. Potkáte-li člověka z Berouna nebo z Vysokého Mýta, shledáte záhy, ţe je otráven malými poměry v Berouně nebo Vysokém Mýtě; naproti tomu člověk praţský je otráven malými poměry v Praze. A protoţe prý jsou v Berouně nebo v Praze malé poměry, nedá se tu nic pořádně dělat; nebýt jenom těch zatracených malých poměrů, psal by kaţdý český dramatik nanejmíň jako Bernard Shaw a kaţdý politický sekretář by dorostl státnické velikosti řekněme Pitta Staršího; ale to víte, ty malé poměry nás dusí. Vzdělanec na venkově si stýská, ţe tam musí zakrnět;, kdyby byl alespoň v Praze, to byste koukali, jak by se rozvinul. Avšak ani univerzitní profesor se jaksi nemůţe rozvinout v nádherný květ učenosti; ovšem kdyby měl tak skvělé dotace a ústavy jako na amerických školách, to by, panečku, udělal díru do světa. A tak dále. Zkrátka, co nám schází, to není chuť k práci a takový nějaký dar od pánaboha, nýbrţ poměry. Jeden ruský reţisér řekl, ţe nejsou velké a malé role, nýbrţ jen velcí a malí herci. Podobně jsem v pokušení říci, ţe nejsou velké a malé poměry, nýbrţ jen velcí a malí lidé. (K. Čapek, O věcech obecných)
Co znamená být dospělým? Na dortu jsem sfoukla osmnáct svíček a od té chvíle jsem konečně dospělá. Dostala jsem svůj vlastní řidičský průkaz. Jezdi si. Konečně jsem dospělá! V ruce jsem tiskla podivné vysvědčení s velkým M na začátku a prý jsem se konečně stala dospělou. Ale jsem skutečně dospělá? Kam jsem dospěla? Co splňuji za podmínky, ţe mě tak mnozí označují? A co mi chybí k tomu, abych se tak sama cítila? Co je to dospělost? Dospělý člověk by se předně měl umět postarat sám o sebe a přirozeně i o druhé. Měl by být samostatný jak v uvaţování, tak v jednání. Samozřejmá je i nezávislost. Ten, kdo se celý ţivot na někoho fixuje (ať uţ jsou to rodiče nebo i partner), nikdy nemůţe být zcela dospělý. Podstatnou výbavou správné výchovy je i statečnost. A nemyslím tím odvahu zůstat v noci na hřbitově, spíše schopnost udrţet si chladnou hlavu v situacích, které se mohou zdát náročné, nebo dokonce krizové. Dospělý člověk musí zvládnout postavit se ţivotu čelem, musí si poradit a nespoléhat stále jen na ostatní. Ten, kdo se bojí sám i myslet, nemůţe nikdy být zcela dospělý. Moţná to zní jako fráze, ale dospělému by neměla chybět trpělivost, tolerance a alespoň malá dávka empatie. Je důleţité, aby v kaţdém z nás uzrála schopnost vycházet s lidmi bez ohledu na to, jak (ne)sympatičtí nám připadají. Ten, kdo druhé
3
okamţitě odsoudí, odmítá s nimi jednat, nechce se vcítit do jejich potíţí a nedá jim šanci, aby se projevili, ten nemůţe být nikdy dospělý. Rozhodni se! Vyber si! Zvol si! Příkazy, které potkáváme na kaţdém kroku, a ne kaţdý je dokáţe splnit. Rozhodování bývá někdy obtíţné a správně si zvolit ve vhodnou chvíli se někomu můţe jevit jako nadlidský úkol. Ten, kdo pořád váhá, nemůţe být zcela dospělý nikdy. Čínský filozof navíc kdysi řekl, ţe kdo pozná sebe, je osvícený. Dospělým pak můţe být jedině člověk, který pozná alespoň část sebe, uvědomí si své přednosti a nedostatky a dokáţe přiznat chybu. Naopak ten, kdo si není jistý sám sebou, sám sobě nerozumí a nedokáţe rozlišit své dobré a špatné stránky, ten zcela dospělý nemůţe být nikdy. Zralost charakteru se vyznačuje i spolehlivostí. Její nedostatek vede k tomu, ţe vám brzy ostatní přestanou důvěřovat. Kdyţ nesplníte, co jste slíbili, nedrţíte slovo, neuděláte práci, která vám byla svěřena, pak se ve vás všichni zklamou. Ten, kdo postrádá zodpovědnost, zcela dospělý nemůţe nikdy být. Věřit sám sobě. Jít si za svým cílem. Nenechat se odradit neúspěchem. Překonávat překáţky. Naplňovat své sny. I to svědčí o vyzrálosti. Ten, kdo postrádá důvěru v sebe sama, zcela dospělý být nikdy nemůţe. Vzdálenost od osmnáctých narozenin k dospělosti je mnohem větší, neţ si mnozí představují. Myslím, ţe sama mám před sebou ještě pořádný kus cesty. A moţná… Moţná zcela dospělá nebudu nikdy. (z ústředního kola Olympiády v českém jazyce 2006) Přečtěte si úvodní ukázky, u každé stručně vyjádřete hlavní myšlenku a hlavní téma. Vyhledejte v ukázkách zajímavé jazykové prostředky nejrůznějšího druhu. Zamyslete se nad tím, proč je autoři použili. Základní znaky úvahy ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… Kompozice úvahy: 1) ……………………………………………………………………………………………. 2) ……………………………………………………………………………………………. 3) ……………………………………………………………………………………………. Návrh osnovy: I. Úvod ……………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………. II. Vlastní úvaha ……………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………. …………………………………………………………………………………………………. 4
…………………………………………………………………………………………………. ……………………………………………………………………………………………….… …………………………………………………………………………………………………. III. Závěr …………………………………………………………………………………….… …………………………………………………………………………………………………. Větná stavba úvahy: ………………………………………………………………………………………………..… ………………………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………..… ………………………………………………………………………………………………….. Cvičení 1. Následující úvahu posuďte z hlediska myšlenkového, stylistického i pravopisného Knihy jsou mrtvým materiálem, dokud v nás neobživnou." (Jiří Mahen) Znáte ten úţasný pocit, kdyţ dočtete knihu? Tak určitě víte, ţe příběh otočením poslední stránky a zaklapnutím desek nekončí. Uţ sám autor vymýšlí příběh. Na jeho začátku je většinou pouhá myšlenka, od které se odvíjí celá řada zápletek, vztahů či jiných myšlenek. Myslím, ţe spisovatel nemá příběh promyšlený od začátku aţ do konce. Nebo má? Nevím, nejsem spisovatel. Postavy určitě nejsou pro autora pouhými figurkami, se kterými rozehrává nudnou hru. Kdepak, je to napínavá partie s mnoha zvraty a neočekávanými událostmi. Alespoň já v to doufám. V knize je otisk autorova vlastního příběhu, jeho vlastních zkušeností a představ o charakteru postavy. Kniha je pro něho dílo, které vytvořil sám, ke kterému má vztah. Kniha je napsána, ale něco jí chybí. Tím něčím je čtenář. Čtenář, který nosí knihu všude s sebou. Čtenář, který se nemůţe dočkat, aţ obrátí stránku. Čtenář, jenţ se od knihy nemůţe odtrhnout. Pokud se takový čtenář najde, autor si můţe blahopřát, jeho kniha je úspěšná a má nakročeno k tomu, aby se stala tzv. bestsellerem. Zboţňuji pocit, jenţ přijde po dočtení kapitoly. Co bude dál? Jak to asi dopadne? Večer v posteli hltám kaţdé slovo, chci se dozvědět co nejvíce. Drţím oči sotva otevřené, ale nejde přestat, je to jako droga. Nakonec ale stejně usnu. Ovšem není to jako vypnout televizi. Příběh postupně oţívá, zdá se vám o něm. V tu chvíli jste spisovatelem vy. Vaše sny a tuţby píší pokračování příběhu. Realita jde stranou, mrtví oţívají, máte strach, radost, obavu, vztek, pláčete. Jste součástí všeho. Proţíváte příběh a dotváříte ho vlastní fantazií. Ráno se probudím a vůbec netuším, kdy a jak jsem usla. Byl to všechno sen? Nebo skutečnost? Dobrou knihu chcete mít doma. Moţná, ţe ji uţ nikdy číst nebudete, ale pocit, ţe se k ní můţete kdykoli vrátit a oţivit si příběh nebo některé myšlenky, je asi příčinnou toho, ţe někteří lidé mají přeplněné knihovny a knihy uţ nemají kam dávat. Kaţdá kniha vyzařuje určitou atmosféru, proţitek, který je pro kaţdého čtenáře 5
jedinečný, neopakovatelný a obtíţně sdělitelný. I já nemohu dost dobře popsat, co všechno mi dávají knihy. Spisovatel vytvořil příběh, čtenář mu dal duši a já ho nosím v sobě. (Studentská práce, 07. 09. 2007)
2. Přečtěte si následující ukázky z tvorby Karla Čapka a Jana Skácela s názvem Sláva. Porovnejte je a zjistěte, v čem se shodují a jaké jsou jejich odlišnosti. Dokážete odhalit, v čem je podstata odlišnosti přístupů obou autorů? Sláva Ale to se rozumí, ţe z toho máme všichni dohromady radost, vyhrál-li český mládenec světové mistrovství v tenisu; jen paneboţe houšť a ještě větší kapky, ještě víc rekordů a mistrovství a všech moţných úspěchů, výher a cen. Tisícihlavé zástupy přišly uvítat vítěze na nádraţí, lidé ho nesli na ramenou, křičeli ,,Sláva Karlovi!“a doprovázeli jeho auto a mávali čepicemi a tlačili se, aby si aspoň sáhli na hrdinu, který to vyhrál někde ve světě. Ale teď si nemohu na něco vzpomenout; hleďme, dejme tomu České kvarteto uţ to tolikrát vyhrálo ve světě; nevíte, zda je někdy přišly uvítat tisícihlavé zástupy? Marně si mačkám čelo v dlaních; mně se zdá, ţe to tisícihlavým zástupům ani nenapadlo. Rovněţ se neukázaly tisícihlavé zástupy, kdyţ přijel do Prahy – dejme tomu – Thákur nebo H. G. Wels; ale kdyby takhle přijel Nurmi nebo Borg, byly by tisícihlavé zástupy na místě jako jeden muţ. Být muzikantem nebo spisovatelem nebo učencem, to uţ není ţádná sláva, ba ani polní tráva; chceš-li být, synu, velikým muţem, nech hloupostí a hrej tenis. Tvé největší vítězství nebude nikdy v práci, nýbrţ ve hře; největší sláva v tomto světě není dílo, jeţ trvá, nýbrţ úspěch, který bude zítra překonán někým jiným a o kterém za rok nebude vědět ani jediná hlava z tisícihlavých zástupů. (Karel Čapek: O umění a kultuře)
Sláva Tuhle historku mi vyprávěl přítel tak smutný, ţe je téměř veselá. Pokusím se ji povědět dál. To pro její tiché, zarmoucené ponaučení. Pokusím se to říci vlastními slovy: Měl jsem předka, který byl slavný na celé naší ulici, pravé půlce náměstí a ještě v několika domech. Neměl jsem ho rád. Příliš mi ho doma připomínali a dávali za vzor. Potom se moje rodné město rozhodlo, ţe uctí památku slavného předka. Sochař, který vymodeloval bustu, byl mladý člověk a nosil plnovous. Odhalili předka a poprsí se povedlo, aţ na to, ţe se strašně lesklo. Neřeknu jak. Potřebovalo to patinu. Sochař pravil, ţe se to uţ nějak udělá. (Byl z našeho města a nosil plnovous.) ,,Takhle nemůţe zůstat,“ pravil, ,,je moc zlatej.“ V tom jsem mu dal za pravdu. Ostatně moje babička vţdycky tvrdila, ţe náš slavný předek byl zlatý člověk. Poprosil mne, abych mu pomohl.
6
Vzali jsme slavného předka a odnesli ho na zahradu. Tam stál mezi angreštem a rybízy dřevěný záchodek. Uvázali jsme slavného předka na řetěz a spustili ho hlavou napřed do kulatého otvoru. Bylo v tom cosi nesmírně srdečného. Na dveřích záchodku zelo velké vyříznuté srdce, kterým vlétaly dovnitř včely. ,,Za čtrnáct dní nám krásně zezelená,“ pravil sochař. Díval jsem se na něj s obdivem. Nelhal. Kdyţ ta sláva přišla a město odhalovalo slavného předka, byl zelený. Měl patinu, kterou by mu záviděl Verrocchio i Coleone. Jenomţe se od něho vinul pramínek zvláštní, nedefinovatelné vůně. Při slavnostním proslovu lidé zneklidněli. Začali si nenápadně prohlíţet podráţky, ale linulo se to dál a brzy toho byla plná aula místního gymnasia. Mně to nevadilo a sochař měl radost z patiny. Byl docela zelený, ten náš slavný předek, a linul. (Jan Skácel: Jedenáctý bílý kůň) Další stylistické útvary založené na úvahovém postupu Esej Nuţe Neruda byl takovouhle zmařenou existencí, společenský trosečník, nad nímţ se útrpně krčilo rameny hned od jeho mládí aţ hluboko do muţného věku. Profesůrek bez zkoušek, který nemohl proto zakotvit ani v přístavu manţelském, redaktůrek opozičních, skoro petrolejnických listů, odkázaný na milost a nemilost svého šéfa, který ho necenil ani jako básníka, ani jako fejetonistu a neodváţil se mu na sklonku ţivota dát výpověď jen proto, ţe nikdo z ţijících literátů neměl dost neomalenosti, aby ho chtěl zastoupit jako nedělní fejetonista, byl směrodatné oficiální veřejnosti ,,paňácou“ a ,,zpustlíkem“, pochybnou existencí, zmítající se na okraji společenského bahna. (…) Neruda je ve zlé nevýhodě proti jiným, daleko menším: je skoro samozřejmý. Je bezmála tak samozřejmý jako slunce, vzduch, voda, tok oblaků, zpěv ptačí, jiskření hvězd a vůně trav a všecky dobré, sladké a silné dary ţivota. (…) Dobyl poesii dojmy, názory, city, pojetí, výrazy a slova, které byly pokládány za utonulé a ztracené v blátě dní a všednosti, poněvadţ nikdo neměl dost síly, aby je zdvihl, očistil a ukázal v přirozené věcné kráse a váţné slavnosti. Neruda přišel a vyzdvihl tyto ztracené bosé děti a sirotky na svých silných, nebojácných rytířských rukou vysoko do tahu větrného a záře slunečné a hle, zasvítily krásou a slávou, a ukázalo se, ţe jsou z téţe královské krve jako ty, které seděly do věků na trůnech tradičních. Měl strašnou odvahu, ţe vzal slova z ulice, neumytá a neučesaná, jak je zastihl, a učinil z nich posly věčnosti. (…) Celá moderní západní literatura má tento pramen: hoře z toho, ţe jsou pokácena stará boţstva, a touhu hledat a vztyčit nová. Od Chateaubrianda celá francouzská literatura zabíjí a topí nudu a vnitřní prázdno: v náboţenství, orgii, hašiši, ironii, nirvaně, cti nebo dobrodruţství, vše jedno. To je Flaubert, to je Musset, to je Baudelaire, to je Vigny, to je Stendhal. (…) 7
Neruda po svém a svým způsobem v uţším rámci malého národa vykoupil se z hoře a prázdnoty moderního člověka… (F. X. Šalda: Alej snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy; Boje o zítřek)
Mravy a mluva Slovo mravy nám dnes můţe znít trochu staromódně. A přesto je to věc nadmíru aktuální. Jak ale poznat mravného člověka? Odráţí naše mluva naši (ne)mravnost? Často tomu tak je; ale co dělat s takovými případy, jako jsou vybraně se vyjadřující podvodníci či lidé navenek obhroublí, ale uvnitř s ryzím srdcem? Protoţe naším cílem není ani psychologická studie, ani sociologický výzkum, vyhněme se těmto extrémním typům a obsah slova mravy si rozšiřme o tzv. komunikační normy. Pak se teprve můţeme zamyslet nad tím,jak jsou v daných řečových situacích plněny poţadavky společenských norem. Pro jednoduchost ponechme i nadále slovo mravy jako jistou synekdochu označující celek poněkud širší. Nad upadajícími mravy si vzdychaly všechny generace. To, co kdysi pohoršovalo, je nyní vţité a pohoršují nás jiné věci. Jedním z projevů, který o mravech hodně napoví je právě naše mluva. Ne, teď není na místě brojit proti nespisovnosti, vţdyť i nespisovný projev můţe být kultivovaný. Jde o jinou kvalitu, nazvěme ji přiměřeností. Přiměřenost znamená asi tolik, ţe měníme svou mluvu podle různých situací. Uvědomujeme si, ţe jinak mluví televizní hlasatelka, jinak maminka s dítětem, jinak zedníci na stavbě. Ve všech těchto situacích očekáváme mluvu různé úrovně a naše očekávání bývá často splněno. Asi by nás překvapilo, kdybychom vyslechli následující rozhovor: ,,Nehltej, nenaţranče!“ vykřikla matka podráţděně. ,,Mám hlad,“ zakňoural synek. ,,Pořád byste se cpali a kdo vás má pořád ţivit, co!?“ Stejně překvapeni, i kdyţ s opačnými pocity, bychom asi byli, kdyby mladíci na heavymetalovém koncertu hovořili následovně: ,,Prosím vás, je tady volné místo?“ ,,Ale ovšem, jen se posaďte.“ ,,Děkuji, uţ jsem se obával, ţe si nesednu.“ ,,Za málo. Počkejte, dám tu limonádu (!) na stranu, abyste měl pohodlí.“ Tento moment zklamaného očekávání v nás mohl vzbudit na jedné straně pohoršení a na straně druhé veselí. Po pravdě řečeno, druhý rozhovor by za reálný povaţoval jen velký idealista, kdeţto první nemusí být utopií. Asi se shodneme, ţe učňovská mluva je úrovně dosti nevalné. Na druhé straně u středoškoláků a vysokoškoláků se projevuje trend vytvořit si image mladého úspěšného člověka, který se neztratí v dravých vodách naší trţní ekonomiky. To s sebou nese i nutnost osvojení si určité kultivovanosti ve vystupování a vyjadřování. Ale vraťme se k učňovské mládeţi. Ztrácí se u ní schopnost uţít mluvu adekvátní dané situaci – a nejenţe se ztrácí, oni často ani nemají snahu chovat se trochu kultivovaně. Naopak, kdo řekne vulgárnější slovo, je větší hrdina. Ztrácí se úcta k dospělým. Následující případ se opravdu stal. Učitel Voříšek:,, Nováku, pojď k tabuli.“ Novák:,, Nikam nejdu. Jdi si tam sám, Vořechu.“ Následuje obdivný smích ve třídě. Zdá se vám také, ţe se situace zhoršuje? Proč? Demokracie prý slušné lidi omezuje a neslušným dává moţnost svobodně projevit svou neurvalost. Jaký dopad 8
například mají projevy některých politiků, které se hemţí nadávkami, uráţkami a pomluvami? Slušným lidem je sice jasné, co si mají o těchto ,,politicích“ myslet, ale mnohým jejich slova imponují. ,,Ten jim to dal, co!“sděluje pan X panu Y u piva. Ještě svorně zanadávají na všechno moţné, pak přijdou domů a zopakují to manţelkám za bdělé asistence dospívajících dítek. Servítky si neberou. A dítka, náleţitě vyškolená, to pak ve škole dají k lepšímu. (…) Celé to vypadá jako začarovaný kruh. Koho by bylo třeba převychovávat dřív: rodiče, nebo děti? A není na to uţ pozdě? U dětí ne. Zvláště důleţité je sledovat, koho si vybírají za své vzory. Právě snaha podobat se svému idolu můţe vést k nápravě. A proto sledujme, koho děti obdivují, a usměrňujme jejich zájem. Nejde jen o chování, ale i to, jak děti mluví. Spousta dětí s oblibou napodobuje mluvu svých vzorů. Koho však dát za příklad dítěti, které se pohybuje v kruhu: zarputile mlčící svalovec Rambo – opilý tatínek – strýček Skrblík? (studentská práce) ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………
Kritika Co můžeme vědět o historii? Kdyţ jsem si přečetla zadání druhého kola Studenti čtou a píší noviny, musela jsem se, ač to bylo nepatřičné, zasmát. Co my, studenti střední školy, můţeme vědět o stínech minulosti své země? To snad nemyslíte, váţení, váţně! Zaprvé: historii se učíme jen z učebnic. Jak se mění osmičky v našich dějinách, tak se přepisují i tyto učebnice dějepisu. Zadruhé: v devítiletce jsme skončili s dějinami u druhé světové války. Nyní, v druhém ročníku gymnázia, probíráme revoluční rok 1848. Starší sestra skončila ve třetím ročníku s dějepisem u druhé světové války. Zatřetí se ptám, který učitel dějepisu, nejméně dvacet let opakující zaţloutlé stránky dějin, můţe s klidem dát hlavu na špalek, ţe vše, co se uvádí a hodnotí (!) v učebnicích dějepisu, událo přesně tak a nejinak? Nikdo. Kdo nám řekne pravdu? Kosmas? Dalimil? Palacký? Pekař? Čornej? Netuším. Od rodičů dobře vím, ţe 9. květen 1945 oslavovali jako Den osvobození sovětskou armádou. Před lety však někdo procitl, znovu zalistoval historií a prohlásil: Pardon, byli jsme sice osvobozeni sovětskou i americkou armádou, ale uţ 8. května. Proto si dnes připomínáme v kalendáři Den vítězství o čtyřiadvacet hodin dříve. Těţko se ptát mladého člověka, který se vše učí pouze z učebnic. Kaţdá vláda a její moc si přisvojují právo na svůj výklad minulosti. Proto se přepisují učebnice. Dávám praktický návod, jak se tohoto zlozvyku navţdy zbavit. Nikdo by se neměl pasovat na všeznalce dějin a vykládat je tak, jak to vyţaduje duch doby. Historie by se měla pouze zaznamenávat, nikoli svévolně interpretovat a hodnotit.
9
Kdyţ budu potřebovat, ráda si otevřu nějakou „kroniku času“ a v ní si vyhledám vše, co mne zajímá. Naše učebnice dějepisu mě však jiţ dopředu nabádají, co si mám o té které události myslet a jak ji hodnotit. To je největší stín našich dějin, který na mě spolehlivě doléhá. Hana Jugová (Gymnázium Šumperk)
Zajímavá výstava Dne 30. ledna se uskutečnila vernisáţ sochařky Adély Matasové. Umělkyně patří ke generaci čtyřicátých let, ale ve své tvorbě dokázala, ţe jde pořád s dobou, ţe se nebojí začít znovu, naprosto jinak. Vţdy udivovala téměř muţským přístupem k tématu, její dílo působilo robustně, aţ drsně. Její nejnovější monumenty jsou z kovu, přitahuje ji vše, co se leskne, co odráţí světlo. Proto neudivuje kombinace se zrcadly. Nejde o ţenský prvek, zrcadlo je spíš filozofií neţ odrazem líbivosti. Exponáty najdeme ve dvou místnostech. Jeden prostor tvoří čtyři objekty – sloupy, končící zrcadlením. Do druhého prostoru vstupujete po schůdkách jako do podsvětí. Tady vám opravdu vyrazí dech čtyři stylizované monumentální rakve, černé a výhruţné, které se navíc odráţejí v zrcadlech po obou stranách stěn. Rakve rozhoupáte – a okamţitě máte pocit zlověstného času, který nelze zastavit, jakmile je dán do pohybu. Je škoda, ţe výstava potrvá v Brně jen krátce. Zájemci budou muset putovat za autorkou a jejími monumenty příští měsíc do Prahy. Pýcha a předsudek 2? Kéţ by Pocit z filmu Vášeň a cit připomíná rozpoloţení rybáře, který zasekl zlatou rybku a po dvouhodinovém boji vytáhl leklého kapra penzistu. Člověk za jedno vstupné vidí na začátku úplně jiný film neţ na konci. Navnaděn stylovou variací na sršatá díla Jane Austenové, dočká se spisovatelčina unylého ţivotopisu. Přitom film startuje tak slibně! Přesně v duchu austenovských příběhů se z kraje vynoří zchátralý venkovský dům, jehoţ obyvatelé si zuby nehty udrţují noblesu mezi krmením prasat a kopáním brambor. Rodiče si v manţelské posteli vyměňují kouzelně uštěpačné poznámky podle nejlepší tradice britského humoru, v níţ hned pokračuje kázání na téma – Ať mají ţeny třeba i vtip, ale ne proboha pronikavý rozum! (…) (Miroslava Spáčilová , Mladá fronta DNES)
………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… 10
………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… Recenze Muzikál Once Irsko, reţie John Carney, hrají Markéta Irglová, Glen Hansard, Bill Hodnett, titulky, 86 minut Proč Once zabírá? Nic neřeší Hudební romance s Markétou Irglovou a Glenem Hansardem, jeţ uchvátila Ameriku, jde do českých kin Kdykoliv levný nezávislý snímek zazáří, mluví se o zázraku. Je irská hudební romance Once, která vyhrála diváckou cenu Sundance festivalu a po amerických kinech se prosazuje v dalších zemích, opravdu filmovým zjevením z čistého nebe? Po stránce řemesla sotva. Má téměř nulový děj i zápletku, sklon k ledabylé logice i ke sladkobolnosti, reţie zrovna neoslňuje nápady ani herci jistotou. Příběh patří k těm nejjednodušším: pouliční muzikant a české emigrantka spojí své hudební talenty k nahrání desky, ale jejich vztah ztěţují minulé závazky. Na druhé straně Once nahrává rčení, ţe v jednoduchosti je krása.A důvod, proč na diváky tak spolehlivě zabírá, je neméně prostý: nic neřeší. Odtud pramení ta opojná úleva, pro niţ divák ubitý přespekulovanými filmy plnými otázek, výzev a ambicí rád odpustí reţiséru Johnu Carneymu trochu klopotné nasládlosti. Nemluvě o fanoušcích hudby Glena Hansarda, pro něţ je Once modlitbou. Divoký východ navţdy Ostatní si u filmu vystačí s přívlastkem milý. Once začíná milou honičkou se zlodějíčkem, byť uţ tady přijdou první logické úlety – ţe by náhodný dobrák hrdinovi půl hodiny hlídal starou kytaru? Milý je nástup Markéty Irglové ve stylu zvídavé školačky, která neváhá vláčet ulicemi vysavač. Milá je okamţitá důvěrnost páru; chovají se s bezprostředností dětí, coţ pocitově účinkuje, ač to Hansardovi nesedí k jeho věku a Irglové zase k roli matky. Milá je scéna, v níţ se muţ dívce svěřuje v hudebních improvizacích, milé je vysedávání emigrantů u seriálu, z nějţ se učí anglicky. Jenţe současně rve uši ochotnický part hrdinčiny maminky, jakoby vzešlé z domácké reality show, a oči děsí dívčino oblečení ve stylu balkánské ţebračky před 11
sto lety. Divoký východ nám zřejmě západní filmaři přilepili navţdycky, i ti nezávislí. Nadšení nad scénou, v níţ Hansard předvádí zrod písně, zase hravě překryje vzpomínka, jak Richard Krajčo v Comebacku zahrál totéţ – a líp. Zpěvná hudba filmu samozřejmě kraluje, jen by jí člověk čekal víc. Hned první společná – nádherná! – píseň rovněţ doloţí, ţe zpívající Hansard uţ má výrazovou manýru ukřičeného ţáka školy proţívání podle Stanislavského, zatímco Irglová si uchovává čistotu – a její sólo u klavíru patří k nejsilnějším záţitkům. Hudba ano, film ne Once si zkrátka získává muzikou a jakoby mimoděčnou všedností, aţ lehce naivistickým kouzlem. Občasnou lítost nad amatérskými chybami potlačí vědomí, ţe v profesionálním balení by pohádka z hudebního skoro chudobince ztratila půvab. Neboť pouličních muzikantů, a dobrých, je v kaţdém městě plno, ale jen ve filmu typu Once je obklopují samí přející, chápaví, milí lidé – i ten přezíravý zvukař nakonec zjihne. A pouze Once si můţe dovolit tak kýčovité kousky, jako kdyţ se kapela v rodinném kruhu mazlí s děťátkem nebo se druţně honí na pláţi. V kaţdém případě Once stvrzuje, ţe věčný zázrak zrození hudby a lásky prostě funguje. Ale zázrak kinematografie vypadá jinak. Mirka Spáčilová (Mladá fronta – DNES 25. 10. 2007) ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………….
Glosa Knihkupci Náhoda mi v těchto dnech přivála do cesty starého kamaráda, který se v současné době ţiví coby knihkupec. Krámek má malý, leč útulný, a hospodaří v něm ještě s jedním kolegou. Kdesi v podvědomí jsem tušil, ţe prodávat knihy je jistě velmi ušlechtilé počínání, ba přímo poslání. Celý obchod navíc voní ořízkami nových publikací a člověk ještě můţe rozpřádat se zákazníky intelektuální rozhovory. Byl jsem však vyveden z omylu. ,,Představ si,“ usmála se Oldova tvář orámovaná šedivým vousem, „ţe je zde také hodně legrace. Rozhodně teď v létě s mimopraţskými zákazníky. Většinou nevědí, co chtějí…“ A tak jsem vyslechl, ţe ţádají mj. Zámek plný šílenců od Mňačka (rozuměj Hrad plný bláznů, autor V. Škutina), místo Černých baronů Červené uhlobarony a kniha Tři sta rad pro včelaře se změnila na „něco o vosách“.Palmu vítězství ovšem sklidila kniha Vtáky v trní (slovenská). Zákazníci poţadovali Brabce v roští i Ptáky trnité. Korunu všemu nasadil jednoho podvečera můj jiţ notně unavený kamarád, jenţ na kupodivu správnou otázku „Máte Vtáky v trní?“ unaveně odvětil: ,, Nezlobte se, 12
nemáme, ani bychom nechtěli.“ Smál se celý krám krám. A pak ţe není knihkupečtina zábavná! (Bohumil Hatina, glosa z Večerní Prahy 30. 7. 1991) Spratek vítězí! Kdyţ jsem se minulých čtrnáct dní probíral ze spánku a pustil si v televizi zprávy, mnohokrát během ranního vysílání se tam objevil malý zelený spratek. Řekl mi vesele ahoj a s rukou nenápadně za zády se přišoural k mé obrazovce. Pak pravačku s kladivem schovaným za zády švihem vymrštil a obrazovku mi rozbil. Sypalo se sklo. Spratek se zasmál a vítězoslavně oznámil: „A máš to rozbitý!“ Načeţ vesele odkráčel. Do toho se ozval neutrální hlas, který oznámil, do kterého ţe obchodu si máme jít nakoupit elektroniku novou... A protoţe se ten dovádivý spratek objevoval zásadně v ranním čase, v době, kdy se do školy chystají za doprovodného mumlání televize školáci, toho milého zeleného muţíčka všichni viděli a mezi dětmi je to momentálně jedna z nejoblíbenějších reklam. Takţe teď jen čekám, ţe aţ vyběhnu ráno po sedmé se psem, přijde ke mně nějaký milý školák s rukou za zády, vesele řekne ahoj a jednu mi švihne. Moţná bude v té ruce mít něco jiného neţ kladivo, ale kaţdopádně se podívá na můj krvácející ksicht, vesele řekne „a máš to rozbitý“ – a vesele odhopká. Spratek je celebrita! (Jan Krůta)
………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… Aforismus Je-li vůbec něco smutnějšího neţ zneuznaný génius, je to nepochopený ţaludek. (Balzac) Paměť je výsadou blbých, chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet… (Werich) ………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………
13
Cvičení I. Malá recenze na to, jak umírají slova Nejen lidé a stromy ale i slova umírají i kdyţ si o nich někdy myslíme ţe jsou nesmrtelná třeba ta Goethova. Ale to je pouhé zdání a právě básníci o tom vědí. Tomu kdo básník není postačí podívat se doma dětem do školní mluvnice. Aţ donedávna jak kaţdý dobře ví nebo to uţ zapomněl byly vzory pro skloňování podstatných jmen ţenského rodu ţena nůše píseň kost. To uţ není pravda. Nůše vypadla a na její místo nastoupila růţe. Nedivme se. Které dítě ze základní školy si pod tím jménem dovede něco konkrétního představit? Dítě dnes ví co je bágl batoh moţná mošna ale nůše? Ta umřela stejně jako umřel náš poctivý trakař a narodila se japonka. I ţebřiňák odpočívá v pokoji a místo něho jezdí po silnicích valníky na kolech s gumovými pneumatikami. Některých slov je škoda jiná vzal čert. A mnohá by měla být dávno po smrti například závist pomluva rakovina smog válka a výraz,, je tomu s podivem“ by si zaslouţil popravu. Rovněţ slovo ,,údajně“. Příliš připomíná slovo,, udávati“. Umírají slova nevinná milá a dobrá jako chléb. Umírají a nikdo je uţ nevzkřísí. Třeba zrovna ta nůše. U starších z nás vyvolává vzpomínku na stařenky s motyčkou nebo srpem v ruce na čerstvě posečenou jetelinu venkov na trávu kuračku pro kterou se chodívalo slepicím. Bývala i v pohádkách pokud v nich ještě nelétaly raketoplány. Malá recenze na stát Není to recenze na stát, ve kterém ţiji, to bych si netroufal. Jako většina českých ţurnalistů dokázal bych nanejvýš zrecenzovat USA, protoţe jsem tam jsem nikdy nebyl. Mám na mysli Nepál. Velmi se kořím nepálské vládě a miluji ji. Je mi sympatická. Nadchla mne, protoţe vydala nedávno zákaz horolezeckého výstupu na horu Mache Puchare, vysokou přes 7000 metrů. Udělala to z překrásného důvodu: aby si alespoň jeden z himálajských velikánů uchoval své věčné tajemství a zůstal nepřemoţen. A učinila tak právě včas. Před sedmi lety pokusila se o ten kopec britská expedice, ale třicet metrů před cílem se musela naštěstí vzdát. I to je mi sympatické. Vţdycky jsem to v ţivotě vzdával třicet metrů předem. Je to tak jistější. Dál uţ o nic nejde a je to nuda. Co potom? Uţ nic nezbývá, uţ vůbec nic. A proč někoho nebo něco poráţet? Koupil jsem si nový klobouk, abych jej mohl okázale smekat před nepálským státem. Jeho vláda zná cenu tajemství. Dokázala, ţe na zeměkouli zůstane místo nekonečného ticha, čtvereční kilometr sněhu, do kterého se nikdy neotisknou lidské šlépěje. Smekám před nepálskou vládou. Před ostatními nechávám klobouk tvrdošíjně na hlavě. A hlavně mám spadeno na Rakouskou spolkovou republiku. Ta postavila k ledovci Gross Glockner autostrádu, která končí ve výšce 2 400 metrů. Jezdí se tam
14
autobusem a také jsem tam byl, abych poznal, jak hluboce klesl člověk. Stál jsem u toho obrovského ledovce, z kterého vytéká voda zelená, chladná voda, sto metrů ode mne parkovaly autobusy, leskla se okna hotelů a na ledovcovém splazu se povalovaly nedopalky, obaly od ţvýkaček a prezervativy. Stál jsem tam s kloboukem pevně naraţeným na uši červené hanbou. a) Do prvního textu doplňte interpunkci b) Odpovídají tyto recenze charakteristice recenze uvedené v učebnicích? Jestliže ne (své rozhodnutí zdůvodněte, ke kterému slohovému útvaru byste vy tyto texty zařadili? II. Houby a houbaři … většina lidí houby hledajících vstupuje do lesa s jakousi představou, ţe nestačí houby hledat, nýbrţ ţe je záhodno je pokud moţno vyhubit, snad proto, aby uţ nikdo jiný nic na tom místě nenašel. Proto najdou-li hříbka v mechu, vyrvou v širokém okruhu mech v herodesovském hledání jeho bratříčků ještě nenarozených; vůbec nepomyslí na to, ţe tím obnaţí a zničí podhoubí a zničí lesu přirozenou nádrţ vláhy, stejně potřebnou stromům jako houbám všeho druhu… Nenechají stát muchomůrku nebo bedlu aspoň pro jejich krásu; jsou neúnavní a důslední ve svém ničení… Nebylo by se co divit, kdyby v dohledné době byl vstup do všech lesů lidem zakázán. Copak víme vše o tajemné symbióze lesa, copak víme, jak spolu souvisí ţivot hub a ţivot stromů? Ale i kdyby toho nebylo: je hřích brát lesu skřítkovitý ţivot hub, tak jako brát loukám a mezím elfí ţivot květů; a lidé kteří nedovolí aby tam kudy prošli zůstal kousek nedotčené přírodní poezie nenáleţí do lesa a zaslouţí si aby z něho byli honěni hajnými s jazyky plamennými a holí sukovitou. (Karel Čapek) a) Čím je aktuální i dnes úryvek z Čapkovy tvorby ? b) Pozorujte způsob uvažování, všímejte si: druhu a stavby vět slovní zásoby (zvláště výrazů naznačujících uvažování) c) V podtržené části textu doplňte interpunkci III. Svět je na přelomu tisíciletí přetechnizován, na normální lidské hodnoty nezbývá čas ani chuť. Je pravda, ţe dveře jsou mládí všude otevřeny, ţe mládí má zelenou, coţ není nic nového pod sluncem. To by ale ještě nemělo znamenat, ţe se před starými lidmi, obrazně řečeno, budou pomyslné dveře zavírat. Vţdyť to, v čem ţijeme nyní, musel někdo vytvořit, vynaloţit své úsilí. A co myslíte, kdo to byl? Kdo se před námi snaţil? Právě ti, kterým je dnes o pár desítek let víc neţ nám. Jako se oni snaţili vytvořit zázemí, jistoty a hodnoty pro nás, měli bychom nyní zkusit pomoci my jim. Je otázkou, jak to udělat. Já navrhuji to, ţe jim nebudeme dávat najevo jejich vlastní nepotřebnost a tím je vrhat do stále větší nejistoty a pocitu nepotřebnosti. Budu-li sama k sobě kritická, poloţím si otázku:,,Co jsem ve svých devatenácti letech dokázala já?“ Můţu říci, ţe zatím téměř nic. Zatímco generace mých prarodičů, která má nyní pocity nepotřebnosti, trpí, toho dokázala dost.
15
1. Přeformulujte podtržené souvětí ve výchozím textu tak, abyste odstranili nedostatek v jeho skladební (syntaktické) výstavbě, a tedy i stylizační neobratnost z tohoto nedostatku plynoucí: ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… 2. Najděte ve druhém odstavci místo, v němž autorka maturitní práce užila v těsném sousedství hovorový a knižní tvar a tím narušila stylistickou vyváženost textu: ………………………………………………………………………………………………….. 3. V následujícím úryvku z maturitní slohové práce je v podtržené větě posledního souvětí méně vhodný slovosled. Přeformulujte toto vyjádření tak, aby bylo slovosledně náležité: Ti, co se ve středověku střelného prachu báli, se svého strachu před pomstou boţí zbavili hned poté, co třikrát menší armáda ,,se satanem spojeného“ nepřítele hravě porazila jejich elitní armádu. Okamţitě začali o ten nový vynález stát a vybavovali jím své armády. …………………………………………………………………………………………………. IV. Hamlet završil Brookovu cestu za divadlem oproštěným od vnějších znaků, propojujícím herce a hudebníky mnoha kultur a národností. Stala se oslavou multietnického divadla, divadlem vybroušené preciznosti, přesného výrazu a jisté formální asketičnosti, nutící diváka k soustředěnosti a citlivosti vůči kaţdému detailu, kaţdému záchvěvu slova, pohybu, světla či hudby. Stala se chrámem i kaplí, vyprávěním příběhů i svátkem. Působivě stvořil Brook zejména závěrečné ,,finále smrti“ – souboj s Laertem. Všichni jako by na svou smrt čekali. Nikdo, ani Laertes, Gertruda či Claudius, se nevzpírají. Po Claudiově smrti přijdou na scénu i všichni zbylí herci a němě se poloţí na prázdný koberec. Všichni kromě Horatia (Scott Handy) jsou mrtví. Kdyţ ten pak říká svůj závěrečný monolog, herci vstanou a dívají se klidně a důstojně směrem k divákům. Tím představení končí. 1. Čím je výchozí text z hlediska žánrové příslušnosti, resp. z hlediska dělení slohových útvarů? a) esejí b) komentářem c) recenzí d) sloupkem 2. První odstavec je kompozičně vystavěn na opakovaně užitém, výrazném jazykovém prostředku. Tím jazykovým prostředkem je: a) hromadění slov téţe větněčlenské platnosti, mezi nimiţ je koordinační vztah b) chronologický rozvoj dějové sloţky textu c) opakování téhoţ motivu v různých úsecích textu d) rytmické střídání kratších a delších větných celků 3. Prostudujte následující poučení ze Stručné mluvnice české a odpovězte na tuto otázku: Lze na základě tohoto poučení objektivně rozhodnout, zda tvar slova oprostěným ve výchozím textu je v souladu se spisovnou normou?
16
V příčestí trpném a v podstatném jméně slovesném se mění koncová souhláska ť v c, ď v z (ztratit – ztracen, zradit – zrazen), sť v šť, zď v žď (zprostit – zproštěn, opozdit se – opožděn), s v š, z v ž (brousit – broušen, zkazit – zkažen), sl v šl (zamyslit – zamyšlen, zamyšlení). – Někdy však zůstává souhláska nezměněna, jako zušlechtěn, přemístěn, soustředěn, zabrzděn, vyprázdněn. – U některých sloves jsou zde dvojí tvary, srov. řaděn i řazen, očištěn i očistěn. Ano (o správnosti psaní slova oprostěným lze na základě tohoto úryvku ze SMČ objektivně rozhodnout) Ne (o správnosti psaní slova oprostěným nelze na základě tohoto úryvku ze SMČ objektivně rozhodnout) 4. Kterým slovem českého původu lze v daném kontextu nejlépe vystihnout význam přejatého slova asketičnost? a) kajícnost b) odříkání c) prostota d) sebeovládání
Styl publicistický ………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………. cíl ……………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………………. funkce………………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………….. forma …………………………………………………………………………………………... ………………………………………………………………………………………………….. Požadavky: ………………………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………….. ………………………………………………………………………………………………….. Slohový postup: ……………………………………………………………………………. Mluvená publicistika ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… Psaná publicistika ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… Útvary:
17
zcela publicistické, a to: zpravodajské, tj. ryze informativní (zpráva, oznámení, komuniké, referát) analytické, hodnotící články (úvodník, komentář, polemika, pamflet, kritika, diskuse, recenze, hodnotící úvaha) beletristické (črta, sloupek, kurzíva, glosa, reportáţ, cestopisná črta, interview, soudnička, fejeton) propagační (reklama, inzerát) – inzerce plošná a řádková jiné než publicistické (usnesení z jednání = administrativní, výkladové – např. právní poradna = odborný styl, reklamy a inzeráty = informační styl, básně, povídky, romány na pokračování = umělecký styl) zábavné útvary (obrazové přílohy, anekdoty, seriály, hry, kříţovky, horoskopy, kalendář, ankety, programy TV) Stálé prvky novin (pro orientaci čtenáře) ● záhlaví - název novin, ustálená grafická podoba – čitelné, výrazné , estetické ● slogan - doprovází záhlaví – věta pod ním ● 1. řádek pod záhlavím – datum, den, číslo, ročník, cena apod. ● „uši“ – stále se opakující titulky (v rozsahu celých novin) ● rubriky – ustálené typy článků obsahově a graficky (z oblasti vědy, kultury, zájmů), např. Ze světa, Rozhovor, Pro ţeny, Hobby aj. ● titulky, mezititulky, podtitulky - jazykově náročné > ţivé a působivé - konkrétní, stručné, bezprostřední (slovesa v přítomném čase) - jen naznačují obsah textu (titulek = první, základní informace o tématu; podtitulek = stručné vystiţení tématu; mezititulky = rozdělují delší politické projevy) ● popisky - slovní doprovod k fotografiím, schématům, grafům > co nejstručnější, v přít. čase ● obrazový materiál – fotografie + popisky, reprodukce, karikatury ● plošná a řádková inzerce ● tiráž – technické a vydavatelské údaje (na konci, poslední strana dole) ● grafická úprava a typografie > pro vizuální představu: linky, rámečky, obrázky, typy písma Stavba publicistických útvarů kompozice článků obecně: logická výstavba ● nejčastěji systém tzv. „obrácené pyramidy“ (v čele nejdůleţitější informace: co, kdy, kde, jak; pak doplňující fakta) ● výstavba s „pozdrženým úvodem“, chronologický postup, různé úhly pohledu (kladení informací vedle sebe, logické kladení otázek a informací) ● tzv. odstavcový háček (poslední slova odstavce logicky souvisejí s 1. větou následujícího odstavce, uvádějí ji) Jazykové prostředky ● jazyk spisovný, a to kniţní i hovorový ● přesnost, neotřelost, někdy humor, satira, ironie
18
● vyuţití automatizace = výrazy pouţívané často, předpokládané, očekávané: mít rezervy, setrvat v rozhodnutí, ožehavý problém, uspořádat recepci na počest ………………………………………………………………………………………………… x aktualizace (opak) = výrazy působivé novostí, neobvyklostí, upoutávají pozornost čtenáře: dopravní infarkt, udělat čáru přes rozpočet ● obměna frazeologie, kontrast, slovní hříčky, např. Staré Město mládne ● větná stavba – pestrost, věty jednoduché i souvětí Útvary stylu publicistického Zpravodajství – nejdůleţitější v novinách - maximální stručnost, styl konstatující, bez citového zabarvení, objektivní informace Úvodník - obsahuje nejdůleţitější aktuální informaci, rozbor a vyvození závěru pro praxi - tlumočí kolektivní oficiální stanovisko redakce, popř. vydavatele; klidný ráz, odhaluje souvislosti, příčiny; výrazný titulek - na čelném místě novin (1. strana novin) - vyuţití 1. osoby mnoţného čísla; má úvahový ráz Komentář - autor vyjadřuje svůj názor, zaujímá stanovisko k nějakému problému přítomnosti nebo minulosti - styl pestrý, citově zabarvený, subjektivní úvahový ráz; bývá umístěn za úvodníkem Kurzíva (kurzívka) - novinářská aktualizující nebo zábavná stať, tištěná kurzívou (skloněné písmo) Glosa - kritická poznámka k událostem a názorům; krátký útvar Sloupek - vtipná časová úvaha v jednom sloupci, vytříbený styl, kurzíva; na první straně novin - původně v 20. a 30. letech v Lidových novinách (Čapek, Poláček, Bass) Causerie [kózrí] - vtipná novinářská úvaha o nějakém problému; lehčí tón, duchaplnost, aktuálnost, zábavnost; často forma rozmluvy (Neruda, Machar, Čapek, dnes Hanák aj.) Interview - písemně zpracované sdělení formou rozhovoru, např. s významnou, známou osobností Inzerce a reklama – speciální druh oznámení v novinách, časopisech, v televizi - cíl > upoutat, zaujmout, motivovat činnost; nabídka, prodej, koupě, zaměstnání, seznámení; - základní prvky > kdo, co, kde, kdy a proč (maximální stručnost) - důleţitá volba grafických prostředků – typ, čitelnost, výraznost, odlišnost písma - jazyk vţdy spisovný; srozumitelnost (pozor na zkratky)
19
Reportáž ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… Fejeton ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… Reportáž
Nocleh na ledové posteli Líbilo by se vám spát v lednici? Asi moc ne. Na světě se ale najdou i lidé, kteří jsou za takový záţitek dokonce ochotni zaplatit. Cestují tisíce kilometrů jen proto, aby se mohli v pětistupňovém mrazu vyspat na ledové posteli. Zaplatí v přepočtu asi dva a půl tisíce korun, vyfasují spacák a nechají se zavřít do mrazáku. Touţíte po takovém záţitku? Máte ho mít! Ve švédské vesničce Jukkasjärvi, sto osmdesát kilometrů za polárním kruhem, na vás čeká ledový hotel. „Zmrzneš“ prorokovali můj osud kolegové těsně před tím neţ jsem se vypravil za polární kruh. Nešlo to brát na lehkou váhu. V místech kam jsem se chystal bývá začátkem února kolem pětadvaceti stupňů pod nulou. Nakoupil jsem tedy teplé rukavice ponoţky půjčil jsem si péřovou bundu. Ale měl jsem kliku. Kdyţ jsem v Kiruně (nejsevernější švédské letiště) vystoupil z letadla bylo jen minus sedm a svítilo sluníčko. Impozantní soustava sněhových iglú je vidět uţ z dálky. Vítá vás Jukkasjärvi a jeho ledový hotel. Blíţíte se na psím spřeţení přes zamrzlé jezero a zíráte na tu sněhovou babylonskou věţ. Na rozloze dvanácti set metrů čtverečních zde najdete šestnáct ledových pokojů, ledové kino, ledový bar, a dokonce ledovou kapli. Vejdete dovnitř a rázem vás obklopí tuny sněhu a ledu. „Aţ z toho zamrazí,“řekl by cynik. A měl by pravdu. Uvnitř hotelu se teplota konstantně pohybuje mezi třemi uţ pěti stupni Celsia pod nulou. 20
„Ledový hotel byl poprvé postaven v roce 1989. Vše vlastně vzniklo tak, ţe zde umělci vyráběli různé ledové sochy, a protoţe se na své výtvory chtěli dívat celou noc, postavili si kolem ledových skulptur iglú,“ říká švédská průvodkyně Heidi. Od té doby se uţ hotel staví kaţdý rok. Začne se začátkem listopadu a celou zimu se průběţně pracuje. Nejdřív se udělají pokoje a pak výzdoba. Ledové sochy, rozseté po celém vnitřku hotelu, se plným právem mohou nazývat uměleckými díly. Ovšem jen do jara. V červnu celý hotel roztaje. „Proč to stavím, kdyţ všechno na jaře rozteče? Kaţdá věc má svůj ţivotní cyklus. Náš hotel ho má bohuţel trochu krátký, ale mně to nevadí. Malí kluci stavějí malé věci. Já uţ jsem velký, tak dělám věci veliké,“ tvrdí s úsměvem majitel hotelu Yngue Bergvist. Nutno dodat, ţe smát se klidně můţe. Ledovou atrakci kaţdoročně navštíví tisíce turistů a při ceně 680 švédských korun za jedinou noc se majiteli jistě bohatě vyplatí. Přenocování v ledovém hotelu není zdaleka tak hrozné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ano. Postel je sice skutečně z ledu, ale na něm neleţíte. A ani by to nešlo. Pod lidským teplem by roztekl. Takţe na led je kvůli izolaci poloţena dřevěná deska, na níţ jsou matrace a úplně navrchu ještě sobí koţešiny. To ale není všechno. Na noc ještě vyfasujete speciální spacák, který je odolný do pětatřiceti stupňů pod nulou! Tvrdím, ţe v takových podmínkách můţe klidně spinkat i malé dítě. Teplo, teploučko. Pes je ovšem zakopaný někde docela jinde. Na těţkou noc se totiţ zpravidla připravujete v ledovém baru. Pijete vodku v ledu (ne s ledem, skutečně v ledu, i skleničky jsou totiţ z tohoto materiálu) a pozorujete švédské umělce, kterak tesají svá díla. A pozorujete a pijete a pozorujete a pijete a pijete a pijete… A v noci se vám pak chce zákonitě na záchod. Chvíli přemlouváte měchýř, ale pak uţ nic jiného nezbude. Hup! Z teploučkého spacáčku. Hup! Do promrzlých bot. Úprk v trenkách a tričku skrz několik ledových místností a chodeb (čtyři pod nulou). Zběsilý běh přes dvacetimetrové prostranství (zhruba patnáct pod nulou) na toaletu. Potřeba na dřevěném vytápěném záchodě (tři nad nulou) a stejným způsobem zpátky. Skutečně nezapomenutelný záţitek. Mnohem příjemnější je ráno. V půl osmé vás přijdou vzbudit s horkým dţusem, který se vyrábí z jakýchsi severských bobulí, a s certifikátem vystaveným na vaše jméno. Černé na bílém je zde potvrzeno, ţe jste přespali v ledovém hotelu a kolik v něm bylo stupňů pod nulou. (zkráceno) (Jiří Zázvorka, Mladý svět 26. 2. 1997)
Ţij dlouho, Indie… Sedíme v autobuse, který snad pamatuje bouřlivá čtyřicátá léta vyhlášení nezávislosti země, zvykáme si na nesnesitelné vedro a nesnesitelný nepořádek a přemýšlíme, zda se nám to ve skutečnosti nezdá. Nezdá. Jsme opravdu v Bombaji, v jednom z největších indických měst, které má víc obyvatel neţ Česká republika. „Kolik ţe jste to dali za lístek do GOA,“ ptá se nás lámanou angličtinou asi pětadvacetiletý mladík na autobusovém nádraţí v Bombaji. „Čtyři sta rupií? Já bych vám sehnal lístek za sto padesát,“ usmívá se představě, ţe bílí cizinci naletěli některému z jeho kolegů-nahaněčů, kteří jsou vám schopni vnutit kdykoliv cokoliv. Je zbytečné si říkat, ţe jiţ nikomu nenaletíte. Pro Indy jste prostě bílý, jste turista, který má hodně peněz a málo zkušeností, aby se dokázal orientovat v jejich světě. 21
Se smlouváním se setkáte všude, ale jakýmsi vrcholem je obchodování malých dětí na pláţích GOA, proslavených hippies. Po „hipících“ tam dnes není ani stopa, maximálně tu naleznete skupinky amerických studentů, a především hloučky indických dětí sjíţdějících se na pověstné pláţe z celé země. Ne za koupáním, ale za obchodem. „Jsi nějaký neopálený, přijel jsi dnes,“ zeptala se mě asi devítiletá holčička, kdyţ jsem jí asi půl hodiny před tím vysvětloval, ţe si od ní skutečně nic nekoupím. „Kup si šátek,“ zkouší to znovu. „Mám tě ráda a nechci, aby ses spálil,“ dodává. Zdvořilostní anglické fráze typu „jak se máš“ tu pomalu pozbývají významu. Malí prodejci fráze prostě pouţívají jako jeden z triků. A pokud stále odmítáte koupit, začnou se ptát na rodinu, sourozence a na závěr utrousí kouzelnou větu, „ale slib mi, ţe zítra si ode mne něco koupíš.“ Skvělým záţitkem při cestování v Asii je jízda autobusem či vlakem. Pro lepší záţitky doporučuji vyuţívat dopravní prostředky niţších tříd. Mohli byste totiţ přijít o cestování s mrtvolou či bláznem, přivázaným za ruce k okénku vagónu. „Poslech indické hudby na dlouhých cestách vás přivede k sebevraţedným myšlenkám,“ varovali nás v broţovaném průvodci, který jsme měli s sebou. Osobně mě k téměř dokonalému sebezničení nepřivedla neustále opakovaná pop-music domácí produkce, ale asi čtyřhodinový indický film. Velká část soukromých autobusů je totiţ vybavena videopřehrávačem a pouštěním filmů se vám majitel snaţí zpříjemnit cestu. Dodávám, ţe tak dokonalou směs komedie, karatistických filmů, hororu, muzikálu a válečných filmů neuvidíte ani na nejmenované české televizi. (zkráceno) (Jan Vaca, Mladý svět 3.1. 1995) 1. Na základě přečtených ukázek uveďte hlavní znaky reportáže. 2. V podtržené části textu doplňte interpunkci.
Fejeton Nadváha Při leteckých cestách do ciziny má člověk obvykle napsáno v letence ţe jeho zavazadla smějí váţit dvacet kilogramů. Je-li hmotnost větší musí pasaţér kaţdý kilogram pěkně zaplatit. Jsem v této oblasti vzdělán praxí takţe si do kufru zásadně neberu činky. Při odletu nemívám s váhou potíţe. Naskládám nejnutnější věci do zavazadel zatáhnu zip podívám se na hodinky a zjistím ţe uţ musím letět. Letím tedy na autobus pak letím na letadlo a posléze letadlem. V cizině mívá novinář dost práce a v touze získat co nejvíce podkladů sbírám i různé broţury s přesnými údaji. Kufr postupně bobtná. Kdyţ uţ je úplně plný a puká ve švech nastává poslední den cesty kdy spočítám zbytek kapesného a vydám se koupit něco typického. Nevím proč ale lidé v cizině kupují vţdycky něco typického. Já také kupuji něco typického jenţe uţ vím ţe kufr přebral tak v obchodech pátrám jenom po předmětech které jsou vyjmuty z povinnosti váţení při odletu. Jejich seznam bývá uveden na vnitřní straně obalu letenky. Vcházím tedy do nejbliţšího obchodního domu s letenkou v ruce a se sporými finančními prostředky v kapse abych si vybral z moţností které mi seznam nabízí. V duchu si ty přesně vymezené předměty pořád opakuji: malá dámská kabelka šála přikrývka deštník
22
nebo vycházková hůl malý fotoaparát nebo dalekohled plášť koš na dítě čtení na dobu letu. Cenově je mi nejbliţší vycházková hůl a čtení na dobu letu. Zatímco hůl obvykle seţenu, dokonce typickou, pak nezměrné problémy mívám v odhadu takového čtení které se má vejít do doby letu. Většina knih je z tohoto hlediska příliš dlouhá. Ostatně, divím se ţe ještě ţádný spisovatel na světě nepřišel na myšlenku specializovat se pro psaní na letecké vzdálenosti. Pro takovou trať z Bombaje do Prahy by se mohl dokonce rozepsat do šířky. Kdyţ konečně nákup ukončím odeberu se do letové haly. U příslušné přepáţky si dám zváţit zavazadla. V duchu si uţ připravuji argumenty jimiţ se pokusím zachránit situaci („Promiňte já vím kufr je o dvě kila těţší ale já tu zase o dvě kila zhubl tak to přijde nastejno nemyslíte?“). Většinou to dopadne přece jen dobře a já šťasten odcházím k letadlu o holi. Rudolf Křesťan 1. Doplňte interpunkci. 2. Uveďte hlavní znaky fejetonu. Házejte mi myši! Porouchal se mi televizor. Zpočátku nevrle bručel, kdykoliv naskočily titulky. Nesouhlasil s výsledky závodů ve skocích na lyţích, protivila se mu jména tvůrců inscenací, měl námitky i proti správnosti časového znamení. Po dvou dnech řval nelibostí, jakmile byl uveden do chodu. Vyzbrojila jsem se smlouvou s Multiservisem, připomněla si značku přístroje i kmenové číslo uţivatele a usedla k telefonu. V servisním středisku byl fofr. Při desátém pokusu jsem měla úspěch. „Prosím,“ zasípěl někdo hlasem zchváceného posla od Marathónu. Pozdravila jsem, představila se a sdělila, ţe můj televizor má závadu. „Číslo karty!“ probodl mi bubínek hlas jako šíp. Radostně jsem odříkala kmenové číslo, pyšná na svou připravenost. „To není moţný,“ zarazil mě hlas autoritativně. „Kde jste uzavřela smlouvu?“ „V Soukenické ulici.“ „No dobře, ale kde v Soukenický?“ „Propána, kde v Soukenické?“ „Soukenická přece není ţádná avenue.“ „No, v Soukenické,“ opakuji přihlouple. „Chcete říct, ţe v Soukenické je hned několik provozoven?“ „Samozřejmě. Tak kde?“ opakuje hlas naléhavě. „Soukenická dvacet šest,“ vyhrknu úlevně, pilně brejlíc do lejstra. Ještě úspěšně odpovím, kdy jsem smlouvu uzavřela, ale pak jsem opět v koncích. „Tak to číslo, paní! Já tu mám blázinec, nemůţu se s kaţdým vybavovat,“ hartusí muţ na konci drátu. Rejdím očima po papíru. Kmenové číslo, číslo občanského průkazu a rodné číslo moje i mého ručitele, číslo mého telefonu a dvě čísla telefonu servisní sluţby, směrovací číslo pošty. Nabízím lstivě výrobní číslo přístroje. Marně. Cítím, jak mi 23
z krajiny srdeční stoupá horká vlna přes hrdlo a tváře k čelu, aţ se všecka rdím ruměncem krvavě panenským. Nezúčastněný pozorovatel by nabyl přesvědčení, ţe ze mne zaměstnanec servisu loudí informaci daleko pikantnější, neţ je číslo evidenční karty. „Máte televizor černobílej, nebo barevnej?“ vibruje hlas netrpělivostí. To uţ jsem tak zpitomělá, ţe mu málem začnu líčit, ţe můj televizor je teple hnědý se světle šedým… Naštěstí v tu chvíli objevím dalšího kandidáta na správnou odpověď. Diktuji dva, sedm, šest, devět. „Uvidíme,“ praví hlas nedůvěřivě, neboť jeho majitel zřejmě došel k závěru, ţe jen kličkuji a pravdu ze mne nevyrazí. Naštěstí vyrazil. Kdyţ musím nakonec zopakovat své jméno, stydím se uţ jako Maryčka Magdonova po boku ţandarma. Telefon pokládám s pocitem naprostého vyčerpání. Proč popisuji tento ryze osobní záţitek? Protoţe takové situace nastávají dnes a denně v úřadovnách, v informačních střediscích, na nádraţích… Zaměstnanci jednotlivých institucí, zběhlí ve své práci, si neuvědomují, ţe to, co je pro ně samozřejmostí, není samozřejmostí pro jejich spoluobčany. Zlobí se, ţe ostatní nechápou výjimky v jízdním řádu, způsob podávání ţádostí, nedovedou bystře vyhledat potřebnou informaci. Buďme k sobě trpělivější! Zaměstnanec opravny by v časové tísni lépe prospěl věci, kdyby mi byl poradil, abych dotyčné číslo hledala v pravém rohu nahoře, místo co by mi udělal z nervové soustavy lán ţita ve větru. Je přece víc neţ pravděpodobné, ţe on by si také nevěděl rady s mou ţádostí, aby mi chvíli házel myši, zatímco kaţdému divadelníkovi by bylo okamţitě jasné, ţe ho prosím, aby mi četl repliky partnerů při učení role ve Steinbeckově hře O myších a lidech. Ivanka Devátá Sledujte, zda uvedená ukázka obsahuje některé ze znaků fejetonu: vtipnost, duchaplnost, aktuálnost, konkrétní fakta a údaje, komiku, originalitu autora, přítomnost úvahy, stanovisko autora, jeho osobní zaujetí, autorovo zamyšlení atd.
24
