1
V knihovně bylo ještě větší ticho než kdy jindy. Jak jsem tu tak kráčel po podlaze pokryté šedivým linoleem, na nohou nové kožené boty, tvrdě a suše po ní klapaly. Klapy klap. Jako bych tudy ani nešel já. V nových kožených botách vám trvá hezky dlouho, než si zvyknete na zvuk vlastních kroků. U výpůjčního pultu seděla ženská, kterou jsem tu ještě nikdy neviděl, a četla si nějakou tlustou knihu. Tlustou a taky neuvěřitelně širokou. Skoro to vypadalo, že musí pravou půlku stránek číst pravým okem a levým levou. „Promiňte,“ oslovil jsem ji. Položila knihu na stůl, až to zadunělo, vzhlédla a podívala se na mě. „Přišel jsem vrátit knížky,“ řekl jsem a položil na pult ty dva svazky, co jsem měl v rukou. Byla to jednak Výroba ponorek a jednak Ovčákovy paměti. Poodhrnula záložku obálky a ověřila, jestli to vracím včas. Samozřejmě že ano. Data a termíny já nachlup dodržuju. Má matka mi to v jednom kuse klade na srdce. A pro ovčáky to platí jakbysmet. Jako ovčák, co nedbá na dochvilnost, si totiž leda tak splašíte ovce. Bouchla do karty výpůjček razítkem „vráceno“ a pak se zas dala do čtení.
5
6
„Potřeboval bych jednu knihu,“ povídám já. „Po schodech dolů a doprava,“ řekla, a ani už nezvedla hlavu. „Pořád rovně, místnost 107.“
2
Sešel jsem dolů po sáhodlouhých schodech a zahnul doprava, pak se dal potemnělou chodbou přímo za nosem, a opravdu: byly tam dveře, na kterých visela cedulka s číslem 107. Byl jsem tu v knihovně už kdoví pokolikáté, ještě jsem ale neslyšel, že by tu měli i suterén. Zaklepal jsem na ty dveře jen docela obyčejně, kolem se ale rozlehly zvuky tak zlověstné, jako bych bušil baseballovou pálkou na samu bránu pekelnou. Zachtělo se mi v ten moment udělat čelem vzad a mazat odtud pryč, neudělal jsem to ale. Jsem už holt jednou tak vychovaný. Kdo jednou zaklepal, musí si taky počkat na odpověď. „Vstupte,“ ozvalo se zevnitř. Tišším, ale pronikavým hlasem. Otevřel jsem dveře. Vevnitř v té místnosti byl malý, starý psací stůl, za kterým seděl pomenší děda. Obličej měl plný mrňavých černých teček, jako by mu tam
7
osedalo hejno much. Děda byl plešatý a na nose p mu seděly brýle s macatými čočkami. Ta jeho pleš se mi nějak nechtěla líbit. Po jejích stranách mu rašily bílé vlasy, zkroucené jako by je spálil zuřivý lesní požár. „Jen pojď dál, chlapečku,“ pravil ten děda. „Potřeboval jsi něco?“ „Já sháním jednu knížku…“ vysypal jsem ze sebe nesměle. „Jenomže vy nejspíš nemáte čas, tak radši přijdu někdy jindy…“ „Ale kdeže, kdeže, jakpak bych neměl mít čas?“ opáčil děda. „Jelikož je to mé povolání, najdu ti každou knížku, jakou si jen budeš přát.“ Ten ale zvláštně mluví, blesklo mi hlavou. A ještě se k tomu tak úlisně tváří. Z každého ucha mu trčel pár dlouhatánských chlupů a u brady měl lalok kůže, že to připomínalo protržený balón. „A jakoupak knížku by sis přál, chlapečku?“ „Potřeboval bych se dozvědět něco o výběru daní v Osmanské říši,“ řekl jsem. Dědovi blesklo v očích. „A to se podívejme, tak výběr daní v Osmanské říši? To je mi tedy vážně moc zajímavé…“
8
3
Nechtělo se mi to ani trochu líbit. Nehledě na to, že po nějakých vědomostech o výběru daní v Osmanské říši jsem, upřímně řečeno, až tolik neprahl. Jen mi to znenadání přišlo na mysl po cestě ze školy, ani jsem sám nevěděl jak. Jakpak ony se vlastně vybíraly daně v Osmanském impériu? A to víte, jsem už holt od malička naučený, že jakmile jednou něco nevím, honem to pádím zjistit do knihovny. „Zas tak moc mi na tom ale nesejde,“ řekl jsem dědovi. „Nepotřebuju to nijak nutně a navíc je to asi trochu moc odborný problém…“ Chtěl jsem se zkrátka z toho strašidelného kamrlíku vypařit tak rychle, jak to jen bude možné. „Nežvaň hlouposti,“ obořil se na mne děda uraženě. „Knížek o výběru daní v Osmanské říši tu máme náhodou spousty, abys věděl. Máš snad naši knihovnu za nějaký krcálek, chlapečku?“ „To bych si nikdy nedovolil,“ řekl jsem honem. „Za něco takového bych vaši knihovnu jaktěživ nepovažoval.“ „Tak tu teď koukej hezky způsobně počkat.“ „Jistě,“ špitnul jsem. Když se děda celý nahrbený vyhrabal ze židle, otevřel úplně vzadu železné dveře a zmizel za nimi. Nějakých deset minut jsem tam postával a čekal, až
10
se vrátí. Na rubu stínidla lampy šustilo sem a tam hejno mrňavých černočerných much. Děda se konečně vrátil, v náručí tři macaté svazky. Všechny tři byly ukrutně letité a v místnosti od nich zavanulo starožitným papírem. „No jen se na to podívej,“ povídá mi. Berní poměry v Osmanském impériu, Zápisky výběrčího daní v říši Osmanů a Organizovaný odpor proti daním na území Osmanské říše a jeho potlačení. Vidíš, máme je, abys věděl.“ „Mockrát vám děkuju,“ poděkoval jsem slušně. Potom jsem ty tři bichle popadl a chystal se, že odtud zvednu kotvy. „Kampak, kampak,“ ozval se za mými zády děda. „Tyhle tři knihy se nesmějí půjčovat domů.“
4
Podíval jsem se a opravdu – každému z těch tří svazků svítila na hřbetě červená nálepka „Pouze k prezenčnímu studiu“. „Jestli si je chceš přečíst, musíš si je vzít dozadu do studovny.“ Mrknul jsem na hodinky. Ukazovaly 17:20. „Vy ale budete za chvíli zavírat. A když navíc
11
ebudu doma do večeře, bude si naše máma dělat n starosti.“ Děda srazil svá dlouhá obočí do jedné sáhodlouhé lajny. „Se zavírací dobou si hlavu lámat nemusíš. Za to ti ručím. A moje dobrá vůle snad taky není vzduch. Nebo si myslíš, že sem všecky ty tři těžké svazky vláčím, abych měl dostatek pohybu?“ „Nezlobte se,“ omlouval jsem se mu. „Vážně jsem vám nechtěl přidělávat problémy. Jenom jsem nevěděl, že ty knížky nepůjčujete domů.“ Děda si zhluboka odkašlal a do papírového šnuptychlu pak rázně odplivl jakýsi plivanec. Tečky ve tváři mu samou zlostí zaškubaly sem tam. „Jaképak nevěděl?“ nechal se slyšet. „Já ve tvých letech byl panečku šťastný, když jsem si vůbec mohl číst! A jakživ bych nevypustil z pusy takovou hloupost, jako že už je moc hodin, nebo že přijdu pozdě k večeři.“ „Chápu. Budu si je tu číst půl hodiny, dobře?“ K smrti nerad totiž posílám lidi s něčím otevřeně k šípku. „Víc už ale opravdu není v mých silách. Když jsem byl malý, kouslo mě jednou na ulici ohromné černé psisko a máma od té doby hrozně vyvádí, když se i jen trochu opozdím.“ Děda se zatvářil o maličko vlídněji. „Budeš si tu číst, říkáš?“
13
„Budu, slibuju. Jestli stačí ta půl hodina…“ „Tak jen pojď,“ vybídl mě děda. Za dveřmi zela ponurá chodba. Poblikávala v ní žárovka, která už evidentně byla v posledním tažení.
5
„Tak jen pojď za mnou,“ vyzval mě děda. O kousek dál se chodba větvila vlevo a vpravo. Děda se vydal doprava. Po chvilce se chodba znovu rozdělila vlevo a vpravo. Tentokrát ale děda zahnul doleva. Čekal nás ještě bezpočet dalších rozdvojek i odboček, na kterých děda pokaždé zahýbal vpravo či nalevo, aniž by nad tím musel nějak zvlášť uvažovat. Občas dokonce otevíral další dveře, kterými jsme pak vcházeli do dalších a dalších chodeb. Mátlo mě to všechno čím dál víc. Kdo to totiž kdy viděl, aby se v podzemí pod městskou knihovnou nacházelo takovéhle obrovité bludiště? Zvlášť, když ta knihovna věčně věků válčí s omezeným rozpočtem a nemohla by si dovolit ani jen docela malinkaté bludišťátko? Uvažoval jsem, jestli se na to nemám zeptat dědy, bál jsem se ale, aby se na mě nerozkřiknul, a tak jsem radši mlčel.
14
