1. Ú V O D Hořčice okrajová,
bílá,
kterou
pro
běžného
mnozí
řadí
praktika
na
jedno
z
rostlina posledních
míst. Proč ? V naší oblasti je pojem hořčice spjat v agronomické praxi především se zeleným hnojením či jako
meziplodina.
Až
do
počátku
druhé
svět.
války
byly plochy hořčice bílé v celostátním měřítku malé (Fábry,1963),
v
padesátých
letech
však
plochy
dosahují až 6000 ha (1955) (Čvančara, 1967), v roce 1960 plochy klesají na 2500ha. Až do druhé poloviny osmdesátých
let
se
do
našich
výroben
hořčice
nakupovalo hořčičné semeno přes zahraniční firmy za volně
směnitelné
hořčic
jako
měny.
Přitom
pochutiny
je
u
dlouhododou
nás
konzumace
tradicí.
V
republikách České i Slovenské činí spotřeba hořčice bílé kolem 6 tisíc tun ročně, z toho necelá polovina připadá
na
osivo,
zbytek
pak
na
výrobu
stolních
hořčic. Přitom tuzemská výroba kryla až do poloviny osmdesátých
let
sotva
35%
potřeby
této
plodiny.
Potřebné produkci by tedy odpovídala plocha asi 5 - 6 tis. ha. Důvodem, proč domácí produkt nenašel ve větší míře uplatnění, byla neuspokojivá kvalita produktu a nejistý výnos.K hlavním problémům patří splnění požadavku na olejnatost alespoň 25 % a hlavně na dosažení potřebné čistoty (minimalizace počtu povrchově zašedlých semen apod.). Tato skutečnost byla hlavní překážkou v upotřebitelnosti tuzemských hořčic. Současně vyvstal požadavek na optimalizaci agrotechniky hořčice, využít zde moderních postupů s použitím systému ochrany rostlin, regulátorů růstu a současně vyvstává požadavek na výběr ideálního kultivaru. Uvedené skutečnosti vedly k založení systému výroby hořčice bílé v březnu 1989 při tehdejším koncernu ZZN Praha. Cílem systému bylo dosáhnout dostatečné produkce semene hořčice bílé v
odpovídajícím množství a kvalitě a současně u jejích pěstitelů zavést agrotechnickou kázeň, podobně jako u SVŘ. Na odborné problematice spolupracují odborníci z KRV Vysoké školy zemědělské v Praze, dále pracovníci osivářských a nákupních organizací. Po roku 1989 pokračuje v této činnosti Svaz pěstitelů olejnin. V prvních dvou letech existence systému dosáhla plocha hořčice 5500 ha (ČSFR), při výnosové úrovni 1,8t / ha. Následně však došlo k saturaci trhu, současně byl v roce 1990 odbourán státní příplatek, takže pro mnohé podniky přestává být pěstování hořčice zajímavé. V roce 1992 plochy hořčice opět klesají. Současně s definováním významu hořčice bílé a možností jejího pěstování u nás byly vytčeny cíle této práce. Jde o nalezení agrotechniky a materiálů, které s ohledem na kvalitu semene při maximálním možném výnosu vytvoří z hořčice rovnoprávnou plodinu s jistým výnosovým i ekonomickým efektem. Hlavní důraz je kladen na kvalitu semene, totiž minimalizaci obsahu povrchově zašedlých semen s ohledem na dosažení požadované olejnatosti, maximální HTS a technologicky optimálního obsahu glukosinolátů v semeni. Snažíme se odpovědět na otázku, co způsobuje povrchové zašednutí semen- jsou to fyziologické vlivy nebo plísně ? Jak zde bude působit chemická regulace růstu, hlavně ve vztahu k HTS, olejnatosti a obsahu glukosinolátů. Lze pomocí agrotechniky snížit obsah povrchově zašedlých semen ? Odkud pochází mykotoxiny, obsažené v obchodní hořčici? Do jaké míry má vliv na kvalitu semene odrůda, dusíkaté hnojení či počet rostlin na plochu nebo architektonika porostu ? Druhá polovina otázek se týká praktické agrotechniky. Autor této práce se snaží přispět k odpovědi na otázku jak připravit půdu, jak sít, jaký výsevek a jaké meziřádkové vzdálenosti použít. Jak postupovat při výživě a hnojení, kdy a jak aplikovat regulátory růstu. Práce
je založena
na tříletém
opakování poloprovozních pokusů v průměru s 30 variantami ve 4 opakováních. Pokusná plocha činila 20 - 30 ha. Hořčice bílá je plodinou, u nás velmi dlouho známou, ale díky jejímu "druhořadému" významu plodinou málo probádanou. Autor této práce ve vší skromnosti vyslovuje naději, že skutečnosti, v této práci obsažené napomohou mnohým pěstitelům k poznání této jistě zajímavé plodiny.K vytčeným cílům lze dospět jen za předpokladu, že hořčice bílá bude považována za významnou plodinu a dostane se jí náležité pozornosti z hlediska výzkumu i zemědělské
praxe. 2. L I T E R Á R N Í R E Š E R Š E 2.1. Původ hořčice, systematika a postavení rodu Brassica a rodu Sinapis v systému čeledi Brassicaceae. K otázce původu hořčice uvádí Fábry (1963), že její pěstování bylo známo už ve starověkém Řecku a též
v
Římě.
V
devátém
století
se
už
pěstovala
v
západní Evropě jako léčivá a zahradní plodina. Údaje o bílé hořčici jsou obsaženy i v instrukcích Karla Velikého
z
IX.století.
Jako
polní
plodina
se
rozšířila později a zmínky o ní se pak objevují až v XVIII
století
ve
spojitosti
se
zeleným
hnojením,
včelařstvím nebo výrobou tabulových hořčic. K otázce biologického zařazení tentýž autor cituje Vavilova a Sinskuju, z jejichž prací vyplývá, že hořčice vznikla z
divokých
druhů,
rozšířených
v
severní
Africe
(zřejmě Brassica carinata), v Malé Asii a jinde. Taxonomie rodů Sinapis a Brassica je značně problematická. Podle různých autorů velmi úzce souvisí rody Sinapis i Brassica. Např. Dostál (1989) řadí hořčici černou k rodu Brassica (Brassica nigra (L.) KOCH), ale jako synonymum je uveden i název Melanosinapis communis Schimp.et Spem. Podobně je uveden i název rodu hořčice sareptské - totiž jako Brassica juncea (L.).Czern,česky též brukev hořčičná, syn.Sinapis juncea L. U tohoto druhu autor uvádí poznámku o vzniku druhu jako Brassica nigra x Brassica rapa(t.j. řepka ladní). Rod hořčice (ve smyslu hořčice bílá) je postaven v různých publikacích stranou hořčice habešské nebo černé a sareptské jako rod Sinapis sp. K tomuto rodu řadí autor druhy Sinapis arvensis L. - hořč. rolní, která nemá (kromě významu plevelného) pro tuto práci praktický význam. Dostál (1989) dále uvádí pro rod Sinapis druh Sinapis alba L. (hořčice bílá). Je jednoletou
rostlinou o výšce 30 až 60 cm, lodyhy přímé, větvené, hranaté. Listy řapíkaté, 4 - 10 cm dlouhé, vejčitě podlouhlé, lyrovitě peřenodílné, se 2 - 3 páry zubovitých úkrojků. Květenství je hrozen vrcholový, za květu chocholičnatý, květní stopky 5 - 7 mm dlouhé, květy vonné.Kalich rozestálý,4 - 5 mm, koruna jasně žlutá, kališní plátky dvakrát delší než korunní, široce obvejčité, plodní stopky zprvu přímé, později kolmo odstálé, šešule 20 - 45 mm dlouhé, 3 7 mm široké, štětinatě chlupaté, chlopně vynikle trojžilné, zobánek 2 - 3 x delší než chlopně, je zploštělý, trojžilný, zahnutý, neopadavý. Semena v plodu jsou v počtu 4 až 8, kulatá, v průměru asi 2 mm, bledě hnědá až bělavá, jemně tečkovaná, za mokra sliznatá. Autor zde uvádí dva poddruhy, a to : I. ssp. alba - hořčice bílá pravá Statnější, štětinatá, větve hranaté, listy lyrovitě peřenodílné se širokými, vroubkovanými úkrojky. Plodní stopky odstálé, šešule mají 3-4 mm v průměru. 2n = 24 chromozomů. Druh je původní ve středozemí. Běžně se pěstuje pro semena. II. ssp.dissecta (L.)Simk - hořčice bílá zpeřená Olysalá, lodyhy i větve tenké, listy hluboce peřenodílné s peřenodílnými nebo ostře zubatými úkrojky, koncový sotva větší než ostatní. Plodní stopky obloukem vystoupavé, šešule 4-7mm v průměru.2n=24 chromozomů. Je běžná jako plevel v obilí a zvláště ve lnu. Výskyt hlavně na Moravě a ve Slezsku. Pro praktické účely autoři vesměs uvádějí tři typy (druhy) hořčice- jednak hořčici bílou (Sinapis alba), poskytující tzv.bílé semeno, hořčici černou (Brassica nigra) , hořčici habešskou (Brassica carinata),a hořčici sareptskou (Brassica juncea)poskytující tzv.tmavé semeno. K systematickému zařazení uvádí Novák (1972), že rod Sinapishořčice má 10 druhů hlavně v mediterálním území. Sinapis alba- h. bílá je domovem kolem Středozemního moře. Tento druh, v semenech obsahující thioglykosid sinalbin a hojnost buněk s myrosinasou (sinigrinasou) slouží k výrobě stolních hořčic. Hořčici černou a hořčici sareptskou autor shodně s ostatními řadí do rodu Brassica (Brassica nigra a B.juncea). K uvedeným rodům autor uvádí,že jsou význačné tzv. idioblasty, myrosinovými buňkami, uloženými v základním pletivu všech orgánů, idioblasty pak obsahují enzymy myrosinasy. V jiných buňkách jsou pak uloženy thioglykosidy (sinalbin, sinigrin). Při poranění pletiva se dostanou do styku enzymy s glykosidy a pak se působením myrosinasy odštěpují od cukerné složky glykosidů izothiokyanáty, t.j. hořčičné silice (cheirolin, iberin, erucin, erysolin a pod.).
Z fylogenetického hlediska autor usuzuje na poměrně nedávný vznik čeledi Brassicaceae, čemuž nasvědčuje jejich bylinný charakter, ustálený květní diagram a nepřítomnost alkaloidů a cykloterpenů. K druhové skladbě rodu Brassica uvádí dále Volf (1988), že všechny olejodárné druhy jsou geneticky příbuzné a vzájemně se mohou křížit. Z původních druhů (Brassica nigra(n=8), B.oleracea(n=9), B.campestris (n=10) vznikly druhy s amfidiploidním počtem chromozomů jako např. Brassica carinata (n =8+9 =17), Brassica napus (n = 9+10 =19), Brassica juncea(n= 8+10 =18). Podle Dostála (1989) je též druh hořčice bílá původním druhem (nesyntetickým). Podobné skutečnosti uvádějí i Fábry a Vašák (1984), kteří citují Morinaga (1934) a na tomto základě zařazují jednotlivé druhy rodu Brukev (Brassica) do šesti skupin, z čehož jsou první tři skupiny řazeny jako druhy původní,ostatní pak jako druhy syntetické, vzniklé vzájemným křížením předchozích druhů. Např.: skupina
genom
druh původní
I n= 10
aa
B. campestris (řepice)
II n= 8
bb
B nigra (hořč. černá)
IIIn= 9
cc
B.oleracea (brukev zelná)
IV n= 18
aabb
B. juncea (hořč.sarept.)
V n= 19
aacc
B. napus (řepka olejka)
VI n= 17
bbcc
B.carinata (hoř.habešská)
Podobně (1965),
hořčici
který
uvádí
bílou
zařazuje
prakticky
shodné
syntetický
i
Voškeruša údaje
jako
Dostál (1989),dodává však, že její kůlový kořen je poměrně kořínky
krátký
a
především
živiny z
jsou
čerpány
ornice.
Shodně
postranními též
uvádí
původnost druhu hořčice bílé s 2n = 24 chromozomy. Fábry
(1963)
schopnost úzký
též
rodu
kůlový
upozorňuje
hořčice
kořen,
na
osvojovat
bohatě
si
větvený
poměrně živiny ve
silnou i
přes
svrchních
vrstvách ornice. Nejednotnost botanické taxonomie potvrzuje i Fábry (1990), který se snaží názvosloví hořčic ujednotit pro praxi a uvádí jej takto : Hořčice bílá (též hořčice žlutá)- somatický počet chromozomů 2n= 24, lat. Sinapis alba L. syn.Brassica hirta. Hořčice sareptská (hořč. sítinovitá, hořč. orientální) 2n= 36, lat. Brassica juncea (L.Czern e Caps.) Hořčice černá (brukev černohořčice),2n =16,lat. Brassica nigra (L.) Koch.,syn Melanosinapis communis Schimp et Spenn. Hořčice habešská (hořčice hnědá), 2n= 34, lat.Brassica carinata A, Braun. Kromě botanického odborného názvosloví, jak dále uvádí Fábry (1990), se v praxi zpracovatelů hojně užívá i tzv.technologické názvosloví. Zde jsou vžité pojmy jako např.: hořčice bílá = hořčice žlutá ( žluté semeno ) hořčice sareptská žlutosemenná = hořčice orientální hořčice sareptská tmavosemenná = hořčice černá či hnědá Pravá hořčice černá ani hořč. habešská se však v současnosti v našich konzervárnách nezpracovávají (narozdíl od dvacátých let, kdy se kremžská hořčice vyráběla ze semene hořčice černé). Podrobný popis hořčice bílé podávají Seiffert a Makowski (1988), kteří hořčici bílou též přirovnávají k plevelné hořčici rolní ( Sinapis arvensis ), která však není s hořčicí bílou křižitelná. Ve střední a západní Evropě pěstované formy hořčice bílé pocházeji ze středomořské oblasti. Ve stadiu děložních listů se liší bílá hořčice od ostatních druhů rodu Brassica ochlupeným hypokotylem. Kořen je morfologicky podobný řepce, avšak slaběji rozrostlý. Přesto je schopnost čerpání živin u hořčice podstatně silnější než u řepky. Lodyha dosahuje výšky 60 až 150 cm a může se silně větvit ( zejména při větší meziřádkové vzdálenosti a při dobrém výživném stavu půdy). Všechny části lodyhy jsou pokryty pevným ochlupením a mají hranatý tvar. Zpeřené listy jsou složené až ze šesti částí po stranách a jednoho konečného velkého lístku tvoří složený list, silně a pevně ochlupený, světle (živě) zelené barvy. Květenství podobné řepce tvoří akropetálně
kvetoucí hrozen. Květy jsou otevřeny přes dva dny, ale večer prvého dne květu se znovu zavřou. Po otevření květu se otáčejí čtyřmocné tyčinky otevřenou stranou ven, čímž je možnost samoopylení omezena. Samoopylení je tedy možné, ale tvorba semen po samosprášení je nepatrná. V polních podmínkách je hořčice bílá prakticky cizosprašná. Vedle toho, že silná sekrece nektaru podporuje nálet opylovačů hmyzu, má zde význam i sprášení větrem. Doba květu trvá celkem 20 až 25 dní. Na lodyze skoro pravoůhle postavené, hustě ochlupené šešule jsou 1 -2 cm dlouhé a mají asi stejně dlouhý zoban. Uložení semen v šešuli je jasně zřetelné. U německé odrůdy Kastor autoři uvádějí obsah až deseti semen v šešuli, což je oproti starším odrůdám množství dvojnásobné. HTS činí podle Seifferta (1988) 6 -8 g, a semena mimo jiné obsahují slizovité látky epidermického původu. Shodné údaje uvádí i Kuhn (1935), který vyzdvihuje zejména silnou schopnost osvojování živin, zejména fosforu. K otázce kvetení autor shodně uvádí délku kvetení 3 týdny až měsíc. V prvé fázi květu je květenství nahloučeno do hustého hroznu, později se jeho osa silně prodlužuje. Poupata rozkvétají od dolejšku hlavního hroznu mezi 6 až 7 hodinou a zavírají se kolem 21 hodiny večerní (rozumněj středoevrop. času). Korunní lístky opadávají 3 až 4 den. Prašníky v 6 čtyřmocných tyčinkách dozrávají velmi brzy. Čtyři nejdelší tyčinky jsou v době rozkvětu ve výši blizny, kterou obejímají. Prašníky jsou ale obrácené ven, extrosní, takže pyl vypadává postranními skulinami na vnější straně. Spodní dvě tyčinky mají nitky kratší a prašníky obrácené dovnitř. Pyl je žlutý, dlouze eliptický. Hořčice je silně medonosná. Údaje tohoto autora potvrzují též údaje Seifferta a Makowského (1988), o cizosprašnosti hořčice. Samoopylení je tedy možné, ale naprosto nedostačující k úplnému oplození. Pokusně bylo zjištěno, že uzavřené květy vytvořily 38,6 % semen (samoopylením), zatímco rostliny v témže porostu volně odkvetlé 65,5 % semen (cizosprášením). Semeno je kulaté, světle žlutě zbarvené 2 až 2,5 mm v průměru, HTS činí 4,5 až 6,5 g. Hektolitrová hmotnost činí 64 až 70 kg. Podobně i Fábry (1963) uvádí rozpětí HTS 2,9 až 6,7 g a hektolitrovou hmotnost 62 až 65 kg. Kuhn (1935) dále udává, že semeno hořčice obsahuje 28 až 35 % hořčičného oleje a glykosid sinalbin, který enzymem myrosinázou za přítomnosti vody tvoří prchavou silici hořčičnou (směs poxybenzylhořčičné silice, d- glukozy a bisulfátu sinapinu). Autor uvádí i obsahy látek v semeni- 5,36% vody, až 35,76% oleje, 10,98% myronanu draselného, myrosinu a albuminu 27,48%, popele
4,11% (srovn. s Boshartem(1939), Seiffertem(1988), Novákem(1972)). Seiffert a Makowski (1988) uvádějí obsah oleje v semeni 27- 33%. Ve skladbě mastných kyselin se sice hořčice podobá řepce ozimé (rozuměj klasické), ale pro nižší výnos oleje, který dosahuje jen asi 30- 40% výnosu řepky se hořčice řadí mezi náhradní druhy. Autor dále připomíná, že pokrutiny z hořčice po vylisování oleje nejsou vhodné pro krmení z důvodu vysokého obsahu glukosinolátu sinalbinu. Význam tedy spočívá hlavně ve farmaceutickém využití a pro výrobu tabulových hořčic. Jako samostatná surovina je však bílá hořčice méně vhodná, neboť samovolné hydrolytické štěpení sinalbinu způsobuje tvorbu netěkavého "sinalbin- hořčičného oleje", což způsobuje kořeněný zápach oleje. Je však možno k oleji bílé hořčice přidávat příměs černé hořčice (B.nigra), neboť sinigrin při hydrolýze uvolňuje těkavé silice (srovn.s Kuhnem (1935)). Problematikou hořčice se zabýval i Boshart (1939), v materiálech pro tehdejší říšskou potravinovou základnu. Vedle shodných údajů s ostatními autory upozorňuje, že ze semen bílé hořčice se uvolňuje "sinalbin- hořčičný olej"(Sinalbin- senföl), je netěkavý, nevysychavý a nedá se rozdestilovat, ale naproti tomu ze semen černé hořčice se tvoří " allyl- hořčičný olej" (Allyl- senföl), který je těkavý a destilovatelný. Fábry a Vašák (1984) tyto látky (glukosinoláty) nověji specifikují jako sirné sloučeniny, rozkládající se působením enzymu thioglukosidásy (t.j. myrosinázy) na dvě složky glukózu a aglukon, přičemž aglukon se skládá z radikálu (např. allyl, butenyl, hydroxibenzyl apod.) a rhodanidové skupiny SCN. K fyziologickým charakteristikám hořčice uvádí dále Fábry (1990), že všechny druhy hořčice jsou rostliny dlouhodenní. Dlouhý den výrazně urychluje nástup generativní fáze. U bílé hořčice uvádí autor dobu od vzejití do kvetení 40 dnů, u hořč. sareptské 47 dnů. Z těchto důvodů je třeba volit co nejrannější výsev, aby rostliny prošly co nejdelším obdobím krátkého dne. Vašák a Schreier (1990) dodávají, že hořčice je patrně nejcitlivější ze všech plodin na opožděný výsev, proto v našich klimatických podmínkách jednoznačně platí požadavek na setí do první dekády dubna. Zpoždění výsevu o dva týdny může snížit výnos až na polovinu ! Podle Fábryho (1990) ve fotoperiodě pod 12 hodin hořčice prodlužuje vegetační dobu o 12 dnů. Všechny druhy hořčice pak odolávají mrazíkůmkvěty do -2 stupňů C, rostliny až do -7 stupňů. Shodně s ostatními potvrzuje převažující cizosprašnost hořčic. U hořčice bílé udává asi 40%
samosprašnost,ale u hořčice sareptské 86%. Délku rostlin ovlivňuje světelná fáze. Období krátkého dne v době vegetativní fáze ovlivňuje délku rostlin, takže délka např. u hořčice bílé může dosahovat 104 až 197 cm. Délka vegetační doby u hořčice bílé činí 120 až 135 dnů. Shodně s předchozími uvádí, že hořčice jako rostlina dlouhého dne potřebuje pro svou vysokou semennou produkci delší obdobi vegetativního růstu, který je podmíněn krátkým dnem v jarních měsících. Pro šlechtění odrůd hořčice bílé zahrnuje Vlk (1982) do genetických zdrojů i plané druhy hořčic nebo též indukované mutace. Za hlavní metodu šlechtění považuje kombinační křížení. Příznivých výsledků se dostává též inzuchtem při selekci vhodných linií pro získání syntetické populace. Vlk (1982) připouští i možnost získání tetraploidních typů hořčic (2n = 48) s větším semenem, dosahujícím HTS až 10,6 g. Naše domácí odrůda Přerovská bílá vznikla individuálním výběrem. 2.2. Význam a využití produktů hořčice bílé, postavení hořčice v systému zemědělských plodin. Podle Fábryho (1990) není přesně známa definice pojmu "hořčice". K hořčicím však řadí druhy z čeledi Brassicaceae, které po rozemletí a navlhčení semen uvolňují velké množství hořčičných silic po rozštěpení glukosinolátů a často slizovatějí. Zároveň jsou všechny části rostliny, zvláště pak mladé listy a semena ostře palčivé. Těchto vlastností se odpradávna používalo k ochucování pokrmů či k přípravě salátů, listy se využívaly též jako salátová zelenina. Různí autoři vesměs řadí na první místo význam hořčic pro výrobu tabulových hořčic. Havránek (1990) označuje hořčici bílou za základní surovinu k tomuto účelu. Jako doplňkové se pak využívá tzv. černé semeno (t.j.semeno h. sareptské tmavosemenné). První předpis pro výrobu tabulové hořčice je znám už od starořímského spisovatele Columelly. V Evropě se první zmínky o výrobě hořčic datují kolem roku 800 n.l.za Karla Velikého. Otázkami v současnosti vyráběných produktů se Havránek (1990) dále zabývá způsoby výroby hořčice. Uvádí, že se využívá různých podmínek pro štěpení glukosinolátů a jimi se pak volí finální vlastnosti hořčic- totiž ostřejší nebo méně ostré chuti. Autor rozeznává dva základní způsoby výroby hořčice: 1. Francouzský způsob, jímž se vyrábí plnotučná nebo stolní hořčice. Stolní hořčice se vyráběla z odtučnělé drti semene bílé hořčice, která byla
odpadním produktem při výrobě oleje. Tento druh se již od roku 1953 nevyrábí. Z neodtučnělého žlutého semene (t.j. semene hořč. bílé) se vyrábí plnotučná hořčice.Při tomto způsobu se pak výsledný produkt jemně mele na kaši. 2. Kremžský způsob, používaný pro výrobu kremžských hořčic, tvořených směsí jemně drceného semene hořčice bílé a hořčice sareptské, která dodává tomuto druhu hořčice charakteristickou chuť. Tyto dva základní způsoby se používají prakticky ve všech výrobnách na našem území. Někteří výrobci zavádějí zvláštní receptury a vyrábějí jedním nebo druhým způsobem nové druhy hořčic / orient a pod./, které však mají jen doplňkový význam. Např. hořčice typu Orient je pochutina s říznou až palčivou chutí, vyrobená na bázi semene žlutosemenné hořčice sareptské (tzv.orientálního semene). Podobná je i hořčice Bona, nebo Delika, s příměsí feferonů, či nově záváděná hořčice s koprem. Fábry (1990) též označuje hořčici plnotučnou a hořčici kremžskou za druhy základní a dodává, že plnotučná hořčice je jednosložková hořčice, mírně palčivá, nasládlá. Její zastoupení v celkové spotřebě roku 1988 činilo 73%. Hořčice kremžská - dvousložková hořčice, vyráběná ze stejných podílů drceného semene hořčice bílé a sareptské, ostře palčivá, nasládlá. Její spotřeba v roce 1988 činila 17 %. Podle Rybáře (1990) bylo v roce 1988 u nás vyrobeno celkem 19433 t hořčice, z toho 14262 t plnotučné, 3345 t krémžské, 600 t typu Bona, 390 t typu Pikant, 220 t orientální, 400 t typu Delika a 200 t s koprem. Rybář (1990) dále popisuje princip technologie výroby hořčice. Mleté nebo drcené semeno se mísí s vodou a dochucovacími a konzervačními přísadami ( Saromex- dovoz z Maďarska-směs papriky, koření a barviv, benzoan sodný do podílu 0,015 % jako konzervační přípravek a pod), dále cukr a sůl v poměru podle vyráběného typu hořčic. Po promísení se takto vzniklá směs mele na speciálních mlýnských stolicích k dosažení potřebné konzistence. Dále se produkt ukládá do vyzrávacích kádí na dobu alespoň deseti dnů. Při zrání dochází k uvolňování aromatických látek a produkt získává potřebné chuťové a aromatické vlastnosti. Následuje balení a expedice produktu. Podle Bosharta (1939) se v Německu vyráběla stolní hořčice ze semene hořčice černé (B. nigra), nebo ze směsi černé a bílé hořčice. Podle tohoto autora při výrobě hořčic ze směsi černé a bílé hořčice k vývoji charakteristické hořčičné vůně, zatímco ze samotné hořčice bílé je produkt bez vůně. Kromě toho se hořčice používala k farmaceutickým
účelům a též v konzervárenství při konzervaci ryb (herinků) a také jako přímé koření do pokrmů (takto se používalo semeno celé). Význam hořčice však nekončí při výrobě potravinářských hořčic. Korbelář a Endris (1970) zařazují hořčici černou i bílou mezi léčivé rostliny. Farmaceuticky je možno využít i hořčici bílou, která narozdíl od hořč. černé pomaleji ztrácí silice vyprcháním. Používá se semeno (Semen sinapis albi (nigrae)). Látky, obsažené v hořčici mohou vyvolávat na kůži intenzívní zarudnutí provázené bodavými bolestmi. Překrvení se pak může vystupňovat až do zánětů, dojde k tvorbě puchýřů i k nekrózám kůže. Léčebně se užívá jako derivans (látka způsobující místní překrvení, snižuje vnímání bolesti a urychlující léčení a regeneraci tkání) k obkladům ve formě kaše. Dříve se též k těmto účelům používal tzv. hořčičný papír (charta sinapisata). Užívá se i 2% lihového roztoku hořčičné silice k léčení revmatismu. Ve třicátých letech se podle Kuhna (1935) užívalo hořčičného oleje i ke stolním účelům. Hořčičný olej je též surovinou pro výrobu mýdel, mazadel i k výrobě léčiv. Podobně i Lapin (1951) oceňuje hořčičný olej, neboť je odolný proti hořknutí a rozkladu, k použití na výrobu řídkých mastí, pro parfumerii a pro mydlářský průmysl. Též Weber a Wegner (1951) oceňují, že olej hořčice zůstává bez zápachu při smíchání rozemletých semen s vodou. Semena zpočátku chutnají po "sladkém oleji", později palčivě. Farmaceutický význam přisuzuje Kadlec (1990) i některým novým typům hořčic se změněnou skladbou mastných kyselin, zejména bezerukovému typu Rizo. Renius (1992) oceňuje hořčici bílou jako rychle rostoucí plodinu, což předurčuje k použití v systému meziplodin. Nevýhodou je však štětinaté ochlupení,které způsobuje, že ji dobytek nerad přijímá. Doporučuje však větší a pravidelné výsevky, čímž hořčice poskytne jistý výnos zelené hmoty. Výhodnější je však použití hořčice jako zeleného hnojení. Schopnost rychlého růstu hořčice umožní k tomuto účelu výsev až na rozhraní srpna a září, tedy po sklizni obilnin. Dokonce časnější výsev na zelené hnojení by způsobil rychlý růst do květu a množství zelené i kořenové hmoty je pak menší než při pozdějším výsevu. V suchém a teplém období hořčice vybíhá velmi rychle do květu, zatímco ve vlhkém a chladném období zůstává delší dobu ve vegetativní fázi. Na půdu a klima není hořčice nijak náročná (srovn. s Fábrym 1990). Autor doporučuje s výhodou setí na podmítku bez orby. Podobně i Šimon (1974) doporučuje setí hořčic přímo na strniště s následným mělkým zapravením. K rozmístění semen je možno s výhodou použít rozmetadel průmyslových hnojiv.
Schreier a Vidlák (1990) vyzdvihují hořčici bílou mimo
jiné
hnojení, ozimou
ve
významu
kdy
při
řepkou
strniskové
porovnání
hořčice
s
plodiny
na
obdobnou
poskytuje
téměř
zelené
plodinou-
dvojnásobnou
produkci sušiny na plošnou jednotku. Podle různých pokusů
autoři
vytvoří
jen
hořčicí
upozorňují,
asi
55%
bílou.
že
obsahu
Autoři
ozimá
sušiny
dále
řepka
ve
takto
srovnání
vyzdvihují
s
schopnost
hořčice působit na půdní strukturu zejména tím, že produkuje velké množství organické hmoty a současně brání
úniku
mimovegetačním významu
v
zvýšený
rozsah
živin
z
půdy
období),
půdním
čímž
(zejména hořčice
zúrodňovacím
jejího
získává
procesu
pěstování
dusíku
a
i
tím
významně
v na
může
plnit
i
ekologickou funkci ve zlepšování životního prostředí. Ve shodě s různými prameny však upozorňují na jediný limitující vztah
prvek
hořčice
řepného), plodin.
v
k
rozvoji
podobně
Přesto
rozsahu
je
této
háďátek
jako
u
vliv
hořčice
plodiny-
totiž
(zejména
ostatních na
na
háďátka
brukvovitých rozvoj
tohoto
háďátka slabší než u ostatních brukvovitých plodin. Naopak
rozvoj
háďátka
bramborového
hořčice
bílá
brzdí.
2.3. Otázky kvality semene hořčice bílé ve vztahu k výnosu, prostředí a prvkům technologie. Při hledání kriterií pro hodnocení kvality produktu (semene) hořčice bílé vycházíme z ukazatelů obsahu oleje, glukosinolátů (sinalbinu), cholinesteru sinapinu a přihlížíme i k obsahu látek, které do produktu mohou vnášet parazitické organismy
(mykotoxiny apod.). Kvalitou semene hořčice bílé se zabývala Zukalová (1990). Autorka předesílá, že kvalita semene hořčice je dána požadavkem pro suroviny na výrobu stolních hořčic. ON 46 23 14 (1986) požaduje semeno hořčice o maximální vlhkosti 10%, s max. 8% příměsí a 1% nečistot. Od zemědělských organizací se dle této normy může nakupovat semeno, obsahující max. 10% příměsí a 2% nečistot. Podle Zukalové (1990) je požadavek zpracovatelů na olejnatost minimálně 25%. V problematice čistoty semene hořčice patří v současnosti k nejobtížnějším problémům výskyt tzv. "povrchově zašedlých semen". Jejich výskyt při obsahu nad 8% ve vzorku výrazně snižuje kvalitu finálních výrobků. V hořčici některých dodavatelů (St. stat.Chomutov, VÚCH Stekník apod.) tento obsah mnohdy převyšuje hranici 30% ! Zukalová a Bezecná (1992) se domnívají, že povrchové zašednutí semen je způsobeno naplesnivělostí. K podobným poznatkům dochází i Rozinek, Horská a Reisnerová (1992), kteří prověřili povrchově zašedlá semena pomocí elektronové mikroskopie, kde v takto našedlých semenech nalezli mycelium plísní. Čistá semena jsou na fotodokumentu srovnána po morfologické stránce se zašedlými. Zašedlá semena mají zcela rozrušenou povrchovou voskovou vrstvu a v prostoru velkých (kubických) buněk osemení je patrna výrazná invaze mycelia plísní, které tyto buňky zcela degradují. Mycelium plísní dokonce atakuje i povrchové části endospermu buněk. Uvedené poznatky jsou potvrzeny i údaji Reisnerové a Sovy (1990), kteří prováděli na vzorcích Keberta (1989) rozbory na obsah aflatoxinu a ochratoxinu. Bylo zjištěno, že u vzorku s obsahem 1,4% zašedlých semen činil obsah ochratoxinu 7,2 ug /kg a 1,9 ug/kg aflatoxinu, zatímco u vzorku s obsahem 14,3% zašedlých semen bylo zjištěno 22,8 ug/kg ochratoxinu a 16,7 ug/kg aflatoxinu (viz výsledky této práce), s tím, že obsah těchto plísňových jedů plynule stoupal přímo úměrně s rostoucím podílem povrchově zašedlých semen. Reisnerová, Sova, Vašák a Vodičková (1990) se přímo zabývají problematikou přítomnosti plísňových jedů v produktech rostlinné výroby a speciálně pak u hořčice bílé. Mykotoxiny jsou sekundární metabolity různých, převážně saprofytických plísní- např. rodu Aspergillus, Penicillium a Fusarium. V současnosti je známo přes 300 mykotoxinů, produkovaných asi 350 druhy plísní. K nejsledovanějším patří aflatoxiny, trichothecenové mykotoxiny, patulin, toxiny Alternarii apod. Tyto jedy jsou účinné v nepatrných koncentracích řádu ug a mg na kg. Pro většinu těchto plísní je nezbytná vlhkost substrátu 13% a vlhkost vzduchu 70%, přičemž rody Alternaria, Fusarium,
Cladosporium, Helminthosporium vyžedují vlhkost substrátu 20- 25%, zatímco rody Aspergillus a Penicillium jen 13- 18%. U uvedených vzorků byl sledován obsah Ochratoxinu, produkovaného druhem Aspergillus ochraceus a obsah aflatoxinu, produkovaného druhem Aspergillus flavus. Pro tvorbu sledovaných dvou mykotoxinů autoři uvádějí optimální vlhkost substrátu 83- 88%. Většina plísní má růstové teplotní optimum 15- 39 stupňů C, přičemž některé druhy vykazují aktivitu ještě pod 5 stupňů, přičemž optimální teplota pro tvorbu mykotoxinů je totožná s teplotním optimem pro růst plísní. Uvedení autoři dále citují skutečnost, že vliv substrátu na toxinogenezi je silnější než na vlastní růst plísní. Pořadí důležitosti pro tvorbu aflatoxinu, ochratoxinu, sterigmatocystinu a kys. penicillové je: sacharidy- lipidy- proteiny. Dále je, např. produkce aflatoxinu závislá na obsahu zinku. Některé uvedené skutečnosti mají význam pro prevenci proti kontaminaci produktů RV plísněmi. Autoři dále citují ČSN (číslo neuvedeno) z roku 1986, která připouští obsah ochratoxinu A v potravinách 20 ug/kg a obsah aflatoxinu B1 5 ug/kg všeobecně, pro dětskou výživu pak jsou hodnoty obsahu AFB1 1 ug/kg a OCHA 5ug/kg. V analyzovaném semeni hořčice byly nalezeny maximální hodnoty 27,3 ug AFB1 a 22,8 ug/kg OCHA, ale hodnoty obsahu mykotoxinů, nalezené ve výsledném produktu (obchodní stolní hořčici) překračovaly výše citovanou nornu 35- 160x. Hodnota 27,3 ug/ kg ale pochází jen z vytříděných samotných zašedlých semen. Autoři se domnívají, že tento prudký nárůst AFB1 a OCHA pocházejí z koření (dovoz z Maďarska), zvaného Saromex, používaného k dochucení hořčice. Ve vzorcích semene hořčice bílé byly dále hledány zárodky plísní. Byly izolovány druhy Aspergillus flavus, Asp. ochraceus, Penicillium sp., Cladosporium a Alternaria. Tato skutečnost dále potvrzuje, že povrchové zašednutí semen je způsobeno plísněmi. Některé výsledky jsou přetištěny ve výsledcích této práce. Podobně i Schreier (1989) upozorňuje, že u povrchově šednoucích semen nejde o fyziologickou změnu barvy, nýbrž o napadení semen houbami Aspergillus sp. Zašedlá semena se objevují již v šešulích, pokud v měsíci dozrávání hořčice spadlo více než 50 mm srážek při teplotách pod 13 stupňů nebo při opožděné sklizni hořčice, což je v praxi běžný postup. Reisnerová, Sova a Kuchtová (1992) ve druhé zprávě naznačují, že suché léto 1990 nebylo příznivé tvorbě plísní. Tuto skutečnost spojují se snížením obsahu AFB1 a OCHA v semeni z tohoto ročníku. Uvedenou skutečnost dokladují i výsledky Keberta (1990), který v pokusném ročníku 1990 zaznamenal
značný úbytek zašedlých semen oproti ročníku předchozímu, srážkově bohatšímu. Jednu z možností, jak obsah povrchově zašedlých semen snížit, naznačují údaje Keberta (1989), který použil něktré typy regulátorů růstu. U regulátoru firmy Bayer pod označením RSW 0411 WR (Baronet) došlo zřejmě vlivem paralelně působících fungicidních účinků přípravku k výrazné redukci obsahu zašedlých semen až o polovinu (3,7% zašedlých semen oproti 6,9% kontroly). Snížený obsah zašedlých semen vykazuje autor i při použití retardantu růstu typu chlormequat a u přípravku Relan PGR. Vašák, Pawlica, Šustr a Zukalová (1984) uvádějí podmínky, při jejichž dodržení lze omezit tvorbu plísňových jedů ve sklizeném semeni: 1/ Okamžité snížení vlhkosti pod 12 %. 2/ Skladování surovin při teplotě pod 13 oC. 3/ Omezení zbytečné oxidace potravinářských surovin 4/ Plísně nerostou při pH nad 8 a pod 2,5. Stejně tak je ničí vysoký osmotický tlak. Ovlivnění kvality semene hořčice desikací je podle Schreiera (1989) nepřípustné, neboť nastává riziko působení reziduí desikantů v semeni,využívaném pro přímý konzum (např. přípravek Reglone či Harvade). Současně, jak vyplývá z údajů Keberta (1990), lze usuzovat na zvyšování obsahu povrchově zašedlých semen v souvislosti s dávkami dusíku, kdy při dávce 30 kgN/ha v prům. hnojivech činil obsah zašedlých semen 7,9% oproti 11,55% při dávce 120 kgN/ha, to za spolupůsobení podmínek srážkově bohatšího léta 1989. Další součást kvality semene hořčice určuje obsah glukosinolátů. Jak uvádějí Zukalová, Bezecná a Burešová (1992), činí obsah hořčičných silic (glukosinolátů), reprezentovaných u hořčice bílé sinalbinem (sinapin p- hydroxibenzylglukosinolát), 120- 225 uMOL/g extrahovaného šrotu a je v negativní korelaci s obsahem oleje. Vedle hořčičné silice sinalbinu, který je základem chuťového efektu, jsou obsaženy v semeni i fenolické sloučeniny, reprezentované hlavně sinapinem (cholinester kyseliny sinapové), jehož obsah u odrůdy Zlata činí 1,13 až 2,90% a jeho obsah je silně ovlivněn ročníkem. Tato fenolická sloučenina modifikuje svou hořkostí základní chuť hořčice, danou silicí sinalbinem. Voškeruša (1990) zjišťoval v semenech brukvovitých druhů obsah alkenyl glukosinolátů- 3-butenylglukosinolátu (glukonapinu), 4-pentenylglukosinolátu (glukobrassicanapinu), 2hydroxy 3-butenylglukosinolátu (progoitrinu) a 2-hyroxy 4pentenylglukosinolátu (glukonapoleiferinu). Ač v semeni hořčice bílé identifikoval všechny čtyři
uvedené typy GLS, převažoval zde progoitrin o obsahu 3,60 uMOL/g ext. šrotu. Celkový obsah alkenylglukosinolátů činil v průměrném vzorku z 10 odrůd hořčice bílé 4,67 uMOL/g ext. šrotu. V případě zkrmování takového semene by mohl nastat určitý účinek progoitrinu na změnu štítné žlázy u brojlerů. Z hlediska účelu použití semene hořčice bílé je ale možno tyto údaje považovat za okrajové. K základním požadavkům zpracovatelů na chemické složení semene hořčice patří : olejnatost..................25 až 27 % min.obsah GLS .............10 % (t.j. 129 uMOL/g) obsah sinapinu .............1,0 až 1,5 % Naopak Kolovrat a Voškeruša (1989) konstatují, že z krmivářského hlediska jsou sinapin i glukosinoláty antinutričními složkami. Sinapin, cholinový ester kyseliny sinapové, způsobuje nepříjemnou chuť šrotu a v případě zkrmování může být příčinou rybí pachuti vajec určitých linií slepic. U hořčice bílé uvedení autoři předkládají 7 odrůd, kde se obsah sinapinu pohybuje od 25 do 57 uMOL/g extr. šrotu, většinou však mezi 40 až 50 uMOL/g ex. šrotu. Autoři zjistili neprůkazně kladný vztah mezi obsahem sinapinu a tuku ( r= + 0,41), zatímco např u jarní řepky je tento vztah vysoce průkazný (r= +0,84) a naznačují možnost selekční práce k získání odrůd v závislosti na požadovaném obsahu sinapinu. Dosud platná ON 46 23 14 (1986) nespecifikuje požadavky na obsah sinapinu nebo glukosinolátů při nákupu semene od pěstitelů. Norma zatím striktně nepožaduje ani obsah tuku, i když předpokládá u nákupovaného semene 21% olejnatost. Zukalová a Vašák (1990) požadují minimální obsah glukosinolátu stanovit na 129 uMOL/g extr.šrotu (10%) a dodávají, že obsah lze ovlivnit agroekologickými opatřeními. Podle Zukalové (1990) je potřeba dle požadavku zpracovatelů hořčice bílé dosáhnout minimálního obsahu tuku v semeni 25% tak, aby vyrobená hořčice vykazovala alespoň 5% obsah tuku. Z výsledků přezkušování různých vzorků (Kebert 1990, Zukalová 1990 a pod.) všechny odrůdy i lokality tento limit vysoce převyšují. Kebert (1990) např. u různých pokusných variant zjistil olejnatost v rozmezí 27 až 30,5 % s tím, že opožděný termín setí hořčice tučnost snižuje. Vašák (1990) uvádí složení hořčičného oleje: Mastné kyseliny /%/ palmitová olejová linolová eikosenová eruková 4,1 20,3 11,7 9,5 42,3 linolenová ostatní 12,1
-
Ve světě mají sice zastoupení i odrůdy hořčice
bílé se změněnou skladbou mastných kyselin (např.bezeruková odrůda Rizo -původ SRN), ale podle Bezecné a Zukalové (1992) je možno požadavek na změnu skladby mastných kyselin (bezerukovost) považovat za druhořadý vzhledem k minimálnímu množství hořčice při jednorázovém požití. Autorky na základě výsledků Keberta (1990) konstatují, že pozdní termíny výsevu se projevují snížením olejnatosti a projevuje se i negativní korelace s obsahem hořčičných silic a sinapinu. Pouze novošlechtění HM 334 projevilo k uvedenému vlivu nižší citlivost. Kadlec (1990) přesto označuje bezerukové formy hořčice (Rizo) za speciální typy, nezbytné pro výrobu některých farmaceutických produktů, přičemž jejich olejnatost se plně vyrovná naší dnešní odrůdě Zlata obsahem tuku 27,9 % u odrůdy Rizo. Olejnatost, obsah glukosinolátů i sinapinu jsou však ve vztahu k dávce minerálního dusíku (30 až 120 kgN/ha) variabilní velice málo. Uvedené kvalitativní znaky však lze ovlivnit architektonikou porostu, případně užitím regulátorů růstu (Schreier 1988, Kebert 1990). Optimální se jeví meziřádková vzdálenost 250 mm ve spojení s některými regulátory růstu. Výsevek v rozmezí 8 až 12 kg/ha hodnotu olejnatosti příliš neovlivňuje. Podle Bezecné a Zukalové (1992) jsou pro dosažení požadované kvality hořčice bílé limitující tyto faktory: Řepařský výrobní typ, raný termín výsevu s konečnou možností v druhé dekádě dubna, minimalizace dusíkatého hnojení na 30 až 60 kgN/ha, meziřádková vzdálenost 250mm při výsevku 8 kg/ha, použití regulátorů růstu typu triapentenol, paracetamol či chlormequat. Anonymus (1990) se domnívá, že zlepšená kvalita vlivem regulátoru Baronet či Relan je způsobena tím, že tyto látky zvýší obsah glukosinolátu. To sníží i obsah povrchově zašedlých semen, neboť glukosinuláty jsou antimikrobiální látky a potlačují růst plísní. Neznámý autor tuto domněnku předkládá dalšímu výzkumu. Nezbytnou stránkou kvality je též dosažení mechanické čistoty produktu. ON 46 23 14 (1986) považuje za základní hodnoty pro posuzování semene hořčice obsah příměsí max 8%, nečistot 1%, přičemž za příměsi se považují semena ostatních kulturních olejnin, porostlá semena se znaky klíčení, zlomky semen, semena se změněnou barvou slupky nebo nevyzrálá (zelená semena). Za nečistoty norma považuje semena ostatních kulturních nebo divoce rostoucích rostlin, semena prázdná, semena se změněnou barvou a porušeným jádrem, organické a anorganické nečistoty. Schreier (1989) upozorňuje na problém s čištěním semene hořčice vůči semenům
svízele přítuly nebo s vyčištěním vadných hořčičných semen. Se semenem je nutno správně zacházet při posklizňové úpravě, aby při meziskladování před sušením nedošlo k naplesnivění, neboť výše uvedená norma nepřipouští vůbec obsah "zjevně" naplesnivělých semen.(V ohledu k citované normě bude třeba přesně definovat, co jsou "zjevně" naplesnivělá semena.Budou se sem řadit i semena povrchově zašedlá, či tato budou dále jen nečistotami? Poz.aut.). 2.4. Možnosti využití regulátorů růstu a prostředků ochrany rostlin v technologickém systému hořčice bílé. Podle různých pramenů připadají v úvahu pro použití v hořčici bílé regulátory růstu na bázi chlormequatu, paracetamolu, hydrazidů
paclobutrazolu kyseliny
a
jeho
maleinové,
modifikací, heteroauxinů,
triapentenolu a pod. Podle Kutiny (1988) je chlormequat, účinná látka přípravku Retacel řazen do skupiny inhibitorů, působících jako antagonisté giberelinů, brzdící růst do výšky tím, že ovlivňují hladinu giberelinů v rostlině. Chemicky patří mezi kvarterní amoniové báze. Látka se v dotyku s půdou rychle rozkládá. Obecně se aplikuje plošným postřikem. Při předávkování se projeví fytotoxicita chlorozami a nekrozami na listech. Je možná i aplikace do půdy, ale tu je nutno opakovat ve 14 denních intervalech. Vyšší účinnost přípravek vykazuje v podmínkách dlouhého dne. Chlormequat je v rostlině enzymatickými soustavami postupně metabolizován. Při velmi nízké koncentraci dochází k opačným účinkům stimulace růstu. Přípravek snižuje apikální dominanci, což podporuje větvení a počet květů. Brzdí klíčení semen. Mění korelaci mezi lodyžním systémem a kořenovým ve prospěch kořenového. Zvyšuje tvorbu chlorofylu a karotenu u ošetřených rostlin. Podobné účinky jako chlormequat vykazuje i daminozid, 2,2 -dimetyl hydrazid kyseliny maleinové, obsažený např. v přípravku Alar. Tyto látky přímo inhibují účinek giberelinů, a proto je možno tyto sloučeniny považovat za pravé antigibereliny. Kutina (1988) dále uvádí, že tento přípravek v koncentraci 40 až 4000 mg/l omezuje dlouživý růst rostlin, vyvolává tmavé zbarvení listů, zkracuje a ztlušťuje internodia, omezuje růst řapíků a při vyšších koncentracích i růst listů. Jeho inhibiční účinek je
možno zrušit aplikací giberelinu GA3 (10 až 100 mg/l), jehož přirozenou syntézu Alar zřejmě brzdí. Regulátory na bázi hydrazidu kyseliny maleinové současně působí jako antiauxiny. Jde o dosti stálé a těžko rozložitelné sloučeniny, v půdě se však pozvolna odbourávají a neovlivní následnou plodinu. Po postřiku na list difundují kutikulou, prostupují do pletiv parenchymu a přechází do floemu i xylemu. Transpiračním proudem je pak účinná látka rozváděna po rostlině. Při vyšších koncentracích se vyskytují gametocidní a herbicidní účinky. Současně může dojít k narušení syntézy nukleových kyselin a k potlačení mitózy. O novém přípravku RSW 0411 WG pod názvem Baronet firmy Bayer uvádí Rozkošová (1990) že jde o formulaci účinné látky 70% triapentenolu, která se dělí na dvě složky- emenciomery S a R. První z nich (Semenciomer) inhibuje biosyntézu kyseliny giberelové a výsledkem tohoto je retardace dlouživého růstu. Druhá složka (R - emenciomer) inhibuje biosyntézu sterolu a vykazuje paralelní fungicidní účinek. Oba emenciomery pak zvyšují obsah abscisové kyseliny, která má význam pro hospodaření rostlin s vodou. Jde o permanentní redukci transpirace, což se projevuje lepší odolností rostlin vůči suchu. Na příkladu obdobné plodiny řepky autorka uvádí zkrácení doby květu až o několik dnů. Kvetení začíná později a končí dříve. Přípravek též omezuje poléhání porostu. Autorka zdůrazňuje nutnost aplikovat tento přípravek v přesném termínu ve stadiu 50 až 51 (t.j. ve stadiu počátku butonizace). Jen za těchto podmínek vykazuje přípravek požadovanou účinnost. Přípravek RSW 0411 WG současně testoval i Filípek (1990) v hořčici bílé. Aplikoval jej stejným způsobem jako Kebert (1990) ve fázi počátku butonizace při výšce porostu 30 až 40 cm. Oba autoři shodně uvádějí zvýšení výnosu a zvýšení HTS. Přípravek byl aplikován v dávce 0,75 kg/ha ve fázi 51 až 53. Došlo i k současnému poklesu podílu povrchově zašedlých semen, což je přičítáno paralelnímu fungicidnímu účinku přípravku. Současně byl pozorován menší opad šešulí a synchronizovanější dozrávání než u kontroly. Baronet testoval i Giese (1989). Přípravek označuje za regulátor nové generace a podobně jej řadí do skupiny triazolů. Podobně je dokumentováno zvýšení výnosu. Autor ale vyslovuje politování, že regulátory na bázi triazolů nejsou dosud v Německu povoleny z důvodu neukončeného testování biologické nezávadnosti. U Baronetu doporučuje používat dávky v rozmezí 0,3 až 0,5 kg/ha, a to minimálně ve 200 litrech vody na 1 ha. Triazoly jsou podle Gieseho (1989) v rostlině transportovány výhradně
akropetálně, t.j. zdola nahoru. Přípravek je rostlinou čerpán výhradně kořenovým systémem. Jeho příjem je rostlinou samostatně zahájen, jakmile půda dosáhne určité mezní vlhkosti. Srážky po jeho aplikaci příjmu napomohou. Při použití triazolových přípravků (Baronet a BASF 111) došlo k redukci délky rostlin o 15 až 25 cm při současném zvýšení pevnosti lodyh. V případě předávkování Baronetu docházelo k silné retardaci růstu provázené výnosovou depresí. Autor dále připomíná, že aplikace v extrémně suchých letech vykazuje jen velmi slabé účinky, neboť jen dostatečná vlhkost půdy dává předpoklady pro příjem Baronetu rostlinou. Tím se tyto látky liší od tzv. etylengenerátorů, které naopak potřebují pro svoji účinnost teplé povětrnostní podmínky. Budzynski a Musnicki (1989) dávkovali Baronet v dávce 0,75 kg/ha. U obdobné plodiny- řepky zjistili nárůst výnosu o 0,9 až 1,5 t/ha se současným zpevněním spodní části lodyhy a omezením výskytu houby Sklerotinia sklerotiorum. Ve vlivu na snížení poléhání autoři řadí Baronet na první místo ze všech regulátorů. (Uvedené vlivy lze očekávat i u jiných druhů plodin.) Podle Rozkošové (1990) byl u nás Baronet navržen k registraci. V registru povolených přípravků (1991) však dosud nefiguruje. Firemní literatura ICI (1986) uvádí svůj přípravek Cultar jako regulátor růstu, původně určený pro ovocnářství. Jeho pomocí se má docílit snížení vegetativního růstu a regulace nasazení květních a listových pupenů. Účinná látka paclobutrazol zřejmě brání biosyntéze giberelinů, omezuje dělení a zvětšování buněk, což přináší zvýšení odolnosti vůči chorobám. Přípravek proniká do těla rostlin kořenovým systémem i stonkem. V rostlině je translokován výhradně xylémem,což vyvolává potřebu aplikace přes kořeny nebo stonky.V půdě si zachovává účinnost asi dva roky. ICI (1991) dále upozorňuje na respektování dlouhé perzistence v půdě a podle toho volit i rotaci plodin. Rok po aplikaci Cultaru se nesmí řadit brambory, naopak u obilnim podobné zařazení ušetří použití jiných regulátorů (Což je právě možné po hořčici- pozn. aut.). Např. při dávce 1kg/ha foliárně mají rezidua úč. látky hodnotu 0,5 ppm. Pro rok 1991 až 1992 nebyl přípravek registrován pro použití v ČSFR. Paclobutrazol má současně určité fungicidní účinky. Není toxický pro hmyz. Akutní orální LD 50 pro krysu činí 1300 až 2000 mg na kg. Paclobutrazol nezpůsobuje předčasnou senilitu, zlepšuje výnos i kvalitu a účinná látka druhotně potlačuje růst plevelů. Přípravek je též znám pod názvem PP 333 nebo jako Bonzi či Clipper.
Kutina (1988) řadí paclobutrazol k látkám se širokým spektrem působení. Nemá toxický účinek ani při poměrně vysokých dávkách na rostlinu. Brzdí biosyntézu giberelinu A ve stupni ent kauren - ent kaurenová kyselina. Rozšiřuje jeho použití i pro cukrovku či okrasné rostliny. Potvrzuje i jeho vysokou perzistentnost v půdě i v rostlinách. Rozkošová (1990) se obává půdních reziduí paclobutrazolu a jejich vlivu na následné plodiny. Při testování Cultaru v hořčici bílé jej Filípek (1990) aplikoval ve fázi počátku dlouživého růstu v dávce 0,2 l na ha a dosáhl zvýšení výnosu na 105% kontroly, ale HTS klesla o 5%. Podobně Kebert (1990) nepozoroval v hořčici bílé u tohoto přípravku výraznější účinek. Budzynski a Musnicki (1989) pozorovali u řepky zkrácení vlivem Cultaru o 7% délky oproti kontrole. Na zmírnění poléhavosti porostu Cultar nevykazoval vliv. Určitou variantou Cultaru je přípravek stejného výrobce EMA 3464, kde je paclobutrazol ( 4,5 %) kombinován s chlormequatem (36%). K tuzemskému přípravku Sviton podává informaci Pavlíček (1990). Přípravek je postaven na bázi pnitro fenolátu sodného 3 g/l, o-nitrofenolátu sodného 2 g/l a 5-nitroquajakolátu sodného 1 g/l a 2,4 dinitrofenolátu sodného 0,8 g/l. Jde o kapalný, vodou ředitelný postřikový regulátor růstu. Stimuluje biochemické děje v rostlinách, což kladně ovlivňuje příjem energie rostlinou. Stimuluje i klíčivost pylu a zlepšuje opylení. Rostliny se stávají odolnějšími proti prudkým výkyvům teplot či obdobím sucha. V půdě následně urychluje humifikaci. Jde o bezrizikový přípravek s velmi širokým spektrem využití. Autor doporučuje dávkování 0,6 l/ha v 400 l vody se smáčedlem. Mísení s pesticidy je možné. Pro brukvovité doporučuje 0,5 l/ha, a dokladuje zvýšení výnosu na 111% kontroly. Výsledky Filípka (1990) dokladují u hořčice bílé nevýrazný účinek. Pro použití v porostech hořčice připadá v úvahu i přípravek firmy Chema Pardubice Relan PGR. Zatím je registrován pouze do řepky. Podle Registru (1991) má složení 1 g/l kyselin anthranilové a 3 g/l paracetamolu. Socha (1990) k přípravku uvádí, že látky tohoto typu ovlivňují násadu květů, rovnoměrnost kvetení a podílí se i na zlepšení přenosu asimilátů do plodů, semen i zásobních orgánů. Kyselina 2-aminobenzoová je běžným metabolitem rostlin, kde vzniká biosyntézou z jednoduchých cukrů. V rostlinných pletivech je během dvou až dvanácti hodin imobilizována jako glukosid, což ji chrání před vyloučením z organismu a je dále metabolizována až na tryptofan. Ten se buďto zabuduje
do proteinu, nebo se transformuje na fytohormonkyselinu 3-indolyloctovou. Tento fytohormon je možno v rostlině identifikovat už za dva až tři dny po aplikaci Relanu. 4-acetaminofenol (paracetamol) je jinak běžným léčivem, pravděpodobně funguje jako součást fenolických inhibitorů. Jeho pohyb v rostlině není dosud přesně znám. Přípravek je nejedovatý včelám i rybám, ekologicky nezávadný. Nesmí se mísit s herbicidy, možné jsou však směsi s hnojivy, insekticidy a fungicidy. Je přijímán hlavně listy. Autor doporučuje dávkování 1 : 4000 nebo 0,1 až 0,2 l/ha, t.j. 0,4 až 1,2 g účinných látek na ha. Vyšší dávky mohou retardovat růst. Doporučuje se aplikovat Relan ve fázi nažloutlých poupat, kdy brání opadu poupat a zlepšuje možnosti opylení. Produkce semen se zvyšuje o 5 až 15 %. V polních pokusech přípravek testoval v hořčici bílé Kebert (1990). Relan byl aplikován plošným postřikem v dávce 0,1 l/ha ve 300l vody ve fázi počátku butonizace t.j. 51 až 53. Byl pozorován význačný efekt ve snížení podílu povrchově zašedlých semen o 3,8% oproti kontrole. Na výnos neměl v tomto ročníku výraznější vliv. Hampejs (1990) podobně testoval Relan v ozimé řepce. Ani tento autor nezjistil fytotoxicitu a zaznamenal pozitivní vliv na výnos. Schreier a Vidlák (1988) testovali u hořčice bílé regulátory citokininové povahy pod pracovním značením AT. Dále zkoušeli účinek foliárního hnojiva Harmavit špeciál s obsahem bioregulátoru v 0,5% koncentraci v kombinaci s AT. Nellepších výsledků však dosáhli se samotným AT při současné dávce dusíku 80 kg/ha. Došlo k omezení podílu povrchově zašedlých semen a zvýšení HTS, což je dáno účinkem citokininu na zvýšení kapacity endospermového pletiva. Autoři testovali i regulátor pod pracovním označením CL s účinkem zvyšujícím obsah chlorofylu a stimulujícím jeho aktivitu. CL podpořil asimilační aktivitu a dosáhl největšího průkazného zvýšení výnosu bez snížení kvality semene. Při ochraně hořčice bílé proti plevelům je nutno hledat ekonomicky přijatelný přípravek se současně dostatečnou účinností. K nejrozšířenějšim plevelům v hořčici patří heřmánkovce (Tripleurospermum sp.), svízel přítula (Gallium aparinum), ptačinec žabinec (Stellaria media), penízek rolní (Thalpsi arvense), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa-pastoris), merlíky (Chenopodium sp.), hluchavky (Lamium sp.), rozrazily (Veronika sp.). Bartoška (1989) označuje herbicidy na bázi trifluralinu za nosné v pěstování hořčice. Jde hlavně o přípravek Synfloran 48 EC a jeho ekvivalenty. Doporučuje jej aplikovat v dávce 1,5 až 2 l/ha. Aplikace se provede před výsevem se současným
zapravením do půdy. Je účinný jen proti klíčícím plevelům (inhibice klíčení). Na všešlé plevele není účinný. Účinnost závisí na teplotě a vlhkosti půdy a trvá asi 90 dní. VCHZ Pardubice (1989) jej propagují do brukvovitých plodin s tím, že na plevele z této čeledi není účinný. Při opožděném zapravení jeho účinek mizí, neboť trifluralin se rozkládá fotolýzou. Podobně jako u ostatních půdních přípravků je nutno brát důraz na půdní strukturu a dobrou drobtovitost bez hrudek. Na rozdíl od Bartošky (1989) výrobce připisuje přípravku nezávislost účinku na půdní vlhkosti a srážkách. Synfloran 48 EC je registrován do hořčice bílé (Registr 1991) v dávce 1,5 až 2 l/ha. K ekvivalentům přípravku patří i Synfloran 24 EC, nebo dovozový Treflan 24 EC či Otilan 24 EC, které však mají menší koncentraci účinné látky a je nutno použít je v dávce 3 až 4 l/ha u hořčice bílé. Bartoška (1989) připouští do hořčice použít i herbicid Butisan S 50 SC v dávce 2 až 2,5 l/ha. Vykazuje lepší účinek na heřmánky a heřmánkovce, nepůsobí na pcháče a vytrvalé plevele. V hořčici doporučuje ve shodě s registrem (1991) dávku 2 až 2,5 l/ha. Upozorňuje na nebezpečí fytotoxicity při předávkování přípravku. Účinnou látkou je zde metazachlor 500 g/l. Proti použití Butisanu mluví i jeho vysoká cena při srovnatelné účinnosti s přípravkem předchozím. Jeho účinnost snižují dešťové srážky do 14 dnů po aplikaci. I při použití Butisanu je třeba dbát na bezchybnou přípravu půdy bez hrud. BASF (1984) obdobně upozorňuje na nejistou účinnost proti kořenovým plevelům svlačci, pcháči, pýru, na druhé straně však oceňuje dobrou účinnost na svízel, penízek rolní, oves hluchý. Herbicid je rostlinami přijímán hlavně kořenovým systémem. Při aplikaci po zasetí může být přijímán též klíčky klíčících plevelů. Krátce poté plevele hynou. Je možná i postemergentní aplikace po vzejití hořčice či řepky od fáze dvou pravých listů. BASF (1984) dále doporučuje dávku 2,5 l/ha ve 200 až 600 litrech vody s tím, že na lehčích půdách je možno dávku snížit. Butisan je též účinný proti případnému obilnímu výdrolu. Flanderková (1988) testovala Butisan S v dávce 2,5 l/ha v kombinaci s TCA 10 kg/ha u řepky a zjistila zde fytotoxicitu. Honsová (1990) v hořčici bílé testovala přípravek Surdone, výrobek firmy Rhone Poulenc Agrochimie, koncentrát obsahující 400 g/l ldimefuronu, ve vodě prakticky nerozpustný přípravek. Je absorbován kořeny, ale při postřiku na list je absorbován a rozváděn i listem. Autorka doporučuje aplikovat nejpozději do 4 až 5 listů hořčice. V půdě zůstává jen asi 5 měsíců. Dávkuje se kolem 1 kg/ha
úč.látky, t.j. 2,5 l/ha Surdone. Jeho spektrum účinnosti plně odpovídá požadavku pro hořčici, alew vyvstává zde otázka nákladů na ošetření. K citlivým druhům patří zejména Gallium sp., Capsella sp., Anthemis sp., Amaranthus sp., Viola sp., Euphorbia sp., Agrostis sp., Poa sp.,a další. Při pokusech se Surdone autorka nezjistila fytotoxicitu v hořčici bílé. Kromě uvedených přípravků připadá v úvahu i herbicid Comodor (750 g/l tebutanu) při dávce 4 l/ha. I tento herbicid vyžaduje drobtovitou strukturu půdy a je závislý na vlhkosti. Je možná aplikace preemergentně se zapravením do půdy. Podobně jako trifluralin zabraňuje klíčení semen plevelů (Bartoška, 1989). Comodor je do hořčice registrován v dávce 3 až 4 l/ha (Registr 1991). Při volbě insekticidů různí autoři vesměs volí běžně používané preparáty (zoocidy) podle druhu škůdce. Převážně připadá v úvahu Decis 2,5 EC, Actellic 5 EC, Karate, Vaztak a pod. Vyvstává však otázka rezistence škůdců vůči karbamátům či pyretroidům. Vašák, Fábry a Zukalová (1985) upozorňují na nebezpečí blýskáčka řepkového či pilatky řepkové která může způsobit i holožír v době kvetení. Zde pak doporučují použít Decis 2,5 EC v dávce 0,3 l/ha. Při požadavku jistějšího účinku pak je možno použít Vaztak 10 EC, Karate nebo Wofatox, který je ale škodlivý včelám. Voškeruša (1965) nepřikládá ochraně proti blýskáčkovi v hořčici větší význam, neboť hořčice je tímto škůdcem napadána v menším měřítku než např. řepka. Podle Fábryho (1990) způsobuje v počátečních fázích růstu hořčice vážné nebezpečí pro porost nálet dřepčíků. K tomuto problému uvádí Nielsen (1978) že glukosinoláty, obsažené v tělech brukvovitých rostlin přímo stimulují požer rostlinné hmoty. Takto jsou stimulováni např. právě dřepčíci. Žádný ze skupiny takto orientovaného hmyzu by nepožíral rostliny, neobsahující glukosinoláty. Podobně experimentovali i Vincent a Stewart (1984), kteří sledovali nálet několika druhů dřepčíků pomocí izolovaného allylizothiokyanátu v porostech brukvovitých. Dřepčíci Phyllotreta cruciferae a Phyllotreta striolata přímo reagovali na tuto substanci náletem. Na glukosinoláty u brukvovitých jsou přímo vázány i některé druhy mšic. V tomto směru však autoři testovali jen ozimou řepku, kde některé bezglukosinolátové kultivary měly vůči takovým mšicím vybudovanou rezistenci. 2.5. Postavení hořčice bílé v osevním postupu, její požadavky na podmínky prostředí. Problematika agrotechniky hořčice bílé. Vzhledem ke skutečnosti, že mnozí agronomové
považovali hořčici za druhořadou plodinu, nebyla u ní často dodržována agrotechnická kázeň, což mělo za následek nevyužití výnosového potenciálu a současné snížení kvality semene hořčice bílé. Jedinou cestou ke kvalitnímu produktu a jistým ekonomickým efektem je, že s hořčicí budeme zacházet jako s hlavní plodinou. Jedním z atributů tohoto postupu je dodržení požadavků hořčice na podmínky prostředí. Vašák (1989) hořčici bílou rajonizuje do řepařskoječného a řepařsko- pšeničného výrobního typu, nebo i do nižších poloh bramborářských. Vhodné pěstitelské oblasti jsou rozmístěny v nadmořské výšce 200 až 450 m, na hlinitých půdách. Nejvhodnější jsou hnědozemní a černozemní oblasti včetně jejich subtypů. Pro dosažení výnosu i kvality nutno preferovat oblasti s celoročním úhrnem srážek do 550 mm, z toho v období vegetace (duben až září) 350 až 400 mm. V měsíci dozrávání (10.8 až 10.9) by měl být úhrn srážek co nejnižší (pod 50 mm), průměrná roční teplota by měla činit 8 až 9 stupňů Celsia, z toho za vegetační období (duben až září) 14 až 15 stupňů. Průměrné červencové a srpnové teploty by měly převyšovat 17 stupňů, v září 13 stupňů. Fábry (1990) dále požaduje dbát na půdní kyselost - pH /KCl/ by totiž nemělo klesnout pod 6,0 ! V osevním postupu se nemá v žádném případě hořčice pěstovat společně s řepkou, řepicí či jinou brukvovitou olejninou. Voškeruša (1965) řadí hořčici podobně s tím, že tato plodina není příliš citlivá na jarní mrazíky, snáší poklesy teploty až na -7 stupňů, proto ji autor rajonizuje do horských a podhorských poloh (srovn.s Vašákem 1990). Hořčice je však méně odolná vůči suchu oproti řepce, vlivem sucha je pak rostlina nízká, málo větví, předčasně kvete a více je napadána škůdci. V požadavcích na půdu se různí autoři většinou shodují s výše uvedenými. Zejména pak Kuhn (1935) upozorňuje na nevhodnost těžkých půd, kde pak hořčice tvoří veliké množství zelené hmoty při malém počtu šešulí a současně dochází ke špatnému vývinu semen. Podobně při přebytku humusu nebo při přehnojení dusíkem roste hořčice do značné výšky, tvoří však málo semene. Seiffert (1988) upozorňuje, že hořčice vyžaduje v první řadě půdy s dobrým obsahem vápníku, proto jsou nejvhodnější naváté karbonátové zeminy, aluviální půdy ve spojení s dobrou vodní zásobeností, neboť hořčice je velmi citlivá vůči suchu. Písčité půdy v humidních oblastech jsou díky zvýšené kyselosti méně vhodné. Váša (1964) uvádí směrné hodnoty srážek pro vegetační období v různých oblastech. Např. pro Polabí (10.4 až 31.8) udává pro hořčici potřebu 2650 m3/ha a pro jižní Moravu (1.4 až 31.8) 3200 m3/ha. Vašák (1988) považuje za ideální oblast pro
pěstování hořčice bílé oblasti podkrušnohorského dešťového stínu. Pro tuto oblast je hořčice mimo jiné vhodná i pro to, že je přímo schopna využívat síru, jíž je tato oblast imisně zatížena, pokud ovšem nedojde ke snížení pH půdy pod 6,00. K těmto oblastem autor řadí např. Chomutovsko, Louny, Litoměřice, Kladno, Praha - západ, Mladá Boleslav, Plzeň, okresy jižní Moravy. Vesměs jde o řepařské oblasti, tedy oblasti mimo výrobu řepky. Pro řazení hořčice do osevních postupů upozorňuje Schreier (1989) na její citlivost k triazinovým herbicidům, jejich reziduální působení je limitujícím prvkem při volbě předplodiny. Podobně je nutno dát pozor na herbicidy typu Glean, Titus a pod. Autor podobně varuje před pěstováním hořčice společně s řepkou mimo jiné z důvodu fytosanitárního. jinak je hořčice bílá na předplodinu nenáročná. Vhodné jsou obilniny, nevhodné jsou naopak okopaniny po nichž by mohlo dojít k nadbytku dusíku se všemi důsledky. Po sobě by měla hořčice následovat po 4 letech. Při více než pětiprocentním zastoupení v osevním postupu je z fytosanitárního hlediska nutné její omezení jako strniskové meziplodiny. Naproti tomu Kuhn (1935) považuje okopaniny i obilniny za vhodné předplodiny. Zařazovat hořčici po brukvovitých plodinách je naprosto nepřípustné, pro jednostranné odčerpávání živin i z fytosanitárního hlediska. Podle Voškeruši (1965) jsou výbornou předplodinou též vikvovité plodiny neboť půda ej po nich v dobrém fyzikálním a výživném stavu. Naopak méně vhodné jsou po sobě opakované obilniny, i když se po nich hořčice často zařazuje. Seiffert (1988) řadí hořčici mezi dvě obilniny. Podobně se může sít i po vyzimovaných ozimech s tím, že výsev nesmí být opožděný. Vzhledem k tomu, že hořčice normálně dozrává koncem srpna až začátkem září, uvolní po provedené kombajnové sklizni včas místo pro ozimé obilniny. Aby nedošlo ke snížení výnosu následné plodiny, nutno hořčici hnojit minerálními hnojivy. Seiffert (1988) a podobně i Geisler (1980) považují předplodinovou hodnotu hořčice za malou díky její krátké vegetační době a velkému odběru živin. Vašák (1989) považuje za nutné, aby zásoba živin v půdě činila alespoň 60 mg P, 130 mg K, 6O mg Mg s ohledem na pHkcl minimálně 6,0. Pro dosažení jistého výnosu kolem 2,0 t/ha semene doporučují Vašák, Fábry a Zukalová(1984) hnojit na úroveň 24 až 30 kg P, 60 až 75 kg K, 70 až 100 kg N s tím, že draselná a fosforečná hnojiva se aplikují už na podzim (po obilnině). Autoři připouštějí i možnost hnojení kombinovanými hnojivy a chybějící dusík pak hradit v LAV při dělené dávce dusíku (výšce porostu do 20
cm.).Extrémní názor zastává Geisler (1980), který doporučuje dávat vysoké dávky fosforu a draslíku k předplodině, a to až na úroveň 200 kg P2O5 (87kgP) a 300 kg K2O (250kgK) na 1 ha, zejména jde-li o předplodinu okopaninu (cukrov. brambory,kukuřice). Schreier (1989) doporučuje při stanovení dávek dodržet "Komplexní metodiku výživy rostlin" a hnojit dle normativů potřeby živin s ohledem na jejich zásobu v půdě a EVH v tunách hektarového výnosu obilí. Podobně se ale přiklání k předzásobnímu dávkování P a K k předplodinám. Upozorňuje též na opatrnost při stanovení výše N hnojení, neboť při přehnojení dusíkem může dojít k silnému vegetativnímu růstu na úkor tvorby květenství. Na úrodných půdách doporučuje dávkovat N do 40 kg/ha, při řazení po dvojí obilnině pak 60 kg/ha, respektive 80 kg/ha. Doporučuje tuto dávku dělit. Kebert (1990) ve svých pokusech též použil dělené dávky dusíku. Při úrovni dávky 60 kg/ha ji dělil na první před setím v NPK hnojivu a druhou dávku pak na počátku butonizace (15.5) ve formě LV 15% N. Současně se zde osvědčila lehká nesená rozmetadla (Amazone ZA-U 1801), takže nedocházelo ke zbytečnému poškozování porostu. V pokusné dávce 90 kg ji dělil na třikrát, první dvě jako u předchozí varianty a dalsích 30 kgN/ha pak na počátku květu, rovněž v LV 15%N. Schreier (1989) současně připouští možnost použití listových hnojiv (Harmavit) v 0,5% koncentraci při objemu 250l hnojivého roztoku na ha (od fáze 4. pravého listu). Toto hnojivo však obsahuje růstové látky auxinové povahy, které mohou ovlivnit dynamiku růstu, výnos i kvalitu produktu. Seiffert (1988) doporučuje hnojit dusíkem na úroveň 100 až 130 kgN/ha před setím, ale použít hnojiva fyziologicky zásaditá či neutrální. Současně není vhodné používat přímo organických hnojiv, neboť by následoval prudký vegetativní růst hořčice a došlo by i k nerovnoměrnému dozrávání semene. Podobně už Kuhn (1935) připouští organické hnojení jen na nejchudších zvolených stanovištích. Pro pěstování na semeno považuje za nejvhodnější její řazení do třetí tratě po animálním hnojení s tím, že chybějící živiny se doplní minerálními hnojivy. Nevhodné je např. použití síranu amonného, zvláště v půdách chudých na vápník, neboť vlivem své fyziologicky kyselé reakce značně snižuje výnosy. To se projeví ještě silněji, je-li současně hnojeno superfosfátem. Autor tehdy použil směs síranu amonného a Thomasovy moučky, čímž došlo k neutralizaci na síran vápenatý a výsledný efekt byl stejný jako u dusičnanu vápenatého bez výnosové deprese. Autor naznačuje možnost využít poměrně silné schopnosti hořčice opatřit si živiny i z méně
dostupných forem (to se týká zejména fosforu. Při hnojení draslíkem dává přednost draselné soli před Kainitem, neboť hořčice je velmi citlivá na případnou tvorbu půdního škraloupu vlivem tohoto hnojiva. Je také třeba, zejména na lehkých půdách zvýšit dávky draslíku. Za limitující autor považuje obsah vápníku i hořčíku v půdě, neboť jejich deficit se projeví snížením olejnatosti, HTS i výnosu. Hořčík doporučuje dodávat v dolomitu současně s vápněním, nebo v síranu hořečnatém. Firemní literatura firmy K + S (1988) upozorňuje na skutečnost, že tvorba tuků u brukvovitých olejnin je závislá na dostatku hořčíku. Např. při výnosu 3,0 t/ha se odčerpá z pole 21 až 36 kg MgO, přičemž celková roční potřeba se pohybuje kolem 40 až 80 kg/ha MgO. Proto k brukvovitým olejninám doporučují použití listové výživy tzv. hořkou solí ( K+S Bittersalz), což je vlastně technický MgSO4, ale v žádném případě nemůže sloužit jako jediný zdroj magnezia. Hlavním předpokladem dobré výživy dusíkem je jeho správná zásoba v půdě. K pravidelnému doplňování se doporučuje granulovaný Kiesserit. Příprava půdy je podle Seifferta (1988) v principu stejná jako k jarním obilninám, za předpokladu, že byla provedena zimní orba po obilní předplodině. Jestliže se však výsev hořčice provádí po vyzimované ozimé řepce, je třeba zvlášť pečlivě obnovit osivové lůžko a dbát na dobrou likvidaci zbylých rostlin ozimé řepky. Kuhn (1935) pak připomíná vhodnost přípravy lůžka bez hrud, ale mírně utuženého, aby bylo možno hořčici zasít mělce. Fábry, Vašák a Zukalová (1985) naopak nedoporučují vysévat hořčici po zaorané ozimé řepce, neboť se nepodaří všechny rostliny zničit a tmavá řepková semena přimíchaná ve žlutém semeni hořčice pak degradují výsledný produkt, takže se nehodí ani pro konzervárny. Schreier (1989) preferuje včasné provedení podzimní orby. Jarní příprava spočívá ve smykování a současném zapravení (smyky) průmyslových hnojiv a herbicidu Synfloran 48 EC. Hloubka zpracování musí odpovídat hloubce setí tak, aby osivové lůžko bylo ve styku se vzlínající vodou a aby semeno bylo zahrnuto 1,5-3cm vrstvou půdy. K vyrovnanému vzcházení není třeba (za předpokladu kvalitní přípravy) po zasetí válet. Je důležité plně podřídit termín jarních prací půdní vyzrálosti a neodkládat jednotlivé pracovní operace tak, aby byl dodržen termín setí. Požadavek na utužení osivového lůžka uvádí Fábry (1964). Je možno podobně jako u ozimé řepky použít různé pěchy na utužení osivového lůžka. Voškeruša (1965) válení po zasetí doporučuje pro podpoření rovnoměrného vzcházení. Vlastní výsev by měl následovat bezprostředně po dokončení přípravy půdy. Problematikou osiva hořčice
a jeho rozmístění při výsevu se podrobně zabývá Kuhn (1935), který požaduje kalibrované osivo, co nejvyšší HTS a vysokou klíčivost. Ve shodě s ostatními propaguje včasné setí hořčice, ale při velmi raném výsevu dochází k pomalejšímu vzcházení a hrozí nebezpečí poškození porostu dřepčíky. Podle Fábryho (1984) mladé rostliny hořčice snášejí teploty až 8oC, jsou pak poškozovány až teplotami kolem - 10 oC. Podle Seiffetta (1988) je bezpečnou teplotou ještě -6oC jen ve fázi listové růžice. Kebert (1990) ve svých pokusech vyséval ve třech termínech výsevu, přičemž extrémní, květnový se vyznačoval silnou redukcí výnosu a zhoršením kvality. Podobně i Fábry (1984) zjisti u hořčice, vyseté 3.dubna výnos 2,25 t/ha při HTS 7,8g a olejnatosti 27,4%, naproti tomu však při výsevu 17.dubna byl výnos 2,O7 t/ha při HTS 6,91 a olejnatosti 28,8%, ale při pozdním výsevu 10.května už výnos poklesl na 0,78 t/ha při HTS 5,29g. Rozmístěním osiva na pozemku se zabývají různí autoři. Např. Kuhn (1935) udává možnost setí do řádků, širokých 30 až 40 cm při hloubce výsevu 10 až 20mm nebo do dvouřádků např. 10 krát 30 cm, přičemž preferuje první způsob. Je možný i způsob výsevu naširoko, ale to ztěžuje vstupy do porostu. Autorem doporučená norma výsevu činí 7 kg/ha, ale při pozdním termínu by se měl výsevek zvýšit na 10 až 12 kg/ha. Překročením výsevku (při přehuštěném porostu) tvoří hořčice vysoké, slabé, málo větvené rostliny se špatně vyvinutými šešulemi. Stejně tak i Vidlák a Schreier (1988) považují za optimální hustotu porostu 100 rostlin na m2, což odpovídá výsevku 7 až 8 kg/ha. Seiffert a Makowski (1988) uvádějí, že hořčice reaguje na meziřádkovou vzdálenost poměrně málo. Při mechanickém ošetřování doporučuje setí do řádků 30 cm širokých. Při technologii bez mechanických vstupů dává přednost úzkým řádkům. Naproti tomu podle Fábryho (1984) by měla norma výsevu činit 1,5 milionu klíčivých semen na ha při hloubce setí 2 až 4 cm podle druhu půdy. I tento autor považuje meziřádkovou vzdálenost za druhořadou. Ideální hustota porostu pak činí 80 až 120 rostlin ma m2. Ještě v roce 1992 byla na území ČSFR povolena jediná odrůda hořčice bílé Zlata, povolená od roku 1982, původem ze šlechtitelské stanice olejnin v Horních Moštěnicích na Opavsku (Kolektiv,1990). Podle Schreiera a Vidláka (1988) jde o odrůdu universálního typu. Podle způsobu využití (semeno- zelené hnojenípícnina) je pak třeba obměňovat agrotechniku. Je citlivá na termín výsevu a ani zvýšené dávky dusíku nejsou schopny kompenzovat opožděný výsev. Podle Kadlece (1990) jsou výnosy této odrůdy i ve srovnání
se zahramičními stabilní a vyvrací názor o její nízké výnosové produktivitě. Jako negativní znak autor uvádí "šedosemennost" hořčice. Srovnává zde různé typy zahraničních hořčic se Zlatou a údaje jsou plně srovnatelné v procentickém zastoupení typů semen:
Srovnání zastoupení typů semen zahraničních odrůd hořčic a odrůdy Zlata. Kadlec, 1990 (upraveno): sušší oblast Žatecko odrůda
žlutá
ZLATA
96
SIKO
96,8
EMERGO
96,8
MIRLY
97,8
vlhčí obl. Svitavy
šedá
zelená
3,1
0,5
72,0
11
-
78,7
14,2
5,1
-
72,1
17,8
8,0
-
81,3
9,1
3,2 3,2 3,2
žlutá
šedá
zelená 10,2
8,3
Schreier (1989) charakterizuje Zlatu jako odrůdu středně ranou, středně vysokého až vysokého vzrůstu, s
dobrou
odolností
nepřehnojení zajištění principů
dusíkem.
výnosové pro
vůči
poléhání
Nemá
specifické
stability
pěstování
za
předpokladu nároky
vyžaduje
hořčice.
V
a
k
obecných suchých
a
teplejších letech je náchylná k poškození živočišnými škůdci. Zlata byla vyšlechtěna jako rentgenomutant z odrůdy Přerovské bílé, odrůdy dnes již restringované, vyšlechtěné Zemským ústavem pro zušlechťování rostlin v
Přerově
individuálním
výběrem
z
materiálu,
získaného z obchodního osiva rumunské hořčice. Podle Kovačiče (1966) Přerovská bílá dosahovala výšky 70 až 170
cm
a
vykazovala
v
průměru
27
%
olejnatost.
Voškeruša (1965) charakterizuje Přerovskou bílou jako ranou,
středně
vysokou
odrůdu,
s
vegetační
dobou
průměrně 108 dní. Fábry (1963) a Voškeruša (1965) se ještě
zmiňují
Holandska,
o
odrůdě
pěstované
na
Mansholtova, našem
území
původem
z
ještě
v
padesátých letech. Seiffert a Makowski(1988) popisují německou odrůdu Kastor, původem z NDR, vyznačující se počtem asi 10 semen na jednu šešuli a oproti starším odrůdám dosahující až dvojnásobného výnosu při HTS 6 až 8g. Semena jsou kulovitá, světle žluté barvy. Podle Kadlece (1990) jsou na území České republiky ve zkouškách odrůdy současné evropské špičky, jako Siko, Emergo, Mirly a Rizo. Délky vegetační doby se s naší odrůdou Zlata výrazně neliší, spíše jsou mírně pozdnější. Siko a Emergo patří do výškově středně vzrůstných odrůd. V současné době je do zkoušek zařazena i odrůda Mustang švédské firmy Svalöff. Jde o odrůdu výrazně semenového typu nižšího vzrůstu. Ve šlechtitelské stanici olejnin v Horních Moštěnicích byly vyšlechtěny dvě novošlechtění HM 361 a HM 334. Kebert (1990) tato novošlechtění zařadil do kolekce zkoušených odrůd společně s odrůdou Zlata. 2.6. Zhodnocení současného stavu řešené problematiky. Přehled literárních děl, zabývající se otázkami růstu, vývoje, tvorby výnosu, kvality semene hořčice bílé naznačuje, že ne ve všech oblastech došlo k detailnímu zpracování problémů pro hořčici, a že se problematika této plodiny často paušalizuje na brukvovité olejniny obecně. V literárním přehledu nebyla nalezena makrofenologická stupnice, přímo použitelná pro hořčici bílou. Velmi málo novějších literárních děl se zabývá problematikou kvality semene hořčice bílé. Např. problematika povrchově zašedlých semen je zpracována jen v uvedených dílech Reisnerové, Vašáka, Sovy apod. Chybí údaje o tvorbě výnosu a kvalitativních znacích nových (současných) odrůd. Většina autorů spojuje navrhovaná agrotechnická opatření popřípadě vlastnosti odrůd hlavně s výnosem, ale již neuvádí jejich vliv na kvalitu semene ( na HTS, podíl zašedlých semen, olejnatost, obsah sinalbinu apod.). Podobně nebyly nalezeny podrobnější údaje o použití regulátorů růstu, event. fungicidů v hořčici bílé. Proto se úkoly, vytýčené pro tuto práci, zaměří do oblasti uvedené problematiky.
