Od Soumarského mostu do Mělníka 26. – 31. č e r v n a
2004
Zpráva o vodáckém putování po Vltavě s Jirkou Kučírkem a Jardou Slavíkem
1
Obsah 1
N ě co na ú v o d o V l t a v ě ...............................................3 1.1 Stručná charakteristika toku....................................................3 1.2 V o d á c i na V l t a v ě .......................................................3 2 Průběh plavby ..................................................................................7 2.1 D e n p r v n í - 26. června 2004 - sobota ..........................7 2.2 D r u h ý d e n - 27. června 2004 - neděle ......................10 2.3 T ř e t í d e n - 28. června 2004 - pondělí......................12 2.4 Čtvrtý d e n - 29. června 2004 - úterý ...........................15 2.5 D e n p á t ý - 30. června 2004 - středa.........................18 2.6 D e n š e s t ý - 31. června 2004 - čtvrtek.......................22 3 D o d a t e k....................................................................................26
2
1 N ě co
na ú v o d
o Vltavě
1.1 Stručná charakteristika toku. Při plavbě po Vltavě můžeme poznat všechny tváře české země od temných šumavských zalesněných vrcholů, až k úrodnému Polabí. Velkou rozlohou povodí(28tis. km2), délkou toku, a množstvím odváděné vody tvoří Vltava páteř celého vodního systému Čech. I když svou délkou i vodním průtokem překonává Labe, přesto na soutoku s Labem ztrácí své jméno a dále její voda teče již jako Labe. Základní pramennou soustavu tvoří toky Vltavy, Vltavského potoka, Řasnice a Studené Vltavy, které celkem představují v horské části Šumavy plochu 551 km2. Hlavní pramen Teplé Vltavy vyvěrá na východním svahu Černé hory, 4,5km jihozápadně od obce Kvilda. V této části toku řeka sleduje směr státní hranice a má charakter kamenité bystřiny s peřejemi a prudkými zákruty uprostřed nádherné šumavské přírody. V obci Horní Vltavice se proud postupně uklidňuje a řeka dál plyne v meandrech po náhorní plošině mezi rašeliništi a omáčenými loukami. V prostoru Mrtvého luhu 5,5 km jižně od Volar přibírá Studenou Vltavu a odtud již pod názvem Vltava pokračuje dále Vltavickou brázdou Šumavy až k Želnavě, kde napájí přehradní nádrž Lipno. Ještě před vybudováním přehrady Vltava vstupovala pod obcí Lipno do krásné romantické soutěsky s nesjízdnou partií, zvanou Čertovy proudy, kde překonávala velký spád balvanitým korytem na dně hlubokého kaňonu.Nyní je tato část koryta jen s minimálním průtokem vody, aby se zachoval život v řece a využívá se jen jednou ročně k slalomovým závodům. U Vyššího Brodu, kde vodní tok vstupuje do Českokrumlovské vrchoviny, prudce mění svůj směr z jihovýchodního na severní, a zalesněným údolím pokračuje k Českým Budějovicím. Členitou krajinu Vltava opouští u Boršova, kde vtéká do rovinaté Českobudějovické pánve. Tu vystřídá za Hlubokou nejdříve Táborská a později Benešovská pahorkatina. V této oblasti řeku vzdouvá několik vodních děl Vltavské kaskády (Hněvkovice, Kořensko, Orlík, Kamýk, Slapy, Štěchovice a Vrané nad Vltavou).Od Vraného se Vltava dostává do prostoru Pražské plošiny, kde protéká naším hlavním městem. Zde má charakter mírné nížinné řeky, voda je zadržována četnými jezy s plavebními komorami, krajina je zřetelně poznamenána civilizací a tok je sevřen navigací. Ve svém závěrečném úseku Vltava protéká rovinatým Polabím do Mělnické kotliny, kde se na jižním okraji Mělníka pod zámkem vlévá do Labe.
1.2 V o d á c i
na V l t a v ě
Vltava je řeka, kterou jsem jel nejméně 8x, z toho 2x i přes přehradu Lipno. Jednou to bylo z Lenory, ostatní plavby začínaly u Soumarského mostu s vynecháním Lipna. Auty se přejede do Vyššího Brodu, odkud začíná klasická vodácká trasa, kterou většina vodáků jezdí do Boršova, a jen někteří, a jsou to výjimky, až za České Budějovice do Českého Vrbného. Za jezem v Českém Vrbném už je hladina bez pohybu, protože přehrady, které byly na Vltavě postaveny, svým vzdutím zasahují jedna ke druhé a voda začíná téct až za přehradou Štěchovice u Prahy. Protože vodáci věří tomu, že je vodácký bůh trestá za jejich hříchy plavbou po stojaté vodě(jak se říká po oleji, v Čechách po 3
voleji), tak nikdo, kdo nemusí, po přehradách nejezdí. Vltava je proto tak oblíbená, že voda v ní pořád teče a to dosti solidní rychlostí. Málo tekoucí vody před jezy se vyskytují jen v malé míře, a vodáci je téměř neregistrují. Dále zde teče voda po celou vodáckou sezónu, protože Lipno II pouští minimálně 6m3 za vteřinu, což stačí pro projetí, i když se někde drcne o dno, až do Boršova. Mnozí vodáci namítají, že Vltava je přeplněná. Je to ale věc názoru. Pro někoho je přeplněná i tehdy, když jsou na vodě i jiné lodi než jeho. Před několika lety jezdilo po Vltavě, hlavně v červenci, hodně lodí. Na vodě vznikaly před jezy fronty na přenášení. Ty jezy, které se dají sjet, a těch je většina, byly celkem bez větších problémů průjezdné. Důvod byl hlavně v tom, že se na Vltavu začalo více jezdit. Vltava si dlouho zásluhou papírny Větřní držela pověst špinavé zapáchající řeky. Když byla uvedena do provozu čistička v Českém Krumlově, tak se voda ve Vltavě rapidně vyčistila. Pár let to trvalo, než to vodáci zaregistrovali a začali zase na Vltavu jezdit. Druhý důvod je ten, že pokud je suché léto, tak ostatní české a moravské řeky jsou nesjízdné pro nedostatek vody, takže zbývá jen Vltava. Třetí důvod zvýšeného provozu na Vltavě je rozmach půjčoven lodí a vodáckého vybavení. Dříve na vodu jezdili jen vodáci, kteří měli vlastní loď, nebo vodácké oddíly.Pokud se nevyráběly plastové lodě, které jsou odolné drsnému zacházení, tak by půjčování laminátových lodí bylo nerentabilní, protože by je tito příležitostní vodáci brzy rozbili. Teď přijedou velké skupiny lidí od cestovních kanceláří, kteří vodu nikdy nejeli, půjčí si plastové kanoe nebo rafty a vyrazí na Vltavu. Protože nemají ponětí o tom, jak se voda jezdí, a jak se na vodě mají chovat, tak vytváří zmatky. Jsou dosti hluční, zvláště germánské kmeny,a to nejen ve dne, ale i v noci. Všeobecně se nazývají banáni podle žlutých plastových lodí z půjčoven, a každý správný vodák jimi hluboce opovrhuje. Také zde funguje fenomén kempů na Vltavě, že dosti velké party, až 50 lidí, vybavené kytarami zpívají(nebo řvou) za podpory alkoholu až do rána. Pak spí až do odpoledních hodin, doplní pokleslou hladinu alkoholu v krvi a večer pokračují znovu. Že se vedle nich nedá spát je celkem jasné. Takové party se poznají podle toho, že mají obrovské stany, množství dřeva, sudy s pivem a dopoledne klid. To je pak třeba sednout do lodi a pokračovat dál. Když to nejde, tak postavit stan co nejdál od hospody a od nich. Na silnicích je teď také velký provoz, ale pokud chceme jezdit, tak to musíme nějak přežít I přes tyto nedostatky je Vltava řeka, kterou stojí za to si sjet. V posledních letech už není nápor vodáků tak velký, a pokud se vyjede z Vyššího Brodu v úterý a ne v sobotu a neděli, jak to dělá většina vodáků, tak je na vodě poměrně volno. Jediný kemp, který bývá plný je ve Spolí u Českého Krumlova. Když tam ale přijedete v poledne, tak ti, co tam spali jsou pryč, a ti co tam budou spát, ještě nedojeli, tak s ubytováním není žádný problém. Protože jsem jel Vltavu již mnohokrát po stejné trase, tak jsem si řekl, že musím tento stereotyp ukončit. Inspirací byl jednak pořad Hledání ztraceného času – Vltava v obrazech od pana Čáslavského, který česká televize vysílá již několikátý rok a počet odvysílaných dílů dosáhne téměř čísla 90. V 60. letech jsem byl členem kanoistického oddílu Slavoj Kojetín. Pamatuji si, že v klubovně visela spousta fotek, jak členové oddílu sjížděli Vltavu až do Prahy. Bylo to v době , kdy ještě nestály velké přehrady na Vltavě. Nápad, splout Vltavu od Soumarského mostu až do Mělníka, se zrodil za dlouhých zimních večerů v roce 2004.V pořadu pana Čáslavského jsem viděl jak Vltava vypadala kdysi, a jak vypadá v dnešní době. Věděl jsem, že sjet Vltavu v dnešní podobě nebude jednoduché,a tak jsem se snažil získat co nejvíce informací a připravit se na vše, co by mně mohlo cestou potkat. První bylo sehnat někoho, kdo pojede se mnou. Plánoval jsem celou plavbu na 7-8 dní. To je od soboty do neděle příštího týdne. Protože já jsem již v důchodu, nehrál pro mě nějaký ten den navíc žádnou roli. Ale všichni mí známí ještě vydělávají na můj 4
důchod, a proto jsem s ohledem na jejich možnosti dovolené stanovil délku plavby na 1 týden. Soumarský most je na 390. říčním kilometru, tak to vychází nejméně 50-55 km denně. Když jsem hledal parťáka, tak všechny odrazovala představa dlouhého pádlování po přehradách. Oni již jeli i Lipno a prý jim to stačí. Nakonec jsem oslovil Jardu Slavíka. V té době s námi jezdil na vodu druhý rok, ale jen 1-2. denní sjíždění Moravy, nebo řek, do kterých vypouští vodu přehrady, jako je Kružberk, Vír, Mohelno. Jednou již s námi jel Vltavu ze Soumarského mostu, ale klasickou trasu s vynecháním Lipna a koncem v Boršově. Protože je mladší než já a na vodě ještě poměrně nezkušený, tak nevěda do čeho jde, kývl, že jede. Na jaře 2004 jsem začal zjišťovat všechny dostupné informace o plavbě po Vltavě na internetu. Někde byly i fotky přehrad a jezů, způsob jejich překonání, něco jsem našel na videu z pořadu o Vltavě, který mám celý nahraný.Na internetu jsem našel předpisy pro plavbu sportovních lodí na Vltavě. Také jsem učinil dotaz na pracovníka povodí Vltavy jaké jsou možnosti pro průjezd Prahou. Praha se mi jevila jako klíčový úsek, který bude ohledně průjezdu nejvíce problematický. Proto jsem se v květnu vydal na dva dny do Prahy, kde jsem se ubytoval u svého syna, na prohlídku možností průjezdu Prahou. Již cestou do Prahy jsem navštívil Štěchovice a Vrané. Zde jsem zjistil, že pokud to nepůjde zdymadlem, tak jsou tam pro vodáky betonové nájezdy do i z vody, takže přenášení nebude žádný problém.O ostatních přehradách jsem věděl, že Hněvkovice a Kořensko mají stejné výjezdy i nájezdy do vody. Orlík a Slapy se musí v každém případě přenášet, jak mi sdělil pracovník povodí Vltavy.V Praze jsem si obešel všechny jezy a zkoumal možnost přenášení. U Štvanice a v Tróji celkem bez problémů, ale starost mi dělalo přenášení jezů Štítkovského a Staroměstského na počátku a konci Dětského ostrova na Smíchově. Sjet jezy s 5.20m dlouhou laminátkou jsem si netroufal. Přenášení po levé i pravé straně je dlouhé a obtížné. Křižují se, nebo se jede po značně frekventovaných ulicích, tak nevím jak bychom projeli. Také přístup k vodě na pravé straně kvůli vysoké navigaci je obtížný, ba i nemožný. Nakonec jsem si dodal odvahu a zašel na smíchovskou plavební komoru a informoval jsem se u obsluhy na možnost průjezdu zdymadlem. Když jsem se dověděl, že si mám čtvrt hodiny před příjezdem zavolat, a po obdržení informací počkat na zelený semafor, který řídí provoz na zdymadle, a pak vplout dovnitř, tak jsem si zhluboka vydechl a i to pivo, které jsem si pak dal mi víc chutnalo. Totéž se opakovalo i na zdymadle na Štvanici. Sehnal jsem si telefony na obě zdymadla. Jediná podmínka byla, že to ke zdymadlu musíme stihnout do 17. hod. kdy končí pracovní doba. S jezem v Tróji jsem počítal, že ho budeme přenášet. Podél slalomového kanálu vede nová asfaltka, takže bez potíží. Za Trójou už jsou do Mělníka jen 4 jezy, tak už jsem po zkušenosti z Prahou ani nepátral po možnosti projetí.Z internetových fotek z letadla bylo vidět, že tyto jezy půjdou v případě nutnosti dobře přenést. Další problém bylo sehnat vhodnou loď. Já vlastním Pálavu a mojí známí mají Vydry. Obě lodi jsem zamítl jako nevhodné pro dlouhou plavbu na přehradách, hlavně s ohledem na potřebnou délku denní dávky ujetých kilometrů. Věděl jsem, že v loděnici v Kojetíně mají dvě lodě vhodné pro tuto plavbu. Jedna je soukromá a o té v loděnici skoro nikdo nevěděl komu patří. Tak jsem jednal o zapůjčení klubové s tím, že to nechci zadarmo. Člen výboru oddílu, který měl tuto loď přidělenou mi řekl, že ji sám půjčit nemůže, že to musí projednat výbor oddílu. Pak jsem se dověděl, že on byl jediný, který byl proti zapůjčení a svou si prosadil a loď nám nepůjčil. Co také možno očekávat od člověka u něhož dějiny začínají až Velkou říjnovou revolucí. Pak jsem se dopátral i vlastníka druhé lodi, který nám ji na rozdíl od toho zatuchlého komunisty, bez váhání půjčil. Pak už zbývalo vyrobit na zahrádku kolíbku pro loď, upravit podvozek z kočárku pro převážení, namontovat na loď přední očko pro uchycení koňadry a vyčkávat na příznivé počasí. Počasí byl jeden z rozhodujících faktorů pro úspěšné překonání přehrad. 5
Cestu jsem naplánoval na konec června, protože jsou nejdelší dny, a v tuto dobu, alespoň statisticky bývá hezké počasí.. Počasí v červnu nebylo nic moc, samé přeháňky. Ale špatné počasí musí někdy skončit a pak je naděje, že alespoň týden bude pěkně. Chladno na vodě by nevadilo. Nejhorší je déšť, ale ještě horší je silný vítr. To jsem jednou zažil na Lipně a víc bych si to nechtěl zopakovat. V pátek 25.6.2004 jsem z hlediska svých meteorologických znalostí usoudil, že isobary na povětrnostní mapě se kroutí tím správným způsobem, a že tedy nastal čas vyrazit..
6
2 Průběh plavby 2.1 D e n
p r v n í - 26. června 2004 - sobota
Okolo páté ráno nakládáme a uvazujeme s Jardou loď na střechu mé starší, ale spolehlivé, plynové střely zn. Š-105 a po ujištění se, že jsme doma nic nezapomněli, vyrážíme z Kojetína. Pro nezasvěcené je Kojetín, kdysi to okresní město, 12 km severozápadně od Kroměříže. Počasí se jeví jako dobré, je něco okolo 10 stupňů, což je pro cestování autem ideální. Po 25 km jízdy najíždíme ve Vyškově na dálnici a po ní jedem až do Humpolce, kde odbočujeme na Pelhřimov a Tábor. V Táboře zastavujeme před nádražím a očekáváme příjezd vlaku od Prahy, kterým přijede můj syn Jirka, který s námi pojede na Soumarský most. Po našem odplutí odveze auto do Prahy, kde bydlí, Na Soumarském mostě abychom se po skončení plavby, v což jsem skálopevně věřil, pro něho nemuseli vracet až na Šumavu. Na Soumarský most dojíždíme v 11:30 hod. Sundáváme loď z auta, dva lodní vaky s oblečením, stanem, spacáky a jeden s jídlem. Loď je prostorná, takže se do ní dva pytle vejdou vedle sebe a na ně ještě podvozek z kočárku. Toho jídla nebylo zas tolik jak by se mohlo zdát, ale vezli jsme i vodu v lahvích na pití a vaření, a nákupy po cestě jsme se nechtěli zdržovat. Dopředu vak s jídlem, aby loď byla vyvážená a po malém občerstvení přesně ve 12:00 hod. vyrážíme na vodu. Na obloze jsou 4/8 cumulů, teplota okolo 18 stupňů a mírný větřík. Vody bylo dost na to, abychom mohli vyplout od Soumarského mostu. Místní tzv. ochranáři ještě asi nikdy tuto plavbu neabsolvovali, protože by zjistili, že se dá projet bez jakéhokoliv poškození přírody. Nevím také co bychom mohli poškodit, kromě lodi, když drcneme kýlem o kameny ve vodě, což je však v tomto úseku výjimečné. Na vodáky jako bezbranné si umí vyskakovat. Jsem zvědav, co udělají s bývalou sklárnou v Lenoře, odkud do Vltavy pronikají jedy v takovém množství, že jim to mohou Odjezd závidět i rybáři v okolí chemiček v severních Čechách.To jsem ale trochu odbočil. Cesta krásně ubíhala, loď sice vzhledem ke své délce a kýlu pod celou lodí, špatně točila, ale s tím se počítalo a vůbec nám to nevadilo. Cestou jen pijeme vodu a za 3,5 hod. přistáváme za mostem u kempu v Nové Peci. Trošku se protáhneme, pojíme, něco vypijme,(vodu). Původně jsem chtěl podle plánu v Nové Peci skončit první den plavby. Do západu slunce však zbývalo přes
7
pět hodin a tak dlouho se nám sedět v hospodě nechtělo. Po 15. minutách sedáme do lodi a vyrážíme na Lipno. Má to být taková malá generálka na Orlík a Slapy. Z Nové Pece se nám jelo velmi dobře vzhledem k větru o síle 3-5 m/sec. do zad cesta rychle ubíhala a za hodinu a 15 min. míjíme Horní Planou. Při pohledu na hodinky a zkušenosti z minulých plaveb jsem usoudil, že by to mohlo až k hrázi dnes vyjít. Jardovi jsem si netroufal o tom zmínit, abych ho hned ze začátku nevyděsil. Když jsme vyjeli na velkou vodu za Tajvanem, tak se vítr obrátil proti nám a foukal zprava. Z počátku mírný, takže jsem pořád držel směr, který byl nejkratší. Postupně vítr začíná zesilovat. Začaly se dělat větší vlny a některé už i s bílými čepičkami. Původní směr se nedal držet a Občerstvení v Nové Peci tak jsem loď otočil a jeli jsme přesně proti větru a tím i vlnám. Po dvouhodinovém usilovném pádlování bez odpočinku přistáváme u přívozu v Dolní Vltavici. To jsme si už stačili vyrobit čerstvé puchýře, protože naše pádlování vzhledem k protivětru nebylo vůbec turistické. Náplasti jsem prozíravě vzal sebou a puchýře jsme přelepili. Po krátkém asi čtvrthodinovém občerstvení a odpočinku vyrážíme znovu na vodu. Po návratu domů se Jarda přiznal, že na tomto místě nevěřil, že do Mělníka vůbec někdy dojedeme, a hořce litoval, že se na tuto plavbu dal. Po vyplutí jsem s potěšením zjistil, že vítr fouká zleva, ale zezadu. Musel jsem sice vyrovnávat vliv větru, ale to nebylo nic proti tomu, co jsme si vytrpěli před tím. Zřejmě se vodácký bůh nad námi slitoval a usoudil, že jsme za svou troufalost již dostatečně vytrestáni. Při plavbě jsem si všiml, že bojky, které vyznačují plavební dráhu jsou vidět jen 4. Když jsme pluli dál, tak byly pořád vidět jen čtyři, i když jsme kolem nich projížděli. Bojky jsou vysoké asi 1 m a vlivem zakřivení země, které na dvou km dělá asi 1m jsou vidět jen ty bojky, které nejsou dál než 2 km. K Frymburku dojíždíme v 19.30 už téměř za bezvětří. Vystupujeme na přístavní molo trochu se protáhnout a občerstvit. S nostalgií vzpomínám na minulou plavbu, kdy jsme strávili krásné dvě hodiny na zahrádce restaurace na náměstí ve společnosti několika orosených Budvarů. Za bezvětří pádlujeme k hrázi. Já jsem věděl, jak je to daleko, ale pro Jardu to muselo být hrozné, pořád pádlovat a konec nikde. Hypnotizoval jsem kilometrovníky na břehu aby se rychleji posouvaly. Když se v dohledu objevil ostrůvek s hydrologickou stanicí, který je asi 1 km před hrází, věděl jsem že jsme tento den vyhráli. Přesně ve 21:00 hod. přistáváme na pravém břehu. Po devíti hodinách plavby se třemi přestávkami na břehu a několika na pití víme, že dnes už pádlo nemusíme vzít do ruky. Máme za sebou prvních 60 km po vodě. Vybalujeme jídlo. Ohřívám domácí pánský guláš. Únavou se mně tak třásly ruce, že jsem se nemohl lžící ani trefit do úst. Až dvě baňky rumu tento třes odstranily. Po jídle a krátkém odpočinku nakládáme loď na vozík a v 21:3O vyrážíme na klasickou pěší tůru do Dolní Vltavice na Lipně
8
Vyššího Brodu. Převézt loď autem nám připadalo vzhledem k sportovnímu charakteru plavby nesportovní, a potom jsme stejně auto neměli. Cesta je kvalitní, ale přesto se několikrát projevila závada na vozíku.Trubka, na které byla loď posazena se při nájezdu na nějakou nerovnost vyvlékla z pera, které bylo do ní nasazeno a loď dosedla na kolečka a dál se nejelo.To se nám stalo několikrát. Po chvíli dojíždíme do Loučovic. Po ostrém guláši by bodlo něco s chmelovou příchutí. Naštěstí natrefíme na malou hospůdku, kde si dáváme jedno točené. Ten den naši fotbalisté hráli nějaký zápas na mistrovství Evropy, jinak by asi bylo zavřeno. Protože jedeme už po tmě, máme na hlavách čelovky a na lodi červenou blikačku z kola. Do kempu ve Vyšším Brodě dojíždíme o půlnoci. Stavíme stan, mažeme unavené ruce nějakou regenerační mastí. Každý máme jinou a jedna smrdí víc než druhá. Pro dnešek vypouštíme hygienu a o půl jedné už spíme.
9
2.2 D r u h ý
d e n - 27. června 2004 - neděle
Budíme se v 6.30. Můj původní předpoklad, že budeme vyjíždět v 7.hod. vzal hned první den za své. Cítím se jako by mně přejel parní válec. Ještě hodinku poležíme a v 7.30 lezeme ze stanu. Je zataženou nízkou oblačností a nad vodou se válí mlha. Uvaříme snídani, nezbytně nutná hygiena a v 8.30 vyrážíme na vodu. Všímám si, že vody je dle zatopených břehů víc než obvyklých 6 kubíků. Po příjezdu domů jsem si na internetu ověřil, že tento den pouštěli 15 m3 za vteřinu. Alespoň to pojede. Na vodě je ještě prázdno. Většina vodáků v kempu se teprve chystá. Po chvíli dojíždíme k jezu U Bílého mlýna. Zastavujeme, vykládáme bagáž a přenášíme loď. Dávat ji na vozík těch 20m nemá smysl. Jet tento jez s úplně otevřenou a dlouhou lodí znamená jisté potopení. Ztráta času by byla větší než co jsme ztratili přenášením. Na rychle tekoucí vodě jsme za chvíli u jezu Horní mlýn – Herbertov. Rovněž přenášíme. Dřevěný skluz odnesla voda, ale i kdyby tam byl, tak bychom to asi nejeli. Přeneseno máme za 15 min., tak jako u předchozího jezu. Je 9.30 a vyrážíme k Rožmberku. V 300m dlouhém kanálu pod jezem, kde jsou kameny, je dnes tolik vody, že jedeme rovně aniž bychom narazili. Po 7. min. projíždíme kolem Tří veverek. Rožmberskou šlajsnu jedeme z chodu bez prohlížení a také bez potíží, objíždíme hrad a po 1,5 hod. od startu míjíme vodácké tábořiště. Cesta ubíhala rychle, mlha se rozpustila a je polojasno, teplota okolo 18 stupňů. Stojatá voda signalizuje blízkost jezu u papírny Větřní. Jedeme ho také bez prohlížení. Horší to bylo na jezu Konopa před Spolím. Jez je nově opraven, ale podobně jako ve Vyšším Brodě je na jezu asi 1/2metrový schodek. Tento jez jezdím na Pálavě, která se jen zavlní a hladce ho sjede. I kratší laminátky ho sjíždějí jen s mírným ťuknutím. Bez zastavení najíždíme do propusti. Jarda, který jede na háčku už byl dva metry za hranou jezu a pořád byl vodorovně ve vzduchu. Pak se loď překlopila, rána jak z děla, viděl jsem jak se prohnula, ale vydržela a tak se jede dál. Zastavujeme kousek dál v kempu Spolí, jednak pojíst a prohlédnout loď. Ve špici je v kýlu dloubanec tak 10mm hluboký a bort na pravé straně praskl. Trhlina je ale jen 30 mm dlouhá. Na druhé straně už tato trhlina byla. Laminátové výztuhy vydržely. Po zjištění, že v bufetu nemají momentálně nic teplého k jídlu, prý až za hodinu, vytahujeme vlastní zásoby, tekutiny doplnili jedním točeným a s velkým sebezapřením asi za hodinu po příjezdu vyrážíme ve 12.hod. na další plavbu. Na jezu pod rechlí došlo k nedorozumění mezi mnou a Jardou při přetahování jezu po spádové desce na levé straně. Volal jsem na Jardu, že pouštím koňadru, což byla chyba, protože Jarda držel loď za špici a hukotu vody mně neslyšel. Ta se otočila a táhla Jardu z jezu dolů. Udržel se nahoře, ale za cenu odřeného kolena. Vjíždíme do Českého Krumlova a jez u Lyry z pochopitelných důvodů koníčkujeme po pravé straně, kde jsou schůdky. Jez u Mrázkova mlýna bychom sjeli, ale u Jelení lávky bychom určitě byli další atrakcí pro turisty, protože projet s naší otevřenou a těžce naloženou lodí bylo nemožné. A tak, i když je to nesportovní, jsme loď převezli Myší dírou. Se smutkem v duši míjíme pivovar Eggemberg, oblíbenou to občerstvovací stanicí s dobrým jídlem a ještě lepším pivem. Projíždíme pod už ani nevím kolikátým silničním mostem, míjíme čistírnu odpadních vod a opouštíme Český Krumlov. Při podjíždění opraveného silničního mostu v Rájově víme, že brzy budeme u jezu ve Zlaté koruně.Protože tamní propust dobře znám, vím, že lamináty tam bouchají zadní částí o schodek, který tam pod vodou je. Opět přenášíme, protože nechci otloukat loď, která není moje.Jedeme pod provizorním mostem před kempem, který nahrazuje dřevěný most, který v roce 2002 odnesla povodeň. Míjíme kemp ve Zlaté koruně a vjíždíme do nejkrásnějšího a na vodu nejrychlejšího úseku na Vltavě. Kemp Dívčí kámen míjíme bez povšimnutí, protože tam točí pivo ženské a ještě do plastových kelímků. Br, hrozná to kombinace. Jez Zátkovy mlýny se přenáší. Naložili jsme loď na vozík a po nové zámkové 10
dlažbě bez potíží převezli na druhou stranu. Již několik let sleduji stavbu vily vlevo od jezu. Takovým tempem, jakým ji staví tak budou kolaudovat tak za 30 let. Kemp v Boršově, jinak to konečnou pro většinu vodáků při splouvání Vltavy, míjíme v 18 hod. a pokračujeme do Českých Budějovic. Již jednou jsem to jel až do Českého Vrbného, takže vím co nás čeká. Dva malé pobořené jezy v Plané a Rožnově sjíždíme s lehkým drcnutím o kýl. Po solidně tekoucí vodě vjíždíme do Českých Budějovic. Najednou je před námi Trilčův jez. Proč nebylo před jezem vzdutí hladiny nám došlo až po připlutí k jezu. Stavidla byla zvednuta a voda proudí jezem jen s mírným spádem. Vysvětlením je pohled na břehy nad jezem, které se po poškození povodněmi opravují a proto bylo nutné jez vypustit. Za 20 min. jsme na druhé straně. Míjíme soutok s Malší a po klidné vodě dojíždíme k Jiráskovu jezu. Přenášení trvalo 45 min., protože jsme museli až na druhou stranu asi 100 m za jez, ale také zde se na nerovné cestě projevovala závada na našem vozíku. Loď nám každých 10m na hrbolaté cestě sedla na kola a museli jsme opravovat. Po úzkých schodech, které jsou na levé straně za jezem bychom dlouhou loď těžko snesli k vodě. Konečně jsme na vodě a po mírně tekoucí vodě míjíme sídliště, kam padají trysková letadla. Klidná voda signalizuje vzdutí od jezu v Českém Vrbném. Jarda už se nemůže dočkat, ale jez ještě není vidět. Tak mu ukazuji vedení vysokého napětí a za ním 500 m je konec naší dnešní plavby. K břehu přirážíme ve 21.00 a jedeme do areálu. Stavíme stan, a zde nás čeká největší zklamání dnešního dne. Hospoda je zavřená!!! Uvařili jsme něco teplého k večeři, čaj do termosky na ráno ať se nemusíme zdržovat vařením. Dnešním dnem jsme skončili s Vltavou, kterou známe. Ujeli jsme 86 km za 8 hod. 40 min čistého času, což je průměr téměř 10 km/hod. První den to bylo tak 7 km/hod. Po druhém dnu už ruce od pádlování bolí méně, ale od častého přenášení je máme vytahané jak opice. Opět je mažem našimi smradlavými mastmi a v 22 hod. jdeme spát. Usínali jsme se slastným pocitem, že přenášení v takové míře jako dnes, už končí. Dnešní počasí bylo o něco horší než včera. Odpoledne se dělaly slabé dešťové přeháňky, které nás však vždy minuly, takže jsme prakticky nezmokli.
11
2.3 T ř e t í
d e n - 28. června 2004 - pondělí
Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne. Můj předpoklad, že vyjedeme v 7 hod. vzal opět za své. Po snídani a sbalení věcí vezeme loď na konec slalomového kanálu a spouštíme na vodu. V 8.hod. 20 min. odrážíme od břehu vstříc Vltavě neznámé. Hladina je jako zrcadlo. Je bezvětří, voda pomalu teče. Do Hluboké jsou to 4 km. Po chvíli se na kopci objevuje zámek. Jez přenášíme vpravo. Propust by se snad dal sjet na raftu, ale ne s naší lodí. Za jezem je kousek tekoucí vody ale za chvíli pádlujeme po klidné a stojaté hladině vodní nádrže Hněvkovice. Jsme na začátku dlouhých olejů, které Před jezem v Hluboké n. Vlt. končí až ve Štěchovicích. Přehrada Hněvkovice byla postavena proto, aby dodávala chladící vodu elektrárně Temelín. Přehrada je úzká, kroutí se v údolí mezi lesy. Žádné chaty, jen spousta rybářů. Co nás překvapilo, tak s téměř každým druhým seděla u vody ženská. Zřejmě si ověřovaly, že jejich chlapi skutečně chodí na ryby. Na Moravě to věc nevídaná.. Občas je slyšet hukot aut, když někde blízko vede silnice. Okolo 10.hod. se začíná zvedat větřík. Z počátku slabý, pak začal zesilovat. Pokud byly břehy vysoké a přehrada úzká, tak to ještě šlo. Ale u Purkarce je už voda široká a břehy nízké. Vítr z protisměru tak okolo 5 m/sec. nás nutil jet těsně u břehu. Tu jsme také viděli první a také jedinou rybářku na Vltavě. Přehrada Hněvkovice Toužebně očekáváme, kdy se objeví hráz přehrady. Konečně k ní dojíždíme. Výjezd z vody po krásném betonu. Zde jsem se rozhodl, že se pokusíme opravit náš vozík. Podařilo se mně zastihnout místního údržbáře, s jehož pomocí jsem vozík opravil. Stačilo vyvrtat 4 otvory a závlačky a tím trampoty s vozíkem byly definitivně za námi. Údržbář nám říkal, že kdybychom jeli přes Kořensko druhý den, tak nás pustí zdymadlem. Pokračujeme po mírně tekoucí vodě. U Hněvkovic přenášíme jez, který má být zatopený vzdutím od přehrady Kořensko, ale rozdíl hladin je tak 2 m a jez je nesjízdný. Klasická čtvrthodinka a jsme na druhé straně. Před Týnem začal vítr zesilovat až na 10 m/sec. a protože foukal přesně proti proudu řeky, tak se tvořily 50cm vysoké a asi 5 m dlouhé vlny i s bílými vrcholy. V Týně nad Vltavou
12
Jeli jsme tak 1m od břehu, kde to sice foukalo stejně, ale vlny byly menší. V Týně uvazujeme loď u přístavního mola a Jarda jde nakoupit zásoby. Dotáhne i celý balík s vodou, kterou používáme jak k pití, tak na vaření. I když jsme oba milovníci dobrého piva, rozhodli jsme se, že pojedeme jen na vodu. Stejně v tomto úseku nejsou žádné hospody a jen bychom se zdržovali . Pojedli jsme a nakrmili místní divokou kachnu, která kolem nás obcházela se zjevným úmyslem něco z nás vyloudit. To se jí také podařilo a dokonce zobala z ruky. Takže zas tak divoká, jak se tvářila, nebyla.Po hodinovém odpočinku vyrážíme dál. Vítr nás trápí ještě tak jeden km. Pak se břehy zvednou a zas se jede hlubokým údolím, takže vítr ztrácí na síle a my si vybíráme tu stranu přehrady, kde to fouká méně. Dojíždíme k soutoku s další vodáckou řekou, Lužnicí. Na špici Most v Podolsku Boží muka, která jsou na záběrech ve filmu o Vltavě od pana Čáslavského v dezolátním stavu, teď opravená září bílou barvou. Dvě hezká a mladá děvčata, která se tam opalovala ještě umocňovala hezký dojem z tohoto místa.Vyrovnávací nádrž Kořensko jsme zvládli za obvyklých 15 min. U těchto nových přehrad je pěkný nájezd i výjezd z vody. S naloženým vozíkem tak sjedeme až do vody, a když loď začne plavat, tak vozík vytáhneme. Nemusíme tak před spuštěním lodi na vodu vykládat bagáž, protože s váhou lodi a nákladu , která je 100 kg se dá jen těžko manipulovat. Nasedáme do lodi a vyjíždíme. Je 16.20 a uvědomujeme si, že jsme na Orlické přehradě, před kterou měli všichni velké obavy. Teď už přenášení na dlouhou dobu končí, ale ty dálavy před námi nás tak trochu děsí. Naštěstí se i zde přehrada dost kroutí, takže není vidět dál než kilometr před sebe. Po šesté večer přestal foukat vítr a my jsme drželi pravidelné tempo 6 km/hod. Každý kilometrovník jsme míjeli pravidelně vždy za 10 min. A to jsme nepádlovali nijak usilovně. Ono to také ani celý den nejde. Vždy po dvou kilometrech jsme měnili strany, kde jsme pádlovali, abychom jednostranně nezatěžovali ruce. Na tomto tempu měla velkou zásluhu i naše loď. Protože se nám večerní plavba zamlouvala, čemuž se po těch větrných hrůzách nelze divit, protahujeme večerní plavbu co nejdál. Podjíždíme most v Podolsku, nějaká fotka na památku a kotvíme před železničním mostem u Červené nad Vltavou na pravé straně. U zbytků bývalého penzionu staví Jarda stan a já chystám teplou večeři. Je to polévka a ještě nějaké těstoviny s masem. Protože je tam spousta naplaveného dřeva, tak rozděláváme oheň a už téměř za tmy večeříme. Chvíli se ještě vyhříváme a v 22 hod jdeme spát. Tento den jsme s překvapením zjistili, že ruce už si na pádlování zvykly a vůbec nebolí. Odpustili jsme si naše smradlavé mazání a spokojeni s dnešním výkonem usínáme. Večeře v Červené nad Vlt. Ranní a večerní jízda na oleji za bezvětří se nám tak zalíbila, že jsme se rozhodli pokračovat tímto způsobem i další dny. Počasí bylo, kromě toho větru, krásné. Na obloze nějaká kupovitá oblačnost, tedy polojasno a teplota okolo 20-22 stupňů. Tento den jsme sice ujeli jen 54 km za téměř 10 hod. čistého času, což 13
však byl při dnešních podmínkách dosti slušný výkon. Na Orlíku jsme zjistili, že v důsledku vzdutí hladiny vlivem přehrady se břehy značně změnily. Jsou to teď buď skály, které spadají kolmo do vody, takže nelze ani vystoupit, nebo prudké zalesněné svahy, kde se dá sice vystoupit, ale ne stanovat. Snad jen bivakovat. Měl jsem sebou mapy padesátky, kde je terén u vody celkem dobře zakreslen a tak se dá poznat, zda tam bude vhodné místo na stanování. Tak okolo půl osmé jsem vždy prohlédl mapu a stanovil, jak dlouho ještě pojedeme. Pokud byl terén příznivý, tak jsme jeli do 21 hod. To nám stačilo k tomu, abychom postavili stan a stihli večeři ještě za světla.
14
2.4 Čtvrtý
d e n - 29. června 2004 - úterý
Vstáváme okolo půl šesté. Nacvičená spolupráce funguje jak hodinky. Jarda balí stan, já chystám snídani, jako tradičně každému dva chleby a čaj uvařený večer a v 6:15 vyrážíme na vodu. Nad vodou se vznáší mlžný opar, ale obloha je bez mraků, tak snad bude krásný den. Hlavně aby nefoukalo. Na vodě jsme jen my a nějaký rybář. Je naděje, že za ranního bezvětří ujedeme co největší vzdálenost bez zvýšené námahy. Plavba po ránu probíhá velmi dobře jedeme stabilní rychlostí 6 km/hod. Za Červenským železničním mostem na Orlíku a později i na Slapech jsou menší problémy s navigací. Jsou tu dosti hluboké a široké Před jezem v Hluboké nad Vlt. zátoky, zatopená to ústí různých přítoků Vltavy, které mohou z větší vzdálenosti vypadat jako hlavní tok a může se stát, že se do nich omylem vjede. Nejde o nic, jen ztrátu času. Řeka se také v hlubokém korytě kroutí a je těžké na vzdálenost 1-2 km poznat, na kterou stranu zatáčí. Tu je nutné mít před sebou mapu a kontrolovat správný směr jízdy. Pak probíhá plavba tím nejkratším směrem. Možná by se někomu zdálo, že je nejlepší jet středem řeky. Když se ale dostanete na Orlík a uvidíte tu dálavu před sebou, tak je nejlepší jet tak 5 m od břehu. Je vidět jak loď jede rychle a břeh pěkně ubíhá dozadu a plavba je zdánlivě rychlejší. V 7 hod, ráno pod Zvíkovem Když však jedete uprostřed přehrady, která je čím blíže hrázi, tím širší, tak se zdá že loď nejede, což na těchto vodních plochách působí demoralizujícím dojmem. Podjíždíme Zvíkovský most, a po 3 km plavby dojíždíme ke Zvíkovu. Hrad, který kdysi stával na vysokém skalním ostrohu, jak klasické hrady mají stát, je teď těsně nad hladinou přehrady. Není se co divit. Pod námi je 40 m vody. Uděláme fotky s hradem v pozadí a jedeme za roh, trochu se svézt po Otavě. Ještě pořád je bezvětří. Po nějaké hodince plavby se před námi objevuje v celé své kráse Žďákovský most. Fotíme fotky z vody. Když jsem jel před několika lety na Vltavu, tak jsme se zde zastavili. To jsem ještě netušil, že za nějaký čas pod mostem pojedu na lodi. Od Žďákovský most mostu je to jen dva km a před námi se
15
objevuje zámek Orlík. Jedeme blíž, vyfotíme se a pokračujeme dál. Tady už začíná foukat mírný vítr, ale naštěstí do zad. Svižným tempem s větrem v zádech pokračujeme k hrázi a zastavujeme u kempu Trhovky trochu se protáhnout a něco pojíst. Říkám Jardovi, že k hrázi to máme ještě 13 km. Mapa před několika km skončila, a další začíná až na Slapech. Jaké bylo naše překvapení, když jsme vyjeli ze zátoky a tak 3 km před námi byla hráz přehrady. Pak jsem nahlédl do kilometráže a zjistil, že jsem si spletl říční km Orlíka s přehradou Kamýk. Ale byl to příjemný omyl. Když přijíždíme k hrázi, Orlík jsou už vlny, na to jak málo to fouká, dosti velké. Uvědomujeme si, jak by to tu vypadalo za silného větru. Přijíždíme k hrázi. Vím, že zařízení pro převážení sportovních lodí je od povodní mimo provoz, tak hned zatáčíme vpravo do zátoky ke kempu. Vyvážíme po louce do kempu nejprve bagáž, pak loď Po mírně rozbité štěrkové cestě vyjíždíme do kopce na silnici. Cesta po asfaltce a přes hráz byla dobrá, ale pak se najelo na málo udržovanou kostkovou cestu, která byla značně hrbatá. I když to bylo z kopce, tak jsme museli brzdit a jen se šourali, jak staré babky, protože jsme měli obavy, aby se nám vozík nerozpadl. Dětský kočárek není stavěný na převážení 100 kg nákladu. Celé překonávání Orlické přehrady trvalo i s občerstvením asi 2 Přenášení Orlické přehrady hod. a dosti nás zdrželo. Alespoň jsme se trochu protáhli a odpočinuli si od dlouhého sezení na lodi. Pod přehradou dáváme loď na vodu a vyplouváme k vyrovnávací přehradě Kamýk. Tak máme obávanou Orlickou přehradu za sebou a prakticky jsme ji přejeli za jeden den. V to jsem při plánování této cesty ani ve snu nedoufal. Obloha se zatáhla a začaly chodit přeháňky. Ty nás trápily celou cestu ke Kamýku. Sice jsme ani moc nezmokli, ale nárazy větru byly až 12 m/sec., a jak bývá zvykem, tak proti nám. Před hrází kotvíme u mola a já jdu obhlédnout terén. Ověřuji si, že informace o tom, že tu mají kolejové vozíky pro převážení sportovních lodí je pravdivá. Délka
Na hrázi Orlické přehrady
16
převážení je asi 200 m, protože rozdíl hladin je 12 m. Na informační tabuli je mimo jiné i telefon na hrázného. Volám mu, jestli by nás nepustil zdymadlem. Když jsem mu řekl odkud, kam a hlavně na čem jedem, tak neváhal a přišel se na nás podívat. Takové exoty tu asi dlouho neviděl. Řekl nám, že vidí, že jsme normální vodáci, a ne nějací frajírci s motorovým člunem, a že nás tedy pustí. Najeli jsme před plavební komoru, kde nás obsluha požádala ať odstraníme větev, která bránila úplnému otevření vrat. Pak se vrata otvírají a my poprvé najíždíme do plavební komory. Komora není velká, byla dělána na max. 300 tunová plavidla. Za chvíli jsme o 12,2 m níže a zezdola si připadáme jako ve studni. Otvírají se spodní vrata a my vyjíždíme na Slapskou přehradu. Je okolo 15:30 hod. Za Kamýkem se přehrada kroutí někdy až do protisměru, je poměrně úzká a okolní břehy dosti vysoké. Vítr zde fouká jak se mu zachce. Jednou do zad, za chvíli proti. V úzkém korytě je jeho směr nevyzpytatelný. Čekáme až přijde večerní utišení. Podjíždíme nějaké Pod Orlickou přehradou mosty. Poznávám z pořadu pana Čáslavského zříceninu Zrůbek a vojenské obranné bunkry, které trčí tak jedem metr nad hladinu. Vítr se pomalu uklidňuje. Na Slapech míjíme velké množství zakotvených hausbótů. Některé jsou jako nové, ale z některých jsou už jen vraky. Z vody často vyčnívá jen horní polovina. U Nové Živohoště začínám být mírně nervózní. Je 20 hod. a zatím nemáme kde zakotvit na nocleh. Nakonec nacházíme ucházející plácek před Živohošťským mostem na levé straně. Dál jsem si po nahlédnutí do mapy netroufal jet. Nedaleko je tabule s čísle 101. Je 20:30. V mírném svahu mezi stromy stavíme stan a vaříme večeři. Pařezy slouží jak stůl a židle. Dnes jsme na přehradě Orlík a Slapy ujeli za 11 a půl hod. čistého času 78 km, což je solidní průměr pod 7 km hod. Příjemným překvapením bylo, že ruce už vůbec nebolely a dokázali jsme udržet stejné tempo od rána do večera. Rovněž sezení nám nečinilo potíže. Dokonce jsme se na plavbu po oleji těšili. V žádném případě jsme to nepovažovali za trest od vodáckého boha. Okolo desáté usínáme s tím, že příští den bude ten rozhodující. Chceme projet Prahou.
17
