1. Systém sociální pomoci

Úvod

Jako sociální pracovnice ve státní správě, tedy na úřadě, pracuji jiţ od roku 1990. Za tu dobu jsem prošla několika různými agendami, včetně různých oddělení, od vyřizování mimořádných výhod pro zdravotně postiţené občany a poskytování různých dávek i půjček znevýhodněným a sociálně potřebným občanům, přes agendu vyřizování ţádostí o umístění do domovů důchodců a domovů – penzionů pro důchodce (před účinností nového zákona o sociálních sluţbách), aţ po současnou agendu vyřizování příspěvku na péči, jakoţto nově zavedené dávky zákonem o sociálních sluţbách od ledna 2007, pro osoby v nepříznivé sociální situaci, které jsou závislé na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci. Za období téměř dvaceti let mé působnosti v sociální oblasti na úřadě došlo k řadě významných změn v práci sociálního pracovníka, i kdyţ ne vţdy byli tímto názvem pracovníci v sociální sféře na úřadech označováni. Byli zařazováni do funkcí referentů, odborných referentů, úředníků. Ze své praxe mohu sama posoudit, ţe sociální práce i na úřadech se výrazně posunula od pouze administrativních a úředních úkonů směrem k samotné konkrétní práci s klienty, ţadateli, oprávněnými osobami či příjemci sociálních dávek. Nutno však podotknout, ţe administrativní činnosti stále představují značnou část pracovní náplně sociálních pracovníků, a to nejen ve státní správě. I přesto, ţe k jistému posunu, a jistě správným směrem v sociální práci došlo, stále však o práci sociálních pracovníků převládají jisté mýty a předsudky, zvláště pak o sociálních pracovnících ve státní správě, kteří jsou v očích široké veřejnosti stále spíše úředníky. A k těmto mylným názorům bohuţel často přispívají i média, která tuto práci medializují a zviditelňují -převáţně ve spojení s problémovými případy, a o práci sociálních pracovníků informují negativně nebo raději vůbec. Sociální pracovníci jsou představování převáţně jako „negativní hrdinové“ smutných příběhů. Cílem bakalářské práce je přiblíţit a představit současného sociálního pracovníka na úřadě, s vyuţitím vlastních vědomostí, znalostí a především osobních zkušeností z téměř dvacetileté praxe výkonu tohoto povolání, a snaha o vyvrácení některých negativních mýtů a předsudků, které jsou stále spojeny s rolí sociálních pracovníků ve státní správě.

8

Práce se skládá ze dvou částí, teoretické a praktické, výzkumné. V první teoretické části jsem si dala za úkol nejprve představit organizační strukturu a systém institucí veřejné správy v oblasti sociální pomoci, přičemţ jsem se podrobněji zaměřila na činnosti obecních úřadů, jaké druhy pomoci, péče a sluţeb v sociální oblasti zajišťují a poskytují, a to jak v rámci samostatné působnosti obce, tak i v rámci přenesené působnosti státní správy na obce. Důleţitým a nezbytným prvkem je i vzájemná spolupráce sociálních pracovníků úřadů s dalšími organizacemi a institucemi, za účelem dosaţení společného zájmu, tzn. umět pomoci. Nesmírně významnou roli v sociální pomoci zastává obsáhlá legislativa, tedy zákony, vyhlášky, nařízení, metodické pokyny a jiné dokumenty, které by měly být, vedle samotné osobnosti sociálního pracovníka, základním stavebním kamenem dobré a kvalitní sociální práce. A zde je třeba zmínit také etický kodex sociálního pracovníka. Součástí teoretické části je představení vlastního sociálního pracovníka – kdo je sociální pracovník a jak je důleţité, aby byl sociální pracovník vzdělaný. Snaţila jsem se zaznamenat a podrobněji popsat všechny činnosti, které jsou náplní práce sociálních pracovníků pracujících na úřadech, a jakou roli hrají pro sociálního pracovního jeho pracovní podmínky, včetně administrativního zatíţení. Neopomenutelný význam při práci sociálních pracovníků musíme připsat také supervizi, v souvislosti s předcházením negativních jevů jako je syndrom vyhoření, a s ohledem na zvyšování kvality a profesionality sociální práce. Na závěr teoretické části jsou popsány postoje a vztahy sociálních pracovníků ke svému okolí (rodina, známí, klienti, ostatní veřejnost, média) a zase naopak vztahy široké veřejnosti k postavení sociálního pracovníka na úřadě, tak jak je vnímá on sám. Pro výzkumnou část své práce jsem zvolila metodu kvalitativního výzkumu – polostrukturované rozhovory se sociálními pracovníky pracujícími na odboru sociální péče obecního úřadu obce s rozšířenou působností a zároveň zúčastněné pozorování, z důvodu moţnosti hlubšího proniknutí do problému a následného rozboru, analýzy. Cílem výzkumu bylo zachytit subjektivní pohledy vybraných sociálních pracovníků na své povolání. Nenásilnou cestou přimět sociální pracovníky k zamyšlení se nad významem své práce, vztahu k ní, nad jejím přínosem pro druhé, ale i pro sebe, uvědomění si svého postavení a role v našem sociálním systému. Dále je vést k otevřenému vyjádření se a vyslovení hlavních problémů a překáţek, se kterými se při výkonu svého povolání potýkají, a snad i názorů a návrhů na jejich odstranění a tedy zlepšení pracovník podmínek. V neposlední řadě zjistit názory na současné odborné

9

poţadavky a vzdělání sociálních pracovníků a vyjádření se ke změnám, které sebou přinesl nový zákon o sociálních sluţbách s účinností od 1. ledna 2007. Hlavním a zároveň průřezovým výzkumným cílem práce je snaha zaznamenat výrazné odchylky či naopak shody v názorech a postojích jednotlivých účastnic rozhovorů (jiţ teď mohu prozradit, ţe respondentkami byly pouze ţeny, kterých je stále v sociální práci převáţná většina) v rámci celého výzkumu, v závislosti na délce jejich praxe při výkonu svého povolání na úřadě, tedy jestli délka praxe a osobních zkušeností má vliv na rozdílné názory, či se sociální pracovnice potýkají se stejnými problémy a vnímají svou roli shodně, bez ohledu na to, zda se sociální práci věnují kratší či delší dobu. Jiţ na začátku práce, kdy jsem si zvolila její téma a cíl, jsem si uvědomila dvě skutečnosti. Na jedné straně je zvolené téma oblastí, která je mi velmi blízká, ve které se jiţ určitou dobu pohybuji, práce sociální pracovnice je mým posláním, veškeré změny (byť vţdy nejsou dle mého názoru k lepšímu) beru také jako osobní výzvu, a jako malou osobní výhru beru kaţdého spokojeného klienta. Daná problematika se mě tedy osobně dotýká a dovoluji si snad neskromně říci, ţe je to oblast, o které mám jisté znalosti, vědomosti a především zkušenosti, se kterými jsem se taktéţ ve své práci chtěla podělit. Dobrá byla spolupráce při rozhovorech s vybranými respondentkami, mými kolegyněmi, při otevřeném vyjadřování jejich názorů, postojů, ale také nápadů a námětů na moţné zlepšení podmínek pro naši práci. Při jejich oslovování jsem však bohuţel narazila i na jistou neochotu, ať jiţ z časových důvodů, nebo z obavy vyjádřit své názory veřejně, coţ vidím také jako jedno negativum i sociálních pracovníků, obavy sdělit své pocity, mínění a tím se snaţit na nedostatky v této profesi upozornit a také je pomoci změnit. Na straně druhé jsem si plně vědoma moţného přílišného subjektivního pohledu na postavení a roli sociálního pracovníka na úřadě. V rámci přípravy výzkumných otázek jsem se snaţila obezřetně tyto formulovat a to tak, abych své názory předem respondentkám nepodsouvala a zachovala si tak objektivní náhled v průběhu celého výzkumu. Své poznatky, názory a postoje k danému problému jsem zapracovala prostřednictvím metody zúčastněného pozorování.

10

1. Systém sociální pomoci

V úvodu povaţuji za nezbytné, pro pochopení základního smyslu sociální pomoci, uvést a definovat některé pojmy, jako je sociální stát, sociální politika, sociální událost, sociální zákonodárství, systém sociálního zabezpečení v ČR. Sociální stát/stát veřejných sociálních služeb je ve Slovníku sociální práce definován jako „Stát, který prostřednictvím své administrativy poskytuje v mezích daných sociálním zákonodárstvím materiální příspěvky těm svým občanům, kteří nejsou schopni sami se o sebe postarat (nezaměstnaní, nemocní, staří, handicapovaní apod.), a to v oblasti regulace osobních a rodinných příjmů, péče o zdraví, bydlení, vzdělávání, pracovního výcviku nebo sociálních sluţeb“1. Kaţdý sociální stát má svoji sociální politiku, jako „Soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů o změnu nebo o udrţení a fungování sociálního systému … Zároveň se sociální politika stala oblastí výzkumu a akademickou disciplínou …. Sociální politika jednotlivých států je v posledních desetiletích ovlivňována globalizačními procesy – ty obecně vedou ke sniţování výdajů na místní, regionální a státní záleţitosti“2. Důleţitým pojmem je sociální událost, jeţ je v uvedeném slovníku označena jako „Událost, která je v rámci státní sociální politiky a příslušné legislativy povaţována za riziko, jeţ jednotlivec (nebo rodina) nemusí být schopen zvládnout vlastními silami. Sociální událost zakládá nárok na sociální ochranu …. Hlavními typy státem uznaných sociálních událostí jsou dnes v Evropě: nemoc, stáří, ztráta zaměstnání, mateřství a péče o děti, ztráta příjmu čili chudoba, ztráta společenských vazeb čili sociální dezintegrace“3. Sociální zákonodárství je „Soubor právních norem a smluv pokrývající oblast práce a sociálních věci. Patří do něj předpisy týkající se pracovních smluv, pracovní ochrany, pracovních podmínek a odškodňování v pracovních sporech. Kromě uvedené části pracovního práva do sociálního zákonodárství patří právní úprava rodinných vztahů,

1

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 215. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 211. 3 MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 217. 2

11

sociálního pojištění, sociální péče a pomoci a sociálního zabezpečení vůbec, ochrany zdraví i bytová politika“4.

1.1.

Systém sociálního zabezpečení v ČR

Systém a organizace sociální pomoci v České republice jistě nepatří mezi nejpřehlednější, a tak není snadné pro potřebného občana najít cestu ke zdárnému řešení svého problému, tedy správnou instituci. Obsahem této kapitoly je snaha o předloţení základního přehledu orgánů, organizací a institucí v oblasti poskytování sociální pomoci. Systém sociálního zabezpečení v ČR „se v současnosti opírá o tři pilíře: sociální pojištění, státní sociální podporu a sociální pomoc“5. Kaţdý z těchto pilířů v sobě zahrnuje další síť nejrůznějších způsobů pomoci s přesně danými kompetencemi institucí, které je zajišťují. 1.1.1. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR MPSV ČR (dále jen MPSV) bylo zřízeno v roce 1990, a je řídícím orgánem výkonu státní správy v oblasti sociálních věcí a práce. V oblasti sociálního pojištění, které zahrnuje důchodové a nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, je podřízeným orgánem MPSV Česká správa sociálního zabezpečení. MPSV dále řídí vyplácení dávek státní sociální podpory prostřednictvím úřadů práce. Sociální pomoc je realizována formou sociálních dávek, ale zahrnuje i poskytování sociálních sluţeb. Výplata sociálních dávek je svěřena výkonem přenesené působnosti na obecní úřady a na krajské úřady, jako odvolací orgány proti rozhodnutím vydaných obecními úřady. Kompetence MPSV jsou upraveny v § 4 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.6 MPSV posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a pro účely odvolacího řízení

4

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 218. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 234. 6 Zákon č. 582/1991 Sb., o organizace a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů ze dne 17. prosince 1991. In Sbírka zákonů České republiky. 1991. 5

12

správního, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Ministr práce a sociálních věcí můţe odstraňovat tvrdosti zákona, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, a můţe pověřit správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly tvrdosti v jednotlivých případech. MPSV je rovněţ přímým zřizovatelem zařízeních poskytujících sociální sluţby, dále plní úkoly vyplývající z mezinárodních smluv, připravuje a je předkladatelem nových zákonů na úseku sociální oblasti, poskytuje dotace na provoz sociálních sluţeb a na rozvojové činnosti v sociálních sluţbách (plánování, standardy kvality), spravuje a zveřejňuje celostátní registr poskytovatelů sociální pomoci. 1.1.2. Česká správa sociálního zabezpečení Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) jako orgán státní správy vykonává působnost v oblasti sociálního zabezpečení (důchodového pojištění a nemocenského pojištění) a lékařské posudkové sluţby7. Kompetence ČSSZ jsou upraveny zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v § 5, a mimo jiné plní ČSSZ tyto úkoly: 

„rozhoduje o dávkách důchodového pojištění, a zařizuje výplaty těchto dávek,



rozhoduje o povinnosti občana vrátit dávku důchodového pojištění poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat,



rozhoduje o povinnosti organizace nahradit neprávem vyplácené částky na dávce důchodového pojištění, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat,



rozhoduje o odvoláních ve věcech, v nichţ v prvním stupni rozhodla okresní správa sociálního zabezpečení,



rozhoduje o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, pokud jí bylo v jednotlivých případech svěřeno,



vybírá pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle zvláštního zákona,



jedná před soudem v řízení o přezkoumání rozhodnutí ve věcech sociálního zabezpečení,

7

Česká správa sociálního zabezpečení: profil organizace [online]. [cit. 2009-12-08]. Dostupný z www: http://www.cssz.cz/cz/o-cssz/profil-organizace/

13



plní úkoly při výplatě dávek sociálního zabezpečení do ciziny,



řídí a kontroluje činnost okresních správ sociálního zabezpečení,



zajišťuje vydávání tiskopisů předepsaných podle zákona.“8

Důchodové a nemocenské pojištění je zaloţeno na pojistném principu, tj. na pravidelném placení příspěvku – pojistného. Peníze, které ČSSZ v souladu se zákonem č. 589/1992 Sb. na pojistném vybere, jsou příjmem státního rozpočtu. Lékařská posudková sluţba „Lékaři posudkové sluţby České správy sociálního zabezpečení vypracovávají posudky pro systémy důchodového a nemocenského pojištění a od 1. 7. 2009 pro účely sociální péče, státní sociální podpory, sociálních sluţeb, hmotné nouze a zaměstnanosti. Pro účely nemocenského pojištění provádí kontrolu správnosti posuzování zdravotního stavu a dočasné pracovní neschopnosti a potřeby ošetřování ošetřujícími lékaři a posuzují pracovní schopnost dočasně práce neschopných pojištěnců po uplynutí podpůrčí doby.

Posouzení zdravotního stavu pro jednotlivé systémy je rozdílné,

posudková kritéria jsou stanovena právními předpisy. Zdravotní postiţení, které odpovídá přiznání jedné dávky, nemusí odpovídat přiznání dávky jiné“9. Organizační struktura ČSSZ Strukturu ČSSZ tvoří ústředí ČSSZ, pracoviště ČSSZ, okresní správy sociálního zabezpečení, Praţská správa sociálního zabezpečení a Městská správa sociálního zabezpečení Brno a jejich územní pracoviště. 1.1.3. Úřady práce Systém dávek státní sociální podpory je upraven zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře10, je ve správě úřadu práce a výplatu dávek zajišťují jednotlivá kontaktní pracoviště. Pojem státní sociální podpory označuje dávky, poskytované osobám (rodinným příslušníkům) ve společensky uznaných sociálních situacích, kdy stát skrze jejich vyplácení z části přebírá spoluzodpovědnost za vzniklou sociální 8

§ 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizace a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů ze dne 17. prosince 1991. In Sbírka zákonů České republiky. 1991. 9 Česká správa sociálního zabezpečení: lékařská posudková sluţba [online]. [cit. 2009-12-08]. Dostupný z www: http://www.cssz.cz/cz/lekarska-posudkova-sluzba/ 10 Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů ze dne 26. května 1995. In Sbírka zákonů České republiky. 1995.

14

situaci. Při posuzování nároků na dávky státní sociální podpory se netestuje majetek rodiny, pouze příjmy, a to také pouze u některých dávek. Základem pro stanovení nároku a výše některých dávek včetně určení hranice příjmů osoby či rodiny je ţivotní minimum stanovené zákonem o ţivotním a existenčním minimu č. 110/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon stanoví „ţivotní minimum jako minimální hranici peněţních příjmů (dále jen "příjem") fyzických osob (dále jen "osoba") k zajištění výţivy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici příjmů osob, která se povaţuje za nezbytnou k zajištění výţivy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umoţňující přeţití“11. V rámci systému státní sociální podpory jsou poskytovány dávky:  přídavek na dítě,  rodičovský příspěvek,  sociální příplatek,  příspěvek na bydlení,  porodné,  pohřebné,  dávky pěstounské péče. 1.1.4. Obecní úřady Obecní zřízení je upraveno zákonem o obcích.12 Obec spravuje své záleţitosti samostatně, tj. v samostatné působnosti. Výkon státní správy včetně sociální oblasti je obcím svěřován zvláštními zákony a obce ji vykonávají jako přenesenou působnost. Obce vykonávající přenesenou působnost jsou zákonem o obcích označovány jako pověřené obecní úřady a obecní úřady s rozšířenou působností. Obec je přirozeným sociálním prostředím, pro mnohé je domovem, místem, kde se narodili nebo proţili podstatnou část ţivota. Regionální nebo místní podmínky pro uspokojování potřeb lidí mohou být rozdílné, ale vţdy odpovídají potřebám a moţnostem daného území. Obcím, ale i krajům je zákonem uloţena povinnost zajišťovat dostupnost informací o moţnostech a způsobech poskytování sociální 11

Zákon č 110/2006. Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů ze dne 14. března 2006. In Sbírka zákonů České republiky. 2006. 12 Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 12. dubna 2000. In Sbírka zákonů České republiky. 2000.

15

pomoci, vytvářet podmínky pro poskytování sociálních sluţeb na svém území, popř. zprostředkovat kontakt mezi ţadatelem a poskytovatelem sociální sluţby. Základem toho je ovšem taktéţ plánování sociálních sluţeb na základě zjišťování skutečných potřeb a porovnání s existující nabídkou, za výrazné spolupráce s uţivateli, klienty sluţeb na straně jedné a poskytovateli na straně druhé. Pro úspěšné plánování, ale i samotnou realizaci plánů je bezesporu nezbytná podpora ze strany politické reprezentace. 1.2. Sociální pomoc svěřena státem obecním úřadům Zajištění sociální pomoci, ať jiţ jde o činnosti v samostatné či přenesené působnosti, realizují obecní úřady (dále OÚ) prostřednictvím odborů sociální péče či odborů sociálních věcí, některé obce mají v jednom odboru se sociální oblastí spojenu také oblast zdravotnictví či školství. To se však týká spíše menších obcí. Sociální odbor je dále členěn na jednotlivá oddělení podle typu poskytované pomoci či sociálních dávek, a větší oddělení jsou pak ještě rozdělena na referáty. Většinu pracovníků sociálních odborů, s výjimkou ekonomického a administrativního aparátu, tvoří sociální pracovníci, jejichţ základní činnosti a odborná způsobilost jsou od roku 2007 definovány v zákoně o sociálních sluţbách. Podrobnější popis pracovních činností, vzdělání a odbornosti sociálních pracovníků jsou součástí práce. Na tomto místě si představíme přehled dávek, které sociální pracovníci OÚ vyřizují a vyplácejí, a k jakým účelům jsou jednotlivé dávky určeny. Velkým mezníkem v oblasti sociálních dávek je datum 1. ledna 2007, kdy vstoupily v platnost nové zákony – zákon o sociálních sluţbách, zákon o pomoci v hmotné nouzi a zákon o ţivotním a existenčním minimu, jimiţ byly zavedeny nové dávky, které stávající dávky nahradily či zcela zrušily. Je třeba si uvědomit, ţe byť jde o dávky vypláceny jedním odborem, jde o dávky zcela odlišné. Kaţdá dávka vyţaduje jiný způsob vyřizování a zjišťování podkladů pro rozhodování, a to zejména s ohledem na rozdílnou skladbu ţadatelů či oprávněných osob a na odlišné důvody občanů, proč o dávku ţádají. Kromě zvláštních zákonů, na základě kterých se dávky přiznávají, je důleţité vědět, ţe vyřizování dávek je vedeno ve správním řízení podle správního řádu, který není k sociální oblasti příliš příznivě nakloněn, přesněji spíše k některým typům klientů. Samotné řízení je spíše administrativní činností, které například zdravotně postiţené

16

občany či osamělé rodiče s malými dětmi dosti zatěţuje – několik návštěv na úřadě (ne vţdy lze bez zplnomocnění či jiného zákonného zastoupení dávku bez ţadatele vyřizovat), spousta prohlášení, dokladů, většina dopisů zasílaných úřadem jsou doporučené do vlastních rukou, které musí občan osobně převzít, a pokud není doma zastiţen doručovatelkou, musí si jej vyzvednout osobně na poště. Samozřejmě je důleţité, aby správní řízení mělo svá pravidla a systém, ve kterém mají obě strany daná přesná pravidla a také povinnosti, ale moţná by bylo vhodné některá specifická řízení (jako jsou jistě i řízení v sociální oblasti) patřičně upravit, aby sociálně znevýhodněný občan – ţadatel o pomoc, neřešil spíše kde, a jak seţene poţadovaný doklad, jak jej doručí na úřad, kolik podpisů musí úřadu věnovat, neţ se dávka začne byť jen vyřizovat, nebo kolikrát a jak vůbec se dostane na poštu. Ale problému administrativy a správního řízení se věnuje samostatná kapitola. 1.2.1. Dávky sociální pomoci poskytovány obecními úřady Prostřednictvím obecních úřadů jsou vyřizovány a poskytovány dávky: a) Systém pomoci v hmotné nouzi upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi13 a je označován za moderní formu pomoci osobám s nedostatečnými příjmy, motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení ţivotních potřeb. Vychází z principu, ţe kaţdá osoba, která pracuje, se musí mít lépe neţ ta, která nepracuje, popř. se práci vyhýbá. Za osobu v hmotné nouzi zákon označuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy, její celkové sociální a majetkové poměry neumoţňují uspokojení základních ţivotních potřeb ještě přijatelné pro společnost, a tyto příjmy si nemůţe z objektivních důvodů zvýšit. „Pomoc v hmotné nouzi vyuţívá při řešení obtíţných sociálních situací osob sociální práci … Současná, a jak se ukazuje i budoucí, situace ve společnosti stále více vyţaduje individuální přístup k řešení obtíţných sociálních situací osob ohroţených hmotnou nouzí. Obdobně vzniká potřeba vyuţití sociální práce s velkými skupinami osob, které jiţ jsou, popřípadě ještě budou, ohroţeny narůstající nezaměstnaností. Větší výskyt nových fenoménů, jako je zadluţení jednotlivců a rodin, ještě více zdůrazňuje potřebu 13

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších přepisů, ze dne 14. března 2006. In Sbírka zákonů České republiky. 2006.

17

sociální práce a klade na sociální pracovníky nové úkoly, které vyţadují vyuţívání často i inovativních metod práce.“14 Dávky hmotné nouze jsou:  příspěvek na ţivobytí – jako základní dávka v hmotné nouzi. Okruh společně posuzovaných osoba je dán zákonem o ţivotním a existenčním minimu. Orgán pomoci v hmotné nouzi má moţnost některou osobu z tohoto okruhu vyloučit. Nárok vzniká osobě či rodině, pokud po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje příjem částky ţivobytí. Částka je stanovena pro kaţdou osobu individuálně na základě její snahy a moţností, a pro stanovení ţivobytí rodiny se jednotlivé částky ţivobytí osob sčítají. Odvíjí se od částek ţivotního a existenčního minima.  doplatek na bydlení – je dávka, která společně s vlastními příjmy občana a příspěvkem na bydlení ze systému státní sociální podpory pomáhá uhradit odůvodněné náklady na bydlení. Výše doplatku na bydlení je stanovena tak, aby po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení zůstala částka ţivobytí.  mimořádná okamţitá pomoc – je dávkou, jejímţ prostřednictvím můţe být poskytnuta pomoc v situacích nepříznivého a mimořádného charakteru, kdy osoba není v hmotné nouzi, ale je jí vhodné bezprostředně poskytnout pomoc.

b) Dávky sociální péče pro osoby se zdravotním postiţením mají upraveny podmínky pro přiznání v zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, zákoně č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení a ve vyhlášce MPSV ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení. Jak jiţ z označení vyplývá, oprávněným okruhem příjemců těchto dávek jsou zdravotně postiţení občané, a přímo součástí vyhlášky jsou přílohy, které specifikují zdravotní postiţení splňující podmínky pro přiznání jednotlivých dávek. Podmínky se u různých dávek liší, takţe přiznání jedné dávky nepodmiňuje automatické přiznání jiné dávky, a proto je třeba o kaţdou dávku ţádat zvlášť a zdravotní stav vţdy posuzuje posudkový lékař lékařské posudkové sluţby (LPS) příslušné okresní správy 14

MPSV ČR, Odbor rodiny a dávkových systémů. Metodický pokyn č. 5/2009 k sociální práci v systému pomoci v hmotné nouzi. Praha, 2009. 13 s.

18

sociálního zabezpečení. Obecní úřady sice dávky vyřizují a přiznávají, ale zákonným podkladem pro přiznání je lékařský posudek, o který obecní úřad příslušnou LPS ţádá. Odpovídající zdravotní stav a uplatněná ţádost o dávku jsou v podstatě jedinými podmínkami pro přiznání těchto dávek. Nezkoumají se příjmy ţadatele, které v ţádném případě nemají vliv na přiznání či výši dávek. Pro účely přiznání dávek se neprovádí sociální šetření. Mezi dávky této oblasti patří:  jednorázové příspěvky na opatření zvláštních pomůcek,  příspěvek na úpravu bytu (bezbariérová úprava),  příspěvek na zakoupení motorového vozidla, celkovou opravu a na zvláštní úpravu motorového vozidla,  příspěvek na provoz motorového vozidla,  příspěvek na individuální dopravu (osobám nevlastnící motorového vozidlo, ale vyuţívajících pro svoji dopravu např. taxi či jiných přepravních sluţeb),  příspěvek na úhradu za uţívání bezbariérového bytu a garáţe patřící k bezbariérovému bytu,  příspěvek úplně nebo prakticky nevidomým občanům. Zvláštním typem dávek jsou mimořádné výhody pro zdravotně postiţené občany, známé spíše pod označením průkazu mimořádných výhod TP, ZTP a ZTP/P, který opravňuje drţitele tohoto průkazu vyuţívat jisté výhody, kterou jsou vyjmenovány taktéţ v příloze jiţ uvedené vyhlášky. Kromě zákonem daných výhod, je spousta organizací a provozovatelů, které rovněţ drţitelům průkazů poskytují různé slevy (kina, divadla a jiné kulturní i sportovní akce, provozovatelé telekomunikací a jiné). Další netypickou dávkou je bezúročná půjčky na zakoupení motorového vozidla, pro těţce zdravotně postiţené občany, která je výjimečně podmíněna přiznáním příspěvku na zakoupení motorového vozidla, a ta je poskytována z rozpočtu obce aţ do výše 40 000,- Kč.

c) Příspěvek na péči je relativně nová dávka upravena v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách s účinností od 1. ledna 2007. „Je určena osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci (při péči o vlastní osobu a při zajištění

19

soběstačnosti) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle neţ jeden rok), a který omezuje duševní, smyslové nebo fyzické schopnosti“15. Ţadatel je povinen podrobit se sociálnímu šetření, při kterém sociální pracovník zjišťuje schopnost samostatného ţivota osoby v jejím přirozeném prostředí (domácnosti), a dále je povinen podrobit se vyšetření zdravotního stavu lékařem určeným lékařem posudkové sluţeb okresní správy sociálního zabezpečení. Při posuzování závislosti se nezjišťují příjmy ţadatele, ani příjmy osob poskytující péči. Příspěvek na péči je však dávka účelově vázaná na poskytování péče a pomoci, a to jak institucemi poskytujícími sociální sluţby, tak i osobou blízkou nebo jinou osobou, které však tuto péči neposkytují jako podnikatelé. Zákonnou podmínkou pro podání ţádosti o příspěvek na péči je tedy označení osoby či organizace, která péči poskytuje, či bude poskytovat v případě přiznání dávky. Příspěvek má čtyři stupně, podle rozsahu potřebnosti pomoci oprávněné osoby, tj. podle počtu úkonů, které se dle zákona posuzují a které oprávněná osoba sama nezvládne:  I. stupeň – lehká závislost (více neţ 12 úkonů a u dětí více neţ 4 úkony – změna od 1. 8. 2009),  II. stupeň – středně těţká závislost (více neţ 18, u dětí více neţ 10 úkonů),  III. stupeň – těţká závislost (více neţ 24, u dětí více neţ 15 úkonů),  IV. stupeň – úplná závislost (více neţ 30, u dětí více neţ 20 úkonů). Pro účely příspěvku je za dítě povaţována osoba do 18 let věku. Přímo v zákoně jsou vymezeny úkony, které se pro zjištění splnění podmínek pro přiznání příspěvku na péči, jak při sociálním šetření, tak i při posouzení zdravotního stavu posudkovým lékařem, zkoumají a posuzují. Celkem jde o 36 úkonů, z nichţ polovina jsou úkony péče o vlastní osobu a polovina úkony soběstačnosti. Podrobnější rozpis jednotlivých úkonů je ve vyhlášce k provedení zákona o sociálních sluţbách16.

15

Zákon č. 108/2006 Sb., ze dne 14. března 2006, o sociálních sluţbách. In Sbírka zákonů České republiky. 2006. 16

Vyhláška č. 505/2006 Sb., ze dne 15. listopadu 2006, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách. In Sbírka zákonů České republiky. 2006.

20

1.2.2. Sluţby sociální pomoci poskytovány obecními úřady Zákon o obcích v § 35 odst. 1 říká: „Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů“.17 Obecní úřady jsou tak rovněţ poskytovateli sociálních sluţeb či zřizovateli organizací poskytujících sociální sluţby. Sociální sluţba je v § 3 zákona o sociálních sluţbách definována jako „činnost nebo soubor činností, jimiţ se zajišťuje pomoc osobám, v nepříznivé sociální situaci“ a v § 2 je zakotveno, ţe „rozsah a forma pomoci musí zachovávat lidskou důstojnost, musí působit na osoby aktivně a motivovat je k činnostem, které neprodluţují nebo nezhoršují jejich nepříznivou sociální situaci, a musí zabraňovat jejich sociálnímu vyloučení.“18 Jelikoţ jsou příčiny vzniku nepříznivé sociální situace různé, existuje široká škála druhů sociálních sluţeb, které jsou definovány a podrobně popsány přímo v zákoně o sociálních sluţbách a v prováděcí vyhlášce k tomuto zákonu. Podstatné je, ţe kaţdý ze ţadatelů si můţe vybrat pro sebe tu nejvhodnější sluţbu a neméně důleţitým principem je i moţnost kombinace různých typů sluţeb za současné podpory ze strany rodiny či jiných blízkých osob. Sociální sluţby jsou buď pobytové (spojené s ubytováním v zařízeních sociálních sluţeb), ambulantní (za kterými osoba dochází nebo je doprovázena či dopravována do zařízení sociálních sluţeb, jejichţ součástí není ubytování) nebo terénní (sluţby poskytovány v přirozeném prostředí uţivatele). Nový zákon dále vymezuje tři základní oblasti sluţeb - sluţby sociální péče, sluţby sociální prevence a sociální poradenství. Mezi sluţby sociální péče patří – osobní asistence, pečovatelská sluţba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské sluţby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací sluţby, centra denních sluţeb, denní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním reţimem, chráněné bydlení a sociální sluţby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče. 17

§ 35 odst. 1. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 12. dubna 2000. In Sbírka zákonů České republiky. 2000. 18 §§ 2 a 3 zákona č. 108/2006 Sb., ze dne 14. března 2006, o sociálních sluţbách. In Sbírka zákonů České republiky. 2006.

21

Sluţby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou jím ohroţeny, jejich cílem je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením neţádoucích společenských jevů. Jsou to – raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické sluţby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra a zařízení pro děti a mládeţ, noclehárny, sluţby následné péče, sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi a pro seniory a osoby se zdravotním postiţením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních sluţeb a zahrnuje poradenství základní a odborné, a je zákonem garantováno jako bezplatné. Poradenství je připisován velký význam, neboť včasné a vhodné poradenství často zachytí a řeší nepříznivé situace jiţ v jejich počátku, či můţe pomoci alespoň uchránit člověka před nepříznivým dopadem vzniklé situace. „Cílem sociálního poradenství je bezplatná, důvěrná a nestranná pomoc pomáhající lidem při jejich obtíţích. Základním principem je, aby lidé netrpěli neznalostí svých práv a povinností, neznalostí dostupných sluţeb nebo neschopností vyjádřit své potřeby či hájit své oprávněné zájmy."19 1.2.3. Ostatní činnosti obecních úřadů v sociální oblasti Vedle sociálních dávek a sluţeb zajišťují OÚ i jiné agendy, které jsou pro oblast sociální pomoci taktéţ nezbytné: a) Komunitní plánování sociální sluţeb na území obce – obce zjišťují potřebnost a dostupnost sociálních sluţeb na svém území, dostupnost informací o poskytovaných sluţbách a mohou zpracovávat střednědobý plán rozvoje sociálních sluţeb. b) Poskytování dotací nevládním neziskovým organizacím na sociální sluţby – organizacím, které poskytují sociální sluţby registrované dle ustanovení § 78 zákona o sociálních sluţbách. c) Sociálně právní ochrana dětí, včetně náhradní rodinné péče – obecní úřady mají moţnost bezprostředně sledovat ochranu práv dítěte a včas činit potřebná 19

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Stručný průvodce zákonem o sociálních sluţbách. 2006

22

opatření se znalostí problému a místních podmínek, proto jim ukládá zákon o sociálně-právní ochraně dětí20 nejvíce povinností v ochraně dětí a pomoci rodičům a dalším osobám, které jsou odpovědné za výchovu dětí. Formy náhradní výchovy jsou upraveny v zákoně o rodině21, a jde o svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby neţ rodiče, pěstounská péče, poručenství, pokud poručník o dítě osobně pečuje, osvojení, ale patří sem i ústavní výchova a umístění a pobyt dítěte v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. OÚ shromáţdí potřebné doklady pro zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče a zaloţí a vede spisovou dokumentaci o ţadateli a o dětech, pro které je třeba zprostředkovat osvojení nebo pěstounskou péči. Kopie spisových dokumentací, po shromáţdění potřebných informací, předává OÚ bezprostředně krajskému úřadu, který vytváří evidenci dětí a ţadatelů, posuzuje vhodnost ţadatelů a rozhoduje o zařazení ţadatele o osvojení nebo o svěření dítěte do pěstounské péče. d) Národnostní menšiny - sociální pracovníci OÚ spolupracují s národnostními menšinami a pomáhají specifickým skupinám uprchlíků. Na většině obecních úřadů obcí s rozšířenou působností je zřízena také funkce romského poradce. e) Sociální prevence – v rámci OÚ obcí s rozšířenou působností existují oddělení či centra prevence kriminality, která koordinují aktivity v oblasti prevence kriminality na území obce, zabezpečují úzkou a vzájemnou spolupráci mezi jednotlivými odbory obcí, Policií ČR, Městskou policií a nestátními neziskovými organizacemi prevence kriminality. Zajišťují také protidrogovou politiku obce a koordinaci péče o občany společensky nepřizpůsobené prostřednictvím poradenské, výchovné a psychoterapeutické pomoci, ale i formou peněţitých a věcných dávek, kterou vykonávají sociální kurátoři. 1.3. Instituce, se kterými sociální pracovníci obecní úřadů spolupracují Většinou přímo ze speciálního zákona vyplývá spolupráce při zajištění kvalitní sociální pomoci mezi OÚ a příslušnou institucí. Zpravidla jde o zjištění či ověření povinných 20

Zákon č. 359/1999 Sb., ze dne 9. Prosince 1999, o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů České republiky. 1999. 21 Zákon č. 94/1963 Sb., ze dne 4. Prosince 1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů České republiky. 1963.

23

skutečností, nebo je příslušný úřad ţádán o podklad jako důkazní prostředek pro vydání patřičného rozhodnutí. Někdy jde jen o pouhé předávání informací, bez kterých by však nebylo moţné objektivně posoudit danou skutečnost. 1.3.1. Úřad práce V rámci systému poskytování sociálních dávek je spolupráce mezi OÚ a příslušnými kontaktními pracovišti úřadu práce na bázi předávání informací o příjemcích dávek státní sociální podpory, kdy posuzování nároku na úseku dávek hmotné nouze je podmíněno přiznáním státních dávek, a od jejich výše se pak dále odvíjí dávky hmotné nouze. 1.3.2. Krajský úřad Jeho hlavní role je především starat se o kraj jako celek, neboť tuto funkci nemohou vykonávat obce samy z důvodu nemoţnosti zkoordinování správného fungování tolika subjektů. Primární je tak koordinace obcí a poskytování odborné pomoci při jejich působení – metodické vedení obecní úřadů v jednotlivých oblastech. Na úseku sociálních věcí působí krajský úřad především jako nadřízený orgán ve správním řízení, které je vedeno obecními úřady a rozhoduje o odvolání proti jejich rozhodnutím. Spolupracuje s OÚ při tvorbě střednědobého plánu sociálních sluţeb. Krajský úřad provádí kontrolu činností orgánů obcí při výkonu přenesené působnosti. 1.3.3. Lékařská posudková sluţba (dále jen LPS) Pro poskytování převáţné většiny sociálních dávek, které jsou určeny pro zmírnění nepříznivé ţivotní situace zapříčiněné zhoršeným zdravotním stavem v důsledku nemoci, následkem úrazu či vlivem stáří, jsou nezbytným podkladem posudky zdravotního stavu vydané posudkovými lékaři lékařské posudkové sluţby příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. O posouzení zdravotního stavu LPS neţádá klient či ţadatel, ale instituce, která dávku vyřizuje a rozhoduje o jejím přiznání. Na základě ţádosti posudkový lékař kontaktuje praktického či ošetřující lékaře ţadatele a zasílá mu příslušný formulář, ke zjištění jeho současného zdravotního stavu. Pro většinu

24

dávek je zdravotní stav jediným podkladem pro vydání lékařského posudku, pouze u příspěvku na péči jsou dalším podkladem sociální šetření, která provádí a zpracovávají sociální pracovníci OÚ a předávají je posudkovému lékaři spolu se ţádostí o posouzení zdravotního stavu. V tomto případě je spolupráce a komunikace mezi posudkovým lékařem a sociálními pracovníky nezbytná a pro přiznání příspěvku významná, ale obávám se, ţe ani po třech letech existence příspěvku na péči se nenašla cesta, k zajištění optimální spolupráce, která by práci obou institutů zkvalitňovala. Proti je jiţ samotný fakt, ţe sociální pracovníci a posudkoví lékaři jsou zaměstnanci jiných organizací, ve většině případů ani ne ve stejném místě působení. Posudkový lékař vychází pouze z písemných podkladů, a ţadatele o dávku v naprosté většině případů nevidí. K problémům dochází tehdy, kdy sociální pracovník provede sociální šetření v přirozeném prostředí ţadatele pomocí vhodných metod sociální práce, zpracuje zprávu, ve které popíše a vyhodnotí jeho nepříznivou situaci, a navrhne jistý stupeň závislosti, a zároveň posudkový lékař obdrţí informace o zdravotním stavu ţadatele od ošetřující lékaře, které s výsledkem sociálního šetření zcela nekorespondují. Okolností, proč k těmto rozporům dochází, můţe být hned několik – nedostatečné podklady od ošetřujícího lékaře, který zase nemá všechny potřebné podklady od svého pacienta (např. lékařské zprávy od odborných lékařů, propouštěcí zprávy z hospitalizace a jiné), ne všichni občané vůbec mají či pravidelně navštěvují své praktické lékaře, a také přirozené podmínky nejsou pro všechny občany stejné, ale jsou zcela individuální především v závislosti na odlišném hodnotovém ţebříčku kaţdého z nich, na osobním přístupu ke vzniklé nepříznivé situaci a na míře podpory ze strany rodiny či blízkých osob. A právě v této chvíli je nepostradatelná kvalitní komunikace mezi posudkovým lékařem a sociálními pracovníky, za přítomnosti vzájemné důvěry a respektu k práci druhého. Tady se obě strany mají jistě ještě co učit a získávat nové praktické zkušenosti. 1.3.4. Poskytovatelé sociálních sluţeb V rámci zajištění kvalitní a rozsáhlé sítě sociálních sluţeb na území obce musí existovat komunikace a spolupráce mezi OÚ a jednotlivými poskytovateli sociálních sluţeb (ať jiţ zřízenými OÚ či ostatními nestátními neziskovými organizacemi), při zjišťování informací o aktuální poptávce a nabídce sociálních sluţeb, jako podklad při sestavování střednědobých plánů a následné realizaci sociálních sluţeb. S účinností nového zákona

25

o sociálních sluţbách se ţadatelé o sociální sluţbu obrací přímo na poskytovatele sluţby, a proto OÚ nemá přímé informace o počtech ţadatelů ani přehled, o tom, o které sluţby je zájem ze strany občanů. V souvislosti s vyplácením příspěvku na péči klientům pobytových zařízeních sociálních sluţeb, plynou ze zákona o sociálních sluţbách těmto poskytovatelům i určité povinnosti vůči OÚ, které dávku jejich klientům poskytují, a to „písemně ohlásit příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností přijetí oprávněné osoby do ústavní péče v nemocnici nebo odborném léčebném ústavu a propuštění z tohoto zařízení, a to ve lhůtě do 8 dnů ode dne, kdy tato skutečnost nastala, pokud tuto povinnost nemůţe splnit příjemce příspěvku“22, a stejně tak jsou povinni ohlásit úmrtí oprávněné osoby ve lhůtě do 8 dnů ode dne jejího úmrtí. Naopak je v zákoně o sociálních sluţbách v § 91 odst. 6 zakotvena povinnost OÚ zastupovat při uzavírání smlouvy s poskytovatelem pomoci osobu, která podle lékařského posudku není schopna sama jednat a nemá zákonného zástupce. 1.3.5. Další instituce  zdravotnická zařízení,  Policie ČR, městská policie,  Soudy.

22

§ 21a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů. In. Sbírka zákonů České republiky. 2006

26

2. Sociální pracovník ve státní správě (na úřadě)

Druhá kapitola práce se zabývá jiţ samotným sociálním pracovníkem, co je jeho posláním, jakými kompetencemi by měl být sociální pracovník vybaven, jak důleţité jsou pro něj pracovní podmínky, co mu přináší fenomén „supervize“ a k čemu slouţí etický kodex.

2.1.

Proč potřebujeme sociální pracovníky?

Podíváme-li se do minulosti, vidíme, ţe pokud vznikla nepříznivá sociální situace, tak jí ve většině případů řešila rodina, rodové kmeny, klany nebo blízká komunita. Pouze pro ty nejtěţší případy či osamělé jedince existovaly instituce, převáţně církevní, které svojí charitativní činností nabízeli pomoc v nepřízni osudu především poskytováním azylu pro potřebné a ubohé. Nešlo však pouze o hmotnou, ale i duševní oporu. Rozvoj lidské společnosti sebou kromě pokroku přinesl bohuţel i nové fenomény v oblasti nepříznivých sociálních situacích, na které jedinec a ani rodina nebyli připraveni. Dochází k nárůstu patologických jevů, především ve větších centrech, kde se koncentrují lidé s největšími sociálními potřebami, ať jiţ handicapovaní, postiţení či společensky nepřizpůsobiví. K původním cílovým skupinám, kterými byly chudina, váleční veteráni, vězni, nemocní a postiţení či staří lidé, postupně přibývají nové sociální problémy jako neskrývaná prostituce, potřeba začlenění mnoha vězňů propuštěných po amnestii, bezdomovci, migrace uprchlíků přes naše území, otázky sociálního zabezpečení uprchlíků a cizinců a postavení menšin na našem území, problémové rodiny a ohroţené děti, riziková mládeţ, lidé závislí na návykových látkách, ale i herních automatech, týrané ţeny a jiné. Vývoj sociální práce jako samostatného oboru zaznamenáváme však zatím pouze jedno století. „Teprve centralizovaný a bohatý novověký stát, a to aţ po velkých revolucích v 19. století, však začíná přijímat představu, ţe společnost by měla být spravedlivá ke všem lidem, a otevírá politickou debatu o adekvátním vytváření a rozdělování zdrojů sociálního blahobytu. (Zdroji blahobytu zde myslíme nejen peníze, ale i moţnosti bydlení,

27

vzdělávací a pracovní příleţitosti, podporu zdraví aj.).“23 Význam sociální práce a pomoci začal růst, státy přijímaly nařízení a zákony na ochranu jedinců v nepříznivé situaci, a sociální práce se zaměřila na ochranu lidských práv a svobod. 2.2.

Kdo je sociální pracovník?

„Profese sociálního pracovníka vznikla jako reakce na potřebu řešit nové nepříznivé sociální situace, které způsobují problémy nejen jednotlivci, ale taktéţ celé společnosti. Sociální pracovník tak vstupuje do boje za zlepšení lidské společnosti prostřednictvím práce s jednotlivcem, skupinou či celou komunitou“.24 Tady se jistě patří říci, ţe práce sociálního pracovníka je nebo by měla být posláním, jehoţ hlavním úkolem je vcítit se do problémové situace klienta, pochopit jeho chování a umět mu nabídnout profesionální pomoc. „Sociální pracovník by měl mít smysl pro spravedlnost, oprostit se od jakékoliv formy diskriminace, nemít na ní ţádný podíl. Měl by vidět v kaţdém člověku, byť je sebevíc zanedbaný a sešlý, lidskou bytost, které přísluší zachování důstojnosti“.25 Bezesporu jde o práci náročnou, zodpovědnou, ale jistě smysluplnou. A co sociální pracovník na úřadě? Sociální pracovník nebo úředník? Ze své praxe musím konstatovat, ţe bohuţel převaţuje úředník. Ne snad, ţe by sám sociální pracovník chtěl být spíše úředníkem, ale nedostatek času a prostoru (mnohdy pomoc jednomu klientovi na úkor jiné činnosti), a především spousta administrativních úkonů ve správních postupech mu často nedovoluje plně se věnovat samotné sociální práci. Věnovat se klientovi a jeho problémům, vyuţít svých dovedností, schopností a vlastně i své osobnosti, k tolik sice náročnému, ale krásnému poslání - pomáhat druhým. Bylo by to hezké, jenomţe kdo potom vyřeší tu hromadu papírů, která mu leţí na stole? Ale abychom nebyli nespravedliví, k jistému zlepšení v posledních letech došlo. Sociální pracovníci se setkávají s novými sociálními problémy u svých klientů, a pokud chtějí odborně pomoci, musí se o novou problematiku zajímat, získávat nové znalosti a dovednosti, poznávat nové metody sociální práce a spolu s klienty jejich problémy řešit, 23

MATOUŠEK, O., a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. 312 s. ISBN 80-7178-473-7. s. 83. 24

HANUŠ, P. Kdo je sociální pracovník a proč by měl být vzdělaný. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, ISSN 1213-6204. 25 HRADECKÝ, I. Otazníky činnosti sociálních pracovníků. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, ISSN 1213-6204.

28

hledat nové cesty pomoci. Role a postavení sociálních pracovníků se tedy skutečně pomalu mění od klasického „dávkaře“, který k vyplacení dávky potřebuje pouze doloţit pár lejster a podpis do správného rámečku, k sociálnímu pracovníkovi, který s klientem pracuje, komunikuje, utváří se profesionální vztah, jehoţ cílem je nalézt optimální řešení a východisko z nepříznivé sociální situace klienta, ovšem za jeho značného přispění a zejména ochoty spolupracovat. Nejtěţší je jistě přesvědčit samotného klienta, ţe sociální pracovník je tu pro něj, ţe mu chce pomoci s řešením jeho situace, a proto s ním musí klient spolupracovat a komunikovat, musí mu důvěřovat, a ne v něm vidět pouze přísného úředníka. Tento názor však zejména k sociálním pracovníkům na úřadě u široké veřejnosti stále převládá, bohuţel i za značného přispění sdělovacích prostředků, které pro své „exkluzivní zpravodajství“ přitahují spíše případy problémové nebo je jimi práce sociálních pracovníků zcela ignorována. V kladném smyslu je pak podávána pouze sociální pomoc formou charity a nejrůznějších nadací. Snadnější cestu ke klientovi mají sociální pracovníci, kteří nabízí pomoc formou poradenských sluţeb, kdy vyslechnou klienta, zhodnotí společně jeho situaci, navrhnou moţné alternativy řešení, doporučí další odborníky k pomoci a klient vidí téměř ihned výsledky konkrétní pomoci. Mnohem těţší to mají právě sociální pracovníci – úředníci, kteří nabízí pomoc formou finančních dávek, a kde kromě práv klientů nastupují také jejich povinnosti, které dle mínění klienta – ţadatele o dávku, schválně ztěţují podmínky pro získání dávky. Lze souhlasit, pokud by šlo např. o poţadování informací a podkladů, které vţdy nejsou nutné, nejsou tedy zákonnou podmínkou pro vyřizování dávky, ale na druhé straně je potřeba, aby si ţadatelé uvědomili, ţe ve většině případů sociálních dávek jde o dávky, které jsou účelově vázány k nějaké tíţivé situaci, k určitému problému, a proto vyţadují splnění zákonem daných kritérií pro jejich přiznání, které si sociální pracovník před rozhodnutím o dávce a jejím vyplacením musí ověřit. A tady nacházíme nejčastější problémy ve vztahu mezi klientem, ţadatelem a sociálním pracovníkem na úřadě. Doc. PhDr. Libor Musil, CSc., který se jiţ řadu let výzkumně zabývá rolí sociální pracovníka, k problematice administrativní role sociálního pracovníka uvádí, ţe kromě vyřízení potřebné agendy, by měl kvalifikovaný sociální pracovník umět s klientem navázat kontakt, ukázat mu kde a jak můţe řešit své další problémy, případně umět ţadateli sám pomoc. „Obdrţení dávky nemusí klientovi pomoci k tomu, aby se výrazněji zlepšila jeho situace. Naopak přiznání dávky můţe

29

vést k tomu, ţe klient nehledá jiné řešení a o dávku si říká opakovaně. Aby se něco změnilo, je třeba takovému klientovi poskytnout další pomoc … Například při opakovaném kontaktu se ţadatelem o dávku sociální pomoci by jej mohl a měl učit (ne „poučovat“) některým zásadám hospodaření.“26 Ke zlepšování tohoto ne příliš lichotivého postoje veřejnosti k sociálním pracovníkům rovněţ nemalou měrou přispěl nový zákon o sociálních sluţbách, který „snad“ napomohl upevnění postavení a role sociálního pracovníka ve společnosti. Zákon upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory osobám v nepříznivé sociální situaci, a také nezbytné předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka. Zda je vše správně, nebo šlo v zákoně udělat něco lépe a více směrem k sociálním pracovníkům a k jejich práci, tak to je a patrně jistě bude předmětem diskuze nad hodnocením získaných zkušeností z praxe sociálních pracovníků v následujícím období. 2.3.

Proč by měl být sociální pracovník vzdělaný?

Zákon o sociálních sluţbách hned v úvodu vymezuje základní zásady sociální pomoci:27 a) kaţdá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o moţnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení, b) rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních sluţeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob, c) pomoc musí vycházet  z individuálně určených potřeb osob,  musí působit na osoby aktivně,  podporovat rozvoj jejich samostatnosti,  motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace,  posilovat jejich sociální začleňování,

26

MUSIL, L. Kvalifikovaný sociální pracovník je schopen s klientem samostatně pracovat. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, ISSN 1213-6204. 27 § 2 zákona č. 108/2006 Sb., ze dne 14. března 2006, o sociálních sluţbách. In Sbírka zákonů České republiky. 2006.

30

d) sociální sluţby musí být poskytovány  v zájmu osob,  v náleţité kvalitě,  způsoby, aby bylo důsledně zajištěno dodrţování lidských práv a základních svobod osob. K tomu, aby tyto zásady mohli být sociálními pracovníky při jejich práci s klienty dodrţovány, ale především vlivem přibývání nových sociálních situací, které vyţadují k řešení stále nové, inovativní přístupy a metody sociální práce, rostou také nároky na odbornost sociálního pracovníka. Problematiku současného vzdělání sociální pracovníků hodnotí Mgr. Petr Hanuš, vedoucí oddělení koncepce sociálních sluţeb MPSV ČR: „K tomu, aby sociální pracovník mohl naplnit své poslání, musí objekt svého působení dostatečně pochopit a mít k dispozici potřebné dovednosti a nástroje. Proto je velmi důleţitá příprava budoucích sociálních pracovníků … Ještě několik let po listopadu 1989 převládala na některých školách ve vzdělání budoucích sociálních pracovníků administrativa nad vlastní metodologií sociální práce … Tato situace se jiţ naštěstí změnila. Vzdělávání převzaly vyšší odborné a vysoké školy.“28 2.3.1. Předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka Předpoklady pro výkon sociálního pracovníka jsou upraveny zákonem o sociálních sluţbách:  „způsobilost k právním úkonům,  bezúhonnost, jejíţ posouzení a prokázání je blíţe uvedeno v § 79 odst. 2 a 3 zákona,  zdravotní způsobilost, kterou zjišťuje a lékařský posudek o zdravotní způsobilosti vydává praktický lékař,  odborná způsobilost podle tohoto zákona.“29

28

HANUŠ, P. Kdo je sociální pracovník a proč by měl být vzdělaný. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, ISSN 1213-6204. 29 § 110 zákona č. 108/2006 Sb., ze dne 14. března 2006, o sociálních sluţbách. In Sbírka zákonů České republiky. 2006.

31

Nové poţadavky na vzdělání a odbornou způsobilost sociálních pracovníků vyvolaly mezi sociálními pracovníky rozporuplné reakce, zejména mezi těmi, kteří tuto poţadovanou odbornost ke dni účinnosti zákona neměli a musí tedy vyšší odbornou či vysokou školu vystudovat ve lhůtě stanovené zákonem, i ve svém pro studium netypickém věku, a protoţe jsou sociálními pracovníky především ţeny, tak rovněţ s břemenem svého často druhého povolání – manţelky a matky. A protoţe i já sama patřím do skupiny sociálních pracovníků, kteří si musí odbornou způsobilosti doplnit studiem vysoké školy, i přes téměř dvacetiletou praxi a splnění dosavadních podmínek pro výkon své práce a povinného dalšího doplňování si vědomostí a znalostí v sociální oblasti, vím, o čem mluvím. Nechci zde prezentovat svůj osobní názor na problematiku současného vzdělání sociální pracovnice, protoţe tohle téma je i součástí výzkumného šetření, jen chci zmínit, ţe tahle nově vzniklá situace pro mnohé sociální pracovníky nebyla jednoduchá, někteří ji řešili odchodem ze sociální oblasti, anebo čekají na uplynutí lhůty, která je jim zákonem umoţněna pro dokončení si vzdělání, a pak teprve situaci začnou řešit. Dokonce jsem sama zaznamenala u ţen zcela netypický postoj k jejich věku s ohledem na ustanovení zákona, které povaţuje kvalifikační předpoklad pro výkon sociálního pracovníka za splněný u těch pracovníků, kteří ke dni nabytí účinnosti zákona dosáhli věku 50 let. Z hlediska kvality sociální péče je jistě zavedení odborné způsobilosti pozitivním krokem ke zkvalitnění sociální práce, jakoţ i povinnost dalšího vzdělávání, které sebou jistě přinese i zvýšení statutu sociální pracovníka. Díky zákonné definici odborné způsobnosti je jasnější co mohou klienti, veřejnost, ale také zaměstnavatelé od sociálního pracovníka očekávat, jaké jsou jeho kompetence. Odborná způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka je podle § 110 odst. 4 zákona o sociálních sluţbách:  „vyšší odborné vzdělání získané absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost,  vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském nebo magisterském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální

32

pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku, akreditovaném podle zvláštního právního předpisu,  absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, která není uvedena v písmenu b),  absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 10 let, za podmínky středního vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, ukončeného nejpozději 31. prosince 1998,  u manţelského a rodinného poradce vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia jednooborové psychologie nebo magisterského programu na vysoké škole humanitního zaměření současně s absolvováním postgraduálního výcviku v metodách manţelského poradenství a psychoterapie v rozsahu minimálně 400 hodin nebo obdobného dlouhodobého psychoterapeutického výcviku akreditovaného ve zdravotnictví.“ Kromě odborné způsobilosti je zákonem o sociálních sluţbách stanovena téţ povinnost dalšího vzdělávání sociálních pracovníků jako prohlubování kvalifikace, které se uskutečňuje na základě akreditace vzdělávacích zařízení a vzdělávacích programů udělené MPSV:  specializační vzdělávání zajišťované vysokými školami a vyššími odbornými školami navazující na získanou odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka,  účast v akreditovaných kurzech,  odborné stáţe v zařízeních sociálních sluţeb,  účast na školících akcích. O absolvování dalšího vzdělávání vydá vzdělávací zařízení, které toto vzdělávání pořádá osvědčení. Rozsah dalšího vzdělávání, které je zaměstnavatel povinen sociálním pracovníkům zabezpečit, je nejméně 24 hodin za kalendářní rok.

33

„Současná společnost bude vzdělané sociální pracovníky jistě potřebovat a je velká pravděpodobnost, ţe erudované sociální pracovníky časem i lépe ocení, nejen finančně“30, tak to jsou slova Mgr. Hanuše z MPSV. 2.3.2. Vzdělávání úředníků Podle

zákona

o

úřednících

se

úředníkem

rozumí

„zaměstnanec

územního

samosprávného celku podílející se na výkonu správních činností, kterou zákon rozumí plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů“.31 Z uvedeného vyplývá, ţe co se samotného vzdělávání sociálních pracovníků pracujících ve státní správě týká, tak se jejich poţadovaná odbornost neodvíjí pouze od zákona o sociálních sluţbách, ale jako zaměstnanci úřadů musí splňovat i kvalifikační předpoklady úředníků, vyplývající ze zákona o úřednících, které se sociálních pracovníků v sociálních sluţbách netýká. Poţadavky na vzdělání a odbornost sociálního pracovníka – úředníka jsou podstatně vyšší, a některé části poţadovaných předpokladů vyplývající z obou zákonů se vzájemně prolínají či jsou zcela shodné. V souladu s § 18 zákona o úřednících, je úředník povinen prohlubovat si kvalifikaci účastí:  na vstupním vzdělávání,  na průběţném vzdělávání,  na přípravě a ověření zvláštní odborné způsobilosti. Vstupní vzdělávání, které je blíţe specifikováno v následujícím § 19, musí být ukončeno nejdéle do 3 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru a zahrnuje: o znalosti základů veřejné správy, veřejného práva, veřejných financí, evropského správního práva, práv a povinností a pravidel etiky úředníka, o základní dovednosti a návyky potřebné pro výkon správních činností, o znalosti základů uţívání informačních technologií, o základní komunikační, organizační a další dovednosti vztahující se k jeho pracovnímu zařazení. 30

HANUŠ, P. Kdo je sociální pracovník a proč by měl být vzdělaný. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, ISSN 1213-6204. 31 Zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In. Sbírka zákonů České republiky. 2002

34

Průběţné vzdělávání zahrnuje prohlubující, aktualizační a specializační vzdělávání úředníků zaměřené na výkon správních činností v územním samosprávném celku, včetně získávání a prohlubování jazykových znalostí a uskutečňuje se formou kurzů. Účast se prokazuje osvědčením vydaným vzdělávací institucí. O účasti na jednotlivých kurzech rozhoduje vedoucí úřadu na základě potřeb a s přihlédnutím k plánu vzdělávání úředníka. Plán vzdělávání obsahuje časový rozvrh prohlubování kvalifikace úředníka v rozsahu nejméně 18 pracovních dnů po dobu následujících 3 let. Zaměstnavatel je povinen vypracovat plán vzdělávání do jednoho roku od vzniku pracovního poměru úředníka, nejméně jedenkrát za tři roky plnění tohoto plánu hodnotit a podle výsledků hodnocení provést jeho aktualizaci. A tady jiţ můţeme říci, ţe dochází k prolínání průběţného vzdělávání úředníků a dalšího vzdělávání sociálních pracovníků, a ani jeden ze zákonů neupravuje, zda musí být plněné kaţdé zvlášť, tj. celkem 27 dnů doplňujícího vzdělávání za tři roky, nebo lze speciální sociální oblast vzdělávání zahrnout automaticky do vzdělávání úředníků. Specifickou část vzdělávání úředníků tvoří zvláštní odborná způsobilost, upravena v § 21 zákona o úřednících, která je předpokladem úředníka pro výkon správních činností, jeţ zajišťuje samosprávný celek prostřednictvím úředníků. Výjimečně je smí vykonávat i úředník, který odbornou způsobilost nemá, avšak nejdéle po doku 18 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru úředníka, do kdy je povinen prokázat odbornou způsobilost osvědčením o zkoušce. Oblast zvláštní odborné způsobilosti metodicky řídí a koordinuje Institut pro místní správu Praha, který je státní příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem vnitra.32 Zvláštní odborná způsobilost zahrnuje souhrn znalostí a dovedností nezbytných pro výkon činností stanovených prováděcím právním předpisem a skládá se z obecné a zvláštní části. Obecná část zahrnuje znalost:  základů veřejné správy,  obecných principů organizace a činnosti veřejné správy,  zákona o obcích, krajích a hlavním městě Praze,  zákona o správním řízení,  schopnost aplikace těchto znalostí. 32

Institut pro místní vzdělávání Praha: Vzdělávání [online]. Praha: Institut pro místní vzdělávání, 2009 [cit. 10. Prosinec 2009]. Dostupný z www: http://www.institutpraha.cz/vzdelavani

35

Zvláštní část zahrnuje znalosti nezbytné k výkonu správních činností stanovených prováděcím právním předpisem, coţ jsou v sociální oblasti zákony zahrnující poskytování sociální péče. Dále pak znalost působnosti orgánů územní samosprávní vztahující se k specifickým činnostem, a schopnost jejich aplikace. V oblasti sociální péče je zvláštní část odborné způsobilosti dále členěna na podoblasti:  výkon správní činnosti v sociálních sluţbách,  výkon správní činnosti v sociálně-právní ochraně dětí,  výkon správní činnosti při řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi a o dávkách pro osoby se zdravotním postiţením. 2.3.3. Obsah a kvalita vzdělávání sociálních pracovníků Zákon o sociálních sluţbách i zákon o úřednících pevně stanoví rozsah vzdělávání sociálních pracovníků na úřadě v počtech dnů či hodin za určité období, a stejně tak i jeho obsahovou část, jaké vědomosti, znalosti a dovednosti má mít sociální pracovník. Některé části vzdělávání zajišťují předem dané vzdělávací instituce, u ostatních vzdělávacích organizací je podstatné, ţe mají vzdělávací programy akreditované. V sociální oblasti u ministerstva práce a sociálních věcí a v oblasti obecních a správních činností u ministerstva vnitra. Nemalým problémem pro mnohé zaměstnavatele sociálních pracovníků, jak v oblasti státní správy, tak na straně poskytovatelů sociálních sluţeb, je v důsledku dané odbornosti a dalšího vzdělávání zajistit kvalitní vzdělávání vyhovující poţadavkům zákona, ale zejména v přechodném období 7 a 10 let od účinnosti zákona (kdy si stávající sociální pracovníci, kteří nesplňovali podmínky odbornosti podle nového zákona, musí tuto doplnit dalším studiem) především zajistit bezproblémových a plynulý chod organizací. Tří aţ pětileté vyšší odborné či vysokoškolské studium mnoha stávajících sociálních pracovníků se díky své nemalé náročnosti jistě také odrazí ve výkonu současné práce studujících sociálních pracovníků. Ne snad ve kvalitě, ale bude třeba zajistit náhradní pracovníky za ty studující, kdy zaměstnavatelé mohou ke studiu poskytnout studijní volno, či v ostatních případech po vyčerpání řádné dovolené pracovníci vyuţívají moţnosti neplaceného volna. A tady naráţíme na další problém, zda čerpání řádné dovolené pro studijní účely je vhodný způsob při sociální práci, kdy

36

cílem řádné dovolené má být spíše odpočinek a načerpání nové energie pro tak náročné povolání. Důleţitým činitelem je také kvalita dalšího vzdělávání – jak po stránce obsahové, tak ze strany zajištění odborných profesionálních lektorů, prostřednictvím vzdělávacích institutů. 2.4.

Sociální pracovník a supervize

Poţadavek supervize se stává součástí většiny programů v oblasti sociální a vedle či spíše spolu se vzděláváním představuje důleţitou oblast profesního růstu. Samo slovo „supervize“ vyvolává představu jakési vyšší kontroly a hodnocení, pro většinu z nás je zcela novou, nepoznanou věcí, a tak jisté obavy a zmatení v otázce supervize je snad pochopitelné. Jejím cílem by však mělo být vyšší uspokojení z práce, zvýšení její kvality a efektivity, a především prevence profesního vyhoření. Jednou z definic supervize je „kvalifikovaný dohled nad průběhem programu nebo projektu zaměřený na kvalitu činnosti pracovníků (profesionálů i dobrovolníků). Podle většiny teoretiků má supervize tři funkce: vzdělávací, podpůrnou a řídící. Někdy se k uvedeným funkcím přidává ještě čtvrtá: zprostředkování při řešení konfliktů … Supervize můţe a má zvyšovat odpovědnost všech vůči všem, přičemţ pojem všichni lze rozšířit z klientů a z personálu instituce i na rodiny klientů a na komunitu, jíţ organizace poskytující sociální sluţby slouţí. Supervize se pouţívá při výuce sociálních pracovníků i při sledování pracovníků v rámci organizace.“33 „V koncepci integrativní supervize Českého institutu pro supervizi však supervizí rozumíme bezpečnou, laskavou a obohacující zkušenost. Supervizor má být průvodcem, který pomáhá supervidovanému jedinci, týmu, skupině či organizaci vnímat a reflektovat vlastní práci a vztahy, nacházet nová řešení problematických situací. Supervize můţe být zaměřena na prohloubení proţívání, lepší porozumění dané situaci, uvolnění tvořivého myšlení a rozvoj nových perspektiv profesního chování. Současně můţe být supervize také modelem učení.“34

33

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha:Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 231.

34

Český institut pro supervizi. Co je supervize [online]. 2006 [cit. 2009-12-08]. Dostupný z www: http://www.supervize.eu/o-supervizi/co-je-supervize/.

37

Obecně můţeme říci, ţe supervizor nabízí pohled na naši práci zvenčí a nabízí své doporučení a zkušenosti a jiţ samotný nadhled. V rámci supervize jde o setkání supervidovaných pracovníků se supervizorem, kde se probírají sloţité, obtíţné a náročné situace, k nimţ dochází při práci s klienty, formou otevřeného rozhovoru. K tomu je však třeba taky zajistit vhodné prostředí a vztah mezi pracovníkem (v případě skupinové supervize také vztahy mezi pracovníky navzájem) a supervizorem, a z tohoto hlediska by tedy supervize měla být pravidelná a dlouhodobá, aby byl zajištěn optimální výsledek. Smyslem supervize pro většinu pracovníků je potřeba ujištění, ţe svoji práci odvádí dobře. Na rozdíl od samotného řízení pracovníků, je supervize podrobnější a hlubší prací s osobními postoji a motivy pracovníků, s jejich potřebami. Důleţitý je rovněţ dostatečný prostor pro vyjádření jejich názorů a pocitů, prostřednictvím kterých lze objevit skryté překáţky a problémy, které práci ztěţují. Výsledkem by tak mělo být vyuţití těchto informací ke zlepšení pracovních podmínek a atmosféry na pracovišti, a snad i zlepšení samotné motivace pracovníků. Kvalitní, smysluplná supervize tak není jednoduchým úkolem, snad by se dalo říci, ţe je mnohdy náročnější a sloţitější, neţ samotná práce s klienty, coţ dokreslují slova Mgr. Matěje Černého ze vzdělávací agentury CURATIO: „Je dobré mít na paměti, ţe supervize je jedním z nástrojů řízení. Je to nástroj, který lze, stejně jako jakýkoli jiný nástroj, pouţívat účelně a racionálně. Supervize můţe být velmi uţitečná a ulehčit Vaši práci (ať uţ jste ředitel domova pro seniory nebo pomocný pracovník), ale můţe být také jen drahou, časově náročnou a nepříjemnou zbytečností.“35

2.5.

Pracovní činnosti sociálních pracovníků na úřadě

Zákon o sociálních sluţbách v osmé části nazvané předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka vymezuje činnosti sociálního pracovníka. „Sociální pracovník vykonává:  sociální šetření,  zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících sluţby sociální péče,

35

ČERNÝ, M. Měli bychom se bát supervize?. Zpravodaj Asociace poskytovatelů sociálních sluţeb České republiky, 2007, ročník 9, č. 3, s. 6–7. ISSN 1802-0046.

38

 sociálně právní poradenství,  analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti,  poskytování krizové pomoci,  sociální poradenství a  sociální rehabilitace.“36 Jsou to činnosti, které vykonávají sociální pracovníci ve všech sférách sociální oblasti, jako poskytovatelé pomoci, v poradenském centru či ve státní správě, ať jiţ jde o terénního sociálního pracovníka, kurátora, metodika, analytika či koordinátora, sociálního pracovníka v sociálních sluţbách či v dávkách sociální péče nebo poradce. Nebude jistě od věci uvést, ţe sociální pracovníci se neuplatňují čistě v sociálních zařízeních, ale působí i ve zdravotnictví, ve školství, v uprchlických a azylových zařízeních a při výkonu probační a mediační sluţby. 2.5.1. Kompetence sociálního pracovníka Co si pod prací sociálního pracovníka konkrétně můţeme představit je vyuţití jeho znalostí, dovedností a schopností v poskytování sociální pomoci. Podle Mgr. Moniky Střelkové, která pracuje na pozici vedoucí terénní sociální práce, by sociální pracovník měl být „schopen účinně komunikovat jak s jednotlivci, skupinami, rodinami, tak i komunitami. Měl by být schopen orientovat se v potřebách a moţnostech klientů, rozeznat silné stránky a moţnosti nejenom klienta, ale i jeho okolí a podporovat jejich soběstačnost, nezávislost a sebeúctu. Sociální pracovníci by se měli orientovat v nabídce dalších sluţeb a měli by naučit klienta je správně vyuţívat. Další kompetence sociálního pracovníka by měly směřovat do oblasti chodu samotné organizace, zejména ve smyslu schopnosti týmové práce, manaţerských schopností, časového, projektového managementu, plánování aj. … Sociální pracovník by měl umět i vyjednávat a lobbovat, a to nejen za práva uţivatelů, ale i za sebe, své kolegy a postavení sociální práce jako takové."37 A co sociální pracovník na úřadě? I zde je třeba rozlišovat jednotlivé pracovní náplně, s ohledem na konkrétní poskytovanou pomoc. Odlišný systém a postup bude mít čistě 36

§ 109 zákona č. 108/2006 Sb., ze dne 14. března 2006, o sociálních sluţbách. In Sbírka zákonů České republiky. 2006. 37

BAJER, P. Úkolem sociální pracovníků je pomáhat, nikoliv činit zázraky. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, s. 17 – 20. ISSN 1213-6204.

39

poradenská pomoc od pomoci finanční formou příspěvků a dávek či při zprostředkování sociální sluţby. Jak jsem však jiţ uvedla, součástí převáţné většiny agend je správní řízení, tedy zákonem stanovený postup při vyřizování dávky či poskytování jiné pomoci. Kaţdou činnost, kterou sociální pracovník provádí směrem ke klientovi při vyřizování jeho poţadavku, či jak se dnes spíše pouţívá při vyřizování jeho zakázky, je třeba pečlivě zaznamenat, formou zápisů a protokolů do spisu, spis řádně vést včetně všech podání klienta a záznamech o jejich vyřízení, ať jiţ formou pouhé odpovědi nebo vedení správního řízení, např. při vyřizování ţádosti o dávku do vydání správního rozhodnutí. Zápisem do spisu je třeba zaznamenávat jakékoliv změny. V rámci správního řízení musí sociální pracovník hlídat a dodrţovat zákonné lhůty a zajistit správné a řádné doručování písemností o jednotlivých skutečnostech. A vedle této nezbytné a převáţně časově náročné administrativní práci, je základní pracovní činností sociálního pracovníka sociální pomoc a práce s klientem. 2.5.2. Etapy sociální práce Pro představu a přiblíţení jednotlivých kroků práce sociálního pracovníka jsem pouţila metodického pokynu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR z roku 200938, který byl vydán jako pomoc sociálním pracovníkům na úseku hmotné nouze s vyuţitím dosavadních zkušeností z této oblasti, ale jeho doporučení lze uplatnit i u ostatních oblastí sociální pomoci. Jsou zde popsány etapy sociální práce, a to s ohledem na potřeby klientů, ale i s ohledem na potřeby pracovníků a samotného systému poskytování pomoci, které ve zkrácené verzi předkládám: a) Etapa sociální evidence – časový úsek, v němţ je osobám poskytováno základní sociální poradenství, na které v případě zjištění potřeby pomoci, navazuje získání potřebných anamnestických údajů. Při poskytování poradenství vyuţívají sociální pracovníci především řízený rozhovor, jehoţ formulace a otázky jsou jiţ předem připraveny a sociálními pracovníky zaţity, a které aktuálně doplňují v průběhu rozhovoru o potřebná vysvětlení. Dále je vhodné vyuţívat srozumitelných informačních letáků (vydaných fyzicky i na internetových stránkách), uveřejňování informací včetně kontaktů v místním tisku. Pro účely 38

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Odbor rodiny a dávkových systémů. Metodický pokyn č. 5/2009 k sociální práci v systému pomoci v hmotné nouzi. Praha, 2009. 13 s.

40

pomoci formou dávek je třeba shromáţdit potřebné informace, a k tomuto účelu slouţí jednak jednotné tiskopisy pro zákonem předepsané údaje a jednak osobní kontakt se ţadatelem o dávku, a to jak na půdě příslušného úřadu, tak také v přirozeném prostředí ţadatele, tedy v místě jeho bydliště. Návštěvě sociálního pracovníka v bytě ţadatele či jiţ příjemce dávky je třeba věnovat zvláštní pozornost. Při ní je třeba rozlišovat, zda jde pouze o šetření obecné - ověření údajů a skutečností, nebo jde o sociální šetření, kde kromě kontroly údajů, které ţadatel uvedl k dokreslení své sociální situace, jde o posouzení jeho sociální situace, vztahů v rámci rodiny či k širšímu sociálnímu okolí nebo posouzení schopnosti samostatného ţivota osoby v přirozeném sociálním prostředí. Návštěva sociálního pracovníka v bytě má určitá pravidla a musí být vţdy se souhlasem posuzované osoby, v souladu se zásadou respektování Ústavy a Listiny základních lidských práv a svobod, které zaručují nedotknutelnost obydlí. V případě některých dávek je třeba vědět, ţe v případě neumoţnění sociálního šetření, je moţné dávku nepřiznat či jiţ vyplácenou dávku odejmout. b) Etapa diagnostická – v této části je pro stanovení rozsahu a intenzity vlastní sociální práce s osobou, která se nachází v obtíţné sociální situaci, nezbytné zjistit příčiny vzniku nepříznivé situace. Jde o stanovení diagnózy na základě získaných informací v předešlé etapě, rozlišení, zda se jedná krátkodobou či dlouhodobou situaci. Pro případné doplnění je moţné vyuţít také odborného poradenství či zpráv a posudků dalších odborníků. Nezbytná je však aktivní spolupráce klientů se sociálním pracovníkem, při níţ je důleţité zdůrazňovat vlastní zodpovědnost za průběh jeho ţivota i za přístup k momentálnímu řešení nepříznivé situace. K zajištění optimální spolupráce s klientem je důleţité také nalézání a identifikování jeho silných stránek. c) Etapa navrhování řešení a plán sociální terapie – na základě předchozích etap lez navrhnout postup řešení nepříznivé sociální situace, který musí být pro klienta přijatelný. Aby byl poţadavek přijatelnosti naplněn, je nezbytné, aby klient byl aktivní při vytváření plánu, postupů, jednotlivých kroků, činností a akcí, nelze připustit jeho pasivní přístup. Naopak je nezbytné vytvořit potřebný prostor pro jeho samostatné rozhodování. Nejde však o úkol jednoduchý, kdy především v počátku je třeba klienta k jeho aktivitě přesvědčit, nebo v případech, kdy se nedaří nepříznivý stav změnit a dochází tak k rezignaci klienta. Sociální

41

pracovník pak stojí před otázkou, zda intenzivní sociální práci věnovat také osobě, která postrádá vlastní snahu o změnu situace, v níţ se nachází. Navrhovaná řešení, ale i přístupy a jednání s klienty, se budou lišit jednak podle předpokládané délky osoby v nepříznivé situaci a jednak podle odlišnosti problémů jednotlivých sociálních skupin (staří či invalidní občané, rodiny s dětmi, nezaměstnaní). Smyslem je vedle zlepšení příjmové situace vést klienty také k úspornému přístupu k hospodaření s finančními prostředky, u osob v hmotné nouzi je součástí sociální práce i hledání moţností řešení jejich zadluţenosti, ale i poskytnutí nemateriálních nástrojů. d) Etapa sociální terapie a výchovného působení – praktická realizace kroků, které byly na základě dohody mezi sociálním pracovníkem a klientem přijaty, a to i za vyuţití pomoci dalších odborníků. Sociální pracovník plní také roli zprostředkovatele či doprovázejícího

při vyřizování záleţitostí klienta

v případech, kdy klienti mají problémy s komunikací s okolním prostředím. e) Etapa ověřování výsledků – při dlouhodobé práci s klientem je nezbytné, po určité době vyhodnotit výsledky dosavadní práce, na základě kterých lze zjistit jejich účinnost a případně zvolit moţnost jinou. Hodnocení je třeba provádět vţdy ve spolupráci s klientem. Důleţité je vzít v úvahu, ţe ne všechny sociálně nepříznivé situace budou vyřešeny beze zbytku. Vţdy zůstane část klientů, kdy se podaří jejich situaci vyřešit pouze částečně, ale i případy, kdy se sociální práci mine účinkem v důsledku pasivního přístupu klienta. Pro další doplnění představy seznamu činností sociálních pracovníků na úřadě přikládám „Popis pracovních činností“ sociálního pracovníka, který zajišťuje agendu vyřizování příspěvku na péči pro občany závislé na pomoci jiné fyzické osoby (příloha č. 1). 2.6.

Pracovní podmínky pro výkon sociální práce na úřadě

Sociální pracovník, aby mohl zodpovědně vykonávat své povolání, potřebuje taktéţ důstojné pracoviště. Je nezbytné, aby si sám uvědomil, co přispěje k zajištění jeho vyšší spokojenosti, a aby o těchto věcech dokázal hovořit, anebo se smíří se stávajícími podmínkami. „V oblasti přímých podmínek na pracovišti je nezbytné vytvořit adekvátní pracovní prostředí, mít jasnou a funkční organizační strukturu, kompetentní vedení, 42

vyjasněné poslání a cíle pracoviště a celé organizace, zavedenou odbornou supervizi, podmínky pro podporu osobního a profesního růstu, odpovídající finanční ohodnocení a jasně vymezenou náplň práce a hranice sluţby.“39 Jde tedy nejen o materiální zabezpečení, ale rovněţ o podporu, správné vedení a ohodnocení (nejen finanční) ze strany zaměstnavatele, a v neposlední řadě také o oporu ve stávající legislativě. 2.6.1. Kancelář a technické vybavení Příjemné pracovní prostředí pro tak osobní a důvěrnou práci s klientem, práci s jeho citlivými osobními údaji, pro vytvoření vzájemného důvěrného vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem, by mělo být určitým základem a standardem. Bohuţel ne vţdy tomu tak je, a těţko říci, zda je to nedostatek vůle, neochota či třeba i technická nemoţnost ze strany vedení či zaměstnavatele, vhodné prostředí pro tuto práci zajistit. V rámci zachování zásady důvěrnosti a mlčenlivosti, při práci s osobními a v sociální práci často i citlivými údaji, je téměř nemyslitelné, aby se v jedné místnosti (kanceláři) řešilo v tutéţ chvíli více případů s více klienty, kteří musí potřebné informace o sobě i své nepříznivé sociální situaci sdělovat. Bohuţel ani tato situace není na mnoha úřadech vyřešena, a případy, kdy v jedné kanceláři sedí více, jak dvě sociální pracovnice nejsou výjimečné. Co se týká technického vybavení, bez moderní výpočetní techniky, vhodného programu či jiných technických pomůcek, si práci téměř v ţádném pracovním oboru, stejně tak i v sociální oblasti a zvláště na úřadě, nedovedeme představit. Vedle fyzického vedení spisové dokumentace, je nezbytné spisovou agendu vést také v elektronické podobě, a k tomu je třeba kvalitní program, který vhodně vloţené informace zpracovává, vypracovává statistiky či zajišťuje výplatu sociálních dávek a pomáhá tak i sociálním pracovníkům při jejich práci. V dnešní době poţíváme výhod snadnější a rychlejší cesty komunikace formou elektronické pošty (v případech kdy není nezbytná osobní návštěva), a od listopadu 2009 je pro právnické osoby (včetně státních institucí) povinně zavedená korespondence datovými schránkami. Vedle počítačů jsou nezbytnou výbavou kanceláří také tiskárny a kopírky, a především terénní sociální pracovníci by měli mít sluţební mobilní telefon. 39

BAJER, P. Úkolem sociální pracovníků je pomáhat, nikoliv činit zázraky. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, s. 17 – 20. ISSN 1213-6204.

43

2.6.2. Administrativa a pracovní doba Počítačová technika napomáhá zpracování velmi náročné administrativy, o které jsem se jiţ v předchozím textu několikrát zmiňovala. Nemělo by být překvapení, ţe se s administrativou na úřadě setkáváme, ale aby práci komplikovala, ztěţovala a v některých případech i zbytečně protahovala (kdyţ v sociální pomoci patří čas mezi hlavní nepřítele), to jistě není na místě. Za dobu mého 20tiletého působení ve státní správě mohu konstatovat, ţe administrativy, tj. „mnoţství papírů“, za toto období enormně narostlo. Největším mezníkem byla účinnost nového správního řádu, a bohuţel i se zákonem o ochraně osobních údajů, zejména pro klienty přibyla spousta nových prohlášení a souhlasů. Náročná časově je i agenda vedení spisů, která je duplicitní, jak formou fyzicky vedeného spisu, tak jeho přenos do elektronické podoby. Dále je třeba zachovávat pravidla pro správné doručování jednotlivých dokumentů, sdělení, oznámení či správních rozhodnutí. Většinu z nich je třeba doručovat do vlastních rukou, coţ pro některé typy klientů není nejvhodnější způsob, např. s ohledem na jejich zdravotní stav. Důleţité jsou i zákonem stavené lhůty pro jednotlivé typy řízení, které sice na jedné straně zajišťují klientům a ţadatelům určitou lhůtu pro vyřízení jejich ţádosti, ale na straně druhé jde někdy o lhůty, které sociální pracovníky stresují s ohledem na kladené nároky na mnoţství práce, mnoţství klientů či případů, které musí řešit jak po stránce sociální práce, tak jejího administrativního zpracování, coţ se můţe projevit v kvalitě odvedené práce. Při zmínce o čase je nutné zmínit taktéţ správné rozloţení pracovní doby, a s tím související uspořádání pracovních činností. Je třeba umět si zorganizovat pracovní dobu na dobu terénní práce a čas strávený administrativní činností v kanceláři. Na úřadech je důleţité mít na paměti i rozdělení pracovní doby na úřední hodiny, které jsou určeny pro klienty, kteří přichází za sociálními pracovníky na úřad, a na dobu neúřední, která zbývá pro práci v terénu a zpracování spisové agendy. Tady naráţíme na nemalý problém, jelikoţ pro velké mnoţství klientů by bylo potřeba, aby kaţdý úřední den seděli všichni pracovníci ve svých kancelářích, přijímali klienty a řešili s nimi jejich problémy, přijímali a evidovali ţádosti a jiná podání. Jenomţe pokud z pěti pracovních dnů jsou například tři dny úřední, tak na práci v terénu a samotnou administrativu zbývají pouze dva dny, které nestačí na pokrytí všech těchto činností. Na jednotlivých úřadech existují různé přístupy k tomuto problému. Někde je řešen striktním rozdělením sociální práce a

44

administrativy u jednoho případu, který v terénu řeší sociální pracovnice a jeho spisovou agendu vyřizuje a vede pracovnice jiná, někdy pouze referentka. Většina úřadů však zastává přístup vedení práce s jedním klientem nebo okruhem posuzovaných osob jednou pracovnicí, ve všech jeho částech a dílčích postupech včetně jeho administrativního zpracování. Příčinou tohoto problému jsou mnohonásobně vyšší počty klientů na jednoho sociálního pracovníka, neţ které by byl schopen zodpovědně zvládat. 2.6.3. Počty klientů a případů na jednoho pracovníka Jde o letitý problém, o kterém se ví, dokonce někdy i mluví, ale řešení v navýšení počtu sociálních pracovníků či jinak usnadnění sociální práce, třeba zjednodušením administrativních činností, je patrně zatím v nedohlednu. Aby ale problém nebyl tak očitý, tak nikdo není schopen říci, kolik má vlastně „ţivých spisů“ na jednoho pracovníka připadnout. A pokud jiţ se nějaká čísla objeví, tak jsou řečena velmi opatrně, jsou ve velkém rozpětí, a ještě je třeba zohledňovat spoustu faktorů. Některá čísla mluví o maximálně optimálních počtech do 150 klientů, avšak z praxe jsou známy případy aţ 600 spisů či klientů na jednoho sociálního pracovníka. Není snad ani nutné dodávat, ţe nejen z hlediska kvality, ale také kvantity jde o velmi náročné povolání. Vedoucí odboru sociálních sluţeb na Městském úřadě v Tišnově Emílie Trnčáková v rozhovoru v článku Otazníky činnosti sociálních pracovníků uvádí „sociální pracovníci by se neměli přetěţovat. Na práci s klientem musí být vţdy dost času, ve stresu odvedená práce nemá většinou ţádnou hodnotu.“40 2.6.4. Legislativa a metodické vedení nadřízených orgánů Bezesporu základním předpokladem dobrého pracovního výkonu sociálního pracovníka je dobrá legislativa, tedy zákony, vyhlášky a nařízení či metodická doporučení a výklady právních předpisů. Jsou podkladem a také oporou práce sociálních pracovníků. „Sociální pracovník se pohybuje v rámci práv a povinností definovaných právním systémem, zaměstnavatelem a profesními standardy. Institucionální rámec je důleţitý, protoţe sociální pracovník zasahuje do ţivota klientů a je potřeba, aby jeho právo 40

BAJER, P. Otazníky činnosti sociálních pracovníků. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, s. 17 – 20. ISSN 1213-6204.

45

zasahovat bylo legitimní. Odhaluje také detaily ze ţivota klientů – proto jsou důleţitá pravidla, která zajišťují klientům ochranu.“41 Proto je důleţité, aby právní podklady právě pro tak citlivou sociální oblast byly kvalitní a jednoznačné. Dobré by jistě bylo, kdyby legislativa byla po určitou dobu stálá a nedocházelo, často po krátkých úsecích, k novelizacím zákonů, které pak nevypovídají o kvalitě právních předpisů, a rovněţ přináší nemalé těţkosti jak vykonavatelům, v tomto případě sociálním pracovníkům na úřadě, tak samotným klientům či oprávněným osobám v sociální sféře. Jelikoţ jde o specifické skupiny osob, není pro ně zdaleka jednoduché všechny změny zaznamenávat, a není ani v moci sociálních pracovníků všechny osoby o změnách informovat. Ne zrovna příjemné je neustále vysvětlovat klientům změny v zákonech, kdyţ mnohdy důvody změn nejsou jasné ani sociálním pracovníkům. Celkem logické je, ţe zavedením nového zákona, jako je zákon o sociálních sluţbách nebo zákon o pomoci v hmotné nouzi aj., můţe aţ teprve praxe ukázat na některé jeho nedostatky, ale příliš důvěry v kvalitu zákona jistě nevzbuzuje fakt, ţe se zákon během celkem krátké tříleté lhůty jiţ několikrát novelizuje, a o dalších připravovaných novelách se dále hovoří. Pro informaci, zákon o sociálních sluţbách byl do dnešního dne měněn a doplňován devětkrát, zákon o pomoci v hmotné nouzi desetkrát, při účinnosti těchto zákonů od ledna 2007. V některých případech šlo sice pouze o tzv. „kosmetické úpravy“, ale došlo i k několika velice výrazným změnám. V příloze č. 2 předkládám seznam zákonů, vyhlášek či jiných důleţitých předpisů platných v současném systému sociální pomoci.

2.7.

Etický kodex sociálního pracovníka

V roce 1990 vznikla v České republice Společnost sociálních pracovníků, která vydala v roce 1995 etický kodex sociálních pracovníků. Není snad nezbytné příliš zdůrazňovat význam etiky při sociální práci, ale malé připomenutí je jistě na místě. Etiku sociální práce můţeme definovat jako „soubor mravních zásad, které by měl pracovník dodrţovat … Tato pravidla fixují ţádoucí způsob profesionálního chování zejména s ohledem na náročné, resp. konfliktní situace. Týkají se klientova práva na sebeurčení, 41

MATOUŠEK, O., a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2.

46

ochrany klientova soukromí, klientova přístupu k záznamům, klientova nároku na sluţby, na způsob jejich poskytování, způsobu ukončování kontaktu, způsobu kontaktu s klientovou rodinou a okruhem blízkých osob, ohlašovací povinnosti v případech, kdy klient překračuje zákon, rozhodování o omezených zdrojích pomoci, omezování klientovy svobody v případě, kdy sám sebe svým chováním ohroţuje apod. … Odpovědnost sociálního pracovníka je etickým standardem definována nejen vůči klientům, ale také vůči kolegům, vůči vlastní profesi i vůči celé společnosti.“42 Jeden ze základních principů etiky sociální práce spočívá v respektování jedinečností kaţdé osoby, a to bez ohledu na skutečnost, jak se tato osoba podílí na ţivotě společnosti. „V praxi sociálního pracovníka je nezbytné si uvědomit, do jaké míry osobně tuto jedinečnost uznává a zda je schopen pracovat s osobami patřícími do těchto sociálních skupin bez osobních výhrad k nim.“43 Sociální pracovník při své práci s různými klienty musí eticky hodnotit, vybírat moţnosti, ale také eticky rozhodovat, zastává roli pracovníka, který klientům pomáhá, ale současně je má kontrolovat. Etický kodex lze povaţovat za ideál profesní etiky sociálního pracovníka, který má sociálním pracovníkům pomáhat pohybovat se při své práci někdy aţ na tenkém ledě mezi vlastním profesionálním úsudkem a jasně definovanými legislativními, ale také organizačními pravidly. V etickém kodexu sociálních pracovníků jsou mimo jiné definovány „základní etické problémy:  kdy vstupovat či zasahovat do ţivota občana a jeho rodiny, skupiny či obce (např. z hlediska prevence či sociální terapie společensky neţádoucí situace),  kterým sociálním případům dát přednost a věnovat čas na dlouhodobé sociálně výchovné působení,  kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a nevedly k jejich zneuţití,  kdy přestat se sociální terapií a poskytováním sluţeb a dávek sociální pomoci.“44 Celé znění etického kodexu sociálních pracovníků je součástí přílohy č. 42

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha:Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 62. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Odbor rodiny a dávkových systémů. Metodický pokyn č. 5/2009 k sociální práci v systému pomoci v hmotné nouzi. Praha, 2009. s. 8. 44 Společnost sociálních pracovníků ČR. Etický kodex sociálních pracovníků České republiky. 1995. 43

47

3. Sociální pracovník a jeho okolí

V kapitole nazvané „Sociální pracovník a jeho okolí“ bych chtěla představit nejen ty, se kterými se sociální pracovník v rámci své profese setkává, komunikuje, pracuje a pomáhá jim, tedy samotné klienty, ale chtěla bych zmínit i další okolí, které bezesporu jeho práci taktéţ ovlivňuje, ať jiţ si to sám uvědomuje, anebo si to spíše nepřipouští. Vedle přímých klientů je tu ostatní široká veřejnost, která byť v přímém kontaktu se sociálním pracovníkem nikdy nebyla, je o jeho práci informována a má proto o ní jistou představu, často však i značně zkreslenou zprostředkovaně různými médii. Důleţitým činitelem je i blízké okolí sociálního pracovníka, jeho rodina, ať jiţ z pohledu toho, ţe dobré rodinné vztahy se mohou kladně odráţet na jeho pracovním výkonu, ale i rodina můţe být ovlivňována informacemi médii o sociální práci nebo dokonce přímo sociální prací svého člena. 3.1.

Klienti sociálních odborů

Klient je „subjekt, který vyuţívá sociální sluţby (sociální pomoc). Můţe to být osoba, rodina, skupina i komunita. Protoţe výraz navozuje představu pasivního a závislého postoje, dávají někteří soudobí autoři přednost výrazům uţivatel, respektive konzument sluţeb, nebo dokonce zákazník.“45 Základem pro určení do jaké cílové skupiny klient patří, jsou jeho specifické problémy, tedy určitá konkrétní nepříznivá situace. Důleţitý je také okruh společně posuzovaných osob, jelikoţ jiţ několikrát bylo zmíněno, ţe sociální pracovník musí pracovat nejen se samotným klientem, ale taktéţ s jeho rodinou a okolím, s jeho přirozeným prostředím. Podstatné je dále vědět, co klient od sociálního pracovníka očekává, zda je to pouze finanční pomoc formou dávky či příspěvku, a dál si jiţ poradí sám, nebo potřebuje pomoc při zvládání i jiných okolností. Například pomoc pochopit svoji nepříznivou situaci, uvědomit si ţe její vyřešení sám nezvládne, ţe potřebuje odbornou pomoc a poradenství, a ţe nemůţe očekávat zázraky bez svého vlastního přičinění. Cílová skupina je „skupina definovaná nepříznivou sociální situací … Tato nepříznivá situace

45

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha:Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 90.

48

můţe být vyvolána věkem, nemocí, zdravotním postiţením, ţivotními návyky, nepříznivým prostředím, ohroţením ze strany jiných osob a jinými příčinami.“46 Jaké jsou to tedy cílové skupiny? Ne vţdy lze totiţ určit a zařadit klienta do pouze jedné cílové skupiny, z důvodu moţného sloučení několika nepříznivých situacích, či navazování jedné nepříznivé situace na druhou. 3.1.1. Nezaopatřené děti Práva dítěte jsou garantována Deklarací práv dítěte a Úmluvou o právech dítěte. Cíle ochrany a rozvoje práv dítěte jsou zajistit jeho zdravý ţivot a zdravý ţivotní styl, ochrana před zneuţíváním, vykořisťováním, násilím, týráním a zanedbávání, ale rovněţ zajistit kvalitní vzdělání apod. „Špatné zacházení s dítětem a úmyslné nebo neúmyslné chování pečující osoby, které se vymyká společenským normám a ohroţuje dítě. Rozlišujeme následující čtyři typy poškozování dětí: tělesné týrání, sexuální zneuţívání, zanedbávání a emoční týrání."47 „Dítěti má stát garantovat ochranu před násilím a jinými formami špatného zacházení ze strany rodičů, v případě potřeby má zajistit vhodnou formu náhradní výchovné péče.“48 Ochrana dítěte je zajišťována sociálními pracovníky příslušných oddělení sociálněprávní ochrany dětí (OSPOD) obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. Jejich úkolem je především intenzivní sociálně výchovná činnost v rodinách s cílem odstranit nedostatky ve výchově a péči o děti prostřednictvím návštěv a šetřením v rodinách. V případech, kdy se práce s rodinou uspokojivě nedaří, podávají sociální pracovníci zprávy a návrhy soudům, policii či státnímu zastupitelství, a vykonávají dohled stanovený nad výchovou dětí soudem, zpracovávají návrhy na nařízení ústavní nebo ochranné výchovy a sledují dále vývoj dítěte v těchto zařízeních. V nezbytných případech podávají návrhy na omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti a návrhy soudu na vydání předběţného opatření o umístění dítěte do náhradní výchovy. V situacích, kdy děti nemohou z nejrůznějších důvodů vyrůstat ve vlastní rodině, je třeba hledat optimální formu náhradní výchovy, která je také obsahem činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí. 46

MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha:Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 39. MATOUŠEK, O., a kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X. 48 MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha:Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 161. 47

49

3.1.2. Osoby v hmotné nouzi Za stav hmotné nouze je moţné označit takový stav, kdy osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumoţňují uspokojení základních ţivotních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůţe z objektivních důvodů zvýšit (vlastní prací, uplatněním nároků a pohledávek, prodejem nebo vyuţitím majetku) a vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním. Sociální pracovníci pracují v této oblasti se zákonem o pomoci v hmotné nouzi, který napomáhá při řešení nepříznivých ţivotních situací. Stanovuje, ţe kaţdá osoba má nárok na poskytnutí základních informací, které vedou nejenom k řešení její současné situace, ale i k předcházení vzniku hmotné nouze. Nedílnou součástí pomoci v hmotné nouzi je sociální práce s klienty. Pro účely přiznání dávek hmotné nouze se vychází ze zákona o ţivotním a existenčním minimu, kde jsou tyto pojmy definovány:  „Ţivotní minimum – je minimální společensky uznaná hranice peněţních příjmů k zajištění výţivy a ostatních základních osobních potřeb.  Existenční minimum - je minimální hranicí peněţních příjmů, která se povaţuje za nezbytnou k zajištění výţivy a ostatních základních potřeb na úrovni umoţňující přeţití.“49 Pro poskytování pomoci, zejména dávek osobám v hmotné nouzi, je třeba správně stanovit okruh společně posuzovaných osob. Zda jde o pouze osamělé jedince, o rodinu s nezaopatřenými dětmi či osamělého rodiče, anebo posuzujeme více generační rodinu ţijící ve společné domácnosti. 3.1.3. Zdravotně postiţené osoby Zdravotní postiţení člověka je takové, „které nepříznivě ovlivňuje kvalitu jeho ţivota, zejména schopnost navazovat a udrţovat vztahy s lidmi a schopnost pracovat.“50 Na základě druhu zdravotního postiţení rozlišujeme taky pro jednotlivé přístupy sociální práce kategorie zdravotních postiţení. Mezi základní patří osoby s pohybovým 49

Zákona č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve zněním pozdějších předpisů, ze dne 14. března 2006. In Sbírka zákonů České republiky. 2006. 50 MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha:Portál, s.r.o., 2003. 288 p. ISBN 80-7178-549-0, s. 271.

50

postiţením, smyslovým postiţením (poruchy sluchu, zraku či řeči), mentálním postiţením a s postiţením duševní poruchou. Samozřejmě, ţe i těmto klientům je prostřednictvím sociálních odborů nabízena, a při splnění podmínek přiznávána řada sociálních dávek a příspěvků, které jsou v převáţné většině účelově vázány na určitý druh pomoci (kapitola 1.2.1. písm. b a c). Jelikoţ jde o osoby, kterým jejich handicap často nedovoluje samostatné finanční zajištění, je tato finanční pomoc jistě na místě. Spousta z nich však očekává spíše pomoc s vyrovnáním se s nepříznivou ţivotní situací, nestojí o soucit, ale o odbornou pomoc při jejich zapojení se do „normálního“ osobního, rodinného a v rámci moţností i pracovního ţivota. Chtějí dosáhnout jak osobního uspokojení, tak rovněţ přiměřeného společenského uplatnění. Nestačí pak pouze vyřídit a přiznat dávku, ale je důleţité především poradit, jak s dávkou správně naloţit, informovat o současné nabídce sluţeb, které by mohli zkvalitnit ţivot zdravotně postiţených případně, na jaké další odborné instituce je moţné se obrátit. 3.1.4. Senioři Sociální práce je zaměřena především na ty seniory, jejichţ zdravotní stav je spojen s poklesem funkčních schopností a soběstačností v důsledku dosaţeného věku. O přesné věkové hranici se zde nedá hovořit, jde o zcela individuální záleţitost kaţdého jedince. Cílem práce se seniory je co nejdéle zachovat kvalitu ţivota, a to v jejich přirozeném sociálním prostředí. Na kritické body v sociální práci se seniory, na které bychom se měli zaměřit, upozorňuje také O. Matoušek:  „ Nelze vést ostrou hranici mezi zdravotní péči a sociální prací, k jejich průniku by mělo docházet jak ve zdravotnických zařízeních, tak v sociálních sluţbách …  Platí i opačný vztah. Sociální změny představují pro seniory zvýšenou zátěţ a riziko z hlediska jeho zdraví. Náročné jsou zejména změny přinášející zpřetrhání sociálních vztahů – odchod do důchodu, změna bydliště, odchod do zařízení sociálních sluţeb nebo smrt blízkého člověka …  Sociální práce se starými lidmi musí být prováděna kvalitně i v případě, ţe klient má závaţný problém s komunikací v důsledku svého zdravotního postiţení (demence, duševní onemocnění). Sociální pracovník musí proto být vybaven dovednostmi potřebnými k navázání kontaktu a k rozpoznání potřeb těchto lidí.

51

 Základem sociální práce se starými lidmi je práce se vztahem a důvěrou, vytvořením pocitu bezpečí a jistoty, které patří k nejzákladnějším potřebám starých lidí. Sociální pracovník bývá v mnoha případech jediným prostředníkem kontaktu seniora s vnějším světem, skrz něhoţ můţe vyjádřit svoji vůli, s jeho podporou se můţe rozhodovat a udrţet si kontrolu nad svým ţivotem.  Sociální práce se starým člověkem znamená často také práci s jeho rodinou a pomoc pečujícím rodinným příslušníkům.“51 3.1.5. Nezaměstnaní Do kategorie nezaměstnaných řadíme jak dospělé jedince, tak rovněţ jejich rodiny, kterých se ztráta zaměstnání některého jejího člena dotkne, a to někdy aţ tak, ţe se rodina ocitne v hmotné nouzi. Patří sem ale i zdravotně znevýhodnění jedinci, jejichţ způsobilost pro pracovní proces je omezena či jsou zcela pracovně nezpůsobilí. V důsledku ztráty zaměstnání nebo nemoţnosti si vhodné zaměstnání najít, jsou pak tyto osoby nuceny řešit i další, na tuto skutečnost automaticky navazující nepříznivé situace. Kromě samotného finančního zabezpečení, a tedy poklesu jisté ţivotní úrovně, jde i o hluboké důsledky nezaměstnaných pro jejich kaţdodenní ţivot, společenské vztahy a neschopnost uspokojení potřeb seberealizace a sebeuplatnění. Jedním ze sociálně-psychologických problémů je paradoxně větší mnoţství volného času, které nedovedou správně vyuţít. Vedle sociální pomoci ze strany obecních úřadů, je základem pomoci nezaměstnaným i úřad práce, který zajišťuje poradenské sluţby spojené s pracovněprávní problematikou pro uchazeče a zájemce o zaměstnání, posuzuje vhodnost zaměstnání vzhledem ke zdravotnímu stavu uchazeče o zaměstnání, zabezpečuje psychologickou poradenskou sluţbu pro své klienty, je nápomocen při výběru vhodné rekvalifikace, zajišťuje rekvalifikace a pracovní rehabilitace. Teprve s delším časovým obdobím, kdy se nedaří práci najít ani s pomocí úřadu práce, většina nezaměstnaných bohuţel spadá do systému hmotné nouze, a následně se obrací na sociální odbory OÚ se ţádostí o příspěvek na ţivobytí a bydlení.

51

MATOUŠEK, O., a kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X.

52

Na rozdíl od předchozích kategorií (senioři, zdravotně znevýhodněné osoby, nezaopatřené děti) je tato skupina osob specifická tím, ţe ztrátu zaměstnání si někteří občané zaviní sami, nebo nemají zájem si práci hledat a spokojí se pouze s přiznanými dávkami. Existují i případy, kdy dochází ke ztrátě zaměstnání bez vlastního přičinění, avšak tahle nepříznivá situace s jedincem natolik „zamává“, ţe dojde k podlomení psychického stavu, které můţe vést aţ k váţnému psychickému onemocnění. Můţeme konstatovat, ţe nezaměstnanost si skutečně nevybírá, co se týká pohlaví i věkové skladby. Postihuje jak muţe, tak ţeny, absolventy škol (bez rozdílu typu školy – vyučené, s maturitou či vysokoškolským vzděláním), střední generaci, ale i občany blíţící se důchodovému věku. Zvláštní podkategorií můţeme označit nezaměstnané romské občany, kteří jednak často o práci sami neusilují, a v případech, kdy si práci hledají, tak moţnosti pro jejich etnikum jsou dosti omezené. V souvislosti se ztrátou zaměstnání můţe dojít k tomu, ţe jedinec svoji nepříznivou sociální situace zcela nezvládne, ani s pomocí odborníků, a propadne se do další kategorie. 3.1.6. Společensky nepřizpůsobivé osoby Péče o občany společensky nepřizpůsobivé zahrnuje péči o občany propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody, proti nimţ je vedeno trestní řízení, nebo jimţ byl výkon trestu podmíněně odloţen, dále o občany závislé na alkoholu nebo jiných návykových látkách a toxikomániích, o občany ţijící nedůstojným způsobem ţivota a propuštěné ze školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy po dosaţení zletilosti. Agendu na sociálních odborech obecních úřadů vykonávají kurátoři, a zahrnuje zajišťování a koordinování péče o občany společensky nepřizpůsobené, poskytování poradenské, výchovné a psychoterapeutické pomoci, rozhodování o poskytování peněţitých a věcných dávek, ale taktéţ nabídku ubytování v jednotlivých typech azylových zařízení. V případě propuštěných jedinců ze zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy je posláním sociálních pracovníků, ve spolupráci s pedagogy a psychology, předcházet sociálnímu vyloučení, páchání trestné činnosti mládeţe, případně zabránit jejímu dalšímu pokračování, rozvíjet pozitivní schopnosti, vlastnosti a návyky pro úspěšné začlenění do společnosti.

53

3.2.

Sociální pracovník očima veřejnosti i svých blízkých

Vztahy mezi sociálními pracovníky a jejich klienty neleţí v ţádném vakuu, ale jsou součástí společenského ţivota. Sociální pracovník je kromě svého klienta obklopen i ostatními lidmi, kteří se osobně nikdy s profesí sociálního pracovníka nesetkali, přesto však mají o něm své představy a určité názory na toto povolání. Jedná se o mínění zprostředkované, ať jiţ přes výpovědi přímých klientů, svých příbuzných a známých, anebo ve většině případů prostřednictvím sdělovacích prostředků. Sociální pracovník má ale také svoji rodinu a blízké, kteří mu mohou být oporou, při jeho tolik náročné profesi, ale někdy bohuţel ani rodina nedovede pochopit smysl poslání sociálního pracovníka, a tudíţ příliš velkou podporu poskytnout nemůţe. 3.2.1. Média a širší veřejnost V případě médií, veřejných sdělovacích prostředků musíme brát v úvahu dva aspekty. Z pohledu sociálních pracovníků by se dalo říci kladný a záporný. I kdyţ vlastně oba mohou být zároveň kladné i záporné. První, velmi důleţitý pro potencionální i stávající klienty či uţivatele sociální pomoci, je zajištění a předloţení dostatečného mnoţství informací o sociální pomoci. Informovat o připravovaných změnách, o současných moţnostech, pomoc orientovat se v ne zcela přehledném systému sociálního zabezpečení. Média jsou v tomto směru velkým pomocníkem svým širokým záběrem, svojí silou a mocí veřejnost ovládnout. Přesto je třeba upozornit na skutečnost, ţe ne vţdy všechny předkládané informace jsou zcela pravdivé či aktuální. Několikrát jsem se jiţ sama setkala s dokumenty, které svým obsahem byly zaměřeny na pomoc občanům v jejich nepříznivé situaci a byly jim předkládány moţnosti řešení, na koho se mohou obrátit, o co mohou ţádat a na co mají nárok. Uvedené dokumenty však jiţ v době předloţení veřejnosti nebyly aktuální (coţ v době neustálých změn a novelizací zákonů je celkem pochopitelné), a občané byli nepřesně a mylně informováni. Potom mohou nastat situace, které se nemile odráţejí jiţ v počáteční fázi sociální práce, při utváření vzájemného vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem, kdy se sociální pracovníci snaţí mylné, nepřesné a nedostatečné informace vysvětlovat, poukazují na nepřesnost médií, coţ je u nedůvěřivého klienta úkol někdy téměř nadlidský. Často dochází ke sdělování sice

54

správných údajů, ale nevhodným způsobem či v nevhodnou dobu. Občané jsou pak často zbytečně zneklidněni nejistotou. Zde je potřeba apelovat na zaměstnance sdělovacích prostředků, kteří připravují informace ke zveřejnění, aby se s předkládanou problematikou důkladně seznámili a své zdroje informací si ověřili. Druhým aspektem je představování samotné práce sociálních pracovníků médii široké veřejnosti. Současný stav plně vystihuje odpověď Mgr. Moniky Střelkové na otázku: Jste spokojena s tím, jak sociální pracovníky vnímá společnost, sdělovací prostředky?: „Nevím, jestli se v této oblasti dá vůbec o spojenosti hovořit. Myslím si, ţe jde o neutěšenou kapitolu sociální práce. Status sociální práce je velmi nízký. Sociální pracovníci jsou médii vyobrazováni často pouze z pozice kontroly a represe ve spojitosti s problematickými kauzami. Média o sociální práci tedy informují buď negativně, nebo ji ignorují, coţ přirozeně přejímá i veřejnost. Někteří sociální pracovníci se stydí nazvat se na veřejnosti sociálním pracovníkem a maskují se pod označením socio-terapeuta, poradce aj. Jako profesionálové pomáhajících profesí jsou sociální pracovníci stále nedoceněni v očích veřejnosti, ale i finančně. Zatím nemáme příliš silné lobby a ještě nás na rozdíl od lékařů, učitelů aj. nenapadlo jít stávkovat.“52 3.2.2. Podpora rodiny V rámci celé práce je uvedena spousta definic, funkcí, schopností a kompetencí, co vlastně sociální pracovník musí mít, znát, umět, ale ještě zde nebylo zmíněno, co vlastně sociální pracovník především je – sociální pracovník je především také jen člověk. Uvědomit si i tuhle skutečnost by si měli všichni, kteří se s ním setkají a setkávají, ale rovněţ ti, kteří se k jeho práci vyjadřují. Krásně to vystihuje nadpis jednoho článku v časopise Sociální práce: „Úkolem sociálních pracovníků je pomáhat, nikoliv činit zázraky“. A jakoţto pro člověka, při své tolik náročné práci s dalšími zejména potřebnými lidmi, je i pro sociálního pracovníka důleţité nejen pracovník prostředí, podmínky a kolektiv, ale hlavně jeho nejbliţší okolí, a tím je rodina. Není právě jednoduché, po dlouhém a vyčerpávajícím úředním dni, kdy vyřídí a pomůţe vyřešit několik případů či ţádostí,

52

BAJER, P. Úkolem sociální pracovníků je pomáhat, nikoliv činit zázraky. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, s. 17 – 20. ISSN 1213-6204.

55

obejde několik klientů a rodin, vyřídí spoustu telefonátů, o administrativě jiţ ani nemluvím, přijít večer domů a zastávat další, nyní jiţ rodinné povinnosti, a opět jde především o komunikaci s lidmi, i kdyţ teď jiţ s těmi nejbliţšími. Je na straně toho profesionálního sociálního pracovníka zvládnout tyto dvě ne tolik odlišné role tak, aby ani klienti, ale ani rodina nepoznali, jak náročnou směnu má právě za sebou. Bezesporu důleţité pro něj je zase značné pochopení pro jeho psychicky náročnou práci a podpora ze strany rodiny. Otázkou je, zda si i ti nejbliţší vůbec náročnost tohoto povolání uvědomují, a zda právě i oni nejsou třeba mylně ovlivněni médii. 3.2.3. Výzva sociálním pracovníkům Jak je sociální práce náročná a vyčerpávající, ale také zodpovědná a hlavně pomáhající profese, je zde skloňováno snad ve všech pádech. Přes všechny metody a přístupy k sociální práci je základem dobrý vztah sociálního pracovníka k lidem, jeho schopnost s nimi komunikovat a hlavně být ochotný a chtít druhým pomáhat. Sociální pracovník musí mít lidi rád. Bez toho nemůţe být sociální práce nikdy dobře prováděna, byť by byl sociální pracovník sebevíc vzdělaný, schopný či zodpovědný. A tohle je apel pro všechny budoucí sociální pracovníky. Jenom díky kvalitním vztahům sociálních pracovníků se svými klienty, za patřičných podmínek, můţe vzrůst také společenský status sociálních pracovníků.

56

4.

Metodologie výzkumu

V praktické části bakalářské práce je popsán kvalitativní výzkum, který vychází z teoretické části a následně na ni navazuje. Jde stále o představení a přiblíţení profese či povolání sociálního pracovníka na úřadě, tentokrát jeho vlastníma očima, vlastně spíše jeho slovy.

4.1.

Na úvod trochu teorie: proč kvalitativní výzkum?

Samotný výzkum „znamená proces vytváření nových poznatků. Jedná se o systematickou a pečlivě naplánovanou činnost, která je vedena snahou zodpovědět kladené výzkumné otázky a přispět k rozvoji daného oboru.“53 A co kvalitativní výzkum? Daným termínem „rozumíme jakýkoliv výzkum, jehoţ výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace. Můţe to být výzkum týkající se ţivota lidí, příběhů, chování, ale také chodu organizací, společenských hnutí nebo vzájemných vztahů.“54 Uvedenou definicí se dá v podstatě zdůvodnit také můj výběr právě kvalitativního výzkumu, za pouţití metody otevřeného kódování. Pro výzkum v sociální oblasti se vhodnějším jeví výzkum kvalitativní, protoţe sociální práce je především citlivá a náročná práce lidí s lidmi a pro lidi. Nebylo mým cílem předkládat mnoţství statisticky zpracovaných dat, ale zprostředkovat a předloţit subjektivní pocity a názory sociálních pracovníků. „Někteří metodologové chápou kvalitativní výzkum jako pouhý doplněk tradičních kvantitativních výzkumných strategií, jiní zase jako protipól nebo vyhraněnou výzkumnou pozici ve vztahu k jednotné, na přírodovědných základech postavené vědě. Postupně získal kvalitativní výzkum v sociálních vědách rovnocenné postavení s ostatními formami výzkumu.“55 Důleţitým faktem kvalitativního výzkumu, který si musí kaţdý výzkumník uvědomit je, ţe jeho výsledky nelze zobecňovat na širokou 53

HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. s. 30. 54 STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. 166 s. ISBN 80- 85834-60X. 55 HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. s. 49.

57

populaci, ale jsou platné právě pro ten vybraný vzorek, od něhoţ byly zpracované informace získány. „Podstatou kvalitativního výzkumu je do široka rozprostřený sběr dat bez toho, ţe by na počátku byly stanoveny základní proměnné. Stejně tak nejsou předem stanoveny hypotézy a výzkumný projekt není závislý na teorii, kterou jiţ předtím někdo vybudoval.“56 Na poměrně náročnou část výzkumu - sběr dat – navazují další neméně náročnější části, analýza získaných dat a následná interpretace výsledků. Pro přehled tabulka předností a nevýhod kvalitativního výzkumu57 (tabulka č. 1): Přednosti kvalitativního výzkumu

Nevýhody kvalitativního výzkumu

 získává podrobný popis a vhled při zkoumání jedince, skupiny, události, fenoménu,

 získaná znalost nemusí být zobecnitelná na populaci a do jiného prostředí,

 zkoumá prostředí,

 je těţké predikce,

fenomén

v přirozeném

 umoţňuje studovat procesy,  dobře reaguje na místní situace a podmínky,  hledá lokální příčinné souvislosti,

4.2.

počáteční

kvantitativní

 je obtíţnější testovat hypotézy a teorie,

 umoţňuje navrhovat teorie,

 pomáhá při fenoménů.

provádět

exploraci

 analýza dat a jejich sběr jsou často časově náročné etapy,  výsledky jsou snadněji ovlivněny výzkumníkem a jeho osobními preferencemi.

Stanovení cíle výzkumu

Na začátku kaţdého výzkumu je potřeba ujasnit si cíle výzkumu. „Typické termíny, které se v kvalitativním výzkumu uţívají při definování jeho cílů, jsou pojmy jako prozkoumat, vysvětlit, popsat, porozumět, odkrýt, v aplikované či akčně orientované

56

ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. s. 24. 57 HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. s. 52.

58

větvi potom poskytnout zpětnou vazbu, pomoci zlepšit, poskytnout vodítko ke změně, ukázat moţná řešení atd.“58 Výzkumným cílem bakalářské práce je představit sociální pracovníky – úředníky, tak, jak se vidí oni sami, jak vnímají svoji profesi, s jakými problémy se potýkají, a co je při jejich práci naopak motivuje a povzbuzuje. Rovněţ jak vnímají a pociťují neustálé změny v systému sociální péče, nové zákony a předpisy, jak se tyto změny projevují na jejich práci. Výzkumným problémem jsou tedy profesní zkušenosti – zkušenosti sociálního pracovníka ve státní správě. „Profesní zkušenosti často vedou k závěru, ţe toto povolání nebo jeho praktikování je v nějakém ohledu nedostatečně účinné, uţitečné, humánní nebo spravedlivé. Je tedy třeba nějakého výzkumu, který by tuto situaci pomohl napravit.“59 Hlavním a průřezovým cílem je pozorování odlišností či naopak shodných znaků – názorů v průběhu celého výzkumu, a to s ohledem na délku praxe respondentů v povolání sociálního pracovníka na úřadě. Zjistit, zda délka praxe má významný vliv na tom, jak sociální pracovníci vidí své povolání či zda se jejich názory shodují, bez ohledu na dobu působení v této profesi. 4.3.

Výběr vzorku

Pro zajištění vzorku daného výzkumu byl zvolen účelový výběr, který podle Dismana „je zaloţen pouze na úsudku výzkumníka o tom, co by mělo být pozorováno a o tom, co je moţné pozorovat.“60 Vzorek je v tomto případě vybírán podle toho, jak je definován výzkumný problém a výzkumné otázky. „Cílem není, aby reprezentoval určitou populaci, ale určitý problém.“61 Výzkumný soubor předkládaného výzkumu tvoří osm sociálních pracovnic odboru sociální péče obecního úřadu obce s rozšířenou působností. V úvodu jsem jiţ zmínila, 58

ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. s. 63. 59 STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. 166 s. ISBN 80- 85834-60X. s. 22. 60 DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. 3. vydání. Praha: Karolinum, 2005. 374 s. ISBN 80246-0139-7. s. 112. 61 HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. s. 72.

59

ţe respondenty jsou pouze ţeny – sociální pracovnice. Známým faktem z praxe je, ţe počet muţů v této profesi je proti počtu ţen takřka zanedbatelný, a taktéţ pro účely daného výzkumu není otázka pohlaví důleţitá. Celý výzkum je zaloţen na otázce délky praxe v profesi sociálního pracovníka, a s ohledem na tuto skutečnost byl i vzorek vybírán. Základní identifikační údaje vybraného vzorku respondentů předkládám v následující tabulce (tabulka č. 2): Respondenti výzkumu – sociální pracovnice odboru sociální péče obecního úřadu Věk

Délka praxe

Předchozí zaměstnání

Dosažené vzdělání

Další vzdělávání

A

57 let

7 let

domov pro seniory

střední zdravotní škola

Institut dalšího doškolování, zkouška odborné způsobilosti

B

37 let

14 let

pouze státní správa

střední ekonomická škola

zkouška odborné způsobilosti, současné VŠ studium

úplné střední odborné sociálně právní péče

zkouška odborné způsobilosti

C

56 let

17 let

sociální pracovnice ve zdravotnictví, pedagogickopsychologická poradna

D

26 let

3 roky

krátkodobé zaměstnání, brigády

VŠ magisterské - sociální pedagogika

zkouška odborné způsobilosti

E

49 let

4 roky

státní správa

VŠ magisterské - sociální pedagogika

X

vyšší odborná škola sociálně právní

kombinované studium sociální pedagogika, 2. Ročník

F

26 let

3 roky

úřad práce, oddělení zprostředkování zaměstnání

G

40 let

3 roky

technické zaměření

středoškolské technické

zkouška odborné způsobilosti, přihlášena k VŠ studiu

H

34 let

7 let

zdravotnictví

střední zdravotní škola

zkouška odborné způsobilosti, přihlášena k VŠ studiu

60

4.4.

Metody sběru dat

„Hlavní skupinu metod sběru dat v empirickém výzkumu tvoří naslouchání vyprávění, kladení otázek lidem a získávání jejich odpovědí.“62 Jako základní metodu sběru dat jsem zvolila polostrukturovaný rozhovor, a jako doplňující metodu zúčastněné pozorování, a to díky tomu, ţe sama pracuji jako sociální pracovnice na obecním úřadě, a vybrané respondentky jsou zároveň moje kolegyně, se kterými kaţdodenně spolupracuji a komunikuji, a mám tak moţnost sledovat jejich práci. „Metodu pozorování je vhodné spojit s rozhovory, neboť v kombinaci s rozhovorem si můţe badatel udělat komplexní obrázek o dané situaci. Nelze však říci, jak obě metody následují po sobě, spíše se neustále prolínají jedna s druhou. Z rozhovorů získáváme témata pro pozorování a pozorování dává hloubku a oporu pro otázky rozhovoru.“63 V kvalitativním výzkumu je rozhovor nejčastěji pouţívaná metoda sběru dat. Polostrukturovaný rozhovor je zaloţen na předem nastíněném tématu rozhovoru, připravených otázkách a na vzájemné spolupráci mezi výzkumníkem a respondentem. Téměř všechny rozhovory proběhly v prostorách úřadu. Dva proběhly mimo budovu úřadu, v soukromí. Původním záměrem byla snaha o metodu ohniskové skupiny, kterou bylo problém z časových a organizačních důvodů zrealizovat. Vhodným východiskem se pak jevily rozhovory. Z časových důvodů byly některé rozhovory provedeny nadvakrát. Rozhovory byly vedeny v příjemné a zároveň na půl pracovní atmosféře, a sociální pracovnice, které se výzkumu účastnily, neměly problémy na ţádnou z otázek odpovědět. Troufám si říci, ţe v některých případech vyslovily i názory či pocity, o kterých sice věděly, ale nahlas o nich příliš nemluví. Všechny rozhovory byly zaznamenány na zvukovém médiu a následně byly přepsány do tabulky, ve které proběhla úvodní analýza výběru důleţitých či zajímavých sdělení. Na úvod rozhovoru jsem kaţdou pracovnici seznámila ještě jednou s účelem rozhovoru, na základě předem uděleného souhlasu s rozhovorem, a znovu ujistila o zachování anonymity a vyuţití získaných dat pouze pro účely daného výzkumu. Následoval předem připravený okruh otázek ke zvolenému výzkumnému problému, které jsem se snaţila kaţdé účastnici předkládat ve stejném sledu. V ţádném případě jsem nechtěla, a 62

HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. s. 164. 63 ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. s. 158.

61

ani necítila potřebu, u stručnějších odpovědí naléhat na sdělení více informací. Důleţité bylo, ţe na všechny otázky jsem dostala odpovědi. Některé rozhovory byly delší, respondentky měly představu problém navozený poloţenou otázkou hned podrobně rozebírat a snad i řešit, zatímco jiné rozhovory byla naopak kratší a odpovědi stručné, ale pro účely výzkumu výstiţné a dostačující. Po zodpovězení všech otázek a mém poděkování za ochotu spolupracovat, většinou pokračovala další diskuze, která nenuceně vyplynula z předcházejícího rozhovoru, a v podstatě navazovala na vyřčené problémy, avšak jiţ nebyla zaznamenávána a nebyla součástí výzkumu. Pouze došlo k plynulému přechodu na často pracovní povinnosti. Pro jisté upřesnění, doplnění a dokreslení např. pracovního prostředí, projevů, chování a jednání sociálních pracovníků, pro přiblíţení samotné praxe povolání sociálního pracovníka na úřadě, jsem pouţila i metodu zúčastněného pozorování. „Účelem tedy není jen samo pozorování, ale také nalezené zprostředkovat čtenáři.“64 Mojí jiţ zmiňovanou výhodou je fakt, ţe prostředí, ve kterém výzkum probíhal, je zároveň mým pracovištěm, stejně tak jako zkoumaná problematika je mi blízká. „Při zúčastněném pozorování se snaţíme simultánně skloubit aktivity, které sledují:  dvojí účel (dual purpose) – zúčastňujeme se dění a zároveň ho pozorujeme,  jasné uvědomění (explicit awareness) – nesmí nás nekontrolovatelně strhávat naše aktivity v terénu a ani je neutlumujeme, stále si přitom uvědomujeme dění kolem nás,  širokoúhlou optiku (wide ankle lens) – pouţíváme teoreticky a zkušenostmi poučený pohled na procesy a dění, proto jsme schopni zachytit a vyhodnotit více informací,  vnitřní a vnější zkušenosti (inside and outside experience) – pracujeme se svými proţitky a zkušenostmi i proţitky a zkušenostmi sledovaných účastníků,  vyuţíváme introspekce.“65

64

ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. s. 143. 65 HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. s. 195.

62

4.5.

Výzkumné otázky

Kromě vytyčení hlavního cíle je třeba poloţit a zodpovědět několik dalších specifických výzkumných otázek, abychom stanoveného cíle dosáhli. 4.5.1. Definování výzkumných otázek I přesto, ţe v kvalitativním výzkumu převládá jistá otevřenost a také moţnost improvizace, je nutné výzkumné otázky formulovat přesně, tak aby na konci výzkumu bylo jasné, ţe jsme na ně dostali poţadované odpovědi. „Výzkumné otázky tvoří jádro kaţdého výzkumného projektu. Plné dvě základní funkce: pomáhají zaostřit výzkum tak, aby poskytl výsledky v souladu se stanovenými cíli, a ukazují cestu, jak výzkum vést. Výzkumné otázky musí být v souladu se stanovenými cíli i výzkumným problémem.“66 4.5.2. Etika výzkumných otázek Významnou úlohu v kvalitativním výzkumu hraje etika a etický přístup k výzkumným otázkám a respondentům. Není příliš lidí, kteří jsou přístupni a ochotni poskytovat informace o sobě, o svých pocitech či vyjadřovat své názory s vědomím, ţe tyto budou zveřejněny. Proto je nesmírně důleţité dodrţování anonymity a zachování soukromí. S uvedenou zkušeností jsem se i já osobně setkala. Odmítnutí spolupráce bylo buď bez zdůvodnění, nejčastějším důvodem byl nedostatek času, a rovněţ jsem se setkala s neochotou vyjádřit se k danému tématu, i přesto, ţe všichni byli poučeni o zachování jejich anonymity, a ţe jejich výpovědi budou pouţity pouze pro účely výzkumu. „Mezi důleţité zásady etického jednání při výzkumu patří:  Potřeba získat poučený (informovaný) souhlas. To znamená, ţe osoba se zúčastní studie, pouze pokud s tím souhlasí. Předtím musí být plně informovaná o průběhu a okolnostech výzkumu.  Přístup k nezletilým. Nezletilí nemohou dát informovaný souhlas, pokud však jsou schopni, musí se takové prohlášení získat. 66

ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. s. 69.

63

 Pasivní nebo aktivní souhlas. Aktivní souhlas znamená podepsání příslušného dokumentu. Pasivní souhlas tento podpis nevyţaduje, formulář s podpisem vrací jen ten, kdo nesouhlasí s účastí ve výzkumu.  Zatajení informací účastníkům. Na konci studie, pokud došlo k nevyhnutelnému zatajení informací, musí být účastníci úplně obeznámení s okolnostmi výzkumu.  Svoboda odmítnutí. Účastníkům musí být řečeno, ţe mohou kdykoliv ukončit svoji účast v projektu. Musí se respektovat i poţadavek nezletilého.  Anonymita. V ideálním případě identita účastníků není výzkumníkům známa. Pokud není moţné zajistit anonymitu, identita nesmí být odhalena nikomu dalšímu.“67 4.5.3. Předkládané výzkumné otázky Kromě úvodních identifikačních údajů pro určité představení sociálních pracovnic, a které má taktéţ svůj určitý význam při následném rozboru získaných dat, byly připraveny a účastnicím rozhovorů předloţeny následující výzkumné otázky: 1. Proč se rozhodli sociální pracovníci pro toto povolání? A proč ve státní správě? 2. Zda povolání sociálního pracovníka je povoláním, které je naplňuje? 3. Jak vnímají a jak je ovlivňuje okolí při výkonu povolání? 4. Jakou důleţitost přikládají vztahům v pracovním kolektivu? 5. Jaké zkušenosti mají se spoluprací s dalšími institucemi v sociální oblasti? 6. V čem vidí hlavní problémy či nedostatky při práci, co jim práci ztěţuje? 7. Zda mají reálnou představu o tom, jak moţné nedostatky řešit či odstranit? 8. Zda tyto nedostatky vidí aţ jako moţné důvody pro změnu zaměstnání, a jestli o moţnosti změny povolání někdy uvaţovali? 9. Co naopak pozitivního a motivujícího vidí na práci sociálního pracovníka? 10. Jaký mají názor na poţadovanou odbornost a vzdělání sociálních pracovníků? 11. Jaký význam přikládají ve svém povolání vlastní zkušenosti a praxi? 12. Zda mohou říci, jak se jich, jako sociálního pracovníka, dotklo zavedení nového zákona o sociálních sluţbách do praxe (od 1. 1. 2007)?

67

HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. s. 155.

64

5. Otevřené kódování Otevřené kódování je ta část analýzy získaných dat, která se nejprve zabývá označováním pojmů, které jsou přidělovány jednotlivým událostem, případům nebo jevům. Pojmy jsou dále porovnávány, zda náleţí stejnému či podobnému jevu, a následně jsou seskupovány do kategorií. Charakteristiky nebo znaky, které odpovídají určité kategorii, označujeme jako vlastnosti, u nichţ můţeme dále určit jejich dimenzi, tj. umístění na nějaké škále. 5.1.

Kategorie: Motivy a pohnutky k sociální práci na úřadě

Kategorie „Motivy a pohnutky k sociální práci na úřadě“ v sobě zahrnuje pohnutky či motivy, které vedly účastnice rozhovorů k práci v sociální oblasti, zda šlo o konkrétní práci na úřadě či obecně v sociální oblasti, ale v podstatě rovněţ o důvody, pro které v profesi sociálního pracovníka i nadále zůstávají, co se jim na jejich práci líbí, jak a čím je naplňuje. Tato kategorie vznikla na základě seskupených pojmů, které vyplynuly z analýzy odpovědí především na otázky č. 1, 2 a 9: -

sociální pracovník, práce s lidmi, pomoc, příběhy, klient, řešení problémů, výzva, příleţitost, nabídka, ohodnocení, jistota.

První kategorii je ještě rozdělena na dvě subkategorie, podle toho, zda se pojmy týkají pocitů ze samotného výkonu sociální práce, která sociální pracovníky uspokojuje a přináší jim vlastní pocit radosti z dobře vykonané práce, a druhá subkategorie spíše vyplynula z uspokojení niţších potřeb účastnic, jako je potřeba jistoty zaměstnání a určitého příjmu. 5.1.1. Pocity uspokojení z dobře vykonané práce Jistě pro většinu z nás je velmi motivující, kdyţ můţeme dělat práci, která nás baví, vybrali jsme si ji, a zároveň v ní vidíme jistý smysl a uţitečnost, můţeme se radovat z úspěchů svých, ale i svých kolegů, popř. ze společného díla, a hlavně z toho, ţe jsme někomu dokázali pomoci, a to i přesto, ţe v tomto případě jde o velmi, především

65

psychicky náročnou práci s lidmi. Jak zhodnotily motivy ke svému povolání účastnice rozhovoru, předkládám formou vlastností rozšířených o jejich dimenzionální rozsah: Vlastnosti

Dimenze________________________________

Sociální pracovník

potřebný, uţitečný, ochotný

Práce s lidmi

smysluplná, zajímavá, nejkrásnější, konkrétní, uţitečná

Klient

spokojený

Pomoc

účinná, úspěšná, konkrétní

Výzva Proč být sociálním pracovníkem, zdůvodnila většina účastnic svým přístupem k lidem, ochotou a moţností druhým nabídnout svoji pomoc, a v podstatě potřebou lidí kolem sebe. Mají moţnost dělat práci, která je baví. „Nedovedu si představit práci bez kaţdodenního kontaktu s lidmi, a co víc, kdyţ můţete a umíte těm potřebným pomáhat.“ (SP B) „Po studiu jsem si nehledala práci jen ve státní správě, bylo mi to jedno, jestli budu pracovat v neziskovém sektoru nebo ve státní správě …… Hlavně, aby to byla práce s lidmi a pro lidi.“ (SP F) „ Myslím, ţe zejména v dnešní době není pro kaţdého samozřejmé, ţe můţe dělat práci, která ho baví. A za to jsem vděčná a mohu snad říct, ţe si své současné práce velmi cením.“ (SP G)

Sociální práce je především práce s lidmi a pro lidi, jeţ přináší konkrétní výsledky v podobě své smysluplnosti a uţitečnosti druhým, kteří se často bez pomoci neobejdou. „Je to velice náročné a vyčerpávající povolání, ale smysluplné. Podle mě je pomáhat lidem to nejkrásnější povolání.“ (SP B) „Povolání sociálního pracovníka mi umoţňuje pomoci lidem v konkrétní tíţivé ţivotní situaci, naplňuje mou potřebu dobročinnosti důstojným způsobem.“ (SP E)

Bezesporu motivujícím faktorem a jistým pocitem naplnění z práce je spokojený klient. „Je to krásný pocit vidět spokojené tváře a vědět tak, ţe má naše práce smysl.“ (SP A) „I kdyţ ne vţdy je ve vašich silách všem vyhovět a všem umět pomoci, ale i jedna spokojená tvář denně, vás dokáţe i přes jiné nepříjemné okolnosti, nakopnout.“ (SP B) „…moţnost konkrétní pomoci, která kdyţ se podaří, je největším úspěchem pro sociálního pracovníka.“ (SP E)

66

„Člověk v naší profesi na ţádné díky nečeká, ale je to moc krásný pocit, kdyţ vidíte spokojené klienty také díky naší pomoci.“ (SP H)

V některých případech, kdy se sociální pracovníci setkávají stále s novými a snad i těţšími ţivotními situacemi, které mají řešit, berou svoji práci jako výzvu k novému úkolu a zdárnému vyřešení. „Baví mě také stále poznávat nové situace, se kterými klienti za námi přichází, a hlavně hledat jejich řešení tak, aby klient odcházel co nejvíce spokojený.“ (SP H)

5.1.2. Zaměstnaný sociální pracovník Nemá cenu zastírat, ţe v dnešní době velké nezaměstnanosti, je kaţdý zaměstnaný a mzdou oceňovaný člověk vlastně člověkem šťastným. Stejně tak to cítí, jako jakýmsi motivem své práce, i dotazované sociální pracovnice. Práce ve státní správě je pro ně určitou jistotou zaměstnání, a tedy i jistotou ekonomického zajištění.

Vlastnosti

Dimenze______________________________

Jistota

výhodná

Nabídka

aktuální

Ohodnocení

motivující

Příjem

pravidelný

Jak z hierarchie lidských potřeb vyplývá, je třeba uspokojit nejprve potřeby niţší, v tomto případě ekonomickou jistotu (zajištění zaměstnání, finančního příjmu a zároveň i moţnosti bydlení a jídla), aby mohly být uspokojovány vyšší potřeby seberealizace a sebeuspokojení, uvedeny v předcházející části. „Nevím, jestli motivující, ale jako klad se dá uvést jistota zaměstnání a pravidelného příjmu, coţ je v současné době vysoké nezaměstnanosti velká výhoda.“ (SP D) „…práce mě naplňuje natolik, ţe mi zajistí obţivu, nemám problémy s prací v sociální oblasti ani v současném zaměstnání, ale nenaplňuje mě asi natolik, abych v budoucnu nezkusila i jiné zaměstnání.“ (SP D)

67

Člověk má většinou představu, kde by chtěl pracovat, pro koho, co má být náplní a smyslem práce, coţ je jedna věc, ale dosáhnout tohoto cílem a najít takovou nabídku, je věc druhá a mnohem těţší. „…v předchozím povolání jsem pracovala s lidmi v domově pro seniory, …. určitě i s lidmi v bliţším kontaktu, neţ na úřadě. Protoţe však tato práce je velmi namáhavá, ale protoţe jsem taky nechtěla opustit práci s lidmi, přijala jsem nabídku místa sociální pracovnice na úřadě.“ (SP A) „…konečné rozhodnutí věnovat se práci sociálního pracovníka ve státní správě rozhodla nabídka aktuálního zaměstnání v době, kdy jsem hledala práci.“ (SP D) „Po studiu jsem si nehledala práci jen ve státní správě, bylo mi to jedno, jestli budu pracovat v neziskovém sektoru nebo ve státní správě, naskytla se příleţitost, tak pracuji ve státní správě. Hlavně, aby to byla práce s lidmi a pro lidi.“ (SP F)

Kdyţ se to ale podaří, a člověk najde práci, která ho baví, a ještě je za ni ke své spokojenosti ohodnocen, tak jsou vlastně „zabity dvě mouchy jednou ranou“. „A lhala bych, kdybych neřekla, ţe motivující je pro mě i finanční ohodnocení. Je příjemné, kdyţ je vaše práce také dobře ohodnocena.“ (SP G)

První kategorii „Motivy a pohnutky k sociální práci na úřadě“ bych stručně zhodnotila tak, ţe většina dotázaných pracovnic, bez rozdílu délky praxe, vidí i v sociální práci na úřadě smysl, uţitek, mají dobrý pocit ze své schopnosti pomáhat druhým, a proto se pro povolání sociální pracovnice rozhodly. Bez jisté empatie a ochoty chtít potřebným pomáhat to nejde. Sociální pracovník musí mít kladný vztah k lidem. Co se týká samotného pracovního místa a jeho získání, sociální pracovnice s kratší praxí hovoří o aktuální nabídce a moţnostech v době, kdy si zaměstnání hledaly, v ţádném případě nešlo o upřednostňování práce na úřadě. Důleţité bylo zaměření na práci s lidmi. Jedna účastnice dokonce zmínila i moţnost změny povolání, které ji zcela nenaplňuje, ale v současné době se jí to jevilo jako vhodný kompromis – práce s lidmi, a zároveň určitá jistota zaměstnání a pravidelného příjmu. Finanční ohodnocení jako určitý motiv zmiňují opět pouze sociální pracovnice s kratší délkou praxe. Sociální pracovnice s delší praxí patrně nebyly nuceny, v době svého nástupu do zaměstnání, řešit potřebu jistoty zaměstnání, proto ji ani nezmiňují. Většina, pokud na současném povolání není od začátku své pracovní kariéry, tak přestoupila z velmi blízkých oblastí, jako je zdravotnictví a oblast sociálních sluţeb.

68

5.2.

Kategorie: Reakce okolí na sociálního pracovníka

Skutečnost, ţe status sociálního pracovníka na úřadě není příliš vysoký (doufejme, ţe pouze zatím), je celkem známý fakt, který vyplývá z reakcí klientů a celé široké veřejnosti na dané povolání. Kategorie „Reakce okolí na sociálního pracovníka“ vyplynula z mnoha pojmů, kterými sociální pracovnice vyjádřily své názory a pocity z toho, jak na ně okolí reaguje, a zároveň zhodnotily své postavení ve společnosti, tak jak je vidí ony samy: -

negativní okolí, klient, úředník nebo poskok, ţádná váţnost, nepřátelská média, marný boj, mylné informace, lidské neštěstí, rodina.

Celkem jsem byla překvapena odpověďmi téměř všech sociálních pracovnic, které na otázku „Jak vnímáte, případně jak silně Vás ovlivňuje okolí při výkonu vašeho povolání?“ hned v úvodu odpovídaly, ţe je okolí nijak zvlášť neovlivňuje či velmi mírně. Avšak z následných odpovědí vyplývá, ţe přeci jen okolí vnímají a do jisté míry je i ovlivňuje, ale ţádná nepřipouští, ţe by to mělo vliv na samotný výkon jejich práce. Jsem přesvědčena o tom, ţe nevnímat své okolí, jak reaguje na moji práci, není v sociální oblasti ani dost dobře moţné. Vţdyť jiţ sami klienti jsou našim okolím, informace týkající se naší práce, které slyšíme z médií, musíme taktéţ nějak vstřebávat, a v neposlední řadě je našim blízkým okolím i rodina, a její reakce na naši práci bezesporu také vnímáme. „Okolí mě ovlivňuje stejně jako při výkonu jakékoli jiné činnost. Vnímám ho, přijímám informace a názory, ale nechám se ovlivnit pouze do té míry, jaké jsem dle svého názoru přístupna.“ (SP E)

Vlastnosti

Dimenze_____________________________

Okolí

komplikované, negativní

Klient

spokojený, nespokojený, křičící

Váţnost

ţádná

Média

nepřátelská

Rodina

podporující, chápající

Jak jsem jiţ uvedla, sociální práce a sociální pracovník jsou středem pozornosti nejen potřebného klienta či svého zaměstnavatele, ale reaguje na ně i ostatní okolí, široká

69

veřejnost, u níţ je sociální pracovník pod jistým dohledem, a bohuţel většinou jen v případech, kdy udělal nějakou chybu. A potom je celkem logické, ţe reakce okolí jsou většinou negativní a nepřátelské. „Ţádná váţnost, i sociální pracovník je v očích všech především úředník – poskok.“ (SP C) „Moc si to neuvědomuji, ale určitě mě okolí mírně ovlivňuje, ale určitě ne natolik, aby mě to nějak ovlivnilo při mé práci.“ (SP H)

Co se týká samotného klienta, který má své přímé zkušenosti se sociálním pracovníkem, ten jeho práci vnímá jiţ malinko jinak, podle toho, jak je či není s jeho prací spokojen. V případě, ţe jsou jeho poţadavky splněny, dostane odpovědi na poloţené otázky, je mu vyřízena potřebná dávka, jsou mu doporučeny nebo přímo poskytnuty určité sociální sluţby, můţeme mluvit o spokojeném klientovi. V opačném případě nespokojený klient nedovede, v rámci své nespokojenosti, pochopit a ocenit tolik náročnou práci sociálního pracovníka, a můţeme dokonce mluvit o znevažování tohoto povolání. „…pokud klient nemá uspokojené své nároky dle vlastních představ, začne křičet nebo neprávem si hned chce stěţovat nebo si dokonce hned stěţuje nadřízenému, tak to chvíli bere člověku chuť a potěšení z práce.“ (SP A) „Samozřejmě mě ovlivňují nejvíce klienti, jejich problémy a starosti, kdy by člověk chtěl pomoci, ale mnohdy k tomu nemá ţádné prostředky.“ (SP F)

Častým nepřítelem (i kdyţ jen doufám, ţe ne vţdy záměrně) jsou pro sociální práci média, tedy nejrůznější formy sdělovacích prostředků. Jiţ v teoretické části jsem popsala, ţe jsou zajisté velkým pomocníkem pro naši práci, ale pouze za určitých předpokladů. Ve věci nepřesných či dokonce mylných informací, při vyzdvihnutí pouze chybných kroků sociálních pracovníků, chápeme média jako silného nepřítele, který má nad našimi klienty velkou moc, a tím je naše práce ještě ztíţena. „Větším a těţším nepřítelem pro naši práci jsou bohuţel sdělovací prostředky ….. práce sociálních pracovníků je médii představována většinou z toho negativního pohledu, kdy sociální pracovník je ten nechápající, neochotný, špatný ….. klient uţ jde na sociální odbor s určitou averzí vůči sociálnímu pracovníkovi.“ (SP B)

70

„Vliv médií není podle mého názoru patrný na mém výkonu. Spíš bych řekla, ţe se můţe negativně projevovat na náladě, názoru na práci médií …. vadí mi, jak je naše práce znevaţována ….. Vytvořený obraz toho, jak jeden úřad, respektive úředník udělal chybu, pak dopadá i na ostatní.“ (SP D) „Co se týká médií, tak jistě zaznamenávám různé informace a snad i reakce lidí, ale myslím, ţe to jako ovlivnění moc nevnímám. Rozhodně se to neodráţí na kvalitě mé práce.“ (SP G) „A taky mi vadí, takţe mě vlastně i ovlivňují, nesprávně či nepřesně informovaní klienti z médií, nebo dokonce pouze negativní kauzy, které média rozmazávají. Pořadů o naší náročné práci z pozitivního pohledu …. v médiích moc nevidíme.“ (SP H)

Důleţitou součástí okolí je i rodina sociálního pracovníka, který se po náročné práci vrací domů, přináší si své vyčerpání a únavu, někdy i starosti s ne zrovna snadným případem. A o co je to snazší, kdyţ jde o chápající rodinu, která však v ţádném případě nesmí odnášet jeho pracovní rozladěnost. „Co se týká ovlivňováním rodiny …. Setkávám se více s negativním hodnocením. …. Ze strany rodiny jsem byla i několikrát atakována, jestli není čas změnit práci.“ (SP D) „Práce s lidmi je natolik náročná, ţe si stejně trochu nosíme domů, jsme unavené a vyčerpané, a rodina si toho všímá a jistým způsobem i reaguje.“ (SP F) „Rodina ta mě ovlivňuje – zejména svojí podporou a pochopením pro mé náročné povolání.“ (SP G) „ Velký význam má určitě rodina, kam se po celkem psychicky náročné práci vracím, a pokud je vše v pořádku doma, tak se tato pohoda jistě odráţí i v práci.“ (SP H)

Ač si to respondentky zpočátku nechtěly velmi připustit, přeci jen své okolí, a do jisté míry je názory okolí ovlivňují. Jsem přesvědčena, jak z daného výzkumu, tak i z vlastní zkušenosti, ţe sociální pracovníci jsou svým okolím ovlivňováni, ovšem pouze v rovině přijímání informací, jejich vstřebávání, přisuzování důleţitosti a výběru nových informací pro svoji práci, ne však natolik, aby na základě negativního postoje okolí či klienta, rovněţ sociální pracovník na svoji práci reagoval negativně. V případě reakcí okolí na sociální práci, samy sociální pracovnice zaznamenávají spíše reakce negativní, snad s výjimkou rodiny. Co se týká délky praxe, v tomto bodě jsem výrazné odchylky v odpovědích nezaznamenala.

71

5.3.

Kategorie: Sociální pracovník „skáče přes překážky“

Skupinou otázek vztahujících se k problémům a překáţkám v sociální práci na úřadě, jsem se mým respondentkám „trefila do noty“. Byť mají svoji práci rády a vidí v ní spoustu pozitivních předností, přesto se v nemalé míře potýkají taktéţ s velkými problémy, které jejich práci ztěţují a znepříjemňují. Kategorie skoků přes překáţky v sobě zahrnuje spoustu pojmů: -

administrativa, papírování, přetíţenost, dvojí evidence, problémy, řešení, stres, mylné informace, nespokojený klient, čas, představa, média, vůle, neochota, spolupráce, komunikace …

Kategorii „Sociální pracovník skáče přes překáţky“ tvoří opět dvě subkategorie. První se týká pojmenování a definování samotných problémů, překáţek. Ve druhé kategorii se odráţí moţnosti změny a odstranění uvedených potíţí, které sociálním pracovníkům komplikují jejich práci.

5.3.1. Jak vypadá překáţka To, ţe se sociální pracovníci na úřadech potýkají s nemalými problémy při své práci, dosvědčují i odpovědi všech účastnic rozhovorů, ale v případě výzkumu šlo o téma, kde se snad nejvíce projevily jejich emoce, v podobě rozčilení, rozhořčení, nechápání aţ po rezignované smíření a krčení ramenou. Na jedné straně je jim sama sociální práce v důsledku mnohých aspektů ztíţena, ale jako větší problém sociální pracovnice vidí, ţe se to můţe odráţet především na rychlosti a kvalitě práce směrem ke klientovi.

Vlastnosti

Dimenze_______________________________

Administrativa

velká, nadměrná, zatěţující

Přetíţenost

velká, stresující

Klient

nespokojený, popuzený

Informace

neúplné, mylné, negativní

Spolupráce

špatná, neochotná

72

Jednohlasně a jednomyslně byla schválena, jako největší problém, nadměrná a zatěţující administrativa, spousta „snad zbytečných“ papírů a papírů, které nejen ţe musí všechny spisy obsahovat, ale je nutné správně spis vést, a všechny dokumenty převést do elektronické podoby. Komplikující, a z časového hlediska zdrţující podstatou je zde dvojí evidence spisů, jak v papírové, tak v elektronické podobě. „ … co naši práci komplikuje, je spousta papírů a papírů a papírů. …. Zjednodušení naší práce by bylo na místě. Někdy jde opravdu o čas!“ (SP B) „A čím více udělá sociální práce v terénu, tím více má pak té papírové práce. Samotná činnost je pak rozdělena na větší část úřednické a menší část sociální. Můţe to být demotivující.“ (SP D) „Větší část naší pracovní doby pak zabere administrativa, vedení spisů, zaevidování kaţdého papíru, který nám přistane na stole. Dvojí vedená evidence – jak v papírové podobě, tak v PC.“ (SP F) „…velké mnoţství administrativy a termíny splnění jednotlivých úkonů, které jsou bohuţel velmi často nereálné“ (SP G) „Někdy přes spoustu papírů klienty ani nevidíme.“ (SP H)

Velká spousta administrativních úkonů nezatěţuje pouze sociálního pracovníka, ale je třeba spousta souhlasů, podpisů a prohlášení rovněţ od klienta, který k takovému papírování nevzhlíţí příliš vstřícně. A to se často odráţí na případné nespokojenosti, zejména s časovým obdobím, pro vyřízení jeho poţadavku. „ …velká administrativa, která práci často zbytečně protahuje a klientovi se to velmi těţko vysvětluje a zdůvodňuje.“ (SP A) „… hlavně aby naši klienti nebyli přehlceni papíry, a aby se v těch všech papírech, co musí podepsat, vyznali.“ (SP A)

Patrně i v souvislosti s velkými časovými nároky na administrativní zpracování, dochází k přetíženosti

sociálních

pracovníků.

Mnoţství

klientů

a

případů

mnohdy

několikanásobně převyšuje reálně moţné počty, které je sociální pracovník v rámci své pracovní doby schopen kvalitně zpracovat. Jistě to není důvod jediný, dalším jsou nedostatečné počty sociálních pracovníků na úřadech, kdy mnoţství úkonů a také klientů stále narůstá, zatímco sociálních pracovníků ne. „ … přetíţenost sociálních pracovníků, kteří musí řešit mnohonásobně více případů, neţ by bylo záhodno, pro kvalitně odvedenou práci.“ (SP B)

73

„… mnoţství práce – přetíţenost sociálních pracovníků mnoţstvím případů, klientů a administrativními úkony.“ (SP E) „… ve státní správě trápí téměř všechny hodně práce a málo času. Určitě především v sociální oblasti jsou počty sociálních pracovníků nedostatečné na mnoţství klientů a případů, které musí řešit. (SP F) „… pociťuji velký časový deficit a časovou tíseň, která je někdy velmi stresující.“ (SP G)

Sdělovací prostředky jiţ byly zmíněny v předcházející kategorii, ale jistě lze i nepřesné či dokonce chybné informace v nich prezentované, povaţovat za nepříjemnou překáţku v práci sociálních pracovníků. Sociální pracovník není médii představován většinou příliš lichotivě, takţe uţ jisté přesvědčení klienta, ţe sociální pracovník je neochotný, nepříjemný a chybující, se kterým klient na úřad přichází, naši práci příliš nezjednoduší. „Dalším problémem jsou neúplné nebo někdy i mylné informace médií ……někdy je to opravdu zbytečné popuzování lidí.“ (SP A) „….. práce sociálních pracovníků je médii představována většinou z toho negativního pohledu, kdy sociální pracovník je ten nechápající, neochotný, špatný ….. klient uţ jde na sociální odbor s určitou averzí vůči sociálnímu pracovníkovi.“ (SP B)

Velmi významnou roli v sociální práci hraje dobrá spolupráce sociálních pracovníků, která kdyţ chybí, můţe být rovněţ váţným problémem, který by se mohl na výkonech sociálních pracovníků podepsat. V mnoha případech jde o týmovou práci, ale v rámci spolupráce je moţné i předávání nových zkušeností, případně moţná nabídka pomoci. „Je důleţité, aby pracovní vztahy zůstaly především vztahy pracovními, a zbytečně se neřešily jiné věci, které by sociální pracovníky při tolik náročné práci s klienty ještě více vyčerpávaly. Takţe by si lidé, kteří spolu pracují a tráví tolik času, neměli přidělávat nějaké problémy.“ (SP B) „Negativní nebo napjatá atmosféra na pracovišti můţe vést ke zhoršování výsledků a výkonu v práci.“ (SP D) „Nedobré vztahy, ať plynou z čehokoli, zhoršují motivaci k práci, sniţují produktivitu práce, zvyšují napětí a tím i chybovost“ (SP E) „ … aktuálně špatná spolupráce a komunikace s některými kolegyněmi a neochota, nezájem řešit problémy, vzájemně si pomáhat.“ (SP F) „… lépe se pracuje v dobrém a vstřícném kolektivu.“ (SP G)

74

5.3.2. Jak zdolat překáţky Nejen o problémech hovořit, ale umět se k nim postavit čelem, v ideálním případně je řešit či alespoň navrhnout moţná řešení, je taktéţ součástí sociální práce. Jenţe jaké je to v případě, kdy nejde o problémy klientů, ale sociálních pracovníků, při samotné sociální práci? Rovněţ otázku hledání odstranění překáţek jsem respondentkám poloţila. V odpovědích jsem však ţádná velká očekávání, s moţností reálných náprav či odstranění potíţí, nezaznamenala. Vlastnosti

Dimenze_______________________________

Administrativu

sníţit, zjednodušit

Počty sociálních pracovníků

navýšit

Sdělovací prostředky

vstřícnější, ohleduplnější

Spolupráce

dobrá, ideální, nutná

Představa o sníţení administrativy u všech respondentek převaţuje, ale s ohledem na současnou platnou legislativu, jak z odpovědí vyplývá, její sníţení či zjednodušení je prakticky nemoţné a nereálné. „S postupným odstraňováním překáţek a jejich zjednodušováním, administrativy spíše stále přibývá.“ (SP C) „Odstraněné uvedeného nedostatku asi není ve státní správě reálné.“ (SP D) „V případě administrativy, tak jednoznačně zjednodušit.“ (SP F) „Obávám se, ţe problém administrativy je problém neřešitelný …. Nejsou vidět ţádné snahy o zjednodušení papírové práce a evidence, i přes zavedení počítačové sítě a registrů. „ (SP H)

Jako další moţné řešení nadměrného přetíţení sociálních pracovníků vidí respondentky v navýšení jejich počtu. Jenomţe tady patrně naráţíme na otázku financování nových pracovníků. S ohledem právě na tuto skutečnost nebyly ani moţné některé novelizace zákona o sociálních sluţbách, jelikoţ na další úkony a jejich návaznou kontrolu nejsou dostatečné kapacity sociálních pracovníků, a na navýšení kapacity nejsou zase finanční prostředky. Lze tedy říci, „tak trochu začarovaný kruh“. „… zvýšením počtu pracovníků – je-li to reálná představa, nevím.“ (SP E)

75

„Co se týká problému velkého mnoţství případů na jednu pracovnici, tak tady je snad jediným řešením navýšení jejich počtů, protoţe počty klientů a případů se patrně nesníţí.“ (SP F)

Média opět prostupují výzkumem, tentokrát jako moţný pomocník při řešení či odstraňování překáţek v práci sociálních pracovníků, kdy by sdělovací prostředky mohly být přístupnější a vstřícnější k naší práci. Ke svým čtenářům a zároveň klientům sociálních odborů by měly být ohleduplnější, především v tom, jaké informace, a někdy i jakým způsobem, informace ze sociální oblasti sdělují. Podstatné je, aby i média přistupovala ke své práci zodpovědně a předkládala informace, které jsou ověřeny. „No a s médii to bude těţší. Tady nám nezbývá, neţ se obrnit trpělivostí a klientům nedostatečné informace doplňovat a uvádět na pravou míru, i kdyţ síla médií je bohuţel někdy mnohem větší…“ (SP A) „Také média by mohla být k naší práci vstřícnější a ohleduplnější.“ (SP B) „Snad ne vţdy se špatným úmyslem, ale tolik potřebné informace ze sociální sféry nejsou vţdy správně a přesně podány ….“ (SP B) „Média by měla informovat objektivně, tudíţ dát prostor oběma stranám. A v případě poskytování nových informací, by měla vycházet z ověřených a relevantních informací.“ (SP D)

V neposlední řadě je nutná nezištná a dobrá spolupráce sociálních pracovníků, která pomáhá nejen při samotné sociální práci, ale i v udrţování dobrých pracovních vztahů. Pokud však zcela nefunguje, můţe vztahy na pracovišti narušovat, a negativně se odráţet na kvalitě práce. „Dobré pracovní vztahy, pochopení a pomoc ze strany nadřízených.“ (SP B) „Nemyslím si, ţe je nutné vycházet se všemi nadmíru přátelsky, ale je nutné mít kolegiální atmosféru, vědět, ţe se na někoho můţu obrátit a někdo jiný příště na mě.“ (SP D) „Pokud mají kolegyně zájem problémy řešit, tak je to stav ideální, ale pokud ne, tak řešení moc reálné nebude. Musí to být vzájemné.“ (SP F) „Jenomţe pracovní kolektiv si člověk nevybere, a tak je důleţité, pokusit se alespoň o nějaký kompromis.“ (SP G) „Nejdůleţitější vidím komunikaci a moţnost v případě potřeby se na své kolegy spolehnout, moci se na ně obrátit o radu a pomoc.“ (SP H)

V oblasti existujících problémů a překáţek, ale ani v moţných navrhovaných či alespoň zamýšlených změnách, nebyly opět zaznamenány výraznější rozdíly s ohledem na délku

76

praxe dotazovaných sociálních pracovnic. Největším počtem odpovědí, jako patrně nejzávaţnější problém, byla označena administrativa, následována přetíţeností sociálních pracovníků. Neméně důleţitým problémem je vzájemná spolupráce a komunikace mezi sociálními pracovnicemi – kolegyněmi, který je však na rozdíl od administrativy patrně reálněji řešitelný, jen musí být ochota spolupracovat. Jako zdaleka nezanedbatelný problém vidí sociální pracovnice také sdělovací prostředky, které by raději viděly na své straně, jako pomocníky sociální práce. 5.4.

Kategorie: Vzdělání versus zkušenosti a praxe

Součástí cíle výzkumných otázek je taktéţ nalezení odpovědi na otázku důleţitosti odborného vzdělání, vlastní zkušenosti a praxe, pro kvalitní výkon sociální práce. Některé odpovědi budou patrně ovlivněny nově zavedenou povinností vysokoškolského vzdělání sociálních pracovníků zákonem o sociálních sluţbách od 1. 1. 2007, která postihla poměrně velkou část pracovníků, kteří v době zavedení zákona do praxe pracovali ve funkci sociálního pracovníka, bez poţadovaného vzdělání. Pro doplnění vzdělání jsou v zákoně stanoveny lhůty. Kategorie „Vzdělání versus zkušenosti a praxe“ zahrnuje pojmy: -

vysokoškolské vzdělání, další vzdělávání, celoţivotní vzdělávání, odbornost, zvýšené nároky, přístup, psychologické testy, praxe, zkušenosti, lidský přístup, sociální cítění, osobnostní předpoklady, schopnosti, dispozice, empatie, komunikace, samostatnost, zvládání problémových situací.

Po podrobnější analýze jsem opět vytvořila dvě subkategorie, kdy první postihuje názory sociálních pracovnic na nutnost vysokoškolského vzdělání (vyššího odborného) s účinností nového zákona o sociálních sluţbách, a druhá zachycuje význam a důleţitost praxe a vlastní zkušenosti ze sociální práce. 5.4.1. Sociální pracovník nebo „vzdělaný úředník“? Oblast odbornosti a vzdělání sociálního pracovníka značně rozbouřil od ledna 2007 nový zákon o sociálních sluţbách, který poprvé zavedl zákonnou povinnost vzdělání sociálního pracovníka, a v novelizaci zákona od srpna 2009 doplnil také povinnost dalšího vzdělávání. Sociálním pracovníkem tak můţe být nyní je vysokoškolsky

77

vzdělaný pracovník v sociální oblasti (bliţší kritéria jsou uvedena v zákoně), případně s vyšším odborným vzděláním. Vlastnosti

Dimenze_____________________________

Vysokoškolské vzdělání

neodpovídající, zbytečné, není nutné, není hlavní

Vzdělávání

další, doplňující, celoţivotní, kvalitní

Nároky

zvýšené

Psychologické testy

chybějící

Překvapivě spíše negativní názory, nejen v rámci výzkumu, ale i v sociální sféře obecně, byly zaznamenány v souvislosti s nutností vysokoškolského, případně vyššího odborného vzdělání, bez kterého jiţ není moţné sociální práci vykonávat. Většina názorů vede k označování vysokoškolského vzdělání za zbytečné a přehnané. „Myslím, ţe vysoká škola pro terénního sociálního pracovníka je zbytečná.“ (SP A) „… daleko důleţitější pro práci s lidmi jsou určité osobností předpoklady a schopnosti jedince. Ani vysoká škola nezaručí dobrého sociálního pracovníka, a jaký asi bude VŠ vzdělaný sociální pracovník, který nemá rád lidi? A bohuţel mám s takovými lidmi své zkušenosti.“ (SP B) „Vysokoškolské vzdělání na tomto místě nepovaţuji za odpovídající.“ (SP C) „Nedomnívám se, ţe je nutné VŠ vzdělání ….“ (SP E) „Ne kaţdý pracovník, který má sice zákonem poţadovanou odbornost, tomuto odpovídá a práci s lidmi bohuţel i přes své vzdělání nezvládá.“ (SP G)

Vzdělání v sociální oblasti určitě ano, ale místo vysokoškolského vzdělání, jako důleţitější je uváděno spíše celoţivotní průběžné vzdělávání, které seznamuje sociální pracovníky v průběhu času s aktuálními a novými poznatky ze sociální oblasti. „ V rámci celoţivotního vzdělávání se průběţně účastníme různých seminářů a školení, takţe si myslím, ţe i středoškolsky vzdělaný sociální pracovní můţe kvalitně vykonávat tuto práci, pokud ji dělá s láskou a má rád lidi.“ (SP B) „Další vzdělávání v kaţdém oboru je nutné stejně tak v sociální péči.“ (SP C) „… důleţitější jsou především osobnostní předpoklady, a potom také neustálé a další doplňující vzdělávání v rámci svého oboru.“ (SP F)

78

Zvyšování nároků na sociální pracovníky, kteří pracují s lidmi a často spolurozhodují o kvalitě jejich dalšího ţivota, je jistě na místě, i s ohledem na narůstající nové sociální problémy, které je třeba řešit. Je jen důleţité, aby nároky nebyly přehnané, a pro sociálního pracovníka spíše zatěţující a stresující. Spolu s rostoucími nároky je zároveň nezbytné, zkvalitňovat sociálním pracovníkům jejich pracovní prostředí a podmínky. „Zvyšující se nároky na odbornost a vzdělání povaţuji za kladné. V budoucnu se tím zvýší úroveň sociální práce…. Zatím je sociální pracovník pouze vzdělaný úředník.“ (SP D)

Několikrát bylo v odpovědích respondentek voláno po upřednostnění psychologických testů u sociálních pracovníků, které by měly spíše odhalit schopnost empatie, sociálního cítění a osobnostních předpokladů pro práci s lidmi. „Při výběru sociálního pracovníka by se spíše měly dělat psychologické testy sociální inteligence …. Bez správného přístupu a empatie k lidem a k jejich problémům, se tahle práce nedá dělat. A co víc, sami klienti to vycítí.“ (SP A) „… naopak chybí psychologické testy, …. Ne Kaţdý, kdo se cítí povolán je schopen empatického přístupu, má dostatečnou vysokou odolnost proti syndromu vyhoření, přiměřený práh tolerance při zvládání problémových situací.“ (SP E) „… určité vzdělání v sociální oblasti, ale také v komunikačních schopnostech a psychologické základy …je podle mě nejdůleţitější především sociální cítění a ochota pomáhat druhým lidem.“ (SP H)

5.4.2. Co přináší praxe? Vlastní zkušenost a praxe pro práci s lidmi je hodnocena jako drahocenná, k nezaplacení. Není nad osobní kontakt s klientem, jeho problémem a okolím, být při řešení problému a pak i při jeho vyřešení. Rovněţ poznávat nové lidi, nové situace, poznatky, dovednosti a nové zkušenosti, které z nich vyplývají, a které jsou nesmírně cenné pro naši další práci. Oslovené sociální pracovnice přikládají praxi velký význam.

„… vlastní zkušeností a praxí a samozřejmě kvalitním lidským přístupem, můţe sociální pracovník svoji práci vykonávat dobře.“ (SP B) „ Rozhodně ho stavím nad VŠ vzdělání. Praxe a vlastní zkušenost není moţné ničím nahradit ….“ (SP C) „Nový pracovník by měl podle mého názoru vţdy strávit nějaký čas s někým zkušenějším … aby poznal práci z více stran …. nemůţe pochopit význam praxe, dokud si ji sám neproţije.“ (SP D) „… práci s lidmi je nutné si osobně osahat a vyzkoušet …… máte jisté zkušenosti, o které se můţete opřít, a které vás mnohdy podrţí a pak nás daleko méně některé situace zaskočí.“ (SP E)

79

„… s novými zkušenostmi a vlastní praxí roste také kvalita samotného sociálního pracovníka.“ (SP F) „… zkušenost je prostě k nezaplacení a člověk se pořád něco nového učí, poznává nové věci a nové situace, a ty dále můţe uplatňovat …“ (SP G)

Vlastnosti Zkušenost a praxe

Dimenze________________________________ nesmírná, nenahraditelná, významná, důleţitá, nezaplatitelná

Lidský přístup

kvalitní, správný

Osobnostní předpoklady

důleţitější

Komunikace

důleţitá

Ve svých odpovědích většina respondentek zdůrazňuje lidský přístup a osobnostní předpoklady, které zároveň staví nad vysokoškolské vzdělání. Téma odborností a kompetencí sociálního pracovníka je patrně na větší polemiku, a snad i na celou práci. Dělat závěry z jednoho výzkumného šetření, zda má pro sociální práci větší význam a důleţitost vysokoškolské vzdělání nebo osobní zkušenost, není ani moţné, a rozhodně tím nechci sniţovat váhu získaných informací. Jde o velmi citlivé téma, které ovlivňuje mnoţství nejrůznějších faktorů. A ani není cílem práce hledat pravdu. „… bez správného přístupu a empatie k lidem a k jejich problémům se tahle práce nedá dělat.“ (SP A) „Nesmí ovšem chybět důleţitá empatie k lidem, kteří jsou v nepříznivé situaci. Nesoudit a neodsuzovat, ale tohle nás naučí většinou aţ ţivot.“ (SP B) „Jen si nejsem jista, zda kromě jistých vědomostí a znalostí, nejsou daleko důleţitější pro práci s lidmi určité osobnostní předpoklady a schopnosti jedince.“ (SP B) „Musí mít schopnost jednat s lidmi, naslouchat jim, být vstřícný …..“ (SP F)

Komunikace, jako jeden z prostředků navázání správného vztahu s klientem, je důleţitou součástí praxe. „Bez komunikace je práce s lidmi téměř nemoţná. Důleţité je tedy navázat správný vztah s klientem …“ (SP A)

Opět bez ohledu na délku praxe došlo celkem ke vzácné shodě odpovědí, a k mému velkému podivu, rovněţ u otázky poţadovaného vzdělání. Sociální pracovnice s kratší praxí jiţ musí mít splněno poţadované vzdělání, jinak by v této oblasti před třemi lety

80

nemohli začít pracovat. Zatím co pracovnice s delší praxí jsou většinou bez poţadovaného vzdělání. Dvou respondentek se jiţ povinnost doplnit si vzdělání s ohledem na věk netýká, ostatní jiţ studují, nebo si podaly přihlášky ke studiu. Překvapivé pro mě byly právě odpovědi pracovnic splňující vzdělání, které se shodovaly s ostatními, a taktéţ vysokoškolské studium označovaly jako zbytečné a neodpovídající. Větší váhu, samozřejmě s ohledem na určité vědomosti a znalosti ze sociální oblasti, přikládají téměř všechny spíše osobnosti sociálního pracovníka a vlastní zkušenosti a praxi. Tu všechny označily jako nesmírně důleţitou. 5.5.

Kategorie: Co říkají sociální pracovníci novému zákonu

O zpracování poslední kategorie jsem velmi váhala. Srovnávání odpovědí sociálních pracovnic, s ohledem na délku praxe, je v otázce názoru na nový zákon o sociálních sluţbách téměř nemoţné, protoţe sociální pracovnice s praxí ne delší neţ 3 – 4 roky nemohou posoudit legislativní situaci před novým zákonem a nyní. Respondentky se však i s touto otázkou popraly, a i kdyţ neměly moţnost srovnávat, vyjádřily své názory pouze na nový zákon, a na jeho tříletou působnost. Odpovědi mě zaujaly natolik, ţe jsem se nakonec rozhodla kategorii „Co říkají sociální pracovníci novému zákonu“ vytvořit. Pojmy charakteristické pro kategorii jsou: -

významná změna, správný záměr, novelizace zákona, zákon nedostatečný, nepodařený, vysoké dávky, zneuţívání, nedostatečná kontrola, vyšší počet ţadatelů, kvalitní opora, správní řízení náročné.

Vlastnosti

Dimenze________________________________

Zákon

nedopracován, nedostatečný, nepodařený, novelizovaný

Záměr

správný, mění se

Změna

velká, významná

Dávky

vysoké, zneuţívané, nekontrolovatelné

Správní řízení

zdlouhavé, náročné, administrativní

Vzdělání

povinné, vysokoškolské

81

Otázka pohledu na nový zákon o sociálních sluţbách vyvolala mezi respondentkami spíše negativní reakce a postoje k tomuto zákonu. I kdyţ je povaţován za velkou změnu v systému sociální pomoci, a patrně je jasný i původně správný záměr, který se však i za celkem krátkou dobu jeho působnosti postupně mění, spokojené z něj sociální pracovnice nejsou. Ne všechna ustanovení zákona jsou dotaţena do konce, s kvalitní oporou tolik očekávaného nového zákona. Bohuţel jsou z praxe známy i situace, kdy se názory ministerstva, krajského úřadu nebo právního oddělení obecního úřadu, na určitá ustanovení ne vţdy shodují. A jak se má pak zachovat sociální pracovník? „Záměr zákona asi správným směrem, ale asi to není zcela dotaţeno do konce.“ (SP A) „Celkem jsem přesvědčena o správném záměru zákona, pomáhat lidem zůstat v jejich přirozeném prostředí co nejdéle …… Myšlenka dobrá, ale to bych jiţ neřekla o samotném zákoně. Ve spoustě bodů a situací je nedořešen a nedotaţen.“ (SP B) „Nemůţu hodnotit změny, přínosy a nedostatky oproti předchozí právní úpravě ……Věděla jsem pouze to, ţe zákon byl připravovaný dlouho a jeho účinností dojde k výrazným změnám .“ (SP D) „….ne vše je zákonem řádně domyšleno a dotaţeno do zdárného konce …měl by být kvalitní oporou.“ (SP E) „Nedobře na mě taky působí tak časté novelizace poměrně nového zákona …….Mám dojem, ţe původní záměr zákona se s jeho zavedením do praxe začíná zcela měnit.“ (SP H)

Nově zavedenou dávku – příspěvek na péči, v několika stupních závislosti, hodnotí sociální pracovnice převáţně jako dávku vysokou, zneuţívanou a s nekontrolovatelným vyuţíváním. Kritizují systém přiznávání dávky a moţnost celkem snadného zneuţití, s nedostatečnou moţností kontroly. „….systém není dokonalý, dávky se bohuţel často zneuţívají, nevrací se do systému sociálních sluţeb, jak bylo asi předpokladem.“ (SP B) „Co mi v zákoně chybí – svázané ruce, např. konkrétně s vyuţíváním příspěvku na péči. Asi se to moc nepodařilo……… Dávky jsou především v 1. a 2. stupni zbytečně příliš vysoké.“ (SP C) „Zákon zavedl novou dávku v několika stupních, ale podle mého názoru by měl řešit větší diferenciaci jednotlivých stupňů. Stávající stav je neuspokojivý a notně nespravedlivý.“ (SP E) „….. není dostatečně vyřešena kontrola vyuţívání příspěvků ….“ (SP F)

82

Jako další problémovou partii zákona zmiňují nedostatečně řešení správního řízení, kdy namísto očekávaného zjednodušení, dochází opět spíše k nárůstu administrativních úkonů. „Během tří let, kdy zákon funguje, došlo k mnoha úpravám, které práci sociálním pracovníkům nezjednodušili.“ (SP D) „Jako velký nedostatek zákona vidím někdy aţ spornou aplikaci správního řádu v řízení o dávkách. Samotné správní řízení je velmi zdlouhavé a papírově náročné….“ (SP F) „Pociťuji především nárůst administrativy…….. Také jsem zaznamenala zvýšený počet ţadatelů o sociální dávky ….“ (SP G) „….bohuţel ani nový zákon nevyřešil problém administrativy, a mám dojem, ţe i s novým zákonem se počet administrativních úkonů opět zvýšil.“ (SP H)

Velkého okruhu sociálních pracovníků se osobně dotkla nově zavedená povinnost vysokoškolského (vyššího odborného) vzdělání. Zákon sice stanovil jisté výjimky, jako jsou věk ke dni účinnosti zákona nebo jiné formy studia, které jsou uznatelné jako dostačující, ale nemalé mnoţství sociálních pracovníků vykonávající práci sociálního pracovníka před rokem 2007, obdrţelo sdělení personálního oddělení o nutnosti, doplnit si vzdělání do určité zákonem povolené doby. Pro některé sociální pracovníky můţe jít o důvod své povolání opustit, protoţe na vysokou školu si jiţ netroufají. „…. se mě dotklo nově poţadované vzdělání, které já osobně vidím jako novou výzvu, ale nemyslím si, ţe moje práce bude lepší a kvalitnější. Svoji práci dělám i nyní jak nejlépe umím.“ (SP B) „ ….tak se mě dotkla zákonem zavedená povinnost vysokoškolského vzdělání, kdy nejsem přesvědčena o její nutnosti.“ (SP G) „Z čistě osobního hlediska je pro mě největší změnou s novým zákonem, nutnost doplnit si vysokoškolské vzdělání …. s ohledem na současnou práci, věk, rodinu a děti, si nejsem jista, ţe to půjde zvládnout, aniţ by to někde skřípalo.“ (SP H)

V poslední kategorii jiţ jsem nehodnotila rozdílnost názorů s ohledem na praxi sociálních pracovnic, ale spíše šlo o vyjádření jejich spokojenosti, ve větší míře však nespokojenosti, s novým zákonem o sociálních sluţbách. Kdo jiný by jej měl hodnotit, neţ ti, kteří s ním a podle něj dennodenně pracují a hledají v něm oporu pro svoji práci. Jenomţe jak z odpovědí vyplývá, převládají spíše negativní reakce na nedokonalý, nedostatečný zákon. Velká očekávání, provázena několikaletým oddalováním zavedení

83

průlomového sociálního zákona do praxe, se zatím minula účinkem. Jen aby s dalšími a dalšími novelizacemi zákona, neztratil nakonec dobře míněný původní záměr. Kromě nového administrativního zatíţení, přinesl mnohým také existenční starosti, ve formě nutnosti doplnit si vysokoškolské vzdělání, coţ pro mnohé jistě nebude úkol jednoduchý. 5.6.

Závěrečná analýza výzkumu

V rámci jednotlivých kategorií jsem analyzovala odpovědi účastnic rozhovorů, a vţdy na závěr kaţdé kategorie jsem hned interpretovala a hodnotila analyzovaná data v rámci dané kategorie, které jsem doplnila o informace zjištěné vlastním pozorováním a introspekcí. Z výsledků vlastního výzkumu jsem byla místy překvapena, jelikoţ jsem očekávala větší a výraznější rozpory či rozdíly u sociálních pracovnic, s ohledem na délku jejich praxe v tomto povolání, coţ bylo hlavním a průřezovým cílem bakalářské práce. Avšak s výjimkou první kategorie „Motivy a pohnutky k sociální práci na úřadě“, kde byly mírně rozdílné odpovědi zaznamenány, u ostatních kategorií došlo téměř ke vzácné shodě odpovědí. Snad nejvíce totoţných odpovědí se objevilo u definování problémů a překáţek, které sociálním pracovnicím jejich práci ztěţují a znepříjemňují. Zde to vyhrála jednoznačně administrativa, a neméně důleţité byly také negativní pracovní vztahy. Jisté potíţe mají sociální pracovnice i se sdělovacími prostředky. Výrazná shoda odpovědí byla zaznamenána u otázky názorů na zákonem poţadované vzdělání sociálních pracovníků, kde nejen ţe nebyly zaznamenány rozdíly u pracovnic s ohledem na délku jejich praxe, ale kupodivu stejné názory na tento problém měly jak ty pracovnice, které poţadované vzdělání jiţ mají splněno, tak i ty, které si jej musí ještě doplnit. Převaţoval názor na poţadované vysokoškolské vzdělání jako nepřiměřené, zbytečné a přehnané, zatímco praxe a vlastní zkušenost byly hodnoceny jako nezaplatitelné, a rozhodně stavěny nad poţadované vzdělání. Rovněţ často byly zmiňovány osobnostní předpoklady sociálního pracovníka. Závěrem práce lze tedy říci, ţe oslovené sociální pracovnice, téměř shodně, vidí svoji práci jako povolání, která je naplňuje díky své podstatě, jíţ je pomáhat druhým, potřebným. Potýkají se i se stejnými problémy, o jejichţ řešení mají sice určité představy, které však převáţně vidí jako nereálné. Pojmy vzdělání, praxi a vlastní

84

zkušenosti opět totoţně hodnotí tak, ţe zkušenosti včetně osobnostních předpokladů staví nad vysokoškolské vzdělání sociálních pracovníků, a několikrát padla i otázka volání po psychologických testech. Závěrečná kategorie, zaměřena na ohlasy na nový zákon o sociálních sluţbách, byla pro určité porovnávání asi nejnáročnější, protoţe ne všechny dotázané sociální pracovnice mohly srovnávat původní a novou legislativu v sociální oblasti, ale nicméně ze zhodnocení tříleté působnosti tohoto zákona, opět shodně převládaly rozpačité a spíše negativní reakce. Zákon byl hodnocen jako velká změna, velké očekávání a snad původní správný záměr, ale dosud není v takové podobě, jaká by sociálním pracovnicím vyhovovala, a která by jim práci usnadňovala a vedla sociální práci od úřednické k čistě sociální. Přes jednotlivé dílčí výzkumné cíle výzkumu, bych hlavní cíl práce zhodnotila tak, ţe ať jiţ sociální pracovnice pomáhají lidem déle či krátce, důleţitý pro ně je dobrý vztah k práci a k lidem, bojují se stejnými problémy a touţí po zákoně, který by jim při práci byl pomocníkem. I kdyţ jsou analýza a výsledky daného výzkumu platné pouze pro sociální pracovnice, které se výzkumu účastnily, z některých velmi shodných a jednoznačných odpovědí lze odvodit i určitou platnost, ne snad pro všechny sociální pracovníky, ale jistý nemalý okruh snad ano.

85

Závěr

Sociální práci můţeme chápat jako obor, který se zabývá činnostmi směřujícími k předcházení nebo nápravě problémů jedince, ale i skupin, které vznikají nejčastěji z neuspokojených potřeb. Cílem sociální práce, a tedy práce sociálních pracovníků, je zlepšování kvality ţivota. Stejně tak sociální pedagogika, mimo jiné, zkoumá rovněţ formy sociální pomoci a péče o všechny věkové kategorie. Oba obory jsou zaměřeny na vztah jedince a společnosti, a v posledních letech u nás zaznamenaly značný rozvoj. Jde o velmi blízké oblasti, coţ se také odráţí v zákoně o sociálních sluţbách, který jako moţný předpoklad, pro výkon povolání sociálního pracovníka, uvádí i studium sociální pedagogiky. Jak profesi sociálního pracovníka, tak sociálního pedagoga, řadíme mezi pomáhající profese, pro jejich vztah k bezprostřední práci s lidmi. Můţeme říci, ţe přístupy sociální práce a sociální pedagogiky se často střetávají – nejčastěji při práci s mládeţí. Vystudovaný obor sociální pedagogiky se taktéţ objevuje ve vzdělání či současném studiu oslovených sociálních pracovnic. Bakalářská práce „Jaké je být sociálním pracovníkem na úřadě“ je orientovaná na profesi sociálního pracovníka ve státní správě, kde by se na první pohled mohlo zdát, ţe blízký či úzký kontakt s klientem není příliš častou náplní jejich práce. Hlavním cílem teoretické části bylo podrobněji představit všechny činnosti a úkony sociálních pracovníků na úřadě, jako i přehled moţných institucí a organizací, kde se sociální pracovník můţe uplatnit. Snahou bylo přiblíţit a snad i polidštit sociálního pracovníka na úřadě, který je stále v očích veřejnosti chápán spíše jako úředník, a upozornit tak na významnou změnu - přechod sociální práce od převáţně administrativních úkonů k přímému kontaktu a práci s lidmi, která je spojena s rozvojem sociální práce a nových inovativních metod. I kdyţ mluvíme o cestě velmi náročné a zdlouhavé, na které je stále ještě mnoho překáţek, jejichţ odstranění či alespoň zmírnění, je bolestivým procesem, někdy zatím snad i marnou snahou. Na teoretické informace navazuje výzkumná část práce, kde je sociální práce představena osobními zkušenostmi, názory a postoji vybraných sociálních pracovnic, které jsou zaměstnány na obecním úřadě. Jako výzkumná kvalitativní metoda byl zvolen polostrukturovaný rozhovor. Analýza rozhovorů byla provedena otevřeným kódováním. Hlavní výzkumná otázka byla zaměřena na skutečnost, zda délka praxe

86

výkonu sociální práce na úřadě má vliv na názory a postoje sociálních pracovnic, týkajících se jejich profese. Jedním z dílčích cílů bylo zjistit, jaký vztah mají respondentky ke své práci, co jim přináší a zda jde o povolání, které je naplňuje. Další dílčí oblast byla zaměřena naopak na nedostatky a problémy, které sociální pracovnice trápí, se kterými se potýkají, a jaké vidí reálné moţné zlepšení. Diskutabilní byla otázka současné zákonem poţadované odbornosti sociálního pracovníka, jakoţ i samotný zákon o sociálních sluţbách, který je zatím spíše vnímán sociálními pracovníky negativně. Stanovených cílů v rámci výzkumu se podařilo dosáhnout, díky otevřeným rozhovorům oslovených respondentek. Podrobná analýza a interpretace dosaţených zjištění je součástí samotného výzkumu. Obecným shrnutím celého výzkumu je fakt, ţe ve zkoumaných oblastech nebyly (někdy aţ překvapivě) zaznamenány výrazné rozdíly v názorech dotázaných sociálních pracovnic. Na úplný závěr se snad patří dodat jen to, ţe sociální pracovník, ať jiţ s dlouholetou zkušeností či začínající v této profesi, můţe dobře vykonávat svoji práci pouze s notnou dávkou empatie, mnohdy i trpělivosti, ale bezesporu s ochotou chtít druhým pomáhat. Potom i mnohé „klacky“ jim pod nohy házené, se pak daleko snáze zvedají a jsou spíše novou výzvou, jak se k sociální práci postavit. Bakalářská práce můţe být určena jak začínajícím sociálním pracovníkům ve státní správě, tak i mladým lidem, kteří o práci v sociální oblasti teprve uvaţují, jako malá inspirace nabízející dobré pocity a radost sociálních pracovníků, které jim přináší jejich práce, jakoţ i upozornění na nemalá úskalí této profese. Stejně tak ale můţe nabídnout nové informace i široké veřejnosti, která vnímá sociálního pracovníka většinou pouze zprostředkovaně médii, která nemají vţdy k sociálnímu pracovníkovi objektivní přístup. Nikdo neví, zda nebude sociálního pracovníka jednou potřebovat, a tak je jistě dobré vědět, co od něj můţe očekávat.

87

Resumé Cílem bakalářské práce je představit sociálního pracovníka na úřadě. Práce je rozdělena na teoretickou část a praktickou část, kde předkládám kvalitativní výzkum. V teoretické části je představen současný systém institucí veřejné správy v sociální oblasti, se zaměřením především na činnosti sociálních pracovníků obecních úřadů, kteří poskytují sociální pomoc formou sociálních dávek či poskytováním sociálních sluţeb. Jde o to představit samotného sociálního pracovníka – kdo je, co je jeho pracovní náplní, jakou roli hraje vzdělávání či supervize, ale také jaké má podmínky pro svoji práci nebo co jej trápí, případně práci ztěţuje. Nemalá část je také věnována skladbě klientů, kteří se ţádostí o pomoc na úřady přichází. Cílem kvalitativního výzkumu formou rozhovorů se sociálními pracovnicemi působícími ve státní správě a metodou zúčastněného pozorování bylo zachytit jejich subjektivní pohledy na své náročné povolání. Zaměřila jsem na otázky, proč se rozhodly pro toto povolání, jaké vidí či cítí klady a naopak zase zápory této práce, co pozitivního vidí na moţnosti odborné pomoci sociálně potřebným občanům a jakým problémům a překáţkám musí při své práci čelit, co jejich práci ztěţuje, a zda je moţné tyto překáţky odstranit. Dále zjistit názory na současnou poţadovanou odbornost a vzdělání sociálního pracovníka a na význam praxe a vlastní zkušenosti pro svoji práci. Zmíněna je také otázka nového zákona o sociálních sluţbách. Hlavním a zároveň průřezovým výzkumným cílem práce byla snaha zaznamenat výrazné odchylky či naopak shody v názorech a postojích jednotlivých respondentek v rámci celého výzkumu v závislosti na délce jejich praxe při výkonu svého povolání na úřadě.

88

Abstract The objective of the bachelor’s thesis is to introduce the social worker in an office. The work is divided into a theoretical part and a practical part, where I present qualitative research. In the theoretical part the current system of the public administration institutions in the social are is introduced focusing above all on the activities of the social employees at the municipal authorities, who provide social relief in a form of social benefits or providing social services. The matter is to introduce a social worker himself (herself) – who is he (she), what is his (her) job content, what role is played by education or supervision, but also what conditions does he (she) have for his (her) work, as the case may be what bothers him (her), as the case may be what makes his (her) work more difficult. Not a small part also deals with the structure of the clients coming to the authorities with a request for help. The qualitative research objective in the form of interviews with the social workers working in the state administration and in a method of concerned observation was to capture their subjective views of their demanding job. I focused on the questions, why they have decided for this job, what positives and to the contrary negatives of this work they can see, what positive they can see in the possibility of professional assistance to the citizens in social need, what problems and obstacles they must encounter during their work, what makes their work more difficult and whether it is possible to eliminate these obstacles. Further I wanted to find out the opinions on the present required social worker’s skills and education and on the significance of practice and own experience in their work. Also the issue of a new act on social services has been mentioned. The main and at the same time cross-sectional research objective of the work is to take down significant deviations or to the contrary accords in the individual respondents’ opinions and attitudes within the whole research depending on the length of their experience in performance of their job in the office.

89

Seznam použité literatury: 1. BAJER, P. Otazníky činnosti sociálních pracovníků. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, s. 17 – 20. ISSN 1213-6204. 2. BAJER, P. Úkolem sociální pracovníků je pomáhat, nikoliv činit zázraky. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, s. 17 – 20. ISSN 1213-6204. 3. ČERNÝ, M. Měli bychom se bát supervize?. Zpravodaj Asociace poskytovatelů sociálních sluţeb České republiky, 2007, ročník 9, č. 3, s. 6–7. ISSN 1802-0046. 4. Česká správa sociálního zabezpečení: lékařská posudková sluţba [online]. [cit. 2009-12-08]. Dostupný z www: http://www.cssz.cz/cz/lekarska-posudkovasluzba/. 5. Česká správa sociálního zabezpečení: profil organizace [online]. [cit. 2009-1208]. Dostupný z www: http://www.cssz.cz/cz/o-cssz/profil-organizace/. 6. Český institut pro supervizi. Co je supervize [online]. 2006 [cit. 2009-12-08]. Dostupný z www: http://www.supervize.eu/o-supervizi/co-je-supervize/. 7. DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická zralost. 3. vydání. Praha: Karolinum, 2005. 374 s. ISBN 80-246-0139-7. 8. HANUŠ, P. Kdo je sociální pracovník a proč by měl být vzdělaný. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, č. 1/2007, ISSN 1213-6204. 9. HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. 10. HRADECKÝ, I. Otazníky činnosti sociálních pracovníků. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, ISSN 1213-6204. 11. Institut pro místní vzdělávání Praha: Vzdělávání [online]. Praha: Institut pro místní vzdělávání, 2009 [cit. 10. Prosinec 2009]. Dostupný z www: http://www.institutpraha.cz/vzdelavani. 12. MATOUŠEK, O., a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2003. 384 s. ISBN 80-7178-548-2. 13. MATOUŠEK, O., a kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vydání. Praha: Portál, s.r.o., 2005. 352 s. ISBN 807367-002-X.

90

14. MATOUŠEK, O., a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2001. 312 s. ISBN 80-7178-473-7. 15. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Stručný průvodce zákonem o sociálních sluţbách. 2006. 16. MUSIL, L. Kvalifikovaný sociální pracovník je schopen s klientem samostatně pracovat. Sociální práce, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci, 2007, č. 1/2007, ISSN 1213-6204. 17. Společnost sociálních pracovníků ČR. Etický kodex sociálních pracovníků České republiky. 1995. 18. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert, 1999. 166 s. ISBN 8085834-60X. 19. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. 20. Vyhláška č. 505/2006 Sb., ze dne 15. listopadu 2006, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách. In Sbírka zákonů České republiky. 2006. 21. Zákon č 110/2006. Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů ze dne 14. března 2006. In Sbírka zákonů České republiky. 2006. 22. Zákon č. 108/2006 Sb., ze dne 14. března 2006, o sociálních sluţbách. In Sbírka zákonů České republiky. 2006. 23. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších přepisů, ze dne 14. března 2006. In Sbírka zákonů České republiky. 2006. 24. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů ze dne 26. května 1995. In Sbírka zákonů České republiky. 1995. 25. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 12. dubna 2000. In Sbírka zákonů České republiky. 2000. 26. Zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů. In. Sbírka zákonů České republiky. 2002. 27. Zákon č. 359/1999 Sb., ze dne 9. Prosince 1999, o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. In Sbírka zákonů České republiky. 1999. 28. Zákon č. 582/1991 Sb., o organizace a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů ze dne 17. prosince 1991. In Sbírka zákonů České republiky. 19

91

Přílohy: Příloha č. 1 – pracovní náplň sociálního pracovníka na úseku vyřizování příspěvku na péči Příloha č. 2 – seznam současné platné legislativy v systému sociální pomoci Příloha č. 3 – Etický kodex sociálních pracovníků Příloha č. 4 – Přepsané rozhovory

Tabulky: Tabulka č. 1 – Přednosti a nevýhody kvalitativního výzkumu Tabulka č. 2 – Respondenti výzkumu

92