1. Světové a české románské umění. Modul M3

1. Světové a české románské umění Modul M3

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

Světové a české románské umění

1 Celkový obraz O modulu Pomůcky a nástroje Výuka bude probíhat v multimediální učebně za pomoci počítače a dataprojektoru. Používat se budou také knihy pojednávající o příslušných, právě probíraných tématech. K výuce budou sloužit i předem připravené prezentace. V modulu jsou užity volné reprodukce z www.wikipedia.com

Pravidla a konvence

1.10.2009

Strana 2/105


2 Obsah 1. Celkový obraz

2

2. Obsah

3

3. Světové a české románské umění

4

3.2 Historický úvod, vznik a funkce románského slohu

4

3.3 Románská architektura ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku

11

3.4 Románská architektura v Čechách a na Moravě

31

3.5 Románské sochařství ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku

50

3.6 Románské sochařství v Čechách a na Moravě

64

3.7 Románské malířství ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku

71

3.8 Románské malířství v Čechách a na Moravě

84

3.9 Románské užité umění 4. Rejstřík

1.10.2009

101 106

Strana 3/105


3 Světové a české románské umění 3.1 Historický úvod, vznik a funkce románského slohu ÚVOD Období evropských dějin 11.-14. st. se označuje pojmem vrcholný středověk. V našich zemích se s tímto pojem setkáváme až v počátku 13. století, tedy o dvě století později než v západní Evropě. Jeho hlavním rysem je rozsáhlejší diferenciace společnosti (Její příčinou byla větší dělba práce, která umožnila vyšší produktivitu zemědělství. Úhorovou soustavu vystřídalo vyspělejší a efektivnější trojstranné hospodářství, které zajistilo vyšší výnosy díky dokonalejším pracovním prostředkům). Příčinou této diferenciace byla větší dělba práce umožněná vyšší produktivitou zemědělství. Následný rozvoj zemědělské výroby a dopravy podmínil odpoutání se řemesel od zemědělství a vznik řemeslných a tržních osad, z nichž se v období vrcholného středověku vyvinula města. Ta vznikala nejdříve na území bývalé římské říše (Jednalo se především o Itálii, Francii, Španělsko a Porýní), kde mohla navázat na stará římská města a římské vojenské tábory, později byla zakládána i na území ostatní Evropy.

Pohled na francouzské středověké město Carcassone Diferenciace šlechty Rozvoj obchodu a městské řemeslné výroby spolu se zvýšeným oběhem peněz způsobily, že feudální renta naturální a v pracovních úkonech (robota) se proměnila v rentu peněžní. Peněžní hospodářství prohloubilo majetkové rozdíly v celé společnosti a přispělo k její diferenciaci, která se projevila i ve třídě feudálů. Světští aristokrati se rozdělili na vyšší šlechtu - pány a šlechtu nižší - zemany. Dalším odstupňováním hodností (baron, kníže, vévoda.) vznikl vzestupný žabříček feudálních závislostí vrcholící v osobě krále. Země se proměnila v mozaiku větších a menších dědičných a samostatných panství spjatých lenními závazky, do jejichž vnitřních poměrů panovník zasahoval jen výjimečně. Rytířství Od 11. století se začalo mezi feudály žijícími ve stálých drobných válkách šířit rytířství, jehož clílem bylo zušlechtit mravy šlechty. Rytířem se mohl stát pouze bojovník, který prokázal statečnost, křesťanského ducha a podrobil se určitým řádům. První zmínky o rytířském stavu se 1.10.2009

Strana 4/105


objevují kolem roku 1000, kdy se v latinských písemných pramenech začíná používat výraz miles peditesque, což byl bojovník na koni, kterého povolával vládce určitého území v případě války do boje. Kolem roku 1030 už výraz miles peditesque označoval příslušníka určité elitní společenské vrstvy, která se označuje jako ordo equestris nebo ordo militaris. Ve Francii, kolébce rytířstva, se jí říká chevalerie a ve Svaté říši římské ritterstand, rytířstvo. V počátcích historie rytířstva nebylo označení rytíř šlechtickým titulem. Rytíř byl elitní bojovník, většinou neurozeného původu. Rodokmen nehrál žádnou roli, důležitá byla osobní odvaha a způsobilost k boji. Rytíř však většinou pocházel z bohaté rodiny nebo musel mít alespoň bohaté a štědré příbuzné nebo rodinné přátele, jelikož bitevní kůň, který byl rytířovým nejcennějším majetkem a zbroj stála nemalé jmění. Označení rytíř, jako šlechtický titul, se začíná používat až ve 12. století, kdy se ale řada urozenců pyšní tímto titulem, aniž by si ho dle skutečných rytířských zásad zasloužili. Pasování na rytíře byl slavnostní obřad, který měl probíhat v kostele. Většinou se však odehrával přímo na bojišti před zahájením bitvy či po ní. Rytíře pasoval panovník nebo jeho zástupce (V českých zemích řytíře pasoval vždy jen král.). V raném středověku ale mohl rytíře pasovat kterýkoliv jiný rytíř (Příkladem je třeba rytíř Vilém le Maréchal, který pasoval na rytíře svého pána a následníka anglického trůnu mladého Jindřicha Mladíka.). Mladý bojovník před tím, kdo ho pasoval, poklekl a přednesl předepsanou přísahu. Poté ho pasující lehce udeřil plochou stranou meče na obě ramena a předal přilbu, štít, ostruhy a připnul mu pás s mečem jako odznak rytířství (odtud pochází výraz pasování). Rytířská privilegia jsou např. vlastnictví dědičných pozemků, účastnili se volby panovníka, byli oslovování statečný rytíři atd..

Středověké dělení společnosti na tři obce: duchovní, rytíře a dělníky Církev V období vrcholného středověku usilovala církev o trvalé zajištění nedotknutelnosti a nedělitelnosti svého pozemkového vlastnictví, jež získala v celé Evropě již během raného středověku. Ustavila se ve zvláštní stav, řídící se vlastními řády, podléhající kanonickému právu (Kanonické právo je právo katolických, pravoslavných a anglikánských církví, které jsou jeho tvůrkyněmi. Tvoří podmnožinu církevního práva. Zásadním předpokladem tohoto práva je, že nesmí nijak narušovat božské právo, které je častěji a přesněji označováno latinsky jako ‘‘ius divinum‘‘. Srozumitelněji lze říci, že se jedná o soubor pravidel (kánonů) platných v určité křesťanské (katolické, pravoslavné či anglikánské) církvi. Toto právo má za sebou velmi dlouhou 1.10.2009

Strana 5/105


historii, za jejíž počátek lze označit vznik křesťanství. Během této historie došlo k několika církevním rozkolům, změnám principů v nahlížení na toto právo. Změnami procházelo nejen toto právo, ale i celá společnost, a tak se měnil i vztah jednotlivých „státních“ práv k tomuto celku. Neinformovanou veřejností bývá toto právo spojováno s něčím nemoderním a s něčím, co je již překonané a často bývá dáváno do souvislostí s mučením resp. torturou, atp.. Tato kritika však bývá založena na neznalosti a často nezohledňuje skutečný vývoj nejen tohoto práva, ale i ostatních právních systémů. Právě z tohoto práva totiž pochází řada myšlenek, které později pronikly do jiných právních systémů (např. vydávání zločinců). Na některých vývojových stupních, respektive na některých pasážích tohoto práva, je silně patrné ovlivnění římským právem. Po celou svoji historii se toto právo pohybuje mezi právními a teologickými potřebami.) a nepřipouštějící zásahy světské moci. Vznikla tak mezinárodně oraganizovaná a odstupňovaná soustava hodností v čele s papežem(Tato soustava se nazývá církevní hierarchie). Zavedením celibátu(Celibát je dobrovolné rozhodnutí žít svobodně, bez manželství a bez pohlavních styků. V západní církvi se tento požadavek začal výrazně prosazovat pod vlivem mnichů a mnišství nakloněných biskupů a papežů až na přelomu 3. a 4. století a definitivně se tato podmínka prosadila až ve 12. století. I poté však byla myšlenka celibátu na mnoha místech jen velmi těžce uváděna do praxe, zejména na venkově, kde se ji podařilo prosadit vlastně až po reformaci. Myšlenka povinného celibátu pro kněží představovala zásadní bod sporu jak mezi křesťanským východem a západem (a to již před velkým schismatem) i mezi katolickou církví a protestanty.) se zamezilo dělení církevního majetku dědickými odkazy. Církev, v této době nejlépe organizovaná instituce nadnárodního charakteru rozšiřovala svůj vliv na veškerý život věřících, v čemž jí pomáhaly nové řeholní řády především premostrátský (Název premonstráti vznikl podle jejich mateřského kláštera ve francouzském Prémontré, který založil v lesním údolí poblíž burgundského Laonu roku 1121 Norbert z Xantenu, jenž působil nejprve jako kanovník, později jako putující kazatel. Jako samostatný řád potvrdil premonstráty roku 1126 papež Honorius II.. Mezi jejich hlavní zásady, řídící se řeholí sv. Augustina, patřil asketický život (ovšem ne tak přísný jako u cisterciáků), konání kněžských povinností mezi věřícími (kázání, zpovídání), charita, rozvíjení vzdělání a vědy. Roku 1126 se Norbert z Xantenu stal arcibiskupem v Magdeburku, který byl misijním arcibiskupstvím pro východní Evropu. Premonstráti poté působili jako misionáři mezi Polabskými Slovany, Prusy a Litevci. Určitou roli hráli také při kolonizaci. První premonstrátský klášter v Čechách byl založen roku 1142 na Strahově olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem, který premonstráty přivedl do našich zemí. Hlavním centrem premonstrátů v Čechách je dosud Strahovský klášter. Pod jeho pravomoc spadá klášter Milevsko. Dále jsou v České republice premonstrátské kláštery Teplá, Nová Říše a Želiv. Premonstráti působí ve farnostech po celé České republice, strahovští například na Svatém Kopečku u Olomouce, v Praze, Jihlavě, Bechyni, Holíči, Louce u Znojma, Říčanech, nebo v Doksanech, kde je také klášter sester premonstrátek.) a cisterciácký (Cisterciácký řád založil roku 1098 Robert, opat benediktinského kláštera Molesme, nespokojený s tamními pořádky, s 22 dalšími mnichy klášter ve francouzském Citeaux (latinsky Cistercium - podle milníku staré římské cesty). V novém klášteře, který původně stál v neobydlené krajině věnované příbuznými opata Roberta, chtěli žít podle nezmírněných, přísně asketických regulí sv. Benedikta z Nursie. Tento klášter se stal centrem reformního hnutí v benediktinském řádu, které se distancovalo od přepychu a okázalosti a soustředilo se na prostotu a odříkání podle hesla sv. Benedikta „Ora et labora!“ (česky Modli se a pracuj), které benediktini postupně opustili. Po vynuceném odchodu opata Roberta zpět do kláštera v Molesme se novým představeným v 1.10.2009

Strana 6/105


Citeaux stal Alberich. Za jeho působení se mniši tohoto kláštera roku 1100 s povolením papeže Paschalise II. osamostatnili a přijali název podle svého působiště - cisterciáci. Nový řád byl podřízen přímo Svatému stolci. Opat Alberich vypracoval základní regule řádu Instituta monochorum Cisterciensum de Molismo venientium. Řádu bylo zakázáno přijímat jakékoliv církevní poplatky a stanovena povinnost manuální práce jak pro laické bratry (konvrše), tak pro samotné mnichy. Alberich zavedl také nový řádový oděv, bílý hábit s černým škapulířem.Na formování řádu se významně podílel i třetí opat Angličan Stephan Harding, který doplnil řádové regule o tzv. Chartu caritatis. Definitivní uznání řádu proběhlo v roce 1119.Roku 1112/13 vstoupil do kláštera v Citeaux jako novic mladý Bernard, který se již roku 1115 jako 25letý stal opatem nově založeného kláštera v Clairvaux. Postupně se stal vůdčí duchovní osobností své doby a významně se zasloužil o rozšiřování řádu zakládáním nových klášterů. Když roku 1153 umíral, existovalo v Evropě kolem 300 (možná i 350) cisterciáckých klášterů, z toho 68 bylo založeno z Clairvaux. Cisterciáci brzy zatlačili do pozadí clunyjské mnichy. V roce 1145 byl zvolen někdejší mnich z Citeaux papežem a přijal jméno Eugenius III.. Cisterciácké kláštery se budovaly převážně v odlehlých končinách a nehostinných krajích, aby mniši nepřicházeli do kontaktu s laiky a snáze mohli dodržovat přísnou řeholní kázeň. Kolem těchto objektů se většinou nacházel vodní tok a mnoho dosud neobdělané půdy, kterou začali postupně kultivovat. Na polích i zahradách pracovali cisterciáci osobně. Jejich zásluhou tak byly kolonizovány mnohé do té doby pusté oblasti západní a střední Evropy. Zároveň šířili pokročilejší způsoby zemědělského hospodaření, které byly běžné ve Francii.. Cisterciácké kláštery se staly významnými hospodářskými středisky a brzy přilákaly pozornost světské společnosti. Panovníci, šlechta i církevní hodnostáři je začali zahrnovat bohatými pozemkovými dary, takže se majetek klášterů rozrostl o nové vesnice a stovky poddaných. V důsledku toho se cisterciáci postupně vzdalovali původním ideálům. Ve 14.století se řád dostal na ústup, zatímco na popularitě nabývali žebraví mniši. V českých zemích vzniklo velké množství cisterciáckých klášterů, z nichž nejvýznamnější jsou následující: Sedlec, Plasy, Osek, Velehrad, Porta Coeli, Vizovice a Zlatá Koruna). Rostoucí náboženská vroucnost se projevovala štědrými dary církvi, jež se stávala vlastníkem ohromných statků. Duchovenstvo (světské i řeholní) si podrželo rozhodůjící vliv na veškerý duchovní život ve vrcholně středověké společnosti. V jeho rukou spočívalo všechno písemnictví, úřednická agenda panovníků, školství, věda a v neposlední řadě také výtvarné umění. Spor o ivestituru Hlavní náplní evropských dějin vrcholného středověku ve 11. – 13. století byl zápas mezi papežstvím a císařstvím o hegemonii v křesťanském světě a křížové výpravy proti nevěřícím. Vypukl v 70. letech 11. st. sporem o investituru (Tento spor probíhal mezi papežem Řehořem VII. a císařem Svaté říše římské Jindřichem IV., jeho počátky je však třeba hledat v tzv. clunyjském hnutí, jehož reformní snahy vedly k tomu, že se papež Lev IX. a následně i Mikuláš II. postavili proti laické investituře tj. proti dosazování církevních hodnostářů světskou mocí. Za tímto se skrývala snaha o získání praktické nezávislosti na světské moci. V těchto zásazích totiž spatřovali simonii (tj. svatokupectví). Naopak panovníci v západní Evropě se snažili udržet systém, který jim umožňoval ovlivňovat církevní dění. Tato situace nutně musela vést ke sporu mezi církví a jednotlivými panovníky. Je třeba si uvědomovat, že jednotlivé strany byly natolik provázané (a tedy nutně i nejednotné), že je nelze jednoznačně vymezit. Spor o investituru byl 1.10.2009

Strana 7/105


nejprve vyřešen ve Francii, následně v Anglii. Definitivního vyřešení se spor dočkal za papeže Kalixta II., z jehož podnětu byl přijat konkordát wormský.), který byl dočasně ukončen konkordátem wormským v roce 1122. Císař se v něm zřekl investitury a souhlasil s kanonickou volbou biskupů a opatů. Papež na oplátku souhlasil s císařovou přítomností u voleb a s právem císaře volbu potvrzovat. Dále se dohodlo, že při jmenování biskupů bude císař předávat žezlo (Žezlo tzv. temporalia bylo chápáno jako znak světské moci) a papež prsten a berlu (Tyto atributy byly chápány jako znak církevní moci, tzv. spiritualia.). To prakticky znamenalo, že došlo (alespoň teoreticky) k oddělení církevní a světské moci a císař nadále dosazoval kněží jen do jejich světského úřadu). Na tomto systému nejvíce vydělala italská města. Znamenalo to praktický rozpad starého systému v římsko-německé říši, kdy se moc státu opírala o církev. Tato odluka byla oboustraně výhodným kompromisem, který umožnil ukončit spory.

Papež žehná rytířům před odchodem na křížovou výpravu Křížové výpravy Křížové výpravy podnítila okupace Jeruzaléma sedlužickými Turky v roce 1077. Po této události papež Urban II. vyhlásil v roce 1095 na církevním sněmu v Clermontu svatou válku za osvobození Svaté země z rukou nevěřících. O rok později byla vyslána první křížová výprava do Svaté země. Za tři roky dobyla Jeruzalém a založila království jeruzalémské (Zakladatelem království jeruzalémského byl Gottfried z Bouillonu.) a několik křižáckých knížectví. K obraně proti muslimským obyvatelům Palestiny vznikly rytířské řády johanitů a templářů. Ohrožená křesťanská panství měla upevnit druhá křížová výprava vyslaná roku 1047, pro kterou agitoval Bernard z Clairvaux a jíž se účastnili císař Konrád III., francouzský král Ludvík VII. a český kníže Vladislav II.. Když Jeruzalém dobyl roku 1187 egyptský sultán Saladin, byla podniknuta třetí křížová výprava, která získala pouze sultánovo povolení křesťanským poutníkům, k návštěvě Božího hrobu a dala podnět k založení řádu německých rytířů (Třetí křížové výpravy se zůčastnili císař Friedrich I. Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Richard Lví srdce.). Poslední křížová výprava proběhla v roce 1271 a podnikl ji francouzský král Ludvík IX. do severoafrického Tunisu, kde zemřel na mor. Ještě v témže roce padl Akkon, poslední křesťanská bašta v Palestině do rukou egyptských Mameluků. I v důsledku této události přesídlily rytířské řády Templářů na Kypr a Johanitů na Rhodos. I když výpravy, kterých proběhlo celkem devět, nesplnily svůj záměr, měly velký vliv na západoevropskou společnost. Právě díky nim se obyvatelstvo západní Evropy seznámilo s vyspělejší východní kulturou a následně od ní přebralo její technické i kulturní výdobytky (Západoevropští dobyvatelé převzali například dokonalejší fortifikaci staveb, po vzoru východní kultury našli zalíbení v přepychových oděvech a v 1.10.2009

Strana 8/105


zemědělství se seznámili s novými plodinami například s rýží či citrony.). Šlechta začala zavádět erby, které původně sloužily k rozeznání obrněných rytířů a zdokonalovala též svoji bojovou výzbroj a výstroj. Zjemnilo se také její chování, počala se rozvíjet dvornost, stoupala úcta k ženě a vznikala první národní poezie (Začínalo se rodit národní vědomí. První básně psané v národních jazycích jsou toho dokladem. První literární díla byli lyrická i epická. Ve Francii se jedná o text zvaný Chanson de Roland, v Německu pak o Der Nibelunge Nôt.). Díky křížovým výpravám zbohatl zejména papežský dvůr a italská přístavní města Benátky a Janov, jež obstarávala přepravu rytířů a obchodovala s Východem.

Křižácký rytíř v boji VZNIK ROMÁNSKÉHO SLOHU Románské období je první jednotnou západoevropskou uměleckou epochou po antice. Časové vymezení románského slohu se v jednotlivých zemích různí. Zhruba lze mluvit o období 11. a 12. století. V českých zemích se románský sloh poprvé objevuje v počátku 12. století a rozvíjí se do poloviny 13. století, kdy jej pozvolna nahrazuje raná gotika. Románské malířství však na našem území přežívalo ještě déle. Samotný charakter slohu se podobně jako jeho časové vymezení v jednotlivých oblastech různí. Tato diferenciace je způsobena feudální rozdrobeností a nerovnoměrným vývojem feudalismu v jednotlivých evropských zemích. (Například v Německu přežívá otónský sloh ještě v 1. třetině 11. století a románský sloh zde ovládá architekturu ještě v 1. pol. 13. století, zatímco v severní Francii vznikla již před pol. 12. století gotika.). Pojem románský sloh vznikl v 1. třetině 19. století a nahradil starší termín byzantinský sloh. Vztahoval se především na architekturu 11. a 12. století, když bylo rozpoznáno, že se značně podobá antickým stavbám říše římské, a měl svou analogii v pojmu románských jazyků. Románské umění mělo vystřídat antické umění podobně jako románské jazyky latinu. Termín dobře postihuje společnou základnu slohu - provinční římské umění, méně již přínos nových národů, které vznikly na bývalém uzemí římské říše splýváním starého obyvatelstva s germánskými kmeny. Na rozdíl od jiných slohů (gotický, renesanční, barokní) se románský sloh nezrodil na jednom místě, nýbrž přibližně ve stejné době v různých zemích, které patřily římské říši. Protože pozdně římské umění nebylo ve všech částech římské říše na stejné vývojové úrovni, liší se i románské podle jednotlivých oblastí. 1.10.2009

Strana 9/105


FUNKCE ROMÁNSKÉHO UMĚNÍ Románské umění sloužilo především římské církvi k propagaci náboženské ideologie, jež zároveň upevňovala feudální zřízení. Existovalo sice také umění světského charakteru, ale sakrální (církevní) umění mělo, zvláště na počátku, vedoucí postavení. Hlavním objednavatelem a odběratelem románských uměleckých děl tak byla přirozeně církev, která zároveň působila i jako jeho hlavní výrobce. Klášterní hutě stavěly a zdobily kostely, v klášterních a kapitulních skriptoriích se psaly a iluminovaly rukopisné knihy. Církev předepisovala jak obsah a náměty románského umění, tak i jeho formu. Umění podobně jako filosofie sloužilo teologii. Z toho vyplýval transcendentální (přesahující hranice smyslové zkušenosti) ráz románského umění, jeho zaměření k oslavě zjevení, posmrtného života a vyjádření základních myšlenek křesťanské víry. Proto v románském umění převažuje pojmová stránka zobrazení, umění používá symboly a z formálního hlediska tíhne k abstrakci. V románském umění se necenila tvůrčí originalita v pojetí námětu a jeho výtvarném zpracování. Pracovalo se podle zavedených předloh, přejímaly se hotové vzory a hlavní snahou umělců bylo tyto vzory co nejvěrněji napodobit. Teprve na konci románského období se v nejpokročilejších zemích setkáváme se jmény prvních sebevědomých umělců. V průběhu vrcholného středověku se výrazně rozvinulo poskytování donací církvi, které mělo často podobu přímého převedení vlastnictví. V pozemských záležitostech dotyčné náboženské instituce, obyčejně kláštery, ponechávali donátoru, jímž byl zpravidla král či vysoký šlechtic vliv, který neměl daleko od úplného řízení instituce. Kostel se stal mauzoleem rodu a za duši zakladatele se sloužily mimořádné mše. Donátor navazoval zvláštní vztah se světcem, kterému věnoval svou donaci a jehož přítomnost zastupovaly relikvie na oltáři. Od světce se na oplátku očekávalo, že bude hájit zájmy svého smrtelného klienta na onom světě a při Posledním soudu (V důsledku této formy závislosti církve na šlechtě vznikají reformní hnutí přímo v samotné církvi. Nejvýznamnějším je tzv. Clunyjská reforma, která se snažila o obrození katolické církve a vymanění se z moci feudality. Boj za osamostatnění církve pomáhal také papeži v boji o investituru v 10. a 11. století. Zmíněné hnutí vzniklo ve Francii a postupně se šířilo dál do Evropy, například do Svaté říše římské. Pojmenování „Clunyjská reforma“ je odvozeno od jména bohatého benediktinského kláštera v Burgundském městě Cluny. Základní body "Clunyjské reformy" byly následující: podpora celibátu a zpřísnění způsobu života v klášterech, podřízenost církve pouze papeži a samostatnost klášterů.).

1.10.2009

Strana 10/105


Románské umění ve Francii - kostel Sainte-Madelaine ve Vézelay (12. století)

3.2 Románská architektura ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA První projevy románského umění, které v 11. století ohlašují nové slohové období se neobjevují náhle. Pro nejstarší románské památky v oblasti Středozemního moře je charakteristické zdivo z drobných, hrubě přitesaných kamenů a soustavné užívání slepých arkád a plochých lisén tzv. lombardských pásů. Tento způsob dekoru se uplatňoval na apsidách, bočních obvodových zdích a i na průčelí. Baziliky s tímto novým výzdobným systémem byly dosud překryty dřevěným stropem. Později se objevila kupole a zároveň s ní klenba nad lodí. Novou architekturu si přivlastnila jižní a severní Itálie, Katalánie, dolní Languedoc, Provence, kraje při Rhôně a Saôně a v neposlední řadě též Porýní až do Holandska a Švýcarska. Koncem středověku se románská architektura objevila i na byzantském území. Románské umění se rozvíjelo zejména v oblastech, které byly nejvíc vzdáleny byzantskému vlivu: ve Francii, Španělsku a Anglii. V Itálii pro ně bylo přijato označení "novolatinské" umění, zvláště tam, kde nepůsobil francouzský vliv. Průkopnickými kraji v románské architektuře byly Katalánsko, Burgundsko, Normandie a oblast střední Loiry.Hlavními druhy románské monumentální 1.10.2009

Strana 11/105


architektury jsou kostel a klášter v sakrálním stavitelství a hrad, městský palác, měšťanský dům a kamenný most v stavitelství světské.

Světská architektura v Německu - císařská falc ve Wartburgu Vedoucím druhem sakrální architektury byl kostel, který k sobě vázal i románské sochařství, malířství a umělecké řemeslo (Na románských kostelech se lze setkat s kamenickou výzdobou průčelí, portálů, ostění, sloupů a hlavic. Spatřit lze také bronzová vrata, nástěnné malby, malby na skle atd.).

Sakrální architektura ve Francii - provensálská škola, kostel Saint-Gilles-du-Gard ( kol. 1135) Typy kostelů Typy románských kostelů se dělí na podélné (Jednolodí s apsidou, eventuálně s věží, bazilika, stejnolodí neboli síň.)a centrální (Rotundy, pětikupolový chrám, půdorys oktogonu, čtverce, nebo řeckého kříže.).

1.10.2009

Strana 12/105


Podélný románský kostel ve Francii - bazilika Sainte-Madelaine ve Vézelay (kol. 1120)

Centrální románské kostely v Německu - palácová kaple v Cáchách a rotunda v Drűgette Románská bazilika Nejrozšířenějším typem chrámu se v románském slohu stala bazilika, která převzala z karolinského období půdorys latinského kříže s příčnou lodí - tzv. transeptem a chórem kněžištěm s půlkruhovou apsidou. Někde přistupoval k závěru ještě ochoz s věncem paprskovitě rozložených kaplí. Proti dřívější době byl zvětšen a prodloužen chór a rozmnožen počet apsid, které byly stavěny u bočních lodí a ramen příčné lodi kostela. Díky těmto inovacím bylo možno sloužit mši zároveň na různých místech kostela. Západní průčelí, kde se zpravidla nalézal hlavní vchod do chrámu zdobený výtvarně pojednaným portálem, někdy svíraly dvě věže, další věž se vypínala nad křížením hlavní lodi a transeptu. Hlavní loď byla v raných fázích slohu kryta dřevěným stropem, boční lodi byly klenuty. Proto se hlavní zájem románských architektů soustředil na zaklenutí hlavní lodi, jímž byl vnitřní prostor baziliky umělecky dotvořen a zároveň stavba zabezpečena před požárem.

1.10.2009

Strana 13/105


Románská bazilika ve Francii - Saint-Nectaire (kol.1080) Křížová klenba Ze tří klenebních (Jednalo se o kupoli, valenou klenbu podélnou nebo příčnou a křížovou klenbu.) možností zaklenutí hlavní lodi baziliky byla nejvhodnější klenba křížová, protože sváděla tlak do čtyř hlavních bodů a dovolovala odlehčení zdiva. Veliký tlak kleneb vyžadoval tlusté zdi, které dávají románské architektuře charakteristické rysy hmotnosti, masivnosti, blokovitosti a převládající horizontálnosti. Tyto rysy ještě umocňuje spíše šířkový než výškový vývin stavby, mohutnost stavebních článků a malá střílnovitá okna. Vázaný půdorys a vertikální členění stěn Hlavním přínosem románské baziliky je pevný a jasný geometrický řád, který vymezuje proporce stavby a jehož základ tvoří vázaný půdorys. Měřítkem tohoto stavebního principu je čtverec křížení. Na jedno klenební pole hlavní lodi tzv. travé připadají dvě pole lodí vedlejších a výška hlavní lodi se v něm rovná její dvojnásobné šířce. Stavitelé románských bazilik také vypracovali nový systém členění hlavní lodi do výšky. Hlavní loď bývá zpravidla členěna na arkády, tribuny, triforium a okna. Ačkoliv stavitelé románských bazilik převzali všechny hlavní stavební prvky z architektury pozdně římské a raně křesťanské, vytvořili z těchto prvků nový architektonický celek, jenž byl protikladem raně křesťanské snahy po jednotné a celistvé architektonické formě. Aditivnost Vlastní podoba románské baziliky vznikla adicí, skládáním jednotlivých architektonických prvků v co největší, nejsložitější a nejbohatší soubor, aniž by tyto prvky ztratily svou osobitou platnost. Podle názorů některých badatelů lze v této aditivnosti spatřovat jistou analogii k feudálnímu zřízení, založenému na složitě odstupňovaném poměru osobní závislosti, nadřízenosti a podřízenosti, v němž si však různí držitelé moci uhájili své individuální postavení. 1.10.2009

Strana 14/105


Snaha po rozmanitosti se projevila v samotném způsobu zdění. Zdi románské architektury vystavěné nejčastěji z kamene, nebo z cihel nebyly omítány jako architektura římská. Stavitelé ponechali záměrně působit režné zdivo tvořící vždy originální struktury. (Při této metodě výstavby se zvláště uplatnilo kvádříkové zdivo složené z pečlivě přitesávaných pravidelných kvádříků spojených maltou a následně vyspárovaných.). ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA VE FRANCII K neobyčejnému rozmachu stavební činnosti došlo v průběhu 11. až 13. století ve Francii. Podnítila jej hospodářská prosperita země po skončení normanských nájezdů, vzrůst populace, potřeba nových chrámů, rostoucí počet klášterů a řeholníků. rozvoj clunyského hnutí a ve 12. století šíření nového cisterciáckého řádu a v neposlední řadě také rozmáhající se kult ostatků svatých a pelerináží (Pelerináž je označení pro zbožné poutě.). Sakrální stavby Architektonické školy Odlišné hospodářské, politické, etnické církevní i kulturní podmínky v různých částech Francie vedly k vytvoření sedmi archtektonických škol (Některá literatura hovoří dokonce o devíti architektonických školách). K níže uvedeným sedmi přidává ještě školu poitouskou, pro kterou je typické západní průčelí chrámu rozčleněné arkádami a bohatě zdobené sochami a dekorativními prvky (například kostel Notre-Dame-la-Grande v Poitiers vystavěný kolem roku 1143) a školu languedockou, jejímž příkladem může být chrám Saint-Sernin v Toulouse (po roce 1080) postavený jako pětilodní stupňovitý emporový halový kostel s trojlodním transeptem s kaplemi a chórovým ochozem s věncem kaplí.). První chrámové lodi, zaklenuté valenými klenbami na pasech se ve Francii objevují v 2. polovině 11. století. Nejstarším zcela zaklenutým kostelem ve všech částech je klášterní (clunyský) kostel Saint-Etienne v Nevers, který je typem velmi rozšířeného poutního kostela. Loď klášterního kostela ve Vézelay byla zaklenuta roku 1140 křížovou klenbou s mohutnými příčnými pasy, jež spolu s důmyslnou sestavou pilířů zajišťují stabilitu stavby.

1.10.2009

Strana 15/105


Bazilika Sainte-Madeleine ve Vézelay (hlavní loď kostela byla zaklenuta roku 1140) Severofrancouzská škola vznikla na území královské domény Ile-de-France, kde vládli Kapetovci. Formálně navázala na karolínskou architekturu. Po formální stránce se v severofrancouzské škole rozvíjela bazilika s transeptem a chórovým ochozem s věncem kaplí. Vývojově patří tato architektonická škola k nejdynamičtějším. Románský sloh zde přerůstal v gotiku, která se projevovala vertikálními tendencemi a snahou o odstranění tektonického významu zdí spojenou se zaváděním opěrných pilířů a se zvětšením okenních ploch. Nejvýznamnějšími stavbami jsou kostel Saint-Denis u Paříže a započetí stavby katedrály v Chartres dokončené v gotice.

Severofrancouzská škola - kostel (katedrála) Saint Denis u Paříže (kol. 1144) 1.10.2009

Strana 16/105


Normandská škola se rozvíjela v prostředí severozápadní Francie. Tato škola je charakteristická používáním hrotitého lomeného oblouku a žebrovou klenbou. Rozvíjen zde byl kostel vystavěný jako emporová bazilika, jejíž interiér byl prosvětlen poměrně velkými okny a zdoben dekorativními prvky geometrické povahy. Normandská škola měla vliv na ostrovní anglickou architekturu (Napříkad na katedrály v Durhamu, Westminstru atd.) Nejvýznamnějšími stavbami školy jsou kostel Saint-Etienne v Caen, tzv. Mužský klášter postavený kolem roku 1062 a kostel La Trinité v Caen, tzv. Ženský klášter pocházející z 2. pol. 11. století a z počátku 12. století (Kolem roku 1120 byla vystavěna šestidílná žebrová klenba hlavní lodi kostela.). V duchu normandské architektonické školy byly vystaveny též kláštery založené Vilémem Dobyvatelem a jeho manželkou jako pokání za to, že uzavřeli sňatek, přestože byli bratranec a sestřenice.

Normadská škola - pohled do interiéru hlavní lodi kostela Saint-Etienne v Caen (kol. 1062) Burgundské románské umění se rozšířilo po všech oblastech, kam sahal vliv clunyského řádu. Právě v centru řádu, městě Cluny, byla již v 10. století započata stavba místního kostela, který je nejvýznamnější památkou burgundské školy. Kostel v Cluny byl stavěn v letech 1088-1131. Zbořen byl na počátku 19. století (Přesnou představu o celkovém vzhledu klášterního kostela v Cluny dává chrám Notre-Dame v Paray-le-Monial, jenž je miniaturní verzí Cluny III.. Klášter v Paray-le-Monial byl založen roku 973, roku 999 přešel pod vládu Cluny a opat Odilo zde 1004 vysvětil malý chrám, asi stejného typu jako Cluny II.. V roce 1090 byla zahájena stavba dodnes zachovaného trojlodí, inspirovaného Cluny III., i když byla dokončena podstatně dříve.). Do dnešní doby se dochoval objekt, jenž je fragmentem křížení třetí vývojové fáze stavby. Původně byl chrám v Cluny jako pětilodní bazilika s nartexem (délka 130m), dvěma transepty a chórem s ochozem a věncem kaplí. Hlavní loď byla zaklenuta lomenou valenou klenbou, v lodích vedlejších byla staviteli použita křížová klenba s lomeným obloukem v arkádách. Nad nimi se nacházelo triforium a vysoká okna. Ve vrcholné fázi své výstavby byl kostel v Cluny největším kostelem křesťanského světa před přestavbou chrámu sv. Petra a hlavním svatostánkem clunyské kongragace, k níž patřilo přes 300 dceřiných klášterů po celé Evropě. Významnou stavbou burgundské školy je také klášterní (clunyský) kostel Saint-Etienne v Nevers (1083-1097) nejstarší zcela zaklenutý románský kostel (V hlavní lodi kostela se nacházela valená klenba s 1.10.2009

Strana 17/105


pasy, na tribunách nad vedlejšími loďmi byla staviteli použita čtvrtkruhová klenba s vnějšími opěráky – formálně se jedná o velmi rozšířený typ poutního kostela.). Do burgundské školy patří také katedrála v Autun pocházející z 2. čtvrtiny 12. století a klášterní kostel Sainte-Madeleine ve Vézelay (Kostel byl založen kolem roku 1120. Hlavní loď roku 1140 zaklenuta křížovou klenbou s mohutnými příčnými pasy. Klenbu zvenčí podepírala soustava opěrných pilířů - tento princip byl rozvinut v gotické architektuře.) vystavěný z velké části v 2. čtvrtině 12. století.

Burgundská škola - klášterní kostel Cluny III., mědiritina z poč. 16. století Auvergnská škola je typická použítím valené klenby v hlavní lodi, čtvrtkruhové klenby ve vysokých tribunách nad bočními loďmi a kupolí s polygonální věží nad křížením hlavní lodi a transeptu. Příkladem stavby auvergnské školy je kostel Notre-Dame v Clermont Ferrand (Kostel pochází z 12. století. Vystavěn byl jako emporový (stupňovitý) halový kostel. Nad střední lodí byla valená klenba, nad emporami čtvrtkruhová valená klenba. Boční lodi byly sklenuty křížovou klenbou, dále byl v kostele chórový ochoz s kaplemi a stupňovitá příčná loď se vzpěrnou funkcí – „querriegel“.). Akvitánská škola rozvíjela stavby založené jako síňový prostor bez tribun, kdy boční lodě byly téměř stejně vysoké jako loď hlavní. Nejčastěji stavitelé sklenuli prostor valenou, nebo křížovou klenbou. Perigodská škola pracovala s podněty pocházejícími z byzantské architektury. Kostely perigodské školy byly stavěny jako jednolodí nebo centrála s kupolemi umístěnými na mohutných pilířích. Jako příklad lze uvést s katedrálu Saint-Front v Périgueux (1120-1173), která byla vystavěna jako kupolový kostel, zřejmě podle vzoru kostela sv. Apoštolů v Konstantinopolu a chrámu sv. Marka v Benátkách. Jednalo se o centrální stavbu na půdorysu řeckého kříže s pěti kupolemi na pendentivech.

1.10.2009

Strana 18/105


Perigodská škola - katedrála Saint-Front v Périgueux (1120-1173) V provensálské škole lez sledovat doznívání tradic antického stavitelství. Kostely byly nejčastěji stavěny jako tmavé jednolodní a nepravé baziliky bez ochozu, transeptu, tribun a triforia s úzkými postranními loděmi. Na východě byly uzavřeny prostými apsidami. V hlavní lodi byly sklenuty valenou klenbou, ve vedlejších lodích se nejčastěji nacházela klenba čtyřkruhová. Stavby provensálské školy jsou typické použití antikizujících stavebních článků a bohatou sochařskou výzdobou. Za příklad staveb z jižní části Francie lze označit kostel Saint-Gilles-du-Gard postavený kolem roku 1135 (Jedná se o kostel s třemi portály s bohatou figurální výzdobou reflektující pozdně římské vzory – například triumfální oblouky), nebo kostel Saint-Trophine v Arles pocházející z 12. století (Kostel byl postaven jako trojlodní bazilika s hrotitou valenou klenbou ve střední lodi, čtvrtkruhovou valenou klenbou v úzkých bočních lodích. Nacházel se zde portál a křížová chodba (Z a J křídlo gotické) s bohatou figurální výzdobou.).

Provensálská škola - kostel Saint-Trophine v Arles (12. století) Kláštery V stavbách klášterů byly nejvíce umělecky pojednány ambit (Ambit, neboli kvadratura či křížová 1.10.2009

Strana 19/105


chodba je uzavřená klenutá klášterní, kostelní či kapitulní chodba čtvercového půdorysu okolo rajského dvora, která měla fungovat jako místo odpočinku. Přiléhaly k němu ostatní důležité prostory jako kapitulní síň, kostel, refektář, dormitář. Charakteristické je otevření křížové chodby do prostoru dvora arkádami či okny, jejichž vzhled byl poplatný době svého vzniku.) se zdobenými hlavicemi sloupů a kapitulní síň (Kapitulní síň je shromažďovací prostor (ke společnému čtení - proto v něm stává kamenný pulpit - nebo poradám) řeholníků v klášteře nebo kanovníků v sídle kapituly. Bývá připojena k ambitům a architekturou (často dvoulodí) i výmalbou patří k nejcennějším prostorám románského i gotického kláštera.). Mezi nejkrásnější románské realizace patří křížová chodba kláštera Saint-Pierre v Moissacu pocházející z počátku 12. století a kapitulní síň v Tulle ze stejné doby.

Klášterní kostel Saint-Pierre v Moissacu (12. století) Světské stavby Ze světské architektury se ve Francii dochovaly hrady s věží tzv. donjonem (Donjon je věž převážně čtvercového nebo obdélníkového půdorysu. Výjimečně se může objevit i donjon půdorysu kruhového, jako například na Křivoklátě. Šlo většinou o věže obytné, v případě potřeby mohly sloužit i jako věže útočištné. Donjony se na našem území objevovaly od počátku hradního stavitelství. Mohly se vyskytnout i jako součást tvrzí. Typickými ukázkami hradů donjonové dispozice jsou v našem prostředí Kost nebo Karlštejn.), které sloužily za obydlí a poslední útočiště majitelů a obránců hradu při obléhání. Dále radnice v La Rèole (Gironde), několik městských domů v Cluny s arkádami v přízemí a obytnými místnostmi v patrech, kamenný most v Avignonu z konce 12. století a opevnění města Carcassone. Toto opevnění však bylo v rámci puristických úprav 19. století podobně jako celé město Carcassone "rekonstruováno" francouzským architektem Eugènem Emmanuelem Violletem-le-Ducem.

1.10.2009

Strana 20/105


Románský most v Avignonu (konec 12. století) ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA V NĚMECKU Sakrální stavby V 11. století za vlády císařů sálské (francké) dynastie (1024-1125) hrálo Německo v oblasti románské architektury jednu z vůdčích rolí. Ve své tvorbě navázali němečtí stavitelé na otónskou dvouchórovou baziliku. Za vlády výše zmíněné sálské dynastie se těžiště stavební činnosti přesunolo ze Saska do Porýní, které se stalo centrem stavitelské školy, mezi jejíž největší výtvory patřily monumentální císařské dómy ve Špýru (Ve Špýrské katedrále ubíhaly pilíře až pod rovný trámový strop, který byl kolem roku 1080 nahrazen jednou z nejranějších valených kleneb v Evropě.), Mohuči (Dóm v Mohuči byl založen v 10. století. Vybudovat jej nechal biskup Willigis. V den svěcení roku 1009 se však dóm stal obětí požáru a rekontrukce proběhla až v 1. pol. 11. století z popudu biskupa Barda a dokončena byla v polovině 12. století. Dispozičně se jednalo o typickou baziliku s dvěma protilehlými apsidami a vysokou osmibokou věží nad křížením. Další čtyři věže se nacházely na koncích obou příčných lodí.), Trevíru (Trevírská katedrála vznikala v letech 1017 až 1047 z iniciativy biskupa Poppa přestavbou staršího kostela a do dnešní doby se zachovala téměř nezměněna. Poskytuje jediný příklad časného saského průčelí, jehož arkádové galerie, lisény a obloučkové vlysy byly převzaty z Lombardie.) a Wormsu (Dóm ve Wormsu byl budován v letech 1170 až 1230 opět jako bazilika s dvěma apsidami. Nad obojím křížením se vypínají dvě velké osmiboké lucerny a na obou koncích čtyři kruhové věže. Vysvěcení dómu se konalo patrně až v roce 1181). Pevnostní charakter jim dodávalo zejména pět nebo šest mohutných věží. Významným vývojovým prvkem německé románské architektury byl dvojí chór - východní a západní. Nejstarším dokladem dvojchórové dispozice je patrně klášterní kostel sv. Cyriaka v Gernrode vybudovaný v letech 958-1050 a v kostele sv. Michala v Hildesheimu z let 1001-1033 (Trojlodní kostel byl postaven na půdoryse se dvěma příčnými loděmi a dvěma protilehlými apsidami. Připomíná stavby z doby Karla Velikého. V interiéru kostela se pravidelně střídají pilíře a dva sloupy s krychlovými hlavicemi.), jehož vnější uspořádání i členění vnitřního prostoru znamenají důležité stádium v rozvoji románské architektury.

1.10.2009

Strana 21/105


Architektura v Německu - kostel sv. Michala v Hildesheimu (1001-1033) I v průběhu 12. století bylo hlavním centrem německého románského stavitelství Porýní. (Téměř všechny stavby byly zbudovány v poměrně malé oblasti na dolním Rýnu.). Nejvýraznějším rysem vnějšku staveb byl obrys s citlivým uspořádáním dvou párů věží v obou závěrech a dvojí křížení s osmidílnou kupolí nebo Lucernou na trompech. Uvnitř klenby byla jednotlivá pole křížové klenby. Příkladem tohoto typu stavby je chrám opatství v Maria Laach v Eifelu(Stavba chrámu byla zahájena roku 1093 a vysvěcena roku 1156. Svými rozměry je kostel mnohem menší než císařské dómy, ale má rovněž šest věží. Před průčelím bylo postaveno jakési atrium, do něhož vyčnívá apsida.). Výzdoba vnějšku se většinou omezovala na arkádové galerie na obvodu apsid, na lizény a obloučkový vlys. Vnitřní prostor byl prostý a strohý. Zvláště mohutně působí vnitřní členění ve třech monumentálních císařských dómech ve Špýru, Wormsu a Mohuči, které byly i během 12. století stále budovány. V arkádách hlavní lodi se střídaly velké a malé pilíře, oproti francouzským stavbám však chybí triforium. Snaha po vertikalitě se projevuje i tím, že vnitřní části pilířů pokračují v plné výšce zdi, i když zaklenutí zde nebylo zamýšleno. V Kolíně nad Rýnem, značně poškozeném v druhé světové válce, bylo několik kostelů, jejichž stavitelé se pokoušeli o syntézu bazilikálního a centrálního půdorysu pomocí trojapsidálního chóru. Dokladem této snahy jsou kostely Sv. Marie na Kapitolu, Sv. Martina a kostel sv. Apoštolů (Původně kostel přestavěný roku 1192. Použitím trojlistého závěru vznikla originální skladba z oblých hmot. Kostel je charakteristický značně vysunutými úměrně vyčnívajícími hlavními apsidami a rovněž vyčnívajícími apsidami na obou koncích transeptu. Na kostele sv. Apoštolů věže ztratily na významu a jsou jaksi vtěsnány mezi vyčnívající apsidy.). Ve srovnání s Porýním nejsou stavby na ostatním území Německa už tak významné, snad až na kapli Všech svatých v Řezně postavenou asi kolem roku 1150 a klášterní kostel v Kőnigslutteru založeném v roce 1135, jehož dvojlodní křížová chodba je proslulá svými bohatě zdobenými pilíři.

1.10.2009

Strana 22/105


Architektura v Německu - chrám opatství v Maria Laach v Eifelu (1093-1156)

Světské stavby Ze světské románské architektury v Německu vynikají císařské falce (Falc je předchůdkyně hradu. Jedná se o opevněné a soběstačné dočasné sídlo panovníka Svaté říše římské zejména v raném a částečně i vrcholném středověku. Ústřední stavbou falce byl obdélný palác s komorami a zásobárnami v přízemí a reprezantačním sálem v patře. Podle něj se název falc přenáší i na obdobný typ zejména raně gotického paláce.), v nichž se už palác stal samostatným honosným sídlem. Tyto císařské stavby navazují na karolinské falce a přes ně na římskou vilu. Za zmínku stojí zejména falce ve Wartburgu a Gosslaru. Městských domů se v německém prostředí příliš nedochovalo. Z oblasti inženýrských staveb lze uvést kamenný most v Řezně, kterému časově předcházel pražský Juditin most postavený za vlády Vladislava II. mezi léty 1158 a 1172. Juditin most byl nejstarším kamenným mostem v Českých zemích a jedním z nejstarších severně od Alp. Nápad vystavět kamenný most přes Vltavu je přičítán třináctému pražskému biskupovi Danielovi, jenž se po zničení původního dřevěného mostu r. 1157 inspiroval kamennými mosty v Itálii, kde byl se svým králem Vladislavem II. na válečném tažení. Štědrou mecenášku našla stavba zejména v králově choti Juditě Durynské, po níž později dostal jméno. Stavbu prováděli stavitelé povolaní z Itálie. - kostel Panny Marie na Kapitolu (kol. 1065) Architektura v Německu

1.10.2009

Strana 23/105


Architektura v Německu - Katedrála sv. Martin a sv. Štěpána v Mohuči (1081-1137) ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA V ITÁLII V Itálii se ve shodě s politickým a hospodářsko-společenským vývojem vytvořilo několik oblastí románského umění. V Benátkách a jižní Itálii převládal vliv byzantského umění, protože zde od 6. století uplatňovala východořímská říše svou politickou a kulturní nadvládu. Složitější situace nastala na Sicílii, jejíž část obsadili v 9. století Arabové a kterou spolu s jižní Itálií dobyli v první polovině 11. století Normané. V sicilských dómech se z těchto důvodů prolínají prvky byzantské, arabské a normanské, jak dokládají stavby v Palermu, Cefalù a Monreale. V Římě se za úpadku papežské moci v 10. a v první polovině 11. století nevytvořily příznivé podmínky k uměleckému rozvoji a architektura ustrnula na tradiční raně křesťanské bazilice. Tato praxe v římském prostředí pokračovala i ve 12. století. Zato románská architektura rozkvetla v severoitalských a toskánských městech, která od 11. století bohatla výrobou a obchodem, rozvinula peněžní hospodářství, postupně získala politickou a soudní samosprávu, vystupovala jako suverénní městské státy a dokonoce přinutila feudály, aby se usazovali v městech. Měšťané italských měst se zároveň začali dovolávat příkladu římské antiky, za jejíhož dědice se považovali.

1.10.2009

Strana 24/105


Architektura v jižní Itálii a Sicílii - katedrála a baptisterium v Parmě Sakrální stavby Románská architektura se nejdříve ujala v Lombardii, v oblasti situované v severo-západní Itálii, rozkládající se od Alp až k údolí řeky Pád. Tradiční sloupové arkády byly již počátku 11. století obohaceny o pilíře a dřevěný strop začal být nahrazován kamennou klenbou. Na vnejším zdivu kostelů se zvláště na krátkém závěru s rovnoběžnými apsidami uplatnily dekorativní lisény, obloučkový vlys a trpasličí galerie odvozené z průčelí římských městských paláců. Pro Lombardii jsou charakteristické kostely postavené na půdorysu baziliky bez transeptu s třemi apsidami, smysl pro proporce v rozvržení hmot a ploch a menší podíl sochařské výzdoby, která se uplatňovala pouze na průčelí. Hlavním dílem je kostel sv. Ambrože v Miláně (O časové zařazení kostela sv. Ambrože se dodnes vedou spory. Lze však říci, že kostel již vykazuje všechny výše uvedené charakteristické lombardské rysy. Byl postaven patrně roku 850 na nynějším půdorysu a následně přestavován od roku 1128. Předsíň kostela pochází asi z roku 1140 a žebrová křížová klenba asi z roku 1180.), jenž se stal vzorem pro dómy v Modeně, Piacenze, Parmě a Cremoně. V Toskánsku měla na architekturu velký vliv katedrála v Pise, kterou začal stavět Řek Boschetto roku 1063 na půdorysu latinského kříže. Právě soubor románských staveb v Pise vybudovaný s donací měšťanů zbohatlých křížovými výpravami a vítězným bojem s Araby je nejskvělejším příkladem románské architektury v Toskánsku. Mohutný pětilodní dóm s transeptem a kupolí, "šikmá věž" - válcová zvonice tzv. kampanila s šesti galeriovými ochozy a centrální baptisterium s kupolí tvoří jedinečný architektonický celek. Florencie více tíhnula k raně křesťanským typům. Kostel San Miniato al Monte (Kostel byl postaven v roce 1013 a následně přestavěn v letech 1140-1150.) byl postaven jako bazilika s dřevěným stropem, ale v každém třetím arkádovém poli jsou pilíře, které podpírají příčné oblouky. Výzdoba z různobarevného mramoru připomíná ozdobné průčelí Badie ve Fieslole.

1.10.2009

Strana 25/105


Architektura v Toskánsku - Mohutný pětilodní dóm s transeptem a kupolí, "šikmá věž" - válcová zvonice tzv. kampanila s šesti galeriovými ochozy a centrální baptisterium s kupolí v Pise

Architektura v Toskánsku Kostel San Miniato al Monte ve Florencii ( 1013, 1140-1150) Ve 12. století v Lombardii svazkové pilíře vytlačovaly postupně sloupové arkády. Objevovaly se žebrové klenby a nad křížením byly vztyčovány polygonální kupole na trompech. Západní průčelí tvořila plochá zeď odlehčená řadou arkád pod okapy. Tato plochá zeď dále mívala vystupující portál na představených sloupech. Horní část apsidálního závěru bývala řešena jako otevřená arkádová galerie. Z významých lombardských realizací 12. století je na místě zmínit kostel San 1.10.2009

Strana 26/105


Zeno vystavěný ve Veroně v letech 1125-1139, kostel San Michele v Pavii z let 1143- 1180 či katedrálu ve Ferraře.

Architektura v Lombardii - kostel San Zeno Maggiore ve Veroně (1125-1139)

Architektura v Lombardii - kostel San Michele v Pavii (1143-1180) Toskánská architektura se od ostatních italských škol 12. století výrazně liší. A to zejména užíváním mramorových obkladů, buď střídavě ve světlých a temných pásech, nebo ve vzorech z tenkých různobarevných desek. V průčelích toskánských kostelů se v hojné míře vyskytují arkády a galerie. Třetím výrazným prvkem toskánské školy je udržování plochých dřevěných stropů a užívání sloupových arkád v lodi kostela. Významným dílem je pokračování stavby katedrály v 1.10.2009

Strana 27/105


Pise, s přílehlým baptisteriem a kampanilou.

Architektura v Toskánsku - baptisterium v Pise (1153-1265) Světské stavby Ze světské architektury se v italském prostředí už v románské době uplatnily radnice - sídla městské samosprávy(Tyto radnice měly sloupovou síň v přízemí a radní sál s trojdílnými půlkruhovými okny umístěný v patře stavby. Příkladem architektury tohoto typu jsou městské paláce v Miláně či Cremoně.) a šlechtické paláce ve městech stavěné jako pevnosti s vysokými věžemi.

1.10.2009

Strana 28/105


Architektura v Itálii - stará radnice ve Florencii (13. století) ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA VĚ ŠPANĚLSKU Sakrální stavby Reconquista (Reconqiusta je označení pro boje křesťanů za osvobození Španělska od arabské nadvlády) a poutě do Santiaga de Compostela (Santiago de Compostela bylo založeno na přelomu 4. a 5. století n.l. Název města je odvozen z latinského Campus Stellae, tj. hvězdné pole resp. Mléčná dráha. Později pak byl zkomolen na Compostela. V 9. století zde byly objeveny údajné ostatky svatého Jakuba Staršího, jednoho z dvanácti apoštolů. Od vrcholného středověku až dodnes je Santiago jedním z nejvýznamnějších katolických poutních míst s velkou katedrálou). Vedly k trvalému spojení s Francií, odkud do Španělska trvale pronikali umělci i typy kostelů. Velké španělské stavby 11. století jsou spojeny s francouzskou languedockou školu. Nejvýznamnější realizací je bezpochyby chrám Santiago de Compostela(V katedrále jsou uloženy ostatky svatého Jakuba Staršího, který se ve španělštině jmenuje Santiago. Katedrála je cílem Svatojakubské pouti, ve španělštině El Camino de Santiago. Historie pouti navazuje na legendu, podle které byl svatý Jakub Starší jako jeden z Kristových učedníků poslán konat misijní činnost na Pyrenejský poloostrov. Po návratu byl popraven v Jeruzalému, ale jeho ostatky byly přeneseny zpět do místa jeho misijního působení. Podle tradičního výkladu, který nelze doložit dále než do 12. století, ostatky svatého Jakuba Staršího nalezl v roce 835 biskup Theodomir z Iria Flavia. Biskup našel místo, kde je svatý Jakub Starší pohřben.) založený asi v roce 1077, který má svou dispozicí velmi blízko k francouzským kostelům vystavěným podél poutní cesty, zvláště pak k Saint Sernin v Touluse, s nímž má společnou valenou klenbu, tribuny, věž nad křížením a ochoz s kaplemi.

1.10.2009

Strana 29/105


Architektura ve Španělsku katedrála sv. Jakuba Většího v Santiago de Compostela (11. a 12. století) Ve 12. století se v Katalánsku stále stavěly chrámy věrné stylu 11. století. Nejkrásnějšími realizacemi jsou katedrála v Urgelu a San Pedro v Galligansu. Neobyčejně krásná díla 12. století jsou křížové chodby klášterů v Geroně, Ripoll, Estany a Elně. Závěrem je nutné konstatovat, že architektura západního Španělska se výrazně odlišuje od staveb v Katalánsku. Velké církevní stavby ovlivnila architektura francouzská, na lidový proud působilo islámské umění. Závěrem ještě několik slov k ostrovní architektuře. Na anglické umění mělo rozhodující vliv dobytí ostrova Normany (Bitva u Hastingsu se odehrála 14. října 1066 a skončila rozhodným vítězstvím normanského vojska a byla základem ovládnutí Anglie Normany. Jednalo se o střetnutí armády vedené Vilémem, vévodou z Normandie a anglosaského vojska vedeného anglickým králem Haroldem Godwinsonem. Bitva se odehrála na Senlackém vrchu, přibližně 10 km na severozápad od Hastingsu.Bitva skončila vítězstvím Normanů, Harold Godwinson byl zabit, jak se tradičně uvádí šípem, který ho zasáhl do oka. I když se později objevil anglický odpor, tato bitva byla rozhodujícím momentem v získání Vilémovy vlády nad Anglií. Události předcházející této bitvě i průběh střetu samotného byl později zachycen na proslulé tapisérii z Bayeux. Na místě bitvy bylo krátce nato postaveno opatství Batlle Abbey.), v jejichž čele stál Vilém Dobyvatel. Od té doby se normanská kultura rozvíjela jak v severní Francii, tak i v Anglii. V normanském slohu byly postaveny kostely westminsterského opatství, katedrála v Canterbury, Winchesteru či v Norwichi. Ve 12. století si anglická kultura vytvořila osobitý styl, jenž do jisté míry stále reflektoval normanské umění. Většina katedrál byla v novém stylu přestavěna. K nejkrásnějším a nejzachovalejším chrámům tohoto období patří katedrála v Durnhamu, první stavba v Evropě zaklenutá žebrovými klenbami (1033). Z civilní architektury se zachovaly zejména kamenné hrady 1.10.2009

Strana 30/105


např. londýnský Tower.

Architektura v Anglii - Londýnský White Tower (11. století)

Architektura v Anglii - katedrála v Durnhamu (12.století)

3.3 Románská architektura v Čechách a na Moravě ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA V ČECHÁCH Úvod V roce 889 byl na jednom z center rodícího se přemyslovského státu, hradišti v Levém Hradci pokřtěn kníže Bořivoj. Jedno z možných vysvětlení tohoto aktu spočívá v politickém aspektu křtu jako prostředku budování nového státu založeného na aktuálních principech křesťanské víry. Prozatím bylo ovšem křesťanství omezeno na formální projev – v zatím ojedinělé míře došlo 1.10.2009

Strana 31/105


k budování sakrálních staveb pro praktikování nového kultu. Od roku 895 byly Čechy podrobeny Francké říši a německému císaři Arnulfovi, církevní správa spadala tehdy pod pravomoc řezenského biskupství. Morava byla tehdy v záležitostech církevní správy podřízena Pasovu (teprve po roce 973 připadla pod pražské biskupství). Přesto se i v českém prostředí projevoval vliv Velké Moravy např. při utváření šperků., ale zřejmě i v oblasti církevní architektury. Sakrální architektura a světská architektura Při kostele sv. Klimenta v Levém Hradci (Vznikla zde rotunda snad pod ideovým vlivem starších staveb velkomoravských – viz i kult sv. Klimenta, šířený dále sv. Konstantinem). Později – ve 13. století – došlo k dalším přestavbám rotundy, další úpravy proběhly v 17. století. Je možné, že předstupněm rotundy byly velkomoravské stavby (technika zdění stejná jako u kostela sv. Michala ve Starém Městě u Uherského Hradiště.) působil kněz Kaich, který v roce 889 pokřtil knížete Bořivoje. Kostely, v této době nejčastěji rotundy, bývaly situovány v blízkosti sídla pána – ve vnitřním obvodu hradiště (dvorce). V podstatě se jedná opět o princip centralizace moci světské a církevní vrchnosti.

Kostel sv. Klimenta v Levém Hradci (dnešní stav) Nejstarším křesťanským kostelem na území Čech byl kostel Panny Marie v Praze na Hradě (Jednalo se o první český křest’anský kostel. V superpozici byla nalezena dvojice kostelů, datovaných do 10. století. Jednalo se o nevelké stavby s čtyřbokou, resp. nepravidelně oblou (mladší etapa za Spytihněva II.) apsidou. Uvnitř kostelů byla dvojice hrobek s dvěma kostrami – žena a muž - , datovanými do 10. století.). V nejstarší době vzpoury pohanů s šiřiteli křest’anství, kníže Bořivoj proráží s odvoláním na velkomoravskou tradici – z vděčnosti nad vítězstvím nad 1.10.2009

Strana 32/105


pohany staví mariánský kostel na Pražském hradě. Tento kostel stával na předhradí, v místě nynějšího příčného křídla mezi prvním a druhým nádvořím. Pro nejstarší vrstvu církevních staveb je typické právě zasvěcení Panně Marii, která se tak stala patronkou a ochránkyní jednotlivých kostelů. V době Spytihněva II. (889 - 915) vznikl kostel sv. Petra na Budči (Jednalo se kvádříkovou stavbu, z níž dosud stojí loď. Ve 12. století byla k lodi připojena věž. Apsida byla nahrazena chórem až v 17. století). , který patrně navazovala na tradici kostela v Levém Hradci. Ve stejné době byl na Budči postaven i kostel Panny Marie (Kostel Panny Marie měl podélnou dispozici s hlubší podkovovitou apsidou. Tento půdorys byl stanoven na základě fragmentů základů.), založený asi v první polovině 10. století. Tuto dataci stanovil nález denáru z roku 955. Lze tedy předpokládat, že kostel fungoval snad již za vlády sv. Václava a Boleslava.

Rotunda sv. Petra na Budči (dnešní stav) Za panování Vratislava I. (915 – 921) došlo v oblasti stavebnictví ke vstřebání podnětů jihoevropské architektury. Zprostředkující roli mohly hrát velkomoravské stavby. Právě z iniciativy knížete vznikl v Praze kostel sv. Jiří (Kostel sv. Jiří byl vystavěn jako krátká trojlodní bazilika s vnitřními sloupy a trojicí apsid v jedné rovině. Postaven byl z kvádříkového zdiva. Západní průčelí zaniklo při prodlužování baziliky. Autorem projektu mohl být velkomoravský stavitel – velmi podobné je totiž trojlodí v Mikulčicích na Hradě, od něhož se liší pouze počtem apsid.). Vedle něj byl v sídlením hradišti Přemyslovců vystavěn nový kostel situovaný v blízkosti knížecího paláce. Následně zde byl pohřben Vratislav I. a někteří další Přemyslovci. Velké měřítko postavené architektury dokládalo reprezentativní funkci stavby, která představovala symbol moci knížete pocházejícího z vládnoucí dynastie. Před průčelím probíhala volba knížete, poté nově ustanovený panovník uváděn dovnitř , což představovalo legitimitu a 1.10.2009

Strana 33/105


potvrzení volby. Za vlády knížete Václava (Svatý Václav se narodil podle tradice kolem roku 907 ve Stochově jako syn pozdějšího knížete Vratislava I. (Přemyslovce) a Drahomíry, která pocházela z kmene Stodoranů, tehdy obývajících území dnešního Braniborska. Nejprve byl vzdělán ve slovanském písmu, později na Budči se naučil latinsky a řecky. Vyznačoval se výjimečnou vzdělaností a zbožností. V r. 924 se Václav ujal vlády nad velmi nestabilním územím: území českého knížectví bylo částečně pohanské, částečně křesťanské (přitom slovanská a latinská liturgie byly rozšířeny přibližně stejným dílem). Na jihovýchodě neustále hrozil vpád Maďarů, bavorský vévoda Arnulf považoval Čechy za oblast, kterou by si rád podmanil, saský Jindřich I. Ptáčník, nově zvolený německý král, usiloval o sjednocení Německa. České knížectví nemělo ještě vlastního biskupa, ale spadalo do pravomoci řezenské diecéze. V této složité situaci potřeboval Václav dlouhodobou politickou oporu, kterou nalezl u Jindřicha I. náhradou za poplatek 500 hřiven stříbra a 120 volů (tehdy běžný poplatek za mír, obdobný poplatek platil např. Jindřich I. Maďarům). Politickou prozíravost Václavova postupu potvrdil další vývoj dějin 2. tisíciletí. Václavův bratr Boleslav byl však jiného názoru. Proto zorganizoval tlupu ozbrojenců, v jejímž čele přepadl dne 28. září 929 Václava, když šel ráno po slavnosti do staroboleslavského kostela. Po zavraždění Václava se chopil moci a vyvraždil i Václavovy politické stoupence. Václav však zdaleka nevynikal jen jako politik a státník; proslul též svou zbožností, úctou k eucharistii, ale i respektem k manuální práci, odporem proti otrokářství a popravám. O jeho ochotném dávání almužny chudým a vůbec o jeho vztahu k prostým lidem se zmiňují mnohé legendy. Jako mučedník a patron české země začal být uctíván bezprostředně po smrti, po třech letech se ze svého činu kál i jeho bratr a již v r. 972 byl v Proseku u Prahy postaven první kostel, zasvěcený sv. Václavovi. Od r. 992 je mu zasvěcen oltář v katedrále v Halbertstadtu a od začátku 14. století též v bazilice sv. Petra ve Vatikáně. Karel IV. si v r. 1346 vyžádal od papeže Klimenta VI. listinu, jíž byla nová královská koruna věnována zemskému patronu sv. Václavu a z jeho lebky se snímala jen při nejvýznamnějších příležitostech, aby si ji mohl položit na hlavu stávající panovník jako její dočasný nositel. Sv. Václav se stal symbolem české státnosti; jeho obraz je na pečetích zemského soudu i pražské univerzity, před sochou sv. Václava byly v r. 1848 formulovány české státoprávní požadavky a v r. 1918 čtena zpráva o vyhlášení československé samostatnosti. Svátek sv. Václava je od r. 1670 v celosvětovém církevním kalendáři, slaví se 28. září.) byla uvnitř Pražského hradu postavena velká rotunda sv. Víta vystavěná z kvádříkového zdiva, do které byl následně pohřben její donátor kníže Václav (Rotunda měla pouze jedinou východní apsidu, zbylé dvě nebo tři byly dodatečně přistavěny. Loď byla plochostropá, klenba uvnitř není prokazatelná stejně jako vnitřní ochoz. Jižní apsida byla přistavěna až po vraždě knížete Václava, který sem byl pohřben. Plášť apsidy členily lisény – nový výzdobný prvek, odrážející patrně vlivy dalmátského prostředí.). Polohu Václavova hrobu respektovaly všechny další stavební úpravy. V dnešní době stojí v těchto místech Svatováclavská kaple katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Při jižní stěně svatojiřské baziliky vznikla tehdy podélná kaple s apsidou, v jejímž nitru byl hrob významného příslušníka přemyslovské dynastie, patrně báby sv. Václava, kněžny Ludmily.

1.10.2009

Strana 34/105


Rotunda sv. Víta na Pražském hradě (rekonstrukce z doby sv. Václava kolem roku 935) Boleslav I. Ukrutný (935 – 972), který nechal zavraždit svého bratra knížete Václava a přímo se na jeho smrti aktivně podílel, nechal razit první české denáry. Před nástupem na trůn sídlil na hradě ve Staré Boleslavi. Zde založil dnes zničený kostel sv. Kosmy a Damiána (Jeho podoba je dnes neznámá. Právě před dveřmi tohoto kostela byl zavražděn kníže Václav, když dle legendárních textů šel na ranní modlitbu.). Nad nynějším Starým Plzencem se nacházel důležitý přemyslovský hrad Plzeň, jehož jméno bylo ve 13. století přeneseno na nově založené královské město. V areálu hradu existovalo několik kostelů. Jednalo se o jednolodní chrám sv. Vavřince (Z chrámu sv. Vavřince se do dnešních dob dochovaly pouze základy.) postavený až za Vratislava II., který v roce 1074 získal světcovy ostatky. Na předhradí dodnes stojí rotunda sv. Petra, postavená před rokem 976. (Rotunda má plochostropou loď a apsidu s konchou. Kolem ní se v raném středověku nacházel hřbitov.). Z dalšího kostela, zasvěceného sv. Kříži, zůstaly pouze základy.

Rotunda sv. Petra ve Starém Plzenci (před rokem 976) 1.10.2009

Strana 35/105


V roce 973 (za vlády knížete Boleslava II, 975 – 999) bylo zřízeno pražské biskupství. Biskupským kostelem se stala rotunda sv. Víta (Do té doby fungovala stavba jako knížecí kostel spojený s hrobní kaplí sv. Václava, který byl již krátce po své smrti uctíván jako národní světec.) stojící na centrálním přemyslovském hradisku – dnešním Pražském hradě. Na západě byla ke stávající stavbě přistavěna věž, pravděpodobně s knížecí tribunou, vyjadřující výsostné postavení panovníka (Jedná se o nejstarší příklad jednolodí s tribunou - emporou!). Současně došlo také k razantní přestavbě svatojiřské baziliky, která získává rovněž ráz německých staveb. Možným vzorem pražského kostela mohla být bazilika v Gernrode (Společným znakem obou staveb jsou např. tribuny v bočních lodích, jejichž zřízení bylo vyžádáno zřízením kláštera. Na západní straně stavby vznikl kůr, propojený s tribunami.). Svatojiřská bazilika sloužila i nadále jako hrobka některých přemyslovských knížat a stále zde také docházelo k ustavování nově zvolených knížat. Rokem 993 se datují počátky benediktinského kláštera na Břevnově. Biskup Vojtěch (Svatý Vojtěch (okolo 957–997), v zahraničí známý spíše pod biřmovacím jménem Adalbert, byl druhým pražským biskupem. Pocházel z rodu Slavníkovců. Vystupoval proti některým jevům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj domácího latinského písemnictví, zároveň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici. Je mimo jiné pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně Hospodine pomiluj ny. Jeho působení bylo komplikováno krizí českého státu, která se mimo jiné projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Dvakrát pro spory s knížetem opustil zemi, druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, se ukázal být definitivním. Zemřel mučednickou smrtí, když působil jako misionář mezi pohanskými Prusy.) tehdy přivedl odnož mužského benediktinského řádu z Říma. Finančně byl klášter zabezpečen dotacemi od Slavníkovců, jejichž doména se rozprostírala na východě Čech. Od poloviny 10. století jim podléhalo i Kouřimsko. Představovali Břevnov, krypta benediktínskeho kláštera (1039-1045) jistou konkurenci vládnoucího rodu Přemyslovců. V roce 995 došlo na popud knížete Boleslava II. k V Libici nad Cidlinou, někdejším sídlem Slavníkovců, byly postupně archeologicky odhaleny vyvraždění rodu Slavníkovců. Stavba břevnovského kláštera pokračovala i za vlády Boleslava stavby hlavního slavníkovského hradu. Stával zde i jednolodní kostel s příčnou lodí a východní II. V těch dobách zde však existovala pouze dřevěná zástavba. Za knížete Břetislava byla v letech apsidou. Jižní tribuna byla přístupná z patrového paláce, stojícího v blízkosti kostela. Kostel 1039 – 1045 dokončena výstavba klášterního kostela, z nějž se pod stávajícím barokním kostelem existoval v letech 962 – 995. Svým dispozičním řešením opět navazuje na Německo. V Malíně u sv. Markéty dochovala trojlodní krypta se stěnami rytmizovanými polosloupy s krychlovými Kutné Hory, slavníkovském finančním centru, kde probíhala ražba mincí, dosud existuje kostel hlavicemi. Byla zde uplatněna i příčná loď, na východě otevřená do dvojice apsid; trojlodí sv. Jana Křtitele. zůstávalo plochostropé. Kníže Boleslav II. v roce 999 založil benediktinský klášter Ostrov u Davle nedaleko Prahy. Jednalo se o ofenzivní akt vůči biskupské fundaci břevnovského kláštera. V následujících staletích ostrovský klášter prošel bouřlivým stavebním vývojem (Zajímavá je především jeho románská etapa a výroba prvků z pálené hlíny – dlaždic, skládaných do ornamentálních obrazců, obkladových desek…) a stal se důležitým centrem vzdělanosti a knižní kultury přemyslovských Čech (Součástí kláštera bylo i skriptorium, v jehož dílnách vznikly mnohé významné rukopisy, například Ostrovský žaltář). Zničen byl husity na počátku husitských válek.

1.10.2009

Strana 36/105


Klášter sv. Jana Křtitele v Ostrově u Davle (model) Na Pražském hradě, obehnaném stále ještě mohutným dřevohlinitým opevněním, vznikl v této době prvotní knížecí palác a sídlo pražské kapituly. O charakteru, podobě ani umístění těchto budov se však nic neví. Počátkem 12. století byl jihozápadně od rotundy sv. Víta vybudován biskupský palác s kaplí sv. Mořice. Ve druhé polovině 10. století Prahu navštívil arabský kupec Ibráhím ibn Jákúb (Ibráhím ibn Jákúb al-Isráíli byl podle většiny historiků židovský arabsky mluvící kupec z Andalusie žijící v 10. století, který procestoval v letech 965 - 966 střední Evropu a navštívil také Prahu. O svých cestách pořídil písemné pojednání, i když si při jeho tvorbě nečinil literární ambice; z díla se dodnes dochovaly pouze úryvky v pracích jiných autorů. Z pera Ibrahíma ibn Jákúba pochází mimo jiné nejstarší známý popis Prahy a svědectví, že český kníže tehdy ovládal také Krakovsko: jmenuje totiž Boleslava I. jako vládce Prahy, Bohemie a Krakova, zatímco polský Měšek I. je pro něj králem severu. Významný je také jeho popis tehdejších platidel - podle něj se na pražském tržišti směňovalo za 1 denár 10 šátečků (běžným platidlem byly tehdy plátěné šátečky - odtud také pochází české slovo platit). 1 denár pak měl stačit ke koupi množství pšenice nebo žita potřebného k obživě jednoho člověka na měsíc, nebo deseti slepic.Podle českého historika Dušana Třeštíka nebyl Ibráhím ibn Jákúb kupcem, neboť na to měl prý příliš rozsáhlé vzdělání a rozhodně se nepohyboval po hlavních obchodních trasách. Třeštík jej považuje za diplomata, neoficiálního vyslance córdobského chalífy Abd ar-Rahmána III., který jel navštívit císaře Otu I. do Magdeburku. Podle jiných historiků byl pouze jedním z členů rozsáhlejší delegace k témuž panovníkovi, řadu údajů uvádí z druhé ruky a neodpovídajících historické realitě.), který ji charakterizoval jako „…město, vystavěné z kamene a vápna…“ – muselo zde tedy existovat již více zděných objektů. Asi až ve druhé polovině 10. století byl založen Vyšehrad, jako druhý královský hrad, chránící spolu s Pražským hradem vstup do Pražské kotliny na jižní, nejužší straně. Na Vyšehradě, který měl charakter rozsáhlého výšinného hradiště, vznikla rotunda sv. Jana Evangelisty, palác a mincovna. Vyšehrad stál vždy poněkud stranou Pražského hradu, většího významu nabyl přechodně za vlády císaře Karla IV.. V současnosti je většina zbytků jeho středověké zástavby překryta sypanými valy barokní pevnosti. V roce 1032 byl nad jeskyní poustevníka Prokopa (kanonizován v roce 1204) založen Sázavský klášter, velmi důležitý církevní ústav, v němž byla po celý středověk rozvíjena slovanská liturgie – přímé dědictví Velké Moravy. Posléze zde byla postavena dvouvěžová románská bazilika a v jejím sousedství zajímavá čtyřapsidová rotunda. V době vlády Břetislava I. (1035 – 1055) v areálu staršího přemyslovského hradiště ve Staré 1.10.2009

Strana 37/105


Boleslavi vzniká rozsáhlá a dosud dochovaná trojlodní bazilika sv. Václava (Bazilika má dvouvěžové západní průčelí, trojici apsid a rozsáhlou klenutou kryptu na východě.) s kapitulní budovou na severu. V kryptě, patrně vznikající ve dvou etapách, mají hlavice sloupů shodnou podobu jako hlavice v kostele sv. Michala v Hildesheimu. V sousedství baziliky existuje nevelký kostelík sv. Klimenta. Původně se snad jednalo o tribunový vlastnický kostel, který byl ve 12. století zaklenutý a vybavený nástěnnými malbami s námětem legendy o sv. Klimentovi.

Kostel sv.Klimenta a bazilika sv. Václava ve Staré Boleslavi (dnešní stav) Za Spytihněva II. (1055 – 1061) byla na severu Čech založena další důležitá církevní instituce – Litoměřická kapitula (Litoměřice byly dalším z významných přemyslovských hradišť, které se počátkem 13. století počalo konstituovat v královské město). Vznikl zde kapitulní kostel sv. Štěpána, jehož podobu však neznáme. V roce 1060 položil Spytihněv základní kámen k novému biskupskému kostelu na Pražském hradě – bazilice sv. Víta. Jeho výstavba probíhala však až za Vratislava II. (1061 – 1092). Jednalo se o rozsáhlou trojlodní baziliku se západním transeptem, k němuž se pojila dvojice hranolových věží. Na východě i západě kostel ukončovaly půlkruhové apsidy, pod nimiž byly křížově klenuté krypty s bohatě zdobenými sloupy. Apsida v jižní boční lodi byla patrně ponechána ze starší rotundy, kde byl hrob sv. Václava. K severní straně baziliky přiléhal velký ambit se sídlem pražské kapituly. Dvouchórové uspořádání má původ v dispozicích německých románských kostelů (např. Augsburg), předlohy pletencového ornamentu hlavic lze hledat v severní Itálii. Na Vyšehradě byla v této době vystavěna bazilika sv. Petra a Pavla při tamní kapitule, přímo podřízené papeži, a kostel sv. Vavřince (trojlodí s arkádami na pilířích, vycházející ze vzorů alsaských bazilik).

1.10.2009

Strana 38/105


Bazilika sv. Víta z doby vlády knížete Spytihněva II. (kolem roku 1060) Důležitým centrem vzdělanosti byl benediktinský klášter v Opatovicích nad Labem, vzniklý přispěním velmože Mikulce a zmizelý dnes beze zbytku. Není však vyloučeno, že jeho posledním zbytkem může být nádherný portál, umístěný dnes v předsíni kostela sv. Prokopa v Záboří nad Labem. Kaple v Záboří má zajímavou, uvnitř klenutou centrální dispozici s převýšenou střední částí inspirovanou snad karolinskými císařskými kaplemi z území dnešního Německa. Na venkově roste počet nově zakládaných rotund a malých vlastnických kostelíků (V rámci dnešní Prahy například v tehdejší osadě Rybáře stojí dodnes kostelík sv. Longina. Rotunda stávala i na Pankráci, o něco mladší je rotunda v Holubicích u Prahy a také rotunda sv. Václava uprostřed zeměpanského hradu v Týnci nad Sázavou s hranolovou věží pocházející ze 12. století.). U podélných kostelních dispozic, často s tribunou šlechtického vlastníka v západní hranolové věži, jsou předpokládány předstupně v německých oblastech. Za krále Vratislava pak dochází k mimořádnému rozvoji románské kultury a zintenzivnění styků českých zemí se západní Evropou. Konají se poutě do ciziny a Češi studují v cizině, zejména v Německu. Kulturní obroda českého přemyslovského státu pak stoupá ještě rychleji za vlády Vladislava II., za jehož panování se množí i počet zakládaných klášterů, zprvu prováděných jen jako dřevěná klášterní provizoria. V době Soběslava I. (1125 – 1140) je podniknuta velká přestavba Pražského hradu. Vzniká zde opevnění s vysokou kamennou hradbou, zpevněnou věžicemi a vysokými hranolovými věžemi nad branami a rovněž královský palác (Jednalo se dlouhou sálovou stavbu, k níž se na východě přimykala kaple Všech svatých.). Podle svědectví pokračovatele Kosmova byl hrad přestavěn „…po způsobu latinských měst…“ Hrad Přimdu na západě země, který si nechali postavit bez 1.10.2009

Strana 39/105


královského povolení na českém území příslušníci německé šlechty, nechal král Vladislav zbořit. Pražský biskup Daniel si v Roudnici nad Labem postavil kamenný hrad, z jehož paláce dosud zůstala dochována spodní klenutá část. Vladislav II. (1140 – 1172) získal od Friedricha Barbarosssy v roce 1158 právo používat královský titul. Za jeho vlády v Praze vzniká první kamenný most přes řeku Vltavu – most Juditin, nazvaný podle královny Judity Duryňské. Po obléhání a poškozeni Pražského hradu roku 1142 došlo k jeho obnově a současně německý stavitel Werner přestavěl i baziliku sv. Jiří(Stalo se tak za abatyše Berty, která je proto nazývána druhou zakladatelkou kláštera). Na východě byl přistavěn nový chór, pod nímž se nachází trojlodní klenutá krypta. Vnější stěny jsou členěny lizénami, pod římsou je zubořez a obloučkový vlys. Vznikly rovněž dvě štíhlé věže na východě, završené vysokými kamennými helmicemi. Severně od kostela došlo k výstavbě kamenné kvadratury svatojiřského kláštera.

Bazilika sv. Jiří v Praze na hradě (12. století) Jako první premonstrátský klášter u nás vznikl klášter na Strahově, založený roku 1140 knížetem Vladislavem II. a biskupem Jindřichem Zdíkem. Kostel byl vysvěcen v roce 1182 a měl podobu trojlodní baziliky s dvojicí rozměrných apsid napojených na východě k transeptu. Celek doplňovalo západní dvouvěží, díky němuž lze uvažovat o jisté inspiraci německou řádovou architekturou (Dvouvěží se pak stalo běžným prvkem mladších kostelních staveb. Výstavba Strahova měla velký vliv i na stavební rozvoj Prahy, kde vyrostla řada kamenných obytných domů.). Důležitým centrem stavební aktivity byl i nově budovaný premonstrátský klášter v Doksanech, vznikající od roku 1140. Bazilika Panny Marie měla trojlodní dispozici s transeptem, k jehož ramenům se na severu a jihu pojily apsidy, podobně jako k závěru střední lodi. V západní části se nacházela podklenutá tribuna. Některé architektonické detaily i celková dispozice prozrazují italské inspirační vlivy (Například bazilika v Parmě). Výstavba kláštera v Doksanech ovlivnila i architekturu románských kostelů v širokém okolí. V literatuře se o nich hovoří jako o tzv. doksanské skupině (Jsou to například románské kostely v Čečelicích, Cítově či Holubicích.). 1.10.2009

Strana 40/105


Z mnoha vesnických vlastnických kostelíků je nutno zmínit stavbu vynikající v celoevropském měřítku – kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory, svěcený po roce 1165. Na jeho jižním, vstupním průčelí byla uplatněna bohatá sochařská výzdoba, jinak je zde použito velkoryse řešené členění stěn lodi i půlkruhové apsidy. Sochy na průčelí pravděpodobně vznikly v zahraničí a je pravděpodobné, že byly zhotoveny pro nějakou monumentální stavbu, kde ovšem nebyly nikdy osazeny, načež byly použity v jakubském kostele.

Kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory (12. století) Asi ve ¾ 12. století vznikla pozoruhodná bazilika v Tismicích, v jejímž interiéru se střídají nosné sloupy a pilíře. V druhé polovině 12. století se lze setkat s bohatší dispoziční skladbou bazilik i jejich honosnější architektonickou výbavou. Protiklad těchto staveb představují nově budované cisterciácké klášterní kostely, které jsou charakteristické monumentální a ušlechtilou strohostí. Koncem 12. století začíná vznikat premonstrátský klášter v Milevsku, založený velmožem Jiřím z Milevska před rokem 1185. Do tohoto roku vznikl kostel sv. Jiljí – jednolodí s mohutnou, dosud dochovanou hranolovou věží v západním průčelí, původně v areálu velmožova dvorce – a současně vznikala velká klášterní bazilika se západním dvouvěžím a mohutnými sloupy v interiéru. Bazilika byla dále upravována ve 13. století. Románský sloh vládnul architektonické tvorbě v Čechách po celou první půli 13. století. Ne náhodou se však v samém centru království – Praze, která se již před polovinou 13. století stala regulérním městem s vlastním opevněním a právním statutem, již ve 30. - 40. letech 13. století objevily náznaky nového stavebního způsobu, přicházejícího sem (Rovněž díky aktivitě velkých internacionálně působících klášterních hutí) ze zemí západní Evropy. Nejranější gotické prvky v 1.10.2009

Strana 41/105


Praze a v Čechách nacházíme v klenbě suterénu budovy severně od dominikánského kláštera na Starém Městě v Praze(Těmito gotickými prvky jsou hranolová klenební žebra) a v oknech kostela sv. Františka v Anežském klášteře tamtéž. Dimenze a proporce staveb zprvu zůstávají ještě románské, v konstrukčních i architektonických detailech (Patrná je především změna technologie stavby a pozvolná vertikalizace staveb) ovšem již nastává pomalý zvrat. Proces nástupu nového slohu samozřejmě souvisí i s kolonizací a politickou situací (Stavební rozmach v dobách Přemysla Otakara II., aspirujícího na císařský trůn, nový právní a ekonomický subjekt ve struktuře společnosti – středověké město, ekonomické posílení země vlivem nálezů ložisek stříbrné rudy v Jihlavě a Kutné Hoře atd.).

Bazilika Panny Marie v Tismicích (12. století)

1.10.2009

Strana 42/105


Kostel sv. Jiljí v Milevsku (12. století)

ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA NA MORAVĚ Úvod V období 10. století na Moravě pravděpodobně přežívají původní velkomoravské stavby, jejichž počet ani podoby se kvůli nestabilní politické situaci prakticky neměnily. 10. století lze v ohledu uměleckého vývoje Moravy hodnotit jako „dobu temna.“ Struktura politického zřízení beze zbytku navazuje na velkomoravskou politickou a správní organizaci. Hlavní střediska tehdejší Moravy navazují teritoriálně na velkomoravská střediska, vybavená vždy sakrální, obvykle zděnou stavbou. Nejvýznamnější církevní osobností sledované epochy na Moravě byl olomoucký biskup Jindřich Zdík (Jindřich Zdík (asi 1083 - 1150 Praha) byl významný český duchovní a diplomat. O jeho původu dosud panují mezi odborníky dohady. Podle jedné teze pocházel přímo z přemyslovského rodu, bývá však někdy také považován za syna kronikáře Kosmase. Od 22. března 1126 byl olomouckým biskupem. Zdík se stal na Moravě hlavní mocenskou oporou pražského knížete Soběslava I. v boji proti olomouckému údělnému knížeti Otovi II. 30. června 1131 posvětil katedrálu svatého Václava. V letech 1137-38 vykonal jako jeden z prvních Čechů pouť do Jeruzaléma. V roce 1138 se zúčastnil 2. lateránského koncilu v Římě. V roce 1147 se stal účastníkem neúspěšné křížové výpravy proti polabským Slovanům. Po smrti knížete Soběslava I.,kdy se vlády ujal jeho nástupce Vladislav II., se biskup Zdík opět postavil na stranu pražského knížete proti odbojným moravským údělným knížatům. Olomoucké biskupství se díky tomuto jeho postoji stalo samostatným církevně - politickým útvarem, který napříště nepodléhal 1.10.2009

Strana 43/105


moci moravských údělných knížat, nýbrž přímo pražskému knížeti. Jindřich Zdík provedl v rámci diecéze několik významných reforem (sídlo biskupství přenesl z kostela sv. Petra do kostela sv. Václava, kde založil novou kapitulu, rozdělil biskupství na arcidiakonáty, rozšířil v Olomouci biskupskou knihovnu, založil skriptorium atd.). Zasadil se o rozvoj statků náležejících biskupství, jejichž úplný soupis dal pořídit v roce 1141 a na nich dal vybudovat také řadu nových kostelů (např. v Blansku).K jeho významným počinům patří i to, že přivedl do Čech nový mnišský řád premonstrátů, který vždy upřednostňoval před benediktiny. V letech 1142 - 1143 založil spolu s Vladislavem II. nejstarší sídlo premonstrátů v Česku - Strahovský klášter. Další premonstrátský klášter založil v Litomyšli.Přátelil se s významnými muži té doby, např. s Bernardem z Clairvaux. Biskup Zdík byl po své smrti v roce 1150 na své výslovné přání pohřben ve strahovském klášteře.). Rokem 1131 (popřípadě 1141) je datována zakládací listina olomoucké kapituly sv. Václava. V Olomouci již předtím existovalo významné velkomoravské středisko s kostelem (Jednalo se o kostel sv. Petra na Předhradí, na jehož stavbu bylo užito tzv. židovské malty – malty s příměsí rozemletých cihel, typické právě pro velkomoravské stavby). Zřízení kapituly v Olomouci potvrdilo a kodifikovalo význam tohoto místa v církevní správě střední Moravy. Tato listina dokládá přetrvávající velkofarní organizaci stále odpovídající tradičním velkomoravským centrům. Zde vznikají opevněné hrady situované na místech dřívějších hradišť. Mezi nejvýznamnější patřily hrady v Olomouci, Přerově a Brně. Morava v sledovaném časovém úseku postrádala hlavní město v dnešním slova smyslu. Na hlavních hradech trvale sídlil údělný kníže – správce svěřeného území, podřízený pouze panovníkovi, který se zde zdržoval se svou družinou při objížďkách země. Další pevnosti se koncentrovaly v pohraničí, kde měly chránit hranice Moravy (Hranice v dnešním slova smyslu neexistovaly! Jednalo se většinou o pás země „nikoho“ neosídlený a většinou zalesněný), případně poskytovaly ochranu významným zemským stezkám vedoucím za hranice. Sakrální a světská architektura Ve výše zmíněné Zdíkově listině je uveden počet dosavadních 6 – ti arcijáhenství. To podmiňuje shodný počet křestních kostelů situovaných při sídle arcijáhna. V sledované době lze uvažovat o kostelech v Olomouci na Předhradí (V Olomouci by se mohlo jednat o výše zmíněný kostel sv. Petra, u kterého bylo v roce 1063 Vratislavem zřízeno biskupství nebo o zmizelou svatyni předcházející dóm sv. Václava.), kostel sv. Jiří v Přerově, patrně kostel na Starém Brně, kostel – rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě a blíže neznámé kostely v Břeclavi a Spytihněvi. Podobnou situaci lze zvažovat asi i v 11. století, pravděpodobně se však jednotlivé obvody církevní správy zmenšovaly, což bylo prvním krokem k pozdějšímu vytvoření klasické farní správy, která přetrvala přes celý středověk. Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě představuje jediný dodnes stojící kostel bývalé velkofarní správy na Moravě. Vznikla v areálu sídelního hradu znojemského údělníka, jehož byla soukromou kaplí. Původně měla plochý strop, apsida, klenutá konchou má podkovovitý půdorys(Byly vysloveny pravděpodobné domněnky o ideové návaznosti znojemské rotundy na velkomoravské svatyně, patrně však nelze předpokládat vliv pražské rotundy sv. Václava na rotundu ve Znojmě.). Podobné stavby vyrůstaly i v jiných moravských centrech (Rotundy byly postaveny například na Starém Brně, snad v Olomouci a možná i v Kroměříži). Rotunda se stala obecně užívaným stavebním typem, který na Moravě přetrval až do poloviny 13. století. 1.10.2009

Strana 44/105


Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě (12. století) V první polovině 11. století začínají vznikat i první klášterní útvary, jejichž zakladatelem a stavebníkem byl bez výjimky kníže. Břetislav I. v roce 1048 založil benediktinský klášter v Rajhradě jižně od Brna, osazený mnichy z Břevnova. Snad zde zprvu byla uchovávána tradice slovanské liturgie. První objekty byly dřevěné, měly jak bývalo zvykem pouze provizorní charakter. Později zde vznikla bazilika převrstvená v dalším vývoji raně gotickým kostelem a stávající Santiniho chrámovou stavbou. Další benediktinský ústav vznikl v roce 1078 díky podpoře knížete Oty a jeho ženy Eufemie na Hradisku nedaleko Olomouce. Ani z jeho prvotních dřevěných a kamenných románských staveb se nic nezachovalo. Analogická je i situace v Třebíči, kde byl benediktinský klášter založen knížetem Oldřichem a Litoldem v roce 1101. Později zde vznikl velkolepý kostel z doby před polovinou 13. století, dodnes dochovaný. Ve 12. století se situace na Moravě po všech stránkách stabilizovala, změny zde ovšem nebyly tak patrné jako v dynamicky se rozvíjejících Čechách. Hlavní vliv měl již zmíněný olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126 – 1150), rádce prvního českého krále Vladislava II. Sílí vnitřní kolonizace a dochází k pozvolnému nástupu nově se formující šlechty. V Olomouci vzniká nový biskupský kostel sv. Václava, jenož stavba byla zahájena po roce 1100. Ještě nehotový kostel byl svěcen Jindřichem Zdíkem v roce 1131. Ke kostelu s nově zřízenou kapitulou bylo přeneseno biskupství od chrámu sv. Petra. Románský chrám sv. Václava byl trojlodní bazilikou bez příčné lodi, patrně plochostropou a na východě opatřenou půlkruhovou apsidou. Pod ní byla krypta, jejíž křížové klenby byly vynášeny řadou sloupů.V západním průčelí se tyčila dvojice hranolových věží se sdruženými okny (Západní průčelí se pod pozdějšími přestavbami dochovalo do dnešní doby). Dispozice olomouckého kostela odkazuje k německým stavbám nebo k Soběslavově bazilice sv. Víta na Pražském hradě. K severní straně biskupského kostela byl přistaven nevelký areál tzv. Přemyslovského paláce – honosné sídlo biskupa a olomoucké kapituly z doby kolem roku 1140. Jednalo se o 1.10.2009

Strana 45/105


jednopatrový, v přízemí snad klenutý a v patře plochostropý dvoukřídlý objekt, připojený na západě ke kostelu patrovou chodbou. Objekt byl zbudován z typického románského kvádříkového zdiva. Hlavní obytné křídlo bylo dvouprostorové, v obytném patře vybavené krbem. Ve vnější fasádě se otevírala dvou a třídílná okna, dělená válcovými sloupky. Půlkruhové archivolty okének a hlavice sloupků, jakož i svislá ostění okének zdobí velmi bohatá reliéfní výzdoba, jejíž vegetabilní dekor (akantový list, palmeta) je podobný některým detailům dómu v německém Špýru nebo Mohuči. Olomoucká kamenická práce, jejíž kvalita je dána i měkkým kamenem - spongilitem, z nějž jsou okna vytesána, se řadí ke klasicizujícímu proudu románského slohu porýnské provenience.

Model románského paláce biskupa Jindřicha Zdíka a kostela sv. Václava (12. století)

Románský palác biskupa Jindřicha Zdíka - detail oken (12. století) V Brně na Petrově vyrůstal kolem poloviny 12. století kapitulní chrám sv. Petra a Pavla, jehož složitý stavební vývoj vedl ke vzniku dvouvěžové baziliky s podzemním prostorem krypty (Ten byl nedávno odkryt archeologickým průzkumem; nevelký prostor spoře členily přízední polosloupy s kvadratickými hlavicemi. Sloupy nesou řadu sekundárně do kamene provedených 1.10.2009

Strana 46/105


rytin.). Nic nezůstalo uchováno ani z původní architektury kostela premonstrátského kláštera v Louce u Znojma, založeného v roce 1190 knížetem Konrádem Otou. Nejstarší části stávajícího konventního kostela (Nejstarší částí kostela je krypta s bohatě dekorovanými hlavicemi sloupů, která zůstala zcela ušetřena pozdějších přestaveb) je datovatelná až do počátku, resp. první třetiny 13. století. V rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě byla roku 1134 vybudována kupole v lodi a následně došlo k výmalbě interiéru lodi dosud existujícími malbami. Ve 12. století vznikaly i četné drobné církevní stavby – rotundy, které už však v této době byly vývojově zastaralé.

Pohled do krypty kláštera v Louce u Znojma (12. století) Stavbu mimořádných hodnot představuje kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích. Jednalo se o zeměpanský kostel, který stál nedaleko sídelního dvorce. Nad čtvercovou lodí kostela se zvedala osmiboká dvoupatrová nástavba s vysokou zděnou střechou. K třem stranám lodi se pojily půlkruhové apsidy, na západní straně stála vstupní hranolová část s panskou tribunou v patře. Celek je zbudován z přesně otesaných kvádříků a působí značně monumentálně. Vzory dispozičního řešení řeznovického kostela lze opět hledat v Německu.

1.10.2009

Strana 47/105


kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích (12. století) Ve 12. století dochází k nebývalému rozšíření podélných dispozic. Kostely dostaly „poloveřejný“ charakter, zůstávaly ovšem nadále v majetku šlechtice, jehož výsadní postavení vyjadřovala tribuna – vyvýšený prostor v západní partii lodi, ze kterého šlechtic přihlížel bohoslužbám. Na Moravě dosud existuje velké množství venkovských románských kostelů, často přestavěných v mladších obdobích. Namátkou lze uvést zejména Bořitov (po roce 1200), Doubravici (po roce 1200), Černíč, Lipůvku a Kuřim. Výjimečně kvalitní stavbou byl patrně kostel sv. Václava v Hulíně z první poloviny 13. století. Z jeho dochovaných částí (Do dnešní doby se dochoval krásný ústupkový portál, rozeta a schodiště usazené v síle zdi) lze soudit na jeho blízkou souvislost s českými stavbami tzv. vinecké skupiny (30. – 40. léta 13. století – Vinec, Údlice, Potvorov). Za zmínku stojí také bazilika sv. Prokopa v Třebíči vystavěná v přechodném románsko-gotickém slohu v první polovině 13. století.

1.10.2009

Strana 48/105


Bazilika sv. Prokopa v Třebíči (13. století)

Bazilika sv. Prokopa v Třebíči pohled do interiéru (13. století)

3.4 Románské sochařství ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ Úvod Sochařství a malířství plnilo v románském umění funkci šíření náboženských idejí a bylo vázáno hlavně na kostel a bohoslužbu. Protože církev byla zároveň odběratelem i výrobcem předepisovala náměty i formu zobrazení, sílil transcendentální ráz (Smysl lidské existence nebyl hledán v pozemském, ale v posmrtném životě.)románského umění a jeho antirealistický program (Idea byla v románském umění stavěna nad skutečnost, umění mělo odvádět pozornost od reálného života, připomínat křesťanské ctnosti a hrozit věčnými tresty.).

1.10.2009

Strana 49/105


Románské sochařství ve Francii kostel Saint Lazare v Autun (1120-1130) Románský antirealismus, protikladný antickému realismu se projevil v umělecké formě, pro kterou jsou charakteristické následující znaky: 1. nezájem o prostor – románský umělec neznal a neužíval perspektivu. Scény odehrávající se v prostorových plánech za sebou zobrazoval v pásech nad sebou, osoby dostávaly měřítko podle svého pořadí v hierarchii náboženských pojmů tzv. hieratická perspektiva. 2. nezájem o plastický tvar - v sochařství dominuje reliéf, v malířství pak konturová kresba, již barva se pouze kolorovala a přestalo stínování objemu 3. užívání předepsaných kompozičních schémat a vázaných figurálních typů - románští umělci nepracovali samostatně podle přírody, ale podle kreslených vzorníků. Tím se ještě posílila tendence k plošnosti a linearismu u románských reliéfů. Snaha individualizovat lidské postavy zmizela, rozlišovalo se pouze pohlaví a věk zobrazených postav. 4. záliba ve stylizaci – neustálé přejímání a obměňování hotových schémat vedlo k větší stylizovanosti zobrazovaných figur a k vzniku dekorativního ornamentalismu (Stylizace se uplatnila zejména na rouchu postav, jež bylo chápáno bez vztahu k tělu a členěno samoúčelnou ornamentikou). Náběhy k realismu I v románském sochařství se však setkáváme s určitými náběhy k realismuvšude, kde byl umělec postaven před úkol zobrazit náměty nepředepisované církví. Když například románští sochaři 1.10.2009

Strana 50/105


tesali kalendářní, lovecké nebo válečné výjevy, náměty z bajek či legend, hledali inspiraci v realitě. Tyto realistické tendence se nejdříve projevily na dílech kameníků v severní Itálii. Druhým zdrojem uměleckého poučení byl příklad z antiky, jejíž památky zachované zejména v Itálii a Franciii a výtvarné techniky působily zvláště na románské sochaře. A tak přes veškerou vázanost románské skulptury náboženskou funkcí nebylo možno zabránit, aby nesměřovala k obnově monumentálního figurálního umění a nepřipravovala tak nástup gotického katedrálního sochařství.

Románské sochařství v Itálii - Lucca, křitelnice v kostele San Frediano (kolem 1150) Stavební hutě a řemeslnické dílny K rozvoji sochařství přispěla i rozvíjející se organizace umělecké práce. Sochaři-kameníci, zařazení spolu se staviteli, zedníky a malíři nástěnných obrazů do kolektivu stavebních, buď katedrálních (biskupských), nebo klášterních hutí, byli vesměs laikové, kdežto rezbáři, kovolijci, zlatotepci a iluminátoři byli většinou řeholníci pracující v biskupských nebo klášterních řemeslných dílnách a skriptoriích. Proto daleko více podléhali církevní vrchnosti než členové stavebních hutí. Druhy románského sochařství a jeho hlavní náměty 1.10.2009

Strana 51/105


Hlavními druhy románského sochařství byly kamenictví (nejvýznamnější druh), kovolitectví a řezbářství. Kamenictví se dále dělí na dekorativní (výzdobné) a figurální. Dekorativní skulptura se uplatnila na portálech, okenních archivoltách a sloupech (na hlavicích, patce a dříku) a používala ornamentu rostlinného (Jednalo se například o palmetu, akant), geometrického (meandr, pletenec, vejcovec, provazec, šachovnice, pila, hvězdice, diamantový řez,) nebo zoomorfního (prasátka, fantastická zvířata).

Dekorativní románské sochařství - hlavice sloupu z kostela Saint-Pierre v Moissacu Figurální skulptura pokrývala portály chrámů a hlavice sloupů, pilířů a přípor a plnila didaktickou funkci (Zobrazovala názorně i negramotným hlavní dogmata křesťanského náboženství). V tympanonu nad vchodem do chrámu byl vytesán reliéf Krista jako krále nebes v plné slávě (Nimbovaný Kristus sedící na trůně byl umístěn v mandorle a obklopen čtyřmi evangelisty). Někdy byl v tympanonu zobrazen výjev Klanění čtyřiadvaceti židovských králů podle Apokalypsy. Velmi oblíbeným námětem byl též Poslední soud, umožňující přesvědčivě předvést odměnu za bohabojný život a trest za porušení náboženských přikázání. Přitom je pro románské učení charakteristické, že Kristus zde nevystupuje jako milující Bůh, ale jako přísně trestající soudce, který spíše vzbuzuje strach než lásku. Hrůzám pekelných muk zatracenců se také věnuje více pozornosti než radostem spasených. Na hlavicích byla rozvíjena idea spásy a zatracení, myšlenka boje dobra se zlem, duše s pokušením těla, ctnosti s hříchem a člověka s nástrahami ďábla.

1.10.2009

Strana 52/105


Figurální románské sochařství - hlavice sloupu z kostela Saint-Pierre v Moissacu ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ VE FRANCII Stejně jako v architektuře i v románském sochařství byly vedoucími a iniciativními zeměmi Itálie a zvláště Francie. Ve francouzském románském sochařství se v plné šíři a velkolepé nádheře rozvinula sochařská výzdoba chrámového portálu nebo celé fasády, která tvořila nejvýznamnější úkol románského sochaře a jeho přínos do vývoje křeťanského umění. Ve Francii lze též sledovat vývoj románského sochařství od neobratných začátků přes náběhy k obnovení figurální skuptury v Burgundsku na počátku 12. století až k vytvoření monumentálních a umělecky svébytných soch osvobozených od závislosti na architektuře v druhé polovině 12. století. K úplnému uvolnění sochařství z nadvlády architektury a k jeho osamostatnění došlo ovšem až v gotice, která vznikla v severofrancouzské škole před polovinou 12. století. Severofrancouzská škola Jak v architektuře, tak se i v románském sochařství ve Francii rozeznává řada místních škol. Protože severofrancouzská škola s hlavními centry v Saint Denis a Chartes spěla ve 12. století přímým směrem ke gotice, rozvinula se románská skulptura hlavně ve střední a severní Francii. Burgundská škola Z burgundské školy pocházejí proslulé tympanony klášterního kostela Saint Madeleine ve Vézelay (Tympanon vytvořený asi v letech 1125-1130 zobrazuje motiv Seslání Ducha svatého nebo Rozeslání apoštolů) a katedrály Saint-Lazare v Autunu (Tympanon, charakteristický zvláště výrazným prodloužením figur, byl vytesán mezi léty 1130-1140 a zobrazuje motiv Posledního soudu).

1.10.2009

Strana 53/105


Burgundská škola - hlavní portál kostela Saint-Lazare v Autun (1130-1140) Languedocká škola Nejvýznamnějším dílem languedockého sochařství je portál kostela Saint-Pierre v Moissacu (Tympanon byl vytvořen mezi léty 1115-1136). Na tympanonu velkého portálu kostela je vytesáno apokaliptické vidění. Na bočních ústupkových pilířích byly umístěny epické výjevy a výchovné epizody - pekelné tresty. V centrální mandorle se nachází Apokalyptický Kristus obklopený symboly čtyř evangelistů. Ve 12. století vyvíjely languedocké dílny činnost v severní Francii, jak dokládá například královský portál katedrály v Chartres. Charakteristickým znakem burgundské a langeudocké školy je výrazné protažení figur a vzrušená, až křečovitá dynamičnost pohybů, u languedockého sochařství se navíc vyskytují typické zkřížení nohou, nepřirozená gestikulace a pohybově rytmizované, jakoby taneční postoje.

1.10.2009

Strana 54/105


Languedocká škola - jižní portál kostela Saint-Pierre v Moissacu

Prorok Jeremiáš z kostela Saint-Pierre v Moissacu (detail) Auvergnská škola Pro auvegnskou školu je charakteristický vliv antického umění a probuzený zájem o skutečnost. Příkladem této školy je tympanon poutního kostela Sait-Foy v Conques (Tympanon byl vytvořen mezi léty 1115-1125) nesoucí motiv Posledního soudu. Akvitánská škola Pro akvitánskou školu je zase příznačné, že sochy umístěné v slepých arkádách v řadách nad 1.10.2009

Strana 55/105


sebou oživují celé průčelí kostela (Například katedrála Notre-Dame-la-Grande v Poitiers, jejíž sochařská výzdoba byla vytvořena v první polovině 12. století.).

Akvitánská škola - průčelí kostela Notre-Dame-la-Grande v Poitiers (kolem roku 1150) Provensálská škola Nejpronikavěji zapůsobil vliv antického umění na sochařství v Provenci, kde ve druhé polovině 12. století došlo přímo k pokusu o její renesanci. Trojdílný portál klášterního kostela v Saint-Gilles-du-Gard byl koncipován podle římského triumfálního oblouku, lidské postavy nabyly plastické plnosti a mohutnosti, ožila antická ornamentika i římské sochařské techniky. Další významnou památkou provensálské školy je portál kostela Saint-Trophine v Arles.

1.10.2009

Strana 56/105


Provensálská škola - křížová chodba kláštera Saint-Trophine v Arles ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ V NĚMECKU V Německu je sochařská výzdoba staveb střídmější. Až od konce 12. století začal vývoj německého monumentálního sochařství v Sasku, jehož výsledkem byly štukové reliéfy na zábradlí kostela Panny Marie v Halberstadtu a sv. Michala v Hildesheimu. Do dnešních dob se zachovalo také několik velkých dřevěných kalvárií, například Ukřižovaný Kristus mezi Pannou Marií a sv. Janem v dómu v Halberstadtu. Obecně lze říci, že v prostředí románského Německa se pohybovalo málo sochařů, zato zde však působily velmi kvalitní litci a zlatníci. Dílem těchto řemeslníků jsou bronzové dvěře katedrály v Hnězdně s reliéfy ze života sv. Vojtěcha a křtitelnice dómu v Hildesheimu. Jestliže německé sochařství první čtvrtiny 12. století překonávalo byzantinismus větším zájmem o skutečnost, od druhého čtvrtletí 12. století plně přejímá francouzskou gotiku.

Sochařství v Německu hlavice slupu z kostela sv. Michala v Hildesheimu (před rokem) 1086

1.10.2009

Strana 57/105


Sochařství v Německu Bernwardovi dveře v kostele sv. Michala v Hildesheimu (dokončeno 1115) ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ V ITÁLII V Itálii patřily shodně s architekturou k nejpokrokovějším oblastem Lombardie a Toskána, kde se umění postupně do značné míry emancipovalo z církevní a feudální závislosti a stále více se stávalo výrazem rostoucí moci a bohatství měst, i když zůstávalo vázáno na sakrální architekturu. V Itálii se navíc začínají objevovat první známé umělecké osobnosti, které díky kvalitě svých děl dosáhly úspěchu a věhlasu na celém apeninském poloostrově. Mezi přední umělce romáské Itálii patřili Nicolaus a Guilielmus, kteří působili ve Veroně, Wiligelmus pracující v Cremoně a Modeně, Bonanus z Pisy a zejména dvojice Benedetto Antelami, který tvořil v Parmě a Niccolo Pisano, jenž působil v Pise. V italském románském sochařství se výrazně uplatnila realistická tendence, jež se projevila jak v námětech (Například lovecká scéna od Mistra Nicolause na průčelí kostela San Zeno v Parmě, či rytířský pás od Mistra Guilielma tamtéž nebo lovecké a bitevní výjevy, král Artuš a bajka o lišákovi na portálech dómu v Cremoně a Modeně, kalendářová vyobrazení na průčelí kostela San Michele v Lucce, žebrák ze sousoší kostela sv. Martina v Lucce), tak v sochařské formě, překonávající románský schématismus a plošný linearismus plastickým tvarem odpozorovaným ze skutečnosti. Pod vlivem antiky vzrostl v italském prostředí zájem o lidskou postavu a její duševní život. Lidé jsou zobrazováni jako samostatné osobnosti s vlastním životem, který se zračí v oduševnělých tvářích. Postavy se odpoutávají od zdi architektury a stávají se volnými sochami. Tento mimořádně přínosný prvek itlaského románského sochařství lze nalézt třeba na postavách proroků od Benedetta Antelami, umístěných ve výklencích katedrály v Borgo 1.10.2009

Strana 58/105


San Donnino nebo na soše sv. Martina v kostele sv. Martina v Lucce.

Sochařství v Toskánsku - detail fasády kostela sv. Martina v Lucce (po roce 1204) Toskánské románské sochařství svým realismem a pod vlivem antiky překonalo byzantský formalismus a položilo základy k svébytné místní umělecké tradici. Studium antického umění vyústilo v románskou protorenesanci i v sochařství, kterou zastupují díla Bonana z Pisy a Niccola Pisana, který přenesl tento klasicismus do Toskánska.

1.10.2009

Strana 59/105


Sochařství v Toskánsku - detail kazatelny kostela San Miniato al Monte ve Florencii (konec 12. století) V dekorativním umění vynikla tzv. kosmatská práce, užívající inkrustační techniky k výzdobě průčelí kostelů, podlah, zábradlí, biskupských stolců, kazatelen i drobných předmětů geometrickými vzory. Jméno nese podle slavné rodiny Cosmů, jejíž členové vytvořili nádherná díla v římských bazilikách kolem roku 1200.

Sochařství v Itálii Benedetto Antelami, Snímání z kříže (1178) ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ VE ŠPANĚLSKU A ANGLII Španělské sochařství zásáhl vliv pocházející z Francie. Příkladem tohoto vlivu je brána slávy v Santiagu de Compostela vytvořená v roce 1188. Je dílem Mistra Matouše a prokazuje souvislost s francouzskou languedockou školu. Podobné ovlivnění Francií lze nalézt i v Anglii, 1.10.2009

Strana 60/105


jak dokládají sochařské práce dochované v rámci výzdoby katedrál v Chichesteru či Ely.

Sochařství ve Španělsku - brána slávy v kostele Santiago de Compostela (1188)

Sochařství ve Španělsku - Mistr Matouš, Brána slávy - detail z postavami proroků

1.10.2009

Strana 61/105


Sochařství v Anglii - převorské dveře v ktedrále v Ely (před rokem 1139)

Sochařství v Anglii - reliéf z katedrály v Chichesteru (1120-1125)

3.5 Románské sochařství v Čechách a na Moravě 1.10.2009

Strana 62/105


ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ Úvod Románské sochařství v českých zemích zahrnuje poměrně malý počet památek, které netvoří souvislou vývojovou linii. Protože dřevěné krucifixy a sedící madony se nedochovaly převládají mezi těmito památkami kamenické práce, které je podobně jako v ostatní Evropě možné rozdělit na dekorativní a figurální.Ve většině případů jde o památky sochařství spjatého s architekturou. Do poloviny 12. století je k dispozici pouze několik písemných zpráv a zachovaných zlomků sochařských děl. Představu o podobě figurální plastiky v ¼ 12. století si lze udělat pouze na základě studia mincovních „obrazů“. Dekorativní sochařství Nejstarším příkladem dekorativní plastiky je šest zachovaných sloupů ze západní krypty sv. Martina ve Spytihněvově bazilice (1092–1096) zdobené pletencem. Umělecky nejvyspělejší dílo dekorativního sochařství v Čechách je pak výzdoba portálu kostela sv. Prokopa v Záboří u Kolína vytvořená kolem roku 1200, na níž se již projevil vliv francouzské burgundské skluptury. V archivolatách se zde objevují vedle geometrické ornamentiky zvířata a lidské postavy v pastýřském a loveckém výjevu. Na Moravě je nejkrásnějším dílem dekorativního sochařství výzdoba oken knížecího paláce v Olomouci. Komplex sestávající z baziliky a kapitulní budovy byl dle listiny Jindřicha Zdíka dokončen roku 1141. Obdobnou výzdobu jaká se zachovala na oknech biskupského paláce – brilantní palmetový dekor, vyznačující se precizní modelací plastického detailu – nesl i západní portál baziliky. Výzdoba byla dílem cizích, nejspíš francouzsky orientovaných sochařů.

Dekorativní české románské sochařství - Třebíč, bývalý klášter benediktinů, klenba nad mnišským chórem (1200-1230) 1.10.2009

Strana 63/105


Figurální sochařství Nejstarším zachovaným příkladem monumentální plastiky jsou zlomky reliéfu tympanonu snad z kostela Jana Křtitele ze zaniklého hradu Oldříš nedaleko Poděbrad z doby kolem poloviny 12. století. Zobrazují trůnícího Krista typu Maiestas Domini mezi stojícími apoštoly sv. Petrem a sv. Pavlem. Následně se figurální sochařství uplatnilo v chrámových tympanonech v kostele sv. Václava Hrusicích (Jedná se snad o sochy sv. Václava a Vojtěcha vytvořené po roce 1200), v kostele sv. Mikuláše ve Vinci (Tympanon byl vytvořen kolem roku 1240 zobrazuje Ukřižovaného Krista obklopeného donátory.), v kostele sv. Jana Křtitele v Měříně na Moravě (Tympanon byl vytvořen asi v polovině 13. století a zobrazuje Pannu Marii na trůně s dvěma sedícími světci) a v Tišnově (Porta coeli cisterciáckého kostela pocházející z doby kolem roku 1260 nese zobrazení Krista v mandorle a královnou Konstancií a moravským markrabětem Přemyslem s modelem kostela). Také hlavice sloupů nebyly zdobeny jen ornamentálně, ale i figurálně, jak dokládají hlavice v kostele sv. Jiří na Pražském hradě (Jde o zobrazení dračích těl)či hlavice v kapli sv. Uršuly na chebské falci (Sloupy obou částí kaple jsou bohatě zdobeny ornamentem geometrickým, rostlinným, zoomorfním i figurálním. Užité motivy vycházejí z antické tradice.). Pozoruhodné jsou rovněž zvířecí figurky skutečné i fantastické pod okny a kolem bývalého portálu v Rovné nad Sázavou. Románský sloh v českém sochařství dozníval do konce 13. století na venkově, zatímco se od poloviny 13. století postupně prosazovala gotika.

Figurální české románské sochařství reliéf s postavou sv. Vintíře z kostela sv. Markéty na Břevnově (1200-1230) 1.10.2009

Strana 64/105


Nejvýznamější památky Kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory S osobou druhého českého krále Vladislava I. souvisejí asi dvě vynikající sochařská díla, figurální reliéfy v kostele sv. Jakuba v Jakubu u Kutného Hory zasazené do slepých arkád a tzv. mostecký reliéf. Vladislav I. s chotí Juditou se totiž osobně účastnili slavnostního vysvěcení kostela sv. Jakuba, které provedl biskup Daniel roku 1165 za přítomnosti donátorky Marie a jejích synů Slavibora a Pavla. Architektura i sochařská výzdoba ukazuje na francouzský vliv languedocká škola, zprostředkovaný snad přes Řezno. Mimořádná plastická výzdoba jižního průčelí kostela sv. Jakuba je umístěna ve slepých arkádách a představuje nejpočetnější sochařský soubor románských Čech. Reliéf vstupního portálu zobrazuje Boha Otce oslavovaného postranními postavami andělů, v arkádách po stranách jsou postavy sv. Petra a Pavla. V horním pásu arkád se nachází trojice figur. Jedná se o scénu, při které se Kristu koří nejspíš synové zakladatelky šlechtičny Marie, Slavibor a Pavel. Ve zbylých arkádách horní řady se nacházejí zemští patroni sv. Vojtěch, sv. Václav a sv. Prokop. Pokud je ikonografický výklad reliéfů správný, jedná se o první příklad monumentálního zpodobení českých zemských patronů, z nichž chybí pouze sv. Vít.

Sochařství v Čechách sv. Václav a sv. Prokop z kostela sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory (kolem roku 1165)

1.10.2009

Strana 65/105


Sochařství v Čechách Kristus, Slavibor a Pavel z kostela sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory Mostecký reliéf K languedockému románskému sochařství odkazuje i mostecký reliéf, který je dodnes umístěn na svém původním místě v románské malostranské věži Juditina mostu, jehož postavení asi symbolicky připomíná. Vznikl zřejmě současně s dokončením stavby v sedmdesátých letech 12. století a představuje i přes silné poškození pro svou monumentální kompozici a výraznou plastickou formu nejvýznamnější dílo románských Čech. Na reliéfu je zobrazena klečící postava držící nějaký předmět (uražen) a vzhlížící k trůnící postavě. Výjev je téměř úplně emancipován od pozadí. K výrazným rysům patří i nová tektonika postav a reálné detaily – bota, či podkasaná drapérie klečícího muže a dále monumentalita a harmonická vyváženost. Ikonografie reliéfu není spolehlivě objasněna. Obecně je přijímán názor, že reliéf představuje Vladislavovo povýšení na krále. Trůnící postavou by při tomto vysvětlení byl císař Friedrich Barbarossa, od něhož klečící král Vladislav I. přijal dedikační listinu.

1.10.2009

Strana 66/105


Sochařství v Čechách - Mostecký reliéf (před rokem 1172)

Sochařství v Čechách hlava figury z Juditina mostu Svatojiřský reliéf Třetím vynikajícím reliéfem je Trůnící madona korunovaná anděly z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě vytvořená kolem roku 1220. U nohou madony klečí drobné postavičky abatyší Mlady a Berty, po stranách v oddělených segmentech jsou vytesáni klečící abatyše Anežka a její nevlastní bratr král Přemysl I. Otakar. Segmenty patrně patřily původně k tympanonu klášterní kaple a netvořily s reliéfem madony celek. Obojí je dílem jediného sochaře, který v postavách mladých Přemyslovců uplatnil první náznaky gotické snahy o vystižení podoby, zachycení živého výrazu v tváři a vyjádření přirozenější skladby záhybů šatu.

1.10.2009

Strana 67/105


Sochařství v Čechách - Svatojiřský reliéf (Kolem roku 1220) Dvojice tzv. Kouřimským lvů Dvojice tzv. Kouřimských lvů byla vytvořena v první čtvrtině 13. století a druhotně umístěna v kouřimském kostele sv. Štěpána. Pochází z dnes zaniklého kostela či knížecího hradu na místě slovanského hradiště nedaleko Kouřimi. Na hřbetech ležících lvů jsou nohy ptáků, které možná nesly křtitelnici (trůn či pult) – symbolika vítězství dobra nad zlem. Realistické pojetí ukazuje, že byl sochař obeznámen s italskou produkcí, není však jasné, zda dílo vzniklo v Čechách, či zda se jedná o import.

Sochařství v Čechách tzv. Kouřimští lvi (první polovina 13. století) 1.10.2009

Strana 68/105


Tympanon hradní kaple na Zvíkově Tympanon tvaru lomeného oblouku, vytvořený mezi léty 1228-1230, je v současné době těžce poškozen. Je na něm zobrazena trůnící Madona korunovaná anděly. U nohou Panny Marie klečí tři postavy, vlevo jedna a vpravo dvě. Jedná se pravděpodobně o královský pár (Přemysl I. se ženou) se synem Václavem I.

Náhrobky přemyslovské rodu byly ještě po celou druhou polovinu 13. století zdobeny rytou kresbou. První bezpečně doložený panovnický náhrobek s reliéfní postavou je náhrobek Václava II., který se nacházel v klášterním kostele na Zbraslavi. Vznikl ještě v tradici světeckého náhrobku a stal se součástí úsilí o královu kanonizaci.

Sochařství na Moravě okna paláce Jindřicha Zdíka v Olomouci (před rokem 1141)

Sochařství v Čechách 1.10.2009

Strana 69/105


dlaždice z baziliky sv. Vavřince na Vyšehradě

3.6 Románské malířství ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku ROMÁNSKÉ MALÍŘSTVÍ Úvod Podobně jako sochařství i románské malířství sloužilo církvi a propagovalo náboženskou ideologii ve všech svých hlavních druzích, v nástěnné, knižní a deskové malbě i v malbě na skle. Nástěnná malba Vedoucím druhem byla nástěnná malba, jejíž funkcí bylo zpřístupnit širokým vrstvám negramotného lidu křesťanský světonázor a stát se jakousi obrazovou knihou pro nevzdělané - biblia pauperum - biblí chudých. Prováděly ji kočovné tlupy malířů-laiků, kteří pracovali ve stavebních hutích katedrálních nebo klášterních podle církví schváleného ikongrafického programu.

Nástěnná malba v Německu nástěnná malba v kostele St. Maria v Kolíně nad Rýnem Ikonografie V souladu s členěním chrámového prostoru byly i na stěny kněžiště a lodí kostela předepsány náměty. Kněžiště, umístěné v apsidě s konchou, bylo nejčastěji vyhrazeno velké postavě Krista - Soudce v mandorle. Zpravidla jej doprovázely postavy Panny Marie a sv. Jana, dále symboly čtyř evangelistů, dvanáct apoštolů a někdy čtyřiadvacet apokalyptických starců. Stěny lodí pokrývaly výjevy ze Starého a Nového zákona nebo z obrazy ilustrující legendy o životě křesťanských mučedníků.

1.10.2009

Strana 70/105


Nástěnná malba ve Španělsku Kristus v mandorle San Clemente v Tahullu Hierarchie Uspořádání obrazů odpovídalo církevní hierarchické ideji, v níž nejvyšší místo zaujímal Kristus jako vrchol odstupňované pyramidální soustavy nebeské říše, do které církev promítla ideální představu feudálního řádu. Hierarchickou ideu a celý hierarchický systém převzalo románské umění z Byzance, kde pojem autokratora - císaře odpovídal pojmu pantokratora - Krista a císař byl nejvyšší hlavou státu i církve, zástupce Krista na zemi. Antirealismus Z byzantského umění převzalo románské malířství antirealistický program zaměřený k výchovnému poslání vedenému v duchu náboženské ideologie. Tento program se projevoval nezájmem o prostor a platický tvar, tendencí k plošnosti a linearismu, jež vedla až k ornamentální stylizaci zobrazovaných osob a předmětů. Teprve nástup gotického realismu vymanil románské malířství z nadvlády hierarchického systému a byzantského stylu. Knižní malba Na rozdíl od malby nástěnné byla knižní malba určena převážně vrstvě kněží a nejvyšších světských feufálů, kteří jediní uměli číst a mohli si objednat poměrně nákladné vyhotovení ilustrované knihy. V počátcích románské knižní malby se iluminovaly jen knihy pro liturgickou potřebu, jejichž objednavatelem byla církev. Z hlediska obsahu se jednalo o evangeliáře, evangelistáře, epištoláře, lekcionáře, žaltáře a samozřejmě knihy Písma svatého (Bible) a patristickou literaturu. Později od 12. století se začaly ilustrovat i knihy se světským obsahem, například eposy, rytířské romány a vagantské písně, které sloužily soukromým zálibám. Knihy byly psány na pergamenu v klášterních nebo v biskupských skriptoriích. Zdobily je miniatury (původně iniciály a později celé strany) malované krycími kvašovými barvami. Malíři knih - tzv. iluminátoři, kteří pracovali i jako písaři z počátku byli řeholníci, od 12. století však začali působit i malíři světského stavu.

1.10.2009

Strana 71/105


Knižní malba v Německu Admontská bible, scény ze života Hannah Desková malba a malba na skle Do románského slohu náleží i vznik obou druhů malířství, jež se plně rozvinulo až v gotickém umění, deskové malby a malby na skle. Písemné zprávy dokládají existenci sklomaleb v kostelích už v 10. a 11. století, nejstarší památky se však dochovaly ve Francii až z pozdního období románského slohu, stejně jako v Itálii v oboru malby deskové, sloužící zvláště k výzdobě oltářních mens.

Románská desková malba v Itálii - Bonaventura Berlinghieri, Madona s dítětem, Ukřižování ROMÁNSKÉ MALÍŘSTVÍ VE FRANCII Nástěnná malba Románské malířství se ve Francii rozvinulo zvláště v médiu nástěnné malby, na kterou kromě knižní iluminace zvláště zapůsobily podněty pocházející z byzantského umění. Z množství památek se dochovalo málo, nicméně i toto malé množství svědčí o vysoké hodnotě tohoto malířského druhu. Příkladem vyhraněného románského stylu mohou být nástěnné malby provedené na zdech kostela v Saint-Savin-sur-Gartempe ve střední Francii vyznačující se dramatickým líčením náboženských vyjevů, ostrou kresbou, plošností a charakteristickým teplým 1.10.2009

Strana 72/105


koloritem. Mezi další významné památky patří nástěnné malby v Brinay překvapující silou výrazu a vzněšenou spiritualitou a výzdoba kaple clunyjského převorství Berzé-la-Ville, v které převládá byzantský vliv zprostředkovaný soudobou italskou malbou. Velmi krásné jsou též nástěnné malby v katedrále v Le Puy v kostele Rocamadouru.

Nástěnná malba ve Francii kaple clunyjského převorství v Berzé-la-Ville

Nástěnná malba ve Francii detail výzdoby kostela Saint-Savin-sur-Gartempe Knižní malba V knižní malbě se rozlišuje několik okruhů. Na burgundská klášterní skriptoria zapůsobil zákaz malířské výzdoby cisterciáckých rukopisů vyhlášený řádem v roce 1134, jenž sice postihl malbu krycími kvašovými barvymi ředěnými vodou, ale zato podnítil rozvoj ilustrační perokresby. Jestliže severofrancouzské a západofrancouzské dílny vytvořily společný iluminátorský frankofonní styl s dílnami anglickými, jižní Francie byla spjata jednotným slohem se Španělskem. Knižní malba nebyla jen vítanou předlohou pro nástěnné malby, ale skýtala i cenné 1.10.2009

Strana 73/105


podněty monumentálního sochařství, jak dokládá příklad akvitánských rukopisů působících na skulpturu v Toulose a Moissacu. Byzantský vliv, zprostředovaný otónskými rukopisy, se zvláště projevil v Cluny. Mezi nejkrásnější díla francouzské knižní malby náleží Bible sv. Štěpána Hardinga chovaná v dijonské knihovně, Moralia in Job z Cambrei a bible ze Souvigny, která patří k nejnádhernějším velkým iluminovaným biblím v Evropě.

Knižní malba ve Francii Bible ze Souvigny, stvoření světa (12. století)

Malba na skle Nejranější románské malby na skle se dochovaly v katedrálách v Chartres, Poitiers a Le Mans a v kostele Saint-Rémy v Remeši, v němž se spojil vliv byzantský a francouzský s domácí ostrovní tradicí.

1.10.2009

Strana 74/105


Románská malba na skle ve Francii detail vitraje katedrály v Le Mans ROMÁNSKÁ MALÍŘSTVÍ V NĚMECKU Nástěnná malba V Německu doznívala po celé 11. století otónská malířská tradice, z níž nejsilněji působila škola klášterního skriptoria v Reichenau. Teprve ve 12. století se zde pod byzantským vlivem vytvořil románský lineární a plošný sloh. Významné nástěnné malby vznikly v Porýní v Kolíně nad Rýnem, Vestfálsku v Soestu a v bavorském centru Řezně. Hlavním dílem řezenské školy je výmalba stěn klášterního kostela v Prűfeningu provedená v letech 1150-1160. Malby zobrazují litanie ke všem svatým, postavy svatých na stěnách a alegorie církve. V první polovině 13. století ovládl německé malířství poslední pronikavý vliv byzantského umění (neklidné vzrušené postoje, ostře lámaná draperie). Jeho pozdním projevem jsou nástěnné malby v kostele v korutanském Gurku vytvořené po polovině 13. století.

Nástěnná malba v Německu výmalba stěn klášterního kostela v Prűfeningu

1.10.2009

Strana 75/105


Nástěnná malba v Německu sv. Gereon a sv. Martin v kostele sv. Gereona v Kolíně nad Rýnem (1240-1250) Knižní malba Podobně jako malba nástěnná se i německá knižní malba vymanila z otónského vlivu až ve 12. století a vytvořila si centra v Salcburku a Řezně, kde kromě kvašových miniatur vznikaly i perokresebné ilustrace světského charakteru. Pozdní byzantinismus vrcholící v první polovině 13. století vygradoval v rukopisech sasko-durynské oblasti. Mezi nejkrásnější díla knižní malby patří Admontská bible, antifonář kláštera sv. Petra v Salcburku, rukopis Liet von der Maget, z pozdního období pak žaltář lanckraběte Hermanna Durynského.

Knižní malba v Německu 1.10.2009

Strana 76/105


Admontská bible, Daniel v jámě lvové (detail) Desková malba První deskové oltářní obrazy nesou výrazný byzantský vliv a pocházejí z vestfálského Soestru. Nejstarší malby na skle se dochovaly v Augsburku a za dobu jejich vzniku je obecně považováno 12. století. ROMÁNSKÉ MALÍŘSTVÍ V ITÁLII Nástěnná malba Na románské malířství v Itálii působil jednak příklad pocházející z raně křesťanského umění a jednak vliv tehdejšího byzantského malířství. Ten se projevil zvláště v monumentálních oborech nástěnné malby, ve fresce a mozaice. Vzrůstající snahu po vlastním výrazu lze sledovat v Římě na nástěnných malbách v dolním kostele San Clemente z druhé poloviny 11. století a na mozaikách v kostelích Santa Maria in Trastavere z 12. století a San Paolo fuori le mura z 13. století. Tyto tendence se však projevily i mimo Řím, třeba v Toskáně na mozaikách babtisteria floretského kostela San Miniato z 13. století, či v Asissi v dolním kostele sv. Františka na dílech pocházejících opět z 13. století. Z rozsáhlé malířské výzdoby jednoho z nejvýznamnějších kulturních středisek, benediktinského kláštera v Monte Cassinu se bohužel v důsledku válečných půtek 2. světové války nedochovalo zhola nic. Přibližnou představu o její slohové podobě dávají nástěnné malby v kostele San Angelo in formis v Capuy. V jižní Itálii, na Sicílii a v Benátkách se byzantské umění uplatňovalo rozhodující měrou, protože zde přímo působili řečtí umělci. Z jejich tvorby je možné zmínit mozaiky v Palermu, Monreale a v především v chrámu sv. Marka v Benátkách. Závěrem budiž uvedena skutečnot, že mozaiky v jižní Itálii a na Sicílii jsou obohaceny o islámské motivy, jak dokládá například vnitřní výzdoba v katedrálách v Salernu, Ravellu a Amalfi.

Nástěnná malba v Itálii mozaika v římském kostele Santa Maria in Trastavere

1.10.2009

Strana 77/105


Nástěnná malba v Itálii - výmalba kostela San Angelo in formis v Capuy Knižní malba Italská knižní malba pěstovaná v benediktinských skriptoriích jakým bylo Monte Cassino příliš nevynikala z tehdejšího západoevropského průměru. Z památek knižní malby se do dnešních dob dochovaly svitky z Monte Cassina a velké bible pocházející z Říma a střední Itálie.

Knižní malba v Itálii Bible z Padovy, či Benátek (13. století) Desková malba V oblasti deskové malby patří Itálie a italským umělcům velká zásluha o rozvoj tohoto nového malířského druhu. Ininciativním místem byla zejména Toskána, kde vynikly první známé malířské osobnosti, Giunta Pisano v Pise a Berlinghiero a Bonaventura Berlinghierové v Lucce. Všichni tito malíři působili v první polovině 13. století. Nejčastěji malovali rozměrné obrazy s tématikou Ukřižování, dále Madony nebo obrazy nového populárního světce sv. Františka z Asissi, v nichž se do jisté míry vymanili z područí byzantského slohu.

1.10.2009

Strana 78/105


Desková malba v Itálii Berlinghiero Berlinghieri, Ukřižování (polovina 13. století) ROMÁNSKÉ MALÍŘSTVÍ VE ŠPANĚLSKU Nástěnná malba Ve Španělsku se zachovaly velmi originální nástěnné malby v katalánských kostelích v Sta Maria v Bohi a S. Clemente v Tahullu. Mnohé z těchto maleb jsou ve formě transferů k vidění v muzeích v Barceloně a Vichi. Malby v kostele v San Isidoru v Leónu pocházející z let 1157-1181 jsou dokladem nového stylu silně ovlivněného francouzskou knižní malbou.

1.10.2009

Strana 79/105


Nástěnná malba ve Španělsku výmalba apsidy kostela San Clemente v Tahullu

Nástěnná malba ve Španělsku výmalba apsidy kostela Sta Maria v Bohi Knižní malba V Katalánsku a Asturii přijalo křesťanství mnoho islámských prvků. Příkladem neantických tendencí jsou proslulé takzvané Beatovy rukopisy, ilustrovaná vydání komentáře k Apokalypse, který napsal Beatus z Liébany.

1.10.2009

Strana 80/105


Knižní malba ve Španělsku - Beatus s Girony Závěrem opět několik slov k ostrovnímu prostředí. V Anglii dala nová vlna byzantského vlivu pocházející z normanské Sicílie podnět k nádhernému monumentálnímu stylu. Hlavní skripotoria byla stituována na jihu země a to v Canterbury, Winchesteru, Bury Saint Edmund a Saint Albans. Nové prvky, hustá a temná barva inkarnátu, ozdobné bordury, silné obrysové linie a strnulé postoje, se poprvé objevily v žaltáři ze Saint Albans. Řada velkých biblí iluminovaných v tomto stylu vyniká odvážnými výzdobnými motivy a jadrností postav. Nejkrásnějším příkladem tohoto nového stylu je Winchesterská bible vytvořená v letech 1160-1170 a dnes chovaná v knihovně katedrály ve Winchesteru.

Knižní malba v Anglii Žaltář ze Saint Albans 1.10.2009

Strana 81/105


Knižní malba v Anglii - Winchesterská bible (1160-1170), pohled na celé folio a detail iniciály

1.10.2009

Strana 82/105


3.7 Románské malířství v Čechách a na Moravě ROMÁNSKÉ MALÍŘSTVÍ V ČECHÁCH A NA MORAVĚ Úvod Románské malířství v Čechách a na Moravě se v 11.-13. století rozvíjelo ve dvou hlavních druzích. V malbě nástěnné a knižní. O malbě na skle existují písemné doklady až z pozdější doby (Roku 1276 pořídil biskup Jan III. z Dražic dvě okna s obrazy ze Starého a Nového zákona v chrámu sv. Víta), ale lze předpokládat, že existovala již dříve. Obecně lze říci, že české země v románské době nepřinesly v rámci evropského umění nic nového, podněty spíše přijímaly a to zejména z oblastí německých zemí (Bamberk, Řezno), kde se rozvíjela tradice karolinských a ottonských skriptorií (Reichenau, Echternach), ale také rakouských zemí, kde hrál klíčovou roli Salcburk jako sídlo biskupství.

Nástěnná malba na Moravě - Třebíč, mučení sv. Jana Evangelisty Charakteristika románského malířství v českých zemích V románském malířství je plastický tvar převeden do plochy pomocí obrysové a vnitřní kresby, popírající hmotné jádro a podtrhující duchovní rozměr. Hlavně ve 12. století ovládá evropské umění kresebný styl. Českou nástěnnou i knižní malbu určoval až do roku 1200 středoevropský slohový názor. Ve 13. století se situace mění působením posledních vln byzantských vlivů. Byzantinizmy, reprezentované zalamovanými liniemi, expresivitou, větší hybností postav, plasticitou a bohatším koloritem pronikaly do Čech ze sousedního Saska, kde se tento pozdně románský sloh konstituoval a ovládaly zdejší malbu až do konce 13. století.

1.10.2009

Strana 83/105


Nástěnná malba v Čechách - Praha, kostel Panny Marie pod řetězem, mučení světice (13. století) Nástěnná malba Z románské nástěnné malby u nás se dochovala pouze malá část, uvážíme-li, že ve 12. století byl každý kostel vymalován, že malby zdobily stěny v klášterech, knížecích a biskupských hradech a později i v městských a šlechtických palácích i kupeckých domech. Z 11. a první třetiny 12. století neznáme dosud žádnou nástěnnou malbu, ale zato však celou řadu významných a umělecky vynikajících rukopisů.

Nástěnná malba na Moravě - Třebíč, detail se scénou o neznámém světci Náměty Ikonografie románského nástěnného malířství v českých zemích je poměrně chudá. Témata jsou čerpána nejčastěji z Písma, apokryfů a legendistické literatury či z receptářů, k nimž na východě patřily např. Kniha athoská, na západě spis Theophila Presbytera Schedula diversarum artium. V případě cyklů ctností či svobodných umění (Například legenda o sv. Klimentu ve Staré 1.10.2009

Strana 84/105


Boleslavi) to byly opisy antické literatury, prováděné zejména v klášterech (Aristoteles, Prudentius, Boethius). V románské období se v českém malířství ustaluje umístění scén v prostoru kostela. Konchy apsid bývají nejčastěji vyčleněny pro zobrazení Posledního soudu – Maiestas Domini, obklopený symboly evangelistů s přímluvci Pannou Marií a sv. Janem Křtitelem (Deesis). Časté jsou též pásy maleb s evangelisty a proroky, christologické a později i mariánské cykly (sv. Petr a Pavel v Albrechticích, sv. Jakub v Rovné) a v neposlední řadě také legendy líčící život světců (sv. Prokop v Třebíči, sv. Kliment ve Staré Boleslavi). V románském období lze hledat také počátek počátek monumentálních zobrazení sv. Kryštofa (Bořitov, Albrechtice u Sušice, fragmenty – Holubice, Tismice, Kondrac). Zvláštní kapitolu pak tvoří panovnické cykly legitimizující moc vládnoucí dynastie (znojemský panovnický cyklus, fragmenty panovnických postav ze staroměstského domu). Malba s profánním námětem, o které se zmiňují prameny a jejíž existenci potvrdil archeologický výzkum, se nacházela v křížové chodbě kapitulního domu na Hradčanech. Jednalo se o zobrazení bitvy u Turska mezi Přemyslovci a Lučany (asi z roku 1234). Pozdně románská nástěnná malba bývá členěna do dvou skupin – první: typická expresivitou a bohatou draperií čerpala podněty z durynsko-saských a byzantských vzorů (malby v sakristii baziliky sv. Prokopa v Třebíči). Druhou skupinu charakterizuje monumentalita, objemovost a ztišená gesta (malby panovníků ze staroměstského domu). Nezanedbatelný význam pro přenos motivů a migraci uměleckých děl měly poutě do svaté země, k hrobům mučedníků do Říma a později také ke sv. Jakubu do Santiaga de Compostela, kam vedla cesta přes řadu francouzských románských katedrál.

Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě Na počátku nástěnné malby v českých zemích stojí malby v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě vytvořené roku 1134 u příležitosti svatby znojemského knížete Konráda II. s Marií Srbskou, dcerou srbského krále Uroše a švagrovou pražského knížete Soběslava I.., který svatbu dojednal a také se jí osobně účastnil. Přestože z původní malby zůstala jen spodní fresková vrstva, kdežto vrchní nátěry temperou zpráškovatěly a opadly, patří znojemský soubor z hlediska ideového a uměleckého k nejvýznamnějším dílům románského umění nejen u nás, ale v Evropě vůbec. Jeho výjimečnost spočívá v umělecky působivém spojení nábožensko-církevní ideologie s politickou ideou a reprezentací dynastickou. Nástěnné malby v znojemské rotundě byly malovány od kupole směrem dolů v horizontálních pásech. Dolní pás vyplňuje malovaná drapérie. V pásu nad drapérií se odvíjí christologický cyklus obsahující Zvěstování, Navštívení, Narození, Sen Josefův, Zvěstování pastýřům, Klanění tří králů. Další scény se bohužel do dnešních dob nedochovaly. Christologický cyklus měl snad připomínat původní pouze mariánské zasvěcení rotundy. Dva výše položené pásy uvádí scéna povolání Přemysla Oráče na trůn. Za scénou následují knížecí postavy s jedinou královskou figurou. Z celkového počtu 27 postav je 18 z nich spolu s královskou figurou přioděno pláštěm (Vratislav II, 1085). Zbývajících 9 plášť postrádá. Ve vrcholu kupole se nachází holubice – symbol sv. Ducha a pod ní se v řadě střídají figury čtyř cherubínů se čtyřmi evangelisty, píšících u pultů své dílo. Po bocích apsidy se nalézají proti sobě postavy fundátora (Konrád II. Znojemský) s kostelem v ruce a 1.10.2009

Strana 85/105


jeho ženy s nádobou. Nad vrcholem konchy je vymalován oblak. V konše apsidy se dosud rýsuje kompozice Maiestas Domini s Pannou Marií a sv. Janem po stranách. Oblouk konchy lemuje pás s bustami andělů. Jako literární pramen k legendárním scénám povolání rodu Přemyslovců sloužila Kosmova kronika česká. Na nástěnných malbách v rotundě sv. Kateřiny je do dnešních dob patrná plynulá linie, jež s jistotou vyznačuje obrys i vnitřní kresbu a se zdarem se pokouší rozlišit jednotlivé typizované postavy výrazem tváře, otočením hlavy nebo gestem ruky. Výmalbu rotundy provedl mistr s několika pomocníky, vyškolený v salcburské škole.

Nástěnná malba na Moravě - Znojmo, rotunda sv. Kateřiny, povolání Přemysla oráče (1134) Vliv salcburské školy se následně projevil i na dalších malbách 12. století, například v kostele sv. Klimenta ve Staré Boleslavi,sv. Petra a Pavla v Albrechticích a v kostele sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice.

1.10.2009

Strana 86/105


Nástěnná malba na Moravě - Znojmo, rotunda sv. Kateřiny, povolání Přemysla oráče (1134) Kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi Nástěnné malby provedené v kostele pocházejí z třetí čtvrtiny 12. století a zobrazují následující scény. V medilonech se nachází blíže neurčené alegorie, pravděpodobně svobodná umění, motiv jezdců v apsidě a tři scény ilustrující legendu o sv. Klimenta vymalovanou na jižní stěně kostela. Zobrazeny jsou scény sv. Klimenta objevujícího pramen sladké vody, následuje obraz římského císaře Trajána vypovídajícího sv. Klimenta do vyhnanství. Na poslední scéně je sv. Kliment shazován do moře. Salcburské vlivy jsou na boleslavských malbách patrny zejména v konstrukci obrazu, která byla provedena pomocí pravítka a kružítka a použitím čtverečkované síťě.

Nástěnná malba v Čechách - Stará Boleslav, kostel sv. Klimenta (12. století) 1.10.2009

Strana 87/105


Kostel sv. Petra a Pavla v Albrechticích Ve stejné době jako malby ve Staré Boleslavi vznikl v apsidě kostela sv. Petra a Pavla v Albrechticích motiv Posledního soudu. V konše apsidy je vymalován trůnící Kristus mezi světci, v pásu pod ním jsou apoštolové a proroci. Ve spodním pásu je scéna mrtvých, kteří probuzeni hlasem andělských trub vstávají z hrobů. V následujících staletích byly malby přemalovány a slohově znehodnoceny.

Nástěnná malba v Čechách -Albrechtice, kostel sv. Petra a Pavla, detail Posledního soudu (12. století)

1.10.2009

Strana 88/105


Kostel sv. Petra a Pavla v Albrechticích - Poslední soud (12. století) Kostel sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice V konše apsidy kostela je vymalován Kristus v mandorle přidržované anděly. Pod ním se nachází pás bosých apoštolů stojících v arkádách. Na triumfálním oblouku jsou vyvedeny postavy Kaina a Abela. Jižní stěna kostela byla objednavatelem vyhrazena christologickému cyklu, západní stěna pak postavám představujícím sedm svobodných umění (v kruzích). Do dnešních dob se dochovaly také fragmenty legendy o životě sv. Jakuba. Nástěnné malby vzniklé ve třetí čtvrtině 12. století jsou charakteristické bohatou vnitřní kresbou.

1.10.2009

Strana 89/105


Nástěnná malba v Čechách - Sv. Jakub, kostel u sv. Jakuba, Tři Marie u hrobu Kristova (12. století) Kostel sv. Jiří na Pražském hradě Z 12. století pochází malba umístěná na klenbě hlavního chóru. Jde o zobrazení Nebeského Jeruzaléma (Obraz je komponován do tří soustředných kruhů: uprostřed byl asi Beránek boží, poté kruh s architekturou pomyslného města a nakonec pás s kvadriloby s evangelisty). V první čtvrtině 13. století vznikly v podvěžní v jižní kapli P. Marie malby zobrazující Maiestas Domini, opět Nebeský Jeruzalém, legenda o sv. Blažeji a velká postava sv. Kryštofa.

Nástěnná malba v Čechách - Praha, bazilika sv. Jiří (13. století) Kostel sv. Bartoloměje v Kondraci u Vlašimi V druhé čtvrtině 13. století byl na stěnách a pod kruchtou kostela v Kondraci proveden rozsáhlý legendární cyklus ze života neznámého světce, jenž se do dnešních dob dochoval pouze fragmentárně.

1.10.2009

Strana 90/105


Malby v bývalé opatské kapli (dnes sakristie) v Třebíči Po roce 1250 byly v opatské kapli kostela sv. Pokopa v Třebíči vymalovány scény ze života sv. Jana Evangelisty. Textovým podkladem pro malby byla Zlatá legenda Jakuba de Voragine. V kapli se nachází obrazy sv. Jan před Aristodemem s číší jedu v ruce, mučení sv. Jana v kádi s vroucím olejem, dále Abrahám obětuje Izáka a zobrazení skutků neznámého světce.

Nástěnná malba na Moravě - Třebíč, opatská kaple kostela sv. Pokopa (13. století) Kostel Narození Panny Marie v Písku Na pilířích píseckého kostela byly v třetí čtvrtině 13. století vyvedeny malby s námětem Trůnící Madona korunovaná anděly, Ukřižováním a Snímaním z kříže. Po formální stránce vynikající dramatické kompozice jsou patrně dílem dvou malířů. Výjimečné jsou především ojedinělou syntézou byzantinizujícího slohu a nastupujícího gotického názoru, který je patrný zejména prohnutím těla Krista. Obecně lze říci, že v nástěnných malbách z druhé poloviny 13. století doznívá pozdně románský byzantinizující sloh a objevují se první náznaky gotického cítění.

1.10.2009

Strana 91/105


Nástěnná malba na Moravě - Třebíč, opatská kaple kostela sv. Pokopa, Kristus před Aristodemem (13. století)

Nástěnná malba v Čechách - Stará Boleslav kostel sv. Klimenta, alegorická postava

1.10.2009

Strana 92/105


Knižní malba Mnohem početnější než kolekce románské nástěnné malby v českých zemích je soubor domácí knižní malby. Je tomu tak zejména díky tomu, že rukopisy v klášterních zdech více chráněny a většinou tvořily součást chrámového inventáře, kdežto nástěnné malby ničiliy požáry, bourání, přestavby a opravy staveb, s nimiž byly svázány. Proto nám dávají miniatury povšechnou představu i o slohu nástěnných maleb v 11. století, z něhož se žádná památka nedochovala. Latinský opis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu Nejstarším iluminovaným rukopisem spojeným s českým prostředím je latinský opis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu, který objednala choť knížete Boleslava II. kněžna Ema nejpozději roku 1006. Tři figurální kompozice (Dedikační list zobrazuje klečící kněžnu Emu, kořící se sv. Václavu korunovanému Kristem. Na dalším foliu je sv. Václav připíjející sv. Michalu na hostině v Boleslavi. Třetí iluminace ilustruje zápas sv. Václava s Boleslavem a zavraždění sv. Václava.) souvisejí slohově s otónským prostředím konkrétně se skriptorii v Reichenau a Echternachu. Některé motivy, například zobrazení zrádného mnicha, mužské tipy s dlouhými kníry, detaily oděvu a zbroje jednotlivých postav, však představují vodítko k teorii, která spojuje rukopis s českým prostředím. Latinský opis Gumpoldovy legendy je doposud předmětem badatelských sporů a vědeckých diskuzí vedených na celoevropském formátu.

Knižní malba v Čechách - Latinský opis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu, Hostina na Boleslavi (před 1006) Svatovítská apokalypsa Druhou iluminací, která se váže k Čechám, je obraz Zjevení sedmi svícnů a kníže Spytihněv II. přijímající knihu z rukou benediktinského opata na titulním a dedikačním listě Apokalypsy svatovítské kapitulní knihovny. Jeho románský styl navazuje na jihoněmeckou malbu řezenského okruhu a předjímá skupinu rukopisů Mistra Kodexu vyšehradského, která představuje vrcholné dílo románské knižní malby v Čechách. Rukopis Apokalypsy vzniklý po polovině 11. století byl vytvořen patrně pro českého knížete Spytihněva II.(1055–1061) či pro jeho nástupce Vratislava II. (1061–1092). Tuto tezi podporuje votivní scéna s knížetem a 1.10.2009

Strana 93/105


církevními hodnostáři na titulním listě. Kodex vyšehradský K hlavnímu rukopisu, Kodexu vyšehradskému, který byl vytvořen u příležitosti korunovace prvního českého krále Vratislava I. roku 1085, se slohově úzce váží ještě tři rukopisy, Evangelistář kapitulní knihovny svatovítské v Praze, Evangeliář knihovny Czartorijských v Krakově a Evangelistář katedrální knihovny v Hnězdně. Domácí literatura k této skupině řadí i dnes ztracený kodex mělnický a dále v Olomouci chovaný Kodex Zábrdovický. Oba tyto rukopisy jsou však daleko horší výtvarné kvality. Kodex vyšehradský neboli korunovační evangelistář je z nich ilustračně nejbohatší a výtvarně nejnádhernější, takže nemá ve střední Evropě obdoby. V minulosti byl vznik kodexu kladen do českého prostředí, dnes se uvažuje o německém Řezně či rakouském Salcburku.

Knižní malba v Čechách - Kodex vyšehradský, pokušení Krista (1085) Výtvarnou složku rukopisu tvoří postavy evangelistů, genealogie Krista (čtyři stránky Kristova rodokmene, celkem 54 bust) a stěžejní události z Kristova života. Poprvé jsou zde porovnávány výjevy ze Starého a Nového zákona chápané ve smyslu typu a antitypu. Do českého prostředí byl Kodex vyšehradský kladen především díky vyobrazení trůnícího knížete Václava v iniciále D(ixit). Z oblaku knížeti žehná Boží ruka s křížem a nápis doprovázející iluminaci označuje Václava jako světce a knížete.

1.10.2009

Strana 94/105


Knižní malba v Čechách - Kodex vyšehradský, Obětování Krista v Chrámu (1085) Nejvýznačnějšími rukopisy 12. století, kdy na české malířství působil sloh salcburské školy, jsou Augustinův spis o Božím státě (De civitate Dei), v němž malíř a písař Hildebert nakreslil sebe a svého pomocníka Everwina při práci, kterou ruší mlsná myš. Jedná se o vůbec první žánrový obraz v dějinách českého malířství, Flores Sancti Bernardi, Horologium olomoucké a druhý Augustinův spis De civitate Dei.

Knižní malba v Čechách - Evangeliář svatovítský (kolem roku 1085) Olomoucké Horologium Kolektář darovaný olomoucké kapitule objednal olomoucký biskup Jindřich Zdík u příležitosti otevření olomoucké kapituly roku 1141. Zhotovil jej malíř Hildebert a písař Everwin, které biskup povolal patrně z Porýní, jak naznačuje protáhlost figur a barevná skladba vycházející z knižní malby kolínské oblasti. Rukopis obsahuje dedikační scénu založení olomoucké kapituly. Ústřední postavou je papež Řehoř Veliký diktující komentář Ezechielovi. Papežův trůn 1.10.2009

Strana 95/105


nesou podle nápisů Marek a Modlata (asi umělecký vedoucí a správce stavební huti). Z jedné strany k papeži přichází biskup Jan II. a mniši benediktinského kláštera na Hradisku u Olomouce s opatem v čele, z druhé strany kleriku přistupuje Jindřich Zdík s pražským knížetem Vladislavem II. Vedle hlavních postav jsou na dedikačním listě dále zobrazeny rovněž osoby, které se zasloužili o kapitolu a účastnily se jejího vysvěcení. Je zde rovněž zpodoben údělný olomoucký kníže Ota III., zvaný Dětleb (Thiedlieb). Pod vlastní dedikační scénou jsou vyobrazeny postavy tvůrců Hildeberta, Everwina a benediktinského mnicha označeného písmenem R.

Knižní malba na Moravě - Olomoucké horologium, (před rokem 1141) De Civitate Dei V druhé čtvrtině 12. století vznilo další dílo, jehož autory jsou iluminátoři Hildebert a Everwin. Obsahuje žánrovou scénu z iluminátorské dílny, v které myš ujídá sýr ze stolu. Kresbu doprovází latinský text „Bídná myši, příliš často mě doháníš k hněvu, Bůh tě zatrať.“

Knižní malba na Moravě - De Civitate Dei (12. století) Flores sancti Bernardi 1.10.2009

Strana 96/105


Rukopis objednal po polovině 12. století pražský biskup Daniel. Dle dedikačního listu byl autorem opisu patrně mnich Bernold (zřejmě písař i iluminátor), jenž v této scéně knihu předává biskupovi Danielovi, který ji předává „ochráncům kostela pražského“ sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu.

Knižní malba v Čechách - Flores sancti Bernardi (12. století) De Civitate Dei Opis díla církevního otce Augustina vznikl v pražském prostředí kolem roku 1200. Na titulním listu rukopisu je zobrazen nebeský Jeruzalém, jemuž dominuje Nejsvětější Trojice - Trůnící Bůh Otec se symboly beránka a holubice. Vedle hierarchií světců je tu vyhrazeno místo i českým patronům. Jedná se o tři mužské a jednu ženskou postavu bez svatozáří. Nápisová páska, kterou si skupina "Čechů" přidržuje hlásá „Naděje, láska a víra zjednává místo spravedlivým Čechům“ označeným jako Boemenses. Mezi rukopisy pocházející z 12. století patří také Svatojiřský žaltář či Ostrovský žaltář.

1.10.2009

Strana 97/105


Knižní malba v Čechách - Ostrovský žaltář (12. století) Z rukopisů 13. století, v nichž se projevil pozdně románský byzantinizující sloh, patří k nejpozoruhodnějším Cursus Sanctae Mariae, Kodex Gigas. V sledovaném století se ve střední Evropě projevila vlna byzantinismů prostředkovaná severní Itálií či oblastí durynsko-saskou. V našich zemích se tento vliv projevil zejména ve dvou rukopisech vzniklých přibližně současně, a to v Mater Verborum a Sedleckém antifonáři. Cursus Sanctae Mariae Rukopis vznikl v první čtvrtině 13. století nejspíše v premonstrátském klášteře v Louce. Objednal jej zřejmě moravský markrabě Vladislav Jindřich (bratr Přemysla Otakara I.) či jeho žena Kunhuta. Obsahuje celostranné i menší miniatury ilustrující scény ze Starého a Nového zákona a nápisy v německém dialektu. Zajímavostí je dvojí vyobrazení sv. Václava. Výzdoba kodexu má kresebný charakter, pouze první obraz z Geneze s Adamem a Evou a iniciála „D“ se Zvěstováním jsou malovány kvašovými barvami. Autor mohl být inspirován nedalekými malbami ze znojemské rotundy. Kodex Gigas Mimořádně rozměrný rukopis byl zhotoven v benediktinském klášteře v Podlažicích a následně uloupen Švédy z rudolfínských sbírek za třicetileté války. Obsahuje sbírku nejrůznějších textů, například texty církevních otců, žalmy, scény ze Starého i Nového zákona, uprostřed dvoustrana Ukřižování – Nebeský Jeruzalém × město ďáblovo, dále Kosmovu kroniku, jejíž zařazení dokládá český původ rukopisu.

1.10.2009

Strana 98/105


Knižní malba v Čechách - Kodex Gigas (13. století) Mater Verborum Opis naučného slovníku opata ze St. Gallen, pozdějšího kostnického biskupa Šalamouna, vzniklý ve druhé čtvrtině 13. století je vyzdoben bohatě rozvinutými iniciálami geometrického, rostlinného, zoomorfního i figurálního charakteru. Náměty jsou opět zejména scény z bible například Ukřižování (poprvé typ vidlicového kříže), Oběšení Jidáše (upoutá expresivitou), zápas Samsona se lvem, archanděl Michael s drakem či mnich s vlkem. Práci charakterizuje námětové bohatství, v němž se projevil byzantinizující pozdně románský dynamický sloh. Rukopis vznikl pravděpodobně v některém z benediktinských klášterů dle vyobrazených benediktinských mnichů i samotného výběru naučného slovníku oblíbeného v řádu.

Knižní malba v Čechách Mater Verborum (13. století)

3.8 Románské užité umění 1.10.2009

Strana 99/105


ROMÁNSKÉ UŽITÉ UMĚNÍ Zpracování kovů Jestliže románské truhlářství při výrobě nábytku používalo tvarů poměrně prostých (truhly) a tektonických členěnných (křesla, židle), vynikající úrovně dosáhlo kovolitectví, kovotepectví a zlatnictví, které vytvářelo celé oltáře (stříbrný oltář od Rogera z Helmerhausenu v katedrále v Paderbornu z roku 1100) a relikviáře v podobě hlav, rukou nebo skříněk ve tvaru chrámku nebo domečku. Ve výzdobě byla technika přihrádkového emailu a inkrustace drahámi kameny vystřídána novou technikou jamkového emailu, jíž vynikaly zvláště dílny v Limoges ve Francii. Zlatníci vyráběli nádherné stříbrné a zlaté liturgické předměty (sardonyxový kalich opata Sugera, sedm metrů vysoký zlatý kříž pro chór v Saint-Denis - dílo lotrinských zlatníků).

Románské umělecké řemeslo ve Francii sardonyxový kalich opata Sugera (kolem roku 1141)

1.10.2009

Strana 100/105


Relikviář z katedrály Saint Foy (konec 10. století) Textílie Na výrobu textilií měl vliv drahých látek z Východu prostřednictvím Benátek, Janova a Arabů ve Španělsku. Z románské doby se dochovaly i cenné tapiserie, které byly zavěšeny na zdi kostelů a hradů. Nejvýznamnější je nástěnný koberec z Bayeux objednaný v Anglii bratrem Viléma Dobyvatele, biskupem Odem. 70 metrů dlouhý pás textílie byl určen do katedrály v Bayeux. Zobrazuje výjevy z dobytí Anglie Normany provedené barevnou vlněnou výšivkou. Obrazy doprovázené vysvětlujícími nápisy udivují při veškeré úspornosti živým dramatickým výrazem, ilustrační narativností a dokumentárností. V Německu patří k nejvýznačnějším vyšívané a tkané koberce z halberstadského dómu a kostela v Quedlinburgu pocházející z 13. století.

Umělecké řemeslo v Evropě -Tapiserie z Bayeux - detail (11. století) Čechy a Morava Předměty románského uměleckého řemesla vznikaly u nás v klášterních dílnách. Písemné prameny dokládají, že v Sázavském klášteře v 11. století se pěstovala technika zdobení emailem. Známe je i jméno zlatníka knížete Břetislava, kterým podle pramenů byl Kojata. Prameny dále uvádí,že v Čechách se již v 10. století tkaly řídké šátky, které platily jako peníze, že česká knížata a biskupové rozdávali drahocenné zlaté a stříbrné předměty, vyšívané látky a 1.10.2009

Strana 101/105


výtvory z křišťálu, z nichž byly mnohé dílem domácích mistrů. V chrámových pokladech se dochovala řada románských památek liturgického charakteru, třeba perlami vyšívaná aksamitová mitra biskupa Daniela, smaltované krucifixy, biskupský prsten, bronzová aquamanilia, kadidelnice nebo slonovinové hřebeny. Domácí původ těchto předmětů však není stoprocentně zaručen. Existují však doklady českých domácích mincí a pečetí.

Umělecké řemeslo v Čechách čelenka nalezená v řece poblíž Českých Budějovic (12. století)

Umělecké řemeslo v Čechách akvamanilium z Hradce Králové (13. století)

1.10.2009

Strana 102/105


Denáry První denáry razil kníže Boleslav I. po roce 955. Kromě přemyslovských mincí se v letech 991-995 objevily i ražby slavníkovské, na Moravě razily mince údělná moravská knížata sídlící v Olomouci, Brně a Znojmě. Ve 12. století rostla výtvarná kvalita těchto denárů, dokonalost ražby mince, která se podobně jako řezba kovového pečetidla stala drobným sochařským dílem. Na denárech byla na jedná straně vyražena podoba vládnoucího knížete, nejčastěji trůnícího na faldistoriu, druhá strana byla nejčastěji vyhrazena postavě sv. Václava, který se již nedlouho po své mučednické smrti stal uctívaným mučedníkem a patronem přemyslovského státu. Sv. Václav byl na mincích zobrazován jako bysta, polopostava, postava, ale také jako jezdec na koni. O autenticitě těchto zobrazení jsou vedeny badatelské spory. Někteří historici umění vyslovili názor, že výjevy na mincích nepředstavují osobu sv. Václava, nýbrž že světcovo jméno obrazy pouze doprovází.

Umělecké řemeslo v Čechách denár Boleslava I. (po roce 995) Pečeti Nepřetržitá řada přemyslovských panovnických pečetí začíná pečetí Vladislava I. po rce 1158. Tato pečeť nahradila původní asi jednostrannou pečeť svatováclavskou. Na aversu pečeti byl vypodoben podobně jako na mincích vládnoucí Přemyslovec, revers byl vyhrazen opět pro postavu sv. Václava, který zde vystupoval jako ochránce země a následně jako věčný panovník, jenž pouze propůjčoval dočasnou vládu přemyslovským knížatům a králům. Kromě kruhových panovnických pečetí se dochovaly i mandorlovité pečeti nejvyšších církevních hodnostářů, pražského biskupa Daniela a olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka.

1.10.2009

Strana 103/105


Umělecké řemeslo v Čechách pečeť olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka (12. století)

1.10.2009

Strana 104/105


1.10.2009

Strana 105/105

1. Světové a české románské umění. Modul M3

Recommend Documents