1
Strategické plánování
1.1
Podnikové strategie
V odborné literatuře se pojem „strategie“ zpravidla charakterizuje jako základní předpoklad o tom, jakou cestou budou dosaženy firemní strategické cíle.1 Podniková strategie je jednotný, všeobsáhlý a integrovaný plán, který dává do souladu strategické cíle se silnými a slabými stránkami firmy a s příležitostmi a hrozbami v relevantním okolí.2 Strategii formuluje a realizuje vrcholový management, který by měl při tom dbát zájmu vlastníků (akcionářů) na maximalizaci tržní hodnoty akcií a podniku. Rozlišují se tři základní druhy strategie: útlum, stabilita a expanze. Útlum vede ke snížení podílu na trhu. Strategie útlumu vytváří při finanční tísni podmínky pro zásadní nápravu financí podniku, spojenou s provozní činnosti. Strategie stability vede k zachování podílu na trhu. Předpokládá upevňování finančních pozic: omezování rizik a posilování výnosnosti. V období stability se může podnik připravovat na expanzi, až se naskytne vhodná příležitost, nebo na rozvážný útlum, kdyby došlo k ohrožení firmy. Strategii stability lze volit při dobrém i slabším zdraví. Strategie expanze je spojena se zvyšováním podílu na dosavadních trzích a s pronikáním na nové trhy. Při expanzi může nastat riziko, že zamýšlené zvýšení tržního objemu přivodí značné zhoršení výsledku hospodaření. Expanzi volí většinou 1
LANDA, M. 2007. Finanční plánování a likvidita. Brno: Computer Press, 2007. s. 96 2
GRUNWALD, R.; HOLEČKOVÁ J. 2007. Finanční analýza a plánování podniku. Praha : Ekopress, 2007. s. 234 1
podnik, který disponuje přiměřenou kapitálovou a finanční silou. Kdyby došlo k nezdaru v provozní činnosti, nemusela by být ohrožena jeho solventnost a postavení na kapitálovém trhu. Strategie navazuje na vizi a misi (poslání) podniku. Stanovuje základní směřování podniku a v rámci něho vytyčuje základní cíle, kterých má být v budoucnosti dosaženo. Zároveň stanovuje základní požadavky na prostředky potřebné k dosažení těchto cílů. Na stanovení strategie mají klíčový vliv zejména tyto faktory: 1. Prostředí, ve kterém podnik působí (širší ekonomické a podnikatelské prostředí, situace na cílových trzích). 2. Názory a záměry vlastníků a zájmy a očekávání ostatních stakeholders, tj. subjektů, které jsou vůči organizaci významněji zainteresovány (zákazníci, stát, věřitelé aj.). 3. Situace samotného podniku (kvalita produktů a jejich konkurenceschopnost, systém řízení, jeho finanční situace atd.). Proces tvorby podnikové strategie zahrnuje formulaci vrcholové firemní strategie, která vyjadřuje základní podnikatelská rozhodnutí, např. v jaké zemi a v jakém odvětví hodlá společnost podnikat, jak hodlá alokovat disponibilní kapitálové prostředky, jakým způsobem bude podnikání řízeno, který z existujících podnikatelských záměrů bude preferován a který nikoliv, atd. Samotný proces tvorby podnikové strategie je graficky zobrazen na obr. 1.1. Na počátku tvorby strategie stojí definování vize a mise společnosti. Ty stanovují proč (za jakým posláním) společnost existuje, v čí prospěch se vynakládá úsilí, jaký je vztah podniku k ostatním subjektům a základní hodnoty, které společnost uznává.
2
Obr. 1.1 Schéma tvorby podnikové strategie
1.2
Strategické cíle
Jakých výsledků a kdy je třeba jich dosáhnout, vymezují cíle podniku. Pomocí strategických cílů jsou jednotlivé činnosti podniku orientovány na realizaci podnikového poslání. V oblasti prodeje je typickým cílem podíl na trhu (tržby), v oblasti výzkumu a vývoje tempo výrobkových inovací, v oblasti výroby úroveň hospodárnosti a produktivity práce. Tvorba cílů probíhá na základě konfliktů zájmových skupin. Akcionáři mají zájem na co nejvyšších výnosech. Manažeři se vyhýbají rizikům, která by mohla 3
ohrozit jejich kariéru. Honba za ziskem se může odrazit v nespokojenosti zákazníků a ve zhoršeném postavení na trhu. K naplnění strategických cílů se používají různé strategické cesty nebo jejich kombinace. Strategické cesty vytyčují záměry, jak se zúčastní provozní činnost na naplňování strategických cílů v souladu s posláním.
1.3
Strategický plán
Plánování nastiňuje budoucnost, kterou může aktuální jednání aktivně utvářet.
Plánování formuluje cíle podnikání a prostředky k jejich dosažení. Je třeba vidět rozdíl mezi plánováním a prognózou. Zatímco plánování je zaměřeno na záležitosti, které jsou pod kontrolou
podniku, prognóza se týká budoucích
vnějších podmínek podnikání, které jsou mimo působení podnikového řízení, ale které je třeba předvídat a respektovat. Strategické plánování zabezpečuje účelnou reakci podniku na dlouhodobý vývoj tržního okolí, na vývoj techniky a technologií, na měnící se ekonomické podmínky a na celkový vývoj vnějšího prostředí podniku vůbec. Nositelem strategického plánování je vrcholový management. Jeho významným členem je finanční ředitel. Představuje stanovení jasných vizí, kam chceme v podnikání dojít, čeho chceme dosáhnout. Strategický plán podniku slouží jako rámcový záměr podniku na střední nebo dlouhé období. Jeho zpřístupněním ve vhodném rozsahu a formě se umožňuje všem spolupracovníkům lépe pochopit, o co jejich firmě jde, takže se tím posílí jejich motivace zúčastnit se aktivně při naplňování cílů.
4
2
Finanční strategie
V soustavě funkčních strategií má finanční strategie poněkud specifickou roli, která vyplývá z postavení a úlohy „financí“ v rámci řízení podniku. Finanční strategie jako funkční strategie musí samozřejmě respektovat nadřazené strategie (obchodní strategii a celkovou firemní strategii), ale současně tyto vyšší strategie podstatným způsobem ovlivňuje. Současně ovlivňuje i jednotlivé funkční strategie. Například výrobní a zásobovací
strategii
podstatně
ovlivňuje
limity
pro
oblast
řízení
zásob,
marketingovou a odbytovou strategii, ovlivňuje předpoklad příjmů z prodeje podnikových produktů atd. Finanční strategie představuje relativně ucelený a navzájem propojený soubor strategických finančních cílů, rozhodovacích kritérií a pravidel, která tvoří základ strategického (případně taktického a operativního) finančního plánování.
2.1
Zásady a principy finančního plánování
Má-li finanční plánování, resp. finanční plány plnit svou úlohu při finančním řízení podniku, je nutné v procesu finančního plánování respektovat určité základní
zásady a principy: Princip
preference
peněžních
toků:
Tento
princip
zdůrazňuje
to,
aby
v krátkodobém i dlouhodobém časovém horizontu souhrnné peněžní příjmy převažovaly nad celkovými peněžními výdaji. Požadavek preference peněžních toků přikazuje odlišovat přírůstek zisku od přírůstku peněžních toků, příjmy od výnosů a výdaje od nákladů a proto by bylo chybou považovat automaticky ziskový podnik za finančně zdravý podnik. Preference peněžních toků je v praxi důležitá zejména při řízení likvidity a uplatňuje se jako podstatný faktor při investičním rozhodování. 5
Princip respektování faktoru času: Podstatou tohoto principu je preferovat v rámci finančního řízení dřívější příjem před pozdějším příjmem. Princip
respektování
a
minimalizace
rizika:
K základům
kvalifikovaného
finančního řízení patří to, že stejné množství peněz či peněžních výnosů získaných s menším rizikem, má mít preferenci před tímtéž příjmem získaným za cenu většího rizika. Zásadou je vždy rizika identifikovat a brát je v úvahu při konečném rozhodování. Princip optimalizace kapitálové struktury: Tento princip směřuje k tomu, aby podnikový finanční management věnoval náležitou pozornost optimálnímu složení podnikového kapitálu, která by se měla promítat i do strategických finančních cílů. Podstatou optimalizace firemní kapitálové struktury je zabezpečení odpovídající finanční stability, snížení nákladů na kapitál a tím i zvýšení ziskovosti a dosažení požadované hodnoty podniku. Princip čisté současné hodnoty: Čistá současná hodnota je definována jako rozdíl sumární současné hodnoty budoucích příjmů a sumární současné hodnoty relevantních budoucích výdajů. Dle principu čisté současné hodnoty by se měl podnik dlouhodobě věnovat jen takovým činnostem, jejichž čistá současná hodnota je kladná. Princip čisté současné hodnoty lze mnohostranně uplatňovat. Zejména v investičním a finančním rozhodování podniků. 16 Mareš, s. 20 Kromě výše uvedených základních principů je vhodné respektovat při finančním plánování i některé specifické zásady:
Zásada
dlouhodobosti
finančního
plánování:
Podstatou
této
zásady
je
skutečnost, že dlouhodobé finanční cíle podniku by měly být nadřazeny krátkodobým finančním cílům v tom smyslu, že operační cíle by měly podporovat postupnou realizaci zamýšleného hlavního směru dlouhodobého rozvoje podniku.
6
Zásada hierarchického uspořádání firemních finančních cílů: Tato zásada úzce navazuje na předchozí zásadu a požaduje, aby v podnikovém finančním řízení bylo vždy zcela zřejmé, jaký hlavní cíl má být v daném období dosažen, a aby ostatní cíle byly vytyčovány a hodnoceny především z hlediska dosažení právě toho cíle, který je v daném plánovacím období nejdůležitější. Aby tato zásada byla správně realizována, je bezpodmínečně nutné, aby ostatní cíle byly vůči danému hlavnímu záměru i mezi sebou navzájem kompatibilní. Zásada reálné dosažitelnosti podnikových finančních cílů: Při uplatňování této zásady se musí vycházet ze základních poznatků získaných v analytické fázi finančního plánování – zejména z analýzy vnějšího a vnitřního prostředí včetně závěrů z finanční analýzy a z analýzy SWOT. Zásada programové ziskové orientace podniku: V manažerské praxi má mezi dlouhodobými záměry nejvyšší prioritu maximalizace tržní hodnoty podniku. To však neznamená, že by měla být přehlížena zisková orientace firmy. Zisk se používá pro externí hodnocení ekonomické výkonnosti podniku a také ovlivňuje tržní hodnotu podniku měřenou například hodnotou vlastního kapitálu, ukazatelem ekonomické přidané hodnoty nebo ukazatelem tržní přidané hodnoty. Zásada periodické aktualizace podnikových finančních plánů: Tato zásada vychází především z reality podnikového řízení ve vztahu k měnícímu se okolí – i sebelépe sestavený finanční plán se postupně dostává do konfliktu s podnikovou realitou a situací ve vnějším okolí a je potřeba ho aktualizovat. Zásada podstatné shody struktury a formy hlavních plánovacích podkladů se strukturou a formou podnikových účetních výkazů: Podstata této zásady je poměrně jednoduchá a přesto je možné se v podnikové praxi často setkat s případy jejího porušování – jde o to, aby struktura, forma a metody sestavení finančních plánů navazovaly na strukturu, formu a metody vnitropodnikového ekonomického reportingu. Jedině tak je možné zajistit srovnatelnost výkazů a možnost kontroly dosažení plánovaných záměrů.
7
Zásada jednoduchosti a transparentnosti plánových výpočtů: Podstata tohoto problému spočívá zejména v tom, že s finančními plány pracují nejen finanční odborníci, ale rovněž i manažeři s mnohdy relativně nízkým stupněm finančních nebo ekonomických znalostí. Použití složitých a odborně náročných postupů by v tomto případě mohlo způsobit komplikace při realizaci finančních plánů. Zásada relativní autonomie finančního plánu: Zásada relativní autonomie finančního plánu umožňuje čelit eventuálním pokusům o rozmělnění či opuštění vytyčených záměrů, uvedených v plánu. Zásada
rolovací
(posuvné)
návaznosti
dlouhodobého
a
krátkodobého
finančního plánu podniku: To znamená, že po skončení právě uplynuvšího ročního plánovacího období se na místo předchozího ročního finančního plánu přesouvá plán následujícího roku a dlouhodobý podnikový finanční plán
se doplní nově
zpracovaným finančním plánem pro poslední, tedy pátý rok stanoveného dlouhodobého plánovacího období. Zásada omezování finančních rizik: Tato Pomocí této zásady se promítá do oblasti podnikového finančního plánování respektování a minimalizace rizika např. riziko měnové, riziko insolvence, tržní riziko.17 Mareš, s. 23
2.2
Formulace finančních cílů
Finanční cíle podniku udávají hlavní směr veškerého podnikového snažení. Tyto cíle dělíme na cíle dlouhodobé (strategické) a krátkodobé (operativní, taktické). Kvalitně řízené a tržně etablované podniky ve vyspělých ekonomikách využívají ve finančním plánování jak cíle dlouhodobé, tak cíle krátkodobé. U nás v České Republice podle průzkumů většina podniků plánuje pouze v mezích krátkodobého časového horizontu. Základním
východiskem
pro
tvorbu
finanční
strategie
je
zpravidla
maximalizace hodnoty pro vlastníky. Těžiště pozornosti by proto podnik při 8
formulaci strategických cílů měl zaměřovat na zvyšování hodnoty podniku, míru návratnosti investic, u společností obchodovaných na kapitálovém trhu i na odhad ceny akcií. Finanční cíle podniku jsou proto zpravidla formulovány na bázi těchto ukazatelů: 1) Nejvyšším dlouhodobým finančním cílem by měla být maximalizace ekonomické hodnoty – takto formulovaný dlouhodobý podnikový finanční cíl lépe vyjadřuje požadavek maximalizace finančního přínosu pro investory. Patří zde ukazatel EVA (Economic Value Added – ekonomická přidaná hodnota). 2) Druhým základním finančním cílem je zisk před zdaněním (EBT – Earnings efore Tax), jehož zvyšování je podstatnou podmínkou tvorby a zvyšování ukazatele EVA. 3) Podstatnou roli při definování finančních cílů má ukazatel růstu tržeb ve spojení s tržním podílem. Důležitost Tržby z prodeje podnikových produktů jsou naprosto dominantní složkou provozních i celkových výnosů a mají rozhodující vliv na výsledné ukazatele ziskovosti. 4)
Další skupinu podstatných finančních cílů tvoří cílové hodnoty v oblasti likvidity a finanční stability.
Vhodnou pomůckou pro formulaci nejen finančních cílů je následující tabulka:20 Landa, s. 114
Cílové obory Tržby z prodeje Obchodní marže Režijní náklady Obchodní pohledávky Ceny zakázek
Obsah cíle
Prvky stanovení cílů Rozsah cíle Cílová oblast
zvýšení tržeb
zrychlit inkaso
o 5 mil. Kč rentabilita tržeb 30 % o5% doba obratu do 40-ti dnů
zvýšit ziskovost
o5%
stabilizace snížení
zejména u segmentu A všechny zakázky provozní režie
rok 2010 1. pol. 2010 rok 2010 rok 2010
všechny zakázky
Z hlediska časového se plány a rozpočty člení na: 9
Cílová lhůta
1. pol. 2010
a) krátkodobé (měsíční, čtvrtletní, roční), označují se jako rozpočty b) střednědobé a dlouhodobé (období 2 až 10 let nebo i delší), označují se jako plány a zpravidla zahrnují celkový ekonomický pohled na podnik.
2.2.1 Členění finančních plánů Z hlediska předmětu plánu či rozpočtu se rozlišují: a) dílčí rozpočty (rozpočet režijních nákladů, rozpočet krátkodobé likvidity atd.), b) kompletní podnikové plány, zahrnující jak celý podnik, tak i celkový ekonomický pohled. Tyto plány pak zahrnují:
plánovanou výsledovku,
plánovanou rozvahu,
plánovaný tok peněžní hotovosti.
Z hlediska technik sestavení plánů a rozpočtů se rozlišuje: a) pevný a variantní rozpočet, b) přírůstkový rozpočet a rozpočet vycházející z nuly, c) rozpočty sestavované za pevné období a klouzavé rozpočty, d) rozpočet limitní a indikativní.
Pevný rozpočet je stanoven zpravidla pro určitou úroveň činnosti a nerozlišuje proto variabilní a fixní část nákladů. Z tohoto důvodu není vhodný pro případy, kdy kolísá objem činností a kde skutečný objem se může podstatně lišit od rozpočtované úrovně.
Variantní rozpočet – je stanoven pro různé varianty budoucího vývoje. Přírůstkový rozpočet vychází ze dvou základních hodnot:
10
z rozpočtu za minulé období a
ze skutečných výsledků za minulé období.
Takto získané údaje se pak pro účely sestavení rozpočtu na aktuální období upravují snížením nebo zvýšením příslušných dílčích položek, které vychází z předpokládané změny rozsahu určitých činností nebo z cenových úprav. Naproti tomu rozpočet vycházející z nuly je rozpočet, při jehož sestavování se všechny činnosti nově hodnotí, tj. jako by se rozpočet sestavoval pro zcela novou činnost. Rozpočet sestavený na pevné období zahrnuje určité časové období (měsíc, čtvrtletí, rok). Klouzavý rozpočet vychází z hlediska své tvorby z následujících zásad:
sestavuje se na určité základní období a navíc i v členění na kratší časové úseky,
tyto kratší časové úseky neplní pouze pasivní funkci „rozpisu“ rozpočtu, ale aktivní roli aktualizace rozpočtu,
proto na konci dílčího úseku rozpočtu (např. na konci 1. čtvrtletí) se úkoly na další období zpřesňují, a to především tím, že se bere v úvahu dosavadní plnění rozpočtu a budoucí očekávané změny podmínek, které se mezitím staly pravděpodobnými,
aby
se
zachovalo
základní
rozpočtové
období,
připojí
se
rozpočet
následujícího dílčího období (např. 1. čtvrtletí následujícího roku). Rozpočet limitní stanovuje úkol, kterým se určuje částka nákladů, která by neměla být překročena. Tento limit představuje buď absolutně nepřekročitelnou částku pro dané období nebo relativně nepřekročitelnou částku. V tomto případě pak překročení limitu podléhá schválení nadřízeného vedoucího. Na rozdíl od limitního rozpočtu stanoví indikativní rozpočet odhad částky nákladů relativně vzhledem k nějaké rozhodné skutečnosti, např. výše rozpočtu útvaru marketingu na reklamu se stanoví odstupňovaně podle výše dosažených tržeb, popř. podle reklamní aktivity konkurence.
11
Celkovou
strukturu
finančních
plánů
si
ukážeme
na
následujícím schématu:
Obr. 3.1 Schéma soustavy finančních plánů a rozpočtů
Základem
pro
sestavení
rozpočtu
je
rozpočet
výnosů,
odvozený
z dlouhodobé prognózy tržeb a z odbytového rozpočtu. Dlouhodobá prognóza tržeb vychází z obchodního plánu podniku. Obchodní plán podniku se sestavuje podle jednotlivých druhů výrobků. Konkrétní podoba rozpočtu výnosů závisí na rozsahu podnikových výrobních či obchodních aktivit a celkový rozpočet výnosů by měl být (z hlediska větší vypovídací schopnosti) členěn na přehled výnosů podle hlavních skupin či segmentů produktů. Na rozpočet výnosů navazuje výrobní (produkční) rozpočet s vazbou na rozpočet nedokončené výroby a odbytový rozpočet, skládající se z těchto dílčích rozpočtů:
12
rozpočet přímého (jednicového) materiálu,
rozpočet přímých (jednicových) osobních nákladů (mzdy a zákonné odvody),
rozpočet přímé výrobní režie.
Základní strukturu dílčích rozpočtů dále doplňuje investiční rozpočet (rozpočet pořízení dlouhodobého majetku a odpisů) a rozpočet režijních nákladů (v členění podle základních druhů režijních nákladů, případně i v účelovém členění nákladů). Údaje z jednotlivých dílčích rozpočtů se soustřeďují v rozpočtu krátkodobých peněžních toků a všechny uvedené hodnoty pak vstupují do výsledných rozpočtovaných výkazů, tj. výsledovky, rozvahy a rozpočtu cash-flow.
13
3
Strategický finanční plán
3.1
Analýza výchozího stavu
Analýza výchozího stavu je odrazovým můstkem pro tvorbu plánu dlouhodobého. Hodnotí se skutečnost
výchozího roku, resp. finanční zdraví a chování daného
podniku, posuzují se veličiny, které jsou typické pro krátkodobé finanční nebo manažerské plánování, jako jsou např. struktura nákladů, výnosů a zisku, pohyby peněžních toků a investice. Stejně tak je nutné analyzovat vnější a vnitřní situaci daného podniku na daném trhu. Mezi hlavní analytické činnosti patří zejména: marketingová analýza, SWOT analýza a analýza finanční situace podniku.
3.1.1
Marketingová analýza
Strategie podniku je tvořena posláním a vizí. Jsou to hlavní východiska při formulování strategie. Dalším východiskem je zkoumání prostředí a to vnitřního a vnějšího. K tomu, abychom zjistili veškeré aspekty, které mohou ovlivnit výkon podniku jak v současnosti, tak v budoucnosti, nám slouží marketingová analýza. Marketingové prostředí se vyznačuje svou proměnlivostí v čase a velkou mírou nejistoty. Je velice důležité, aby firma marketingové prostředí pečlivě sledovala, protože jakékoliv přehlédnutí tržních signálů může vést ke ztrátě podílu na trhu, ke ztrátě konkurenceschopnosti a s tím také ke ztrátě vlastního zisku. Marketingová analýza se skládá ze dvou částí: analýzy vnějšího prostředí a analýzy vnitřního prostředí.
14
I. Analýza vnějšího
Analýza makroprostředí
II. Analýza mikroprostředí
prostředí III. Analýza konkurence
Marketingová analýza
Analýza vnitřního
Analýza kompetencí podniku
prostředí
I.
Analýza makroprostředí
Vývoj makroprostředí, ve kterém podniky fungují, má podstatný vliv na jejich výkonnost. Podnik jako subsystém v rámci makroprostředí se dá znázornit například následujícím obrázkem, zobrazujícím PEST analýzu.
obr. č….PEST analýzy – Kislingerová, s. 29
V rámci analýzy makroprostředí sledujeme následující ukazatele:
15
tempo růstu hrubého domácího produktu,
fiskální politika státu,
vývoj peněžní nabídky,
vývoj úrokových sazeb,
vývoj devizových kurzů,
vývoj inflace,
ekonomické a politické šoky. Reálný výstup ekonomiky se zpravidla měří hrubým domácím produktem.
Bylo prokázáno, že v dlouhodobém a střednědobém časovém horizontu existuje vztah mezi změnou hrubého domácího produktu a změnou akciových kurzů. Akciové kurzy zpravidla předbíhají vývoj reálné ekonomiky o několik měsíců a proto je akciový trh považován za spolehlivý indikátor změn trendu. Druhým prvkem je fiskální politika státu. Jedná se o vývoj daňového zatížení právnických a fyzických osob, které může buď pozitivně, nebo negativně ovlivňovat vývoj v podnikové hospodářské sféře. Vývoj peněžní nabídky se bezprostředně projevuje v chování investorů a má přímý vliv na vývoj akciových kurzů. V této souvislosti je uváděn efekt likvidity. Úrokové sazby jsou dalším důležitým faktorem majícím bezprostřední dopad na vývoj hodnoty jednotlivých společností. Zde platí inverzní vztah mezi vývojem úrokových sazeb a vývojem kurzů akcií, tj. při vzrůstu úrokových sazeb kurzy akcií klesají, při poklesu naopak rostou. Inflace se projevuje v podnicích jak na vstupech, tak na výstupech. Je důležité, jak podnik dokáže právě na inflaci reagovat a do jaké míry se inflace projeví, neboť v podstatě jde především o rozdíl mezi výstupy a vstupy. Ekonomické a politické šoky se promítají zcela zásadním způsobem v podnikové sféře. Jedná se například o negativní vliv demise vlády, volební výsledky, vývoj nezaměstnanosti apod. Makroekonomickou analýzou se zabývají profesionálně různé instituce počínaje statistickým úřadem, Českou národní bankou, přes investiční a makléřské společnosti.
II.
Analýza mikroprostředí
Příslušnost podniku k určitému odvětví je velmi důležitá. Jedná se v podstatě o vymezení dvou základních okruhů problémů, a to: 1) identifikaci základních charakteristických znaků odvětví, 16
2) prognózu vývoje odvětví. 1. Identifikace charakteristických znaků odvětví K základním znakům odvětví patří: a) citlivost na změny hospodářského cyklu, b) míra regulace ze strany státu (bariéry vstupu do odvětví apod.), c) struktura odvětví – Porterův model 5-ti sil a) citlivost na změny hospodářského cyklu Ve vazbě na konjunkturální vývoj lze rozlišit odvětví cyklická, neutrální a anticyklická. Identifikace fáze hospodářského cyklu a charakteru odvětví umožňuje zorientovat se v prognózovaných výnosových mírách v kontextu s rizikem, které se v závislosti na jednotlivých fázích mohou podstatně lišit. b) míra regulace ze strany státu (bariéry vstupu do odvětví apod.) Druhou podstatnou odvětvovou charakteristickou je způsob vládní regulace. Ve vztahu k některým produktům nebo službám může ze strany státu existovat cílený přístup, tj. například existují regulované ceny (viz. cena energie, nájemné apod.), nebo se jedná o bariéry vstupu do odvětví formou udělování licencí státem apod. c) struktura odvětví – Porterův model 5-ti sil Třetím faktorem, který tvoří součást odvětvové analýzy, je struktura odvětví. Na strukturu odvětví působí 5 dynamických konkurenčních faktorů, kterými se zabývá Porterův model 5-ti sil. K těmto faktorům patří:
noví konkurenti – riziko vstupu potencionálních konkurentů na trh, ohrožení firmy ze vstupu nových potencionálních konkurentů
17
substituty - hrozba nových, substitučních výrobků nebo služeb,
konkurující podniky v odvětví - soupeření mezi existujícími konkurenty.
dodavatelé – smluvní síla, jejich obchodní pozice a vyjednávací schopnosti
odběratelé – smluvní síla, pozice, dohadovací schopnost kupujících,
Obrázek Porterova modelu 5-ti sil
Noví konkurenti Ohrožení firmy ze vstupu nových konkurentů
Dodavatelé
Konkurující podniky
Odběratelé
Jejich obchodní
v odvětví Soutěžení o
Jejich obchodní
pozice a vyjednávací
pozice mezi existující
pozice a vyjednávací
schopnosti
konkurencí v daném
schopnosti
oboru
Substituty Ohrožení firmy ze strany Strukturu je pak možné charakterizovat jako monopolní, oligopolní nebo
konkurenční.
substitučních produktů
Výše uvedené faktory mají zásadní vliv na výnosnost odvětví, neboť ovlivňují především ceny, náklady a investice, tj. nákladní složky návratnosti investic. Protože struktura odvětví je v čase relativně stabilní, zásadní měrou ovlivňuje strategii podniku.
2. Prognóza vývoje odvětví a) hodnocení perspektivnosti podniku – je dána atraktivností trhu a konkurenční silou = bostonská matice, b) vlastní prognóza růstu tržeb tj. výchozí odhad tempa růstu služeb oceňovaného podniku zjištěného na základě násobku: růstu trhu (z analýzy a prognózy trhu) a růstu tržního podílu (z analýzy vnitřního potenciálu). Východiskem pro prognózu odvětví je historický vývoj, který se soustřeďuje především na porovnání minulého vývoje tržeb, zisků a cen akcií. Při prognóze je nezbytné především vhodně stanovit délku období, za které lze prognózovat tržby, a správně stanovit ziskovou volatilitu. Zpracováním 18
odvětvových prognóz se zabývají profesionálové v makléřských, investičních společnostech,
bankách
apod.
Výsledky
těchto
prognóz
jsou
publikovány
v odborném tisku a rovněž jsou k dispozici na internetových adresách jednotlivých společností. Také je připravuje Ministerstvo průmyslu a obchodu.
III.
Analýza konkurence
Konkurenční prostředí ovlivňuje chování podniku na trhu. Analýza konkurence by měla sledovat např. velikost prodejů, tržní podíl, silné a slabé stránky konkurence, měla by v sobě zahrnovat i organizační strukturu konkurenta, popis finančního zdraví případně strategických vizí. V praxi je pochopitelně velmi komplikované se k takovým údajům dostat. Většina firem si takto citlivé údaje bytostně střeží. Citlivé informace většinou nepocházejí z veřejně dostupných zdrojů. Jejími původci bývají zpravidla osoby blízké danému podniku, v mnoha případech lze hovořit i o průmyslové špionáži.
IV.
SWOT analýza
Pro pochopení metody SWOT můžeme vyjít z definice strategie jako vytvoření budoucího způsobu řízení organizace, který buď zachová, nebo zlepší její konkurenční postavení. „Dobrá strategie je taková, která neutralizuje hrozby očekávané z vnějšího prostředí, dovoluje využít budoucích příležitostí, těží ze silných stránek organizace a odstraňuje nebo neutralizuje její slabé stránky
19
Metoda SWOT je kombinace silných stránek podniku (strenghts), slabých stránek podniku (weaknesses), příležitostí okolí (opportunities), hrozeb okolí (threats). Uvedu zde několik příkladů silných a slabých stránek podniku a příležitostí a hrozeb okolí. Tyto faktory se budou lišit podnik od podniku v závislosti na tom, do jakého odvětví podnik patři a v jakém cyklu životnosti se toto odvětví nachází. Silné a slabé stránky hledáme a analyzujeme především v těchto oblastech: finanční síla organizace, výzkum a vývoj, výrobková politika, úroveň managementu, organizace firmy, napojení na infrastrukturu, image firmy či výrobku.
20
Hrozby a příležitosti okolí – při analýze budoucích hrozeb okolí je třeba vycházet jak z hrozeb makrookolí, tak i mikrookolí. Typické hrozby mohou být: vysoká diferenciace v odvětví, státní regulace, know-how používané v odvětví, velký počet konkurujících si firem, stejně velké konkurující firmy, pomalý růst odvětví, hrozba substitučních výrobků, hrozba vstupu nového výrobce. Příležitosti potom pomáhají podniku neutralizovat hrozby. Kombinací příležitostí a hrozeb okolí a silných a slabých stránek firmy pak vznikají různé varianty strategického chování. V úvahu bereme vždy budoucí vývoj. Podle charakteru odvětví a kombinací vnitřních i vnějších stránek pak lze pro organizaci, popř. i pro její jednotlivé organizační složky volit různé typy strategií.
V.
Analýza finanční situace podniku 1. Předmět a pojetí finanční analýzy
Finanční analýza podniku je analýzou financí podniku. Finance podniku mohou být definovány jako pohyb peněžních prostředků, vyjádřený peněžními toky. Finanční analýza hodnotí fungování mechanismu financí podniku podle stavu a vývoje finanční situace, a podle účinků provozní, investiční a finanční činnosti na vývoj finanční situace. Finanční analýza je soubor nástrojů pro interpretaci účetních výkazů z hlediska finanční situace. Její zaměření se po několik pokolení finančních analytiků v podstatě nemění. Od finanční analýzy můžeme očekávat plnohodnotné výsledky, jen jde-li o samostatný podnik, který není součástí nějaké skupiny, např. nadnárodní korporace. U koncernových podniků záleží na způsobu financování. Dceřiné společnosti mohou (ale nemusí) být vedeny k samostatnosti ve finančním hospodaření (zejména
21
při významném podílu minoritních vlastníků), a pak finanční analýza má šanci poskytovat centrále i externistům jakýs takýs obraz o finanční situaci dcery. Obecně pro všechny formy vlastnictví (zejména při 100% majoritě) však platí varování, že zisk může být zkreslen transferovými cenami, za které si vzájemně předávají matka a dcera materiál, výrobky a zboží, poplatky účtovanými za poskytované (někdy jen domnělé) služby v oblasti know-how, nízkými úroky z úvěrů v rámci skupiny, apod. Solventnost může být podpořena oddlužením dcery z prostředků koncernu. Zkreslení výsledků finanční analýzy dceřiné společnosti se však dá alespoň odhadnout. V rámci finanční analýzy se setkáváme s pojmem „finanční zdraví“ nebo „bonita“ podniku. Úroveň finančního zdraví je dána mírou odolnosti financí podniku vůči provozním rizikům za dané finanční situace. Podnik, který existuje, pokládáme za více či méně zdravý. I když už podnik jeví příznaky finanční tísně, lze se stále domnívat, že v dohledné době (do roka) ještě nemusí dojít k platební neschopnosti či úpadku, přijmou-li se nápravná opatření. „Finanční důvěryhodnost je založena na úsudku, za jakých podmínek a do jaké míry se mohou různí poskytovatelé finančních zdrojů bez větších obav angažovat ve financování činnosti podniku s ohledem na jeho finanční situaci a finanční chování. Vyjadřuje pravděpodobnost, že poskytovatelé finančních zdrojů nebudou pokládat rizikovost dříve vloženého nebo nově vkládaného kapitálu za nepřiměřeně vysokou cenu. Jednotliví partneři kladou zvláštní důraz na vybrané příznaky finančního zdraví:
investory zajímá především výnosnost,
neobchodní věřitelé se zajímají o solventnost a finanční stabilitu, a
všichni, včetně obchodních věřitelů, hlídají krátkodobou likviditu – kvůli výplatě dividend, či úhradě úroků nebo splácení obchodních závazků. „Finanční spolehlivost signalizuje únosnou míru provozních rizik, na kterou
lze přistoupit při provozní a investiční činnosti: co si „pacient“ může dovolit a co si
22
nesmí dopřát. Charakterizuje se druhem plánované strategie (expanze, stabilita, útlum), na který by stačila úroveň finančního zdraví“3 Jako reakce podniku na úroveň finanční důvěryhodnosti a finanční spolehlivosti může nastoupit ve finančním plánování vhodná terapie, jak vylepšit obraz finanční situace podniku např. finanční restrukturalizací nebo změnou finanční politiky. 2. Zdroje informací pro finanční analýzu Informace pro zpracování finanční analýzy lze čerpat z různých zdrojů. Základní právní rámec upravují tyto zdroje:
obchodní zákoník,
živnostenský zákon,
zákon o účetnictví,
zákon o cenných papírech,
daňové zákony. K základnímu informačnímu zdroji patří především účetní závěrka.
Účetní závěrku má většina společností povinnost zveřejňovat ve výroční zprávě, dostupné na internetových stránkách. Obsah účetní závěrky je závazně upraven opatřením Ministerstva financí, které vychází jednak ze zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, jednak z postupů účtování. Účetní závěrku v soustavě podvojného účetnictví tvoří podle § 18 odst. 1:
3
rozvaha,
výkaz zisků a ztrát,
příloha obsahující také výkaz cash flow
GRUNWALD, R.; HOLEČKOVÁ J. 2007. Finanční analýza a plánování podniku. Praha : Ekopress,
2007. s. 324
23
Struktura a obsah výše uvedených výkazů jsou průběžně aktualizovány sděleními Ministerstva financí formou opatření, která jsou publikována ve Finančním zpravodaji. Příloha k účetní závěrce obsahuje čtyři základní části a to:
obecné údaje o účetní jednotce
informace o účetních metodách, obecných účetních zásadách a způsobech oceňování
doplňující informace k rozvaze a výkazu zisků a ztrát (např. pohledávky a závazky po lhůtě splatnosti 180 dnů, závazky nevyúčtované a neuvedené v účetnictví apod.)
výkaz o peněžních tocích (cash flow). Dalšími zdroji informací jsou data ze Střediska cenných papíru, z Ministerstva
financí ČR nebo data, která lze získat také přímo od emitenta. Zdroje dat poskytují také makléřské firmy, ratingové agentury, investiční společnosti a další, které poskytují informace za úplatu. Jedním z významných dokumentů je také zpráva auditora. Kategorie finančních ukazatelů Z finančních výkazů lze vypočítat řadu finančních ukazatelů. Ukazatelé se sdružují do skupin a každá skupina se váže k jiné oblasti finančního zdraví. Rozdělení ukazatelů na: Absolutní – v agregované formě jsou k nalezení přímo ve výkazech Rozdílové – jsou definovány jako rozdíl určitých absolutních ukazatelů Podílové – jsou definovány jako podíl určitých absolutních nebo rozdílových ukazatelů. Dále v textu budou definovány pouze ty ukazatele, které budou následně využity v praktické části této diplomové práce. Bilanční pravidla 24
Bilančními pravidly se rozumí doporučení, kterými by se měl podnik, resp. jeho management, řídit ve financování firmy s cílem dosažení dlouhodobé rovnováhy finanční stability. Bilanční pravidla bývají zpravidla rozdělena do tří základních kategorií: Zlaté bilanční pravidlo – říká, že je nutné slaďovat časové horizonty trvání majetkových účastí s časovým horizontem zdrojů, ze kterých je financován. Zlaté pravidlo vyrovnání rizika – sleduje vztahy na straně pasiv, resp. říká, že vlastní zdroje by měly převyšovat zdroje cizí. Zlaté pari pravidlo – vypovídá o vztahu dlouhodobého majetku a vlastních zdrojů, resp. podnik při svém financování využívá i cizích zdrojů, proto se tyto dvě položky rovnají pouze v krajním případě. Zlaté poměrové pravidlo – tempo růstu investic by nemělo z dlouhodobého pohledu převyšovat tempo růstu tržeb. Absolutní ukazatele Absolutní ukazatele jsou základním východiskem tvorby finanční analýzy. Vyjadřují určitý stav, nebo informují o údajích za určitý časový úsek.
Absolutní ukazatele
dělíme na stavové – tvoří obsah rozvahy, kde k určitému datu je uvedena hodnota kapitálu a majetku, a tokové – tvoří obsah výkazu zisků a ztrát a výkazu cash flow. Pro finanční analýzu se zpracovává tzv. vertikální a horizontální rozbor absolutních ukazatelů. Horizontální rozbor porovnává jednotlivé položky, dává informace, o kolik se změnila určitá položka v rámci běžného a minulého období. Změnu zpravidla vyjadřujeme v procentech. Vertikální rozbor nám dává informace o jednom období a zkoumá, jak se na určité veličině podílely dílčí veličiny. Rozdílové ukazatele Rozdílové
ukazatele
se
zpravidla
vypočítávají
z absolutních
ukazatelů.
Nejdůležitějšími rozdílovými ukazateli jsou: EVA, MVA, WACC, EAT atd. Souvisejí s měřením přidané hodnoty. Dalšími rozdílovými ukazateli jsou EBT, EBIT, HV. 25
Podílové ukazatele Abychom mohli analyzovat dílčí absolutní hodnoty a jejich vzájemné vazby, musíme dát dané ukazatele do vzájemných poměrů. Existuje velká spousta poměrových ukazatelů, které lze nalézt v různých pramenech . Ideálně můžeme ukazatele rozdělit do dvou hlavních kategorií: Provozní ukazatele – vyjadřují výkonnost podniku, celkovou úroveň hospodaření s majetkem Finanční ukazatele – zaměřují se na posouzení finanční struktury, zadluženosti a dluhové služby a likvidity, tedy schopnosti splácení závazků. Rozlišujeme pět základních skupin ukazatelů: 1. ukazatele rentability 2. ukazatele aktivity 3. ukazatele zadluženosti 4. ukazatele likvidity 5. ukazatele kapitálového trhu
Dlouhodobé finanční plánování „Řízená péče o finanční situaci spočívá zejména v zajišťování vyváženého vztahu výnosnosti k rizikům, jak to sleduje finanční analýza. Finanční plánování usiluje o to, aby i do budoucna svědčilo finanční postavení o odolnosti podnikových financí vůči rizikům podnikání a o schopnosti chopit se výhodných příležitostí, kdykoli se naskytnou.“4
4
GRUNWALD, R.; HOLEČKOVÁ J. 2007. Finanční analýza a plánování podniku. Praha : Ekopress,
2007. s. 253
26
Aby krátkodobé finanční plánování bylo co nejvíce objektivní a přesné, měl by se podnik zaměřit na zpracování svých dlouhodobých cílů, které pak může o to strategičtěji uplatnit v krátkodobém horizontu.
I.
Dlouhodobý finanční plán
Dlouhodobý finanční plán slouží pro rozhodování o skutcích v přítomnosti s účinkem v budoucích letech. Dlouhodobý finanční plán je součástí podnikového strategického plánu. Je jeho integrující částí. Hlavní význam sestavení dlouhodobého finančního plánu spočívá v tom, že prostřednictvím finančního plánu podniku prověřuje proveditelnost a obchodní úspěšnost podnikového plánu. Navazuje na podnikové cíle a strategie. Zároveň je však finanční plán podniku relativně autonomní. Relativita autonomie spočívá ve faktu, že zpracovatel finančního plánu je závislý na poskytnutých informacích, na jejich výměně mezi ekonomy a techniky, mezi obchodníky
a finančníky, mezi manažery a účetními atd. Bez této informační
provázanosti by jen stěží mohl být vyhotoven dlouhodobý finanční plán. Podstatou a základním cílem jakéhokoli podnikání je orientace na maximalizaci tržní hodnoty podniku. Tento prvek je základním finančním cílem dlouhodobého finančního plánu. Maximalizace tržní hodnoty podniku není věcí krátkodobého charakteru, a proto lze reálně předpokládat, že údaje uvedené v dlouhodobém finančním plánu nebudou splněny úplně ani v horizontu v něm vytyčeném. Co je však důležité: dlouhodobý finanční plán poskytne podniku alespoň směr, kterým by se měl pro dosažení svého základního cíle vydat. Zástupným finančním cílem v plánových výpočtech bývá nejčastěji zisk v různých podobách: zisk před odpisy, úroky
a zdaněním, zisk před úroky a
zdaněním, zisk před zdaněním, zisk po zdanění. Plánovaný zisk je zabezpečován obchodní, investiční, výrobní, finanční a výzkumně vývojovou činností. 27
Zdravě prosperující podnik vytváří dlouhodobý finanční plán podniku, kvůli své budoucí expanzi. To znamená, že prostřednictvím dlouhodobého finančního plánu zjistí potřebné finanční výdaje, vývoj a investiční rozsah pro záběh např. nového provozu nebo závodu. Na základě investičního rozhodování a dlouhodobého financování může dlouhodobý finanční plán podniku sloužit jako investiční projekt, ve kterém se promítne investiční záměr, prvotní výdaje, tržní okolnosti. Dlouhodobý finanční plán se sestavuje klouzavým způsobem. Po uplynutí ročního nebo i kratšího období se celý dlouhodobý plán přepracuje s tím, že dřívější druhý rok se stane prvním rokem, a doplní se plán na poslední rok plánovaného období tak, aby počet plánovaných let byl opět úplný. Původní plán se uchovává pro srovnání. Finanční plán na nejbližší příští rok je součástí dlouhodobého finančního plánu. Inflace v plánovaném období se neuvažuje. Dlouhodobý finanční plán se sestavuje ve srovnatelných cenách běžného roku. Výpočty se však korigují o vliv minulé inflace. Fáze dlouhodobého finančního plánování Dlouhodobé finanční plánování má tři fáze: a) stanovení finanční politiky na základě rámcového finančního plánu, zabezpečujícího podnikovou strategii, b) hodnocení přijatelnosti rozvojových projektů podle finančně-politických kritérií, c) zapracování
údajů
z rozpočtů
rozvojových
projektů
do
rozvinutého
dlouhodobého finančního plánu. a) Příprava rámcového dlouhodobého finančního plánu – v této fázi se specifikují jednotlivé finanční politiky, které se stanovují ve vztahu k cílům, které si společnost stanovila. Dále se v této fázi specifikují úhrnné finanční toky za celé plánovací období, cíle v oblasti tvorby zisku a tržeb a jejich promítnutí do změn majetku a toku kapitálu. Je také potřeba ověřit, zda je 28
zamýšlený plán proveditelný. Proveditelnost se posuzuje dle předpokladů získávání finančních prostředků na provozní a také na investiční činnost. Plánovanou výsledovku a rozvahu zpravidla podrobujeme v jejich posledním roce finanční analýze a porovnáváme ji s rokem nultým. Rozpočet strategických projektů – tyto rozpočty souvisí přímo se strategií a také s projekty, které mají být dlouhodobě financovány Rozpočty se sestavují jako dlouhodobé a měly by navazovat na ostatní podnikové politiky. Rozvinutý finanční plán – tento plán je již rozvinutý na všechny plánované roky a plánované příjmy a výdaje musí být v časovém i hodnotovém souladu s výkazy a s plánem. Zohledňují se především provozní činnosti – tržby, zisk před úroky a zdaněním a investiční činnost – výdaje na dlouhodobý majetek. Dlouhodobý finanční plán v sobě zahrnuje i úvahy o dalších projektech, které jsou ve stádiu investičního záměru nebo přípravy.
Hlavní části dlouhodobého finančního plánu 1. analýza finanční situace 2. plán tržeb na základě prognózy tržeb a plánu prodeje 3. plán peněžních toků 4. plánovaná rozvaha 5. plánovaný výkaz zisků a ztrát 6. rozpočet investičních výdajů 7. rozpočet dlouhodobého externího financování 8. souhrnné vyhodnocení plánu
1. Analýza finanční situace Vlastnímu plánování předchází analýza finanční situace a hospodářských výsledků podniku. Jedná se o tzv. přípravnou fázi. V této fázi vychází dlouhodobý finanční plán z údajů před prvním plánovaným rokem a navazuje na skutečnou finanční situaci podniku. 29
Kroky analýzy finanční situace:
hodnocení realizace ročního finančního plánu (běžného roku),
hodnocení finančního chování,
diagnóza finančního zdraví,
posouzení výnosů, nákladů a zisku,
posouzení stavu investičního majetku,
úprava rozvahy a výsledovky do tvaru plánovaných výkazů. Uvedený postup má za úkol zjistit, zda by podnikové finance sledovaného
podniku byly schopny zajistit trvání podniku při dosavadním způsobu a intenzitě podnikání. Hodnocení realizace ročního finančního plánu V této fázi porovnáváme skutečný stav a plán. Zjišťujeme především plnění následujících ukazatelů: tržby, provozní zisk, zisk po zdanění, cash flow netto (čistý peněžní tok z provozní činnosti), investiční výdaje. Pokud nám vzniknou odchylky, zjišťujeme, zda chyba byla na straně plánu nebo na straně skutečnosti. Klademe si otázky, zda byla špatně odhadnuta prognóza vnějších vlivů, zda byl plán v některých ukazatelích nereálný, zda nebyla chyba v řízení atd. Z odpovědí lze čerpat poučení pro zdokonalení plánovaného procesu, opravení plánu popř. ponechání plánu v důsledku pozitivních odchylek. Hodnocení finančního chování Podnik by si měl stanovit svou finanční politiku, která ho chrání před přílišnými finančními riziky. Odchylky od finanční politiky a jejích příkazů mohou být samozřejmě způsobeny mimořádnými okolnostmi, které nemohly být bezprostředně 30
ovlivněny, ale také neodpovědným nebo neprofesionálním řízením. Předmětem hodnocení finančního chování při realizaci plánu je dodržení stanovených kritérií finanční politiky. Dále také zjišťujeme, zda by tato kritéria měla být zachována, nebo zda by měla být revidována. Do této fáze hodnocení patří také analýza indexů poměrových ukazatelů, čistých peněžních toků, zdrojů financování a jejich užití. Diagnóza finančního zdraví „Úroveň finančního zdraví podniku charakterizují očekávání, do jaké míry bude podnik schopen v dohledné budoucnosti (v příštím roce) uspokojovat nároky investorů a všech (i nebankovních) věřitelů: vyplácet dividendy, plnit závazky z půjček a neobchodních úvěrů, a uhrazovat včas krátkodobé závazky. Úroveň finančního zdraví vyjadřuje míru odolnosti financí podniku vůči provozním rizikům za dané finanční situace (při dané úrovni jištění finančních rizik)“Grunwald, s. 191 Pevné zdraví by jistilo podnik i při závažných nezdarech v provozní činnosti (např. v souvislosti s neúspěšným strategickým projektem) či při externím ohrožení. Dobré zdraví by podrželo podnik při přechodných nesnázích v obchodní činnosti (např. při ztrátě určitého trhu). Čím je blíže k úrovni pevného zdraví, tím větší je odolnost proti externímu ohrožení. Při slabším zdraví by případné provozní potíže (např. při provozní havárii) mohly způsobit přechodné finanční problémy. Křehké zdraví činí podnik náchylným k finanční tísni. Nelze vyloučit úpadek.
Posouzení výchozích údajů z výsledovky Dlouhodobý plán peněžních toků
pracuje s několika položkami uváděnými ve
výsledovce. Jsou to tržby, zisk před odpisy, úroky a zdaněním, odpisy a nákladové úroky. Mezi uplatněním těchto položek v účetní výsledovce a v plánu jsou určité rozdíly.
31
Rozdíly:5 V dlouhodobém plánu se předpokládá, že tržby jsou totožné s příjmy z prodeje, kdežto v účetní výsledovce to není totéž. Výchozí úroveň tržeb by měla přihlédnout k určitému počtu neplatičů mezi odběrateli a počítat s nimi i do budoucna. Zisk před odpisy, úroky a zdaněním představuje čistý peněžní tok z provozní činnosti před zdaněním. V dlouhodobém finančním plánu se uvádějí pouze dlouhodobé závazky a úvěry, kdežto ve výsledovce se nákladové úroky týkají všech, tedy i krátkodobých úvěrů. U nákladových úroků a jejich podílu na tržbách je třeba vždy evidenčně vyznačit průměrnou úrokovou míru za všechny úročené zdroje ve výchozím roce. Posouzení investičního majetku V rozvaze se uvádí dlouhodobý hmotný majetek ve své pořizovací a zůstatkové hodnotě. Tyto ceny, však nepromítají skutečné fyzické a morální opotřebení majetku, ani investiční výdaje potřebné k jeho obnově. Při
navrhování
rozšiřovacích
investic
na
základě
výchozí
hodnoty
dlouhodobého hmotného majetku je třeba zodpovědět otázky:6 1. Jaké je využití kapacity použitelného dlouhodobého hmotného majetku? 2. Jaká je reprodukční pořizovací cena dlouhodobého hmotného majetku? 3. Jaká by byla zůstatková cena vycházející z reprodukční pořizovací ceny a ze skutečného opotřebení? V případě, že management podniku zjistí, že dlouhodobý hmotný majetek je nepotřebný a bylo by tedy efektivnější jej vyřadit, je třeba zaměřit se na podíl
5
GRUNWALD, R.; HOLEČKOVÁ J. 2007. Finanční analýza a plánování podniku. Praha : Ekopress,
2007. s. 259 6
GRUNWALD, R.; HOLEČKOVÁ J. 2007. Finanční analýza a plánování podniku. Praha : Ekopress,
2007. s. 259
32
dlouhodobého hmotného majetku nepotřebného pro stávající provozní činnost a na likvidační hodnotu nepotřebného dlouhodobého hmotného majetku. Úprava účetní rozvahy a účetní výsledovky Všechna výše uvedená hodnocení se promítají do výchozího tvaru účetní rozvahy a výsledovky. Při tvorbě plánované rozvahy se zkracuje výchozí tvar rozvahy. Ta potom může vypadat následovně:
Aktiva:
Pasiva:
stálá aktiva
vlastní kapitál
pracovní kapitál
dlouhodobé rezervy dlouhodobé závazky dlouhodobé bankovní úvěry
Strana aktiv se dorovnává se stranou pasiv položkou pracovního kapitálu. Aby podnik splňoval jedno z kritérií likvidity, měl by jeho pracovní kapitál krýt přiměřenou část oběžného majetku.
2. Plán tržeb na základě prognózy a plánu prodeje Tržby určují možné hodnoty ostatních plánovaných veličin. Podnik zpravidla generuje tržby prodejem vlastních výrobků a služeb nebo přeprodejem obchodního zboží či prodejem majetku. Klíčovým dokumentem pro specifikaci tržeb je plán
prodeje.
33
Plán prodeje Plánování prodeje vychází z prognózy trhu, která však nebývá zcela jednoznačná. V plánu prodeje jsou vyjádřeny obchodní cíle, které si firma vytyčila na podkladě prognózy trhu. Na tyto cíle navazuje obchodní politika v návaznosti na přijatou podnikovou strategii. Strategie stability – zachovat nabídku zboží a služeb a zdokonalovat výrobky po funkční stránce i z hlediska kvality, dále zlepšovat vzhled a balení. Je třeba hlídat si svůj podíl na trhu a vyhledávat tržní mezery. Strategie expanze – rozšiřování sortimentu o nové výrobky a objevování nových způsobů užití. Je spojena s pronikáním na nové trhy. Strategie útlumu – vypuštění starých výrobků a omezování vývojových projektů.. Dochází k opuštění některých distribučních cest a k poklesu tržního podílu. Plán cen vlastní produkce Prodejní ceny vlastních výrobků se plánují s přihlédnutím k prognóze tržních cen v odvětví. Cena je důležitým nástrojem v boji o tržní podíl. Mělo by být požadováno, aby se ceny vyvíjely k vývoji obecné úrovně tržních cen tak, aby bylo dosahováno příznivého ziskového rozpětí (marže). Plán tržeb Plán tržeb neboli plán výnosů z prodeje navazuje na plán prodeje a na plán
cen vlastní produkce. Má zachycovat plánovaný vývoj tržeb v reálných cenách. Plán tržeb vzniká ve variantách: realistická, pesimistická, optimistická.
3. Plán peněžních toků Rámcová podoba plánu peněžního toku vychází z přijatelné rámcové rozvahy a slouží pro zabezpečení přírůstků a úbytků dlouhodobých aktiv. Plán peněžních toků má v jeho rámcové podobě rovněž redukovaný počet položek 34
Provozní CF – nezohledňuje se časové rozlišení a rezervy, provozní peněžní toky nejsou ovlivněny změnami pracovního kapitálu. Čistý peněžní tok je tak dán součtem EAT a odpisů Investiční CF – vyplývá ze změny pracovního kapitálu (tj. zásob, pohledávek a závazků) včetně změny hmotného majetku Finanční CF – součástí jsou úroky po zdanění příslušnou sazbou daně z příjmu Plán peněžních toků sestavujeme nepřímou metodou vycházející ze zisku po zdanění. Zkrácená podoba vypadá následujícím způsobem: 1. Zisk po zdanění EAT 2. + Odpisy 3. Čistý peněžní tok z provozní činnosti 4. - zvýšení, + snížení pohledávek a zásob 5. + zvýšení, - snížení závazků 6. (-) pořízení, + prodej dlouhodobého majetku 7. Čistý peněžní tok z investiční činnosti 8. (-) Zdaněné úroky 9. (-) Výdaje na zisku 10. Přírůstek (+) / úbytek (-) dlouhodobých cizích zdrojů 11. Čistý peněžní tok z finanční činnosti 12. Celkový peněžní tok = CF z provozní, investiční a finanční činnosti Rozvinutý finanční plán peněžních toků má totožnou strukturu, liší se pouze tím, že jsou ve sloupcích plánované údaje za jednotlivé roky. Strategické projekty vyvolávají příjmy a výdaje. S touto skutečností je v plánu počítáno. Roční tržby jsou dány přírůstkem tržeb. Tento přírůstek je zajištěn v investičním rozpočtu, který je zvýšen o tržby v daném roce. EBIT je zajištěn přírůstkem EBIT zvýšeným o EBIT ve výchozím roce. Investiční výdaje přebíráme z dlouhodobého investičního rozpočtu.
4. Plánovaná rozvaha Jak již bylo uvedeno výše, rozvaha pro použití v dlouhodobém finančním plánu dostává podobu upravené základní struktury rozvahy. Na straně pasiv jsou uváděny 35
položky dlouhodobého kapitálu a na straně aktiv se uvádí pracovní kapitál místo oběžných aktiv. Je to z toho důvodu, že pracovní kapitál je kryt dlouhodobým kapitálem. Pasiva budou doplněna o krátkodobé závazky a krátkodobé bankovní úvěry až při krátkodobém plánování podle toho, jak potřebný oběžný majetek bude převyšovat pracovní kapitál. Vzhledem k tomu, že dlouhodobý finanční majetek se nepodílí na tvorbě plánovaných tržeb, bývá plánován odděleně od plánování rozvoje provozní činnosti. Dlouhodobý hmotný majetek DHIM se stanoví podle statisticky zjištěné funkční závislosti na tržbách, např. podle lineární funkce typu DHIM se rovná konstanta + koeficient . Podle obdobné funkce se stanoví pracovní kapitál. Součtem se získají dlouhodobá aktiva, která bude třeba financovat dlouhodobými pasivy. Struktura dlouhodobých pasiv je určena požadovanou mírou zadluženosti. Dlouhodobé cizí zdroje DCZ se určí podle vzorce DCZ se rovnají dlouhodobá aktiva .a plánovaná míra zadluženosti Vlastní kapitál se určí jako zátka (hledaná neznámá, vyhovující hodnotám ostatních řádků), daná rozdílem dlouhodobých pasiv a dlouhodobých cizích zdrojů. Z údajů v dlouhodobé rozvaze výchozího a posledního roku lze odvodit změny v jednotlivých položkách i v rozvahovém součtu. Takto odvozenou dlouhodobou rozvahu je třeba upravit, rekonstruovat, pokud nepadne z pohledů kritérií přijatelnosti.
5. Plánovaný výkaz zisků a ztrát Plánovaný výkaz zisků a ztrát vychází z očekávané skutečnosti běžného roku a reaguje především na nastávající změny jako je zavedení nových výrobků do výroby nebo uvedení investičního majetku do provozu.
Výkaz sestavujeme na základě
plánovaného cash flow. U všech plánovaných výkazů se připravuje nejprve jejich rámcová podoba, kde se posuzují strategické cíle z pohledu odhadovaných finančních zdrojů potřebných na realizaci strategických i provozních záměrů. Tato rámcová podoba výkazů je pak 36
podrobena finanční analýze a následně se posuzuje finanční zdraví podniku a jeho finanční chování. V této etapě se plánuje závislost řídících položek a proměnných: tržby - bývají nezávislou proměnou. přímý materiál – jsou závislou proměnnou podle výše tržeb přímé mzdy – jsou závislou proměnnou podle výše tržeb provozní zisk - je nadřazenou závislou proměnnou (i tržbám) provozní zisk po zdanění - je snížením celého provozního zisku o sazbu daně z příjmu, sazba daně z příjmu – využívá se sazby z výchozího období odpisy - se zjišťují z plánu investic úroky – stanovují se podle plánu dlouhodobých bankovních půjček dividendy - jsou příjmem investorů V rozvinuté formě dlouhodobého finančního plánu se využívají údaje z rámcových plánů, které jsou rozepsány do struktury jednotlivých let
6. Rozpočet investičních výdajů Proces investičního rozhodování je velmi úzce spojen s dlouhodobým plánováním, resp. dlouhodobým financováním daných investic. „S nepatrnou nadsázkou se dá říci, že dlouhodobý finanční plán se zpracovává především kvůli investiční činnosti. Ta má totiž rozhodující vliv na peněžní toky v následujících letech.7 Investiční činnost členíme na několik základních kategorií: rozšiřovací investice, modernizační investice, racionalizační investice, investice pro nový druh produkce, investice zajišťující obnovu opotřebeného majetku.
7
GRUNWALD, R.; HOLEČKOVÁ J. 2007. Finanční analýza a plánování podniku. Praha : Ekopress,
2007. s. 279
37
Ve vztahu k peněžním tokům z provozní činnosti mají jednotlivé kategorie investiční činnosti rozdílný účinek:8 obnovovací investice nejsou zaměřeny na zvýšení tržeb ani zisku, rozšiřovací investice zvyšují tržby a nemění ziskové rozpětí, modernizace zvyšuje tržby a zisk (roste produktivita), racionalizace zvyšuje zisk, obnova spojená s obměnou produkce může vést ke změně provozního ziskového rozpětí podle zvolené cenové politiky a může být provázena i změnou tržeb.
Investiční strategie a strategie dlouhodobého financování Základní i dílčí finanční cíle podnikání musí být respektovány i v oblasti investiční politiky. Jejím smyslem proto musí být příprava, výběr a realizace takových investičních projektů, které zvyšují přidanou tržní hodnotu firmy a při tom zajišťují jeho likviditu. Ujasnění podnikových a investičních cílů však samo o sobě nezaručí ještě jejich dosažení. K tomu je ještě třeba zformovat investiční strategii – tj. postupy, jak dosáhnout požadovaných investičních cílů nebo se jim co nejvíce přiblížit. „Respektování základního a dílčích finančních cílů podniku v investičním rozhodování ve svém důsledku znamená, že investor musí každou investiční příležitost posuzovat s přihlédnutím k těmto faktorům, jde o tzv. magický trojúhelník investování:9 očekávaný výnos investice očekávané riziko investice očekávaný důsledek na likviditu podniku 8
GRUNWALD, R.; HOLEČKOVÁ J. 2007. Finanční analýza a plánování podniku. Praha : Ekopress,
2007. s. 280 9
VALACH, J. 2001. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. Praha: Ekopress, 2001. s.31
38
Ideální jsou investice s maximálním výnosem, nízkým rizikem a vysokou likviditou.
Typy investičních strategií Strategie maximalizace ročních výnosů –investor dává přednost co nejvyšším ročním výnosům a nehledí na růst ceny investice. Strategie růstu ceny investice – investor dává přednost těm investičním projektům, u nichž předpokládá co největší zvýšení hodnoty původního investičního vkladu. Strategie růstu ceny investice spojená s maximálními ročními výnosy – investor zde vybírá ty projekty, které přinášejí jak růst ceny investice v budoucnosti, tak růst ročních výnosů. Agresivní strategie investic – investor preferuje projekty s vysokým stupněm rizika. Zde podstupované vysoké riziko je kompenzováno možností vzniku vysokých výnosů. Konzervativní strategie – investor postupuje opatrně, má averzi k riziku a vybírá projekty bezrizikové či s nízkým stupněm rizika. Musí ale počítat s tím, že takové projekty přinášejí nižší výnos. Strategie maximální likvidity – investor dává přednost projektům, které jsou schopny se rychle transformovat na peníze a které jsou co nejlikvidnější. Všechny typy investiční strategie by měly dlouhodobě směřovat k plnění dominantního finančního a celkového cíle firmy v tržní ekonomice: maximalizace tržní hodnoty firmy pro její vlastníky. S investiční strategií těsně souvisí strategie dlouhodobého financování. I strategie dlouhodobého financování vychází ze základních a dílčích finančních cílů podniku. Také zde rozlišujeme různé druhy strategií financování a to např. konzervativní strategie dlouhodobého financování, agresivní strategie dlouhodobého financování, umírněná strategie dlouhodobého financování. Konzervativní strategie dlouhodobého financování. Její základní charakteristikou je, že dlouhodobé zdroje se podílejí i na financování krátkodobého majetku, dočasného charakteru – dočasných oběžných aktiv. Podnik preferuje nízké finanční
39
riziko a nízké zapojení dlouhodobého cizího kapitálu. Tato strategie snižuje riziko, ale i výnosnost podnikání. Agresivní strategie dlouhodobého financování. Tato strategie se vyznačuje tím, že na financování trvalého majetku se podílí krátkodobé zdroje a dále, že je preferováno vysoké zapojení cizího dlouhodobého kapitálu a tím i vysoké finanční riziko. Vysoké finanční riziko ale umožňuje vysokou výnosnost. Umírněná strategie dlouhodobého financování. Při této strategii je snahou podniku, aby trvalá potřeba majetku byla kryta dlouhodobými zdroji a aby zapojení cizího dlouhodobého kapitálu a tím i finanční riziko bylo optimální.
Peněžní toky z investičních projektů „Peněžní tok z investice představuje kapitálové výdaje a peněžní příjmy vyvolané investicí během doby jejího pořízení, životnosti a likvidace. Při přípravě a rozhodování o výběru investičních projektů jde o očekávané peněžní toky, které jsou naplánovány, při hodnocení fungující investice o skutečně dosažené peněžní toky.
7. Rozpočet dlouhodobého externího financování Rozpočet dlouhodobého externího financování vychází z plánu volných peněžních toků. Od volných peněžních toků jsou odečteny zdaněné úroky, plánované dividendy a splátky dlouhodobých dluhů a tím dojde ke zjištění potřebného dlouhodobého kapitálu. Výsledek nám dá informaci o tom, zda máme přebytek či nedostatek volných peněžních toků. Pokud je zjištěn nedostatek, pak to znamená, že volné peněžní toky pokrývají přírůstky a úbytky dlouhodobých externích zdrojů a naopak.
8. Souhrnné vyhodnocení plánu Sestavení plánu peněžních toků, plánované rozvahy a plánované výsledovky výpočty ještě nekončí. Nutnou podmínkou je kvantitativní soulad mezi příjmy a výdaji, mezi výnosy, náklady a ziskem, mezi aktivy a pasivy. Splnění této podmínky ovšem není dostačující pro přijatelnost finančního plánu. Kvalita finančního plánu se 40
posuzuje podle jeho důsledku pro vývoj tržní hodnoty podniku, resp. tržní hodnoty akcie. Tržní hodnotu podniku můžeme vypočítat pomocí několika metod. Jednou z nich je například metoda volných peněžních toků nebo metoda kapitalizovaných výnosů.
c)
Krátkodobý finanční plán
„Krátkodobé finanční plánování se zabývá správou krátkodobých nebo oběžných aktiv a pasiv firmy. Nejdůležitější oběžná aktiva jsou hotovost, obchodovatelné cenné papíry, zásoby a pohledávky. Nejdůležitější oběžná pasiva jsou bankovní půjčky a splatné účty. Rozdíl mezi oběžnými aktivy a pasivy je nazýván pracovní kapitál nebo čistý pracovní kapitál. Oběžná aktiva a pasiva se obracejí mnohem rychleji než jiné položky účetní rozvahy. Krátkodobá finanční a investiční rozhodnutí je možné zvrátit rychleji a snadněji než rozhodnutí dlouhodobá. Proto se finanční manažer při krátkodobém rozhodování nemusí dívat tak daleko do budoucnosti.“Myers, s.821 K řešení problému krátkodobého plánování slouží množství dlouhodobého kapitálu. Firma při vydávání dlouhodobého dluhu nebo při zadržování hotovosti může zjistit, že má stálý přebytek hotovosti. V tomto případě nemá žádné problémy s placením účtů. Jiný případ je případ firem, které jsou permanentními krátkodobými dlužníky. Zlatou střední cestou jdou podniky, které mohou po část roku svou hotovost investovat a po zbylou část roku si půjčují. „Výchozím bodem pro krátkodobé finanční plánování je pochopení zdrojů a užití hotovosti. Firma předpovídá své požadavky na čistou hotovost podle předpovídaného inkasa pohledávek, přičte ostatní kladné toky hotovosti a odečte všechny hotovostní výdaje.“ Myers, s. 822 Pokud finanční manažer, který zpracovává krátkodobý finanční plán zjistí, že prognózovaný hotovostní zůstatek je nedostatečný, má na výběr buď zvýšit 41
dlouhodobý kapitál nebo vybrat z mnoha zdrojů krátkodobého financování. Finanční manažer musí volit takové způsoby financování, aby výsledná kombinace měla nejnižší celkové náklady a přitom by ještě ponechávala firmě dostatečnou pružnost při neočekávaných událostech.
Pracovní kapitál Pracovní kapitál jsou de facto krátkodobá oběžná aktiva, čistý pracovní kapitál je pak ta část oběžných prostředků, která je krytá dlouhodobými zdroji, a to ať už vlastními, tak i těmi cizími. „Jde o tu část aktiv, která není zatížena nutností splacení v dohledně krátké době použitím na úhradu splatných závazků. Funguje jako ochranný polštář podniku pro případ potřeby likvidních prostředků, jsou to prostředky, které mohou být využity více nebo méně k zhodnocení.“Mareš, Firemní fin.polit.
Dlohodobý majetek
Vlastní kapitál
Dlohodobý majetek
Cizí dlouhodobé zdroje
Cizí dlouhodobé zdroje
ČPK Oběžná aktiva
Vlastní kapitál
ČPK
Oběžná aktiva Vlastní dlouhodobé zdroje
Vlastní dlouhodobé zdroje
Obrázek č. …Struktura pracovního kapitálu Pokud hodnotíme pracovního kapitál, vycházíme z faktu, že dlouhodobá aktiva by měla být financována z dlouhodobých zdrojů a krátkodobá aktiva mohou být financována i krátkodobými zdroji. Pokud je ČPK větší než 0, znamená to, že dlouhodobé zdroje převyšují objem stálých aktiv, resp. že oběžná aktiva jsou kryta dlouhodobými zdroji. Záporná hodnota tohoto ukazatele znamená nekrytý dluh a signalizuje problémy s likviditou. Velikost ČPK závisí na charakteru odvětví. Obecně platí, čím vyšší hodnota ČPK, tím je větší schopnost hradit závazky. Na druhou stranu pokud firma má vysoký objem ČPK a nemá potřebný obrat, může to znamenat 42
neefektivnost využívání prostředků. Nedostatkem tohoto ukazatele je i to, že oběžná aktiva mohou v sobě zahrnovat i málo likvidní nebo trvale nelikvidní položky jako jsou např.: nedobytné pohledávky neprodejný dlouhodobý majetek neprodejné zásoby výrobků a surovin
Obsah krátkodobého finančního plánu Krátkodobé plánování je založené na stávající produkční (výrobní) kapacitě, ale současně toto plánování bere v úvahu i strategické záměry podniku. Toto v praxi znamená, že řada vstupních údajů je pro sestavení tohoto plánu dána tím, jak si na tom podnik v současné situaci stojí a také tím, jakou přijal strategii v oblasti investic, forem financování, vývoje tržeb, struktury nákladů, dividendové politiky. Krátkodobý finanční plán je základním nástrojem pro krátkodobé finanční řízení, jehož základem je:Landa, s. 152 identifikovat strukturu a časový vývoj krátkodobých finančních potřeb, zajistit realizaci krátkodobých finančních cílů v oblasti likvidity z hlediska řízení zásob, pohledávek a závazků. Základem pro sestavení rozpočtu je rozpočet výnosu, odvozený z dlouhodobé prognózy tržeb a z odbytového rozpočtu. Na rozpočet výnosů navazuje výrobní rozpočet s vazbou na rozpočet nedokončené výroby a odbytový rozpočet, skládající se z těchto dílčích rozpočtů: rozpočet přímého materiálu, rozpočet přímých osobních nákladů (mzdy a zákonné odvody), rozpočet přímé výrobní režie.
43
Základní strukturu dílčích rozpočtů dále doplňuje rozpočet režijních nákladů, investiční rozpočet (odpočet pořízení dlouhodobého majetku a odpisů) a rozpočet financování. Údaje z jednotlivých dílčích rozpočtů se soustřeďují v rozpočtu krátkodobých peněžních toků. V praxi je možné použít buď zkrácený výpočet peněžních toků na bázi cash flow vypočtených nepravou přímou metodou nebo lze sestavit kompletní výkaz cash flow na bázi nepřímé metody.
Sestavení krátkodobého finančního plánu Krátkodobý finanční plán sestavíme z údajů strategického finančního plánu a budeme jej sestavovat následovně: 1. Stanovíme krátkodobé finanční cíle podniku. 2. Zadáme krátkodobý finanční plán, jehož základním obsahem je identifikace hlavních typů příjmů a výdajů v členění na: oblast provozní (identifikace provozních příjmů a výdajů), oblast
investiční
(identifikace
příjmů
a
výdajů
vznikajících
v souvislosti s investiční činností podniku), oblast finanční (identifikace finančních příjmů a výdajů). Klíčovou funkcí krátkodobého finančního plánu je ověření reálnosti vytyčených finančních cílů a zajištění průběžné likvidity podniku. 3. Provedeme analýzu a sběr vstupních podkladů. Zde patří: rozpočet výnosů, rozpočet vlastních nákladů, rozpočet provozních nákladů, rozpočet ostatních výnosů a nákladů. 44
4. Vypočteme údaje pro převod výnosů na příjmy a nákladů na výdaje. 5. Sestavíme základní varianty výkazu cash-flow. 6. Optimalizujeme výkaz cash-flow.
45
