1. Souvětí podřadné -
pouze 1 věta hlavní + věty vedlejší (závislé na větách řídících – věta hlavní nebo věty vedlejší na vyšší úrovni) vždy se píše čárka
Vedlejší věty 1) spojkové – uvozeny podřadícími spojkami (že, aby, protože…) – spojky nejsou větnými členy 2) vztažné – uvozeny vztažnými zájmeny nebo příslovci (který, čí, kde, kdy…) – vztažná zájmena a příslovce jsou větnými členy - druhy vedlejších vět: (s.v.=spojovací výrazy) podmětná – s.v.: kdo, co, že, aby, kdyby (Potěšilo mě, že si vzpomněl. Nevím, kdy přijede.) přísudková – jmenná část přísudku jmenného se sponou (Obloha byla, jako když ji vymete.) přívlastková – závisí na substantivu věty řídící, rozvíjí ho, s.v.: který, jenž, kde, kdy, kam předmětná – závisí na slovese věty řídící, s.v.: že, aby, kde, kam, kdo, co, odkud, ptáme se pádovými otázkami kromě prvního pádu 5) příslovečná – místní – s.v.: kde, kam, odkud, kudy - časová – s.v.:když, až, jakmile,jen, jak, sotva, zatímco, dříve, dříve než, kdykoli - způsobová – způsobu (Vykonával práci, jak nejlépe uměl) - míry (Jezte, co hrdlo ráčí) - prostředku (Stroj se uvede do pohybu tak, že se otočí pákou.) - zřetele (Pokud šlo o pořádek, nemohli být spokojeni) - přirovnávací – s.v.: jak-tak, čím-tím - účinková (Měla tak zmrzlé ruce, že necítila prsty) - omezovací – s.v.: ledaže - příčinná(důvodová) – s.v.: že, protože, poněvadž, jelikož - účelová – s.v.: aby - podmínková – s.v.: jestliže, -li, kdyby, když, jestli - přípustková – okolnosti v nesouladu s větou řídící, s.v.: ač, ačkoli, třebas, třebaže, přestože, i když, i kdyby, byť, jakkoli 6) doplňková – dvojí závislost – na slovese i podmětu nebo předmětu, často se slovesy smyslového vnímání, s.v.: jak, jako, (Uviděl jsem, jak zmizel v tráve. Pamatuji si otce, jak četl knížky.)
1) 2) 3) 4)
Gramatika 1 z 35
2. Souvětí souřadné -
obsahuje nejméně dvě věty hlavní + libovolný počet vět vedlejších
Poměry mezi větami 1) slučovací (kopulativní) - s.v.: a, i, nebo, ani, či – nepíší se čárky jednak-jednak, zčásti-zčásti, hned-hned, chvíli-chvíli – jsou čárky 2) stupňovací (gradační) – s.v.: ba, dokonce, ale i, nejen-ale i, nejen-nýbrž i 3) odporovací (adverziální) – s.v.: ale, avšak, však, nýbrž, nicméně, ale zato, sice-ale 4) vylučovací (disjunktivní) – s.v.: nebo, anebo, buď-nebo 5) důvodový/příčinný (kauzální) – s.v.: neboť, totiž, protože, vždyť 6) důsledkový (konkluzivní) – s.v.: proto, a proto, tedy, tusíž, tak, a tak
(7) vysvětlovací (explikativní) – s.v.: tj.(to jest), a to, totiž, vždyť, však, není to základní poměr)
Gramatika 2 z 35
3. Slohové útvary a slohové postupy Slohové postupy = způsoby podání tématu, forma, prostředky, např. jak moc umělecký jazyk a) informační – fakta, formality, věcné souvislosti b) vyprávěcí – děj, zajímavost, napětí, pestrost, nesouvislost děje c) popisný – důležité vnější znaky děje nebo objektu, systematičnost, výstižnost d) charakterizační – vnitřní znaky, přímo, nepřímo e) výkladový – vysvětlení podstaty, vztahů, souvislostí f) úvahový – názory autora, zamyšlení, hodnocení, city, postoje - jednotlivé postupy se často prolínají, splývají, doplňují Slohové útvary = konkrétní typ jazykového projevu, každý své charakteristické rysy - liší se: postupy, které jsou pro ně charakteristické funkčními styly formou zpracování (písemné, ústní) počtem mluvčích (monolog, dialog) Slohový postup informační
vyprávěcí
popisný
charakterizační
výkladový
úvahový
Funkční styl prostě sdělovací prakticky odborný nebo administrativní publicistický prostě sdělovací publicistický umělecký prostě sdělovací nebo administrativní prakticky odborný vědecký a naučný publicistický umělecký prostě sdělovací nebo administrativní umělecký prakticky odborný vědecký publicistický (řečnický) prakticky odborný vědecký publicistický umělecký
smíšené útvary
Slohové útvary oznámení, zpráva, dopis, telegram, běžný hovor úřední oznámení, obchodní dopis, formulář, dotazník zprávy, inzerát, reklama, rozhlasové a televizní zprávy vyprávění příhody, vzpomínky novinové reportáže, črty, rozhlasové a televizní reportáže novela, povídka, román seznam, dotazník, životopis odborný popis, návod popisné části ve výkladu cestopis, popis v reklamních prospektech popis postav, prostředí ve vyprávění charakteristika, posudek charakteristika postav, prostředí ve vyprávění směrnice, předpisy, zákony a jejich váklady, referát výklad, pojednání, přednáška, odborný referát proslov, projev diskuze, úvaha úvaha v odborných publikacích, učebnicích, kritická stať, recenze, odborná diskuze úvodník, komentář, úvaha, rozhlasová a televizní beseda úvaha v próze a poezii esej, fejeton, umělecká reportáž
Gramatika 3 z 35
4. Nejvýznamnější hláskové změny v průběhu vývoje češtiny 1) vývoj jazyků z praslovanštiny a) skupiny -or-, -ol-, -er-, -el- (praslovanština) změna na -ra-, -la-, -re-, -le- : gord→(grad)→hrad (čeština) b) skupiny dj, tj, kt změna na z, c : medja→mez, svetja→svíce, nokt→noc c) skupiny dl, tl : zůstaly pouze u západoslovanských jazyků → v češtině ano 2) změny při počátku vývoje češtiny - např. stahování (kontrakce) samohlásek - novaja→nová, novoje→nové, novoju→novú→novou, dělaješ→děláš, uměješ→umieš→umíš, moja→má 3) vývoj češtiny a) b) c) d) e) f) g) h) i) j) k) l)
zánik párové měkkosti souhlásek (kromě ď, ť, ň) r‘→ř r‘epa→řepa g→h glava→hlava šč→šť Ščepán→Štěpán a→ě, á→ie duša→dušě u→i, ú→í l‘ud→lid o→ě, ó→ie koňóm→koniem ztráta jotace ě→e dušě→duše diftongizace, pak monoftongizace ó→uo→ů kóň→kuoň→kůň diftongizace ú→au→ou súd→saud→soud úžení ie→í, é→í viera→víra, řéci→říci aj→ej vajce→vejce
Gramatika 4 z 35
5. Vývoj českého pravopisu 1) primitivní pravopis – jednoduchý, ty hlásky, které nebyly v latině, se psaly latinskými znaky, které odpovídaly co nejblíž latinským hláskám, počátek 13.stol.nejstarší česká věta je v tomto pravopise (Pauel dal ge∫t plo∫coucih zemu) 2) spřežkový pravopis – hlásky, které v latině nejsou – vyjádřeny spřežkami = spojení 2 i více latinských písmen 3) diakritický pravopis – zavedl ho Jan Hus (+zjednodušování češtiny) – De othographia Bohemica = O pravopise českém, nabodeníčka – dlúhé – čárka →délka samohlásky, krátké – tečka →měkkost souhlásky 4) 16.-17.stol. – humanismus – složitá souvětí, mluvnice, gramatiky(Blahoslav), Adam z Veleslavína, Komenský – vysoká úroveň češtiny + vzor jazyka = Bible kralická bratrský pravopis – místo teček nad souhláskami háčky, j se píše g; aj ej→ay ey, v→w, š→∫∫, po c, z, s a ve spojce i→y, dlouhé í→j +zánik duálu, potlačení aoristu, imperfekta (= slovesné tvary času minulého), rozlišení životnosti v rodu mužském 5) 17.-18.stol. – pobělohorské období – germanizace → puristé = brusiči jazyka (břinkoklapka, čistonosoplena) – Václav Jan Rosa 6) národní obrození – počeštění, obrany českého jazyka (Balbín), mluvnice (Pelcl), Dobrovský – analogická oprava pravopisná: nahrazení tvrdého y měkkým i, koncovky podle pádů; slovník, dějiny jazyka Jungmann – česká odborná terminologie, umělecký jazyk 7) 19.stol → současnost – Gebauer – autor 1. pravidel českého pravopisu čeština důležitá i na úřadech a státní správě, založen Pražský lingvistický kroužek (Mathesius, Havránek + po 2.sv.v. - Ústav pro jazyk český ČSAV ( Havránek, Jedlička, Trávníček, Komárek, Jelínek...samý zdrobněliny)→po 93‘ – Ústav pro jazyk český AV ČR
Gramatika 5 z 35
6. Jazyky indoevropské, česká a moravská nářečí - jazykové skupiny : indoevropská, ugrofinská (maďarština, finština, estonština, laponština…), altajská (turečtina, uzbečtina, kazaština...mongolština...), semitohamitská (hebrejština, aramejština…), austroasijská (vietnamština...), austronéská(malajština, indonéština...)... - indoevropské jazyky a) indické – sanskrt, hindština, bengálština, cikánština… b) íránské – perština, afghánština… c) řečtina d) albánština a arménština e) italické - latina→ románské – italština, francouzština, španělština, portugalština a brazilština, katalánština, provensálština, rétorománština, rumunština, moldavština... f) keltské – irština, bretonština, velština, gaelština, staré jazyky Keltů g) germánské – němčina, angličtina, holandština a vlámština, islandština, norština, švédština, faerština, dánština, vymřelá gótština h) baltské – litevština, lotyština, vymřelá pruština i) slovanské – západní – čeština, slovenština, polština, lužická srbština… - východní – ruština, běloruština, ukrajinština ... - jižní – slovinština, srbochorvatština, bulharština, makedonština, staroslověnština… j) vyhynulá chetitština a tocharština - nářečí: součást nespisovné češtiny, nejvíce se oddělily v době pobělohorské – kvůli izolaci jednotlivých částí země, čeština jen ústní podání na venkově, v současné době – rozdíly se stírají (školy, sdělovací prostředky, migrace obyvatel) nyní pozůstatky: - Čechy – chodské, podkrkonošské nářečí - Morava – hanácké, moravskoslovenské (J Morava), lašské nářečí (Slezsko) + nadnářečné útvary – obecná čeština – v mluveném projevu vyvíjí tlak na spisovnou češtinu
Gramatika 6 z 35
7. Mluvnická stavba věty jednoduché, mluvnické vztahy - má pouze jeden podmět (může být několikanásobný) a jeden přísudek (také několikanásobný) - má část podmětovou a přísudkovou: Malá Věrka od sousedů trhala u potoka blatouchy. - jednočlenná – bez základní skladební dvojice - dvoučlenná – obsahuje část podmětovou i přísudkovou - holá – nemá rozvíjející členy (Věrka trhala.) - rozvitá – má rozvíjející členy (Malá Věrka trhala blatouchy.) Syntaktické vztahy - vztahy mezi větnými členy – základní syntaktická dvojice (podmět + přísudek) -Věrka trhala – další syntaktické dvojice (člen řídící + člen závislý) - Malá (závislý)Věrka (řídící) 1) přisuzování (predikace) – mezi podmětem a přísudkem – oba stejně důležité 2) určování (kongruence) – mezi členy ostatních dvojic ve větě, jeden nadřazený druhému, člen závislý zpřesňuje význam členu řídícího 3) přiřazování (koordinace) – mezi částmi několikanásobného větného členu - slučovací (kopulativní) Věrka a Honzík, malá a drzá - stupňovací (gradační) bylo teplo, ba až horko - odporovací (adverzativní) podnapilý, ale artikulující - vylučovací (disjunktivní) peníze nebo život - důvodový (kauzální) neuvěřitelné, neboť smyšlené příběhy - důsledkový (konkluzivní) smyšlené, proto neuvěřitelné 4) přistavování (apozice) – označení stejné věci dvojím způsobem - substantivní – Zde odpočívá Neruda, spisovatel 19. století. - adjektivní – Byl slušný, neschopný hrubosti. - adverbiální – Jednal bezchybně, perfektně. Zůstal tam nahoře. - slovesné – Fena barví, tj. hárá. - nominativ jmenovací – město Praha, Jan Novák, pan Novák, chudák Novák - paralelismus – Eržika ptáček, Eržika rybka Formální vyjadřování syntaktických vztahů 1) v syntaktické dvojici – determinace – v grafu větného rozboru na dvou úrovních - shoda (kongruence) – člen závislý se shoduje s řídícím v pádě, čísle, rodě, osobě - je to přísudek, shodný přívlastek, doplněk - řízenost (rekce) – řídící člen určuje pád závislého členu - předmět, neshodný přívlastek, neshodný doplněk - přimykání (adjunkce) – tvar závislého členu není určován řídícím členem → neshoduje se - příslovečné určení, neshodný přívlastek 2) v syntaktickách skupinách – koordinace – v grafu větného rozboru na stejné úrovni - vztah souřadicí (parataxe) – volné spojení, 3 druhy - syndetické – spojkové – otec a matka - asyndetické – bezespoječné – otec, matka, děti - polysyndetické – vícespoječné – otec i matka i děti - vztah podřadicí (hypotaxe) – nerovné spojení, jeden důležitější - otec s matkou
Gramatika 7 z 35
8. Slova mnohoznačná, synonyma, homonyma, antonyma mnohoznačnost (polysémie) - slova mají evidentní stejný základ, významově se blíží - vznik a) ze základního významu, určitá spojitost mezi významy – jazyk (v ústech, řeč, u boty…) b) dvojím utvořením ze stejného základu – červenka (pták, nemoc, hlína…) c) mnohoznačností předpon – pře- přepsat (něco an někoho, z jednoho písma do druhého, z jednoho papíru do druhého, opravit...) homonymie (souzvučnost) -
znějí stejně, ale nemají stejný významový základ, nic společného, shoda je náhodná např. role (pole, svitek, kotouč, divadelní) druhy homonym: 1) homonymie lexikální - úplná – ve všech tvarech se shodují – polička, vinný, klika, kolej - částečná – některé tvary odlišné – rys, rysa(šelma) x rys, rysu (výkres) - nepravá – homografy (panický šat/strach) a homofony (let/led) 2) homonymie morfologická - tvaroslovná – stejný tvar ve více pádech, číslech (bratra – 4. i 2. pád) 3) homonymie slovně druhová - více slovních druhů – večer – příslovce i podstatné jméno
synonyma (slova stejného významu)
-
a) vlastní synonyma – stejný význam (zeměpis=geografie, přísudek=predikát) b) nevlastní synonyma – téměř stejný význam x trochu se liší : jemné významové odstíny – klid=ticho=mír=pokoj slohové zabarvení – přemístit=přendat, dívat se=čučet, protože=jelikož citové zabarvení – spát=spinkat, děda=dědula různou mírou užívání - daň=berně spisovnost – flek=skvrna, zemřít=exnout, vypít=exnout intenzita významu – červený=rudý, strach=hrůza
- význam: zpestření projevu, obohacení slovní zásoby Antonyma (opozita) - význam – objasnění významového rozdílu (velký = ne malý) - ironie (chytrák) - pomocí záporky ne- záporná antonyma jsou synonyma (blízko=nedaleko, velký=nemalý)
Gramatika 8 z 35
9. Druhy vět podle postoje mluvčího, věta jednočlenná, dvojčlenná podle postoje mluvčího 1) věty oznamovací - končí tečkou - intonace klesavá 2) věty tázací - končí otazníkem - intonace stoupavá nebo stoupavě klesavá - druhy: a) zjišťovací – odpověď ano/ne b) doplňovací – žádá přesnou odpověď – určité informace c) vylučovací – používáme spojku nebo Dnes nebo zítra? d) rozvažovací – sami k sobě, přemýšlíme, sami si odpovíme e) řečnické – nevyžadují odpověď, významově vlastně oznamovací 3) věty žádací a) rozkazovací - rozkaz, zákaz, výzva, žádost, rada - tečka nebo vykřičník - intonace klesavá nebo stoupavě klesavá b) přací - časté částice – nechť, kéž, ať - klesavá intonace - končí tečkou nebo vykřičníkem +forma zvolací – mohou ji mít všechny druhy – důraz, citový vztah, končí vykřičníkem nebo tečkou, případně vykřičníkem i otazníkem ?! věta dvojčlenná - obsahuje část podmětovou i přísudkovou a) s přísudkem slovesným – Slunce svítí. Čtu knihu.(já) b) s přísudkem jmenným se sponou - Život není jen pracovat. Kotě je hravé. c) s přísudkem jemnným beze spony – Pohřeb zítra. Vstupné dobrovolné. věta jednočlenná - nemají základní skladební dvojici, jen jeden základ, který není ani podmětem ani přísudkem a) slovesné – základem slovesný tvar – přírodní, duševní, tělesné stavy, smyslové vjemy Hoří. Stále hřmělo. – neosobní tvary Je zakázano kouřit. Jede se na hory. Bylo o tom rozhodnuto. – infinitivní věty Zastavit stát! Nekouřit. b) neslovesné – nemají žádné sloveso - jmenné Lidové noviny Jaká krása! Lidičky! Pane Novák! Jak krásné... - adverbiální Rychle k oknům! Všichni vpravo! - citoslovečné Achich ouvej.... - částicové Ano. Ne. Ovšem. Zajisté.
Gramatika 9 z 35
10. Jazykověda, její disciplíny, druhy slovníků jazykověda = lingvistika – věda o jazyce a jeho užívání stránky: - formální o zvuková (fonetická) o grafická (littera) - významová -disciplíny: 1) hláskosloví – o zvukové složce jazyka (fonetická) - fonetika – činnost mluvících orgánů, artikulace, výslovnost - fonologie – nauka o fonémech = nejmenších jednotkách řeči, studium změny znělosti, intonace foném – minimální distinktivní jazykovědná jednotka fonologie - ortoepie=poučení o správné výslovnosti - ortofonie=kodifikace ortoepie (závazná pravidla) - ortografie=poučení o zásadách užívání písmen při psaní - pravopis 2) gramatika (mluvnice) - morfematika – morfém=nejmenší část slova, mající ustálenou formu a gramatický význam - morfologie (tvarosloví) – slovní druhy, vnitřní stavba slovních tvarů - syntax (skladba) – skladba vět a souvětí 3) lexikologie - slovní zásoba, etymologie (o původu slov), onomastika (vlastní jména), lexikografie (sestavování slovníků) 4) sémantika – nauka o významu slov 5) slovotvorba (derivologie) – tvoření slov 6) stylistika – o slohu – způsob výběru správných jazykových prostředků 7) dialektologie – nauka o nářečích 8) nové obory : sociolingvistika, psycholingvistika, matematická lingvistika... - jazykověda může být diachronní (vývoj jazyka) nebo synchronní (současný stav jazyka) slovníky – uspořádávají a zpracovávají slovní zásobu - thesaurus – slovník s veškerou zásobou daného jazyka všech dob 1) překladové – dvou i vícejazyčné Česko-anglický, Anglicko-český 2) výkladové – vysvětlují význam a) naučné (encyklopedické) – širší poučení Ottův slovník naučný, Ilustrovaná encyklopedie b) jazykové – původ, výslovnost, mluvnické poučení, použití slova Slovník spisovné češtiny, Slovník spisovného jazyka českého, Příruční slovník jazyka českého 3) speciální – historické, etymologické, nářeční, cizích slov, frazeologické, slangové, frekvenční, ortografické Pravidla českého pravopisu, vlastních jmen, obrazové Orbis pictus
Gramatika 10 z 35
11. Teorie verše, básnické prostředky verš = melodická jednotka, rytmický celek v poezii - volný – nerýmuje se, nemá rytmus - vázaný – rýmy, rytmus - rytmus – opakování zvukových témat - trochej – 1. slabika přízvučná, 2. nepřízvučná − ∪ - jamb – 1. nepřízvučná, 2. přízvučná ∪ − - daktyl – 1. přízvučná, 2.+3. nepřízvučná − ∪∪ - pravidelné opakování rytmu = metrum - opakující se jednotka = stopa ∪ − ∪ −∪ −∪ − - rýmová schémata: a) střídavý abab b) sdružený aabb c) obkročný abba abca abcb d) přerývaný e) nepravidelný básnické prostředky - básnické přívlastky – epiteta (1 epiteton) - konstans – stálé označení vlastnosti, v celém textu - ornans – ozdobný (růžový večer) - přirovnání – za pomoci slov jako, jak - paralelismus – dva jevy postavené vedle sebe ve verši - obrazná pojmenování – tropy - metafora – pojmenování na základě podobnosti - personifikace – lidské vlastnosti na neživé věci a zvířata - metonymie – pojmenování na základě vnitřní spojitosti - synekdocha – část označena celkem nebo celek částí - prifráze - opis - eufemismus - zjemnění - hyperbola - nadsázka - oxymoron – slova protichůdného významu u sebe (živá mrtvola) - ironie – využití slov v opačném významu - sarkasmus – krutější ironie - alegorie (jinotaj) – utajení skutečného obsahu - básnické figury – umístění v textu - epizeuxis – opakování slov ve verši - anafora – opakování slov na začátku veršů - epifora – opakování slov na konci veršů - epanastrofa – opakování slov na začátku i na konci veršů - gradace – stupňování významu - aliterace – využití stejné hlásky ve všech slovech verše - kakofonie - nesouzvuk - eufonie - souzvuk - onomatopoie – napodobení zvuku slovy - paronomázie – opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu - zvukosled – pravidelné opakování stejných hlásek ve verši - přesah – důležitý pro význam, nevychází do rytmu, přesahuje ho -
Gramatika 11 z 35
12. Zvuková stránka jazyka -
jazyk – 2 stránky – mluvená a psaná věda o zvukové = mluvené části jazyka – fonetika základní jednotka = hláska (→slabika → slovo) hlásky - samohlásky – vokály – tóny (dají se zpívat) – volný průchod výdechu - souhlásky – konzonanty – šumy (nedají se zpívat) – výdech naráží na překážky - dvojhlásky – diftongy 1) samohlásky – čeština – 10 hlásek – a, e, i, o, u, á, é, í, ó, ú X 14 grafémů – navíc y/ý, ě, ů - všechny jsou znělé, ústní (x francouzské nosovky) - všechny mohou být krátké i dlouhé 2) dvojhlásky – česká – pouze ou, v cizích slovech – au, eu 3) souhlásky – čeština – 25 – b, c, č, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, r, ř, s, š, t, ť, u, v, z, ž (ch – spřežka; q, x, w – grafémy používané v cizích slovech) a) znělé b) neznělé
párové nepárové znělé v b d ď z ž g h c (dz) č (dž) r l m n ň ř j neznělé f p t ť s š k ch c (ts) č (tš) ( c je vyslovováno dvěma způsoby – leckde (dz) x noc (ts), to samé č) -
podle místa artikulace: retné – b, p, m předopatrové – d, t, n, r zubodásňové - ň zadopatrové - k hrdelní – h, ch
výslovnost – v češtině se mluvený a psaný jazyk moc neliší – poze drobnosti - typy výslovnosti: - pečlivá (společenská) - základní – školy, srozumitelná - hovorová – při běžné komunikaci - nespisovná – (japko, mlejn, řbitof, študent) - změny ve výslovnosti psaného textu: 1) spodoba (asimilace) znělosti – hladký (hlatký), když (gdiš), sbírat (zbírat) 2) znělost a neznělost na konci slova – hlad (hlat), zeď (zeť) 3) -sh- - odlišná výslovnost v Čechách (schromáždit)a na Moravě (zhromáždit) 4) zdvojené souhlásky – měkký (mněký), leccos (lecos) X racci (racci) - chyby ve výslovnosti: Gramatika 12 z 35
samohlásky - délka – zkracování (pujdu domu, řikám), prodlužování (pívo, vzádu, móře) - souhlásky – (študent, šlupka, kanička, sem (jsem), čoéče) - skupiny souhlásek – snazší (snaší), babičce (babice) slovní přízvuk – důraz na slabiku – čeština - většinou první slabika – hlavní přízvuk + u pečlivé výslovnosti – vedlejší přízvuk – na každé liché slabice - předložky - slabičné (pro, za, na…) – přízvuk an předložce - dvojslabičné (mimo, vedle…) – přízvuk na předložce i první slabice ve slově po předložce - neslabičné (s, z, k, v, …) – přízvuk na první slabice slova za předložkou + spojení předložky s tím slovem (knám, sním) - krátká slova – příklonky (mě, ti, se, ho…) – nemají přízvuk, příklon k předchozímu slovu větný přízvuk – 1 slovo ve větě (to, které chceme zdůraznit) → nestabilní větná melodie – oznamovací věty → klesavá, tázací, žádací věty → stoupavá (+stoupavě klesavá…) frázování = členění věty podle obsahu - důležité u zpěvu, recitace, rétoriky →srozumitelnost textu -
-
-
Gramatika 13 z 35
13. Obohacování slovní zásoby-odvozování, stavba slova -
-
odvozování – prefix, sufix, afix skládání 1) kompozita vlastní – nedají se rozložit – kompozitní vokál (prav-o-pis) 2) kompozita nevlastní – lze rozdělit (oka-mžik) přejímání 1) internacionalismy – slova podobná ve všech jazycích – auto, video zkracování – zkratková slova
- bohatost slovní zásoby obecně vzrůstá
Gramatika 14 z 35
14. Podstatná jména (substantiva) -
jména osob, zvířat, vlastností, dějů skloňují se ve větě – nejčastěji podmět, předmět, součást příslovečného určení konkrétní (nositelé vlastností a dějů) X abstraktní (vlastnosti, děje, duševní stavy) obecná (druhová a látková) - malé písmeno X vlastní (jedinečný jev – jména osobní, národní, zeměpisná, jiná) – velké písmeno
- skloňování – podle vzorů (paradigmat) maskulina feminina animata inanimata pán hrad žena muž stroj růže předseda píseň soudce kost (hajný) (hajná) (průvodčí) (průvodčí)
neutra město moře kuře stavení (vstupné) (telecí)
- zvláštnosti skloňování - rod mužský životný - dublety (dvojtvary) – 3. a 6. pád sg. – koncovky –u /-ovi – Janu Husovi (ne Janovi Husovi) – ovi má vždy to poslední - člověk → lidé – vzor kost, lidičky – vzor žena - kníže, hrabě, páže… - vzor kuře - rod mužský neživotný - kolísání mezi životným a neživotným – správně je obojí – bacili/bacily, dřevění ukazatelé/dřevěné ukazatele, ledoborci/ledoborce - den – 1. a 4. pl. – dny/dni/dnové - končící na c – tác, hec, truc → tácy, hecy, trucy – píše se tvrdé y - jména pomnožná - Hradčany, tepláky – vzor hrad - Háje, peníze – vzor stroj - kolísání mezi mužským a ženským rodem – Vánoce → Vánoci/Vánocemi - adjektivní skloňování – hajný, příbuzný (vzor mladý), krejčí, kočí, Hořejší (vzor jarní) - rod ženský - kuchyně/kuchyň (růže/píseň) - dcera – používá se starý tvar 3. a 6. pádu → dceři - drazí lidičky - láhev/lahev – obojí správně - ruka, noha – staré duálové tvary – pl. 2.p.: rukou, nohou; 6.p.: rukou, nohou; 7.p.: rukama, nohama Gramatika 15 z 35
- rod střední - části těla: podle duálu - dítka – žena, dítě – kuře, děti – kost, nebesa – město¨ Slova cizího původu -
končící na –e (Dante) – skloňují se bez toho e – 2.p.: Danta (může být i Danteho) slovanská –oj, -ij, -i : jako mladý Tolstoj → bez Tolstého Zeus → 2.p. Dia; Jupiter → Jova (bůh); Atlantis → Atlantidy; Tigris → Tigridu; Nero → Nerona; Anakreón → Anakreónta; sfinx → sfingy; drama → dramatu
Gramatika 16 z 35
15. Přídavná jména (adjektiva) Definice - přídavná jména vyjadřují vlastnosti podstatných jmen (milá dívka, černý pes, kvetoucí louka, něžná krása) S podstatnými jmény se shodují v rodě, v čísle a v pádě (hnědý kůň, hnědá kráva, hnědé štěně, hnědá štěňata, hnědým štěňatům) Druhy - tvrdá, měkká, přivlastňovací Určujeme - rod, číslo, pád, vzor, dále druh a stupeň VZORY: * (tvrdá př. jm. - ve tvaru složeném) - mladý, mladá, mladé * (tvrdá př. jm. - ve tvaru jmenném) - mlád, mláda, mládo * (měkká př. jm.) - jarní, jarní, jarní * (přivlastňovací př. jm.) - otcův, otcova, otcovo; - matčin, matčina, matčino Stupňování* 1.stupeň pozitiv rychlý vděčný malý hezký
2.stupeň komparativ (-ejší, -ější, -ší, -í) rychlejší vděčnější menší hezčí
3.stupeň superlativ (nej- ) nejrychlejší nejvděčnější nejmenší nejhezčí
* Nepravidelné stupňování: dobrý - lepší, zlý - horší, velký - větší, malý
Gramatika 17 z 35
16. Zájmena (pronomina) Definice - Zájména zastupují podstatná jména nebo na ně ukazují Druhy osobní: já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona, zvratné se přivlastňovací: můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, svůj - zvratné ukazovací: ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám tázací: kdo, co, jaký, který, čí vztažná: kdo, co, jaký, který, čí, jenž neurčitá: někdo, něco, některý, nějaký, něčí; ledakdo...; kdokoli...; kdosi, cosi, kterýsi, jakýsi, čísi; leckdo, lecco, leckterý...; každý, všechen 7. záporná: nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný
1. 2. 3. 4. 5. 6.
Určujeme - pád, číslo, jmenný rod, dále vzor a druh Skloňování a) bezrodá: ( já, ty, my, vy, zvratné se ) - mají zvláštní skloňování b) rodová: * vzory zájmenného skloňování - ten ( tvrdý vzor ) - náš ( měkký vzor ) * vzory složeného skloňování - mladý, jarní
Gramatika 18 z 35
17. Číslovky (numeralia) – jsou to slova významu číselného – označují počet, pořadí, druh, násobenost nebo podíl – jsou to slova ohebná, skloňují se Určujeme: Pád – 1. – 7. Číslo – jednotné a množné Rod – mužský, ženský, střední Vzor – základní – jeden – podle ten Dva, oba Tři, čtyři – podle vzoru kost Sto – podle město Tisíc – stroj Milion – hrad Miliarda – žena řadové – podle jarní (třetí), mladý (pátý) - píše se za nimi tečka - píšeme-li vícemístné číslo slovy, musí bát každá číslovka zvlášť (tři sta padesát šest) – netýká se platebního styku – poukázky a šeky druhové – jarní (trojí), mladý (pátery) násobné – (třikrát), neskloňují se, podle mladý (trojnásobný) Druh – jsou určité a neurčité základní – tři, pět, několik, málo řadové – třetí, pátý, několikátý druhové – trojí, patery, několikerý násobné – třikrát, pětkrát, několikrát, několikanásobný
Gramatika 19 z 35
18. Neohebné slovní druhy příslovce (adverbia) -
-
vyjadřuje okolnosti děje nebo vlastností většinou odvozena od přídavných jmen, méně často od zájmen a podstatných jmen ve větě většinou příslovečná určení nebo neshodný přívlastek druhy příslovcí: - místa - času - způsobu – jak? - příčiny – proč? úmyslně, schválně, navzdory, přece - míry - účelu ustrnulá příslovce – vleže, vstoje příslovečné spřežky – píší se dohromady – nahlas, nahoře, vlevo, zdáli, naplno, vtom ustálená spojení – milerád, křížem krážem, jakživ stupňování: pouze ty odvozené od přídavných jmen - 2. stupeň – koncovky -eji/-ěji/-e + nepravidelná (málo → méně, dobře → lépe) - 3. stupeň – předpona nej-
předložky (prepozice) -
-
významově nesamostatné – spojené se substantivem (předložkové vazby) ve větě součástí příslovečného určení, předmětu, přívlastku neshodného, doplňku podle původu: - vlastní (primární) – v, s, z, do, při, nad… - nevlastní (sekundární) – odvozené od jiných slov – dle, kolem, místo, skrz, blízko, z důvodu, na rozdíl od pojí se a) s jedním pádem – bez, zpod, mimo, při… b) se dvěma pády – na, o, pod, před… c) se třemi pády – za, s… d) po přejatých předložkách – á la, kontra – 1. pád(nominativ)
- vokalizace předložek – k/ke, v/ve spojky (konjunkce) -
významově nesamostatné spojování vět a větných členů druhy: - souřadicí (parataktické) – spojují věty hlavní nebo věty vedlejší souřadně spojené - slučovací – a, i, ani, jak-tak, hned-hned, jednak-jednak - stupňovací – i, ba, ba i, dokonce, nejen-ale i, nejen-nýbrž i - odporovací – ale, avšak, však, sice-ale - vylučovací – nebo, anebo, buď-nebo - vysvětlovací – vždyť, neboť, totiž Gramatika 20 z 35
-
podřadicí (hypotaktické) – spojují věty vedlejší, z nichž je každá na jiné úrovni - příčinné – protože, že, poněvadž, jelikož - účelové - aby - účinkové – tak-že, až, takže - podmínkové – jestliže, -li, kdyby, když - přípustkové – ač, ačkoli(v), třeba, třebaže, přestože, i když - časové – když, jakmile, zatímco, až, sotva(že) - způsobové – tím-že, jako by, jako kdyby, tak-že - prostředkové – tím-že - výjimkové – leda (že) - zřetelové – z hlediska, pokud se týká
částice (partikule) -
nejsou větnými členy uvozují samostatné věty, vyjadřují citové odstíny mohou to být i spojky, pokud uvozují větu (Ale to je nádhera!) ano, ne, ať kéž, nechť, asi, snad, možná, prý, jen
citoslovce (interjekce) -
nálady, city, vůle, hlasy, zvuky odvozená od jiných slovních druhů – bože, vida, hrome nejsou větným členem, pokud neslouží jako přísudek nebo podmět
Gramatika 21 z 35
19. Slovesné kategorie osoby, čísla, způsobu, času •
•
•
•
osoba (persona) o 1. o 2. o 3. číslo o singulár o plurál o + autorský plurál, plural majestaticus – mykání o + vykání, onikání čas o přítomný o minulý o budoucí způsob o vztah děje ke skutečnosti o oznamovací o podmiňovací o rozkazovací
Gramatika 22 z 35
20. Slovesný rod, vid, třída • rod o činný – podmět je původce děje o trpný • vid o nedokonavý – neohraničený děj – vidí o dokonavý – nelze vyjádřit přítomnost – uvidí • třídy + vzory o podle koncovky 3. osoby čísla jednotného, aktivního způsobu o I. (-e) – nese, bere, maže, peče, umře o II. (-ne) – tiskne, mine, začne o III. (-je) – kryje, kupuje o IV. (-í) – prosí, trpí, sází o V. (-á) – dělá
Gramatika 23 z 35
21. Prostě sdělovací styl, styl administrativní Prostě sdělovací • oznamovací o Oznámení často forma plakátu, pozvánky x zpráva – nestrannost o Inzerát – maximální úspora při zachování srozumitelnosti o Dopis osobní formální anonym • heslové o Tiskopisy předtištěné formuláře testy, dotazníky, jízdní řády • dokumentární o smlouvy, zápisy, protokoly z jednání, životopisy Administrativní • jednací – sdělení faktů, písemná forma • Úřední dopis o písemný styk občana s institucemi • Zápis z jednání o dokument a podklad k dalšímu jednání o v bodech, jasné a stručné • Životopis (strukturovaný)
Gramatika 24 z 35
22. Odborný styl • • • • • •
styl odborných textů cíl – poučit využití postupu popisného, výkladového, úvahového rysy: věcná správnost, přesnost, jednoznačnost (termíny), úplnost, přehlednost jazyk: termíny syntax: těsná spojení, propracovaná souvětí, grafické znázornění (grafy, tabulky)
Odborný popis • informace pro odborníky – přesná formulace definic Popis pracovního postupu • chronologický popis děje Výklad • práce s informacemi • styl – odborný, vědecko-popularizační • účel - vzdělávací • výklad + popis (odborný) + úvaha (nesmí převážit) • metody o analýza, syntéza, indukce, dedukce o příčiny, podmínky o následek, důsledek, účel • výklad je základem učebnic, odborných časopisů, příruček • kompozice o deduktivní o induktivní • cíl – odborné poučení o tématu, sdělení nových poznatků Přednáška • mluvený výklad • promyšlená kompozice Úvaha •
• • • • • • •
může se objevit v různých literárních stylech o umělecký styl o publicistika o odborný styl objevuje se přímo v řeči postav či v řeči vypravěče závisí na vzdělání člověka, na rozhledu, na zázemí indukce – dílčí věci obecný výsledek × dedukce subjektivní útvar člověk by měl zdůvodňovat a obhajovat své tvrzení a měl by být schopný přesvědčit o správně argumentovat
Gramatika 25 z 35
23. Publicistický styl
promítá se do života každého z nás (funkční styl) styl veřejných sdělovacích prostředků – masmédií forma psaná – noviny, časopisy, plakáty, internet, inzeráty, oznámení, pozvánky, mluvená – interview, reportáž, referát, rádio, televize psané dělíme podle časového sledu - deník, týdeník, měsíčník, ročenka cílové skupiny (zaměření) – děti, ženy ■ zájmů -slohová a obsahová barvitost účel informační - seznámení široké veřejnosti s aktuálními událostmi a otázkami společenského dění – ekonomického, politického, kulturního, sportovního získávací – chce nás přesvědčit na svou stranu zábava působí na stránku citovou, rozumovou eufemismy, disfemismy úvodník – na první stránce novin zpráva širšího společenského rozsahu reportáž - seznámení s událostí, často obohacena o interview komentáře názory na určitý problém úvahové prvky, vlastní názor, argumenty i obecná čeština a citově zabarvená slova recenze zhodnocení uměleckého díla či kulturní akce útvar blízký kritice má hodnotit umělecké/vědecké nově vydané dílo pro čtenáře, autora díla informativní charakter glosa (v publicistice) - krátká kritická poznámka aforismus podobné pranostice, přísloví zhuštěný, často jednovětný, humorný, satirický postřehy autora ze života Jiří Žáček esej rozsáhlá úvaha na odborné téma může mít vtipné vyhodnocení fejeton - krátký, vtipný, má poukázat na společenský problém, i beletristické causerie (kósrý) vtipná novinářská úvaha o nějakém problému duchaplná, aktuální, zábavná často formou rozmluvy Neruda, Machar, Čapek sloupek - vtipná úvaha, podobná fejetonu Gramatika 26 z 35
anketa, komiks inzerce, reklama kdo (co), kdy, a proč reklama: inzerát: referát má informovat o průběhu jednání, akce o zasedání institucí, konferencí, o sportovních akcích obsahuje zhodnocení často doslovné citace řečnický styl beletrie – literatura krásná, umělecká útvary (ne žánry – beletrie) zpravodajské – fakta (prostá/komentovaná) analytické – rozbory, komentované beletristické – fejeton, sloupek, komiks inzeráty, zprávy, reportáže, interview, názory (glosy), sloupek oživení – fráze objektivnost ankety dělení zpravodajské – fakta analytické
Publicistická úvaha • • • • • • •
zvláštní žánr úvahy obrací se k široké veřejnosti tolerována i určitá hovorovost jazykového stylu obrazné vyjádření citová zabarvenost nápaditost Jazyková stránka úvahy • mohou se zde objevit všechny věty, které známe, z pohledu mluvčího o oznamovací o tázací zjišťovací doplňovací vylučovací řečnické rozvažovací o přací o rozkazovací
Gramatika 27 z 35
24. Umělecký styl -
-
základní znaky - vyvolat intenzivní citový prožitek - poznávací funkce - estetická funkce, působí na city čtenáře 3 žánrové oblasti - próza - vypravování, eposy, mýty, báje - povídky, novely - román, románová kronika - Povídka - = umělecké vypravování - umělecké prostředky • 1) úvod • 2) zápletka • 3) vyvrcholení příběhu • 4) zvrat • 5) závěr i. happy-end, katastrofa, smírný konec, otevřený konec - slohové postupy • vyprávěcí postup kombinovaný s různými jinými postupy i. popisný postup ii. charakteristika 1. přímá 2. nepřímá a. odvozeno z plynutí děje iii. úvahový, výkladový atd.. • vyprávěcí postup i. chronologický postup ii. retrospektivní postup 1. začátek na konci a vracíme se na začátek a vysvětlujeme konec iii. dodatečný postup 1. v určitém momentu se vracíme nějakému jinému iv. odbočení 1. zpomalení děje v. paralelní děje • vztah autora k ději i. objektivní 1. starší, typický pro 19. století ii. subjektivní 1. o tom, co člověk sám zažil a k čemu má vztah - poezie - drama
Gramatika 28 z 35
25. Odchylky od pravidelné větné stavby 1) tolerované a) elipsa (výpustka) – vynechání slov, které nejsou nezbytné pro smysl věty Máte knihu Babičku? Musím jít brzy domů. b) apoziopeze (nedokončená výpověď) – výpověď končí třemi tečkami, i přerušení v dialogu Jdi do... Rád bych ti vysvětlil, že...
c) atrakce (skladební spodoba) – v ustálených vyjádřeních Je širší než delší (dlouhý). 2) netolerované a) anakolut (vyšinutí z vazby) – začátek jedné větné konstrukce, pak přechod k jiné Člověk, když není opatrný, hned se mu něco ztratí. b) zeugma (zanedbání dvojí vazby) – 2 větné členy spojeny stejnou vazbou, i když má mít každý jinou Udržujte čistotu před i uvnitř budovy (před budovou i v ní) c) kontaminace (směšování vazeb) – správná vaznba zaměněna za vazbu od slova s podobným významem cenit si něčeho (cenit si něco + vážit si něčeho)
Gramatika 29 z 35
26. Polovětné konstrukce -
odděleny čárkou, významově samostatný celek není věta – nemá přísudek
a) volný přístavek adjektivní -
rozvitý přívlastek základem přídavné jméno Loď, zcela naplňená zbožím, vyplula z přístavu.
b) přístavek (apozice) -
základem podstatné jméno rozvíjí podstatné jméno = volně připojený přívlastek substantivní Jan Hus, mistr pražské univerzity a kazatel, se stal mluvčím lidu.
c) přechodníková konstrukce -
rozvitý přechodník ve větě doplňek hodně knižní Kozlík, shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měli k odchodu. X nerozvitý přechodník - nejsou čárky
d) infinitivní konstrukce podmínková -
jde z toho udělat normální vedlejší věta podmínková Nebýt vás, rozhodně bych to neudělala.
Gramatika 30 z 35
27. Skládání, zkracování slov, změna slovního významu, přejímání slov Skládání = kompozice - vznikají slova složená = složeniny - slova spojena pomocí kompozičního vokálu (konektu) – velk-o-město, děj-e-pis X složeniny nepravé = spřežky – bez konektu – země-koule, pravdě-podobný - typy složenin a) slučovací (kopulativní) – podobné významově, vztah souřadnosti – hluchoněmý, lesostep, nosohltan b) určovací (determinantní) – vztah podřadnosti – velkoměsto (velké město), černovlasý (černé vlasy) c) vazebné (rekční) – se slovesnou vazbou, podřadnost – vodovod, teploměr, málomluvný d) predikční – vztah predikace - hromobití e) hybridní složeniny – jedna část cizí slovo, druhá české původní – elektroléčba, termojaderný Zkracování d) iniciálové zkratky – z počátečních písmen – ČVUT, OSN, ČR e) zkratková slova – počáteční slabiky nebo hlásky – Čedok, Ingstav, Sazka f) zkratky frekventovaných slov a slovních spojení + mat, fyz, che značky – a pod., např., fa, fy, fě, pí, a.s., m (hmotnost), kg, H2O, MUDr., Ing. Změna slovního významu d) zužování významu (specializace) – nábytek (dřív něco získaného, nyní jen zařízení domu), dobytek e) rozšiřování významu (generalizace) – limonáda (dříve jen z citrónu), čočka, spojka, svíčka f) přenášení pojmenování – vzniká přenesený význam - konkretizace abstrakt - řeznictví (nejdřív souhrnný název – jako např. zemědělství, pak i daný obchod, zaměstnání), kování, psaní (nejdřív děj, pak konečný produkt) - abstraktizace konkrét – jádro (dřív vnitřek, nyní i jádro problému) - metaforické – na základě vnější podobnosti – kočička (i jíva), hřeben, hrom bije, ostrý tón - metonymické – na základě vnitřní souvislosti – Praha vítá hosty, smazat tabuli (písmo) - synekdochické – na základě kvantitativní souvislosti – neděle (den i týden), kolo (celé i jedno) g) změny v hodnocení – posun významu - zhoršení významu – chlap (dřív každý neurozený muž, nyní hanlivé) - zlepšování významu – znamenitý (dřív velký, patrný, nyní slavný) h) oslabování, zesilování, protiklad - eufemismus – zjemnění (opilý→ být v náladě, tlustý → korpulentní) - dysfemismus – zhrubění (zatřepal bačkorama, pošel) - litotes – oslabení popřením opaku (není pravda, nemůžu nepřiznat) - hyperbola – nadsázka (moře stromů, les rukou) - ironie – zlehčující, opačné pojmenovaní (chytráku) - kakofemismus – hrubé slovo použito jako mazlivé (mrško, darebo) Přejímání slov 1) zdomácnělá – cizí původ si neuvědomujeme – škola, víno, jablko Gramatika 31 z 35
2) cizí – zachovala si původní ráz - zcela běžná – obecně užívaná – auto, nafta, prémie - méně běžná, ale častá – charakter, aloe, extrémní - omezena na okruh odborníků – anoda, reostat, neuron - mezinárodní – internacionální - společné většině národů – biologie, doktor, bible - nespisovná – většinou germanismy – špunt, kšeft, flaška Slova převzata např. z: - němčiny – barva, rychtář, puška - francouzštiny – inženýr, žampion, bižuterie, kostým - italštiny – konto, banka, kvinteto - angličtiny – šek, byznys, tramp - řečtiny a latiny – literatura, telefon, kostel - slovanských jazyků – brigadýr, pětiletka, svěží, junák - maďarštiny – guláš, husar, čardáš Příčiny přejímání - rozvoj techniky, věd – nutnost pojmenovat nové věci – privatizace, aliance, lídr, video, meningokok - pokud není české slovo – televize, telefon, laser, chemie - mezinárodní srozumitelnost – hlavně věda, kultura - zmírnění nepříjemných faktů (obézní) - snadné tvoření odvozenin
Gramatika 32 z 35
28. Slohové rozvrstvení slovní zásoby 1) Slova: -
stylově neutrální – použitelná v jakékoli situaci stylově zabarvená (příznaková) – použitelná pouze v některých stylech
2) Podle spisovnosti a) slova spisovná - běžná (neutrální) – žena, dům, veselý - hovorová – v mluvené řeči – kilo, fit, koukat, pololetky - knižní – hvozd, odvětit, počin - odborná(termíny) – přísudek, kyslík, prvosenka jarní, daňové přiznání - básnická (poetismy)- luna, vesna, luzný , rek a) slova nespisovná - z obecné češtiny – soukromý projev – fajn, škatule, machr, bramboračka - nářeční (dialektismy), oblastní regionalismy – erteple, dědina, straky, ogar - profesionální – příslušníci určitého povolání – nádražák, trafo, kožař, šuplero - slangová – mluva členů zájmových skupin – např. studentský slang (kule, zápich...) - argotická – mluva deklasovaných živlů – chmátka, káča, bonzovat 3) Podle dobového zabarvení - historická (historismy) – staré názvy starých věcí – léno, palcát - zastaralá (archaismy) – staré názvy současných věcí – silozpyt, drahný - nová (neologismy) – nové názvy nových věcí – lunochod, mikroprocesor 4) Podle citového zabarvení a) lichotná (mazlivá) - familiární – často zdrobněliny – mamička, děťátko, růžovoučká barbínka - dětská – hajat, papu - hypokoristika – zdomácnělé podoby jmen vlastních a příbuzenských – Janča, brácha - eufemismy – zjemnělá slova – zesnout, odejít (zemřít), dříve narozený (starý) b) hanlivá (pejorativa) - zveličelá (augmentativa) – barabizna, psisko - zhrubělá – žrát, chlastat - vulgární – hajzl, prase + další nadávky - disfemismy – chcípnout, zdechnout (zemřít)
Gramatika 33 z 35
29. Druhy přívlastku,jejich slohové využití Přívlastek = atribut c) závisí na podstatném jménu d) blíže určuje podstatné jméno e) vyjádřen přídavným jménem (zimní krásy), zájmenem(naše země), číslovkou (tři žáci), podstatným jménem v prostém pádě (krása hor) nebo s předložkou (lyžaři z Prahy), infinitivem(touha vyniknout), příslovcem (místo nahoře) Druhy přívlastku 1)shodný x neshodný f) shodný (kongruentní) – Ats g) shoduje se se substantivem v rodě, čísle, pádě, skloňuje se s ním h) 2 pozice: - antepozice – před podstatným jménem (Jím ráda teplou polévku.) - postpozice – za podstatným jménem (Jím ráda polévku teplou. kyselina sírová) i) vyjádřen přídavným jménem, zájmenem, číslovkou j)
neshodný (nekongruentní) – Atn k) neshoduje se substantivem l) zpravidla v postpozici vyjádřen substantivem, přivlastňovacím zájmenem m) 2) podle počtu přívlastků u substantiva n) holý – nerozvitý žádným větným členem (červené květy) o) rozvitý – další větné členy závislé na tom přívlastku (rychle se měnící počasí) několikanásobný – 1 významová řada, odděleny čárkou (červené, žluté a oranžové květy) q) postupně rozvíjející – přívlastky spolu významově nesouvisí, čárky nepíšeme (známý český básník) 3) podle významového vztahu k řídícímu substantivu r) volný s) lze ho vypustit bez změny významu t) oddělen čárkou u) bývá rozvitý, stojí za řídícím substantivem v) základem přídavné jméno (Zahrada, obehnaná drátěným plotem, byla posekaná.) w) přístavek (apozice) Ap x) druh volného přívlastku y) stojí za substantivem z) základem je substantivum (Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny, napsal hodně básní.) aa) těsný bb) důležitá informace, nemůžeme ji vypustit, aniž by věta ztratila smysl cc) nepíše se čárka dd) Žáci přihlášení do soutěže se shromáždí před školou. p)
Zvláštnosti ee) ff)
nominativ jmenovací – nesklonný, jméno, titul, neco přesného (hotel Paříž, město Praha, JUDr. Novotný) genitiv celkový (partitivus) sklenice vody, něco nového, plno knih Gramatika 34 z 35
pět knih leželo(Atn) X dvě knihy ležely (Ats) Slohové využití gg) zpřesňuje výrazy, popisuje hh) zpestření, zumělečtění ii) básnické přívlastky (epiteta)
Gramatika 35 z 35
