PRACOVNÍ POZNÁMKY KE „STANOVÁM FARNÍCH RAD V PLZEŇSKÉ DIECÉZI“ Z ROKU 1995 Na žádost diecézního biskupa a pastoračního oddělení sestavil 1. května 2005 Petr Hruška Následující poznámky jsou reakcí na žádost P. Ludolfa Každý o připomínky, zkušenosti a postřehy z praxe k současným stanovám farních rad v naší diecézi (viz ACEP 3/2005, bod „7. Pastorační rady“, Č. j. 524/2005). Omlouvám se, že je zasílám až nyní, ale omylem jsem si zafixoval, že je dán termín ne do poloviny, ale do konce dubna. 1.
V dalších bodech obsažené poznámky, připomínky a návrhy jsou založeny na níže uvedených praktických zkušenostech a teoretických vhledech: a. Asi roční zkušenost s členstvím ve farní radě někdy koncem 80. let v Plzni na Arciděkanství za pana arciděkana Koutníka. Matně si pamatuji, že tato farní rada víceméně zašla na úbytě kvůli nekonečným a nikam nevedoucím a nikým neřízeným debatám o všech možných i nemožných záležitostech. b. Dvouletá zkušenost s týmovou pastorací ve SDS Klatovy v polovině 90. let, kde jsme na základě výslovného přání tehdejšího moderátora SDS pastorační radu neměli žádnou. Potřeba účasti věřících na spoluzodpovědnosti za pastoraci se řešila víceméně na základě neformálních vztahů a individuálních porad s jednotlivci. Myslím, že nějaký přechodný čas je tento přístup odůvodnitelný, dlouhodobě však s sebou nese velmi reálné nebezpečí, že se farář obklopí jen či především těmi, kteří jsou jeho vlastní „krevní skupiny“ a ostatní ve farnosti zůstávají mimo. c. Čtyřletá zkušenost s vlastní pastorační radou v Chodově, kterou jsme zvolili, založili a snažili provozovat přesně podle celodiecézně daných stanov. Tato pastorační rada mně osobně zajistila možnost opřít se o lid, kterým šlo o farní život, a byla účastna tvorby několika pro farnost velmi klíčových rozhodnutí (např. přesun farního centra z paneláku zpět na původní faru). Po čase mi ale došlo, že ve svém nadšení a také díky věrnému kopírování všech možných očekávání vtisknutých do diecézních stanov byla tato pastorační rada trvale přetěžována, očekávalo se od ní více, než byla schopna splnit a fungovala příliš byrokraticky. Teprve koncem mého pastoračního angažmá v Chodově se nám pastorační radu podařilo zeštíhlit a transformovat do více komunitní podoby. Jakási následnice této rady prý funguje v Chodově dodnes. d. Roční zkušenost, kterou jsem udělal na základě studijní pastorační praxe, při které jsem byl přihlížejícím členem skupinky PDR (Parish Development and Renewal – projekt rozvoje a obnovy farností) v Dublinské diecézi. Tato skupinka sice nebyla formálně pastorační radou, ale v podstatě splňovala všechny pro určitý model pastorační rady potřebné znaky a funkce a fungovala celkem zdravě a pro farnost užitečně jako jakási pastoračně-koordinační skupina. Problémem bylo, že ačkoli se jí farář celkem pravidelně účastnil, jeho účast byla víceméně pasivní a jeho vlastní pastorační plánování probíhalo někdy spíše paralelně. Důležitým závěrem pro mě bylo toto: „Proces musí vždy předcházet strukturu, ale pružná podpůrná struktura po čase musí přispěchat procesu na pomoc, aby byl schopný pokračovat i přes překážky a být propojen s celkem farnosti a diecéze.“ e. Statistický vhled do určitého reprezentativního vzorku pastoračních rad v naší diecézi, který jsem mohl zpracovat na základě svého průzkumu v rámci své práce o organizaci pastorace v plzeňské diecézi „Reform and Renewal“. Velmi zjednodušeně – v tom celkem malém procentu farností, které tehdy (2001) pastorační radu měly, se vyskytlo jen další malé procento těch, ve kterých dle vyjádření respondentů fungovala obstojně.1
1
Podle pastoračního průzkumu konaného v prosinci 2001 v Plzeňské diecézi si respondenti dotazníku byli existence farní rady vědomi ve 40% sídelních farností (tj. ve 28 z celkového počtu 69). Zatímco ve 28% těchto farností (tj. v osmi) byla farní rada považována za „spíše prospěšnou“, ve 40% (tj. v jedenácti) za „spíše zbytečnou“ a ve 32% (tj. v devíti) byla její prospěšnost
1
f. Teoretický vhled do různých modelů a přístupů k tvorbě a službě pastoračních rad na základě četby odborných studií, článků a souvisejících církevních dokumentů během svého studia. Přehled se týkal především anglosaského světa (Irsko, USA, Austrálie, Velká Británie) a německy mluvících zemí. Objevem pro mě bylo, jak odlišné přístupy a řešení podobných otázek jsem objevil v anglicky mluvících zemích v protikladu k německy mluvícím, ze kterých především zatím čerpá naše česká zkušenost i duch našich diecézních stanov. g. Roční zkušenost mého kolegy Petra Bauchnera v Chebu, do které jsem mohl zpětně velmi dobře nahlédnout, s vytvořením určitého výkonného „farního výboru“ složeného z několika aktivních farníků a farnic nahrazujícího pastorační radu. Tento „farní výbor“ odvedl dobrý kus práce, ale, jak se ukázalo později, pro roli pastorační rady nebyl dostatečně reprezentativní, protože byl složen z lidí, kteří si s Petrem nějak „sedli“ a fandili jeho pastoračním „novotám“. Jiné kruhy ve farnosti se pak cítily trochu odstrčené od pastoračního spolurozhodování. h. Roční zkušenost s procesem formace a rozlišování připravujícím půdu pro vznik širší a reprezentativnější pastorační rady, která by ale zároveň byla dostatečně pružná, otevřená duchovnímu a komunitnímu rozměru služby a byla spíše schopná spolupodílet se na dlouhodobém hledání pastorační vize pro farnost než spolupracovat jako výkonný pastoračně-koordinační tým. Na začátku procesu jejího vzniku jsem postup neformálně konzultoval na jednom ze setkání tehdejšího Konzultačního týmu s diecézním vedením s tím, že se nechceme držet přesně našich diecézních stanov, ale že chceme vyzkoušet jinde osvědčené přístupy a hledat svoji vlastní podobu pastorační rady vhodnou pro naše podmínky. K tomuto postupu mi tehdy bylo dáno požehnání. i. Jednorázová zkušenost s prací nově zvolené pastorační rady ve farnosti v Plzni na Severním Předměstí, ze které jsem si odvezl povzbuzení, že pastorační rada může fungovat velmi tvůrčím způsobem, že si lidé jsou schopni naslouchat a společně se učit plodnému dialogu. Tato návštěva mě ukázala důležitost častější výměny zkušeností, know-how či osobních návštěv mezi fungujícími pastoračními radami v diecézi, či dokonce potřebu jakési citlivé pastorační supervize či podpory takovýchto vznikajících rad. j. Čtyřměsíční zkušenost se službou takto vzniklé a zatím se zabíhající pastorační rady v již restrukturalizované chebské farnosti (od ledna 2005). V našem dnešním pojetí je pastorační rada „specifickým pastoračním týmem Kristových UČEDNÍKŮ, který se spolu s farářem zaměřuje na dlouhodobou praktickou pastorační REFLEXI života a služby farnosti jakožto celku, vzájemné komunikační PROPOJOVÁNÍ ohnisek života v celé farnosti a na INICIACI dalších spolupracovníků a spolupracovnic ochotných tento život ve farnosti podporovat a doprovázet“. Zahrnuje tedy v sobě čtyři role, z nichž první, „reflexivní“ je považována za její nejdůležitější specifické poslání: roli „reflexivní“, „propojovací“ (komunikační, stmelující), „iniciační“ (uschopňovací, formační) a „učednickou“ (osobní přetváření životem z evangelia a studiem). k. Jako hlavní úkol naší pastorační rady na tento rok jsme si stanovili pracovat na tvorbě dlouhodobé pastorační vize pro naši farnost, a to na základě klasického „trojkroku“ pastorační reflexe (zatím jsme ve fázi a): a)
ZKOUMÁNÍ minulosti a dnešní situace farnosti (vnímání „míst požehnání“ i „míst bolesti“ a jejich hlubší pochopení; „Odkud jdeme?“, „Kde žijeme?“ „Jaké máme dary?“)
považována za „průměrnou“. Zdroj: Petr Hruška, Reform and Renewal: Theological Reflection on Organising Ministry in the Diocese of Pilsen (All Hallows College, Dublin, 2002) str. 51; 225; 247; 264.
2
b)
této situace ve světle Božího pohledu (Písmo, tradice, církevní učení, osobní zkušenost; „Kdo jsme?“ „Jaké máme poslání?“ „Kam směřujeme?“) c) NAVRHOVÁNÍ cesty dál (načrtnutí možných směrů či pastoračních priorit odpovídajících tomuto Božímu pohledu; „Co máme dělat?“) REFLEXE
2.
Na základě těchto zkušeností velmi vítám snahu pana biskupa, aby se pastorační rady staly „účinnými nástroji pro chod a rozvoj pastorace ve farnostech“ („Slovo kněžím a jáhnům ke slučování farností“ v ACEP 2/2005, č. 1) i iniciativu biskupského vikáře pro pastoraci směřující k revizi stávajících stanov (viz článek „Pastorační rady“v ACEP 3/2005, č. 7).
3.
Protože jsem na základě teorie i praxe přesvědčen, že proces musí předcházet strukturu, velmi důrazně, jak jsem již několikrát vyjádřil při různých příležitostech i ústně, nesouhlasím s tím, aby byly pastorační rady v nejbližší době „naordinovány“ jako povinné pro všechny farnosti diecéze (na rozdíl od rad ekonomických, kde to vidím – a to nejen na základě CIC – jako nutné, to je ale jiné téma). Aby toto mohlo být dáno jako povinnost, musí být před tím připravena půda, musí být k dispozici dostatek metodických nástrojů i praktických zkušeností, musí být prostě napřed nastartován proces vzniku pastoračních rad tam, kde o to bude zájem, a odtud pak mohou být získávány praktické zkušenosti a inspirace i do ostatních farností či nakonec pro nějakou novou podobu celodiecézních směrnic či stanov. Pokud by byla povinnost zakládat pastorační rady vyhlášena již nyní či během nejbližších jednoho či dvou let, považoval bych to za hrubou pastorační chybu a za velmi protiproduktivní opatření.
4.
Protože pojetí pastoračních rad, jaké se odráží v našich současných stanovách (a potažmo ve stanovách v podstatě všech českých a moravských diecézí, které byly dělané podle jednoho německého kopyta), je jen jedním z dnes ve světě fungujících modelů, a to dle mého názoru tím méně šťastným a pastoračně i teologicky rozumným, považoval bych za další pastorační chybu, kdybychom směřovali k tomu, že se stanovy jen kosmeticky upraví na nové podmínky větších farností. Dle mého názoru jsou diecézní stanovy v této podobě nejen nefunkční, ale také protiproduktivní (protože v mnoha praktických, manažerských i teologických bodech právem kritizovatelné).
5.
Za hlavní nedostatek současných stanov považuji především skutečnost, že z pastorační rady dělají jak „poradní“, tak „pracovní orgán faráře“ (viz par. 1, čl. 1). To se pak promítá později i do zpřesnění jejich úkolu: „Úkolem FR je spolu s farářem posuzovat otázky týkající se farnosti, radit se o nich, nalézat možnosti řešení, usnášet se na opatřeních“ (tj. role poradní), ale také „poskytovat součinnost při jejich realizaci nebo je přímo realizovat“ (tj. role pracovní či výkonná). Navíc se pastorační rady mají „na základě znalosti situace farnosti podílet se na vytváření pastoračního programu“ (opět role poradní či pastoračně reflexivní) (vše viz par. 2, čl. 1). Problém je zde minimálně trojí: a. Praktický: Pracovní setkání, které se věnuje pastoračně-koordinačním záležitostem, plánování a zajišťování konkrétních jednotlivých akcí, či přímo jejich realizaci, musí být vedeno zcela jiným způsobem, než setkání zaměřené na hlubší dlouhodobější pastorační reflexi života farnosti jako celku. Snažit se stihnout obojí dohromady je metodicky nerozumné a prakticky často nemožné. Navíc chtít od dejme tomu osmi až dvanácti sebelépe vybraných a sebevíce angažovaných farníků, aby na dobrovolné bázi stihli obě tyto role – poradní i výkonnou – je prostě nereálné a nezdravé. b. Personální: Výběr lidí, kteří se mají kvalitně podílet na koordinaci pastorace v různých jejích oblastech či dokonce na praktické realizaci konkrétních akcí bude prostě jiný, než výběr lidí, kteří mají být schopni hlubokého vhledu do celku života farnosti, pastorační reflexe tohoto života ve světle evangelia a navrhování dlouhodobých pastoračních důrazů. A i kdyby někteří lidé byli schopni kvalitně zastávat obojí, pracovní pastorační tým jako celek musí být nutně složený podle jiných kritérií a na základě jiných darů a schopností jeho členů a členek, než tým provádějící dlouhodobou pastorační reflexi. 3
c. Teologický: Navíc se zdá, že na základě pečlivé četby církevních dokumentů na téma (diecézních i farních) pastoračních rad je třeba roli farních pastoračních rad obecně zmíněnou v CIC (kán. 536) odvozovat ne od rad pro koordinaci laického apoštolátu z dekretu o apoštolátu laiků (viz AA ), ale spíše od formulace dekretu o biskupech (ChD 27; viz CIC kán. 511). Specifické a hlavní poslání pastorační rady v tomto pojetí pak tedy není koordinovat, zajišťovat či dokonce realizovat jakékoli pastorační akce, setkání či úkony, ale „napomáhat rozvoji pastorační péče ve farnosti“ (viz kán. 536,1 CIC) tím, že pod vedením faráře zkoumá vše, co se vztahuje k pastorační činnosti ve farnosti jako celku, reflektuje to ve světle evangelia a navrhuje praktická řešení z této reflexe vyplývající (srov. kán. 511 CIC o diecézní pastorační radě, která má „zkoumat pastorační záležitosti“; „uvažovat o nich“; „předkládat praktické závěry“). 6.
Další nedostatky stanov pak již vyplývají z tohoto počátečního příliš širokého zadání úkolu, proto nemá cenu je zde rozebírat všechny jednotlivě. Zmíním proto jen ty nejmarkantnější: a. Přetíženost celkového úkolu je evidentní v seznamu jednotlivých úkolů v par. 2 čl. 2. Takováto série pastoračních úkolů není samozřejmě zvládnutelná pastorační radou, ale musí být prováděna kvalitním pastoračním týmem, který s farářem spolupracuje navíc ke službě pastorační rady (a to i v tom případě, že někteří lidé z pastorační rady jsou současně také členy pastoračního týmu či stálými pastoračními spolupracovníky). b. Složení pastorační rady v par. 4 svědčí o nezdravé tendenci stanov k zahrnutí všech aktivně v pastoraci spolupracujících profesionálů či farníků zodpovědných za různé spolky, hnutí či organizace do pastorační rady odpovídající výše kritizovanému extrémnímu propojení reflexivní a výkonné role v pastoraci. Ve farnosti s větším profesionálním týmem (např. různá řeholní SDS apod.) či s množstvím různých spolků či hnutí by se pak mohlo stát, že je pastorační rada složena ze samých profesionálů či zástupců různých „frakcí“ přetahujících se o pozornost faráře, doplněná o dva zvolené členy. Potažmo tým jako celek sice velmi reprezentativní, ale zcela nefunkční. Proto také nesouhlasím s důrazem pana biskupa s jeho „Slova kněžím a jáhnům ke slučování farností“, kde říká, že (všichni?) „pastorační pomocníci, zaměstnaní i dobrovolní, by měli být aktivními členy“ pastoračních rad. c. Stejnou nefunkčnost může působit i snaha stanov o reprezentativnost pomocí široké demokratické volby (viz par. 6 až 8). Takto se totiž zvolí většinou ti, kteří jsou ve farnosti nejvíce známí, a ne ti, kteří dary a schopnosti mají potřebné právě pro službu v pastorační radě. Moudřejší alternativou mi připadá mnohde (včetně u nás v Chebu) s úspěchem vyzkoušený dlouhodobější proces rozlišování členů pastorační rady, při kterém jsou na sérii otevřených setkání ve farnosti zváni všichni, kteří mají o službu pastorační rady zájem, a postupným duchovním rozlišováním darů potřebných k této službě se okruh zájemců zúží na skupinu lidí, ze kterých je pak už možná volba či jmenování.2 Takto lze snad lépe zvládnout nutné napětí mezi určitou „reprezentativností“ a týmovou „funkčností“. d. Způsob práce pastorační rady (viz především par. 18 a 19) je ve stanovách poznamenán politicko-demokratickým modelem rozhodování, který nemůže v kontextu služby pastorační rady jakožto rady zdravě fungovat. Služba pastorační rady je teologicky založena spíše na modelu komunitní participace a pastoračněduchovního rozlišování všech (včetně faráře jakožto nedílné součásti pastorační rady).
2
Při těchto setkáních je příležitost seznámit se s posláním a (reflexivní) rolí pastorační rady, s nároky na její členy, je možné se vzájemně „okoukat“ v akci při různých praktických zadáních a skupinových aktivitách zaměřených na reflexi života farnosti, je čas se v mezidobích osobně modlit, zda se cítím být k této službě povolán či povolána… Po takovéto sérii setkání pak většinou zbude určitý okruh zájemců, který je už dostatečně vyselektovaný a dostatečně obeznámený s posláním rady i se schopnostmi a dary ostatních, že je schopen ze svého středu vybrat tým lidí s potřebnými dary a schopnostmi. Z těchto kandidátů pak může na závěr některé vybrat celá farnost volbou v kostele, jiné může dojmenovat farář po poradě se zvolenými.
4
Proto by pastorační směrnic pro práci pastoračních rad měly vést spíše ke schopnosti společného duchovního rozlišování, pastorační reflexe a rozhodování v podstatných záležitostech skrze takto nalezený konsensus. Při zaměření se pastorační rady na dlouhodobou reflexi pastorační situace se nemůže stát, že by se vyskytla potřeba „odvolání se k biskupovi“. Pokud je však ve stanovách přítomná snaha „vyřešit“ pomocí „funkční“ pastorační rady „nefunkčního“ faráře, je to dle mého přesvědčení snaha marná, navíc se pro ní nelegitimně používá prostředek, který ze své vlastní podstaty nemůže fungovat jako donucovací prostředek. Jenom farář z hloubi srdce toužící po spolupráci s ostatními je schopen plodně vést pastorační radu tak, aby přinášela dobré ovoce. Tam, kde tomu tak není, velmi doporučuji, aby byla spoluúčast věřících realizována jinými způsoby. 7. Poslední nedostatek stanov, který již nevyplývá z výše kritizovaného pojetí pastorační rady, ale spíše ze současného pojetí diecézního „zákonodárství“, je jejich přílišná podrobnost, konkrétnost, závaznost v jednotlivostech, příliš nerespektující místní rozmanitost a potřebu adaptace na situaci té které farnosti či pastorační přístup toho kterého faráře. Jako alternativu bych doporučoval přístup osvědčený v mnoha diecézích: Biskup vydá velmi obecnou rámcovou a diecézně-právně závaznou směrnici o práci pastoračních rad (časem třeba – po poradě s kněžskou radou – spojenou i s rozhodnutím, že pastorační rady musí být zřízeny v každé farnosti). Součástí této směrnice může být rozhodnutí, že každá pastorační rada si vypracuje své vlastní místní stanovy, které rámcově odpovídají celodiecézním požadavkům, ale jsou „lokalizované“. Pastorační oddělení zároveň zpracuje podrobnou pastorační příručku, která má pomoci těm, kteří o to mají zájem, aby mohli založit či obnovit práci pastorační rady. Tato příručka může obsahovat nabídku různých modelů fungování pastoračních rad, ze kterých si může farnost a farář vybrat ten, který je jim nejbližší. Může zde také být určitý mustr pro stanovy farní pastorační rady, který si pak ta která rada přizpůsobí po svém. 8. Pro naši současnou situaci doporučuji přístup, který by podporoval vznik či rozvoj pastoračních rad především či jenom tam, kde je či bude o to zájem. Tam by pak bylo dobré nabídnou nějaké provizorní, experimentální, pastorační směrnice či materiály, povzbudit živou výměnu zkušeností, nabídnout pravidelnou supervizi a sbírat takto získané zkušenosti. Postupně pak iniciovat vznik dalších rad a časem na základě těchto zkušeností finalizovat pastorační příručku i rámcové směrnice. Nakonec pak tak nejdříve po dvou letech (pokud by se samozřejmě takovýto podpůrný proces zatím rozběhl) zvážit, jestli je již situace zralá na celodiecézní rozhodnutí o povinnosti pastoračních rad v každé farnosti. Toto rozhodnutí pak ale musí být podpořeno množstvím lákavých zkušeností, dostatkem materiálů a pár připravenými lidmi z pastoračního oddělení, kteří se budou rozvoji a doprovázení pastoračních rad věnovat dlouhodobě a systematicky. 9. Jako inspiraci pro vznik takovéto příručky doporučuji mrknout se na podobnou příručku z diecéze Oakland, která je k dispozici v českém překladu na diecézním webu (hodně věcí bych tam vyjádřil jinak, ale je to podle mého zajímavý mustr). Některá podrobnější východiska pro vysvětlení výše naznačených kritik či doporučení lze nalézt v několika překladech zahraničních textů o pastoračních radách (2x Fischer, 1x Harrington), které jsou také k dispozici na našem webu. Materiály v češtině, které by odrážely diskusi o limitech a výhodách (v našich stanovách použitého) „německého“ a (dle mého mínění teologicky i prakticky zdravějšího) „anglosaského“ modelu pastoračních rad, zatím nemám, ale mohu časem dodat. Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby někdo mohl v této oblasti prozkoumat také svět „románský“. Tolik mé poznámky k dosavadním stanovám pastoračních rad pro plzeňskou diecézi a přeji vše dobré. Petr Hruška 5
PŘÍLOHA: PŘEDMLUVA K SEŠITKU „RADÍM, RADÍŠ, RADÍME“ OD MARKA F. FISCHERA Na téma farních či pastoračních rad se u nás zatím příliš nediskutuje. Ve všech českých a moravských diecézích sice existují směrnice doporučující zavádění pastoračních rad, ale tady však také, jak se zdá, veškerá péče o rozvoj pastoračních rad zatím většinou končí. V praxi jsou tak pastorační rady zřízeny spíše v menšině sídelních farností a velká část z nich se navíc zdá být ne příliš funkčních. Bylo by možné (a zajisté užitečné) spekulovat o různorodých příčinách tohoto stavu. Zde se do takovýchto úvah pouštět nebudeme a zájemce odkážeme na závěrečný seznam literatury (včetně několika příspěvků v češtině). V tomto sešitku chceme spíše nechat zaznít několik příběh přímo z terénu, i když půjde o „terén“ naší situaci na první pohled trochu vzdálený. Jde o příběhy, které vyprávějí o konkrétních zkušenostech z práce farních rad v USA. Kromě odlišné kulturní situace, jiného chápání místa církve ve společnosti, mnohem většího počtu katolíků a mnohem početnějších, členitějších a samostatně se financujících farností, tam navíc farní rady prošly od posledního koncilu dlouhým a plynulým vývojem a zráním. Poslední průzkumy mluví o tom, že svoji pastorační radu (nebo nějakou podobnou skupinu plnící její roli) má 75 až 90 % z dnešních přibližně 20.000 farností v USA. Avšak možná že právě tato odlišná zkušenost dlouhodobého svobodného vývoje nám může hodně co říci. Možná, že nás může povzbudit zjištění, že fenomén farních rad tam byl, jak se zdá, postupně schopen vyrůst ze svých dětských nemocí. Podle přesvědčení autora těchto příběhů Marka Fischera ze St. John Seminary v Kalifornii, pastorační rada totiž není ani „zákonodárným orgánem“ (vyvažujícím „výkonnou“ farářovu moc), ani „technicko-administrativní skupinou“ (pomáhající farářovi zvládat administrativní a technickou správu farnosti), ani „pastoračním týmem“ (intenzivně s farářem spolupracujícím v různých oblastech farní pastorace), ani skupinou „strategických plánovačů“ (věnující se výlučně vytváření pastoračních koncepcí a nemající žádný reálný vliv na každodenní pastoraci), ale především skupinou lidí obzvlášť obdarovaných ke svému hlavnímu úkolu, který je trojí: aktivně studovat a zkoumat všechny oblasti, které jsou momentálně pro pastoraci ve farnosti důležité; společně nad nimi rozvažovat a přemýšlet o nich ve světle evangelia a obecného poslání církve; na základě toho doporučovat praktická pastorační opatření a způsoby jednání. Takovéto pojetí ovšem předpokládá, že farář má kolem sebe navíc nějaký alespoň malý pastorační „výkonný“ tým; že farnost je dostatečně velkým, různorodým a svébytným společenstvím; a že faráři se s pastorační radou radit chtějí, protože vědí, že nevědí všechno. Jak autor píše: „Dobří faráři se se svými farníky radí, protože si jsou vědomi toho, že praktická moudrost je právě jejich doménou.“ Jak z příběhů zjistíme, samozřejmě ani jejich autor nemá s farními radami jen dobré zkušenosti. Avšak také uvidíme, že tam, kde rady fungují dobře, to zase není zas až tak složitá věda. Nebo alespoň takový dojem čtenář získá ze svěžího podání autora, který má sice na svém kontě mimo jiné i vědeckou historicko-teologickou studii o pastoračních radách v USA, ale vládne i vzácným uměním řeči srozumitelné každému. Na tuto svoji práci naráží, když v úvodu k anglickému vydání píše: „Tato studie vám o pastoračních radách řekne hodně, ale neprozradí vám, proč z nich mám radost a proč mě těší být jedním z jejich členů. A právě toto je tématem tohoto sešitku. Najdete v něm příběhy o úspěšných pastoračních radách…, které se zakládají na skutečných zkušenostech a vyjadřují, proč se pastorační rady staly tak populárními.“ Kromě postupného rozvinutí tohoto autorova vyznání jsou však jednotlivé příběhy, ilustrující sedm klíčových témat práce pastoračních rad, také věcně a srozumitelně okomentované. Nepůjde zde tedy o nějaké citové a pro praxi nic nepřinášející výlevy nadšení pro farní rady. Naopak, příběhy jsou šikovně využity jako ilustrace živých (i když samozřejmě jen částečných) odpovědí jak na ono často pomíjené, ale důležité „Proč?“, tak na stejně důležité a praktičtější „Jak?“ A pro koho je tento sešitek určen především? Autor to prozrazuje opět ve svém úvodu k anglickému vydání: „Nováčci vždy chtějí vědět, co pastorační rady dělají a čemu se věnují. Veteráni v této službě vždy hledají nové způsoby, jak fungování pastoračních rad zlepšit. Tento sešitek nabízí něco pro obě tyto skupiny.“ Já navíc doufám, že povzbudí i některé z těch, kteří zatím nejsou ani nováčky, ani veterány, aby se o členství v pastorační radě ucházeli nebo proces směřující k jejímu založení ve své farnosti iniciovali. Petr Hruška
6
