Milí bratři a milé sestry, vítám vás na dnešním shromáždění a zdravím vás tak jak je v církvi zvykem: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista. Toto praví Hospodin zástupů: „V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: 'Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.'“ Za 8,23 1. píseň: Ž 1
Děkovná modlitba: Pane Bože, děkujeme, že jsme se sešli, že máme kde se scházet. Děkujeme, že nejsme tu sami – máme společenství bratří a sester, a ty nás nenecháváš samotné. Prolamuješ všednost našich dní - Díky dni odpočinku není jeden den jako druhý. Také nám dáváš slovo, které nás učí a povzbuzuje. A tak dáváš potravu naší duši, ale ani na naše tělo nezapomínáš. Prosíme - buď uprostřed nás. 1. čtení: Jb 4,2-8 2. píseň: 176 někdo mě vede za ruku 2. čtení: Lk 17,11-19 Kázání: Milí bratři a milé sestry, Co to je nemoc? Jak chápeme nemoc? Nebo lépe: Kde se bere nemoc? Onemocní člověk, protože se pohybuje ve špatném prostředí? Anebo protože nedostatečně dodržuje hygienu? Nestýká se špatnými lidmi? Anebo je v tom něco jiného? Není nemoc následek toho, jak se člověk chová k sobě a okolí? Jedna známá řekla svému muži, že dostal cukrovku, protože se k ní špatně choval... Všechny tyto koncepce mají jedno společné – člověk si v nich za svou nemoc může sám. V podstatě říká, že čím horší nemoc, tím větší je člověk zvhrlík nebo alespoň zpustlík. Něco podobného si mysleli i staří izraelité. Nemoc chápali jako Boží trest.
Člověk si ji vykoledoval sám. Zjednodušeně lze říct, že takové pojetí nemocí a neštěstí vůbec nás ostatní zbavuje odpovědnosti.Člověk si to způsobil sám a proto se s tím musí i sám vypořádat. Pokud to nezvládne, je to jeho chyba. Jenomže... Jak se cítí nemocný člověk? Když nastydne, poleží si pár dní v posteli v rodiném kruhu, což zvláště ocení děti školou povinné. Když dostane něco vážnějšího, skončí na týden v nemocnici, kam za ním mohou přátelé i rodina. To už většinu lidí příliš netěší, ale dá se to vydržet. Existují však i choroby s kterými si člověk poleží několi týdnů na infekčním, na totální izolaci. A když tam člověk leží takto sám, má se co držet, aby nepropadal stavům úzkosti, zvlášť pokud jeho vyhlídky na uzdravení nejsou zrovna růžové. No, a teď mu do toho začněte vyprávět, že si za to může sám... Ale co je to tedy ta nemoc? Ne-moc. Bez-moc. Malá-moc. Nemocný člověk je ne-mocný, bez-mocný, málo-mocný. Tak, a jedna konkrétní nemoc se jmenuje malomocenství. Je to jako nemoc s velkým N. Nebo Bez-moc s velkým B. Malomocenství, neboli lepra se vykazuje odehníváním částí těla. V Ježíšově době znamenala jistou a bolestivou smrt. Znamenala však ještě něco svým způsobrm horšího – totální vyloučení. Nakažlivost spojená s bolestivým průběhem způsobila infikovaným totální izolaci od zbytku společnosti. Nejenom, že tito lidé museli opustit svoje rodiny, svou práci, svůj život a stali se žebráky v pustině. Navíc ještě museli každého už zdálky hlasitě upozorňovat, že jsou nakažliví. Hrozná potupa. A k tomu se ještě připojuje vědomí Božího trestu. Člověk, který chytil malomocenství, musel být opravdu pořádný mizera. Však už od dob Mojžíšova zákona takové vylučovali i z bohoslužby. Malomocný se tak nemohl opřít ani o svou víru. Pociťoval jen bez-moc, bez-naděj. Tak nějak se musel cítit i ten Job, kterého ze dne na den opustilo všechno štěstí. Napadla ho dokonce i nějaká nepříjemná choroba, takže si přál umřít. "Pane! Zač mě trestáš?" Ptá se. A dokonce i Jobovi přátelé předpokládají, že něco provedl a snaží se ho
přímět k tomu, aby se přiznal a nastoupil cestu pokání. Jenže on si byl jistý, že nic neprovedl a celá ta záležitost se tím stala tak děsně nespravedlivou. A Job neustoupil. Odmítal přijmout skutečnost, že by měl být byť i jen na čas vyloučen z Boží milosti. Ano zažíval beznaděj, ale odmítal propadnout oné totální beznaději, že je v ní sám, sám za sebe a bez Boha. Jobovi je dáno za pravdu – byl spravedlivý. Nic neprovedl. A Bůh se od něj neodvrátil, ale i v jeho utrpení byl s ním. I mezi malomocnými ještě žila naděje na zázrak. Vždyť i Starý Zákon počítal s možností uzdravení, byť nepravděpodobnou. Třeba to s nimi není ta špatné. Třeba opravdu nejsou totálními vyvrheli. A tu se doslechnou o Ježíšovi. Nějaký mocný rabín, kt. koná velké divy, uzdravuje chromé a slepé. Říká podivná slova. A zastává se vyloučených. Vdov a sirotků, dokonce i celníků. Co kdyby.... Tonoucí se stébla chytá a tak deset malomocných vychází Kristu vstříc u malého městečka někde na pomezí Samaří. A jak to mají nakázáno, už zdálky volají. Jenomže cožeto volají? "Ježíši, mistře, smiluj se nad námi." A Pán Ježíš skutečně jejich prosby vysliší. Jindy si rád vyhraje s vizuální stránkou zázraku. Tentokrát ale nemusí vyrábět blátíčko na potření slepých očí, ani není třeba pronést nějakou magickou frázi. Jakoby mimochodem prostě prohlásí – "ukažte se knězi" a hotovo. Ukažte se knězi. Jen kněz mohl rozhodnout, jestli je člověk už zdravý. Respektive, jestli je čistý - Způsobilý se opět účastnit chrámového kultu. Teprve potom se mohl opět stýkat s lidmi. A co na to uzdravení? Možná chvíli nevěřícně zírají, co tím jako myslí. Snad také čekali nějaké velkolepé gesto, nebo náročný úkol, který by smyl tu jejich údajnou vinu. "Ale co," řeknou si nakonec, "léčitelé mívají různé bláznivé nápady. Tak teda půjdem za knězem. Proč ne." A pak jako blesk z čistého nebe přichází prozření – nj! vždyť já už sem vlastně zdravej! Ježíš mě vyléčil! Konec vyloučenosti! Konec sebeobviňování! Konec zlých pohledů okolí! Opět mě budou brát jako
člověka. To je zázrak! A s těmito slovy se najednou jeden z těch uzdravených otočí a jde zpět k Ježíšovi. Vlastně nejde... Běží! I v Bibli se s vyléčením malomocenství velice šetří, takže když už k tomu dojde, lze to právem považovat za jasný Boží zázrak. Tenhle jeden člověk si uvědomil, jak velké milosti se mu dostalo. Došlo mu, že právě zažil malý kousíšek Království Božího. A to už opravdu něco znamená. Pocítit sám na sobě působení zlatého věku. Tohle není jak houska na krámě, ani záležitost k běžné bohoslužbě. To je víc. A tak ten jeden hlasitě děkuje Bohu, běží ke Kristu, klaní se mu. Rozpoznal výjimečnost situace. Výjimečnost Ježíše Krista. Pocítil Boží blízkost. Jenomže to vše udělal právě jen ten jeden z deseti. Co těch zbylých deset? CO si mysleli? To si nevšimli, že sou zdraví? Toho si u lepry člověk obvykle všimne... Ale oni jdou prostě udělat to, co jim nařídil Ježíš, a co říká i Starý Zákon. Jdou ke knězi, aby dostali "razítko", že jsou zdraví, a mohou se vrátit domů. Nepochybuju, že ze svého uzdravení měli velkou radost. Nepřišli však poděkovat. Nevzývali Boha velkým hlasem. Snad měli strach, aby to nezakřikli. A tak zatímco u toho jednoho dojde ke kvalitativní proměně života i oproti tomu, jak žil dříve, oni zaplují do běžné šedi. Jich se Boží Království nedotklo. Respektive – oni ten dotyk nepoznali. Ten jeden rozpoznal ve svém uzdravení něco víc než zázrak medicíny. Jeho víra ho zachránila, dalo by se taky říct "spasila". Ostatní byli uzdraveni jen fyzicky. Tento jeden přijal i uzdravení duchovní. Přijal Krista. A to byl prosím Samařan. Jeden z těch proklatých odpadlíků. CO byli ostatní nevíme... Jisté však je, že i jim Boží Království pomohlo, a to ne nezanedbatelně. Zbavilo je jejich nemoci a izolace. Je škoda, že nerozeznali výjimečnost situace, ale je hezké, že ačkoli nerozeznali výjimečnost situace, nebyli hozeni přes palubu. I na ty, kteří Boží Království nepřijmou, Boží Království působí a jim pomáhá. Bůh tak nepomáhá jen svým věrným, ale všem lidem. Není tedy naše právo je zatracovat, když to ani Bůh nedělá.
Až tedy příště potkáme nějakého nešťastníka, nevykládejme mu, jaký byl trouba, že si zkazil život, ale nabídněme mu (podle svých možností) pomocnou ruku. Hlavně však tak jako ten Job nesmíme propadat sebeobviňování a beznaději. Nejsme sami! Bůh je s námi i v té nejhlubší izolaci. Nestyděl se jít za člověkem až na smrt na kříži. Dokonce do samotných pekel. Kamkoli příjdem a z jakýchkoli příčin, on je tam s námi. A když si tuto Boží blízkost uvědomíme, nemůžeme jinak, než vzdát díky. Amen 3. píseň: 383 mne zajmi ohlášky + sbírka 4. píseň: 384 pomoz mi přímluvná modlitba Otče náš Poslání: „Dobrořeč duše má Hospodinu a nezapomínej na žádné jeho dobrodiní.“ Ž 103,2
Požehnání 5. píseň: 489
