1. Dítě, které se nesmělo narodit. Aaron a Primula Baldovi byli dva naprosto rozdílní lidé. Byli natolik rozdílní, že ani po dvou letech manželství mezi sebou neprohodili více než deset slov denně. Primula pracovala převážně po nocích, tahala se s bandou podivínů a domů se vracela za svítání. Byla krásná, blonďatá, trochu pošetilá a věru velice okouzlující. Aaron byl naopak pošuk a nekňuba a v noci by nešel ani s košem. Neměl jediného kamaráda, nechodil na večírky a k smrti se bál velkých psů. Aaron Bald byl vysoký, hubený mládenec, pod nosem si pěstoval dlouhý, nehezký knír a světlé, mastné vlasy mu padaly do čela. Pravdou bylo, že nikdo nebyl s to pochopit, co vedlo Primulu k tomu, aby se za toho budižkničemu provdala. Aaron a Primula neměli děti a nebýt toho květnového čtvrtku, kdy se náš příběh stal skutečností, o něčem takovém by ani neuvažovali. Tu noc vydatně pršelo. Aaron seděl na kraji ošoupané pohovky v malém salónku svého domu a vyčnělými kolínky se opíral o nízký stolek, na sobě o číslo větší tepláky a teplý vlněný svetr. Pokojem se rozléhalo tlumené bzučení starodávného televizoru a Primulin klidný, rozhodný hlas, jaký používala pokaždé, kdy měla na srdci něco, o čem tušila, že Aaronem zkrátka a dobře otřese. " Promiň, že jsem ti to neřekla dřív." završila sklíčeně a přitáhla si kolena k bradě. Aaron na ni však zírat nepřestal. Po pravdě, ani si nevšiml, že měl celou dobu pusu dokořán a honem ji zavřel. " Ehm...a ty...totiž...kdy?" vykoktal. Primula na sucho polkla a vyhrkla:" Dítě se má narodit za sedm měsíců." Aaron nepřítomně svěsil hlavu a zadíval se koberec. Hlavou mu proudilo tisíc šílených představ, dřív než se však na cokoliv zmohl, Primula spěšně pokračovala:" Aarone, slib mi, že nikdy nevyzradíš to, co jsem ti teď řekla. Lidé se nesmí dovědět pravdu o tom tvorečkovi dřív než nadejde jeho čas." " Ale..." " Aarone, slib mi to!" " Dobrá." hlesl vyřízeně. Primula se k němu natáhla a hořečně ho objala kolem kostnatých ramínek. " Děkuji." šeptla a předtím než se odtáhla, jasným hlasem pronesla:" Budeš na naší holčičku hrdý, uvidíš. Dokáže veliké věci a přijde chvíle, kdy se její jméno proslaví - dokonce i tam, kde lidé ani netuší, že existují upíři, lovci a mocní kouzelníci, kteří naší holčičku zdokonalí, aby mohla zvládnout i ten nejtěžší úkol ze všech." Aaron se jí vysmekl a v úžasu vyvalil oči. " Myslíš..." polknul," myslíš zabít..." " Pozabíjet je všecky!" prskla Primula nenávistně." Zničit všecky ty odporné stvůry. Zamořili náš svět tak, že si to ani nedokážeš představit.“ Primula vstala a začala rázovat po místnosti. „ Aarone, kdybys věděl, kolik nováčků se mezi nimi za poslední dobu objevilo. A všichni mají hlad, a veliký. Nedají si pokoj dokud nás všechny buďto nevysají nebo nepřemění na jednoho z nich.“ Aaron si úzkostlivě škubal knír a čím déle Primulu poslouchal, tím větší chumáče vytahoval. „ A ty si myslíš, že nechají to dítě přijít na svět, když ví...totiž....když ví, jak bude mocné?“ vysoukal po chvíli. Primula po něm v tu ránu střelila pohledem ostrým jako cirkulárka. Aaron úplně cítil, jak se mu hrne krev do tváří a žaludek rázem klesnul hluboko do kalhot. “ O to jsem se už postarala.“ prohlásila odhodlaně.“ Naší malé se nic nestane, dokud nedospěje.“ Posadila se na křeslo naproti němu a vzala ho za ruku. Vrazila mu do očí tucet naléhavých pohledů a řekla:“ Slib, že se o ní postaráš.“ Aaron na ní ještě chvíli nehnutě civěl a pak vybuchl:“ Ale co to pořád meleš, Primulo, zatraceně? Snad se o ní postaráme spolu a buď tak laskavá, a přestaň mluvit v hádankách.“
Tou dobou byl už rudý jako rak. Přejel si dlaní po obličeji a pak rozechvěle vyrazil:“ Kolik špinavostí ode mně ještě skrýváš?“ „ Spoustu.“ přiznala sklíčeně. Pak se obrátila a pomalu se dala ke schodům do ložnice, ruce založené na prsou, v očích jí stály slzy. Té noci Aaron nebyl s to zahmouřit oka. Převaloval se v posteli z jednoho boku na druhý a bylo mu pod psa. Ne snad proto, že s Primulou čekají miminko, nýbrž proto, že už je to opět on, kdo se o všem dozvídá až jako poslední. Aaron věděl, že Primulina práce obnáší fůru tajemství, tohle však bylo příliš. Primula byla lovkyní, lovkyní upírů. Většina lovců si počíná nanejvýš opatrně, útočí neočekávaně, nejčastěji z toho nejtmavšího koutu a nikdy, opravdu nikdy se s upíry nekamarádičkují. Primula však byla jiná. Měla obdivuhodnou schopnost zaujmout jakéhokoli muže, ať už byl živý nebo mrtvý. Jistěže to byla pošetilost chodit na slavnosti krvecucáků jako by nic a nechávat se obletovat krvežíznivými stvůrami, Primula však měla obdiv a ochranu nejvyššího, toho jehož krev nebyla ani v jedné kapce pošpiněna lidskou. Říkal si princ Amordad a byla to ta nejkrvelačnější zrůda ze všech. Aaronovi naskočily krůpěje studeného potu při pomyšlení, jak se svými hnusnými prsty dotýká Primuliny hebké sinalé kůže. Princ Amordad stál v hierarchii na nejvyšší příčce. Povídalo se, že byl stvořen z čirého zla samotným stvořitelem pekelného impéria. Princ Amordad předsedal radě dvanácti starších a už po staletí vládl tak obrovské moci, že ani jeho dva zbývající čistokrevní bratři nebyli s to mu konkurovat. Ano, všichni tři se pyšnili neposkvrněnou krví, ovšem pouze princ Amordad se pyšnil nesmrtelností, o kterou ho mohla připravit pouze bytost jemu rovná. Následující den započal stejně jako kterýkoli jiný den tohoto roku. Aaron i Primula usoudili, že téma předešlého večera bude lepší vůbec nezačínat. Domem se linula vůně čerstvé kávy a jemné praskání oleje na pánvi. Aaron hudroval u koše na špinavé prádlo, poněvadž opět nenašel ani jeden pár čistých ponožek, pak se nasoukal do svého šedého obleku, který mu byl malý a z nohavic vykovaly ponožky, popadl svou pracovní brašnu, popřál Primule příjemný den a vyrazil do práce. Aaron Bald pracoval v podniku, kde vyráběli létající koberce. Byla to rychlá a bezpečná přeprava vzduchem bez toho, aby vás někdo obtěžoval s tím, že by se rád trochu napil vaší krve, pokud dovolíte pane. Jak známo, upíři nemají schopnost létat. Pouze ti urození na sebe mohli vzít podobu netopýra, používali ji však pouze v případě krajní nouze. Aaron však odjakživa chodil po svých. Za bílého dne mu beztak nic nehrozilo a nakonec, jeho práce příliš nevynášela. Nicméně dnes mu procházka náramně prospěla. Celou cestu mu ve tváři hrál blboučký zasněný úsměv a jeho kostnatá hruď se vzdouvala hrdostí. Bude otcem! Co záleželo na tom, co je to dítě zač, třeba to ani nepůjde poznat a navíc - představa, jak sklapne všem těm sprosťákům, kteří mu za zády nadávají jaký je hňup a budižkničemu, až jim oznámí, že on a Primula budou mít malou holčičku nebo chlapečka. Primula včera pořád opakovala "naše holčička", napadlo mu najednou, pak nad tím však mávnul rukou s tím, že ty ženy o tom přece ví své. S takovými myšlenkami v hlavě vrazil do kanceláře, zamumlal pozdrav na starou sekretářku, jenž odnepaměti trpěla nechutnou rýmou a celý blažený se zavřel v kanceláři. Aaron, Primula a jim podobní žili ve světě zvaný Midgard. Abychom byli přesní, Midgard není země, kterou byste hledali na mapě, nýbrž samostatný svět, jenž se takřka prolíná se světem úplně obyčejných lidí, kteří vlastní počítač, chodí v džínách a přepravují se neobyčejně pomalými vlaky. Poněvadž však převážná většina takových lidí nevěří v to, co právě každý den nevidí, či v to čemu příliš nerozumí, zůstane pro ně Midgard navždy za zavřenými dveřmi. Den utekl tak rychle, jak to jen bylo možné. A když se přiblížil večer a bylo právě načase
vypravit se domů, byl Aaron ve stále stejném skvělém rozpoložení, jako ráno. Možná právě to způsobilo, že si vůbec nevšiml jaká hustá mlha se toho večera na Midgard spustila. Koneckonců, nebylo na tom nic znepokojivého, vždyť v Midgardu je zataženo pomalu celý rok. Zvesela si to rázoval úzkými točivými uličkami domů, dokonce dostal chuť stavit se na jednu či dvě skleničky, ale pak se ovládl a nasměroval se k domu. Nestačil však udělat ani dva kroky, jak vlhký večerní vzduch protrhlo cosi, co Aarona minulo jen o chlup. Aaron moc dobře věděl, co to bylo a proto raději přidal do kroku. Vyhubit všecky ty hnusné netopýry by měl být první krok k tomu, jak se zbavit i těch ostatních satanášů, pomyslel si zlostně a tou dobou už hbitě klusal. Pravdou zůstávalo, že Aaron Bald byl poseroutka, dnes k tomu však měl dobrý důvod. Než doběhl k jejich domu na kopci, odehnal od sebe nejméně čtyři ty odporné okřídlené krysy. Zmocňoval se ho čím dál větší neklid, který si však nedokázal nijak vysvětlit. Kolik může být hodin si mohl jen domýšlet, s určitostí však mohl říct, že jistě ne víc jak šest odpoledne a co k čertu znamená ta zatracená mlha? Co to máme dnes za den...pátek!...13.?...ne. A co ti netopýři? Snad se jejich páníčci neuráčili vylézt dnes ze svých doupat o něco dřív? S takovými myšlenkami v hlavě rozrazil vchodové dveře a vstoupil do tiché předsíně svého domu. A v tu ránu se o něj pokusily mdloby, takový tam byl nepořádek. Provalená pohovka, krucifixy a fotografie spadlé ze stěn, polámané poličky, rozbité nádobí na podlaze... To všecko způsobilo, že se jen zázrakem držel na nohou. Aaron potlačil balvan, jenž mu narostl v krku a do úplného ticha zapípal:" Primulo?" Nikdo se neozýval, takže sebral tu trochu odvahy, co mu ještě zbývala a zvolal hlasitěji:" Primulo?" Primula tam však nebyla. Dům zel prázdnotou. Takže Aaron na nic nečekal, ve vší mrštnosti přiskočil ke dveřím a netrpělivě obrátil klíčem. K uším mu dolehlo zvučné CVAK a pak se dům ponořil do takového hučivého ticha, z něhož se vám ježí vlasy na zátylku. Aaron hlasitě polknul a tu jeho pohled upoutalo velké kuchyňské okno, které poskytovalo náramný výhled na okolí. Plouživě přešel obývákem a čím víc se přibližoval, tím většímu zoufalství propadal. Ze všech stran se k domu hrnuly stále větší hejna netopýrů. Prodírali se hustou mlhou a obkličovali dům ze všech stran. Aaronovi vystoupl na čele pot a úplně cítil jak mu těžknou ruce. Nebylo žádných pochyb o tom, kdo se u tu spoušť postaral. Jistě to nebyl nikdo jiný, než Primulina banda nemrtvých kamarádíčků, v čele s tím... Aaron si ani nechtěl domýšlet, co všecko se tu odehrálo. Ale jak jí jen mohlo napadnout si s něčím takovým zahrávat? Koneckonců, každé dítě ví, že se jim nedá v ničem věřit. Bledý, otřesený a opravdu velice poděšený přešel do kuchyně a zničeně se svezl na jedinou židličku, která zůstala netknutá. Byl v koncích. Ven jít nemohl a po pravdě řečeno ani příliš nechtěl. A vůbec, kam by jí měl jít hledat? Kdoví, kde všude se Primula potloukala, nikdy s ním o tom nemluvila. Byla si vědoma toho, že mu naskakuje husí kůže jen při slově hřbitov. Aaron přemýšlel až se z něj kouřilo. Nakonec dospěl k závěru, že jediná rozumná věc, kterou může udělat, je dát vědět tomu podivínovi, co bydlí na hradě, obklopuje se hrbatými posluhovači a co chvíli o sobě prohlašuje, že on je přece úplně normální člověk. Aaron ho neměl ani kapku rád, Primula však ano. Po pravdě, ten člověk byl jejím důvěrníkem a rádcem. Ten jistě bude vědět, co dělat. Jak jen se jmenoval...Hrabě...nebo Lord...Tak nějak. Zcela ponořený do myšlenek se Aaron zvedl a dal se po schodech nahoru. Bral je po dvou, takže než se nadál stál na prahu potemnělé ložnice. Rozžehl svíčku, přikročil k dřevěnému sekretáři u zdi a vytáhl čistý lámon (kouzelný papír, pálený na okrajích). Popadl uhel a v rychlosti naškrábal:
Dobré odpoledne, omlouvám se, že ruším, ale nevím co mám dělat! Primula zmizela a není po ní ani stopy. Tady v domě zůstala hotová spoušť! Vypadá to, že měla návštěvu od nich. Prosím, pokud o ní něco
víte, dejte mi vědět. Zdraví Aaron Bald Jakmile dopsal, hřbetem ruky si přejel po čele a povolil kravatu, tak byl rozrušený. Poté z šuplíku vytáhl stříbrný zapalovač ve tvaru úzkého oválu a zatáhl za malou páčku. V tom okamžení zevnitř vyrazil mohutný modrý plamen a jakmile lámon pohltil, byl dopis odeslán. Aaron odložil zapalovač zpět do šuplíku, sfoukl svíčku a se svěšenými rameny se dal ke dveřím. Byl zhruba v půli schodiště, když se domem rozlehlo hromové zaburácení. Aaron jasně pocítil, jak mu tuhne krev v žilách. Ani párem volů byste ho nedonutili jít se podívat, co se přihodilo. Takže tam prostě stál, vydával tiché kvílivé zvuky a k uším mu doléhalo tupé hučení. Vtom se však k němu prodral jakýsi řinčivý klapot okovaných bot a v dalším okamžení před ním stál ohromný člověk, tmavé, kučeravé vlasy a vousy měl propletené stříbrem, na sobě vysoké okované boty sahající nad kolena, přes ramena přehozený šedý plášť a mohutné břicho, které si právě oprašoval, měl obepnuté postříbřeným korzetem. V pravé ruce svíral tenkou lesklou hůl. " Dobrý večer, Aarone." pronesl zvučně, aniž by k němu pozvedl pohled. Pečlivě si vyklepal plášť a poté vzhlédl." Omlouvám se, že přicházím takto," velkou hranatou tvář natočil k obývacímu pokoji, kde ze stropu ještě nepřestala odpadávat omítka. Jakmile se obrátil, tváří mu prostupoval jemný úsměv. " Ale po tom, co jsem přečetl váš vzkaz, jsem se nechtěl ničím zdržovat. Víte, nechtěl jsem abyste se vystavoval nebezpečí, kdyby vás napadlo jít hledat Primulu." Aaron střídavě sledoval spoušť, kterou natropil a širokou upřímnou tvář toho člověka. " Neprosil jsem se o váš příchod." vyštěkl nakonec a úzké rty stočil do opovržlivé škvíry. " Já vím," připustil ten člověk klidně a natáhl k Aaronovi ruku." Nevím, jestli si na mně dobře vzpomínáte, jednou jsme se viděli na mém hradě. Jsem Baron, Baron von Kegel." Aaron cosi zabručel a pak odkráčel do protější místnosti, aby na tu díru lépe viděl. Teprve teď si všiml, jak do domu zvědavě nakukuje možná tucet rudých oček. " A co tihle?" a vztekle vymrštil ukazováček nahoru. Než se však Baron zmohl na jediné slovo, odměřeně zavrčel:" Vy si patrně myslíte, že si můžete s lidmi dělat, co se vám zlíbí, poněvadž vy přece víte všecko lépe. Vyznáte se v magii, uzavíráte smlouvy s těmi..." a pak ze sebe vyrazil několik tichých slov, kterým nikdo nerozuměl. Když nakonec zcela utichl, Baron odhodlaně spustil:" Poslouchejte mě Aarone, nikdo se k vám přece nechová špatně. Věřte mi, že Primula ani na okamžik nelitovala rozhodnutí se za vás provdat. Jen vy totiž dokážete zajistit vašemu dítěti domácí zázemí jaké bude v začátcích potřebovat." " Takže vy to víte?" zasupěl Aaron. Měl sto chutí najít Primulu a zakroutit jí krkem. Byl rudý jako rak a knír se mu hrozivě zachvěl. Baron však vypadal stejně klidně jako předtím. Přátelsky stiskl Aaronovo rameno a řekl:" Buďte na svou ženu pyšný. Ne každá by se dokázala obětovat, tak jako ona." Aaron se mu zuřivě vysmeknul a zahudroval:" Nemám tušení o čem to právě mluvíte a vůbec," o krok odstoupil, ruce v bok, v očích jiskry. "Napsal jsem vám, poněvadž nevím, co se stalo s Primulou. Vypadá to, že...že si sem pro ní někdo přišel." " Ano, Primula tu zajisté měla návštěvu," přikývl Baron, zatímco se rozhlížel." ale nemusíte se bát, že by jí odvlekli násilím. Totiž, je to asi tak - ať už zde byl kdokoliv, jistě to nebyla žádná spřízněná duše. Vlastně si troufnu říct, že ji navštívil sám princ Amordad. Pokaždé, když se ti dva setkají, z úklidem je to na levačku. Tak se jejich vztah udrží při životě. A co se týče netopýrů, cítí pánovu přítomnost..." " Vztah?" zalapal Aaron po dechu. Baron vypadal, že sbírá všecky kousky trpělivosti, když se zeptal: " A co jste si myslel, Aarone?"
