09. Květnonedělní

2 / 09 Květnonedělní

Společenství

Společenství 02/09 Květnonedělní

„Bližní nám byl dán, abychom prokázali, jakou lásku máme k Bohu.“ - sv. Kateřina Sienská

OBSAH:

VELIKONOČNÍ BOHOSLUŽBY 2009…………………………………………..2 NĚCO O VELIKONOCÍCH………………………………………………………3 MAMI, PROČ JI PAPEŽ CHTĚL NECHAT TRPĚT?.……………………….17

Email: [email protected] - 1-


Společenství

Velikonoční bohoslužby 2009 Sv. Anna Zelený čtvrtek 18:30 Velký pátek 17:00 (hrané Pašije) Bílá sobota 18:30 Neděle Zmrtvýchvstání Páně 8:00, 10:00, 17:30 Velikonoční pondělí 8:00, 10:00, 17:30

Sv. Jan Bosko Zelený čtvrtek 16:30 Velký pátek 16:30 Bílá sobota 19:00 Neděle Zmrtvýchvstání Páně 8:30, 10:15 Velikonoční pondělí 8:30

Sv. Markéta 17:30 15:00 17:30 9:00 9:00 (polsky)

Špluchov 16:00 7:30 7:30

Sv. Jan Křtitel 16:30 16:30 18:00 8:45 8:45

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Duchovní správa u sv. Jana Křtitele Vám přeje krásné svátky spojené s duchovním užitkem. Christos voskrěse, voistinu voskrěse! ThDr. Milan Adámek, farář, Mgr. Jan Szymurda, jáhen

Přejeme všem milovaným farníkům milostiplné a požehnané Velikonoce, hluboké a opravdové setkání s Kristem, který už ve svém kříži nabízí sílu nového Života ve svém vzkříšení. Dejme zakusit Kristův život, oběť a zmrtvýchvstání v srdci pokorné a živé víry. Radost s Kristem s Vámi sdílí Váš P. Václav a P. Miroslav °°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°° Setkání Po stopách apoštola Pavla bude v CSM ve středu 22. 4. v 17.30. Všichni jsou srdečně zváni i na diecézní pouť do Řecka – program je u sv. Anny. ----Od pátku 24. 4. začne speciální příprava dětí, které přistoupí k 1. sv. přijímání kostel sv. Anny v 16h. Týká se dětí, které minimálně druhým rokem absolvují náboženství. Jinak pro starší po dohodě s panem farářem. - 2-

2 / 09 Květnonedělní NĚCO O VELIKONOCÍCH

Společenství

Velikonoce jako jarní svátek byly původně rodinným svátkem kočovníků. Slavily se v noci, při úplňku jarní rovnodennosti. V průběhu slavnosti byl Hospodinu obětován mladý, jednoroční a bezchybný beránek nebo kozel, kterému se nesměla zlomit ani jedna kost. Jeho krví se znamenaly veřeje příbytků, které se tak ocitaly pod Boží ochranou, a z jeho masa se připravoval pokrm k hostině, která probíhala spěšně - spolustolovníci byli oblečeni jako na cestu. Tyto rodinné svátky snad existovaly, už když byli Izraelité v Egyptě, neboť v čele s Mojžíšem žádali na faraónovi, aby je nechal v poušti slavit jejich svátek. To by znamenalo, že tento svátek byl z doby ještě před Mojžíšem, ještě před vyjitím Izraelitů z Egypta. Až tato událost mu ale v každém případě propůjčila jeho rozhodující význam. Od té doby jsou velikonoce, exodus, velkým izraelským jarem, zpřítomňujícím okamžik, kdy je Hospodin vysvobozuje z egyptského otroctví celou řadou zásahů, z nichž nejpůsobivější je desátý, totiž usmrcení všech prvorozených v Egyptě. Tradice potom později napojila na tuto událost oběť: prvorozenců ze stád a vykupování izraelských prvorozenců. Rozhodující ale už stále zůstává, že se velikonoce staly připomínkou exodu. Na velikonoce se pak časem napojuje původně samostatný, ale časově blízký ještě jiný svátek, svátek nekvašených chlebů, rovněž jarní svátek. Nekvašené chleby doprovázejí oběť prvotin sklizně, kdy tradice připojila tento obřad rovněž k vyjití z Egypta. Stává se připomínkou spěchu při vyjití z otroctví, že Izraelité neměli čas čekat ani na vykynutí těsta. Vysvobození z Egypta je potom připomínáno pokaždé, když se Izrael ocitá v nových zotročujících situacích, kdy proroci stále říkají, že bude ještě rozhodující vyjití, zastiňující významem to předchozí, neboť budou shromáždění beránkem neboli služebníkem, který se stane světlem všech národů a který bude spolu s velikonočním beránkem předobrazem očekávaného spasitele. Potom později se velikonoce mění z rodinného svátku na chrámovou slavnost, ústřední svátek židů, kdy nezúčastnit se jeho slavení se prakticky rovnalo exkomunikaci. Už se totiž slaví a připomínají velké Boží činy: od stvoření, odpuštění člověku po jeho pádu se slíbením vykupitele, přes vyvolení Abraháma, narození Izáka, záchranu Jakobových synů, až po vyvolení Mojžíše, rozdělení vody Rudého moře (stejně jako praoceánu na počátku) a převedení celého národa do zaslíbené země. Všechny tyto Boží zákroky se stále připomínají, a připravují tak celý národ na rozhodující zákrok v budoucnosti, konečný čin spásy, jenž bude mít podobu nového stvoření. Takovou proměnu ve světě neprovede už nikdo jiný než Mesiáš neustále slibovaný a očekávaný, jehož židé očekávají při slavení každých velikonoc. Až Mesiáš najednou přichází úplně jinak, než si kdo představil. Nejdříve se zúčastňuje slavení těchto židovských velikonoc, nakonec je ale nahrazuje velikonocemi novými. Mluví a jedná o velikonočních svátcích tak, že jim postupně dává nový smysl. Tím dospíváme k Velikonocům jednorozeného, k Velikonocům nového trvalého chrámu jeho vlastního zmrtvýchvstalého těla obětovaného za druhé. To, už je ale slavnost nových Velikonoc, jež evangelisté popisují v Poslední večeři Ježíše s učedníky, při níž Ježíš dává nový smysl obřadu požehnání chleba a vína. Ustanovuje tak Eucharistii, kterou ztotožňuje se svým obětováním, kdy svou smrt prohlašuje za jedinou velikonoční oběť, jejíž novým beránkem je on sám. A tak vznikly nové Velikonoce nás křesťanů, které daly židovskému svátku nový obsah. Židé slavili vysvobození z Egypta, očekávajíce národního osvoboditele, zatímco my křesťané už slavíme své vysvobození z hříchu a smrti ve spojení s Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým, se kterým máme podíl na jeho životě, smrti i zmrtvýchvstání. Proto se s ním scházíme i my v oné noci k přípravě večeře a exodus, který přitom znovu čteme, má pro nás už pozměněný a hlubší význam - že jako Boží lid ve vyhnanství kráčíme v poušti tohoto světa do zaslíbené země nebeského království. Otec Miroslav - 3-


Společenství

SVATÝ TÝDEN mání o vítězství, kterého dosáhl Kristus, nás přesvědčí, že toto jeho vítězství je naším vítězstvím. Není možné Kristovo vítězství vnutit násilím. Kristova síla – stojící na lásce a z lásky pramenící – musí svobodně proniknout hluboko do srdce každého člověka. Dosáhneme toho jen toutéž podivuhodnou cestou, jíž šel Kristus: pokořením, utrpením a smrtí.

(vybráno z kázání P. Miloslava Kabrdy, SDB)

Svatý týden neboli velký, také pašijový, začíná na Květnou neděli a končí se na Bílou sobotu před započetím vigilie Zmrtvýchvstání Páně. Svá jména má odtud, že se v něm slaví velká a svatá tajemství našeho Vykoupení. Pašijovým jej v české řeči nazýváme proto, že se v něm čtou z Evangelia zprávy o umučení (Paseko) a smrti Pána Ježíše. Celá liturgie tohoto týdne má ráz něčeho nesmírně velkého a úžasného. Církev plna soustrasti prožívá všecka muka Spasitele. Její smutek dostupuje v posledních třech dnech (triduum sacrum) nejvyššího stupně. Umlčuje zvony a zbavuje oltáře všech ozdob – v temných hodinách (tenebrae) pláče ústy proroka Jeremiáše nad mukami toho, jenž za lásku dostal rány, trny a hřeby. Křesťané se dříve zdržovali v tento týden rukodělné práce, aby mohli věnovat Spasiteli chvíli soucitného rozjímání; křesťanští císařové zastavovali soudní řízení, zakazovali vymáhání dlužných částek a často dávali milost zajatcům a trestancům. Kéž by nevyčerpatelná velikost a svatost těchto dní byla zdrojem velikého a svatého povznesení našich duší, které si uvědomily hnusnost hříchu a nekonečnost Lásky Boží! Poslední možnost, jak začít přípravu na připomínku událostí, které tvoří základ našeho duchovního života, je na Květnou neděli. Pravý začátek je Popeleční středa, ale i nyní se dá naskočit na poslední chvíli do rozjetého vlaku. Základní události naší spásy, našeho života s Bohem jsou utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání. Rozjímání o bolestech, které Kristus snášel při svém utrpení a ve smrti, v nás nesmí probudit pouze citovou a sentimentální náladu. K jádru pravého soucitu s Kristem jsme pronikli, když se rozhodneme bojovat u sebe a ve svém životě proti hříchu. Církev, vedena soucitem se všemi lidmi, bojuje odhodlaně proti sobectví a proti nedostatku lásky k bližnímu. Zná každou lidskou bolest. Rozjí-

KVĚTNÁ NEDĚLE Dnešní posvátný obřad vyjadřuje zároveň radost i smutek, což se jeví ve dvou částech: ve svěcení palem s průvodem a ve mši svaté. V prvé části se přidáváme k radostnému volání slávy, jímž byl Pán Ježíš uvítán, když vjížděl na oslátku do Jeruzaléma; náš jásot, jímž vítáme Krista jako svého Krále, se však nesmí - jako jásot Židů - proměnit po několika hodinách ve spílání a rány. V druhé části, ve mši svaté, se v nás probouzí vzpomínka na utrpení, které Kristu tehdy nastávalo. Palmy, které se nesou v průvodu a které nám připomínají přivítání Krista před Jeruzalémem, značí vítězství Páně nad nepřáteli naší spásy. Olivové ratolesti značí Boží milosrdenství a mír s Bohem a nabádají k něžnosti a mírumilovnosti. Zelené ratolesti vůbec jsou pak symbolem ctnostného života spravedlivých; také dobrých skutků, s nimiž musíme předstoupit jednou před tvář Boží. Posvěcené ratolesti nejsou však pouhými symboly, nýbrž nositeli skutečných milostí, neboť Církev jim svým žehnáním předává vyšší síly ke prospěchu věřících.

ZELENÝ ČTVRTEK Ráno V biskupských chrámech dnes při mši svaté biskup světí sv. oleje: 1. olej nemocných, s kterým přichází kněz k těžce nemocným, aby je svátostným mazáním tímto olejem zbavil zbytků hříchů a posílil k poslední cestě, a je-li to vůle Boží, také vrátil zpět i zdraví těla, 2. sv. Křižmo, kterým jsme mazáni při křtu sv., abychom si uvědomili, že máme od té - 4-


Společenství kajícníci, kteří čekali u dveří kostela na smíření s Církví. „Zelený čtvrtek“ – suché ratolesti se zazelenaly – dostaly nový život. Přenesení Eucharistie, odhalování oltáře Ježíšova cesta do Getseman za zpěvu žalmů ztichlým údolím cedronského potoka. Getsemany – adorace Adorace dnešní noci patří k liturgii. (Nejduli do práce, mohu adorovat). Adorace v Getsemanech není vzpomínání, jaký byl Ježíš ubožák. Ježíš nechce být litován, vstupuje do utrpení, protože sám chce. Pravý soucit s trpícím Kristem je ten, který hledá příčiny jeho utrpení. A příčina je jediná – hřích, můj hřích. V Getsemanech Zeleného čtvrtku se tedy jedná o každého z nás, o Církev: my sami předstupujeme před Otce a odevzdáváme mu svůj život, svoji vůli, sami sebe i své drahé. Podstatou adorace je prožít osvobození od sebe sama. Když takto prožiji adoraci, nemohu se ještě týž večer dívat na televizi nebo se zabývat jinými věcmi než tím, co prožívá Bůh, Ježíš a jeho Církev. Po zatčení se stále něco děje: Ježíše vláčejí od jednoho k druhému. Petrova zrada - a jeho lítost, Jidášova smrt,... co vojáci a co služebníci chrámu... co zmatený dav? Kde jsem já, mezi těmito lidmi? Chci nést svůj kříž, nebo mi stačí jen se dívat na Ježíšův kříž, na kříž druhých. Jen nad nimi plakat? - Nést svůj kříž za druhé, za Církev...

chvíle účast na královské důstojnosti Pomazaného. Stejného oleje se užívá také při svěcení biskupů, oltářů, zvonů a kalichů a při biřmování, 3. olej katechumenů, jehož se používá při křtu a svěcení na kněze a také k pomazání na krále a královnu. Svěcení olejů, jednota (kněží, diecéze) s biskupem, obnova kněžských závazků, to není jen záležitost kněží. Celá farnost by měla alespoň vyslat své zástupce společně s knězem, aby byli přítomni toho, jak jejich farář obnovuje závazky vůči biskupovi. Každý věřící by už měl prožívat velikonoce s Církví. Je doma, v katedrále nebo v kostele. Večer Při mši svaté si zcela mimořádným způsobem připomínáme Poslední večeři Ježíše s apoštoly a to, jak jim umyl nohy. Dříve se tento den považoval za zakončení postní doby. Kajícníci, jimž byla na Popeleční středu posypána hlava popelem, byli přijati do plného společenství Církve. Je to první den svatého třídenní, i když vlastní oslava velikonočního tajemství zahrnuje pátek, sobotu a neděli, do níž ústí velikonoční vigilie. Dnes Církev pláče a raduje se zároveň. Pláče proto, že si připomíná počátek vlastního Ježíšova utrpení, raduje se, neboť právě v tento den dal Kristus Církvi záruku své Lásky – sám sebe v Nejsvětější Svátosti. Tento dvojí pocit Církve se dnes jeví také v celé liturgii. Kněz obléká bílá roucha a zpívá se radostné Gloria, při němž se rozezvučí varhany a zvony. Po tomto výbuchu radosti nastává však tichý zármutek a varhany a zvony se ozvou se teprve při Velikonoční vigilii. Kněz nedává jáhnovi polibek pokoje, neboť právě tuto noc zradil Jidáš přátelským políbením svého Mistra. Na konci mše svaté se z oltáře odstraní dokonce i poslední plátěné pokrývky na znamení, jak Ježíš opuštěn a zhanoben leží v úzkostech a bolesti. „Plačtivý den“ – den smíření kajícníků; den navrátilců do Církve. Biskup šel do kostela, vzal jednoho za ruku a za ním se chytil další a tak byli jako had vtaženi do kostela všichni

VELKÝ PÁTEK Podle prastaré tradice se dnes neslaví eucharistická oběť, ale obřady na památku utrpení Páně. Ty mají tři části: bohoslužbu slova (ve které se čtou pašije) zakončenou přímluvami za celý svět; uctívání kříže a přijímání. Velký pátek je postním dnem - postem od masa a újmy v jídle. Tento den je připomínkou dne smrti Ježíše Krista, kdy se konal proces odsouzení, jeho poprava i pohřeb - v Bibli se události popisují ve všech čtyřech evangeliích. Tento den se tato část evangelií čte v tzv. pašiích. (Z toho pak vznikly tzv. pašijové hry, při nichž se tyto události nečetly, ale hrály) - Velký pátek je vzpomínkou na ukřižování, a proto je prožíván jako den postu ve - 5-


Společenství

znamení smutku, ticha a rozjímání - Podle evangelií odpoledne ve tři hodiny zemřel Ježíš na kříži. Proto se přibližně v tento čas věřící scházejí k zvláštní bohoslužbě. Na Velký pátek je výzdoba kostela chudá, žádné květiny, žádné svíce na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a zvony mlčí. V mnoha kostelích se koná tento den ještě pobožnost křížové cesty. Bible vypráví, že v momentě Ježíšovy smrti se roztrhla opona, která v jeruzalémském chrámě dělila velesvatyni od ostatních prostor. Tím Písmo naznačuje, že Ježíšovou smrtí se otevřela cesta k největšímu pokladu - k samotnému Bohu. Lidová tradice toto poněkud rozvinula a vypráví o otevírání pokladů ve skalách. Proklet je každý, kdo visí na dřevě (srov. Gal 3,13). Ježíšův spásný čin spočívá v tom, že všechen následek hříchu dopadl na něj místo na nás. Vzal naše prokletí na sebe. Na kříži protrpěl to, co způsobuje hřích - ztrátu Boha. Toto největší utrpení vytrpěl až do dna. „Bože můj, Bože můj,” - zvolal na kříži – „proč jsi mě opustil?” (Mt 27,6). Obřady mají tři části: 1. Liturgie slova: čtvrtá píseň o Hospodinově služebníku, list Židům a pašije podle Jana. Zpěvy, které tvoří rámec pro čtení, připomínají Boží soud nad hříšníkem a jsou výrazem Ježíšovy důvěry k Otci na kříži: „Otče, do tvých rukou... K tobě se utíkám, Hospodine, ať nejsem zahanben na věky. Do tvých rukou...“ V pašijích Jan podává nejen zprávu, ale i výklad a hlásání. Ježíš umírá v hodinu, kdy se zabíjel velikonoční beránek v Jeruzalémském chrámě. Beránek byl po zabití natažen na rožeň v podobě kříže. Přímluvy – modlitba věřících: shromážděni kolem Kristova kříže prosíme úpěnlivě, aby plody jeho smrti dosáhly na všechny lidi. Modlíme se za Církev, za Svatého otce, za všechny stavy Církve, za vládce států, za čekatele svatého křtu, za všeobecné potřeby všech lidí, za jednotu křesťanů, za židy, za ty, kdo dosud nevěří v Krista a v Boha vůbec. Nic a nikdo není vyloučen z mateřské starostlivosti Církve, protože ani Kristus nevyloučil nikoho z účasti na svém vykupitelském díle.

2. Uctívání kříže: Kříž je tu znamení nejen Kristova utrpení, ale i vítězství. Kříž je centrem liturgie dnešního dne. Eucharistie je plodem kříže. Proto na Velký pátek po obřadech klečíme před křížem - pokleknutí před křížem jako před Eucharistií. Trestem za hřích - i za můj hřích - je smrt. Ale Kristus zemřel za mě. Postavil se na moje místo. A to platí jen tehdy, když jsem přijal křest: přijetím křtu dovoluji Kristu, aby mě zastoupil v přijetí trestu za můj hřích, aby byl zabit nejen za všechny, ale i za mě. Proto vše ve velikonoční liturgii směřuje ke křtu a k jeho obnově. 3. Svaté přijímání: je to účast na Kristově smrti a zmrtvýchvstání prostřednictvím svátosti. To je účinné začlenění do velikonočního tajemství. Červená barva dnešního dne je barvou krve a mučedníků. První z mučedníků – Král mučedníků - je Ježíš Kristus. Je to barva vítězného utrpení.

BÍLÁ SOBOTA Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, neboť se dnes zásadně neslaví mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření. Bílá sobota je příležitostí prožít u Kristova hrobu skutečnost smrti, beznaděje a prázdnoty - tedy všeho toho, v čem bychom byli díky hříchu uvězněni, nebýt Ježíšova vítězství, slaveného o velikonoční noci. Dle starodávného zvyku, vycházejícího ze židovského (resp. orientálního) počítání času, začíná nový den již po západu slunce. Oslava význačných svátků a událostí tak začínala již v předvečer příslušného svátku - tzv. vigilie. Oslava vzkříšení tak tedy začíná (dle našeho počítání) večer na Bílou sobotu anebo v noci. Křesťanům byla od počátku dnem smutku a přísného postu na památku odpočinutí Spasitelova v hrobě a prodlení jeho duše v předpeklí (hlásá Radostnou zvěst i zemřelým). Do tohoto smutku však už zaznívá velikonoční jásot. Křesťané se shromažďovali pozdě večer, trvali na modlitbách, zpívali žalmy, hymny a četli Písmo sv. V této „Veliké noci“, posvěcené památkou základního tajemství našeho ná- 6-


Společenství

boženství - vzkříšením Božího Syna - se uděloval křest dospělým katechumenům. Jako Kristus byl položen do hrobu, z něhož třetí den vstal k novému, oslavenému životu, tak i křtěnci jsou kladeni do hrobu – křestní vody – z něhož křtem povstali k novému životu Božích dětí. Sv. Ambrož říká, že „toho dne se na celém okrsku zemském uděluje svátost křtu“. Před křtem se obvykle světila křestní voda. I toto svěcení křestní vody má apoštolský původ. Novokřtěncům se obvykle ihned udílela svátost biřmování a pak následovala, již za svítání, slavná mše svatá, při níž novokřtěnci poprvé přistupovali ke stolu Páně. Poněvadž bylo rozšířeno mínění, že v této posvátné noci jednou přijde Pán k soudu, věřící se k noční bohoslužbě shromažďovali ve velkém počtu.

Velikonoční vigilie je svátkem světla. Od nového ohně se zažehne velikonoční svíce (symbol zmrtvýchvstalého Krista), která pak postupně prostřednictvím dalších svící dá světlo celému shromáždění věřících. O této svaté noci se zpívá ve slavnostním hymnu exultet, že „se rozjasnila jako den“, že způsobila radost v celé Církvi. Je to také svátek křtu. Liturgie slova nás zve k rozjímání: připomíná významné okamžiky v dějinách spásy a vrcholí ve vnitřní obnově a ve znovuzrození, které dává křestní voda. Je slavnostně posvěcen pramen a hned je ho použito ke křtu. Všichni společně, jak ti, kdo byli právě pokřtěni, tak i ti, jimž se tohoto znovuzrození dostalo dříve, obnovují svůj křestní slib. Obřady velikonoční noci vrcholí eucharistickou obětí – ta dává smysl celé slavnosti. V Eucharistii jakožto velikonoční svátosti neustále pokračuje náš přechod ze smrti k životu. Náš křesťanský život bere svou jednotu z hlavní události spásy: z Kristovy smrti a z jeho oslavy. Prožívat „velikonoční tajemství“ a kázat je lidem, to je smysl křesťanství a smysl celé pastorační činnosti Církve. Tím, že vnitřně o velikonocích prožíváme všechny fáze Kristova vykupitelského díla, prohlubujeme my křesťané svou víru a dodáváme nové oduševnění svému životu. Zde je smysl veškerého našeho liturgického slavení. Nemělo by jinak význam, vždy musí být projevem víry a zdrojem života, novým podnětem k lásce k bližnímu. Víra, liturgie, mravní zákon – vše má svůj základ v osobě Ježíše Krista a v jeho vítězství nad smrtí. Velikonoční tajemství má tři stránky: všude je něco společného a něco rozdílného s mentalitou moderního člověka. Velikonoční vigilie je oslavou svaté noci, kdy Pán vstal z mrtvých, kdy rozlomil pouta smrti a jako vítěz vystoupil z hrobu, aby i nám otevřel cestu k životu. Oslava Veliké noci vyjadřuje mnohými symboly a texty tento velikonoční „přechod“ (pesach) ze zajetí utrpení a smrti do života svobody a plnosti.

Tato noc tvoří střed liturgického roku. Živým způsobem obnovuje vzpomínku na Kristovo zmrtvýchvstání. Má pro nás být rok co rok novou událostí, protože nás stále úžeji zapojuje do Kristova tajemství. Oslava Kristových a křesťanských velikonoc se koná v noci, protože: - v noci prošel anděl egyptskou zemí a zabil prvorozence egyptské; - v noci, za vedení Mojžíše vyšel vyvolený národ z Egypta; - v noci prošel Rákosovým mořem; - noc předcházela ráno, kdy apoštolové uviděli prázdný hrob - a konečně: vigilie je v noci proto, že je obrazným vyjádřením toho, co se děje v srdci každého křesťana v celé Církvi: - krok ze tmy do světla; - přechod ze starého života do nového; - ze smrti k životu;- z hříchu k milosti.

VELIKONOČNÍ NOC

- 7-


Společenství

Hymnus Pange, lingua, gloriosi proelium certaminis (překlad Václav Renč) Kříži víry, nenajde se žádný strom tak vznešený, podobný ti v žádném lese květy, plody, zelení. Blahý kmen plod blahý nese blahým hřebem zraněný. Chválou boje vítězného nyní ať náš jazyk zní a nechť kříže vítězného slaví triumf vznešený, jak zvítězil světa všeho Vykupitel vznešený. Nad praotcem podvedeným Stvořitel se slitoval, vždyť jablka soustem jedním svůj rod smrti zaprodal. Proto určil cílem předním, by strom kletbu stromu sňal. Toto dílo k naší spáse žádal si sám věcí řád, aby starý lhář a zrádce byl do vlastní léčky jat a nám lékem ten strom stal se, z kterého nás uštkl had. Proto když se dovršila plnost času svatého poslán je z Otcova sídla světa Tvůrce, kterého Panny tělem obdařila z lůna nedotčeného.

Když věk šesti pětiletí Beránek už naplnil, rád jde muky vytrpěti, – vždyť proto se narodil –, hle, už pní na stromu sněti, kam k oběti přibit byl. Hle, žluč, ocet, sliny, trní. Kopí a hřeb rozdírá tělo, z něhož v okamžení krev a voda vyvírá. Jaký to proud moře, zemi, hvězdy, vesmír omývá! Velký strome, větve sehni, uvolni svou tuhou dřeň, vrozenou ti tvrdost zjemni, kterou jsi vždy napřímen, údy Krále nebes vezmi jemně na svůj hladký kmen. Jen ty jsi směl v náruč svoji Oběť lidstva pozdvihnout a světu, jenž v troskách stojí, archu spásy nabídnout, z Beránkova boku dvojí vytmelil ji vzácný proud. Otci, Synu buď táž sláva, táž Duchu, jenž těší nás. Ať se Tobě úcta vzdává, Trojice po všechen čas, vždyť Tvá milost neustává chránit nás, jež spasila. Amen.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PSÁNO POD ČAROU Biblický Babylon. Existují příběhy z Písma, jejichž obsah je zapsán i do povědomí lidí, kteří v Boha nevěří. Jsou známé jen jako dávné mýty, jiní je znají třeba z obrazů starých mistrů nebo nynějších kreslířů. „Babylon“ se v mnoha obměnách opakuje stále... Člověk, lidé i celé režimy si staví své 'chrámy', věže a pomníky. Lidé zaslepeni pýchou se s druhými 'nemohou' domluvit, jsou to lidé z jedné rodiny, jednoho domu, jedné ulice ... Nad krajem se v podvečer 24. března 2009 slunečná obloha náhle zatáhla a v dáli bylo slyšet hřmění hromů. Mohlo by se zdát, že k nám doléhá ta „veliká bouře“ z Města nad Vltavou... Tím více se v tomto čase před Velikonocemi ohlížejme k pravé, VELIKONOČNÍ NADĚJI. „Nebojte se! Já jsem Vzkříšení a Život, kdo věří ve mě, ten nebude nikdy hladovět, ten nebude nikdy žíznit...“ (Mluvil Pán k apoštolům a učedníkům, kteří jej následovali). Z.K. - 8-

1 / 08 Květnonedělní PŘEČETLI JSME ...

Společenství

„Každodenní život v Ježíšově době“ - Miriam Feinbergová Vamoshová, vydalo Karmelitánské nakladatelství r. 2009. Tento titul byl vydán v Izraeli (česká verze pochází z anglického překladu). Jedná se o encyklopedii, která zaujme nejen děti, ale i dospělé čtenáře. Najdeme v ní informace o běžném životě prostých lidí, jak vypadala tehdejší vesnice; popisuje práci tesaře, kováře, pastýře, rybáře, a také život na poli, ve vinici. Autor neopomenul do knihy zahrnout, jak to vypadalo za městskými hradbami, v Herodově paláci, v Césarejském přístavu. Popisuje naleziště svitků v Kumránu a na dalších místech. Zajímavé jsou artefakty nejrůznějších archeologických nálezů, kresby rekonstrukce jeruzalémského chrámu i jiných staveb, dovídáme se podrobnosti ze života panovníka, velerady i římské armády. Knížka obsahuje mapy, graf Ježíšova rodokmenu, fotografie významných reálií přibližujících toto významné období historie. Výpravný titul potěší milovníky dějin starověku a může navodit i hlubší zájem o náboženství a vznik křesťanství. „Tajemství velikonoční radosti“ - (50 duchovních inspirací) - Anselm Grün, vydalo Karmelitánské nakladatelství r. 2002. Benediktinský mnich Anselm Grün je oblíbeným autorem také u českých čtenářů. Napsal celou řadu duchovních publikací, v nichž se zamýšlí nad osobní spiritualitou jednotlivce a současně proniká do oblasti hlubinné psychologie člověka . Věřícím je obecně známa spíš „křížová cesta“ než „cesta vzkříšení“. V této své publikaci přináší 50 duchovních inspirací pro celou dobu velikonoční, na každý týden vybral jedno velikonoční evangelium a z něj na každý den v týdnu vyvolil jeden symbol nebo postavu, kterou se snaží přivést do naší konkrétní životní situace. Jednotlivé dny liturgické velikonoční doby mohou být takto inspirovány nějakým obrazem, s nímž lze náš život vidět a prožívat jinak. Cesta vzkříšení je cestou terapeutickou, začíná životem, který v nás touží rozkvést, našimi možnostmi a schopnostmi, vším, co v nás chce Bůh vyvolat. Když je naše bytí ohroženo depresemi, beznadějí, rezignací a zklamáním, může nám meditace o cestě vzkříšení pomoci, abychom vykročili na novou cestu, po níž dojdeme pravého života. O obsahu napoví i názvy kapitol: Oslava vzkříšení, Setkání se Vzkříšeným, Marie z Magdaly, V Tomášově škole, Ranní hostina se Vzkříšeným, Vzkříšení a nanebevstoupení, Čekání na Ducha, Letnice. „Šel jsem však vytrvale“ (Deník P. Františka Lízny z pouti za sv. Cyrilem a Metodějem) František Lízna, vydalo nakladatelství Cesta r. 2008. Knižní vydání II. deníku jezuity P. Františka Lízny popisuje jeho „výpravu“ za slovanskými věrozvěsty, kteří přiblížili evangelium národům Evropy a přispěli tak k utváření jejích základů. Vysvětluje, že svým počinem chtěl pomyslně spojit západní a východní křesťanské kořeny Starého kontinentu. Začátek pouti je na hoře Kremenec na východním Slovensku a pak se vydává po stopách sv. Cyrila a Metoděje přes Ukrajinu. Svoje putování zakončil po 1 607 kilometrech v Chersones na pobřeží Černého moře. (Jeho předchozí deník, který byl vydán v r. 2006 pod názvem Musím jít dál, popisuje pěší pouť ke hrobu sv. Jakuba do španělské Compostely.) Nový titul je opět pozoruhodným záznamem svědčícím o odvaze, odhodlanosti a oběti, vypovídá o velkém osobním zápalu přinést Bohu nevšední dar... Čtenáře zaujme upřímností, s níž autor vypráví o svém putování nehostinnou krajinou chudé země, v níž komunistický režim způsobil také značnou duchovní devastaci národa. Ze zápisků vyznívá především pokora, se kterou přijímal přicházející události, dobré i ty těžké. Mezi řádky vysvítá úcta i milosrdenství prokazované lidem potřebným a dalším tvorům, s nimiž se na cestě -9-


Společenství

potkal. Obdivuhodná byla také jeho důvěra v Boží ochranu a pomoc na daleké cestě. Existují knížky, které přečteme tzv. jedním dechem, a tato k nim zcela jistě také patří. „O odpouštění“ - Jaro Křivohlavý, vydalo Karmelitánské nakladatelství r. 2004. Univerzitní profesor, PhDr. Jaro Křivohlavý je autorem řady knih týkajících se psychologie zdraví a mezilidských vztahů. Celý život je členem Českobratrské církve evangelické, v níž 15 let působil jako laicky volený člen vedení této církve. V Karmelitánském nakladatelství mu vyšly tituly O vděčnosti (2007), O šťastném manželství (2005). V tomto spise ve 40 krátkých kapitolách přináší reflexi podstaty odpuštění a připomíná nezbytnost tohoto procesu v lidském životě. Jsou to pohledy z obou stran, ze strany oběti i viníka, co zásadního prožívají ve svém nitru a čím mohou překonat vzniklé bariéry; jak se dostat z bludného kruhu, jak nabídnout a přijímat odpuštění. Čtenář může v knížce objevit neznámé postřehy, jež předtím ani třeba nevnímal. Autor popisuje i případy ze své dlouholeté praxe, z řešení daného problému vyznívá vždy křesťanský životní postoj, ve kterém se promítá těžké období, jež sám prožil v nacistickém koncentračním táboře i při perzekuci za komunistického režimu. V záhlaví každé úvahy je uveden citát z Písma sv. nebo některé z osobností duchovního života, ze světa politiky, či literátů - (Matka Tereza, K. Lachmanová, B. Franklin, V. Hugo, W. Shakespeare, aj.). - „Nezraňujte zraněné!“ - John Patton - „Linie oddělující dobro od zla nevede mezi námi, ale prochází středem srdce každého z nás.“ A. Solženicyn - „Největší moc nemá síla, ale pokora a odpuštění.“ - F. M. Dostojevskij Z.K.

APOŠTOLÁT MODLITBY Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den. Přináším ti v něm své modlitby, práce, radosti i utrpení ve spojení s Ježíšem Kristem, který se mši svaté neustále zpřítomňuje oběť sebe samého za záchranu světa. Duch svatý, který jej vedl, kéž je i mým průvodcem a vyzbrojí mne silou ke svědectví o tvé lásce. To vše přináším jako svou nepatrnou oběť spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve, zvláště na úmysly, které nám předkládá Svatý otec a naši biskupové na tento měsíc, aby ... Svatý Františku Xaverský, oroduj za nás! Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, oroduj za nás! DUBEN Všeobecný úmysl: Aby Pán požehnal dílo zemědělců hojnou žní a učinil srdce lidí v bohatších zemích citlivějšími k problému hladu ve světě. Misijní: Aby křesťané, kteří působí v oblastech, kde jsou životní podmínky chudých, slabých, žen a dětí nejtragičtější, byli znamením naděje díky jejich odvážnému svědectví evangeliu solidarity a lásky. Národní: Aby víra ve vzkříšení a velikonoční radost pronikly celý náš život a my se stali živým svědky evangelia. KVĚTEN - 10 -


Společenství

Všeobecný úmysl: Aby se laici a křesťanské komunity stali odpovědnými podporovateli kněžských a řeholních povolání. Misijní: Aby nově založené katolické církve byly vděčné Pánu za dar víry, připravené podílet se na všeobecné misii církve, a nabízely své možnosti k hlásání evangelia na celém světě. Národní: Aby sdělovací prostředky šířily ve společnosti ducha pravdy a krásy, vzájemnou lásku a spravedlnost.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°° LOUČENÍ S MATKOU Adolf Gajdoš Hle: Matka má, bolestí jak zlatem se skvějí její slzy, víčka jsou poseta krvavým hoře květem. Ztratila svého syna, ztratila vše. Vše, co zvala svým světem. Srdce jí krvácí, útěchy pod křížem není. Marně ji těšíte, Marie, Marto, Jene... Neplač nade mnou, Matko, nejsvětější z žen, sluncem mých bylas dní, když snivým pohledem v dálkách jsem Tě najíti tak toužil a horkou hlavu v snách na Tvůj jsem kladl klín... Bylas vždy při mně, osudem byl Ti Tvůj Syn... Než žoldnéř v mé srdce pohroužil ostré kopí, Tys v bázni útočištěm mým... Místo vladařských insignií jen věnec hanby a trní zdobí mé skráně, místo kajícících modliteb potupně v tvář mou plijí, mé tělo vystaveno surové luzy ráně, a vyjí jak zvěř lítá, burácejí a hučí, Syn Tvůj, trpící Matko, napájen octem a žlučí... Naposled očima tě hledám, zrak ztrácím, hřeby ke kříži přibit, smrtelně krvácím, mé srdce hasne, smrti se plíží sen, opuštěn, zrazen, zapírán apoštoly na kříži dokoná Tvůj Syn... Slunce se zatmí, skály se otevrou a zem... Já k branám ráje sladký a nejdražší nesu Tvůj stín, Bolestná Matko...

- 11 -

1 / 08 Květnonedělní ČTEME Z KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE

Společenství

Kristova výkupná smrt v Božím plánu spásy čl. 601 - Božský plán spásy skrze zabití Služebníka, Spravedlivého, byl v Písmech předem ohlášen jako tajemství všeobecného vykoupení, to je vysvobození, které zbavuje lidi otroctví hříchu. Svatý Pavel hlásá ve vyznání víry, o němž říká, že je „sám přijal“, že „Kristus zemřel ve shodě s Písmem za naše hříchy“ (1 Kor 15,3). Ježíšova výkupná smrt naplňuje zvláště proroctví o trpícím služebníkovi. Sám Ježíš ukázal smysl svého života i své smrti ve světle trpícícho služebníka. Po zmrtvýchvstání podal tento výklad učedníkům z Emauz, a potom samotným apoštolům. čl. 602 - Proto může svatý Petr vyjádřit apoštolskou víru v Boží plán spásy takto: „Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale objevil se teď na konci časů“ (1 Petr 1,18-20). Lidské hříchy spáchané po prvním hříchu jsou trestány smrtí. Bůh tím, že poslal svého vlastního Syna v postavení otroka - v takovém stavu tedy, v jakém bylo lidstvo padlé a zasvěcené smrti kvůli hříchu - „s tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21). čl. 603 - Ježíš nepoznal zavržení, jako kdyby sám byl hřešil. Avšak ve vykupitelské lásce, která ho stále spojovala s Otcem, vzal na sebe naše odloučení od Boha kvůli hříchu, a to až do té míry, že mohl naším jménem říci na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34; Ž 22,2). Když ho Bůh učinil takovým způsobem solidárním s námi hříšníky, „svého vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Řím 8,23), abychom byli „s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna“ (Řím 5,10).

SVĚTCI NAŠÍ DIECÉZE Sv. Melichar Grodecký Spolu se Sv. Štěpánem Pongráczem a sv. Markem Křiževčaninem (ostřihomským kanovníkem) patří mezi tzv. „košické mučedníky“. Všichni tři studovali na jezuitské koleji ve Štýrském Hradci a jako mladí kněží přišli společně do Košic, kde byli umučeni. Melichar Grodecký se narodil se v polské rodině pravděpodobně roku 1584 v Těšíně. V jeho příbuzenstvu bylo několik duchovních včetně, sv. Jana Sarkandra. Začal studoval u jezuitů ve Vídni a pak r. 1603 v Brně vstoupil do noviciátu. Po dalších studiích v Praze a Štýrském Hradci byl r. 1614 v české metropoli vysvěcen na kněze. Působil v klementinské koleji a jako ředitel semináře sv. Václava určeného pro chudé studenty. Za stavovského povstání ho představení v roce 1618 poslali do Košic, kde měl kázat pro Slováky a Němce. V té době vojáci sedmihradského knížete Gabriela Bethlena pod vedením Jiřího Rákoszyho obsadili město. Melichar spolu s ředitelem trnavského semináře, kanovníkem Markem Křiževčaninem, a jezuitou ze Sedmihradska (dnešního Rumunska) Štěpánem Pongraczem byli vydáni košickou městskou radou na žádost Rákoszyho do jeho rukou, když slíbil, že pak nedovolí plenění města. Ve městě byla totiž většina protestantů, katolických rodin bylo jen asi 200. Zpočátku se s nimi zacházelo dobře, vězněni byli ve vlastní jezuitské rezidenci. Věznitelé se je ale stále tvrdším způsobem snažili přimět k odpadu od katolické církve. Když se nepoddali, začalo r. 1619 kruté sadistické mučení. Nejprve přišla řada na Marka, potom na Štěpána a nakonec na Melichara. V roce 1625 byly jejich ostatky převezeny do Trnavy. Za blahoslavené byli košičtí mučedníci prohlášeni v r. 1905 a v roce 1995 je svatořečil Jan Pavel II.

Velký pátek - 12 -


Společenství

Hans Urs von Balthasar Lidstvo už od nepaměti touží hodit svou vinu na nějakého „kozla hříchu“, ať už to byl starozákonní kozel pro Azázela, nebo novověké nevinné oběti Gulagu. Byli víceméně náhodně vybráni jako nositelé hříchu a oběti za hřích, aby mohl běh světa alespoň trochu zdárně pokračovat. Problém je ale v tom, že nikdo nechce být tím kozlem sám a dobrovolně. Žádný z nich nemůže vzít na sebe hřích světa jednou provždy. Žádný nemůže nést veškerý hřích. A především žádný z nich nemohl vzít a zničit hřích skutečně. Až v Kristu tato potřeba došla naplnění. Objevil se Někdo, kdo byl ochoten a schopen na sebe vzít hřích. Žádný z ostatních kozlů hříchu to udělat nemohl. Ale právě kvůli tomu, aby náš hřích převzal, se Syn Boží stal člověkem. Žil pro onu hodinu, která ho čeká na konci života, pro strašlivý křest, kterým musí být pokřtěn, pro hodinu, jež ho spoutá nejen zevně a jež ho povleče před soud, jež rozdrásá nejen jeho tělo důtkami a přibije ho na dřevo, nýbrž která vnikne i do jeho duše a ducha, naplní jeho vroucí vztah k Bohu, jeho Otci, a vůbec všechno prázdnotou a smrtelnou hrůzou opuštěnosti, jako jemu naprosto cizí, nepřátelskou, smrtelně jedovatou substancí, která mu brání v přístupu k prameni, z něhož žije. Musíme myslet na scénu v Apokalypse, kde se otevřel jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší. A z dýmu se vyrojila hrozná zvířata, bodající a trápící jako škorpióni (Zj 9, 2). V hrůze těchto temnot jsou pronesena slova na Olivové hoře: „Otče, je-li možné, ať mne mine tento kalich.“ Kalich, o němž je zde řeč, je ve Starém zákoně dobře známý: je to pohár plný Božího hněvu, který hříšníci musejí vyprázdnit až po kvasnice a kterým se vícekrát vyhrožuje nevěrnému Jeruzalému i nepřátelským národům. V téže hrůze duševního zatmění Ježíš vyrazí výkřik na kříži, otázku, proč ho Bůh opustil. Volající ví jen, že je opuštěný; proč, to nemůže v té tmě vědět. Dokonce to ani vědět nesmí, protože myšlenka, že by mohlo jít o zástupné nesení temnot druhých, by již byla ulehčením, paprskem světla. Ale paprsek dán není, neboť jde v absolutní vážnosti a přísnosti o očištění vztahu mezi Bohem a hříšným světem. Ten, který protrpí noc, je navýsost nevinný, jiný by ji zástupně vůbec snášet nemohl. Který obyčejný nebo i mimořádný člověk by v sobě měl místo na vinu světa? Takový prostor v sobě mohl mít jen jeden, jenž v božské diferenci stojí proti věčnému Otci, totiž Syn, který, ač člověk, je Bůh. Zde vládne propastné tajemství, neboť skutečně je nekonečný rozdíl mezi plodícím lůnem v Bohu Otci a plozeným plodem, Synem, ačkoli oba jsou v Duchu svatém jeden Bůh. Mnozí teologové dnes právem říkají, že právě na kříži se zcela ukázala tato diference, právě zde se plně zjevilo tajemství Boží Trojice. Ten rozdíl je tak velký - vždyť v Bohu je všechno nekonečné - že v něm má místo všechno odcizení a hřích světa, že Syn je může pojmout do svého vztahu k Otci, aniž by tím vzájemná věčná láska mezi Otcem a Synem v Duchu svatém utrpěla škodu. Hřích je jakoby spálen v ohni této lásky, protože Bůh, jak říká Písmo, je oheň stravující, jenž v sobě nestrpí nic nečistého, ale spálí to. Ježíš, Ukřižovaný, protrpí na našem místě naše vnitřní odcizení Bohu a temnoty, a sice tím bolestněji, čím méně je on sám zavinil. Pro něj, jak jsme řekli, nejsou ničím důvěrným, ale něčím naprosto cizím, strašlivým. Ano, on trpí něco mnohem hlubšího, než co může trpět obyčejný člověk, i kdyby byl odsouzený k odcizení od Boha. Protože jen Syn, jenž se stal člověkem, ví, kdo ve skutečnosti Otec je a co to znamená muset se ho zříci, zdánlivě navždy ho ztratit. Není vhodné nazývat toto utrpení peklem, neboť v Ježíši není nenávist k Bohu, ale bolest, hlubší, než jakou by mohl vydržet normální člověk v životě nebo po smrti. Nebudeme také v žádném případě říkat, že Bůh Otec trestá trpícího Syna na našem místě. Nejde o trest, neboť dílo, které se zde koná mezi Otcem a Synem v Duchu svatém, je čistá, nejryzejší láska. Proto je to také dílo nejčistší dobrovolnosti ze strany Syna, právě tak jako ze strany Otce a Ducha. Boží láska je tak bohatá, že může přijmout i tuto formu temnoty z lásky k našemu temnému světu. A my, co můžeme dělat my? V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin odpoledne. Když kosmos cítil, co rozhodují- 13 -


Společenství

cího se zde odehrává, jako by se podílel na zatmění Kristovy duše. My se nemusíme zatmívat, my jsme již cizí a temní dost. Stačilo by, kdybychom se ve světě, jenž je kolem nás tak temný, pevně drželi víry a vzali vážně, že za veškeré vnitřní světlo, radost a jistotu, za všechnu životní důvěru vděčíme golgotské temnotě. A abychom nikdy nezapomněli za to Bohu děkovat.

ZPRÁVY A OZNÁMENÍ - Světový den mládeže - Letošní XXIV. světový den mládeže si připomenou mladí věřící ve svých místních diecézích na Květnou neděli - 5. 4. 2009. Sv. otec jim adresoval své poselství se zamyšlením nad slovy sv. Pavla: „Máme naději v živém Bohu“ (1 Tim 4,10), ve kterém jim připomíná jedinou a pravou jistotu v dnešním bouřlivém světě, jíž je Pán dějin - Ježíš Kristus. V ČR této události předcházela iniciativa Sekce pro mládež ČBK „Mladí pro církev - cirkev pro mladé“ s podtitulem „Týden modliteb za mládež“, akce se v naší ostravsko-opavské diecézi uskutečnila od 22. - 28. 3. (text Poselství papeže Benedikta XVI. k XXIV. SDM adresovaného mladým křesťanům si můžete najít na www.cirkev.cz). - Katolická charismatická konference - V jihomoravské metropoli - Brně se uskuteční od 8. 11.7. 2009 jubilejní 20. katolická charismatická konference. Prostory brněnského výstaviště uvítají věřící ze všech koutů ČR a motto celého letošního setkání zní: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ (Mt 14,27). Akci pořádá „Hnutí obnovy v Duchu svatém“, jehož snahou je povzbuzovat věřící ve víře i motivace k osobnímu náboženskému vzdělávání. Náplní čtyřdenního programu jsou jako každoročně přednášky, mše sv., chvály, adorace, nebude chybět také doprovodný kulturní program - koncerty, divadelní představení aj. Jako přednášející se představí opět P. Vojtěch Kodet, Mons. Michael Slavík, Mons. Aleš Opatrný, Kateřina Lachmanová, sr.Veronika Barátová i hosté Charles a Sue Whiteheadovi. (Bližší informace jsou na www.choo.cz). - „Manželská setkání“ - YMCA Setkání a Centrum pro rodinu a sociální péči pořádají letní kurz „Manželská setkání“ v Kroměříži od 4. - 11. 7. a také v Hranicích od 11. - 18. 7. V letošním roce tato ekumenická aktivita křesťanů, jejímž cílem je posílení jednoty mezi ženou a mužem v manželském vztahu, slaví v ČR již 20. výročí svého vzniku. Těchto manželských setkání se účastní manželské dvojice spolu se svými dětmi, pro které je zajištěno hlídání školenými pečovateli. (Bližší informace o programu, ubytování a stravování jsou na str. www.setkani.org nebo www.prorodiny.cz). - „Rok sv. Pavla“ - 18. března se v CSM konala opět další přednáška o velkém Apoštolu národů sv. Pavlovi. Filmový projekt italské křesťanské televize Telepace vypráví o jeho životním obrácení a horlivém hlásání Krista v okolním pohanském světě. Po shlédnutí každého dílu seriálu pak následuje přednáška otce Václava a je dán také prostor pro dotazy přítomných posluchačů. Datum dalšího pokračování cyklu bude oznámeno při ohláškách a ve vývěsce. Z.K.

POUTĚ na sv. Hostýně 23. května 1. června 19. června 27. června 5. července 15. srpna 16. srpna 23. srpna

- Pouť Radia Proglas a TV Noe - Pouť píšících křesťanů - Pouť členů Apoštolátu modlitby - Dětská pouť - Slavnost sv. Cyrila a Metoděje - Titulární slavnost Nanebevzetí Panny Marie - Hlavní pouť - Orelská pouť

ROZHOVOR s manžely Žáčkovými - 14 -


Společenství

V minulém čísle „Společenství“ jsme psali o farním společenství „Modlitby matek“, v tomto novém čísle představíme další modlitební skupinu, která se schází v rodině Milušky a Miroslava Žáčkových. 1. Jak je to dlouho, kdy se u vás doma začalo scházet společenství věřících ke společné modlitbě? - Naše modlitební společenství se u nás schází od jara roku 1996, krátce poté, co jsme se sem na Šumbark přistěhovali. 2. Povězte nám jaký byl prvotní impuls a kolik lidí asi tak přichází? - Mezi spolubydlícími sousedy jsme poznali hrstku věřících katolíků, se kterými si dobře rozumíme. Blížily se velikonoční svátky, kterým každoročně předchází zpovědní den. Protože tenkrát Boží chrám sv. Anny ještě nebyl vybaven bezbariérovým přístupem, požádli jsme P. Václava Ganderu o mimořádný zpovědní den pro lidi s pohybovým omezením u nás doma. Pan farář nám ochotně vyšel vstříc a pří loučení přislíbil, že na příští setkání přivede mládež. Co otec Václav slíbil, to bylo i splněno, a účast byla hojná. 3. Jak probíhají modlitební večery a s jakou pravidelností se konají? - Od té doby se scházíme jednou za měsíc. Začínáme v 19:00 hod modlitbou „Korunky k Božímu milosrdenství“, v postní době je to „Křížová cesta“. Po té následuje volná komunikace k aktuálnímu tématu v naší farnosti nebo o osobních prožitcích a záležitostech. Následuje četba Písma. Po zřízení farnosti sv. Jana Boska mezi nás přichází i P. Karel Jašek a po společné modlitbě uděluje sv. přijímání. Rád s námi zůstává na besedě, při níž se nad douškem čaje dovídáme novinky z farnosti nebo také zavzpomíná na staré časy... 4. Co podstatného vám tyto chvíle společné modlitby přinášejí? - Tyto chvíle nám přinášejí pocit radosti. Jsme rádi, že máme kolem lidi, kterým se můžeme svěřit s každodenními radostmi a starostmi. Vždy nás toto společenství posiluje, kolikrát máme z čeho čerpat do dalšího setkání. 5. Vím Miluško, že jsi jedním z patronů, kteří vedou skupinku „Živého růžence“, můžeš nám o ní také něco sdělit? - Ano, vedu. Po vzoru svého manžela, který je členem skupiny pana Juračky, mě napadlo založit také modlitební skupinku. Psal se rok 2000, přesněji na svátek sv. Josefa, patrona rodin. Ze začátku se nás modlilo pouze pět žen, další zájemkyně přivedla Jana Krusberská, postupně jsme se rozrůstaly, až jsme dosáhly výsledného počtu dvaceti členek. Pravidla, podle kterých se v současné době modlíme, nám sestavil P. Tomasz Juszkat. Jeho zásluhou se všichni věřící, kteří se zapojili do modlitby ŽIVÉHO RŮŽENCE, scházejí jednou za měsíc ve farní knihovně v kostele sv. Anny. Nyní je v Havířově 8 růžencových skupin. 6. Jeden čas jsi spolupracovala také s p. Jargusem ve farní knihovně u sv. Anny a působila i v Městské knihovně Havířov. Doma máte pěknou řádku knížek. Co pro vás znamenají knihy? - Už od dětství mám knihy velmi ráda. Po absolvování základní školy jsem se chtěla vyučit knihařkou. Kvůli zdravotnímu stavu jsem tento obor nemohla dokončit. Mrzelo mě to, avšak po svatbě jsem se přistěhovala do Havířova a manžel mi pomohl najít místo v Městské knihovně na Podlesí. Zde sem pracovala jako katalogizační pracovnice. Práce se mi líbila, i když byla někdy jednotvárná. Ráda jsem také pomáhala s půjčováním knížek i zpracováním knižního fondu ve farní knihovně u sv. Anny. Mám zájem, aby podobná knihovna byla zřízena v budoucnu i ve farnosti na Šumbarku. Dá-li Bůh, tak se tato myšlenka může naplnit. Děkujeme za rozhovor a přejeme Boží požehnání celé vaší rodině. (Za „Společenství“ se tázala Zdeňka Kohoutová)

POMOC ČESKÉ KATOLICKÉ CHARITY - 15 -


Společenství

Při zmírnění následků vojenského konfliktu v pásmu Gazy, který si vyžádal mnoho obětí na životech a stovky zraněných z řad civilního obyvatelstva, pomáhá také Caritas Internationalis společně s agenturami Organizace spojených národů - WHO a UNICEF. Prostřednictvím Caritas Jerusalem se na pomoc obyvatelstvu podílí také Česká katolická charita díky příspěvku Ministerstva zahraničních věcí ČR ve výši 5 mil Kč. Pro lidi bez přístřeší zajišťuje příkrývky a potraviny, hygienické potřeby a zdravotnický materiál. Sdružení ČKCH vyhlásila sbírku na pomoc Gaze: Konto u České spořitelny - č. ú. 22770022/0800, variabilní symbol 164. Z.K.

Misijní jarmark 2009 V průběhu měsíce února a března jsme spolu s dětmi Církevního střediska volného času sv. Jana Boska připravovali drobné výrobky, které jsme chtěli nabídnout na misijním jarmarku. Velmi nás nadchla myšlenka Papežského misijního díla dětí, kde pod heslem „Děti pomáhají dětem“ se děti z prosperujících zemí už odmala učí pomáhat. Nedělají to penězi, ale vytvářejí drobné dárečky nebo malují pohlednice, které nabízejí na jarmarku (a dospělí přispějí dobrovolným darem). Věnují svůj čas pro někoho jiného, a to se moc cení. Učí se tím myslet na druhé, na ty, kteří potřebují pomoc. Některé děti také sáhly do svých pokladniček a koupily dárečky svým mladším sourozencům. Není to krásné? Zpočátku se mi zdálo, že tato akce je přijímána s rozpaky, asi jako každá nová věc, se kterou ještě nemáme zkušenost. Ale čím víc se blížil termín jarmarku – 22. březen 2009, tím byla nálada a přístup lidí pozitivnější. Už předem se ozývali lidé, kteří se nemohou zúčastnit jarmarku, a přesto by rádi přispěli. Takže ještě před začátkem už jsme měli v kasičce 800 Kč. Měli jsme obavy, zda budeme mít dostatek výrobků, zda děti vůbec budou schopny něco vyrobit, a tak přiložili ruku k dílu mnozí dospěláci - s pilkou v dílně, nebo s nůžkami a papírem u stolu, s vyfukováním a malováním kraslic v kuchyni… Taky jsem měla krásnou zkušenost, že není vše v našich rukou. Jedno dopoledne jsem ve městě potkala stánek s krásně malovanými perníčky, jenže ceny byly 25,30,50 Kč. Říkala jsem si: To by byl krásný produkt pro náš jarmark. Je to pro nás ale příliš drahé. A ten stejný den vplula do mé kanceláře kolegyně s asi 30 perníčky, věnovanými majitelem stánku. Že prý když je to na dobrý účel… V předvečer „mismarku“ jsme spolu s dětmi připravili několik bohatě přeplněných stolů s výrobky z keramiky, papíru, dřeva, s kraslicemi, pamlsky z marcipánu a šli spát s prosbou o požehnání této akce. Po ranní mši svaté a křížové cestě jsme se všichni shromáždili v tělocvičně, kde nám děvčata z tanečního kroužku předvedla tanec zajíců a mrkve J a poté se už naplno jarmark rozběhl. Největší úspěch měli asi živí králíčci, ale ti jediní nebyli na prodej, protože měli teprve týden a bez své maminky by nepřežili. Po dětské mši svaté znovu místo ožilo, zvláště dětskými hlasy. Městské děti musely využít šance aspoň si pohladit králíčka, a také se vydovádět s nafouknutými balónky s logem „PMDD Děti pomáhají dětem“. Myslím, že všichni zúčastnění se pěkně pobavili, vytvořili hezké společenství a zároveň vykonali mnoho dobrého pro děti v misiích. Výtěžek 16.000 Kč putoval na účet Papežských misijních děl ČR č. ú. 72540444/2700 a bude použit na některý z pečlivě vybraných projektů, které mají pomoci především k zajištění vzdělání, ubytování, stravy a pitné vody pro děti v misijních zemích. Děkuji všem, kteří se podíleli při přípravě jarmarku, a všem, kteří tuto sbírku finančně podpořili. Věřím, že to je počátek něčeho krásného. Jana Reichenbachová

Mami, proč ji papež chtěl nechat trpět? - 16 -


Společenství

Musel bych žít pod jiným než italským sluncem, abych se nevrátil k Eluaně. Vím, že píšu se zpožděním. Je mi jasné, že novinářské kuloáry od začátku února už dávno sledují jiné senzace. Obavám se, že mnozí u nás doma nemáte tušení, kdo Eluana byla. Ale nemohu jinak. Po její smrti jsem nedokázal napsat ani slovo, ale teď je třeba se o to alespoň pokusit.

9. února 2009, po sedmnácti letech v komatu, v 19:35 Eluana umírá na srdeční zástavu v důsledku dehydratace. Nestačilo by několik čísel Společenství na zachycení všech demonstrací, soudních sporů, politických debat, výroků církve, novinových článků, které se o první legální eutanázii v Itálii napsaly (záměrně píši o eutanázii, protože Eluana nezemřela na odpojení od přístrojů, na žádných totiž připojena nebyla, byla vyživována jen nosní sondou; nezemřela ani na důsledky své choroby, ale zemřela hladem a žízní). Chci zmínit přesto jen jednu drobnost.

Dají-li se vůbec někdy říct pouhá fakta bez morálního úsudku, u Eluany Englaro by byla asi tato: narodila se 25. listopadu 1970. 18. ledna 1992 měla dopravní nehodu, při které ztratila vědomí a zůstala ve vegetativním koma. Rok poté lékaři ztrácejí jakoukoliv naději na zlepšení situace. Mozková kůra je zanícená, Eluana je vyživována a zásobována tekutinami nosní sondou, není napojena na žádné přístroje, dýchá naprosto samostatně. Od r. 1994 žije Eluana v péči řeholních sester v městě Lecco v severní Itálii. V r. 1997 její otec Beppino Englaro poprvé podává soudní žádost, aby směla být ukončena výživa jeho dceři. Soud v Lecco tuto žádost zamítá a ve stejném roce 1999 činí totéž odvolávací soud v Miláně. Tento proces se opakuje se stejným výsledkem u stejných soudů v r. 2003. V r. 2005 je to pro změnu Nejvyšší italský soud, který odmítá žádost. O dva roky později nastává zvrat: 16. října 2007 Nejvyšší italský soud přeposílá kauzu na odvolávací soud v Miláně a umožňuje mu, aby podle svého zvážení povolil Beppinu Englaro ukončení výživy, budouli současně splněny dvě podmínky: za prvé, lékařská zpráva potvrdí, že Eluanin stav je nevratný a ani v nejmenší zlepšitelný. Za druhé, po ověření faktů a svědectví se prokáže, že Eluana, pokud by byla při vědomí, by nesouhlasila s prodlužováním svého života ve stavu, v jakém se nachází.

Od svého návratu z Vánoc jsem byl den co den v římských novinách masírován články o Eluaně. Jen fotografie byly neustále ty stejné. Bylo jich neuvěřitelně málo, slovy osm. A na nich vždy krásná opálená usměvavá mladá žena, jednou na horách, jindy na večírku, potřetí u moře, v modrém sexy tílku a znova a znova, pět a třicet dní vkuse. Žádná fotografie z dětství, žádné fotografie po havárii, z nemocnice, z péče řeholních sester, z posledních dní. Nic. Žádné televizní záběry. Zhola nic. Jako by skutečně zemřela už tenkrát před sedmnácti lety. Jako by před sedmnácti lety přišla nejen o vědomí, ale i o tvář a tělo. Den před smrtí mohla za hladovějící Eluanou přijít na pár minut jediná novinářka, bez kamery, bez fotoaparátu. Do celonárodního živého vysílání ten den večer pak s pohnutím vyprávěla o nelidské tváři, neustále vytékajících slinách, které mimo jiné jsou velice nepravděpodobné po šedesáti hodinách bez kapky vody, a o hlubokých oleženinách, které řeholnice zásadně popíraly a které neprokázala ani posmrtná pitva. „Všichni“ mají jasno. Toto není život. Jen zatrolená církev neustále žblebtá o lidské důstojnosti. „Každý rozumný člověk“ umí posoudit situaci sám. My Eluaně pomáháme.

9. července 2008 milánský odvolávací s o u d z p l ň o m o c ňuje Eluanina otce k ukončení výživy. 3. února 2009 je Eluana převezena od sester v Lecco do soukromé kliniky v Udine. 7. února je jí přerušen přísun veškeré potravy a tekutin.

Až zpětně mi došlo, jak je ďábelsky mediálně jednoduché vytvořit to, co ví „každý rozumný člověk“. Spojíte pojem „život“ s - 17 -


Společenství

osmi šťastnými momentkami a vložíte do protikladu s číslem 17 a v miliónech lidí vytvoříte dojem, že ví, jak strašně těžké to Eluana má, aniž by se kdy obtěžovali zmáčknout kliku jejího nemocničního pokoje.

Pravdu zjevenou, ale posvátnou pravdu médií! Jak je třeba prožít tu dotěrnou otázku velikonoční vigilie při obnově křtu: Když neotvíráš svou mysl a své srdce Otci ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista, víš, komu jsi svěřil svůj úsudek a kdo tě vodí za nos? P. Petr Smolek

Jak jsme příšerně naivní, když si myslíme, že své názory si vytváříme sami! Jak i kdysi křesťanská Itálie dnes neuctívá

Od Gerarda… Malá oděrka na levé noze. Suverénně jsem ji zasklil. Takových už tady bylo. Po týdnu to začalo vypadat divočeji a po dalším týdnu jsem vyhledal lékařskou pomoc... - A po několika měsících: obě nohy jsou postiženy otoky a otevřenými hnisajícími ranami - bez podstatného zlepšení. Počáteční humor mě přešel. Neobují žádné boty. Bolesti oblbují IBALGINEM. Od kolen nahoru je tělo v pořádku, ale ta bolest v nohách dokáže přehlušit každou činnost a vygumovat všechny myšlenky a nápady. Teprve teď, když zažívám trvalou bolest doslova ve vlastní kůži, vidím, jak snadno jsem „ronil slzy“ nad cizím utrpením. Abychom poznali pravdu utrpení, musíme je odtrpět sami na sobě s každodenním stereotypem bolesti a ošetřování. S námi trpí nepovšimnuti naší blízcí, manželky a matky, které se trápí svoji bezmocností, a přesto vytrvale překonávají únavu a věnují nám svou péči. Kolik nám neznámých trpitelek a trpitelů žije s námi v Havířově. Pomozte jim, pomozte nám modlitbou, povzbuzením, laskavým slovem. Najednou je nám blíže opuštěný trpící Kristus v Getsemanech: „Otče, jestli je to možné, odejmi ode mně tento kalich utrpení, ale ať se stane Tvá vůle...“ Pane, dej nám sílu víry, abychom neztratili naději , že nás nikdy neopustíš. Pomoz nám překonat to, co se nám zdá nepřekonatelné. Díky, Pane, Deo gratias!

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Únor a březen v našich farnostech Sv. Anna Křty : Anna Marie Honusová Dominika Antonie Adamová Tereza Eva Čerchlová Linda Nikol Kalašová Anna Marie Moldříková Pohřby: Helena Neméthová, r. Stojková Dušan Tatarko Hildegarda Janíková, Huděcová Eva Žemberyová

Sv. Markéta Křty: Šimon Chodura Pohřby: Štěpánka Pavlasová, r. Bilasová Anna Tomisová, r. Balónová Marie Kotová, r. Pastrňáková

53 76 93

Dopisy do záhrobí Ženy, které plakaly nad Ježíšem - 18 -

92 93 82


Společenství

V městě Šumbarku, v sedmém roce panování Václava Vrtošivého Chtěl jsem vám napsat, ale uvědomil jsem si, že vlastně nevím, kdo jste. Evangelisté zmiňují váš pláč nad Ježíšem nesoucím kříž i slova, která vám řekl. Nic víc. Předpokládám, že se v úzkých jeruzalémských uličkách tísnila spousta žen nejrůznějšího věku, stavu i vztahu k odsouzenému. Proto tento dopis adresuji vám všem. Neobracím se jen k profesionálním plačkám, které kvílely na pohřbech. Nedomnívám se, že by se křížové cesty rovněž účastnily, protože si je nikdo nenajal. Mohly jste být náhodnými svědkyněmi Ježíšova utrpení a projevit spontánně svou lítost nad jeho osudem. Potkaly jste ho, uronily pár slz a pak už se vaše cesty opět rozešly. Ježíš se vlekl na místo popravy a vy jste se dále věnovaly vlastním záležitostem. Jednalo se pouze o letmé setkání, na které jste nejspíše brzy a rády zapomněly. Jste předobrazem mnoha dalších poutníků, kteří na své cestě životem míjejí Ježíše, aniž by se blíže zajímali o jeho osobu a hlavně o jeho kříž. Možná jste se křížové cesty zúčastnily zcela záměrně, tak jako všech jiných poprav. Přitahují vás místa plná utrpení a neštěstí. Do dnešních dnů rády pozorujete pohřby, nehody, katastrofy a tragédie. Cítíte přitom jakési zvláštní vzrušení podbarvené uspokojením, že se ona křivda neděje právě vám. Netušíte, že – řečeno slovy básníka – zvoní hrana vždy nám všem. Snad jste to byly právě vy, kdo jste Ježíše po tři roky doprovázely na jeho cestách, staraly se o něj a jeho učedníky, nadšeně mu naslouchaly a upřímně se radovaly z jeho nezvyklého učení. Nyní je vám jasné, že to vše zmizelo rozhodnutím velerady a Piláta. Vašim radostem a nadějím je konec. Zbývají jen slzy nad promarněnou příležitostí. Nic víc už svému Mistrovi nemůžete věnovat. Ve skutečnosti však nepláčete pro něj, ale samy nad sebou. Tolik jste do toho investovaly, s takto žalostným výsledkem! Ježíš to ví, a proto se k vám obrací s napomenutím, abyste plakaly nad sebou a svými syny. Dost možná právě oni před chvíli volali „Ukřižuj!“ a svolávali prokletí na sebe i své děti. Naše chrámy jsou plné žen plačících nad ztracenými syny, nadějemi a radostí ze života. Nakonec se – s hlubokou úctou – obracím k vám, které jste Ježíše doprovodily na samý vrchol Kalvárie. Nedaly jste se odradit hrubostmi vojáků, hrozbami farizeů, posměchem davu ani náhlou bouřkou a zemětřesením. Vytrvaly jste pod křížem místo všech apoštolů a učedníků, kteří se ještě nedávno chvástali svou věrností a odvahou. Možná jen díky vaší podpoře Ježíš dokázal dojít až sem a splnit svůj úkol. V tomto smyslu jste opravdu spoluvykupitelkami, protože vaše slzy umožnily naši spásu. Je politováníhodnou skutečností, že si pamatujeme – a uctíváme – jedinou z vás, Ježíšovu matku. Nesetrvaly jste pouze do Ježíšovy smrti, ale posloužily jste i jeho mrtvému tělu, které jste připravily k rychlému pohřbu. Hned, jak to bylo možné, jste přispěchaly k hrobu střeženému vojáky, abyste – zcela po zásluze – jako první spatřily prázdný hrob a vyslechly úžasnou zprávu o Kristově zmrtvýchvstání. Neměly jste žádný problém s tím, abyste jí uvěřily. Navzdory vší logice jste ve svém srdci stále chovaly velikonoční naději. -ok-

HÁDANKY A MALÉ HŘÍČKY PRO KLUKY A PRO HOLČIČKY Ahoj děti, největší a nejradostnější svátky v roce už nám zase klepou na dveře. A s nimi i jaro. Myslím, že mají mnoho společného. Po dlouhé zimě přichází znovu slunce, probouzí k životu všechno, co dosud spalo, a přináší do srdce radost. Rodí se něco nového, klíčí to ze země a - 19 -


Společenství

najednou je všechno barevnější, veselejší… Kéž dokážeme „jarní“ velikonoční radost prožívat nejen o Velikonoční neděli! 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

KDO NÁS NAPLŇUJE RADOSTÍ? 1. Co řekl Ježíš, když umíral na kříži? „…. jest.“ 2. Kolik je zastavení křížové cesty? 3. Kdo odsoudil Ježíše a vydal Ho k ukřižování? 4. Který den nazýváme podle bílé barvy-barvy smutku? 5. Který den nazýváme Velký? 6. Vojáci vložili Ježíši na hlavu trnovou … 7. Jak se jmenuje doba příprav na Velikonoce? 8. Na Zelený čtvrtek slavil Ježíš s učedníky poslední … 9. Svaté zpovědi říkáme také svátost … 10. Kterého apoštola usvědčil kohout? 11. Každý týden slavíme Ježíšovo vzkříšení, který je to den v týdnu? 12. Jak se Petr bránil, když mu říkali, že patří k Ježíši? „Ale ne, vždyť já ho vůbec…“ 13. Komu Ježíš svěřil do péče svou matku? 14. Co čteme v kostele na Květnou neděli a na Velký pátek? 15. Která žena viděla Ježíše po zmrtvýchvstání jako první? 16. Ježíšův pěstoun se jmenoval… 17. Ježíšova matka se jmenovala… 18. Jaké zvíře symbolizuje Ježíšovu oběť a patří proto také k Velikonocům? 19. Jak pomohla Veronika Ježíši? Otřela mu Jeho … 20. Ježíš svou smrtí vzal na sebe a uzdravil naše … Přeji vám opravdové jaro v duši, ať Láska jako slunce probudí naše srdce k životu už o těchto Velikonocích. Marťa

- 20 -

09. Květnonedělní

Recommend Documents