07. Kristus nechce pouhé obdivovatele, ale lidi, kteří by jej následovali. S. Kierkegaard

2 / 07

Společenství

Společenství 02 /07 „Kristus nechce pouhé obdivovatele, ale lidi, kteří by jej následovali.“ S. Kierkegaard

OBSAH:

Rozpis bohoslužeb ve Svatém týdnu………………………………………………….2 Velikonoční radost (ne)oslovující patera Petra Smolka………………………………4 Jak jsem (ne)poznával bibli………………………………………………………….12 Likvidace lepry………………………………………………………………………14 Padova – Řím – Assisi……………………………………………………………….16 Pohádka o dřevěném kolíčku na prádlo……………………………………………...21

Email: [email protected]

-1-

2 / 07

Společenství

Od pana faráře… Přejeme vám požehnané Velikonoce a radost se vzkříšeným Kristem! Tomáš, jáhen, P. Petr, P. Václav Rozpis bohoslužeb ve Svatém týdnu – kostel sv. Jana Křtitele, Prostřední Suchá 5. 4. 2007 - Zelený čtvrtek, mše sv. 16.30 6. 4. 2007 - Velký pátek, obřady na památku Umučení Páně v 16.30 7. 4. 2007 - Bílá sobota, velikonoční vigilie v 18.00 8. 4. 2007 - neděle Zmrtvýchvstání, mše sv. v 8.45 9. 4. 2007 - velikonoční pondělí, mše sv. v 8.45

Farnost sv. Jana Boska Havířov-Šumbark 5. 4. 2007 Zelený čtvrtek, mše sv. 16.30 hod. - kostel sv. Jana Boska 6. 4. 2007 Velký pátek - obřady na památku Umučení Páně v 16.30 hod. - kostel sv. Jana Boska 7. 4. 2007 Bílá sobota, Velikonoční vigilie - mše sv. v 19.00 hod. kostel sv. Jana Boska 8. 4. 2007 Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, mše sv. v 6.30 hod. – kaple P. M. Pomocnice, Hav.- Město mše sv. v 8.30 hod. a v 10.15 hod. – kostel sv. Jana Boska 9. 4. 2007 Pondělí v oktávu velikonočním - mše sv. v 8.30 hod. – kostel sv. Jana Boska

Kostel sv. Anny, farnost Havířov 5. 4. 2007 Zelený čtvrtek 18.30 6. 4. 2007 Velký pátek 17.00 7. 4. 2007 Bílá sobota 18.30 8. 4. 2007 neděle Zmrtvýchvstání Páně 8.00, 10.00, 17.30 9.4.2007 velikonoční pondělí 8.00, 10.00, 17.30

Kostel sv. Markéty, farnost Havířov, Bludovice 5.4.2007 Zelený čtvrtek 17.30 6.4.2007 Velký pátek 15.00 7.4.2007 Bílá sobota 17.30 8.4.2007 neděle Zmrtvýchvstání Páně 9.00 9.4.2007 velikonoční pondělí 9.00 (polsky)

Kaple Sv. Jana Nep., Špluchov 16.00 ----7.30. 7.30

POZDRAV Z „VĚTRNÉ HŮRKY“ Odkud? No přece z kostela sv. Jana Křtitele a farnosti Havířov - Prostřední Suchá. Vichřice Kyrill z 18. na 19.ledna nám uděla pořádnou 'paseku'. Stočila plechovou 'falcovanou' krytinu na jižní straně celé chrámové lodi jako víčko na krabičce od sardinek. Letos jsou poryvy větru na 'vršíčku' zvlášť patrné. My jsme se však také připravovali na jiné vanutí, a to Ducha svatého. Devět farníků konalo poctivou a dlouhou přípravu každou neděli vždy po mši svaté. Svátost biřmování pak společně přijali 30. září 2006 v kostele sv. Jana Boska v Havířově - Šumbarku. Ihned poté jsme začali další pravidelnou nedělní akci. Dvakrát v měsíci konáme teologická setkání dospělých s výukou. Účast je pěkná, dvacet až třicet zájemců. Každou poslední středu v měsíci je biblická hodina, účast průměrně asi sedm zájemců. O vánočních svátcích bylo provedeno zdařilé pásmo: „Daleká cesta do Betléma“, s deseti obětavci je nacvičila paní prof. Anička Nowaková. Chceme rovněž splnit přání našeho Sv. otce, aby většina prvků mše svaté byla v jazyce latinském. Latinská mše sv. by byla každou poslední neděli v měsíci. Nacvičujeme a prvně tak bude v neděli 29. dubna v 8.45. Zveme milovníky a příznivce. V loňském roce jsme nechali zhotovit nové dubové dveře do sakristie, čtyři nová dubová okna do věže a zakoupili nový kalich. V neděli 1. 7. bude primice novokněze Radima Zielonky. Zatím prožíváme postní dobu a přípravu na velikonoce. Budete-li mít chuť a čas, srdečně zveme - serdecznie zapraszamy! Vaši ThDr. Milan Adámek, farář a Mgr. Jan Szymurda, jáhen

-2-

2 / 07

Společenství

SVÁTKY JARA Jedni naši známí nám každoročně na Velikonoce zasílají pohled s přáním hezkých svátků jara. Vždycky jsme se nad tím trochu pozastavovali a litovali naše nevěřící přátele, že pro ně největší křesťanské svátky znamenají pouhý příchod nového ročního období. Letos jsem si poprvé uvědomil, že takové přání není zase až tolik od věci. Jaro je příslibem nového života, do něhož se po dlouhém zimním spánku – tolik podobném smrti – probouzí strnulá příroda. Mizí chlad a tíživý sníh, výhonky rostlin se začínají zelenat, všechno vypadá tak nějak veseleji a radostněji. Ještě to zdaleka není úplné léto, ale už je zřejmé, že k němu nezadržitelně spějeme. Mohla by to být docela pěkná metafora našeho duchovního života. Kristus nás svým vykupitelským dílem vysvobodil ze stínů smrti a pozval nás do svého Království. Po dlouhých letech vlády strnulého a přísného Starého zákona nám ukazuje zákon nový, nejvýš radostný a nadějeplný. Záleží jen na nás, jak moc si uvědomujeme příznaky nového života a důvěřujeme jim. Záleží jen na nás, zda se budeme zimomřivě choulit u vyhasínajících kamen a žehrat na zimu, anebo vyrazíme slunci vstříc. Ještě to není úplný ráj, ale cesta do něho je otevřena. Není to tedy nějaká nejasná perspektiva „na konci času“, ale zcela konkrétní skutečnost, která nás provází celým životem. Můžete mi věřit; já jsem se v Ráji (v jedné karvinské nemocnici) dokonce narodil. -ok-

Poznej svou víru Chcete se vzdělávat ve víře? Chybí vám možnost diskutovat o otázkách víry? Chcete prohloubit svůj duchovní život? Pak je tu pro Vás cyklus přednášek s názvem „Poznej svou víru“. Jednou za měsíc, vždy ve středu od 17.30 ve Středisku na Haškově 1. Nová setkání: středa 18. 4., 16. 5. a 13. 6. 2007 všechny srdečně zve o. Petr Smolek OČIMA SVĚTNIČKY Odchází-li z havířovské farnosti lidé, kteří byli tomuto městu solí, je to pro nemocné město Havířov ohromná ztráta. Stává se to proto, že si vyhlídnou lepší práci, lepší bydlení, lepší podmínky pro výchovu dětí. Havířov tak už hodně ztratil. O to větší dobrý pocit pak je, hledá-li jiná „sůl“ podmínky pro zakořenění. Stálo by za to jim v onom zakořenění zkusit pomoci. Možná tím narážím na prosbu z předposlední strany tohoto čísla a možná tím narážím i na událost z 21. března, kdy Česká republika přijala kubánské politické uprchlíky a nyní žádá o podporu města, zda by těmto lidem neposkytla bydlení. Nabídne se město Havířov? Nejsem naivní a nedělám si iluze… Když už je zmínka o soli této farnosti: dědek Jargus“ neustále oznamuje, že už uvažuje o ukončení práce na tomto časopise. Chce nabudit dojem, že už je stár. Neměl by se příliš zabývat svým věkem a zdravotním stavem, a svůj odchod svěřit Někomu úplně jinému, až bude třeba jeho soli na jiném světě. Teď nechť solí tady. (Vím, že se Gerhard neurazí:-)) Číslo 2/07 je vůbec plné soli. Navíc plné nové soli. Tím nechci tvrdit, že je přesolené. Každá ta sůl je totiž jiná. A to je dobře. Jenom si ji chraňme, abychom nedopadli jako prostoduchý vladař a jeho poddaní v jedné české pohádce. „Květnou“ neděli a krásné Velikonoce! -3-

2 / 07

Společenství

Velikonoční radost (ne)oslovující

patera Petra Smolka

.

„Sympaťák Luigi“ - říkali jsme mu. Přijímal kněžské svěcení sám ve své rodné farnosti v Kalábrii a nás pozval, abychom byli u toho. Nikdy nezapomenu na biskupovo kázání. Nebyl bych schopen ho převyprávět, vím jen, že bylo o nové evangelizaci, o svědectví a o radosti a že trvalo čtyřicet minut. Kněžiště bylo upraveno pro nás netypickým způsobem. Končilo jakousi starobylou vyřezávanou chórovou lavicí ve čtyřech stupních s mohutným trůnem pro biskupa v třetím patře uprostřed. Otec biskup měl určitě zato, že téma radosti a nové evangelizace je téma velice vážné, a proto zvolil pomalou dikci, hluboký hlas a důrazný tón. Kamenná tvář a neustále se opakující gesto, jako když pravou rukou zabodává šipku do neviditelného terče jen zdůrazňovaly, že se mluví o radosti hodně skryté a hodně duchovní. Při kázání to přímo vybízelo, aby člověk porovnával slova kázání a jejich účinek na dvacet kněží a osm bohoslovců, kteří seděli v oné lavici, a bylo jim tak vidět přímo do tváře. Duchovní však byli naladěni stejně jako jejich pastýř. I oni prožívali hlubokou radost jen skrytě bez povýšené okázalosti. A tak jeden spal, druhý koulel očima, třetí pečlivě obdivoval stropní ornamenty, čtvrtý s pátým na sebe dělali opičky... Po delším zkoumání mi neuniklo, že jedno gesto vnitřní radosti se nakonec objevilo u všech: letmý pohled pod rukáv na hodinky. Věřící bohužel nedokázali držet krok se svým biskupem. Jeho skryté a duchovní radosti prostě nerozuměli. Omluvit je může snad to, že onen biskup byl jmenovaný do jejich diecéze teprve nedávno, a tak se ještě nestačili vzájemně poznat. Ženy nechtěly přijít o těžce vybojovaná místa na sezení, ale muži už beztak stáli, neměli o co přijít, a tak se v čím dál tím hojnějším počtu z kostela vytráceli. Byl jsem jim za to vděčný, protože jsem stál u zadních dveří a to neustále otvírání a zavírání mi přinášelo čerstvý vzduch. Po půlhodině se zvenku ozýval takový rachot, že to musel slyšet i biskup u oltáře. Před kostelem hloučky mužů pokuřovaly, Kalábrijci debatili, děti se honily a všichni si užívali příjemného slunka pozdního odpoledne. Jen čas od času poslali nějakého pikolíka, aby zjistil, jestli se kazatel i kázání už vyčerpalo a jestli nezačalo samotné svěcení jejich milovaného Luigiho. O bolesti se dá mluvit bez toho, aniž by nás něco bolelo. Ale mluvit o radosti bez radosti uvnitř se nedá. Nebo dá, samozřejmě, ale každý pak okamžitě pozná prázdnotu našich slov. Celá doba postní se všemi sebezápory sloužila k odstranění harampádí a pozlátek, abychom se otevřeli pro Boha. O Velikonocích pozorujeme, co to je, když Bůh zasáhne do Ježíšova života: promění smrt v život a temnotu ve světlo. Radost se rodí tam, kde člověk dovolí Bohu, aby se dotkl také jeho vlastních bolavých míst, a kde zakusí právě onu proměnu od smrti k životu. Proč někdo mluví o radosti, a lidé ho neposlouchají? A proč naopak vnímáme Jana Pavla II., matku Terezu, bratra Rogera jako hlasatele křesťanské radosti? Že by neměli v životě žádné trápení a žádnou bolest? Že by nebyli ničím zraňováni a netrápili se pro druhé? Že by jejich život byl samá pohoda? Ne! Jen dospěli k tomu, že Velikonoce jsou skutečné a vzkříšený Ježíš je větší než sebevětší problém, nikdy je neopustí, vždycky bude vedle nich stát. Vědomí jeho uzdravující a proměňující přítomnosti je začátkem křesťanské radosti, zrozené o Velikonocích. A k jaké radosti tě dovedl tvůj způsob prožívání postu? O čem budeš dlouhých padesát dní velikonoční doby svědčit? O radosti hluboce skryté a duchovní nebo o radosti, co oslovuje? -4-

2 / 07

Společenství

SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ Znamení a obřad biřmování (KKC) čl. 1293 - V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť. Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků), je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle. čl. 1294 - Všechny tyto významy pomazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení, pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení. Prostřednictvím biřmování se křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž jsou vrchovatě naplněni, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu (srov. 2 Kor 2,15). čl. 1296 - Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22). Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké (konečné) eschatologické zkoušce.

Z FARNÍ KNIHOVNY : Chtěl bych Vás seznámit se žhavými novinkami z naší farní knihovny, které si samozřejmě můžete vždy v neděli od 9. do 10. hodin vypůjčit. - Cesty pastorace v pluralitní společnosti od Aleše Opatrného - (P. Opatrný se v knize pokouší popsat a nacházet takové cesty pastorace, na kterých by se s pluralitou a pluralitní společností počítalo a přitom se neztrácela vlastní podstata křesťanství.) - Můj život pro mladé od Dona Bosca – (Kniha je knihou vzpomínek, jakýchsi pamětí zakladatele salesiánů, který svůj život zasvětil práci s mládeží.) - O vděčnosti s Jarem Křivohlavým - (V knize se můžete dočíst příběhy lidí, kteří poznali, jakým obohacením života je vděčnost.) - Po stopách kapucínských svatých od Costanza Cargnoniho – (Kniha nám předkládá životopisy svatých bratří kapucínů a sester klarisek - kapucínek. Je průřezem od první poloviny 16. století do konce 20. století. S kým se v ní můžeme setkat? Např. se španělskými mučedníky občanské války, polskými mučedníky nacismu a mnoha a mnoha dalšími. Kniha je vyvedena velmi výpravně, vychází pod patronátem české provincie Řádu menších bratří kapucínů. Text doprovází rytiny, ilustrace a fotografie z řádového archivu v Římě. Připojeny jsou jmenné rejstříky, chronologický přehled a seznam české literatury ke kapucínským svatým. Kniha opravdu stojí za přečtení, vřele doporučuji.) - Návrat ke stromu života od M. O. Váchy – (V knize jsou probírány témata jako stvoření a první kapitoly Geneze, vznik vesmíru, velký třesk a samozřejmě evoluce.) - Vězení s klíčem uvnitř od Katky Lachmanové – (Knížečka, která popisuje duchovní nesvobody, s nimiž máme všichni osobní zkušenost. Jde o „vězení“ neodpuštění a „vězení“ samospravedlnosti. Všem, kdo jste ještě knihu nečetli, moc doporučuji.)

-5-

2 / 07

Společenství

- 50 x Ježíš od Anselma Grüna – (Padesát úvah a pohledů na různé tváře Ježíše Krista.) - Obtížné oddíly knih Mojžíšových od Jana Hellera – (V publikaci se u vybraných oddílů knih Mojžíšových známí biblisté pokoušejí čtenáře uvést do světa Bible a ukázat, jak i staré a na první poslech obtížné texty mohou i dnes aktuálně promlouvat. Mnohá, pro nás obtížná a těžko chápatelná místa jsou v jednotlivých kapitolách přehledně a jasně vysvětlována.) - Vybrané stati I. Čína a Evropa, Mohamed od Vladimíra Solovjova – (Dvě studie o náboženství Číny a islámu nám pod výkladem Vladimíra Solovjova prozradí mnohé o těchto náboženstvích a hlavně jejich vztahu ke křesťanství.) - Exorcisté a psychiatři od Gabriela Amortha – (V knize je výklad dějin exorcismu od Kristových dob po dnešek. Otec Amorth radí, jak dobře porozumět určitým poruchám a jak dokázat rozlišit, zda se jedná o psychické nemoci nebo o působení zlého ducha.) Mnohé další neméně zajímavé knihy Vám doporučíme přímo na místě, ve farní knihovně. Rádi od Vás také uslyšíme tipy na tituly, které by mohly obohatit farní knihovnu. Na setkání s Vámi u dobré knihy se těší za knihovníky Láďa Svoboda

PŘEČETLI JSME ... „50 x Ježíš v podání Anselma Grüna“ Rozhodla jsem se, že také přispěji do Společenství. Už přes měsíc čtu knížku, která se jmenuje 50 x Ježíš. Zvláštní název. Asi po půlhodinovém přemýšlení a obcházení všech nabízených knížek, které si lze při některém nedělním prodeji v kostele zakoupit, jsem si vybrala právě tuto. Zaujala mne natolik, že jsem se chtěla s vámi podělit o dojmy, které ve mně její čtení vyvolalo. Problém však nastal, když jsem si řekla, že tedy něco napíšu. Nebyla jsem schopna dát dohromady pár kloudných vět, které by dostatečně vystihovaly můj vnitřní prožitek. Obsah knihy i její zpracování se mi moci líbí a zcela mne pohltila slova autora A. Grüna, který dokáže psát o Ježíši tak, že nelze nad tím nepřemýšlet a nezabývat se jím hlouběji. Abych tedy přeci jen něco napsala: Kniha nám přibližuje Ježíše ve známých i méně obvyklých 50 obrazech z Písma. Snaží se zachytit Ježíš takového, jaký skutečně byl. Vzbuzuje a podněcuje zvědavost stále více a více se o něm dovídat a dát mu šanci proměňovat náš život. Ježíš jako Žid, tulák, lékař duše i těla, prorok, kněz, původce života. Ježíš, který znal utrpení a bolest, osamělost, strach. Ježíš schopný přátelství, i nepřátelství, Ježíš cizinec, klaun, přízrak, dveře, vinný kmen,… Ježíš, který se nám podobá natolik, že si to nelze dostatečně představit a rozumem pochopit. Každá kapitola je vždy zakončena krátkým zamyšlením nad tím, jak se daný obraz Ježíše vztahuje konkrétně na můj – náš život. Jednotlivé obrazy nám otevírají okna a dveře k novému pohledu na naše každodenní problémy, strach a starosti, naše naděje a radosti, abychom se s nimi učili lépe zacházet. Nelze jednoduše popsat, jak mi čtení stránek této knihy pomáhá vnímat Ježíše a život stále znovu a jiným způsobem. Možná pochopíte více, když si ji sami přečtete. Máme ji ve farní knihovně… Bedru J „Růženec naší paní“ - Romano Guardini, vydalo Karmelitánské nakladatelství 2001. Romano Guardini je autorem řady spisů pojednávajících o duchovním životě. V této knize uvažuje nad modlitbou růžence a myšlenky k tomuto tématu zpracovával po delší čas. Roku 1940 vyšlo první německé vydání. V úvodu rozebírá způsob i smysl modlitby růžence, prastaré pobožnosti, kterou se křesťané modlí již po šest století. Růženec je drahý především věřícím lidem a patří k jejich životu jako práce, kterou konají, a chléb, který jedí. Tato modlitba je každodenní potřebou a dává možnost zastavit se, vnitřně se usebrat a posilnit. Jakmile se však člověk dostane do myšlenkového neklidu a shonu moderního života, zpravidla k ní ztratí vztah. Autor přibližuje význam modlitby růžence a schéma opakovaných modliteb. Připomíná, čím je duchovní slovo pro lidské srdce, vyzdvihuje podstatu základních modliteb „Otčenáš“, „Zdrávas“ a -6-

2 / 07

Společenství

„Sláva Otci“. Další kapitoly přinášejí krátký výklad jednotlivých tajemství růžence - Radostného, Bolestného a Slavného. Titul se může stát obohacením i pro křesťany, kteří se jej modlí rádi a poslouží jim jako nová inspirace k rozjímání a meditaci. Z.K.

„Opat chuligán“ (aneb Dobré dílo Anastáze Opaska) - ed. Monika Elšíková, Karmelitánské nakladatelství, 2005. Publikace vyšla v edici „Osudy“ a přibližuje Anastáze Opaska (1913-1999), arciopata Břevnovského kláštera, (mnich, básník, mukl, zakladatel a předseda laického katolického sdružení „Opus bonum“, nositel Řádu T. G. Masaryka), který patřil k výrazným postavám české církve minulého století. Je to výběr ze vzpomínek a svědectví těch, kterým utkvěl v paměti svým zanícením pro víru, zásadovými postoji i celým životem. Kniha zabírá široké časové údobí - jsou tu obrazy jeho dětství, které prožíval ve Vídni, jinošská léta v Čechách, teologická studia a služba duchovního. V poměrně mladém věku byl jmenován opatem a přebírá starost o benediktinskou komunitu řeholníků. Dále je zde popsána tíživá doba německé okupace, ostrý nástup komunismu po r. 1948 a jeho tragické následky pro celou církev v poválečném Československu. Ve vykonstruovaném procesu byl opat Anastáz, jako mnoho dalších představitelů církevního i společenského života, odsouzen, a to k doživotnímu žaláři. Po jedenácti letech byl propuštěn v r. 1960 na amnestii, poté musel vykonávat těžké, podřadné práce převážně na stavbách. Je zde vylíčeno jeho další politické pronásledování, a proto také v r. 1969 nuceně odchází do ciziny. Byl přijat v benediktinském klášteře v bavorském Rohru a nastala nová etapa jeho kněžského působení. Novinářka Monika Elšíková složila titul z opatových autobiografických záznamů, zápisků jeho matky; jsou tu i vzpomínky spoluvězňů. Zaznamenala vyprávění mnoha lidí z nejrůznějších oblastí a profesí, s nimiž spolupracoval a které ovlivnil. Spolu s Vladimírem Neuwirthem, vědcem a vzácným katolíkem, založili v 80. letech v někdejším Západním Německu „Opus bonum“ (Dobré dílo), jehož snahou bylo posílení českého křesťanství a kultury v cizině i doma. Tato platforma, kde se v exilovém prostředí vzájemně setkávali zejména intelektuálové, lidé věřící i osoby levicového zaměření - emigranti z r. 1948 a 1968, disidenti i představitelé nezávislé kultury (Pavel Tigrid, Zdeněk Mlynář, Ivan Diviš, Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek a další), rozvinula také spolupráci s německým sdružením Ackermann-Gemeinde (org. německých katolíků), za jehož podpory pak mohli vydávat 'zakázané' tituly (lit. spirituální i světskou), které nesměly v ČSSR vycházet; podporovali také „Chartu 77“ a její signatáře. K hodnotnému obsahu knihy přispívají výpovědi osobností z církevních kruhů (Karel Skalický, Petr Kolář, Václav Malý, Dušan Hejbal), jsou tu postřehy řady činitelů společenského života (Josef Topol - básník a dramatik, Ivan Medek - novinář, Jan Ruml - politik a novinář, Vladimír Ulrych slavista, aj.). Poslední kapitoly dokumentují návrat otce Opaska do vlasti po r. 1989 a postupné oživování kláštera v Břevnově. Knížka zaujme čtenáře svým neotřelým přístupem k životopisnému tématu, mnohé úryvky vypovídají také o životních názorech autorů. Součástí je také prezentace opatových básní, seznam bibliografie (recenze do různých periodik, výčet básnických sbírek) a bohatá fotografická příloha. Svým souhrnem dobře vykresluje i 'ducha' tehdejší doby. Z.K.

„Vyprávěj mi o Ježíši“ (Biblická čítanka pro katecheze v rodinách) - Josef Hrdlička, Matice cyrilometodějská, 2006. Biskup Josef Hrdlička zpracoval nejdůležitější a nejznámější biblické pasáže Starého i Nového zákona v publikaci, která je věnována zejména dětem. Krátké příběhy, srozumitelné dětskému čtenáři, jednoduchým způsobem vyzdvihují podstatu starozákonních textů a evangelií. (Stvoření světa, Věrnost Abrahámova, Zvěstování, Ježíš hlásá Boží království a mnoho dalších). Na konci každé kapitoly nabízí malé shrnutí poznatků a krátké poučení pro jednání v našem životě, jež si mají zapamatovat. Je to pěkná knížka i praktická, vybavená doprovodnými obrázky, úryvky básní, žalmů a písní. -7-

2 / 07

Společenství

Úvodní slovo knihy napsal arcibiskup Jan Graubner, který připomíná dávné tradice domácí církve, a to společné čtení Písma sv. v rodinách. Najdeme zde i povzbudivá slova současného papeže Benedikta XVI.: „Rodiče, podílející se na božském otcovství, jsou první odpovědni za výchovu svých dětí a také jsou pro ně prvními hlasateli víry. Mají povinnost milovat a respektovat děti jako osoby i jako Boží děti... Jejich zvláštním posláním je výchova dětí v křesťanské víře.“ (Kompendium Katechismu katolické církve, 460). Z.K.

ČTEME Z KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE Při večeři Ježíš předjal svobodné obětování svého života čl. 610 - Tuto svobodnou oběť sebe sama vyjadřuje Ježíš svrchovaným způsobem při večeři, kterou slavil s dvanácti apoštoly „v tuto noc, kdy byl zrazen“ (1 Kor 11,23). V předvečer svého utrpení, když byl Ježíš ještě volný, udělal z této poslední večeře se svými apoštoly památku své dobrovolné oběti Otci pro spásu lidí: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19). “Toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28). čl. 611 - Eucharistie, kterou v tomto okamžiku ustanovuje, bude „památkou“ jeho oběti. Ježíš zahrnuje své apoštoly do své oběti a žádá je, aby ji stále zpřítomňovali. Tím Ježíš ustanovuje své apoštoly kněžími nové smlouvy: „A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). Agonie v Getsemanech čl. 612 - Kalich nové smlouvy, který Ježíš předjímá při poslední večeři tím, že vydává sám sebe, přijímá z Otcových rukou při smrtelné úzkosti v Getsemanech tím, že „byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,8). Ježíš se modlí: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich!“ (Mt 26,39). Vyjadřuje tak hrůzu, kterou je smrt pro jeho lidskou přirozenost, která, stejně jako naše, je určena pro věčný život, ba víc, na rozdíl od naší je naprosto nedotčena hříchem, který je příčinou smrti. Tuto přirozenost na sebe vzala božská osoba, „Průvodce života“ (Sk 3,15), „Živého“ (Zj 1,18). Tím, že Ježíš svou lidskou vůlí přijal Otcovu vůli, přijímá svou smrt jako vykupitelskou, aby „na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže“ (1 Petr 2,24). JERUZALÉMSKÁ VELIKONOČNÍ LITURGIE (Pět století po Kristu, jak o ní svědčí poutnice Egerie. Spis je datován do 4. - 6. století po Kr.) Předvelikonoční půst Každý den má svá bohoslužebná pravidla. V neděli čte biskup v Anastasi (tj. v bazilice Vzkříšení Páně) brzo ráno u kříže - o vzkříšení Páně. Pak se lidé shromáždí na bohoslužbu do golgotského kostela a po ní odcházejí za zpěvu žalmů opět do Anastase. V pondělí a úterý se tam konají modlitby, kterých je víc než obvykle. Středa je zvláštní tím, že kromě obvyklých modliteb je i shromáždění na Siónu, kde biskup s presbyterem vyučují lid. Ve čtvrtek je pořad modliteb stejný jako v pondělí a v úterý. V pátek je večer vigilie, při níž se celou noc střídají žalmy, antifony a čtení. Drží se od nešpor až do svítání, kdy je slavena bohoslužba. Z tohoto popisu je zřejmé, že liturgické slavení trvalo delší dobu. To, že jeruzalémští křesťané brali přípravu na Velikonoce velmi vážně, dosvědčuje i jiný fakt. Egerie popisuje různé druhy postu, které jeruzalémští křesťané drží - od celotýdenního postu po půst částečný, jen v některé dny. V sobotu, těsně před začátkem předvelikonočního týdne, se věřící shromáždili v Betanii, v kostele Lazarova vzkříšení (tzv. Lazarium). Biskup se uvítá s lidem a zpívají se hymny a čtou čtení.

-8-

2 / 07

Společenství

Velký týden Po obřadech u kříže se věřící shromáždili na Olivové hoře. Po modlitbách a zpěvu žalmů tam biskup učí lid. Pak všichni scházejí z hory za zpěvu hymnů s antifonou „Požehnaný, kdo přichází ve jménu Páně“, která připomíná Kristův vjezd do Jeruzaléma. Všechny děti při tom mávají ratolestmi a zdraví biskupa, který jde stejnou cestou, jako šel tehdy Kristus. Egerie říká, že celou cestu jdou pěšky, všichni společně, i lidé urození. Obřad končí v Anastasi, kde je po nešporách lid propuštěn. Přes Velký týden probíhají opět obvyklé modlitby, k nimž se přidávají zvláštní modlitby za katechumeny. Čtvrtek je jediný den v roce, kdy se slaví nejsvětější oběť za křížem (za křížem byla malá kaple, obvyklé bohoslužby se konaly v atriu mezi křížem a Anastasí, tedy „před křížem“). Jáhen pak vyzve lid, aby se připravil na noc, neboť přijde velká námaha. Lidé jdou domů, kde se najedí a poté se shromáždí na hoře, odkud byl Pán vzat na nebe. Tam stráví celou noc v modlitbách. V pátek, ještě v noci, se odchází do Gestsemane, kde se čte o zajetí Krista. Odtud se jde ke kříži a čte se o Pánově rozhovoru s Pilátem. Biskup utěšuje plačící lid a povzbuzuje je k obětavému snášení namáhavého slavení. Pak se lidé rozcházejí k odpočinku. Brzy ráno se lidé shromažďují na Golgotě, kde uctívají kříž. Egerie uvádí, že kříž drží biskup a po stranách ho pečlivě hlídají jáhnové. U kříže se pak čtou čtení a zpívají antifony o utrpení Páně. V hodinu Kristova umučení se čte z Janova evangelia o Ježíšově smrti a pak se lid rozchází. Večer se všichni scházejí v Anastasi. Čte se o uložení Pána do hrobu a žehná se katechumenům. Lid se rozchází spát, ale silnější jedinci bdí u Božího hrobu. Zvlášť klerikové recitují hymny a žalmy až do rána. Velikonoční neděle Velikonoční neděle vlastně nejde oddělit od následujícího týdne, velikonočního oktávu. Slaví se různé dny v různých kostelech. Protože na Velikonoce jsou křtěni katechumeni, je zajímavé podívat se na svědectví o jejich přípravě ke křtu. Lidé se ke křtu hlásí ještě před začátkem postu (jsou to pravděpodobně ti, kteří se již nějaký čas připravovali). Shromáždění dosvědčují bezúhonnost žadatelů. Těm, kteří nejsou bezúhonní, je křest odložen a jsou vyzváni k pokání. Celý půst pak katechumeni mívají zvláštní katecheze. Biskup jim čte a vykládá biblické spisy, vyučuje je v jejich porozumění. Nakonec dochází i řada již pokřtěných věřících, kteří se chtějí hlouběji poučit a obnovit své vzdělání ve víře. Křtem však všechno nekončí, neofyté (nově pokřtění) jsou vzděláváni i po křtu. Jsou uváděni do mystérií (svátostí). Tam mají přístup pouze pokřtění. Biskupovy katecheze jsou tlumočeny do různých jazyků, aby jim dobře rozuměli všichni shromáždění, Řekové, Syřané i Latinové. Egerie líčí dojetí shromážděného lidu z biskupových katechezí o mystériích víry. Závěr Při čtení Egeriina svědectví se asi neubráníme obdivu k namáhavému mnohadennímu liturgickému slavení jeruzalémských křesťanů. Lákavé a přitažlivé je vzít vážně výzvu Velikonoc – tak, jak ji brala většina křesťanů v Jeruzalémě - číst Písmo a poslouchat nebo číst jeho výklady, zpívat či recitovat žalmy a hymny, rozjímat nad životem, smrtí a vzkříšením Páně. Dát Bohu aspoň trochu toho volného času, který máme, abychom se mohli plněji radovat ze společenství se vzkříšeným Kristem. Z časopisu „Amen“ (měsíčník pro vzdělávání ve víře)

-9-

2 / 07

Společenství

LOUČENÍ S MATKOU Adolf Gajdoš Hle: Matka má, bolestí jak zlatem se skví její slzy, víčka jsou poseta krvavým hoře květem. Ztratila svého syna. Ztratila vše. Vše, co zvala svým světem. Srdce jí krvácí, útěchy pod křížem není. Marně ji těšíte, Marie, Marto, Jene ...

Místo vladařských insignií jen věnce hanby a trní zdobí mé skráně, místo kajících modliteb potupně v tvář mou plijí, mé tělo vystaveno surové luzy ráně, a vyjí jak zvěř litá, burácejí a hučí, Syn Tvůj, trpící Matko, napájen octem a žlučí...

Neplačte nade mnou, Matko, nejsvětější z žen, sluncem mých bylas´ dní, když snivým pohledem v dálkách jsem Tě najít tak toužil, a horkou hlavu v snách na Tvůj jsem kladl klín... Bylas vždy při mně, osudem byl Ti Tvůj Syn... Než žoldnéř v mé srdce pohroužil ostré kopí, Tys v bázni útočištěm mým...

Naposled očima Tě hledám, zrak ztrácím, hřeby ke kříži přibit, smrtelně krvácím, mé srdce hasne, smrti se plíží sen, opuštěn, zrazen, zapírán apoštoly na kříži dokoná tvůj Syn... Slunce se zatmí, skály se otevrou a zem... Já k branám ráje sladký a nejdražší nesu Tvůj stín, Bolestná Matko...

APOŠTOLÁT MODLITBY Je papežskou misií, která byla svěřena jezuitům a vyzývá křesťany, aby se tímto způsobem připojili k misijnímu dílu církve. Dnes má již okolo 50 miliónů členů v různých částech světa. Denní modlitba apoštolátu: Nebeský Otče, Kladu před tebe celý dnešní den. Přináším ti v něm své modlitby, práce, radosti i utrpení ve spojení s Ježíšem Kristem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje oběť sebe samého za záchranu světa. Duch svatý, který jej vedl, kéž je i mým průvodcem a vyzbrojí mne silou ke svědectví o tvé lásce. To vše přináším jako nepatrnou oběť spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve, zvláště na úmysly, které nám předkládá Sv. otec a naší biskupové na tento měsíc... Svatý Františku Xaverský, oroduj za nás! Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, oroduj za nás! Úmysly Apoštolátu modlitby: DUBEN: Všeobecný - Aby světlem a silou Ducha svatého usilovali všichni křesťané o svatost Misijní - Aby růst kněžských a řeholních povolání v Severní Americe a Oceánii odpovídal jejich naléhavé potřebě. Našich biskupů - Aby ti, kdo žijí v nadbytku , měli otevřené srdce pro druhé, a ti, kdo v nadbytku nežijí, dokázali pomáhat i ze svého nedostatku.

- 10 -

2 / 07

Společenství

KVĚTEN: Všeobecný - Aby se všichni křesťané nechali vést Božím slovem a byli vnímaví pro Boží znamení podle příkladu Panny Marie. Misijní - Aby měla církevní výchovná zařízení v misijních zemích dostatek dobrých učitelů Našich biskupů - Aby maminky měly odvahu přijmout děti a dočkaly se na nich radosti

ZPRÁVY A OZNÁMENÍ - Zemřel abbé Pierre - Francouzský kapucín abbé Pierre, (nar.r. 1912), zemřel 22. ledna. Otec bezdomovců, jak byl nazýván, proslul svým nasazením pro pomoc lidem na okraji společnosti. Na pařížské periferii založil sdružení Emauzy, jež se postupně rozrostlo na 115 komunit ve Francii, které se starají o bezdomovce a opuštěné, a také dalších 400 ve více než 40-ti zemích světa. (Emauzy působí a rozvíjejí svou pomoc potřebným také v Česku). Abbé Pierre mnohokrát skončil na prvním místě žebříčku nejpopulárnějších osobností ve své zemi, od prezidenta republiky obdržel nejvyšší francouzské vyznamenání - Řád čestné legie a dvakrát byl nominován na nositele Nobelovy ceny míru. „Abbé Pierre bojoval po celý život proti utrpení a dával chudým svědectví Kristovy lásky“, uvedl v soustrastném telegramu papež Benedikt XVI. - Svatovojtěšské oslavy - Slavnostní bohoslužbou dne 19. února si věřící ve svatovítské katedrále připomněli 1025. výročí volby sv. Vojtěcha biskupem pražské diecéze. Do úřadu byl zvolen českými stavy v r. 1082 a v červnu téhož roku jej ve svém poslání potvrdil i německý císař Ota II. Z rukou mohučského arcibiskupa pak přijal biskupské svěcení. Hlavní svatovojtěšské oslavy se budou konat 29. dubna v polském Hnězdně a biskupové z Čech a Moravy vyzývají poutníky z celé naší vlasti, aby si společně s Poláky připomněli 1010. výročí světcovy mučednické smrti. (Bližší informace o konání pouti: tel.731598752, e-mail: [email protected]). - Katolická charismatická konference – se uskuteční 25. - 29. července v Brně. Jihomoravská metropole bude hostit „charismatiky“ poprvé a na brněnském výstavišti se uskuteční její hlavní program. Náplní budou - jako každoročně - přednášky, společná modlitba, bohoslužby i doprovodné kulturní akce. Jako přednášející se představí: P. Vojtěch Kodet, představený Řádu karmelitánů v ČR, sr. Veronika Barátová z komunity Blahoslavenství, P. Tomáš Holub, P. Michael Slavík, generální vikář pražské arcidiecéze aj. Tato setkávání věřících z celé naší vlasti mají za cíl posílení a utužení víry a v neposlední řadě také vnášet křesťanského ducha do naší sekularizované společnosti. (Další informace jsou na tel. 777087736 a také na www.cho.cz) - Salesiáni v Česku slaví 80. výročí - Před 80. lety zahájili své působení salesiánští bratři, následovníci Dona Boska, v českých zemích. Jejich počátky jsou spjaty se zakladatelem salesiánských oratoří P. Ignácem Stuchlým. Dalším významným představitelem je biskup Štěpán Trochta, který zažil nelidskost nacistických koncentračních táborů i kruté věznění a perzekuci za komunistického režimu. V současné době probíhá diecézní proces, který směřuje k jeho blahořečení. O svých tradicích a současném dění v české salesiánské provincii i o výchově dětí a mládeže pravidelně informuje „Salesiánský magazín“ (vydavatelem je Salesiánská provincie Praha). 9. března bylo vzpomenuto 150. výročí smrti sv. Dominika Savia, žáka Dona Boska, který zemřel v chlapeckém věku a je patronem katolické mládeže.

- 11 -

2 / 07

Společenství

- Jarní prázdniny - Děti z havířovských farností spolu s doprovodem šesti vedoucích strávily pěkné jarní prázdniny ve Spálově, jenž se nachází v Oderských vrších. Program s tématem pohádek se vydařil a ke všeobecné spokojenosti kuchařským uměním přispěly p. Bonczková a p. Greplová. Třicet účastníků tohoto pobytu duchovně provázel náš jáhen Tomáš. - 5. výročí posvěcení kostela sv. Jana Boska - V nejmladší havířovské farnosti v HavířověŠumbarku se 23. února při páteční bohoslužbě slavilo 5. výročí posvěcení chrámu. Slavnostní liturgii celebroval P. M.Adámek spolu s P. K. Jaškem, P. V. Ganderou a salesiánem P. A. Hurníkem, přítomno bylo také mnoho věřících. Po mši sv. následovalo malé posezení v přilehlé oratoři. - Setkání místní církve - 26. února se konala slavnostní liturgie u příležitosti 50. narozenin našeho pana faráře, otce Václava, a děkování Bohu za dar života. V kostele sv. Anny jsme přivítali téměř všechny kaplany, kteří spolu s ním od r. 1990 vykonávali ve farnosti kněžskou službu, i další spolubratry kněze. Společně s oslavencem celebrovali tuto bohoslužbu Mons. Rudolf Sikora, biskupský vikář pro pastoraci a Mons. Adam Rucki, biskupský vikář pro duchovní osoby, homilii přednesl nám všem známý Mons. Miloslav Klisz. Mše sv. se účastnilo mnoho věřících, krásným zpěvem ji doprovodily oba farní sbory - Chrámová schola mládeže i Chrámový sbor Annensis - a v závěru pak následovaly upřímné gratulace havířovských farníků. Z.K.

JAK JSEM (NE)POZNÁVAL BIBLI (... věnováno biřmovancům...) Když jsem byl onehdy, tedy přesně 9. března 2007, na večerní katechezi otce Václava pro biřmovance, která byla věnována Božímu slovu v bibli, tak jsem zíral. Totiž proč? Na dotaz otce Václava: Kdo nemá bibli?, se z několika desítek přítomných nepřihlásil nikdo. Tedy logicky všichni přítomní bibli mají. Tak to snad není možný, říkal jsem si. Ale asi jsem zbytečný pesimista a škarohlíd. Doba je jiná dědku! Teď už asi opravdu všichni bibli vlastní, to není, jako když jsi dorůstal. Jak to vlastně bylo? -Tak toto je můj příběh: Pokud si vzpomínám, rodiče dbali o to, abychom měli každý svůj výtisk Nového zákona v Colově překladu, který vyšel po válce. Měli jsme i bibli, ale vydání snad z 19. století, psané švabachem. Pro poznání Starého zákona nám sloužila učebnice „Biblické dějiny“, která byla populární katechezí a zahrnovala základní události dějin spásy. Pak tu ještě byla Špaleho: „Kniha poutníkova“ někdy z třicátých let minulého století, která spojovala biblické události s tehdejšími archeologickými objevy, ta mě zaujala, ale moc jsem jí nerozuměl, zvlášť těm různým podivným panovníkům a říším. Asi od 15-ti let jsem byl veden k pravidelné četbě Nového zákona. Ostatní knihy bible byly mimo můj obzor a možnosti seznámení. Starý zákon jsem začal objevovat až koncem šedesátých let. Zejména krátká epizoda návštěvy přednášek na teologické fakultě v Olomouci létech 1969-70 mi ukázala, že bible je něco jiného než sbírka příběhů, které znám už od dětství. Začalo období po II. vatikánském koncilu, byl vydán ekumenický překlad bible, začaly se šířit publikace umožňující základní orientaci i větší hloubku poznání Božího slova v bibli. Scházeli jsme se měsíčně po bytech, několik manželských dvojic ke společnému hledání, někdy za přítomnosti kněze, jindy samostatně.

- 12 -

2 / 07

Společenství

ALE TÍM PŘÍBĚH NEKONČÍ, NAOPAK POKRAČUJE DÁLE : Celý život hledáme. Také já ve svých dvaasedmdesáti létech hledám. Hledám Boží slovo v bibli. A hledám jak toto slovo realizovat v mém životě. A je to neustálé dobrodružství objevovat tajemství Boha, tajemství hříchu, tajemství Ježíšova lidství i božství, a také tajemství mého života. Když jsem byl 7. března 2007 na katechezi biřmovanců, všichni prohlásili, že vlastní bibli. Je to krásné a dříve to nebylo samozřejmé. Přeji každému, aby bible, ke které ses přihlásil před celým společenstvím, byla tvým kamarádem celý život a jako dobrý kamarád ti připomínala to, co je v bibli podstatné - že Bůh nás má rád a náš život má smysl. (dědek Jargus)

PAMĚŤ Často nyní slyšíme, jak se vládní strany dotazují, zda zřídit instituci „Paměť národa“. Jistě by bylo dobré znát pravdu a moci se z ní poučit. Naše paměť až tak výborná není, to vidíme kolem sebe. Doufám, že vy starší si vzpomenete, že nás pan farář (je to již nějaký rok) nabádal k tomu, abychom ke

svatému přijímání přistupovali střední uličkou a odcházeli bokem kolem prvních lavic, aby ve střední uličce nebyla nedůstojná strkanice těch, kteří se těší na setkání s Ježíšem, s těmi, kteří si ho již odnášejí v srdci. Proč se tedy stále ještě někteří věřící prodírají středem? Proč asi? Opravdu je naše paměť tak krátká? M.P.

POZDRAV Z ROUDNICE NAD LABEM Jak si možná vzpomínáte, ve „SPOLEČENSTVÍ 5 - 06“ jsme otiskli rozhovor s Marcelem Bednářem, který se dobrovolně rozhodl, že bude jeden rok žít a působit jako volontér ve farnosti, která mu bude určena církevními představiteli. (Pro zapomětlivé připomínáme: volontéři pracují bez nároků na mzdu, pouze za stravu, ubytování a malé kapesné). Nyní, když nás Marcel navštívil, pokračujeme volně, po půl roce, v našem rozhovoru: Roudnice nad Labem, kam jsem byl vyslán má asi 13 500 obyvatel a leží v pražské arcidiecézi. Farnost má na starosti asi 15 kostelů a 5 kapliček. Proti poměrům na Moravě se zúčastňuje bohoslužeb mnohem méně věřících, (přes týden několik „dorostenek z roku 1948“), účast mládeže je téměř nulová. My volontéři (2 kluci a jedno děvče) žijeme na faře společně s duchovními otci - farářem a kaplanem. Lidé jsou poznačeni komunistickým režimem, práce s dětmi nám byla znepříjemňována, nebyli jsme vítáni ani v okolních vesnicích. Práce nebyla a není snadná, ale Duch svatý vane. To znamená, že po půl roce, kdy jsme začínali z ničeho, jezdíme nyní do okolních vesnic, kde máme různé kroužky.* Před měsícem jsme měli ve čtvrtek mši sv. pro děti. Mimo to se zaměřujeme na tzv. „víkendovky“ (výlety, pobyty, ministrantský den atd.) Asi za půl roku volontariát ukončím. Ale stejně je to výzva, která byla pro mně a bude výzvou i nadále . Marcel Bednář * Koncem března někdo v noci z garáže volontérům ukradl staré auto, kterým jezdili do okolních vesnic. Takové auto snad ani nestálo za krádež... (pozn. red.)

- 13 -

2 / 07

Společenství

LIKVIDACE LEPRY „Cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili ...“ Tato organizace se zaměřuje na pomoc nemocným, kteří jsou postižení leprou neboli malomocenstvím. V naší zemi působí již řadu let a snaží se získávat finanční prostředky k tomuto účelu. Onemocnění leprou nepatří k dávné minulosti a stále ohrožuje životy lidí v mnoha zemích Afriky a Asie. Ve starověku i středověku tato choroba, která zasahuje všechny generace - mladé, starce i děti - a postupně ničí a mrzačí celé tělo, nutně končila smrtí. Od počátku minulého století, kdy nastal rozvoj moderní medicíny, je v počátečním stadiu dobře léčitelná a nemocní se navracejí zpět do života. Ve vyspělých státech 'bohatého severu', kde žije 20 % populace Země, se spotřebovává 80 % prostředků světové produkce. Mnozí obyvatelé tohoto regionu již pocítili tuto nespravedlnost a snaží se pomáhat chudým a potřebným. Česká pobočka „Likvidace lepry“ sídlí v Praze (adresa: Praha 2, Londýnská 44, PSČ 120 00) a shromažďuje finanční prostředky k nákupu léků. (Jedna dávka léčiva pro malomocné stojí: 150,- Kč.) LL přispívá také na stavbu nemocnic - leprosálií v Pakistánu, Indii i v mnoha afrických státech.

Konto „Likvidace lepry“ – 189914227/ 0300, konst. symbol 379, variabilní symbol 111 Z.K

ČEMU LIDÉ MOHOU VĚŘIT ? Porodnice v celé Číně, zejména v Pekingu praskají ve švech! (Oznamují televizní zprávy). Proč? V Číně nastal Nový rok - „Rok prasete“. A prase je šťastné zvíře Zvěrokruhu. Lidé, kteří se narodí právě v tomto roce, budou velmi šťastní. Takto hovoří rodiče nových potomků, šamani a folkloristé. Předpovídají jim vynikající budoucnost. A všechny znaky, které tento živočich má - je odolný a zkonzumuje vše, mnoho vydrží a je přizpůsobivý - to všechno prý přispěje a přetvoří se do života narozených dítek i jejich vlastností. Že je to úsměvné? A zároveň velmi smutné... Až to člověka zamrazí... Inu jiný kraj, jiný mrav. Tito lidé žijící v jiné kulturní oblasti mají své tradice a své zvyky. Ale hlavně je to tím, že tam dosud neproniklo Boží Slovo, radostná zvěst o Kristu, který je dárcem Života. Také v našich končinách ne všichni křesťanství přijali za své... Mnozí uctívají jaro, probuzení přírody, která se oživuje. Velikonoce jsou pro ně 'svátky jara'. Dál už nedohlédnou a nevidí, co je za tím... - že světu vládne Stvořitel, který všemu dává život a řád, člověku život věčný. Tak je to trochu i na nás, pomáhat (především svou modlitbou) těm, kdo jsou nám blízcí, i těm, kdo se táží a hledají pravdu, aby mohli vidět . . . I nám kdysi spadly šupiny z očí. . . Z.K.

RŮŽENEC Když byl tatínek ještě svobodný, dostal od pátera Antonína dar - růženec z Lurd. Byl černý, s velkými dřevěnými zrny. Maminka říkávala, že s ním půjde na věčnost. Můj růženec byl také z pouti, z Vambeřic, krásný bílý, perleťový, dar od kmotry, ale mě stále přitahoval ten tatínkův. Když jsem odcházela z domova na studie, prosila jsem, aby mi ho půjčil. Zůstal mi delší dobu, s vrácením jsem nespěchala. Tatínek těžce onemocněl a když nastala chvíle velké bolesti a smutku, dala jsem ho mamince, aby s ním propletla jeho chladné ruce. Pak jsem hledala mezi růženci ten můj, nikde nebyl a nikdo o něm nevěděl. Když jsme přebírali z nemocnice osobní věci po tatínkovi, vypadl z jedné kapsičky. M.Š.

- 14 -

2 / 07

Společenství

KDYŽ SE SLZY PROMĚNÍ V SMÍCH, OTEVŘE SE NEBE (JAN XXIII.) Život může být těžký, strašně těžký. Může tě zasáhnout v největší hlubině tvé duše. V takovém okamžiku hledá každý člověk útěchu. Útěcha je jako hojivá mast na hlubokou ránu, jako uklidňující dlaň na tvé hlavě. Útěcha je jako mírný obličej někoho v tvé blízkosti, kdo rozumí tvým slzám, kdo naslouchá tvému utrápenému hlasu. Útěcha je dar Ducha Svatého, který přichází, jsou-li otevřeny dveře tvé duše a přináší ti další dary. Radost, Pokoj, Lásku. Mám ráda radost, proto také radost přichází ke mně. Nemusím, mít kdovíco, abych měla ze všeho radost. Stačí, když se zadívám na nepatrné věci, na malé prosté lidi: na dítě, které zpívá své sólo při mši svaté, na starého člověka, který je vděčný za každý úsměv, pohlazení a objetí, na kněze sloužícího mši svatou, jenž se stává prostředníkem mezi Bohem a námi a naplňuje nás láskou a pokojem svým slovem, které vychází z hlouby jeho duše, kdy člověk cítí jeho odevzdání se Bohu a náš kalich přetéká radostí. Když vidím naše děti u oltáře ministrovat, jako máma mám radost, která se nadá vyjádřit slovy. Mám radost z podané ruky i z člověka, který sám ví, že všechno neví a nijak se tím netají... Mám ráda lidi, kteří žijí okolo mne. Unavit se ve službě bližnímu, jak lehce se poté spí. Unavit se ne proto, že musíš, ale proto, že to děláš rád a z lásky, protože jsi člověk, bližní, protože opravdu žiješ. Potom si v tvém srdci ustele radost a věř, že tě hned tak neopustí. Zabydlí se a bude mít u tebe trvalé bydliště. Náš kamarád je těžce nemocný. Už roky neudělal ani krok, neposadil se, neobrátil z boku na bok. Sám se nenají, nevykoná sám základní lidské potřeby. Přes veškerá svá trápení je naplněn radostí a hlubokým citem. Mluvím-li před ním o bolesti jiného, cizího člověka, pláče nad utrpením neznámého. Kdykoli ho navštívím, odcházím naplněna zvláštním klidem a pokorou. Je mým velikým vzorem, silou do dalších dní. Jeho trpělivost je neskutečná. Pán nám v něm dal opravdového přítele a pomocníka. Přítel - přátelská láska. Tato láska vede ke Světlu, k Pokoji, k hluboké Radosti. Tato láska nic neničí. Přítel, to je opravdové dobro, v němž můžeš poznat stopu dobroty Boží. Náš kamarád je vděčný za každé slovo, návštěvu. Úsměv oplácí úsměvem. Ráda ho spolu s manželem a dětmi navštěvuji. Rádi mu posloužíme. Starost o něj nás vytrhuje z našich úzkých zájmů. Každé ráno ohlašuje nový den a za to je třeba děkovat. Nebo máš strach ze života? Ještě se ti zdá příliš těžký? Máme slunce na nebi, střechu nad hlavou, máme práci pro své ruce, máme prostřený stůl, abychom se najedli, máme lidi, abychom je milovali... PANE, TO NÁM STAČÍ! Zapomíná se, že krásu života lze objevit v těch okamžicích, kdy se nepočítá, kdy je prostě člověk člověkem. A my jsme přece lidé krásní - i se svými nedostatky. Cožpak jsme se navzájem neviděli při slavnosti našeho otce Václava? Bylo to nádherné setkání, za které si zaslouží díky náš otec Václav a všechny jeho, někdy neposlušné, ale milující ovečky. Díky vám všem, kéž by takových setkání bylo v naší farnosti více. Celé nebe se s námi radovalo. Ještě vám mám povídat o radosti a o tom, jak je důležitá?? …zdál se mi sen a viděl jsem v něm, že život je radost; probudil jsem se a zjistil jsem, že život je služba; sloužil jsem a poznal jsem, že ve službě je radost... J.P.

- 15 -

2 / 07

Společenství

PADOVA – ŘÍM – ASSISI (Jarní ohlédnutí za podzimní cestou) Padova, Řím, Assisi - to byly hlavní magnety poutního zájezdu pražské cestovní kanceláře Palomino pro farnost u Sv. Markéty v Havířově. Vyjížděli jsme 23. listopadu 2006, 1. prosince jsme se vraceli, celkem tedy 9 dní v Itálii a na cestě. CESTOU Téměř obsazený klimatizovaný autobus s pochopitelnou převahou havířovských vyjel ve slunné čtvrteční odpoledne. Cesta ubíhala klidně, krátká zastávka v Mikulově před hranicí. Den se pomalu překulil v noc… Smířeni s perspektivou noci, strávené vsedě na sedadlech, jsme postupně hledali tu nejvhodnější polohu pro ztěžklé končetiny, takže nečekaný návrh možné proměny autobusu na lehátkový vyvolal projevy nadšeného souhlasu. My, kteří jsme se setkali s touto vymožeností pohodlného cestování poprvé, jsme žasli nad rychlou metamorfózou autobusu. Během krátké chvíle se jeho sedadla proměnila na 4 řady lehátek, po dvou nad sebou. Zážitek noci vedl sice některé (evidentně obzvlášť změkčilé) cestovatele k novému pojmenování lehátek výrazy Velbloud, Záhořovo lože a Sedací vana, zatímco parter byl dočasně přejmenován na Botník, Noru a Sluj, obecně však převládla radost z objevu, že už jsme v ITÁLII!!! A tu radost nám nezkalilo ani zjištění, že opakující se nápis Vietato fumáre! v hygienických prostorách není vítací formule pro jinozemce, ale vzkaz pro kuřáky….

PADOVA První zastávka naší cesty – historické město na severu Itálie, spjaté s postavou sv. Antonína Paduánského, rodáka z Lisabonu. O úctě a obdivu, kterému se tento kazatel, misionář a laskavý františkán těšil a stále těší, svědčí i velkolepá bazilika, kterou Padovští krátce po jeho smrti postavili. I pro nás zapomínající a hledající ztracené je Il Santo často vzývaným patronem… Ještě krátké nahlédnutí do blízké baziliky Sv. Justiny, mučednice ze 3. stol., a jedeme dál.

ITALSKÁ KRAJINA Vytrvale směřujeme k jihu a krajina se pozvolna mění. Horské svahy, obdělané vinice, vedle olivové háje, občas pomerančovník obsypaný plody. Mezi stromy dosud bohatě obalenými zářivě zbarveným listím (konec listopadu!) stále častější temně zelené siluety pinií a cypřišů. Jména měst na ukazatelích se rychle střídají – Bologna, Firenze, Perugia, Orvieto a …

ŘÍM - ROMA Věčné město, Roma – amor, Město měst…- tato a další pojmenování Říma jsou pravdivá a současně jej nemohou vystihnout. V Římě je zastoupeno všechno - antika, rané křesťanství, románský, gotický sloh, renesance, atd. - jeden architektonický skvost vedle druhého, každý má své NEJ a každé to NEJ je jiné… Všude vidíme nádherné mozaiky a fresky, sochy a reliéfy, podlahy a stropy… spouště cvakají, hlava se točí, oči přecházejí, kolena se podlamují a blíží se k jezeru - ne, k jezeru ne, k fontáně! A hodit do ní penízek, záruka návratu!

NĚKTERÉ Z NAVŠTÍVENÝCH ŘÍMSKÝCH PAMÁTEK Bazilika Santa Croce in Gerusalemme (Svatý Kříž v Jeruzalémě) - uchovává vzácné relikvie Kristova utrpení a je to titulární kostel našeho kardinála M.Vlka.. Katakomby - silné místo spojené s památkou prvních křesťanů. Bazilika San Paolo fuori le Mura (Svatý Pavel za hradbami) – pětilodní bazilika nad hrobem sv. Pavla, kam jsme se dostali až navečer, kdy se celý velkolepý prostor nořil do tajemného šera a v dlouhé řadě portrétů dosavadních papežů byla nasvícena jen tvář toho současného - Benedikta XVI...

- 16 -

2 / 07

Společenství

Bazilika Santa Maria Maggiore (Panna Maria Větší nebo Sněžná) – pro nás Moraváky významná především schválením staroslověnštiny jako bohoslužebného jazyka (papež Hadrián II. r. 868). Překrásně vyřezávaný strop byl pokrytý zlatem dovezeným z právě objevené Ameriky… Madonna del Divino Amore (Madona Božské lásky) – oblíbené mariánské poutní místo Římanů, už v otevřené krajině římského venkova, má dvě svatyně, moderní - se skleněnými vitrážovými stěnami, druhá - původní, s uctívaným středověkým obrazem Panny Marie. Součástí celého areálu je i rozsáhlá expozice mariánských poutních obrazů z celého světa – Rassegna Marianna. A to je veliká přehlídka krásy v rozmanitosti… my tu máme Pannu Marii Hostýnskou. Vatikánská muzea se Sixtinskou kaplí – nesdělitelné. Bazilika Svatého Petra – tato císařovna mezi křesťanskými chrámy působí svou monumentalitou a nádherou, ale i dojímá. Pieta v první kapli zprava – půvabná tvář věčně mladé Panny Marie skloněná v tichém smutku nad mrtvým tělem Syna. Tak toto sousoší vytvořil ve svých 24 letech genius Michelangelo. Hrob svatého Petra pod Berniniho Baldachýnem, který je vyšší než obelisk na náměstí. Prostý hrob Jana Pavla II. ve vatikánské nekropoli s reliéfem Panny Marie jako za života, i zde je mu Maria blízko.

ZÁŽITKY DALŠÍ Město Řím, motocykly v jeho ulicích, čistá voda, slunce, dozrávající kiwi, mosty přes Tiberu, antická policajtská budka vedle současné, Koloseum, Pantheon, lidé… Mše svatá ve Štěpánské kapli v kryptě baziliky Sv. Petra s kardinálem Giovanni Coppou, bývalým papežským nunciem u nás. A jeho skvělá dikce. Nedělní Anděl Páně se Svatým otcem Benediktem XVI. na sluncem prozářeném Svatopetrském náměstí. Římský Velehrad aneb Český poutní dům v Římě, kde jsme byli ubytováni.. Pro mnoho českých poutníků zde jeho kněží vytvářejí domovské zázemí, v němž jsou skvělými hostiteli a poučenými průvodci zároveň. Uprostřed římské metropole, s italskou kuchyní, čtvrt hodiny od chrámu Svatého Petra…. Trastevére (Zátibeří), svérázná římská lidová čtvrť se starobylými chrámy P. Marie, Sv. Františka a Sv. Cecilie, jimiž nás provedl neúnavný P. Vojtěch Hrubý z římského Velehradu, a pak nás ještě všechny pozval na pravé italské cappuccino. Dárek. Řím byl odjakživa křižovatkou, cílem cest i pobytů mnoha našich světců, panovníků, příslušníků šlechty, ale i umělců a vědců a v poslední době také sportovců. Hluboké znalosti P. Hrubého o těchto českých stopách v Římě stály u zrodu publikace ČESKÁ ZASTAVENÍ V ŘÍMĚ (Portál 2000), kterou jsme si jako vzácný dárek odnášeli na zpáteční cestu spolu s jeho požehnáním. A před námi byl už jen jeden cíl ASSISI Místo podobající se zjevení, kde se spojila architektura, výtvarné umění a příroda v jedno. Slovy průvodce „To není jen místo, ale svatyně, ve které se musí zastavit každý, kdo chce obnovit duševní bohatství tak opotřebované dnešním uspěchaným životem a nalézt vnitřní sílu k novým a lepším cílům“…“Skutečná velikost a věhlas Assisi spočívají v tom, že bylo rodištěm Františka a Kláry, kteří zde založili své řády a šířili svá učení“. František a Klára se opravdu nemohli narodit jinde….. PODĚKOVÁNÍ ZASLOUŽÍ paní Irena Hendrychová CK Palomino - zasvěcená průvodkyně perfektně připraveného zájezdu, s velkou dávku trpělivosti a taktu, p. Václav – náš duchovní průvodce s darem rozsvítit náladu, pan Jiří Sikora – důkaz, že i nemožné je možné (zařídit), všichni – byli jsme dochvilní, ukáznění, pozorní, příjemní, skromní, vděční, hodní… hodni dláta Michelangelova! Účastnice zájezdu I.V.

- 17 -

2 / 07

Společenství

NEDĚLE JE K ODPOČINKU Při vzpomínce na léta prožitá v období totality na slováckém venkově se mi vždy vybaví obraz letních neděl, kdy lidé demonstrativně dodržovali sváteční den v duchu Desatera a kde také hrstka komunistů, rovněž demonstrativně, tento sváteční den porušovala. Zdá se, že u ateistů zůstává porušování nedělního klidu jako vzdor proti křesťanství i nadále. Tento zlozvyk se bohužel zakořenil v životě velké části našich občanů až do dneška. Rovněž podnikatelé zneužívají svých zaměstnanců, kteří mají na vybranou: buď budou pracovat i o nedělích, nebo přijdou o zaměstnání. Jinak je tomu v zahraničí, kde je zákony chráněn jak pracovník, tak i široká veřejnost, protože ve dny klidu musí být prostě klid. Nikdo si nemůže dovolit sekat trávu motorovou sekačkou na zahradě, protože by rušil sousedy. Dodržování dnů odpočinku dovede hluboce ovlivnit způsob života jak celé společnosti, tak i charakter jednotlivce. Lidové rčení říká: „Kdo pracuje i v neděli není nikdy s prací hotový.“ Zkuste se zamyslet nad hloubkou této pravdy. Kdo počítá s odpočinkem, dovede práci včas dokončit, kdo jej nezná, pracuje loudavě po celý život. Za totality bylo úplně normální, že se v pondělí po „nedělní šichtě“ prostě odpočívalo. Minulá doba nás v mnohém deformovala, mnohému se musíme znova učit. Vedle dobré práce si musíme taky umět odpočinout. Každý by měl začít sám u sebe, ale pomoci by nám v tom měla i státní legislativa, která by prostě nedělní klid a odpočinek nařídila. S. B.

SVĚTOVÝ DEN NEMOCNÝCH 11. února 2007, v den liturgické památky Panny Marie Lurdské, probíhaly v korejském Soulu hlavní oslavy XV. světového dne nemocných. Při této příležitosti kardinál L. Barragán, představitel Papežské rady pro pastoraci mezi zdravotníky, připomenul, že kvůli zvyšujícím se nákladům na zdravotnictví a většímu pokušení volit eutanázii je třeba budovat nová centra paliativní péče. Z poselství Benedikta XVI. ke Světovému dni nemocných (výtah): „Církev touží podepřít nevyléčitelně nemocné a lidi v terminální fázi jejich choroby, a proto vybízí k sociální politice stejné pro všechny, která by přispěla k odstranění příčin mnoha nemocí. Naléhavě žádá zlepšení pomoci pro umírající a pro ty, kdo nemohou počítat s žádnou lékařskou péčí. Je nutné prosazovat politiku vytvářející takové podmínky, za nichž by lidské bytosti dokázaly snášet i nevyléčitelné nemoci a čelit smrti důstojným způsobem. Chci povzbudit úsilí těch, kdo každodenně pracují při zajištění odpovídající a láskyplné asistence u nevyléčitelně nemocných, lidem v terminální fázi nemoci i jejich rodinám. Sv. otec se obrací k nemocným: „Doufám, že všude tam, kde jste, vždy nacházíte povzbuzení a duchovní posilu potřebnou pro vaši víru a pro cestu vedoucí blíže k Pánu života. Prostřednictvím kněží a pastoračních spolupracovníků vám chce církev pomáhat a být po vašem boku ve chvíli, kdy to potřebujete, a tak zpřítomňovat Kristův láskyplný soucit s těmi, kdo trpí.“ Z.K.

- 18 -

2 / 07

Společenství

MILÁ SETKÁNÍ Každý rád potká dobrého známého, o to větší nadšení projevuje, když potká neznámého, ale krajana v cizině. To se nám na jedné pouti v Itálii v roce 1992 stalo hned třikrát. Byli jsme ubytováni asi 45 km od Říma, a tam v kostele sv. Blažeje nás pěknou slovenštinou přivítal duchovní otec Sebastian. Věnoval nám mši sv., uděloval svátost smíření, srdečně s námi besedoval. Pak v Sabinských horách při návštěvě benediktinského kláštera, kde poustevnicky žil v pokoře sv. Benedikt, bylo druhé setkání. Zde našel své poslání mladý řeholník z naší vlasti. Nesmělý, dojemně skromný a vděčný za naši krátkou přítomnost. Třetí setkání bylo v Římě, v bazilice sv. Kříže. S velkou pietou právě v době postní zpíváme: „Svatý kříži , tebe ctíme...“ a jsme zahrnuti pozorností tamních mnichů. Vnímáme také přítomnost plačícího muže, který se nakonec k nám s děkováním rozběhl. Byl to český kněz, emigrant, žijící v Německu, do vlasti se už nevrátil. Přes 20 let neslyšel v kostele český zpěv a byl vzpomínkami a dojetím přemožen. Tak jsme na pouti potěšili také naše krajany, kteří se jistě stesku, smutku a samoty v cizině nevyhnou. M.Š.

NEUVĚŘITELNÉ SE STALO SKUTEČNOSTÍ V loňském roce jsem si přečetla v časopise „Společenství“ článek pana Jarguse o tom, že ve středisku „Volného času sv. Jana Boska“ existuje počítačová učebna, kde mají přístup všichni, tzn. i důchodci. Ačkoliv jsem byla naprosto počítačový laik, článek mě natolik zaujal, že po poradě se synem a dcerou jsem našla tolik odvahy a s manželem jsme zamířili do střediska. Opravdu jsem trnula hrůzou, co na mou neschopnost řekne Jenda Václavek, kterého jsem do té doby neznala. Jaké však bylo moje překvapení, když nás začal vítat milý a usměvavý Jenda, který se nás ujal s nevšední ochotou a začal - vlastně od nuly - nás s tím počítačovým zázrakem seznamovat. Pojmy jako myš, mejl, vysypat koš, Word či Excel byly pro mne naprosto španělskou vesnicí. Ale nakonec jakékoliv obavy z toho, že nic neumím, už nebyly na místě, protože Jenda svým přístupem a svou laskavostí mne přesvědčil, že i já se mohu na počítači něco naučit. Samozřejmě, že nic jsem nepochopila napoprvé, ale Jenda vysvětloval a vysvětloval tak dlouho, až si člověk mohl říci: „Už tomu trochu rozumím“. Jeho vztah k nám důchodcům je neuvěřitelně milý a já ho opravdu obdivuji, že má s námi takovou trpělivost. On totiž ten laskavý přístup k těm druhým je pro nás všechny tak potřebný a člověk to dovede patřičně ohodnotit. Jenda totiž toho hodně umí a sám se snaží, aby aspoň část svých vědomostí předal i nám. Moc mu za to děkuji a vážím si ho. Na každou hodinu strávenou u počítače se opravdu těším. Všem nám chutná i ten horký skořicový čaj, který nám Jenda uvaří. V životě by mne nenapadlo, že i já se mohu s počítačem kamarádit. Dnes už si bez něj ani všední dny nedovedu představit. Člověk musí ale sám chtít překonat tu hranici strachu a bez obav překročit práh počítačové učebny. A jestli Vás tou počítačovou cestou povede tak charismatický Jenda Václavek, tak máte vyhráno. Moc Vám, Jendo, za sebe i ostatní děkuji a ve všem, co Vás v životě ještě čeká, Vám všichni fandíme. Mgr K.T. - 19 -

2 / 07

Společenství

BUDOU PRÁZDNINY Evropští jezuité zvou na třetí MAGIS - letní prázdninový program pro mladé od 18 do 30 let formou netradičních duchovních cvičení v mezinárodním složení. V Maďarsku, Rumunsku, Itálii, Španělsku, Slovensku, Maltě a Litvě. Podmínka- komunikace v němčině nebo angličtině (www.magis-landau.org nebo www.ignatianisch.de) RYTÍŘSKÝ TÁBOR pro chlapce od 10 do 14 let, v Budkovicích u Ivančic nedaleko Brna

1. turnus pro veterány 1. - 11. července 2. turnus pro nováčky 11. -21. července 3. turnus pro veterány 21. -31. července 4. turnus pro nováčky 11. - 21. srpna Připravují jezuité, INFO: Josef Hrdlička, Ječná 2, 120 00 Praha 2. tel.: 221 990 237, mob.: 731 587 840

NÍZKOPRAHOVÉ CENTRUM CÍRKEVNÍ STŘEDISKA SV.JANA BOSKA V HAVÍŘOVĚ Tímto dlouhým názvem je pojmenován nový projekt, který od února spustilo naše středisko volného času sv. Jana Boska. Jedná se o vybudování nového centra – klubu – ve stávajících prostorách střediska na Šumbarku, a to speciálně určeného pro bezprizorní mládež toulající se po ulicích a hledající životní hodnoty i své směřování. V současnosti naše střediska ve Městě a na Šumbarku denně navštěvuje zhruba 200 dětí ve věku od 5 do 15 let. Při této práci si jasně uvědomujeme potřebu pracovat nejen s touto věkovou kategorií, ale v duchu zakladatele doprovázet i starší mládež ve věku od 15 let výše. S tímto záměrem jsme se rozhodli realizovat výše jmenovaný projekt. V jeho rámci bude vybudováno tzv.nízkoprahové centrum – klub, do kterého by byl volný vstup i volný odchod, kde by budoucí zájemce a klienty nesvazovala těsná pravidla, jako např. ve škole, ale kde by podle svého uvážení mohli trávit smysluplně svůj volný čas. A co to znamená smysluplně? Vlastní program a náplň centra jsou myšlenkově rozděleny do dvou hlavních celků – prvním z nich jsou volnočasové aktivity, druhým pak odborná poradenská činnost a asistence. Volnočasové aktivity. Jsou to ty aktivity, které mají být alternativou „pobytu na ulici“. Z pohledu lokality Šumbarku je současná situace v podstatě zoufalá. Pro mladé lidi zde není jediná možnost, kam se „jít schovat před zimou“, „jít se pobavit s přáteli“, „dozvědět se něco nového a zajímavého“, „seznámit se s novými lidmi“ apod. než jít do hospody nebo jiného pochybného podniku, vysedávat na lavičkách v parku nebo postávat pod okny a provokovat nájemníky… Proto musí být vzniklá nabídka dostatečně atraktivní, abychom zaběhané stereotypy dokázali nabourat. S tímto záměrem budou do klubu pořízeny celkem 4 počítače s přístupem na internet, v nabídce bude zábavná i poučná literatura, koutek pro osobní setkávání, nealkoholický bar, profesionální stolní fotbal, současně bude probíhat vnitřní program klubu, jako např. přednášky, besedy na zajímavá témata, setkání s osobnostmi, ale i představiteli samosprávy, policie aj., bude vyčleněn prostor pro nezávazné setkávání i trávení volného času „o samotě“, suma sumárum dostatečně pestrá nabídka všech možných aktivit. Nezbytným prvkem pak bude také stálá přítomnost 2 sociálních asistentů, kteří budou ve stálém kontaktu s docházejícími mladými lidmi, budou mít „za úkol“ stát se jejich dobrými „průvodci“

- 20 -

2 / 07

Společenství

(čili ani ne „hlídači“, ani ne „bachaři“). Současně budou zajišťovat veškerý chod klubu. Práce to bude více než náročná a já osobně jim držím všechny pěsti! Jelikož chceme, aby celé dílo vycházelo z myšlenek sv. Jana Boska, který se snažil vychovávat ze svých kluků především dobré občany a - dal-li Bůh - i dobré křesťany, bude vedle těchto zájmových aktivit současně realizovaná i poradenská a asistenční činnost klubu – budou probíhat kurzy zaměřené na pracovní a právní poradenství (pomoc při shánění práce, vypisování životopisů,…), sociální asistenci (jak správně jednat s úřady, jak se vypořádat s formuláři,…), kurzy počítačové gramotnosti (internet, obsluha PC,…), do klubu bude pravidelně docházet psycholog, bude zprostředkován kontakt na další sociální služby, linky důvěry, bezpečí aj. Současný stav celého projektu je v tzv. přípravné fázi, která probíhá od února až do konce května, kdy se vše potřebné připravuje na zahájení projektu. Od června tohoto roku pak celá akce vypukne a - dá-li Pán - potrvá až do… Celé dílo je současně podpořeno penězi z Evropské Unie, u které jsme úspěšně zažádali o dotaci. Jsou to prostředky, bez kterých bychom toto dílo nikdy nemohli uskutečnit. Nicméně náklady související s celou akcí jsou vyšší, EU není zlatý důl (i když skrblík to taky není) a jak to tak bývá u neziskových a školských organizací, peněz není nikdy nazbyt. Jsme přesvědčeni, že myšlenka tohoto díla je správná a byla by škoda, kdyby se měla zadrhnout z jakýchkoli důvodů. Tímto bychom rádi využili tuto příležitost a obrátili se na vás všechny, kteří se díváte kolem, není vám lhostejný stav naší společnosti a dění v našem městě a vidíte smysl práce s mladými lidmi, abyste nás podpořili hlavně svou modlitbou. Kdo by našel v kapse i nějakou tu korunu navíc, tak odmítnut určitě nebude! Pro bližší informace o projektu viz kontakt na konci článku. O salesiánském díle v našem městě viz www.csmdonbosco.cz, (celorepublikově www.sdb.cz), kde se lze také dočíst podrobnější informace. Za CSVČ sv.Jana Boska v Havířově Lukáš Čadan, koordinátor projektu, tel: 731 625 885, mail: [email protected]

JARNÍ PRÁZDNINY NA CVILÍNĚ se střediskem CSVČ Po loňském zimním pobytu na Orlím hnízdě jsme letos změnili místo a jarní prázdniny jsme strávili na Cvilíně v tamějším útulném poutním domě. Prožili jsme zde pěkných 5 dnů s 25 dětmi z našeho střediska. Na Cvilín jsme přijeli autobusem v pondělí 12. 2. před polednem. Po příjezdu proběhlo ubytování v pokojích a následoval oběd, který nám uvařily naše šikovné kuchařky Evča a Verča. Po krátkém odpoledním klidu jsme vyrazili ven na první průzkum blízkého okolí. Při té příležitosti jsme si venku zahráli sérii her a soutěží, kterou jsme zakončili míčovou hrou „Čára“. Po návratu zpět do poutního domu jsme se sešli v jídelně, kde proběhlo krátké promítání filmů „pro zábavu a pro poučení“ s pěkným příběhem na závěr. Následovala večeře a ve večerním programu pak další hry, soutěže a zpívání při kytaře. Den jsme ukončili společnou večerkou při svíčce. V úterý dopoledne jsme sehráli výbornou venkovní hru připravenou Alanem. Děti při ní musely plnit rozličné úkoly, za které získaly určité suroviny. A za tyto suroviny pak mohly stavět silnice a zabírat jednotlivá města ČR. Vyhrálo družstvo s největším počtem obsazených krajských měst. Po obědě jsme se vydali podívat k nedaleké zřícenině hradu a na zpáteční cestě jsme se zastavili u výběhu divokých prasat, která se dětem moc líbila J. Před večeří měl Alan připraveno zajímavé promítání diapozitivů o životě včel a pro zpestření promítl také Bobr pár diapozitivů ze svých cest. A po večeři proběhl další program plný her a soutěží. Při večerce se

- 21 -

2 / 07

Společenství

vyhodnocovala soutěž „andělé“. Tuto hru jsme hráli každý den a spočívala v tom, že jsme si všichni po ranní modlitbě vylosovali někoho z ostatních, komu jsme měli dělat celý den radost, být mu „andělem“. Večer se pak každý snažil uhodnout, kdo jeho andělem byl. Ve středu jsme využili krásného počasí a šli jsme na celodenní výlet. Nejprve jsme sešli do Cvilína, kde děti konečně mohly navštívit obchůdky a utratit v nich penízky J a pak jsme pokračovali dál přes údolí a lesy až na vrchol kopce s vysokou rozhlednou. A jelikož ten den bylo opravdu pěkně, byly i rozhledy shora nádherné. Pod rozhlednou ještě proběhla soutěž ve sbírání šišek a pak jsme už pospíchali na zpáteční autobus do Cvilína. No a večer jsme si opět zahráli pár her a pak vypukla „Valentýnská“ diskotéka. Spát jsme šli trochu později než v předešlých dnech. Ve čtvrtek se zhoršilo počasí, většinou pršelo či mrholilo, takže jsme takřka celý den byli uvnitř. I tak jsme se ovšem nenudili a dosyta si zahráli a zasoutěžili. Volnějších chvil též využily jednotlivé skupinky k tomu, aby si připravily na večer krátký zábavný program pro ostatní. A nutno říci, že všem družstvům se program vcelku povedl a hodně jsme se při něm zasmáli. Díky tomu, že se počasí aspoň navečer umoudřilo, mohl nakonec proběhnout venku bobřík odvahy. Toho se zúčastnily takřka všechny děti a některé z nich, když čekaly až na ně přijde řada, několikrát sešly a opět vyšly dlouhé schody vedoucí od poutního kostela dolů do Cvilína. Pátek už byl jen ve znamení dopoledního balení a úklidu a krátké vycházky ven. Po obědě proběhlo vyhodnocení bodování družstev i jednotlivců, poděkování všem zúčastněným a předání pamětních listů. A pak už nás čekala jenom pohodlná cesta domů autobusem. Dětem se na Cvilíně moc líbilo a mnohé z nich určitě pojedou s námi na tábor i v létě. B. TERMÍNY LETNÍCH TÁBORŮ CSVČ SV. JANA BOSKA:

Tábor na Orlím hnízdě (u Pstruží): 1.turnus 6.-11.8., 2. turn. 13.-18.8., cena za turnus 1 000 Kč Příměstský tábor na Šumbarku: 1. turnus 6.-10.8., 2. turnus 13.-17.8., cena za turnus 500 Kč Přihlášky jsou k dostání ve střediscích CSVČ ve městě i na Šumbarku. DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ – PROBĚHNE VE STŘEDISCÍCH CSVČ SV. J. BOSKA V PONDĚLÍ 16. DUBNA v 8-12h a ve 14:30-18:30h – MĚSTO I ŠUMBARK VŠICHNI JSOU SRDEČNĚ ZVÁNI J

ZADÁNO PRO PÁNY - SENIORY Dopolední středy pro seniory se již zaběhly a stávají se místem pravidelného setkávání, kterého se účastní 6 -10 mužů. A jak to skutečně probíhá? Vezměme si třeba středu 7. března: ·

společná modlitba v kostele sv. Jana Boska (pro tuto chvilku jsme objevili ranní modlitbu Jana XXIII, která je v kancionále na str. 23 - vřele doporučujeme všem manželům a rodinám), požehnání otce Karla,

·

kafe, čaj, co kdo chce a na co má chuť, krátký, volný potlach mezi sebou a s otcem Karlem,

·

Jindřich Struminský něco majstruje v dílně,

·

Jirka Škrda a Martin Oravčík vyrábějí tzv. „postní panorama“ - vyřezávají z překližky pro Šumbark osoby a děje spojené s Ježíšovou popravou na Kalvárii,

·

Oldřich Stach a Víťa (Siegfried) Stříbrný prohánějí trubku a baskřídlovku a optimisticky se těší, že se jim podaří vytvořit malou hudební skupinu na oslavu Vánoc a jiné příležitosti

- 22 -

2 / 07

Společenství

·

Gerard Jargus (dědek) užívá si možnosti sedět hodinku u počítače, který doma nevlastní a prohání stránky farnosti, stránky střediska a louská internetovou soutěž k 80. výročí příchodu salesiánů do České republiky,

·

rozbíhá se kulečník, který postupně přitáhne prakticky všechny,

·

je poledne, stojíme v dílně kolem stolu a společně s radiem PROGLAS se modlíme Anděl Páně. A od minulé středy přidáváme ještě desátek, který se modlíme na kolujícím růženci.

A za týden nashledanou i s Mirkem, Oldřichem, Frantou, Jirkou, kteří dnes nemohli. To víte, důchodcovské a dědečkovské povinnosti je třeba respektovat. BONUS pro ty, kteří dočetli až sem: „Historie kolujícího růžence“ To vám bylo tak: Jednou asi začátkem února přišel do sklepa mezi senióry (jedna manželka to nazývá starobinec), no tak tam přišel jako vždycky Jindra Struminský a vysypal na stůl hromádku něčeho. Tak to je klokočí, prohlásil k nám, kteří jsme netušili, co se děje. A není to klokočí po babičce, jak zpívá Jiří Suchý, ale je to pravé klokočí, ze Šumavy, a já z něho udělám růženec. I stalo se. Náš nejstarší senior se pustil do díla a ukázal nám, co člověk může s láskou a trpělivostí dokázat, když má chuť a vůli. V dílně provrtal zrnka klokočí a navíjel spirálky tenkého měděného drátku, který spojuje jednotlivá zrnka a odděluje desátky. Na práci pokračoval doma. Když jsme obdivovali jeho trpělivost a zručnost při této nimravé práci, jenom řekl: „Víš, já se u toho modlím.Však je za koho.“ A takhle koncem února přinesl Jindřich Struminský mezi senióry hotové dílo. Je to prostě unikát. Obyčejný růženec z běžných materiálů a přitom krásný provedením i láskou, která byla do díla vložena. „Chlapci, že bychom se pomodlili desátek?“ navrhl Jirka Škrda. Všeobecný souhlas. Takže po polední modlitbě Anděl Páně přidáváme desátek růžence. Stojíme kolem stolu v dílně a po každém „Zdrávas Maria“ si předáváme jeden druhému Jindřichův růženec. „Však je za koho se modlit.“ (dědek Jargus) ZVOU SEŇÓŘI ze ŠUMBARKU

JARNÍ PRÁZDNINY MALÉ SCHOLY ANEB JAK JSME PŘEMOHLI ČARODĚJE Tábor, na který pravidelně s dětmi o jarních prázdninách vyrážíme, probíhal letos na faře ve Spálově. Ani tentokrát jsme ale nejeli jen tak odpočívat nebo se vesele flákat, kdepak! Čekal nás velký dobrodružný úkol, zachránit říši pohádek od zlého čaroděje, který všechny pohádky úplně popletl. Naštěstí nás zpravodajský tým v každodenních zprávách pravidelně informoval o čarodějově pohybu, a tak se nám podařilo nakonec jej vystopovat a pomocí kouzelného lektvaru zneškodnit. Samozřejmě, že jsme se po cestě dostali do nejrůznějších pohádek a plnili všemožné zapeklité úkoly. Ale protože na záchrannou akci vyrazili jen ti nejodvážnější a nejschopnější dobrodruhové, zvládli jsme boj s čarodějem na jedničku. A že zachraňování pohádek nebyla jen velká dřina, ale hlavně legrace, o tom se přesvědčíte z této malé ankety mezi účastníky tábora: Otázka: „Jaký byl tvůj největší zážitek z jarního tábora?“ Katka: „Můj největší zážitek byl, že Johanka uváděla zprávy z pohádek a taky ta hraná pohádka, u které jsme mohli rozhodnout, jak dopadne.“

- 23 -

2 / 07

Společenství

Pepa: „Měli jsme si vytrhnout vlas do lektvaru.“ Šárka: „Promítání pohádek, které jsme si sami zpracovali.“ Verča: „Odpolední hra – hledání čaroděje.“ Julka: „Že jsme zachraňovali pohádky a vysvobodili je od zlého čaroděje.“ A můj největší zážitek? Že měl celý tábor Hlavní Vedoucí pěkně pod palcem, protože finance nám vyšly na korunku a díky ochotě spousty hodných lidí vše klaplo tak, jak mělo. Díky Jemu i vám za to! Za vedoucí Marťa

ZAMYŠLENÍ O HRNEČCÍCH Mám ráda hrníčky. Ráda je dostávám, rozdávám, prohlížím v obchodech, ráda z nich piju dobrý čaj. Snad každý v mém okolí už ode mě nějaký má a kdo nemá, ten ho brzy dostane J. Hrnek je zvláštní věc, každý je jiný. Jeden je velký, jiný malý, jeden keramický, druhý porcelánový, další plastový, s květinami, s proužky, s obrázkem nebo bez něj, obyčejný nebo drahý, starobylý nebo moderní,… A podle toho, jaký je, slouží každý z nich k něčemu jinému, každý se hodí jinému člověku, každý má jiný úkol. A proto je tak ráda prohlížím a přemýšlím… „Koho by potěšil tenhle? A ten je jako dělaný pro… Tento je nádherný! A ten by se moc líbil mně…“ Možná také proto je Bůh často přirovnáván k hrnčíři. Každý z nás je takovým hrnečkem. Každý je jiný, ale každý má svůj úkol. Jestliže jsem plastový hrnek se slonem, asi nebudu vystavená ve skleněné vitrínce u babičky. Možná bych chtěla být tak zvláštní jako tenhle ručně malovaný hrnek nebo tak moderní jako tamten pruhovaný, a nebýt jenom obyčejný bílý hrnek na ranní kakao. Ale tohle je můj úkol. Hodím se pro něj ze všech nejlépe, a tak ho můžu taky nejlépe plnit. Jedno však máme všechny hrnečky společné. Abychom mohli být použiti, musíme být prázdní a musíme mít každý jedno velké ucho. Možná z toho vyplývá náš hlavní úkol – nechat se naplnit a pozorně poslouchat. Naslouchat, abychom slyšeli Tvůrce, až řekne: „Tebe jsem udělal zrovna takto proto, abys…“ Když nás Tvůrce vyrobí, jsme prázdní. V životě nás pak začnou nějakým způsobem naplňovat, až najednou jsme úplně plní. Nesmíme ale zapomenout, že smyslem našeho života není zůstat už navždycky plný, ale co nejčastěji se nechat naplňovat. Jen hrneček, který nepochopil svůj smysl, se bude zarputile bránit ztrátě svého obsahu, vnitřku, svého konečně naplněného já. Pokud nechce zase cítit svou prázdnotu a touhu po naplnění, které si sám nemůže dát, ztrácí smysl. Není nám na nic hrnek, ze kterého se nemůžeme napít. A tak dávejme pít a chtějme být co nejčastěji prázdní, obrácení svou prázdnotou k Tvůrci. Jen tak nás může stále znovu a znovu a znovu naplňovat novým, čerstvým a pro nás nejlepším obsahem až po okraj. PS: Jednou jsem v obchodě viděla zvláštní hrnek. Vypadal úplně obyčejně, jako normální keramický hrneček s nápisem. Když jsem ale přišla blíž, zjistila jsem, že je to hrnek se dvěma uchy a nápisem: „Hrnek pro toho, kdo už má všechno“. Jak asi vypadá člověk, kterému někdo takovýto hrnek koupí? Člověk, který má úplně všechno nebo alespoň budí takové zdání, nic nepotřebuje, nic mu nechybí, nic ho nepřekvapí, po ničem netouží,… Je asi bohatý, je plný, ve všem si vystačí. Smutná představa. Kéž by takový hrneček nikdy nikdo nikomu nekoupil. (inspirováno knihou L. Evelyho) - mat-

- 24 -

2 / 07

Společenství

Pohádka o dřevěném kolíčku na prádlo Byl jednou jeden dřevěný kolíček, jmenoval se Toník a byl už hodně moc starý. Bydlel spolu s ostatními kolíčky na prádlo v jedné rodině, která žila na vesnici ve velkém rodinném domku. Jednoho dne maminka opět prala prádlo a věšela je venku na šňůry. Sluníčko krásně svítilo, usmívalo se na celý svět a protahovalo si své zlaté paprsky. „To je dneska ale hezky, musím se podívat, co se dole děje,“ říkalo si sluníčko a rychle si promnulo své modré oči. A jak vím, že je mělo modré, když se sluníčku jaktěživ nikdo do oči nepodíval? No jednoduše je mělo modré a basta fidli. Sluníčko mělo dneska na starost svítit na všechny lidi a rostlinky kolem, aby jim bylo pěkně teploučko a aby rostlinky pořádně rostly a kvetly. Maminka nesla v košíku vyprané voňavé prádlo a začala je připínat na šňůru. Vytáhla i Toníka a připnula jím hezkou červenou sukničku od malé Aničky. Spolu s ním držel sukničku ještě další kolíček, který se jmenoval Alfons a byl to zcela nový umělý kolíček, který si maminka koupila a který byl taky náramně pyšný. „Nechápu, že tě ještě paní domácí nevyhodila, podívej se, jak vypadáš, jsi úplně sedřený, už nemáš žádnou barvu, vždyť určitě nemáš dost sil, abys pořádně udržel tudletu sukničku. To bude teda fuška s tebou pracovat,“ říkal namyšleně Alfons. Sluníčko to všechno slyšelo a jen kroutilo svou zlatou hlavinkou. „To jsou mi dneska ale drzí kolíčkové,“ řeklo si v duchu pro sebe. V tom náhle nad chaloupkou prosvištěl vítr a přihnal velké tmavé mraky, které se snažily zakrýt sluníčko. „Pozor, já nevidím dolů a musím pracovat, můžete se trochu posunout?“ volalo sluníčko na blížící se mračna. Kolíček Toník si jich taky všimnul a pravil: „Alfonsi, bude asi pršet a taky ten vítr se mi nelíbí, začíná nějak sílit, musíme sukničku pořádně držet, aby neuletěla.“ Ale Alfons jako by ani neslyšel, koukal na sebe, jakou má parádní zelenou barvu, velmi módní záležitost a na Toníka se ani nepodíval. Když v tom náhle vítr zafoukal tak silně, až se suknička na prádelní šňůře zhoupla a začala se točit nahoru a dolů. To už zpozoroval i Alfons a volal na Toníka: „Co budeme dělat? Co budeme dělat? Nemám dost síly, jsem ještě nováček… Júúúú, toto fouká, asi nastydnu…,“ kňučel Alfons. Toník mu ale neměl čas vysvětlovat, co a jak, protože měl spoustu práce, aby sukničku udržel, a tak jenom zavolal: „Pořádně se drž a nepouštěj se!“ Sluníčko se mezitím snažilo prodrat skrz mraky ven, aby vidělo, jak to tam dole vypadá, protože slyšelo nějaké volání o pomoc, ale mraky byly tak tlusté a velké, že nic nevidělo. Tak alespoň kolíčkům drželo palce. Ale pozóóór…, co se děje? Alfons se drží jen tak tak a vypadá to, že asi spadne. Toník drží sukničku zuby nehty a jen tak se nedá. Je to ale statečný kolíček! Vítr fičí a snaží se shodit nějaký ten kousek prádla, ale moc se mu to nedaří. Najednou jako když utne. Vítr ztichne a mraky utečou za kopce. Sluníčko se honem rozhlíží, zda dole vítr nenadělal nějakou paseku. Ale ne, všechno je tak, jak bylo, vlastně skoro. Červená suknička se kolébá v jemném vánku a kolíček Alfons odfukuje a praví Toníkovi: „Teda to bylo ale, že? Taková vichřice… jsem si myslel, že sukničku neudržím. Milý Toníku, promiň mi, že jsem ti nevěřil a že jsem si z tebe dělal legraci. Jsi ještě pořádně silný kolíček a nebýt tebe, tak to asi nezvládnu, díky ti, žes mi věřil a dodal mi sílu. Budeme kamarádi?“ A od té doby byli Toník a Alfons nejlepšími kamarády. A sluníčko se usmívalo a hřálo… Bedru J

- 25 -

2 / 07

Společenství

JAK SE ŽIJE BABIČKÁM ? Ve druhém čísle letošního roku odpovídá paní Anna Mokrošová. 1. Co Vás nejvíce těší a naplňuje v roli babičky? - Můj vnuk už je dospělý, pracuje a zároveň studuje. Je tedy samostatná osobnost a mám z něho radost. A tak, jak to ostatně dělají všechny babičky, se za něho modlím a vyprošuji mu Boží požehnání i pro celou rodinu. 2. Co se Vám líbí a třeba nelíbí ve farnosti, v církvi? - Farnost vytvářejí také různá společenství. Mnoho let (více jak 40 roků) jsem docházela do farního pěveckého sboru, kde jsem ráda zpívala. Zpívám už od raného mládí (od 15-ti let), můj tatínek byl varhaník v sousedním Šenově. Díky Bohu, za tento dar zpěvu jsem velmi vděčná. S naším Smíšeným chrámovým sborem, kde se vystřídalo několik sbormistrů, jsme rádi zpívali při různých slavnostech, zejména o Vánocích a Velikonocích. Na církvi je hezké, že nabízí i modlitební společenství, např. františkánské společenství III. řádu. Havířovští terciáři se scházejí v kostele sv. Anny a modlíme se i za naši farnost a kněze, také za děti a mládež. 3. Co pro Vás znamená víra? - Stále ještě prožíváme dobu postní, máme tedy jít, jako všichni křesťané, pod kříž. Využít postní dobu a více se přivinout k našemu jedinému vzoru, na který se můžeme stoprocentně spolehnout, ke Kristu. Pán Ježíš spolu se svojí matkou P. Marií nás nikdy nezklamou! Všichni spějeme k věčnému životu, a tak abychom mohli zpívat radostné díkůčinění - Aleluja! Za „Společenství“ se tázala Z. Kohoutová

Únor a Březen 2007 v našich farnostech Sv. Markéta

Sv. Anna

Křty: Barbora Stachová

Křty:

Kristina Anna Ivánková Štěpán Jiří Dadam

Pohřby: Josef Pohludka Jaroslav Jeziorský

Pohřby: Marta Szkrobolová, r. Palowská 80 Marie Burkotová, r. Klimšová 86 Helena Nebesová 89 Jan Kusák 88 Věra Karfíková, r. Zajíčková 93 Josef Klimša 81 Tereza Fogelová, r. Hegyiová 80

sv. Jan Bosko Křty: Ondřej Blažek Dominik Chrobák Natálie Chovancová Kristýna Coufalová Veronika Horváthová

- 26 -

73 83

2 / 07

Společenství Dopisy do záhrobí

Posedlý člověk z krajiny gerasenské V městě Šumbarku, v pátém roce panování Václava Všeznalého Vždy jsem si Tě představoval jako zpodobení vší lidské bídy. Je to přece hrozná věc: žít osamocen mezi hroby, nahý a spoután řetězy. Ani Ty sám jsi ve svém neštěstí nemohl vydržet, a tak jsi křičel a zraňoval ses kameny. Nikdo se Ti neodvážil přijít na pomoc nebo Ti posloužit. Až jednou se do Tvé krajiny přeplavil Ježíš, vyhlášený divotvůrce, který si dokázal poradit s každým nečistým duchem. Ihned jsi mu přiběhl v ústrety; ne však s prosbou o uzdravení, nýbrž o to, aby okamžitě odplul zpět a nechal Tě na pokoji. Jako kdybys ve svém ubohém životě vůbec kdy nějaký pokoj poznal! Ježíš se naštěstí nenechal odradit a přes veškerý Tvůj odpor Ti pomohl. Nikdy jsem Tvému jednání nerozuměl. Nedokázal jsem pochopit, proč jsi tak lpěl na svém ponížení a utrpení. Což se Ti tolik líbilo v hrobech a řetězech? Nebylo přece nic snazšího než se nechat uzdravit. Nemusel jsi vykonat ani to, co jiní nemocní a posedlí. Všichni sami přicházeli za Ježíšem, a on se jich ptal, co pro ně má učinit. Ve Tvém případě tomu bylo naopak; Ježíš kvůli Tobě přeplul Genezaretské jezero, vstoupil do krajiny pohrdaných pohanů a vyhledal Tě. Na nic se Tě neptal, nic po Tobě nepožadoval – žádné vyznání víry nebo jiné podmínky. Chtěl Tě jenom uzdravit. A Ty ses tomuto milosrdnému aktu vší silou vzpíral! Trvalo mi drahně let, než jsem si uvědomil, že Tvůj postoj není zdaleka tak výjimečný a nepochopitelný. Vždyť my sami v naprosté většině reagujeme na Ježíšovu nabídku zcela stejným zděšením a odmítáním. Také za námi přichází Vykupitel, aby nás osvobodil z otroctví, a my se před ním schováváme mezi hroby a ještě se k nim sami poutáme řetězy. Stejně jako Ty ho úpěnlivě zapřísaháme, ať nás nechá na pokoji a ať si jde uzdravovat jinam – a jiné. „Co je ti po nás?“ křičíme. „Netrap nás!“ Zavíráme oči před tou nabídkou i před skutečností, že žijeme v hnilobě a v okovech. Namlouváme si, že to, co nás obklopuje – naše statky, rituály a zásluhy, nezapáchá a nesvazuje. Ježíš, který sám odvalil kámen ze svého hrobu, nám nabízí nový život a opravdovou svobodu, my však chceme setrvat mezi mrtvými a zotročenými. Děláme opravdu totéž co Ty. Ale proč?! Napadá mě jediná odpověď. Už jsme si ve svých hrobech a poutech natolik zvykli, že se je bojíme opustit. Jediné, co po nás Ježíš žádá, je, abychom vstali a šli za ním. Ale právě to nechceme udělat. Nechceme se spolu s ním vydat do toho nejistého světa, kde je příliš mnoho jasu a volnosti. Je nám dobře v našich hrobkách. Jakž takž jsme si je vyzdobili a navoněli, řetězy jsme omotali pentlemi… a hlavně to tu známe. Raději bychom se stali prasaty než Božími dětmi s nejistou perspektivou. Kdo ví, jak to vlastně je. Na toho Ježíše sice věříme, ale to ještě neznamená, že věříme jemu. Jen ať si zase hezky odpluje za moře. Pak si rádi znovu poslechneme nějaké pěkné zkazky o jeho zázracích. Naše jediná šance je stejná jako ta Tvoje - že Ježíš nečeká na naše svolení a uzdraví nás. Teprve pak prohlédneme a stejně jako Ty budeme chtít nasednout na jeho loď, která nás odveze daleko od našich hrobů, od všeho, co je dávno mrtvé. Ještě předtím ovšem musíme jít ke svým blízkým a zvěstovat jim, jak velké věci nám Pán učinil. Jemu to – přes všechny velkolepé zázraky – nikdo nevěří. Snad se nám povede lépe. -okMARTININA A LUKÁŠOVA PROSBA Mladý snoubenecký pár hledá levně bydlení v Havířově nebo blízkém okolí. Pokud byste věděli o někom, kdo najme nebo prodá byt, prosíme, dejte nám o tom vědět. Děkujeme. A za odměnu nám můžete přijít na svatbu J. Lukáš a Marťa (tel. Lukáš: 776 884 875, Marťa: 777 940 510)

- 27 -

2 / 07

Společenství

HÁDANKY A MALÉ HŘÍČKY PRO KLUKY A PRO HOLČIČKY Milé děti, malé i větší! Slavíme největší svátky v roce. Vánoce? Kdepak, i když počasí si ještě před nedávnem nebylo tak jisté J. Čekají nás Velikonoce, svátky, které nám připomínají smrt a vzkříšení Pána Ježíše. I když pěkných čtení, zpěvů a žalmů bude během tohoto týdne dost, nejvíce se těším na nedělní velikonoční žalm, ve kterém se zpívá… Co? To si přečtete v tajence křížovky! 1 1. Učedník, který zradil Pána Ježíše. 2 2. Římský vládce, který Ježíše soudil. 3. Místo – zahrada, kde se Ježíš modlil před svým zatče- 3 4 ním. 5 4. Učedník, který nechtěl, aby mu Pán Ježíš umyl nohy při poslední večeři. 6 5. Učedník, který stál s Marií pod křížem. 7 6. Vzkříšeného Ježíše viděla jako první Marie z … 7. Před svou smrtí Pán Ježíš se svými učedníky naposle8 dy pojedl, tuto událost nazýváme poslední … 8. Vězeň, který byl propuštěn místo Ježíše. 9 9. Vojáci nasadili Ježíši na hlavu korunu z … 10 10. Komu byl Ježíš položen do klína po své smrti na kříži? 11 11. Kolik zločinců bylo ukřižováno spolu s Ježíšem? 12. Když se Ježíš šel modlit do Getsemanské zahrady, vzal 12 13 s sebou Petra, Jana a … 14 13. Tajný Ježíšův učedník, který pohřbil Ježíšovo tělo do hrobu. 15 14. Kdo pomáhal Ježíši nést kříž? 15. Kdo podal Ježíši během křížové cesty roušku? 16 16. Ježíšovo vzkříšení slavíme už večer na Bílou … 17 17. Nejvíce se těšíme na neděli, až spolu s učedníky radostně zvoláme: „Ježíš …!“ Krásné a radostné velikonoční svátky přeje Marťa

Hádanka pro velké děti Zas mě chytla, už mě má, v srdci klíčí, bláznivá, rozlévá se dál a znova, v rukách, nohách chce se schovat, z očí kouká, z pusy jásá, sotva z pláště rosu střásá, už se točí, nepostojí, teď pokouší duši moji.

Zarputile nedůstojná, je blázen, cvok, dítě, snílek! Pro mě je moc nepokojná… Příliš vzácné jsou mé chvíle! Rozumná a dospělá jsem a nemám čas plýtvat časem. Jsi moc hravá, vnášíš neklid, nenecháš mě maskou překrýt, co má ve mně zůstat skryto. Mám svou image. Stačí mi to.

Odmítnutá? Nevzdává se. Z duše, z těla dobývá se. Kdo ji pustí, ten se zprostí své falešné důstojnosti. Otevřít se jako dítě? Co když někdo uvidí tě! A s tebou, co ve mně není skvělé, krásné, k pochválení,… Ztratit masku, ztratit sebe, co mi zbude? Říkáš… nebe? -mat-

- 28 -