Patronus 13/05
Cedric Diggory od Veni
Rozhovor s klubovým Luciusem Malfoyem Kdyby jste měl moc změnit jakoukoliv věc na světě, co by to asi bylo? To je zajímavá otázka. Vůbec nevím, co odpovědět. Ale jsou chvíle, kdy bych změnil, abych se cítil lepe. A pak také bych chtěl, aby se Bobu Geldofovi povedlo, vše co si naplánuje a to platí o všech lidech, kteří dělají dobré a prospěšné věci, ne však pro ty, co páchají zlo. Co by vás dokázalo příjěmně překvapit a co naopak rozčílit? Příjemně překvapit mě dokáží skutky mé ženy, mého syna, mé rodiny… Rozčiluje mě, když někdo omezuje něčí svobodu nebo někdo někoho šikanuje a tak. Taky mě rozveselí, když vidím Alana Rickmana. Hraje úžasně.
Existuje nějaká píseň, která vystihuje vaše současné pocity? Přesně taková píseň asi neexistuje. Dost blízko je „Xisty Jears an“ od Eltona Johna nebo jeho „Believe“… Takové tesklivé balady. Proto zjevně útěchu nacházím v „Modlitbě za vodu“ od Hradišťanu, protože mi poskytuje, jakousi naději. Připomíná mi mého bratra, který ji miluje. Myslím teď Alexe.
Máte nějaké životní motto, kterým se snažíte řídit? Ani vlastně ne. Snad jen: „Nikdy neztrácet naději.“ To neustále připomínám svému dvojčeti, bratrovi i synovi… naděje je důležitá.
Jste si moc podobný s knižním Luciusem? Neustále opakuji, že bez zla by nebylo dobro. Ano, v mnoha věcech jsme si podobní. Myslím, po svém způsobu je férový a poctivý. (Tedy jak jen přívrženec zla může být). Takové ty příběhy o tom jak Lucius znásilňuje ženy jsou trapné. On má svojí čest a pýchu k takovým věcem by nesnížil. Myslím, že je hrdý na to, že je Narcisse věrný. Je silný a velmi inteligentní. Vlastně, si myslím, že získat ho na bílou stranu byla by to výhra. On je moc silný kouzelník. Jen má nosánek poněkud moc nahoru na můj vkus. I já takový jsem. Doufám, že i silný a inteligentní, ale ne tak pyšný. Spíše jsem volil takhle kvůli vzhledu, že můj syn chtěl být Draco (aby byla legrace), že jsme všichni blonďatí, a že náš klub Luciuse potřebuje. Nějak tam chybí. V žádném případě nejsem v civilu jako on. Žádné „Taťko, oni mi…“ u nás nevedeme, jen v rámci klubu. Adam není rozmazlený fracek. Umí se postavit sám proti někomu, kdo mu ubližuje. A taky nemám zdaleka tak velký vliv jako Lucius. „Já to řeknu otci…“ nebo „Kdyby tohle otec slyšel..“ by asi Adamovi těžko nějak pomohl. A neznám se z žádným ministrem. I když jsou to samí Popletalové. (V klubu to je opačně to je jasné, ale klub není realita. V klubu jsem zlý smrtijed..)Taky jsem Lucius, protože to je přítel Severuse Snapea. Opravdu věřím, že Lucius by Severuse
nikdy nezabil. Autorem je prof. Prýtová Obrázek 1.: R.J.L. Obrázek 2.: Lucius Malfoy
Nejbáječnější domácí úkol z formulí: „Doufám, že na mě slečna Veni nehněvá, ale já si ten úkol čtu pořád dokola. Tak jsem Vám ho zaslal, aby se bavili i ostatní. Samosebou byl ohodnocený A. Tohle mi ještě nikdo nikdy nezaslal.“ Prof. F. Kratiknot Ve Velké síni bylo až nezvykle ticho. Bylo to způsobeno tím, že většina bradavických studentů trávila Vánoce doma. Přesto jako obvykle se někteří rozhodli zjistit, jak probíhají Vánoce v Bradavicích. U zmijozelského stolu se odbýval tichý souboj. Edward se pomalu natáhl pro zmijozelský prefektský odznak. Na tváři se mu usídlil vítězný úsměv a skrz stříbřité vlasy, které mu stále padaly do obličeje, sledoval svůj poslední tah. Jeho černá královna si nadzvedla sukni a opatrně přecupitala hrací plochu, pak zcela profesionálně praštila bílého krále přes hlavu palcátem. Král na svou obranu ani nestačil pozvednout šít. Hra byla u konce. „To není fér!!“ rozkřikla se blonďatá dívka na opačné straně stolu. „Tohle jsi teď neměl udělat. Většinou si toho nikdo nevšimne.“ dodala obviňujícím tónem.
„Já sem si toho všiml.“ podotkl Edward a jejího tónu si nevšímal. V zelenožlutých očích se mu ale zablesklo. Natáhl se i pro havraspárský odznak, který jako zmijozelský předtím, ležel vedle herní plochy v banku, a připevnil si ho na hábit. Vstal a podíval se do své dlaně, kde nechal ležet druhý odznak. Chvíli na něm upřeně pozoroval husté, těžké, bílé mraky, které se tam odráželi ze stropu, a pak si ho strčil do kapsy. Agnes ho zničeně sledovala. „Neboj se, já ti ho za týden vrátím.“ řekl, když si všiml jejího výrazu. „Tak jsme se přece dohodli.“ dodal. „Příště se s tebou nesázím! A nepokoušej se ho nějak zaklít.“ prohlásila trochu uraženě. „Tak jo.“ usmál se škodolibě Edward, překročil lavici, na které seděl a vydal se ke dveřím. „Ede! Snad na mě počkáš ne?“ Nato se Edward s trhnutím zastavil uprostřed cesty, prudce se otočil a zakřičel: „Kolikrát ti mám říkat, abys na mě nevolala takhle. Touhle přiblbou zkráceninou!“ Dívka ho neposlouchala, věděla, že až k němu přijde, nebude vědět nic z toho co teď řekl. A tak to bylo vždycky co se Edwardovy zkratky jména týče. Skládala tedy dál šachy do přenosné krabice. Edward se mezitím
provokativně opřel o stůl. Díval se jak Agnes šachy uklízí a rozbíhá se k němu. „Tobě to tak trvá.“ oznámil jí uštěpačně. Na to, co před chvíli křičel, si už dávno nepamatoval. „No jasně.“ prohlásila. „ Radši vymysli co budeme dělat teď.“ řekla a vykročila směrem do Vstupní haly. „Mohli bysme jít ven.“ řekl Edward nevinně, ale v očích mu plály zelené ohníčky. „A víš, že jo? To bysme mohli.“ odvětila aniž si čehokoliv všimla. A to je co říct, protože se kolem zelených ohníčků Edwardových očí začaly scházel malé zelené čarodějnice, začaly si vařit čaj a některé dokonce shánět děti, které by si upekly. „Tak za čtvrt hoďky ve Vstupní hale. Šup jdi už, tobě to bude trvat dlouho než se převlíkneš.“ „Nojo, vždyť já už jdu.“ Otočila se, a protože ohýnky už vyhasly a čarodějnice odešly domů do svých domků udělat si trochu pohodlí, zase nic neviděla. Zářivě se na něj usmála. Edward počkal, až zmizí ve dveřích do sklepení a pak se vydal po schodech nahoru. Vběhl do havraspárské společenské místnosti tak rychle, že málem porazil zjevně nudícího se prváka.
„No já nevim.“ odpověděl nervozně prvák. „Jen pojď. Jak se jmenuješ?“ „Samuel Elric“ pípl chlapec. „Tak se mazej oblíknout, já tu na tebe počkam.“ „Emm... tak já jdu...“ vykoktal Sam. Za chvíli už byli ve Vstupní hale a i když to byla opravdu chvíle, bylo to 5 minut přesčas. Agnes už tam čekala. „Mě něco říkej“ sdělila vyčítavě Edwardovi. Pak si všimla Sama. Než se ale stačila na cokoliv zeptat Edward řekl: „ To je Sam, půjde s náma ven. Nahoře se nudil a já se na to nemoh koukat.“ „Dobře. Já sem Agnes.“ sdělila novinku Samovi a dál pokračovala v rozhovoru s Edwardem. „Víš co? Má to jednu výhodu aspoň mě nevyválíš ve sněhu.“ „Ne??“ podivil se. Na to Agnes už raději nereagovala a zamířila ke dveřím. Když je otevřeli, čekalo je menší překvapení. Zapomněli totiž, že v noci byla sněhová bouře a teď si to teprve uvědomili. Chvíli tam stáli a koukali na třímetrové zavěje. Edward se probudil první, popadl Agnes a zcela bezelstně jí dveřmi strčil do nejbližší haldy. Agnes zmizela ve sněhu. Edward se Samem se začali smát. Dívali se, jak se dívka převaluje ve sněhu jako vanilkový rohlíček v cukru. Nicméně rohlíčku se podařilo z
cukru dostat. Tedy Agnes se podařilo ze závěje spíš vyhrabat. Hodila po Edwardovi a Samovi nenávistný pohled a vteřinu nato dostali oba koulí do hlavy. Teď se smála Agnes. Poté co ze sebe všichni vyklepali sníh, rozhodli se, že se podívají na skleníky. Tedy lépe řečeno, zajímalo je, jestli je vůbec uvidí. Pracně se dohrabali ke skleníkům a zjistili, že přecejenom z nich něco vidět je. Byli trochu zklamaní. Agnes se zatřásla. „Brr. Je mi zima.“ sdělila jim tónem, jako kdyby ona byla na Sibiři a oni se váleli na sluníčku v Egyptě. Edward se na ni významně podíval. „Chceš zahřát?“ zeptal se naoko mile. „Cože?“ divila se Agnes, ale tušila něco nekalého. A taky že ano. Ještě než se za její vyřčeným slovem pověsily uvozovky, letěla do sněhu podruhé. Tentokrát ale zapadla dosti hluboko. „Au! Něco tu je!“ vykřikla a pokusila se rychle zvednout, což se jí samozřejmě nepovedlo. Dopadla těžce zpátky a „něco“ se pohnulo. Edward vytáhl Agnes na nohy a rychle jí odtáhl o kousek dál. Sam stál vedle a nebyl schopen ničeho. Jen se mu pomalu otvírala pusa a oči měl vytřeštěné. Přecejen tu byl první rok a nebyl na takové podivné jevy zvyklý. Tiše sledovali zmítající se sníh. Pak uslyšeli jakési tlumené zahuhňání.
„Shakra! Co tho má bhýt?“ Ze sněhu pomalu vylezlo ono „něco“. Mělo to rohy, silné paže, blanitá křídla, dosti pokřivený obličej a jen polovinu těla. A to všechno z kamene. „Ale vždyť je to chrlič.“ řekla Agnes „A mluví.“ dodal trochu vystrašeně Sam. „Shamozhřejmě, žhe mhluvím.“ obořil se na něj chrlič, „Si mhyslíš, žhe khdyž jhe jedhen z khamenhe thak nemhůže mhluvit?“ „Oh.“ „Co tady děláte? Neměl byste sedět na věži nebo tam, kde obvykle chrliče sedávají?“ zeptal se Edward. „Tho tha včherejšhí bhouře. Shodhila mně z phůlky astronhomickhé věhže.“ změkl najednou chrlič. „Zavoláme Hagrida“ navrhla Agnes, „nebo Brumbála.“ „Nhe tho nhe, co by si o mně pomyshlel? Že jshem thak stharý, že she už ahni na hradně neudhržím shedět.“ Všichni si oba bleskově představili, jak by něco takového říkali a okamžitě to zamítli. Nicméně se nechtěli s podrážděným, nepříjemným chrličem přít. „A to si tam nemůžete vylézt sám?“ „Jho tho by šhlo, ale stěhny jshou zmhrzlé a klouhže tho.“ zavrčel chrlič a zamračil se na Edwarda, který si dovolil něco takového vyslovit.
„Aha.“ zatvářil se trochu vyděšeně a nervozně se usmál. Hlavou mu proběhla představa kamenného chrliče sedícího mu na břiše. A vůbec se mu nelíbila. „A co použít Wingardium Leviousa.“ řekl Sam. Všichni se na něj podívali. „No, my sme ho totiž probírali chvíli před Vánoci.“ vysvětloval téměř omluvně. „To je skvělej nápad!“ “No tak počkat, ne tak docela. Nebo vy ho snad dokážete dostat tak vysoko?“ namítla Agnes „No...“ „Tak vidíte.“ „Ne počkej!“ nenechal se odbýt Sam. „ Astronomická věž má okna nad sebou. Co kdyby sme si ho předávali?“ „Then mhladík she mi lhíbí. Myshlím, že jhe tho dhobrý náphad.“ Vydali se tedy k věži. Cestou přemítali jestli něco takového zvládnou. Koneckonců sám chrlič si o tom myslel jak to není skvělé. Když došli k věži všichni se trochu zatřásli. Jednak proto, že jim byla už slušná zima a taky proto, že chtěli z hlavy dostat myšlenky na takové věci jako kamennou drť,
drť kamennou, padající kámen, kámen padající, kamennou drť a další dosti podobné věci. Pak se podívali tam, kam jim ukázal chrlič. Nebylo to zas taky vysoko. Tři bylo akorát dost na to, aby ho tam dostali. „Ehm... tak kdo začne?“ zeptal se Edward „A kdo půjde nahoru?“ „Já budu tady dole, takže začnu.“ řekl pevným hlasem Sam, ale myslel si, že to tak bude nejlepší. Kdyby chrliče upustil aspoň nespadne z takové výšky. „Dobře, já jdu druhá a Edward poslední. Pokud si pamatuju byl si v tom opravdu dobrý.“ řekla Agnes Edwardovi, snad spíš aby povzbudila sama sebe než jeho a ujistila se tak, že to pro ně nebude žádný problém. Dveře do věže už byli jako zázrakem zbaveny sněhu, takže se nemuseli zdržovat žádným hrabáním. Vyběhli každý do svého patra a téměř vypáčili okna. Pak vyhlédli ven a podívali se dolů. Viděli tam Sama už s vyndanou hůlkou. Zakřičeli na sebe, že jsou připraveni. Edward byl už tak vysoko, že to, že Sam kouzlí poznal podle toho jak hýbnul rukou. 'Švihnout a přiklepnout' připomněl si Edward a už viděl, jak se chrlič vznáší k němu. Nahnul se trochu z okna aby viděl na Agnes. Za chvíli spatřil její ruku vystrčenou z okna. Zase ten známý pohyb zápěstím. A to už se chrlič vznášel skoro na jeho úrovni. „Phodívhej she na thámhlethu řhímshu. Tha je mhoje.“ křičel na něj. Edward polkl. Připravil si hůlku.
„Wingardium leviousa.“ pronesl a začal chrliče trochu usměrňovat doprava. Po chvíli usilovného snažení a opatrného mávání hůlkou se Edwardovi, teď už s vystrčenou špičkou jazyka, podařilo chrliče postavit na místo. Sklonil hůlku a zhluboka si oddechl. „Dhíky.“ poděkoval překvapivě chrlič. „Není zač.“ odpověděl Edward a malinko se nafoukl. „Kdhyž bhudethe chtít mhúžete se thu u mě zahstavhit.“ „Tak dobře. Naschle!“ Edward se rozběhl dolů po schodech. Dole už na něj čekali Agnes a Sam. Oba na kost promrzlí. „Půjdeme už do hradu.“ řekla Agnes a všichni jen přikývli a otočili se příslušným směrem. Než ale došli k hlavní bráně vedoucí do Vstupní haly Edwardovi se v hlavě zrodil nápad. Začal se usmívat. „Víte co? Zajdem si do kuchyně pro něco dobrýho. Myslím, že si to zasloužíme.“ Děkuji Veni, že jsem mohl její úkol uveřejnit. I mě se moc líbí. Zákaz šíření úkolu nebo jeho částí! Autorská práva vyhrazena!!!!! R. J. L
Zákaz šíření mimo klub!!!! Zákaz řízení mezi členy!!! Každý povinný vyžádat si jakékoliv číslo u bystrozorů!!!! Uvítám jakékoliv nápady!!!! Klubový R. J. Lupin:
[email protected]
www.harrypotter-rad.wz.cz
