Spiknutí
1. Samantha Carter seděla a tupě hleděla před sebe. Nedokázala říct, proč nic necítí. Ne zmatek, ne smutek, prostě nic. Žádná bolest, žádná panika, žádné zoufalství. Jack O’Neill byl pryč, byl mrtvý, už nežil, nedýchal... A ona se nedokázala přimět k jediné emoci. Věděla to, ale necítila to. Byla prázdná, úplně prázdná. A stále se nic nedělo. Zmáčkla jeho vojenské známky ve své dlani tak silně, až to zabolelo, ale nic víc, než fyzickou bolest necítila. Byla něčím zablokovaná, něco jí bránilo, aby to k ní plně proniklo. Pokusila se vzpomenout si, jak se to stalo. Pamatovala si běžnou misi, město a obyvatele asi na stejné úrovni, jako na Zemi. Bylo to fajn, než se objevili Goa’uldi. Jejich satelity je nahlásily dost brzo na to, aby všichni utekli, měli vybrané jiné stanoviště a připravenou jadernou zbraň. Goa’uldi ale rušili vysílání a znemožnili odpálení bomby na dálku, někdo musel zůstat. Sam věděla, že to plukovník udělá, že bude ochotný obětovat se pro obrovskou Anubidovu flotilu, snad i s Anubidem samotným. Nebyla schopná bombu přeprogramovat, nemohla dělat nic. Plukovník poslal Daniela a Teal’ca předem, aby otevřeli Bránu k nim domů. „Carter,“ řekl jí a sundal si známky z krku, prudce jí je vmáčkl do dlaně a její dlaň zavřel, aby pak její ruku podržel svýma oběma, „oba víme, že není jiné cesty, buďte hodná holka a udělejte pro mě něco, dobře? Leroy Jethro Gibbs, pracuje pro NCIS. Vyřiďte mu… Vyřiďte mu, že se omlouvám. Dejte mu je. Bylo mi ctí s vámi sloužit, Carter… Teď běžte, doveďte je do bezpečí.“ Přikývla rychle, než to k ní stačilo dorazit, a přijala ten rozkaz jako každý jiný, odmítajíc myslet na následky. Podívala se na něj, aniž by si uvědomovala, že je to naposledy, a pak šla a pohlídala lidi pod svým velením. V době, kdy se jim dostalo ověření, že flotila je zničená, místo, kde byla bomba, do obrovské vzdálenosti srovnané se zemí a celá detonaci vyvolala takovou reakci, že se planeta zhroutila do sebe, necítila nic stejně, jako právě teď. Měla matný pocit, že tomu pořád ještě nevěří. „Majore?“ Ucítila na své ruce velkou, teplou dlaň a vzhlédla do sympatizující tváře George Hammonda. Až teprve teď si uvědomila, jak je její ruka studená. „Jsem v pořádku, pane,“ ujistila Hammonda běžným tónem, jiný taky neměla. „Plukovník mě něčím pověřil a potřebovala bych to vyřídit, pane, stačí mi jen pár dní dovolené – “ „Máte týden, Sam,“ nenechal ji domluvit Hammond, „chci, abyste si odpočinuli,“ pokračoval pevně a otočil pohled k Danielovi a Teal’covi, „všichni tři.“ „Pane, se vší úctou, potřebuji pracovat, abych – “ Hammond se pro sebe pousmál nad plukovníkovou poznámkou o tom, že někdy je jedno, jestli mluví Carter, nebo Danny, a doktora Jacksona přerušil. „Ne, doktore Jacksone, nechci o tom slyšet. Všichni jste – jsme – utrpěli ránu v boji, která se bohužel nebude hojit tak rychle, jako se zanítí. A já chci, abyste začali pracovat až, když se to začne uzdravovat. To je moje poslední slovo.“ Znovu je všechny přejel pohledem. „Majore, navrhuji, abyste odjela až po vzpomínkovém obřadu. Pohřeb je, vzhledem k situaci a absenci rodiny, bohužel mimo debatu.“ Daniel semkl rty k sobě a uvědomil si, že je na tom zatraceně stejně. Až jednou přijde o ‚kejhák‘, jak by řekl Jack, kdyby ještě žil, nezůstane po něm taky nikdo, kdo by mu hodil na rakev růži… I kdyby narozdíl od Jacka nějakou rakev měl. Náhle se mu udělalo příšerně špatně. Prudce se zvedl, potlačil navalení a rozběhl se směrem k záchodkům. Teal’c se zvedl hned po něm, vyměnil si s Hammondem úklonu hlavy, a odešel přesvědčen, že jeho přítomnost po boku Daniela Jacksona je teď silně potřebná, vzhledem k doktorově přirozenosti. Sam a Hammond osaměli. „Nikdy mě nepřestane děsit, jak rychle se něco seběhne a najednou je tu situace, se kterou je třeba se vyrovnat. O’Neillovo rozhodnutí se zdá možná zbytečně idiotské, ale právě díky němu snad vyhrajeme.“ „Já vím, pane,“ přitakala Sam, „ale nepotřebuji utěšit, vlastně… Jako by se to nestalo, jako bych… Mám pocit, že mi to nedochází…“ „To přijde, děvče,“ ujistil ji Hammond a stiskl jí ruku, „vždycky to přijde… Vím, co vás napadne,“ odmlčel se a chvilku uvažoval, „přichází to na nás všechny vždycky, když nevidíme tělo, když skutečně nevíme, že zemřel… Ale i kdyby snad nějakou náhodou přežil, rozhodně nechtěl, abychom se k tomu upínali a nepohnuli se dál.“ Sam tohle věděla, měla jeho vojenské známky. Vmáčkl jí je do rukou, aby to vyřídila všem a tohle už ji napadlo… Přesto se na generála usmála, nějakým způsobem klidná, když jí hypotézu potvrdil. Ujistil ji, že stále srdce má a ona neměla důvod mu nevěřit; muž jako on ztratil v životě spoustu přátel ve zbrani. „Díky, pane,“ řekla a zvedla se, „ale vzpomínkový obřad je až za tři dny, stihnu to. Neměla bych dobré svědomí, kdybych napřed nesplnila jeho… Poslední přání.“ Jako by si to uvědomila, až když to vyslovila. Hammond pokýval hlavou a naposledy stiskl její ruku, než ji pustil. „Můžete jít, majore.“ „Děkuji, pane,“ kývla hlavou a vstala, spěšně odcházejíc z místnosti a zanechávajíc ho vlastním myšlenkám.
Generál zůstal sedět v čele prázdného stolu a pomyslel si něco o ‚troubovi‘ v souvislosti s plukovníkem, jako věděl, že to často a nahlas dělával Jacob Carter. Stejně, jako kdysi v počátcích jejich spolupráce litoval, že ho povolal ze zálohy – zase ta věc s ‚troubou‘, k tomu taky jistá poznámka o ‚osině v zadku‘ – teď hořce litoval, že toho muže ztratil. Ztráta skvělého vojáka a čestného muže, to bylo něco, na co si za svou kariéru nikdy pořádně nezvykl. *** Jethro Gibbs seděl za svým stolem a tupě zíral do prázdna. McGee, napřed vyděšený, že ten neurčitý pohled patří jemu, se už sice uklidnil, ale stále ho trochu znervózňovalo, že Gibbs si k civění do prázdna vybral zrovna místo za jeho hlavou. Neodvažoval se pohledy dorozumívat s Kate a Tonym, o kterých díky perifernímu vidění věděl, že gesty komunikují, a zmíral touhou připojit svou teorii Gibbsova rozpoložení. Bylo to něco, co za svou kraťoučkou NCIS kariéru u svého šéfa ještě neviděl. Gibbs seděl za svým stolem opřen v židli, jeden loket podložený opěradlem a ukazovák přitisknutý ke rtům. Obočí měl svraštělé a oči nemocně lesklé a pasivně agresivní, jako by se nemohl rozhodnout, jestli budou vzteklé, nebo smutné. Seděl tak už asi hodinu a všechno to začalo po tom, co zachmuřeně vešel do kanceláře a na svém monitoru uviděl něco, díky čemuž se jeho oči rozšířily nedůvěrou. Něco Gibbse šokovalo a zdrtilo a McGee si s očima navrch hlavy nedokázal představit, co se muselo stát, aby k tomuto došlo. Trochu ho to znervóznilo. Do kanceláře vešel Ducky; na hlavě měl klobouk, v ruce hůl a kufřík – bylo jasné, že právě dorazil do práce. Vesele je pozdravil, a když zaznamenal podivnou atmosféru, jeho oči se zaměřily na Gibbse. Všem tady bylo jasné, že je něco hrozně špatně, ale jen na Duckyho tváři dokázali vyčíst, jak velká katastrofa to vlastně je. „Dobré ráno, Jethro,“ pozdravil doktor rozvážně, „stalo se něco?“ „Stalo,“ odpověděl Gibbs, konečně odlepuje ruku od rtů; posadil se a složil ruce na stole, hledě na desku, „mluvil jsi teď někdy s Jackem?“ „Mluvil,“ přitakal nejistě Ducky, „dvě neděle zpátky. Proč?“ Gibbs se na chvilku ušklíbl stylem, jako by byl uveden v ironický úžas a v příštích pár vteřinách se hodlal nevěřícně zachechtat, což nakonec neudělal; donutil ale Duckyho cítit se, jako by byl na koberečku. „Bylo to naposledy,“ řekl potom, „DIA, to má ve spisu od dnešního rána. Je mrtvý.“ Gibbs se zvedl a odešel, nechávaje na svém stole svůj neodmyslitelný kelímek s kafem; byl pravděpodobně vevnitř tak rozrušený, že si neuvědomoval, jak své okolí přivádí v úžas, doprovázený přívalem lačné zvědavosti. Ducky zůstal zkoprněle stát a překvapeně těkal očima okolo sebe, jako by v sobě hledal tu správnou rozbouřenou emoci, kterou je třeba zablokovat, aby zůstal netečný. „Oh můj bože…“ zašeptal nakonec. „Ducky,“ oslovil jej opatrně Tony, vstal od svého stolu, když se přesvědčil, že Gibbs je pryč, a následován Kate přistoupil k patologovi. „To je ten Jack, co tu byl? Co jsi nechtěl, abychom to Gibbsovi říkali?“ „Ano,“ Ducky pomalu přikývl, „to byl on. Omluvte mě, prosím.“ „Jack, který tu byl?“ zamračila se Kate a těkala očima z Tomyho na McGeeho, jakmile Ducky zmizel ve výtahu, bez pochyby míře se vzpamatovat dolů na pitevnu. „Jo, Duckyho návštěva, asi čtrnáct dní zpátky. Bylo to podivné…“ *** „Tony, přestaň do mě sakra šťouchat, já ti to stejně nedám – “ „Sklapni, McPrófo, a udělej to, nebo ti něco udělám já.“ „Tony, Kate mě…“ McGee se odmlčel a překvapeně se zamračil na někoho za Tonyho zády. Di.ozzo se prudce otočil na podpatku pro případ, že by to byl Gibbs, ale nebyl. Stejně překvapeně jako McGee zůstal hledět na vysokého štíhlého muže, který stál vprostřed kanceláře a rozhlížel se. Zjevně byl od Letectva; na sobě měl modré kalhoty a leteckou bundu, nášivky na ramenou říkaly, že je to plukovník. .ebyla to slavnostní uniforma, ale na něm vzbuzovala úctu. Vlasy měl téměř stříbrné a jeho oči byly hnědé, příjemné a ostražité. „Můžeme vám nějak pomoct?“ zeptal se Tony, překvapen výskytem letce na .avy Yardu. „Jop. Hledám doktora Mallarda,“ odpověděl a trochu se naklonil, aby viděl za Tonyho a McGeeho; snad aby zjistil, jestli se tam Ducky neschovává. „Zavedu vás k němu,“ nabídl se McGee a přešel k plukovníkovi, pobaven tím, že předběhl Tonyho. „Zvláštní agent McGee,“ představil se a podal mu ruku. Muž ji přijal a otevřel pusu, aby se představil, ale ozval se další hlas. „Jonathane!“ McGee s mužem se otočili, stejně jako Tony. Ducky k nim spěchal, na tváři úsměv srovnatelný s tím, který se objevil na plukovníkově obličeji. „Ducky!“ odpověděl plukovník stejně jásavě. Ducky se k nim dostal a s opravdovou radostí zapumpoval plukovníkovi rukou; plukovník jeho jednu uchopil svýma oběma.
„Jak rád tě vidím, Jacku,“ řekl srdečně Ducky, „jsem rád, že jsi zavolal.“ „To já taky,“ přitakal plukovník Jonathan a po očku se rozhlédl kolem. „Teď zrovna tady není, Jacku,“ odvětil Ducky. Plukovník se ošil. „Fajn, tak jdeme,“ zavelel a vyšel jako první. Ducky si povzdechl a jeho oči náhle vypadaly smutně a rozmrzele; otočil se na ty dva, zatímco plukovník už se vzdaloval, zjevně hleděl být pryč. „Timothy, Anthony, ocenil bych, kdybyste se o tom Jethrovi nezmiňovali,“ řekl jim naprosto vážně, „opravdu ocenil.“ „Máš moje slovo, Ducky,“ slíbil McGee bez váhání, rozhodnut udržet čelist na uzdě, když na tom Duckymu tak záleželo. „Moje taky,“ přitakal Tony, aby ho McGee nezahanbil, a pomalu sledovali, jak oba muži odcházeli. „Tak tohle bylo podivné,“ poznamenal starší agent, jakmile byli Ducky a jeho host z doslechu. „Co přesně bylo podivné? Když zná Duckyho, tak zjevně s Gibbsem přišel do styku profesně, takže se klidí z cesty.“ McGee měl okamžitě vysvětlení. „Je od Letectva, McGee, těžko přišel s Gibbsem do styku profesně. Já si myslím, že je to osobní,“ namítl racionálně Di.ozzo. „A hlavně to není naše věc,“ dodal ještě k McGeeho překvapení a vrátil se ke svému stolu. McGee s povzdechem pokrčil rameny a zaplul za svůj. *** „Takže jste nepřišli na to, kdo to byl a co má s Gibbsem?“ ujasňovala si Kate fakta, jakmile McGee dovyprávěl. „Ne,“ zakroutil hlavou Tony, „neptali jsme se a neřešili to.“ „Jak je vůbec možné, že jsi to tajemství dokázal udržet, Tony?“ podivila se upřímně Kate, snad i s troškou uznání. „To víš,“ Tony pokrčil rameny, „když o něco jde…“ Odmlčel se, když zjistil, jak nevěřícně a napůl pobaveně se na něj Kate dívá, stojíc s rukama založenýma na prsou. „Co je na tom tak neuvěřitelného?“ „Jsi slepičí prdelka, Tony,“ oznámil mu McGee neobřadně. „To říká ten pravý,“ ušklíbl se na něj Tony. „Vy jste se hledali, až jste se našli,“ povzdechla si Kate a vracela se za svůj stůl. „No tak, Kate,“ Tony zapomněl na vymýšlení něčeho dostatečně urážlivého, čím by mohl McGeeho častovat, „ty nechceš vědět, jak to teda bylo a kdo to byl?“ „Ne, Tony,“ odsekla Kate, vracejíc se k práci, „pro Gibbse je to teď evidentně velmi citlivá záležitost a já do toho nechci rýpat, je to jeho osobní věc. Neměli bychom o tom vůbec mluvit,“ uzavřela to, pak k nim ale znovu vzhlédla a ukázala na Tonyho. „Ale zajímalo by mě, co že jsi to chtěl po McGeem a týkalo se to mě.“ Oba muži si vyměnili pohledy, kterými se domluvili, že se k tomuto nebudou vyjadřovat, a taky se shodli, že Kate lže, jak když tiskne, když říká, že to nechce vědět, ale její důvody přece jen měly logiku a tak se vraceli k práci. Sotva se usadili a jakž takž své mysli přemístili zpátky k rozpracovaným zprávám a zbytků papírování z minulých případů, Kate se nadechla, aby se dožadovala své odpovědi. Než ale stihla promluvit, Gibbs se vrátil zpět do kanceláře. Vypadal dokonale profesionálně, jako by se nic nestalo. „Sbalte se,“ oznámil jim stejně stroze, jako obvykle, „máme případ.“ „Kde, šéfe?“ „V hotelu,“ odpověděl Gibbs neurčitě, „mrtvý mariňák. Možná máme i podezřelou. McGee – dodávku, Kate – Duckyho, DiNozzo – se mnou.“ Rozhodil mezi ně úkoly tak rázně, jako kdyby se dobře vyspal a nic divného se nestalo, a pak prudce odrázoval. Tony si hodil batoh na záda, nezapomněl mrsknout pohledem po spolupracovnících, kteří prchali každý na jinou stranu, a uháněl za šéfem, aby si znovu sedl do sedadla smrti po boku šíleného řidiče. *** „Nemáme pořádně místo, kde ležela, nikdo to nevyfotil. Nechce nic říct a je pěkně divoká, šéfe,“ oznamoval Gibbsovi Tony, co věděl o podezřelé, jakmile se Gibbs s kelímkem kafe dostal na místo. Gibbs přešel DiNozzovy oči, jež se třpytily zájmem, a sám se podíval po jejich podezřelé. Byla relativně vysoká, krátké blond vlasy, velké modré oči, něco přes třicet. Vypadala skutečně rozzlobeně a opravdu si s Kate, která se z ní patrně snažila něco dostat, nerozuměla. Zdálo se, že její neklid a podrážděnost, kterou vykazovala vždycky, když jí Kate pravděpodobně něco zamítla, nebo jí jeden z policistů položil ruku na rameno a posadil prudce zpět, bylo zjevně něco, z čeho DiNozzo vrtěl ocáskem jak natěšené štěně. „Co kdybys začal dělat na náčrtech a fotkách?“ navrhl mu Gibbs podrážděně a Tony rychle kývl, hodil ale naposledy okem po blondýnce a zamumlal: „Divoká, wrau…“ Gibbs nad tím protočil oči, kývl na McGeeho, aby k němu přišel; mezitím znovu očima zkontroloval, jak si Kate vede. McGee, který se k šéfovi právě blížil, zaznamenal, jak Gibbsův obličej na chvilku zbledl, než opět nabral svou barvu a stal se stejně nepropustným, jako když se rozčeřená hladina kaluže znovu uklidní do skleněné nehybnosti.
„Náš mrtvý je seržant Alex Barder. Zatím nevíme, jak se ocitl tady, nebyly tu žádné jeho osobní věci, pouze vojenské známky. Naše podezřelá,“ McGee mimoděk pohodil hlavou k místu, kde blondýna seděla, „je major Samantha Carter, Letectvo. Tvrdí, že si nepamatuje, co se stalo, našli ji tu ležet se zbraní v ruce. Udělali jsme test na střelný prach, je pozitivní, zajistili jsme všechny možné důkazy, včetně těch stop po střelném prachu na jejích rukou.“ McGee se ošil, když se na něj Gibbs udiveně otočil. „Tony se patrně snaží dokázat, že je nevinná, aby ji mohl sbalit, šéfe.“ Gibbs znovu protočil oči a propustil McGeeho, který šel znovu pro své práci. „Ducky?“ oslovil přítele a přidřepl k tělu. „Příčinou smrti je střelná rána do srdce, Jethro, není tu nic víc, co bych ti mohl říct. Vypadá to docela jasně,“ poznamenal doktor, zvedl hlavu od těla a na chvíli očima zalétl k majorovi. „Vypadá,“ připustil Gibbs a vstávaje poklepal Duckymu na rameno, „sbalíme to.“ „Gibbsi,“ oslovila ho Kate, když se Gibbs otočil a stanul přímo proti ní, „neřekla mi ani slovo, jen se rozčilovala. Chce mluvit se svým velením a to hned.“ „Nechce právníka?“ „Ne,“ odpověděla Kate a pohledem naznačila, že je tím stejně udivená, jako Gibbs. „Fajn, převezte ji k nám, ať z ní pak zkusí Tony něco dostat, napřed to tu ale dodělejte,“ rozhodl Gibbs. „A ať s nikým nemluví.“ „Ale Gibbsi, to – !“ namítla Kate, když už byl na odchodu. Gibbs se k ní otočil a změřil ji spalujícím pohledem, takže nad tím Kate jen protočila oči, něco zavrčela a vydala se po své práci, koutkem oka zaznamenávajíc, že Gibbs opouští hotelový pokoj. Zajímalo ji, kam zase šel, ale rozhodla se to v tuto neřešit; místo toho poslala McGeeho, aby jel s Carter napřed. *** Sam iritovaně sledovala, jak si žena před ní dělá poznámky. Odhadovala, že zvláštní agentka Todd byla o něco mladší než ona sama a byla to velice pohledná žena, jevila se docela sympaticky, až na ten fakt, že Sam neměla nejmenší náladu se s někým bavit a Todd si zase držela profesionální odstup, podbarvený tím, že ji měla pravděpodobně už za vinnou. Sam několikrát zopakovala, že nemůže nic říct a potřebuje mluvit se svým velícím, než upadla do mlčení tak paličatě, až tím byla sama překvapená. Potřebovala si ale srovnat myšlenky a vzpomínky. Tento hotelový pokoj sousedil s tím jejím. Slyšela tu křik a rány, a když sem přišla, bylo to tu v tomto stavu, jako po rvačce. Pamatovala si modrý záblesk, bolest a bezvědomí – rozhodně zat’ni’katel – a pak ji probraly teprve hlasy. Policisté ji odtáhli stranou, nedovolili jí na nic sáhnout, ani sebrat se, sdělili jí, že byla nalezena vedle těla se zbraní v ruce a je důvodně podezřelá z vraždy. Nemohla jim nic říct; nic nevěděla a co věděla, o tom musela pomlčet, dokud se neporadí. Pak přijela NCIS. Udělali jí test na střelný prach trochu jinak, než to znala, a vyfotili jí ruce, aby měli důkaz, že střílela. Dovolili jí konečně se umýt, dali jí napít a patolog ji zevrubně vyšetřil. Pak ji vyslýchala agentka Todd, sdělovala jí, že by měla mluvit, že to pro ni nevypadá dobře. Chvilku po tom, co ji agentka Todd začala vyslýchat, se ke skupině přidal vysoký, šedivý agent s ostrýma modrýma očima a poněkud ‚načuřeným‘ – jak by řekl plukovník – výrazem ve tváři. Napřed mluvil se starším z agentů, tím, který se ji pokoušel sbalit pohledy, pak s tím mladším, s patologem a nakonec k němu odešla agentka Todd, aby mu patrně nahlásila svůj neúspěch. Sam sledovala, jak muž odchází a pak, jak agentka Todd zamířila k mladšímu z agentů a zagestikulovala k ní. Mladší z mužů kývl a přispěchal k ní. „Dobrý den, zvláštní agent Tim McGee,“ napřáhl k ní pravici v rukavici. „Je mi ctí, majore Carter.“ Zamrkala na něj unaveně a překvapeně zároveň. McGee zjevně pochopil, že ať už tím myslel cokoliv, v tuto chvíli neuspěje. „Musím vás vzít do vazby, majore, pojďte se mnou.“ „Můžu si zavolat?“ rozhodila Sam rukama. Měla přece právo minimálně na právníka. „Ne, zatím ne.“ McGee ji chytil za paži a navedl ke dveřím, jako kdyby tam sama netrefila. Měla chuť mu jednu mu vrazit, ale uvědomila si, že on pravděpodobně za nic nemůže, všechno to měl na svědomí ten šedivý chlápek; napřed se na ni podíval, na zlomek zbledl – nechápala proč – a pak řekl agentce Todd něco, co se jí nelíbilo. Vsadila se, že tehdy jí odepřel přístup k telefonu. Ne, nejspíš byla jen paranoidní, pomyslela si, když ji McGee odváděl se dvěma policisty pryč. *** „Promluvila?“ otázal se Gibbs Kate nebo McGeeho, to bylo v podstatě jedno, když pružně vešel do kanceláře. „Ne,“ zakroutila záporně hlavou Kate, „Tony to pořád zkouší… Ačkoliv přesně nevím, co vlastně.“ Chvíli mlčela a sledovala, jak si Gibbs sedá za stůl, než sama vstala a postavila se přímo před něj. „Jdeme proti jejím právům, Gibbsi.“ „Já vím,“ ujistil ji Gibbs, „ale ona něco tají.“ „Gibbsi, tohle můžeme všichni ošklivě odnést,“ nedala se zastrašit Kate, „zpochybní – “
„Máte snad pocit, agentko Todd,“ přerušil ji Gibbs ledově a vstal, aby přiblížil svůj obličej k jejímu, jak měl ve zvyku, když někoho zastrašoval, „že jsem někdy snad popřel svoji zodpovědnost?“ „Ne, nemám,“ Kate stiskla rty pevně k sobě, „nerozumím ale tomu, co se děje. Co je s ní, že ji tu chceš za každou cenu udržet?“ Kate věděla, že uhodila do černého, poznala to ze způsobu, jakým jeho oči potemněly. „Pokud máte problém s mým rozhodnutím,“ pokračoval Gibbs oficiálně, „nic vám nebrání vznést stížnost u ředitele.“ „Ty víš, že to neudělám,“ sykla Kate podrážděně, uvědomujíc si, jak blízko se k sobě dostali, a v jejím tónu bylo jasně slyšet to nevyřčené ‚bastarde‘, které jakoby tam neodmyslitelně patřilo. „Tak se vrať do práce,“ usadil ji Gibbs stylem, díky kterému věděla, že se k tomuto vrátí, protože je smrtelně uražený zpochybňováním jeho rozhodnutí a přetřásáním jeho důvodů. „A dostaň se sakra přes to utajení k její složce.“ Gibbs popadl svůj kelímek s kafem a odrázoval pryč, nechávaje Kate v kanceláři jen se zaraženým McGeem. „McGee?“ „Už se na to dívám,“ oznámil jí McGee pohotově, „je tu jen jméno, hodnost, zmíněné vzdělání, zásluhy a vrchní velení, není tu ani její přímý velící.“ „Já vím,“ povzdechla si Kate, „to je taky všechno, co vím, nedostanu se přes to utajení.“ „Můžeme zkusit Abby,“ rozhodl McGee ve snaze Kate pomoct; věděl, že si u Gibbse pěkně naběhla. „Horší už to nebude,“ souhlasila Kate nepřítomně, pokoušejíc si vzpomenout, kdy se Gibbs ohledně té ženy začal chovat takto; co se stalo, že ho to tolik rozrušilo. Pospíšili si s McGeem k Abby do laboratoře a výtah se za nimi zavřel přesně ve chvíli, kdy druhou stranou vešel do jejich kanceláře Tony. „Řeknu vám, doufám, že je nevinná, stála by za – “ V tu chvíli zjistil, že z původně zamýšleného dialogu o přednostech jejich podezřelé a Gibbsově podivném zájmu je jen monolog. „Kde sakra jsou?“
2. Sam prudce zvedla hlavu, když Gibbs vešel do místnosti. „Majore Carter,“ oslovil ji energicky, „zvláštní agent Jethro Gibbs.“ Usadil se za stůl naproti ní a jeden kelímek kafe položil před sebe, druhý před ni. Hleděla na něj, jako kdyby se mu za zády právě objevila Da Vinciho ‚Poslední večeře‘ a ani nepohnula rukama složenýma v klíně. „Leroy Jethro Gibbs?“ opáčila po chvilce, co ho zkoumala, jako by zkoušela něčemu uvěřit. „Známe se?“ opáčil Gibbs. Ucítil uspokojení; pokud ona o něm ví, nebyl zapomenut. Carter ale záporně zakroutila hlavou, sáhla si pod rolák a vytáhla vojenské známky, které si sundala z krku a s posledním stisknutím dlani, jakoby jim dávala sbohem, je položila na stůl a posunula k němu. „Mám vyřídit, že je mu to líto.“ Gibbs přejel špičkami prstů přes psí známky, jakoby se jich bál pořádně dotknout. „Nic víc?“ „Ne,“ zakroutila hlavou, „řekl mi, ať vám je předám a vyřídím vzkaz, než…“ Polkla a pak už na větu nenavázala. Místo toho se na něj pozorně zahleděla. „Je mi líto vaší ztráty.“ „Vypadá to, že jste ztratila víc, než já,“ odpověděl na to Gibbs, známky schovávaje v dlani a přesunuje svou obnovenou pozornost zpět na ni, v hlase původní sílu a v očích původní distancovanost. Sam se na něj zamračila, zjevně se snažila pochopit, o čem mluví, nebo z čeho tak soudí. Odmítla se ukvapovat, nebo skočit na nějaký jeho trik; ten mladší chlápek, co se ji střídavě pokoušel znervóznit, zastrašit a sbalit, říkal něco o tom, že šéf má dneska špatnou náladu. Nehodlala se ale nechat vyvést z míry, začít panikařit… Posledních několik hodin si připadala, jako by ji někdo naprogramoval jen na určitý úkol a zbytek šel mimo ni. Ani situace, ve které se právě nacházela, v ní nevzbuzovala opravdový strach. Zmatená a naštvaná ale byla dokonale. „Plukovník O’Neill byl můj velící důstojník, přímý nadřízený,“ odpověděla potom, aby ta otázka nevisela ve vzduchu, ačkoliv na něm poznala, že tomu patrně moc nevěří. Bylo jí to jedno. „Nevím, proč mě tu držíte, agente Gibbsi, řekla jsem jasně vaším lidem, že nemůžu vypovídat, dokud se neporadím se svým velícím důstojníkem,“ přešla plynule k důvodu, proč tu seděla, poněkud důrazněji, než tu dosud na kohokoliv mluvila. „Já vím,“ přitakal Gibbs, „je to utajené.“ „Potom nechápu – “ „Jack O’Neill,“ přerušil ji Gibbs, „byl můj bratr.“ Díval se, jak se její oči rozšiřují překvapením, evidentně to ale nebyl takový šok, aby zůstala zaražená. Místo toho chvíli potom přimhouřila oči a naklonila se dopředu, ve tváři poznání. „Já tu nejsem kvůli tomu mariňákovi, že ne?“ řekla potom pomalu. „Jsem tu kvůli plukovníku O’Neillovi.“ „Vinen,“ přiznal Gibbs s lehkým úsměvem, který na jeho tváři ale jen probleskl a nebyla v něm vůbec žádná emoce. „Jak zemřel?“ „To je utajené, je mi líto,“ zakroutila Sam hlavou. Gibbs zmlkl. Věděl, že ona se jen tak nedá obměkčit, ale zároveň věděl, že svého bratra už nepozná, i kdyby mu na krásno o něm chtěla vyprávět. Nechtěl se odhalovat, otevírat někomu naprosto cizímu víc, než už to udělal. Potřeboval vědět aspoň to, jak Jack ze života odešel, ten vzkaz mu nestačil. Musel to na ni zkusit jinak. „Na vašich rukou byly stopy střelného prachu, majore,“ řekl pak. Sam zakroutila nesouhlasně hlavou, světlé obočí svraštěné, a mimoděk zvedla ruce z klína, aby se na ně podívala, jak si urputně snažila na něco vzpomenout. Položila ruce před sebe na stůl a znovu k němu vzhlédla. „Nevím, jak se tam dostal. Neudělala jsem to. Neměla jsem ten večer zbraň vůbec v ruce.“ Gibbs natáhl ruku a ukazováčkem přejel po jemném zlatém náramku na jejím pravém zápěstí; v drobných kroužcích ze žlutého zlata byly droboučké trojlístky z bílého. Znal ho moc dobře, to byl důvod, proč s ní tolik potřeboval mluvit, potřeboval ji tu udržet. Kdyby věděl předtím, že přijela, aby ho našla, nebyl tento risk nutný. Na tom už ale teď nezáleželo. Ucukla pod jeho prstem a vypadala podrážděně, schovala ruce. Neomluvil se. „Ten náramek dala Jackovi Emily, naše matka… Neměla dceru, která by to dala své dceři… tak to dala Jackovi, protože ho dostala od jeho otce... Jste první, kdo ho nosí.“ Neřekla na to nic; chvíli tím vypadala zaražená, jakoby si až teď uvědomovala plný rozsah symbolické hodnoty šperku, který nosí. Gibbs náhle, navzdory svému původnímu přesvědčení, zapochyboval o tom, že mezi Jackem a majorem kdy bylo něco fyzického, nebo mezi nimi vůbec něco proběhlo. „Zůstal vzadu, aby zachránil ostatní. Obětoval se, a naší věci tím hodně pomohl. Víc vám opravdu víc říct nemůžu, je mi líto.“ Gibbs pokýval hlavou a nadechl se, aby něco řekl, ale než se Sam vůbec pokusila identifikovat, jestli hodlá mluvit o O’Neillovi, nebo o té vraždě, přerušil ho zvonící mobil. Gibbs ho vzal, chvíli poslouchal a pak řekl, že tam hned bude, načež sbalil kafe a odešel.
Sam si povzdechla a hlava jí klesla do dlaní. „Prokristapána,“ zamumlala a vzápětí se sama pro sebe hořce pousmála. Najednou si uvědomila, jak rychle během těch pár dní spadla až na dno. Na začátku tohoto týdne byla šťastná; seděla ve své laboratoři a pokoušela se plukovníkovi, který si opět hrál na idiota, vysvětlit něco, co ho nezajímalo, a nemohla se přestat smát. Jen pár hodin na to ho na jeho rozkaz zanechala v poli na pospas jisté smrti. Pořád viděla odhodlání vepsané v jeho tváři, které mu vzalo život, a měla v živé paměti, jak si rozhodně sundává vlastní psí známky z krku; cítila, jak jeho velké ruce vmačkávají do její dlaně ty dva kousky kovu a slyšela, jak k ní mluví. Od té doby se v tom plácala. Udělala, oč ji žádal, jen aby ji nějaký mizera z NID, protože nikdo to být nemohl, omráčil a svedl na ni vraždu mariňáka. Perfektně ji očernil. Nemohla říct ani slovo na svoji obhajobu, dokud se neporadí. Může jen sedět se založenýma rukama a počkat, až si Gibbs pohraje. Když tak nad celou touto zoufalou situací přemýšlela, jediný klad byl, že jí Gibbse přihráli přímo do cesty, ať už to byl kdokoliv. Svůj slib plukovníkovi dodržela, a jakmile odsud vyvázne, může se konečně stulit do klubíčka ve své posteli a vyplakat. Do té doby se nesmí nechat zlomit. *** Ducky podal Gibbsovi sklenku bourbonu, který měl schovaný ve svém stole pro případy potřeby. Teď takový případ nastal; Ducky věděl, že Gibbsovi víří hlavou příliš mnoho myšlenek a příliš mnoho emocí, které je potřeba trochu otupit a usadit. Sklenka na uklidnění bylo to, co Gibbs potřeboval a Ducky také, když tak nad tím přemýšlel. Sledoval, jak Gibbs rychle pozřel zlatavou tekutinu, a svou dávku zatím držel netknutou v ruce. „Ta žena ve vazbě, major Carter… Opravdu to udělala?“ Gibbs zakroutil záporně hlavou. „Nemyslím,“ odpověděl, odkládaje sklenku na Duckyho stůl. „Kate byla znepokojená tvým chováním a přístupem k majorovi…“ nadhodil znovu Ducky. „Já vím, že byla,“ přitakal Gibbs a povzdechl si. „Carter nosí náramek, který mi byl povědomý v souvislosti s Jackem… Byl její přímý velící, ten náramek má od něho… Chtěl jsem jen vědět, jak se to stalo.“ „To je ale zvláštní náhoda,“ odtušil Ducky. „Není to náhoda,“ zakroutil hlavou Gibbs, „přišla mi něco vyřídit. Vypadá to, že Jack se hrdinsky obětoval a předtím si na mě vzpomněl.“ Gibbs vytáhl bratrovy vojenské známky a ukázal je na dlani Duckymu. „Poslal s nimi, že prý je mu to líto, nic víc.“ „Nejspíš neměl čas sepsat dopis, Jethro,“ poznamenal Ducky. „Měl na to sedm let,“ zavrčel Gibbs, „sedm let a on vzkáže, že je mu to líto!“ Gibbsovi naběhla žíla na krku a prudce se šel projít na druhou stranu pitevny, než se aspoň trochu uklidnil. Ducky věděl, že to, co v Jethrovi explodovalo víc, než vztek, byla beznaděj a žal, ale neřekl na to nic. Vpravil do sebe konečně svou sklenku a nalil Jethrovi další, než se rozhodl udat. V době, kdy se Gibbs vrátil k němu se znovu nabytým, ale pracně udržovaným klidem, on už se skláněl nad tělem mrtvého mariňáka. „Ptával se na tebe.“ *** „A tehdy se točila a – “ „Ještě jsi mi neřekl, jak se má tvá matka,“ skočil Jack nezdvořile do řeči staršímu muži před sebou a Ducky si povzdechl. „.enávidím tento váš zpropadený zvyk skákat mi do řeči,“ zabrblal. Jack se jen uculil. „To protože všechny tvé historky známe,“ odpověděl. „Tak, jak se má stará paní?“ „Pořád, pořád stejně. .edávno se pobavila s mými kolegy – Kate a Tonym, jak jsem ti je představoval – bohužel já se tak nebavil. Ale jinak bych řekl, že si nemá nač stěžovat,“ osvětlil. Jack se neptal na to, co se dělo, bál se další historky. „A co Jethro?“ zeptal se lhostejně a posunoval vidličkou na talíři kus opečené brambory. „Ah, Jonathane, nepřestávám se divit, proč se někdo jako ty chová takto.“ Ducky složil příbor na kraj talíře. „Ducky,“ zaúpěl Jack. „.echci mu chodit na oči a nedokázal bych se mu znovu podívat do tváře, ty víš proč,“ odpověděl podrážděně. „Tehdy, před sedmi lety, se to tak možná mohlo zdát a to bych i chápal, ale teď už je to jen tvá hrdost,“ argumentoval Ducky. „Cokoliv,“ mávl nad tím rukou rozmrzele Jack. „Prosím, nebudeme teď řešit, co jsem udělal a neměl jsem dělat, nebo co jsem neudělal a měl jsem. Jen chci vědět, jak se má,“ osvětlil Duckymu. „Vím jen, že padlo i to čtvrté manželství,“ dodal mírněji, aby naznačil Duckymu, kde má začít. „Ah ano, Stephanie. Představil jsem je. Bohužel, Jethro se opět příliš oddal práci, ona na něj vytáhla basebalovou pálku a rozvedli se. Teď ho pronásleduje po telefonu každý rok na výročí a se mnou nemluví,“ vypověděl Ducky. Jack pozvedl obočí. „A já doufal, že tu smůlu konečně prolomil. Pořád mám pocit…“ Odmlčel se, jakoby uvažoval, jestli mluvit dál. „Pořád mám pocit, že nebýt mě, tak by mu to s Diane vyšlo,“ řekl nakonec.
„Tvůj zásah byla jen kapka v moři, Jonathane. Bylo to roztomilé děvče, ale jejich manželství bylo plné bouřlivých hádek už dávno před tebou, byla to noční můra. Jethro ji měl rád, ale příliš se ponořil do případu a ona po jeho boku trpěla. Ta záležitost s tebou to odstartovala, ale poslední kapka byla, řekl bych, ta nešťastná záležitost s golfovou holí.“ Ducky ho poplácal po ruce. „To ona se rozhodla, že mu ublíží, a to dávno před tebou. Sice ji neopustil, ale udělal pro ni nemožné zůstat,“ povzdechl si. „Ale ani ona nebyla nevinná, říkal jsem ti její další osudy?“ zeptal se Jacka. „.e a nejsem si jistý, jestli je chci slyšet,“ odpověděl Jack a Ducky věděl, jak neoblíbená je Diane u obou mužů. „Všechna naše setkání a rozhovory se za celých sedm let soustředily na silně povrchní záležitosti a mně je špatně z těch debat o počasí. Proč mi o sobě konečně něco neřekneš?“ Tentokrát to vypadalo, že doktor opravdu dojedl; odsunul talíř stranou a upřel na Jacka pronikavý pohled. Ten si povzdechl. „Říkal jsem ti pravdu, Ducky. Mám se fajn,“ odpověděl s upřímností v hlase. „Dělám přísně tajnou práci, v podstatě to samo jako před rozvodem,“ vysvětlil. „Tehdy jsi o tom mluvil jako o sebevražedné misi,“ podotkl Ducky. „Každá sebevražedná mise nekončí sebevraždou a z tohoto se ukázala zábava na pár dalších let. Bohužel ti nic říct nemůžu, i když si myslím, že bys to považoval za velkou legraci,“ uculil se Jack. „Až budeš potřebovat patologa, dej vědět,“ reagoval Ducky. „Mám to v poslední vůli,“ odvětil Jack. „Tak jsem to nemyslel, ale velice mi to lichotí,“ ušklíbl se Ducky. „A co tvá milovaná Sarah?“ Jack na to sklopil pohled. „Před pár lety se znovu vdala. Byl jsem na svatbě,“ odpověděl. „To je mi líto,“ prohlásil Ducky soucitně. „.emusí,“ ujistil ho s úsměvem Jack, „ona je šťastná. Byla to tehdy moje chyba, opustil jsem ji, když mě nejvíc potřebovala – duševně, psychicky, jak to říct. Byl jsem tam a nebyl jsem tam, nic jí nevyčítám. Jsme smíření,“ dokončil. Chvíli přemýšlel, hleděl do prázdna a zamyšleně se kousal zevnitř do tváře. „.avíc… Asi rok potom jsem si uvědomil, že i kdyby mi dala druhou šanci… zkrátka, už bych ji upřímně nemiloval,“ dodal poněkud ztěžka. „A kdo je ta šťastná?“ zeptal se narozdíl od něj velice lehce Ducky. Jack se uchechtl. „Je mimo mou ligu,“ řekl potom jen jednoduše. Ducky si povzdechl. „Život si s námi ošklivě zahrává,“ konstatoval. „A Jethro?“ zeptal se Jack. „Co bys udělal, kdybych ti řekl, aby ses ho došel zeptat sám?“ poznamenal Ducky dopáleně. Jack se přikrčil. „Řekl bych, že mi vlastně letí letadlo,“ odpověděl nevinně. „Ach, Jonathane… Myslím – a to ho znám dobře – že kdybys přišel, měl by takovou radost, že by tě rozhodně nepraštil. Víš, tehdy byl nejspíš tak v šoku, že ho mnohem víc naštvalo, že jsi odešel bez vysvětlení a nepokusil se obhájit; mrzí ho, že jsi prostě nad sebou vynesl sám rozsudek.“ Ducky se tak rozohnil, že Jack začínal litovat, že Jethrovo jméno vůbec vytáhl. Promnul si kořen nosu. „Spal jsem se ženou svého vlastního bratra, prokristapána… .o, ne úplně vlastního, ale… to je jedno,“ začal pomalu. „Ať se to seběhlo jakkoliv, pointa je, že i když to tak tehdy neviděl, v hlavě se mu to možná rozleželo, naskákaly úroky… A já mu to pořád nemám jak vysvětlit, nemám se jak ospravedlnit, nemám, co bych mu řekl, v hlavě mám okno.“ Teď se rozhorlil Jack. „Kdybych za ním šel, co mu mám asi tak říct? Stál bych tam a hloupě bych zíral, než by mu došla trpělivost a vyrazil se mnou dveře.“ „Jak je možné, že nad tím tak často přemýšlíš a nesebral jsi odvahu?“ zamračil se Ducky. „Mám moc práce,“ zabrblal Jack něco, co byla jen poloviční pravda. „Kecy!“ Jack vytřeštil oči, když Ducky rázně uhodil do stolu. Přes všechno, co už plukovník viděl, byl veřejně se vztekající a nespisovně mluvící postarší gentleman se skotským přízvukem to nejpodivnější. „Omlouvám se,“ prohodil Ducky jen tak mimochodem. „Jak dlouho se zdržíš?“ Mluvil zase už s jemným a upřímným zájmem, po předešlém výbuchu vzteku nebylo ani památky. „Dneska večer mám schůzku a zítra dopoledne se vracím zpátky,“ odpověděl popravdě Jack, nedovolil si lhát. „Kdy večer?“ zeptal se znovu Ducky. „Ducky, prosím…“ Proti Jethrově smrtícímu pohledu byl Jack zcela imunní, to o sobě věděl, ale Duckymu se nikdy nenaučil odporovat. Povzdechl si. „Jsi ďábel,“ zavrčel. „Jonathane, je to pro vaše dobro. Pokud se mýlím a Jethro o tvou přítomnost stát nebude, můžeš mě klidně proklít. Ale znám ho dost dlouho, abych věděl, že se nemýlím. Řeknu ti, co uděláme,“ zvedl prst do vzduchu a začal se zvedat, „půjdeš se mnou zpět na velitelství a já ho zavolám k sobě na patologii. Můžete se setkat už ve výtahu, tam budete mít největší soukromí. Já sám na poslední chvíli z výtahu vystoupím.“
Zdál se tím plánem tak nadšený, že Jack jen potají protočil oči a poslušně se zvedl, smutně se dívaje na svůj nedojedený oběd. Ducky byl ale zcela neoblomný a šoural se svým typickým krokem k východu, takže jen zaplatil a následoval ho. Když došli k jeho půjčenému autu, Jackovi zazvonil mobil. „O’.eill,“ ohlásil se a chvíli poslouchal. Jeho obličej jakoby se nemohl rozhodnout, jestli má potemnět, nebo se rozzářit a Ducky podle toho usoudil, že jeho plán se zase nekoná. Jack položil telefon. „Promiň, Ducky,“ zamumlal. „Mně se neomlouvej,“ odsekl Ducky a povzdechl si, „zavez mě aspoň prosím zpátky na .avy Yard.“ „Samozřejmě,“ souhlasil Jack a oba nasedli do auta. *** „Kdy to bylo?“ reagoval na Duckyho historku Gibbs. „Těch čtrnáct dní zpátky?“ Gibbs věděl, že je Ducky s Jackem v nějakém kontaktu a Ducky si byl vědom, že pro Gibbse to není tajemstvím, ale až teď měl šanci dostat se ke skutečným informacím; Gibbs měl svou hrdost, která mu bránila zeptat se. „Jack mi zavolal vždycky, když byl jednou za čas v DC. Nebylo to často. Zašli jsme na oběd, popovídali si… Nikdy jsem se do vaší věci nepletl, až do toho posledního setkání.“ Ducky se sklonil nad otevřenou hruď mrtvoly. „Neměl jsem čisté svědomí, nikdy jsem ale nenašel… Možná odvahu, možná příležitost. Snažil jsem se Jacka nabádat, aby za tebou šel a… Ano, před čtrnácti dny to bylo.“ „To byla ta tvoje návštěva, o které Abby mluvila,“ odtušil Gibbs. „Ano, říkal jsem Abby, že čekám návštěvu…“ „Nikdy se mnou nechtěl mluvit?“ zeptal se Gibbs rezignovaně a Ducky zakroutil hlavou. „Proč?“ Gibbs rozhodil rukama. „Co jsem udělal špatně? Našel jsem ho v posteli se svou ženou, jasně že jsem vypěnil!“ Gibbs začal vztekle přecházet okolo pitevního stolu. „Byl jsem vzteky bez sebe, kdo by nebyl?! On vyklidil pole, jistěže. Ale za celých sedm let nebyl schopný přijít s vysvětlením!“ Gibbs chvíli rázoval a jen funěl, jak se hlubokým dýcháním snažil uklidnit. „Jistěže vím, byl ožralý jak Dán, ona stejně tak. Jistěže vím, vyčítá si to doteď. Ale co mu sakra bránilo říct mi to?!“ „Dej si ještě, Jethro,“ pobídl ho Ducky, pokračuje ve své práci po celou dobu, co se Gibbs rozčiloval. Doktor moc dobře chápal, že ta bolest musí někam jít a tady tomu byl svědkem jen on, který to chápal, a mariňák, který už to nepoví. „Nechci,“ zavrčel Gibbs. „Jdu si pro kafe.“ S těmito slovy opustil pitevnu a zmizel ve výtahu. Ducky se za ním chvíli díval, než si povzdechl a sklonil se k bledému obličeji mrtvého těla před sebou. „Vím, že asi není moc vhodné tě o to žádat, ale hodilo by se nám, kdybys nám něco pověděl,“ povzdechl si a vrátil se k práci. „Tvoje smrt přišla ve špatnou dobu.“ Jakmile to vyslovil, nebyl si sám jist, komu to vlastně říká.
3. „Gibbsi!“ Abby založila ruce na prsou, jakmile uviděla Gibbse procházet dveřmi. „Říkal jsi, že tu budeš hned, když jsem ti volala, tomu půlhodina neodpovídá.“ „Co máš, Abby?“ zametl Gibbs její rozčilování pod koberec. Chvíli na něj úžila oči jen tak z principu, než se otočila ke svému počítači a vyvolala na monitoru fotky rukou majora Carter. „Stopy střelného prachu na rukou naší femme fatale,“ odpověděla mu a štíhlým ukazovákem zakroužila kolem ukazováku na fotce, „nezdá se ti to jako otlak? A hlavně, mívají profesionální vojáci otlak na ukazováku po stisknutí spouště?“ „Ne, pokud na jejich ukazovák netlačí cizí ukazovák,“ reagoval Gibbs. „Ani bych nevěřila, že se Tonyho flirtování může proměnit v něco užitečného,“ zamrkala na něj Abby. „DiNozzo má malé bezvýznamné plus,“ přitakal Gibbs, „zbraň a kulka?“ „Než ses sem dostal, stihla jsem to porovnat i ověřit,“ poznamenala ostentativně Abby, „a kulka v seržantovi byla vystřelená z majorovy zbraně.“ „Něco dalšího?“ „Pracuji s otisky, ale myslím, že nenajdeme ničí další, než majora, seržanta a pokojové služby; ti lidé, co to mají na svědomí, jsou profíci,“ oznámila mu Abby a vzala si Caf-Pow!, který jí podával. „Mimochodem, s Kate a McGeem jsme se dívali na majorovu složku, ale nic. Můžu to zkusit nahackovat,“ nabídla mu, „a k tomu SGC, pod které je zařazená, jsem našla jen, že je umístěno pod NORADem, nic víc.“ „Dobrá práce,“ prohodil Gibbs nepřítomně, „najdi víc.“ „To znamená co?“ zavolala za ním Abby a sledovala ho, jak zase odchází. Nedočkala se odpovědi. Jakmile se za ním zavřely dveře výtahu, sáhla po sluchátku telefonu a stiskla rychlou volbu nahoru do kanceláře. „Kate, poplach – Gibbs se chová podivně a vůbec to není jeho typickým způsobem.“ *** Tony stál za polopropustným sklem a sledoval majora Carter; přecházela po místnosti jako lvice v kleci, ruce založené na prsou, rty stažené. Pokud byl Tony schopný odhadnout – a byl si jistý, že o ženských emocích má přehled, ať Kate tvrdí, co chce – byla opravdu vzteklá. Zajímalo ho, jestli je vinná, nebo ne. On sám odhadoval, že není, ale sám si nebyl jistý, jestli to není tím zájmem, který v něm vzbudila. Rozdováděné vojandy, to byly vždycky jeho nejoblíbenější lechtivé kalendáře. Pousmál se pro sebe; pochyboval, že ona taková byla. Rozhodně by ale stála za hřích, působila tak nedotknutelně… Takové pro něj vždycky byly výzvou a jejich úsměv by se dal vyvažovat zlatem. „DiNozzo!“ Gibbsovo oslovení přišlo zároveň s prudkým otevřením dveří. „Říkala, že musí mluvit skrz zabezpečenou linku. Když jsem jí řekl, že to nebude nejspíš možné vzhledem k jejímu stavu, zavolala si. Mluvila s nějakým generálem Hammondem a evidentně užívala krycí názvy.“ „Jistěže,“ povzdechl si Gibbs. „Myslíš, že to má něco společného s tím utajením, co je všude okolo?“ zeptal se Tony. „Možná,“ připustil Gibbs, „ale ty jdi pomoct Kate a McGeemu s prověřováním našeho seržanta, než se nám major uvolí něco říct.“ „Nemohl bych ji ještě – “ „Co?“ štěkl Gibbs a Tony rychle zakroutil hlavou. „Nic, šéfe, jdu pomoct Kate a McGeemu, kdybys mě hledal,“ rozhodl rychle a odešel. Gibbs, usrkuje ze svého kafe, se díval, než tenký proužek světla úplně zmizel a dveře lehce cvakly, a pak otočil pohled k ženě ve výslechové místnosti. Vypila kafe, sundala víčko a natrhala vrchní část kelímku na pásky, opravdu netrpělivě na něco čekala. Gibbs znovu přemýšlel nad tím, jaký vztah mezi ní a jeho ztraceným bratrem byl. Napřed, kvůli tomu náramku, o kterém věděl, jak ho Jack vnímal, byl přesvědčený, že žena, kterou má před sebou, je milenka jeho bratra; opravdová milenka, ne jen zakázané ovoce, které Jack prostě musel ochutnat. Ale když s ní mluvil, když ji pozoroval… té ženě na Jackovi záleželo, ale byla voják, myslela jako voják, poslouchala… Nezačala by si se svým velícím důstojníkem a Jack měl k ženám úctu, neohrozil by ji, pokud mu na ní záleželo. A to velice pravděpodobně ano. Nebyla vinná, tím si byl jistý, ale nedokázal pochopit, do čeho se to sakra zapletla, že si někdo dal tolik záležet, aby ji očernil, obvinil z vraždy. Usoudil, že bude trochu přístupnější, když jí řekne, že mají důkazy, i když neprůkazné, o tom, že může být nevinná; minimálně mu třeba z části objasní, co se děje… Snad.
Energicky odešel z pozorovací místnosti a vešel do výslechové; otočila se k němu, ruce stále založené na prsou, a kývla hlavou. „Agente Gibbsi?“ Zjevně očekávala, že nese zprávy od jejího velení a Gibbs pro ni zadoufal, že ji její velící nenechá vzadu pro důležitost projektu, o které zjevně nikdo nepochyboval. „Majore,“ oslovil ji s lehkým úsměvem, „posaďte se.“ „Ne, díky,“ zakroutila hlavou, „už mám sezení dost.“ „To chápu,“ přitakal Gibbs a sám se posadil. „Náš forenzní vědec našel lehký otlak na vašem ukazováku, jako by vám někdo pomohl stisknout spoušť… Vypadá to, že se vás někdo snaží zbavit.“ „Oh konečně, prokristapána,“ zamumlala a klesla do židle, hlavu opírajíc do dlaní. Gibbs na to pozvedl obočí, dobře si pamatuje, ze kterých úst to zaklení slýchával s železnou pravidelností, a musel se nad tím trochu pousmát. Zároveň s tím pocítil příšerně rozpínavou a intenzivní prázdnotu, která ho už dlouho takto neovládla. Naklonil se nad stůl, aniž by si pořádně uvědomil, že ten naléhavý pohyb udělal. Položila předloktí před sebe a unaveně se na něj podívala. „Předpokládám, že důvod, proč o vás nikdo z nás nikdy neslyšel, je protože jste s plukovníkem nevycházeli moc dobře.“ „Yeah,“ přitakal Gibbs na to její jednoduché konstatování. „Proč vás někdo chce očernit? Jdou po vás profesionálové, víte to?“ „Kvůli práci,“ odpověděla nepřímo Carter, „vždycky to jsou profesionálové. Myslí si, že když zničí první linii, dostanou se k velení, a když položí to, nebude jim nic stát v cestě. V tom, co děláme… Vždycky jsou tu ti správní a špatní chlápci; ti, co dělají daný úkol politicky korektně a diplomaticky čistě a ti, co prostě hodlají úkol splnit jen v jednostranný prospěch. My jsme v tomhle případě ti správní a těm špatným se to nelíbí.“ „Hm,“ zpracoval to Gibbs a upil svého kafe, „v podstatě žádná novinka.“ „Ne, to ne,“ přitakala Sam, „a plukovníkova smrt se jim nejspíš hodila. Už jednou se ho snažili zkompromitovat.“ „Kinseyho atentát?“ reagoval Gibbs. Sam pomalu přikývla, obočí poněkud tázavě pozvednuté. „Nemyslel jsem si, že zrovna Kinsey by byl ten typ, pro kterého by Jack měl důvod dělat přátelské služby. Nemýlil jsem se.“ Sam přitakala. „Yeah, plukovník by si radši nechal vrtat koleno, než pro něj něco udělat.“ Vyměnili si s Gibbsem úsměv. Gibbs otevřel ústa s úmyslem zase se vrátit k případu, když mu zazvonil telefon. Vytáhl ho z kapsy a přijal. „Aha… dobře… rozumím. Hned jsme tam.“ Tvářil se poněkud neurčitě, když domluvil, a mávl rukou na majora. „Vypadá to, že máte hovor, majore.“ Její obličej se poněkud rozjasnil. „Jdeme do MTAC.“ „MTAC?“ zopakovala, ale poslušně se zvedla a následovala ho ven. „Víceúčelové centrum sledování hrozeb,“ pokusil se vysvětlit Gibbs, „velká obrazovka, spousta počítačů, sedadel a zabezpečená linka.“ „Ah,“ vzala Sam na vědomí a pousmála se. Znamenalo to, že ji volalo SGC, kdo jiný by se obtěžoval se zabezpečenou linkou? *** „Dobře.“ Tony spráskl ruce a zahleděl se přes jejich stoly na svou kolegyni, „přijímám tvoje návrhy o tom, co se to sakra děje – proč Gibbs vyšiluje, Abby s McGeem se hackují do nějakého přísně tajného systému, Duckymu ta pitva tak trvá a ty se tváříš, jako kdybys věděla, že jsem o tobě rozhlásil, že sis nechala zvětšit prsa.“ „Tys udělal co?!“ Kate na něj vytřeštila oči a zírala na něj se směsicí vzteku a nedůvěry. „Neobíhej od tématu, ano?“ obořil se na ni Tony, odrovnávaje ji tónem hlasu, kterým si osoboval právo být naštvaný. „Musíme s tím něco udělat.“ „Musíme pracovat, Tony. Ještě nemáme nic – “ „Ty nemáš nic,“ opravil ji Tony s mávnutím ruky, „já už jsem zjistil, že seržant Alex Barder byl sirotek, občas navštěvoval svůj sirotčinec, neměl žádné přátele – jediný, s kým udržoval pravidelný kontakt, byla jeho holka a ta se s ním ráno před vraždou rozešla, nikdo jiný nevěděl, s kým má schůzku. Mám taky jeho adresu, jak si to Gibbs přijde poslechnout, zajedeme tam. Zjistil jsem registraci jeho telefonu a dostal se k záznamům, ale někdo je úplně vymazal.“ Tony postupoval k ní, až stál úplně do jejího stolu, a zaznamenal teď, jak Kate náhle ztuhla a pootevřela rty. „Ostatně stejně jako jeho e-maily, takže to vypadá, že po něm jde někdo vysoce postavený. Teď máme všechno, co jsme mohli zjistit, a já požaduji, aby ses mi teď věnovala a přišla na to, co se to tu děje a co se děje s Gibbsem!“ „Se mnou se něco děje?“ Tony se prudce napřímil a pochopil, co mělo strnutí Kate, které tak podcenil, znamenat. Zaskřípal zuby a pomalu se otočil, aby čelil dalšímu překvapení. Za Gibbsem stála major Carter s rukama spojenýma vepředu v až skoro stydlivém gestu, ale usmívala se. „Major už není ve vazbě?“ podivil se rychle Tony, pokoušeje se okamžitě nasadit nonšalantní úsměv. „Je,“ odpověděl lakonicky Gibbs, „prohledejte Barderův byt, kryjte si záda. McGee?“ „Dole s Abby, Gibbsi. Dělají na… Tom, co jsi chtěl,“ odpověděla pohotově Kate.
„Fajn,“ přitakal Gibbs. „Na co ještě čekáte?“ rozhodil rukama, když se pár vteřin nic nedělo. Kate se urychleně shýbla pro batoh a Tony se stejně zbrkle odebral ke svému stolu pro svůj. Zatímco ho hledal, zaznamenal, jak se Gibbs otočil k odchodu, položil lehce, ale pevně majorovi ruku na loket a nasměroval ji směrem ke schodům nahoru. Kate si, když se připojovala k Tonymu na cestě k výtahům, všimla, že oba stoupají po schodech a něčemu se usmívají. Vytřeštila oči na Tonyho a ten jí stejně překvapeně pohled vrátil. „Jestli je ve vazbě, proč nemá pouta?“ „A čemu se sakra culí?“ „A kam jdou?“ Oba vešli do výtahu a bezradně koukali kolem sebe, aby vymysleli odpověď aspoň na jednu otázku, ale nic nevydedukovali; pohlédli proto znovu na sebe. „Abby!“ „Ducky!“ Vzájemně si to odkývali a oba vytáhli mobil, aby zkusili vyzvědět něco víc od lidí Gibbsovi bližších než oni sami. „Předpokládám, že vaši podřízení netuší o vašem spojení s plukovníkem, že?“ zeptala se Sam, když stoupali po schodech nahoru směrem k MTAC. „Stejně jako vy jste nevěděla o mně,“ odpověděl Gibbs. Sam na to kývla a pousmála se na něj, myslíc si něco o tom, že o Gibbsovi, nebo vůbec o nevlastním bratrovi, neměl nejmenší tušení ani Daniel, který pravděpodobně věděl o Jackovi nejvíc. Gibbs se krátce zasmál zároveň s ní a Sam mu ve tváři poznala, že věděl, na co pravděpodobně myslela. Nerozebírala to dál. *** Generál Hammond seděl ve své kanceláři, nervózně hledíce na monitor před sebou. Právě se účastnil videokonference s velitelstvím NCIS a hleděl do místnosti zvané MTAC na ředitele Morrowa, se kterým právě mluvil. Na tváři se mu jasně zračily starosti; došlo mu celkem rychle, co se ohledně majora Carter vlastně děje a krev se v něm vařila vztekem, když si dal dvě a dvě dohromady. Ten, kdo to udělal, to naplánoval záměrně po smrti plukovníka O‘Neilla, využil poněkud otupělé situace, která nastala, ačkoliv by neměla. O‘Neill byl přece jen vzor, svým způsobem hrdina. Hammonda napadlo, jestli neměli prsty i v jeho odstranění, ale nedokázal si z hlášení SG-1 dát dohromady, jak by to dokázali. Rozkázal ale pro jistotu doktoru Jacksonovi a Teal'covi zůstat na základně, dokud nebudou vědět víc. „Generále Hammonde? Zvláštní agent Gibbs, vyšetřuje náš případ,“ oslovil ho Morrow, jakmile se společnost v MTAC rozšířila. „Agent Gibbs, generál Hammond, velící důstojník majora Carter a velitel SGC.“ „Agente Gibbsi,“ ujal se Hammond slova s kývnutím k prošedivělému agentovi, „majore, rád vidím, že jste v pořádku.“ „Je mi líto, pane, nevím, co bych řekla,“ začala major rychle. „Než začneme,“ Hammond se otočil ke Gibbsovi, „musím vás požádat, agente Gibbsi, aby vaši lidé zanechali pokusů dostat se do naší databáze a interního systému. Vyřiďte to hned, naši lidé tak jak tak blokují každou novou cestu a k datům plukovníka O‘Neilla – a ani kohokoliv jiného – se stejně nedostanou.“ Gibbs zaskřípal zuby, nenáviděl fakt, že generál v křesle na obrazovce naproti něj nejspíš zná jeho důvody a ví i přesně, kteří lidé na tom pracují, a po důrazném kývnutí, kterého se mu dostalo od Morrowa, vytáhl mobil. „Abby, McGee, dejte od toho ruce pryč.“ „Děkuji,“ pokývl Hammond hlavou, „s prezidentem a ředitelem jsme se rozhodli, že nejvhodnější bude ponechat případ ve vaší jurisdikci a tomu uzpůsobit množství informací, které vám bude odtajněno. Majore, můžete nám říct, co se stalo?“ „Není toho moc, pane,“ kývla Carter poslušně, „přijela jsem do DC, vzala si taxi z letiště, ubytovala se v předem zamluveném pokoji, měla jsem od plukovníka za úkol najít agenta Gibbse, požádal mě o to, než… Večer jsem zaslechla hluk a křik z vedlejšího pokoje, vyšla jsem a dveře byly pootevřené; opatrně jsem vešla, nic dalšího si nepamatuji. Jsem přesvědčená, že mě omráčili…“ Sam se přece jen odmlčela a Hammond jí pokynul, aby pokračovala. „Zatem, pane.“ „Jste si jistá?“ zeptal se Hammond s obavami v hlase a Sam přikývla. „Tak, jak jen můžu, pane,“ potvrdila. „Pak si vzpomínám na ochranku hotelu, policii a NCIS, bohužel nemám ponětí, kdo po mně střílel a rozhodně jsem nestřílela já.“ „Ředitel už mě informoval, že na to existuje určitý důkaz.“ Hammond si povzdechl. „Ať je to, jak chce, ten někdo vás chce minimálně za mřížemi, ne-li hůř. Nebylo by moc moudré vrátit se.“ „Souhlasím, major Carter by měla zůstat ve vazbě, dokud nenajdeme minimálně přímé útočníky. Dokud si budou myslet, že je podezřelá, znovu po ní nepůjdou, zatím je uklizená,“ vložil se do toho Gibbs stylem, jakoby tam major nebyla, a Hammond kývl na souhlas. „Pane, Daniel a Teal'c?“
„Jsou v pořádku, nakázal jsem jim neopouštět základnu,“ odpověděl jí Hammond s malým úsměvem. „Předpokládám, že svůj malý úkol jste splnila.“ „Ano, pane, splnila.“ „Vzpomínkový obřad kvůli vám asi nebude možné odložit, majore, je mi líto.“ „Jsem si toho vědoma, pane,“ přitakala Sam a její oči poněkud pohasly; do poslední chvíle doufala, že jí dovolí vrátit se do Colorada a říct plukovníkovi poslední sbohem – teď věděla, že to nepůjde. „Budu vděčný, když mě budete informovat o každé novince a jsem ochoten udělat všechno proto, abych pomohl,“ otočil se Hammond znovu na ředitele Morrowa. „Za majora Carter se zaručuji a velmi bych ocenil důraz na její bezpečí.“ „Spolehněte se,“ ujistil Hammonda Morrow, „doufám, že naše spolupráce donese kýžený výsledek.“ „Také doufám, nebudu vás déle zdržovat,“ Hammond znovu upřel pohled na Sam, „majore, míru sdělených informací nechávám na vašem úsudku,“ povzbudivě se na ni pousmál, byl to jen zákmit, „opatrujte se, děvče.“ „Budu – děkuji, pane.“ Spojení bylo přerušeno.
4. „Podívejte, Gibbsi,“ začala Sam po zralé úvaze na cestě z MTAC, „já vím, že to má dál vypadat, že jsem zatčená, ale nerada bych seděla se založenýma rukama ve výslechové místnosti – “ „Umíte to s počítači,“ konstatoval Gibbs. „Jsem docela dobrá,“ potvrdila Sam. „Proto nejedeme zpět do výslechové místnosti,“ uzavřel Gibbs. Sestoupili z patra a přes halu, ve které byl jen McGee, kterého Gibbs ho naprosto ignoroval, ji vedl k vnitřnímu výtahu. Sam se dál na nic neptala; usoudila, že se brzy dozví, kam jedou. Nastoupili do výtahu. „Můžou za Jackovu smrt ti stejní lidé, jako se pokoušejí dostat vás?“ Sam věděla, že ta otázka přijde, ale udivilo ji, že se jí na to Gibbs ptá jako na exaktní fakt. „Nenapadá mě způsob, jak by to mohli zařídit,“ odpověděla to, k čemu došla sama. Gibbs na to neřekl nic a ona neměla pocit, že by cokoliv měla dodávat, takže zůstali tiše až do doby, kdy se dveře výtahu otevřely. Gibbs ji vedl do forenzní laboratoře; venku se pomalu stmívalo, Abby měla malá okna zatemnělá a světla rozsvícená. „Ráno vás budeme muset dát jinam, aby vás tu nebylo vidět,“ prohodil Gibbs. Sam mlčky kývla; byla vděčná, že nemusí sedět ve výslechové místnosti a Gibbsovi nějakým způsobem důvěřovala. „Abby, tohle je major Carter,“ zavolal Gibbs na postavičku v bílém plášti, která se otočila na podpatku tak rychle, až to vypadalo, jako by v jedné vteřině stála k nim zády a v druhé čelem. „Majore, tohle je Abby Sciuto, naše forenzní pracovnice.“ „Ta, která se měla nabourat do naší databáze?“ zeptala se Sam. „Taky jsem to úspěšně provedla,“ hájila se Abby zamračeně a založila ruce na prsou s našpulenými rty, „kdybyste mě nezastavili –“ „Hesla k zabezpečeným souborům se každých pár vteřin mění a smyčky se posunují od jednoho adresáře k druhému. K těm záznamům, kterými vás pověřil agent Gibbs, abyste našla, se dostanete jen z portálů v Cheyenne Mountain, všude jinde vás zavedou do systému, ale okamžitě začnou zaměřovat a bezpečnost se aktualizuje s každým dostupným hackovacím programem na trhu.“ „Takže by stačilo vypočítat periodu, kdy se smyčky mění, a podle nich – “ „Mění se naprosto náhodně a číselné kombinace se každý týden obnovují, na jedno heslo je miliarda možností. Musela byste poupravit běh času, abyste byla schopná se vůbec dostat k jedné složce.“ „Wow, to je docela působivé,“ reagovala Abby upřímně, „jakže jste říkala, že se to dá obejít?“ Sam se na ni zakřenila a koutkem oka zahlédla, jak se Gibbs pousmál. „Abby, major je teď pod naší ochranou, navenek to ale musí vypadat, že je pořád zadržená. Zůstane tu s tebou,“ seznámil Abby se situací. „Fajn, Gibbsi, to se mi líbí – jsem si jistá, že major ráda přiloží ruku k dílu,“ souhlasila Abby. Sam na to kývla a podívala se na Gibbse, který stále vypadal, že nad něčím váhá. „Budu hodná, Gibbsi,“ ujistila ho Sam. „Tomu věřím,“ kývl Gibbs a pak konečně zamířil ven z Abbyiny laboratoře. Jakmile se dveře výtahu, do kterého nastoupil, bezpečně zavřely, Abby přimhouřila na majora oči. „Takže, majore – “ „Sam,“ opravila ji major jednoduše a napřáhla k ní ruku. Abby se na ni chvíli nedůvěřivě dívala, než ruku přijala. „Abby,“ odpověděla. „S čím můžu pomoct?“ reagovala Sam. „Řeknu ti to upřímně,“ odpověděla Abby, „zatím s ničím. Ale můžeš mi povyprávět, Sam,“ zakřenila se na ni, nechávajíc prsty znovu se rozběhnout po klávesnici, „jakpak jsi to zvládla s Gibbsem? Nechtěl ti prý povolit ani telefonát.“ „Řekněme, že jsem věděla něco osobního, co Gibbse zajímalo. Máme – “ zarazila se a založila ruce na prsou, jako by ji čekalo vážné a nepříjemné sdělení. „Měli jsme společného známého.“ „Plukovníka Jacka?“ „Uhm…“ Sam vypadala dost zaskočeně, a přemýšlela, jak odpovědět, zatímco jí Abby z druhé části laboratoře přivezla židli. „Plukovník O’Neill byl můj velící důstojník, měla jsem od něj Gibbsovi vyřídit vzkaz.“ „Takže mi neřekneš, co měl plukovník Jack s Gibbsem společného, že? Máme o Gibbse trochu strach… Vypadá, že se trápí,“ pokusila se Abby naposledy majora obměkčit. „Je mi líto, Abby,“ přitakala Carter, ale pohodila hlavou k monitoru, „ale můžu ti opravdu zkusit s něčím pomoct.“ „Beru tě za slovo,“ přitakala Abby a vrátila se k otiskům.
*** „Něco v tom laptopu, Kate?“ „Ne, všechno vymazané, vezmu to Abby. Co ty? Nějaký adresář, tajná přihrádka…?“ „Ne, nic. Pokud tu něco bylo, někdo už to odnesl. Pochybuji, že sám smazal všechna data ve svém laptopu, když už jsme u toho,“ povzdechl si bezradně Tony. „Asi to zabalíme.“ „Dobře,“ přitakala Kate. „Abby mi psala.“ „Vážně? Něco zjistila?“ Tonyho výraz se rázem změnil; rychle pakoval vybavení a díval se na ni s netrpělivým hladem, až se málem Kate neubránila a poznamenala něco o tom, že ženy jsou jako drbny sice známější, ale pánové jsou po drbech přímo šílení. „Gibbs jí dal majora na hlídání, že prý je pod naší ochranou. A major prozradila Abby, že plukovník Jack – jak jste ho tehdy s McGeem potkali, když tu byl pro Duckyho – byl její velící důstojník. Označila ho prý jako jejího a Gibbsova společného známého, že prý nesla Gibbsovi nějaký vzkaz od plukovníka.“ „Takže jsem měl pravdu, je to osobní. A zřejmě dost, když Gibbse jeho smrt tak vzala.“ „Nejspíš byli staří přátelé, ale zase mi nedává smysl, proč se ten plukovník tak nechtěl setkat s Gibbsem, jak jste vyprávěli,“ dedukovala Kate s novým zaujetím pro tu věc a přehodila si sbalený batoh přes rameno. „Až to vypadalo, že se ho ten chlápek bojí,“ přitakal Tony, podržel jí dveře a pak je za nimi zase zavřel a zamkl klíči, které vevnitř našel. Hodil je důkazního sáčku, který mu podržela Kate, a přidal ho k věcem do batohu. Oba za chůze nahlas uvažovali dál, sundávajíce latexové rukavice. „Myslím, že to prostě byli staří přátelé, něco se stalo a plukovník poslal po podřízené Gibbsovi omluvu, než zemřel. Dává to smysl,“ navrhla nakonec Kate, když už byli téměř u auta. „Víš, kdo to určitě bude vědět? Ducky.“ Tony odemkl auto, hodil batoh na zadní sedadlo a usedl za volant čekaje, až se Kate usadí vedle něj. „Gibbs mu přece ráno řekl, že ‚záhadný Jack‘ je mrtvý, a vypadalo to, že Duckyho to pěkně vzalo. Vždyť přece ten chlápek přišel za ním.“ „Jestli nám Ducky ale bude chtít něco říct,“ zapochybovala Kate, „víš, jak je skoupý na slovo, pokud jde o Gibbsovo soukromí.“ „Nám možná ne,“ přitakal Tony a znovu sešlápl plyn, když na semaforu naskočila zelená, „ale znám jednu určitou forenzní vědkyni, které to při troše snahy vyklopí.“ „Abby by to mohl říct, správně,“ ocenila jeho myšlenku potěšeně Kate. „Něco v tobě je, Tony.“ „Já to říkám pořád,“ zakřenil se spokojeně Tony. „Jen, kdybys ten mozek používal častěji,“ dodala Kate sladce a otočila tvář k okénku; moc dobře věděla, jaký typ obličeje na ni Tony udělá. Tony se tím ani neobtěžoval, protože mu došlo, že to Kate očekává, a ta chvíle ticha mezi nimi dovolila, aby kručení v břiše, které ucítil, uslyšela i kolegyně. Teď už musel s pravdou ven. „Co takhle malá večeře?“ *** „Ducky?“ Gibbs vešel na ošetřovnu a zastihl Duckyho nad širokým umyvadlem, u kterého si patolog drhl ruce. „Ah, Jethro,“ Ducky na něj pousmál, „právě jsem skončil.“ „Něco, co jsme ještě nevěděli?“ navázal na to hned Gibbs. „Pár drobností,“ Ducky si utrhl kus papírové utěrky, „jak jsem předpokládal, našeho seržanta zabila kulka přímo do srdce. Kulka zůstala v těle, ale podívej na toto,“ natáhl si rukavice, přešel ke stolu, znovu odkryl mrtvé tělo a vzal tenkou tyčku z plastu, kterou opatrně zasunul do rány. Zůstala trčet trochu šikmo vzhůru. „Ten, kdo střílel, mu stál asi u nohou,“ usoudil Gibbs, pozoruje jev, který mu Ducky ukázal, „to znamená, že aby to musel být sakra zručný silák, aby udržel majora a ještě přesně vystřelil.“ „Nebo jich bylo víc,“ pokrčil rameny Ducky, „každopádně, Jethro, někdo se toho děvčete chce skutečně zbavit.“ „Já vím a ona to ví taky,“ ujistil patologa Gibbs. „Nic dalšího?“ „Víme, že náš seržant byl zastřelen, když ležel, ale nemá na sobě žádné známky zápasu, ani čehokoliv – až na malou bouli na temeni hlavy. Není od toho, že by ho někdo praštil, spíš spadl na znak.“ „Něčím ho omráčili, proto se neměl čas bránit,“ navázal Gibbs. „Bez téměř jakýchkoliv známek,“ potvrdil Ducky. „Omráčili ho tím samým, co Carter,“ řekl po chvíli uvažování Gibbs, „ona ale není ani škrábnutá, protože ji někdo chytil, aby pak mohl nafingovat střelný prach na její ruce.“ „A víme, co je to za zbraň?“ zeptal se Ducky se zájmem.
„Carter o tom mluvila s Hammondem, přeptám se jí na to,“ odpověděl Gibbs, „bude to jedna z těch utajených informací.“ „Takže se nic nedozvíme, odhaduji,“ povzdechl si Ducky. „Uvidíme,“ pohodil hlavou Gibbs, kývl k Duckymu a znovu energicky mířil ke dveřím. „Jethro,“ oslovil ho naléhavě Ducky a Gibbs se zastavil, „ohledně Jacka – “ „V pořádku, Ducky,“ odbyl ho Gibbs, „na tebe se nezlobím… A jemu už to nevyčtu.“ Ducky sledoval, jak se automatizované dveře za postarším agentem zavírají, a čelo se mu zkrabatilo starostí. Věděl, kam Gibbs pravděpodobně vyrazil; byl si jistý, že to děvče – ta major Carter – je pro jeho přítele jako magnet. Ona byla z nich nejblíže tomu, kým Jack O’Neill byl, než položil život. *** „Abs!“ Na stole před Abby se těsně po Tonyho energickém oslovení objevil Caf-Pow! a ona ucítila agentovu přítomnost za sebou. „Něco ti neseme.“ „Něco, co se mi bude líbit?“ zeptala se Abby a ohlédla se, aby zjistila, jestli s Tonym přišla i Kate. „Něco přesně pro tebe,“ odpověděla agentka a sledovala, jak Tony opatrně přešel ke dveřím do Abbyiny kanceláře a nakukoval přes zavřené dveře. „Smazaný disk?“ zeptala se Abby, když sledovala, jak Kate položila na stůl zabalený laptop. „Smazané úplně všechno,“ upřesnila Kate. „Tony, mám pocit, že major tu není,“ popíchla kolegu. „Kate má pravdu,“ přidala se Abby, „Gibbs ji někam odvedl, asi před půl hodinou. Musíš se snažit víc, krásný princi.“ Tony odměnil Abby přesvědčivým šklebem a ještě poněkud kyselejší výraz věnoval culící se agentce. „Kam šli? Neměla by opouštět budovu, pokud je pořád podezřelá, ne?“ „Nevím, kam šli, vzal ji někam na noc,“ pokrčila Abby rameny, „Gibbs ví, co dělá.“ „Jenom my tu zase budeme dřepět přes noc,“ povzdechla si Kate, sundala si z hlavy kšiltovku, kterou tam stále měla, a prohrábla si vlasy. „McGee dělal na těch páskách z kamery?“ „Pokud vím, tak to bylo k ničemu,“ přikývla Abby, „někdo tam nastavil smyčku.“ „Takže nic nového, jen víc důkazů proto, že major je nevinná, a žádný neukazuje na skutečného vraha,“ povzdechla si Kate. „I tak se to vyvíjí moc dobře,“ pokrčil rameny Tony a zamnul si ruce. „Tony, nerada ti to říkám, ale… Ona je mimo tvou ligu. Nenechá se chytit na trochu DiNozzo šarmu…“ oznámila mu Abby přesvědčivě a náramně si to vychutnala. Kate si okamžitě přisadila. „A to ani, kdyby ten DiNozzo šarm za něco stál,“ zašklebila se. „Děkuji za milé povzbuzení, dámy, obešel bych se i bez něho. Přeji vám krásný pracovní večer,“ poslal je Tony chytře tam, kde slunce nesvítí, a zamířil pryč z Abbyiny laboratoře. Kate protočila oči, pohledem se rozloučila s Abby a pak spěchala, aby chytila výtah ještě, než s ním DiNozzo odjede. Abby zůstala ve své laboratoři sama, změřila pohledem donesený laptop, pak dokončila, co rozdělala a začala se balit, nechávajíc na McGeem, aby Tonymu a Kate oznámil Gibbsův ortel. *** „Možná jste jim mohl dát vědět dopředu, že mají padla,“ poznamenala Sam sedící na sedadle spolujezdce. „Nic se jim nestane, když jim to řekne až McGee,“ ujistil ji Gibbs beze zájmu o pohodlí svých podřízených. „Víte jistě, že opustit Navy Yard bylo – “ „Majore, víme oba dobře, že pokud pojmou podezření, že nejste zavřená, najdou si vás kdekoliv. A vzhledem k tomu, že všem dojde, že Navy Yard není moudré opouštět – “ „Chápu, chápu,“ vzdala se Sam. „Kam jedeme?“ „Někam, kde to znám lépe, než ostatní,“ odpověděl stručně Gibbs. „U vás doma budu ve větším bezpečí, než jinde?“ opáčila Sam mazaně. „Jackovi na vás hodně záleželo, majore,“ odpověděl Gibbs, „a já udělám všechno proto, abyste tím prošla nezraněná.“ Sam na to neodpověděla a mlčky přesunula pohled k okénku. Gibbsovo připomenutí plukovníka ji zasáhlo tak, že byla sama překvapená. Zmínění jeho jména bylo, jakoby jí plukovník položil ruku na rameno. Z té chvilkové představy procitla a náhle ji zasáhla skutečnost, kterou dosud plně nepocítila. Plukovník byl mrtvý.
Byla to jako ledová pěst vražená do břicha; on už tu pro ni nebude, to je, proč teď sedí vedle Gibbse. Kdyby plukovník nezemřel, ona by ve Washingtonu nebyla. Byla to jednoduchá úvaha, která ji přivedla k pravdě, kterou si někde vevnitř zapírala. Pár dní zpátky ji zasáhla prudká bolest; myšlenky a pocity, které nedokázala unést, její podvědomí pohřbilo v ní a ona se ocitla v deliriu; nic necítila, nad ničím nepřemýšlela. Celé to bylo jako sen a teď se probrala do kruté a studené reality, ve které náruč, do které se mohla uchýlit kdykoliv potřebovala, už neexistovala a místo ní tu byla jiná, neosobní, která zmizí hned, jakmile bezprostřední nebezpečí pomine. Po tváři jí stekla slza, hned za ní další. Nechtěla před Gibbsem brečet, ale náhle to nešlo zastavit. Plakala tiše, tvář otočenou k okénku, a truchlila pro plukovníka; truchlila pro jeho život, pro přátelství, co ztratila, pro city, které nevyjevila, pro vzpomínkový obřad, kterého se nemohla zúčastnit, aby svému veliteli vzdala poslední čest. Plakala pro všechno, na co jeho smrtí padl stín, a nepřála si nic jiného, než mít na blízku Daniela, nebo Teal’ca, aby se mohla schovat do jejich náruče a ulevit svému smutku s někým, kdo mu rozumí – s někým, kdo trpí podobnou ztrátou. Automaticky vystoupila z auta a zůstala hledět na město před sebou; na jednou z věcí, pro kterou plukovník položil svůj život, a všimla si Gibbsovy blízkosti teprve ve chvíli, kdy ji jedna jeho velká ruka chytila okolo ramen a on ji schoval do své náruče. Její ruce se okamžitě obtočily okolo něj v odpověď a ona si uvědomila, že má, s kým se o svůj smutek podělit. Gibbs ztratil to, co ona, snad ještě něco většího – přišel o bratra. A i když ho vůbec neznala, jeho objetí ji uklidňovalo, a ona, odevzdaná pláči a smutku, který si konečně našel cestu ven, zaplavil její tělo, a unášel ji pryč, aby jednoho dne odezněl, si uvědomila, o co tu přesně jde. Ona byla Gibbsovo poslední spojení s bratrem, kterého teď, nebo už možná kdysi ztratil, a její přítomnost spolu s vědomím, že je v bezpečí, pro něj bylo to, co pro ni stav, ve kterém se ještě před pár chvílemi nacházela. Byla jeho útěchou.
5. „To si ze mě děláš srandu.“ Sam to nevykřikla, ani nevyřkla tázavě. Hleděla s nefalšovaným překvapením na loď v Gibbsově suterénu a ani se netvářila, že chápe, o co tu jde. Gibbs Sam nijak dobře neznal, ale podle toho, jak si s nechápavostí poradily rysy jejího obličeje, usoudil, že tento výraz se u ní jen tak nevidí a trochu mu to zalichotilo. „Chlap se musí nějak bavit,“ pokrčil Gibbs rameny. „Chceš mi pomoct?“ „Neumím to, nikdy jsem to nedělala,“ namítla Sam. „Naučíš se to rychle,“ ujistil ji Gibbs a sundal sako, přehazuje je přes židli u stolu. „Pomáhá to přemýšlet, nebo nemyslet.“ „Možná to můžu zkusit.“ Sam pokrčila rameny a sundala si bundu, kterou přehodila přes židli. Gibbs vzal kus smirkového papíru a sám jí ukázal, jak dřevo zahladit, než jí ho vložil do rukou. Sam si to vzala a zkusila to; hrubé kousky dřeva se měnily pod jejíma rukama a ona zjistila, že se úplně zapomněla. Gibbs se dotkl její paže něčím studeným a ona přijala hrnek naplněný zlatavou, alkoholem vonící tekutinou. Při letmém pohledu na hodinky zjistila, že už uběhla hodina, kterou nezaznamenala. Napila se, aniž by se ptala, co to je; jakmile ucítila chuť na jazyku a polkla, našla další věc, kterou měli plukovník a Gibbs společnou – oba si potrpěli na kvalitní dobré pití. „Jak ji pak dostaneš ven?“ „Kdybych ti to řekl, přestala by tě zajímat,“ odpověděl Gibbs a po chvíli uvažování odložil svou sklenici; Sam měla matný pocit, že v té sklenici viděla předtím na stole hřebíky. „Co se stalo mezi tebou a plukovníkem?“ zeptala se Sam; vrtalo jí to hlavou už od toho, co se tohle podivné tajemství dozvěděla. Pokud pro plukovníka mělo něco opravdu hodnotu, pak to byla rodina. Gibbs se na ni pozorně podíval, v očích patrné podráždění, které ale z nějakého důvodu rychle vyprchalo a na tváři se mu usadil pobavený úšklebek. „Když ti to řeknu, nebudeš tomu věřit.“ „Je v tom žena?“ zeptala se Sam a dopila svůj příděl bourbonu; až teď si všimla, že je na hrnku znak Námořní pěchoty. „Moje žena, přesněji,“ odpověděl Gibbs a sám se na pár momentů zarazil nad tím, jak bez obav jí to vyklopil. „Našel jsem ho se svou ženou. Jack to ráno beze slova odešel a od té doby jsem o něm neslyšel.“ „Oh,“ Sam se zamračila a pokoušela se srovnat si to v hlavě, přiřadit k plukovníkovi, jak ho znala. Když zvedla hlavu, poznala v Gibbsově tváři přesvědčení, že mu neuvěřila. Zakroutila hlavou. „Já jen… Nedovedu si představit, že by se nepokusil to urovnat, navázat kontakt, při naší práci…“ „Duckymu říkal, že se bojí, že s ním vyrazím dveře. Ale ani to ho neomlouvá.“ Gibbs zbystřil. „Je zbytečné nad tím dál dumat,“ řekl náhle a jasně. Nahoře na schodech do suterénu se ozval šramot a dva hlasy. Dveřmi vběhla Abby a sestoupila rychle pár schodů, abych pohodlně viděla dovnitř. „Ahoj Gibbsi, neruším? Čau, Sam.“ „Ahoj, Abby,“ odpověděla Sam. „Co je, Abby?“ zeptal se podezřívavě Gibbs. „Ducky mi řekl, co se vlastně ve skutečnosti děje,“ přiznala Abby. „Nezlob se, Jethro, ale Abigail dokáže být velice přesvědčivá,“ objevil se za Abby Ducky a spolu s mladou ženou sestoupili ze schodů do suterénu. Ducky podal Gibbsovi mlčky nenačatou láhev dobrého pití. „Majore Carter, rád vás znovu vidím, teď při o něco příjemnějších okolnostech, řekl bych,“ pravil Ducky a natáhl k Sam ruku. Sam ji stiskla. „Ne o moc,“ řekla tiše, ale pousmála se na něj. „Neboj, Gibbsi, nikomu nic neřeknu,“ ozvala se Abby a na chvíli strhla Gibbse do drtivého objetí, „tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“ „Já vím, Abby,“ ujistil ji Gibbs. „Takže nás nevyženeš? Víš, chtěli jsme vzít něco k večeři, ale pak jsme se báli, že když nás vyženeš, nesníme to sami, takže…“ „Máte hlad,“ doplnil Gibbs. „Já mám,“ ujistila ho Sam. „Nic tu nemám – minimálně ne nic poživatelného,“ pokrčil rameny Gibbs. „Můžu pro něco – “ nabídla Abby, ale byla přerušená. „Ne, zůstaňte tady, já pro něco zajedu. Musím si ještě něco vyřídit.“ Gibbs se napřímil, chňapl po svém saku a klíčcích od auta. „Ještě jsem nepil,“ ujistil krátce Duckyho, který pochybovačně zíral na napůl plnou skleničku od hřebíků na pracovním stole. Ducky kývl; Gibbs se vydal ke schodům, pak se zarazil, obešel je druhou stranou stolu a něco hledal v zásuvkách v zadní části suterénu. Pak s něčím tmavým v ruce zamířil k Sam a podal jí malou pistoli. „Předpokládám, že střílet umíš.“
„Kdyby ne, pracovala bych s plukovníkem sedm let?“ opáčila Sam trochu podrážděně. Gibbs se na ni pousmál, kývl a pak konečně opustil suterén. Trojice lidí ve sklepě stála tiše a poslouchala, jak jeho auto odjíždí od domu. Sam cítila v rukou tíhu zbraně, pak automatickým pohybem zkontrolovala zásobník, několikrát odjistila a zajistila, otestovala citlivost spouště a nabila. Zjevně byla s funkcí zbraně spokojená, protože ji po chvíli odložila k lodi a zvedla pohled ke křenící se Abby a zamyšlenému Duckymu, kteří na ni oba upírali pohled. „Vypadala jsi teď jako Kate, když se dozvěděla, že se jí DiNozzo hrabal v kabelce,“ poznamenala Abby. „Jethro očekává nějaké komplikace?“ zeptal se Ducky na adresu zbraně. „Nevyznám se v tom, co vlastně čeká,“ přiznala Sam. „Vy jste znal plukovníka?“ „Znal jsem Jonathana velmi dobře, prakticky od toho, co jsem poznal Jethra. Vycházeli spolu tehdy velice dobře – tedy tak dobře, jak spolu jen takto odlišné povahy mohou vycházet,“ odpověděl Ducky. „Nechceš nám povyprávět ten příběh, Ducky?“ navrhla Abby, přešla k pracovnímu stolu a vytáhla si z něj smirkový papír pro sebe a další dva nástroje, načež se až s profesionálním zápalem pustila do práce vedle Sam. „Tony a Timmy – tedy vlastně teď už i Kate - si pořád lámou hlavu nad tím, copak spolu mají Gibbs a plukovník. Nehodlám jim to říct, ale jejich teorie mě svádí na Temnou stranu Síly.“ Ducky se na ni jen usmál s rošťáckým čtveračením v očích a posadil se pohodlně na jedinou židli v suterénu. Ani nezapřemýšlel nad tím, zda by to Jethro chtěl – věděl, že jeho přítel promýšlí vždycky všechny alternativy a tím, že odešel, dal souhlas k tomu, aby Ducky Abby a majorovi všechno vypověděl. „Jonathan a Jethro jsou… Byli nevlastní bratři, mají společnou matku. Jejich dětství je velice zajímavá historie – ano, oba se jeví jako typičtí jedináčci, že?“ Ducky zvedl ukazováček, aby to zdůraznil, a posloužil si ze sklenice, kterou Gibbs prve nechal netknutou. „Jejich matka vzplanula prudkou vášní k Jethrově otci a z této neuvážené romance přišel na svět Jethro. Otec Gibbs ale takovouto zodpovědnost odmítl a práskl do bot. Těhotná žena se tehdy obrátila ke svému nejlepšímu příteli, muži jménem O‘Neill, a svěřila se mu se svým trápením. On, jelikož byl do ní dlouho hluboce zamilovaný, ji zachránil před hanbou svobodné matky a vzal si ji. A o rok později přišel na svět Jonathan.“ Ducky, jež se doteď nad tou romantickou historií usmíval, náhle zvážněl. „Jethro vyrůstal a jeho otec se vrátil, štval ho proti Jonathanově otci a tím i Jonathanovi, který svého otce bezmezně miloval. Tehdy bylo Jethrovi… čtrnáct, ano, když se pro blaho všech přestěhoval ke svému biologickému otci. Možná tam má jejich chování kořeny…“ Ducky se zjevně zadumal. „Ehm?“ odkašlala si Abby po chvíli. „Ach ano, kde jsem to skončil? – Tehdy tedy začali žít odděleně a oba mi vždycky říkali, že jim to jen prospělo. Jenže naneštěstí, matka chlapců zemřela a jejich otcové se z nesympatií k tomu druhému rozhodli odstěhovat se každý jinam. Chlapci se rozdělili a bohužel odcizili, na spoustu věcí měli rozdílný pohled. Jethro si moc přál, aby s ním Jonathan narukoval k Námořní pěchotě, ale ten chtěl létat a také to udělal. Přesto se ale stále snažili pravidelně stýskat. Jethro chtěl, aby Jonathan patřil do jeho rodiny a Jonathan chtěl, aby Jethro patřil do jeho. Pak se ale stala ta příšerná tragédie…“ Ducky se znovu ztratil ve vzpomínkách, kroutil hlavou a tvářil se smutně. „Jaká tragédie, Ducky?“ chytila se toho rychle Abby. Ducky vzhlédl a zamrkal, na chvíli vypadal poplašeně. „Oh, Jethro odešel od Mariňáků,“ odpověděl rychle. „To je ta tragédie?“ pozvedla obočí podezřívavě Abby. „Vyprávějte dál,“ vysvobodila Sam Duckyho z nesnází. „Jistě. Jethro odešel od Mariňáků a přidal se k tehdejší NIS, v devadesátém druhém to bylo. Jonathan byl tou dobou ve Zvláštních jednotkách, když ho postihlo to neštěstí…“ Ducky si povzdechl, ale vzpomněl si, co se stalo naposledy, když se odmlčel a dal Abby čas k otázkám, takže raději zase rychle navázal, ačkoliv tušil, že major tuhle část Jackovy historie nejspíš zná. „Neunesl to a manželství se začalo pomalu rozpadat; jako muže, co neměl co ztratit, ho poslali na sebevražednou misi.“ „Abydos…“ hlesla Sam zamyšleně. „Cože?“ zeptal se Ducky. „Nic – omlouvám se, pokračujte.“ „Tedy… Vrátil se v pořádku, ale jeho žena mu nechala jen rozvodové papíry. To bylo před těmi sedmi lety.“ Ducky se znovu odmlčel, tentokrát na delší dobu, než kdy předtím, a ponořil se do myšlenek. Jeho posluchačky si vyměnily pohledy, než se Abby osmělila ze strachu, že Ducky nestihne dovyprávět. „Neměla jsem ponětí, že znáš Gibbse tak dlouho, Ducky.“ „Oh, to neznám, znám ho osm let, seznámili jsme se čtyři měsíce před tou osudnou událostí. Jethro mi tehdy o Jonathanovi všechno vyprávěl, o jeho úspěších a trampotách, velice mu na bratrovi záleží a vždycky záleželo.“ „Takže co se tedy stalo?“ vyhrkla nedočkavě Abby. Sam sice trpělivě mlčela, ale zvědavost jí přímo sálala z očí. „Oh, Jethro byl v té dobře podruhé ženatý, jmenovala se Diane.“
„Ex číslo 2, hotová noční můra, co na něj vzala golfovou hůl?“ utřídila si Abby. Sam nad tím zvoláním vylétlo obočí až ke kořínkům vlasů. „Ano, právě ta, Abby. Jejich manželství bylo více, než divoké, Jethro se pracoval na těžkém případu a ten ho dost ovlivňoval. Byl tři měsíce na lodi a v té době Jonathan podepsal rozvodové papíry; svou ženu stále moc miloval, ale bylo to jeho svědomí a sebemrskačství, co ho donutilo nechat ji jít. Přijel k bratrovi, ale našel tam jen Diane v jedné z jejích nálad. S Jethrem se domluvili, že tam zůstane, než se vrátí, měly to být dva, tři dny. Bylo to něco přes týden. Toho osudného rána, když se vrátil, je oba našel v jedné posteli.“ „Ona mu zahnula s jeho vlastním bratrem? To je hnusný!“ zvolala Abby upřímně. Ducky pohlédl překvapeně na Sam, která se nezdála v šoku. Zachytila jeho pohled. „Gibbs mi tohle řekl, ne v detailech a ne úplně přesně, ale…“ Ducky kývl a pokračoval ve vyprávění. Moc se mu to této části nechtělo, ale když už to načal… „Neřekl bych, že v tom byl záměr. Byl jsem u Jethra a Diane tehdy často, i v době, kdy tam byl Jonathan, a choval se jako kněz, dokonce myslím, že ho Diane tehdy nepřitahovala. Byli oba opilí, Jethro říkal, že vypili všechno, co bylo v domě. Jonathan sám se mi svěřil, že si z té noci vůbec nic nepamatuje, vypil toho nesčetně a probudil se nahý vedle Diane. Pro Jethra to byl tehdy šok, což se dá pochopit. Pro Jonathana také, prý se vzbudil, rozhlédl se, posadil se a pak na sebe oba notnou dobu hleděli, než se Jethro zeptal ‚Co se tu sakra stalo?‘ a Jonathan odpověděl ‚Řekl bych, že jsem se ti vyspal s manželkou.‘ – tak mi to vyprávěl Jethro – a Jethro potom vyběhl z domu. Jel se uklidnit, a když se vrátil, Jonathan byl pryč. Diane prohlásila, že si za to Jethro může sám, a že je poznat, že je Jonathan mladší.“ „Au!“ zvolala Abby. Nechtěla by být tím, kdo by urazil Gibbsovu ješitnost takhle hloupým způsobem. „Jethra v tu chvíli spíš zajímal bratr, byl víc vzteklý na ni, než na něj, a hrozně se pohádali. Diane nesnesla, že z nich dvou se Jethro víc stará o bratra, a když jí to vmetl do obličeje, šla do komory a vytáhla onu golfovou hůl.“ Ducky zakroutil hlavou. „Jak říkám, roztomilé, ale příliš divoké děvče. Po rozvodu vyluxovala Jethrovi konto a zmizela.“ „Ale pokud chtěl Gibbs situaci řešit, čeho se jeho plukovník bál?“ podivila se Sam nahlas; nešlo jí to do hlavy. „Kdybych byla chlápek a vyspala se Gibbsovi s manželkou, taky bych se mu bála přijít o na oči, i kdybych byla jeho bratr,“ argumentovala Abby. „Tohle na to mělo vliv jen minimálně,“ promluvil znovu Ducky. „Fakt byl spíš ten, že Jonathan se styděl za to, že se opil tak, že nevěděl, co dělá, že nemůže Jethrovi podat jakékoliv vysvětlení. A nemohl sám sebe konfrontovat s tím, že tak ponížil vlastního bratra. Proto ta odmlka mezi nimi. Jediné informace, které Jonathan měl, byly ode mě a to vždy jen povrchní, protože se nechtěl nikdy příliš vyptávat. Jethro čekal, až se jeho mladší bratr vrátí, nebo aspoň zavolá, ale když to neudělal, začal sám sebe prohlašovat za jedináčka, ačkoliv si o něm čas od času pokusil něco zjistit. Nebylo toho moc, kvůli Jonathanově práci, ale stačilo mu to, aby měl přehled. Tehdy začal popírat, že by měl nějaké sourozence.“ „Takže ty ses s plukovníkem scházel za Gibbsovými zády?“ zeptala se Abby. Ducky kývl. „Pokaždé, když byl jednou za čas v DC, jsme si zašli na oběd. Nebylo to moc často, ale stačilo to, abych se dozvěděl jeho verzi příběhu, jeho verzi mládí a vyrůstání… A od Jethra jsem slyšel zase tu jeho. Mluvil se mnou o tom hodně, byl jsem jediný, kdo znal je oba a s kým o tom mohl mluvit… Jonathan se skutečně nikdy neodhodlal za Jethrem ohledně té věci jít… Mluvil jsem s ním ještě před třemi nedělemi… Dva týdny před tím, než se to stalo, tehdy jsem ho málem přemluvil, ale něco mu do toho přišlo… A pak jsem se najednou dozvěděl o tom, že je po smrti… Je to opravdu šílený svět.“ Chvíli potom se ve sklepě ozývalo jen smýkání smirkového papíru o dřevo, jak se všichni tři zadumali. Sam se po chvíli otočila k Duckymu. „Tehdy před třemi týdny, když byl plukovník ve Washingtonu… Odvolali ho kvůli opravdu vážné misi, vrátili jsme se z ní dva dny před tím, než jsme odešli na… tu poslední.“ „Ah,“ přijal to Ducky, „pak by ten vzkaz, který poslal po vás…“ „Nejspíš opravdu plánoval vrátit se sem, protože když jsme mluvili o pokeru po návratu, říkal, že musí něco vyřídit a že bude pár dní z města. Nikomu ale neřekl, kam jede,“ doplnila ho Sam. „Možná to měl zkusit o rok dřív,“ ozval se Gibbs, který právě sbíhal ze schodů se dvěma krabicemi pizzy a čtyřmi kelímky kafe v platu. Položil to oboje na stůl, nalil si a obrátil do sebe skleničku najednou. Abby na to nic neřekla a dál pečlivě odstraňovala hlubokou nerovnost na žebru lodi, které opracovávala. Sam se k tomu taky nevyjádřila, místo toho položila náčiní, oprášila si ruce a vydala se ke krabici s pizzou. „Doufám, že nebylo nějaké zvláštní přání,“ odvětil Gibbs tónem, který jeho větu naprosto popíral. „Ne, ale vzal jsi toho málo,“ odpověděla Sam, uždibuje z křupavého těsta kousek ananasu. „Nejedla jsem pořádně celý den.“ Gibbs na to neodpověděl, jen se pousmál. Duckyho vyprávění i veškerá debata na toto téma tak byla zametena pod koberec a celá věc ponechána jen Gibbsovi samotnému.
6. „Kam jedeme?“ zeptal se Jack po půl hodině jízdy autem, ve kterém se cítil spíš jako v nadzvukovém letounu. Držel se palubovky a hleděl na silnici před sebou, tiše se šklebě pokaždé, když už se viděl v letu skrz zadní i čelní sklo auta před nimi. „.evím,“ pokrčil rameny Jethro. „Aha,“ odvětil úsečně Jack. „A už tam budeme?“ zeptal se znovu a téměř se přikrčil, když Jethro prudce přejel auto před sebou. „Víš, kdybys mi řekl, kam jedeme, já to radši dojdu pěšky,“ otočil se raději na bratra, už zapomněl, že sedět v autě s Jethrem znamená zavřít oči a modlit se, zvlášť na sedadle spolujezdce. Jethro se ušklíbl. „Z auta tě nepustím,“ oznámil Jackovi pevně. „Bože, děláš, jako bych už někdy ute – “ „Jacku,“ protáhl Jethro varovně ‚ani to nezkoušej dopovědět‘ stylem. Jack protočil oči a znovu pohlédl na vozovku jen, aby sebou trhl a zařval. Rychle zavřel oči a měl pocit, že jeho hlava dělá do opěrky důlek díky odstředivé síle. „Prokristapána, já věděl, že mě budeš chtít zabít,“ zavrčel skrz zaťaté zuby. „Přestaň s tím, jsi válečný pilot,“ povzdechl si Jethro. „Měl jsem víc vztek na ni, než na tebe.“ „Vážně?“ pozvedl Jack pochybovačně obočí a měl pocit, že mu tak s tou rychlostí, kterou jeli, zůstane. „Doteď nevím, kde jste vzali tolik chlastu, ale bože…“ Jethro se nevesele zasmál. „.echceš mi říct, že si něco pamatuješ?“ Jack se na něj zlostně zahleděl. „Myslíš si, že kdybych si něco pamatoval, utekl bych? Kdybych věděl, za co se ti omluvit, za co se potrestat, kdybych to snad plánoval? Ožral jsem se jak prase a pak ti ojel ženu, proto jsem utekl. .ejradši bych se…“ Jack si promnul kořen nosu. „Vidíš? Ty jsi ze studu utekl a odmítal znát bratra a ona prohlásila, že je to jen a jen moje chyba, naštvala se, když mě víc zajímalo, kde jsi ty a vytáhla na mě golfovou hůl.“ „Já vím,“ odpověděl Jack automaticky. „Soustřeď se prosím na cestu,“ odpověděl rychle, když se na něj Jethro nechápavě otočil. „Víš?“ zeptal se místo pohledu, když oči stočil opět k vozovce. „Ducky mi to řekl,“ odpověděl jednoduše Jack, a když Jethro neodpovídal, otočil se zpět právě ve chvíli, kdy Jethro zpomalil a odbočil na parkoviště. „Proč jsme tady?“ zeptal se. „Protože je tu moje oblíbená kavárna a park,“ odpověděl Jethro a vytáhl klíčky ze zapalování. Jack přikývl, vystoupil z auta a následoval bratra směrem do kavárny. Před ní se ale zastavil a nechal ho vejít samotného, pozoruje Jethrova záda a vlající kabát. „Tady,“ ucítil, jak se mu hřbet něčí ruky otřel o paži a když sklonil pohled, zjistil, že mu Jethro podává kelímek s kafem. Ani nepostřehl, že uběhlo deset minut. „Díky,“ zamumlal a přijal ho. Společně vyšli přes silnici k protějšímu parku. „Takže ses ptal Duckyho?“ navázal Jethro. „Ptal jsem se, jak se máš pokaždé, když jsem sem měl cestu,“ kývl Jack. „Chodíváme na oběd, když se sem jednou za čas dostanu,“ řekl popravdě. „Ducky se nikdy nezmínil.“ Jethro se napil svého kafe. „Já ho o to poprosil,“ odpověděl jednoduše Jack. Jethro se na něj otočil a pozorně zahleděl. „Ty ses vážně tolik bál?“ Svraštil obočí, jak přemýšlel. „Čeho? .etvrď mi, že mě,“ nevěřícně si odfrkl. „Bál jsem se toho, že mě budeš nenávidět, že mě zapřeš, že mě vyhodíš… že se za mě stydíš,“ odpověděl Jack tiše. „.estyděl jsem se za tebe ani, když jsi šel k Letectvu,“ zabručel Jethro. „Vážně jsem tě hledal. Vrátil sem se po třech měsících na moři domů, vyšetřoval jsem případ, který se na mě hodně psychicky podepsal, manželství skřípalo už před tím, hádali jsme se… Ale když jsem vás viděl v jedné posteli, měl jsem vztek… a když jsi přiznal, že nemáš tušení… já si to potřeboval jen srovnat v hlavě, nadechnout se. .ejel jsem si pro sekeru, nebo… Strašně jsem začal panikařit, když jsi tam nebyl, měl jsem strach, jestli sis něco neudělal, já nevím… Teprve potom jsem začal zuřit. Teprve potom jsem začal zapírat, že bych měl sourozence.“ „Je mi to líto, Jethro,“ zamumlal Jack po několika dalších krocích, když se usazovali na jednu z laviček. „Vím, že jsem to neměl dělat, říkal jsem si to celá ta léta. .apřed jsem se styděl, pak jsem se bál a nakonec jsem si prostě řekl, že fakt, že jsem zbabělec, je asi to nejhorší a… Mám dost náročné práce, ale pokaždé, když mám volno, jsem pevně rozhodnutý, že pojedu do DC a postavím se tomu čelem, ale…“ „Stejně nakonec dojedeš do Minnesoty,“ doplnil ho Jethro s lehkým úsměvem. „Yeah,“ pokýval hlavou Jack. „Měl bys mě nakopat.“ „Kašlu na tebe,“ Jethro do sebe otočil zbytek kávy. „Zapomeň na to. .echci o tom debatovat, probírat co by, kdyby… .echci dalších sedm let.“ V rukou si pohrával s prázdným kelímkem. „Co ten major, kterého jsi mi poslal na hlídání?“ změnil téma.
„Já nevěděl, že po ní půjdou,“ bránil Jack, „byla to šťastná shoda náhod. Když jsem jí dal ten náramek, chtěl jsem aspoň nějak dát najevo, co jsem nesměl říct. Ona to nejspíš nevěděla… Ale tys pochopil. Takže se o ni postarej, prosím. Zachraň ji.“ *** Gibbs se s trhnutím probral. Hlava mu třeštila a oči ho pálily; jeho ruce automaticky sevřely nejbližší oporu, kterou byla žebra jeho lodě, a posadil se. Bolest v hlavě byla ještě silnější, ale pořád to byla jen kocovina. Pomalu se rozpomínal na minulou noc. Na ty dvě láhve, které teď stály smutně prázdné u stolu na zemi, a které i s dalšími zásobami, které tu Gibbs dohledal, vypili spolu se Sam a Duckym. Abby nepila, aby mohla Duckyho odvést domů. Gibbs si pamatoval, že byl opravdu hodně opilý, a že usnul – předtím ale zkontroloval, že Sam spí v křesle za jeho hlavou. Prudce tam otočil hlavu, ale křeslo bylo prázdné. Chytil se za hlavu, zaúpěl a sesypal se ze stolu. Rozhlédl se po suterénu, ale byl až na něj prázdný. Napadlo ho, že šla do koupelny, nebo spát na nějaké pohodlnější místo. Vylezl se suterénu, ale v domě bylo pořád stejné ticho. V obýváku nikdo nebyl, ale polštáře na pohovce byly rozházené a zmuchlaná deka ležela napůl na zemi. Zaposlouchal se, ale nikde se nic nepohnulo. Vylezl nahoru do patra, ale všechny pokoje byly prázdné. Zmocnilo se ho podezření, které pomalu přecházelo v jistotu. Jak mohl sakra usnout, jak se mohl opít? Chyba, chyba, chyba… Jak blbej harant, jak se mu mohlo povést takhle situaci podcenit? Ještě jednou prohledal všechny místnosti, hlava ho přiváděla k šílenství a houpající se žaludek mu nijak nepomáhal. Vrátil se roztržitě do obýváku, kde nejspíš spala, ale nenašel nic. Zbraň, kterou jí dal, ležela pod polštářem, nejspíš se neměla čas bránit. Ale kousek u polštáře ležel její náramek. Gibbs k němu natáhl ruku, aby ho zvedl, ale pak se včas zarazil. Ten náramek je rozepnutý, sundala si ho sama, ale dobrovolně neodešla. Sam hrála podle pravidel a byla zatraceně chytrá, věděla, že tohle musí dotáhnout do konce. Navíc, kdyby se prostě jen rozloučila a odešla, uklidila by po sobě – tak to lidé dělají, když se klidí druhému ze života. Ne, ona to tu nechala, aby věděl, že neodešla sama. Nejspíš měla čas se bránit, ale byl to předem prohraný boj. Něco po ní chtějí – kdyby ji chtěli jen zlikvidovat, zabijí ji na místě a svedou to nejspíš na něj, aby ho uklidili, jako se o to pokusili s ní. Major Carter je pryč a ještě podle všeho žije. A on ji musí najít dřív, než bude pozdě. *** „Je to moje chyba, generále. Najdu ji.“ George Hammond hleděl na obrazovku, ze které mu pohled vracel muž, který se zaručil za bezpečí majora Carter. Zvláštní agent Gibbs měl ve tváři jasně zapsaný vztek sám na sebe a v očích stud, ačkoliv nic z toho člověk na první pohled neviděl, ani neslyšel v jeho hlase. Hammond neměl potřebu vybít si na něj vztek nad tou zprávou, poznal, že agentovo svědomí je mu samo o sobě dobrým trestem. „To doufám, Gibbsi. Máte aspoň nějakou stopu?“ „Byla při vědomí, když ji odváděli, a nejspíš se nebránila. Mám za to, že ji unesli, protože po ní něco chtějí, tudíž nějakou dobu nejspíš zůstane na živu, najdeme ji,“ odpověděl Gibbs. „Já a mí lidé,“ ozval se ředitel Morrow, „jsme toho názoru, že i dostat majora do vězení byl jen plán, jak ji dostat do rukou a pokud možno bez podezření.“ „Jako odsouzená by byla pro další kariéru znemožněná a vyhozená z armády. Zapovězeného člověka vždycky hledá méně lidí, než takhle,“ přidal se Gibbs. „Vysvětluje to i fakt, že se dozvěděli, co na ně hrajeme a tak ji rychleji našli. Něco od ní potřebují,“ přikyvoval hlavou Hammond. „Generále, myslím, že je na čase, abyste nám řekl něco víc o lidech, kteří majora mají,“ navrhl Morrow. „Souběžně se vznikem SGC se rozšířily pravomoce jinak v seznamech nezveřejněného vládního úřadu jménem NID, který dohlíží na tajné státní programy. Odtud se odpojila skupina sběhů, která kopíruje naše úsilí, ale bez ohledu na zákony a jakékoliv hranice, jdou doslova před mrtvoly. Jednu jejich část, s jejichž členy spolupracovali i někteří naši lidé, se povedlo dostat za mříže díky infiltraci plukovníka O’Neilla mezi ně, ze zbytků ale vznikla větev vedená takzvaným Výborem, která dokonce i kradla artefakty z Oblasti 51 a obvinila O’Neilla z vraždy senátora Kinseyho. I ty původní NID dostala, ale vznikla další, takzvaná Společnost, pravděpodobně nejhorší z nich,“ seznámil je Hammond se situací. „Pošleme vám známý seznam členů Společnosti, nebo aspoň jejich popis, také seznam bývalých členů těch prvních skupin, které byli rozprášeni, a kteří jsou pohřešování, nebo na svobodě.“ „Okamžitě to začneme zpracovávat,“ přitakal Morrow, spokojený s množstvím informací, které jim Hammond dodal. „Pošlete to prosím slečně Sciuto,“ ozval se Gibbs. „Právě to jsem zamýšlel,“ ujistil ho Hammond s lehkým úsměvem. „Dva moji lidé se k vám rozjeli pro spolupráci.“ „Mám dost vlastních lidí, pane,“ ohradil se ostře Gibbs, „a s těmito věcmi máme – “ „Nejsou to vojáci, agente Gibbsi, a uměli si se všemi mými zákazy dobře poradit, věřím, že touto dobou už budou ve Washingtonu. Je to zbytek SG-1 – týmu, kterému velel O’Neill. Umí v těchto věcech chodit.“
Gibbs rezignovaně kývl, co mohl dělat víc? Pokud v tom ti dva umí chodit stejně, jako umí Sam, pak by s nimi minimálně neměl být problém. A na druhou stranu, budou se jim hodit, pokud se od Jacka něco naučili; jeho bratr byl podle všech, co s ním vždy pracovali, opravdu dobrý. A stejně neměl na výběr. *** Gibbs vyšel z MTAC, v ruce už třetí kelímek kafe, které pomalu stydlo; neměl na něj vůbec chuť. Zastavil se u zábradlí a zahleděl se přímo do své kanceláře. Kate, Tony a McGee tam nebyli sami, jako obvykle. Kromě Duckyho, který se tvářil velice znepokojeně – a kocovina na něm nebyla poznat – tam byli ještě další dva lidé. Generálovi muži se sem opravdu dostali brzy. Gibbs dopil studené kafe, znechuceně odhodil kelímek do koše po cestě a seběhl ze schodů. Energicky vešel na své teritorium, rychle očima měře oba dva muže. Jeden z nich byl středně vysoký, pružné postavy a s dioptrickými brýlemi na nose, druhý hromotluk tmavé pleti s šátkem na hlavě a chladným pohledem. Zastavil se před nimi. „Doktor Daniel Jackson,“ představil se a ukázal palcem za sebe. „Murray.“ „Jste si jistí, že to je dobrý nápad?“ broukl Gibbs nepřátelsky. „Hammond nevypadal nadšeně.“ „Zcela jistě bylo bezpečnější zůstat v SGC, zvlášť od dnešního rána,“ odsekl Daniel, „na druhou stranu by generál musel uvést oficiální a smysluplný důvod, proč nám odmítá dát volno, zvlášť po tak traumatické události, jako je smrt velitele týmu, a potom – nemůže nám zakázat, co ve svém volném čase budeme dělat,“ vysvětlil Daniel poněkud odtažitě a aniž by věděl, proč se vlastně ospravedlňoval. Zakroutil nad tím hlavou. „Společnost známe velice dobře a jsme připraveni pomoci při pátrání,“ promluvil Murray. „Je v našem nejlepším zájmu spolupracovat.“ „To můžeme hned,“ odpověděl Gibbs a otočil se ke Kate, „už přišla Abby ta data?“ „Přišla jí toho spousta,“ přitakala agentka. „DiNozzo, McGee, pusťte se tady s pány do toho. Abby ať dál pracuje na těch stopách z prvního místa činu, Kate, sbal se a se mnou, pojedeme ke mně. Třeba nám tam major nechala ještě něco dalšího.“ Kate rychle kývla a vzala si batoh, načež následovala Gibbse na cestě ven. Daniel se jen nadechl, ale neměl příležitost nic dalšího říct. Tony mu poklepal na rameno. „Pojďte se mnou, doktore,“ prohlásil přátelsky, „pomůžeme to Abby protřídit a pak pošleme první várku tady Zelenáčovi a Murrayovi.“ „Fajn,“ kývl Daniel, domluvil se pohledem s Teal’cem a pak následoval Tonyho k výtahu. Teal’c a McGee zůstali stát naproti sobě. McGee se pokusil o hřejivý úsměv. Teal’covo obočí vylétlo vzhůru.
7. Kate vystoupila před Gibbsovým domem a potlačila počáteční nervozitu. Ještě nikdy u Gibbse nebyla, a pokud se to mělo stát, tak rozhodně ne v tomto agentově rozpoložení. Neměla ale na vybranou; vzala si svůj batoh, kufřík s vybavením a následovala Gibbse k němu domů. Gibbs odemkl dveře, prošel předsíní a zastavil se ve dveřích do obýváku. Kate se postavila vedle něj a prohlédla úhledný pokoj. Závěsy, koberec, polštářky na gauči a na křeslech naznačovaly, že to vybavovala jedna z jeho ex-manželek. „Nebývám tu,“ řekl Gibbs, „všechno, co tu na koberci najdeme, s největší pravděpodobností nadělali oni.“ „Neboj major,“ kývla profesionálně Kate a složila batoh k rámu dveří. „Pochybuji,“ zakroutil hlavou Gibbs, „Sam byla zutá, večer si polila boty,“ oznámil Kate, „ty jsou ještě na schodech v suterénu.“ Kate na něj udiveně pohlédla, ale odvrátila oči a natahujíc si latexové rukavice, rychle se přemístila k práci. Trochu ji zarazil způsob, jakým o majorovi Gibbs mluvil, nerozuměla tomu. Že si Tony slintal na bradu, když se na něj major usmála, to ji neudivilo. Že by jí McGee i olizoval lodičky jen, aby si s ním promluvila o svých teoriích a práci, to by taky ještě chápala. Že se o ní velice lichotivě vyjadřoval Ducky, to jí taky nepřišlo divné, ale Gibbs? Vždyť to ani není zrzka! Kate si sama pro sebe potřásla hlavou; Abby ji měla chvíli v laboratoři a půjčila jí své rifle a to nejmilejší tričko s velkou lebkou na prsou, aby major nemusela chodit v to samém oblečení. Ráno přišla do práce rozjásaná a natěšená na to, že bude mít Sam zase v laboratoři. Agentka nechápala, co na té ženské všichni mají, opravdu ne, a cítila malý osten žárlivosti. Abby byla človíček plný lásky, u ní jí to tak nepřišlo, ale ten Gibbs… „Gibbsi!“ zavolala náhle. Gibbs, který dosud rukama v rukavicích prohmatával svůj vlastní gauč, se otočil po jejím hlase. „Něco mám,“ oznámila mu a pustila kousek filtru cigarety do důkazního sáčku, „našla jsem ho pod křeslem, nejspíš uvízl v podrážce, když ten špaček uhášel. Nemusí na něm být DNA jednoho z nich, ale může.“ Kate se spokojeně usmála, uložila sáček a ukázala za sebe. „Od dveří na zahradu taky vede cestička hlíny, to křeslo je po cestě. Vezmu vzorek.“ „Nic dalšího nemám, odvedli ji tak, jak byla, bosou. Nebránila se, nic tomu nenasvědčuje.“ Gibbs prstem posunoval náramek v dlani pokryté latexem. „Proč ti vůbec nechala zrovna tohle?“ „Dobrovolně by to nedala z ruky, chtěla naznačit, že je něco hodně špatně,“ pokrčil Gibbs rameny. Kate si pomyslela něco o rychlém poznávání se, ale mlčela. Znovu se vrátila k práci, ale za chvíli měla hotovo. Žádné otisky, které by se daly označit za čerstvé, nic, co by se dalo použít. Uklidila věci; Gibbs už na ni čekal u dveří, vzal od ní kufřík a podal jí její batoh. „Díky,“ kývla na něj a společně opustili dům. Jakmile seděli v autě, Gibbs vytáhl jeden důkazní sáček, který si ukořistil, a hodil do něj náramek. Kate si šperk pozorně prohlédla. „Líbí se ti?“ zeptal se Gibbs, když sáček strkal do kapsy. „Všimla jsem si ho už při výslechu,“ odpověděla Kate, „je zajímavý.“ „Dal jí ho můj bratr,“ odpověděl Gibbs jako by nic. Kate na něj zůstala šokovaně hledět, v ústech jí vyschlo. Pokud věděla, tak Gibbs byl jedináček, nikdy nemluvil o žádném sourozenci. Pak jí něco došlo. Polkla. „Ten plukovník Jack, velicí majora Carter…“ Gibbs jen mlčky kývl. V očích Kate se objevila lítost a soucit a byla ráda, že se na ni Gibbs nedívá, protože tušila, že by to neocenil. „Je mi to líto.“ Gibbs jen kývl, jako že to přijímá. Zbytek cesty neřekl nikdo z nich ani slovo. *** „Ověřil jsem alibi toho vašeho Kinna. Polepšil se, skutečně dělá, co má, pravidelně, všichni ho tam viděli. Je z obliga,“ oznámil Tony. „Nemá návštěvu?“ zeptal se Teal’c. „Společnost nehraje fér, ta červivá část NID nikdy nehrála. Vydírali i generála Hammonda. Kinn má rodinu, kdyby chtěli někoho ubytovat, on to udělá,“ vysvětlil Daniel. „V DC je asi milion hotelů,“ namítl McGee, „mohlo by je napadnout, že takhle na to půjdeme. Tohle napadne každého.“ „No právě, takhle včera uvažoval i Gibbs,“ napadlo Tonyho, „možná jim to došlo, protože udělali to samé.“ „I kdyby ne, musíme něco zkusit.“ Daniel se postavil a oblékl si bundu. Oba agenti na něj zůstali překvapeně hledět. „Já půjdu klidně sám.“ „Půjdu s tebou,“ oznámil mu Teal’c. „A oddělají vás oba najednou, to ani náhodou. Jdu s vámi, Jacksone.“ Tony si vzal sako a batoh. „McGee, pokračuj.“ McGee si povzdechl a vrátil se znovu k prověřování lidí ze seznamu. Ještě nebyli ani v polovině. ***
„Pan Kinn?“ ověřil si Tony, když jim otevřel středně vysoký a poměrně vyhublý muž s kruhy pod očima. „Zvláštní agent DiNozzo, NCIS. Tohle je – “ „Doktor Jackson,“ doplnil za něj Kinn, „znám ho.“ „Super,“ pohodil hlavou Tony, „můžeme dál?“ „Ne!“ Kinn trochu víc přivřel dveře. „Poslyšte, jestli vás tu uvidí, doktore, tak budu mít opravdu problémy. I vás bych špatně vysvětlovat, agente DiNozzo. Už tu nejsou, mají, co chtěli. Nic mi neřekli, jen tu přespali, byli dva, jeden někam přes den odcházel, druhý byl připojený na internet… Včera okolo druhé ráno odešli oba. Běžte už pryč, prosím.“ „Proč jste tak nervózní, když už jsou pryč?“ opáčil Tony. „Neznáte je,“ zavrčel Kinn. „Připojili se přes svůj počítač, nebo použili váš?“ zeptal se Daniel. „Použili můj. Když vám ho dám, vypadnete? Mám dvě děti – “ „Tak ho doneste a my půjdeme,“ slíbil Tony. Kinn přikývl, zavřel dveře a jeho kroky za dveřmi odezněly. „On vás zná a vy jeho ne?“ pozvedl obočí Tony s pohledem upřeným Danielovým směrem. Daniel jen pokrčil rameny a zatvářil se nevinně. Dveře se znovu otevřely a Kinn jim s rozhlédnutím podstrčil laptop. „Nic jiného tam po nich nezůstalo?“ zeptal se Tony. „Říkali jste, že půjdete,“ namítl Kinn skutečně už zoufale. „Použili váš dům jako hlavní stan při únosu Carter – jestli se jí něco stane, budou padat hlavy, SGC je teď hodně citlivé,“ zavrčel Daniel; jeho schopnost užívání diplomacie, jež byla v posledních dnech o něco chudší, se odporoučela. „Jestli mají Carter, tak ji nechtějí zabít, potřebují ji. Víc vám říct nemůžu, hodně štěstí.“ Kinn jim přibouchl dveře před nosem a nechal oba muže stát zkoprněle na místě. „No, to bychom měli,“ poznamenal Tony, otočil se a skrývaje laptop, zamířil k autu. „Pochybuji, že v tom počítači ještě něco bude,“ zamumlal Daniel. „A proto máme Abby,“ zakřenil se na něj povzbudivě Tony. „Nebojte, majora najdeme. Když Gibbs po něčem jde, nakonec se mu to vzdá a má vysokou úspěšnost.“ „V to doufám,“ přitakal Daniel a nasedl na sedadlo spolujezdce. Útroby mu svíral strach. *** „Co máme?“ zeptal se Gibbs, když narázovali spolu s Kate do kanceláře. „Našli jsme místo, kde se naši pachatelé ukrývali, nejspíš byli dva. Máme laptop, na kterém pracovali, Abby a McGee na něm teď dělají. Co vy?“ „Špaček cigarety a vzorky hlíny, pokud budeme mít opravdu štěstí, bude tam DNA pachatele,“ oznámila mu Kate a odspěchala s tím za Abby. „Také jsme pečlivě prohlédli seznam a zůstává nám deset možných jmen,“ promluvil Teal’c. „Navíc, když je NID pochytala, zavedli databázi otisků prstů, zubů, DNA, dokonce i sken zornice, aby pokryli co nejlépe všechny ochranné prvky a vyloučili tak jejich další práci ve vládních agenturách,“ začal vyprávět Daniel, zaznamenávaje Gibbsův podrážděný výraz. Něco mu to silně připomnělo. „Takže pokud z toho cigaretového špačku dostane slečna Sciuto DNA, můžeme to rovnou porovnat.“ „Pošlete to Abby, dobrá práce,“ pokývl jim Gibbs a někam zase odešel. „Kam pořád chodí?“ zeptal se Daniel podrážděně. „Pro kafe, na záchod, svrhnout vládu… Kdo ví?“ pokrčil rameny Tony a vytáhl z kapsy zabalený sendvič, který si koupil po cestě. Už jen při pohledu na něj se jeho břicho žádostivě ozvalo. *** Gibbs stál u okna ve ztemnělé kanceláři a upíjel z kafe. Jeho lidé za ním spali, tedy aspoň část z nich; DiNozzo a Kate leželi pod svými stoly, McGee spal s hlavou na Abbyině stole v laboratoři a Jackson na její matraci pro horší časy. Ten Murray byl s Duckym na patologii a učil ho nějakému podivnému rituálu, kterým prý nahrazuje spánek. Jen on a Abby byli stále vzhůru; Abby, protože hodlala najít shodu DNA, i kdyby kvůli tomu měla vypít celý Caf-Pow! automat a týden nejít spát, jak sama řekla, a on, protože prostě nemohl usnout. Stále musel myslet na své selhání a na ten podivný sen, co se mu zdál. Tolik si přál, aby se tohle odehrálo, aby Jack přišel, aby si promluvili, aby mohli začít znovu. Ale to se nestalo. A když se jeho bratr se zaječí povahou ve věcech citových konečně k něčemu odhodlal, postavilo se proti tomu všechno, co šlo. Dokonce i sám život.
Gibbs si pořádně lokl. Skutečně to všechno bylo příliš náhodné na to, aby mohl věřit, že Jack majora pod jeho ochranu poslal záměrně; smrt jeho bratra a pokus zničit majora Carter spolu nejspíš neměly nic společného, jakkoli si přál, aby to tak bylo. Pak by totiž mohl svou frustraci a bolest z celé té situace na někom vybít, někoho za to potrestat. „Gibbsi!“ Abby se k němu hnala s papírem v rukou, a když na něj zavolala, starostlivě se rozhlédla po kanceláři, jestli náhodou nocležníky nevzbudila. Pak přispěchala na svých vysokých podrážkách až k němu a rozrušeně mu nacpala papír do rukou. „Mám shodu,“ oznámila, „ten chlápek se jmenuje Alex Donaugh a je na seznamu členů Společnosti, kouřil tu cigaretu.“ „Skvělá práce, Abby,“ poplácal ji Gibbs po rameni, „co ten laptop?“ „Ještě pořád na něm dělám, ale myslím, že se mám čeho chytit, něco na ně najdu, věř mi, ty jen zachraň Sam,“ kladla mu Abby na srdce. „Já jdu zase pracovat.“ Gibbs přitakal a cestou praštil do DiNozzova stolu. „Vstávej, DiNozzo, a vzbuď Kate. Máme identitu jednoho z nich, výjezd hned teď!“ Vzal si zbraň, dopil kafe a vystartoval jako první. Tony zahlédl jeho mizející záda, když se škrábal ze země a na druhé straně kanceláře zahlédl rozcuchanou Kate. „Kolik je?“ „Neptej se a vstávej,“ doporučil jí Tony, „a rychle.“ *** Tony a Kate stáli každý na jedné straně domovních dveří; pozorně na sebe ve tmě hleděli, než Tony vykopl dveře a vběhl dovnitř, maje krytí v Kate. Gibbs šel k zadním dveřím a dovnitř postupoval sám. Kate vyčistila obývák, Tony malou kuchyň, Gibbs ložnici. Víc místností malý domek, pronajatý na falešné jméno, které ale Abby neobalamutilo, neměl. Všichni tři agenti sklopili zbraně. „Výborně, prázdné,“ povzdechl si Tony. Gibbs v malém domku rozsvítil. „Odcházel ve spěchu, muselo ho napadnout, že na něj něco máme,“ odhadovala Kate. „Kinn,“ poznamenal Tony, „nejspíš ho fakt sledovali a viděli tam mě a Jacksona.“ Gibbs nad tím jen mlčky přikývl, přistoupil k popelníku a vytáhl z něj ohořelý zbytek stvrzenky z půjčovny aut. „Naštěstí všechno nešlo tak, tak by mělo,“ poznamenal, když z toho byl schopen vyčíst nějaké údaje, a prohrábl zbytek rozpadlých stvrzenek, ale buďto to bylo potvrzení výdeje hotovosti, nebo to nešlo přečíst a pod jeho prsty se to úplně rozpadlo, „třeba bude McGee schopný to auto vysledovat.“ „Nic jiného tu není,“ oznámila Kate, „nestačil si zjevně vybalit.“ „Tím líp, aspoň se nemusíme zdržovat,“ usoudil Gibbs, „jdeme.“ *** „Dobře, odesílal soubory na jeden určitý přijímač na určitých souřadnicích, ale nemůžu se dostat přes to kódování, je v nějakých podivných znacích a nevidím v tom systém,“ postěžovala si Abby. „To není žádné známé kódování,“ zakroutil hlavou unaveně McGee, „to vysvětluje, proč se taky tolik nezaobírali tím opravdu ten program vymazat, aby se nedal dohledat ve fragmentech znovu.“ „Znám význam těch znaků,“ promluvil Daniel, „jsou to všechno čísla. Je to jeden z cizích jazyků, málo používaný, navíc je jiný, než Společnost jinak používala… Kryjí se. Existuje nějaký program, který to snadno nahradí?“ „Jistě,“ přitakal McGee a spustil příslušnou aplikaci, „pojďme na to.“ Abby se opřela do své židle a pozorovala, jak doktor Jackson lově ze svých materiálů a pomocí nějakých výpočtů převádí neznámé číslice na arabské. Na stole jí zazvonil telefon. „Ano, Gib – Pryč?! Jasně, diktuj… Podařilo se nám zrekonstruovat komunikační program, co použili, a doktor Jackson to teď pro nás překládá, možná budeme mít – “ Abby se prudce otočila na McGeeho a Daniela. „Rychle s tím, ví, že jim dýcháme na záda, můžou už být zase na cestě pryč z výchozího bodu.“ „Máme to,“ pochválil si McGee, „převádím na GPS souřadnice a posílám do Gibbsova auta teď.“ „Gibbsi, máš to tam. Je to – “ McGee, který si mezitím vyvolal mapu a určil místo, jí vzal telefon. „Jo, šéfe, tam, jak říkáš. Sjedeš u poslední odbočky a… Ukazuje mi to jen louku, není tam žádná stavba, ani – “ „Odletět, oni chtějí odletět!“ vykřikl Daniel. „To je perfektní přistávací plocha. Rychle, Time, jedeme!“ „Nevím, kam odletět, Gibbsi, každopádně tam ti tři jednou taky,“ oznámila Gibbsovi Abby, když zachytila sluchátko, které jí McGee ve spěchu hodil, a slyšela Gibbse vztekle vyřvávat otázku. „A Gibbsi? Buď opatrný a najdi ji celou.“ Abby se kousla do rtu a položila telefon. Po McGeem zůstala jen pomalu se otáčející židle, po doktoru Jacksonovi a Murrayovi ani to. Všechno teď byla jen otázka času. Hodiny ukazovaly přesně pět ráno.
8. Dvě auta se z opačných stran řítila na jedno určité místo. Gibbs za volantem prvního, které bylo k cíli o něco blíž, své podřízené opět přiváděl k šílenství svým stylem jízdy; McGee za volantem druhého byl přiváděn k šílenství tím, jak Jackson na svém sedadle poskakoval a v Murrayových rukou zase neustále cvakala nějaká zbraň, kterou zrovna kontroloval. Gibbsovo auto zaparkovalo mezi stromy a všichni tři agenti na sebe rychle hodili kevlarové vesty s velkým nápisem NCIS na zádech, Kate rychlým profesionálním pohybem, který vždy Gibbse fascinoval, stáhla vlasy do gumičky. Ozbrojili se a postupovali k věci velké asi jako stodola s aerodynamickým tvarem, která se vznášela asi půl metru nad zemí. Gibbs už se přestal snažit celou věc pochopit, spokojil se s tím, že celá věc je velká a kdyby se jí dostal po kůži, naprosto by změnila jeho pohled na svět. Takže to k sobě automaticky přestal pouštět a distancoval se od toho. Tony a Kate sice třeštili oči, ale zůstali profesionální a drželi se šéfovi přímo za zády. Tou dobrou zastavilo na druhé straně McGeeho auto; Tim se chvíli snažil donutit Jacksona a Murraye, aby si oblékli vesty, ale oba místo toho připravili ty své podivné zbraně ke střelbě a pohybovali se s obrovskou bojovou profesionalitou. Obě trojice se pohybovaly po stranách ve vysokém porostu přikrčení. Pás se zužoval, takže těsně u lodi na sebe dohlédli. Teal’c vymrštil ruku ve chvíli, kdy se Gibbs chtěl dostat ke vstupu. Gibbs ho poslechl už kvůli té naléhavosti ve tváři velkého muže; sotva tam zahlédl předtím emoci. Daniel získal Gibbsovu pozornost a vojenskými posunky mu naznačil, že má vrhnout nůž s velkou silou do bočního plátu, u kterého stál. Gibbs vytáhl svou kudlu z pouzdra a tvářeje se poněkud nedůvěřivě, udělal, jak mu doktor řekl. Pod plátem štěkl malý výbuch a Gibbs se letícímu kusu kovu tak tak vyhnul. Uvědomili si, že doposud loď tiše bzučela, protože teď ten zvuk ustal a loď s velkým zaduněním dopadla na zem. Vevnitř začala poplašeně naříkat nějaká siréna. Šestice stála přitisknutá k boku lodi u východů a čekala, co bude. Jeden z mužů, podle fotografie Donaugh, vystrčil hlavu; Daniel toho okamžitě využil a vystřelil po něm zatem; Teal’c zachytil padající omráčené tělo a odtáhl ho stranou, načež McGee okamžitě přiklekl a muže zajistil. Gibbs dal pokyn a vřítil se dovnitř jako první. Proběhl úzkou chodbou, a jakmile uslyšel výkřik Sam, zarazil se. O stěnu přímo naproti vchodu nejspíš na můstek, ze kterého její výkřik vyšel, se odrazily dvě kulky. Dobře, aspoň věděli, že Sam je v pořádku. „Vzdejte se, není šance.“ „Motory mi pořád fungují a štíty s transformátorem gravitace mi Carter ještě ráda nakonec opraví. Hoďte sem Donaugha, a to hned, a kliďte se odsud, jinak ji budu muset zabít.“ „Doteď vám k něčemu byla živá, co z toho bude Společnost mít, když ji zabije?“ „Minimálně se už SG-1 nepostaví na nohy, i to je úspěch,“ odsekl Danielovi mužský hlas, „tak bude to?!“ „Mně je fuk celá tahle vysoká hra, hledám vraha svého mariňáka a dostanu ho. Jednoho už mám a na tebe dojde taky. Nech Carter jít a nezastřelím tě.“ „Zvláštní agent Gibbs,“ ozval se hlas s jakousi zálibou, „jaká nová fakta ohledně našich hrdinů s vaším objevením vyplouvají… To je teď jedno. Vyjednávat nebudu, vypadněte a hoďte sem Donaugha, nebo začnu autodestrukci. Moje instrukce jsou jasné; buďto Carter dostat živou, nebo ji zabít. Dávám vám na výběr.“ Kate pohlédla na Gibbse a pomalu zakroutila hlavou; s tímto člověkem nepůjde vyjednávat. Gibbs se zamračil, pak jako by ho něco napadlo. „Dobře,“ zavolal tam nakonec, „ale chci jí něco dát, zapomněla si to u mě. Pak odejdeme… Jen to tam vhodím, dobře?“ Gibbs v rychlosti vytáhl sáček z kapsy, vysypal z něj náramek a než se druhý muž stihl vyjádřit, prudce ho vhodil dovnitř. Šperk zachrastil po kovové podlaze a v zápětí se ozvalo mužské zaúpění a dopad těla na podlahu. Gibbs a Teal’c nakoukli dovnitř; Sam klečela muži na zádech, svýma svázanýma rukama kroutila tu jeho za záda a poloautomatická zbraň se válela dva metry od nich. Gibbs vešel dovnitř, dávaje signál Tonymu; agent počkal, až jeho šéf pomůže majorovi vstát a pak si dopřál tu čest se zatčením. Gibbs znovu získaným nožem přeřízl plastová pouta, která dřela Saminu kůži, a uvolnil její ruce. Sam poodešla do rohu, shýbla se a zvedla náramek. „Nezkřivil se, máš štěstí.“ „Díky, opravdu chytrý nápad?“ nabídl Gibbs lepší odpověď. Sam se na něj uculila a podala mu šperk, natahuje odřené zápěstí. Gibbs se jí neptal, jestli to nechce napřed ošetřit, prostě tam šperk připnul. „V pořádku?“ „Jo, díky,“ pousmála se na něj a obešla ho, aby pevně objala Jacksona a ještě v jeho objetí pevně stiskla ruku Teal’covi. „Tak to bychom měli,“ poznamenal Tony, když vytáhl na nohy druhého únosce, kterému silně teklo z nosu. „Řeknete mi někdo, co je sakra tohle?“ Myslel tím loď. Sam, Daniel a Teal’c na něj pohlédli výmluvně. Tony si povzdechl a strčil do muže. „Pojď ven, kámo, a žádný blbosti.“ „Kate, jdi to jistit,“ nakázal agentce Gibbs a Kate poslušně kývla, odcházejíc dělat společnost Tonymu, McGeemu a zneškodněným zločincům. „Předpokládám, že tohle je vesmírná loď,“ promluvil po chvilce Gibbs a Sam kývla, „takže celých těch sedm let…“
„Nás vedl na průzkumných misích na jiné planety, ano,“ přitakala Sam, pustila Daniela a přistoupila ke Gibbsovi, „zůstal vzadu, aby odpálil bombu a zničil tak velkou část flotily nepřítele, možná i s ním. Věděl dobře, co dělá.“ „Vždycky si uměl najít jiný způsob, jak něco provést,“ zakroutil hlavou odmítavě Gibbs. „Chtěl to.“ „Nevzdal to,“ odsekla Sam podrážděně, „možná byl jen unavený, možná – “ „Kdo ví?“ přerušil ji Gibbs náhle, „nech to plavat. Polovinu věcí, co kdy udělal, chápe jen on sám. Je pryč… Smiřme se s tím.“ Sam kývla, pak udělala krok vpřed a pevně Gibbse objala. Oplatil jí objetí s upřímností a byl i rád, že to udělala. Uvedli tím Daniela s Teal’cem trochu do rozpaků, takže oba dva odešli a nechali Gibbse i Sam, aby sdíleli to podivné pouto, kterému nerozuměli snad ani aktéři sami. *** „Zjistili až pozdě, že Jackson a Murray jsou v DC, a podcenili význam jejich spolupráce. Tak aspoň zabili Kinna. Měli jsme být možná nenápadnější.“ Tony si povzdechl a dopil svoje pivo. „Nejspíš by se to stalo tak jak tak, Anthony, nepřestali by ho do toho zatahovat,“ usoudil Ducky. „Souhlasím,“ přitakala Kate, „mimochodem, Abby, málem jsem začala žárlit, půjčila jsi jí to tričko!“ „Měla tu běhat nahá?“ ohradila se Abby. „Klidně mohla,“ poznamenal Tony a McGee skryl svůj souhlasný úsměv ve své sklenici s pivem. Tony oplatil Kate škleb, Abby rošťácké zakřenění se a pohlédl na Duckyho. „Kde je vůbec Gibbs? Prý si vzal dovolenou.“ Kate pohlédla na Duckyho zvědavá, jestli tu věc s Gibbsovým bratrem McGeemu a Tonymu prozradí; Abby už jí převyprávěla celou tu historii, jak se ji dozvěděla tehdy v suterénu. „Odjel se rozloučit se svým bratrem,“ prozradil nakonec Ducky, „on, plukovník Jack a zesnulý velící důstojník majora byli jedna osoba.“ „Podivná náhoda,“ usoudil Tony po chvilce, když to zpracoval. „Ale opravdu jen náhoda,“ ujistil ho Ducky. Ani tentokrát nemusel říkat, aby si to nechali pro sebe; byla to informace, která se netrousí. Kate náhle pocítila jakousi pýchu, že jí o tom řekl Gibbs sám tehdy v autě. *** Sam sebou trhla, když jí někdo položil ruku na rameno. Otočila se a pousmála se na Gibbse, pak znovu pohlédla dolů na náhrobek, u kterého stála. Otřela si hřbetem ruky slzu. „Jsi tu brzy.“ „Chtěl jsem ho ještě naposledy vidět… Tak říkajíc,“ pokrčil Gibbs rameny. „Dobře, počkám venku,“ řekla Sam, „jen ještě…“ Vytáhla z kapsy klíče a dala je Gibbsovi. „Co to je?“ zeptal se Gibbs. „Klíče od srubu. Odkázal ho mně s dodatkem, že prý nikdy neměl žádné postranní úmysly, když mě zval na ryby, aspoň ne ze začátku…“ Sam se zasmála a znovu pohlédla na náhrobek, na chvíli se ztrácejíc ve vlastních myšlenkách. „Já ho nechci.“ „Promluvíme si o tom potom. Díky, že jste na mě s tím vyklízením počkali.“ „Jsi jeho rodina. Chtěl by to tak.“ Sam Gibbsovi stiskla paži a nechala ho stát na hřbitově samotného. Po cestě se objala pažemi a na tváři se jí usadila jakási forma úsměvu. Věděla, že jednu velikou šanci učinit svůj život úplným promeškala, když Jacka O’Neilla nechala odejít, aniž by mu řekla, co pro ni znamená. Mohla jen doufat, že věděl, protože jí přišlo hrozně nefér, že ona věděla… Teď už, díky tomu náramku. Zamířila k bráně hřbitova, prsty si hrajíc s náramkem, nejspíš tou nejcennější hmotnou památkou, co měla. Byla si jistá, že jednou, až se zase setkají, Jacku O’Neillovi všechno řekne. A zároveň doufala, že její život jeho smrtí neskončil, ačkoliv něco v ní navždy odešlo. Gibbs strčil klíčky od bratrova zpropadeného srubu, u kterého si byl jist, že jeho existence zabránila Jackovi přijít za ním v průběhu těch několika let, do kapsy, a zahleděl se na náhrobek ozdobený růží, kterou s největší pravděpodobností donesla Sam. Přidřepl a zapřemýšlel, jak začít. Jistěže ho napadlo, že mluvit u hrobu mrtvého je klišé; na posmrtný život svým založením nevěřil, Jack v tom hrobě ani nebyl, a věděl, že je to jen způsob, jak ulevit sobě, jen jakýsi projev slabosti… Ale zatraceně to potřeboval. Chvíli jen tak hleděl, nejistý, jak začít, a když ho konečně napadl vhodný začátek, musel se sám pro sebe usmát. „Ty jeden zatracenej bastarde…“
