Prolog
-
Richmond, 23. července 1986 „Ello? El-lo?“ Matčin hlas sE nEsE vzhůru po schodech, já se hrbím nad skicákem a ruka mi jezdí po křídovém papíře. „Kde seš?“ uchopím pevně tužku a zvýrazním obrys nosu, pak trochu stínování pod oči. „Mohla by ses ozvat?“ tak, a teď vlasy. ofinu? ulíznout dozadu? nevzpomínám si. „Ga-bri-el-lo?“ a vím, že zeptat se nemůžu. „Jsi u sebe, broučku?“ slyším, jak matka zlehka stoupá nahoru, načrtnu přes čelo jemnou ofinu, rozmáznu ji, aby byla hustší, a pak rychle ztmavím i bradu. hodnotím výsledek – podoba je přesná. alespoň podle mého. Jak si ale můžu být jistá? Jeho tvář je teď tak nezřetelná, že jsem ji klidně mohla vidět jen ve snu. zavřu oči – a není to sen. vidím ho. Je slunečno, procházím se, cítím, jak z chodníku sálá teplo, jak mi na tvář dopadají hřejivé paprsky a jak jeho velká suchá ruka drží tu mou. slyším pleskání svých sandálů a klapot matčiných podpatků, vidím její bílou sukni s trsy červených květin. sklání se nade mnou a usmívá se. „Připravená, Ello?“ sevře mi prsty a mně se štěstím rozbuší srdce. „tak jdem na to. raz, dva, tři…“ vyhodí mě do vzduchu, až se mi zhoupne žaludek. „Jééé!“ letím a oni unisono prozpěvují: „raz, dva, tři, ať letí výš a výš!“ Dopadnu a slyším jejich smích. „Ještě!“ dupnu si. „Ještě, ještě!“ „Dobrá. Dáme si jeden extra.“ znovu mě chytne za ruku. „Připravená, myško?“ „Jasněěě!“ 7
isabEl Wolffová
„Prima. raz, dva, tři a hooop!“ zakloním hlavu a modrá klenba nebe se nade mnou kýve jako zvon. ale když dopadám na zem, cítím, jak jeho prsty mizí, a když se po něm otočím, je pryč… „tak tady jsi,“ říká máma ve dveřích pokoje. vzhlédnu a rychle přikryju obrázek dlaní. „nešla by sis hrát s Chloë? Je v domečku na zahradě.“ „Já… zrovna tu něco dělám.“ „Ello, prosím.“ „už jsem na domeček moc velká. Je mi jedenáct.“ „Já vím, berunko, ale moc bys mi pomohla, kdybys mohla sestřičku na chvilku zabavit. hrozně ráda si s tebou hraje.“ Matka si shrne za ucho pramen sněhobílých vlasů a já si říkám, že je bledá a křehká jako porcelánová panenka. „a byla bych radši, kdybys šla ven, když je venku tak teplo.“ Přeju si, aby šla zase dolů, ale k mému zděšení vykročí ke mně a dívá se na skicák. rychle otočím stránku na čistý list. „Kreslíš?“ hlas má jako vždy tichý a hluboký. „Můžu se podívat?“ napřáhne ruku. „ne, teď ne.“ Škoda že jsem kresbu nevytrhla, než přišla. „nikdy mi nic neukážeš, Ello.“ natáhne se po skicáku. „to je… soukromý, mami, ne…“ to už ale otáčí stránky spojené drátěnou spirálou. „Krásný náprstník,“ mumlá. „a tenhle břečťan je překrásný, jak se leskne, a ten s kostelem je skvostný. ta mozaika musela dát spoustu práce, ale poprala ses s tím jedna báseň.“ Matka udiveně potřese hlavou a usměje se na mě. Když ale obrátí další list, zamračí se. otevřeným oknem k nám doléhá hučení letadla, zní to, jako když se trhá papír. „to je nákres,“ vysvětluji, „k portrétu.“ buší mi srdce. „no,“ kývne máma, „je… velmi dobrý.“ Chvějící se rukou zavře blok. „netušila jsem, že umíš takhle kreslit.“ Položí jej zpět na stůl. „Dokážeš věci opravdu vystihnout,“ dodá tiše. v koutku jí zacuká, ale pak se znovu usměje. 8
obraz Mé lásKy
„takže…“ tleskne. „Jestli máš práci, pohraju si s Chloë já a pak se půjdeme dívat na královskou svatbu. zapnula jsem televizi, abychom nepřišly o začátek. Mohla bys nakreslit šaty hraběnky fergie.“ Pokrčím rameny. „Možná.“ „K obědu si dáme bagetu a sníme ji při tom. Máš něco proti šunce a sýru?“ zavrtím hlavou. „ale mohla bych udělat korunovační kuře, to by se hodilo nejlíp, co myslíš?“ dodá a najednou je zas veselá. „zavolám tě, až to začne.“ Jde ke dveřím. zhluboka se nadechnu. „a vystihla jsem ho teda?“ zdá se, že mě matka neslyší. zkusím to znovu: „vypadá to jako on?“ viditelně ztuhne. rámusení letadla vyšumělo do ticha. „Podobá se ten obrázek tátovi?“ slyším, jak se nadechla, drobná ramena se schoulí a já najednou vidím, co lze vyčíst z lidských zad. „ano, podobá,“ odpoví tichounce. „no,“ řeknu a ona se otočí. „to je dobře, zvlášť proto, že už si ho vlastně nepamatuju. a nemám ani jeho fotku, viď?“ slyším, jak si na záhonu štěbetají vlaštovky. „Máme nějaké fotky, mami?“ „ne,“ řekne suše. „ale proč ne?“ srdce mi buší. „Protože… prostě nejsou. Je mi to líto, Ello, vím, že to není jednoduché. ale,“ pokrčí rameny, jako by ji to trápilo stejně jako mě, „prostě to takhle bohužel je.“ na chviličku se zarazí, jako by si užívala chvíli, kdy je rozhovor u konce. „Chtěla bys do bagety rajče?“ „Musíš ale přece mít nějaké jeho fotky!“ „Ello…“ hlas má pořád hluboký, ale pak ho trochu zvýší. „už jsem ti řekla, že nemám. Promiň, holčičko. teď už ale opravdu musím…“ „a co ty ze svatby?“ vybavím si album v bílé kůži, na každé fotce smějící se rodiče, otec je snědý elegán v šedém obleku, matce splývá podél porcelánové tváře bílý závoj. 9
isabEl Wolffová
Pomalu zamrká. „nějaké fotky jsem měla, to ano, ale už je nemám.“ „ale musí přece být i další. stačí mi jenom jedna.“ hmátnu po gumě ve tvaru srdíčka a ohýbám ji mezi palcem a ukazováčkem. „Chtěla bych mít jeho fotku na příborníku. Mohla bych ji dát do toho prázdného stříbrného rámečku.“ Modré oči se jí rozšíří. „ale to nepůjde.“ „aha. tak si koupím vlastní, zbylo mi něco z kapesného. nebo si ho můžu vyrobit sama, anebo mi ho můžeš dát k narozeninám.“ „o rámeček nejde, Ello.“ Matka vypadá najednou bezradně. „Myslela jsem to tak, že jeho fotku na příborníku nechci vůbec. na příborníku ani kdekoliv jinde.“ srdce mi málem vyskočí z hrudi. „a proč ne?“ „Protože,“ rozhodí rukama, „protože už není součástí našeho života, a to hodně dlouho, Ello, jak moc dobře víš. takže by z toho byly zmatky, hlavně pro Chloë, protože její táta to nebyl. a vůči royovi by to taky nebylo moc hezké. a roy je přece na tebe tak hodný,“ pokračuje uspěchaně. „Chová se k tobě jako táta, ne, vlastně jako ten nejlepší táta.“ „Jo, ale není to ten opravdový.“ tváře mi hoří. „Mám skutečného tátu, mami, a jmenuje se John a vážně nechápu, proč o něm vůbec nemluvíš.“ rty má najednou jak tenkou čárku, ale jsem k nezastavení. „neviděla jsem ho od svých… ani nevím, kolik mi vlastně bylo. tři?“ Matka zkříží útlé paže a zlatý náramek jí jemně cinkne o hodinky. „bylo ti skoro pět,“ odpoví tichounce. „víš, Ello, já bych řekla, že otec je ten, kdo se jako otec chová, a roy dělá všechno, co by otec měl, zatímco John, no…“ nechá větu nedokončenou. „ale stejně bych jeho fotku chtěla. Mohla bych ji mít tady u sebe, aby se na ni nikdo nemusel koukat – byla by jen moje. tak jo,“ dodám rychle, „takže domluveno.“ „Ello, už jsem ti to říkala. Žádné jeho fotky nemám.“ „ale proč ne?“ 10
obraz Mé lásKy
ztěžka vzdychne. „Prostě… se ztratily…,“ zadívá se z okna, „když jsme se stěhovaly sem.“ otočí se zpátky na mě. „nebraly jsme s sebou všechno.“ zírám na ni. „ale tyhle fotky jsme vzít měly. Je to ošklivý,“ dodám rozzlobeně. „Je od tebe ošklivý, že jsi mi žádnou nenechala!“ vstanu a opřu se o opěradlo židle, abych se obrnila proti lomozu ve svém hrudním koši. „a proč o něm nemluvíš? nikdy, nikdy o něm nemluvíš!“ Matčiny bledé tváře jsou náhle růžové, jako bych je přetřela mořenovou červení. „Je to… hrozně složité, Ello.“ „Proč?“ Chci polknout, ale v krku mi vězí nůž. „vždycky řekneš jen, že už není v našich životech a že je to tak lepší, a já tak vůbec nevím, co se stalo.“ v očích mě pálí slzy rozhořčení. „nebo proč od nás odešel…“ Matčina silueta je rozmazaná. „nebo jestli ho ještě vůbec někdy uvidím.“ na tvář mi ukápne slza. „takže proto, proto…“ v okamžení jsem na zemi, šmátrám pod postelí a vytahuju svou krabici. Píše se na ní ravel a bývaly v ní mamčiny nejlepší boty. vstanu a položím ji na postel. Matka se na ni zadívá, pak koukne trochu s obavou na mě, posadí se vedle a zvedne víko… První kresba je docela nová, provedená perem a tuší, na nose, vlasech a lícních kostech je trochu bílého pastelu. Měla jsem z ní radost, protože jsem se právě naučila pořádně zvýrazňovat. Pak vezme do rukou tři skici tužkou, které jsem dělala někdy na jaře, s pečlivým šrafováním. Dokázala jsem mu dostat do očí hloubku i výraz. Pod nimi je deset nebo dvanáct starších kreseb, na nichž jsou úplně pokažené proporce – moc malá pusa, moc velké čelo, oblouk ucha příliš vysoko. Pak pět skic naprosto bez obrysů, obličej má plochý a kulatý jako lívanec. Máma zvedne několik obrázků fixkou – stojíme s tátou obě před červeným cihlovým domem, k tmavě zeleným dveřím stoupají černé schody. Potom pár jasně barevných maleb, na každé z nich otec řídí velké modré auto. Potom vezme matka do rukou jeho koláž – ruce má z čistítek na dýmku, košili a kalhoty z fialové plsti, hnědé vlněné vlasy 11
isabEl Wolffová
má pokryté krustou lepidla. na posledních pár obrázcích je táta jen panáček z pár čar. na spodní okraj jsem napsala „táta“, ale na prvním z nich jde čárka od t až dolů, takže tam vlastně stojí háta. „těch je,“ zamumlá matka. vrátí obrázky do krabice, pak mě vezme ruku a já si přisednu. slyším, jak polkla. „Měla jsem ti to říct,“ špitne. „ale nevěděla jsem jak.“ „ale… proč ne? Říct mi co?“ „Protože to bylo… bylo to hrozné.“ rozčilením se jí na bradě udělá ďolíček. „Doufala jsem, že to budu moct nechat, až budeš starší, ale dnes… dnes sis o to řekla.“ Přitiskne si prsty ke rtům, zamrká a smutně vydechne. zní to jako šustění stromů ve větru. „Dobrá,“ šeptne. ruce jí klesnou na klín a zhluboka se nadechne. zezdola k nám burácí svatební pochod ve Westminsterském opatství a matka mi konečně začne vyprávět o otci. a když mi říká, co provedl, celý můj svět se náhle rozpadá, jako by do něj právě narazilo něco obrovského a těžkého. Ještě chvíli sedíme, zeptám se na pár věcí a ona odpovídá. Pak se zeptám na totéž ještě jednou. a pak jdeme dolů, já přivedu Chloë ze zahrady a společně se posadíme před televizi, kde obdivně vzdycháme nad sarah fergusonovou v nadýchaných bílých hedvábných šatech s ručně vyšívanou pětimetrovou vlečkou. a den nato vezmu krabici do kuchyně a vyndám obrázky. Pak je všechny vrhnu do hlubin koše.
12
První kapitola
-
„oMlouváM sE,“ ŘEKla Mi DnEs K vEčEru ClarE, redaktorka z rozhlasu, a dál bojovala s kapesním diktafonem. uhladila si za ucho pramen tiziánových vlasů. „Jen musím zkontrolovat, že se to nahrálo celé. někdy to zlobí.“ „to nevadí,“ nenápadně mrknu na hodiny. za chvíli budu muset jít. „Jste moc hodná, že jste mi věnovala tolik času.“ Prsty s dokonale upravenými nehty vytáhla baterky. Podívala jsem se na svoje pocákané od barvy. „ale v rádiu se musí nahrávat hodně.“ „to je jasné.“ Kolik jí mohlo být? nebyla jsem si jistá, protože měla silný mejkap. třicet pět, odhadla jsem to, stejně jako mně. „těší mě, že jste si mě vybrali,“ dodala jsem. vložila baterky zpět a zacvakla víčko. „už jsem o vás slyšela dřív a minulý měsíc jsem si přečetla ten článek v timesech.“ Cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. „a napadlo mě, že jste pro můj pořad jako stvořená. Kdyby se mi jenom podařilo uvést to do chodu…“ i přes nános pudru jsem viděla, jak Clare zrudly tváře, zatímco mačkala knoflíky na přístroji. A kdy jste si poprvé uvědomila, že chcete být malířkou? „uf…“ bouchla se dlaní do hrudníku. „Je to tam.“ Věděla jsem, že chci být malířkou v osmi devíti letech… usmála se. „bála jsem se, že jsem si to smazala.“ Kreslila jsem a malovala od rána do večera… zapnula rychloposuv, můj hlas se změnil v pištění 13
isabEl Wolffová
Minnie Mouse a pak se opět zpomalil. Malování pro mě vždycky představovalo cosi jako útěchu. „skvěle,“ hlesla a já si ze zástěry ztuhlé barvou sloupla kapku zaschlé námořnické modři. „Můžeme pokračovat.“ Koukla na hodinky. „Měla byste čas ještě tak dvacet minut?“ zhoupnul se mi žaludek. byla tu už hodinu a půl, většinu času jsme jen tak klábosily nebo domlouvaly diktafonu. ale účast v dokumentárním pořadu radia 4 by mohla vést k dalším zakázkám, takže jsem své rozladění potlačila. „Klidně.“ uchopila mikrofon a rozhlédla se po ateliéru. „tady se musí krásně pracovat.“ „to ano. Kvůli téhle prostorné půdě jsem dům koupila. a navíc je tu výborné světlo – je to směrem na severovýchod.“ „a máte báječný výhled!“ zasmála se Clare. za velkými okny ve vikýři se tyčila masivní zrezivělá kupole státní plynárny fulham. „Já mám náhodou industriální architekturu ráda,“ dodala rychle, jako by měla strach, že se mě nějak dotkla. „Já taky. Myslím, že plynojemy v sobě mají určitou vznešenost. na druhé straně mám továrnu na lots road. takže tu, pravda, nemám moc zeleně, ale líbí se mi tu, žije tady kolem spousta umělců a architektů, takže se cítím jako doma.“ „ale stejně je to tak trochu země nikoho,“ poznamenala Clare. „Musí se sem až z King’s road.“ „to je fakt, ale na třídu fulham to není daleko. stejně většinou všude jezdím na kole.“ „to jste statečná. no nic…“ Prohrábla hromadu poznámek na nízkém skleněném stolku. „Kde jsme to skončily?“ Posunu květináč s hyacinty, abych jí udělala místo. „začaly jsme mluvit o vašem zázemí,“ řekla. „Jako dospívající jste trávila soboty v národní galerii a kopírovala staré mistry, vystudovala jste na slade. Mluvily jsme i o malířích, které nejvíc obdivujete – rembrandtovi, velásquezovi a lucienu freudovi… Já luciena freuda zbožňuju.“ Potřásla souhlasně hlavou. „tak nádherné a tělesné.“ 14
obraz Mé lásKy
„velmi tělesné,“ přisvědčila jsem. „Pak jsme se dostaly k vašemu velkému úspěchu na ceně bP pro portrétisty před čtyřmi lety.“ „nevyhrála jsem,“ přerušila jsem ji. „byla jsem druhá. ale můj obraz byl použit na plakátu k soutěži, což způsobilo, že jsem dostala několik nových zakázek, mohla jsem přestat učit a začít malovat na plný úvazek. takže ano, byl to velký krok kupředu.“ „a nyní vás hraběnka z Cornwallu posunula přímo do středu dění.“ „to asi ano. Když mě národní galerie požádala, abych ji portrétovala, měla jsem obrovskou radost.“ „no, docela vás to zviditelnilo.“ trhla jsem sebou. „Máte tedy hodně slavných modelů?“ zavrtěla jsem hlavou. „většinou jde o normální lidi, kterým se líbí představa, že někdo namaluje přímo je nebo jejich blízké. ostatní hrají nějakou roli ve veřejném životě nebo dosáhli ve své profesi úspěchů, které má portrét připomínat a oslavovat.“ „takže tu hovoříme o slavných jménech.“ Pokrčila jsem rameny. „Můžeme je tak nazvat – jsou to profesoři a politici, průmyslníci, zpěváci, dirigenti… pár herců.“ Clare kývla směrem k nezarámovanému malému obrazu u dveří. „Miluju tamhleten portrét Davida Williamse – jak jeho tvář vystupuje ze tmy.“ „ten není dokončený,“ vysvětlila jsem. „vypadá tak, ale tohle byla vlastně jen skica. zkoušela jsem, zda ten detail bude fungovat.“ „Připomíná mi Caravaggia,“ zasnila se. Přála jsem si, aby se už konečně pohnula dopředu. „vypadá trochu jako mladý bakchus…“ „omlouvám se, Clare,“ vyruším ji. „ale mohly bychom?“ Kývnu k diktafonu. „bože, já jsem ale ukecaná, co. Pojďme na to.“ nasadila si 15
isabEl Wolffová
sluchátka na měděný drdol a otočila ke mně mikrofon. „tak,“ zapnula přístroj. „Proč dáváte, Ello, přednost portrétům třeba před krajinkami?“ „no, krajinomalba je velmi osamělá práce,“ odpověděla jsem. „Jste tam jen vy a obzor. ale při portrétech jste s další lidskou bytostí, a to mě vždycky fascinovalo.“ Clare kývla a usmála se na mě, abych pokračovala. „Když portrétovaný objekt poprvé spatřím, zmocní se mě vzrušení. snažím se do sebe nasát úplně všechno, co se ho týká. studuju barvu a tvar jeho očí, linii nosu, odstín a strukturu pokožky, obrys úst. všímám si i toho, jak je na tom tělesně.“ „Myslíte řeč těla?“ „ano. Pozoruju, jak naklání hlavu a jak se usmívá, jestli se mi dívá do očí, nebo uhýbá pohledem. všímám si, jak kříží ruce a nohy, jestli sedí na židli pořádně, předklání se, anebo se na ni zhroutí. tohle všechno mi řekne, co potřebuju znát, abych toho člověka mohla pravdivě vyobrazit.“ „ale…“ venku zaburácela motorka. Clare počkala, až rámus odezní. „Co znamená pravdivě? Že se portrét podobá té osobě?“ „Měl by.“ oddrolila jsem si z dlaně šmouhu zelené barvy. „ale dobrý portrét by měl odhalovat i něco z povahy portrétovaného. Měl by zachycovat podobu vnější i vnitřní.“ „Myslíte tělo i duši?“ „ano… měl by zachycovat člověka, tělo i duši.“ Clare znovu koukla do poznámek. „Pracujete podle fotek?“ „ne. Musím mít před sebou živou osobu. Chci mít možnost dívat se na ni ze všech stran a vidět poměry mezi jednotlivými částmi její tváře. a především musím vidět, jak se od rysů odráží světlo, protože tím pro mě vznikne tvar a proporce. Malování znamená vidět světlo. takže pracuju jen naživo, na šest dvouhodinových sezení.“ Clare vykulila oči. „to je velký závazek. Pro vás oba.“ „to ano. ale portrét je vážný úkol, na němž malíř spolupracuje s modelem. Jsou z nich rázem komplici.“ 16
obraz Mé lásKy
natáhne mikrofon trochu blíž. „a otevírají se vám vaše modely?“ na to jsem nic neřekla. „Myslím to takhle – jste tam s nimi sama, pokaždé na několik hodin. svěřují se vám?“ „no…“ nechtěla jsem říkat, že mi modely prozrazují ty nejpodivnější věci. „někdy mluví o svých manželstvích nebo vztazích,“ odpověděla jsem opatrně. „Dokonce někdy povídají i o neštěstích, která je postihla, a stescích. to, co se na sezení odehrává, nepovažuju ani tak za důvěrné jako spíš dokonce za posvátné.“ „takže něco jako zpověď?“ podotkla Clare škádlivě. „vlastně trochu ano. Portrétování je velmi výjimečná událost. Je tu jistá… intimita, malovat druhou lidskou bytost je intimní akt.“ „a tak… zamilovala jste se někdy do některého ze svých modelů?“ usmála jsem se. „no, jednou jsem se zakoukala do jezevčíka, kterého chtěl kdosi na obraze mít, ale do lidského modelu nikdy, to ne.“ už jsem nedodala, že většina mužských modelů je ženatých, takže jsou samozřejmě z obliga. vzpomněla jsem si, do jakého maléru se dostala Chloë… „Je nějaký typ lidí, které obzvlášť ráda malujete?“ zeptala se Clare. odmlčela jsem se a přemýšlela nad otázkou. „Řekla bych, že mě přitahují lidé, co jsou maličko temní, co neměli pohádkově šťastný život. ráda maluju ty, z nichž vycítím jistou komplikovanost.“ „Proč myslíte, že tomu tak je?“ „baví mě sledovat to střetávání různých vrstev lidské osobnosti, které se ukazuje na samotné tváři.“ Mrkla jsem na hodinky. bylo půl sedmé. vážně bylo třeba jít. „a – už máte dost materiálu?“ Clare kývla. „ano, spoustu.“ sundala si sluchátka a uhladila vlasy. „ale mohla bych se rychle kouknout na vaši práci?“ „samozřejmě,“ potlačila jsem povzdech. „Dojdu si pro portfolio.“ 17
isabEl Wolffová
vydala jsem se pro těžké černé desky na druhé straně ateliéru, Clare vstala, došla k velkému stojanu a zkoumala plátno. „Kdo je to?“ „Moje matka.“ Položila jsem portfolio na stůl a přišla k ní. „byla tu na skok ráno, tak jsem na tom trochu pracovala. bude to k jejím šedesátinám.“ „Je krásná.“ Podívala jsem se na matčiny kulaté oči, velká víčka pod dokonale vyklenutými oblouky obočí, ostře řezané lícní kosti a ušlechtilou linii nosu a levou ruku klidně položenou na hrudníku. Pleť měla vrásčitou, ale jinak byl čas milosrdný. „Je to skoro hotové.“ Clare potřásla hlavou. „Má v sobě něco vznešeného.“ „byla baletka.“ „aha,“ zamyšleně pokývla. „už si vzpomínám, psali to v tom článku o vás.“ Pohlédla na mě. „a byla úspěšná?“ „ano. tančila v britském národním baletu a pak severním baletu v Manchesteru – to bylo v sedmdesátých letech. tamhleto na zdi, to je vlastně ona…“ Clare sledovala můj pohled až k zarámovanému plakátu baletky v nekrácené bílé taneční sukénce a svatebním závoji. „Giselle,“ zamumlala. „Je nádherná… a tak dojemný příběh, že – podvedená nevinnost.“ „byla to matčina oblíbená role, je to z roku 1979. bohužel musela o pár měsíců později přestat tančit.“ „Proč?“ zeptala se Clare. „Kvůli dětem?“ „ne – tehdy mi bylo skoro pět. ale zranila se.“ „na zkoušce?“ zavrtěla jsem hlavou. „Doma. upadla a zlomila si kotník.“ Clare soucitně nakrčila obočí. „to je hrůza.“ znovu se zadívala na portrét, jako by v matčině tváři hledala stopy zklamání. „bylo to těžké…“ najednou se mi vybavila matka sedící u kuchyňského stolu v našem starém bytě. hlavu měla schovanou v dlaních. Dokázala takhle vydržet celé hodiny. 18
obraz Mé lásKy
„Co potom dělala?“ zaslechla jsem Clařinu otázku. „rozhodla, že se přestěhujeme do londýna, a když se jí noha zahojila, začala pracovat jako baletní profesorka.“ Clare na mě zkoumavě pohlédla. „starší nebo zranění tanečníci to dělají často. Pracují s určitou baletní společností, oživují choreografie nebo nacvičují některé party, matka se dala dohromady s festivalovým baletem, pak byla načas i u baletu rambert.“ „Dělá to ještě?“ „ne, už je v podstatě v důchodu. Jednou týdně učí v britské národní baletní škole, jinak se hlavně angažuje v charitě. zrovna dnes večer uspořádala velkou aukci pro organizaci Pomoc dětem, proto mě taky trochu tlačí čas, protože bych tam měla být. ale tady…,“ přešla jsem ke stolu a otevřela desky, „jsou fotky všech mých portrétů. Je jich asi padesát.“ „takže takový váš facebook,“ pousmála se Clare. znovu se posadila na pohovku a začala listovat obrázky. „Rybář…,“ zamumlala. „toho máte na stránkách, že? Uršula spí… Emma, Tvář Polly…“ Clare po mně vrhla zmatený pohled. „Proč jste tenhle nazvala Tvář Polly, když jde o portrét?“ „Protože Polly je moje nejlepší kamarádka, známe se od první třídy, pracuje jako modelka pro nohy a paže. Jednou si z legrace stěžovala, že nikdo nikdy neprojevil zájem o její tvář, tak jsem řekla, že ji namaluju.“ „hmm…“ ukázala jsem na další obrázek. „tohle je baronka haleová – první členka nejvyššího soudu, tohle sir Philip Watts, bývalý ředitel shellu.“ Clare otočila další stránku. „a tady vévodkyně z Cornwallu. vypadá dost zábavně.“ „to taky je a chtěla jsem, aby právě tuhle vlastnost lidé viděli.“ „a princi se obraz líbil?“ 19
isabEl Wolffová
Pokrčila jsem rameny. „zdálo se, že ano. Minulý měsíc při slavnostním odhalení v národní galerii o něm mluvil moc hezky.“ Clare otočila dál. „a kdo je tahle dívka nakrátko?“ „to je moje sestra Chloë. Pracuje pro Pr společnost Proud, která se zabývá etickými záležitostmi, vším kolem fair tradu, zelených technologií, organických potravin a pěstitelství.“ Clare zamyšleně pokývala hlavou. „Je hodně podobná vaší matce.“ „Je – má po ní světlou pleť a postavu baletky.“ zatímco já jsem tmavá a podsaditá, uvědomím si trpce – spíš Paula rego než Degas. Clare si upřeně prohlížela sestřinu fotku. „ale vypadá tak smutně – jako by byla ve velkých nesnázích.“ zaváhala jsem. „s někým se tehdy rozcházela – bylo to složité období. ale už je v pohodě,“ zakončila jsem pevně. Že je její nový přítel pitomec, to jsem si už nechala pro sebe. zazvonil mi telefon. zvedla jsem ho. „Kde jsi?“ šeptala matka naléhavě. „Je za deset sedm. skoro všichni už jsou tady.“ „Promiň, ale ještě nejsem tak docela hotová.“ Koukla jsem po Clare, která ještě pořád listovala portfoliem. „Řekla jsi, že dorazíš brzo.“ „Já vím. za dvacet minut jsem tam, slibuju.“ zavěsila jsem. Podívala jsem se na Clare. „omlouvám se, ale musím jít…“ Šla jsem k pracovnímu stolu a strčila pár špinavých štětců do sklenice s terpentýnem. „samozřejmě…,“ odtušila, aniž by vzhlédla. „tohle je pěvkyně Cecilia bartoliová.“ otočila na poslední stránku. „a kdo je tenhle sympaťák s motýlkem?“ obalila jsem štětce novinami a zmáčkla je, abych z nich dostala barvu. „to je můj otec.“ „váš otec?“ „ano.“ ze všech sil jsem se snažila ignorovat překvapený 20
