EKONOMIKA NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍ
Tabulka 1: Tranzit jako cesta mezi výchozím a cílovým stavem Výchozí stav Stát je řízen centralizovanou mocí a centrálně řízenou administrativou. Moc je delegována shora dolů Stát zajišťuje ekonomiku z centra prostřednictvím (částečně) zestátněného průmyslu (a centrálního plánu) direktivně Každý občan je pasivním příjemcem rovné péče paternalistického státu, (případně existuje pracovní povinnost) O sociální smír se stará (plně) stát prostřednictvím státních financí (a státních agentur-organizací) a je (výhradním) poskytovatelem sociálních služeb a péče
Tranzit
Cílový stav
- od centralizované státní moci k funkční demokracii
Stát se dělí o moc s nižšími demokratickými autoritami, tato moc je delegována zdola nahoru
- od neefektivní ekonomiky k ekonomice efektivní - od univerzalistického sociálního státu k sociálnímu státu reziduálnímu - od sociálního státu k sociálnímu mixu
Zdroj: HUNČOVÁ, M. (DDP 2002, s. 48)
Stát zapojuje do ekonomiky privátní sféru a tržní mechanismus, a ponechává si základní regulaci Příjemcem sociální péče je jen občan skutečně potřebný. Stát garantuje občanům rovné příležitosti O sociální smír se dělí stát se samosprávným občanským sektorem a předává mu část své role a funkcí.
Tabulka 2: Transformace zemí SVE a v zemích západní Evropy (EU) země SVE Transformace a de-etatizace politické moci, včetně rozvoje demokratického systému a liberalizace celého veřejného života Transformace a de-etatizace ekonomiky, včetně privatizace státního majetku, revitalizace a liberalizace trhu Transformace a de-etatizace sociální sféry, včetně reformy veřejné správy a zeštíhlení státu Transformace a de-etatizace občanské sféry, včetně neziskového sektoru a občanských svobod
země EU + De-etatizace odpovědnosti posilování odpovědnosti lokálních a regionálních vlád a principů občanské kontroly De-etatizace a privatizace větší či menší části dříve zestátněných podniků De-etatizace sociální péče, včetně racionalizace státní administrativy a zeštíhlení státu De-etatizace a posilování třetího sektoru jako samosprávného občanského mix sektoru ve prospěch sociálního mixu
Zdroj: HUNČOVÁ, M. (DDP 2002, s.47)1
1
HUNČOVÁ, M: Analýza postavení družstev v tranzitující ekonomice, DDP ESF MU, Brno, 2002
Tabulka 3: Typ sociálního státu, rozsah a typ vztahů solidarity
Typ solidarity: Horizontální
Vertikální
univerzalistický
Typ sociálního státu: industriálně vyspělý
participativní reziduální
participativní zejména symetrická
všeobecná, veřejná
cílená na zaměstnance a jejich rodiny
reziduální
participativní široce občanská zacílená, reziduální
Zdroj: Pestoff (1995, s. 40), upraveno
Takto lze odlišit tři základní typy sociálního státu • Univerzalistický sociální stát - stát blahobytu jako monopol na sociální blaho, poskytované všem občanům bez rozdílu, vychází ze závazku péče celé společnosti o blaho jedince, prezentované právem každého občana dosahovat určitého životního standardu, garantovaného státním rozpočtem2. „Průkazem“ k získání takové péče bývá vztah občanství k tomuto státu a pobyt na jeho území. Nestátní neziskový sektor je z hlediska sociální péče, případně všeobecně, nevýznamný. Centrálně plánovaná ekonomika doplnila tento systém o pracovní povinnost. • Sociální stát industriálně vyspělý (Bismarkovský, distribuující blaho prostřednictvím zaměstnavatele), realizuje spravedlnost v závislosti na výkonnosti příjemce. Sociální potřeby se setkávají se zásluhovostí a výkonností ekonomiky. Funguje zde tripartita. Sociální péče je směrována na zaměstnance, zaměstnavatel zajišťuje vstupy do redistribuce srážkami ze mzdy. Výkonnost příjemce je základem také neziskové ekonomiky, v součinnosti občanského sektoru. Část péče přebírá i trh.
2
Například skandinávské státy konce dvacátého století, ale i bývalé státy s centrálně plánovanou ekonomikou.
• Sociální stát reziduální distribuuje sociální blaho jako veřejné služby v kombinaci státních agentur a pověřených nestátních neziskových organizací jen skutečně potřebným příjemcům. Vychází z předpokladu zásadní soběstačnosti svých obyvatel a fungujícího liberálního trhu (USA) nebo fungujícího komunitního sektoru (státy jižní Evropy), případně jako stát participativní aktivně spolupracuje na principu subsidiarity a partnerství s nevládním neziskovým sektorem a spolu s ním vytváří sociální záchranné sítě pro zachycení a podporu skutečně potřebných obyvatel. Také zde je jedním z poskytovatelů sociální péče trh. Podobně: • Universalistický sociální stát skandinávského typu, • sociální stát liberální ve Velké Britanii a Irsku, založený na volném trhu, • sociální stát kontinentálního typu, participující na trhu práce, nebo prací vedený (Německo, Rakousko, Francie, Holandsko, Belgie) a • latinský typ sociálního státu, vyznačující se nerozvinutostí (Španělsko, Portugalsko, Itálie, Řecko). Za typický sociální stát reziduální, mající svá specifika, jsou považovány Spojené státy. Základ poválečného amerického modelu reziduálního sociálního státu je institucionální. Nacházíme tu diktát suverénního trhu, omezovaného státem, angažovaným v poskytování sociální péče, založené na předpokladu, že většina obyvatel chce a může plánovat a zajišťovat své vlastní „blaho“ a že tedy státní intervence jsou potřebné pouze v případě, že normální distribuční kanály selžou. Individuální hlava domácnosti je obvykle schopna živit sebe a svou rodinu skrze svou účast na trhu práce. Reziduální sociální péče je proto směrována na marginální segment společnosti, kde chybí individuální záchranná síť, kde chudoba je „hodna pozornosti“, kde strádající nejsou schopni pomoci si sami. Demarkační linie mezi potřebnými a ne-potřebnými chudými je pak základní politickou, ekonomickou a administrativní záležitostí reziduálního sociálního státu. Občanská společnost je svébytná, aktivní, rozvinutá a strukturovaná.
Pokud stát financuje sociální péči z veřejných rozpočtů, může tak učinit zejména: • Komplexním financováním péče z veřejných rozpočtů prostřednictvím svých agencií - organizací, kdy hradí jak provozní a investiční výdaje spojené s činností a správou těchto agencií, tak poskytováním samotné péče „přes rozpočet“ v rámci svých zřizovatelských funkcí. Tento způsob bývá (u nás) hodnocen jako nejefektivnější z hlediska organizace státem (odbornost, dohled), má však své slabiny z hlediska pokrytí různorodé poptávky a z hlediska veřejné kontroly. Navíc činí klienty závislými, nesamostatnými a frustrovanými. Spoluúčast občanského sektoru není v tomto systému nezbytná. • Podporou činnosti nestátních subjektů, kteří péči poskytují smluvně, a to v rámci zainvestování3 činnosti, podporou provozu smluvních aktivit nebo grantových aktivit, ale také parametrickou dotací.4 Patří sem financování sociální péče prostřednictvím poskytovatele dodavatele péče, případně zaměstnavatele, v rámci vyhlášených garancí státu. Státní rozpočet je odlehčen, alternativní redistribuce je rozvinuta a podporována právním řádem. • Financováním prostřednictvím přímých transferů občanům, kteří pak, pokud je to možné, sami rozhodují o formě, kvalitě a dodavateli konkrétní péče. Patří sem jak různé podpory, tak například úhrady nemocenské péče „přes pokladnu“ zdravotní pojišťovny apod., ale i různé poukázky a nefinanční vyrovnání. Výhodou je zacílenost, podpora fungování (kvazi)tržních mechanismů a přímé občanské demokracie. Nevýhoda může být spatřována v obtížnější kontrole a administrování státem. Předpokladem je plně rozvinutá struktura občanského mix sektoru, fungující trh a právní řád.
3 4
Zainvestováním je míněna „startovací podpora“, která může mít podobu finanční podpory, převodu nemovitostí či bezplatného pronájmu, vybavení apod. Parametrickou dotací je míněna podpora v rámci stanovených parametrů (v ČR například zaměstnávání handicapovaných osob nebo absolventů škol)
Schéma 4: Transformace role a významu národního státu obecně cca 1945 – 1980: N
International a t i o n a Local
dnes v Evropské unii: l
moc a funkce
I n t e r n a t i o n a l National L o c a l
směr koncentrace a dekoncentrace moci a funkcí státu v prvním a druhém období. Zdroj: Pestoff (1995)
Reformy veřejné správy (administrativy) zemí západní Evropy byly vynuceny krizí sociálního státu a zároveň byly ovlivněny potřebami harmonizace v rámci EU. Jejich součástí byla snaha po modernizaci, standardizaci a ekonomizaci vládní administrativy a veřejných služeb, ale také: • demokratizace – jako proces zvyšování spoluúčasti občanů na řízení věcí veřejných (v rámci zastupitelské i přímé demokracie), • de-etatizace – jako proces privatizace dříve znárodněných a v současnosti neefektivních podniků, včetně dolů, hutí, městských i dopravních podniků, • decentralizace – jako proces delegování části pravomocí a funkcí státu na nižší vládní i nevládní samosprávné úrovně, • dekoncentrace – jako proces přiblížení výkonu státní správy jako veřejné služby občanům. Součástí reforem byla snaha zajistit maximální funkčnost vládní administrativy (veřejné správy), její efektivnost a kvalitu. Důraz byl proto kladen také na zvyšování kvalifikace a odpovědnosti úředníků, na dodržování etických norem v komunikaci s veřejností, a také na zkvalitnění přerozdělovacích procesů.
Schéma 5: Soustava koncepcí reformy veřejného sektoru ČR na přelomu století VEŘEJNÁ SPRÁVA KONCEPCE ZVÝŠENÍ ÚČINNSOTI VEŘEJNÉHO SEKTORU
KONCEPCE ZVÝŠENÍ ÚČINNSOTI VEŘEJNÝCH FINANCÍ
KONCEPCE INFORMATIZAC E VEŘEJNÉ SPRÁVY
KOMPLEXNÍ PŘÍSTUP KE ZVÝŠENÍ ÚČINNOSTI VEŘEJNÉHO SEKTORU JAKO VEŘEJNÉ SLUŽBY KONCEPCE ZVÝŠENÍ ÚČINNOSTI ŘÍZENÍ VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ
KONCEPCE ZVÝŠENÍ ÚČINNOSTI VEŘEJNÉ KONTROLY
Zdroj: Předkládací zpráva MV ČR (20.11.2000)
KONCEPCE VZDĚLÁVÁNÍ PRACOVNÍKŮ VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ
Schéma 6: Systém jednodomé veřejné správy v ČR před a po roce 2000 Situace do r.2000 státní samospráva správa dekoncentrace decentralizace stát
Situace po r.2000 státní samospráva správa dekoncentrace decentralizace stát
centrální úřady státní správy
centrální úřady státní správy
úřady státní správy v regionu
úřady státní správy v regionu
svěřené funkce samostátní správné správy kraje (úřady)
místní úřady státní správy
svěřené funkce samostátní správné správy obce (úřady)
okresní úřady
místní úřady státní správy
svěřené funkce státní správy (úřady)
Pozn.: direktiva, závislost Zdroj: autorské schéma
samosprávné obce ,
autonomie
Schéma 7: Socio-ekonomický prostor jako trojúhelník sociálního mixu
Samosprávný občanský mix sektor Stát Veřejný sektor
Jádro nestátního neziskového sektoru
Ne-ziskový Ziskový - komerční
Veřejný Soukromý
Komunity Komunitní sektor Neformalizovaný Zdroj: V.A. Pestoff (1995)
Trh Tržní sektor Formalizovaný
Tabulka 8: Členská sdružení zájmu
Typ sdružení
Zájmová asymetrie asociace
Zájmová symetrie vzájemně podpůrná Zájmová symetrie vzájemně svépomocná
Převaha vztahu Převážné k vládním programům zaměření / zájmu / ke svým členům Asociovaná do vládních programů vně a veřejných financí, případně napojená na externí soukromé zdroje dovnitř
dovnitř
Vzájemná podpora členů
Vzájemná svépomoc členů
Například:
Některá občanská sdružení, politické strany, některé církve a jejich zařízení některá občanská sdružení, sdružení právnických osob, profesní komory některá zejména autentická družstva, vysoké školy - s výhradou, obce - s výhradou, mikroregiony
Zdroj: autorská sestava dle V.A.Pestoffa (1995), s. 44 a násl.
• sdružení kapitálu - jako subjekt zásadně ziskový, přinášející výnos z vloženého (rizikového) kapitálu jeho vlastníkům a kvazivlastníkům • a sdružení zájmu - jako subjekt založený k užitku jinému nežli je zisk, a to i když byl do činnosti k dosažení účelu založení případně vložen kapitál, Neziskové organizace obecně považovat právě za sdružení zájmu jako: • sdružení majetku (obecně prospěšné společnosti, nadace a nadační fondy, a s určitou výhradou příspěvkové organizace a některé další vládní agentury) • sdružení území (územní samospráva místní a regionální, případně dobrovolné sdružení obcí - s výhradou) • sdružení členů (členské organizace a sdružení, včetně družstev, profesních komor, zájmových sdružení právnických osob a apod.).
Tabulka 9: Družstevní identita autentických družstev - ICA (1995) Definice:
Družstva jsou autonomní asociací osob dobrovolně sdružených za účelem jejich společných ekonomických, sociálních a kulturních potřeb a aspirací, skrze jimi vlastněný a demokraticky řízený podnik
Základní znaky: Družstva jsou založena na skutečné svépomoci, svéprávnosti, demokracii, rovnosti, členství a solidaritě Principy:
Družstevní principy jsou směrnicí družstevních hodnot v praxi, a to:
1. princip: Dobrovolné a otevřené členství: Družstva jsou dobrovolnými organizacemi, otevřenými všem osobám schopným využít jejich služby a ochotným akceptovat odpovědnost plynoucí z tohoto členství, a to bez ohledu na pohlaví, a bez sociální, rasové, politické či náboženské diskriminace. 2. princip: Demokratické (členské) řízení: Družstva jsou demokratickými organizacemi, řízenými svými členy, aktivně participujícími na strategii družstva a na jeho rozhodovacích procesech. Muži a ženy, činní ve volené reprezentaci, skládají účty členské základně. Členové družstva mají primárně rovná volební práva (jeden člen – jeden hlas) a družstvo je demokraticky organizováno na všech úrovních. 3. princip: Ekonomická participace členů: Členové rovně přispívají ke kapitálu svého družstva a demokraticky jej řídí. Alespoň část kapitálu je obvykle ve společném majetku družstva. Členové družstva obvykle dostávají omezené náhrady za upsaný kapitál, pokud je dostávají vůbec a pokud je tento podmínku členství. Členové umisťují přebytky do vybraných nebo všech následujících užitků: pro rozvoj jejich družstva, nejlépe do zvýšení rezerv, kterých část může být nedělitelná; a to ku prospěchu členů podle podílu jejich účasti v záležitostech družstva; a k podpoře ostatních aktivit schválených členstvem. 4. princip: Autonomie a nezávislost: Družstva jsou autonomní, svépomocné organizace řízené vlastními členy. Uzavírání smluv s jinými organizacemi včetně vlád, nebo zvyšování kapitálu z externích zdrojů, musí být vedeno v rámci demokratického rozhodování členy družstva a podpory družstevní autonomie. 5. princip: Vzdělávání, výcvik a informace: Družstva zajišťují vzdělávání a výcvik svých členů, volené reprezentace, manažerů a zaměstnanců tak, aby mohli efektivně přispívat k rozvoji jejich družstva. Informují širokou veřejnost – zejména mladé lidi a vůdčí osobnosti – o podstatě a výhodách družstevnictví. 6. princip: Kooperace družstev: Družstva prospívají svým členům co nejefektivněji a posilují družstevní hnutí, spolupracujíc společně na úrovni místních, regionálních a mezinárodních struktur. 7. princip: Společenský prospěch: Družstva pracují ku prospěchu (trvale udržitelného) rozvoje svého širšího společenství v rámci politik schválených svými členy Zdroj: www.coop.org – autorský překlad
