MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra politologie
Přechod k demokracii v Jižní Koreji Bakalářská práce
Karel Musílek
Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 182045 Obor: PL – MV Imatrikulační ročník: 2005
Brno, 2008
Prohlášení o autorství práce
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Přechod k demokracii v Jižní Koreji vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně, 5. 5. 2008
…………………………………….. Karel Musílek 1
Poděkování
Na tomto místě bych rád vyjádřil svůj dík za odborné vedení, cenné rady a vstřícný přístup vedoucímu této bakalářské práce doc. PhDr. Lubomíru Kopečkovi, Ph.D.
2
Obsah 1 ÚVOD ............................................................................................................................... 6 2 TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE .................................................................................... 8 2.1 KONCEPTY DEMOKRATIZACE ..................................................................................................... 8 2.2 TRANZITNÍ PŘÍSTUP ................................................................................................................ 9 2.2.1 Huntingtonova typologie přechodů k demokracii ................................................... 10 2.2.2 Typologie přechodů podle Lynn Karlové a Philippa Schmittera .............................. 11 2.2.3 Role mas v přechodu k demokracii .......................................................................... 13 3 HISTORICKO-POLITICKÝ VÝVOJ JIŽNÍ KOREJE OD ROKU 1945.......................................... 15 3.1 OSVOBOZENÍ, ROZDĚLENÍ, KOLIZE............................................................................................ 15 3.2 PRVNÍ A DRUHÁ REPUBLIKA – 1948 – 61 ................................................................................. 16 3.3 OBDOBÍ VOJENSKÉ VLÁDY ...................................................................................................... 17 3.3.1 Korea za vlády Parka Chung Hee ............................................................................. 18 3.3.2 Vláda Chuna Doo Hwan .......................................................................................... 20 3.4 KLASIFIKACE REŽIMU ............................................................................................................. 23 3.4.1 Politická praxe režimu za vlády Chuna Doo Hwan .................................................. 23 3.4.2 Zařazení režimu v rámci typologie nedemokratických režimů ................................ 24 4 PŘECHOD K DEMOKRACII V JIŽNÍ KOREJI ........................................................................ 26 4.1 AKTÉŘI............................................................................................................................... 26 4.1.1 Vedení režimu .......................................................................................................... 26 4.1.2 Opozice .................................................................................................................... 27 4.1.3 Prodemokratické lidové skupiny.............................................................................. 27 4.2 PRŮBĚH PŘECHODU .............................................................................................................. 29 4.2.1 Liberalizace režimu .................................................................................................. 29 4.2.2 Zahájení jednání o změně ústavy – jednostranné ukončení jednání....................... 31 4.2.3 Chunovo rozhodnutí z 13. dubna 1987 a kolaps jednání ........................................ 34 4.3 ČERVNOVÉ POVSTÁNÍ............................................................................................................ 35 4.3.1 Dopady červnového povstání a deklarace z 29. června 1987 ................................. 38 4.4 ZMĚNA ÚSTAVY A VOLBY V LETECH 1987 A 1988 ...................................................................... 40 4.4.1 Rozdělení opozice a volby 1987 a 1988 ................................................................... 40 4.4.3 Pokračující demokratizace a odložené předání moci .............................................. 42 5 JIHOKOREJSKÁ TRANZICE V TEORETICKÉ PERSPEKTIVĚ ................................................... 43 5.1 INTERAKCE, ROLE A VÝZNAM JEDNOTLIVÝCH AKTÉRŮ V PROCESU PŘECHODU .................................... 43 5.2 Role mas v jihokorejském přechodu k demokracii ..................................................... 45 5.3 APLIKACE HUNTINGTONOVY TYPOLOGIE ................................................................................... 45 5.3.1 Rozdělení režimu a pojetí aktérů ............................................................................. 46 5.3.2 Průběh a mechanismus přechodu ........................................................................... 47 3
5.3.3 SHRNUTÍ AUTOROVA POHLEDU NA VYUŽITÍ HUNTINGTONOVY TYPOLOGIE ..................................... 48 5.4 APLIKACE TYPOLOGIE TERRY LYNN KARLOVÉ A PHILLIPA C. SCHMITTERA ......................................... 49 5.4.1 Shrnutí využití typologie Schmittera a Karlové ....................................................... 50 6 ZÁVĚR ............................................................................................................................ 52 SEZNAM ZDROJŮ: ............................................................................................................. 54 MONOGRAFIE, SBORNÍKY, ODBORNÉ ČLÁNKY A STATI: ....................................................................... 54 ČLÁNKY Z NOVIN A PERIODIK: ....................................................................................................... 58 INTERNETOVÉ ZDROJE: ................................................................................................................ 58 DOKUMENTY: ........................................................................................................................... 59 PŘÍLOHY............................................................................................................................ 60 1 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ....................................................................................... 60
4
Seznam schémat, grafů a tabulek
Schéma 1: Typy přechodů podle Karlové a Schmittera .......................................................... 12 Tabulka 1: Ekonomický růst Jižní Koreje, 1980-1983. .............................................................. 22 Tabulka 2 - Výsledky voleb do Národního shromáždění, 1985. ............................................... 31 Graf 1: Počet demonstrací - leden - srpen 1987 ...................................................................... 36 Graf 2: Počet demonstrujících - leden - srpen 1987 ................................................................ 37 Schéma 2: Interakce klíčových aktérů změny režimu. ............................................................. 43 Schéma 3: Období a odpovídající typy přechodu. ................................................................... 48 Schéma 4: Umístění jihokorejského přechodu v typologii Karlové a Schmittera. ................... 51
Počet znaků: 92 150 5
1 Úvod Region Jihovýchodní Asie již dlouhou dobu přitahuje pozornost odborníků studujících otázky demokracie a demokratizace. Zároveň budí jisté kontroverze objevující se v normativních pracích, které se zabývají stejnými otázkami. Podle Larryho Diamonda a Marca F. Plattnera (1998:1) bude tento region ještě v příštích desetiletích patřit k nejkritičtějším arénám globálního „boje za demokracii“. Zatímco Fareed Zakaria (2003:68-69) považuje „východoasijský model“ cesty k demokracii za vzor pro další země, Francis Fukuyama ve své populární knize hovoří o modelu soupeřícím (alespoň dočasně) s liberální demokracií (2002: 15). Region prošel od druhé světové války bouřlivým vývojem nejen v oblasti ekonomického rozvoje. Zatímco v padesátých letech došlo v několika zemích k pádu demokratických režimů, o vývoji ke konci osmdesátých a začátkem devadesátých let hovoří Minxin Pei jako o demokratické „minivlně“ (1998: 64). Dramatickým vývojem prošla rovněž Jižní Korea. Po druhé světové válce následovala krvavá válka občanská. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Korea stala symbolem rapidního ekonomického rozvoje, pro který řada autorů používá název „zázrak na řece Han“. (Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 238-239) V poválečném období prošla Korea rovněž turbulentním politickým vývojem, kdy byl přetrvávající autoritativní trend přerušován „demokratickými vzepětími“ (Kim 2000). Dlouhá historie boje Korejců za demokracii vedla Bruce Cumingse (2005: 344) k tvrzení, že: „snad neexistuje země zasluhující demokracii více než Jihokorejská republika.“ Pohled na poválečný vývoj Jižní Koreje představuje rovněž zajímavou otázku z pohledu teorie modernizace. Zatímco Samuel P. Huntington ještě v roce 1984 (1984: 200-201) uvádí Koreu jako příklad země, která vzdoruje jejím postulátům, v roce 2000 Sunhyuk Kim uvádí demokratizaci Jižní Koreje jako příklad jejího potvrzení (2000: 99). Práce se zabývá přechodem k demokracii v Jižní Koreji. Rovněž toto téma se jeví z pohledu politické vědy jako atraktivní. Korejská tranzice je zařazována do tzv. třetí vlny demokratizace, která „zasáhla“ Evropu, Jižní Ameriku stejně jako Asii. Huntington (1991b: 605) řadí Koreu mezi šest přechodů třetí vlny, ve kterých hrály rozhodující roli masy. Přitom právě role masové mobilizace v procesu tranzice představuje otázku, na kterou v rámci tranzitního přístupu neexistuje jednotná odpověď (srov. Bermeo 1997; Collier, Mahoney
6
1997; Ulfelder 2005; Gill 2000; Glen 2003). Právě význam a rozsah masové mobilizace v jihokorejském přechodu k demokracii je jedním z důvodů výběru tohoto tématu. Práce pohlíží na jihokorejský přechod optikou tranzitního přístupu. Jejím cílem je zodpovězení výzkumné otázky, jakému typu přechodu k demokracii odpovídá jihokorejský případ. V práci budou využity typologie přechodů Samuela P. Huntingtona a Terry Lynn Karlové a Phillippa C. Schmittera, stejně jako jiné práce vycházející z tranzitního přístupu k demokratizaci. Huntingtonova typologie je zvolena především z toho důvodu, že Huntington sám ji na jihokorejský příklad aplikuje (na rozdíl od jiných typologií, které se zaměřují primárně na Jižní Ameriku a Evropu). Typologie Karlové a Schmittera byla zvolena z toho důvodu, že umožňuje lépe zahrnout roli mas. Práce bude zároveň reagovat na otázku významu a role masové mobilizace v přechodu k demokracii. Práce je pro lepší organizaci a přehlednost rozdělena do několika částí. Druhá část, následující po tomto krátkém úvodu, stručně představuje teoretická východiska práce. Třetí část se zabývá přiblížením historicko-politického kontextu přechodu k demokracii, zejména pak popisem autoritativního režimu, který mu předcházel. Ve čtvrté části je popsán samotný přechod k demokracii. Konečně v páté části práce jsou zmíněné typologie přechodů k demokracii použity k zařazení jihokorejského případu. Poslední část představuje závěr, ve kterém jsou shrnuty poznatky a dílčí závěry práce.
7
2 Teoretická východiska práce 2.1 Koncepty demokratizace
Koncepty demokratizace se politická věda zabývá již řadu let. Během vývoje úvah o příčinách a náležitostech vzniku demokracie však nedošlo k vytvoření jednotného přístupu nýbrž k několika směrům, které vysvětlují nastolení demokratického režimu odlišným způsobem. V současném teoretickém uvažování o demokratizaci je možné vysledovat tři základní přístupy (srov. Grugel 2002: 46; Ženíšek 2006: 58). Teorie modernizace se zaměřuje především na odhalení podmínek, které jsou nutné pro demokratizaci politických systémů. Dalo by se říci, že se zaměřuje na odhalení prerekvizit, po jejichž naplnění dojde k demokratizaci, resp. které jsou pro tento proces nezbytné. Demokratizace je tak vázána na míru socioekonomického vývoje (modernizace) v dané společnosti. Strukturální přístup1 se snaží vysvětlit vývoj politického systému z hlediska měnícího se vztahu státu a tříd. Demokratizaci spatřuje jako transformaci státu proběhnuvší skrze třídní konflikt, resp. změnu vztahu mezi společenskými skupinami (srov. Grugel 2002: 52). Tranzitní přístup2 se namísto sledování dlouhodobých společenských změn zaměřuje na samotný proces přechodu k demokracii. Předchozí dva přístupy viní z toho, že stanovováním prerekvizit se dopouští přílišné determinace politických výstupů (Grugel 2002: 57). Při vysvětlování přechodu k demokracii se zaměřuje na relevantní politické aktéry a jejich rozhodnutí. Demokratizace (resp. přechod k demokracii) je pak výsledkem kombinací strategií zvolených těmito aktéry (srov. Ženíšek 2006: 59).
1 2
Lze označit také jako přístup historické sociologie (srov. Grugel 2002: 51). Rovněž označován jako teorie přechodů, případně tranzitologie (Říchová 2000: 241).
8
2.2 Tranzitní přístup Tranzitní přístup ke studiu demokracie se zaměřuje na zkoumání přechodu k demokracii jako procesu, v němž záleží primárně na volbách jednotlivých relevantních aktérů a jejich vzájemných vztazích. Ze zaměření na klíčové aktéry pak pramení patrná orientace spíše na elity režimu a opozice (Gill 2000: 45). Termín přechod (tranzice) označuje interval mezi jedním a druhým politickým režimem (Dvořáková, Kunc 1994: 77; Gill 2000: 44). Podle autorů O’Donnella, Schmittera a Whiteheada je vedoucí charakteristikou přechodu nejistota. Tranzice je provázena nedostatečnými strukturálními parametry, které by mohly sloužit predikci výsledku (1986: 3). Strukturální omezení, stejně jako pravidla politické hry, jsou v momentě tranzice krajně nejasná (Gill 2000: 45, Karl 1991: 33). Ve shodě s voluntaristickým pohledem vnímá tranzitní přístup zájmy a chování aktéra během změny režimu jako nedeterminované sociálním nebo ekonomickým postavením (Mahoney, Snyder 2000: 184). K tomuto pohledu na tranzici se váže také odmítnutí prerekvizit vysvětlujících demokratizaci (srov. Karl, Schmitter 1991: 270). I přes výše uvedené, dle většiny autorů vycházejících z tranzitního přístupu, jsou potenciální volby aktérů přece jen do jisté míry strukturovány, a to dědictvím odstraňovaného režimu (srov. Karl, Schmitter 1991: 272; Huntington 1991a: 110-121; Linz, Stepan 1996: 55-65). První fází přechodu je liberalizace. Dle definice Samuela Huntingtona liberalizace představuje „otevření režimu autoritativního systému, kde absentuje volba držitelů moci skrze svobodné soutěživé volby. Liberalizující se režim může propustit politické vězně, uvolnit veřejnou debatu na určitá témata, zmírnit cenzuru, pořádat volby na méně významné posty, dovolit jistou obnovu občanské společnosti… bez podrobení vrcholných představitelů testu voleb“ (1991a: 9). Výskyt liberalizace je často předstupněm demokratizace (Gill 2000: 49). Dalším klíčovým prvkem v teoriích tranzice je nejednotnost režimu, resp. vytvoření proreformně orientované skupiny uvnitř režimu. Neshody uvnitř režimu jsou pak rovněž klíčové pro vytvoření podmínek pro liberalizaci a tranzici (Gill 2000: 49-52). Kombinace aktérů a strategií vedla autory tranzitního přístupu k vytvoření typologie (resp. typologií) přechodů k demokracii. V práci budou využity primárně dvě typologie přechodů k demokracii. Jako první bude popsána typologie Samuela P. Huntingtona (Huntington 9
1991a; Huntington 1991b) a následně typologie Terry Lynn Karlové a Philippa C. Schmittera (Karl, Schmitter 1991).
2.2.1 Huntingtonova typologie přechodů k demokracii Pro Huntingtonovo vysvětlení přechodů k demokracii jsou klíčové tři interakce mezi různými skupinami (srov. Ženíšek 2006: 67): vztah mezi vládou a opozicí, mezi reformátory (reformers) a odpůrci změn (standpatters) ve vládě a mezi umírněnými (moderates) a extremisty (extremists) na straně opozice. Tyto vztahy hrály podle něj roli ve všech přechodech k demokracii (Huntington 1991b: 590). Na základě těchto tří vztahů pak Huntington modeluje tři obecné typy přechodu k demokracii, kterými jsou: transformace (transformation), nahrazení (replacement) a přesun (transplacement).3 V případě transformace hrají elity uvnitř režimu ústřední roli a vedou proces tranzice. V tomto případě je vláda režimu, alespoň na začátku přechodu, významně silnější nežli opozice (Huntington 1991b: 590-591). V případě transformace je nutné, aby se v rámci vládnoucí elity vytvořila dostatečně silná reformně naladěná skupina, které se podaří získat značnou moc (Huntington 1991b: 593-595). Při tomto procesu je nutné zajistit, aby odpůrci změn uvnitř režimu nebyli významně puzeni postavit se proti postupu reformátorů (Hungtington 1991b: 599). Následně pak dojde rovněž k zahrnutí některých opozičních skupin do procesu (Huntington 1991b: 600). Druhým typem přechodu je nahrazení. V tomto případě jsou reformátoři ve vládě buď slabí, nebo nejsou přítomni vůbec, dominantní skupinou ve vládě jsou odpůrci změn. Hlavním hybatelem změn se stává opozice, přičemž k demokratizaci dochází svržením (nebo kolapsem) vlády (Huntington 1991b: 602). K demokratizaci pak dojde v momentu, kdy síla opozice převáží sílu vlády režimu (Kopeček 2003: 140). I přes vůdčí roli opozice, klíčové je rovněž rozhodnutí ozbrojených složek nezasáhnout proti postupu opozice. Nedůvěra vůči režimu musí být rovněž silně rozšířena mezi obyvatelstvem (Huntington 1991b: 604).
3
Použitý překlad termínů vychází z publikace Vladimíry Dvořákové a Jiřího Kunce (1994). Marek Ženíšek v případě třetího typu přechodu používá termín sjednaný přechod (2006: 67).
10
Pro přechod k demokracii přesunem je typická kombinovaná akce vlády a opozice. Ve vládě existuje rovnováha mezi konzervativci a reformátory a vláda je tedy ochotna vyjednávat o změně režimu, ale nechce ji sama iniciovat (Huntington 1991b: 608). V opozici jsou umírnění silnější nežli radikálové, ale ne dostatečně silní na to, aby dokázali svrhnout vládu. Zatímco vláda nejdříve věří, že dokáže ustát tlak vyvolaný opozicí, opozice věří, že dokáže sama odstranit nedemokratickou vládu. K přechodu k demokracii dochází v momentě, kdy si obě strany uvědomí nemožnost dosažení těchto cílů a uznají nutnost kooperace s druhou stranou. Pro přechod k demokracii je pak klíčové vyjednávání (Huntington 1991b: 609-610).
2.2.2 Typologie přechodů podle Lynn Karlové a Philippa Schmittera
Hlavními ukazateli při stanovování typu přechodu k demokracii jsou pro Karlovou a Schmittera dvě proměnné: aktér a převládající strategie přechodu. Na horizontální ose je umístěna proměnná strategie, přičemž její první pól představuje multilaterální kompromis a druhý jednostranně vyvíjená síla. Při převaze strategie síly je jeden z aktérů schopen prosadit jednostranně podmínky a způsob přechodu, při převaze strategie kompromisu se objevuje větší míra shody mezi aktéry (Karl 1991: 34). Vertikální osa pak představuje proměnnou aktérů, kdy na spodním pólů téměř všechna hybná síla vychází z mas (zdola), zatímco na horním ze strany elit (shora) (Karl, Schmitter 1991: 274-275) (viz schéma 1).
11
Schéma 1: Typy přechodů podle Karlové a Schmittera
Zdroj: (Karl, Schmitter 1991: 275; Karl 1991: 34) Čtyři „extrémní“ rohy pole vytyčeného dvěma osami pak představují ideální typy přechodu k demokracii. Pakt představuje přechod, kde elity mezi sebou vyjednají kompromis. Vnucením se rozumí přechod, kdy elita použije jednostranně sílu k dosažení změny režimu proti odporu držitelů moci. Reforma představuje přechod, kdy masy mobilizují zdola a výsledkem je kompromisní výstup bez použití násilí. Revoluce představuje typ přechodu, kdy masy za použití násilí překonají dosavadní nedemokratické vládce (Karl, Schmitter 1991: 275).4 Jak již bylo zmíněno, výše uvedené způsoby přechodu k demokracii představují ideální typy, zatímco reálné situace se k nim často pouze blíží (přičemž u některých lze jen velmi obtížně určit, ke kterému ze čtyř typů jsou nejblíže). Rozměrný prostor mezi nimi představuje situace, kdy jsou jak identita aktérů, tak zvolené strategie smíšené. Např. situace, kdy násilí je nejdříve spojeno s kompromisem, než se stane dominantní strategií, kdy jsou masy aktivní, ale pořád pod kontrolou elit, domácí aktéři a strategie jsou významné, ale výsledek kriticky závisí na úmyslu zahraničních sil (Karl, Schmitter 1991: 275-276). 4
Překlad názvů ideálních typů dle Ženíška (2006: 73).
12
2.2.3 Role mas v přechodu k demokracii Tranzitní přístup, resp. některé jeho závěry, jsou podrobovány kritice a v jeho rámci se přirozeně vede debata. V této práci bude využita kritika zaměřující se na nedostatečné zohlednění kolektivních aktérů v procesu tranzice. Někteří kritici upozorňují na přílišný důraz, který někteří odborníci vycházející z tranzitního přístupu kladou na jednání elit. Tvrdí, že perspektiva přístupu příliš zaměřeného na elity přisuzuje masám spíše vedlejší roli ve změně režimu a tím ignoruje empirickou evidenci upozorňující na úsilí mas v některých případech přechodů jako rozhodujícího elementu (Grugel 2002: 60-61). Odborníci vycházející z tranzitního přístupu pak podle kritiky masové mobilizaci přisuzují spíše roli symptomu nežli příčiny přechodu k demokracii (Ulfelder 2005: 312-313). Nedostatečná pozornost věnovaná masám tak podle kritiků zabraňuje tranzitnímu přístupu adekvátně vysvětlit podstatu tohoto procesu. Podle odlišného úhlu pohledu je to totiž právě tlak masy, který donutí autoritativní vůdce k liberalizaci a demokratizaci (Gill 2000: 59-61). Odborníci vycházející z tranzitního přístupu často projevují skepsi ohledně pozitivní role masové mobilizace pro úspěch přechodu k demokracii. Např. Huntington (1984: 212) ve svém článku tvrdí: „Demokratické režimy jen zřídka, pokud kdy vůbec, byly založeny masovou lidovou akcí. Téměř vždy byla demokracie ustavena spíše směrem ze shora dolů než zdola nahoru; je spíše produktem oligarchie než protestu proti oligarchii.“ Podobně Karl Schmitter a Terry Lynn Karlová uvádí, že přechody, které byly charakterizovány širokým zapojením mas (tedy typy reforma a revoluce podle jejich typologie) vedly jen málokdy k ustanovení déle trvajících demokratických režimů (1991: 280-281). Kritici přístupu zaměřeného na elity naopak zdůrazňují masové aktéry jako síly nejen nezbytné, ale velmi často i rozhodující v procesu přechodu k demokracii. Masová mobilizace a masové protestní akce jsou podle nich hlavní hybnou silou tohoto procesu. Ulfelder (2005) ve svém průzkumu zkoumá vztah mezi typem autoritativního režimu a pravděpodobností zhroucení v reakci na masové protestní akce. Ve výzkumu dochází k závěru, že zvláště režimy jedné strany (single-party) a vojenské (military) režimy jsou náchylné ke zhroucení v důsledku protestních masových akcí. Collier a Mahoney (1997) tvrdí, že role kolektivních 13
(masovývch) aktérů byla klíčová a byla příčinou (spíše než tvrdé autoritativní reakce) pokračování procesu tranzice. K podobnému závěru došla rovněž Nancy Bermeo (1997), když kritizuje, jejími slovy, argument umírněnosti (moderation argument), značně rozšířený v pracích tranzitního přístupu, který tvrdí: „… příliš mnoho lidové mobilizace a příliš mnoho tlaku zdola může zmařit šance na demokracii (1997: 305).“ K tomu má dle literatury tranzitního přístupu dojít vyprovokováním silné antidemokratické reakce ze strany autoritativního režimu. V kritice tohoto argumentu dochází k závěru že: „… hranice (režimem) tolerovatelné mobilizace jsou širší, než bylo původně očekáváno. V mnoha případech se zdá, že demokracie proběhla souběžně s často krvavou lidovou výzvou.“ (1997: 314) Nancy Bermeo dochází k závěru, že přechodu k demokracii může být dosaženo nejen navzdory vysoké míře masové mobilizace, ale ta může být rozhodujícím důvodem úspěšné změny, když zvedá cenu vládnutí pro elity nedemokratického režimu a vede tak k ustavení demokracie.
14
3 Historicko-politický vývoj Jižní Koreje od roku 1945 Korea prošla ve druhé polovině dvacátého století dramatickým vývojem. Konec druhé světové války pro ni znamenal nejen osvobození od třicetileté okupace Japonskem, ale rovněž rozdělení a později konflikt mezi dvěma novými celky. Příznačným a často zmiňovaným jevem v dějinách Jižní Koreje se stal dynamický ekonomický vývoj. Politický vývoj Korejské republiky byl o poznání méně lineární. Období autoritativních vlád byla přerušována po dlouhou dobu neúspěšnými demokratickými vzepětími části obyvatelstva. Pro přehlednost je možné dějiny Jižní Koreje ve druhé polovině dvacátého století rozdělit do několika období (srov. Han 1989: 267, Vlnas 2007, Lee 1990): 1) První republika, 1948 – 60 2) Druhá republika, 1960 – 61 3) Třetí republika, 1961 – 72 4) Čtvrtá republika, 1972 – 1979 5) Pátá republika, 1989 – 1987 6) Šestá republika, 1987 – současnost Podle Sunhyuk Kima (2000) je ve vývoji Korejské republiky možno vysledovat tři demokratické kritické body (democratic juncture), tedy období, kdy autoritativní režimy kolabovaly a vyskytl se (nebo se mohl vyskytnout) přechod k demokracii. Tato vzepětí Kim periodizuje následovně (Kim 2000: 16-18): 1) První demokratické vzepětí, 1956 – 61 2) Druhé demokratické vzepětí, 1973 – 1980 3) Třetí demokratické vzepětí 1984 – 1987
3.1 Osvobození, rozdělení, kolize Po konci války, 6. září 1945, byla v Soulu vyhlášena Korejská lidová republika a naplánovány celonárodní volby. Korea se však velmi brzy ocitla uprostřed střetu zájmů dvou velmocí SSSR 15
a USA (Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 238-239). Ostrov byl rozdělen podél 38. rovnoběžky. Obě velmoci začaly ve spravovaných oblastech podporovat rozdílné politické síly a trendy. Významný byl rovněž návrat dvou politických osobností do obou částí Koreje. Zatímco na severu přivítal SSSR Kim Ir-Sena, kterému umožnil získat kontrolu nad politikou (vytlačil i starší komunistické vůdce), na jihu došlo k návratu zapřisáhlého antikomunisty Syngmana Rhee5, který se brzy stal pravicovým favoritem. S dalším prohloubením napětí mezi velmocemi se vznik oddělených států jevil jako nevyhnutelný. V červenci roku 1948 byla vyhlášena Korejská republika v jižní části poloostrova, její severní protějšek, Korejská lidově demokratická republika, pak v září téhož roku. Po stažení sovětských i amerických jednotek bylo již vše připraveno pro začátek války (Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 247). V letech 1948 – 50 se polarizace mezi republikami dále prohlubovala. Válka, která vypukla v roce 1950 a přinesla s sebou obrovské oběti na obou stranách, byla ukončena příměřím uzavřeným v červenci 1953 v Pchanmundžonu. „Válka zabila a zmrzačila miliony Korejců, avšak zanechala také hlubokou jizvu na generaci těch, kteří přežili, dědictví strachu a nejistoty, které dodnes ovlivňuje obě části Koreje jak v jejich vnitřním rozvoji, tak v jejich vzájemných vztazích.“ (Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 250)
3.2 První a druhá republika – 1948 – 61 Jihokorejská politika se velmi brzy začala utvářet především kolem osoby Syngmana Rhee, který byl prezidentem Korejské republiky zvolen v roce 1948, opětovně pak v letech 1952, 1956 a 1960 (Oxfordreference.com 2000). Brzy po zvolení začal naplňovat své ambice na uchopení moci. Pomocí Zákona o národní bezpečnosti se mu podařilo účinně odstranit oponenty a provést čistky v důležitých institucích. Volby za první republiky podléhaly rozsáhlým manipulacím, pro odstranění oponentů byly nezřídka využívány rovněž atentáty. Syngmanu Rhee se podařilo podřídit si jak premiéra a exekutivu, tak Národní shromáždění (Cumings 2005: 345-348; Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 254). 5
V Českém prostřední znám spíše jako I Sung-man, případně Li Syn Man. Práce se vzhledem k tomu, že vychází především ze zdrojů v angličtině, drží anglických transkriptů korejských jmen.
16
Konec první republiky se váže k tzv. Dubnové revoluci (1960). Protirežimní aktivity začaly sílit především mezi vzdělanou městskou elitou a studenty. Rozbuškou se pak staly rozsáhlé manipulace voleb roku 1960. Na ty společnost zareagovala masovými protesty spojenými s násilnými střety demonstrantů s pořádkovými silami (Cumings 2005: 349, Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 256). K tlaku na odstoupení Syngmana Rhee se přidaly rovněž Spojené státy, které představovaly oporu Korejské republiky (Cumings 2005: 350). Po neochotě armády uposlechnout rozkaz k násilnému potlačení protestů, byl Syngman Rhee nucen v dubnu 1960 rezignovat. Druhá republika představuje v dějinách Jižní Koreje demokratický experiment. Nicméně, období demokratického uvolnění bylo ukončeno vojenským převratem po pouhých devíti měsících existence, a to bez známek zásadního odporu obyvatelstva (Han 1989: 268). Po odstoupení Syngmana Rhee nastoupila vláda dosud opoziční Demokratické strany s premiérem Čang Mjonem v čele. Demokratické období nemělo dlouhého trvání. K pádu druhé republiky a nahrazení Čangovy vlády vládou vojenské junty přispělo více faktorů. Nerozhodnost a nekonzistentnost (např. v otázce potrestání představitelů předchozího režimu), ekonomická nejistota, neustávající stávky6, rozsáhlá korupce stejně jako neschopnost vlády čelit nárůstu kriminality (policie byla rozpuštěna jako nástroj moci Syngmana Rhee) (Han 1989:270-272; Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 258-260).
3.3 Období vojenské vlády
Převrat, provedený armádou v roce 1961, znamenal začátek období dvaceti šesti let autoritativního režimu (srov. Han 1989: 272). Období vojenské vlády je spojeno s vládou dvou generálů, Parka Chung Hee a Chuna Doo Hwan. Období vlády Parka Chung Hee je možno rozdělit do tří období (srov. Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 258-261). V prvním z nich Park vládl prostřednictvím Nejvyšší rady pro přestavbu státu, která byla nadřazena civilní vládě. Mezi lety 1963 – 1972 proběhl pokus 6
Stávky vedené především studenty získávaly čím dál tím více levicový náboj. V Jižní Koreji, ve které většina obyvatel sdílela rigidní antikomunismus od dob Korejské války, tak začal sílit tlak na ukončení doby nepokojů (Sang 1989: 270-272; Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 258-259).
17
režimu vládnout v rámci omezenějšího systému stranické politiky. Od roku 1972 pak funguje systém Yushin (znamená rovněž konec třetí republiky), který znamenal konec mírně liberalizačního trendu. Úspěšným atentátem na Parka Chung Hee v roce 1979 pak končí jeho vláda. Po krvavém vojenském puči v roce 1980 se moci chopila vláda generála Chuna Doo Hwan.
3.3.1 Korea za vlády Parka Chung Hee
Park Chung Hee a jeho příbuzný Kim Chong-p'il byli vedoucí osobnosti nekrvavého puče, který v roce 1961 dostal armádu do čela politiky země. Po provedení puče se vlády chopila vojáky obsazená Nejvyšší rada pro přestavbu státu, která uchvátila veškerou moc ve státě. Pro „pročištění“ politiky i úřadů byl ustaven vojenský tribunál. Národní shromáždění bylo rozpuštěno a tisk byl podroben redukci a přísné cenzuře. Junta zpočátku projevovala silný puritánský zápal (omezila veřejné výdaje, potlačovala prostituci, uzavřela bary, taneční kluby i kavárny). V červnu roku 1961 byla vytvořena Korejská ústřední zpravodajská služba (Korean Central Intelligence Agency, KCIA), která se stala klíčovou organizací pro držení moci (Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 261). Během jediného týdne po puči bylo zatčeno více než 2 000 bývalých politiků (Cumings 2005: 355). Od roku 1963 začíná éra omezené stranické politiky. Park slíbil předání moci civilní vládě již v roce 1961. Zásadní vliv na tuto změnu měl tlak vlády USA (Cumings 2005: 359). Další vliv je možno vysledovat v přání důstojníků (především starší generace) stáhnout armádu po stabilizaci politické situace zpět do kasáren. V roce 1963 byla vyhlášena nová ústava a z vězení propuštěny tisíce politických vězňů. Patrná ovšem byla snaha režimu, aby změny systému znamenaly zároveň co nejmenší změny v reálné struktuře moci. Role stran se zmenšila tím, jak docházelo k posilování vlivu byrokracie a bezpečnostních složek (Kim 2004: 122). Tento záměr ilustruje např. přijetí zákona o „purifikaci“ politiky, který zakázal politickou činnost bývalým politikům (Cumings 2005: 355-356). Kvazi-civilní vláda se stávala čím dál tím více nástrojem Parkovi osobní moci (Kim 2004: 121). Park ještě před rokem 1963 položil základy nové Demokratické republikánské strany (DRP). Parkovi se podařilo zvítězit nad hlavním opozičním kandidátem v prezidentských volbách roku 1963 a o pár měsíců později 18
zvítězila ve volbách do Národního shromáždění rovněž DRP. Éra 1965 – 1971 je spojena s růstem ekonomiky, který se projevil rovněž na růstu popularity Parkovy osoby. I přes jisté uvolnění v oblastech politické aktivity nebo svobody tisku je nutno poznamenat, že DRP měla pro své působení nesrovnatelně více prostředků než opoziční strany (Cumings 2005: 360). Praxe režimu nebyla prosta porušování ústavy, což dokumentuje např. schválení ústavního dodatku v roce 1969, který umožňoval Parkovi kandidovat v dalších prezidentských volbách. Tento dodatek byl schválen mimo budovu Národního shromáždění a bez účasti opozičních poslanců (Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 263). Sedmdesátá léta představovala zvýšení intenzity represí a opětovné prohloubení autoritativního trendu. Tyto změny symbolizuje především ústava Yushin, která byla schválena referendem v roce 1972, po vyhlášení stanného práva. Výraz Yushin lze přeložit jako „revitalizační reformy“ (Lee 1990: 6). Ústava legalizovala prvky, které Parkovi umožnily ještě výrazněji posílit vlastní moc. Prezident byl podle ní volen nepřímo, snadno manipulovatelným orgánem, Radou pro národní sjednocení, v jehož čele sám stál. Napříště jmenoval rovněž jednu třetinu parlamentu. Prezident měl pravomoc vydávat zvláštní opatření, kterými suspendoval občanská a lidská práva. Intenzita aktivit KCIA ještě dále vzrostla (srov. Cumings 2005: 363; Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 263-265). Její činnost se odehrávala i uvnitř opozičních politických stran, v médiích či na univerzitách. V centru KCIA docházelo k brutálnímu mučení oponentů režimu (Cumings 2005: 369-372). Parkova vláda se začala dostávat do značných obtíží hlavně v závěru sedmdesátých let. Tradičně nespokojenou složku společnosti představovali studenti, kteří dlouhodobě protestovali proti reformám Yushin. Jejich aktivity nabyly formy ilegální a tajné organizace. Narůstala i regionální a třídní nespokojenost. Stupňovaly se projevy odporu ze strany dělníků (aktivity dělnických organizací byly režimem zakázány). Tyto procesy ještě urychlila ekonomická krize, která se v Koreji projevila na konci sedmdesátých let. Otevřený protest proti režimu vypukl zejména v pusanské a masanské oblasti po odejmutí mandátů opozičním poslancům vedeným Kim Young Samem. Mezi Parkem a KCIA se objevily rozpory ohledně řešení krize. Ty vyvrcholily 26. října 1979 atentátem na Parka Chung Hee spáchaným ředitelem KCIA Kimem Chae-gyu (BBC News 1979; Cumings 2005: 379).
19
Po jistém mocenském vakuu se prezidentem stal Ch'oe Kyu-ha (bývalý Parkův premiér). Poté byli propuštěni političtí vězni včetně snad nejvýraznější postavy protirežimní opozice, Kima Dae Jung. Ch'oe Kyu-ha oznámil vydání nové ústavy a konání spravedlivých a svobodných voleb. Atmosféra uvolnění však neměla dlouhého trvání.
3.3.2 Vláda Chuna Doo Hwan Smrt prezidenta Parka nevedla k odstranění vojenských struktur a jejich vlivu na politiku. Po krvavých střetech mezi vojensko-autoritativními a občansko-demokratickými silami v letech 1979 a 1980 se moci ujala nová vojenská skupina kolem generálů Chuna Doo Hwan a Roha Tae Woo. Tento vývoj byl do značné míry důsledkem politizace armády za období Parkovy vlády (Kim 2004: 125). Režim si za Chunovy vlády ponechal esenciální charakteristiky Yushin systému stejně jako mnohé jiné rysy spojené s vládou Parka Chung Hee (Kim 2004: 125). Chunův puč sestával v podstatě ze tří kroků. 12. prosince 1979 proběhl převrat v armádě, provázený zatýkáním nežádoucích osob (včetně velitele generálního štábu) a obsazení strategických míst v Soulu. V dubnu 1980 Chun nelegálně převzal moc nad Korejskou bezpečnostní službou, nejvlivnější nevojenskou organizací v zemi. V reakci na tento krok se zvedla vlna studentských demonstrací7. Chun v odpovědi rozpustil Národní shromáždění, uzavřel univerzity, zakázal dělnické stávky a jakékoliv politické aktivity (Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 270). Národní shromáždění bylo nahrazeno Legislativní radou pro národní bezpečnost (Kim 2000: 79). Došlo rovněž k zatčení tisíců osob, včetně předních postav opozice (Cumings 2005: 381). Krvavým symbolem Chunovy cesty k moci se stal květen roku 1980. Ve městě Kwangju (rodišti Kima Dae Jung) probíhaly studentské demonstrace, které byly násilně potlačeny armádou. Po dvou dnech násilí se obyvatelé města zmocnili zbraní a 21. 5 1980 vypuklo povstání, při kterém byly jednotky zatlačeny mimo město. Následné potlačení povstání a nastolení stanného práva za sebou zanechaly
7
Demonstrace nabývaly masového charakteru. V ulicích Soulu denně probíhaly demonstrace o síle kolem 50 000 účastníků (Cumings 2005: 381).
20
více než tisíc mrtvých.8 Posledním bodem na Chunově cestě k moci bylo nastolení nové ústavy v únoru 1981 a jeho zvolení do funkce prezidenta. Po nástupu Chuna k moci bylo také více než 37 tisíc osob (novinářů, studentů, učitelů, odborářů a úředníků) odvezeno do tzv. očišťovacích táborů, kde byli za použití násilí a fyzického týrání vedeni k „uvědomění si svých minulých chyb.“ (Cumings 2005: 384) Rovněž pro některé členy národní elity byl spuštěn program převýchovy k „správnému způsobu života.“ (Library of Congres 1990b) Chunův způsob uchopení a konsolidace moci do značné míry připomínal Parkův postup. Po vojenském puči mělo dojít k předání moci do rukou kvazi-civilní vlády. Stejně tak používal korupci a příslib ekonomického růstu k ospravedlnění tvrdého postupu vůči bývalým politikům. Kim Dae Jung byl dokonce odsouzen k smrti, trest byl ale později zmírněn (Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 272). Ústředním orgánem výkonu moci se nově stala Komise pro národní bezpečnost. Hlavní osobností byl kromě Chuna také generál Roh Tae Woo. Podle nové ústavy byl prezident, volený nepřímo na jediné období sedmi let, vybaven silnými pravomocemi. Ústava ponechávala možnost přijmout zákon jen z rozhodnutí Legislativní rady národní bezpečnosti, která byla jmenována prezidentem (Library of Congress 1990a). Chun, stejně jako před ním Park, založil vlastní politickou stranu, Demokratickou stranu spravedlnosti (Democratic Justice Party, DJP). Na volby do Národního shromáždění byl aplikován zvláštní systém poměrného zastoupení, který měl umožnit ovládnutí legislativy. Tento systém zabezpečoval zisk většiny v Národním shromáždění při obdržení pouhé 1/3 hlasů voličů (Croissant 2002: 239; Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 272). Byly rozšířeny řady polovojenské policie určené k zasahování proti demonstracím. V polovině osmdesátých let její síly čítaly na 150 tisíc mužů (Cumings 2005: 386). Zejména první tři roky Chunovy vlády byly spojeny s tvrdou represí a snahou pacifikovat existující i potenciální odpor v řadách politické opozice i obyvatelstva. Represe byly spojeny s rozsáhlými čistkami a zatýkáním v důležitých institucích, např. vysokých školách či
8
Podle oficiálních statistik režimu padlo 200 obyvatel. Podle svědků se počet mrtvých pohyboval kolem dvou tisíc. Podle výzkumu Národního vyšetřování Národního shromáždění prováděného v devadesátých letech padlo nejméně tisíc osob.
21
redakcích novin. Pro potlačování nesouhlasu byly v roce 1980 vydány významné zákony. Zákon o obnově politického klimatu (Political Climate Renovation Law) znamenal zákaz politických aktivit opozičních politiků. Základní tiskový zákon (Basic Press Law) umožňoval ministrovi kultury uzavřít redakce s odkazem na jejich kritičnost k vládě. Další zákony pak sloužily k potlačování demonstrací a práva na shromažďování (Kim 2000: 79-80). Sebevědomí režimu posilovalo, kromě zdání úspěšného potlačení odporu ve společnosti, rovněž obnovení rapidního ekonomického růstu jihokorejské ekonomiky. Jak pro Parkovu, tak Chunovu vládu byl úspěch v ekonomické oblasti a poukazování na efektivitu režimu v tomto směru jedním z pilířů legitimity (vedle neustále připomínané role v obraně proti bezpečnostní hrozbě) (srov. Kim 2004, Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 272). Chunově vládě se podařilo, po zhoršení ekonomické situace v sedmdesátých letech, obnovit rapidní ekonomický růst (viz tabulka č. 1). Tabulka 1: Ekonomický růst Jižní Koreje, 1980-1983.
Růst HDP (%)
1980
1981
1982
1983
-3,7
5,9
7,2
12,6
5,2
4,5
4,4
4,1
Nezaměstnanost (%) Zdroj : (Kim 2000: 81) Nicméně, Chunova vláda čelila, ve srovnání s vládou Parka, větším problémům při dosahování legitimity. To bylo do značné míry spjato s jejími počátky, zejména krveprolitím ve městě Kwangju. Ve srovnání s Parkovým převzetím moci se jednalo o podstatně problematičtější vývoj, který zasadil značnou ránu schopnosti režimu najít podporu mezi obyvatelstvem (srov. Kihl 2005: 78; Kim 2004: 126; Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 273).
22
3.4 Klasifikace režimu
3.4.1 Politická praxe režimu za vlády Chuna Doo Hwan Jihokorejský režim spoléhal na uzpůsobení volebního systému, který znemožňoval skutečnou volební soutěž, úpravu ústavy, která ponechávala exekutivě nekontrolovanou moc a potlačení role volených reprezentativních orgánů (srov. Lee 1990: 5). Hlavní centrum moci režimu představoval prezidentský úřad (Croissant 2002: 9). Pro jeho označení se často používá výraz „Modrý dům“ (Cheong Wa Dae), název budovy úřadu. Prezidentský úřad v praxi vydával nejdůležitější vládní, legislativní a dokonce i soudní rozhodnutí. Do budovy bylo soustředěno rovněž vedení Strany demokratické spravedlnosti, vládní úřady, velení ozbrojených sil, stejně jako ústřední orgány justice. Prezident nebyl ve výkonu svých rozhodnutí reálně omezován žádným jiným orgánem (Lee 1990: 12-13). Prezident byl zvolen (na dobu sedmi let) nepřímou volbou, a to „loutkovým“ volebním kolegiem nesoucím název Národní konference pro sjednocení (Kihl 2005: 77). Klíčové zákony sloužící k potlačení odporu ve společnosti (viz výše) byly přijaty rovněž nevolenými orgány osobně jmenovanými prezidentem, nejdříve Legislativní radou pro národní bezpečnost, kterou později vystřídala Speciální komise pro opatření národní bezpečnosti (Kihl 2005: 7778). Tyto orgány byly nahrazeny Národním shromážděním zvoleným v březnu roku 1981. Volby měly vést k legitimizaci režimu po převzetí moci. Uskutečnily se za současného odepření politických práv opozičním politikům a potlačování opozičních aktivit (Kihl 2005: 78). Rovněž díky volebnímu systému, který byl zkonstruován tak, aby zajistil hegemonní pozici vládní straně, ovládla DJP Národní shromáždění (Croissant 2002: 239; Kihl 2005: 78). I přes výše uvedené skutečnosti měly volby v jihokorejském režimu jistý význam. Především kvůli mezinárodnímu tlaku byl tolerován omezený politický pluralismus a opozičním stranám bylo dovoleno účastnit se „semi-kompetitivních“ voleb. Volby umožňovaly režimu do jisté míry vzbuzovat zdání demokratické legitimity. Demokratická fasáda byla důležitá rovněž z hlediska vztahu s USA (Heo, Stockton 2005: 675). Vzhledem k nastavení volebního systému a rozsáhlým volebním podvodům však režim neriskoval skutečné ohrožení vlastní pozice 23
(Heo, Stockton 2006: 674-675). I přesto však volby mohly vést k otevření prostoru pro opozici, jak se ukázalo např. v roce 1985 (viz kapitola 4) (Croissant 2002: 239-241).
3.4.2 Zařazení režimu v rámci typologie nedemokratických režimů
Autoři se shodují na řazení režimu do kategorie autoritativních režimů (Han 1989: 272; Kihl 2005: 76; Kim 2004: 121). V případě řazení k některému z typů autoritativních režimů autoři korejský režim řadí k byrokraticko-militaristickým autoritativním režimům (Kihl 2005: 76; Kim 2004: 123). Podle J.J. Linze se byrokraticko-militaristický autoritativní režim vyznačuje dominantní rolí armádního a byrokratického establishmentu, kdy tato koalice ustaví kontrolu nad vládou. Režimy často vytvářejí vládou podporovanou oficiální stranu (Balík, Kubát 2004: 57). Tato strana však nemívá masový charakter a nehraje dominantní roli. Tyto režimy mohou dovolit systémy více politických stran podléhajících represi, která má zapříčinit jejich spolupráci, podřízenost či neefektivitu. Volby nepředstavují svobodnou a spravedlivou soutěž a jsou omezovány manipulacemi a represí ze strany režimu (Linz 2000: 184). V období vlády Chuna Doo Hwan hrála armádní skupina v autoritativním režimu ústřední roli, přičemž civilní byrokracie měla důležitou úlohu v provádění vládních politik (Kihl 2005: 73). DJP hrála, také vzhledem k výsadnímu postavení prezidenta a podřízenosti jeho osobě, spíše vedlejší roli. V jihokorejském režimu existovaly také další strany, které ovšem podléhaly represi a kontrole ze strany režimu. Volby rovněž vzhledem k represi a nastavení volebního systému nepředstavovaly svobodnou a spravedlivou soutěž. Jihokorejský režim v období vlády Chuna Doo Hwan je možné klasifikovat jako byrokraticko-militaristický autoritativní režim. Ve svém díle zabývajícím se přechody k demokracii J.J. Linz a A. Stepan dále rozlišují mezi „hierarchicky“ a „nehierarchicky“ vedenými vojenskými režimy (Linz, Stepan 1996: 67-68). V prvním případě je režim veden armádou jako institucí, ve druhém případě spíše skupinou důstojníků. Toto rozlišení má implikace pro přechod k demokracii. Ve druhém případě roste pravděpodobnost, že armáda jako instituce bude více nakloněna v případě krize ukončit své 24
angažmá v politice (srov. Gill 2000: 76). V korejském případě byla vláda podporována spíše skupinou důstojníků nežli armádou jako institucí (viz Cumings 2005: 385; Kim 2004: 125). Jižní Korea tedy patřila k nehierarchicky vedeným vojenským režimům (srov. Saxer 2004: 388).
25
4 Přechod k demokracii v Jižní Koreji V této kapitole bude popsán jihokorejský přechod k demokracii, na který bude v následující kapitole aplikována typologie přechodů. Ve shodě s tranzitním přístupem (viz kapitola 1) se autor zaměří na definování hlavních aktérů přechodu k demokracii, a dále, při popisu procesu na jejich interakce a volby. Popis přechodu je následně členěn do několika podkapitol zachycujících jednotlivá období přechodu k demokracii.
4.1 Aktéři Kihl (2005: 85-86) identifikuje tři klíčové aktéry, jejichž vzájemné interakce byly zásadní při změně režimu v roce 1987. Jedná se o vedení režimu, opoziční Novou korejskou demokratickou stranu (New Korean Democratic Party, NKDP) později Demokratickou stranu znovusjednocení (Reunification Democratic Party, RDP) a prodemokratické skupiny občanské společnosti. Během procesu přechodu docházelo k interakcím těchto tří politických aktérů, kdy např. lidové skupiny vstupovaly do interakcí jak s politickou opozicí v Národním shromáždění, tak zároveň v některých fázích vyvíjely přímý tlak na představitele režimu.
4.1.1 Vedení režimu Vedením režimu se rozumí především prezident Chun Doo Hwan, který měl v rámci struktury moci zcela zásadní postavení. Chun již na počátku vlády slíbil, že své držení moci omezí na jedno sedmileté volební období. Mezi vlivné individuální aktéry, kteří sehráli významnou roli v procesu přechodu k demokracii, zcela jistě patří rovněž Roh Tae Woo, který byl Chunovým partnerem již při krvavém uchopení moci. Tento druhý muž korejského režimu byl zvolen za předsedu DJP v roce 1987, přičemž se všeobecně očekávalo, že Chun předá moc do jeho rukou. Pro kontrolu legislativní sféry sloužila režimní Demokratická strana spravedlnosti.
26
4.1.2 Opozice Spolu s částečným stáhnutím zákazu politických aktivit bývalých politiků v listopadu roku 1984 došlo k obnovení politické opozice. I přes nedostatek času a zásahy ze strany režimu se opozičním politikům podařilo zformovat Novou korejskou demokratickou stranu, která ve volbách roku 1985 dosáhla znatelného volebního úspěchu. Ačkoliv formálně stranu vedl předseda Lee Min Woo, jejími reálnými vůdci byli dva zasloužilí opoziční politici s pověstí již z Parkovy éry, Kim Dae Jung a Kim Young Sam. Kim Dae Jung, jehož politická kariéra začala již v období první republiky, je považován za dlouholetého bojovníka za svobodu a demokracii. Byl vězněn jak Parkovou, tak Chunovou vládou (Nobelprize.org 2000). V roce 1982 mu bylo dovoleno odcestovat do Spojených států, ze kterých se vrátil v roce 1985, aby podpořil demokratizační snahy v zemi, nicméně, byl opět nucen podstoupit domácí vězení (Cumings 2005: 386). Rovněž historie opozičních aktivit Kim Young Sama se váže ještě k první republice. Stejně jako Kim Dae Jung patřil ke kritikům Parkovy a Chunovy vlády. V sedmdesátých letech byl předsedou opoziční Nové demokratické strany (Cumings 2005: 378). V roce 1986 došlo k rozkolu uvnitř protirežimní opozice. Při konfliktu o podobu změny ústavy někteří politici signalizovali ochotu přistoupit na návrh režimu (viz níže). Spory vedly oba Kimy k razantnímu kroku – vystoupení z NKDP a založení nové opoziční strany, Demokratické strany znovusjednocení.
4.1.3 Prodemokratické lidové skupiny Prodemokraticky orientované skupiny v občanské společnosti se začaly utvářet především ve třech společenských skupinách: mezi studenty, mezi dělníky a mezi církevními hodnostáři (srov. Kim 2000: 82-84, Lee 1993: 353-354). Nezpochybnitelnou roli v rozsáhlém prodemokratickém hnutí hrály studentské organizace (srov. Yun 1999, Lee 1993, Kim 2000), které představovaly jedinou sílu, která do jisté míry přetrvala v odporu proti režimu i přes represivní opatření z počátku osmdesátých let. Během 27
tohoto období došlo rovněž ke značné radikalizaci studentského hnutí. Ta se projevila především v rostoucí kritičnosti k roli USA v podpoře represivního režimu a příklonu k radikálním levicovým ideologiím (Lee 1990: 7-9; Shin 2006: 6-7). Brzy po uvolnění poměrů začalo docházet ke vzniku zastřešujících studentských organizací. Dělníci v Jižní Koreji byli často nuceni pracovat ve velmi těžkých podmínkách, obvykle za velmi nízký plat (srov. Cumings 2000: 372-382). Autoritativní režim přitom pracujícím zabraňoval v utváření autonomních odborových organizací a upíral jim možnost kolektivního vyjednávání. Po nástupu Chunovy vlády došlo k potlačení odborových organizací (vzniklých během uvolnění po smrti prezidenta Parka) a jejich nahrazení Federací korejských odborů, která spíše než hájení práv dělníků asistovala vedení firem v potlačování protestů (srov. Chu 1998: 192-194). Záhy po uvolnění režimu za Chunovy vlády začali dělníci utvářet nelegální autonomní organizace. Jen během roku 1983 vzniklo na dvě stě takových organizací (Chu 1998: 192). Další z pilířů demokratického hnutí tvořili představitelé jihokorejských křesťanských církví, přičemž tradice jejich odporu se podobně jako u předešlých dvou skupin vyvíjela již v minulosti, za Parkova režimu. Síly spojili dohromady jak katolíci, tak představitelé protestantských církví (Chang 1998: 437-438). Podle údajů z roku 1985 tvořil podíl křesťanů v jihokorejské společnosti 21%. Křesťanství tak společně s budhismem (20%) představovalo nejpočetnější náboženství v zemi (Library of Congress 1990c). Postupně tak došlo k vytvoření hnutí, které Kim (2000) označuje za „trojitou solidaritu“ studentů, dělníků a církví. Záhy došlo k vytvoření organizací zastupujících tyto skupiny. Jmenujme např. celonárodní studentskou organizaci, Národní studentskou koalici pro boj za demokracii (Student Coalition for Democracy Struggle), Korejskou radu pro dělnický prospěch (Korean Council for Labour Welfare) nebo křesťanskou Asociaci katolických kněží pro spravedlnost (Catolic Priests’ Association for Justice). Zcela zásadní pro pozdější vývoj byla schopnost těchto skupin občanské společnosti vzájemně kooperovat a organizovat společné protestní akce. Toho bylo dosaženo především vznikem celonárodních organizací. Pro přechod k demokracii má největší význam hlavní zastřešující organizace lidových skupin vzniklá v květnu 1987, Národní koalice za demokratickou ústavu (National Coalition for the
28
Democratic Constitution, NCDC)9, která sehrála rozhodující roli během Červnového povstání téhož roku. Díky vzniku sjednocujících organizací tak bylo demokratické lidové hnutí lépe organizované než v předešlých demokratických vzepětích (Chung 1997; Kim 2000: 84).
4.2 Průběh přechodu 4.2.1 Liberalizace režimu Především první tři roky Chunovy vlády se vyznačovaly tvrdými represemi a snahou pacifikovat existující i potenciální odpor mezi obyvatelstvem a politickou opozicí (viz kapitola 2). Počínaje koncem roku 1983 se však represe začaly postupně, ale přesto významně, zmírňovat. V prosinci 1983 bylo studentům a vysokoškolským profesorům, odvolaným po Chunově uchopení moci, dovoleno se vrátit ke studiu, resp. na jejich předešlé posty (Kim 2000: 80). K liberalizaci došlo také v politické sféře. Režim se rozhodl uspořádat volby do Národního shromáždění, které naplánoval na únor roku 1985. Před těmito volbami se režim potýkal jen se značně neautentickou opozicí, kterou tvořily strany kontrolované režimem (Democratic Korea Party a Korean Nationalist Party) (Kim 2000: 84). Co vedlo režim k liberalizaci, vypsání voleb a risku obnovení politické opozice? Podle Kima se jednalo o projev vysokého sebevědomí režimu, které pramenilo ze dvou důvodů. V první řadě se jednalo o zdání režimu, že kroky podniknuté na začátku osmdesátých let vedly k dostatečnému ovládnutí společnosti a pacifikaci odporu. Druhým pilířem sebevědomí režimu byl úspěch v ekonomické oblasti. Pro Chunovu, stejně jako dříve Parkovu, vládu byl ekonomický růst jedním ze zásadních prvků v dosahování legitimity (blíže viz kapitola 3). Režim tak předpokládal vítězství ve volbách, které chtěl využít pro zisk vlastní legitimity. Tu od začátku postrádal vzhledem ke krvavému uchopení moci (Han 1989: 283). „Chun a jeho přívrženci evidentně předpokládali, že pokračující ekonomický růst doplněný několika převážně kosmetickými politickými změnami, které měly odlišit pátou republiku od yushinského
9
Kim (2000) používá pro tuto organizaci název Vedení národního hnutí za demokratickou ústavu (National Movement Headquarters for Democratic Constitution, NMHDR).
29
systému, umožní časem novému režimu získat přízeň veřejnosti, podobně jako byl akceptován Parkův předyushinský režim na konci 60. Let.“ (Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 273)
4.2.1.1 Vznik autentické politické opozice a volby 1985
Uvolnění poměrů, bylo brzy následováno vznikem autentické politické opozice. Režim ohlásil konání voleb na únor roku 1985. Jeho sebevědomí, plynoucí z faktorů popsaných výše, bylo dále posíleno předpokladem, že v tak krátké době od uvolnění nestihnou dosud vyloučené opoziční síly zareagovat. Nicméně, v lednu 1985 (tedy měsíc před ohlášeným termínem voleb) vznikla NKDP, do které přešla většina politiků, jichž se stažení zákazu týkalo. Na uvolnění zareagovala rovněž občanská společnost, ve které začalo docházet k obnově skupin kritických k režimu a požadujících demokratickou změnu (jejich vývoj viz výše). Volby do národního shromáždění v roce 1985 se důvody k jejich vypsání, výsledky a konečným efektem přibližují popisu rozhodujících voleb v nedemokratických režimech S.P. Huntigtona. Huntington (1991a: 174-192) identifikuje především dva hlavní důvody, kvůli kterým se nedemokratické režimy uchylují k vypsání voleb. Těmi jsou potřeba oživit jak vnitřní, tak vnější legitimitu. Vládnoucí elitě se risk plynoucí z pořádání voleb jeví jako malý. Většinou věří, že bude mít dostatečnou podporu na zajištění přesvědčivého vítězství, což je dáno obecně malou schopností nedemokratického režimu zajistit zpětnou vazbu a percepci nálad obyvatelstva (1991a: 181). Sebedůvěra režimu pramení také z jeho moci manipulovat volby, např. načasováním voleb tak, aby opozice nestačila zmobilizovat síly, nastavením volebního systému nahrávajícího vládní straně, zastrašováním (1991a: 182). Elita režimu se tak podle Huntigtona ocitá ve hře, kterou nemůže vyhrát, jelikož jejím cílem je obnovení (dosažení) legitimity. V případě, že se režim nedopustil značných podvodů, většinou prohrál, zatímco v opačném případě vzala snaha obnovit legitimitu za své (1991a: 185). Jak již bylo naznačeno výše, režim se odhodlal vyhlásit volby v očekávání jednoznačného vítězství prorežimní DJP a posílení (vytvoření) legitimity. Kromě snahy získat legitimitu v domácím prostředí, se jeho ambice upínaly rovněž na zahraničí. Vzhledem k blížícím se Asijským hrám a Letním olympijským hrám, které se měly konat v Soulu v roce 1988, režim 30
usiloval o posílení demokratické fasády (Han 1989: 283). Volby ovšem znamenaly pro režim překvapení. Opoziční NKDP se i přes její nedávný vznik a útoky ze strany vlády podařilo vytěžit značný volební zisk (Cotton 1989: 250) (viz tabulka 2). Volební kampaň NKDP byla navíc silně kontrolována a omezována vládou (Huntington 1991a: 176). Volby roku 1985 tak znamenaly vznik silné opozice v korejské politice (Coton 1989: 251). Tabulka 2 - Výsledky voleb do Národního shromáždění, 1985. DJP
NKDP
DKP
KNP
Ostatní
Celkem
Získaná křesla
148
67
35
19
7
276
Hlasy (%)
32,25
29,26
19,68
9,15
6,66
100
Zdroj: (Kim 2000: 85)
4.2.2 Zahájení jednání o změně ústavy – jednostranné ukončení jednání
Po volbách roku 1985 se začaly silněji projevovat ambice opozice i veřejnosti uspět v boji za demokratizaci jihokorejské politiky. „Linie boje byla čistě načrtnuta – mezi vládní stranou, která trvala na legitimitě vlády stejně jako na stávající ústavě, skrze kterou se dostala k moci, a opoziční stranou, která zpochybňovala legitimitu vlády a stávající systém favorizující režim kvůli nepřímým prezidentským volbám.“ (Han 1989: 284) Po volbách roku 1985 začal sílit tlak ze strany opozice i společnosti na změnu režimu. V únoru 1986 se prezident Chun rozhodl zahájit jednání s opozicí o změně ústavy. Jaké byly hlavní důvody tohoto rozhodnutí? Prvním z nich byla silná nespokojenost obyvatelstva s politickou situací a požadavek změny vedoucí k demokratizaci. Široce pociťovanou nespokojenost dokládá výzkum veřejného mínění prováděný v roce 1985. Podle něj bylo celých 73% obyvatel nespokojeno s politickou situací, přičemž 63% požadovalo změnu režimu prostřednictvím ústavní revize dovolující přímé prezidentské volby (Lee 1990: 21). Rozhodnutí předcházely rozsáhlé masové demonstrace pořádané protirežimně naladěnými občanskými organizacemi (Han 1989: 284). Významná byla především spolupráce mezi NKDP 31
a lidovými prodemokratickými skupinami. Velký význam měla petiční akce požadující změnu ústavy (Cotton 1989: 251), která se v únoru roku 1986 rozšířila po celé zemi, a to i přes četné policejní zásahy proti organizátorům (Kim 2000: 88). V rozhodnutí režimu hrály roli i zahraniční faktory. Autoři se shodují v názoru, že na prezidentovo rozhodnutí pro zahájení jednání mělo nesporný vliv časově souběžné dění na Filipínách (Cotton 1989: 251; Han 1989: 284; Eckert, Lee, Lew, Robinson, Wagner 2001: 275; Huntington 1991a: 174). To využila ve své rétorice rovněž opozice, jak dokládá například výrok Kim Dae Junga: „V Asii je mnoho diktatur, ale jen v Jižní Koreji a na Filipínách lid aktivně usiluje o demokracii. Uspěli na Filipínách a snad uspějeme i my.“ (Haberman 1986) Vliv dění na Filipinách na zahájení jednání v Koreji pak připomíná Huntingtonův „efekt sněhové koule“ (snowballing), kdy demokratické změny v jedné zemi ovlivní následné dění v dalších zemích (Huntigton 1991a: 100-106; Kopeček 2003: 140). I přes to, že únorový pád Marcosovy vlády ovlivnil více asijských zemí, právě v Koreji se tato událost projevila nejvíce (Huntington 1991a: 103).
4.2.2.2 Problematičnost vyjednávání
Jednání režimu s opozicí bylo provázeno řadou komplikací a jeho průběh nebyl hladký ani plynulý. Jednání, kromě odlišných pohledů na žádoucí institucionální obsah reformy, komplikovala vzájemná nedůvěra, antipatie mezi režimem a opozičními skupinami, stejně jako přerušování a hrozby režimu jeho ukončením. Jak bylo uvedeno výše, režim souhlasil s provedením změny ústavy v zájmu získat a posílit vlastní legitimitu. Vzhledem k náladám veřejnosti a síle opozice nehodlal uspořádat volby plánované na rok 1988 (termín Chunova přislíbeného odstoupení od moci) za jednoznačně nedemokratických podmínek. Jeho představy o institucionální podobě politického systému však byly v příkrém rozporu s představou opozice. Zatímco opozice požadovala prezidentský režim, vláda a zástupci DJP prosazovali režim parlamentní. Existuje několik hlavních důvodů, kvůli kterým opozice odmítala přistoupit na vládní návrh změny ústavy. Chun chtěl uznat změnu jen za podmínek vyhovujících režimu (Cotton 1989:
32
251). Vůdcové opoziční strany byli přesvědčeni (oprávněně), že kabinetní systém je snahou, jak zachovat vládu režimu a DJP a přímé prezidentské volby spatřovali jako jedinou možnou cestu odstranění mocenského monopolu (Lee 1990: 21). Pozice prezidenta měla v režimu zcela rozhodující úlohu (kapitola 2). V důsledku nedůvěry v kroky režimu tak opozice v jeho návrzích spatřovala manévrování vládnoucí vojenské skupiny, které mělo vést k udržení se u moci (Han 1989: 284). Řada autorů zmiňuje rovněž důvod politické kultury Jižní Koreje (např. Cotton 251; Han 1989: 285). „V korejské politické kultuře… kompromis není, jak nepřáteli, tak spojenci, spatřován jako známka racionality a dobré vůle, ale jako signál slabosti a nedostatku rozhodnosti.“ (Han 1989: 285) Dalším faktorem omezujícím možnost dosažení kompromisu byl tvrdý postoj politické opozice. Ačkoliv předsedou NKDP byl formálně politik Lee Min-woo, rozhodujícími vůdci opoziční strany byli dva Kimové, Kim Dae Jung a Kim Young Sam. Režim pohlížel na tyto vůdce (především na prvního jmenovaného) jako na radikální síly, jimž nehodlal ustoupit a jistou dobu je odmítal uznat jako partnery pro vyjednávání (Lee 1990: 20, 26). V patové situaci se opozice rozhodla opět použít taktiky organizování masových protestů. Demonstrace za přímé prezidentské volby se odehrála 29. listopadu 1986, byla ale potlačena téměř 70 000 příslušníky policejních sil (Lee 1990: 22-23). Dalším faktorem komplikujícím jednání bylo rozdělení opozice. Koncem roku 1986 začal v opoziční NKDP převládat názor, že k posílení vyjednávací pozice s režimem bude zapotřebí dát opoziční straně silnější vedení. Lee si uvědomil vratkost své pozice, přičemž se pokusil své postavení posílit. K tomu měl sloužit jeho návrh (známý jako Leeho formule) který dával najevo jeho ochotu souhlasit s návrhem režimu. Leeho návrh začal sloužit jako nástroj režimu k posílení vlastní pozice a rozdělení opozice. K Leeho návrhu se později začali přidávat další členové NKDP. V důsledku tohoto vývoje se oba Kimové rozhodli založit novou stranu, která by zastávala jednotný nekompromisní postoj ve věci změny režimu. Nová strana nesoucí název Demokratická strana znovusjednocení (Reunification Democratic Party, RDP) byla založena v dubnu 1987 (Lee 1990: 23-32).
33
4.2.3 Chunovo rozhodnutí z 13. dubna 1987 a kolaps jednání Jednání mezi představiteli režimu a opozicí nevedlo ke kompromisu. Opozice spolu s lidovými prodemokratickými skupinami začala uplatňovat taktiku demonstrace síly pomocí protestních akcí. Jednání byla ukončena jednostranným krokem prezidenta Chuna, který 13. dubna 1987 ukončil jednání a oznámil odložení změn na období po konání Olympijských her v roce 1988. Toto rozhodnutí pak ve svém důsledku znamenalo změnu převládající strategie v procesu tranzice od kompromisu k nátlaku ze strany prodemokraticky orientovaných lidových skupin, který vedl k ústupku ze strany režimu. Začátek roku 1987 byl spojen s obnovením protestní taktiky ze strany opozice a prodemokratického hnutí ve společnosti. Příležitostí k masové mobilizaci se stala aféra, která značně zdiskreditovala představitele režimu a ještě více oslabila jeho narušenou legitimitu. Začátkem roku 1987 byla v médiích zveřejněna informace o smrti studenta Pak Chong-chula, který byl umučen k smrti policií. Tato událost zastínila otázku revize ústavy a umožnila opozici i prodemokratickému hnutí přenést těžiště na otázku porušování lidských práv. Na konci ledna se NKDP uchýlila k protestu v budově Národního shromáždění proti neochotě vlády prošetřit smrt studenta. Na 7. února byla rovněž naplánována vzpomínková bohoslužba v katolické katedrále Myungdong jako společná akce opoziční NKDP a zastřešující organizací skupin prodemokratického hnutí, Radou pro podporu demokracie. Ačkoliv se policie pokusila zamezit konání protestu mohutným nasazením sil a obklíčením katedrály, ta byla nakonec otevřena a mše proběhla. Mnoho členů opozice i demokratického hnutí, kterým byl přístup odepřen, konalo oddělené smuteční pochody v jiných oblastech (Lee 1990: 27). Další akcí protirežimních sil se stal „mírový pochod“ konaný 3. března 1987, 49. den od smrti studenta, kdy si účastníci přelepili ústa černou páskou na znamení tichého protestu. V různých městech, kde se pochod konal, byly protesty potlačeny silou 50 000 policistů (Lee 1990: 29). Dne 13. dubna došlo ke zvratu v dosavadním vývoji, který zásadním způsobem otočil kurz jihokorejského přechodu k demokracii. Toho dne prezident Chun oznámil své rozhodnutí odložit revizi ústavy až na dobu po skončení plánovaných Olympijských her v roce 1988. Příští prezidentské volby se tak měly konat podle stávající ústavy, přičemž prezident by byl volen nepřímo prorežimním volebním kolegiem, které Chun založil v roce 1981 (Lee 1990: 34
32). Tento krok následoval po ztrátě partnera pro jednání v osobě Leeho Min-woo. Ten ztratil svou pozici po rozkolu v opozici a založení RDP. Zatímco Lee se svou ochotou přistoupit na návrh režimu byl režimem považován za představitele umírněného křídla opozice, vůdcové nově založené RDP Kim Young Sam a Kim Dae Jung, byli Chunem považováni za radikály (Lee 1990: 32). Záhy po tomto rozhodnutí začalo zastrašování opoziční RDP režimem. Projevem takového jednání byly např. obstrukce při snaze představitelů RDP zajistit pro nově vzniklou stranu budovu, která by mohla sloužit jako její centrála (Lee 1990: 3). Ostatní kroky byly poměrně těžšího kalibru, kdy za projev v Národním shromáždění začal být stíhán představitel RDP Lee Chu. Další členové byli obviněni z podněcování nepokojů na půdách univerzit. Na seznamu osob, které měly být vyšetřovány, se objevilo bezmála dvacet dalších opozičních politiků (Lee 1990: 33-34). Tyto kroky, tedy opuštění vyjednávání o ústavní změně a nová vlna represí, představují hard-line reakci ze strany režimu.
4.3 Červnové povstání Rozhodujícím momentem v jihokorejském přechodu k demokracii bylo Červnové povstání roku 1987. Masivní protesty a demonstrace, konané po celé zemi, představovaly společnou akci politické opozice a skupin angažovaných v prodemokratickém hnutí. Podle autora práce představovalo Červnové povstání hlavní příčinu rozhodnutí Roha Tae Woo ustoupit požadavkům přímých prezidentských voleb a přijetí nové demokratické ústavy. Chunovo rozhodnutí z 13. dubna 1987 se v prodemokratických kruzích setkalo pochopitelně se
značnou
nevolí.
Bylo
prodemokratických skupin.
doprovázeno
obnovením
protestů
studentů
i
jiných
K hlavní protivládní koordinované akci však mělo dojít
10. června 1987, tedy v den, kdy měl na sjezdu DJP Roh Tae Woo získat nominaci strany k prezidentským volbám plánovaným na rok 1988. Tento krok představoval změnu situace od vyjednávání k situaci, která připomínala spíše předání moci uvnitř autoritativního režimu (Han 1989: 283). Roh navíc v očích veřejnosti nepředstavoval výraznou kvalitativní změnu v porovnání se silně nepopulárním Chunem, především vzhledem k jeho minulosti od
35
samého počátku spjaté s násilným převratem na začátku osmdesátých let včetně „prvotního hříchu“ režimu, krvavým potlačením povstání v Kwangju. Sjezd DJP se konal v Chamsil Gymnasium v Soulu. Vláda, v obavě, že by opoziční aktivity mohly narušit průběh sjezdu, mobilizovala na 60 000 policistů k ochraně této lokality (Lee 1990: 37). Bezpečnostní opatření však nedokázala zabránit propuknutí masivních protestů po celé zemi (Lee 1990: 37). NCDC byla schopna rychle zmobilizovat obrovské množství demonstrujících, přičemž protesty o ohromné intenzitě pokračovaly po další tři týdny. Protestní akce se uskutečňovaly celonárodně, kromě Soulu v dalších 30 velkých městech. Ačkoliv prodemokratické skupiny vyvíjely na režim tlak již dlouhou dobu, v době červnového povstání jejich intenzita bezprecedentně stoupla (viz grafy 1 a 2). Graf 1: Počet demonstrací - leden - srpen 1987 4000 3500 3,362
3000
3,037 2500 2000 1500 1000 856
500 61
53
131
425
Leden
Únor
Březen
Duben
427
0 Květen
Počet demonstrací
Zdroj: Autor, na základě: (Chung 1997: 91)
36
Červen
Červenec
Srpen
Graf 2: Počet demonstrujících - leden - srpen 198710 1,000,000 1,000,000 900,000 800,000 700,000 600,000 566,000
500,000 400,000 300,000 200,000 200,000 100,000 3,400
1,600
15,000
Leden
Únor
Březen
119,400
101,000
0 Duben
Květen
Čeven
Červenec
Srpen
Počet demonstrujících
Zdroj: Autor, na základě: (Chung 1997: 91) Demonstrace nabývaly často násilného charakteru ostré konfrontace demonstrujících s příslušníky policie. Přední linie střetů tvořili po celých dvacet dní především studenti, kteří se buď pouštěli do násilných potyček s řadami policie nebo byli nuceni se bránit proti jejich postupu (Yun 1998: 502). Jak píše Yun: „Studenti, konfrontováni s brutální represí ze strany policie, házeli zápalné bomby a kameny. Někdy napadali policejní vozidla a služebny, okupovali dálnice, násilně zastavovali vlaky a stavěli barikády z nákladních vozů a autobusů. I přesto že nenásilný princip NCDC byl prospěšný pro zapojení širší veřejnosti, fyzická síla studentů, která často přemohla policii, dala běžným občanům odvahu vyjádřit jejich nespokojenost s diktaturou.“ (Yun 1998: 502; srov. Chung 1990: 1997: 90) Brutální policejní zásahy se často neomezovaly jen na rebelující studenty, ale obracely se i proti přihlížejícím občanům (Chira 1987). Již během prvních dvou dnů povstání bylo zraněno 738 policistů. Podle policejního ředitelství bylo během červnového povstání vypáleno 351 200 kanistrů 10
Údaje o počtu demonstrujících se mohou lišit. Např. Shin (2006: 9) uvádí, že při vrcholu demonstrací ke konci Června se protestů účastnily dva miliony osob.
37
slzného plynu, což představuje v průměru asi 20 000 kanistrů denně (Tear Gas, and Plenty of It 1987). Bylo napadeno 262 policejních stanic a 164 policejních vozidel. Ulice Soulu začínaly během vrcholu povstání připomínat bojovou zónu (Lee 1990: 37). Nehledě na často násilné konfrontace a politický radikalismus studentů, jejich demonstrace byly velkou většinou obyvatel přijímány kladně.11 K demonstrantům ze strany NCDC a studentským aktivistům se skutečně brzy začali přidávat běžní občané, rovněž příslušníci korejské střední třídy. Jejich přítomnost na demonstracích a podpora se objevily spolu s trváním protestních akcí. Tento jev byl do jisté míry překvapením, neboť střední třída až dosud projevovala jen velmi malou podporu aktivitám demonstrujících (Politics Pushed Into Korea’s Streets 1987). Právě podpora protivládních demonstrací ze strany příslušníků střední třídy a řadového obyvatelstva znamenala jeden z hlavních momentů pro rozhodnutí ze strany režimu ustoupit požadavkům opozice a demokratického hnutí (srov. Cotton 1989: 252; Han 1989: 287; Kihl 2005: 74; Eckert, Lee, Lew, Robinson, M. Wagner 2001: 277; Lee 1990: 39; Kim 2000: 99).
4.3.1 Dopady červnového povstání a deklarace z 29. června 1987 Po vyčerpávajících bojích v korejských ulicích byly policejní síly režimu přepracované, unavené a značně demoralizované. Některé jednotky žádaly režim o vojenskou pomoc, jelikož přestávaly zvládat situaci (Lee 1990: 39; srov. Shin 2006: 9). Před představiteli vlády tak leželo obtížné dilema. Jak poznamenává Sung-jo Han „… protivládní aktivity zesílily do takové míry, že Chunově vládě zbyla jen volba mezi jejich totálním potlačením pomocí mobilizace všech represivních složek moci, a to včetně armády nebo učiněním podstatných ústupků opozici a umožněním demokratizace.“ (Han 1989: 283) Slovy Leeho Man-woo: „Vláda poznala, že bez příslibu přímé volby dalšího prezidenta riskuje krvavou občanskou válku, ztrátu Olympijských her v roce 1988 a vážné ohrožení vztahů s USA. Jihokorejské demokratizační hnutí se zdálo být neodvratitelným.“ (Lee 1990: 39)
11
Dle výzkumu z roku 1988 hodnotilo roli nedávných studentských demonstrací jako velmi pozitivní nebo pozitivní 78% obyvatel (Han 1989: 39-40).
38
Při takové volbě skutečně hrozila vojenská intervence. Chun zvažoval nasazení armády pro potlačení nepokojů v ulicích a armádní jednotky skutečně zaujaly přípravné pozice (Lee 1990: 39). Hlavním důvodem jejich nepoužití pak bylo rozhodnutí vrcholných armádních činitelů, kteří odmítli použít vojenskou sílu proti politickým oponentům režimu (Saxer 2004: 388).12 V době urgentní krize přišel nečekaný krok ze strany režimu. 29. června 1987 vyhlásil Roh Tae Woo
tzv. deklaraci z 29. června. Dokument představoval jasný ústupek všem
požadavkům opozice a demokratického hnutí ve společnosti. V osmi bodech deklarace Chun přislíbil následující změny (The June 29 Declaration, 1987): 1. Přímé prezidentské volby v únoru 1988 2. Změna zákona o prezidentských volbách 3. Amnestii a obnovení občanských práv pro disidenty (včetně Kima Dae Jung) 4. Ochranu lidských práv 5. Zavedení svobody tisku 6. Lokální autonomii a samosprávu 7. Reformu postavení politických stran 8. Sociální reformy Přímou příčinou tohoto kroku bylo protestní nasazení lidových prodemokratických skupin. Rozhodnutí k ústupku přišlo až po kolapsu jednání mezi režimem a opoziční NKDP (později RDP), přičemž od 13. dubna 1987 jednání v těchto otázkách neprobíhalo. Rozhodnutí naopak přišlo po třítýdenním povstání, vedeném společnými silami lidových prodemokratických skupin (srov. Bermeo 1997: 314). Toto dění bylo integrální součástí Rohova rozhodnutí vyslechnout volání po přímých prezidentských volbách (srov. Lee 1993: 354-355). Represivní složky režimu začaly kolabovat, přičemž armáda zaujala k intervenci odmítavé stanovisko. Důležitou roli hrála také situace v USA, kdy zvláště Kongres byl nakloněn „novému začátku“ v korejské politice (Cotton 1989: 252). Nezodpovězena ovšem zůstává otázka, kdo učinil zásadní rozhodnutí ustoupit tlaku opozice. Podle Cottona (1989: 252) „můžeme předpokládat, ale nikoliv dokázat, že Rohovo 12
Na důvod tohoto rozhodnutí lze pohlížet optikou rozlišení mezi hierarchicky a nehierarchicky vedenými režimy z předešlé části. Armáda jako instituce nebyla demonstracemi ohrožena a cena potlačení vzhledem k tomu, že společnost odmítala dále akceptovat roli armády v politice, by byla příliš vysoká (srov. Saxer 2004: 388).
39
rozhodnutí šlo proti Chunovu protestu.“ K tomuto rozhodnutí se ovšem přihlásil i Chun, který oznámil podporu Rohova rozhodnutí (Kihl 2005: 84). Kruhy kolem Chuna přišly s tvrzením, že Chun dal souhlas s prezidentskými volbami devět dní před vydáním deklarace (Lee 1990: 40). K deklaraci z 29. června 1987 se tak přihlásili oba vrcholní představitelé režimu.
4.4 Změna ústavy a volby v letech 1987 a 1988 Po vyhlášení deklarace se DJP a RDP dohodly na vypracování nové ústavy umožňující přímé prezidentské volby do 20. srpna 1987. Pro tento účel byla v Národním shromáždění vytvořena osmičlenná skupina. Nová ústava byla Národnímu shromáždění předána 30. srpna, přičemž odsouhlasena byla 12. října 1987. Referendem pak byla ústava schválena 27. října 198713(Kihl 2005: 84). Obsahovala nové vymezení práva na zadržení osob, práva pracujících (právo kolektivního vyjednávání a zavedení zákona o minimální mzdě), přímou volbu prezidenta na jedno pětileté období a odejmutí jeho práva rozpustit NS. Ústava zaručovala rovněž základní práva a svobody.14 Byl zahrnut odstavec zmiňující právo odporu vůči diktátorské nebo nelegitimní vládě a politická neutralita armády (Lee 1990: 41, Kihl 2005: 84). 2. září 1987 se na společné schůzce sešli Roh Tae Woo a Kim Young Sam a dohodli termín prezidentských voleb na období před 20. prosincem téhož roku.
4.4.1 Rozdělení opozice a volby 1987 a 1988 Před volbami v roce 1987 došlo k opětovnému štěpení opozice. Dva hlavní představitelé RDP nebyli schopni dohodnout se na jednotném kandidátovi pro prezidentské volby. Ani jeden z nich nebyl ochoten se kandidatury vzdát. 28. října svou kandidaturu oznámil Kim Dae Jung, čímž oficiálně potvrdil politický rozchod s Kimem Young Sam (Kihl 2005: 84). Kořeny rozporu mezi lídry opozice lze vystopovat mimo jiné v jejich regionálním zázemí, kdy každý získal
13
Pro přijetí ústavy se vyjádřilo 93,1% hlasujících při účasti 78,2% oprávněných voličů (Kihl 2005: 84). Jistý paradox představuje zachování platnosti Zákona o národní bezpečnosti, zavedeného v roce 1948. Tento zákon představuje předmět debat o úrovni ochrany lidských práv v Jižní Koreji dodnes (Cho 2002: 208-210).
14
40
hlavní podporu ve „své“ provincii (Kim 1998: 129). Mezi dvěma Kimy panovaly rovněž ideologické rozdíly, kdy Kim Dae Jung měl podporu radikálnějších skupin ve společnosti (Cotton 1989: 255). Prezidentské volby v roce 1987 byly do značné míry ovlivněny rozkolem v opozici, kdy kandidatura obou opozičních lídrů předznamenala jejich volební porážku. Roh Tae Woo, který si získal popularitu svým rozhodnutím podpořit demokratizaci, obdržel ve volbách 35,9% hlasů, zatímco Kim Young Sam a Kim Dae Jung získali 26,5%, resp. 27,5% hlasů, přičemž zřetelná byla regionální distribuce hlasů.15 Rozdělení opozice zabránilo jejímu vítězství v prezidentských volbách, přičemž v případě, že by se její zástupci byli schopni shodnout na jediném kandidátovi, jen těžko by jim mohlo uniknout. „Opozice mohla obviňovat pouze sebe samu: dva Kimové… získali dohromady 55 procent hlasů, ale i přesto DJP zůstala u moci.“ (Han 1991: 93; srov. Cotton 1989: 254; Kihl 2005: 87) Poměrně paradoxně, inaugurací nového prezidenta, kterým se stal Roh Tae Woo, dlouhodobý zástupce prezidenta Chuna, tak došlo ke konci režimu Páté republiky a zrození Šesté korejské republiky (Diamond, Shin 1999: 7). I přes Rohovo vítězství v prezidentských volbách, DJP nedokázala získat absolutní většinu křesel v Národním shromáždění ve volbách v dubnu roku 1988. Z 299 křesel získala DJP 125, nově vzniklá Strana pro mír a demokracii (Party for Peace and Democracy) vedená Kimem Dae Jung získala 70, RDP 59 a nejmenší opoziční Nová demokratická republikánská strana (New Democratic Republican Party, NDRP) 35 křesel. Tímto výsledkem, kdy se straně prezidenta nepodařilo získat většinu v parlamentu, došlo k vytvoření situace, kdy opozice měla většinu, což vedlo k legislativnímu patu (Kihl 2005: 89). Ten se podařilo odstranit nečekaným krokem, tedy spojením části protirežimní opozice s bývalou stranou režimu. V roce 1990 vznikla spojením DJP, RDP a NDRP takzvaná „konzervativní aliance“ v podobě nové Demokratické liberální strany (Democratic Liberal Party, DLP) (Diamond, Shin 1999: 9; Kihl 2005: 89). Tímto způsobem bylo dosaženo většiny v parlamentu, čímž bylo umožněno další pokračování demokratizace. 15
Roh Tae Woo získal rozhodující většinu v Severním Kyongsangu. Kim Yong Sam v Jižním Kyongsangu. Kim Dae Jung v Severní a Jižní Cholle (Kwon 2004). Tato distribuce se pojí k regionálnímu původu kandidátů. Region, jako určující činitel volebního chování v jihokroejské politice, přetrval i do dalších let. Někteří autoři spojují roli regionalismu s vlivem tradice konfucianismu (Kim 1998; Heo,Stockton 2005).
41
4.4.2 Pokračující demokratizace a odložené předání moci V důsledku rozpadu opozice a její volební porážky v prezidentských volbách roku 1987 došlo k odložení předání moci do rukou civilních opozičních politiků. I přesto je zřejmé, že demokratizace se vítězstvím kandidáta DJP nezastavila. Za Rohovy administrativy se podařilo dále prosadit důležité demokratické kroky vedoucí k zajištění politických práv a občanských svobod pro jednotlivé obyvatele Jižní Koreje, stejně jako pro občanská a politická sdružení (Diamond, Shin 1999: 8). I přesto není, podle některých autorů, možné hovořit o završení procesu přechodu k demokracii před předáním moci do rukou civilního politika Kim Young Sama po prezidentských volbách v roce 1992. Demokratizace Jižní Koreje tak pokročila od procesu přechodu k demokracii k procesu konsolidace demokracie (Kihl 2005: 99-102).
42
5 Jihokorejská tranzice v teoretické perspektivě Tato kapitola se věnuje strategickému definování aktérů a jejich interakcím. Jejich přehledný popis povede k lepší ilustraci hlavních příčin a procesů tranzice a umožní tak aplikaci typologie přechodů k demokracii.
5.1 Interakce, role a význam jednotlivých aktérů v procesu přechodu V předešlé kapitole byli jako hlavní aktéři definováni vedení režimu, opozice a demokratické masové hnutí. Pro aplikaci typologie přechodů k demokracii bude užitečné zjednodušené vykreslení interakcí mezi těmito aktéry. Před volbami 1985 byl prezident v pozici, kdy mohl samostatně určovat kroky a politiky režimu. Po těchto volbách však musel brát ohled na opozici v Národním shromáždění, která zároveň úzce spolupracovala s masovým prodemokratickým hnutím (srov. Kihl 2005: 85). To zároveň, kromě kooperace s politickou opozicí, vyvíjelo (největší měrou v momentě Červnového povstání) přímý tlak na režim. Tyto interakce jsou výstižně zaznamenány ve schématu 2. Schéma 2: Interakce klíčových aktérů změny režimu.
43
Interakce mezi jednotlivými aktéry, resp. jejich význam a intenzita v tom kterém období, se v průběhu přechodu měnily. Bude účelné je popsat podle časového dělení přechodu vyplývajícího z předešlé kapitoly. Zahájení jednání o změně ústavy – Jednostranné ukončení jednání (únor 1986 – duben 1987) Společný tlak opoziční NKDP a skupin demokratického hnutí byl jednou z hlavních příčin Chunova rozhodnutí otevřít jednání o změně ústavy z dubna roku 1986 (Kim 2000: 88). Období jednání o změně ústavy se vyznačovalo primárně interakcemi mezi opozicí v Národním shromáždění a vedením režimu. V tomto období došlo k dočasnému rozchodu mezi NKDP a demokratickým hnutím ve společnosti, které se stavělo do opozice proti taktice jednání s představiteli režimu (Kim 2000: 88-89). Chunovo rozhodnutí z 13. dubna znamenalo ukončení vyjednávání s opozicí a odložení ústavních změn, proti kterému se zvedla vlna nevole a demonstrací. Ukončení jednání – Červnové povstání – deklarace z 29. června (duben 1987 – červen 1987) V období od tohoto rozhodnutí do Červnového povstání došlo k obnovení spolupráce mezi opozicí a lidovými prodemokratickými skupinami. Ty byly nově sdruženy pod zastřešující organizací NMHDC. V období Červnového povstání došlo k bezprecedentní masové mobilizaci (podpořené občany střední třídy) vedené NCDC, která byla hlavní příčinou Rohova rozhodnutí ustoupit tlaku opozice a demokratického hnutí a umožnit tak demokratickou změnu. V této fázi se tedy jako rozhodující jeví tlak masového demokratického hnutí. Deklarace z 29. června – změna ústavy – zakladatelské volby 1987 a 1988 (červen 1987 – duben 1988) V období zahrnujícím změnu ústavy, „zakládající“ volby v letech 1987 a 1988 a následující pokračující demokratizaci, docházelo k posilování role politických elit. Masové organizace sice vyvíjely podporu pokračujícím demokratickým změnám, nicméně jejich vliv ustupoval ve prospěch politických elit (srov Kim 2000: 96; Kim 1999: 283). Lidové skupiny však zůstaly i nadále aktivní. Jak ukazuje např. průzkum z roku 1988, studenti byli považováni obyvateli i nadále za skupinu s nejsilnějším politickým vlivem a tedy i jistého veto hráče (Han 1989: 3335).
44
5.2 Role mas v jihokorejském přechodu k demokracii Většina autorů zabývajících se demokratizací Jižní Koreje přikládá masové mobilizaci, vyjádřené především Červnovým povstáním v roce 1987, velký význam. Huntington řadí Koreu, jak bylo zmíněno v úvodu této práce, mezi šest příkladů přechodů k demokracii, ve kterých podle něj masové demonstrace hrály ústřední roli (1991b: 605). Protesty, včetně místy násilného boje studentů, ke kterým se přidali rovněž příslušníci střední třídy, vynutily na režimu ústupek a umožnění změny režimu (srov. Cotton 1989: 252; Han 1989: 287; Kihl 2005: 74; Eckert, Lee, Lew, Robinson, M. Wagner 2001: 277; Lee 1990: 39; Lee 1993: 354355). Režim prakticky neměl na výběr mezi ustoupením a potlačením demonstrací pomocí armády. Druhá možnost, jak se ukázalo, nebyla dostupná, vzhledem k rozhodnutí vrcholných armádních představitelů nezasáhnout proti demonstracím. Jihokorejský případ tak potvrzuje závěr Nancy Bermeo (1997), že vysoký stupeň masové mobilizace, a to i přes značnou míru projevů extremismu, může posílit šance na úspěšný přechod k demokracii. Příklad Jižní Koreje odpovídá jejímu tvrzení, že masová mobilizace vede k zvýšení ceny vládnutí, která se svým růstem snižuje cenu demokratizace z pohledu elit.
5.3 Aplikace Huntingtonovy typologie Pro Huntingtonovu typologii jsou zásadní vztahy mezi vládou a opozicí, mezi reformátory a odpůrci změn ve vládě a mezi umírněnými a extremisty na straně opozice (Huntington 1991b:590). Aktéry přechodu tedy definuje strategicky dle jejich postoje k demokratizaci a významu jejich role v procesu přechodu. Určením reformátorů a odpůrců změn ve vládě Huntington počítá s rozdělením režimu, které je jedním z východisek tranzitního přístupu (Gill 2000: 49-52). Huntington zařazuje přechod k demokracii v Jižní Koreji mezi přechody přesunem (transplacements) (Huntington 1991b: 609). 45
V případě tohoto typu přechodu ve vládě
existuje rovnováha mezi odpůrci změn a reformátory, zatímco v opozici jsou umírnění silnější nežli radikálové. Základním „mechanismem“ přechodu je pak vyjednávání mezi prodemokraticky naladěnými skupinami (Huntingon 1991b: 608-610). V Huntingtonově vysvětlení a zařazení jihokorejského přechodu k demokracii existují (dle autora tohoto textu) dva problematické body. Jedním z nich je předpoklad rozdělení režimu a definování aktérů v Huntingtonových měřítcích, druhým pak důraz na vyjednávání jako ústřední mechanismus přechodu. Jak ostatně Huntington uvádí, přechod k demokracii může začít jako jeden typ a skončit jako typ odlišný. „Každý historický případ kombinuje elementy dvou nebo více typů přechodu.“ (Huntington 1991b: 584) Podle autora práce se přechod k demokracii v Jižní Koreji v některých svých projevech a fázích blížil rovněž k typu přechodu nahrazením.
5.3.1 Rozdělení režimu a pojetí aktérů V otázce, zda v Jižní Koreji došlo k rozdělení režimu na reformátory a odpůrce změn, neexistuje mezi odborníky zabývajícími se demokratizací v dané zemi shoda (viz Kim 1999: 279; Kim 2000: 4). Například o tom, zda vydání deklarace z 29. června bylo či nebylo společným rozhodnutím Chuna i Roha, nelze vynést jednoznačný závěr (Cotton 1989: 252). Nejenže Chun veřejně akceptoval deklaraci již dva dny po jejím vydání, ale podle některých informací povolil tento krok již devět dní před 29. červnem (Lee 1990: 40). I v případě, že bychom předpokládali rozdělení postojů představitelů režimu v otázce vydání deklarace, to by následovalo až po masových demonstracích Červnového povstání, které přivedly režim na pokraj kolapsu. Až do této události lze tedy jen stěží doložit rovnováhu sil mezi reformátory a odpůrci změn ve vládě, kterou Huntington předpokládá v přechodu přesunem. Oba dva vrcholní představitelé režimu, stejně jako DJP, stáli za Chunovým „hard-line“ rozhodnutím ukončit vyjednávání s opozicí. Teprve Červnové povstání vedlo ke změně postojů představitelů režimu a rozhodnutí vyhovět požadavkům opozice. Až potud tedy přechod k demokracii představoval spíše typ nahrazení, kdy reformátoři uvnitř vlády mají buď velmi slabou pozici, nebo nejsou přítomni vůbec. Rozdílné postoje se objevily (pokud vůbec) až v pohledu na žádoucí reakci na demonstrace Červnového povstání (Haberman 1987). 46
Problematické je rovněž pojetí aktérů v Huntingtonových termínech. Vzhledem k Chunovu rozhodnutí z 13. dubna, kterým přerušil vyjednávání a rozhodl se odsunout změnu ústavy, lze jen těžko usuzovat jeho proreformní postoj. Tento pohled akceptoval také Roh Tae Woo, který byl jmenován kandidátem pro plánované volby, jež měly proběhnout podle stávajících, opozicí odmítaných, podmínek. Opět až Červnové povstání přimělo zástupce režimu k akceptaci požadavků opozice. Rovněž použití Huntingtonova pojetí skupin na opozici je problematické. Huntington popisuje oba hlavní lídry opozice jako představitele umírněné opozice. Podle jiných autorů však Kim Dae Jung i Kim Young Sam byli režimem po dlouhou dobu považováni za radikály. Umírněnou opozici z pohledu režimu představoval spíše Lee Min-woo, formální lídr NKDP, který byl ochoten přistoupit na návrhy režimu. Rozpad opoziční strany a vytvoření konzistentní a neústupné RDP (považované za radikální) tak byli důvodem přerušení jednání ze strany režimu (Lee 1990: 32). K obnovení jednání došlo až v reakci na Červnové povstání.
5.3.2 Průběh a mechanismus přechodu Pro přechod přesunem je podle Huntingtona rozhodujícím mechanismem vyjednávání. V případě Jižní Koreje bylo jednání zahájeno v reakci na aktivity opozice a lidových prodemokratických skupin v únoru roku 1986. Vyjednávání však bylo ukončeno 13. dubna. Rohovu oznámení z 29. června tedy přímo nepředcházelo. Jak poznamenává Nancy Bermeo: „Rohův čin nepramenil z kompromisu a vyjednávání mezi politickými elitami. Naopak přišel jako úplné překvapení opozice a následoval po třech týdnech závažné vzpoury, během které desetitisíce studentů a příslušníků střední třídy přerušily vládní kontrolu nad důležitými oblastmi.“ (Bermeo 1997: 314) Režim byl nucen ustoupit požadavkům demokratického hnutí a opozice, jelikož potlačení pomocí armády nebylo možné (Saxer 2004: 388). Deklarace z 29. června pak představovala jasný ústupek požadavkům opozice a revoltující ulice, kdy bylo přistoupeno rovněž na dříve odmítaný požadavek přímých prezidentských voleb.
47
Schéma 3: Období a odpovídající typy přechodu.
Zdroj: Autor V některých bodech tak přechod k demokracii v Jižní Koreji odpovídá typu nahrazení. Jako hlavní hybatelé změn se ukázaly prodemokratické lidové skupiny a opozice, přičemž situace režimu se po třítýdenních masových demonstracích blížila kolapsu. Popisu nahrazení odpovídá rovněž zásadní role rozhodnutí ozbrojených složek nezasáhnout vůči postupu opozice. Vyjednávání jako mechanismus přechodu bylo obnoveno až po vydání deklarace, která v podstatě představovala ústupek všem zásadním požadavkům opozice (Kihl 2005: 84). Po obnovení jednání došlo ke shodě na znění nové ústavy. I přes předešlý vývoj tak byl průběh přechodu zakončen kompromisem (viz schéma 3).
5.3.3 Shrnutí autorova pohledu na využití Huntingtonovy typologie Huntington řadí přechod k demokracii v Jižní Koreji k typu přechodu přesunem. Nicméně toto zařazení se neobejde bez sporných bodů. Režim zůstal dlouhou dobu jednotný (zda došlo ke skutečnému rozdělení je rovněž sporné), přičemž před průběhem Červnového povstání hlavní představitelé režimu přerušili jednání o změně ústavy. Toto rozhodnutí 48
nasvědčuje spíše postavení odpůrců změn. Problematické je tedy také pojetí aktérů přechodu v termínech používaných Huntingtonem. Rovněž předpoklad, že rozhodujícím mechanismem přechodu k demokracii bylo vyjednávání (které implikuje přechod přesunem), se jeví na základě výše uvedeného jako sporný. Naopak, některé rysy přechodu se blíží typu nahrazení. Přechod k demokracii v Koreji, dle autora této práce, osciluje mezi těmito dvěma typy a je obtížné rozhodnout, ke kterému z nich se blíží více. Jihokorejský přechod k demokracii tedy dle autora dokládá jistou problematičnost Huntingtonovy typologie. Ve shodě s Lubomírem Kopečkem (2003: 141) je pak možno konstatovat, že jistým problémem Huntingtonova konceptu je určitá schematičnost a někdy až přílišná šířka.
5.4 Aplikace typologie Terry L. Karlové a Phillipa C. Schmittera Jistá problematičnost zařazení jihokorejského přechodu v rámci Huntingtonovy typologie přirozeně odkrývá možnost použití typologie odlišné, v tomto případě typologie autorů Terry L. Karlové a Phillipa C. Schmittera. Marek Ženíšek ve své nedávné práci (2006), kde se zabývá aplikací stávajících typologií na větší počet případů, dochází k závěru, že tato typologie vede k srozumitelnějšímu zařazení nežli typologie Huntingtonova (Ženíšek 2006: 209). Její výhodou je větší prostor při klasifikaci konkrétních přechodů k demokracii (2006: 73-74). Typologie těchto autorů umožňuje zahrnutí rozdílných druhů aktérů, kteří hrají rozhodující roli v procesu tranzice. Vzhledem k vysoké míře lidové mobilizace a roli, kterou podle mnoha autorů hrály masové demonstrace v přechodu k demokracii, se Korejský případ blíží umístění v dolní části schématu navrženém autory typologie. Masová mobilizace spojená s tlakem opozice stála u zásadních milníků přechodu, jakými bylo zahájení jednání o změně ústavy či deklarace z 29. června. Ve shodě s Kimem (2000) tak můžeme konstatovat, že jihokorejská tranzice byla v rozhodující míře vedena a hnána kupředu masou. Rozhodnutí elit (bezesporu důležitá), jako např. vydání deklarace z 29. června, byla masovou mobilizací ve značné míře vynucena. Dalším určujícím kritériem je umístění přechodu na horizontální ose představující převládající strategii. Případ Jižní Koreje se blíží umístění v levé části osy, jelikož i přes 49
nelineární vývoj přechodu, se kompromis jeví jako rozhodující celková strategie. Vláda a ani opozice (včetně lidových skupin) nebyly schopny jednostranně prosadit vlastní představy, což by odpovídalo umístění blížícímu se pólu síly (Karl 1991: 34). Tlak masových demonstrací donutil představitele režimu přistoupit na návrh opozice, čímž došlo k dosažení kompromisu. V jihokorejském případě masy vynutily od elit přistoupení ke kompromisu.
5.4.1 Shrnutí využití typologie Schmittera a Karlové Na ose představující míru vlivu odlišných aktérů lze případ Jižní Koreje umístit k pólu představujícímu hlavní roli mas, na ose převládající strategie pak k pólu představujícímu kompromis. Kombinací umístění na těchto dvou osách ve shodě se schématem navrženým autory se jihokorejský přechod k demokracii blíží (jako typu přechodu) reformě (viz schéma 4). V tomto typu iniciativa přichází ze strany mas, tedy zdola, a masy si od vládnoucích elit vynutí kompromisní řešení, čímž se vyhnou násilí (Ženíšek 2006: 74). Zařazení přechodu v rámci této typologie nabízí oproti aplikaci Huntingtonovy typologie značné výhody. Zařazením osy představující typ aktéra je možné lépe zahrnout vliv masových demonstrací na průběh přechodu k demokracii. Tím je možné se vyhnout výše popsaným problémům, které vyvstávají při použití Huntingtonovy typologie. Operacionalizací mas v procesu tranzice je možné upustit od (v jihokorejském případě) těžko použitelného rozdělení aktérů na reformátory a odpůrce změn ve vládě a umírněnou a radikální opozici. Nahrazením výrazu vyjednávání za obecnější termín kompromis je rovněž možno překlenout jistý rozpor v tom, že deklaraci z 29. června nepředcházelo jednání, ale masové demonstrace a boje v ulicích korejských měst. Vláda na pokraji kolapsu se přiklonila k demokratizaci prostřednictvím kompromisu (srov. Shin 2006: 10).
50
Schéma 4: Umístění jihokorejského přechodu v typologii Karlové a Schmittera.16
16
E = Španělsko, UGY = Uruguay, BR = Brazílie, TU = Turecko, PGY = Paraguay, BUL = Bulharsko, CZ = Československo, PL = Polsko, MEX = Mexiko, BOL = Bolívie
51
6 Závěr Hlavním úkolem práce, uvedeným v jejím úvodu, bylo zodpovězení výzkumné otázky, jakému typu přechodu k demokracii odpovídá jihokorejský případ. Za tímto účelem byly v práci využity typologie Samuela P. Huntingtona a autorů Terry Lynn Karlové a Phillipa C. Schmittera. V úvodu byla zároveň naznačena ambice pojednat v kontextu jihokorejského přechodu o problematice masové mobilizace v procesu tranzice, přičemž obě témata jsou spolu propojena. Masová mobilizace spojená s Červnovým povstáním hrála v Korejském přechodu k demokracii zásadní roli. Masové demonstrace efektivně vyvíjely tlak na režim a do značné míry ochromily jeho bezpečnostní složky. Mimoto dokázali demonstrující získat podporu širšího obyvatelstva, nejvýznamněji pak příslušníků střední třídy. Tyto faktory, společně s neochotou vrcholných armádních důstojníků oponenty režimu potlačit silou, v podstatě nenechaly režimu jinou volbu nežli ustoupit požadavkům lidových prodemokratických skupin a opozice. Tato zjištění vedou autora práce k tvrzení, že jihokorejský případ odpovídá závěru Nancy Bermeo (1997), že masová mobilizace, a to i přes přítomnost radikálních prvků, není překážkou v průběhu přechodu k demokracii. Naopak, může zvednout cenu vládnutí natolik, že elity v konfrontaci s ní ustoupí požadavkům na změnu ve prospěch demokratizace. Jelikož elity nejsou schopny potlačit radikální protesty a udržet politický řád, spatřují v demokratizaci krok, kterým utlumí povstání.17 V práci byly využity dvě typologie přechodů k demokracii. Při použití Huntingtonovy typologie autor dochází k závěru, že jihokorejský případ se svými charakteristikami přibližuje dvěma typům, nahrazení a přesunu. Huntington sám řadí přechod k demokracii v Jižní Koreji k typu přechodu přesunem. Toto zařazení však autor práce shledal jako problematické. Předpokládalo by totiž soustředění se pouze na poslední fázi přechodu, která mechanismem odpovídala vyjednávání mezi vládou a opozicí. V tom případě by však byla opomenuta významná role Červnového povstání, které již samo o sobě vedlo k rozhodujícímu ústupku ze strany režimu a v mnoha ohledech bylo rozhodujícím faktorem demokratické změny. Při zahrnutí role povstání do zvažování zařazení přechodu pak vyplývá, že rozhodující ústupek
17
Důležitý je předpoklad, že radikální složky nevyhrají v „demokratické hře“. (Bermeo 1997: 314-319)
52
režimu nenásledoval po vyjednávání, nýbrž po nátlaku ze strany lidových organizací. Jihokorejský případ tedy podle autora práce osciluje mezi dvěma typy Huntingtonovy typologie, nahrazením a přesunem. Při aplikaci typologie Karlové a Schmittera autor zařazuje přechod k demokracii v Jižní Koreji k typu reforma.
Tento typ představuje kombinaci rozhodující role mas jako aktéra a
kompromisu jako převládající strategie. V rámci tohoto typu přechodu masy vynutí kompromisní řešení. Určení mas jako rozhodujícího aktéra přechodu pak lépe vystihuje roli Červnového povstání.
Autor považuje druhou zmíněnou typologii, vzhledem k problematičnosti využití typologie Huntingtonovy, za vhodnější pro zařazení jihokorejského případu. Závěrem práce je tedy odpověď na položenou výzkumnou otázku tvrzením, že přechod k demokracii v Jižní Koreji se nejvíce blíží typu reforma podle typologie Terry Lynn Karlové a Phillippa C. Schmittera.
Ačkoliv práce byla psána na úrovni případové studie, autor považuje za vhodné zmínit možné implikace pro koncept přechodů k demokracii, stejně jako možnosti dalšího výzkumu. Práce poukazuje na důležitou roli masové mobilizace v jihokorejském přechodu, která má rovněž implikace pro zařazení případu v rámci typologií tranzice. Závěry podporují tvrzení, že pro důsledné vysvětlení přechodu k demokracii musí být vyjednávání elit zařazeno do širšího rámce zahrnujícího lidovou podporu a roli kolektivních aktérů (Glenn 2003: 115-117). Přílišný důraz na jednání elit, kterým se vyznačují některé práce tranzitního přístupu k demokratizaci, může vést ke zkreslenému uchopení procesu změny režimu (srov. Berins, Collier 1997: 299301). Autor si dovoluje vyjádřit názor, že k procesu změny by bylo vhodné přistupovat způsobem, který by dokázal spojit zachycení významu rozhodnutí elit a zároveň umožňoval klást větší důraz na roli kolektivních aktérů. V tomto ohledu je inspirativní např. práce Graeme Gilla (2000), která nabízí rámec pro analýzu vztahu občanské společnosti a nedemokratického režimu v procesu demokratizace. Pro vysvětlení makrostrukturálních podmínek, stejně jako zachycení dlouhodobých faktorů, by pak bylo vhodné využití integrativních strategií pro zkoumání změny režimu, které ve své práci nabízí např. Mahoney a Snyder (2000). Toto teoretické uchopení by mohlo vést k lepšímu pochopení procesu demokratizace nejen v případě Jižní Koreje. 53
Seznam zdrojů: Monografie, sborníky, odborné články a stati: Balík, S. – Kubát, M. (2004): Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán. Bermeo, N. (1997): Myths of Moderation: Confrontation and Conflict During Democratic Transitions, Comparative Politics, Vol 29, No 3, April, pp. 305-322. Collier, R.B. – Mahoney, J. (1997): Adding Collective Actors to Collective Outcomes: Labour and Recent Democratization in South America and Southern Europe, Comparative Politics, Vol 29, No 3, April, pp. 285-303. Cotton, J. (1989): From Authoritarianism to Democracy in South Korea, Political Studies, Vol 37, No 2, June, pp. 244-259. Croissant, A. (2002): Electoral Poltics in South Korea, Friedrich Ebert Stiftung Publications, pp.
233-276.
Dostupné
na:
(www.fes.or.kr/Publications/pub/Election-Southkor.pdf).
Ověřeno ke dni 2. 5. 2008. Cumings, B. (2005): Korea’s Place in the Sun: A Modern History, New York, W. W. Norton & Company. Dvořáková, V. – Kunc. J. (1991): O přechodech k demokracii, Praha, Sociologické nakladatelství. Diamond, P. – Plattner, F. (1998): Introduction, in: Diamond, P. – Plattner, F. (eds., 1998): Democracy in East Asia, Baltimore, The Johns Hopkins University Press. Diamond, L. – Shin, D. (1999): Introduction: Institutional Reform and Democratic Consolidation in Korea, in: Diamond, L. – Shin, D.Ch. (1999): Institutional Reform and Democratic Consolidation in Korea, Stanford, Hoover Institution Press, pp. 1-41. Eckert, J. – Lee, K. – Lew, Y. I. – Robinson, M. – Wagner, E. W. (2001): Dějiny Koreje, Praha, Lidové noviny. 54
Fukuyama, F. (2002): Konec dějin a poslední člověk, Praha, Rybka Publishers. Gill, G. (2000): The dynamics of democratization. Elites, Civil Society and Transition Process, New York, St. Martin’s press. Glen, J.K. (2003): Contentious Politics and Democratization: Comparing the Impact of Social Movements on the Fall of Communism in Eastern Europe, Political Studies, Vol 51, No 1, March, pp. 103-120. Grugel, J. (2002): Democratization: A Critical Introduction, New York, Palgrave. Han, S.J. (1991): The Korean Experiment, Journal of Democracy, Vol 2, No 2, Spring, pp. 92104. Han, S. (1989): South Korea: Politics in Transition, in: Diamond, L. – Linz, J. J. – Lipset, S. M. (eds., 1989): Democracy in Developing Countries, Colorado, Lynne Rienner Publishers, pp. 267-304. Han, W.S. (1989): Change in the Political Conception of Koreans Over a Transitional Period, Korea Journal, Vol 29, No 9, September, pp. 33-54 Heo, U. – Stockton, H. (2005): The Impact of Democratic Transition on Elections and Parties In South Korea, Party Politics, Vol 11, No 6, pp. 674-688. Huntington, S.P. (1984): Will More Countries Become Democratic?, Political Science Quarterly, Vol 99, No 2, Summer, pp. 193-218. Huntington, S.P. (1991a): The Third Wave: Democratization in the Late Twentieth Century, Norman, University of Oklahoma Press. Huntington, S.P. (1991b): How Countries Democratize, Political Science Quarterly, Vol 106, No 4, Winter, pp. 579-616. Chang, Y. (1998): The Progressive Christian Church and Democracy in South Korea, Journal of Churh and State, Vol 40, No 2, Spring, pp. 437-450. Cho, H.J. (2002): Human Rights in Korea at the Crossroads: A Critical Overview, Korea Jurnal, Vol 42, No 1, Spring, pp. 204-227. 55
Chu, Y. (1998): Labour and Democratization in South Korea and Taiwan, Journal of Contemporary Asia, Vol 28, No 2, pp. 185-202. Chung, Ch. (1997): Social Movement Organizations and the June Uprising, Korea Jurnal, Vol 37, No 1, Spring, pp. 81-97. Karl, T.L. – Schmitter, P.C. (1991): Modes of Transition in Latin America, Southern and Eastern Europe, International Social Science Journal, Vol 43, No 2, May, pp. 269-284. Karl, L. (1991): Getting to Democracy: Plenary Session II, in: The Transition to Democracy : Proceedings of a Workshop, Washington, National Academy Press, pp. 29-41. Kihl, J. W. (2005): Transforming Korean Politics. Democracy, Reform, and Culture, New York, M.E. Sharpe. Kim, B. (1998): Korea’s Crisis of Success, in: Diamond, L. – Plattner, M.F. (1998): Democracy in East Asia, Baltimore, The John Hopkins University Press, pp. 113-132. Kim, S. (1999): Civic Mobilization for Democratic Reform, in: Diamond, L. – Shin, D.Ch. (1999): Institutional Reform and Democratic Consolidation in Korea, Stanford, Hoover Institution Press, pp. 279-304. Kim, S. (2000): The Politics of Democratization in Korea: The Role of Civil Society, Pittsburgh, University of Pittsburgh Press. Kim, S. (2002): The Role of the Korean Middle Class in Democratic Transition, disertační práce, Los Angeles, Faculty of The Graduate School of University of Southern California, 203 s. Kim, Y. M. (2004): Patterns of Military Rule and Prospects for Democracy in South Korea, in: May, R. J. – Selochan, V. (2004): The Military and Democracy in Asia and the Pacific, Canberra,
Australian
National
University
E-Press,
pp.
119-131.
Dostupné
na:
(http://epress.anu.edu.au/mdap/ch08.pdf). Ověřeno ke dni 2. 5. 2008. Kwon, K. (2004): Regionalism in South Korea: Its Origins and Role in Her Democratization, Politics & Society, Vol 32, No 4, December, pp. 545-574.
56
Kopeček, L. (2003): Sociálně politické podmínky demokracie, in: Hloušek, V. – Kopeček, L. (2003): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno, Mezinárodní politologický ústav, pp. 109-146. Lee, M. (1990): The Odyssey of Korean Democracy: Korean Politics, 1987-1990, New York, Praeger Publishers. Lee, S. (1993): Transitional Politics of Korea, 1987-1992: Activation of Civil Society, Pacific Affairs, Vol 66, No 3, Autumn, pp. 351-367. Linz, J. (2000): Totalitarian and Authoritarian Regimes, Boulder-London, Lynne Rienner Publishers. Linz, J. – Stepan, A. (1996): Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America and Post-Communist Europe, Baltimore, The Johns Hopkins University Press. Mahoney, J. – Snyder, R. (2000): Integrative Strategies for the Study of Regime Change, in: Larsen, S.U. (2000): The Challenges of Theories on Democracy. Elaborations over new Trends in Transitology, New York, Columbia University Press, pp. 180-207. O’Donnell, G. – Schmitter, P.C. (1986): Transitions from Auhtoritarian Rule: Tentative Conclusions About Uncertain Democracies, Baltimore, Johns Hopkins University Press. Pei, M. (1998): The Fall and Rise of Democracy in East Asia, in: Diamond, L. – Plattner, M.F. (eds. 1998): Democracy in East Asia, Baltimore, Johns Hopkins University Press, pp. 57-78. Říchová, B. (2000): Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál. Saxer, C.J. (2004): Generals and Presidents: Establishing Civilian and Democratic Control in South Korea, Armed Forces and Society, Vol 30, No 3, Spring, pp. 383-408. Shin, K.Y. (2006): The Citizens’ Movement in Korea, Korea Journal, Vol 46, No 2, Summer, pp. 5-34. Ulfelder, J. (2005): Contentious Collective Action and the Breakdown of Authoritarian Regimes, International Political Science Review, Vol 26, No 3, pp. 311-334.
57
Vlnas, M. (2007): Jihokorejský autoritativní režim, on-line text (http://www.globalpolitics.cz/clanek/jihokorejsky-rezim.html). Ověřeno ke dni 2. 5. 2008. Yun, S. (1999): Contributions and Limits of Student Movement in South Korea Democratization, 1980-1987, Korea Observer, Vol 30, No 3, Autumn, pp. 487-506. Zakaria, F. (2003): Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě, Praha, Academia. Ženíšek, M. (2006): Přechody k demokracii v teorii a praxi, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.
Články z novin a periodik:
Haberman, C. (1986): South Korea After Marcos, New York Times, 16.3.1986. Haberman, C. (1987): Fury and Turmouil: Days that Shook Korea, New York Times, 1.7.1987. Chira, S. (1987): Koreans Find a Daily Ritual in The Protest, New York Times, 16.6.1987. Politics, Pushed Into Korea’s Streets, New York Times, 16.6.1987. Tear Gas, and Plenty of It, New York Times, 1.7.1987.
Internetové zdroje: BBC news (1979): 1979: South Korean President Killed, on-line text (http://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/october/26/newsid_2478000/2478353.st m). Ověřeno ke dni 2. 5. 2008.
58
Library of Congres (1990b): South Korea. Chun’s „Cultural Revolution“, on-line text (http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/krtoc.html). Ověřeno ke dni 2. 5. 2008. Library of Congres (1990a): South Korea. The 1980 Constitution, on-line text (http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/krtoc.html). Ověřeno ke dni 2. 5. 2008. Library of Congress (1990c): South Korea. Religion in Contemporary South Korea, on-line text (http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/krtoc.html). Ověřeno ke dni 2. 5. 2008. Nobelprize.org (2000): Kim Dae-jung, The Nobel Peace Prize 2000, Biography, on-line text (http://nobelprize.org/nobel_prizes/peace/laureates/2000/dae-jung-bio.html). Ověřeno ke dni 2. 5. 2008. Oxfordreference.com (2000): " Rhee, Syngman " in: A Dictionary of World History, Oxford University Press, on-line text (http://www.oxfordreference.com/views/ENTRY.html?subview=Main&entry=t48.e3102). Ověřeno ke dni 2. 5. 2008.
Dokumenty: The June 29 Declaration (1987), in: Lee, M. (1990): The Odyssey of Korean Democracy: Korean Politics, 1987-1990, New York, Praeger Publishers.
59
Přílohy
1 Seznam použitých zkratek DJP – Democratic Justice Party (Demokratická strana spravedlnosti) DRP – Democratic Republican Party (Demokratická republikánská strana) DKP – Democratic Korea Party (Strana demokratické Koreje) KCIA – Korean Central Intelligence Agency (Korejská ústřední zpravodajská služba) KNP – Korean Nationalist Party (Korejská nacionalistická strana) NCDC – National Coalition for the Democratic Constitution (Národní koalice za demokratickou ústavu) NDRP – New Democratic Republican Party (Nová demokratická republikánská strana) NKDP – New Korean Democratic Party (Nová korejská demokratická strana) NMHDR – National Movement Headquarters for Democratic Constitution (Vedení národního hnutí za demokrtickou ústavu) RDP – Reunification Democratic Party (Demokratická strana znovusjednocení)
60