Š L E C H T I C T V Í Z AVA Z U J E – K ČEMU?
Tato kniha chce poskytnout pohled na osobní a společenský život šlechtických dam na sklonku podunajské monarchie. Ale jak už název díla naznačuje, nejde v ní jen o zvláštní práva, jež požívaly ženy šlechtického původu za časů císaře Františka Josefa, ale především také o povinnosti, které tehdy vázaly tyto často vynikající osobnosti. To nám umožňuje poznávat zvláštnosti zaniklého světa. Byl to svět, jehož pozdější hodnocení se radikálně pohybuje mezi nostalgií či dokonce kýčem a přísným odsuzováním. Cílem této práce je poskytnout čtenáři střízlivý pohled. Dějiny rakouské šlechty jsou odstrkovaným nevlastním dítětem historického bádání. Bílá místa v něm nezpůsobuje nedostatek historických pramenů, ale spíše zmíněný černobílý přístup k tématu. Právě prameny k dějinám šlechty jsou mimořádně bohaté. Je to důsledek privilegovaného postavení této společenské vrstvy, která na rozdíl od ostatních měla možnost, prostředky a vůli vytvářet a archivovat písemné prameny. Jestliže jsou málo zpracované již obecné dějiny šlechty v 19. století, dějiny šlechtických žen té doby leží v temnotách. Avšak s rostoucím zájmem laické veřejnosti i vědců o dějiny všedního dne se do popředí dostává také zájem o život žen. Před napsáním knihy jsem proto věnovala celá léta zkoumání, hodnocení a zpracovávání archivních materiálů – dopisů, korespondence, deníků a dalších písemných záznamů z pozůstalosti významných šlechtičen oné doby. Z těchto studií pak vznikl obraz života příslušnic rakouské aristokracie v době císaře Františka Josefa, jenž se podle dnešních měřítek vyznačoval extrémními protiklady. Tyto ženy žily navenek v často nezměrném bohatství, ale současně v extrémně uzavřeném osobním světě. Obrazně řečeno proti obrovské11
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
mu rozsahu šlechtických držav stála úzká společenská a rodinná role ve světě mužů. Tato kniha popisuje nejdůležitější etapy stavovsky přiměřeného života šlechtických žen od dětství a mládí přes sňatek a rodinu po stáří a smrt a podává je v historickém rámci doznívající podunajské monarchie. Na mnoha místech přitom dostávají v citátech slovo samy protagonistky a zprostředkovávají nám tak živý obraz všedního dne šlechtických žen té doby. Tím znovu ožívá svět, který už zanikl, ale jehož kladné hodnoty i záporné stránky mohou být poučné i v dnešní době. Vídeň, 2009
12
P Ř E D M L U VA
Období závěrečných desetiletí vlády císaře Františka Josefa I. (1848–1916) bylo pozoruhodnou dějinnou etapou, kdy aristokracii v rakousko-uherské monarchii v jejím dosavadním výrazném politickém, náboženském a ekonomickém významu nahradily jiné společenské vrstvy. Přesto si však zdejší šlechta stále uchovávala privilegované postavení i majetek a udržovala svůj víceméně uzavřený životní styl, v němž se setkávala zakotvenost v historické tradici i projevy moderní doby. Tato skutečnost se týkala i žen-šlechtičen, které plnily své vlastní specifické poslání, jak to od nich společnost a doba očekávala a vyžadovala. Jejich role v rámci jednotlivých rodin i v rámci společnosti obecně nebyla konstantní, ale podléhala proměnám, které souvisely se změnami jejich sociálního statutu i věku. Prozkoumat detailně tyto skutečnosti umožňují badatelům archivní prameny různé povahy, jakými jsou například zejména osobní deníky a korespondence. Vzhledem k rozšíření fotografování na konci 19. století však tvoří jejich důležitý doplněk dobové fotografie. Bohatý archivní materiál i fotografické sbírky k dějinám aristokracie závěrečného období Rakousko-Uherska lze nalézt rovněž v Moravském zemském archivu v Brně, který patří mezi největší a nejvýznamnější instituce tohoto typu v České republice. Moravský zemský archiv spravuje dokumenty širokého spektra původců – samosprávných, státních i církevních institucí, velkostatků a podniků, spolků a organizací. Badatelé v něm naleznou hodnotné a důležité archivní prameny k dějinám Moravy pro období od středověku až po současnost. Jsou v něm uloženy rovněž písemné pozůstalosti významných na Moravě působících šlechtických rodů, jakými byli Dietrichsteinové, Collaltové, Kounicové, 13
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
Berchtoldové, Haugwitzové a řada dalších. Z kolekcí fotografií rodinných šlechtických archivů z období konce devatenáctého a počátku 20. století, které jsou uložené v Moravském zemském archivu v Brně, byl vybrán a připraven i doplňující obrazový materiál k této knize. Tomáš Černušák
14
I DĚTSTVÍ
A MLÁDÍ
Narození děvčete – Vztahy mezi rodiči a dětmi v 19. století – Chůvy a opatrovnice dětí – Děti se musí přizpůsobit – Přísná výchova – Výchova dívek – Taneční hodiny a dětské plesy – Výchova k sebekázni – Péče o chudé už od dětství – Letní pobyty na venkově – Taneční zábavy adolescentů – Dvorní ples mladých – Světu vzdálené dívky Narození děvčátka vítala šlechta vždycky s velkou radostí. Prameny jen velmi málo dokládají zklamání nebo dokonce nevoli nad tím, že se nenarodil chlapec. Hlava rodiny měla sice radost, když se narodil jeden a v lepším případ více chlapců, ale dívky byly vítány stejně. Děti se na jedné straně pokládaly za završení manželského svazku, na druhé straně množství porodů, které žena v 19. století absolvovala, zaručovalo většinou také narození chlapců nebo alespoň bylo nadějí na narození dalších potomků. Pokud rodina neměla mužského dědice, nebylo to zpravidla tím, že se nenarodil chlapec. Mnoho chlapců nebo mladých mužů umíralo na různé choroby nebo padlo na bitevním poli. Z tohoto důvodu rodina vítala narození malé princezny stejně radostně jako narození jejích bratrů. Rodiny začínaly být nervózní teprve tehdy, když se už narodilo několik děvčat a syn stále nepřicházel. Naopak v mnoha rodinách po narození několika synů toužili po příchodu děvčátka. V neposlední řadě hospodářské postavení šlechty bylo důvodem, proč – na rozdíl od měšťanstva nebo selského stavu – nepředstavovalo narození děvčátka žádný problém. Na rozdíl od většiny obyvatelstva měla šlechta dost finančních prostředků, aby i více dívek nejen uživila, ale dokázala je také přiměřeně vybavit a zajistit jim dobrý sňatek. 15
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
Vztah dospělých k dětem byl v 19. století podstatně vřelejší než předtím – především uvnitř aristokracie. Od doby biedermeieru a s ním spojeného nového ideálu rodiny byl vztah mezi rodiči a dětmi výrazně láskyplnější a starostlivější. Jestliže ještě v 18. století vládl v šlechtických rodinách mezi rodiči a dětmi znatelný odstup, o necelých sto let později žily šlechtické děti v téměř měšťanských rodinných podmínkách. I v té době sice o ně pečovaly chůvy a guvernantky a později je vyučovali domácí učitelé, ale vše se nyní odbývalo za neustálého dohledu a pozornosti rodičů. Výchova dětí se už nepřenechávala výlučně personálu, rodiče ji řídili a kontrolovali. Pečlivě vybírali personál, který se měl o děti a jejich výchovu starat, a ve většině případů se snažili brát ohled i na individuální potřeby dětí. Šlechtické rodiny se zajímaly i o nejnovější poznatky z oblasti výchovy dětí, což bylo na svou dobu přímo pokrokové, rozhodně si vedly pokrokověji než měšťanstvo, které na starých, ustrnulých konvencích lpělo pevněji než část šlechty. Knihovna knížete Karla Liechtensteina například je dokladem toho, že mu na srdci leželo nejen vzdělání, ale také psychický vývoj jeho dětí, a svědčí o jeho zájmu o pedagogiku. Katalog jeho knihovny a soupis nákupů dalších svazků potvrzuje, že nakupoval mnoho děl o zdravém duševním a emocionálním vývoji malých dětí.1 Šlechtična v 19. století už nesvěřovala své děti bezprostředně po porodu do péče personálu, aby se co nejrychleji mohla znovu ujmout svých povinností ve společnosti či u dvora. Kojenci zůstávali u matky, která se zpravidla také zajímala o vývoj dítěte. Těhotenství, péče o kojence a starost o novorozence byly často do podrobností probíraným tématem – v rodinné korespondenci stejně jako v osobních denících. Potraty, mrtvě narozené děti, vážné nemoci kojenců a malých dětí se pokládaly za rány osudu, které mohly zasáhnout mladé rodiny. Všechny takové události se často a podrobně rozebíraly nejen v dopisech nejbližším členům rodiny, ale také v korespondenci s širší rodinou a kruhem známých. Už od samého počátku těhotenství se očekávalo, že žena udělá všechno pro blaho dítěte a zřekne se všeho, co by mu mohlo ublížit. Když se nastávající 16
ŠLECHTICTVÍ
Z AVA Z U J E
Šlechtična s novorozenětem, kolem roku 1900
matka chovala nevhodně nebo dokonce pro nenarozené dítě škodlivě, lidé to horlivě komentovali a rozebírali.2 Přestože rodiče, především matky, o děti láskyplně pečovali, obklopovalo malé šlechtičny už od raného dětství množství personálu. První kontakty s dětmi navazovaly kojné. Ty najímala rodina i v případě, že matka dítě sama kojila (což se v druhé polovině 19. století u šlechty prosazovalo stále víc). Kojné si panstvo vybíralo především ve svém okolí a pečlivě 17
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
dbalo na jejich původ . Rodiny, jejichž rodová sídla ležela v Čechách nebo na Moravě, vybíraly pro své děti české kojné a chůvy, jež s dětmi zůstávaly často i v prvních letech jejich života. Současně s kojnou a chůvou přicházela do rodiny i pečovatelka, takzvaná slečna k dětem, většinou na doporučení příbuzných. Pečovatelky se tak často po desetiletí staraly o několik generací dětí jedné šlechtické rodiny. Pečovatelka obvykle nepobývala se svými chráněncem jen několik hodin, ale prakticky celý den. Jak úzký a intenzivní takový kontakt byl, záviselo na individuálním vztahu matka–dítě. Když se matka o výchovu dětí starala víc a vídala je častěji, býval jejich vztah k pečovatelce volnější než v případech, kdy se matka víc věnovala svým společenským povinnostem. Kvalita péče o děti se velmi lišila. Mnohé děti měly vychovatelky, které používaly téměř pedagogické výchovné metody a dovedly se dokonale vcítit do dětských duší. Ale byly i vychovatelky, které se k dětem chovaly skoro krutě a často je i ponižovaly.3 O významu prvních let života pro pozdější vývoj dítěte, dnes vědecky prokázaném, tehdy ještě nikdo nevěděl. Písemnosti mnoha šlechticů obsahují vzpomínky na špatné zacházení a jsou tak dokladem toho, že zkušenosti z dětství zůstávají živé až do vysokého věku. Avšak existoval také pečovatelský personál, který se práci v rodině věnoval do takové míry, že z toho vzniklo přátelství na celý život. Anglická vychovatelka v rodině Wilczeků se stala nejlepší přítelkyní paní domu a i poté, co děti odrostly, trávila každé léto s rodinou až do svých devadesáti let, kdy zemřela, neboť ji po celou dobu pokládali za člena rodiny.4 Děti představovaly největší hodnotu rodiny a byly pýchou rodičů i prarodičů. Pro další trvání rodu bylo sice stále důležité mít mužského dědice, ale na děti se postupně stále méně pohlíželo jen jako na pokračovatele rodu. I když děti byly rodičům milé a drahé, ve srovnání s dneškem tu byl velký rozdíl. Děti nebyly středem rodinného života. Dnešní na děti orientovaný rodinný život, v němž potřeby a přání dětí určují způsob života rodičů, tehdy neexistoval a nikdo by ho ani nepokládal pro dítě za vhodný. Dítě se muselo přizpůsobovat životu rodičů, to znamená dospělých, a vrůstat do něj jaksi samozřejmě. Na mnoha 18
ŠLECHTICTVÍ
Z AVA Z U J E
Hraběnka Kounicová se svými dětmi, kolem roku 1860
událostech se děti podílely až v době, kdy byly dost staré, aby se účastnily společných aktivit, aniž by působily potíže nebo vyvolávaly trapné situace. Děvčata i chlapci mohli zaujmout místo u velkého rodinného stolu teprve tehdy, kdy už ovládali alespoň základy stolování. Dokonce i obědy a večeře v nejužším rodinném kruhu se 19
M A R T I N A W I N K E L H O F E R O VÁ
Vychovatelka (tady rodiny Kinských). Vychovatelky dětí, z nichž mnohé se staly časem členkami rodin, hrály v životě malých dětí významnou roli, 1905
ve většině případů odbývaly bez dětí. Ty jedly v jiné místnosti společně s vychovateli či vychovatelkami. Když pak od jistého věku mohly sedět u společného stolu, samozřejmě nikdy nesměly začínat samy od sebe rozhovor a mohly pouze odpovídat na otázky. Toto pravidlo mnohdy pro ně platilo až do puberty. Jeden aristokrat, který v mládí obědval každou neděli u pratety – rozené princezny Liechtensteinové – vyprávěl, že se obědů zúčastňoval stále také její bratr, pozdější vládnoucí kníže Liechtenstein. „Konverzace mezi sourozenci bývala velmi živá, já naopak byl více (nebo) méně vzduch. A když jsem se pokusil vmísit do hovoru nějakou nesmělou poznámkou, bylo jedinou reakcí na ni údivem zdvižené obočí.“5 Možnost konverzovat s dospělými u stolu bylo pro děti něco výjimečného. Když už se někdy směly hovoru zúčastnit, byly na to náležitě pyšné. Intimnější rozhovory byly ještě řidší, a měly proto nádech něčeho mimořádného. Samozřejmě výjimky potvrzovaly pravidlo. Alfons Clary-Aldringen ve svých pamětech vypráví, že jeho matka brala děti ke stolu 20
